2012

1

VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR

ZPRAVODAJ Č. 3/2012 SLOVO PŘEDSEDY Vážené kolegyně a kolegové, členové VSR, chci využít Zpravodaje, abych vám připomněl některá usnesení, která se nedaří důsledně plnit, a pak vyvolávají zbytečné nedorozumění při vzájemném jednání. Uvědomil jsem si to při jednání předsednictva, že je čas připomenout jak funkcionářům, tak členům VSR termíny a plnění různých usnesení. Členům proto, aby mohli své funkcionáře také kontrolovat, aby ty výmluvy na předsednictvo a ÚR byly co nejmenší. A teď ke konkrétním bodům: Návrhy na udělení rezortních vyznamenání musí být na tiskopise MO a podané v lednu na květnový termín udělení, v květnu na říjnový termín udělení. V návrhu musí být podrobně uvedena zásluhovost ve prospěch armády nebo společnosti, ne jenom činnost ve VSR. Návrhy na vyznamenání VSR se podává v březnu na květnový a v květnu na říjnový termín. Bohužel vám sděluji, že se jedná o zbytek medailí, a to do deseti kusů. Jestliže někdo vyznamenání v termínu nedostane, je třeba napsat nový návrh, neexistuje pořadník. Vyznamenání je i čestné uznání VSR. Termín na podání žádosti o finanční příspěvek na ozdravné opatření je do konce září, žádost musí obsahovat kopii smlouvy a doklad o zaplacení. Posílá se hospodáři. Má-li Krajská rada k dispozici peníze od Krajského úřadu na ozdravný pobyt, je třeba tuto žádost uplatnit především u Krajské rady VSR. Zároveň vás chci upozornit, že využívání finančních prostředků ve VSR se musí řídit „Směrnicemi pro hospodaření VSR“ z roku 2007 a dále Směrnici pro dary a dotace a pravidly pro poskytování a vyúčtování finančních prostředků z roku 2012. Bohužel finanční zákony a předpisy musíme dodržovat všichni. Na závěr vám sděluji, že mezi členy se šíří různé informace a fámy, které jsou nepravdivé, nebo úplně vymýšlené a lživé. Prosím vás, než je budete šířit dále, ověřte si je u některého člena předsednictva VSR, a to buď telefonem, nebo mailem. Já osobně každému odpovím. Předejdeme tím různým dohadům a nesrovnalostem. Vnitřní rozpory v naší organizaci jsou tím posledním, co potřebujeme. Na závěr všem přeji zdraví, a vydržte, všechno chce svůj čas. Předseda ÚR VSR plk. Jan Lampa

2

Vážené kolegyně a kolegové, členové VSR, Po třinácté konferenci našeho sdružení jsem na doporučení předsednictva požádal pana prezidenta a ministra obrany o přijetí předsednictva VSR. Dne 5. 6. 2012 v 14.00 hodin přijal pan prezident za přítomnosti vedoucího vojenské kanceláře plk. Jakoubka předsednictvo VSR. Vzhledem k okolnostem se setkání zúčastnili plk. Lampa, plk. RNDr.Tomečka a pplk. Olmr. Pan prezident nás přijal ve své pracovně, která mne překvapila skromným zařízením. Po představení členů předsednictva se při troše nervozity a trémy z naší strany jsme panu prezidentovi osvětlili historii VSR, hovořili jsme o činnosti VSR a o problémech našeho sdružení s možnosti dosáhnout nějakého odškodnění. Zároveň jsme se zmínili o poklesu péče o rehabilitované ze strany Ministerstva obrany zejména za ministrování paní Parkánové. Po informaci o možném soudním sporu o odškodnění nebyl pan prezident příliš nadšen. Řekl, že se u nás kdekdo hned soudí. Plk. Tomečka proto podrobně vysvětlil naše úsilí o odškodnění zákonnou cestou přes parlament ČR. Pan prezident si během setkání dělal k různým vysvětlením poznámky a přístupem parlamentu k možným návrhům zákonů o odškodnění byl překvapen. Nervozita a tréma z nás opadla po pár minutách. Pan prezident k nám byl ohleduplný a lidský vstřícný, vždyť sám po 1968 nemohl vědecký pracovat. Vcítil se do problému rehabilitovaných vojáků, což nemohu říci o mnoha politicích anebo poslancích tohoto státu. Že si pan prezident váží občanů, kteří v roce 1968 zaujali k okupaci záporné stanovisko, svědčí i délka našeho setkání, a to přes jednu hodinu. Na závěr jsme panu prezidentovi opět poděkovali za milé a vstřícné přijetí a předali jsme mu jako památku na Vojenské sdružení rehabilitovaných upravenou a pozlacenou Medaili cti VSR. Pan prezident nám předal podepsané fotografie z našeho setkání a každému knihu „Zápisky z cest“ s osobním věnováním. Na závěr musím přiznat jedno velké rozčarování. Na jedné straně nám pan prezident jako nejvyšší představitel České republiky věnoval přes hodinu svého času s hluboce citlivým přístupem při jednání, a na straně druhé si pro nás nenašel čas ministr obrany, jehož ministerstvo po roce 1968 nám nezákonným způsobem ukončovalo služební poměr v armádě. Tím nám a našim rodinám zničilo nejproduktivnější část života. Naše děti na to doplácejí dodnes, nebylo jim umožněno vzdělání a tím zhoršen vstup do života. Pane prezidente, dovolte, abych Vám poděkoval za Váš hluboce lidský přístup k nám rehabilitovaným vojákům při setkání s námi. Předseda Ústřední rady VSR plk. Jan Lampa

