2012

1

VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR

ZPRAVODAJ Č. 2/2012 Vážené kolegyně a kolegové, přijetím funkce předsedy VSR jsem si vůbec neuvědomil, co na mne padne. Jako první považuji za správné vám sdělit něco o sobě. Z armády jsem byl vyhozen stejně jako vy. Byl jsem ve funkci zástupce náčelníka oddělení u Osmého stíhacího pluku a to ve svých třiceti létech. Po ukončení VOŠLM v Liptovském Mikuláši jsem byl převelen do Kbel a pak do Mošnova. Bydlel jsem a bydlím v Příboře. Na místním gymnáziu jsem maturoval a pak studoval v Košicích na Vojenské škole letectva. V roce 1965 jsem byl vyřazen jako poručík. V roce 1971 z armády s politických důvodů vyhozen. Po revoluci jsem byl rehabilitován a pak povýšen do hodnosti plukovníka. Po roce 1989 jsem pracoval v republikové Občanské komisi, OF a vstoupil do ODS. Ve VSR jsem postupoval ve funkcích od řadového člena přes kraj až po předsedu VSR v tomto roce. Nemám nijak dobré zdraví, ale i tak od počátku se budu snažit pracovat zodpovědně a zároveň hledat někoho do funkce předsedy. Po třinácté konferenci jsem si uvědomil, že pro mne skončilo „Mirku měli bychom“. Byl jsem postaven před problém - teď musíš dělat to, co jsi navrhoval a co je nejlepší pro VSR. Věřil jsem a věřím, že s ostatními členy Předsednictva a Ústřední rady se to povede. Určitě si budu rozumět s novým tajemníkem, kolegou Olmrem, a že se mi s ním bude pracovat ke spokojenosti Ústřední rady a VSR. Začátek jeho práce je bezkonfliktní a slibný. Věřím, že to tak bude i nadále. Pro mne je podstatné to, aby nadále bylo prioritou VSR odškodnění těch, kteří se do toho procesu zapojili. Dále chci, aby zápisy předsednictva a z jednání Ústřední rady byly zveřejňovány na našich internetových stránkách. V minulosti byl pro mne dost závažný problém, a to neustále spory tajemníka s hospodářem ohledně financování uvnitř VSR. Hospodář měl už delší dobu zpracován doplněk k pravidlům financování. Proto jsme přijali 24. 4. na jednání Ústřední rady doplněk k těmto pravidlům tak, aby odpovídal platným zákonům a finančním nařízením s tím, že do pravomocí hospodáře nebude nikdo zasahovat. Jedině on je spolu s předsedou zodpovědný za stav financí uvnitř VSR. Dále trvám na tom, že ten malý zbytek medailí, asi 20 ks bude udělován opravdové za zásluhy o VSR a ne proto, že někdo přijde na schůzi. Po konferenci jsem písemně požádal pana prezidenta republiky, dále ministra obrany a jeho náměstka o přijetí Předsednictva VSR. Vedoucí Vojenské kanceláře prezidenta mně 26. 4. v Hrabyni při návštěvě prezidenta sdělil, že hledají vhodný termín. Ministr pověřil jednáním s námi svého náměstka pana Ing. Hrbatu, který nás přijal za přítomnosti ředitelky odboru pro válečné veterány, paní Ing. Hlásecké. Při jednání se stalo přesně to, co jsme očekávali. Ministerstvo obrany pro své bývalé vojáky a občanské zaměstnance, kteří byli nezákonně z politických důvodů propuštěni ze služebního a pracovního poměru, neudělá nic, vlastně jen to, co jim bude nařízeno

2

zákonem. Že Ministr školství pro své rehabilitované našel finance, aby je odškodnil, to naše rezortní Ministerstvo nějak nezajímá. Údajně nemohou nikoho odškodnit bez rozhodnutí zákonem nebo soudem. Zároveň nám sdělili, že o soudní cestu vymáhání odškodného jsme se měli už zajímat dávno, že nám to radili už před léty. Já o tomhle opravdu nevím. Dost mi také vadí, že si nezasloužíme, aby naše předsednictvo přijal ministr obrany jako nástupnický ministr těch, kteří nás z armády nezákonně vyhazovali. Možná je to důsledek toho, že jsme u soudu prostřednictvím advokátní kanceláře podali žalobu o odškodnění členů VSR za nezákonné propuštění ze služebního poměru z armády. Dále pracuje Ústřední rada na vnitřních problémech našeho sdružení. Vzhledem k našemu věku a v mnoha případech i ke zdravotnímu stavu, se vždy nějaké najdou. Nikdy nelze vyhovět všem v jejich požadavcích. Nějací nespokojenci vždy budou, ale je na nás, aby jich bylo co nejméně. Na závěr vás chci se vší vážnosti k našemu věku požádat - buďme k sobě slušní a tolerantní. Ten čas nám rychle utíká, a prožijme ten zbytek našeho času na modré planetě radostně a spokojeně. Vzniknou-li nějaké závažné problémy, budeme vás neprodleně informovat prostřednictvím členů Ústřední rady i za cenu svolání mimořádného jednání. Do dalších měsíců vám přeji mnoho slunných dnů a radosti. Předseda ÚR VSR plk. Jan Lampa Vážení čtenáři, jak bylo uvedeno v letošním prvním čísle Zpravodaje, v dnešním čísle zde uveřejňujeme podstatné části diskusních příspěvků, jež zazněly na 13. konferenci, resp. se pro ně pro nedostatek času nedostalo a byly dodány písemně: Otakar KUTA- ÚzO Vsetín: Ve svém diskusním příspěvku zmiňuje: „…Mnoho medailí jsme rozdali, abychom získali přátele, kteří nám pomohou na naší klopotné cestě za spravedlností.. Mnoho ministrů se vystřídalo, Žádný nesplnil to, co se očekávalo. Čestnou výjimkou byl pan Dobrovský. Velké naděje jsme vkládali do pana Tvrdíka, který nás v poslední chvíli dokázal vymazat z návrhu zákona, kterým by byla vyřešena otázka našeho odškodnění. Podobně se zachovala paní Parkanová, která nebyla ochotna ani přijmout naše předsednictvo a podařilo se jí připravit důchodce nad 70 let o všechny výhody. Stejně tak nás zklamali naši tzv. spojenci – PTP a KPV. Dnes jsme v situaci, kdy nás širší veřejnost prakticky nezná. I ta slušná část současné společnost těžko chápe politickou situaci po skončení válečné vřavy druhé světové války. I my jsme postupně cítili to dusno a rostoucí nespokojenost, která nabývala na síle s odhalováním dalších a dalších zrůdností, spojených s kultem osobnosti. Patřili jsme k výrazně aktivním propagátorům nových myšlenek. Byli jsme zhrzeni a poníženi brutálním zásahem do obrodného procesu a potupnou okupací naší země. A následovala naše diskriminace se všemi obecně známými důsledky pro nás, pro naše rodiny. Velké naděje jsme vkládali do současného ministra obrany – Alexandra Vondru vzhledem k jeho disidentské činnosti, i podle jeho vystoupení na naší 12. Celostátní

