1/2013
STATĚ Veřejná prospěšnost Výživné ve sporném řízení a NOZ Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti OTÁZKY & ODPOVĚDI VZORY
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 1
Ú v o d / OSbt sa at hû
REKODIFIKACE & PRAXE roãník I ãíslo 1/2013 Vydává Wolters Kluwer âR, a. s. U Nákladového nádraÏí 6 130 00 Praha 3 Iâ 63077639 Redakãní rada: Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Jifií âáp JUDr. Petr Lavick˘, Ph.D. Mgr. Michal Králík, Ph.D. Mgr. Kamil Doãkal ·éfredaktorka: JUDr. Hana R˘dlová, tel. 737 273 714,
[email protected] Redaktor: PhDr. Bedfiich Taláb Inzerce: Iva Suchnová, tel. 246 040 439,
[email protected] Adresa redakce: Wolters Kluwer âR, a. s., U Nákladového nádraÏí 6, 130 00 Praha 3 Tel. 246 040 417, 246 040 444 Fax 246 040 401 www.wkcr.cz Registrováno: Ministerstvem kultury âR pod ãíslem MK âR E 20941 ISSN 1805-6822 Sazba: Monika Svobodová Tisk: SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5 Vychází jednou mûsíãnû v Praze. Cena pfiedplatného pro rok 2013 (12 ãísel) je 790 Kã bez DPH (909 Kã vãetnû 15 % DPH). Cena jednoho ãísla je 99 Kã.
Vážení čtenáři, velice se těšíme z vašeho zájmu o náš časopis. Nová právní úprava soukromého práva nebude moci za rok touto dobou zůstat stranou zájmu nikoho z nás. Rádi bychom tento zbývající čas využili k tomu, abychom se na „nové právo“ připravili a nebyli jím zaskočeni. I proto jsme pro vás zřídili speciální emailovou adresu rekodifikace-dotazy@ wkcr.cz, kam můžete zasílat své dotazy týkající se rekodifikačních předpisů. Náš autorský tým složený z předních odborníků na soukromé právo vaše otázky na stránkách dalších čísel rád zodpoví a vynasnaží se poskytnout jasné informace ve formě srozumitelné nejen právníkům, ale i všem ostatním zájemcům o nové civilní právo. Redakce
■ AKTUÁLNù Recenze: Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností Karel Marek
2
Připravujeme
2
Svěřenské fondy
3
■ STATù Veřejná prospěšnost Kateřina Smolíková
4
Výživné ve sporném řízení a NOZ Tomáš Pavlíček
9 14
Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik Petr Sedlák Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti Martina Šuláková
15
■ OTÁZKY & ODPOVùDI
18
■ VZORY 30
Darovací smlouva Michal Večeřa
Zákaznická linka: 246 040 400 Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne 21. ledna 2013.
Vyti‰tûno na recyklovaném papíru ocenûném znaãkou EU Ecolabel.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
1
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 2
Aktuálnû
Recenze: Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností Prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc. rozhodce a ãlen pfiedsednictva Rozhodãího soudu pfii HK âR a AK âR, AKADEMIE STING vysoká ‰kola, Brno, ãlen redakãní rady Rekodifikace & praxe
Autor: Jindřich Vítek Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha, 2012, 388 s., ISBN 978–80–7357–862–6 Otázka odpovědnosti statutárních orgánů je stále v popředí pozornosti a je možno říci, že se čím dál více autorů tímto tématem zabývá a vrací se k němu. Dnes již totiž nejde o úvodní dobu po zásadních společenských změnách, kdy se dávala přednost řešení ekonomickému před řešením právním, ale dnes by mělo jít především o to, aby se podnikalo v rámci dané právní úpravy, aby také šlo o zajištěnou ochranu majetku. Přitom věnování se danému tématu umožňuje vždy se věnovat jen zvoleným a vybraným otázkám (vzhledem k šíři problematiky). Autor přitom otázky svého zájmu volil vhodně. Přitom využil předpokladů, které jsou dány jeho dosavadním profesním vývojem. JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. absolvoval právnickou fakultu v roce 1998 a od ukončení tohoto studia působí jako odborný asistent katedry obchodního práva ZČU v Plzni. Rigorózní práci v oboru obchodního práva obhájil v roce 2008. Dizertační práci v oboru teoretické právní vědy obhájil a získal hodnost Ph.D. v roce 2012. Od roku 2002 do roku 2004 externě přednášel na fakultě humanitních studií UK v Praze. Kromě teoretických znalostí rozvíjí i svoje praktické dovednosti, a to jako advokát a společník advokátní kanceláře „ERHARTOVÁ VÍTEK“ se sídlem v Praze. Působí též jako rozhodce RS při HK ČR a AK ČR, člen Rozkladové komise ÚOHS a člen Rozkladové komise ministra pro životní prostředí (výčet těchto je-
ho činností pak není zdaleka úplný). Bohatá je též jeho publikační činnost. V recenzované publikaci se postupně věnuje vymezení pojmu právní odpovědnost a dále pojmu statutárního orgánu obchodní společnosti. Pojednává pak i o statutárním orgánu ve Spojeném království. Těžiště práce pak tvoří pojednání o právní úpravě odpovědnosti statutárního orgánu. Zkoumá přitom odpovědnost soukromoprávní i trestněprávní. Dílo pak (kromě závěrů a návrhů de lege ferenda) uzavírají kapitoly pojednávající o povinnosti statutárního orgánu k náhradě škody a o procesních otázkách. Zabývá se i novou platnou právní úpravou zákona o obchodních korporacích. Upozorňuje, že se přejímá pravidlo jednání s péčí řádného hospodáře. Za pozitivní přitom považuje zahrnutí dvou základních složek (povinnosti řádné péče a povinností loajality), i když jednání s péčí řádného hospodáře zůstává neuzavřeným právním pojmem. Autor sděluje, že nyní bude zajímavé sledovat, jak se se zvolenými termíny nové úpravy „potřebné znalosti“ a „potřebné pečlivosti“ vyrovná judikatura. Za přínos pak autor považuje, že se přímo do zákona dostává pravidlo podnikatelského úsudku, kterým právo chrání statutární orgán. Autor také připomíná, že vzhledem k nové úpravě odpovědnosti je zajímavou a hodně diskutovanou otázkou rozdělení odpovědnosti na závazkovou a mimozávazkovou. Publikaci lze uvítat, i když život liteře zákona vdechne až interpretace nové právní úpravy.
P¤IPRAVUJEME DO P¤Í·TÍHO âÍSLA Závdavek aneb institut zvyšující jistotu při uzavírání smlouvy? K odškodňování imateriální újmy na zdraví podle starého a podle NOZ Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem bez přivolení soudu
2
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 3
A k t uS át al nt û
Svěřenské fondy Institut pro uchování a převody rodinného majetku Autorka: Barbora Bednaříková Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2012, 196 s. cena 353 Kč, vazba brožovaná, publikaci lze objednat na: http://obchod.wkcr.cz/obchod/pravo/sverenskefondy.-institut-pro- uchovani-a-prevody-rodinneho-majetku.html. Nový občanský zákoník zavádí mimo jiné (staro)nový institut svěřenského fondu, který je moderním ekvivalentem různých historických forem svěřenství. Autorka sleduje historii tohoto institutu od původního římského – deikomisu (resp. trustu v anglosaském právním systému) přes tradici jednotlivých rodinných fideikomisů v raně novověkém Českém království
BARBORA BEDNA¤ÍKOVÁ ukonãila Západoãeskou univerzitu v Plzni v roce 2010, doktorem práv se stala v roce 2011. Pfied praxí v advokátní kanceláfii v Praze absolvovala zahraniãní stáÏe u advokátní spoleãnosti Pillsbury Winthrop Shaw Pittman LLP ve Washingtonu D.C., USA a u ‰panûlské advokátní kanceláfie specializující se na oblast nemovitostí a jejich správu. Zab˘vá se historií a fungováním anglo-americk˘ch trustÛ a nyní se zamûfiuje na svûfienské fondy a jejich moÏné vyuÏití v na‰ich podmínkách.
Paní doktorko, mnohým z nás je neznámý samotný pojem svěřenský fond, co si pod ním můžeme představit? Svěřenský fond v našem novém občanském zákoníku dává zakladateli významný instrument, kterým lze upravit správu, uchování a převody jeho majetku a zároveň naplnit jeho zájem, aby vyčleněný majetek byl udržen vcelku a nerozdělený při přechodu na následující generace rodiny. Svěřenský fond, stejně jako dřívější podoby svěřenství, navazuje na institut fideikomis římského práva a navazuje rovněž na ve světě velmi rozšířené anglo-americké trusty. Jak svěřenské fondy, tak i trusty lze rovněž zřizovat a používat nejen pro soukromé účely ve prospěch určitých osob, ale i pro naplnění jiného soukromého účelu stanoveného zakladatelem, jako např. pro finanční podporu nějakého dlouhodobého projektu či záměru. Vedle toho mohou být svěřenské fondy zřizovány i k veřejně prospěšnému účelu, např. pro podporu dětského domova nebo podobně. Institut svěřenského fondu spadá do úpravy správy cizího majetku. Rozhodne-li se zakladatel založit svěřenský fond, vyčlení část svého majetku, který přejde do správy svěřenského správce, určeného zakladatelským dokumentem fondu. Tento majetek přestává být ve vlastnictví zakladatele a obvykle již nemá na něho žádnou vazbu, nestává se však ani vlastnictvím svěřenského správce.
a úpravu svěřenství v obecném občanském zákoníku z roku 1811 až po jeho zrušení občanským zákoníkem z roku 1964. Těžiště knihy spočívá v analýze právní úpravy svěřenství v angloamerických zemích, kde je tento institut běžnou a často používanou formou zajištění mezigeneračního přenosu majetku či uchování jeho celistvosti. Autorka si všímá zejména trustu v Civil Code of Quebec z roku 1994, který je přímou předlohou pro úpravu správy cizího majetku a svěřenských fondů v NOZ. Po téměř padesátiletém přerušení historické povědomosti o institutu svěřenství u nás tato kniha přispívá k obnovení znalostí o jeho vzniku a vývoji, a tím i k jeho lepšímu pochopení a využití v dnešních podmínkách. Zakladatel ve statutu svěřenského fondu, jehož sepsání musí být formou veřejné listiny (např. notářem), dá pokyny, jak má být majetek ve svěřenském fondu v budoucnu spravován. Musí zde být zejména konkrétně určeno, k jakému účelu je spravovaný fond založen, nebo kterým osobám bude majetek do něj vložený sloužit. Ve statutu je dán přesný postup pro jmenování těchto osob, neboli obmyšlených, a rovněž náhradních svěřenských správců. Tento majetek bude poté spravován ve prospěch finančně podporovaných obmyšlených, kteří mají např. nárok na pravidelně rozdělovanou část jeho výnosů.
Kde jej lze prakticky využít a kdo jej bude podle Vás nejvíce využívat? Oblasti využití svěřenských fondů jsou prakticky neomezené a v zahraničí jsou běžně využívány zejména příslušníky středních tříd pro úpravu jejich majetkových zájmů jak za života, tak i pro případ smrti. Zakladatel při založení svěřenského fondu určuje, jakému účelu nebo zájmu má jím vyčleněný majetek v budoucnu sloužit. Musí přemýšlet i na několik desetiletí dopředu, což jistě není lehká záležitost, jelikož časové působení svěřenského fondu, obdobně jako trustu v anglo-americkém právu, dosahuje a v některých případech může i přesáhnout období sto let. Vezměme si příklad svěřenského fondu, do kterého zakladatel vloží dům, ve kterém se svou rodinou bydlí, s tím, že užívání této nemovitosti bude přecházet z generace na generaci po určité vymezené období. Nebo jiný běžný případ, kdy prarodiče zřídí ve prospěch svého malého vnuka nebo vnučky svěřenský fond, do kterého vloží určitý peněžitý obnos, který má být spravován svěřenským správcem a předán vnoučeti do jeho vlastnictví v den jeho 18. narozenin. Prarodiče mohou ve statutu určit i pravidelné kapesné, které má být vnoučeti od určitého věku vypláceno nebo i stanovit podmínku, že tyto peníze mají být použity pouze na finanční podporu jeho vzdělání nebo zdravotní péče.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
3
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 4
Statû
Veřejná prospěšnost Mgr. KATE¤INA SMOLÍKOVÁ doktorandka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Veřejně prospěšná činnost je v různých zemích pojímána různě, v zásadě lze ale způsob jejího vymezení rozdělit do tří typů – taxativní výčet veřejně prospěšných činností, demonstrativní výčet veřejně prospěšných činností nebo jiná metoda.1 Mezi tyto jiné metody lze zařadit např. současnou praxi v České republice, která při určování, zda je či není právnická osoba veřejně prospěšná, vychází v zásadě z právní formy této právnické osoby, nikoli z jejího skutečného chování. V českém právním řádu je sousloví „veřejně prospěšný“ spojováno nejčastěji se slovem „účel“. V každém zákoně je pojem „veřejně prospěšný“ definován speciálně právě pro daný zákon. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), pracuje pouze s pojmem „veřejná prospěšnost“, kterému věnuje § 146 až § 150. O potřebnosti definice tohoto institutu v právním řádu se zejména v tzv. neziskovém sektoru hovoří již delší dobu, avšak dosavadní pokusy o jeho komplexní uchopení ztroskotávaly. První věcný záměr zákona o veřejné prospěšnosti byl zpracován Radou vlády pro nestátní neziskové organizace v roce 20102, a o rok později bylo připraveno paragrafové znění, které však bylo částí odborné veřejnosti odmítnuto. Následně byla poměrně podrobná ustanovení o veřejné prospěšnosti začleněna do NOZ, v průběhu připomínkového řízení pak v zákoně zůstalo pět obecných ustanovení odkazujících v podrobnostech na zvláštní zákon. Tento zvláštní zákon v současné době připravuje ministerstvo spravedlnosti.
Veřejná prospěšnost v NOZ Cílem institutu veřejné prospěšnosti je zvýšení důvěryhodnosti veřejně prospěšných právnických osob ve společnosti. Primárním cílem tedy není lustrace zejména tzv. neziskových organizací státem, ale snaha vytvořit příznak právnických osob, který by byl prestižním. Příznak, který bude pro ostatní známkou důvěryhodnosti. Také proto NOZ neomezuje okruh právnických osob, jež mohou být veřejně prospěšné – mohou jimi tedy být všechny právnické osoby bez ohledu na jejich formu (tedy odlišně, než je to vnímáno platným právem). NOZ v § 146 popisuje, jaká 1
2
4
RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, roč., s. 428. http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktu ality/vecny-zamer-zakona-o-statusu-verejne-prospesnosti-dnes-schv alila-vlada-72399/, http://www.avpo.cz/sdata/vecny_zamer_pro_web_58.pdf .
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
osoba je z jeho pohledu veřejně prospěšnou. Vedle toho pak v § 147 dává možnost nechat si status veřejné prospěšnosti zapsat do rejstříku a moci informaci o tom, že je veřejně prospěšná, uvádět ve svém názvu (viz § 150 NOZ). Ustanovení § 146 je velmi obecné, vztahující se na široký okruh právnických osob. Zvláštností veřejné prospěšnosti dle NOZ je, že je s ní počítáno pouze pro právnické osoby, není tedy možné, aby si zápis statusu veřejné prospěšnosti žádaly osoby fyzické. Pro právnické osoby však žádné omezení nedává. Veřejně prospěšnou pak může být jakákoli právnická osoba soukromého práva, ale i každá právnická osoba veřejného práva splňující požadavky § 146 NOZ (tedy např. obce, veřejné vysoké školy, veřejné výzkumné instituce, muzea, divadla a další), bez ohledu na jejich právní formu. V § 146 a § 147 rozlišuje NOZ dva okruhy veřejně prospěšných právnických osob, z nichž jeden je podmnožinou druhého. Dle NOZ je veřejně prospěšnou každá právnická osoba, která se tak chová, nejen ta, která požádala o zapsání tohoto statutu. Zvláštní zákon (na který odkazuje § 147 NOZ) pak vyčleňuje ze skupiny všech veřejně prospěšných právnických osob ty, které chtějí mít zapsaný příznak veřejné prospěšnosti. Takové právnické osoby pak musí splnit požadavky stanovené ve zvláštním zákoně – uzavírají vztah se státem. Tím, že splní jeho požadavky, mohou od státu oprávněně očekávat poskytnutí určitých výhod. To ovšem neznamená, že právnická osoba, která nezažádala o zápis příznaku veřejné prospěšnosti, a tedy nevstoupila ohledně tohoto institutu do vztahu se státem, nemůže být veřejně prospěšná. Znamená to pouze, že nemůže očekávat výhody od státu. Přesto může deklarovat svoji veřejnou prospěšnost ve vztahu k třetím osobám, zejména pak donátorům, a je
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 5
Statû pouze na těchto třetích osobách, jak si takovou osobu vyhodnotí.
Úprava v NOZ Základní vymezení institutu veřejné prospěšnosti je v § 146 NOZ. Zde je uvedeno, že veřejně prospěšnou je každá právnická osoba, která se již v zakladatelském právním jednání zaváže k tomu, že bude přispívat k obecnému blahu a také tak svým jednáním prokazatelně činí, jejíž majetek je z poctivých zdrojů, na jejímž rozhodování se podílejí pouze bezúhonné osoby a která své jmění využívá hospodárně k veřejně prospěšnému účelu. Ustanovení § 147 pak umožňuje právnickým osobám, které se cítí být veřejně prospěšné, že si mohou (ale nemusí) zažádat o zápis statusu veřejné prospěšnosti. Pro získání tohoto statusu pak musí splnit podmínky stanovené zvláštním zákonem. Další ustanovení NOZ pak řeší způsoby zániku statusu veřejné prospěšnosti. Tyto jsou dva – buď o výmaz statusu požádá sama právnická osoba, nebo o jeho odnětí rozhodne soud. Podrobnosti způsobu odebrání statusu soudem jsou uvedeny v § 149 – návrh na odnětí statusu může podat osoba, která na tom má právní zájem, nebo může řízení zahájit soud i bez návrhu v případě, že právnická osoba přestala splňovat podmínky pro nabytí statusu a toto nenapravila ani po výzvě soudu. Poslední ustanovení NOZ věnující se veřejné prospěšnosti pak dává oprávnění uvádět ve svém názvu, že je veřejně prospěšná pouze té právnické osobě, která má status veřejné prospěšnosti. To pak vyžaduje od ostatních právnických osob, tedy těch, které o status veřejné prospěšnosti nepožádaly, aby naplňovaly požadavky na svůj název plynoucí z § 132 NOZ – tedy zejména jejich název, aby nebyl klamavý v tom smyslu. V názvu právnické osoby, která nemá zapsaný status veřejné prospěšnosti ve veřejném rejstříku, tedy nesmí být uvedeno sousloví „veřejná prospěšnost“ ani žádné jiné tvary těchto slov, které by mohly evokovat, že se jedná o právnickou osobu se statutem.
