2013. Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby

informační bulletin

1

/ 2013

Milí čtenáři našeho Bulletinu, dostává se Vám do rukou první číslo Informačního bulletinu Úřadu pro ochranu osobních údajů v roce 2013, kterým se tentokrát obracíme především k učitelům, vychovatelům, také k rodičům, ke všem, kdo s dětmi a mladými lidmi pracují a vychovávají je, současně však chceme oslovit i studenty a širší čtenářskou obec. Tématem jsou sociální sítě, především Facebook, a to z pohledu ochrany osobních údajů a soukromí. Smyslem není od užívání sociálních sítí odrazovat, ale poukázat na možná rizika, která přinášejí. Chceme upozornit na skutečnost, že ochrana osobních údajů a soukromí v době dnešních invazivních technologií je nezbytná a zapomínat na ni, či ji podceňovat, může mít nedozírné a někdy i fatální následky. Bulletin je sestaven z článků odborníků různých profesí souvisejících s „životem na sociálních sítích“. Oslovili jsme je s cílem přinést názory, pohledy na sociální sítě, dát prostor zajímavým postojům a zkušenostem poněkud komplexněji, i když ochrana osobních údajů, jakožto základní předpoklad ochrany soukromí, je pro nás prvořadá. Mnoho dalších úhlů pohledů, které přináší toto číslo bulletinu, více či méně právě s ochranou soukromí souvisí. Každý z nás má právo vědět, kdo a jak s našimi osobními údaji nakládá. Mnohé ale zůstává v našich rukou: Naučit se v on-line prostředí bezpečně a jistě pohybovat – a to čím dříve, tím lépe – se stává imperativem pro život, pokud si nepřejeme, aby byl nepozorovaně manipulován a neztráceli jsme sílu pro svobodu vlastních rozhodnutí. Informační a komunikační technologie, internetová a mediální gramotnost se do výuky zařazují a v různých formách se ve školách vyučují. Úřad vnímá, že úloha učitelů i v procesu této výuky je nezastupitelná. Proto toto číslo Informačního bulletinu věnuje především jim. Na nich namnoze záleží, zda si naše civilizace zachová v nezmrzačené podobě hodnoty, k nimž se po staletí propracovávala – a mezi něž patří základní lidská práva, kam ochrana soukromí spadá. mn

Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby Je to dobrý sluha, ale zlý pán. A takto je třeba k nim přistupovat. Je třeba vědět, jak si z nich toho sluhu učinit. Znamená to především využívat přinejmenším všech možností, které pomohou zabezpečit osobní údaje, alespoň v rozsahu, který sociální sítě nabízejí. A pokud je to na můj vkus málo, soukromí je pro mne cennější a chci si je chránit dokonaleji, měl bych jít od té služby pryč a najít si jiný prostředek, který splní má životní očekávání. Patří k nim opravdu přesvědčení, že stovky kontaktů, které získávám prostřednictvím sociálních sítí, jsou přátelé, které určitě každý z nás k životu potřebuje? Důležité ovšem také je, zda uživatelé těch sítí skutečně mají potřebné znalosti a „nabízenou“ ochranu soukromí umí využít. Někdy mám dojem, že jsme svědky absurdní situace: Sociální sítě se využívají zcela intuitivně, zejména mladými lidmi. Je to podobné, jako bychom si sedli za volant, aniž jsme se naučili řídit… Opravdu by mě zajímalo, zda rodiče i učitelé vědí o tom, nakolik generace jejich následovníků skutečně získala tu novou gramotnost práce na počítači; je to s ní stejné jako to, že umíme

Informační bulletin

1/

2013

1

číst, psát a počítat – někdo lépe, někdo hůře, ale úplně negramotní nejsme… A je to tak i s prací na počítači? Úřad pro ochranu osobních údajů sice přijímá každoročně tisíce stížností, ale musím říct, že to, že by si někdo stěžoval, že byl poškozen na svém soukromí kvůli tomu, jak se choval na sociální síti, s tím se nesetkáváme. Ale přitom máme informace o vážných následcích z používání sociálních sítí… S údivem ale také zjišťujeme, s jak velkou lehkomyslností se lidé vůči svému soukromí chovají – víme, že dokonce jsou schopni podepsat různé dokumenty, ba i smlouvy, aniž si je pořádně přečtou… Velmi často je pak čeká nepříjemné překvapení. Proto bych si přál, aby obezřetnost, zdravý rozum a jistota, že máme právo vědět, co a kdo s našimi osobními údaji dělá a nač je potřebuje, byly pro mladou generaci samozřejmé jako vzduch. Aby samozřejmostí bylo přesvědčení, že podepsat jakýkoli dokument můžeme, ale přečíst ho musíme, aby se nám dostalo pod kůži vědomí toho, že jednou ztracené soukromí – což je na sociálních sítích tak snadné – se nedá nikdy vrátit. RNDr. Igor Němec předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů

Generace nové gramotnosti Tento Informační bulletin reflektuje z různého úhlu pohledu užívání sociálních sítí především generací mladých lidí, kteří jsou na prahu profesionálních aktivit. Není pochyb o tom, že mnozí z této generace raketově vystartovali ke svým profesionálním úspěchům právě díky mimořádné znalosti a schopnosti pracovat s novými komunikačními prostředky a díky svému smyslu pro přednosti nových komunikačních technologií a technických prostředků, jímž rozhodně předčí větší část generace rodičů, tím spíše prarodičů. Bylo by směšné říci, že právě jim má být věnována péče vzhledem k užívání sociálních sítí a ochraně soukromí při této aktivitě. S největší pravděpodobností právě ti největší počítačoví „kosíci“ si docela dobře dokážou poradit sami – i když ve vztahu k ochraně soukromí mnozí také přistoupí na myšlenku, že žádné soukromí neexistuje a zajímat je nemůže. V takovém případě nezbývá než jim přát, aby se nikdy nedostali do situace, kdy je ztratí a nebude návratu. Většina ale není těch nadprůměrně schopných, a přesto, až se jednou octnou téměř v jakékoliv profesní sféře, bez užívání nových komunikačních prostředků se neobejdou. A také tato méně počítačům „propadlá“, nebo méně na počítač orientovaná většina si přeje být plnohodnotnou součástí své generace; a k tomu, jak většinově přiznává, využívání sociálních sítí neodmyslitelně patří. Úřad pro ochranu osobních údajů z hlediska jeho poslání nemůže nezajímat, nakolik právě ochrana soukromí je familiární, samozřejmou součástí života té generace, která se tak neodmyslitelně pohybuje v prostředí sociálních sítí, které jsou pro ztrátu soukromí jak dělané…i když dělané jsou původně pro něco úplně jiného. Tohle konstatování není žádnou provokací, jen podnětem pro zamyšlení, zda lehkomyslnost z neznalosti nedokáže jednou doběhnout svobodu rozhodování o tom, co má být o mé osobě snadno všeobecně známo. Proto je důležité vědět, jak každý z nás dokáže uhlídat informace o sobě samém, tedy sledovat pohyb svých osobních údajů ve virtuálním světě. Snažili jsme se v rámci naší každoroční soutěže „Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat!“ zeptat mladých lidí, jak na té síti nejhladovější po osobních údajích – na Facebooku – umějí využít alespoň těch možností, které jí pro ochranu soukromí nabízí. Mnoho odpovědí jsme nedostali, to je třeba přiznat. Ono právě zodpovězení téhle otázky je rozhodně méně zábavné, než byla zadání předcházejících ročníků soutěže. Málo platné – lidská většina se chce především bavit, a v tom není mladá generace výjimkou, spíše naopak. Přesto ale odpovědi, které k nám přišly, jsou zajímavé – a přikládáme je k tomuto Informační bulletinu. Snad jako inspiraci, o čem s mladou generací také hovořit. 2


1/

2013

Rozhodli jsme se tedy, že právě tento bulletin věnujeme především učitelům – samozřejmě rodičům vůbec není vstup zakázán – a nabídneme jim jeho prostřednictvím možnost klást si na základě publikovaných příspěvků otázky, jak to vypadá se znalostí jejich svěřenců z hlediska jejich pedagogické praxe. A jako pomůcka k tomu může také posloužit příspěvek, který jsme vložili do Studentského diáře 2013/2014 – „Dobré rady nad zlato! Jak si chránit soukromí na Facebooku“. Tento bulletin bude distribuován spolu se Studentským diářem. Je třeba říci, že „Dobré rady nad zlato“ jsou věnovány především těm, kdo nepatří rozhodně mezi počítačové maniaky a „kosíky“… Kdyby se náhodou ukázalo, že i pro ně to „vademecum“ po Facebooku žádnou radou není, že je zvládají jako triviální samozřejmost, bude upřímné potěšení na naší straně. Dopřejte nám je, prosím, a dejte nám vědět, že jsme se hluboce mýlili. Naše adresa: [email protected]. A sdělení opatřete označením TISK. Těšíme se na Vaši spolupráci, vážení pedagogové i rodičové. PhDr. Hana Štěpánková tisková mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů

SOUKROMÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH Sociální sítě jako ukradené soukromí Během posledních pěti let výrazně narostlo užívání internetu, sociálních médií a také inteligentních telefonů – takzvaných „smartphonů“. Nová technologická zařízení přinesla ohromnou změnu způsobu komunikace mezi lidmi, zlepšila dosažitelnost druhých, rychlost výměny informací, kapacitu dat přenášených komunikačními kanály a navýšila objem video-informací a informací založených na vizuální komunikaci.

Přínos nových médií a sociálních médií Nová média a sociální sítě náš život v mnohém zkvalitnila. Díky tak oblíbenému Facebooku můžeme dohledat kontakty na dávno zapomenuté spolužáky, zjistit, jak se daří předchozím partnerům a rychle a flexibilně pozvat na oslavu narozenin či sobotní výlet. Nová média tak do lidské komunikace přinesla novou kvalitu a spolu s klasikem mediálních teorií – Dennisem McQuailem – lze tvrdit, že jsou extenzí možností člověka. Nemusíme nudit návštěvu dvouhodinovým prohlížením fotoalba, stačí fotografie vystavit na sociální síti a kdo z přátel bude mít chuť, stráví nad fotografiemi tolik času, kolik uzná za vhodné. Navíc v současné době narůstá množství single domácností a nová média a sociální sítě pomáhají zahánět samotu a umožňují nám se operativně spojit s přáteli, kteří jsou ve stejné chvíli připojeni k internetu, a se kterými si můžeme povídat v chatroomu. Začátky masového užívání internetu byly odborníky vynášeny do oblak pro demokratický charakter nového média. Jeho užívání bylo spojováno s představou možnosti silnější participace jednotlivců na veřejné diskusi a vyjednávání v důležitých tématech. Komunikace prostřednictvím internetu není centralizovaná, jako je tomu u komunikace prostřednictvím tradičních médií – tisku, rozhlasu, televize. Komunikační kanály jsou otevřenější a umožňují každému, kdo má přístup k internetu, podílet se na produkci obsahů a také na jejich spotřebě. Tyto dvě, dříve oddělené role – produkce a percepce – se propojily a lidé mezi nimi mnohem rychleji přecházejí. V jedné chvíli pasivně konzumuji video umístěné na YouTube a v následující píši komentář na svůj blog. Teoretici tak začali používat termín prosumers propojující pojmy producers (producenti) a consumers (uživatelé).


1/

2013

3

Jedno z očekávání komunikačních odborníků také předpokládalo v souvislosti s internetem nové podoby politické komunikace a zavádění přímé, nikoliv reprezentativní demokracie. Lidé budou moci rychle a přímo hlasovat o veřejných otázkách, problémech a jejich řešení a postupně bude nahrazována zastupitelská demokracie demokracií přímou. Až později se ukázalo, že tato optimistická změna nepůjde tak rychle a internet bude využit jen některými, spíše politickými hnutími. Z evropských zemí v oblasti využití internetu ve volbách pak došlo nejdále Estonsko, které uplatnilo prvky internetového hlasování již v několika volbách. Postupem času se ukázalo, že optimismus šíření internetu byl přehnaný a, že i u nejbohatších zemí světa existují výrazné rozdíly mezi lidmi v užívání nových médií a v přístupnosti nových technologií. Začalo se mluvit o „digital gap“ – digitální propasti, označující rozdíly v užívání nových médií z hlediska sociodemografické charakteristiky lidí. Užívání internetu a smartphonů (inteligentních telefonů) je stále spíše otázkou mladšího obyvatelstva, obyvatelstva s vyšším vzděláním, s vyššími příjmy a také spíše obyvatelstva městského, než žijícího v menších obcích. Tak alespoň mluví současné statistiky (viz např. data uveřejňovaná na www.spir.cz). Postupně se také objevily kauzy ukazující, že internet a nová média mohou být využity pro šíření rasismu a pornografie mladistvých. Decentralizovaný charakter nových médií pak vede také k obtížnější kontrole těchto médií a obtížnější regulaci.

Nebezpečí a hrozby sociálních médií Po počátečním optimismu spojeným s užíváním internetu a sociálních médií se začaly objevovat první mraky a první kritiky. V posledních letech přišli (zejména) američtí psychologové (např. Rosen) se zjištěním, že nadužívání nových médií a inteligentních telefonů může přinášet také řadu negativních účinků. Nejčastěji se mluví o několika typech psychických poruch spojených s nadužíváním těchto médií: 1) Obsesivní jednání spojené s neustálým nutkáním kontrolovat během dne mobilní telefon. Uživatelé mají tendenci jej při cestě do práce neustále nahmatávat v kapse, opakovaně sledovat, zda nepřišla nová sms či e-mail. Večeře v restauraci s přáteli pak začíná manifestním vyložením svých přístrojů na stůl a průběžnou kontrolou zařízení během jídla. U silných uživatelů byly odhaleny případy, kdy má uživatel pocit, že mu telefon zvonil, nebo že zaslechl oznámení příchozí sms zprávy aniž by to byla pravda. 2) Narcismus spojený s nadužíváním některých sociálních sítí, jako je Facebook. Tato komunikační platforma je přímo založena na manifestaci vlastní zajímavosti. Vybízí, abychom o sobě psali, sdíleli své fotografie a informovali, jak se zrovna cítíme. Řada silných uživatelů Facebooku si dokonce vybírá místa trávení volného času podle toho, jestli jsou dostatečně „telematická“ a zajímavá pro fotografie později umístěné na Facebook. 3) Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Užívání nových médií je v poslední době čím dál více spojováno s takzvaným multitaskingem – prováděním několika komunikačních úloh zaráz. Tento jev narůstá zejména mezi mladými uživateli internetu a spočívá v tom, že uživatelé mají zpravidla otevřeno několik různých „oken“ od sledování videa, přes vedení konverzace v chatroomu po psaní seminární práce, mezi kterými v rychlém sledu přecházejí. Toto rychlé střídání různých komunikačních kontextů – tedy komunikačních událostí se zcela odlišnými funkcemi – znamená také rychlou a zkratkovitou mentální činnost. V podstatě mysli nenecháme spočinout na jednom tématu, ale nutíme ji rychle přecházet mezi různými komunikačními úlohami. Některé psychologické výzkumy zjistily, že intenzivní multitasking a nadužívání nových médií vede k poruchám soustředění a pozornosti a neschopnosti provádět dlouhodobě činnost zaměřenou na jeden úkol (Rosen). To může vést k poruchám učení a dalším problémům v každodenním životě mládeže a studentstva a neschopnosti řešit složitější mentální úlohy vyžadující dlouhodobé soustředění. 4) Zmnožení mentálních identit. Dalším ze závažných problémů, které mohou vyplývat z užívání nových médií, souvisí zejména s intenzivním hraním počítačových her, případně užívá-

4


1/

2013

ním prostředí, která uživateli umožňují vytváření a prožívání několika různých identit. V případě dlouhodobého trávení času „v kůži“ vytvořených postav může docházet k problému uživatele rozeznávat realitu od počítačové skutečnosti a mít problémy s přechody z jedné do druhé a problémy rozpoznávat svou pravou identitu od identit umělých (Rosen). Součástí pak může být i problém určitého znecitlivění vůči reálnému světu, emocionální vyhasnutí a snížení empatie, což může mít někdy až fatální následky na sociální chování jednotlivce. 5) Sdílení soukromých dat a ochrana informací. Internetová komunikace obsahuje více než jiné způsoby komunikace typ interakce, označovaný teoretiky (Bordewijkem a Khaanem) jako registrace. Ta je založena na shromažďování informací o uživatelích formou různých on-line formulářů a databází, které musíme vyplnit, abychom byli puštěni dále. Do internetových formulářů vyplňujeme často citlivá data o sobě samotných, která jsou posléze často využívána pro marketingové účely dané společnosti. Při opakované návštěvě takovýchto webových stránek nás uvítají přímo personalizovaným obsahem, který odpovídá na naše potřeby, zájmy a preference. Na podobném principu shromažďování osobních dat fungují sociální sítě včetně Facebooku. Jen s tím rozdílem, že sem umisťujeme osobní informace dobrovolně.

