2009 SEDMÉHO SEDMÉHO DNE DNE

Advent ČASOPIS CÍRKVE ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

1/2009

Liturgie aneb průběh bohoslužby Jednota Kristova těla Státní financování a církev adventistů

Jak se žije... na Teologickém semináři?

První r očník denního studia při výuce

Hlavní budova šk oly

Druhý r očník denního studia

Třetí r očník denního studia

Graduace, v říjnu úspěšně zak ončilo studium sedm studentů a obdrželi titul B.Th.

Knihovna K ih a ubytovací b íd domky k

Akce Teologického seminářee pr o mladé lidi s názvem VOSA A Na Teologickém semináři se nově otevírá Kombinované studium. Více informací najdete na straně 33.

Obsah Živá a naplňující Niekoľko úvah nad kázaním Stále věříme – Jednota Kristova těla Státní financování a církev adventistů Příloha Pathfinder Příloha Impulz Teologický seminář Z vašich dopisů Inzerce

ADVENTISTÉ V ADVENTU 4 7 8 11 17 25 33 37 38

Jaká témata Vás zajímají? O čem by se mělo v Adventu psát více? V čem můžeme zlepšit časopis Advent? Své návrhy a připomínky můžete zasílat na adresu: [email protected] Předem děkuji. Dan Hrdinka

Rok s osmičkou, přinášející mnohokrát v dějinách naší země změny, končí a stává se minulostí. Mnozí z nás bychom nejraději onu osmičku položili a již vstoupili do nekonečna. Svátky přelomu kalendářního roku a Vánoc jsou pro mnohé v naší společnosti zajímavé tím, že jim předchází advent – všeobecné očekávání příchodu Spasitele. Tento čas je v mnohém poučný. Lidé jsou v této době tradičně nakloněni touze očekávat něco nebo někoho vyššího, většího, než jsou sami. Jako křesťané spojujeme poselství adventu s narozením Pána Ježíše Krista na tento svět, jako adventisté s druhým příchodem Krále králů a Stvořitele nové země a nového nebe. Banky a obchodní domy mají přirozeně jiné pojetí adventu. Vidí jej jako období svých největších obchodů a nejvypjatějšího konzumu v celém roce. Konzumu prakticky bez hranic, bez odpovědnosti a na dluh. A mají na to dost peněz, aby nás o tom přesvědčili svou mohutnou a vynalézavou reklamou. Co takové pojetí přináší, ukazuje velmi názorně takzvaná světová finanční krize způsobená právě iracionálním utrácením milionů lidí a celých států na dluh. Výsledkem jsou statisíce rodin bez práce, zadlužení na řadu generací dopředu, strach z budoucnosti. Konzum přináší nejen finanční, ale především duchovní krizi. V lidských dějinách je masová orientace lidí na pouhý konzum vlastně synonymem duchovního úpadku. Naopak štědrost, skromnost, služba lásky, vděčné vzhlédnutí k Bohu, který je nekonečně vyšší a větší než my, vždy znamenají duchovní i společenský růst a povznesení. Sestry a bratři, přeji nám všem, abychom vždy zcela jistě a samozřejmě stáli v tomto světě na straně Boží štědrosti, pokory a služby lásky. Viditelné evangelium oslovuje lidi. Přeji, aby doba adventu nekončila Vánocemi, ale aby advent byl součástí našeho života v celém novém roce 2009. Víra ve Spasitele, který přišel, a očekávání Spasitele, který brzy přijde, je nadějí pro tento svět. Čekáme Tě, Pane Ježíši. Tvoji adventisté v adventu Pavel Šimek, předseda Česko-Slovenské unie

TÉMA – LITURGIE ANEB PRŮBĚH BOHOSLUŽBY

Živá a naplňující V rodině, v níž jsem vyrostl, jsme byli zvyklí chodit pravidelně na každou bohoslužbu. Navštěvoval jsem sobotní „pobožnosti“ a dělal na nich to, co jsem viděl u ostatních. Zpíval, modlil se, diskutoval ve své třídě sobotní školy, poslouchal kázání. Protože mi nikdo nevysvětlil, proč se v sobotu dělá to nebo ono, dlouho jsem věřil, že to tak bylo v sobotu vždycky. Snad tak sobotu prožíval už apoštol Pavel. Později jsem se od druhých naučil vyplnit čas shromáždění i jinak. Bavil jsem se se sousedy, zaznamenával přebrepty těch, kdo stáli za kazatelnou, nebo psal na lístečky vzkazy kamarádům, kteří seděli jinde... Když mne kázání moc nezaujalo, dal jsem to najevo tím, že jsem si raději četl v Bibli něco, co podle mne bylo důležitější. Později jsem zjistil, že se dá i spát, a snažit se přitom vypadat zbožně. (I když takový svatý spáč vypadá spíš směšně.) Pak přišel křest, střední škola, nevysvětlené vyloučení táty z řad kazatelů a z toho plynoucí projevy opovržení od lidí, kteří ještě nedávno hovořili o tom, jak mají naši rodinu rádi. Následovaly první pochybnosti o tom, zda jsem ve správné církvi. Začal jsem hledat lepší církev. V Brně, kde jsem studoval vysokou školu, jsem navštívil všechny křesťanské církve, také tajný „sál království“ Svědků Jehovových i setkání unitářů... Pozoroval jsem různé styly bohoslužby a přemýšlel, jak by to mělo být... Nakonec jsem se vrátil tam, odkud jsem vyšel.

Centrum bohoslužby – Ježíšova oběť a vzkříšení Od té doby uplynulo už mnoho let. Dvacet let sloužím jako kazatel církve, kterou jsem tehdy na čas opustil. Za ty roky jsem vyslechl mnoho diskuzí o tom, jaká by měla být ta správná bohoslužba. Jaké písně by se na ní měly zpívat. Jaké nástroje mohou doprovázet zpěváky, jaké oblečení se líbí Pánu Bohu, a dokonce i to, jaká „česká Bible“ je ta jediná pravá...

4

Starší členové v těchto diskuzích zastávali většinou tradiční názory, mladší žádali změny. Jednou vyhráli jedni, příště druzí, občas to skončilo remízou. Když jsem pak přišel domů, vracel jsem se k textu, který napsal apoštol Pavel křesťanskému sboru v Římě: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,1–2) U těchto slov si vždy znovu uvědomuji, jak jsou takové diskuze zbytečné. Forma i obsah bohoslužby nejsou to prvořadé, o co bychom se měli přít. Středem naší bohoslužby by mělo být zastavení pod křížem našeho Spasitele. Pohled na ukřižovaného Boha dává sílu udělat totéž, co udělal on – nabídnout svůj život jako oběť. Bohoslužba tu není proto, aby někdo sloužil mně (i když Bůh to tak dělá po celý můj život), ale abych se já zapojil do služby celého společenství. Pokud uprostřed mé bohoslužby není Ježíšova oběť, pak se moje služba Bohu stává mrtvou, jen tradiční a zbytečnou... Stojí-li v centru mé bohoslužby Ježíš, pak je to bohoslužba radostná, protože spolu s ostatními děkujeme Bohu za odpuštění našich hříchů, slavíme své znovuzrození, prožíváme společně proměnu k Božímu obrazu a také se radujeme z jistoty spasení, z toho, že i pro nás chystá Bůh místo ve svém království. V opačném případě, bez jistoty spasení, platí jiná slova apoštola Pavla: „Jestliže mrtví nevstanou, pak ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘.“ (1 K 15,32)

Forma bohoslužby – proměňující, radostné a živé chválení Boha Pavel také varuje před tendencí hledat v otázce bohoslužby inspiraci v našem okolí. Dělo se tak v jeho době, jiné to není ani dnes. Taková bohoslužba pak může návštěvníkovi připomínat

ADVENT 01/2009


zábavnou „šou“, estrádu nebo společenský pokec... To ale není cílem pravé bohoslužby. Smyslem bohoslužby je podle Pavla setkání s Bohem, které způsobí, že všichni přítomní začnou prožívat „proměňování se obnovou své mysli, aby mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé...“ Díky setkání s uzdravující láskou a milostí mého Pána budu na konci takového setkání vnímat službu druhým jako svůj přirozený životní styl. Když se dostanu do diskuze o tom, co je vhodné nebo nevhodné při bohoslužbě, měl bych se ptát: „Přispěje to k tomu, abychom se všichni setkali s Bohem? Nebo mne to od Boha naopak vzdálí?“ A podle odpovědi bych pak měl buď bránit tradici, nebo ji opustit a nahradit novou.

Obsah bohoslužby – modlitba, společenství, slovo a chvály Zůstaňme ještě chvíli u textů apoštola Pavla. Ten se bohoslužbou zabývá několikrát. Vybral jsem rady, které napsal do tří sborů. Každému píše trochu jinak. A má to své příčiny. Bohoslužba v Korintu Korint je sbor, kde převládá „letniční atmosféra“. Chybí v něm řád a pevné jistoty. Ten, kdo šel na bohoslužbu, neměl žádnou představu o tom, jak vše dopadne. Podle všeho se tam překřikovali jeden přes druhého. Tomuto sboru Pavel radí: „Co z toho plyne, bratří? Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu.“ (1 K 14,26) Bohoslužba v Efezu Z knihy Zjevení Jana víme, že sboru v Efezu brzy vychladlo jeho první nadšení a láska. Měli možná kvalitní „sobotní školu“, hutná kázání, ale podstata – vzájemná láska – jim unikla. Proto Pavel povzbuzuje tyto křesťany, aby budovali svou lásku a vztahy. Píše: „...ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce...“ (Ef 5,19)

ADVENT 01/2009

Zvláště mladí lidé mají na našich bohoslužbách často pocit, že jsou suché a studené. Proto vyhledávají příležitosti, jako jsou „worshipy“, a my bychom jim to neměli mít za zlé. Vedoucí takových zpívaných bohoslužeb by ale neměli zapomínat na Pavlovu radu, kterou psal do Korintu a Kolos. Bohoslužba v Kolosech Nejkrásnější text napsal Pavel křesťanům v Kolosech: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ (Ko 3,16) Bohoslužba by neměla být „šitá na míru“ jen jedné skupině návštěvníků. Naopak, má být pestrá, aby se s Bohem mohl setkat každý. Pavel to vyjadřuje slovy „v celém svém bohatství“. V sobotu by na našich bohoslužbách měly znít písně, které osloví nejstarší i nejmladší posluchače, lidi vzdělané i prosté. Část bohoslužby by měla patřit našim dětem. Nejen příběh, který by si mohly vyslechnout, ale i prostor pro jejich službu sboru. Jak mohou děti sloužit? Písní, básní, čtením Božího slova, scénkou s biblickým námětem nebo jako pomocníci při vybírání dobrovolných darů... Ideální je, když v průběhu roku dostanou všechna sborová oddělení prostor pro to, aby připravila celou sobotní bohoslužbu pro ostatní členy sboru. Pokud naše bohoslužba nebude odrážet skutečnost, že „v nás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství“, mnoho lidí odejde hledat prostor pro společné setkání s Bohem někam jinam. Mnohým to může způsobit i jejich duchovní smrt.

Žalmy při bohoslužbě Je zvláštní, že ve všech třech listech Pavel připomíná, aby součástí bohoslužeb zůstaly mimo jiné duchovní písně, chvály i žalmy. Copak tyto hebrejské písně mohou oslovit pohany? V čem jsou tak jedinečné, že je Pavel uvádí vždy na prvním místě? Mám doma několik desítek CD a na nich nahrávky různých stylů hudby. Od vážné hudby až

5


po lidové písně. Poslouchám je podle nálady. Někdy si od plic zazpívám s Jožkou Černým, jindy relaxuji při poslechu Čtvera ročních období nebo Malé noční hudby. Nemám asi nahrávku, kterou bych mohl poslouchat kdykoliv. Podobné je to s duchovní hudbou. I tam si vybírám podle toho, co zrovna prožívám. Dokonce i při čtení Bible a duchovní literatury hraje moje nálada roli. Když prožívám problémy, rád otevírám Jóba nebo knihu Kazatel. Při přípravě na složité jednání zase rád čtu Skutky apoštolů... V čem jsou židovské žalmy tak jedinečné? Jsou schopny vyváženě zasáhnout náš rozum i naše emoce. Proto je můžeme číst v období duchovní prosperity i v době krize naší víry. Osloví nás v den svatby i ve chvíli, kdy nás opustil někdo z našich blízkých. Vyváženost těchto písní je důvodem, proč by podobné písně neměly chybět ani na našich bohoslužbách. Líbí se mi závěr celé knihy Žalmů. Vede nás k tomu, aby naše bohoslužby byly pestré a přitažlivé pro každého, kdo vejde do našeho společenství: „Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí, chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho

pro jeho nesmírnou velikost! Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou, chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými! Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja.“ (Ž 150) Neznám nikoho, kdo přijal Ježíše jen proto, že se dostal na zajímavou bohoslužbu. Znám ale spoustu lidí, kteří uvěřili, protože se setkali s křesťany, kteří svou víru praktikovali v každé chvíli svého života, nejen v sobotu ve shromáždění. Proto bychom pro bohoslužbu neměli hledat inspiraci ve světě okolo nás. Inspirací má být můj každodenní život s Ježíšem, který byl ochotný za mne zemřít. Žijme náš život s Ježíšem. Pak budou naše bohoslužby živé a přitažlivé. Budou takové v krásných modlitebnách velkých sborů i v obýváku malé skupinky, která se sborem teprve chce stát.

Vlastimil Fürst, kazatel

Niekoľko úvah nad kázaním Kazateľ: manažér alebo teológ? Kázanie ako také, jeho obsah a vplyv, vychádza do veľkej miery zo sebapochopenia kazateľa a tiež z toho, ako jeho poslanie chápe spoločenstvo. V mnohých kresťanských spoločenstvách sa stáva, že rola kazateľa sa zužuje predovšetkým na pastoráciu, riešenie vzťahových, finančných a organizačných záležitostí zboru. Je to správne? Kazateľ má byť manažér a vodca – to je možné často

6

počuť z úst „pomazaných hláv“. S prvým vyhlásením sa stotožniť nemôžem, s druhým áno, ale... Aký vodca má kazateľ byť? Starozákonný vedec Walter Brueggemann opisuje rozhovor so svojím známym – rabínom, v ktorom mu rabín vysvetľuje, aký vplyv má činnosť kresťanských pastorov na funkciu rabína. Hovorí: „Členovia mojej obce si všimli, že pastori kresťanských cirkví sú predovšetkým sociálni pracovníci, psychoterapeuti a manažéri. Chodia z jednej porady na druhú

ADVENT 01/2009


a vytvárajú projekty rôzneho druhu. A tak odo mňa požadujú to isté. V judaizme je však rabín predovšetkým vzdelanec a duchovná autorita, akási studňa múdrosti. Kresťanský pastor je organizátor.“ Výrazové prostriedky, ktoré sa v súvislosti s kazateľmi spomínajú – manažér, vodca a podobne, odrážajú určitý posun v dôrazoch a vo vnímaní úlohy cirkvi ako takej. Cirkev nie je firma ani politická strana. Je to Bohom vytvorené a udržované spoločenstvo (priestor), ktoré okolie konfrontuje s inou realitou a prináša mu slovo z inej dimenzie. Koľkokrát sme počuli z úst kazateľov slovo, pri ktorom sme prežili ozajstné stretnutie s Pravdou? Aby kazateľ mohol takéto kvalitné slovo zvestovať, musí hlavne on sám žiť v „inej dimenzii“. To neznamená, že má žiť mymo reality alebo od nej utekať. Každodennú realitu by však mal vnímať z neobyčajného pohľadu. Ak mu toto chýba, stáva sa z neho kouč, servisman, showman amerického typu, zhrbený ideológ alebo rozoznievač sentimentu svojich poslucháčov. To však má ďaleko od kresťanského kázania.

