2009 LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS. cena 40 kč

08 / 2009

H ALUZE LITERÁRNĚ

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

08 / 2009

šéfredaktorka: michaela henčlová / [email protected] redakční rada: tomáš čada / [email protected] miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] tomáš suk / [email protected] michaela uhlířová / [email protected]

Úvodník

/Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

Rozhovor:

Exotický si nepřipadám /Michaela Uhlířová a Tomáš Čada/ . . . . . . . 4

Stalo se:

ediční práce a korektury: karolina baštářová a tomáš čada návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský

Recenze – knihy:

tisk: roman polák (nakladatelství PROTIS) redakční e-mail: [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 8/2009, ročník 3. vydáno dne 14.9.2009 v ústí nad labem náklad 200 kusů spolupracovali: jan bárta máša bartůšková jan civín jakub horák ondřej kamenický ivan „pasadena“ kopečný adam krupička tomáš míka anna nebeská jana orlová petr pazdera payne ludmila pechová lukáš reiter stefan segi ondřej soukup radana šatánková filip špecián jan tětek michaela uhlířová nelly wernischová eva záchová martin jose zíka

e. č. MK ČR: E 18358 ISSN 1803-8077

číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

Strach a svrab v Uherském Hradišti aneb pokorná pouť do srdce Českýho snu /Stefan Segi/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odpad tě vidí. Ekologicko-chaotické myšlení /Jana Orlová/ . . . . . Letem jarním světem Aneb jaro také s H-aluzí /Radana Šatánková/ Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte /Michaela Uhlířová/ . . . .

. . . .

. 6 . 9 . 11 . 13

Absurdní procházka nad lidskou ubohostí /Tomáš Suk/ S partou na cestách /Ludmila Pechová/ . . . . . . . . Opojen promluvou /Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . Od satiry k podzimu /Tomáš Suk/ . . . . . . . . . . . Sémiotické analýzy socialistické kultury /Jan Bárta/. . Není důležité rozumět, důležité je ticho /Tomáš Čada/ Ševče! Drž se svého kopyta. /Tomáš Čada/ . . . . . . Ka, Kar, Kars – Pamukův „politický román“ /Jan Tětek/ Medúza na tržišti /Alice Prajzentová/ . . . . . . . . . Ostýchavá severská novela /Eva Záchová/ . . . . . .

. . . . . . . . . .

. 14 . 15 . 16 . 18 . 19 . 20 . 22 . 23 . 26 . 26

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

Zamyšlení:

Literární genderistika: Ne/věda o mužích a ženách /Jan Civín/ . . . . . 28

Z literární teorie:

Tři pohledy na internetovou pornografii: Feminismus, psychoanalýza a muži /Stefan Segi/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Poezie:

Máša Bartůšková: básně Tomáš Míka: básně . . . Ondřej Soukup: básně. . Filip Špecián: básně . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. 38 . 39 . 40 . 43

Próza:

Adam Krupička: Jonathan Blow. Muž, který musel psát.. . . . . . . . . 45 Lukáš Reiter: krátké prózy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Tomáš Suk: Mám rád, když umírám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

La Follia:

Ze života barokního skladatele – Spisovatelské ambice /Adam Krupička/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

...doporučuje:

Petr Pazdera Payne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Film:

Existenciální krize podle Vihanové /Nelly Wernischová/ . . . . . . . . 57

Hudba:

Tříakordová poezie literární skupiny sedmipalců /Jakub Horák/ . . . . . 59 WWW – Tanec sekyr (Roxy 12.5.2009) /Ondřej Kamenický/ . . . . . . . 63

obsah

h_aluze / 1

08 / 2009

tomáš čada

A je to! Výtvarné umění:

Čtrnáct „S“ a neviditelný katalog (výstava pocitů pro city i necity) /Ivan Pasadena Kopečný/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Zajímavosti:

Ve chvíli odevzdání /Ludmila Pechová/ . . . . . . . . . . . . . . . . .67 Ústecký Majáles 2009 očima organizátora /Anna Nebeská/ . . . . . . . 69 Čajový dýchánek pro duševní zdraví. /Martin Jose Zíka/ . . . . . . . . 71

