2012 Adaptační kurz Úkol č. 1: Spřátelit se - splněno!

9.2.

Popis některých akcí školy – příloha Výroční zprávy 2011/2012

Adaptační kurz Úkol č. 1: Spřátelit se - splněno! Ve dnech 5. - 7. září 2011 proběhl adaptační kurz prváků z našeho gymnázia. Hlavním cílem tohoto kurzu bylo, co nejlépe se seznámit a já osobně si myslím, ţe jsme se dostali aţ daleko za cíl. V pondělí ráno jsme měli sraz v 8 hodin na vlakovém nádraţí v Zastávce. Všichni dorazili, a tak jsme mohli v klidu nastoupit do vlaku. Jízda se obešla bez komplikací a všichni zvládli dokonce i přestup. Vystoupili jsme ve Velkém Meziříčí a odtud uţ jsme museli po svých. Do cíle nám zbývalo necelých 6 km. I tuto etapu cesty všichni přeţili. Nebo alespoň většina :-) Kdyţ jsme dorazili do rekreačního střediska v Nesměři, bylo na řadě ubytování. Ubytování bylo v pokojích po čtyřech a jeden pokoj po pěti lidech. Zde téţ nastaly menší komplikace typu „Já nevím, s kým mám být v pokoji!„„ nebo „Který pokoj si mám vybrat??„„. Ovšem kdyţ se přišlo na to, ţe všechny pokoje jsou stejné a všichni ze třídy jsou fajn, šlo to uţ poměrně rychle. Po chvíli následoval oběd a takové ty organizační věci. Mimo jiné nám bylo oznámeno, ţe zítra se nás ujmou speciálně vyškolení psychologové, kteří, jak jsme se dozvěděli, jsou bývalými studenty našeho gymnázia. Prý budou mít za úkol nás co nejlépe seznámit. My jsme ovšem na nějaké psychology nečekali a vzali jsme to do vlastních rukou. Slezli jsme se na jednom pokoji a začali si společně vykládat a dělat spoustu dalších věcí. Samozřejmě v mezích zákona a školního řádu. Následovala večeře a volná zábava. Někomu se po dlouhé cestě chtělo spát, někdo si na pokojích vykládal a jeden nejmenovaný člověk, kterého zákeřně štípla vosa, ţongloval s míčky a u toho poslouchal tu samou písničku pořád dokola celou noc!

Nastalo ráno a většina pokojů byla probuzena hlasitými slovy, jeţ vycházela z Robertových úst. ,,BUDÍČEK, ZAČALA VÁLKA!!!” slyšeli téměř všichni při probouzení. Poté jsme se nějakým způsobem odbelhali ke snídani a kolem půl desáté se nás ujali tolik očekávaní psychologové. Ze začátku jsme hráli různé seznamovací hry, ale to byla brnkačka, poněvadţ uţ se všichni poznali včera večer. Potom si nás rozdělili do třech týmů, ve kterých jsme měli plnit různé úkoly, jeţ vyzkoušely naši týmovou spolupráci. Popřípadě ji zdokonalili. Např. přibliţně metr nad zemí byla umístěna pavučina z provazů a nám nezbývalo nic jiného neţ se skrz ni dostat. Ale kaţdý mohl pouţít pouze jeden otvor. Dále jsme si vylosovali svého „tajného přítele„„, kterému jsme měli nějakým způsobem zpříjemnit den. Těmito a mnoha dalšími zábavnými aktivitami jsme měli celý den aţ do večera úplně nacpaný. Program vyvrcholil předvedením reklam na Gymnázium Zastávka, jeţ jsme si sami vymysleli. Večer a noc byly velice srovnatelné s předchozím. Aţ na to, ţe večer byl obohacen zpíváním a hraním her u ohně. Všem se den moc líbil a nenašel se nikdo, kdo by k němu měl výhrady. No a nastal ten nejméně očekávaný den. Den, kdy jsme se měli s „adaptováním„„ rozloučit a nachystat se na cestu domů a na školu a učení, které na nás uţ další den netrpělivě čekalo. Co

se dalo dělat. Všichni se nasnídali, sbalili se a uţ se jen čekalo, kdy pan profesor zavelí odchod. Cesta byla tentokrát lepší, protoţe uţ nebylo takové horko jako v pondělí. Ve Velkém Meziříčí jsme se ještě vydali na prohlídku města. To šli ale jen někteří. Zbytek hlídal batohy. Potom zase na vlak a hurá domů. Na závěr by se dalo říct, ţe naše spřátelení dopadlo nad míru očekávání a všichni spolu souhlasíme, ţe určitě budeme výborný kolektiv. Text: Jakub Švarc Foto: L.Hejda, J. Malý

Poznávací zájezd do Itálie – oktáva 2011/12 Dne 9. září 2011 jsme se společně se třídou vypravili na poznávací zájezd do Itálie. Co to pro nás tedy znamená? Znamená to poslední výlet se třídou, znamená to jiný pohled na spoustu vašich spoluţáků, obnáší to řadu záţitků, které se vám z hlavy (naštěstí i bohuţel) nevymaţou a v neposlední řadě zkoušku, jestli jsme schopni vydrţet spolu 10 horkých dnů… …Dále mému poznání neunikl ani fakt, ţe jsou jisté dívky zcela neschopny orientace na mapě, a v cizím prostředí vůbec, na coţ hořce doplatily při návštěvě malého historického městečka Ravenny, kde byla první věta našeho třídního profesora: " Tady se prostě nikdo nemůţe ztratit", později vryta do paměti kaţdého z nás uţ navţdy jako historický výrok. Myslím, ţe kdyţ se nad tímto tvrzením o pár hodin později při vyhlíţení ztracených spoluţaček, snad jiţ v domnění, ţe čeká na Godota, hlouběji zamyslel, prozrazoval jeho planoucí výraz očí uţ trochu jiný postoj. Hlavně pak uvidíte v jiném světle ty, se kterými sdílíte apartmán. Třeba vás trochu udiví, ţe i kdyţ jsou vaši přátelé jedničkáři, těstoviny si prostě uvařit nedovedou, stejně tak jako vytáhnout ţaluzie správným směrem nebo po sobě trochu poklidit. Markéta Došková

Útesy pod Sirolem …Kdo by nechtěl strávit týden plný pohody, nezapomenutelných záţitků, moře a slunce místo týdnu plného školy a povinností s ní spojených? Asi kaţdý. A nám vyvoleným, studentům oktávy gymnázia T. G. Masaryka v Zastávce, se to letos splnilo. V termínu od 9. do 18. září jsme zavítali do slunné Itálie. Konkrétně do střední Itálie. Region Marche, ubytování v městečku Marcelli di Numana. Uţili jsme si jak radovánek na pláţi a v moři, které bylo čisté, azurově modré a hodně slané, „společenského ţivota“ na apartmánech, večerních procházek do města, třeba na výbornou italskou zmrzlinu, tak především i krásy památek.

A nenavštívili jsme pouze jednu zemi. V objetí Itálie totiţ leţí další dva státy. Vatikán a San Marino. Oba to jsou trpasličí státy. Zato se mohou pyšnit obrovským turistickým ruchem a bohatou historií. Vatikán. Nejmenší stát světa. Jeho území se skládá ze zděných uzavřených prostor uvnitř Říma, hlavního města Itálie. Ve Vatikánu jsme navštívili baziliku svatého Petra. Je to opravdu monumentální stavba. Chtěla bych tam ale být sama. Bez toho nekonečného davu turistů ze všech koutů světa. Kdybych tam byla sama, to by teprve vynikly rozlehlé prostory katedrály! Myslím, ţe by to bylo velmi působivé! Na vlastní oči jsme zde viděli i sochu Pieta. Originál od Michelangela. San Marino. Nejmenší a nejstarší republika v Evropě. Z hory Monte Titano, na jejímţ západním svahu leţí hlavní město San Marina – a sice San Marino, je přímo „uchvancancující“ výhled. Jako by vám kus světa leţel u nohou. Moře, hory, lesy, pole, stavby... Dana Plucarová

… Letos jsme byli se školou v Itálii, kde jsme mimo jiné navštívili město Loretto, které je po Římu druhé nejvýznamnější italské poutní místo. Leţí ve střední Itálii v provincii Ancona nedaleko pobřeţí Jaderského moře. Zdejší loretánská svatyně pochází z druhé poloviny 15. století a tvoří ji komplex staveb obklopujících trojlodní baziliku, v jejímţ středu stojí Svatá chýše. Svatá chýše je označení pro údajný dům Panny Marie, který byl podle legendy na konci 13. století přenesen z Nazaretu do Itálie, kde nyní stojí v bazilice v obci Loretto. Loretto navštíví kaţdý rok přibliţně 3 miliony lidí. Obrovská bazilika, působila vskutku majestátním dojmem, působivosti dodali místní mniši, kteří zrovna měli bohosluţbu, kdyţ jsme baziliku navštívili. Samotná Svatá chýše byla opravdu kouzelné místo, které i ty největší neznabohy muselo nadchnout a zanechat v nich krásnou vzpomínku… Patrik Škoda

Dalším cílem se stalo přístavní městečko ve střední části východního pobřeţí Itálie - Sirolo. Toto místo má v sobě zvláštní příchuť antiky a renesance a jejího nejskvělejšího bohatství. Sirolo totiţ vţdy, uţ od svého vzniku, bylo městem velmi bohatým, o čemţ svědčí velká katedrála na náměstí nebo krásné divadlo před branou do vnitřního města. Město leţí přímo na úbočí hory Conero a k jeho dosaţení je třeba dost fyzických sil. Výhled na přístav a atmosféra ve vnitřním městě ovšem vynahradí vynaloţené úsilí a zcela jistě dočerpáte i všechny síly… Ondřej Buček

…Poznávali jsme krajiny, poznávali jsme památky, poznávali jsme odlišnou kulturu a mentalitu. Kaţdý poznal jednoduše tolik, kolik sám unesl. Viděli jsme Sirolo, Numanu, Anconnu, Loreto, byli jsme i v San Marinu, avšak vrchol našeho poznání tvořil Řím. ROMA AMOR. Zde je samozřejmostí odloţit ironii i nadhled a přiznat, ţe i kdyby Paříţané Eiffelovu věţ v zimě převlékli za Santu Clause, tak by ji Forum Romanum „sfouklo jako svíčku“. V ţivotě mi ţádné historické pozůstatky nedaly tolik přesvědčení, ţe starověký Řím opravdu existoval a ţe na těch místech, kde se právě procházíte, se před dvěma tisíci lety procházely bytosti jako my, jen se jmenovaly Nero, Dioklecián nebo třeba Julius Caesar. Byl to opravdu neopakovatelný záţitek. Stejně tak Vatikán. Na tomto místě si uvědomíte, co všechno byl napříč dějinami člověk schopen investovat do něčeho čistě imaginárního pouze s příslibem toho, ţe aţ bude nejhůř, bude spasen. Existuje však úhel pohledu, z kterého jsem za jejich přístup vděčná. Nebýt víry nebylo by spousty mistrovských děl, kupříkladu Berniniho,Santiniho, Buonarottiho, Bramanteho a ostatních… Anna Šmídová

Reportáţ ze čtení reportáţe aneb Konference v rosickém kině Ve středu 14. září se ti z nás, kteří se aktivně podíleli na projektu Učíme (se) média, zúčastnili konference ke slavnostnímu zakončení celého programu. Z naší třídy se zapojili všichni (nutno dodat, ţe ne zcela dobrovolně) prostřednictvím literární části soutěţe nesoucí název „Noviny a my“, a tak na nás čekala odměna v podobě příjemně stráveného dne. Autobus má přijet aţ po druhé vyučovací hodině a my jsme tak vzrušení, ţe výuku vnímáme ještě méně neţ obvykle a snaţíme se přesvědčit učitele o jejím co nejbliţším zakončení. Neúspěšně. Kdyţ se konečně dočkáme spásného zazvonění, naskáčeme do autobusu a uţ frčíme do rosického kina. Po příjezdu se podepíšeme do prezenční listiny a dostáváme lísteček s pořadovým číslem na jedné polovině a nápisem „Občerstvení“ na té druhé. Začíná to vypadat velmi slibně. Poté obsadíme místa v poslední řadě, se zděšením se dozvídám, ţe budu na podiu číst svou poněkud excentrickou práci, za nedlouho ale paní Kokešová vystoupí k mikrofonu a mou pozornost převádí na svůj krátký úvod. Následuje tradiční shrnutí pana ředitele a další informace od paní Brestičové. Dále vidíme díla z výtvarné části výše zmíněné soutěţe, která si bez výjimky zaslouţí můj obdiv, jelikoţ jsem absolutní antitalent na kreslení i malování (a tyto techniky stále povaţuji za ekvivalentní). No a co jiného by lépe navázalo na pestrobarevné výtvory našich ţáků neţ literární dílka? Tak se po dvou starších spoluţácích s propracovanými seriózními texty dostávám na řadu já se svou reportáţí z HardTechno Provincie. Kdybych tušila, ţe ji budu číst před tolika lidmi (a hlavně několika učiteli včetně pana profesora Nováka), rozhodně bych napsala něco publikovatelnějšího, bohuţel na vymyšlení jiné práce uţ není čas, a tak musím začít. Celým sálem párkrát projede vlna smíchu, dokonce tam, kde ji autor očekával, coţ beru jako osobní úspěch a s odchodem z ohniska pozornosti ze mě okamţitě spadává veškerá tréma. Následně si poslechneme dva rozhovory, ze kterých jeden vytvořila má spoluţačka a pojednává o účinném a velmi praktickém vyuţití ledu v péči o svou pleť, po jehoţ vyslechnutí jsem „naprosto nadchnuta“ touto metodou. Druhý rozhovor od staršího studenta je nám představen formou krátkého skeče a vtipně nám předkládá moţnost, jak by mohl vypadat rozhovor tří

významných muţů světových dějin o aktuálních problémech. Po krátké pauze zhlédneme práce dvou bývalých studentů našeho gymnázia, a to Jana Kokolii a Jakuba Macy, který se dostavil osobně a vykládá nám spoustu zajímavých informací o tom, jak to chodí, kdyţ navrhuje design nových výrobků, loga nebo fonty. Od prvního jmenovaného jsou nám puštěna dvě videa, které tvořil různými animačními technikami. Konečně je vyhlášena obědová pauza, kdy všichni vyvíjí maximální moţnou aktivitu ve snaze dostat se ke chlebíčkům mezi prvními, coţ se mi vcelku podaří a odcházím zpět s úlovkem.

