2012

VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR

ZPRAVODAJ Č. 4/2012 28. říjen 2012 v Trutnově Členové naší Územní organizace si již tradičně připomněli toto významné datum na trutnovském hřbitově položením květin u památníku padlých v první a ve druhé světové válce, pak u památníku československých legionářů ve Francii – Roty „Nazdar“ a u památníku 41 umučených židovských dívek v trutnovském lágru během druhé světové války. Potom jsme se účastnili slavnostního vzpomínkového shromáždění na trutnovské Staré radnici. Vystoupilo zde Kvarteto místní Základní umělecké hudební školy a starosta města Trutnov pan Mgr. Ivan Adamec se svým projevem. Pan Mgr. Ivan Adamec přednesl slavnostní projev, v němž netradičně a neformálně přiblížil historii tohoto významného dne – našeho státního svátku v Trutnově:

„Vážené paní a pánové, sešli jsme se zde dnes proto, abychom si připomněli 94. výročí vzniku Československa. Jelikož přímí účastníci toho památného dne již dávno nežijí, nabízí se otázka, jestli si i my máme toto datum po tolika letech připomínat. Nejde již jen o „mrtvou historii“, která nám nemá dnes co říci? 1

Podle mého názoru stojí za to si ono datum připomínat, protože vznikem Československa získal český národ po několika staletích znovu samostatnost a začalo jím také jedno z nejlepších období v dějinách našeho národa, spojené s tzv. První republikou. Na její odkaz ostatně dnes navazuje stávající Česká republika. Vznik Československa nebyl snadnou záležitostí a kromě domácího odboje k němu výrazně přispěl i odboj zahraniční v čele s pozdějším prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. A s československými legiemi, které za samostatnost našeho státu bojovaly na mnoha bojištích první světové války. Zpočátku panovaly u západních mocností obavy, jak si mladý československý stát s nově získanou svobodou poradí. Záhy se tyto obavy ukázaly být jako liché, neboť Československo se stalo ve 20. a 30. letech 20. století stabilní evropskou demokracií, a také jedním z hospodářsky nejvyspělejších států Evropy. Je zde třeba zdůraznit, že v roce 1938 bylo Československo jediným ostrůvkem demokracie ve střední Evropě, na což můžeme být právem hrdi. V okolních státech tehdy vládly autoritativní nebo dokonce totalitní režimy. Za tento nesporný úspěch Československa mohl především Tomáš Garrigue Masaryk, který byl prezidentem v letech 1918 až 1935. Na jeho politický odkaz navázal i druhý československý prezident Edvard Beneš. Právě díky Masarykově autoritě se v naší zemi podařilo udržet až do roku 1938 demokracii, která po řadu let úspěšně odrážela útoky jak od radikálních levicových stran, tak i od českých fašistů. Málokdo dnes ví, že v roce 1933 došlo v Československu k pokusu o převrat ze strany českých fašistů. V noci z 21. na 22. ledna 1933 zaútočilo několik desítek příslušníků a sympatizantů politické strany Národní obce fašistické na kasárna v Brně Židenicích s cílem zmocnit se zbraní a provést v republice převrat, jako se to o několik let dříve podařilo v Itálii fašistickému diktátorovi Benitu Mussolinimu. Celá akce, která si vyžádala jednu oběť na straně útočníků, ovšem po několika hodinách skončila totálním neúspěchem pro fašisty. I tento nezdařený fašistický puč svědčí o tom, jak neochvějnou pozici mělo demokratické zřízení v tehdejším Československu. Teprve smutně proslulou Mnichovskou „dohodou“ (Münchener Abkommen) – diktátem – po dvaceti letech skončila v Československu demokracie. Prezident Beneš tehdy odstoupil ze svého úřadu a republika se začala nebezpečně fašizovat. Definitivní ránu demokracii v naší zemi zasadila v březnu 1939 okupace zbytku republiky nacistickým Německem. Jak se slavil v prvorepublikovém období 28. říjen v Trutnově? Na všech státních úřadech byly tenkrát, stejně jako dnes, vyvěšeny státní vlajky. Na rozdíl od dnešní doby však byly tehdy vlaječkami ozdobeny i domy, kde bydleli příslušníci české menšiny. Německé obyvatelstvo Trutnova tento státní svátek zprvu nijak výrazně neslavilo, protože Československo za svůj stát nepřijalo. To se zčásti změnilo až ve 3. letech. Kdy si tento významný den připomínali především němečtí antifašisté. Poslední oslava výročí vzniku republiky proběhla v prvorepublikovém Trutnově v roce 1937. V předvečer svátku prošel městem lampionový průvod, ve kterém byli vojáci z místní posádky, četnictvo, členové místních spolků a zaměstnanci státních úřadů. Ráno 28. 2

