2012

Informační bulletin Občanské demokratické strany

7 / 2012

EDITORIAL

Z obsahu

Vážení čtenáři,

Musíme dát lidem naději Petr Nečas Předseda ODS a premiér bilancuje končící rok. V optimistickém závěru článku píše: „Věřím, že občanští demokraté zvednou hlavu a nadále zůstanou dominantní součástí politického spektra“. strana 4

Místopředsedové o politické situaci i svých plánech Oslovili jsme všech pět místopředsedů ODS a položili jim několik otázek týkajících se vnitrostranické komunikace, oslovování voličů, zajímali jsme se rovněž například o jejich pohled na nadcházející prezidentské volby. strana 5–8

Principy zákona o církevních restitucích Argumentář k podstatě zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, jeho právní a etické oprávněnosti. Vyvracíme nepodložené mýty a demagogické výhrady představitelů levice, uvádíme konkrétní postupy a finanční dopady. strana 9

Úsporný balíček nejsou jenom daně David Havlíček Věcný a fundovaný rozbor jednotlivých kroků při přípravě a realizaci vládních fiskálních opatření, jejich účinnosti na vývoj české ekonomiky z krátkodobého i dlouhodobého hlediska. strana 10–11

Prezident, který chce své zemi prospět, se nudit nebude Neformální rozhovor s prezidentským kandidátem Přemyslem Sobotkou. Vypráví o osudech své rodiny, rodného kraje, vzpomíná na politické zvraty i zajímavé okamžiky ze svého osobního života. strana 12–15

Proč Romney prohrál Petr Sokol Analýza k fenoménům, které ovlivnily výsledky prezidentských voleb ve Spojených státech. Autor zároveň nabízí spekulativní prognózu pro rok 2016, kdy se opět bude volit první muž USA, ale už bez Obamy. strana 20–21

... aneb není kapr jako kapr Vánoční témata teď najdete, kam se podíváte. My jsme se proto zaměřili trochu jinak. Přinášíme článek se zajímavostmi o rybách, na kterých si lze o Vánocích pochutnat.

schyluje se ke konci roku, nastává čas nejen vánočních radostí, ale také čas hodnocení uplynulého období. Pro ODS se mnohé z tohoto pohledu odehrálo již na listopadovém kongresu. Mimo jiné tam opakovaně zaznělo volání po zlepšení vnitrostranické komunikace – ostatně i k tomu se v tomto čísle vyjadřují nově zvolení místopředsedové. Ale to se týká i nás, Listů ODS, jakožto jednoho z komunikačních nástrojů v rámci celé členské základny. Tím spíš se i my zamýšlíme, hodnotíme dosavadní podobu bulletinu a snažíme se nalézt jeho optimální podobu. Každopádně se budeme snažit uspokojit ty, kteří požadují co nejvíce vnitrostranických a obecně politických informací, i když u některých z Vás se občas setkáme s kritikou, že je v Listech málo odlehčeného „počtení“. Ale alespoň v obdobné míře jako dosud i tyto čtenáře snad uspokojíme, byť ti první zase namítají, že stranický bulletin by měl obsahovat, pokud možno, výlučně obšírněji a hlouběji pojaté stranické informace. Chvíli jsme se trápili, že vlastně skoro nikdo není spokojen, ale vzhledem k tomu, že vyhovět dvěma protikladných požadavkům je nereálné, snažíme se na věc nahlížet optimisticky: alespoň částečně mohou být spokojeny obě strany. Takže se nám snad nebudete divit, když budeme pokračovat v kompromisní variantě – doplňovat co nejzajímavěji pojatými nepolitickými tématy ta politická, na nichž je vždy co zlepšovat. Ale uznejte, že to vše nezávisí jen na nás: k naplnění takových cílů potřebujeme znát Vaše problémy, názory na konkrétní události, situaci tam, kde žijete a působíte. Neváhejte nám psát svá hodnocení celkové podoby Listů – ta pochvalná nás potěší a povzbudí, ta kritická si vezmeme k srdci. Vaše redakce

strana 24–25 7/2012 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s. r. o. Adresa vydavatelství a redakce: Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 28. 11. 2012 Inzerci přijímá: [email protected]

❆ a čtenářky, Milí čtenáři přejeme Vám i Vašim blízkým krásné Vánoce, šťastný nový rok. Samozřejmě celé ODS přejeme úspěchy ve vládě, v parlamentu i ve všech ostatních pozicích a hlavně co největší podporu a důvěru voličů.

❆ ❆ ❆❆ ❆❆ ❆ ❆ ❆ ❆❆ ❆ ❆ ❆❆

3

SLOVO PŘEDSEDY

Musíme dát lidem naději

Rok 2012 končí a to je příležitost k bilanci a ohlédnutí zpět. Rozhodně to nebyl rok jednoduchý a Občanská demokratická strana, stejně jako celá pravicová scéna, utrpěla citelné šrámy, nejvíce patrné v krajských volbách. Musíme vzít tyto signály veřejnosti velmi vážně. Musíme změnit naši politiku dovnitř členské základny i navenek a nemohou to být jen kongresové apely. Veřejnost nám nepromíjí naše chyby a jak se ukazuje, ani chyby našich koaličních partnerů.

4

Neseme společný díl odpovědnosti za vývoj této země v celoevropsky velmi nesnadné době. Bylo by nošením dříví do lesa vysvětlovat, že celá Evropa se již několik let nachází v ekonomických potížích, a bylo by velmi pošetilé si myslet, že jejich negativní stránky alespoň částečně nedolehnou i na naše občany. V této záplavě negativních zpráv však zapadá, že Česká republika si stojí velmi dobře a neřešíme mnohem složitější

problémy než řada jiných evropských zemí. Pohled zvenku na naši konsolidační strategii je neskonale vlídnější, než odráží zrcadlo doma nastavované opozicí a na ni napojenými iniciativami, včetně hysterických akcí odborů. To nás však nemůže utěšovat. Musíme veřejnost skutečně přesvědčit, že zahraniční pohled na naše kroky není náhodný a je podložený fakty. Že se nejedná o samozřejmost, jak ostatně ukazuje evropské srovnání. Že bychom s většinou evropských zemí ani náhodou neměnili výši nezaměstnanosti nebo veřejného dluhu. Že jsme schopni reagovat na aktuální ekonomickou situaci a více se dnes zaměříme na podporu hospodářského růstu. Na podporu růstu dlouhodobého a kvalitního, nikoli vyvolaného krátkodobým dopingem jednorázových masivních investic. Na podporu smysluplných investic, vzdělání a inovací a obecně všech kroků, které zvyšují konkurenceschopnost České republiky. Pumpování finančních anabolik k vyvolání umělého růstu je cesta, která nikam nevede a jen odkládá zodpovědná rozhodnutí do budoucna. Musíme dát lidem naději, že naše úsilí bude pojistkou proti vážným problémům v budoucnosti a dá šanci na postupný růst životní úrovně bez vážných ekonomických otřesů. Zároveň je zjevné, že toto jen samo o sobě nestačí. Musíme zvýšit důvěryhodnost nejenom našeho chování, ale i důvěryhodnost personální. Proto jsem přesvědčený, že Občanskou demokratickou stranu musí na všech úrovních reprezentovat lidé s kreditem a důvěrou veřejnosti. Nejen na celostátní úrovni, ale i na úrovni regionální a komunální. Nemůžeme nevnímat posuny v náladách veřejného mínění. Ať už jsou spravedlivé, nebo částečně nespravedlivé, zkrátka existují. Politický systém tradičních politických stran je diskreditován. Částečně vlastní vinou, částečně ambicemi některých jednotlivců a skupin. Prostor je dáván různým bohulibě se tvářícím mesiášům, z nichž u některých není jasné, jestli jim nejde pouze o prosazování vlastních politických a ekonomických zájmů. Takřka všechny tyto iniciativy jsou variací na různá hnutí typu „Děkujeme, odejděte“

nebo Impuls 99. Jen mají ještě dryáčničtější charakter. Některé aktivity typu Holešovské výzvy se už pohybují mimo rámec demokratického systému a připomínají sládkovské házení všech politiků do Vltavy. Dnes se některé tyto iniciativy zaštiťují přímou demokracií, bojem proti korupci (přičemž někteří mají sami máslo na hlavě) a některé dokonce uměleckou tvorbou. Hranice jsou v tomto směru posouvány do neznáma, což je sice průvodní jev demokracie, ale současně je to velmi licoměrné. Přes všechny problémy a provozní nedostatky, které řešíme a budeme řešit, máme jasnou představu rozpočtově uměřené správy státu. Právě za současné vlády došlo k významnému posunu v boji proti korupci oproti minulosti. To přiznává i řada komentátorů a týká se to nejen legislativy, ale i vlastního šetření různých kauz z minulosti i současnosti. Nikdy nemůžeme být zcela spokojeni, ale nikdo v minulosti při řešení těchto problémů neudělal více. Na příkladu Věcí veřejných a ČSSD se také ukazuje, že velkohubá prohlášení a prázdné kampaně v boji proti korupci nestačí, a že těchto změn lze dosáhnout jen postupnými kroky a trpělivou prací. I s přihlédnutím ke všem složitostem současné situace chci končit tento příspěvek pozitivně. Věřím, že občanští demokraté zvednou hlavu a nadále zůstanou dominantní součástí pravé části politického spektra. Věřím, že vzestup stále agresivnějších komunistů a jejich mesaliance se sociální demokracií v krajích bude výstražným mementem pro všechny demokraticky smýšlející voliče. A to i pro ty, kteří nám v krajských volbách vystavili žlutou kartu. Máme před sebou hodně práce, ale já bych v této chvíli především všem popřál hodně štěstí a osobních úspěchů v novém roce. Udělejme maximum pro to, aby příští rok byl úspěšný nejenom pro každého z nás osobně, ale i pro celou Občanskou demokratickou stranu.

Petr Nečas předseda vlády a předseda ODS

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Místopředsedové ODS o aktuální situaci i osobních plánech Občanské demokraty bezesporu čeká další mimořádně náročný rok. Zeptali jsme se všech pěti místopředsedů, jak by se měla zlepšit vnitrostranická komunikace a jak by se měli oslovovat voliči, aby ODS znovu posílila svoji důvěryhodnost. Rovněž jsme se zajímali o to, co považují z poslední doby za překvapující událost v politickém nebo osobním životě, zajímali jsme se o jejich pohled na nadcházející prezidentské volby nebo na případné snížení počtu členů výkonné rady. A na závěr jsme chtěli vědět, jak stráví vánoční svátky nebo jaká si kladou předsevzetí pro následující rok. Zde jsou jejich vyjádření. V případě 1. místopředsedy Martina Kuby publikujeme výňatky z jeho nominačního projevu na listopadovém kongresu, které se týkají budoucích úkolů ODS. Zároveň také přinášíme pár momentek z uplynulého kongresu.

Martin Kuba 1. místopředseda ODS Návrat důvěryhodnosti v politiku a v politiku ODS je pro nás klíčovým úkolem a myslím, že musí začínat uznáním toho, že někdy děláme chyby. Nesmí to být nějaké sebemrskačské projevy, ale to, že jsme chybující, že chyby děláme a jsme ochotni je napravit. Jsem přesvědčen, že se nám nedaří úplně jasně dávat srozumitelný signál, co je naším programem. Kde začíná a končí kompromis, co bylo naší vládní prioritou, jak jsme do vyjednávání vstupovali a kde

jsme kompromisně skončili. Jsem přesvědčen, že to, čeho si na nás politici váží, to, čeho si na nás váží občané, je, že návrhy ODS a její program vždycky stály na zdravém rozumu. Jsem přesvědčen, že to je věc, která se do politiky ODS musí vrátit. Naši voliči od nás nečekají jenom škrtání. My jsme jim totiž slibovali štíhlý a silný stát. A pokud budeme škrtat ve stávajícím státě, ve stávajících agendách, vznikne stát, který je stejně tlustý a k tomu slabý. Ale my jsme slibovali štíhlý stát, který pomůže občanům tam, kde

to potřebují, a který jim nepřekáží tam, kde potřebují podnikat. Jsem také přesvědčen, že nemůže z úst vládních představitelů zaznívat rétorika, že všechno už jsme projedli, že dobře už bylo. Mám pocit, že spousta voličů si nemyslí, že by to projedli právě oni, myslím, že od nás čekají, že správně pojmenujeme, kde se nacházíme, ale že také řekneme směr, kam se máme ubírat. Pokud na toto rezignujeme, pak rezignujeme na to základní, co od pravicových lídrů naše členská základna a voliči očekávají – že umí jasně dát naději a směr, kam máme jít.

5

OTÁZKY A ODPOVĚDI

6

Diskuse kolem Evropské unie nesmí být postavena jenom na trucovitém ne, ale na fundovaném a profesionálním přístupu a také na odvaze říct, že názor českého podnikatele a českého občana je vždycky pro ODS mnohem víc než nějaká implementační struktura z Bruselu. Musíme dát své politice nový reálný obsah, musí být pro naše voliče srozumitelná, nesmí se zbytečně vymezovat, nesmí být o souboji s koaličními poslanci a s koaličními partnery ve vládě, ale musí být jasná a říkat, co ODS chce, co nese svým voličům, jak by vypadala vláda, kdybychom nevládli v koalici a mohli prosazovat pouze svůj program. Musíme k tomu změnit zásadně svoji mediální prezentaci, musíme jinak začít pracovat s členskou základnou, náš program nemůže vznikat pouze v grémiu, ale mezi vámi, na oblastních a regionálních sněmech. Zákony, které se dotýkají samosprávy, musí vznikat na setkání našich starostů. Oni musí být těmi, kteří je připomínkují, protože oni s nimi potom musí žít. Pokud tohle dokážeme, můžeme se stát hegemonem na pravici. Pokud tohle všechno zvládneme, jsem přesvědčen, že ODS zůstane silnou pravicovou stranou, že má možnost pravici integrovat, že má možnost se vracet k třicetiprocentním volebním výsledkům. Pokud tohle dokážeme, pak má smysl udržet tuto vládu, pokud to dokážeme, čas ve vládě bude hrát pro nás.

Miroslava Němcová místopředsedkyně ODS Cítím absenci v komunikaci s našimi voliči. Jedu-li někam a na setkání je řada zajímavých osobností daného místa, ale nepřijedou členové ODS, je to chyba. Na

vnitrostranické komunikaci se má podílet každý, kdo chce. Je prostor ve všech strukturách strany a je třeba jej využít. Tam, kde bylo tradicí pořádat besedy, setkání, přednášky, je třeba tento typ práce obnovit. Nebo zavést, kde se tak zatím nedělo. Témata jsou místní – to je práce komunálních politiků. V případě obecných témat je třeba organizovat setkání s poslanci, senátory, členy výkonné rady. Myslím, že máme hlavně vysvětlovat, jaká je pozice České republiky v EU (dluhy, nezaměstnanost), a odvracet tak nepravdivé argumenty o špatné politice ODS.

Otázka snížení počtu členů výkonné rady je téma na vnitrostranickou diskusi a očekávám, že každé místní sdružení ODS k tomu řekne své. Ne, že se schová za oblast či region. Já jsem jednoznačně pro snížení členů. Ohledně prezidentských voleb očekávám, že se toho ještě hodně stane, průzkumy jsou povrchní. Měli bychom dát jasně najevo, že budoucím prezidentem nesmí být nikdo s komunistickou minulostí. Ale ani Miloš Zeman. Nepamatujeme si jeho slova o tom, že bude vázat stranické knížky členů ČSSD do kůže lidí z ODS? To není bonmot! To je v zemi s historickou pamětí (víme, co nacisté vázali do lidské kůže) neakceptovatelné. Nechci, aby Miloš Zeman byl prezidentem naší země. Vánoce a silvestra strávím doma, tradičně. A předsevzetí do roku 2013 nemám. Přeji zdraví sobě a všem svým blízkým. ODS by si jako své hlavní předsevzetí měla stanovit úkol dělat srozumitelnou politiku, nepodléhat tlakům a nepanikařit. Stát na svém a umět vysvětlit, co a proč prosazujeme. Neschovávat se před problémy a odpovědně je řešit.