Ochrana osobních údajů a Facebook Facebook a další sociální sítě jsou prostředí, kterému řada uživatelů svěřuje velkou část svého soukromí. Společnost je přitom založena na tom, že některé skutečnosti zůstávají skryty ve sféře soukromé či intimní a jsou přístupné buď jen těm nejbližším kolem nás, nebo vůbec nikomu a necháváme si je pro sebe, zatímco jiné informace slouží k naší prezentaci ve sféře veřejné. Ke smazávání hranic mezi říší soukromí a říší veřejnou výrazně přispěla elektronická média zejména během 2. poloviny 20. století a sociální média tento posun ještě dotvořila. Některé informace, které jsou na sociální sítě uživateli vystaveny, jsou přitom snadno zneužitelné ať už v momentě jejich zveřejnění, nebo ve vzdálenější budoucnosti. Uživatelé se většinou domnívají, že mají svůj facebookový profil dostatečně chráněn, nicméně málokdy vědí, kdo je v síti „přátel“ jejich facebookových „přátel“ a často také ne všechny přátele návštěvníky facebookových stránek znají dostatečně. S oblibou pak vystavují své fotografie ze soukromí, prozrazující s kým jsou v jak intenzivním kontaktu a v jak intenzivní vztahu, jaká je jejich osobní sociální síť. Časté jsou také případy, kdy uživatelé vystavují fotografie ze situací, které jsou v jejich stávající sociální roli ještě přijatelné – divoký studentský večírek, které se však mohou stát „problémem“ nebo „škraloupem“ v jiné sociální roli po několika letech – například při hledání nové práce při komunikaci s novým zaměstnavatelem. Mohou pak vést k jejich velmi negativnímu vnímání nebo dokonce odmítnutí. Uživatelé Facebooku, zejména ti mladší, často nepočítají s tím, v jaké situaci budou v blízké či vzdálenější budoucnosti a jestli jim jejich dřívější „zveřejněné soukromí“ nemůže výrazněji uškodit. Problém vycházející z ledabyle zveřejněných informací ale může přijít mnohem rychleji. Například zdánlivě lapidární informace o tom, kde se v dané chvíli pohybujeme. Pokud dlouhodoběji opustíme domov, vyjedeme na dovolenou a prostřednictvím Facebooku to vykřičíme celému světu – může tato informace zapůsobit jako pozvánka pro zloděje do nechráněné domácnosti (často i s informací, kdy se hodláme vrátit – například fotografií doprovozenou výkřikem: „konečně, dva týdny Chorvatsko!“). Vystavené fotografie domácnosti pak dovysvětlí, jak máme domácnost vybavenou a vůbec jak jsme na tom po ekonomické stránce. Možností zneužití osobních informací je ale celá řada a každá zveřejněná soukromá informace nás může dostávat do nevýhodného postavení. Složitou otázkou, kterou si uživatelé zpravidla vůbec nepokládají také je, komu vlastně informace, fotografie, videa a další materiály po zveřejnění na facebookových stránkách vlastně patří. Vše nasvědčuje tomu, že materiály umístěné na Facebooku poté automaticky patří vlastníkům této sociální sítě a mohou s nimi pracovat bez naší kontroly. Ve vzduchu tak visí hypotetická otázka, jestli se za pár let neobjeví fotografie z našeho studentského flámu,


1/

2013

5

v pro nás nepřijatelné situaci, nebo zda s citlivými osobními údaji dokonce nebude někdo obchodovat. Sociální média a Facebook nám mohou v mnohém usnadňovat komunikaci, činit ji cílenější, rychlejší a efektivnější. Neměli bychom ale zapomínat, že jde o komunikaci otevřenou a snadno zneužitelnou a měli bychom v každém případě dvakrát zvážit, co na sociálních sítích sdílíme, zda víme s kým a jestli je zabezpečení sdíleného prostoru opravdu dostatečné. Tomáš Trampota, Ph.D. Tomáš Trampota je ředitelem Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který zastřešuje obory žurnalistika, mediální studia a marketingová komunikace a public relations. Autor se zabývá vývojovými trendy moderních médií, současným českým mediálním systémem a systémovými teoriemi médií. Přednáší také na New York University v Praze předmět Introduction to media criticism. Je autorem knih Zpravodajství a Metody výzkumu médií a řady článků a odborných statí. V předchozích letech byl předsedou sítě pro střední a východní Evropu (CEE Network) největší evropské asociace pro vzdělávání a výzkum v oblasti komunikace (European Communication Research and Education Association) a proděkanem Fakulty sociálních věd UK pro vnější vztahy.

Internet, soukromí druhých a vyrušování sebe samého Využívání digitálních komunikačních technologií – ať už se jedná o mobilní telefon, Facebook či internet obecně – nabývá mezi teenagery skutečně masivních rozměrů. Již několik let užívají tyto technologie prakticky všichni teenageři (okolo 95 %) a objem takto tráveného času neustále roste (v roce 2008, ještě před nástupem levného a rychlého mobilního připojení, strávili čeští teenageři na internetu průměrně 16 hodin týdně, přičemž na základě zkušenosti z USA se můžeme domnívat, že se tento čas v posledních pěti letech významně zvýšil).1) Po éře pokrouceného, realitě neodpovídajícího nadšení a strašení nad úžasnými přínosy či hrozbami internetu přišel čas na hledání střízlivých odpovědí na otázku, co dnešní děti získávají a co ztrácí díky tomu, že značná část jejich dospívání probíhá prostřednictvím virtuální, útržkovité a vždy dostupné komunikace. Jistě nelze popřít pozitivní a dnes již daty poměrně dobře podložený přínos on-line technologií pro koordinaci a udržování prostorem rozdělených blízkých vztahů, pro schopnost udržet si kontakt s daleko rozsáhlejší sítí známých a pro získávání informací či opory, a to zejména při důležitých rozhodnutích a v důležitých životních chvílích. Neměli bychom však zapomínat na to, že tyto skutečnosti mají i své odvrácené, temnější stránky. Podle převládajícího životního stylu se dnes nemálo rodičů zaštiťuje představou, že jejich děti dospívají jaksi samy od sebe, aniž by si příliš připouštěli fakt, že jde o složitý proces zrání, v jehož průběhu si dítě interakcí s prostředím utváří soubor představ o tom, co je „normální“ a co je „zdravý rozum“, a to i v tak elementárních případech jako jsou schopnosti utvářet a udržovat si vztahy, bezprostředně komunikovat a respektovat soukromí druhých. Na tomto základě se pak utváří určité sebepojetí a představy o světě a jeho pravidlech. Které problémové aspekty užívání digitálních komunikačních technologií dětmi a teenagery bychom tedy měli mít na paměti? Velká pozornost bývá věnována nedostatečnému smyslu pro vlastní soukromí při sdílení osobních informací a rizikům z toho plynoucích, ať už jde o rizika zneužití těchto informací týkající se celé rodiny (např. informace o tom, kdy jedeme s rodinou na dovolenou) nebo o tzv. kybergrooming (postupné získání důvěry a zneužití dítěte). Zde bych chtěl stručně upozornit na dva související problémy, které souvisejí s intenzivním využíváním tzv. sociálních sítí (např. Facebook) a které jsou daleko subtilnější, méně patrné a týkají se podstatně větší části uživatelů. Z výzkumu amerických teenagerů z roku 2007, zaměřeného na užívání Facebooku, vyplynulo mimo jiné, že teenageři užívající tzv. sociální sítě více inklinují k poskytování svých osobních údajů i v off-line světě. Protože původně hlavní funkcí Facebooku je zveřejňová6


1/

2013

ní společných fotografií, odkazuje toto zjištění i k posouvání hranic v oblasti respektu k soukromí druhých. Nemusíme chodit až k odstrašujícím příkladům matek, které z radosti nad svou ratolestí zveřejňují její nahé fotografie, či sdílejí fotografie (vždy důvěrného) dopisu z letního tábora. Typický uživatel Facebooku je tímto prostředím postupně socializován až do stavu, kdy mu připadne normální zveřejňovat fotografie druhých, aniž by se jich předem zeptal, zda jim to nevadí. Pokud nejde o choulostivé situace, proč by také mělo? Odpověď na tuto otázku není samozřejmá; pokud bychom s teenagery měli hovořit na téma problémů spojených s užíváním sociálních sítí, neměli bychom zapomenout na téma předpokladu, že se na otázku vlastního soukromí všichni dívají stejně. Hranice toho, co už je chápáno jako osobní, intimní či choulostivé totiž není nikde pevně vepsána a jejím postupným překračováním se může posouvat až do extrémů, které nám stále boudou připadat normální. U dospělého člověka je tento problém něčím k pousmání, naléhavějšího významu ovšem nabývá u těch, kdo se respektu ke druhým teprve učí. Druhým problémem, který částečně s otázkou soukromí souvisí, je intenzivní využívání digitálních komunikačních prostředků, a to zejména laptopů, během výuky. Českou republiku snad teprve čeká příliv opatření, která se uplatňují na stále větším množství amerických středních a vysokých škol: úplný zákaz mobilních telefonů, tabletů a laptopů ve vyučování. Základní důvody jsou dva: za prvé, při klasickém frontálním způsobu výuky může vyučující jen obtížně kontrolovat činnost studenta, a to nikoli vzhledem k němu samému, ale především vzhledem k těm, kteří sedí za ním. Pokud před studentem se zájmem o výklad sedí několik studentů hrajících hry či sledujících vtipy a fotografie na Facebooku, je to i při vysoké motivaci soustředit se na výklad vyučujícího velmi rušivé a přitahující pozornost. Osobně jsem i přes reptání dotčených studentů zákaz laptopů ve výuce zavedl a nevšiml jsem si žádných negativních efektů týkajících se kvality výuky. Druhý důvod hovořící ve prospěch zákazu laptopů a mobilních telefonů při výuce je to, že narušují pozornost jejich uživatele a snižují tím celkovou kvalitu výuky.2) Formální vzdělání má za cíl naučit nejen určitému penzu znalostí, ale i schopnostem sebedisciplíny, respektu vůči autoritě a schopnosti soustředit se delší dobu na jednu činnost. Střídání učení s psaním SMS a sledováním statusů na Facebooku v horizontu několika málo minut vedou k rozvoji myšlení, které již není schopné soustředit se po delší okamžik na jednu činnost. Tento závěr podporuje série výzkumů amerických neurologů, kteří porovnávali schopnost soustředění u dětí, a zjistili nižší úroveň této schopnosti u dětí věnujících se často svému mobilnímu telefonu a internetu.3) Obecným doporučením je pokusit se vysvětlit, že má větší smysl využívat tuto technologii pouze v určený čas a že i když učení na zítřejší test lze zvládnout při paralelním poslouchání hudby, hraní tahové on-line hry a sledování Facebooku, spočívá přínos učení se na test i v něčem jiném, než je samotná známka. Mgr. Petr Lupač Petr Lupač působí na katedře sociologie na FF UK, kde přednáší kurzy Obecná sociologie, Socio logie médií, Teorie difúze inovací a Internet a společnost. Absolvoval studijní a výzkumné pobyty na Kansas State University, New York University a University of Liverpool, v minulosti působil také na FHS UK a v Ústavu morální a politické filosofie AV ČR. V současnosti je vedoucím projektu "Světový projekt o Internetu – Česká republika II: Analýza sociálních a politických aspektů nerovného užívání Internetu". Je členem World Internet projekt, Masarykovy české sociologické společnosti a Association of Internet Researchers. Zabývá se obecnou sociologií, sociologií vědy a techniky a sociologií masových a nových médií. Poznámky: 1) Údaje užité v tomto článku pocházejí z Českého statistického úřadu, z projektu Světový projekt o Internetu – Česká republika a z měření užívání Internetu v rámci amerického výzkumného centra Pew Internet & Americal Life Project. 2) Negativní vliv užívání laptopů při výuce na výkon studenta a objem zapamatovaných informací opakovaně potvrdil soubor experimentálních studií; starší přehledový článek lze nalézt v Psychology Today z 9. července 2010. 3) Podrobněji o této problematice referoval časopis TIME 27. března 2006 a deník New York Times 21. listopadu 2010.


1/

2013

7

NÁZORY PEDAGOGICKÝCH ODBORNÍKŮ On-line svět a škola Informační a komunikační technologie (ICT) pronikly do nejrůznějších oblastí našich činností soukromých, pracovních i občanských a opravdu není možnost, že by oblast vzdělávání minuly. Naopak, technologie patří mezi hlavní činitele ovlivňující vývoj lidské společnosti, a to včetně vzdělávání. Máme relativně jasno, jak chránit žáky před nástrahami a problémy, se kterými by se mohli setkat v reálném světě. Jsou zpracované programy, postupy a metodická doporučení. Ve virtuálním světě on-line sítí je situace mnohem náročnější. Než začneme problém řešit, měli bychom si uvědomit tři základní věci: 1. Hlavní rozdíl mezi žákem a učitelem není v tom, kdo z nich je obratnější v používání ICT. Tvrzení, že žáci toho umí více než učitelé nebo že se žáci naučí používat technologie sami, intuitivně, a tudíž ICT není nutné věnovat ve škole až takovou pozornost, jsou vysloveně škodlivá. A navíc vlastně nejsou ani pravda. V některých dílčích dovednostech samozřejmě platí, že žák toho umí víc než učitel. Ale není to pravidlo a navíc to většinou vypovídá o nedostatcích v dovednostech učitele, nikoli o kvalitě znalostí a dovedností žáka. Hlavní rozdíl mezi žákem a učitelem spočívá v přístupu, s jakým se k ICT staví. Pro dnešní děti jsou technologie součástí světa, do kterého se narodily. Jejich přirozeností je poznávání a učení a ani složitost systému nebo zařízení je neodrazuje, protože ji díky své nezkušenosti nevnímají. Jsou připravené používat počítač a všechno, k čemu jeho prostřednictvím získají přístup, stejně jako řídit auto (nejlépe teď hned a samy). V tomto ohledu je dospělý tváří v tvář novinkám v nevýhodě, leccos si už vyzkoušel a ví, že v některých situacích není snadné se s porozuměním orientovat tak, aby z toho byl užitek a výsledkem byla spokojenost. Proto dospělý (nejen učitel) zvažuje, zda v konkrétním případě investovat energii do dalších pokusů a nového poznávání. 2. Vcelku rozumný se jeví předpoklad, že vývoj nových technologií se nezastaví. Nikdy tedy nedostaneme příležitost v klidu dohnat, co nám nyní v oblasti ICT uniká, i kdybychom chtěli. Naopak, nové poznatky a technologie budou přibývat, postupy a názory se budou často měnit. S tím je potřeba se smířit. A potom hledat cesty, jak žáky na život ve světě ovlivněném proměnlivými technologiemi připravit. 3. Využíváním nových ICT se mění povaha i struktura našich činností, zpravidla se nejprve nastavují nové pracovní procesy a teprve pak, dříve či později, i nová společenská pravidla, jež s využíváním nových technologií bezprostředně souvisejí. Na určitý čas panuje určitá „anarchie“, stav bez pravidel, kterými by se uživatelé řídili. Chvíli trvá, než se společenské konvence usadí i v novém prostředí. I na to je nutné žáky připravovat.

Co přináší internet do škol? 1. Současná digitální multimediální zařízení rozšiřují nevídaným způsobem možnosti učitele jak žákům zpřístupnit učivo a dovést je k zamýšleným dovednostem prakticky ve všech předmětech. Prostřednictvím internetu jsou dostupné textové, obrazové, zvukové a video informace a výukové materiály, stejně jako je možný kontakt s jinými žáky, školami, osobnostmi, či odborníky. Internet umožňuje přistupovat ke školním výukovým materiálům kdykoli a odkudkoli a snadno komunikovat žákům a rodičům s učiteli.

8


1/

2013

2. Učitel, který postupně a promyšleně rozvíjí schopnost žáků určit jak, kdy a proč je účelné ICT použít a vede žáky k bezpečnému a zodpovědnému používání dostupných ICT při školní práci, vybavuje své žáky kompetencemi dnes už nezbytnými pro život v naší společnosti. Je zřejmé, že k ochraně bezpečí žáků nestačí pouze nastavit pravidla používání ICT ve škole a jít pouze cestou zákazů a omezení využití ICT ve škole. Je stále běžnější, že žáci mají vlastní zařízení (notebooky, tablety, mobily…) schopné se připojit k internetu. A internet je stále dostupnější na nejrůznějších místech, nejen doma nebo ve škole, ale i v knihovnách, internetových kavárnách, dokonce v hromadné dopravě. Pravidla a omezení jsou ve škole nezbytná, ale žáky je třeba připravit na situace, kterým budou čelit v nechráněném světě. Pro konkrétní představu několik čísel ze statistik Českého statistického úřadu Informační společnost v číslech 2013 (http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/9705-13): n Domácnosti ČR s osobním počítačem v roce 2012: s dětmi 91,1%; bez dětí 58,5%; n Domácnosti v ČR s připojením k internetu v roce 2012: s dětmi 89,6%; bez dětí 56,5%.

Co by měly školy pro on-line bezpečí svých žáků udělat? 1. Začlenit celou problematiku do výuky! Aby žáci měli pod vedením a dohledem učitele příležitost při učení a při školní práci využívat možnosti, které jim nabízí internet a sociální sítě (respektive kontrolovaná prostředí s prvky sociálních sítí). V praxi si tak budou vytvářet žádoucí návyky a budou se učit předcházet rizikům. 2. Začlenit problematiku on-line bezpečí a využití sociálních sítí do školních vzdělávacích programů, protože je nutné, aby i tato výuka probíhala koordinovaně, plánovaně, napříč všemi předměty a s ohledem na schopnosti a věk žáků. 3. Podporovat rozvoj profesionálních znalostí a dovedností učitelů a vedení škol, aby byli schopni tuto problematiku ve škole řešit, začlenit ji do své výuky a vhodně reagovat na problémy a otázky žáků, které by se mohly ve výuce, ve škole vyskytnout.. 4. Začlenit postupy zajišťující bezpečné užívání internetu žáky a bezpečné chování on-line do školních pravidel a do života školy. 5. Zajistit účinné zabezpečení školních technologií a infrastruktury.

On-line bezpečí a sociální sítě v rámcových vzdělávacích programech (RVP) On-line bezpečí a výhody a rizika využívání sociálních sítí by měly být součástí především osobnostní a sociální výchovy, mediální výchovy, výchovy ke zdraví a ICT, ale vedení žáků k zodpovědnému a bezpečnému chování on-line je záležitostí každého učitele, který on-line technologie ve výuce využívá. Je potřeba si uvědomit, že se technologie mění a stále nabízejí nové možnosti využití (a tedy i potenciálně rizikové situace) v rychlejším tempu, než kdy pravděpodobně budou probíhat cykly revizí rámcových vzdělávacích programů. Proto je nutné se problematice věnovat neustále, pojmenovávat rizika a reagovat na ně i přesto, že nejsou jmenovitě poInformační bulletin

1/

2013

9

psána v RVP. Implicitně se objevují v RVP všude tam, kde se řeší ochrana soukromí, ochrana zdraví, prevence sociálně patologických jevů, osobní bezpečí apod. Mgr. Daniela Růžičková Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Daniela Růžičková pracuje v Národním ústavu pro vzdělávání (NÚV) jako didaktička ICT a odborná garantka Sektorové rady pro IT a elektronické komunikace v projektu Národní soustava kvalifikací. Zaměřuje se na didaktické inovace v oblasti ICT a podporu začleňování ICT do výuky a života školy vůbec. Dříve pracovala jako manažerka aktivity e-learning projektu Metodika II. a podílela se na vývoji prostředí na Metodickém portálu (http://rvp.cz/), ve kterém by učitelé mohli využívat e-learnin gové kurzy v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Než nastoupila do NÚV, pracovala jako učitelka (Matematika, ICT) a zástupkyně ředitelky na základní škole zaměřené na výuku cizích jazyků. Na škole působila jako koordinátorka/metodička ICT a v těžkém období zrodu školního vzdělávacího programu a prvních roků výuky podle něj i jako koordinátorka ŠVP (Školní vzdělávací program).

