2012

Dějiny nejsou jen dějinami pokroku, velkých činů a velkých lidí, ale i lidské hlouposti.

Foto Bohuslav Rejzl

( Josef Čapek )

Kniha života je plná otazníků i vykřičníků. ( Josef Čapek)

LLiterární almanach l hG Gymnázia bbratří ČČapků, k jen pro vnitřní potřebu, číslo 4/2012 vychází v tištěné a elektronické podobě, uspořádal Vlastimil Chalupa, grafická úprava Daniella Sladká, autor titulu ak.mal. Josef Velčovský

S PROJEKTEM COMENIUS – PARTNERSTVÍ V ŘECKU

Mgr. Bohuslav Rejzl

Koncem dubna letošního roku, tedy poslední týden před vypuknutím maturitních zkoušek, se skupina pěti studentů a dvou učitelů z hostivařského Gymnázia bratří Čapků a PČSSOU zúčastnila již třetího setkání partnerských škol projektu Comenius – Let´s meet under the Spots. Hostitelskou školou se pro tuto příležitost stala Geniko Lykeio Vonitsas se sídlem v malém městečku Vonitsa v jihozápadním Řecku. Projekt byl schválen pro období 2011–2013 a obdržel grantovou podporu v rámci Programu celoživotního učení – Comenius. Obsahově je zaměřen na studium kulturních rozdílů v oblasti národního písemnictví (lidových pověstí a pohádek) zemí partnerských škol – Chorvatska, Rumunska, Řecka, Turecka a České republiky. Skupiny jednotlivých škol překládají texty do angličtiny a následně si je prostřednictvím společného webu (www.letsmeetunderthespots.weebly.com) vyměňují. Jedním z finálních výstupů této studentské práce je vytvoření společného multikulturního textu a jeho dramatizace v angličtině. Výměna poznatků, zkušeností a společná projektová práce studentů a učitelů pak probíhá i na setkáních partnerských škol. V listopadu 2011 se studenti a učitelé sešli v tureckém Elâzıg˘u, v únoru letošního roku v Praze a v dubnu v již zmíněné Vonitsa. Malebné městečko Vonitsa leží 20 km severovýchodně od přímořského letoviska Lefkada a jeho bohatá historie sahá až do 7. stol. př. n. l., čemuž odpovídaly i exkurze v rámci projektového týdne. Studenti byli ubytováni v rodinách řeckých studentů – měli tedy jedinečnou příležitost poznat běžný život řeckých rodin a zároveň si procvičit angličtinu, kterou směle využívali v komunikaci s dalšími lidmi v celé skupině zúčastněných škol. V úvodu týdne proběhla metodická porada koordinátorů a společná výuka všech studentů v místní Geniko Lykeio Vonitsas. Po zbytek týdne se studenti a učitelé seznamovali s místními pamětihodnosti a kulturními památkami. V souladu se zaměřením projektu byla uskutečněna prohlídka památníku Lorda Byrona ve městě Messolongi, titulovaného jako Hiera Polis (Posvátné Město) a známého hlavně v souvislosti s řeckým bojem za nezávislost z počátku 19. století. Zajímavou a pro projekt přínosnou akcí byla i zastávka ve starověkém amfiteátru v Iniadách. Celá multilaterální akce byla ukončena setkáním na radnici s místními zastupiteli, na kterém byla potvrzena účast partnerů ze střední odborné školy z chorvatského města Daruvar (Ekonomska i turisticka škola), sportovního lycea z rumunského Bacău (Liceul cu Program Sportiv), střední pedagogické školy z tureckého Elâzıg˘u (Ahmet Kabakli Anadolu Ogretmen Lisesi), pražského Gymnázia bratří Čapků a PČSSOU a místního lycea z řeckého městečka Vonitsa (Geniko Lykeio Vonitsas). Z Řecka si česká skupina odnesla velmi cenné zkušenosti. Studenti měli možnost se seznámit se způsobem života řeckého obyvatelstva, poznali řadu nových přátel, odvedli velký kus práce a získali další inspiraci k projektu. Již teď se celá škola těší na další setkání v příštím školním roce – na podzim v Bacău a na jaře v Daruvaru.

2

Gymnázium bratří Čapků • říjen 2012 • www.gymnaziumbc.cz

The theme: How different is it going to school with uniforms than wearing what you want ?? First, to be honest, I can’t really remember how it feels wearing a school uniform since I was quite a small kid when I went to school in Westoning, England. But the jumper was pretty comfortable. The shoes on the other hand were terrible. I remember they looked like big, black, heavy bricks you put on your feet, and I didn’t really like the skirt but I was allowed to wear trousers instead. I am sure the uniform’s purpose in schools is there‘s no compeating among the children in the school, like for instance: who‘s poorer and who‘s richer and so on. And also it represents the shcool and is easier to organise, if everyone is wearing the same clothes and colours. But I think it doesn’t help so much because students will often find different ways of how to upgrade their looks like better mp3s, mobiles, anything that the bullies can think of to show that they‘re better. The bad thing about uniforms is that if you are a boy, you have to wear a tie every single day; exept for really hot days. Can you imagine how uncomfortable it must be?? And some uniforms have terrible colours, so that is also a minus. When I asked my cousins from England and my dad about uniforms, they said that there are good sides to wearing them, but if they had a choice they’d like to wear everyday clothes. So all in all, I think that it might be better to wear what you want at school as we do here in the Czech Republic, because I think wearing uniforms will definitely not stop the childeren compeating with each other. And at least, if you have to compete, you can compete comfortably!!