Tomáš Chalupa místopředseda ODS ODS má řadu oblastí, kterým se musíme věnovat, včetně komunikace s členskou základnou. A to nemyslím jen občasný e-mail vedení, ale především výjezdy do regionů. Dále jsou to oblasti vzdělávání, ideových konferencí, vnitřního fungování ODS. To jsou okruhy, kterými se každý člen vedení ODS musí zabývat. Voliči nám musí v první řadě rozumět. Musí vědět, že pokud nás budou volit, budou z toho něco mít. Naši voliči

nejsou velkopodnikatelé, jak média často s oblibou tvrdí. Jsou to především řemeslníci, prodavači, knihkupci. Ti, kteří jsou zvyklí na sobě tvrdě pracovat, aby se měli lépe. Těm musíme srozumitelně představit základní teze našeho programu. Teprve pak se s nimi mohou ztotožnit a volit nás. Co se týče snížení počtu členů výkonné rady, jsem v tomto ohledu otevřený diskusi, ale nesmí se udělat jen změna pro změnu. Pokud někdo přijde s konkrétním návrhem, musí k němu jedním dechem dodat všechna pro a proti. K prezidentským volbám bych v první řadě připomněl, že nejvíce věrohodným

volebním průzkumem jsou samotné volby. Náš kandidát Přemek Sobotka sice nepatří mezi miláčky médií, na druhou stranu – kdo z politiků ODS kdy patřil? Věřím, že Přemek Sobotka nakonec bude tím prvním na pásce, že závěrečný sprint zvládne. Jsem rád, že na kongresu zazněla výzva pro všechny „odeesáky“ k podpoře jeho kampaně. S jednou překvapující událostí, která všechny ostatní převyšuje, se rád pochlubím. Je očekávaná a s manželkou se na ni v březnu moc těšíme. Vánoce i silvestra pochopitelně strávím s rodinou. A předsevzetí? Ta jsou od toho, aby se s nadšením první tři dny nového roku plnila a pak se postupně rozplynula. Čili i já se budu snažit ze své aerodynamické postavy shodit pár kil, ale jak to dopadne, neumím říct. Ale v případě ODS věřím, že naše nutné, společné předsevzetí nedopadne jako to mé a že se jej podaří naplnit: ODS musí tvrdě pracovat, bavit se s lidmi,

komunikovat se členy a postarat se o to, aby byla tou stranou, kterou vždy byla. Silnou, sebevědomou, respektovanou a s volebním dvouciferným výsledkem začínajícím trojkou.

Pavel Blažek místopředseda ODS Kritika nedostatků ve vnitrostranické komunikaci je často používána v předvolebním vnitrostranickém období a není vždy spravedlivá. Současný předseda strany se jedenkrát měsíčně schází s předsedy regionů a je věcí předsedů regionů, do jaké míry a jak informují členskou základnu o obsahu těchto jed-

nání. Základní politické otázky také ve stejném intervalu probírá výkonná rada, v níž má každý region své zástupce. Pokud neinformují, je i odpovědností regionálních sněmů, koho do výkonné rady nominovaly. Na druhé straně je

pravda, že místopředsedové strany a funkcionáři státu z řad ODS včetně mě mají co zlepšovat. Měli by zajíždět do regionů a poskytovat informace přímo členské základně. Nové grémium v tomto smyslu plánuje aktivní kroky. Je třeba dělat politiku a voliče oslovovat pozitivně. Důvěru v pravici udržíme jen tím, že naši funkcionáři nebudou jen pravicově přednášet, ale levicově žít.

7

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Souhlasím s tím, aby členy výkonné rady byli pouze předsedové regionů a grémium. Nesouhlasím se snižováním počtu kongresem volených členů grémia. K volbě prezidenta tvrdím, že situace je taková, jakou si zasloužíme, neboť přímá volba prezidenta byla schválena i našimi hlasy. Šance jednotlivých kandidátů odhadovat nebudu, mohu jen doufat, že uspěje Přemysl Sobotka. Jaká událost poslední doby pro mě byla nejvíc překvapující a neočekávaná? V politice mě nejvíce překvapil neočekávaný odchod tří našich poslanců z Poslanecké sněmovny. A jestli chcete vědět, jak nebo kde budu trávit Vánoce a silvestra, tak před-

8

pokládám, že celé svátky budu tradičně trávit v Mariánských Lázních. Přání do nového roku mám mnoho, ale nechám si je pro sebe. Předsevzetí si se znalostí své povahy nedávám.

Jiří Pospíšil místopředseda ODS Prioritní je pro nás v současnosti obnovení vlastní důvěryhodnosti, což jsem zdůrazňoval i na kongresu s tím, že nalézt správné způsoby a témata je obtížný úkol. Každopádně jsem přesvědčen, že záleží na každém představiteli občanských demokratů, jak se na veřejnosti chová a jak ho občané vnímají, protože to se odráží do celkového obrazu ODS.

Já osobně chci mimo jiné také podstatně víc než v minulém období navštěvovat jednotlivé regiony a diskutovat tam s našimi členy a voliči. Preferuji pokud možno spíše neformální formy komunikace a své návštěvy hodlám přizpůsobovat přáním členů ODS v konkrétních oblastech. Debatě o snížení členů výkonné rady se nevyhýbám, ale nepovažuji to v současnosti za naléhavý, natož fatální problém. Odpověď na otázku, co pro mě byl nejpřekvapivější nebo nejneočekávanější zážitek, je v mém případě jasná a příjemná: nejpříjemnější pro mě bylo naše vítězství ve volbách do Zastupitelstva Plzeňského kraje. Nesmírně si vážím ohromné podpory, kterou jsme dostali, a přijímám ji nejen s velkou radostí, ale i s velkou pokorou. A Vánoce? Doufám, že to nic nenaruší a strávím je tradičně v rodinném kruhu. Pak si dám stejně tradiční předsevzetí, které si dávám s každým novým rokem: zhubnout tak pět až deset kilo. Většinou se mi to na čas podaří a v průběhu roku pak zase přiberu, takže je to takový pravidelný cyklus. Přirozeným předsevzetím Občanské demokratické strany a každého jejího člena by mělo být napomoci v rámci svých sil již zmíněnému obnovení a posílení naší důvěryhodnosti, aby si maximum lidí uvědomovalo, že se jim vyplatí právě naši stranu volit. –red–

ZÁKONY A KOMENTÁŘE

Principy tzv. církevního zákona Zákon o církevních restitucích vychází z jednoho ze zásadních principů ODS, tedy z respektování nedotknutelnosti vlastnictví, které komunisté flagrantně a bezostyšně porušovali. Zákon ale nejen navrací církvím majetek, který jim po roce 1948 neoprávněně zabavili představitelé předchozího režimu, ale zároveň vytváří legislativní rámec pro postupnou odluku církví od státu. Ta přinese úspory státnímu rozpočtu, protože dosud jsou všichni duchovní placeni státem a s rostoucím počtem registrovaných církví a náboženských společností se zvyšují i nároky na státní pokladnu. Zcela nezávislé na státním rozpočtu by se podle předloženého návrhu měly náboženské organizace stát v průběhu příštích sedmnácti let, po jejichž uplynutí přestanou dostávat příspěvky na svoji činnost a budou samy financovat své duchovní. V současnosti dávají daňoví poplatníci ročně na chod církví a platy duchovních 1,445 miliardy korun. V případě dalšího odkladu zákona by nároky církví, kterých navíc přibývá, stoupaly. Navíc by se svého původního majetku domáhaly soudně, což by znamenalo další státní výdaje. Očekávané žaloby by církve vyhrávaly, protože odluku státu od církve předpokládá ústava a Ústavní soud potvrdil, že odklady majetkového vyrovnání jsou protiústavní. Podle vládního návrhu se v příštích pěti letech církvím vrátí lesy, pole a nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard korun. O vydání rozhodne Pozemkový fond nebo Lesy České republiky. Za majetek, který již z různých důvodů nelze vydat – zastavěné pozemky, veřejně prospěšné stavby, nebudou se vydávat ani pozemky určené pro výstavbu dopravní a technické infrastruktury – bude církvím v průběhu třiceti let vyplácena finanční náhrada ve výši 59 miliard korun. Průměrná roční splátka ze státního rozpočtu tedy činí zhruba dvě miliardy korun, což je 0,1 % státního rozpočtu.

Církvím se bude vracet výhradně státní majetek, restituce se netýkají majetku obcí, krajů ani jiných osob. Žadatelé budou muset prokázat, že danou nemovitost nebo pozemek skutečně vlastnili k 25. únoru 1948, a naplnit další podmínky stanovené zákonem. Narovnání majetkoprávních vztahů pomůže rozvoji zhruba 1 200 měst a obcí, na jejichž území se majetek církví, dosud blokovaný zákonem o půdě, nachází. Kromě toho na místě navrácených chátrajících budov budou moci vznikat sociální zařízení, která církev tradičně provozuje. Zákon o vyrovnání s církvemi proto podporují starostové i Svaz měst a obcí. Kvůli odkladům restitucí má podnik Lesy ČR blokováno 185 tisíc hektarů lesů, což představuje celých 14 procent celkové rozlohy jeho pozemků. Vedle lesů se blokace týká také asi 700 stavebních objektů.

Postup při ocenění majetku Byly zjištěny průměrné ceny za jednotlivé druhy nemovitostí (lesní půda, zemědělská půda apod.) za celou Českou republiku, což je možné vzhledem k rovnoměrnému rozložení původního církevního majetku na území celého státu. Ceny jednotlivých druhů nemovitostí byly stanoveny na základě odborných publikací např. Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. Rozsah historického majetku byl poté paralelně prověřován na základě podkladů od státních institucí a archivních dokumentů. Provedené ocenění bylo už v roce 2007 schváleno nejen vládní, ale i expertní komisí, ve které zasedali kromě zástupců Ministerstva kultury i zástupci Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí. Výpočet ocenění byl rovněž prověřen nezávislou společností Ernst & Young. Aby byly zabezpečeny činnosti církví včetně sociálních, zdravotnických a vzdělávacích, bylo do zákona zařazeno tzv. přechodné období. V něm bude 17 církví a náboženských společností dostávat 17 let státní

příspěvek, aby si mohly vybudovat vlastní ekonomickou základnu. První tři roky bude výše tohoto příspěvku stejná jako částka, kterou dostávaly jako hospodářské zabezpečení v roce 2011. Od čtvrtého roku se bude částka každoročně o 5 % snižovat. Vrácení ukradeného není darem, ale nápravou totalitních praktik. Komunisté argumentují tím, že církvím nikdy majetek nepatřil. Jenže sami nejlépe vědí, že po 25. únoru 1948 nezestátňovali majetek státu, ale církví. Nejlépe umí odpovědět na otázku, jak byli noví vlastníci zapisováni do příslušné evidence nemovitostí. Je velmi tristní, když rétoriku komunistů přebírá i ČSSD, která lživě a populisticky tvrdí, že vláda majetek církvi daruje. Církve jsou jako vlastníci zapsány v pozemkových knihách a církevní majetek byl na rozdíl od státního zahrnutý do pozemkové reformy za první republiky. Právo na restituce církevního majetku potvrdily v minulosti odborné posudky tří právnických fakult a opakovaně také Ústavní soud, který již o vydání některého majetku rozhodoval. –red–

9

ZÁKONY A KOMENTÁŘE

Úsporný balíček nejsou jenom daně David Havlíček Jeden procentní bod DPH. Na takto úzký problém se smrskl mediální zájem při diskusi o snižování schodků veřejných rozpočtů. Jeden procentní bod DPH. Někteří komentátoři i analytici kvůli tomu, že rohlík nebude stát 2,00 Kč, ale 2,02 Kč, neváhali označit vládu za levicovou, asociální a masivně zvyšující daně. Jaká je ale realita? Vláda Petra Nečase po svém nástupu do funkce v roce 2010 začala okamžitě provádět úsporná opatření. Ještě ve zbytku roku 2010 snížila výdaje státu o 15,5 miliardy korun. Připravila rozpočet na rok 2011, který snížil hrozící schodek o neuvěřitelných 76,8 miliardy korun. A ve své úsporné politice pokračuje nadále. Když se přibližně před rokem začalo ukazovat, že krize eurozóny bude pokračovat, začala vláda okamžitě jednat. Ministr financí se obrátil na Národní ekonomickou radu vlády (NERV) s žádostí o přípravu variantních návrhů možných úsporných opatření – pro variantu mělké recese, větších problémů a pro případ krizového vývoje.

úsporná opatření na roky 2013-2015. Tato opatření přitom vycházela ze zmíněných doporučení NERV. Jelikož ale blížící se recese nebyla tak výrazná, tak vláda tato opatření změkčila. Místo zmrazení růstu penzí tak pouze zpomalila tempo růstu. Místo zdanění baleného tabáku na úroveň cigaret vláda upravila daň z tabáku na úroveň 80 procent zdanění cigaret a tak dále. Celkově tento balíček obsahoval opatření ve výši 56,3 miliardy korun pro příští rok, 96,1 miliardy korun na rok 2014 a 132,2 miliardy korun na rok 2015. Čili jednalo se o velmi subtilní opatření, a nikoliv kosmetické změny. Všechna opatření přitom byla zveřejněna na webu Úřadu vlády ČR již 11. dubna. Proto je zvláštní, že je začali někteří politici rozporovat až na podzim.