O půl jedné program navazuje našimi více amatérskými filmy, které vznikly v hodinách informatiky, v rámci projektových dnů, nebo třeba výuky němčiny. Paní Brestičová naše reakce následně vystihla asi tak, ţe bylo zajímavé sledovat, jak se kaţdému líbí nejvíc videa, ve kterých sám hraje. Nakonec celá akce vyvrcholila vyhlášením cen, kde jsem (celá překvapená) vyhrála třetí místo. Na závěr dostal kaţdý tabulku čokolády a vydali jsme se deštivým počasím směrem k domovu. Mrzí mě, ţe projekt uţ skončil, protoţe jsme díky němu spoustu věcí poznali a zaţili to, co by jinak vůbec nebylo moţné. Alespoň jsme ho řádně zakončili. Nikola Valešová, sexta

PRAHA - Mater Urbium* ... v obleţení Gymnázia Zastávka 7. 9. 2011 5:10, Doma Leţím v posteli, spím. Najednou uslyším někde v dáli ten známý a protivný zvuk, který kaţdé ráno ohlašuje, ţe je čas vstát. S velkou nechutí pár minut po zazvonění budíku vylézám z postele. Po vykonání základní hygieny se přesouvám do kuchyně, kde jiţ na mě čeká připravená snídaně. Během několika málo minut jsem byl připraven na cestu. Jelikoţ bydlím v nedalekém městě, poţádal jsem tatínka o odvoz k zastávecké pekárně. Poblíţ našeho domu se k nám připojil jeden spoluţák, kterého jsme vzali s sebou. Okolo 5:45 jsme byli na místě odjezdu a v 6:00 jsme vyjeli směr Praha. 7. 9. 2011 6:00, Zastávka, Hornický dům Kromě pár spoluţáků uţ všichni sedíme v autobuse plni očekávání a myšlenek na věci, které jsme si určitě zapomněli sbalit. Všichni zíváme a oči drţíme otevřené jen silou vůle. Konečně se rozjíţdíme směr Praha a pomalu se chystáme dohnat nevyspání, pan Novák nám však oznámí, ţe nás spát nenechá a začíná první z nespočtu výkladů. 7. 9. 2011 10:05, Kostel sv. Cyrila a Metoděje Stojím v kryptě parašutistů, tentokrát jsem pana Nováka vůbec nevnímala, dívala jsem se na fotky mrtvých hrdinů, na díru, kterou v zoufalství vyryli. Bylo mi hrozně úzko, chtěla jsem

utéct. Kdyţ jsem četla jejich přísahu, říkám si: „Nesmíš se rozbrečet, sakra, nesmíš se tady rozbrečet!“ 7. 9. 2011 14:00, Staroměstské nám. Měli jsme za sebou půldenní pochod po Praze, kdyţ jsme došli kolem čtrnácté hodiny na Staroměstské náměestí. Plni radosti a smíchu jsme si prohlíţeli okolí. Poté jsme dostali malou chvíli na jídlo a další potřeby. S pár lidmi jsem se odebrala na WC, kde nám paní vybírající pětikorunový poplatek oznámila tu hroznou katastrofu. Naši tři hokejisté zemřeli při letu do Ruska. Radost a úsměv na tváři se ve chvíli proměnily ve výraz zděšení.

7. 9. 2011 16:00, Ţidovské město Ve středu kolem patnácté hodiny jsme došli společně ke starému ţidovskému městu. Ţidovský hřbitov se svými vrstvenými hroby, synagoga se jmény zavraţděných ţidů za druhé světové války. To vše mělo na mě silně depresivní dojem. Pak jsme přešli do Sta-ronové synagogy, kde jsem přímo cítila kolektivní utrpění, kterým celý jejich národ prošel. Při dotyku se zdí se mi tahle muka měnila v čistou energii, která proudila po celém těle. 8. 9. 2011 11:00, Hradčanské náměstí Pan učitel Novák zaplatil pouličním muzikantům a ti pro nás začali hrát veselou lidovou píseň. Pobídl naši třídu k tanci. V momentě se třída sexta roztancovala a přidávali se i kolemjdoucí páry. Nadšení japonští turisté začali zuřivě pořizovat fotografie tancujícího davu. Tento jev doplňovala příjemná atmosféra tamního prostředí.

8. 9. 2011 16:00, Petřín Na rozhlednu nejdu. Moc schodů. Stejně je hnusně a nebude nic vidět. Pod Petřínem je výstava Járy Cimrmana, ta naštěstí nezklamala. Exponáty jako šaty z Cimrmanových dětských let a lţička hladomorka s dírou uprostřed. Prostě Cimrman (viz těž poslední strana). Naštěstí jsem nešel do zrcadlového bludiště, prý stálo (hádejte za co) a bylo to vyhozených 50 KČ. 9. 9. 2011 10:06, Praţský hrad Největším záţitkem byla pro mě návštěva Praţského hradu včetně Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Zde se k nám přidala paní průvodkyně, jejíţ výklad byl velice poutavý a historicky přesný. Chrám je nádherně vyzdoben, byla to čest si ho prohlédnout. 9. 9. 2011 13:00 Kostel sv. Tomáše Sedím v lavici v kostele. Je to o něco příjemnější neţ stání. Bojuji s touhou dát si nohy na klekátko. Kostel vypadá úplně stejně jako všechny ostatní, které jsme navštívili. Ale tenhle si budu pamatovat. Náš průvodce je cizinec, tak mluví zajímavě. Sice mu není moc rozumět, ale hezky se to poslouchá. 9. 9. 2011 14:18 Budova ministerstva školství Úplně si vybavuji jeden záběr. Pan Malý a pan Novák kráčí ruku v ruce a u toho salutují a za nimi pochodují taktéţ ruku v ruce vysmátí studenti. A proč? Byli jsme se podívat v jednom kostele a před námi chodila skupinka prvňáčků v krátkém dvojstupu, a tak se pan Novák nechal inspirovat, příhodně přímo u budovy Ministerstva školství, řekl na tento dům „fuj“ (no ano, chtěli nás zavřít), poskládal si nás do dvojic, poručil „Za ruce“ a pochodovali jsme jako ti nejvzornější studenti okolo jiţ zmíněné budovy, aby viděli, jaká jsme dobrá škola. 9. 9. 16:30, Praha – ubytování, Stavovské divadlo Začínáme se chystat do Stavovského divadla na hru Revizor. Všem to moc sluší, jen nám páni profesoři na to dali málo času. Konečně po dobré večeři jsme se mohli vydat do autobusu, který nás odvezl před Hlavní nádraţí v Praze a my se vydali „pěškobusem“ směrem k divadlu. Největší překvapení na mě čekalo uvnitř. Nádherná lóţe s vypolstrovanými sedačkami se usmívala a já měla pocit, ţe se ocitám ve vyšší společnosti. Herci byli výborní, zejména pánové Donutil a Rašilov. Cestou zpět byla teplá noc a nádherná osvětlená Praha. 10. 9. 2011 02:00, koleje „Moţná bychom měli jít spát,“ nesměle navrhuji. „Spát můţeme doma.“ Uznávám, ţe je to pravda a ještě chvíli kecáme a pomlouváme. 10. 9. 2011 11:00, Novoměstská radnice Poslední záţitek Prahy byla Neviditelná výstava, kde jsme se v naprosté tmě dostali na hodinu do ţivota slepce. Většinu výstavy jsem prošel v doprovodu spoluţačky druhého ročníku Barči. Výstava byla velice zajímavá a zároveň poučná. Jiný „pohled“. 10. 9. 2011 13:20, Vyšehrad Byla sobota – poslední den naší exkurze, který byl zároveň tím nejkrásnějším. Bylo to díky slunečnému počasí a díky výletu na Vyšehrad. Vzpomínám si, jak sedím na zídce na vyhlídce u Vyšehradu. Vedle mě sedí Nikča, Ondra Valeš a Anička. Díváme se ze zídky dolů na znečištěnou Vltavu, fouká na nás vítr a připadáme si, jako bychom byli u moře. Slunce nám svítí do obličejů a my si uţíváme půlhodinový rozchod. Zrovna, kdyţ máme jet domů, je tak krásně. 10. 9. 2011 18:30, Zastávka „Kdyţ vystoupíte z autobusu, naše exkurze definitivně končí,“ říká nám pan Novák a ještě připomíná, ţe se máme v neděli učit. Najednou je mi líto, ţe je konec. Ano, bylo to únavné, dlouhé a dozvěděli jsme se spoustu zapomenutelných informací, ale i tak většina z nás

nezapomene na návštěvy Starbucks, nákupy na Václavském náměstí a v neposlední řadě na večery na koleji. Text: kolektiv sexty Foto: Tereza Zahradníkova(sexta)

Slavnostní odhalení pamětní desky spisovateli Rajmundu Habřinovi 28. 9. 2011 28. 9. 2011 se naše škola společně s Obcí Příbram podílela na slavnostním odhalení pamětní desky spisovateli Rajmundu Habřinovi na jeho rodném domě v Příbrami. Záštitu nad akcí měl a pamětní desku odhalil senátor Parlamentu ČR prof. MUDr. Jan Ţaloudík, CSc. Vzhledem k Habřinovým vztahům ke slovinské kultuře se této slavnostní události zúčastnila také velvyslankyně Slovinska paní Mag. Smiljana Knez. Akce se konala za hojné účasti studentů gymnázia, jejich rodičů a široké veřejnosti. Zpracovala: Mgr. Eva Kokešová

Prima exkurze do Technického muzeua Brno, 19. 10. 2011 Ve středu 19. října se 32 ţáků Primy osmiletého cyklu zúčastnilo exkurze do Technického muzea v Brně. První část programu tvořila 90 minutová prohlídka muzea, během které mohli zhlédnout stálé i aktuální výstavy muzea. Nechyběl ani zajímavý úkol, který všichni zdárně splnili. Druhá stejně dlouhá část programu probíhala v technické herně, kde měli ţáci moţnost si sami vyzkoušet spoustu zajímavých pokusů. Cílem celé exkurze bylo ţákům, kteří začínají s výukou předmětu Fyzika, ukázat, ţe se jedná o zábavnou vědu, která nás všude obklopuje, a tím je motivovat k jejímu dalšímu studiu. Zpracoval Mgr. Radek Hakl

Projev ředitele školy k úmrtí Václava Havla Váţení kolegové, milí studenti Jiţ několik dní máme informaci o tom, ţe zemřel Václav Havel. Média, která v posledních letech dávala velmi málo prostoru tomuto prozíravému člověku, tvůrci naší demokracie, filosofovi, dramatikovi a hlavně moudrému člověku, se náhle předhánějí v délce vysílacího

