Zpravodaj BESKYDSKÉHO REHABILITAČNÍHO CENTRA 7 / 2010, ročník II. Časopis ČELADENSKÁ FONTÁNA je vydáván pro zaměstnance, klienty a partnery Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné. Cílem Fontány je přinášet informace všem, kteří se chtějí dozvědět více o tom, jak zde, na úpatí Ondřejníku, pomáháme těm, kteří potřebují upevnit zdraví. Je to jednoduché: díky zdejším mimořádně příznivým klimatickým podmínkám a vysoké úrovni rehabilitační péče je BRC vyhledávaným zdravotnickým zařízením s výbornou pověstí. Za neopakovatelnou a dnes velmi vzácnou atmosférou rodinných lázní k nám jezdí pacienti z celé republiky. Tímto zveme i vás. Všechna vydání Čeladenské fontány najdete také na www.brc.cz.
Plukovník LUBOŠ VALERIÁN
„„PPoottřřeebbuujjii kkoom muunniikkaaccii ii ppssyycchhiicckkoouu ppooddppoorruu,, oobboojjííhhoo ssee m mii uu vvááss ddoossttáávváá““
Plk. JUDr. Luboš Valerián, PhD. je vedoucím odboru obecné kriminality Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje a spoluautorem knihy „Bratrstvo tajných hrobů“. A protože patří již mezi stálé (a spokojené) klienty Beskydského rehabilitačního centra, nedalo mi to a požádala jsem ho o rozhovor. U kávy v Apartmánovém domě Lara jsme si samozřejmě povídali nejen o jeho knize, která je už několik let vyprodaná, ale také o jeho práci kriminalisty a o tom, jak se taková profese prolíná do běžného života, či zda dokonce nějak souvisí s léčbou v BRC. Přiznám se, že jsem měla z rozhovoru během let se postupně vypracoval až trochu obavy, protože jsem o panu na „šéfa ostravské mordparty“. plukovníkovi mimo jiné věděla, že má Mimořádně zajímavé jsou jeho osobní za sebou při vyšetřování násilných zážitky s různými typy vrahů, se trestných činů také řadu výslechů kterými strávil během vyšetřování těch nejtěžších zločinců, z nichž mnoho hodin. To je spolu několik si už odpykává doživotní trest s vypravěčským nadáním obou autorů - takže ptát se určitě umí. A já byla důvodem, proč kniha rychle zmizela z zvědavá, zda se tedy nakonec nebudu pultů. Plukovník Valerián je já ptát míň, i když zločinec (naštěstí) pravidelným hostem pořadu ČT1 „Na nejsem... Ale bylo to docela stopě“, pořadu TV Nova „112 „normální“ setkání i povídání, a V ohrožení života“, v televizním protože pan plukovník se jako pravý archivu najdete také záznam pořadu profesionál na rozhovor připravil, Karla Šípa „Všechnopárty“ s mottem dozvěděla jsem se pro čtenáře Fontány o práci a „Zločin a trest“ (3. dubna 2007), kde vystupoval životě kriminalisty mnoho zajímavého. spolu s ředitelem Kriminalistického ústavu, Plukovník Valerián se od roku 1988 zabývá těmi plukovníkem Janem Hlaváčkem a investigativním nejzávažnějšími násilnými trestnými činy (především novinářem, Janem Kroupou. Opakovaně vystupoval i vraždami) na území severní Moravy. Většina těchto v rozhlasových relacích Českého rozhlasu Ostrava. případů je také díky celostátním médiím známá Úvodní otázky našeho rozhovoru se tedy nabídly veřejnosti, buď pro mimořádnou brutalitu samy: Pane plukovníku, můžete nám více přiblížit, pachatelů, nebo proto, že působili na území celé jaká je cesta od řadového policisty ke špičkovému republiky. V knize Bratrstvo tajných hrobů je na kriminalistovi? pozadí dvaceti různých případů zachycena také jeho Řekl bych, že je hlavně postupná. Policejní práci profesionální dráha kriminalisty, který začínal jako jsem poznal u bratra, který byl příslušníkem VB, Pokračování na str. 2 nováček, vypomáhající zkušenějším kolegům, a
MARIE HRNČÍŘOVÁ - 45 let u rentgenu v Čeladné čtěte na str. 5 1
