2011 cena 25 Kč roční předpatné předplatné Kč Kč. Na poslední cestu

11 2

Evangelický měsíčník||ročník ročník85/2009 87/2011||cena cena25 25Kč Kč| |roční ročnípředpatné předplatné 290 Evangelický měsíčník 290 KčKč

Na poslední cestu V hospici je tomu jinak než v nemocnici. Na původní diagnóze nezáleží. Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou péči. Potřebuje teplo, potřebuje kdykoli převléci, potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce. A přeje-li si, aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo u něj bude. Reportáž z hospice Citadela | 7

Rozhovor o nepřipravenosti na smrt Mimořádný synod zasedne 25. listopadu Křesťanská služba na rozcestí Proč je zavřený ústřední církevní archiv? Dva polemické příspěvky k rozloučení se Ctiradem Mašínem

|9 | 19 | 23 | 44 | 45

ÚVODNÍK

3 Čas – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE

4 Oltářní obraz žehnajícího Krista. Huslenky – M. Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící – J. Pokorný

TÉMA

7 Hospic Citadela – D. Ženatá 9 Důležitější jsou slova předposlední. Rozhovor s MUDr. Z. Susou – J. Mamula

12 Je dobré nebýt sám na“zubatou“. Rozhovor s P. Rumlem – J. Plíšková

16. Modlí se evangelíci za mrtvé? – K. Šimr 17 Otázka na tělo Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb?

CÍRKEV ŽIJE

21 Misijní aspekty bohoslužeb – R. Mazur 22 Z rebelky křesťankou – Radka 23 Na rozcestí? Křesťanská služba – D. Krupová Třetí rok v Olomouci a první rok se spirituálem – J. Klimeš

EKUMENA ŽIJE

28 Nemocniční kaplani mají svou asociaci – V. Vurst 29 Workshop HEKS a ČCE – D. Ženatá 31 Pracovní návštěva německých přátel v ČCE – D. Ženatá

32 Andreas Marti v Praze – D. Hamrová 32 Bát se nebudeme. Konference ke katastrofám – K. Šimr

DIAKONIE PRO ŽIVOT

35 (Před)poslední téma lidského života – ph/ Diakonie ČCE

36 Dejte nám místo ve svém srdci – ph/Diakonie ČCE

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ

38 Písně o smrti, „andělském trúbení a súdu“ – L. Moravetz

SLOVO

40 Boží úspěch, křesťanský neúspěch – J. Hoblík 41 Biblická hodina – O. Smrčková 42 „Vaření mně v nejmenším nedělalo potíže…“ – Š. Grauová

43 K cíli skrz mořské hlubiny – M. Balabán 44 Zavřený archiv – uzavřená minulost? 45 Ďábel se promění a přestrojí – J. Šulc 46 Vzpomínkové shromáždění na památku J. Honzátka – E. Vejnar

Čas

Č

as plyne. Utíká jako voda. Je to jediná spravedlnost na světě, vyměřuje všem stejně, říká se. Čas zimní a letní. Minulou neděli hlásil pan farář v ohláškách, že za týden začne kostel podle zimního času, tak ať si nezapomeneme přetočit hodiny. Vyvstala otázka kam. Dozadu, nebo dopředu? Na podzim dozadu, jistě. Můžeme o hodinu déle spát, prožijeme tu noční hodinu mezi druhou a třetí dvakrát. A kdo by přece zapomněl, nevadí. Přijde ráno do kostela o hodinu dřív a může počkat. Horší je to na jaře. Spánek zkrácený o hodinu, a ještě nebezpečí, že když si zapomeneme přetočit budík, přijdeme do kostela na amen. Jiný posun času zažijeme při cestování. Cestou na Ukrajinu s potulným kazatelem Petrem Brodským koncem října celá sedmičlenná osádka mikrobusu rázem o hodinu zestárla přetočením hodinek na hranicích. Kdo cestoval stejný den do Londýna, o hodinu omládl. Po návratu do vlasti čas vše spravedlivě a milosrdně srovnal. Hodinu sem nebo tam ani nepoznáte. Zimní čas nemám moc ráda. Světla ubývá pozvolna během celého podzimu, ale najednou je tma v půl šesté! V době, kdy v létě stojí ještě za to sednout na kolo a jet se koupat, mám chuť rozestlat a pomalu se uložit k spánku. Naši předkové nezdeformovaní svitem žárovek to asi tak dělali. Zaopatřili dobytek, zavřeli slepice a po večeři vklouzli do peřin. Zimní čas byl časem odpočinku. My sice máme snadné řešení, na tmu vyzrajeme jedním stiskem vypínače, ale čas odpočinku bychom potřebovali také. A tak se v podzimním čase nabízí čas k návštěvám. Zatopit v kamnech, upéct bábovku, zapálit svíčku a pozvat přátele – to voní podzimní pohodou. Celoroční téma Českého bratra dochází ke svému závěru. K podzimu života se vším, co k němu patří. Nemoci, stáří, doprovod na poslední cestu a konec životní pouti. O nepřipravenosti na smrt se dočtete v rozhovoru se Zdeňkem Susou, lékařem a bývalým synodním kurátorem. O službě nemocničního a vojenského kaplana hovoří v listě Pavel Ruml. A z hospice Citadela, ze zařízení, kde člověk může v klidu dožít své dny, najdete v tomto čísle reportáž. Inspirativní podzimní čtení přeje Daniela Ženatá

3

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE Oltářní obraz žehnajícího Krista Huslenky

V

alašská obec s něžným názvem Huslenky leží v údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínskými vrchy a Javorníky. Není odtud daleko do Vsetína ani na slovenské hranice. Toleranční patent z  13. října 1781 přinesl náboženskou svobodu i na Valašsko. Většina evangelíků se přihlásila k augsburskému vyznání, možná také proto, že ze Slovenska často přicházeli tajní evangelíci – luteráni. Na území Huslenek začala vyrůstat první modlitebna již v roce 1782. Byla postavena, dnes bychom řekli „svépomocí“! Přitesané klády na hrubou stavbu, šindele na střechu i dřevo na pavlače uvnitř stavení poskytli sami věřící, postarali se o krásně vyřezávanou kazatelnu a stůl. Pořídili také okénka se skly zalitými do olova a každá rodina si vyrobila svou lavici. Původní modlitebna sloužila v obci přes 100 let – až v roce 1895 musela být pro svou vetchost stržena. Místo pro nový kostel se nehledalo lehce a nebylo ani nejvhodnější – mokřinu bylo nutno zavážet kamením, aby v roce 1877 mohla být stavba kostela zahájena. Dílo však nepokračovalo podle představ místních evangelíků; peněz přibývalo jen pomalu, v roce 1880 při velké bouři a povodni se na střechu zřítila věž. I přes toto neštěstí však zvolna vyrůstal novoklasicistní trojlodní kostel s věží nad vchodem, uvnitř se vznosnými sloupy, světlými okny a galeriemi. Luterský oltář ozdobil později velký obraz žehnajícího Krista. Ten pochází z katolického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Rok 1892 je rokem dostavění kostela. Od té doby uplynulo ve Vsetínské Bečvě mnoho vody. Přes kraj se na konci 2. světové války přehnala fronta a zeď kostela poškodil granát. Později, již v normalizačních letech, hrozila kostelu i faře zkáza – na Vsetínské Bečvě měla být vybudována přehrada. Naštěstí k tomu nedošlo.

4

Dnes zvony krásně opraveného kostela znějí široko daleko nad údolím a jsou slyšet i na pasekách; i odtud každou neděli přicházejí věřící k bohoslužbám. Avšak ani stará toleranční modlitebna nebyla zapomenuta. Tehdy před jejím stržením pořídil mladý Dušan Jurkovič přesné plány a popisy této vzácné památky. V červnu 2009 byla ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm,

na  mírném návrší poprvé otevřena dokonalá replika původní toleranční modlitebny, přesně podle zachovaných plánů Dušana Jurkoviče. Při prvních slavnostních bohoslužbách jsme se neubránili dojetí. Můžete se přijet podívat. Jednou do roka, na svátek M. Jana Husa, se tam konají bohoslužby. Huslenský sbor byl poslední, který jsem ve své šestileté službě na  synodní radě navštívila. 8. listopadu 2009 byl krásný slunečný podzimní den, který jsme s Joelem Rumlem prožili ve společenství plném radosti. To vědomí, že to bylo naposledy, dodává mým vzpomínkám zvláštní jasnost. Mahulena Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit.“ (Iz 46,3-4)

Z

ákladním záměrem oddílu, v němž čteme náš verš, je výstraha před modlami. Chce ukázat na všemohoucnost Boží a nicotnost pohanských bůžků. Ve vedlejším důrazu však přináší veliké zaslíbení pro nemocné, staré a k závěru života spějící. „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit.“ Jestliže se pohané pachtili s přenášením soch svých bohů, až pod tím břemenem klesali, naopak věřícím v Hospodina bude dáno slavné poznání, že jsou sami neseni jeho milostí a ochranou. Vždycky, a zvláště dnes bylo stáří viděno jako věc obtížná, v ruchu života překážející, zkrátka mrzutá. Ostatně sama Bible mluví o létech, v nichž nemáme zalíbení (Kaz 12,1). Přicházejí vleklé nemoci, mizí pružnost těla i ducha. Slábnou pohotové reakce a tak se stává, že je někdy „sotva kročej mezi mnou a smrtí“ (1S 20,3b). Vstoupíme třeba nerozvážně do vozovky. Lidský život zvláště ve stáří je křehký a ohrožený! A přece stáří a nemoc mohou být pro věřícího člověka časem požehnaným. Ještě je mu dána lhůta k promýšlení cesty, kterou prošel. Poznává, jak mnoho věcí, na nichž si zakládal, bylo ve smyslu našeho oddílu modlami, s nimiž se těžce vlekl, ať to byl výkon, kariéra, majetek či společenské postavení. Vše to bylo spojeno s  otrockou námahou a  s  obavami o  možnou ztrátu. Jak přitom zapomněl, že nejdůležitější je zrání člověka do obrazu Božího, to jest do stále užšího a důvěrnějšího vztahu k Pánu Bohu. To smíme na lůžku nebo v závěru života promodlit, promýšlet a prověřovat. Pokoušet se také ve vztahu k lidem, k rodině, přátelům, k bratřím a sestrám ve sboru přemáhat v dobrém zlé, spět ke smíření, odpouštět a pamatovat na přímluvné modlitby. Když nám ubývají síly, domníváme se, že už k ničemu nejsme. Ale pokud jsme při smyslech, můžeme se za blízké i vzdálené modlit.

A pokud jsme opravdu neseni laskavou milostí Boží, smíme se stávat vlídným světlem pro svoje okolí. Když přicházíte k takovému nemocnému či starému člověku, přemýšlíte, jak byste ho potěšili, ale nakonec odcházíte nejvíc potěšeni sami.

Nezadržitelně se na  obzoru přibližuje ta nejistota nejjistější a jistota nejnejistější, totiž smrt. Začínáme rozumět nápisu na  jednomu kříži na Vysočině: „Zastav se, poutníče, a rozjímej, neboť nevíš, kdy, kde a jak odbije poslední hodina tvá.“ To neznamená, abychom stále mysleli na smrt, nýbrž abychom se dovedli zastavit a rozjímat o posledních věcech. Za starých dob se hodně dalo na ars moriendi, na umění umírat. Dnes je téměř neslušné o přípravě na smrt hovořit. Co je nám tedy pomocí a přípravou tváří v tvář odchodu z této časnosti? Je to nikoli něco, ale především Někdo, náš Pán a Záchrance Ježíš Kristus. Nepřekonatelně to vyjádřil začátek Heidelberského katechismu: „Mým jedinkým potěšením v životě i ve smrti, je to, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista.“ Buď on je Pánem, nebo smrt je paní. Ale on je mocnější a především láskyplnější než smrt. Ne v naší nesmrtelné duši, ale v jeho věrné lásce je vepsán náš věčný život. Od ní nás nic neodloučí.(Ř 8,35–39) 

Jan Pokorný

5

TÉMA - Na poslední cestu

Děkování Syn s ženou v závoji sklání se v pokoji. Dlaně a maminčiny skráně. Stíny i naděje. A žena? I květina vzpomíná. Za ně. Miloš Vavrečka



foto: Jindřich Štreit, Paseka 1994

DOPROVOD NA POSLEDNÍ CESTU

Hospic Citadela Všichni do poslední chvíle stejně doufají, že se stane zázrak

H

ospic Citadela ve  Valašském Meziříčí je jedním z třiatřiceti středisek Diakonie ČCE. Poskytuje tři druhy služeb: specializovanou hospicovou paliativní péči, sociální služby a odlehčovací služby. S ohledem na téma tohoto čísla Českého bratra nás zajímala především první z  nich. Hospicová péče je určena nevyléčitelně nemocným a umírajícím, u kterých už není možná léčba vedoucí k uzdravení, ale je možné zmírnit důsledky jejich onemocnění. Klient může počítat s tím, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, bude mít duchovní podporu, pokud o ni bude stát, bude respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Do konce roku 2010 doprovodili v Citadele na poslední cestě 1218 klientů a letos jich bylo již 177. Budova hospice Citadela je architektonicky velmi zdařilé dílo s prosvětleným atriem a s možností z každého pokoje vyjít nebo na vozíku či lůžku vyjet na terasu či na zahradu. Je zde moderní technické zázemí, místnost posledního rozloučení i kaple. Fundraiserka Ruth Kopecká se mnou s velkou láskou a zápalem pro věc mluvila nejprve o smyslu i o provozu hospice a pak mě celým špičkově zařízeným objektem provedla. Při obchůzce vyvstávaly další náměty k otázkám i odpovědím.

Poznatek první: Komu hospic slouží a proč tu je „Lidé mají představu hospice jako takového luxusnějšího starobince. To ale není pravda. Je to zařízení, kde je místo pro každého umírajícího. S nevyléčitelným onemocněním, nejčastěji onkologickým, ale také s chorobami životně důležitých orgánů nebo s AIDS přicházejí i mladší a úplně mladí lidé,“ vypočítává Ruth Kopecká. Nedávno jeden zlínský student jako svou bakalářskou práci natočil o hospici Citadela film. Nepořizoval záběry klientů. Rozhodl se nefilmovat je vůbec. Pojal film jako výpovědi příbuzných a zaměstnanců, kteří vyprávěli příběhy a svoje zážitky s lidmi, kteří v hospici zemřeli. „Ten film je trošku depresivní, ale výstižně vyjadřuje,

komu sloužíme a proč tu jsme. Zřetelně říká, že doprovodit na poslední cestě potřebují lidé staří i mladí,“ dodává Ruth.

Poznatek druhý: Smysl hospice V hospici najdou lidé klid. V nemocnici se nezachází s člověkem, ale s jeho nemocí. Ruth má hned příklad po ruce: „Když má člověk zlomenou TH dvanáctku (jeden z obratlů), v nemocnici není řeč o pacientovi a už vůbec ne s pacientem, ale o TH dvanáctce: ,Sestři, máte volné lůžko? Mám tu jednu TH dvanáctku!‘ʻ Nikdo se nezajímá, jestli pacient něco potřebuje nebo jaké ho svírají pocity. Nabídnou mu možná lék na bolest.“ V hospici je tomu jinak. Na původní diagnóze nezáleží. Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou péči. Potřebuje teplo, potřebuje kdykoli převléci, potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce, nikdo ho ráno nebudí v nesmyslnou dobu, a když zazvoní, někdo vždycky přiběhne. A přeje-li si, aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo u něho bude.“

Poznatek třetí: Jak důležitá je rodina V hospici může klienta doprovázet rodina. To je důležité právě u mladších lidí. „Rodina má často svého nemocného doma, dokud to jen trochu jde, a náročná péče všechny vysílí. Jedou úplně na doraz. Práce, děti, péče o nemocného, noční vstávání. Pod tíhou práce se vytrácejí vztahy. Láska je v pozadí, ale není na ni prostor a čas,“ vysvětluje Ruth. „Když se rodina v  takovéto situaci rozhodne přijít do hospice, velice se jí uleví. U nás je středem zájmu nejen klient, ale celá jeho rodina. Péči o nemocného převezme personál a rodina má čas na vztahy. Pomoci se navíc dostane také rodině. Všichni žijí v úzkosti, v obavách a s mnoha otázkami, co a jak bude dál. My v hospici můžeme v této těžké době účinně pomoci nejen nemocnému, ale i ostatním v rodině.“

Poznatek praktický: Jak se člověk do hospice dostane Zdravotníci musí rozhodnout, že kurativní léčba (směřující k uzdravení) již nemá smysl, je ¥

7

ukončena a že nyní nastupuje léčba symptomatická (směřující k tišení bolesti a jiných důsledků nemoci). Takový pacient je vhodný k přijetí do hospice. Pak stačí vyplnit žádost o přijetí, což může udělat on sám nebo jeho rodina. Žádost musí potvrdit lékař a je celkem jedno, zda je to onkolog, internista nebo jiný specialista či lékař praktický. Důležité je rozhodnutí, že se přechází na symptomatickou léčbu. Žádost a lékařská dokumentace se přinese do hospice, a je to. Formulář žádosti o přijetí je na webových stránkách www.citadela.cz.

nit další smysl hospice, totiž že si člověk stačí dát do pořádku své věci. Samozřejmě ty materiální a finanční jako třeba dědictví, ale také otázky po smyslu života, co po něm zůstává, co bude s jeho příbuznými. Na zklidnění a přemýšlení o těchto věcech je potřeba pár dnů, spíše týdnů. „Měli jsme v hospici i svatbu, když si klient přál uspořádat vztahové záležitosti po právní stránce,“ usmívá se Ruth. „Někdy se tu octnou lidé, kteří nevědí, kde jsou jejich děti, nebo neviděli léta své rodiče. My pak nastoupíme jako detektivové a pátráme po příbuzných, aby se vůbec dozvěděli, že jejich blízký umírá a že je chce vidět. Všechny tyto věci pomáháme dávat do pořádku, pokud klient chce. Někdo je zatvrzelý a nechce, toho samozřejmě nenutíme.“ Průměrná doba pobytu je tři týdny. Loučila jsem se v hospici Citadela s velice dobrým pocitem. Ačkoli je známo, že většina lidí by si přála umřít doma a mezi svými, málokomu se to podaří. Nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných nebývají dobrovolným řešením. Strávit poslední dny zde, pod odbornou péčí laskavého personálu a za přítomnosti blízkých lidí, s možností vyjet do zahrady a mluvit s farářem, však nevypadá jako něco, co by se nedalo přežít. I když ve skutečnosti se to vlastně přežít nedá. Podle Ruth Kopecké stejně všichni do poslední chvíle doufají, že se stane zázrak. 

