2011 Bc. Ondřej Beneš

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2011

Bc. Ondřej Beneš

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

Prvovýstupy ve velkých stěnách Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

Mgr. Ladislav Vomáčko, Ph.D.

Ondřej Beneš

Praha, březen 2011

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce, ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného, nebo stejného akademického titulu.

V Praze, dne

…………………………… podpis diplomanta

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

______________________________________________________________________

Poděkování Děkuji Mgr. Ladislavu Vomáčkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za zájem a věcné připomínky k tvorbě a organizaci práce. Největší poděkování patří mé rodině a přátelům za podporu během studia.

Abstrakt

Název:

Prvovýstupy ve velkých stěnách

Resumé:

Předložená diplomová práce je věnována problematice horolezectví ve velkých stěnách, tzv. Big Walls. Práce je zaměřena na speciální disciplíně horolezectví ve velkých stěnách – prvovýstupu. Práce by měla vytvořit ucelenou představu o strategii a technice prvovýstupů ve velkých stěnách. Jejím obsahem je historie lezení „big walls“, základní vybavení, technika a taktika, metody prvovýstupu a řada dalších specifických aspektů. Práce by měla rovněž pomoci pochopit základní speciální techniky používané v prvovýstupech ve velkých stěnách.

Klíčová slova: Horolezectví, velké stěny, Big Wall, prvovýstup

Abstract

Title:

First ascents in Big Walls

The sumary: This thesis is devoted to rock-climbing and especially to unique big wall climbing. This thesis is focused on a special discipine of the climbing Big Walls – first ascent. It should provide complete strategy and technique of big wall rock-climbing. It consists of history of Big Wall climbing, basic equipment, technique, tactics, methods of first ascent and many other specific aspects. This thesis should also help with comprehension of the basic as well as the more specific technique of firs ascent in the Big Wall.

Keywords:

Mountaineering, Big Wall, first ascent

Bc. Ondřej Beneš

Diplomová práce – „Prvovýstupy ve velkých stěnách“

Obsah: 1. Úvod ……………………………………………………………..……………………….2 2. Teoretická východiska …………………………………………………………..………3 2.1 Historie prvovýstupů ve velkých stěnách ……………………………………..………...3 2.1.2 Alpy …………………………..………………………………………………….……4 2.1.2 Jižní Amerika, Patagonie …………..……………………………………………….…9 2.1.3 Severní Amerika …………………………………...……………………………..….12 2.1.4 Asie, Pákistán, Himaláje, Karakoram ……………..…………………………..…….14 2.2 Filozofie prvovýstupu ……………………………………………………………..…...16 2.3 Základní dělení prvovýstupů ……………………………………………………..……19 2.4 Klasifikační stupnice …………………………………………………………...………27 2.4.1 Klasifikační stupnice obtížností ………………………………………..…………….27 2.4.2 Doplňující klasifikační stupnice ………………………………………..……………32 3. Cíle a úkoly práce …………………………………………………………..………….35 4. Hlavní část ………………………………………………………………..…………….36 4.1. Metodika práce ……………………………………………………………..…………36 5. Základní vybavení – prvovýstup …………………………………………..………….37 6. Fixní kotevní body ………………………………………………………………..……43 6.1 Expanzní kotvy ………………………………………………………………..……….43 6.2 Chemické kotvy ………………………………………………………………..………50 7. Strategie výstupů ……………………………………………………………..………..53 7.1 Příprava před prvovýstupem …………………………………………………..……….53 7.2 Etické zásady a volba volného směru …………………………………………..……...54 7.3 Styly používané při prvovýstupech ……………………………………………...…..…56 8. Metodika prvovýstupu …………………………………………………………..….…59 8.1 Zásady při volbě umístění fixního kotevního bodu ……………………………..…….59 8.2 Stabilizace lezce před osazením kotevního bodu …………………………..………….61 8.3 Jistící stanoviště ……………………………………………………………………..…64 8.4 Fixní lana ……………………………………………………………………..…….….67 8.5 Grafické znázornění výstupu – topo …………………………………………..…….…68 8.6 Empirické zkušenosti ……………………..……………………………………...…….70 9. Současná problematika prvovýstupů …………………………………………...…….71 10. Diskuse …………………………………………………………………………..…….75 11. Závěr……………………………………………………………………………..…….77 12. Použitá literatura ……………………………………………………………..……....79

1

Bc. Ondřej Beneš


1. Úvod Lezení velkých stěn, neboli Big walls patří mezi širokou paletu disciplín. Lezení velkých stěn je lezecké odvětví, kde lezci zdolávají vysoké, strmé stěny. Výška stěn se pohybuje od jednoho sta do dvou tisíc metrů. Specifikem zdolávání takovýchto stěn je postupné lezení jednotlivých lanových délek. K dnešnímu dni můžeme říci, že je slezena většina významných velkých stěn světa. Stěny horolezci slézají tzv. cestami. Nejcennějším výkonem je prvovýstup. Prvovýstup je první zdolání určité linie stěny. Pokořitelé tohoto prvovýstupu pak dají cestě jméno a oklasifikují ji. Vždy se jedná o něco výjimečného. Všichni ostatní, kteří se rozhodnou lézt stejnou cestu jsou vždy jen ti druzí. Z historického hlediska je tedy prvovýstup něčím unikátním a jedinečným. Často ukazuje výkonnost prvovýstupců, jejich odvahu a odhodlání. Prvovýstup je jen jeden. Jména prvovýstupců budou vždy zaznamenána v horolezeckých průvodcích a na vždy to budou právě oni, kteří první určili linii cesty. Lezení se věnuji již 15 let. Během této doby jsem měl možnost nahlédnout do této horolezecké disciplíny a blíže se s ní seznámit. Propracoval jsem se ke zdolání řady těžkých cest a prvovýstupů po celém světě. Díky těmto výsledkům jsem byl v roce 2003 přijat do reprezentace České republiky, jejímž členem jsem dodnes. Právě prvovýstupy ve mně vždy zanechají veliké zážitky, které ani po letech nevyhasínají. Téma práce jsem si vybral z důvodů nedostatku informací zabývající se daným tématem. Diplomovou prací bych chtěl navázat na svoji bakalářskou práci, kde jsem uceleně zpracoval taktiku a přípravu před lezením velkých stěn. Dále pak strategii průstupu stěnou a některé jistící a lanové techniky používané ve velkých stěnách. Tato diplomová práce by měla pomoci pokročilým lezcům, kteří již mají zkušenosti se slézáním velkých stěn a chtěli by si vytvořit svůj vlastní prvovýstup.

2

Bc. Ondřej Beneš


2. Teoretická východiska práce V této části práce jsme, na základě teoretických poznatků o daném tématu, vytvořili ucelený přehled většiny nám dostupných informací týkajících se prvovýstupů ve velkých stěnách. Pro teoretická východiska naší práce jsme použili literární prameny a internetové stránky související s tématem velkých stěn. Zaměřili jsme se na pohled do historie prvovýstupů ve velkých stěnách od počátku až do současnosti. Dále uvádíme přehled základního dělení prvovýstupů ve velkých stěnách, klasifikační škály. V poslední části předkládáme přehled literatury a dalších zdrojů, z nichž jsme čerpali informace k danému tématu.

2.1 Historie prvovýstupů ve velkých stěnách Prvními, kteří navštěvovali hory, byli kupci a vojáci, později tzv. „horolezci – vědci“ a teprve v 18. století, pod vlivem nového moderního proudu romantismu, se k nim přidali „horolezci - sportovci“. Byli to spíše dobrodruzi, kteří se chtěli odpoutat od společnosti, od svých každodenních problémů a právě v přírodě a v horách nacházeli svou ztracenou volnost. Tuto dobu můžeme označit jako počátky sportovního horolezectví (Procházka, 1990). Na konci 19. století a začátku 20. století bylo v Alpách slezeno mnoho panenských vrcholů. Pozornost horolezců se tedy začala ubírat na doposud neslezené stěny. Díky technickému pokroku začínají ve třicátých letech 20. století vznikat lezecké pomůcky jako horolezecký žebříček, nýty, karabiny a hlavně skoba. Tyto pomůcky začaly pomáhat horolezcům slézat těžké, doposud neslezené stěny. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se začínají objevovat lezci „ zlepšovatelé“. Mezi nejznámější patří tři významní lezci: Hans Fiechtl, Otto Herzog a Hans Dülfer. Herzog pro horolezecké účely poprvé použil, a později zdokonalil hasičskou karabinu a rozvinul techniku jištění s jejím použitím v zajišťovacím řetězci. Po Fiechtlovi, který jako jeden z prvních použil zatloukanou skobu, se dodnes klasická plochá skoba nazývá „fichtle“. Největší osobností s nejširším záběrem však byl pravděpodobně Dülfer, po kterém zůstala řada lezeckých technik, zejména lezení ve spárách, kyvadlový traverz, slaňovací techniky i využívání tahů lana v postupu, tedy vesměs techniky dodnes užívané. Rovněž zdokonalil techniky Herzogovy a Fiechtlovy, kterým vděčíme za otevření neobyčejně širokých možností (Kublák, 1999a). 3

Bc. Ondřej Beneš


O skobě se začal vést dlouhý spor, do kterého se zapojily i největší osobnosti té doby Rakušan Paul Preuss a Němec Hans Dülfer. Preuss, horlivý zastánce absolutně volného lezení, tedy lezení bez jakýchkoliv pomůcek, souhlasil s použitím skob jen v případě nebezpečí a jako prostředek postupu v lezení je vyloučil. Polemiky o skobování byly v podstatě snahou o zvýšení bezpečnosti při lezení (Dieška, Širl, 1989). Na začátku třicátých let existovaly „poslední problémy" v každé oblasti, ve skále, v ledu i v kombinovaném terénu. Mezi nimi bylo i několik nejvýznamnějších stěn: severní stěny Matterhornu, Grandes Jorasses, Piz Badile, Cimy Grande a Cimy Ovest di Lavaredo, jižní stěna Marmolady di Rocca a severní stěna Eigeru. Můžeme říct, že se v této době začíná oddělovat lezení velkých stěn od klasického horolezectví. Horolezci sice nepoužívali dnešní big wallovou techniku, která přišla z Yosemit v padesátých letech, ale stěny, které tehdy zdolávali, řadí tuto dobu do začátku lezení velkých stěn. V následujícím

výčtu

jsme

vybrali

a

chronologicky

seřadili

jedny

z nejvýznamnějších prvovýstupů a přelezů, které se staly milníkem své doby. Prvovýstupy byly dělány na již slezené hory, ale také na panenské vrcholy. Některé z těchto prvovýstupů jsou dodnes považovány za extrémní. Do výčtu jsme také zařadili současné top prvovýstupy na popisované vrcholy. První z těchto „velkých stěn" přišla na řadu severní stěna Matterhornu — téměř 1 200 metrů lámavé skály a ledu, bez větších stupňů a říms.

2.1.1. Alpy Matterhorn (4478 m.n.m) – Švýcarsko, Walliské Alpy, severní stěna

Obr. č. 1 Matterhotn (www.wikipedia.org)

4

Bc. Ondřej Beneš


Historie První vážný pokus o dobytí této „čarokrásné kupy skal" dovedli K. Mooser a J. Imboden roku 1928 jen do výšky 450 metrů od úpatí, ve směru jejich nedokončeného výstupu pokračoval za 37 let Walter Bonatti. V červenci 1931 přijeli na kolech pod Matterhorn (viz obrázek č. 1) další vyzývatelé mladí Němci Franz a Toni Schmidové. Bez odpočinku nastoupili 31. července poněkud vlevo od předešlého pokusu do stěny a druhého dne výstup úspěšně dokončili. O ohlase, jaký vyvolala ve světě tato odvážná akce, výmluvně svědčí fakt, že na olympijských hrách roku 1932 v Los Angeles jim byly uděleny zlaté olympijské medaile. Ve chvíli, kdy německá vlajka stoupala na osamělý stožár vítězů, byl Toni bohužel již mrtev, zabil se krátce před olympiádou v severozápadní stěně Grosses Wiesbachhornu (Dieška, Širl, 1989).

Současnost V současné době vzniklo na Matterhornu několik nových cest. Tyto cesty však dnes jen doplňují ostatní vylezené cesty a jejich obtížnost nijak nepřevyšuje obtížnost a rizika ostatních cest jako je například Bonattiho cesta v severní stěně. Za zmínku jistě stojí prvovýstup Šmída a Rybičky v levé části severní stěny a rychlostní přelez Ueli Stecka, který 14. 3. 2006 vylezl technicky náročnou Bonattiho cestu na Matterhorn za 25 hodin. To sice nebylo nejrychlejší přelezení severní stěny Matterhornu, ale jde o rekord na této slavné cestě. Walter Bonatti strávil ve stěně roku 1965 pět dnů. Francouzka Catherine Destivelle vylezla roku 1990 tutéž cestu sólo za tři dny.

Eiger (3976 m.n.m) - Švýcarsko, Bernské Alpy, severní stěna

Obr. č. 2 Eiger (www.wikipedia.org)

5

Bc. Ondřej Beneš


Historie Jeho severní stěna je vysoká 1 850 metrů, strmá průměrně šedesát čtyři stupně a téměř nepřetržitě „zametána" skalními, sněhovými i ledovými lavinami. Nebezpečí zvyšují i rychlé změny počasí. Hlavním problémem Eigeru (viz obrázek č. 2) není obtížnost lezení ve skále, nebo v ledu, ale padající kamení a led. Nejdůležitější pro prvovýstupce bylo najít takovou cestu, která prochází nejméně ohrožovanými místy a přitom postupovat co nejrychleji, protože dobré počasí tu nikdy nevydrží dlouho. V roce 1935 se první pokusili o průstup Mnichované Max Sedlmayer a Karl Mehringer. Po třech dnech ve stěně nastal zvrat počasí a oba po dalších dvou dnech zemřeli vyčerpáním, když měli za sebou asi dvě třetiny stěny. Při dalších pokusech zahynulo ještě pět horolezců. Prvními, kdo se po neúspěšném pokusu vrátili ze stěny živí, byli roku 1937 Matthias Rebitsch, hvězda Severních Vápencových Alp, a Ludwig Vórg z Mnichova. Ve druhé polovině července se konečně vyčasilo a nejtvrdší z kandidátů nastoupili. 21. července se asi ve čtvrtině stěny, na začátku obtížnějšího lezení, setkaly hned tři dvojice. Heckmair s Vórgem, kteří se ale po bivaku právě rozhodli sestoupit, protože nevěřili v trvalé zlepšení počasí, Kašpárek s Harrerem a další Rakušané Freissl s Brankowským. Ti se však zanedlouho museli také vrátit, když Freissl byl zasažen kusem ledu. Kašpárek a Harrer postupovali sami. Odpoledne se počasí ustálilo, a když Heckmair a Vórg viděli dalekohledem, že ve stěně zůstalo už jen jedno družstvo, rozhodli se nastoupit znovu. V poledne 22. se obě družstva spojila krátce před místem, kterého dosáhli Sedlmayer s Mehringerem při prvním pokusu. Po dalších dvou bivacích bylo vrcholu dosaženo v půl čtvrté odpoledne 24. července 1938 (Dieška, Širl, 1989).

Současnost Severní stěna Eigeru patří v současné době stále za velmi obtížné. V roce 2008 vylezl Ueli steck severní stěnu za neuvěřitelný čas 2:47 hod. Steck také společně se Stephanem Siegristem vylezl v roce 2008 nejtěžší volně vylezenou cestu v severní stěně Eigeru. Na jejím vylezení pracovali několik let. Cesta se jmenuje „Paciencia“ a je ohodnocena stupněm 8a francouzské klasifikace. Patiencia vede v pravé části severní stěny přímo skrz Rote Fluh. Rote Fluh je výrazná 300 m převislá část severní stěny. Cesta pokračuje dále do výrazného Českého pilíře. Patiencia má 27 délek, dvě délky za 7c+ a jednu za 6

Bc. Ondřej Beneš


8a, zbývající délky jsou v rozmezí 7a a 7b+. Další velmi těžkou cestou je La Vida es Silbar vedoucí vpravo od Patiencia a je ohodnocena 7c+. Obě tyto cesty mají big wallový charakter.

Walkerův pilíř (4208 m. n. m) – Francie, Graianské Alpy, severní stěna

Obr. č. 3 Walkerův pilíř (www.wikipedia.org)

Historie Po zdolání Eigeru patřil přívlastek „poslední problém" nejmohutnějšímu pilíři šesti vrcholového masívu Grandes Jorasses v oblasti Mont Blanku Walkerovu - Pointe Walker, 4 208 m. (viz obrázek č. 3). Tři Italové R. Cassi, G. Esposito a U. Tizzoni se po překonání osudného zářezu, kde skončili předchozí pokusy jiných horolezců, 4. srpna 1938 dostali do panenského terénu. Po osmdesáti dvou hodinách lezení za zhoršeného počasí dosáhli vrcholu. Zanedlouho platila cesta Walkerovým pilířem za nejvelkolepější alpskou túru. Těžká orientace, extrémní lezení ve výšce čtyř tisíc metrů nad mořem, časté změny počasí a úseky ohrožované pádem kamení v této 1200 metrů vysoké zdi (Dieška, Širl, 1989).

7

Bc. Ondřej Beneš


Současnost V současné době pilíř nezaznamenal žádné výrazné prvovýstupy. Za zmínku jistě stojí rychlostní přelez Ueli Stecka. V neděli 28. prosince 2008 vylezl Ueli na Grandes Jorasses cestu „Colton-McIntyre“ až na nejvyšší vrchol Pointe Walker (4208 m n. m.), za 2 hodiny a 21 minut.

Petit Dru (3754 m. n. m.) – Francie, Graianské Alpy, západní stěna

Obr. č. 5 Petit Dru (www.static.panoramio.com)

Historie Západní stěna štítu Petit Dru (viz obrázek č. 5), poslední nezdolaná obrovská stěna vypínající se jako zkamenělý plamen do výšky 1 000 metrů nad ledovcem Mer de Glace. K útoku se odhodlala skupina pařížských horolezců v čele s Lucienem Bérardinim a Guidem Magnonem. Při výstupu použili sice v omezené míře, ale přece expediční taktiku z vysokých hor. Postupným vynášením materiálu v družstvech si připravili cestu k „vítězství" (1. - 5. a 16. - 19. července 1952). Výprava měla velký ohlas, ale žádné následovatele. S určitými rozpaky byl přijímán styl lezení. Ve stěně zůstaly zbytky různého lezeckého materiálu - lana, duralové žebříky, klíny, nýty a velké množství skob. Za tři roky ve stejné stěně dal pětadvacetiletý Ital Walter Bonatti lekci expedičnímu horolezectví v Alpách. Sám za pět dní překonal 750 metrů vysoký pilíř, rozdělující západní a jihozápadní srázy stěny. Pilíř nese dnes jeho jméno. 8

Bc. Ondřej Beneš


Současnost V říjnu 1998 došlo k mohutnému výlomu západní stěny. Bonattiho cesta a jiné se staly od této chvíle velice nebezpečnými cestami s možností velikého pádu kamení. Mezi nejtěžší prvovýstupy patří technický sólo prvovýstup Jean Christophe Lafailla „Voie Lafaille“ A5 M7, 1100m. Cesta má 21 délek a vede v západním pilíři Petit Dru. Jean strávil ve stěně 9 dní. Tento výstup byl do současnosti považován za jeden z nejtěžších alpských výstupů.