Daně a jak na ně A jak je to tedy s tou asociálností, levicovostí a vládou masivně zvyšující daně? Předně je třeba říci, že NERV ve svých návrzích definoval takzvané zlaté pravidlo při snižování schodku rozpočtů. Toto pravidlo říká, že dvě třetiny takových opat-

vém rozpočtu, které Ministerstvo financí připravilo pro případ, že nebudou úsporná opatření schválena. Není přitom pravdou, že by vláda dostatečně nesnižovala provozní výdaje státu. Již jsme takto uspořili desítky miliard korun a další opatření budou platit od roku 2014. Tým Národní ekonomické rady vlády totiž s vicepremiérkou Karolínou Peake připravil soubor návrhů úsporných opatření na jednotlivých ministerstvech. Ve hře je mimo jiné i rušení či slučování celých resortů. Když nepočítáme v minulosti zrušené malé Ministerstvo informatiky, tak jde o skutečně jedinečný projekt. Rušit a slučovat se budou také jednotlivé agendy. Cílem je dosáhnout v roce 2014 úspor na provozních výdajích ve výši 12 miliard korun. Nikdo tedy nemůže vládě vyčítat, že by v tomto činila málo. Ale zpátky k daním. Řada z daňových změn totiž není prostým zvýšením nějaké daňové sazby. Ve většině případů jde o systémové změny či o změny, které napravují nějakou nespravedlnost. Například zrušení takzvané zelené nafty pouze zrovnoprávní zemědělce s dalšími ekonomickými odvětvími. Neexistuje totiž důvod,

Fiskální opatření vlády od roku 2010 úspory ve výdajích (včetně vázání) daňová opatření (včetně změn pojistného)

10

Národní ekonomická rada vlády tedy připravila do konce loňského roku více než 40 návrhů, ze kterých si vláda mohla vybrat. Začátkem letošního roku se situace nelepšila a slabá schopnost některých evropských států kontrolovat své rozpočtové schodky spouštěla řetězovou reakci v rámci ekonomiky eurozóny. A to nejen přímo – poklesem zahraniční poptávky –, ale i psychologicky. Lidé se zkrátka v době krize bojí utrácet, což ještě více podvazuje ekonomický růst. Vláda tedy na začátku letošního roku přistoupila k vázání výdajů státu ve výši 23,6 miliardy korun. Paralelně přitom ekonomičtí ministři začali připravovat

2010

2011

2012

2013

2014

kumulovaně

poměr

15,5

58,5

100,1

96,4

115,0

385,5

68 %

–

18,3

37,0

47,1

75,8

178,2

32 %

ření by měly připadat na stranu výdajů a jedna třetina na stranu úpravy příjmů. Když se podíváme na tabulku, tak můžeme vyčíst, že se tímto pravidlem vláda bezvýhradně řídí. Někdo by se možná mohl ptát, proč dodržovat toto zlaté pravidlo a proč raději nedělat úsporná opatření jenom na straně výdajů. Důvod je jednoduchý. V takovém případě by totiž byly dopady do ekonomiky daleko tvrdší. Nepostavilo by se tolik dálnic, propadly by nám desítky miliard korun z evropských fondů nebo bychom nebyli schopni zabezpečit lidem odpovídající sociální a zdravotní péči. To jsme ale ostatně viděli v nouzo-

proč by jedna skupina podnikatelů platila nižší spotřební daň z nafty než jiná. Zdanění tichého vína je také pouze náprava nespravedlnosti, kdy pivo podléhá této dani, a víno nikoliv. Stejný případ je již zmíněné zdanění baleného tabáku. Některá příjmová opatření ani neznamenají zvýšení daní – například odvod zisku z Lesů ČR. Většina ostatních daňových opatření je navíc pouze dočasná, s platností do roku 2015 – například zrušení slevy pro pracující důchodce nebo solidární přirážka daně z příjmu fyzických osob. Zvýšení sazeb DPH je také pouze dočasným opatřením, které navíc není v rozporu s dlouhodobým záměrem

ZÁKONY A KOMENTÁŘE

Zákon o sociálněprávní ochraně dětí: zvítězily zájmy dětí nad mýty a nepochopením Jan Čechlovský Zásadní zlepšení v péči o ohrožené děti má přinést zákon, s nímž navzdory vetu prezidenta republiky opakovaně vyslovila souhlas Poslanecká sněmovna. Jako zpravodaj této předlohy a člen sociálního výboru zdůrazňuji, že chystaný zákon především připraví podmínky pro lepší život těm dětem, které nemohou z různých důvodů trávit část svého dětství ve vlastních rodinách. Netýká se a neřeší situaci dětí, které mohou být určeny k adopci, a rozhodně nepočítá s rušením kojeneckých ústavů. Jsem rád, že se příznivcům této legislativní normy podařilo vyvrátit řadu mýtů a nepochopení, která schvalování zákona provázela a která do své argumentace zahrnul i prezident Václav Klaus. Jen málokterý zákon prošel tak důkladnou debatou mezi psychology, pěstouny, sociálními pracovníky, soudci či zástupci ústavní péče. Jsem přesvědčen, že jeho schválením přehazujeme výhybku směrem k lepší péči o ohrožené děti v České republice a jejich lepší budoucnosti. Psychologové se dlouhodobě shodují, že přirozené rodinné prostředí je pro rozvoj dítěte prospěšnější než pobyt v ústavu. Proto zákonem zlepšujeme podmínky pro již existující přechodnou pěstounskou péči a zvyšujeme pravděpodobnost, že bude dítě

umístěno do přirozeného rodinného prostředí namísto do ústavu. Na systému adopcí dětí, které vlastní rodiny nemají, se absolutně nic nemění. Zákon počítá i s lepším hmotným zabezpečením pěstounů. Institut pěstounské péče, který schvalovanou novelou upravujeme, není nový, ale existuje již od roku 2006. Ukázalo se, že právě nedostatečné finanční zázemí rodin, které se chtějí o ohrožené děti na přechodnou dobu postarat, bylo jeho největší slabinou. Například handicapované dítě si žádá celodenní péči, což znamená, že minimálně jeden z pěstounů nemůže zároveň pracovat. Rodiny vedené v registru pěstounů musí být navíc připravené přijmout ohrožené dítě do nepřetržité péče a být k dispozici v jakýkoliv okamžik. Pokud tedy chceme, aby co nejvíce dětí vyrůstalo v rodinném prostředí namísto ústavů, musíme pěstounským rodinám připravit důstojné podmínky, aby mohly svoji roli dobře zvládat. Zavedení nového zákona do praxe si vyžádá také velké nasazení sociálních pracovníků. Jsem přesvědčen, že jsou to profesionálové, kteří svou úlohu v novém systému péče o ohrožené děti zvládnou. A přesvědčí kritiky, že nastartované změny jsou v zájmu dětí, o něž tu jde v první řadě. autor je poslanec a člen výboru pro sociální politiku

posílit nepřímé daně na úkor přímých daní. Ostatně DPH se v poslední době zvýšila v 18 z 27 států EU. A i po přijetí všech daňových změn budeme mít v České republice o 4 procentní body nižší daňovou kvótu než činí průměr EU. V přepočtu se jedná o více než 150 miliard korun, které necháváme lidem v peněženkách. Nikoho zvyšování daní netěší, ale žijeme v období po největší ekonomické krizi od druhé světové války. A tomu se musíme přizpůsobit.

Rozpočtová odpovědnost není prázdný pojem. Má svůj obsah i své politické náklady. Vláda ukázala, že je ochotná tyto politické náklady nést. Je to totiž nutný předpoklad k budoucímu ekonomickému růstu. Zatím tuto snahu oceňují finanční trhy, díky čemuž platíme z našeho 10letého dluhu úroky pouze 1,8 procenta ročně. Tedy stejně jako Velká Británie nebo Rakousko. Takto nízké úroky jsou dokonce nižší než inflace, takže investoři se nám nebojí půjčit a ještě

Sociální bydlení: přínos nového zákona Lenka Kohoutová Velmi se mi ulevilo, že z daňového balíčku vypadlo sloučení výplaty příspěvku a doplatku na bydlení, který měl nově plynout pouze lidem v hmotné nouzi. Vládní koalice tak vyslyšela obavy, že by to negativně dopadlo např. na matky samoživitelky nebo seniory. U jiných příjemců dávek by zase tato změna měla za důsledek menší motivaci dostat se z režimu hmotné nouze, protože by pro ně bylo výhodnější zůstávat pod její hranicí a dávky na bydlení pobírat nadále. A už vůbec by se pouhým sloučením dávek nevyřešil problém s předraženými ubytovnami pro lidi v sociální nouzi. Je důležité, že se konečně připravuje zákon o sociálním bydlení, který zajistí, aby lidé ve složité situaci získali lepší šanci na vlastní bydlení. Zákon zároveň omezí zneužívání dávek a případy, kdy z lidí v nouzi profitují majitelé ubytovacích zařízení. Proto apeluji na rezort práce a sociálních věcí a ministerstvo pro místní rozvoj, aby v souladu s příslibem vládní koalice dokončily přípravy nového zákona a ten mohl začít platit již v příštím roce. Tato legislativní norma musí nastavit jednotlivé typy sociálního bydlení a usnadnit lidem, kteří se ocitli bez domova nebo jim taková situace hrozí, cestu k důstojnému bydlení. Systém musí být propustný, od jednorázových přístřeší a azylu přes tréninkové byty až po standardní nájemní bydlení. Odmítám interpretaci, že se stát v rámci sociální politiky chystá stavět holobyty. Opak je pravdou. Nový koncept musí stát na lepším a efektivnějším využití stávajícího bytového fondu. Zásadní je, aby lidé, kteří sociálního bydlení využívají, mohli postupovat nahoru v rámci jednotlivých kategorií. Návrh asi vyvolá živou diskuzi. Ta již probíhá v pracovní skupině složené ze zástupců ministerstev, zákonodárců a odborníků. Věřím, že do Sněmovny dorazí hotový návrh v prvním pololetí. autorka je poslankyně a členka výboru pro sociální politiku

se přitom vzdát části reálné hodnoty jejich investice. Věřím, že i veřejnost a média rozpočtovou odpovědnost ocení. Bohužel ale až zřejmě s časovým odstupem. To je ale politický nátlak odpovědné dlouhodobé politiky, která se nesnaží zalíbit lidem populistickými hesly a sliby. Buďme rádi za to, že je někdo ochoten tento politický náklad nést. autor je tajemník NERV a vedoucí oddělení ekonomických analýz na Úřadu vlády ČR

11

Prezident, který chce své zemi prospět, se nudit nebude Rozhovor se senátorem a prezidentským kandidátem Občanské demokratické strany MUDr. Přemyslem Sobotkou bývá vždy zajímavý nejen pro jeho pohodové společenské chování, ale především pro jeho klidný, racionální přístup k tématům hovoru, smysl pro humor, životní zkušenosti a především dlouhodobě ucelenou soustavu uznávaných hodnot i priorit v jeho politické práci.

12

Základ formování povah, postojů, znalostí a aktivit většiny lidí je kódován v jejich rodinách. Jak jste byl v tomto směru obdařen vy? Oba rodiče mě měli stejně rádi a já je, ale musím tady zmínit především vzor a vliv táty. On byl nejen středoškolský profesor, ale především zapálený sportovec a člen Sokola Mladá Boleslav. Jako československý rekordman ve skoku vysokém se dokonce zúčastnil v roce 1936 olympijských her v Berlíně. Táta mi dal do vínku vřelý vztah ke sportu, nenásilně formované vlastenectví, nestyďme se za to slovo, a také, vzhledem k tomu, že si nikdy nerozuměl s komunisty, kteří mu za to pořádně ztrpčovali život, racionální pohled na všechny ty lživé populistické řeči

o socialismu a vládě KSČ jako údajné avantgardy dělnické třídy. Táta mne vychovával i z této fotografie... Jak to myslíte? Mnichovský diktát v září 1938 zažil jako voják zrazené československé armády. Já se narodil o šest let později, ale ta událost zdeformovala tvrdě celý náš národní vývoj až do dnešních dní. To je na celodenní přednášku, ale já mám dodnes doma tátovu fotografii z roku 1938, jak pochoduje jako voják a v jeho obličeji je vidět

Mobilizace v roce 1938, můj otec Zdeněk Sobotka

Těsně před olympiádou v roce 1936

vše, co tenkrát museli naši vojáci prožít. Na této fotce jsem se později učil mnohé z toho dějinného průšvihu chápat. Stejné či podobné obličeje jsem potom viděl kolem sebe v srpnu 1968. Víte, proto sice nejsem odpůrce českého členství v Evropské unii, ale jen za podmínky zachování naší jasné suverenity a svobodného rozhodování. Máme tolik historických zkušeností, že je naopak naší povinností hlasitě v EU vystupovat proti všem hloupostem a těch je tam bohužel zatraceně hodně...

Narodil jste se v Mladé Boleslavi, ale každý ví, že jste opravdu skalní Liberečák... Vždyť je to logické; do Liberce naše rodina přišla, když mi byl rok! Prožil jsem zde celý život. Z Ještědu byl a je, obrazně řečeno, vždy lepší nadhled nad tou naší českou kotlinou a jejími problémy než třeba z Petřína. Svým voličům u nás na Liberecku jsem při senátních volbách vždy sliboval, že Pražáka ze mne nikdo neudělá. To však nebyl nikdy laciný populistický kalkul. To je můj cíl zakořeněného člověka, který by však měl Prahu jako normální Čech mít také rád. Protože jsem v mládí v Praze šest let studoval medicínu, tak mi to samozřejmě nedělá opravdu žádný problém. Ale ten určitý „nadhled“ z Ještědu si prostě chci zachovat. Vzpomínáme na 50. léta, která máme spojeny s jáchymovskými lágry, popravami a budovatelskou hysterií zhlouplejší části národa, ale vy jste začal uzrávat jako dospívající člověk až v 60. letech. Tady můj pohled většinou ovládají hezké vzpomínky, protože jsem v té době studoval a aktivně sportoval. Tyto vzpomínky vám máloco černého přetře. Kamarádi, děvčata, študácká recese... V roce 1968 jsme dvojsmyslně křičeli: „Nechceme svobodu, chceme císaře!“, což byla samozřejmě narážka na tehdejší prezidentské kandidáty. Režim zůstával pořád komunistický, ale atmosféra ve společnosti byla plná nadějí a dobré nálady. Sem patří tragický srpen 1968… Sovětský vpád jsem prožil jako čerstvý začínající lékař v Liberci, kde ruští vojáci masakrovali naše lidi. Já měl teh-

Moje rodina – otec Zdeněk, bratr Zdeněk a maminka Eliška

1968 – sovětské tanky před zničenou libereckou radnicí

dy službu ve špitále a oni ten den zavraždili v Liberci devět lidí a pětačtyřicet vážně zranili! To byla škola válečné chirurgie! Strašné zážitky, ale také velká profesionální i občanská zkušenost. Tady musel slušný člověk vědět, že do komunistické strany nesmí vstoupit. Od této události u nás do KSČ vstupovali jen lidé se silným žaludkem, zbabělci či zcela bezcharakterní kariéristé! Tvrdit, jako to dnes občas slyšíme, že vstup do KSČ v 70. a 80. letech není

vadou na charakteru, je skutečně cynická drzost. Tak a jsme v 70. letech, která akusticky symbolizují výhrůžné projevy s nepříjemným hlasem Gustáva Husáka. To byly opravdu ošklivé šedivé roky. Masové čistky na pracovištích, děti, které nesměly studovat kvůli minulosti svých rodičů, kamarádi a přátelé, kteří vám mizeli navždy v emigraci. Otřesná doba. Nikde náznak světélka na konci tunelu. Střední generace žehrá na to, že v 80. letech stála fronty na banány a do Jugo-

V tanečních v roce 1959

Vojenské cvičení v roce 1972

slávie někteří jezdili na šedivý pas, ale 70. léta byla mnohem horší, i když i s dědictvím 80. let se také stále těžko vyrovnáváme. Jak lze ty dvě historické dekády srovnat? Když na to máme jen zkratku dvou či tří vět, tak bych to glosoval příměrem, že v 70. letech nás komunisté terorizovali a v 80. letech již „jenom“ korumpovali. V 70. letech noví kariéristé v KSČ stranu

13

Na konferenci k 10. výročí vstupu do NATO s Madeleine Albrightovou

pomohli konsolidovat, aby měla všude své lidi. Národu zlomili páteř a v 80. letech si ho kupovali třeba i tím, že část nechali v klidu například zahrádkařit, hlavně když byla politicky pasivní. Nedostatkové zboží a malý přístup k cizí měně zajišťovali tiše tolerovaní veksláci, dávaly se všude úplatky, heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“ se stalo nádorem, který nás ochromuje stále. To vše komunisté prakticky přehlíželi, pokud veřejnost předstírala formálně souhlas s jejich režimem. Tohle dědictví nás trápí stále a vděčíme za něj právě komunistům, kteří se dnes přesto opět cynicky tváří jako spása národa. Chcete říci, že by naši komunisté byli opět schopni zde nastolit totalitu? A co na to Brusel? Tím jsem nikdy nestrašil, ale určitou modifikaci husákovské éry jsou schopni

14

Letošní kongres ODS

kdykoliv nastolit. Lágry neotevřou a StB neobnoví, ale měnit školní osnovy dějepisu, kriminalizovat nepohodlné podnikatele, občas někoho vyhodit z práce a využívat toho, že bude hodně lidí zase pasivních atd., to není zase takový problém. Vzpomeňte si na Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara či na hejtmanování Davida Ratha ve Středočeském kraji, kde šly peníze jen na projekty jemu loajálních lidí. A Brusel? Když soudruzi vyhází nepohodlné oponenty z vedení nějaké instituce a na jejich místo dají spolehlivé soudružky tak, aby jich bylo alespoň 40 %, tak budou v Bruselu spokojení, že i ti Češi plní horlivě jeho nařízení. Zažeňme na chvíli černé vize budoucnosti a vraťme se do euforie listopadu 1989. Angažoval jste se