října 1937 se konala na nádvoří místních kasáren přísaha nováčků a poté se vojáci přemístili na náměstí, kde se uskutečnila slavnostní přehlídka za velké účasti obyvatel Trutnova a okolních obcí. Výročí vzniku republiky si tehdy připomínali i na místních školách, a to zejména těch českých. O rok později, v říjnu 1938 byl již Trutnov součástí nacistického Německa, a tak se zde 28. říjen z pochopitelných důvodů nepřipomínal. Ze zbytku Československa se v polovině března 1939 stal Protektorát Čechy a Morava, kde rovněž nebylo povoleno veřejně slavit 28. říjen. Přesto si Pražané tento den v roce 1939 připomněli výročí vzniku republiky mohutnou demonstrací, která byla nacisty tvrdě potlačena. Jejich brutální zákrok si vyžádal hned na místě dvě oběti – kterými byli student Jan Opletal a dělník Václav Sedláček. Pro úplnost zbývá dodat, že před rokem 1989 se výročí vzniku Československé republiky oficiálně příliš neslavilo, místo toho oslavoval komunistický totalitní režim tento den jako „Den znárodnění“. Historie Československa se uzavřela v roce 1992, kdy se rozpadlo na dva samostatné státy. Z nástupnických států Československa ovšem dnes slaví 28. říjen pouze Česká republika. Je s podivem, že ve Slovenské republice nebylo toto významné datum jako svátek uzákoněno, protože 28. říjen 1918 de facto zachránil slovenský národ před úplnou maďarizací. Je tedy i do budoucna třeba si připomínat památný 28. říjen 1918. Tímto datem, navždy spojeným se vznikem Československa, začala jedna z nejlepších kapitol našich moderních dějin, na niž můžeme být právem hrdi.“

3

Marta KUBIŠOVÁ - jubilantka Dne 1. listopadu 2012 se v dobré pohodě dožívá 70 let paní Marta Kubišová. Jistě si vzpomínáme na okamžik, kdy na 11 CK, - 14. října 2008, plk. Ing. Mlčoch předložil návrh, aby naše konference udělila paní Kubišové čestnou pamětní medaili VSR. Návrh byl tehdy přijat. Paní Marta Kubišová prožívala stejný osud jako všichni naši členové. Za „normalizace“ nesměla na veřejnosti vystupovat. Stála v popředí disentu a jednoznačně prokázala svůj vlastenecký postoj. Naše medaile jí byla předána tajemníkem ÚR VSR Plk. Ing. Vladimírem Horákem a plk. Stanislavem Śrámkem v Brně -v divadle Šanson na písňovém recitálu „Já jsem já" dne 19. února 2009 před vyprodaným divadlem. Paní Marta Kubišová byla velice mile překvapena a diváci této události několikrát bouřlivě tleskali. Morální profil paní Marty Kubišové výrazně přesáhl hranice naší vlasti, důkazem toho je skutečnost, že francouzský velvyslanec předal této ženě Řád Čestné legie, který jí udělil prezident Francouzské republiky. K tomu Martě Kubišové blahopřejeme. Plk. Ing. Vladimír Horák, Brno