3

4

Vážení kolegové, významná osobnost – generál Jan INGR se narodil před 118 lety. Dovolil jsem si pro širší naši informovanost stáhnout z oficiálních stránek MO ČR tento příspěvek. Generál Jan INGR si zaslouží naši velkou pozornost a úctu. Plk. RNDr. Miloš Ondrák X-X-X-X-X-X-X-X-X-X-X-X-X--X Ministerstvo obrany » Informační servis » Zpravodajství Voják tří odbojů: chystá se vzpomínka na armádního generála Ingra 28. 8. 2012 • Před 118 lety, 2. září 1894, se narodil armádní generál Sergěj Jan Ingr. Při příležitosti tohoto výročí bude urna s jeho popelem uložena v generálově rodné obci Vlkoš u Kyjova. Významného pietního aktu se zúčastní i ministr obrany Alexandr Vondra. Jen málokteré osudy kopírují politický vývoj naší země ve 20. století tak věrně jako osudy vojáků. Pokud bychom mezi nimi měli vybrat osud jen jediný, který by reprezentoval vojáky nejen jako muže určené k boji, ale především jako spolunositele naší novodobé státnosti, nemohli bychom vybrat lepšího zástupce než Jana Sergěje Ingra (1894-1956). Armádní generál, politik a diplomat, ale také účastník všech tří odbojů a neochvějný bojovník za svobodu a demokracii.

5

Jan Ingr spatřil světlo světa 2. září 1894 v obci Vlkoš na Moravském Slovácku. Jeho otec byl rolník a zároveň starosta rodné obce. Vychodil obecnou školu a od roku 1905 studoval na českém reálném gymnáziu v Kyjově, kde také v roce 1913 maturoval. Otec chtěl, aby se stal zvěrolékařem, Jan se však rozhodl odsloužit si nejdříve povinnou vojenskou službu. Vojákem se stal 1. října 1913 a zůstal jím dalších bezmála 35 let svého života. Jako abiturient absolvoval nejdříve školu jednoročních dobrovolníků (tedy záložní důstojnickou školu) u pěšího pluku č. 49 v Brně. Po vypuknutí 1. světové války odjel mezi prvními se svojí jednotkou na ruskou frontu. Dne 15. září 1915 se nedaleko Rovna dostal do ruského zajetí. Následujících devět měsíců strávil v zajateckém táboře v tehdejším Carycinu (pozdějším Stalingradu a dnešním Volgogradu), kde se v březnu 1916 přihlásil do československých legií. Legie a První republika Vzhledem k obtížím, na něž v té době český zahraniční odboj v Rusku narážel, však nakonec 20. května 1916 nastoupil službu v srbské armádě, která se tehdy v ruském exilu formovala a české vojáky přijímala s otevřenou náručí. S ní se, již v důstojnické hodnosti, zúčastnil bojů na Balkáně proti Bulharům a Turkům. Za statečnost byl povýšen do hodnosti poručíka a v prosinci 1916 byl konečně převeden do československých jednotek. Během krátké doby prošel několika funkcemi, z nichž za zmínku stojí velení oddílu rozvědčíků u štábu 100. ruské střelecké divize. V té době také začal používat křestní jméno Sergěj. Dne 2. července 1917 se jako velitel roty u 2. čs. střeleckého pluku zúčastnil bitvy u Zborova. Na podzim 1917 se přihlásil k transportu do Francie. Tam působil až do konce srpna 1918 (především v různých funkcích při výstavbě tamních legionářských jednotek), kdy odjel k čs. jednotkám do Itálie. V bojích u Doss Alto velel rotě 33. čs. střeleckého pluku. Válku zakončil jako velitel praporu v hodnosti kapitána. Do nezávislého Československa přijel před Vánoci 1918. Také zde však musel do boje znovu – v lednu 1919 velel skupině v tzv. sedmidenní válce s Poláky o Těšínsko a pak zasáhl do bojů proti agresi maďarských komunistických jednotek na Slovensku. Československo-maďarskou válku ukončil jako náčelník štábu 21. pěší brigády v hodnosti majora. V té době se rozhodl zůstat v armádě nového státu a stal se vojákem z povolání. Od září 1919 byl frekventantem I. kursu pro důstojníky generálního štábu v Praze, z nějž byla později vytvořena Válečná škola. Absolutorium této školy předurčovalo důstojníky k zastávání nejvyšších a nejzodpovědnějších míst. Ingr školu absolvoval v roce 1923 a v následujících letech prošel celou řadou významných funkcí a zařazení: příslušník zpravodajského oddělení hlavního štábu, přednosta oddělení a podnáčelník štábu Zemského vojenského velitelství v Praze, přednosta skupiny a 3. oddělení hlavního štábu, velitel Hraničářského praporu 5 a velitel Pěšího pluku 38 v Berouně. Od listopadu 1931 do května 1932 absolvoval „generálský kurz“, po jehož ukončení se stal velitelem 16. pěší brigády. V této funkci jej také zastihlo 1. července 1934 jmenování brigádním generálem. Od poloviny prosince 1935 velel 8. divizi a k 1. říjnu 1936 se stal zástupcem velitele III. (armádního) sboru. Za okupace V době zářijové mobilizace převzal, již v hodnosti divizního generála, velení sboru. Patřil k rozhodným kritikům přijetí mnichovské kapitulace a v tragických dnech na přelomu září a října 1938 podnikl řadu konkrétních kroků k jejímu odvrácení. Po okupaci v březnu 1939 patřil k jedněm ze zakladatelů vojenské odbojové organizace