2.1.2 Jižní Amerika, Patagonie Fitz Roy (3375 m. n. m) – Argentina-Chile, Patagonie, jiho západní stěna

Obr. č. 4 Fitz Roy (www.andes.org)

Historie O zdolání hory Fitz Roy (viz obrázek č. 4) se neúspěšně pokoušely čtyři expedice od roku 1937 - vrcholu dosáhla až ta pátá, francouzská v roce 1952, vedená jedním z nejlepších horolezců té doby Lionelem Terrayem. Spolu s ním byl ve vrcholovém družstvu Guido Magnonei.

9

Bc. Ondřej Beneš


Současnost Fitz Roy je v současné době považován za jeden z nejobtížnějších vrcholů. Každou zimu do Patagonie přijíždí velké množství horolezců a snaží se o jeho zdolání. Největší komplikací této destinace je počasí. Horolezci mají někdy jen dva dni v měsíci, kdy se mohou pokusit o výstup na vrchol. Současným, asi nejtěžším prvovýstupem je cesta Royal Flush. Tuto 1200m dlouhou cestu rozdělali v roce 1995 Kurt Albert, Bernd Arnold, Jorg Gershel a Lutz Richter. Němečtí lezci prostoupili stěnu novou linií. 300m pod vrcholem, kdy se napojili do již existující cesty El Corazon , měl Albert vážný úraz a tak museli horolezci opustit horu bez vrcholu. Tato cesta jim však nikdy nebyla odebrána, i když nedosáhli vrcholu. V roce 1998 Guner Gäbel, Michael Schafroth a Rainer Treppte vylezli Royal Flush jako první komplet až na vrchol. Jejich výstup byl však velmi diskutován, jelikož lezci použili fixní lana, která si připravili před samotným výstupem v dolní části stěny. Jako vůbec první, kdo cestu vylez Alpským stylem za 48 hodin, byli Jimmy Haden and Mike Pennings v roce. Cesta tedy stále čeká na volný výstup v jednom dni (MacDonald, 2008).

Cerro Torre (3128 m. n .m.) – Argentina-Chile, Patagonie, severní stěna

Obr. č. 7 Cerro Torre (www.wikipedie.org)

Historie Více než o 1000 metrů vyčnívá nad ledovcem Torre (viz obrázek č. 7) tato jedinečná, ledem opancéřovaná žulová jehla, přezdívaná „výkřik z kamene“. Mnoho odborníků ji

10

Bc. Ondřej Beneš


považovalo za neslezitelnou. První vážnější pokusy podnikli v západní stěně Italové Bonatti a Mauri v roce 1958 a dostali se do „Sedla naděje“, Col de la Esperanza. Egger, Maestr a Favas hledali vlastní slávu v hrozivě vypadající, odrazující severní stěně. Její spodní část opatřili fixními lany, po kterých Cesarino slaňoval, zatímco Toni a Cesare lezli dále směrem na vrchol. Podle Maestriho informací postupovali přes „Sedlo dobytí“ a dále přes ledem pokrytou severozápadní vrcholovou stěnu. 31. 1. 1959 dosáhli západní vrcholové čepice Cerro Torre. Během lezení museli překonat velké technické obtíže dosud neznámé dimenze. Během sestupu (většinou slaňováním po linii výstupu) byl po dvou bivacích třetího dne Toni Egger smeten ledovou lavinou a zahynul. Meastr se vrátil domů, kde se však záhy ozvaly první pochybovačné hlasy. Fotografie z horních dvou třetin cesty nebyly k dispozici, protože fotoaparát nacházející se údajně v Toniho batohu, se nikdy nenašel. Při optimálních podmínkách ve vrcholové stěně se odhadovala obtížnost stupně 4 a 5 na skotské stupnici. Každopádně Egger a Maestri předběhli svým výkonem při ledovém lezení dobu přinejmenším o deset let (Wiedman, 2008).

Současnost V současné době je nevíce diskutovaným tématem pokus o volné slezení cesty Compresor route. Rakouský horolezec David Lama se o vylezení cesty pokoušel v roce 2010. Do cesty však přidal spousty nových nýtů a tento styl se nelíbil lezecké komunitě. Následně se proto do Patagonie vypravili dva horští vůdci, kteří některé z nýtů odstranili. V roce 2011 se Lama opět vrátil a pustil se do výstupu v novém „čistějším stylu“. V době, kdy jsme psali tuto diplomovou práci, byl Lama stále v Patagonii. Z posledních zpráv jsme se dozvěděli, že na Cerrero Torre panuje špatné počasí, takže Lama asi opět neuspěje.

11

Bc. Ondřej Beneš


2.1.3 Severní Amerika El Capitan (2307 m. n. m.) – USA, Yosemitský nár. park, severo západní stěna

Obr. č. 6 El Capitan (www.astronomynotes.com)

Historie Až do roku 1957 si na El Capitan (viz obrázek č. 6), nejpůsobivější útes Yosemitského údolí, nikdo netroufl. Výrazná, 900 metrů vysoká skalní bašta se zdála nepřekonatelná. Zarážející kompaktnost, hladké plotny a nedostatek odpočinkových míst odrazovaly i ty nejodvážnější. Nakonec se odvážil Warren Harding. Výstup byl zahájen na začátku července 1957. S přáteli Billem Feuererem a Markem Powellem se Harding dohodl, že ve stěně postupně vybudují několik dobře zásobených táborů, které budou spojeny nejen mezi sebou, ale i se zemí. Po sedmi dnech práce sestoupili dolů, aby si odpočinuli. Čekalo je tam ale překvapení: strážci národního parku je až do skončení turistické sezóny vykázali z údolí, protože davy turistů, sledující výstup, úplně zastavily provoz. Příštího jara 1958 byli znovu na El Capitanu. Než začala turistická sezóna, dostali se do poloviny stěny. Během problematického léta, kdy přišel Harding o Feuera, který ztratil o výstup zájem, dostal od strážců parku Harding ultimátum. Buď dokončí výstup do konce listopadu, anebo se ho zřekne. Harding proto začal neúnavně postupovat dále. V září dosáhli za devět dní výšku 630 metrů a založili tam čtvrtý tábor. Na začátku listopadu vyrazili do rozhodujícího útoku. Za dalších devět dní vybudovali tábor číslo šest. Po té se jim zhoršilo počasí. Harding se ale nevzdal, vrtal při světle čelní lampy posledních šestadvacet nýtů celou noc. Těsně po východu slunce, téměř

12

Bc. Ondřej Beneš


dvouleté obléhání El Capitana skončilo. Zdolání jeho jižního pilíře, později důvěrně pojmenovaného Nos, otevřelo novou éru (Dieška, Širl, 1989).

Součastnost Jedním z hlavních mezníků této nové éry bylo dlouho očekávané volné přelezené El Capitana. V roce 1988 Tod Skinner a Paul Piana zkoumali a trénovali 40 dní cestu „Salathé“ na El Capitana. Potom oba dokázali první týmové volné zlezení 1000 metrů vysoké stěny za šest dní. Její zlezení bylo chybně interpretováno jako první volné zlezení, protože druhý šplhal po laně, a proto nelezl volným stylem, hovoří se dnes o týmovém volném slezení (Zak, 1996). První, kdo vylezl na El Capitana volně, byla žena Lynn Hill. V roce 1993 vylezla stylem Redpoint 36 délkovou Hardingovu cestu Nose. Společně s Brooke Sandhal si vytvořily jasnou strategii. Místa bivaku plánovaly tak, aby měly před obtížnými klíčovými pasážemi za sebou několik zahřívacích délek. Úspěch dal Lynn za pravdu, neboť klíčová místa, zářez se spárou „ Great roof“ (5.13b) a „Lanová délka – Hudini“, zářez hladký jako úhoř ve 30. lanové délce, se jí povedly napoprvé. O rok později překonala Lynn svůj vlastní výkon slezením Nose ve stylu Redpoint během 24 hodin (Zak, 1996). Tento neskutečný výkon byl překonán až v roce 2005. Tommy Caldwell dokázal vylézt za 23 hodin a 23min volně stylem Redpoint dvě cesty (Nose a Freerider) na El Capitana. Tento lezec je v dnešní době považován za nejlepšího Yosemitského lezce. V roce 2010 se Tommy Caldwell a Kevin Jorgenson pokoušeli o volné vylezení cesty Mescalito. Tento výstup by byl nejtěžší volně slezenou cestou ve velké stěně na světě. Jejich postup ukončilo špatné počasí. Oba lezci se budou o Mescalito pokoušet opět v roce 2011.

13

Bc. Ondřej Beneš


2.1.4 Asie, Pákistán, Himaláje, Karakoram Trango Tower (6239 m. n. m) - Pakistan , Karakoram, severní stěna

Obr. č. 8 Trango Tower (www.peakware.com)

Historie Věž Trango (viz obrázek č. 8) byla poprvé slezena v roce 1976 legendárním anglickým lezcem Joem Brownem a jeho týmem - Mo Anthoine, Martin Boysen a Malcolm Howells. Jejich cesta se stala velice populární a často lezená. V dnešní době vede na vrchol osm samostatných cest. Jedna z nich, velice známá, se jmenuje Eternal Flame. Tuto cestu poprvé vylezli Kurt Albert a Wolfgang Güllich 20. září 1989. Obrovským výkonem bylo to, že Albert a Wolfgang lezli skoro celou cestu i přes velmi vysokou nadmořskou výšku volně. Současnost Jedním z největších úspěchů poslední doby byl první volný výstup Alexandra Hubera a Thomase Hubera, kteří jako první volně vylezli cestu Ethernal Flame. Cestu ohodnotili 5.13a. Jedná se teprve o třetí volně slezenou cestu na Trango Tower. První volně slezenou cestou byla v roce 1988 vylezena Slovinská cesta 5.12a, druhou v roce 1995 vylezena cesta Cowboy direct 5.13a.

14

Bc. Ondřej Beneš


Great Trango (6286 m. n. m.) - Pakistan, Karakoram, západní stěna

Obr. č. 9 Great Trango (www.wikipedie.org)

Historie Great Trango (viz obrázek č. 9) poprvé vylezli v roce 1977 Galen Rowell, John Roskelley, Kim Schmitz, Jim Morrissey a Dennis Hennek. Výstup začali ze západní strany z Trango ledovce. Cestou k vrcholu lezli kombinovaným terénem ledových ramp a koutů s plotnami. Cestu dolezli ve vrchních partiích jižní stěny. Východní stěna Velkého Tranga je považována za jednu z nejdelších vertikálních stěn světa. Poprvé byla slezena norským týmem v roce 1984. Oba její členové zahynuli při sestupu. První úspěšný výstup a sestup této stěny uskutečnili Xaver Bongard a John Middendorf v roce 1992.

Současnost Mezi současné výstupy bychom jistě měli zařadit prvovýstup Slováků Gaba Cmarika a Jozefa Kopolda, kteří ve stěně otevřeli novou 90 délkovou cestu Assalam Alaikum – 5.11d A2. Cestu vylezli v lehkém stylu. V roce 2008 zopakovali norští horolezci doposud nezopakovanou cestu „Norwegian Buttress“ (VII, 5.10+, A4) z roku 1984. Tato cesta sice skončila úspěšným dobitím vrcholu, ale při sestupu bohužel zemřeli dva horolezci. Tento téměř 7km dlouhý výstup lezli 28 dní a tři dny sestupovali dolů. V současnosti vedou na severovýchodní pilíř tři cesty, které se díky velké nadmořské výšce a svojí délce řadí mezi nejnáročnější technické cesty na světě (MacDonald, 2008).

15

Bc. Ondřej Beneš


Před 83 lety byla zdolána první velká severní stěna – Eigeru. Je až k neuvěření, kolik od té doby vzniklo nových cest. Většina velkých stěn světa již byla vylezena. Technický vývoj horolezeckých prostředků velmi pomohl ke zlepšení lezeckých výkonů součatnosti. Vývoj volného lezení a klasifikace ve velkých stěnách byl stejný, jako u sportovního jednodélkového lezení. V dnešní době jsou nejtěžší volně lezené cesty ve velkých stěnách oklasifikovány stupněm 8c+ francouzské klasifikace. Současný trend nasvědčuje tomu, že v budoucnu můžeme očekávat spousty prvních volných přelezů technických cest. Oproti sportovnímu lezení, kde je dnes již dosažen stupeň 9b, bude ve velkých stěnách obtížnost narůstat spíše počtem těžkých lanových délek v cestě. Domníváme se, že se stupně 9b ve velké stěně jen tak rychle nedočkáme.

2.2 Filozofie prvovýstupu „Moje šedesátka mě šokovala. Nadšení pro horolezectví mám ale stejné, jako když mi bylo dvacet. Našel jsem si způsob a styl lezení, které miluji. Jezdil jsem do málo známých míst a chodil po neschůdných stezkách s malými skupinami přátel, jejichž společnost jsem měl rád, abychom se pokusili zdolat nezlezené vrcholy. Horolezectví mě celoživotně uspokojuje a je pro mě životní filozofií (Bonington, Clarke, 2000)“. Proč horolezci vytvářejí nové cesty, co je žene do nevylezených stěn? Jsou to výzvy nepokořených stěn, možnosti seberealizace, ukázat co je v nich a na co mají. Nahlédnout do nikým nepoznaných stěn, být první. Prvovýstupem tak člověk poprvé v dějinách stěny sáhne na místa, která do té doby omýval pouze déšť, zasypával sníh a ofukoval vítr. Lezení velkých stěn je „třešnička na dortu skalního lezení“. Prvovýstupy ve velkých stěnách jsou jen pro zkušené horolezce. Prvovýstup byl a vždy bude něčím jedinečným, něčím co v jiných sportech nemůžeme najít. Jak ve sportech, kde může jít o život, tak i v horolezectví lze dobře ukázat na funkci psychické i sociální složky sportu. Jestliže je horolezectví hrou, pak je hrou drsnou, ale nádhernou. Žádné jiné hře není dáno, aby posuzovala lidi tak přísně - i za cenu života. Žádné není dáno, aby starost o vítězství byla spojena se starostí o bezpečnost kamarádů a aby se přitom hrála v tak krásném prostředí (Procházka, 1975).

16

Bc. Ondřej Beneš


Každý má své vlastní důvody, proč jde udělat novou cestu. Někteří sní o stěně, která neustále čeká na první pokořitele. Jiné láká to neznámo, ten otazník, který vždy visí před každou další novou délkou. Jiné horolezce vnitřně motivuje, že bude jejich jméno navždy zapsáno do horolezeckých průvodců a pokaždé, když bude někdo jejich cestu opakovat, bude vědět, že to byli právě oni, kteří zde byli první. Časté opakování starých cest může vést ke zvyšování aspirační úrovně tak, že se z obyčejného lezce stane také prvovýstupce. To co horolezce k těmto činům vede, je také touha poznat něco jiného, touha něco za sebou zanechat. Při prvovýstupu lezec zažívá stále nové a neopakované prožitky, zažívá pocit prvních kroků v panenské skále. Nevylezený směr je výzva pro každého horolezce. Při prvovýstupech se shledáváme také s potřebou seberealizace vytvořit vlastí cestu. Někteří z našich kamarádů vytvářejí nové cesty, protože je to prostě baví. Milují to, že pokaždé pro ně skála připraví jiné a unikátní problémy, které musí vyřešit. Myslíme si, že je to právě to neznámo, které horolezce tolik láká. Je to jako skládání doposud nesložené skládanky. Nikdy nevíte, co na vás v dalších metrech čeká. Právě toto je to největší kouzlo prvovýstupů lezených odspoda ze země. Je to o pocitech překonaného strachu z nejistého háčku, který nás udrží, nebo neudrží a následuje pád. Hlavně je to ale o vítězných pocitech, kdy po dlouhé době konečně překonáte obtížné místo a víte, že můžete pokračovat o kus výše. Prvovýstup není jen o překonání něčeho člověkem nedotčeného, ale také o zanechávání současné etiky lezení pro další generace. Veškeré prvovýstupy v různých oblastech světa reflektují etiku lezení jednotlivých oblastí. Dokazují fyzickou, technickou a psychickou úroveň lezců té či oné doby. Někdy je až neskutečné, jaké cesty byli schopni horolezci vylézt před více než 80 lety. Jejich vybavení bylo oproti současným technickým vymoženostem pro dnešního lezce k neuvěření. Jenom to dokazuje, jaké asi mohli mít tehdejší horolezci odhodlání a motivaci pro jejich výjimečné výstupy. Pro každého horolezce je prvovýstup něco jako vlastním dítětem. Vždy nás potěší, když slyšíme, že někdo lezl naší cestu. Je to jeden z dalších impulsů, který žene prvovýstupce dál za novými výzvami a za novým dobrodružstvím. Pro Tomáše Sobotku, jednoho z nejlepších českých prvovýstupců je prvovýstup čistou improvizací. Prvovýstup má pro něj hlubší význam. Jedná se o činnost, při které vydá energii, která je vepsána v samotném prvovýstupu. V prvovýstupu je jiné přemýšlení než u opakování starší cesty. Neřeší, kudy lezl prvovýstupce, jestli to má 17

Bc. Ondřej Beneš


kvůli své délce lehčí, nebo těžší, nebo jestli daný lezecký problém neleze jinak, než prvovýstupce. Nikdo mu neřekne, že to musí lézt tak, nebo jinak. První způsob přelezu se tak stává tím nejdůležitějším způsobem. Všechny ostatní způsoby jsou už jen varianty prvovýstupu. Na prvovýstupu ho nejvíce láká panenská skála. Sobotka dále tvrdí, že pokud chceme posouvat hranice lezeckých schopností, máme na výběr pouze mezi tím, že vylezeme nejtěžší cestu na světě stylem PP, nebo OS, nebo začneme dělat prvovýstupy. Závěrem dodává, že každý motivovaný lezec ve svém životě jednou dospěje k tomu, že si vytvoří svojí vlastní cestu, která pro něj může být dalším motivačním cílem. Odměnou za jeho práci jsou mu lidé, kteří jeho cesty lezou a cesty se jim líbí (Sobotka, 2011). Jedním z oslovených vynikajících Českých horolezců byl i Marek Holeček, který má na svém kontě několik velmi hodnotných prvovýstupů ve vysokých horách. „Zaměřím se pouze na jednu část, již v současné době z široké škály svébytných odnoží, která dala samotnému odvětví název a tou je lezení v horském terénu, neboli Horolezectví. Jedná se o naprosto specifickou činnost, kterou těžko zařazuji do kategorie sportů. Proč? Při samotné představě vytvoření nové výstupové linie, jsem vždy postaven před soubor neznámých. Ani na základě předchozích zkušeností na ně neznám přesné odpovědi. Jen je mohu předvídat. Je to dané rozmanitostí věcí a okolností. Ty zásadně mohouu ovlivnit a vždy ovlivňují samotný průběh. Možná tento koktejl otazníků je pro mne ten hlavní hnací motor a motivací dokázat sám sobě, zda jsem schopen se s tím popasovat. Tímto se také znatelně vzdaluje horolezectví od běžné sportovní činnosti, kde jde jen o lidskou dovednost, vytrvalost a psychickou koncentraci. Moc dobře vím, že když se pustím do výstupu, musím být přesvědčený o svém počínání, mít rozmyšlený plán, jak se dostat nahoru včetně únikových variant a k tomu přizpůsobit nejen výbavu, ale i fyzickou přípravu. I tak nikde není zaručen úspěch akce, jen se výrazně snižuje neočekávaný moment překvapení. Jen připomínám obecnou pravdu, že samotný vrchol není nikdy nahoře, ale dole, při samotném návratu do bezpečí. Jakákoliv varianta, kdy je třeba opustit pomyslně rozjetý vlak, je časově náročným průšvihem. Rozumná otázka tudíž zní, co z toho, že zvyšuji šanci na odchod s tohoto světa. Veřejné mínění, nás staví do světla hrdinů nebo bláznů. Správně cítíte, jak se jedná o naprosto dopilované pohledy. Sám za sebe můžu říci, lezení v horách nedělám pro uznání, peníze, slávu, nebo jen pro vzrušení z hazardu. Vytvářet nové cesty a prošlapávat neznámem je odvěká honba za poznáním. Přitom si jasně uvědomuji, na 18

Bc. Ondřej Beneš


jak tenké hranici se při výstupu pohybuji. Drobná chyba může mýt fatální následky. Když momenty vypětí pominou a vrátím se do normálního koloběhu života, můžu začít vzpomínat a vychutnávat zcela běžné chvilky klidu. Nicméně přesnou definici neznám, ani ji nehledám. Shrnul bych to, jako koktejl vjemů, které naplňují sobeckou část mého – Já (Holeček, 2011)“.

