2012

Časopis Mladých sociálních demokratů

1/2012

Rozhovor s Martinem Potůčkem / Padá, padá, padá… / Česko hledá své pozitivní vzory, Zn.: Spěchá / Rozporuplná otázka církevních restitucí / Rozhovor s Milanem Chovancem / Otevřená univerzita – mezi elitismem a zmasověním / Sociální ekonomika: téma pro moderní levici / Střední třída v nesnázích / Hlavní úskalí vládní sociální reformy / Jak rozumět studentským protestům? / Protivládni iniciativy v ČR

Rozhovor s Martinem Potůčkem Kombinace neoliberálního vidění světa, prosazování privatizace jako léku na všechny neduhy společnosti i nekompetence a zkorumpovanost zapříčinily, že se český veřejný sektor ocitá na samém okraji propasti. Martin Potůček, str. 3

Padá, padá a padá.. Kdo jiný, než šéf resortu, který zavedení neozkoušeného informačního systému prosadil, by za jeho totální kolaps měl nést osobní odpovědnost? Petr Šelepa, str. 6

Česko hledá své pozitivní vzory, Zn.: Spěchá V období první republiky představovali důležité vzory rovněž podnikatelé, kteří dokázali velmi dobře prosperovat a zároveň umožnit svým zaměstnancům důstojné zázemí. Příkladem může být třeba Baťa. Takových se dnes do popředí dostává jen málo. Monika Hermannová, str. 7

Rozporuplná otázka církevních restitucí Hlavním jádrem aktuálních sporů je přitom právě problematika vyčíslení hodnoty nemovitostí, za které má být církvím poskytnuta finanční kompenzace, a kde panuje zásadní rozpor zejména s ohledem na zásadu rovnosti a spravedlnosti při vypořádávání ostatních restitučních skupin. Lukáš Kaucký, str. 8

Rozhovor s Milanem Chovancem Nám se vyrovnaného rozpočtu podařilo docílit vnitřními úsporami, centralizací nákupů a zvýšeným dohledem na veřejné zakázky. Milan Chovanec, str. 9

Otevřená univerzita Univerzity by se měly rozvíjet jako místa sociální expertizy a kritiky, která nejen ovlivňují společnost, ale jsou také schopné vstřebávat a přetvářet podněty přicházející na univerzitní půdu zvnějšku. Tereza Stöckelová, str. 11

Zatímco si v dnešních dnech můžeme plnými doušky užívat nefalšovaného jarního počasí, v politických kuloárech se za frontálními rozhraními střídá jedna tlaková níže za druhou doprovázená silnými bouřkami, blesky, krupobitím a občas nějakým tím orkánem. Důvěra v pravicovou vládu je tak nízko, že se ani nedá pořadně změřit žádným objektivním průzkumem veřejného mínění, některé resorty v čele s ministerstvem školství procházejí tak těžko uvěřitelným stadiem rozpadu vlastní organizační struktury, že už je možná nikdo nedá dohromady, ministr financí se svými geniálními nápady snaží nadále torpédovat střední vrstvy společnosti a zejména mladé rodiny s dětmi a do toho pobíhají všude kolem Vyděšené Veverky snažící se chytit jakéhokoliv stébla, které jim pomůže vydržet do řádných voleb. Zároveň však můžeme v posledních měsících zaznamenat nebývalou aktivitu nejrůznějších iniciativ, občanských sdružení a zájmových uskupení, které dokázaly zmobilizovat občanskou společnost a na veřejných prostranstvích našich měst tak může vláda jasně slyšet, co si o její politice lidé ve skutečnosti myslí. Češi tak zcela vyvrací přesvědčení pravicových politiků, že jsou národem, na kterém se může dříví štípat. Díky za to. Lukáš Kaucký Předseda MSD

Sociální ekonomika: téma pro moderní levici Co všechno se pod termínem sociální ekonomika skrývá? V zásadě jde o pomoc sociálně vyloučeným skupinám při integraci zpět do společnosti, a to prostřednictvím zaměstnávání a doprovodných aktivit. Petr Dolínek, str. 12 Ventil - magazín Mladých sociálních demokratů / Ročník XX / Číslo 1 / Vydává MSD, Lidový dům, Hybernská ulice č. 7, 110 00 Praha 1 / Šéfredaktor Jakub Štědroň / Členové redakční rady Lukáš Kaucký, Petr Šelepa, Monika Hermannová, Josef Sátora / Grafická úprava David Gruževský / Tisk Cíl a.s. v Praze / Články, podněty, připomínky, komentáře zasílejte na [email protected] / 2.

Rozhovor s prof. Martinem Potůčkem

Rozhovor s prof. Martinem Potůčkem Jako vysokoškolský profesor, zakladatel a ve- dence od roku 2006 s nástupem pravicových vlád ještě výdoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie razně posílila. Těm je strategické uvažování beroucí v potaz (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy dlouhodobé důsledky současných rozhodnutí naprosto cizí. Ale vždyť právě současná se dlouhodobě věnujete předeO výsledky naší práce se tehdy vláda je, jak se sama nazývá, vším tvorbě vizí a strategií, sozajímali členové vlády, včetně vládou rozpočtové odpovědciální politice a veřejné správě. premiérů Miloše Zemana nosti, která zemi vede tak, aby Již přes deset let nabízíte obnezadlužovala budoucí genesáhlé publikace české veřeja posléze i Vladimíra Špidly. nosti. (Výběr některých z nich je S příchodem Stanislava Grosse race! Pokud si pozorně přečtete její prouveden na konci našeho rozhovšak tento zájem pohasl gramové prohlášení, najdete tam hned voru.) Uplatnily se v rozhodoa začalo nadbíhání vlády na první straně větu: My podpoříme vání našich politiků? Nedávno jsem těmi knihami listoval velkému byznysu. Tato tendence podnikavost a iniciativu, protože víme, znovu. Překvapilo mne, jak málo se od roku 2006 s nástupem prav- že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát. Celý vez oněch problémů, na něž jsme už icových vlád ještě výrazně řejný sektor, veřejná správa jsou v této před lety upozorňovali, skutečně vyřeposílila. Těm je strategické optice neproduktivními příživníky tyjíšilo. Přitom jsme naši práci nikdy neuvažování beroucí v potaz cími z úsilí a potu podnikatelů… Rovná chápali jen jako akademickou daň z příjmu dlouhodobě podvazuje záležitost. Naopak jsme se snažili, aby dlouhodobé důsledky příjmy státního rozpočtu a zároveň jedse na ní spolu s námi podíleli politici současných rozhodnutí nostranně zvýhodňuje bohaté. Stejně a úředníci a aby ji do svého rozhodonaprosto cizí. tak je tomu u nepřiměřeně vysokých davání také promítali. To se dařilo až do roku 2004. O výsledky naší práce se tehdy zajímali členové ňových paušálů osob samostatně výdělečně činných, takže vlády, včetně premiérů Miloše Zemana a posléze i Vladimíra v tuto chvíli činí jejich příspěvky do fondů zdravotního a soŠpidly. S příchodem Stanislava Grosse však tento zájem po- ciálního pojištění v průměru jen třetinu toho, co odvádějí zahasl a začalo nadbíhání vlády velkému byznysu. Tato ten- městnanci. Stát, místo aby jejich příjmy danil, jim kvůli takto

3.

rických filmů: na nastaveným paušálům jedné straně luxusní naopak vyplácí daléčebná sanatoria, ňové bonusy... V souna straně druhé čekromém sektoru se kárny plné těch, kteří navíc rozmohl takznebudou mít na to, vaný švarc systém, aby si připlatili na který zaměstnanecký kvalitní a včasnou poměr nahrazuje obzdravotní péči… chodní smlouvou, To by ale doa tím dále oslabuje případlo i na střední jmy veřejných rozpotřídu. čtů. Divíte se, že tyto Jistě. Česká příjmy chřadnou – střední třída je ve a pravicová vláda je srovnání se Západní posléze rozpočtově Evropou chudší a soodpovědně záplatuje ciální propad se jí již stále vyšším zdaňováním těch chudších a chudých – například v podobě rostoucí bezprostředně dotýká. Proč? Poněvadž současná vláda předaně z přidané hodnoty či zaváděním různých příplatků, do- náší výdajovou zátěž z veřejného sektoru na jednotlivce a jejich rodiny. Tím významně podkopává jediný budoucí zdroj platků, nadstandardů. Vzhledem k zavádění vládních reforem se vel- společenského bohatství této země – spokojenou rodinu kým tématem poslední doby stává sociální sou- řádně pečující o děti, o jejich výchovu, ale také dovednosti a schopnosti lidí samotných, včetně těch vzdělanějších, z jedržnost. Je u nás sociální stát v ohrožení? Nejenom sociální stát. V ohrožení je celý veřejný sektor jichž řad se až dosud rekrutovala většina jejích voličů. Živě si představuji důsledky takového vývoje. Růst třídy včetně pracovních míst a platů policistů, hasičů, pracovníků veřejné dopravy a veřejné správy. Vláda nabízí řešení defi- odstrčených a deklasovaných. Další rozevírání pomyslných citu veřejných rozpočtů cestou dalšího snižování jejich vý- nůžek mezi nimi a úzkou enklávou bohatců. A prosperující dajů. Přitom se Česká republika už s jejich současnou výší byznys s privátní bezpečností těch bohatých, kteří si na ni nachází na chvostu srovnatelných zemí. To kromě již zmíně- budou připlácet budováním střežených rezidencí. Jejich děti ných povolání těžce dopadá i na učitele, zdravotníky, soci- budou mít zákaz vycházet, budou si muset hrát jen za jejich ální pracovníky, umělce, vědce… Dochází k dalšímu vysokými ploty… Je vůbec možné tento rozklad omezování nebo rušení sociálních dávek V ohrožení je celý veřejný nějak zastavit? nabízejících pomoc a podporu potřebNebude to vůbec jednoduché. Začít ným, k poklesu státní podpory staveb- sektor včetně pracovních míst ního spoření, ke zpřísňování podmínek a platů policistů, hasičů, pra- je třeba výrazným zvýšením příjmů veřejných rozpočtů. Nezbytný je návrat k provýplaty důchodů a omezování jejich covníků veřejné dopravy gresivnímu zdanění příjmů fyzických výše, ke škrcení finanční podpory orgaa veřejné správy. Vláda na- osob, zvýšení daně z příjmu právnických nizacím občanského sektoru. Kombinace neoliberálního vidění bízí řešení deficitu veřejných osob (především velkých korporací), zvýsvěta, prosazování privatizace jako léku rozpočtů cestou dalšího sni- šení majetkových daní, zdanění hazardu na všechny neduhy společnosti i nekom- žování jejich výdajů. Přitom tak jako u jiného podnikání, zavedení petence a zkorumpovanost zapříčinily, se Česká republika už s je- majetkových přiznání, omezení daňových rájů a posílení orgánů státu v boji že se český veřejný sektor ocitá na jich současnou výší nachází s daňovými úniky. Zásadně zprůhlednit fisamém okraji propasti. Bude-li cesta na chvostu srovnatelných nancování politických stran. Důsledně boz krize ordinována znovu nebo předejovat s korupcí v hospodaření s veřejnými vším pravicovými politiky, bude jeho rozzemí. prostředky, a to především plnou transklad neodvratný. A dopadne to těžce nejenom na jeho zaměstnance. Pocítíme to my všichni tam, parentností zadávání veřejných zakázek, důslednou prekde jsme se doposud mohli spolehnout, že nám v případě ventivní i následnou kontrolní činností a přísným trestáním pachatelů trestných činů. potřeby nabídne pomocnou ruku obec nebo stát. Velkou výzvu představují koncepce dalšího rozvoje zdraVezměme zdravotnictví. Místo aby se vláda zamyslela nad nesčetnými kanály, kterými mu farmaceutické firmy a jiní votnictví, školství, kultury, sociální péče, služeb zaměstnanosti, smluvní dodavatelé zbytečně pouštějí žilou, zavádí nad- výzkumu a vývoje, bydlení a bezpečnosti, zpracovávané a restandardy, které definitivně pošlapou ústavní princip rovnosti alizované za účasti a spolupráce odborníků a občanských iniobčanů v poskytování zdravotní péče. Ve výhledu několika ciativ. Půjde i o zkvalitnění chodu samotného státu, o prevenci let tak může dojít k situaci, kterou zatím známe jen z ame- jeho ovládnutí bratrstvem byznysmenů a úplatných politiků. 4.