Pojmy spojené s veřejnou prospěšností Ohledně veřejné prospěšnosti se pracuje s několika zásadními pojmy, kterými je v NOZ tento institut vymezen – právnická osoba, obecné blaho, podstatný vliv, bezúhonná osoba, poctivé zdroje, hospodárné využívání jmění, veřejně prospěšný účel, veřejný rejstřík.
Právnická osoba Právnická osoba je definována v § 20 NOZ jako organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může mít práva a povinnosti,
které se slučují s její právní povahou, bez zřetele na předmět své činnosti. Jedná se o právní konstrukt, pomocí nějž shromáždění majetku nebo osob mohou vytvořit zvláštní vůli odlišnou od vůle jednotlivých osob a zároveň dochází k oddělení určitého majetku jednotlivých fyzických osob na společnou činnost. Tento konstrukt je spjat zejména s potřebou specifického nositele subjektivních majetkových práv a povinností.3
Obecné blaho Aby mohla být právnická osoba považována za veřejně prospěšnou podle NOZ, musí v souladu se svým zakladatelským právním jednáním vlastní činností přispívat k dosahování obecného blaha. Zákonodárce záměrně použil takto široký pojem, jehož obsah bude naplňován vždy znovu a znovu podle aktuálního stavu společnosti, jejích potřeb a jejích hodnot, obdobně jako je tomu např. u pojmu „dobré mravy“. K pojmu obecné blaho říká revidovaná důvodová zpráva: „Důraz na rousseauovský pojem obecného blaha má smysl v tom, že se vyhýbá bipartici soukromého a veřejného a poukazuje na to, že obecné blaho není věcí monopolu veřejné moci, jakkoli je zejména stát v tomto směru významným činitelem.“4 Pojem obecné blaho se prolíná dějinami již od dob starověku. Pracoval s ním již Aristoteles, následně katoličtí myslitelé, zákonodárce v důvodové zprávě odkazuje na myšlenky Jeana Jacquesa Rousseaua. Rousseau používá pojem obecného blaha či obecného zájmu k rozlišení obecné vůle od pouhého sečtení vůlí všech jedinců. „Obecná vůle přihlíží jen k zájmu společnému. Vůle všech přihlíží k zájmu soukromému a je souhrnem jednotlivých vůlí.5“ Vůle naplňovat obecné blaho musí být vyjádřena již v zakladatelském právním jednání právnické osoby. Nelze pod tím však spatřovat pouze proklamaci, že se zakladatelé shodli na tom, že jejich společnost bude naplňovat obecné blaho. Aby byla tato podmínka NOZ naplněna, musí být v zakladatelském právním jednání uveden takový statutární účel, který k naplňování obecného blaha přispívá.
Bezúhonná osoba Na činnost veřejně prospěšné právnické osoby mohou mít podstatný vliv pouze osoby, které jsou bezúhonné. Pojem bezúhonná osoba se používá v různých zákonech (např. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu či zák. č. 358/1992 Sb., notářský řád) jako podmínka pro výkon určité funkce nebo zaměstnání. Jednotlivé zákony se s tímto pojmem vypořádávají různě, některé definují, kdo spadá pod pojem 3
4
5
MADAR, Z. Slovník českého práva, II. Díl. Praha : Linde, 2002, s. 1115. ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s. 125. ROUSSEAU, J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Praha : Svoboda, 1989, s. 238.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
5
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 6
Statû „bezúhonná osoba“, některé nikoli. Vymezení bezúhonné osoby je pak zpravidla negativní – zákon říká, kdo bezúhonným není. Definice se v jednotlivých zákonech v podrobnostech liší, v zásadě je však bezúhonnost vždy vázána na to, že dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za (úmyslný) trestný čin, který nebyl zahlazen, případně se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen. Druhou podmínkou bezúhonnosti pak bývá skutečnost, že dotčené osobě nebylo uděleno kárné opatření či jí nebylo jinak vytýkáno její chování v souvislosti s činností, kterou má vykonávat (tak pro potřeby zákona o soudech a soudcích není bezúhonný ten, komu bylo uděleno pravomocné kárné opatření a nebylo zahlazeno, pro potřeby služebního zákona pak ten, kdo mařil úkol přední osoby z nedbalosti). Pravidla o zahlazení platí obdobně. Stejným způsobem je třeba vykládat bezúhonnost osoby i v případě veřejné prospěšnosti. Ani osoba mající podstatný vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu nemá být odsouzena pro úmyslný trestný čin (s výjimkou případů, kdy se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena). Specifikem veřejné prospěšnosti pak je důraz na průhlednost takové právnické osoby, na její čitelnost. S ohledem na současný stav společnosti je hlavním bodem, ve kterém by společnost měla být rozkryta, tok peněz a jejich využití. Zpráv o tom, jak jsou různé právnické osoby využívány k přerozdělování peněz či jejich tzv. „odklon“, je nyní mnoho. Aktuálním cílem veřejné prospěšnosti jako naplňování obecného blaha ve společnosti v zájmu zvyšování důvěryhodnosti právnických osob tak je doložení, že právnická osoba má majetek z poctivých zdrojů, a s tímto majetkem nakládá hospodárně a využívá jej k veřejně prospěšné činnosti. Z tohoto úhlu pohledu pak má smysl, aby osoba mající podstatný vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu byla kromě výše uvedeného bezúhonná zejména v oblasti majetkové – tedy neměla by být odsouzena pro spáchání hospodářského trestného činu ani trestného činu proti majetku. V případě těchto trestných činů pak není rozhodné, byl-li spáchán úmyslně či neúmyslně.
Podstatný vliv Dalším pojmem, který NOZ ve vztahu k veřejné prospěšnosti používá, je „podstatný vliv“. Důvodová zpráva však již pracuje s pojmem „rozhodující vliv“. S pojmem rozhodující vliv se setkáme také v dalším zákoně rekodifikujícím soukromé právo, a to v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „ZOK“), který tento pojem používá v § 74 odst. 1. Toto ustanovení je součástí dílu 9 ZOK – Podnikatelská seskupení. Dle ZOK osoba, jež na jiné osobě přímo či nepřímo uplatňuje rozhodující vliv, je osobou ovládající. Takovou osobou je zásadně vždy řídící osoba dle § 79 a většinový společník dle § 73. ZOK upravuje i jemnější formy ovládání právnické osoby – v § 71 definuje jako vlivnou osobu každého, kdo
6
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
rozhodným způsobem ovlivní chování obchodní korporace. Důležitým je, že se musí jednat o ovlivnění rozhodným způsobem, tedy nikoli o jakékoli. V důvodové zprávě se pak uvádí, že ovládání je jen kvalifikovanějším modelem ovlivnění.6 Také např. zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, používá pojem rozhodující vliv s odkazem na zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který bude od 1. 1. 2014 nahrazen ZOK. Zákon o účetnictví pak používá také pojmu „podstatný vliv“, který v § 22 odst. 5 definuje jako takový významný vliv na řízení nebo provozování podniku, jenž není rozhodující ani společný s tím, že není-li prokázán opak, považuje se za podstatný vliv dispozice nejméně s 20 % hlasovacích práv. Vzhledem k pojmové nejednotnosti NOZ vůči jeho důvodové zprávě je otázkou, který pojem měl zákonodárce na mysli. Oba pojmy, jak rozhodný vliv, tak podstatný vliv, jsou však ve svých definicích vázány pouze na společníky, nikoli na jiné osoby, který fakticky mohou vliv vykonávat (např. členové jednotlivých orgánů, tichý společník, či majoritní donátor). Je tedy ke zvážení, jakou definici ve vztahu k podstatnému vlivu na veřejně prospěšnou společnost využít. Nabízejí se tři možnosti: 1. využít v souladu se zněním § 146 NOZ definici podstatného vlivu stanovenou pro účely zákona o účetnictví v tomto zákoně, 2. v souladu s důvodovou zprávou k NOZ vycházet z rozhodného vlivu dle § 74 a násl. ZOK, nebo 3. s ohledem na záměr zprůhlednit pomocí veřejné prospěšnosti jednotlivé právnické osoby a tím zvýšit jejich důvěryhodnost ve společnosti vyžít pojetí ovlivnění v § 71 ZOK. S ohledem na záměr zákonodárce se domnívám, že by měl být použit nejširší možný výklad, tedy varianta 3 – ovlivnění podle § 71 ZOK.
Majetek a jeho hospodárné využívání Majetek získaný z poctivých zdrojů je takový majetek, který nepochází z nelegální ani pololegální činnosti. Toto jmění musí být využíváno hospodárně. Za hospodárné nakládání s majetkem lze považovat zejména nákup a prodej zboží a služeb za ceny obvyklé v místě a čase, obdobně pak odměňování zaměstnanců i členů jednotlivých orgánů. Jmění tedy má být obhospodařováno s péčí řádného hospodáře v souladu s § 159 NOZ – s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Důvodová zpráva k tomuto říká: „Právnická osoba musí k naplňování veřejně prospěšného účelu používat celé své jmění hospodárně; formulace dává rozumnou míru volnosti v tom smyslu, že někdy může mít smysl jistou část zisku použít k zachování nebo 6
HAVEL, B. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s. 63.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 7
Statû zlepšení materiální podstaty, o niž právnická osoba s veřejně prospěšným účelem opírá svou existenci, jindy může mít smysl, že nejen zisk, ale i část této materiální podstaty vynaloží na naplnění svého účelu.“7 Rozumná míra volnosti v rozvážení, co je hospodárné nakládání s majetkem, je podstatnou složkou veřejné prospěšnosti a je nezbytné mít tuto premisu na mysli vždy, když je o veřejné prospěšnosti uvažováno. Hospodárné využívání jmění k veřejně prospěšnému účelu jednak odděluje složku jmění od složky zisků, především však nepojímá veřejnou prospěšnost jako institut zavazující právnickou osobu k tomu, aby veškeré své zdroje investovala pouze na veřejně prospěšnou činnost, ale aby s nimi nakládala tak, aby její zdroje zůstaly alespoň zachovány či se zvětšovaly. V praxi to pak může znamenat např. obnovu výrobních zařízení v případě, že výnosy z vedlejší podnikatelské činnosti právnická osoba investuje do veřejně prospěšné činnosti.
Veřejně prospěšný účel Zákonná úprava veřejné prospěšnosti právnické osoby nepočítá tak, jako dosud, se zvýhodňováním určitých právních forem, ale výslovně odkazuje na účel osoby zapsaný v zakladatelském právním jednání a na jeho faktické naplňování. Výše u pojednání o obecném blahu, se kterým veřejně prospěšný účel tedy velmi úzce souvisí, bude se také veřejně prospěšný účel proměňovat v souvislosti se změnami ve společnosti a s jejími požadavky.8 Za veřejně prospěšnou lze považovat každou právnickou osobu, která svých chováním podporuje nebo vykonává jednání, které je společnosti prospěšné – nejtypičtěji sociální služby, ochrana kulturního dědictví apod. Jedná se zpravidla o činnosti, které by měl vykonávat v zájmu občanů stát, nebo alespoň jsou v zájmu zdravého fungování státu. Kromě toho, zda je účel veřejně prospěšný, je stejně důležité, zda je tento účel naplňován ve prospěch společnosti nebo pouze ve prospěch soukromých zájmů. Toto posouzení je však velmi problematické.9 S určitým vymezením veřejně prospěšných účelů se lze setkat již v současné legislativě, a to v § 15 odst. 1 a 20 odst. 8 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Obě ustanovení jsou vázána pouze na poskytování darů.10 Vedle činností popsaných v těchto ustanoveních jsou však veřejně prospěšnými jistě 7
8
9
ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s. 125. Obdobně RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, s. 429. RONOVSKÁ, K. Veřejná prospěšnost v evropském srovnání, s. 4; https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:X7WfNCzze1MJ:is.cuni.c z/studium/predmety/index.php%3Fdo%3Ddo wn%26did%3D24798+&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid= ADGEEShW_IYtfSqd4m_la-GBwcebKyOz1O0BkcNcyEvc9 xVxc 58iUqaraLBr3MSX11fqTg4gx1CuW24PQ8lPXqQu 2y219caNx7wnzGguxLk8lpwe4J tiLxv7xTBMtk8b0YHnGZy DCWpm&sig=AHIEtbQzd2a81JfpXAjOgRvyoeAU3hoHMA.
i činnosti, např. komunitní rozvoj, odstraňování diskriminace, ochrana spotřebitele či zdraví, charita, pomoc při přírodních katastrofách, pomoc uprchlíkům a další. Podstatně komplexnější výčet veřejně prospěšných činností lze nalézt např. v Německu, kterým se zákonodárce v navazujícím předpise inspiroval.
Veřejný rejstřík NOZ důsledně odděluje rejstříky (osob) a seznamy (práv a věcí). Veřejný rejstřík je vymezen v § 120 an NOZ. V odstavci prvním jsou stanoveny nezbytné náležitosti, které musí být možné z veřejného rejstříku zjistit, odstavec druhý pak stanoví okruh rejstříků, které jsou veřejné a musí tedy splňovat požadavky dle odstavce prvního. Každá právnická osoba by měla být transparentní, čemuž by měly napomoci právě minimální náležitosti, které NOZ požaduje zveřejňovat. Jedná se o naprosté minimum, a to název právnické osoby, adresa jejího sídla a předmět její činnosti, den jejího vzniku, zrušení a zániku, právní důvod zrušení této osoby, dále pak jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje a údaje o vzniku nebo zániku jejich funkce. Tyto skutečnosti pouze sdělují třetím osobám základní údaje o této osobě a informace, kdo je oprávněn ji zastupovat a jakým způsobem. Odstavec druhý tohoto zákona pak říká, že veřejným rejstříkem je každý rejstřík, o němž to stanoví jiný právní předpis. V tomto smyslu by tedy měl být upraven každý právní předpis, který upravuje vznik právnických osob nebo jejich rejstřík. NOZ přepokládá, že status veřejné prospěšnosti je možné zapsat do rejstříku. Není stanoveno, že by měl být zřízen zvláštní rejstřík, pro přehlednost tak bude status veřejné prospěšnosti pouze příznakem zaznamenaným u právnické osoby v rejstříku, do kterého je zapsána. Takový rejstřík však musí být dle požadavků zákona veřejný.
Kdo může dosáhnout na status aneb navrhovaná úprava v zákoně o veřejné prospěšnosti a statusu veřejné prospěšnosti Ministerstvo spravedlnosti připravuje zvláštní zákon, v němž budou specifikovány požadavky na právnickou osobu, která bude chtít zapsat status veřejné prospěšnosti. Tento zvláštní zákon vychází z požadavků kladených NOZ a pouze specifikuje, jak má být jejich splnění doloženo pro zápis statusu. 10
Za veřejně prospěšný účel právnických osob, které nejsou obcí, krajem nebo organizačními složkami státu, lze dle těchto ustanovení považovat vědu, vzdělání, výzkum a vývoj, kulturu, školství, policii, požární ochranu, podporu a ochranu mládeže, ochranu zvířat a jejich zdraví, účely sociální, zdravotnické, ekologické, humanitární, charitativní, tělovýchovné a sportovní, pro registrované církve a náboženské společnosti, dále pak podporu činnosti politických stran a hnutí.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
7
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 8
Statû Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je stanovení okruhu osob, jež mohou o status požádat. Ustanovení NOZ upravující veřejnou prospěšnost lze číst dvěma způsoby, a to vždy ve vztahu k § 20 odst. 2 NOZ, který říká, že právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny s tím, že ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Je nesporné, že veřejně prospěšné jsou nejen osoby soukromého práva, ale také osoby práva veřejného (typicky např. obec, veřejná vysoká škola, příspěvkové organizace – muzeum, divadlo apod.). Tyto osoby jsou zřizovány buď přímo státem, nebo státními organizacemi za účelem naplňování veřejně prospěšných služeb. Tyto organizace mají zvláštní způsob financování, zvláštní benefity již z podstaty svého vzniku (tedy založení státem či státními organizacemi). Některé z nich nejsou uváděny ve veřejném rejstříku (např. veřejné vysoké školy) a nemohou tedy naplňovat podmínky pro získání statusu. S ohledem na to, že tyto právnické osoby veřejného práva mají jiné podmínky ošetřeny jiným způsobem, není s nimi počítáno pro možnost získání statusu veřejné prospěšnosti. Návrh zákona o veřejné prospěšnosti počítá s tím, že na status veřejné prospěšnosti (tedy zejména zápis informace, že jsou veřejně prospěšné do rejstříku) mohou dosáhnout pouze právnické osoby soukromého práva s tím, že NOZ jako zákoník upravující soukromé právo, se vztahuje pouze na soukromé osoby. V tomto smyslu není ustanovení zákona o veřejné prospěšnosti upravující okruh osob, jež mohou status získat, pouze zpřesněním požadavků, ale zúžení 11
Ustanovení § 758 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech.
okruhu osob. Co se týče soukromých právnických osob, zde se zákon vztahuje na všechny, bez ohledu na jejich právní formu. Statusu veřejné prospěšnosti tedy mohou dosáhnout jak organizace, považované dnes za typicky „neziskové“, jako nadace, občanská sdružení či obecně prospěšné společnosti, tak například obchodní korporace, typicky třeba sociální družstvo,11 ale i každá další, která svým chováním naplní požadavky zákona. V dalších otázkách se pak už jedná jen o konkretizaci obecných požadavků kladených NOZ na právnické osoby, jež chtějí mít zapsán status veřejné prospěšnosti. Je zde uveden příkladmý výčet veřejně prospěšných účelů (inspirovaný německou úpravou), požadavky na obsah výroční zprávy či specifikace důsledků odnětí či vzdání se statusu veřejné prospěšnosti. Procesní otázka je pak řešena v procesních předpisech upravovaných v souvislosti s přijetím NOZ.
Závěr Vymezení pojmu veřejné prospěšnosti doposud v českém právním řádu chybělo, a je pozitivní, že se jím NOZ zabývá. Je samozřejmé, že tento institut bude v každé době naplňovat trochu jiný účel v návaznosti na sociokulturní stav společnosti. V této chvíli je jeho základním posláním posílit důvěru mezi právnickými osobami a společností, měl by pomoci třetím osobám v orientaci mezi jednotlivými právnickými osobami ve vztahu k výkonu jejich činnosti, a to zejména tím, že status veřejné prospěšnosti zejména znamená, že taková osoba se nesnaží své fungování zastírat, ale naopak je dává k nahlédnutí všem.
Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âR, a. s.
www.wkcr.cz
Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého práva. Svazek I. Zásada autonomie vůle Petr Lavický Čtenáři se dostává do rukou první svazek přehledu pětisvazkového judikatury věnovaného zásadám soukromého práva, jež se stále častěji stávají běžnou součástí každodenní aplikační praxe. Zásady mnohdy slouží jako interpretační vodítko ustanovení platného práva, resp. jako jeho určitý korektiv. Tato povaha zásad znamená, že rekodifikace soukromého práva by se použitelnosti judikatury zařazené do tohoto přehledu měla dotknout pouze v minimální míře. První svazek shrnuje a třídí rozhodnutí vyslovující se k zásadě autonomie vůle, a to jak jejím procesněprávním, tak hmotněprávním aspektům. Zbývající čtyři svazky vyjdou v průběhu roku 2013 a budou se věnovat dalším důležitým zásadám soukromého práva. Každé rozhodnutí je v knize upraveno do podoby standardního judikátu. Vyhledávání potřebné judikatury usnadní věcný rejstřík a rejstřík právních předpisů. Objednávejte na http://obchod.wkcr.cz 312 stran, cena 380 Kč
8
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 9
Statû
Výživné ve sporném řízení a NOZ Mgr. TOMÁ· PAVLÍâEK doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Určení rozsahu vyživovací povinnosti se v podmínkách českého civilního procesu realizuje v závislosti na osobě oprávněného ve dvou různých typech řízení, a to v řízení nesporném a v řízení sporném. Každé z uvedených má svá specifika, přičemž hlavní odlišnosti lze shrnout do několika základních znaků. Obě řízení se primárně odlišují okruhem účastníků, kdy ve sporném řízení vystupuje žalobce a žalovaný (dříve navrhovatel a odpůrce), zatímco v řízení nesporném je okruh účastníků dán zákonem a v závislosti na druhu řízení bývá dosti rozmanitý. Dalším znakem je úloha soudu. V případě sporného řízení má soud za úkol „pouze rozhodnout spor“, zatímco v řízení nesporném je vyžadována aktivní úloha soudu za účelem naplnění veřejného zájmu. S tímto pak souvisí nástroje, které soud v řízení má. V případě nesporného řízení soud jedná z úřední povinnosti (zásady oficiality) a může tedy sám řízení zahájit, dozví-li se, že jsou dány podmínky oproti řízení spornému, kde je soud vázán návrhem a dispozice s předmětem sporu je plně v rukou účastníků řízení (zásada dispozitivní). Nejpodstatnějším znakem však z mého pohledu je rozsah důkazů, které může soud v řízení provést, tj. zda je vázán návrhy účastníků (tedy dochází k realizaci projednací zásady), jak je tomu v řízení sporném či může provádět důkazy, jež uzná za vhodné (realizace zásady inkviziční či vyhledávací), jak tomu je v řízení nesporném.1 Proto také tento příspěvek zaměřuje pozornost právě na posledně zmíněný znak.
Výživné dle NOZ Nový občanský zákoník (dále většinou jen „NOZ“) rozlišuje několik druhů vyživovací povinnosti, kterými jsou:
výživné nezletilého dítěte (potomka) – § 915 a násl., výživné zletilého dítěte (potomka) – § 915 a násl., výživné rodiče – § 915 a násl., výživné předka – § 915 a násl., výživné manžela – § 697, výživné bývalého manžela – § 760 a výživné neprovdané matky – § 920.
Kategorii výživného „sui generis“ pak představují náklady rodinné domácnosti dle § 691 odst. 2 NOZ. V současné právní úpravě českého civilního procesu se projednává v nesporném řízení pouze výživného nezletilého dítěte či potomka. Ostatní řízení o výživném probíhá v režimu řízení sporného, s výjimkou řízení o výživném zletilého dítěte (potomka), které bylo zahájeno dříve, než dítě dosáhlo zletilosti, jež má charakter řízení nesporného. Vzhledem k tomu, že stávající občanský soudní řád není „sladěn“
s NOZ, byla zvolena cesta vytvoření samostatného procesního přepisu, který by upravoval nesporné řízení a řízení ve věcech rodinných. Tento zákon doposud neexistuje, a to ani v pracovní verzi, avšak dle prezentovaného záměru má být do režimu nesporného řízení vtaženo také výživné neprovdané matky. Jak samotný název příspěvku napovídá, záměrem příspěvku je hodnotit pouze řízení sporná, proto problematiku výživného nezletilého dítěte (potomka) ponechám zcela stranou. Výživnému neprovdané matky pak s ohledem na legislativní záměry věnuji pouze několik následujících poznámek. S povděkem je nutné kvitovat osvícenost zákonodárce (resp. autora NOZ) který v § 922 umožnil neprovdané matce žádat (a soudu přiznat) výživné zpětně, což představuje výrazný krok vpřed.1 V praxi totiž neprovdaná matka zpravidla podá žalobu o výživné v lepším případě šest měsíců, obvykle však dvanáct měsíců, po narození dítěte. Je vcelku pochopitelné, že matka v období po porodu, v době kdy je zajištěna peněžitou 1
Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 491 s. a násl.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
9
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 10
Statû pomocí v mateřství, výživné s ohledem na starosti spojené s péčí o narozené dítě prostě neřeší. Výživné se ve většině případů pro neprovdanou matku stává aktuálním ve chvíli, kdy si vyřizuje dávky pomoci v hmotné nouzi, u nichž se krom majetkové situace zohledňuje potenciál žadatele opatřit si prostředky pro svou obživu, a kdy je o výživném poučena příslušným úřadem (dnes Úřad práce ČR). Neprovdané matky se pak situaci snaží, v duchu § 4 občanského zákoníku, řešit dohodou s otcem nezletilého dítěte a žalobu volí jako poslední možnost. Navíc projednatelnost žalob podávaných neprovdanými matkami z hlediska jejich náležitostí je katastrofální a k přiznání výživného dochází jen díky benevolenci obecných soudů, které namísto odmítnutí i neprojednatelné žaloby projednávají. V tomto směru pak zařazení tohoto druhu řízení mezi řízení nesporná je správným řešením, když majetková situace matky se odrazí také ve sféře nezletilého dítěte. Jako bod k zamyšlení lze pak navrhnout, aby výživné neprovdané matky mohlo být projednáno ve společném řízení s výchovou a výživou nezletilého dítěte.
Dokazování ve sporném řízení obecně Obecnou úpravu dokazování nalezneme v § 120 občanského soudního řádu. Pro potřeby dokazování ve sporném řízení jsou pak rozhodující odstavec 1 a 3 uvedeného ustanovení, dle kterých: „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nejde-li o řízení uvedené v odstavci 2 (nesporná řízení) může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.“ Z uvedené dikce tak vyplývá, že v případě sporného řízení soud v první řadě vychází z důkazů, které účastníci označí či jinak uvedou. Bohužel jistým charakteristickým rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné je právě neschopnost účastníků navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud tak může provést také důkazy, které nebyly účastníky navrženy, a to v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a zároveň vyplývají-li z obsahu spisu. Ačkoli první podmínka působí nadbytečně, neboť je namístě otázka, proč by soud prováděl důkazy, které nejsou potřebné ke zjištění skutkového stavu, lze s jistotou říci, že uvedené ustanovení má své opodstatnění. Mnoho soudců stále provádí i důkazy, jež potřebné ke zjištění skutkového stavu skutečně nejsou. Nejčastějším důvodem je nedostatečná příprava k jednání, neboť základním předpokladem pro úspěšné rozhodnutí je určení těch skutečností, které mají relevanci pro rozhodnutí, a těch, které nikoli a následně zaměření se na dokazování pouze relevantních skutečností příslušnými důkazy.
10
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Druhá podmínka stanoví výrazné mantinely pro provádění účastníky nenavržených důkazů. Ačkoli se lze v praxi setkat s názorem, že každý provedený důkaz vyplývá ze spisu, je nutné toto ustanovení vnímat jako omezení soudu při vyhledávání důkazů, neboť opačný postup by mohl znamenat, a v praxi by zcela jistě znamenal, narušení rovného postavení účastníků ve sporném řízení.2 Ve sporném řízení není skutečně úlohou soudu vyhledávat a zjišťovat důkazy, když tato povinnost tíží samotné strany. Jak už ale bylo zmíněno výše, je jistým charakteristickým rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné právě to, že účastníci nejsou schopni navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. V tomto směru tak uvedené ustanovení nepomůže a § 120 odst. 3 o. s. ř. tak nelze ve sporném řízení o výživném více či snad dokonce plošně aplikovat.
Dokazování ve sporném řízení o výživném Uvedené mantinely dokazování ve sporném řízení o výživném korigují některá ustanovení NOZ, stejně jako tak činí některá ustanovení v současné době platných zákonů (např. § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění). Zásadním ustanovením v tomto směru je § 913 NOZ, dle kterého: „Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.“ Citované ustanovení obsahuje dvě různé roviny. První rovina uvádí, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro určení rozsahu výživného (potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, osobní péče, míra této péče a péče o rodinnou domácnost), avšak neposkytuje oprávnění soudu tyto skutečnosti dokazovat z vlastní iniciativy, ale pouze při rozhodnutí tyto skutečnosti hodnotit, a to i když jejich zhodnocení není účastníky navrhováno. Druhá rovina pak poskytuje ve sporném řízení o výživném (citované ustanovení platí pro 2
Ačkoli komentář k zákonu o rodině (HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině, 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 450 s.) výslovně uvádí, že na výživné neprovdané matky ustanovení § 98 odst. 1 věta druhá nedoléhá, tento závěr nemá v dikci ustanovení § 98 žádnou oporu a konstrukce závěru, že lze přiznat výživné zpětně i za dobu před podáním žaloby je argumentačně nedostačující. Na druhou stranu musím uznat, že uvedený závěr o „neaplikaci“ ustanovení § 98 odst. 1 věta druhá na výživné neprovdané matky je výkladem spravedlivým a v praxi obecnými soudy akceptovaným.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 11
Statû všechna ustanovení o výživném) soudu možnost, resp. povinnost provádět i ty důkazy, které účastníci neoznačili. Tento závěr jednoznačně vyplývá ze spojení „je třeba také zkoumat“ (zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika), neboť ukládá-li zákon soudu povinnost nějaké skutečnosti zkoumat, musí k těmto soud provést potřebné důkazy, neboť jinak než na základě provedených důkazů stanovené skutečnosti zkoumat nelze.
nosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče, který není účastníkem řízení. V tomto směru je nutné přiklonit se k závěru, že ano, neboť § 913 NOZ, stejně jako stávající úprava v § 96 zák. o rodině, hovoří o povinném, sice v jednotném čísle, ale pořád o povinném a nikoli o účastníku řízení o výživném. Tento závěr potvrzuje i dosavadní soudní praxe, když obecné soudy zkoumají i schopnosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče, který není účastníkem řízení, a to bez ohledu na tvrzení účastníků a jimi označené důkazy.
I toto ustanovení však přináší několik výkladových problémů. První je slovo „také“ ve formulaci „je třeba také zkoumat“. Zde vyvstává otázka, co přesně měl touto formulací zákonodárce na mysli. Možný výklad je dvojí – uvedené ustanovení de facto umožňuje provést jakýkoli důkaz, neboť umožňuje soudu zkoumat jakékoli rozhodné skutečnosti a pak mu logicky dává oprávnění provést důkazy dle uvážení, nebo tím má být vyzdviženo, že „pánem“ sporu jsou ve věcech výživného účastníci, a toto ustanovení pouze doplňuje okruh rozhodných skutečností, které byly tvrzeny účastníky, a k jejichž prokázání tito označili potřebné důkazy. Správným výkladem je výklad uvedený na druhém místě, neboť výklad první by naprosto popíral hlavní zásady sporného řízení a narušoval rovnost stran. Navíc je třeba mít na mysli, že zmíněné ustanovení je společné výživnému nejen ve sporném řízení, ale i pro výživné v řízení nesporném. V tomto kontextu pak slovo „také“ nemůže zakládat oprávnění soudu ve sporném řízení zkoumat skutečnosti, které uzná sám za vhodné a provádět k tomu potřebné důkazy.
Závěrem této části tak lze konstatovat, že § 913 NOZ rozšiřuje oprávnění soudu ve vztahu k provádění důkazů ve sporném řízení o výživném nad rámec úpravy obsažené v § 120 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, stejnou mírou jako stávající § 96 zák. o rodině. Nejedná se však o „neomezené zmocnění“, nýbrž o specifikovanou skupinu skutečností týkající se výživou povinných osob.
Problematickou je také skutečnost, že zmocnění směřuje ke zkoumání skutečností na straně povinného, a tedy opravňuje soud pouze k provádění důkazů týkajících se poměrů na jeho straně (častěji se jedná o žalovaného, nikoli však výhradně). Přitom na straně oprávněného je celá řada skutečností (nejen důvodné potřeby a majetkové poměry), které si mnohdy bližší zkoumání zaslouží. Příkladem může být např. to, jakým způsobem zletilé dítě (potomek) přistupuje k soustavné přípravě na budoucí povolání, tedy jaké jsou jeho studijní výsledky, zda školu vůbec řádně navštěvuje, kolikátou školu studuje a proč apod. Bohužel v tomto směru § 913 NOZ, zákonný podklad pro provádění dalších důkazů neposkytuje. V některých typech řízení ve věcech výživného pak vzniká další výkladový problém, který souvisí s mnohostí povinných osob. U výživného manžela či rozvedeného manžela je výživou povinna toliko, jedna osoba, zatímco u výživného zletilého dítěte (potomka), což je mimochodem nejčastější typ sporného řízení o výživném vůbec, který svou četností překoná všechny ostatní typy sporných řízení o výživném dohromady, jsou ve valné většině případů výživou povinny osoby dvě (v případě potomka může být osob více). Otázka pak zní, má-li soud zkoumat i schop-
Zvláštnosti dokazování ve věcech výživného rozvedeného manžela Ustanovení § 760 NOZ stanoví zvláštní podmínky pro řízení o výživném rozvedeného manžela. Uvedené ustanovení stanoví, že „při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i: zda si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, zda rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, zda se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, zda se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo zda je dán jiný obdobně závažný důvod“. Toto ustanovení rozšiřuje okruh významných skutečností v oblasti výživného rozvedeného manžela o rozhodné skutečnosti na straně oprávněného, což § 913 NOZ nezmiňuje. Na druhou stranu je nutné uvést, že z hlediska zaměření tohoto příspěvku citované ustanovení přináší minimálně dva výkladové problémy. Na prvním místě musím nutně zmínit slovní spojení „vezme soud zřetel“. V porovnání s § 913 NOZ, který používá termíny „je rozhodné“ a je „třeba také zkoumat“, přičemž oba mají různé dopady do dokazování, se jedná o novotvar. Pomineme-li fakt, že zákonodárce pro výživné, sice různých osob, ale stále výživné, užívá různé termíny, je zásadní otázkou, zda se výraz „zřetel“ blíží spíše termínu „je rozhodné“ a tudíž soud při rozhodování sporu k těmto otázkám pouze přihlíží, nebo se výraz „zřetel“ blíží spíše termínu „zkoumat“ a pak soud nejen přihlíží, REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
11
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 12
Statû ale také dokazuje, a to bez ohledu na to, co navrhnou účastníci. Pojem „zřetel“ znamená soustředění myšlení, pozornosti, zájmu na něco či ohled,3 a má tak tento pojem blíže k oněm „rozhodným skutečnostem“ a neposkytuje tak prostor pro provádění důkazu ze strany soudu z vlastní iniciativy. Podíváme-li se však do důvodové zprávy k NOZ, zjistíme, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit okruh skutečností, které: „musí být uváženy“. Význam spojení „musí být (soudem) uváženy“ a „soud vezme zřetel“ rozhodně není totožný, avšak z důvodové zprávy je úmysl zákonodárce zřejmý a spojením „vezme soud zřetel“ tedy zákonodárce jednoznačně chtěl, aby soud zkoumal, a má-li soud zkoumat, musí pak logicky také provádět důkazy, neboť jinak soud zkoumat ani nemůže (shodná tvrzení účastníků nelze považovat za zkoumání). Také je potřeba zmínit legitimní očekávání účastníků, kteří by jistě nepochopili a ani se neztotožnili s argumentací soudu, že soud sice měl podle zákona vzít na zřetel výše uvedené skutečnosti, ale protože je nikdo netvrdil a poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoléhá na skutečnosti, jež může potencionálně účastník tvrdit, tak k nim soud prostě nepřihlédl. Oprávněně by se pak účastníci tázali, kde je spravedlnost, o níž hovoří ustanovení § 1 občanského soudního řádu. V tomto kontextu je tak nutné (a hlavně i praktické) přijmout závěr, že skutečnosti vymezené v § 760 NOZ má soud nejen mít na zřeteli, ale zároveň je v tomto směru povinován tyto skutečnosti zkoumat a provádět k těmto důkazy i přesto, že nebyly účastníky navrženy. Ovšem přijmeme-li tento výklad, je pak nutné si položit otázku, zda nemá jiný význam výše zmiňované spojení uvedené v § 913 NOZ, tedy spojení „je rozhodné“ a zdali by i toto spojení nemělo být vykládáno jako „oprávnění“ soudu provádět důkazy nad rámec návrhů účastníků. Druhý problém pak z mého pohledu představuje poslední skutečnost, k níž má být přihlédnuto a to „jiný obdobně závažný důvod“. Není jednoznačné, zda se obdobně závažný důvod váže pouze k „dopuštění se vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu“ nebo je dosah této skutečnosti širší a váže se ke všem zmíněným skutečnostem, tedy např. i k tomu, že „si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem“. Dosah tohoto dilematu je široký, stejně jako rozptyl závažnosti jednotlivých skutečností, když závažnost činu, který nese povahu trestného činu, je mnohem vyšší, nežli to, zda oprávněný svůj majetek prohrál v ruletě. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku přinese až rozhodovací praxe, avšak z konstrukce a dikce ustanovení [tato skutečnost je označena písm. e) a nikoli jako dovětek písm. d)] lze vyvodit, že „jiný obdobně závažný důvod“ se váže – 3
12
Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 863.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
z hlediska závažnosti – ke všem v ustanovení § 760 NOZ zmíněným skutečnostem.
Náklady rodinné domácnosti Zcela nové ustanovení § 691 odst. 2 NOZ vytváří nárok manžela, který žije se společným dítětem manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě s nezletilým dítětem, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, vůči druhému manželu, který opustil společnou domácnost bez důvodu zvláštního zřetele hodného a odmítá se vrátit, na příspěvek na náklady rodinné domácnosti. Jsem si plně vědom toho, že v tomto případě se nejedná o výživné, avšak nelze ponechat bez povšimnutí fakt, že náklady domácnosti (rodinné domácnosti) jsou v současné právní úpravě součástí odůvodněných potřeb oprávněného a jeho majetkových poměrů, a to jak manžela, tak i nezletilého dítěte. V kontextu tohoto ustanovení, se však účinností NOZ z nákladů rodinné domácnosti stává samostatný nárok, jehož uplatnění přísluší toliko manželu a nikoli dítěti, který by ve výživném, ať již pro dítě či manžela, neměl být zohledněn, resp. by se neměly zohledňovat náklady společné rodinné domácnosti. Je otázkou, zdali touto konstrukcí zákonodárce oprávněným spíše neuškodil, neboť fakticky to bude znamenat, že manžel (při splnění výše uvedených podmínek) bude nucen podat další návrh (krom výživného pro nezletilé dítě a sebe) za účelem úhrady nákladů společné domácnosti, což ale oprávněný manžel pravděpodobně zjistí v lepším případě v průběhu soudního řízení a v horším případě až z odůvodnění příslušných rozhodnutí. Lze tak jen doufat, že i spory o tento typ nároků budou přesunuty do připravovaného samostatného procesního předpisu a bude možné toto řízení, s ohledem na hospodárnost soudního řízení, spojit s řízením o výživné manžela či s řízením o výživné pro nezletilé dítě.