2.3 Základní dělení prvovýstupů Horolezectví můžeme rozdělit podle různých kritérií na řadu disciplín. Pro potřebu naší práce jsme zvolili dělení dle Vomáčka (2008). V současné době můžeme lezecké disciplíny rozdělit dle přístupu lezců na dva základní typy: 1) Sportovní lezení – Lezec řeší více fyzických problémů, než psychických. Jedná se převážně o lezení po předem zajištěných cestách fixními prvky (nýty, borháky). Vzdálenosti mezi těmito jistícími body jsou poměrně malé (max. 4m) a v případě pádu se nejedná o žádné dlouhé lety. V současnosti je tento způsob lezení velmi populární a umožnil lezení také méně psychicky odolným jedincům. 2) Tradiční lezení – je způsob, při kterém je nutné sladit technickou, fyzickou a psychickou připravenost lezce. Mnohdy nejde ani o absolutní lezeckou náročnost. Při tomto typu lezení musí lezec zakládat postupová jištění, hledat lezeckou cestu. Předpokladem je přitom dobrá manipulace s lezeckým materiálem. Prvovýstupy bychom zařadili do tradičního lezení. Lezci musí velmi dobře ovládat veškerou manipulaci s lezeckým materiálem a měli by být také velmi dobře psychicky připraveni.

Další dělení dle Vomáčka (2008): (viz obrázek č. 10) 1) Pískovcové skalní lezení – je tradiční disciplína českých zemí a Saska. Lezení na pískovci vyžaduje značnou dávku odvahy a rozhodnosti. K jištění se používají masivní železné kruhy, které mají mezi sebou mnohdy značné vzdálenosti, nezřídka 15m. Mezi kruhy se pro dojištění používají pouze smyčky. V současné době se na 19

Bc. Ondřej Beneš


některých pískovcových skalách používá k zajištění borháků, podle vzoru sportovních cest. 2) Lezení na nepískovcových skalách, tedy lezení po pevných materiálech (vápenec, žula atd.). Na těchto skalách se setkáváme s tradičním i sportovním způsobem lezení. 3) Lezení vícedélkových cest se pohybuje na hranici lezení a horolezectví. Je při něm potřeba budovat postupná stanoviště a ovládat manipulaci s lezeckými pomůckami. 4) Mixové lezení je lezení v terénu, kde se kombinuje skála, led a sníh. 5) Ledové lezení je lezení po zamrzlých vodopádech pomocí speciálních „zbraní“, cepínů. 6) Big walls (velké stěny), jde o horolezecké výstupy vyznačující se velkou výškou stěn (až 1500m). V těchto stěnách je nutné budovat postupová jištění a tábory. Hranice obtížností se pozvolna posunují ke skalkařské výkonnosti. 7) Velehorské horolezectví se vyznačuje výraznými nároky na orientaci v terénu, odhadováním objektivních nebezpečí, výraznými výškovými rozdíly a v neposlední řadě nutností vyrovnat se s chladem. Při tomto typu lezení musí horolezec ovládat techniku jištění i práci s technickými pomůckami. Nadmořská výška při tomto lezení dosahuje cca 5500m. 8) Výškové horolezectví je lezení v nejvyšších nadmořských výškách, při kterých je nutná dostatečná aklimatizace jedince. Toto prostředí klade na horolezce a vybavení zvýšené nároky.

20

Bc. Ondřej Beneš


Obr. č 10a Dělení horolezectví (Vomáčko, 2008)

Dělení horolezectví dle Vomáčka (2008) je velmi dobré. Dnešní doba často také ukazuje na velké rozdíly mezi vícedélkovým lezením a lezení velkých stěn - Big Walls. Jedná se hlavně o rozdíly v taktice a technice lezení. Toto úzce souvisí s délkou cesty a počtem délek v cestě. Proto jsme se pokusili toto dělení rozšířit o kategorie Big Walls a kategorii technického lezení, která má stále velkou oblibu, hlavně v USA (viz obrázek č. 10b).

21

Bc. Ondřej Beneš


Obr. č. 10b Dělení horolezectví (Beneš, 2011)

V bakalářské práci jsme použili následujícího dělení velkých stěn. BENEŠ, Ondřej. Horolezctví- „Big wall“. [s.l.], 2009. 62s. Bakalářská práce.

Multi pitch – vícedélkové cesty Sportovní lezení o více lanových délkách do výšky stěny 350m. Nikde není psáno, od jaké výšky se jedná o více délkové cesty a od jaké o velké stěny. Dle našeho názoru jsou vícedélkové cesty ty, které mají do deseti lanových délek a jsme je schopni vylézt i jako mírně pokročilý v jednom dni. Souhrnně se vícedélkové lezení týká cest od tří do deseti lanových délek, lezených v jednom dni. Řadíme ho do lezení v nižších, nebo středních velehorách. Vícedélkové cesty jsou v podstatě volně lezené sportovní cesty o více lanových délkách. Vícedélkové cesty se většinou lezou celé volně střídavou metodou.

22

Bc. Ondřej Beneš


Big wall – velké stěny Lezení velkých stěn je proces postupného lezení útesu, který bývá 450m vysoký, nebo větší. Pro slezení stěny je často potřeba od jednoho do několika dnů. Velké stěny se lezou pomocí technik používaných ve vícedélkových cestách, případně s pomocí závěsných postelí a technik pro tahání vaků. Lezení velkých stěn se liší od jiných forem lezení hlavně kvůli délkou lezení, strmostí stěn, minimálním množství velkých reliéfů ve stěně, jako jsou komíny a římsy. Velikost stěny vyžaduje tahání vaků – haulbagů (Ogden, 2005).

Dělení prvovýstupů ve velkých stěnách dle: 1) Stylu jakým prostupujeme stěnu

Volné lezení K držení a k pohybu po skále slouží výlučně přirozená struktura jejího povrchu. Technické pomůcky jako lana, karabiny, smyčky apod. slouží pouze jako jistící prostředky pro případ pádu a nesmí se využívat ani k držení nebo odpočinku (Glowacz, Pohl, 1999). Pokud bychom aplikovali tuto definici do prvovýstupu, můžeme říct, že prvovýstup vytvořený pouze volným stylem je prvovýstup, který eliminuje možnost osazení fixního postupového jištění. Takovéto prvovýstupy bývají vytvářeny v lehkém terénu. Tento terén je dobře zajistitelný umělými pomůckami. Popsaný styl dovoluje prvovýstupcům osazení fixního jištění pouze na jistících stanovištích.

Technické lezení Technické lezení bývá někdy nazýváno též lezením s umělými pomůckami. Skoby a řada dalších nově vyvinutých pomůcek umožňují přelézat střechovité převisy, ale také zdolávat nejvyšší štíty světa nikoli již jen snadnými cestami, nýbrž i obtížnými stěnami. (Procházka, 1990). Využití technického lezení je vzhledem k dnešní etice sporadické. Některé linie, které se v minulých letech lezly technicky, jsou dnes vylezeny volným stylem. 23

Bc. Ondřej Beneš


Domníváme se, že by mělo být technické lezení použito jen tehdy, kdy už není v možnostech lezce přelézt daný úsek volně. Hlavním důvodem bývá to, že technicky přelezený úsek je často velmi špatně zajistitelný pro volné lezení. Osazení nových fixních jištění je proti etickým zásadám prvovýstupu. Často diskutovaným tématem bývá dojistit, či nedojistit technické výstupy pro volné přelezení. Nová doba nových lezců ukazuje, že by se měli prvovýstupci snažit o volné přelezení těžkých úseků s tím, že raději v těžkém místě osadí fixní kotvu, než se snažit za každou cenu „vyhákovat“ nahoru. Takto vytvořený prvovýstup naskýtá možnost pro sportovní přelezení jednotlivých délek a celé cesty.

Kombinace volného a technického lezení Asi nejčastěji využívaným stylem je kombinace volného a technického stylu. Nejčistší formou tohoto stylu je, pokud lezec leze celou cestu volně a fixní kotevní body osazuje pouze pro svoje zajištění a ne pro pomoc v postupu stěnou. Do kombinovaného stylu samozřejmě patří i cesty, kde není jiná možnost, než přelézt extrémní úsek technicky.

2) Ročního období výstupu: Letní Letní období umožňuje díky příznivým teplotám volné lezení po skále. Léto bývá obdobím největší lezecké aktivity ve velkých stěnách.

Zimní Zimní lezení je charakteristické stálejším počasím. Podmínky k lezení se tolik nemění jako v létě. Méně bouřek a padání kamení spolu s pevným vodním ledem vyváží takové nevýhody, jakými jsou kratší den, mrazy či množství sněhu. Technika a zejména taktika lezení však vyžadují, aby horolezec vynaložil na stejných místech podstatně vyšší úsilí než v létě. (Dieška, Širl, 1989) Zima znemožňuje volné lezení. Proto je v zimním období nejvíce charakteristické technické lezení. V zimním období se často lezou technicky cesty lezené v letním 24

Bc. Ondřej Beneš


období volně. Pokud není terén příliš strmý, používají se ledovcové zbraně (cepíny a mačky). Extrémní formou je pak mixové a drytoolové lezení. a) Mixové lezení Klasickým mixem je míněn terén, kde jsou stejnou mírou zastoupeny složky skály, sněhu a ledu. (Kublák, 1999b). b) Drytoolové lezení Extrémní forma mixového lezení. Zbraně do ledu se zde používají pro lezení po holé skále.

3) Metody prvovýstupu a) sólo výstup Volné sólo Volné sólo je vyhrazeno jen pro jedince, kteří skutečně znají své limity. Leze se zde bez jakéhokoliv jištění. Je nejčistší formou výstupu, současně ale také nejnebezpečnější. Takto vytvářené prvovýstupy jsou velikým hazardem. Prvovýstupce prostupuje zcela nezajištěn nikdy nikým nedotčenou linii. Díky tomu může nastat řada situací, které pro něj mohou mít fatální následky. Jako například pohyb v neznámém terénu, volná skála, ztráta orientace ve stěně. Touto metodou jsou nejčastěji slézány velmi lehké terény.

Jištěné sólo Lezení jednoho lezce s použitím jištění a lanových technik. Metoda jištěné sólo je nejčastěji

používána

u

prvovýstupů

lezených

technickým

stylem.

Jednou

z nejznámějších oblastí, kde je jištěné sólo stále v popularitě, jsou Yosemity. Za zmínku jistě stojí španělská horolezkyně Silvia Vidal. Udivuje svět svými dobrodružnými sólo výkony v oblastech, kde by jen těžko hledala rychlou pomoc. Jejím nejznámějším výstupem je prvovýstup „Life is Lilac“ (A4+, 6a, 870m) vedoucí na SV pilíř Shipton spire v Pakistánu. Sivia zde strávila během špatného počasí 21 dní ve stěně, bez rádia a telefonu.

25

Bc. Ondřej Beneš


b) prvovýstupy v družstvu Volný styl Lezci se při prvovýstupu střídají ve vedení, oba ale stále lezou volně bez pádu i při dolézání na druhém konci lana. Tento styl není v praxi moc proveditelný. Je použitelný jen ve velmi lehkém kratším terénu.

Alpský styl Jedná se souvislý výstup od opuštění základního tábora až na vrchol, bez provedení přípravy na trase výstupu, jejím zajištění, nebo s pomocí jiných horolezců. Využití Alpského stylu je nejčastěji v lehčím terénu s možností bivaku na policích a balkónech.

Kabinový styl Tento styl je určitým mezistupněm mezi alpským a expedičním stylem. Lezci výstup vykonávají bez návratu do základního tábora, v cestě ale používají fixní lana. Na příhodném místě vybudují tábor a z něj fixují, dokud jim stačí lana, poté tábor přesunou výš, lana z pod sebe vytáhnout a pokračují ve výstupu. Tento styl je nejčastěji aplikován v odlehlých a dlouhých stěnách. Pro bivak se používají závěsné postele – Portaledge.

Expediční styl Expediční styl ještě rozlišujeme na lehkou expedici a těžkou expedici. U lehkého expedičního stylu působí maximálně 6 členů a u těžké více. Lezci týmu si vše zajišťují sami. Postupové tábory se budují pro aklimatizaci a zajištění trasy výstupu a sestupu, mezi pokusy o výstup se lezci vracejí zpět do základního tábora. Expediční styl je nejčastěji používán v horských prvovýstupech. Hlavním znakem tohoto stylu je to, že se horolezci vrací do základního tábora. Při prvovýstupech ve velkých stěnách dochází často ke kombinování expedičního a kabinového stylu. Zejména po dosažení vyšších výšek stěny.

26

Bc. Ondřej Beneš


2.4 Klasifikační stupnice Po úspěšném dokončení prvovýstupu je potřeba oklasifikovat jednotlivé délky. Volba klasifikací jednotlivých délek záleží ryze na prvovýstupci a jedná se vždy o subjektivní hodnocení. Pro co nejpřesnější určení klasifikace by měl být prvovýstupce velice zkušený a měl by mít v dané obtížnosti vylezeno velké množství cest. Určení klasifikace záleží na stylu, jakým byly jednotlivé délky vytvořeny. V dnešní době se pro lezení ve velkých stěnách používají klasifikační stupnice pro volné lezení, stupnice technického lezení A0-A5, stupnice používané pro mixové a ledové lezení a doplňující klasifikace určující jak dlouho trvá výstup a jak je výstup psychicky náročný.

2.4.1 Klasifikační stupnice obtížností Volné lezení Samotná klasifikace obtížností je sice určitým vodítkem, ale neskýtá podklady pro definitivní klasifikaci. Přidělení stupně obtížnosti závisí vždy na osobním rozhodnutí lezce, který danou cestu vylezl jako první. Tento lezec však podá pouze návrh pro přidělení stupně obtížnosti a hodnocení se pak upraví časem po zopakování výstupu. Stupeň obtížnosti se upravuje na základě porovnání s podobnými lezeckými cestami, které již obtížnost stanovenou mají. Klasifikační kritéria se řídí především podle velikosti a vzdálenosti chytů a stupů, struktury povrchu skály, sklonu skály, délky cesty a obtížnosti návaznosti pohybů (Glowacz, Pohl, 1999). Při klasifikování volně lezené cesty ve velké stěně klasifikujeme jednotlivě každou délku zvlášť. Pro oklasifikování jednotlivých délek používáme mezinárodní stupnici UIAA, nebo stupnici francouzskou, americkou, australskou. Oproti jednodélkovým cestám se zde také uvádí, jakou obtížnost by měl lezec povinně lézt. V údaji o obtížnosti cesty se tato obtížnost uvádí v závorce za hlavním údajem. Například 9+ RP ( VIIIobligatory). Tento údaj nám říká, že pokud polezeme cestu stylem RP-Red point, je cesta obtížná 9+ dle stupnice UIAA. Údaj v závorce nám udává informaci, jaké maximální obtíže můžeme očekávat při lezení mezi fixními kotevními body. Někdy se také uvádí obtížnost celé cesty lezené za jeden den. Tato obtížnost zahrnuje obtížnosti všech délek, délku celé cesty a také psychické obtíže cesty. Toto hodnocení není často

27

Bc. Ondřej Beneš


používané. Jeho použití je spíš bráno, jako subjektivní pocit prvovýstupce po sportovním přelezu celé stěny.

Klasifikační stupnice UIAA I.

Lehké - chůze: Nejjednodušší forma skalního lezení, ne však chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou.

II.

Lehké: Začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů.

III.

Mírně těžké: Na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.

IV.

Středně těžké: Na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Delší lezecké úseky většinou vyžadují více mezijištění. Jištění lanem je už obvyklé i u zkušených a trénovaných horolezců.

V.

Těžké: Zvyšuje se počet mezijištění. Lezení klade zvýšené nároky na fyzickou kondici, techniku a zkušenosti.

VI.

Více těžké: Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost. Velká expozice se často spojuje s malými možnostmi zajištění.

VII.

Velmi těžké: Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost. Velká expozice se často spojuje obtížné lezení ve stěně spojené s technickou připraveností lezce.

VIII.

Neobyčejně těžké:

28

Bc. Ondřej Beneš


Lze zvládnout jen zvýšenou trénovaností. I dobří lezci potřebují často speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě a bez pádu. Vybroušená technika jištění je nezbytná. IX.

Mimořádně těžké: Stupeň zvládají pouze zkušení a trénovaní lezci. Potřeba dostatek zkušeností, Síly, techniky a také hlavně psychiky.

X.

Extrémně těžké Stupňování předchozích obtíží, velmi vysoké nároky na speciální přípravu, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po předchozím nácviku a získání pohybových návyků. V současnosti je horní stupeň této kategorie vrcholem v lezení OS (on sight) pro nejužší světovou špičku.

XI.

V současnosti nejtěžší výstupy: Současná hranice lezeckých možností ve volném lezení, předchozí nacvičování zpravidla nezbytné, k překonání jsou nezbytné ideální podmínky (vnější i psychické), taktéž naprosté soustředění na výkon.

Stupnice UIAA je směrem nahoru otevřená. Pro přesnější rozlišení se k číselné hodnotě přidávají znaménka plus (+) a minus (-). Výstup má být vždy popsán nebo nakreslen jednotným způsobem.