Pokud se tak nestane, hrozí České republice demickou sféru to nutí lépe rozumět potřebám praxe a nabísociální bouře a nepokoje, které známe napří- zet praktická řešení. U nás je takový pohyb minimální. Více akademiků by prospělo například Senátu, který má sledovat klad z Řecka? U nás zatím spíše jen po straně nadáváme, v hospodách dlouhodobější cíle a perspektivy země. K čemu byste si přál v politice nejvíce přispět? nebo na sociálních sítích. Nespokojenci ale o sobě stále více Za velký životní úspěch bych považodávají vědět i na veřejnosti. Ozývají se Za velký životní úspěch bych val, kdyby se mi podařilo přispět k překostudenti a učitelé, lidé se zdravotním postižením, policisté, hasiči, vědci, lékaři považoval, kdyby se mi po- nání oné typické české neschopnosti dařilo přispět k překonání domluvit se na základních cílech budoua zdravotní sestry, dopraváci, typicky právě zaměstnanci veřejného sektoru. oné typické české neschop- cího směřování naší země a cestách k jeAno, může přijít chvíle, kdy i pohár trpěnosti domluvit se na základ- jich dosažení. To se podařilo Finům před dvaceti lety, když se jejich země po rozlivosti tradičně rezervovaného českého ních cílech budoucího padu Sovětského svazu ocitla v hluboké občana nakonec přeteče… směřování naší země a hospodářské depresi. Celospolečenské Proč je vám blízká zrovna sociální demokracie? cestách k jejich dosažení. To diskuse a navazujících koncepčních prací Sociální demokracii pomáhám v její se podařilo Finům před dva- se tam účastnili představitelé všech rozprogramové tvorbě už léta. Vedu její soceti lety, když se jejich země hodujících politických sil v zemi, odborníci a občané. ciální komisi, která připravuje odborné po rozpadu Sovětského To řešení ale musí být sociálně sprapodklady pro rozhodování politických svazu ocitla v hluboké hos- vedlivé a musí se opírat o vzájemnou důorgánů. A právě její program, tím jsem věru těch, kteří se na něm budou podílet. jist, nejlépe odpovídá životním zájmům podářské depresi. Naši lidé na to mají - a naše země za to občanů této země. Sociální demokracii samotnou považuji v zásadě za otevřenou stranu slušných rozhodně stojí. Ptal se Jakub Štědroň. lidí. Samozřejmě, byli a jsou v ní i lidé, kteří jméno ČSSD poškozují, takoví se najdou v každé větší skupině. Její členMartin Potůček (1948) je vysokoškolský pedagog, ská základna a aktivní lidé na lokální úrovni jsou ale lidé, analytik veřejné politiky, prognostik a publicista. V soukterým věřím a kteří se snaží pomáhat na svět dobrým časné době se orientuje na zkoumání procesů formověcem... vání a realizace veřejné a sociální politiky v České Čím vás jako respektovaného intelektuála republice a dalších postkomunistických zemí se zaměa akademika přitahuje praktická politika? řením na regulační funkce trhu, státu a neziskového sekMou specializací je veřejná a sociální politika, obor anatoru, na problémy reformy veřejné správy, na procesy lyzující společenské problémy a hledající možnosti jejich řeevropské integrace a na zpracování vizí a strategií pro šení. V české politice je přitom tolik neumětelství český stát. U nás i v zahraničí se autorsky podílel na 60 a amatérismu, že si to o uplatnění odborných poznatků odborných knihách a třech učebnicích, publikoval přes v praxi říká samo. Například ve Spojených státech je cirku70 původních prací v odborných časopisech a téměř lace mezi politikou a akademickou sférou běžnou záležitostí. 100 výzkumných zpráv a projektů politik. Prospívá to oběma stranám – politika je kompetentnější, aka-

Pracovní setkání „Europe and Social Innovation Agenda“ v Bruselu.

5.

Padá, padá a padá… aneb jak ministr Drábek chtěl absolvovat školení ve zvládání více věcí najednou, ale nedostal se k tomu. Jistě se najdou lidé, které pobaví karikatura ministra práce a sociálních věcí coby šmouly Koumáka se vševědoucím úsměvem a očkama jako korálky, které se lišácky třpytí za intelektuálně působícími obroučkami brýlí. Jsem však přesvědčen, že po celé naší zemi jsou stovky, možná tisíce lidí, kterým byť jen zmínka o uvedeném ministerstvu a jeho šéfovi úsměv na tváři nevykreslí. Vládní poslanci vloni schválili zákon o jednotném inkasním místu, který přisoudil od letošního ledna výplatu sociálních dávek úřadům práce. Kolaps, který na těchto úřadech během ledna a února nový informační systém společně s novými pravidly způsobil, se pohříchu obešel bez významného zájmu médií. Zodpovědní ministerští úředníci se rozhodli, že vše běží hladce v rámci očekávaných drobných komplikací. Řada sdělovacích prostředků realitu popisovala tak věrně, jako Rudé právo v osmdesátých letech informovalo o vojenských úspěších SSSR v Afghánistánu. Podobná praxe se v Česku už zažila, proč ji tedy měnit. Osobně však považuji za spravedlivé, aby co nejvíce lidí dostalo příležitost seznámit se s atmosférou úzkých chodeb a stísněných kanceláří úřadů práce, kde se po několik prvních týdnů tohoto roku od časného rána do pozdních nočních hodin, ale také o sobotách a nedělích snažily stovky podřízených ministra Drábka zoufale domluvit se svými počítači, aby lidé závislí na výplatě sociálních dávek neskončili v dluzích. Dovolím si být ve svém příspěvku nadále až kacířsky nepůvodní. Pro ilustraci chci použít autentickou situační zprávu z pondělka 6. 2. 2012, tedy z doby, kdy ministr Drábek ve světle kamer za pomoci nablýskaných potěmkinovských formulací obhajoval nový informační systém. Přepis on-line dialogu mezi jednotlivými pracovišti úřadů práce byl zveřejněn na jednání Poslanecké sněmovny PČR ve středu 8. 2. 2012. Stav aplikace po servisním oknu 6. února 2012: Kontaktní pracoviště Žďár nad Sázavou: Systémová chyba. Havlíčkův Brod: Lze se připojit, ale při pokusu o hledání padá a padá, stav začíná být neudržitelný. Děčín: Máme stejný problém. Zlín: To my se připojíme, ale potom dlouze loudíme, a stejně nic. Zdravím všechny. Plzeň: Situace je zoufalá. Jsme na zhroucení, nevíme jak dál, už nám docházejí síly. Od rána neustále výpadky, když už jsme funkční, tak hrozně pomalu. Takhle se pracovat nedá. Olomouc: K aplikaci se opět nelze připojit. Pelhřimov: Stav hodnotíme jako horší než dopoledne. Aplikace pomalejší a pomalejší, padá s větší četností než dopoledne, nejdou vyhledávat lidi. Pokud si zadáte 6.

vyhledat podle rodných čísel, po třech minutách točení kolečka spadnete do systémové chyby. Někdy se daří vyhledat podle příjmení a jména, ale to trvá dlouho a nesmí to být Novák nebo podobně. Prosíme, nešlo by s tím něco dělat? Takto se nedá pracovat. Kontaktní pracoviště Humpolec: Stejný stav jako v Pelhřimově. Už nám to také začalo zlobit, padá, odskakuje kurzor při editaci rozhodnutí, zamrzá a podobně. Praha: Dobrý den. Ve Středočeském kraji situace stejná. Někde naopak došlo ještě ke zhoršení. Vše jde velice pomalu, aplikace padá, hlásí systémovou chybu, někde se nemohou vůbec přihlásit. Kontaktní pracoviště Rakovník: Těžko se poznává servisní okno od normálního provozu. Kralupy nad Vltavou: Systém je pomalý a stále vypadává. Vlašim: Padá, padá a padá… Kdo jiný, než šéf resortu, který zavedení neozkoušeného informačního systému prosadil, by za jeho totální kolaps měl nést osobní odpovědnost? Koho jiného, než vládní zákonodárce, kteří hlasovali pro novelu upravující výplaty dávek, by mělo hryzat svědomí z toho, že někteří lidé si kvůli nim museli půjčit peníze na živobytí od známých a příbuzných a že stovky státních úředníků, kterým titíž zákonodárci před rokem snížili platy, vysedávaly o víkendech nad nefunkčním počítačovým programem? Jen na okraj zmíním, že existují vážné pochyby ohledně výběrového řízení na firmu, která aušusový informační systém dodala. Jsou také k dispozici desítky varování odborníků, vedoucích pracovníků úřadů práce i představitelů parlamentní opozice, kteří tvrdili, že zvládnutí situace bude problematické. Vláda ale kritiku, výtky a varování neposlouchá. Neposlouchá už skoro dva roky. Příklad s chaosem na úřadech práce je jen kapkou v moři. Pokud lidé chtěli Petr Šelepa před dvěma lety ně- vystudoval filologii na Palackého jakou změnu, mělo univerzitě v Olomouci, pracoval to vypadat takhle? jako učitel a zástupce ředitele Kritici demokracie střední školy. V současnosti působí říkají, že je to spo- jako poradce předlečenské zřízení, sedy Poslaneckého kde dva idioti pře- klubu ČSSD a prohlasují génia. Není jektový koordináto tak. V demokra- tor pro ČSSD. cii dva idioti přehla- Je též statutární mísují génia, jen stopředseda pokud jim to jejich MSD. voliči dovolí.