Daniela Ženatá

Poznatek odborný: Co je paliativní léčba Je to léčba příznaků onemocnění. Už se neléčí příčina, ale důsledky. Hlavně bolest, ale také zažívací obtíže, následky chemoterapií, ozařování, také úzkost a strach. Podle Ruth fyzická bolest hodně souvisí s úzkostí. „Máme zkušenost, že nesmířený pacient má mnohem větší bolesti než smířený. Pacientovi, který se otevře a začne o svých úzkostech mluvit, se uleví i od fyzické bolesti. A je celkem jedno, jestli to probral s lékařem, psychologem, farářem nebo s rodinou.“

Poznatek lidský: Lepší je přijít do hospice včas Někdy se stane, že přivezou klienta, který má doslova smrt na jazyku a zemře pár hodin po přijetí. I několik dnů je málo. Lepší je, když se může napl-

8

zázemí hospice

ROZHOVOR s MUDr. Zdeňkem Susou

Důležitější jsou slova předposlední O eubiosii, obecné nepřipravenosti na smrt a prášcích na tlak

MUDr. Zdeněk Susa (1942) je starší generaci možná známější jako synodní kurátor a aktivní ordinovaný presbyter či jako zpravodaj z poutí do Santiaga de Compostela. Na webu lze nalézt i stránku jeho nakladatelství www.susa.cz, na níž jeho majitel slibuje, že „i nadále budou vycházet knihy o putování, historii, filosofii...“. Vzpomenou si na něj studenti medicíny, nejméně viditelná je však jeho vlídná tvář lékaře s celostním pohledem na otázky života a smrti. Ještě v dobách, kdy se to nenosilo, přijal pozvání k přednášce o posledních věcech do zapadlého Horního Slavkova. Dodnes vzpomínám, jaký to byl v dobách dusné normalizace čerstvý pramen otevřeného vyjadřování. Věděl jsem tedy hned, koho budu zpovídat k tématu tohoto čísla. Posuďte sami. Zdeněk je empatický, nebojí se pravdy, vyzařuje naději, ale vyhýbá se dobovým klišé a povrchní ideologizaci problému. Dobrý příklad, jak může víra vstupovat do života profesionála.

Začnu tam, kde jsem sám zažil vrcholné momenty spolupracovníků v pomáhajících profesích, kteří rádi užívají termínu „dobrá smrt“. Existuje? Já ten termín rád nemám, protože mi připomíná termín „euthanasie“ – dobrá nebo příjemná smrt; ten jsme zvyklí užívat, když té smrti nějak pomůžeme. A to se mi příčí. Já jsem se vždycky snažil pomáhat životu, aby byl dobrý a příjemný, a to až do smrti. Takže je mi bližší termín „eubiosie“.

se nevzdali a společně bojovali. Žila ještě rok. A pracovala, svítila. Mnoho lidí obohatila. Ještě večer před smrtí dirigovala svůj sbor na koncertě. Pak odjela do nemocnice a v noci zemřela... To byl dobrý život až do konce! Nechci tvrdit, že na délce života nezáleží, delší život je větší příležitostí najít smysl, ale určitě nejde o samu délku života, ale o naplnění. Sám jsi také kazatel a víš, že Bible je ve vztahu ke smrti velmi příkrá, třeba apoštol Pavel: „poslední nepřítel“, „mzdou hříchu je smrt“, rozhodující je přece vzkříšení, které není z tohoto světa... Ano, rozhodující je vzkříšení, které není z tohoto světa... Ale já jsem lékař v tomto světě a tady je smrt samozřejmým zakončením každého života. Bližší než apoštol Pavel s jeho příkrými výroky je mi svatý František z  Assisi, který dokázal děkovat i za „sestru naši smrt tělesnou“. Stále si ještě myslíš, že platí poslední slova Karafiátových Broučků „poslušně zemřít“? Narážím na tvou přednášku o smrti a umírání, kterou jsi měl v Horním Slavkově za hluboké totality. Já dnes už samozřejmě nevím, jak jsem to tenkrát formuloval. Ale jako lékař vím, že všichni moji pacienti mi nakonec umřou – že nikomu život doopravdy nezachráním. A nakonec umřu i já sám. Myslím, že člověk má pokorně přijmout i svou smrtelnost – to by mohlo být to „poslušně zemřít“ –, ovšem v naději víry, že smrt nemá poslední slovo.

U lůžka umírajícího Takže dobré žití až do konce? Co však když smrt potká mladého člověka? Takový dobrý život až do smrti jsem zažil u svých pacientů mnohokrát. Vrcholným zážitkem byla jedna mladá hudebnice – zpěvačka, houslistka, sbormistryně... Přišla ke mně ve chvíli, kdy její zhoubný nádor byl už rozšířen po těle a nějaká zásadní pomoc nebyla možná. Přesto jsme

Pokud vím, pracoval jsi léta na oddělení, kde „paní s kosou“ byla častou návštěvnicí. (Mimochodem, co si myslíš o mizejících metaforách lidského konce?) Jaké to bylo, zažívat lidské odchody? Slyšel jsem vyprávění lidí, provázejících druhé při umírání, že často jde o hluboký duchovní zážitek... ¥

9

Zažil jsem to opravdu mnohokrát a „paní s kosou“ jsem při tom nepotkal nikdy. Ale nemyslím, že by ústup téhle metafory byl nějak na škodu. Pořád užíváme všelijaká opisná a  zjemňující vyjádření. Vždyť i ten latinský exitus znamená prostě „odchod“ a o zemřelém tedy říkáme – my obhroublí zdravotníci –, že „odešel“. Když mi umírali pacienti, které jsem předtím déle ošetřoval, bylo to vždycky těžké, jako když odejde kamarád. Ale současně to byl zážitek jakéhosi uklidnění, pokoje, do  kterého trpící člověk přešel. Ještě jinak: ze skript sociální etiky nejmenovaného evangelického teologa si celý život pamatuji posměšné konstatování, že lidé mívali ve zvyku v okamžiku smrti otevřít okno, aby duše mohla odletět. Cha cha, taková katolická pověra! Dodnes je mi z těch skript nějak trapně. Co si ty myslíš o nezbytných rituálech, které by měly odchod člověka provázet? Když jsem svědkem smrti, okno neotvírám. Ale nikdy bych se tomu nesmál ani bych v tom nikomu nebránil. Dnes žijeme v době, kdy se všechny negativní stránky života – nemoc, postižení,

10

smrt – uklízejí do příslušných ústavů za vysokou zeď. Nemusíme to vidět a tím na to nemusíme myslet; nemáme pak šanci se s tím nějak vyrovnat. Myslím, že když se stonalo a umíralo doma, byli lidé dospělejší a hlubší – alespoň mohli takoví být. A že se kolem smrti vytvořily rituály, bylo jen přirozené. Co poslední slova umírajících? Někde jsem četl, že poslední slova různých velikánů byla často velmi všední, takříkajíc mimo kontext věčnosti... Smrt si člověka připravuje, říká se... Člověk může vědět, že je vážně nemocen, že jeho nemoc povede ke smrti. Ale že smrt přijde právě teď, za chvíli, po příští větě, to v naprosté většině případů neví. Obvykle se vědomí postupně kalí a člověk pak umře jakoby ve spánku. Není divu, že jeho „poslední slova“ jsou velmi všední, když netuší, že jsou poslední. Takže důležitější než ta skutečně poslední slova jsou slova předposlední. Moody a zážitky z klinické smrti...? Pojem „klinická smrt“ je chybný. Vyvolává představu, že člověk, který prošel „klinickou smrtí“, mohl zahlédnout něco „za smrtí“. A to je omyl.

Nejde v žádném případě o smrt ani o závdavek smrti. Ten stav je „minimální život“, ale pořád život, při němž ještě neodumřely ani ty nejzranitelnější buňky – buňky mozkové. Kdyby totiž odumřely, člověk by se nemohl probrat. Takže ty zážitky nejsou zážitky smrti, ale hladovění mozkových buněk po kyslíku. Připodobnil bych to spíš vizím po některých drogách. Ale pochybuji i o těch zážitcích. Kdysi jsem pracoval na koronární jednotce, kde jsem ošetřoval mnoho lidí, kteří prošli „klinickou smrtí“. Pokud o tom vyprávěli, vždycky měli pocit spánku beze snů... To ovšem Moodyho kniha ještě nebyla na světě... Mnozí sociologové si stýskají, že dnes chybí starodávný fenomén „úmrtního lože“. Lidé cítili, že se blíží konec, svolali rodinu, smířili se, rozloučili, vyjádřili svůj testament a odešli. Nejsme dnes pod ochranou medicíny připraveni o přirozený instinkt svého konce? Anebo se v minulosti jednalo spíše o románovou fikci? Myslím, že i v minulosti platilo to, že smrt si uvědomuje sotva desetina lidí. Když ovšem lidé cítí, že se blíží konec, i dnes si někdy svolají rodinu atd., ale žijí pak někdy týdny nebo i měsíce. To rozloučení a následné „vydechnutí naposled“ je asi románová fikce. A jestliže jsme dnes připraveni o nějaké instinkty, určitě to není vina medicíny, ale naší obecné nepřipravenosti, o které jsem už mluvil. Smrt nevidíme, neznáme, nemluvíme o  ní... Dnešní doba trpí kultem mládí, výkonu, úspěchu. Když pak narazíme na ty negativní stránky života, jsme bezradní.

Medicínsko-průmyslový komplex Co lékař a lidský konec? Hodně se teď mluví o medicínsko-průmyslovém komplexu, který smrt vytěsňuje na okraj... Myslím, že smrt na  okraj vytěsňuje moderní společnost a právě ona ji svěřuje „medicínsko-průmyslovému komplexu“, aby se na ni nemusela dívat. Lidský věk se jen za naší generace prodloužil téměř o deset let. Zároveň se zdá, že odchod z tohoto světa je čím dál těžší. Jaký je tvůj názor na toto téma? Dříve umíraly malé děti, matky při porodu, mladí

lidé odcházeli na všelijaké infekční nemoci... To byly těžké a tragické události. Dnes umírají lidé mnohdy plní dnů. Pokud je to dnes čím dál těžší, je to obecným nedostatkem nějakého zakotvení, které dává víra, a tou nepřipraveností, o které pořád mluvím. Vydal jsi také knížku o psychosomatických otázkách. Co je podle tebe nejdůležitější... Nejdůležitější podle mne je, aby lékaři viděli pacienta vždycky jako celého člověka – s tělem i s psychikou. I když léčí nemoc nějakého jeho orgánu, je to nemoc celého člověka. Když toho člověka dokážou uklidnit, vzbudit v něm důvěru, že je u nich v dobrých rukou, bude se jejich pacient líp léčit. A klíč k důvěře je jednoduchý – je to dobrá komunikace. Z hlediska pacienta je nejdůležitější zapomenout na „právo na zdraví“ a nechtít od lékaře „pilulku na dobře“ – to jest: „Dej mi pilulku, aby mi bylo dobře hned a nemusel jsem sám se sebou nic dělat; mám na to přece právo.“

Jako lékař vím, že všichni moji pacienti mi nakonec umřou – že nikomu život doopravdy nezachráním. A nakonec umřu i já sám.

Ještě k moderní medicíně a „přirozenosti“. S přáteli vrstevníky jsme tuhle debatovali o svém stárnutí a došlo nám, že každý z nás bere nejméně jeden dva prášky „na tlak“ nebo „na cévy“ a že tedy o svém konci vlastně spolurozhodujeme. Co když tím svému okolí jednou přiděláme ještě větší starosti? Abych užil známý příklad, Pavel Tigrid přece v jistou chvíli rozhodující léky přestal brát. Co ty na to jako křesťan a etik? Víš, já si myslím, že Božím darem nejsou jen léčivé síly přírody, ale i vědomosti a schopnosti moudrých lékařů. Takže i prášky „na tlak“ jsou Božím darem. Pohrdnout jimi znamená pohrdnout možností neumřít zbytečně předčasně na nějaký hloupý infarkt nebo mozkovou mrtvici. Tu možnost neumřít předčasně nám skrze lékaře nabízí náš Pán proto, abychom získali čas a mohli ho naplnit. Přesto se domnívám, že mohou nastat chvíle, kdy člověk má právo ukončit léčbu a odejít „přirozeně“, a že to v takovém případě není sebevražda. Ale netroufl bych si pro to stano- ¥

11

vit žádné obecné pravidlo. I s Pavlem Tigridem to – pokud vím – bylo složitější, než jak jsme se dočetli v novinách.

všude klade důraz na „práva“. O nich diskutujeme, na něčem se usneseme a to pak považujeme za etické. Ale tohle v biologii neplatí – příroda se našemu usnesení vychechtá.

Lékařská etika Vloni jsem tě potkal a spěchal jsi někam vyučovat. Etiku, vzpomínám si dobře? Ještě předloni jsem učil i na lékařské fakultě, ne však etiku, ale vnitřní lékařství. Teď učím jen na Jaboku – to je církevní vyšší odborná škola pro

Vzpomínám, že když jsem jako farář vyřizoval pohřeb, stával jsem se prvním hromosvodem stesků na lékaře a nemocnice. Téměř vždycky měli v očích pozůstalých udělat víc. Nechtěl bych být lékařem, když se lidé tak rádi soudí... To se všechno dá uvést na společné jmenovatele: Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně znamená selhání lékařů. A lékaři zanedbali komunikaci s nemocnými i s rodinnými příslušníky.

Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně znamená selhání lékařů. A lékaři zanedbali komunikaci s nemocnými i s rodinnými příslušníky.

sociální pracovníky, kde se učí sociální nauky, psychologie, pedagogika, speciální pedagogika a také základy teologie. Já tam učím předmět „biologie člověka“, jakousi „medicínu v souvislostech“, a k ní samozřejmě patří i etika. Čím žijí dnešní studenti? Jak si s nimi rozumíš? Moji studenti jsou vybraná skupina mladých lidí, kteří něco chtějí. Mají už maturitu na nějaké škole a teď si chtějí prohloubit vzdělání. Také to, že se přihlásili na církevní školu, o nich něco vypovídá. Takže se setkávám se zájmem a rozumím si s nimi – i když jsem ve věku jejich dědečků. Co považuješ za největší problémy současné etiky v medicíně? Myslím, že by to bylo na  delší povídání. Ale na nejobecnější rovině soudím, že se tu srážejí „lidská práva“ s „biologickými danostmi“. Dnes se

12

Od nového roku má začít platit zákon, který mi umožní rozhodnout o případné resuscitaci. Jsem po mozkové příhodě a třeba případ Ariela Sharona mi připadá dosti odstrašující. Jaký je tvůj názor? Příklad Ariela Sharona odstrašující připadá i  mně. Ale tohle se žádným obecně platným zákonem nedá vyřešit, protože je to vždycky individuální. Ariel Sharon, to jsou celé roky ošetřování člověka v bezvědomí a bez naděje, že by někdy vstal a mohl komunikovat. Ty jsi také po mozkové příhodě a vedeš se mnou docela zajímavý rozhovor. Myslím, že to je doklad toho, že není mrtvice jako mrtvice... Vidím, že s tímhle mi neporadíš, i když... Vraťme se tedy ještě na začátek. Jak vztahuješ „eubiosii“ sám na sebe? Snažím se být aktivní tělesně i  duševně, jak dlouho to půjde. Kromě té cesty do Santiaga jsem došel i do Assisi a do Říma, teď dokola obcházím naši zemi po hranicích. A učím, píšu, přednáším, kážu, vydávám knihy... Kupodivu se mi to – díky Bohu – pořád daří. A snad to má i nějaký smysl... Jo, a prášky „na tlak“ beru... Jan Mamula

ROZHOVOR s Pavlem Rumlem

Je dobré nebýt sám na „zubatou“ Služba v armádě, nemocnici a církvi je rozdílná i podobná Mgr. Pavel Ruml (1956) je v naší církvi znám jako vojenský kaplan; nyní pracuje šestým rokem ve vojenské nemocnici v Praze Střešovicích (ÚVN). Coby farář začínal v Šonově u Nového Města nad Metují. Po dalším, třináctiletém působení ve sboru v Letohradu odešel v roce 1999 do armády, v Letohradu ho vystřídala jeho žena Jana. Ta je od roku 2005 farářkou v Olomouci, kam se rodina přestěhovala. Mají tři dospělé děti, dvě ještě dokončují studia. Kaplanská práce Pavla Rumla začala v Havlíčkově Brodě u 4. brigády rychlého nasazení, dva roky strávil na Velitelství společných sil v Olomouci; od roku 2006 působí v ÚVN. Zúčastnil se tří zahraničních misí: v roce 2000 strávil sedm měsíců v Bosně, v letech 2002–2003 osm měsíců v Kuvajtu a v roce 2009 sedm měsíců v Kosovu. Těmi zahraničními misemi ses stal v naší církvi tak trochu slavným, je to přece jen v ČCE poněkud neobvyklé, nemyslíš? Na vojenských misích se už vystřídala celá řada farářů, i z ČCE. Unikátní ale bylo, že jsem v roce 2007 strávil dva měsíce s režisérem Václavem Marhoulem v Tunisku při natáčení filmu Tobruk. On to pro herce zorganizoval jako jakousi misi, takže já jsem byl asi první farář v Čechách, který se stal kaplanem pro filmový štáb! Ve filmu jsi tedy kaplana nehrál? Ne. Marhoul je „záložák“ a armádou žije, herce prohnal výcvikem ve Vyškově a při filmování potřeboval od armády různou pomoc. A proto požádal i o kaplana a taky o poradce pro válečné scény. Jeli jsme tedy z armády dva. Tím se rád chlubím, byl to úchvatný zážitek. A ty dva měsíce stačily k tomu, abych tam, mezi cizími lidmi, jako farář opravdu zafungoval. Změna z faráře pracujícího ve sboru na vojenského kaplana je obrovský kotrmelec.