Sophie Riddel • 2.G Zaprvé, abych byla upřímná, moc si nepamatuji, jaké to bylo nosit uniformu, když jsem byla malá a chodila jsem do školy ve Westoningu, Anglie. Ale ten svetr byl docela pohodlný. Na druhou stranu boty byly příšerné. Pamatuji si, že vypadaly jako černé, těžké cihly, které jste si obuli na nohy. A opravdu se mi nelíbilo nosit sukni, ale místo toho jsem směla nosit kalhoty. Jsem si jistá, že uniformy mají ve škole cíl nesoutěžení mezi dětmi, jako například kdo je bohatší a kdo je chudší a tak dále. Také to školu reprezentuje a organizace je jednodušší, když všichni nosí stejné oblečení a barvy. Ale myslím si, že to tolik nepomáhá, protože studenti si často najdou jiný způsob, jak vylepšit svůj vzhled, jako lepší mp3ky, mobily, cokoliv, co šikanátorům pomůže ukázat, že jsou lepší. Špatná věc na uniformách je, že když jste kluk, musíte každý den nosit kravatu, a to i v opravdu horké dny. Dokážete si představit, jak to musí být nepohodlné? A některé uniformy mají příšerné barvy, což je také mínus. Když jsem se zeptala mých sestřenic z Anglie a táty na uniformy, řekli, že na jejich nosení jsou dobré stránky, ale kdyby si mohli vybrat, raději by dali přednost každodenní oblečení. Takže celkově, si myslím, že je lepší do školy nosit, co chcete, jako to děláme tady v České republice, protože nosení uniforem nezastaví soupeření dětí mezi sebou. A nakonec, když už musíte soutěžit, můžete soutěžit pohodlně!

Pavlína Srnová • 5.P

překlad Klára Lampová • 2.G


3

Studenti čtou a píší noviny Jaký je poměr mezi „pokrokem“ a ochranou životního prostředí? Jsem toho názoru, že už sama ochrana životního prostředí je ve svém smyslu pokrok. Pokrok k lepšímu a hlavně zdravějšímu životu – v dobře udržovaném městě plném zelně, nepřetékajících košů a lidí, co se nechovají jak „čuňata“, se stoprocentně žije lépe, než ve městě, kde jsou tyto jevy na denním pořádku. Jenomže problém je v tom, že spousta lidí se chová k přírodě ochranitelsky jen na oko. Znám mnoho lidí, co se chvástají, že třídí odpad, ale když s nimi procházím přírodou nebo i ulicí, klidně odhodí na zem plechovku od coca-coly a nechají ji svému osudu. To není ochrana životního prostředí! To je obelhávání především sebe samého. A lidé si neuvědomují, že tím, jak si počínají, neubližují jen osobám kolem sebe, ale i sobě samému. Nejen že je to velmi neestetické, když jdete procházkou po lese a všude kolem cesty se válí odpadky, ale přírodě to také nedělá nejlépe, stejně jako zplodiny ze spalování umělých látek nebo kácení pralesů. Ale nejen flora je přírodu, kterou je potřeba chránit, zabíjení a lov ohrožených druhů živočichů je také velký problém. Člověku by se asi také nelíbilo, kdyby mu tu a tam někdo uřízl jeho prst, nutil ho dýchat toxické plyny, vytrhal mu vlasy nebo mu usekl rovnou celou nohu, půjčil si oko… Příroda je také citlivá. A pokud chceme mít čistý vzduch, krásné prostředí, potřebujeme k tomu jak rostliny, tak zvířata. Ale abych se obrátila také k té světlejší stránce. Objevuje se víc a víc rozumných lidí, kteří aktivně podporují ochranu životního prostředí a přitom se snaží vymyslet alternativu pro zdroj energie nebo způsob dopravy, který by tolik neničil ovzduší, prostředí, a nepodporoval by tím zběsilé urychlení oteplování planety. Jsem ale ráda, že se o tomto tématu nyní hodně hovoří, jelikož je to potřeba a lidé pro to začínají dělat víc a víc věcí, nebo se, ačkoli malými činy, snaží pomáhat. Řekla bych, že ,,pokrok“ a ochrana životního prostředí jsou nyní tak 50 na 50, protože lidé se snaží víc a víc podporovat pokrok způsobem, který naši planetu nezničí. Hlavně ať to vydrží.

Klára Lampová • 1.G


Začarovaný kruh Přijde mi to jako začarovaný kruh. Lidé se snaží hledat stále nové způsoby, jak využít sluneční energii, energii vody a tak dále. A kdybych měla najít nějaká vylepšení, tak bych na ně nepřišla. Řekla bych – ať používáme méně plastů. Ale co nahradí plast, dřevo?? Jenže dřeva je pořád míň (vykácení deštných pralesů), takže kdyby bylo možné, že by se nekácelo tolik stromů, tak by to určitě v něčem pomohlo. Ale muselo by se zasázet víc stromů a jejich růst trvá dlouho. Až by bylo dost stromů, tak by se možná mohlo používat místo plastů víc dřeva nebo skla. Ale plast má v dnešní době nenahraditelné místo.

Pavlína Srnová • 5.P Foto Fo to • KKamil amilil VVarcoller am arco ar collller er

Odjakživa lidé zkoumali a hledali různé způsoby, jak žít lépe (což nebylo vždycky špatné), ale teď jsme v 21. století. Zvířata vymírají, protože jsou lovena pro kůži, ročně je chyceno do síti 25 000 delfínů, deštných pralesů je míň a míň. Kam bude spět lidstvo teď??

Sophie Riddellová • 2.G

4

Gymn Gy mnáz áziuiumm br b attří Čap apků ků • říjíjen en 201 0122 • wwww. w gyymn m az aziuiuimb mbc.c.cz cz

Studenti čtou a píší noviny Žádný extrém Maminka si stěžuje, že se její chlapec učí o telegramu, který už se dávno nepoužívá. V tom případě bych paní doporučila, aby svého syna odhlásila i z hodin informatiky. Je možné, že za šedesát let bude i tento stroj opotřebovaný a v provozu budou jeho chytřejší a výkonnější verze. Maminčina snaha uchránit syna přebytečných informací mě téměř pobuřuje. Samozřejmě, škola by neměla být konzervativní, zastaralá nezajímavá. Ale pro všechno na světě, nerušme cokoli z jejího obsahu. Dnešní doba se mi zdá velmi benevolentní. V minulých dobách se s vámi nikdo nepáral. Tohle se naučíš, a když ne, tvoje chyba. Už teď se mi zdá, že děti informace nepřijímají, že je nezajímají. A když teď ustoupíme telegramu, pak budeme ustupovat dál a dál. Co všechno bude ještě zbytečné, abychom věděli?