Česko hledá své pozitivní vzory, Zn.: Spěchá K čemu jsou v dnešní době nějaké vzory? Už naštěstí dávno minuly časy, kdy bylo povinné někoho oslavovat. Každý je přece tou naprosto originální individualitou, jež může v životě činit svobodná rozhodnutí. Ve skutečnosti dnes opravdu nelze očekávat, že bychom někoho velebili tak nekritickým způsobem, jak tomu v minulosti bývalo zvykem. Nyní mají lidé o mnoho větší přístup k informacím než kdykoliv předtím. Prostřednictvím nejrůznějších médií tak získáváme informace o pracovním i velmi osobním životě známých lidí. Dnešní realita pouze implikuje fakt, že nároky na pozitivní vzory současnosti budou podstatně vyšší než kdykoliv v minulosti a bude tedy náročné jim dostát. Na co je ale vlastně potřebujeme? Kultura a úroveň, na které se dnešní společnost nachází, není lidem jakkoliv vrozená. Je toho jen velmi málo, s čím na svět přicházíme automaticky. Jedná se pouze o předpoklady, nadání a dispozice. Všechno podstatné se malý člověk musí s patřičným úsilím naučit. K získání slušnosti, pravdomluvnosti, respektu, toleranci a dalším důležitým hodnotám potřebuje člověk získat velmi silný vztah již v dětství. První instancí ve výchově jsou přirozeně rodiče, kteří se stávají prvními a zároveň celoživotními vzory. Další pozitivní příklady pak potřebuje nejen dítě, ale každý člověk k tomu, aby se utvrdil v tom, že obecně deklarované pozitivní hodnoty jsou ve společnosti skutečně ceněné. Jen těžko lze kohokoliv přesvědčovat o tom, že s poctivostí nejdál dojde, pokud nikoho takového ve svém okolí neuvidí. A právě tento předpoklad se příliš neblíží české realitě. Je totiž jen málo osobností, které v České republice dokážeme jednoznačně označit za pozitivní vzory, přestože vzniká iluze o řadě takových, kteří určitými vzory jsou, byť často ne kladnými. Pokud v české společnosti jako hodnoty stále upřednostňujeme pravdu nad lží, poctivost nad

chamtivostí a zlodějstvím, seriózní vystupování nad bulvárními výstřelky, vzdělanost nad ignorancí nebo přímé jednání nad úskočností, budou mít takové vzory vždy smysl. Jestliže takový žebříček hodnot považujete za naivní

a v hlavě se vám honí cosi o pravdoláskařích, asi nemá cenu, abyste pokračovali ve čtení. Pakliže jsou vám tyto hodnoty vlastní, možná se spolu se mnou pozastavíte nad tím, koho jsme nebo nejsme v naší zemi schopni považovat za vzory. Když pominu různé panovníky, které jsme za vzory považovali víceméně povinně, s posunem k demokratickému systému se poměrně přirozenou elitou stali ti, kteří dokázali za svobodu národa vytrvale bojovat v různých dobách, tedy i politici jako Masaryk nebo Beneš, později Václav Havel. Politika by však za vzor dneska označil asi málokdo. Přesto si troufám tvrdit, že znám skutečně poctivé zástupce lidu, takoví ale nejsou pro média zajímaví. Lidé u nás si bohužel mnohem raději koupí plátek, který na přední straně slibuje odhalení skandálu, než ten, který napíše o výstavbě nového dětského hřiště. To potvrzuje objem nejprodávanějšího českého deníku Blesk. V období první republiky představovali důležité vzory

rovněž podnikatelé, kteří dokázali velmi dobře prosperovat a zároveň umožnit svým zaměstnancům důstojné zázemí. Příkladem může být třeba Baťa. Takových se dnes do popředí dostává jen málo. Mantrou podnikatelů je dnes rovněž prosperita a zisk, který však dávají na odiv deklaratorní spotřebou. Další všeobecná představa o představitelích pozitivních vzorů směřuje k vysokoškolským profesorům, vědcům nebo lékařským kapacitám, kteří se starají o povznesení lidského těla i duše. Médii takto prezentovanou skupinou jsou však v České republice často herci, zpěváci, moderátoři nebo sportovci, kteří lépe odpovídají poptávce po vzorech úspěchu, mimo jiné i díky podstatně vyššímu finančnímu ohodnocení, než mají například učitelé. Někteří z nich opravdu představují dobrý příklad tvrdé práce a složité cesty k úspěchu. Do popředí se však dostávají i různé typy celebrit vzniklých z reality show, profitující pouze z bulvarizace svého soukromého života a upoutávání pozornosti za každou cenu. Média však pouze velmi důsledně reagují na poptávku po tomto typu informací. Společně s nimi jsme si tak vytvořili dokonalý obraz o zemi, kde všichni kradou a kde bez dostatečných kontaktů nelze uspět. Od toho už je jen krůček k tomu, aby široké vrstvy začaly takto nastíněný obraz naplňovat a přibližovat realitě. Tato představa se tak velmi brzy může stát sebenaplňujícím se proroctvím, protože naše společnost bude jen taková, jakou ji my sami budeme chtít mít. Monika Hermannová je studentkou VŠE a PF UK. Pracuje jako asistentka europoslance Jiřího Havla. Je místopředsedkyně MSD.

7.

Rozporuplná otázka církevních restitucí Církevní restituce jsou předmětem vášnivých debat a sporů již od počátku devadesátých let. Současný návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který nyní prochází schvalovacím procesem v českém parlamentu, by měl veškeré diskuse ukončit a přinést očekávané definitivní řešení, které by bylo přijatelné pro všechny strany. Podrobnější rozbor tohoto legislativního návrhu však může vyvolávat obavy, že v případě jeho přijetí v navrhovaném znění budou spokojené především církve, zatímco státní rozpočet bude na následujících třicet let zatížen novým mandatorním výdajem ve výši několika miliard korun. Většina politiků dnes přitom nezpochybňuje nutnost vyřešení problému majetkových nároků církví a otázky jejich dalšího financování formou dlouhodobé dohody mezi nimi a státem. Vládní návrh zákona však vyvolává tolik rozporů a otázek, že by bylo na místě spíše jeho kompletní přepracování než usilovná snaha protlačit jej parlamentem za každou cenu. Jedná se přitom prakticky o návrh totožný s tím, který byl předložen již vládou Mirka Topolánka. Vyšší je pouze podíl naturálního plnění, tedy vydávání fyzického majetku, což je nejen důsledek stavu státních financí a možných problémů okolo ocenění nevydávaného majetku, kde by se mělo postupovat jako u náhrad pro restituční proces fyzických osob, ale vliv má i tlak především církevních řádů, které v minulosti disponovaly velkým pozemkovým majetkem a pro které by bylo případné ocenění majetku méně výhodné než jeho přímé vydání. Hlavním jádrem aktuálních sporů je přitom právě problematika vyčíslení hodnoty nemovitostí, za které má být církvím poskytnuta finanční kompenzace, a kde panuje zásadní rozpor zejména s ohledem na zásadu rovnosti a spravedlnosti při vypořádávání ostatních restitučních skupin. Zde by se mělo důsledně trvat na dodržení základních rysů restituční legislativy přijaté po roce 1989, tedy že jde o částečnou nápravu křivd a že je ke všem oprávněným osobám nutno přistupovat srovnatelně a předvídatelně. Církev by přitom neměla mít ve srovnání s ostatními restituenty žádné výjimečné postavení. Podstatou vládního návrhu zákona na vyrovnání státu a církví je náhrada finanční a naturální. Finanční náhrada za nevrácený původní církevní majetek má být ve výši 59 miliard korun a bude vyplacena ve třiceti ročních splátkách. Nesplacená výše finanční náhrady bude přitom každý rok valorizována podle míry inflace. Je tedy možné očekávat, že při průměrné výši inflace okolo dvou procent se celková vyplacená částka zvýší na úroveň takřka 79 miliard korun, zatímco při průměrné inflaci 3,5 procenta bude finální částka přesahovat astronomických 96 miliard korun. Největší podíl z těchto finančních náhrad, zhruba 80 procent, připadne katolické církvi, ostatní církve následují s velkým odstupem. Vyplácení finančních kompenzací je přitom pro státní rozpočet velkým závazkem do bu8.