Fotografická příloha:

Petr špánek - Jeden rok s lomem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

2 / h_aluze

obsah

Omlouváme se, že tentokrát bez pozdravu. Ale osmé číslo bylo trochu bezprecedentní. Taková kreaturka, jíž se vůbec nechtělo na svět. Částečně to zavinila naše lenost, částečně meteorologická situace, když na slunci se lépe opaluje než píše. Nakonec se zadařilo. A my si můžeme s klidem oddychnout a s neklidem přejít na číslo deváté, plánované na říjen. Nemá cenu se omlouvat. H_aluze osmá je produkt poněkud přestárlý. Zpoždění téměř tříměsíční je na ní znát. Články hodnotící koncerty, knihy a výtvarné akce jsou data staršího, přesto vám snad přinesou pár zajímavých informací. Třeba nad nimi uroníte i nějakou tu melancholickou slzu. Naštěstí ne vše zastarává. Pravidelná dávka prózy, poezie a nějaké ty zajímavé myšlenky jako dezert jistě rozšíří vaše obzory a papily se pomějí. Osmé číslo sice není tím nejlepším, co jsme doposud nabídli, přesto si dle mého názoru načaté kvality udržuje. Navíc je toto číslo opětovně předzvěstí změn. Velkých. Již během jeho vydání by měly projít faceliftem naše internetové stránky, které budou o něco hezčí, uživatelsky komfortnější a informačně sdělnější. Neváhejte je navštívit. Naleznete je na adrese www.h-aluze.cz. Najít nás můžete nově i na Facebooku, kde vznikla skupina Literárně-kulturní časopis H_aluze a plánujeme zasáhnout i Twitter a další prostory internetové i reálné, neboť chceme být aspoň potichu slyšet. Již tradičně v říjnu se chystá druhý (potažmo třetí) ročník Antropotyátru, který snad bude ještě lepší, než

jsme doufali. Odehraje se opět v Ústí nad Labem a to ve dnech 20.-22. října. Více informací naleznete na výše zmíněných stránkách. Především však, na to prosím velký pozor, H_aluze se od příštího čísla rozhodla zavést knižní edici! Nebudu ji zde příliš rozebírat, ovšem doufejme, že Vám budeme mít co nabídnout. Nabízet budeme knihy, knížky i knížečky po dalších osm čísel, na které je ediční řada H_aluze plánována. Pokud nezasáhne deus ex machina a plány nám nějako nerozjezdí. My však doufáme spíše v pozitivní božské ohlasy. Poslední změna, změna veskrze příjemná, se týká obměnění počtu redaktorů. Čáp nám do redakce přinesl jednoho velmi potentního člena. Josefa Straku. Což je člověk literárně protřelý, člověk o literaturu se zajímající, literaturu milující, člověk před časem působící ve velmi kvalitní literární revue Weles. Josef Straka, autor několika sbírek (např. Hotel Bristol, Město Mons či Kostel v mlze), se přidal do našich řad. Posila je to jak má být. A vy ji snad uvítáte se stejným nadšením jako jsme učinili my. A to je, co se týká změn, prozatím vše. Léto máme za sebou, podzim klepe na dveře. H_aluze s pořadovým číslem osm se vlastně do tohoto nostalgického období hodí. Vždyť podzim je trochu uvzpomínaný. Ať vám jej ta naše literární mrška patřičně prozáří! To přeje celá redakce a za ni Tomáš Čada

úvodník

h_aluze / 3

michaela uhlířová a tomáš čada

michaela uhlířová a tomáš čada

Exotický si nepřipadám Se spisovatelem a pedagogem Tomášem Zmeškalem jsme rozmlouvali na jeho autorském čtení v mosteckém Music Pubu. Tomáš Zmeškal je autorem románu Milostný dopis klínovým písmem, jenž mu vynesl značnou publicitu a vyvolal silný ohlas (druhé místo v tradiční anketě Lidových novin – Kniha roku Lidových novin či nominace na Magnesii Literu v kategorii prózy). S námi pohovořil nejen o peripetiích veřejného vystupování, ale dostali jsme se i k tématům literaturu přesahujícím. V rámci rozhovoru jsme se nechtěli věnovat jeho románovému debutu – diskusi obstarali jiní – naopak jsme se pokusili knihu z rozhovoru mírně eliminovat, což – jak sami uvidíte – nebylo cele naplněno.

