2011. Výcvik mezi třítisícovkami. O cvičení českých vrtulníkářů ve francouzských Pyrenejích si přečtete na stránkách 6 až 9

12/2011

REPORT

Výcvik mezi třítisícovkami

O cvičení českých vrtulníkářů ve francouzských Pyrenejích si přečtete na stránkách 6 až 9.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Vážení kolegové,

každý rok v resortu obrany je bohatý na události a ten právě minulý nebyl výjimkou. Jako ministr obrany České republiky jej pokládám za plně využitý a přínosný. Bílá kniha přesně definovala současný stav armády a určila směr jejího dalšího rozvoje. Nikdo nemůže zpochybnit úsilí, s nímž i za nelehké finanční situace plníme své spojenecké závazky. Stále máme plné právo být spolutvůrci alianční bezpečnostní politiky. Naše zahraniční mise si udržují svůj tradičně vysoký kredit a renomé. Služba vojenského profesionála není lehká. I v tom je možná kouzlo svátečních dnů, že si hodnotu pojmů, jako je rodina, láska, přátelství, více uvědomujeme a cítíme, jak úzce souvisejí s vůlí co nejlépe sloužit dobré věci doma i za hranicemi. Dovolte mi, abych Vám všem, vojákům i občanským zaměstnancům, vyslovil srdečný dík za vše, co jste v uplynulých dvanácti měsících věnovali Armádě České republiky. Přeji Vám krásné Vánoce a nový rok 2012 plný úspěchů a osobního  sˇtěstí. Ať je to rok s pevnými základy společné odvahy obstát v jeho zkouškách, úkolech a výzvách.

čas Vánoc je dobou zastavení, která všem, i těm největším pesimistům, přináší naději. Naději, že se splní jejich tajná přání nebo že se jim od Nového roku začne dařit lépe. Tato očekávání si v sobě neseme od dětství, kdy jsme se zatajeným dechem čekávali, co z toho, po čem jsme toužili, najdeme pod zářícím stromečkem. Postupem času jste jistě – stejně jako já – poznali, že zázraky se nedějí samovolně a že žádná vyšší moc nám nepomůže, pokud se sami nepřičiníme. Všechno, co si přejeme a po čem toužíme, tedy i sˇtěstí a radost našich blízkých, máme každý ve svých rukou. Často se na armádu dívám jako na velkou rodinu, která po celý rok žije svým tempem a svým životem. Její členové prožívají radosti a sˇtěstí, ale také zklamání nebo smutek. Přicházejí i starosti či nedorozumění. Ale každá rodina se o Vánocích zklidní, hrany se obrousí. Lidé snáze zapomenou na nepříjemné okamžiky, odpustí si a radují se z toho, že jsou spolu. Byl bych moc rád, kdybyste i Vy, členové té velké armádní rodiny, ať už v zeleném, modrém, pískovém nebo v civilu, doma i v zahraničí, také – stejně, jako v osobním životě – začali u sebe. A byl bych hrdý na to, kdybyste se rozhodli, že i přes všechny změny, které s sebou nese nelehká ekonomická situace, jste pyšní na to, že k nám patříte.

RNDr. Alexandr Vondra, ministr obrany České republiky

Armádní generál Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu AČR

editorial

obsah HOST Nebude to jednoduché

2

Michaelu Hrbatovi jsme položili několik otázek, na které se nás ptáte vy, čtenáři A reportu

Spolupráce s vámi je pro nás velkou prioritou

10

Požádali jsme o rozhovor parlamentního státního tajemníka spolkového ministerstva obrany Christiana Schmidta

mise Operace Desert Serpent

5

Čeští vojáci v Lógaru plní celé spektrum činností, mezi něž patří také poskytování jejich prvků ve prospěch bezpečnostních operací pro americké brigádní úkolové uskupení Patriot a jeho nástupce Bulldog

výcvik Výcvik mezi třítisícovkami

6

Dvoutýdenní cvičení českých vrtulníkářů ve francouzských Pyrenejích před nasazením do afghánské mise

Hledání přesné mušky

18

Legendární pochod ožívá

20

Střelby trochu jinak

34

Odborníci s odznakem

36

V pořadí 4. poradní výcvikový tým se na misi v afghánském Wardaku připravuje s novými zbraněmi, nechybí mezi nimi ani útočná puška CZ 805 BREN A1 Na trase mezi Libenicemi a Chrudimí se zrodila nová tradice – Memoriál československých parašutistů Na Libavé proběhly testy dělostřelecké munice s využitím nejmodernějších měřicích systémů Začíná se blýskat na lepší časy, prvních třináct armádních potápěčů získalo odznak třídního specialisty ženijního vojska III. třídy

my a nato (Ne)veliký český příspěvek

14

Vidět Neapol a zemřít

28

Milé čtenářky, milí čtenáři, do  rukou se  vám dostává poslední letošní číslo našeho časopisu A report. V letošním roce jsme jich vydali dvanáct do tuctu a věřím, že A report je pro vás dobrým zdrojem informací ze zákulisí resortu, z  vojenského života i  ze  světa techniky. Věřím také, že  časopis opravdu považujete za  svůj. To je totiž náš primární cíl. Společně s kolegy z redakce se snažíme o to, aby stránky A reportu přinášely takové články, na které čekáte a které vás opravdu zajímají. Chceme, abyste měli informace takříkajíc z první ruky. A report je váš časopis, je o vás a pro vás. Píšeme o věcech, které se vás týkají, o kterých diskutujete a přemýšlíte. Hledáme pro vás odpovědi na mnohé otázky, které si kladete, a přinášíme je buď formou článku, nebo rozhovorů s představiteli resortu. I proto na stránkách posledního čísla najdete rozhovor s náměstkem ministra obrany pro personalistiku Michaelem Hrbatou. A  report má v  našem resortu dlouhou tradici. Je na  co navazovat a  je co dále rozvíjet. A  report se  dokonce stal nezanedbatelným zdrojem informací pro novináře, kteří resort obrany dlouhodobě sledují a  věnují se  mu ve  svých článcích či reportážích. To je jistě zajímavý moment. Nechceme ale ustrnout, proto bych vás všechny do  nového roku chtěla oslovit s  prosbou a  přáním. A  report bude i  takový, jaký si ho uděláte i vy sami. Kontakty na redakci znáte. Využívejte jich tedy na  maximum. V  příštím roce pro vás chystáme mimo jiné anketu, kterou najdete v  jednom z  nejbližších čísel. Bude se  týkat obsahu a  struktury našeho časopisu. Doufám, že  se  jí zúčastníte. Vaše reakce jsou totiž velmi důležitým momentem pro to, jak časopis posunout dál. Ale předvánoční čas je také obdobím bilancování a  ohlédnutí za uplynulým rokem. V resortu obrany působím sice kratší dobu než rok, přesto mi dovolte v  závěru editorialu dvě poděkování. První z nich patří redakčnímu týmu A reportu, na kterém leží velmi těžký úkol. Vybrat z množství námětů ty nejzajímavější, které se nakonec na našich stránkách objeví. Je to práce mnohdy velmi složitá, protože z množství zajímavostí, které do redakce přicházejí, se ne všechny mohou nakonec do časopisu dostat. Bohužel, A report není takříkajíc nafukovací. Zároveň bych chtěla poděkovat vám, našim čtenářkám a čtenářům, za vaši celoroční přízeň, kterou, jak doufám, nám zachováte i nadále. Na oplátku vám mohu slíbit, že i v příštím roce se budeme snažit, abyste v časopise našli to, co vás nejvíce zajímá. Klidné vánoční svátky a  v  novém roce jen to nejlepší vám všem, v uniformách i v civilu, doma i v zahraničí, přeje

Na plánech případného nasazení mnohonárodních jednotek Evropské unie a Severoatlantické aliance se na operačním velitelství sil rychlé reakce v německém Ulmu podílí také český důstojník Pro službu na operačním velitelství NATO v Neapoli nestačí jen zvládnutí standardních operačních postupů a vojenské angličtiny

Jana Malíková, ředitelka odboru komunikace a propagace Ministerstva obrany ČR

medailon Desetiprocentní prognóza na přežití

Příběh se šťastným koncem aneb exkluzivní zpověď těžce zraněného příslušníka Armády České republiky

16

logistika Dvacet let sociální práce pro armádu

technika a výzbroj Nový život starého vrtulníku

Jedním z opravdu vážných témat, doslova zásadního charakteru, jsou důchody a v některých případech i výsluhové náležitosti

23

Vrtulníky řady Mi-8/17 dnes představují téměř polovinu celosvětové flotily těžkých transportních helikoptér na světě a jen v zemích NATO jich slouží více než sto

Il-28 2S1

43 45

tělesná příprava Zlatý výkonnostní střed

A report zná výsledky letošního výročního přezkoušení z tělesné přípravy v resortu Ministerstva obrany

32

27

historie Žena s přesnou muškou

38

Military English Diplomatický protokol a etiketa Anonymní linka pomoci v krizi

41 47 48

Ve věku nedožitých jednadevadesáti let zemřela první československá vojenská snajperka Marie Ljalková-Lastovecká

host „Pro rok 2012 chystáme řadu změn. Nebude to jednoduché. Ale to jsem nikdy nikomu nesliboval,“ říká náměstek ministra obrany pro personalistiku a s úsměvem dodává: „Před rokem a půl jsem naskočil do rozjetého vlaku. Na tom by nebylo nic divného. Ale společně jsme během osmnácti měsíců museli ten vlak za jízdy zkrátit a zlevnit jeho provoz.“ I díky tomu vlak jede dál, a abychom zjistili, co čeká „cestující“ v nejbližší době, položili jsme Michaelu Hrbatovi několik otázek, na které se nás ptáte vy, čtenáři A reportu.

Nebude to jednoduché V  armádě jste strávil více než deset let. Je to pro člověka, který pracuje na  pozici náměstka ministra obrany, výhoda? Výhoda to určitě je. Studoval jsem na vojenské vysoké škole, takže se  v  armádní problematice orientuji. Zároveň ale díky tomu, že  mám i  civilní zkušenosti – byl jsem poslancem Parlamentu ČR, členem výboru pro bezpečnost či podvýboru pro kontrolu plnění úkolů reformy AČR a také Stálé delegace parlamentního shromáždění NATO – se  na  resort obrany dokážu dívat s  nadhledem, který mi umožňuje vnímat všechny souvislosti ve  spojení se  začleněním armády do  společnosti, a  to nejen v českém, ale i v mezinárodním měřítku. V resortu máte na starost jednu z nejdůležitějších oblastí, personalistiku. Právě tady se rozhoduje o tom, jaké parametry budou do budoucna nastaveny pro službu vojáků a  jak kvalitní lidské zdroje se podaří armádě nejen získat, ale především udržet. Demografický výhled navíc

2

není příliš optimistický. Co všechno je potřeba udělat, aby se  resort obrany dokázal prosadit na trhu práce? I  přes veškeré potíže, které přinesla finanční a  hospodářská krize, stále platí, že  služební poměr vojáka z  povolání znamená určitou jistotu zaměstnání a sociálního zabezpečení. Ministerstvo obrany neustále hledá v  souladu s  právními předpisy a  finančními možnostmi cesty ke  zvýšení konkurenceschopnosti ozbrojených sil tak, abychom zajistili nejen „omlazení“ personálu, ale na druhé straně také zvýšili ochotu těch nejlepších, kteří už slouží, aby si závazek prodloužili. Během následujících deseti let se  bude zmenšovat počet lidí ve  věku, který je nejvhodnější pro nábor do  ozbrojených sil (18  až  25 let), a  zároveň budou odcházet z aktivní služby ti, kteří vstoupili do ozbrojených sil v 90. letech minulého století. Bude tedy složité udržet pozitivní bilanci přírůstků a úbytků a zabránit stárnutí ozbrojených sil. Jednoduchá, ale nereálná odpověď na tuto otázku by zněla: „Získat do rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany ČR víc peněz na  zabezpečení personálu.“ Nejde přitom jen o  samotnou výši platu. Ve  snaze o  posílení konkurenceschopnosti na  trhu práce musí být zachovaná také vysoká úroveň sociálního zabezpečení vojáků, a  to v  širším slova smyslu. Tedy včetně výsluhových náležitostí, ale i náhrady platu v prvním měsíci nemoci, placení léků, nadstandardního odškodnění úrazů při výkonu rizikové služby a podobně. Více je třeba zdůraznit i další výhody vojenského povolání – zdravotní péče, poskytování preventivních rehabilitací, výstrojní zabezpečení, další vzdělání, jazykové kurzy a další. Z  hlediska platového zabezpečení nelze připustit další snižování příjmů vojáků. Proto připravujeme zcela novou právní úpravu odměňování vojáků. Do  budoucna budeme chtít nabídnout stabilní plat, jehož základní výše bude zajímavá a bude odpovídat postavení vojáka ve vojenské organizaci. Také bude zohledňovat náročnost jeho vojenské služby a  kvalifikace, míru psychické zátěže a odpovědnosti za dosahované výsledky. Naší snahou je, abychom co nejvíce zamezili subjektivnímu zasahování do výše platů. Počátkem příštího roku by měl být spuštěný takzvaný veřejný informační systém personalistiky, a  to na  bázi elektronických webových stránek. Co bude jeho cílem a kdo může být jeho uživatelem? Ve srovnání s civilní sférou resort obrany značně pokulhává v  oblasti lepšího sdílení informací a přímé vnitřní komunikace. Nemyslím tím komunikaci velitelskou nebo řídicí, tady máme vnitřní informační systémy na  velmi dobré úrovni. Hovořím o  sdílení informací, tedy přímé komunikaci nejen mezi zaměstnavatelem a  zaměstnanci, ale i  mezi zaměstnanci navzájem, třeba v  oblasti vnitřních vztahů, podpoře v  oblasti služebně nebo pracovně právní a podobně. Pomocí uzavřeného portálu si vojáci a zaměstnanci resortu budou formou diskuzních fór vyměňovat zkušenosti a  postřehy,

nebo třeba i inzerovat, informovat se o vypsaných výběrových řízeních nebo volných místech. Na  webu najdou základních normy, tedy právní i vnitřní předpisy nebo metodiky a ověřené informace. V takzvané poradně naleznou návrhy správných postupů při řešení různých životních situací. Vedení ministerstva se  díky otevřené komunikaci dozví, jaké reakce vyvolala ta která opatření, díky anketám získá názory lidí, kteří v resortu pracují, a bude se o ně moci opřít v dalším rozhodovacím procesu. Interní komunikační portál (IKP), který je právě ve výstavbě, bude dostupný na adrese www.ikp.army.cz. Zkušebně chceme portál spustit v pondělí 2. ledna 2012. O funkcionalitě a  spuštění nového webu budeme informovat prostřednictvím intranetu MO, www.army.cz a také v časopisu A report. Příští rok by vojáci měli dostávat kompenzace zdanění příspěvku na  bydlení. Pro rok 2013 se  připravuje zcela nový systém vyplácení tohoto příspěvku. Hovoří se o tom, že by se měly více zohlednit takové faktory, jako jsou náklady na zajištění bydlení v dané posádce, zda dotyčný má rodinu a děti, na jakou vzdálenost dojíždí a tak dále. Kdy bude dokončeno vypracování tohoto systému a jaká budou jeho hlavní kritéria? Přídavek na  bydlení bude nahrazen novým adresnějším a  spravedlivějším institutem. Nelze ho ale upravovat izolovaně. Bude součástí nového platového systému vojáků z  povolání. Ministerstvo obrany činí všechny kroky k  tomu, aby se  celý legislativní proces uzavřel včas, tedy k 1. lednu 2013. Bude mnohem adresněji nastaven z  pohledu nákladů na bydlení v místech výkonu služby a bytových potřeb rodiny. Uvažujeme i o tom, že by v době, kdy voják přímo nevykonává službu, tento příspěvek nepobíral. Součástí nově navrhovaného systému zabezpečení vojáků bude i kompenzace dojíždění do jiného místa výkonu služby. Blíží se konec roku a s ním i vyjednávání s odboráři o  prodloužení, případně vypracování nové kolektivním smlouvy. Lidé se v souvislosti s  případným propouštěním bojí především o platy na odchodnou. S jakou strategií vstoupilo ministerstvo do  těchto jednání, jsou tyto obavy skutečně oprávněné? Kolektivní vyjednávání je zásadní způsob komunikace mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi. Musím zdůraznit, že si velice vážím otevřeného a korektního přístupu našich partnerů. Cením si hlavně toho, že  se  nám v  resortu podařilo zachovat sociální smír. V této chvíli ještě nemohu být konkrétní, neboť jednání ještě nejsou uzavřena. Nicméně mohu říci alespoň to, že  u  odstupného, které se  vyplácí při  propuštění z organizačních důvodů, opět jednáme o výši pohybující se nad rámec základních zákonných nároků. V současné složité ekonomické situaci ale na  druhou stranu musíme mít na  zřeteli tu nejpodstatnější věc, tedy abychom nakonec byli schopni dodržet a financovat sjednané závazky kolektivní smlouvy.

Příprava kariérního řádu se blíží do finále. Jeho uvedení do praxe bude postupný proces, anebo budou nová pravidla odstartována v resortu najednou od konkrétního data? Kariérní řád je jen jednou ze součástí systému řízení kariér. Sám o sobě nemůže naplnit všechna očekávání. Jeho úspěšnost je mimo jiné závislá na možnostech odměňování, pravidlech kariérního postupu, určité stabilitě organizačních struktur a podobně. Podle závěrů Bílé knihy o obraně připravujeme opatření tak, aby nová kariérní pravidla vstoupila v platnost k 1. lednu 2014. Ale již v  roce 2013 spustíme „zkušební“ provoz, ve  kterém na  základě praxe doladíme, doplníme či nastavíme další potřebné instituty do  právních předpisů, které upravují průběh služby. V  „ostrém“ provozu pak musí kariérní řád platit pro všechny vojáky současně a  nelze ho uplatňovat dílčím způsobem pouze na některé skupiny. Zavedení funkčního systému řízení kariér není možné bez navedení objektivního a  transparentního služebního hodnocení každého vojáka, které bude rovněž podporováno informačním systémem o  službě a  personálu. Služební hodnocení nesmí být formálním dokumentem, musí být východiskem pro rozhodování o  služebním postupu vojáka v  duchu zákona o vojácích z povolání. Pro zpracování služebních hodnocení vytvořila sekce personální manuál s  názvem „Průvodce pravidly hodnocení“. Ten je nejen určitým návodem, jak hodnotit, ale i  reakcí na  avizované změny ve  struktuře armády, kdy právě hodnocení vojáka bude jedním z  určujících prvků pro jeho další kariéru, tedy pro posuzování a  výběr jeho služebního zařazení. Služební hodnocení tak chápeme jako jeden z  konkrétních nástrojů při  realizaci kariérního postupu vojáka. Měl by do jisté míry zaručit objektivitu a zabránit tak možnému klientelismu v systému. Do vaší gesce patří i projekt s názvem Legie 100, což je rozsáhlá akce zaměřená na  tradice naší armády. Nedotknou se jí připravované úspory v resortu? Šetříme samozřejmě v každé oblasti. Ani projekt Legie 100 není výjimkou. Chceme zachovat alespoň minimální prostředky na obnovu zničených a údržbu existujících válečných hrobů našich legionářů doma i  v  zahraničí. Dále ve  spolupráci s  Československou obcí legionářskou usilujeme o  efektivní využití prostředků na  pořádání pietních aktů, výstav, seminářů a  dalších akcí souvisejících s  udržováním legionářských tradic. Před nedávnem jste se  vrátil z  Čeljabinska. Právě v Rusku je asi nejvíce hrobů našich legionářů. V jakém jsou stavu, jak moc se daří o ně pečovat? V  Rusku dnes evidujeme 51 lokalit s celkem 3 198 padlými, zemřelými a nezvěstnými legionáři. Část hrobů čs. legionářů z let 1918–1920 se dochovala pouze na  československém oddělení Mořského hřbitova ve Vladivostoku. Ještě dnes stojí

3

host

i  původní pískovcový pomník na  původním československém hřbitově v  Krasnojarsku. Nicméně v hrobech, kam byli kdysi pohřbeni naši legionáři, už leží ostatky několika generací obyvatel tohoto města. Vcelku unikátní situace nastala třeba v Buzuluku. Do původních hrobů čs. legionářů, kteří zde padli v krvavé bitvě proti bolševikům v  červnu  1918, byli v  letech 1942–1943 pohřbíváni čs. občané, kteří chtěli nastoupit do  tehdy se  formující čs. jednotky. V Buzuluku je ale dostihla smrt v  důsledku útrap, kterými si museli projít ve  stalinských gulazích. Oběma těmto skupinám našich předků byly postaveny nové pomníky, a to v roce 2007. Žádné další hroby se ale už nedochovaly. Byly zničeny vlivem času, vandalstvím a často na příkaz místních státních nebo komunistických funkcionářů. V lepším případě jsou na jejich místě parky nebo zahrady, v  horších případech činžovní domy nebo továrny. Protože není v našich silách obnovit všechny pomníky, vybrali jsme ty nejdůležitější a  postupně se  snažíme o  jejich obnovu, pokud je to možné, na  původním místě, nebo alespoň v jeho blízkosti. Cílem je, aby každý padlý legionář byl někde připomenut. Začali jsme v roce 2006 ve Vladivostoku a přes již zmíněný Buzuluk, Jekatěrinburg a Nižnij Tagil jsme se v letošním roce dostali až do Čeljabinska. Péči o nově vybudované pomníky na  sebe pak přebírá ruská strana. V jaké fázi je další projekt, tedy vytvoření takzvaných poradenských center pro válečné veterány? Co bude jejich hlavním cílem? Budou pomáhat válečným veteránům, aby se začlenili do civilního života, a hlavně, aby se uplatnili na trhu práce. Součástí projektu bude kromě pracovněprávní pomoci například i  psychologické poradenství. Díky dotaci z Evropské unie se nám na tento tříletý projekt podařilo získat 30 milionů korun. V  současnosti je vypsáno výběrové řízení na dodavatele, který bude chod poradenských center zabezpečovat.

4

mise Před několika dny vstoupil v  platnost zákon o  účastnících odboje a  odporu proti komunismu. Ve vaší podřízenosti je tým lidí, který řeší zaslané žádosti a s tím spojenou veškerou administrativu. Jaké jsou první poznatky z realizace zákona č. 262/2011? Za prvních čtrnáct dní, tedy k 1. prosinci, evidujeme na tisíc žádostí o vydání osvědčení dle zákona č. 262/2011 Sb. Pro usnadnění komunikace jsme zřídili informační linku, na  kterou přichází desítky dotazů. Lidé se nejčastěji ptají, jak správně žádost vyplnit. Úroveň podávaných žádostí je různá. Zatímco někteří dokazují svou odbojovou činnost rozsudky a  dalšími dokumenty, jiní místo o odbojové činnosti píší většinou o  svých útrapách s  komunistickými úřady a  o  jiných aktivitách, které s  odbojem přímo nesouvisí. Je však naší povinností každou žádost nejen důkladně a pečlivě posoudit, ale také poradit oprávněným osobám, jak odstranit případné nedostatky nebo co doplnit. Řada čtenářů časopisu A report se zajímá o případnou úpravu zákona o  vojácích z  povolání, především o v  médiích zmiňovanou možnost ukončit kontrakt bez odůvodnění, z moci úřední. Co vše má připravovaná úprava zákona obsahovat? Co se  týče této problematiky, mám pocit, že často dochází ke zkreslování a dezinformacím. Vůbec se  nejedná o  to, že  by služební orgán měl mít pravomoc kdykoli, svévolně, a dokonce i bezdůvodně vojákovi ukončit kontrakt. Novela vůbec nemění současnou právní úpravu v  tom smyslu, že by služební poměr mohl zaniknout jinak než na základě právní události, což je například ztráta zdravotní způsobilosti, uplynutí stanovené doby nebo odůvodněné rozhodnutí služebního orgánu. Návrh, který máte zřejmě na  mysli, by pouze zjednodušil proces rozhodování služebních orgánů v  případech, kdy si voják sám podá žádost o  prodloužení kontraktu. V  takovém případě by podání žádosti neznamenalo automatické zahájení řízení podle správního řádu a  služební orgán by mohl žádost vyřídit formálně jednodušším a  rychlejším postupem jako podnět podle § 42 správního řádu. Voják svou žádost může také definovat podle § 153 zákona o vojácích z povolání, který upravuje řešení žádostí a stížností ve věcech služebních vztahů. V  obou případech, pokud by služební orgán vojákovi vyhověl, nemusel by ani zahajovat řízení podle správního řádu, ale mohl by rovnou vydat rozhodnutí s tím, že  žádost vojáka vlastně nahradí jeho písemný souhlas se změnou doby trvání služebního poměru. Pokud se týká některých významnějších změn podle novely zákona, která již prošla prvním čtením v Poslanecké sněmovně, lze zmínit například návrh na  sjednocení pravidel pro poskytování rodičovské dovolené s  civilní právní úpravou, která je výhodnější. Nespojuje totiž čerpání rodičovské dovolené s  poskytováním rodičovského příspěvku, jak to v současné době platí pro

vojáky. Tedy voják si bude moci zvolit třeba dobu čerpání rodičovského příspěvku na  dva roky, ale rodičovskou dovolenou bude moci čerpat až do tří let věku dítěte. Významnou změnou bude také zavedení nového institutu, a  to přímo do  zákona, kterým je „personální rozkaz“ (dnes jsou vojáci zvyklí na  pojem „rozkaz ve  věcech personálních“). A zde opět musím vyvrátit dezinterpretace, že se jedná o změnu v neprospěch vojáků. Naopak, zákon posiluje práva vojáků tím, že jednoznačně deklaruje právo podat proti personálnímu rozkazu odvolání. Přitom se ale bude jednat o proces značně jednodušší a rychlejší, než jako je tomu u klasického rozhodnutí. Na druhou stranu nezastírám, že některá opatření omezí výhody vojáků. Zruší se příspěvek při  přestěhování a  doba zachování výše platu, když je voják z  organizačních důvodů zařazený na  jiné místo s  nižším platem, se zkrátí z dvanácti na šest měsíců. Z objektivních důvodů jsme hledali, hledáme a budeme hledat úsporná opatření. Snažíme se ale, aby jednak neměla plošný vliv, a hlavně, aby zásadně neomezovala jednotlivé instituty, které patří do té části zákona, jež se týká zabezpečení vojáků. Dalším úsporným opatřením, které novela přináší, je povinnost vojáka uhradit poměrnou část nákladů na  vojenskou výstroj v případech, kdy jeho služební poměr skončí do dvou let od jeho vzniku, a to za podmínky, že příčina jeho skončení je na straně vojáka. Přísněji, ale zejména přesněji, budou přímo zákonem stanoveny povinnosti a  omezení v  souvislosti s  bojem proti alkoholismu a zneužívání jiných návykových látek. Ostatní části novely řeší změnu zejména nejkratší doby výkonu služby v  hodnosti u  čekatelů, zápočet doby intenzivního výcviku do  základní týdenní doby služby a prodloužení subjektivní lhůty pro uložení kázeňského trestu. Upozorňuji ale na to, že v rámci druhého čtení mohou být ze  strany poslanců uplatněny pozměňovací návrhy, takže na skutečně autentické znění novely si musíme ještě chvíli počkat. Konec roku je spojen s  Vánocemi a  bývá obdobím bilančním i  časem splněných přání, ale i očekávání, co přinese rok nový. Co byste našim čtenářům popřál? Rád bych všem, kteří v  resortu obrany pracují, poděkoval za to, že svou práci dělají opravdu dobře. Jak jsem zmínil na začátku, nikomu neslibuji světlé zítřky ani bezpracný zisk. Naopak, čeká nás hodně práce. Ale cesta, po které vykročíme, je připravena. Pravidla, podle nichž se budeme pohybovat, jsou dána tak, aby se nikdo nemohl vymlouvat, hledat úlevy nebo se za někoho schovávat. A věřím, že až napřesrok budeme sčítat položky „má dáti – dal“, řekneme si: „Byl to úspěšný rok.“

Připravila pplk. Pavla Poláková Foto Marie Křížová

Operace Desert Serpent

Necelých pět měsíců uplynulo od  doby, kdy 8. jednotka provinčního rekonstrukčního týmu převzala operační úkol. Čeští vojáci v Lógaru plní celé spektrum činností, mezi něž patří také poskytování jejich prvků ve prospěch bezpečnostních operací pro americké brigádní úkolové uskupení (Task Force – TF) Patriot a jeho nástupce Bulldog. K  zabezpečení této podpory využívá jednotka průzkumnou rotu tvořenou vojáky 43. výsadkového mechanizovaného praporu z Chrudimi. Jednu z takových operací provedli vojáci průzkumné roty na sklonku měsíce září. Skupina více než dvaceti příslušníků, včetně prvku odstřelovačů, doplněná o  leteckého a  předsunutého dělostřeleckého návodčího z  roty podpory zajišťovala a plnila úkoly palebné podpory americké jednotky, která postupovala oblastí distriktu Baraki Barak. Samotnému zasazení, které trvalo pět dní, předcházel plánovací proces, materiální a bojová příprava. „Nebylo skoro možné sbalit všechny věci do jednoho batohu,“ uvedl k této fázi velitel průzkumné roty poručík Marek Š. a dodal: „Nakonec se to však podařilo. Hmotnost batohu se pohybovala mezi čtyřiceti pěti a  osmapadesáti kilogramy, což už je do  extrémních podmínek afghánských hor poměrně slušný náklad.“ Operace začala v nočních hodinách leteckým přesunem jednotky na nedalekou předsunutou základnu TF Storm. Zde se vojáci setkali se svými americkými protějšky a doladili poslední detaily. Poté už všichni nasedli do vrtulníku CH-47 Chinook a přesunuli se do prostoru zasazení. „Po vysazení se jednotka rozdělila na dvě části, zajistila prostor, zorientovala se a vydala na místa, odkud jsme měli zajišťovat americké prvky,“ popisuje začátek operace rotný Jaroslav S., velitel jedné ze skupin. Poručík Marek Š. k tomu dodává: „Přestože naše trasa byla dlouhá necelý kilometr, museli jsme překonat stodvacetimetrové převýšení. Asi po deseti minutách se na nás spustila palba z vesnice pod námi. Střelba byla však poměrně nepřesná, proto jsme ve  skrytu vyčkali až  do  jejího ukončení bez opětování palby, abychom neprozradili naši další činnost, a poté jsme pokračovali v přesunu. Tato situace se opakovala ještě dvakrát.“ Hned první den čeští vojáci plnili úkol v sestavě zasazených jednotek a aktivně podporovali své americké kolegy a přičleněné jednotky Afghánské národní armády (ANA). V  dopoledních hodinách se  opět dostali do  kontaktu s  povstalci. Po  nastřelení zaujatých pozic okamžitě zareagovali a  následně identifikovali prostor, odkud protivník vedl palbu. Velitel průzkumné roty poručík Marek Š. líčí následující události: „Po krátké době jsme opravdu určili několik osob, které byly vyzbrojeny zbraněmi pro Afghánistán příznačnými – AK-47 Kalašnikov, a střelbou jsme je zahnali na  ústup. V  této chvíli měli hlavní slovo odstřelovači. Svou činností vytvořili podmínky pro další působení americké manévrové jednotky, která tak mohla pokračovat v plnění svého úkolu. Zbytek prvního dne i ten následující se obešly bez dalších incidentů. Třetí den skupina povstalců zahájila z východní strany střelbu, která nás doslova přibila na místě. Pouze jeden z  nás byl schopen opětovat palbu a  pokrývat zbytek jednotky. V  této chvíli nám nezbylo nic jiného než povolat leteckou podporu. Díky vycvičenosti leteckého návodčího jsme se z této téměř bezvýchodné situace dostali, aniž bychom utrpěli zranění či větší škody. Za několik minut povstalci nastřelili naše dva kilometry vzdálené kolegy. Ti ale museli řešit složitější situaci – napadení ze tří stran. Díky dobré koordinaci a obrovské palebné síle se dokázali z tohoto kontaktu vyvázat a pokračovat v plnění úkolu.“ Zbytek operace se již nesl v klidnějším duchu. Americká manévrová jednotka se přesunula dále na sever. Naši vojáci mezitím drželi své pozice a spoléhali sami na sebe. V předvečer odletu sbalili materiál a odstranili vše, co by naznačovalo jejich předchozí přítomnost. „Noční přesun z  prudkého kopce k místu vyzvednutí jsme zvládli bez problémů. Každý z nás v těchto chvílích v  neschůdném terénu afghánských hor cítil tvrdost a  ostrost kamenů, které nám způsobily nespočet oděrek a malých tržných ran,“ končí popis zasazení jednotky v distriktu Baraki Barak poručík Marek Š. a na závěr dodává: „Zajistili jsme prostor a vyčkávali na přílet vrtulníku, jenž nás přemístil na domovskou základnu Shank.“ Autor: mjr. Jolana Fedorková ve spolupráci s por. Markem Š.

