2012

Informační bulletin Občanské demokratické strany

6 / 2012

EDITORIAL

Z obsahu

Vážení čtenáři,

Dopis předsedy ODS členské základně Petr Nečas Chci více než dosud lidi uvnitř ODS spojovat a sjednocovat. Chci více komunikovat s členskou základnou a vysvětlovat klíčové změny. Chci změnit vnitřní fungování ODS tam, kde jsou třecí plochy. strana 5

Senátní klub – loučení i vítání Ve Valdštejnském paláci se sešli odcházející, noví, „staronoví“ senátoři i ti, kteří pokračují ve svém funkčním období. Některé z nich připomínáme prostřednictvím fotografií i jejich citací. strana 6–7

Setkání předsedů stran AECR v Bruselu Jan Zahradil Jednání bylo potvrzením rostoucího mezinárodního potenciálu této organizace a také rostoucího významu eurorealistické politiky. strana 11

Rozvoj Litoměřic pod vedením občanských demokratů Na další své návštěvě starosty a podnikatele jsme se vypravili do Litoměřic, bašty pravice v Ústeckém kraji. Dozvěděli jsme se mimo jiné množství informací o zdejších četných památkách i aktivitách vedení města. strana 12–13

Každá činnost vyžaduje přípravu. I ta politická Jiří Kozák ODS kolem sebe sdružuje organizace, které jí pomáhají s propagací pravicových myšlenek a vzdělávání členů. strana 14

Historie: Češi musí opustit střední Evropu Jindřich Marek První úvahy o vyhnání Čechů se objevily již předtím, než se je pokusil realizovat Adolf Hitler a jeho spolupracovníci. Sudetoněmecký nacionalista Rudolf Lodgmann von Auen s nimi koketoval již po vzniku první republiky. strana 28–30

Toto číslo je vydáno za podpory frakce Evropských konzervativců a reformistů.

6/2012 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s. r. o. Adresa vydavatelství a redakce: Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 25. 10. 2012 Inzerci přijímá: [email protected]

máme za sebou náročné volební období a ještě obtížnější nás bezesporu čeká, protože volební výsledky nás samy o sobě vyzývají ke zlepšování komunikace s voliči, důsledné vysvětlování našich kroků a záměrů. Doufejme, že se tento kongres, který předseda a premiér Petr Nečas svolal na tyto dny, stane plodným fórem, na němž si vyjasníme názory, přispějeme k analýze voleb, vlastních výhod i případných selhání a především stanovíme postupy do budoucna. Každopádně se sluší poblahopřát těm, kteří v krajském i senátním klání uspěli, poděkovat těm, kteří navzdory nasazení dostatek hlasů nezískali. A velké poděkování patří rovněž všem, kteří v jednotlivých regionech odváděli leckdy vyčerpávající práci na přípravě a organizaci kampaně. Víme, co všechno to obnášelo a jaké zátěži byli tito naši kolegové ze všech oblastí zejména v posledních týdnech vystaveni. Pevně doufáme, že i Hlavní kancelář se v tomto ohledu zhostila svých úkolů a povinností ohledně nabídky koncepcí předvolebních akcí, koordinace, zajišťování tiskových podkladů … Nemusíme samozřejmě nikomu z Vás říkat, že spojení krajských a senátních voleb je, co se týče objemu práce, na přípravu mimořádně náročné. Závěrem bychom se rádi připojili k vyjádření naděje, že v budoucnu bude takové úsilí nás všech odměněno povzbudivějšími výsledky. K tomu přejeme Vám všem dostatek odhodlání, sil, trpělivosti i patřičnou míru vzájemné tolerance. Vaše redakce

Kongres ODS se koná ve dnech 3. a 4. listopadu 2012 v areálu výstaviště Veletrhy Brno (BVV), haly G1 a G2 (Výstaviště 1, Brno). Zahájen bude v sobotu v 10.00 hodin. Veškeré bližší informace naleznete na stránkách ODS nebo na www.mojeods.cz. Aktuální průběh kongresu můžete sledovat prostřednictvím přenosu na webových stránkách ODS.

www.ods.cz

3

KRAJSKÉ A SENÁTNÍ VOLBY

Výsledky ODS ve volbách ztrátou pouhých 3,15 % hlasů na vítěze voleb. Komunisté posílili o 68 mandátů a o 100 929 hlasů voličů. KDU-ČSL, která v letošních volbách kandidovala jako součást nejrůznějších koalic, kopírovala výsledek z posledních krajských voleb. TOP 09, pro kterou byly letošní krajské volby prvními, se příliš neprosadila. Získala pouze 44 mandátů a celkově skončila až na pátém místě. Nárůst voličské přízně zaznamenaly oproti minulým volbám nejrůznější regionálně omezené subjekty, zejména Starostové pro Liberecký kraj, Východočeši a Jihočeši. Celkem tyto strany získaly 69 mandátů a 27,15 % hlasů. ČSSD zaznamenala vítězství v 9 krajích. KSČM se umístila na prvním místě v Ústeckém kraji a těsně i v Karlovarském. ODS zvítězila v Plzeňském

Senátní volby Z prvního kola letošních senátních voleb postoupilo 10 kandidátů Občanské demokratické strany do druhého kola, z toho 5 kandidátů ODS postoupilo z prvního místa a 5 zbývajících z druhého místa. Do Senátu byli zvoleni čtyři kandidáti – Jaroslav Kubera za obvod Teplice, Jaroslav Zeman za obvod Jablonec nad Nisou, Tomáš Grulich za obvod Praha 12 a Daniela Filipiová za obvod Praha 8. Celkem tak má ODS v Senátu 15 svých zástupců. Voliči vybírali své senátory celkem ve 27 obvodech. Ve 13 zvítězili kandidáti ČSSD, ve čtyřech kandidáti ODS, TOP 09 získala jeden mandát, při započítání hnutí Starostové a nezávislí mandáty dva. KDU-ČSL získala dva mandáty, případně tři po započtení společného kandidáta Strany zelených KDU-ČSL, a Pirátů v Praze 2.

Vítězné strany v krajských volbách dle okresů

Krajské volby Občanská demokratická strana získala v krajských volbách celkem 102 mandátů a hlasovalo pro ni 12,28 % lidí, kteří se rozhodli přijít k volbám. Oproti výsledku voleb v roce 2008 to znamená ztrátu 78 mandátů a v absolutních číslech je to o 362 924 méně hlasů než v posledních krajských volbách. Vítězem krajských voleb byla ČSSD, která získala 23,58 % hlasů. Přesto ve srovnání s předchozími krajskými volbami znatelně oslabila. Přišla o 422 758 voličů a o 75 krajských mandátů. Naopak bodovala KSČM, která se umístila na celkově druhém místě se

4

modrá: ODS fialová: TOP 09 oranžová: ČSSD žlutá: KDU-ČSL hnědá: Severočeši.cz šedá: Starostové pro Liberecký kraj

kraji a v kraji Libereckém zvítězilo regionální uskupení Starostové pro Liberecký kraj. ODS zvítězila pouze v okresech Mladá Boleslav, Praha-východ, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany a Klatovy.

Strana zelených pak získala jeden senátorský post, dva při započtení společného kandidáta v Praze 2. Jeden senátor se hlásí k hnutí Ostravak, dva jsou nezávislými kandidáty. –soch–

SLOVO PŘEDSEDY

Dopis předsedy ODS Petra Nečase členské základně Vážené členky a členové ODS, volby do krajských zastupitelstev a Senátu nedopadly pro Občanskou demokratickou stranu dobře. Utrpěli jsme těžkou porážku a nemůže nás příliš uklidnit, že podobných i horších výsledků dosahovaly v těchto typech voleb v minulosti všechny strany nesoucí vládní odpovědnost, ať už vlevo, nebo vpravo. Musíme přijmout tento vzkaz voličů s pokorou. Musíme se důkladně zamyslet nad tím, proč pravicový volič ztratil důvěru v představitele občanských demokratů. Určitě to nebude jeden důvod, bude jich mnohem více, a proto lze těžko hledat jen jediného viníka. Samozřejmě budeme analyzovat příčiny této situace a hledat cesty, jak naše potenciální voliče oslovit v dalších volbách. Vnímám výsledek voleb jako výrazný signál od voličů, že vyžadují změnu chování, ale i akcentů vládní politiky, a já jsem připravený takovou změnu nabídnout. Proto už nyní avizuji, že na Kongres ODS přijdu s vizí, která vychází z priorit Občanské demokratické strany a bude akcentovat hlavní témata pro nejbližší období. Vedení Občanské demokratické strany v čele s jejím předsedou nese odpovědnost za vše, co se ve straně odehrává, a této odpovědnosti se nikdo nezříká. Nezříkám se jí ani já osobně. Je to pro mne jasný signál k hodnocení, co jsem mohl v čele vlády nebo Občanské demokratické strany udělat lépe. Nepovažuji se za neomylného. Problémy jsou však širšího rázu a týkají se všech úrovní, tedy nejen celostátní, ale i regionální a komunální. A nebylo by fér si nalhávat, že je tomu jinak. Přesto bych rád apeloval na všechny, abychom i přes tuto tvrdou lekci nepropadali defétismu. Prohráli jsme bitvu, ne válku, a pro další zdravý rozvoj naší politické strany je mimořádně důležité pochopit příčiny této prohry, rozebrat je poctivě a bez emocí. Neztrácejme přitom sebevědomí a využijme této situace k napnutí všech sil obnovit důvěru v naši stranu do budoucna. Občanská demokratická strana zůstává po jednadvaceti letech existence nejsilnější stranou v pravé části politic-

kého spektra, což prokázaly i tyto volby. Momentální propad voličské přízně je však takový, že nemáme čas ani prostor se tím konejšit. Není však důvod pro panikaření, pro bezhlavý ústup, nebo čas k vyřizování si osobních účtů. To jsou věci, které by nás mohly ještě více srazit na kolena. Právě teď si musíme mnohé uvnitř Občanské demokratické strany vyříkat. Na konci této debaty, která jistě bude pestrá a ostrá, však musí být jednotná, silná a vypočitatelná ODS. Musíme si uvědomit, že my všichni jsme na jedné lodi jménem ODS. Máme a vždycky jsme měli velkou odpovědnost za vývoj této země a měli bychom to mít na paměti. Nejednotná a nestabilní ODS nebude mít šanci na reparát. Pokud chceme znovu nabýt důvěry veřejnosti, musíme nejprve věřit sami sobě. Sami zároveň musíme zůstat věrohodným koaličním partnerem, který je schopen dodržovat politické dohody a který totéž očekává od ostatních. Rozumím znepokojení členské základny. Všichni se ptají, co teď bude dál. Myslím, že nikdo rozumný nechce tuto zemi vydat do rukou komunistů a sociálních demokratů. Proto musíme něco udělat. Musíme získat zpět důvěru voličů. Uvědomuji si, že nás již nečeká rok a půl standardního vládnutí, ale permanentní „volební“ kampaň. Lidé nám musí věřit, že některé kroky, které děláme, jsou sice nepopulární, protože jsou nepopulistické, ale dělají se často až po dvaceti letech přešlapování. Jejich pozitivní efekt se někdy projeví až s odstupem několika let. A na druhou stranu musíme být schopni vysvětlit pozitivní přínosy naší politiky už v této době. Rozhodl jsem se, že budu obhajovat pozici předsedy Občanské demokratické strany a budu se znovu ucházet o Vaši důvěru. Situace je jiná než v roce 2010, ale přesto je v mnohém podobná. Na svých zásadách nebudu měnit nic, ale budu měnit přístupy. Přestože hodlám posouvat akcenty naší politiky v následujícím období, nemůžeme náhle roztrhat koaliční smlouvu a deklarovat, že všechno budeme dělat jinak. Vládní program obsahuje dominantní část

volebního programu ODS, na což nesmíme zapomínat. Pokud od Vás dostanu důvěru, je pro mne prioritou pokračování vlády ODS, TOP 09 a LIDEM. Považuji tento politický půdorys v současné době za nejlepší řešení pro tuto zemi i pro ODS. Připomínám v této souvislosti, že výsledky krajských ani senátních voleb nezměnily poměry v Poslanecké sněmovně. Nikdy bych nebyl v čele údržbářské vlády a pevně věřím, že by v čele takové vlády nechtěl být nikdo z ODS. Je jasné, že vrátit si ztracené pozice nebude snadné. Budeme potřebovat získat zpět poztrácené voliče, a to nebude možné bez schopnosti jasně a srozumitelně formulovat společenské vize a cíle naší politiky. Chci více než dosud lidi uvnitř ODS spojovat a sjednocovat. Chci více komunikovat s členskou základnou a vysvětlovat klíčové navrhované změny. Chci změnit vnitřní fungování ODS tam, kde jsou třecí plochy. Chci důrazněji prodávat politiku Občanské demokratické strany veřejnosti, což zároveň očekávám od všech zodpovědných představitelů ODS. Mým krédem nikdy nebyly vzletné fráze a slova, ale konkrétní kroky a činy. A konkrétní kroky a činy budou stát na počátku cesty Občanské demokratické strany.

Petr Nečas předseda ODS

5

SENÁT

Senátní klub – loučení i vítání Ještě jednou blahopřejeme těm kandidátům, kteří obhájili nebo získali křeslo senátora, a vyjadřujeme díky za odvedenou práci těm, kteří ho opouštějí. Vám všem nabízíme zběžný pohled do senátního klubu, kde se po volbách setkali stávající, odcházející, noví i „staronoví“ senátoři.