6

„Obrana národa“ a stal se zástupcem jejího velitele armádního generála Josefa Bílého. Na příkaz Edvarda Beneše však již v červnu 1939 odešel za hranice. Od 2. srpna 1939 pak v Paříži vedl nově vzniklou Československou vojenskou kancelář, z níž se po vypuknutí války a po uznání Československého národního výboru v Paříži stal zárodek jeho vojenské správy. Z funkce jejího náčelníka měl zásadní podíl na obnově a vybudování československé branné moci na půdě Francie a po její porážce i o evakuaci zachráněných vojáků do Velké Británie. Logicky se pak 21. července 1940 stal ministrem národní obrany exilové vlády v Londýně a zůstal jím až do 19. září 1944. Měl klíčový podíl na tom, že se Československo stalo po vojenské stránce plnohodnotným členem protihitlerovské koalice a prestiž jeho vojáků (byť několikatisícovou čs. zahraniční armádu není samozřejmě možné srovnávat s milionovými mobilizovanými armádami spojeneckých velmocí) byla ve světě obnovena. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše, jehož autoritu bez výhrad respektoval. Během působení na této nejvyšší armádní funkci se však stal trnem v oku mnohým, kteří nesouhlasili s obnovou republiky jako plně nezávislého a především demokratického státu. Jeho nejmocnějším protivníkem se stali příslušníci a sympatizanti komunistické strany, kteří v něm již od léta 1940, kdy tvrdě zakročil proti revoltě levicových vojáků, odmítajících dále bojovat v „imperialistické válce“, viděli nepřítele. Poválečné roky Již 17. dubna 1945 byl na nátlak komunistických ministrů v Košické vládě (spolu s dalšími) zproštěn funkce hlavního velitele čs. branné moci, kterou vykonával po svém odchodu z funkce ministra exilové vlády. Do vlasti se vrátil počátkem června 1945. Byl nucen čelit urážkám, zesměšňování a ústrkům, které vyústily dokonce trestním oznámením pro podezření z napomáhání nepříteli! Přestože soud jej počátkem listopadu 1945 všech těchto nesmyslných nařčení zprostil, komunisté bránili tomu, aby mu v poválečné armádě bylo svěřeno místo odpovídající jeho hodnosti a zásluhám. Teprve v září 1947 byl povýšen na armádního generála a krátce na to jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem v Nizozemí. Bezprostředně po únorových událostech, 4. března 1948, na svůj úřad rezignoval a rozhodl se pro zapojení do třetího odboje. Odjel do Londýna a odtud dále do Washingtonu, kde se stal v únoru 1949 členem Rady svobodného Československa. Řídil zpravodajskou složku RSČ, ale pomáhal také v těžkých začátcích vojákům a důstojníkům československé armády, kteří odešli do exilu. Počátkem 50. let měl podíl na zřízení 4091. čs. strážní a pracovní roty americké armády, dislokované ve SRN, která se v případném válečném konfliktu měla stát zárodkem nové exilové armády. Zemřel náhle, uprostřed práce, během pobytu v Paříži, dne 17. června 1956. Text: Jiří Plachý Foto: snímky 2-12 sbírka VHÚ - Václav Málek, snímky 1, 13 VÚA – VHA Více informací o aktivitách Vojenského historického ústavu Praha naleznete na www.vhu.cz

7

Oficiální portrét ministra národní obrany čs. exilové vlády divizního generála Jana Sergěje Ingra -x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-xVZPOMÍNKA NA SRPEN 1968 Kapitola první – Jak to všechno začalo. „Tak rodinko balit, rozloučit se s Lipnem a hajdy na autobus, protože vlak na nás čekat nebude.“ To byl závěr krásné dovolené v romantickém zákoutí lipenské přehrady 18. srpna 1968. Loučili jsme se s přesvědčením, že za rok opět postavíme stany v té klidné zátoce pod Lesními Domky. Netušili jsme, že za rok už bude všechno úplně jinak. Neděle 19. srpna ráno – přichází spojka s rozkazem, připravit se na cvičení, které potrvá asi tak tři, čtyři dny. To není nic neobvyklého. Tak rychle zlikvidovat následky dovolené, prádlo načichlé kouřem z táboráků vyměnit za čisté a voňavé, z vlasů vyčesat poslední zbytky jehličí, oholit se, osprchovat a po zhlédnutí Televizních Novin, které nepřinášejí žádné radostné zprávy, zalehnout do bělostných peřin. Pondělí 20. srpna brzo ráno – hlásím veliteli pluku nástup služby po dovolené. A hned dostávám první rozkaz toho dne – připravit předběžnou přípravu osádek na přesun do prostoru cvičení, tj. do Mladé Boleslavi. Naše letka se zúčastní celá, tj. 9 vrtulníků MI-4. Letíme v sestavě pluku, trať, výška atd. To jsou rutinní nezajímavé záležitosti. Kolem 14.00 hod přistáváme na cílovém letišti. Rychle ubytovat ve velkém sále místní sokolovny a zpět na letiště udělat rekognoskaci prostoru zítřejšího cvičení, dohovor s cvičící pozemní jednotkou, spočítat kolik nákladu a kolik paliva můžeme vzhledem ke vzdálenosti přesunu naložit, a konečně rozbalit spacák a zalehnout. Je něco kolem jedenácté. Úterý 21. srpna 1968 asi 02.00 hodin - „soudruhu majore máte okamžitě přijít k veliteli pluku!“ Pomalu se schází rozespalý štáb pluku a ostatní velitelé letek, technici a velitelé technického zabezpečení pluku. „Soudruzi, právě