S dětmi nás spojuje otevřenost Představte si následující situaci: mladý třináctiletý muž nebo slečna jdou po pražském Václavském náměstí, eventuálně po jiném světovém bulváru, a koho potkají, tomu vtisknou do ruky vizitku – kartičku se svým jménem, telefonem, e-mailovou adresou. S některými lidmi se i na památku vyfotí… Připadá vám něco takového směšné? Otevřenost, s jakou se mladí lidé pohybují v sociálních sítích, je úžasná – snad proto, že při komunikaci ve virtuálním prostředí nemusíte být ostýchaví, informace se tam šíří rychlostí blesku a digitální stopa, kterou tam zanecháváte, má trochu charakter hollywoodského chodníku slávy. Ale naše chování a běžná komunikace (a sociální sítě jsou přece součástí naší každodennosti) mají určitá pravidla. Potvrzuje mi to mimo jiné i působení v jednom z projektů vratimovského Domu dětí a mládeže, který financovala Evropská unie. Když bylo v roce 2009 založeno Centrum dětské komunikace Vratimov, byly sociální sítě – alespoň v Česku – na začátku svého „boomu“. Při tvorbě programů pro děti, které využívaly velmi dobré technické vybavení, jsme se samozřejmě nemohli vyhnout ani tzv. bezpečnému internetu, tedy i chování na sítích. Našemu týmu trvalo chvíli, než jsme se shodli na tom, že například Facebook plně vyhovuje touze mladých lidí po tom „někam patřit“, dát o sobě světu vědět a přitom nejen používat svůj jazyk, ale také například vidět kladnou reakci na svůj příspěvek a zůstat jakoby ve stínu, v anonymitě a bez nějaké zjevné odpovědnosti za to, co publikuji. A hlavně než jsme si připomněli, že zákazy tady vůbec nepomáhají a nic nezmůžou. Tohle všechno bylo známo sice i v době našeho mládí, novodobé technologie ale daly všemu závratnou rychlost. Jakoby zůstalo stranou, že čas od času každý z nás řekne vědomě či nevědomky polopravdu, nebo prostě jenom komentuje událost ze svého pohledu – a hlavně že to, co mohu já, mohou i jiní. Velkou odbornou pomocí při mediálních ochutnávkách z pohledu bezpečného internetu nám byly dva projekty: olomoucké E-bezpečí (projekt Pedagogické fakulty UP) a Saferinternet (projekt Národního centra bezpečnějšího internetu). Našli jsme na jejich webových stránkách mimo jiné i pravidla internetového chování – netiketu a další pojmy, které jsme spolu s dětmi rozebírali a „mediálně“ zpracovávali. Kyberšikana, kybergrooming, kyberstalking, hoax, spam, phishing a podobně. Snažili jsme se o našich zjištěních informovat i rodičovskou veřejnost, ale bez valné odezvy. Soustředili jsme se tedy na děti, mladé lidi, studenty. Co se nám osvědčilo, a praktikujeme to dodnes, byly rozmluvy a diskuse nad vybranými tématy. Při našich mediálních setkáních se pracovalo v malých tvůrčích týmech, které měly za úkol například vytvořit prezentaci o možnostech sociálních sítí. Zájem dětí se soustředil především na Facebook. Není nic nesnadného zjistit, jak si vytvořit profil, jak ho zabezpečit, co uvádět a neuvádět. Všichni dovedli také přesně vyjmenovat, jak se na sociálních sítích 10


1/

2013

chovat. Pak jsme se my, dospělí, začali dotazovat a takhle vypadala jedna z našich častých rozmluv: „Od kolika let můžeš být na Facebooku?“ „Od 13.“ „Kolik ti je?“ „Dvanáct.“ „A jak to, že jsi na Facebooku?“ „Protože jsem tam napsal, že je mi 36. Dělají to tak všichni.“ „Pojďme se tedy podívat na tvůj profil, jestli opravdu dodržuješ to, co jsi popsal. Otevřeme ho na interaktivní tabuli.“ „Jak to? To nemůžete!!!“ „Nerozumíme, co nemůžeme?“ „No jako otevřít můj profil před ostatními!“ „Ale tvůj profil v této chvíli vidí třeba 100 000 lidí a to ti nevadí?“ Domníváme se, že i když podobná setkání měla otevřený konec, tedy byla bez konkrétního závěru, vedla k zamyšlení. A to bylo a je velmi cenné. Poznali jsme to při dalších mediálních hodinách, kdy se mluvilo třeba o počítačových hrách, hlavně těch online, nebo spamerech, reklamních sděleních, internetovém obchodování, ale také o krádežích identity. Prvkem, který nás s dětmi spojoval, byla otevřenost. Pochopily, že je nechceme za každou cenu poučovat, ale že jim zprostředkováváme informace, se kterými by měly počítat. Zkusili jsme také udělat názornou ukázku toho, jak snadné je v sociálních sítích klamat. Náš kolega, čtyřicátník, si vytvořil profil jako Martina 15 a začal chatovat. Vybrali jsme náhodně několik jmen žáků z okolních škol, které s námi spolupracovaly a naše „Martina 15“ začala s dětmi komunikovat. Po určité době jedna z dívek napsala, že nemůže nikde sehnat určitou knihu o koních. Martina 15 jí odpověděla, že tu knihu má, a když dotyčná sdělí svůj telefon, určitě se spolu domluví. A stalo se. Nezveřejňovali jsme ani jméno té dívky, ani další podrobnosti, stačilo tenkrát ukázat konkrétně, kdo byla vlastně Martina 15. Přesvědčili jsme se, že získat osobní údaje od některých mladých lidí, je velmi snadné. A že nestačí, aby jenom věděli, jak se chránit. Ten problém je mnohem hlubší a souvisí také s rodičovskou kontrolou, respektive s tím, jak velký zájem rodiče o svého potomka mají, jak vypadají jejich společné chvíle, jak vypadá jejich komunikace. A totéž ve školách a dalších institucích. Co se týče novodobých mediálních technologií, má většina mládeže totiž velké znalosti, ale spoustě z nich chybí zkušenost, kterou by dospělý svět snad měl povinně zprostředkovávat. Eva Bělohlavá, Dům dětí a mládeže Vratimov Eva Bělohlavá působí jako pedagog volného času specializující se bezmála 20 let na mediální výchovu. Absolventku Fakulty žurnalistiky UK provázejí média a dětská mediální tvorba většinu jejího pracovního života. A to nejen jako spolupracovnici Domu dětí a mládeže Vratimov, který v Centru dětské komunikace učí zájemce zacházet s médii. Eva Bělohlavá v poslední době také vyučuje předmět „Komunikativní dovednosti“ na ostravské VOŠ Jana Amose Komenského obor Mediální komunikace.

Jak chránit osobnost on-line učitele O ochraně osobních údajů uživatelů internetu slyšíme dnes a denně. Média nás bombardují případy vážného porušování zásad etického chování v on-line prostředí a výjimkou není ani porušení zákonů takovou činností, kterou již nelze považovat pouze za přestupek, ale spíše za zločin. Právě školní prostředí, kde děti přirozeně testují hranice možného, bývá na takové chování docela bohaté. Ve své práci učitele učitelů se často setkávám s převládajícím názorem, že internet, a sociální sítě zvláště, vlastně nic dobrého nepřinášejí, a proto bychom se měli maximálně snažit žáky před těmito převratnými výdobytky civilizace ochránit. Myslím, že je nezbytné se nad touto problematikou trochu zamyslet. Budeme-li si ochranu představovat tak, že budeme dětem ve využití technologií bránit, musíme se smířit se všemi důsledky, které takové opatření přináší. Technologiím se podařilo do života mimo školy již zcela proniknout a práce s nimi patří k základním kompetencím každého obyvatele ekonomicky vyspělých zemí. Snahou jejich působení eliminovat tak vzniká situace, v níž se školy stávají skanzenem a dělají se tam věci, které velmi často ne-


1/

2013

11

mají se životem mimo školu i s praxí, do níž jednou absolventi přijdou, nic společného. Pokračováním v podobné politice se školy vystavují silnému nebezpečí, že se občané začnou ptát, k čemu školy vlastně jsou. Nerad bych se dočkal stavu, kdy by jediným rozumným důvodem školní docházky bylo hlídání dětí v době, kdy jsou rodiče zaneprázdněni prací. Je mimořádně obtížné většinu učitelů přesvědčit, že je zcela nezbytné, aby se snažili technologie do školní praxe zavádět. K největším překážkám patří pravděpodobně to, že to po nich nikdo přímo nežádá, jsou nedostatečně vybaveni a navíc to vůbec není jednoduché. Vyžaduje to poměrně specifické znalosti, které nejsou tradičními programy vzdělávání učitelů vyučovány. Získat v roli učitele plnohodnotnou kvalifikaci v oblasti technologií dnes znamená aktualizovat své znalosti se stejnou rychlostí, s jakou se vyvíjejí samotné technologie. Tradiční studium může tuto snahu pouze iniciovat. Každý pak již musí pokračovat sám. Bez přístupu k nejnovějším poznatkům se neobejde. Ve skutečnosti to znamená nutnost zvládnout funkci sociálních sítí, pomocí nichž se lze spojit s těmi učiteli, které Hippel nazývá čelnými (Hippelova technologická inovace ve školství)1). Ti jsou dnes v naprosté většině případů ochotni se se svými znalostmi s ostatními podělit (např. Pepoušův nápadník)2). Je samozřejmě velmi prospěšné, když se učitel neomezuje na domácí prostředí a snaží se být propojen mezinárodně. Učitelé jsou dosud (podle Prenského)3) považováni v technologiemi ovládaném prostoru většinou za imigranty. Zvláště, vnímají-li je tak i žáci, je to stav neudržitelný. Výuka se totiž stále více přesouvá do on-line prostředí a realizuje neformálními cestami. Učitel musí být schopen školní činnost propojit s tím, co žáci dělají on-line. Již to není jen o tom, vyvěsit zadání úkolu na web a přijímat jeho splnění mailem. Nelíbí-li se nám, co naše děti dělají na sociálních sítích, musíme se snažit to pozitivně ovlivňovat. A tak dnes bude vlastně každý učitel řešit problém, který velmi přiléhavě popisuje profesor vzdělávacích technologií David White z Oxfordu. Má se stát spíše on-line návštěvníkem nebo rezidentem?4) I návštěvník je dnes již schopen odeslat mail, stáhnout soubor či najít vlakové spojení. Používá sice nástroje internetu, ale nezanechává po sobě žádné stopy. Většinou se bojí, že by někdo mohl to, co po něm někde na internetu zůstane, nějak zneužít proti němu. Podobný strach vídám často dokonce i u našich studentů učitelství. Žáci se chovají docela jinak. Většina z nich touží po tom, mít svůj profil na sociálních sítích a být tam přítomen i v době, kdy nemůže být on-line. Jsou jednoznačně on-line rezidenty se všemi riziky, které z toho vyplývají. Připomenu hlavně docela hloupou snahu předhánět se v množství kontaktů, sníženou schopnost vnímat význam delších textů, snadné získání závislosti na potřebě soustavné kontroly novinek (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena)5) a veřejností asi nejvíce diskutovaný nedostatek sebekontroly při publikování osobních údajů a fotografií. Zásadní otázkou ale je, do jaké míry mohou učitelé přispět ke zlepšení současné často negativně vnímané situace. Jedno vím docela jistě – zákazem užívat mobilní technologie či zveřejňovat vlastní práce, fotky či videa žáků, u nichž není možné přímé zjištění osobních dat (příjmení, adresa apod.), situaci nepomůžeme. Problematiku velmi přesně popisuje Julie Cunningham (viz Děti bez jména a bez tváře)6), když říká: „Naším úkolem je pomáhat dětem pochopit všechny důsledky, které on-line aktivity přinášejí. Přece z nich nechceme vychovat anonymní uživatele. Anonymita vede k nedostatku zodpovědnosti u dětí i u dospělých.“ Hlavní doporučení, co dělat, je ve skutečnosti stejné pro žáky i pro učitele. Je třeba svou osobnost v roli rezidenta, neboli svou „digitální stopu“ vytvářet cílevědomě. Vzhledem k tomu, že na internetu musíme vždy počítat s tím, že se nic neztratí (Nezapomínejme zapomínat7), Brewster Kahle a jeho stroj na cestování časem)8)), je třeba si toto uvědomovat od počátku svého virtuálního pobytu tam. Je až příliš mnoho případů, kdy někdo zveřejnil něco, čeho později litoval (Facebookoví šílenci na HBO)9). Na druhou stranu to neznamená, že se máme za všech okolností bát cokoli o sobě prozradit. Učitel může mít nějaký výchovný vliv na on-line prostředí jen tehdy, nebojí-li se své názory sdělit veřejně. Musí si stanovit určitou míru toho, jak moc dovolí veřejnosti vstupo-

12


1/

2013

vat do svého života. White na tomto místě ještě připomíná, že může být tato hranice závislá na roli, v níž se nacházíme – jiná pro kontakt s přáteli a jiná pro žáky, ale to bych moc nedoporučoval. Riziko zneužití „tajných“ informací sdělovaných pouze přátelům, je značné. S plným vědomím toho, že já sám patřím nepochybně k těm sdílnějším učitelům, zkusím svou vlastní míru otevřenosti ukázat na konkrétní citaci z kanálu10) předmětu Vzdělávací technologie 21. století11), který od letošního roku učím na UK Praha PedF. Je to komentář k doporučovanému americkému portálu Personalize Learning12) z 29. 3. 2013: „Hned první video, na které narazíte (Water Music Video) mi připomnělo mou vlastní cestu za poznáním. Chtěl jsem se na základce stát zvukařem a působil hned v několika kapelách spolužáků. Někdy v 7. třídě (tuhá normalizace v roce 1970) jsme dostali docela dobrý nápad a nahráli asi 15 min. pásmo o Leninovi. Potřebovali jsme podporu od školy, kde jsme měli zkušebnu. Právě nastoupil nový kádrově prověřený ředitel. Umíte si možná představit, jak se mu to hodilo. Posílal mě s tou nahrávkou od třídy ke třídě, kde jsem to pouštěl v hodinách OV. Vlastně ze mě vyrobil lokální hvězdu se všemi důsledky, které z toho později vzešly (češtinářka se jediná marně pokoušela mi dát 3). Později na průmyslovce to ale nikdo nevěděl, a já poprvé v životě dostal 4. Chtěl jsem vlastně říci jen to, že vlastní tvorba má nezastupitelné místo již ve škole a že dnešní možnosti jsou nesrovnatelně lepší, než dříve. Technologie ale nejsou cílem.“ Většina špičkových učitelů světa dnes určitou část osobních informací zcela záměrně a kontrolovaně svému okolí sděluje. Dozvíte se většinou, v které oblasti bydlí, jak velkou mají rodinu, oblíbené jsou informace o domácích mazlíčcích či různých zájmech a hobby. Na závadu nejsou ani informace o nějakých dalších veřejných aktivitách dotyčného. Schopnost posoudit, co je vhodné zveřejnit, jednoznačně patří do kategorie kompetencí, které jsou stále častěji označovány jako síťová gramotnost. A tu je nutno pěstovat jak u žáků, tak u učitelů. Závěrem bych chtěl ještě připomenout, že všechna zde formulovaná doporučení mají smysl pouze tehdy, když nikdo z nás nebude lhostejný k jakémukoli porušování pravidel. Něco ve smyslu etického kodexu chování na internetu (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi)13) musí mít každá škola a jeho dodržování musí bezpodmínečně vymáhat. Jsem přesvědčen, že nejlepší prevencí je nulová tolerance k přečinům. Doporučuji ředitelům škol neváhat a při sebemenším podezření volat policii. Tu tímto prosím, aby svou roli v podobných případech vnímala též výchovně a vyšla učitelům vstříc. Nejlepší prevencí negativních jevů je nekompromisní potrestání viníků. Ale i vyšetřování samotné a přítomnost policie ve škole může být pro mnohé poučením. Děkuji. Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D. Bořivoj Brdička se zabývá vzdělávacími technologiemi již 30 let. Byl u toho, když byly do našich škol dodávány první 8 bitové počítače, a od té doby se věnuje zjišťování, jak má být tato technika co nejvhodněji využita ve výuce. Snaží se s problematikou seznamovat veřejnost a především učitele, a to hlavně prostřednictvím Učitelského spomocníka na portálu RVP (http://spomocnik.rvp.cz/). V současné době působí na Katedře informačních technologií a technické výchovy UK Praha, PedF, kde učí celou řadu na didaktiku ICT orientovaných předmětů v různých typech oborového i neoborového studia. Poznámky: Odkazy na internetové adresy v textu: 1) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/16599/ 2) http://inapadnik.blogspot.cz/# 3) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10639/ 4) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/14339/JSTE-REZIDENT-NEBO-NAVSTEVNIK.html 5) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17161/ 6) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/11229/ 7) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/15183/ 8) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17251/ 9) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17357/ 10) http://www.edmodo.com/public/ukvztech_ls13/group_id/2514570 11) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17233/ 12) http://www.personalizelearning.com/ 13) http://spomocnik.rvp.cz/clanek/11865/ ;