doucna. Je přitom paradoxní, že právě tato vláda, jež se zaklíná bojem proti zadlužování budoucích generací, zatíží budoucí vlády splácením takto vysokých částek. Druhou částí vládního návrhu je vlastní naturální kompenzace formou vracení nemovitého majetku. Jeho hlavní část tvoří zemědělské nemovitosti, tedy pole, lesy, rybníky a související stavby, jež byly dříve ve správě církví. S tímto majetkem nyní hospodaří Lesy České republiky a jeho správu vykonává Pozemkový fond ČR. Nakládání s ním přitom od začátku 90. let brání takzvaný blokační paragraf v zákoně o půdě, který zároveň pro řadu obcí a měst znamená významnou překážku v jejich rozvoji. Celkový rozsah vracených pozemků byl poněkud záhadným způsobem vypočten na 48 412 hektarů. Zarážející však je, že toto číslo nemusí být konečné, neboť sami předkladatelé návrhu zákona si nechávají prostor k jeho úpravě, a to až o několik tisíc hektarů. Nejasná je rovněž metoda, jakou se došlo k ocenění pozemků církví, neboť metr čtvereční zemědělské půdy vychází z ceny 44,48 korun. Byť představitelé ministerstva kultury argumentují tím, že se část tehdejší zemědělské půdy církví nachází na katastrálním území velkých měst (Prahy a Brna), přesto tato cena vyvolává oprávněné spekulace, zda církve nebudou z veřejných peněz fakticky přepláceny, neboť se současná tržní cena pohybuje v rozmezí 7-15 korun za metr čtvereční zemědělské půdy. Otazník se také vznáší nad budoucí kontrolou církevního majetku. Pokud by totiž v tomto případě skutečně šlo o restituční zákon a nikoliv zákon o odluce církve od státu, jednalo by se nejen o fakt obnovy fyzického vlastnictví majetku nebo náhrady za něj, ale i o navrácení kontroly nad tímto majetkem, který však byl vždy považován za majetek veřejný a církví vlastněný. Nakládání s ním, jeho zcizení nebo zatížení bylo vždy přísně kontrolováno a regulováno. Tuto právní úpravu z rakousko-uherského práva převzala v nezměněné podobě i první československá republika, byť v počátku uvažovala o odluce církve a státu. Majetek církví mohl být užit jenom způsobem určeným zákonem – bohoslužebným, pastoračním, dobročinným, školským a administrativním. Tato povinnost byla ze zákona odstraněna až po roce 1990. Nejde tedy o restituci, tj. návrat ke stavu k nějakému datu, ale o vyšší úroveň, kdy je církvi tímto zákonem dáváno právo takřka neomezeného nakládání s majetkem. Pokud by měl být nový legislativní návrh přijatelný širokou politickou reprezentací a rovněž většinou společnosti, měli by jeho předkladatelé reflektovat alespoň některé významné pozměňovací návrhy a připomínky. V prvé řadě by se tento zákon neměl principiálně odlišovat od ostatní restituční legislativy, zejména by církvím a náboženským společnostem neměl přiznávat vyšší práva než přiznal restituentům – fyzickým osobám. Za druhé by se měl vyhnout

jakýmkoliv pochybnostem spojeným s finančním vyrovnáním a nejasnostem s oceňováním majetku. Jediným možným řešením je návrh sociálně demokratických poslanců na vytvoření účelového veřejnoprávního fondu řízeného církvemi a kontrolovaného státem, kam budou převedeny finanční náhrady za nevydaný majetek a který bude i nadále kontrolovat nakládání s nemovitým a movitým majetkem. Zákon by stanovil omezení zajišťující zachování majetkové podstaty fondu, zcizování a zatěžování majetku fondu by bylo možné pouze v omezených případech veřejného zájmu při zachování jeho celkové hodnoty. Užití výnosu fondu by pak bylo účelově vázáno na duchovní činnost, sociální, zdravotní, vzdělávací aktivity církví a údržbu a zachování kulturního dědictví a památek v majetku církví

a podporu kulturních aktivit. Schválení tohoto návrhu by přijatelným způsobem vyřešilo stávající neutěšenou situaci, podpořilo by rozvoj obcí, měst a zlepšení situace některých církví a zároveň by bylo nejméně bolestivé pro státní pokladnu.

Lukáš Kaucký vystudoval historii se specializací na světové dějiny 20. století na FF UK. Poté pracoval na Úřadu vlády ČR a v Evropském parlamentu. Byl radním hl. m. Prahy pro oblast kultury. Od roku 2010 je předsedou Mladých sociálních demokratů.

Rozhovor s plzeňským hejtmanem Milanem Chovancem Jak může lidem pomoci regionální politik? Současné krajské zřízení funguje teprve dvanáct let, myslíte si, že dokázalo naplnit očekávání, která jsou do tohoto stupně samosprávy vkládaná? Pravidelně vyjíždím na veřejné besedy a z nich jednoznačně vyplývá, že kraj hraje podstatnou roli v otázkách kvality života jeho obyvatel. Lidé přestali vnímat hejtmanství jen jako prodlouženou ruku statní správy. A to je velmi důležité. Radost mi dělá celá řada dílčích věcí, které se nám v Plzeňském kraji podařily. Jako jedni z prvních jsme centralizovali veřejné zakázky a na základě toho jsme byli vyhodnoceni jako nejlepší kraj, co se vnímání korupčního prostředí týče. Podařilo se nám sjednotit postupy ve zdravotnictví, a tím ho celé zefektivnit. Důležitost krajů si uvědomuje i současná vláda, která na ně přenáší další povinnosti a úkoly. Je to však přístup přinejmenším macešský, protože na druhé straně jim odebírá stále více finančních prostředků. Nevyřčenou otázkou tak zůstává, zda je cílem vlády podpora krajského uspořádání, nebo jeho potlačení či zrušení. Plzeňský kraj je výjimečný mimo jiné tím, že jako jediný nemá žádné dluhy a vy sám jste známý tím, že jako sociální demokrat dluhy odmítáte. Jaký je tedy rozdíl v hospoda-

ření mezi Plzeňským krajem a ostatními kraji, co byste svým kolegům doporučil? Neprojeví se tato skutečnost nižším objemem investic, které zpomalí růst kraje v budoucnu? Nemyslím si, že by existovala jakákoli souvislost mezi dobrým hospodařením a budoucím poklesem investic. Opak je v tomto případě pravdou. Nám se vyrovnaného rozpočtu podařilo docílit vnitřními úsporami, centralizací nákupů a zvýšeným dohledem na veřejné zakázky. Půjčky nemohu do budoucna vyloučit, ale jen pokud se do krajské pokladny vrátí zpět. Již dnes máme otevřený překlenovací úvěr, ale nečerpáme ho. Rozhodně odmítám půjčky na provozní záležitosti. To je projídání peněz. Jak se jako hejtman kraje bez dluhů díváte na práci vlády, která se zaklíná právě rozpočtovou zodpovědností? Problém této vlády je, že vychází z nereálných dat, zcela pomíjí prorůstová opatření a takzvanými reformami se v konečném důsledku obrací zády k lidem. Příkladem může být sestavování rozpočtu na letošní rok. Jeho příjmová stránka vůbec nepočítala s propadem ve výběru daní, na který jsme jako opozice dlouhodobě upozorňovali. Teď, kdy se zřetelně projevil, přichází kabinet s dalším zvyšováním DPH, plošnými škrty a zmra-

zováním důchodů. Jinými slovy odpovědnost za vlastní chyby přenáší na bedra těch, kteří se nemohou nijak bránit. To vše rámováno mnoha korupčními skandály a nedostatečným až diletantským přístupem k čerpání evropských dotací. Připadá mi, že současný kabinet zcela rezignoval na jakýkoli dialog, sounáležitost a sociální a mezigenerační solidaritu. Jakým způsobem se krajů dotýkají reformy, které současná vláda provádí, resp. které chystá do budoucna? Podařilo se nám vyjednat financování na rok 2012, ale systémové řešení zatím stále chybí. Souvisí to se změnou financování krajů. Například v regionální dopravě jsme, navzdory tlaku vlády, zachovali systém a dopravní obslužnost. Další zvyšování DPH se pak jednoznačně projeví tím, že některé spoje budou muset být zrušeny. Podobně je to ve zdravotnictví, které jsme díky sjednocení postupů zefektivnili. Nápad ministerstva zrušit některá oddělení v nemocnicích ve Stodě a Rokycanech, který přišel po těchto úsporných opatřeních, je proto zcela nepřijatelný. To by znamenalo výrazně zhoršení dostupnosti zdravotní péče pro většinu našich obyvatel. Právě proti těmto zjevně nesmyslným „škrtům pera od pražského stolu“ razantně protestujeme. Jak vnímáte situaci na Právnické fakultě v Plzni a její důležitost pro Plzeňský kraj? 9.

Je pro mne nemyslitelné školu úplně zrušit a vymazat z mapy jedinou právnickou fakultu v Plzeňském kraji. Řada absolventů patří mezi špičkové právníky, advokáty a soudce. Je pravda, že plzeňská fakulta ztratila svou prestiž, nicméně si nemyslím, že by výuka na škole byla tak špatná, jak popisují média. Navíc byla učiněna řada opatření, která jednoznačně směřují k nápravě, včetně další možnosti personální obměny a doplnění profesorského sboru. Co považujete za největší problém současné české politiky? Velká část lidí je, zdá se, politickým děním znechucena… Cítím stále silněji, že situace je vážnější a vážnější. Rozmáhá se totiž povědomí, že se vytratila spravedlnost a důvěra. Z toho pak pramení frustrace a následně i protesty veřejnosti. Politici neustále vyzývají k utahování opasků a nijak nebrání tomu, aby se kolem nich neustále dokola objevovaly korupční kauzy a skandály. Ty jsou navíc velmi často zametány pod koberec. To je asi největší problém současné politické reprezentace. Ona přišla s cílem dát do pořádku veřejné finance, provést reformy a zároveň o nich odmítá vést diskusi. Korupci a klientelismu, jako příznačným a patologickým jevům, pak věnuje jen verbální pozornost. To v lidech vzbuzuje nevoli či rozhořčení a nelze se jim divit. Jako hejtman se často setkáváte se zástupci občanské společnosti? Jak tyto aktivity vnímáte? Jak podle vás funguje občanská společnost dvacet let po změně společenských poměrů? Občanskou společnost vnímám především jako různé skupiny lidi, kterým není lhostejné okolní dění. Jsou ochotni se sdružovat a anga10.