8

jsem obdržel z divize zprávu, že nás napadl Sovětský svaz“. Napadá mě, to je nový námět na to naše zítřejší cvičení. Ale vždyť to je přeci nesmysl. Sověti nás nemůžou napadnout. Vždyť pro to nemají žádný důvod. „Tak když mi chlapci nevěříte, tak se pojďte podívat“ říká velitel 12. Vrtulníkového pluku pplk. Václav Slapnička a vede nás před Sokolovnu. Nad našimi hlavami vypadávají z mraků neosvětlené letouny mířící ku Praze. Ze spánku už nebude nic. Postupně se probouzí celý pluk. Očekávají se další, přesnější zprávy, co se vlastně děje a hlavně co bude dál. Středa 22. srpna – zprávy přicházejí. Vlastně ne zprávy ale rozkazy od 10. Letecké armády: Znemožnit komukoliv použít k jakékoliv korespondenci radiové prostředky ve vrtulnících. Aby byla zajištěna maximální bezpečnost, vyjmout z palubních kulometů závěry a uskladnit je mimo vrtulníky. Pilotům je vstup do vrtulníků zakázán. Nikdo nesmí samostatně opouštět prostor pluku. Přicházejí i jiné zprávy. V Praze, Prostějově i v Olomouci se střílí a jiné to není ani v ostatních městech. Jak tuto dobu prožívají naše rodiny. Jsou v pořádku? Chceme se vrátit, ale veškeré lety jsou zakázány. Ani naši stíhači, kteří mají za úkol chránit náš stát, nesmějí do vzduchu! Čtvrtek 23. srpna dopoledne – nic nefunguje normálně! Poláci si přijeli pro vodu. Nedostali nic! Pro okupanty ani kapku! Z domova, z Olomouce vůbec žádné zprávy, z radia zprávy, které nás netěší a tak se scházíme před stojánkou a hodnotíme stávající situaci. Takhle nějak se asi cítili vojáci v roce 1939, když nás zabírali fašisti. Bráníme se uvěřit tomu, že se dostáváme do stejné situace. Když to bude nutné, budeme jednat jako ti, kteří bojovali proti okupantům. Jednou se do vrtulníků dostaneme a do Rakouska to není zase tak daleko. Shodli jsme se na tom všichni? Bohužel ne!! Toho dne byli ještě potichu všichni ti politruci a jejich nohsledi, ale pak nám ukázali, zač je toho loket! A jak fáma ukazuje, ještě stále se snaží, seč jim síly stačí, ztrpčovat nám život. Pátek 24. srpna – abychom nelenošili, jedeme do blízkého JZD na brigádu. Budeme sklízet makovice. Snad proto, aby ty naše vychladly. Středa 11. září 1968 – po dlouhém jednání bylo našemu pluku povoleno provést přelet z Mladé Boleslavi na mateřské letiště Olomouc. Kapitola druhá – jak to pokračovalo. Na našem letišti v Olomouci hlídkovali sověti. A hlídkovali tak usilovně, že když jsme šli s velitelem pluku na kontrolu našich vrtulníků, jeden vyděšený strážný, buď Tatar nebo Azerbajdžánec nebo kdo, protože neuměl ani mluvit rusky, si nás, jak náleží, vychutnal. Nejdřív podle předpisu zařval „stoj!“ a vzápětí jsme uslyšeli jak natahuje samopal. Dalšímu jeho povykování jsme samozřejmě nerozuměli, ale podle posunků a vytřeštěných očí jsme poznali, že musíme na zem. Uvědomili jsme si, že s neznalostí jazyka a pod namířeným samopalem v rukou vyděšeného strážného, je jakákoliv diskuze naprosto zbytečná a tak jsme šli k zemi a čekali, co bude dál. Strážný si stoupl na tři kroky před nás, mířil na nás samopalem a stále cosi drmolil. Konec naší poloze „nekrytě ležícího střelce“ udělal velitel stráže asi za padesát minut. Zkontroloval naše doklady, při čemž se divil, že nejsou psané azbukou. Pokud si myslíte, že se nám omluvil a nechal nás provést kontrolu našich strážných, jste na velkém omylu. Společně s tím příkladným strážným nás vyvedli až před bránu letiště. To byla jen malá epizoda v té velké tragedii. V té době byli sověti pány všude, kde se ukázali. Byli pány našeho letiště, byli pány našeho vzdušného prostoru a chtěli být pány i našeho myšlení a konání. Bylo dost lidí, kteří jim v tom pomáhali. Setkávali jsme se s nimi u útvaru, v domě, slyšeli jsme je v radiu a viděli v