Specifické problémy výživného v soudním řízení Doposud se celý příspěvek věnoval výživnému z pohledu NOZ. Avšak již v současné době lze nalézt některé specifické problémy výživného spojené se soudním řízením, na něž hmotněprávní úprava dopad nemá a ani mít nemůže, neboť jsou ryze procesního charakteru. Prvním takovým problémem je určitost žalobního návrhu, tedy petitu. Společným znakem prakticky všech sporů o výživné je to, že oprávněný nemá jasnou představu o majetkových poměrech povinného. Nemá-li oprávněný, a fakticky mnohdy ani nemůže mít, představu o majetkových poměrech povinného, pak logicky ani nemůže vědět, jaká je výše výživného, jež majetkovým poměrům povinného odpovídá.4 Přesto však musí oprávněný 4
Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Příruční slovník jazyka českého (1935 – 1957), http://bara.ujc.cas.cz/psjc/.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 13
Statû jako navrhovatel do žalobního návrhu uvést částku výživného, kterou po povinném požaduje, přičemž jeho volba má pak následně dopad do nákladů řízení, neboť od požadované částky se odvíjí případná odměna zástupce účastníka (advokáta) a od této se odvíjí také úspěch účastníka ve věci. V tomto směru pak nelze než doporučit, aby nový procesní předpis týkající se mimo jiné i rodinných věcí korigoval určitost žalobního návrhu a stanovil možnost požadovat zvýšení výživného o částku, jež bude záviset na úvaze soudu či o částku přiměřenou. Další náležitostí žaloby je mimo jiné označení důkazů, přičemž i tato náležitost činí oprávněným (a mnohdy také povinným) nemalé problémy, když nejsou schopni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, týkajících se jejich oprávněných potřeb a majetkových poměrů, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů povinného. V tomto směru pak leží břemeno na soudu, který musí účastníky poučit o povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení. Tento problém by se zcela vyřešil prolomením § 120 odst. 1 v řízeních o výživném, případně alespoň jeho modifikací, která by soudu umožnila provádět důkazy k tvrzením účastníků bez ohledu na to, zda označí důkazy k jejich prokázání či nikoli. S problémem důkazů pak souvisí problematika koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř., která se promítá i do sporů o výživném (samozřejmě toliko ve sporném řízení), a omezuje možnost označit důkazy do skončení přípravného jednání, do konce prvního jednání, nebyla-li provedena příprava jednání, či do uplynutí lhůty určené k tomu soudem. Ani tento procesní nástroj v problematice výživného nelze označit za „šťastný“, zejména s ohledem na povahu nároku na výživné. Ačkoli v praxi existuje několik možností, jak se koncentraci vyhnout (soudce se řádně připraví na jednání a z účastníků „vytěží“ vše potřebné při prvním jednání, soudce nepoučí účastníky o koncentraci, případně účastník označí po koncentraci navržený důkaz jako důkaz, jež má sloužit ke zpochybnění věrohodnosti již provedeného důkazu, což může soud mnohdy posoudit až po provedení takového důkazu) nelze než doporučit, aby se do budoucna koncentrace řízení ve věcech výživného neuplatňovala. Odměna zástupce účastníka pak představuje poslední specifický problém řízení o výživném. Odměna zástupce účastníka, kterým je advokát, se odvíjí od § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., dle které se základ pro výpočet od5
Výjimku v tomto směru představuje pozice manžela, kterému NOZ v ustanovení § 688 stanoví právo na informaci ohledně příjmu druhého manžela a stavu jeho jmění. Nicméně ani toto ustanovení není nikterak zázračné, neboť toto právo zákon stanoví vůči druhému manželu nikoli třetím subjektům. Takže v případě neochoty manžela sdělit druhému manželovi výši příjmů, se oprávněný bude muset obrátit na soud, který mu právo na informaci přizná, resp. uloží povinnému manželu informace sdělit, přičemž by bylo mnohem snazší, pokud by manžel mohl učinit např. dotaz na zaměstnavatele povinného manžela přímo.
měny stanoví většinou jako ekvivalent pětinásobku ročního plněním výživného (neboť výživné je opětujícím se plnění většinou bez časového omezení5). Domáhá-li se tak zletilé dítě zvýšení výživného o 1 000 Kč měsíčně, činí základ pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů částka 60 000 Kč a pouze odměna zástupce pak představuje částku 16 000 Kč. Tento způsob výpočtu odměny zástupce účastníka v rodinných věcech lze pokládat za zcela nevhodný a vyhláška č. 484/2000 Sb. by si v tomto směru novelizaci více než zasloužila, a to tak, aby základ pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů byl stanoven pevnou částkou, jak je tomu např. ve věcech rozvodu manželství. Procesní úprava také postrádá úpravu nákladů řízení v případě, že výživné není zvýšeno a oprávněný je ve sporu zcela neúspěšný, avšak podání žaloby zcela zavinil povinný svým chováním, kdy např. odmítal sdělit jakékoli údaje o svých majetkových poměrech oprávněnému či byl zcela nekontaktní. Jedinou možností je pak aplikace § 150 o. s. ř., avšak zde vyvstává otázka, zda-li výše popsaná situace zakládá ony důvody hodné zvláštního zřetele, když povinnost sdělit své majetkové poměry či jednat o výši výživného povinný dle zákona nemá (jeho povinností je toliko vyživovací povinnost plnit). Druhým problémem ustanovení § 150 o. s. ř. je, že na jeho základě lze náhradu nákladů nepřiznat straně ve sporu úspěšné, avšak již nelze jeho aplikací přiznat náhradu nákladů straně neúspěšné.
Závěr Shrneme-li uvedené, musíme nutně dospět k závěru, že NOZ příliš velké dopady do sporného řízení o výživné nemá. Výjimku v tomto směru představují výživné rozvedeného manžela, za předpokladu akceptace závěru ohledně výkladu spojení „vezme soud zřetel“ uvedeného výše a náklady rodinné domácnosti. Největší problémy výživného, které soudy projednávají ve sporném řízení, NOZ neodstranil. Rozhodně není cílem, aby tento příspěvek vyzněl v duchu „přesunu“ veškerých řízení o výživném do řízení nesporného. Naopak, vyjma výživného neprovdané matky, mají všechna ostatní řízení o výživném (myšleno zletilých osob) zůstat v režimu řízení sporných, neboť většina znaků a institutů nesporného řízení nemá v řízení o výživném opodstatnění (např. okruh účastníků je jasně dán oprávněným a povinným, je zde absence veřejného zájmu apod.) Nelze však opomenout, že problematika výživného má svá specifika, a proto je nutné ubírat se cestou menších či větších odchylek od klasického sporného řízení. Samotné návrhy jsou uvedeny v předchozích kapitolách, a tak zde zbývá pouze zdůraznění toho nejdůležitějšího, a to prolomení zásady projednací v řízeních o výživném tak, aby soud mohl provádět důkazy bez ohledu na návrhy účastníků nejen ke skutečnostem, které má zkoumat, ale i ke skutečnostem, k nimž má přihlížet (viz dikce § 913 NOZ). 6
Nejčastější výjimkou je v tomto směru výživné neprovdané matky.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
13
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 14
Statû
Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik Mgr. PETR SEDLÁK doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Z pohledu praktického fungování nové právní úpravy osvojení je jednou z podstatných otázek úprava skutečností, které jsou předmětem zápisu do matričních knih. Vysloveně novou právní úpravu přináší § 800 NOZ a dále úprava osvojení zletilého. Základem úpravy matričních záznamů ve vztahu k osvojení je § 797 NOZ, dle kterého na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
Osvojení jediným osvojitelem
Osvojení zletilého
Úprava § 800 NOZ se týká rozdělení osvojení ve vztahu k „mnohosti“ osvojitelů. Na jedné straně jsou jako společní osvojitelé uvedeni manželé a na druhé straně jako samostatní osvojitelé jeden z manželů a výjimečně „jiná osoba“. V případě osvojitelů – jednotlivců je režim matričních záznamů rozdílný pro případ, kdy je jediným osvojitelem manžel rodiče a pro případ, kdy je jediným osvojitelem „jiná osoba“.
Druhou zcela novou úpravou ve vztahu k matričním předpisům bude úprava osvojení zletilého. V případě osvojení zletilého připadají do úvahy dvě možnosti, a to jednak osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, a jednak osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého. Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, je úplným osvojením se všemi důsledky, které z tohoto charakteru osvojení vyplývají, tedy zejména mezi osvojencem a osvojiteli vzniká vztah jako mezi rodiči a dětmi, a tedy příbuzenský poměr mezi nimi (§ 847 odst. 3 NOZ).
Základním rozdílem, a to výslovným i oproti úpravě zákona o rodině, je v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – vypuštění zápisu o druhém rodiči. O vypuštění záznamu rozhodne soud v rámci rozhodnutí o osvojení. Ustanovení § 800 odst. 1 věta druhá za středníkem NOZ nepřipouští volnou úvahu soudu, zda v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – vypustí záznam o druhém rodiči. Tato povinnost je soudu dána, a pokud nastanou zákonem předvídané okolnosti, je soud povinen tento záznam vypustit. Oproti tomu v případě osvojení manželem rodiče takovou povinnost soud nemá a naopak takový postup by byl v rozporu s účelem osvojení manželem rodiče, neboť v případě osvojení jediným osvojitelem – „jinou osobou“ – se jedná o typický případ úplného osvojení, kdy formálně vznikají osvojením právní vztahy k jedinému osvojiteli jako jedinému budoucímu nositeli rodičovské odpovědnosti. Naproti tomu v případě osvojení manželem rodiče je cílem osvojení vytvoření fungujícího vztahu mezi oběma rodiči, z nichž jeden je osvojitel, a dítětem (dětmi), přičemž jak rodič dítěte, tak jeho manžel-osvojitel budou nadále nositeli rodičovské odpovědnosti.
14
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Skutečnost, že osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého, je osvojením neúplným, vyplývá z § 849 odst. 1 NOZ, dle kterého osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv. Osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům; a taktéž z druhého odstavce téhož ustanovení, dle kterého osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní rodině. Z uvedeného vyplývá, že v případě osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, dochází k zápisu osvojitelů do matriky jako rodičů osvojence a původní zápis je nahrazen novým.
Změny příjmení v souvislosti s osvojením Skutečnost, která odlišuje osvojení nezletilého a osvojení zletilého bez ohledu na formu, je úprava změny příjmení. Zatímco podle § 835 NOZ má osvojenec příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů má příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 15
Statû uzavření manželství. Nesouhlasí-li osvojenec, který má právo vyslovit se ke svému příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele.
jení zletilého není změna příjmení předpokládána a jedinou možností je připojované příjmení.
Důsledky zrušení osvojení
Oproti tomu § 851 odst. 1 NOZ pro případ osvojení zletilého výslovně konstatuje, že osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení. Pouze v případě souhlasu osvojitele (a za trvání manželství se souhlasem manžela osvojitele) může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení ke svému (odst. 2). Trvá-li manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení, může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se souhlasem svého manžela (odst. 3).
Poslední poznámka k matričním záznamům je v souvislosti se zrušením osvojení, neboť podle § 841 a § 842 NOZ při zrušení osvojení dochází k zániku poměru vzniklého osvojením a tedy i k obnově vztahu mezi osvojencem a jeho původními rodiči (vč. matričních záznamů) a zároveň dochází i ke zpětné změně příjmení, ledaže prohlásí, že si osvojenec stávající příjmení ponechá.
Jinými slovy, v případě osvojení nezletilého je základem změna příjmení osvojence na příjmení osvojitele a pouze v případě nesouhlasu osvojence bude rozhodnuto o připojovaném příjmení, tedy příjmení s pomlčkou. Oproti tomu v případě jakéhokoli osvo-
V této souvislosti je třeba nad rámec matričních záznamů poukázat na § 840 odst. 2 NOZ, dle kterého osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti Mgr. MARTINA ·ULÁKOVÁ doktorandka na katedfie obãanského práva právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brnû
Nemajetková újma představuje zásah do psychické sféry jednotlivce – fyzické osoby – byť není vyloučeno, aby v určitých případech pociťovala nemajetkovou újmu v její specifické podobě i osoba právnická. Újma jako taková spočívá v narušení obvyklého poklidného psychického stavu, jež je takové intenzity, že ho jednotlivec začíná vnímat jako osobní újmu. Z tohoto do jisté míry vágního a obecného vymezení je zřejmé, že nikdo jiný než osoba poškozená určitým neoprávněným zásahem nebo jednáním nemůže objektivně rozsah nemajetkové újmy jiné osoby zjistit, a proto i právo na její odškodnění bude vždy záviset na okolnostech každého individuálního případu. Pod pojem nemajetkové újmy tak lze zahrnout prakticky cokoli, co není majetkovou škodou. Nároky na přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu jsou charakteristické tím, že jsou osobně spjaty s osobou, která tuto újmu utrpěla. Jedná se typicky o právo na ochranu osobnosti, právo na bolestné, právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jednorázové odškodnění pozůstalých, ale
i další nároky upravené speciálními zákony, jako např. nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nárok na odškodnění oběti trestného činu v adhezním řízení, odškodnění újmy v režimu antidiskriminačního zákona nebo v režimu autorského zákona a další. REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
15
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 16
Statû Jelikož je právo na náhradu nemajetkové újmy vázáno výlučně na osobu poškozeného, dochází k zániku tohoto práva smrtí fyzické osoby, jak stanoví v § 579 odst. 2 obč. zák., a obdobnou formulaci přejímá i § 2009 odst. 2 NOZ. („Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.“) Podle současné právní nauky i ustálené judikatury soudů přitom platí, že smrtí fyzické osoby zanikají práva bez ohledu na to, zda byla uplatněna u soudu, a zanikají i taková práva, která již byla pravomocně přiznána.1 Pokud byl nařízen výkon rozhodnutí, je zánik práva důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.2 Pokud však bylo právo ještě za života oprávněného úspěšně vymoženo, zaniká splněním, tudíž plnění patří do majetku oprávněného a je předmětem dědění.3 Smyslem zániku práv vázaných na osobu věřitele jeho smrtí je skutečnost, že odškodnění, ať už morální či peněžité, má sloužit převážně ke zmírnění následků a vyvážení újmy poškozené osoby, a plnění osobě odlišné tak ztrácí věcné opodstatnění.
Nový občanský zákoník NOZ podstatným způsobem rozšiřuje možnosti náhrady nemajetkové újmy již rozšířením okruhu osob, které se mohou po smrti člověka domáhat ochrany osobnosti zemřelého (§ 82 odst. 2 NOZ), obsahuje samostatná ustanovení o náhradě újmy na přirozených právech člověka (§ 2956 a násl. NOZ), i zvláštní ustanovení o náhradě nemajetkové újmy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti (§ 2971 NOZ). V kontextu tohoto příspěvku se však zaměříme na § 1475 odst. 2 NOZ, který stanoví, že „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci“. Znění § 1475 odst. 2 NOZ se tak formálně dostává do rozporu s § 2009 odst. 2 NOZ, neboť jestliže by právo věřitele vázané výlučně na jeho osobu jeho smrtí zaniklo, nemohlo by tvořit součást pozůstalosti. Znění § 1475 odst. 2 NOZ je proto podle mého názoru třeba vykládat tak, že součást pozůstalosti tvoří i právo na odškodnění či zadostiučinění za porušení práva vázaného výlučně na osobu zůstavitele, neboli právo na plnění z porušeného práva zůstavitele vzniklé, nikoli právo samotné, které je jako takové nepřenositelné. Nový občanský zákoník se v zásadě vrací k úpravě obsažené v občanském zákoníku z roku 1950 (zá1
2
3
16
Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1551/07. Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 1965, sp. zn. 7 Co 208/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1966, nebo rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 1. 1971, sp. zn. 1 Cz 11/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/1973. Srov. komentář k § 579 obč. zák. v informačním systému ASPI.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
kon č. 141/1950 Sb.), jehož § 335 zněl: „Závazek zaniká smrtí dlužníka, mělo-li být splnění provedeno osobně dlužníkem, nebo smrtí věřitele, bylo-li splnění omezeno pouze na jeho osobu. Závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyzdění nezaniká smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.“ Znění zákoníku z roku 1950 je formulačně přesnější (nezanikne povinnost škůdce odškodnit nemajetkovou újmu, nikoli právo zemřelého), a správně byla tato výjimka systematicky zařazena do ustanovení o zániku závazků smrtí. NOZ však znění § 2009 odst. 2 v tomto smyslu nedoplnil, a proto se o skutečnosti, že takto uplatněná práva věřitele nezanikají, dozvídáme až v rámci dědického práva. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že úprava § 1475 odst. 2 NOZ se nedotýká pouze práva na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ale všech práv a povinností vázaných výlučně na osobu zemřelého. Je přitom zřejmé, že ne všechna práva, která se váží výlučně na osobu zemřelého, mají stejný charakter. Kromě již zmíněných náhrad nemajetkových újem, se může jednat o právo na důchod, na výživné, či předkupní právo, tedy práva výlučně majetkové povahy. Změna nastane nejen u nároků upravených občanským zákoníkem, ale i u nároků upravených speciálními zákony, pokud v nich není použití občanského zákoníku vyloučeno. V úvahu proto bude přicházet například i dědění nároků na odškodnění újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení a ostatních nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle Důvodové zprávy k NOZ si moderní doba žádá důslednější přiklonění k zásadě zachování hodnot jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací, zejména co se týká předmětů duševního vlastnictví a jiných předmětů bez hmotné podstaty. Zahrnutí svým charakterem čistě majetkových práv do pozůstalosti je proto zcela pochopitelné. Důvodem však může být i neustále rostoucí zadluženost či platební neschopnost fyzických osob. Změna hmotněprávní úpravy dědického práva, respektive zániku závazků vázaných na osobu věřitele, se nutně odrazí i v právu procesním. Nadále nebude možné řízení zastavit podle § 107 odst. 5 o. s. ř. s pouhým odkazem na to, že se jedná o právo vázané výlučně na osobu zemřelého, které na dědice nepřechází, neboť přestože právo samotné nepřechází, nárok uplatněný u soudu zůstavitelem za jeho života bude spadat do pozůstalosti, a tudíž bude třeba vyřešit procesní nástupnictví a možnost dědiců v řízení pokračovat.