Je to radikálnější, než kdybys odešel do věznice nebo do nemocnice. Jaké bylo to rozhodování? Je pravda, že vstup do armády kotrmelec byl. U mě možná o to víc, že mám na vojenskou základní službu děsné vzpomínky. Přitom jsem na  vojně, velmi protekčně, díky několika křesťanům mezi vojáky a civilními zaměstnanci pracoval na ošetřovně. Tam jsem se dost naučil, dostal jsem se i k odborným věcem. Po roce na mě ale skočila vojenská kontrarozvědka, měl jsem tři soudy. Těch posledních sedm měsíců, ten stres s „kontrášema za zadkem“, ten to celé překryl. Nepopsatelná hrůza. Jestli nakonec právě tyhle zasuté úděsné zážitky k tomu rozhodnutí dělat v armádě nepřispěly. Asi trochu také. A jaké bylo to rozhodování? Děti už byly celkem velké. Člověk ale dopředu neví, nedokáže si představit, co ho čeká, možná proto se to rozhodnutí dělá snáz. Silné vzpomínky mám na odjezd do Kuvajtu, bylo to na začátku ledna, věděli jsme, že jdeme do války, to bylo dost hrozné. Vybavovaly se mi Formanovy Vlasy – jak tam ti vojáci pochodují do letadla… Ale svým způsobem je pobyt na misi horší pro ty blízké tady doma než pro nás. V jakém smyslu? Oni se bojí tak trochu pořád. Ale my se tam z těch 24 hodin máme třeba velkou část dne docela dobře, leckde byly například tělocvičny, obchody, kino. To tady v televizi neukazují. A teď tady sedíš v bílých nemocničních kalhotech… Jsi nyní, formálně vzato, kaplan vojenský, nebo nemocniční? Říkává se mi běžně nemocniční, a já každého opravuji, že vojenský, protože jsem na to hrdý. Dělám práci nemocničního kaplana, ale k armádě mám pořád jisté povinnosti. Jaké? Jsem členem některých poradních orgánů, chodím na různá shromáždění. Konkrétní podoba ¥

13

mé práce v nemocnici spojená s armádou se týká hlavně zraněných vojáků, které k nám přivezou z misí. Jsi kaplanem stejně pro pacienty jako pro personál? Jsem. Snažím se o to. Po těch pěti letech už to funguje. Pokud jde o práci s pacienty, jistě jde primárně o rozmluvy a o pastoraci. Dělá se pro ně taky něco jiného? Společné programy? Já to nedělám, ani bych to příliš dělat nechtěl, i když jednou měsíčně chodím k veteránům na sociální lůžka a s kytarou zpíváme. To trvá už pět let a je to krásné. Každé pondělí je tady v kapli mše

14

svatá, tu zajišťuje farář z břevnovského kláštera. Já si myslím, že nejlepší a nejdůležitější kus mé práce je tváří v tvář, z očí do očí, ne žádné „masovky“ či „kultura“. A ještě k tomu nemocničnímu kaplanství: scházíme se již víc než dva roky asi s deseti našimi faráři, kteří jsou taky nemocniční kaplani. Je to krásné společenství – sdílíme zkušenosti, připravujeme si liturgické formuláře k lůžku pacienta, radíme se, vzděláváme se. Máme už i svůj fond – založil jej pro nás šlechetným darem pan profesor Kohák. Pro pacienty nejsi možná „jen“ kaplan. Jsi pro ně důvěryhodná osoba, které se mohou svěřit s lecčíms. Stěžují si ti? Dobře víme, jak se chovají některé sestry,

o doktorech to platí ke vší hrůze taky. Každý při příchodu do nemocnice slyší, že má možnost mluvit s kaplanem. Šedesát až sedmdesát procent pacientů, které navštívím, nejsou věřící. A k těm stížnostem – důvěrné postesknutí, které se týká chování personálu, je spíš výjimečné. Vůbec si nedělám iluze, vím dobře, jací ti doktoři nebo sestry často jsou. Ale musí si prostě dávat pozor. Akreditaci teď nemáme, ale jsou standardy kvality a personál je dost „na očích“. A když si tedy někdo tobě opravdu stěžuje? Když pacient souhlasí s tím, že o tom budu s tím dotyčným mluvit, tak to potom udělám. Děje se to výjimečně; ne proto, že bychom byli skvělí, ale relativně to docela jde. Také jsou pacienti v nemocnici stále kratší dobu, tak se tolik těch zážitků nestihne. Ale když jsem se nedávno dozvěděl od pacienta opravdu něco brutálního, nemluvil jsem o tom s tím příslušným zaměstnancem, ale nechal jsem si to na výjezdní zasedání s vrchními sestrami a tam jsem z toho udělal „prezentaci“. A rázem to věděli všichni, i ředitel. Byl z toho pěkný humbuk.

Jednou měsíčně chodím k veteránům na sociální lůžka a s kytarou zpíváme. Ale nejlepší a nejdůležitější kus mé každodenní práce je tváří v tvář, z očí do očí.

Cítíš tady taky od personálu nepřátelství, nesouhlas? Postoj, že oni mají práci, léčí nemocné, zatímco ty máš dobrou pozici, chodíš v bílých kalhotech jako oni, a neděláš nic? Přejít od armády do nemocnice byla velká změna. Tam jsme přišli brzo po revoluci – do postbolševické organizace. Když mě tam někdo nenáviděl, dal mi to jasně najevo. Když jsem přišel sem – zase do trochu postbolševické a „V. I. P.“ nemocnice, všichni se tu na mě usmívali. A já nevěděl, na čem jsem. Teď už to vím, je to úplně stejné jako v armádě a jako v celé ČR – také jsou tu lidi, kteří mě a priori nenávidí, jenže se usmívají. Poznávám tady (kromě jiného!) svět intrik intenzivnější než v armádě; tam je to v tomto ohledu mnohem čistší. Asi čistší i než v církvi. Trpíš tím? Vůbec. Je to normální, jak jsem říkal – jako v celé naší zemi. Teď se chystám na jeden psychologic-

ko-psychiatrický kongres a hodlám tam říct (už si to můžu dovolit), jak rasistická a diskriminační naše společnost je a že například křesťané jsou tu diskriminováni permanentně. Uráženi pro svou víru. Když ráno přijdu do práce, nezačnu přece hned na  chodbě na  někoho vykřikovat, že on půjde za chviličku pod drn (však to je jeho víra), zatímco já budu v nebi. Ale oni to dělají stále! Vtípky, kecy, pomluvy… mně to nevadí, netrpím, vždycky jsem měl všude dobré přátele, mám kam jít na kafe. Ale uvědomuji si, že mě to celý život provází a má to každý farář a každý křesťan. Ať jdou do hajzlu; já je nechávám žít, ať mě nechají taky. Je to český rys, v tom jsme ubožáci. Jak vypadá praktická stránka? Jak ti jde dojíždění? Dobře. Jezdím vlakem, mám hodiny času na čtení  – přidaný čas! Do armády jsem šel jako vášnivý řidič – jsem z toho vyléčen. A protože tady pracuji ve dvanáctihodinových směnách, odjíždím z Olomouce až v pondělí ráno a v pátek bývám brzy odpoledne zase doma. Při těch „dvanáctkách“ nemusím z  nemocnice chvátat, někdy je ten podvečerní a  večerní čas na  rozhovory s pacienty vůbec nejlepší. Nemocní lidé opravdu potřebují o své situaci mluvit; je toho přece tolik intimního a osobního, co člověka bolí. A když se k tomu celému stonání ještě někdy přidá dech smrti či umírání – vždyť je to něco úplně nového, co najednou do života vstupuje. Jak dobré je nebýt na ni sám, na tu „zubatou“… A jaký je o tebe ve skutečnosti zájem? Kolik tak lidí za den navštívíš? Asi šest set lidí ročně. Kolik jich je za den, to se nedá moc přesně říct, málokdy se mi ale stane, že odjíždím domů a nikomu nedlužím návštěvu – často kvůli dalším povinnostem. Musím mluvit s personálem, jezdím často někam přednášet – a to dělám rád, jsem si jist, že naši profesi je třeba připomínat! Jinak by nás bolševici spolkli! Baví tě to, viď? Baví. Je to zajímavé. Já už jsem měl dvakrát našlápnuto do civilu, původně jsem tady v ÚVN podepsal jen dva roky, a je z toho pět. Teď jsem už na odchod začal pomýšlet vážně, ale nakonec tu budu ještě další dva roky, hlavní kaplan i vedení nemocnice mě znovu požádali o prodloužení. Dobře se to poslouchá, když je o vaši práci zájem. Vlastně jsem tady rád.  Jana Plíšková

15

KONEC ŽIVOTA

Modlí se evangelíci za mrtvé?

J

eden z klasických zjednodušujících mýtů praví, že evangelíci se za mrtvé nemodlí. Řada evangelických pohřbů, zejména významných osobností, pak působí podobně skličujícím dojmem jako tryzny za komunistické pohlaváry. Protože přece při pohřbu děkujeme za život zesnulého, vše v pohledu na něj musí být bez vrásky a vady, vyzdvihují se jeho zásluhy a význam. Ale je toto ještě křesťanské, potažmo evangelické rozloučení s mrtvým? Cožpak si každý člověk nenese z tohoto světa také své viny? Cožpak neodchází ze vztahů často porušených a neusmířených?

svého zápasu proti záslužnictví a  magickým představám spojeným se slavením Kristova stolu. Vadila jí myšlenka, že svými modlitbami či činy můžeme ovlivňovat posmrtný úděl zemřelých. Smrtí je přece lidský příběh uzavřen – a ostatní už je věc Božího soudu. Učení o ospravedlnění je jistě třeba držet. Jenže otázka modliteb za mrtvé spadá jinam. V rámci Kréda spíše do článku o „svatých obcování“ – jako vyjádření křesťanského vyznání, že jsme ve víře spojeni i přes hranice času a smrti. Smrt neruší naši vzájemnou lásku – vždyť přece Kristova láska smrt přemohla. Smyslem modlitby za mrtvé není ovlivňovat záhrobní osud zemřelých (ostatně jako smyslem žádné modlitby není Pánu Bohu určovat, co má dělat), ale naplnit naše společenství v životě i ve smrti před Boží tváří. Ani Martin Luther se neodvážil modlitbu za mrtvé zcela zakázat a vyhradil jí prostor v soukromí. Tato jeho rozkolísanost – pochopitelná vzhledem k situaci církve v jeho době – vytvořila v evangelické církvi vakuum, které pak snadno mohou zaplnit různé cizí formy jako spiritismus či okultismus.

Spojeni v životě i ve smrti

Cožpak kromě děkování a  zvěstování naděje vzkříšení nepřísluší naší víře také prosit o smilování a svěřovat Božímu milosrdenství – nejen pozůstalé, ale i zemřelé? Jistě, je možné namítnout, že modliteb není třeba. Bůh přece zná ty, kdo jsou jeho. Jenže tato námitka by pak musela platit o modlitbě vůbec. Hospodin přece ví, co potřebujeme. A přesto ho o to prosíme. Naše modlitba není snahou Pána Boha „přemluvit“, ale dovolat se jeho zaslíbení. Jak uzavírá své úvahy na toto téma profesor Jan Heller: „Otázka nezní, zda modlitby za mrtvé, nýbrž jaké.“

Moderní evangelické či ekumenické dokumenty proto modlitbě za zemřelé opět přiznávají její důstojné místo především v liturgii církve. Například německý Evangelický katechismus pro dospělé dosvědčuje: „Společenství věřících, církev, není zrušeno smrtí. Jako v životě, tak i ve smrti je křesťan odkázán na společenství. V modlitbě se obec přimlouvá u Boha za zesnulého, vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí u Boha a věčný život.“ Jako pokřtění nevstupujeme do smrti jako do temného neznáma. „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít“ (Ř 6,8), vyznává apoštol Pavel svou křestní víru. Smrt můžeme chápat jako dovršení našeho křtu. A křestním poutem jsme také – i v modlitbě – spojeni navzájem i s tím, který „zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním“. (1 Tes 5,10)

Zápas reformace Reformace – alespoň ta luterská – se proti modlitbám za mrtvé postavila především z důvodu

16



Karel Šimr

OTÁZKA NA TĚLO Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb? Pavla Queisnerová, pastorační pracovnice Jako pastorační pracovnice jsem letos v lednu zařizovala pohřeb bezdětným manželům, kteří neměli žádné příbuzné. Zemřeli tři týdny po sobě. Ačkoliv mi není ještě čtyřicet let, uvědomila jsem si, že je dobré si ve věcech kolem pohřbu i majetkových záležitostí udělat jasno. A to až pod dojmem těchto zkušeností, přestože nám farář kolikrát do roka opakuje, abychom si udělali v posledních věcech pořádek, dokud jsme při smyslech. Mimochodem, pozůstalí toto vše jistě ocení.

aby všem v něm mohl manžel se synem poslat moje parte. Bylo by dobré poslat parte poštou, ale na  spoluúčastníky různých kurzů mám zkrátka jen adresy e-mailové. Rozloučení bude asi v našem kostele v Pardubicích, kde žijeme. Budu ležet na márách, které jsem chystala už tolikrát. Starost s  tím, co si vezmu na  sebe, nebudu tentokrát řešit já, ale manžel nebo syn. Mám vybranou zatím jednu píseň, která stejně jako konfirmační verš není moc pohřební, ale to mi nevadí, mně se líbí. Moji pozůstalí by neměli zapomenout na finanční dar sboru jako poděkování za můj život. Doufám, že se nebudu za svůj život stydět, že můj život bude naplněn, že neodejdu nesmířená. Pak se půjde na faru, kde bude přichystáno pohoštění, bude se povídat, aby se rozptýlila bolest z  prázdnoty, bude se vzpomínat, co jsme zažili a co už nebude. A samo pohřební shromáždění? Je mi trochu líto, že tam nebudu – ale kdo vlastně ví, jak to je!? A možná tam bude smutno, ale jednou se shledáme v radosti. Pohřební rozloučení jsou přece plna naděje na další shledání. Jan Kříbek, grafik Pokud to nebude zaživa, tak mi na formě moc nezáleží. Pavla Bělíková, učitelka Určitě bych chtěla mít rozloučení v kostele. Přála bych si, aby přišlo co nejvíc kamarádů. Rozhodně bych nechtěla, aby moje rodina uspořádala rozloučení jen v rodinném kruhu. Když zemřel můj kolega z práce, můj kamarád, taky mi vadilo, že jsem se s ním nemohla rozloučit, protože rodina ,,vyloučila“ z pohřbu ostatní. To ostatní je mi jedno.

Takže – na parte budu mít konfirmační verš, a ačkoliv mám ráda květiny, asi bude se zmínkou, že místo květinových darů mají účastníci pamatovat na potřeby sboru. Snažím se od té doby udržovat adresář v  počítači v  pořádku,

Jana Trusinová, sociální pracovnice Nemám žádnou představu o svém pohřbu, ale určitě by se mi líbilo, kdyby mi tam hrál Kalandra Špitál u svatýho Jamese. Jinak platí – mrtvý prd ví.DaZ

17

  

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedáních dne 20. 9. a 4. 10. projednala synodní rada celkem 80 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Alexandry Hauserové za druhou farářku sboru Brno II, Stanislava Mikulíka za jáhna ve Vsetíně – Horním sboru, Ewy Mileny Jelinek za druhou farářku v Ostravě a Pavla Kaluse za faráře v Praze 3 – Žižkově na plný úvazek a Dalibora Antalíka za faráře v Bukovce na úvazek 70 %. Bere na vědomí snížení úvazku Markéty Slámové, farářky v Novém Městě na Moravě, na 50 % do konce roku 2011 a následné zvýšení na 80 % a zvýšení úvazku daňkovické farářky Debory Rumlové na 100 %. Rovněž bere na vědomí snížení úvazku farářky v PrazeNuslích Ireny Škeříkové z 50 na 30 % ze zdravotních důvodů. Dan Petříček, kazatel v Kyjově, podal rezignaci na místo faráře. SR jej pověřuje duchovenskou službou v Armádě ČR na dobu čtyř let. SR vzala na vědomí rezignaci Jana Kupky na členství v poradním odboru křesťanské služby. Správa církve Na vědomí vzala SR zprávy ze zasedání seniorátních výborů Horáckého, Brněnského, Pražského, Poličského, Chrudimského, Poděbradského a Libereckého seniorátu. Jeronymova jednota V rámci podpory grantového financování souhlasí SR s poskytnutím půjčky na financování projektu v Litoměřicích ve výši 300 000 korun. Na výměnu oken ve středisku Sola fide v Janských Lázních bude třeba 279 026 korun. SR souhlasí s podáním žádosti Jeronymově jednotě o poskytnutí půjčky v této výši se splatností tři roky.