4

DEN VETERÁNŮ – A PROČ PRÁVĚ VLČÍ MÁK Zdá se, že k rozšíření vlčího máku jako symbolu zmařených životů vojáků dopomohla nejvíce báseň Ve flanderských polích podplukovníka Johna McCrae. Podplukovník John McCrae pocházel z města Guelpha v Ontariu v Kanadě. Byl dělostřeleckým veteránem z búrských válek v Jižní Africe a za 1. světové války byl členem kanadských zdravotnických služeb. Jeho současníci ho popisovali jako osobu s okem střelce, rukou chirurga a od dubna 1915 s duší básníka. 22. dubna 1915 použili Němci poprvé bojový plyn u města Ypers v oblasti Flander. Podle svědectví účastníků „...peklo trvalo 17 dní." Po opakovaných nepřátelských útocích ošetřoval podplukovník McCrae v obvazišti na břehu kanálu Yser stovky raněných z řad Kanaďanů, Britů, Indů, Francouzů i Němců a zároveň mohl sledovat ze svého úkrytu, jak se naproti obvazišti na polním hřbitově rychle rozrůstají řady křížů. A ještě jedna událost silně ovlivnila McCrae. A to smrt jeho přítele, nadporučíka Alexise Helmera s Otawy. Ten byl zabit výbuchem granátu 2. května 1915. Dalšího večera McCrae během svého odpočinku poslouchal zpěv skřivanů a viděl vlčí máky, které vyrazily ze zákopů a hrobů před ním. John McCrae, naučený psát pouze lékařské recepty, ventiloval svá muka 13 linkami textu, načmáranými na cáru papíru. V následujících dnech byla jeho jednotka převelena do týlu, kde napsal domů: „Jsme unaveni na těle a ještě unavenější na mysli." Báseň, ještě pod názvem „My nebudeme spát" byla uveřejněna v časopise Punch 8. prosince 1915. A ještě jedno vysvětlení, proč právě vlčí máky - z čistě botanického hlediska. Po celou historii válčení se říká, že právě na bojištích a na hrobech jako symbol krve vždy vyraší rudé vlčí máky. Vysvětlení je jednoduché. Vlčí máky kvetou v době, kdy jiné rostliny v okolí jsou mrtvé. Semena vlčích máků odpočívají v půdě řadu let, a když nejsou nablízku konkurenční rostliny, vyraší. A právě půda na bojištích rozbrázděných a přerytých bombami a granáty, se silnou koncentrací vápence ze zdevastovaných budov působila jako katalyzátor pro vyrašení vlčích máků. V květnu 1915, kdy McCrae psal svou báseň, rozkvetlo množství vlčích máků, jaké zde předtím nikdo neviděl. Podplukovník John McCrae zemřel na zápal plic 28. ledna 1918 ve Wimereux, poblíž Boulognea ve Francii ve věku 44 let. Vlčí mák symbolem padlých vojáků Vlčí mák jako symbol vojáků padlých ve válce, byl poprvé použit brzy po 1. světové válce v Kanadě. Kolem roku 1920 Američanka Moina Michaelová použila tento symbol jako upomínku na životy zmařené v 1. světové válce. Paní E. Guerinová z Francie se doslechla o této aktivitě a započala s prodejem umělých vlčích máků ve prospěch Dětské ligy, která podporovala děti ze zdevastovaných oblastí Francie a Belgie. Dět5

ská liga byla rozpuštěna a vlčí máky se začaly prodávat ve prospěch válečných veteránů. Vlčí máky v České republice Tato tradice vzhledem k mnohaletému komunistickému režimu nezapustila v minulých desetiletích kořeny v České republice. Až v roce 2001 byl 11. listopad také v České republice ustanoven Dnem válečných veteránů. Od té doby jsou vlčí máky jako symboly padlých ve všech válkách světa používány i v naší zemi.

(V textu byly použity některé informace z článku Miroslava Angera pro Historický kaleidoskop) Čerpáno z: ANLET, o.s. Generála Píky 26 160 00 Praha 6 www.anlet.cz 233 931 364

Na flanderských polích

John McCrae

Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou. Zde hrob je náš. Však mezi červánky, na nebi modrém slyšte skřivánky, když dole kanóny tu svoji píseň řvou. My mrtví zůstanem – a je to možná zdání, že včera žili jsme a byli milováni, když nyní ležíme na polích flanderských. Náš boj teď jiní převezmou: do vašich rukou vkládáme teď svou hořící pochodeň a vy ji neste dál. Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal. Když rozkvétá lán máků červených, my neměli jsme spát na polích flanderských.