5

rubrika Dvoutýdenní cvičení českých vrtulníkářů ve francouzských Pyrenejích před nasazením do afghánské mise

Výcvik mezi třítisícovkami „Stojánka jedna nula, žádám spouštění pro let do zóny číslo tři, počet osob na palubě pět,“ hlásí kapitán transportního vrtulníku Mi-171Š řídícímu letového provozu. Vzápětí se začíná roztáčet rotor „stosedmdesátjedničky“ s trupovým číslem 9813. Po patnáctiminutové „motorovce“, při níž se prověřila funkčnost systémů stroje, vrtulník pojíždí na vzletovou a přistávací dráhu jihofrancouzského letiště Sainte Léocadie. „Žádám vzlet ve směru nula sedm,“ oznamuje přerovský pilot a vyčkává na povolení z řídicí věže.

6

7

výcvik Je pár minut po  deváté hodině, když se Mi-171Š zvedne z ranveje. Kapitán „devět osm jedna trojky“ provádí nezbytné kontrolní zavisení. Dva výkonné motory TV3-117VM vytahují bezmála třináctitunový stroj hravě nahoru. Zhruba ve stometrové výšce se transportní vrtulník z výzbroje přerovské 23. základny vrtulníkového letectva (23. zVrL) na chvíli zastaví. Krátce poté se  již vydává po  stanoveném okruhu k  hlásnému bodu. Tam se  otáčí mírně doprava a  začíná stoupat do  pracovního prostoru označeného číslovkou tři. Cvičení vrtulníkových jednotek vzdušných sil Armády České republiky ve francouzských Pyrenejích nesoucí název Mountain Flight  2011 pokračuje dalším letovým dnem. „Již potřetí za  sebou využíváme nabídku francouzských kolegů k  provedení cvičení Mountain Flight v  jejich výcvikovém středisku Centre de vol en Montagne, dislokovaném v  Sainte Léocadie nedaleko Saillagouse. Zdejší bezmála dvoutýdenní výcvik posádek transportních a  bitevních vrtulníků vzdušných sil Armády ČR bývá generálkou před jejich nasazením do  operací v Afghánistánu. Letos tuto specifickou přípravu absolvuje také létající personál z  24. základny dopravního letectva Kbely, a  to z  důvodu mentorování afghánských pilotů v  misi AMT (Air Mentoring Team) na mezinárodním letišti Kábul,“ říká velitel křídla 23. zVrL Přerov a velitel cvičící jednotky AČR plukovník gšt. Miroslav Jenčík a upřesňuje: „Posádky vrtulníků budou létat ve vysokohorském terénu Pyrenejí a trénovat přistání na plochách omezených rozměrů v  nadmořské výšce větší než dva tisíce metrů, a to jak ve dne, tak v noci s použitím brýlí pro noční vidění NVG (Night Vision Goggles).“ V  tuzemsku by obdobné praktické zkušenosti získat nemohli. Nadmořská výška v  Čechách využívaného „stropu“, to znamená Mravenečníku v  Jeseníkách, je de facto shodná s  letištěm Sainte Léocadie (1 419  m), odkud stroje startují k  pyrenejským vrcholům. Konkrétně do  jedenácti pracovních zón. Bezprostřední blízkost zasněženého Carlitu (2 921 m), Pic du Puigmalu (2 910 m), Pic Pedrousu (2 842 m) nebo Pic Pericu (2 810 m) však nebyla ani v  nejmenším důvodem ke  „kochání se“, nýbrž k  nepřetržitému maximálnímu profesnímu výkonu. Chvíli nepřemýšlet nebo se  nekoncentrovat může vést při  letové činnosti v horách až k fatálním následkům. I když nenastaly, letos se sˇtěstěna k českým vrtulníkářům na  chvíli mírně otočila zády. „Nevyhovující meteorologické podmínky zapříčinily, že do  prostoru cvičení nepřiletěla dvojice bitevních vrtulníků Mi-24/35. Počasí je uzemnilo při  mezipřistání v  německém Niederstettenu a  po  několikadenním vyčkávání se  nakonec vrátily na  mateřskou základnu v  Sedleci, Vícenicích u Náměště nad Oslavou. Touto skutečností byl ovlivněn také přelet Mi-171Š a my nabrali půldenní zpoždění ve výcviku. Ve druhé fázi zaměstnání nám bohužel vypadla jedna ze tří provozovaných mašin kvůli závadě, což nás omezilo v intenzitě výcviku.

8

Z důvodu cvičení francouzského vojenského letectva jsme nemohli využívat všechny zóny, zejména v  severní části prostoru,“ vyjmenovává pomyslné „černé puntíky“ plukovník Jenčík a  konstatuje: „Pravdou je, že jsme předpokládali vyšší nálety hodin u létajícího personálu. Jsou však věci, které zkrátka ovlivnit nelze. Počasí a technika patří k  nim. I  tak jsou pozitiva tohoto výcviku, konkrétně v létání ve zdejším vysokohorském terénu, nezpochybnitelná. Každá odlétaná hodina v Pyrenejích má veliký význam a  dává posádkám podstatně více než jakýkoliv pokus o podobný úkol doma. Přes výše uvedené limity je to absolutně nejlepší příprava před nasazením do Afghánistánu. Za tím si jednoznačně stojím.“ V této souvislosti je třeba zmínit, že nabídka k provádění vysokohorského letového výcviku od  jiného aliančního partnera do  České republiky nepřišla a  listopadový termín nemohla česká strana ovlivnit. Proč? Vytíženost tohoto francouzského výcvikového prostoru také jinými ozbrojenými silami NATO, zejména Belgií a Spolkovou republikou Německo, je značná. Jenom domácí francouzské letectvo má v  příštím roce pro sebe zamluveno celkem čtyřicet týdnů. Navíc se v některých lokalitách tamních Pyrenejí nacházejí chráněné přírodní oblasti se  vzácnými druhy ptactva. Tohle všechno je třeba brát na zřetel.

Osobitosti vysokohorského terénu

Nabíledni je otázka, v čem spočívá specifika létání v horách. „Nejvíce ovlivňujícími faktory jsou nevyzpytatelné povětrnostní podmínky, především síla a  směr větru, a  vysoká nadmořská výška,“ konkretizuje kapitán vrtulníku Mi-171Š major Ivo Pacovský, který na  cvičení Mountain Flight společně s  dalšími instruktory létání, podplukovníky Robertem Papšem a  Karlem Krejčiříkem, pomáhá svým méně zkušeným kolegům. „Vliv větru na pilotáž je tady výrazně vyšší než při létání v domácích podmínkách. Velice často má tendenci k  turbulenci. Obecně se  dá říct, že  za  každým vrcholkem může být jiný, navíc i  ve  zcela opačném směru. To sehrává klíčovou roli pro kapitána vrtulníku před přistáním v terénu,“ říká mjr.  Pacovský a  popisuje další možnou komplikaci. „Čím výše vrtulník stoupá, tím víc se jeho výkon snižuje a pilotáž je náročnější. Proto je třeba počítat s  menší zálohou výkonu. Nejde jen o  to, na ploše v horách přistát, ale také z ní bezpečně odletět.“ Výše uvedené okolnosti vedou k  tomu, že nelze přiletět do hor a bez dlouhého přemýšlení mašinu posadit na  zem. Nejprve se shora rekognoskuje terén, a to minimálně třemi až  čtyřmi průlety nad  vybranou plochou. Po vyhodnocení konkrétní situace a za pomoci pokynů palubních střelců, kteří sledují situaci pod strojem, vrtulník přistane. „Kapitán vrtulníku musí mít neustále připravené v  záloze náhradní řešení, jinými slovy, únikový směr letu, kdyby došlo k  zásadní změně situace. Při  opakovaném

major Petr Smik a  srovnává: „Sokol, to je hbitá mašinka. Sáhnu do řízení a stroj okamžitě reaguje. Stosedmdesátjednička je jednou tak těžší a to je samozřejmě znát. Jako by měla snahu pořád se  hrnout dopředu. Připadá mi to jako neskutečně dlouhá doba, než zastaví. To v  pilotáži, oproti vrtulníku W-3A Sokol, vyžaduje mnohem větší předvídavost. Tady musím podstatně dříve přitahovat páku cyklického řízení a zvedat takzvaný kolektiv. Důležitá zkušenost.“

Zaměstnání v průvanu

přistávání na  plochu nemůže spoléhat na  podmínky, které tam byly při  prvním sednutí. O pár minut později již mohou být diametrálně jiné,“ říká mjr. Pacovský. Zkušený přerovský pilot srovnává výcvik v Pyrenejích a bojové nasazení v Afghánistánu. „Ani tady, ani tam nemůžete podcenit sebemenší maličkost. Spoléhat na  to, že když jsem dnešní let ve vysokohorském terénu bez problému zvládnul, zvládnu ho i zítra, není vůbec rozumné. Vítr se během chvilky změní a  smete vás to. Létat hory je jedna z  nejnáročnějších činností pilota vrtulníku. A v Afghánistánu se k tomu přidává ještě faktor válečné situace, potažmo blízkost nepřítele, která může vést k menšímu či většímu stresu u létajícího personálu. Zkrátka nikdy dopředu nevíte, co se  může stát. To platí jak při cvičení ve Francii, tak v  afghánské misi. O  život vám jde v  každých horách,“ argumentuje armádní pilot a pochvaluje si zdejší podmínky k výcviku. „Do  pracovní zóny je to pár minut, takže se  neztrácí čas dlouhými přelety. Během hodinového letu posádka přistane pětkrát nebo šestkrát na plochách omezených rozměrů. Pozitivní je i velká rozmanitost terénu, ve kterém se přistává, a to od náhorních plošin až po ostré, bezmála třítisícové štíty. Na  rozdíl od  České republiky a Afghánistánu tady nejsou stanovená místa pro přistávání vrtulníků. Tím náročnější je to pro kapitána, o  to preciznější musí být souhra celé posádky.“ Ačkoliv to může být pro někoho nepochopitelné, důležitým faktorem pro létání v  horách je také velice přesný výpočet maximální vzletové hmotnosti vrtulníku ve  výškách nasazení. De facto s  každým metrem nadmořské výšky klesají kilogramy užitečného zatížení stroje, jehož vypočítanou váhu nelze v  žádném případě překročit. Příklad? Stosedmdesátjednička na zemi váží zhruba třináct tun, avšak Mi-171Š ve dvou a půl kilometrech musí být řádově o tři tisíce kilogramů lehčí. Důvod? Takzvaná výkonová záloha. „V Afghánistánu nás to hlavně v  poledních hodinách, kdy byla teplota nejvyšší, limitovalo,“ vzpomíná na svoji afghánskou misi major Pacovský.

„Sokol“ versus „hroch“

Mazák a  nováček zároveň – to je současná vizitka majora Petra Smika, zkušeného kbelského profesionála, na  jehož

pilotní umění spoléhají těžce zranění a nemocní pacienti, když je se  záchranným vrtulníkem W-3A Sokol leteckou cestou přepravuje do  zdravotnického zařízení. Ba co víc, jako předváděcímu pilotovi vzdušných sil Armády ČR mu několikrát ročně tleskají tisíce diváků na  leteckých show za  jeho mistrovskou akrobacii se  sokolem. Zkušeností s  tímto typem vrtulníku má tuze mnoho. O tom svědčí i jeho nálet s W-3A, a to 1 700 letových hodin. V předcházející vojenské kariéře také zvládnul pilotáž s  dopravní Mi dvojkou a  bitevní čtyřiadvacítkou. Avšak málo naplat. V  kokpitu Mi-171Š je elév. Z  důvodu nadcházející zahraniční mise absolvoval přeškolení na  typ Mi-17 a následně na stosedmdesátjedničku. Pyreneje ho mají posunout o kus dopředu. „Tyto výšky jsou pro mě velkou neznámou. Doposud jsem se  s  vrtulníkem držel spíše při zemi. Tam jsem už byl jako ryba ve vodě. Se zasněženými třítisícovkami samozřejmě žádnou zkušenost nemám. Beru to jako další zkušenost. Jak se  zpravidla říká, jako velkou výzvu. Rád poznávám nové věci. A  ty hory jsou doopravdy nádherné,“ špičkuje bezmezný optimista. Úsměv na tváři mu však lehce zamrznul po příletu do zóny číslo deset, když se mu do  cesty postavil Pic Pedrous. „Včera se uskutečnila moje vysokohorská premiéra s instruktorem majorem Pacovským. Začal jsem na dvou kilometrech a potom šel ještě o  pár stovek metrů výš. Udělal jsem čtyři přistání v terénu a osobně jsem z toho měl dobrý pocit. Myslím si, že jsem na začátek nezklamal a  teď to bude jenom a  jenom lepší,“ vysvětluje P. Smik a dodává: „Dnešní výcvikový let s podplukovníkem Krejčiříkem, to už byla jiná káva. Žádné latte, ale turek. To už jsem hledal plochy ve  výšce zhruba dvou tisíc sedm set metrů. Sedalo se na miniplochy, pouze s dotykem podvozkového kolečka. Imitovali jsme vysazení speciálního výsadku z paluby stroje. Zhruba dvě minuty jsem musel mašinu držet na jednom místě. Žádný manévr, ale precizní visení. Řeknu vám, že po hodně dlouhé době jsem měl zpocená záda. Ve vrtulníkovém letectvu toho mám dost za  sebou, ale tohle byla opravdu síla. Klobouk dolů před takovými kapitány a instruktory stosedmdesátjedniček. Jsou to opravdoví profíci. Pro mě to byla moc zajímavá lekce,“ konstatuje

„Plocha je čistá, vlevo bez překážek,“ hlásí kapitánovi vrtulníku Mi-171Š palubní střelec praporčík Petr Procházka a  bedlivě sleduje situaci pod sebou. „Pět, čtyři, tři…“ následně odpočítává metry pod strojem. Přistání v terénu proběhlo přesně podle taktických postupů a za pár okamžiků se stosedmdesátjednička zvedá do vzduchu. „Pilot samozřejmě nevidí, co se děje za, respektive pod mašinou, a  proto ho musíme o situaci informovat. Například mu popisujeme stav ze  šesté hodiny,“ konstatuje velitel skupiny palubních střelců na přerovské vrtulníkové základně a  dodává: „Každý střelec si z otevřených dveří hlídá jemu svěřený prostor. Při přistání je jednou z nejvíce sledovaných oblastí vrtulka neboli vyrovnávací rotor. Tu má zároveň s levým kolečkem pod dozorem levý střelec. Pravý střelec má na  starosti výšku a  pravé a  přední kolečko. Na  misi v Afghánistánu se  do  činnosti zapojuje ještě zadní střelec na  rampě vrtulníku. Předpoklad jakékoliv nebezpečné situace předáváme do  pilotní kabiny. Hlasová korespondence s  pilotem však začíná už na zemi, kdy monitorujeme situaci na ploše i při pojíždění na start. Pilot hlásí nadcházející činnost a my mu pomáháme informacemi, zda má volno, či ne. Vše je podřízeno maximální bezpečnosti letového provozu.“ Na  práci v  permanentním průvanu nedá ani slůvkem dopustit také pravý palubní střelec – nadrotmistryně Jarmila Palíšková. „Paluba vrtulníku pro mě není neznámým územím. Předtím jsem pracovala na skupině záchranné a výsadkové přípravy v Přerově,“ upřesňuje sympatická vojákyně, která má za  sebou sto padesát seskoků. „Po  reorganizaci bývalého pracoviště se naskytla možnost přejít k  palubním střelcům. Využila jsem toho a  v  současné době už mám na  stosedmdesátjedničce více než tři sta hodinový nálet.“ V  Afghánistánu už byla nasazena dvakrát. Konkrétně na základně Šarana ve třetí a  šesté rotaci jednotky AČR ISAF – Heli Unit. Ani případnému dalšímu vyslání do mise se nebrání. „Tato profese se mi líbí. Kdyby přišel rozkaz do  mise, samozřejmě že půjdu. Nad nebezpečím v krizové situaci nemá cenu dlouze přemýšlet. Osobně to znám z Afghánistánu. Tehdy nám před odletem také nikdo neříkal, že to bude jednoduché a bez komplikací. Opak je pravdou. Ale s  tím do  toho jdeme,“ říká nadrotmistryně J. Palíšková. Na  rozdíl od  některých ohromených mužů nevidí nic zvláštního na tom, že jako

žena stojí za  jedním z  kulometů PKM ráže  7,62 mm na  palubě Mi-171Š. „U  jednotky se rozdíly nedělají. Nejde o pohlaví, ale o splnění stanoveného úkolu. Tady je to o týmové práci,“ konstatuje.

Pohled do zákulisí

Všechny, zejména pak ty nejdůležitější úkoly stojí na  maličkostech. Přeneseno do reality Mountain Flight 2011, lze stroze konstatovat, že  bez komplexního a  hodnotného zabezpečení by nebylo kvalitního leteckého výcviku. Svým dílem se o to zasloužili příslušníci inženýrsko-letecké služby, skupiny objektivní kontroly a logistiky. Ze  škály konkrétních příkladů uvádíme pouze jediný. „První jsme sem přijeli a poslední odsud odjedeme,“ říká logistik přerovské základny nadporučík Libor Kudláč a dává nám nahlédnout do zákulisí takzvané technické dohody, která detailně popisuje veškerý „support“ sedmdesátičlenného kontingentu Armády ČR na cvičení ve Francii. „Je to mravenčí práce, kterou si nezasvěcení nedokážou vůbec představit. Bohužel se  stává, že  některé již dříve ujednané záležitosti mezi oběma zainteresovanými stranami přestanou v  tu nejméně vhodnou dobu platit a vy jste nucený v zahraničí improvizovat. A  sami dobře víte, že  když to zaskřípe v  ubytování nebo stravování, je okamžitě zle. A pochvala? Tu vám vysekne málokdo. Ale kvůli ní to neděláme.“ Stejně hektické chvíle jako před cvičením přicházejí i po jeho ukončení. „Všechno se  zde musí uvést do  původního stavu a vyrovnat veškeré náležitosti. Francouzské straně předáme pronajaté prostory, uděláme finanční uzávěrku, konkrétně tím, že  zaplatíme ubytování, stravování a  pohonné hmoty, a  připravíme materiál k  odvozu. Když bude vše bez závad, můžeme pomýšlet na návrat do České republiky,“ říká npor. Kudláč a  společně s  kolegou logistikem se  vydávají k  autobusu s  vojenskou poznávací značkou. Čeká je přibližně dva tisíce kilometrů a  osmadvacet hodin jízdy do Přerova. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

9

host Aktuálním tématem v řadě zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie je reforma ozbrojených sil. V sousedním Německu se jedná o reformu vskutku celospolečenského významu a provází ji široká veřejná diskuze. Vzhledem k časovému souběhu tohoto procesu v Německu i v České republice a se zřetelem k nově koncipovaným úvahám o možnostech multilaterální spolupráce jsme požádali o rozhovor parlamentního státního tajemníka Spolkového ministerstva obrany SRN Christiana Schmidta.

Spolupráce s vámi je pro nás velkou prioritou Pane parlamentní státní tajemníku, co jste považovali za základní kameny při přípravě koncepce vaší reformy? Existovala již na začátku výrazná omezení, nebo jste měli ve vašem konání naprosto volnou ruku? Aktuální bezpečnostní výzvy ukazují, že  úkolem Bundeswehru je dnes kromě tradiční národní a  spojenecké obrany především působit v  oblasti krizového řízení a prevence konfliktů, a tak tomu bude i v budoucnosti. Různorodost a  široké spektrum potenciálních konfliktů nás nutí udržovat široké spektrum schopností, od  schopnosti provádět čistě stabilizační úkoly, například na Balkáně, a zasazení v ozbrojených konfliktech v  zemích, jako je Afghánistán, až po schopnost účastnit se plnohodnotných bojových operací. Konkrétně definovanou ambicí Německa je dlouhodobé nasazení až 10 000 vojáků s rotací v pozemních operacích až  na  dvou válčištích a  v  jedné námořní operaci současně. Celkovou změnu orientace v  budoucnu omezuje řada faktorů. Jedním z  nich je počet vojáků Bundeswehru. V  porovnání s  osmdesátými lety minulého století, kdy bylo k  dispozici pro doplňování přes

10

600  000 mladých mužů, je celkový počet dnes sotva 600  000, ale zahrnuje muže i ženy. Z toho vyplývá nutnost zmenšit Bundeswehr. Další věcí je, že Bundeswehr musí také snížit náklady, aby mohl přispět k dodržení limitů zadlužení země, které jsou zakotveny v ústavě. Rozpočet bude tedy snížen z přibližně 31,68 mld. eur v roce 2012 na 30,43 mld. eur pro rok 2015. Cílem změn je vytvořit Bundeswehr, který bude funkční a akceschopný, jehož úkoly a schopnosti budou podloženy bezpečnostní politikou, jehož struktura umožní zohlednit demografický vývoj a jehož finanční rámec bude zároveň udržitelný. Plánujete výrazné redukce v  centrálních složkách podpory, systému velení a  řízení či jinde v  administrativě. Tyto změny vychází z  vyhodnocení aktuální situace a také zohledňují aktuální vývoj, pravděpodobné trendy do budoucna. Mohl byste podrobněji rozvést hlavní faktory, například časové rámce a termíny? Jakých klíčových změn dozná struktura SMO a ozbrojených sil Německa? Dne 18. května 2011 schválil spolkový ministr obrany rámec pro změny, které je

nyní nutné zanést do nového vydání Směrnice pro obrannou politiku, a klíčové kroky pro změnu směřování Bundeswehru. Ozbrojené síly musí být kromě dlouhodobých závazků také schopné rychle a pružně reagovat na  nové, neočekávané výzvy. Schopnost bojovat tvoří základ operační připravenosti Bundeswehru. K  naplnění tohoto cíle bude snížen počet personálu na velitelstvích a zvýšen počet vojáků v bojových jednotkách. Vzhledem k  širokému spektru možných úkolů klademe větší důraz na schopnosti na úkor dlouhodobé udržitelnosti v operacích. Ozbrojené síly budou disponovat počtem přibližně 185  000  vojáků, přičemž původně měl Bundeswehr okolo 270  000 vojáků. Dále bude snížen počet občanských zaměstnanců z přibližně 76  000 na  zhruba 55  000. Odvody k  nástupu do  základní vojenské služby jsou od  1.  července 2011 pozastaveny, protože naše území již není vystaveno žádné přímé vojenské hrozbě a  vojáky základní služby nelze nasazovat k  plnění úkolů krizového řízení a zvládání konfliktů. V  rámci ministerstva racionalizujeme procesy a vytváříme koherentní přehlednou

strukturu snoubící organizační a  funkční odpovědnost. Náčelníci druhů sil, kteří dosud měli v  rámci ministerstva postavení na  úrovni ředitelů, povedou v  budoucnu své vojenské funkční oblasti mimo ministerstvo a  budou nově podřízeni generálnímu inspektorovi Bundeswehru (pozn. rovná se pozici náčelníka Generálního štábu). Počet pracovníků ministerstva bude snížen z přibližně 3 050 asi na 2 000. Dalším významným milníkem bude příprava podrobných plánů, které by měly být z  valné části zpracovány do  konce tohoto roku. Poté bude příprava prováděcího plánu, který ukáže, kdy a  v  jakém pořadí ozbrojené síly a civilněsprávní složka vytvoří svoje cílové struktury. Dokončení tohoto plánovacího procesu se  předpokládá před začátkem léta 2012. Na které oblasti schopností se vzhledem k novým výzvám, úkolům a  očekávanému vývoji chcete soustředit? Hodláte ponechat vyvážené portfolio schopností, nebo předpokládáte zrušení konkrétních druhů vojska či vyřazení zbraňových systémů? Schopnosti, velikost a  struktura Bundeswehru budou upraveny podle úkolů vyplývajících z politického zadání, ale budou zohledněny také finanční a  demografické parametry. Jako ústřední bod bezpečnosti a  ochrany Německa a  jeho obyvatel jsou jeho ozbrojené síly nepostradatelným nástrojem zahraniční a  bezpečnostní politiky naší země. Tak je to zakotveno ve Směrnici pro obrannou politiku ze  dne 27.  května  2011, ve  které je také zdůrazněno, že  ve  své identitě, struktuře a  organizaci, velikosti, schopnostech a  technice sledují ozbrojené síly vyvíjející se  cíle a  zájmy bezpečnostní politiky. Směrnice pro obrannou politiku ukládá Bundeswehru široké spektrum vzájemně propojených úkolů – od teritoriální obrany ve  formě kolektivní obrany přes prevenci mezinárodních konfliktů a  krizového řízení po evakuační operace, bezpečnost země a  humanitární pomoc v  zahraničí. Pro splnění těchto úkolů musí být Bundeswehr přebudován, ale s přihlédnutím k finančním a demografickým parametrům. Bundeswehr budou nadále tvořit pozemní síly, vzdušné síly, námořnictvo, společná služba podpory a společná zdravotní služba. Celkový počet vojáků v ozbrojených silách poklesne na maximálně 185 000. Tento cílový počet bude tvořit do  170  000 vojáků v  činné službě a  délesloužících a  5  000 až 15 000 dobrovolníků. Bundeswehr bude v cílovém stavu představovat jediný soubor sil. Účelem je zajistit, aby bylo dlouhodobě připraveno vždy okolo 10 000 vojáků k operačnímu nasazení v operacích v reakci na krizi a ve stabilizačních operacích. Další síly jsou průběžně vyčleňovány a  připraveny k  plnění úkolů v  rámci sil rychlé reakce NATO (NRF) a EU (EU BG) a pro evakuační operace. Naše plánování sil a budoucí uspořádání Bundeswehru se  koneckonců řídí rozhodnutími, závěry a  doporučeními přijatými

na summitu NATO v Lisabonu v roce 2010 a také zásadami Lisabonské smlouvy. Bundeswehr zajistí široké spektrum vojenských schopností s dobře vycvičenými, dobře vybavenými a  plně operačně připravenými jednotkami, aby mohl nabídnout širokou škálu možných řešení pro rozhodovací procesy na politické úrovni. Které schopnosti ve spojitosti s předchozí otázkou pokládáte za  vhodné v  oblasti Pooling &  Sharing obecně a  také ve  vztahu k  plánům Německa na  budoucí strukturu sil a  operační úkoly? Plánujete „sdružit či sdílet“ nějakou stěžejní schopnost či schopnosti s jinými zeměmi? Prvotní poznatky Německa o  iniciativě Pooling & Sharing (sdružování a  sdílení) vycházejí z  dosud provedeného rozboru. Stále analyzujeme možné další projekty a  schopnosti v  rámci Gentské iniciativy EU a  iniciativy NATO „Building Capability Through Multinational Approaches“ (rozvoj schopností mnohonárodní cestou), které my stále považujeme za  řízené členskými státy, ale také za  živý a  probíhající proces. Německo opakovaně zdůrazňuje trvající význam iniciativy Pooling & Sharing na  různých fórech. Jsme na  dobré cestě k  tomu, abychom realizovali již nazrálé projekty v  rámci Gentské iniciativy a  mnohonárodních přístupů v  rámci Smart