3

konferenci. Byli jsme opět zklamáni. Bude proto pro naše odškodnění jedině soudní cesta.“ V závěru O. Kuta uvádí různé kalkulace i se svou pochybností nad velkou výší advokátních poplatků – palmáre. Považuje je za přehnané. Karel ŠTĚPÁNEK-ÚzO OLOMOUC: Ve svém přípěvku se zaměřil na dobu od 12. CK. „Je všeobecně známo, že olomoucká ÚzO je považována za jakýsi rebelující element . Abych neporušil tradici, i dnes v tomto trendu hodlám vystupovat. Pokud se dobře pamatujete, na jednání 12. CK vystoupil ministr Alexandr Vondra. Jeho projev jsme všichni přivítali. Vždyť nám sliboval všestrannou pomoc v našem snažení o ukončení šikanování, lépe řečeno diskriminace, čemuž jsme byli po více než 20 let ze strany ministerstva obrany vystaveni. Tato diskriminace nadále trvá. Věřili jsme jeho slovům, která se nám i pro jeho životní osud, podobný našemu, zdála upřímná. Zřejmě to tak cítila i Ústřední rada. Jenže jak utíkal čas, tak se ztrácelo prvotní nadšení pro nového ministra obrany, protože z jeho slibů opět zůstala jen ta planá, i když vřelá slova, tak jako od mnoha jeho předchůdců. Tady se zrodila ta obrovská chyba nás všech, Ústřední radu nevyjímaje. Opět jsme se nechali odstrčit a nešli jsme důsledně za ministrem, aby splnil to, co před námi všemi na 12. CK slíbil. Kritizuje, obviňuje ÚR a PÚR z toho, že tvrdě nevyužili sdělovacích prostředků a internetu k tomu, abychom byli ministrem přijati k razantním jednáním. Je vinou nás všech, že jsme se nechali ukolébat. Kritizuje to, že nebyla správně oceněna razantnost obětavého funkcionáře plk. Ing. Antonína Suchého, který sám četnou korespondencí se dožadoval nápravy a ze strany ÚR se mu nedostalo v jeho snahách podpory. Stejně tak tomu bylo v souvislosti s korespondencí ÚzO Olomouc s bývalou ministryní Parkanovou. V závěru se dožaduje, aby bylo důrazně požadováno novelizovat zákon o třetím odboji v náš prospěch. Požadoval vypracování rezoluce, adresované ministru Vondrovi. Karel Štěpánek nakonec tvrdě odsoudil individuální iniciativy člena MUDr. Oldřicha Pražáka, které významným způsobem poškozují obraz našeho sdružení. František SOVADINA – ROKYCANY: Ačkoliv je naše sdružení nepolitické, nestranické, jsou to politici a politické strany, které rozhodují o našich osudech. Jsem stejně jako ostatní členové znechucen zákulisními intrikami, korupcí některých politiků a politických stran, jejich prebendám, prospěchu i jejich kumpánům, přičemž likvidují životní úroveň obyčejných lidí, tedy i nás! Z toho vychází také jejich vztah k našemu odškodnění a k jeho uzákonění. Velkým úsilím a pracovním nasazením se podařilo Ústřední radě přesvědčit i poslance ODS, aby se zákon vztahoval na nás, jako na ty, jež byli z politických důvodů vyhozeni. Poslanci ČSSD a ODS podali společně návrh na vydání zákona – sněmovní tisk číslo 809. Všichni jsme věřili, že stojí-li za návrhem dvě nejsilnější strany, nebude žádný problém s jeho schválením. Návrh byl již ve třetím čtení, v němž překvapivě neprošel a byl zamítnut. Chybělo sedm hlasů! Naprostá většina poslanců ODS se zdržela hlasování, nebo hlasovala proti. Zřejmě pro tyto poslance nejsme důvěryhodní. Jsme jen jakýsi odpad minulého režimu. Na můj dotaz poslanci Papežovi (ODS) – proč nehlasovali pro přijetí, odpověděl velmi rafinovaně, někdo prý tam propašoval větičku, která by umožňovala zneuži-

4

tí! Velmi pozoruhodné! Až do té doby si toho nikdo nevšiml?? Vymíráme. Zřejmě si tito politici myslí, že brzy vymřeme a tím se problém vyřeší. Svou kapsu náramně dobře hájí, ve vracení „majetku“ církvím jsou víc než velkorysí! Kapříci si svůj rybník nevypustí. Ale platy státních zaměstnanců snižují, na důchodce mají také pozoruhodně přísný metr. Nové Ústřední radě přeji hodně sil a úspěchů! Vladimír HORÁK - BRNO: První Ústřední rada měla hlavní zásluhu na uskutečnění našich rehabilitací, byla to doba, kdy se daly věci snadněji zařídit. Byli jsme spokojeni, že nás rehabilitovali. Určitý počet našich členů byl reaktivován zhruba na 4 roky a působili na různých funkcích, ne všichni však měli možnost aktivně se podílet na potřebné očistě armády. Byly to pouhé výjimky, jako např. plk. Ing. Janhuba a plk. Ing. Vavrečka na VA v Brně, kde jejich zásluhou muselo odejít několik politruků a vysokých funkcionářů. Další naši lidé byli také na vysokých funkcích na MO, ale řada z nich toho pro nás neudělala vůbec nic! Tehdy se také našim funkcionářům podařilo prosadit naše povýšení do vyšších hodností. Jistě si také vzpomenete na období, kdy byl předsedou Ústřední rady plk. MUDr. Šváb. Na toho vyvíjel veliký tlak tehdejší NŠ a dal mu nůž na krk, že buď bude Šváb dělat předsedu ÚR, nebo bude dělat ředitele nemocnice. Svoji práci miloval, proto byl nucen funkci předsedy ÚR opustit a předsedou ÚR se po něm stal Miroslav Janhuba se svou garniturou. Za něho se navázaly kontakty s MO a s NGŠ, vystoupili jsme z AVS, kde dodnes v čele stojí lidé s podivnou minulostí. Ukázalo se, že náš odchod z AVS byl správným krokem. Byly dokončeny rehabilitace a začalo úsilí o naše odškodnění. Ve funkci ministra obrany se vystřídala řada lidí, a jak víte, ne všichni nám byli, resp. jsou nakloněni. Když se trochu podíváme do historie VSR od roku 2000, vidíme, že se udělal velký kus práce ve prospěch našich členů. Nastoupila další garnitura funkcionářů, která se také nemusí za svoji práci stydět, i když přes usilovná a nekonečná jednání se nepodařilo dodnes dovést do úspěšného konce vyřešení našeho odškodnění. Však tuto historii všichni dobře znáte, je to velmi citlivé. Poslední, dnes odstupující Ústřední radě, se podařilo získat finanční prostředky ve formě darů a dotací. První část naší dokumentace byla řádně předána do Vojenského archivu v Olomouci. Náš čtvrtletník – Zpravodaj VSR má dnes vysokou úroveň a je dokonce stahován spolu s našimi webovými stránkami Národní knihovnou v Praze – podle vyjádření této organizace jako významný materiál kulturního bohatství. Je to také vaše zásluha kvalitou vašich příspěvků. Mohl bych pokračovat dále, ale hodnocení přenechám našim kolegům, kteří se podílejí na zpracovávání naší historie. Nemohu zapomenout poděkovat vám všem, kdož jste se podíleli na práci pro VSR. Vážení kolegové, mezi lidmi narůstá nervozita. Na politické scéně se pořád něco děje, a to má nesporně vliv i na stav v našem sdružení. Jsme nervóznější, podráždění, začínají hádky, hašteření. Nesmí to přejít v nenávist! Jsme všichni na jedné lodi a umějme se lépe pochopit a odpouštět. Z našich šarvátek mají jiní škodolibou radost! Musím také já sám přiznat, že mi často „ujely nervy“, ale nikdy jsem nechtěl nikoho, proti komu jsem „vyjel“, ztratit jako přítele.

5

V závěru ještě toto: Nevím, zda se vám všem dostal do ruky materiál, který velice pečlivě a objektivně zpracoval plk. Antonín Suchý. Je to „Stručný přehled o situaci ve VSR od roku 1989 – 1995 a od 1995 do roku 2002.“ Jde skutečně o kvalitní historický materiál, který by měl být podle mého názoru publikován na našich webových stránkách. Já už dále po 17 letech nekandiduji, což považuji za správné. Všem vám přeji hodně úspěchů, zdraví a na celou řadu z vás budu v dobrém vzpomínat. B. BRÁZDA ÚzO CHEB: V diskusním příspěvku hodnotí činnost ÚzO v roce 2011, jež byla bohatá díky činorodosti nejen funkcionářů, ale všech členů. Velmi dobrá jsem spolupráce s KVV a s chebskou radnicí. Při návštěvě prezidenta republiky v Chebu byl na setkání dne 14. září pozván také předseda ÚzO. Neusnula ani spolupráce se „Soldaten und Kameradschaftsbund 1905“ v Marktrewitz, ne jejichž předvánoční setkání byl srdečně přivítán předseda ÚzO Cheb. Velký zájem o takové akce je důkazem, že s rukama v klíně a s nářkem nečekají na to, že budeme zahrnuti do nějakého odškodnění a laskavě pohlazeni – to je jim vzdálená filozofie. R. PATROVSKÝ – PLZEŇ: Vážené delegátky, delegáti, pane předsedo Zväzu vojenskej obrody Slovenska, kamarádi. Naše 13. Celostátní konference se schází pro nás pro všechny ve velmi nevhodné době. Nechci vybrané datum k ničemu přirovnávat, abych nepřivolal smůlu. Je svolána z mnoho příčin. Nelze přitom ukázat na všechny. Já se omezím jen na některé také proto, abych nevzal možnost k vyjádření svého názoru vám ostatním. Chtěl bych poukázat hlavně na macešský, přímo pro nás zabijácký přístup Ministerstva obrany, v současné době reprezentované panem ministrem Dr. Alexandrem Vondrou, v kterého jsme vkládali patřičné naděje berouce v potaz jeho disidentskou minulost. Ale chyba lávky. Maje máslo na hlavě z různých provalujících se afér, má sám co dělat, aby nepotopil sebe a stranu za kterou byl zvolen. Před ním byli i dobří, nám kladně naklonění ministři, např. JUDr. Karel Kühnl, za kterého i zásluhou již zemřelého MUDr. Julka Müllera byly dokončeny rehabilitace nám známých osob, kteří pro krátkou platnost zákona např. (pobytem v zahraničí nebo v nemocnici) nemohli být v řádném termínu rehabilitováni. Nikdy jim to oběma nezapomeňme. Byli však ještě jiní, nám naklonění ministři. Máme však jistě zcela čerstvé vzpomínky na „nám obzvlášť nakloněnou“ pani ministryni JUDr. Vlastu Parkanovou, která nás označila snad za účastníky či strůjce nezákonností v padesátých letech, která nám oklestila již tak chudé možnosti slušnějšího přežívání, které nám tato společnost, pro nás reprezentovaná ministerstvem obrany, ještě ponechala. Naše neustálá snaha o novelizaci zákona 87/91Sb. o mimosoudních rehabilitacích přicházela vniveč také zásluhou takových ministrů, jakým byl pan Ing. Jaroslav Tvrdík. Takových novelizací pro jiné organizace poškozených jsem napočítal 13, pro nás však dosud nic. Na vině nebyli jen oni, ale i náš malý tlak na politickou reprezentaci, jejíž představitelé slibovali, slibovali, ale skutek utekl, a čas běží a běží. Nám