(český překlad Jindra Svitáková) Československé legie ve Francii V podobných podmínkách, i když ne zcela totožných, jako se formovaly čs. jednotky v Rusku, vznikaly v letech I. světové války rovněž čs. legie ve Francii. Před vypuknutím I. světové války žila ve Francii česká národnostní menšina čítající okolo 2000 osob, soustředěná především v Paříži nebo jejím blízkém okolí. Většina z Čechů žijících ve Francii si ponechala svoji původní rakousko-uherskou státní příslušnost. Slovenští krajané v dosud nezjištěném počtu žili převážně v oblastech severovýchodní Francie a ve větší míře již přijali francouzské státní občanství. Krajanské hnutí ve Francii reprezentovaly před rokem 1914 spolky „Rovnost" a „Sokol" působící v Paříži. Po vstupu Francie do války byli čeští a slovenští krajané považováni za příslušníky nepřátelského státu, na něž se vztahovala řada represivních opatření, pramenících ze zákonů o izolování v internačních táborech a zabavení majetku. Na6

proti tomu ale Češi a Slováci žijící ve Francii chtěli vyjádřit svůj odpor proti RakouskoUhersku a nabídli ji proto své služby. Okolo 300 dobrovolníků se 22. srpna 1914 dostavilo k odvodům do francouzské armády. Vzhledem ke faktu, že většina z nich neměla francouzské státní občanství, mohli být zařazeni pouze do cizinecké legie. Byla jim ale udělena výjimka, že příslušníky cizinecké legie se stali pouze „na dobu trvání války proti Německu a jeho spojencům" (Do francouzské armády se v pozdějších letech dostala část našich krajanů, kteří měli francouzské státní občanství. Jednalo se ale jen o několik desítek osob.)

Po odvodu následovalo převezení československých dobrovolníků do jihozápadní Francie, kde v městečku Bayonne prodělávali výcvik. Po jeho ukončení a složení slavnostní vojenské přísahy, dne 12. října 1914, byli přiděleni jako první setnina k praporu „C" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Díky svému pozdravu si brzy vysloužili název „Rota Nazdar". Jednotka se skládala přibližně z 250 osob. Zbývající dobrovolníci byli začleněni k jiným útvarům cizinecké legie a někteří z nich se postupem času dostali až do Alžírska či Maroka. 23. října 1914 odjela „rota" na frontu, kde se přičlenila ke svému mateřskému pluku. Zde došlo k začlenění dalších asi 40 dobrovolníků z řad našich krajanů žijících před světovou válkou ve Velké Británii. Ti se sice v srpnu 1914 přihlásili do armády, ale britské ministerstvo války je odmítlo. K jejich zařazení do složení naší roty došlo v listopadu 1914, poté co absolvovali krátký výcvik v Bayonne. V období od listopadu 1914 do dubna 1915 se rota nacházela na poměrně klidném úseku fronty v kraji Champagne, v blízkosti města Remeš. Koncem dubna však došlo k přemístění tzv. Marocké divize, v jejímž rámci působil i 1. pluk cizinecké legie, do blízkosti města Arras v severovýchodní Francii. Zde se připravovala velká ofenzíva francouzské armády pod velením gen. Foche. Marocká divize vyrazila do útoku 9. května 1915 v rámci 33. sboru, jemuž velel gen. Pétain, pozdější vrchní velitel francouzské armády. Divize byla nasazena ve středu bojové sestavy útočících vojsk a v prvním sledu se nacházel pluk cizinecké legie, s praporem "C" na čele. Ofenzíva skončila pouze dílčím úspěchem a útvary, které se jí zúčastnily, utrpěly velké ztráty. "Rota Nazdar" tímto dnem po svém šestiměsíčním bojovém nasazení prakticky přestala existovat. Zabito či těžce raněno bylo 150 dobrovolníků. Přeživší příslušníci roty byli koncentrováni do 2. čety sborné roty (vznikla sloučením zbytků 1. roty praporu "C" a 1. roty praporu "D"), zařazené nejprve u praporu "B" a později u praporu "A" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Tato nejmenší národnostně jednolitá taktická jednotka zanikla 4. července 1915 v průběhu 7