Společné setkání ve Valdštejnském paláci. Uprostřed odcházející Alexandr Vondra: „Volební výsledek je prohra, to je jasné, i když celkový zisk hlasů by v mnohém senátním klání jinde v republice stačil v klidu na postup do druhého kola. Pravicová politika platí daň za nezbytné reformy, ale také za zbytečné vnitřní šarvátky a aféry. Cesta k nápravě je jasná. Jak říkal Ludwig von Mises: ‚Jediné, co může zastavit směřování k socialismu a totalitě, je zdravý rozum a morální odvaha.‘ Náš zápas proto nekončí.“

Pokračující senátorka Veronika Vrecionová s loučícím se Vítězslavem Jonášem: „V životě nás otráví tolik věcí a není to pouze politika. V každém oboru jsou dobří a špatní lidé, nelze je ale házet do jednoho pytle. Bohužel politika je taková, že je více vidět a dotýká se každého z nás. Lidem bych chtěl vzkázat, že politika musí být a je potřeba si jí všímat. Mé životní motto? V přímočarosti a jednoduchosti je síla. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to funguje.“

Tomáš Töpfer: „Žádná vláda, která dělá reformy nebo se pokouší o nějakou odpovědnost, nemůže být u voličů populární. Těším se, až sociální demokracie bude muset dodržovat maastrichtská kritéria a fiskální zodpovědnost, kterou nám diktuje Evropská unie, jak bude oblíbená u voličů.“ Vlevo vedle něj nastupující Jaroslav Zeman: „Kontakt s realitou je pro mne zásadní. Vyznávám prostý styl života. Budu udržovat kontakt s reálným životem a zůstanu sám sebou.“

Karel Šebek: „Byl jsem smutný z toho, že nebudu pokračovat v tom, co jsem se naučil a co jsem ještě mohl dělat. Ale v podstatě jsem z politiky zvyklý na výhry i prohry, takže to nebyly velké emoce. Děkuji všem svým věrným voličům a příznivcům, kteří věděli, koho volí, a děkuji i těm, kdo mě sice osobně neznají, ale i tak mi věří. Obhajoba je vždy těžká a i když ze Senátu odcházím, pro mne výsledek prvního kola senátních voleb znamenal i uznání toho, že jsem byl v uplynulých letech vnímán jako pilný, vstřícný a slušný senátor.“

Luděk Sefzig: „Zkušenosti mám a dávám je občanům k dispozici. Ale o další politické kariéře je třeba uvažovat až s odstupem doby a bude záležet na řadě dalších věcí, i když je škoda si zkušenosti nechat jen pro sebe a své nejbližší.“ Daniela Filipiová: „Celou dobu, co pracuji v Senátu, působím v oblasti sociální a zdravotní politiky. Snažím se prosazovat zájmy slabších, kteří si nemohou pomoci sami a jsou závislí na druhých, respektive státu, a pomáhat jim v konkrétních případech, kdy se na mě obrátí. Snažím se prosazovat racionální, odpovědnou a slušnou politiku.“

Vpravo Tomáš Grulich: „Myslím, že Senát je ‚luxus‘, který bychom si měli dovolit, je to součást naší parlamentní demokracie. Má vyrovnávat tu část, která vládne v Poslanecké sněmovně, a ač je toto složení Senátu k mé nelibosti, tak je dobře, že toto vyrovnávání i nyní funguje. To by si měli lidé uvědomit.“ Proti němu odcházející Jiří Pospíšil: „Práce pro lidi nikdy není zbytečná. Toho jsem se držel dřív jako psycholog i po celou dobu svého ‚senátorování‘.“

Jaroslav Kubera: „Jako šéf senátorského klubu v socialistickém Senátu moc práce mít nebudu, oni si odhlasují naprosto vše, co budou chtít. Ale chtěl bych z této pozice pomáhat spíš ODS – šéf senátorského klubu je členem grémia, může bezprostředně reagovat na dění uvnitř ODS.“ Vpravo odcházející Richard Svoboda: „Byl jsem na očích veřejnosti dostatečně dlouho, účty ze své práce jsem skládal prostřednictvím médií i v debatách s voliči a myslím, že jsme spolu s ostatními senátory za ODS odvedli solidní kus týmové práce.“

Přemysl Sobotka: „Pokud budeme stát při sobě, dobře vysvětlovat politiku ODS a držet se programu, tak i těch patnáct může být bohatě vidět. Máme řadu starostů a je tady zásoba lidí typu Jaroslava Kubery – senátor a zároveň komunální politik. Pokud se budou tito lidé prezentovat a budou-li chtít napravit jméno ODS, pak ta doba, kdy se vrátíme opět k dvaceti pětadvaceti procentům, není daleko.“

NAŠI POLITICI V CIVILU

Lásky Jana Bauera: rodina, sport a šumavská příroda První místopředseda poslaneckého klubu ODS Jan Bauer má za sebou navzdory tomu, že patří ve Sněmovně k těm mladším, úctyhodný rejstřík podnikatelských a politických zkušeností z komunální a krajské sféry i z Parlamentu, kde řídí Výbor pro evropské záležitosti. Neméně široký je rejstřík jeho zálib – hlavně těch sportovních. Špičkové úrovně dosáhl především ve stolním tenise. Když už se rozpovídá o svém soukromí, nejochotněji a nejvášnivěji mluví o svých životních láskách. Je to (samozřejmě kromě manželky) právě sport a rodná Šumava.

8

„Šumava má pro mě nezaměnitelný půvab. Je drsná, zamyšlená a krásná,“ říká Jan Bauer, jehož rodina je se Šumavou spojena po generace. „V poslední době jsme se dokonce začali zajímat o náš rodokmen. Začal jsem vytvářet onen pověstný strom a dohledávat všechny větve.“ Mezi poslancovými předky najdete povolání a profese všeho druhu. „V některých dobách jsme mívali více či méně půdy, občas jsme o ni přišli, někdy dokonce způsobem, který kdysi nebýval nijak neobvyklý – zkrátka ji některý ‚prapředek‘ prohrál v kartách,“ vypráví Jan Bauer. Pak ale rychle s úsměvem dodává: „Já jsem ale k jakémukoli hazardu nikdy neinklinoval. Tento druh zábavy mě

fakt neláká a výherní automat jsem nikdy nezkusil.“ Ale vraťme se k dětství a mládí současného prvního místopředsedy klubu ODS.

Životní vlivy, zlomy a šance Osudy rodiny poznamenal poslancův dědeček, který byl kvůli svým protikomunistickým postojům zavřený a jehož potomci pochopitelně nesli nezáviděníhodné důsledky. Což samozřejmě i Jana Bauera předurčilo k tomu, že mu jakákoli levicová orientace nehrozila. Maminka byla učitelkou v mateřské škole a tatínek pracoval na dráze. „Byli to čestní a skvělí lidé. Pro životní vzory nechodím daleko, mám je ve svých rodičích. Dodnes když vidím koleje, sevře mě to u srdce,“ dodává s nadsázkou Jan Bauer. Základní školu i gymnázium absolvoval v Prachaticích, pak studoval v Praze „stavařinu“ s ekonomickým zaměřením. Tento obor ho bavil a předurčil i jeho první kroky po absolvování vysoké školy. „Podstatně rychleji jsem mohl do Prahy a zpět domů dojíždět autobusem. Jako syn výpravčího jsem měl ale zadarmo vlak, a tak jsem téměř každý víkend strávil ve vlaku sedm hodin tam a sedm hodin zpátky.“ Mělo to svoji výhodu: Aniž by tušil, že ho budoucnost zavede ve velké míře do zahraničí, učil se během cest hlavně angličtinu.

Hned po studiích se vrátil do rodných Prachatic. Obzory mu pak podstatně rozšířila role obchodního manažera u společnosti Müller sport, díky níž poznával i místa, kam do té doby „česká noha“ nevstoupila. „Dováželi jsme horská kola a další sportovní ‚náčiní‘, což kromě Evropy zahrnovalo i cesty například do Číny, Vietnamu, na Tchaj-wan a různých tehdy u nás neznámých částí Asie.“ Následovalo působení v budějovické pobočce R. Bosche v pozici ekonoma nákupu a pak už se přiklonil výhradně k činnosti v komunální a politické sféře.

Politické zázraky? O politiku se zajímal už na vysoké škole, což nebývalo v dobách komunismu obvyklé. Nicméně potom vzhledem k profesnímu vytížení a péči o rodinu vstoupil do ODS „až“ v roce 1996. Za dva roky za ni kandidoval do městského zastupitelstva a byl zvolen starostou. Dlužno připomenout, že ve svých devětadvaceti letech byl nejmladším starostou okresního města v ČR. „Byl to vlastně zázrak, protože to bylo po ‚sarajevském atentátu‘, kdy ODS nebyla zrovna na výsluní. Navíc jsem byl sice známý jako sportovec, ale politický začátečník.“ Pak se ovšem rychle stával známým i oblíbeným. „Byly to krásné roky, hrozně rád na ně vzpomínám.“ Dokonce dvakrát se podařilo

Janu Bauerovi a celé prachatické ODS pozici ve vedení města obhájit. Záhy ovšem zjistil, že pokud chce pro město něčeho podstatného dosáhnout, vyžaduje to větší politický vliv, a tak začal ‚pokukovat přes prachatické hradby‘. Stal se předsedou finančního výboru krajského zastupitelstva a v roce 2004 se ocitl v Poslanecké sněmovně. „Dodnes mám schovaný diář, kam jsem si zapsal, jak velká je to pro mě pocta. Prosadit se v politice, natož v ODS je těžké. O to víc mě mrzí, že je práce poslanců a obecně celé politické reprezentace v takové míře dehonestována. Chápu, že leckomu vadí jistá těžkopádnost politických procesů, ale procestoval jsem kus světa a jsem přesvědčen, že ve srovnání s jinými demokratickými státy si vůbec nevedeme špatně.“ Každopádně v roce 1996 si jako nováček nemohl vybírat, takže přání pracovat v některém z ekonomických výborů se mu nesplnilo. Ale výbor pro evropské záležitosti a podvýbor pro regionální a přeshraniční spolupráci také nijak nevybočoval ze sféry jeho zkušeností: Byl zcestovalý, patřičně jazykově vybavený, jako starosta se intenzivně věnoval příhraniční spolupráci s Bavorskem a Rakouskem. Postupně se v dalších volebních obdobích vypracoval na předsedu „evropského“ výboru, paralelně působí ve výboru zahraničním.

Co mám rád, co mě baví Jeho největší láskou je samozřejmě rodina. Se svou ženou, se kterou je od svých studentských let, má dvě děti. Jsou nadané hlavně na sport a na hudbu. „Syn se ‚potatil‘, takže u něj vévodí stolní tenis. Dcera se věnuje kromě sportu také hudbě, hraje na saxofon a irské dudy. Sám Jan Bauer ke své lítosti žádný hudební nástroj neovládá, zato výčet sportů, kterým se v rámci časových možností aktivně věnuje, je úctyhodný: stolní tenis, lyžování, tenis, chodí si zaběhat, v poslední době přibyly kolečkové brusle, golf a motorka. Stolní tenis jsme neuvedli na prvním místě náhodou. Už na žákovské úrovni byl Jan Bauer opakovaně vyhlášen mezi deseti nejlepšími sportovci v prachatickém okrese. „Jednou se mnou dělal rozhovor dokonce Štěpán Škorpil.“ Tento věhlasný sportovní komentátor se tehdy malého Honzíka zeptal, jak dlouho se hodlá závodně stolnímu tenisu věnovat. „Řekl jsem, že tak do čtyřiceti, což mi připadalo jako stařecký věk. Teď už tři roky přesluhuju.“ I když po čtyřicítce automaticky spadá do seniorské kategorie, momentálně nastupuje v tzv. divizi, což je slušná úroveň. „Stolní tenis mě fascinuje mimo jiné tím, že vyžaduje dokonalou kombinaci myšlení a pohybu. Hraje se s malým míčkem, který létá velmi rychle s extrémními rotacemi na

krátkou vzdálenost. Klíčová je psychika a schopnost udržet nervy na uzdě až do úplného závěru.“ Stolní tenis Janu Bauerovi kdysi otevřel také brány do světa – zúčastňoval se mezinárodních turnajů a zhruba pět let hrál závodně v Německu a v Rakousku. Byť se náš rozhovor chýlí ke konci a je zřejmé, že se pestré životní cesty Jana Bauera těžko vtěsnají na vyhrazený prostor Listů, nehodlá opomenout poslední ze svých lásek – víno. „Po mnoha letech, kdy víno takříkajíc přechutnávám, už o tomto skvělém a vznešeném nápoji leccos vím,“ konstatuje. Ze zemí, které kdy navštívil a které jsou vinařstvím vyhlášené – a zároveň podnebím co nejpodobnější Šumavě – si domů vozil některé odrůdy, takže u jeho domu nechybí „minivinice“. I když hrozny slouží jen k pojídání. Jak závěrem říká, ve všem, co ho baví, by rád pokračoval. Včetně politiky. „Říkám věci na rovinu: Chci i v politice pokračovat. Obzvlášť na evropské půdě jsme právě v těchto měsících svědky nezvratných změn, kdy je jasné, že naše děti budou žít v jiné Evropě než my. A takové změny budou klást na nás politiky velké nároky. Pokud opět dostanu důvěru lidí, budu chtít své zkušenosti s evropskou a zahraniční problematikou dál úročit.“ –red–

9

EVEOPSKÁ UNIE

Delegace AECR, včetně ODS, na Republican Convention v Tampě

10

Prezidentská kampaň v USA vrcholí, souboj Romney–Obama je těsný a vyostřuje se. Ekonomická témata v kampani dominují, přesto došlo i na zahraniční politiku. Pokud jde o Evropu, demokraté o ní téměř nemluví, zatímco američtí republikáni používají EU spíše jako odstrašující příklad. Proto také republikány, více než demokraty, zajímá kritické hodnocení evropské integrace zevnitř EU. To jsme jim letos na pozvání Republican National Committee rádi poskytli. Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR), jejímž zakládajícím členem je i ODS, byla totiž koncem srpna pozvána na celostátní nominační sjezd amerických republikánů do Tampy. Je dobře, že právě před prezidentskými volbami v USA zazněl z Evropy i jiný hlas, než je „federalismus“ evropských lidovců a socialistů. Iluze jednoho telefonního čísla do Evropy, dlouho živená americkým State Departmentem, narazila na hranice reality a bude dobře, pokud se na to případná republikánská administrativa USA připraví. –jz–

Jan Zahradil místopředsedou Mezinárodní demokratické unie Předseda Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR) Jan Zahradil byl 31. 8. zvolen místopředsedou Mezinárodní demokratické unie (IDU). Stal se tak po premiéru Petru Nečasovi druhým Čechem ve vedení této celosvětové organizace. „Své zvolení i členství Aliance v Mezinárodní demokratické unii rozhodně vnímám jako potvrzení rostoucího významu racionální eurorealistické politiky,“ řekl Jan Zahradil. IDU je nejpočetnější světová organizace pravicových a pravostředových stran a politických organizací ze všech kontinentů. Jejím předsedou je bývalý australský premiér John Howard a jediným individuálním členem z České republiky je Občanská demokratická strana.