V rozhovorech působíte spíše jako introvert. Dělá vám problémy veřejné vystupování? Rozhovory mi problém nedělají. A čtení? S tím už je to lepší. Navíc moc čtení ani nemám, třeba tohle bylo letos druhé a další zatím neplánuji. Kolik čtení jste tedy absolvoval? Letos dvě a loni asi tři. Takže by se dalo říct, že jste přednášející začátečník? To naprosto. Jak na vás působí humbuk, který se teď kolem Vaší osoby děje? Protože ta knížka (Milostný dopis klínovým písmem, pozn. red.) je už hodně dlouho napsaná, tak mi to připadá docela legrační. Co se mě týče, nic se nezměnilo. Změnily se jen okolnosti. Sleduji to spíše pobaveně. I když pochopitelně mám radost, že knížka určitým způsobem lidi oslovila. Ale tím to končí. Literaturou se zabývám jak profesionálně, tak profesně. Vím, jak to funguje. Teď to zažívám na vlastní kůži. Jak si vlastně zájem o román vysvětlujete? Již

4 / h_aluze

rozhovor

dlouho nebyl literární debut přijat takto pozitivně. U Vás se dá – s přivřenýma očima – mluvit o mediální smršti. Získal jste 2. místo v ceně Kniha Literárních novin, následovala vystoupení v televizi, v rozhlase, teď nominace na Magnesii Literu… Knížce hodně pomohlo to, že ji vydal Torst. Knihám z Torstu se věnuje větší pozornost, než těm z jiných nakladatelství. Mně se teď například hodně líbila kniha Pavla Rejchrta Mistr ryzího snu (vydalo nakladatelství Eman, pozn. red.). A ta například neměla žádný velký ohlas. Což je škoda. Ale jen o nakladatelství to snad není. Myslím si, že lidi zaujala i forma, kterou je moje knížka napsaná. Jak tu nominaci vnímáte? Všechny tyhle ceny se podle mě snaží dostat literaturu do médií. Litera je však v podstatě jediná z literárních cen, o které má povědomí i širší veřejnost. Státní cena je taky taková, ale u ní jde spíše o celoživotní dílo. Tady je příznačné, že je to soukromá iniciativa. Musím říct, že mám pochopitelně radost, že jsem se tam dostal. Mohlo tam být určitě tak pět až sedm jiných knížek. Jsem překvapen, že se neobjevil například už zmiňovaný Mistr ryzího snu. Nesehrál v přijetí knihy určitou roli i Váš exotický vzhled? To já nedokáži úplně posoudit, ale už se mě na to ptal Pavel Mandys v prvním rozhovoru, a je to spíše otázka na lidi. Pavel Mandys se mě ptal, proč, když jsem knihu nabízel do nakladatelství, proč jsem tam nechodil osobně. Tvrdil, že exotický vzhled by je mohl zajímat. Vzhledem k tomu, že já si exotický nepřipadám, tak mě to ani nenapadlo. Jak dlouho se vlastně pohybujete na české literární scéně? Milostný dopis klínovým písmem není Vaše prvotina. No, vyšla ukázka mých textů ve Welesu. Pak jsem si udělal sbírku básniček, ze kterých jsem měl čtení. To se ale nikam dál nedostalo. Byly nějaké ohlasy, ale jakmile to není vytištěné, tak se to nikam dál neprotlačí.