6

však běží čas dvojnásobně rychle, slyšeli jste jména našich kamarádů, vojenskou hantýrkou řečeno, s kterými jsme fasovali onuce, spali na vedlejších kavalcích, kteří již nejsou mezi námi. Kolik jmen z nás zde přítomných se tady bude číst za dva roky na 14. Celostátní konferenci, chce se mi říct, jestli ještě nějaká bude. Jak jsem předeslal, nemáme čas. Zvýrazněně se projevují příznaky stárnutí a stáří. Jsme nedůtkliví, někdy snad i sami sobě protivní. Tlačí nás čas i myšlenka co dál, čeho jsme dosáhli a čeho ještě dosáhnout můžeme. V současné době můžeme žalobou na stát, reprezentovaný ministerstvem obrany, dosáhnout odškodnění za újmu, kterou jsme utrpěli nezákonným propuštěním z armády v letech 1948 až 1989. Tato žaloba je nastartovaná, již běží, jak bylo řečeno kolegy. Byla loni iniciovaná a organizována kolegy Lampou, Králíkem, Tomečkou (uvádím podle abecedy). Jako vše u nás ji provázela řada chyb a omylů včetně nejasností kolem plných mocí pro advokátní kancelář, stop stavem, dodnes nevím pořádně proč, jakož i špatným vysvětlováním této akce v územních organizacích. A výsledek se dostavil zpočátku malým zájmem o podání žaloby. Počet podaných žalob 394 z mně neznámého počtu členů VSR je skličující. U nás na Plzeňsku je situace obdobná jako v jiných krajích, zhruba dvacetiprocentní. Jak dopadneme je ve hvězdách, když je u soudu za ¾ roku od zahájení akce podáno jen 15 žalob, proč tak málo a proč ty a ne jiné, je také ve hvězdách. Stále zůstáváme občany druhé kategorie, do které nás napasoval bývalý režim. Současná vláda svým likvidačním přístupem ke všem důchodcům z nás dělá i nadále občany ještě nižší kategorie, chce se mi říci skoro bezdomovce ne z vlastní viny. Přesto, kamarádi, delegátky a delegáti optimisticky říkám CARPE DIEM, tedy užívejme života, je tak krátký. Děkuji vám za čas, který jste museli věnovat mému diskusnímu příspěvku. Jsem vám za to vděčný. J. KABÁT – PLZEŇ: Dnešní mimořádná konference je významná tím, že uzavírá etapu usilovné a poctivé práce staré Ústřední rady, zejména jejího předsedy – plk. v.v. PhDr. Miroslava Pavlíka. Současná situace našeho sdružení je jistě složitá, a to nejen vzhledem ke stárnutí našich členů. Od nově zvolených funkcionářů se očekává, že nejen navážou na plnění současných úkolů, ale že se pokusí postoupit v úkolech, v nichž se VSR dosud nedařilo. Domnívám se, že dnešní naše setkání je nejen vhodnou příležitostí ke kritickému zamyšlení nad současným stavem VSR a jeho dosavadním přínosem pro členy sdružení, ale i nad možnými perspektivami další práce. Naše územní organizace jsou přes stále rostoucí byrokratické problémy a klesající míru finanční podpory trvele velmi úspěšné v organizaci a zajišťování různých aktivit, zájezdů, kulturních akcí, v pomoci členům, majícím různé potíže a problémy. Takovou náplň však mají i další organizace obdobného typu. Podle platných stanov je základním posláním VSR obhajoba a podpora občanských, sociálních, právních problémů a zájmů svých členů. Sdružujeme bývalé vojáky z povolání a občanské zaměstnance vojenské správy, rehabilitované podle zákona č. 87/91 Sb., resp. podle zákona č. 119/90 Sb. Po „sametové revoluci“ jsme stejně jako

7

převážná většina občanů republiky očekávali, že dojde nejen k nastolení demokracie a k obnovení základních lidských práv a svobod, ale alespoň v základní rovině také k nápravě křivd a nespravedlností, jimž jsme byli vystaveni za minulého režimu. Jistě vzpomínáte, že začátek byl plný optimismu a slibů. Nejdříve byl přijat zákon č. 119/90 Sb. a následně zákon č. 87/97 Sb., proběhly soudní i mimosoudní rehabilitace a nezákonně propuštěným vojákům a zaměstnancům vojenské správy bylo umožněno stát se vojenskými důchodci. Následně jsme očekávali pokračování procesu s přijatelným, alespoň symbolickým odškodněním přinejmenším za silné asistence ze strany ministerstva obrany. Bohužel, v tomto stadiu byl celý proces ukončen a uvedený stav – dokonce s postupným zhoršováním našeho postavení trvá už více než 10 let. Dnes jsme bohužel v situaci, kdy si mnozí opět připadají téměř jako občané druhé kategorie. Předsednictvo se sice ve spolupráci se skupinou spřízněných – „osvícených“ poslanců snažilo prosadit do legislativy alespoň elementární odškodnění napáchaných křivd, ale všichni víme, jak to dopadlo. Nejen naši členové se ptají, jaké jsou příčiny této situace. Jak to, že čestní lidé, kteří se nesmířili s normalizací, se stali občany druhé kategorie s velmi nízkými důchody a v současnosti nedosáhli alespoň symbolického odškodnění. Jak to, že se proti našim oprávněným požadavkům při schvalování zákona postavila nejen KSČM, ale i demokratické strany pravice a dokonce i strana středu – Strana Lidová? Odpověď není příliš složitá. Bohužel je podmíněna zejména stávající politickou situací a deformovaným právním názorem. Základní pochybení vidím v tom, že ačkoliv jde o poškození určité profesní skupiny lidí konkrétními nezákonnostmi konkrétními institucemi a konkrétními osobami. Řešení se přesunulo do roviny politické. Nejjednodušší berličkou, zakrývající nechuť, neochotu a mnohdy i černé svědomí novodobých revolucionářů a nesmiřitelných bojovníků proti totalitě je tvrdit, že za nezákonnosti odpovídají komunisté. Tato definice, která postrádá logiku při uplatňování zásad právního státu je velmi šikovnou frází, jež skutečným viníkům a institucím, odpovědným za nezákonnosti, umožnila a stále umožňuje vyklouznout ze své odpovědnosti. Bylo-li něco nezákonné – a o tom není pochyb – způsobil to někdo konkrétní a ten byl zodpovědným pracovníkem konkrétní instituce! Já jsem byl například propuštěn ze zaměstnání rozkazem konkrétní osoby (ministra obrany) a konkrétní složky výkonné moci – MNO. Je zcela falešné, pokud se polistopadová ministerstva tváří, jako že se to jich netýká, a doporučují parlamentní cestu. Bohužel ani MO konkrétní podporu našich požadavků nenabídlo. Při následném projednávání návrhu zákona o odškodnění se ve Sněmovně nejednalo o tom, jak dosáhnout nápravy křivd na základě lehce dokazatelných nezákonností, ale celá záležitost se zvrhla v politické handrkování. V záležitosti nezákonného jednání jsme se dostali dokonce tak daleko, že se ministryně obrany Parkanová v jednom publikovaném článku ptá – „Máme odměňovat napravené komunisty?“ – Jestli byla příkoří nezákonná, nebo v pořádku, to ji nezajímá! … Je sice pravda, že většina vyhozených z armády byla vyhozenými členy KSČ, kteří se s jejími praktikami neztotožnili. Přesto toto ideologické kritérium je pro mnohé politiky měřítkem pro uplatnění právních stanovisek. Pokud se někteří propuštění z armády v minulosti prokazatelně podíleli na nezákonnostech, neprošli rehabilitacemi.