Štúdium a vnútorná sloboda je cestou ku kvalitnému kázaniu Skutočný kazateľ sa vyznačuje slobodou. Je to sloboda od strachu z vedenia cirkvi, od požiadaviek svojich poslucháčov a od vieroučných článkov. Nie je to svojvôľa. Je to skôr odvaha zvestovať spoločenstvu Boží nárok a slovo, ktoré od Boha započul. Druhou stránkou tejto slobody je disciplína. Schopnosť byť na seba tvrdý vo veci štúdia a modlitby, ale tiež vo svojich životných návykoch. Mám na mysli poctivé štúdium Písma v pôvodine, precvičovanie vlastných exegetických schopností a čítanie kvalitnej literatúry. Nejde o to, aby kazateľ so svojím vzdelaním chodil ako s transparentom, ale o to, aby bol sám niekde ukotvený a z tejto ukotvenosti prichádzal k tým, čo sú mu zverení. Spomínaná sloboda do jeho úsilia prináša zvláštnu kvalitu. Pamätám si na jedného študenta teológie, ktorý v 1. ročníku vyhlásil: „Načo mi je to štúdium,

ADVENT 01/2009

veď už všetko viem, je to stratený čas, najradšej by som mal už v ruke ten diplom a šiel na zbor.“ Pociťoval som voči nemu hlbokú ľútosť. Pre jeho neúmerné sebavedomie, ale najmä preto, že počas doby svojho štúdia nezaznamenal takmer žiadny pokrok. Zaráža ma aj sebavedomie kazateľov, ktorí sú schopní si pripravovať kázanie cestou v aute do zboru. Ak sa kazatelia vydávajú týmto smerom a vedenie cirkvi s tým nič neurobí, spoločenstvo viery začne strácať schopnosť sebareflexie a zvrhne sa na kultúrne zameraný spolok.

Biblické kázanie Kázanie, ktoré vychádza z Písiem Starej a Novej zmluvy je najlepším riešením. A to práve dnes, keď sa ich praktická znalosť z našich radov pomaly vytráca. Háčik je v tom, že biblické kázanie nie je kázanie, pri ktorom sa prečíta biblický text a kazateľ hovorí to, čo mu pri čítaní textu napadne. Človeku napadne cez deň veľa rôznych vecí. Väčšina z nich sa, nanešťastie, nedá použiť. Dôležitá je preto aspoň základná znalosť výkladových metód a pravidiel a schopnosť ich aj použiť. Tie sú ochranou pre kazateľa aj poslucháčov. Vážim si úsilie kazateľov, ktorí sú v príprave kázania pokorní a poctiví. Sobotná liturgia je posvätným časom a patrí do neho to najkvalitnejšie. Laxný prístup kazateľa posvätnosť znehodnocuje a poslucháčov znechucuje. Na záver dovoľte jeden osobný postreh. Uvítal by som v našich kázaniach viac hľadania kresťanskej identity. Dôraz na hľadanie adventistickej identity môže byť klamnou záležitosťou. Vytvára ilúziu, že všetko pravdivé začalo v polovici 19. storočia na americkom kontinente. Naše spoločenstvo však nevzniklo vo vzduchoprázdne. Cirkev Kristova je len jedna a jej počiatky sú pri prázdnom Ježišovom hrobe.

Ondrej Zatroch, vyštudoval Teologický seminár, teraz študuje Husitskú teologickú fakultu v Prahe

7

STÁLE VĚŘÍME

Stále věříme – Jednota Kristova těla (10. část) „Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyku a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní, vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mez,i mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví. Tato jednota má svůj zdroj v jednotě trojjediného Boha, který nás přijal za své děti.“ (Ř 12,4.5; 1 K 12,12–14; Mt 28,19.20; Ž 133,1; 2 K 5,16.17; Sk 17,26.27; Ga 3,27.29; Ko 3,10–15; Ef 4,14–16; 4,1–6; J 17,20–23) Základní věroučné výroky, 13

Hledání otců S aktivním úsilím o jednotu se v křesťanské církvi setkáváme už od počátku. Jednota Kristova těla byla v rané církvi vnímána jako zapojení všech věřících s různými dary do společného poslání, později také jako jednota jednotlivých domácích církví. Se zvětšením členské základny a s novými sbory po celé Římské říši však přichází nové důrazy na jednotu. Podstatou Římské říše bylo smíšení mnoha kultur a podmaněných národností a určitá rovnoprávnost úměrná stavu. Byla to ale také otrokářská společnost, kde se lidé svobodní a lidé s římským občanstvím těšili velkým výsadám. Církev tak musela řešit vžité předsudky mezi bohatými a chudými stejně jako mezi otroky a svobodnými. Jak se o pár staletí později ukázalo, právě horlivé zapojení všech skupin do Kristova poslání rozložilo otrokářský řád zevnitř. Mnohem větší problémy s jednotou ale nastaly, když církev zaměnila své poslání nést evangelium všem lidem za správu říše pod dohledem císaře Konstantina. V té době dosahují svého vrcholu teologické spory o Ježíšovu přirozenost, a církev tak musí čelit mnoha odštěpeneckým proudům. Zde se ukazuje naléhavá potřeba jednoty církve. S postupnou organizací církve je tato jednota poměřována loajalitou k církvi všeobecné (katolické). Jedním z neradostných důsledků snahy o udržení vnitřní i vnější jednoty církve je to, že církev

8

v dějinách začíná používat násilné metody a brání jednotu církve stejně jako jednotu státu. Ukázkou může být příklad Augustina, který násilný postup vůči bludnému hnutí tzv. donatistů odůvodňuje citátem z evangelijního podobenství: „Přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23)

Postoj adventistů Církev adventistů sedmého dne má své kořeny v hnutí tzv. milleritů, kteří kolem roku 1844 s nadšením očekávali druhý příchod Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že křesťané zapojení do tohoto velkého probuzeneckého hnutí byli členy různých církví, nevnímali tehdy svou „jednotu“ jako stoprocentní shodu ve všech pohledech a věroučných názorech, ale především v jednotném hlásání poselství o Ježíšově brzkém příchodu. Ostatní věroučné otázky byly odloženy s vědomím naléhavosti této zprávy. Teprve když se v jejich domovských církvích zformovala opozice, jejímž výsledkem bylo vyloučení těch, kteří se odmítli vzdát přesvědčení o blízkém návratu Ježíše, ukázalo se, že jednota v tomto pojetí nebude dále možná. Na radikální postoj domovských církví odpověděli někteří neméně radikálně tím, že ostatní církve označili za Babylon, z něhož bylo stejně třeba vyjít. Navzdory tomu však nedošlo k naprosté izolaci od ostatních křesťanů. Zcela přirozeně pokračovaly třeba kontakty s ostatními skupinami, které vycházely z milleritského hnutí, se kterými sdíleli adventisté sedmého dne mnohé pohledy. Příkladem

ADVENT 01/2009

STÁLE VĚŘÍME

může být třeba spolupráce s adventisty prvního dne. Tyto dvě církve spolu aktivně spolupracovaly a bylo to dáno i tím, že mnohdy byly rozděleny rodiny, které jednotně očekávaly Kristův návrat, ale část světila sobotu a část neděli. Díky růstu církve a jejímu rozšíření po celém světě však museli i adventisté sedmého dne brzy začít řešit podobné problémy s vnitřní jednotou jako křesťané dříve v dějinách. Navzdory společnému poselství se musí i adventisté vyrovnávat s neuvěřitelnou rozmanitostí, která charakterizuje její členy – jazykovou, rasovou, kulturní, společenskou atd. V počátcích církve (polovina 19. století) tak byla palčivou otázkou např. role a postavení amerických černochů v církvi a jejich rovnoprávnost. Další oblastí, v níž bylo třeba v rostoucí církvi hledat jednotu, byla zcela přirozeně oblast vlastní teologie. Navzdory počátečnímu odporu proti oficiálnímu „krédu“ se ukázalo být přesnější definování společné víry několikamilionové církve nutným jednotícím prvkem. Roku 1872 uveřejnilo adventistické nakladatelství v Battle Creeku „přehled naší víry“ ve 25 bodech, který byl roku 1889 rozšířen do 28 částí. Na počátku 20. století byl připraven další přehled, který obsahoval „hlavní rysy“ vyznání víry a měl srozumitelně představit lidem to, čemu adventisté věří. Tento přehled 22 základních věroučných výroků církev používala od roku 1931 až do roku 1980, kdy byl nahrazen úplnějším souhrnem ve 27 odstavcích (článcích) známých jako „Základní věroučné výroky Církve adventistů sedmého dne“, rozšířeným v roce 2005 na 28 článků. Tyto „věroučné výroky“ však nejsou nepohnutelným definitivním krédem a neřeší zcela detailně všechny teologické otázky. Nicméně spolu s křesťanským posláním „nést evangelium celému světu“ tvoří základní jednotící prvek církve adventistů v její obrovské rozmanitosti. Zůstává však zvláštním paradoxem, že výsledkem horlivých snah o co největší jednotu v životním stylu a věrouce bylo často naopak rozdělení a odštěpení skupin těch, kteří se domnívali, že církev není dostatečně jednotná.

ADVENT 01/2009

Pokud to je pravda, potom… Jsem-li skutečně přesvědčen o pravdivosti slov apoštola Pavla, že „vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1 K 12,27), potom si nutně musím uvědomit, že i ve svém křesťanském životě potřebuji druhé lidi, kteří jsou „odlišní“. Tak jako tělo nikdy nemůže plnit svou roli, pokud by obsahovalo jen jeden úd či orgán, tak ani já jako jednotlivec nemohu nikdy splnit poslání, které dal Kristus církvi jako jednotnému celku. Stejně tak by „tělo“ neplnilo funkci, kdyby všechny jeho části byly stejné a pracovaly stejně. Přijímám-li tedy tuto biblickou analogii s lidským tělem, budu považovat různorodost ve společenství církve za možné obohacení, a ne už předem za problém. Obohacením je však jen tehdy, pokud je ve službě společného jednotného cíle a poslání, který toto „tělo“ dostalo od svého Pána. Jestliže je pravda, že „my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo“ (1 K 12,13), potom není v církvi žádný prostor pro jakoukoliv diskriminaci či rasizmus. Je-li každý člověk, který svůj život odevzdal plně do rukou Spasitele a přijal jeho pozvání ke společné službě, součástí Kristova těla, potom je pro Krista velmi vzácný a cenný (tvoří s Kristem „jedno tělo“). Jakýkoliv útok či nepřátelství vůči takovému člověku, byť bych s ním v některých věcech nemusel souhlasit, je potom útokem proti samotnému Kristu. Pokud chci opravdově následovat Krista, musím brát i jeho učení jako jednotící prvek společenství. Z toho pramení moje zodpovědnost za poctivý přístup k Bibli a zkoumání Božího poselství, které má být součástí společné jednoty. Z toho ovšem vyplývá, že i jednota má své hranice a limity, z nichž není možno ustoupit. Ztotožňuji-li se však s Ježíšovou modlitbou za jednotu jeho následovníků, která se projeví vzájemnou láskou (viz Jan 17), potom budu vždy v modlitbě žádat nebeského Otce o jeho dar lásky a pochopení vůči druhým. Přestože nemusím s druhými souhlasit (oni i já se můžeme v mnoha zásadních věcech mýlit), mohu je s Boží

9

STÁLE VĚŘÍME

pomocí milovat. Vždyť i Kristus miluje ty, kteří bloudí a mýlí se.

A kdyby to pravda nebyla? Pokud bych v životě odmítl biblický obraz „jednoho těla“, stávám se křesťanem-individualistou. Tento obraz je však Bibli cizí. První list Korintským totiž jasně ukazuje, že jednotné tělo bez jedné části nějak přežije, ale oddělená část bez těla není životaschopná. Bez darů, které dal Duch svatý druhým, nedokážu nikdy splnit poslání, které Ježíš dal svým následovníkům – přinést evangelium celému světu. Jestliže by jednota neměla spočívat v rozmanitosti ve službě s jednotným cílem, ale spíše v „uniformitě“, kdy každý všechno dělá a vidí stejně, dostávám se před náročný problém: kdo jasně určí tento „jeden směr“? Mám být vzorem já a moje vnímání věcí, nebo někdo jiný? Kdo se má komu podřídit?

Věřím, ale… Věřím, že Bible má pravdu v tom, že „trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny ostatní se radují spolu s ním“ (1 K 12,26). Tak by to mělo fungovat v jednotném těle. Nicméně stále častěji objevuji, že pokud trpí někdo ve společenství mého sboru, jsem schopný se z toho i radovat. A pokud některý z mých bratří či sester dojde větší slávy než já, trpím tím víc než kdokoliv jiný.

Věřím, že základem, který má sjednocovat „Kristovo tělo“, je sám Kristus a jeho slovo zaznamenané v Bibli. Přesto ale na setkávání s ním mám jen velmi málo času, stejně jako na četbu Božího slova. Jak mám tedy dosáhnout jednoty s druhými, když neznám dobře její základ?

Mé rozhodnutí • Protože věřím, že Kristus ve své milosti dokáže

•

•

milovat a sjednotit lidi nejrůznějších povah, kultur, obdarování i názorů, chci jej upřímně prosit, aby tento zázrak dokázal udělat i v mém životě a v životě mého společenství. S Boží pomocí chci aktivně usilovat o přátelství a užší kontakt s těmi členy společenství, kteří se ode mě liší temperamentem, sociálním postavením, barvou pleti nebo kulturou. Věřím, že právě jejich prostřednictvím budu moci pochopit něco více o Boží lásce. Jsem přesvědčen, že hlavním jednotícím prvkem „Kristova těla“ je poselství evangelia a jeho hlásání. S Boží pomocí se chci do tohoto společného díla aktivně zapojit, najít v něm své místo. Věřím, že přirozeným výsledkem bude to, že některé malicherné rozpory narušující jednotu ustoupí do pozadí. Jiří Pavlán, kazatel Oldřich Svoboda, kazatel

Státní financování a Církev adventistů sedmého dne v letech 1949 až 1989 Co můžeme také vyčíst z archivů? V posledním roce jsme ve společnosti svědky diskuzí ohledně návrhu zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, a tím plné odluky církví od státu. V této souvislosti se objevují otázky, jak Církev adventistů

10

sedmého dne řešila nátlak státní správy a jak obstála v době totality zvláště v oblasti finančních příspěvků od státu. Tento článek se pokusí představit fakta z vývoje vztahu církve adventistů ke státním příspěvkům podle archivních záznamů.

