2012

ZPRAVODAJ HABR 3/2012 Pro sbory Havlíčkův Brod, Ledeč nad Sázavou a skupinu Chotěboř

Verše na rok 2012 Havlíčkův Brod – Chci na věky pobývat v tvém stanu, utéci se do stínu tvých křídel. Žalm 61, 5 Chotěboř - Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5, 14 – 16 Ledeč nad Sázavou – Člověk má všechny své cesty za čisté, jeho pohnutky však zkoumá Hospodin. Hospodinu svěř všechny své činy, tvoje úmysly se potom naplní. Přísloví 16, 2 - 3 Právě začínáte číst poslední číslo Habru letošního roku. Tak mě napadlo, že vy sboroví – ledečáci, chotěbořáci, broďáci – ani nevíte, kdo všechno náš Zpravodaj už čte. Nejsme to jen my, místní, ale Zpravodaj pokaždé putuje snad do všech koutů naší vlasti – např. do Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Ostravy, Jihlavy, Hradce Králové……, tam všude si náš Zpravodaj našel svoje pravidelné čtenáře. Tak bych v tomto čísle chtěla popřát požehnané čtení vám místním, ale tentokrát i všem, kteří sice nepatří do našeho sboru, ale Zpravodaj pravidelně čtete. Je to pro nás čest a vážíme si toho. Takže, všem, čtenářům tohoto čísla, ať se nachází zrovna kdekoliv, přejeme, aby mu obsah Habru přinesl radost, povzbuzení a třeba inspiraci pro vlastní život. JŠ

Dopisy z jiného světa Jan, učedník, který nejlépe pochopil rozměr Ježíšovy lásky, ten, kterému Ježíš svěřil svou matku ve chvíli, kdy umíral na kříži, tak tento Jan stále žije. Jako vězeň na malém ostrově Patmos. Píše se rok 96 po Kristu. Janovu vězeňskou kobku najednou zaplavuje světlo a Jan slyší hlas, hlas větru, který k němu promlouvá. Byl to Ježíš, který Janovi diktuje sedm dopisů, které jsou určeny sedmi církvím. Sedm církví představuje sedm hvězd, které Ježíš drží ve svých rukou. Stále častěji se objevuje myšlenka, že hvězdy ovlivňují náš osud, naši budoucnost. Je to však Ježíš, který drží vše ve svých rukou, i budoucnost své církve. Budoucnost, kterou symbolizuje těchto sedm hvězd. Ježíš říká Janovi: „Napiš, co jsi viděl – to, co je, i to, co se má stát potom.“ Jan před očima uvidí historii světa. Dějiny jeho doby i to, co teprve přijde. A nejlepší na tom je, že se to týká i naší doby, i nás. „To, co vidíš, napiš a pošli sedmi církvím: do Efezu, Smyrny, Pergamonu, Thyatiry, do Sard, Filadelfie a do Laodikeje.“ V Malé Asii bylo mnoho církví, proč právě těchto sedm? Protože každá tato církev se stává symbolem díky své historii a jménem. Těchto sedm měst navíc tvoří na mapě kruh. Číslo sedm je v Bibli symbolické, zvláště v knize Zjevení. Znamená úplnost, dokonalost, celek a dokončenost. EFEZ – je to nejdůležitější přístav té doby, město je vidět už z velké dálky. Z toho důvodu je Efez vybrán, aby představoval první církev v historii, nositelku prvního světla. „Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě“ (Zjevení 2;3) Je doba začátků křesťanství. Je však riziko, že se prvotní církev velice rychle usadí, lidské nadšení většinou dlouho netrvá, obzvláště, když na nás přijdou zkoušky. A lidé v první církvi velice trpěli. „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na začátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív.“ (Zj. 2;4a5) Jak rychle zapomínáme na svá rozhodnutí a předsevzetí… Slovo Efez znamená „žádoucí“, protože tato církev má to štěstí, že je mladá, jsou v ní lidé, kteří se osobně setkali s Ježíšem, to je velká přednost, ale pozor na ochabnutí nadšení.