tatínek tehdy mé budoucí manželky sloužil u dopravní policie. Letos jsem u policie 34 let, začínal jsem v devatenácti v Praze jako „hlídkař“ na ulici. V roce 1982 jsem začal studovat na Fakultě vyšetřování na Vysoké škole SNB v Bratislavě a v průběhu čtyřletého denního studia jsem získal právnické vzdělání. Jako vyšetřovatel obecné kriminality ve Frýdku-Místku jsem měl štěstí zejména na násilnou trestnou činnost. V roce 1988 jsem začal pracovat v útvaru vyšetřování tehdejší Krajské správy. Byla to samostatná práce, která se týkala zpracování podkladů získaných zejména od kriminalistů pracujících v terénu. Vedl jsem trestní řízení a zabýval se zejména vraždami. Po prezidentské amnestii v roce 1990 totiž výrazně vzrostl počet násilných trestných činů páchaných těmi, co právě vyšli z vězení - s jejich řešením jsme se potýkali až do půlky 90. let. To se dá doložit i statisticky – jestliže byl v sedmdesátých letech nejmenší počet vražd v našem regionu za rok 17, v osmdesátých letech naopak největší počet vražd 37 (1983), v roce 1994 to už bylo 64 vražd. To v praxi znamená více než jednu vraždu týdně. V posledních letech řešíme v našem regionu ročně mezi 30 až 40 vraždami. V roce 2002 došlo ke spojení dvou služeb, a to kriminální policie s útvary vyšetřování. Vznikla tak nově SKPV – Služba kriminální policie a vyšetřování. Ta řeší nejen násilnou trestnou činnost, ale i problematiku majetkové trestné činnosti, mravnostní a drogové delikty, extremismus, trestnou činnost mládeže a na mládeži, požáry, výbuchy nástražných výbušných systémů, má na starosti také pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách, kosterních nálezů a pátrání po odcizených věcech a starožitnostech. Pracují zde dva druhy týmů - kriminalisté v terénu a druhá skupina, která zpracovává veškeré podklady a vede trestní řízení. Do začátku letošního roku jsme měli na starosti 11 okresů, po novém rozdělení jich je šest – kryjí se s bývalými okresy tak, jak je znáte. Práce nám tedy neubylo, ale můj tým teď řeší ty nejzávažnější případy - takzvané „sedmnáctky“ - podle § 17 trestního řádu, což znamená, že jde o řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s dolní hranicí nejméně 5 let, či takové, za které lze uložit výjimečný trest. O Vašem týmu je známo, že má v rámci celé republiky vysoké renomé - jste úspěšní při řešení i těch nejsložitějších případů. Jak je to ale s případy nevyřešenými, kdy se Vám pachatele najít nedaří? O tom, jak dlouho je vedeno vyšetřování případu,
rozhoduje řada okolností. Některé případy řešíme třeba i déle než rok. „Odložení věci“ ale neznamená, že by případ zapadl. Máme k dispozici velice propracovaný archivní systém ukládání dat. Každý další případ je v tomto systému porovnáván s již získanými daty a tím se velice zvyšuje pravděpodobnost, že nové údaje napomohou k vyřešení i starších případů. Je to trpělivá a vlastně nikdy nekončící práce. Ve své knize jsem se snažil i tyto okolnosti čtenářům přiblížit. Jak vás přijali vaši kolegové jako autora knihy? Jak již bylo řečeno, případy popsané v knize, které řešil náš tým, se neodehrávaly jen na území severní Moravy. Objasnění těchto zločinů by nebylo možné bez vzájemné spolupráce kriminalistů v jednotlivých krajích. Proto i křest knihy byl dvojí - první se odehrál „doma“ - na půdě Krajského ředitelství v Ostravě a „Bratrstvo“ křtil moderátor pořadu Na stopě Roman Svoboda. Druhý křest proběhl v Praze a v Muzeu Policie se křtu ujal režisér Jiří Svoboda, zabývající se mimo jiné i tvorbou dokumentů s kriminalistickou tematikou a režisér filmu „Sametoví vrazi“, pojednávajícím o případech tzv. Orlických vražd. Při práci na všech případech je týmová práce nejen nezbytností, ale také neodmyslitelným předpokladem jejich úspěšného vyřešení. Dlouholetá spolupráce nám také výborně funguje se soudními lékaři v Ostravě. Moji kolegové přijali knihu vděčně, protože je obrazem práce nás všech, a třebaže jména hlavních aktérů jsou pozměněna, ti, kteří na případech pracovali, se určitě v popsaných dějích našli. Ve filmech i v knihách s kriminální tematikou patří k nejzajímavějším situacím ty, při nichž dochází při vyšetřování ke kontaktu mezi vyšetřovatelem a podezřelým. Ve skutečnosti to je nejspíš ještě složitější? Samozřejmě, skutečnost