EVROPSKÁ UNIE

První setkání předsedů stran AECR v Bruselu řed pravidelným podzimním zasedáním Evropské rady 18. října v Bruselu se do téhož města sjeli poprvé představitelé členských stran AECR (Aliance evropských konzervativců a reformistů) k programové výměně názorů. Na pořadu bylo hodnocení finanční krize eurozóny, jejích politických i ekonomických dopadů a možných vyústění. Kromě obou premiérů z řad AECR – Petra Nečase a Davida Camerona – byli přítomni politici z Polska, Nizozemí, Belgie, Itálie, Lucemburska, Litvy, Lotyšska, Slovenska i Gruzie. Není překvapením, že v závěrečném společném prohlášení odmítli jít cestou dalšího prohlubování integrace, posilování evropských institucí nebo vytváření nových dozorových a regulačních orgánů EU. Setkání AECR bylo potvrzením rostoucího mezinárodního potenciálu této organizace a také rostoucího významu eurorealistické politiky. Současná krize EU opět jasně dokázala, že oblíbené heslo všech federalistů – „více Evropy“ – není součástí řešení, ale součástí problému. Jan Zahradil

P

NÁVŠTĚVA U STAROSTY

Litoměřice se pod vedením ODS dynamicky rozvíjejí dokonce nesmí Litoměřice chybět na seznamu míst, které je třeba v Čechách navštívit. Partnerských měst mají v zahraničí Litoměřice více, ale s filipínskou Calambou je pojí nevšední příběh. „Litoměřický učenec a jeden z mála českých představitelů oboru filipinologie Ferdinand Blumentritt se na přelomu 19. a 20. století seznámil a spřátelil s José Rizalem, pozdějším filipínským národním hrdinou, popraveným španělskými kolonizátory. I proto byla v Litoměřicích založena první pobočka Řádu Rizalových rytířů v ČR,“ vypráví starosta Chlupáč. Ale vraťme se k současnosti.

Proměny, novinky, plány

Litoměřice jsou královské město obklopené mimořádně krásnou krajinou Českého středohoří a úrodnou půdou s vinicemi, ovocnými sady a zeleninovými lány. Město má řadu unikátních památek, které zdobí nejen historické jádro. Ve vedení radnice stojí již třetí volební období občanští demokraté. I díky nim došlo v posledních letech k nebývalému rozvoji města. Návštěva u starosty Ladislava Chlupáče potvrdila, že za vším stojí poctivý kus práce.

12

Kromě přídomků „Máchovy Litoměřice“ a „Zahrada Čech“ bývá toto město nazýváno také malou Prahou. Je zde totiž množství gotických, renesančních a barokních památek, mnoho věží a věžiček, do Prahy je to díky dálnici slabá půlhodinka cesty, nachází se zde i tradiční sídlo biskupství a malé Václavské náměstí. Zajímavostí je v Litoměřicích skutečně mnoho. Ostatně často sem míří zahraniční delegace. V případě filipínských turistů

Od roku 1998 je Ladislav Chlupáč radním a zastupitelem města, od roku 2002 zastává funkci starosty. Za tu dobu se město v lecčem proměnilo – ještě více zkrásnělo a po mnoha stránkách tu život získal na kvalitě. Historické centrum bylo rekonstruováno, budovy mají nové fasády, velká část bytového fondu byla privatizována. Přibývá zelených ploch, včetně zbrusu nového parku, který letos zastupitelé pojmenovali jako park Václava Havla. Celkovou revitalizací prošel Střelecký ostrov, který se stal obyvateli města hojně využívanou odpočinkovou zónou, vhodnou i pro provozování sportu, jako je kanoistika, veslování, tenis nebo on-line bruslení. Litoměřice se v kraji zařadily mezi nejúspěšnější žadatele o dotace z Evropské unie. Prostavěno zde takto bylo zhruba za dvě miliardy korun. Z prostředků EU byl například postaven nový most přes Labe, dostavěn a rekonstruován zimní stadion a gotický hrad. Chloubou je i nový domov pro seniory, který se loni stal stavbou roku Ústeckého kraje. „Výstavbou Hospice sv. Štěpána a později v těsném sousedství i domova pro seniory se Dómské náměstí stalo místem odpočinku naší nejstarší generace, která tak nebyla odsunuta na periferii, ale nachází se v klidné části a přitom v centru města,“ říká s neskrývanou pýchou litoměřický starosta.

Jak v té souvislosti dodává, město zároveň disponuje dobře fungující sítí sociálních služeb, což je velkou zásluhou neziskových organizací, jimž vedení radnice dlouhodobě vychází vstříc. Například nový webový portál přitom poskytuje lidem ucelené informace o nabízených službách a novinkách. Radnice se všestranně snaží reflektovat přání a potřeby obyvatel. Mimo jiné každoročně pořádá veřejná fóra, na nichž mají obyvatelé města příležitost diskutovat s radními, zastupiteli i vedoucími jednotlivých odborů městského úřadu. Společně definují problémy i priority dalšího rozvoje. Na posledním veřejném fóru lidé volali po budování tak zvaných multigeneračních odpočinkových zón, vhodných nejen pro rodiny s dětmi, ale i pro aktivní odpočinek seniorů. „Je to zajímavá myšlenka, kterou se hodláme zabývat. Musíme však nalézt vhodnou lokalitu, která by byla i pro seniory snadno dostupná,“ zamýšlí se Ladislav Chlupáč. K dalším požadavkům patří vybudování nadchodu, který zvýší bezpečí chodců při přechodu železniční tratě u horního nádraží. Mnoho občanů stojí o vybudování aquaparku v bývalých Jiříkových kasárnách. Za důležité lidé považují i posílení sociální práce s mládeží a vypracování bytové koncepce s akcentem na nízkopříjmové domácnosti nebo zachování všech primariátů městské nemocnice. „Těší mě, že lidé mají skutečně o rozvoj města spontánní zájem. Poslední diskuse se zúčastnilo i poměrně velké množství mladých lidí, takže je vidět, že jim na životě zde záleží,“ pochvaluje si starosta.

Pořád se tu něco děje Opomenout nelze také úspěšně se rozvíjející turistický ruch. Není divu. V podstatě všechny „světské“ i církevní památky byly v posledních letech opraveny a zpřístupněny veřejnosti. Hrad, který si nechal přebudovat Karel IV., se stal sídlem českých vinařů. Po řece Labi se pravidelně plaví loď Porta Bohemica 1. Město Litoměřice vedené Ladislavem Chlupáčem totiž ve spolupráci

NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE s ostatními obcemi obnovilo labskou paroplavbu. Litoměřice se pak vcelku logicky staly sídlem nové destinační agentury České středohoří. Za zmínku rovněž stojí, že pod celými Litoměřicemi až k břehům Labe se rozkládají místy i třípatrové sklepy propojené dlouhými kilometry chodeb. Část z nich je veřejnosti přístupná. Zelenou má i cyklistika. Cyklotras a cyklostezek totiž pomalu, ale jistě přibývá. „Zkrátka pořád se tu něco děje,“ konstatuje starosta, což ostatně ani nemusí. Během naší návštěvy právě končil zahradnický veletrh na Zahradě Čech, díky kterému do Litoměřic každoročně míří zhruba sto tisíc lidí, a neméně oblíbené vinobraní. Před několika dny skončil 23. ročník Litoměřického varhanního léta nebo Pivní slavnosti.

Nové plány a úkoly na sebe nenechají dlouho čekat Před vedením litoměřické radnice však stojí řada dalších úkolů. „Čeká nás revitalizace Tyršova náměstí. Jeho obnova začala před několika lety výstavbou nového parku a parkoviště U Hvězdárny. Koupili jsme městský pivovar, kde bychom rádi vyráběli pivo a vybudovali menší pivní lázně. Zatím jednáme s potenciálními investory. Na závěr necháme Tyršovo náměstí předláždit,“ nastínil starosta Chlupáč některé plány. Patří k nim například také dokončení právě zahájené stavby nového sběrového dvora u pokratických závor a mnoho dalších akcí. Naprosto unikátním projektem, pilotním pro celou Českou republiku, je však využití geotermální energie. V roce 2007 byl vyhlouben dvoukilometrový vrt, který potvrdil, že země je pod Litoměřicemi energeticky vydatná. Pokud město získá dotaci na vyhloubení dvou vrtů do zhruba pětikilometrové hloubky a na stavbu geotermální teplárny, bude město vytápěno ekologicky čistým způsobem. I v tomto ohledu pak dokáže, že právem patří na špici Národní sítě Zdravých měst, které letos předsedá. Závěrem nelze než litoměřickému starostovi, tamní ODS i všem občanům popřát, aby se jejich město nadále rozvíjelo. –red–

Pracovitost a dávka štěstí… Litoměřický podnikatel Jaromír Mareš měl štěstí, byl vždy ve správnou dobu na správném místě. I když, jak známo, za většinou úspěchů vždy musí stát notná dávka umu a píle a samozřejmě optimistický přístup k životu. Jaromír Mareš se svými společníky vede obchodní skupinu zaměřenou na komplexní služby v oblasti manipulační techniky. Vše začalo v roce 1999 odkupem části provozu dnes již neexistujícího děčínského výrobce vysokozdvižných vozíků. Počáteční roky byly náročné, přesto se jim za 12 let podařilo vybudovat prosperující podnik, který ekonomická krize nejenže neoslabila, ale díky novým obchodním strategiím dosáhl rekordních výsledků. Po dokončení elektrotechnické průmyslovky začal pracovat pro leasingovou společnost Corfina, a. s., jejíž klientem byl, kromě jiných, i děčínský podnik DESTA. V době, kdy DESTA ukončovala svoji činnost, se rozhodl, že začne konečně realizovat svůj vlastní projekt a se dvěma kamarády založili první s. r. o., jehož náplní byl prodej a servis vysokozdvižných vozíků. A u tohoto oboru zůstali. Mimochodem tahle trojice bezproblémově funguje dodnes. „Jistě, občas to mezi námi vře, ale vždycky se to týká věcných záležitostí, nakonec se nějak shodneme a všechno jede v pohodě dál.“ Zásadním přelomem se pro nás stal rok 2007, kdy jsme koupili naši konkurenci, distribuční firmu bulharského výrobce BALKANCAR. Spolu s bulharskými společníky, kteří mimo jiné odkoupili hlavní výrobní závod v Plovdivu, jsme za pět let opět z krachující firmy vytvořili prosperující obchodně servisní společnost. Velice intenzivně pracujeme na návratu značky, která má v manipulační technice více jak 50letou historii. Začátky opět nebyli jednoduché, museli jsme vytvořit nový obchodní tým, postavit nové servisní zázemí a ve své podstatě vytvořit novou firemní identitu. Dalším přelomovým rokem je 2012, kdy jsme se rozhodli přesunout část výroby z Bulharska do České republiky. Jedná se hlavně o elektrické plošinové vozíky a tahače. Od roku 2014 by se výroba měla ještě rozšířit o elektrické vysoko-

zdvižné vozíky. Díky tomuto projektu bude vytvořeno v prvním roce zhruba dvacet nových pracovních míst. Což je v této době poměrně pozitivní. Na konci příštího roku možná uvidíte naše plošinové vozíky i v ulicích měst. Bude se jednat o řadu určenou pro vnitroměstské převozy a komunální služby. V současné době vyrábíme typy určené převážně pro vnitropodnikovou přepravu. Díky elektrickému pohonu se bude jednat o vysoce ekologické a provozně ekonomické vozidlo. „Je to náš přínos k ekologii v rámci projektu City logistika. Celá firma tímto projektem žije a většina úprav vychází z rukou našich českých konstruktérů,“ konstatuje. Co se týče politiky, s uspokojením říká, že Litoměřice jsou v Ústeckém kraji stále baštou pravice. „Navíc jsou tu v ODS skvělí lidé. Ti, co tvoří ‚zdravé jádro‘ se schází každý týden. Diskutujeme nad problémy města, probíráme politiku a vymýšlíme stále nové akce.“ Pravicovou politiku zastával vždy a podnikání ho v tom utvrdilo. Zastává jednoduchou teorii, že když budou dobře fungovat firmy, bude přirozený zájem o pracovní sílu, a ta bude dobře ohodnocena. Nálada ve společnosti bude pak o mnoho optimističtější a česká pravice to bude mít o mnoho jednodušší. Do ODS ale vstoupil teprve před rokem. „Vždycky jsem se chtěl naplno věnovat své práci a i teď nemám ambice si vedle toho budovat politickou kariéru. Rád bych však chtěl podpořit ODS v rámci regionální politiky, protože kromě pravicového myšlení jsem hlavně litoměřický patriot. Tak snad se nám bude i nadále dařit.“ –red–

13

VZDĚLÁVÁNÍ

Každá činnost vyžaduje přípravu. I ta politická. Kdo chce být úspěšný, musí na sobě pracovat, musí se připravovat. V politice navíc musí diskutovat, aby si utřídil myšlenky, naučil se argumentovat a své postoje obhajovat. A protože politické strany jsou složené z jednotlivců, i strana může být úspěšná jen s připravenými členy. Už národní obrození mělo za cíl vzbudit v lidech pocit uvědomění a připravit je na změny, které ve společnosti měly přijít. Na přelomu 19. a 20. století na britských ostrovech vzniklo několik hnutí, která měla propagovat myšlenky hlavních stran a vést celospolečenskou diskusi. V Německu po druhé světové válce při každé politické straně vznikla politická nadace s cílem vzdělávat politiky a podporovat demokracii.