žovat ve svém volném čase ve prospěch druhých. A to rozhodně není málo. Pomoc v různých charitativních a dobrovolnických aktivitách, záštity pro spolky a podpora programů různých nezávislých iniciativ by tak měly být v zájmu nejen regionálních politiků. V tomto duchu je mi blízký i pojem otevřená společnost. Tedy společnost, která není svázána žádným ideologickým rámcem a je otevřená a přístupná rozumným změnám. V rámci Plzeňského kraje

tuto změnu naší ústavy využijí. Domnívám se, že silný mandát a legitimita, kterou tak nově zvolený prezident získá, může být pro naši demokracii přínosem a může zvýšit politickou kulturu v zemi. Nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho program. To může být příležitost k veřejné diskusi nejen o tom, kam má naše země v budoucnu směřovat, ale i jakými prostředky toho dosáhnout. Věřím, že do úřadu bude zvolena osoba široce respektovaná, umírněná a nadstranická, která nebude společnost rozdělovat, ale naopak stmelovat. Na co jste ve své politické kariéře nejpyšnější? Slovo pyšný podle mne do politického slovníku nepatří. Pro politika je určitě nejdůležitější čistý štít. A v tomto smyslu jsem rád, že se i po mnoha letech strávených v politice mohu komukoli bez obav podívat do očí. Jak vnímáte mladé lidi, kteří se snaží zapojit do politického dění? Co pozitivního mohou nabídnout a před čím byste je varoval? Hovoříme-li neustále o nutných změnách a očistných procesech, je zřejmé, že bez mladých to nepůjde. Jen oni mohou vnést čerstvý vítr do mnohdy zkostnatělého myšlení uvnitř politických stran. To, co bych jim popřál, je odvaha vystoupit z davu a chuť prosadit nové, neotřelé myšlenky a nápady. Ptala se Monika Hermannová

se snažíme podporovat především různé charitativní aktivity a projekty, které pomáhají dětem a seniorům. Parlamentem nedávno prošla změna ústavního zákona, která umožňuje přímou volbu, v níž si občané budou moci sami vybrat svého prezidenta. Jak vnímáte tento posun směrem k přímé demokracii? Koho byste vy sám rád viděl na Pražském Milan Chovanec je hejtman Plzeňského kraje hradě jako budou- od září 2010. Než se stal hejtmanem, pracoval jako první a ekonomický náměstek hejtmanky. cího prezidenta? Přímou volbu je třeba Od roku 2002 do roku 2010 působil jako člen brát čistě jako to, čím sku- Rady města Plzně, kde byl od roku 2006 také tečně je. Tedy rozšířením předsedou kontrolního výboru. Je členem ČSSD práv občanů na úkor od roku 1997, od ledna 2011 je jejím předsemoci politických stran. dou v Plzeňském kraji. Od května 2011 je stíA na lidech nyní je, jak novým ministrem dopravy za ČSSD.

Otevřená univerzita – mezi elitismem a zmasověním Univerzity po celém světě se v poslední době zásadně proměňuji. Ať začala tato proměna v 70. letech ve Spojených státech, v 90. letech v Rakousku nebo před deseti lety v České republice, existuje jasná tendence odklonu od univerzity zakládající si na své autonomii ve vztahu k neakademickému světu a od

relativně elitního vzdělávání zajišťujícího absolventům společenský vzestup k univerzitě přímo reagující na společenskou poptávku, kterou navštěvuje stále vyšší procento populačního ročníku. Oba modely univerzity mají své klady a zápory. Elitní univerzita má sklon k uzavřenosti a reprodukci sociálního a ekonomického kapitálu vybraných vrstev obyvatel. Kvůli své relativní autonomii ve vztahu k politické a ekonomické moci se však může stát kritickým a progresivním veřejným prostorem, kde se rodí dramaticky nové poznatky i radikální politika. Masová univerzita zjednodušuje vzdělávání na osvojování si profesních dovednosti a preferuje ekonomická hlediska, přednostně se otevírá těm externím aktérům, kteří za svůj vliv mohou zaplatit. Taková univerzita má ale i jistý demokratizační potenciál. Máme však skutečně na výběr pouze mezi elitní, uzavřenou a masovou, otevřenou univerzitou?

Řada akademiků a univerzit si uvědomuje, že proměně starého modelu nelze a z mnoha důvodů není ani žádoucí bránit. Snaží se ale směřovat k takovému otevření univerzity, které nepovede k její komercializaci a užšímu propojeni se společnosti pouze prostřednictvím extrémního nárůstu studujících. Univerzity by se

měly rozvíjet jako místa sociální expertizy a kritiky, která nejen ovlivňují společnost, ale jsou také schopné vstřebávat a přetvářet podněty přicházející na univerzitní půdu zvnějšku. Nejedná se tu přitom ani tak o vytvoření zcela nové podoby univerzity, ale spíše o posílení určitých rysů i aktivit a jejich institucionalizaci tak, aby mohly alespoň částečně vyvažovat tlaky na komercializaci univerzity. Ve Spojených státech a Kanadě se v této souvislosti nejčastěji mluví o tzv. community-based research nebo engaged research, v Evropě (např. Nizozemí, Británii, Německu) o tzv. science shops. Jedná se o výzkumně-výukové uspořádání na univerzitě, v jehož rámci obvykle spolupracují výzkumníci (vyučující), studující a mimouniverzitní aktéři z oblasti občanské společnosti (nevládní organizace, místní komunity nebo jednotliví občané). Občanské iniciativy přicházejí s praktickými problémy a otázkami, studenti se svými učiteli tyto otázky výzkumně zpracová-

vají a učí se tak na prakticky zaměřených a reálně užitečných výzkumných projektech, které se nejčastěji týkají sociálních problémů, veřejného zdraví a environmentálních otázek. Mimouniverzitní aktéři přitom nemusejí přicházet pouze se zadáním problémů, ale mohou se podílet na sběru dat, jejich interpretaci nebo na implementaci výsledků. Univerzita se v tomto uspořádání otevírá praktickým problémům bez toho, že by se komercializovala, ovlivňuje společnost a zároveň se sama nechává ovlivnit. Tyto formy spolupráce potřebuji institucionální podporu minimálně v tom směru, že budou takové participativní formy výzkumu a výuky uznávaný jako plnohodnotná součást profesního životopisu akademiků a výukových kurikul. Současná reforma vysokého školství a vědy v České republice jde však úplně opačným směrem. Otevíraní akademických institucí ve vztahu ke společnosti interpretuje v čistě ekonomických pojmech a kvalitu či důležitost tzv. základního výzkumu zároveň odvozuje výhradně od jeho mezinárodní „excelence“ rozeznatelné údajně prostřednictvím autorství několika málo typů odborných publikaci. Úkolem akademické obce včetně studentů je - navzdory této politice experimentovat s formami otevíraní univerzity a dávat mu tak skutečný smysl. Tereza Stöckelová je česká socioložka a aktivistka, od léta 2010 mluvčí občanské iniciativy ProAlt.

11.

Sociální ekonomika: téma pro moderní levici

Program ČSSD pracuje s vizí sociálně tržní ekonomiky. Co je však v tomto konceptu míněno slovem sociálně? Můžeme jej ztotožnit pouze s korektivní rolí státu, který napravuje tržní selhání? Nebo jde o princip solidarity zhmotněný pro mnohé v progresivním daňovém systému, jenž má zmírnit nespravedlivé rozdělení bohatství? V obou případech jde o důležité součásti sociálně tržní ekonomiky, o jejichž zachování bude sociální demokracie vždy usilovat, protože to jsou hlavní nástroje odstraňování nerovnosti ve společnosti. V posledních letech však vedle těchto tradičních nástrojů začíná stále významnější roli hrát nový fenomén. Je jím sociální ekonomika, ve které vznikají subjekty, které pomáhají lidem, kteří se ocitli v závažné životní situaci, při jejich návratu do společnosti. Co všechno se pod termínem sociální ekonomika skrývá? V zásadě jde o pomoc sociálně vyloučeným skupinám při integraci zpět do společnosti, a to prostřednictvím zaměstnávání a doprovodných aktivit. Základem sociální ekonomiky jsou pak tzv. sociální firmy. Jedná se o ekonomicky udržitelné podnikatelské subjekty, které chtějí konkurovat tradičním společnostem na trhu. Zároveň však významné procento svých zaměstnanců hledají mezi znevýhodněnými osobami. Vedle sebe tak působí jak osoby znevýhodněné, tak lidé bez zásadnějších problémů, což přispívá k vzájemné integraci. Sociální podniky vedle samotného zaměstnávání zajišťují doprovodné aktivity, které mají pomoci využít potenciál všech pracovníků a přispět k jejich profesnímu rozvoji. Proto také podporují další vzdělávání svých zaměstnanců nebo jim nabízí psychologickou pomoc Komu tak vlastně sociální podniky pomáhají? Někteří možná mají pocit, že takovéto ekonomické subjekty jsou 12.

totožné s tzv. chráněnými dílnami. Tak tomu však není. Zaměstnanci sociálních firem totiž nemusí být jenom zdravotně či mentálně postižené osoby. Mezi cílové skupiny patří například mladí absolventi do 20 let bez předchozí praxe, lidé bez domova nebo matky samoživitelky. Problémy prakticky všech skupin ohrožených vyloučením je možné alespoň částečně řešit rozvojem sociální ekonomiky. V neposlední řadě je sociální ekonomika postavena na principu trojí odpovědnosti, jež odráží tři dimenze činnosti sociálních podniků: ekonomickou, environmentální a sociální. V době dynamického rozvoje globálního hospodářství je také důležité, že by sociální podniky měly být především odpovědné komunitě, ve které působí a na které jsou do značné míry závislé. Sociální podnik by tak měl být rovněž společensky odpovědný v plném významu slova. V Evropské unii, především v západoevropských zemích, se sociální ekonomika těší velké pozornosti. Svědčí o tom dynamický rozvoj tohoto hospodářského sektoru. V současné době tak v EU působí bezmála milion sociálních firem, které podle některých zdrojů představují přibližně deset procent evropského domácího produktu. V České republice je vak situace podstatně horší. Velká řada subjektů působících v tomto sektoru a samotných zaměstnanců sociálních firem upozorňuje na nedostatečnou podporu ze strany státu a veřejné správy. Stále přetrvávajícím problémem je také nedostatečné povědomí mezi veřejností. Ze strany ČSSD tomuto tématu také doposud nebyla věnována větší pozornost, tyto společnosti jsou bohužel na okraji zájmu našich politických reprezentantů. Pevně však věřím, že se tento postoj začne měnit a že se rozvoj sociální ekonomiky stane jedním z pilířů hospodářské a sociální politiky. Z výše uvedených důvodů Petr Dolínek totiž vyplývá, že podpora sociálbyl radním hl. m. ního podnikání Prahy pro oblast může být pro sociální politiky, ČSSD jednou bydlení a evropz cest, jak realizoských fondů. V levat svoji vizi tech 2006 – 2010 sociálně tržní byl předsedou ekonomiky v České MSD. republice.