Dala bych školám jiný úkol. Děti jsou dnes přehlceny informacemi. Školy by je měly utřídit a regulovat jejich tok k dětem, pomoci dětem v nich najít sebe, ukazovat. A to je to nejdůležitější, ukazovat se musí na základě minulosti i budoucnosti. Škola nemá vynechávat. Minulostí se nemá žít, ale má se o ní vědět.

Alžběta Fischerová • 4.G

Rodinné vztahy v roce 2050 Rodinné vztahy jsou pro člověka důležité. Každý z nás potřebuje lásku, porozumění a pocit, že někam patří. Je velice pravděpodobné, že v budoucnu bude naprosto normální, když bude mít dítě dvě matky nebo dva otce. Už v dnešní době se setkáváme s tím, že si lesbičky pořídí dítě. Jednou to bude naprosto normální věc. Myslím, že bude věda tak daleko, aby bylo možné z lidské DNA vytvořit ženské či mužské pohlavní buňky podle potřeby. Tím pádem budou geneticky rodiči oba. Heterosexuální páry budou fungovat dál, není přece možné, aby manželství, které tady existuje už od nepaměti, zaniklo úplně. Rozvody jsou druhá věc. V dnešní době je jich víc než dost, řekla bych, že je to takový trend. Trendy naštěstí nikdy netrvají moc dlouho. Osobně nejsem proti rozvodům, někdy je to potřeba, ale v dnešní době je skoro každý rozvedený, což by se stávat nemělo. Domnívám se, že v dnešní době lidé nejsou schopni být monogamní. Je možné, že bude méně lidí, co budou chtít mít svatbu, aby se pak nemuseli rozvádět. Pro mnohé to bude jen papír. Dva lidé nebudou chápat, co takový slib opravdu znamená, nebo to naopak budou chápat až moc dobře a budou mít strach ze závazků. Bohužel bude spousta lidí sama, protože budou mít moc práce a nebudou si chtít vztahem ničit kariéru. Jednou, až budou moc staří na to, aby pracovali, si uvědomí svou samotu. Ztratí smysl života, nebudou mít nic. Sice budou mít spoustu peněz, ale nikoho, kdo by si je s nimi užíval. Bude příliš pozdě na to, aby si zakládali rodinu. Poté, co se o sebe nebudou moci starat, půjdou do domova důchodců. Tam se může stát, že si je tam vyhlédne nějaký mladší partner, který v nich uvidí jen rychlou vidinu zisku. Mohou si však najít někoho podobného ražení a užít si poslední léta života spolu. Budou jedinci, kteří zanevřou na okolní svět a zemřou zcela osamoceni…

Markéta Pondělíčková • 2.G G mn Gy mnáz á iuum br áz brat a ří Čappků • říjíjen at en 201 0122 • wwww. w.gy gymn m az mn aziuiumb mbc.c.cz cz

5

Jídlo jako nepřítel Každý z nás jistì nìkdy potkal èlovìka, který je nezdravì hubený, ale málokdo si uvìdomuje, co se za tím mùže skrývat. Lidí, kteøí trpí mentální anorexií èi bulimií, je stále více, a proto si myslím, že je nutné na to poukázat. Pøedstavme si mladou sleènu kolem patnácti let, øíkejme jí Petra, není ani hubená, ale ani tlustá. Je prostì normální. Její život je podle ní tìžký, má jen jednu nejlepší kamarádku Kláru, ale ta už má dávno kluka. Petra Kláøe závidí, že má nìkoho, kdo ji miluje. Klára mluví pouze o svém klukovi a nic ji nezajímá. Petru už to dost štve. Cítí se sama. Jednou ve škole Klára zase vyprávìla o svém klukovi. Petra øekla, že taky nìkoho má, ale nebyla to pravda. Klára ztichla a zaèala se zajímat o neznámého. Petra si uvìdomila, že pøestøelila, ale nevìdìla, jak to øíct, tak si vymyslela toho nejlepšího kluka na svìtì. Tento imaginární kluk nosí kytky, kupuje dárky, skládá básnì. To Kláru zarazilo, protože ten kluk byl lepší než ten její. Chtìla ho poznat. Petra zaèala mlžit, že je to stydlivý kluk. Po pár dnech Klára pochopila, že žádný kluk není a zaèala na Petru øvát, že je lháøka. Petra se jí to snažila vysvìtlit, ale Klára neposlouchala. Klára øekla Petøe, že holky, které nakupují v obchodì pro baculky, nemají kluky. Petra v tu chvíli zùstala stát jak opaøená a zaèala pøemýšlet, jestli má pravdu. Pøišla na to, že má. Petra se rozhodla, že s tím musí nìco udìlat. Pøestala jíst. Øíkala si, že je to její vina. Kdybych nebyla tlustá, opravdu bych nìjakého kluka mìla. Pøeci každý kluk chce