ODS má co nabídnout

Cílem vlády je vybudování silného státu. Myslíte, že tato věta byla součástí plánu Stalina či činovníků KLDR? Nebyla. Silný stát chtěla vybudovat milovnice svobody britská premiérka Margaret Thatcherová.

14

Byl to stát, který netoleruje porušování zákonů a funguje efektivně a předvídatelně. Každý ví, že politika Thatcherové byla konzervativní a podporovala svobodu jednotlivce. Ale musíme si uvědomit jednotlivé detaily, abychom si dali dohromady mozaiku její úspěšné politiky. Kdo zná třeba obrysy její daňové reformy? Kdo ví, že její vláda přenesla zátěž z přímých na nepřímé daně, mohutně privatizovala se současným snížením daně z výnosu akcií či že prodala nájemníkům jejich byty při snížení daně z převodu nemovitostí? To je jen jeden z mnoha konkrétních příkladů, jejichž uvědomění nám lépe pomáhá praktikovat a vysvětlovat pravicovou politiku. Neznalost hodnot, ignorace minulosti a podceňování soupeře, to jsou všechno okamžiky, které vedou k přešlapování a oslabují jednotlivé politiky a strany samotné.

ODS má výhodu, že kolem sebe vždy sdružovala organizace, které jí pomáhaly s propagací pravicových myšlenek, formulací programu a vzděláváním členů. Od roku 1991 připravuje budoucí politiky a podporovatele strany sdružení Mladí konzervativci. Vzdělávání mají zakotveno ve svých stanovách, a to hned v článku 2 – Cíle sdružení. Členové mají možnost zúčastnit se různých programů, konferencí či seminářů. Příležitost odborné přípravy dávají členům i další organizace. Jsou s ODS spojeny hlavně ideově a hodnotově. I jejich cíle jsou různé od ideové přes programovou podporu ke vzdělávání členů. Co se vzdělávacích programů týká, už od roku 1999 nejintenzivněji ODS spolupracuje s CEVRO – Liberálně-konzervativní akademií (www.cevro.cz). CEVRO v roce 2004 pod vedením Ivana Langera vypracovalo dlouhodobý koncepční dokument Strategie úspěchu, jehož plnění bylo každoročně projednáváno Kongresem ODS. Strategie vybudovala komplexní systém vzdělávání se širokým záběrem vzdělávacích aktivit. Pravidelně se tak před každými volbami konají školení kandidátů, která mají za cíl připravit je na nadcházející volební klání. Do ruky také každý kandidát dostává průvodce pravicového kandidáta, publikaci vždy připravenou pro konkrétní volby.

Jiří Kozák

Letos v září CEVRO otevřelo již desátý jubilejní ročník Liberálně-konzervativní akademie. To je jakási vlajková loď pravicového politického vzdělávání v Česku. Jednoroční studium politologie, mezinárodních vztahů, práva, ekonomie, politického marketingu a komunikace nemá jak v ČR, tak v celém regionu obdoby a jako příklad vzdělávání politiků si jej berou podobné organizace z celé Evropy. Za devět ukončených ročníků prošlo akademií přes tři sta padesát posluchačů. Jsou mezi nimi poslanci, regionální i lokální politici, ale i ti, kteří se teprve na aktivní práci v politice připravují. Akademie všem nabídla přednášky špičkových pedagogů, ale i možnost otevřené diskuse a získávání nových kontaktů. Ve spolupráci ODS a CEVRO vznikl další dlouhodobý vzdělávací projekt – Politický manažer profesionál. Ten je určen profesionálnímu aparátu strany a pomáhá z ODS udělat moderní a dynamickou stranu. Strategie úspěchu si kladla za cíl vystavět ucelený systém vzdělávání ODS. Že se to podařilo, dokazují i vyjádření představitelů konkurenčních stran dávajících ODS za příklad, ale i snaha kopírovat vzdělávací aktivity v těchto stranách. Podstatnější však je, že ze vzdělávání profitují členové a volení zástupci ODS. Nyní je třeba, aby si ODS svůj náskok udržela. Je potřeba vzdělávání dále rozvíjet, přitáhnout k němu členy a výsledků vzdělávacích programů využívat pro zkvalitnění výběru kandidátů a přípravu a realizaci programu strany. autor je ředitel CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie

Hlavní cíle politických nadací a think-tanků při spolupráci se stranami: • • • •

vzdělávání členů příprava kandidátů příprava zaměstnanců podpora ideových a hodnotových cílů strany • formulace programu

Z POSLANECKÉ SNĚMOVNY

Nová pravidla státních maturit, změny ve stavebním zákoně sankce ze strany EU. V porovnání s evropskou směrnicí bylo ale do zákona prosazeno pravidlo, že pro bytový dům s více bytovými jednotkami bude postačovat pouze jeden audit energetické účinnosti.

• Koncepční změnou projde institut dovolání k Nejvyššímu soudu. Počítá s tím schválená novela občanského soudního řádu. Ta mimo jiné omezuje dovolací důvody, zavádí novou možnost Nejvyššího soudu změnit rozhodnutí odvolacího soudu, řeší posílení elektronizace justice zavedením videokonference a posiluje procesní práva nezletilých dětí zavedením institutu tzv. důvěrníka nezletilého.

• Rozsáhlých změn se dočkal stavební

Během svého zářijového zasedání Poslanecká sněmovna kromě aktuálně předložených vládních návrhů rozhodovala o osudu norem, které vrátil levicový Senát. V následujících řádcích nabízíme jako obvykle přehled toho podstatného, co tato schůze přinesla. K důležitým krokům patří úpravy státních maturit.

• Poslanci vyslovili souhlas se změnami

16

v systému státních maturit, společné části maturitních zkoušek. Podle poslankyně ODS a místopředsedkyně školského výboru Jaroslavy Wenigerové zákon odstranil největší nedostatky státních maturit z minulého školního roku a dal žákům jistotu, že budou maturovat podle jednodušších a spravedlivějších pravidel. „První skutečný kontakt mladého člověka se státem nesmí vést k deziluzi, že se stát nechová spravedlivě,” uvedla

během projednávání zákona Wenigerová. Další z poslanců a odborník na školství Walter Bartoš považuje schválenou novelu pouze za přechodný a dočasný stav. „Do budoucna musíme především hledat cesty, jak zajistit, aby maturita nepředstavovala pouze minimální povinnou míru znalostí absolventů jakékoliv střední školy, ale odrážela i různá zaměření a obtížnost jednotlivých typů škol,“ uvedl Bartoš.

• Poslanecká

sněmovna stvrdila proti vetu prezidenta novelu zákona o hospodaření energií implementující směrnici EU, která nakazuje členským státům zavést označování budov energetickými štítky. Návrh koaliční poslanci, včetně zástupců ODS, opakovaně kritizovali. Jak ale upozornil ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, v případě nepřijetí této normy by České republice hrozily

zákon, který upravuje územní plánování a stavební řízení. Proces povolování staveb by se měl zrychlit a zjednodušit, mimo jiné proto, že se rozhodování nasměruje na jeden úřad. „V době ekonomické recese je třeba maximálně omezovat zbytečnou státní regulaci a administrativu a nedusit sektory ekonomiky, které přispívají k vyšší zaměstnanosti a konkurenceschopnosti. Novela výrazně zjednodušuje administrativu spojenou s územním a stavebním řízením a ruší zbytečná omezení, s nimiž se doposud potýkala samospráva i běžní občané,“ uvedl mimo jiné poslanec ODS Jaroslav Krupka. Za jednu z nejvýznamnějších změn považuje vedle koncentrace rozhodování na jeden úřad urychlení zpracování územních plánů. Zákon dále rozšiřuje okruh staveb, které nevyžadují ani územní ani stavební rozhodnutí.

• Ke snížení počtu insolvenčních řízení, vedených nepoctivými úmysly například z důvodu obchodních sporů, povede novela insolvenčního zákona z roku 2006.

• Poslanci

schválili upravená pravidla obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, která vycházejí z evropských předpisů a v České republice mimo jiné zavádějí systém dražeb. –kj–

SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA

Dát výpalné je lepší než dostat pár facek Gabriela Wagnerová Zatímco jedni dlouhodobě upozorňují na potenciální výbušnost problému, jiní u zeleného stolu sepisují stohy koncepcí, které mají se situací pohnout. Jejich návrhy jsou však často odtržené od reality. Nejčastěji skloňovaným slovem je prevence, která ale zatím nezafungovala. I proto životní praxe obyvatele rizikových lokalit naučila, že dát „výpalné“ je lepší než dostat ve vchodu domu či na procházce parkem „pár facek“.

Fenomén „nepřizpůsobivých“ Mluví se o nich už dlouho, ale od nepokojů ve Šluknovském výběžku z konce loňského léta se s nimi setkáváme stále častěji. Jejich domovem jsou tzv. sociálně vyloučené lokality, sami ale dostali řadu nálepek, mezi nimiž kraluje „nepřizpůsobiví“. Jejich život jistě není výhrou v loterii, není ani obvyklým způsobem života, nad kterým by ostatní měli bezděčně mávnout rukou. Společným jmenovatelem jejich života jsou kriminalita, dlouhodobé čerpání sociálních dávek, neposílání dětí do škol a nechození do práce. Mnohdy migrují do jiných regionů za vstřícnějšími podmínkami, které je nenutí měnit svůj způsob života a respektovat společenské ani zákonné normy chování. Právě migrace této skupiny obyvatel s sebou přináší stále viditelnější problémy a také napětí ve vztahu k většinové společnosti. Svědčí o tom i situace, kdy několik rychle po sobě následujících násilných útoků na severu Čech spustilo vloni vlnu občanských nepokojů. Stovky lidí se tísnily v ulicích jen proto, aby daly najevo svoji nespokojenost. Průzkum veřejného mínění, který se ptal, co chtějí účastníci demonstrací dát najevo, jednoznačně ukázal, že se nejčastěji (ve 45 % případů) obávají rostoucí kriminality. Právě v sociálně vyloučených lokalitách se stala především drobná kriminalita nechtěnou součástí každodenního života. Není zde žádnou výjimkou, že se lidé, kteří poctivě chodí do práce, platí nájem, jiné poplatky či úvěrové splátky, při návratu z práce stávají

oběťmi partičky místních zlodějíčků. Při okradení nepřijdou o celoživotní úspory, ale z kapsy jim zmizí sotva pár stovek „výpalného“, které raději nechají chuligánům, než aby ve vchodu svého domu nebo na procházce parkem dostali „pár facek“.

Netolerance kriminality Hlavním důvodem narůstajícího počtu sociálně vyloučených lokalit a zhoršující se bezpečnosti je neefektivní vyplácení sociálních dávek a nedostatečné právní postihy některých druhů kriminality. Zatímco sociální demokraté, komunisté, ale i extremistické strany se z vyhrocení situace v těchto lokalitách snaží získat jen politické body, ODS se snaží řešit problematiku sociálně vyloučených lokalit již několik let. Výkladní skříní pozitivního přístupu k věci je město Chomutov. Primátorka (dnes poslankyně) za ODS Ivana Řápková již v roce 2009 spustila akci Záchranný kruh, který se stal prvním koncepčním přístupem k problému. Unikátní projekt obsahoval souhrn účinných receptů, jak důsledně vymoci povinnosti spravedlivě od všech, ochránit slušné občany a zároveň pomoci začlenit sociálně vyloučené do společnosti. Vedle řady preventivních aktivit začal Chomutov s exekucí hotovosti při výplatě sociálních dávek a podařilo se mu vyvolat masivní vlnu snahy sociálně nepřizpůsobivých utlumit protiprávní činnost a začít splácet dluhy.

Běh na dlouhou trať Dlouhodobý problém sociálně vyloučených lokalit doposud koncepčně neřešily ani krajské exekutivy ani centrální reprezentace. Pamětníci vědí, že kromě vlády Mirka Topolánka postupovaly laxně především vlády ČSSD. V tomto volebním období se ale situace podstatně změnila. Občanští demokraté bezprostředně po nepokojích na Šluknovsku přišli na vládní i stranické úrovni s řadou konkrétních kroků, které přinášejí propracovaný program pro sociálně vyloučené lokality (viz program ODS pro sociálně vyloučené lokality z ideové konference v Ústí nad Labem).