18

Mládež a výchova Pracovní skupina pro koncepci časopisu Bratrstvo předložila výsledky své práce. Po seznámení se závěrečnou zprávou a rozhovorem se členy pracovní skupiny souhlasí synodní rada s dalším vydáváním časopisu Bratrstvo a počítá s úvazkem šéfredaktora. Předpokládá dále těsnější spolupráci s ostatními tištěnými a webovými médii ČCE. Synodní rada vzala na vědomí vyhodnocení a vyúčtování letního kempu pro mládež Pod jednou střechou. Ze zprávy vyplývá, že se kempu zúčastnilo 44 mládežníků a 14 vedoucích a pomocníků. Ohlas všech zúčastněných byl velice kladný, a proto by oddělení mládeže kemp příští rok rádo zopakovalo. Ekumena Pavel Stolař podal zprávu o synodu Valdenské církve v Torre Pellice. Ten se kromě jiného věnoval problematice soužití se spolubratry z jiného kulturního prostředí – valdenská církev přijímá do svých sborů mnoho uprchlíků z Afriky, v některých sborech je již většina členů afrického původu. Valdenská církev nedostává a nikdy nedostávala od státu žádné příspěvky, má to ve svých zásadách. Vede velmi podrobnou statistiku, z níž bude možno vyvodit doporučující poznatky i pro naši cestu samofinancování. Synodní rada vzala na vědomí zprávu Moniky Žárské z církevního dne Lužických Srbů v Schleife (Slepo) a zprávu Joela Rumla z mezinárodního setkání komunity Sant Egidio v Mnichově. Dále zprávu Jana Roskovce o průběhu konzultací z druhého zasedání redakční skupiny připravující dokument Písmo – vyznání – církev pro Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE) ve Štrasburku a zprávu Petera Moréeho z konzultací GEKE o vzdělávání v Tutzingu. Evangelická akademie Synodní rada vyhlašuje výběrové řízení na místo spirituála EA Náchod – kazatele povšechného sboru. DaZ

 SBÍRKA

MIMOŘÁDNÝ SYNOD

1. mimořádné zasedání 33. synodu, dne 25.  listopadu 2011, 16.30 Praha-Nusle bude jednat především o majetkovém narovnání mezi církvemi a státem a o budoucím financování církví. Zasedání bylo svoláno nejprve na 4. listopadu 2011. Ze strany právních poradců však došlo k zpochybnění způsobu svolání synodu. Podle Řádu o správě církve svolává zasedání synodu synodní rada na návrh předsednictva synodu nejméně 30 kalendářních dnů před jeho zahájením dopisem zaslaným všem členům synodu. Pokud by se však synod konal 4. listopadu, uplynulo by od zaslání dopisu, 6. října, po zasedání synodu, 29 kalendářních dní. Proto se v neděli 16. října večer v Brně sešla synodní rada s předsednictvem synodu a společně jednali o vzniklé situaci. Dohodli se, že zruší svolání 4. 11., a synod svolají 25. 11. 2011. Rozhodli se tak proto, že věcné a soustředěné jednání a předání aktuálních informací o majetkovém narovnání  státu s církvemi a financování církví je pro synodní radu a předsednictvo synodu víc než obhajoba postupu svolání. Diskuse o správnosti svolání synodu by mohla celé jednání zdržovat.

Běleč bez bariér – ukončení sbírky V období od února do září 2011 se uskutečnila veřejná sbírka Běleč bez bariér pořádaná Českobratrskou církví evangelickou. Celkově se vybralo: 73 776 Kč. Všem, kteří na účel sbírky přispěli, děkujeme. Výtěžek ze sbírky je určen k vybudování bezbariérového nájezdu v Táboře JAK v Bělči nad Orlicí, kde se každoročně konají pobyty pro osoby s postižením. Středisko je celoročně využíváno pro pobyty všech věkových kategorií a  navštěvuje je široká veřejnost. Vybudování bezbariérového nájezdu usnadní pobyt většímu počtu lidí s postižením či sníženou pohyblivostí. EB

Daniel Ženatý

JUBILANTI

V měsíci listopadu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Jiří Řehák 80 Lydie Roskovcová 75

Z DOMOVA

Stoletých přibývá V České republice je stále více lidí, kteří se dožijí sta let. Na konci září jich v Česku bylo 625, což je o 160 víc než před pěti lety. Muži přitom tvoří ani ne pětinu. Demografové odhadují, že v polovině 21. století by u nás mohlo žít bezmála 13 tisíc stoletých a starších osob. Respekt/DaZ

19

CÍRKEV ŽIJE

Vyslání nových kazatelů do služby v církvi Brno, Červený kostel 2. října 2011

MISIJNÍ INSPIRACE

Misijní aspekty bohoslužeb

P

řinejmenším ve městech platí, že jsou-li naše sbory živé a misijně otevřené, dosti často se na bohoslužbách objeví účastník, který není členem naší ani jiné církve. V největších a nejživějších velkoměstských sborech to může být někdy až deset nebo dvacet náhodných hostů najednou, v menších sborech spíše jednotlivci a ne úplně pravidelně. Ačkoli jsou bohoslužby především slavností již dříve uvěřivších, měly bychom na  případné návštěvníky z  mimocírkevního prostředí brát zřetelný ohled. V první řadě proto, že jsou našimi milými hosty a jako k takovým se k nim chceme chovat. Pak rovněž proto, že jsou v řadě ohledů znevýhodněni – přicházejí do prostředí, které je pro ně nové a cizí, neznají ostatní účastníky bohoslužeb, neorientují se v jejich liturgii... Přitom již sama skutečnost, že odvážně vyrazili do neznámého „terénu“, obvykle signalizuje podstatnou míru zájmu o křesťanskou víru či o konkrétní sborové společenství. A  ještě něco: většinu z  toho, čím vyjdeme při přípravě a průběhu bohoslužeb vstříc případným hostům zvenčí, ocení kladně i pravidelní účastníci bohoslužeb.

Co dopřejeme našim novým hostům? Ještě než zazní první slovo bohoslužeb, náš sbor již svým hostům káže. Noví lidé jsou zvláště citliví na to, čemu bychom mohli říkat „atmosféra“. Lze ji vnímat jako otevřenou a přátelskou? Z jednoho z našich sborů jsem před nedávnem zaslechl hrůzostrašnou historku o tom, jak byl host vykázán z místa, na které se posadil. Zdůvodnění bylo velmi „hluboké“: „Tady sedávám vždycky já!“ Panuje v našem sboru atmosféra otevřenosti a přátelství vůči okolnímu světu, a tedy i vůči novým účastníkům bohoslužeb? Velmi pozitivně a  přirozeně obvykle působí

Obout si na chvíli boty návštěvníka V následujících odstavcích tohoto článku i v jeho pokračování (v příštím čísle Českého bratra) se proto pokusím nabídnout hrst nápadů těm, kdo při přípravě a průběhu bohoslužeb chtějí vzít vážně i možnost, že se na nich objeví někdo nový. Vyzývám při tom laskavého čtenáře, aby si je přebral nebo upravil podle poměrů ve vlastním sboru. Začít můžeme například tím, že si projdeme s  očima dokořán okolím i  prostorami našeho sboru celou „trasu“, kterou k nám případný nový návštěvník dorazí. Obrazně řečeno si při tom vlastně obujeme jeho boty. Při tom se můžeme pokusit podívat na naše budovy zvenčí i zevnitř jeho očima. Po několika týdnech života ve sboru nás totiž jako pravidelné návštěvníky zasahuje tzv. provozní slepota. Díky ní přestaneme vnímat vady na kráse, které jsou novým hostům zřejmé na první pohled: dlouho neaktualizovaná nástěnka, nedostatky v osvětlení či větrání, odřené dveře, špína na malbě, neuklizené toalety…

střízlivý, ale milý osobní pozdrav při příchodu na bohoslužby, ať už u dveří vítá duchovní, člen staršovstva nebo jiná pověřená osoba. I když je naše liturgie oproti jiným relativně prostá, na hosta zvenčí bude přesto zřejmě působit nově a nesrozumitelně. Výraznou pomocí se mu může stát malý program bohoslužeb, který obdrží při vstupu do kostela. Kromě základního postupu bohoslužeb může být využit pro sdělení důležitých informací o sboru a jeho životě. Může být připravován každý týden zvlášť pro všechny účastníky bohoslužeb. V takovém případě může kromě programu bohoslužeb obsahovat například i klíčové biblické texty. Nebo může být vytisknut v obecnější podobě jako jakási sborová vizitka se základními údaji o sboru a jako takový ¥ nabízen především nečlenům sboru.

21

Oslovit, nebo neoslovit nové návštěvníky? Častou otázkou při hledání vhodného přístupu k hostům bohoslužeb je tato: Oslovit je přímo, nebo neoslovit? Mně samotnému se nejvíce osvědčila střední cesta. Jistě nepovažuji za vhodné hned – třeba i ve skupince – nové hosty „vyslýchat“, nebo jim dokonce hned nabízet přihlášku ke členství ve sboru. Na druhé straně považuji za nemoudrý i druhý extrém – bez jediného slova (kromě obligátního dobrý den a nashledanou) je

nechat přijít a zase odejít. Otevřená otázka typu: „Jste dnes u nás na návštěvě poprvé?“ vyjádří zřetelný zájem a zároveň nechá stanovení míry otevřenosti případného následujícího rozhovoru na svobodě odpovídajícího. Najít vhodný způsob a obsah oslovení nových návštěvníků bohoslužeb by mělo být předně úkolem pro domluvu a uplatnění přirozené sociální inteligence pravidelných účastníků bohoslužeb, především kazatele nebo kazatelky a členů staršovstva.  Roman Mazur

Z rebelky křesťankou

V

yrůstala jsem v komunistické rodině s heslem: „Klidně podváděj, ale hlavně ať tě nikdo nechytí a nemusíme to řešit.“ Když jsme například jednou projížděli v dešti kolem faráře z vedlejší vesnice, táta projel kaluží tak, aby na něj dopadlo co nejvíce vody, a pokládal to za velkou legraci. Vlastně my všichni, celá rodina. Když sestra jednou přijela na víkend domů s tím, že se stane katoličkou, rodiče do ní mluvili celý víkend, až ji dohnali k pláči a přesvědčili, že víra a křesťanství jsou jen pro lidi, kteří nemají rozum a potřebují se na něco upnout. Sama jsem se vždy pokládala za inteligentního člověka, který se přece nebude snižovat k tomu, že by se přimknul k nějaké skupině slabochů, kteří potřebují v něco věřit a kteří v neděli ráno nemají co na práci, a tak jdou do kostela.

překvapivě podobné názory, postoje a hodnoty. Pochopila jsem, že oni je měli vštípené už od mládí, z evangelických rodin. To vzbudilo

Vnitřní samota K mému životnímu stylu patřilo i to, že sex jsem od čtrnácti let brala jako běžnou záležitost. Lidem, kteří čekají na toho pravého, aby s ním splynuli až v den svatby, jsem se jen vysmívala. Mimochodem: i s touto „dokonalou“ filozofií a znalostí vztahů jsem až dodnes nenašla člověka, s kterým bych strávila zbytek života. Kamarádů a známých jsem vždy měla moc, ale někoho bližšího, skutečného přítele, snad nikdy. V osmnácti letech jsem se odstěhovala od rodičů a začala pracovat a studovat v Praze. Rodiče se tehdy ani nepřišli rozloučit. Připadala jsem si vždy tak trochu sama.

Pražský obrat Až v Praze jsem poznala skupinu slovenských křesťanů. Velmi brzy jsem zjistila, že máme

22

ilustrační foto: Jitka Ládrová

můj zájem o křesťanství. Měla jsem obrovskou touhu dozvědět se víc. Říkala jsem si, že kdybych tak vyrůstala já, měla bych vše jednodušší. Pak jsem natrefila na úžasného evangelického faráře. Mou počáteční nedůvěru pomohlo překonat to, že vypadal naprosto normálně, což jsem u faráře nečekala. Zjistila jsem, že dokáže člověka

povzbudit a zaujmout. A když se za mne poprvé pomodlil, neuvěřitelně mě to dojalo. Skoro cizí člověk se za mě přimlouvá hned u toho „nejvyššího“. Po několika setkáních předkřestní přípravy, bohoslužbách a  přečtených knížkách, došlo jednoho dne na otázku, zda se nechám pokřtít. Váhala jsem. Může se někdo jako já přimknout k Bohu? Já, která jsem se těmto věcem vysmívala? Já, která žila tak bujarý život? Nejsem na to stará? Jsem dost dobrá, abych vůbec mluvila k Bohu? Ale pochopila jsem, že Bůh mě přijímá bez výhrad a bez otázek. Věděla jsem, že tímto krokem se ještě víc vzdálím od své rodiny. Ale víra byla silnější.

Bůh ví, jak na rebela Proč jsem nemohla poznat křesťanství a víru, když jsem byla mladší? Proč jsem si musela projít tím vším? Myslím, že Bůh ví, jaká jsem, a udělal to chytře. Věděl, že jsem taková vzpurná osoba, která by – i kdyby vy-

růstala v křesťanské rodině – stejně vzdorovala a nevěřila. Asi jsem k tomu všemu musela dojít oklikou, abych si toho vážila a vytrvala. Sama jsem musela přijít na to, že vztahy budované hlavně na sexu nemají význam. Sama jsem musela přijít na to, že na bohoslužby se člověk nechodí nudit, ale přiblížit se k Bohu. Když usednu do lavice, cítím takovou úlevu, že jsem doma, mezi lidmi, kteří jsou také „jiní“. Sama jsem musela přijít na to, že člověk musí být často silný a inteligentní, aby věřil. Hodně z věřících si přece prošlo nějakým špatným zážitkem, aby se dostali až na  dno a zamysleli se nad podstatou života. Sama jsem musela přijít na to, že je jedno, jestli jsem evangelička, katolička či pravoslavná. Nezáleží tolik na formě, jak v Boha věříme, ale že věříme. Přesto občas zapochybuji. A také stále chybuji. Jsem jen člověk. Důvody, proč věřit, však přece vždy znova naleznu. A hlavně už nejsem sama! 

Radka (28)

KŘESŤANSKÁ SLUŽBA

Na rozcestí? Otazníky poradního odboru křesťanské služby

„P

éče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické (ČCE). Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém zákoně řecký pojem diakonia, je společně se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se podle svých obdarování a možností na této službě podíleli.“ (Řád diakonické práce, 2007) V jednom z dalších bodů se uvádí: „Synodní rada zřizuje poradní odbor křesťanské služby.“ To určitě není v historii církve nic nového. Poradní odbory pro práci křesťanské služby zde byly již dávno. Jenže po roce 1989 se situace v oblasti křesťanské služby hodně změnila. Najednou mohla církev vykonávat svou službu veřejně a profesionálně. Vznikla Diakonie ČCE, do jejíž práce se zapojilo mnoho těch, kteří byli dříve aktivní právě na půdě

sboru. Starý odbor ukončil svou práci a nastoupili noví lidé. Nastalo hledání nové cesty, nové náplně práce křesťanské služby ve sborech. Obavy a počáteční napětí mezi církevními pracovníky a Diakonií se nenaplnily. Všichni měli příležitost sloužit tam, kde bylo potřeba. Naopak, nabídla se další možnost ve vzájemné spolupráci a doplňování se. Poradní odbor křesťanské služby se skládá z lidí, kteří by chtěli obě oblasti propojit, vidí potřebu podpořit sbory v jejich službě bližním. Je to v souladu s církevním řádem: „Poradní odbory křesťanské služby pečují o provádění křesťanské služby mezi potřebnými a dbají o odbornou přípravu bratří a sester, kteří se na této službě podílejí. Odborná příprava je zaměřena na oblast teologickou i sociálně zdravotní.“ Ale někde se stala chyba. Nějak to přestalo fungovat. Členové odboru se stále snaží připravovat kurzy se zajímavými řečníky i tématy použitelnými v praxi. Dokonce sezvou zástupce ¥

23

foto: Pavel Capoušek

pracovníků v křesťanské službě ze všech seniorátů, aby zmapovali práci v jednotlivých sborech i potřeby těch, kdo slouží. Ještě chvíli se vše daří. A pak náhle konec. Na kurzy se hlásí několik jedinců, k udržení těchto aktivit nejsou fondy. Následují schůzky plné hledání. Je to tak, že se křesťanská služba ve většině sborů koná (podle výsledku posledního dotazníku, vyplněného mnoha sbory). Někde se koná nahodile, jinde se lidé scházejí ke společným schůzkám, na nichž návštěvy i ostatní činnosti služby koordinují a promýšlejí. Otázka na to, co čekají sbory od práce odboru křesťanské služby, však zůstává nezodpovězena. Co na to církevní řád? „Odbornou pomoc farním sborům zajišťují především seniorátní a celocírkevní poradní odbory křesťanské služby. Tyto odbory organizují různá setkání, kurzy, vzdělávání, vydávání pomůcek apod.“

Jak z toho ven? Je práce odboru opravdu zbytečná? Chtěli jsme propojit práci Diakonie a křesťanské služby, vzájemně se o možnostech i potřebách informovat na bázi celocírkevní i v rovině místních sborů a středisek, chtěli jsme, aby vzájemná setkání inspirovala a povzbuzovala ty, kteří se obětavě starají. Synodní rada kromě odboru křesťanské služby zřídila nově odbor pro práci s lidmi s postižením. Náplň jistě hodně související s křesťanskou službou. Nebylo by dobré oba odbory spojit a vytvořit v jejich rámci skupinky pro práci v jednotlivých aktuálních oblastech? Podle  statutu má odbor také řešit a plnit úkoly zadané synodní radou. Jaké je zadání? Služba bližním je třetím z důležitých pilířů života a práce církve – nejen ČCE. Častá námitka je, že v sociální oblasti dnes pracuje řada odborníků a že tuto službu lze v celém rozsahu dělat pouze profesionálně. Jistě je to pravda. Vlastně, je to jen její část. S přibývajícím tlakem, hlavně ekonomickým, na práci profesních charitativních organizací se znovu otvírá prostor pro práci dobrovolnickou. Pro práci křesťanské služby uprostřed našich sborů a třeba je i přesahující. Pro práci, která vychází z poznání veliké Lásky, nám darované, z potřeby dávat ji dál. Nápadů co dělat by se jistě našlo dost. Obracím se na vás, čtenáře Českého bratra, jakožto zástupce různých sborů, generací a lidí různě zkušených. Prosím, poraďte! Využijte možnosti přispět k tomuto tématu, kterému časopis chce věnovat určitý prostor. Dobromila Krupová 

(autorka je členkou poradního odboru křesťanské služby

 a bývalou ředitelkou střediska Diakonie ČCE – domácí péče ve Valašském Meziříčí)

KONZERVATOŘ EVANGELICKÉ AKADEMIE

Třetí rok v Olomouci a první rok se spirituálem

K

onzervatoř Evangelické akademie v Olomouci (KEA) je tady už od roku 1991, kdy v Kroměříži 1. září 1991 začala výuka. KEA vznikla z iniciativy hymnologického odboru naší církve, a to především díky aktivitě manželů Horkých. Zřizovatelem KEA je tedy Českobratrská církev evangelická.