Praxe Evropského soudu pro lidská práva Na okraj lze zmínit praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“), právě z toho důvodu, že osobnostní či osobní práva na odškodnění nemajetkové újmy mají často ústavní rozměr. Soud přiznává
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 17
Statû v určitých případech blízkým příbuzným nebo dědicům zemřelého stěžovatele možnost pokračovat v řízení a uplatňovat nárok zemřelého, neboli smrt poškozené osoby automaticky neznamená zastavení řízení.4 Obecné pravidlo říká, že členové rodiny zemřelého stěžovatele mohou pokračovat v řízení před Evropským soudem pro lidská práva za podmínky, že na pokračování v řízení mají dostatečný zájem, a původní stěžovatel zemřel po podání stížnosti k Soudu. „ESLP shrnul, že používá v zásadě dvě kritéria: prvním je blízkost příbuzenského vztahu mezi zesnulým stěžovatelem a osobou, která chce v řízení pokračovat na jeho místě, a druhým přenositelná či naopak nepřenositelná povaha práv, o která se v daném případě jedná. I pokud by tato kritéria nebyla splněna, má možnost pokračovat v řízení, pokud daný případ nastoluje závažnou otázku obecného zájmu přesahující osobnost a zájmy stěžovatele. Jindy zase uvedl, že pokud stěžovatel zemře v průběhu řízení, mají jeho dědici v zásadě právo v něm pokračovat, pokud prokážou existenci legitimního morálního zájmu takové povahy, který by ospravedlňoval projednání stížnosti i po smrti původního stěžovatele.“5 Zdá se však, že vždy bude záležet na tom, které konkrétní právo původního stěžovatele bylo porušeno, a zda porušení tohoto práva může mít přímý dopad i na práva dědiců.
4
5
Podmínky přípustnosti stížnosti jsou podrobně vysvětleny v Praktickém průvodci o přípustnosti, dostupném v různých jazycích na stránkách Evropského soudu pro lidská práva. http://www.echr.coe.int/ECHR/FR/Header/Case-Law/Caselaw+analysis /Admissibility+guide/ [cit. 3. 9. 2012]. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 33.
Závěr Pakliže pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, včetně práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, které byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, jsou tato práva převoditelná na dědice, a bude záležet na vůli dědiců, zda budou mít zájem na pokračování ve sporných zahájených řízeních či nikoli. Jelikož ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ nerozlišuje mezi jednotlivými druhy práv vázaných na osobu zůstavitele, bude rovněž záviset na rozhodovací praxi soudů, jak se vypořádají s otázkou procesního nástupnictví. Zřejmě tak bude pokračováno v řízeních, které teoreticky povedou k vymožení peněžitého nároku zůstavitele, a tudíž k rozmnožení jmění v pozůstalosti. Nelze však vyloučit, že dědicové budou trvat i na pokračování v řízení, jež povede k čistě morální kompenzaci újmy zemřelého, například formou omluvy. Lze proto teoreticky zobecnit, že pokračování v řízení bude zpravidla přicházet do úvahy tam, kde se porušení práv zesnulého mohlo dotknout i práv pozůstalých, ať už majetkové či osobní povahy. Rozšiřování možnosti dědiců pokračovat v řízeních zahájených za života zůstavitele i na nároky vázané výlučně na jeho osobu směřuje dle mého názoru nejen k „zachování hodnot přes více generací“, ale i ke zdůraznění preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy,6 neboť po smrti poškozené osoby zjevně zaniká ve vztahu k zemřelému její satisfakční funkce. 6
O tom svědčí nejen nálezy Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, ale i některé názory právní teorie, jako např. K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. sv. Praha : Linde, 2008. s. 157.
Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âR, a. s.
www.wkcr.cz
Nové české nadační právo v evropském srovnání Kateřina Ronovská Monografie Kateřiny Ronovské je příspěvkem do odborné diskuse o nadacích a jejich funkci ve společnosti, která byla opětovně započata v souvislosti s rekodifikací českého soukromého práva. Čtenář v knize nalezne srovnávací analýzu soukromoprávních aspektů českého nadačního práva, obsaženého v novém občanském zákoníku, a německé, švýcarské, rakouské, nizozemské a dnes platné české právní úpravy (zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech). Kniha je uceleným přehledem historického vývoje i současného stavu nadačního práva v těchto zemích, včetně shrnutí možných budoucích vývojových tendencí. Nadace jsou v Evropě běžně chápány jako osamostatněný majetek, věnovaný zakladatelem určenému účelu, tradičně obecně prospěšnému. Často však slouží i k účelům soukromým – jako prostředek předcházení rodinným sporům, alternativa k dědické sukcesi, jako forma správy majetku apod. Postupem času se i v České republice vytváří prostor pro emancipaci nadačního institutu a překonání zažitého stereotypního chápání nadace jako „pouhého" subjektu nevýdělečné sféry. Spolu s rozšířením využitelnosti právní formy nadace však vzniká i celá řada otázek, na které bude nutno v budoucnu hledat odpověď. Objednávejte na http://obchod.wkcr.cz 348 stran, cena 535 Kč REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
17
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 18
Otázky & odpovûdi
Otázky & odpovědi NOZ – ãást první
?
Je soud povinen pfii rozhodování vÏdy vycházet z názorÛ soudÛ vyjádfien˘ch v dfiívûj‰ích rozhodnutích v obdobn˘ch vûcech? Je to nûjak upraveno v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jana Křiváčková Soudy jako orgány státu jsou povinny respektovat tzv. princip právního státu, do nějž lze zahrnout i princip právní jistoty, legitimního očekávání, zásadu rovnosti. Z nich potom plyne i tzv. princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Tento princip znamená, že soudy jsou povinny při své činnosti v rámci řízení postupovat tak, aby jejich kroky v řízení účastníky nepřekvapily. Tohoto dosahují především dodržováním procesních předpisů upravujících postup v řízení před soudem, včetně řádného poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech.
Předvídatelnost soudního rozhodnutí však není absolutní hodnotou a dřívější rozhodnutí soudu (i včetně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu) nelze chápat jako precedenty, které jsou za všech okolností závazné. Soud rozhodující ve věci může tedy nakonec případ posoudit i zcela odlišně od stávající judikatury. V takovém případě ovšem je, jak se uvádí i v citovaném § 13 NOZ, povinen toto své odchýlení se od dřívějších rozhodnutí v jiných obdobných věcech vysvětlit. Pro soud to tedy znamená, že se může od stávající judikatury odchýlit jen tehdy, pokud je zároveň schopen řádně tento svůj krok odůvodnit.
Předchází se tím situacím, kdy by účastníci řízení pro neznalost procesních předpisů či neuvědomění si nesplnění některé své procesní povinnosti (např. povinnosti tvrdit skutečnosti či navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností) byli následně zaskočeni soudním rozhodnutím, jímž by soud rozhodl z tohoto důvodu v jejich neprospěch. Předvídatelnost soudního rozhodování je dále založeno na ochraně již výše zmíněného legitimního očekávání účastníků řízení, že o jejich věci bude rozhodnuto stejně jako v obdobném případě, v němž již bylo dříve vydáno rozhodnutí. Tato zásada pramení z principu právního státu a soudy ji musejí respektovat i bez toho, že by byla někde výslovně vyjádřena.
Důvodem pak může být shledání dílčích odlišností případů, pro něž nelze právní názor v dřívějších rozhodnutích aplikovat nebo i to, že soud zastává odlišný náhled na to, jaká právní norma, popř. jak by se měla ve věci správně aplikovat. Účastníci mají právo na to, aby jim byl postup soudu při rozhodování věci vysvětlen dostatečně v odůvodnění soudního rozhodnutí. Řádné odůvodnění vede nejen k pochopení myšlenkového procesu soudců při rozhodování věci, ale je také zdrojem pro úvahu účastníků při formulaci argumentů v případě, kdy se rozhodnou proti takovému rozhodnutí soudu bránit opravnými prostředky.
Několikrát se k tomuto shodně vyjádřil i Ústavní soud ČR. Nový občanský zákoník však ve svém § 13 výslovně tuto zásadu zmiňuje. Důvodem je zřejmá snaha o větší seznatelnost této zásady a ustanovení § 13 je tedy jakousi výpovědí o existenci této zásady v našem právním řádu. Ustanovení § 13 NOZ zní: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“ Soudy tedy primárně musejí při rozhodování v řízení vždy vycházet z judikatury soudů v obdobné věci. Obdobnou věcí je taková věc, která se v podstatných znacích shoduje s projednávaným případem. Těmito podstatnými znaky je třeba rozumět podobnost okolností případů, tj. shoda či podobnost skutečností pro případy rozhodných. Dospěje-li soud k zá-
18
věru, že projednávanou věc lze shledat obdobnou jako věci již dříve rozhodnuté, měl by v zájmu zachování předvídatelnosti rozhodování ve věci rozhodnout obdobně. Touto shodou v rozhodnutí se rozumí, že soud na zjištěný skutkový stav aplikuje právo shodným způsobem, tj. stejně věc po právní stránce posoudí.
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
NOZ – ãást první
?
MÛj advokát mi fiíkal, Ïe abych v soudním fiízení dostal náhradu jeho nákladÛ pfii vymáhání pohledávky, musím od roku 2013 posílat dluÏníkÛm upomínky. Je to pravda a bude to stejné i v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal V NOZ obecně nenajdeme povinnost dlužníky upomínat ke splnění jejich dluhu. Povinnost upomínat dlužníky pro přiznání nákladů stanoví procesní předpis – občanský soudní řád, a to nově od 1. 1. 2013.1 Je tedy nutné se s touto novinkou v o. s. ř. vypořádat i v roce 2014, až bude účinný NOZ. V této souvislosti doporučuji mít na paměti, že NOZ nově stanoví vy1
§ 142a o. s. ř. od 1. 1. 2013 stanoví, že žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle § 80 písm. b), má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 19
Otázky & odpovûdi vratitelnou domněnku dojití zásilky. Ustanovení § 573 NOZ říká, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. To tedy znamená, že již nebude třeba složitě dokazovat např. dojití zásilky s upomínkou. Jde ovšem o domněnku vyvratitelnou. Lze u ní tedy prokázat, že presumovaná skutečnost nastala, popř. nenastala, a pak právní domněnka prokázané skutečnosti ustoupí. V praxi to bude ovšem velké ulehčení pro práci soudů, které musely „fikci“ dojití zásilky dovozovat přes § 45 současného občanského zákoníku. Vydávání rozsudků pro zmeškání bude tedy jednodušší.
NOZ – ãást první
?
V NOZ nikde nevidím odporovatelnost dle § 42a souãasného obãanského zákoníku? To bude moÏné pfievádût majetek na rodinu a zkracovat jednodu‰e vûfiitele?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Nikoli. Odpůrčí žaloba zůstane zachována a nově je pojmenována jako „relativní neúčinnost“ v § 589 – § 599 NOZ. Bude platit, že zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Potud je podobnost se současným obč. zák. zřetelná, ovšem v NOZ najdeme několik zásadních novinek. Zatímco v současném občanském zákoníku je lhůta pro odpůrčí žalobu tři roky zpětně, v NOZ je možné odporovat právním úkonům (jednáním) jeden rok až pět let nazpět před učiněním takového jednání.
Navíc se mění i to, že nelze odporovat obvyklým příležitostným darům – § 591 písm. b). To tedy v praxi znamená, že se hojně rozmůže „uklízení“ majetku na rodinné příslušníky s tím, že jde o obvyklý dar. Rovněž se sluší doplnit, že společně s podáním odpůrčí žaloby můžeme požádat katastr o zápis poznámky na příslušné LV o této žalobě (k tomu § 599). Důrazně ovšem doporučuji užívat ve smlouvách výhradu dle § 593 NOZ. Vyhradí-li si věřitel dříve než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane. Obávám se totiž, že dojde k odklonu od současného přístupu, kdy k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě.2 Po účinnosti NOZ totiž může dojít k nesprávnému odklonu od tohoto přístupu, kdy žalobu odpůrčí bude možné podat až tehdy, co bude pohledávka vykonatelná. Věřitelům tedy doporučuji, aby veškeré své investice konzultovali s právníky, protože v této oblasti dojde k výrazným změnám a snížení možnosti odporovat zkracujícím úkonům (jednáním).
OZ – ãást první
?
V souvislosti s nov˘m obãansk˘m zákoníkem jsem zaznamenala pojem ústav. Upravuje jej NOZ a mÛÏete uvést základní informace?
Na dotaz odpovídá: Martin Purkyt
Jeden rok zpětně máme na uplatnění odpůrčí žaloby, pokud dlužník mrhá majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován (§ 590 odst. 2).
Ústavy jsou dalším podtypem právnických osob, a to vedle hlavních podtypů, korporací a fundací. Ústavy jsou v NOZ upraveny v § 402 až § 418 a jde vlastně o kombinaci fundací a korporací, neboť je v nich obsažen jak věcný, tak osobní substrát. Osobní substrát přitom není nutně vázán na členství v ústavu.
Dva roky zpětně máme na odpůrčí žalobu vůči bezúplatným převodům majetku (§ 591) a vůči převodům majetku mezi osobami blízkými, kde máme ulehčeno důkazní břemeno – § 590 odst. 1 písm. c). Tuto dobu máme rovněž v situaci, kdy zákon stanoví domněnku, že druhé osobě byl zkracovací úmysl znám – § 590 odst. 1 písm. c).
Účelem ústavů je poskytování služeb. Jde o činnosti společensky či hospodářsky užitečné, přičemž výsledky této činnosti jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených. Znakem ústavů je i jejich hierarchické uspořádání, kdy v čele ústavu je monokratický statutární orgán, ředitel, který je odpovědný správní radě.
Pětiletou lhůtu máme v případě zkracujícího jednání, které dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám – § 590 odst. 1 písm. a). Je důležité upozornit, že dochází ke zkrácení lhůty k podání odpůrčí žaloby v klasických situacích převodů rodinného majetku na osoby blízké na pouhé dva roky ze současných tří let.
2
Shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/98 ze dne 18. 5. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2737/2000 ze dne 24. 7. 2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. května 2005, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1214/2006, ze dne 15. 11. 2006.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
19
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 20
Otázky & odpovûdi Typickými ústavy jsou např. školy, nemocnice, muzea, ale i ústavy vědecké či výzkumné.
NOZ – ãást druhá
?
Jsme s manÏelkou jiÏ pût let rozvedeni. Na‰e dûti (8 a 9 let) jsou v mé péãi a b˘valá manÏelka platí v˘Ïivné, které jí soud stanovil pfied rozvodem (na mlad‰í z dûtí 3 000 Kã a na star‰í 3 300 Kã). Chtûl bych se zeptat, zda v okamÏiku, kdy nabude NOZ úãinnosti, bude nutné obrátit se na soud, aby znovu rozhodl nebo zda manÏelãina povinnost platit na‰im dûtem v˘Ïivné bude nadále trvat v takové v˘‰i, jakou soud pfied pûti lety stanovil. Také by mû zajímalo, zda je moÏné docílit nûjakou cestou zv˘‰ení v˘Ïivného pro dûti.
Na dotaz odpovídá: Ondřej Šmíd S nabytím účinnosti NOZ není spojena – ve vztahu k úpravě vyživovací povinnosti – žádná povinnost žádat po soudu nové rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti. Vaše bývalá manželka bude mít i nadále povinnost respektovat soudní rozhodnutí, v němž jí byla uložena povinnost hradit výživné ve výši 3 000 Kč a 3 300 Kč pro Vaše nezletilé děti. Pokud jde o změnu rozhodnutí, jímž matce Vašich nezletilých dětí bylo před pěti lety stanoveno výživné, tato je možná v případě, kdy se podstatně změní okolnosti (poměry), za nichž bylo rozhodováno o rozsahu vyživovací povinnosti v minulosti (viz § 99 odst. 1 zákona o rodině ve spojení s § 163 odst. 1 o. s. ř.). Obdobnou úpravu obsahuje i NOZ ve svém § 923 odst. 1. Změnu poměrů lze definovat jako stav odlišný od stavu, který byl rozhodující v době původního (předchozího) rozhodování. Změna rozhodnutí může spočívat jak ve zvýšení dávek výživného, tak v jejich snížení. V případě nezletilých dětí může soud zahájit řízení o změně původního rozhodnutí i bez návrhu, tzn., soud řízení zahájí sám poté, co se dozví relevantní skutečnosti. Při posuzování změněných poměrů je nutné přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly odůvodnit změnu výživného. Důvodem ke změně vyživovací povinnosti je jen taková změna okolností, za nichž bylo dosud výživné určeno a jež se výraznějším způsobem projeví v poměrech účastníků. Aby soud mohl původní rozhodnutí změnit, musí jít o podstatnou změnu poměrů, musí tedy být natolik závažná, aby bylo možné konstatovat, že původní rozhodnutí při takto změněných poměrech neobstojí. Půjde o takovou změnu, která způsobí, že původní rozhodnutí nebude odpovídat zákonným požadavkům, od kterých se určení výše dávek výživného odvíjí. Může jít jak o změnu na straně z vyživovacího vztahu povinného subjektu – ve Vašem případě matky dětí (např. ztráta zaměstnání, vážný úraz s trvalými následky, zá-
važná choroba, zvýšení příjmů atd.), tak i na straně z vyživovacího vztahu oprávněného subjektu – tzn. Vašich nezletilých dětí (nástup do školy, věk, nástup do zaměstnání, vážná nemoc apod.). Změna rozhodnutí je v případě dětí přípustná od doby, kdy ke změně poměrů dojde, nejdéle však tři roky zpětně ode dne, kdy bylo řízení zahájeno (§ 98 odst. 1 zákona o rodině). Soud tak může zvýšit, snížit, popř. zrušit výživné i zpětně. Stejná úprava je obsažena i v § 922 odst. 1 NOZ. Pokud tedy chcete docílit změny původního rozhodnutí, jímž byla matce Vašich dětí uložena povinnost hradit výživné tak, že budete požadovat zvýšení výživného, je třeba, abyste podal návrh k soudu, který naposledy rozhodoval o výživném. V návrhu musíte uvést takové údaje, aby z něj bylo patrné, kterému soudu je určeno (návrh adresujte soudu, který ve věci rozhodoval naposledy), kdo jej činí (uvedete kromě Vašeho jména i Vaše bydliště a datum narození), které věci se týká (uvedete spisovou značku uvedenou v pravém horním roku rozsudku, kterým bylo naposledy o výživném rozhodováno a identifikační údaje matky a Vašich dětí) a co sleduje (zvýšení výživného na Vaše nezletilé děti). Návrh musí být Vámi podepsán a datován. V návrhu dále uvedete, v čem spatřujete změnu poměrů – např. děti v mezidobí začaly navštěvovat základní školu, jsou starší a zvýšily se jejich potřeby apod. Návrh zašlete na příslušný soud ve dvojím vyhotovení a přiložte k němu jako přílohu všechny relevantní dokumenty, např. doklad o Vašem příjmu za posledních dvanáct měsíců, rodné listy dětí apod. Soud však výší výživného, kterou do návrhu uvedete, není vázán a v případě, že dle názoru soudu budou dány podmínky nikoli pro zvýšení, ale pro snížení výživného, může dávky výživného snížit.
NOZ – ãást druhá
?
V dûdick˘ch skupinách dle ustanovení § 1635 – § 1640 NOZ postrádám registrované partnery. Nov˘ obãansk˘ zákoník je z dûdûní ze zákona vylouãil?