ODS jako vládní strana ihned po sociálních bouřích na severu akcentovala nutnost posílit policejní složky v regionu. Dalším důležitým krokem je úprava sociální legislativy tak, aby se snížila možnost zneužívat sociální dávky. Právě poslancům ODS se podařilo do schválené sociální reformy už v loňském roce prosadit potřebné nástroje. Mezi nimi např. sankční lhůty, povinnou veřejnou službu či podmínění výplaty dávek řádnou docházkou dětí do školy. V poslední fázi schvalovacího procesu je také novela přestupkového zákona, která zavádí novou sankci zákazu pobytu. Notorickým přestupcům zamezí vracet se do určitého místa v obci, kde se dopouští závažných přestupků. Ministerstvo spravedlnosti finalizuje registr přestupků, který bude spáchanou škodu pachatelů sčítat, umožní tak překvalifikovat přestupky na trestné činy a uložit recidivistům vyšší trest.

Začleňovat bez agentury? Je skutečností, že bude zapotřebí také zvážit další existenci některých dosavadních projektů. Kritika zaznívá z řad ODS již delší dobu například na vládní Agenturu pro sociální začleňování. Její činnost se v řadě měst a obcí ukazuje jako nedostatečná a neefektivní. Dosavadní praxe ukázala, že při řešení krizových situací pak často i kontraproduktivní. Je načase aktivity i přínos této agentury důkladně prověřit a přehodnotit. Vedle prosazených „vlaštovek“ plánuje ODS zlepšit život obyvatelům problémových lokalit revolucí ve výplatě dávek na bydlení, tvrdšími postihy za záškoláctví nebo přísnějšími pravidly pro výkup kovu pro sběrny a zastavárny. Důraz klade také na důsledné vykonávání sociální terénní práce. Znovu zkusí do zákona vetknout i zmiňovanou chomutovskou zkušenost a prosadit exekuci příspěvku na živobytí. Na tom je dobře vidět, že ODS dává jednoznačně přednost konkrétním krokům před populistickými frázemi. autorka je analytička politické sekce HK ODS

17

ŠKOLSTVÍ

Jak se učit a jak učit? a odstraňování jazykových bariér, ale i o výchovu ostatních dětí proti rasismu, k toleranci, poznávání jiných kultur. Za zmínku v této souvislosti stojí např. situace v USA: Začátkem tisíciletí se dvanáct procent Američanů narodilo v jiné zemi a osmnáct procent mluví doma jinak než anglicky a podle analýz bude kolem roku 2020 mít jiný než americký původ vysoce nadpoloviční většina obyvatel Spojených států, kolem roku 2050 bude téměř každý Američan příslušníkem nějaké menšiny. Na to vše je zapotřebí zavčasu reagovat, takže ve Spojených státech mají tzv. vzdělávací psychologové (educational psychologists) a vůbec odborníci zabývající se školstvím široké pole působnosti, mnohé speciální metody se postupně uvádějí do praxe, obdobné koncepce jsou aktuální i v celé řadě evropských zemí.

Nové trendy ve výuce

Školství je tradičně závažné téma snad ve všech evropských státech i v zámoří. Nyní se čím dál intenzivněji diskutuje i způsob výuky, celkový přístup kantorů k žákům, přibývá různých nových podnětů, výzkumů i experimentů, leccos se promítá do konkrétních koncepcí postupně zaváděných do praxe.

18

Málokdo by si mohl naivně myslet, že „novátorské“ přístupy získávají pozornost jen proto, aby byla pro děti škola zábavnější. Hlavní bývají argumenty ekonomické a celospolečenské, nicméně nejsou od snah činit výuku zábavnější tak úplně vzdáleny: Děti, které škola zaujme, se toho podle četných výzkumů naučí více a lépe, mají větší šanci se dál vzdělávat a uplatnit. Trendy modernizovat výuku odrážejí rovněž hektický vývoj ve většině oborů. „V řadě oblastí bude pravděpodobně mnohé z toho, co se dnes děti učí, v jejich produktivním věku překonáno, budou vznikat nové obory. Takže je daleko důležitější, než aby se zahlcovaly biflováním, vést je ke schopnosti informace chápat, zpracovávat, dávat do souvislostí, umět komunikovat, myslet, být kreativ-

ní,“ konstatuje vysokoškolský pedagog Milan Hejný. Jeho kolega Ondřej Hausenblas tento princip komentuje lakoničtěji, leč neméně výstižně: „Čím vzdělanější národ máte, tím menších pitomostí se dopustí. Bez myšlení nejsou vědomosti, jsou to jen třísky. Vědomosti se dají získat i jinak než šprtáním.“ Jak dodává, svět je mnohem složitější a děti stále častěji odmítají informace, které jim nedávají smysl. „Takže přibývá lidí, já jim říkám odpírači vzdělání, které štve, jak je vše složité, a protože v tom nedosahují úspěchu, mají k tomu odpor. Tím spíš je nutné hledat metody, které žákům danou látku prezentují srozumitelně a lákavě,“ říká Ondřej Hausenblas. Jak dodává vzděláním se člověk dobere největší míry osobního štěstí, radosti z myšlení. Neméně významným faktorem, proč je způsob vzdělávání aktuální, je mezinárodní migrace. I Česko se musí vyrovnávat se vzděláváním vietnamských, ukrajinských, čínských dětí. Nejde ani tak o to, nakolik budou umět vyjmenovaná slova, ale aby byly v budoucnosti schopny co nejlépe „koexistovat“ s většinovou populací, podílet se pozitivně na ekonomickém rozvoji. Nejde ale jen o jejich vzdělávání, specifický přístup

V nově se prosazujících koncepcích výuky (byť se alespoň některé jejich prvky objevovaly i v dávné či nedávné minulosti) lze zaznamenat zřetelné hlavní principy. Jak už bylo řečeno, jedním z cílů je probudit v dětech zájem o danou problematiku, což předpokládá mimo jiné hledat rozmanité způsoby výuky a také větší míru interaktivity jak mezi učitelem a žáky, tak mezi samotnými dětmi. Obzvlášť frekventovanými hesly se stává individuální přístup a diferenciace. Poslední výzkumy svědčí o tom, že skutečně jsou nezanedbatelné rozdíly mezi úspěšností studentů, jejichž učitelé k nim přistupují diferencovaně, a těmi, jejichž kantoři zastávají pouze rutinní metody. „Správný učitel klade otázky, vede diskusi, individualizuje práci žáků tak, aby každý postupoval svým tempem, je trpělivý. Úspěchy žáků s nimi spoluprožívá, chyby netrestá, ale učí, jak z nich získat poučení. To vše samozřejmě na učitele klade značné nároky,“ líčí profesor Hejný jedny z hlavních principů, které včlenil i do tzv. frausovské matematiky, jejímž je autorem (učebnice a metodiky totiž vydává nakladatelství Fraus). Mimochodem se setkala se zájmem a úspěchem také v zahraničí. U nás se zatím prosazuje spíše pomalu, nicméně žáci, kteří se učí touto metodou, jsou v matematice úspěšnější. „Učitel samozřejmě musí umět navodit

takový přístup, aby pro děti byla matematika dobrodružstvím, aby je zajímaly konkrétní příklady ze života, nebiflovaly si vzorečky, zkrátka aby je hodina bavila.“ Jak připomíná, matematická gramotnost má přímou souvislost se schopností flexibilně řešit problémy a také přináší možnost věnovat se později technickým oborům, které už teď trpí nedostatkem odborníků. Na druhé straně ale Milan Hejný připouští, že se frausovská matematika leckdy setkává s odmítavým postojem učitelů a někdy i rodičů, kterým může připadat, že si děti spíš hrají, místo aby se „pořádně“ učily, a že pokračují pomalu. „Je jim třeba vysvětlit, že touto metodou se dosáhne zjevných výsledků později, zhruba během třetí třídy, zato ale žáci matematice rozumějí víc do hloubky a umí ji aplikovat,“ zdůrazňuje pedagog. Obdobný přístup razí Ondřej Hausenblas, odborník na rozvoj tzv. kritického myšlení. (Ostatně projekt Čtením a psaním ke kritickému myšlení je celosvětové hnutí, které se snaží pomáhat dětem, ale i dospělým lépe chápat svět i sebe sama). „Ve všech oborech je důležité prezentovat dětem nové věci ve známých kontextech nebo zajímavých souvislostech a příkladech, čímž si látku zapamatují lépe než biflováním.“ Vést děti ke kreativitě podporuje také poslanec a dřívější stínový ministr školství Walter Bartoš: „Schopnost kreativity je nepochybně pro každého významnou devízou. Nicméně rozvíjet ji u dětí mohou jen tvořiví učitelé, přizpůsobeny musí být podmínky v konkrétní škole. A obávám se, že jich není rozhodující většina a rovněž běžné prostředí škol není alternativním metodám příliš nakloněno, a to jak na straně učitelů, ředitelů, tak i rodičů.“ Jak dodává, to ale neznamená, že učitel, který není „praktikujícím uživatelem kreativních metod”, je učitelem špatným a nerozvíjejícím u svých žáků schopnosti kreativity. Ondřej Hausenblas k tomu přidává inspiraci z Velké Británie: „Když Anglie šla do svých poměrně zběsilých změn v národním vzdělávacím programu, okamžitě začali vydávat srozumitelné příručky pro rodiče, aby je odvrátili od předsudků a navyklých postupů.“ Notně skepticky se vyjadřuje i k celkovým poměrům na českých školách. Za největší slabinu škol 21. století označuje nedostatečnou péči o kultivované vyjadřování. „Děti a pak i dospělí mají problém takzvaně se

vyžvejknout, prostě sdělit myšlenku. Buď ji nemají, nebo pro ni neumějí najít slova, nebo ta slova neumějí dát do souvislostí. Například Angličané dělají vzdělávání v mateřštině inteligentně. Už dávno se orientují nikoli na systém jazyka, na to, jak se lidé domlouvají. Ve všech předmětech se učí chápat to, co čtou, a souvisle se vyjadřovat. To se v našich školách tragicky netrénuje. Výuka má být blíž podstatě dorozumívání a tomu větný rozbor opravdu neslouží.“

Opomíjená témata Za další chybu považuje, že učitelé málo s dětmi mluví o hodnotách, jako je láska, krása, mravnost. „Přitom to jsou zajímavá témata. Třeba Holanďané velice dbají na to, aby se v dětech odmalička budovala zodpovědnost. Když přijdete u nás do školy a chcete vidět program na zodpovědnost dětí, bude ho mít minimum škol. V tom jsme na Komenského zapomněli,“ míní pedagog. Velkými proměnami prochází v celé EU také hodnocení ve školách. Jednak se začíná rozšiřovat hodnocení vzájemné – tedy i žáci hodnotí své učitele a množí se výzkumy a hodnocení komunikace mezi kantory a dětmi. Kromě toho například Milan Hejný prosazuje i rozvíjet průběžné sebehodnocení dětí, zároveň tvrdí, že typické zkoušení a známkování by mělo probíhat vstřícným způsobem a vždy po probrání většího množství látky. Ondřej Hausenblas zavrhuje hlavně testy. „Jsou omezené a přímo škodlivé. Netestují vzdělanost, ale mechanické vědomosti nebo nacvičenost v luštění testů,“ rozhořčuje se. Zdůrazňuje, že učení musí být spojeno s radostí, uspokojením. „Když se něco

naučíte a uspějete, vyplaví se endorfiny, které vás činí šťastnými, a vy se chcete dál učit. Kdežto řada rodičů i učitelů vychází z mylného předpokladu, že špatnými známkami dítě přinutíte, aby se lépe učilo. Tam je pak strach, žádné hormony, děti získávají odpor ke vzdělávání a stávají se z nich odpírači vzdělání.“ Závěrem je třeba konstatovat, že stoupenci nových, moderních metod výuky by sice oprávněně uvítali jejich rychlejší a rozsáhlejší zavádění, nicméně různých projektů utěšeně přibývá. Od letošního ledna do listopadu 2013 probíhá například dvouletý vzdělávací kurz pro učitele s názvem Kreativní pedagogika – pedagogická kondice, který je akreditovaný Ministerstvem školství a jehož absolvováním lze získat tzv. pedagogické minimum. Aktivní je mimo jiné rovněž Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, mnohé prvky netradičních výukových prvků si zavádějí samy některé školy. U nás je poměrně novým trendem, který ale už má v řadě evropských států poměrně dlouhou tradici, „zážitková pedagogika na ekofarmách“. Jedná se o způsob vzdělávání, jehož prostřednictvím děti získávají znalosti o přírodě, zemědělství, samy se zapojují do prací na farmě a kromě toho se takovýmto výukovým pobytům připisuje utužení vztahů mezi žáky i mezi žáky a učiteli. Zájem o tuto netradiční, ale efektivní formu výuky stoupá. Ondřej Hausenblas rovněž zdůrazňuje, že pro úspěšné zavádění novějších přístupů ve vzdělávání by vlády měly dávat na školství normální, a nikoli podměrečnou část HDP. Tyto peníze by šly zejména na získání a podporu progresivních učitelů. –red–

OSOBNOST

Premiér Jan Malypetr, vítěz nad hospodářskou krizí Martin Kupec Budoucí premiér se narodil 21. prosince 1873, v den slunovratu. Vystudoval gymnázium a vyšší hospodářskou školu v Kadani. V roce 1903 se oženil s Boženou Vopršalovou, která rovněž pocházela ze známého statkářského rodu. Měli spolu tři děti a z vnuků stojí za to připomenout jmenovce Jana Malypetra, který svého významného dědečka osobně pamatuje a který byl dlouho zastupitelem za ODS na Praze 10. Dalším vnukem prvorepublikového premiéra je také bývalý politický vězeň, známý spisovatel a scénárista Jiří Stránský, dřívější předseda PEN klubu.