Takže píšete i poezii? Teď už ne, ale dříve jsem ji psal hodně. Občas si něco napíšu, ale spíše pro vnitřní potřebu. Jste hodně srovnáván s anglickou literární scénou. Co vy na to? To ano, částečně je to asi dané tím, že jsem anglickou literaturu vystudoval a dlouho v Anglii žil. Takže je asi takové srovnání do určité míry legitimní. Já vlastně znám víc historii anglické literatury, než té české. Českou literaturu znám od Máchy, zatímco anglickou od 6.-7. století, takže u anglické literatury znám širší kontinuitu. Kdybych se ale měl vrátit k předchozí otázce týkající se ohlasu. V české literatuře je jedna věc, která mi není úplně jasná. Je tu spousta výborných textů a člověk se o nich vůbec nedozví. Dlouho jsem chodil do Klubu 8 v Praze – před několika lety zanikl. Tam byly skvělé texty, ale člověk si je poslechl a pak o nich už neslyšel. Distribuce zde funguje opravdu podivně. Není to úplně standardní situace. Když jste mluvil o netradiční distribuci – poněkud literaturu ubíjející – tak jak vnímáte současné problémy v oblasti živé kultury, časopisů? Jste se situací seznámen? Angažujete se nějak? S problémem seznámen jsem. Vztah ke kultuře v ČR je nijakej a evidentně se nezlepšil. Takže si myslím, že bylo jen otázkou času, kdy se problém dostane napovrch. Asi to bude ještě horší. Vztah ke kultuře je prostě takovej, jakej je. Kultura nikoho moc nezajímá. Hodnoty společnosti jsou jinde. Teď se možná trochu vrátíme. Nedá se říct, že českou kulturu tvoří média? Co není v novinách, v televizi, jako by neexistovalo. Je tu řada dobrých autorů, kteří zapadnou jen kvůli tomu, že nemají „zajímavý životní příběh“. To je pravda ve Spojených státech, kde média fungují na velmi komerční úrovni. Tady málo co funguje na profesionální úrovni, proto si myslím, že lecco je náhodné. Podle zkušeností, jež mám, nejsem úplně přesvědčený o tom, že média fungují na profesionální úrovni. Podívejte například na Harryho Pottera. To není ani originální, není to ani novej námět. Byly tu

i nohem zajímavější věci, mnohem lepší. Určitě se najde v dětské literatuře mnoho zajímavějších věcí. No ale tohle mělo obrovskej úspěch. Při srovnání s anglickou literaturou, která vychází, tak vůbec nevím, jak se jim to povedlo. Může kultura vybřednout ze situace, v níž se ocitla? Já se k tomu moc vyjadřovat nechci, protože se tím neživím. Psaní mám spíš jako koníčka při zaměstnání. Myslím, že řešení nespočívá v lidech, kteří kulturu dělají, ale v širší společnosti. Buď se věci začnou pomalu měnit, nebo ne. Jedno procento na kulturu? To se prostě nedá. Evidentně patřičný lidi dát peníze nechtějí a vypadá to, že to lidem ani nevadí. Tak nevím, co by se proti tomu dalo dělat. Ještě taková „českotelevizní“ otázka – Nechcete se vykašlat na dráhu učitele a živit se jako profesionální spisovatel? To asi nemá potenciál. Musí přijít něco z venku, co mě zajímá, abych mohl psát. Určitě bych si ale chtěl zkusit učit tvůrčí psaní. Napsal jsem toho hodně, co nebylo publikovaný. Časem by mělo vyjít něco, co jsem napsal už před lety. Na psaní potřebuju klid. Nemůžu například psát, když vedle kape kohoutek, když se myje nádobí… Potřebuju i spoustu času a takhle bych vůbec nemohl psát. Ale ty lidi, kteří se tím živí, určitě obdivuju. Děkujeme za rozhovor

Pozn.: Pana Zmeškala se nám bohužel po rozhovoru nepodařilo kontaktovat, proto je rozhovor neautorizovaný. Děkujeme za pochopení.