bitvy na Somě, kdy v jejím rámci zůstalo pouze 25 dobrovolníků. Zbylí dobrovolníci byli staženi do týlu a zařazeni u jiných jednotek cizinecké legie. Část z nich se v pozdějším období opět vrátila k bojovým útvarům, někteří legionáři působili jako zdravotníci, překladatelé, případně sloužili u letectva nebo se dostali do Afriky či na Soluňskou frontu v Řecku. Vojáci, kteří zůstali u bojových útvarů cizinecké legie se v následujících letech zúčastnili nejtěžších bojů na francouzsko-německé frontě, např. v roce 1915 bojovali v Champagni, roce 1916 na Somě, roce 1917 u Verdunu a roce 1918 opět na Somě. Již nikdy z nich ale nebyla vytvořena národnostně jednolitá jednotka. Celkem v letech 1914 až 1918 prošlo řadami cizinecké legie téměř 600 dobrovolníků české a slovenské národnosti, ale pouze 100 z nich se dočkalo 7. srpna 1918, kdy byli uvolněni z řad cizinecké legie pro formující se čs. vojsko ve Francii. Na 200 Čechů a Slováků padlo a dalších 300 se stalo válečnými invalidy. Bitva u Arrasu názorně ukázala, že boj Čechů a Slováků v cizinecké legii nepomůže realizovat politické cíle, pro něž naši dobrovolníci vstupovali do jejich řad, tj. vznik samostatného československého státu. Proto již v únoru 1916, záhy po svém ustanovení, se "Národní rada zemí českých" vyslovila pro postavení větších dobrovolnických oddílů a jejich nasazení mimo rámec cizinecké legie. Cílem naší odbojové akce se stalo vytvoření samostatné čs. armády. K realizaci výše uvedeného cíle však museli představitelé našeho zahraničního odboje vynaložit ještě velké úsilí na poli diplomatickém i vojenském. Hlavní překážku při formování dobrovolnických jednotek ve Francii představoval nedostatečný lidský potenciál. Začleněním příslušníků čs. kolonie ve Francii do rámce cizinecké legie se zdroje pro vytváření jednotek vyčerpaly a vzhledem k tomu, že rakousko-uherské jednotky na francouzské frontě nebojovaly (první útvary se zde objevili až na jaře roku 1918), neexistovaly zde ani čeští či slovenští váleční zajatci. V průběhu roku 1916 se naskytla možnost k vytvoření základu čs. armády ve Francii, spočívající v podepsání dohody mezi francouzskou a ruskou vládou o přesunu 500 000 ruských vojáků na francouzské válčiště tempem 50 000 osob měsíčně. Na tento podnět se zrodila myšlenka přepravit z Ruska část českých a slovenských válečných zajatců, případně i některé z tehdy se formujících čs. vojenských jednotek, v hodnotě jednoho měsíčního transportu (tj. 50 000 osob). Přesto, že uvedenému plánu byl příznivě nakloněn velitel ruských expedičních vojsk ve Francii (gen. Lochvickij) i náčelník francouzské vojenské mise při hlavním štábu ruské armády (gen. Janin), podařilo se dohodu o přesunu 30 000 zajatců do Francie podepsat až 1. června 1917. Smlouva navíc obsahovala ustanovení, podle kterého příslušníci uvedeného kontingentu měli tvořit nejen základ čs. vojenských jednotek ve Francii, ale zároveň část z nich měla být nasazena v rámci zbrojního průmyslu. Vzhledem k událostem, ke kterým došlo v Rusku po říjnové revoluci, se do Francie dostaly pouze dva transporty čítající okolo 1 700 dobrovolníků. První přijel v listopadu 1917 a druhý v březnu 1918. Velké naděje skýtala početná česká a slovenská menšina žijící na území USA (uvádí se až 1 200 000 osob). To vedlo k předpokladům, že se zde pro ozbrojený boj proti Rakousko-Uhersku podaří získat alespoň 20 000 dobrovolníků. Na základě souhlasu vlády USA s náborem, vysloveným 20. července 1917, zahájila mise vedená M. R. Štefánikem nábor mezi našimi krajany. Vzhledem k tomu, že USA se v této době ještě nenacházely ve válce, povolení k náboru se vztahovalo pouze na osoby, které nebyly americkými občany. Proto první transport dobrovolníků, který dorazil z USA do Francie 5. listopadu 1917, čítal pouze 71 osob. 8