se od televizních scén liší dost podstatně. Pokud jde o psychologii, již na vysoké škole jsme prošli vzděláváním v oboru forenzní psychologie, která se zabývá například psychologickými charakteristikami osobnosti obviněných, jejich zvláštnostmi, chováním apod. Učili jsme se rozpoznávat věrohodnost svědků a jiných osob. Poznal jsem zásady výslechu, taktiku jeho vedení. Později jsem měl možnost poznat i metodu řešení konfliktů. A učíme se stále, protože i vzdělávání v našem oboru je celoživotní záležitost, nikdy nemůžete říci, že už víte a umíte všechno. Zvládání konfliktu je zrovna dovednost, která se hodí i v běžném životě. Pokračování na str. 3 2
Takže jste kriminalistou i mimo „pracovní dobu“? i v klidu kruté bolesti, které mi vystřelovaly do pravé Žádnou práci nemůžete od běžného života úplně nohy - jako když člověk dostane ránu bičem. oddělit, a tedy ani práci policisty. Můj osobní život Individuální rehabilitaci jsem tehdy měl u Libušky ovlivnilo už to, že v době studií na Slovensku jsem Rečkové. Naučila mě cviky, po kterých se bolest skoro nebyl s rodinou a manželka byla na dcerky začala zmírňovat. Taky mi vysvětlila, že tyto sama. Když byly větší, snažil jsem se je vždycky vést problémy s ploténkou jsou již trvalého charakteru. tak, aby se vyhnuly situacím, o kterých jsem věděl, Když však posílím svaly kolem páteře, můj stav se že jsou rizikové - právě z pohledu mých pracovních zlepší. Na její léčbu později navázala i zkušeností. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale když se fyzioterapeutka Maruška Jenčková, která nejen naučíte všímat si svého okolí a přemýšlet směrem svým umem, ale zejména přístupem k pacientovi od odhadnutého následku zpátky k příčině, může dokázala divy. Hodně jsem taky odpočíval a měl čas vám to zachránit i život. Hráli jsme si třeba tak, že podrobit svůj dosavadní život důkladné retrospekci jsme soutěžili o nejpřesnější popis kolemjdoucího, a našel jsem oblasti, které bych mohl změnit. Domů který nás právě minul na ulici. Při mojí práci je nárok jsem si odnesl nejen cenné rady, ale taky sadu cviků. kladený na čas mimořádný, já jsem se jen vždy Vrátil jsem se jako jiný člověk - cvičím dodnes, víc snažil, aby to moje rodina pociťovala co nejméně. dbám na životosprávu a snažím se taky víc odpočívat. Vydržel jsem bez bolestí rok a přijel Přednášíte také na Fakultě zdravotnických oborů znovu, protože mi léčba moc pomohla a chtěl jsem Ostravské univerzity v Ústavu urgentní medicíny a svému tělu dál aktivně pomáhat. První rok jsem do forenzních oborů. Kdo jsou Vaši studenti? Polaria chodit nemohl, druhý rok už ano. Prvních pár Jedná se o kombinované bakalářské studium, které vstupů jsem docela protrpěl - měl jsem pocit, že se je určeno především těm, kdo již pracují v rámci udusím, podobně, jako když jsem se poprvé začal integrovaného záchranného systému - obor studují potápět s bombou. Ale zvykl jsem si například zdravotní sestry z Práce a beru Polarium jako dobrý doplněk urgentních příjmů nemocnic, hasiči a v rehabilitačním centru individuální rehabilitace. Jsem 226. záchranáři, strážníci, policisté. To, že členem Klubu Polárníků! A letos mi se lidé z těchto oborů setkávají a je záležitostí týmu. poznávají na půdě univerzity, má Vždycky se pozná, když pomáhá další vaše novinka - Škola zad. Člověk by neřekl, kolik špatných velký vliv také na jejich pozdější lidé pracují srdcem. pohybových návyků v běžném životě vzájemnou součinnost a práci v má. A že zdraví záleží na tom, jak týmu. Protože součástí studia je i praxe na jejich stojíte, když si čistíte zuby, jak ráno vstáváte z pracovištích, mohou poznat práci těch druhých, což postele, jak zvedáte břemena či nosíte nákup. má vždy pozitivní vliv na to, jak budou umět Vracím se rád taky proto, že na většině vašich lidí je spolupracovat, až budou řešit reálné krizové situace. vidět, že je jejich práce baví. Práce v rehabilitačním Teď budou