SMYRNA – Město, které prožilo mnoho utrpení, v roce 600 př.K. jej Lydové zničili, znovu vystavěno bylo za čtyři století. Název pochází ze slova „myrha“, což byl parfém používání k obětem či balzamování. Smyrna může být přeložena také jako „trpkost“. Druhá etapa církve – pronásledování ve 2. Století. Vždy se našla záminka pro vraždění křesťanů. „Vím o tvém soužení a chudobě, ale jsi bohat, vím, jak tě urážejí… Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj. 2;9a10). Židé v prorockých textech chápou jeden den jako jeden rok – je to symbolický kód. K nejhoršímu pronásledování křesťanů došlo za vlády Diokleciána. Jeho dobu označují historikové za dobu mučedníků. V roce 303 vydal císař edikt, který nařizoval pronásledování všech křesťanů. O konec masakru se zasadil v roce 313 císař Konstantin. 303 – 313: přesně deset let. Bible hovoří o soužení, které bude trvat deset dní. PERGAMON – Historik Plinius považoval Pergamon za nejslavnější město v Asii – politické, kulturní a náboženské centrum. Název znamená „citadela“ nebo „slavné město“. Dopis je však dost kritický: „Mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balámova, který učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva.“ (Zj. 2;14) Balák a Balám, kdo to byl? Známé postavy izraelských dějin. Oba se snažili uspokojit národ kompromisy. Míchali omyl s pravdou. A jak dál postupovala křesťanská církev? Po roce 313, kdy Konstantin poskytl křesťanům svobodu. Začalo se usmiřovat politika a náboženství. Nastala svoboda a právě v této svobodě se začalo křesťanství mísit s pohanskými náboženstvími. Právě v této době se mění den odpočinku sobota na neděli. Důvod? Neděle byla dnem slunce a slunce bylo považováno za boha. Úryvek z Konstantinova dekretu: „Nechť se křesťané nechovají jako židé, kteří v sobotu zahálejí. Nechť obyvatelé přeruší svou práci ve ctihodný den slunce.“ Tento výnos lze najít v kánonu laodicejského koncilu. Církev začala ztrácet svoji identitu Když se náboženství začne mísit s politikou, dochází k nejhoršímu. THYATIRA - Čtvrtá etapa dějin církve. Thyatira znamená „zneužívání obětí“. Žel právem: „Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a účasti na modlářských hostinách.“ (Zj. 2,20) Kdo byla Jezábel? Královna, která přivedla izraelský národ ke krvelačnému kultu boha Baala. Ve čtvrtém století se křesťanská církev dostává k politické moci. Mimochodem Thyatira je známa výrobou purpurové barvy a purpur je královská barva. Tato církev je obviněna z toho, že si přivlastnila Boží autoritu, touží po moci a zapomíná na svoje poslání. Jsme krůček od období, kdy se církev začne vyznačovat netolerancí, pronásledováním, inkvizicí. Církev šíří smrt. Je to dlouhé období od 6. Do 16. Století. Ale i zde existují křesťané, kteří chtějí zůstat věrní Bohu – František z Asii, Piere Valdo, John Wycliff, Jan Hus. Luther a další. Jsou to hrdinové víry, nebáli se jít proti proudu za cenu vlastního života. Pevně se přichytli Ježíšových slov: „Držte se toho co máte, dokud nepřijdu.“ V této době se objevuje myšlenka Ježíšova druhého příchodu. SARDY – Slovo Sardy znamená „ostatek“. Dopis této církvi hovoří o věrnosti některých lidí – o ostatku. V dějinách křesťanství symbolizuje církev v Sardech hnutí, které se vrací k pramenům. Nastává doba reformace, návrat k Bibli a k pramenům křesťanství. Návrat k tomu, co vytváří naši identitu. Pryč s tradicí, která pohltila krásu evangelia a Ježíšova poselství. Přesto i zde je výtka: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem.“ (Zj. 3;1) Co se tedy stalo? Nové reformní hnutí rychle zapomíná. Natolik se zaobírá spravedlností, že i ono nakonec sklouzne k netoleranci. Žel i reformátoři mají svoje inkvizitory, jako bychom byli zachránění díky tomu, co si myslíme. Kalvín nechal upálit vědce, kteří měli jiný názor než on. Luther násilně trestá katolíky a Židy a odsuzuje k záhubě všechny, kteří jej nenásledují. Opět moc a politika ničí. Ti, kdo si nepřipomínají dějiny jsou odsouzeni k tomu, aby je stále opakovali. Zde už dopis přímo hovoří o Ježíšově druhém příchodu: „Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ (Zj. 3;3) FILADELFIE - konečně nádherné jméno „bratrská láska“. Po období plném násilí se konečně otevírají dveře: „Otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“ (Zj. 3;8) Od konce 18. Století nastává velké duchovní probuzení. Vznikají Obrozenecká hnutí. Misie se rozvíjí v Indii, Africe, Asii. Biblické společnosti se rozvíjí, jako nikdy před tím.

V dějinách lidstva jde o největší hnutí očekávající Boží království. Mnozí horlivě vyhlížejí druhý Ježíšův příchod. Až do této doby se o druhém příchodu Ježíše takřka vůbec nemluvilo. Vznikají adventní hnutí, očekávající příchod. Z něj vzniká několik církví, i adventisté sedmého dne. Proroctví o druhém příchodu je naléhavé: „Přijdu brzy, drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.“ (Zj. 3;11) LAODIKEA – Žel, nastává ještě jedno období, vše už vypadalo tak nadějně, ale ještě neměl být konec. Dopis sedmé církvi se týká naší doby. Myšlenka blížícího konce je v tomto dopise natolik přítomná, že se Ježíš představuje Janovi jako „Amen“. Amen je slovo na konec, vyjadřuje závěr modlitby. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li někdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj. 3;20). Večeře zahájí velkou slavnost, která zahájí Ježíšovo království. Bůh se ale nechává pozvat. Stojí za dveřmi jako žebrák a dotazuje se našeho pohostinství, dává možnost volby. Tluče v naději, že najde dveře, které se před ním otevřou. Ale církev v Laodikei necítí ani potřebu ani touhu po Bohu: „Vím o tvých skutcích, nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš – jsem bohat, mám všechno a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný, nuzný, slepý a nahý.“ (Zj. 3;15-17) Být vlažný je horší než být studený. Laodikea byla známá svojí vlažnou vodou, která byla ohřívána z teplých pramenů. Od 2. Stol. Př.K. razili laodičané vlastní mince, na nichž si vyobrazili vlastní bohy. Nebyli tak na nikom závislí, vystačili si sami. Jsem bohatý a nic nepotřebuji – jaká pýcha. Taková je dnešní doba. Bůh? Na co? Nepotřebujeme ho. Vše upínáme k politice, bohatství. Ale zapomínáme, že Ježíš učil, abychom nejprve hledali nebeské království. Diagnóza naší společnosti? Vlažnost. Kéž bychom zaslechli falešného žebráka za našimi dveřmi. Tluče i na tvoje dveře. Laodikea znamená „soud nad lidmi“. Žijeme v závěru lidských dějin, poslední etapa před nastolením Božího království. Ježíš tluče na tvoje dveře s obrovskou nadějí, že mu otevřeš. Sami vidíme, že Bůh je pánem dějin, v Ježíši podnikl neuvěřitelné dílo spasení a Ježíš zůstává církvi věrný, ať už je jakákoliv. Poslední dopis je zakončen zaslíbením: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši slyš, co Duch praví církvím.“ (Zj. 3;21) Pane, ty žiješ, a dopisy, které si tady připomínáme, to dokazují. Zvítězil jsi nad smrtí a mluvíš k nám. Učedníku Janovi jsi zjevil vše, co se má stát, ne proto, abychom dostali strach, ale abychom zvedli svůj zrak. Tlučeš na dveře tohoto světa dveře našeho srdce. Ano, přijď tvé království na tento svět i do našich srdcí. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet.“ Amen Část kázání, které měl v H. Brodě bratr J. Novák v sobotu 15. Září (br. Novák čerpal z materiálů bratra Nelsona).