ADVENT 01/2009

STÁTNÍ FINANCOVÁNÍ A CÍRKEV ADVENTISTŮ

Církevní zákony Komunistický režim se začal zaobírat myšlenkou změny dosavadního systému vyplácení finanční podpory církvím, stanoveného zákonem č. 122/26 Sb. z 25. června 1926, již na sklonku jara 1948. V této době vznikly první kontury pozdější církevní politiky Komunistické strany Československa (KSČ), kvůli odporu Církve římskokatolické však bylo schválení prvních právních norem upravujících církevní poměry odloženo. K realizaci této politiky bylo přistoupeno, až když v létě 1949 bylo jasné, že střet s římskokatolickou hierarchií je neodvratitelný, a komunistický režim se na tento souboj cítil dostatečně silný. Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/49 Sb. byl schválen 14. října 1949 spolu se zákonem zřizujícím Státní úřad pro věci církevní, jenž se stal dozorujícím úřadem nad církevním životem v tehdejším Československu. Přestože důvodová zpráva tohoto zákona mluví o realizaci rovnosti mezi církvemi a odbourávání feudálních přežitků, cílem nových církevních zákonů bylo dostat církve a náboženské společnosti pod kontrolu režimu. K tomu využíval stát tří základních prvků, jež mu tyto zákony poskytovaly: • vyplácení platu duchovním a schvalování rozpočtu farností, sborů a církví, • udělování státního souhlasu pro výkon duchovenského povolání a s ním související schvalování kandidátů do vyšších funkcí v církvi, • vyplácení mimořádných (výkonnostních, sociálních či reprezentativních) odměn a dotací, pomocí nichž si bylo možno zajistit loajalitu.

Státní platy duchovním Církev byla s realitou nových pravidel církevního prostředí seznámena velice záhy. Na schůzce zástupců tzv. svobodných církví, jež se konala v podvečer před schválením církevních zákonů, bylo zástupcům těchto církví, tedy i předsedovi naší církve Josefu Doubravskému, oznámeno, že hospodářské zabezpečení se týká i církví

ADVENT 01/2009

a náboženských společností, jež byly dosud finančně soběstačné.1 Podle zápisu ze schůzky se sice někteří představitelé církví snažili vymoci dobrovolnost této státní podpory, zástupci státu však v tomto bodě nepřipustili diskuzi. První platy vyplácené Národními výbory tak obdrželi adventističtí kazatelé již v listopadu 1949.2 Narychlo spuštěné vyplácení platu však státní pokladnu zatížilo více, než se čekalo, a plné vyplácení bylo odloženo až na dokončení systematizace sborů a duchovních všech církví v roce 1951.3 Do této doby však byli naši kazatelé placeni státem, i když pravděpodobně ne všichni.4 Podle církevních dokumentů končí vyplácení kazatelů církví definitivně v polovině roku 1951,5 a přestože se to administrátoři církve snažili změnit a žádali o převedení zaměstnanců zpět pod financování církve, byli kazatelé až do zákazu v roce 1952 placeni Národními výbory.6 Druhou etapu ve vztahu naší církve k zákonu č. 218/49 Sb. představuje doba po povolení církve. Určujícím bylo rozhodnutí Politického byra Ústředního výboru KSČ ze dne 25. října 19557 o obnovení církve, v němž bylo uvedeno, že církev bude hospodařit tak, aby nevyžadovala státní podporu. Dohodou z 13. srpna 1956 bylo dojednáno, že kazatelé budou placeni z prostředků církve8, výjimku tvořili pouze předseda a tajemník církve, kteří byli i nadále placeni státem. Z toho mimo jiné vyplývá, že tato dohoda nebyla vyjednána zástupci církve, jak se traduje, ale bylo o ní rozhodnuto vrcholnými orgány KSČ, snad v důsledku neutěšené hospodářské situace Československa poloviny 50. let.

Mimořádné odměny a další příspěvky Druhým podstatným prvkem, o němž se doposavad mlčelo či nevědělo, je finanční motivace, jíž stát využíval pomocí vyplácení mimořádných odměn duchovním. Toto odměňování „pokrokových duchovních“ bylo zavedenou praxí již delší dobu,9 komplexní seznamy příjemců jsou však dochované až od roku 1953, kdy bylo vyplácení těchto odměn po provedení měnové reformy systematizováno vládou v červnu 1953.10 Od tohoto roku

11


byly odměny také vypláceny takovým způsobem, aby se nemusely zdanit, a byly tak účetně utajené.11 Samotný název odměny – „za mimořádné výkony“ – může být matoucí, ale skutečnost, že byla vyplácena pravidelně každý měsíc,12 dokazuje to, co lze vyčíst v interních dokumentech Státního úřadu pro věci církevní, totiž že: „výkonnostní odměny jsou účinným politickým prostředkem při kádrové práci. Jejich výše se neřídí nikdy podle množství pastorační činnosti duchovního, nýbrž podle jeho kádrové kvalifikace“.13 Podle záznamů se této možnosti finanční kontroly stát nad Církví adventistů sedmého dne nevzdal ani po roce 1956. V seznamu Sekretariátu pro věci církevní se pravidelně nacházejí nejvyšší adventističtí administrátoři a jejich odměny ukazují na nadstandardní vztah řady našich administrátorů k státním orgánům. Např. v prvním pololetí roku 1987 je částka poukázaná předsedům a tajemníkům jednotlivých sdružení a ČeskoSlovenské unie církve adventistů vyšší než částka určená představitelům mnohonásobně početnější Českobratrské církve evangelické.14 Finanční výpomoc však dostávali i někteří kazatelé.15 Z tohoto hlediska tedy byli státem finančně odměňováni někteří naši kazatelé, a především administrátoři, po celou dobu trvání komunistického režimu. Dalším střípkem v mozaice vztahu naší církve ke státnímu financování za totalitního režimu je tzv. finanční výpomoc na mírovou činnost. O těchto dotacích rozhodla 28. dubna 1981 vláda ČSSR svým usnesením č. 127. Při pozorném pohledu na podklady zjistíme, že spíše, než že by příspěvek byl pokrytím výdajů spojených s tzv.

12

mírovými výbory církví, se jednalo o odměnu za tuto činnost. Také církev adventistů se od počátku nachází na seznamech příjemců této finanční výpomoci a v tomto případě tedy od státu přijímá, na rozdíl od utajovaných mimořádných odměn, finanční výpomoc oficiálně. Nutno podotknout, že se z pohledu rozpočtu církve jednalo o zanedbatelný obnos, na druhou stranu se církev adventistů v rámci této finanční podpory v druhé polovině 80. let dostala mezi tři nejlépe honorované církve.16 Posledním finančním kontrolním prvkem církevních zákonů bylo schvalování veškerého hospodaření. V tomto ohledu Církev adventistů sedmého dne také netvořila mezi československými církvemi výjimku, což do velmi významné míry bouralo zdánlivou vizi finanční nezávislosti na státu. I když tedy církev dostávala peníze od členů církve, směla je použít jen za souhlasu státu. „Černé fondy“, tedy mimoúčetní financování, mělo svá omezení, a nebylo možno takto financovat nic příliš patrného.

Nezávislost v době totality? Pohled na všechny stránky financování Církve adventistů sedmého dne v době komunistické minulosti nepochybně vzbuzuje a bude vzbuzovat celou řadu otázek. Už jen nutnost státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání byl prvek kontroly natolik výrazný, že je otázkou, zda sebevětší finanční soběstačnost mohla na této skutečnosti něco změnit. Stejně tak podléhala souhlasu církevního tajemníka celá řada dalších věcí: kázání mimo vlastní okrsek, uspořádání nepravidelné bohoslužby atd. Představu plnohodnotné finanční nezávislosti církve adventistů na státu v době komunistického režimu je možné udržet jen při velmi zúženém pohledu na naši minulost. Českoslovenští komunisté sice přikládali financování duchovních ze státních rozpočtů svou důležitost, zkušenosti z jiných států socialistického bloku však ukazují, že v kontrole církví nebyl tento prvek nepostradatelný. Finanční kontrola probíhala především kontrolou hospodaření a schvalováním rozpočtů,

ADVENT 01/2009


a to od rozpočtu jednotlivých sborů až po rozpočet sdružení a unie. Svou roli sehrála již zmíněná finanční motivace pomocí mimořádných odměn. V roce 1968 v době krátkého uvolnění politických a také církevních poměrů v Československu proběhl v relativně svobodné atmosféře průzkum reflexe církevní politiky mezi československými duchovními.17 Když v tomto obsáhlém průzkumu měli duchovní uvést pozitivní stránky církevní politiky v období 1948–1967, téměř výhradně uváděli právě hospodářské zabezpečení církví. Ať již si na otázku ohledně financování církve v minulosti odpovíme jakkoliv, měly by odpovědi být informované a při hodnocení finančního fungování církve adventistů by se mělo vycházet z faktů, a ne z přání či mýtů. Jiří Piškula, vystudoval historii na FF UK a doktorandské studium na ETF UK, zabývá se historickými souvislostmi církve adventistů 1

Národní archiv, fond Čepička, svazek 16, arch. j. 106. Národní archiv, fond Čepička, svazek 6, arch. j. 36. 3 Zemský archiv v Opavě, fond KNV Ostrava, karton 170, Zápisy o schůzích církevních tajemníků KNV, zápis ze schůze konané dne 14. 12. 1949. 4 Např. Národní archiv, fond C-ADV, karton 2, zápisy z ústředního výboru CASD, zápis ze dne 1. 11. 1950; Národní archiv, fond SÚC, karton 42, inv. č.102, fond KNV Olomouc, zn. VII-2-6-1950 a zn. 370-27/12-1950; karton 43, inv. č. 102, fond KNV Ostrava, str. 314; karton 45, inv. č. 102, fond KNV Praha, zn. 195/19-4.4.50-I/5-K/Na. 5 Národní archiv, fond MSČJA, karton 5, výplatní listiny zaměstnanců církve. 6 Národní archiv, fond C-ADV, karton 6, inv. č. 26/3, zpráva pro mzdový fond. 7 Národní archiv, fond SÚC, karton 21, dokument „Návrh na povolení některých sekt“ z 10. 11. 1955 a Národní archiv, fond Politické byro ÚV KSČ 1954–1962, sv. 68 arch. j. 84/11. Dodejme, že toto rozhodnutí vlastně odporovalo tehdejší legislativě. 8 Správní archiv Ministerstva kultury ČR, 49d Adventisté, 0/1969. 9 Začíná hned s platností nových církevních zákonů. První seznam příjemců se nachází v Národním archivu, fond Čepička, sv. 6, arch. j. 39, zápis porady ze dne 26. 10. 1949. 10 Národní archiv, fond SÚC, karton 13, 25. porada z 25. června 1953. 11 Národní archiv, fond SÚC, karton 19, 11. schůze 20. 4. 1955, dokument T 518/53-S. 2

ADVENT 01/2009

12

Později dvakrát do roka. Národní archiv, fond SÚC, karton 23, 7. porada náměstků 29. 1. 1951, dokument T 98/51-S „Výkonnostní odměny duchovních všech církví“. 14 Národní archiv, Ministerstvo kultury, fond SPVC, karton 71, dokument Č.j. 0152/87-VII „Mimořádné odměny církevním hodnostářům za I. pololetí roku 1987“. 15 Národní archiv, Ministerstvo kultury, fond SPVC, karton 75, dokument Č.j. 17243/84-VII „Finanční výpomoci duchovním v roce 1984“; dále karton 23. 16 Národní archiv, fond SPVC, karton 183, finance. 17 Národní archiv, fond MKI, Č. sine 1968/C ze dne 13. prosince 1968. 13

Vyjádření předsedy Česko-Slovenské unie Svědectví dokumentů z doby totality jsou i pro mne něčím novým, přestože si na tuto dobu dobře pamatuji. Poskytují doklady, v jak těžké době církev žila. Bylo by však velmi zjednodušené i nezodpovědné, kdybychom posuzovali život církve a její vedení pouze z dnešního pohledu. V době nesvobody nebylo vůbec snadné být adventistou. Věřící přinášeli velké oběti, mnozí nemohli studovat, museli vykonávat podřadné práce, platili pokuty, byli zavíráni atd. Na druhé straně si uvědomuji, že totalitní systém na nás měl větší vliv, než jsme si ochotni připustit. V osobním životě, ale i v životě církve jsme někdy snadno podlehli „situační etice“. To, co dnes nazýváme korupcí a co je odsouzeníhodné, jsme v té době často považovali za zkušenost s Bohem. Dnes si nejsem tak jistý, že to vždy zkušenosti byly. Vzpomínám na takzvané černé pokladny. Když jsme stavěli naše modlitebny, černá pokladna obzvlášť korumpovala lidi, kteří rozhodovali o přidělení nedostatkového stavebního materiálu či jeho získání za příznivější cenu nebo většího množství, než bylo na faktuře uvedeno. Odebrání zboží bez dokladu bylo mnohdy samozřejmostí, přestože jsme věděli, kde peníze za zboží končí. Vydělali jsme my, vydělali i oni. „Okrádání Egypťanů“

13


ve prospěch církve však často mohlo sklouznout i k používání stejných praktik k získání nedostatkového zboží pro osobní potřeby. S odstupem času, kdy tato doba dávno pominula, jsme díky Bohu mohli činit pokání a prosit Boha o odpuštění. Na druhé straně černé pokladny vydávají svědectví, jak velká důvěra byla mezi věřícími. Mnohokrát díky neevidovaným penězům mohlo být pomoženo rodinám kazatelů v době, kdy kazatelé byli vězněni a rodina živořila, či kazatelům důchodcům, kterým byl přiznán mizivý důchod. Prostřednictvím černé pokladny mohly být financovány evangelizační aktivity, které těžko získávaly oficiální povolení, zrovna tak jako vydávané publikace. Nedělám si iluze, že dnešní generace porozumí totalitní době, tak jako já nerozumím době druhé světové války. Přesto tyto praktiky uvádím v souvislosti s vyplácením mimořádných odměn ze strany státu představitelům církve a některým kazatelům. U některých jmen je napsáno převzetí osobně, u jiných pouze vyplaceno. Hovořil jsem s mnohými, kteří jsou v utajovaných archivech jmenováni, zajímalo mne, jaká byla skutečnost a jak se s těmi penězi zacházelo. Svědectví bratří kazatelů je různé. Někteří mohli s jistotou vyjádřit, že žádnou mimořádnou odměnu nedostali, ani nevěděli, že něco takového existovalo. Jiní hovořili o tom, že přestože žádné peníze nedostali, věděli, že nějaké peníze církev dostávala od státu s vědomím, že slouží k pokrytí nákladů na diplomacii, zahraniční cesty či k podobným nákladům. Získal jsem i svědectví kazatele, kterému odměna byla administrátorem církve předávána s tím, že peníze může použít k různým nákladům, a dotyčný odmítl peníze převzít. Velmi věrohodně mi znělo vyjádření kazatele, který řekl bez nějakého zaváhání, že občas, ne však často, určité odměny do církve přicházely a byli za ně vděčni Pánu Bohu a pokrývali jimi mimořádné náklady církve. Po těchto rozhovorech jsem nabyl znovu důvěru, že kazatelé i představitelé jednali v té době zodpovědně, každý sice jinak, podle svého svědomí, podle postavení v církvi a zodpovědnosti za ni. Nabízí se sice možnost, že někteří mohli odměny použít pro své potřeby, pak

14

to však byla záležitost mezi nimi a Bohem. Protože ty kazatele osobně znám a vím, kolik museli přinést obětí, znám jejich věrnost, duchovnost a oddanost Bohu (to nenadsazuji), dodnes jsou mi příkladem a vzorem, jsem přesvědčen, že se nezaprodali kvůli nějaké odměně. Nejsem však přesvědčen, že všechny záznamy v komunistických archivech jsou pravdivé, zvlášť v oblasti finančních toků, když navíc byly vedeny jako utajené. Odměny nepodléhaly žádné evidenci, kontrole či zdanění. Vycházím z tehdejšího korupčního systému a ze zkušeností se státními úřady, především pak s církevními tajemníky. Kolika lžím jsme tenkrát museli čelit, byť byly napsány černé na bílém. Těžko se mi věří lidem, kteří měli za úkol bojovat proti církvím a Bohu. Odměny určené duchovním mohly skončit také úplně v jiných kapsách. Existují však záznamy v nebeských archivech, které jsou naprosto přesné a pravdivé. Jestliže na tomto světě vychází na povrch různé věci z minulosti, jak překvapivé bude pro mnohé zveřejnění nebeských archivů! Ježíš, když jej přijmeme za svého Spasitele a vyznáme své hříchy s prosbou o odpuštění, má moc skartovat náš archiv hříchů. Je velmi užitečné se s odstupem času podívat do minulosti naší církve prostřednictvím záznamů. Zpětně můžeme vnímat, jak složitým obdobím církev musela projít. Vede nás to k vděčnosti za svobodu, kterou jako církev nyní máme, a k zodpovědnosti vedení církve v době svobody (která nemusí dlouho trvat). Využijme ji a zapojme se plně do veřejného života, aby lidé vnímali užitečnost adventistů ve společnosti, aby bylo vidět, že nám záleží na zkvalitnění života. Pokud o nás bude známo, že máme rádi lidi kolem sebe, naše slova o Boží lásce a Jeho záchraně budou věrohodnější.