holku jako proutek, øíkala si v duchu. Zaèala na internetu hledat zaruèené diety. Bohužel narazila na stránku nìjaké anorektièky, která radila, jak jíst vatu a také jak zvracet, aby to nikdo nepoznal. Petra mìla radost z toho, že nejí, a pøitom nemá hlad. Její kila šla dolù, ale nebyla o nic víc spokojenìjší. Po pár týdnech byla Petra opravdu jako proutek, ale nevidìla to. Poøád na sobì objevovala tuk. Jednou, když šla Petra po chodbì ve škole, uvidìla krásného kluka. Byl to školní frajer a ona ho chtìla, a to ji ještì víc vyburcovalo k dietì. Po pár týdnech bez jídla se dostavily první pøíznaky podvýživy, pøestala menstruovat. Petru to trochu pøekvapilo, tak hledala na internetu. Doèetla se tam, že je to dobré znamení, prý dobøe hubne. Petra zaèala vyzvídat, co ten kluk dìlá a jestli má pøítelkyni. Po èase zjistila, že nikoho nemá. Petra byla celá bez sebe. Øíkala si, že po pár kilech už bude dokonalá a pùjde za ním a osloví ho. Bohužel po pár kilech jí zaèaly padat vlasy, ale to ji neodradilo jít za jejím vyvoleným. Ten ji odbyl s tím, že nechce holku s pleší a postavou jako smrtka. Její život byl v troskách. Mìla pocit, že už nikdy nebude dokonalá. Nevìdìla jak dál, nemìla komu zavolat, s kým si promluvit. Cítila se sama, nezajímavá, sobì protivná. Nemùže udìlat nic lepšího než ještì více zapracovat na svém jídelníèku a zdokonalit svùj zevnìjšek. Nerozumí svému okolí, které se ji snaží nastavovat zrcadlo, jen ona ví, že jí všichni závidí, jak se dokáže ovládat, jak se jí daøí hubnout. A tak zaèíná znovu … jak dlouho ještì?

Markéta Pondělíčková • 2.G

Noc pod gilotinou (drabble) Byla horká letní noc, jen sem tam mi tvář něžně pohladil chladný závan větru. Příroda kolem tiše spala a já slyšel jen svůj přerývaný dech. Byl jsem tu sám, opuštěný, vyvržený. Ležel jsem v krkolomné poloze, ruce i nohy spoutané a hlava uvězněna v dřevěné desce. Tohle byl jeden z trestů za krádeže, noc pod gilotinou. Drží ji jen tenký provázek, který se pomalu trhá.

Když v tom něco tiše prasklo. Z nedalekého stromu se ozval havran.

Nikola Šedivá • 4.G

6

G mn Gy mnáz áázziiuum br brat rat atříí Čappků atří ků • říjjen en 20112 • ww www. w.gy w. gymmn mnaz mnaz aziuiuiumb mbccc..cz mb .cz cz


Uběhlo několik hodin a čepel stále nespadla. Slunce pomalu vycházelo a teplá záře mi dodala naději. Možná provázek vydrží a uniknu trestu smrti.

SNÍH Padá sníh, Slyšíš jeho smích? Směje se všem, co se neschovali, Že zemřou, Tiše umrznou. I já se neschovala, Ale já mráz ráda. Jeho klid a chlad, Jeho ticho a hlad, Toužící po dalších obětech, Které si připíše na seznam, Všech, které si vzal, Všech, kteří usnuli, A už se nevzbudili. Všech, kteří byli sami, A neměli kam jít. Už o životu můžou jen snít, Jsou mrtví. Nezvratně uspaní, Sladkou ukolébavkou, Mrazivou kolébkou, Ve které navždy dřímou, Přejme jim sladké sny. Protože každý noční sen je vlastně krásný, Vždy se z něj můžeme probudit, Ale mrtví ne, Proto „spěte sladce”.

Němý smutek Já nikdy nespím, i když vím, že se to o mně říká. Já mluvit umím, i když vím, že mě nikdo nevnímá. Dokonce i zpívat dovedu, když větru podlehnu. Tichý listí šepot, datlův léčivý klepot, ani on mě nevnímá. Snažím se vás na tváři polechtat, kéž byste začali poslouchat. Mám toho tolik na srdci. Každou noc slyším, jak vyjí vlci, jim také nikdo nerozumí, ale aspoň mají ostatní vlky, co s nimi žijí.

Přístroje

„Nemáme čas!” Cože, hlas? Kdo je tu? Chladné světlo v nicotě, Ukaž se světu, Ticho hodné ráji. Pokud toto svět je. Jsem sama, či někdo vidí mě? Zas ten zvuk ničivý, V jakém jsem teď kraji? Zdá se ovšem změněný, Je mi dobře? Ach ano, je v intervalech! Či mám strach? „Máme ji.” Jsem lehká jako prach. Cože? Zle je mi, Chodím, či se vznáším? Asi omdlím, Je tohle smrt, „Ztrácíme ji.” Když to tak bolí? „Dělejte něco! Padám do pekla? Vždyť život její Fuj, všude tolik světla, Je tak mladý!” A lidí v pláštích. „Žije, otevřela oči!” Z dálky zvuk se ozývá, Hlava se mi opět točí. Co za tajemství skrývá? Snad tikot hodin, či to zvláštní pípání? „Neuvěřitelné, klinická smrt, A ona znovu žije.” Čas dopředu uhání. Tak tamto byl onen svět? Zvuk je blíž a blíž, Tak to život začal bolet! A já klesám níž a níž. „Bude v pořádku, Jsem těžká jako kámen, Zřejmě se oddává spánku, Klátím se, padám na zem. A nic necítí.” Stále letím kamsi dolů, … Zvuk se ozývá znovu, znovu. „Ale vypadá to zle, Sama žít už nezvládne, jen přístroje ji zachrání.” „Žije?” Raději bych mrtvá byla, „Jen napůl.” Než na přístrojích žila. „To jde?” Proč já hloupá to dělala? „Asi ano.” Proč jsem skočila? Já vás neustále poslouchám, rukou nemám, abych si uši zacpal. Když hnědne má hříva, říkáte: „Blíží se zima, stromy už se chystají, že se spánku oddají.“ Nic o mně nevíte, tak proč takhle mluvíte?... Padá sníh, v peřinkách se schovávám. Dětský smích, oddávající se bílým radovánkám, je slyšet ze všech stran. Chtěl bych se s nimi smát, děti mám rád, jsou malé a čisté, neposkvrněné životem.

Někteří věří, že mám duši, že tam uvnitř mi něco jako srdce buší. Já srdce nemám, bohužel. Avšak jeho nemocem nepodléhám, a mnoho let žiji. A žít budu dál... V dálce někdo na harfu hrál, melodie líbezná skrývá žal. Ten dub, z kterého vzešla, toho viděl až moc. Když byla noc, hrůzné činy zřel, i slova lásky vyslyšel. Déšť, mráz sníh, lidský hřích.