Rozhovor s … V sobotu 8. Září u nás byl hostem bratr Martásek ze sdružení, který nám sdělil, že bratr Aleš Kocián se sobotu před tím rozloučil ve svých původních sborech v Luži a Poličce. Kociánovi jsou tedy od září „pouze naši“ ☺. Jako každý nově nastupující kazatelský pár nám i Kociánovi odpoví na pár všetečných otázek: 1.Nejdřív by od vás mohlo přijít nějaké zevrubné představení. Každého by jistě zajímalo, kde jste vyrůstali, jak vzpomínáte na dětství, mládí, na školu. Co rádi děláte? Aleš - Narodil jsem se v Pardubicích a kus dětství jsem chodil takřka denně kolem sboru, za jehož dveřmi vyrůstala malá Elenka. Oproti ní jsem celoživotní Pardubák, i když se teď častěji stěhujeme, tohle mi už nikdo nevezme. Tenkrát by mě ta malá holka, co si pinkala tenisovou raketou o zeď, určitě nezajímala. Ale představovat si, jak jsem chodil kolem ní, mě dneska velmi baví. Vzpomínky na dětství mám krásné. Bydleli jsme u starého nádraží, a i když to znamenalo, že se okna a vitrínky někdy třásly, bylo na co z okna koukat a bylo i co poslouchat - vagóny na nádraží řadili klidně i v noci, k tomu jsem z okna viděl na vzletovou dráhu pardubického letiště. Navíc dobrá parta v našem domě, prostě krásná léta. Ani mi pak nevadilo, že jsem přešel ve třetí třídě na jazykovou školu a tím pádem musel vyměnit spolužáky.

Doma byla parta furt stejně skvělá. Rodiče byli rozvedení od mých šesti let, s tátou jsem se vídal hlavně o prázdninách, a to mě bavilo. Učil mě chodit po horách, kde téměř celý život žil. V Krkonoších a chvilku i v Jizerkách. Co je zajímavé, že i když oba rodiče byli z věřících rodin, k víře mě nevedli. A to můj děda byl dokonce husitský farář a jeden strejda se chystal na dráhu faráře... V čem ale byli jednotní - že je hloupost, abych chodil na vojenskou střední školu. A já je neposlechnul a pak se s vojančením trápil. Ale to by byla moc dlouhá jiná kapitola. Moje nejsilnější dětské zážitky byly od šesté do osmé třídy spojené s vodáckým oddílem Sedmička, kam jsem se přihlásil a přivedl s sebou i další 3 kamarády. Tahle vášeň mi zůstala do dneška. Ela by mohla povídat. K tomu mě maminka - byla s mými zájmy velmi trpělivá - od malinka vedla k hraní společenských her. Vystřihovala a podlepovala hry ze Sluníčka a Mateřídoušky a trávila se mnou čas u figurek a kostky. Dnes má sbírka her čítá něco přes 70 kusů a baví mě to pořád stejně. Dokonce i maminka se pořád ještě někdy přidá. Hlavním podporovatelem mé vášně je ale syn Matouš. Uvidíme, jak se k tomu jednou postaví Tomášek. Co mě ještě baví je skládání puzzle - přijďte někdy na návštěvu omrknout... Baví mě i sbírání turistických známek a s tím spojené výlety, baví mě fotografovat a prohlížet si krásné fotografie druhých fotografů. Mám rád čtení, moudré, poučné a zajímavé filmy, mám rád papírové modely ale i modelová kolejiště. Ale místo toho moře času trávím u počítače a to je určitě chyba :-) Elen - Já jsem oproti Alešovi vyrůstala v adventistické, kazatelské rodině, a to tedy znamenalo, že jsme se párkrát stěhovali. Narodila jsem se sice v Praze, cítím se jako Pražák, ale v době mého narození jsme bydleli v Pardubicích. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se do Prahy do rodinného domku, do církevního bytu, a když jsem byla na střední, bydleli jsme na Kladně a pak zase v Praze, ale už na sídlišti, v paneláku. Nejsem, ani jsem nebyla tak společenská, jako Aleš, a tak jsem spíš čas trávila doma, s rodinou. S rodinou ostatně udržujeme pevné vztahy dodnes - a že je vcelku veliká - taťka je z osmi dětí... Nejsilnější a nejkrásnější zážitky z dětství mám hlavně z letních pobytů na chalupě v Malé Hraštici, kde jsem vyrůstala tak trochu jako kluk, s bráchou a dvěma bratranci. Na mých dnešních zájmech se to nijak neodrazilo - jsem se vším všudy holka - spíš to ale bylo vidět na počtu jizev :-) Když mi bylo třináct, taťka s dědečkem založili spořilovský sbor v Praze, kde se utvořila skvělá parta - to je další sada mých hlubokých zážitků. Chodili jsme do sboru, jezdili jsme do přírody, na čundry, na výlety, na vodu, ráda na to vzpomínám. Od mala mám ráda ruční práce, pletu, šiju a taky mě baví vyrábět různé výrobky z přírodních materiálů a ozdoby do oken, které pak děláme i s dětmi ve školce - to je moje povolání. Dost mě baví i skládání puzzlíků, jen na to teď vůbec není čas. Když jsme byli v Luži, objevila jsem možnost šití panenek pro UNICEF. Kdybyste se chtěli přidat, ráda vás s tím seznámím. Nejenom, že uděláte něco pěkného, ale navíc tím pomůžete nějakému dítěti ve třetím světě, aby mělo svou možnost žít - za jednu panenku totiž tahle organizace koupí sadu vakcín proti šesti dětským smrtelným nemocem. Mojí úplně nejčerstvější vášní je patchwork. Můj taťka tomu říká - to je když rozstříháte látku na malinkaté kousíčky a pak se to zas pokusíte sešít dohromady. Přihlásila jsem se tady v Brodě do kurzu a moc mě to baví. Jenom na to taky není čas. 2.Kdy jsi se, Aleši, rozhodl být kazatelem? Co tomu předcházelo? Aleš - K mému rozhodnutí přispělo vícero věcí. Stalo se tak v době, kdy jsme byli svoji 2 roky. Byl jsem v tu dobu už studentem našeho semináře a v mé práci náš pan generální ředitel tušil, že k teologii uteču. Vše se seběhlo tak, že po dopravní nehodě, při které zahynul můj kamarád a kolega, který auto řídil, mi další kolegové v práci říkali: "Nevíme, proč si ten tvůj Bůh nechal zrovna tebe a Radek není, ale asi ti tím chce něco říct..." Myslím si, že mi chtěl říct něco i o smysluplnosti kazatelského povolání. Rozhodnutí to ale samozřejmě bylo společné. A nebylo snadné a rychlé. Neproběhlo za den ani měsíc ale trvalo to rozhodně déle. Kazatelem v Elenčině pražském sboru, který nás oddával, byl Josef Cepl, který přišel z Havlíčkova Brodu. V době našeho rozhodování byl už předsedou ČS a věc s námi probíral mj. i on. Protože Elenka je nejen pátou generací