Technické lezení Naše práce je zaměřena spíše na prvovýstupy vytvářené volným stylem. Problematika technického lezení a použití veškerých pomůcek a technik by zasluhovala podrobnější zpracování. V dnešní době je technické lezení spíše na ústupu. Znalosti některých základních technik jsou však velice cenné. Může nastat situace, že se zhorší počasí kousek před vrcholem a sestup stěnou by mohl být velice nebezpečný. Znalosti technik používaných při technickém lezení jsou pak velice cenné. Často se také vyskytne situace, kdy se při prvovýstupu dostaneme do místa, které není možné přelézt volně. Pro překonání takovéhoto místa musíme použít technický styl. Tato vylezení

29

Bc. Ondřej Beneš


délky se pak zapisují ve dvou klasifikačních stupnicích. V zápisu obtížnosti cesty tedy udáváme např. VIII+ A0. Znamená to, že jedno místo v cestě je neslezitelné, nebo velice těžké. Pro upřesnění je potřeba v plánku cesty- topu uvést, v jaké délce a v jakém místě délky se nachází technické místo. Historie dokazuje, že díky dnešní veliké vyspělosti lezců a vybavení jsou některá technická místa přelézána volně. Je proto velice důležité jakým způsobem prvovýstupce zajistí technicky lezená místa. Často se stává, že výkonnost prvovýstupce není dost velká pro překonání daného úseku. Je jasné, že někdo jiný by tento úsek vylézt mohl. I když je možné technické místo přelézt bez fixních bodů, doporučujeme raději vhodně osadit fixní kotevní body. Pro bližší pochopení uvádíme následující klasifikaci technického lezení používané ve Spojených státech amerických. Jedná se nejnovější pojetí klasifikace technického lezení tzv. „New wave“. Klasifikace technického lezení A0

Někdy používané „french free“. Použití umělých pomůcek k postupu, bez nutnosti použití žebříků. Kombinace volného a technického lezení. Často se jedná o úsek, který můžeme lézt volně.

A1

Jednoduché technické lezení. Použití Daisy chainů a žebříčků. Není nutné kladivo. Použité jištění je solidní a bezpečné pro případný pád.

A2

Střední obtížnost technického lezení. Umístění jištění může být náročnější, ale jištění je všeobecně bezpečné. Některé jištění mohou při případné pádu vypadnout. Nehrozí však delší pád než 10m. Použití vklíněnců, rivet, pinsů. Klíčové místo je krátké nad bezpečným jištěním a s bezpečným pádem.

A2+

Jako A2. Delší klíčová místa . Případný pád je stále bezpečný, jen může být až 15m.

A3

Těžké technické lezení. Umístění jištění je většinou dobré, někdy ale může vypadnout. Většinou délka zabere několik hodin k vylezení. Možný pád až do 20m může způsobit bolestivá zranění.

A3+

Jako A3. Vážné následky při pádu, ten může být až 20m dlouhý.

A4

Velmi obtížné technické lezení. Hrozí až 30m pád s vážnými následky, někdy i smrt. Velmi zdlouhavé lezení jednotlivých délek.

30

Bc. Ondřej Beneš

A5


Délky jsou bez použití vrtaných dírek pro háčky. Solidní jistící stanoviště. Umělé pomůcky drží pouze váhu lezce. Pád může být dlouhý až 60m s následkem smrti.

A6

Nejnebezpečnější technické lezení. Všechno použité jištění včetně jištění na stanovišti je nestabilní. Případný pád většinou končí smrtí.

Ae - znamená použití nýtu jako postupové pomůcky (dnes spíše nahrazeno A0). (Ogden, 2005)

V posledních letech se začíná uvádět zcela nová stupnice – „clean scale- čistá stupnice“. Takto se dnes hodnotí výstupy, které jsou lezeny bez použití nýtů, skob a jiných pomůcek zatloukaných do skály. Nejtěžší technické výstupy lezené „čistým stylem“ dnes stále potřebují využívat v klíčových místech skob a nýtů. Tyto výstupy mají doplňující hodnocení „A“. „Čistá stupnice“ je v rozmezí C0 až C5/A5 (C0, C1, C2, C2+, C3/A3, C3+/A3, C4/A4, C4+/A4, C5/A5). Dnešní „čisté“ technické výstupy jsou hodnoceny maximálním stupněm C4. Další hodnocení je vždy kombinováno s klasifikací „A“. Stupeň C5 je kontroverzní stupeň. Jedná se o stupeň, kde každý pád znamená smrt. Potvrzení tohoto stupně je pouze v případě úmrtí (Ogden, 2005).

Mixové lezení a ledové lezení. Ledové lezení je lezení po ledu vzniklém zamrznutím vodopádu či jiných vodních zdrojů. Mixové lezení je lezení v kombinovaném terénu skály a ledu. Nejčastěji se používá u výstupů ve velehorách. K pohybu se zde používají cepíny a mačky. V dnešní době je přelezena spousta dlouhých vícedélkových ledových a mixových výstupů. Nejznámější lokality jsou Rocky Mountains v Kanadě a vybrané alpské lokality.

31

Bc. Ondřej Beneš


Klasifikační stupnice volného ledového a mixového lezení Základem pro klasifikace volného ledového lezení se stala stupnice Skotská, která se definovala v šesti stupních. I

-ledovo-sněhový výstup o sklonu nejméně 45°

II

-výstup o sklonu nejméně 45° s nejméně 5 metrovým úsekem 60°

III

-výstup s nejméně 45 m úsekem o sklonu 60°, nejméně 10m úsekem 70° a nejméně 2m 90°

IV

-výstup s nejméně 45m úsekem 70°, 15m úsekem 80° a nejméně 5m úsekem 90°

V

-výstup s nejméně 45m úsekem 80° a nejméně 20 - 30m úsekem 90°

VI

-výstup s nejméně 45 m úsekem 90°

VII

-Dlouhý ledopád s charakterem Alpské cesty. Pro zdolání je potřeba celý den, vyskytují se vysoká rizika.

VIII-IX

- Nejtěžší cesty ve Skotsku a Canadě.

Mixové lezení Moderní klasifikační stupnice mixového lezení se rozvinula z této Skotské škály. V situacích, kde končí led, se používají cepíny a mačky pro lezení po čisté skále. Tento styl lezení se nazývá "Drytooling" a vyžádal si i zavedení nové, mixové klasifikace "M". Tato stupnice začíná stupněm M4. Každý stupeň může být dále dělen mezistupni + a - . Obtížné „Drytoolové“ cesty jsou velmi dobře zajištěny, nejčastěji nýty a borháky. Jedná se tedy o sportovní lezení v zimě s použitím ledovcových zbraní. Nejtěžším dosaženým stupněm je nyní M 13 (Will, Chayer, 2003).

32

Bc. Ondřej Beneš


2.4.2 Doplňující klasifikační stupnice Pro přesnější vypovězení všech možných úskalí cesty se používají některé doplňující informace. Vypovídají o různých faktorech obtížnosti cesty. V alpském lezení se často používá již výše zmíněná doplňující informace týkající se maximální obtížnosti lezené mezi fixními body. Často uváděné jako obligatory. Tato obtížnost slouží pro představu, jaké obtíže nás čekají v cestě lezené stylem AF.

Grade – čas potřebný pro výstup U mnoha výstupů se používá doplňující klasifikace určující čas potřebný pro výstup. Tato klasifikace je otevřenou interpretací, protože někteří lezci jsou pomalejší a někteří rychlejší. Ve skutečnosti by tato klasifikace měla dát představu, kolik času můžeme strávit výstupem dané cesty. Tato klasifikace se používá pro výstupy lezené volně i technicky. Některé cesty, které jsou vylezeny volným a současně technickým stylem mají stejnou klasifikaci. V tomto případě je vhodné počítat s tím, že pokud polezeme cestu volně, tak jsme cestu schopni vylézt mnohem rychleji, než při technickém výstupu. Jednotlivé stupně klasifikace mohou mít dílčí stupeň „+“, což představuje vyšší stupeň daného standardu, který nespadá do další obtížnosti. Klasifikační stupnice – „Grade“ Grade I:

1-3 hodiny

Grade II:

3-5 hodin

Grade III:

5-8 hodin

Grade IV:

1 den

Grade V:

1-2 dny

Grade VI:

2-7 dní

Grade VII:

Více jak týden, extrémní podmínky, alpské výstupy, obtížné lezení

(Ogden, 2005)

33

Bc. Ondřej Beneš


Stupnice psychické náročnosti a bezpečnosti. Tato klasifikační stupnice je používána hlavně v Yosemitském národním parku. Stupnice určuje míru bezpečnosti a psychické náročnosti v cestě. G

Velmi dobře zajištěná cesta.

PG

Dobře zajištěná cesta s několika místy, kde je jištění horší. Nehrozí dlouhý pád.

PG-13 Cesta je dobře zajistitelná s dostatečným množstvím jištění, které bezpečně zajistí každý pád. Pády mohou být dlouhé, ale bezpečné. R

Výstup s místy, která jsou obtížně, nebo nemožně zajistitelné. Na těchto místech jsou velké vzdálenosti mezi bezpečným jištěním. Při potencionálním pádu lezce hrozí vážné zranění.

X

Výstup, kde není možnost dobrého zajištění, nebo je velmi obtížné takové místo najít. Při potencionálním pádu lezce hrozí smrt.

Toto hodnocení může být někdy zavádějící, protože většinou nenajdeme hodnocení R a X v klíčových pasážích cesty. Například cesta VII R, nebo X má klíčové místo dobře jištěné a lehké pasáže velmi špatně zajistitelné. V těchto případech je vždy výhodné zjistit si o cestě co nejvíce informací. Lezec lezoucí např. stupeň VII by se neměl pouštět do výstupů VIII R (Ogden, 2005).

Pro příklad uvádíme následující hodnocení cesty ve velké stěně. V, VIII+, R

Toto hodnocení uvádí, že daný výstup většinou trvá jeden až dva dny. Nejtěžší obtíže cesty jsou v horním osmém stupni UIAA. Některá z délek je hůře zajistitelná. Celá cesta je lezena volně.

III, VII, A3

Toto hodnocení uvádí, že daný výstup je možné vylézt do 8 hodin. Cesta je lezena technicky s vysokou technickou obtížností. Stupeň VII uvádí nejtěžší místa v cestě lezená volným stylem.

34

Bc. Ondřej Beneš


3. Cíle a úkoly práce Cílem diplomové práce je přispět hlubšími poznání problematiky prvovýstupů ve velkých stěnách především s ohledem na současný vývoj a filozofii této disciplíny. Formou textu jsme prezentovali základní informace týkající se prvovýstupu ve velké stěně. Informace by měli pomoci pokročilým lezcům, kteří se zajímají o tuto disciplínu.

Úkoly: •

Zpracovat přehled podstatných aspektů historie a současnosti pro disciplínu prvovýstup ve velké stěně.

•

Vytvoření přehledu základního vybavení.

•

Popsat technologii a postup pro osazení kotevního bodu.

•

Popsat strategii prvovýstupu.

•

Popsat postup osazení jistícího stanoviště.

35

Bc. Ondřej Beneš


4. Hlavní část 4.1 Metodika práce Pro splnění cílů úkolů diplomové práce jsme použili metodu obsahové analýzy dokumentů a empirické kognitivní metody. Ferjenčík (2000) uvádí, že obsahová analýza je výzkumná technika sloužící k objektivnímu systematickému a kvantitativnímu popisu manifestního obsahu komunikace. Dle Hendla (2005) analýza spočívá v rozdělení celku na jeho komponenty a zkoumání, jak tyto komponenty fungují jako relativně samostatné prvky a jaké jsou mezi nimi vztahy. Každá analýza se vyznačuje určitým stupněm explorace. Znamená to, že při ní provádíme průzkumové a objevující aktivity. Dokumenty – všechno napsané nebo prostě zaznamenané – mohou být podrobeny analýze z různých hledisek. V dokumentech se projevují osobní nebo skupinové vědomé nebo nevědomé postoje, hodnoty a ideje. Za dokumenty se považují taková data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum. Výzkumník se tedy zabývá tím, co je již k dispozici, ale musí to vyhledat. Výběrově jsme analyzovali kapitoly zabývající se naší problematikou. Jednotlivé dokumenty mohly být vytvořeny spontánně, nebo na žádost a tím být zkresleny motivací, nebo sebepojetím autora. Proto jsme dokumenty analyzovali a komparovali s vlastními bohatými zkušenostmi. Byly analyzovány technologické postupy a normy určené pro osazování kotevních bodů. Dále pak dokumenty týkající se klasifikace a historie horolezectví. Analyzované dokumenty jsme dále rozšířili o vlastní empirické zkušenosti získané patnáctiletou praxí v oboru. Vypracované manuály a informace jsou založeny také na získaných zkušeností a na zkoumání technik a postupů používaných při prvovýstupech ve velkých stěnách.

36

Bc. Ondřej Beneš


5. Základní vybavení Vybavení pro realizaci prvovýstupu je specifické a liší se od základního vybavení používaného v jednodélkovém lezení. Následující text zahrnuje vybrané vybavení používané při prvovýstupu ve velké stěně. Veškeré vybavení vyráběné pro horolezecké sporty musí být testováno a musí odpovídat příslušným normám UIAA (Mezinárodní unie horolezeckých sportů). UIAA začala výrobky testovat v roce 1960 testem lan. V dnešní době existují standardy 20 různých kategorií zahrnujících karabiny, helmy, úvazky, mačky a jiné prostředky pro zajištění a bezpečnost (Theuiaa, 2007). Mezi hlavní výrobce zabývající se výrobou vybavení pro pohyb ve velkých stěnách patří firmy Petzl (www.petlz.com) a Black Diamond (www.bdel.com). Jejich výrobky patří ke špičce. Každý rok se snaží přijít na trh s novými výrobky a s inovacemi starších výrobků.

Dvojité lano (viz obrázek č. 11) Používají se vždy stejná lana v páru a mají společné jistící postupové body. Dvojitá lana zaručují vysokou bezpečnost zejména při klasickém lezení ve vysokých horách. Dvojitá lana nejčastěji o průměru jednoho pramene 7,8 – 8,5 mm (Tendon, 2011). Obr. č. 11 Dvojité lano (horolezeckametodika.cz)

Poloviční lano (viz obrázek č. 12) Jednotlivá lana se upevňují střídavě do postupových jištění. Tento systém snižuje riziko přeseknutí lan padajícími kameny a poskytuje maximální bezpečnost ve vysokých horách a při těžkém lezení. Dvoupramenné lano, nejčastěji o průměru jednoho pramene 7,8 – 9 mm (Tendon, 2011). Obr. č. 12 Poloviční lano (horolezeckametodika.cz)

37

Bc. Ondřej Beneš


Dvojitá a poloviční lana jsou ideálním a nejbezpečnějším řešením při lezení ve velkých stěnách. Tím, že se leze na dvou lanech, se snižuje riziko přeseknutí lana letícím kamenem, nebo přeříznutí lana o ostrou hranu na skále. Doporučená délka lan je 2x60m. Při použití dvou lan můžeme jedno lano také využít v nenadálých situacích, jako lano pomocné.

Repšnůra-pomocné lano Repšnura (viz obrázek č. 13) je lano menších průměrů. Má všestranné použití. Při prvovýstupech se nejčastěji používá jako pomocné lano, které slouží pro tahání vrtačky a kotevního materiálu od štandu k lezci. Jeho hlavní výhodou je nízká celková

hmotnost.

Z vlastních

zkušeností

doporučujeme

využívat průměry pomocného lana 5-8mm. Jako dobré pomocné Obr. č. 13 Repšnůra (www.holan.cz)

lano může být i plochý popruh o průměru 10mm.

Bederní úvaz Lezecký úvazek (viz obrázek č. 14) pro velké stěny by měl mít lepší polstrování nohaviček a být celkově pohodlnější. Pohodlný úvazek je vhodný pro dlouhé sezení na jistícím stanovišti. Pro začátečníky, ale i Obr. č. 14 Bederní úvaz (www.mountainmailoer.co)

pokročilé se doporučuje kombinovat bederní úvazek s úvazkem prsním. Snížíme tím riziko zlomení páteře, nebo otočení těla a pádu na hlavu.

38

Bc. Ondřej Beneš


Daisy chain Jedná se o sešitou smyčku, na které jsou sešita oka (viz obrázek č. 15). Používá se jako smyčka pro odsednutí na jistících stanovištích, nebo při šplhání po fixním laně a při slaňování. Její výhodou je možnost nastavení délky Obr. č. 15 Daisy chain (www.metoliusclimbing.com)

smyčky pomocí sešitých ok.

Skyhook Skyhook (viz obrázek č. 16) je závěsný háček, který se nejčastěji používá při technickém lezení. Je ale také velikým pomocníkem při prvovýstupech. Lezec si při zavěšení do skyhooku může uvolnit ruce a osadit kotevní bod. Současný trh nabízí několik různých velikostí. Některé skyhooky jsou lepší na římsy a jiné do dírek. Použití skyhooků se budeme věnovat v dalších Obr. č. 16 Skyhook (www.flints.co.uk)

kapitolách.

Quickfix Quickfix (viz obrázek č. 17) je nastavitelná polohovací smyčka. Její hlavní využití je v technickém lezení. Z vlastních zkušeností jsme zjistili, že se jedná o ideální prostředek pro spojení skyhooku s bederním úvazem. Po zavěšení skyhooku se pomocí quickfixu rychle a snadno Obr. č. 17 Quickfix (www.petzl.com)

zafixujeme do ideální polohy pro umístění kotevního bodu.

39

Bc. Ondřej Beneš


Kotevní body Kotevní body (viz obrázek č. 18) se používají pro postupové jištění a na jistící stanoviště. Každý kotevní bod by měl být certifikovaný. Dnešní obchod nabízí jak expanzivní

tak

chemické

kotvy

všech

velikostí.

Problematice kotevních bodů se budeme věnovat Obr. č. 18 Kotevní bod (www.fixeclimbing.com)

v dalších kapitolách.

Ruční tlouk na nýty Ruční tlouk se používá pro vysekání díry pro nýt. Nejznámějším výrobkem je Rocpac od firmy Petzl (viz obrázek č. 19). Výhodou Rocpacu je možnost rychlé výměny vrtáků a variability. Obr. č. 19 Ruční tlouk (www.petzl.com)

Horolezecké kladivo Horolezecká kladiva (viz obrázek č. 20) slouží k sekání děr na nýty a k zatloukání skob. Kladiva vyrábějí firmy jako Black diamin, Petlz, Omega Pacific, Kong. Jsou lehká, s otvorem pro karabinu, poutkem na ruku a někdy i s klíčem číslo 13 dole na rukojeti. Obr. č. 20 Horolezecké kladivo (www.petzl.com)

40

Bc. Ondřej Beneš


Akumulátorová vrtačka Akumulátorová vrtačka (viz obrázek č. 21) je velikým pomocníkem při těžších prvovýstupech, kde je potřeba více nýtů. Firmy jako Hilti a Bosch vyrábějí silné Obr. č. 21 Aku. vrtačka (www.hilti.cz)

akumulátorové vrtačky potřebné pro náročnou práci ve stěně. Dosahují napětí až 36V a akumulátory až 3,5Ah.

Sedačka Při prvovýstupech se stává, že jistič musí v kuse sedět v úvazu několik hodin na stanovišti a dávat pozor. Proto se používají různé druhy sedaček (viz obrázek č. 22), které zpříjemní pobyt na stanovišti.

Obr. č. 22 Sedačka (www.singingrock.cz)

Pokud to struktura a obtížnost linie dovoluje, mohou se lézt prvovýstupy i bez nutnosti vrtání nýtů. Uvádíme zde proto základní pomůcky potřebné pro zajištění lezce ve stěně.

Vklíněnce Vklíněnce jsou umělé pomůcky sloužící s sebezajištění. Nazýváme tak veškerý materiál, který se vkládá do spár, dutin, dírek a důlků, bez poškozování skály a zpravidla bez kladiva. Lze je rozdělit na čistítka s konstantním tvarem (čoky, hexenry, stopery (viz obrázek č. 23), Obr. č. 23 Stoppery (www.facewest.uk)

abalaky). Pomocí vklíněnců můžeme vytvořit jistící stanoviště - štand.