Klára Lampová • 2.G

studentka našeho gymnázia, která letos v březnu vydala svou první sbírku poezie a v soutěži Próza a poezie 2011 získala druhé místo ve své kategorii

Gymn Gy mnáz áziuiumm br brat atříří Čap apků ků • říjíjen en 201 0122 • ww www. w.gy gymn mnaz aziuiumb mbc.c.cz cz

7

Příští zastávka: Peklo

Nervózně jsem se podíval na velké nástěnné hodiny, které tiše a pravidelně tikaly. Bylo krátce po půlnoci a já stále seděl ve své kanceláři. Zůstal jsem v práci přes čas, protože jsem musel do zítřejšího rána dodělat nějaké papíry a věděl jsem, že kdybych si je vzal domů, vykašlal bych se na ně. Znovu jsem se podíval na hodiny, kratší ručička se pomalu přesunula na velkou dvanáctku. Před pár dny se mi porouchalo auto a já teď musel jezdit městskou dopravou. Nezbývalo mi moc času, musel jsem stihnout poslední metro. Z posledních sil jsem dodělal zbylé papíry, uložil je do šuplíku a sbalil si věci. Z kanceláře jsem doslova vyletěl, div jsem se nepřerazil o stůl. Svižným krokem jsem došel k nedaleké zastávce, sešel schody a všiml si, že vlak už je na nástupišti. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají… Rychle jsem se rozběhl, připraven doslova skočit do dveří, ale ty se s bouchnutím zavřely. Vlak odjel. Ztěžka jsem oddechoval a naštvaně nakopl koš za sebou, ale najednou z tunelu vyjel další vlak. Ještě jedno metro? Moc jsem nad tím nepřemýšlel a nastoupil. Byl jsem rád, že můžu dojet v klidu a rychle domů. Souprava se rozjela a já si sedl na první místo, které jsem uviděl. Naproti mně seděla mladá žena v květovaných šatech s brýlemi a upřeně mě pozorovala. Dívala se na mě, jako kdybych jí něco zlého provedl, lehce jsem se ošil. Ten pohled mi byl víc než nepříjemný, a tak jsem odvrátil oči stranou k reklamám přilepeným na oknech, které jsem si několikrát s nezájmem přečetl. V další zastávce nastoupila pobledlá stařenka o holi, která se jí při chůzi třásla v ruce. Něco si pro sebe brumlala, ale nerozuměl jsem jí. Vlak se mezitím s řinčením rozjel dál. Krátce jsem zívl, těšil jsem se domů, až padnu do postele a trochu si odpočinu. Najednou začal vlak zpomalovat. Líně jsem se zvedl a stoupl si ke dveřím. Letmo jsem se podíval na blížící se nástupiště, když v tom vlak zrychlil a projel stanicí, nezastavil. Příští zastávka: Peklo… Svraštil jsem čelo a prsty rozladěně poklepával o tyč, které jsem se držel. Co má tohle, sakra, znamenat? Naštvaně jsem zafuněl a vyrazil dopředu za řidičem. Ani jsem se neobtěžoval na sebe nějak předem upozorňovat a rozhořčeně jsem vpadl dovnitř.

Z ničeho nic ale vlak zatočil prudce doprava. Naštěstí jsem se rukama chytil nejbližší tyče dřív, než jsem se stačil o něco praštit. Světla začala poblikávat, až nakonec všechna zhasla a ve vlaku nastala úplná tma. Chytil jsem se pevněji, ale vlak začal zpomalovat ve chvíli, kdy se odněkud zpředu začala linout tlumená rudá záře. Vlak zastavil a já přerývaně dýchal, čekaje na to, co se bude dít dál. Všechny dveře ve vagonu se s řachnutím otevřely dokořán a dovnitř se vkradla chladná mlha. Po zádech mi přeběhl mráz a na rukou mi naskočila husí kůže. Opatrně jsem se postavil a vyšel ven, kde jsem spatřil něco neuvěřitelného. Ocitl jsem se v temném lese, byla hluboká noc a měsíc právě v úplňku, velmi blízko země. Vše kolem bylo nasáklé hnilobným pachem zla, udělalo se mi špatně, ale vtom jsem zaslechl hlasy. Přicházely odnikud, ale byly všude. Hlasy úpěnlivě žadonící o pomoc, byla z nich cítit nepopsatelná bolest. Pomoz mi… Pomoz nám… Ve snaze vytěsnit hlasy ze své hlavy jsem si zakryl uši. Bylo to nesnesitelné. Zděšeně jsem se rozhlížel kolem sebe a všiml si, že se sem něco blíží. Stál jsem na břehu velké řeky, na jejíž hladině se odrážel zářivý měsíc. Ve vodě se něco mihlo. Trochu jsem se naklonil, přimhouřil oči, ale okamžitě jsem s výkřikem uskočil zpátky. Ve vodě plavala zohavená těla a jejich mrtvé oči se na mě dívaly. Přímo na mě. S dalším výkřikem jsem začal utíkat zběsile zpátky k vlaku. Každou chvíli jsem se otáčel a zakopával o kořeny uschlých stromů. Když jsem uviděl vlak, rozzářily se mi oči. Vběhl jsem dovnitř a schoval se za sedačky v rohu. Tohle bylo naprosto šílené! Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje. Měl jsem obrovský strach a stále doufal, že se mi to celé jen zdá. Nenápadně jsem vykoukl ze svého úkrytu. U břehu zastavila malá dřevěná loďka, ze které vystoupilo cosi velmi malého, moc malého na člověka. Ve stejnou chvíli se všude kolem rozzářily malé plamínky ohně, které se vznášely přibližně metr nad zemí a vytvářely jakousi cestu. Cestu směrem k vlaku!

V kabině byla tma a zvláštně to tu zapáchalo. Nakrčil jsem nos a podrážděně na řidiče vyjekl, že přejel zastávku, ale ani napotřetí jsem se nedočkal žádné reakce.