adventistů, ale navíc je pátou generací, která je v kazatelské službě - k tomu její strýček, teta, oba bratranci z maminčiny strany, bratr s manželkou, všichni jsou kazatelské rodiny, troufám si tvrdit, že tušila víc než mnozí jiní, do čeho jde. Samozřejmě, že v reálu se najdou nová a nová překvapení, nové a nové pocity. Ale bez těch by nebyl ani život :-) 3.Přicházíte do H. Brodu, ale vlastně už nás rok znáte, už jste nás okoukali ☺. Přicházíte tedy s nějakým cílem – osobním, rodinným, sborovým….? Aleš - No, koukal jsem se na všech čtyřech návštěvách sboru v Brodě dobře :-) Představa je tedy jasná funkční sbor, ve vlastním domě, který je místem, kam mnozí z Brodu chodí rádi, protože se tam vždy setkají s milými lidmi, na kterých je příslušnost k Božímu zdroji dostatečně vidět a znát. Jako rodina nemáme jiné cíle, než jaké bychom měli kdekoliv jinde. Mít se rádi natolik, abychom nakazili i druhé. Ale taky vím, stejně jako vy, že to je představa. Uvedení ve skutečnost nezávisí jen na naší rodině :-) To je výzva i pro vás... 4.A na závěr přichází tok otázek pro odlehčení: oblíbená barva Aleš - žlutá, modrá, černá, červená, fialová, zelená, jak kdy, ale někdy i v tomhle pořadí Elen – červená Ideální dovolená Aleš - Nový Zéland, Norsko, Žaponsko a každopádně Česko, Elen - prostě všude, kde jsme spolu - třeba u moře nebo někde v Čechách Nejskvělejší jídlo Aleš - čerstvý chléb a něco na něj, případně plněná paprika, něco s knedlíkem, medovník, bramboroví šneci se špenátem, lilek se zapečenou bagetou, rizoto, sojový drůbeží salám od Petráčků, romadůr Elen - nejsem vyhraněná, třeba pizza, těstoviny, bramborový salát Nejmilejší místo Aleš - doma, v lodi na vodě, Pardubice Elen - na chalupě v Malé Hraštici Elence i Alešovi moc děkuji za odpovědi.

JŠ

Oslava narozenin V červnu a červenci slavili dva naši členové kulaté narozeniny a v tomto věku snad ještě mohu prozradit, že oba dva slavili 40. Narozeniny – konkrétně Jindra Marušák a Lucka Marušáková. Oslavenci uspořádali 7. července oslavu na chaloupce v Horním Vestci. Byli tak přátelští, že nás na tuto oslavu pozvali a my jsme mohli spolu s nimi prožívat radost z toho, že jim Pán Bůh dopřál ve zdraví se dočkat tohoto radostného dne. Setkání bylo moc milé, krajina krásná, výborné pohoštění. Obzvlášť nás pobavila moc vtipně připravená tombola. Děkujeme, že jsme mohli přijet ☺. JŠ

Ježonky Kdo z vás ví, že existují a co to je? Nedávno jsem četla na internetu větu od předsedy církve, že o Ježonkách nestačí vyprávět, že Ježonky je potřeba zažít. Nevím, jestli to budu umět věrohodně popsat, ale podle mě jsou

Ježonky určitá oblast v Beskydech, která je nadmíru osídlena adventisty – dřív možná trvale, nyní povětšinou v chatové oblasti. Podstatné je, že kam jsme se hnuli, všude jsme naráželi na adventisty – mimochodem, docela zvláštní nezvyklý pocit ☺. V této oblasti funguje také během léta sbor – v jedné z těch starších horských chaloupek. Když jsme před odjezdem dali do vyhledávače na netu název Ježonky, tak nám vyskočila obec Morávka a Ježonky jako jedna z jejích částí. Bylo zde napsáno, že Ježonky jsou oblast po mnoho desítek let osídlena adventisty sedmého dne, jejichž líbezný zpěv se nese každou sobotu po beskydských kopcích. To bylo milé ☺. A my jsme to mohli zažít. Dokonce jsme se neúmyslně ocitli na sobotní pobožnosti, která bývá největší během roku. Hraje zde Vojkovická dechovka. Lidé sedí na kopci a ze stran i proti sobě mají další beskydské kopce. Dechovku střídalo mluvené slovo předsedy církve Mikuláše Pavlíka. Byl to opravdu krásný Boží chrám. Tak až budete někdy v Beskydech, zastavte se na Ježonkách ☺. JŠ