času i počtu novinových sloupků věnovaných Václavu Havlovi. Nevím, zda tato úporná snaha není kontraproduktivní. Já si myslím, ţe vše má svůj čas a patřičné místo. Kdyţ v úterý odpoledne v 16 hodin přišel email nějakého ministerského náměstka, ţe bychom měli ve středu ráno vzpomenout památky Václava Havla, přišlo mi to velmi nepatřičné. Proč nám někdo nařizuje i takovou samozřejmost. My jsme si připomínali ne památku, ale činy Václava Havla hned od doby sametové revoluce, tedy v době, kdy většina z Vás ještě nebyla na světě a kdy ještě většina národa si nebyla jista, zda Václav Havel není náhodou přece jen „zrádce a ztroskotanec“ jak činnost Charty 77 popsala komunistka Jiřina Švorcová na shromáţdění českých umělců, které vešlo ve známost jako tzv. anticharta. Fotografie ze 17. listopadů z předcházejících let v našem školním archívu jen dokazují, ţe slova a dílo Václava Havla bylo vţdy nedílnou součástí ducha naší školy, nesoucí jméno jiného velkého Čecha, Tomáše Masaryka. Proto jsme se tedy rozhodli, ţe při všem smutku a zarmoucení z jeho předčasné smrti, pojmeme celou smutnou událost jako pokračování Havlova ţivotního příběhu a ţe si jeho odchod připomeneme v době, kdy to bude z našeho pohledu vhodné a kontinuální. Ta doba právě nastala.Dnes je poslední školní den roku 2011. Těšíme se na vánoční svátky, a protoţe jsme lidé s patřičnou inteligencí, jistě si uvědomujeme i duchovní rozměr konce roku. Čas bilancování, čas zamyšlení nad zázrakem betlémského zrození naděje. Přidejme si do těchto chvilek zamyšlení a rozjímání také vzpomínku na Václava Havla, člověka s běţnými lidskými slabostmi, ale také člověka mimořádně silného, schopného své myšlenky a postoje proţit a realizovat. Člověka, který nám, kteří jsme ţili spolu s ním v době totality, byl trochu špatným svědomím, ţe my jsme tu sílu vzdorovat neměli. Kterému ale v mnohém vděčíme za to, ţe jsme se nakonec také odváţili, ţe jsme se odváţili změnit něco, co tu mělo být „… na věčné časy a nikdy jinak“. Já mu vděčím za dvacet let ţivota ve svobodě a demokracii, který jsem si vlastně ani nedokázal představit, neboť jsem s ním neměl ţádnou ţivotní zkušenost, protoţe jsem se narodil v padesátých letech minulého století. Většina z Vás mu vděčí v mnohém za to, ţe vlastně nevíte, co je na ţivotě ve svobodě a demokracii tak zvláštního, neboť nemáte ţivotní zkušenost s ničím jiným, protoţe jste se narodili aţ v devadesátých letech. Kdyţ nedovedete najít vhodná slova, je dobré se obrátit do uměleckých děl, která dokáţou lépe vyjádřit to, co sami nezvládneme. Ernst Hemingway v úvodu své knihy „Komu zvoní hrana“ uţil citát Johna Donna. „ Ţádný člověk není ostrov sám pro sebe. Kaţdý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliţe moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí kaţdého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Váţení kolegové, milí studenti Dnešní Vánoční zpívání věnujme tedy také památce Václava Havla, jednoho z největších Čechů 20. století. Nyní Vás prosím, povstaňme a uctěme památku Václava Havla chvílí ticha. Děkuji Vám. PhDr. Petr Kroutil, ředitel školy

Listování s Lukášem Hejlíkem Lukáš Hejlík (můţete znát například ze seriálů Terapie či Ošklivka Katka) přijel na naši školu se svým projektem Listování, který se zabývá scénickým čtením. Co to vlastně scénické čtení znamená? Jde o čtení z knihy, při kterém herci děj zároveň hrají. Takţe jsem dne 31.1. 2012 měl moţnost shlédnout obě představení: jak pro mladší věkovou kategorii, které byla předvedena kniha Mikaela Olliviera Ţivot k seţrání, tak pro starší věkovou kategorii o knize Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Lukáš Hejlík nepřijel sám, přivezl si na nás posily: Alana Novotného a Lenku Janíkovou. Život k sežrání (Mikael Ollivier) Kniha popisuje ţivot patnáctiletého chlapce Benjamina, kterému neřekne nikdo jinak neţ Ben. Nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu to na rovinu: Ben je tlustej. Benovi to ale začne vadit aţ ve chvíli, kdy se zamiluje do své nejlepší kamarádky (coţ uţ samo o sobě je problémem). A za svůj neúspěch začne vinit tloušťku. Myslím, ţe autoři vybrali správnou kníţku pro tuto věkovou kategorii (prima aţ kvinta). Přece jen mladí lidé v tomto věku jsou ke kaţdé odlišnosti u svých kamarádů hodně kritičtí a také nemají příliš moţností seznamovat se s někým novým, s kým by mohli navázat vztah. Jediným východiskem je seznamování ve škole nebo spíše ve třídě. Řekl bych, ţe se minimálně polovina diváků v tomto představení našla, kaţdý z nás má přece jen na sobě něco co, se mu zrovna nelíbí, a kaţdý z nás někdy zatouţil po někom, s kým jsme si na začátku vytvořili spíše přátelský vztah. První představení bych hodnotil percentilem 85 %, ano, dobře jsem se pobavil, ale 15 % musím strhnout za časté, i kdyţ poměrně vtipné naráţky na lidskou nejzákladnější potřebu (ano, myslím sex), ne ţe bych na ní shledával něco špatného, ale povaţuji to za lacinější druh zábavy, kterému očividně holdují mladší ročníky, neţ jsem já.

Ben nám začal vyprávět svůj příběh Ekonomie dobra a zla (Tomáš Sedláček) Kniha ukazuje, jak barvitě dokázali naši předkové přemýšlet o majetku, vlastním uţitku, společenském blahu a všem ostatním, co s ekonomií souvisí. Herci nás v první části vzali na

dobrodruţnou pouť k počátkům civilizace a na příkladech starých Sumerů, Ţidů či antických myslitelů dokládají, jak inspirativní je sledovat lidské charaktery z pohledu ekonomie. Kdyţ se herci dostali aţ k posledním dějinám, dokázali pestrobarevně vybarvit největší problém moderní společnosti – spotřebitelský problém. Opět jsem byl velice spokojen s výběrem knihy. V tomto věku začne většina z nás utrácet podstatně víc. Jen si vzpomeňte, kdysi jste si koupili kopeček zmrzliny za 8 korun a měli jste radosti na rozdávání. Teď jdete s někým do hospody a necháte tam 100krát tolik. Ale tohle nebyl problém, na který by chtěli umělci poukázat, spíše nás nechali zasmát se všem okolo nás i nám samým, kdyţ velice vtipnou formou poukázali, za co vydáváme peníze a na čem si někteří lidé, velice slušně, lidově řečeno, mastí kapsu. Například takový Google, jedna z největších společností na světě vydělávající miliony dolarů denně, a co prodává? V podstatě nic skutečného, pouze informace. Představení bylo vtipné, poutavé a donutilo k zamyšlení, takţe já říkám 95 % a těch 5 % strhávám, aby herci moc nezpychli a ještě někdy přijeli na naše gymnázium.

Je tedy ekonomie dobrá nebo zlá? Zpracoval: Jáchym Důjka, kvinta

Chemická olympiáda, kat. A Na podzim 2011 se Jaromír Sobotka pustil do vypracování školního kola Chemické olympiády nejvyšší kategorie, tedy kategorie A určené pro studenty 3. a 4. ročníku SŠ. Nejdříve musel vypracovat úlohy z anorganické, organické a fyzikální chemie a biochemie. Následně strávil několik hodin v laboratoři nad praktickou úlohou. Na začátku listopadu pak školní kolo ukončil závěrečným testem. Podařilo se mu uspět a získat téměř 122 bodů. Na základě svých výsledků postoupil do krajského kola, kde se rozhodně neztratil. V poměrně velké konkurenci opět psal test a pracoval v laboratoři. Podařilo se mu získat 59,5 bodu a stal se úspěšným řešitelem. Bohuţel k postupu do celostátního kola mu chyběly tři a půl bodu. Jeho snaha se mu jistě bude hodit při dalším studiu na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Zpracoval: Mgr. Martin Dojiva

Zaostřeno na tanec aneb zastávecké kulturní okénko se vrací! Bylo pozdní odpoledne, někteří by mohli říct téţ brzký podvečer. Slunce jiţ tou dobou ukončilo svou pouť po chmurném nebi. Byl to právě ten čas, kdy první nedočkaví lidé

postávali v hloučcích před Dělnickým domem v Zastávce a nervózně po sobě pokukovali. K nohám se jim snášely husté chuchvalce mlhy a vzduchem poletovaly poslední lístky stromů, které skvěle dotvářely podzimní atmosféru. Pro náhodného kolemjdoucího by se mohla tato scenérie zdáti poněkud podivnou. Zasvěcení však věděli, ţe se schyluje k něčemu velkolepému. Psal se totiţ 16. listopad a ţáky základních tanečních čekalo završení první poloviny jejich taneční pouti. Totiţ: kaţdoroční, černobílá, tradiční, překrásná, kritiky uznávaná, společensky půvabná a v neposlední řadě elegantně svůdná PRODLOUŢENÁ. Při této příleţitosti se vám hlásíme i my, Ráďa a Lukáš, vaši věrní, fanynkami milovaní, dopisovatelé

Jelikoţ jsme jiţ zmínili všechny nutné formality, můţeme přejít k samotnému večeru. V 19:00 se otevřely brány sálu a krásně odění mladí tanečníci postupně vstupovali na parket tak, jak jim kázala předem nacvičená choreografie polonézy. Tím byl večer slavnostně zahájen. Vše pozorovali pyšní rodiče, v jejichţ srdcích se mísilo nadšení s dojetím. Můţeme si jen domýšlet, jaká slova se jim honila hlavou, avšak jedno je jisté. Nejedno oko nezůstalo suché.

Po polonéze odstartovala první taneční série, kde mohli tanečníci předvést vše, co se doposud v kurzu naučili. Za zvládnutí ladných kroků waltzu, jivu a dalších vděčí ţáci tanečních hlavně dvěma osobám, krásné a vţdy usměvavé Věrce Holé a elegantnímu Ludvíku Vaverkovi. Večer byl protkán celou řadou vystoupení, které zpestřili atmosféru celé akce. K vidění byli jak začínající street dancoví tanečníci, tak současní mistři světa se svou sestavou Voodoo. Dále mohli návštěvníci obdivovat standardní tance v podání Martiny Jalovecké a Romana Všetičky a oko potěšující byl téţ pohled na ukázky latinsko-amerických tanců prezentovaných společenskou sloţkou Mighty Shaku. Na skvělém plesu, jakým prodlouţená beze sporu byla, nesmí chybět pořádná kapela. Letošní rok se této role mistrně zhostilo hudební uskupení Hurikán, které návštěvníky rozproudilo moderními hity. Kapela však nezapomněla ani na melodie klasických tanců a tím vytvořila takřka dokonalou hudební kulisu plesového večera. Kdyţ před jedenáctou hodinou sálem zaznívaly tóny posledního waltzu, bylo všem jasné, ţe se večer nachýlil ke svému závěru. Na tvářích zúčastněných bylo vidno zklamání z brzkého konce, ale také úleva, ţe vše dopadlo dle očekávání. Zazvonil zvonec a plesu byl konec.

Po stopách nacistických zločinů: Terezín V úterý 15. listopadu se dvě třídy našeho gymnázia, a to třetí ročník a septima, zúčastnily jednodenní exkurze do Terezína. Součástí naší poznávací akce byla úvodní přednáška, hodinová prohlídka města a odpoledne návštěva malé Terezínské pevnosti. Odjezd ze Zastávky byl naplánován na půl sedmou u jiţ tradiční místní pekárny. Cesta poměrně rychle utekla, neboť jí mnozí vyuţili především k dohnání spánkového deficitu. Do Terezína jsme díky zdrţení na „dálnici“ dorazili s malým zpoţděním. Po příjezdu nás přivítal nepříjemný chlad a hustá mlha, která jakoby dokreslovala ponurou atmosféru místa. Absolvovali jsme úvodní přednášku, na které jsme se dozvěděli historické okolnosti týkající se vzniku města. Terezín je město leţící na řece Ohři, vzdálené 64 km od Prahy a asi 4 km od Litoměřic, s přibliţně dvěma tisíci stálých obyvatel. Jeho vznik se datuje od roku 1780. Byl zaloţen Josefem II., který ho pojmenoval po své matce Marii Terezii, a se svým barokním opevněním měl původně slouţit k ochraně severozápadních Čech před pruským nebezpečím. Pevnost však nakonec nikdy nesplnila své poslání. Od poloviny 19. století slouţily místní kasematy jako těţký ţalář. Nejznámějším vězněm zdejšího vězení byl sarajevský atentátník Gavrillo Princip. Po tomto malém exkurzu, týkajícím se zaloţení města a jeho poslání, přišla paní průvodkyně k samotnému předmětu zájmu, tedy k období 2. světové války. V roce 1940 převzalo terezínskou pevnost praţské gestapo, aby zde zřídilo policejní věznici. Postupem času zde začal být naplňován plán nacistů na zřízení koncentračního tábora, který měl později slouţit jako přestupní stanice do vyhlazovacích táborů na východě. Původní obyvatelstvo bylo přinuceno se vystěhovat a v roce 1941 byl Terezín vybrán jako místo ţidovského sběrného tábora-ghetta. Po úvodním semináři a zodpovězení otázek týkajících se Terezína jsme zhlédli krátký doplňkový film, který byl součástí tzv. „zkrášlovací akce“ - maskování kruté pravdy nacisty před komisí červeného kříţe, která přijela do Terezína zkontrolovat úroveň tamního ţivota. Následně jsme se rozdělili na dvě skupinky, prošli si místní muzeum a vydali se s paní průvodkyní na prohlídku města, navštívili místní ţidovský hřbitov s krematoriem, podívali se na nádraţí, kudy do Terezína přijíţděly transporty z celé oblasti protektorátu. Paní průvodkyně nás zavedla také do tajně zřízené ţidovské modlitebny, k Magdeburským kasárnám, do ţidovského kolumbária, obřadní místnosti a márnice. Naši dopolední prohlídku jsme zakončili návštěvou repliky ţenské ubikace. Seznámili jsme se i s kulturním ţivotem v terezínském ghettu, kterému byla věnována velká část expozice muzea Ghetta. Zvlášť působivé byly obrázky, jejichţ autory byly malé děti. Tyto kresby výmluvně vypovídaly o tamních poměrech uţ jen tím, ţe zobrazovaly vzpomínky dětí na domov, na lepší časy. Vrcholem našeho programu byla návštěva terezínské malé pevnosti, která tím, co se v ní odehrávalo, připomínala velmi věrně vyhlazovací tábor. Prošli jsme jednotlivými místnostmi s „vybavením“ podobným osvětimským barákům. Pro porovnání postavení ţidů a ostatních vězňů jsme se podívali do ţidovských cel, malých potemnělých místnůstek, kde bylo aţ 12 lidí. Hrůzné činy a povahy nacistů v pevnosti reflektoval byt velitele s kinem a bazénem. Přes zeď, vedle bazénu, byla střelnice a popraviště, ke kterému jsme dorazili chodbou v opevnění. Podívali jsme se i na místo jediného povedeného útěku z Terezína. Rozloučením se s paní průvodkyní naše hlavní náplň exkurze skončila. Prokřehlí jsme se vraceli k autobusu s pocitem, ţe mnozí z těch, co zde byli v období 2. světové války donuceni pobýt, takové štěstí, jako byl náš odjezd z Terezína domů, neměli. Myslím si, ţe návštěva Terezína nebyla rozhodně ztrátou času. Ať uţ díky silnému emočnímu záţitku nebo „hladu“ po čistě historických faktech. Určitě by nebylo od věci navštívit toto místo ještě jednou, a to především s lidmi, kteří stále nevědí nebo si dokonce nepřipouští, ţe něco jako HOLOCAUST mohlo existovat. Text:Aleš Kolařík, C3.A