Tiše jsem pozoroval malou postavu v plášti s kápí, jak se blíží. Cítil jsem, jak se blíží temnota, a skoro zapomněl dýchat. A najednou stál ve dveřích. Otočil jsem hlavu doprava a pozoroval, co se děje škvírou mezi dvěma sedadly. Byly tam ty dvě ženy, se kterými jsem cestoval! Úplně jsem na ně zapomněl, ale ony pokojně seděly, jako kdyby si ničeho nevšimly. Chtěl jsem je nějak upozornit na blížící se nebezpečí, ale pud sebezáchovy byl silnější, a tak jsem jen seděl a sledoval, co se bude dít.

„Mluvím s vámi!“ rukou jsem mu poklepal na rameno. Řidič sebou škubl a prudce otočil hlavu. Místo očí měl dvě velké temné díry a rty sešité v ohavném šklebu. Leknutím jsem

Postava přistoupila ke stařence a vznesla se do vzduchu. Odněkud z pláště vytáhla svitek pergamenu a promluvila: „Víte, proč jste tady?“ Hlas nebyl ženský, byl hrubý a vý-

„Pane řidiči, přejel jste zastávku.“ Žádná odpověď. „Slyšíte mě? Přejel jste zastávku!“ Foto • Kamil Varcoller

vykřikl a uskočil dozadu, ale zakopl jsem o vlastní nohy. Nestvůra v lidské podobě zvedla kostnatý prst a ukázala na malý nápis na dveřích: NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM. Dveře se se skřípotem zavřely a já zděšeně lapal po dechu. Srdce mi divoce tlouklo a můj zdravý rozum mi říkal, že to, co jsem viděl, nemohlo být reálné. Nejspíš jsem už moc unavený a přepracovaný.

8

Gymn Gy mnázziuiumm brrat a říí Čapků k • říjen 2012 • ww w w. w gymnazziumbc.czz

směšný, ale nepatřil ani muži. Nebyl to člověk. Žena si dál něco brumlala a až teď, v hrobovém tichu jsem zjistil co. Modlila se. „Tady vám už nic nepomůže.“ Tvor se krákoravě zasmál a pohlédl na svitek, který držel v něčem, co jen vzdáleně připomínalo ruce. Hluboce zabručel a hvízdl. Vedle něj se objevilo něco, co vypadalo jako rarach. Byl o něco větší než tvor, který ho zavolal. Celé jeho tělo bylo porostlé ježivými hnědými chlupy, měl malé černé růžky, dlouhý ocas se střapatou špičkou a neustále vyplazoval jazyk všemi směry. „Odveď ji!“ Rarach okamžitě poslechl. Luskl a pronesl nějaké slovo ve zvláštním jazyce. Kolem stařenčiných končetin teď byly velké okovy spojené dlouhým řetězem, za který rarach silně tahal. Žena upadla, ale rarach ji klidně vláčel dál, směrem k loďce. Malý tvor se otočil k druhé ženě a já mu konečně uviděl do tváře. Byla mrtvolně šedá s velkými jizvami, místo nosu měl výrůstek připomínající křivý zobák. Opět se podíval na svitek svýma velkýma žlutýma očima bez víček. „Tak ty jsi zavraždila svého milého, když jsi ho přistihla při nevěře, a druhý den tě srazilo auto,“ řekla sklesle zrůda. Vzápětí se ale začala pobaveně smát. „Smůla, co? Zase ho uvidíš.“

,,Ty nejsi mrtvý!“ Zavřískal tak hlasitě, až jsem měl pocit, že mi vybouchne hlava. Plivl mi do tváře, ale nebyly to obyčejné sliny. Místo, kam dopadly, začalo neskutečně pálit. Rozzuřeně se podíval na svitek a tlustým prstíkem přejížděl od shora dolů. „Chtěl bys do pekla?“ Ušklíbl se. Zoufale jsem zavrtěl hlavou. ,,Nejradši bych tě tam poslal, ale není to v mé pravomoci. Ještě nepřišel tvůj čas.“ Smutně sklopil hlavu. „Nevím, jak ses sem dostal, ale při zpáteční cestě se pořádně drž, člověče.“ Kousek poodstoupil, dvakrát si mě změřil znechuceným pohledem a odešel. Všechny dveře se zase zavřely. Venku začalo pršet. Kapky deště jemně narážely do oken a pomalu sjížděly dolů. Ještě jsem uviděl, jak se poletující plamínky vypařily, a loďka vyplula, než se vlak s trhnutím rozjel. Ta rychlost mě zatlačila do sedadla, kvůli čemuž jsem si připadal jako na horské dráze, které nesnáším. Zavřel jsem oči. Příští zastávka…

Nikola Šedivá • 4.G


Znovu zahvízdala, ale tentokrát se objevil jiný rarach. Měl zelenou srst, ale rohy zůstávaly černé. Vše se opakovalo, ale žena neodporovala, kajícně svěsila hlavu a následovala ho.

Temná zrůda je následovala, oddychl jsem si. Ale předčasně. Najednou se prudce zastavila a nasála vzduch. Trhl jsem sebou a strachy ani nedýchal. Jenže bylo pozdě, démon se ke mně dostal mohutným skokem a jeho zlé oči byly pár centimetrů od mých. Chtěl jsem křičet, ale z úst mi nevyšla ani hláska.

Gymn Gy mnáz áziuiumm br brat a ří Čapků k • říjen 2012 • ww www..gymn m aziumbbc.cz

9

Slavnostní předávání certifikátu o účasti na projektovém setkání. Na fotce je zachycen náš student a ředitelka školy (oba oblečeni v triku s logem projektu).