rozhovor

h_aluze / 5

stefan segi

stefan segi

Strach a svrab v Uherském Hradišti aneb pokorná pouť do srdce Českýho snu Když jsem se začal vzdalovat z města, pomalu mi docházelo, že tady končí legrace. Začalo to jako vždycky telefonem z redakce, že nemáme akreditaci, nemáme dopravu a nemáme ubytování. Snažím se akreditovat na vlastní pěst, ale ten systém zjevně není určenej pro novináře, ale nejspíš pro cvičený zvířata, protože jako podmínku vyžaduje předložení reportáže z minulýho ročníku. Chvíli uvažuju o jejím zfalšování, ale nakonec to vypadá, že zajímavější bude zkusit to jen tak. Volám svýmu právnímu zástupci, ať vyrazí předem a zmapuje terén, jestli se tam vůbec dá přežít. Mezitím si na aukci pořídím skoro zdarma stan a spacák. Ještěže kvůli tomu nemusím vytáhnout paty z domu. Jedu do Hradiště hledat českej sen. Sen všech těch mladejch lidí, kteří s nějakou pošahanou nadějí vyrážejí bůhvíkam, aby tam viděli bůhvíco. Sen těch lidí, kteří jsou pořád na cestě, za něčím se ženou a hlavně chtěj něco zažít, protože život tady není zážitek. Zážitek se musí pečlivě naplánovat a potom cvak, a je to. Takovej je českej sen a za tímhle výtvorem nesmírný tvořivosti českýho mládí jsem se teď na 48 hodin vypravil až na druhej konec republiky. Autobus kodrcá v nesnesitelnym parnu. Krátím si čas tím, že co půlhodinu baštim housku a to dohání starší ženskou vedle mě k nepříčetnosti. Posílám jí drobky přímo na její nevkusnou buclatou kabelku, ale ta paní naštěstí nemá dost odvahy, aby to vybalila rovnou, a tak se na mě jenom dívá vražednym pohledem. Musim asi vypadat dost nepříčetně. Je sedum ráno, oči mám krvavě nateklý, na bradě několikadenní strniště a moje košile už asi taky zažila lepší časy. Hlavně, že to zabírá a ženská mlčí jako pěna. Jen za mnou se místní mládež baví o dovolený v Chorvatsku. Pravej čas na to hodit do sebe první kynedril. Vypadnu ze zapařenýho autobusu přímo do vesnickýho baroka. Páni! Je rovný poledne a všichni jsou schovaný před sluncem jako myši. Po festivalu ani stopa. Teď je hlavní najít si nějaký místo ke spaní. Volám svýmu právníkovi, ale nebere to. Asi někde ještě vyspává vrtohlavou kocovinu. Jdu za velkým poutačem Informace a na holku za přepážkou se culim jak nejlíp to dovedu. Vypadá to nadějně. „Místa je tam dost, určitě se nějak domluvíte.“ Ochotou se může chuděrka přetrhnout

6 / h_aluze

stalo se

a záležitost se vyvíjí dost optimisticky. Posílá mě do kempu, ale zdá se, že tady už to moc nepůsobí. Konec konců, na tyhle byrokraty fungujou jenom předpisy a ty nakonec zase píšou úplně stejný byrokrati. Chlápek mě vykopne z poloprázdnýho kempu. Nabízím mu peníze, nabízím mu dvojnásobek, ale ten nácek chce vidět jenom akreditaci, a tak se spěšně pakuju, než vznikne mela. Tohle je první stupeň Českýho snu: zaplatit předem, identifikovat se, zařadit se a potom si užívat. Dostávám kontakt na týpka, kterej lacino pronajme pokoj za městem. Domlouvám si s ním schůzku na sedmou večer. Konečně se taky ozývá můj právní zástupce a táhne mě do sklípku nacpat si žaludek lahodnejma škvarkama a prvotřídním vínem, který tady prodávaj za směšně nízký částky. Málem toho chudáka nepoznávám. Vypadá zcuchaně a tmavý mastný vlasy mu visej zplihle kolmo k velkejm černejm brejlím. Je tady už třetí den, a tak mu vyjádřím lítost a zvu ho na panáka. Ptám se ho na filmy. „Zatím jsem u každýho usnul. Ne že by byly špatný, to ne, ale nešlo to jinak. Mimochodem, nepřijde ti ta cena za pronájem trochu nízká? Co když tě ten chlápek prostě naloží, užije si svoje a pak zbytky zahodí do lesa? Co když je to další Charles Manson?“ Právník odchází na další film o sexuálním životě Dánů, u kterýho usne, a já zůstávám sám na pospas ledový paranoie. V rádiu pouštěj hudbu s cimbálem. Kam jsem se to dostal. Jdu se na chvíli prospat do parku a po cestě je konečně potkávám. Jsou to návštěvníci festivalu ve svejch nejrozmanitějších formách. Jen se na ně podíváte a víte dost přesně, na čem jste. Vytáhlej chlápek jenom v trenkách s tlustejma dredama, který má svázaný v oranžovym šátku a na zádech nese futrál s kytarou. Pak jsou holky, každá jiná, ale všechny se vyfikly do toho, co si představujou jako vohoz na festival. Jedna má naušnice s obrazem Salvatora Dali, jiný vypadaj v širokých kalhotách jako nějaká ujetá Šeherezáda, další maj zase sukně ze zlatejch šedesátejch a sandály z koženejch řemínků. Z povzdálí na ně zíraj frajírci, co si od rodičů poprvý půjčili káru a vyrazili na nejbližší festival sbalit nějaký povolný hipísačky. Podle výrazů bych řekl, že se jim