Kočárem do Vídně aneb cesta ke kořenům povinné školní docházky Tak jako skoro kaţdý rok se studenti 3. ročníku a septimy vypravili do předvánoční Vídně, aby nasáli atmosféru našeho „bývalého hlavního města“ vytuněnou vůní jehličí a vánočního punče. Mimo jiné se skupinka vybraných studentů odebrala do Kapucínské hrobky vzdát hold Marii Terezii, která můţe za to, ţe jsme mohli školní exkurzi podniknout, jelikoţ tato panovnice zavedla 6. 12. 1774 v habsburských zemích povinnou školní docházku. Slavnostní akt kladení květiny u její hrobky byl doprovázen latinskou zdravicí. Vídeň jsme opouštěli vánočně naladěni a s dobrým pocitem, ţe jsme nekradli, ale kladli.

Foto: K. Bochníčková a Z. Venclovská

Stuţkovací ples 2012 Váţení hosté, váţení kolegové, milí maturanti Ave Koke, morituri te salutant!“ Tak volají svojí maturitní stuţkou na svoji třídní učitelku studenti 4. ročníku. Jistě doufají, ţe jejich třídní učitelka stejně jako římský cézar nakonec zvedne palec na znamení udělení milosti. Problém je v tom, ţe v jejich případě těch cézarů je víc a aby si ten vztyčený palec zaslouţili, budou muset pro to ještě hodně udělat. To studenti oktávy nejsou tak smířeni s osudem. Na svojí maturitní stuţce říkají, ţe chtějí „ Vzhůru do nekonečna a ještě dál“. No jo, ale kam dál!! Byli inspirování osmičkou v délce jejich studia, která se jím jistě v primě mohla zdát jako nekonečno, tedy leţatá osmička. A protoţe zjistili, ţe toto zdánlivé nekonečno má svůj jiţ dohledný konec v podobě maturitní zkoušky, udělali svůj zásadní kosmologický objev, ţe nekonečno má své pokračování. Nakonec, kdyţ neutrina létají rychleji neţ světlo, proč by nekonečno nemohlo mít pokračování.

Mílí maturanti, ať jiţ jdete s pokorou před svého cézara pro ortel nebo letíte za hranici nekonečna, přeji Vám pod vedením vašich třídních učitelů, paní magistry Evy Kokešové i pana doktora Zbyňka Leitnera, úspěšné zakončení studia na naší škole. Přijměte tedy z jejich rukou maturitní stuţky, jako symbol Vašeho nového zvláštního postavení – postavení maturantů a věřím ţe i budoucích absolventů Gymnázia T.G.Masaryka v Zastávce. Průvodní slovo ředitele školy PhDr. Petra Kroutila

Rozsudek: Pět a půl let za čtyři rány 20. března 2012 jsme se vydali do Brna poznávat prostředí soudů... Naše exkurze začala návštěvou Ústavního soudu, kde jsme se vrátili do naší minulosti a byli seznámeni s obdobím Charty 77. Prošli jsme si celou budovu a vydali jsme se za dalším cílem – Nejvyšší správní soud. Cestou jsme si zopakovali, k čemu jsou probační a mediační sluţby, a připomněli, kde bychom mohli najít pro nás nejdůleţitějšího člověka v Brně – ombudsmana. Po přestávce na oběd jsme se konečně vydali na zlatý hřeb dne – hlavní líčení, které se konalo v novém justičním paláci. V jednu hodinu jsme usedli na ţidličky pro veřejnost a sledovali příchod obţalovaného, kterému byla sundána pouta, ostraha stála vedle něj a výslech mohl začít. Během jeho výpovědi jsme dozvěděli, ţe v opilosti dal čtyři rány svému kamarádovi, neboť mu vadilo, ţe mlátil holku. Po tomto ublíţení na zdraví se oba dva, ruku v ruce, šli projít k řece, kde poškozený zakopl a spadl hlavou na zeď. A v tuto chvíli nám to všem došlo – poškozený byl mrtvý. Odpovědí na otázku „Jaké je vaše nejvyšší vzdělání?“ jsme byli ještě víc zaskočeni – měl totiţ jen sedm tříd. Dále jsme se o obţalovaném dozvěděli, ţe uţ byl šestkrát trestán za krádeţe a

jednou za napadení policisty. Vzhledem k jeho věku, 25 let, to je slušný výkon. Po jeho výpovědi přišel na scénu první svědek v roztrhaných maskáčích. Jeho výpověď se téměř shodovala s předešlou a nic moc nového jsme se nedozvěděli. Dalším svědkem byl otec poškozeného, který nám řekl, ţe poškozený měl vţdycky problémy s alkoholem, ale měl snahu se léčit. Po krátké pauze jsme si vyslechli rozsudek, který někomu přišel nepřiměřený, někomu ano. Za čtyři rány, které obţalovaný dal svému kamarádovi, dostal pět a půl let vězení. Po vynesení rozsudku a po tom, co všichni odešli, za námi přišel soudce a byl ochotný nám zodpovědět veškeré naše dotazy, které se mohly a nemusely týkat případu. Silnějším náturám ukázal i fotky z pitvy, slabším nechal kolovat fotky z „místa činu“. Myslím, ţe nás všechny soudní přelíčení zaujalo, a některé dokonce natolik, ţe se půjdou podívat i na další, a někteří moţná někdy usednou na místo soudce.

Zpracovala: Pavlína Ţaţová, septima

A co na to studenti... Kdyţ jsme se v soudní síni posadili a policisté přivedli vězně v poutech, běhal mi mráz po zádech. Nečekala jsem, ţe to na mě bude tolik působit. Bušilo mi srdce, byla jsem nervózní. I kdyţ tento typ lidí nemám ráda, myslím ty, co jsou denně opilí, zfetovaní, kradou atd., tak mi ho bylo chvílemi i líto. Ale vím, ţe udělal špatnou věc. Kdyţ vidím v televizi ty případy, co všechno se v tomhle státě děje, ţe jsou lidé tak bezcitní a jsou schopni udělat přímo odporné činy, a dostanou za to jen pár let, nebo dokonce vyváznou s podmínkou. A tento vězeň, kterého jsme viděli u soudu, dostal 5 a půl roku v podstatě za to, ţe zmlátil „kamaráda“. Ano, zní to hrozně, ale je to tak. Přijde mi, ţe v tomhle státě dostávají zločinci naprosto nepřiměřené tresty. Ale jinak se mi u soudu líbilo, byla to nová zkušenost. Šla bych klidně zase. Na soudu v Brně se mi líbilo. Zatím jsem soud viděl jen v televizi, a tak to pro mě bylo něco nového. Líbilo se mi, jak soudce pokládal otázky. Byly to promyšlené otázky, které prověřily výpověď obţalovaného a svědků po všech stránkách. Jde vidět, ţe aspoň někdo přemýšlí, a není to jak v parlamentě. Soud byl úţasný. Měli jsme štěstí a byli jsme tam zrovna na velmi zajímavý případ. Konečně jsem měla moţnost vidět naţivo, jak vše u soudu probíhá. Ze začátku jsem celou dobu čekala, kdy přijde svědčit ten poškozený – překvapilo mě následné zjištění, ţe zemřel. Podle mého názoru rozhodl pan soudce spravedlivě. Zvlášť mě potěšilo, ţe po skončení soudu tam s námi pan soudce ještě asi hodinu zůstal a ochotně zodpovídal všechny naše dotazy. Velmi se mi to líbilo a s potěšením bych si to kdykoliv zopakovala.

20. března jsme měli moţnost zhlédnout v Brně soudní řízení. Jednalo se o těţké ublíţení na zdraví. Dovolím si tvrdit, ţe nás to všechny velmi zaujalo. Mohlo to být tím, ţe obviněný i poškozený byli nám bliţší věkové kategorie nebo tím, ţe incident, který se projednával, se udál v blízkosti našeho okolí a školy nebo dokonce přímo ve městě, ve kterém bydlí někteří z nás. Myslím si, ţe to je zajímavý záţitek a pro někoho to mohlo být i inspirací pro budoucí volbu povolání. „Exkurze“ naší třídy vedla na soud do Brna. Poslechli jsme si zajímavý příběh, který se stal minulý rok v červenci. Uţ kdyţ jsem obţalovaného poprvé spatřila, pohled do jeho očí mluvil za vše… Moje pocity byly zprvu rozpačité, avšak postupně jsem dostávala pořádný vztek na to, co si lidi v dnešní době dovolí, jak se chovají a jak jsou lehkomyslní. Kdyţ se dostavili dva svědci, nejprve jsem si všimla kluka, který nebyl zrovna vhodně oblečený. Chápu, ţe nemá zřejmě peníze, ale to by mi asi hrdost nedovolila, vzít si na sebe roztrhané maskáče. Druhý ze svědků byl otec mrtvého. Musím říct, ţe toho mi bylo velice líto… O svém synovi mluvil asi pravdu a bylo vidět, ţe i přes všechny „mouchy“ ho měl velice rád. V tu chvíli jsem si připadala, jako bych byla na jeho místě… Z celého líčení mám zvláštní pocity, na jednu stranu jsem ráda, ţe byl dotyčný odsouzen a na druhou jsem pořád jakoby hledala něco, čím by měl být zproštěn viny, i kdyţ si trest zaslouţí... Na tenhle soud jsem jela s tím, ţe uvidím proces o těţkém ublíţení na zdraví. V soudní síni po chvíli, co přivedli obţalovaného, na nás čekalo překvapení, poškozený tam neseděl, a pak jsme se dozvěděli, ţe je mrtvý. Polovinu toho procesu jsem to dávala za vinu obţalovanému (potvrzoval mi to jeho pohled, kdyţ se ohlédl). Potom, co jsem slyšela od něho (a ţe mu nešlo moc rozumět), od svědka a jeho táty, mi bylo jasné, ţe ho sice brutálně zmlátil, ale za jeho smrt nemohl. Soud mě bavil a přišlo mi to zajímavé a soudce, který si s námi po soudě vykládal, byl komunikativní a pohodový. Byl nám schopný všechno vysvětlit a o všem si s námi povykládat. Abych pravdu řekla, příští týden se chystám na další soud, protoţe tady ten mě zaujal. Jednoho dne jsme byli u soudu. Uvnitř Nového Justičního paláce jsem se necítil zrovna nejlíp, ačkoli budova byla úţasná. Soud byl velmi zajímavý a splnil mé očekávání. S trestem uloţeným pachateli bych nesouhlasil, protoţe byl podle mě moc vysoký. Bohuţel nesouhlasit je jediná věc, co můţu udělat. Studenti 3. ročníku

Krajské kolo Přeboru škol v šachu 24. 1. 2012 V dnešním (24.1.2012) krajském kole Přeboru škol v šachu v tradičním prostředí Sálu Domu školství v Břeclavi se utkala druţstva postupující z okresních kol o postup do celorepublikového finále. Barvy G TGM Zastávka v kategorii středních škol hájili Rudolf Zezula, Nataša Richterová, Pavel Just a Daniela Dumková. Celých devět kol bojovala o 2 postupová místa 3 druţstva. O jejich vyrovnanosti svědčí i to, ţe v celkovém pořadí je rozdíl jak mezi první a druhým, tak mezi druhým a třetím půl bodu! Jako rozcvička bylo první kolo s G Břeclav (4:0). Vzápětí přišla nepříjemná sprcha v podobě těsné prohry s G Stráţnice (1,5:2,5). Ve třetím kole následovala remíza s dalším adeptem na postup SPŠ Jedovnice (2:2). Po té přišla těsná výhra s G Vyškov. Páté kolo s G Velké Pavlovice bylo ve znamení oddechu (4:0), podobně jako kolo šesté s G Brno Křenová, kdy se na první šachovnici utkali hráči s nejvyšším ratingem – Ruda Zezula 2020, Eda Meduna 2040 – a rozešli se smírně, zatímco na ostatních šachovnicích to bylo pro G TGM jednoznačné (3,5:0,5). V sedmém kole pohoda, klídek s G Mikulov (4:0). A přišlo předposlední kolo, největší soupeř – SPŠ Elektrotechnická Brno a velmi důleţitá výhra (2,5:1,5). Ani po předposledním kole se stále nevědělo, která dvě druţstva do republikového kola postoupí. Průběţné pořadí 1. SPŠ Jedovnice 25 bodů, 2. SPŠe Brno 24,5 bodu, 3. G TGM Zastávka 24

body dávalo tušit drama do poslední chvíle. V posledním kole smetlo naše druţstvo G Dr. K. Polesného Znojmo (4:0), stejně tak SPŠe Brno vydrtila G Břeclav 4:0. Tím bylo jasné, ţe SPŠe Brno skončí před G TGM a záleţelo na výsledku zápasu Gymnázium Brno Křenová – SPŠ Jedovnice. Těsným vítězstvím 2,5:1,5 se druţstvo SPŠ Jedovnice „odsoudilo“ ke zisku bronzové medaile, stříbro tak získal tým G TGM Zastávka a zlato získalo druţstvo SPŠe Brno. Autor: Mgr. Aleš Dumek