probíhat státnice a já se těším na centru je také záležitostí týmu - a tam se vždycky promoci prvních bakalářů v tomto oboru, až se po pozná, když lidé pracují srdcem. Tím nemám na rehabilitaci vrátím domů. mysli jen zdravotnický personál, ale i všechny kolem, V Beskydském rehabilitačním centru jste letos kteří se starají o celkovou spokojenost pacientů. opakovaně. Logicky se nabízí otázka, co Vás k nám Vidíte - už zase trochu pracuji - všímám si detailů a přivedlo a jak jste spokojen s léčbou? toho, jak funguje váš tým Jako pacient potřebuji Moje dnešní potíže se nastřádaly v průběhu mnoha komunikaci i psychickou podporu, obojího se mi u let policejní práce - nejen fyzická zátěž, ale hlavně vás dostává. Samozřejmě je znát, že pracujete v psychické vypětí, nepravidelná a špatná prostředí bývalé nemocnice a některé z původních životospráva a nedostatečná regenerace - za to vás provozů jsou historicky zastaralé. Moderní pracovní tělo nepochválí... Také jsem 40 let hrál házenou za prostředí je, doufám, jen otázkou času, moc bych ho Frýdek-Místek, ale zrovna v tom roce, kdy jsme vašim lidem přál. postoupili do extraligy, jsem musel kvůli vyhřezlé Vaše ocenění jistě naše čtenáře potěší. Za ně za plotýnce s aktivním sportem skončit. Začal jsem se všechny Vám přeji dobré zdraví a hodně úspěšně léčit ve Fakultní nemocnici v Ostravě a pan primář vyřešených případů. A. Adamová Klimeš mi doporučil léčbu u vás. V té době jsem měl Poznámka redakce: jako poděkování za rozhovor jsme panu plukovníkovi Valeriánovi věnovali knížku Lékař lidumil spolu s DVD Splněný sen doktora Maye, stejně jako našim hostům v předešlých číslech Fontány. 3
BRC MÁ VLASTNÍ ŠKOLU ...Aneb jak se správně chovat ke svým zádům během celého dne... Již několik měsíců probíhá v BRC nový rehabilitační program skupinového cvičení ŠKOLA ZAD. Tento program je určen hlavně těm pacientům, kteří trpí akutními i chronickými bolestmi zad, mají sedavé zaměstnání, nebo jsou nuceni často zvedat těžká břemena. Zjednodušeně řečeno, Škola zad je pro všechny ty, kteří se již nechtějí nadále potýkat s bolestmi zad, chtějí je zmírnit nebo je nechtějí zažít vůbec. Škola zad je v BRC poskytována jako procedura, kterou ordinuje lékař na základě doporučení fyzioterapeuta. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby Školu zad absolvoval každý pacient, ale z kapacitních důvodů to zatím není možné. Bc. Darina Pavlasková, ergoterapeutka BRC lekcí se nejprve seznámí s teoretickými základy, například jak správně sedět, stát, vstávat z postele, zvedat břemena - a proč právě tak. To vše si mohou zároveň prakticky vyzkoušet sami na sobě a mají také dost prostoru k případným dotazům. „Učební látka“ tak pacientům poskytne ucelené a plnohodnotné informace, potřebné k provedení žádoucích změn v pohybových stereotypech. Není nutné s sebou nosit tužku a papír, stačí jen přijít, dávat pozor a mít chuť něco na sobě změnit . Pokud by měl zájem o absolvování Školy zad někdo z řad zaměstnanců BRC, stačí se jen s vedoucími předem domluvit, do školy ho rádi zařadíme. Proč vlastně ŠKOLA ZAD? Není snad člověk, který by se někdy nesetkal s „bolavými zády“. Ani není divu, že se záda občas „ozvou“, zkusme se jen zamyslet nad tím, kolikrát během dne se ohneme, zvedneme těžké břemeno, jak dlouho shrbeně sedíme u počítače nebo u televize, v jaké poloze uklízíme či vaříme.
Škola zad probíhá v tělocvičně BETA pod vedením našich ergoterapeutek, Bc. Dariny Pavlaskové a Bc. Romany Uřinovské. Pacienti absolvují v průběhu pobytu dvě lekce (buď v pondělí a ve středu nebo v úterý a ve čtvrtek, vždy od 15.15). Během těchto
Škola zad učí správným pohybovým stereotypům, tedy správným pozicím během celého dne, při kterých jsou záda i klouby zatěžovány co nejoptimálněji. Když se naučíme provádět tyto šetrné pohyby, naše tělo to určitě ocení. Také snížíme dávku potřebných analgetik a hlavně - uděláme hodně pro své zdraví.