41

Bc. Ondřej Beneš


Friendy (viz obrázek č. 24) Patří mezi vklíněnce s rozměrem proměnným. Friendy jsou

nejuniverzálnější

ze

všech

mechanických

vklíněnců. Jsou k dostání v různých velikostech a v sadách o velikostech 0,3-0,4-0,5-0,75-1-2-3-4-5-6 (Frank, 2007). Novinkou na trhu jsou mikro friendy do Obr. č. 24 Friendy (www.thisnext.com)

velikosti 0,3, které lze použít téměř všude. Friendy se nejčastěji vkládají do spár. Lze je také použít v dírách.

Skoby (viz obrázek č. 25) Skoby jsou další variantou jak se ve skále zajistit, nebo zřídit jistící stanoviště. Jedná se o železné pomůcky, které se pomocí kladiva zatloukají do spár a dírek. Zatlučením skoby do skály se ničí struktura skály. Pokud to aktuální podmínky dovolují, používáme raději Obr. č. 25 Skoba (www.petzl.com)

vklíněnce, nebo friendy.

42

Bc. Ondřej Beneš


6. Fixní kotevní body Dnešní prvovýstupy ve velkých stěnách se neobejdou bez kotevních bodů. Jako kotevní body považujeme fixní jištění. Toto jištění zůstane pro další horolezce navždy ve skále. Skoby nepovažujeme za fixní kotevní body. Prvovýstupci používají kotevní body hlavně pro zřízení jistícího stanoviště a jako postupové jištění. Druh a množství použitých kotevních bodů v cestě závisí na tvrdosti skály a na zkušenostech prvovýstupců. Dnešní trh nabízí velké množství kotevních bodů. Některé jsou určeny do tvrdších hornin, jako je žula a vápenec a jiné do materiálů měkčích jako jsou pískovec, rula

a

jiné

horniny.

Nejznámější

výrobci

kotevních

bodů

jsou,

FIXE

(www.fixeclimbing.com) a firma Petzl (www.petzl.com).

Prodávané kotevní prostředky musí splňovat normy: UIAA 123 – Rock anchors – „ Skalní kotvy“ EN 959 - Horolezecká výzbroj -Zavrtávané skoby-Bezpečnostní požadavky a zkušební metody. Evropská norma EN 959 stanovuje bezpečnostní požadavky a zkušební metody pro zavrtávané skoby, které se používají při horolezectví včetně stěnového lezení.

Základní rozdělení fixních kotevních bodů používaných pro horolezectví: •

Mechanické expanzní kotvy - nýty

•

Chemické kotvy – borháky

6.1 Mechanické expanzní kotvy Základním principem mechanické expanzní kotvy je rozpínání koncové části a její silové působení na stěny vrtu. Využití expanzních kotev je hlavně u tvrdších hornin jako vápenec a žula. U měkčích hornin doporučujeme kotvy chemické. Největší výhodou expanzních kotev je, že se dá osazení okamžitě použít. Ve velkých stěnách se nejčastěji používají dva základní typy expanzních kotev. Samo vrtné mosazné hmoždinky a expanzní kotvy. Pro potřeby horolezectví se kotvy spojují s tzv. plaketami, do kterých 43

Bc. Ondřej Beneš


se cvakají karabiny a následně lana. Plakety musí vyhovovat evropské normě EN 959 a vyhovovat vertikálnímu zatížení 25 KN a horizontálnímu zatížení 15 KN. Více o použití paket v následujícím textu.

a) Samo-vrtné mosazné hmoždinky Tento typ kotev se nejčastěji používá při jeskyňaření. Svá použití má i v horolezectví. Největší výhodou tohoto typu kotev je, že není potřeba vrtáků. Hmoždinky jsou na konci opatřeny vrtacími zoubky (viz obrázek č. 26). Tyto hmoždinky se používají společně se speciálním tloukem na nýty (viz obrázek č. 27). Nýt je opatřen závitem M8. Těšitel (2006) uvádí, že mechanické expanzní kotvy M8 se vlivem zatížení pády lezců mohou uvolnit. Z vlastních zkušeností bychom proto tyto kotvy doporučili pouze pro rychlé a alpské výstupy, kde víme, že nebude třeba většího množství fixních kotevních bodů.

Obr. č. 26 Hmoždinka s vrtákem (www.petzl.com)

Obr. č. 27 Tlouk na Hmoždinky s vrtákem (www.petl.com)

b) Expanzní kotvy (viz obrázek č. 18) Expanzní kotvy jsou nepoužívanějším typem kotev v horolezectví. Výrobci vyrábějí různé průměry a délky. Vyrábí se kotvy z ocele a nerezové ocele. Doporučujeme používat kotvy a plakety z nerezové ocele. Základní princip je, že při utahování šroubu, nebo matice, dochází k mechanickému rozpínání a deformaci kovového tělíska na konci kotvy. Tělísko působí tlakem na okolní stěny vrtu a fixuje tak kotvu.

44

Bc. Ondřej Beneš


Postup osazení mechanických expanzních kotev Nejdříve zvolíme vhodné místo pro osazení kotevního bobu. Místo musí být v pevné a kompaktní skále. Toto nejlépe zjistíme, když skálu poklepeme pomocí kladiva. Dutý zvuk svědčí o nekompaktnosti. Bod by měl být dobře a bezpečně přístupný. Plaketa musí celou svoji plochou doléhat na skálu. Vybíráme proto rovné místo bez větších nerovností. Z vlastních zkušeností doporučujeme ještě před vrtáním samotnou plaketu přiložit ke skále a odhadnout tak vhodné místo pro následné vrtání.

1. Pomocí akumulátorové vrtačky, nebo ručního tlouku (viz obrázek č. 27) vyvrtáme kolmo ke skále díru pro expanzní kotvu. 2. Vyvrtanou díru důsledně vyfoukáme pomocí plastové hadičky nebo balónku. Výrobci kotevních bodů doporučují díru čistit také pomocí kartáče. 3. Do vyčištěné díry zatlučeme kotvu s plaketou. Plaketa musí vždy směřovat kolmo dolů, nikdy ne nahoru (viz obrázek č. 28). Na většině plaket je vyryta šipka pro správné umístění plakety.

Obr. č. 28 Špatné otočení plakety (www.fixeclimbing.com)

4.

Pomocí klíče utáhneme matici. Na klíč působíme maximálně silou, která je uvedena výrobcem pro příslušný typ a průměr použité kotvy.

45

Bc. Ondřej Beneš


Na co si dát pozor: •

Na kompaktnost skály.

•

Na sklon vrtu a reliéf skály v místě vrtu (viz obrázek č. 29).

•

Na důsledné vyčištění vyvrtané díry.

•

Na přiměřené dotažení matice.

•

Místo pro kotvení by mělo být v linii výstupu. Sníží se tím tření lana v karabinách.

•

Místo pro kotvení by mělo být lehce dosažitelné z lezecké pozice.

•

Místo pro kotvení musí být vzdálené minimálně 15cm od okraje skály a nejbližší spáry, nebo trhliny (Šnajdár, Zajac, 2010).

•

Dáváme pozor, aby pod místem kotvení nebyla výrazná hrana, nebo výstupek, ten by lámal při zatížení karabinu (viz obrázek č. 30).

Obr. č. 29 Špatné umístění (www.fixeclimbing.com)

Obr. č. 30 Špatné kotvení (www.fixeclimbing.com)

Rozdíl postupu: samo-vrtné hmoždinky x expanzní kotvy. a) Samo-vrtné mosazné hmoždinky (viz obrázek č. 31) •

Hmoždinka má průměr 12mm a hloubka vrtu musí být 32mm. Planžeta nýtu se fixuje pomocí šroubu M8 a velikosti klíče s13.

•

Hmoždinka je zároveň vrtákem, kterým sekáme díru.

46

Bc. Ondřej Beneš

•


Během sekání pootáčíme tloukem do stran a vždy po několika úderech nezapomeneme vysypat vytlučený materiál z hmoždinky. Pokud zapomeneme materiál vysypat, dochází k roztažení hmoždinky, které je v této fázi vrtání nežádoucí.

•

Hmoždinka se musí během sekání neustále čistit.

•

Díra pro hmoždinku musí být hluboká 32mm. Na tlouku je tato míra označena ryskou. Největší problém nastává, pokud je vrt příliš hluboký. Kužel se pak dostatečně nezasune do hmoždinky a pevnost kotvy je nedostatečná.

•

Do hmoždinky nasadíme mosazný kužel, který slouží k roztažení hmoždinky. Tento kužel se prodává společně s mosaznými hmoždinkami. Z vlastní zkušenosti doporučujeme lehce natlouci kužel do hmoždinky. Díky tomu nám při vsunutí do díry kužel stále drží uvnitř hmoždinky.

•

Vsuneme hmoždinku s kuželem do díry a silně ji zatlučeme. Kužel zasune do hmoždinky a roztáhne ji.

•

Pomocí šroubu M8 a klíče s13 připevníme plaketu do již instalované hmoždinky. Šroub utahujeme max. točivým momentem 15 N.m. Brát do stěny momentový klíč je nevhodné, proto si někde nanečisto pomocí momentového klíče vyzkoušíme velikost přítlačné síly. Situace špatně umístěné kotvy (viz obrázek č. 32).

Obr. č. 31 Postup instalace samo-vrtné kotvy (www.petzl.com)

47

Bc. Ondřej Beneš


Obr. č. 32 Špatné osazení kotevního bodu (www.petzl.com)

b) Expanzní kotvení •

Oproti samo-vrtným hmoždinkám nevadí, pokud bude hloubka vrtu větší, než uvádí specifikace výrobce.

Tabulka č. 1 vysvětluje značení pro použité

tabulky. •

Průměr a délka vrtu je závislá na druhu použité kotvy (viz tabulka č. 2).

•

Musíme dávat pozor na opotřebení vrtáku. Pokud je vrták namodralý, je jeho vrtná koruna spálena a výsledná díra může mít větší průměr. Roztažný systém nebude optimálně účinný (Šnajdár, Zajac, 2010).

•

Matici utahujeme klíčem maximální silou uvedenou v tabulce č. 2. Pokud nemáme momentový klíč, tak utahujeme matici přiměřenou silou. Nikdy ne „na krev“.

48

Bc. Ondřej Beneš


Tab. č. 1 Vysvětlivka značek (dle www.fixeclimbing.com)

Tab. č. 2 Expanzní kotvy (www.fixeclimbing.com)

49

Bc. Ondřej Beneš


6.2 Chemické kotvy Chemické

kotvy

patří

v dnešní

době

k nejbezpečnějším

druhům

kotvení

v horolezectví. Největší uplatnění mají ve sportovních oblastech, v oblastech s měkkou horninou a v přímořských oblastech, kde klasické expanzní kotvy podléhají rychlé korozi. Výhodou tohoto kotvení je, že tu nepůsobí žádné tlakové faktory a lépe snáší i působení dynamických nárazů a vibrací. Minimální délka borháků a kotev v tvrdých horninách je 70mm. V měkkých horninách, jako je pískovec musí byť délka osazení 100mm a víc (Šnajdár, Zajac, 2010). Nevýhodou chemického kotvení je dlouhá časová prodleva při zrání lepidla. Proto se při prvovýstupech ve velkých stěnách chemické kotvení příliš nevyužívá. Jejich využití u prvovýstupů ve velkých stěnách vidíme při budování jistících stanovišť. Nejznámějšími výrobci kotev pro chemické kotvení jsou Petzl a Fixe. Kotvy pro chemické kotvení se nazývají borháky (viz obrázek č. 33).

Obr. č. 33 Borhák do lepidla (www.fixeclimbing.com)

Chemická lepidla Základní typy lepících hmot jsou vyrobené na bázi polyesterových pryskyřic (umožňující lepení i v mírně vlhkém prostředí), epoxydových živic vyznačující se vysokou pevností. Se současnými lepícími hmotami můžeme pracovat i při mínusových teplotách hornin (Šnajdár, Zajac, 2010). Při použití chemických lepidel musí být borháky z nerez ocele.

50

Bc. Ondřej Beneš


Postup osazení 1) Do skály vyvrtáme díru, která má průměr o 1,5 až 2 mm větší než je průměr těla borháku či kotvy. Řídíme se tím, jakou lepící hmotu používáme (vždy dodržujeme pokyny výrobců dané lepící hmoty!) Díra je o pár milimetrů hlubší, než je délka kotvy. Povrch skály musí byť rovný, aby očko sedělo po celé ploše. Díru vrtáme kolmo na povrch skály. Při lepení borháku upravíme zaseknutím spodní okraj díry, aby spodní ohyb oka borháku kopíroval skálu. 2) Díru vyčistíme kruhovým kartáčem a důkladně vyfoukáme. Tuto operaci opakujeme do té doby, dokud uvnitř díry nebude zbavené úlomků a prachu z vrtání. Kdybychom vnitřek díry důkladně nezbavili prachu, prach vytvoří separační vrstvu mezi lepící hmotou a horninou a borhák nebude držet! 3) Aplikace chemického lepidla – viz rozdíly. 4) Až použijeme kotvu, očko nasadíme a přitáhneme až po vytvrdnutí lepící hmoty. Doba vytvrdnutí závisí na teplotě okolí a druhu lepící hmoty (Šnajdár, Zajac, 2010).

Rozdíl postupu: kartuše x kotevní ampule

a) Kartuše (dvousložková lepidla) • Do zadní části díry (odzadu směrem dopředu) aplikujeme lepící hmotu v takovém množství, aby při „šroubovitém“ zasunutí kotvy vytlačila malé množství lepící hmoty po celém obvodě díry. Přebytečnou lepící hmotu odstraníme stěrkou a okolí začistíme. Borhák, nebo kotva musí byť před lepením zbavená nečistot a to hlavně mastnoty, aby nevytvořila separační vrstvu mezi lepící hmotou a borhákem!

51

Bc. Ondřej Beneš


b) Kotevní ampule

Obr. č. 34 Chemická ampule (www.naradiprofesional.cz)

Chemické kotevní ampule (viz obrázek č. 34) jsou skleněné ampule naplněné dvousložkovým lepidlem. Nevýhodou ampulí je, že se nedají použít v převislých úsecích prvovýstupu.

• Jako kotevní prostředek se využívá chemická ampule. Po dokončení vrtu vsuneme do díry ampuli koncem (půlkulatou částí) dolů, aby se bublina v ampuli dostala do její přední části. Potom s kotvou upevněnou ve vrtačce a nastaveným příklepem rozbíjíme a postupně mícháme obsah ampule. V případě použití ampule, kde výrobce nepředpisuje rozmíchání pomocí rotačního příklepu, úderem kladiva do kotvy rozbijeme přední část ampule a rukou pootáčíme kotvu. Znovu udeříme kladivem do kotvy a pootočíme s ní. Takto pokračujeme až na konec, přičemž kotvu pootočíme minimálně 10x. Přebytečnou lepící hmotu odstraníme stěrkou a okolí začistíme. Kotva musí být před lepením zbavená nečistot a to hlavně mastnoty. Vždy dodržujeme pokyny výrobce dané lepící hmoty.

52

Bc. Ondřej Beneš


7. Strategie prvovýstupu Prvovýstup ve velké stěně je vždy náročný podnik. Některé oblasti jsou v blízkosti civilizace a za některými stěnami musíme jít několik dnů daleko od civilizace. Velké stěny nacházíme v různých klimatických pásmech. Africké oblasti jako Namibie, Keňa, Madagaskar nabízí teplé africké klima a nízkou nadmořskou výšku. Oproti tomu horské oblasti jako jsou např. Patagonie, Pákistán, nebo Karakoram reflektují to pravé horské počasí, kombinované vyšší nadmořskou výškou. Tyto, ale i jiné aspekty výrazně ovlivňují plánování prvovýstupu. V kapitole se věnujeme způsobu přípravy na prvovýstupy v různých končinách světa. Dále jsme se zaměřili na volbu linie, na etická pravidla související s prvovýstupem a na metody, jakými můžeme postupovat při prvovýstupu stěnou. V následujícím textu počítáme, že prvovýstup bude lezen volně s minimálním použitím technického stylu. Myslíme si, že technické lezení není již moc populární a do budoucna téměř bez možného vývoje. Proto se jím nebudeme v následujících kapitolách zabývat.

7.1 Příprava před prvovýstupem Tím prvním co by nás mělo zajímat, je vědět kam jedeme a jak stěna vypadá. Pro tento účel můžeme využít spousty dostupných informací z internetu, lezeckých časopisů, nebo ročenek týkajících se lezením ve velkých stěnách. Jedním z největších zdrojů pro informace týkající se prvovýstupů a expedic v celém světě je americká ročenka American Alpine Journal. Tato ročenka byla poprvé vydána v roce 1929 a od té doby reflektuje každý rok lezecké prvovýstupy ve velkých stěnách a v horách za uplynulý rok. Před několika lety American Alpine Club, který tuto ročenku vydává, poskytl zcela zdarma všechny informace z již vydaných ročenek. Na adrese http://www.americanalpineclub.org/aajsearch můžete najít vyhledávač, který po zadání dané lokality zobrazí všechny v minulosti vydané informace. Informace jsou podávány formou článků napsaných samotnými aktéry expedic. Dozvíte se zde cenné informace týkající se logistiky, počasí a toho jaký charakter lezení lokalita nabízí. Jednou z důležitých informací, kterou bychom měli vědět je, jaká etická pravidla jsou v dané lokalitě respektována. Ne v každé oblasti je povoleno vytváření prvovýstupů, nebo vrtání fixních kotevních prostředků. Z vlastní zkušenosti víme, že by se tyto informace

53

Bc. Ondřej Beneš


neměli zanedbávat. Je pak velmi nepříjemné přijet do oblasti a zjistit, že místní nechtějí žádné další nové cesty, nebo nechtějí cesty s fixním stabilním jištěním. Velmi důležitou informací je lezecké období naší destinaci. Například v zimě jsou ideální oblasti Jižní Ameriky (Patagonie, Venezuela, Peru), na podzim bývá rušno v Yosemitském národním parku, v afrických oblastech a oblastech blízkého východu. Letní období přeje lezení v Alpách, Pákistánu, Baffinovo ostrova, nebo v oblastech severní Evropy (Norsko, Švédsko). Dalším krokem před samotným odjezdem do vzdálenějších oblastí je vyřízení víz. Pro informace o vízové politice slouží stránky Ministerstva zahraničních věcí a České republiky www.mzv.cz. Pro některé oblasti, jako je například Pákistán, je potřeba krom víz i vyřízení potřebných povolení u místních úřadů. Při organizování větší expedice se stává, že materiál všech členů mnohonásobně překračuje povolenou hmotnost pro klasické letecké odbavení. V tomto případě je potřebné využít letecké Cargo. Přeprava materiálu přes Cargo vyžaduje někdy i deset dní. Při expedicích do odlehlejších a méně známých destinací doporučujeme kontaktovat místní lezce. Tento přístup se nám několikrát osvědčil. Získali jsme tak cenné informace a někdy i mnohaleté kamarády.