Pavel Šimek, předseda Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne

ADVENT 01/2009


Od komunistické státní správy jsem nikdy žádnou finanční odměnu nepřijal Nedávno jsem slavil sedmdesáté narozeniny a prakticky všechna ta léta života byla spojena s církví adventistů. Stát se adventistou znamenalo vždy velkou životní změnu. Přijetí nového životního stylu, svěcení soboty, změny ve stravování… Navíc padesátá léta byla ve znamení brutální ateistické propagandy. Přiznat se tenkrát k víře v Boha, ba dokonce žádat o poskytnutí určitých výjimek v důsledku svého náboženství, to znamenalo něco podobného jako připnout si za protektorátu na prsa žlutou židovskou hvězdu. A co teprve, když člověk musel nastoupit na vojenskou službu… Prožil jsem si to dvakrát a mezi tím si ještě odseděl jeden rok ve vězení. Po návratu do civilu jsem musel své vzdělání pověsit na hřebíček, protože jediné místo pro mne bylo „u lopaty“. Být adventistou nebylo nikdy jen věcí vkusu. To, aby člověk byl a zůstal členem církve, vyžadovalo odvahu i ochotu se lecčeho vzdát a leccos přetrpět. Ničeho z toho, čím jsem prošel, nelituji. Všechno to bylo Boží školou, která mne přitáhla blíž k Bohu. Proč tedy o tom píši? Na internetu jsem si přečetl článek Jiřího Piškuly, týkající se financování církví státní správou v období komunistické minulosti (pozn. red. – článek je uveden v tomto čísle Adventu na str. 11–13). Autor se snaží dokázat, že navzdory tomu, že kazatelé církve adventistů nebyli vypláceni státem, ale z desátků členů, byla i tato církev, tak jako ostatní, naprosto závislá na státní správě. Je třeba čestně přiznat, že v tomto má autor článku stoprocentní pravdu. Bylo by naivní si myslet, že komunisté upustí od dohledu nad touto církví kvůli jejímu samofinancování. Pravý opak byl zřejmě pravdou. Je tu však jiné autorovo tvrzení, nad kterým jsem se musel velice vážně zastavit a přemýšlet,

ADVENT 01/2009

jestli mám vůbec morální právo je přijmout. Autor článku tvrdí, že někteří kazatelé a všichni administrátoři církve adventistů, jak unie, tak i sdružení, přijímali od státní správy pravidelné finanční odměny, přestože byli vypláceni vlastní církví. To, co jsem četl, přímo nahrávalo známému povzdechu: „Tak vidíš, jak to vypadá s morální úrovní vedoucích církve. Kážou vodu a sami pijí víno.“ Jak snadno, žel, člověk připouští možnost, že by ten druhý, ne já, mohl selhat, zradit a zklamat… I když si nemyslím, že by muselo být hříchem přijmout od nadřízené složky nějakou mimořádnou odměnu, ale být pravidelně vyplácen státem? Za jaké služby? To by se mému svědomí velice příčilo. Vím, že církev adventistů není společenstvím dokonalých lidí, ale společenstvím omilostněných hříšníků, ale i tak má toto společenství svůj morální kredit. Všichni tito lidé prošli podobnými těžkostmi tak jako já. Museli tvrdě bojovat, aby v komunistické totalitě obhájili svoji víru. Byli zvyklí přinášet oběti, aby mohli zůstat věrni, a že nyní by všechno, pro co žili, hodili přes palubu a pro pár korun klidně ztratili tvář před Bohem i lidmi? Znal jsem dobře tyto lidi, a proto říkám: Není to pravda, je to lež! Jak by vůbec mohlo k něčemu takovému dojít? Snad k tomu přispěla skutečnost, že církev adventistů usilovala o dobré vztahy se státní správou. Dnes to nezní ani trochu hrdinsky, ale tenkrát to byl vlastně jediný křesťanský způsob, jak bránit církev. Opravdu všechno záleželo na vztazích. Právo jsme měli akorát skomírat a brzy zaniknout. Veškerá aktivita církve byla hned v zárodku potlačována a udupávána… Byly-li však dobré vztahy, ledacos prošlo. I pan církevní tajemník dokázal přimhouřit oko. Nechtěli jsme dělat politiku, chtěli jsme kázat Krista, což je nejvznešenějším posláním církve. Autor článku uvádí jako příklad vyplácených odměn rok 1987, kdy celková suma odměn vedoucím církve adventistů byla vyšší než částka určená církvi Českobratrské evangelické, která je mnohonásobně větší. Autor tím ukazuje na nadstandardní vztahy mezi státní správou a církví adventistů. Zní to přesvědčivě, ale je tu velice vážný zádrhel.

15


V roce 1987 jsem mezi ty „prominentní administrátory“ patřil i já. Zastával jsem funkci předsedy Moravskoslezského sdružení. A tady místopřísežně prohlašuji, že jsem od komunistické státní správy nikdy žádnou finanční odměnu nepřijal. Vzpomínám si na jeden jediný případ, kdy mi byla nabídnuta finanční odměna. Bylo to v Olomouci roku 1974. Navštívili mne opět dva pánové od StB. Rozhovor s nimi jsem bral jako vynucené zlo, které však nešlo odmítnout, protože kazatel je veřejný činitel. Nebudu-li s nimi hovořit já, najdou si jiný zdroj informací – a já k tomu měl přece jen roční průpravu v kriminále. Šel jsem s nimi na procházku kolem řeky Moravy, a tu mi jeden z nich podal obálku. Podíval jsem se dovnitř, bylo v ní šest set Kčs. Vracel jsem ji tomu, kdo mi ji podal s odůvodněním, že nevím, za co bych si to zasloužil, ale nikdo ji nechtěl vzít zpět. Tak jim říkám: „Já ty peníze nechci, vy ty peníze také nechcete, tak je hodím do Moravy.“ Rozmáchl jsem se, abych to provedl, ale jeden z nich nemeškal, po obálce skočil a vytrhl mi ji z ruky, aby peníze neskončily v řece. Nyní s odstupem času se ptám: Kde skončily tyto peníze? O tom, že by byly vráceny, a tak přiznáno, že úkol nebyl splněn, se dá velice snadno pochybovat. Konečně, mám o tom i důkaz. Nedal bych ani „zlámanou grešli“ za morální a charakterovou bezúhonnost těchto lidí. Jejich prací bylo dnes a denně špiclovat, shromažďovat pomluvy a lži, udávat… Výrazy jejich tváří, jejich celkové chování a vulgární mluva vydávaly své svědectví. Nyní si kladu otázku: Tak těmto lidem mám věřit víc než svým bratrům? Mám je podezírat, že se nechali vydržovat svými odpůrci? Jistě, úřední výkazy svědčí o tom, že na odměnách bylo vyplaceno tolik a tolik Kčs, ale kde tyto peníze opravdu skončily? Dnes, v atmosféře svobody a otevřenosti, nás denní tisk informuje o korupci, defraudacích a podvodech na nejvyšších místech státní správy. Chce snad někdo tvrdit, že komunistická garnitura aparátčíků byla čestnější? Vždyť prostředí

16

totality vytvářelo přímo ideální podmínky „hrabat na vlastní kuličku“. Nebezpečí, že na to někdo přijde, bylo zcela nulové. Kdo by si to mohl dovolit? To oni drželi všechno ve svých rukou. Možná že otevření státních archivů pomůže odkrýt kořeny starých podvodů a přinést další důkazy o prohnilosti komunistické totality, ale koho by to ještě překvapilo? Je tu však i druhá strana mince. Co s tím blátem nakydaným na čest administrátorů a církev adventistů? Nemluvím jen za sebe, tak malicherný nejsem, ale spíš za ty, kteří se již hájit nemohou, už nejsou mezi námi. Věřím, že i oni by tak jako já mohli prohlásit, že žádné odměny nepřijímali. Nebuďme unáhlenými soudci, vždyť konečný soud je v rukou Božích. Když již tu byla řeč o tom, jak „nadstandardní“ vztahy panovaly mezi státní správou a církví adventistů a jaké finanční podpory dostávala, chci připojit jednu zkušenost, která může vnést do této problematiky jasno. Při zákazu církve nám byla, tak jako jiným sborům, zabavena nově postavená modlitebna v Olomouci na Šibeníku v hodnotě řady milionů Kčs. Po dlouhých letech nám bylo milostivě povoleno postavit si úplně na periferii města modlitebnu novou, samozřejmě za své! Navzdory obrovským překážkám byla modlitebna dostavena a scházelo jen provést plynovou přípojku. Domluvili jsme se s plynárnou i policií na částečné uzavírce silnice, kde se nacházel hlavní plynový řad. Podkop silnice i vykopání rýhy v celé ulici bylo brigádnicky vykonáno ve velmi krátké době, ještě dříve, než určila policie. Za tuto vysoce prospěšnou práci pro občany i město jsme na příkaz místní organizace KSČ byli odměněni pokutou ve výši 30 000 Kčs. Doklad o zaplacení pokuty si je možno ověřit v pokladním deníku olomouckého sboru. Ze státních archivů se o tom nikdo nedozví.

Jiří Veselý, kazatel

ADVENT 01/2009

čís

lo

1 rok

u

Brno

20

09

Dět sk á b ohos lu ž b a

O d d i el

Tr pasl í ci

ov

se

n v Tř i n ci

Deň pat hf i n d er ov v B an sk ej B yst r i ci

DEŇ PATHFINDROV V BANSKEJ BYSTRICI Na konci októbra pathfindri v Banskej Bystrici prežili neobyčajný víkend. Začalo sa to úplne netradičným varením kapusty vo veľkom kotle a pokračovalo profesionálnymi skúškami hercov a herečiek. Neskôr prišlo na rad veľkolepé vystúpenie a účasť na Jarmoku, na ktorom nik neminul ani jednu vlastnú korunu. Ale vyšiel čas aj na zábavu v podobe spoločného večierku, počas ktorého sme oslávili nejaké tie narodeninky. Veľa sme cez tento víkend spomínali na „staré dobré časy“ a veľa sa nachichúňali na starých fotkách. Keďže Banská Bystrica má viac oddielov, v sobotu bolo o program postarané. Každý z nich prispel piesňou, scénkou alebo porozprávaním či prezentáciou akcie, inak povedané: halabala – fotky nás, ktorí sme niečo zažili. Po programe bol pripravený spoločný obed nielen pre všetkých pathfindrov, ale aj pre ich rodičov a všetkých, ktorí sa k nám chceli pridať. Tí, čo chceli „byť ako deti, ktoré vojdú do nebeského kráľovstva,“ si to mohli vyskúšať spolu s pathfindermi v poobednej hre Jarmok, ktorý mal aj pathfindermi nahratú reklamu. O tom, že pathfinder má byť radostným človekom, by ste určite nepochybovali, keby ste sa zúčastnili na tejto akcii. Ak vám to je ľúto, nebojte, nemusí, pretože o rok bude Deň pathfindrov znovu. P.S.: Pre spresnenie miesta konania budúcoročného Dňa pathfindrov uvádzame dve možné alternatívy: 1. Banská Bystrica alebo 2. Nová zem  JANULIENKA

2

V

letech 1900 až 1907 se v několika amerických sborech a školách objevila snaha zorganizovat spolky mladší mládeže. Na základě těchto kořínků zájmu o práci s mládeží zřídila Generální konference v roce 1907 oddělení mládeže v čele s kazatelem M. E. Kernem jako ředitelem. Tím byla otevřena cesta k tomu, aby jednou mohla existovat světová organizace Klub Pathfinder. Během roku 1907 se vedoucí sboru zapojení do výchovy mládeže a někteří mladí kazatelé setkali v Mount Vemon ve státě Ohio. Zamýšleli se nad programem pro mládež. Vytvořili novou organizaci, kterou pojmenovali „Seventhday Adventist Missionary Volunteers“. Společnost MV (misijní dobrovolníci), jak jí tehdy nazývali, se stala mezi starší mládeží poměrně populární. Na shromáždění v Coloradu v roce 1909 stejní vedoucí ustanovili program pro mladší mládež ve věku 10–15 let a ve sborech a na školách byla zřizována Společnost JMV (mladší misijní dobrovolníci). Byla napsána metodická příručka pro práci s mládeží a také byl přijat cíl a heslo pro nový mládežnický program. Cíl zněl: „Adventní poselství celému světu v této generaci”. A heslo bylo: „Láska Kristova nás pobízí”. Každý člen také sliboval: „Z lásky k Pánu Ježíši slibuji, že budu aktivním členem společenství mladých misijních dobrovolníků a budu co nejlépe dělat vše pro to, abych mohl pomáhat jiným a dokončovat práci evangelia v celém světě.“ Později byl přijat slib a zákon Mladých misijních dobrovolníků. Pokračování v příštím čísle… K4, REDAKČNĚ UPRAVENO