8

V době prověrek jsem pracoval v zahraničí jako odborný asistent, ale je pravda, že právě bývalí členové KSČ odnesli normalizaci nejhůře. Výběr vyhozených byl tehdy v již zmíněném a i dnes bohužel uplatňovaném protiprávním dělení na oprávněné, perspektivní a neoprávněné. Vývojem politického vědomí po sametové revoluci se osmašedesátníci v České republice postupně dostali mezi dva extrémní proudy. Pro krajní levici – pro KSČM to jsou zrádci dělnické třídy, pro řadu pravicovým poslanců a veřejných činitelů jsme pohrobky totalitní minulosti. „Byli jsme přece v armádě a kdysi také v KSČ!“ Tam ale byla také celá řada polistopadových i současných politiků (a byli členy KSČ až do listopadových dnů roku 1989. Názorným důkazem takového dělení jsou například kritéria Třetího odboje, podmínky členství ve straně „Věci Veřejné“, nebo skladba vědců v ÚTR! V souvislosti se současnou polarizací naší politické scény nevidím perspektivu zlepšení stavu a s tím související perspektivu jednoduchého legislativního řešení kompenzace křivd novým zákonem. … Velkým problémem jsou bohužel média – vesměs krajně pravicová. Pokud se budeme přesto nadále snažit dosáhnout elementární nápravy nezákonného jednání Sněmovny, zbývá pouze cesta uplatnění práva na základě prokazatelných porušení zákona. Ta by měla být oproštěna (pokud jsme právní stát) od všech ideových deformací soudního sporu, jenž právě probíhá. Škoda, že návrh kolegy JUDr. Karla Pancnera nebyl k dispozici před pěti – šesti roky, kdy byl situace příznivější. Snad ještě není vše ztraceno. Nedávno jsem dokonce zaznamenal v jednom televizním pořadu vyjádření ministra spravedlnosti, kde řekl:

„Pokud se někomu stane příkoří, je poškozen státem, pak žádné zadostiučinění není přiměřené, to je zcela jasné“. A dodal, že přiměřené odškodnění je stát povinen učinit bez prodlení a bez ohledu na ekonomickou situaci. Přesto nakonec při rozhodujícím hlasování nám svůj hlas tehdy nedal!

OMLUVA Nedávno se uskutečnila 13. Celostátní konference VSR v Praze, na které jsem se omluvil kolegovi plk. Ing. Antonínu Suchému, ale považuji za nutné omluvit se mu ještě jak na našich webových stránkách, tak ve Zpravodaji č. 2. Nedá mi, abych nepřipomenul materiál, obsahující objektivní a pravdivé hodnocení činnosti VSR, které zpracoval bývalý tajemník ÚR Plk. Ing. Antonín Suchý za období, kdy byl předsedou plk. Ing. Miroslav Janhuba a tajemníkem plk. Ing. Antonín Suchý. Věřím, že se autor rozhodne pro zveřejnění tohoto hodnotného materiálu. Každý z nás má své přátele, a také osoby, se kterými nerozumí. Vzájemná výměna názorů nesmí však vést k vzájemné nenávisti. Na druhé straně však některým taková přátelství vadí. Vážení kolegové, v nedávné době se některé osoby pokusily vrazit klín mezi moje vztahy s plk. Ing. Antonínem Suchým. Někdy mezi čtyřma očima jsem vzpomenul toho, že mezi ním a plk. Ing. Miroslavem Janbubou byly drobné střety. To ale nebyly střety takového rozsahu, aby měly vliv na jejich vzájemný respekt k sobě. Kdo si prostuduje práci plk. Suchého, toto vše pochopí.

9

Protože plk. Ing. Antonína Suchého velice dobře znám jako slušného, obětavého a pracovitého člověka, nemohl jsem o něm říci nic špatného, a určitě to nebylo nikdy myšleno a řečeno jako pomluva. Přesto však některá moje vyjádření mohla bohužel tak vyznít. Plk. Ing. Antonína Suchého jsem skutečně nechtěl a nechci nijak očerňovat a poškozovat jeho čest. Pokud některé věci takto vyzněly, a plk. Ing. Antonín Suchý se cítí poškozen na své cti, tímto se mu rád veřejně omlouvám. Je mým upřímným přáním, aby v období našeho vysokého věku naše přátelství zdárně pokračovalo. Plk. Ing. Vladimír Horák VZPOMÍNKA nedožitých devadesátin Genpor. Ing. Stanislava PROCHÁZKY

Dne 13. dubna 1922 se ve východním Slovensku, v Medzilaborcích, okres Humenné, narodil jako syn ruského legionáře genpor. Ing. Stanislav PROCHÁZKA, v roce 1968 velitel Západního vojenského okruhu. Podílel se na založení Sdružení vojenské obrody – našeho dnes Vojenského sdružení rehabilitovaných, v němž pracoval jako tajemník a také v lustrační komisi. Je autorem celé řady materiálů s vojensko-historickou tématikou, mimo jiné také spoluautorem sborníku „Vzpomínka po 40 letech“, vydaného naším sdružením. Jako velitel Západního vojenského okruhu v roce 1968 odmítl srpnovou vojenskou intervenci - okupaci naší vlasti. Pomáhal zabezpečovat vysílání svobodného rozhlasu a při emigraci některých ohrožených žurnalistů. Zpočátku prožil husákovskou normalizaci Jako příslušník VA Brno, odkud byl „jako nevyhovující“ v roce 1970 z armády vyhozen. Armádní normalizátor – tehdejší ministr obrany Dzúr inicioval soudní cestou o jeho potrestání. Tomu svým zásahem zabránil tehdejší prezident Ludvík Svoboda zastavením soudního řízení. Přesto však byl genpor. Ing. Stanislav Procházka evidován jako nebezpečná osoba v akci „Norbert“. Vzpomeňme na tohoto našeho kolegu jako na hrdého a odpovědného obránce své vlasti. Právě by se byl dožil 90 roků. Ing. Jiří Novotník

10

Dne 7. května 2012 zemřel po těžké nemoci člen Ústřední rady VSR plukovník Dušan ŠENK. Odešel voják, velmi aktivní člen VSR. Pracoval ve funkcích člena Okresní rehabilitační komise, předsedy Okresní organizace Vojenská obroda, tajemník Územní organizace Příbor, tajemník Krajské rady VSR Moravskoslezského kraje a od 13. konference byl členem Ústřední rady VSR. Za svou práci pro demokratizaci armády a pro VSR byl ministrem obrany vyznamenán Záslužným křížem obrany třetího stupně. Ústřední rada VSR projevuje tímto pozůstalým upřímnou soustrast Předseda ÚR VSR plk. Jan Lampa INFORMACE: V souladu se Stanovami byly zrušeny Územní organizace VSR ve Znojmě a ve Vyškově. Pro vysoký věk se nepodařilo zvolit nové výbory. Toto rozhodnutí schválila členská schůze svojí většinou a toto rozhodnutí bylo přijato Krajskou radou Jihomoravského kraje po prověření na obou ÚzO. Členové budou nadále pracovat v klubech. Znojemská organizace má svoji registraci vzhledem k pohraniční spolupráci. Předseda ÚzO Zlín plk. Ing. Radoslav Mlčoch se dobrovolně rozhodl odejít z Krajské rady Jihomoravského kraje, kde byla ÚzO ze Zlínského kraje od roku 1994. Založil samostatnou Krajskou radu Zlín a byl zvolen předsedou KR VSR Zlín. Další členové Krajské rady zatím nebyli zvoleni. Jednotlivé ÚzO mají doplnit další členy KR VSR, předseda KR VSR Jihomoravského kraje mu předal veškerou dokumentaci. plk. Ing. Vladimír Horák Miloš Pick: Přepisování dějin místo pokání Naše média k poválečné odplatě a vraždění Němců vedou již asi rok systematickou, ale podle mého názoru opět jednostrannou kampaň, která může hlubšímu porozumění spíš ublížit a alespoň opožděnou, tolik potřebnou, upřímnou sebereflexi spíš ohrozit. Chtěl bych proto těm, kteří chtějí dnes tyto tragické události hodnotit, připomenout některé okolnosti, které tomu předcházely nebo je provázely a se kterými jsem se zblízka setkal s obou stran. Co předcházelo: Jako vězeň holocaustu jsem, po Terezíně, Osvětimi a pobočném lágru Buchenwaldu, v druhé polovině dubna roku čtyřicet pět končil v Sudetech tím, co dnes historikové nazývají pochodem smrti. Evakuace z uvedeného lágru po železnici na plošinových vagónech skončila v Kraslicích. Potom pochod, utekli jsme a znovu. Došli jsme až k Domažlicím. Za celou tu dobu nepotřebuji ani jednu ruku prstů, kdy jsme narazili na někoho, kdo měl pochopení. Byli takoví lidé, ale byl jich zlomeček. Přesto právě o nich chci mluvit nejdříve, protože o to větší jim patří úcta i vděk. Když jsme dorazili do Kraslic, pustili nás z vagónů a nechali nás kolem nich, do toho bombardování, hloubkaři. Na peron nádraží se nahrnuli němečtí civilisti. Jen jediná žena říkala: „Já jsem Srbka“, a rozdávala tam pytlíky s bramborami. Před nádražím byly bramborové krechty. My jsme se tam tři dny vždycky plížili pro nějakou bramboru, ale hlídal to Volkssturm (domobrana) a střílel. A ona říkala: „Můj muž má službu tehdy a tehdy, nebojte, střílí do vzduchu.“ Tak to byl jeden případ. Dnes vím, co mi za své návštěvy řekl bývalý spoluvězeň Ka-