Zasedání Senátu

v Občanském fóru a nakonec jste u politiky zůstal až do současnosti. Proč? To bylo tím, že navenek vše sice vypadalo krásně, celý národ byl jednotný, plný humoru a sametu, radosti, ale právě na schůzích Občanského fóra jsem viděl snahu bývalých komunistů z roku 1968 vše ovládnout. Potom zde byli naivní liberálové se svým pokřikem „Nejsme jako oni!“, kteří bezděčně nechávali komunisty, svazácké veksláky a různé kariéristy ve víře, že vše bude nakonec podle jejich představ. Bylo zcela jasné, že hodně bylo uděláno, ale mnohem více práce nás čeká. Vy jste věrný ODS. Protože považuji za mnohem serióznější ve straně, která má dobrý program a zdravou členskou základnu, zůstat

a nenechat se odradit tím, že se nám ten či onen člen příliš nepovedl. Vystoupit ze strany a bouchnout dveřmi dokáže každý zbrklý furiant, přejít do jiné strany potom kariérista, který stále hledá nějakou funkci či teplé místo. Já jsem si vědom nezastupitelnosti Občanské demokratické strany na naší politické scéně. Opustit tyto pozice v době tzv. blbé nálady v české společnosti by byla neodpustitelná chyba. Kde vidíte hlavní současné problémy ODS? Možná pro vás překvapivě je nevidím v personálních problémech či ve výsled-

že v tomto směru už Senát udělal obrovský kus práce. Chce to jen umět si oblékat na sebe správně trička. Prosím? To je nějaký problém? Samozřejmě, i když jde o metaforu. Jedno z mých předvolebních hesel před časem znělo: „Přísahal jsem, že budu pomáhat, ne škodit,“ a tím se řídím stále! Když máte rád svou zem a chcete dělat svou práci vážně, musíte mít seřazené priority. Já jsem byl vždy skalní „ódeesák“, ale jako senátor a ústavní činitel jsem vždy dodržoval to, že na sobě musíte mít, obrazně řečeno, nejdříve dres

Tenis Cup Mariánské Lázně 2010

cích posledních voleb, ale především v tom, že bychom měli mít více na vědomí náš program – připomínám například poděbradské artikuly – a hlavně umět o jeho významu a smyslu přesvědčit co nejvíce lidí. Rozbíjet konkrétními činy mýty, které o ODS vznikly, třeba že jde o stranu neurvalých podnikatelů. Program ODS je přece racionálním programem pro celou českou společnost. To není program na jedny volby či o tom, jak vyhrávat s lacinými sliby a žít na dluh. Vaším velkým politickým hřištěm se stal od roku 1996 Senát Parlamentu České republiky, kde jste dodnes. To je tím, že jsem vyznavačem bikamerálního parlamentního systému. Já mu věřím, ale náš Senát vznikl jako médii i částí veřejnosti trvale zpochybňovaná instituce. Změnit ten pohled k lepšímu je běh na dlouhé trati, a proto jsem opakovaně do naší horní komory Parlamentu kandidoval. Rád bych ten pohled veřejnosti měnil k lepšímu, protože vím, kolik pozitivního zde již náš Senát udělal. Za všechny příklady uvedu zahraniční aktivity. Naše parlamentní diplomacie má ideálnější prostor pro práci než rozhádaná Sněmovna a málokdo si uvědomuje,

České republiky, pod ním dres Senátu a až pod ním tričko ODS. Když mě přátelé umluvili k tomu, abych přijal prezidentskou kandidaturu, věděl jsem dobře, že bych tohle oblékání dokázal i jako prezident. Co bude pro budoucího českého prezidenta podle vás asi nejtěžší? Ekonomiku a sociální věci musí řešit především premiér a jeho ministři, prezi-

S manželkou Radmilou

dent by měl naopak hodně zemi zastupovat v zahraničí. Nejtěžší to bude mít v Evropě kvůli některým retardujícím jevům v procesu evropské integrace a také proto, že jsme opět v situaci, kdy máme zase v Evropě málo Churchillů, ale hodně Chamberlainů. Z toho často až mrazí, když si vzpomeneme na rok 1938. Vezměte si, jak značná část nejvyšších politiků EU přistupuje k provokacím Hamasu proti Izraeli! Ani se tomu však moc nedivím, když v čele zahraniční politiky Unie je žena, která v letech studené války urputně bojovala za jednostranné jaderné odzbrojení Západu! Pokud budeme mít prezidenta, který se bude snažit pro naši zem něco pozitivního udělat, rozhodně se nudit nebude. A já bych takový chtěl být. Jste uprostřed kampaně, co byste rád svým voličům na závěr našeho rozhovoru řekl? Především abychom se zbavili tzv. blbé nálady, život má mnoho pozitivního, a tak to dejme najevo. A důvod mě volit je jednoduchý, mám osobní i politickou historii, kabáty nepřevlékám, mám rád Českou republiku. A trochu s nadsázkou: „Přemyslovci patří na Hrad a já jsem Přemysl.“ –mar–

Jak podpořit Přemysla Sobotku? Navštivte prezidentskou debatu • aktuální termíny jsou uvedeny na www.premyslsobotka.cz i www.ods.cz Rozdejte informační materiály známým a přátelům • pohlednice a leták s jeho názory jsou přiloženy k aktuálnímu vydání Listů ODS Podporujte Přemysla Sobotku na internetu • hlasujte pro něj v internetových anketách, dejte prostor jeho bannerům na svém webu Sledujte jeho aktuální názory • staňte se jeho přáteli na facebooku a sledujte jeho aktuální názory na twitteru Zapojte do kampaně svůj plot nebo zeď • vyžádejte si reklamu pro svou dobře viditelnou plochu na [email protected]

15

NÁVŠTĚVA U STAROSTY

Martin Kupka: práci starosty člověk snadno propadne Rozvoj obce vyžaduje plnění dalších úkolů

Líbeznice leží co by kamenem dohodil za Prahou, kousek před Mělníkem, takže většina obyvatel může snadno a pohodlně dojíždět za prací. I proto je o bydlení v těchto místech značný zájem, pozemky a byty tu přitom nejsou drahé. Stěhují se sem hlavně mladé rodiny s dětmi, které „prchají“ z velkoměsta do vlídnějšího prostředí blíž k přírodě. O tom, co se podařilo a s jakými problémy se vedení obce potýká, jsme si povídali se starostou Martinem Kupkou.

16

„V Líbeznicích i v řadě okolních obcí se počet obyvatel za posledních dvacet let téměř zdvojnásobil. Nedávno tu vyrostlo mnoho nových a na bydlení příjemných bytovek i rodinných domků. Ale nechceme vytvářet nějaké satelity, neustálé živelné rozšiřování obce by bylo na úkor kvality života. Důležitější je, aby byly pro všechny občany postačující služby, kulturní a sportovní možnosti, aby pro ně bylo blízko dostupné centrum s veškerým potřebným zázemím,“ říká Martin Kupka.

Právě díky tomu, že se tu podařilo takové zázemí vytvořit, se staly Líbeznice spádovým místem pro občany z několika okolních obcí, což ovšem logicky zpětně klade vyšší nároky na chod obce. Je tu plně obsazené zdravotní středisko, kde je k dispozici praktický lékař, dětský lékař, gynekolog, dokonce dva stomatologové a optik. Pro zájemce je k dispozici knihovna, řada zájmových kroužků, samozřejmě škola, mateřská školka. „Právě teď se pokoušíme budovu mateřské školky prodat, ovšem s tím, aby tam někdo provozoval soukromou školku a my paralelně vybudovali novou, protože s přibývajícím počtem dětí už ta stávající nemá dostatečnou kapacitu,“ vysvětluje starosta. S potěšením mluví o nedávno založeném komunitním centru: „Potvrdilo se, že když se lidem poskytne prostor a vytvoří podmínky, dokážou toho využít, jsou aktivní, tvořiví. Schází se tam maminky s dětmi, senioři, organizují se různé kroužky i jednorázové akce.“ Nyní vedení obce čekají kromě jiných úkolů investice do komunikací. „Daří se opravovat chodníky, teď už i silnici, ale je absurdní, že v jednadvacátém století jsou stále leckde nezpevněné cesty. To je jeden z dluhů vůči místním obyvatelům, který musíme co nejdříve splatit.“ Za velmi důležitý považuje líbeznický starosta ještě jeden cíl – sice dlouhodobý, splnitelný v perspektivě zhruba deseti let, ale na jeho prosazení a realizaci už pracuje. Snaží se přimět developery, aby v rámci plánovaných bytových domů vytvořili pro obec bezbariérové byty s pečovatelskou službou: „Považuji za přirozený zájem obce poskytnout starým lidem, kteří už nejsou zcela soběstační, pomoc, a to přímo v místě, kde žili a kde mají vazby.“

Vedení kraje zřejmě ani teď vstřícné nebude Je jasné, že všechny plány ohledně rozvoje obce vyžadují finance. V minulosti za hejtmanství Davida Ratha to měly všechny obce s pravicovým vedením obtížné, Líbeznice obzvlášť, protože podle Martina Kupky tu sehrála zřejmě roli

i Rathova osobní zášť. A ani v budoucnosti s nějakým výraznějším zlepšením nelze počítat. „Samozřejmě by těžko mohl někdo konkurovat panu Rathovi v aroganci, hulvátství, podivných postupech. Ale ekonomická situace kraje je zjevně kritická, nevím v novém oranžovo-rudém vedení o nikom, kdo by to dokázal skutečně efektivně a zasvěceně řešit. Takže to pravděpodobně znovu odnesou obce a občané,“ obává se starosta. O to víc ho popuzuje zbytečné plýtvání. „Středočeský kraj stále zpětně proplácí žákům a studentům jízdné bez ohledu na to, zda to skutečně potřebují. Veřejné prostředky se tak rozmělňují i tam, kde to vůbec není třeba, a scházejí na skutečně nezbytnou pomoc. O nákladech spojených s administrací celého populistického vynálezu nemluvě,“ rozčiluje se. Ale jak je jeho zvykem, hned obrací list k něčemu pozitivnímu: „Neuplyne měsíc, aby se u nás něco nedělo. Teď jsou to adventní koncerty a hlavně nás čeká vánoční setkání a průvod o Štědrém dnu, které jsem před časem s kolegy inicioval a stávají se tradicí. Sejde se téměř celá obec, včetně dětí, hrají a zpívají se koledy, letos půjdou s průvodem i dudáci…“ Zkrátka je zjevné, že Líbeznice jsou příjemné místo pro život, a to i zásluhou starosty a jeho kolegů. Ostatně ODS tu dlouhodobě má výrazné postavení, i v nedávných krajských volbách na rozdíl od většiny kraje tu zvítězila s téměř 34 %.

Martin Kupka Vystudoval žurnalistiku. Po studiích sice několik let působil v Českém rozhlase, ale pak začal pracovat na pražském magistrátu a, jak říká, jakmile se přiblížil k politice, nedokázal se od ní odpoutat. Byl tiskovým mluvčím ODS a pak krátce vlády. Zhruba před dvěma lety poprvé kandidoval do Zastupitelstva obce Líbeznice, kde s rodinou žije, a stal se starostou. Zkušenosti s chodem obce již měl díky spolupráci s předchozím zastupitelstvem.

NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE

Podnikání mě přivedlo do ODS Z Líbeznic jsme vyrazili do nedalekých Klecan za Danielem Dvořákem, který je členem místního zastupitelstva a rady za ODS a který tam provozuje od Sokola pronajatou restauraci. Občas z ní vybíhá na hřiště, protože trénuje malé fotbalisty. Tak trochu ne úplně obvyklých spojení a zvratů je ovšem v jeho životě víc. Od malička ho lákala „kuchařina“– svoji první bábovku upekl jako překvapení už ve čtvrté třídě. Takže, i když měl dobré známky a mohl si vybrat cokoli jiného, zvolil hotelovou školu. Ale tam se učilo kuchařskému umění spíš jen zběžně, v kombinaci s managementem, číšnictvím, jazyky… Nic z toho mu ovšem později nebylo na škodu. „Během školy jsme měli samozřejmě praxe i ‚na place‘, ale taky jsem třeba měsíc strávil s ředitelem jednoho podniku v kanceláři, abych viděl, jak se takový podnik vede. Výhodou byly hlavně zahraniční stáže. Jedna z posledních byla v Německu, kde jsem jeden den platil východními markami a druhý už západními,“ vzpomíná Daniel Dvořák.

Vyčerpávající začátky Po absolvování školy pracoval jako vrchní číšník v „nóbl“ restauracích, ale ve skrytu duše toužil „po vlastním“, byť třeba skromnějším. Záhy se mu to podařilo – v roce 1995, kdy mu bylo dvaadvacet let. Jezdil totiž do Prahy kolem hospůdky, která byla podezřele dlouho zavřená. Nedalo mu to, zastavil se za majitelem a získal do pronájmu zavedenou pivnici, kde se však nevařilo. „Půl roku jsem pracoval úplně sám, šest dní v týdnu bylo otevřeno a sedmý jsem uklízel, zařizoval…“ Po vyčerpávajícím období najal na pomoc jednu pracovní sílu. A když už byli dva a mohli se střídat, zrušil zavírací den. S kamarádem si přibral bar v Praze, na přechodnou dobu se podílel na vedení hostince ve Vodochodech. Přitom nepřestával toužit po něčem větším, kde by se i vařilo. „Začátky byly náročné. Občas jsem váhal, jestli jsem neudělal chybu. Měl jsem možnost se vrátit na místo, kde jsem si vydělal víc a měl nesrovnatelně méně starostí. Ale dělat a být odpovědný sám za sebe mi přece jen bylo bližší.“ Nyní už 14 let provozuje (v poslední době společně s bratrem) sportovní

restauraci, která patří Sokolu. Zaměstnává stabilně osm lidí plus externisty. Bratři budovu upravili, interiér svou výzdobou jasně svědčí o tom, že se jedná o sportovní zařízení. V patře vznikl sál pro diskotéky, kam zve různé zpěváky a moderátory. Spodní restaurace se specializuje na typická česká jídla a drobnosti k pivu. Lidé jsou zvyklí sem chodit na poctivé obědy, leckdo na večeře nebo jen tak na pivo. „Jako jediní v širokém okolí čepujeme pivo z tanku. Potěšilo mě, že jsme získali certifikát kvality od Plzeňského Prazdroje a držíme si ho i po kontrolách. Kritéria jsou docela přísná a týkají se skladování, čepování a řady dalších věcí. Čepujeme i kvalitní nealkoholické pivo,“ vysvětluje. Není divu, že celkově se tady vytočí nejvíc piva ze všech okolních restaurací. Jídelníček je sestaven tak, aby se pořádně nasytili i lidé, kteří často manuálně pracují, a samozřejmě sportovci. „Zatímco skoro všude jsou běžné 100gramové porce, nám se osvědčily 150gramové, kvůli čemuž nemusíme nijak zvlášť zvedat ceny.“ I když Dan Dvořák tak dlouho bažil po vaření, kupodivu „svým“ kuchařům do jejich práce moc nemluví. Baví ho spíš sledovat, co zákazníci preferují. „Kupodivu nejvíc jde na odbyt steak na grilu, i když je dražší než klasická svíčková, kterou myslím děláme dobrou. Kdo má rád pořádně ostré, dá si „hněv Tomáše Řepky“. Kdo tohoto fotbalistu zná, ví, že bývá při zápasech ‚extra pikantní‘. A kupodivu jsou oblíbené i naše topinky s romadurem.“ Největší frmol bývá v sezóně, kdy se hraje nejvíc zápasů. Mimochodem, Da-

niel Dvořák se značnou měrou zasloužil o to, že se hřiště může bez problémů používat. Polovina pozemku, na němž sokolové hřiště za socializmu v rámci akce Z vybudovali, je totiž ve vlastnictví církve. A právě on vyjednal s odkazem na to, že Sokol bude hřiště nadále používat k bohulibým účelům rozvoje mládeže, přijatelné podmínky pronájmu.