Rychlý vzestup v rámci agrární strany

V roce 1932 vrcholila celosvětová hospodářská krize a v tehdejším Československu byla na konci září jmenována nová vláda s jasným posláním této krizi čelit. V jejím čele stál významný agrární politik a dosavadní předseda Poslanecké sněmovny Jan Malypetr. Díky razantnímu postupu vlády pod jeho vedením se během následujícího roku podařilo ekonomické problémy poměrně úspěšně překonat. Neváhala k tomu použít některých mimořádných prostředků. Premiér pak pokračoval ve funkci a potvrzoval renomé politika, který zvládl jedno z nejsvízelnějších období naší novodobé historie.

20

Malypetrovi byli starý a bohatý sedlácký rod z Klobuk u Slaného. Jeho představitelé se politicky angažovali již od poloviny 19. století. Otec Jana Malypetra se mimo jiné zapojil do ozbrojené výpravy, která v roce 1848 vyrazila na pomoc Pražskému povstání. Jeden ze strýců zase založil tělocvičný ústav, který vychoval i zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. A v celé rodině byl zájem o politiku věcí zcela přirozenou.

V roce 1899 vstoupil Jan Malypetr do Republikánské strany československého venkova, známější pod názvem agrární strana, a roku 1906 se stal členem jejího výkonného výboru. Poměrně rychle se spolu s Antonínem Švehlou, Františkem Udržalem a Rudolfem Beranem stal jedním z vůdčích představitelů této strany. V místní samosprávě působil od roku 1900, v letech 1911–1919 jako starosta v Klobukách, angažoval se například při založení Elektrárenského svazu středočeských okresů, v období 1914–1918 byl okresním starostou ve Slaném. Během první světové války nemusel jako okresní starosta narukovat (ačkoli byl důstojníkem v záloze) a jeho hlavní snahou bylo mírnit ekonomické dopady války na obyvatelstvo kraje. Založil proto okresní hospodářskou radu, která měla za úkol usilovat o zlepšení zásobování, bránit hospodáře před bezohlednými rekvizicemi, bojovat proti předražování potravin a intervenovat za pomoc všude, kde to bylo třeba. Osobně se zapojil do akce České srdce, která měla za cíl pomoci špatně a nedostatečně živeným městským dětem bezplatným pobytem v selských rodinách na venkově. Poslancem Národního shromáždění se stal poprvé v roce 1918 a mandát si podržel po celou dobu první i druhé republiky až do roku 1939 (poté, co se v nově vzniklém státě podařilo připravit první volby, se sice chtěl vrátit ke svému

hospodářství, Antonín Švehla mu to ale rozmluvil s tím, že započatá práce ještě není u konce). První vládní zkušenosti získal jako ministr vnitra v letech 1922–1925. V následujícím období předsedal Poslanecké sněmovně a patřil k blízkým spolupracovníkům prezidenta T. G. Masaryka. Do čela sněmovny se ostatně vrátil i po ukončení své premiérské funkce. Poměrně málo známým faktem zůstává skutečnost, že Jan Malypetr po Masarykově odstoupení v roce 1935 zvažoval kandidaturu na prezidenta republiky, a kdyby ho plně podpořila vlastní strana, měl reálné šance uspět. „Agrárníci“ však svého premiéra nepodpořili, a navíc se rozštěpili na „probenešovské“ a „protibenešovské“ křídlo, které nakonec neuspělo s kandidaturou profesora Bohumila Němce. Jan Malypetr svou případnou kandidaturu nakonec veřejně ani neohlásil a podpořil Edvarda Beneše.

V čele vlády v neblahém období Ve funkci premiéra vystřídal v září 1932 rovněž „agrárního“ politika Františka Udržala. Hospodářská krize tehdy vrcholila, průmyslová i zemědělská výroba klesla o desítky procent, bylo přes milion nezaměstnaných. Udržalova vláda se

s tímto neutěšeným vývojem nedokázala vypořádat a nástup Malypetra byl spojen s očekáváním potřebných razantních opatření. Ten se snažil situaci řešit státní regulací národního hospodářství a tzv. autoritativní demokracií – bylo vydáno několik zákonů, posilujících pravomoci kabinetu a zavádějících konkrétní opatření pro mimořádné doby, a to bez souhlasu parlamentu. Ani tak to nebylo snadné, protože ve vládě bylo zastoupeno sedm politických stran, z toho dvě německé, takže Malypetr musel prokázat výjimečné schopnosti, aby potřebné návrhy navzdory nejednotnosti koalice obhájil a prosadil. Což se mu dařilo a v čele vlády setrval i následující dvě volební období, která ovšem rovněž nebyla bez problémů: Po překlenutí ekonomické krize narůstaly vnitropolitické a národnostní problémy, které vyústily v přijetí tzv. perzekučního zákona, který na území republiky zakázal nacistické strany DNSAP a DNP. V roce 1934 vláda uskutečnila první devalvaci československé měny. Národní demokraté kvůli tomu opustili vládu, INZERCE

nicméně ekonomická krize začala povolovat a důvěra prezidenta Masaryka v Malypetrovy schopnosti zůstávala pevná. Stejně jako premiérova důvěra ve „své“ ministry. Druhá Malypetrova vláda složila slib 14. února 1934. Jedním z důležitých kroků pak bylo zřízení hospodářského oddělení při předsednictvu vlády, jehož cílem bylo sladění zájmů podnikatelů se zájmy státu. Ve své hospodářské politice se premiér opíral o národohospodářské teorie ministra financí a pozdějšího guvernéra centrální banky Karla Engliše. Na obzoru se však začaly objevovat nové politické problémy, protože v Německu se dostal k moci Adolf Hitler, a dopady tohoto zlomu se začaly promítat do postojů německé menšiny v Československu i celkové společenské situace.

zcela nevyhnuly – syn Jan a zeť Karel Stránský byli uvězněni. Nejen z tohoto důvodu bývalý premiér z pozice předsedy správní rady První vzájemné české pojišťovny v Praze sháněl peníze na podporu politických vězňů. V reakci na československo-sovětskou spojeneckou smlouvu podepsanou v roce 1943 byla v okupované Praze v následujícím roce založena Liga proti bolševismu. O Malypetrovi se jednu dobu uvažovalo jako o možném kandidátovi na předsedu, ale, jak se později ukázalo, dělo se tak bez jeho vědomí a souhlasu. Přesto byla tato skutečnost po osvobození v roce 1945 chápána jako kolaborace s fašisty a Jan Malypetr byl postaven před tzv. retribuční soud, určený k procesům s válečnými kolaboranty a zrádci. Vina mu sice nebyla prokázána a byl postupně zproštěn všech obvinění, ale celá záležitost ho velmi deprimovala a podepsala se na jeho zdraví. Zemřel 27. září 1947 ve Slaném. ■

Trpké konce V roce 1939 po německé okupaci se Jan Malypetr stáhl z politiky. Nestal se sice bezprostředním cílem nacistických okupantů, nicméně se jeho rodině perzekuce

autor je členem jihočeské ODS

SPOLEČNOST

Kouření cigaret, doutníků, dýmek, …, to vše provází lidstvo od pradávna

Kuřáci a pijáci, David Teniers (1610–1690)

Zvýšení spotřební daně na cigarety od příštího roku kuřáky podle mediálních zpráv fatálně zasáhne. Ve skutečnosti, přiznejme si, pár korun navíc chronického kuřáka od tohoto zlozvyku těžko odradí. Nicméně veškeré omezování (včetně zdražování) kouření bývá pojímáno jako velmi atraktivní téma. Vstupují do něj politici, ekonomové, zdravotníci, pojišťovny. Omezování kouření je kombinací těchto vlivů, které se prakticky promítají mimo jiné do „direktiv“ EU a potažmo do nařízení členských států. Není to nic nového. Kouření provází lidstvo odpradávna a odpradávna bylo spojováno s požitkem nebo důstojným rituálem, ale i se zavržením, zákazy včetně brutálních trestů. To vše jsme se pokusili stručně shrnout v tomto článku. Vesměs se tvrdí, že kouření tabáku pochází z jižní Ameriky, protože je potvrzeno, že příslušníci indiánské civilizace, zejména Mayové, vychutnávali požitky z kouření tabáku už mnoho století před naším letopočtem. V této souvislosti se leckde můžete dočíst, že Kolumbovo objevení Ameriky mimo jiné přineslo i fenomén kouření tabáku. Je to pravda jen do jisté míry.

Indiáni nebyli první, kteří poznali slast tabáku

22

První doklady o kouření různých rostlin, k nimž s velkou pravděpodobností patřil i tabák, spadají do období několik tisíc let

před naším letopočtem. Pocházejí nikoli z původní americké kultury, ale z védských památek v Indii. A není vyloučeno, že si obdobného objevu užívali i příslušníci jiných prastarých národů z různých kontinentů. Každopádně to nic nemění na tom, že do Evropy přivezli tabák dobyvatelé Ameriky. Rychle se stal velmi žádaným zbožím. Největší zásluhu na tom měli Portugalci, kteří sice postupně přišli o nadvládu nad dobytým územím, ale ve schopnosti zužitkování objevu tabáku na ně neměli ani Angličané, Holanďani, natož příslušníci dalších států, kteří se do „nového světa“ vypravili. V první řadě to byli evropští panovníci a významné osobnosti, kteří novou „neřest“ okusili. Podlehli jí natolik, že se pěstování tabáku stalo trendem, k němuž se „spodní vrstvy“ obyvatelstva dostaly až později. Z historických postav prokazatelně patřili k vášnivým kuřákům například Vilém I., Jiří I. Napoleon. Zajímavé je, že se tato neřest nevyhnula už v dávných dobách ani ženám – ze středověkých pramenů plyne, že kuřáctví holdovala ruská carevna Kateřina Veliká. Během své tvůrčí práce si neodepřeli slast tabákového dýmu mnozí umělci, jako byl Molie`re, Voltaire či Bacon, není třeba připomínat politiky a válečníky, kteří si musejí tabákem uklidňovat nervy – Metternich nebo Bismarck se bez tabáku neobešli. Mluvíme o dobách, kdy patřičným nástrojem byla dýmka. Ale postupně se s šířením tabáku i mezi „prostý lid“ čím dál víc uplatňovaly metody prastarých národů – žvýkání a šňupání. Postupem doby se ale tato neřest neobešla bez rizika.

Boj proti tabáku má dávnou tradici Puritánské stanovisko zejména církve vedlo ke snaze učinit kuřácké neřesti přítrž. Papež Urban VIII. vydal nařízení, podle něhož byli konzumenti tabáku exkomunikováni, což znamenalo velmi nelehký osud. Kromě toho v různých zemích byly v průběhu času za užívání tabáku stanoveny kruté sankce až po trest smrti. Týká se to i Turecka, kde ovšem uplatňovali i podstatně „milosrdnější“ trest – obvině-

nému kuřákovi byl propíchnut nos jeho vlastní dýmkou. Zavrženíhodnost kouření podpořili i lékaři, kteří od dob „objevu“ tabáku zkoumali možnosti jeho léčebných účinků. Žádné nenašli, takže bylo zjevné, že se jedná jen a jen o hříšný požitek.

Módní nástup cigaret Ani zmiňované restrikce touhu po tabáku nevymýtily. Naopak se dál šířil, včetně pokusů o jeho balení nejdříve do listů, později do jakéhokoli papíru. Zbýval jen krok k úžasnému podnikatelskému záměru – začít ve velkém produkovat balené cigarety. Staly se neodmyslitelnou součástí života vyšších vrstev i spodiny. Tento trend má svůj původ v 19. století a pokračoval i ve století dvacátém. Ostatně si stačí připomenout filmy z 20. a 30. let, kterým dominovaly elegantní krasavice s dlouhou cigaretou (pokud možno se špičkou), nemluvě o představitelích „drsňáků“, kteří neodkládali cigaretu nebo doutník ani při dramatických přestřelkách.

Novodobé protikuřácké kampaně Lékařské výzkumy dokazující škodlivost kouření se začaly zveřejňovat v druhé polovině minulého století. Jako první z nich vyvodili důsledky v podobě omezení tohoto zlozvyku Američané. Evropa je následovala až v nedávné době podle celé řady nařízení, doporučení a směrnic EU. Není bez zajímavosti, že jako první zavedlo protikuřácká opatření Irsko, kde hospodské posezení a cigareta patřily k pověstnému národnímu koloritu, Česko pak předběhly i věhlasné „kuřácké země“, jako je Itálie nebo Francie. V současnosti obsahuje legislativa všech evropských zemí více či méně přísné omezení kuřáků. Samozřejmě toto téma souvisí s ekonomikou – představitelé tabákového průmyslu se těžko smiřují se ztrátou zisku a státní pokladny nikdy nepohrdly tučnými daněmi, které výrobci cigaret odvádějí. Protiargument zní, že na léčbu chorob způsobených kouřením se vydá víc. Každopádně je zřejmé, že na rozdíl od středověku nebude za kouření trest smrti, ale bude se smět provozovat jen na omezených místech a bude čím dál dražší. –red–

ARCHITEKTURA A BYDLENÍ

Věhlasná funkcionalistická vila Tugendhat v Brně

Tradice a přínosy české architektury Celosvětově uznávané novodobé skvosty, které proslavily českou školu a tvůrce, pocházejí z dob rozkvětu funkcionalismu a kubismu.