11

rel Kesek, od srpna 1968 lékař ve Švédsku. Skupinka vězňů tam zůstala v nádražní kůlně. Když jsme odpochodovali, tak vylezli, a mladá německá žena v jiném stavu se zeptala: „Můžu pomoci?“ Byla z vesnice Smolná a tam ho potom schovávali, a ještě jedna sociálnědemokratická rodina další vězně, schovávali je až do konce války. Matka s dvěma dcerami, touto dospělou, muž na frontě, a desetiletou: „Před tou ani muk“. Ale nás hnali na pochod a my jsme utekli, hned jak byla první příležitost. Do lesa, pak nás po třech dnech vyhnal hlad. Tak jsme si říkali: „Loupit nebo žebrat?“ A vidíme ženu, německou civilistku. To je jasné, žebrat. „Kousek chleba?“ „Samozřejmě, pojďte se mnou.“ Tak šla s námi, došli jsme dolů, k potoku, tam řekla: „Tady počkejte“. A přivedla na nás německé vojáky. Byly i další podobné případy, třeba v Doubí nad Karlovými Vary, kde se nás Volkssturm pokoušel předat esesákům, střežícím vymírající transport na železniční stanici. Eskortovali nás vesnicemi. Před nejednou vesničkou visel na stromě oběšenec – dezertér – s nápisem přes prsa: „Verräter“ (zrádce). Vesnička jako dlaň a obyvatelé tam vydali jednoho ze svých sousedů. Byl výjimečný případ, kdy někdo ustrašeně odhrnul záclonku, když jsme procházeli vesnicí, nevím, jestli to byly dva nebo tři případy. Podrobněji jsem to popsal v knížce svých vzpomínek. Tento můj obraz Sudet není z osmatřicátého roku, když tam přes devadesát procent volilo Henleina a pro Říši, ale z posledních dnů války. Na rozdíl od lágru v Altreichu (původní Říši), kde už i z té hrstky civilistů, co tam byli ve fabrice - a tam kromě esesáků byli jen mistři a civilní německé dělnice - se někteří začali chovat rozumně, tak tady to byla neproniknutelná hradba, s výjimkou těch, o kterých jsem mluvil. Já samozřejmě nevím, když jsme šli vesnicemi, co bylo hodinu předtím nebo hodinu potom nebo o kilometr dál. Ale to, co jsme v těch vesnicích viděli, tak jsem nenarazil na nějaké širší náznaky, když ne pomoci, tak aspoň náznaky, že je konec. V Čechách to bylo úplně naopak. V poslední německé vesnici jsme slyšeli: „Tamto už je hranice protektorátu“. Tak jsme zmizeli přelízkou mezi ploty. A teď v polích nějaká žena. Tak jsme si řekli: „Jestli je to zase Němka a práskne nás, pole je v dubnu holé, tam se neschováme, tak to je konec.“ Ale ta žena strhla šátek a začala Milanovi – jednomu z nás - obvazovat nohu, ještě než promluvila první česká slova: „ To je česká vesnice Štichov, tam už se o vás postarají“. A starali se o nás až do konce, bez skrývání. To byl jiný svět. V Sudetech naopak měli zřejmě strach z toho, co bude, tady se chovali opačně. Odplata - Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce. A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků. Druhý den jsem přišel na Spořilov k Milošovi Hájkovi, kterého revoluce zachránila před popravčí sekerou, k níž byl odsouzen za svou odbojovou činnost. V příštích

12

dnech jsme se tam sešli s nejbližšími, kteří s námi začínali ve čtyřicátém v protinacistické skupině „Svět proti Hitlerovi“ a přežili. Většinou skončili v Předvoji, to byla koncem války největší protinacistická organizace. Přišel i Míša Preininger a přivedl asi 16-17letou německou půvabnou blondýnku Ilse, kterou jeho bratr Jirka, partyzán, s puškou v ruce vyrval rozzuřeným pražanům. Bili ji a nutili ji dláždit ulici. A přitom holka z komunistické německé rodiny, táta v koncentráku. Tak to byl první případ. Druhý, když jsem se v šestačtyřicátém seznámil s Láďou Lisem. V šestnácti letech za nacistické okupace v komunistické ilegální organizaci v ČKD, za květnové revoluce byl s kulometem na barikádě. A potom, když na nádvoří ČKD chtěl rozzuřený dav lynčovat německé zajatce, tak s puškou v ruce jim v tom zabránil. Křičel na ně: „To bychom se zpronevěřili všemu, za co jsme bojovali.“ A třetím případem je příběh mého spoluvězně, Karla Keska, o kterém jsem mluvil. Při své návštěvě mi vylíčil poválečný návrat do rodných Českých Velenic. Při odchodu do transportu jejich rodina přepsala byt na německou služebnou paní Annu, která jim pak do lágrů posílala balíčky s jídlem. Po návratu však našel byt arizován, ale až po revoluci: „Tu německou svini jsme odsunuli“. Tak udělal bouřku na Národním výboru, vymohl pro paní Annu antifašistické papíry a došel si pro ni do Gmündu. Pěšky, to prý je kousek. A přivedl si ji zpátky a v jeho rodině žila až do smrti. Nové sladké pověsti české? Ne, i v té nejhorší hysterii byli stateční lidé, kteří se proti ní postavili. I tyhle historky jsou součástí našich dějin a lidé mají právo je znát a nezapomínat. Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal z obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátě udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje. Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat. A ještě druhá lež, že ti povraždění byli všichni nevinní. Že to byli jen nevinní němečtí civilisti, kteří nic zlého nedělali, a teď se na ně vrhli kolaborantští a loupežní čecháčci. Mohu uvést případ, který neznám ze svého, ale od historika Kurala z českoněmecké komise historiků. Nejvíce se dnes připomíná případ Postoloprty. Téměř osm set exhumovaných pozůstatků. Kromě toho, že je dnes účelově zamlčováno, že to mělo tyhle příčiny, které to vyprovokovaly – mimo jiné okolím prošlo v posledních dnech války deset transportů smrti, teď se ukazuje, že z těch exhumovaných bylo taky několik dětí. To je patrně pravda, ale ne celá. Podle tohoto pramene z těch téměř osmi set exhumovaných byly téměř dvě třetiny esesáků. A když Vám někdo řekne, že byli vyvražďováni jenom nevinní němečtí civilisti, tak taková polopravda je horší než lež a jednou to může vyvolat novou vlnu, kdy přijdou další historici a řeknou: „Takhle to nebylo.“ A zase začne nové přehodnocování, místo aby tyhle pozůstatky mohly už v klidu zůstat ležet.