Výlet do Soběšína Ti, co mají do sboru co by kamenem dohodil mají docela velkou výhodu. Jestlipak si ji vždy dokáží patřičně vážit a docenit to? Ne všichni mají takovou přednost, mít, jak je říká sbor u nosu. Snad nejdál to má Věrka Hromasová. A Věrka byla tak milá, že nás pozvala k nim domů na přátelskou návštěvu. Bylo to v sobotu odpoledne 11. srpna. A kdo jsme tuto nabídku přijali a k Hromasům se vydali, tak jsme během cesty několikrát mohli docenit naši dostupnost sboru. Věrka bydlí v Soběšíně, což je vesnice nedaleko hradu Český Šternberk – silnice úzké, klikaté, spojení vlakem pouze takzvanou čugálou. Je opravdu obdivuhodné, že se Věrka vydává do sboru, většinou do Ledče, při větších shromážděních i do Havlíčkova Brodu. Ani si netroufám odhadovat, v kolik musí vstávat, aby byla ve shromáždění včas ☺….. V každém případě Soběšín je moc hezká vesnice v ještě krásnější krajině. Hromasovi bydlí v takovém „akorát domečku“. Věrka je vynikající kuchařka, takže nám s její dcerou Verunkou připravily samé výborné dobroty. Hezky jsme si popovídali, zazpívali, slyšeli jsme i obohacující mluvené slovo od Aleše Kociána a Marušky Novákové. Také jsem se po dlouhé době ráda viděla i s ostatními členy Věrčiny rodiny. Celkově to bylo moc milé a obohacující odpoledne a jsme Hromasům vděční, že ho pro nás s láskou připravili. JŠ

Koncert skupiny Grace V neděli 9. 9. 2012 se na náměstí v Havlíčkově Brodě uskutečnil koncert skupiny Grace. Koncert se pořádal na pozvání našeho sboru a velký dík za jeho realizaci patří Ščerbům!!!! Koncert začínal v 15 hodin, a to za každého počasí. Děkujeme Bohu, že bylo krásné teplo, a že se koncert mohl konat v suchu. Na náměstí měly stánek Adra a knižní evangelista. Během koncertu byly veřejnosti nabízeny produkty stánků, byly zmiňovány opakovaně informace o možnosti finanční pomoci do zemí trpících nouzí a bylo tlumočeno pozvání na přednášky dr. Krále, které mají běžet v listopadu. Dívala jsem se, kolik asi bylo lidí, kteří přišli „jen tak“ na koncert. Ščerbovi to odhadovali na dvacet lidí, další lidé prý přicházeli, poslechli si pár písniček, nebo jen jednu a zase šli. Hodně lidí poslouchalo ve stínu v předzahrádkách restaurací a na lavičkách. Mne zpočátku velice překvapilo, když jsem v první řadě před zahájením koncertu viděla svoji sousedku s dítětem a její známou. Sousedka však vůbec nevěděla, kdo bude vystupovat. Když jsem jí podala zprávu, protáhla se, zakouřila si a po první písničce odešla i se svým doprovodem – prý že mají radši něco tvrdšího. Děkuji Ti Bože, že Ty jediný víš, jak se dostat k lidem. Pro sousedku budu zřejmě ještě větším bloudem, ale to mi nevadí. Koncert byl úžasný! Vnímali jste zvuky bubnů? Poznali jste karavanu velbloudů na poušti a tlukot srdce nesmělého muže, který si neví rady s vyznáním? A to prý měla skupina bubeníka, který s ní normálně nehraje….

A když byl konec, víte, kterou píseň jsme si s polskými manželi, kteří seděli vedle mne, přáli jako přídavek? Přeci Poušť – a byla tam! Pro mne to byl krásný silný zážitek…a pro vás? Děkuji všem, kteří jste se podíleli na tom, aby se koncert odehrál, aby bylo občerstvení pro kapelu, aby bylo zázemí pro Adru a knižní evangelizaci, aby byly předány pozvánky na přednášky, aby se pak vše uklidilo, zaplatilo….a také děkuji všem za modlitby, které byly směrovány na město a na nás všechny! A děkuji Bohu za krásný dar hudby a obdarování členů skupiny Grace. NV Ke koncertu můžeme ještě dodat, že občané přispěli do pokladny Adry 1325 Kč, výtěžek Adra použije na provoz nemocnice v Keni. Knižní evangelista prodal celkem 12 knih.