Střední třída v nesnázích Hned v prvním letošním vydání prestižního časopisu Foreign Affairs varuje známý politolog Francis Fukuyama před největším nebezpečím budoucnosti: úpadkem střední třídy. S tímto názorem souhlasím. Střední třída je základním prvkem stability každé moderní a demokratické společnosti. Existuje mnoho jejích definic. Zjednodušeně řečeno jde o ty příjmové skupiny, které jsou natolik bohaté, že platí daně, ale na druhou stranu potřebují pracovat, aby se uživily, zajistily potomkům vzdělání apod. Pravděpodobně do této třídy tedy patří většina čtenářů tohoto článku. Česká republika má ve srovnání s ostatními zeměmi poměrně málo chudých rodin, dle údajů Evropského statistického úřadu z r. 2010 přibližně jen 8 až 9 %. To se však brzy může změnit. Tím by zákonitě došlo k narušení rovnováhy ve společnosti a k ohrožení funkčnosti politického systému. Hlavním nebezpečím pro českou střední třídu je skutečnost, že hranice mezi ní a chudobou je tenká a prostupná. Většina české střední třídy se nachází těsně nad touto hranicí. Představuje tak velmi zranitelnou část populace. Připočteme-li

k tomu finanční krizi a skutečnost, že většina rodin nemá peněžní rezervy, lichotivá statistka z úvodu dostává povážlivé trhliny. Problematické je i to, že velká část příslušníků střední třídy pracuje ve státním sektoru. Je zřejmé, že část tzv. úsporných opatření a škrtů dopadne i na ně. Tím se jim sníží příjem. Zvýšení daně z přidané hodnoty, které zdraží většinu spotřebního zboží a služeb, pak zvýší ceny. Další ohrožení spočívá v tom, že většina příslušníků české střední třídy nemá rozsáhlé finanční rezervy. V souvislosti s plánovaným školným, splácením hypoték a všeobecným zdražováním klesne spotřeba. Vytvoří se tak výpadek v příjmech státu, zpomalí se hospodářský růst, v horším případě dojde k recesi. To vše bude zřejmě probíhat v kontextu nedobré ekonomické situace, trapného politického handrkování a špatných vyhlídek do budoucna. Střední třída může ztratit jistotu, kterou od společenského systému potřebuje především. Důsledkem bude radikalizace nálad ve společnosti, vzestup stran nového typu, volební zisky

extremistů, populistů atd. Všechny tyto faktory dohromady mohou přispět k rozkolu ve společnosti. Konce často bývají nepředvídatelné… Je proto v zájmu celé politické reprezentace, celé země, nás všech, aby jakékoliv reformy probíhaly v první řadě s ohledem na tato rizika.

Petr Gajdušek, nar. 1983 v Třinci, působí jako ředitel Sekce předsedy ÚOHS a poradce předsedy. Během studií pracoval jako legislativní poradce poslaneckého klubu ČSSD a poté jako právník v mezinárodní advokátní kanceláři White&Case. Je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Fakulty Sociálních věd Univerzity Karlovy (obor mezinárodní vztahy a politologie), dále studoval Georgetown University ve Washingtonu (obor komparativní ekonomie a politologie). Postgraduálně vystudoval University of Cambridge a University of Oxford, kde se specializoval na mezinárodní právo.

Hlavní úskalí vládní sociální reformy Na úvod se přiznám, že nejsem odborník na sociální politiku, nicméně si troufnu říci, že v systému tzv. sociálních dávek a důchodů se orientuji přece jen lépe než většina české společnosti. Typickým jevem v naší společnosti je zaměňování různých sociálních dávek s důchody a pouze velmi povrchní znalost našeho sociálního systému. To mimo jiné vede k mnoha dezinterpretacím a také k problémům v případě nepříznivé životní události a potřeby sociální systém využít. Kdo z mladých lidí například ví, že pokud několik let pracuje v zahraničí nebo tam studuje a neplatí zde přitom sociální pojištění alespoň v minimální výši, nemusí mít v případě vážného úrazu s trvalými následky vůbec nárok na invalidní důchod nebo ho (v lepším případě) bude mít výrazně krácený? Pro pochopení sociálního systému je třeba si nejprve uvědomit základní rozdělení sociálních dávek na tzv.

pojistné a nepojistné. Pojistné dávky (starobní, invalidní, vdovské a vdovecké, sirotčí důchody, ale i podpory v nezaměstnanosti, tzv. nemocenská nebo i mateřská) jsou částečně počítány z výše a počtu předchozích odvodů na sociálním pojištění příjemce (v případě pozůstalostních důchodů zemřelého). Jejich výše může být poměrně dost rozdílná. Nepojistné dávky (rodičovský příspěvek, porodné, přídavek na dítě, dávky pěstounské péče, dávky v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení, příspěvky na péči, příspěvky pro zdravotně postižené, ...) jsou závislé na splnění určitých podmínek a jejich čerpání je mnohdy omezeno na určitou dobu. Jejich výše závisí na předchozím příjmu jen omezeně nebo vůbec, důležitější jsou další skutečnosti (zdravotní stav atd.). Možnost čerpání mnoha sociálních dávek je časově omezena, takže

13.

například podporu v nezaměstnanosti lze čerpat po dobu maximálně pěti měsíců, přičemž její výše postupně klesá a nelze ji využít brzy za sebou opakovaně. Ponechám stranou tzv. důchodovou reformu, která by vydala na samostatný článek. Zaměříme se na další dávky státní sociální podpory. Jistě budete souhlasit s tím, že sociální systém by měl být jakousi trampolínou, od které se lidé brzy zpátky odrazí, a nikoliv sítí, do které se nadlouho zapletou. Bohužel, mnoho z tzv. reformních kroků Nečasovy vlády vzbuzuje pochybnosti. Naopak v některých oblastech nebyla vláda schopna předložit k projednávání návrhy velmi potřebné. Častým tématem vlády je zneužívání sociálních dávek. Téma je však používáno (zneužíváno) v souvislosti se škrty v oblasti státní sociální podpory, včetně příspěvků zdravotně postiženým a různým projektů pro integraci sociálně vyloučených osob. Uložení veřejných prácí pro lidi nezaměstnané déle než dva měsíce se zdá být populární. Ovšem podpora v nezaměstnanosti je vlastně pojistná dávka, na kterou člověk platí sociální pojištění a její vyplácení je časově omezeno. Nestane se to, že k tzv. veřejným pracím budou povoláváni spíše méně problémoví a spolehlivější lidé, kteří po dlouhé době ztratili práci, než skutečně dlouhodobě nezaměstnaní? Nenahradí tito lidé současné zaměstnance např. technických služeb (kteří budou

propouštěni), přičemž jejich práce bude honorována částkou nižší, než je minimální mzda? Nedojde tedy fakticky ke zrušení minimální mzdy? To jsou velmi zásadní otázky a zároveň moje obavy. Rovněž současná situace v severních Čechách, z nichž nejznámější je asi Varnsdorf, vzbuzuje mnohé otázky. Je nastaven dobře sociální systém, který motivuje dlouhodoběji nezaměstnané stěhovat se do oblasti s nejvyšší nezaměstnaností v České republice? To určitě není! Bohužel kromě vyslání policistů do problémových oblastí jsme od vlády v této věci neslyšeli žádnou odpověď. Jenže to situaci vůbec neřeší. Nastavení příspěvku na bydlení pouze podle počtu obyvatel v dané obci (městě) namísto zohlednění regionálních cen bydlení je příčinou mnohých dnešních problémů. Stát pak v oblastech s vysokou nezaměstnaností dokonce využije Jan Pšikal zisky majitelům vystudoval informatickou fyziku místních ubytoven, a fyziku laserového plazmatu na místo aby skutečně ČVUT a Université Bordeaux řešil problém 1 (Francie). V sounezaměstnanosti časné době pracuje a zabránil jako odborný asiv y t v á ř e n í stent na fakultě janovodobých ghett. derné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.

Jak rozumět studentským protestům? O návrhu reformy vysokých škol bylo v těchto dnech napsáno mnoho – že je to návrh špatný, vidí dnes snad všichni s výjimkou samotného ministra. Chtěla bych se proto věnovat spíše fenoménu, který s touto reformou souvisí, a sice dosud nevídané mobilizaci studentstva v protestu proti návrhu reformy, položit si otázku, odkud toto hnutí pramení a co vlastně znamená pro českou společnost a potažmo pro českou levici. Základním rysem reformy vysokých škol je samozřejmě neoliberální myšlenkové východisko, podle kterého cokoliv, co se nedá změřit, zvážit a prodat na neregulovaném trhu, nemá žádnou hodnotu, a cokoliv, co není řízeno způsobem, který zákony trhu respektuje, je řízeno neefektivně a musí být reformováno. V kontextu toho, že drtivá většina českých studentů pro tyto a podobné ideje hlasovala v posledních parlamentních volbách, je nutné zamyslet se nad tím, čím je tento obrat o 180 stupňů motivován. Podle jedné poněkud uštěpačné teorie jsou studenti pouze standardní zájmovou skupinou, která se stále identifikuje s myšlenkami, pro které před dvěma lety hlasovala, pouze jí jsou proti srsti dopady, které má jejich uvedení do praxe na vlastní zájmy skupiny. Fakt, že studenty nastartoval až zásah do jejich vlastního prostředí, a ostatní re14.