Procházíte výraznými změnami ve  struktuře personálu a  jeho počtech. Jaká opatření v  oblasti personální budou plánována v  souvislosti s předpokládanou redukcí štábů? Jak chcete zajistit, aby mladí muži a ženy i po zrušení vojenské základní služby nadále vnímali Bundeswehr jako přitažlivého a  ceněného zaměstnavatele v krátkodobém i dlouhodobém výhledu? Snižování počtů bude doprovázeno výraznými změnami v  kvalitě personálu. Bundeswehr musí obecně omládnout, musí být flexibilnější a  zdatnější sloužit v  operacích. Abychom dostáli těmto výzvám, zavádíme program na  podporu reforem. Tento program obsahuje řadu opatření koncipovaných tak, aby se reforma uskutečnila sociálně únosným způsobem s tím, že bude poskytována personální pomoc, nabídky a  kompenzace, a  přitom pomohla rychle adaptovat personál na  související plněné úkoly. Například hmotné podmínky budou zlepšeny vyplácením vyšších nebo specifických funkčních příplatků, náborových příplatků a  příplatků vyplácených při  vstupu a  opětovném vstupu do  služebního poměru. Navíc se  zlepší podpora rodin a  zejména vojáci sloužící ve  dlouhých službách dostanou vyšší platy. Také je zaváděna nová koncepce náboru, která Bundeswehru umožní se  veřejnosti v  roli

Defence. Mezi těmito zralými projekty jsou pro Německo zejména významné projekty „Mezinárodní společné velitelství“ a „Sdružení námořních hlídkových letounů“ – v  těchto projektech jsme vedoucí zemí a cítíme se odpovědní je společně s dalšími zainteresovanými zeměmi zdárně dovést k realizaci. Našim potenciálním partnerům chceme usnadnit přistoupení, a  proto volíme pružné a modulární modely spolupráce, uzpůsobené potřebám jednotlivých zemí. Dále však rozvíjíme i  zájmové návrhy a projekty, kde vedoucí zemí nejsme. Naší ambicí je pomoci jim zrát, přivést je o krok blíže k realizaci a tím přispět k naplňování chybějících schopností.

zaměstnavatele prezentovat komplexněji a účinněji. Je také nezbytné snížit nadbytečný personál. Nejprve je nutné zjistit, zda může být dotčený personál v rámci Bundeswehru zařazen na jiná místa. Také se budou zjišťovat možnosti zaměstnání dotyčných u  jiných složek státní správy. Možnost propouštění bude zvažována pouze v případě, že nebude možné uplatnění u  Bundeswehru. Statut služby vojenského personálu ve  věku do 40 let může být převeden z vojáků z povolání na délesloužící dobrovolníky – profesionály. Jednou z plánovaných pobídek je vyplácení nezdanitelné jednorázové částky 5 000 eur za rok služby. Vojenský personál

11

host

ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety může zvolit předčasný odchod do zálohy. V takovém případě obdrží důchod ve výši, na kterou mají v době odchodu nárok, a jednorázovou částku 5 000 eur za každý rok služby, které by jim zbývalo dosloužit do dosažení věku odchodu do zálohy. Vojenský personál ve věku přes 50 let může odejít předčasně do zálohy a obdrží plný důchod. Předpokládáte změny ve  vašich aktuálních akvizičních projektech s ohledem na schopnosti ozbrojených sil požadované do  budoucna a na možná ekonomická omezení v budoucnosti? Čím se váš akviziční systém a související procesy a postupy vyznačují? Zavedli jste ve vašem akvizičním systému nějaká opatření pro zamezení korupce? Změna směřování německé armády ke  schopnostem a  úkolům povede ke  škrtům a  změnám v  oblasti obranných technologií. Ovlivní nejen akviziční struktury a procesy, ale také stávající systém dodávání materiálu a  techniky ozbrojeným silám. Jsou činěna zásadní rozhodnutí, jak zvýšit efektivitu procesu pořizování a  řízení životního cyklu, a  také rozhodnutí o  zbraňových systémech, které určují strukturu Bundeswehru. Ta budou nyní rozpracována a realizována do podrobných struktur. Stěžejním úkolem v  oblasti vojenských technologií je co nejrychleji sladit techniku, kterou Bundeswehr potřebuje, s  novými profily schopností stanovenými podle priorit a zajistit, aby soulad trval. Úpravou organizace akvizic a daných procesů chceme dosáhnout efektivnějších a dlouhodobě udržitelných struktur a  praktických postupů. Hlavním prvkem změn je přepracovaný a především integrovaný proces pořizování a  využívání prostředků během jejich technického života, který zajistí lepší koordinaci mezi zákazníkem a  poskytovatelem, případně s  podporou obranného průmyslu sníží počet mezičlánků a zjednoduší rozhodovací procesy a  dokumentaci. Akviziční složka Bundeswehru bude nadále kompetentním partnerem ve  všech aspektech naplňování požadavků Bundeswehru v celém spektru techniky a vybavení. Co se týče techniky ozbrojených sil, probíhá revize zavedeného materiálu a plánování využívání techniky, včetně probíhajících akvizičních případů. Výstupem je, že stávající inventář armádního materiálu bude nutné

12

upravit. To bude realizováno jednak vyřazením části stávajícího materiálu a  na  druhé straně pořízením nové požadované techniky. Konkrétní rozsah požadavků již byl stanoven u  hlavních zbraňových systémů, které určují strukturu Bundeswehru; některá již objednaná technika a  vybavení naopak nebude ve  schválených strukturách a  počtech potřebná. Úpravy v  oblasti techniky a  vybavení vyžadují určitý prostor v  plánování a rozpočtování, který v současné době neexistuje a nejdříve se bude muset vytvořit. Velká část disponibilního rozpočtu je vázána na  uzavřené smlouvy – zejména na  velké projekty, například A400M, NH  90, Tiger a  Eurofighter – a  my proto budeme muset spolupracovat s  obranným průmyslem na  vhodných kontraktačních řešeních. Mezi přijatelné možnosti patří úprava kontraktů, tedy snížení počtu objednaných kusů, dohody o kompenzacích nebo odprodej nadbytečného materiálu třetím subjektům. Jakmile se Bundeswehr nasměruje na své klíčové poslání a úkoly, bude více než nyní záviset na solidní a spolehlivé službě podpory. Zajištění podpory zahrnuje jak dostupnost typů a  množství potřebné techniky na  trhu s  prostředky vyzbrojování, tak i záruku, že daný materiál bude v průběhu jeho technického života skutečně používán a řádně udržován, případně opravován. Tím vzniknou nové možnosti, oblasti činností a  perspektivní aktivity pro obranný průmysl na zbrojním trhu, který se jinak bude zmenšovat. Bundeswehr učiní vše, co bude v  jeho silách, aby sehrával aktivní úlohu v  činnostech souvisejících s  technikou a vybavením ozbrojených sil. Bundeswehr bude striktně dodržovat předpisy v  oblasti předcházení korupci ve  všech jednáních s  obranným průmyslem spojených s  pořizováním techniky pro Bundeswehr a jejím používáním v ozbrojených silách. Bundeswehr také dodrží zvláštní předpisy upravující kontakty s průmyslovým sektorem, které jdou nad rámec standardních předpisů na  zamezení korupce týkajících se  spolkových orgánů. Tyto předpisy upravují oblasti výběru personálu a  jeho přípravy, kontakty s  průmyslovým sektorem, konkrétní realizaci kontraktačních postupů a  také permanentní poskytování informací a podpory k tomu určenými pracovišti. Mohl byste popsat zásadní překážky, které při transformaci ozbrojených sil očekáváte? Pro zdárnou realizaci této reformy je klíčové, aby ji podporovala celá státní správa a  parlament, aby se  k  ní pozitivně stavělo veřejné mínění, a  v  neposlední řadě, aby byli příslušníci armády a  občanští zaměstnanci přesvědčeni o tom, že nastavený kurz je správný. Pro objasnění nutnosti změnit směřování je nezbytné jasně popsat její cíle jak uvnitř, tak i vně resortu a zvýšit transparentnost rozhodovacích procesů. Zároveň ne každý vnitřní návrh lze zveřejnit okamžitě, aniž bychom měli možnost jej přehodnotit, či případně od  něj upustit. Často jde o  nalezení vhodné rovnováhy, protože

každý chce přirozeně vědět všechno hned. Domnívám se, že se nám dosud daří rovnováhu udržovat docela dobře. Pane parlamentní státní tajemníku, naše země spolu přímo sousedí a  v  mnoha sférách, včetně vojenství, také léta úzce spolupracují. Kde spatřujete možnosti rozšíření stávajících společných aktivit, případně iniciování nových forem spolupráce? Spolupráce s  Českou republikou je pro Německo velkou prioritou. Již nyní intenzivně spolupracujeme na různých úrovních. To zahrnuje pravidelné štábní rozhovory na  úrovni náčelníků generálních štábů a také společný výcvik personálu ve všech oblastech, od  schopnosti vést až  po  tematické kurzy. Vítáme odhodlání, se  kterým vláda České republiky přistupuje k  euroatlantickým strukturám a  působení v  nich, a  chceme toto odhodlání nadále podporovat. V  příštích několika letech budou všechny členské země NATO a EU nuceny se  vypořádávat s  již nastalými či předpokládanými finančními omezeními. Proto bude v budoucnu hlavní oblastí spolupráce rámec Pooling & Sharing. Měli bychom pečlivě a společně vyhodnotit, které oblasti jsou vhodné pro bilaterální spolupráci. To by mohlo vytvořit základ pro možné připojení dalších zemí v  duchu Gentské iniciativy. Základním principem do budoucna bude nikoliv šetřit peníze, ale zachovat schopnosti, které žádná země nebude schopná samostatně udržet. Připravila SOPS MO Foto: archiv BW

Vrchním velitelem branné moci je podle ústavy SRN v době míru ministr obrany. Po vyhlášení válečného stavu přechází pravomoc vrchního velitele v plném rozsahu na předsedu vlády (spolkového kancléře). Nejvyšším orgánem řízení ozbrojených sil je Spolkové ministerstvo obrany SRN, které sídlí v Berlíně a Bonnu (momentálně se v rámci reformy připravuje kompletní přestěhování do Berlína).

Charakteristika ozbrojených sil SRN Ministr obrany řídí ozbrojené síly prostřednictvím vojenské části Spolkového ministerstva obrany SRN, jejímž představitelem je generální inspektor Bundeswehru. Výkonným orgánem generálního inspektora je řídicí štáb ozbrojených sil, který plní funkci generálního štábu. Generálnímu inspektorovi ozbrojených sil jsou podřízeni inspektoři pozemního vojska, vojenského letectva, vojenského námořnictva, logistiky a zvláštních služeb, zdravotnické služby a jim podřízené štáby. Ozbrojené síly SRN disponují v  současnosti celkem 270  000 osobami. Dělí se na pozemní vojsko (110 000 osob), vojenské letectvo (44 000 osob), vojenské námořnictvo (24 000 osob), logistiku a zvláštní služby (53 000 osob), zdravotnickou službu (21 000 osob) a centrálně podřízené součásti (18 000 osob).

I přes rozpočtová omezení pokračuje resort obrany SRN v  dlouhodobých akvizičních a  modernizačních programech, směřujících ke  zvýšení celkových schopností Bundeswehru. Mezi nejvýznamnější programy patří například nákup víceúčelových bojových letounů Eurofighter/Typhoon, pořízení vojenských dopravních letadel Airbus A400M, několika typů obrněných vozidel (Dingo 2, BVP Puma), víceúčelových dopravních vrtulníků NH-90 a  bojových vrtulníků Tiger. V  oblasti námořnictva se jedná o nákup nových ponorek třídy U 212A, fregat třídy 125 a výstavbu již třetí zásobovací lodě. Od roku 1990 se německá armáda zapojuje do mezinárodních vojenských operací. V  současnosti působí například v  rámci alianční mise ISAF v  Afghánistánu téměř 5 000 příslušníků Bundeswehru.

Reforma OS SRN

V  nadcházejícím období hodlá SRN výrazně snížit svůj finanční deficit. Jako část všeobecných redukcí ve  veřejných výdajích bude nezbytné v  následujících pěti letech znatelně omezit i  obranný rozpočet. Ke  zvládnutí tohoto snížení obranných výdajů budou ozbrojené síly redukovány, ovšem nejen z  důvodů finančních, ale také s  přihlédnutím na  demografické a další faktory. Nejvýznamnějším rysem reformy ozbrojených sil SRN je profesionalizace při  ponechání institutu branné povinnosti v ústavě SRN. Bude zrušeno 100 posádek, ministerstvo bude definitivně přestěhováno do  Berlína a  centralizován akviziční proces. Reformní program se  zakládá na zkušenosti z misí a dosavadního transformačního procesu. Budoucí struktura sil by měla poskytovat jeden soubor modulárních sil určených pro celé spektrum misí, převážně však pro nejpravděpodobnější operace (Crisis Response), ale zároveň použitelných k zajištění územní celistvosti v  prostoru odpovědnosti NATO. Politicko-vojenské ambice SRN předpokládají, že  tento soubor sil bude v  podstatě celý předurčený pro operace NATO a EU. Tento přístup umožní udržet stabilní zapojení SRN do  aliančních operací, příspěvky do  velitelské struktury NATO i  stálých záložních/pohotovostních uskupení jako NRF či EU BG. Jako první krok reformy byla v červenci 2011 pozastavena branná povinnost. Celkově bude snížen počet příslušníků na  185  000  vojáků. Bude reorganizována struktura velení a  řízení, včetně ministerstva obrany, a  to s  přihlédnutím na  budoucí velitelskou strukturu a  strukturu sil NATO. Rovněž aktuálně probíhá přezkoumávání akvizičních programů i  některé z  nich budou pravděpodobně omezeny a některé budou naopak rozšířeny. Předpokládá se, že  probíhající implementace reformního programu Bundeswehru bude završena v roce 2017.

Připravila SOPS MO Foto: archiv BW

13

my a nato Na plánech případného nasazení mnohonárodních jednotek Evropské unie a Severoatlantické aliance se na operačním velitelství sil rychlé reakce v německém Ulmu podílí také český důstojník

(Ne)veliký český příspěvek

To, že je Ulm rodištěm vědce Alberta Einsteina a můžete zde spatřit katedrálu s nejvyšší kostelní věží na světě, je všeobecně známo. Ne každý však ví, že je toto německé město také významnou posádkou, a to nejen pro Bundeswehr, ale i v rámci Evropské unie. V tamních kasárnách, respektive Wilhelmsburgkaserne, je totiž dislokováno operační velitelství sil rychlé reakce (RFOC – Response Forces Operations Command). Česká republika, potažmo Armáda České republiky je v něm reprezentována podplukovníkem Jaroslavem Benešem, který je organizačně zařazen do sekce řízení operací J3. Všichni ve Wilhelmsburgkaserne na Stuttgarter Strasse, kde německé velitelství s  mezinárodním zastoupením RFOC sídlí, věří v budoucnost. Podporují je v tom i stávající zámysly vrcholných orgánů NATO a  Evropské unie. „Operační velitelství sil rychlé reakce je se svými schopnostmi jedinečné. Během nedlouhé doby si našlo svoje jasně vymezené místo v  řídicím managementu ozbrojených sil. Dnes už představuje jak z  národního, tak i  mezinárodního hlediska respektovaný poradní, plánovací a řídicí orgán operační a  vojenskostrategické úrovně. Nejenže svojí osobitou expertizou přispívá k  profesnímu rozvoji speciálních mnohonárodních jednotek, ale zvládá i veškeré spektrum možných nasazení, počínaje humanitárními misemi a  konče bojovými nasazeními v krizových oblastech,“ říká exkluzivně pro A report velitel Response Forces Operations Command generálporučík Markus Bentler a  konkretizuje: „Klíčovou vizí je posílení aliančního aspektu. Jinými slovy, aby RFOC plnilo úkoly nejen v rámci Evropské unie, ale i pro NATO. Z tohoto důvodu připravujeme reorganizaci stávajícího štábu na  mezinárodní společné velitelství – Multinational Joint Headquarters (MN JHQ) Ulm. Jednoduše řečeno, bylo by reprezentováno jak společným zastoupením všech složek ozbrojených sil, tak mezinárodně. První konferenci k zahájení realizace projektu plánujeme na začátek příštího roku a od léta 2012 by se mohlo začít s obsazováním národních a  mezinárodních pozic. Tento proces bychom ukončili zhruba v polovině roku 2013. O rok později by proběhla

14

certifikace pro plnění úkolů v  rámci EU i NATO. Od roku 2014 plánujeme dosažení počátečních a  od  2015 plných operačních schopností pro Severoatlantickou alianci. Pro mezinárodní komunitu bude vyčleněno sto čtyřicet osm míst. K  jejich naplnění jsou již v současnosti konány konkrétní kroky. Obracíme se  na  všechny státy EU a NATO, aby se v maximální míře podílely na profesní připravenosti a akceschopnosti nového velitelství MN JHQ Ulm.“ Českého zapojení si generálporučík M. Bentler váží a činnost reprezentanta Armády ČR hodnotí jako příkladnou. „Věřím,

že  tomu tak bude i  v  budoucnu. Podplukovník Beneš, tak jako každý zahraniční profesionál, přináší do  zdejší mezinárodní komunity osobité profesní jednání, které je ve  svém celku velmi progresivní. Jedná se  o  důležitý příspěvek signatářů k  vojenským schopnostem v řešení krizových situací kdekoliv na světě.“

Velká stopa malé komunity

Neveliká, ale nepřehlédnutelná. Taková je stručná vizitka stávající mezinárodní komunity na ulmském Response Forces Operations Command. Její představení se vejde do „pouhých“ dvou řádků – pět Rakušanů, tři Nizozemci, dva Francouzi, dva Poláci, dva Američané a jeden Čech. Šéfem zahraničních profesionálů neboli deanem mezinárodního vojenského sboru je rakouský brigádní generál Karl Pronhagl,

zastávající na RFOC funkci zástupce náčelníka štábu pro podporu. „Naše vzájemné vztahy jsou výborné, a  to jak v  pracovní, tak osobní rovině. Komunita drží pohromadě. Vycházíme spolu bez problémů a  vzájemně si dokážeme vyjít vstříc,“ hodnotí pplk. J. Beneš vztahy se svými čtrnácti zahraničními kolegy a uvádí nedávný příklad. „U příležitosti českého Dne boje za svobodu a demokracii (17. listopad) se s oslavou svých národních státních svátků připojili také kolegové z  Polska a  Rakouska. Jak oficiální, tak společenská část této akce významně podpořila naši vzájemnou úctu a kolegialitu.“ Komunita je uznávaným partnerem i pro vrcholný management velitelství. Samozřejmostí jsou pravidelné brífinky k aktuálním otázkám. Vzájemný kontakt však neprobíhá výhradně jen po  pracovní stránce. S  velitelem generálporučíkem M. Bentlerem nebo náčelníkem štábu kontraadmirálem Klausem von Dambrowskim se  setkávají na  společných čtvrtečních obědech nebo při společném sportovním běhání. Vstřícnost příslušníků zahraničních ozbrojených sil na RFOC umožnila A reportu přiblížit jednu osobitou zvyklost, jež souvisí s originální mincí. Jejími automatickými držiteli jsou zahraniční profesionálové

sloužící na  RFOC. Němečtí kolegové ji mohou vlastnit pouze se  souhlasem komunity. Nošení mince má svoje neměnné a  respektované pravidlo – kdo ji nepředloží na  výzvu jiného člena komunity, platí pro všechny rundu (alkoholický nápoj není nezbytnou podmínkou). Pokud ji oslovený má, platí ten, kdo jej vyzval. A  report byl očitým svědkem jedné výše popsané akce. Doslov? Kolegialita hory přenáší.

Příprava k eventuálnímu nasazení

Podplukovník Jaroslav Beneš nastoupil na RFOC vloni prvního srpna a jeho tříletá mise by měla skončit poslední červencový den roku 2013. Ulm je jeho premiérovým zahraničním pracovištěm. Do  aliančních struktur odcházel z pozice vedoucího staršího důstojníka – specialisty pro NATO a EU na  sekci plánování sil Ministerstva obrany (SPS MO), tedy z takzvané „jépětky“ – J5. De facto tutéž funkci zastává i na velitelství v  německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko: vedoucí starší důstojník – specialista EU BG (European Union Battlegroups). Současně zde plní roli národního představitele České republiky – tzv. Senior National Representative. „I  když jsem

od svého předchůdce podplukovníka Ľudovíta Ciroka věděl, do čeho jdu, a s adaptací mi značně pomohl můj německý kolega, začátky nebyly vůbec jednoduché. Nové teoretické poznatky bylo třeba co nejdříve a nejefektivněji realizovat v praxi. Ve skutečnosti se  jedná o  operační plánování na  případné nasazení vojsk. Konkrétně o  synchronizaci činnosti v rámci možné operace,“ konstatuje příslušník sekce, v  jejíž gesci jsou jak současné operace, tak krátkodobé i střednědobé operační plánování krizového řízení v rámci velitelství sil, tj. štábu v místě nasazení (Force Headquarters – FHQ), nebo velitelství operací (Operation Headquarters – OHQ) k vojenskostrategickému řízení ze Spolkové republiky Německo. Pro bližší představu lze říci, že v případě aktivace sil rychlé reakce Evropské unie by OHQ využívalo svoji existující pevnou infrastrukturu v Postupimi. Řízení v prostoru nasazení by bylo realizováno FHQ ze  základny vytvořené ze stanů nebo kontejnerů, které by se  na  stanovené místo přepravily leteckou cestou. „Současnou metou našeho referátu je příprava společných koordinačních rozkazů zejména pro Battlegroups, které jsou součástí operačních plánů,“ konkretizuje pplk. Beneš. O čem konkrétně hovoří? Především o  účasti Armády České republiky v bojovém uskupení EU ve druhé polovině roku 2012. To vytvoříme společně se Spolkovou republikou Německo, Rakouskem, Chorvatskem, Makedonií a  Irskem. Armáda ČR nasadí mechanizovanou rotu, doplněnou o  odpovídající logistickou podporu a další nezbytné prvky. Celkem by se mělo jednat zhruba o tři sta padesát profesionálů AČR. „Certifikační cvičení tohoto EU BG se  bude konat na  přelomu května a  června příštího roku v  německém výcvikovém prostoru Wildflecken. S  blížícím se  termínem roste i můj osobní podíl na všech přípravných akcích souvisejících s uskupením EU BG,“ argumentuje český důstojník, pro kterého není jeho kancelář v Ulmu jediným pracovištěm. „Samozřejmě že  pracujeme i  v  polních podmínkách. Například vzpomenu loňské a  letošní cvičení Military Exercise (MILEX),“ dodává. Lehké „šťouchnutí“ o  (ne)nasazení mnohonárodních jednotek v  krizových situacích bere s  nadhledem. „Někdo může mít pocit jistého zmaru, že  se  intenzivně připravuje na  misi, a  ona stále nepřichází. Avšak o  vyslání sil rychlé reakce NATO nebo bojových uskupení EU nerozhoduje velitelství v  Ulmu, nýbrž v  konečném důsledku politická reprezentace. My musíme udělat maximum možného, aby byly vyčleněné mezinárodní síly adekvátně profesně připraveny k  nasazení. Bez ohledu na  to, zda do krizové situace někdy půjdou, či ne. Škála našeho zadání ve  velice rozmanitá. Nic nelze podcenit. Náš přístup musí být permanentně stoprocentní,“ říká rezolutně podplukovník Jaroslav Beneš. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

15

medailon Příběh se šťastným koncem aneb exkluzivní zpověď těžce zraněného příslušníka Armády České republiky

Desetiprocentní prognóza na přežití Ještě před sedmi měsíci visel jeho život na vlásku. Při výkonu služby v Afghánistánu utrpěl velmi těžké zranění hrudníku s mnohačetnými zlomeninami žeber a se zhmožděním plíce a také vážné poranění páteře. Předpoklad, zda vůbec přežije, se pohyboval v řádech necelých deseti procent. Stal se však zázrak. Rotný Ivan Vorel dokázal utéct z pomyslné lopaty a postavit se na vlastní nohy. Afghánistán, provincie Wardak. Od dubna do  září 2011 zde plnila operační úkol druhá jednotka Armády České republiky – Operational Mentoring and Liaison Team (OMLT). Hlavním úkolem čtyřiapadesátičlenného výcvikového a  poradního týmu, jehož jádro tvořili příslušníci 73. tankového praporu z Přáslavic, byla podpora pěší jednotky o  síle praporu (kandaku) Afghánské národní armády. Do  standardního průběhu mise zasáhla tragická událost. V úterý 31. května, krátce po deváté hodině místního času, najelo vozidlo Iveco u vesnice Salar na výbušné zařízení uložené v  propustku pod asfaltovou silnicí. Následná exploze zhruba padesáti kilogramů výbušniny měla fatální následky. Rotmistr (poručík in memoriam) Robert Vyroubal utrpěl smrtelné zranění a krátce poté

zemřel také afghánský tlumočník. Lehce raněn byl i velitel 2. jednotky OMLT podplukovník Michal Kucharský. Incident způsobil velmi vážná poranění rotnému Ivanu Vorlovi.