Ilustrace je převzata z knihy Škola zad MUDr. E. Raševa (Praha, Direkta 1992).
4
MARIE HRNČÍŘOVÁ: 45 let u rentgenu v Čeladné ZAČALA JSEM NEJPRVE OBSAZENÍM PRACOVNY NEPŘÍTOMNÉHO PRIMÁŘE
Mezi současnými zaměstnanci BRC, z nichž řada také pracovala již v bývalé nemocnici v Čeladné, je Marie Hrnčířová ojedinělou rekordmankou - na pracovišti rentgenu pracuje již více jak 45 let! Do nemocnice v Čeladné nastoupila 15. července 1965, ve svých 22 letech. Po maturitě na 11letém gymnáziu ve Frenštátě pod Radhoštěm pokračovala ve studiu na Střední zdravotnické škole v Ostravě-Vítkovicích, kde si vybrala specializaci v oboru rentgenologie. A u rentgenu zůstala dodnes. Kdyby se v léčebném domě Dr. Storcha nebudovalo nové pracoviště a v nejbližších týdnech se nechystala výměna rentgenu za přístroj CT (počítačový tomograf), zůstala by u rentgenu nejspíš i další desítky let, důchod-nedůchod. den končily a odcházely jinam. Jedna z nich na mě Jak jste se dostala k rentgenu? čekala, jen mi ukázala přístroj, no a pak zmizela a už Byla to spíš náhoda - dívky z gymnázia, co nešly na jsem ji nikdy neviděla. Tehdejší pan primář Rudolf vysokou školu, si tehdy vybíraly buď střední Kantorek byl zrovna na dovolené, tak jsem si musela pedagogickou a šly pak učit, nebo zdravotní školu. Já poradit sama. Našla jsem takový malý kamrlík, tam jsem měla odmala blíž spíš k přírodě, než jsem si nastěhovala věci a začala naplno pracovat na k humanitním oborům, a tak jsem si vybrala ze rentgenu. Jaké bylo moje překvapení, když se pan seznamu oborů rentgen. Se šesti dalšími primář vrátil z dovolené! Ten kamrlík, který jsem spolužačkami jsem pak hned po obsadila, mu totiž sloužil jako maturitě nastoupila na oddělení pracovna. Ještě dlouho potom si RTG do tehdy úplně nové mě kolegové dobírali, že jsem nemocnice Třinec-Sosna. Byly hned po nástupu zabrala místo jsme ze školy docela nabuzené a primářovi. Ale on sám to bral na svou budoucí práci jsme se s humorem - znali jsme se ze připravovaly svědomitě - tehdy zdrávky, kde mě učil, a byl rád, že neexistovalo, že by někdo šel po na rentgenu má právě mě. Navíc škole do jiného oboru, než mají humor v rodině - jeho syn vystudoval. Měly jsme všechny Pavel je známý karikaturista. pocit, že ve zdravotnictví spasíme svět a budeme zachraňovat lidi. Měla jste na rentgenu hodně Když jsem se vdala, o vysoké práce? škole jsem přestala přemýšlet a Hodně je slabé slovo. Tehdejší spíš hledala nové místo. Začali obvod sahal od Bílé až po jsme s manželem bydlet u mých Frenštát. RTG oddělení bylo rodičů na chalupě ve Frenštátě, a daleko větší, než je dnes, sahalo tak jsem hledala místo blíž až na konec chodby, kde je teď bydlišti. A v Čeladné laborantku k kancelář časování. Vyšetřovalo se rentgenu nutně potřebovali. všechno: ledviny, zažívací trakt, střeva, dětem kyčle, dělalo se preventivní Pamatujete si na první den v práci? snímkování plic. Chodba před rentgenem hučela Pamatuju si dobře na své první dny v Třinci i v lidmi od rána do večera. Odpoledne sem jezdili Čeladné. V Třinci byl úplně nový areál, dostali jsme ordinovat ortopedi ze všech stran. Na snímkování a tam i ubytování. Vše se ale teprve dokončovalo vyvolávání snímků jsem tehdy byla sama. Než mi všude byly haldy písku, připadaly jsme si s holkami přidali ještě jednu laborantku, měla jsem často někdy spíš jak stavební dělnice. RTG oddělení se pocit, že to ani nepřežiju. Často také chodili na teprve postupně zařizovalo a rentgenový přístroj rentgen pacienti po úrazech, nebo méně pohybliví, ještě ani nebyl nainstalovaný. Po dvou letech takže to byla i těžká fyzická dřina. V roce 1966 se mi strávených v Třinci jsem do nemocnice v Čeladné narodila dcera, ale na mateřské jsem byla jen krátce. nastoupila v sobotu, tehdy byly ještě soboty Pokračování na str. 6 pracovní. Dvě moje předchůdkyně totiž v ten samý 5