Po vstupu USA do války (2. dubna 1917) se otevřely širší možnosti náboru i mezi krajany s americkým státním občanstvím, ovšem s podmínkou, že povolení se vztahuje pouze na osoby, které nepodléhají branné povinnosti v USA (tzn. příslušníky starších ročníků). Celkem přijelo z USA do Francie ve 23 transportech 2 300 dobrovolníků, z toho 1 065 Slováků (do americké armády bylo v letech 1917 až 1918 povoláno okolo 40 000 našich krajanů). Významným zdrojem pro formování čs. vojenských jednotek ve Francii se stali i váleční zajatci české a slovenské národnosti z dohodových armád, kteří se dostali na půdu Francie s cílem začlenit se do čs. dobrovolnických jednotek. Jednalo se především o 400 zajatců rumunské armády (do Francie přijeli přes Rusko v červenci 1917), 2500 zajatců srbské armády (do Francie se dostali v počtu 4 000 osob, po namáhavé evakuaci ze Srbska, přes Albánii a Itálii, a po dosažení dohody o jejich možném začlenění do čs. vojska v únoru 1918 se část z nich přihlásila do formujících se legionářských jednotek), 650 zajatců italské armády, dopravených do Francie v létě roku 1918 jako náhrada za oddíl čs. důstojníků, převelený z Francie k čs. jednotkám v Itálii a 500 zajatců francouzské armády, kteří padli do zajetí v říjnu 1918 u Verdunu. Čs. jednotky ve Francii dále posílil příchod 400 dobrovolníků české a slovenské národnosti, bojujících od roku 1916 v rámci srbských jednotek u ruské armády (dohody o jejich uvolnění ze svazku srbské armády bylo dosaženo 31. října 1917) a část bývalých cizineckých legionářů (50 osob), uvolněných ze svazku cizinecké legie dnem 7. srpna 1918. V neposlední řadě se do formujícího čs. vojska přihlásilo ještě několik desítek dobrovolníků, občanů Rakousko-Uherska, žijících v zahraničí (především ve Francii, Velké Británii a Austrálii). Po vyhlášení samostatnosti ČSR 28. října 1918 se řady čs. legionářů ve Francii rozšířily o dalších 2500 osob, z toho 1100 bývalých zajatců srbské armády a 1000 bývalých zajatců francouzské armády, kteří dříve sice odmítali vstoupit do čs. vojenských jednotek, ale po vzniku samostatného Československa byli jako jeho státní příslušníci nuceni vykonávat vojenskou službu. Koncem roku 1917 a v průběhu roku 1918 se ve Francii shromáždilo značné množství Čechů a Slováků, čímž se vytvořil dostatečný lidský potenciál, potřebný pro vznik vojenských jednotek. V této době se zároveň podařilo dovést do úspěšného konce propagačnědiplomatické úsilí představitelů ČSNR o politické uznání samostatné čs. armády a dne 16. prosince 1917 vydal prezident francouzské republiky R. Poincaré dekret, povolující formování autonomní československé armády ve Francii. Dekret stanovoval, že vojensky budou čs. jednotky podléhat francouzskému vrchnímu velení a po stránce politické ČSNR. Organizace a předpisy měly platit stejné jako ve francouzské armádě a rovněž výzbroj a výstroj měla poskytnout francouzská vláda. K velení čs. vojenským jednotkám byl zřízen „Československý generální štáb při ČSNR v Paříži", v čele s generálem francouzské armády M. Janinem. V pozdější době došlo ještě k doplnění dekretu smlouvou o vnitřní organizaci čs. vojska, sjednanou 7. února 1918. Na základě výše uvedeného dekretu začaly postupně vznikat jednotlivé útvary čs. armády. V lednu 1918 byl zformován v Cognacu 21. čs. střelecký pluk (velitel pplk. Philippe) a v květnu 1918 v Jarnacau 22. čs. střelecký pluk (velitel pplk. Gardou). Po intenzívním výcviku a vykonání slavnostní vojenské přísahy za přítomnosti prezidenta Francouzské republiky R. Poincaré dne 30. června 1918, se oba pluky začaly připravovat k přesunu na frontu. 9