Risk přepravy versus špičková zdravotní péče

Těžce zraněnému profesionálovi Armády ČR se  dostalo okamžité první pomoci. Nejprve byl na místě incidentu stabilizován a  poté letecky přepraven na  mezinárodní letiště v  Kábulu do  francouzské vojenské nemocnice, kde mimo jiné působí také polní chirurgické týmy zdravotnické služby AČR. Během krátké doby jej tamní specialisté připravili ke  strategickému vzdušnému zdravotnickému odsunu, takzvanému

STRATEVAC (Strategic Evacuation), do České republiky. Repatriaci Ivana Vorla na palubě dopravního letounu Airbus A-319CJ zabezpečoval také současný ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník vojenské zdravotnické služby plukovník MUDr. Božetěch Jurenka, tehdy primář oddělení anestezie,

resuscitace a  intenzivní péče Ústřední vojenské nemocnice Praha. „U rotného Vorla se  jednalo o  vážná polytraumata, která ho bezprostředně ohrožovala na životě. Byl to skutečně velmi těžký stav. Avšak vzhledem k  okolnostem, které panovaly na  místě, jsme se  rozhodli pacienta s  nevelkou šancí na  přežití transportovat na  kbelské vojenské letiště a  následně do  ÚVN Praha,“ říká plk.  Jurenka a  vzpomíná, jak velmi obtížně udržovali výměnu dýchacích plynů v  organismu zraněného vojáka na  palubě letounu. „Následná vyšetření na specializovaných odděleních nám potvrdila, že  úlomek z  obratle vniknul do  míšního kanálu. Tato skutečnost by mohla vést až k poruše hybnosti dolních končetin. Proto zde opakovaně absolvoval neurochirurgické zákroky,“ upřesňuje zkušený vojenský lékař – anesteziolog. Stávající pohled na Ivana Vorla jej chytá za srdce. „Tohle je příklad, že má naše práce smysl. Když ho dnes vidím na vlastních nohou, mám obrovskou radost. V medicíně jsem už zažil ledacos neobyčejného a slovo zázrak nerad používám, ale v tomto případě si dovolím udělat výjimku. Za svoji osobu vám upřímně říkám, že je to jistá satisfakce toho všeho, co jsem se  kdysi dlouhé roky učil a nyní mohl převést do praxe. Kvalitní péče lékařského a zdravotnického personálu pomohla pacientovi. Děláme v tomto směru maximum možného. S  nadsázkou bych řekl, že  jdeme i  za  hranici. Jinými slovy, uděláme vše, a ještě i něco navíc, abychom zraněného vojáka nebo vojákyni dostali co nejrychleji domů na špičkové zdravotnické zařízení. Operaci zraněného v České republice zvládneme za čtyřiadvacet hodin od incidentu v Afghánistánu,“ konstatuje ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO – náčelník vojenské zdravotnické služby. Plukovník Jurenka je optimistou i v případě vyhlídek Ivana Vorla do  budoucna. „Největším úkolem je nyní intenzivní rehabilitace. Předpokládám, že do roka bude jeho zdravotní stav zase řádově o  několik

desítek procent lepší. Samozřejmě že  to chce velikou trpělivost, jít krůček po krůčku vpřed. Potom už bude jen otázkou času, kdy se standardně zařadí do života. Všichni mu to moc přejeme a  věříme tomu. Rotný Vorel je mimořádně silná osobnost.“

Vzpomínka na incident ve Wardaku

„Víte, co je zajímavé? Z  mise ve  Wardaku si pamatuji na  všechno. Detailně si vybavuji, jak jsme přiletěli do  Afghánistánu, kde jsme byli ubytováni i  silnice, po  kterých jsme jezdili. Avšak ten osudný den mi absolutně zmizel z  paměti. Jak říkám, v  úterý mám okno. Co okno? To je skoro výkladní skříň!“ směje se rotný Ivan Vorel. I  když mu osud připravil tak těžkou zkoušku, dokáže se  nad  ní povznést. „Bohužel jsem byl v nesprávný okamžik na nesprávném místě. Kolonu tím směrem jsme předtím jeli několikrát, ale tentokrát si nás nepřítel prostě vychytal. Navíc extrémně silnou náloží. Nešlo s tím vůbec nic dělat. Někdo měl v  tu chvíli sˇtěstí a  někdo smůlu,“ vzpomíná Ivan a na delší dobu se odmlčí. „Chudák Virus. Mého kamaráda Roberta Vyroubala to stálo život. Byli jsme tam spolu a on to nepřežil. Je mi to strašně líto. Plnili jsme úkol a on za to zaplatil tím nejcennějším. Ty emoce ve  mně zůstanou pořád. Dobře jsme se  znali. Virus byl správný chlap, profík. Moc mě mrzí, že už není mezi námi. Strašně to bolí, ale já musím jít dál.“ Co tím má rotný Ivan Vorel na  mysli? „Chci se  vrátit zpátky do  armády a  zase sloužit. Nejlépe ve  svojí jednotce. Samozřejmě, že  všechno záleží na  mém konečném uzdravení. Ubezpečuji vás, že  pro to udělám všechno. Mám k  tomu motivaci, a  hodně silnou. Jdu do  toho. Zlomím to a  dosáhnu, co jsem si předsevzal. Musím se přiblížit ke svému původnímu ideálu ještě před misí v Afghánistánu, kdy jsem byl

absolutně zdravým člověkem,“ argumentuje profesionál AČR. Pro leckoho by výše uvedená tragická událost znamenala dobrovolný odchod z aktivní služby. To však není případ Ivana Vorla. „Nevím, jak se to vyvine s možnými zdravotními následky. Budu se  však rvát, abych je maximálně eliminoval. Vojenčina mne baví. Já už si to bez uniformy nedokážu ani představit. Klidně tam, pane redaktore, napište, že kdyby mi ji vzali, tak to bude, jako když seberete na pískovišti dítěti kyblíček s  lopatičkou. Ať to zní mnohým lidem divně, nebo dokonce nepochopitelně, já jsem na armádu nezanevřel. A kdyby mne posílali do další mise, s nasazením v zahraničí bych neváhal ani minutu. Rozhodující samozřejmě bude můj zdravotní stav. Dostal jsem druhou šanci a tu nepustím.“

Prozrazená tajnost

Po  necelém půlroce od  incidentu v  Afghánistánu se  v  Ústřední vojenské nemocnici Praha setkává rotný Ivan Vorel s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky armádním generálem Vlastimilem Pickem a ředitelem odboru vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany – náčelníkem vojenské zdravotnické služby plukovníkem Božetěchem Jurenkou. „Nikdy nebudu ani na  okamžik váhat s  vydáním rozkazu, když bude třeba zabezpečit neodkladnou vzdušnou přepravu raněných nebo nemocných vojáků Armády České republiky ze zahraničních operací do tuzemských zdravotnických zařízení. Repatriace z důvodu zajištění kvalitativně vyšší lékařské péče je v  těchto případech absolutní prioritou,“ říká generál Picek a uvádí, že od roku 2007 bylo v zahraničních operacích zraněno dvacet šest vojáků a pět jich přišlo o život. Událost rotného Vorla vnímá armádní generál Picek jako velmi silný a  emotivní příběh. „Přes velice negativní diagnózu se za vydatné pomoci lékařského, zdravotnického a  rehabilitačního personálu opět postavil na  vlastní nohy. Jeho odhodlání vrátit se  zpět do  armády je obdivuhodné. Má sice před sebou ještě dlouhou cestu, ale já věřím, že se bude schopen plnohodnotně zapojit do života. Je to profesionál,“ dodává náčelník Generálního štábu AČR. Podání ruky plukovníkovi Jurenkovi doprovází Ivan Vorel několika sotva slyšitelnými slovy. „To je výhradně mezi mnou a panem plukovníkem. Nezlobte se, ale jedná se o přísně tajnou informaci,“ vysvětluje rotný. Po krátkém naléhání však exkluzivně A reportu prozradí, o co ve skutečnosti jde. „Moravskou tekutou specialitu. Bude to dvaašedesátka slivovice. Takové miniaturní poděkování za převelikou péči o mne. Plukovník Jurenka ji přijme, ale až si jí budeme moct dát spolu. Věřte, že se na ten okamžik strašně moc těším,“ říká rotný Ivan Vorel.

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

16

17

výcvik V pořadí 4. poradní výcvikový tým se na misi v afghánském Wardaku připravuje s novými zbraněmi, nechybí mezi nimi ani útočná puška CZ 805 BREN A1

Hledání přesné mušky V posledních měsících letošního roku kulminovala příprava 4. jednotky poradního výcvikového týmu (OMLT) na nasazení v afghánském Wardaku, ke kterému by mělo dojít koncem března příštího roku. Během ní to ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá hodně bouchalo. Nemalá část tohoto výcviku totiž byla věnována střelbě. A to zejména ze zbraní, se kterými nemají doposud příslušníci 72. mechanizovaného praporu, z něhož se OMLT rekrutuje, příliš velké zkušenosti. Nejvíce bylo slyšet dvaaosmdesátimilimetrové minomety. „Náš útvar nemá minomety ve výzbroji, a tak jsme si je museli vypůjčit od  44. lehkého motorizovaného praporu z  Bučovic. Afghánské jednotky, které budeme mít ve  Wardaku na  starost, jsou vyzbrojeny obdobnými minomety, ovšem jugoslávské výroby. Tento výcvik provádíme proto, aby každý z  našich příslušníků byl schopen mentorovat minometné družstvo, které bude mít na  svém kontrolním stanovišti k  dispozici. Jedině tak ho bude moci efektivně využívat pro svoji obranu. Osvojení nezbytných dovedností nám bude trvat dva až tři týdny,“ vysvětluje velitel týmu roty zbraní kapitán Michal Voltr. „Snažíme se  simulovat činnost, kdy se napadená jednotka brání s pomocí minometů. Střílíme na vzdálenost šest set až patnáct set metrů. Zaměřujeme se  především na  likvidaci živé síly. Pokoušíme se  zasáhnout pěchotu minometnými střepinami. Při  rozptylu použitého střeliva je přesnost zbraně dostačující. Střílíme pouze tříštivou trhavou municí, osvětlovací a dýmové miny nemáme zatím k dispozici.“

18

Na  další střelnici najely do  palebných postavení obrněné terénní automobily Iveco. Také tato vozidla, vybavená technologií stealth, jsou zapůjčena od 44. praporu. Střílet z dálkově ovládané zbraňové stanice Protector M151 A2 je údajně stejně snadné jako se věnovat počítačové hře. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nahoře na věži je lafetovaný těžký kulomet M2HB-QCB.

zástupce velitele 4. jednotky OMLT major Martin Hajduch. „Do  konce výcvikového roku máme v plánu absolvovat s touto puškou dvacet denních a  šest nočních střeleb. Zkušenosti se zbraní jsou zatím vynikající, ze všeho nejvíce bych vyzdvihl především její přesnost. Ani s  poruchovostí nemáme, pokud vím, žádné problémy.“ Mezitím vojáci doplňují střelby určitými taktickými prvky. Střílí se zpoza překážky, z pravé ruky, z levé ruky a za pohybu. V další fázi zkouší družstvo reagovat na kontakt protivníka. Rozvinuje se a postupně ho ničí. „Respektujeme, že  je to nová zbraň. Jsou tady samozřejmě určité rozdíly v ovládání,

v  manipulaci s  pojistkou, odlišné nabíjení. Zbraň má jinou váhu a  těžiště, zvykáme si však na  ni. Myslím si, že  stačí několik střeleb a  budeme to mít všechno v  rukou,“ ujišťuje nás nadporučík Josef Klíma. „Komfort útočné pušky je velice příjemný, dobře se  nosí. Střelba laserem je pohádka, tak trochu to připomíná počítačovou hru. Díky roznožce je zbraň daleko stabilnější, střílí se z ní ještě přesněji.“ S  tímto kladným hodnocením souhlasí i ostatní vojáci. Útočná puška má určitě spoustu věcí lepších než dosavadní samopal. Je přesnější, nemá takový zpětný ráz. Jednodušší je i  ovládání. Díky tomu s  ní mohou i  méně zkušení střelci dosáhnout výborných výsledků. Pokud má člověk nějaké základy střelby, naučí se s touto zbraní zacházet během jednoho dne.

Puška jako stavebnice

Nespornou výhodou je její stavebnicový charakter a  široké spektrum příslušenství, kterým je možné ji osadit. K  tomu slouží montážní lišty, jimiž je osazena po celé délce hřbetu, obou bocích a  na  spodní straně pouzdra zbraně. Při  střelbě s  použitím kolimátoru, optiky a  laserového zaměřovače se mechanická mířidla jednoduše sklopí. „Kolimátor jsme měli i  na  padesát osmičce, je to obrovská výhoda. Zde je ale ještě optika, která nám vše trojnásobně přibližuje. A to už vůbec nehovořím o použití laserového zaměřovače,“ upozorňuje četař Miroslav Nový. „Při střelbě dávkami nedochází jako v případě dosavadního samopalu ke zdvihání hlavně. V případě ráže 7,62 mm jsme tento negativní jev omezovali použitím kompenzátorů zdvihu, stejně to ale nebylo úplně ono.“ Plastové provedení zbraně, jak již to v takovýchto případech bývá, vzbuzovalo zpočátku jisté rozpaky, postupně si ale vojáci zvykli. Oproti dosavadnímu samopalu má také hodně ostrých, vystouplých hran. I to je ale otázka zvyku. Zbraň je vybavena podstatně lehčím, transparentním zásobníkem.

Existuje tedy průběžná kontrola spotřeby munice. Zásobník zatím není plně kompatibilní s  ostatními aliančními útočnými puškami. Do  budoucna se  předpokládá, že na zbraně určené pro mise budou montovány univerzální zásobníkové šachty. Představa je asi taková, že pokud se někdo z našich vojáků ocitne v Afghánistánu v  nouzi a bude mu docházet munice, stačí, když mu například americký kolega hodí zásobník z M-16 anebo M-4. Bez problému ho bude moci použít. „Je tady také ručka, která výrazně zlepšuje a stabilizuje držení zbraně. Z ní se dají vysunout nožičky, vznikne tak opěrná roznožka, která ještě více umocňuje bojový potenciál této zbraně. Kolem ní je možné pušku podle potřeby otáčet. Výsuvné nožičky by ale mohly být větší, díky tomu by se  dosáhlo lepší stability celého systému,“ říká rotmistr Přemysl Melichárek. „Zbraň je vybavena sklopnou pažbou. Ta by v budoucnu měla být dodávána jako teleskopická. S touto pevnou variantou mají problémy především vyšší vojáci. Je poměrně krátká, takže se při střelbě musí u ní krčit.“

zkouškami. Byla vystavena téměř sto padesáti testům, mezi nimiž nechybělo například ověřování spolehlivosti při  teplotách od minus padesáti do plus padesáti stupňů či pád z výšky jeden a půl metru. Testovala se  i  spolehlivost ve  vlhku a  prachu. Další poznatky získané při  nasazení této zbraně především v  zahraničních misích, kterých se účastní Armáda České republiky, budou postupně zapracovávány do jejích následně vyvíjených variant. Také se  čtyřicetimilimetrovým granátometem G1, který je možné použít buď samostatně, anebo v  sestavě s  puškou, panovala spokojenost. „Je to solidní zbraň s  malým zpětným rázem. Dá se  s  ní poměrně přesně zamířit. Do čtverce desetkrát deset metrů jsem se bez problémů na vzdálenost dvě stě padesát metrů trefoval. V kombinaci se  zbraní je celý systém sice těžší, dá se to ale zvládnout,“ dodává na závěr rotný Jiří Kývala. Příprava 4. jednotky poradního a výcvikového týmu by měla vyvrcholit počátkem příštího roku na  americké základně v  německém Hohenfelsu.

Počítá se s dalším vývojem

Útočná puška CZ 805 úspěšně prošla kontrolními, vojskovými a  doplňkovými

Text a foto: Vladimír Marek

Šestadvacet střeleb

Největší novinkou na  libavských střelnicích jsou ale nové útočné pušky CZ 805 BREN A1 a  čtyřicetimilimetrové granátomety, které je možné zavěsit pod ně. „Tyto střelby organizujeme z  toho důvodu, aby každý voják uměl ovládat novou útočnou pušku a další typy zbraní, se kterými se příslušníci našeho útvaru běžně nesetkávají. V úvodu jsme se zaměřili na střelbu z místa, nyní již nacvičujeme střelbu za pohybu. Chceme, aby vojáci uměli naprosto přirozeně manipulovat se zbraní a byli tak schopni plnit nejrůznější úkoly. Jen v průběhu tohoto týdne spotřebujeme zhruba třicet tisíc nábojů do útočné pušky CZ 805,“ upozorňuje

19

výcvik

rubrika

Rudolf Pernický

Na trase mezi Libenicemi a Chrudimí se zrodila nová tradice – Memoriál československých parašutistů

Legendární pochod ožívá Dlouhý had tří set příslušníků 4. brigády rychlého nasazení se táhl do dáli. Organizátoři pochodu československých parašutistů ho spíše tušili, než viděli. V místě startu této akce, v Libenicích, totiž byla mlha jako v prádelně. Nehledě na ní mělo tři sta vojáků v osmihodinovém limitu překonat pětatřicet kilometrů, přespat pod širákem na nádvoří zříceniny hradu Lichnice a následující den zdolat dalších pětatřicet kilometrů, které je dělily od domovské posádky v Chrudimi.

„Jako výsadkový útvar se snažíme stavět na  tradicích paradesantního vojska. Pochod jsme uspořádali na počest všech skupin, které byly vysazeny nad protektorátem, a to jak z Východu, tak i ze Západu. Proto jsme ho také nazvali Memoriál československých parašutistů. Pokud se  týče trasy, nechali jsme se  inspirovat skupinou Tungsten. Ta byla vinou navigační chyby místo na  Českomoravské vrchovině vysazena mezi Kolínem a  Kutnou Horou. Parašutisté kapitán Rudolf Pernický a  rotmistr Leopold Musil se koncem roku 1944 museli dostat na kontaktní adresu do  Studnice poblíž Nového Města na  Moravě. Náš dvoudenní pochod, především první den, kopíruje tento přesun skupiny Tungsten,“ vysvětluje jeden z  otců této myšlenky a organizátor celé akce, velitel 43. výsadkového praporu podplukovník Ladislav Švejda. „Během letošního nultého ročníku bychom si chtěli všechno vyzkoušet a  příští rok pojedeme již naplno. Chtěli bychom pochod otevřít také pro veřejnost. Připravíme i  kratší varianty, například na  pětadvacet a  padesát kilometrů. Doufáme, že  přijedou rovněž vojáci z  některých zahraničních armád. Plánujeme zřízení medaile, kterou by měli dostat všichni účastníci pochodu. Novinkou bude i to, že naši výsadkáři seskočí nad  Libenicemi a  hned po  doskoku se začlení do této akce.“

Nenašli ceduli

V  neproniknutelné mlze objevujeme na  kraji obce ceduli s  nápisem Libenice.

20

Leopold Musil

Tu se  na  rozdíl od  nás výsadkářům před šedesáti sedmi lety najít nepodařilo. Začíná se před námi odvíjet téměř sedm desetiletí starý příběh. Jen pár set metrů od ní dopadli na zem 21. prosince 1944 příslušníci skupiny Tungsten. „Hned jak jsme přistáli, bylo mi jasné, že nás nevysadili na správném místě. Měli jsme seskočit na mýtinu u Vortové poblíž Hlinska. Znal jsem místo dopadu z mapy, měl jsem ho nastudované do  nejmenších podrobností. Polská posádka, která nás dopravovala nad  protektorát, musela udělat navigační chybu. Z  blízké vesnice se ozval výstřel. Nasˇtěstí se ale již neopakoval. Zřejmě někdo jen tak naslepo vypálil za odlétajícím letounem. Bylo půl jedenácté v noci. Dohodli jsme se, že ze všeho nejdříve musíme najít kontejner s materiálem, který se  nám utrhl. Padáky a  další nepotřebné věci jsme ukryli v nedalekém stohu. Později jsem se  dozvěděl, že  je našli lidi z vesnice a děvčata si z padákového hedvábí ušila svatební šaty. Někdy v  březnu pětačtyřicátého to dokonce vyšetřovalo gestapo. To už se ale rychle blížil konec války, takže z  toho nasˇtěstí nic nebylo,“ vzpomínal po mnoha desetiletích Rudolf Pernický. „Rotmistr Musil se  nakonec vypravil do  blízké vesnice. V  té tmě se  mu ale nepodařilo najít na  silnici značku s  označením. Když se  rozednilo, viděli jsme lidi, jak chodí s nádobami pro vodu. Zkusili jsme vesnici obejít a  najít ceduli na druhé straně. Ani to však nevyšlo. V nedalekém lese jsme nakonec objevili kamenný památník s nápisem: Na památku roku 1434 postavilo město Kutná Hora. Bylo zřejmé, že se nacházíme hodně daleko od  kontaktní adresy. Nakonec jsem oslovil jednu ze starších žen. Zeptal jsem se jí na cestu do Německého Brodu. Kromě speciálních map oblasti vysazení jsme měli u sebe i generální mapu. Když jsme si dali všechno dohromady, zjistili jsme, že  nás omylem vysadili poblíž Libenic. V náročných klimatických podmínkách nás čekal více než stokilometrový přesun.“

21

3

4

5

1

im

šutistů ud

MEMOR IÁ L

r 71. prapo rČ

ar a

K

m

LIBOCHOVICE

- 1945

KAŇK

o rap

p s.

39 19

gen. Pernický

CHRUDIM

ýp

70k

Příslušníci brigády rychlého nasazení startují v  pravidelných intervalech po  organických družstvech. Je to týmová akce. Pokud někdo už nemůže, ostatní se  mu snaží pomoci. Takto by to fungovaRAŠUTI . PA ST ČS Ů lo i v případě ostrého nasazení. Podle podplukovníka Švejdy je ale současná navigačPO ní technika tak dokoV TŠ ETŘÍ KRE nalá, že  k  podobné chybě by při výsadku asi nedošlo. To ale nemění nic na  skutečnosti, že vojáci musí být na podobně náročné přesuny trénovaní. Výsadek může být úmyslně, například z důvodu utajení, vysazen na jiném místě, než kde má plnit bojový úkol. Rovněž současné mise příslušníků 4.  brigády rychlého nasazení, například v  Afghánistánu, jsou spojeny s  dlouhými pěšími přesuny. „Velitel útvaru nás před startem informoval o  všech historických souvislostech. Skupina Tungsten musela podat obdivuhodný výkon. Obzvlášť když vezmeme v  úvahu, jaké měli tehdy vybavení. Navíc postupovali skrytě, vyhýbali se obydleným oblastem. V  případě odhalení by jim totiž hrozila smrt,“ říká jedna z účastnic pochodu, poručice Martina Vondrová. „Každý měsíc chodíme zhruba dvacetikilometrový pochoďák. Výsadkář musí našlapat minimálně dvě stě kilometrů ročně. Takže určitý trénink máme. Na  tuto akci bych se přihlásila, i kdyby se nejednalo o povinné zaměstnání. S sebou jsem si vzala jen to nejnutnější, náhradní prádlo, zimní spacák, karimatku, žďárák, vodu a samozřejmě také zbraň. Na jídlo mi musí stačit čtyři tyčinky. Každý kilogram navíc je po deseti dvaceti kilometrech znát. I  tak ale nesu na  zádech pomalu polovinu své váhy.“ Vojáci před námi oddychují v  pravidelných intervalech. Udržují pořád stejné tempo. V  těsném závěsu tak připomínají dobře seřízený stroj. Míjejí křižovatku mezi Kaňkem a  Hlízovem, Žleby a  Chotusice. Z  mlhy se  opět vynořuje příběh z  prosince čtyřiačtyřicátého. Příslušníci skupiny Tungsten Rudolf Pernický a Leopold Musil pochodovali s  třicetikilogramovou zátěží na  zádech pouze v  noci. Přes den si zalezli někam do  úkrytu a  snažili se  usnout. Z  nalámaných smrkových větví si udělali lůžko. Měli poměrně dobré americké spacáky. Když se dostali do Železných hor, už se  cítili jistěji, kryly je totiž lesy. Balíčky s  dehydrovanou stravou jim vydržely jen několik desítek hodin. Kapitán Pernický si nasˇtěstí mezi operační materiál kromě stengunu, dvou pistolí, munice, dýky, kompasu, zapalovače, baterky a  trochy rumu přibalil i kilogram čokolády. A tak si vždy večer před cestou rozdělali malý ohýnek,

Vrtulníky řady Mi-8/17 dnes představují téměř polovinu celosvětové flotily těžkých transportních helikoptér na světě a jen v zemích NATO jich slouží více než sto. Není proto divu, že se všechny země provozující tento typ snaží o modernizaci a i v Rusku vznikly plány, jak prodloužit kariéru těchto „dříčů“.

aň

Nový život starého vrtulníku

hr

Šla by i dobrovolně

22

technika a výzbroj

6

dko v

2

43. výsa

výcvik

-C k, L i b o ch ov i c e

rozpustili sníh a v něm uvařili čokoládu. Jedině díky ní měli sílu pokračovat.

V noci mrzlo

Je listopad, a tak se smráká již před pátou hodinou. Spíš než denní je to tedy noční pochod. Skupiny, které startovaly ke třetí hodině odpolední, mají limit, ve kterém se musí dostat na  zříceninu hradu Lichnice, až  kolem jedenácté hodiny večerní. Každý se zde ukládá k šestihodinovému spánku, jak umí. Většinou se vojáci zahrabou venku pod širákem do spacáků. Pro jistotu se ještě vsoukají do žďárského vaku nebo přikryjí pončem. „Přestože byla hustá mlha a velkou část trasy jsme šli v noci, žádná ze skupin nezabloudila. Na Lichnici dorazili všichni v pořádku. Na  přípravu spánku nebylo příliš mnoho času. V noci teplota klesla pod nulu, dalo se  to ale vydržet,“ popisoval situaci vrchní praporčík chrudimského praporu praporčík Jiří Hýbl. Ten, stejně jako velitel útvaru, absolvoval nejen pochod, ale i  nocování pod širákem společně s  ostatními vojáky. Na druhou pětatřicetikilometrovou etapu se  vyráží ještě za  tmy. Záleží na  každém, zda se před pochodem posilní. Někteří vojáci mají vařiče, a tak si ohřívají něco teplého. Je to však téměř kilogram navíc. To už ale vojáci vyrážejí na další pochod. Čeká je rozhledna Bára, tábor Na  bělidle na  Sečské přehradě a  obora Slávie. Levá, pravá, levá, pravá... Nohy kmitají v  pravidelných intervalech. Ke slovu se opět hlásí desítky let starý příběh. „Když jsme z  lesů uviděli Nasavrky, vzpomněl jsem si, že  na  2. oddělení jsem se setkal s konspirační adresou právě z této obce. Měl to být třetí dům od  kraje. Sestoupil jsem tedy do  Nasavrk a  zaklepal na  dveře tohoto stavení. Vymyslel jsem si historku, že  někoho hledám. Zjevně to ale nebyla kontaktní rodina. A tak jsme museli pokračovat dál v  cestě. Teprve po  válce jsme se dozvěděli, že to sice mělo být třetí stavení od kraje, ovšem z druhé strany vesnice,“ vybavoval si po válce Rudolf Pernický. „V sobotu 29. ledna 1944 jsme konečně dorazili do Studnice. Zatímco rotmistr Musil hlídal v  lese batohy a  ostatní materiál, vypravil jsem se do obce. Měli jsme se zde

hlásit u známého lyžařského závodníka Cyrila Musila. Ten nás přijal velice vstřícně. Když jsem na něj vyhrkl heslo Zimě zdar!, opověděl: To je dost, že  jdete, čekáme na vás už od léta.“

Musela asistovat i policie

Příslušníci brigády rychlého nasazení hned ráno uhnuli z historické trati a míří na chrudimské letiště. „My samozřejmě přibližně víme, kudy šla skupina Tungsten. Kopírovat tuto trasu by ale bylo obtížné. Ani Pernický s  Musilem nevěděli vždy úplně přesně, kudy jdou. Pohybovali se  výhradně v  noci, velkým obloukem obcházeli obydlená místa. Není však nezbytné dodržet všechny detaily. Jedná se o vzpomínkový memoriál, který by měl především tuto akci připomenout,“ argumentuje podplukovník Švejda. „Stejné je to i s termínem. Těžko bychom měli asi masovou účast, kdyby se pochod šel přes Vánoce, jak tomu bylo v  případě skupiny Tungsten. Protože v budoucnu chceme zahajovat akci seskoky, musíme ji situovat do období, kdy na polích již není vegetace. Aby nedošlo ke zbytečným škodám. To nás časově limituje měsíci listopad a prosinec. V tomto období tedy budou probíhat i další ročníky.“ Ani tak příprava pochodu nebyla právě jednoduchá. Velitel musel informovat starosty v obcích po trati pochodu. V místech, kde vojáci přecházeli frekventované silnice, bylo potřeba zajistit asistenci Policie České republiky. To už ale jednotlivá družstva dosahují stanoveného cíle – chrudimského letiště, kde na  ně čekají pamětní certifikáty. Na  rozdíl od  prvního dne ne všichni dokončují přesun. „Druhý den pochodu byl o poznání náročnější. Navíc všichni již byli unavení. Tato etapa vedla členitějším terénem, většinou lesem. Byla tam řada podvrknutí a dalších drobných poranění. Podle posledních zpráv pochod nedokončilo čtyřicet sedm lidí,“ dodává na závěr praporčík Hýbl. „Teď budeme zpracovávat veškeré poznatky a připravíme celkové vyhodnocení nultého ročníku. Právě na  jeho základě dojde k určitým korekcím. Máme rok na to, abychom promysleli některé změny.“ Text a foto: Vladimír Marek

Vrtulníky řady Mi-8/17 představují jádro domácích i expedičních sil mnoha zemí NATO, včetně těch, které bychom s  nimi na  první pohled nespojovali. Výborné letové výkony, konstrukční jednoduchost, provozní odolnost, snadná údržba a  v  neposlední řadě i  relativně nízké náklady na provoz i pořízení drží tento typ v popředí popularity. Ze zemí NATO najdeme tyto vrtulníky ve všech postkomunistických státech. Stroje Mi-17 (na trupu nesprávně značené Mi-8MTV-1) dnes používá i  britská Empire Test Pilots´ School a  velké množství jich slouží u  amerických vojenských a vládních organizací. Zatím posledním státem, který tento typ zařadil do své výzbroje, je Kanada. Všechny vrtulníky sloužící v „západních zemích“ spojuje Afghánistán. Právě pro nasazení v  této zemi zakoupily Spojené státy, Velká Británie a Kanada pro vysokohorský, horký a  prašný terén ten nejvhodnější typ v  podobě vrtulníků řady Mi-17. Pro stejné nasazení zmodernizovala Česká republika své Mi-171Š a k témuž kroku se uchýlilo i Polsko. Další evropské země tento krok zvažují.

Unikátní modernizace

Modernizované české Mi-171Š asi není nutné čtenářům A  reportu podrobně představovat, protože jim bylo věnováno mnoho prostoru. Snad jen pro přehlednost dodejme, že  modernizační projekt, provedený státním podnikem LOM PRAHA, se  soustředil zejména na  zvýšení ochrany vrtulníku a posádky a také na zvýšení operačních schopností. Do skupiny ochranných zařízení patří například instalace neprůstřelného skla před pilotní desky, položení kevlarových koberců v  nákladové kabině nebo použití palivových nádrží pokrytých pěnou bránící průsaku a  vznícení paliva

po  zásahu. Proti infračerveně naváděným raketám je určen infračervený rušič Adros, chladiče výfukových plynů a také varovné senzory ozáření MWS spřažené s  novými výmetnicemi klamných cílů. Záznam letových parametrů a  radiokomunikace obstarává nový plně digitální zapisovač dat. Pro případ nehody je vrtulník vybaven havarijním vysílačem polohy. K  rozšíření operačních schopností výrazně přispělo vnitřní i  vnější osvětlení kompatibilní s  brýlemi pro noční vidění, zcela nový navigační systém, nové radiostanice, systém satelitního spojení a interkom i odpovídač kompatibilní s prostředky NATO. Práci pilotům ulehčují velké MFD displeje. Modernizace vrtulníků Mi-171Š je jediným neruským projektem na světě, který je certifikován jejich konstrukční kanceláří. Tři stroje byly operačně nasazeny v afghánské Sharaně a  zbylé dva slouží k  výcviku v  domácích podmínkách. Podle vyjádření představitelů Regional Command – East představovala naše jednotka ohromné posílení schopností kontingentu. Vrtulníkové letectvo AČR dostalo do svých řad vysoce sofistikovaný transportní stroj, schopný obstát i  v  těch nejtěžších podmínkách. Jeho doplnění o  nové avionické a  drakové systémy zařadilo tyto vrtulníky do  kategorie plnohodnotných strojů Severoatlantické aliance.