7.2 Etické zásady a volba volného směru Etické zásady Prvovýstup, který byl vytvořen v duchu současné etiky, je vždy ten správný. Jednou z nejznámější zásadou je použití fixního jištění. Použij fixní jištění jen v případě, pokud je to opravdu nutné. Pamatuj, že po tobě mohou přijít lepší lezci, kteří dokáží vylézt místo bez použití fixního jištění. Zachovej tak skálu čistou. Respektuj přírodu okolo sebe. Nezanechávej v okolí žádné odpadky a ponechej přírodu ve stejném stavu, jako před tím, než jsi přišel (Ogden, 2005). Nejdiskutovanější etickou zásadou je množství fixních jištění, které chceme použít v našem prvovýstupu. Výše uváděné etické zásady týkající se volby použití fixního jištění se týkají hlavně technických výstupů. Při volně lezených prvovýstupech jsou etické zásady o trochu jiné. V technickém lezení se používají speciální pomůcky, které pomohou lezci prostoupit stěnou. Pokud lezeme úsek volně, tak tyto pomůcky využívat 54

Bc. Ondřej Beneš


nemůžeme. Jsme schopni se zajistit pouze pomocí vklíněnců, friendů, skob a fixních kotevních bodů. Proto volíme použití fixních kotevních bodů dle struktury a obtížnosti skály. Je neetické, pokud umístíme fixní jištění v místě, kde je možné zajistit se jiným způsobem. Před samotným prvovýstupem je vhodné si zjistit, jak jsou odjištěny existující cesty v oblasti. Tyto informace jsme schopni zjistit z top cest. Topa cest – mapy cest můžeme najít na internetu, nebo v tištěných horolezeckých průvodcích. Všechny tyto informace nám pomůžou při volbě kolik a jaký typ fixních kotevních bodů bychom si měli sebou vzít. Prvovýstupci by měli používat nerezové fixní kotevní prostředky schválené dle stávajících platných norem. Volba a kvalita osazení je jedním z nejdůležitějších etických zásad. Pamatujme, že prvovýstup není jen pro naše potěšení. Prvovýstup zde bude do budoucna pro ostatní horolezce jako jedna z dalších variant dosažení vrcholu. Kvalita osazení fixních kotevních bodů je důležitým prostředkem, jak co nejvíce zachovat bezpečnost pro horolezce, kteří v budoucnu budou opakovat náš prvovýstup.

Volba směru Nejdůležitější před samotným prvovýstupem je správná volba linie. Pro co nejlepší odhadnutí logické linie je často potřeba velké zkušenosti. Některé stěny nabízejí velké množství logických a nevylezených linií. V některých stěnách je velice těžké najít volnou linii. Prvovýstupci by měli mít pečlivě nastudováno, kudy vedou již existující cesty a rozdělané projekty. Tyto informace získáme z horolezeckých průvodců, nebo z informací místních lezců. Základním etickým pravidlem je nenalézat do rozdělaných projektů a vyvarovat se dojištění již existujících cest. Další zásadou je vzdálenost cest mezi sebou. Ve sportovních a pískovcových oblastech se používají jasná pravidla. Pravidla sportovního lezení na pískovcových skalách v Čechách uvádějí: „Vzdálenost nové cesty či varianty od cesty (varianty) sousední musí být nejméně 3 metry. Výjimka je možná jen tam, kde není možný přechod z jedné cesty do druhé a tam, kde se přirozeně cesty křižují“. Velké stěny však představují úplně jiný prostor, než jednodélkové skály. Ve velkých stěnách by mělo platit pravidlo, že nová cesta by měla být minimálně 20m od jiné cesty. Každá velká stěna je jiného charakteru a různé obliby. V oblastech Pákistánu můžeme stále najít stěny, které jsou bez vylezených cest. Oproti tomu El Capitan v Yosemitech je takřka plný a najít zde volný logický směr je dnes již

55

Bc. Ondřej Beneš


nemožné. Pro pečlivé nastudování možného směru je nutné využít dalekohled, nebo kameru. Z vlastních zkušeností doporučujeme vymyšlenou linii dobře nafotit digitálním fotoaparátem s dobrým LCD displejem. Při samotném průstupu stěnou bývají fotky stěny tou nejcennější informací. Z fotek můžeme získat informace, jak vypadá stěna nad námi, nebo kolik nám zbývá metrů do určitého místa ve stěně. Před samotným zahájením prvovýstupu bychom měli vědět, jakým způsobem budeme sestupovat z vrcholu. Pokud prvovýstup bude lezen v kompaktní skále přímo nahoru, bývá nejvýhodnější slanit naší cestou. Je-li skála hodně členitá a prvovýstup může mít hodně traverzových délek, je vhodné se porozhlédnout po vhodnějším sestupu, než slaněním naší cesty. Závěrem bychom chtěli zopakovat, že nejdůležitější na celém prvovýstupu je výběr vhodného směru. Prvovýstupci by měli být zkušení lezci, kteří „umí číst skálu“. Tak jako vodáci musí umět „číst vodu“. Měli bychom si dávat pozor na to, kudy vedou existující cesty. Je velmi neetické dojistit někomu cestu i v případě, že jsme neinformováni o existujících cestách.

7.3 Styly používané při prvovýstupech S touto problematikou jsme se již seznámili v kapitole - 2.2 Základní dělení prvovýstupů. V této kapitole jsme metody postupu podrobněji vysvětlili a snažili jsme se nastínit možné vzniklé situace. Pro prvovýstupy ve velkých stěnách existuje několik metod postupu. Jedním z nejdůležitějších determinantů je výška stěny. Dle výšky stěny dělíme lezení ve velkých stěnách na lezení vícedélkové – „multi pitch“ a na lezení velkých stěn – „big wall climbing“ (dělení viz kapitola 2.3 Základní dělení prvovýstupů). Velkou roli hraje také dostupnost stěny. Pro stěny jednoduše dostupné ze základního tábora, bude výhodnější expediční metoda. Stěny, složitě dostupné, jsou výhodnější slézat pomocí kabinového stylu. V následujícím textu se budeme věnovat dvěma nejčastěji používaným stylům. Kabinovému stylu a expedičnímu stylu. Styly používané při sólo prvovýstupu, nebo metody alpského stylu nejsou při prvovýstupech tak obvyklé, proto se jim nebudeme podrobněji věnovat.

56

Bc. Ondřej Beneš


Expediční styl Základní charakteristikou expediční metody je, že se lezci po každém dni ve stěně vrací po fixních lanech zpět do základního tábora. Základní tábor musí být v blízkosti stěny. Z vlastních zkušeností víme, že by měl být základní tábor maximálně 40 min chůze pod nástup stěny. Tato metoda je vhodná pro vícečlenná družstva, která se rozdělí do týmů. Tyto týmy se každý den střídají v průstupu stěnou. Jeden tým tedy pracuje ve stěně a tým druhý odpočívá v základním táboře. Pro expediční metodu je tedy třeba velké množství fixních lan. Problematice použití fixních lan se budeme věnovat v další části textu. Expediční metoda je nejúčinnější metodou při prvovýstupech ve vícedélkových cestách. Ve velkých stěnách se používá metoda, kdy prvovýstupci použijí cca 500m fixních lan. V další fázi se přestěhují do stěny a postupují kabinovou metodou. Jümarování více jak 500m je velmi náročné a pro další práci ve stěně kontraproduktivní. Zvolit správný postup vždy závisí na zkušenostech prvovýstupců. V roce 2008 jsem byl součástí expedice na Madagaskaru, Vytvořili jsme 750m dlouhý prvovýstup na Tsaranoro Be. Pro tento prvovýstup jsme použili pouze expediční metodu z důvodu absence závěsné postele a z důvodu kempu sousedícího se stěnou Tsaranora. Vždy je závislé, v jaké lokalitě se nacházíte a jaký materiál jste si sebou přivezli.

Kabinový styl Tato metoda je nejčastěji využívána ve velkých stěnách dlouhých 1000m a více. Kabinová metoda se využívá také v hůře dostupných oblastech. Specifikem této metody je několikadenní i týdenní pobyt ve stěně bez návratu do základního tábora. Horolezci po vytvoření několika délek vybudují na příhodném místě tábor. Z tohoto tábora pokračují dalšími partiemi stěny a jednotlivé délky fixují lany. Pro toto částečné fixování využívají cca 300-400m fixních lan. Ve chvíli, kdy dofixují všechna lana, zruší stávající tábor a posunou jej na konec fixních lan, které začínají opět postupně posouvat dále. Tábor přesunou výše, zafixovaná lana zruší a začnou opět fixovat nad novým táborem.

57

Bc. Ondřej Beneš


Příprava pro kabinový styl Prvovýstup kabinovým stylem je často velice náročný na přípravu. Pro výstup je potřeba si sebou zabalit veškeré potřebné vybavení včetně vody a jídla. Velmi důležité je si uvědomit za kolik dní jsme schopni vylézt stěnu. Zkušenosti s prvovýstupy jsou v tomto případě velmi cenné. Při volbě kolik si sebou vezmeme vody, musíme počítat i se zhoršením počasí na 2-3 dny. Výhodou je, pokud stěna nabízí vodu ze sněhových polí, nebo z malých vodopádů. Jako potraviny jsou nejvhodnější instantní jídla. Mají nízkou hmotnost. Jelikož je celý výstup nemírně energeticky náročný a dlouhý, naším hlavním zdrojem energie by měl být krom sacharidů tuk. Tuk nejčastěji doplňujeme ze salámů, tvrdých sýrů, ořechů. Osvědčené je sušené ovoce, rýže, těstoviny, tuňák, hroznový cukr. V poslední době začínají být populární dehydrovaná expediční jídla Travellunch. Pro přípravu stačí pouze horká voda a lžíce. Firma má v současné době velký výběr jídel. V neposlední řadě je vhodné uvážit, jaké oblečení bude potřeba ve stěně. Volba oblečení je úměrná klimatickým podmínkám. Jinak se oblékneme na výstup na Madagaskaru a jinak v Patagonii. V našem šatníku by nemělo chybět nepromokavé oblečení a vrstva chránící tělo proti větru. Tepelné vrstvy volíme dle klimatických podmínek. Volba materiálu je vždy velkou neznámou. Nízká váha je vždy základem úspěchu. Proto je vždy potřeba velmi dobře zvážit co a kolik materiálu, jídla a pití bude třeba.

58

Bc. Ondřej Beneš


8. Metodika prvovýstupu Základní lezecké techniky již byly v minulosti několikrát popsány. V této kapitole jsme se zaměřili na techniky úzce specializované pro prvovýstup ve velké stěně a pro zřízení stabilního jistícího stanoviště.

8.1 Zásady při volbě umístění fixního kotevního bodu Jednou z velmi důležitých dovedností prvovýstupce je vhodné umístění fixního kotevního bodu. Každá linie nabízí jinou strukturu skály a jiné možnosti umístění kotevního jištění. Nepsaným kodexem prvolezce je vždy osadit certifikované fixní kotevní jištění dle správného postupu a dle norem týkajících se daného použitého kotevního bodu. Techniky, postupy a normy jsou popsány v kapitole - 6. Fixní kotevní body.

Základní zásady: •

Používáme kotevní body, které jsou vhodné pro daný typ horniny. Do tvrdých hornin, jako jsou žula a vápenec, používáme expanzní kotvení o průměru alespoň 8mm a délce min 80mm. V měkkých horninách, jako je například pískovec používáme nejlépe chemické kotvení, nebo expanzní kotvení o průměru alespoň 10mm a délce min 100mm.

•

Kotvení osazujeme vždy do pevné skály. Jako nevyhovující se považují velké skalní bloky, místa v blízkosti hran, spár a sokolíků.

•

Osazovaný bod musí být možné cvaknout z přirozené volné lezecké pozice. Toto opatření je potřebné pro případné sportovní přelezení. Správného výběru místa docílíme tím, že před samotným osazením jištění imitujeme cvakání jištění z volné lezecké pozice. Z vlastních zkušeností se osvědčilo označení místa magnéziem. Před samotným stabilizováním pomocí závěsného háčku zvolíme místo osazení a plácneme rukou do místa, kde budeme osazovat kotevní bod. Následně volíme možnosti stabilizace. Pokud není místo dost pevné – improvizujeme.

59

Bc. Ondřej Beneš

•


Při volbě místa musíme dbát na případné tření lana o skalní hrany a jiné nerovnosti na skále. Velké tření znemožňuje sportovní přelez, ale také výrazně znepříjemňuje jakýkoliv styl přelezu. Měli bychom se vyvarovat místům, jako jsou místa za hranou, místa pod malými převisy, nebo místa, která jsou schována pod čelní rovinou stěny. Například malé kouty, díry a vhloubení. Tření lana vzniká také v karabinách. Kotevní body by měli být umístěny tak, aby bylo tření v karabinách co nejmenší (viz obrázek č. 35 a č. 36). Snažíme se tedy o co nejpřímější linii kotevních bodů, aby kopírovala samotnou linii výstupu. Pokud není jiná možnost, než dát kotevní bod do místa, které není ideální, prodloužíme kotevní bod pomocí dlouhé sešité smyčky.

Obr. č. 35 Nevhodné umístění bodů (Procházka, 1990)

•

Obr. č. 36 Vhodné umístění bodů (Procházka, 1990)

Pokud vidíme, že další část délky bude obtížná, osazujeme kotevní jištění co nejvýše. Zkrátíme tím délku možného pádu z těžkého místa. Dáváme stále pozor na to, aby bylo možné kotevní bod dobře cvaknout.

60

Bc. Ondřej Beneš


8.2 Stabilizace lezce před osazením kotevního bodu K nejdůležitějším dovednostem patří umět se správně a bezpečně stabilizovat. Pokud nejsme schopni stabilizace, nemůžeme osadit fixní kotevní bod. Stabilizace lezce je moment, kdy lezec může uvolnit ruce a je v pozici, kdy stojí na římse, nebo sedí v úvazu a je schopný osadit kotevní jištění. Tato dovednost není rychle naučitelná. Vyžaduje velké zkušenosti s používáním různých druhů umělých pomůcek a skyhooků – závěsných háčků. Pro začátečníky různé výkonnostní úrovně doporučujeme nejdříve volbu lehkých terénů, kde si mohou bezpečně vyzkoušet techniky háčků a umělých pomůcek. Stabilizace v hladké kolmé a převislé stěně je velmi náročná a vyžaduje velké zkušenosti a velkou dávku odvahy.

Druhy stabilizace: a)

Z volné lezecké pozice - Osazení jištění z volné lezecké pozice vyžaduje lehký položený terén. Zde můžeme bez problému stát a nemuset se přidržovat rukama tzv. „no hand“. Další variantou jsou balkóny, velké police, nebo jeskyně. Při použití akumulátorové vrtačky doporučujeme lézt v lehkých terénech s vrtačku zavěšenou na úvazku, nebo na zádech (záleží na druha a váze používané vrtačky). Tento způsob velmi urychlí postup družstva. Zdůrazňujeme, že možný pád s vrtačkou na zádech není příjemný.

b)

Pomocí technických pomůcek – V místech, kde není možnost osazení fixního kotevního bodu z lezecké pozice, musíme použít ke stabilizaci některé z využívaných pomůcek. Nejjednodušší možností je stabilizovat tělo pomocí friendu, skoby, vklíněnce, nebo smyčky. V těchto případech si musíme vždy pamatovat, že existuje etické pravidlo, které říká, že máme ponechat skálu co nejvíce čistou. V takovém stavu, v jakém byla před naším příchodem. Záleží tedy pouze na našem uvážení, zdali je friend, či jiné jištění použitelné jako bezpečné postupové jištění. Pokud je založený friend, nebo vklíněnec velmi bezpečný, bychom měli lézt výše a fixní jištění osadit na jiném místě. V těžkých místech stěny, v holých plotnách, převisech i položených terénech může nastat situace, kdy nemůžeme použít vklíněnce, či jiné pomůcky. V takovém případě musíme použít závěsné háčky – skyhooky.

61

Bc. Ondřej Beneš


Použití závěsných háčků-skyhooků V současné době nabízí trh veliké množství háčků. Háčky se liší svojí konstrukcí a použitím. Nejčastěji používaným háčkem jsou háčky používané k zavěšení na římsách a na lištách. Výrobci nabízejí více velikostí těchto háčků. Některé druhy jsou použitelné na menší římsy (viz obrázek č. 37) a jiný na římsy veliké (viz obrázek č. 38). Dalším základním druhem je háček používaný v dírkách (viz obrázek č. 39). V poslední řadě bychom rádi upozornili na trojcípý háček od firmy Black Diamond, který má tři druhy profilu v jednom háčku (viz obrázek č. 40).

Obr. č. 37 Skyhook - malý (www.petzl.com)

Obr. č. 38 Skyhook - velký (www.petzl.com)

Obr. č. 39 Skyhook - dírky (www.petzl.com)

Obr. č. 40 Skyhook - BD (www.needlesports.com)

Pro dobré využití háčků potřebuje lezec dostatečné zkušenosti a dávku odvahy. Někdy je až neuvěřitelné, na jak malých nerovnostech dokáží háčky lezce udržet. Háček se spojuje s úvazem pomocí karabin, daisy chainů, nebo sešitých smyček. Pro co nejlepší pozici k vyvrtání díry doporučujeme daisy chain, nebo polohovatelný popruh (viz obrázek č. 41). Z vlastních zkušeností tento popruh doporučujeme. Pomocí jeho jsme schopni po zatížení háčku dostat tělo o potřebný kus výš. Popruh obsahuje přezku,

62

Bc. Ondřej Beneš


která v jednom směru umožňuje fixaci v dané poloze a ve směru druhém umožnuje polohovatelnost.

Obr. č. 41 Polohovatelná smyčka (www.petzl.com)

Pokud to situace dovolí, je vhodné používat háčky dva. Tímto více eliminujeme možnost vyskočení háčku. Pokud máme oba háčky spojené s bederním úvazem pomocí polohovatelných popruhů, můžeme dokonale vycentrovat váhu lezce do obou háčků. Z vlastní zkušenosti tento systém vřele doporučujeme. Systém dvou háčků a dvou polohovatelných popruhů můžeme použít i v případě, pokud situace neumožňuje horizontální zavěšení háčku. Tento systém umožňuje stabilizaci lezce pouze za horizontální římsy, nebo jiné struktury (viz obrázek č. 42). Čím menší je úhel alfa, tím stabilnější je umístění háčků. Tato technika vyžaduje praxi a velké zkušenosti.

Obr. č. 42 Vertikální poloha háčků

Na to, že některé háčky prostě nedrží, brzy přijdete. Pokud je háček nestabilní, stává se, že po zatížení vystřelí směrem, kterým je zatěžován. Je-li nad úrovní hlavy a vy se díváte jeho směrem, může dojít k úrazu v obličeji. Nejčastějším úrazem je vyražení zubů. Předejít takovému to úrazu můžeme, pokud při osazování máme stále jednu ruku před polohovacím popruhem, nebo jiným použitým spojením háčku s úvazem.

63

Bc. Ondřej Beneš


8.3 Jistící stanoviště Problematiku zřízení jistících stanovišť pomocí umělých pomůcek jsme již popsali. Zabývali jsme se zde druhy jedno a dvou bodových jistících stanovišť a jejich zřízení. V této kapitole bychom se chtěli věnovat jistícím stanovištím, nebo také „štandů“, které osazujeme fixními kotevními body. Takovéto stanoviště patří mezi nejbezpečnější a domníváme se, že by měli být součástí každé více lezené cesty ve velké stěně.

Zásady při osazení jistícího stanoviště: •

Jistící stanoviště zřizujeme maximálně po 60m lezení. 60m je nejdelší možná délka slanění při použití 60 metrového dvojitého lana. V praxi mají jednotlivé délky okolo 20 – 40 metrů. U příliš dlouhých délek vzniká veliké tření lana.