Úspěšný kandidát ODS Ne že by toužil po politické kariéře, ale zkušenosti z podnikání ho čím dál víc vedly k ODS. „Rozhodl jsem se podpořit ODS členstvím a placením příspěvků, ale hned jsem avizoval, že mám práce nad hlavu, tak s ničím víc ať nikdo nepočítá. Pak za mnou přišli, ať kandiduji do zastupitelstva. Uklidnilo mě, že na 12. místě. Skončil jsem na třetím. Podruhé jsem kandidoval na třetím místě a skončil první. A ta práce mě chytla.“ Chytla ho natolik, že si kvůli ní dodělává vysokou školu, studuje veřejnou správu s právní specializací. Nyní píše bakalářskou práci o obecní policii. „Zajímá mě to mimo jiné proto, že v Klecanech nemáme dosud městskou policii. Její absence je sice nahrazována smlouvou se sousední obcí, ale ani ta nemá kapacity na zajišťování veřejného pořádku, zejména v noci, kdy dochází k největšímu množství krádeží a vandalismu.“ Před rozloučením si s námi připil nefiltrovaným pivem na to, aby v Klecanech prospívala jak ODS, tak i jeho sportovní restaurace a samozřejmě samotný sport. –red–

17

DOPRAVA

Na české koleje přijíždí student i lev Jakub Čermák Na začátku listopadu přibyl na „české koleje“ nový velký hráč v oblasti dálkové osobní železniční dopravy. Leo Express – jako druhý soukromý dopravce po Regio Jetu ze skupiny Student Agency – vstoupil do souboje o cestující s monopolním státním dopravcem při přepravě cestujících na trati mezi Prahou a Ostravou. Co přináší liberalizace osobní železniční dopravy České republice a jejím občanům? Jaká je zkušenost ze zahraničí? Měli bychom směřovat k privatizaci Českých drah? Na tyto a další otázky se pokusím krátce odpovědět. S pádem komunismu v tehdejším Československu došlo k výrazným změnám ve společnosti – od totality 50. let k demokratickému pluralismu dnešních dní. Podobně se začala transformovat i tehdejší uzavřená, centrálně plánovaná a státem řízená ekonomika na ekonomiku otevřenou a liberální, tj. bylo obnoveno soukromé vlastnictví, lidé mohli začít svobodně podnikat atd. Železniční doprava si z tohoto pohledu prošla podobným osudem, avšak k zásadnímu uvolnění a změnám došlo až v roce 2003, kdy byly České dráhy transformovány ze stání organizace na akciovou společnost a byla vyčleněna Správa železničních dopravních cest, jakožto budoucí správce železniční infrastruktury v ČR. Hlavním důvodem transformace tedy bylo oddělení provozovatele železniční infrastruktury od poskytovatele dopravních služeb. V roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie, načež musela přijmout celou řadu opatření, která směřují k postupné liberalizaci osobní železniční dopravy.

Pomalý postup liberalizace a socialistická desetiletka

18

V současné době je to již devět let od zahájení transformace Českých drah na poskytovatele dopravních služeb a oddělení železniční infrastruktury na SŽDC, přesto dochází jen k malému pokroku při prolamování monopolu Českých drah. Pominu-li několik méně významných lokálních tratí, kde dopravní obslužnost zajišťují soukromí dopravci, pak prvním skutečně významným krokem v liberalizaci osobní dopravy byl vstup firmy Regio Jet

ze skupiny Student Agency na trať mezi Prahou a Ostravou. Další vlaštovkou je letošní start provozu firmy Leo Express na téže trati. Mezi dalšími dopravci, kteří se připravují vstoupit na české koleje, je např. firma Arriva, ovládaná Deutsche Bahn, která chce provozovat své vlaky na trati Kralupy nad Vltavou – Benešov. Ve jmenovaných případech se však jedná o železniční spojení, na která vypisuje tendry Ministerstvo dopravy ČR. Opačným případem jsou pak tendry na dopravní obslužnost regionálních tratí, kde v roce 2009 krajské samosprávy ovládané socialisty a komunisty uzavřely s ČD memorandum zajišťující jim desetileté kontrakty na dopravní obslužnost na všech regionálních tratích, čímž zablokovaly rozvoj regionální osobní dopravy na železnici v ČR až do roku 2019. Snad každý z nás si musel v posledních měsících všimnout, že s příchodem soukromých dopravců došlo ke zlepšení služeb během jízdy, zlepšení kvality i staří vozového parku či spokojenosti cestujících. Zároveň s tím vytvářejí noví dopravci tlak na zlepšení těchto ukazatelů i u státního monopolního dopravce. Nejsou to však všechny pozitivní faktory, které liberalizace přináší. Chceme-li si zodpovědět všechny otázky z úvodu, není nic jednoduššího, než uvést konkrétní zahraniční příklad toho, jak by mohla osobní železniční doprava v ČR vypadat do budoucna.

Britský model privatizace státních drah Výchozí impuls pro liberalizaci železniční dopravy ve Spojeném království přišel od konzervativní vlády pod vedením britského premiéra Johna Majora, přičemž jeho vláda postupovala obdobně jako dnes ta česká, když nejprve oddělila železniční infrastrukturu od provozovatele dopravy, kterého následně privatizovala. Proces transformace probíhal v průběhu čtyř let a nakonec bylo přiděleno několika soukromým společnostem na 25 tisíc licencí na provoz osobní železniční dopravy ve Velké Británii. Následkem toho došlo k efektům, pro jejichž zhodnocení jsou důležité zejména tyto ukazatele: počet přepravených cestujících, stáří vozového parku, výše dotací ze státního rozpočtu a bezpečnost.

Podíváme-li se na počet cestujících, pak došlo od roku 1995 do roku 2011 k nárůstu jejich celkového počtu o téměř 600 miliónů na celkových 1,4 mld. Co se týče stáří vozového parku, snížilo se průměrné stáří železničních vozů o 8 let, tj. od roku 1994 ze 23 let na 15 let v roce 2009. Dalším ukazatelem jsou dotace ze státního rozpočtu na železniční dopravu, které sice stagnovaly či spíše rostly, avšak většina byla směřována na výstavbu dopravní infrastruktury, nikoliv na dopravní obslužnost. Po splasknutí několika mediálních bublin o zhoršení bezpečnosti na železnici bylo seriózními výzkumy dokázáno, že došlo naopak k jejímu zlepšení. Na závěr připojím několik zajímavých faktů. V průběhu sedmi let bylo ve Velké Británii nakoupeno 4 000 nových vozidel v hodnotě okolo 6 mld. liber. Došlo k nárůstu počtu cestujících v desítkách procent. Dříve zrušené a nerentabilní tratě začaly být opět obnovovány. A tak bychom mohli postupovat dále. Samozřejmě existují i negativní faktory spojené s privatizací, avšak všechny byly spíše krátkodobého charakteru a Česká republika se z nich může do budoucna spíše poučit. Odpovědi na úvodní otázky jsou tedy nasnadě. Liberalizace osobní železniční dopravy v ČR přináší občanům zejména pozitivní dopady v podobě kvalitních, moderních a komfortních vlaků, zvyšuje bezpečnost na železnici, umožňuje státu více investovat do železniční infrastruktury a umožňuje volně podnikat v tomto prostředí. V souvislosti s tím se domnívám, že je možné postupně privatizovat i České dráhy tak, jak k tomu došlo ve Velké Británii v případě British Rail. Pokud nebude reálné ČD privatizovat, pak by měl být vyvíjen maximální tlak, zejména ze strany ministerstva dopravy, na uvolnění maximálního množství tratí na celostátní úrovni pro vstup soukromých provozovatelů osobní železniční dopravy. Podobně by pak měl být vyvíjen tlak i na socialistické (a dnes již i komunistické) hejtmany, aby v případech, kdy je to možné, otevřeli regionální tratě konkurenci. ■ autor je analytik politické sekce ODS

Z DOKUMENTU

Cesta k důvěře ve zkratce Na listopadovém kongresu představil předseda ODS a premiér Petr Nečas dokument Cesta k důvěře, který by měl být pilířem pro postoje a cíle strany v nadcházejícím období. Přinášíme připomenutí některých bodů.

dinám kompenzovali vyšší daňovou slevou na dítě. • Ve zdravotnictví rozšíříme nadstandardní péči a zároveň zajistíme, aby kvalitní péče zůstala zachována pro všechny.

Podpora růstu Fungování ODS • Do vysoké politiky se musí zapojit slušní a úspěšní lidé v regionech. • Musíme nalézt nové formy komunikace s veřejností i členskou základnou. • Předseda by měl alespoň dvakrát měsíčně vyjíždět do regionů na setkání se členy ODS i voliči. • Jednání výkonné rady se budou konat v regionech a budou sloužit i k setkání s klíčovými voličskými skupinami. • Odborné komise musí v nové struktuře generovat nové politiky, odborníky, myšlenky. Budou upozorňovat na problematická rozhodnutí ministrů koaličních stran. • Ministři za ODS musí být schopni před odborníky z členské základny obhájit své návrhy a práci svých resortů. • Změny stanov umožní větší participaci všech členů na rozhodovacích procesech.

Budoucnost bez dluhů • Musíme korigovat a zrychlit konsolidaci veřejných financí a snižování schodků. • Finanční ústava omezí vládu v předkládání nadměrných rozpočtových schodků. Pokryje i mimorozpočtové fondy, zdravotní pojišťovny, ale i kraje a obce. • Snížíme zdanění práce. Zrušíme daň z dividend. Klesnou odvody OSVČ snížením sociálního pojištění. • Zachována zůstane mj. výše výdajových paušálů pro živnostníky, daňová podpora vzdělávání, vědy a výzkumu, rodin s dětmi, zajištění ve stáří, charity nebo bydlení. • Nepřistoupíme k dalšímu zvyšování daňové zátěže. Zdanění bude po přijetí stabilizačního balíčku v roce 2014 nižší než letos. • Zpomalíme postupné snižování schodků veřejných rozpočtů, dokud nedojde k obnovení hospodářského růstu. • Musíme definovat cíle podniků se státní účastí. To umožní určit podniky, které je možné prodat nebo částečně privatizovat. • Přijatá důchodová reforma nabízí šanci na vyšší důchody pro cca polovinu populace. • Chceme omezit okruh lidí, kteří mají nárok na přídavky na děti. To bychom ro-

• Ve spolupráci se svazy zaměstnavatelů vznikl materiál „Návrh opatření vlády pro zlepšení podmínek rozvoje hospodářství, podporu podnikání a zaměstnanosti“. Z něj bude vycházet vládní strategie. • V letech 2013–2020 uvolníme 25–55 mld. Kč na modernizaci fondu budov a snížení jejich energetické náročnosti. Tento program přinese nový impuls do stavebního průmyslu, související průmyslové výroby i sektoru služeb. • Změny stavebního zákona zrychlí a zlevní výstavbu. • Snížíme počet evropských operačních programů. Peníze z nich budou směřovat hlavně do podpory podnikatelských investic, infrastruktury, výzkumu a inovací. • V energetické infrastruktuře usilujeme o zjednodušení a zkrácení povolovacích procesů až na tři roky, energetické společnosti musí mít čitelnou cenovou politiku. • Zastavíme podporu nově budovaných obnovitelných zdrojů kromě těch, které vyrábějí elektřinu pro vlastní spotřebu. • Spalováním většího objemu komunálního odpadu lze ušetřit milióny tun uhlí a bránit zdražování dodávek tepla. Investice do ekologických spaloven přinesou zakázky pro stavební a strojírenský průmysl.

Levný a vstřícný stát • Ve státní správě snižujeme výdaje a počty úředníků. Sloučení nebo zrušení nadbytečných agend a úřadů zajistí do konce roku 2014 úsporu cca 12 mld. Kč. • Prosazujeme pružnější sladění práce a péče o děti podporou zvýhodněných částečných úvazků. • Zvýhodníme rodiny pečující o seniory.

• Bakalářské studium bude plnohodnotné a zaměřené na přípravu do praxe. Navazující magisterské studium musí mít větší prestiž než nyní. Změníme systém hodnocení kvality vysokých škol. • Zavedeme systém finanční pomoci studentům, včetně zvýhodněných půjček.

Prostor pro podnikání • Prosazujeme slevy na sociálním pojištění pro zaměstnavatele, kteří budou zaměstnávat na částečné pracovní úvazky; chceme umožnit tzv. job-sharing, kdy jedno pracovní místo sdílí více zaměstnanců. • Zákoník práce zeštíhlíme zhruba na třetinu; zamezíme šikaně kvůli švarcsystému. • Zavedeme testování dopadů nové legislativy na malé a střední podnikatele. • Budeme využívat evropských peněz k podpoře udržení pracovních míst u těch zaměstnavatelů, kteří v souvislosti s negativním vývojem ekonomiky nejsou schopni svým zaměstnancům přidělovat práci. • Prosadíme, aby doba splatnosti veřejného sektoru nepřesáhla 30 dní s výjimkou čerpání z evropských fondů, kde nelze dobu splatnosti na národní úrovni změnit. • Vytvoříme jednotné kontaktní místo pro vydávání potvrzení pro exportéry.

Právo a dodržování pravidel • Státní zastupitelství a policie musí mít plnou podporu při vyšetřování korupce a hospodářské kriminality. • Zasadíme se o větší transparentnost financování politických stran. • K diskusi je např. případné zrušení vrchních státních zastupitelství. • Povinné předpisy EU by měly být přijímány pouze v minimální podobě. • Budeme prosazovat posílení policejních jednotek v problémových oblastech a důslednější postihy všech forem trestné činnosti včetně drobné majetkové kriminality nezletilých. Opakované přestupky musí být posuzovány jako trestný čin. • Dávky životního minima budou chronickým neplatičům exekvovány.

Vzdělaná společnost • Podpoříme zachování dostupnosti předškolního a základního školství v obcích. • Daňově budeme motivovat firmy a školy k vyšší přímé spolupráci, vytvoříme podmínky pro firemní stipendia. • Podpoříme změnu nabídky oborů na středních školách tak, aby našlo co nejvíce absolventů uplatnění na trhu práce.

Sebevědomý názor v Evropě • Dominantní role při řízení státu musí zůstat národním vládám a parlamentům. Odmítáme jednotnou evropskou daňovou nebo sociální politiku, nepřipojíme se k bankovní unii. • Nelze přijmout euro bez referenda. –red–

19

ZAHRANIČÍ

Proč Romney prohrál? Petr Sokol

Americké prezidentské volby skončily porážkou tamní pravice v podobě Republikánské strany, protože ta nedokázala vyhrát v klíčovém souboji letošního volebního podzimu. Je to o to smutnější, že ještě týden před volbami se zdálo, že jejích kandidát Mitt Romney může zvítězit. Jeho volební štáb tomu dokonce věřil tak, že již měl koupený ohňostroj na oslavu volebního vítězství. Zbytečně.