Na dotaz odpovídá: Jana Dvořáková Závodská Je třeba nahlédnout do společných ustanovení NOZ. Podle § 3020 ustanovení části první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů. Jedná se o část první – obecnou část třetí o absolutních majetkových právech (včetně práva dědického) a čtvrtá část se týká relativních majetkových práv. Na registrované partnery se nevztahuje část druhá NOZ o právu rodinném.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] 20
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 21
Otázky & odpovûdi
NOZ – ãást druhá
?
Mûní se nûjak˘m zpÛsobem v pomûrech nového obãanského zákoníku vypofiádání spoleãného jmûní manÏelÛ dohodou?
Na dotaz odpovídá: Michal Králík Ano, úprava vypořádání společného jmění manželů doznává určitých změn jednak v rovině odklonu od dosavadní právní úpravy a jednak z hlediska jejího zpřesnění. Dohodu o vypořádání i NOZ považuje za primární způsob likvidace SJM po jeho zániku, zrušení nebo zúžení. Potud jde o závěr logický, shodný s dosavadní úpravou. Do textu zákona (§ 738 odst. 2) se přejímá dlouhodobě ustálená judikaturní zásada, podle které platnost dohody není na překážku, jde-li pouze o dohodu dílčí, tj. týká-li se dohoda jen části společných majetkových práv a povinností. Zde se tedy jedná pouze o normativní zakotvení dosud existující soudní praxe. Otázka řešená dosud výkladem bude mít od 1. ledna 2014 výslovnou normativní oporu. Naproti tomu se v NOZ objevuje ve vztahu k dohodě o vypořádání okolnost, která je zásadní změnou oproti dosavadnímu stavu. Judikatura dlouhodobě a setrvale vycházela z toho, že dohodu o vypořádání bylo možné uzavřít až po zániku společného jmění manželů (R 70/65, R 42/72), nešlo-li o případy rozvodů podle § 24a zákona o rodině (např. NS sp. zn. 22 Cdo 1295/2007 nebo 22 Cdo 3088/2010). Nová právní úprava v § 738 odst. 1 výslovně předpokládá, že k uzavření dohody může dojít ještě před zánikem společného jmění manželů, čímž se naplnil požadavek dlouhodobě praxí vyžadovaný. Výslovně však NOZ stanoví generální pravidlo, podle kterého dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění manželů. Současně je zakotveno pravidlo, podle kterého, je-li předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu. Důvodová zpráva v této souvislosti výslovně uvádí, že dohoda o vypořádání uzavřená poté, co bylo SJM negativně dotčeno, bude mít vždy jednotně zpětné účinky k rozhodnému dni. Na tato ustanovení dopadají i ustanovení o formě dohody o vypořádání SJM v § 739 NOZ, kde důvodová zpráva nesprávně uvádí, že se jedná o přepis dosavadní právní úpravy. Opouští se totiž dosavadní pojetí obligatorně písemné formy dohody o vypořádání SJM, ať je jejím předmětem cokoli (§ 150 odst. 1) a jsou zakotvena nová pravidla. Zde se jedná o druhou zásadní změnu oproti dosavadní úpravě, a to směrem k menší formálnosti dohod o vypořádání společného jmění manželů. Dohoda o vypořádání společného jmění manže-
lů bude nadále vyžadovat obligatorně písemnou formu ve dvou případech: a) pokud byla uzavřena za trvání manželství – i z tohoto ustanovení je přímo zřejmé, že NOZ počítá s tím, že dohodu o vypořádání bude možné uzavřít i za trvání manželství, byť se její účinky budou vázat až na okamžik likvidace společného jmění manželů, b) tehdy, pokud předmětem vypořádání bude věc, u které bude vyžadovat písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva – (§ 560 NOZ – písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší). Vedle toho se samozřejmě bývalí manželé mohou dohodnout na tom, že uzavřou písemnou dohodu o vypořádání SJM i tam, kde její obligatorně písemnou formu NOZ nevyžaduje; takovému ujednání nic nebrání a v řadě případů ji také lze z praktických důvodů doporučit. Pokud ale dohoda o vypořádání nebude vyžadovat písemnou formu (ať již na základě zákona nebo dohody manželů), bude tedy platně uzavřena v jiné než písemné formě, požádá-li o to jeden z manželů, je druhý manžel povinen mu doručit potvrzení o tom, jak se vypořádali. Zde se jedná o převzetí stávající právní úpravy z institutu podílového spoluvlastnictví, které také při vypořádání dohodou nevyžaduje obligatorně písemnou formu. Přestože si lze představit praktické situace, ve kterých se potřeba takového potvrzení může jevit jako vhodná, soudní praxe na úrovni dovolacího soudu spor s touto záležitostí spojený zřejmě nikdy výslovně neřešila a podle mých lektorských zkušeností se s těmito typy sporů nesetkávají ani soudy nižších stupňů. Čas ukáže, jestli v poměrech společného jmění manželů bude mít „vypořádací potvrzení“ větší praktický význam než tomu je u vypořádávaného podílového spoluvlastnictví.
NOZ – ãást tfietí
?
Nov˘ obãansk˘ zákoník pfiiná‰í od 1. 1. 2014 do soukromého práva v˘znamnou zmûnu v oblasti vlastnického práva, a to moÏnost nabytí vlastnictví od osoby, která v dobû pfievodu vlastnického práva není vlastníkem. MÛÏete uvést bliωí podrobnosti?
Na dotaz odpovídá: Irena Adámková V současné právní úpravě obecně platí zásada, že „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má“. (Nemo ad alienum plus iuris transferre potest, quam ipse habet.) Ten, na koho převede osoba své domnělé vlastnické právo, se vlastníkem nestane. Taková osoba je pouze držitelem a při uplynutí vydržecí doby, je-li oprávněným držitelem, tedy se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že jí vlastnické právo náleží, se stane vlastníkem. Jedná se pak v daREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
21
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 22
Otázky & odpovûdi ném případě o originární způsob nabytí vlastnického práva. Z uvedené zásady zákon připouští dvě základní výjimky, a to v § 161 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého, dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli, a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a dále v § 486 obč. zák., podle kterého kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Kromě těchto dvou základních výjimek uvedených v občanském zákoníku, se v soukromém právu setkáme s nabytím vlastnictví od nevlastníka v § 446 obchodního zákoníku, dle kterého kupující nabývá vlastnické právo i tehdy, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem, a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Pro úplnost je třeba dodat, že tato výjimka uvedená v obchodním zákoníku se vždy a pouze vztahuje k nabytí vlastnického práva k movité věci, neboť jeli v obchodních závazkových vztazích předmětem prodeje nemovitost, řídí se kupní smlouva a vztahy z ní vyplývající vždy právní úpravou uvedenou v občanském zákoníku.3 NOZ přináší prolomení zásady nemožnosti nabytí vlastnictví od vlastníka, a to v § 1109 až § 1113, které se týkají věcí nezapsaných ve veřejném seznamu. Dle § 1109 NOZ je vlastníkem věci nezapsané ve veřejném seznamu ten, kdo je v dobré víře, že mu věc náleží, a k nabytí vlastnického práva došlo: a) ve veřejné dražbě, b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
Dle § 489 NOZ se věcí rozumí vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Jedná se o věci movité, nemovitosti, předměty spadající do kategorie průmyslového a jiného duševního vlastnictví, zaknihované cenné papíry, investiční nástroje, apod.4 Z těchto věcí se výše uvedené uplatní jen u těch, které nejsou zapsány do veřejného seznamu. Veřejným seznamem je katastr nemovitostí, patentový rejstřík, rejstřík průmyslových vzorů, apod. Jedná se o veřejný seznam věcí, do kterého může nahlížet kdokoli, aniž by bylo třeba prokazovat právní zájem na nahlédnutí do seznamu. Veřejným seznamem proto není např. rejstřík zástav nebo evidence zaknihovaných cenných papírů.5 Dle § 1110 NOZ se vlastníkem věci nestane ten, kdo nabyl použitou movitou věc v dobré víře a za úplatu od nevlastníka podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku s takovou věcí obchoduje, pokud vlastník takové věci prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo mu byla odňata svémocně a neuplyne-li od takového pozbytí věci lhůta tří let. Dle § 1111 NOZ se vlastníkem věci stane i ten, kdo v dobré víře nabude movitou věc od nevlastníka, nejde-li o výše uvedené případy, ledaže vlastník věci prokáže, že pozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Pokud jde o věci zapisované do veřejných seznamů, pak dle § 984 odst. 1 NOZ platí, že v případě nesouladu stavu skutečného se stavem zápisu ve veřejném seznamu se nabyvatel stane vlastníkem věci tehdy, pokud nabyl věcné právo v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Zdůrazňuji však, že toto pravidlo se uplatní jen u úplatných převodů věcných práv. Závěrem lze shrnout, že ačkoli dle NOZ má stále v popředí stát zásada, že nikdo nemůže na nikoho převést více práv, než sám má, a jen výjimečně lze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, domnívám se, že NOZ přináší široké možnosti zejména u movitých věcí, jak legálně nabýt vlastnické právo od nevlastníka.
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, f) při obchodu na komoditní burze. Dané ustanovení upravuje nabytí vlastnictví k věcem nezapsaným ve veřejném seznamu, u nichž je nabyvatel v dobré víře, že prodávající je jejich vlastníkem, a za předpokladu splnění alespoň jednoho předpokladu uvedeného pod písm. a) až f). Stěžejní otázkou je, co všechno jsou ony věci, které nejsou zapsány ve veřejném seznamu. 3
22
V právním řádu se setkáme s mnoha dalšími případy, kdy je za stanovených podmínek možné získat vlastnické právo k věci od nevlastníka, např. koupí zhotovené věci, kterou si její vlastník ve lhůtě nevyzvedl (§ 656 občanského zákoníku).
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
NOZ – ãást tfietí
?
Jak se zmûní úprava pfiedkupního práva u spoluvlastnictví? Budou mít spoluvlastníci nadále ze zákona pfiedkupní právo?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup V této oblasti dochází k velmi zásadní a pro praxi převratné změně. Při převodu spoluvlastnického podílu spoluvlastník zásadně nebude povinen nabídnout převáděný spoluvlastnický podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům tak, jak je tomu dle současné právní úpravy. Podle § 1123 NOZ platí, že „spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové nakládání však nesmí být na újmu právům ostat4 5
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb.
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 23
Otázky & odpovûdi ních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají“. Dojde tak k podstatnému posílení volných dispozičních práv spoluvlastníka. NOZ současně upravuje několik zákonných výjimek z této nové zásady. Ostatní spoluvlastníci budou mít k převáděnému podílu předkupní právo v případech, kdy bylo spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit (§ 1124 NOZ). Toto zákonné předkupní právo mají ostatní spoluvlastníci však pouze po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví a předkupní právo nevzniká (obdobně jako dle současné právní úpravy – převody na osobu blízkou) tehdy, pokud spoluvlastník převádí svůj podíl jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. Předkupní právo budou mít spoluvlastníci také v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně. U bezúplatných převodů (darování) tak zákonodárce přijal zcela opačný přístup oproti dosavadnímu stavu, kdy se dle ustálené judikatury právě na bezúplatné převody spoluvlastnického podílu předkupní právo ostatních spoluvlastníků nevztahovalo. U převodů, kdy existuje zákonné předkupní právo, budou mít ostatní spoluvlastníci právo vykoupit převáděný podíl za obvyklou cenu. Pokud si spoluvlastníci neujednají, jak předkupní právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
NOZ – ãást tfietí
?
V souvislosti se zmûnami, které nás ãekají od pfií‰tího roku, jsem zaznamenala i nûco málo o svûfienském fondu. VÛbec ale netu‰ím, co si pod tímto pojmem pfiedstavit a jak mÛÏe ovlivnit mÛj Ïivot. MÛÏete vysvûtlit, co je to svûfiensk˘ fond?
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková Institut svěřenského fondu, který se do českého právního řádu vrátí k 1. lednu 2014 s novým občanským zákoníkem, zák. č. 89/2012 Sb., je moderním ekvivalentem různých historických forem svěřenství a anglo-amerických trustů. NOZ po téměř padesátileté přestávce opět zavádí do českého právního řádu tento institut, který je v západních zemích již tradičně nejběžnějším nástrojem používaným zejména pro správu, uchování a mezigenerační převody rodinného majetku nebo pro jeho vyčlenění k určitým soukromým či veřejně prospěšným účelům. Uzákoněná podoba svěřenského fondu a správy cizího majetku je sice v našich současných podmínkách nová, z hlediska vývoje se však jedná spíše
o staronový instrument. Různé podoby svěřenství byly totiž součástí právního uspořádání vztahů na území současné České republiky od středověku až do úplného zrušení svěřenského náhradnictví, tedy fideikomisární substituce, současně platným občanským zákoníkem v roce 1964 a po celé dlouhé období byly hojně využívány zejména v oblasti rodinného majetku. Do osnovy NOZ jsou zařazeny ustanovení o správě cizího majetku (§ 1400 až § 1447) a o svěřenských fondech (§ 1448 až § 1474) na základě obsahového převzetí analogických pasáží o správě cizího majetku a o trustech v Civil Code of Québec, čl. 1260 až 1370. NOZ se nejdříve věnuje definici a podrobnější úpravě obecné správy cizího majetku, přičemž tato ustanovení jsou subsidiárně použitelná pro všechny případy, kdy někdo spravuje cizí majetek pro někoho jiného, pokud zákon nestanoví jinak, a následně se věnuje úpravě svěřenských fondů. Svěřenský fond se vytvoří tak, že jeho zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou část a tu svěří do správy svěřenskému správci k určitému účelu (např. ve prospěch osoby, která je obmyšleným nebo také beneficientem v terminologii obecnější správy cizího majetku). Tím vzniká oddělené vlastnictví, k němuž původní vlastník žádná vlastnická práva již nemá. Tato práva vykonává svěřenský správce, ale vlastníkem svěřenského fondu není ani on ani obmyšlený. Tento obecný svěřenský vztah se v nejrůznějších podobách vyskytuje v kontinentálním právu už od doby původního římského institutu fideikomis (latinsky fideicommissum neboli „svěřenství“ od fidei committo, tedy „důvěře svěřuji“) a v anglo-americkém právním systému je obdobně používán institut trustu (anglicky trust, tedy „důvěra“, „svěřit“, „svěřenství“). Zakladatel dle NOZ vytvoří svěřenský fond buď smlouvou inter vivos či pořízením pro případ smrti. Zakladatel jmenuje svěřenského správce, který se zaváže tento majetek držet a spravovat a vykonává pak vlastnická práva k tomuto majetku vlastním jménem na účet svěřenského fondu. Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku svěřenského fondu s poznámkou „svěřenský správce“. Svěřenský fond vzniká dnem, kdy svěřenský správce přijme pověření k jeho správě. Je-li těchto správců více, ujme se jeho správy aspoň jeden z nich. Svěřenský fond zřízený pořízením pro případ smrti, vzniká smrtí zůstavitele. Úmyslem zákonodárců bylo znovuzavedení institutu typu svěřenství do našeho soukromého práva, jak již sám zvolený název svěřenského fondu přímo ukazuje. V současné době je ve světě pro úpravu svěřenských vztahů nejčastěji používán institut trust, který je v různých úpravách velmi rozšířeným institutem
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
23
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 24
Otázky & odpovûdi zejména v jurisdikcích na bázi common law. Jelikož však náš občanský zákoník vychází z kontinentální právní tradice, byla použita úprava dle Civil Code of Quebec kanadské provincie Québec z roku 1994, který již do kontinentálního práva unikátním způsobem integroval institut trust z práva anglosaského. Dosavadní zkušenosti s tímto institutem v Québecu mohou sloužit jako vodítko pro praktické použití svěřenského fondu i pro správu cizího majetku v České republice. Různé podoby svěřenství a trustů jsou už po více než dva tisíce let oblíbeným a užitečným nástrojem správy majetku k dosažení určitých cílů a záměrů zakladatele ať už za života nebo po jeho smrti. Stejně tak byly ve většině západních zemí často využívány pro udržení celistvosti a nezcizitelnosti zejména rodinného majetku při jeho předávání následujícím generacím a jejich návrat do českého právního řádu v podobě svěřenského fondu není ničím náhodným nebo překvapivým, ale je logickým důsledkem návratu naší země do civilizačního okruhu, ke kterému po staletí patřila.
NOZ – ãást tfietí
?
K ãemu lze vyuÏít svûfienské fondy?