Jako první na bojiště odešel počátkem července 1918 21. čs. sp a koncem srpna jej následoval 22. čs. sp. Pluky byly nasazeny na poměrně klidném úseku alsaské fronty, poblíž města Mulhouse na úpatí pohoří Vogéz, v rámci 5. armády. Zde si postupně zvykaly na bojové podmínky a získávaly své první zkušenosti z války. V polovině září 1918 došlo ke stažení obou pluků z fronty a jejich spojení v I. čs. střeleckou brigádu dnem 16. září 1918. Velitelem brigády se stal plk. Philippe. Brigáda se pěším pochodem, kombinovaným s přesunem po železnici a na automobilech, přemístila do Argon k řece Aisne, kde došlo k nasazení obou pluků, v rámci 4. armády generála Gourauda, do útočných bojů poblíž města Vouziers. 21. čs. sp v období od 20. do 30. října 1918 bojoval u obce Terron a 22. čs. sp se zúčastnil bojů u vesnice Chestres od 22. do 31. října 1918. Po svém stažení z fronty se oba pluky dozvěděly o vzniku samostatného československého státu a 11. listopadu 1918 oslavily konec války. Již po ukončení bojů se zformovaly další pluky čs. autonomní armády ve Francii a to 23. čs. střelecký pluk v prosinci 1918 a 24. čs. střelecký pluk v lednu 1919. Poslední uvedený útvar však již nebyl považován za legionářský. Zároveň došlo k reorganizaci čs. střelecké brigády na Čs. střeleckou divizi, která vzhledem k zahájení přesunu do vlasti byla oficiálně vytvořena až v ČSR dnem 24. ledna 1919. Na teritoriu Francie se takto v průběhu světové války vytvořily československé vojenské jednotky zahrnující čtyři střelecké pluky, jejichž řadami prošlo téměř 12 000 osob, z toho 2 600 Slováků, koncentrovaných především v 23. čs. střeleckém pluku "Amerických Slováků". Svůj život pro vytvoření samostatného čs. státu obětovalo celkem 650 dobrovolníků. Jednotlivé pluky francouzských legií se do Československa vrátily počátkem roku 1919.

U památníku ROTY NAZDAR na trutnovském hřbitově Z dostupných pramenů zpracoval Miloš Ondrák 10

Psychologická válka – informace a dezinformace Současná civilizace je ve válce - a to už poměrně dlouho. Není to válka konvenční, je to válka tichá, psychologická. Tak jako v každé válce, i v této je hlavním motivem a důvodem pro její existenci - související vliv a moc. Nástup informační války je spojen s rozmachem moderních počítačových technologií, které od té doby do značné míry stojí za skutečností, že dnešní války jsou čím dál tím více válkami mediálními. Informace hrají v dnešní době naprosto klíčovou roli ve všech oborech lidské činnosti a jejich význam neustále narůstá. Samotné slovo informace je již relativně velmi starým pojmem a dá se říci, že každá lidská společnost, která dosud obývala tuto planetu, přikládala tomuto slovu velký význam. Další velmi výraznou charakteristikou informační společnosti je také přechod od produkce a obchodování s hmotnými statky k produkci a obchodování s informacemi, které se tak v podstatě stávají zbožím. V některých státech je pak tento přechod od ekonomiky výrobků k ekonomice služeb patrný. Poměrně zajímavým termínem, který by rozhodně neměl zůstat opomenut, je však také pojem dezinformace. Jak je tedy patrné, dezinformace vždy hrály (a stále ještě hrají) poměrně významnou roli účinného prostředku využívaného k matení protivníka. Bavíme-li se o dezinformaci, bylo by však také vhodné uvést, co je její podstatou, nějakým způsobem ji definovat. „Záměrně nepravdivá (falešná, lživá, nesprávná, zkreslená) informace sdělovaná s cílem uvést v omyl a ovlivnit příjemce tím, že ji bude považovat za pravdivou a důvěryhodnou. Rozlišují se dezinformace pasivní (zatajení, zadržení, zpoždění informace) a aktivní (tvorba nepravdivé informace, modifikace původní informace či jejího kontextu).“ Dezinformace je však sama informací, je specifickým typem informace, jejímž účelem je zkreslit reálný stav věcí. Dezinformace tedy není protikladem informace, ale protikladem pravdivé informace. Manipulace veřejným míněním se může stát (a často stává) velmi účinným nástrojem informační války, avšak tyto techniky jsou, jak známo, v hojné míře rozvíjeny a využívány například i v dnešních médiích. Množství informací, které je v dnešní době produkováno jak masmédii, tak internetem, do značné míry ovlivňuje veřejné mínění. „Zatímco tradiční masová média, tj. tisk, rozhlas a televize, jsou až na malé výjimky pasivní, jednosměrnou formou komunikace, internet umožňuje dvousměrnou výměnu informací a diskusí bez ohledu na státní hranice či oficiální vládní či institucionální. K šíření různých manipulujících či klamných sdělení, propagandy a dezinformací je internet naprosto běžně využíván. Je to dáno jednou z jeho velkých výhod oproti klasickým sdělovacím prostředkům, kterou je jeho naprostá otevřenost. Internet poskytuje komukoli možnost vystavit prakticky jakékoli informace. V průzkumu, který se uskutečnil ve dnech 24. září až 2. října 2012 v České republice, odpovídalo 1061 respondentů starších 18 let. Většina lidí hodnotí současnou životní úroveň své domácnosti jako dobrou. Na dražší věci si lidé raději ušetří, nebojí se ani půjček, ale nechtějí utrácet své úspory, vyplývá to z průzkumu agentury STEM, jehož výsledky byly zveřejněné v pátek.