v tomhle ohledu moc nezadařilo, a tak tu alespoň zevlujou a posílaj si dokola jedno špatně ubalený cigáro. Hlavní je, aby nikdo nevypadal normálně, jako by dneska nebylo dneska a tady nebylo tady. Všichni někam utíkaj a něco hledaj. Vědí, že se nemůžou zastavit, a tak jdou pořád kupředu, jsou pořád na útěku. Den se sotva přehoupnul do druhý půlky a to znamená, že k vidění jsou ještě minimálně tři filmy. V doširoka otevřenejch očích nováčků vidím nadšení a stopy velikýho očekávání. Ti, co jsou tady dýl, už maj výraz trochu jinačí. Pomalu jim začíná docvakávat, že ten sen nejde zažít díky vstupence do kina, ale jejich rozum si to nedokáže ještě pořádně sesumírovat, a tak jen nasazujou na vyšší obrátky a doufaj, že to prostě přijde. Před kinem zase počkám na svýho Samojskýho právníka. Vybíhá z něj jako první se slzama v očích. Je úplně naměkko, v obličeji jako červená řepa. Ten si to umí zařídit. Odhodil všechny bariéry a teď nasává dojmy jako houba a nechává s sebou cloumat všema těma filmovejma emocema. Za chvíli se dá dohromady alespoň natolik, aby se mohl podívat do programu a zfleku vypálí na další biják. Já jdu mezitím na sraz se svým domovníkem a v krku mám proklatě sucho. Nakonec se z něj vyklube docela fajnovéj týpek. Nevypadá ani trochu jako Charles Manson a tak mu začínám alespoň na elementární úrovni důvěřovat. Naskakujeme do jeho černýho Citroenu a veze mě do Starého města u Hradiště. Tak patnáct minut pěšky od centra. Když vidím ten barák, roztřesou se mi kolena. Je to nově zařízenej domek s vanou, přepychovou ložnicí a zahrádkou s grilem. Ten člověk mě pečlivě provede a pořád se skoro omluvně ptá, jestli mi to tady vyhovuje. Snažím se skrývat nadšení, ale za stopáďo by na mě v Praze nikdo ani neflusnul. Asi si naivně myslí, že k životu ve městě potřebujete alespoň tři satelity a v každym pokoji Nintendo. Platím pronájem dva dny dopředu a jakmile zmizí z dohledu, napouštím si vanu horkou vodou. Už bylo na čase. Pomalu padá tma, a tak se belhám zpátky do Hradiště. Nemám akreditaci a bez ní si člověk ani neškrtne. Klidně může bejt v sále úplně prázdno, klidně můžete šustit bankovkama, tady platí, že buďto koupíte pěkně poslepu všechno najednou sakum prásk, nebo se s tím rozlučte komplet. Nenechám se omezovat, vytáhnu svýho právníka z bůhvíkolikátýho dnešního filmu a vyrážíme do letního kina, který je alespoň zdarma, když už je bez židlí. Jízda začíná. Promítaj film od génia českýho filmu, kterej jako první v dějinách celý kinematografie pustil pásy pozadu. Dneska večer je ale nějak z formy.