24

Škola sama je ekumenicky otevřená církevní konzervatoř, která přijímá studenty bez ohledu na jejich náboženské vyznání či církevní příslušnost. Nicméně jak u svých studentů, tak u svých pedagogů očekává, že jsou jim křesťanské postoje blízké. A to je podmíněno nejen tím, že se jedná o konzervatoř církevní, ale především

do  Olomouce, do  nádherné barokní budovy bývalé kanovnické rezidence. Zlepšení není ale jen v nových, hudbě přiměřenějších prostorách, ale také v prostředí univerzitního města. V Olomouci mají studenti i absolventi mnohem větší možnost uplatnění. I prostor pro kulturní spolupráci s dalšími subjekty je tady mnohem větší než v Kroměříži. KEA v Olomouci spolupracuje s povšechným sborem ČCE i místním sborem farním – společně pořádají cyklus tzv. Dobrých večerů s hudbou, které nabízejí  komponovaný program hudby (studenti KEA) a biblicky orientovaného slova. KEA spolupracuje také s mnoha subjekty v Olomouci a sama organizuje i některé hudební akce (např. pěveckou soutěž aj.). Stala se tak součástí kulturního prostředí v Olomouci a snad i v ČCE (nejen účastí na  sjezdu mládeže či koncerty ve školách EA). Na škole od 1. července pracuje spirituál – školní farář – naší církve. Konají se pravidelné pobožnosti a slavnostní bohoslužby k různým příležitostem. Členem pedagogického sboru je i katolický kněz – premonstrát. Na KEA tak ¥

zaměřením školy. KEA se ve  výuce zaměřuje na církevní hudbu – starou i novou, chce tak vědomě navazovat na  tradici církevní hudby u nás. Proto mají např. studenti v každém ze šesti ročníků předmět církevní hudba a zpěv a také předmět základy křesťanské nauky. Studium je možné ukončit maturitou po čtvrtém ročníku nebo absolutoriem po ročníku šestém. Další zvláštností naší školy je, že společně, po třídách, se koná výuka pouze tzv. hromadných předmětů – čeština, angličtina apod. Jinak se odborná výuka koná formou individuálních hodin (tzv. hlavního oboru), kdy se v  hodině potkává pouze žák a jeho učitel. Proto je taky na KEA mnohem víc pedagogů než na školách jiných. Někteří přijíždějí jen za několika málo „svými“ studenty. Na  KEA se jako hlavní obor vyučuje hra na  smyčcové, dechové a  klávesové nástroje, kytaru, bicí, zpěv a zobcovou flétnu. Nově se otevírá obor cembalo a  dálkové studium pro všechny hudební obory a také pro obor skladba. Pro současnost KEA je důležitý mezník 1. září 2008, kdy se škola přestěhovala z Kroměříže

25

panuje otevřená ekumenická atmosféra, která spolu se snahou vedení školy a menším počtem (asi stovky) studentů vytváří rodinné a přátelské ovzduší církevní školy. O této atmosféře svědčí mimo jiné to, že se momentálně dva studenti připravují ke křtu. Kdo uvažujete o studiu hudby, připomínáme, že uzávěrka přihlášek ke studiu na naší škole je již 30. 11. 2011. Ti z vás, kdo se o KEA prostě jen zajímáte, jste srdečně zváni na oslavu 20. výročí trvání školy, která se bude konat 22. 11. 2011. Další informace najdete buď na našem webu, anebo se s dotazem ozvěte spirituálovi školy či vedení – adresy najdete na: www.ckonz.cz

S

ynodní rada přijala v  červnu tohoto roku (ve  spolupráci s  vedením KEA) střednědobou strategii pro KEA Olomouc. Vyhodnocení proběhne v červnu až září 2013. Ze strategie: spolupráce s povšechným sborem ČCE a jeho částmi: koncerty ve školách EA, účast na Sjezdu nejen evangelické mládeže apod; realizují společně spirituál a vedení školy. Prezentace školy navenek v církevní veřejnosti, např. články v Bratrstvu, Českém bratru apod; realizují společně spirituál a vedení školy. Prezentace ČCE ve škole – mezi studenty a pedagogy. Realizuje spirituál za podpory vedení školy. Martin Čech,

Jiří Klimeš, spirituál KEA Olomouc



ředitel ústředí Evangelické akademie

MEDAILE VDĚČNOSTI

Sestře Anně Havlíkové

S

polečenství děčínského sboru prožívalo poslední zářijovou neděli pěkné chvíle. Naším hostem byla sestra synodní kurátorka Lia Valková, která

přijela s radostným úkolem: z pověření synodní rady předat sestře Anně Havlíkové k jejím 70. narozeninám medaili vděčnosti Českobratrské církve evangelické. Anička Havlíková (foto v pravo) vyrostla v děčínském sboru ČCE, který její rodiče hned po válce pomáhali budovat. Začala se brzy učit na klavír; do základů varhanní hry ji zasvěcoval farář Renatus Schiller, sám nadšený muzikant a varhaník. Celá léta nás Anička doprovází, ať již na varhany v kostele na Teplické ulici či na malé vzácné varhany v zimní modlitebně. Nemá vlastně vystřídání – o to víc si jí vážíme, pro její věrnost a odpovědnost. Je dlouholetou členkou staršovstva a obětavě pomáhá všude, kde je jí zapotřebí. Uklízí, nosí květiny na stůl Páně, peče cukroví a nezalekne se ani natírání podlahy, když je třeba. K naší malé sborové rodině neodmyslitelně patří. Máme ji moc rádi, stejně jako její široká rodina. V poslední době je její velikou radostí malý vnouček, nedávno pokřtěný v našem kostele. Velmi si vážíme možnosti vyjádřit zvláštním oceněním naší církve – medailí vděčnosti – plnost života a věrnou službu děčínskému sboru naší sestře Anně Havlíkové. Za vše jí děkujeme a přejeme, ať ji Pán Bůh nadále doprovází a věrně ochraňuje, ať jeho blízkost je jí pevnou oporou. 

26

Mahulena Čejková

ORDINACE 2011

Noví kazatelé a kazatelky pověřeni ke službě v církvi

Č

ervený kostel v Brně se první říjnovou neděli zcela zaplnil. Při ordinačních bohoslužbách byli pověřeni ke kazatelské službě tito faráři, farářky, jáhnové a jáhenky (na fotografii zleva): Jan Zámečník, Alexandra Hauserová, Stanislav Mikulík, Dalibor Antalík, Ewa Jelinek, Radek Hanák, Kateřina Rybáriková, Zdeněk Píštěk a Jakub Hála. Bohoslužbu vedli a na kázání na blahoslavenství (Mt 5, 1–12) se podíleli slovem všichni nově ordi-

novaní. Do rukou synodního seniora Joela Rumla a synodní kurátorky Lii Valkové složili předepsaný ordinační slib. Požehnání k vyslání do služby obdrželi noví kazatelé od svých ordinovaných kolegů, mentorů, učitelů z fakulty i vedoucích vikariátu, kterých se sjelo na padesát. Mohutným zážitkem byl i společný zpěv v brněnské katedrále a vysluhování večeře Páně na závěr slavnostních bohoslužeb.  DaZ

UPOUTÁVKA Chotěboř 40 let střediska V červenci letošního roku vyšel sborník ke čtyřicátému výročí otevření Evangelického střediska Chotěboř. Na 124 stranách křídového papíru přináší o životě chotěbořského střediska zprávy a vzpomínky patnácti autorů a od dalších autorů černobílé i barevné fotografie. Distribuci sborníku provádí předseda kuratoria střediska Petr Černý, s nímž si můžete domluvit, kolik výtisků a jak chcete pro svůj sbor odebrat. Pokud za výtisk darujete aspoň 100 Kč, nebude Evangelické středisko Chotěboř na náklad sborníku doplácet. Sborník je možné objednat na adrese: Petr Černý, Na Moráni 8, 128 00 Praha 2 anebo mailem na adrese: es-chotebor@ evangnet.cz. Vaše objednávky budeme vyřizovat postupně a při zaslání poštou budeme účtovat poštovné a balné.

27

EKUMENA ŽIJE Pastorační a duchovní péče

Nemocniční kaplani mají svou asociaci po boku kaplanů vězeňských, vojenských a policejních složek

J

iž delší dobu se v řadě českých nemocnic mohou pacienti i jejich rodinní příslušníci setkat s nemocničními kaplany. V sobotu 22. října byla slavnostně ustavena Asociace nemocničních kaplanů (ANK). Nová asociace rozšíří řady spřátelených kaplanských organizací, které působí v oblasti vojenské a vězeňské služby, stejně jako ve složkách policie ČR. Cílem ANK je podpořit vzdělání, osvětu a především zabezpečit kvalitní profesionální duchovní a pastorační péči o nemocné, jejich blízké a zdravotnický personál. Slavnostní ustavení ANK se uskutečnilo v kapli Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze 4 – Krči. Bohoslužba s požehnáním kaplanské službě v nemocnicích navázala na Studijní den Ekumenické rady církví (ERC) k duchovní službě ve zdravotnictví, který se konal rovněž 22. října v prostorách neurologické kliniky krčské nemocnice. „Vznik Asociace reaguje na situaci, kdy přibývá iniciativ ze strany nemocnic nebo církví zřídit v konkrétním zařízení nemocniční kaplanskou službu. Kaplani pak často vstupují do průkopnické a osamělé služby. Asociace jim nabízí odbornou pomoc a lidskou podporu,“ říká Pavel Pokorný, referent komise pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních Ekumenické rady církví v ČR a člen zakládajícího výboru ANK. Občanské sdružení Asociace nemocničních kaplanů působí na celém území České republiky, jeho členové jsou svými církvemi pověřeni k duchovní službě ve zdravotnickém zařízení. Nemocniční kaplani poskytnou duchovní, pastorační a náboženskou péči pacientům, jejich blízkým i  jejich pečovatelům, zaměstnancům a  dobrovolníkům v  nemocnicích, v  hospicích a jiných zdravotnických a sociálních zařízeních. Tuto péči poskytují kaplani všem, kdo o ni požá-

28

dají, vždy s respektem k jejich přesvědčení. Tedy i těm, kdo jsou bez náboženského vyznání. Předsedou ANK byl zvolen Vítězslav Vurst, nemocniční kaplan Fakultní nemocnice Motol. „Mnoho lidí si pod pojmem duchovní péče představuje pouze náboženské úkony, jež jsou určeny lidem hlásícím se k nějakým církvím. Duchovní (spirituální) potřeby jsou ale mnohem širší a máme je naprosto všichni. Rozdíl je pouze v tom,

jak moc si je uvědomujeme. Jedno z poslání ANK je podpora vzdělávání a přípravy duchovních pro tuto práci. Podpora těch, kteří ji dělají, a šíření osvěty jak ve zdravotnictví, tak v celé společnosti,“ říká Vítězslav Vurst. Studijního dne ERC i slavnostního ustavení ANK se kromě zástupců náboženských společenství, církví, nemocnic či duchovních z řad vězeňských, vojenských a  policejních složek zúčastnili také Joel Ruml, předseda ERC, a Dana Kalnina-Zakis, zakladatelka a  předsedkyně Latvia Association of Professional Health Care Chaplaincy. Patronát nad ustavující se ANK převzal herec Jan Potměšil. Sám k tomu říká: „Po autonehodě v prosinci 1989 jsem se dotkl pomyslné hranice života a smrti a jsem velmi vděčný za to, že jsem do-

stal šanci tady zůstat. V době pobytu v nemocnici se ale neléčí jen tělo, může se posílit i duch. Je to příležitost k pochopení souvislostí a duchovního rozměru života. Proto podpora otevřeného, zralého a citlivého průvodce, nemocničního kaplana, je

nezbytná a zásadně důležitá. A to je důvod, proč jsem rád převzal patronát nad Asociací nemocničních kaplanů.“ 

Vítězslav Vurst



e-mail: [email protected], tel. 608 769 002

PARTNERSTVÍ MEZI CÍRKVEMI

Workshop HEKS a ČCE Témata a priority další spolupráce

V

e dnech 5.–7. října se konalo pracovní setkání zástupců HEKSu (Hilfswerk der Evangelischen Kirchen Schweiz/Pomocné dílo evangelických církví Švýcarska) a Českobratrské církve evangelické (ČCE). Cílem dvoudenního intenzivního workshopu bylo zmapování současné situace v naší církvi a navržení směrů další spolupráce. V rozhovorech na nejvyšší úrovni byla tématem nejen aktuální situace v naší církvi, ale také v Diakonii a na teologické fakultě. Za HEKS vedli rozhovory ředitel Ueli Locher (vpravo) a  referent pro část východní Evropy Mathias Herren (vlevo). Dále Serge Fornerod, referent pro ekumenu Svazu evangelických církví Švýcarska, a Friedhelm Pieper, moderátor Kulatého stolu ze Zemské evangelické církve Hesensko-Nasavsko. Kromě synodního seniora Joela Rumla a dalších členů synodní rady Lii Valkové, Daniela Ženatého a Pavla Stolaře se na debatách podíleli ředitel Diakonie David Šourek a proděkan ETF pro vnější a ekumenické vztahy Jan Roskovec. Za další úseky církevní práce přišli se svými příspěvky Jan Plecháček za předsednictvo synodu, Jiří Tomášek za Jeronymovu jednotu, Tomáš Růžička jako člen poradního odboru pro společenské a mezinárodní záležitosti a Petr Černý za církevní rekreační střediska. Účastni byli rovněž pracovníci ústřední církevní kanceláře – vedoucí tajemnice Lydie Gallusová, tajemník pro ekumenu a vnější vztahy Gerhard Frey-Reininghaus a další zástupci jednotlivých úseků. Úvodní referát o situaci v české společnosti a  výzvách Česka přednesla socioložka Jiřina Šiklová. Čtvrteční dopoledne pak patřilo referátům z jednotlivých oblastí života církve: co je aktuální v ČCE, jak pracuje Diakonie a jaký vztah k církvi má

Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, kde dnes studuje většina nečlenů ČCE. Odpoledne pak přišly na řadu výzvy – cesty dalšího směřování rozvoje práce v jednotlivých oblastech se zřetelem na spolupráci s HEKSem. Do výzev směřujících ven do společnosti můžeme zahrnout práci Diakonie, která pečuje o klienty bez rozdílu vyznání a chce uchovat punc křesťanské organizace i přes to, že věřících zaměstnanců je sotva 20 %, i teologické vzdělávání na ETF. Dobrou příležitostí, jak nechat

společnost více nahlédnout do života církve, je série blížících se významných výročí v letech 2013–2018. Rovněž fungující a přívětivá rekreační střediska mohou být dobrou vizitkou směrem do společnosti. Výzvy uvnitř církve jsou ve sborové práci zejména na poli vzdělávání všech podob a forem s důrazem na misii. V pátečním bloku referovali zástupci HEKSu o  širším kontextu v  rámci projektové pomoci, o způsobu přípravy a výběru projektů a o jejich zpracování a realizaci včetně vyhodnocení. Velkou výhodou je podle nich podobnost evangelické ¥

29

církve Švýcarsku a u nás, díky níž má mezicírkevní spolupráce velký potenciál. Cílem workshopu bylo nalezení témat a určení priorit pro spolupráci HEKSu a ČCE na další pětileté období. Perspektivní oblasti spolupráce jsou vzdělávání, diakonie, pomoc při správě budov a partnerství sborů. HEKS byl založen roku 1946 a zaměřuje se na pomoc v nouzi v oblastech, kde příčinami jsou hlad, bída, sociální příčiny a  bezpráví.

V  dvaadvaceti zemích světa má koordinační kanceláře a v současné době se podílí na více než dvou stovkách projektů. V zahraničí spolupracuje s partnerskými organizacemi. Spolupráce s naší církví sahá hluboko do dob komunismu, kdy podpora od HEKSu byla velmi významná jak při udržování a rekonstrukcích církevních budov, tak v projektu kmotrovství, kde pomoc směřovala k dětem z farářských rodin. 

Daniela Ženatá

ROZHOVOR s Mathiasem Herrenem

Účinná podpora se rodí z odpovědí na spoustu otázek Referent Pomocného díla evangelických církví Švýcarska (HEKS) pro země východní Evropy přijel do Prahy na pracovní jednání o možnostech a formách další spolupráce HEKSu s ČCE. V letošním roce podpořil HEKS finančně mj. i vydávání časopisu Český bratr. Mathiase Herrena jsme uvítali i v naší redakci, zajímal se velmi podrobně o způsob redakční práce a hovořili jsme o naplňování dílčích cílů společného projektu. Pobyl na sjezdu mládeže v Jihlavě a navštívil farní sbor v Merklíně. Mathias Herren je nástupcem u nás dobře známého Andrease Hesse, který odešel letos na jaře do důchodu. Na závěr jsme Mathiasi Herrenovi položili několik otázek.

kontaktu s lidmi spolupracujícími na společných projektech. Rád rozumím tomu, co máme v Česku podporovat. A s tím je spojeno množství otázek. Když se setkávám s odpovědnými pracovníky z české strany, vždy se odpovědí na své otázky dočkám. Na jaké pozici v HEKSu pracujete? Jsem referent HEKSu zodpovědný za mezicírkevní spolupráci. Mám na starosti všechny projekty ve východní Evropě, které HEKS podporuje u tamějších církví a církevních organizací. Co to znamená pro ČCE? Českobratrská církev evangelická je jedním z našich nejvýznamnějších partnerů ve východní Evropě. Její projekty podporujeme již po desetiletí. Intenzivní kontakt s jejími představiteli je tudíž pro mě velice důležitý. Jaké cesty další spolupráce mezi HEKSem a ČCE vidíte? Zástupci HEKSu a ČCE se setkali v minulých dnech na dvoudenním pracovním zasedání a dohodli se, do kterých oblastí bude HEKS v příštích letech směřovat svou podporu. Výsledky jednání nejsou ještě zpracovány, jisté ale je, že HEKS podpoří v budoucnosti jak diakonické, tak církevní aktivity.

Proč jste přijel do Čech? Jakožto pracovník zodpovědný za projekty HEKSu s Českobratrskou církví evangelickou jezdím do  Česka pravidelně. Je důležité být v  přímém

30

Co jste v Čechách a v Praze prožil? Vedle sjezdu mládeže v Jihlavě a mnoha rozhovorů s lidmi z ČCE především dvoudenní intenzivní workshop se zástupci církve, Diakonie a teologické fakulty.

Líbilo se vám tu? Praha je nádherné město a Česko velmi pěkná země. Během první části mého pobytu na počátku října bylo teplo a hezky jako v létě. Na ulicích a na náměstích vládla příjemná, ještě prázdninová nálada.