1/

2013

13

KRIMINALITA A JEJÍ PREVENCE V ON-LINE PROSTŘEDÍ Vybraná bezpečnostní rizika a virtuální prostředí O sociálních sítích toho bylo napsáno mnoho. Od výhradně pozitivních reakcí až po ty extrémně skeptické a zatracující tento fenomén jako úpadek reálných sociálních vazeb. U nás pak je asi nejčastěji skloňovaná v této souvislosti právě sociální síť Facebook. Ne náhodou. Tak jako každá země či region má určitá specifika a daří se tam různým konkrétním produktům či službám, tak právě v České republice je jednou z těch nejfrekventovanějších služeb sociálních sítí právě již zmíněná síť Facebook. Penetrace v naší společnosti již překonala pomyslné bariéry určité její vyhraněné části a stejně bylo překonáno i technologické rozhraní, kdy pro využití bylo zlomem implementování do mobilních zařízení a provázání do téměř on-line symbiózy. Nehodlám zde popisovat jednotlivé funkcionality dané sociální sítě, ale spíše se pokusím o zdravý nadhled a s ohledem na oblast, s níž se setkávám, i o zprostředkování pohledu ve vztahu k bezpečnostním rizikům a zejména páchané trestné činnosti spjaté s tímto fenoménem. Tedy spíše spjaté s některými osobami zneužívajícími službu, abych byl přesný. Z bezpečnostního pohledu se skrývá v takto koncipovaných službách několik typů rizik. Tou první skupinou rizika je samotný uživatel, který může být samozřejmě poměrně zásadním nebezpečím sám sobě. Ne tedy v absolutním smyslu, ale spíše ve smyslu neznalosti ať již podmínek či samotné funkcionality služby. Celé to začíná ve chvíli, kdy uživatel danou službu začíná využívat. Málokterý uživatel si detailně přečte a seznámí se plně s podmínkami, které se ke službě vážou. Není u nás nic zvláštního, a s tímto se setkáváme při práci často, že uživatelský profil využívají osoby mladší 13 let, i když v podmínkách je jasně definováno, že službu Facebook nesmí využívat nikdo mladší tohoto věku. Stejně tak je třeba si uvědomit, že k veškerému obsahu a informacím, které uživatel v síti uvádí, i když jsou stále jeho majetkem, dává nevýhradně, přenosně, převoditelně, celosvětově, bezúplatně právo využívat je společností Facebook. Podle míry nastavení soukromí a nastavením aplikací pak tyto dále zpřístupňuje veřejně, ať již je to v menší skupině tvořené definovanými přáteli anebo neomezeně komukoliv, kdo volně k uživatelově informaci přistoupí. Díky právě mobilním aplikacím a díky předpokládanému sdílení je možné, aby uživatel uváděl nejen přímo jím sdělované informace, ale i ostatní jím například ve smartphonu informace vytvářené. Videa, fotografie, automatické zaznamenávání GPS polohy atd. Uživatel si nemusí často ani uvědomit, že si nastavil sdílení fotografií a, že něco takového si kdy nastavil, se dozví, až z reakce okolí, které komentuje fotografie, u nichž rozhodně nestál o jejich zveřejnění. Dané opomenutí může mít i vážnější následky, kdy uživatel sděluje o sobě citlivé informace bez omezení. Souhrn daných informací je pak vhodným vodítkem pro tipování vloupání do objektů, kdy je zřejmé zázemí, vybavenost nemovitosti uživatele, až po sdílené informace, kde se uživatel momentálně nachází. Pachatelé, kteří si takto tipují možná vloupání, pak netipují vždy jen jednorázově, ale jsou zaznamenány i případy, kdy své jednání delší dobu plánovali. V takových případech pak předstírali jinou identitu a komunikovali s obětí, případně se stali i virtuálním přítelem oběti. Nejvíce sdílnou skupinou jsou pak právě děti, přes jejichž profily je možné mnoho informací napřímo získat a ty i v další komunikaci jsou otevřené. Druhou skupinou rizika jsou podvržené informace a profily. Stejně jako i v jiných místech internetu, platí i na sociální síti Facebook, byť na venek působí více osobně, že ne každá informace a každá osoba je reálná. Vhodným příkladem toho pak může být situace, kdy stačí založit stránku s deklarací, že z členů dané skupiny bude vždy každý týden vylosováno deset, kteří vyhrají mobilní telefon. S touto vidinou se hlásí další a další

14


1/

2013

uživatelé na stránky jako členové a po dostatečném načerpání příznivců se změní status. V lepším případě se stránka změnila v podporu politika, v tom horším se pak může změnit v extrémistickou propagandu hlásající rasovou či národnostní nenávist. Významné pak jsou i podvržené profily, které jsou cíleně vytvořeny k zesměšnění toho, za koho se vydávají. Často se toto objevuje jako součást šikany osoby, tzv. kyberšikana. Netýká se to však jen dětí, jak by se mohlo zdát. V rámci policie bylo řešeno dost případů, kde takto byly atakovány dospělé osoby. Obdobně vytvoření podvrženého profilu bývá zneužíváno i k podvodným účelům, kdy pachatelé využívají identity cizí osoby a jejich vazeb na okolí a nejčastěji žádají o pomoc reálné přátele či známé a dostávají se touto cestou k finančnímu profitu. Tento typ případů zneužití s cílem získání finančního profitu má největší poměrné zastoupení. Není to ale jen díky ekonomické stagnaci a inflaci, ale je to způsobeno i přecházením pachatelů běžných podvodů do prostředí virtuálního světa. Třetí skupinou rizika je zneužití a ovládnutí účtu cizí osoby, kdy, ať už za využití nějaké hackerské techniky, anebo tzv. sociálním inženýrstvím, získá pachatel přístupové heslo k profilu a může se nejen dostat ke všem citlivým informacím, které uživatel ani nemusel s nikým sdílet, ale je schopen pod jeho identitou vystupovat věrohodně ke svému okolí. V takových případech pak chování pachatele může mít několik podob. Od toho, že žádá výkupné za zpět předání účtu, přes případy, kdy činí podvodná jednání jménem poškozeného, až k tomu, že jen získá veškeré citlivé informace o uživateli, které pak jinak zneužije či poskytne jiné osobě. Ať již jsou možná zneužití sociální sítě jakákoliv, je vždy třeba mít na paměti, že při využívání služeb v síti internet absolutní soukromí neexistuje, a to i často vlastní vinou poškozeného. Cokoliv je umístěno na internet a zejména pak na sociálních sítích, byť to je zdánlivě označeno jako soukromé či určeno pouze pro omezenou skupinu lidí, tzv. "přátel" nebo "přátel přátel", je ve skutečnosti ve veřejně přístupném prostoru. Např. kdokoli z "virtuálních přátel" může udělat obraz obrazovky či zkopírovat obsah "soukromého" obsahu profilu a ten poslat dál, anebo ho vyvěsit anonymně někde na blogu apod. A garantované soukromí se zhroutí. Proto je nutné neustále vyvíjet osvětovou činnost a doplňovat vzdělávání zejména pro mladé lidi, aby si uvědomili i možná rizika pro své soukromí či soukromí svých blízkých, pokud vstupují do virtuálního světa. Také nesmíme zapomínat, že pokud publikujeme jakýkoliv obsah nebo informace s použitím nastavení "Veřejné" na serveru Facebook, znamená to, že povolujeme všem, včetně osob mimo službu Facebook, přístup k těmto informacím, jejich použití a jejich spojení s námi, a to nejen ke jménům a profilovým fotografiím. Samotný Facebook na své stránce uvádí, že je třeba mít na paměti, že jakékoli informace které na jejich síti sdílíme, ať už v komentářích, poznámkách nebo video chatu, mohou být kopírovány, vkládány a šířeny způsobem, jakým jste to neměli ani v úmyslu. plk. Mgr. Karel Kuchařík Karel Kuchařík je vedoucím odboru informační kriminality Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR. Od roku 1995 je policistou Policie ČR, kde začínal v rámci vyšetřování hospodářské trestné činnosti. Následně se věnoval vyšetřování rozsáhlé hospodářské trestné činnosti a vyšetřování organizovaného zločinu. Po vzniku specializace informační kriminality u Policie ČR přešel na tento úsek, kde je od roku 2001. Vystudoval Policejní akademii v Praze a Akadémiu policajného zboru SROV. Absolvoval mnoho zahraničních výcvikových kurzů specializovaných na problematiku informačních technologií zneužívaných při páchání trestné činnosti. Aktivně se účastní specializovaných konferencí, přednášek a má i publikační aktivity zaměřené na oblast bezpečnosti v informačních technologiích a na zejména tzv. kyberzločin. Poznámka od autora textu: Policie ČR za minulý rok řešila okolo dvou tisíc případů trestné činnosti, která byla spáchána výhradně v síti internet a s využitím informačních technologií. Vedle toho jsou ale samozřejmě i další případy, kde Policie ČR ve stovkách případů řeší dokazování i v síti internet. Pokud jde o sociální sítě a zejména sociální síť Facebook, zaznamenala Policie ČR za posledních 152 dnů roku na provozované tvz. policejní horké lince 475 avizovaných případů, přičemž v letošním roce za prvních 111 dní jsme měli již hlášeno 532 případů. Je tedy viditelný neustálý nárůst


1/

2013

15

případů v souvislosti se sociální sítí Facebook, v letošním roce řešíme denně o 53% více případů spojených s provozem sociální sítě Facebook, nežli jsme řešili v roce minulém, což činí téměř pět případů každý den sedm dní v týdnu.

Projekt E-Synergie – vědeckovýzkumná síť pro rizika elektronické komunikace Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR již několik let intenzivně spolupracuje s Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci (PdF UP). V letech 2009 a 2010 odborníci PdF UP vedli odborné semináře E-bezpečí, které zaměřili na problematiku prevence nebezpečných komunikačních jevů, tzv. kyberšikany. V rámci tohoto projektu byli proškoleni policisté preventivně informačních skupin a také specialisté Služby kriminální policie a vyšetřování, kteří pracují na problematice mládeže, a to ze všech krajských ředitelství Policie ČR. Projekt E-bezpečí se v roce 2009 umístil mezi oceněnými projekty v rámci národního kola Evropské ceny prevence kriminality. V roce 2010 PdF UP předložila projekt E-Synergie v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na základě výzvy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a požádala odbor prevence kriminality o partnerství. Dalšími partnery projektu jsou Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje a Vodafone Czech Republic a. s. Projekt je zaměřen na rizika spojená s virtuální komunikací v kyberprostoru a prevenci kriminality, která je s tím spojená. Hlavní úkoly Ministerstva vnitra v rámci projektu mají vzdělávací charakter, v průběhu projektu se předpokládá proškolit 150 studentů PdF UP a 20 akademických pracovníků. Jsou organizovány stáže, odborné praxe, interaktivní workshopy, odborné konference a zajišťuje se také propagace tohoto projektu i prostřednictvím Evropské sítě prevence kriminality. Stáže studentů Pedagogické fakulty UP Olomouc na Ministerstvu vnitra probíhají v prostorách Muzea Policie ČR. Studenti absolvují přednášky na různá témata např.: činnost policie v oblasti informační kriminality, vzdělávání policistů, vyšetřování informační kriminality se zaměřením na děti, legislativa v oblasti kybernetického prostředí, Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech, problematika platebního styku v rámci sítě internet, rizika na sociálních sítích, situační prevence – městské kamerové systémy a ochrana osobních údajů, základy bezpečného chování na internetu na základě zkušeností Policie ČR atd. V rámci projektu se studenti účastní podobných akcí i u ostatních partnerů projektu. Získávají tak nové poznatky, které by při běžné výuce v rámci vysoké školy nedostali. Informační a komunikační technologie jsou fascinující nástroje, které umožňují navazovat virtuální vztahy, vytvářet virtuální skupiny lidí, kteří by se v běžném „reálném“ životě nesetkali. Ne každý uživatel internetu je však důvěryhodný, díky anonymitě uživatelů internetu lze jen velmi těžce odhadnout, kdo se nachází na druhé straně. Pro ochranu v kyberprostoru je vhodné vystupovat pod obecnou přezdívkou, je důležité neuvádět nikde své jméno, příjmení či adresu, fotografie své nebo své rodiny, podle nichž vás může kdokoliv vystopovat. Je důležité si také uvědomit, že údaje o vás se dají „poskládat“ z různých zdrojů. Výzkumy z posledních let ukazují, že obětí kyberšikany v ČR se stává zhruba 47% nezletilých. Rapidně se zvyšuje také počet případů stalkingu, kyberstalkingu a rizikové komunikace na internetu, končící často sexuálním zneužitím oběti. Nárůst těchto nebezpečných jevů je zaznamenáván v celém světě. Na prevenci by se měly podílet všechny složky, které se podílí na výchově dítěte, tedy rodina, škola i celá společnost. Tak jako se připravují děti na nástrahy skutečného světa, musí se naučit i překonávat problémy, se kterými se mohou setkat ve světě virtuálním. Mgr. Iva Fürbacherová Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra

16


1/

2013

Poznámka: Více informací je k dispozici na webových stránkách projektu E-Synergie: www.esynergie.cz nebo na stránkách projektu E-Bezpečí: www.e-bezpeci.cz

Iva Fürbacherová nastoupila na Ministerstvo vnitra v roce 1994 a od roku 2002 působí na odboru prevence kriminality. V současné době se kromě kyberšikany věnuje problematice obětí trestných činů, a to především dětem, které se staly obětí závažné trestné činnosti, většinou mravnostního charakteru. Má na starosti specifický projekt speciálních výslechových místností pro dětské oběti a svědky závažné trestné činnosti, jehož cílem je především snižování sekundární viktimizace u obětí. Je absolventkou Masarykovy univerzity v Brně, obor sociální pedagogika.

S rozvojem internetu rostou i jeho potenciální rizika Děti se dnes rodí do prostředí, kde se nerozlišuje reálný a virtuální svět. Často jim ještě před jejich narozením rodiče založí profil na sociálních sítích a poté, co přijdou na svět, jsou obklopeny prostředím, jehož součástí je internet a samozřejmostí je on-line komunikace. Tito internetoví domorodci, neboli Generace Z, jak jsou nazýváni, užívají internet již od svých 3 – 4 let, jak ukazuje řada výzkumů. Děti tráví v prostředí on-line dvakrát tolik času, než si jejich rodiče myslí. Mnoho z nich na internetu naráží na materiály zachycující sebepoškozování, násilnou pornografii, krutost ke zvířatům či stránky propagující poruchy příjmu potravy. Více než čtvrtina z nich doznává, že předstírá vyšší věk než je jejich skutečný k získání oprávnění vstupu na určité webové stránky. Výzkum provedený na vzorku 825 dětí ve věku 7 až 16 let a 1127 rodičů, který byl nedávno zveřejněn na webových stránkách Netmums, například ukazuje, že děti tráví tolik času online, že každé třetí má problémy s off-line aktivitami, které vyžadují koncentraci – jako je například čtení knih. Průzkum ukázal, že rodiče jsou si zřídka kdy vědomi toho, co jejich děti na internetu dělají. Zatímco tři čtvrtiny rodičů věří, že jejich děti tráví on-line méně než jednu hodinu denně, dle výpovědí dětí je to ve skutečnosti v průměru dvě hodiny. Ačkoliv dvě třetiny dětí říká, že se setkalo s některým z negativních jevů na internetu, pouze 22 % rodičů si je toho vědomo. Rodiče často věří, že škola tyto nedostatky napraví a jejich ratolesti změní. Bohužel děti jsou na internetu i ve škole a on-line komunikaci se svými vrstevníky považují za důležitější než výuku. Učitelé sami se stávají obětí kyberšikany – často jim jsou vytvářeny falešné profily, kde jsou vystaveni posměchu, aniž by o tom věděli, protože většina pedagogů profil na sociálních sítích nemá. Otázka odstranění falešných urážlivých profilů na sociálních sítích není triviální. Například Facebook – dnes celosvětově i u nás nejpoužívanější sociální síť, poskytuje možnost nahlásit falešný profil. Ovšem pokud počet těchto hlášení a stížností na falešný profil nedosáhne statistické významnosti, stěžující se zpravidla odstranění, a někdy ani reakce od Facebooku, nedočká. V tomto smyslu je podstatně účinnější obrátit se na Horkou linku (www.horkalinka.cz), která je provozována v rámci projektu Saferinternet (www.saferinternet.cz). Horká linka má přímý kontakt s příslušným oddělením Facebooku v Irsku a po ověření, že hlášení falešného profilu je opodstatněné, řeší operátoři horké linky odstranění takového profilu zpravidla do 24 hodin. Měsíčně tak úspěšně vyřeší desítky podobných žádostí, jak ukazují statistiky dostupné na zmíněných stránkách Horké linky. Falešné profily na sociálních sítích jsou často využívány k šikaně na internetu (kyberšikana). Rodiče si často ani nevšimnou, že jejich dítě je šikanované a pokud ano, mají snahu řešit problém ve škole. Školy mají v této oblasti omezené pravomoci, protože kyberšikana neprobíhá ve škole a není časově omezena vyučovací dobou. Odehrává se v on-line prostředí, navíc rodiče pachatelů kyberšikany mohou problém podceňovat a nereagují tak, aby agresi zabránili. V takovém případě je škola zdánlivě bezmocná. Pedagogové si často neuvědomují, že podobné problémy lze řešit ve spolupráci s orgánem sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD).