20

Grand Old Party (GOP) – Stará velká strana, jak se republikánům přezdívá, prohrála, přestože měla poměrně výhodnou výchozí pozici. Levicový prezident Obama vstupoval do volebního roku jako ten, za kterého v USA vládne ekonomická krize. Prezident většinu Američanů dlouho nemohl přesvědčit, že umí klíčovou světovou ekonomiku uzdravit. Navíc nesplnil řadu slibů v dalších oblastech. To vše vedlo k úspěchu republikánů ve volbách v polovině Obamova funkčního období a k vzestupu tvrdě konzervativního uskupení Tea Party, které se stalo velmi vlivnou součástí Republikánské strany. Po dvou letech Obamovy vlády většina republikánů věřila, že Obama bude tím, čemu se v USA říká „one-term-president“ – tedy prezident pro jedno funkční období. Jenže od té doby se začaly kupit okolnosti, které Obamu vrátily zpátky do hry a nakonec přinesly výraznou Obamovu výhru v počtu volitelů (332 ku 206) a nakonec i jasné vítězství v počtu hlasů,

kdy demokratický kandidát dokázal sice těsně, ale přece (o osm desetin) překonat magickou hranici 50 % hlasů, zatímco Romney si připsal jen 47,5 % hlasů.

GOP – strana bílého muže V jedné české písničce se zpívá, že „statistika nuda je“, ale hned se dodává „má však cenné údaje“. A právě to platí o povolebních výzkumech voličského chování v proběhlých amerických prezidentských volbách. Jedna z hlavních teorií, proč Romney ve volbách neuspěl, je postavena na analýze tzv. exit pollů – výzkumů prováděných u voličů, když opouští volební místnost. Podle ní se jeví, že na vině za prohru nebyla Romneyho kampaň, ale naopak celá Republikánská strana. Té se totiž nepodařilo oslovit velmi široké vrstvy obyvatelstva. Demokraté rádi před volbami i po nich popisovali republikány jako stranu „bílého muže“, která zapomíná na ženy i rasové a etnické menšiny. A čísla z volebních výzkumů jim částečně dávají za pravdu. Romney totiž velmi výrazně uspěl mezi bělošskými voliči. Kdyby rozhodovali o obsazení Bílého domu jen oni, bylo by zcela jasno. Romney v této části voličské základny vyhrál poměrem 59 % ku 39 %. Stejně tak by se Romney nemusel ničeho obávat, kdyby volili pouze muži. U nich měl převahu, i když méně výraznou (hlasovalo pro něj 52 % voličů, pro Obamu jen 45 %).

Jenže tady pozitivní čísla pro republikánského kandidáta končí. Jeho „problém“ začíná u žen. Ty daly u volebních uren přednost Obamovi, a to v poměru 55 % oproti 44 % pro Romneyho. Pro ilustraci je navíc nutno připomenout, že k volbám v USA letos přišlo více žen než mužů (53 % ku 47 %). Ještě méně než ženy ale Romneyho podpořily dvě důležité rasové a etnické skupiny voličů: černoši a tzv. Latinos, jak se v USA říká občanům, kteří pochází z latinskoamerických zemí a mezi kterými dominují lidé s kořeny v Mexiku, na Portoriku či na Kubě. To, že Obamu jako historicky prvního černošského prezidenta v USA výrazně podpoří hlavně voliči s africkým původem, bylo dopředu jasné. Republikánští volební stratégové ale celou dobu věřili, že Obama doplatí na to, že volit nepřijde tolik černochů jako před čtyřmi lety. Vycházeli jednak z předpokladu, že volit prvního černošského prezidenta je jednoduše více vzrušující a mobilizující než jít hlasovat pro první znovuzvolení černošského prezidenta. A svůj optimismus v této otázce republikáni zakládali také na tom, že část černošských voličů zůstane doma, protože se jich jako v průměru sociálně slabších více dotkla ekonomická krize, která vypukla za Obamova řízení Ameriky. Očekávali navíc také, že právě černoši budou nejvíce zklamaní z některých Obamových nenaplněných slibů. Jenže nic z toho se nakonec ve volebním výsledku neprojevilo a Obamova převaha mezi Afroameričany byla opět drtivá. Obama jich získal 93 % a Romney jen 6 %. Úspěchem pro Obamovu kampaň se ukázal i fakt, že černoši tentokrát tvořili 13 % všech voličů.

Propadák u Latinoameričanů Vítězství Obamy mezi černochy se čekalo, proto se jako důležitější zdá, že Romney výrazně prohrál u skupiny, jejíž počet v rámci voličstva stále narůstá a tím tato skupina získává na významu. Tuto skupinu tvoří již zmiňovaní Latinoameričané žijící ve Spojených státech. Latinoameričané navíc nejsou skupinou, kterou by měli demokraté voličsky „rezervovanou“, jak by se mohlo zdát po tom, co mezi nimi před čtyřmi lety výrazně vyhrál

demokrat Obama. Je třeba vzpomenout, že to byli právě Latinoameričané, na kterých byl částečně postaven úspěch George W. Bushe v obou jeho úspěšných prezidentských kampaních. Latinoameričané sice na jednu stranu mají přirozeně blízko k levici díky svému přistěhovaleckému původu, ale na druhou stranu jsou jako lidé příchozí ze silně katolických zemí ochotni naslouchat i sociálním hodnotám americké pravice. Právě to druhé umožnilo mladšímu z prezidentů s příjmením Bush notně v této části elektorátu zalovit. Romneymu se naopak vůbec letos mezi Latinoameričany zabodovat nepodařilo a prohrál zde o celých 44 procent. Ptáme-li se proč, odpověď je velmi jednoduchá. Romney vsadil už v primárkách na ostrou politiku vůči ilegálním přistěhovalcům. Jenže ti se v USA rekrutují hlavně z hispánsky mluvících zemí. Takže se tvrdou rétorikou podařilo v primárkách „odrovnat“ své soupeře z jižních států s vysokým procentem Latinoameričanů, kteří horovali pro umírněnou politiku v otázce přistěhovalectví, ale pro „opravdové“ prezidentské volby si zavřel dveře k jedné z rozhodujících voličských skupin. Kandidát republikánů navíc prohrál i mezi židovskými voliči a za velmi důležitý se považuje také fakt, že s úřadujícím prezidentem nedokázal držet krok u mladších Američanů. To je ale spíše spojováno s odpovědností celé Republikánské strany než s konkrétním rysem Romneyho kampaně či osobnosti.

Vhodná „dvojka“? V souvislosti s Latinoameričany navíc někteří američtí konzervativní komentátoři pochybují o vhodné volbě republikánského kandidáta na viceprezidenta. Romney sáhl po hrdinovi fiskálních konzervativců – poslanci ze státu Wisconsin Paulu Ryanovi. Při jeho nominaci většina strany tleskala, ale dnes se ptá, zda nebylo chybou, že byl vybrán další „bílý muž“ a že se raději nesáhlo po někom s například latinskoamerickým původem, jako je senátor za Floridu Marco Rubio. S ním mohl Romney lépe uspět ve státech s rostoucím počtem Latinos, jako jsou Nevada či Nové Mexiko, a koneckonců hlavně na Floridě, kde finální rozdíl byl jen osm desetin procenta ve prospěch Obamy. Podobně se „po bitvě“ ozývá kritika, že sázka na kandidáta z Wisconsinu byla

příliš odvážná, protože tento stát považovali za hratelný pro republikány jen největší optimisté. Proto by více mohl pomoci kandidát z „bitevních“ – tedy těsných – států, jako byla Florida, Virginie nebo klíčové Ohio. Romney sice nakonec všechny státy, o které se bojovalo, s výjimkou Severní Karolíny prohrál, ale otazníky nad výběrem vhodné dvojky zůstávají. A něco na nich je, protože si musíme uvědomit, že u republikánů letos jak prezidentský, tak viceprezidentský kandidát nevyhrál volby ve svém domovském státě, což není obvyklé.

Ničivé primárky Mezi příčinami Romneyho porážky musíme zmínit také primárky, které byly mezi republikány letos mimořádně divoké a do značné míry odrážely hluboké rozdělení strany na nekompromisní Tea Party a umírněný stranický establishment. Příznivcům Tea Party nikdy Mitt Romney příliš „nevoněl“ a nikoli kvůli mormonské víře, která nakonec ve volbách vlastně nehrála

žádnou důležitou roli, ale kvůli svým umírněným názorům. Romney musel proto celé primárky čelit snaze najít „opravdu“ konzervativního „anti-Romneyho“. To se nakonec nepodařilo, ale Romney si z tvrdé primárkové kampaně přinesl řadu šrámů. Ty hned začal výrazně využívat Obamův tábor, který nasadil během letních měsíců velké finanční prostředky na kampaň, která měla Romneyho vykreslit jako boháče, který vůbec nezná problémy obyčejných lidí. Tím se Obamovi podařilo vymazat Romneyho výhodu v podobě úspěchů a zkušeností v businessu, které by americkému prezidentovi v době recese měly pomoct. Jenže Romney tuhle kartu nikdy nedokázal úplně rozehrát a Obamova kampaň ji naopak umně přetočila do své výhody.

Ale pak se stalo něco, co řada republikánů považuje za rozhodující faktor letošních voleb. Východní pobřeží zasáhla týden před volbami superbouře Sandy a ta posadila Obamu znovu do sedla, když vlastně vymazala poslední týden kampaně, kdy oba rivalové museli své předvolební aktivity fakticky přerušit. Prezident, ztrácející v debatách dech, najednou mohl vystupovat státnicky a trumfnout Romneyho kritiku, že je příliš stranický. Na Romneyho naopak role v době přírodní katastrofy nezbyla a nadějný finiš byl pryč. Republikáni navíc v této souvislosti nemohou zapomenout svému guvernérovi New Jersey Chrisi Christiemu, že v této době společně s demokratem Obamou před médii jezdil po svém státě a poskytl vlastně protivníkovi gloriolu nadstranickosti.

Dva tisíce šestnáct Tato epizoda může ovlivnit ale i volby v roce 2016, o kterých se už začíná samozřejmě spekulovat. Budou mít jiný charakter, protože Obama již nemůže po třetí kandidovat, a proto čekají primárky obě velké strany. U demokratů se mluví hlavně o dvou jménech – o odcházející ministryni zahraničí Hillary Clintonové a stávajícím viceprezidentu Joe Bidenovi. V Republikánské straně je pole širší, ale za fovorita číslo jedna se považuje právě guvernér Christie z New Jersey. Jeho „kamarádíčkování“ s Obamou za časů Sandyho mu může poskytnout výhodu nadstranickosti v samotných prezidentských volbách, ale pro primárky to může být naopak handicap, protože stranou se nese, že tento příběh jen tak nebude zapomenut. Christie ale musí příští rok nejdříve obhájit post guvernéra v tradičně modrém (v Americe levicovém, demokratickém) státě, což nebude nejlehčí úkol. Proto padají i další jména v souvislosti s možnou kandidaturou – například již zmiňovaný Marco Rubio, guvernér Virginie Bob McDonnell, jeho kolega z Indiany Mitch Daniels nebo bývalý guvernér Floridy a bratr posledního republikánského prezidenta Jeb Bush. Jedno je ale jasné: kampaň před volbami 2016 už vlastně začíná. ■

Sandy Obama Romneymu se přesto podařilo v kampani výrazně zabodovat, a to v době prezidentských debat, kdy stáhl Obamův náskok, a zdálo se, že Obamu předstihl.

autor je publicista

21

Zámek Kuks

Tradice a zvláštnosti českého myslivectví Lov a posléze myslivost provází lidstvo od jeho prvopočátků. A v Čechách má obzvlášť silně zakořeněnou tradici, české myslivectví bylo dokonce vyhlášeno takzvanou nehmotnou kulturní památkou, a dokonce aspiruje na zápis do seznamu UNESCO. Právě u nás také mimo jiné vznikl na sklonku 17. století řád sv. Huberta, patrona lovců a myslivců. Ten působí dodnes a mimo řady jiných aktivit se spolupodílí na oslavách Dne sv. Huberta, který každoročně připadá na 3. listopadu.

22

Při této příležitosti stojí za to si připomenout nejen tohoto světce i přetrvávající myslivecké tradice, ale především osudy zakladatele svatohubertského řádu, českého šlechtice a humanisty Františka Antonína Šporka. Ten na poselství legendy o sv. Hubertovi, kterého Bůh „napravil“ pokáráním za zběsilou a nekultivovanou loveckou vášeň, postavil téměř o tisíc let později svatohubertský řád. Hrabě Špork se ovšem zapsal do historie podstatně všestranněji než jen péčí o kultivaci myslivosti: ve své době patřil k nejbohatším šlechticům v Českém království a byl po Rudolfu II. nejštědřejším donátorem kulturních a církevních staveb, na svých panstvích poskytoval i poddaným na tu dobu nevídanou sociální péči. Vystudoval filosofii a právo, pak procestoval téměř celou Evropu, včetně pobytu na francouzském královském

dvoře. Všude sbíral inspiraci a poznatky, týkající se mimo jiné kultury i myslivosti. Mezi skvosty, u jejichž zrodu stál, je zámek Kuks. Založil tu např. jedny z tehdy nejmodernějších lázní, divadlo, operu, Dům filosofů (jakýsi prapředek dnešní Akademie věd), závodiště pro koňské dostihy a soutěže. Na Šporkovu objednávku tu Matyáš B. Braun instaloval strhující galerii soch Ctností a Neřestí. Architektonickou hodnotu má i tamní špitál milosrdných bratří a hospitál, kde se pečovalo o starce a válečné vysloužilce a který ještě za socialismu fungoval jako domov důchodců. Kromě toho všeho se hrabě Špork nikdy nevzdal zájmu o myslivectví a zavádění „lepších mravů“ v péči o zvěř i na honech. Například to znamenalo eliminaci zběsilého zabíjení, zavedení jasných pravidel a důstojných rituálů, včetně projevů úcty vůči (u)lovené zvěři, zavedl také například důsledný výcvik

psů. Věnoval se i lovecké hudbě, která díky němu zaznamenala nemalý pokrok, včetně kvalitně školených trubačů. Nositelem těchto principů byl právě řád sv. Huberta, do něhož vstupovali i význační šlechtici, dokonce králové či církevní hodnostáři. „Řád byl zřízen za tím účelem, aby ti, kteří budou do řádu přijati, byli odvráceni od různých marnivých a záludných skutků a oddávali se raději nevinné a ušlechtilé myslivosti,“ zní zakladatelské motto. Po smrti F. A. Šporka činnost řádu víceméně skomírala, snahy o jeho obnovení byly úspěšné kupodivu za socialismu, v roce 1978, i když samozřejmě působil až do roku 1989 ilegálně. –mš–