24

Funkcionalismus se stal nejen živnou půdou pro vznik úchvatných, nápaditých a jak název napovídá funkčně pojatých staveb, ale také inspirací pro další generace včetně té současné. Aktuálně stojí za připomenutí rozsáhlá rekonstrukce brněnské funkcionalistické vily Tugendhat, která je součástí památek UNESCO, obdobně fascinujících vil je v Česku celá řada. Mimo to byl v tomto stylu postaven například také pražský Mánes nebo Veletržní palác. „Nebyly to ale jen jednotlivé stavby – za první republiky vznikaly funkcionalisticky pojaté celé městské čtvrti, které jsou nebo spíše by měly být vzorem pro současnou urbanistiku – mimo jiné kvůli výborným řešením dopravy, jejichž projekty pocházejí z doby, kdy doprava nebyla zdaleka tak ožehavým problémem, přesto i dnes vesměs ukázkově slouží,“ vyzdvihuje principy funkcionalismu Pavel Zykmund. Zhruba ve stejné době se rozvíjel rovněž kubismus a styl pro laiky méně známý rondokubismus často charakterizovaný jako „česká forma kubismu“. Od

Detail jedné z nejslavnějších kubistických staveb – dům U Černé Matky Boží v Praze

Pavla Zykmunda se nám nejprve v této souvislosti dostalo káravého napomenutí za neznalost. „I klasický kubismus v architektuře vychází z invence českých prvorepublikových umělců, kteří jako první aplikovali francouzskou malířskou a sochařskou inspiraci na podobu stavebních děl a do užitého umění.“

Málokdo z tuzemských i zahraničních návštěvníků Prahy si nechá ujít vrcholnou kubistickou ukázku, kterou je dům U Černé Matky Boží na Starém Městě.“ Kubistické stavby v té době vznikaly po celé republice. Nejvíce je český kubismus spojován s věhlasným velikánem tohoto směru Josefem Gočárem.

Výjimečně kontroverzní stavba pardubického krematoria ve stylu rondokubismu

Rondokubismus byl navazující směr. „V podstatě se lišil větší zdobností, proto se mu říká také národní dekorativismus nebo obloučkový kubismus, protože ostré křivky nahrazoval právě obloučkovými tvary,“ vysvětluje architekt. Jedním z předních představitelů rondokubismu byl Pavel Janák. Je autorem nejkontroverznějšího a nejdiskutovanějšího českého architektonického díla minulého století – krematoria v Pardubicích. Jak vidíte na fotografii, je to stavba bezesporu zajímavá. Ovšem ve spojení se svým účelem o to morbidnější. Právě tento rozpor se stal předmětem kritiky i sporů mezi stoupenci a odpůrci tohoto díla. Mimochodem právě tady natáčel režisér Juraj Herz slavný film Spalovač mrtvol.

Rondokubismus není každému po chuti Další svou podobou, účelem a historií zajímavou rondokubistickou stavbou navrženou Pavlem Janákem je kiosek v pražských Vrchlického sadech. Jedná se skutečně od samého počátku až dodneška o kiosek, tedy prodejnu tiskovin, cigaret a tabáku. Na přelomu 70. a 80. let mu hrozila likvidace, naštěstí ho „památkáři“ zachránili, byl dokonce prohlášen chráněnou kulturní památkou a zrekonstruován do původní podoby. Za zmínku stojí, že ve stylu rondokubismu vznikaly v některých městech také svérázné činžovní domy. O dalších zajímavostech a skvostech české architektury bychom samozřejmě mohli psát donekonečna. Nicméně nyní seberme odvahu se věnovat i tomu, co si příliš úcty nezaslouží: Nevkusu sa-

telitních městeček a podnikatelskému baroku, kterému donedávna holdovali a holdují mnozí z nás.

Nepříliš chvályhodné novodobé trendy Objevují se hlasy, které zdůrazňují nejen unikátnost českých historických staveb, ale i úspěchy nové generace našich architektů, kteří se prosazují v tuzemsku i na mezinárodní scéně. Stejně tak lze najít postesknutí, že česká tvorba má i v mezinárodním kontextu na víc. Je pravda, že má na co navazovat, ale také je pravda, že éra socialismu i v tomto oboru poněkud zpřetrhala jeho kořeny, pochroumala vkus. Leckteré nové trendy, zejména nechvalně pověstné „podnikatelské baroko“, a mnohdy, s prominutím, „zrůdná“ satelitní městečka rovněž nejsou žádnou chloubou. Rostislav Švácha před časem prezentoval svůj nesmlouvavý názor: „Dlouho jsem si myslel, že nemůže být nic horšího než panelová sídliště, ale nekontro-

lovatelně rostoucí satelity kolem větších měst jsou horší – už tím jak nehospodárně zacházejí s obrovskými pozemky, zamořují okraje měst i krásné krajiny. Bohužel to nikdo nereguluje.“ Pavel Zykmund potvrzuje toto stanovisko, podle jeho zkušeností je ale už naštěstí nevkus zmíněného „podnikatelského baroka“ na ústupu. Ale i samotný princip satelitních městeček se mu zjevně příčí. „Prostě spousta lidí, kteří si koupí takový pozemek, má radost z toho, že utečou z velkoměsta, budou mít svůj vlastní dům v přírodě, nerušené soukromí… Neuvědomí si, že nebudou mít dva tři přátelské sousedy, ale že kolem nich bude bujet rozsáhlá výstavba, vyroste jakési městečko, ale bez přirozených vazeb, služeb, s nedostatečnou dopravou.“

Ocenění od odborníků Ale abychom nebyli jen kritičtí a skeptičtí. V poslední době se českým architektům povedly i mimořádně vydařené projekty. Rostislav Švácha nejvíc oceňuje zejména přestavbu Galerie Benedikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla a tunelu v Jelením příkopu Pražského hradu z ateliéru Josefa Pleskota. Pavel Zykmund s tímto hodnocením souhlasí. „Samozřejmě bychom mohli jmenovat řadu dalších krásných staveb, ať už nových nebo rekonstruovaných, ale z historického hlediska jsou tyhle určitě na vrcholu, který stojí za vidění,“ míní. V příští části tohoto seriálu se dostaneme k přelomu od „čisté“ architektury k interiérům. Budeme se zabývat například trendem používání přírodních materiálů – jak už v rámci výstavby budov, tak v zařizování domácností, zamyslíme se nad různými přístupy k samotnému interiérovému členění domů i bytů. –red–

Ukázka nepříliš vkusného novodobého trendu – jedno ze satelitních městeček

KULTURA

kultura

26

Michala Komrsková

AIDA

JOHN MAYALL

ORBITAL

Hudební divadlo Karlín

Divadlo Archa

Velký sál Lucerny

program na www.hdk.cz/program/

13. listopadu 2012

12. listopadu 2012

Těžko bychom našli kytaristu, který byl důležitější pro celé dějiny britského blues. Devětasedmdesátiletý hudebník, skladatel, zpěvák, producent a hráč na klávesy i foukací harmoniku je navzdory až těžko uvěřitelnému věku v nevídané formě. Spolupracovník B. B. Kinga, Erica Claptona, Rolling Stones, Fleetwood Mac a mnoha dalších se 13. listopadu zastaví v rámci svého evropského turné i v pražském Divadle Archa. Kromě dnes už legendárních hitů z více než padesátky vydaných alb tu zazní i písně z jeho zatím posledního alba Tough. Držitel Řádu britského impéria z roku 2005 se do České republiky vrací po loňském vyprodaném koncertě. Vstupenky najdete na www.ticket.pro. cz za 770 Kč.

Po neuskutečněném letním představení na Rock for People zrušeném kvůli vichřici se Orbital vracejí do České republiky, aby odehráli svou aktuální show. Bratři Paul a Phil Harnollovi, kteří jsou už bezmála dvacet let legendami taneční scény, nejsou kapelou v pravém slova smyslu: jejich desky si sice můžete pouštět doma nebo v autě, tu pravou šťávu ovšem mají až jejich živá vystoupení. Ačkoli se na pódiu pohybují dva nenápadní chlapíci obklopení spoustou techniky, už druhou generaci posluchačů dostávají do varu během svých parties, s nimiž už několikrát objeli celý svět. První hit, Chime, nahráli v roce 1989 na otcův kazeťák, o pár měsíců později jej ovšem vydali u renomované londýnské společnosti FFRR Records a o další dva roky později se dostali do britské Top 40. Od té doby jsou Orbital synonymem tanečních hitů. Pokud se vám taky stýská po sladkých melodiích a chce se vám dvě hodiny v kuse tančit, zastavte se 12. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny. Vstupenky prodává www.ticketpro.cz za 820 Kč.

Vypadá to, že muzikálovou událostí sezóny je Aida. Pop verze slavné Verdiho opery z roku 1871 autora Tima Riceho a Eltona Johna v režii Gabriela Barreho nastudoval silný tým karlínského divadla. Lucie Bílá coby Amneris, Dasha jako Aida, Jiří Korn, Václav Bárta nebo Marián Vojtko v mužských rolích rozehrávají silný příběh vztahového trojúhelníku, zrady, lásky a mocenských bojů. Co k jejich podání dodat: Bílá tradičně zpívá jako o život, Dasha je zcela oprávněně hvězdou domácí muzikálové scény, Korn je standardně precizní a dvojice Bárta a Vojtka zpívá s nakažlivou vášní. Muzikál měl premiéru v Palace Theatre na Brodwayi v březnu 2000 a hrál se nepřetržitě čtyři a půl roku. Získal čtyři Tony Awards, Touring Broadway Awards i nejdůležitější z cen, Grammy. Další nastudování proběhla ve více než dvaceti zemích světa a od doby, co je jeho česká verze na divadelních prknech v Karlíně, je nejčastěji vyprodaná. Aktuálně jsou volné termíny na druhou polovinu listopadu, přičemž poslední představení je 23. listopadu, pokračovat se bude až v únoru 2013. Pokud chcete Aidu stihnout ještě letos, rezervujte si vstupenky za ceny od 230 korun na www.hdk.cz.

GISELLE Národní divadlo v Brně 29. listopadu 2012 Dojemný příběh o dívkách, které na zlomené srdce zemřely před svatbou a nyní nemohou nalézt klid, měl premiéru v roce 1841 v Paříži. Romantický balet je dílem Théophila Gautiera, teoretika romantického divadla, poetická hudba s patřičně francouzským šarmem pochází z pera A. CH. Adama, významného autora 19. století. Nové nastudování pro scénu Mahenova divadla připravil podle původního libreta Julese Henryho Vernoye a taneční koncepce trojice Coralli–Perrot–Petipa baletní choreograf Robert Strajner, podepsaný mimo jiné pod úspěšnou brněnskou inscenací Čajkovského Labutího jezera. Hlavní roli Giselle tančí sólistka Národního divadla Eriko Wakizono, absolventka taneční školy v japonské Fukuotě a Baletní akademie v Sankt Petěrburgu, vévodu Alberta držitel Thálie Jan Fousek a královnu víl další brněnská držitelka Thálie, sólistka baletu Národního divadla Ivona Jeličová.

TĚLO JAKO PROTEST Albertina, Vídeň do 2. prosince 2012 Bez diskuse jedna z nejlepších výstavních síní v Evropě aktuálně zve na výstavu fotografií Tělo jako prostest. Lidské tělo, které sloužilo jako motiv coby projev vizuálního bouření proti společenským normám, tu zobrazují snímky z výjimečné skupiny děl Johna Coplanse pocházející ze sbírek Albertiny. Fotograf se v nadživotních a chronologicky uspořádaných snímcích zabývá zobrazením vlastního těla, které pomocí mnohdy nejasných výřezů zcela zbavil jakéhokoli osobního kontextu. Výstava fotografií rozhodně není něčím, co by se dalo mimochodem projít po sachru a kávě, bude vyžadovat váš čas a maximální soustředění. Přesto by vám neměla ujít.

MĚSTEM POSEDLÍ Městská knihovna v Praze do 13. ledna 2013 První mezinárodní výstava graffiti a street artu konečně představuje ilegální umění na důstojné půdě. Umělci z Čech, Evropy i USA, jejichž tvorba ve veřejném prostoru je nejčastěji trestná a hraničí s poškozováním cizí věci, dostali k dispozici galerijní prostory a během týdne je svým specifickým rukopisem proměnili v optimisticky uvolněný prostor. Graffiti je stabilní součástí galerijních sbírek po celém světě a pyšní se téměř padesátiletou historií. Kromě nezpochybnitelné revolty může být i svébytným výtvarným projevem, a to i přes to, že paralelním prvkem uměleckého vyjádření je pomíjivost díla. Co může být dobrého na graffiti, pokud se nezaměňuje s pouhým sprejováním podpisů na fasádu, tu dokazují v komunitě respektovaná jména, jako je Pasta Oner, Bior, Brad Downey, Point nebo Tron. Zahoďte předsudky, tohle rozhodně stojí za zhlédnutí.

autorka je spolupracovnice redakce a redaktorka MF DNES

Hudební divadlo Karlín, Divadlo Archa, DSMACKU.com, GHMP, Národní divadlo Brno

Trocha inspirace z pestré kulturní nabídky na období kolem Vánoc

27

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Tečku za plány nacistů na likvidaci českého národa udělal květen 1945 (ulice Plzně)...

Češi musí opustit střední Evropu… Jindřich Marek Při nedávném 70. výročí útoku čs. parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl tento kat elit českého národa a architekt holocaustu nejednou zmiňován i v souvislosti s jeho projevem v Černínském paláci 2. října 1941, ve kterém zcela jasně formuloval nacistický plán na likvidaci českého národa. Je třeba zdůraznit, že tyto plány na tzv. konečné řešení české otázky (Endlösung der tschechischen Frage) mají ještě starší rodokmen a že během nacistické okupace českých zemí v letech 1939–1945 vedle přímého okupačního teroru došlo k pokusům o jejich postupné naplnění…

28

V roce 1920 potom vyšla v Lipsku ve Weicherově nakladatelství kniha „Die tschechoslowakische Frage“, u které byl uváděn jako autor jakýsi Arthur Weitbiick. Jeho dílko pojednávalo o možnostech vystěhování Čechů z Čech na území západně od Rýna a Čechů z Moravy do východního Pruska.