11

Jako dobrou svou současnou životní úroveň hodnotí 58 procent obyvatel České republiky. Velmi špatně na tom podle svého mínění je pouze sedm procent lidí. Jde o téměř stejný výsledek jako před rokem. Hodnocení životní úrovně je podle sociologů výrazně ovlivněno vzděláním, s vyšším dosaženým vzděláním se tak zvyšuje i podíl pozitivních hodnocení životní úrovně. Z průzkumu vyplývá, že lidé s vysokoškolským vzděláním jsou se svojí životní úrovní spokojeni až dvakrát častěji než lidé se základním vzděláním. Současně se objevil na internetu níže uvedený text: ALE POKUD NÁROD NEVLASNÍ NÁRODNÍ BANKU, PAK V PŘÍPADĚ KRACHU ZÍSKÁVÁ MAJITEL BANKY NÁROD JAKO ZÁSTAVU! NENÍ ZDE ODPOVĚĎ NA ZÁMĚRNÉ ZADLUŽOVÁNÍ STÁTU, NA ŘÍZENÝ KRACH FIREM, A CELÉHO HOSPODÁŘSTVÍ PO ROCE 1989? JE NEJVYŠŠÍ ČAS NA TO, ABY STÁT PATŘIL LIDEM, VLÁDA ABY NEVLÁDLA, ALE SLOUŽILA, PODVOD BYL POTRESTÁN, A LIDÉ SE PROBRALI! Informačně-psychologická válka iniciuje střet dvou modelů – z nichž jeden, nazývaný nepřítel, postupně začíná dominovat nad existujícím. Je to v první řadě válka kognitivní, protože se snaží ovlivnit procesy přijímání lidských rozhodnutí, strukturu uvažování. Pod „nepřátelskou stranou“ je třeba rozumět jak jednotlivé osoby (nebo uskupení osob), které přijímají rozhodnutí na různé úrovni, tak jednotlivá uskupení nebo hromadné povědomí národa jako celku. Informačně-psychologická válka je velmi výhodná pro iniciátory, protože relativně malé množství vstupních informací vede k maximálně velkému výsledku, například k vytvoření potřebného veřejného mínění. Miloš Bílý

Vážení čtenáři, Ústřední rada a redakce Zpravodaje VSR přeje vám, vašim rodinám a blízkým, klidné, pohodové, prožití vánočních svátků a dobrý vstup do roku 2013. Zázraky zřejmě čekat nemůžeme, ale prožijme jej ve zdraví a v klidné pohodě se svými nejbližšími. Miloš

12

Redakční kolektiv žádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali e-mailem v programu WINDOWS WORD na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.czZpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu, za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 3/2012 vychází nákladem 470 výtisků CK uzávěrka 1. čísla ročníku 2013 se předpokládá ke dni 28. února 2013

13