S Comeniem ve Vonitse Mezi 22. a 28. dubnem se uskutečnilo setkání partnerských škol projektu Comenius v řecké Vonitse. Celá tato akce proběhla nad naše očekávání a jsem si jistý, že jsme našli spoustu dobrých kamarádů. Cesta na místo setkání byla příjemná, i když někteří z nás po příletu do Athén sotva stáli na nohou. Přesto jsme volného času využili a stačili jsme si prohlédnout přilehlé okolí. Noc jsme strávili v hotelu a druhý den jsme si šli prohlédnout Akropolis. Bohužel nás tlačil čas, a tak jsme se vydali k autobusu, který nás měl odvést do Vonitsy. Na místo jsme dorazili s malým zpožděním a rovnou jsme se šli ubytovat do hostitelských rodin. Ráno se mělo konat oficiální zahájení, bohužel se odložilo a pro nás byl připraven náhradní program: výuka základních předmětu v řečtině. Po dvou vyučovacích hodinách se učitelé rozhodli pro menší procházku. Celá Vonitsa nám přišla… jak to říct, zkrátka, vše bylo blízko i z druhého konce města. Druhý den se konečně konalo oficiální zahájení, které zahrnovalo úvodní proslov, poučení o historii města a prezentace zúčastněných škol. Celé to doplňovala taneční vystoupení řeckých studentů, která měla za cíl zpřijemnit přestávky mezi prezentacemi.

Studentská prezentace České republiky Česká skupina na Akropoli

V následujících dnech se konaly výlety k památkám v přilehlém okolí a blízkých městech. Během této doby se z nás studentů, myslím, stala ucelená skupina kamarádů. Zažili jsme spolu spoustu zábavy a nejenom během výletů. Pověstná se pro nás stala snaha naučit ostatní studenty souhlásku „Ř“. Opravdu jsme si zde našli kamarády, proto jsme se loučili jen neradi. Závěrem bych chtěl zdůraznit, že celé setkání proběhlo skvěle. Po celou dobu strávenou v Řecku nám přálo počasí a po organizační stránce proběhlo vše na výbornou. V budoucnu se ve svém volném čase určitě do Vonitsy vrátíme. Doufáme, že další setkání proběhne podobně jako toto.

Jiři Švic • 2.G

10


Jak funguje obchod nejen podle ekonomů Když jsem byla dítě, chodila jsem na dva týdny v létě do příměstského tábora Indiánské léto. Příměstský tábor byl koncipován tak, že děti byly dopoledne v područí instruktorů a ve dvě odpoledne si je vyzvedávali rodiče. Na konci tábora (,,Indiáni“ byli od pondělí do pátku) se pořádalo tržiště. Děti si jednoduše přinesly na sezení deky (sedělo se pod širým nebem před klubovnou), svůj sortiment a svačinu. Před klubovnou byl strom, takže kdo přišel brzo ráno, šel si se svou nabídkou sednout pod strom. Co kdyby pršelo? Docela zajímavé bylo, jak se během let vyvýjel nejobvyklejší druh sortimentu. Jen abych vás dostala předem trochu do obrazu: fiktivní měna používaná na tomto táboře se jmenovala Bizon, já jsem na Indiány chodila čtyři roky. První rok: Sortiment tvořily buď věci koupené v supermarketu, nebo podomácku vytvořené. Já měla ,,vetešnictví“, kde jsem prodávala cosi jako lapač snů a náhrdelníky a náramky. Můj bratr si otevřel, jako první v historii Indiánů, bar a měl s ním obrovský úspěch. Pořád mu u deky někdo stál. Děti k němu chodily na nealkoholické mojito, které bylo sice koupené v supermarketu, ale se skutečnou mátou a limetkou. Během dopoledne se vypotřebovaly všechny Bizony, takže paní lektorky musely ještě pro nějaké záložní dojít domů. Zde je vidět jedno z pravidel ekonomiky: Když je něco naprosto nové a je to hodně dobré a cenově dostupné, lidé se na to slétají jako supi.

ně nějaký zákazník. U mého krámu ale pořád stojí alespoň tři čtyři lidé. Doma jsem totiž vyhrabala docela velkou hromadu komiksů a několik dalších věcí a rozhodla jsem se, že se jich zbavím tím způsobem, že je prodám. Děti si u mě pořád kupují, protože k nim nikdo nechodí a ony se nudí, a tak se potřebují nějak zabavit. A protože děti baví komiksy více než tištěné knížky (nemusí tak namáhat představivost a ještě uhlídají obchod), pořád si u mě něco kupují. Vzhledem k tomu, že mám na gastronomii a vaření spíše antitalent, u mě není k dostání jídlo, ale jen pohlednice s recepty. Na konci trhu mám já společně s Kasinem největší balík fiktivní měny. Poslední pravidlo vývoje trhu: Když dělají (téměř) všichni to samé, není prakticky potřeba nic nakupovat. Výrobci pak jdou s cenou dolů, protože by si u nich jinak nikdo nic nekoupil. Naopak ti, co mají sortiment, který neseženete na každém rohu, a mají úspěch, si můžou vyskakovat. Hoplá! Pátý rok: Tohoto Indiánského léta jsem se už neúčastnila, ale něco o něm vím od kamaráda (toho, co pomáhal bratrovi s barem), kterému jsem dala něco na prodej. Tento rok se prý všechno poměrně dost vyrovnalo. Jsou tu jak gastronomové, tak obchodníci s jiným zbožím. Pokud jde o vetešnictví mého kamaráda, tak to prosperuje. Daří se mu vše prodat. A to je velký úspěch.