3

CO Z TOHO BUDU MÍT? X KÝM BUDU? Svůj dnešní článek chci věnovat motivaci především Vás rodičů k podpoře vašich dětí v Klubu Pathfinder. Za tu řádku let, co se věnuji dětem v Klubu Pathfinder, jsem již nasbíral pěkný seznam důvodů, očekávání a motivací rodičů proč svého syna nebo dceru posílat na aktivity Pathfinderu. Skutečná motivace se často objeví v okamžiku krize, kdy dítě nezvládá školu, provede něco nepatřičného, má problémy s poslušností. Není to však jediný prostor pro „referendum“ tohoto druhu. Tím dalším je postoj rodičů k pravidelnému podzimnímu organizování volnočasových aktivit dětí. V neposlední řadě mnoho napoví i přístup ke sborovým volbám a případný průběžný zájem o činnost oddílu dětí ve vašem sboru. Vím, že ne všechno, a často i právě pro to již zmíněné, je ideální. Aktivity pro děti ne vždy připravují lidé s jasnou duchovní orientací, ne vždy se vše vydaří podle představ. Přesto, nebo právě proto, stojí za to odpovědět si na otázku, co vlastně čekáme od Klubu Pathfinder. Má být volnočasovou aktivitou, která dovyplní případný volný čas vašeho dítěte? Vnímáte ho jako jeden z kroužků věnujících se vztahu k přírodě? Nebo od něj očekáváte, že vaše dítě vzdělá v náboženských otázkách a připraví je ke křtu? Vím, že řada křesťanských rodičů nadřazuje školní vzdělání i mimoškolní odborné kroužky před jakoukoli křesťanskou aktivitu a výchovu, což se projeví například v tom, když volí trest. Nikdy by je nenapadlo zakázat své ratolesti na měsíc klavír. To by ho mohlo poškodit pro budoucnost. Ale?!? „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Matouš 16,26) Myslím si, že je velmi důležité, aby Pathfinder byl srozumitelným a bezpečným prostorem, který dětem umožní zorientovat se v životě jako takovém a správně volit základní kameny svého žití. Aktivitou, která děti rozvíjí jako vyvážené bytosti a zároveň takovou, která jim umožní zvát tam své kamarády a spolužáky a dělit se tak s nimi o filozofii svého života. Těchto cílů se snaží dosáhnout tak, že veškeré programy i osobní život jednotlivých dospělých vedoucích neskrývá přirozenou a srozumitelnou křesťanskou orientaci. Máte pocit, že Váš Pathfinder je o něčem jiném? Rezignace nic neřeší. Podporujte své děti a ptejte se jich, co na aktivitách Pathfinderu zažily, co nového pochopily a naučily se. Vyberte ze svého středu člověka, který má k dětskému světu blízko a zároveň je živým křesťanem. Zajímejte se jako sbor o činnost svého dětského oddílu a podporujte ho. Bůh rodičům svěřil velikou zodpovědnost. Můžete své dítě dobře připravit na trh práce, ale také pro život věčný. Přeji si, aby o každém z nás mohla platit slova apoštola Pavla z 2. Korintským 3,18 : „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ Přeji si, aby to platilo o rodičích, vedoucích Pathfinderu, o mém sboru a nakonec i o dětech, které nám Bůh svěřil. DAWY

4

Odmalička žiji ve velké rodině. Vždy a všude se držíme spolu. Jíme spolu, spíme spolu, chodíme spolu na výlety. A když něco děláme, tak to už je opravdu něco! Je nás totiž přesně 100! Tak velká jsme rodina! Stará se o nás hlava naší rodiny. Vždy jdeme tam, kam jde on. On ví, co je pro nás dobré. Před nějakým časem mi ale naše velká rodina připadala trapná. Taky jsem měla pocit, že nám náš vůdce upírá to nejlepší. Už se mi nechtělo jít slepě za ním jako nějaká ovce. Chtěla jsem poznat svět. Být chvíli sama. Postavit se na vlastní nohy a starat se sama o sebe. Tak dlouho to ve mně zrálo, až jsem se jednoho dne – když jsme byli na výletě – oddělila. Zpočátku to bylo super! Užívala jsem si volnosti, jak to šlo. Jenže jsem netušila, že se mi může stát něco zlého. Taky jsem nikde nenašla lepší jídlo, než jsem znala. Měla jsem hlad. Chtěla jsem se vrátit, ale neznala jsem cestu zpátky. Tak jsem bloudila, až jsem vyčerpáním upadla a už jsem nevstala. Začala jsem plakat a volat. Myslela jsem si, že mě třeba někdo uslyší a zachrání. A víte, co se stalo? Pozdě v noci, když už jsem to skoro vzdala, přišel. Ten nejváženější z naší rodiny. Ten, který nám dává všechno. Nechal ostatní doma a vrátil se pro mě. Byla jsem šťastná. Zachránil mě. Doma na mě čekala velká hostina a všichni se radovali, že jsem zase s nimi. Najdeš mě v mé velké rodině? Jsem ten nejsmutnější a pláču Víš, kdo jsem a kdo je hlavou naší rodiny? Najdi a vymaluj všechny smutné obličeje. JADV

5

DĚTSKÁ BOHOSLUŽBA BRNO

Druhou listopadovou sobotu se sjely děti z Brna a okolí do klubovny na Lesné, aby spolu prožily dětskou bohoslužbu. I když venku pršelo, uvnitř byla atmosféra veselá a plná úsměvů. Již tradičně se všechny děti rozdělily do tříd sobotní školky. Každá třída probírala jiný příěh z Bible. Každá řída vytvořila malé divadelní představení ve druhé části předvedla. Přesže se jednalo o šest různých říběhů, spojovala je jedna důžitá myšlenka. Všichni se ocitli neřešit elné situaci a všem pomohl Hospodin. V druhé části bohoslužby k nám promluvil Karel Staněk. Představil nám Ebedmeleka – muže, který zachránil Jeremjáše, ž byl uvězněn cist erně a čekal na smrt. Ebedmelek byl nev znamn řesto použil, aby zachránil svého proroka. án Bůh si může použít každého. I tebe. I díky tobě může Pán Bůh udělat velké věci. JADV FOTO: JAN ČECH 6

OKRSKOVÉ SETKÁNÍ PATHFINDERŮ

Z TŘINECKÉ OBLASTI

V sobotu 11. října 2008 proběhlo v Havířově-Suché okrskové setkání Pathfinderů z třinecké oblasti. Motto tohoto dne bylo: „Rozhodni se!“ Přijeli kamarádi z Karviné, Třince a Těšína. Celým dnem nás provázeli dětští moderátoři z havířovského sboru. Ráno jsme mohli společně s naším kazatelem Oldřichem Svobodou přemýšlet o příběhu krále Heroda, který se musel rozhodnout, zda nechá setnout Jana Křtitele. Po přestávce a seznamovací hře nás zaujal Jirka Kupka pokusem, kdy proměnil vodu ve „víno“ a pak zase zpátky „víno“ ve vodu. Hodně jsme zpívali a také hráli různé hry, ve kterých jsme museli učinit různá rozhodnutí. Program obohatily nejstarší děti (skoro mládež) ze sboru Havířov-Suchá nádhernou pantomimou o Ježíšově lásce a o rozhodnutí člověka. Odpoledne nás čekala jedna velmi zajímavá hra. Rozdělili jsme se do skupinek a měli jsme vymyslet a předvést cokoliv opět na téma „Rozhodni se!“ např. formou písně, básně nebo nějakého výtvoru. Výsledky činnosti všech skupinek byly úžasné. Mezi příjemné části programu patřila i polední přestávka. Mohli jsme totiž zbaštit fůru dobrého jídla, které pro nás nachystaly tety ze sboru. Na tomto dni bylo pěkné také to, že jsme se mohli seznámit s dalšími fajn kluky a holkami. I přesto, že se nás nesešlo mnoho, měli jsme se moc hezky! Takže vy, kteří jste mohli přijet, ale neměli jste zájem, jste přišli o hodně. Můžete jen litovat. Velký dík za tak pěknou sobotu patří Pánu Bohu a také naší vedoucí Esterce Oczkové, která pro nás všechny program připravila. DENČA

7

TR P A S L ÍC I REV, REV REVÚCA VŠETKO BERIE A RÚCA...

Teraz nastal čas predstaviť Vám nás!

Revúca je maličké mestečko, a preto je nás aj máličko. No aj tak sa vždy bavíme a aj učiť sa snažíme. Približne máme sedem stálic, ale vždy nás je o pár viacej, lebo si dovedieme aj kamarátov do tej partie našej. Aby ste n nás spoznali, aj fotky sme vám poslali. A keď nás niekde zazriete, určite sa nám ozvite. Ak sa nehanbíte, aj nám odkývajte. Stalo sa to však veľmi dávno (v roku 1996), keď istá Snehulienka založila náš oddiel. A keďže sme boli ve veľmi malí, piatimi trpaslíkmi kmi sme sa stali. Lenže odvtedy sa v oddiele vystriedali už tri generácie a prežili sme rôzne farebné akcie. Schôdzky v klubovni, výlety a tábory, sánkovačky, výstavy, okrskové stretnutia, varenie, tvorenie aj pády či buchnutia do hlavy. Iba Bohu za všetko vďačíme a všetkých, ktorí s nami pracovali, si vážime. Z prírody, spoločenstva a spania mimo domu sa tešíme. Celé tie roky sa stretávame v zborovej kuchynke, no máme tam aspoň tajné zásoby na linke. .Iba toľko chceme na záver povedať, že Pathfinderom sa oplatí stať, lebo vám do života má čo dať. TRPASLÍCI – PATHFINDERÍCI

Podrobnosti o Pathfinderu a o akcích najdete na internetových stránkách:

www.pathf inder.cz•www.pathf inder.sk Redakce: Jana Dvořáčková, Štolcova 64, 618 00 Brno – Černovice e-mail: [email protected] 8

2009 / 1 příloha časopisu Advent pro mladé i ty ostatní

CO MOŽNÁ NEVÍTE O SOUŽITÍ BEZ SEZDÁNÍ KOHABITACE V ČÍSLECH A STUDIÍCH (2. ČÁST) Také tato část krátké studie o kohabitaci především zpřehledňuje současné sociologické poznatky a dává zaznít věcným argumentům obou stran. Podněty, které z těchto informací vyplývají, budou obsaženy v závěrečné třetí části.

Hlavní důvody, uváděné ve prospěch kohabitace 1 Mezi těmi, kdo kohabitují, je nejčastějším zdůvodněním „zkouška kompatibility“ před manželstvím (vezměme v úvahu zdvojnásobení statistiky rozvodů v USA od šedesátých let). V průzkumu UCLA (Americké rady pro vzdělávání) mezi 216 000 americkými vysokoškoláky v 1. ročníku studia se 51 % dotázaných vyjádřilo ve smyslu „dvojice by spolu měla žít před manželstvím“. Mnohé kohabitující páry prožívají blízký a podporující vztah. Mnozí také zvažují možnost vstupu do manželství. Další konkrétní důvody, uváděné často ze strany těch, kdo kohabitují, bývají tyto:2 1. Kohabitaci je ve srovnání s manželstvím jednodušší započít i ukončit. 2. Může být levnější. 3. Jeví se jako láskyplnější, neboť nezávisí na vnějších aspektech manželství. 4. Dává možnost vyzkoušet si vztah před vstupem do plného závazku manželství. 5. Nabízí vztah, v němž jsou sexuální role méně stereotypní. 6. Kombinuje sexuální a citovou blízkost manželství s autonomií „svobodných“. Je nasnadě, že tyto pragmatické důvody navzájem propojuje upřednostnění určitých aspektů manželského života spolu s vynecháním prvků jeho závaznosti.

Důvody proti tomuto typu soužití Závěry studií3 Vysoké procento kohabitací se před vstupem do manželství rozpadá (je to menší polovina). Vycházíme zde opět DVENT 01/2009 IAMPULZ A 1/ 2009

především z amerických údajů. Např. v roce 1995 pouze 10 % žen mezi 15 až 44 lety věku odpovědělo, že jejich první kohabitace stále trvá. Americká studie, zkoumající 13 000 dospělých zjistila, že páry, které spolu žily před manželstvím, měly o 1/3 vyšší pravděpodobnost rozluky či rozvodu během deseti let. Další národní studie následovala s 1180 osobami od roku 1980. Do roku 1992 se rozvod vyskytl u 29 % těch, kteří před manželstvím kohabitovali, a u 13 % těch, kteří nekohabitovali. Národní průzkum růstu rodin v roce 1995 dospěl ke korespondujícím hodnotám 26 % oproti 15 % v průběhu pěti let. Gallupův průzkum mezi Američany žijícími v manželství zjistil, že 40 % těch, kdo před manželstvím kohabitovali, se vyjádřilo, že by se mohli rozvést; u nekohabitujících se tak vyjádřilo 21 %. Kanadský národní průzkum mezi 5 300 ženami shledal kohabitaci jako zvyšující riziko rozvodu o 80 %. Pokud jeden z partnerů kohabitoval opakovaně – tzn. v minulosti kohabitoval s jedním nebo více partnery mimo současného partnera – pravděpodobnost rozvodu to dále zvyšuje.4 Zkušenost manželského poradenství také ukazuje, že kohabitující se vyhnou odpovědnostem manželství tím, že kohabitují – když pak do nich cestou sňatku vstoupí, neumějí tyto situace řešit a projevují tendenci následně se rozvést.5 Následující údaje platí pro páry, které neplánují (nemají v úmyslu) manželství – tyto je zřejmě třeba odlišit jako zvláštní skupinu. Pravděpodobně díky relativnímu mládí, nižšímu vzdělání, vyšší chudobě a přítomnosti dětí z předchozího vztahu jsou kohabitující ženy častějšími oběťmi domácího násilí. V Kanadě jsou 4x pravděpodobněji napadány svým partnerem a 8x častěji zavražděny. V USA, pokud jde o údery, strkání se a házení věcmi, kohabitující páry jsou více než třikrát náchylnější uvést, že věci zašly daleko mimo kontrolu. Jednou z příčin toho, že kohabitující

25 25

bývají násilnější, je ten fakt, že bývají v průměru mladší a méně vzdělaní. Avšak i po kompenzaci vlivu vzdělání, rasy, věku a pohlaví vychází, že lidé v tomto soužití jsou 1,8x náchylnější uvést skutečnost násilného konfliktu, než lidé v manželství. Zde ovšem velmi záleží na tom, zda kohabitující páry mají jednoznačný plán vstoupit do manželství. Pokud ano, pak tyto páry neuvádějí více násilí než lidé v manželství nebo snoubenci; v opačném případě je tato pravděpodobnost 2x vyšší než u lidí v manželství nebo u snoubenců. Ženy v párech, které svatbu nezamýšlejí, se zdají být obzvlášť ohroženy násilím namířenému proti nim.6

Vyšší náchylnost k depresi Jsou snad kohabitující náchylnější k depresi, protože právě depresivní a nespokojení lidé mají potíže se vstupem do manželství? Brownová říká, že tomu tak není. Zjistila, že vyšší úrovně depresí u kohabitujících nelze vysvětlit podobně zvýšenými hladinami před započetím těchto vztahů. Spíše je to tak, že viníkem chabého emocionálního blaha je vnímání rizika rozpadu jejich vztahu.7 Kohabitující ve svých výpovědích uvádějí obecně méně spokojenosti a jsou více náchylní k depresi, což zčásti souvisí s nejistotou (nezajištěností) kohabitace.8 Roční statistika depresí (%) 7 6 5 4 3 2 1 0 Rozvedení 2x

Kohabitující

Rozvedení 1x

Nikdy v manž.

Manželé

Robins, Lee a Darrel Reiger: Psychiatric Disorders in America (New York: Free Press, 1991)9

Finanční a majetkové dopady Následující údaje opět pocházejí z prostředí USA. Fakt, že jedinci s nižšími zdroji příjmů preferují kohabitaci – a/nebo negativní efekty kohabitace – způsobují v kombinaci to, že tyto páry jsou ponechány, aby spolu žily s relativně málo penězi. Ukazuje se, že mezi všemi rodinami s dětmi dosahují kohabitující páry nejnižší majetkové

26 26

úrovně, srovnatelné s rodinami, o které se starají osamělé matky. Úplné rodiny s dvěma rodiči a prarodiči vykazují nejvyšší majetkovou úroveň, s velkým rozdílem následují rodiny s osamělým otcem. Na rozdíl od rodin s pouze jedním rodičem obsahují kohabitující páry dva potenciální příjemce, pročež jsou jejich velmi nízké majetkové hladiny méně očekávané. Avšak ať už to očekáváme, nebo ne, tyto páry jsou důvodem obav, zejména kvůli dětem, které v těchto rodinách žijí.10 Vzhledem k relativně nižším příjmům žen a jejich nižší zaměstnanosti v průběhu života v porovnání s muži jsou to ženy, kdo mají více co ztratit záměnou manželství za kohabitaci.11 V případě ukončení vztahu nebo úmrtí mají kohabitující omezená vzájemná práva vzhledem k majetku.