formní pokusy jim byly přinejmenším lhostejné, by nasvědčoval tomu, že se toto vysvětlení blíží pravdě, nicméně není vůbec jisté, že je to trvalý, nezměnitelný stav. Když vypustím názory z kruhů usilujících o účelovou diskreditaci celé akce, podle kterých studenti protestují prostě proto, že teď se protestuje, aniž by tomu vůbec rozuměli, zbývá poslední a nejzajímavější interpretace: útok na vysoké školství byl jakýmsi ideologickým šťouchancem a současné události jsou prvním krokem k něčemu, co by se dalo nazvat jako levicové uvědomění české mládeže. Což by byl v našem kontextu výrazný průlom, a proto je k tomu potřeba přistupovat s maximální obezřetností. Jednoznačné pravicové zaměření české mladé generace je (nebo byl?) celoevropský a možná i celosvětový unikát. Kořeny tohoto úkazu jsou dvojí. Zaprvé je to systematická dehonestace jakékoliv levice ze strany klausovské ODS, která již zkraje 90. let tlačila do podvědomí široké veřejnosti, že liberalismus je jediná správná cesta a cokoliv jiného vede do pekel. V atmosféře zuřivého antikomunismu měla tato tvrzení živnou půdu a s pomocí mnoha přešlapů na straně sociální demokracie vyústil tento proces v situaci, kdy se (nejen) mezi mladou generací označení levičák rovnalo urážce. Zadruhé je to

pak nezdravé sebevědomí první generace, která vyrostla ve svobodě a která zažívá rozmach, ale ještě ne důsledky masového vysokého školství: nikoho z těchto mladých lidí by ani ve snu nenapadlo, že i on by se snad jednou mohl dostat do přihrádky socek, které potřebují pomoc od státu, a proto si také neuvědomují, že problémy těchto lidí jsou reálné a často nezaviněné jimi samými. Současné studentské protesty jsou tedy zatím velmi nesmělým, ale přeci jen otevřením se myšlence, že neoliberální ideje přece jen nemusí být tou správnou odpovědí na problémy jedenadvacátého století. Velká část mladých se tak možná dnes stává levičáky, aniž by si to sama uvědomovala. Důvod je jednoduchý: v českém veřejném prostoru se stále drží ustálená představa, že levicová politika spočívá v tom, že se utrácí víc, než se vydělá, že se vyplácí třinácté důchody a živí nemakačenka z peněz daňových poplatníků. Úkol české levice je tedy jasný: nabídnout tápajícím mladým lidem jasnou alternativu jak k převládajícímu neoliberálnímu paradigmatu, tak ke staré, konzervativní verzi levicové politiky, ke které by se mohli přihlásit. V praxi to znamená integrovat do sociálnědemokratického myšlenkového proudu alespoň některé ze směrů nové levice, které pracují s důrazem na postmateriální společenské hodnoty a které mají velký potenciál co se týče přitažlivosti pro mladé vzdělané lidi (tedy studenty vysokých škol). Vývoj posledních několika let ukazuje, že ČSSD nemá k takové změně možnosti a dost možná ani vůli. Z tohoto pohledu je to tedy příležitost právě pro Mladé sociální demokraty coby nastupující ge-

neraci českých levicových politiků; nesmíme však v tomto úsilí ztratit ze zřetele, že odpor k levičáctví a tomu, co se v představách většiny pod tímto pojmem skrývá, stejně jako ke stranictví jako takovému, je přes jemné náznaky změn stále reálný a nemůže být ignorován. Jak na to? Je třeba vést dialog. Ať už osobně s těmi, kdo nás obklopují, nebo ve veřejném prostoru. Přemoci nutkání k posměškům ve stylu co jste si zvolili, to máte – ač je to mnohdy lákavé, adresáty sdělení to nutně ponižuje a bere jim chuť poslouchat rozumné argumenty. Upozorňovat na to, že problém není ani v Dobešovi, ani v současné vládě, ale v samotných myšlenkových základech, které v současné době vládnou světu a ze kterých vycházejí také aktivity této vlády. Upozorňovat na důsledky, které mají tyto reformy v jiných segmentech společnosti, a že jsou stejně nežádoucí a destruktivní, jako je reforma vysokých š k o l . A v neposlední Eliška Kubicová řadě také na to, že existují i jiné formy Studentka třetího ročníku filosofie a druhy levicového a politologie na Filosofické fakultě smýšlení než ty, Univerzity Karkteré nám jako lovy, momentakové prezentují tálně na stumédia. dijním pobytu na pařížské Sorbonně.

Protivládní iniciativy v ČR. Hrozba demokracii? Ztráta času? Demonstrace svolané na 15. března Holešovskou výzvou vzbudily zájem médií nejen o organizátora, ale také o protestní hnutí v ČR jako taková. V uplynulých dnech si téměř žádný z komentátorů seriózních novin nenechal ujít příležitost, aby se vyjádřil k Holešovské výzvě a k dalším protivládním iniciativám. Pravicoví komentátoři a politici vyjadřovali obavu, že Holešovská výzva usiluje o svržení demokracie. Naopak na levé části spektra zaznívala lamentace nad roztříštěností protivládních iniciativ. Komentáře jsou však často ovlivněny dvěma omyly, chcete-li mediálními zkratkami – nedostatečným pocho-pením role protestního hnutí a nepochopením struktury takových iniciativ. Mediální zkratka č. 1: Pořád jen kritizují, ale nemají žádný pozitivní program.

Protestní hnutí není politickou stranou. Politická strana musí mít dlouhodobý, střednědobý a krátkodobý resortní program. Musí mít připravenu vizi, co udělat s regulací nájemného, s lodní dopravou na Labi, se šumavským kůrovcem, s diplomatickým uznáním Kosova atd. Není fér po protestním hnutí, založeném na dobrovolné volnočasové práci pár dobrovolníků, požadovat to, co dát zabrat i silným stranám se stomilionovými rozpočty a desítkami zaměstnanců na plný úvazek. Protestní hnutí primárně upozorňuje na nějaký problém. Rozbíjí samozřejmost, která se tak snadno obnovuje každodenní rutinou. Příklad: každý den potkáváme na ulicích velkých měst bezdomovce. A nyní budeme potkávat (i v menších obcích) nezaměstnané oblečené do

reflexních vest, jak zametají chodníky. Snadno je začneme považovat za něco samozřejmého, za daň za konkurenceschopnost, demokracii, prosperitu... Protesty, happeningy, články, diskuse připravované iniciativami nám pak pomáhají uvědomit si, že prostě není samozřejmé nechat umírat lidi na ulici zimou a podvýživou. Uvědomit si, že je něco špatně ve společnosti, která místo pomoci nezaměstnanému donutí stigmatizovat se novodobým ekvivalentem židovské žluté hvězdy jen proto, aby obdrželi svou pojistku v nezaměstnanosti, kterou si předplatili svým sociálním pojištěním. Protivládní iniciativy navíc předkládají konkrétní alternativy. Nad rámec společného základu, kterým je požadavek na zrušení reforem Nečasovy a Topo15.

lánkovy vlády – na návrat k sociálnímu státu. Mediální zkratka č. 2: Proč se všichni nespojí, v jednotě je síla. Představa podobně naivní, jako by byla vize sloučení všech opozičních stran do jedné strany, protože přeci ČSSD, KSČM, zelení, lidovci, DSSS, Suverenita, Piráti či Moravané jsou také proti Nečasově vládě. Některé protivládní organizace se navzájem poměrně dost liší ideově nebo stylem činnosti a komunikace. Personální propojení a spolupráce mezi protivládními iniciativami je ale výrazně silnější, než by se z vnějšku mohlo zdát. Orientovat se v prostředí protivládních iniciativ není snadné. Proto alespoň stručný přehled nejvýznamnějších: ProAlt – Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ. ProAlt byl založen v červenci 2010 jako reakce na výsledek sněmovních voleb a sestavování Nečasovy vlády. Názorově zahrnuje poměrně širokou část spektra – křesťanské sociály, zelené, sociální demokraty, socialisty. ProAlt uspořádal první protesty v srpnu a září 2010 (proti Romanu Jochovi). O té doby ProAlt uspořádal 5 větších demon16.

strací v Praze a další v regionech a přes 30 happeningů a diskusí pro veřejnost. SPaS – Spojenectví práce a solidarity. SPaS vzniklo v průběhu roku 2011 jako střešní organizace zahrnují pestrou škálu levicových organizací, KSČM a Evropskou levicovou platformu ČSSD. SPaS pořádá diskuse pro veřejnost a 17. listopadu 2011 uspořádalo na Staroměstské náměstí protivládní shromáždění. SDT - Skutečná demokracie teď! Skupina vznikla z iniciativy španělských studentů v Praze ve druhé polovině května 2011 jako pražská větev hnutí 15M, ev. Democracia Real Ya! Nyní SDT táhnou domácí aktivisté. Holešovská výzva. V mediálním světě zapůsobila 15. března jako zjevení. Tato skupina se však začala formovat v závěru minulého roku. Na konci ledna pak proběhl sjezd, na kterém byla Holešovskou výzvou a dalšími subjekty vytvořena nová střešní organizace pojmenovaná Národní rada. Včetně Skutečné demokracie (SKDE, nezaměňovat s SDT) Zdeňka Ponerta, který je zároveň mluvčím organizace Osmý odboj (to není vtip). Po rozkolu 16. března byla SKDE vyloučena z Národní rady. Zbylí před-

stavitelé Národní rady se de facto vrátili k původnímu názvu Holešovská výzva. - Holešovská výzva je skupina bez pevné struktury, která nepochybně bude procházet vnitřní krystalizací a dost možná dalšími rozpady a dalšími pers o n á l n í m i obměnami. I přes radikální rétoriku Holešovská výzva nepředstavuje ohrožení demokracie. Horké jaro Čeká nás bouřlivý duben. 15. dubna proběhnou demonstrace Holešovské výzvy. 16. dubna začne týden akcí připravovaný ProAltem ve spolupráci s dalšími organizacemi, který vyvrcholí demonstrací odborů a iniciativ 21. dubna. Navazuje SDT pochodem v Praze a okupaci okolí Úřadu vlády od 28. dubna. Nebude to ztráta času? Ani sto tisíc lidí na Václavském náměstí neovlivní sílu koalice v Poslanecké sněmovně. Ale pokud dubnové demonstrace a další akce pomohou rozbít samozřejmost neoliberálního diskurzu, pokud ukáží, že vládní politika není ta jediná správná, pak budou mít smysl. A kromě toho to určitě bude zábava.

Václav Klusák vystudoval astrofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK a národní hospodářství na VŠE. Pracuje jako ekonom. V MSD se dlouhodobě věnuje zahraniční politice a boji proti pravicovému extremismu.