Co přejete našim čtenářům? Doufám, že čtenářky a čtenáři budou v Českém bratru stále nacházet napínavé články a že tento časopis bude přinášet zajímavé věci o ČCE a jejích aktivitách. Tím Český bratr přispěje též k soudržnosti uvnitř ČCE. ptala se Daniela Ženatá

SPOLUPRÁCE PŘES HRANICE

Pracovní návštěva německých přátel v ČCE

Z

ástupci vedení Zemské církve Berlín-Braniborsko-slezská Horní Lužice (EKBO) navštívili ve dnech 16. a 17. září Prahu a byli hosty Českobratrské církve evangelické (ČCE). Setkávání obou církví mají dlouhou tradici ještě z dob před pádem železné opony. Po revoluci se uskutečnilo několik setkání, seminářů, společných slavností a bohoslužeb střídavě v Čechách i v Německu přibližně v tříletých intervalech. Letošní návštěva delegace z EKBO pod vedením biskupa Markuse Drögeho byla první příležitostí k bližšímu poznání a k výměně poznatků nejen s tímto nově zvoleným biskupem, ale také s Rolandem Herpichem, ředitelem Berlínského misijního díla (Berliner Missionswerk), generálním superintendentem Martinem Herchem z Görlitz a Wolfgangem Iskrautem, farářem pro příhraniční ekumenu. Velký zájem projevili naši němečtí sousedé v rozhovoru s vedením církve o majetkové vypořádání státu a církví. O situaci a stadiu jednání v těchto otázkách referoval synodní senior Joel Ruml a zodpověděl také množství dotazů na téma odluky církve od státu a majetkového vyrovnání. O příhraniční spolupráci hovořil senior Libereckého seniorátu Tomáš Matějovský. Pracovníci z misijního díla se mj. zajímali o aktivity ČCE podporující křesťany na Kubě. Dozvěděli jsme se také, že úřad Berlínského misijního díla zastřešuje veškeré aktivity a projekty EKBO v zahraničí a čítá asi čtyřicet zaměstnanců (to je skoro dvakrát víc, než má celá ústřední kancelář ČCE!). Páteční odpoledne strávili němečtí hosté na Evangelické teologické fakultě UK, kde byli přijati děkanem fakulty Jindřichem Halamou. V sobotu vedla německá delegace rozhovory

se zástupci Diakonie ČCE, s níž již EKBO na některých projektech spolupracuje, a zbývající čas věnovala prohlídce Prahy a návštěvě salvátorského sboru a kostela. Návštěva německých bratří a sester byla pracovní a velmi intenzivní. Vzájemné porozumění, informovanost, otevřené rozhovory, přísliby spolupráce v dalších oblastech a zajímavé výhledy do  budoucnosti jsou nadějí pro dobré soužití v Evropě. 

DaZ

31

Andreas Marti v Praze

N

a třicet zájemců o hymnologii z celé republiky strávilo druhou říjnovou sobotu v kostele v Praze na Vinohradech, aby se seznámilo s koncepcí švýcarského evangelicko-reformovaného zpěvníku a zkušenostmi švýcarské církve při jeho zavádění do praxe. Přednášel o tom profesor církevní hudby z Bernu Andreas Marti, který se významně podílel na práci švýcarského zpěvníku z roku 1998 a je také externím poradcem komise pro nový zpěvník ČCE. Přehledná struktura, promyšleně uspořádaný obsah a krásný zevnějšek švýcarského zpěvníku se pro práci naší komise staly hlavním inspiračním zdrojem. Proto posluchači sledovali se zájmem, jakou strukturu a jaké rozdíly proti EZ je možno ve švýcarském zpěvníku objevit. Dozvěděli se, že Švýcarům tento zpěvník neslouží jen při nedělních bohoslužbách, ale pomáhá všude, kde se v církvi zpívá. Proto v něm najdeme i program pro domácí rodinné pobožnosti stejně jako večerní modlitby z Taizé, své místo v něm mají i písně pro mládež a děti. Vedle společného zpěvu nabízí zpěvník i možnost společně mluvit (např. část se žalmy, které je možno číst společně nahlas při různých příležitostech). Zajímavým nápadem je záložka se seznamem „podstatných písní“ (Kernlieder) – které by měl každý evangelík znát, a to pokud možno zpaměti, aby se mohlo zpívat i bez zpěvníku. Odpoledne pak přítomní vyslechli řadu ukázek varhanní hudby, inspirované ženevskými žalmy.

Profesor Marti představil harmonizaci těchto žalmů v nejrůznějším zpracování, od renesanční vícehlasé formy přes romantické podání až po moderní žalmové skladby. Tím posluchače přesvědčil, že tvorba Claude Goudimela má v našem zpěvníku opodstatněně své důležité místo.

Setkání s Andreasem Martim bylo inspirativní, jeho pohled na některé věci, které jsou nám společné, byl obohacující a potvrdilo se tak, že ekumena může mít různou podobu. 

Daniela Hamrová



KONFERENCE KE KATASTROFÁM

Bát se nebudeme Rozdíly mezi japonským a českým postojem

V

 pátek 14. října 2011, zhruba půl roku po katastrofálním zemětřesení v Japonsku, se ve zcela zaplněné velké posluchárně Evangelické teologické fakulty UK v Praze uskutečnila mezioborová konference s názvem Bát se nebudeme: otřásání a trvání v kultuře japonské a české. V úvodu vyzvala moderátorka konference Bohumila Baštecká k minutě ticha za oběti jednoho

32

z největších zemětřesení lidské historie. To o síle 8,9 stupně pohnulo zemskou osou a  letošního 11. března zasáhlo Japonsko; následná vlna tsunami si vyžádala přes dvacet tisíc mrtvých a pohřešovaných. Konferencí chtěli organizátoři vzdát poctu japonskému národu – lidem, kteří v důsledku březnového japonského zemětřesení zahynuli, i těm, kteří nesou a pomáhají zvládat jeho důsledky.

Kromě toho si konference kladla za cíl prozkoumat způsoby zvládání životních a společenských otřesů v japonské a české kultuře, učit se ze setkání kultur a posílit tak připravenost na neštěstí. Přítomní si rovněž položili otázku: Co bychom světu řekli, kdyby se to stalo nám? Ludvík Armbruster, který v Japonsku jako jezuitský kněz a profesor působil přes půl století, se ve své úvodní přednášce zabýval vztahem Japonců k přírodě a vlivem šintoismu a buddhismu na jejich životní postoje. Zdůraznil význam zdvořilosti a připomněl, že to, co se nám jeví jako hrdinství, vyrůstá z buddhistické hodnoty nelpění na životě a svobody. Buddhistický duchovní Robin Shoen Heřman pak z  perspektivy japonské tradice pohovořil o odpovědnosti jedince za harmonické fungování socio-ekosystému na pozadí buddhistických představ o vazbě lidské mysli a světa jevů. Do přemýšlení o vztahu náboženství a katastrof v české historii uvedl sociolog Zdeněk R. Nešpor. Připomněl občanskou odpovědnost za to, jak se Česká republika vyrovná s „hnědnutím“ politické scény s nacionálním a jiným extremismem, v něž ústí česká historie 20. století. Dana Drábová ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost se ve svém příspěvku zamýšlela nad problémem nakládání s informacemi v situaci neštěstí a nad potřebou pokory v lidské snaze ovládnout přírodu. Fotograf Jan Čížek promítl a komentoval fotografie z bleskové povodně na Frýdlantsku a Jan Munzar z Ústavu geoniky AV ČR poukázal na ztrátu historické paměti, která se v našem prostředí projevuje hlavně v oblasti vztahu obyvatel k povodním. David Labus z Ústavu Dálného východu Filozo-

fické fakulty UK v Praze na závěr referoval o přírodních pohromách jako neodmyslitelné součásti japonské civilizace a o síle vizí, které v kritických chvílích umožnily národu se dlouhodobě semknout a jednotlivcům „opustit osobní prospěch“. Konference poukázala na  rozdílnost japonských a českých hodnot a jejich východisek: „Vy máte jednoho Boha a věříte v jednu pravdu; našich bohů je mnoho. A tak i pravd může být mnoho,“ líčil profesor Armbruster, co ho učil jeho japonský přítel. A vyzval, ať zkoumáme to, co nás spojuje, ne to, co nás rozděluje. Neboť – v duchu klasické logiky – „jen ti, kteří mají hluboce něco společného, mohou vnímat svou krajní odlišnost.“ Co jsme se my, Češi, o  sobě dozvěděli díky možnosti dívat se na Japonce? Jsme prý v situaci katastrof více schopni improvizovat. Otázka, co bychom světu řekli, kdyby nás potkala katastrofa podobná japonské, však zůstává otevřená. V diskusi se z různých stran probírala osobní – občanská – odpovědnost. Každý z nás má svou zodpovědnost například za přijímání rizika (katastrof), přijímáme-li výhody technologického pokroku. Tváří v tvář japonskému odkazu jsme především odpovědni za svůj postoj k sobě a k prostředí: „Když je bahno, vy asfaltujete silnice. Japonec si upraví svoje topánky,“ shrnul obrazně rozdíl mezi Evropany a Japonci profesor Armbruster. Konferenci uspořádala Evangelická teologická fakulta UK v Praze ve spolupráci s Ústavem Dálného východu Filozofické fakulty UK v Praze, Česko-japonskou společností, Cyrilometodějskou teologickou fakultou UP v Olomouci, Psychosociálním intervenčním týmem České republiky a Spolkem krizovců a humanitářů. 

Karel Šimr

33

OZNÁMENÍ Ekologie - hodnoty a priority je téma besedy s Mgr. Ing. Štefanem Šrobárem, CSc., konané v úterý 8. listopadu 2011 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. K účasti zve Ekologická sekce České křesťanské akademie.

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

Chystáme: Boží soud a věčný život

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Romana Špačková NA OBÁLCE foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrkalistopadového čísla je 20. 11. 2011. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit. DISTRIBUCE PRO NEVIDOMÉ elektronicky: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e-mail: [email protected]

34

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

ISSN 1211-6793

Tématem ročníku je lidský život od narození do smrti.

DIAKONIE PRO ŽIVOT (Před)poslední téma lidského života Diakonie pomáhá těm, kteří svou pouť na tomto světě uzavírají

K

teré jiné diakonické zařízení než hospic Citadela ve Valašském Meziříčí by se nabízelo jako zdroj či inspirace pro předposlední článek cyklu Diakonie pro život, reflektující (před)poslední téma lidského života, totiž smrt a umírání, odchod z této časnosti. Jediný „evangelický“ hospic u nás je však pro téma listopadového čísla Českého bratra natolik významný, že reportáž

foto: Marcel Rozhoň

o  návštěvě v  Citadele z  pera šéfredaktorky Daniely Ženaté jste mohli najít v samostatném hlavním článku, tedy mimo diakonickou rubriku. Abychom však zůstali věrni tématu i zde, přinášíme vám jeden z příběhů, který se v hospici Citadela před časem udál. Pomoc má mnoho tváří – od narození po umírání. A Diakonie už po léta pomáhá také těm, kteří svou pouť na tomto světě uzavírají. Tak tomu bylo i  v  případě manželů H. Podobně jako u manželů Cardových v Krabčicích, o nichž jsme psali v minulém čísle, i jim bylo dáno zůstat až do konce spolu.

Paní H. byla přijata na  hospicové lůžko se zhoubným novotvarem štítné žlázy. Její zdravotní stav byl stabilizovaný, paní H. se sama najedla, v  lůžku se posadila, zazvonila, když něco potřebovala. Paní H. byla s péčí spokojená, stále se usmívala. Padesát kilometrů odsud však po ní tesknil doma její manžel. Postupem času se zdravotní stav zhoršoval, paní H. přestala s ošetřovateli spolupracovat, špatně se orientovala a podobně. Manžel a rodina za ní pravidelně přicházeli. Před vánocemi byl přijat manžel paní H., původně jen na několik dní, aby vánoční čas strávili spolu. Již zůstal. Paní H. musela být na krátký čas hospitalizována v nemocnici pro akutní zhoršení stavu, jež nesouviselo se základním onemocněním. Mezitím manžel v hospici čekal. Odloučení těžce nesl. Hospic mu nabídl odvoz do nedaleké nemocnice. Choť paní H. natrhal cestou kytičku. Okamžitě jej poznala a byla to pro oba slavnostní chvíle. Obrázek staršího muže u lože své umírající ženy se navždy vryje do paměti. Po návratu paní H. z nemocnice jim byl dopřán ještě krátký čas, ale zdravotní stav paní se zhoršoval. Na sklonku života většinu dní prospala, až v klidu, bez bolestí v přítomnosti manžela zesnula. Pan H. zůstal ještě několik měsíců v hospici na respitním lůžku – doma by se bezprostředně cítil sám, opuštěný. Když se uvolnilo místo v domově pro seniory v blízkosti bydliště, rozhodl se tam nastoupit. Po pár dnech se pak již mohl vrátit do vlastního domku, kde měl svoje zázemí. Udělal nám radost, když po čase ještě několikrát „přátele“ v hospici navštívil. 

ph / Diakonie ČCE

 

Tento i další příběhy z Diakonie najdete v brožuře



20 příběhů z Diakonie ČCE. Můžete si ji stáhnout z webu



www.diakonie.cz/nase-pribehy/publikace nebo si o její



tištěnou verzi napište na [email protected]

35

Dejte nám místo ve svém srdci Bienále pro Diakonii

III.

Bienále pro Diakonii zprostředkovalo setkání s uměním a podpořilo diakonickou práci s handicapovanými členy společnosti. Bienále pro Diakonii je charitativní kulturní projekt, který vznikl na půdě dejvického sboru ČCE. Jeho cílem je nabídnout setkání s výtvarným uměním, které je svým obsahem či svými tvůrci spojeno s křesťanstvím. Výtěžek celého projektu je určen

foto: Kryštof Sýkora

na podporu práce střediska Diakonie v Praze – Stodůlkách, které už od roku 1994 pomáhá handicapovaným dětem a jejich rodinám. Letošní ročník měl biblické motto „Dejte nám místo ve svém srdci“ (2 Kor 7,2) a svá díla během něj představilo více než 60 českých a německých výtvarníků. Kromě aukce a prodejní výstavy výtvarných děl se návštěvníci mohli potěšit také dalším kulturním programem. Hned první den Bienále zahájil večerní koncert skupiny Jablkoň v modlitebně vinohradského sboru ČCE. V průběhu Bienále pak vystoupili i další hudebníci a osobnosti kulturního života, jako například pěvecký

sbor Naši pěvci, soubor Trigonum musicum, písničkář Tomáš Najbrt, lékař Zdeněk Susa, teolog Jan Roskovec nebo herec Martin Myšička, který se stal zároveň patronem a tváří bienále. „Vidím, že je to dobrá věc, a tak Bienále podporuji,“ říká herec Dejvického divadla, který zároveň bydlí v Praze-Stodůlkách a symbolicky tak propojuje obě pražské čtvrti, v nichž se bienále konalo. Na úvodní aukci uměleckých děl se vydražila díla J. Gemrota, O. Kulhánka, O. Rady, A. Střížka, B. Veselé a dalších. Svoji grafiku vydražil za několikanásobek vyvolávací ceny také pan Jiří Suchý, což mohl být potěšující dárek v předvečer jeho narozenin. Celá aukce vynesla 76 749 Kč. To zahrnuje i více než 8 tisíc korun za krásné výrobky klientů ergoterapeutické dílny stodůleckého střediska. Po započtení průběžného prodeje přes internetový rezervační systém se celková shromážděná částka v době uzávěrky Českého bratra blížila 250 tisícům korun, dražit ovšem mohli zájemci dál až do konce října. Středisko Diakonie ČCE v Praze Stodůlkách působí od roku 1994 v oblasti péče o kombinovaně postižené děti a jejich rodiny. Součástí zařízení je středisko rané péče o mentálně, fyzicky, smyslově či kombinovaně postižené děti a jejich rodiny, stacionář pro zdravotně postižené a sociálně terapeutická dílna. Se střediskem úzce spolupracují speciální mateřská a základní škola, které sídlí ve stejném objektu. Za předchozí dva ročníky Bienále pro Diakonii (2007 a 2009) se podařilo prodejem uměleckých děl a výtěžkem benefičních koncertů shromáždit částku přesahující 1,5 milionu Kč, které byly věnovány na dostavbu a vybavení střediska Diakonie Stodůlky. 

ph / Diakonie ČCE

 Další informace najdete také na www.bienaleprodiakonii.cz

Česká kniha rekordů: Pochod broučků ve Vsetíně zapsán!

T

aké letos zorganizovala Diakonie Vsetín tradiční Pochod broučků. Při této příležitosti mají děti, jejich rodiče nebo prarodiče příležitost

36

rozsvítit lampionky nebo lampičky, obléknout se do broučkovského – vzít si kostým, tykadla, krovky, domalovat si obličej a projít se potemnělým měs-

tem. Letošní, již 6. ročník je dokladem toho, že tak vsetínští dělají stále raději. Vždyť se k akci připojilo odhadem více než 850 občanů města Vsetín. Sraz byl v pátek 14. 10. 2011 na Dolním náměstí. V 18 hodin se začali scházet ti, kteří využili možnosti vyrobit si krovky nebo tykadélka na místě či si nechat namalovat obličej. Úvod patřil společně zpívané písni „Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější – usměvavé tváře“. Po pozdravení všech přítomných starostkou města Vsetína Ivetou Táborskou oslovil zúčastněné také pan farář Čmelík s poselstvím o světle našich lampiček, které nás vede tmou. Tak je to i s Božím slovem, které nás dokáže vést životem i jeho úskalími.

AKTUALITY

Diakonie vítězem soutěže Být vidět 2011 Diakonie ČCE získala hlavní cenu v  kategorii Nejlepší integrovaná komunikace za probíhající sociální kampaň Otevřeno seniorům, a to v soutěži Být vidět 2011 vyhlašované Fórem dárců. Děkujeme a ocenění si velmi vážíme! Soutěž Být vidět vyhlašuje od roku 2003 organizace Agens. V letošním roce ji zastřešilo Fórum dárců. Za hlavní smysl předávání cen označují organizátoři podporu neziskových organizací a jejich komunikace s veřejností. Ceny v dalších kategoriích získaly například organizace Člověk v tísni se svým projektem Skutečný dárek, Arcidiecézní charita Brno nebo Linka bezpečí.