13

Tato poválečná krvavá odplata podle mne byla nepřijatelná, zločinná, ale dnes se přelhává jak její motivace, tak i nevinnost všech těch povražděných. Místo odmítání kolektivní viny se hlásá kolektivní nevina. Nenadešel už konečně čas, říci pravdu celou? Ale každý, kdo ji chce znát a otevře Pandořinu skříňku poválečné odplaty, musí počítat s tím, že z ní budou vypadávat mrtvoly z obou stran. Odsun - nevím, zda je to náhoda, ale v návaznosti na uvedenou kampaň médií k poválečné odplatě se zvyšuje i frekvence diskusí o poválečném odsunu Němců a jeho oprávněnosti či dokonce tlaků na omluvy za něj. Myslím, že bez vysídlení to nešlo. To masové nacistické zmámení trvalo po celou válku a velká část tohoto obyvatelstva to nepochopila až do konce. Těch nevinných byla menšina. A kdyby po válce místo odsunu – bylo statisíce německých občanů odsouzeno za neloajalitu v době zvýšeného ohrožení republiky, sotva by to bylo východisko nového mírového soužití. Pro ty bylo vlastně vysídlení milosrdnější. Pokud by to ovšem nedopadlo jako v Trizónii (spojených okupačních zónách USA, VB a Francie), kde se společnost proti zkoumání viny uzavřela a denacifikace byla ubohá i pro nedostatek ochotných svědků. To by bylo spravedlivější a bezpečnější? A na konec, je to vše jen morální zrání nových generací, snažících se dobrat pravdivého poznání spolu se snahami pozůstalých dobrat se uznání minulých křivd? Je tu jen oboustranný zájem uvést vše na pravou míru? Nebyl a není tu i cílený ekonomický a možná i mocenský zájem některých kruhů převykládat tuto historii opačně? Zájem, který si obě předchozí snahy bere za rukojmí? Česko-německá deklarace z roku 1997 rozlišuje pojmy vyhánění (pro divoký odsun) a násilné vysídlení (pro ostatní organizovaný odsun) Němců z Československa po druhé světové válce 3). Vyslovuje i českou lítost vůči těm nevinným. Dnes ale jestřábi líbivými slovíčky lákají holubice ke zpochybnění tohoto rozlišení a dokonce vyvíjejí tlak na české omluvy za něj i za celkový odsun. Tedy také a dokonce převážně těch vinných?! V USA už někteří politologové a publicisti – počínaje Buchananem, to vykládají úplně obráceně. Za válku může Roosevelt se Stalinem a ne Hitler s Mussolinim. Tak to nejsou jen otázky slovíček, kdo za co může. Postupně měněný výklad a přepisování historie, nejdřív uznání prvotní viny nacistů, potom jako oboustranné viny a zítra možná obrácené už není jen morální přehodnocování, to je ideologické zbrojení na další ekonomické nebo i mocenské požadavky či dokonce agrese a války. Říkám to tvrdě, ale takhle to vidím. Myslím proto, že zpochybňování vysídlení a tím i jeho nevratnosti je nečistá a nebezpečná hra. Komu pokání- Na druhé straně jsem uvítal, když se česká vláda - Paroubek omluvila za příkoří způsobené sudetským antifašistům. Na ústředním výboru sociální demokracie to bylo schváleno s potleskem ještě za Špidlova předsednictví (podzim 2004) na návrh zahraniční komise – Laštůvky a Kavana. Podpořil jsem to nadšeně i já, protože sudetští antifašisté byli zrazení třikrát. Po prvé svými henleinovskými „soukmenovci“, po druhé mnichovskou kapitulací Československa, protože oni tím mezi prvními byli předhozeni Hitlerovi a po třetí po válce Československem, které jim sice zachovalo státní občanství, ale nedokázalo je ochránit před nenávistí spoluobčanů. Řekl jsem a opakuji to i dnes, že těm já bych se za tu trojitou zradu omlouval třikrát denně - ráno, v poledne a večer. Jenže jen jim, nikoli těm vinným, kteří by se těmto nevinným chtěli schovávat pod sukně. Česká lítost nevinným byla vyslovena i v Česko-německé deklaraci.

(Publikováno – s redakčními úpravami – v Literárních novinách 21. července 2011)

14

Zpráva ze Středních Čech – stalo se v Neratovicích: Vážená paní starostko, jsem členem Ústřední rady Vojenského sdružení rehabilitovaných Armády České republiky a též předsedou její Krajské rady Středočeského kraje. Jde o celostátní občanské sdružení. Do mých kompetencí patří i členové ve Vašem regionu a tedy i předseda Uzemní organizace pan pplk. Josef Kubias. Tolik jsem považoval za nutné Vám sdělit a teď proč jsem si Vás dovolil oslovit. Loni 16. července pan Kubias zachránil žáka 9. třídy III. ZŠ Davida Koše před vykrvácením, když tento chlapec prokopl skleněnou výplň vchodových dveří a přeřízl si tepnu na pravé noze. Byla sobota a přítomná tři děvčata a jeden kamarád podlehli panice, a nevěděli co dělat. Náhodou šel okolo náš člen pan Kubias, vyrazil další sklo, aby nohu uvolnil, poskytl první pomoc a silně tisknul tepnu do příjezdu odborné lékařské pomoci (asi 8 minut). Dnes je David Koš studentem prvního ročníku Obchodní akademie. Pro názornost přikládám v příloze snímky místa úrazu i dnes již zahojené nohy postiženého žáka. Vážená paní starostko, je mi líto, že si takových skutků statečných občanů naši politici nevšímají. Dovoluji si Vás touto cestou poprosit, aby i z pozice Vašeho úřadu byl tento občansky odpovědný postoj jednoho z našich členů, dnes již osmdesátiletého vojenského veterána, náležitě oceněn a jako příklad dán i ve známost širší veřejnosti Vašeho města. Děkuji a zůstávám v úctě pplk. Ing. Václav Weiss Berijová banda - doba, která se snad již nevrátí Dne 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Dohoda či Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. V dubnu 1920 bylo však Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika. Lavrentij Pavlovič Berija se narodil 29. 3. 1899 v Mercheuli v okrese Suchumi. Studoval střední školu v Suchumi a polytechniku v Baku. Zde spoluzaložil roku 1915 marxistický studijní kroužek. V březnu 1917 vstoupil do bolševického křídla sociálně demokratické dělnické strany a se čtyřmi kamarády vytvořili ve škole stranickou buňku. Baku bylo jediné město v Zakavkazsku, které bolševici ovládali. V Rusku zuřila občanská válka, a na město táhla v létě roku 1918 turecká armáda. V listopadu odtáhla turecká vojska z Ázerbájdžánu a vlády se zmocnila strana Musavat. Ta vládla až do roku 1920, kdy Rudá armáda vtáhla do země. Na podzim roku 1919 byl Berija nasazen do kontrarozvědky musavatistické vlády jako špion. Na počátku roku 1920 krátce pracoval na celnici v Baku. Po příchodu Rudé armády se vlády zmocnili bolševici, a Berija byl vybrán Kavkazskou úřadovnou strany k ilegální práci v Gruzii. Tam měl sbírat informace pro revoluční vojenskou radu bolševické 11. armády. V Tbilisi vytvořil výzvědnou síť, získal kontakty na důstojníky menševické armády a vytvořil kurýrní spoj do Baku. Brzy byl ale spolu s celým bolševickým ústředním výborem Gruzie zatčen. Byl propuštěn pod podmínkou opuštění země. To ale nedodržel, a zůstal zde pod krycím jménem Lakerbaja. Po svém návratu do Baku v srpnu 1920 se dal zapsat na studia architektury, ale spíše se věnoval politické činnosti. Stal se sekretářem mimořádného výboru pro