hodnot, u obézního člověka musí být hodnoty také vyšší. Takže nám přístroj párkrát „shořel“, když jsme to nejméně potřebovaly. Prostě to vyšší nastavení nevydržel. Hodně úzko mi taky bylo, když přímo ve vyšetřovně zemřel jeden pacient. Bylo to za plného provozu nemocnice, chodba byla jako vždy plná pacientů, někteří z nich byli imobilní. Bylo nemyslitelné nechat odvézt tělo pacienta chodbou. A my potřebovaly rentgenovat dál. Moc nám tenkrát pomohly jeptišky z kláštera ve Frýdlantě, co k nám ten den náhodou přišly na pravidelné snímkování plic. Zavolaly jsme je dovnitř a ony nám pomohly vyndat tělo z vyšetřovny ven oknem v přízemí, jinak to prostě nešlo. Jen jsme měly strach, aby si toho nevšimli pacienti, co měli pokoje s balkony nad námi, ale naštěstí jsme jejich pozornost neupoutaly. Kolik jste za tu dobu měla přímých šéfů? Primáře Kantorka a Černého jsem už zmiňovala, pak sem dojížděli vyhodnocovat snímky rentgenologové z nemocnice ve Frýdku-Místku. V posledních letech spolupracujeme s RDG ambulancí ve Frenštátě, s panem primářem Mutinou a doktorem Cirkvou. Netoužila jste někdy dělat něco jiného? To ne, spíš jsem litovala, že jsem nešla na vysokou školu, protože plat laboranta je podle mě dost malý na to, co všechno musí zvládnout. S vysokou bych na tom byla lépe. Akorát už vím, že jsem nezachránila tolik lidí, kolik jsem si myslela hned po škole. Líbí se Vám to, co vzniklo ze staré nemocnice? Myslím BRC? Pokud jde o rentgen, časy předtím se mi líbily víc. Byly jsme tu tři, oddělení žilo. Teď je v centru rehabilitace. Beru to prostě tak, že vývoj se zastavit nedá. Hrozilo nám zrušení, nebo převedení na léčebnu pro dlouhodobě nemocné, je dobře, že se tak nestalo. Člověk se na všechno musí dívat ze své pozice. Také nebýt mých kolegů, pana doktora Milana Adámka a sestřičky Evy Žabkové, nebyla jsem tu ani já. Vlastně mi zachránili život, protože si všimli mých příznaků únavy a dušnosti. Udělali mi echo a poslali mě hned do Frýdku - včas se tak odhalil srdeční nádor. Na operaci jsem byla v roce 2003 a jsem v pořádku. Pokračování na str. 7
Pokračování ze str. 5
Poté jsem pracovala denně 6 hodin - to bylo v té době pro tato pracoviště stanoveno zákonem. Musím říct, že jsem měla štěstí na dobré primáře byla šedesátá léta, ti politicky „nepohodlní“ chodili na Čeladnou. Jinde by primář musel být straník, tady se to tak nebralo. Z pozdější doby ráda vzpomínám i na pana primáře Slavomíra Černého, po něm tu zůstalo i nejvíc různých papírů - byl velice pečlivý, všechny papíry musely mít svoje místo. Po roce 1990, kdy odešel pracovat do VZP ve Frýdku, sem dál dojížděl snímky vyhodnocovat. Celé ty desítky let se snímky vyvolávaly ručně, automatická komora je tady až od roku 2003, v té době už byla v areálu jen oddělení rehabilitace. Dnes pracuji na půl úvazku, snímek vyvolám automaticky a nejprve si ho prohlédne lékař BRC, který ke mně pacienta poslal. Cestou domů pak beru snímky k vyhodnocení MUDr. Cirkvovi do soukromé RDG ambulance ve Frenštátě. Každý snímek totiž musí i v dnešní době vyhodnotit a popsat rentgenolog. Když tu byla nemocnice, kolik pacientů jste vyšetřila denně? A kolik je to dnes? Tehdy to bylo od 30 do 70 denně, dnes 3 až 5. (Poznámka redakce: i při velice střízlivě zprůměrovaném počtu pacientů nám vyšlo, že rukama Marie Hrnčířové a jejích kolegyň na rentgenu prošlo za dobu její činnosti v Čeladné minimálně neuvěřitelných 390 000 pacientů.) Zažila jste nějakou kuriózní příhodu? To víte, při tak rušném provozu nastávaly i hodně nepříjemné situace. Potíže byly třeba u obézních pacientů, kterým se měl udělat rentgen páteře. Rentgen páteře obecně vyžaduje nastavení vyšších