1/

2013

17

Zajímavé poznatky z práce sociálních pracovníků a jejich zkušenostmi s internetem přináší mezinárodní projekt SocialWeb-SocialWork (www.socialweb-socialwork.eu), který je zaměřen na vzdělávání sociálních pracovníků, kteří pracují s dětmi ze znevýhodněných rodin. Tyto děti mohou být, a často také jsou, mnohem více vystaveny rizikům internetu – jako je kyberšikana, ale také zneužívání k výrobě dětské pornografie, apod. Dokonce i žák z dobře situované rodiny na elitní škole se může cítit v prostředí ještě lépe situovaných žáků znevýhodněn, může se stát obětí šikany nebo jejím podněcovatelem, může být vystaven i dalším rizikům a hrozbám. Nejlepším řešením pro otázky škodlivých projevů pro dnes dětmi a mládeží velmi populární prostředí sociálních sítí (Facebooku), se kterými si škola často neví rady, je znalost základních a standardních postupů a nasazení systémů bezpečné práce s on-line technologiemi a prevence internetové kriminality ve škole. Velmi pomoci v této oblasti může mezinárodní projekt eSafety Label (www.esafetylabel.cz), který je určen přímo školám. Na stránkách projektu, který nyní prochází svou pilotní fází, najdou pracovníci škol důležité informace, které jim pomohou předcházet a řešit problémy, související s bezpečným využíváním on-line technologií ve škole. Pokud má škola zájem, může absolvovat hodnotící test, který vychází z evropských standardů, a na základě jeho výsledků si ověřit úroveň své práce v této oblasti. Na základě výsledků testu získá škola certifikát bezpečného on-line prostředí (eSafety Label) nebo plán, jak nastavit školní on-line prostředí a bezpečnost práce s on-line technologiemi ve škole, aby podobný certifikát získala. Tento individuální akční plán obsahuje návod, jak vytvořit bezpečné, technicky vybavené prostředí pro své zaměstnance a žáky. Internet se neustále vyvíjí, obohacuje své uživatele o nové možnosti získávání informací, nových kontaktů a zábavy. Bohužel přináší i nové hrozby. Kromě dnes zatím nejpopulárnějšího Facebooku se objevují stále nové sociální sítě přinášející i nová rizika, například Ask.fm. Samozřejmě, co do počtu uživatelů nemá zatím ani zdaleka na Facebook ani Google+, ale velmi roste jeho obliba, zejména mezi mladými uživateli internetu. Ask.fm je specifická síť, kde lidé využívají možnost zadávat libovolné otázky a odpovídat nebo vyhledávat odpovědi na ně – a to zcela anonymně. Otázky mohou být v textovém nebo video formátu a zúčastnění mohou svobodně prohlížet profily jiných lidí a zadávat otázky přímo jim. Služba je to velmi jednoduchá – můžete se ptát jednotlivců nebo položit otázku všem uživatelům, můžete také reagovat na všechny poznámky, které následují. Hlavní devizou sítě je zdání úplné anonymity. Fakt, že se každý může ptát na cokoliv zcela anonymně a bez skrupulí, je největším vábidlem. Také proto je mezi tématy sex, sprostota, obtěžování dovedené až do šikany. Nebezpečí sítě spočívá v její vysoké integraci do ostatních sociálních sítí jako Facebook, Twitter, apod., kde mohou být dotazy a odpovědi „zalajkovány“, zobrazeny v profilech, apod. Zde jsou také hranice oné „zaručené“ anonymity. Ochrana soukromí navíc nepatří k prioritám sítě – otázky a odpovědi na ně vidí všichni – dokonce i neregistrovaní uživatelé. Nejde nastavit úroveň ochrany soukromí, chybí rady pro začínající a mladé uživatele, jak se vyhnout možným problémům. Zakazovat přístup k síti je naprosto zbytečné – kdo chce zabránit v přístupu na ni svým dětem, svěřencům, žákům – vystavuje se nebezpečí, že to budou před ním skrývat a nesvěří se, pokud se dostanou do potíží. Nejlepším řešením je ukázat, že taková síť existuje a jaké problémy může způsobit zdánlivě neškodná, na první pohled anonymní zábava. Na internetu nelze nikomu zaručit anonymitu, a to zejména, když jsou „anonymní“ služby propojeny s osobními profily uživatelů Facebooku a jiných sociálních sítí. Nejúčinnějším preventivním opatřením je nastavit pravidla, kterými se děti mají řídit na síti, a také udržet jejich důvěru. Jenom tak nebudou své problémy skrývat, ale mohou je včas řešit a tím i předcházet jejich často hrozivým důsledkům. Přestože internet je platformou, bez které bychom si náš dnešní život jen těžko dokázali představit, je nutné si uvědomovat rizika, která jeho intenzivní využívání přináší především pro cílovou skupinu dětí a mládeže. Jiří Palyza Národní centrum bezpečnějšího internetu

18


1/

2013

Jiří Palyza je výkonným ředitelem neziskové organizace Národní centrum bezpečnějšího internetu (NCBI). Vystudoval obor Technická kybernetika na FEL ČVUT a po dlouholetém působení v oblasti vydavatelských aktivit zaměřených na informační a komunikační technologie se věnuje od r. 2010 činnosti pro NCBI, kde má kromě podpory každodenního chodu organizace na starosti obsahovou podporu webových prezentací NCBI a souvisejících projektů. Národní centrum bezpečnějšího internetu je neziskové nevládní sdružení, jehož cílem je zvyšovat povědomí o možných hrozbách on-line komunikace, propagovat pozitivní obsah a zodpovědné chování na internetu, pomáhat v nesnázích zejména mladým uživatelům internetu a bránit šíření materiálů se zneužívanými dětmi (dětské pornografie) na internetu. NCBI se snaží poukazovat na škodlivý obsah a projevy nevhodného, rizikového chování v on-line prostředí a také poradit, jak se takovým případům vyhnout. Odkazy na jednotlivé projekty NCBI: http://www.saferinternet.cz http://www.saferinternet.cz/vzdelavani/swsw/index.php http://www.saferinternet.cz/esafety-label/index.php http://www.horkalinka.cz http://horka-linka.saferinternet.cz/facebook

Internet, sociální sítě a Linka bezpečí Nepříjemné zážitky na internetu se začaly objevovat jako téma hovorů na Lince bezpečí v roce 2007. I když média věnují rizikům používání internetu stále více prostoru, na Lince bezpečí se počet hovorů o internetu za 6 let zdesetinásobil. V minulém roce nás kontaktovalo kvůli tomuto tématu více než 300 klientů. Smutnou zkušenost z Linky bezpečí kopíruje paradoxní výsledek výzkumu společnosti AVG, který odhalil, že uživatelé internetu si nedělají těžkou hlavu se zveřejňováním intimních fotografií na sociálních sítích a naopak jsou nedůvěřiví vůči relativně bezpečným aplikacím, jako je např. internetové bankovnictví.

Prevence je důležitá Každý dospělý by měl vědět, co jeho dítě/žáka může na internetu ohrozit a jak se v takovém případě bránit. Mnozí dospělí si ale myslí, že si s dětmi nemohou o internetu povídat, protože mu dostatečně nerozumí. To by ale nemělo být překážkou. Požádejte své dítě, ať vám ukáže, co s počítačem dovede. Zeptejte se na to, co chcete vědět. Poučíte se a ještě navíc zjistíte, co potomka baví a čím se zabývá. Nezapomeňte také, že i když vaše děti a žáci surfují po webu a používají termíny, které neznáte, v něčem máte určitě navrch. Znalosti společenských norem a například schopnost posoudit věrohodnost textu či nabídky se získávají věkem. Právě takové zkušenosti mohou často pomoci předejít závažnému problému. Jako pedagog máte dvě možnosti. Samostudiem dohnat důležité informace nebo pozvat do školy odborníky, kteří vám s výukou o internetu mohou pomoct. Mnoho institucí či organizací pořádá programy pro žáky různého věku, které jsou zaměřeny právě na prevenci internetové kriminality a podporu bezpečného chování na internetu. Nabídku vzdělávacích programů, metodické materiály a užitečné informace lze najít také na specializovaných webech. Doporučujeme zejména: n www.bezpecne-online.cz n www.e-bezpeci.cz n www.pomoc-online.cz Rodičům, pedagogům, vychovatelům a všem dalším osobám, které se o internetovou bezpečnost zajímají, doporučujeme publikaci Sdružení Linka bezpečí „Děti a online rizika“, která se právě touto problematikou zabývá. Publikace je volně ke stažení na stránkách Linky bezpečí. Sdružení Linka bezpečí nabízí školám projekt Linka bezpečí ve vaší třídě. V bloku nazvaném Já a virtuální svět se žáci interaktivní formou seznámí s nejdůležitějšími pravidly bezpečného pohybu na internetu. Více informací o projektu Linka bezpečí ve vaší třídě naleznete na stránkách Linky bezpečí.


1/

2013

19

Když už se dostanu do problémů aneb Kde hledat pomoc Jak děti, tak i dospělí, se mohou na internetu dostat do situace, s níž si neví rady, potřebují pomoc nebo podporu. Rozhodně není třeba si v takovou chvíli něco vyčítat, stydět se nebo přemýšlet o vlastní neschopnosti. Je jasné, že detailně sledovat rozvoj internetu, moderních technologií a vědět, jak přesně reagovat, pokud se objeví problém, je práce pro odborníky. Pro všechny ostatní, zvlášť pokud mají zodpovědnost za děti nebo mládež, je ale zásadní vědět, kde hledat pomoc. O některých tématech se píše i mluví velmi těžce nebo vzbuzují velký strach. Právě proto organizace poskytující pomoc pracují často i se zcela anonymní klientelou.

Zavolejte nám / Napište nám Rodičovská linka je linka důvěry provozovaná Sdružením Linka bezpečí. Na telefonním čísle 840 111 234 je k dispozici v pracovních dnech, a to od pondělí do čtvrtka od 13 do 19 hodin, v pátek od 9 do 15 hodin. Volání je zpoplatněno zvýhodněným tarifem 1,60 Kč/min. Své služby poskytuje Rodičovská linka anonymně, není proto nutné sdělovat jakékoli osobní údaje. Pracovníci Rodičovské linky nabízejí rodinné, výchovné a sociálně-právní poradenství rodičům, prarodičům i pedagogům a disponují také kontakty na další odborná pracoviště a instituce. E-mailová poradna Rodičovské linky je k dispozici na adrese [email protected]. Nabízí zdarma emailové poradenství ve stejných oblastech, jako linka telefonická a garantuje odpověď do tří pracovních dnů.

Obraťte se na administrátory Webové stránky, servery i sociální sítě mají provozovatele a také správce. I jejich zájmem je zajistit, aby se na jimi provozovaných stránkách nenacházel nevhodný nebo škodlivý obsah. Kontakt na administrátory by měl být součástí každé stránky, nebojte se jej využít.

Kontaktujte Horkou linku Horká linka je webová služba určená pro nahlašování nelegálního a nevhodného obsahu internetu. Pokud jste narazili například na stránky vyzývající k nenávisti a xenofobii, materiály obsahující dětskou pornografii, explicitní obrazy násilí nebo jakýkoli další nezákonný materiál, nahlaste je. Na Horkou linku se můžete obrátit i v případě, že si nejste jisti, zda je materiál skutečně závadný. Speciálně vyškolení pracovníci Horké linky informace vyhodnotí, a pokud je třeba, předají příslušným orgánům podněty k řešení situace. Valná většina dětí a dospívajících dnes intenzivně využívá Facebook. Webové stránky Horké linky nabízejí také mnoho návodů a odkazů, jak řešit problémy spojené právě s touto sociální sítí. V České republice v současné době existují dvě horké linky, na které se dá oznámit závadný nebo nezákonný obsah: n Horká linka Policie ČR se specializuje na internetovou kriminalitu, dětskou pornografii apod. n Horká linka Saferinternet, která kromě jiného nabízí přímou spolupráci s Facebookem.

A kam se mohou obrátit děti a studenti? Pokud si na výuku o bezpečném internetu netroufáte, nemáte možnost pozvat si k realizaci výukového programu odborníky, zůstává vám ještě jedna možnost. Předejte vašim žákům informace o tom, kam se mají obrátit v případě, že se na internetu dostanou do problémů. Nejdostupnější pomoc obětem internetové kriminality nabízí Linka bezpečí, která je určena pro děti do 18 let a pro studenty denního studia až do 26 let. Kontaktovat Linku bezpečí lze: 20


1/

2013

n telefonicky na čísle 116 111, které funguje zdarma, nepřetržitě a anonymně; n e-mailem na adrese [email protected], kde garantujeme odpověď do tří pracovních dnů; n nebo na chatu na adrese chat.linkabezpeci.cz. Peter Porubský, vedoucí Linky bezpečí dle www.pomoc-online.cz. Peter Porubský (33) vystudoval psychologii a biologii v učitelské aprobaci na univerzitě ve slovenské Nitře (2003), celý svůj dosavadní profesní život věnoval oblasti sociální péče, neziskovému sektoru a prevenci rizikového chování u dětí a mládeže. Souběžně se studiem pracoval tři roky jako konzultant Dětské linky záchrany – slovenské obdoby Linky bezpečí. Po studiu nastoupil do občanského sdružení Fórum dárců jako manažer programů vzdělávání, výzkumu a firemního dobrovolnictví. Poté působil jako vedoucí Kontaktního centra SANANIM zabývající se péčí o osoby ohrožené drogovou závislostí. Absolvoval psychoterapeutický výcvik SUR, výcvik v telefonické krizové intervenci, v motivačních rozhovorech a v rodinném poradenství. V Praze žije od roku 2003. Od roku 2010 pracuje jako vedoucí Linky bezpečí.

K (NE)BEZPEČÍ V ON-LINE SVĚTĚ Rizika zneužití webkamer v prostředí sociální sítě Facebook Sociální síť Facebook, kterou navštěvuje více než 3,8 miliónů českých uživatelů, obsahuje celou řadu nástrojů pro komunikaci v reálném čase. Patří mezi ně zejména klasický textový chat a také videochat s použitím webkamer. Bohužel se stále více množí případy, kdy byl videochat podvržen a uživatelům byl místo skutečného záznamu z webkamery nabídnut podvržený záznam předem vytvořené videosmyčky. Fenomén podvržených videozáznamů pravděpodobně vznikl v prostředí veřejných videochatů na bázi Chatroulette a někdy je označován jako tzv. webcam trolling. Primárním účelem tohoto podvodu je pobavit se na úkor předem vyhlédnutého chatujícího, který pak plní rozkazy či příkazy, které mu zadáváte např. pod falešnou identitou vnadné blondýnky. Bohužel lze tímto způsobem velmi jednoduše vylákat z nic netušící oběti celou řadu osobních a citlivých údajů, počínaje skutečným snímkem obličeje konče sexuálně laděnou videonahrávkou.

Jak podvod funguje K uskutečnění tohoto podvodu stačí v prostředí internetu koupit program za přibližně 10 $, který umožňuje vytvářet virtuální webkamery, jejichž obsah můžeme dle potřeby měnit. Virtuální webkamera se jako softwarový nástroj chová podobně, jako webkamera skutečná, lze ji tak propojit jak s běžnými instant messengery, tak i videochatovacími nástroji na bázi pluginů pro internetový prohlížeč. Jednoduše tak lze napadnout jakýkoli webový videochat – počínaje Facebook videochatem, G+ Hangouty, konče u Skype, ICQ či jakýchkoli dalších programů či prostředí podporujících videochat. Do virtuální webkamery pak stačí nahrát videosmyčku, ve které vystupuje chlapec či dívka, který sedí před obrazovkou počítače a chatuje. Těchto smyček lze na internetu volně nalézt desítky, zachycují jak chlapce, tak dívky. Důležité je, že po celou dobu nahrávky zobrazené osoby vůbec nemluví, předstírají, že jim např. nefunguje mikrofon a že si s vámi budou tedy chatovat textově a na kameře bude vidět pouze jejich obraz.

Krátká exkurze do historie První servery, které zobrazovaly oběti tohoto typu podvodu, začaly vznikat zhruba před třemi lety. V současné době jich lze na internetu nalézt zhruba několik desítek, ty nejúspěšnější pak mají i několik desítek tisíc zhlédnutí denně. Nejrozšířenější jsou servery s videose-


1/

2013

21

kvencemi dětí, hlavně pak chlapců ve věku 13 „pokecu“, následují výzvy k ukázání intimních partií, případně onanie. Existují videa, kdy se požadavky útočníků specializují na konkrétní sexuální praktiky a obzvláště velký počet zhlédnutí pak mají videa, kde je zobrazeno více obětí najednou. „Oběti jsou zmanipulovány takovým způsobem, že v několikaminutové stopáži dokážou plnit příkazy útočníků a i heterosexuální jedinci jsou ochotni na videokameru s kamarády vyzkoušet různé sexuální praktiky se stejným pohlavím,” uvádí Martin Kožíšek, manažer internetové bezpečnosti firmy Seznam.cz.

Zneužití podvodu v rámci tzv. kybergroomingu Podvržených webkamer lze také poměrně snadno využít k manipulaci dítěte vedoucí k osobní schůzce (kybergrooming či sociální inženýrství). Věrohodnost podvržených videonahrávek je totiž poměrně vysoká a děti o možném zfalšování záznamu z webkamery zpravidla nevědí. Mohou tedy důvěřovat osobě na webkameře natolik, že jsou ochotny jít na osobní schůzku. Stupeň nebezpečnosti zfalšovaných záznamů z webkamery je tak vyšší, než je tomu například v situacích, kdy si dítě s agresorem vyměňuje např. fotografie.

Jak podvodnou webkameru rozpoznat a jak se bránit Nejjednodušší metodou, jak lze webcam trolling rozpoznat, je odhalení podvodu díky absenci zvuku ve videu. Pokud se vám uživatel či uživatelka na druhé straně webkamery začne například vymlouvat, že nemá mikrofon a nemůže vám tedy v reálném čase odpovídat, pravděpodobně se jedná o podvod. Většina dostupných videosmyček totiž neobsahuje záznam zvuku, zobrazené osoby pak na kameru zásadně nemluví, naopak komunikují s vámi pomocí textového chatu. Další možností, jak prověřit, zdali se jedná o podvrh či skutečný přenos, je požádat osobu na webkameře, aby svou identitu potvrdila nějakým textovým vzkazem v reálném čase, který bude vidět na webkameře, například napíše na kus papíru své jméno, dnešní datum a nějaký domluvený vzkaz. Tak lze identitu komunikujících snadno potvrdit.

Případy z ČR Poradna projektu E-Bezpečí (www.e-bezpeci.cz) zaznamenala v letošním roce několik případů, kdy bylo v rámci komunikace využito zmanipulovaného videozáznamu z virtuální webkamery. Ty byly použity zejména k získání citlivého materiálu od oběti a následnému vydírání. Ukázky videosmyček využívaných pro falšování záznamů jsou k dispozici na internetové adrese www.youtube.com .

Kde hledat další informace Další informace o rizikových komunikačních fenoménech spojených s internetem naleznete na internetovém portálu E-Bezpečí (www.e-bezpeci.cz), případně na internetových stránkách projektu Seznam se bezpečně! (www.seznamsebezpecne.cz). Obě internetové stránky obsahují poradny, v rámci kterých můžete případy zneužití ICT nahlásit a požádat o pomoc. Dr. Kamil Kopecký, Univerzita Palackého v Olomouci, E-Bezpečí Kamil Kopecký je vedoucím Centra prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 2008 vedoucím národního projektu E-Bezpečí. Ve své pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti se zabývá mediální výchovou, komunikačními a informačními systémy, moderními trendy v elektronické komunikaci a rizikovou komunikací ve virtuál ním prostředí. Specializuje se na problematiku rizikového chování ve virtuálním prostředí, na krizovou intervenci, počítačovou kriminalitu a bezpečnostní výzkum (kyberšikana, kybergrooming, sexting, stalking, kyberstalking, sociální sítě, ochrana osobních údajů). Je autorem řady odbor-

22


1/

2013

ných statí zaměřených na rizikové chování dětí ve virtuálním prostředí, na krizovou intervenci a na počítačovou kriminalitu a bezpečnostní výzkum. Je expertem bezpečnostního výzkumu, vývoje a inovací Ministerstva vnitra ČR-IS BVaVaI ČR (od roku 2011), hodnotitel – oponent projektů typu A, F FRVŠ (Agentura RVŠ), hodnotitel – oponent projektů IS BVaVAI, lektor SIPVZ (modul P), člen České pedagogické společnosti (od roku 2009), oponent TAČR pro program Alfa (od 2012), člen České asociace pedagogického výzkumu. Je řešitelem více než 40 grantových projektů, z nichž přes 80 procent je zaměřeno právě na oblast rizikového chování na internetu. Úzce spolupracuje s Policií ČR, se Seznam.cz, Google CZ a Vodafone. Vede on-line poradnu projektu E-Bezpečí zaměřenou na řešení rizikových případů zneužití ICT. Vybrané práce autora jsou indexovány ve Web of Science a SCOPUS.