Rozsah moudrosti Jsou lidé, kteří si myslí, že moudrý člověk rozumí všemu a je „moudrý ve všem“. Klidně řeknou: „Zeptejte se ho, ten ví všechno.“ A když to udělají, začnou o jeho moudrosti pochybovat. Zrovna o tom, co chtěli vědět, toho moc nevěděl. Tak co: Byl, nebo nebyl moudrý? Pravdou je, že moudrost souvisí s tím „něco vědět“. Ale to „něco“ neznamená „všechno“. Kolikrát si tak lidé pletou moudrost se znalostmi. Domnívají se, že moudrý člověk musí všechno znát. Obdobně je tomu tam, kde si lidé pletou moudrost s inteligencí. Myslí si, že moudrý člověk musí mít hlavu jak počítač. Moudrost je víc než znalosti a inteligence. Ale v čem? Jeden z mužů, který se v současnosti nejvíce věnoval studiu moudrosti, o ní říká, že „moudrost je tichá forma poznání“. Na otázku: „Poznání čeho?“ odpovídá: „Toho, jak moudře žít.“ A když měl upřesnit, co se rozumí výrazem „moudře žít“, řekl, že to znamená především moudře volit cesty, kterými bychom měli jít, a odlišovat je od cest, kterým bychom se měli vyhýbat. Neměl při tom na mysli silnice ani pěšinky, ale všechny naše činnosti a aktivity. Moudře žít ale také znamená moudře se chovat a moudře jednat. V tomto pohledu můžeme klidně říci, že moudře jedná státník, který moudře řídí věci veřejné (jak by tomu mělo být), stejně jako moudře jedná matka, která se stará o svou rodinu, moudře jedná se svým mužem, moudře vychovává děti a moudře vychází s lidmi, s nimiž přichází v každodenním životě do styku. Že to je iluze? Kdepak. Znal jsem jednu takovou ženu – matku mé manželky. Ta zosobňovala právě tuto podobu moudrosti. A právě taková byla i její maminka. A takovou je její dcera. K tomu, aby někdo žil moudře, nepotřebuje znát sedm cizích řečí. Nemusí mít vysokoškolské vzdělání a nemusí mít zcestováno všech pět kontinentů. Jedno však „musí“: v hloubi svého srdce slyšet tichý hlas, který mu říká, že toho, co ví, není tak moc, aby se tím chlubil. A že i to, co ví, je nezaslouženým darem, a toto vědomí ho vede ke skromnosti. Uvědomuje si, že počátek moudrosti je milovat Hospodina. (O moudrosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)

BANGLAKIDS Obdrželi jsme balíček z Adry, který obsahoval hned tři dopisy od naší holčičky z Bangladéše Shamoli, její vysvědčení, fotografii, dvd z poslední kontrolní cesty do Bangladéše, vyúčtování z tohoto roku, dva ručně malované obrázky od Shamoli, osobní kartu s aktualitami o dítěti, dopis od ředitele Adry Jana Bárty a dopis od koordinátorů programu Banglakids. Je toho tedy velmi mnoho, vše je u nás k zapůjčení a shlédnutí a tady do Zpravodaje se pokusím alespoň o stručný výtah toho nejdůležitějšího a nejosobnějšího. Holčičku Shamoli už sponzorujeme v jejím studiu sedmým rokem, je jí nyní dvanáct let. Nejraději má ve škole angličtinu. Je to přátelská dívka, ráda skáče přes švihadlo. Její oblíbené roční období je zima, má ráda zelenou barvu, jejich kachny a slepice. Moc ráda si hraje s jejich novým telátem (to je ta mladá kravka od nás ☺). V budoucnu by se chtěla stát učitelkou, pokud bude mít příležitost, chtěla by učit potřebné a chudé lidi u nich ve

vesnici, která je daleko od města. Mají hliněný domek se dvěma místnostmi. Stále má dva sourozence, sestru a bratra. Vysvědčení je u nich v procentech a písmenech. V procentech má Shamoli průměrný výsledek 46% a v písmenu D-. Ve vyúčtování je vše v pořádku, máme tam přeplatek 450 Kč. Nadále platí možnost zprostředkování dárkových balíčků, podrobnosti jsou na stránkách www.adra.cz/banglakids/podpora-deti/darkove-balicky. Dále můžeme zasílat dvakrát ročně dopisy, a to v termínech do 15. Února a do 15. Října (do této doby musí být naše dopisy v kanceláři Adry). Ve spolupráci s fotografem Robertem Vanem a Střední uměleckou školou textilních řemesel z Prahy vytvořila Adra patnáctiměsíční stolní kalendář na podporu slumových škol. Tvářemi kalendáře jsou známé maminky a jejich děti s reálnými rekvizitami z Bangladéše a navíc ještě v kostýmech s bangladéšskými motivy, které vytvořila zmiňovaná umělecká škola. Kalendáře si lze zakoupit na internetových stránkách kalendar.adra.cz Poslední informací je, že program změnil název z BangBaby na BanglaKids www.banglakids.cz Chceme vám tedy poděkovat za vaši věrnost i chuť dostát svému závazku spojenému s nemalou finanční částkou. Uvědomujeme si, vzhledem k ekonomické situaci, že v mnoha případech jdete v ochotě pomoci až na samou hranici svých vlastních možností. Děkuji vám a chci věřit, že svého rozhodnutí nelitujete a ani litovat nebudete, protože můžete zakoušet radost z podivuhodné a ekonomy těžko vysvětlitelné zákonitosti - POMOC DRUHÝM POSILUJE SMYSLUPLNOST NAŠEHO VLASTNÍHO ŽIVOTA A DÁVÁNÍ NÁS OBOHACUJE RADOSTÍ. Jan Bárta

JŠ

Oznámení - dne 5. Října se koná v Chotěboři koncert skupiny Bezefšeho. Začátek v 19h, vstupné 120 Kč. - od 3. Listopadu budou tři soboty po sobě přednášky br. Krále na staré radnici v H. Brodě (viz pozvánka) - 24. Listopadu bude koncert duchovní hudby v Ledči nad Sázavou - 22. Prosince bude v Havlíčkově Brodě, v pořadí již druhá Vánoční bohoslužba (koledy, cukroví, zamyšlení nad Božím slovem)

Modlíme se za Církev, ADRA Sbory Ledeč, Havlíčkův Brod s Chotěboří (za jejich jednotlivé členy) Členové našich sborů a jejich rodiny Vzájemný soulad a Boží duch mezi našemi sbory Upevnění naší víry a za Boží klid v našich srdcích Teologický seminář Akce PATHFINDER a mládeže Osobní duchovní růst Bangladéšské Děti Senioři z domova důchodců Bývalí přátelé ze sboru Ejemovi Ceplovi J. a L. Czopikovy