Další dopady12 Kohabitující páry sdílejí sexuální život, který je neméně aktivní, nežli u manželských párů téhož věku. Méně často však uvádějí, že jejich sex je fyzicky či citově uspokojující. Průzkum navíc ukazuje, že kohabitující partneři jsou 2–5x častěji sexuálně nevěrní svým protějškům. Páry, které uzavřely manželství, zejména pokud mají děti, se často stávají nábožensky aktivními. U kohabitujících párů náboženská aktivita typicky klesá. Rodinní příslušníci a přátelé se častěji osobně angažují v seznámení se s dotyčným manželským partnerem (nežli s partnerem kohabitujícím) a v jeho vtažení do svých aktivit, dovolených, sportů, včetně finanční podpory. Otcové v manželství se více angažují, pokud jde o děti a jejich školní povinnosti; mají k dětem rovněž závazky, vyplývající ze zákona. Domácnost:13 ženy, které žijí s muži, mají tendenci vykonávat více domácích prací, než ženy žijící osaměle nebo s jinými ženami. Nedávná studie Scotta Southa a Glenna Spitze ukazuje, že jakmile vezmeme v úvahu přítomnost dětí a další charakteristiky partnerů, vdané ženy stráví při práci o 14 hodin více než ženatí muži. Kohabitující ženy stráví touto prací asi o deset hodin více než kohabitující

ADVENT 01/2009 IMPULZ A 1/ 2009

muži. Rozdíl může souviset s kompenzací výdělku/zajištěním rodiny ze strany manžela u párů manželských.14 Příště: Osobnosti a postoje: výběrový a kauzální efekt kohabitace Podněty k zamyšlení, postojům a k pastorační praxi Hlavní zdroje (pro ty, kdo chtějí vědět víc) 1 2 3 4 5 6 7 8

Myers, Paradox, 28–29 New Dictionary, heslo „Cohabitation“ Myers, Paradox, 29 (není-li uvedeno jinak) Myers, Paradox, 29 Dr. Zeman, brněnské středisko „Bethesda“ Waite, The Negative Effects of Cohabitation Waite, The Negative Effects of Cohabitation Waite, citováno in Myers, Paradox, 31

Roman Mach, učitel systematické teologie na Teologickém semináři 9 10 11 12 13 14

Myers, Paradox, 44 Waite, The Negative Effects of Cohabitation Waite, citováno in Myers, Paradox, 31–32 Waite, citováno in Myers, Paradox, 31 Waite, The Negative Effects of Cohabitation V původním zdroji není patrné, jaké časové období je základem tohoto srovnání počtů hodin (zřejmě jde o měsíc).

KDO PETR CHELČICKÝ Co mají ti dva společného? Jeden se narodil přibližně roku 1390 v Chelčicích u Vodňan, druhý roku 1828 v dalekém carském Rusku. A přesto je něco výjimečného spojuje. Porovnejme sami. Petr Chelčický působil jako spisovatel, překladatel a český náboženský myslitel. Pocházel z nižší venkovské šlechty. Prakticky byl sedlák. Ve svých literárních dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Ovlivnilo ho především učení Jana Husa a Jana Viklefa. Ve svých teologických a sociálních názorech byl Petr Chelčický značně radikální a v mnoha směrech předčil svou dobu. Kritizoval například feudální systém nebo klerikalizaci (politickou moc) církve, byl proti náboženskému zdůvodňování války. V jeho době probíhal tzv. chiliazmus, to znamená očekávání konce pozemského života, příchodu Spasitele a jeho tisíciletého království. Své myšlenky formuloval Chelčický ve svých spisech, např. O boji duchovním. V něm neuznává násilí a odmítá všechny války, včetně husitských, protože respektuje Boží příkaz „nezabiješ“. Hlásá křesťanskou pokoru a boj proti ďáblovi. Od samého začátku se drží biblické zásady lásky a neodporování zlu násilím. Stavěl se proti společenské nerovnosti jako jevu odporujícímu Kristovu zákonu. Proto ve spise O trojím lidu odsoudil dělení společnosti na tři stavy, kterými jsou: duchovenstvo, vojáci a prostý lid. Po pádu husitského hnutí vznikla v polovině patnáctého století náboženská skupina rozhodnutá žít

DVENT 01/2009 IAMPULZ A 1/ 2009

A

JE

KDO?

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ

podle zásad Chelčického. Jako správný zdroj pravidel života uznávali jedině Bibli. Chelčického náboženští dědicové založili ke konci jeho života v Kunvaldu Jednotu bratrskou. Zabývala se budováním malých společenství, vzájemné služby a svým písemnictvím obohatila českou kulturu – například překladem Bible kralické. Jednota byla protestantskou církví, zakládala tiskárny, školy a byla významnou institucí, která soustřeďovala české vzdělance. Jedním z nich byl i Jan Ámos Komenský. Nejrozsáhlejší Chelčického dílo Síť víry pravé představuje církev s pravou křesťanskou vírou, ve které jsou lidé zachraňováni ze svých hříchů. Kacíři svým chováním síť trhají. Papež a panovník ničí síť nejvíce. Celé dílo je vybudováno na výkladu novozákonního biblického textu z Lukášova evangelia (L 5,1–11). V roce 1880 ruský publicista Jurij Anněnkov Chelčického dílo popularizoval v Rusku a přeložil Síť víry pravé do ruštiny. Chelčického myšlenky o nenásilí ovlivnily ke stáří L. N. Tolstého, a ten je z Ruska dále uvedl do světového povědomí. Prostřednictvím díla Tolstého převzal ideu nenásilí i indický otec vlasti Mahatma Gandhí. A tak se od Chelčického dostáváme až k Tolstému. Lev Nikolajevič Tolstoj, klasik světové literatury, patří k nejslavnějším ruským spisovatelům. Začal prosazovat návrat k přírodě, skromnost a vegetariánství. Ruský car ho pokládal za revolucionáře,

27 27

a proto byl Tolstoj vyloučen z církve jako kacíř. Základní Tolstého tezí bylo neprotivení se zlu násilím. Ve své knize Vzkříšení obrazně vyjadřuje beznaděj chudiny v Rusku 19. století, kontrast přepychu a hýření s bojem o život spodiny. Román je také zaměřen proti pokrytectví v pravoslavné církvi. Svými názory měl blízko k Chelčickému. Velkým obdivovatelem Tolstého byl T. G. Masaryk, který si s ním dokonce dopisoval.

Hluboké pojednání o nenásilí nacházíme i v Tolstého dalším díle Království Boží je ve vás. Podle něj církev zapomněla na dva prosté, a přitom základní články evangelia – milovat své bližní a neodporovat zlu násilím. Heslem Lva Nikolajeviče Tolstého bylo: „Nedělej jiným to, co bys nechtěl, aby jiní činili tobě.“ A to jsou přece Ježíšova slova. Karel Špinar

RODINNÉ BOHOSLUŽBY – ZNÁTE JE? Už vás někdy napadla otázka, jak asi vnímají děti naše tradiční bohoslužby ve sboru? Co prožívají maminky s malými dětmi při snaze udržet své dítě v tichosti, aby nerušilo v modlitebně? A co dospělý, který po namáhavém týdnu touží po klidu a posvátném tichu, aby vyslechl kázání z Božího slova, a zatím slyší z mnoha stran zvuky padajících hraček, žvatlání batolat a polohlasé komentáře teenagerů? Mladí mají rádi svou hudbu, mají své představy o formě a prožívání bohoslužby. Jinde naopak pro nedostatek vrstevníků děti a mládež sbor neláká, není to místo, které by naplňovalo jejich potřeby. Jak to vše vyřešit, aby sborová rodina byla spokojená? V našich sborech je zpravidla program bohoslužby tvořen pro dospělé. Aby byla bohoslužba srozumitelná všem generacím, nabízí se možnost zorganizovat bohoslužbu rodinnou. Je to příležitost aktivně a tvořivě prožít slavnost sobotní bohoslužby společně jako sborová rodina, tzn. všechny věkové skupiny dohromady. Program je vytvořen pro malé i velké, se zpěvem, hrou, vyprávěním, prostě tak, aby biblické poselství bylo nabídnuto zajímavě všem. Jak to zrealizovat? Je možné zavděčit se všem? Občanské sdružení Maranatha může nabídnout několik DVD nahrávek rodinných bohoslužeb, které mohou přiblížit atmosféru a inspirovat k tvorbě programu bohoslužby. Připravované CD Mimiškolka 2 bude obsahovat konkrétnější rady a nápady k tvorbě programu. Stačí zapátrat u dalších křesťanských nakladatelů a o množství nápadů nebude nouze. Tento typ bohoslužeb určitě obohatí zaběhnutý styl života sboru – malého i velkého. Bývá zvykem, že mimořádné akce pro děti se konají mimo sbor, rodinná bohoslužba by se ale měla odehrávat právě ve sboru z důvodu posílení vědomí dětí, že patří do sborové rodiny a jsou pro sbor důležití stejně jako dospělí. Touhou každého kazatele je, aby v jeho sboru fungovaly zdravé mezigenerační vztahy. Touhou každého rodiče je, aby jeho dítě nalezlo ve sboru zdravé zázemí sloužící duchovnímu růstu dítěte v každém vývojovém období. Často mluvíme o sborové rodině, ve které by se měl každý cítit bezpodmínečně přijímaný, uspokojovat své duchovní a společenské potřeby v rámci určitých pravidel, učit se sloužit a akceptovat ostatní členy rodiny. Rodinné bohoslužby určitě patří k aktivitám sboru rozvíjející tyto zdravé rysy rodinného a duchovního společenství. Děti jsou vychovávány, aby se aktivně podílely na životě sboru. Měly by cítit, že všichni zde mají své místo, své poslání, které rozvíjejí, kterým slouží ostatním a zpětně jim samotným. Nezapomínejme, že naše služba ovlivňuje podobu zítřejšího světa! Pavla Kloudová, spolupracovnice v projektu Maranatha dětem

28 28


PROČ

SPOLU ZPÍVÁME? ANEB

JAK

TO VIDÍ SBORMISTR VOKÁLNÍ AKAPELOVÉ SKUPINY

Spousta krásných zážitků, které lze prožít jen při společně zpívané vokální harmonii, společném dýchání, shodném rytmu, zpívání o smyslu všeho, o životních radostech, žalech, o naší podstatě i o tom, co nás převyšuje. Vyzpíváváme svůj vztah k Pánu Bohu, lidem, ke všemu, co se nám daří, ke všem zklamáním, čeho se bojíme, na co se těšíme. Není to levná radost, ale poznamenaná zkušeností, bolestí a vráskami. Není to dekadentní nebo depresivní smutek, ale prodchnutý nadějí, očekáváním nekonečna, světla v tunelu, plamenem naděje. Jednoduše řečeno: spojení lidské opravdovosti s Božím vhledem. Je zvláštní, když 28 lidí je sjednoceno při prožívání takových písní. Většinou trvají 2–4 minuty. Nácvik nové písně zabere 4 až 8 zkoušek. Vždy znovu je to vzrušující zkušenost navazování jednotlivých hlasů do celkového sledu akordů, v návazných nebo proti sobě jdoucích rytmických liniích. Až při prvním společném přezpívání získáváme první dojem a začínáme na písni pracovat. Které hlasy zdůraznit, které potlačit, dynamika refrénu versus slok, akapelový podkres sóla, akcent na malebné slabiky, potvrzení rytmu, výslovnost samohlásek a jejich využití jako perkusí. V určitém momentě přichází nervozita, únava, nejde to, ztrácíme soustředění, přichází určité zklamání, že přes dlouhý nácvik se výsledek nedostavuje. I to je nepřekročitelná zkušenost, součást přípravy. A pak najednou, jakoby zázrakem, přeskočí první jiskra. Píseň zkoušíme na 6. nebo 7. zkoušce – spíš proto, abychom si ji připomněli. Najednou „cosi“ začne „šlapat“. A to je signál, že píseň je třeba připravit na první prezentaci na koncertě. Těšíme se. Atmosféra koncertu, sestava lidí v publiku i prostředí – to vše je pro dotvoření písně důležité. Teprve zde si uvědomíme, jak působí píseň na posluchače a pak zpětně na nás, i souvislosti sdílení spirituálu, protože to je jeho podstatou – přenášení zkušenosti z jednoho na druhého. A teprve poté začínáme spirituál doopravdy tvořit. Proč spolu zpíváme? Všichni členové souboru jsou velmi vytížení lidé, ať v zaměstnání, nebo při studiu. Jsou mezi nimi studenti medicíny, lékařky,

IAMPULZ A 1/ 2009 DVENT 01/2009

GESHEM

architekt, kuchař, právníci, učitelky, obchodníci, odborníci IT, řemeslníci i další studijní a pracovní profese. Všichni ovšem považují naše společné zpívání za něco zvláštního v našem životě. Jistě, je spojeno i s určitou zodpovědností a nepohodlím, protože se musíme vždy všichni dostavit včas na koncert, což znamená, že v té době nemůžeme být s rodinou, se svými přáteli. Soubor Geshem se nám jaksi stává „životním stylem“, což je z dlouhodobého hlediska radost i řehole. Odměnou ale je, když vnímáme, že píseň má spád, jiskra mezi námi a posluchači přeskočila a atmosféra sdílení překonávající bariéry zlomila pomyslnou zeď mezi námi a publikem. Pak jste si jisti, že to má smysl, že stálo za to prožít dnešní večer právě takhle. Dvě hodiny před koncertem mi Marián volá: „Marku, kde dnes zpíváme?“ Marián nemá čas probírat se e-mailovými zprávami, je pracovně na cestě od zákazníka. Ví ale, že dnes má koncert. Vždy přijde včas. Alena se občas před koncertem ptá: „Bude tam píseň…?“ Snažím se vyhovět a zařazovat písně, které mají všichni rádi. Někdy se stane, že nacvičujeme spirituál, který po pěti zkouškách odložíme na neurčito a vracíme se k němu po roce nebo nikdy. Ne vše, co zkoušíme, se zdaří. Ale jsou písně, ke kterým se stále vracíme. S Alenou mluvím znovu telefonicky po koncertě. Má vždy slova povzbuzení. I když se nepodaří vždy všechny písně, jak bychom rádi, přece je možné i tehdy najít na našem vystoupení něco kladného. A každý koncert je pro nás další zkouška, pokaždé se

29 29

naučíme něco nového po stránce zpěvu, akustiky nebo i společenského chování. Proč spolu zpíváme? Uvědomuji si, že po lidské stránce se moc neznáme. Nemáme čas při zkouškách a koncertech dělat něco jiného než zpívat. Jednou se stalo, že Vilém jel na koncert přímo z letiště. Přiletěl z dovolené ve Španělsku. A tak jsme se ho při vystoupení zeptali, jaká byla dovolená. Pak už jsme se k tomu nevraceli, nebylo kdy. Ale při společném zpěvu prožíváme cosi zvláštního: poznání sounáležitosti, důležitost svého hlasu v harmonii ostatních, nacházíme druhé a poznáváme sebe. Jsem součástí celku a celek mi dává vyniknout. Zpívání ve skupině je 95 % poslouchání a 5 % zpívání. Hlas je dokonalý hudební nástroj, který dokáže vydat nepřeberné spektrum zvuků a tónů. Akapelová skupina má možnost je využívat, hrát si s nimi, zkoušet je, hledat mezi nimi ty pravé. Olda a David dojíždějí na každou zkoušku i koncert až od Příbrami. Časové i finanční zatížení. Klára jede až od Sázavy. Těžko si bez nich dokážu představit Geshem. Když vidím soubor nastoupený při koncertu, mám před sebou lidi, kterým můžu důvěřovat, je to úžasné bohatství. Ireně jsem zavolal, že bych s ní potřeboval projet sólo do nového spirituálu, abychom nezatěžovali ostatní na zkoušce. Nejen že okamžitě souhlasila, ale bylo poznat, že ji to těší a že by uvítala i další nová sóla. Až se pozastavuji nad tím, jak dlouho tak výborná zpěvačka čekala na příležitost projevit se sólově, když v souboru zpívá už asi sedm let. Na našem koncertě na Smíchově jsem požádal Petra, aby vyzkoušel sólo v písni „Joshua fought the Battle of Jericho“