•

Nejlepšími místy pro jistící stanoviště jsou místa, kde je možné pohodlné stání. Vybíráme proto místa, jako jsou výrazné balkóny, římsy, police a díry. Před samotným prvovýstupem je důležité si linii pořádně prohlédnou a vytipovat vhodná místa pro stanoviště. Pokud je stěna kompaktní a hladká volíme místa, kde bude alespoň trochu pohodlné stání.

•

Při volbě místa pro jistící stanoviště počítáme s tím, že se z něj bude také slaňovat. Proto by místo nemělo být schované za výraznými hranami. Stahování lana by pak bylo velmi obtížné. V případech, kde je evidentní, že bude stahování lana obtížné, volíme výhodnější umístění slaňovací kotvy.

•

Fixní kotevní body jistícího stanoviště musí být dokonale osazeny v pevné a kompaktní skále. Na kvalitě osazení kotevních bodů závisí život celého družstva. Při použití expanzních kotev volíme minimální průměr kotvy 10mm a délku minimálně 100mm

•

Pro co největší bezpečnost se doporučuje, aby byl první lezecký nýt co nejblíže jistícímu stanovišti. Zabráníme tak dlouhým pádům přímo do stanoviště. Etika hlásí co nejméně železa, ale v tomto případě bychom se přikláněli, že by mělo být první fixní postupové jištění maximálně 3 metry od stanoviště.

64

Bc. Ondřej Beneš


Druhy stanovišť s fixními kotevními body Pro osazení kotevních bodů používáme systém, kdy jsou body vedle sebe, nebo pod sebou. Nejvyužívanějším a také nejbezpečnějším je způsob s body vedle sebe. Body vedle sebe Tato metoda je považována za nejbezpečnější, jelikož jsou rázové síly rozloženy rovnoměrně do obou kotevních bodů. Vzdálenost mezi body by měla být minimálně 20 cm. Nejpevnějším spojením obou bodů je spojení řetězem (viz obrázek č. 43). Nejčastěji se používají sešité smyčky. Body spojíme v maximálním úhlu 60 stupňů (viz obrázek č. 44). Při větších úhlech dochází k nadměrnému namáhání bodů. Informace o metodách provazování kotevních bodů na stanovišti jsme již zpracovali v naší bakalářské práci – Velké stěny- „Big walls“.

Obr. č. 44 Úhly mezi body (www.25limerickscouts.ie)

Obr. č. 43 Stanoviště V (www.fixeclimbing.com)

Obr. č. 45 Špatné osazené stanoviště (www.fixeclimbing.com)

65

Bc. Ondřej Beneš


Body pod sebou Další možností je osadit body pod sebou. Tato metoda se ve velkých stěnách moc často nepoužívá. Nejčastější využití této metody je ve sportovním lezení. Mohou nastat situace, kdy musíme body dát pod sebe. Při této metodě se jako hlavní bod používá spodní kotvení. Kotevní body by od sebe neměly být vzdáleny ve vertikální rovině více jak 7 cm (viz obrázek č. 46). Zajistíme tím co největší pevnost stanoviště. Případný pád je jištěn druhým horním nýtem, na který působí síla pouze vertikálně. Nikdy nespojujeme kotevní body na stanovišti, jak uvádí obrázek č. 47.

Obr. č. 46 Body pod sebou (www.fixeclimbing.com)

Obr. č. 47 Špatné osazení (www.fixeclimbing.com)

66

Bc. Ondřej Beneš


8.4 Fixní lana Pro úspěšný návrat z lezeckého dne do základního tábora, nebo do bivaku, je velmi důležité umět používat fixní lana. Nejvýhodnější typ pro fixaci jednotlivých délek jsou lana statická v průměru okolo 10mm a více. Statická lana jsou ideální a více odolná pro každodenní jümarování.

Zásady použití fixních lan: •

Všechna fixní lana musí být svázána uzly v jedno dlouhé lano, nejlépe v místě jistícího stanoviště.

•

Místa, kde hrozí prodření opletu lana o hranu skály, zabezpečíme páskou, nebo lépe ochranou lana – „rope protector“.

•

Pro větší bezpečnost fixujeme lano mezi stanovišti do dalšího fixního kotevního bodu, obzvláště v dlouhých traverzech.

•

Lana fixujeme pomocí lodního uzlu, nebo uzlu osmičkového vždy do HMS karabiny. Pokud nemáme dostatek HMS karabin, použijeme dvě karabiny zámky proti sobě. Z vlastních zkušeností doporučujeme lodní uzel, který se lépe rozvazuje a je bezpečnější než uzel osmičkový.

•

Nezapomeneme zafixovat konec lana u země.

•

U kotevních bodů lana vždy mírně dopínáme. Při dopínání vždy necháváme cca 1,5 metru volného lana. Pokud by bylo lano příliš napnuté, bylo by obtížné instalovat lano do slaňovacího zařízení. Příliš napnuté lano je ve větru více náchylné k oděru o ostré hrany. Velmi povolené lano se může jednoduše zaseknout o skalní výčnělky.

•

Pokud jsou lana mokrá, necháváme lana méně dopnutá. Mokrá lana mají při zatížení větší průtažnost. Před každým jümarováním vizuálně zkontrolujeme lano. Pokud si nejsme jisti bezpečností lana, délku raději znova vylezeme, nebo se při jümarování postupně jistíme jako při lezení (Ogden, 2005).

67

Bc. Ondřej Beneš


8.5 Grafické znázornění výstupu – topo (viz obrázek č. 49) Po vydařeném prvovýstupu je potřeba celý výstup podrobně zakreslit. Pro potřeby horolezectví se používá jednotné grafické značení výstupu dle UIAA (viz obrázek č.). Takovémuto vykreslení výstupu se obecně říká topo (viz obrázek č. 48). Topo cesty informuje všechny potenciální horolezce, kteří by chtěli naši cestu zopakovat. Topo by vždy mělo obsahovat délku výstupu, délku jednotlivých délek, obtížnost jednotlivých délek, použitý základní materiál a jednoduché grafické značení výstupu. Toto značení nás informuje o směru cesty. Nejčastěji se značí výrazné převisy, kouty, spáry, komíny, police, jeskyně. Podrobnější topa nás informují o obtížnosti jednotlivých pasáží délek, o umístění fixních kotevních bodů a skob. Při tvorbě topa doporučujeme nejdříve nakreslit struktury skály a pak zakreslit samotný výstup. Na závěr se do topa uvádí název cesty, datum výstupu, jména prvovýstupců a celková délka výstupu. Někdy se doplňuje o slovní doporučení a o varování před možným nebezpečím. Další variantou zakreslení topa, je zakreslení výstupu do digitální fotografie. Takovéto znázornění výstupu je dnes často používané. Fotografie by měla být pořízena z vhodného čelního úhlu, aby neskreslovala délku jednotlivých lanových délek. Poslední důležitou informací by mělo být vyznačení sestupu. Sestup slaněním, nebo sestup chůzí. Jako nejlepší se považuje kombinace, kdy uvedeme samotné topo a fotografii s vyznačenou linkou výstupu (viz obrázek č. 50).

Obr. č. 48 Jednotná symbolika UIAA (Procházka, 1990)

68

Bc. Ondřej Beneš

Obr. č. 49 Topo (Procházka, 1990)


Obr. č. 50 Topo s fotografií (www.flickr.com)

69

Bc. Ondřej Beneš


8.6 Empirické zkušenosti V této kapitole bychom se chtěli podělit s několika technickými postupy a zkušenostmi, které mohou ulehčit prvovýstup. •

V cestách sportovního charakteru a v místech, kde není možnost zajištění friendy a vklíněnci, je zapotřebí často osazovat fixní kotevní body (nejčastěji expanzní kotvy). V tomto případě se často využívá akumulátorová vrtačka, se kterou však není možné volné lezení, jako s ručním tloukem. Vrtačku proto musíme po osazení bodu někde odložit. Pokud je lezec v blízkosti stanoviště není problém po každém osazení vrtačku poslat zpět na stanoviště a pro další osazení si ji vytáhnout pomocí pomocného lana zpět k sobě. Pokud se ale nachází ve 20 metrech je spouštění vrtačky a její následné vytahování velmi náročné, unavující a v případě nejistého háčku taky nebezpečné. V tomto případě využíváme další závěsný háček, kterým fixujeme vrtačku ke skále. Vrtačku pověsíme na skálu o pár metrů vedle lezení linie. Nezapomeneme na to, že musíme vymotat potřebnou délku pomocného lana, na kterém následně vytahujeme vrtačku. Při této metodě tedy vytahujeme vrtačku na vzdálenost, jaká je v dané chvíli mezi námi a posledním umístěním.

•

V předchozím případě jsme si vysvětlili, jak si ulehčit tahání vrtačky. Samotné tahání vrtačky po skále je někdy pro vrtačku dost destruktivní. Vrtačku můžeme omotat páskami, nebo se často využívá zabalení vrtačky do různých ochranných obalů, jako jsou například části karimatek. Z vlastní zkušenosti můžeme doporučit pomůcku, kterou jsme využili ve stěně Tsaranora na Madagaskaru. Použili jsme plastový kanystr, kterému jsme uřízli vrchní část. Takto vyrobená plastová nádoba bezpečné chránila vrtačku před možným poškozením.

•

Pomocné lano slouží k tahání věcí. Jedná se tedy jen o další zátěž. Lezci nejčastěji využívají pomocné šňůry o průměru okolo 6 mm. Takovéto šňůry jsou sice lehké, ale při vytahování těžšího břemene mohou řezat do ruky. Z vlastní zkušenosti můžeme doporučit plochou smyčku o délce 60m. Smyčka je stejně těžká, jako rep šňůry, méně se zamotává a lépe se s ní tahá těžké břemeno.

70

Bc. Ondřej Beneš


9. Současná problematika prvovýstupů ve velkých stěnách Prvovýstupy ve velkých stěnách, nebo také jako prvovýstupy v big wallech, v podstatě začínají v padesátých letech dvacátého století. Oproti klasickému horolezectví a pískovcovému lezení se jedná o mladou disciplínu s velkým rozvojem. Díky současnému technickému pokroku se můžeme setkat s novinkami, které podstatně ulehčují prvovýstup. Materiály jsou mnohem lehčí a bezpečnější. Lezci se tak mohou pouštět do těžších a extrémnějších problémů. Dnešní prvovýstupci se dokážou pomocí skyhooků stabilizovat téměř na holé skále a tak vytvořit prvovýstupy dosahující jedenáctého stupně UIAA. V této kapitole jsme se zaměřili na problematiku technických prvovýstupů, na problematiku cest vytvořených ze slanění a na problematiku etiky a komercionalizace prvovýstupů ve velkých stěnách

Technické lezení versus volné lezení V kapitole technického lezení jsme se zaměřili také na jednu z nejznámějších velkých stěn El Capitan v Yosemitském národním parku v Kalifornii. Technické lezení je druh výstupu, při kterém se pro postup a sebezajištění používají skoby a jiné podobné pomůcky, které se zatloukají do struktury skály. Největším problémem současné doby je to, že se takto lezené cesty postupem doby výrazně mění. Například cesta The Nose, kterou v roce 1958 vytvořil Harding je po všech těch letech tlučení skob zcela jiná. V době, kdy Harding otevřel tuto cestu , bylo její volné přelezení téměř nemožné. Problém je v tom, že techničtí lezci zatloukají skoby, které následně za sebou vytloukají. Je to dáno etikou místního lezení (čistá skála) a tím, že jsou skoby finančně drahé. Díky tomuto postupu ve frekventované stěně vznikají v úzkých trhlinkách díry a širší pukliny, do kterých lezci musí tlouct stále větší skoby a tím stále zvětšují místa pro skoby. U velice frekventovaných cest je proto dobře vidět toto padesátileté působení technických lezců. Na druhé straně to umožnilo lézt některé z technických výstupů volně. Je otázkou, jestli je to dobře či ne. Myslím si, že jakýkoliv zásah do skály, který skálu ničí nebo mění je nesprávný. V dnešní době nových moderních umělých pomůcek typu friend aj. jsme schopni lézt technické výstupy s minimálním použitím skob a tím šetřit skálu. Problémem je etika technických lezců, kteří stále raději používají skoby. Nastává tedy otázka, zdali je vhodné i v budoucnu

71

Bc. Ondřej Beneš


vytvářet prvovýstupy technicky. Samozřejmě existují linie, které volné lezení nedovolují. Má, ale smysl takovéto linie lézt a zbytečně do skály osazovat stovky nýtů? Dnešní doba ukazuje, že některé starší prvovýstupy vytvoření technicky jsou možné lézt volně. Takto vytvořené cesty, ale volné lezení neumožňují. Je to dáno tím, že prvovýstupce dokázal pomocí speciálních technických pomůcek prostoupit některé pasáže bez nutnosti osadit kotevní bod. Přelézt takovouto linii volně je pak velice hazardní, ale možné. Dle našeho názoru, by měly být nové linie nejdříve zkoušeny volným a ne technickým stylem. Staré technické prvovýstupy, které nabízí přelez ve volném stylu, by měly být přejištěny pro možnost volného přelezení. Zde se nabízí otázka, jestli takovéto přejištění udělat ze shora, nebo se o něj pokusit klasicky volně od země. Domníváme se, že by měl potencionální přelezec jištění osadit od země pomocí metod popsaných v předešlých kapitolách. V roce 2009 vytvořila skupina českých lezců (Janák, Šatava, Jonák, Jurečka) novou cestu Erectissima v severní stěně Cima Grande v Dolomitech. Tento prvovýstup připomínáme, jelikož byl vytvořen technicky. Lezci překonávali těžké pasáže pomocí speciálních technických pomůcek, jako jsou splity, tricamy, skoby, stopery a jiné umělé pomůcky. Zarážející na tomto výstupu bylo to, že se lezci vrátili v roce 2010 a do cesty přidali ze shora kotevní body a cestu vylezli volně. Erectissima je bez pochyby těžký a náročný výstup. Jedná se ale pouze o dojištění technické cesty a její následné přelezení volným stylem. Mnohem hodnotnější by bylo, pokud by lezci prostoupili stěnu volně již v roce 2009 a rovnou osazovali kotevní body a umělé pomůcky potřebné k jejich zajištění. V případě Erectissimy, ale i jiných podobně vytvořených cest nastává situace, že prvovýstupci dobře znají jednotlivé úseky z technického prvovýstupu a pouze dodají ze shora jištění tam, kde se oni bojí. Při opakování jinými lezci může nastat situace, že jsou body osazeny v nelogických místech. A jejich rozmístění by bylo při volně vytvářeném prvovýstupu zcela na jiných místech. Dnešní doba ukazuje, že lézt volně se dá takřka vše. Dokazují to lezci jako Adam Ondra, Chris Sharma a jiní. Měli bychom proto dobře rozmýšlet, jestli za každou cenu prostoupíme stěnou s použitím technického lezení, nebo jestli raději necháme směr budoucím generacím, které by mohly vytvořit prvovýstup volným stylem. Toto téma je ale dost komplikované. Důležitou roli zde hraje jak samotná obtížnost linie, ale i místo, kde se linie nachází. Úplně jinak budeme přemýšlet o dokončení prvovýstupu v domácí evropské oblasti a úplně jinak na druhé straně světa. Jedním z dalších a důležitých 72

Bc. Ondřej Beneš


aspektů je roční období a panující klima při prvovýstupu. Zimní prvovýstupy jsou díky mrazivé zimě nemožné lézt volně.

Prvovýstupy „ze slanění“ V horách a ve velkých stěnách se odjakživa dělají prvovýstupy pouze odspoda. Je to nepsané etické pravidlo. Toto pravidlo má své kořeny u prvních pokořitelů významných stěn a hor. Tehdejší prvovýstupci byli motivováni touhou být první nahoře, nebo být první, kteří pokoří významnou stěnu. V dnešní době se občas objeví zpráva, že někdo vytvořil prvovýstup shora. Nejčastěji se tak děje na hodně frekventovaných stěnách, kde již vede mnoho cest. Tento přístup však není správný. I když se často jedná jen o několika set metrové stěny, je lezení ve velkých stěnách stále velice blízko horolezectví, které má také svá nepsaná etická pravidla. Při slanění ze shora a osazení kotevních bodů a stanovišť ztrácí prvovýstup smysl. Smyslem prvovýstupu vždy bylo zažít ve stěně dobrodružství a vytvořit cestu, která bude navždy vypovídat o fyzické, psychické a technické připravenosti prvovýstupce. Dodnes existují prvovýstupy, které nemají opakování a jsou stále velkými výzvami pro další generace lezců. Kdyby v minulých letech vytvářeli lezci cesty pouze ze slanění, horolezectví by chyběla část historie. Jednalo by se pouze o sportovní výkon z opakování cesty. Prvovýstupy by byly nezajímavé, bez příběhu a energie, kterou prvovýstupci do svých cest vkládají.

Etika a komercionalizace prvovýstupů ve velkých stěnách Dnešní svět nabízí horolezcům nespočet možností pro lezení ve velkých stěnách. V každém kontinentu nacházíme oblasti s velkými stěnami. Každá z těchto oblastí prošla svým vlastním vývojem. Tento vývoj ovlivnil etická pravidla týkající se lezení a prvovýstupů. Největší rozdíly mezi různými oblastmi nacházíme v možnosti a počtu použití fixních kotev. Zajímavým příkladem může být oblast Yosemitského národního parku. Yosemity mají dlouhou historii lezení ve velkých stěnách. V Yosemitech bylo vždy základním pravidlem co nejmenší použití fixního jištění. Lezci používali pouze skoby a jiné umělé pomůcky, které po svém přelezu, vytloukli. Fixní jištění používali jen tam, kde bylo nutné. Tento styl považovali jako „čistý styl“. Skála po jejich prvovýstupu zůstala čistá, taková jako před jejich výstupem. Problémem opakovaného

73

Bc. Ondřej Beneš


zatloukání a vytloukání skob jsme se zabývali v kapitole „Technické lezení versus volné lezení“. Tento styl se stále považuje za cenný všude na světě. Na druhou stranu jsou zde oblasti, kde místní lezci chtějí bezpečně zajištěné cesty. Takzvané „cesty pro lidi“. Povinností prvovýstupců je získat si informace jaká etická pravidla panují v dané lokalitě a také se jimi řídit. Prvovýstup dané linie je vždy jen jeden. Proto by se lezci vytyčující nový směr měli tak chovat. Pokud osazují fixní jištění, měli by dbát na jeho dokonalé osazení. Počet jištění by měl být úměrný obtížnosti linie a výkonnosti lezců. Cesta s velkým množstvím jištění ztrácí na základním principu dobrodružství a překonání sama sebe. Oproti tomu extrémně nebezpečné cesty jsou nelezené a jedná se o uzavřený směr pro další nastupující generace. Je jen na lezcích jak se k prvovýstupu postaví. Mezi další problém dnešní doby patří komercializace lezení. Známí a sponzorovaní lezci jsou svými sponzory tlačeni k výkonům. Jedním z nejznámějších příkladů komercionalizace v lezení velkých stěn je případ Davida Lamy z Rakouska. Tento vynikající lezec odjel v roce 2009 společně s filmovým štábem Red Bull natočit jeho pokus o první volné slezení cesty Compressor Route na Cerro Torre v Patagonii. Tým do této legendární cesty navrtal ze slanění sto nových fixních bodů a celou cestu zafixoval lany. Po jejich neúspěšném pokusu vše nechali ve stěně a odjeli domů. Vše samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Lama byl ve světě velice kritizován. Díky tomu ještě téhož roku odjela skupina horských vůdců z Rakouska a cestu částečně „vyčistili“. Dalším z příkladů komercionalizace jsou bratři Huberové z Rakouska. Tento silný tým je známý na celém světě. K jejich kontroverzním prvovýstupům patří výstup El Nino na El Capitana. Bratři v roce 1998 vylezli celou cestu technicky. Do cesty osadili veliké množství skob. Celou cestu si dokonale připravili pro pokus ve volném stylu. Po volném přelezení cesty všechny skoby vytloukli. Díky tomuto přístupu musí další lezci usilující o volné slezení El Nina postupovat stejným „násilným“ stylem. Naštěstí byla cesta v dalších letech přejištěna a bylo tak umožněno lezení volným stylem bez nutnosti osazení velkého množství skob.