Slaninovi Kociánovi Míchalovi Pavel Harvánek Zmrhalovi Ježkovi Lenka Mandlová s rodinou Jarmilka Tomšů Paní Lukavská Jaruška Štědrá s rodinou Jindra Marušák s rodinou Akce v Chotěboři Přednášky br. Krále v listopadu Koncerty duchovní hudby v Ledči Geňa a Kryštof Vánoční pobožnost a novoroční besídka

Šťastná Fatima – příběh pro děti „Je tu hrozná nuda. Nic tu není, nic zajímavého se tu nedá dělat,“ zamračeně si stěžoval Roman. „Máš pravdu,“ povzdechl si znuděně jeho bratr Rudy. „Och, moji malí chudáčci,“ řekla maminka, když si k nim sedla, „to už jste úplně zapomněli, jak vloni když jsme opouštěli náš domov a stěhovali se sem, do cizí země, jste souhlasili s tím, že ať se setkáme s čímkoli, nebudete reptat? A jak jste slibovali, že se všichni budeme snažit o to, abychom tu byli šťastní?“ „No jo, ale to jsme netušili, že …“ začal znovu Rudy. Maminka ho přerušila, protože dobře věděla, co bude následovat. „Všiml si někdo z vás ve shromáždění té malé postižené holčičky na invalidním vozíku?“ „Ty myslíš tu malou holku, která se na každého smála?“ ptal se Rudy. „Ano, myslím právě na ni. Jmenuje se Fatima.“ „Je to malá muslimská dívka,“ pokračovala maminka. „Ležela v nemocnici na posteli celých dlouhých pět měsíců. Nezdá se mi, že by sama sebe nějak litovala, tak jako vy. Ležela nějakou dobu na oddělení, kde pracuje náš tatínek. Škoda, že jste neslyšeli jeho vyprávění, jaká je to zvláštní dívka. Všichni ji mají rádi. Nejen oni ji, ale také ona měla každého z pacientů nebo zaměstnanců nemocnice ráda. Tatínek dokonce říkal, že když se někdo z nich cítil špatně, když byl přepracovaný, unavený nebo nešťastný, zašel se s ní popovídat. Při odchodu z pokoje bylo každému lépe, cítil se pokornější a šťastnější.“ Chlapci se zastyděli. Dívali se do země, jako kdyby tam bylo něco velmi důležitého. „Fatima nemá takový krásný, velký dvorek na hraní jako vy,“ pokračovala maminka. „Nemá ani kolo, na kterém by jezdila, ani stromy, po kterých by lezla a hrála si. Nic takového nemá. Většinu svého času musí ležet v posteli. Jen někdy, když má ošetřovatelka méně práce, ji povozí na vozíku v nemocničním parku.“ „Ale až se uzdraví, může si také hrát, běhat a jezdit na kole,“ namítl Roman. „Ne, hochu, nemáš pravdu. Fatima už nikdy nebude chodit, nebude si hrát, běhat a žít tak jako vy,“ odpověděla maminka. Rudy zděšeně pohlédl na maminku. „Jak to?“ „Je po těžké operaci a už se nikdy nepostaví na své vlastní nohy,“ odvětila maminka. „To je mi líto, mami.“ Rudy se zamyslel. „Dnes je čtvrtek, půjdeme na bazar? Třeba bychom jí tam mohli koupit něco pro radost.“ Maminka souhlasila a Rudy běžel domů, aby z pokladničky vybral pár rupií, které si našetřil. Nechtěl kupovat za peníze rodičů. Chtěl udělat radost tím, co měl pro sebe. Čtvrtek byl pro oba chlapce vždycky zvláštním dnem. Maminka je brala s sebou na tržiště, kterému se v zemích Orientu říká bazar. Prodává se tam všechno možné, snad opravdu vše, na co si vzpomeneš. Prodavači tam křičí jeden přes druhého, lidé chodí mezi stánky a vybírají si zboží. Je to ráj pro oči. Barevné, pestře tkané látky, turbany, hračky, ovoce, zelenina, no prostě všechno možné, na co člověk ani nestačí pomyslet.

Chlapci tam chodili rádi, byl to pro ně svátek. Pokaždé se maminka zastavila v nemocnici pro tatínka a pak společně nakupovali. Vždycky koupili hochům něco dobrého, hezkého, často právě to, co potřebovali. Tak tomu bylo i tentokrát. Vyzvedli tatínka a jeli k bazaru. Zastavili na parkovišti, a když vystupovali z auta, nějaký malý chlapec, ušpiněný, bosý natahoval ruku a prosil o „bakšiš“. To je v těchto zemích běžné, protože je tam hodně chudých dětí, které mají hlad a nemají dostatek oblečení. Vláda se tam o ně téměř nestará, rodiče nemají dost peněz, a proto děti chodí kolem bazarů, po ulicích, na nádražích a všude prosí o nějaký peníz, kterému se zde říká „bakšiš“. Rudy sáhl do kapsy a dal mu malý, drobný peníz, protože tentokrát chtěl koupit dárek pro Fatimu. Na bazaru, v tom velkém lidském mraveništi, se Rudymu podařilo koupit krásné balónky a malou obrázkovou knížku, Roman zase sehnal červené ovocné lízátko. Když nakoupili i rodiče, nastoupili do auta a jeli společně do nemocnice, aby navštívili Fatimu a předali jí dárek. Cestou měl Rudy obavu, jestli mu bude Fatima rozumět, když nezná její řeč. Maminka ho uklidnila. Řekla, že úsměvu rozumí každý, ať je anglický, pákistánský nebo český. Ošetřovatelka otevřela dveře pokoje, kde dívka ležela ve své posteli. Rudy i Roman k ní tiše po špičkách přišli a podali jí beze slova své dárky. Poděkování dívka vyjádřila širokým, vřelým úsměvem a několika slovy ve své řeči. Rudy dobře rozuměl a byl šťastný. Byl rád, že to udělal. Pak si spolu s Fatimou i s Romanem prohlíželi obrázkovou knížku. Než se nadáli, bylo po návštěvních hodinách. „Proč se Fatima tak krásně usmívá?“ ptal se Rudy tatínka, když se vrátili domů. „Protože se naučila mít radost z malých a obyčejných věcí,“ odpověděl tatínek. Roman a Rudy si dobře zapamatovali, co jim tatínek řekl. Často na Fatimu mysleli. Už nebyli tak znudění a nevrlí jako dřív. Snažili se radovat ze všeho hezkého, co prožívali. A často se pokoušeli o svou radost rozdělit s ostatními. Tak jako Fatima. Byli rádi, že se svými rodiči přišli do Pákistánu, kde se sice neměli tak dobře jako v jejich zemi, ale kde mohli vyprávět svými slovy i životem o Pánu Ježíši. (Našim dětem vypráví strýček Kim IV. Jupos, Ostrava 2008.)