Změny v bezpečnosti – zaostřeno na Facebook V posledních třech letech vnímáme posun v oblasti vzdělání uživatelů internetu a jejich vyšší obezřetnosti. Ale zkuste se někoho zeptat přímo. Pravděpodobně získáte obecnou odpověď ve smyslu „nedělám nic špatného a dávám si přeci pozor“. Tak nějak intuitivně cítíme, že dát si pozor zkrátka nestačí, i když nevíte přesně na co. V tomto krátkém textu bych se chtěl zamyslet nad několika otázkami: Jaké bychom ale měli podniknout konkrétní kroky k tomu, aby naše soukromí bylo co nejvíce ochráněno? Jakým rizikům se vystavujeme? A dochází v poslední době k nějakým změnám? Nad těmito otázkami se zamýšlelo samozřejmě již drahně lidí. Problémy, které před námi stojí, jsou samozřejmě mnohem rozsáhlejší a vyžadují komentáře odborníků. Já sám jako sociolog však při výuce studentů nebo v rozhovorech s respondenty vidím jednu důležitou věc: všechna ta rizika jsou pro nás příliš abstraktní. Chtěl bych je trochu přiblížit našim každodenním životům. Rozhodl jsem se, že alespoň nakousnu některá témata, která mi přijdou podstatná, na příkladu nejrozšířenějšího fenoménu posledních několika málo let – sociální sítě Facebook. Mnozí z nás ho přeci tak dobře známe – anebo ne? Když jsem já nebo mí studenti prováděli rozhovory s mladými lidmi, ukázalo se, že většina z nich je přesvědčena, že pro svou bezpečnost v kyberprostoru dělá dost a rozhodně nepotřebuje žádné přednášky na toto téma. Vždyť to jsou oni, kdo s internetem vyrostli! Když je ale na konci rozhovoru požádáme, aby nám ukázali konkrétní kroky, které udělali nebo dělají pro svou bezpečnost v kyberprostoru, dostane se nám jen neurčitého pokrčení ramen. Už samotný fenomén Facebooku by nás měl upozornit na jeden ze základních principů, který internet neustále zdůrazňuje: vždy jsme o krok pozadu. Před pěti lety byl počet uživatelů v České republice omezený na úzkou komunitu vysokoškolských studentů a dnes ho používají možná snad tři miliony lidí. Nemine týden, abychom se na webových stránkách věnovaných vývoji technologií a internetu nedočetli o nějaké změně, která s touto sociální sítí souvisí. Objevují se stále nové problémy, které musíme potenciálně řešit. Nestačí se tak jen mechanicky naučit „jak a kam kliknout“, jak tomu bylo v minulosti v případě drtivé většiny programů, protože takové „kouzelné tlačítko“ může být za měsíc někde úplně jinde. Nám nezbývá než problému porozumět. Pojďme se ale vrátit k naší procházce Facebookem. Nejprve se připojme. Zde v posledních letech nastala důležitá změna: stále častěji se připojujeme z našich chytrých telefonů nebo tabletů místo klasických počítačů. Těmhle krabičkám svěřujeme všechna naše data. Už nejde jen o seznam telefonních čísel, ale často o všechna naše soukromá data: diář, e-mail, archiv SMS zpráv dva roky nazpět, přístup do sociálních sítí, aplikací a v poslední době také do internetové banky. Přesto přímo na mobilním telefonu často nemáme žádnou blokaci a necháváme ho ležet, kde nás napadne. A tak dřív nebo později v lepším případě zjistíte, že jazyk vašeho telefonu je maďarština, v horším vaši kamarádi od vás dostanou seriózní nabídku na rande s vámi. Obojí je v zásadě drobná nepříjemnost (dokud příjemce zprávy již dlouho nečeká na to, až je na schůzku opravdu pozvete). Větší, ale o nic méně reálný problém nastává, když díky neopatrně odloženému telefonu někdo cizí získá přístup ke všem vašim účtům.


1/

2013

23

Zadáte heslo. Většina z nás, i přes to, že dokáže vyjmenovat všechna možná pravidla pro hesla, má při přihlašování na Facebook stejné jako heslo při registrování na poslední e-shop, kde jsme nakupovali. A dokud nebudete mít vlastní špatnou zkušenost s ukradeným heslem, nic vás nepřiměje k tomu, jej změnit. Ale pak už je většinou pozdě. Nemáme pravdu? Uvnitř samotné sociální sítě se pak zpravidla pohybujeme úplně volně. Jistě, matně tušíme, že náš profil vidí jen naši kamarádi, ale většinou to tak není. Zájem Facebooku jako firmy samozřejmě je, abychom sdíleli pokud možno všechno se všemi. V podstatě vždy, když si nejste zcela jisti, že to je jinak, počítejte s tím, že v každém ohledu jsou všechna vaše data dostupná úplně každému. Velmi jistotě pomůže brouzdání v menu nastavení soukromí (jeho umístění i podoba se často dynamicky mění – ale v době psaní článku byla na modré liště vpravo nahoře pod obrázkem visacího zámku). Jistě, samozřejmě neděláme nic nelegálního, čili nemáme co skrývat. Je však velmi užitečné si uvědomovat několik základních aspektů. Nejprve se stojí za to zamyslet, koho máte mezi „přáteli“, vašimi kontakty v rámci sociální sítě (je zajímavé, jak v českém kontextu jeden web takřka přes noc změnil a zdevalvoval význam slova přítel). Jsou to babičky? Rodiče? Váš bývalý, současný, budoucí partner? Jak moc by je překvapila vaše poslední zveřejněná informace? Zvlášť pokud jste ji napsali ovlivněni kouzlem okamžiku (tedy bez většího zamyšlení)? Kromě rodiny, máme mezi svými kontakty nezřídka kolegy, učitele. Kdo všechno je členem skupiny, ve které přispíváte? To vše je zdánlivě triviální, přesto nás naši studenti každý rok několikrát překvapují svou upřímností a otevřeností ohledně kvality našich přednášek, alternativních způsobů zpracovávání seminárních prací a podobně. A to prosím studenty nešpehujeme, jen o tyto informace zakopáváme, když nám je Facebook nabídne. Komplikovanější situace nastává typicky v případě, kdy umístíte na síť fotografie z posledního víkendu a označíte své přátele. Ale i oni mají své babičky, maminky, nadřízené. Chtějí, aby je právě ty babičky, maminky a nadřízení viděli na záběrech z poslední vydařené oslavy narozenin. A chtěli byste to vy? Pojďme ještě dál. Drtivá většina informací na síti je neustále dohledatelná. A dohledatelná bude i za několik let. Přičteme-li, že je dnes běžnou praxí, že před pracovním pohovorem váš možný zaměstnavatel dostane do ruky přehled informací, které jste o sobě na internetu zveřejnili, může být i zajímavé myslet v tomto ohledu dál než na šest hodin dopředu (za které Facebook vaši zprávu vyhodnotí jako zastaralou a vašim „přátelům“ ji nenabídne). Většina z nás na Facebooku spíš sleduje ostatní, než aby sama aktivně přispívala. Jednou z hlavních funkcí této sociální sítě je vyjadřovat své názory skrze to, že vstoupíte do nějaké skupiny, která propaguje určitý dlouhodobý či krátkodobý názor, týkají se vašich zájmů nebo jsou zábavného rázu. Zejména v minulosti pak bylo poměrně rozšířeným jevem přejmenovávání skupin a jejich zaměření tak, že ze dne na den jste se mohli stát místo fanouška skupiny „Za lepší mrkev“ fanouškem skupiny podporující jakékoliv aktuálně politizované téma. Stejná bezhlavá důvěra, v době psaní článku výrazně aktuálnější, se týká klikatelných odkazů, které mají na svém profilu umístěny vaši „přátelé“. Zejména pokud jde pouze o odkaz doplněný lákavým obrázkem nebo povšechným komentářem v angličtině („Hey guys, you will like it!!“ – notabene u člověka, u kterého víte, že anglický jazyk není jeho hlavním koníčkem) může vést kliknutí na něj k různým eskapádám. Ty sice většinou končí tím, že váš antivir případný škodlivý software zachytí, ale dost možná se stane, že se z vašeho účtu rozešlou pozvánky na stránku, na kterou jste právě klikli. Jistě, většinou jde o trapnou nepříjemnost. Ono se často nedá odolat tomu poznat něco, neznámé. Četné sociologické experimenty s velkým červeným tlačítkem a nápisem „nemačkat!“ ukončené do minuty v tomto směru hovoří za mnohé. Poslední v tomto směru velmi rozšířené, zejména mezi začínajícími uživateli Facebooku, jsou aplikace. Hry, horoskopy, srovnávání přátel, „chcete vidět, kdo si prohlížel váš profil?“ (je-li pro vás tato skupina červeným tlačítkem z minulého odstavce, opravdu vám mohu slíbit, že se to po vstupu do této aplikace nedozvíte) a další. V drtivé většině k nim sice existuje přístup z Facebooku, ale samy o sobě jsou provozovány jinými společnostmi, kterým při

24


1/

2013

odsouhlasování vstupu zpravidla (někdy si zkuste přečíst, je to zajímavé počtení) dáváte k dispozici veškeré přístupové údaje. U některých pak pravidelně zásobujete všechny své kontakty pozvánkou do dané aplikace (tito lidé jsou pak výjimečně neoblíbení). Své údaje, které jste odevzdali Facebooku, zpravidla také odevzdáváte autorům různých webů, pokud využíváte místo možnosti registrace možnosti „přihlásit se přes Facebook“. Myslím, že celkově není problém v tom umět možná rizika (která jsem možná až příliš laicky zběžně nakousl) pojmenovat – to většina mladých lidí dávno umí. Problém je v tom, že nejsou akutní. Stejně jako většině kuřáků prostě nikdy nepomůže vyjmenování možných zdravotních komplikací v budoucnu. Jde především o soubor běžných zvyků, které se ale nejdříve musíme naučit dodržovat my, kteří o těchto problémech učíme, píšeme, hovoříme. Nebýt součástí sociálních sítí pro většinu mladých lidí celkem logicky není řešení. Okamžitý zisk z možnosti rychlé a snadné komunikace vždycky převáží nad možným rizikem ztráty dat někdy v budoucnu. Ochrana našich dat by se měla zkrátka stát přirozenou součástí našeho pohybu na internetu. Pro začátek bude dostatečným krokem si vhodně zvolit hesla do nejdůležitějších služeb, které využíváme. PhDr. Martin Buchtík Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. PhDr. Martin Buchtík je vedoucím Centra pro výzkum veřejného mínění v Sociologickém ústavu AVČR v.v.i. Vystudoval magisterský studijní program Sociologie na Fakultě sociálních věd (2009), kde nyní přednáší a pokračuje v postgraduálním studiu. Zabývá se primárně metodologií sociálně vědního výzkumu, dále pak problematikou internetu a kyberprostoru a sociální soudržností. Je spoluautorem metodiky LiveOnLine zabývající se vzděláváním o internetu (www.liveonline.cz).

Přesun soukromých dat z osobních počítačů do internetu Obecný trend Obecně sledujeme trend přesunu soukromých dat z osobních počítačů do internetu – tedy s větší a větší rozšířeností tzv. cloudových řešení. Tento trend již před zhruba deseti lety zahájil odklon uživatelů od e-mailových programů k webmailům (tedy k přístupu k e-mailu přes webové stránky) a postupně se rozšířil do širokého spektra úloh pracujících s daty. Namátkou můžeme zmínit on-line plánovací kalendáře, archívy fotografií či dokonce obecná úložiště poskytující alternativu k uložení souborů na hard disku. Tyto služby na jedné straně poskytují výrazné zvýšení komfortu, zajištění dat vůči ztrátě a široké možnosti sdílení a spolupráce, na druhé straně ale v případě jejich zneužití či prolomení přístupu dochází k bezprecedentnímu kompromitování širokého spektra osobních dat. Uvážíme-li navíc stále rostoucí propojení mezi službami (například pomocí svého Facebook účtu se dnes můžete hlásit k mnoha dalším službám), je více než vhodné přijmout alespoň základní bezpečnostní opatření.

Hesla n v heslech kombinovat malá, velká písmena, číslice a speciální znaky; n používat hesla delší (8 znaků a více), ale přesto taková, která si dokážete zapamatovat; n u každé důležitější služby používat unikátní heslo různé od všech jiných služeb; n důležité služby navzájem nepropojovat; n používat dvoufázovou autentizaci (pomocí mobilního telefonu apod.) tam, kde je to možné.

Ochrana dětí na Facebooku Facebook se stal i u nás nejpopulárnější sociální sítí a i když je teoretickou hranicí vstupu na Facebook věk 13 let (při registraci je nutné to odsouhlasit), prakticky se na něj dostávají i mnohem mladší děti. Ty pomocí něj mohou velmi snadno kontaktovat neznámí lidé, mnoInformační bulletin

1/

2013

25

hem snadněji než by třeba dříve získávali jiné kontakty a mnohem efektivněji než třeba přes dříve populární chaty a messengery jako např. ICQ. Vnímáme zvýšenou potřebu s dětmi o používání Facebooku a jiných sociálních sítí mluvit a pokud nemáte přehled o tom, co sociální sítě jsou, bude nejspíše třeba se k nim připojit.

Chytré telefony Stále více dětí používá tzv. „chytré" mobilní telefony či tablety a je dobré být si vědomi rizik s tím spojených. Při krádeži telefonu se při nedobrém zabezpečení může útočník i bez znalosti PIN kódu na SIM kartě dostat k účtu, se kterým je telefon propojen. Při rozšířenosti systému Android v České republice je to především účet Google. Ten může obsahovat e-maily (Gmail), kalendář anebo dokonce třeba i historii vyhledávání. Jeho prolomení tak může představovat vážný únik osobních dat. Mgr. Jakub Chour, Mgr. Filip Kábrt Jakub Chour – vystudovaný sociolog (FSV UK). Věnuje se výkonovému marketingu ve společnosti H1.cz. Přednáší pro veřejnost o e-mailingu a displayové reklamě, píše pro Mediář.cz a spolupracuje externě např. s iniciativou Rekonstrukce státu. Filip Kábrt – vystudoval na MFF UK obor informatika. Pracuje jako IT konzultant a programátor na volné noze, zajímá ho předně téma internetu a sociálních sítí. Působí také jako lektor zážitkové pedagogiky pro o. s. Velký Vůz.

Kyberšikana a kyberútoky na sociálních sítích: technické možnosti prevence a intervence Kyberšikana je novodobým fenoménem, který úzce souvisí s rozšiřováním informačních komunikačních technologií. Některé závažné případy kyberšikany jsou dnes dobře známé z médií; přestože je však kyberšikana jevem, který určitě nelze podceňovat, nejsou její případy natolik časté, jak by se na základě zpráv v médiích mohlo zdát. V tomto článku si proto nejdříve řekneme, co je to kyberšikana a čím se liší od ostatních kyberútoků a následně se zaměříme na možnosti prevence a intervence kyberútoků na sociálních sítích. Začněme tedy vymezením pojmu kyberšikana. Abychom něco označili za kyberšikanu, musí tento jev splňovat určitá kritéria: 1. Jedná se o agresivní a záměrně ubližující chování prostřednictvím internetu nebo mobilních telefonů – nejde tedy o náhodný útok anebo vtip, který byl špatně pochopen, ale o úmyslné chování s cílem oběť zranit. 2. Toto agresivní chování je opakované – nejde o jednorázovou událost, ale o dlouhodobý problém. 3. Oběť takového chování se nedokáže jednoduše bránit – nedokáže toto agresivní chování vůči sobě jednoduchým způsobem zastavit (v takovém případě by patrně nedošlo ani k opakování tohoto chování). 4. Oběť ho vnímá jako zraňující – dané chování je pro oběť nepříjemné a ubližující. Pokud někdo zažívá takto popsanou kyberšikanu, jedná se o závažný problém, který vede k mnoha negativním dopadům – sníženému sebehodnocení, úzkostnosti a depresivitě, zhoršení vztahů s ostatními lidmi, psychosomatickým potížím, někdy až k sebevražedným myšlenkám. Taková kyberšikana naštěstí není častým jevem – z českých dětí ve věku 12– 18 let se s ní setkalo pouze 6 % (viz http://www.cyberpsychology.eu/team/storage/2012-Machackova-Online_obtezovani_a_kybersikana.pdf). Kyberšikana bývá nejčastěji spojena s šikanou školní – v podstatě se jedná právě o jakési rozšíření školní šikany do dalšího prostředí (tj. na internet), v němž se mladí lidé běžně pohybují. Protože základ tohoto problému tedy v naprosté většině případů leží v „reálném světě“ off-line, je namístě ho v reálném světě také řešit – je potřeba, aby se do řešení zapojila škola a rodiče oběti kyberšikany (viz http://www.cyberpsychology.eu/team/sto26


1/

2013

rage/COST-2012-cyberbullying-Doporuceni_k_prevenci_kybersikany_ve_skolnim_prostredi_prehled_a_rady.pdf). Na internetu se ale můžeme setkat i s agresivním chováním, které nemá všechny rysy kyberšikany. Jedná se například o jednorázové nepříjemné e-maily či vzkazy, pomlouvání na sociální síti, krádež hesla a vydávání se za někoho – přičemž část z těchto útoků mohou být původcem chápány pouze jako vtípky nebo pošťuchování. I takové kyberútoky ale bolí a nejsou obvykle příjemné (i když nemají tak vážné dopady jako kyberšikana). Proti takovým jednorázovým útokům jsou ale možné různé způsoby technické ochrany, které mohou zabránit dalšímu pokračování takového chování nebo minimalizovat šanci, že k němu vůbec dojde. Protože se v tomto bulletinu zabýváme především Facebookem, věnujeme se v následujícím přehledu doporučení především technickým radám v tomto prostředí. Na Facebooku mohou mít kyberútoky především následující podobu: A. Soukromé zprávy, které vidí pouze odesílatel(é) a příjemce. B. Zprávy nebo jiné obsahy (fotky, videa) na profilu – takový obsah vidí i další lidé podle toho, jak je nastavená viditelnost konkrétního profilu, nebo označení (tzv. „otagování“) příjemce v obsahu zveřejněném jinde na Facebooku. Pro vysvětlení: Tagováním je na Facebooku možné např. k fotografii přidat odkaz na profil člověka, který je na ní zobrazen – je zde tedy uvedeno jeho jméno, na které se dá kliknout a přejít na jeho profil. Taková fotografie, i když je zveřejněna původně jinde na Facebooku, se pak ukazuje i v profilu otagovaného uživatele. C. Krádež profilu a vydávání se za jiného uživatele. To se stává například ve škole, pokud se někdo zapomene ze svého profilu odhlásit. Spolužák tohoto může zneužít a napsat na tomto profilu urážlivý status – pro ostatní uživatele to ale vypadá, jakoby daný status napsal majitel profilu, přestože ve skutečnosti je to někdo jiný. D. Vytvoření falešného urážlivého profilu – stává se, že lidé založí někomu profil, který je ale plný urážlivých obsahů a ostatní lidé tento profil mylně považují za profil pravý.