Okresní kolo ve florbalu dorostenců 19. 2. 2012 – Tišnov Výsledky zastáveckého druţstva v kvalifikační skupině: G ZASTÁVKA – G IVANČICE 5:0 G ZASTÁVKA – SŠ KUŘIM 6:1 G ZASTÁVKA – G ŢIDLOCHOVICE 5:1 FINÁLE: G ZASTÁVKA – G TIŠNOV 5 : 1 Pořadí: 1. místo G ZASTÁVKA 2. místo G TIŠNOV 3. místo G IVANČICE Autor: Mgr. Josef Malý

Tercie navštívila Technické muzeum v Brně Dne 6.března se tercie vypravila s učiteli p. Dvořáčkovou a p. učitelem Dojivou do Technického muzea. Dozvěděli jsme se zde hodně zajímavých informací, které nám pomohou nejen v hodinách fyziky. Nejvíce mě zaujala technická herna, která nás čekala po přednášce. Poté jsme měli ještě několik minut, a tak jsme se mohli podívat po muzeu. Já navštívila expozici starých elektrospotřebičů, kde se mi líbila například televize z doby našich prababiček a pradědečků. Myslím, ţe exkurze se vydařila a těším se na další společnou akci. Anna Procházková

… Na začátku jsme se rozdělili do dvou skupin, jedna šla s průvodcem podívat se na různé motory. My jsme šli do technické herny, kde bylo připraveno mnoho zajímavých pokusů (různé elektronické moduly, hračky s gravitací, atd.). Po asi ¾ hodině se skupiny vystřídaly. Aţ jsme skončili, měli jsme po muzeu asi 40 minut rozchod, při němţ jsme si mohli projít

všechna čtyři patra obrovského muzea, … doufám ţe se tam ještě někdy podívám, protoţe jsem nestihl všechno projít. Jan Hruškovič

… Mezitím, co si kluci hráli, jsme my holky byly na přednášce o vodních kolech a tepelných motorech. Dozvěděly jsme se, jak který motor funguje a také třeba jaké lopatky mají vodní kola. Asi po hodině jsme se s druhou skupinou prohodili. Mně osobně se na přednášce nejvíc líbily hodiny, které jsem tam viděla. Sice jsme je v programu neměli, ale aspoň jsem se na ně mohla podívat. V herně se mi nejvíc líbil pokus, ve kterém jsme do zavěšeného trychtýře nasypali písek. Kdyţ se trychtýř pustil, tak tvořil na desce zajímavé obrázky. Celá exkurze se mi celkem líbila a ráda bych se do muzea podívala znovu. Myslím si, ţe si z toho kaţdý něco odnesl a v dobré náladě odešel domů. Kateřina Lánská

Okresní přehlídka SOČ Ve čtvrtek 12. dubna proběhla na Gymnáziu T. G. Masaryka Zastávka okresní přehlídka STŘEDOŠKOLSKÉ ODBORNÉ ČINNOSTI. Práce, které byly zaměřeny na různá témata v pěti soutěţních oborech, přijelo prezentovat sedm studentů z gymnázií Zastávka, Ţidlochovice a Šlapanice a dva studenti ze střední školy z Ivančic. Studenti měli moţnost vybírat z 18 oborů, v letošním ročníku si vybrali témata ze zdravotnictví, zemědělství, pedagogiky a psychologie, historie a humanitních věd. Všech devět prací bylo kvalitně vypracováno a porotou doporučeno do krajské přehlídky. Vítězové převzali CERTIFIKÁT od ČESKÉ SPOŘITELNY, a.s., která je generálním partnerem SOČ a všichni zapojení studenti obdrţeli kniţní poukázku a diplom. Autor: Mgr. Lucie Malá, koordinátor soutěţí okresu Brno-venkov

Exkurze do redakce MF DNES aneb špionáţ v konkurenčním plátku Po sloţitém vyjednávání se redaktorům SCOOL!u podařilo proniknout do zákulisí konkurence – 13. 3. 2012 jsme jeli do Prahy na exkurzi do redakce Mladé fronty Dnes. Tato akce se uskutečnila v rámci povinné udrţitelnosti našeho jiţ skončeného mediálního projektu Učíme (se) média. Dnešní labyrint

Po příjezdu do praţské čtvrti Anděl nás přivítala hektická atmosféra hlavního města. Nejprve jsme trochu zmateně a s pomocí mapy hledali onu redakci, která, jak se později ukázalo, sídlí v hypermoderní výškové budově s obrovským počtem matoucích chodeb a prostorných kanceláří. Přivítal nás Martin Moravec, vedoucí magazínu MF DNES, který nás také celou dobu provázel a ochotně zodpovídal naše všetečné dotazy. Nejdříve nás zavedl k tzv. páteři celé redakce, tedy k místu, kde editor a šéfredaktor kontrolují výtisky novin před tím, neţ opustí budovu. Nás třeba zaujalo, ţe noviny z jednoho dne nemusí mít ve všech městech stejné titulní strany.

Ve 21.00 musí být hotová finální verze pro Jihlavu, kdyţ ale například ve 22.30 padne vláda, v Praze budou celé noviny vypadat úplně jinak, protoţe tato zpráva „přebije“ ty předchozí. Následně jsme pokračovali do jednotlivých oddělení redakce. Ta má totiţ poměrně sloţitou strukturu, a to nejen proto, ţe zde vzniká hned několik novin a magazínů. Novináři píšící jednu rubriku mají své vlastní malé porady a v určitou hodinu se schází všichni na poradě velké. Můţeme jim ale závidět, jelikoţ kromě této porady je jejich pracovní doba hodně volná. Nebezpečná Ona Dnes Dále nám pan Moravec ukázal grafické zpracovávání magazínu (který je tvořený ve stejném programu jako náš školní časopis!) a měli jsme moţnost nahlédnout i do čísla, které mělo vyjít aţ za dva dny. Při naší „okruţní jízdě“ jsme zahlédli taky paní Spáčilovou, dost nekompromisní filmovou kritičku, která je prý ve skutečnosti milá a srdečná dáma se smyslem pro humor. Kdyţ jsme procházeli kolem prosklené místnosti, kde sídlí redakce přílohy Ona Dnes, i dosud pohodový pan Moravec naoko zváţněl a chodbou prošel téměř po špičkách. Jeho chování mělo původ, jak nám vysvětlil, ve velmi svébytném postavení této redakce a hlavně ve svérázném naturelu většiny tamních redaktorek. V „kanceláři“ se spoustou ţen s vlastní hlavou si to prostě ţádný muţ nemůţe dovolit rozházet, čemuţ (nejen) čtenářky SCOOL!u jistě dají za pravdu. Na koberečku... Naší poslední zastávkou byla kancelář pana Moravce, kde jsme se pohodlně usadili, dostávali odpovědi na zbylé dotazy a prohlíţeli si obraz, který byl vytvořen z několika obálek magazínu z prvních patnácti let jeho existence. Na závěr nám prozradil pár triků, jak upoutat čtenáře, rozloučili jsme se a po (pro nás téměř nekonečném) focení před redakcí následoval samozřejmě rozchod, který jsme vyuţili především k vlastnímu občerstvení a nákupům. Jelikoţ jsme vstávali kolem čtvrté hodiny ranní a pobíhání po Praze nás poměrně vyčerpalo, s nadšením jsme naskákali do autobusu Fun & Relax a vychutnali si závěrečnou odměnu v podobě teplého nápoje a filmu či seriálu dle vlastního výběru. Věřím, ţe se nám všem exkurze velmi líbila, určitě nás podpořila v tvorbě školního časopisu a kaţdý jsme si odnesli cenné záţitky a zkušenosti. Text: Nikola Valešová

Exkurze kvarty do Planetária Ve středu 28. března v půl osmé jsme vyjeli od pekárny. Jeli jsme autobusem do Brna na Kraví horu, kde jsme navštívili Planetárium. Před začátkem programu jsme si prohlédli informační tabule. Kdyţ nás konečně pustili do sálu, tak jsme posedali na sedačky. Poté nám pustili prezentaci o vzniku Země. Začalo to pohledem na vesmír a přes planety a planetky se dostalo aţ k naší planetě Zemi. Vysvětlili nám, jak probíhal vývoj planety ţivočichů. Karel si tam celou dobu hrál s laserem. Nakonec jsme dostali kvíz. Většina z nás odpověděla dobře. Představení skončilo, dveře se otevřely a my jsme se rozdělili na dvě skupiny. Na ty, kteří zůstanou v Brně a ty, kteří se vrací. Uţili jsme si to a bylo to poučné. Na exkurzi jsme vyrazili jiţ brzy ráno. Cesta autobusem byla velmi pohodlná. Na hvězdárnu jsme vyšli pěšky přes park. Kdyţ jsme tam dorazili, čekali jsme, neţ budeme moci jít na promítání. Čekali jsme na moderním nádvoří před krásně zkonstruovanou budovou hvězdárny. Po chvíli nás pustili do sálu a my se usadili do velice pohodlných křesel. Na kopuli se objevily první hvězdy a pán začal vyprávět. Vyprávění bylo velice působivé, bohuţel jsme vše znali jiţ z hodin fyziky. Kdyţ představení skončilo, shromáţdili jsme se před hvězdárnou. Exkurze se nám líbila a spokojeni jsme se vraceli domů. A cestou jsme krmili ptáčky. Autoři: studenti kvarty

(Kaţdý ţák z kvarty napsal jednu větu a poslal papír svému spoluţákovi. Takto vznikl celý text. Matematický KLOKAN V pátek 16.3.2012 probíhala nejen na naší škole, ale po celé ČR a dalších zemích mezinárodní matematická soutěţ KLOKAN. V kategorii Benjamín soutěţili všichni studenti primy a sekundy a nejlépe se dařilo Adamovi Buchtovi z primy a Karolíně Musilové ze sekundy, kteří dosáhli 85 bodů z 150 moţných. V dalších kategoriích soutěţili dobrovolníci z ostatních tříd a soutěţ probíhala v jídelně. Klokan je specifický tím, ţe studenti nemohou pouţívat kalkulačky ani tabulky, jsou nuceni pouţívat hlavu a kombinovat zaţité matematické postupy v nových netypických úlohách. Kategorii Kadet řešilo 19 studentů z tercie a kvarty, nejlépe dopadl tercián Jiří Povolný. Juniora se účastní soutěţící kvinty, sexty , 1. a 2. ročníku a vítězem se stal Ondřej Valeš ze sexty s 91 bodem. Nejstarší kategorii Student řeší septimáni, oktaváni, třeťáci a čtvrťáci, celkem 29 milovníků matematiky. Zvítězil Martin Franěk z 3. ročníku. Věřím, ţe se tato poměrně oblíbená matematická soutěţ neztratí a výsledky našich studentů budou i nadále měřitelné se studenty z okolních zemí. Zpracovala: RNDr. Lenka Krejčíková

Lyţařský výcvikový kurz – 18. -24.3.2012 – Rakouské Dolomity V letošním roce jsme opět vyjeli na LVK do atraktivní oblasti Východního Tyrolska, která se rozkládá v okolí města Lienz , u italských hranic. Oblast Ost Tirol je vyhledávanou destinací díky širokým, upraveným a poloprázdnám sjezdovkám a vysoké pravděpúodobnosti slunného počasí.