První úvahy o vyhnání Čechů

Zámek v Košátkách – i tady se nenápadně plánovalo vymazání Čechů z mapy střední Evropy...

První začal s myšlenkou o možném vyhnání Čechů z jejich domovů krátce po vzniku samostatného Československa koketovat známý sudetoněmecký nacionalistický politik Rudolf Lodgmann von Auen (v letech 1948–1959 mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu!).

To Adolf Hitler v létě roku 1932 v Mnichově byl již mnohem radikálnější a tvrdší, když přednášel svůj pohled na budoucí osud demokratického Československa: „Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homo-

genní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“ Z těchto duchovních kořenů potom v roce 1941 vycházel i Reinhard Heydrich. Nelze však opominout, že nacisté se pokoušeli realizovat germanizaci českého prostoru již od prvních dnů okupace Čech a Moravy v březnu 1939.

Ementálový plán K. H. Franka V tomto duchu vznikl již v roce 1939 návrh „Český problém“, který vypracoval zmocněnec říšské branné moci u říšského protektora generál Erich von Friderici. Tento plán počítal s vystěhováním českých vlastníků kapitálu, inteligence a Židů a dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství. Dne 7. října 1939 vydal Adolf Hitler výnos, podle kterého měl Heinrich Himmler jako říšský vůdce SS „vytvářet nové německé osídlovací oblasti pomocí přesídlování, zejména usazováním říšských Němců a občanů německé národnosti“. Himmler byl

I na Vyškovsku se stalo záminkou k vysídlení českého obyvatelstva rozšíření vojenského cvičiště...

zmocněn, aby potřebnou půdu pro nové osídlence získával na základě platného čs. zákona o opatřování půdy pro potřebu branné moci, který byl vydán již v roce 1935. V prosinci 1939 byly zpracovány první návrhy na německou kolonizaci v Čechách a na Moravě, přičemž docházelo k jejich postupnému zpřesňování. Na tyto plány navazoval další, který vznikl v létě 1940 ve štábu sudetského gauleitera Konrada Henleina. Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup. Základní program germanizace českých zemí však nakonec představovalo memorandum jiného sudeťáckého „čechožrouta“ K. H. Franka z 28. srpna 1940 schválené Himmlerem a Heydrichem. Tyto plány schválil 5. října 1940 i sám Adolf Hitler jako základní směrnice pro okupační politiku v Protektorátu Čechy a Morava. České země měly být plánovitě osídleny německým obyvatelstvem tak, aby

souvislé české osídlení bylo narušováno a vzájemně oddělováno. Měl tak vzniknout jakýsi „protektorátní ementál“, který by pomohl urychlit germanizaci tohoto prostoru. Původní záměr předpokládal vytvoření asi pěti uzavřených německých osídlení na čáře mezi Mladou Boleslaví a Prahou. Byly navrženy dvě alternativy – národnostní most ze „sudetské župy“ do Prahy přes Turnov, Mnichovo Hradiště, Mladou Boleslav, Lysou n. L. a Brandýs n. L.; druhá alternativa počítala s nejkratší cestou na trase Mělník–Praha. Plány na vysídlení českého obyvatelstva se začaly realizovat již v roce 1940, kdy bylo na poradě německých zemských radů stanoveno vytvoření tzv. německého zemského mostu, při kterém mělo být poněmčeno území od Litoměřic ku Praze. Dále bylo schváleno vytvoření německého koridoru, který povede přes Prahu, Brno a Olomouc až k Ostravě. Na jižní Moravě měly být osídleny oblasti jižně od Brna, které měly být propojeny s rakouskými župami. Český národ měl být postupně rozdělován do malých izolovaných celků a asimilován německým živlem. V létě 1943 byl potom K. H. Frank jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu. A tak mohl bez ohledu na vývoj na frontě dál pokračovat v germanizaci, kolonizaci a vysídlování českého obyvatelstva. V protektorátu zřídil SS-Ansiedlungsstab (osídlovací štáb), který měl na starosti veškerou zdejší kolonizační politiku. Ještě v posledních měsících války bylo usídleno v oblasti severovýchodně od Prahy kolem 1300 německých kolonistů, přičemž původní majitelé konfiskovaných usedlostí se stali levnou pracovní silou.

Drahanská vysočina i Košátky Protektorátní Morava byla ještě slabším článkem při obraně českých zájmů. Na jedné straně je oslabovali Frankem

Vyhnaní Češi na Vyškovsku nedobrovolně opouštějí své domovy

licoměrně hýčkaní kolaboranti z tzv. Národopisné Moravy, kteří se snažili vyčlenit z ohroženého národního celku, na straně druhé již v minulosti vzniklé hluboké germanizační zářezy do moravského území. Proto již v roce 1940 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath také výnos o vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Využil k tomu již od roku 1935

První plánované prostory germanizace protektorátu, který měl záhy vypadat jako ementálský sýr

existující vojenský výcvikový prostor v Dědicích u Vyškova, který se měl stát jádrem i záminkou bobtnání dalšího německého jazykového ostrova. Skutečným účelem zvětšení vojenského prostoru byl totiž záměr vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku přes německý ostrůvek u Vyškova s německými obcemi na Brněnsku. Morava měla být rozdělena na dvě části,

29

Po Drahanské vysočině přišlo na řadu Benešovsko...

➤

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Fanatismus jim vydržel až do konce – vyhořelé domy po bojích na pražské Pankráci, kde řádily jednotky SS z benešovského SS–Truppenübungsplatzu

čímž se vytvářely předpoklady pro další postupné ovládnutí českých zemí a „úplnou germanizaci prostoru a lidí“. Vysídlování obcí bylo od roku 1941 rozděleno do pěti etap a týkalo se 18 000 obyvatel z vyškovského, prostějovského a blanenského okresu.

Sousoší Břetislava a Milana Bendových na Sukově náměstí v Sedlčanech na paměť násilného vyklizení českých obcí Sedlčanska v době protektorátu

30

Existovaly i menší, ale stejně nebezpečné projekty, jako byla na Mladoboleslavsku „akce Košátky“, kdy zdejší zámek byl za okupace střediskem SA, odkud bylo organizováno usazování tzv. besarabských Němců (vyměněných Stalinem v roce 1940 z jím právě okupovaného Moldavska) v zabraných hospodářstvích v okolí Vysoké Libně, Radouně a Mělnického Vtelna. V důsledku nesnází válečného hospodářství bylo však po roce 1941 od těchto plánů postupně upuštěno a plán uzavřeného osídlování byl nahrazen plánem „rozptýleného osídlování“ – do každé české vesnice usídlit několik německých rodin. Besarabští Němci se navíc nakonec většinou přesunuli do pol-

ku jednotek SS velel nelítostný nacistický fanatik Alfred Karrasch, který měl například ještě v dubnu 1945 na svědomí vraždy sestřelených amerických letců. Přesto zemřel, přes četné poválečné žádosti československé vlády o vydání, nepotrestán jako bohabojný důchodce v srpnu 1968 v bavorském Riederau. Z tohoto cvičiště také vyrazily v květnu 1945 dvě velké bojové skupiny SS směrem na Prahu s cílem potlačit protinacistické povstání v české metropoli. Na cestě zběsilí esesáci vraždili v Psárech, na Pankráci, Zbraslavi, Lahovicích a na mnoha dalších místech. To však byla již jen krvavá tečka za neúspěšnými nacistickými plány na vyhubení či (v lepším případě) germanizaci českého národa…

SS–Truppenübungsplatz Beneschau

P. S. Dne 10. října 2012 navštívil v doprovodu svého českého protějšku Václava Klause německý spolkový prezident Joachim Gauck jako první německý prezident Lidice. Při své návštěvě České republiky tento charismatický státník mimo jiné prohlásil, že jde o přímou odpovědnost Němců za nacistické zločiny. Druhý den část českých novinářů propukla lehké hysterii kvůli tomu, že si český prezident okamžitě nezačal sypat popel na hlavu za poválečný odsun Němců z českých zemí, který byl reakcí na nacistickou okupaci. Výměna příčin za následky však připomíná nejen okřídlené rčení o míchání jablek s hruškami, ale je i bohužel základní pracovní metodou mnoha našich novinářů v jakémkoliv oboru… autor je historik a publicista

Zbývá se ještě podívat na největší realizovaný německý kolonizační projekt na protektorátním území. Od roku 1942 totiž probíhala dosud největší vysídlovací akce na území Čech, při které bylo v několika etapách vysídleno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska! První vysídlení bylo nařízeno 14. března 1942 vyhláškou Okresního úřadu v Benešově č. j. 325/Pres., která se odvolávala na článek 3 Zákona o právu vyvlastňovat pozemky při zřizování vojenských objektů a cvičišť ze dne 14. července 1927, což byl původní československý zákon přejatý do právního řádu protektorátu. Zároveň byla zřízena přesídlovací kancelář v Benešově, která pak řídila další vysídlování v zájmu vzniku SS–Truppenübungsplatz Beneschau. Tomuto obrovskému výcvikovému středis-

K. H. Frank v americkém zajetí v Rokycanech již patrně tušil, že jej za snahy o genocidu Čechů čeká tvrdý trest

ské Lodže a v kraji zůstalo jen 28 německých rodin. Kolonizace tohoto typu narážela však na značné potíže, protože etničtí Němci z východu byli méně kvalitní hospodáři a žili téměř v naprosté izolaci od českého okolí. Jim přidělená půda však činila v průměru 10 % plochy v 298 obcích. Dalším způsobem přípravy kolonizace bylo zřizování vojenských cvičišť, letišť, u nichž se předpokládalo, že budou wehrmachtem po krátké době opuštěna a do uvolněných oblastí se nastěhují kolonisté. A konečně posledním způsobem násilného uchvácení půdy byla tzv. vnucená správa.

Mladí konzervativci s kampaní proti komunistům nepřestanou Česká republika má za sebou další volební maraton. Na rozdíl od toho předešlého, který dal naši zemi před lety šanci na středopravou vládu, však skončil jasným vítězstvím levice. Naše kraje tak čekají v následujících letech oranžovo-rudé koalice. Socialistické elity mohou plynule navázat na dosavadní politiku zadlužování. Mladí konzervativci byli po celou dobu předvolební kampaně již tradičně oporou ODS. O tom, jak konkrétně se mladí zapojili v některých regionech a jaká byla jejich antikampaň proti ČSSD i KSČM, jsme si krátce popovídali s předsedou Mladých konzervativců Jiřím Fremrem. V čem konkrétně spočívala pomoc Mladých konzervativců ve volební kampani ODS? Naše spolupráce s ODS v podstatě probíhá celoročně. V rámci vysokoškolského projektu, který připravujeme ve spolupráci s Hlavní kanceláří ODS, průběžně realizujeme přednášky a diskuse s lídry a představiteli občanských demokratů. Již během prázdnin pravidelně jezdíme na různé festivaly a jiné hudební akce, na kterých hovoříme s mladými o politice. V průběhu volební horečky spočívalo těžiště naší aktivity především v kontaktní kampani. Mladí konzervativci se účastnili většiny předvolebních akcí, kde pomáhali kandidátům rozdávat předvolební materiály ODS. Navštěvovali drakiády, dětské dny, potkávali se s členskou základnou. Regionální kluby připravovaly různá neformální setkání, ale i jiné besedy na aktuální politická témata. Namátkou jmenuji např. seminář brněnských konzervativců s lídrem kandidátky Jiřím Crhou nebo plzeňskou konferenci o církevních restitucích. Měli Mladí konzervativci i nějaké vlastní volební projekty? Jako již obvykle před každými volbami jsme spustili volební web „Jak volit“, který zodpovídal některé otázky o blížících

se volbách v České republice a který od svého vzniku vidělo již 50 tisíc uživatelů. Dalším tradičním volebním projektem Mladých konzervativců byly internetové stránky „Voličský průkaz“, který voličům vysvětloval, jak volit mimo své trvalé bydliště. No a nakonec jsme letos v rámci antikampaně proti socialistům připravili unikátní předvolební projekt „STOP ČSSD“. Ten aktuálně poukazoval na skandály sociálních demokratů v krajích, které se v mnoha případech vážností nelišily od kauzy dnes ve vazbě trestně stíhaného Davida Ratha. Příznivé ohlasy jsme u návštěvníků různých akcí měli i na naše modré gumové náramky s nápisem „Mladí konzervativci volí ODS“. Co bylo kromě antiwebu proti ČSSD ještě obsahem vámi zmiňované antikampaně? Při kampani jsme kritizovali oranžové vlády, uváděli červená čísla rozpočtů a rostoucí nezaměstnanosti, ale i zpackané dotační projekty či sporné zakázky. Pozornost jsme upřeli na „výkladní skříň“ socialistického vedení krajů, a tím bylo rozkrytí nezákonných machinací ve Středočeském kraji. Naši členové na akcích proto rozdávali placky s textem „Kudy chodil, tudy kRath“ a „Stop ČSSD“. Značnou oblibu si získaly také samolepky na auta „Nejedu v tom s ČSSD“. Nezapomněli jsme ale ani na KSČM, které poslední dobou nebezpečně narůstají preference. Na populární síť YouTube jsme umístili dvě videa, která všem znovu připomínala, jakých zločinů se nejen u nás komunisté dopustili. Spot „Nevolte komunisty“ odkazoval přímo na zločiny komunismu, video „Najdi 10 rozdílů mezi komunismem a nacismem“ pak upozorňoval na velkou podobnost zrůdností obou režimů. Když se ale podívám na výsledky voleb, myslím, že s kampaní proti komunistům jen tak nepřestaneme.

www.konzervativci.cz 31

INZERCE

INZERCE

Rozhovor s předsedou Mladých konzervativců Jiřím Fremrem