30 30

namísto Davida, který ten večer nemohl. Tak výborným způsobem, drivem, přednesem a oduševnělostí jsem tuto pasáž ještě neslyšel vyzpívat. Máme vynikající zpěváky. Až mě mrazí, jak málo příležitostí mají, aby se projevili. Ale přece – snad trochu – v tom kvaltu života, práce a starostí… Velkým důvodem soudržnosti skupiny Geshem je náš repertoár: Spirituály, písně z Taizé, hebrejské písně. Všechno jsou modlitby. Jejich texty, byť z různých kulturně-duchovních dědictví, přece shodně inklinují k jedinému Bohu. Z různých úhlů se k němu obracejí. Nosnou náplní Geshemu jsou afroamerické spirituály, které jsou mnohdy známé, jindy méně. Naším cílem je zdůraznit právě jejich duchovní poselství při co nejvyšší hudební a umělecké úrovni. Klademe tedy důraz na upřímnost a otevřenost přednesu. Odbouráváme „akademický“ přístup a dbáme, aby nepřevládaly prvky, které by povýšily umělecké nad upřímnost a bezprostřednost. Museli jsme si už dávno přiznat, že nikdy nezazpíváme černošský spirituál jako naši černí bratři a sestry. Rozhodli jsme se tedy, že projevíme svoji upřímnost, bezprostřednost, přímost a cit takovým způsobem, jak to umíme my. Že se nebudeme schovávat za naškrobené límce, kravaty, černé desky na noty a důstojné tváře, ale že ze sebe „pustíme“ ten proud spirituálů tak, jak je prožíváme. A posluchači jsou vděčni, protože sdílení naděje tak září zřetelně a hmatatelně. Čekám, že mi zas Marián zavolá, aby se zeptal, kde je dnes zkouška – „Na Resslovce nebo Na Petynce?“ Marek Šlechta, www.geshem.cz


NÁRODNÍ

TÝDEN MANŽELSTVÍ

SLIBY

NEJSOU CHYBY

Manželství Rona a Nancy působilo harmonicky. Jako křesťanský pastor se Ron a jeho manželka věnovali druhým lidem s velkým nasazením. Lidé je obdivovali, byli pro ně vzorem. Oni sami nejlépe věděli, nakolik byl onen vnější dojem klamný. Ve skutečnosti měl jejich vztah již od počátku hluboké trhliny a dlouhých patnáct let se oba dva spolu cítili téměř zoufale. Nancy pociťovala „deficit lásky“. Svou potřebu se snažila denně vyrovnávat vlastními projevy lásky Ronovi a také neúnavnou, a přesto vyčerpávající službou všem potřebným okolo. Aby si dokázala svou cenu, stala se z ní workoholička. Věnovala se druhým často až za hranici vlastního zdraví. Navenek se snažila být nad věcí, uvnitř však byla nešťastná. Čím větší úsilí vynakládala na to, aby jejich vztah fungoval, tím větší odstup, chlad a odmítnutí ze strany Rona zakoušela. Přestože i Ron svou Nancy miloval, navenek jí to nedával najevo. Protože vyrůstal v prostředí, kde se city nevyjadřovaly a kde prožil hluboká emocionální zranění, neuměl jí lásku projevovat. Často se dokonce snažil přesvědčit sama sebe, že mu na ní nezáleží. V reakci na svá vnitřní zranění mu nedělalo problém hrát si s jejími emocemi a myšlením podobně jako si hraje kočka s myší. Nenapadlo ho, jak jí tím ubližuje, a ani si neuvědomoval, jak se vzájemně odcizují. Ron se odpovědně věnoval svému studiu a poslání, své pastoračně poradenské činnosti. Snažil se být trvale k dispozici všem, kteří ho potřebovali. Dokázal poskytnout radu každému, kdo jej o ni požádal, při své práci si však vždy zachovával citový odstup. Na konkrétní projevy lásky své ženy reagoval zlostně, či naopak lhostejně, zejména v situacích, které vyžadovaly jeho osobní účast a zodpovědnost. Když mu například Nancy chtěla udělat radost a přinesla mu šálek horkého čaje, bezdůvodně na ni křičel, aniž by si uvědomoval své jednání. Když v průběhu těhotenství vážně onemocněla, zbaběle utekl a nechal ji týdny o samotě a ve strachu nejen o zdraví její a jejího potomka, ale také o jejich manželství. Patnáct let zakoušela Nancy trvalý pocit nejistoty. V důsledku sexuálního zneužití a dalších incidentů v dětství si s sebou nesla zranění, jejichž důsledkem byl hluboce zakořeněný pocit, že není hodna lásky. Opakovaná zklamání, která jí Ron svým jednáním uštědřoval, ji v tomto jen utvrzovala. Jejich manželství bylo velmi bolestivé až se dostalo do fáze, kdy být spolu se zdálo být větším zlem než se rozvést. Zdá se neuvěřitelné, že Ron a Nancy jsou v současné době stále ještě spolu, manželé déle než čtyřicet let. Oba dokončili svá doktorandská studia a stali se manželskými terapeuty. Pomáhají těm, jejichž životy ztratily svůj směr. Jejich dlouhá cesta plná nástrah je inspirací pro mnoho dalších lidí. Že to bylo možné nejen pro ně, ale i pro kohokoli, kdo chce, o tom píší manželé Rockeyovi ve svých knihách a tomu se naplno věnují prostřednictvím seminářů a workshopů. Trvalo jim velmi dlouho, než si oba dva byli schopni uvědomit skutečné příčiny svých pocitů a motivy svého chování. Nejdůležitější při tom bylo jejich odhodlání a dostatek vůle k vlastnímu uzdravení. Sami zpočátku netušili, nakolik se problémy, s nimiž se v raném období svého života museli vyrovnávat, promítaly právě do jejich vztahů. Postupně se jim však začalo dařit nalézat kořeny svého destruktivního jednání. Podle knihy Místo, kam patřím (připravuje se k vydání) zpracovala Magda Čížková

(Manželé Rockeyovi napsali několik knih a pořádají víkendové semináře ve Spojených státech a v dalších zemích – viz www.yourlri.com. Během Národního týdne manželství v únoru 2009 se objeví i v České republice a povedou víkendový seminář v Kroměříži.)

DVENT 01/2009 IAMPULZ A 1/ 2009

31 31

ANGLICKY

S

ADVENTEM JOHN 3,1–9

1 Now there was a man of the Pharisees named Nicodemus, a member of the Jewish ruling council. 2 He came to Jesus at night and said, “Rabbi, we know you are a teacher who has come from God. For no one could perform the miraculous signs you are doing if God were not with him.” 3 In reply Jesus declared, “I tell you the truth, no one can see the kingdom of God unless he is born again.” 4 “How can a man be born when he is old?” Nicodemus asked. “Surely he cannot enter a second time into his mother’s womb to be born!” 5 Jesus answered, “I tell you the truth, no one can enter the kingdom of God unless he is born of water and the Spirit. 6 Flesh gives birth to flesh, but the Spirit gives birth to spirit. 7 You should not be surprised at my saying, ‚You must be born again.‘ 8 The wind blows wherever it pleases. You hear its sound, but you cannot tell where it comes from or where it is going. So it is with everyone born of the Spirit.” 9 “How can this be?” Nicodemus asked.

Pharisee – farizeus Council – rada Perform – konat, předvádět Miraculous – zázračný

32 32

Declare – prohlásit Womb – lůno Flesh – tělo Unless – pokud ne

– – –

– –

Způsobová slovesa (Modal verbs): can, could, may, might, must, should Tato slovesa tvoří zvláštní skupinu s vlastními gramatickými pravidly. Nemají infinitiv a lze je použít pouze v přítomném čase, pro jiné časy používáme takzvané opisy. Při tvoření otázek a záporů nepoužíváme pomocné sloveso do – zápor tvoříme prostým přidáním not a otázku změnou slovosledu (např. how can it be?, he cannot, you should not). Vždy po nich následuje sloveso v infinitivu bez pomocného to (např. you must be, one could perform). Ve 3. osobě jednotného čísla nepřibírají koncovku -s (např. no one can see). Připravila Radka Škarvadová


TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ

Kombinované studium na Teologickém semináři – studium pro každého opět startuje Nový běh Kombinovaného studia ve dvou modulech začíná už 24.–25. ledna Na začátku byl příběh jedné obyčejné ženy. Na konci radost, že něco dokázala, když při všech svých starostech a povinnostech zvládla základní běh třísemestrálního studia. A co bylo mezi tím? Když tragicky zahynul její nejstarší syn, byla to víra v Boží zaslíbení, co jí pomohlo přenést se přes toto neštěstí. Další část příběhu popisuje tato nenápadná žena takto: Když mi pár měsíců po této tragédii nabídl kazatel, zda bych nezkusila kázat, tak jsem se té výzvy chopila. Po měsíci práce vzniklo něco, co bych dnes moc kázáním nenazvala, spíše snad nějakou úvahou na určité téma. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud mám každé čtvrtletí vytvořit jedno kázání, tak bych měla také vědět jak. Když jsem přemýšlela, odkud čerpat inspiraci a návod, tak mi Bůh připomněl, že naše církev má někde u Prahy Teologický seminář. Řekla jsem si, že v době rozvinuté počítačové sítě a internetu určitě budou nějaké informace o tomto semináři i na webových stránkách. Skutečně jsem je tam našla, a dokonce se měl během jednoho měsíce

ADVENT 01/2009

rozjíždět nový běh Kombinovaného studia. Pak už nebylo nic jednoduššího, než zjistit podmínky pro přijetí, přihlásit se a přijet na zahájení studia. Mohu říct, že když jsem začala studovat, tak jsem snad poprvé zalitovala, že mám tolik aktivit a nemohu studiu teologie věnovat více času. Přesto jsem se snažila nic neošidit. Studium některých předmětů dokonce natolik naplňovalo mé potřeby, že jsem jim věnovala mnohem více času než těm, které se mi nezdály moc praktické pro můj život. Podle toho také vypadaly odpovědi na některé úkoly. Například lektor předmětu Církevní dějiny okomentoval moji práci takto: „Milá sestro, děkuji ti za tvou práci. Vím, že věnovat čas studiu není samozřejmé. Nejsem schopen posoudit z tvých odpovědí, zda tě předmět církevních dějin zaujal, nebo ho bereš jako nutné zlo.“ Jsem mu vděčná, že mě takovým způsobem upozornil na jednu věc. Když se rozhodnu něco dělat, tak to musím dělat naplno, i když ta oblast zahrnuje části, které mě moc nebaví. Vždyť když něco děláme, tak to máme dělat, jako by to bylo pro našeho Pána.

33

TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ

Ovšem s vyhotovením odpovědí do předmětu Nový zákon nebo Starý zákon jsem problémy neměla. Na tyto předměty jsem si čas vždy udělala. Při vypracovávání úkolů z těchto předmětů jsem se naučila pracovat s Průvodcem života pro jednotlivé biblické knihy. Získala jsem tak na biblický text nový náhled. To mi hodně pomohlo při vypracování kázání nebo přípravě na vedení úkolů sobotní školy. Zvlášť studium Nového zákona mě hodně obohatilo. Nejen tím, že jsem byla nucena začít systematicky číst jednotlivé knihy Nového zákona, ale získala jsem i jiný přístup k jednotlivým postavám této časti Bible. Takové Skutky, které mi v minulosti nic moc neříkaly (raději jsem si přečetla evangelium), se staly mým oblíbeným bestsellerem. Zvlášť mě oslovil apoštol Pavel, který se stal hlavní postavou i jednoho mého kázání a jehož odvážný způsob života se mi stal vzorem. Proto jsem také našla více odvahy nebát se změn, o kterých jsem přesvědčena, že napomáhají budovat Boží dílo. V listě Římanům máme od apoštola Pavla povzbuzení: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Ř 8,28)

34

Studium na této škole mi rozhodně dalo více, než jsem očekávala. A za to patří mé poděkování všem, kdo zajišťují provoz tohoto semináře. Díky studiu jsem mohla získat nový pohled na biblické texty, jak jsem se o nich již zmínila, doplnila jsem si svou knihovničku o hodnotné knihy, které rozhodně nezapadnou vrstvou prachu. A to jsem ještě nezmínila skutečnost, že při našich setkáních jsem měla možnost seznámit se s dalšími bratry a sestrami, kteří mají stejnou touhu po studiu. Velký dík patří také našim lektorům a garantům za jejich trpělivost s námi. Díky tomu, že si ve svém náročném časovém programu byli ochotni najít čas na tuto službu, mohli jsme se stát studenty. Dovedli nás pochválit za dobrou práci nebo jemnou kritikou povzbudit k další činnosti. A i toto jednání je vlastně pro nás studijním předmětem. My mnohdy v našich sborech pracujeme s lidmi a musíme se naučit k nim přistupovat s laskavou kritikou. Naučila jsem se, že pochvala udělá s lidmi větší zázrak než ostrá výtka. Potěšilo mě, když jsem zjistila, že po skončení tohoto základního běhu Kombinovaného studia nemusím trpět nečinností. Od nového roku chci začít studovat výběrový modul Kombinovaného studia, nejvíc se ale těším, až se bude otevírat další běh dálkového studia, na který bych se chtěla přihlásit. I toto rozhodnutí je výsledkem 1,5ročního studia na této škole. Apoštol Pavel Timoteovi píše: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2 Tm 3,16.17) Jsem ráda, že studium na Teologickém semináři důsledně vychází z Písma. Absolventi této školy jsou potom opravdu připraveni ke každému dobrému činu.