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková NOZ v § 1449 rozlišuje dva účely svěřenských fondů, a to veřejně prospěšný anebo soukromý. Dle § 1449 odst. 2 NOZ svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží ku prospěchu určité osoby nebo na její památku. Může být zřízen i za účelem investování, kdy dosažený zisk bude rozdělen mezi zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby. Veřejně prospěšný svěřenský fond může být zřízen např. k naplňování účelů kulturních, vzdělávacích, vědeckých, náboženských nebo podobných, ale jeho hlavním účelem nemůže být dosahování zisku nebo provozování závodu. Účel svěřenského fondu musí být dle § 1452 NOZ vymezen v jeho statutu, který zde může být specifikován velice podrobně či naopak velice stručně. Vše záleží na osobě zakladatele, jeho představivosti a jeho úmyslech, je mu zde dána svoboda při určení účelu, je svázán jen rozsahem své fantazie a morálními kodexy současné společnosti a zájmem státu na veřejném pořádku. Avšak poté, co zakladatel ve statutu vymezí účel svěřenského fondu, je vázán určitými zásadami, které se k takovému účelu vztahují. Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu ve prospěch určité osoby (tedy obmyšleného) může sloužit např. pro finanční podporu určité fyzické osoby nebo osob. Zakladatel se např. rozhodne inter vivos nebo závětí vložit určitý majetek do svěřenského fondu, aby jeho svěřenský správce v budoucnu vyplácel výnosy
z tohoto majetku ženě zůstavitele po celý zbytek jejího života a poté aby tento majetek předal do vlastnictví jeho dětem. Prostřednictvím statutu svěřenského fondu může zakladatel určit pravidla pro správu tohoto majetku, způsob přerozdělování jeho výnosů, může zde určit, jak majetek investovat a rozhodnout se využít další možnosti, které úprava svěřenského fondu zůstaviteli nabízí. Pro tyto možnosti a velkou pružnost jsou instituty na bázi svěřenství a trustu velmi často ve světě využívány a dá se očekávat, že tomu bude obdobně i v našich podmínkách. Svěřenský fond zřízený na památku určité osoby může být založen pro uchování jistého soukromého zájmu zakladatele, může ve svém výsledku prospívat určitému projektu, majetku nebo konkrétní komunitě. Soukromý svěřenský fond na památku určité osoby může být založen např. na podporu místní divadelního kroužku, pro uchování rodinné hrobky, soukromého chovu papoušků (kteří se dožívají vysokého věku), pro uchování mlýna, pro udržování památníku vojáků padlých při osvobozování naší vlasti a podobně. Soukromý svěřenský fond zřízený za účelem investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby je analogický a umožňuje obdobné použití jako onerous private trust (§1269 Civil Code of Quebec), který často slouží mnohým obchodním projektům v Québecu. Například takto mohou být zřízeny svěřenské fondy v rámci komplexnějšího podnikání, jehož účelem jsou např. investice do nemovitostí nebo jiných aktiv. Svěřenské fondy zřízené k veřejně prospěšným účelům mají za cíl sloužit obecnějším zájmům společnosti, jako je například vzdělávání, kultura, dobročinnost, náboženství, vědecké účely a obdobně. Takový svěřenský fond si dává za cíl působit ve své činnosti na mnohem širší okruh veřejnosti, kdy nepodporuje jen osobu konkrétního určeného obmyšleného a je směřován neosobně. V § 1449 odst. 3 NOZ je stanoveno, že hlavním účelem veřejně prospěšného svěřenského fondu nemůže být dosahování zisku nebo provozování závodu. U veřejně prospěšného svěřenského fondu se bude počítat s tím, že správce svěřenského fondu ve smyslu statutem stanoveného účelu a případně dalších kritérií posléze určí konkrétní osoby, kterým bude majetek svědčit, např. příspěvky vybraným válečným veteránům. Dle dosavadních zkušeností s využitím trustů ve světě, které je různorodé a velmi rozmanité, tento institut nabízí možnosti, které jiné právní instituty neumožňují. Postupem doby tento institut díky své velké flexibilitě nahradil v mnohých západních zemích tradiční instituty, jako je např. darování nebo dědictví a lze právem očekávat, že k podobnému vývoji bude postupně docházet i u nás.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] 24
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 25
Otázky & odpovûdi
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Ve svém podnikání poskytuji ãasto pÛjãky fyzick˘m osobám. Zmûní se pro mû nûco s úãinností NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Ano i ne. Předpokládá se, že stále bude platit zákon o spotřebitelském úvěru. Ten v sobě zakotvuje určitá omezení týkající se povinných informací, či formy smlouvy o spotřebitelském úvěru. Od letošního roku to bude ale i např. zákaz směnek v půjčkách pro spotřebitele. Stejně tak nebude možné využívat při poskytování nebo zprostředkování těchto úvěrů volání na předražené telefonní linky. Pokud pominu drobné terminologické změny (půjčka bude nově nazývána zápůjčkou), které NOZ přináší, zřejmě nejdůležitější v této oblasti bude znovuzavedení lichvy. Dle § 1796 NOZ bude neplatnou smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. To tedy v praxi znamená, že ačkoli není v ČR omezeno RPSN (tedy kolik se má za půjčku „zaplatit“) je možné, že soudy budou „zneplatňovat“ některé predátorské úvěry ve prospěch dlužníků, co do výše úroků. § 574 NOZ říká, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. § 576 NOZ hovoří zase o oddělitelnosti části neplatného jednání. Proto v případě, že bude stanoven příliš vysoký úrok, budou zřejmě soudy přiznávat úroky ve výši obvyklé, nikoli smluvně dohodnuté. Dle § 1802 NOZ totiž platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
UvaÏuji o tom, Ïe bych svému jedinému vnukovi daroval v budoucnu rodinn˘ domek, ve kterém bydlím. Mám v‰ak ponûkud obavy, zda se ke mnû bude i nadále dobfie chovat a také zda bude schopen se o mne postarat ve stáfií, pokud bych to potfieboval. Bude moÏné v extrémních pfiípadech Ïádat i navrácení daru zpût?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup Na extrémní situace pamatuje i stávající právní úprava, kdy je dárci umožněno domáhat se vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. NOZ možnosti dárce žádat vrácení daru od obdaro-
vaného ještě dále rozšiřuje. Zavádí v této souvislosti nový zákonný termín, a to „odvolání daru“. Dárce bude moci dle NOZ dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo aby zaplatil jeho obvyklou cenu nově v případech, kdy dárce upadne po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen. V těchto případech bude moci dárce žádat vrácení daru nebo úhradu jeho obvyklé ceny pouze v rozsahu, v jakém se mu nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se bude moci této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba. Obdarovaný nebude mít uvedené povinnosti tehdy, je-li sám v obdobné nouzi jako dárce. Pokud bylo dárcem obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve, povinna plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek později obdarovaného. Další situací, kdy bude moci dárce svůj dar odvolat, bude tzv. nevděk obdarovaného. V zásadě obdobně jako u stávající úpravy bude moci dárce odstoupit od darovací smlouvy, ublíží-li mu obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně poruší dobré mravy. Pokud to budou odůvodňovat okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Právo odvolat dar přechází na dárcova dědice, pokud obdarovaný zabránil dárci v odvolání daru nebo pokud v tom dárci zabránila vyšší moc. Odvolat dar pro nevděk bude moci dárce pouze do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil; pokud se o tom dárce dozví později, pak do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce bude moci dar odvolat nejpozději do jednoho roku od jednoho roku od smrti dárce. Práva odvolat dar pro nouzi nebo pro nevděk se nebude moci dárce platně vzdát (§ 2076 NOZ). Pokud již obdarovaný nebude mít po odvolání daru dar nebo jeho plnou hodnotu ve vlastnictví, zavazuje ho odvolání daru k vydání toho, co mu z obohacení ještě zbývá. To neplatí, jestliže se daru zbavil, aby vydání zmařil, anebo odvolal-li dar pro nevděk samotný dárce.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Pracuji v právním oddûlení spoleãnosti, která se zab˘vá dlouhodob˘mi nájmy pozemkÛ. âasto se objevuje poÏadavek, aby bylo ve smlouvû zaneseno, Ïe pfii zmûnû majitele souãasn˘ nájemní vztah trvá dál. Dojde k nûjaké zmûnû v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Dá se říci, že ne. Dle § 2221 odst. 1 NOZ, platí, že změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Zde ovšem dochází k první odlišnosti v tom smyslu, že nájemní vztah sice trvá dál, ale související povinnosti pronajímatele (např. udržování účelové komunikace, mytí reklamREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
25
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 26
Otázky & odpovûdi ních poutačů) trvají pouze za určitých podmínek. Pokud převede pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví.6 To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních věděl. Doporučuji na tuto eventualitu pamatovat vhodným smluvním zakotvením. Např. uvést do smlouvy klauzuli, že „při změně majitele pronajímaného pozemku se pronajímatel zavazuje sdělit své povinnosti z této smlouvy novému majiteli pozemku. V případě, že tak neučiní, je nájemce oprávněn předložit tuto smlouvu novému majiteli s notifikačními účinky § 2221 odst. 2 NOZ“.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Mám dlouhodobû pronajatu strategickou ãást pozemku tak, aby o tom vûdûlo co nejménû lidí. âekají mne s NOZ nûjaká rizika?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Ano, pokud pominu již současná rizika plynoucí z neevidence pro daňové účely, lze zmínit § 2222 NOZ. Pokud bude totiž tento pozemek prodán, čekají Vás problémy. Strana obecně nemá právo vypovědět nájem jen proto, že se změnil vlastník věci. Nebude-li mít ovšem nový vlastník rozumný důvod pochybovat, že kupuje věc, která není pronajata, má právo vypovědět nájem do tří měsíců poté, co se dozvěděl nebo musel dozvědět, že je věc pronajata a kdo je nájemcem. Jedná-li se o nemovitou věc, je výpovědní doba tříměsíční. Jedná-li se o movitou věc, je výpovědní doba jednoměsíční. V podstatě to tedy znamená, že se bude silně zdůrazňovat notifikační povinnost smluvních stran.
Jak je vymezena smlouva o tichém spoleãenství v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek Základní ustanovení určuje, že smlouvou o tichém společenství se tichý společník zavazuje ke vkladu, kterým se bude podílet po celou dobu trvání společnosti na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit tichému společníkovi podíl na zisku. Dále je zde určeno, že tichá společnost může být ujednána i k účasti tichého společníka jen na provozu některého ze závodů podnikatele. Je zřejmě vhodné uvést, že NOZ používá pojem „závod“ na místo pojmu „podnik“ podle obchodního zákoníku. Vychází tak z terminologie prvorepublikové. Z ustanovení je pak zřejmé, že zakládá na koncepci, že podnikatel bude mít více závodů (v dnešním pojetí podniků).
6
26
REKODIFIKACE
Jak jsou vymezeny vklady tichého spoleãníka v NOZ?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek V NOZ je stanoveno, že tichý společník předá podnikateli předmět vkladu bez zbytečného odkladu po vzniku tiché společnosti nebo mu umožní s ním nakládat. Vkládá-li se nemovitá věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco jiného, má se za to, že podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché společnosti vlastnické právo. Vložení výkonu práva NOZ nezmiňuje. Umožnění výkonu práva je přitom možné provádět na základě licenční smlouvy.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Jak si mÛÏe tich˘ spoleãník ovûfiit, jak˘ je prÛbûh podnikání?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek NOZ obsahuje ustanovení o právu tichého společníka nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů podnikatele. Pokud by snad v tomto směru bylo ujednáno omezení nebo vyloučení tohoto práva k nahlížení, nebude se k tomu přihlížet, osvědčí-li tichý společník rozumný důvod domnívat se, že obchodní doklady a účetní záznamy nejsou vedeny správně a poctivě.
NOZ – ãást ãtvrtá Je moÏné ujednat, Ïe se tich˘ spoleãník nepodílí na zisku nebo na ztrátû a jak se urãí podíl na zisku?
Na dotaz odpovídá: Karel Marek Pokud by bylo ujednáno, že tichý společník se nepodílí na zisku nebo na ztrátě, k těmto ujednáním se nepřihlíží. Tichý společník se podle NOZ podílí na zisku a ztrátě v ujednané výši, jinak ve výši jeho vkladu a zavedené praxe stran, popř. vzhledem ke zvyklostem. Obdobné dosavadní úpravě v obchodním zákoníku je pak ustanovení o tom, že výše podílu tichého společníka se určí z čistého zisku. Vytváří-li podnikatel fond, se kterým nesmí libovolně nakládat, odečte se z čistého zisku zákonný příděl do takového fondu. Rovněž obdobné znění dosavadnímu textu obchodního zákoníku je ustanovení o tom, že podíl na zisku vyplatí podnikatel do třiceti dnů po vyhotovení účetní závěrky a jejím případném schválení, je-li vyžadováno. Vklad tichého společníka se nezvyšuje o jeho podíl na zisku, který nevybere. Kompatibilní s obchodněprávní úpravou je úprava určující, že na ztrátě se podílí tichý společník stejně jako na zisku; k jinému ujednání se nepřihlíží.
§ 2221 odst. 2 NOZ.
1/2013
?
?
NOZ – ãást ãtvrtá
?
NOZ – ãást ãtvrtá
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 27
Otázky & odpovûdi Z pohledu obchodního zákoníku je též standardní text určující, že o podíl na ztrátě se vklad snižuje a tichý společník není pak povinen vklad o podíl na ztrátě doplnit. Také nedošlo ke změně právní úpravy řešící, že byl-li tichému společníkovi vyplacen zisk, není povinen ho při pozdější ztrátě vracet.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Zmûní se od 1. 1. 2014 úprava promlãecí lhÛty u práv na pojistné plnûní? Jak?
Na dotaz odpovídá: Karel Svoboda I po účinnosti NOZ se uplatní dosavadní základní pravidlo, podle něhož promlčecí lhůta k uplatnění práva na pojistné plnění začne běžet za jeden rok od pojistné události (§ 626 věta prvá NOZ). Zmíněná norma navazuje na dřívější § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a § 104 obč. zák. Dopadá nejen na zákonné, ale i na smluvní pojištění. Počátek promlčecí lhůty je však třeba zasadit do kontextu dalších, do jisté míry inovativních ustanovení. Specifický počátek běhu lhůty vyplývá ze skutečnosti, že pojišťovna po vzniku pojistné události provádí šetření (§ 2796 NOZ). Teprve po jeho ukončení se pojistné plnění stává zřejmým a splatným (§ 2798 odst. 1 obč. zák.). Pokud pojistné šetření dle § 2796 a násl. NOZ není završeno do jednoho roku od pojistné události, mám za to, že tříletá promlčecí lhůta začne běžet nejdříve ukončením tohoto šetření. K posunu promlčecí lhůty dle § 626 NOZ totiž v konečném výsledku dochází ve prospěch pojištěného, proto zmíněné ustanovení nemůže vést k faktickému neprospěchu pojištěného a k dobru pojišťovny. Lze tedy zastávat postoj, že § 626 NOZ upravuje počátek promlčecí lhůty práva na pojistné plnění tak, že tato lhůta začne běžet za rok od pojistné události, pokud pojišťovna v této době ukončí své šetření a sdělí výsledek pojištěnému (§ 2797 NOZ). Jestliže šetření není včas ukončeno, promlčecí lhůta plyne až od dodatečného ukončení šetření. Tento závěr se uplatní i v případě, že se později ukáže, že pojišťovna dospěla k nesprávným závěrům (např. že k pojistné události nedošlo a že pojištěný nemá právo na pojistné plnění). Za takových okolností je věcí pojištěného, který tvrdí opak, aby v promlčecí lhůtě, jež plyne od doby, kdy mu pojišťovna oznámila výsledek šetření, učinil vlastní skutková zjištění a podal u soudu žalobu o doplacení rozdílu. Může nastat situace, kdy pojišťovna se o pojistné události bez své viny dozvěděla později a následkem této skutečnosti nemohla provést včasné prošetření pojistné události do jednoho roku. Toto zpoždění je třeba klást k tíži oprávněného, pokud nevědomost (a z něho vyplývající zpoždění s prošetřením pojistné události) pojišťovny zavinil. Tento náhled je možné podpořit analogickým výkladem § 2800 NOZ, podle něhož pojistník v obecné rovině má nést odpovědnost za neplnění svých povinností z pojistného vztahu. Mezi tyto povinnosti jistě patří i povinnost informo-
vat pojišťovnu o vzniku pojistné události a poskytnout součinnost k provedení šetření (§ 2796 – § 2797 NOZ). Za těchto okolností je na místě uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta započala dnem, kdy pojišťovna s ohledem na okolnosti případu (vzhledem k pozdní součinnosti pojištěného nebo pojistníka) měla a mohla šetření ukončit. § 626 NOZ posunuje počátek běhu obecné tříleté promlčecí lhůty dle § 629 odst. 1, nikoli však bezpodmínečně i desetileté „objektivní“ promlčecí lhůty podle § 629 odst. 2 NOZ. „Objektivní“ desetiletá promlčecí lhůta ze zákona běží od splatnosti (dospělosti) pojistného plnění, tedy šestnáctým dnem od ukončení šetření, strany ovšem mohou splatnost sjednat i jinak (§ 2798 odst. 1 NOZ). Z § 626 NOZ vyplývá, že tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění práva na pojistné plnění neuběhne dříve než tři roky plus jeden rok od pojistné události (§ 626, § 629 odst. 1 NOZ), přestože pojišťovna zpravidla oznámí výsledek šetření pojistné události oprávněnému ještě před uplynutím doby jednoho roku od pojistné události (§ 626 NOZ). Ke specifické úpravě „objektivní“ promlčecí lhůty týkající se životního pojištění je třeba podotknout, že právo na životní pojištění se zřejmě promlčuje v jediné, desetileté promlčecí lhůtě, jež počíná běžet za rok od pojistné události (§ 626 NOZ). § 635 odst. 1 NOZ totiž neobsahuje slovo „nejpozději“, které v jiných ustanoveních (např. v § 636 odst. 1 NOZ) signalizuje, že kombinace tříleté a desetileté promlčecí lhůty zůstává zachována. Neodůvodněnému obohacení pojištěného v případě pojištění odpovědnosti za škodu a újmu zákonodárce předchází tím, že právo na pojistné plnění se v těchto případech promlčuje nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje (§ 635 odst. 2 NOZ). Zákon neposkytuje průzračnou odpověď na otázku, zda § 2771 NOZ, podle něhož k ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty ve smyslu § 630 NOZ se nepřihlíží, dopadá pouze na samotné právo na pojistné plnění nebo zda se tato zápověď ohledně smluvního ujednání promlčecí lhůty vztahuje i na další případné finanční nároky, které v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy mohou vzniknout (např. právo na placení pojistného podle § 2782 NOZ, nebo právo na výplatu tzv. odkupného podle § 2842 NOZ). Vzhledem ke skutečnosti, že § 2771 NOZ je systematicky zařazen do tzv. základních ustanovení upravujících pojištění (§ 2758 – § 2810 NOZ), domnívám se, že dohoda účastníků ohledně jiné promlčecí lhůty týkající se jakéhokoli majetkového práva vzniklého z pojistného vztahu není možná. Opačný závěr, podle něhož se zápověď smluvního sjednání promlčecí lhůty týká pouze práva na pojistné plnění, lze opřít o fakt, že zákonodárce v obecných ustanoveních upravujících běh promlčecí lhůty věnuje pozornost pouze právu na pojistné plnění (§ 626 NOZ), ostatní majetková práva vyplývající z pojistné smlouREKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
27
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 28
Otázky & odpovûdi vy ponechává stranou. Takový přístup nasvědčuje tomu, že i specifická úprava promlčení obsažená v § 2771 NOZ dopadá pouze na pojistné plnění a na žádné jiné majetkové právo vznikající z pojistného vztahu. Důvodová zpráva k § 2771 NOZ však sděluje, že „navrhuje se vyloučit pro pojištění použitelnost § 575 odst. 1, podle něhož si strany mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu“. Z této formulace je zjevné, že § 2771 NOZ se podle tvůrců zákona má vztahovat nejen na právo na pojistné plnění, ale i na ostatní majetková práva vyplývající z pojistného vztahu (z „pojištění“). Proto je třeba při aplikaci § 2771 NOZ vycházet z jeho systematického zařazení, nikoli z nedostatečně doloženého předpokladu, že zákonodárce měl v úmyslu vztáhnout zápověď ujednání o kratší nebo delší promlčecí lhůtě jen na právo na pojistné plnění.