Nešvary se objevují, ale úcta k etice převládá O tom, v čem je česká myslivost specifická a nakolik dnešní myslivci vyznávají odkaz svatého Huberta a hraběte Šporka zejména v etické oblasti, jsme si povídali se Štěpánem Bečvářem, místopředsedou klatovské ODS a vášnivým myslivcem, vlastníkem hned několika revírů. Jsme na světě jedinou zemí, jejíž myslivectví bylo vyhlášeno národní kulturní památkou, a dokonce aspiruje na zápis mezi památky UNESCO. Čím jste si to vy, myslivci, zasloužili? Celý soubor mysliveckých zvyků, tradic a rituálů i způsobu lovu a péče o zvěř je ve světě skutečně ojedinělý. Jinde například neexistuje myslivecká mluva, která u nás byla dokonce v roce 1946 včleněna do zákona, který platí dodnes. Samozřejmostí není v zahraničí ani oblečení, které má být v přírodních barvách, nejlépe zelené, případně hnědé nebo šedé. Neodmyslitelný je samozřejmě myslivecký klobouk, kam se na levou stranu za stuhu zapichují například sojčí pírka a takzvané stavovské úlomky, což jsou kousky větviček. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek, což je část větvičky, která se vkládá ulovenému zvířeti do tlamy. Ale takových drobných detailů je celá řada. Třeba při „lovu zdar“ se připíjí jedině levou rukou, zbraň se nosí na levém rameni… Řada zvyklostí pochází z dob Rakouska-Uherska, takže v Rakousku je systém myslivosti tomu našemu asi nejpodobnější. Hlavní legislativní normou vymezující myslivost je zákon o myslivosti. Jak ho hodnotíte? Spíš bych řekl, že přinesl některé pozitivní principy, některé ve mně však valné nadšení nevzbuzují. Proto také má své zarputilé stoupence, pochopitelně hlavně ty, kteří za něj poměrně intenzivně lobbovali, i neméně zarputilé kritiky. To přínosné je podle mě především stanovení velikosti honebního revíru, který musí mít výměr minimálně 500 hektarů. Pro srovnání, například v Bavorsku je to jenom 83 hektarů. Větší revír je výhodnější pro myslivce, ale i pro zvěř. Je třeba si uvědomit, že třeba takový jelen se pohybuje na území kolem tisíce hektarů, takže čím menší jsou revíry, tím víc jich zvěř „procestuje“, tím větší je riziko, že ji zastřelí někdo ze sousedního revíru,

i když ten první ji z chovných důvodů chce uchovat. V malém revíru se stav zvěře hůř monitoruje, což je společně s péčí o zvěř, včetně například přikrmování v období nedostatku přirozené potravy, hlavní povinností myslivců. Monitoruje se početní stav, poměr pohlaví, zdravotní stav, … A jaké jste měl na mysli principy, z kterých, jak jste řekl, nejste příliš nadšený? Spíš bych měl říct, že k nadšení nemají důvod vlastníci pozemků - a v podstatě každý pozemek je součástí nějakého revíru. Zákon totiž vychází víc vstříc myslivcům a majitelé pozemků téměř vůbec nemohou ovlivnit, kdo, kdy a za jakých podmínek bude pořádat na jejich pozemku honitbu. Jak byste hodnotil současné dodržování myslivecké etiky? Podle mých zkušeností většina z nás psané i nepsané etické principy respektuje. Ale samozřejmě se objevují i nešvary. Jedním z problémů je, když jsou někteří jednotlivci víc lovci než myslivci. To znamená, že málo sledují a zohledňují stav zvěře, jde jim hlavně o to, si zastřílet. Tím narušují přirozenou rovnováhu. Paradoxně mohou způsobit nejen vyhynutí daného druhu, ale také naopak přemnožení. Pokud střílejí hlavně kvůli trofejím, vybijí většinu nejsilnějších starších samců. Ti mladší už jsou pak schopni oplodnit samice, což činí v hojné míře, protože jim v tom nebrání autorita těch starších. A klesá kvalita chovu. Nebo nesmyslně střílejí i relativně mladé kusy, které by mohly

přispět ke kvalitě i početní rovnováze na daném území. S tím souvisí i přístupy majitelů některých revírů, které jsou rovněž hrubým porušením myslivecké etiky, pokud za poplatek dovolí komukoli postřílet „cokoli“ v jakémkoli množství. Ale nechci náš rozhovor rozhodně končit tím negativním. Takže opakuji: podle mých zkušeností naštěstí mezi námi převažují ti, kteří etiku ctí. Například pokud stejně jako já revíry pronajímají, tak zároveň sledují stav zvěře, stanovují a hlídají jasné regule lovu, spíše než o získání poplatků za možnost honitby usilují o pomoc od kolegů při péči o zvěř. –red–

23

VÁNOCE

Co ke štědrovečerní večeři aneb není kapr jako kapr

Většina Čechů má typickou štědrovečerní večeři spojenou s kaprem. I když ne každému chutná a ne každý ho ve své domácnosti na Štědrý den servíruje. Nicméně byť je kapr tak trochu na ústupu, zaslouží si v tomto předvánočním období, abychom si připomněli jeho historii, zajímavosti o tomto druhu a případně se inspirovali k méně obvyklým úpravám tohoto pokrmu.

24

Kapr se sice v tuzemsku stal do značné míry jedním ze symbolů Vánoc, ale toto spojení nemá příliš dlouhého trvání – obvyklou součástí štědrovečerní večeře se stal až začátkem 19. století. Jeho chov má však tradici o několik století delší. Pro běžné obyvatelstvo byl tehdy sice nedostupný, ale mniši v klášterech ho ve svých rybníčcích poměrně běžně chovali pro období půstu. Odtamtud se občas dostal na stoly šlechtických dvorů, kde zachutnal panstvu, takže se velmi rychle z výlučně postního jídla stal i pochoutkou urozených pánů a dam a zabydlel se i v panských rybnících. Později si na něm mohli občas pochutnat i zámožnější měšťané. „Prostý lid“ v duchu křesťanských tradic sice dodržoval postní zvyky a věděl, že v daných obdobích se sluší konzumovat rybu, ale málokdo si ji mohl dovolit. Často se proto připravovalo alespoň pečivo a cukroví ve tvaru ryby. Později, také díky Rožmberkům a rozvoji jihočeského rybníkářství, se stala štědrovečerní večeře bez kapra takřka nemyslitelnou. Ještě za první republiky byl velmi rozšířený také o Veli-

konocích – před velikonočními svátky stály na ulicích fronty před káděmi se zejména jihočeskými kapříky, jejichž spotřeba byla tehdy téměř srovnatelná s Vánocemi. Dnes by asi velikonoční nádivku a dobře propečené jehněčí vyměnil za kapra málokdo, ovšem zajímavější je, že se ocitá na ústupu i o Vánocích. Vysvětlení je poměrně logické: ne každý kapr je chutný, občas je cítit bahnem a pokud jsme například jako děti museli před Ježíškovou nadílkou povinně konzumovat ne příliš chutného kapra, dodnes k němu máme obezřetný postoj (i když, dlužno dodat, když natrefíte na „vydařeného“ kapra, je to skutečná pochoutka, nemluvě o tom, když si troufnete na odvážnější recept než je obalovaný v trojobalu). Dalším důvodem je množství kostí, které mimochodem některé lidi odradilo od konzumace ryb vůbec v mylné představě, že riziko

kostí je spojeno se všemi rybami. A v neposlední řadě hraje roli i to, že kapříci patří k tučnějším rybám, což lidé, kteří si hlídají každé kilo, nevidí rádi. Takže během roku jednoznačně vítězí a o Vánocích postupně sílí poptávka po „bezkostnatých“, dietnějších a celkově zdravějších rybách. Jak jsme si ověřili i v restauracích a náhodně dotazovaných domácnostech ve svém okolí, největší oblibě se těší losos, stoupá zájem o rozmanité mořské ryby. Z těch sladkovodních je oblíbenější než kapr nejen pstruh, ale třeba i líni, amuři a tolstolobici. Mimochodem, možná bude výhledově k mání kapr bez nebezpečí bahnité příchuti. Vědci z Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického při budějovické Jihočeské univerzitě vyvinuli speciální krmivo, které činí kapří maso kvalitnějším, „nebahnitým“, a dokonce zdravějším, protože je méně tučné, zato bohatší na zdraví prospěšné omega-3 mastné kyseliny. Zatím je ale nutné si počkat, kolik rybářských podniků bude do nákupu této patentované novinky investovat. To ale nic nemění na tom, že navzdory tvrdé konkurenci zůstává kapr spojen s řadou zajímavostí.

Nevinný krasavec i nebezpečný predátor Pravděpodobně byl první domestikovanou rybou. Rychlé rozšíření jeho chovu nejen u nás vycházelo z toho, že poměrně rychle vyrůstá do velikosti vhodné ke konzumaci a jeho maso je – nebo přinejmenším bylo v dobách rozmachu kapřího cho-

Kapr vařený v moštu Kapří porce osolíme a necháme 1 až 2 hodiny odležeti. Zatím dáme do kastrolu na 2 kg ryby 38 dkg ustrouhaného perníku, 1 cibuli se čtyřmi zapíchnutými hřebíčky, trochu nakrájených zeleninových kořenů, 12,5 dkg cukru, 1 bobkový list, několik zrnek pepře a koření, přilijeme 2 l moštu, uvedeme do varu, vložíme do toho dobře osušené kapří porce a 20 dkg čerstvého másla, 10 min. povaříme, načež pošírujeme ještě asi 1/4 hod. Touto omáčkou zalité porce podáváme se slanými brambory a kyselým nebo dušeným zelím.

Kapr s biskupskou omáčkou Připraveného kapra omyjeme, nakrájíme na kusy, posolíme, přičemž uděláme na povrchu několik zářezů. Pak necháme na másle zapěniti 3 jemně usekané šalotky a lžíci mouky, přilijeme 1/2 l červeného vína, přidáme jemně odříznutou kůru zeleného trpkého pomeranče, trochu cukru, méně než lžíci soli, trochu citronové kůry; omáčku necháme na mírném ohni zavařiti, vložíme do ní rybu, povaříme a podáváme s touto omáčkou.

vu – považováno za dosti chutné a kvalitní. Kvůli tomu se rozšířil po celé Evropě, ale ne všude to bylo potěšující. Ukázalo se totiž, že zdánlivě líně neškodný tlouštík se mimo své původní prostředí stává nebezpečným predátorem a nelítostně likviduje jak rybí příbuzenstvo, tak obojživelníky, plazy i rostliny, což mimo jiné potvrdily i pokusy chovat ho v Austrálii. Zkrátka je to ničitel celých vodních ekosystémů. Opačným extrémem je, že získal i podobu nevinné okrasné ryby, na jejíchž barevných kreacích se podíleli zejména japonští šlechtitelé.

Vzpomínka na slavného majitele rybích restaurací Z některých pramenů je zřejmé, že od dob renesance se k nám do sídel vyšších, tedy hlavně šlechtických kruhů dovážely i různé exotické pokrmy včetně doslova zaledovaných mořských živočichů. O jejich větším rozšíření lze mluvit vlastně až s první republikou a pak s nedávnými 90. lety, protože za socialismu téměř nebyly k mání, když pomineme olejovky, uzenou makrelu, případně pečenáče.

V každém případě je na místě si s úctou připomenout člověka, který (u)dělal rybím pokrmům v tuzemsku tu nejlepší reklamu. Díky němu se Češi měli možnost seznámit i s do té doby u nás pro většinu neznámými rybami a hlavně si pochutnat na jídlech podle rozmanitých receptur z rozmanitých koutů světa. Řeč je o Jindřichu Vaňhovi, jehož jméno znal za první republiky snad každý. Věhlasný byl i jeho rybí bufet v jedné z pasáží Václavského náměstí, postupně vznikla celá stejně zaměřená síť jeho podniků. Dlužno dodat, že jeho podnik jednu dobu dokonce provozoval vlastní námořní flotilu, která podnik zásobovala. Sám Vaňha o něm s neskrývanou pýchou píše: „O podniku Vaňhova rybárna mohu s pýchou prozraditi, že jest i za hranicemi tak znám a vážen, že jsem byl již několikrát vyzván, abych založil v cizině podnik podobný.“ I dnes mnozí možná znají Vaňhovu unikátní rybí kuchařku, která před pár lety znovu vyšla. V předmluvě autor poukazuje na to, že zcestoval „světa kraj

a u přemnohých rybami se živících národů nasbíral vrchovatou vrš výborných a nádherných receptů, jež mi bylo zatěžko nechat spát v šuplíku.“ Pro ty, kteří Vaňhovu kuchařku nevlastní, a tudíž onu „vrš výborných a nádherných receptů“ neznají, uvádíme v rámečku alespoň dvě ukázky. Komunisté sice samozřejmě všechny restaurace – i ty Vaňhovy – znárodnili, ale ona původní rybárna na Václavském náměstí alespoň zůstala rybárnou, kterou znal přinejmenším každý Pražan. V té době rozhodně nebylo mnoho takto specializovaných podniků, kde jste si mohli dát nejen kapra nebo pstruha, ale třeba i candáta, lína, úhoře nebo sumce, o rybím salátu nemluvě. Mimochodem, pivo tu stávalo neuvěřitelných devadesát halířů, stěny zdobily namalované ryby v nadživotní velikosti. Závěrem nám nezbývá, než vám popřát dobrou chuť, ať už se budete inspirovat Jindřichem Vaňhou nebo si dáte klasického obalovaného kapra s bramborovým salátem či cokoli jiného. –red–

INZERCE

25

KULTURA

Prosinec láká na komiksy i památky SIGNÁLY Z NEZNÁMA Dům umění města Brna do 13. ledna 2013 O tom, že dobrý komiks nenajdeme jen v zahraničí, přesvědčí diváky unikátní výstava s názvem Signály z neznáma. Rozsáhlý projekt mapující devadesát let českého komiksu, který přinesl brněnský Dům umění, představuje dějiny této oblíbené disciplíny od roku 1922, tedy od prvních krůčků komiksové tvorby u nás, až po současné umělce a trendy. Návštěvníci tak mají možnost posoudit, jak dlouhou a rozmanitou cestu urazilo toto populární médium, a zcela jistě budou překvapeni, s kolika oblíbenými výtvarníky a jejich hrdiny se na ní potkají. Zároveň se mohou přesvědčit o tom, že současní čeští tvůrci drží krok se světovou produkcí a obohacují ji svým nezaměnitelným stylem. Výstava ukazuje komiks jako svébytnou uměleckou disciplínu zdaleka ne určenou pouze dětem a čtenářům braku, jak se někdy mylně usuzuje. Ať už patříte mezi milovníky kreslených příběhů, nebo se s ním teprve seznamujete, přehlídku českých výtvarníků můžete obdivovat až do 13. ledna 2013. www.dum-umeni.cz

MOŽNOSTI DIALOGU dům U Kamenného zvonu, Praha do 3. února 2013 Není pochyb, že Jan Švankmajer dosáhl světové popularity především díky své filmové tvorbě. Nejen milovníci kuriozit nyní mají možnost vidět, že tím jeho dílo zdaleka nekončí, právě naopak. Výstava Švankmajerových výtvarných prací s podtitulem Mezi filmem a volnou tvorbou, která je v současné době k vidění v galerii pražského domu U Kamenného zvonu, otevírá možnost nahlédnout do fascinující krajiny autorovy obrazotvornosti, rozprostírající se za filmovým okénkem. Výtvarník, loutkář, režisér a scenárista poodhaluje pohled na tvůrčí proces, který doprovází vznik jeho snímků. Návštěvníci tak mohou žasnout nad autorovými deníky, kreslenými a technickými scénáři, plakáty nebo rekonstrukcemi scén, ale mají také jedinečnou možnost poznat díla, která byla filmem inspirována a dovolila tak nápadům, jež by jinak zůstaly zapomenuty, rozvinout se do podoby nejrůznějších objektů, grafik, koláží a celé řady dalších dechberoucích surrealistických kreací. www.citygalleryprague.cz

FORMAN FESTIVAL Městská knihovna v Praze 7.–13. prosince 2012

26

Černý Petr, Amadeus, Vlasy, Přelet nad kukaččím hnízdem... mohli bychom pokračovat ještě dlouho, neboť filmografie Miloše Formana, nejznámějšího českého režiséra, který si dokázal získat uznání také v zahraničí, je velmi široká a různorodá. K příležitosti jeho letošních osmdesátých narozenin uvede Městská knihovna v Praze jedinečnou retrospektivní přehlídku, na níž připomene celoživotní tvorbu tohoto výjimečného režiséra. Organizátorům se podařilo shromáždit veškeré Formanovo dílo hrané i dokumentární, tedy jak jeho snímky domácí, tak exilové filmy, které vytvořil ve Spojených státech. Aby ani skalní fanoušci nepřišli zkrátka, navrch přidali ještě bonus ve formě krátkého experimentu I Miss Sonia Henie, na němž se autorsky podílel za velmi kuriózních okolností. Forman Festival bude lákat diváky každý den od 7. do 13. prosince. formanfestival.cz

památky UNESCO do roku 2013 Proč obdivovat záři barevných světel jen na silvestra? Díky akci Rozsviťte UNESCO se jimi můžete kochat po celý rok, navíc v těch nejkrásnějších místech v Čechách i na Moravě. U příležitosti 40 let od podpisu Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a 20. výročí zápisu prvních českých památek do fondu UNESCO vznikl projekt, jehož cílem je zprostředkovat tato díla veřejnosti v těch nejatraktivnějších barvách. A to doslova. Slouží k tomu jedinečná multimediální a světelná show, naplánovaná během roku 2012 a 2013 pro každé z dvanácti míst na seznamu UNESCO. Netradičně nasvětlené památky viděli letos už návštěvníci Telče, Olomouce, Třebíče a Žďáru nad Sázavou. V úterý 4. prosince se dočká také Český Krumlov a příští rok podívaná poputuje do Prahy, Kutné Hory, Brna, Holašovic, Kroměříže, Lednicko-valtického areálu a Litomyšle. Internetová stránka projektu nabízí nejen přesná data akcí, ale také fotogalerie z míst, kde už projekt proběhl. www.unesco2012.cz