Co dělat, aby ke kyberútokům na sociální síti nedošlo: 1. Základem je mít profil dobře zabezpečený a nastavený, aby se na něj kromě nás pokud možno nikdo nedokázal přihlásit a aby se na našem profilu neukazovaly věci, které se nám nelíbí. 2. Dobře zabezpečený profil je takový, který je chráněn dostatečně silným heslem, které nikdo nezná. Bezpečné heslo např. určitě není jméno domácího mazlíčka ani datum narození. Heslo by na první pohled nemělo dávat smysl a mělo by se skládat z kombinace velkých a malých písmen, čísel a nejlépe i dalších textových znaků. Abyste si takové heslo nemuseli psát a schovávat někde na papírku (to rovněž není příliš bezpečné), je nejlepší používat jako heslo zkratku nějaké fráze, kterou si pamatujete. Například „Mb4jaDj2“ je ve skutečnosti „Měla babka 4 jabka a dědoušek jen 2“. 3. Při odchodu od počítače se z profilu vždy odhlásit. Nikdy nezaklikávat na veřejném nebo cizím počítači možnost „zapamatovat přihlašovací údaje“ prohlížečem. 4. Nastavit profil tak, aby ho viděli jen schválení uživatelé (tj. lidé, které máme v seznamu přátel). Toto nastavení je možné zadat celkově pro všechno, co vkládáme, ale pro jednotlivé obsahy je možné ho změnit (např. u některých fotek lze nastavit viditelnost jen pro pár přátel a u jiných pro všechny uživatele Facebooku). Facebook také umožňuje rozdělit přátele do více skupin a každé skupině přiřadit různé nastavení – např. můžeme mít okruh blízkých Informační bulletin

1/

2013

27

přátel, kteří mohou vidět vše, co sem vložíme, a poté okruh známých, kterým viditelný obsah omezíme – umožníme jim vidět třeba pouze statusy, ale už ne fotky. 5. Nastavit je také možné okruh lidí, kteří mohou na náš profil vkládat obsahy a kteří mohou vidět obsahy, kde jsme otagovaní. Stejně tak je možné nastavit, že obsah, který chce někdo vložit na náš profil, nejprve musíme schválit. Tím se vyhneme situacím, kdy se někdo snaží na náš profil vložit například vulgární obrázky. 6. Ruku v ruce s nastavováním viditelnosti profilu jde ale důležité upozornění – přidávat si na Facebook pouze lidi, které tam skutečně mít chceme a vždy jen lidi, které skutečně známe. Je potřeba si uvědomit, že na Facebooku v drtivé většině případů figurujeme pod vlastním jménem a kromě něj je zde i velké množství dalších identifikačních údajů (pokud je máme vyplněné) – rodné město, škola. Někteří uživatelé mají dokonce vyplněnou celou adresu (což určitě nedoporučujeme). Pokud si do přátel přidáme cizího člověka, ten získá přístup k těmto údajům a může nás nepříjemně překvapit, když se najednou objeví před našimi dveřmi.

Co dělat, pokud ke kyberútokům na sociální síti dojde: 1. Nahlásit to. Facebook u každého obsahu nabízí možnost nahlásit administrátorům, jestli je tento obsah nějakým způsobem závadný (je urážlivý, jedná se o spam, nebo třeba porušuje autorská práva). Takové obsahy jsou pak administrátory hodnoceny, a pokud je nahlášení oprávněné, jsou vymazány. 2. Nahlásit administrátorům je možné i krádež profilu nebo falešný profil. 3. Smazat si daného uživatele z přátel nebo ho zablokovat. Pokud nám někdo posílá nepříjemné zprávy nebo vkládá nepříjemné obsahy, v nastavení profilu najdeme možnost zablokovat tuto osobu. Zablokovaný uživatel pak vůbec neuvidí náš profil (a ani my neuvidíme jeho), takže mu tím znemožníme další pokračování jeho chování (v tomto případě zasílání nechtěných zpráv nebo zveřejňování obsahů na našem profilu). 4. Poté, co nahlásíme škodlivý obsah a zablokujeme uživatele, je vhodné věnovat zvýšenou pozornost celkovému nastavení profilu (viz výše), aby se nám podobná situace pokud možno nestala znovu. Podobné rady pak platí i jinde na internetu – při používání e-mailů, diskusních fór apod. Vždy je důležité mít svůj účet dobře zabezpečený heslem a nebát se nepříjemné zprávy a uživatele nahlásit. Pokud se na internetu chováme rozumně a zodpovědně, nemusíme se ale obvykle kyberútoků obávat. V případě, že se kyberútoky opakují a přecházejí v kyberšikanu, je důležité řešit takovou situace „off-line“ – pokud jsou útočníky spolužáci, je potřeba kontaktovat školu, pokud je útočníkem dospělá osoba, je možné kontaktovat i Policii ČR. Mgr. Lenka Dědková Poznámka: Autorka textu byla podpořena v rámci projektu VITOVIN (CZ.1.07/2.3.00/20.0184), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.

28


1/

2013

Na co dávat pozor při práci na Facebooku Sociální sítě jsou v současné době extrémně populární. Má to své dobré důvody – tyto sítě přinášejí svým uživatelům spoustu výhod. Jejich užívání ale také přináší některé nevýhody až rizika. Obojímu se zde budeme krátce věnovat. Pojďme si ale nejprve shrnout, co jsou typické rysy on-line sociálních sítí: jsou to webové stránky, které umožňují uživateli vytvořit svůj vlastní profil a sestavit si seznam lidí, se kterými chce tento profil sdílet. Tímto způsobem právě vzniká „sociální síť“ uživatele – jednoduše řečeno jsou to vzájemně propojené profily lidí na dané stránce. Tato síť přátel je obvykle u profilů na těchto stránkách viditelná a dá se hezky sledovat. Toto je samotný základ, různé sítě pak přidávají různé doplňky a vlastní nastavení, kterými se od sebe odlišují. Protože nejpopulárnější sociální sítí v České republice je dnes Facebook (podle poslední statistik jsou v ČR necelé 4 miliony profilů – viz http://www.socialbakers.com/facebook-statistics/czech-republic), budeme se dál bavit konkrétně o něm. Facebook umožňuje kromě vytvoření seznamu přátel mnoho dalších, uživateli hojně využívaných, aktivit. Je možné si povídat s ostatními, zveřejňovat statusy (krátká sdělení, typicky o tom, co se právě děje nebo o čem uživatel přemýšlí), fotky a videa, organizovat události nebo odkazovat na další stránky. Jediným kliknutím můžeme oslovit všechny, kterým chceme sdělit, kde se koná, např. další koncert oblíbené skupiny nebo – v případě žáků a studentů – co bylo v dnešní písemce z češtiny a kde se dá najít a vytisknout nejlepší tahák na chemii. Podobně se během vteřiny dá ukázat nejen reklama na novou PC hru, ale i fotka s novým účesem nebo celé album z víkendové oslavy narozenin nebo poflakování se za školou. Všechny tyto aktivity lze také komentovat a „lajkovat“ (z anglického „like“ = líbit se), neboli označit ikonkou zdvihnutého palce obsah, který se uživateli líbí. „Lajkovat“ na Facebooku je možné prakticky všechno – výrobky, hudbu, filmy, sportovce. Na co si vzpomenete, to na Facebooku většinou najdete a můžete se k tomu vyjádřit, ať už „lajkem“ nebo komentářem. Stránky, které „olajkujete“, se pak zobrazují také ve vašem profilu a ostatní uživatelé si je mohou prohlédnout. Díky „lajkům“ se tak na Facebooku dozvídáme, co mají ostatní rádi a můžeme porovnávat vzájemné zájmy anebo se jimi inspirovat a sami posléze „lajkovanou“ (tj. v podstatě doporučenou) věc vyzkoušet. Tím si zde velmi jednoduše udržujeme přehled o životech svých přátel a dáváme vědět o zajímavých věcech, které se stávají nám. Na Facebooku se navíc dá povídat i soukromě a v dnešní době se na něj přesunula velká část komunikace, která dříve probíhala jinde na internetu – například na chatu nebo na ICQ. Facebook podporuje také různé on-line aplikace, např. kvízy nebo jednoduché hry, které uživatele mohou zabavit. Sečteno a podtrženo, na sociálních sítích se dá dělat spousta lákavých věcí, které (nejenom) mladé lidi baví. Studenti prostě rádi sdílejí informace a obsahy, které se jim líbí – ukazují tím, kdo jsou a čím jsou zajímaví. A rádi se pochlubí, když něco zajímavého zažijí nebo jsou na zajímavém místě. Stejně tak rádi sledují profily svých přátel a komentují zážitky a informace, které zde sdílejí. To všechno se samozřejmě dělo i před Facebookem – mladí lidé se spolu bavili o svých zájmech a životech, ukazovali si fotky z prázdnin, pomlouvali ostatní, kopírovali si taháky. Co se s Facebookem změnilo kromě rychlosti, s jakou to dělají dnes bez nutnosti být fyzicky spolu, je ukládání záznamu o jejich aktivitách. Tento rys Facebooku si mladí lidé příliš neuvědomují a pokud ano, moc ho neřeší. Právě on však vyvolává otázky o ochraně soukromí a osobních dat. Je užitečné uvědomit si, že stejně jako kdekoliv jinde na internetu, vše, co zveřejníme na Facebooku, je velice snadno zkopírováno a uloženo. Když například zveřejníme svoji fotku, která se někomu dalšímu zalíbí, může si ji okamžitě stáhnout, nechat si ji uloženou, jak dlouho chce, nebo ji také sám zveřejnit jinde na internetu. Pokud se časem rozhodneme tuto konkrétní fotku z Facebooku smazat, nikdo nám nemůže zaručit, že už ji nemá někde uloženou půlka našeho seznamu přátel. Stejné to je s ostatními údaji – datem narození, statusy, „lajky“. Vše může být staženo a uloženo a i když původní obsah sami smažeme, nad jeho kopiemi nemáme už žádnou kontrolu. Zároveň v prostředí internetu v podstatě nikdy nevíme, kde všude (a kým) mo-


1/

2013

29

hou být naše data archivována. Samozřejmě spousta věcí, které na Facebooku mladí lidé zveřejňují, je neškodná – pokud statusem nebo fotkou sdělí, že k narozeninám dostali nové kolo, asi se zneužití této informace nedočkají. Pokud ale statusem sdělí, jak při velké písemce z matematiky podváděli, riskují, že se tato informace dostane například až k učiteli. A to i v případě, kdy mají v přátelích opravdu jen přátele. S přáteli se totiž mohou po čase rozhádat, a přeposlání takové informace se pak může stát způsobem, jak si s nimi bývalí přátelé vyřídí účty. Co publikujeme sami, ale můžeme ovlivnit – stačí přemýšlet, jaké informace opravdu sdělovat chceme, jaké vůbec ne, a komu je chceme (a nechceme) říci. To ostatně platí i v off-line světě. Na Facebooku se ale přidává ještě otázka toho, co o nás sdělují ostatní. Informaci o zmíněném podvodu u zkoušky za nás může zveřejnit někdo jiný. Tento údaj si pak může začít žít svým životem, nad kterým sami nemáme kontrolu. Proto je důležité přemýšlet nejenom o tom, co na Facebooku zveřejňujeme o sobě, ale i o tom, co vkládáme o ostatních. Řiďme se v tomto pravidlem „co nechceš, aby ostatní zveřejňovali o tobě, nezveřejňuj ty o nich“. Otázka soukromí na Facebooku ovšem má i další rozměr. Měli bychom přemýšlet také o archivování údajů samotným Facebookem. Facebook totiž ukládá (kromě uživateli zveřejněných) i informace, ke kterým se ostatní uživatelé (zatím) nemohou dostat – například jaké fotky a jaké profily ostatních uživatelů sledujete, na jaké stránky se díváte, na jaké odkazy klikáte. Získává také informace ze souborů, které na Facebooku sdílíte (například kdy vznikly a kdo je autor). Pokud máte GPS, zaznamenává Facebook vaši polohu, stejně jako IP adresu vašeho počítače. Dostává informace i o vašem pohybu mimo samotný Facebook – v případě, kdy navštívíte stránku, která je s Facebookem propojena (můžete na ní komentovat přes svůj facebookový profil) a ve vedlejším panelu prohlížeče jste na svém profilu přihlášeni. Facebook vaši návštěvu dané stránky zaznamená a uloží. U dat, která o vás získává Facebook nepomůže ani vymazání profilu, protože Facebook je ukládá po „dobu, která je nezbytná pro poskytování produktů a služeb vám a jiným osobám (…)“ (viz http://www.facebook.com/about/privacy/your-info), což je natolik vágní formulace, že může znamenat také „navždy“. Na tyto informace i veškerý obsah, který na Facebook vložíme, přitom Facebook získává nevýhradní, přenosnou, převoditelnou, celosvětovou bezúplatnou licenci – to znamená, že s vašimi informacemi může dělat v podstatě cokoliv – včetně jejich prodeje dalším stranám. Toho využívají například někteří zaměstnavatelé, kteří si chtějí zjistit co nejvíce informací o potenciálním zaměstnanci. Zveřejnění statusu typu „zítra mám pohovor u té strašlivé bezohledné firmy, kterou nesnáším“ se uživateli skutečně nemusí vyplatit. Dokonce se stává, že někteří zaměstnavatelé u pohovoru přímo vyzvou kandidáta na zaměstnání, aby se před nimi ke svému profilu přihlásil, a poté profil hodnotí, aby jim pomohl v rozhodnutí, zda tohoto člověka chtějí zaměstnat. I když obavy o budoucí zaměstnání studenty zatím obvykle netrápí, je dobré při zveřejňování obsahů na Facebooku přemýšlet i z této dlouhodobé perspektivy. Z tohoto úhlu pohledu je dobré zamyslet se i nad přáteli, které na Facebooku máme (a kteří již nyní mají k našim informacím přístup). Dokonce i v případě, kdy jim nyní bezvýhradně věříme, představme si, jak se spolu budeme bavit za takových pět či dokonce deset let. To se týká také partnerů, s nimiž nyní sice rádi sdílíme vše možné, ovšem v případě rozchodu to mohou být právě oni, kdo kvůli zlomenému srdci zneužijí naše informace tím nejhorším možným způsobem. Přes všechny tyto, poněkud děsivé údaje o záznamu a možném zneužití našich informací, přináší Facebook spoustu pozitiv (popsaných rovněž výše), díky kterým ho jeho uživatelé patrně jen tak používat nepřestanou. Nemá proto ani cenu ke smazání účtu studenty nutit a přehnaně je strašit – víme přece, jak i my sami reagujeme na takový nátlak. Co smysl má je upozornit na to, co všechno si Facebook ukládá a jaká práva na tyto informace má, stejně jako upozornit, že i samotní uživatelé mohou námi vložená data zneužít. A poté doufat, že se nad tím, co za údaje se na sociální sítě chystají vložit, uživatelé vždy zamyslí. Mgr. Lenka Dědková a Mgr. et Mgr. Hana Macháčková

30


1/

2013

Lenka Dědková je odbornou pracovnicí na Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde zároveň studuje doktorský program Sociální psychologie. Zabývá se psychologií internetu, především riziky spojenými s jeho používáním a online vztahy. Hana Macháčková je v současné době studentkou doktorského programu Sociální psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a současně je zde zaměstnána jako odborný pracovník na Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny. Specializuje se na studium sociálněpsychologických aspektů spojených s užíváním internetu a nových médií (např. používání sociálních sítí a členství v on-line komunitách; fenomén blogování; publikování informací na internetu; riziko kyberšikany), a to především u adolescentů. Obě autorky textů participují na projektu VITOVIN (http://ivdmr.fss.muni.cz/projekt-vitovin) a podílejí se na analýze dat z mezinárodního projektu o on-nline rizicích EU Kids Online II (http://www2.lse.ac.uk/media@lse/research/EUKidsOnline/Home.aspx). V českém prostředí se v roce 2011 s dalšími kolegy podílely na výzkumu o kyberšikaně v Jihomoravském kraji a v současnosti pracují na longitudinálním výzkumu o on-line rizicích mezi českými dětmi napříč celou republikou. Obě jsou také spoluautorky knihy Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem (Černá et al., v tisku). Poznámka: Autorky textu byly podpořeny v rámci projektu VITOVIN (CZ.1.07/2.3.00/20.0184), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.