Lyţovali jsme ve střadiscích: Sillian, Zettersfeld, St. Jakob, Skiaréna Matrei – Kals. Lyţařský výcvik propěhl tak, jak jsme si představovali - ke spokojenosti jak studentů, tak lyţařských instruktorů. I počasí – s vyjímkou prvního dne dopoledne – nám přálo. Ubytování jsme byli v hotelu Iselsbergerhof a na výcvik jsme dojíţděli 10 – 25 min. do jednotlivých středisek. Večer probíhaly přednášky na téma: první pomoc na horách, nebezpečí hor, lyţařská výzbroj a výstroj a taky zeměpisné seznámení s Rakouskem a podrobné informace o okolí, ve kterém jsme se nacházeli. Strava byla formou polopenze, navíc jako bonus jsme dostali večeři při odjezdu. Celkem se zúčastnilo 47 ţáků. LVK splnil naše očekávání, byla příjemná atmosféra a všem se nám líbil. Zpracovala Mgr. Jana Gajdušková

Síla lidskosti - záblesk světla v temné době Druhého dubna několik tříd našeho gymnázia navštívilo projekci dokumentárního filmu Síla lidskosti, který pojednává o výjimečném činu Nicholase Wintona za II. světové války. Několik dnů před naší návštěvou kina nám kaţdý vkládal do hlav, abychom si o tom něco zjistili. Vyhledejte si, kdo to byl a co udělal. Přiznávám se, neudělala jsem to, co nám kladli na srdce, a zpětně přemýšlím, ţe to moţná bylo správné. Nikdy jsem nebyla jedna z těch, co se jdou do kina se školou vyspat a nebylo tomu tak ani dnes. I přes mluvení, které se ozývalo okolo mě, jsem se soustředila na film a nevnímala nic. Postupně všechno utichalo, s kaţdou další minutou bylo ticho v kině větší a větší. Kdyţ jsem viděla, jakého tématu se bude dokument týkat, věděla jsem, ţe budu brečet. Druhá světová válka je pro mě naprosto nejhorší období, přes které se nedokáţu jen tak přenést. Číst osudy lidí a dětí je pro mě peklo. Obdivuji všechny, kteří se dokázali udrţet v naprosto nelidském prostředí a s odporem se dozvídám informace o hromadách mrtvých, o neuctivém zacházení. Vţdy začínám pochybovat, ţe taková zvěrstva měl na svědomí člověk a ţe spousta jiných lidí se na tom podílela. Děkuji všem bohům, kteří existují, ţe jsem měla takové štěstí a ţiju teď a tady. Celý film jsem jen seděla a snaţila se udrţet slzy. Představa, ţe moje dítě posílám někam pryč, odtrhnu je od sebe, i kdyţ vím, ţe to musím udělat, ţe jinak nepřeţije, je šílená. I z pohledu dítěte, odjet někam do neznáma, za jinými rodiči a moţná tušit, ţe svoji rodinu uţ nikdy neuvidím. Do jakých krajních situací se lidé dostali, jen kvůli myšlence mocného člověka. Neudrţela jsem je. Přišla ta chvíle, kdy ve studiu seděl pan Winton a spousta lidí, pro něj naprosto neznámých. Pak najednou všichni povstali, aby dali najevo, ţe oni vděčí za své ţivoty právě jemu. Bylo to, jakoby se otevřela stavidla, moment takový, ţe tam nemusela být ţádná slova, nic, jen prostý pohled na pár stojících lidí řekl víc neţ všechno co řečeno bylo a co řečeno být mělo. Věřím, ţe někteří si prostě odseděli svých pár minut v kině a nevěnovali tomu pozornost, a proto se jich to ţádným způsobem nedotklo, a ţe někteří drţeli slzy lépe neţ já, ale kaţdý se s tím, co mu bylo ukázáno, popral sám, vzal si z toho něco nebo nic. I přesto, ţe druhá světová válka byla strašná a krutá a celá tato doba je obalena jen černým hávem smutku, najde se i pár děr v té černi, které ukazují, ţe kdyţ člověk má srdce a ochotu něco udělat navíc, odvahu a nestáhne se po prvním neúspěchu, můţe udělat něco, co významně zasáhne dějiny, ale především to, co ovlivní lidstvo samotné. Natálie Plešáková, septima

...z ohlasů studentů Fascinovalo mě, jak to pan Winton bere jako samozřejmost, ţe by takovou věc udělal kaţdý. Nevím, jestli by se dnes někdo takový našel. A on to navíc 50 let nikomu neřekl. -Mecerodová

Myslím si, ţe je velmi dobré pořádat takovéto akce a zapojit všechny, jak základní, tak i střední školy, je to určitě hodně zajímavé a inspirativní do budoucnosti. - anonym

Příběh o N. Wintonovi jsem zhlédl uţ před pár lety. Tehdy ve mně zanechal hluboké stopy. Nyní jsem tuto produkci hodnotil spíše z hlediska filmové podívané a krásy historických záběrů. - F. N.

Tento film nám vyprávěl příběh obyčejného člověka, který svou obyčejností dokázal neobyčejnou věc, zachránil stovky dětských ţivotů. Nedovedu si představit vděk těchto Wintonových dětí vůči svému zachránci. Kdyţ jsem seděla v kině a viděla setkání zachráněných dětí s panem Wintonem, brečela jsem. Tento moment nepotřeboval ani hudební kulisu, neboť byl dojemný a musel oslovit kaţdého diváka, který tam seděl. Jak bylo na konci řečeno, pan Winton by si zaslouţil Nobelovu cenu. Aspoň takto bych chtěla vyjádřit úctu a respekt, který cítím vůči panu Wintonovi, člověku, který je v mých očích hrdinou. - P. Ţaţová

Tento film snad kaţdého rozumného člověka přiměje se zamyslet, ţe na tomto světě se dá ţít lépe s vzájemnou úctou, respektem a smyslem pro spravedlnost a solidaritu. - anonym

Můj pocit z toho byl, ţe se v této době máme opravdu dobře a nemáme si na co stěţovat. Osobně si absolutně neumím představit, ţe bych někdy musela řešit podobnou situaci. - Šárka Vokounová

Wintonův čin nespočívá jen v tom, ţe zachránil spoustu ţivotů, ale také v tom, ţe motivuje a inspiruje ostatní lidi ke konání stále dalších (větších či menších) dobrých skutků. - Jitka Plucarová

Celkově tyto filmy jsou dobré, abychom měli nějaký obraz o hrůzách války. Nobelovu cenu by si jistě zaslouţil, ale nevěřím, ţe by pro něj byla nějak moc významná. - Hloušková

Troufám si říct, ţe dokument o siru Wintonovi všechny v sále naprosto pohltil od jeho prvních minut aţ do konce. Všem připomněl dnes jiţ trochu zapomínanou historii, krutou dobu, píšící se v době před a během 2. světové války. Pan Winton ukázal hrdinství v jiné formě, neţ dnes můţeme vidět v akčních filmech, ale o to bylo cennější. - Priehoda

Čest panu Wintonovi. - Jelínková

I kdyţ jsem viděla za svých 18 let nespočet filmů, které byly dojemné tak, ţe jsem po jejich konci probrečela další dvě hodiny, ţádný nebyl takový jako Síla lidskosti. Zůstane navţdy ve mně. Konečně jsem poznala, co znamená být člověkem. - Brychtová Soňa

Exkurze tercie do Prahy Dne 11. 4. 2012 se studenti tercie vypravili na jednodenní exkurzi do Prahy. Mimo jiné jsme navštívili Senát ČR ve Valdštejnském paláci a prohlédli jsme si budovu Národního divadla, kde se ţákům dostalo odborného výkladu o výstavbě Zlaté kapličky. Studenti se s vámi podělí o své záţitky… V 5:30 se naše třída sešla na vlakovém nádraţí na Zastávce, abychom mohli odjet do našeho hlavního města Prahy. Po zhruba 3 hodinách jízdy vlakem jsme byli na místě. Plán zněl: nejdříve prohlídka senátu, Praţský hrad, následně rozchod na oběd, nakonec návštěva Národního divadla a návrat domů. Kdyţ jsme došli k senátu a paní průvodkyně dokončila výklad historie tohoto krásného Valdštejnského paláce, mohli jsme se zúčastnit hlasování senátorů. Zde bylo nejlepší, ţe jak my jsme si fotili senátory a zasedání, tak i oni si fotili nás. Po několika hlasováních jsme se neslyšně vytratili, abychom nerušili další průběh jednání. Poté jsme obdivovali velikost a krásu chrámu sv. Víta, krásné gotické stavby se stovkami fiál, a viděli jsme i střídání stráţí na Praţském hradě. Kdyţ jsme si něco pověděli o soše sv. Jiřího

a o mrákotínském obelisku za ním, šli jsme se podívat na vyhlídku a ukázali jsme si největší dominanty Prahy. U kostela sv. Mikuláše jsme měli rozchod a za hodinu jsme měli sraz u Karlova mostu. Podle mého názoru jsme si nechali to nejlepší nakonec. Národní divadlo. Prohlídka začala u základních kamenů. Dozvěděli jsme se zde, ţe v této době Brno mělo převáţně německé obyvatelstvo, a proto jsme zde nenašli moc kamenů z naší oblasti. Vyšli jsme nahoru a usadili se v hlavním hledišti. Zde jsme si mohli vykroutit hlavy, abychom si všechny ozdoby prohlédli a paní průvodkyně nám začala vypravovat historii tohoto divadla. Zajímavé je, ţe nápady na Národní divadlo vznikly asi o desetiletí dříve, neţ se začalo stavět, Také jsme se dozvěděli, ţe architekt Josef Zítek stavěl na půdorysu ve tvaru lichoběţníku, a protoţe nemohli stavět moc do šířky, tak stavěli do úctyhodné výšky, která je asi 45m. Aţ jsme si prohlédli foyer a hlediště, šli jsme se podívat do 1. galerie a zde se dívali na malovanou oponu od Hynaise a jeviště. Nakonec jsme se rozloučili a šli na vlak zpět domů. Z celé exkurze se mi nejvíce líbilo divadlo, i kdyţ za zmínku stojí i naše cesty vlakem, které byly plné smíchu. Michala Bučková

…Velmi se mi líbil Karlův most. Nejen jeho majestátní sochy z chladného kamene, které na vás shlíţí z poměrně velké výšky a dodávají mostu určitou noblesu, ale i samotní lidé procházející si tuto známou památku naší velké Prahy. Procházela jsem se krůček po krůčku po mostě, z obou stran obklopená sílou toku Vltavy, slunce mi hřálo do zad a pouliční prodavači a muzikanti oţivovali mou cestu na konec druhé strany mostu. Lidé se nakláněli přes okraje a snaţili se najít svůj odraz v kalné vodě. Jiní se zase fotili u starých soch, aby měli památku na tento moment. Přišla jsem k pamětní desce Jana Nepomuckého a přála si své vysněné přání. Kéţ by se mi splnilo! Poté jsem došla aţ na konec Karlova mostu, kde uţ na mě čekal zbytek třídy. Stále okouzlená tímto krásným mostem jsem se odebrala se svými spoluţáky na Praţský hrad. Tereza Pruknerová

Národní divadlo Přišli jsme na prohlídku Národního divadla a nejvíce mě uchvátilo, jaké to tam bylo celé potemnělé. Hezké lustry svítily vţdy na tři ţárovky, aby navodily správnou atmosféru. Nejdříve nás průvodkyně zavedla do podzemí divadla, kde nám ukázala celkový model Národního divadla. Potom tam také byly vystavené základní kameny. Jako číslo jedna byl kámen z Radhoště, číslo dvě byl kámen z Řípu a i další kameny z různých koutů republiky. Ukázala nám terasu a my mohli z blízka vidět kočár taţený koňmi a další sochy, ale i odtamtud byl vidět krásný Pohled na stověţatou Prahu. Vyzkoušeli jsme si pohled na divadlo nejen z hlediště, ale i z galerie. Na galerii jsme mohli obdivovat všechny krásy Národního divadla třeba vytaţenou Hynaisovu oponu. Všude to bylo hezky vyzdobené, ale nejlepší byli praţští osvětlovači. Mezitím, co nám průvodkyně odříkávala svůj výklad, doléhal k nám rozhovor osvětlovačů. Bylo to zábavné je poslouchat. Například: ,,Tohle je strašná šichta.“ Nebo: ,,Co to děláš, sakra?!“, ovšem některé výrazy jsem musela vypustit. Dokončili jsme prohlídku divadla a vydali se na zpáteční cestu. Daniela Dumková

…. Se školou jsme jeli do Prahy. V Praze jsem nikdy před tím nebyla, takţe jsem byla celá natěšená. Líbilo se mi snad všechno, ale doslova mě uchvátilo Národní divadlo. Jeho zlatá zahrádka na střeše, ty busty, kterých tam mají 81, jak nám pověděla paní průvodkyně nebo terasa, ze které byl nádherný výhled na naše hlavní město. Hned ze začátku prohlídky jsme sešli dolů do podzemních prostorů, kde byly krásně vidět základní kameny. Ale co se mu zde nejvíce líbilo, byl model Národního divadla. Celý areál byl zmenšen tak, ţe jsme měli skvělý přehled, kde se co nachází. Vyšli jsme z podzemních prostor a šlapali jsme po schodech nahoru aţ do hlediště. Nakonec jsme byli i na galerii a tam nám paní průvodkyně řekla, ţe je tady 986 míst k sezení. Kdyţ to obrovské číslo vyslovila jenom jsem zůstala sedět s otevřenými ústy. Nevěřila jsem, protoţe mi nešlo do hlavy, kde ty všechna místa jsou. Také nám pověděla, ţe divadlo je v té době, kdy ho stavěli, stálo 3 000 000 zlatých, ale původní rozpočet byl jen půl milionu zlatých. Dnes se lidé dohadují jestli je jeden zlatý 500 nebo 1000 korun. Ale stejně mě fascinuje, jak něco tak obrovského a krásného mohli vůbec postavit. Anna Gloserová

Druhá víkendovka primy V pátek 20. a v sobotu 21. dubna vyrazila prima do DDM Zastávka na svoji druhou víkendovou akci. Protoţe bylo hezké počasí, trávili jsme většinu času sportováním a hraním her hlavně venku. Fotodokumentaci z akce najdete v sekci Fotogalerie na www.gzastavka.cz.