Dům sociálních služeb ve  Valašském Meziříčí otevřen!

Na Dolní náměstí dorazil také komisař z Agentury Dobrý den z Pelhřimova, aby přepočítal broučky a berušky, jejichž celkový počet bude zapsán do České knihy rekordů. Každý proto procházel důkladnou kontrolou, zda má krovky, tykadla a hlavně ručně vyrobenou lucerničku – jak stálo v pravidlech. Takto vyzdobení broučci zcela zaplnili velké schody Dolního náměstí. Konečné číslo, které bylo slavnostně vyhlášeno komisařem, je 111! Zároveň pracovníci Diakonie Vsetín vybírali tři nejkrásnější broučky nebo berušky a  jejich lucerničky a ti dostali krásné dárky. Poté se vydal svítící průvod do tmy zahaleného parku Panské zahrady, kde mezi stromy tančila „nefalšovaná“ víla Eliška. Pochod broučků byl završen zářícím ohňostrojem a možností zdarma navštívit vsetínský zámek a jeho expozice. Letos navíc pro účastníky pochodu zaměstnanci zámku připravili teplý čaj a soutěž v hledání pohádkových bytostí po celém jeho areálu. A na co se můžete těšit příští rok? Přesvědčíme vás, že ve vsetínském parku nebydlí pouze víla Eliška, ale daleko více pohádkových bytostí.  Marta Vodáková

O více než dva měsíce dříve byla zrekonstruována budova bývalé léčebny dlouhodobě nemocných, která od října letošního roku slouží jako Dům sociálních služeb ve Valašském Meziříčí. Slavnostní otevření objektu proběhlo v pondělí 26. září. Zázemí v Domu sociálních služeb naleznou převážně senioři, kterým zdravotní stav neumožňuje samostatný pobyt v domácím prostředí. Po odléčení závažného onemocnění a stabilizaci zdravotního stavu tak naleznou potřebnou péči právě zde. Na provozu Domu sociálních služeb se budou podílet dvě střediska Diakonie ČCE, a to hospic Citadela, který bude jako zdravotnické zařízení zajišťovat ústavní pobytové služby, a středisko ve Valašském Meziříčí. „Toto středisko bude mít v objektu zázemí pro ambulantní službu, tedy stacionář pro seniory a lidi se zdravotním postižením. Díky Domu sociálních služeb můžeme i rozšířit kapacitu a rozsah služeb stacionáře,“ konstatovala Zdislava Odstrčilová, nová ředitelka střediska Diakonie ve Valašském Meziříčí. „Věřím, že tyto prostory budou důstojné a co nejvíce našim klientům zpříjemní jejich pobyt tady,“ sdělil ředitel druhého diakonického střediska v místě – hospice Citadela Miloslav Běťák.  ph

37

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ Písně o smrti, „andělském trúbení a súdu“ Arytmie utahaného zpěvu

V

e zpěvníku nemáme opravdové „táhlé“ písně rubatového typu (nepravidelného, uvolněného tempa). Kostelní zpěv, když je „utahaný“, má také svou nepravidelnost, která ovšem není v souladu s charakterem a typem písně. Mezi táhlou a utahanou písní je veliký rozdíl! Píseň působí utahaně tehdy, když se zpívá těžkopádně. Většinou to souvisí se špatným zpěvem, s nerespektováním hudební interpunkce, když varhanní doprovod prakticky nevede zpěv shromáždění (špatně vytvarované fráze), jen jej harmonicky podbarvuje. Možná je to proto, že varhaník dostal písně příliš pozdě a nestihl se připravit, nebo mu rytmika a vícehlasá sazba dělají problémy. K tzv. utahání písní dochází také v situacích, kdy část shromáždění ( jeden člověk) výrazně zpívá „po svém“, nevnímá vedení varhan a nedokáže se napojit na společné „zdravé“ tempo, které vědomě nastolil dobře připravený varhaník. Jsem přesvědčený, že utahané písně svou arytmií a neuspořádaností brzdí působení Ducha svatého v našem společenství. A rytmickému církevnímu zpěvu jsme si možná navykli a ani nám nepřijde, že je něco v nepořádku, ba naopak, mnohé písně máme takto zažité. Ale to není žádná katastrofa, vždyť přednes každé písně je variabilní, dá se různě nastavit. Leccos se dá postupně opravit, vylepšit, když je k tomu ochota, vůle, a hlavně když se té nápravy (léčení arytmie společného zpěvu) nenápadně chopí agilní lidé s muzikantským srdcem (na jejich věku a na délce členství v ČCE nezáleží!). Pokud se to podaří, je to zázrak! Důležité je, aby zpěv zněl, abychom zpívali rádi, a hlavně: aby Hospodin náš zpěv přijal. Přestože se snažíme, aby náš zpěv zněl dobře, nemáme jistotu, zda Hospodin jej přijme jako „oběť díků“ (Ž 50, 14), jako projev našeho vyznání, naší vděčnosti. V tom nemá jistotu ani celocírkevní kantor, „ale u posledního súdu sa dozví věcej“.

38

Moravské blues Tak jsem označil táhlou horňáckou , když jsme ji zpívali spolu se studenty semináře církevní hudby při našem večírku se švýcarským hymnologem prof. Andreasem Martim. Tož pravda, východní duchovní zpěvy jej zaujaly, hned si je vzal „pod lupu“, zkoumal jejich znaky a potvrdil tezi Leoše Janáčka, že tyto zpěvy mají své vlastní moravské tóniny, ť jejich průběh je jiný než u nápěvů v církevních modech. Táhlé písně do zpěvníku? Někteří moji přátelé, kteří preferují jen písně v rychlejším tempu (možná proto, že mají negativní zkušenosti/vzpomínky se zpěvem „pod tempem“), nevidí rozumný důvod pro přijetí písní tohoto tytu do církevního zpěvníku. Táhlá je bohatá na určité „vitaminy“, které možná nepotřebuje každá zpívající duše, ale někomu mohou prospět. Táhlá v podobě moravské balady není statická, má své nepsané zákonitosti, které vycházejí z autentické deklamace tradovaného textu od několika generací. Je to zpívaná mystika venkovského člověka.

Klidný vztah ke smrti Když si vesničan připomínal časnost svého života, činil to s vědomím, že jeho délka života je závislá na Božím rozhodnutí. „Víra a hlas svědomí tvořily mravní základy života vesničanova, dodávaly mu síly a živily onen silný optimismus, který k nám mluví z písní i z tisícileté moudrosti přísloví“ (Jiří Horák). V písních tohoto typu nalézáme zvláštní klidný vztah k smrti. Tato síla však vychází z  hluboké křesťanské víry. Je zde přesvědčení, že Boží soud učiní to, co je v pozemských poměrech nemožné: „tam je chuďák cisárovy rovný.“ Táhlá píseň, ve které člověk připomíná svému egu, že není nic jiného než „popeł a błáto“, nám promlouvá na „jiné frekvenci“, než jsme možná zvyklí, ale byla by škoda, kdyby tuto frekvenci církev nechtěla vy-

užít. Jsem přesvědčený, že táhlá moravská může pozitivně působit na lidi nejen z východní části naší země. Proto hledám onu misijní „frekvenci“, která účinně rezonuje v nitru některých skupin obyvatelstva. Žel to přináší také odmítavé reakce uvnitř církve… Píseň je strava, bereme ji do  úst, rezonuje v našem těle, v naší duši. Tento druh písní však „hýbe“ s každým člověkem jinak, a proto si myslím, že ani v tak malé církvi, jako je ta naše, není možné docílit naprosté shody, aby všichni měli rádi všechny hudební žánry a všechny typy zpěvů. Při hledání a objevování ztracených pěsniček, mám snahu, abych rozšířil náš církevní zpěv něčím, co pochází z našeho venkova, co připomíná kulturu venkova, co zaujme nejen venkovský lid, ale také intelektuála, který má vztah k folkloru, k etnické hudbě. Ladislav Rutte si ve své knize Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci, již v polovině minulého století stěžuje na nevšímavost veřejnosti: „Byli jsme příliš prosyceni

jakýmsi divným světoobčanstvím, které nebylo ani upřímné, ani přirozené. Přijímali jsme nám zcela cizí a nám nepřiléhající rytmy… spíše proto, aby se nezdálo, že nejsme snad dost světoví. I my neseme velikou část viny, neboť jsme se stavěli dlouho zády k hodnotám lidové hudby, zpěvu tance, ačkoliv tryskají z národní duše a rýsuje se v nich celý život našeho lidu a jeho minulost, umělecky tak význačně ovlivněna.“ Uvedené písně nejsou určené k pohřebním příležitostem, ani ke kostelnímu užívání, ale jako „privátní“ zpěvy, které si člověk zpívá sám s přáteli při posezení doma (kde se EZ téměř nepoužívá) či ve sborové klubovně. Jejich rozjímavé texty v půvabném nářečí, v nichž dochází ke zvláštní kombinaci biblických obrazů s lidovou spiritualitou a moudrostí, mohou někoho dráždit, mne však posilují ve víře a naději, že nějaké to „trúbení“ anděla jednou uslyším. A  ty moravské nápěvy patří k těm nejkrásnějším. 

Ladislav Moravetz, repatriovaný Čech z Moravy

39

SLOVO

Boží úspěch, křesťanský neúspěch Mezi věrci a bezvěrci (11.)

N

ajděte mi někoho, kdo by byl úspěšnější než Bůh. Jak ale zvažovat úspěchy křesťanů, navíc v době neustálého usilování o úspěch? Hádání o takzvanou „Boží existenci“ zatím k úspěšnému konci nedošlo. Není jen středověkou, ale neustálou záležitostí. A v novověku se na něm, zdá se mi, projevuje jakási únava z teologie. Když se o něčem neustále mluví po celá staletí, jakpak by se člověk neunavil a  nezatoužil po  něčem čerstvějším? A vida – máme tu novější a novější civilizační výdobytky! Můžeme si užít pohodlí, relaxace, rekreace, zábavy – to nám dá zapomenout na všední i vážnější starosti – a co potom s náboženstvím? Jako bychom si dokázali zařídit svět šťastnější, než jak jej Pán Bůh stvořil. Jen si kriticky málo uvědomujeme, že lidské tvoření je jen odvozeninou Božího stvoření a že je riskantní. Jak potom ale obhajovat křesťanství, které často nedělá, co dělat má? A to nemusí jít o křiklavé, a tedy příliš snadno použitelné případy, jako jsou křižáci a inkvizitoři. A ani o výkřiky, že církev je zločinecká organizace, plná vrahů a zlodějů, o výkřiky, jejichž překřikování by nanejvýš jen živilo marnost a postrádalo ušlechtilost. Ale zkusme se na snadné téma zaměřit jinak. Vždyť křižáci a inkvizitoři byli prý také křesťané. Jak se srovnat s příslušností k téže společnosti? Jistě, být křesťanem – to přece neznamená být křižákem a inkvizitorem. A pokud křižáci usilovali o ochranu poutníků do Izraele – nedělali špatně úplně všechno. Jenže: válčení pod znamením kříže se tím omluvit nedá. A tak se nedivme, že Ludwig Feuerbach, filozof, který studoval teologii, si dal tu práci, aby množstvím historických příkladů doložil vinu křesťanů. Od  osmdesátých let vychází v  Německu zatím devítisvazkové dílo Karlheinze Deschnera Kriminální dějiny křeťanství, vyvo-

40

lávající smíšené reakce, které autora obviňují z kriminalizace křesťanství, zatímco on si prohlašuje: „Když někdo opustí církev, je to pro mne světlý okamžik...“ Nad tím vším mi ale vyvstává jedna obecná otázka. Když křesťan páchá zlo, je ve svém páchání zla křesťanem? Zůstává stále týmž člověkem. Ale křesťanství spočívá v tom, k čemu se hlásí, ne v přirozenosti onoho jedince. Páchá-li zlo, pak je jeho křesťanství buď vnějškovou slupkou, anebo jiným momentem jeho osobnosti než konání zla. Místo aby byl celý proniknut vírou. Pakliže tento rozpor křesťan v sobě vytváří, činí ze své křesťanskosti právě onu slupku. A to nemusíme hledat jen křiklavé případy, už naše všednodenní rozpornosti nás mohou předvědčovat o tom, že hranice mezi věrectvím a bezvěrectvím nevede mezi dvěma skupinami lidí. Vine se spletitě již v jednotlivých křesťanech a jejich vztazích. Mělo by ovšem být jasné, že křesťanská církev není pospolitost svatoušků. Jen jako by vyznání víry se slovy o „svaté církvi“ nebylo obrněno proti chybnému pochopení: každý člověk má sklon se proviňovat, ale stačí jen patřit ke „svaté církvi“, a vše je rázem zapomenuto? A je snad úspěchem křesťanství, že se pod jeho baldachýnem lidé neodnaučili páchat zlo, i  když třeba nekrást a  nevraždit je snadné? Lidé, co se kdy ke křesťanství hlásili, napáchali spoustu zlého – a hned tak každý se nebude obtěžovat s jemným rozlišováním toho, čemu nebylo možné se vyhnout, co je opravdu křesťanské a co je znásilňováním křesťanství. Spočívá tedy křesťanství jen v samých ideálech? A vždyť zpochybňovány jsou i tyto ideály samy! Dějiny tedy představují velkou zátěž. Komplikacím není radno se vyhýbat. Ale k unesení toho je třeba oné jednoduchosti, znamenající obrátit se na Ježíšovo učení, které je prosté, jednoznač-

né, osvobozující, a shrnuto do dvojpřikázání, nanejvýš postačující. Jako nejvlastnější opora ke kritice dějin křesťanství i ke kritice nepochopení křesťanství, ale též jako opora proti zklamání ze své příšlušnosti k církevní organi-

zaci s její historií. Včetně zklamání z osobních křesťanských odpovědností za to, že se někteří nekřesťané bojí kříže jako čert kříže. 

Jiří Hoblík

POVÍDKA

Biblická hodina

S

edíme kolem dlouhého stolu. Jeden vedle druhého. Naproti sobě. Spolu. Slyšíme navzájem svůj dech. Střetáváme se očima. Ruce na dosah, jen se dotknout. Sedíme spolu, a přesto každý osamocen. Sám se svou duší a se svým životem. Sám se svou bolestí a se svým strachem.

Sedíme kolem dlouhého stolu a marně se snažíme ujistit o tom, že smrt není. Že nás se netýká. NÁS, nebo alespoň MNE samé, přece NE! Možná ne dnes. Ale co zítra? Sedíme kolem dlouhého stolu. Tváře nám potemněly smutkem – nad nadějí, která v nás pomalu umírá. Mlčení je prolomeno. „Bojím se bolesti. … Bojím se, abych to zvládla… Bojím se, abych nebyl sám… Chci umřít důstojně… Mám rakovinu a dva roky života, než začnou potíže.“

Dnes nás strach spojil. Strach z konce a ze smrti. Ve tvářích vepsána úzkost. Rysy strnulé jako při čekání na ránu z milosti. Těkavé pohledy z jednoho na druhého. Mlčení, které nechce nikdo prolomit. Smrt je tabu! Smrt nepatří do života! Smrt odsuzujeme ke smrti! A přitom ona k nebytí odsuzuje nás. Běhá mi mráz po zádech, kdykoliv mi dýchne na paty. Kdykoliv naruší prostor mých myšlenek. Kdykoliv vstoupí do snu, aby se připomenula. Kdykoliv vztáhne ruku na to, co patří mně: na mé tělo, na můj čas, na můj život, na mé milé. V každé změně a ztrátě cítím její pach.

Sedíme kolem stolu a Smrt tam sedí s námi. S podivným úsměvem nám naslouchá. Jako ten, který ví své. Nikdo ji nevidí. Jen já. Ostatní se opouzdřeni smutkem noří znovu do své samoty. Hlavy plné temných představ: nemocniční postel, mísa, jehly s infuzí ve zmodralých žilách, proleženiny, bolestnou křečí zkroucené tělo, rakev… Hlasy utichly. Smrt překvapeně vzhlédla. Díváme se sobě do očí. Ten pohled nejde snést. Sklápím oči. Když je znovu pozdvihám, Smrt mezi námi již není. Neodešla. Schovala se. Pátravě se rozhlížím po tvářích kolem sebe, ve které je vepsána. Tu svoji nevidím. Cítím jen tíži v myšlenkách. Smrt se mi usídlila v hlavě. Vypálila se do morku kostí. Vpila se mi tím pohledem do duše. Nikdy se jí nezbavím. Nikdy před ní neuteču. Sedíme kolem stolu, jeden vedle druhého. Tak blízko sebe a každý sám. Spojeni stejným strachem, a přece k smrti sami. 