Vlastní cestou

Další zemí, která se velmi aktivně zapojila do spojeneckých operací v Afghánistánu, je Polsko. To již předtím vyslalo mohutný kontingent včetně vrtulníků do Iráku. První čtyři polské Mi-17 přilétly do  afghánského Bagramu v roce 2008. Ačkoliv lze tuto oblast země považovat za velmi neklidnou, Polsko modernizovalo své helikoptéry jen

velmi málo. Před vysláním do  mise byly pouze dovybaveny osvětlením kompatibilním s  brýlemi NVG, novou radiostanicí, přídavným keramickým pancéřováním (pláty v  nákladové kabině váží téměř 800 kg, a proto se často létá jen s ochranou kolem prostoru palubních střelců), chladiči výfukových plynů a novým infračerveným rušičem. Ale například přídavné nádrže, které jsou u  Mi-8/17 kvůli umístění velmi zranitelné, nejsou u polských vrtulníků nijak chráněny. V porovnání s českými stroji jde o  úpravu nesrovnatelně nižší úrovně. Polské stroje také navíc sužovala nižší letuschopnost, částečně vycházející i ze stáří a stavu vrtulníků, kterou nezvýšilo ani dodání dalších Mi-17 v  roce 2010. Ty totiž pocházely z  dodávky polské zbrojní firmy pro Irák, kterou místní vláda kvůli nízké kvalitě vrtulníků odmítla. Polsko poté tyto vrtulníky zařadilo do své výzbroje.

S javorovým listem

Své vlastní Mi-17V-5 získala v roce 2010 i Kanada. Ta si pro operace svých speciálních sil v Afghánistánu nejprve pronajímala místní vrtulníky, ale nakonec v  roce 2009 uzavřela smlouvu se  společností DND o pronájmu čtyř Mi-17V-5. Tyto zcela nové vrtulníky prošly před nasazením modernizací v  neautorizované společnosti na  Slovensku a poté byly odeslány do Kandaháru. Výrobcem dodané vybavení vrtulníků je doplněno o  nové komunikační a  navigační prvky, ochranný protiraketový systém MWS a přídavné pancéřování. Poprvé v historii kanadských vzrušných sil byly do výzbroje přijaty vrtulníky, jejichž majitelem je soukromá firma. Nové kanadské typové označení zní CH-178. Součástí smlouvy je i  výcvik kanadských vojenských posádek, které vrtulníky v Afghánistánu pilotují.

23

rubrika

Mi-171Š

24

REPORT

25

technika a výzbroj

tělesná příprava A report zná výsledky letošního výročního přezkoušení z tělesné přípravy v resortu Ministerstva obrany

Zlatý výkonnostní střed Tajné služby

Ruská technika má v  řadách amerických silových složek, včetně těch utajených, nezastupitelné místo. Kromě již zmíněné odolnosti a  spolehlivosti hraje roli také maskování operace. Ruský stroj, který v  místě nasazení (Irák, Afghánistán) často létá, vzbudí výrazně menší pozdvižení než americký UH-60 Black Hawk. Navíc i  přes americké registrace na  trupu nelze bezpečně prokázat příslušnost konkrétního vrtulníku k  silovým složkám USA, protože oficiálním vlastníkem bývá nejčastěji civilní společnost. V  současné době v  Iráku a Afghánistánu létají desítky vrtulníků provozovaných či vlastněných americkými silovými složkami a firmami. Velký důraz Američané kladou na  ochranu vrtulníků před řízenými střelami i  před obyčejnými kulkami, proto velká část strojů během oprav získala různé sady pasivních ochranných prvků – nejčastěji Airborne Missile Warning System od společnosti EADS nebo Antimissile Warning System od  firmy SPS Corporation či Airborne Missile Protection System od  izraelské společnosti Bird Aerosystems. Všechny sady se skládají z varovných snímačů, infračerveného rušiče a výmetnic klamných cílů. Prvky přídavné balistické ochrany se zvenku podobají těm, které jsou použity například na  českých Mi-17, jsou ale tvořeny jinými materiály, zejména keramikou. Velkou důležitost přikládají američtí provozovatelé i snížení infračerveného vyzařování. Například helikoptéry v Iráku používají speciální chladiče výfukových plynů, které jsou podle neoficiálních údajů o  40 % účinnější než standardní typ EVU dodávaný výrobcem. Všechny v  Iráku nasazené „sedmnáctky“ získaly i malý ochlazovač na kapotu startovacího motoru AI-9V. Samostatnou kapitolou ve výbavě helikoptér amerických tajných služeb je výzbroj. Převážený výsadek vždy disponuje osobními zbraněmi M16 nebo deriváty z rodiny AK-74. Ve dveřích a oknech nákladové kabiny nalezneme nejčastěji zbraně ruské výroby, zejména kulomety PKT.

Nový ruský typ

Mi-17 už více než třicet let od  svého vzniku patří mezi nejoblíbenější vrtulníky, což dokazují dvě výrobní linky neustále

26

produkující nové stroje. I tak ale tento typ potřebuje modernizovat, aby výbavou odpovídal soudobým standardům. Oficiální představení záměru postavit novou generaci Mi-8 proběhlo na  moskevském veletrhu Heli Russia 2008. Hlavní silou celého vývoje je vojenské letectvo, které chce nahradit stárnoucí flotilu novým typem, jehož všechny komponenty se  budou vyrábět v  Rusku. Největší změnu bude u  nového Mi-171A2 (někde Mi-171M) představovat kokpit, který je oproti dosavadním ruským strojům doslova revoluční. Neobsahuje žádné elektromechanické budíky vyjma leteckých hodin, ale pět multifunkčních displejů. Samotné řízení a navigace jsou integrovány v  pilotážně-navigačním kompletu PKV-171. Výsledkem spolupráce ruských firem je velmi sofistikovaný systém, který posádce značně ulehčuje nejen samotný let, ale i  plánování misí. Právě skluz v  avionickém vybavení pociťoval MVZ Mil jako největší nevýhodu řady Mi-8/17, která ji odsuzovala ke službě u „tradičních a nenáročných“ uživatelů. Protože poslední vývojové verze motorů instalovaných ve vrtulnících Mi-17V-5/171 vynikají dostatečným výkonem, rozhodl se  je Moskevský vrtulníkový závod použít v  posledních modernizovaných verzích. Na  výběr byl ukrajinský Motor Sič TV3-117VMA-SBM1V nebo ruský Klimov VK-2500. Nová pohonná jednotka si vynutila instalaci výkonnějších prvků transmise. Základem je reduktor VR-17, který zvládne rozvádět větší výkon motorů a dokáže pracovat i  20 minut po  ztrátě těsnosti mazací soustavy. Pomocnou energetickou jednotku a  startovací motor bude tvořit buď český Safír-5K/G, nebo domácí TA-14 z  cvičného letounu Jak-130. Z  hlediska úspory hmotnosti a  zvýšení životnosti jsou velmi výhodné kompozitové listy rotorů. Nosný pětilistý rotor bude vybaven novou rotorovou hlavou a automatem cykliky, vyrovnávací rotor ve tvaru „X“ pochází z prototypů Mi-24M/Mi-28. Vstup vzduchu k motorům bude chránit nový filtr firmy Pall (namísto původních PZU), který funguje nejen proti prachu, ale i proti dešti, sněhu a ledu. Navíc se  vyznačuje výrazně vyšší (až  95%) účinností. Draku se  změny dotknou jen

minimálně. Bude vycházet z již existujících verzí – z  Kazaně (Mi-17V-5) a  Ulan Ude (Mi-171). Zůstanou také zachovány rozdíly mezi těmito produkty – například odlišné tvary přídě a záďové rampy. Klasická dvoukřídlá záďová vrata už se vyrábět nebudou, ale na obou stranách trupu nalezneme širší dveře. Změn dozná i výhled z pilotní kabiny. Namísto čtyř sloupků bude mít čelní zasklení jen dva. Počítá se i s určitým aerodynamickým „uhlazením“ trupu (proudnicový tvar antén atp.). I když navenek nevypadají změny nijak markantně, instalace nových dynamických agregátů si vyžádá rekonstrukci celé motorové nástavby.

Závěrem

Vrtulníky řady Mi-17 patřily mezi nejrozšířenější transportní helikoptéry na  světě. Po zahájení operací v Afghánistánu a Iráku jejich význam ještě vzrostl, a to nejen kvůli tomu, že byl tento typ vybrán pro irácké i  afghánské vzrušné síly. I  přes skvělé výkony a odolnost ale výrobcem nabízené vybavení vrtulníků neodpovídá podmínkám 21. století, a  proto je nezbytné stroje modernizovat. Mezi projekty, které byly dosud na světě dokončeny, zaujímá důležité místo modernizace Mi-171Š zavedená u  AČR. Jde totiž o jedinou modernizaci strojů řady Mi-8/17, která je schválena výrobcem, byla úspěšně nasazena v ostré operaci a obstála v  ní. Tento projekt nabízí odstranění hlavních nedostatků řady Mi-8/17 při  stávajícím vyváženém zachování jejích předností, jako je například odolnost, spolehlivost a  jednoduchost údržby. Srovnáme-li obsah českého modernizačního programu s  obsahem plánované třetí generace Mi-171M, zjistíme, že  naše vrtulníky již nyní disponují těmi prvky, které chce výrobce teprve instalovat. V této době se pro modernizaci svých Mi-17 rozhodly i  další státy, například Maďarsko a  Slovensko, které také vážně uvažují o  vyslání svých jednotek do Afghánistánu. Je tedy více než potěšující, že právě český modernizační program je brán jako vzor. Text: Jakub Fojtík Foto: autor a Jan Kouba

Tři tisíce tři sta šest! Přesně tolik vojáků a vojákyň Armády České republiky si nedávno zopakovalo výrok legendárního politika a vojevůdce římské říše Julia Caesara – „Veni, vidi, vici“ neboli „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. To proto, že získali známku výtečně při výročním přezkoušení z tělesné přípravy. Úspěch je tím cennější, že jej dosáhli při novém způsobu hodnocení kontrolních testů, které jsou oproti předcházejícím rokům náročnější. Analýza dosažených výsledků nemůže začít ničím jiným než krátkou statistikou. Skutečností je, že v letošním roce bylo z tělesné připravenosti přezkoušeno šestaosmdesát procent profesionálů. Zbývající část připadla na absence ze zdravotních a jiných důvodů, což se  týkalo bezmála dvou tisíc devíti set vojáků a vojákyň. Neomluvenou účast má na  triku čtyřiatřicet příslušníků Armády ČR. Dalším důležitým faktorem je úspěšnost. V  této souvislosti lze konstatovat, že  požadované normy kontrolních testů splnilo dvaadevadesát procent přezkušovaných. Nesplnilo je osm procent, což reprezentuje tisíc pět set osob. Zajímavé je i porovnání dosažených výsledků s  minulým rokem. Zatímco vloni bylo ohodnoceno známkou jedna, tedy výtečně, 8  669 příslušníků AČR, v roce 2011 bylo dosaženo nejlepšího hodnocení „pouze“ 3 306krát. Dramatická změna předešlého trendu je patrná i  na  opačném konci této pomyslné stupnice: v  roce 2010 evidovali tělovýchovní náčelníci 640 nevyhovujících, letos nezvládlo náročnost výročního přezkoušení z  tělesné přípravy 1 509 profesionálů. „Možná leckoho překvapím, ale více než dvojnásobný propad výtečných, respektive dvojnásobný nárůst nevyhovujících v letošním výročním přezkoušení z tělesné přípravy nás nezaskočil. Naopak je pro nás dobrým signálem, že rozložení dosažených výsledků de facto kopíruje takzvanou Gaussovu křivku související s  optimálním rozdělením výkonnosti. V  reálu to podporuje náš záměr, aby se  většina přezkušovaných pohybovala v  pomyslném středu hodnocení, tedy se známkami dobrý a vyhovující,“ říká major Radek Veselý z  oddělení záchranné a  výsadkové služby a  tělesné výchovy sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO a  konkretizuje, že  tohoto hodnocení v letošním roce dosáhlo třináct tisíc třicet osm vojáků a vojákyň Armády České

do  30 roků potřeboval k  výtečnému hodnocení čas 4 minuty 20 sekund a  zkušení borci od  padesáti roků výš úctyhodných 5:20! Plavky do vody, nebo botasky na dráhu? – to bylo časté dilema vojáků a vojákyň od 1. května do 30. června 2011. Ve sportu se říká „sláva vítězům, čest poraženým“. Není tedy sporu o tom, že výše vzpomínaných 3 306 výtečných zaslouží naše uznání. Co však bude se  ctí poražených neboli nevyhovujících? „Doporučíme velitelům, aby u těchto jednotlivců ještě nepřijímali restriktivní opatření, ale zaměřili se na řízenou formu jejich tělesné přípravy. Skupina nevyhovujících by byla pod přímým řízením tělovýchovného pracovníka, který je zodpovědný za  obsah tréninkové jednotky,“ vysvětluje major Veselý a  dodává, že  se  v  současné době na  oddělení záchranné a  výsadkové služby a  tělesné výchovy SRDS – OS MO připravují konkrétní opatření k  dalšímu zvýšení fyzické připravenosti příslušníků Armády ČR. „Dosažené výsledky z  kontrolních testů podrobíme důkladné analýze a poté přijmeme strategii na  další roky. Předpokládáme však minimálně v  nadcházejících dvou letech stejný způsob výročního a  profesního přezkoušení z  tělesné přípravy,“ argumentuje mjr. R. Veselý.

republiky ze sedmnácti tisíc osmi set padesáti přezkoušených. Narovnání hodnocení „na  střed“ je sice pro tělovýchovné pracovníky důvodem k optimismu, avšak širokou armádní veřejnost lehce mrazí při  pohledu na  extrémně rozdílná čísla výtečných a  nevyhovujících v  průběhu posledních dvou let. „Výtečný musel mít v  letošním roce opravdu výtečnou kondici. Nemohl pouze spoléhat na výkonnost z  dřívějších tréninků a  takzvaně těžit z  minulosti. Vyžadovalo to dlouhodobější a  intenzivní přípravu. I  proto, že  se  od  nich požadovaly mnohem kvalitnější výkony v  dílčích cvičeních, zejména ve  vytrvalostních disciplínách. Příklad? Běh na 12 minut, kde voják do 30 let musel uběhnout 2 600 metrů, aby byl alespoň vyhovující,“ upřesňuje mjr.  Veselý a  pouText: Pavel Lang kazuje na to, že změna hodnocení známkou Ilustrace: Andrea Bělohlávková rozbila na  padrť dříve často používanou strategii přezkušovaných – nastřádat maximum bodů v  testu silových Dosažená hodnocení za rok 2011 schopností a  poté vyloženě nepropadnout ve  vytrvalosti. „Letos to mnohem více bolelo. Taktizovat neboli udělat si pomyslný náskok v  jedné disciplíně, to vskutku nebyl výtečně optimální postup k  pozitiv19 % nímu celkovému výsledku. dobře V letošním přezkoušení, které 44 % pracovně nazýváme jako nulnevyhovující tý ročník, bylo třeba vynaložit daleko více úsilí,“ argumentu8% je tělovýchovný pracovník. Zpřísnění norem postihlo i  takzvané alternativy. Ukázkovým příkladem je plavávyhovující ní na  tři sta metrů namísto 29 % dvanáctiminutového běhu. Dosáhnout letos výtečného hodnocení ve  vodě, tak to už si plavec opravdu musel s bazénem „tykat“. Profesionál

27

my a NATO Pro službu na operačním velitelství NATO v Neapoli nestačí jen zvládnutí standardních operačních postupů a vojenské angličtiny

Vidět Neapol a zemřít

Vítr od moře popadl mraky usazené již nějakou chvíli nad Vesuvem a hnal je nad nepříliš vzdálený vojenský objekt. Karabiniéři na jeho vchodu se tvářili hodně znuděně. Pronikavé zvuky káněte, ozývající se v pravidelných intervalech z amplionů jedné z budov, je nechávaly naprosto klidnými, stejně jako hejno holubů, které měly plašit. Operační velitelství NATO v Neapoli vypadalo na první pohled poněkud ospale. Uvnitř v budovách a na operačních sálech ale probíhala horečná činnost. Mezi stovkami vojáků ze všech členských zemí NATO se v tomto okamžiku pohybovali i dva Češi – podplukovník Miroslav Bartoň a praporčík Robert Dolozim. „Nastoupil jsem sem 1. srpna letošního roku a  hned následující den jsem byl převelen k velitelství, které řídilo operaci Unified Protector (OUP) nad Libyí. Ještě sˇtěstí, že  jsem mohl navštívit Neapol před svým nástupem a zařídit si tak bydlení a některé další záležitosti. Hodili mne doslova do hluboké vody a musel jsem se naučit plavat,“ vzpomíná Miroslav Bartoň na  okamžiky staré sotva tři měsíce. „Protože jsem byl podplukovník, udělali ze mne automaticky velitele týmu. Seznamoval jsem se  s  problematikou doslova za pochodu.“

Operace Unified Protector

Když v březnu letošního roku začaly nepokoje v  Libyi a  bylo rozhodnuto o  tom, že  se  NATO zapojí do  operací na  podporu povstalců, objevila se  otázka, kdo bude kampaň vlastně řídit. Jako nejlogičtější se  jevila možnost zřízení tohoto orgánu přímo na  neapolském operačním velitelství. To bylo totiž nejblíže krizové oblasti. Kromě příslušníků neapolského velitelství se do něho zapojili i alianční vojáci z ostatních evropských složek NATO, především pak z  německého Heidelbergu. Mezi nimi byli i  další dva Češi – podplukovník Zdeněk Bednář a praporčík Tomáš Suja. „Každý den jsme dělali vyhodnocení situace, analýzy, stanovovali trendy a  připravovali doporučení pro velícího generála. Jednalo se  o  úplně jinou práci, než jakou jsem vykonával v České republice. Byla to

28

moje první zkušenost s prací ve strukturách NATO,“ líčí podplukovník Bartoň. „Je škoda, že  v  jazykových kurzech, které jsou jednou z  nejdůležitějších součástí přípravy na  působení na  zahraničních pracovištích, není kladen větší důraz na vojenskou terminologii. Noví příslušníci se  tak musí seznamovat s  velkým množstvím aliančních výrazů a zkratek až přímo v praxi.“ Podplukovník Bartoň působil více než dva měsíce v tomto štábu. Pak se ale začala komplikovat situace také na  severu Kosova. Ze  strany kosovských Srbů tam došlo k  blokování některých hraničních přechodů. Přitom právě pro působení v týmu pro řízení operací KFOR na  Balkáně byl původně předurčen. A  tak ho převeleli zpět na tuto práci.

Psychologická válka

Situace v  Libyi byla po  celou dobu kampaně velice složitá. Oficiálně nesměly na  území této severoafrické země působit žádné spojenecké síly. Přitom informace od místních zdrojů musel brát štáb operace Unified Protector s určitou rezervou. Věrohodnost údajů poskytovaných z  místních zdrojů se  velmi často nedala nijak ověřit. Po  celou dobu zuřila naprosto regulérní psychologická a informační válka. Obě strany vydávaly prohlášení a snažily se ovlivnit veřejnost ve  svůj prospěch. Do  toho navíc vstupoval i  spojenecký CIMIC, který

připravoval letáky a  relace, v  nichž informoval civilní obyvatelstvo. Když štáb porovnal oficiální prohlášení obou válčících stran, výrazně se lišila. „Byli jsme odkázáni převážně na  údaje z  technických průzkumných prostředků. Pokud se informace znepřátelených skupin výrazně rozcházely, museli jsme je dále upřesňovat. A to především s pomocí zpravodajských zdrojů. NATO mělo v  tomto směru navázanou velice dobrou spolupráci s  některými dalšími službami. Poměrně užitečný zdroj informací byl například od příslušníků ozbrojených sil Kataru,“ vysvětluje Miroslav Bartoň. „Nezabývali jsme se úplnými detaily, spíš šlo o to, vyhodnotit, která oblast je nebezpečná, případně které akce nejsou v souladu s příslušnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN týkající se zejména dodržování bezletové zóny a ohrožení civilního obyvatelstva. Pokud by hrozily civilní ztráty, nedoporučovali jsme provádět zásah. Platilo totiž obecné pravidlo, že  v  případě hrozby civilních ztrát zásah nelze uskutečnit. Problém byl ale v tom, že právě tohoto postupu koaličních sil si byli Kaddáfího vojáci velmi dobře vědomi. Úmyslně používali školy a další ryze civilní zařízení ke krytí svých jednotek a skladování zbraní.“

Mise jako každá jiná

Přestože naše armáda nepovažuje operaci Unified Protector za standardní misi, lišila se od ní jen tím, že neprobíhaly pozemní

operace a že letecké a námořní akce byly řízeny z území Itálie. To byla ale také jediná změna. Pro všechny, kdo se do ní zapojili, neexistovaly žádné víkendy ani státní svátky. Standardní osmihodinová pracovní doba se prodloužila na dvanáct hodin. Od sedmi ráno do sedmi večer. Když bylo potřeba zůstat déle, museli se  příslušníci týmu OUP přizpůsobit. Každý týden si mohli podle rozpisu vybrat den volna, každý druhý týden dva. Ve štábu ale musel zůstat potřebný počet lidí ve všech odbornostech. „Měl jsem v  té době v  Neapoli rodinu a  téměř jsem ji neviděl. Samozřejmě že  jsme prožívali celou operaci i  srdcem. Bez toho by to ani nešlo. Dobytí Tripolisu povstaleckými vojsky jsme přijali s  o  to větším nadšením, že  bylo poměrně nečekané. Všechny údaje, které jsme měli k dispozici, nenaznačovaly ani zdaleka tak snadný a  rychlý postup. V  tu chvíli jsme byli všichni přesvědčení, že  to Kaddáfí zabalí a  přijme azyl v  některé z  afrických zemí. Nakonec k tomu nedošlo,“ říká podplukovník Bartoň. „O složitosti celé situace a  komplikovaném zásobování povstalců municí svědčí i  skutečnost, že  vlastně Tripolis mohl být dobyt ještě dříve. Na oslavu svého překvapivého postupu, jak to bývá v  této oblasti zvykem, však vystříleli většinu munice do  vzduchu. Následně se  pak museli pod náporem vládních sil stáhnout.“ Libye byla během trvání podstatné části operace rozdělena na  čtyři sektory. Každý

29

my a NATO z nich měl na starost jeden tým. Tvořilo ho většinou pět členů a byli v něm zastoupeni jak důstojníci, praporčíci, tak i  poddůstojníci. Atmosféra v  něm byla velmi dobrá, všichni si navzájem pomáhali a  podporovali se. Za  ty dva měsíce měl podplukovník Bartoň několikrát pocit, že  je to dobré, že  se  svou práci již naučil. Je to prý ale stejné, jako když se snažíte překonat hory. Sotva se dostanete na jeden hřeben, zjistíte,

že je za ním další. Otevře se nový obzor. Ta problematika je natolik složitá, že  čím víc informací člověk má, tím zřetelněji si uvědomuje, co všechno ho ještě čeká. V každém případě se ale o Libyi dozvěděl hodně. „Začal jsem ji vnímat jako velkou zemi s  obrovským potenciálem. Mají ropu, plyn, dlouhé pobřeží. Na  něm jsou, jak je vidět ze  satelitních snímků, krásné pláže. Zatím na  nich není samozřejmě rozvinutý turistický ruch. Někdo si možná

může myslet, že  tato země je samá poušť. Ale v Libyi je pod zemí spousta vody. Jde tedy jenom o to, tohle všechno využít. Teď nastává nejdůležitější období, kdy se  bude rozhodovat o budoucnosti této země. Snad povstalci svou šanci nepromarní,“ dodává podplukovník Bartoň. V současné době již pracuje v plánovací skupině. Společně s kolegy (Španěl, Američan, Kanaďan, Turek a Albánec) se zabývá oblastí Balkánu. Velitelství v Neapoli představuje operační stupeň mezi velitelstvím sil KFOR v Prištině a velitelstvím sil NATO v Evropě v belgickém Monsu. „I  tady se  pořád ještě rozkoukávám. Mám na  starost oblast plánování. Nyní se  řeší reformování jednotek KFOR tak, aby byly schopné účinně a efektivně reagovat na měnící se situaci v oblasti. Problémy s rozpočtem nejsou jen českou specialitou, takže dochází i  k  úpravám původně plánovaných počtů a  druhů jednotek doslova za  pochodu. Na  novou situaci je nezbytné včas reagovat. I  státy s  mnohem většími ozbrojenými silami jsou nuceny omezovat své příspěvky ve strukturách NATO,“ konstatuje Miroslav Bartoň. Ani na této pozici ale nemusí být dlouho. Jeho funkce je totiž koncipována tak, že  může počítat s  vysláním do mise.

Všechno mělo svůj smysl

Praporčík Robert Dolozim je, pokud se  týče misí a  působení v  zahraničí vůbec, starý harcovník. V  roce 1994 začínal v  Chorvatsku v  misi UNPROFOR, následovala několikrát Bosna a  Hercegovina a  Kosovo. Na  jaře 2002 odjel s  chemiky do  Kuvajtu, o  rok později působil s  polní nemocnicí v irácké Basře. Absolvoval také kurz námořní pěchoty v  USA. Byl prý to jiný systém výcviku. Netradiční, neotřelý. Líbilo se mu především to, že veškerá činnost měla svůj důvod. Někomu možná to, když na  něho seržanti řvali a  musel dělat neustále kliky, mohlo připadat jako zbytečná buzerace. Sledovala však svůj účel. Ne všechno z tohoto výcviku se ale v naší armádě dá aplikovat. Robert Dolozim sloužil také jako instruktor výcviku u  31. brigády chemické, radiační a  biologické ochrany v  Liberci. Připravoval vojáky pro nasazení v  afghánském Uruzgánu a  Fajzábádu, ale také do  Kosova a  Iráku. Absolvoval misi v Afghánistánu. Před odchodem do  Neapole pracoval v  česko-britské brigádě radiační, chemické a  biologické ochrany, která byla začleněna do  aliančního mnohonárodního sboru ARRC. Zkušeností z práce v mnohonárodních štábech má tedy více než dost. „Důležitá je komunikace mezi lidmi. Každý národ, každá armáda má své zvyky, svůj styl práce. To je nezbytné akceptovat. Například my jsme hodně zaměření na  cíl, dostaneme termín a  jsme zvyklí, že  úkol se  do  jisté doby musí splnit. Ne všude to ale platí. Setkal jsem se zde například s tím, že co se nezvládlo včera, může se  udělat třeba až  za  týden,“ upozorňuje praporčík Dolozim. „Ve strukturách NATO také každý zpravidla dělá pouze to, co mu

30

fakta Operační velitelství v Neapoli vzniklo 15. března 2004 transformací z  velitelství spojeneckých sil v jižní Evropě (AFSOUTH). Cílem této reorganizace bylo reagovat na  hrozby v  novém tisíciletí a  učinit alianční řídicí složky štíhlejší, pružnější a efektivnější. Jeho úkolem je řídit vojenské operace v  prostoru odpovědnosti na  jižním křídle NATO. V  současné době se  jedná především o  mise v Kosovu, Bosně a  Hercegovině a Iráku. Má zabránit případné agresi a  účinně bránit území států NATO včetně přilehlých moří. Prostřednictvím spolupráce se  zeměmi sdruženými v Partnerství pro mír, tzv. Středomořském dialogu a s Ruskem a Ukrajinou přispívá ke stabilitě v celém euroatlantickém prostoru. V  nejbližší době čeká alianční velitelství v Evropě další reorganizace. Neapol však patří k těm, se kterými se počítá i do budoucna. Od října loňského roku stojí v čele velitelství americký admirál Sam J. Locker. stanovuje jeho funkční náplň. U  nás jsou některé funkce zdvojené. Jistou výhodu nás Čechů vidím v  tom, že  jsme velice flexibilní a  dokážeme na  nově vzniklou situaci rychle zareagovat, což se v mezinárodních týmech ne vždy úplně daří tak, jak bychom si představovali.“

I kurýři víc jezdili

Také praporčíka Roberta Dolozima se  bezprostředně dotkla operace Unifield Protector. A to i přesto, že pracuje jako kurýr pro Sarajevo, Prištinu, Řím a Mnichov. Po  zahájení operace se  podstatně zvýšila frekvence jeho cest. Na  Balkán se  s  kurýrními materiály přesunuje letecky. Řím a  Mnichov jezdí s  francouzským kolegou v autě s dvojitým zabezpečením, dvojitými mřížemi, s  civilními SPZ a  v  civilu. Podle standardních operačních postupů jsou všechny kurýrní mise prováděny výhradně v civilu, tedy až na vojenské lety. Je naprosto nežádoucí, aby kdokoli věděl, že se jedná o  vojenské vozidlo převážející klasifikované materiály. Proto ho ani na okamžik nesmí nechat bez dozoru. Pokud jde jeden na jídlo, druhý musí hlídat. Cestu je potřeba předem důkladně naplánovat. Stanovit místa a časy předání. V  Neapoli působí již rok a  stále nevychází z  údivu. „Život v  tomto městě a  práce na  zdejším velitelství je naprosto odlišná od  čehokoliv, co jsem doposud poznal. Člověk bydlící v  Neapoli se  musí připravit na  řadu překážek. Nejde přitom jenom o odpadky, které se vrší podél silnic až do metrové výše. Neapol je snad nejšpinavější město na světě. Ostatně ani známý slogan, vidět Neapol a  zemřít, není o  kráse tohoto města. Vznikl za  první světové války, kdy Neapol byla plná vojenských lazaretů. A tak sem mnozí z vojáků jezdili skutečně zemřít,“ popisuje Robert Dolozim. „Dalším problémem je doprava. Tady se  jezdí z  našeho pohledu naprosto šíleně. Neplatí žádné dopravní předpisy. Základní pravidlo, kterým se zde řidiči řídí, je: očekávejte neočekávané. Tady je nesmyslné

kupovat si nové auto. Italové jezdí malými auty a takové ty promáčklé blatníky a dveře vůbec neopravují. Šťouchance a škrábance jsou na denním pořádku. Chvilka zaváhání na  semaforu a  řidič je „odměněn“ koncertem klaksonů aut stojících za ním. Typická gestikulace řidičů dotváří neapolský kolorit dopravy. Červená se  projíždí až  do  chvíle, dokud nezačne jezdit někdo z  boční ulice. Pokud si chcete zavést internet nebo zařídit něco na úřadech, trvá to neuvěřitelně dlouho. Logistická podpora je tady naprosto odlišná například od velitelství v Německu. Všechno zde trvá mnohem déle. Ke střídání ve funkcích dochází v Neapoli počátkem srpna, to je ale zrovna doba dovolených, takže se  dotyčný musí obrnit trpělivostí. Na základně je prostě mrtvo. Co si člověk nestihne zařídit před příjezdem, je schopen začít řešit až v září.“