Děkuji rodičům Milionovým, Hemalovým, Matějkovým, Janouškovým, Stehlíkovým, Širokým, Rejdovým a Kalovským za to, ţe nás nenechali umřít hladem a poslali nám spoustu, většinou doma vyrobených, dobrot. Autor: Mgr. Světlana Smejkalová

Workshop o ţidovské kultuře Ve dnech 20. a 21. dubna se studentky vyšších ročníků Klára Jelínková, Zuzana Procházková a Angelika Babajanová zúčastnily v Kossakově dvoře (Polsko) workshopů o Ţidovské kultuře. Autor: Mgr. Monika Píšková

Exkurze do Olomouce Kdyţ jsme ve středu 9. 5. seděli ve školním autobuse a jeli do Olomouce, všichni jsme se těšili. Přece jen, bylo to místo školy... Na Václavském náměstí, které bylo způli zakryté stínem, jsme čekali na průvodkyni. Byla nám zima, byli jsme rozmrzelí a ospalí a nikam se nám nechtělo. Kdyţ slečna konečně přišla, neochotně jsme se zvedli, abychom tedy začali poznávat něco z české historie. My prozíravější jsme si dělali zápisky a chodili vţdy blízko paní učitelky, neboť jsme tušili, ţe vynechání školy nám neprojde jen tak. Trojlodní kostel měl krásné vitráţe, ale nijak zvlášť zajímavé oltáře. Nejvíce se mi líbila Madona, která byla černá od plamenů svíček. Slečna průvodkyně nám vysvětlovala významy vitráţí, vyprávěla nám o biskupech a celkově nám přiblíţila historii celé Olomouce. Arcidiecézní muzeum, byla větší budova o dvou patrech s menší zahrádkou s 30metrovou studnou a osobitou kavárničkou. Pan průvodce nás vedl kolem základů a stěn původního

paláce, sošek svatých a obrazů. V prostorách ambitu se nacházela výstava pro nevi-domé. Mohli jsme si ohmatat sošky, buly a různé nástroje, zkusit si poslepu rozpoznat středověká okna a část plastiky Marie s Jeţíškem a anděly. Kolem arcibiskupského kočáru nás pan průvodce zavedl do Kaple sv. Barbory a pak do galerie. Samozřejmě, ţe po upozornění, ţe se nemáme k obrazům přibliţovat, protoţe jsou opatřeny alarmem, nepřestával alarm pískat. Nevím jestli se mi to jen nezdálo, ale průvodce vypadal, ţe by nás nejradši vyhodil. Poslední zastávka na Krvavé pavlači, kde bylo připomenuto zavraţdění Václava III, a po ukončení vzdělávacího programu se šlo ven nasvačit. Po cestě na Horní náměstí jsme se zastavili u čtyř kašen - kašny Tritónů, Caesara, moderní Ariónovy a Herkulovy. Naproti Herkulovy kašny stála radnice s orlojem. lomoucký orloj je názornou ukázkou socialistického realismu. Karel Svolinský ztvárnil orloj jako mozaiku, která zobrazuje dělníka s chemikem a jízdu králů. Nebyli na něm pouze hodiny, ale i kalendář. Ovšem, hrát jsme ho neviděli, protoţe jsme přišli aţ po dvanácté. Coţ nám docela vadilo, ale měli jsme hlad a naši pozornost dost rozptylovalo logo Mc Donaldu. O hodinu později, všichni najedení a spokojení jsme znovu nastupovali do autobusu a vyjeli ke Svatému kopečku. Co si pamatuji na Kopečku byly vţdy davy lidí, ale teď tam s námi byli snad jen dva páry. Prohlídku jsme začali v pokoji, kde byly stěny vymalované malířem Pavlem Trogelem. Zobrazovaly zjednodušený ţivot zakladatele. Po chodbě doprava a po červených točitých schodech, které ve zdi moc dobře nedrţel, jsme došli do jedné z věţí. Byl to neuvěřitelný výhled. Celá Olomouc jako na dlani. Viděli jsme všude tam, kde jsme byli, i sever města zahalený rozkvetlými stromy. O patro níţ a po dřevěné lávce po půdě, rovnou do kopule. Na vnitřní straně kopule byly zobrazeny velké ţeny starého zákona jako Sára a Rebeka. Na vršcích sloupů, které podpíraly kopuli, byly pro změnu ţeny znázorňující kontinenty. Znovu do přízemí podívat se na oltář Pany Marie pyšnící se dvěma korunkami, které dostala od papeţe.

Kdyţ jsme vyšli, slunce nádherně svítilo, posedali jsme si tedy na schody, vytáhli láhve s pitím a mlčky poslouchali Karolínu recitující Jiřího Wolkera - Svatý kopeček.

Kája dorecitovala, my jí zatleskali a šli se kouknout na dům, kde Wolker trávil prázdniny. V autobuse jsme vyčerpaně klesli do sedaček a ukázali, ţe dokáţeme být mimořádně hodní. Mluvili jsme sice, ale uţ to nebylo tak halasné jako po cestě sem, tak moc nás Olomouc vyčerpala ... výlet za historickými zajímavosti města Olomouce byl naplánován s maximálním vyuţitím disponibilního času. Navštívená místa byla provázena poutavým výkladem paní učitelky Svobodové. Měli jsme tak moţnost rozšířit si své znalosti v oblasti historie jednoho z významných měst České republiky. Věříme, ţe tato exkurze za krásami naší vlasti nebyla poslední. Sára Hloušková, kvarta

1. Olympijský rok v Mikroregionu Kahan Mikroregion Kahan organizoval 1. Olympijiský rok na hřišti ZŠ Ostrovačice. V této olympiádě se utkali ţáci druhého stupně základních škol Rosice, Ostrovačice, Zastávka a Zbýšov a niţší stupeň našeho gymnázia. Akce se konala 6. června v Ostrovačicích. Soutěţilo se v těchto discipínách - malá kopaná, basketbal, přehazovaná a běh na 1 500 m. Ti ţáci, kteří nesportovali, zlepšovali atmosféru fanděním. Při zahájení zazněla česká hymna, studentská hymna a sportovci sloţili olympijiský slib. Naši studenti dosáhli výborných výsledků: 1. místo v basketbalu Bylo naprosto zaslouţené – dívky vyhrávaly s vysokým rozdílem. Druţstvo hrálo ve sloţení: Vitulová Teraza, Matulová Teraza, Jandáková Karolína, Jandáková Alţběta, Fillová Kristýna, Mařáková Milena,Goserová Veronika, Holubářová Barbora, Pospíšilová Andrea 1. místo v běhu na 1 500 m získala Valerie Smejkalová z primy 3. místo v běhu na 1500 m získal Lukáš Hrouzek ze sekundy 3. místo v malé kopané Druţstvo hrálo ve sloţení : Dominik Maděránek, Radim Cizler, Jan Kadaňka, Jindřich Sadecký, Tomáš Bohýl, Lukáš Hrouzek, Marek Přibyl, Jan Nevřivý 3. místo v přehazované Druţstvo hrálo ve sloţení: Zuzana Janošíková, Martin Pátek, Vojtěch Řezáč, Daniel Kříţ, Kateřina Havlíková, Alena Mařáková, Vítek Schmied, Helena Křivánková, Denisa, Škodová Celkově naše škola obsadila 2. místo. Pořádající škola se postarala o velmi dobrou organizaci, bylo připraveno pohoštění, všichni si mohli opéct špekáčky, vítězové obdrţeli velmi hodnotné ceny. Zpracovala Mgr. Jana Gajdušková

Maturanti se loučí Maturující (inspirováno básní J. Wolkera – Umírající) Kdyţ neodmaturuji, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdce mé se zachvěje v rose jak k ránu květiny, tisíce neprošly, tisíce se mnou půjdou, tisíce pro září stvoření, neboť v NE a dalším učení nikdo nezůstal jediný. Září se nebojím, září není zlé, září je jen část maturity proradné, co strašné je, co zlé je, to další učení je, kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, zblázněné, člověk chce uţ volno, však hnije doma jak pomyje, čtyři stěny rozloţí touhu, chuť ţivota, kterou v náručí měl a miloval, maturity se nebojím, ani září není zlé, v září nebudu sám, učení mě děsí, které jen na mně je, - z toho já umírám. Sbohem, léto, sbohem, mé volno, sbohem touho má největší,

svobodu mi utnou, na květen mé vědomosti nestačí, myšlenka na tebe jak zlatý hřeb všeho půl roku mě protínala, kdyţ mi bylo hůř, bolela víc, kdyţ bylo lépe, pomáhala. Ale dnes sbohem, dnes uţ vše marné je, dnes maturuji, za mé nic, za prázdno v mé hlavě mi nic nedarují, teď uţ to vím, to je má největší bolest a největší sten, ale v tomto uvědomění jsem sám, sám a samoten. Aţ neodmaturuji, na světě se nic nestane a nezmění, jenom já ztratím svoji naději, volno tak chtěné, snad přeţiji to, snad se to doučím, snad nezahubí to mé snění, ale září se nebojím, září není zlé, to je jen část maturity proradné. Ester Dobiášová, 4. roč.

Milá školo, stále se mi tomu nechce věřit a stále si to nechci připustit. Ale je to tak. Jsem v oktávě. Jsem maturantka. A to znamená, ţe máme před sebou uţ jen pár společných setkání. A pak konec. Finito. Po osmi letech. A to je velmi dlouhá doba. Velmi! Kdyţ si vezmeš, ţe je mi 19 let, tak je to téměř polovina mého dosavadního ţivota! Za tu dobu jsem si k Tobě utvořila vztah, uţ je mezi námi pouto. A to zůstane navţdy. I kdyţ uţ nebudu studentka Gymnázia T. G. Masaryka v Zastávce, budu na Tebe a hlavně na chvíle strávené pod Tvými křídly ráda vzpomínat. Záţitků mám opravdu hodně. A mnohé z nich jsou i negativní. Co bys taky čekala, jsi přece škola. Ale tyto záţitky byly negativní v době, kdy jsem je proţívala. Myslím, ţe postupem času se promění spíš v úsměvné vzpomínky. Tak Ti tedy, moje milá školo, přeji mnoho dalších spokojených studentů a studentek. Měj se hezky, Tvoje Dana Dana Plucarová, oktáva

Milá školo! Jsou to přesně čtyři roky, co jsme se viděli poprvé. Z našeho setkání jsem byla nejdřív nervózní, ale myslím, ţe se z nás stali dobří přátelé. Zaţily jsme toho spolu spoustu, a ačkoliv to nebyly záţitky vţdy dobré, tak jsme to zvládly. Budu na Tebe v dobrém vzpomínat! Doufám, ţe se tak jako ke mně budeš chovat i k ostatním studentům ještě řadu let. Toto je dopis na rozloučenou. Aţ si to budeš číst, budu uţ dávno pryč a nevím, zda se ještě někdy shledáme, takţe sbohem, milá školo, a buď na studenty hodná! Simona Heincová, 4. roč.

Anglie Většina z nás jela do Anglie poprvé. Nevěděli jsme co nás čeká. Spousta našich známých nám ji popisovala jako velmi krásné místo s milými lidmi a mimořádnými zvyky. Popisovali ji jako zemi s krásnou přírodou a s osobitým kouzlem, ale nikdo neočekával, ţe nám Anglie skutečně vyrazí dech. Od srazu u autobusu aţ po loučení u něj nenastala chvíle, na kterou bychom vzpomínali s vráskou na čele. Kdyţ jsme přijíţděli k anglickému pobřeţí sţírala nás nervozita. Co jsme vlastně skutečně věděli o Spojeném království? Kromě deště a nějakého minima co jsme si zapamatovali z hodin dějepisu, téměř nic. Co můţeme čekat od Angličanů? Co od měst a památek na které jsme se tak těšili? Jaká bude naše rodina? Domluvíme se? Po prvním setkání s rodinou nás většinou otázky tohoto typu přešly a nahradily je vtipné hlášky a předhánění se o to, čí rodina je lepší.

Druhý den v Avebury bylo krásně. Téměř pastelově zelený trávník a mírné sluníčko nás donutilo usmívat se. Byli jsme tedy všichni milejší a nadšenější Město Bath bylo velmi zvláštní. Na mě působilo ponuře. Fakt, ţe většina domů vypadala stejně (ţádný neměl veselou barvu), padal déšť, který nekompromisně stékal po tvářích a tvořil na zemi velké louţe, kterým jste se za boha nemohli vyhnout a foukal silný vítr, nebyl nejhorší. Nejhorší byli audiogajdy. Jak se nám tyto malé přístroje za jediný týden dokázaly zprotivit! Navíc jsme byli unavení z dlouhé cesty autobusem. Takţe Bath jsme si moc neuţili. pro koniny. Jako například zabít patnáct minut volného času hraním lidské dámy. Stonehenge. Ne tak velký, ne tak skvělý a ne tak přístupný jak jsme si představovali, ale i přesto nás nadchl. Nikde jsme se snad nefotili tak dlouho jako u Stonehenge. S neuvěřitelnou rychlostí nás napadaly nové a nové pohledy, ze kterých by se dalo fotit, nové teorie o vzniku a účelech tohoto místa. Do autobusu nás musel nahánět pan učitel Malý. Salisbury nás zasáhla uţ z dálky. Město bylo půvabné, ale katedrála ho mnohokrát převyšovala. Nejen její velikost a vzhled, ale i ta jednoduchá nejednoduchost se kterou stála na prostém zeleném plácku. A pak její útroby. Propracovaně zdobená klenba, vyřezávané lavice s anděly, vitráţe se svatými a duchovní síla místa. To vše nám bralo dech.