9

televizi. V souladu s oficiální politikou strany a vlády získávali výhodné pozice k potlačování nepohodlných elementů, jež nesdílely jejich nadšení pro sovětskou „pomoc“. Nastávala doba temna. Nebyla první v našich národních dějinách. Jen o to byla horší, že se nás bezprostředně dotýkala. A tak, jako v minulých dobách, tak i v této, se do popředí dostali ti pravověrní – politruci, členové VKR a jejich přisluhovači. Ne nadarmo se neříká, že „poturčenec je horší Turka“! Přesvědčili jsme se o tom při různých kádrových i mimokádrových pohovorech, kdy jsme byli přesvědčováni, že zásah spřátelených armád Varšavské smlouvy byl pro nás životní nutností. Že jsme tím byli zachráněni před sklouznutím do pravicově – oportunistického světa. Ti, kteří mysleli vlastní hlavou, ať bezpartijní nebo členové komunistické strany, kteří jsme si nenasypali popel na hlavu, jsme se stali nepřáteli socialistického tábora a s jako takovými s námi bylo zacházeno. Všichni jsme to zažili, někdo v horší, jiný v mírnější formě. V jedné věci však musíme být jednotní: ti, kteří nás vyhazovali z práce, kteří likvidovali naše rodiny a dělali nám všemožná příkoří, jsou stále aktivními činiteli ve veřejném životě, svých pozic se nehodlají vzdát a je naší povinností je odhalit a zneškodnit. Kapitola třetí – jak to končilo. Leden 1971. Den jako každý jiný. A přece znamenal zásadní změnu nejen v mém životě. Rozkazem velitele pluku jsem byl určen jako řídící létání na příští letový den. S tím souviselo naplánování předběžné přípravy a sestavení letových tabulek Ty bylo třeba naplánovat pro tři možné varianty letového počasí – pro létání za normálních povětrnostních podmínek, za ztížených povětrnostních podmínek a v mracích. Protože bylo třeba brát do úvahy plno hledisek, pracoval jsem na daném úkolu celé dopoledne. Když jsem byl konečně hotov, přišel zástupce velitele zkontrolovat plán. Dlouho prohlížel jednotlivé tabulky a posléze mi oznámil jména pilotů, které budu muset vyškrtnout. Byla to téměř jedna třetina letky. Podle jmen jsem poznal, že se jedná o ty z nás, kteří neprošli prověrkou. Naivně jsem se zeptal, vlastně konstatoval, „a já nebudu řídit“. A tak skončilo to, co jsem miloval, pro co jsem žil, co nebylo pouhým zaměstnáním ale koníčkem, životní nutností. Doma čekala dcerka, která ten den měla slavit své patnácté narozeniny. Čekala marně na svoji slavnostní večeři. Já jsem zatím v kasárnách odevzdával zbraň, veškeré písemnosti potřebné k výkonu služby, mapový materiál, spojové tabulky atd. atd. Když jsem se kolem dvacáté třetí hodiny vracel konečně domů, připadal jsem si jako vymačkaný a odhozený citron. Doma mě přivítala rodina s otázkou v očích „tati co se stalo?“ A následně – neboj, jsme s tebou a přežijeme! Ano, přežili jsme, i když to někdy bylo velmi těžké. Dcerka, i když byla přijatá na gymnázium, po zásahu uličního výboru byla vyhozena ze studia. Na podřadnou práci jsem si zvykl a dočkal se roku 1989. Listopadové události mě zastihly jako osobního řidiče podnikového ředitele. Protože generální ředitelství bylo v Praze, kam jsme víc než často dojížděli k různým jednáním, měl jsem dostatek možností vidět na vlastní oči a procítit atmosféru která panovala v hlavním městě. Ale nejen v hlavním městě. Všude, kam jsme zavítali, panovalo zvláštní rozjaření, napětí, očekávání a radost z toho, že konečně skončí to, co nás tak dlouho svazovalo a nedovolovalo svobodně vydechnout. Zároveň jsem však pozoroval i to, s jakou obavou celou změnu pozorují ti, kteří byli bytostně více svázáni s „rodnou komunistickou stranou“. Z jejich jednání byl cítit strach z toho, jak se k nim zachová nová vedoucí síla národa. Bohužel, podle mého pohledu, byla až

10

příliš tolerantní a plná lidskosti. Snad to bylo zapříčiněno tím, že jsme sami dost vytrpěli, že jsme nechtěli rozdmýchat bojovou náladu, že jsme chtěli ukázat světu, že i revoluční změna se dá dělat v rukavičkách. Byla to zřejmě chyba. A jak současná situace ukazuje, potýkáme se s jejími následky dodnes. Jak jinak si je možné vysvětlit neochotu všech těch funkcionářů, počínaje náměstky ministra obrany, přes samotné ministry obrany, přes poslance a senátory a dokonce i přes předsedy vlády, uznat naše oprávněné požadavky a postavit naše členy do takové pozice, abychom nebyli stále považováni za nějaký nepříjemný přívěšek naší armády a společnosti. Jsem optimista, ale v tomto případě se můj optimizmus již delší dobu pomalu, ale jistě, vytrácí do ztracena Karel Štěpánek, Olomouc UCTILI JSME PAMÁTKU PARAŠUTISTŮ Členové ÚzO VSR Třebíč uctili v květnových dnech památku československých parašutistů na okrese Třebíč. V pátek 4. května se členové účastnili vzpomínkového aktu v blízkosti obce Kramolín. V lese u památníku - v místech, kde seskočil paradesantní výsadek „SPELTER“, vedený štábním kapitánem Břetislavem Chrastinou a dalšími členy – rotným Jaroslavem Kotáskem, rotným Rudolfem Novotným a četařem Janem Vavrdou, položili kytici květin. Výsadek měl za úkol udržovat rádiové spojení s Londýnem a rozšíření odbojové činnosti v kraji. Seskok výsadku se uskutečnil v noci ze 4. na 5. května 1944. Dne 16. června se členové VSR účastnili vzpomínkového setkání u příležitosti 70. výročí úmrtí plk. Jana Kubiše u jeho rodného domku v Dolních Vilémovicích. Zde také položili kytice květin členové Územní rady Třebíč a Krajské rady VSR Vysočina. Jan Kubiš byl přímým účastníkem atentátu na Reinharda Heydricha. Zastřelil se dne 18. června 1942 v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Praze při obléhání úkrytu atentátníků jednotkami SS. Starostka Dolních Vilémovic vypsala veřejnou sbírku peněz na opravu Kubišova rodného domku a členové Územní organizace věnovali na tuto sbírku částku 6 tisíc Kč. Plk. Ing. Jan Hrubý, předseda KR VSR Vysočina