Dva různé světy

Kousek od základny je přitom na přilehlém ostrově přístav amerického vojenského námořnictva. Jedná se  o  úplně jiný svět. Všude čisto, perfektně posekané trávníky. Po  objektu se  jezdí dvacítkou, dopravní předpisy se  dodržují. Respektují to jak Američané, tak Italové. Ovšem jen do okamžiku, než opustí brány základny. Paradoxů je prý tady ale více. Čeští vojáci dostávají určitý limit na  ubytování, do kterého se bez problému vejdou. Italové jsou ale velcí obchodníci, přesně vědí, kam až dotyčný může jít, a podle toho se snaží i vyšroubovat ceny. A tak za bydlení, které Čechům pronajmou za patnáct set až dva tisíce euro, musí například Francouzi zaplatit tři a půl tisíce. Kasárna, ve kterých sídlí spojenecké velitelství, vznikla ještě před válkou. Později je koupila jedna z  italských bank, která je Alianci pronajímá. Je to pro ni velký kšeft. NATO si nedaleko odtud u moře postavilo zcela nový objekt. Moderní a splňující požadavky architektury jednadvacátého století. Celá oblast je však nejen seizmicky, ale i geologicky nestabilní, a tak se musely

dobetonovat podpůrné pilíře. To posunulo stěhování z  původně plánovaného ledna 2000 až na příští rok. „Na  velitelství je člověk, který nám pomáhá se  zajišťováním ubytování. Je v  kontaktu s  několika majiteli nemovitostí a  zprostředkovává jejich pronájem. Snažil jsem se najít takové bydlení, kde je klimatizace, elektřina bude ihned po nastěhování v  provozu, je tam relativně čisto a  především je to v  bezpečné zóně. Dojíždění je až teprve na pátém šestém místě. Nějakých pětadvacet kilometrů tady není žádný problém. Dům se mi od samého počátku líbil. Je u něj i zahrada, což je ideální pro děti,“ dodává praporčík Dolozim. „Veškerá logistika je ale na  nás. Kde se budeme stravovat, jak si zajistíme praní prádla – to všechno si musíme zařídit sami. Na  ustrojovací kázeň se  přitom musí dbát ještě více než u nás. Člověk tady reprezentuje nejen sebe, ale i armádu, potažmo Českou republiku,“ říká praporčík Dolozim. „Už několikrát se  mne kolegové z  jiných armád ptali, proč mám u  letního polního stejnokroje jiný odstín blůzy a  kalhot. Je složité jim vysvětlovat, že každá část se šije v jiné firmě, z látky s jiným vzorem a především barevným odstínem. To jsou věci, které mě zlobí.“ K  pozitivům velitelství naopak patří, že je tady všestranně postaráno nejen o vojáky, ale i  o  rodinné příslušníky. Řada benefitů, které byly v naší armádě v minulosti zrušeny, se  zde stále ještě uplatňuje. Není například problém půjčit si nákladní auto nebo jinou techniku za zvýhodněnou cenu. Mnohé z  těchto služeb mohou čerpat i  rodinní příslušníci. Přestože na  velitelství v  Neapoli slouží v  současné době jen dva Češi, musí si plnit veškeré úkoly, jako kdyby byli regulérní útvar. Sami si dělají inventury, kontroly zbraní, veškeré vyúčtování, služební cesty atd. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv velitelství JFC Neapol

31

legislativa Jedním z opravdu vážných témat, doslova zásadního charakteru, jsou důchody a v některých případech i výsluhové náležitosti. Proto jsme se rozhodli zařadit článek, který má osvětlit řadu dotazů a nejasností. Oslovili jsme tedy specialistu s dlouhodobou praxí v oboru vojenských důchodů, ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Miroslava Vršovského.

Dvacet let sociální práce pro armádu Pane řediteli, co je posláním vašeho úřadu? Vojenský úřad sociálního zabezpečení byl zřízen zákonem č. 306/1991 Sb., o změnách v  sociálním zabezpečení, jako orgán státní správy, který rozhoduje o  dávkách sociálního zabezpečení bývalých vojáků z  povolání, jejich rodinných příslušníků a některých dalších osob. Působnost VÚSZ vyplývá z § 9 odst. 2 a § 110 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve  znění pozdějších změn a  doplňků. VÚSZ je správním orgánem I. stupně pro zabezpečení agendy důchodového pojištění bývalých vojáků z  povolání a  jejich rodinných příslušníků (zákon č.  155/1995 Sb., o  důchodovém pojištění), pro zabezpečení nároků vojáků z povolání výsluhovými náležitostmi (zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání), pro zabezpečení nároků bývalých vojáků z  povolání vyplývajících ze zákonů o rehabilitaci, odškodnění určených skupin a pro výběr pojistného v  AČR na  sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V současné době má úřad tabulkově 54 občanských zaměstnanců, kteří k  říjnu tohoto roku zabezpečovali více než 38  000  osob, které pobírají více než 46 000 dávek. V průběhu kalendářního roku úřad vyplatí dále více než 1 000 jednorázových dávek. V praxi zabezpečujeme bývalé vojáky z  povolání, kteří odsloužili více než 20 let vojenské činné služby ke dni 30. listopadu 1999 nebo 15 let vojenské činné služby po tomto datumu. Vedle těchto osob zabezpečujeme v některých případech rovněž rodinné příslušníky bývalých vojáků z povolání.

32

Kterými hlavními zákony, kromě již uvedených, se řídí VÚSZ? Základní procesní normou je zákon České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a  provádění sociálního zabezpečení, dále zákony upravující jednotlivé nároky v  oblasti důchodového pojištění – tj. zákon č. 155/1995 Sb., o  důchodovém pojištění, včetně všech předchozích zákonů z této oblasti (101/1964 Sb., 121/1975 Sb., 100/1988 Sb.), zákony a  vyhlášky týkající se  valorizací důchodů a  úprav parametrů pro výpočet důchodu a  zákony týkající se  oblasti výsluhových náležitostí – zákon č. 221/1999 Sb., o  vojácích z  povolání, včetně předešlého zákona č. 76/1959 Sb. Ve své činnosti se pracovníci úřadu dále řídí zákony upravujícími jednotlivá odškodnění příslušníků odboje a osob účastných rehabilitace. K nezbytným znalostem příslušníků úřadu patří rovněž znalost správního řádu, zákona č. 589/1992 Sb., o  výběru pojistného na  sociální zabezpečení a  příspěvku na  státní politiku zaměstnanosti, a  mnoha dalších právních norem souvisejících např. s  tzv. malou důchodovou reformou. S  připravovanou změnou v oblasti důchodového pojištění, tzv. velkou důchodovou reformou, dojde ke  změnám jak v  současných zákonech, tak k přijetí nových norem, které budou muset pracovníci úřadu ke dni jejich účinnosti zvládnout.

Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti, s  nositeli pojištění zemí EU a  ostatními zeměmi, se kterými má ČR bilaterální smlouvy. Mezi další instituce, s nimiž úřad spolupracuje, patří okresní správy sociálního zabezpečení, úřady práce a  matriky. Při  vyžadování dokladů spolupracuje úřad rovněž s  příslušnými vojenskými archivy v  ČR a  SR. Bohužel musíme rovněž spolupracovat se soudy, a dokonce i exekutory, v  případech vymáhání pohledávek některých bývalých vojáků. Z  uvedeného výčtu vyplývá, že náš úřad získává řadu informací z  jiných pracovišť nebo naopak informace v  zákonem povoleném rozsahu poskytuje. Přes známou skutečnost, že pracoviště, která se zabývají důchodovou a sociální agendou, jsou přetížená, se úřadu daří dodržovat zákonem stanovené lhůty pro vyřizování jednotlivých případů.

S kým spolupracujete? Náš úřad spolupracuje především s  Českou správou sociálního zabezpečení a  dále s  orgány sociálního zabezpečení

Co potřebuje žadatel o  důchod nebo výsluhovou náležitost? Dávky důchodového pojištění a  výsluhových náležitostí se  přiznávají na  základě

písemné žádosti. Tiskopis žádosti spolu s  ostatními potřebnými informacemi je v  případě výsluhových náležitostí zasílán každému propuštěnému vojákovi na  adresu uvedenou v  rozkaze o  propuštění z  činné služby. Příslušnou žádost je možno si vyzvednout přímo v  budově úřadu na  adrese Vršovická 1429/68, Praha 10. Další možností získání tiskopisu žádosti o  dávku je jeho vyhledání na  úřední desce úřadu na  adrese www. army.cz (Ministerstvo obrany ČR – povinné informace – úřední deska –- úřední deska VÚSZ – žádosti a upozornění). Na základě telefonického vyžádání zašlou pracovníci úřadu žádost i na požadovanou adresu. V oblasti důchodového pojištění je nutné přiložit k  žádosti všechny potřebné doklady prokazující dobu pojištění, tedy např. doklady o studiu na střední a vysoké škole, doklady o  zaměstnání, doklady o  evidenci na  úřadu práce, doklady o  zaplaceném pojistném na  sociálním pojištění apod. V případě nejasností je možno kontaktovat pracovníky úřadu. V  rámci své činnosti si úřad sám zajišťuje potřebné doklady, které jsou v  archivech ostatních orgánů důchodového pojištění, případně ve  vojenských archivech. Jaké jsou hlavní problémy při práci se žadateli? Problémy spolupráce VÚSZ s  některými žadateli o dávky důchodového pojištění nebo výsluhových náležitostí lze charakterizovat takto: neinformovanost v dané oblasti, chybějící doklady, nereálné požadavky a v mnoha případech i netrpělivost. V současné době jsou všechny zákony a  ostatní normy z  oblasti důchodového pojištění nebo výsluhových náležitostí k  dispozici na internetu. Přesto jsou u některých klientů patrné zásadní neznalosti v otázkách zabezpečení po ukončení služebního poměru a odchodu do starobního důchodu. V  případě nejasností pracovníci úřadu odpoví na  dotazy. K  odpovědi na  některé telefonické, písemné nebo elektronické dotazy je však potřeba mít k dispozici příslušné doklady. Jejich získání z archivů a od jiných orgánů si vyžaduje určitý čas, který úřad nemůže nijak ovlivnit. Jaké informace můžete poskytnout k  předčasným důchodům? Dotazy na  problematiku předčasných starobních důchodů v poslední době narůstají, a to pravděpodobně v důsledku danění výsluhových příspěvků od počátku letošního roku a dále i v důsledku přijetí tzv. malé důchodové reformy, která výrazně změnila podmínky nároku na  předčasný starobní důchod i  výpočet výše jeho procentní výměry. V návaznosti na zvyšování důchodového věku se  s  účinností od  30. září 2011 změnil věk potřebný pro nárok na předčasný starobní důchod. Nově jsou stanoveny dvě hranice věku potřebného pro nárok na  předčasný důchod, a  to o  tři roky nižší než důchodový věk, pokud důchodový věk pojištěnce nedosahuje 63 let, a  o  pět roků nižší, pokud důchodový věk pojištěnce činí alespoň 63 let. V  tomto druhém případě však věk potřebný pro nárok na předčasný

důchod činí minimálně 60 let. Z  této podmínky vyplývá, že maximální snížení věku potřebného pro nárok na předčasný starobní důchod se vztahuje na pojištěnce, jejichž důchodový věk činí minimálně 65 let. Další podmínkou pro vznik nároku na předčasný starobní důchod je získání potřebné doby pojištění, která je shodná s dobou pojištění potřebnou pro nárok na „normální“ starobní důchod a  která se  odvíjí od  kalendářního roku, v  němž pojištěnec dosáhne důchodového věku. Tato potřebná doba pojištění činí od  25 let u  pojištěnců, kteří dosáhli důchodového věku před rokem 2010 až  do  35 let u  pojištěnců, kteří dosáhnou důchodový věk po roce 2018. Od 1. ledna 2012 se mění i výpočet procentní výměry předčasného starobního důchodu, respektive snížení procentní výměry v  závislosti délky doby od  přiznání předčasného starobního důchodu do  dosažení důchodového věku. Výše procentní výměry se snižuje za každých i započatých 90 dnů za  prvých 360 kalendářních dnů této doby o  0,9 % výpočtového základu, od  361. kalendářního dne do  720. kalendářního dne o  1,2 % výpočtového základu a  za  období od 721. kalendářního dne o 1,5 % výpočtového základu. Závěrem chci upozornit na některé důležité věci týkající se předčasných starobních důchodů. Předčasný starobní důchod lze přiznat nejdříve ode dne, kdy byla podána, respektive doručena žádost o přiznání předčasného starobního důchodu. O  předčasný starobní důchod tedy nelze žádat zpětně. Jak se  započítává doba evidence na  úřadu práce? Doba vedení nezaměstnaného v evidenci úřadu práce, po kterou uchazeči o zaměstnání náleží podpora v  nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, se pro nárok na důchod hodnotí jako doba pojištění, tedy v plném rozsahu. Pro výši důchodu se však hodnotí pouze 80 %. Doba vedení v evidenci úřadu práce, po kterou uchazeči o zaměstnání nenáleží podpora v  nezaměstnanosti nebo podpora při  rekvalifikaci, se  hodnotí pouze v  celkovém rozsahu maximálně tří let z toho před dosažením věku 55 let pouze v rozsahu maximálně jednoho roku, přičemž se jednotlivé doby vedení v evidenci úřadu práce sčítají. Pro nárok na důchod je doba v tomto maximálním rozsahu hodnocena opět jako doba pojištění, tedy v plném rozsahu, ale pro výši důchodu opět pouze 80 %. Doba vedení u úřadu práce bez pobírání podpory, která převyšuje zákonem stanovený maximální rozsah tří let, se nezapočítává ani pro nárok, ani pro výši důchodu. Vyplatí se pracovat do řádného důchodu nebo požadovat předčasný? Domnívám se, že  zákonem upravená možnost požádat o  starobní důchod před dosažením důchodového věku je výhodná pouze v  případech, kdy pojištěnec přijde o  zaměstnání v  době před dosažením důchodového věku a  nemá reálnou šanci získat následně nové zaměstnání. Na­ opak případné ukončení zaměstnání pouze

z důvodu, že splňuji podmínky pro přiznání předčasného starobního důchodu, případně žádat o  přiznání předčasného starobního důchodu, aniž by člověk ukončil zaměstnání, za výhodné nepovažuji. Je možné, aby se voják z povolání vrátil do činné služby a  tak získal výsluhu poté, co dříve z činné služby odešel a nárok na výsluhu nezískal? Započítává se výsluha v případě, že voják sloužil část doby v rámci armády a část v rámci Policie ČR? Případy, kdy bývalý voják z povolání je znovu přijat do  služebního poměru vojáka z  povolání, nejsou zdaleka výjimečné. Pokud bude znovu přijat do služebního poměru vojáka z povolání občan, který při předchozím propuštění ze  služebního poměru nezískal alespoň 15 roků služby pro nárok na výsluhový příspěvek a bylo mu přiznáno odbytné, může při  opětovném propuštění ze služebního poměru splnit podmínky nároku na  výsluhový příspěvek a  odchodné. Doby všech služebních poměrů se totiž pro nárok a výši výsluhových náležitostí sčítají. Započítává se  i  doba jiného služebního poměru před přijetím za vojáka z povolání, např. služební poměr u  Policie ČR, u  Hasičského záchranného sboru ČR, Vězeňské služby nebo justiční stráže. Pokud v součtu všech dob služebního poměru dosáhle voják nově alespoň 15 roků doby služby, vznikne mu při opětovném skončení služebního poměru a splnění všech dalších podmínek stanovených zákonem nárok na výsluhový příspěvek. Zde je nutno připomenout, že  pro nárok na  výsluhový příspěvek se  hodnotí doba služby pouze skutečně vykonaná, tedy bez zvýšených zápočtů doby služby po 1. prosinci 1999. V takovém případě je nutno počítat i  s  tím, že  výše náležejícího odchodného bude krácena o  dříve vyplacené odbytné. Bylo-li odbytné vyplaceno ve vyšší výši, než by nově náleželo odchodné, nárok na odchodné nevznikne. Bude-li opětovně přijat do  služebního poměru vojáka z  povolání příjemce výsluhového příspěvku, nárok na tento výsluhový příspěvek trvale zanikne a  při  opětovném skončení služebního poměru se nárok na  výsluhový příspěvek bude posuzovat znovu. V  tomto případě sice naroste počet roků služby, ale nový výsluhový příspěvek se  může počítat třeba z  nižšího platu než při předchozím skončení služebního poměru a  výsluhový příspěvek může být nižší než zaniklý výsluhový příspěvek, případně může dojít k zániku služebního poměru z důvodu, který nezakládá nárok na výsluhový příspěvek a v tomto případě vojákovi zanikl trvale nárok na  původní výsluhový příspěvek, a na nový mu nárok nevznikne, nebo s ohledem na důvod zániku služebního poměru mu vznikne nárok v  poloviční výši.

Připravil: Martin Koller Foto: Radko Janata

33

výcvik

Střelby trochu jinak

fakta Munice pro 152mm ShKH vz. 77 Náboje jsou dělené, což znamená, že  střela a  nábojka se  skladují, přepravují a  nabíjejí samostatně. To umožňuje upravovat prachovou výmetnou náplň v nábojce, která se proto nazývá přeměnná. Uvedená možnost rozšiřuje spektrum dostřelu, které je rovněž určováno nastavením náměru děla. Nábojky se  vyrábějí plné přeměnné nebo zmenšené přeměnné. Zmenšené se  používají pro střelbu na menší vzdálenosti, tedy nejčastěji při výcviku. Historicky existuje několik provedení z  hlediska výrobního materiálu nábojnice a  jejího obsahu. Nábojnice s  prachovou náplní, tvořenou sáčky s bezdýmným prachem, případně zažehovačem a zápalkovým šroubem, se nazývá nábojka. Ubíráním sáčků před střelbou se  upravuje (snižuje) dostřel podle konkrétního zadání. Střely mohou vzhledem k použití nastavitelných zapalovačů působit buď jako tříštivé, tj. s především střepinovým účinkem při dopadu, nebo jako trhavé, kdy zpoždění zapalovače umožňuje zarytí do  cíle a  následně trhavý účinek. Novinkou jsou tzv.  přibližovací elektronické zapalovače, které mohou iniciovat trhavinu ve  střele ještě před dopadem na  zem a  tak zvyšují její střepinový účinek. Střely kumulativní slouží k ničení obrněných cílů. Střely dálkové pro 152mm ShKH vz. 77 jsou na dně opatřeny sací dutinou a díky ní a  lépe obtékatelnému aerodynamickému tvaru mají větší dostřel. Starší provedení střel používají československé zapalovače nz 10, nz  10av, nz  10bv, nz  11 či  některé sovětské typy, například řady RGM.

Rozhodnutí ministra obrany o zachování vojenského újezdu Libavá potěšilo i dělostřelce. Mají tam totiž unikátní specializované pracoviště.

Naše dělostřelectvo řeší přes dlouhodobý nedostatek finančních prostředků řadu důležitých úkolů. Přestože nedošlo k plánovanému přezbrojení, snaží se velení a týmy odborníků zvyšovat jeho bojeschopnost. Jestliže nejsou nová děla, lze alespoň vylepšovat účinnost střelby modernizací munice. Rovněž v  oblasti údržby stávající výzbroje a  snižování provozních nákladů se  vždy dá něco najít. Vesměs se  nejedná o  kampaňovitost, ale řešení založená na vědecké práci. Teorii je však třeba spojit s praxí. Tomu pomáhá Pokusná dělostřelecká střelnice Libavá (PDS Libavá), bez níž by se řada důležitých úkolů nedala řešit.

Při výstřelu sleduje dopplerovský radar Weibel dráhu letu střely

Hon na střely či granáty

Koncem června a ve druhé polovině září se  ve  vojenském výcvikovém prostoru Libavá uskutečnily další z mnoha pokusných střeleb ze  152mm ShKH vz. 77 DANA. Byly realizovány Pokusnou dělostřeleckou střelnicí Libavá (PDS Libavá), podřízeným pracovištěm Základny munice Týniště nad  Orlicí. Důvodem bylo zjištění velitele dělostřelectva AČR plk.  Ivana Mráze, že pro použití některých zapalovačů v jednotlivých druzích dělostřeleckých střel chybí tabulky střeleb. Zároveň však existuje několik různě starých nařízení k používání munice ráže 152 mm s  protichůdnými pokyny. Po  definici problému se  do  řešení uvedené situace zapojil náčelník výzbrojní služby AČR pplk. Josef Novotný se svými podřízenými. Cílem pokusných střeleb bylo přezkoušení balistických vlastností dělostřeleckého střeliva ráže 152 mm. Jednalo se  o  test 152mm dálkové tříštivotrhavé střely se zapalovači KZ-88, HS-94 a HS-94M a zmenšenými nábojkami. Zde je třeba krátce odbočit, protože jak dělostřelci, tak muničáři a pyrotechnici mají nejeden terminologický dluh. Jako první českou specialitu lze uvést letecké bomby a pumy: celý svět bombarduje z bombardérů bombami, zatímco Češi, jaksi nelogicky, házejí z bombardérů pumy, což je historické italské označení jednoho druhu zábavní pyrotechniky. U  dělostřelectva je podobný

34

Plukovník Ivan Mráz sleduje let střely a komentář operátora radaru ARTHUR. Obsluha kontroluje let střely a dopad na displeji a následně předává opravy nastavení obsluze děla vzdálené několik kilometrů

problém v  označování munice. Je ta část munice či náboje, která je plněná trhavinou a  vyletuje z  hlavně, střela, nebo granát? V  řadě služebních předpisů se  nelogicky používá označení střela. A jak nazvat tutéž část munice, která není plněná trhavinou? I argumentací v takovém sporu si specialisté na Libavé bystřili mozky. Poměrně rozsáhlé střelby byly současně využity i dalšími útvary a zařízeními AČR, konkrétně 13. dělostřeleckou brigádou z Jinců a katedrou zbraní a munice Univerzity obrany, k realizaci jejich výcvikových a výzkumných závěrů.

Hlavním cílem střeleb bylo ověření vlivu použití různých druhů zapalovačů dělostřeleckých střel na  rozdíly v  dávkách střelby a na velikost rozptylu střelby na terén. Pracovníci PDS Libavá při těchto střelbách využili jak klasickou metodu pozorování bodů dopadu pozorovateli a s následným vyhodnocením bodu dopadu metodou protínání, tak i moderní měřicí techniku, zejména měřicí radiolokátor Weibel, který je schopen nejen sledovat letící střelu a měřit její rychlost, ale pomocí vyhodnocovacího software následně určovat i  polohu střely v  prostoru a  její aerodynamické charakteristiky

využitelné při  dalším zpracování výsledků. Velitelství 13. dělostřelecké brigády vyčlenilo pro tyto pokusné střelby prvky radiolokační čety baterie STA. Během střeleb obsluha lokalizovala a  sledovala dráhy střel ráže  152 mm radiolokátorem ARTHUR. Sledování bylo prováděno z  připravených pozorovacích stanovišť současně v pracovním režimu lokalizace zbraní i v režimu řízení palby. Stanoviště byla vybrána tak, aby bylo možno sledovat celou dráhu letu střel. Za  přispění speciálního softwaru ERES společnosti SAAB bylo možné detailně sledovat a vyhodnocovat průběh dráhy letu střely a  určovat souřadnice bodů dopadu každé z  nich. Obsluha radiolokátoru měla díky tomuto softwaru možnost porovnat své vlastní zkušenosti s nastavováním systému a  nastavení, které prováděl zástupce výrobce. Získané zkušenosti vedou k vyšší efektivitě při lokalizaci bodů dopadu střel.

ARTHUR na vyvýšeném stanovišti, odkud může sledovat střelu od výstřelu až po dopad

Na snímku je vlevo dálková střela ruské výroby, uprostřed dálková střela české výroby se sací dutinou a vpravo kumulativní střela ruské výroby ve starém šedém provedení

Ke  zvýšení přesnosti určení souřadnic byla využita i  dělostřelecká počítačová meteorologická zpráva METCM, kterou pro radiolokátor ARTHUR zajišťovala PDS Libavá. Výsledné souřadnice bodů výstřelu a  bodů dopadu střel budou využity k  porov- Zapalovač HS 94 vyráběný nání s výsledky společností Patria měřicího radiolokátoru Weibel a  k  vyhodnocení rozdílů v přesnosti zjišťování souřadnic. Radiolokátor ARTHUR při  střelbách sledoval střelu v  sestupné části dráhy letu a  zároveň vypočítával bod dopadu s  přesností několika metrů. Proto například tento senzor využívají některé armády v Afghánistánu pro sledování raket vystřelovaných teroristy na základny a výpočet místa jejich odpálení.

Katedra zbraní a  munice se  při  těchto střelbách zaměřila jak na ověření přesnosti topografického připojení zbraně a měřicího radiolokátoru Weibel, tak na kontrolu polohy zbraně v průběhu střelby, ale i na vlastní měření, jejichž výsledky budou využity jak v rámci vědecké práce katedry, tak při výuce odborných předmětů. Při měřeních byla využita moderní měřicí a záznamová technika, která byla na katedře zbraní a munice pořízena v  minulých letech v  rámci řešení výzkumného záměru MO0FVT0000402. Dále bylo termokamerou realizováno měření teplotního namáhání hlavně v průběhu střeleb, které bude využito v  rámci řešení projektu DĚLO-OVUOFVT200901. Zaznamenán byl také pohyb střely a  hlavně při výstřelu vysokorychlostní kamerou. Prospěšnost střeleb spočívala v  efektivním soustředění sil a  využití prostředků k dosažení výrazně lepších výsledků. Zároveň proběhla neformální, přínosná výměna informací mezi příslušníky zkušebního zařízení, vysoké školy a bojového útvaru.

O co vlastně šlo?

Předešlý text je značně odborný a pravděpodobně pro některé příslušníky AČR na hranici srozumitelnosti. V praxi jde především o  bezpečnost. Naše armáda používá přelaborovanou dělostřeleckou munici ráže 152 mm. V  tomto případě se  jednalo o  výměnu výmetných prachových náplní v nábojkách, která je nutná z důvodu stárnutí prachu, což má negativní vliv na jeho vlastnosti. Nové prachové náplně nemusí mít zcela shodné vlastnosti z hlediska vnitřní balistiky (v  hlavni). Proto je třeba provést praktické střelby se zavedenými druhy střel. Ty jsou navíc opatřeny novými zapalovači, které se liší od předchozích typů tvarem a hmotností, což mění vnější balistiku střely (mimo hlaveň). Zjednodušeně řečeno, střely nelétají tam, kam dříve. Přitom pro starší zavedené druhy munice jsou vypracovány tabulky střelby, které uvádějí správné hodnoty v  různých podmínkách. Uvedené tabulky je třeba sladit se  skutečností a doplnit, aby byly střelby bezpečné. A především k tomu sloužily výše popsané pokusné střelby.

Připravili: Martin Koller, mjr. Luděk Jedlička a npor. Karel Preisler Foto: Martin Koller

35

výcvik dobře vycvičeni. Ti, kteří sem přijeli, chtějí dokázat, že umí něco navíc. Většina z nich má k této profesi osobní vztah. Dělá jí naplno i  za  cenu určitých obětí. Není to jen práce či služba.“

Šok pro organismus

Začíná se blýskat na lepší časy, prvních třináct armádních potápěčů získalo odznak třídního specialisty ženijního vojska III. třídy

Odborníci s odznakem Za námi se s důstojností středověké katedrály tyčila stometrová hráz Dalešické přehradní nádrže. Z kalné vody pod ní vystoupalo nejdříve několik velkých bublin. Hned za nimi se na hladině objevila červená bójka. Teprve potom se vynořil armádní potápěč. Nikam už nespěchal. Právě totiž splnil všechny předepsané praktické úkony nezbytné pro získání třídního specialisty ženijního vojska III. třídy. Udělal půlobrat, převrátil se na záda a jen s pomocí záběrů ploutvemi po necelé minutě dorazil ke  břehu. Tam jeden ze  zkušebních komisařů zkontroloval údaje na  malém počítači, který měl potápěč upevněný na zápěstí ruky. Šlo o to, zjistit, zda dodržel stanovenou rychlost a  nezbytnou hloubku. V tomto konkrétním případě bylo všechno v  pořádku. Teď už jenom rychle se  osušit a převléci.