Vánoční dobročinná sbírka Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových od 1. 12. 2012 do 6. 12. 2013 Slavnostní rozsvěcení vánočních stromků na náměstích se již stalo tradicí. A protože pod stromeček patří dárky, jsou tato setkání často příležitostí udělat dobrý skutek a obdarovat ty, kteří to nejvíce potřebují. Jednou z takových dobročinných akcí je veřejná sbírka Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových, jejíž výtěžek je věnován na pomoc sociálně znevýhodněným dětem. Sbírka sice trvá po celý rok, avšak její nejkrásnější část připadá právě na Vánoce. Letos byla již po sedmé zahájena slavnostním rozsvícením stromku na Jiřském náměstí Pražského hradu. Zatímco doposud začínala vždy první adventní neděli, letos se dobrodinci v čele s první dámou sešli už v sobotu 1. prosince. O den se tak prodloužila doba, kdy je možné věnovat příspěvek na pomoc dětem. Proto neváhejte a vydejte se také na sváteční procházku po Pražském hradě. Kasička pro všechny štědré dárce bude pod stromkem umístěna až do 6. ledna. Sbírka samozřejmě nekončí ani po Třech králích. Příspěvky můžete dál posílat elektronicky. Přijdete ovšem o pohled na rozzářený stromeček. www.nadacnifondklausovych.cz

LOUSKÁČEK 3x JINAK Praha a Liberec prosinec 2012– leden 2013 Nenašli bychom klasičtější vánoční pohádku než příběh o Louskáčkovi. Alespoň na baletní scéně. S netradičním nastudováním letos přišlo Divadlo F. X. Šaldy. Režisérka Alena Pešková dokazuje nadčasovost hudby P. I. Čajkovského, a tak se Klára a princ Louskáček přenesli do světa současnosti. V Liberci se představí 18. a 23. prosince. Dva oblíbené vánoční příběhy v jeden spojil maďarský choreograf Youri Vamos, který se ve svém nastudování inspiroval pohádkou Charlese Dickense. Jeho Louskáčka – Vánoční příběh uvádí Národní divadlo v Praze. Vedle vynikajících tanečníků účinkuje Kühnův dětský sbor pod vedením dlouholetého sbormistra Jiřího Chvály. Vidět jej můžete po celý advent i mezi svátky. A pokud vám předvánoční shon návštěvu divadla nedovolí, nezoufejte, Louskáček se na jeho scéně zdrží až do ledna. Do třetice je tu tip pro rodiče, kteří svým dětem nechtějí upřít radost z této pohádky, ale balet je pro ně příliš velké sousto. Divadelní prkna vyměňte za ledovou plochu a na svatého Štěpána navštivte Louskáčka v podání státního baletu z Petrohradu v pražské Tipsport aréně. www.saldovo-divadlo.cz, www.narodni-divadlo.cz, www.luskacik.sk –red–

Foto: Dům umění města Brna, Galerie hlavního města Prahy, Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, Pavel Hejný, outnow.ch, www.unesco-czech.cz

ROZSVIŤME JE!

27

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Funkcionalistický palác Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově obsadila v květnu 1945 jednotná odborová organizace

Třetí republika – 1022 dní na cestě k totalitě... Francouzskou tradici oddělovat řadovými číslicemi historii republiky podle zlomových historických etap jsme přejali jen částečně. Vzpomínáme sice spolu s pamětníky v dobrém na Masarykovu „první republiku“, čteme občas statě historiků o krátké a smutné existenci „druhé republiky“, která trvala několik měsíců po mnichovském diktátu do okupace zbytku českých zemí německými nacisty v březnu 1939, ale o existenci tzv. „třetí republiky“, kterou velká část českého národa zcela dobrovolně převedla do komunistické diktatury, jsme si zvykli hovořit již málokdy. Přitom právě tato republika by nám měla být vždy výstrahou i v současnosti…

Tanec na českém Titaniku

28

Za „třetí republiku“ v naší historii můžeme považovat dobu mezi 10. květnem 1945, kdy do osvobozené Prahy

přiletěla podstatná část tzv. „košické vlády“ v čele s jejím premiérem sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem, a 25. únorem 1948, kdy těžce nemocný prezident Edvard Beneš pod drtivým nátlakem jmenoval po málo promyšlené demisi demokratických ministrů novou „obrozenou“ vládu komunisty Klementa Gottwalda. Toto období, ve kterém si lidé do značné míry zcela dobrovolně ukrajovali ze své čerstvě nabyté svobody, lze zařadit do dvou obrazů. Ten první ve svých vzpomínkách nastiňuje maminka autora tohoto článku: „Byli jsme mladí a vychutnávali jsme si svobodu plnými doušky – plesy, zábavy, kino, výlety, první lásky. Byly to po protektorátní hrůze nejhezčí roky života. Nějak nám při tom nedocházelo, jak nám komunisté pomalu svou propagandou i tlakem na nové zákony obtáčejí smyčku kolem krku. Byli nám sice protivní, ale na Západ

Jindřich Marek

Znak republiky zůstal stejný jako v letech Masarykových, demokracie však v zemi kvapně ubývalo

jsme měli stále vztek za mnichovskou zradu a Sovětský svaz jsme považovali za našeho spojence a osvoboditele. Když nám někteří hrdinové z Dukly z řad volyňských Čechů a Rusínů vyprávěli hrůzné věci o sovětském systému,

mnoho z nás, i nekomunistů, jim moc nevěřilo a myslelo si, že přehánějí…“ Druhý obraz představuje vytrvalá mravenčí práce komunistů s masivní podporou intelektuálů a levicové mládeže v modrých košilích tehdejšího SČM (Svazu československé mládeže) na popularizaci termínu lidová demokracie. Mnoha lidem začal stále více unikat zásadní fakt, že demokracie nemá mít přívlastky. To je však bohužel stále více i problém dneška, kdy mnoho polovzdělaných levicových populistů řve na některých protivládních demonstracích, že chtějí pro změnu „přímou“ demokracii…

Odbory v politickém kolbišti Nejzhoubnějším výsledkem poválečného sjednocování byly odbory v podobě tzv. Revolučního odborového hnutí (ROH). Zatímco v demokratických zemích je možná pluralita odborových organizací od křesťanských přes socialistické až po apolitické organizace v podobě ryze stavovských odborů, zde již v květnu 1945 odbojová skupina Ústřední rada odborů (ÚRO) v čele s bezpáteřným kariéristou sociálním demokratem Evženem Erbanem šla nesmlouvavě za vytvořením jednotné celostátní odborové organizace. Již 6. května 1945 byla povstaleckou Českou národní radou (de facto jejím

Past jménem Národní fronta Rámcem veškerého politického dění se stala pro celou republiku komunistická past jménem Národní fronta. Kdo nebyl v Národní frontě, neměl de facto nárok na existenci. V českých zemích byly povoleny jen čtyři politické strany, z nichž pouze tehdejší lidovce bylo možné do jisté míry považovat za pravicovou konzervativní (respektive nesocialistickou) stranu. Nejúspěšnější politická síla předmnichovské republiky – agrárníci – byla zakázána, a tak si komunisté rychle a snadno dláždili cestu k moci. Heslem tehdejší doby byla „jednotná organizace“ čehokoliv. Již 8. června 1945 například zástupci tří ze čtyř politických stran v českých zemích (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) podepsali Dohodu o společném postupu stran národního bloku pracujícího lidu měst a venkova. Součástí dohody byla úmluva o vytváření jednotných společenských organizací, např. mládeže, družstev a zemědělců a také odborů! Sjednocovala se tělovýchova, odbojáři či umělci, kteří ve své zaslepenosti a touze po snazším přístupu k penězům s nadšením vítali 1. srpna 1945 „sjednocení“ kinematografie při prezidentově podpisu dekretu, kterým byl zestátněn československý film. Málokdo si při tom kolotoči sjednocování všímal, že vedení každé sjednocené organizace rychle a celkem nenápadně opanovali komunisté se svými sociálnědemokratickými nohsledy, kteří se na svém XX. sjezdu v říjnu 1945 v čele se Zdeňkem Fierlingerem zřekli demokratického reformismu a znovu se přihlásili k marxismu…

Evropa i dnes trpí tím, že má vždy více Chamberlainů než Churchillů

tak již od bojů na pražských barikádách (viz článek „Jak odboráři ukradli Pražské povstání“ – Listy ODS 5/2012) jen politikařili jako prodloužená ruka jedné politické strany a této tradici zůstali věrní až do dnešních dní.

Osudné křižovatky

Bývalý generál a americký politik G. C. Marshall byl iniciátorem plánu hospodářské pomoci válkou rozvrácené Evropě, který Československo ke své velké škodě po Stalinově nátlaku odmítlo

úřadujícím místopředsedou komunistou Josefem Smrkovským) pověřena k převzetí všech odborových svazů a spolků v českých zemích. Již o třináct dní později ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Václava Noska svým výnosem označilo ÚRO za právního nástupce všech odborových organizací. To vše potom definitivně potvrdil zákon č. 144/1946 Sb. z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci s názvem Revoluční odborové hnutí. Zákon opět potvrdil převedení majetku všech odborových organizací na ROH, které tak od počátku získalo velké pravomoci i vliv, který využíval zvláště předseda ROH Antonín Zápotocký zcela ve prospěch komunistů. Odborářští bafuňáři

Zlomových okamžiků, kdy si Češi na sebe v letech 1945-1948 pletli pořádný bič, bylo v té době opravdu mnoho. Jedním ze zcela zásadních byly parlamentní volby v květnu 1946, které na rozdíl od Slovenska, kde Demokratická strana porazila tamní komunisty v poměru 61 : 30, ovládla v českých zemích levice. Komunisté zde získali 40,17 % hlasů a jejich věrní sociální demokraté 15,58 %. Volby vyhráli bezuzdnou demagogií, ve které živnostníkům a zemědělcům slibovali, že nikdy nesáhnou na jejich majetky, protože chtějí budovat socialismus postavený na československých specifikách. Jejich ministr zemědělství Július Ďuriš rozdával navíc v pohraničí po odsunutých Němcích půdu a osobně

Země, které přijaly Marshallův plán, této pomoci nikdy nelitovaly

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Naivní sny o „specifické“ národní cestě Československa k humánnímu socialismu vzaly rychle za své

na desítkách shromáždění předával rolníkům na ní dekrety. To byl také jeden z významných rozdílů práce levicových a pravicových politiků. Komunisté ve snaze uchvátit moc v zemi doslova dřeli od rána do večera. Schůze střídala schůzi, veřejná shromáždění se množila jako houby po dešti, rafinovaně promyšlené nátlakové akce se řetězily a žily s pomocí záplavy článků skandalizujících nepohodlné oponenty. Psychóza o „piklech reakce“ se stala součástí celospo-

Mladí milovali ve 40. letech svobodomyslný swing, který však vadil nacistům i komunistům. Hvězda té doby Inka Zemánková se proto po určitý čas musela v 50. letech živit jako traktoristka

30

lečenského vědomí, zatímco nekomunističtí politici většinou brali politiku jako doplněk k plesům, tenisu či mysliveckým honům. Že by to byla podoba s dneškem jen čistě náhodná? Jednou z naivních vizí té doby, kterou lze zjednodušeně nazvat „demokracií nemyslících jásajících davů“, bylo heslo,

že tehdejší Československo může tvořit ideální most mezi Východem a Západem. Zatímco komunisté s tímto názorem souhlasili jen z taktických důvodů, mnozí sociální demokraté mu naivně věřili a národní socialisté a lidovci v tomto názoru hledali útěchu pro budoucnost ve víře, že třeba nebude tak temná, jak mohla jasnozřivějším lidem připadat. Málokdo však připouštěl, že „milovaný osvoboditel“ – Stalinův Sovětský svaz –, který již v říjnu 1944 na Podkarpatské Rusi jasně dokázal, že svého malého československého spojence považuje za válečnou kořist, hodlá s nějakou teorií mírumilovného mostu souhlasit. To se zcela projevilo v otázce amerického Marshallova plánu na hospodářskou pomoc poválečné Evropě. Země, které tento plán přijaly, zaznamenaly v poměrně krátké době ekonomický

Lidové milice – hrobaři „třetí republiky“; pomáhali jim v tom i všichni pasivní či málo přemýšlející občané. A nebylo jich tehdy málo…

růst. Československo mezi nimi nebylo a poměrně rychle se tak zařadilo do zaostalejší východní části evropského kontinentu. Československá vláda, která původně s účastí na pařížské mezinárodní konferenci o tomto plánu souhlasila, náhle svou účast na ní 10. července 1947 na narychlo svolaném zasedání odvolala. Došlo k tomu na příkaz komunistického předsedy vlády Klementa Gottwalda, který tehdy byl s delegací v Moskvě, kde se setkal se Stalinovým velice ostrým nesouhlasem. Nic nezmohly ani protesty přítomného ministra zahraničí Jana Masaryka, který se pokusil Stalinovi vysvětlit, že československý postoj není namířen politicky proti Sovětskému svazu, ale vyplývá z dlouhodobé hospodářské provázanosti Československa s ekonomikami západních zemí (SSSR byl na počátku roku 1947 až na šestém místě, co se týče objemu vzájemného obchodu). Komunisté doma však zcela zmanipulovali zasedání vlády, která byla sice

usnášeníschopná, ale chybělo na ní osm ministrů! Ovlivnit ji nemohl prezident Beneš, který v noci před schůzí utrpěl těžký záchvat mrtvice, komunistický státní tajemník Vladimír Clementis navíc patrně lhal, když tvrdil, že s ním mluvil a že prezident s odvoláním naší účasti na konferenci souhlasí! Členům vlády byly zatajeny i důležité telegramy dvou nepřítomných sociálnědemokratických členů vlády! Bohumil Laušman, v té době na dovolené, zaslal vládě stanovisko, ve kterém odmítal jako ministr průmyslu zodpovědnost za následky, jestliže dojde k odvolání původního usnesení vlády, a ministr výživy Václav Majer (na obilní konferenci v Paříži) rovněž důrazně protestoval proti jakékoli změně usnesení ze 7. července a proti odvolání naší účasti na konferenci o Marshallově plánu. Když se Jan Masaryk vrátil z Moskvy, pronesl hořce: „Odjížděl jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu, vracím se jako Stalinův lokaj.“ Když bývalý britský premiér Winston Churchill 5. března 1946 na univerzitě ve Fultonu v americkém státě Missouri u příležitosti udělení čestného doktorátu ve svém projevu prohlásil, že „napříč kontinentem se od Štětína po Terst spustila železná opona“, nebralo ho tehdy u nás moc lidí vážně. Nyní v červenci 1947 již bylo možné říci, že příslovečná „železná opona“ dosedla na naši zemi také, i když do komunistického „ústavního“ převratu v únoru 1948 ještě chybělo celých sedm měsíců. autor je historik a publicista

Jan Masaryk – z ministra suverénního státu Stalinovým lokajem snadno a rychle, použijeme-li jeho vlastní citát