Stále v jedné místnosti a v jedné chodbě: rukama radiologické laborantky Marie Hrnčířové prošlo v jejím profesním životě v Čeladné odhadem přes 390 000 pacientů, což co do počtu odpovídá téměř jedné třetině obyvatel Moravskoslezského kraje. 6
Pokračování ze str. 6
Co budete dělat první den v důchodu? Na co těšíte nejvíc? Ale vždyť já už v důchodu jsem dlouho. Žádná velká změna to nebude. Mou celoživotní radostí je Valašský soubor písní a tanců Radhošť (na snímku souboru je Maruška první zleva). Jsem v něm od 13 let, i když teď už netančím, spíš se věnuji choreografii a zpěvu. A taky jsem dřív nevynechala se souborem žádnou pouť na Radhošť. Nejvíc se těším na to, že budu podle svých sil dál pracovat na zahrádce, to je moje nejmilejší zábava. Mám prostě potřebu hrabat se v hlíně. Kdybych nešla na zdrávku, byl by ze mě určitě zemědělec. Vždyť já už na základce chodila do mičurinského kroužku. A chtěla bych vztah k přírodě posílit také u dětí své dcery, i když jsou už dospělé, vnučce je 24 a vnukovi 18. Přejeme tedy Marušce hodně zahradnických úspěchů, ať jí při hrabání v hlíně moc nebolí záda. A kdyby ji bolela, ví přece, za kým a kam má přijít.
P. S. Až když jsem se snažila odhadnout počet pacientů, kteří prošli rentgenem za ta dlouhá desetiletí, naplno jsem si uvědomila, jak těžká práce to někdy musela být. O to víc jsem za setkání s paní Marií vděčná. Určitě měla spoustu příležitostí uplatnit svůj vtipný nadhled, vyrovnanost, otevřenost a ochotu i tady na rentgenu během těch desítek let. Za rozhovor poděkovala A. Adamová
O svých zážitcích z jazykového kurzu v zahraničí nám napsali další studenti. Jen připomínáme, že letos dostalo každé z pěti vylosovaných dětí z řad našich vybraných zaměstnanců příspěvek 20 000 Kč na zahraniční jazykový pobyt. V minulém čísle Fontány jste si mohli přečíst vyjádření Lenky Kovaříkové a Libora Pavlů, dnes přinášíme příspěvek Petry Strnadlové (na snímku s dcerkami jejích hostitelských rodičů - 17 a 4 roky), Jiřího Káni a Filipa Slivky. Petra Strnadlová: „Dobrý den, již je to 2 měsíce co jsem zpět v ČR a vzpomínám na nezapomenutelný pobyt v Anglii, přesněji v Hastingsu (asi 80 km jihovýchodně od Londýna). Pro mě to nebyl jen obyčejný jazykový pobyt, pro mě to bylo poznání dvou kultur najednou - anglické a indické - přesněji bangladéšské. Žila jsem totiž 14 dní v hostitelské rodině, která původně pochází z Bangladéše. Poznala jsem pravou nefalšovanou indickou kuchyni a islámské náboženství. Chodila jsem do jedné z nejprestižnějších jazykových škol ve Velké Británii, poznala mladé lidi z celého světa a hlavně jsem si užila prázdniny a zlepšila svou angličtinu. Touto to cestou bych chtěla poděkovat panu řediteli za umožnění zájezdu, myslím si, že to bylo pro mě velkým přínosem. A taky bych chtěla zdůraznit perfektní spolupráci se Student Agency. S pozdravem Petra Strnadlová“ Jiří Káňa: „Pobyt v zahraničí spolu s jazykovým kurzem mi jistě přinesl nové zkušenosti. Určitě se nejedná o extremní jazykové zlepšení. Na to bych potřeboval více času, než dva týdny. Ale zkušenosti z hlediska lidské stránky. Ať už poznání britské kultury nebo různých kultur prostřednictvím svých spolužáků nebo spolubydlících, kteří se do Brightonu sjeli s celého světa.“ Pokračování na str. 8