Cheddar. Nejvýraznější byly skály, obklopující toto malé, přívětivé městečko, na jejichţ vršek se z okna autobusu nedalo dohlédnout. Byly podobně bíle jako útesy u britského přístavu. Jeskyně nás moc neuchvátily, párkrát se dokonce ozvalo, ţe u nás, v Česku máme hezčí. Naopak výstava Cheddarového muţe měla úspěch, obzvlášť velká otáčející se lebka a vitrína s "Venušemi". Glastonbury Abbey. Místo posledního odpočinku krále Artuše a jeho ţeny Guinevery. Jediným stojícím domkem byla kuchyně mnichů, kde jsme absolvovali přednášku o jejich ţivotě v době, kdy ještě z opatství nebyly trosky. Přednáška byla skvělá, protoţe muţ, který přednášel nebyl mnich, to byl herec. Dováděl nás k záchvatům smíchu, některým lidem málem přivodil infarkt a celkově to podal tak úţasnou formou, ţe bychom i my sami mohli přednášet. Ovšem tak jak to zahrál on, to uţ nikdo zahrát nedokáţe. Šokující na Bristolu bylo, ţe jsme rozchod dostali hned po příjezdu a ne na konci jak bylo zvykem. Kdyţ si nejdříve město trochu projdete, narazíte po cestě na pár obchůdků nebo kaváren a ty později při rozchodu ovlivní směr vaší cesty. Pokud ale ne, je velmi pravděpodobné, ţe zůstanete celou dobu v jednom obchodě. I kdyţ je to nepochopitelné, takové nákupy vás unaví víc, neţ kdybyste obešli celé město. Proto jsme k SS Great Britain přišli otrávení a nechtělo se nám ani číst informační tabule. Aţ malá místnůstka s kostýmy nás probudila k ţivotu. Takţe kdyţ uţ jsme se konečně vydali na samotnou loď nic nám nebránilo ji celou s nadšením a novým elánem prozkoumat. Bristol byl jiţ půl hodiny za námi, kdyţ jsme vystoupili v Lacock. Bylo stále slunečno, coţ se úţasně hodilo pro focení opatství i přilehlých zahrad. Domky zde byly osobité a tak nějak příjemnější neţ v Bathu. Bylo tak nádherně, ţe jsme se v malém kostelíku plánovali jenom zastavit a jít zpět do ulic. Coţ se nám samozřejmě nepovedlo. Hned při vstupu nás obklopila hudba. Skoro jsme ji nevnímali, ale kdyţ jste si začali uvědomovat jednotlivé tony, jakoby strhla všechny vaše myšlenky. Posedali jsme si na prosté lavice a nechali na sebe působit kouzlo okamţiku. Nejen ta hudba, ale i ten malý kostelík sám, nás uchvacoval. Ten způsob jak obloukovými okny procházelo sluneční světlo a lehce hladilo vše na co dopadlo včetně jednoduchých mramorových sloupů. Seděli jsme beze slova , accelerando nám zrychlovalo tlukot srdce, naopak pomalé a tiché tóny nás uklidňovaly a jakoby ukládaly k věčnému spánku, jen aby do nás mohla hudba znovu vdechnout obrovskou chuť ţít. Jedna skladba střídala druhou a nám se pořád nechtělo odejít, chtěli jsme zůstat a jen poslouchat. Jenţe i tento kouzelný okamţik musel skončit a my museli jít dál. V Cardiff byli snad ti nejpříjemnější a nejklidnější lidé. Ti co jsou jako já zvyklí z českých hradů a zámků, ţe se s prohlídkou spěchá, protoţe za námi jde další skupina, byli překvapení průvodcovým klidným chováním a hravým a poutavým vyprávěním o hradu. Kdyţ jsme si zašli do městské radnice, vřele nás přivítala sekretářka a poradila nám, co stojí za vyfocení.

Ovšem bylo místo, kde toto klidné a přátelské chování jaksi vadilo. Byly to obchody. Stáli jsme ve frontě o dvaceti lidech a kaţdou chviličku koukali na hodinky a strachovali se, aby nás tam ostatní nenechali. V Londýně jsme litovali, ţe na něj máme pouze jeden den. Bylo tam tolik věcí, které bychom chtěli vidět, ale museli jsme si vystačit s málem. Jen pro pořádek musím dodat, ţe i to "málo" stálo za to. Buckingham a výměna stráţí, obojí bylo skvostné. Výměna stráţí je právě ta věc, na kterou čekáte hodiny a kdyţ uţ se jí dočkáte, prohlásíte, ţe byste klidně čekali znovu. Národní galerie se sice nemohla vyrovnat Louveru, ale kdyţ jste procházeli místnostmi, kde visely obrazy největších umělců jako je Leonardo da Vinci, Degas, Monet a spousta dalších, neubránili jste se obdivu nad jejich uměním a naplnila vás zvláštní blaţenost z toho z jaké blízkosti máte moţnost tato umělecká díla vidět. Byli jsme rádi za cestu lodí, nejen proto, ţe jsme byli uchození a zmrzlí, ale i proto, ţe jsme si mohli prohlédnout památky, alespoň z dálky. Greenwich a nultý poledník nás pobavil. Člověk se o tom učí, neustále mu omílají o hlavu jak je důleţitý a pak k němu přijde a vidí zhruba metrovou rýhu v zemi s velkým ukazatelem. Radost nám tedy alespoň udělala teplá voda na záchodech. Kdyţ jsme znovu dojeli k pobřeţí, přepadl nás smutek. Nechtělo se nám domů. Všechno anglické nám přirostlo k srdci. Angličané, anglické chování, naše rodina a i ta všudypřítomná vlezlá zima. Nechtěli jsme aby ten bezstarostný týden skončil a byl nahrazen krutou realitou v podobě školy, která si uţ na nás brousila drápy. Ovšem pohádky končí vypravěč a proto jsme nezoufali dlouho. Anglie bude úţasná s kaţdým novým vyprávěním. Zpracovala: Sára Hloušková

Sportovní vodácký kurz tercie

Ve dnech 6. – 12. 6. 2012 se studenti tercie účastnili vodáckého výcviku v Soběslavi. Pod vedením pana profesora J. Malého, M. Dojivy, R. Malého, paní profesorky S. Smejkalové a M. Dvořáčkové se zdokonalili nejen ve vodáckém sportu, ale v dobré náladě překonali i deštivější počasí. O několik záţitků se s vámi podělí : Bylo nedělní ráno. Otevřela jsem dveře od chatky a spatřila jsem, ţe venku prší. Naštěstí jsme zrovna ten den jeli jeden z kratších úseků Veselí-Soběslav. Samozřejmě nikdo z nás nebyl z deště nadšený, ale co se dalo dělat. I přesto, ţe jsme na sobě měli pláštěnky, připluli jsme docela mokří. Kdyţ jsme se blíţili ke konci, všimla jsem si, ţe Darek s Patrikem lezou do vody a jdou přímo proti nám. V tu chvíli mi bylo jasné, ţe nás překlopí. Bylo to opravdu legrační, překlápět všechny ostatní a vidět, jak se tváří. Mně osobně nevadilo, ţe nás překlopili, stejně jsme byli mokří a alespoň jsme se zasmáli. Kateřina Lánská

Veselá voda - aneb kdyţ se lámou ruce a řeţou stehna…. Jednou večer jsme Vláďa a já přišli dobrovolně za panem Dojivou, který Vláďovi zlomil ruku v zápěstí a mně rozřízl stehno !!!!! Bylo to samozřejmě maskování do zdravovědy, která probíhala kaţdý večer. Anna Procházková

Jeden z mých nejlepších záţitků z vodáckého kurzu se týká posledního dne, kdy jsme sjíţděli řeku Vltavu. Ten den byla můj háček Áďa. Na řece byla spousta peřejí, musely jsme se vyhýbat kamenům a plně vyuţívat zkušenosti nabyté v předchozích dnech. Ze začátku, kdyţ jsme vjely do divočejší vody, začala Áďa panikařit a ječela: „Pomóóóc!“ Ale Ádin křik mi nebyl k ničemu, kdyţ jsem neviděla, čemu se to vlastně mám vyhnout nebo kam naši

loďku natočit. Následovalo hlasité: ,,Kámen!“ Tentokrát uţ jsem se zaptala: „Kde?“ Ale uţ bylo pozdě. Áďa totiţ klidným hlasem odpověděla: „Pod námi...“ V tu chvíli se loďka hrozivě naklonila, aţ to vypadalo, ţe skončíme ve studené vodě. Naštěstí se to nestalo, ale následující výbuch smíchu nás opět málem vyklopil. Jak tak cesta ubíhala, uţ jsme dokázaly loďku ovládat i mezi početnými skupinkami kamenů. Tento den byl určitě nejlepší... Michaela Bučková

V neděli jsem dělala háčka Káji a moc nám to spolu nešlo, jelikoţ den předtím byl táborák a chytla se nám v hlavě písnička Hlídač krav a my si ji musely zpívat na loďce. Jednou jsme zpívaly Hlídače kráv, podruhé refrén od písničky Jarošovský pivovar, potom zase jinou. Asi po hodině jízdy z nás paní učitelka Dvořáčková uţ nemohla a musela se nám smát, protoţe se nám nedařilo jet aspoň chvíli rovně. Po přenesení loděk přes jez, jsme se raději vyměnily, abychom se nevyklopily. Daniela Dumková

Bylo pondělí, poslední den na lodích, a my celí natěšení vyrazili na vodu. Všichni byli plní elánu. To se však brzy změnilo, kdyţ přišly kameny. Můj háček Jindra by nejspíš potřeboval brýle. Neviděl ani kameny, které vystupovaly 10 cm z vody, a to byl nepřekonatelný problém. Kličkovali jsme, jak to jen šlo, ale velké většině kamenů se vyhnout prostě nešlo. Naše stabilní loď naštěstí všechny nárazy přeţila a povedlo se nám ani jednou se nepotopit. Někteří naši spoluţáci tak šikovní nebyli a spadli ten den do vody hned několikrát. Byl to velice zajímavý den, asi nejlepší z celého kurzu, a já si ho moc uţil. Roman Krupica

Sexta nad i pod hladinou Pamatuji si, jak jsme před třemi lety přijeli do kempu v Soběslavi. Byli jsme malí, trochu nervózní, ale především neskutečně natěšení. V hlavách nám vyskakovalo neskutečné mnoţství otázek. Jaké to teda bude? Co se tady všechno stane? Co se tady komu stane? Kdo? S kým? Proč? Kolikrát?... A nyní jsme tu byli zase, avšak starší, silnější a moţná i moudřejší. Všechno vypadalo přesně tak, jak jsme si to pamatovali. Voda byla mokrá jako tehdy, bláto na dně smrdělo taky tak, jak jsme si ho pamatovali, a komáři i ,,pipky“ nás otravovali přinejmenším stejně jako tenkrát. V den příjezdu nám ještě počasí úplně nevyšlo, bylo zataţeno a k večeru se i rozpršelo. Program byl víceméně volný. Všichni se začali pomalu vybalovat a ubytovávat, pojídat tradiční řízky s chlebem nebo si dali nějaký ten sportík. Další den jsme po ranní rozcvičce s panem Haklem a po snídani nachystané našimi spoluţačkami odjeli na nám známý úsek řeky Luţnice, který jsme zde jeli i před třemi lety jako terciáni. Po návratu jsme si v osobním volnu opět zahráli nějaký ten sport a o půl sedmé odešli na večeři. Pak následovala krátká pauza, po které jsme si, rozděleni do dvou týmů, zahráli volejbal. V prvním setu jsme byli velmi vyrovnaní a zakončili ho s výsledkem, který mohl vypadat asi 52:54. V setu druhém a třetím jsme jiţ hráli více podle pravidel, protoţe vedle kůlu stál pan Leitner, který celý zápas kontroloval a za občasné pomoci rybího oka rozhodoval.

V pátek jsme se jiţ vydali po vlnách naší nejdelší řeky Vltavy, kterou jsme úspěšně zdolali (teda aspoň její malinký kousek). První víkendový den jsme s naším autobusem odjeli opět k řece Luţnici, jejíţ ostré záhyby nás několikrát vytlačily aţ k spadenému kmeni stromu, či větve, které nám trochu pročísly náš účesy nebo zlověstně škrtly o spodek naší lodi. Večer pochopitelně nemohl běţet jiný program neţ Čt4, na kterém se odehrával boj Česka s Polskem. Během celého zápasu pan Leitner, který seděl u svého svátečního piva (v sobotu měl Zbyněk svátek), uklidňoval naše v rozehrávce a kombinaci, coţ je také moţná důvod, proč jsme tento zápas zvládli. Poslední den týdne jsme se vydali opět vstříc vlnám Vltavy a večer si poseděli u ohně a zahráli na kytaru. Avšak nejvíce záţitků v nás určitě zanechalo pondělí a překrásné město Český Krumlov, který jsme si jak prošli, tak projeli jeho splavy a všichni aţ na loďku Vojty s Kájou je zvládli. Večer jsme se opět sešli u ohně, zazpívali několik písniček a šli spát. V úterý jsme po vyklizení chatek a snídani vyrazili domů. Velká většina z neznámých důvodu celou cestu domů prospala, a tak jsme Telčí, kde byla naplánována zastávka, jen projeli. Ještě před polednem jsme dojeli zpět do Zastávky, kde byl náš kurz jedním velkým vodáckým ahooooj ukončen. Zpracoval:Mikuláš Nevřivý, sexta