NOZ – ãást ãtvrtá
nejsou. Jsou pak přípustná smluvní ujednání vedoucí k zániku nároku (tedy specificky zániku oprávnění domoci se s úspěchem svého subjektivního práva uplatněním donucení u státního orgánu)? Hledání odpovědi zahájíme u úpravy smlouvy kupní, typického zdroje analogie pro úpravu smlouvy o dílo. Podle § 2112 NOZ je stanoveno, že: „(1) Neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci. (2) K účinkům podle odstavce 1 soud přihlédne jen k námitce prodávajícího, že vada nebyla včas oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.“
Smlouvy o dílo často obsahují ustanovení, které stanovuje lhůty pro oznámení nároků na navýšení ceny díla pod sankcí zániku takového nároku při jeho pozdním oznámení. Např. ve vzorových smluvních podmínkách pro smlouvy o dílo výstavbových projektů FIDIC (Mezinárodní federace konzultačních inženýrů) je stanoveno, že: „Jestliže se zhotovitel domnívá, že má nárok na prodloužení lhůty pro dokončení anebo dodatečnou platbu podle některého článku těchto podmínek nebo jinak v souvislosti se smlouvou o dílo, oznámí to zhotovitel správci stavby s popisem skutečností nebo okolností pro vznik nároku. Oznámení bude dáno, jak nejdříve je to možné, ale ne později než 28 dnů poté, co se zhotovitel dozvěděl (nebo mohl dozvědět) o vzniku události nebo okolnosti. Jestliže zhotovitel nepředloží oznámení nároku během 28 dnů, lhůta pro dokončení stavby nebude prodloužena, zhotovitel nebude mít nárok na dodatečnou platbu a objednatel bude zbaven veškeré odpovědnosti v souvislosti s nárokem.“
Zaniklý nárok zůstává v podobě naturální obligace – má status promlčeného dluhu. Při zaplacení zaniklého nároku nejde o bezdůvodné obohacení. Tuto notifikační povinnost (při tzv. reklamaci) podle § 2112 NOZ při oznamování vad zboží u kupní smlouvy jistě použijeme v některých případech analogicky i pro smlouvu o dílo. Argumentem pro připuštění smluvních ujednání vedoucích k popisovanému zániku nároku je i § 2622 odst. 2 NOZ, který předvídá zánik nároku na zvýšení ceny, když zhotovitel neoznámí nutnost překročení rozpočtované částky bez zbytečného odkladu poté, co se ukázalo, že je překročení ceny, jež byla určena na základě rozpočtu, nevyhnutelné. Je zřejmé, že smysl následků pozdního oznámení v tomto ustanovení je stejný jako smysl popisované smluvně stanovené lhůty. Protože toto ustanovení je dispozitivní, mohou smluvní strany měnit jeho obsah či jeho použití zcela vyloučit. Zákonem pouze obecně stanovený časový rámec pro oznámení je konkretizován smluvním určením lhůty. Při použití smlouvy s položkovým rozpočtem, kdy se celková cena díla určuje na základě skutečně provedených prací v rámci jednotlivých položkových a jednotkových cen můžeme dále z hlediska nároku na dodatečnou platbu potřebu činností do rozpočtu nezahrnutých a obvyklý položkový rozpočet podřadit pod rozpočet bez zaručené úplnosti vše ve smyslu § 2622 odst. 1 NOZ.
Je možné posoudit takové ustanovení z hlediska NOZ za platné? V první řadě si musíme položit otázku, jestli v takovém případě pozdní oznámení vede k prekluzi práva nebo zániku nároku. Podle § 654 NOZ platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně výslovně stanovených. V tomto smyslu smluvní ujednání vedoucí k prekluzi práva tedy přípustná
Nový občanský zákoník pak v § 2612 odst. 1 též stanovuje, že zjistí-li zhotovitel po uzavření smlouvy, že cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného odkladu s odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil, anebo zjistit měl a mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Smluvní ujednání vedoucí
?
Jsou podle pfiíslu‰n˘ch ustanovení úpravy smlouvy o dílo v NOZ pfiípustná smluvní ujednání vedoucí k prekluzi práva nebo zániku nároku v dÛsledku pozdního oznámení nároku?
Na dotaz odpovídá: Lukáš Klee
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] 28
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 29
Otázky & odpovûdi k zániku nároku tedy přípustná jsou. Zdůrazňuji ovšem, že zánik nároku je nutné vždy vyhodnotit ad hoc. Je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti a vyhodnocovat jednotlivé případy samostatně hlavně v kontextu mravnosti a obecných principů a zákonné úpravy náhrady škody a bezdůvodného obohacení. Ani precedenty týkající se připuštění zániku claimu v kontextu rozlišných jurisdikcí nejsou vždy jednoznačné. V některých případech soudy došly k názoru, že zánik možný je, v jiných případech zánik nároku odmítly. Jednoznačně převažujícím názorem ovšem je, že smyslem takových ustanovení je včasné a transparentní řešení problémů. Nedodržení formálních postupů obecně povede k tomu, že jedna ze stran odmítne nároky řešit a odkáže druhou stranu právě pro nedodržení postupů na soud nebo rozhodčí soud. Nárok lze tedy ve většině případů uplatnit u obecného nebo rozhodčího soudu. Ovšem ten, kdo nevyužije smluvních procedur nárokování, vystavuje se minimálně nebezpečí, že neunese důkazní břemeno při dokládání svých nároků u soudu.
NOZ – ãást pátá
?
V roce 2013 se mÛj klient chystá uzavfiít smlouvu na pût let. MÛÏeme ve smlouvû vylouãit pfiechodná ustanovení NOZ tak, aby se po celou dobu smlouvy v‰e fiídilo stávajícím obãansk˘m zákoníkem a souvisejícími pfiedpisy?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Domnívám se, že ano, ovšem nedoporučuji to. Soudy se zřejmě budou držet svého „kogentního přístupu“ ještě dlouhou dobu, a proto lze očekávat ještě několik let podobný postup, který se objevil po přechodu z hospodářského na obchodní zákoník. Soudy se tehdy přiklonily k tomu, že § 763 obch. zák. je kogentní a podobně tomu zřejmě bude i v roce 2014, ačkoli dochází k silné akcentaci autonomie vůle v oblasti závazků; relativních majetkových práv. Přechodná ustanovení NOZ budou s největší pravděpodobností považována za kogentní. Doporučuji již nyní do smluv zapracovávat příslušné partie z NOZ z důvodu právní opatrnosti. Stávajících smluv se NOZ příliš nedotkne, protože § 3028 normuje, že novým občanským zákoníkem se řídí práva a povinnosti vzniklé až ode dne nabytí jeho účinnosti. Přechodná ustanovení, která upravují smlouvy (§ 3073 a násl.) o zásadních výjimkách v oblasti smluvního práva nehovoří.7 V dosavadních smlouvách se tedy § 3030 z NOZ užijí nově pouze ustanovení části první hlavy I., tedy zásady a obecná ustanovení a dále ustanovení týkající se věcných práv a korporátních záležitostí. 7
Snad až na výjimku dle § 3073 NOZ, která umožňuje kontrahentům, aby se dohodli, že práva ze zajištění závazků vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle nového občanského zákoníku.
Odpovědi na dotazy tohoto čísla zpracovali: Mgr. Irena Adámková, advokátní koncipientka v Ostravě JUDr. Barbora Bednaříková, právnička, Praha JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., advokát, www.jakubdohnal.cz JUDr. Jana Dvořáková Závodská, advokátka v Praze JUDr. Lukáš Klee, L.L. M., MBA, právník společnosti Metrostav, a. s. Mgr. Michal Králík, Ph.D., předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, Brno, Zlín, člen redakční rady Rekodifikace & praxe JUDr. Jana Křiváčková, odborná asistentka na katedře občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Prof. JUDr. Karel Marek, CSc., rozhodce a člen předsednictva Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Akademie Sting vysoká škola Brno, člen redakční rady Rekodifikace & praxe JUDr. Martin Purkyt, advokát Purkyt & Co. v Praze, http://www.purkyt.cz/ JUDr. Martin Soukup, advokát v Praze JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Krajský soud v Plzni, odborný asistent FPR ZČU v Plzni JUDr. Ondřej Šmíd, Ph.D., AK Mgr. Čestmíra Sekaniny se sídlem v Boskovicích, katedra občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Dotazy můžete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
29
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 30
Vzory
Darovací smlouva Mgr. MICHAL VEâE¤A advokát a insolvenãní správce, Brno
Dotčená ustanovení
Vztah bezdůvodného obohacení
§ 489 a násl., § 545 až 564, § 574 až 599, § 708 a násl., § 898, § 979 až 986, § 1011 a 1012, § 1099 až 1104, § 1106 a násl., § 1115 až 1125, § 1660, § 2079 a násl., § 2132 a násl. Povaha darovací smlouvy Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Ačkoli je částí laické veřejnosti darování mylně vnímáno jako jednostranné jednání dárce, představuje darovací smlouva dvoustranné právní jednání. Není přitom třeba zdůrazňovat, že toto rozlišení nemá pouze akademický rozměr, ale též zcela zásadní význam v praxi (např. pokud jde o otázku svéprávnosti obdarovaného). Pojmové znaky darovací smlouvy Právní teorie i praxe u darovací smlouvy rozlišují tyto tři pojmové znaky – předmět darování, bezplatnost a dobrovolnost. Předmětem darování může být jakákoli věc, jak ji definuje NOZ ve svém § 498 (pozitivní vymezení) a § 493 a § 494 (negativní vymezení). Zákon výslovně umožňuje darovat nejen jednotlivé věci, ale např. též veškerý majetek. Za splnění podmínek dle § 2058 NOZ je možné darovat též majetek budoucí. Bezplatnost je pojmovým znakem darovací smlouvy, jímž se tato smlouva odlišuje např. od smlouvy kupní nebo směnné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 30 Cdo 1162/2002). Je ovšem třeba rozlišovat mezi darovací smlouvou, kdy je úmyslem stran převést vlastnické právo bezplatně a kupní smlouvou uzavřenou z vůle stran bez určení kupní ceny nebo kupní smlouvou, v níž strany pouze opomněly kupní cenu uvést. Třetím pojmovým znakem darovací smlouvy je pak dobrovolnost plnění. Darováním tak nejsou právní jednání představující plnění povinností uložených zákonem (např. vyživovací povinnost), stejně jako darováním není plnění naturální obligace.
30
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
a darování Darování ve svém důsledku tedy představuje obohacení obdarovaného bez toho, že by on sám poskytoval dárci jakékoli protiplnění (dochází-li mezi stranami k obdarování navzájem, jde o darování jen ve vztahu k rozdílu mezi plněním stran – viz § 2061 NOZ). Z logiky věci plyne, že je-li toto obohacení důsledkem právního jednání stran (darování), nemůže jít o obohacení bezdůvodné. Explicitně pak tuto skutečnost vyjadřuje § 2992 NOZ, podle něhož nevzniká povinnost vydat obohacení, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat. Závaznost slibu Vedle bezplatného převodu vlastnického práva může darovací smlouva spočívat též v pouhém slibu dárce věc na obdarovaného bezplatně převést. Nejde přitom o slib závazný, čímž je akcentován význam jednoho z pojmových znaků darování – dobrovolnosti. Nicméně slibující by měl mít na mysli také to, že ten, kdo slib obdržel, má vůči němu právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v očekávání daru. Odstoupení od smlouvy Dárce může od uzavřené smlouvy odstoupit v několika skupinách vzájemně velmi odlišných případů. První skupinu případů představují situace, kdy se dárce zavázal odevzdat dar teprve po uzavření smlouvy a okolnosti se po uzavření smlouvy změní natolik, že by její plnění vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění jeho vyživovací povinnosti. Dárce je v takovém případě po odstoupení od smlouvy oprávněn odepřít odevzdání daru. Druhou skupinu případů představují situace, kdy dárce způsobí obdarovanému škodu tím, že mu daruje vědomě cizí věc a tuto skutečnost obdarovanému zatají nebo tím, že mu daruje věc, o jejíž vadě věděl a obdarovaného na ni neupozornil. V těchto případech má obdarovaný, vedle práva na náhradu škody takto vzniklé, možnost odstoupit od smlouvy a dar vrátit. Další dvě skupiny případů pak představují situace, kdy dárce může dar odvolat, a to buď pro nevděk, nebo pro nouzi. Podle § 2072 a násl. NOZ může (stej-
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 31
Vzory ně jako dle stávající úpravy) dárce odvolat dar pro nevděk, tj. tehdy, ublíží-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy. Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Nově (resp. staronově – viz § 947 zákona č. 946/1811, Obecného zákoníku občanského, dále též jen „OZO“) může dárce za podmínek stanovených v § 2068 a násl. NOZ dar odvolat též pro nouzi, upadne-li po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo osob, k jejichž výživě je podle zákona povinen. Jedná se tedy o stejné podmínky, za nichž může dárce odstoupit od smlouvy a odepřít odevzdání slíbeného daru, k jehož předání mělo dojít až po uzavření smlouvy. Pro odvolání daru pro nouzi nebo nevděk přitom platí, že vzdal-li se dárce při darování mezi živými předem svého práva odvolat dar z těchto důvodů, nepřihlíží se k tomu. Darování podpory Stejně jako v případě možnosti odvolání daru pro nouzi představuje institut darování podpory návrat k právní úpravě obsažené již v OZO (srovnej jeho § 955). Ve stávající právní úpravě je mu pak obsahově nejblíže smlouva o důchodu upravená v § 842 – § 844 obč. zák. Smluvním stranám je dokonce přiznána možnost zajistit přechod práv (povinností na dědice obdarovaného) dárce, ovšem pouze bylo-li to ve smlouvě výslovně ujednáno. Darování pro případ smrti Oproti stávající úpravě (§ 628 odst. 3 obč. zák.), která darovací smlouvu, podle níž má být plněno až po dárcově smrti, sankcionuje neplatností, je v NOZ výslovně připuštěna možnost darování pro případ smrti (donatio mortis causa). Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se zpravidla posuzuje jako odkaz (jednání, jímž zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu). Úprava darování se použije tehdy, pokud obdarovaný dar přijme a dárce se výslovně vzdá práva dar odvolat a o této skutečnosti vydá obdarovanému listinu (tato listina přitom nenahrazuje písemnou formu smlouvy v případech, pro něž zákon tuto formu vyžaduje). Darování s příkazem Darovat lze i s příkazem. Příkaz však nepředstavuje podmínku darování v pravém slova smyslu, neboť dárce může požadovat splnění příkazu, až poté, co již sám plnil. Zákon dále stanoví, že je-li splnění takové příkazu ve veřejném zájmu, mohou se jeho splnění po dárcově smrti domáhat také příslušný orgán veřejné moci nebo právnická osoba oprávněná takový zájem hájit.
Zvláštní ustanovení o platnosti darování Zatímco § 2066 NOZ příhodně reaguje na realitu každodenního života tím, že i osobám s omezenou svéprávností umožňuje bez dalších omezení darovat nebo přijímat dary malé hodnoty nebo dary vzhledem k okolnostem obvyklé, je smyslem § 2067 NOZ ochrana dobrovolnosti darování v některých specifických situacích. Tato ochrana spočívá v možnosti dárce dovolávat se relativní neplatnosti takového darování. Forma smlouvy Zákon vyžaduje pro darovací smlouvu písemnou formu ve dvou případech. Jednak jde o darovací smlouvy, jejichž předmětem je věc zapsaná do veřejného seznamu (vedle nemovitostí se tak povinná písemná forma vztahuje též např. na darování vozidel, letadel a plavidel zapsaných v příslušných rejstřících či registrech, darování obchodních podílů nebo ochranných známek). Dále musí být darovací smlouva vždy písemná také tehdy, nedojde-li k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar. Poznámka Ačkoli by samotný text úpravy darování podpory mohl působit dojmem, že oproti smlouvě o důchodu se v tomto případě písemná smlouva nevyžaduje, spadá nepochybně darování podpory mezi situace, kdy k darování věci nedochází zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar, pro nějž povinnost písemné formy zakládá § 2058 odst. 2 NOZ. Judikatura Závěrem připojuji odkaz na vybranou judikaturu vztahující se k problematice darovacích smluv (opět s dovětkem, že u rozhodnutí vydávaných na základě nové právní úpravy nelze pochopitelně vyloučit odklon od předchozí praxe; záměrně jsem ale volil ta rozhodnutí, jež se neváží k úpravě, jež by doznala zásadnějších změn). – Dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky § 630 obč. zák., povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu podle zásad o bezdůvodném obohacení – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2006. – Je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu bezúplatná, může se převodce domáhat vrácení daru analogicky podle ustanovení§ 630 obč. zák. – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/2008. REKODIFIKACE
&
PRAXE
1/2013
31
REK_01_13_zlom
21.1.2013
13:10
Stránka 32
Vzory Zavázal-li se obdarovaný za poskytnutí finančního příspěvku (daru) k určitému konání a poskytnutý dar byl účelově vázán právě na realizaci tohoto závazku, nejde o smlouvu darovací, nýbrž inominátní – rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1209/2006.
K uzavření darovací smlouvy může dojít i bez fyzického předání a převzetí daru (finanční částky), jestliže tímto darem (finanční částkou) byla dárcem se souhlasem obdarovaného uhrazena pohledávka přímo věřiteli obdarovaného – rozsudek Nevyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004.
VZOR Darovací smlouva o darování vûci nemovité dle § 2055 a násl. obãanského zákoníku ã. 89/2012 v platném znûní Marie Stará, nar. 17. 5. 1982 bytem v Praze, Zlatnická 12, PSâ 110 00 dále téÏ jen „dárkynû“ a Pavla Nová, nar. 8. 7. 1986 bytem ve Znojmû, Zelenáfiská 3, PSâ 669 02 dále téÏ jen „obdarovaná“ uzavfiely níÏe uvedeného dne, mûsíce a roku darovací smlouvu následujícího znûní: âl. I Dárkynû prohla‰uje, Ïe je v˘luãnou vlastnicí pozemku p. ã. 254 a budovy ã. p. 216, stojící na pozemku p. ã. 254, to v‰e zapsáno u Katastrálního úfiadu pro Jihomoravsk˘ kraj, Katastrální pracovi‰tû Znojmo, pro katastrální území Znojmo – mûsto (dále téÏ jen „nemovitosti“). âl. II Dárkynû touto smlouvou bezplatnû pfievádí své vlastnické právo ke shora uveden˘m nemovitostem vãetnû v‰ech jejich souãástí a pfiíslu‰enství na obdarovanou, a tato je do svého v˘luãného vlastnictví pfiijímá. âl. III Dárkynû v˘slovnû prohla‰uje, Ïe je oprávnûna nemovitostmi disponovat, Ïe na nich neváznou dluhy, zástavní práva, vûcná bfiemena ani jiné právní povinnosti a Ïe jsou prosty jak˘chkoli vad. UkáÏe-li se shora uvedené prohlá‰ení dárkynû jako nepravdivé, je obdarovaná oprávnûna ve smyslu § 2065 zákona ã. 89/2012 Sb., obãanského zákoníku, od smlouvy odstoupit a dar vrátit. âl. IV Práva a povinnosti stran touto smlouvou v˘slovnû neupravená se fiídí pfiíslu‰n˘mi ustanoveními obãanského zákoníku. Obdarovaná nabude vlastnictví nemovitostí dnem zápisu do katastru nemovitostí. âl. V Tato smlouva byla sepsána v ‰esti vyhotoveních, z nichÏ kaÏdá ze stran obdrÏí po jednom a ãtyfii vyhotovení jsou urãena pro fiízení pfied pfiíslu‰n˘m katastrálním úfiadem. Mûnit ãi doplÀovat tuto smlouvu lze pouze písemn˘mi, ãíslovan˘mi dodatky, podepsan˘mi obûma smluvními stranami. Smluvní strany prohla‰ují, Ïe si tuto smlouvu pfied jejím podpisem pfieãetly, Ïe pfiedstavuje projev jejich pravé, svobodné a omylu prosté vÛle, na dÛkaz ãehoÏ pfiipojují své podpisy. V ................. dne ................
32
V ................. dne ....................
..........................................
………………………..
Marie Stará
Pavla Nová
1/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