CHYTRÁ OBRANA V Chicagu skončil 25. summit NATO, kterého se zúčastnili představitelé téměř 60 států. NATO stojí na prahu velkých reforem. Dotkne se armád všech členských zemí Aliance, jež se budou muset podřídit potřebám organizace, a vlády budou muset koordinovat své vojenské rozpočty se sídlem vojenského paktu. Aliance bude usilovat o rozvoj svého technologického potenciálu, a to zejména v oblasti svých expedičních schopnosti. To bude sice v období klesajících výdajů na obranu poměrně složité, ale jako možnost k překonání těchto finančních problémů se nabízí iniciativa současného generálního tajemníka NATO Anders Fogh Rasmussena

11

"Smart Defense" – tedy co nejužší spolupráce mezi spojenci v oblasti vývoje a akvizice vojenských systémů. NATO je připraveno na přechod k jinému principu organizace vojenských sil. Program Smart defence, chytrá obrana, předpokládá, že země se budou muset vzdát vlastních plnohodnotných armád a fungovat podle principu „odvětvové“ specializace. V praxi by to mělo vypadat následovně: skupina zemí se plně vzdává, například, tankových jednotek, ale zato zajišťuje celou NATO leteckými sílami. Předpokládá se unifikace zbraní a založení společných centralizovaných cvičných středisek pro vojáky, společná cvičení, společný logistický systém a zásobování armád. Je to výhodné pro země s nízkými vojenskými výdaji. Specializace v dost úzkém sektoru předpokládá účelové vydání prostředků a nikoli globální stupňování vojenských potenciálů té či jiné země. Aliance díky přijetí a implementaci této iniciativy může i nadále disponovat jedinečnými a nenahraditelnými schopnostmi sloužícími k zajištění přepravy svých jednotek, vybudování jejich logistického zázemí a popřípadě i k provádění komplexního leteckého průzkumu. Tyto unikátní schopnosti by pak měla Aliance být připravena v případě potřeby poskytnout v rámci nejrůznějších humanitárních misí pod patronací OSN. Vybudovat tyto schopnosti a udržet je nebude v žádném případě levné a vyžádá si značné finanční prostředky. V tomto ohledu bude proto nutné využít co nejvíce možnosti spolupráce v oblasti sdílení vojenských prostředků, a to jak v rámci NATO, tak i prostřednictvím stále ambicióznější obranné iniciativy Evropské unie. To si vyžádá i zásadní přehodnocení některých konvenčních představ o fungování obranných sil. Kromě prohlubování spolupráce bude výhodné a do určité míry i nevyhnutelné, aby se armády zejména malých a středně velkých členských států, jako je Česká republika, dále specializovaly, především na vybrané segmenty vojenských technologií a v ostatních oblastech více spoléhaly na spojence. Severoatlantická aliance na svém summitu v Chicagu schválila mimo jiné vznik společného výcvikového vrtulníkového centra v České republice. Jde o jeden z projektů takzvané chytré obrany čili sdílení obranných kapacit mezi aliančními zeměmi. Česko projekt připravilo ve spolupráci s Chorvatskem. V ČR se pro výcvikové středisko bude využívat základna v Pardubicích, na níž se už nyní cvičí postupně afghánští a američtí piloti. Vedle toho by k dispozici mohly být i trenažéry v Ostravě. Aliance usiluje o reformu spolupráce s partnerskými státy. V současné době má Aliance více jak 50 partnerů v různých částech světa. Tito partneři často poskytují Alianci různou formu pomoci od logistické až po vojenskou. NATO, respektive jeho evropští členové, budou do budoucna muset prokázat větší schopnost a ochotu podílet se na řešení krizí ve svém nejbližším okolí a úzké vazby na klíčové státy regionu při tom mohou být významně nápomocny.