Kristýna Dvořáčková • 2.G

Druhý rok: Když jsem se vrátila příští rok, zase jsem měla vetešnictví a můj bratr (tentokrát s výpomocí kamaráda) opět bar. Jinak se ale sortiment docela změnil. Asi polovina dětí měla aspoň část sortimentu obsahující jídlo či pití. Také můj bratr už nebyl obchodník s nejvíce utrženýmy Bizony. Předehnalo ho Kasino Ježka a Lva, které mělo krom jídla i všemožné ptákoviny, včetně encyklopedie koní. Další pravidlo ekonomiky: Když je něco úspěšné, začnou to všichni kopírovat (znáte ty knížky o mladých čarodějích studujících na kouzelnických školách, co přišly po Harry Poterovi?!). Třetí rok: Sortiment pro třetí rok se zase víc pohnul gastronomickým směrem. Jídlo a pití mají už tři čtvrtiny dětí. Můj bratr má pořád s kamarádem bar, ale už se u něj nestojí fronty jako v předpředchozím roce, ani mu u krámu v jednou kuse nestojí alespoň dva lidé. Já mám pořád vetešnictví a sice mi u něj nestojí v jednom kuse zákazníci (ti u mého krámu vlastně nikdy moc nepostávali), ale rozhodně mám pořád docela originální obchod. Další pravidlo obchodu: Když dělá to samé většina, je toho najednou trh přesycen (zkuste si někdy, jak je těžké sehnat šaty do tanečních, co nemají výstřih jako vrata).



Čtvrtý rok:Všechny děti mají alespoň z poloviny gastrnomický sortiment. Krámy zejí celkem dost prázdnotou, nikdo nechce nakupovat u svého souseda, protože má v krámě buď něco hodně podobného, nebo to samé. Některé děti snižují ceny svých výrobků, aby prodaly třeba jen několik perníčků či pár limonád. Nejvíce lidí chodí do Kasina, ale ani tady není věč-

11

Loučení s absolventy školy je vždy velmi emocionální záležitostí. Letos se odehrálo v důstojném prostředí obřadní síně městské části Prahy 15, za účasti místostarostky Lucie Prinzové. Pověřená ředitelka školy, Mgr. Alena Ondráková, se úspěšně pokusila odstranit slzičky dojetí z koutků očí dnes již bývalých studentů. Zde jsou její slova pro absolventy z řad učňů, kteří se ve většině rozhodli pokračovat na nástavbovém strudiu a dokončit úplné středoškolské vzdělání maturitou na naší škole.

Vážené absolventky a absolventi naší školy, vážení přátelé, vítám Vás jménem vedení a pedagogů naší školy na předávání závěrečných vysvědčení a výučních listů. Dnes se loučíme s Vámi – letošními úspěšnými absolventy učebních oborů truhlář, aranžér a kadeřník, a než Vám budu přát do Vašeho dalšího života, ráda bych Vás upozornila na to, že dnešním dnem naše vztahy nekončí a že budete ve škole kdykoli vítáni, ať se již přijdete pochlubit svými úspěchy, potomky, či jen zavzpomínat na svá studentská léta. Loučení bývá spojeno s krátkým ohlédnutím za uplynulými léty. Prožili jsme spolu tři roky. V životě je to sice krátká doba, ale v životě dospívajícího člověka hraje důležitou roli. Za tu dobu jste dospěli, alespoň formálně, a stali se z Vás lidé, kteří mají již jasnější představy o své profesní budoucnosti, i když někteří ještě hledají své místo na trhu práce. Doufáme, že jsme Vám poskytli solidní základy pro budování kariéry ve vašem oboru, otevřeli cestu k dalšímu vzdělávání, pomohli zorientovat se v dnešním světě a že jsme přispěli k tomu, abyste mohli svůj budoucí život nejen přežít, ale také kvalitně prožít. Dnešním dnem se úspěšně završuje Vaše cesta za získáním středního odborného vzdělání. Pro někoho to byla cesta zvlášť obtížná, neboť přimět tělo ráno vstát, dopravit jej do školy nebo na praxi, vyžadovalo značné úsilí, a ne vždy se to včas podařilo. Také vydržet pobýt ve škole několik hodin, zvláště po probdělé noci, vyžadovalo pak velké sebezapření, které učitel nedokázal často patřičně ocenit a podařilo se to jen trénovaným jedincům. Ti slabší se pod různými záminkami snažili ze školy zmizet. Repertoár jejich výmluv byl tak bohatý, že ho nedokázali ani za tyto tři roky vyčerpat. Chápeme, že ne vždy jste měli náladu poslouchat výklad učitele, nebo dokonce psát písemku, když zrovna jste museli řešit daleko závažnější věci, týkající se Vašeho osobního života. Soudím tak podle neustálého esemeskování pod lavicí nebo nutných telefonátů s maminkou a podobně. Myslím, že jako pedagogové jsme projevili dostatek pochopení pro podobné stavy učňovské duše a pokud to bylo založeno na férovém jednání, přivřeli jsme oči. Ani my jsme ve svých školních letech nepatřili k žákům, kteří ještě za ranního šera nedočkavě buší na dveře školy a dožadují se vstupu a také nás nikdo nemusel násilím nutit k odchodu ze školy. Až na několik výjimek, většina z Vás zvládla svá učňovská léta a konečně, po překonání stavu mdlob, žaludečních nevolností a myšlenek na útěk, stanula před zkušební komisí. I když při samotném zkoušení někdy nebylo na první pohled dost zřejmé, kdo je zkoušející a kdo zkoušený, nakonec se Vám závěrečnou zkoušku podařilo složit. Jsme rádi, že někteří z Vás se rozhodli pokračovat na nástavbovém studiu a dál prohlubovat svoji odbornost , nebo v případě studia naší školy, připravovat se na podnikatelskou dráhu. Výuční list se stal pro Vás vstupenkou na trh práce. Těší nás, že jste pochopili, že bez vyučení mají uchazeči o zaměstnání velmi těžkou situaci a špatnou perspektivu do budoucna. Pokud však zjistíte, že profese, ve které jste vyučeni, Vás neuspokojuje, i to se může stát, tak vlastnictví výučního listu Vám dává možnost získat jinou odbornost zkrácenou formou studia. Nyní se naše cesty rozcházejí a každý z Vás bude směřovat za svým cílem. Přejeme Vám hodně štěstí a úspěchů v osobním i v profesním životě a abyste na svá školní léta rádi vzpomínali. Také budete ve škole vítáni, když se přijdete pochlubit svými úspěchy, neboť Vaše úspěchy jsou i našimi. Mgr. Alena Ondráková

2012

Recommend Documents