Olga Smrčková (farářka v Olešnici na Moravě)

41

RECENZE

„Vaření mně v nejmenším nedělalo potíže…“

K

do chtěl za starých časů zvědět něco o životě, přečetl si román. Kdo chce vědět něco o hrdinech naší doby dnes, možná sáhne mnohem častěji po knížce rozhovorů. Látky k přemýšlení získá nejspíš stejně, jen přebrat si ji musí – bez spisovatelem podané ruky – sám. O knížce rozhovorů, které vedli Michal Plzák a Magdalena Čechlovská s Jiřinou Šiklovou, to platí měrou vrchovatou. Jakékoli konvenční představy o světě jsou v ní totiž podrobeny radikálnímu tázání. Životní příběh Jiřiny Šiklové je přitom v mnoha ohledech modelovým příběhem intelektuálky poslední předválečné generace: narodila se ve středostavovské rodině, i když místo rodinného majetku získala jen kulturní zázemí a bezpečnou orientaci v politickém životě padesátých let. Již na sklonku vysokoškolských studií, roku 1956, z touhy zasahovat do okolního dění vstoupila do KSČ, odkud roku 1969 zase vystoupila. V téže době přestala být odbornou asistentkou sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a stala se uklízečkou, později působila jako socaiální pracovnice geriatrického oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze. Podepsala Chartu 77 a dlouhou dobu byla hlavní organizátorkou pašování exilových tiskovin do Československa a děl zakázaných spisovatelů na Západ. Za tuto činnost byla roku 1981 vězněna, nikoli však odsouzena a roku 1999 za ni dostala Medaili za zásluhy 1. stupně. Po roce 1989 se vrátila ke svému povolání socioložky, na Filozofické fakultě UK založila katedru sociální práce, spoluzakládala česká genderová studia, napsala tři úspěšné knížky, kandidovala v nejrůznějších volbách za Stranu zelených. Tolik základní fakta. Jiřina Šiklová ovšem není muž ani založením historik, a proto důležitější než fakta, s nimiž ostatně sama zacházívá dosti velkoryse, je v této knížce příběh: příběh ženy, která je až posedlá potřebou být tam, kde se něco podstatného děje, a ještě lépe, kde se něco rodí. A když se zrovna nic nerodí, zjistit, zda by se přece jen něco rodit nemohlo. Z knihy je až fyzicky cítit ten tah, odhodlání všechno stihnout a u všeho zajímavého být, nezdržovat se podružnostmi a bez ohledu na možné výhrady hnidopichů, ale i na všemožná rizika či osobní důsledky celou

42

svou silou naplňovat toto životní poslání porodní báby světa. „Předat svět trochu lepší, než člověk dostal.“ (s. 329) Na rozdíl od Sokrata, jehož pověstné „babické umění“ směřovalo k lepšímu rozumění, má ovšem pro Šiklovou myšlenka smysl, především pokud je užitečná, pokud je na jejím konci čin. Možná proto je „intelektuálka“ (stejně jako třeba „idealismus“) jedním z řady slov, která jsou podle Jiřiny Šiklové „blbá“: svírají realitu do skořápek, které jsou jí příliš těsné, vytvářejí stereotyp. A respondentka, žena „bez ohlávky“, vynakládá veškerý důvtip, celé své jasné a obvykle neúprosně přesné myšlení na to, aby se právě takovými stereotypy prodrala k neotřelému, a přesto geniálně funkčnímu řešení „blbých“ situací.

V  tom, co právem zasluhuje největší obdiv, může být ale zároveň největší úskalí. Svobodná, předsudky nespoutaná racionalita má nejen moc pomáhat, ale také moc škodit, a je-li pojmenování ambivalentní skutečnosti jasné příliš, křehká krása světa se rozplyne. Bylo by snadné vršit příklady stránek rozhovoru, na nichž se právě toto děje, zajímavější je ale podle mého soudu to, že tvrdá slova – ať už jsou to vulgarismy, nebo třeba biologicky věcné popisy erotických projevů – nejspíš nastupují tam, kde rozhovor brká o skutečné city. Do hlubin svých lásek, nadějí a obav Jiřina Šiklová ani na 340 stranách čtenáře rozhodně nevpustí, nemá totiž ráda „citové výlevy na veřejnosti“. O tom, že takový život, o jakém tu s nadhledem vypráví, musí být poháněn velkým

srdcem, mají zřejmě – jak typické! – mluvit zase jenom a jenom ty činy. Je trochu s podivem, že Jiřina Šiklová ke každému výtisku knihy nepřibalila štrúdl.  Šárka Grauová



PLZÁK, Michal – ČECHLOVSKÁ, Magdalena: Jiřina Šiklová. Bez ohlávky (rozhovory). Praha: Kalich 2011, 365 s.



ISBN 978-80-7017-154-7

K cíli skrz mořské hlubiny Jonáš

S

poluprací originálního zvěstovatele Evangelia (i prostřednictvím divadla a různých rétorik) Štěpána Hájka a investigativní malířky s ostrým duchovním viděním Mariky Bumbálkové vznikla půvabná, svrchovaně esteticky vypravená knížka Jonáš. Tento spisek hodný nejen pozoru, ale i obdivu má formát A5, celkem 94 (+ 1) stran a je ozdoben 28 ilustracemi a jednou souhrnnou na přední straně vazby. Toto společné dílko vydal Eman v Benešově roku 2011. Jonáš je (nejen byl) prorok. Každý prorok je jona – holubice se zadáním Hospodinova poselství. To naznačuje paní Marika malou černou holubičkou na rozsáhlém bílém poli. Základní úkon proroka je „vstaň“, což má násvit vzkříšení, jak připomíná Nový zákon, který srovnává Jonáše s Ježíšem. Prorok je z Božího „vstaň“ velmi vyjeven, jak svými kresbami (tuš, kresba, rastrování, patrně i počítačové úpravy) znázorňuje naše výtvarnice. Za velmi rafinované v pozitivním smyslu považuji Hájkovo rozhodnutí začít svůj výklad prorokovou modlitbou „v útrobách ryby“. To znamená: všechno podstatné začíná jinde. Ne v našem navyklém živobytí, totiž v naprosté ztracenosti a přízračné bouři, kterou Marika představuje jako zlou babici s mohutnými drápy. Někteří starozákoníci se domnívají, že „modlitba v rybě“ je žalm, který původně nebyl součástí knihy Jonáš. To znamená, že poselství jonášovské novely je organicky spojeno s kérygmaty Žalmů. Promyšleně uvádí Hájek scénu s Jonášem pod stinným stromem (skočec). Bohem nastrojený červ (jehož strategické poslání až demonstrativně připomíná malířka, která má smysl pro humor i ironii) koná své dílo – poslání. Hájek, interpret a hermeneut, ukazuje, že i my, čtenáři a posluchači, jsme podobně jako Jonáš polapeni syndromem lhostejnosti, ne-li cynismu, rádi jen

přihlížíme –„budujeme si své příbytky“ (s. 88). Ostrovidně zdůrazňuje Hájek podvojnost Boží výzvy. Bůh dává svému člověku, od něhož něco požaduje, další šanci. I když byl prorok vyvržen z temnot na břeh, musil vstát a jít, kam jít od počátku měl a musel. Útěk od Boha je u konce, naopak – člověk dostává novou sílu. Je konec s marností a nicotou, teď nastává čas obětavosti, nových slibů a jejich plnění. „Už se nechci zbavovat Boží dobroty. Utíkal jsem od Boha pryč, špatně jsem dopadl, ale on se mě milostivě ujal, neodepsal mě, ale zachránil a vybavil novou energií“ (s. 54, 56). A proto: zpět do Ninive,

města velkého před Bohem (bohy), což je hebrejská fráze pro všechno, co je velmi veliké, skoro by se dalo říci: jako celý svět, ten náš zatrolený kosmos. Boží slovo vykonáno, ale žádné aleluja: prorok očekává zkázu a běží pod strom, aby se pokochal tím, jak jeho Bůh drží své slovo, ó běda! Ale Bůh, přesvědčuje nás malířka, má mnoho očí rozházených jako pravěké artefakty, na všech stranách. Ve velkoměstě nastává obrat, všechno se posypává popelem, dokonce i zvířata. A jedno velké Oko zírá na zběhlého proroka. V jakémsi popeli, strastné ¥

43

šedé zóně, naznačuje divákovi umělkyně Marika, zírá do blba či do svata ninivský král. Ale na druhé straně té zplundrované oblasti nemůžeme přehlédnout novorozeně s pupeční šňůrou. V několika jakoby scholastických bodech snaží se laskavě energický kazatel vyložit či (pokusně) vyslovit, co pohnulo Boha ke změně jeho počátečního úradku. Hospodin „litoval“, že řekl to, co řekl. V metafoře slovesa „litovat“ se skrývá mnohé: Boží radost, možná i účast na spásné hře o osud provinilého člověka, a zároveň lítost nad vlastním hněvem, nad oním předešlým rozhodnutím. To je něco těžko popsatelného, a přitom nádherného. Je to tedy úžasné hnutí Boží mysli, božského srdce, Božího nitra (srov. s. 75). „To není žádná laciná milost, žádný výprodej základních principů práva a morálky“ (s. 83). Hospodin učinil své, z hlediska církevní metafyziky pohoršlivé rozhodnutí, teprve

když viděl u Ninivanů rozhodný odvrat od velmi zlých činů, které se v metropoli staly. Malířka Marika namalovala na bílém podkladu kruh hříšných postav a postaviček (opilou ženštinu, obžeru, pyšného úředníka, dámu, technika atd.). A uprostřed vilného kruhu stojí Jonáš opírající se o hůl. Ale i my máme vědět už od školních let až po funkce seniorské či poslanecké a prezidentské, že Boží oči i oka nás provázejí všude, od pobytu zbožného pietisty až po vybavené bydliště ortodoxního církevního pastora. Díky, Mariko a  Štěpáne! Po  Hansi Walteru Wolffovi, Karlu Deurloovi a Štěpánu Šoltészovi jste přišli vy, abyste českému lidu nabídli váš český impozantní výklad prorockého poselství Jonášova. Milan Balabán 

HÁJEK, Štěpán; BUMBÁLKOVÁ, Marika. Jonáš. Benešov:



Eman 2011. 96 s. 218 Kč, ISBN 978-80-86211-74-9

ÚSTŘEDNÍ CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ

Zavřený archiv – uzavřená minulost? Reakce na dopis redakci v 10. čísle ČB

V

 uvedeném článku čtenář našel kromě informace o uzavření Ústředního archivu ČCE také stanovisko, o co by ČCE měla usilovat, a formou dotazu i posouzení (odsouzení) vzniklé situace. Chápeme názor historiků a souhlasíme s potřebností funkčního archivu. Chybí však otázka, PROČ k tomu došlo: nikdo z autorů článku se před zveřejněním nepřišel

44

zeptat do ústředí, z jakého důvodu se tak stalo. Kdyby otázka položena byla, zazněla by tato odpověď: Vzhledem k tomu, že chod ústředí církve je financován v převážné většině z výnosů z pronájmů budov a tyto příjmy poklesly do té míry, že pro rok 2012 je nutno počítat s částkou o cca 2,25 milionu nižší, bylo nutné přijmout úsporná opatření v ústřední církevní kanceláři (ÚCK), redukovat počet pracovních úvazků v ÚCK a přeorganizovat činnosti. Omezení činnosti archivu a dočasné uzavření badatelny je tedy opatřením vynuceným uvedenou skutečností, mj. tím, že instituce, která archiv nejvíce využívá, Evangelická teologická fakulta UK (ETF), dluží na nájmu. Ke dnešnímu dni eviduje ÚCK nedoplatek ze strany ETF ve výši 2 191 870 Kč. (Pro přesnost: v této částce je zahrnuta faktura se splatností 21. 11. 2011 ve výši 438 374 Kč). K zásahům do dosavadního chodu ÚCK došlo po dlouhém váhání, hledání a vyčerpání jiných možností.

Archiv není jediné oddělení, které prošlo redukcí. K omezení došlo v provozním oddělení (o 1 pracovní úvazek), o polovinu byl zkrácen úvazek pro ředitele Evangelické akademie a šéfredaktora webových stránek, o jeden pracovní úvazek se snížil i počet pracovníků ekumeny, sníženy jsou i úvazky v oddělení mládeže a výchovy a dochází k postupné reorganizaci ekonomického oddělení. Činnost archivu by mohla zůstat bez omezení pouze na úkor oddělení zajišťujících personální a ekonomickou agendu, či omezování činností

oddělení výchovy nebo mládeže. Vedení ÚCK stále hledá řešení alespoň k částečnému obnovení činnosti archivu. Jako možnost se jeví podpora z fondu Věry Řivnáčové-Třebické, připravujeme žádost o dar. Jisté je, že pokud se podaří zajistit, aby ETF plnila své závazky vůči ČCE, bude možné uvažovat o obnovení provozu badatelny. 

Pavel Stolař, člen synodní rady



Lydie Gallusová, vedoucí tajemnice ÚCK

UPOUTÁVKA

Vyhnanci – akce Kulak

N

euvěřitelně zlé a smutné chvíle prožívali zemědělci v padesátých letech, kdy mnozí byli v takzvané „Akci kulak“ během čtyřiadvaceti hodin násilně vystěhováni ze svých domovů a to tehdy vládnoucími komunisty. Bez soucitu, bez lítosti, jako podřadní lidé byli tito sedláci převezeni třeba na druhý konec republiky, jen aby nenarušovali vznikající JZD. Z tisíců osudů těchto vysídlenců jsem zatím alespoň část sepsal a vydal tiskem v dokumentu Vyhnanci, jehož první díl se již doprodává. Křest druhého dílu, který volně navazuje, proběhl 20. června v budově Krajského úřadu v Jihlavě za přítomnosti hejtmana J. Běhounka. Paní Jarmila Zíchová od Jaroměře mi s pláčem vyprávěla, že teprve nyní, téměř po šedesáti letech, když si přečetla knihu Vyhnanci, si uvědo-

mila, čeho všeho byla jejich rodina ušetřena. A to je jeden z pravých důvodů, proč by měly rodiny nevystěhovaných číst tento dokument a děkovat Bohu, že nepatřili k těm postiženým. I já, jsem byl s navržen na vystěhování, avšak v kritický den schůze KSČ, kde jeden rozumný komunista prohlásil, že nebude po práci v továrně ještě chodit pracovat na opuštěná pole po vystěhovaných sedláckých rodinách. Přidal se další soudruh a bylo po stěhování... Z vděčnosti jsem se věnoval tomuto tématu a věřím, že se takovýto zločin již nikdy nebude opakovat. Knihu lze zakoupit v knihkupectvích a nebo ji zašlu přímo z Vilémova, kontakt: ruzicka.kpv@ seznam.cz, 569 449 147. 

Miloslav Růžička

POLEMIKA

Ďábel se promění a přestrojí

Z

  rozhovorů se čtenáři Českého bratra vím, že nejsem sám, koho vyděsila ta část kázání Marka Zikmunda při rozloučení se Ctiradem Mašínem v Ohiu 24. 8. 2011, v níž mluví o těch, které skupina bratří Mašínů zabila. Jde o slova: „Radek Mašín […] zakusil […] pohrdání ze strany

těch, kteří se ex post pohoršují nad ztracenými životy příslušníků komunistické policie či milice.“ A dále: „[…] boj proti režimu uvnitř zadrátované vlasti je stavěn na pranýř kvůli prolité krvi těch, kdo vzali zbraň do ruky jako první.“ Myslím si, že není možné být členem ČCE a na tato ¥

45

Zikmundova slova nereagovat. Nejen proto, že degradují celek jinak dobře míněného kázání, ale proto, že vyvolávají naléhavou otázku: Je toto ještě vůbec křesťanství? Ten, kdo četl dnes již velmi bohatou historickou literaturu o činnosti bratří Mašínů, dobře ví, že oběti bratří Mašínů nebyli původci zla, proti němuž bratři Mašínové bojovali, nebyli těmi, kdo je pronásledovali a věznili. Je tedy snad vyjádřením křesťanského postoje ke světu nepohoršovat se nad jejich ztracenými životy? Měly ty životy menší hodnotu než život jakéhokoli jiného člověka jen proto, že ti, kdo je zmařili, bojovali proti zlu? A dá se proti zlu bojovat tak, že sám páchám zlo jiné? Shodou okolností nedlouho před zveřejněním Zikmundova kázání hovořili v televizním pořadu Hyde Park syn jednoho ze zavražděných a  vnučka druhého. Oč lidštější a  hlubší bylo jejich svědectví o tragédii, již bratři Mašínové

jejich rodinám způsobili, než necitlivá Zikmundova slova na  adresu těchto obětí! Život ani svět nejsou tak černobílé, jak by bylo možno ze Zikmundova kázání usuzovat. To, že bratři Mašínové byli stateční lidé s ušlechtilými cíli, nezpochybňuje dnes téměř nikdo. Současně je však třeba jasně a otevřeně říci, že se při své činnosti dopustili něčeho strašného, něčeho, co se nikdy nemělo stát. A dovoláváme-li se nad hrobem Ctirada Mašína Boha a Bible, měli bychom se modlit především za ty, které skupina bratří Mašínů připravila o život. Marek Zikmund ve svém kázání cituje slova z písně Sváti Karáska: „Řekni ďáblovi NE.“ V parafrázi této písně s názvem Ty jsi řekl ďáblovi ne Sváťa Karásek zpívá: „ďábel je stará kurva / promění se a přestrojí“. Měli bychom mít tato slova stále na paměti. Aby se nám nestalo, že se budeme brát za věc zcela opačnou, než je ta Ježíšova. Jan Šulc

Vzpomínkové shromáždění na památku Jaroslava Honzátka Čelákovice 28. září 2011

N

edalo mně to a musel jsem se ho účastnit. 28. září uplynulo přesně padesát let ode dne, kdy byl ve služebně SNB v Čelákovicích zavražděn Ctiradem Mašínem štábní strážmistr Jaroslav Honzátko. Jak se to tehdy odehrálo, bylo mnohokrát popsáno. Ať se na to dívám z kterékoli strany, nevidím za tím činem nic statečného, slavného ani osvobozujícího. Pokud bych se i snažil vidět tuto událost v poloze boje dobra se zlem, jak ji interpretují její obhájci, je to ten případ, kdy místo jednoho vyhnaného zlého ducha obsadí dům sedm jiných, horších než ten první. Jméno Jaroslava Honzátka jsem poprvé zaregistroval jako farář v Brandýse nad Labem. Když jsem tam po svém příchodu listoval knihou zemřelých, zaujala mne u jednoho záznamu o pohřbu poznámka mého předchůdce, Jiřího Pištory: „Zavražděn ve službě.“ U Honzátka se stále zdůrazňuje členství v KSČ. Pro mne je důležitější, že to byl člověk. To, že patřil do stejné církve jako já, sounáležitost s ním ještě umocňuje. Měl-li jako člen KSČ evangelický pohřeb, je to pro

46

mne sdělení, co stálo v hierarchii jeho hodnot, případně hodnot jeho rodiny, výš. Se svou účastí na vzpomínkovém shromáždění jsem dlouho váhal. Nebylo mně po chuti, že jej organizovala KSČM. Ale když se ho neujala evangelická církev, tak kdo jiný? K cestě do Čelákovic mě ve svém komentáři v Právu ponoukl i Petr Uhl, který napsal, že by se slušelo, aby se akce účastnil zástupce evangelické církve. Hlavním motivem mé účasti na ní byla ovšem potřeba dát najevo pozůstalým, že ne všichni evangelíci velebí vraha, ale někteří z nich soucítí s obětí. Jsem rád, že jsem jim mohl po shromáždění podat ruku a říci jim tahle slova. Emanuel Vejnar

47