Prvních třináct odvážných

V  Armádě České republiky působí zhruba sedmdesát potápěčů. Z  toho je jich dvacet čtyři na  tabulkách 15. ženijní brigády. Druhý listopadový týden se  prvních třináct z  nich pod hrází Dalešické

36

přehrady pokusilo složit teoretické a  praktické zkoušky třídního specialisty ženijního vojska – potápěče III. třídy. Čtyřdenní zaměstnání připravila 15. ženijní brigáda ve spolupráci s Velitelstvím výcviku – Vojenskou akademií Vyškov. Potápěči museli prokázat, že jsou odpovídajícím způsobem vyškoleni a vycvičeni. Odborná komise vedená plukovníkem Jiřím Lustykem pro ně připravila teoretické testy. Pro jejich úspěšné absolvování nesměli překročit povolené procento chyb. V  další fázi přezkoušení museli na  učebně zkompletovat materiál a sestavit dýchací přístroj. Přezkoušení uzavírala praktická část. Právě se  ze  člunu uprostřed řeky Jihlavy kotoulem vzad převrátil do  vody další

potápěč. Musí se  zanořit do  šestimetrové hloubky a  dostat pod vodou k  první bóji. Zde ho čekají dva úkoly: udělat vyvážení a  vylít potápěčskou masku. Pak si s  kolegou vymění plicní automatiku. Teprve potom se  může přesunout k  druhé bóji. Tam vystřelí dekompresní bójku a provede řízený výstup. „Pro mne osobně, a  myslím si, že  i  pro devadesát devět procent kolegů, představuje udělování třídností potápěčů prestižní záležitost. Je to možnost, jak od sebe odlišit lidi s  různou úrovní výcviku a  schopností. Jsem přesvědčen, že  pro většinu mých kolegů je s tím spojena i nemalá motivace. A  právě ta je vede k  tomu, aby se  i  nadále zdokonalovali a  ve  své profesi odborně rostli,“ vysvětluje jeden z komisařů a velitel družstva potápěčů rotný Jiří Spáčil. „Bylo by ale do  budoucna dobré, kdyby třídnost byla spojena i s určitou finanční odměnou. V současné době záleží na veliteli, zda má ve fondu odměn nějaké peníze a je ochoten je na  tyto záležitosti uvolnit. Chtělo by to ale spíš systémové řešení. Ve  vojenských předpisech by měla být stanovena určitá částka, na  kterou bude mít nárok každý, kdo splní daný stupeň. Zatím je to tedy spíš jen otázka hrdosti. Armádní potápěči jsou

Tady je potřeba připomenout, že pravidla pro přezkušování žadatelů o  třídní specializaci všech armádních odborností vstoupila v  platnost v  roce 2007. Přesto se  zatím nepodařilo tento projekt rozjet naplno. V současné době jsou v Armádě České republiky stále ještě jen nositelé třetí třídy, a  i  ty bychom spočítali na  prstech rukou. Příčin je hned několik. Vojenská publikace Pub 10-10-01, která řešila tuto problematiku, stanovovala takové podmínky, že  zorganizovat udělování třídnosti bylo velice složité. Proto se také do toho jen málokdo pustil. Odpovědné orgány se nyní snaží tento problém odstranit. To už se  ale po  splnění úkolu dostává ke  břehu další potápěč. „Neměl jsem čas vnímat, jak moc byla studená voda. Musel jsem splnit úkoly ve  stanoveném limitu. Viditelnost byla velice špatná, sotva metr. Dole je ale natažená bílá šňůra, orientoval jsem se tedy podle ní,“ líčí starší řidič, který má zároveň na starost obsluhu dekompresní kabiny, desátník Jiří Dvořák. Potápěče v armádě dělá už sedmnáct let. V minulosti pomáhal například Policii České republiky při  hledání utonulých. Jedním z  jeho častých úkolů byla i  kontrola pilířů mostů ponořených pod vodou. „Nejnepříjemnější při plnění úkolu pod hladinou bylo sundání masky a zalití obličeje studenou vodou. To představovalo určitý šok pro organismus, který jsem musel překonat. Pak již šlo jen o to, rozdýchat automatiku.“ Podle rotného Spáčila si komise vybrala speciálně tuto lokalitu kvůli poměrně dobré viditelnosti pod vodou, proudům a  odporu vody. Problém je ale v tom, že mezitím se  voda zakalila a  dohlednost se  výrazně snížila. To ostatně potvrzuje i  další z  potápěčů, který se  po  splnění úkolu dostal na  břeh. „Dnes byla hodně špatná viditelnost, což je ale na našich vodách běžné. Nedá se s tím nic dělat. Použití světla v  takovéto vodě to ještě zhorší. Osvítíte totiž částice, které tvoří kal,“ říká desátník Jakub Kosek, který pomáhal při  povodních v  roce 2006. Kontroloval například, jak moc jsou podemleté pilíře u některých mostů. „Do tohoto přezkoušení jsem šel nejen kvůli získání třídnosti, zároveň jsem si chtěl ověřit své znalosti a  zkušenosti. Pokud se  bude příští rok dělat druhý stupeň, určitě se  také přihlásím.“

Budou i II. a I. třídy

Program zkoušek zaměřených na udělování třídního specialisty III. třídy se  blíží ke konci. Všech třináct potápěčů splnilo požadovanou úroveň vycvičenosti. Nyní je už čeká jen udělení odznaků a osvědčení. Pak se bude balit materiál a technika. Po předání zapůjčených objektů se rozjedou do domovských posádek.

„Osobně mne úspěšnost tohoto zaměstnání nepřekvapila. Naši vojenští potápěči jsou na tom ve srovnání s ostatními aliančními armádami velice dobře. Ani porovnání s  policejními potápěči se  nemusíme bát. V  něčem jsou možná dál, používají jinou techniku, jiné směsy. Nejsou ale vycvičení na  pohyb pod vodou se  zbraněmi. Naprosto jim chybí potápěčská taktika

a bojové nasazení, což naši kluci umí,“ dodává na závěr rotný Jiří Spáčil. „V žádném případě nehodláme zůstat u trojky. Ti, kteří ji letos splnili, se  budou moci příští rok přihlásit na  splnění podmínek nezbytných pro získání specialisty II. třídy a  později i I. třídy.“ Text a foto: Vladimír Marek

37

historie Ve věku nedožitých jednadevadesáti let zemřela první československá vojenská snajperka Marie Ljalková-Lastovecká

Žena s přesnou muškou „V Buzuluku jsem zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a pak jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke 2. rotě. Podplukovník Svoboda nám s oblibou říkával, musíte se i jako sběračky dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit sebe i raněné,“ vzpomínala kdysi na své snajperské začátky Marie Ljalková-Lastovecká. „Vzaly jsme si jeho slova k  srdci a  závodily jsme mezi sebou ve  střelbě, sborce a  rozborce. Tak jsem se  vlastně dostala ke své odstřelovačské pušce s optikou. Byla jsem nejlepší mezi děvčaty. Prapor jednoho dne prodělával střelby s  novými zbraněmi Tokarev SVT 1940. Voják, co byl přede mnou, si stěžoval, že  jeho puška je špatně nastřelená a  špatně nese. Já jsem s  tou samou puškou nastřílela třikrát střed. Voják byl potrestán, protože se  nenaučil střílet. Když viděl moji střelbu Jaroš, zvedl ruku a  zavolal směrem ke  Svobodovi: Podívejte, pane plukovníku, máme snajpera! A tak jsem se dostala k vytoužené pušce a do kurzu pro odstřelovače.“ Marie Ljalková-Lastovecká se  narodila 3. 12. 1920 na Volyni v Horoděnce v rodině Petrušákových. Zde také ukončila základní vzdělání a  ve  Stanislavově absolvovala dva ročníky průmyslovky. Pak ale přerušila studia a nastoupila jako traktoristka v místním kolchoze. V  té době poznala svého budoucího manžela Michala Ljalka, který pocházel z Podkarpatské Rusi. Odstěhovali se  nejdříve do  Rjazaně, a  když se  fronta přiblížila k  Moskvě, byli evakuováni do  Střední Asie. Oba se  později také přihlásili do  právě vznikající československé jednotky v Buzuluku. „Výzvu, aby se  do  nově vznikající jednotky přihlásili všichni českoslovenští

38

občané žijící na  území Sovětského svazu, jsem slyšela v rádiu. Nejdříve odjel Michal a já zůstala sama doma. Nevěděli jsme, zda budou v Buzuluku přijímat i ženy. Slíbil mi, že zjistí co a jak a napíše,“ vyprávěla později Marie. Počátkem března 1942 byla prezentována u  náhradní roty 1. čs. samostatného

praporu v  SSSR. Jakým způsobem se  z  ní stala snajperka, jsme již zmínili v úvodu. Na  frontu do  oblasti Charkova nakonec odjela jako jediná naše žena-odstřelovačka. Vanda Biněvská, která byla do  kurzu odstřelovačů vybrána společně s  ní, totiž onemocněla.

Marie byla zařazena do  sestavy 2. roty. První rota pod velením nadporučíka Otakara Jaroše byla 8. března 1943 doslova zdecimována mohutnou německou přesilou při obraně Sokolova. Hned následující den bylo rozhodnuto o vytvoření sovětské úderné skupiny pod velením generála Firstova. Ta měla zaútočit na Taranovku od Zmijeva. Tento protiútok měl podporovat i  náš prapor, konkrétně právě 2. rota pod velením nadporučíka Kudliče. Za mohutné kanonády sovětského dělostřelectva měla proniknout na druhý břeh řeky Mža. „Šla jsem do  útoku vedle velitele. Jako odstřelovačka jsem ho totiž měla chránit. Na  ledě řeky nás zastavili Němci kulomety. Byla to hrozná situace, nebylo kam se  schovat. Zraněn byl dokonce i  velitel roty,“ vzpomínala Marie. „Tam jsem také poprvé střílela v opravdovém boji. Do tmy, směrem, kde jsem tušila kulomet, jsem vyprázdnila skoro celý zásobník. Jeho palba pak utichla. Ležela jsem přitisknutá k ledu, obličej ve vodě a kolem přilby mi hvízdaly kulky. Všude byla spousta mrtvých. Led doslova rudnul krví. Zůstala jsem úplně osamocená. Byla jsem tak blízko nepřátelské linie, že jsem slyšela, jak někdo opakovaně dává německé povely k palbě. Tehdy jsem pocítila obrovský strach. Byla jsem rozhodnutá, že se raději zastřelím, než bych padla Němcům do rukou.“ K ránu ji našli doslova přimrzlou k ledu naši vojáci a  dopravili ji do  bezpečí. Nadporučík Kudlič byl ale při přepravě na ošetřovnu zabit. Marie byla v té době velice známá a populární. Za  boje u  Sokolova dostala Řád Rudé hvězdy. O sympatické snajperce psaly nejen ruské, ale i britské a americké tiskové agentury. Marie Ljalková-Lastovecká se  později účastnila i  dalších osvobozovacích bojů na  Ukrajině. Protože již bylo k  dispozici podstatně víc mužů, bylo jí zakázáno působit v první linii. Stala se řidičkou sanitního vozu a ošetřovatelkou, u Kyjeva převážela

raněné. Nadále však nastřelovala nové pušky. Další zkouška ohněm ji čekala během karpatsko-dukelské operace. Již v létě 1944 byla zařazena jako vedoucí zdravotnice 1. tankového praporu. A  s  ním se  také zúčastnila nejtěžších bojů v  Karpatech. Jako zdravotnici jí tam doslova v  náručí umřel nejeden náš voják. Ztráty byly obrovské. I  Marie utrpěla těžké zranění. Výbuch dělostřeleckého granátu jí poranil páteř. Jedna z jeho střepin jí jako vzpomínka na tyto těžké boje zůstala zapíchnutá nad  pravým okem do  konce života. Lékaři ji odhalili až  časem s  pomocí rentgenu. Protože se ale přilepila k lebeční kosti, rozhodli se, že  ji nebudou operovat a  raději ji tam nechají. S tankovou brigádou se na jaře roku 1945 účastnila i  bojů o  Moravskou bránu na Ostravsku. Po  válce vystudovala v  Praze zdravotní školu a získala důstojnickou hodnost. Jako zdravotnice vystřídala několik vojenských

nemocnic a ošetřoven. Nakonec se s armádou rozloučila. Více než třicet let dělala v Čedoku. Prováděla po brněnských památkách polské a ruské turisty. První manželství se jí po válce rozpadlo. Michal Ljalkov se vrátil na Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), která v  té době připadla Sovětskému svazu. Marie se ještě dvakrát provdala a později i ovdověla. V důsledku útrap prodělaných za války nemohla mít děti, a tak ke konci života zůstala sama. Nejen ve  vzpomínkách, ale i ve snech se neustále vracela k bojům prodělaným na  frontě. V  roce 2010 převzala z rukou prezidenta České republiky Václava Klause Řád Bílého lva II. stupně. Marie Ljalková-Lastovecká zemřela v pondělí 7. listopadu 2011 ve věku nedožitých jednadevadesáti let. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

39

4. ROČNÍK BĚŽECKÝCH ZÁVODŮ PRO SAMOSTATNOU KATEGORII

armáda a veřejnost ZÁCHRANNÝCH A BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK Hervis ½maraton Praha a Volkswagen maraton Praha

Ředitel organizačního týmu závodů Hervis ½maraton Praha a Volkswagen maraton Praha Carlo Capalbo nabízí příslušníkům AČR a dalších složek IZS možnost účasti vytrvalostních běžců na významným mezinárodních závodech v samostatné kategorii záchranných a bezpečnostních složek (KZBS). Jako vyjádření své úcty a poděkování příslušníkům armády a dalším členům IZS za práci v mezinárodním měřítku i ve prospěch občanů ČR nabízí zvýhodněné startovné. Vedle toho organizátor věnuje finanční částku do nadačních fondů, které se starají o rodiny těch, kteří se při výkonu povolání těžce zranili anebo zemřeli.

Pořadatel: OdZVSlTV SRDS-OS MO Organizátor: PIM, Praque International Marathon, spol. s r. o. Termín: 31. březen 2012 (½maraton) 13. květen 2012 (maraton) Start a cíl:   ½maraton Praha: Rudolfinum, náměstí Jana Palacha,   Maraton Praha: Staroměstské náměstí Účastníci:  Jednotlivci (muži i ženy) a čtyřčlenné týmy (včetně smíšených). Individuální účastník absolvuje celou trať a bude hodnocen v celkovém pořadí i v rámci KZBS. Tým absolvuje stejnou trať štafetovým způsobem. Startovné ½maratonu:   Jednotlivec do 27. 3. 2012 – 500 Kč   Tým (štafeta) do 11. 12. 2011 – 4 000 Kč, do 27. 3. 2012 – 5 000 Kč Startovné maratonu:   Jednotlivec do 8. 5. 2012 – 700 Kč   Tým (štafeta) do 11. 12. 2011 – 4 500 Kč, do 8. 5. 2012 – 5 500 Kč

Kontaktní osoba za resort obrany: pplk. Miroslav Jebavý, 218 661, 602 734 515, e-mail: [email protected]

Přihlášky/registrace pouze on-line na www.pim.cz/kzbs. V požadované registraci je nutné vyplnit všechny povinné údaje, zejména číslo VÚ/VZ. Uzávěrka přihlášek/registrací: ½maraton – 27. 3. 2012 Maraton – 8. 5. 2012 Pořadatel si vyhrazuje právo uzavřít registraci předčasně z důvodu maximální povolené naplněnosti startujících!!! Způsob platby: – platební kartou on-line – bankovním převodem – hotově, přímo v kanceláři PIM, Záhořanského 3, Praha 2 (Při bezhotovostní úhradě je nutný variabilní symbol, který každý získá při elektronické registraci. Aktuální bankovní spojení na www.pim.cz.) Platbu je nutné provést do týdne od registrace!

military english

VI. High in the Sky VI.IV Airforce personnel When the topic of the air force comes up for discussion, the first things people usually think of are airplanes, helicopters, pilots, air strikes, aircraft sorties and air-to-air missiles. Yet the modern air force is also about the people behind these elements and not only about pilots. Becoming a  flying ace might be the most prestigious in air force achievements but pilots (of ground-attack aircraft, jet fighters, helicopters and other military aircraft) in general aren’t by far the only group of air force personnel. Like other military branches, the air force has its own logistic, medical, support, acquisition, intelligence, public affairs departments personnel, but it is the specializations which make the military branches distinct. Among the more common air force jobs we can identify are flight instructors, aerial gunners, loadmasters, airfield personnel and flight attendants. But in fact many air force jobs are not at all directly connected to flying like for instance with some modern jobs like cryptologists, cyberspace specialists or space systems operators. Some USAF jobs are considered extremely difficult and dangerous and include for example pararescuers. These pararescuers are tasked with recovery and medical treatment of personnel in humanitarian and combat environments. In the United States this is the only group under the Department of Defense specifically organized, trained and equipped to conduct as a primary mission personnel recovery operations in hostile or restricted areas. Pararescuers, known as “PJs” (Pararescue Jumpers) are also used to support selected NASA operations and have been used to recover astronauts after water landings. Other important and interesting positions in the air force are combat weather personnel, who focus on collecting and interpreting meteorological data and provide air and ground forces commanders with timely, accurate intelligence. Among other specializations for example within the USAF we can identify a branch called AFOSI. Special agents working under this department provide professional investigative services to commanders throughout the Air Force. AFOSI thus identifies, investigates and neutralizes criminal, terrorist, and espionage threats to personnel and resources of the Air Force and Department of Defense. Many positions in the USAF including pararescuers are enlisted positions. This means that the USAF provides all the training and in addition allows some enlistees to choose a particular job, or at least a field before actually joining. Those who are not given the option or don’t go for any specialization are assigned an AFSC at Basic Military Training (BMT).

40

Glossary

  aerial gunner /ˈɛəri:əl/ /ˈgʌnər/ – letecký kulometčík;   conduct /kənˈdʌkt/ – provádět;   cryptologist /krɪpˈtɒlədʒɪst/ – kryptografik;   cyberspace /ˈsaɪ bərˌspeɪs/ – kyberprosotr (virtuální svět počítačů);   enlistee /ɛnlɪsˈti:/ – rekrut;   espionage /ˈɛspiəˌnɑʒ/ – špionážní;   flight attendant /flaɪt/ /əˈtɛndənt/ – stevard, stevardka;   flying ace /ˈflaɪɪŋ/ /eɪs/ – letecké eso;   investigative /ɪnˈvɛstɪˌgətɪv/ – vyšetřovatelský;   medical treatment /ˈmɛdɪkəl/ /ˈtri:tmənt/ – lékařské ošetření;   prestigious /prɛˈstɪdʒəs/ – prestižní;   public affairs personnel /ˈpʌblɪk/ /əˈfɛərs/ /ˌpɜrsəˈnɛl/ – pracovníci pro styk s veřejností;   recovery /rɪˈkʌvərɪ/ – vyzvednutí, záchrana;   resource /ˈrisɔrs/ – zdroj;   sortie /ˈsɔrti:/ – vzlet, let;   space system /speɪs/ /ˈsɪstəm/ – vesmírný systém;   task /tæsk/ – zaúkolovat/zadat úkoly;   timely /ˈtaɪmlɪ/ – včasný. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions Come up is a phrasal verb meaning to rise or arise eg. a thing (the sun came up), an idea (she came up with the new logo), rank or status (the general came up from a  conscript). By far is an expression used to show en extreme degree (he is by far the best pilot = he is ultimately the best pilot). The word intelligence is commonly used to refer to our capacity to gain and use knowledge; in a  more specific meaning it can represent secret or confidential information or data; in our context it means more general relevant information or facts. Enlisted man (US) any service person who is not and officer. The noun field can mean for example a piece of land usually for farming, a battleground, or as in our context specialization or interest. Parerescuers are specially trained personnel qualified to penetrate to the site of an incident by land or parachute, render medical aid, accomplish survival methods, and rescue survivors.

Commentary Acquisition personnel are involved in acquiring supplies, buildings, and other material for armed forces. Air strike is an attack by aircraft against a  target on the ground. Combat weather means weather conditions collected and relayed in combat situations. Flying ace is a  title used for fighter aircraft pilots for shooting down a  given number of enemy aircraft (the number varies but is usually around the number five). Loadmaster is a  military transport aircraft crewmember responsible for planning cargo and passenger placement. Cyberspace is the electronic world consisting of computers and networks. USAF – United States Air Force. Restricted area can mean: 1. an area in which there are restrictive measures employed to prevent or minimize interference between friendly forces; 2. an area within which the flight of aircraft is restricted with certain specified conditions. Water landings in our text don’t describe aircraft landings on water surfaces but space craft command module landings using parachutes. AFOSI = Air Force Office of Special Investigations. AFSC (Air Force Specialty Code) is an alphanumeric code which classifies different Air Force Specialties of the USAF, eg. 1C1X1 = Air traffic Control.

exercises 1.  Join expressions from the box A with ones from the box B to form a job mentioned in the text. The expressions can contain from one to three words. para  crypto  aerial airfield  flight  load flight  pararescue cyberspace  space

rescuer  instructor  master systems operator  attendant gunner  logist  personnel specialist  jumper

technika a výzbroj

4. Match the beginnings of the sentences with their endings. 1. To become a PJ you must be male, a proficient swimmer, and 2. Once you are in the PJ Candidate course, you will 3. After eight-week Basic Military Training, you will

Il-28

4. One of your career tasks will be to

2. Read the statements and decide whether they are true or false. 1. USAF decides if enlistees can choose a particular job before joining in. 2. To be a PJs pilot is one of the most distinguished jobs. 3. AFOSI agents are responsible for protection of intelligence. 4. Pararescuers have to be enlisted seniors to qualify for their positions. 5. Pararescuers are the choice number one concerning the rescue of personnel in humanitarian operations. 6. Combat weather personnel inform air force exclusively on weather forecast. 7. Pararescuers are in charge of space shuttle landings.

5. After the course you will be prepared to go behind enemy lines before anyone else to a) use survival techniques to help provide for the survival of others. b) meet physical standards of at least 100 points on PAST test. c) set on a drop zone and help call in fire support to troops who need it. d) go to technical training to learn your career. e) be challenged physically for ten weeks.

5. Change the order of words so that you get a quoation by Walter Raleigh. airplane its heart engine The but pilot is the soul of an, the is

3. Use expressions from the text to match these definitions of professions. 1.             – a person who teaches others to fly aircraft 2.             – a person who deals with deciphering various signals and codes 3.             – an Air Force technician qualified to plan loads, to operate auxiliary materials handling equipment, and to supervise loading and unloading of aircraft 4.             – a person who operates airborne weapon systems and associated equipment. 5.             – a person who recovers downed and injured aircrew members in hostile and non-permissive environments

Answer key to the exercises Ex. 1: flight instructor, aerial gunner, loadmaster, airfield personnel, flight attendant, cryptologist, pararescuer, paparescue jumper, cyberspace specialist, space systems operator. Ex. 2: 1T, 2F, 3F, 4F, 5T, 6T, 7F. Ex. 3: 1 flight instructor, 2 cryptologist, 3 loadmaster, 4 aerial gunner, 5 pararescuer. Ex 4: 1b , 2e ,3d, 4a, 5c. Ex. 5: The engine is the heart of an airplane, but the pilot is its soul. 

3

200

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Historie a služba

Československé letectvo mělo ve  své historii málo bombardovacích letadel, ale pouze jedno z  nich proudové. To bylo schopné nést i jaderné zbraně. Konec druhé světové války neznamenal konec závodů ve zbrojení. Dočasní spojenci se rychle stali nepřáteli a mnozí politici pomýšleli na třetí světovou válku, tentokrát jadernou. Zdrcující údery na Hirošimu a Nagasaki nenechávaly nikoho na pochybách o vítězi takového střetnutí. Ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století vlastnily USA pouze několik atomových pum. Tehdejší Sovětský svaz je nečekaně rychle dohnal a první test nové zbraně provedl již v roce 1949. Podle některých historiků mu k  tomu napomohla nejen špionáž v  USA, ale rovněž obsazení japonského výzkumného střediska pro jaderné zbraně na Kurilských ostrovech. Pumy však nestačilo jen mít, ale bylo třeba je dopravit na  cíl. Spojené státy měly značné množství strategických bombardérů B-29, zatímco Sovětský svaz takovou kategorií letadel vůbec nedisponovat. Proto jeho konstruktéři okopírovali americký vzor a tato kopie byla s menšími úpravami zavedena do výzbroje roku 1949 jako Tu-4. Jak se  ukázalo v  průběhu války v Koreji (1950–1953), B-29 rychle zastaral při boji s proudovými stíhacími letouny. Dokladem je slavná alej (vítězných) MiGů. Obrovité vrtulové letouny se navíc nehodily pro úkoly frontového letectva, k zasazování menších taktických úderů. Jako první vyřešili tento problém Britové, kteří zavedli roku 1949 do  výzbroje taktický proudový bombardér Canberra. Americké letectvo si ho pořídilo o  čtyři roky později cestou licenční výroby u  společnosti Glenn Martin a  s  označením B-57. Poslední letoun průzkumné verze ukončil službu v RAF roku 2006! Dva B-57 ještě slouží v rámci americké agentury NASA dodnes, další údajně v egyptském letectvu. Bývalý Sovětský svaz ve  vývoji nezaspal, jelikož připravoval vlastní jadernou zbraň a  potřeboval pro ni moderní nosič. Proto již v roce 1948 vzlétl prototyp dvoumotorového proudového bombardéru Il-28. Jednalo se  o  poslední sériový typ této kategorie ze  zkušebně-konstrukční kanceláře OKB (Opytnoje konstruktorskoje bjuro) vedené Sergejem Vladimirovičem Iljušinem. Nový letoun byl z hlediska výkonů srovnatelný s britským konkurentem. V obou případech se jednalo o dvoumotorové podzvukové typy s přímými křídly. Sovětský bombardér měl kromě dvoučlenné osádky (pilot a navigátor/ bombometčík) ještě palubního střelce, který obsluhoval dvojici

automatických kanonů chránících zadní polosféru. Součástí vývoje nového typu byly i pohonné jednotky. Zatímco prototypy sovětských proudových bombardérů létaly s britskými motory Nene nebo Dervent, sériové letouny již používaly motory VK-1 domácí konstrukce, odvozené od licenčních RD-45. Jako zajímavost lze uvést, že Il-28 zvítězil v tvrdém boji proti konkurenčnímu typu Tu-78 konstrukční kanceláře Tupoleva. Nakonec rozhodly srovnávací zkoušky, kdy byly prototypy obou letounů odeslány k  leteckému pluku a  tam testovány v  podmínkách běžné služby přímo piloty a  příslušníky pozemního personálu, kteří se k nim vyjádřili. Jejich slovo bylo rozhodující. Podle nich byl Il-28 lepší z hlediska snadnosti pilotáže, vlastností při vzletu a přistání, obratnosti, spolehlivosti i snadné obsluhy na zemi. Sériová výroba byla zahájena podle různých informačních zdrojů buď v  roce 1949, nebo 1950. Poslední Il-28 byly vyřazeny z výzbroje v osmdesátých letech minulého století. Téměř paralelně s vývojem bojové verze probíhal vývoj cvičné verze Il-28U, která přicházela k útvarům prakticky ve stejnou dobu jako bojové letouny. Tím byl umožněn rychlý a  kvalitní výcvik. První sériové letouny se  dostaly do  výzbroje roku 1950, tedy rok po  testu první sovětské jaderné pumy. Již v  dubnu 1950 odstartovala průzkumná verze Il-28R. Následovala Il-28 RT určená k elektronickému boji a Il-28 RTR pro elektronický průzkum. K dálkovým úderům jadernými pumami měl sloužit Il-28D. Torpédonosný Il-28T nesl dvě torpéda

technika a výzbroj

2S1

a  záchranný člun. Poněkud zvláštní byla civilní verze Il-28P, přeznačená později na Il-20, která sloužila k  přepravě spěšných poštovních zásilek. Po stažení z výzbroje byla část Il-28 vybavena dálkovým řízením a  sloužila jako bezpilotní cílové letouny s označením Il-28M. Různé informační zdroje uvádějí ještě další verze. Celkově bylo údajně vyrobeno 6 731 Il-28 všech verzí. Proudové bombardéry se dostaly do výzbroje Albánie, Alžír­ ska, Bulharska, Čínské lidové republiky (licenční označení H-5), Československa, Egypta, Finska, Indonésie, Iráku, Jemenu, Korejské lidově demokratické republiky, Kuby, Maďarska, Maroka, Německé demokratické republiky, Nigérie, Pákistánu, Polska, Rumunska, Somálska, Sýrie a Vietnamské demokratické republiky. Přes poměrně značné počty Il-28 nedošlo k jejich rozsáhlejšímu bojovému nasazení. Prakticky se jednalo pouze o letectva Egypta a Nigérije. Export Il-28 na Kubu vedl ke zvýšení napětí se Spojenými státy, takže nakonec byly odvezeny na lodích zpět do SSSR. Do  výzbroje československého vojenského letectva se Il-28 dostávaly od  roku 1955. Nahradily ve  výzbroji víceúčelové (oficiálně cvičné) letouny C-3 neboli německé Siebel Si 204, které měly zanedbatelnou bojovou hodnotu. Celkově bylo dovezeno 58 kusů Il-28 několika verzí. V počátečním období služby nesly označení B-228. Československý systém značení letadel platný od konce druhé světové války byl zrušen roku 1957, kdy se ve vojenském letectvu přešlo na označení platné u výrobce nebo armády dodavatelského státu.