15

vyvlastňování buržoazie a zlepšení údělu dělníků. Po několika měsících byl výbor zrušen a on nastoupil opět studia architektury. Během několika dní studia zanechal a nastoupil k politické policii (Čeka) - rokem 1921 tedy začala jeho kariéra u bezpečnostní služby. Mezitím bolševici obsadili Arménii (listopad 1920) a Gruzii (únor 1921). Berija se dostal do prostředí tajných služeb. Stal se členem tajného operačního oddělení a náměstkem šéfa Ázerbájdžánské Čeky. Ke konci roku 1921 byl přeložen do rodné Gruzie, kde byla větší protikomunistická opozice. V gruzínské Čece si Berija vytvořil skupinu věrných spolupracovníků. Tato skupina byla často nazývána jako „Berijova banda". Důležité pro jeho další kariéru bylo, že často navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mluvili v rodné gruzínštině a Berija ho směl oslovovat jeho přezdívkou Koba. Díky tomu dokázal prosadit odvolání sobě nepohodlných lidí na Zakavkazsku. V Gruzii se nadále staral o udržování Stalinova kultu a také o Stalinovu matku, na kterou Stalin zanevřel. Své narůstající popularity a upevněné obliby u Stalina využil k útoku na starou gardu kavkazských bolševiků. Prvního prosince 1934 byl zavražděn Kirov. Existují indicie, které nasvědčují tomu, že Berija byl do atentátu zapleten. Stoupající Berijova hvězda ale začala vadit Nikolaji Ivanovičovi Ježovovi, a ten vydal svému podřízenému náčelníkovi NKVD v Gruzii Goglidzemu rozkaz Beriju zatknout. Goglidze a Berija byli přátelé a tak náčelník NKVD rozkaz neuposlechl a Berija tak mohl odletět za Stalinem. Toho dokázal přesvědčit o své užitečnosti. Byl to právě Berija, kdo nahradil v listopadu 1938 Ježova v jeho funkci. Po obsazení Pobaltí organizovala NKVD deportace místních občanů do pracovních táborů v SSSR. V těchto táborech – gulazích - dokázal Berija zvyšovat produktivitu práce, a celkově zefektivnit systém deportací a organizaci otrocké práce vězňů. V roce 1941 byl jmenován místopředsedou Rady lidových komisařů. Symbolickým oceněním jeho „zásluh" bylo jmenování maršálem Sovětského svazu 9. července 1947. Po válce stál Berija v letech 1945-1953 v čele programu výroby atomové zbraně. Situaci v Sovětském svazu před Stalinovou smrtí z hlediska nejvyšších stranických kádrů lze charakterizovat jako směsici strachu (Stalin byl stále více posedlý představou spiknutí), očekávání a soupeření o vytvoření co nejlepších pozic. Ke konci života byl Stalin posedlý představou židovského spiknutí. Náznaky se dají vypozorovat již od roku 1949, ale naplno propukla další krvavá akce v roce 1951, když byli zatčeni Slánský a Geminder. Oba byli proizraelsky orientováni a oba byli napojeni na Beriju. „Pražský proces“ byl předchůdcem většího moskevského tzv. spiknutí lékařů. Doktoři židovského původu byli obviněni ze snahy zabít čelní představitele státu a strany. Pátého března 1953 Stalin zemřel. Nyní se rozpoutal boj o moc mezi dosavadními „malými diktátory". Ještě toho dne večer se konala společná schůzka ÚV, Rady ministrů a předsednictva Nejvyššího Sovětu. Ani Berija, ani Malenkov ale neměli předpoklady pro to, aby se stali Stalinovým nástupcem. Berija asi proto, že byl Gruzínec a Malenkov nebyl dostatečně charizmatický. Po Stalinově smrti došlo k určitým reformám, zlepšila se situace gulazích, nastala amnestie, došlo k výměně lidí v bezpečnostních resortech, začal se likvidovat

16

kult osobnosti, byly zastaveny některé megalomanské stavební akce, došlo k určitému uvolnění v zahraniční politice. Nerusové dostali ve svých republikách více práv, a Berija dosazoval na místní posty místní funkcionáře. Zdálo se, že Berija má pozici zajištěnou. Ale impulsem pro jeho pád se staly události ve Východním Německu. Zde byla díky Ulbrichtově tvrdé politice špatná hospodářská situace, která vyústila v krizi. Walter Ulbricht žádal Moskvu o pomoc, ale zde panovala reformní atmosféra, a tak byla pomoc podmíněna několika reformními kroky. Předsednictvo Rady ministrů SSSR přijalo dokument Opatření k zlepšení politické situace v NDR, který obsahoval tyto požadavky: konec násilného budování, působit směrem k sjednocení Německa, zastavení násilné kolektivizace, nevylučovat příliš brzy soukromý kapitál, provést finanční reformu a zlepšit občanská práva. Ulbricht byl nucen tento dokument přijmout na návštěvě v Moskvě ve dnech 2. až 4. června 1953. 5. června 1953 toto bylo předloženo politbyru SED. Mezitím byl velitel sovětských vojsk v Německu Vasilij Ivanovič Čujkov nahrazen ve funkci správce Východního Německa civilním komisařem Vladimirem Seměnovem (Berijův člověk - vlastně převzal dohled nad prováděním „opatření“). Ulbricht se ale nechtěl vzdát svého kurzu a vyhlásil zvýšení pracovních norem. To vyhnalo lidi 16. června do ulic. V tento den šlo lidem hlavně o hospodářské cíle (např. odvolání zvýšených norem), ale druhého dne již lidé demonstrovali i za politické cíle. To už byla geopolitická hrozba i pro Moskvu, a tak povstání v poledne rozdrtily sovětské tanky. To byla jasná Berijova prohra, německé povstání bylo pravděpodobně vyvoláno či „podpořeno" německými konzervativci a moskevskými protiberijovskými funkcionáři s cílem zdiskreditovat jeho politiku a ukázat, že příliš liberální kurz ohrožuje zájmy Moskvy. Chruščovovým hlavním přímým spojencem v armádě byl maršál sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko. V den Berijova zatčení, 26. června 1953, se sešli vybraní vojáci u Bulganina na ministerstvu obrany (mj. jiné i Žukov, který měl Berijovi také co vracet). Společně odjeli do Kremlu a tam Beriju zatkli. Berija byl nejprve umístěn do Lefortova, ale z obavy z protiakce byl převezen do bunkru Hlavního štábu moskevského vojenského okruhu, jehož lokaci znalo jen málo lidí, a velel mu právě Moskalenko. 27. července 1953 se sešlo plénum ÚV. Berija byl v mnoha projevech obviňován z nejrůznějších věcí. Na jeho podporu nevystoupil nikdo, ač mnozí s tímto postupem nesouhlasili. Faleš, klam a přetvářka byly hlavními prostředky přežití mezi vrcholnými a středními kádry vedení strany a státu. Čistka stihla většinu členů Berijovy bandy a jeho další spolupracovníky na Zakavkazsku. Ne všichni ale byli popraveni, spíše se propouštělo, než popravovalo. Na posty na Zakavkazsku byli jmenováni Chruščovovi lidé. Koncem roku 1953 generální prokurátor SSSR Beriju obžaloval. Ve dnech 18. až 23. prosince probíhal proces s Berijou a s některými jeho spolupracovníky. V čele poroty stanul maršál Ivan Stěpanovič Koněv. Perličkou bylo, že členem poroty byl i maršál Moskalenko, který byl zároveň jedním z Berijových vyšetřovatelů. Ze sedmi členů poroty měli jen dva právnické vzdělání.

17

23. prosince byli Berija, Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a Vlodzimirskij odsouzeni a ihned zastřeleni. Berija, který se podílel na bití, mučení, popravách a podobných odporných skutcích byl odsouzen za zradu, špionáž a protistátní činnost. Chruščov sice nějaký čas uvažoval o souzení Beriji za čistky z 30. let, ale tím by si v napjaté situaci rozhněval mnoho vlivných vysokých kádrů, které nedávno ztěžka získal na svoji stranu. I oni totiž měli značný podíl na tehdejších masových čistkách. I Chruščovovské „uvolňování“ však mělo své limity. Miloš Bílý AL KAJDÁ Dodneška o mezinárodní teroristické síti Al Kajdá panují dohady. Kdy vlastně vznikla? Jde o centralizovanou organizaci, či volné propojení ideologicky spřízněných skupin? A jak je na tom dnes? Podle nejčastěji zmiňovaných údajů vznikla Al Kajdá – či to, čemu se Al Kajdá říká – dne 11. dubna 1988 na schůzce saúdského mecenáše a jednoho z tisíců dobrovolníků účastnících se ozbrojené kampaně proti sovětským okupantům v Afghánistánu. Al Kajda je populárním tématem politických a akademických debat, ale zřídkakdy předmětem podložených analýz. Často v debatách absentuje i zcela základní otázka, a sice co to je Al Kajdá. Dříve bylo populární ji vyobrazovat jako pevně semknutou skupinu kolem bin Ládina a Zawáhirího, jenže toto pojetí má jen malou vypovídací hodnotu mimo region. Dlouhodobě se nedaří najít nějakou spojitost mezi většinou současných útoků a právě oním řídícím centrem. Malá skupina kolem bin Ládina byla chápána pouze jako jeden uzel v rámci vzájemně spolupracující sítě skupin a organizací. Otázka zní:Je každá skupina, která spolupracuje s Al Kajdou skutečně součástí kooperativní sítě a je vhodné ji za ni pokládat? Bylo by asi nejlepší chápat Al Kajdu jako globální džihádistické hnutí, které je jako celek neřízené, byť v sobě pojí více či méně organizované či spolupracující skupiny. Mudžáhid je muslim angažovaný a bojující v (ideologickém i fyzickém) boji – džihádu. Džihád je termín označující náboženskou povinnost muslimů usilovat o obranu a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě. Šaría je systém islámského náboženského práva. Znamená „cestu“ nebo „stezku ke zdroji vody“. Je to právní rámec, který reguluje některé veřejné i soukromé aspekty života lidí žijících v právním systému založeném na muslimských principech. Šaría se zabývá běžnými záležitostmi života včetně politiky, ekonomie, bankovnictví, obchodu, smluv, rodiny, sexuality, hygieny a sociálních věcí. Sunna znamená doslovně „cesta“ nebo „zvyk“ a tvoří jeden z pramenů islámského práva.