SOCIÁLNÍ SÍTĚ POHLEDEM PSYCHOLOGŮ Nestačí pouze varovat Jak je to dnes snadné sdělit druhým lidem, jak bylo na dovolené ve Španělsku, že Anežka už jezdí sama na tříkolce, kdy se koná třídní sraz, vystavit fotku nového auta. Kdo jiný než mladí lidé by měl mít vztah k novým technologiím i k novým prostředkům komunikace. Důvody jsou jednoduché. Dítě toho ještě mnoho neumí, nemá zkušenosti, takže když si osvojuje svět, přirozeně a dokonce nadšeně sahá po novém, po tom, co přináší skutečné zjednodušení života nebo co takové zjednodušení alespoň slibuje… Děti a dospívající jsou méně odolní vůči reklamě – přitahuje je všechno, co je „úžasné“, cool a in, bez čeho nelze být, co mají a používají jejich vzory. Dospělí bývají mnohem rezervovanější. Není to snad proto, že by nebyli s to naučit se ovládat nové prostředky, ale spíše proto, že nevidí jednoznačný přírůstek hodnoty oproti postupům, na které jsou zvyklí a které se jim v průběhu let zcela osvědčily. Je pravda, že dospělí víc vidí možná rizika. Je totiž zřejmé, že každá mince má dvě strany. A právě zde se ukazuje, že menší životní zkušenosti dětí i dospívajících mohou způsobovat komplikace při použití sociálních sítí. Děti dohlédnou nanejvýš jeden krok následující po činu, dospívající možná dva, takže pak mnohem častěji nejdříve konají a posléze přemýšlejí. Navíc zejména virtuálně se odváží mnohem víc než na živo. Zatímco tváří v tvář už mají vytvořené určité brzdy, také okamžitě vidí následek svého činu, doma u počítače mohou prakticky cokoli. Vždyť vše lze odeslat jedním kliknutím a už to není a dopady nejsou vidět. Ovšem abychom se netvářili, že se to týká pouze nezkušených dětí a dospívajících. Kolik dospělých sdělí své osobní údaje jen proto, že jim někdo, koho ani neznají, pošle mail s žádostí o ně! Nebudu rozebírat důvody pro oblibu sociálních sítí, ale je možné, že v lepším porozumění najdeme i podněty pro prevenci. Důvodů je jistě mnoho, nicméně nelze přehlédnout fakt, že před léty děti přišly ze školy, často jen praštily taškou a šly lítat s ostatními. Hrály na ulici fotbal, pořádaly bitvy, hrály si s panenkami, stavěly bunkry, seděly na klandru a povídaly a povídaly… Dnes běží ze školy do kroužku, na trénink, na flétnu, připravují se na přijímačky… Kdepak by mohly jen tak vylítnout ven a být přímo s vrstevníky. Na Facebooku jsou s nimi skoro jako na živo! A rodiče jsou rádi, že jsou doma.


1/

2013

31

Máme za to, že bychom měli problémům s nevhodným využitím sociálních sítí předcházet. Každý prostředek je vhodný. Rodiče ani učitelé by varování neměli nechávat až na situace, kdy už vznikne problém, měli by sbírat a využívat varovné příklady. Nestačí však pouze varovat. Pro děti je obtížné akceptovat abstraktní, nekonkrétní varování na jedné straně a odmítnout konkrétní příjemný, lákavý a přijatelný kontakt na druhé straně. Podobně některá soukromá videa vystavená na sociální síti mohou vzbuzovat spíš veselí, než pocit hrůznosti možných dopadů. Důležité je proto příběhy domýšlet, klást otázky typu: jak asi působí na člověka, když se jeho soukromé projevy ocitnou na veřejnosti, k čemu může vést, když někoho na sociální síti nařknete z nějaké nepravosti? Existují i obecnější formy prevence. Měli bychom odmala učit dítě chránit si soukromí a zároveň respektovat soukromí druhých lidí. Podle mého chybují už rodiče malých dětí, když bez souhlasu zveřejňují intimní historky dítěte, když mu bez dovolení prohledávají tašky a šuplíky. Část problému je však jen obtížně k řešení. Dítě je po nějakou dobu plně závislé na dospělých. K tomu, aby tuto pomoc mohlo využívat, aby se jí nebránilo, potřebujeme, aby dospělým zcela důvěřovalo – nejen rodičům, prarodičům, ale i lékařům, učitelům. Pro dítě je prakticky nemožné, aby dokázalo jemně rozlišovat mezi lidmi, kterým může důvěřovat a kde je třeba opatrnosti. Srozumitelné je rozlišení na „domácí“ a „cizí“ lidi. Jenže lékař je také cizí (a navíc dítěti skutečně občas dělá nepříjemné věci), podobně učitelé. Můžeme odmala děti vést k tomu, aby nedůvěřovaly vůbec nikomu. Jenže to je velmi nevhodný životní postoj. Proto je důležité, abychom odmala maximálně přátelsky sdíleli s dítětem co nejvíc z jeho života. K tomu je zapotřebí, abychom odmala svými činy podporovali povědomí dítěte, že nám může důvěřovat absolutně vždy. Řada dospělých vede nevědomky děti k tomu, že si brzy uvědomí, že není výhodné dospělým sdělovat vše, že je vhodnější zalhat, než říct plnou pravdu. Tím, že dnešní děti žijí stále větší díl života mimo rodinu, nemohou rodiče zabránit všemu, ovšem od důvěřujícího dítěte se velmi brzy dovědí, co se stalo i co dítě plánuje a mohou tak velmi rychle zasáhnout, aniž by vznikly větší škody. Někteří autoři i v odborných publikacích zastávají názor, že děti jsou nepoučitelné, že musejí na vlastní kůži zažít problém a teprve po negativní zkušenosti se začnou chovat odpovědněji. Nemyslím, že tomu tak nutně musí být vždy. A i kdyby, tak povinnost dospělých je nerezignovat a nabízet dětem možnost poučení. PhDr. Václav Mertin Václav Mertin, dětský psycholog s 38 roky praxe, zástupce vedoucí katedry psychologie FFUK v Praze. Odborné zájmy: pedagogická, školní a poradenská psychologie, specifické poruchy učení, střídavá péče, domácí vzdělávání. Bohatá publikační činnost jak pro odbornou, tak i rodičovskou veřejnost. Z poslední doby: pro rodiče Výchova bez trestů (Wolters Kluwer, 2013), pro učitele Problémy s chováním ve škole – jak na ně (Wolters Kluwer, 2013).

Závislost na Facebooku? Gambling (patologické hráčství) je dosud jedinou oficiálně uznanou nelátkovou závislostí uvedenou v aktuálně platných diagnostických manuálech. Situace se ale mění a výzkumů, které připouštějí, že si člověk dokáže vypěstovat návyk i bez užívání psychoaktivních drog, přibývá. Vedle workoholismu, chorobného cvičení, či závislosti na nakupování nebo na (on-line i off-line) sexu se pozornost obrací rovněž k internetu. A jde o oblast širokou, pořád málo probádanou a plnou kontroverzí. Mezi výzkumníky například neexistuje shoda, zda lze hovořit o závislosti na internetu nebo o závislosti prostřednictvím internetu. A podobné je to i se sociálními sítěmi: může být člověk závislý na Facebooku? Někteří tvrdí, že ano. Jiní oponují, že jde o pojetí, které rychle zastaralo, protože stránka dnes zastřešuje mnoho různorodých aplikací. Uživatelé mohou na Facebooku hrát hry, jeho prostřednictvím lze sázet, komunikovat s přáteli, prohlížet videa a mnoho dalšího, což je důležité rozlišovat.

32


1/

2013

Ať tak či onak, v ordinacích odborníků na závislosti se čas od času objevují lidé, kteří ztratili nad svým užíváním sociálních sítí kontrolu. Výzkumy ukazují, že většina uživatelů využívá Facebook k tomu, aby udržovali kontakt se svými reálnými přáteli a známými. Právě potřeba zůstat v kontaktu a mít přehled může u některých jedinců vést k excesům a nadměrnému užívání. Řečtí lékaři například v roce 2010 popsali extrémní případ čtyřiadvacetileté ženy, jíž užívání Facebooku významně narušilo každodenní život.1) Kontrolováním a aktualizováním svého profilu trávila i pět hodin denně, ztratila zájem o jiné aktivity a přišla dokonce o práci, během návštěvy terapeuta několikrát zkontrolovala svůj profil na Facebooku prostřednictvím chytrého telefonu. Takový případ je výjimečný, nicméně dobře ilustruje základní kritéria závislosti. Stav, kdy nějaká aktivita, například užívání Facebooku, dominuje úvahám a jednání jedince, se označuje jako salience. Další podmínkou jsou změny nálad a tolerance, tedy potřeba zvyšování objemu aktivit k dosažení obvyklého účinku. Syndrom z odnětí značí nepříjemné pocity, pokud je dotyčnému aktivita odepřena, a často vede k relapsu, návratu k předchozím patologickým vzorcům užívání. Klíčovým kritériem je přítomnost konfliktu, tedy situace, v níž problematická aktivita negativně ovlivňuje život dotyčného – ať už se jedná o školní či pracovní závazky nebo o mezilidské vztahy. Výzkumy, které se zaměřovaly na uvedená kritéria v kontextu sociálních sítí, přitom naznačují, že jejich nadměrné používání může za specifických okolností vést k řadě negativních důsledků včetně omezení off-line sociálních kontaktů nebo zhoršení studijních výsledků. Aby bylo možné problematické užívání Facebooku identifikovat, vyvinul tým norských vědců šestipoložkovou Bergenskou škálu závislosti na Facebooku.2) Škálu tvoří následující sada tvrzení: (1) Přemýšlením o Facebooku a plánováním, co na něm budu dělat, až budu zase on-line, trávím dost času. (2) Stále častěji pociťuji nutkání podívat se na Facebook. (3) Používám Facebook, abych zapomněl/a na svoje problémy. (4) Zkusil/a jsem používání Facebooku omezit, ale neúspěšně. (5) Když nějakou dobu nemůžu Facebook použít, cítím se nesvůj/nesvá. (6) Kvůli Facebooku někdy zanedbávám své povinnosti. O každém z nich je potřeba rozhodnout, zda pro vás platí velmi zřídka, zřídka, občas, často nebo velmi často. Pokud u čtyř až šesti tvrzení zvolíte možnost „často“ či „velmi často“, jste podle autorů ohroženi závislostí na Facebooku. Žádná studie, která by ověřila, jaký podíl uživatelů Facebooku se potýká s takovým problémem, ale dosud provedena nebyla. Problematické užívání Facebooku je podle autorů Bergenské škály častější u žen a mladých lidí, což vysvětlují především sociálním charakterem sítě. Z výsledků jejich studie rovněž vyplývá souvislost mezi závislostí na Facebooku a některými osobnostními rysy. Úzkostní lidé a lidé, kteří jsou si méně jistí v sociálních situacích, mají tendenci používat Facebook intenzivněji, protože komunikace on-line jim připadá snazší než komunikace tváří v tvář. Naopak ctižádostiví lidé, kteří si umějí dobře zorganizovat čas, snáze Facebook integrují do své každodennosti jako užitečného pomocníka. Kateřina Škařupová Kateřina Škařupová se mnoho let věnovala uživatelům nelegálních drog, přímo v terénu i ve výzkumných institucích. Nyní působí jako doktorandka a výzkumnice na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde se zabývá on-line závislostí a počítačovými hrami. Poznámky: 1) D. Karaiskos, E. Tzavellas, G. Balta, T. Paparrigopoulos, P02-232 – Social network addiction: a new clinical disorder?, European Psychiatry, Volume 25, Supplement 1, 2010, Page 855, ISSN 0924-9338, 10.1016/S0924-9338(10)70846-4. (http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0924933810708464) 2) Andreassen, C. S., Torsheim, T., Brunborg, G. S., & Pallesen, S. (2012). Development of a Facebook addiction Scale 1, 2. Psychological Reports, 110(2), 501-517. (http://www.amsciepub.com/doi/pdf/10.2466/02.09.18.PR0.110.2.501-517


1/

2013

33

RESPEKT K SOUKROMÍ Vzdělaností k vědomostem i k bezpečnosti Svět internetu nám přináší řadu efektivních a přínosných aplikací. Z těch hlavních jmenujme alespoň dvě možnosti – internet jako nevyčerpatelný zdroj informací a sociální sítě jako komunikační prostředí. Využití nejen těchto, ale i všech ostatních možností, které nám informační a komunikační technologie nabízejí, je vázáno na znalosti a gramotnost v tomto oboru. Digitální vzdělanost, internetová vzdělanost, mediální výchova, nové informační a komunikační technologie – současné trendy nejen výuky, ale i výchovy a postojů ve společnosti. Ať se nám to líbí, či nelíbí – jsou to právě nové technologie, které jistým způsobem organizují a vytyčují, jak žijeme. Všichni si uvědomujeme, že tento trend je zapotřebí včas podchytit. Děti jsou většinou ve znalostech a schopnostech pracovat s digitálními médii, informačními a komunikačními technologiemi daleko bystřejší a gramotnější než rodiče a často i než učitelé. Nicméně, vedení potřebují, a kde jinde, než ve škole by se děti měly s těmito technologiemi naučit nejen správně, ale i bezpečně pracovat? Autorita učitele, který ví, umí poradit a má přehled je nezastupitelná. Úloha učitelů je opravdu nelehká a úctyhodná. Osnovy učitelům sice nabízejí základní pravidla výuky, ale velice záleží na každém z nich, do jaké hloubky a jak přiblíží svým žákům digitální svět. Učitelé ke své práci mají nejen již zmiňované osnovy, ale nacházejí spoustu užitečných a praktických rad pro svou práci právě na internetu, na specializovaných webových stránkách, ale také v různých metodických příručkách, odborných školeních a v odborné literatuře. I v tomto čísle bulletinu odborníci, kteří svým názorem na internet a především na sociální sítě přispěli, je publikováno hodně odkazů, kam „zajít“ pro dobrou radu. Podpora rodičů a pokračování jinou formou ve výuce doma by mělo být samozřejmostí. Cílem je společně dětem pomoci se orientovat v této oblasti a naučit je s těmito prostředky pracovat. Odměnou je vědomí, že se děti naučí tyto typy technologií užívat ke svému prospěchu a že se naučí rozpoznávat jistá nebezpečí a rizika, která jsou s jejich užíváním spojena. Pro zpestření spektra informací přinášíme malý pohled švýcarského školského systému na danou problematiku: Švýcarské základní školy zaměřily zvýšenou pozornost na mediální a digitální výchovu. „Znalost multimediálních prostředků se stala natolik nezbytnou jako čtení, psaní a počítání a měla by se procvičovat už v první třídě,“ doporučuje Irene Heimgartnerová ze Švýcarského svazu dětských a mládežnických organizací. V osnovách je sice výuka tohoto oboru již určitou dobu zavedena, ale její naplnění bylo volně vloženo do rukou učitele. V nově navrhovaných osnovách nazvaných jako 21 se uvažuje o takové úpravě, kdy na základních školách ve 21 kantonech s výukou němčiny, se děti už od první třídy budou plně věnovat internetu. Během výuky učitelé seznámí děti s mnoha užitečnými vlastnostmi různých webových stránek, ale i s tím, co nebezpečného přinášejí, jak se například bránit proti kyberšikaně a jak se na internetu bezpečně pohybovat. Uklidňující slova učitelům, kteří nemají zatím velké znalosti o prostředcích digitálních médií, vyslala Döbeli Honeggerová z Pedagogické vysoké školy v Curychu: „Samozřejmě, že se počítá s odbornou pomocí a školy na ni dostanou peníze. Starší učitelé pochopitelně občas nemají takovou zběhlost jako jejich žáci. Mohou však nabídnout něco neocenitelného: životní zkušenost.“ 1) mn Poznámka: 1) Zdroj: Právo: 21. 3. 2013, příloha Caffee, str. 2 – volně zpracováno.

34


1/

2013

My ve výkladní skříni – malé zamyšlení na závěr Jíme, pijeme, cestujeme, vzděláváme se, pracujeme, fandíme svému klubu… Jsme však tvorové společenští a cítíme potřebu se o vše tak nějak zčerstva podělit. Život přeci máme jenom jeden a je třeba jej stále obohacovat. Rádi druhým sdělujeme, co jsme měli k obědu, kde jsme všude byli, co nového jsme nastudovali anebo se alespoň pochlubíme vítězstvím Sparty a témuž i nasloucháme. A právě proto vstupujeme do sociálních sítí. Mými sociálními sítěmi kdysi byla školní třída, posléze diskotéka, hospoda, předsálí knihovny, fotbalové hřiště atd., atd. Zde jsem nalapal spoustu důležitých informací a také jich dost pustil do dalšího oběhu. Některé z nich přestoupily do dalších sociálních sítí, jejichž členem jsem byl já sám anebo někdo z mých bližních. Tehdejší sociální sítě ale upřímně řečeno nikdy nebyly příliš rozsáhlé, i když jsme si určitě vysnívali opak. A navíc, všechny zprávy časem z našich pamětí buď kamsi nenávratně zmizely anebo jen s obtížemi dolujeme jejich mihotavé kontury. U moderních, tedy počítačových sociální sítí je to ale jiné. Můžeme oslovit snad celý svět, aniž bychom se vyzuli z domácích papučí (jak je ale důležité znát cizí jazyky, že…?). A se svými informacemi se shledáme snad i za stovky let. Jsou jak naše věci dobře uložené ve skříni. Ty se ale občas ze skvostů postupně proměňují v kostlivce. Promýšlejme proto dobře, co do oné skříně vložíme. Tato skříň, totiž není spolehlivě uzamčena v bezpečném soukromí našeho bytu, ale je skříni výkladní…. JUDr. Jiří Maštalka odbor právní podpory Úřadu pro ochranu osobních údajů


1/

2013

35

V Y D ÁVÁ Ú Ř A D P R O O C H R A N U O S O B N Í C H Ú D A J Ů E D I T O R : P H D R . H A N A Š T Ě PÁ N K O VÁ

| REDAKTOR:

E – M A I L : P O S TA @ U O O U . C Z

| I N T E R N E T O VÁ

| G R A F I C K Á Ú P R AVA : M I L O S L AV Ž Á Č E K | T E L E F O N : 2 3 4 6 6 5 2 8 6 , FA X : 2 3 4 6 6 5 5 0 5

MILUŠE NEJEDLÁ

ADRESA REDAKCE: ÚOOÚ, PPLK. SOCHORA 27, PRAHA 7, 170 00

A D R E S A : W W W. U O O U . C Z

PERIODIKUM JE ZAPSÁNO V EVIDENCI PERIODICKÉHO TISKU POD ČÍSLEM MK ČR E 10548 © ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ DÁNO DO TISKU 16. 6. 2013

36


1/

2013

2013. Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby

Recommend Documents