12

Skončila první etapa vytváření protiraketového systému v Evropě, který umožňuje likvidovat samostatně letící rakety. Jedná se vlastně o spojení prostředků zemí NATO do společného systému s americkými loďmi vybavenými systémy Aegis. První fáze systému protiraketové obrany, která by měla chránit Evropu před útoky z Blízkého východu, je funkční. Na summitu Severoatlantické aliance v Chicagu to uvedl její šéf Anders Fogh Rasmussen. V praxi to znamená, že systém dokáže již ochránit před útokem balistickou raketou. „Jde o první krok k dlouhodobému cíli," uvedl generální tajemník NATO. Systém už sestřelí balistickou raketu vypálenou například z Íránu. Aliance se v této fázi dohodla na velících a kontrolních procedurách pro obranu proti balistickým raketám. Součásti systému jsou nyní ve Španělsku, Turecku, Rumunsku a Polsku. NATO převzalo přímou kontrolu nad radarovou součástí systému umístěnou v Turecku. Americké lodě schopné podílet se na protiraketové obraně v Evropě jsou nyní schopné fungovat pod operačním velením NATO, pokud to bude potřeba. Experti aliance si za funkčností systému stojí, zatím dokáže propojit turecký radar s dalšími stanovišti v Polsku nebo na amerických lodích. Stoprocentně funkční by měl být systém v roce 2018 a Česko se na něm oproti někdejším plánům přímo podílet nebude. NATO také získá nový systém dohledu nad pohyby jednotek po zemi. Šéf agentury NATO pro provozování kontrolního systému (Allied Ground Surveillance) podepsal na okraj summitu dohodu, na jejímž základě může NATO mimo jiné pořídit pět amerických speciálních bezpilotních strojů. Ty mají být schopny létat až 32 hodin ve výšce 18 kilometrů. Budou umístěny v Sigonelle na Sicílii a začít nasazovat se mají od roku 2016, napsala agentura DPA. Záběry z nich údajně umožní sledovat i jednotlivé osoby. NATO nabízí díky svému charakteru unikátní politickou platformu pro vedení úzkého dialogu mezi Washingtonem a Evropou o bezpečnostních otázkách. Toto pojítko je nutné nadále udržet a rozvíjet. Evropa a Spojené státy jsou v mnoha ohledech stále nejbližšími spojenci a v rámci euroatlantického dialogu mají možnost navzájem koordinovat své postoje a dospívat k oboustranně přijatelnému a výhodnému konsenzu. NATO má schopnost propojit síly a řídit multinárodní projekty. To je jedna z jeho silných stránek. Koncept tzv. Chytré obrany (Smart Defence) znamená větší priorizaci, specializaci, spolupráci a především dlouhodobou strategii. Miloš Bílý Oslavy státního svátku Dne vítězství v Hranicích Dne 8. května 2012 se členové Rady vojenského sdružení rehabilitovaných v Hranicích zúčastnili pietní vzpomínkové oslavy Dne vítězství a ukončení 2. světové války v Evropě. VSR v Hranicích byla spoluorganizátorem vzpomínkové oslavy posádka Hranice a moderovala mluvčí 7. mechanizované brigády, paní rtm. Helena Suralová.

13

Oslavy státního svátku Dne vítězství se v Hranicích tradičně konají u pamětní desky ve smuteční obřadní síni Městského hřbitova v Hranicích. Na desce je uvedeno, že oběťmi 2. světové války se v Hranicích stalo 453 místních mužů, žen a dětí. Zatím jediným připomenutím jejich památky je Pamětní místnost odbojů, kterou vybudovala v Kasárnách gen. Zahálky hranická odbočka VSR. Místnost byla 8. 5. 2012 otevřena a zájemce o prohlídku provázel člen rady a hlavní autor stálé expozice plk. Karel Loučka. Číslo 453 nic nevypovídá o životě a osudech těch, kteří v nejkrvavější válečné tragedii v dějinách předčasně zemřeli. Největší počet z těchto obětí tvořili občané dřívějšího okresu Hranice, zavraždění na základě barbarských norimberských „zákonů“. Jen z Hranic jich bylo 216, z nichž bylo 197 židovského vyznání. Mnozí ze zbývajících ani netušili, že „rasově“ přísluší podle nacistů k Židům a nemají právo žít. Byly vyvražděny celé rodiny. Například z rodiny velkoobchodníka textilního zboží Mořice Baara (1874) bylo zavražděno kromě něho i dalších jeho 12 rodinných příslušníků. Osudy židovských obětí, mezi nimiž byli i hrdinové, kteří se zapojili do ozbrojeného odboje vůči okupantům, jsou dnes již poměrně dobře zdokumentovány. Složitější je to u ostatních zemřelých. O řadě z nich se dodnes nic neví. Jejich válečné peripetie nebyly do expozice v Pamětní místnosti z důvodů omezeného prostoru nebo nedostatku archivních zdrojů zahrnuty. Na odstranění tohoto dluhu se rozhodla Rada VSR v budoucnu pracovat. Na schůzi dne 7. 5. 2O12 se usnesla iniciovat při Pamětní místnosti historický kroužek, jehož cílem bude doplnit další věrohodné informace o protinacistickém odboji na Hranicku, jehož páteří byli především důstojníci a praporčíci Československé vojenské akademie a vlastenci sdružení v místních organizacích Sokola, Orla, Skautu a Dělnické tělovýchovné jednoty. Kroužek by měl zahájit činnost po prázdninách a o jeho akcích bude VSR pravidelně na serveru 7. mb informovat. Plk. v. v. Václav Bednář

Srdce na dlani versus chamtivost Když jsem si přečetl ve Speciálu Týdeníku Květy o stavu na tehdejší politické scéně od prvního polistopadového ministra práce a sociálních věcí pana Petra Millera, první polistopadové ministryně spravedlnosti paní JUDr. Dagmar Burešové a bývalé mluvčí studentského hnutí ke konci 80. let paní Moniky MacDonagh Pajerové, musel jsem se znovu zamyslet nad současným stavem naší politiky dnes. Nad chováním našich politiků a vysokých státních úředníků. Pan Miller již před několika lety říkal, že doba idealistů skončila. Já si to nemyslím. Ano, skončila pro některé politiky, zastupitele, ministry a úředníky, ale je ještě mnoho těch, kteří věří, že naše země může být spravována a existovat beze všech těch kmotrů, arogantních politiků, „nenajedených“ členů různých dozorčích a správních rad a přeplácených ředitelů a jejich náměstků státních a polostátních organizací.