Mladý komunista – lepší komunista? Když zemřel bývalý prezident Václav Havel, objevily se letáky s textem Národe, oslavuj! Pryč se zrádci! Odešel zrádce, sluha USA a NATO! Havel není hrdina, Havel je zrádce!. Celkem mne to překvapilo, nicméně každý člověk může mít jiný názor. Po chvíli pátrání jsem zjistil, že autorem těchto materiálů je Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ). Co jsem nalezl na jejich internetových stránkách, mne však již pořádně vyděsilo! Když pominu množství sloganů hanících Václava Havla a vyzdvihujících Gustáva Husáka, nalezl jsem spoustu článků s pozoruhodným obsahem, které psali právě mladí lidé. V článku s názvem NATO opět ukázalo svoji agresivní tvář nalezneme kritiku novinářů z komunistického časopisu Haló noviny a některých funkcionářů KSČM, kdy přebírají terminologii i argumentaci našich ideových protivníků a podle názorů mladých komunistů nejde v této akci o osvobození Libye, ale o pravý opak! Letmý úsměv nad článkem s odkazy na projevy Klementa Gottwalda z února 1948 – ten by snad posloužil jen ke studijním účelům, ovšem mám obavy, že tady spíš oslavným. Úspěšné 1. mezinárodní sympozium o situaci žen v kovoprůmyslu a hornictví, pořádané na Kubě 17. - 19. listopadu nechám raději bez komentáře, stejně tak i pravidelnou rubriku Nové agitační materiály SMKČ. Zaujalo mne nové číslo časopisu Československá mladá pravda, které mají na svých stránkách v elektronické podobě. Již první strana naznačuje, jak bude časopis

koncipován. Je rozdělen na dvě poloviny, přičemž vlevo je fotografie Kim Čong-ila a další fotografie z KLDR – novostavby, mrakodrapy, vzkvétající město. Na pravé straně je fotografie Václava Havla a další obrázky z České republiky – spící bezdomovec, bezdomovci pod mostem, zchátralý a opuštěný panelák, ruina. Po přečtení rozsáhlého článku s názvem Zemřel generální tajemník Korejské strany práce, soudruh Kim Čong-il jsme ubezpečení, že v KLDR nalezneme upravená, moderní a vzkvétající města a vesnice, továrny, závody a zemědělská družstva, veselé lidi při práci i zábavě a mohutné manifestace na podporu vlastních představitelů a jejich politiky. U nás je samozřejmě pravý opak! Asi by se nám lépe žilo v KLDR než v České republice. Možná vyjde v příštím čísle jejich časopisu zmínka o tom, jak korejské soudy posílají do lágrů Korejce za málo slz pro Kim Čong-ila. Nelze přehlédnout, jak mladí komunisté kritizují současné vedení KSČM. Filip s Dolejšem jsou údajně byznysmeni, kteří nemají s marxis-

mem vůbec nic společného. To klidně může být pravda, ale to já nevím. Zato vím, že až přijde doba, kdy tito mladí komunisté, kteří mají za vzor KLDR s Kim Čong-ilem anebo Libyi s Muammarem Kaddáfím, převezmou v KSČM otěže, zažije Česká republika krušné chvíle s parlamentní extremistickou stranou. Bohužel s vývojem ekonomické a sociální situace v ČR roste podhoubí pro vzestup extremistických stran a skupin a je jedno, zdali na levici či na pravici. Nezbývá nám než jen doufat, že do té doby komsomolci myšlenkově vyspějí a již nebudou chtít revoluci, kvůli které již byli jednou zrušeni ministerstvem vnitra.

Michal Pobucký náměstek primátora statutárního města Frýdek Místek.

17.

Kdo jinému jámu kopá Násilnou kriminalitu nelze zlehčovat. Musí být potlačována a trestána, ne omlouvána – ale také ne rozšiřována na celé skupiny. Nikdo nemluví o „české kriminalitě“, ač se mezi Čechy jistě najde mnoho zlodějů, ba vrahů. Nikdo si také nemyslí, že si každý obyvatel Varnsdorfu chce lhát a proletět se zadarmo do světa na náklady daňových poplatníků jen proto, že to svého času udělal pan Kohout. Je také třeba myslet na příčiny. Na náměstích znělo mnohokrát „Cikáni do práce“ – ale velká část Romů přišla o zaměstnání zkraje devadesátých let. Mnozí z těch, kteří práci sháněli, ji nedostali kvůli barvě kůže. Nyní dorůstá nová generace nezaměstnaných. Zkusme si představit sebe samotné na jejich místě. Co bychom dělali, kdybychom vyrůstali v prostředí, kde je většina lidí nezaměstnaná? Kdybychom ve společnosti naráželi na nejrůznější předsudky? Jaký vztah bychom k takové společnosti získali? Jakou motivaci bychom měli k tomu se o cokoli snažit?

Nezaměstnanost a sociální problémy se přitom netýkají jen Romů. S postupující krizí špatně shánějí práci další a další. Demonstrace dnes slouží vládě a hlasatelům měšťácké agresivity a vlády tvrdé ruky, jako je Ivana Řápková, k prosazení tvrdých, represivních opatření proti nezaměstnaným

a chudým. Za „řešení“ jsou vydávána opatření, která zkomplikují život každému, kdo ztratí práci, zadluží se nebo ocitne v konfliktu s úřady. Namátkou – „veřejná služba“ jako pracovní povinnost pro nezaměstnané, možnost exekuce dávek nad výši existenčního minima (2020 Kč), právo místních úřadů zakázat pobyt v obci někomu, kdo do ní není trvale hlášen, přeměna přestupků v trestný čin…

Některá z těchto opatření poškodí chudé, jiné nám ukrojí naše svobody. Má smysl dívat se na svět očima těch druhých. Nejen proto, že nám to může pomoci pochopit jejich situaci a hledat řešení pro problémy soužití. Můžeme díky tomu také zahlédnout problémy, jimž mohou v době ekonomické krize brzy čelit naši blízcí nebo my sami. Pokud nebudeme ochotni dívat se na svět očima ostatních, můžeme brzy skončit jako v přísloví o tom, kdo kopá jámu jinému a pak do ní sám padá. Je třeba řešit kriminalitu a především je ale třeba, aby nevznikaly oblasti první a druhé kategorie, aby tu nebyla „ghetta“ a „zapomenuté kraje“. Je třeba investovat do důstojné práce pro jejich obyvatele – a to je třeba požadovat po těch, kteří mají moc. Smysl má demonstrovat za spravedlivé rozdělení veřejných peněz, které vezme v potaz i sociální problémy v jednotlivých oblastech, ne proti nějaké skupině, která má sama řadu nezaviněných problémů. Iniciativa Nenávist není řešení

ČSSD rozpohybovala Evropu V posledních týdnech se nad starým kontinentem rozprostřela černá mračna, jež v sobě nesou kapky hrůzy s pachutí doby minulé. Ze země tulipánů je na nás poslala nizozemská radikální pravicová Strana za svobodu Geerta Wilderse (PVV). Ve snaze o bezbřehý politický populismus zveřejnili na svých nových internetových stránkách výzvu, jejímž jediným cílem je udávání přistěhovalců ze střední a východní Evropy. Avšak tato lidsky nevhodná a nebezpečná iniciativa neunikla pozornosti zástupců české sociální demokracie v Evropském parlamentu. Sociální demokraté v posledních týdnech odvedli kus práce, jenž měl dopad na všechny státy v Evropě. Usnesení našich europoslanců proti stránkám Geerta Wilderse dokázalo zmobilizovat všechny národní delegace v Evropském parlamentu. Podařilo se jim prospěch touto prací i naší zemi, poněvadž se svou iniciativou dokázali naši europoslanci získat plnou podporu od všech zbylých členských států ve frakci evropských sociálních demokratů. 18.

Není to tak dávno, kdy byla Evropa zmítána válkou. Bylo morální povinností učinit odsouzení iniciativy, která v sobě nese tak velkou hrozbu pro toleranci v Evropě. Je také potřeba dodat, že nizozemská menšinová vláda je přímo závislá na hlasech poslanců Strany za svobodu. Nizozemská výzva byla zdviženým prstem pro evropskou Josef Sátora demokracii. je studentem Ostravské univerzity, Diskriminační charakpracuje jako asistent a poradce senáter webových stránek torky Ing. Hany Douvůči středním a výpovcové. Je chodním Evropanům zastupitelem v Uherjde radikálně proti ském Hradišti myšlenkám prohlubua místopředsedou jícím integraci MSD. Evropy.

Rozhovor s Petrou Šarapatkovou, stážistkou v Evropském parlamentu Úvodem pár slov o mně a mé cestě do Evropského parlamentu. Pocházím z Prahy, ale po maturitě jsem odešla do Londýna studovat politiku životního prostředí a energetiku. Do Bruselu jsem se přesunula hned po studiích a rok jsem působila v Evropské komisi. Momentálně stážuji v Evropském parlamentu v kanceláři Jiřího Havla, vedoucího delegace ČSSD v EP. Jsem moc ráda, že mám příležitost nahlédnout pod pokličku takové evropské instituce. Jak probíhá běžný pracovní den stážistky v kanceláři vedoucího delegace ČSSD v EP, Jiřího Havla? Mým hlavním úkolem je sledovat rozpočtový výbor, ve kterém je pan poslanec Havel činný, aktivity s tím spjaté tvoří velkou část mé každodenní práce. K tématům, která jsou v dané době na programu, chodí spousta materiálů. Těmi se prokousávám a snažím se jim porozumět. Chodím na výborové schůze a schůze pracovních skupin týkající se rozpočtových záležitosti a snažím se z nich vytvořit pro pana poslance zápis. V Havlově kanceláři jsem sice už pět měsíců, ale stále se mám co učit, stále se snažím zdokonalovat a chápat nové věci. V Evropském parlamentu také neustále probíhají konference a debaty k různým tématům, jichž se často mohu zúčastnit a rozšířit si tak své obzory.

Jaké jsou tvé individuální priority v budoucím politickém působení? Politika mě sice velmi zajímá, ale v tuto chvílí politické ambice nemám. Mladých lidí v politice si moc vážím a jsou určitě potřeba, ale já osobně mám pocit, že se mám ještě hodně co učit, než začnu říkat, co je a co není ve veřejném zájmu. Potřebuji nejdříve trochu poznat svět a zmoudřet. Jak mladý a angažovaný člověk jako jsi ty vnímá budoucnost v souvislosti s obnovitelnými zdroji energie (OZE)? Jako zelený nadšenec OZE samozřejmě fandím, ale nebudu tvrdit, že energetická budoucnost Evropy by se měla soustředit jen na ně. Pokud nám jde o snížení emisí skleníkových plynů, nejlevnějším způsobem je zaměřit se na energetickou účinnost, OZE jsou až v druhé řadě. Technologie OZE zatím nejsou schopné konkurovat konvečním technologiím bez určitého systému podpory, někteří tvrdí, že v současné ekonomické situaci si takový luxus nemůžeme dovolit. S tím ale nesouhlasím, OZE nabízí příležitost pro evropský hi-tech a inženýrský průmysl, a tedy i pro vytváření nových pracovních míst. Bez ambiciózní politiky v tomto směru by Evropě mohl ujet vlak.

19.

vláda Petra Nečase ničí svými aférami poslední zbytky důvěry lidí v politiku a politické strany. Její další existence znamená pošlapání všech demokratických, sociálních a morálních hodnot spojené s hrozbou trvalé společenské krize.