18

Chalífát znamená vládu chalífy, hlavy islámu. Původně to byla nejen náboženská instituce, ale i státní útvar zahrnující prakticky veškerá území ovládaná muslimy. Nejznámější teroristickou organizací globálního rozměru se za této situace stala Al Kaidá, jejíž členská základna podle odhadů dosahuje 50 000 lidí rozmístěných ve více než 60 zemích světa. Teroristické organizace spolu nezřídka spolupracují, a to jak na mezinárodní či lokální úrovni. Příkladem jsou teroristé v Čečně, spolupracující s Al Kaidou. Organizační systém: Organizační schéma Al-Káidy je vytvořeno velmi propracovaně. Celá struktura se skládá z tříčlenných skupinek (buněk), jejichž členové se znají navzájem. Velitelé nad nimi jsou opět v kontaktu s pouze třemi buňkami a tak až prakticky k vrcholnému velení. Výhoda této struktury je především v jejím utajení a jen velmi obtížné infiltraci zvenčí. Pokud dojde k prozrazení jedné tříčlenné skupiny a její členové jsou pozatýkáni, nemohou prakticky prozradit žádného dalšího člena, kromě svého přímého velitele. A pokud se jemu podaří uniknout, stopa zde definitivně končí. Účinnost systému dokazuje i současná praxe, kdy přes intenzivní pátrání americké armády a tajných služeb dochází k zatčení špičkově postavených mužů AlKaidy jen velmi sporadicky. Je běžné, že členové uvedených buněk pracují po dlouhou dobu jako tzv. „spící agenti“, což znamená, že nevyvíjejí žádnou vlastní teroristickou činnost a žijí ve společnosti naprosto skrytě. Teprve v případě potřeby, např. po několika letech je terorista aktivován a provede předem dohodnutou práci. K vzájemné komunikaci používají členové Al-Káidy i velmi moderní metody včetně internetu a šifrovaných zpráv, které jdou jen velmi těžko rozluštit. Snahou Al-Káidy je sjednotit všechny muslimy, očistit islám, zbavit se veškerého vlivu americké a západní civilizace obecně a zničit stát Izrael. V roce 1998 bin Ládin vyhlásil fatvu, náboženský dekret, říkající, že povinností každého pravého muslima je vést svatou válku proti Spojeným státům, Američanům a Židům a otevřeně jim tak vyhlásil válku. Novým šéfem teroristické sítě Al-Káida se stal po smrti bin Ladina Egypťan Ajmán Zavahrí. Vystudovaný lékař Zavahrí je nyní asi nejhledanějším mužem planety, měl údajně poslední slovo v útocích z 11. září 2001 v USA. Hledán je také kvůli pumovým atentátům na americká velvyslanectví v Africe v roce 1998 a kvůli řadě dalších teroristických útoků po celém světě. Ajmán Muhammad Rabí Zavahrí se narodil v káhirském předměstí Maadí 19. června 1951 v prominentní rodině lékařů a učenců. Jeho otec Muhammad byl lékárníkem a profesorem chemie, matka Umajma Azzamová pocházela z bohaté rodiny. Již ve 14 letech se Zavahrí zapojil do aktivit zakázaného Muslimského bratrstva, což je nejstarší islamistická skupina v arabském světě. O rok později byl zatčen a po popravě ideologa bratrstva Sajjida Kutba v roce 1966 se rozhodl „převést jeho myšlenky do života". Zavahrí obecně není posuzován jako sjednocující postava. Palestinec z Jordánska Huthaif Azzám, který žil v osmdesátých letech v bin Ládinově domě, uvádí, že

19

Ajmán Zavahrí byl nesnesitelný radikál. Odmítal se bavit s kýmkoli, kdo nesdílel jeho názory. Zavahrí na hlasovém záznamu pohrozil Západu novými útoky. Letecké útoky ze září 2001 uvedl jako vzor. Zavahrí též vyzval bojovníky k získání nových „moderních“ zbraní. Celková situace této teroristické sítě může být mnohem složitější, protože americká zpravodajská služba z počítačů odvezených z bin Ládinova domu v Abbottábádu získala jména největších dárců, především bohatých Arabů z oblasti Perského zálivu. Lidé, kteří podporovali Al-Káidu, by mohli být překvapeni, když by se zveřejnila jejich identita. Zavahrí nemá přístup k těm dárcům, ke kterým měl přístup bin Ládin. Rozdíl je vidět i v postavení obou osob: Bin Ládin byla symbolická postava pro úsilí Al-Káidy získat peníze. Dárci budou asi méně ochotni přispívat Al-Káidě, když ztratila svého zakladatele. Expert, který byl seznámen s materiály z bin Ládinova domu, uvedl, že k únosům Al-Káida přešla v posledních dvou letech, kdy jí vyschly zdroje od dárců. Takto svou činnost financuje především al-Káida v islámském Maghribu. Zaměřuje se na zahraniční turisty, diplomaty i arabské obchodníky. Z únosů získávají peníze i jemenská Al-Káida na Arabském poloostrově a v Levantě i odnože v Iráku, v Afghánistánu a v Pákistánu. Tam bylo v roce 2008 uneseno 1264 lidí, v roce 2009 pak 3366. V Afghánistánu ve stejném období vzrostl počet unesených z 584 na 2088. Role Al-Káidy spočívá v probouzení a podněcování muslimů k zachování islámských hodnot. Sebevražední útočníci jsou v muslimském světě vcelku pozitivně vnímáni jako hrdinové, patrioti a dobří věřící. Al-Káida funguje v podstatě na principu jakési „franšízy" - poskytuje finance, logistickou podporu a jméno. Některé skupiny ji využívají ke zvýšení své reputace, i když od ní žádnou podporu nedostávají. Snad nejznámější tezí je, že Al Kaidě (podobně jako terorismu jako takovému) se daří v selhávajících státech. To jsou státy, jejichž legitimita v očích obyvatel je malá a infrastrukturální a vynucovací kapacity jsou velmi nízké. Podívejme se na případ Somálska. Somálsko je považováno za nejslabší stát vůbec. Al Kajdě se zde v 90. letech nedařilo a naopak v současnosti zaznamenává poměrně značný úspěch, kdy její ideje a metody jsou šířeny hnutím aš-Šabáb, které se sympatiemi k Al Kajdě otevřeně chlubí. Radikální islamistické hnutí al Šabáb, které je napojeno na teroristickou síť alKáida, už léta bojuje proti centrální vládě sídlící v metropoli Mogadišu. Země je od roku 1991, kdy byl svržen diktátor Mohamed Siad Barre, v chaosu a celé území je roztříštěné. Pirátství u somálských břehů podle Mezinárodního úřadu pro námořní dopravu dosáhlo vrcholu v roce 2010. Od ledna do listopadu toho roku piráti vzali 625 rukojmích, zabili osm lidí a zranili 41 dalších. Jejich činnost pokračuje i přes přítomnost mezinárodních flotil v oblasti, kde útočí. Somálští piráti jsou chytřejší a vynalézavější, varují námořní velitelé NATO před somálskými piráty. Používají moderní techniku a

20

změnili i taktiku, se kterou vyrážejí na širé moře k loupeživým nájezdům. Aš-Šabáb se postupem času radikalizoval až do té míry, že jej lze považovat za součást globálního džihádistického hnutí – Al Kajdu. Z různých zdrojů zpracoval M. BÍLÝ

Zpravodaj č. 1/2012 vyšel díky finanční podpoře a přízni KRAJSKÉHO ÚŘADU OLOMOUC A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Zpravodaj č. 2/2012 vychází díky finanční podpoře a přízni JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA

Redakční kolektiv žádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali e-mailem v programu WINDOWS WORD na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.czZpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu, za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 1/2012 vychází nákladem 470 výtisků CK uzávěrka 3. čísla ročníku 2012 se předpokládá ke dni 30. září 2012