„Jsme zase doma!“
7
Pokračování ze str. 7 „Jsme zase doma!“ Jiří Káňa: „Město Brighton mě nadchlo svojí atmosférou, historií a
multikulturnosti. Určitě mě zaujalo přátelské chování Angličanů, kteří se Vám snaží za všech podmínek pomoci a to, že nesoudí člověka podle jeho vzhledu, ale vědomostí. Tahle vlastnost mi u Čechů chybí. Když k tomu připočteme dobrý kolektiv ve škole spolu s výbornými učiteli a rodinným zázemím v hostitelské rodině. Tak mi vyjde krásně strávené dva týdny prázdnin. Tímto bych chtěl poděkovat Beskydskému rehabilitačnímu centru, že mi tuhle cestu umožnilo.“ Filip Slivka (na snímku vpravo ve chvílích volna při cestování po ostrově): „Vážený pane řediteli, i já jsem měl to štěstí a byl jsem vybrán, a tak jsem mohl strávit 2 nádherné týdny na Maltě. Byla to má první zkušenost s takovouto formou pobytu a výuky a musím přiznat, že jsem byl nadšen. Chtěl bych Vám tímto poděkovat za skvělý nápad investovat do všeobecného rozhledu a jazykových znalostí mladé generace.“
Napsali nám Vážený pane řediteli, po devátém pobytu v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné jsem se rozhodla Vám i všem zaměstnancům poděkovat za umožnění pobytu a rehabilitace. Při návštěvách u svých ošetřujících lékařů opakuji: „Zlatá Čeladná!“. Letos jsem byla na 3 týdenní rehabilitaci v červnu, mohla jsem srovnávat péči v BRC Čeladná s následným pobytem v naší spádové nemocnici, kde byly problémy s vybavením nemocnice po stránce hygienických potřeb pro pacienty i s celkovou péčí i přístupem personálu. Přístupy lékařů, sester a personálu v Čeladné jednoznačně ukazují humánní jednání se zájmem o pacienta a jeho problémy. Ještě jednou děkuji a těším se na pobyt v Čeladné v příštím roce, vím, že zde najdu téměř rodinné prostředí, kde se rehabilituje nejen tělo, ale i duše. Ing. Marie Sečková, Vlkoš u Přerova, 6. září 2010
Máme tu čest vám oznámit, že v průběhu října a listopadu slaví tito zaměstnanci a kolegové svá životní výročí: Eliška Adamcová - R7 - 5. 10. Svatava Kulihová - R7 - 8. 10. Miroslav Mažar - údržba - 8. 10. Věra Závadová - lázně - 8. 10. Anna Faldynová - R1 - 13. 10. Alena Pavlásková - R7 - 14. 10. Marie Pavlátová - příjmová kancelář - 16. 10. BcA. Miroslav Pavlásek - údržba - 21. 10. Jitka Kalášková - lázně - 26. 10. Blanka Caloňová - R5 - 3. 11. Kamil Švarc - údržba - 4. 11. Marek Uřinovská - R7 - 4. 11. Jitka Slivková - R7 - 5. 11.
DiS. Ľudmila Šlechtová - lázně - 8. 11. Dana Stuchlá - R1 - 9. 11. Eva Pavlisková - telefonní ústředna - 11. 11. Miroslava Švarcová - R2 - 11. 11. Jaromíra Klimšová - R2 - 13.11. Karla Štůralová - kuchyně - 14. 11. Lenka Ježíková - R2 - 18. 11. Monika Štulcová - obchod - 21. 11. Květoslava Mžiková - R1 - 22. 11. MUDr. Milan Adámek, Ph.D. - R4 - 24. 11. Eva Šigutová - lázně - 26. 11. Pavlína Maroszová - R5 - 27. 11. Monika Mladěnková - R1 - 30. 11.
Čeladenská FONTÁNA. Nepravidelný zpravodaj Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné. Redakce: Mgr. Andrea Adamová. Redakční rada: Dobroslava Havránková, Alena Jančurová, Věra Machálková, Ing. Tomáš Želazko. Adresa redakce: Beskydské rehabilitační centrum, s.r.o., 739 12 Čeladná 42. Grafická úprava: A. Adamová. Tisk ME® a René Daubner - APRO Bruntál. Distribuce dle rozdělovníku, v PDF ke stažení na adrese www.brc.cz. Zájemcům zašleme každé vydání na e-mail. Toto číslo vyšlo v říjnu 2010 v nákladu 450 výtisků. 8