14

Polistopadoví politikové šli do politiky většinou, jak říká pan Miller, se srdcem na dlani. Jako federální ministři brali 12.000,- Kč a nikdo si nestěžoval. Paní JUDr. Burešová vzpomíná, jak ji práce na ministerstvu těšila, i když jí bylo hodně. Odvolávali se zkompromitovaní soudci, reorganizovalo se soudnictví, reformovalo se vězeňství a připravovaly nové zákony. Paní JUDr. Burešová uvádí, že jí třeba na legislativním oddělení pomáhali takzvaní staří pánové, soudci ještě z první republiky. Nikdo z nich se nikdy nezeptal na odměnu a také nikdy žádnou nedostal. Se smíchem uvádí, že pracovali v podstatě za párek k obědu. Je nutné připomenout, že nikdo z celé federální vlády neměl problémy s korupcí. No - a jak to vypadá dnes? To už opravdu nejsou ideály, to je jen a jen o penězích. My abychom dnes naopak jen s údivem sledovali, za co pracují naši úředníci a to mnohdy na nižších postech. Uvedu jen jeden příklad a to z Českých drah, kde se v posledních dnech rozkrylo a zveřejnilo, jak byli (a možná ještě jsou) v letech 2008 a 2009 zajištěni vrcholoví manažeři a jejich možné příjmy včetně luxusních benefitů. Generálnímu řediteli Petru Žaludovi a jeho náměstkům náležela měsíční zaručená mzda až do výše 600 tisíc korun, mají nárok na roční bonus až 100% dvanáctinásobku svého platu na základě rozhodnutí představenstva, což může dělat až 7,2 milionů korun ročně, - v případě odvolání a dobrovolného odchodu po roce práce jim náleží až 24 násobek průměrné mzdy, do které se započítávají i bonusy, což může být až 28 milionů korun, - pokud odejdou dříve (než za rok) je průměr násoben jen osmkrát, což může činit až 9,6 milionů korun, - mají nárok až na 135 tisíc korun měsíčně v rámci manažerského pojištění plus 13.500,- Kč na rizikové pojištění a příspěvek do výše 3 % ze základní mzdy na penzijní pojištění což může činit až 24 tisíc korun měsíčně, - mají nárok na 100 tisíc korun za lékařskou péči a v případě pracovní neschopnosti delší jak jeden měsíc na doplacení nemocenské do výše zaručené mzdy (600.000,- Kč) - mají nárok na bezplatné používání služebního vozidla (ředitel Žaluda AUDI A8 a náměstci Škody SUPERB) a to i pro soukromé účely. To ale není ještě všechno. Dále bylo uvedeno, že společnost může vedoucímu zaměstnanci hradit prokázané náklady na vzdělání jeho dětí a to včetně školného a náklady s jejich vzděláním související až do výše 400 tisíc korun za kalendářní rok na jedno dítě. Tyto dokumenty podepisoval ředitel Českých drah pan Petr Žaluda a personální ředitel pan Milan Ruttner. Podle tohoto pána byly tyto manažerské smlouvy připravovány podle vzoru jiné státní firmy, konkrétně Českých Aerolinií. Není myslím potřeba rozebírat, jak to fungovalo u jiných státních a polostátních organizací, třeba u ČEZu. -

Měly by se věci začít řešit. Naštvání lidí, kteří denně slyší o zlodějinách, tunelování, a sami nevidí lepší výhled do budoucnosti, stále roste. Proto žádají, aby se znovu otevřely případy pánů Grosse, Palase, Řebíčka a dalších. Politikové musí vy-

15

světlit svá náhlá zbohatnutí. Justice se bude muset věnovat tzv. kmotrům, kteří vysávají veřejné rozpočty a čerpají z nich přes své firmy desítky milionů. Závěrem je třeba říci slovy bývalé mluvčí studentského hnutí konce 80. let paní JUDr. Moniky MacDonagh Pajerové: Základní problém pro demokracii u nás je, jak zařídit, aby se mezi slušné pracovité lidi s ideály neinfiltrovali mafiáni, kterým jde jen o místa ředitelů a posty v dozorčích a správních radách a státní zakázky. Jaroslav Javůrek

Zpravodaj č. 1/2012 vyšel díky finanční podpoře a přízni KRAJSKÉHO ÚŘADU OLOMOUC A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Zpravodaj č. 2/2012 vyšel díky finanční podpoře a přízni JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA Zpravodaj č. 3/2012 vychází díky finanční podpoře a přízni ZLÍNSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA

16 Redakční kolektiv žádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali e-mailem v programu WINDOWS WORD na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.czZpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu, za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 3/2012 vychází nákladem 470 výtisků CK uzávěrka 4. čísla ročníku 2012 se předpokládá ke dni 20. listopadu 2012