EK

Lekce od divokých hus Lekce od divokých hus

Napadlo Vás už někdy zamyslet se nad tím, proč létají divoké husy v hejnu ve tvaru V?

Jako u chování všech zvířat, měl Hospodin i tady dobrý důvod, aby husy obdařil právě takovým chováním.

Jakmile husa zamává svými křídly, vytvoří se zvedající proud pro husu, která letí za ní.

V hejnu ve tvaru V celá skupina urazí

nejméně o 71 % delší cestu, než kdyby každý pták letěl sám. Jakmile husa opustí hejno ve tvaru V, najednou má pocit, jako kdyby ji táhlo k zemi těžké závaží a hned se opět vrátí ke skupině. Stejně, jako divoké husy, i lidé, kteři spolupracují a jdou stejným směrem, se dostanou rychleji k cíli než ti, kteří zkouší dostat se k cíli sami.

Jestli se vedoucí husa unaví, zařadí se na konec hejna, aby si mohla odpočinout, a na její místo v čele hejna se posune jiná. Kdyby lidé měli tolik rozumu jako divoké husy, už by přišli na to, že jejich úspěch záleží na spolupráci, střídavě by konali těžkou práci a sdíleli by těžkosti vedení skupiny.

Husy letící na konci hejna hlasitě povzbuzují ty v čele skupiny. Důležité je, aby hlasy zezadu byly skutečně povzbudivé, jinak to bude pouze „breptání”.

Jestli nějaká z hus onemocní nebo se zraní, další dvě se s ní oddělí z hejna, aby jí mohly poskytnout ochranu. Zůstanou s ní do té doby, než opět bude schopna pokračovat v cestě nebo neskoná.

Poté se vydají na cestu, aby buď dohnaly své hejno, nebo aby se připojily k jinému.

Kéž bychom i my byli takhle obětaví, abychom si zasloužili takové přátele, kteří budou v případě nouze stát při nás.

Nemusíme být vědci k tomu, abychom se poučili od těch krásných Božích tvorů. Stačí se pouze zastavit, pozorně naslouchat a hledět, aby mohl před námi Hospodin odkrýt své divy.

“Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“ JÓB 12:7-9 Jsou i tací, kteří poslouchají divoké husy...

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 14. 01. 2009 | Převzato od neznámého autora

Recept pro kuchtíky Báječný štrůdl s bramborovou nádivkou Většina ochutnávajících je přesvědčena, že náplň je z tvarohu. Příprava je celkem snadná a rychlá. Vyválíte listové těsto na tenkou placku dáte náplň, zatočíte jako klasický jablečný štrůdl. Při přenášení na plech opatrně, závin je takový živější. Já si jej z obou stran podložím stěrkou a jde to dobře. No a pak už jen upéct v horké troubě do zlatova. A teď ta zázračná náplň: 30 dkg předem uvařených studených brambor nastrouhat na jemné nudličky, přidat 2 žloutky, 15 dkg cukru,1 vanilkový cukr a vše ušlehat,/ pracovat rychleji, těsto řídne!/- přidat z 1/2 citronu šťávu i trochu kůry a dochutit 1/2 lžičkou octa. Mělo by být lehce nakyslé. Nakonec vmíchat ze 2 bílků tuhý sníh a potírat na placky. Množství náplně vyjde přibližně na 3 placky

Narozeniny ŘÍJEN – 1. Naďa Vrbatová, 5. Johanka Hrubešová,12. Eva Danielková, 14. Tomáš Hořínek, 16. Radka Škarvadová, 24. Luboš Hořínek, 27. Gábina Hrubešová LISTOPAD – 5. Magda Míchalová, 6. Maruška Burgerová, 15. Maruška Hronová, 20. Anička Marušáková, 22. Maruška Hořínková, 28. Maruška Nováková PROSINEC – 4. Maruška Ščerbová a Genowefa Ksiažek , 14. Adélka Sochorová, 21. Pavel Sochor, 26. Bohouš Hrubeš, 29. Dorotka Hrubešová a Jana Patíková

VTIP Včera jsme se s manželkou pohádali, ale stejně jsem měl poslední slovo já. - A cos jí řekl? -Tak si to teda kup!

DŠ

Závěr – přejeme všem krásný závěr roku 2012 – podzim bez splínů a zdravotních potíží, krásný adventní čas i Vánoce a požehnaný vstup do nového roku. Pán Bůh nám buď všem milostiv. JŠ -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Na tomto čísle se podíleli: Aleš Kocián, Elen Kociánová (EK), Naďa Vrbatová (NV), Jan Novák, Jaruška Štědrá (JŠ), David Ščerba, Jaroslava Ščerbová (JŠ), Grafická úprava: David Ščerba a pro internetovou verzi Jaroslav Čáp Příští číslo vyjde na konci ledna 2013. Příspěvky zasílejte na adresu – buci.kosik@centrum