ADVENT 01/2009

RECENZE

Jan Sokol – Zůstat na zemi V edici Rozhovory nad Biblí vydal Vyšehrad v krátké době (po úspěšném Janu Hellerovi) již druhý svazek rozhlasových hovorů, které k tisku připravil Petr Vaďura s profesorem Janem Sokolem. Profesora Sokola snad ani není třeba příliš představovat. Do povědomí široké veřejnosti pronikl (původně matematik, pak i filozof, antropolog, překladatel a v letech 2000 až 2007 děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze) v roce 1998, kdy zastával úřad ministra školství České republiky, a zejména v roce 2003, kdy neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta. O 26 let mladší redaktor Petr Vaďura – iniciátor rozhovorů – vystudoval češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově, ale dnes spolupracuje s Českým rozhlasem a TWR. Je známý svou pilnou snahou popularizovat základní křesťanské hodnoty, včetně zvěsti Bible. Spolupráce na těchto rozhovorech začala v roce 2002, kdy se oba protagonisté dohodli na tom, že každý měsíc spolu natočí rozhovor o jednom tématu Starého zákona, aby tak vznikl dvanáctidílný obraz zvěsti, kterou Starý zákon nese. Všechny tyto rozhovory byly postupně odvysílány v pořadu Českého rozhlasu Plzeň Na křesťanské vlně a v tomto pořadí jsou uveřejněny i v knize. Po roce však jejich spolupráce neskončila. Natočili spolu i rozhovory nad tématy Nového zákona, z nichž 26 připravených pro úspěšný pořad Českého rozhlasu 3 – Vltava Ranní slovo je uveřejněno v recenzované knize. Novozákonních úvah je sice více, ale jsou kratší. Převažují v nich texty z Lukášova evangelia. Jsou seřazeny zhruba podle postupu děje novozákonních událostí, případně podle jejich umístění v Novém zákoně. Posluchači, které profesor Sokol oslovuje, jsou lidé hledající a přemýšliví, spíše necírkevní, jimž

ADVENT 01/2009

umožňuje nahlédnout pro ně přijatelným způsobem do svého promýšlení biblické zvěsti. Svým posluchačům se nepodbízí ani nemluví z konfesijně vyhraněné pozice. Jeho odpovědi nejsou doktrinálně vyprofilované ani příliš zatížené náboženskou terminologií. To znamená, že jsou prosty náboženského partikularizmu a jakékoli manipulace. Vyvážený a tolerantní přístup bez jakékoli předpojatosti je třeba vysoce ocenit, stejně jako vážnost, se kterou svého posluchače bere. Sokol ponechává svým posluchačům svobodný prostor a volně reaguje na moderátorovy podněty. Neklade si za cíl odpovědět přesně a slovníkově vyčerpávajícím způsobem. Odpovídá spíše z pozice posluchače, nikoli z pozice vykladače. V tomto smyslu jsou jeho odpovědi odlehčené a rozhovor má charakter volného povídání, resp. volných asociací (úvah) na přinášené podněty. Mám za to, že určitá míra zjednodušení může být ve prospěch věci, když jde o popularizaci biblické zvěsti. Spolu se Sokolovou jadrnou a zemitou řečí, vždy srozumitelnou, působí jeho odpovědi osvěžujícím dojmem. Profesor Sokol pojímá biblickou zvěst velmi vážně, protože k němu samému biblické texty živě mluví: „Bible zachovává něco z toho, co je nejstarší pamětí lidstva“ (str. 36). Je zajímavé a poučné sledovat, jak matematik, filozof a antropolog vidí známé biblické příběhy a jak interpretuje sledovaná biblická témata z jakéhosi poučeně laického zpovzdálí. V jistém nenáboženském odstupu a možná i nadhledu vidí stará náboženská témata v kulturním kontextu dobovém i dnešním, který může být současnému člověku dobře srozumitelný. Sokolovi naskakují etnologické a antropologické souvislosti tam, kde biblistovi naskakují jen

35

RECENZE

souvislosti náboženské (kultické) nebo lingvistické. To snahu formulovat zvěst vykládaného oddílu oživuje, zprůhledňuje a aktualizuje. Sepsáním a vydáním Sokolových úvah tak vznikl svérázný a zejména podnětný průvodce (jak je kniha označena na předsádce) biblickým prostředím, myšlením a zvěstí, s četnými obohacujícími historickými informacemi uvádějícími do dobových reálií a kulturních souvislostí, který je svou nenáboženskou interpretací velmi moderní a instruktivní. Hlavní podíl na vzniku knihy ovšem nese v pozadí Petr Vaďura. Díky jeho iniciativě vznikla nejen tato kniha, ale i celá edice Rozhovory nad Biblí. Petr Vaďura vždy navrhne téma, domluví setkání, rozhovor předem připraví, za svým hostem (např. do Prahy, ale vždy až z Tachova) dojede, rozhovor natočí, pro potřeby vysílání vyčistí. Nakladatelství Vyšehrad rozhovory nechá přepsat a Petr Vaďura přepsaný mluvený text upraví do tištěné podoby (jen úprava jednoho rozhovoru zabere den práce). A Vaďurovy otázky by mohly být samostatným tématem recenze. Je z nich patrné, že redaktor je do biblického textu velmi dobře zasvěcen a také ponořen, že jej zkoumaný text bytostně oslovuje, a když o něm mluví, tak vždy v hlubokém porozumění a jistém zanícení. Neklade otázky pro zaujetí či pobavení čtenáře (posluchače), ale proto, že jej samotného zkoumání Bible velice zajímá. Jsou to zaujaté otázky, které nutí se příliš nezdržovat u povrchu věcí. A současně prubují čtenáře, zda by on sám dokázal na takovou otázku odpovědět či takovou otázkou vystihnout, oč je třeba se v textu zajímat. Někdy totiž je otázka tak dobře položena, že mi až připadá zbytečné na ni odpovídat. Nikdy ale Vaďura otázkami nestrhává pozornost sám na sebe ani nenutí svého partnera do předem připravených pozic, do předem připravených závěrů, tj. neopravuje jej. A to ani tehdy, když se se svým partnerem dostanou na stejnou vlnu a dochází k jejich rezonanci tak, že vlastně není poznat, kdo se ptá a kdo vlastně odpovídá. I tehdy je z jejich rozhovoru slyšet vzájemná úcta a respekt. Hutný text je tak otázkami vždy dobře rozfázován (strukturován) a odlehčen.

36

Kniha rozhovorů s Janem Sokolem nese název Zůstat na zemi. Ten je v mnohém směru velmi případný. Jednak čtenáře upozorňuje na to, kde je jeho místo, a jednak zkratkovitě popisuje záměr rozhovoru: mluvit normálně, přirozeně a jednoduše o složitých a časově i kulturně vzdálených tématech. Vaďurovy otázky, Sokolovy odpovědi a citace Bible jsou v textu od sebe přehledně odlišeny. Odpovědi nejsou nudné ani příliš dlouhé, ale vždy výstižné a nápadité. Rozhovor není rozvláčný a dobře se čte. Rád zde oběma protagonistům, jakož i nakladatelství Vyšehrad vyslovuji (a myslím i za čtenáře) svůj vřelý dík za podnětnou popularizaci biblické zvěsti. Jiří Beneš

ADVENT 01/2009

Z VAŠICH DOPISŮ

Z VAŠICH DOPISŮ

Chodíte rádi k Památce Večeře Páně? Já ano, vždyť je to úžasná připomínka toho, co pro mne Pán Ježíš podstoupil. Myslím si, že tato slavnost je velmi důležitá, abych si lépe uvědomila hluboký význam této nesmírné oběti. Nehledě na to, že si Pán Ježíš přál, abychom si tuto událost připomínali, dokud nepřijde. Vždycky se po Památce Večeře Páně cítím tak čistá, obmytá od všech hříchů. Ale cítíme se tak všichni? Zažíváme tento pocit radosti, pokoje a očištění? Nedávno za mnou přišla jedna sestra a zeptala se mě, jestli jí může Pán Bůh odpustit, když byla u Památky Večeře Páně, a přitom nikomu neumyla nohy. Byla celá nešťastná a vyprávěla mi, že má vždy z Památky Večeře Páně strach. Zeptala jsem se jí, jaký má důvod ke strachu. Vždyť připomínka toho, co pro ni Pán Ježíš Kristus učinil, je přece tak úžasná, že by se měla radovat, a ne mít obavy a stres. Nakonec jsem zjistila, že největším problémem pro ni byla skutečnost, že si neměla s kým umýt nohy. Vyprávěla mi, že když se jedné sestry zeptala, zda by si s ní šla umýt nohy, obdržela odpověď, že si myje nohy s manželem. Když se podobně zeptala ještě dalších asi šesti sester a všechny jí odpověděly stejně, hledala někoho bez partnera, kdo by byl ochoten si s ní nohy umýt. Žel, všichni již měli nohy umyté. Zůstala sama, nešťastná. Místnost, kde si ženy myjí nohy, byla zcela prázdná, před druhou místností stála asi pětimetrová fronta manželských párů, čekajících na volné místo k mytí nohou. Když se mi s tímto příběhem svěřovala, bylo mi z toho moc smutno. Trápilo mě, že už přestáváme být společenstvím bratrů a sester, stáváme se sobeckými, přestáváme mít soucit s těmi, kteří jsou sami, jsou ovdovělí či mají nevěřící partnery. Přemýšlela jsem nad tím, ke které skupině by se dnes přidal Pán Ježíš. Také by neměl partnera k umytí nohou. Nedopadl by stejně jako tato sestra?

ADVENT 01/2009

Nemám nic proti setkání manželských párů, kde vyvrcholením tohoto setkání je Památka Večeře Páně právě s mytím nohou mezi manželskými partnery. Tato setkání jsou jistě velmi důležitá k upevnění manželských vztahů, neboť právě v manželství je potřebné považovat toho druhého za důstojnějšího než sebe. Avšak sborové shromáždění nemá nic společného s těmito setkáními manželských párů. Pán Ježíš přišel na tuto zem, aby sloužil a ponížil se až k smrti na kříži. Kolik lidí z těchto manželských párů, kteří při Památce Večeře Páně čekají, až na ně jako páry vyjde řada, je ochotno se takto ponížit před svými partnery v období mezi „Památkami“, v domácím prostředí, když je nikdo nevidí ani neslyší? Nestává se nám umývání nohou jenom pouhým zvykem, úkonem, který je prostě v naší církvi obvyklý? Vždyť podstata umývání nohou je v ponížení sebe sama, v ochotě posloužit druhým. Pán Ježíš říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Sama vím, jak je pro mě, mladší, nepříjemné, když si myji nohy se sedmdesátiletou sestrou. Vážím si toho, že byla ochotna si přede mnou kleknout a sklonit se k mým nohám, přestože je o tolik starší. Nevím, zda to také tak cítíte. To je služba, to je to, co od nás Pán Bůh požaduje. Ta sestra, o desítky let starší než já, si přede mnou klekla. Ona to udělala z lásky k Pánu Bohu i z lásky ke mně. Možná jsem vám dala námět k přemýšlení. Já sama patřím k těm, kdo by si mohl mýt nohy s manželem, takže se tento problém zdánlivě mě osobně netýká, ale velmi mě trápí, když vidím, kolika lidí ve sborových společenstvích se tato věc dotýká a jak moc tím trpí. Kam zařadíme tyto osamělé bratry a sestry? Kdo by byl ochoten si umýt nohy s Ježíšem Kristem? MJ

37

Podmínky inzerce: Cena inzerátu je 0,50 Kč (Sk) za znak nebo 7,50 Kč (Sk) za cm2. Platba probíhá na základě fakturace. Vyčkejte prosím, až vám bude faktura zaslána, neposílejte platby předem. Obálku s odpovědí na inzerát podaný pod značkou je nutné označit v levém spodním rohu obálky číslem inzerátu. Odpovědi na inzeráty označené ČR vyřizuje Advent-Orion Praha, odpovědi na inzeráty označené SR nebo SK vyřizuje Advent-Orion Vrútky. Redakce si vyhrazuje právo rozhodnout o vydání inzerátu.

Ubytování v Karlových Varech! Příjemné dvou a třílůžkové pokoje s vlastním soc. zařízením, TV, SAT, WI-FI. Společná vybavená kuchyňka. Ceny: 1. noc/350Kč/os., 2. noc a další po 300 Kč, přistýlka od 100 Kč. Ceny 1. 10. – 30. 4.: 1. noc/300Kč/os., 2. noc a další po 250 Kč. Možnost zajištění lázeň. procedur. Informace: [email protected], tel.: 605 181 659, www.ubytovanikv.zde.cz ČR 090101 V hezkém prostředí Slezských Beskyd nabízíme celoroční možnost ubytování pro rodiny, ale i menší skupiny. Cena od 70 Kč/ den a noc/osobu. Bližší informace na tel.: 558 352 862, mobil: 775 789 015, e-mail: [email protected] ČR 090102 Nabízíme celoroční ubytování na Šumavě v plně vybavených apartmánech s vlastním soc. zařízením a kuchyňkou. Kontakt: [email protected], tel.: 776 230 076 ČR 090103 Nabízíme sezónní rekreaci ve vybaveném rodinném domě v krásném a klidném prostředí u lesa, s potokem, na polosamotě – na Jaroměřsku, v podhůří Krkonoš. 5+1, 9 lůžek + možnost přistýlky, dva záchody, dvě koupelny. 1. noc 200 Kč/osoba, 2. noc a další 100 Kč/osoba, týdenní pobyt 700 Kč/osoba. Více informací na: www.rekreace-polcovak.wbs.cz nebo GSM: +420 607 655 633 ČR 090104 Ponúkame celoročné ubytovanie vo Vysokých Tatrách. Apartmán pre 6 osôb (4+2) s kompletne vybavenou kuchyňou, sociálnym zariadením a terasou s výhľadom na Tatry. Kontakt: tel.: 00421 (0)52 775 2114, mobil 0908 646 468, e-mail: [email protected] SR 090105 Ponúkame ubytovanie blízko pod Vysokými Tatrami v Kežmarku, Hradné námestie 24. Cena Sk/osobu/noc: 1. 5. – 30. 9. 100,- Sk, 1. 10. – 31. 3. – 130,- Sk, v zime do 5 osôb 150,- Sk. Tel.: 00421(0)52 452 59 57, mobil: 00421 (0)908 986 907, e-mail: [email protected] SR 090106 Nabízíme ubytování ve Znojmě blízko historického centra města a Národního parku Podýjí. Vhodné pro rodiny, sborové a mládežnické dovolené a rekondiční pobyty. Kapacita: 5 apartmánů: 18 lůžek + 10 přistýlek. Info.: www.apartmany-machon.cz, GSM: 608 977 087 ČR 090107 Hledáš bydlení? Nabízím podnájem v bytě 2+1 na Praze 4. U lesa, vlastní místnost + spol. soc. zařízení. MHD velmi dostupná. Petr 731 172 504. ČR 090108 Advent, časopis Církve adventistů s. d. v ČR a SR, číslo 1/2009 12x ročně vydává nakladatelství Advent-Orion, spol. s r. o. Roztocká 5, 160 00 Praha 6 – Sedlec, http://www.adventorion.cz Registrační číslo MK ČR 6982, ISSN 1210-3365 Vychází: 10. 12. 2008 Objednávky v ČR: Roztocká 5, 160 00 Praha 6 Tel.: 233 320 767; 603 553 628, e-mail: [email protected] Objednávky v SR: Šafárikova 9, 038 61 Vrútky Tel./fax: (043) 428 26 70, e-mail: [email protected]

Odpovědný redaktor: Dan Hrdinka České příspěvky můžete zasílat na e-mail: [email protected] Slovenské príspevky a inzeráty môžete posielať na e-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky a fotografie se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo dodané příspěvky krátit. Foto na obálce: Photodisc Vytiskla tiskárna ARTRON, s. r. o., Boskovice Technická redakce: JUPOS, s. r. o., Ostrava

Fotor eportáž z kongr esu mládeže Českého sdružení, který se konal v srpnu 2008 Společné pohřbívání toho, co účastníky k ongr esu trápilo, tížilo a dusilo

Povídání s hostem – sexuoložk ou Dr. Hajnovou

Společné chvály Mladí lidé měli vytvořit symbol toho, jak chápou křesťanství, zde je jeden z nich

Představení „hr dinů víry “ aneb pr oč věřili, čemu věřili

Společně strávený týden vyvr cholil slavností Večeře Páně

„Pr o ženichy si poběžíme až na kraj světa “ aneb společné hry mezi kluky a děvčaty

2009 SEDMÉHO SEDMÉHO DNE DNE

Recommend Documents