Základní takticko-technická data:

Rozpětí  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   21,45 m Délka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   17,65 m Výška  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   6,70 m Prázdná hmotnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   12 890 kg Maximální rychlost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   900 km/h Maximální dolet  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   2 455 km Maximální dostup  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   12 500 m

Čtyři sovětští instruktoři zahájili přeškolování našich osádek v  únoru 1955. Zároveň probíhala reorganizace 46. letecké bombardovací divize, která se skládala z 24. (Přerov), 25. (Přerov) a 29. (Mladá) leteckého bombardovacího pluku. Nedostatek Il-28 vedl k  rozformování 29. pluku a  předání jeho techniky zbývajícím dvěma. V rámci bojového úkolu Operačního plánu z roku 1964 měly československé Il-28 svrhnout 10 atomových pum v rámci bližšího úkolu, dalších sedm při plnění dalšího úkolu a dvě v případě nenadále vzniklých úkolů. Mimo uvedené pluky působil dočasně z Kbel 47. průzkumný letecký pluk s  10 Il-28R. Zatímco bombardovací Il-28, které jsou někdy označovány rovněž jako Il-28B, ukončily službu v  roce 1965, poslední Il-28R dosloužily o  osm let později. Cvičná verze pomáhala rovněž při výcviku zahraničních pilotů, kteří se  u  nás školili v  rámci internacionální pomoci. Jeden z našich Il-28 sloužil také jako létající zkušebna pro motory letounů L-29 a L-39 a k testům padáků. Nelze vyloučit, že vydržel ve službě nejdéle ze všech. V některých západních zdrojích se  také objevuje neprověřená informace, že  v  Avii bylo postaveno 70 licenčních Il-28, které směřovaly na export do Egypta.

Základní technický popis

Iljušin Il-28 je proudový taktický bombardér pro ničení cílů na frontě i v zázemí nepřítele bombardováním v horizontálním letu. Technicky se jedná o dvoumotorový samonosný hornoplošník celokovové konstrukce, s přímým křídlem a šípovými ocasními plochami. Tříkolový podvozek je příďového typu. V přední části trupu kruhového průřezu se nalézá pracoviště navigátora/bombometčíka. Po jeho stranách dole jsou lafetovány automatické kanony NR-23 nebo NS-23 ráže 23 mm. Následuje kabina pilota s  kapkovitým překrytem. Ve  středu trupu kolem centroplánu se  nalézá pumovnice, ve  které lze nést pumy do hmotnosti 3 000 kg. Na zádi je za ocasními plochami umístěna kabina střelce. Ten dálkově ovládá dvojici automatických kanonů NR-23 nebo NS-23 ráže 23 mm lafetovaných v jednom střelišti. Záďový polokulový kryt, obsahující střeliště a  schránky s  municí, se  atypicky otáčí kolem podélné osy letounu pomocí hydraulického pohonu. Hydraulika zajišťuje rovněž nastavování náměru zbraní. Pod křídly jsou upevněny gondoly s proudovými motory a s šachtami hlavního podvozku, který se při zatahování otáčí. Při startu mohou být použity pomocné raketové motory na tuhé palivo, upevněné na  bocích trupu pod křídly. Kabiny pilota a  navigátora jsou vybaveny vystřelovacími sedačkami. U  cvičného Il-28U je na  místě pracoviště navigátora/bombometčíka kabina pilota-instruktora s  kapkovitým překrytem, zatímco v  původní kabině pilota sedí žák. Průzkumný Il-28R má mimo sníženého počtu závěsů na pumy instalovány v pumovnici kamery a další kamery namontované v  zádi trupu. Pro zvýšení doletu jsou u něj instalovány aerodynamické přídavné nádrže na koncích křídel. Připravil: Martin Koller

Historie a služba

Přestože již carské Rusko a  později i  Sovětský svaz patřily k průkopníkům v oboru samohybného dělostřelectva, realita druhé světové války byla zcela jiná. Samohybné houfnice, které by účinně podporovaly pěchotu, se ve výzbroji Rudé, později Sovětské armády dlouho nevyskytovaly. Rovněž dodávky materiálu Lend-Lease neobsahovaly samohybné houfnice. Dílčí výjimku tvořily samohybné kanony SU-76, které mohly aspoň nastavovat větší náměr ve srovnání se stíhači tanků. Avšak jednotná munice jim bránila dosáhnout širšího spektra plnění úkolů z hlediska dostřelu a palby vrchní skupinou úhlů. Změna nastala až v šedesátých letech minulého století. Tehdy již bylo jasné, že klasická polní děla, tažená nákladními automobily nebo pásovými tahači, nedokážou doprovázet rychle postupující tanky, obrněné transportéry a později ani bojová vozila pěchoty v terénu. Zásadním faktorem se stala ochrana obsluh i přepravovaných palebných průměrů munice. Jednalo se o ohrožení palbou jak pěchotních zbraní a střepinami dělostřelecké munice, tak zbraněmi hromadného ničení. Přehlédnout nelze ani otázku povětrnostních vlivů na vojáky a jejich bojeschopnost. Dílčím řešením se staly obrněné dělostřelecké tahače, fakticky obrněné transportéry MTLB, které chránily obsluhy aspoň za přesunu. Západní armády, především americká, uvedený problém vyřešily již ve druhé polovině druhé světové války a disponovaly několika typy samohybných děl-houfnic na  tankových nebo speciálně vyvinutých pásových podvozcích. V  poválečném období mezi nimi převážily typy, které byly zcela uzavřené. Nejmodernější z nich vycházely z technologického řešení, jehož základem se  stala pancéřová korba s  motorem vpředu. Na zádi se nalézala otočná věž. Hmotnost dělové hlavně tak

neposouvala extrémně těžiště vozidla vpřed, jak by se  dělo, pokud by byla hlaveň lafetována v  přední části korby. Uvedené řešení rovněž zkracovalo celkovou délku vozidel, což bylo důležité i z hlediska pozemního, leteckého a námořního transportu. Sovětský vývoj se rozběhl ve druhé polovině šedesátých let. Jeho výsledkem byla dvě moderně koncipovaná samohybná děla, a to 2S1 s houfnicí ráže 122 mm a 2S3 s houfnicí ráže 152 mm. Výzbroj menšího typu měla tvořit houfnice 2A18, zavedená do výzbroje roku 1963, známá rovněž pod označením D-30. Jednalo se  o  vysoce moderní taženou dělostřeleckou zbraň, zkonstruovanou ve sverdlovském dělostřeleckém závodě číslo 9 týmem generála Fjodora Fjodoroviče Petrova. Modernizované provedení pro samohybné dělo dostalo značení 2A31. Nové samohybné dělo 2S1, známé rovněž jako M-30, dosáhlo vývojového stádia prototypu roku 1969. Přitom dostalo

diplomatický protokol a etiketa

Stolování

bojové jméno Gvozdika, což je druh květiny, který patří mezi hvozdíky. Jako základ konstrukce posloužil tahač MTLB. Sériová výroba byla podle různých informačních zdrojů zahájena v  létech 1970, nebo 1972. První útvary obdržely novou výzbroj o  dva roky později. Za  velký klad byla považována především možnost překonávat vodní překážky plaváním. Tím se  snížily požadavky na  kapacitu mostů a  pontonových souprav. V  rámci Sovětské armády měly gvozdiky podporovat především motostřelecké (mechanizované) divize s pásovými obrněnými transportéry nebo bojovými vozidly pěchoty. Jejich dělostřelecký pluk měl dva oddíly se třemi bateriemi po šesti 2S1 a  další čtyři oddíly byly začleněny do  sestavy jednoho tankového a  tří motostřeleckých pluků. Tanková divize starší organizace měla v rámci dělostřeleckého pluku oddíl se třemi bateriemi po šesti 2S1. V rámci nové organizace disponovala šesti oddíly. Z  nich dva tvořily výzbroj divizního dělostřeleckého pluku, tři byly začleněny do sestavy tří tankových pluků a  jeden do  sestavy motostřeleckého pluku. Motostřelecké divize druhé kategorie s  kolovými obrněnými transportéry BTR-152 nebo BTR-60 měly v sestavě oddíly s taženými houfnicemi D-30. V polovině sedmdesátých let se rozběhla licenční sériová výroba v Polsku a Bulharsku. Gvozdika byla rovněž exportně úspěšná. Sloužila nebo slouží v armádách Alžírska, Angoly, Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Bosny a Hercegoviny, Bulharska, Československa, Eritreje, Etiopie, Finska, Gruzie, Indie, Iráku, Íránu, Jemenu, Jižní Osetie, Jugoslávie, Kazachstánu, Kuby, Libye, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, Slovenska, Slovinska, Srbska, Sýrie, Ruska, Ukrajiny, Uruguaye, Uzbekistánu, Vietnamu a Zimbabwe. K bojovému nasazení došlo v Afghánistánu, Angole, Čečensku, Gruzii, Iráku, Jugoslávii a Libyi. Podle pracovníka VHA Pavla Minaříka se  gvozdiky dostávaly do výzbroje Československé lidové armády od roku 1976, do výzbroje bojových útvarů však až počátkem osmdesátých let. Původně mělo být zakoupeno 640 vozidel, ale tento počet klesl na  148 licenčních 2S1, dovezených z  Bulharska. Vzhledem k jejich malému počtu byla tato vozidla zařazována do dělostřeleckých oddílů motostřeleckých pluků vyzbrojených BVP-1 a  dělostřeleckých oddílů tankových pluků přezbrojených na typ T-72, které byly součástí motostřeleckých a tankových divizí na  plných počtech. Přezbrojeny byly 49., 57., 10. a 3. motostřelecký pluk a 1., 2., 21., 11., 12. a 18. tankový

Hlavní takticko-technická data:

Bojová hmotnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náměr  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odměr  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální dostřel  . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

  15 700 kg   7 260 mm   2 850 mm   2 725 mm   61,5 km/h   -3° až +70°   360°   15 200 m

pluk. Oddíly byly obvykle tvořeny třemi bateriemi po  šesti 2S1. Baterie se dělila na dvě palebné čety. K vyřazení gvozdik z výzbroje došlo počátkem devadesátých let.

Základní technický popis

Podle služebního předpisu je 122mm ShH 2S1 lehce pancéřované dělo s  kruhovým obstřelem, lafetované na  rychlém, pásovém, lehce pancéřovaném podvozku. Hlavní skupiny a  části jsou: pásový podvozek a  věž, ve  které jsou uloženy 122mm  houfnice 2A31, periskopický zaměřovač PG-2, klec bojového prostoru, schránky na  střelivo, kuličkové ložisko věže, ústrojí otáčení věže, filtrační a  ventilační zařízení FVU-200, ventilační zařízení, elektrické zařízení a pozorovací přístroje, spojovací prostředky a souprava záložních součástek, nářadí a příslušenství. Základ konstrukce tvoří podle předpisu pásový podvozek, prakticky pancéřová korba svařená z  ocelových plechů. Koncepce je z velké části převzata z tahače MTLB, avšak došlo k celkovému prodloužení o  75 cm a  přidání jednoho pojezdového kola na  každé straně. Vnitřní prostor je rozdělen na  dvě části hermetickou přepážkou s dveřmi. V přední části korby je pracoviště řidiče a motorový prostor. Ten obsahuje vznětový motor JaMZ-238N, dále hlavní spojku, vložený převod, hlavní kloubový hřídel, hlavní převodovku, zubové kloubové hřídele, konečné převody, brzdy a ovládací ústrojí. Řidič sedí vlevo vpředu ve zvukově izolovaném prostoru, ze kterého se lze přesunout přes motorový prostor do  bojového prostoru. Nad  motorem a převodovkou se ve stropu korby nalézají manipulační poklopy. Podvozek má na každé straně sedm pojezdových kol a hnací (vpředu) a napínací kolo kolejového pásu. V  zadní části korby se  nalézá bojový prostor s  pracovišti tříčlenné obsluhy. Jeho horní část tvoří otočná věž, která spočívá na kulové dráze. Ve věži vpředu vlevo sedí mířič, který obsluhuje periskopický zaměřovač PG-2, točítka a spínače ústrojí nastavování náměru zbraně a otáčení věže. Za ním sedí velitel, který může pozorovat okolí pomocí otočné velitelské věžičky, periskopů a  kombinovaného infradalekohledu TKN-3B. Vpravo je pracoviště nabíječe. Rozmístění obsluhy v podstatě odpovídá osádce tanku. Houfnice 2A31, vybavená dvoustupňovou aktivně reaktivní úsťovou brzdou a  ejektorem, je upevněna v  kolébce, která umožňuje nastavování náměru. Na  vrchu jsou upevněny vedle sebe vzduchokapalinový vratník a kapalinová zákluzová brzda, které částečně vyčnívají z  pancéřové masky kolébky. Zádní část hlavně tvoří závěr se  svislým závěrovým klínem, ovládaným poloautomatikou. V  prostoru za  závěrem se  nalézá ochranný kryt se  štítem, jež omezují možnost poranění obsluhy při zákluzu děla. Na pravé části ochranného krytu je upevněno nabíjecí ústrojí, které zasouvá granáty a  nábojky do hlavně. Nabíječ tudíž vyjímá munici ze schránek a držáků v bojovém prostoru a klade ji na skluzavku nabíjecího ústrojí. Pod hlavní se  nalézá hydraulický vyvažovač, který vyrovnává hmotnost hlavně před a  za  čepy kolébky. Vezený palebný průměr se skládá ze 35 tříštivotrhavých a 5 kumulativních granátů. Připravil: Martin Koller

Drazí přátelé, naše několikaměsíční povídání o etiketě stolování se pomalu blíží ke konci. Ano, je to neuvěřitelné, ale na toto téma jsme si začali povídat v červenci a dnes stojíme na prahu Vánoc. A jelikož jsou Vánoce, které jsou kromě svátku pohody a klidu na duši současně i náporem na náš jídelní režim, neboť právě o Vánocích porušujeme všechny zásady kvantity jídel a nápojů, bude dnešní můj příběh zaměřen na servis zvláštních sortimentů pokrmů, které byste mohli konzumovat právě v těchto svátečních dnech. RYBY: Ryby jíme speciálním, tzv. rybím příborem, kdy vidlička má uprostřed mezi hroty hlubší vybrání, které slouží k  uchycení a vyjmutí páteře. Nůž je tzv. tupý, protože ryba nemá svaly, a  tudíž se  nekrájí, ale nožem odděluje. Ostrou špičkou nože rybu na bříšku podélně nařízneme a rozevřeme na  dvě půlky. Ryby servírujeme převážně na  oválné míse a jíme z oválného talíře. ŠNECI: Šneky servírujeme na  horké kovové nebo porcelánové formě se šesti důlky, v kterých jsou ulity uloženy. Jednotlivé ulity uchopíme do  speciálních kleštiček a  dvouzubou vidličkou šneky vyjímáme. KAVIÁR: Kaviár servírujeme v zaledované misce (dóze). Dle etiketního pořádku bychom měli kaviár nabírat lžičkou nebo nožíkem z perleti. Pozor, kaviár neroztíráme (hrozí porušení kuliček jiker), ale klademe jej na plátek pečiva potřeného máslem a s dochucením jej pak konzumujeme. KREVETY: Loupané krevety konzumujeme dezertním příborem, popř. jen vidličkou. Neloupané krevety jíme rukama, kdy odlomíme hlavičku a postupně odlupujeme skořápku. Čisté maso vkládáme buď přímo do úst, nebo na dezertní talířek a po opláchnutí prstů ve finger-bowle (stříbrná či porcelánová miska s vodou a plátkem citronu) jíme krevety příborem. ÚSTŘICE: Ústřice servírujeme na  ledové tříšti v  počtu tzv. dělenosti tuctu (12 ks), tedy tři, šest, devět nebo dvanáct, převážně již otevřených kusů. Jsou-li ústřice servírovány zavřené, používáme k jejich otevření speciální malý, ale silný nožík s ostrou čepelí. Ústřici v místě, kde je srostlá se škeblí, odřízneme, pokapeme citronem a pak ji najednou vysrkneme i s tekutinou, ve které je přirozeně uložena. Jedná se o jediný pokrm, kdy dle etikety stolování můžeme srkat. MUŠLE: Mušle se  podávají v  misce a  s miskou na odkládání prázdných skořápek. Jíme je buď dvouzubou, nebo dezertní vidličkou. Mušle se  varem rozevřou a  tak umožní pohodlně vytahovat maso, a to buď zmiňovanou vidličkou, nebo je možno použít již prázdné skořápky jako kleštičky. Mušle jíme, stejně jako neloupané krevety, rukama, a  proto na  stole nesmí chybět již zmiňovaný finger-bowle. ŽABÍ STEHÝNKA: Žabí stehýnka jíme dezertním příborem. Můžeme si eventuelně

pomoci i rukama (finger-bowle opět k dispozici) a kůstky odkládáme na talířek extra. HUMŘI/LANGUSTY: Konzumace humrů nebo langust je malý rébus. V rámci servisu je nutná speciální lžíce, kleště a zástěra, neboť při  štípání krunýře a  klepet dochází k velkému odpadu úlomků. V restauracích nám pro jednoduchost naservírují korýše již upraveného. Ke  konzumaci máme na  stole založen steakový nůž, vidličku, případně dlouhou úzkou lžíci s  dvouzubou vidličkou na  druhém konci. Maso vybíráme z  útrob korýše buď vidličkou, nebo zmiňovanou lžící s  dvouzubou vidličkou na druhé straně. Jako pomocníka můžeme použít steakový nůž či kleště na  dorozdrcení krunýře. Pozor, maso vybíráme i z klepet, neboť se jedná o chutnou delikatesu (finger-bowle k dispozici). RACI: Raky servírujeme vcelku. Odlomíme ocas a  pak maso dvouzubou nebo dezertní vidličkou vytahujeme zpod krunýře. Klepeta musíme rozevírat pouze kleštičkami (finger-bowle k dispozici). CITRON: Nedílnou součástí výše uvedených jídel je citron, který servírujeme buď řezaný na  plátky jako ozdobu, nebo rozkrojený na čtvrtky. Vidličkou v pravé ruce čtvrtku citronu napíchneme a  levou rukou vymačkáme šťávu na  pokrm. Vymačkaný citron odložíme na  okraj talíře a  ruce si otřeme do ubrousku. CHŘEST: Chřest jíme buď dezertním příborem, nebo dle úpravy stačí jen použít vidličky. Dle etiketního řádu je povoleno chřest jíst i  prsty, ale jen v  případě, že  je podáván samostatně bez omáček (finger-bowle k dispozici). KUKUŘIČNÝ KLAS: Má být dle etikety napíchnut z  obou stran do  speciálních hrotitých držáků, které nám umožní okusovat jednotlivá zrnka. Nejsou-li k  dispozici držáčky, klas bereme do  rukou s ubrouskem. ŠPÍZY: Ať se jedná o špíz masový, nebo zeleninový postupujeme následovně. Špíz stahujeme nožem z jehly opřené o talíř, přičemž jehlu držíme levou rukou vidličkou za očko a pravou rukou nožem pokrm stahujeme. Nejsme-li si jisti tímto způsobem, použijme k uchopení očka jehly levou ruku s  ubrouskem a  pokrm stahujeme vidličkou v pravé ruce. Jehlu následně odložíme na  extra k  tomu připravený talířek nebo okraj talíře.

STEAKY: Steaky krájíme na  vlákna svaloviny kolmo. K lepší manipulaci řezání je vhodné použít speciální steakový nůž s pilovitým ostřím. POKRMY Z  JATEČNÉHO MASA, ZELENINY A PŘÍLOHY: Tyto pokrmy servírujeme a  konzumujeme tradičním způsobem, a  to buď masovým, nebo dezertním příborem, podle toho jedná-li se o studený či teplý předkrm, nebo hlavní jídlo. DRŮBEŽ: Konzumace drůbeže probíhá obdobným způsobem jako u  pokrmů z  mas. U  drůbeže se  však někdy počítá s tím, že můžeme stehno uchopit do ruky. V  tomto případě použijeme ubrousek, není-li již kost stehna zabalena do  fólie. Tímto nijak neporušíme etiketu, nicméně se  přikláním k  tomu, „manévru“ s  kostí v ruce se vyvarovat. Doporučuji, i za cenu, že  příborem ne zcela očistíte kost, přece jen příbor k  tomuto aktu použít. Obírání kostí patří do  rodinného či soukromého kruhu. Kosti odkládáme na extra talířek či ponecháváme na okraji masového talíře. FONDUE: Příprava a  servis tohoto pokrmu patří do  uzavřené společnosti. Každý ze  společnosti má svoji dlouhou, barevně označenou vidličku. Maso důkladně napíchnuté na  svoji vidličku vkládáme do společné nádoby, ve které se vaří olej. Je-li kousek upečený, přeneseme jej na  svůj talířek, sejmeme a  napíchneme další syrový kousek. Maso na  talíři ochutíme a  jíme dezertním příborem. Prosím, nikdy nevkládejte vidličku, kterou ponořujete do společné nádoby s olejem, do úst! Při sýrovém fondue se v kotlíku roztaví sýr a společnost si do něj namáčí kousky zpravidla bílého pečiva. Jedná-li se  o  fondue ovocné, namáčíme kousky ovoce v  rozpuštěné horké čokoládě. TATARSKÝ BIFTEK: Tatarský biftek musí podléhat přísnému hygienickému režimu, neboť se  jedná o  konzumaci syrového masa (ručně škrábaná hovězí svíčková) a  vaječného žloutku. Tatarský biftek je nám namíchán přímo před našimi zraky obsluhou restaurace nebo si jej můžeme namíchat sami. Servis bifteku pobíhá vložením žloutku do středu masa na masovém talíři, kde jsou po  obvodu naaranžovány jednotlivé přísady. Tatarský biftek mícháme lžící a  vidličkou, na  topinky či toasty směs natíráme nožem, pouze však pro jedno sousto. Drazí přátelé, můj čas i prostor vypršel. Věřím, že jsem vám svým půlročním vyprávěním pomohl proniknout do základů etikety stolování, kterou je nutné znát a ovládat ve společenském i soukromém životě. Děkuji vám za  vaši čtenářskou pozornost a  přeji vám klidné a  ničím nerušené vánoční svátky s  přáním všeho dobrého do nového roku 2012. Karel Míšek Použitá literatura: Lužovský, J. H.: Stolování pro  každého, 2006, MAC Praha, Špaček, Ladislav: Velká kniha etikety, 2008, Mladá fronta

47

NONSTOP

REPORT

kolegyni nebo kolegu

– máte rodinné či partnerské problémy

– jste použili služební zbraň

– máte nezvyklé fyzické příznaky neumožňující plné nasazení

– máte problémy v zaměstnání, s nadřízeným nebo kolegy

– vás sužují jiné nepříjemnosti či těžkosti, které vám

NONSTOP dlouhodobě ztrpčují život 4 834 688 • skype: linkapomoci • 991 834 688

VOLEJTE, KDYŽ:

BRAŇTE KRIZI, ABY VÁS OVLÁDLA

NONSTOP OTEVŘENÁ ANONYMNÍ LINKA POMOCI V KRIZI:

LINKA POMOCI V KRIZI NABÍZÍ:

– jste ztratili blízkou osobu, kolegyni nebo kolegu

– ANONYMITU

– máte rodinné či partnerské problémy

• POLICISTŮM • VOJÁKŮM

– povinnost mlčenlivosti – máte nezvyklé fyzické příznaky • HASIČŮM – jste použili služební zbraň

• ZAMĚSTNANCŮM – emocionální podporu

neumožňující plné nasazení

– máte problémy v zaměstnání,

REZORTŮ MV A MO

– vyslechnutí a porozumění – vás sužují jiné nepříjemnosti • JEJICH RODINÁM s nadřízeným nebo kolegy či těžkosti, které vám

– zprostředkování kontaktů

dlouhodobě ztrpčují život

LINKA POMOCI V KRIZI NABÍZÍ: – ANONYMITU – povinnost mlčenlivosti – emocionální podporu – vyslechnutí a porozumění – zprostředkování kontaktů

48

A BLÍZKÝM

[email protected] telefon MV:

974 834 688 skype:

linkapomoci telefon MO:

991 834 688

974 834 688 • skype: linkapomoci • 991 834 688

– jste ztratili blízkou osobu,

ZAVOLAT JE PRVNÍ KROK, VŽDY EXISTUJE ŘEŠENÍ

VOLEJTE, KDYŽ:

974 834 688 • skype: linkapomoci • 991 834 688

„Otevřená anonymní linka pomoci v  krizi není žádnou novinkou,“ říká komunikační manažerka náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Mira Třebická. „Coby linka důvěry vznikla již v roce 1990. Pracovníci linky poskytovali prvotní poradenskou pomoc při řešení osobních krizových a složitých situací především vojákům v základní službě. Jednalo se o situace spojené s projevy šikanování, používání drog a alkoholu, sexuálního obtěžování, fyzického napadení a celé škály různých negativních interpersonálních vztahů. Linka dále poskytovala informační servis vztahující se  k  otázkám průběhu vojenské činné služby a  pracovního poměru občanských zaměstnanců resortu obrany. Zároveň plnila úlohu kontaktního místa pro přijímání oznámení o závažném porušování vojenských řádů, předpisů a právních norem. Od svého vzniku poskytovala servis i vojákům v zahraničních misích a jejich rodinným příslušníkům. Dotazy na lince ročně dosahovaly téměř šest tisíc hovorů, téměř třináct set dotazů bylo zodpovězeno prostřednictvím internetu a další desítky dopisem nebo osobním jednáním. Linka byla zrušena na jaře roku 2004, tedy v roce, kdy byla zrušena i vojenská základní služba. Obdobnou linku provozuje od roku 2002 Policie ČR. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Vlastimil Picek se  v  listopadu 2011 rozhodl k  této lince připojit. Otevřená anonymní linka pomoci v krizi začala fungovat i pro pracovníky resortu obrany od 8. prosince 2011, kdy generál Picek a policejní prezident Petr Lessy podepsali memorandum o vzájemné spolupráci. Tato linka je tedy určena nejen policistům, ale i vojákům, hasičům, zaměstnancům Ministerstva vnitra a  Ministerstva obrany, jejich rodinám a blízkým.“ Vrchní psycholožka Armády České republiky kapitánka Helena Sováková k tomu dodává: „Vojáci a civilní zaměstnanci jsou to nejcennější, co v armádě máme. Proto je důležité věnovat maximum úsilí k jejich péči a podpoře. Dalším krůčkem k  rozšíření psychosociálního servisu v  resortu obrany má být i otevřená anonymní linka pomoci v krizi. Smyslem této služby je nabídka pomoci druhému ve stavu akutní krize, která na člověka doléhá zpravidla nečekaně. V tento okamžik, kdy se nám zdá situace neřešitelná, je nutné nebýt sám a  mít možnost se  na  někoho obrátit. Po  vytočení čísla se  volajícímu dostává tzv. krizové intervence, která člověku umožňuje vnitřní kontakt s jeho problémem a vytvoření si odstupu od něj tak, aby byl schopen k němu zaujmout vědomý vztah. Pracovník linky v  danou chvíli nabídne podporu a pochopení volajícímu, který tak přestává být na svůj problém sám. Za nikoho problém nevyřeší, ale může LINKA pomoci nalézt klíč k řešení.“ OTEVŘENÁ ANONYMNÍ POMOCI V KRIZI

ZABRAŇTE KRIZI, ABY VÁS OVLÁDLA

OTEVŘENÁ ANONYMNÍ LINKA POMOCI V KRIZI

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor Jan Procházka Grafická úprava Andrea Bělohlávková Kresby Jiří Král Jazyková korektura Jiřina Švarcová Foto na titulní straně Jan Kouba Foto na zadní straně Radko Janata V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 5. 12. 2011 Toto číslo vyšlo dne: 12. 12. 2011 Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení,  datum narození (NE rodné číslo!!!),  údaj, zda jde o VzP, o. z., AZ, anebo osobu mimo resort,  adresu bydliště. V případě VzP, o. z. i přísl. AZ dále:  číslo VÚ či VZ a město posádky,  číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  číslo účtu, na který má být poslán honorář,  název a číslo banky,  na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

49

NOVÝ SYSTÉM PŘIDĚLOVÁNÍ POUKAZŮ NA DOMÁCÍ REKREACI V   R O C E 2012 OPro rok 2012 zavádíme přímou distribuci poukazů na domácí rekreace žadatelům OO konkrétní poukazy je možné žádat již nyní OFormuláře žádostí zůstávají nezměněny, běžně jsou dostupné i na www.volareza.cz

CENY POUKAZŮ NEZMĚNĚNY

Bližší informace Vám rádi zašleme elektronicky na vyžádání tel.: (973) 201 631, (973) 201 608, (973) 201 633 nebo na e-mail [email protected]

NOVINKY V NABÍDCE ZAHRANIČNÍCH REKREACÍ BONUSY 500 Kč ZA OSOBU

ONové webové stránky se širokospektrou nabídkou zájezdů prověřených českých touroperátorů doplněných o vlastní produkty ONabídka dovolené v kterémkoliv ročním období včetně lyžařských zájezdů a zájezdů na Last minute OMožnost využití běžně dostupných slev navýšených o finanční bonusy Volarezy

BONUSY 1000 Kč ZA OSOBU

OZajištění zájezdů přímo přes webové stránky Volarezy OMožnost zahraničních pobytů v zařízeních jiných armád OInformační koutky s nabídkou dovolených na většině zařízení VLRZ a dále ve vojenských klubech Vyškov a Praha

Vojenská lázeňská a rekreační zařízení, Magnitogorská 12, 101 00 Praha 10 Dispečink domácích rekreací: e-mail [email protected], tel.: (973) 201 633 Dispečink zahraničních rekreací: e-mail [email protected], tel.: (973) 201 604 www.volareza.cz

r u Po eliciter F   2 1 0 2