74

Bc. Ondřej Beneš


10. Diskuze Celá naše práce pojednávala o tom, jakým způsobem vytvářet prvovýstupy ve velkých stěnách. To, že se s prací seznámíte, neznamená, že se nevyhnete chybám při prvovýstupu samotném. Každá velká stěna je jiná a tudíž nelze při výstupu postupovat podle jednoho návodu. Obsah této práce byl sestaven na základě empirických zkušeností, informací získaných z internetu a z knih o horolezectví. Aby tato práce pomohla v základní orientaci pokročilým lezcům, snažili jsme se o co největší srozumitelnost. Naší prací jsme chtěli pomocí nahlédnout do výjimečné disciplíny horolezectví do disciplíny, ve které se tvoří dějiny horolezectví. Jednou z kapitol naší práce bylo seznámení s druhy kotevních bodů. V současnosti se stále setkáváme s horolezci, kteří svoje prvovýstupy osazují vlastními kotevními body a ohrožují tak životy dalších horolezců. Chtěli bychom proto apelovat na všechny současné i budoucí prvovýstupce, aby do svých cest osazovali jen certifikované a ke svému účelu vyrobené kotevní body. Dalším z témat, kterým jsme se zabývali, bylo téma prvovýstupů vytvořených shora ze slanění. Jedná se sice o ojedinělý úkaz, ale je na pováženou takovéto činy brát na lehkou váhu a přehlížet je. I když v České republice nejsou velké stěny, měli bychom o tomto problému mluvit. Jedním z momentů, proč jsme o této problematice začali přemýšlet, bylo zjištění, že v roce 2009 vytvořila skupina mladých horolezců v oblasti Wilder Kaiser v Rakouském několik cest ze slanění. Velká skupina místních lezců se proti tomuto činu postavila. Základním etickým pravidlem v horách vždy bylo, přijít pod kopec a vylézt na něj. Představte si, že by horolezci zdolávali vrcholy pomocí helikoptér, nebo padáků. Prvovýstup vypovídá o kvalitě prvovýstupců, o jejich odvaze a připravenosti. Pokud uděláme cestu shora, všechny tyto aspekty prvovýstupu smažeme. Jednou z často diskutovaných otázek je bezpečnost cest. V klasických alpských oblastech dnes můžeme nalézt spousty klasických cest, které jsou často nebezpečné a do jejich přelezu, by se měli pouštět pouze zkušení horolezci. Co ale ti, kteří takové zkušenosti nemají a rádi by si nějakou vícedélkovou cestu vylezli? V dnešní době můžeme najít oblasti, které jsou nové a bezpečné. Není jich dost a díky jejich bezpečnosti jsou velmi frekventované. Z tohoto důvodu bychom se neměli dívat špatným pohledem na ty, kteří se snaží lezení ve velkých stěnách otevřít větší skupině horolezců. Ano, etická pravidla říkají, zachovej skálu co možná nejčistší. Myslíme si, že 75

Bc. Ondřej Beneš


by měly být některé oblasti Alp, nebo části velkých oblastí, vytvářeny bezpečně pro všechny lezce. Na druhou stranu velehorské oblasti Patagonie, Pákistánu, Himaláje, Baffinovo ostrovů a jiných podobných lokalit by měly na vždy zůstat tím pravým klasickým horolezeckým rájem. Největším zdrojem informací byly pro nás zkušenosti, které jsme zažili při našich expedicích a cestách za velkými stěnami. Na expedice jezdíme pravidelně již deset let. Expedici zaměřené na prvovýstupy ve velké stěně vždy předchází náročné plánování. Našim dlouhodobým cílem je objevovat velké stěny, které se nacházejí v exotických krajinách a oblastech, které nejsou široké veřejnosti ještě tolik známé. Z tohoto důvodu je sběr informací o dané oblasti často náročný a zdlouhavý. Našim největším informačním zdrojem je již po delší dobu velká databáze světových prvovýstupů, kterou publikuje American Alpine Club ve své ročence. Dalšími zdroji bývají internetové články z daných oblastí a vyprávění lezců, kteří oblast již navštívili. Nejdůležitější informace jsou pro nás informace o logistice přístupu do oblasti a informace o kvalitě materiálu stěny. Několikrát se nám stalo, že jsme se rozhodli navštívit neznámou oblast a museli řešit logistiku přístupu až na místě, což má ovšem také svá pozitiva. Expedice tím dostává dobrodružnější a objevitelský charakter. Během expedice se vždy snažíme točit filmové záběry, které později používáme do našich filmů. Filmy se promítají na horolezeckých filmových festivalech. Našim největším úspěchem bylo divácké ocenění na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Teplicích nad Metují a to za film „Welcome to Jordam Mr.“ v roce 2006 a za film „ČAJnaTRIP“ v roce 2008. Další formou presentace zážitků a zkušeností z našich expedic bývají články v lezeckých časopisech, články na internetu, veřejné promítání fotek a presentace na vlastním webu www.dolnizlebcompany.com.

76

Bc. Ondřej Beneš


11. Závěr Cílem diplomové práce bylo přispět k hlubšímu poznání problematiky prvovýstupů ve velkých stěnách především s ohledem na současný vývoj filozofie této disciplíny. Formou textu jsme prezentovali základní informace o prvovýstupu ve velké stěně. Cíl jsme splnili prostřednictvím jednotlivých úkolů. V první řadě jsme se seznámili s dostupnou literaturou a dalšími zdroji informací, které souvisely s naší diplomovou prací. Tento úkol jsme řešili především v části teoretických východisek. Zde jsme se věnovali historii prvovýstupů velkých stěn, základnímu dělení prvovýstupů, klasifikaci obtížnosti a lezeckých stylů a samozřejmě rešerší dostupné literatury a dalších zdrojů, především internetových odkazů. V hlavní části naší práce jsme se věnovali základnímu vybavení, které je specifické a nezbytné pro prvovýstupy ve velkých stěnách. Ve výčtu jsme zmínili pouze vybavení, které se liší od vybavení používaném při volném, nebo technickém lezení. Dále jsme se zabývali technologií osazení fixních kotevních bodů. Soustředili jsme se na typy kotvení, které se nejčastěji využívají ve velkých stěnách. V práci jsme využili veškeré dostupné zdroje zabývající se technologií osazení kotevních bodů. V kapitole strategie výstupů jsme podrobně rozebrali veškeré aspekty. Pomocí empirického poznání jsme nastínili, jakým způsobem bychom měli správně vybrat směr pro prvovýstup a jakými etickými zásadami bychom se měli při samotném prvovýstupu řídit. Nastínili jsme vhodné využití jednotlivých stylů pro různé druhy a délky velkých stěn. V kapitole metodika prvovýstupu jsme poukázali na důležitost vhodného umístění kotevního bodu. Kotevní body jsou jedním z článků, který zaručuje naši bezpečnost ve stěně. Proto jsme se důkladně zaměřili na podrobné vysvětlení problematiky kotevních bodů. Jednou z nejdůležitějších dovedností pro zdárné osazení kotevních bodů je umět zafixovat vlastní tělo tak, abychom byli schopni volnýma rukama osadit kotvení. V kapitole stabilizace lezce jsme se proto zaměřili na jednotlivé techniky používané pro fixaci těla. Jedním z nejdůležitějších bezpečnostních článků pro postup družstva ve stěně je jistící stanoviště. V kapitole věnující se jistícím stanovištím jsme se hlavně věnovali tématu: v jakých místech bychom měli stanoviště budovat a jaké druhy stanovišť se ve velkých stěnách nejčastěji používají. V dalších částech kapitoly metodiky prvovýstupu jsme specifikovali použití fixních lan. Fixním lanům jsme se věnovali, jelikož jejich použití při prvovýstupu je nezbytné. V neposlední řadě jsme vysvětlili použití grafického

77

Bc. Ondřej Beneš


znázornění výstupu a popsali jedny z mnoha tipů, které jsme získali z mnohaleté zkušenosti. V závěru práce jsme se věnovali otázkám současné problematiky prvovýstupů ve velkých stěnách především z pohledu preference volného lezení před lezením technickým. Poukázali jsme na současnou problematiku prvovýstupů vytvářených ze shora ze slanění a na problematiku komercionalizace lezení. Současná doba se vyznačuje tlakem sponzorů na profesionální horolezce, aby co nejvíce prezentovali svoje výkony. Horolezci se potom za každou cenu řítí do nebezpečných výstupů jen z důvodu možné slávy. Rozsah naší práce byl zaměřen více na metodiku a technologii používanou v současných prvovýstupech. Proto jsme se problematice komercionalizace zabývali jen okrajově. Myslíme si ale, že tato problematika zasluhuje další prozkoumání a následné zpracování. Domníváme se, že předložená práce dokumentuje oblast prvovýstupu ve velkých stěnách ve všech základních rysech. Závěrem bychom chtěli upozornit, že bezpečnost v horolezectví vždy byla a bude záležet jen na vašem konání. Za správné a bezpečné používání výše uvedených technik a metod zodpovídá každý sám. Pamatujme, že lezení po skalách je jedinečné právě tím, že každý metr skály kdekoliv na světě je jiný a něčím jiným specifický. Proto každá nová cesta vyžaduje jiný pohled na věc, jiné promyšlení taktik a metod. V začátcích je proto vhodné kontaktovat zkušené horolezce, kteří mohou pomoci zabránit případné nejasnosti, nebo při nejhorším nějaké nehodě.

78

Bc. Ondřej Beneš


12. Použitá literatura

BONINGTON, Chris; CLARKE, Charles. Bílé tajemství Tibetu. Praha : Brána - knižní klub, 2000. 208 s. ISBN 80-7243-085-8.

ČSN EN 959. Horolezecká výzbroj - Zavrtávané skoby - Bezpečnostní požadavky a zkušební metody. [s.l.] : Český normalizační institut, 2007. 15 s.

DIEŠKA, I., ŠIRL, V. Horolezectví zblízka. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. ISBN 27081-89.

FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu : Jak zkoumat lidskou duši. Praha : Portál, 2000. Obsahová analýza, s. 184.

FRANK, Tomáš, et al. Horolezecká abeceda. 1.vyd. Praha : Epocha, 2007. 664 s. ISBN 978-80-87027-35.

GLOWACZ, S., POHL, W. Volné lezení. 1. vyd. České Budějovice: KOPP, 1999. ISBN 80- 7232- 067- X.

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha : Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2.

HOLEČEK, Marek. Filozofie prvovýstupu [online]. 18. Března 2011 08:15; [cit. 201103-18]. Osobní emailová komunikace.

KUBLÁK,

Tomáš.

Historie

horolezectví

–

Vývoj

horolezeckých

technik.

Www.horolezeckametodika.cz [online]. c1999a, [cit. 2011-03-17]. Dostupný z WWW: < 79

Bc. Ondřej Beneš


http://www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/horolezectvi-a-sport/historiehorolezectvi/>.

KUBLÁK, Tomáš. Horolezecké discipíny. Www.horolezeckametodika.cz [online]. c1999b,

[cit.

2008-10-27].

Dostupný

z

WWW:

<

http://www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/horolezectvi-a-sport/horolezeckediscipliny />.

LIENERTH, Radek . Horolezctví – Členění disciplín. Www.climbingschool.cz [online]. c2004

[cit.

2008-11-13].

Dostupný

z

WWW:

.

MACDONALD, Dougald. Fitz Roy's Royal Flush Climbed Alpine-Style.Climbing.com [online].

2008,

2010

[cit.

2011-02-17].

Dostupné

z

WWW:

.

MACDONALD, Dougald. Norwegians Repeat Historic Trango Route.Climbing.com [online].

2008

[cit.

2011-02-17].

Dostupné

z

WWW:

OGDEN, Jared. Big wall climbig : Elite technique. Mary Metz, Jeremy Collins. Vyd. 1. Settle : The mountaineers books, 2005. 207 s. ISBN 0898867487.

Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách. Praha : Český horolezecký

svaz,

2009.

10

s.

Dostupné

z

WWW:

.

PROCHÁZKA, V. aj. Horolezectví. 1. přepracované vyd. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-037-6.

80

Bc. Ondřej Beneš


PROCHÁZKA, V. aj. Horolezectví. 1. vyd. Praha: Olympia, 1975. ISBN 27-058-75.

SOBOTKA, Tomáš – osobní sdělení ze dne 16. 3. 2011

ŠNAJDÁR, Tibor ; ZAJAC, Dušan. Osadzovanie pevných istení do skaly. Www.james.sk

[online].

2010

[cit.

2011-02-02]..

Dostupné

z

WWW:

.

Mytendon.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-15]. Piktogramy. Dostupné z WWW: < http://www.mytendon.cz/piktogramy>.

TĚŠITEL, Vladimír. Testy chemických malt pro kruhy a borháky. Lezec [online]. 20.8.2006

[cit.

2011-01-31]..

Dostupné

z

WWW:

.

Theuiaa.org [online]. 2007 [cit. 2011-01-25]. Risk Management. Dostupné z WWW: .

VOMÁČKO, Ladislav; BOŠTÍKOVÁ, Soňa. Lezení na umělých stěnách: 2. upravené vydání. Praha : Grada, 2008. 136 s. ISBN 978-80-247-2174-3.

WILL, Gadd; CHAYER, Roger. Ice and Mixed climbing Techniqe: Vyd. 1. Settle : The mountaineers books, 2003. ISB 089886769X

ZAK, Heinz. Rock stars. 1. vyd. Vsetín : Trango, 1996. 216 s. ISBN 80-901977-9-5.

81

Bc. Ondřej Beneš


Zdroje obrázků

Obrázek číslo:

Zdroj obrázku:

1.

http://en.wikipedia.org/wiki/Matterhorn, [cit. 2011-02-14].

2.

http://en.wikipedia.org/wiki/Eiger, [cit. 2011-02-14].

3.

http://en.wikipedia.org/wiki/Grandes_Jorasses, [cit. 2011-02-14].

4.

http://www.andes.org.uk/peak-info-other/fitzroy-info.asp, [cit. 2011-02-14].

5.

www.static.panoramio.com/petit dru , [cit. 2011-02-14].

6.

http://www.astronomynotes.com/nature/yos7.htm, [cit. 2011-02-14].

7.

http://en.wikipedia.org/wiki/Cerro_Torre, [cit. 2011-02-14].

8.

http://www.peakware.com/peaks.html?pk=1771, [cit. 2011-02-14].

9.

http://en.wikipedia.org/wiki/File:GreatTrango.jpg, [cit. 2011-02-14].

10. VOMÁČKO, Ladislav; BOŠTÍKOVÁ, Soňa. Lezení na umělých stěnách:2. upravené vydání. Praha: Grada, 2008. 136 s. ISBN 978-80-247-2174-3. 11.

http://www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/vystroj-a-vyzbroj/lano,

[cit.

2011-02-14]. 12.

http://www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/vystroj-a-vyzbroj/lano,

[cit.

2011-02-14]. 13.

http://www.holan.cz/horolezecke_vybaveni/repsnura_beal.html, [cit. 2011-0214].

14.

http://www.mountainmailoer.co/harnes.jpg, [cit. 2011-02-14].

15.

http://www.metoliusclimbing.com/nylon_daisy_chain.html, [cit. 2011-02-14].

16.

http://www.flints.co.uk/acatalog/Sky_Hooks.html, [cit. 2011-02-14].

17.

http://www.petzl.com/en/outdoor/quickfix, [cit. 2011-02-14].

18.

http://www.fixeclimbing.com/en/index.php?opcion=31&id_producto=3, 2011-02-14]. 82

[cit.

Bc. Ondřej Beneš

19.


http://www.petzl.com/en/outdoor/verticality/anchors/anchoraccessories/rocpec, [cit. 2011-02-14].

20.

http://www.petzl.com/en/outdoor/verticality/anchors/anchor-accessories/tamtam, [cit. 2011-02-14].

21. http://www.hilti.cz/holcz/page/module/product/prca_rangedetail.jsf?lang=cs&n odeId=-8, [cit. 2011-02-14]. 22. http://www.singingrock.cz/goodsdetail_ls.asp?nGoodsID=681&nLanguageID= 1, [cit. 2011-02-14]. 23.

http://www.facewest.co.uk/Black-Diamond-Stopper.html, [cit. 2011-02-14].

24.

http://www.thisnext.com/tag/camelot/, [cit. 2011-02-14].

25.

http://www.petzl.com/en/outdoor/verticality/anchors/pitons/livanos, [cit. 201102-14].

26.

http://www.fixeclimbing.com/pdf/Libro%20tecnica.pdf, [cit. 2011-02-14].

27.

http://www.petzl.com/en/outdoor/verticality/anchors/caving-anchors/chevilleautoforeuse, [cit. 2011-02-14].

28.

http://www.petzl.com/en/outdoor/verticality/anchors/anchor-accessories/perfospe, [cit. 2011-02-14].

29. http://www.petzl.com/files/all/technicalnotice/Sport/P12%20CHEVILLE%20P 12500-02.pdf, [cit. 2011-02-14]. 30. http://www.petzl.com/files/all/technicalnotice/Sport/P12%20CHEVILLE%20P 12500-02.pdf, [cit. 2011-02-14].

31.


32.


83

Bc. Ondřej Beneš

33.


http://www.fixeclimbing.com/en/index.php?opcion=31&id_producto=152, [cit. 2011-02-14].

34.

http://www.naradiprofesional.cz/fischer-chemicka-ampule-patrona-feb-r-m16/, [cit. 2011-02-14].

35.


36.


37.

http://www.petzl.com/en/outdoor/aid-climbing-and-other-accessories/gouttedeau, [cit. 2011-02-14].

38.

http://www.petzl.com/en/outdoor/aid-climbing-and-other-accessories/gouttedeau, [cit. 2011-02-14].

39.

http://www.petzl.com/en/outdoor/aid-climbing-and-other-accessories/reglette, [cit. 2011-02-14].

40.

http://www.needlesports.com/Catalogue/Rock-Climbing-Equipment/AidClimbing/Skyhooks/Talon-BDI-TALON, [cit. 2011-02-14].

41.

http://www.petzl.com/en/outdoor/quickfix, [cit. 2011-02-14].

42.

BENEŠ, O., 2011

43.


44. http://www.25limerickscouts.ie/linkFiles/ScoutTraining/BelayAnchor_v1.0.pdf, [cit. 2011-02-14]. 45.


46.


47.


48.


49.


84

Bc. Ondřej Beneš

50.


http://www.flickr.com/photos/albidegiuli/3881689684/, [cit. 2011-02-14].

Zdoje tabulek

Tabulka číslo:

1


2


85

2011 Bc. Ondřej Beneš

Recommend Documents