Nemůžu se koukat na Ivu Janžurovou po transplantaci mozku. Ne, to se nedá vydržet. Táhnu chudáka právníka do jednoho sklípku u nádraží a na světle vidím, jak je tenhle nebožák fakt naprosto vyřízenej. Snaží se mi převyprávět film, ale ve výsledku jen zoufale opakuje „Kokeš, Kokeš, co chceš, Kokeš“ Chvíli ještě něco brebentí, ale pak odpadne, když s našpulenými rty předvádí kapra a rukama naznačuje žábry. Pravá chvíle to zabalit. Den Druhý Budím se s pocitem, že mi pružina z postele musela zaručeně prorůst žebrem. Kopnu do sebe studený kafe ze včerejška a říkám si, že než zase vyrazím do Hradiště, trošku tohle zanedbaný malý město omrknu. A to se vyplatí. Zdá se, že ve Starym městě jsem narazil na zlatou žílu. Podle všeho tady musej bejt lidi úplně sociálně vykolejený, anebo jim z Hradiště přidávaj do vody nějakej pořádnej nakopávač. Hned za domem je muzeum Veliký Moravy. Říkám si, že uctít památku chudáka svatýho Cyrila by nemuselo bejt úplně marný, ale vrátnej se mnou pěkně zamete, protože objekt je přes léto v rekonstrukci. Slibuju, že přijdu v zimě. Pak si teprv všimnu obrovskýho betonovýho monstra, který se tyčí nad elegantní a vzdušnou dřevěnou budovou muzea. Někdo místní mi prozradí, že to se staví novej kostel a já v úžasu zírám nad tuhle gigantickou stavbu uprostřed Bohem zapomenutýho města. Vedle toho pražskej Mikuláš vypadá jako soukromá hliněná modlitebna pygmejskýho náčelníka. Prachy na stavbu navíc před deseti lety dost pochopitelně došly, a tak si místní farář alespoň spravuje kondici tím, že běhá od domu k domu a žebrá peníze na dokončení. Katolíci se prostě nepoučej. Přímo vedle toho namyšlenýho železobetonovýho rouhání ale narazím na něco mnohem zajímavějšího. Až úzkostlivě udržovanej komplex za vysokou zdí z červenejch cihel, s širokou kulatou věží a elegantní korouhvičkou. Projdu černou kovanou brankou a octnu se v rozsáhlý orientální zahradě. Vlastně je to farma a prodejna bonsají. Dvě nádherný holky v bikinkách tady zalejvaj stovky stromků, který vypadaj jako zcvrklý stoletý giganti. Je tu všechno. Od citrónovníku po sekvoj. Od zelenejch sazenic až po seschlý pahýly, který vypadaj, jako kdyby rostly na okraji nějaký středoasijský pouště. Uprostřed toho komplexu, kterej živý ploty rozdělujou na členitej labyrint, je umělý jezero se žlutejma orientálníma kaprama, kterejch je tam nejmíň dvacet, a já je pozoruju z japonskýho kamennýho můstku, kterej se

stalo se

h_aluze / 7

stefan segi vypína nad umělou nádrží. Jen těžko si představit větší kontrast a nedopatření, než tohle s nekonečnou trpělivostí budovaný místo zakrslejch kapesních stromků v porovnání s tím nestvůrným mrtvolným skeletem, kterej tak rychle vyrost hned naproti, jako věčnej pomník nějakýho zakomlexovanho černoprdelníka. Za dvě stovky si kupuju fikus a užívám sí klid v tomhle tichým parku, kterej od světa odděluje pěkně tlustá a vysoká zeď, až si jedna z těch holek všimne, že ji civim na zadek, a tak se radši pakuju. Nakonec je beztak pomalu čas k obědu. Střihnu to směrem k místní hospodě, ale jakmile se zeptám na jídlo, hostinskej se tváří, že mi asi muselo rupnout v bedně. Nezbejvá, než zase vyrazit do Hradiště a podívat se, jak je na tom festival. Koneckonců, o ten tu jde v první řadě. Dávám si sraz s právníkem a vyrážíme na oběd. On dostává umaštěný hranolky na spodní hranici poživatelnosti a moje pizza v dětský velikosti je suchá jako tejden starej chleba. Ostatní zákazníci ale vypadaj vcelku spokojeně, a tak zaplatíme a jdem si dát hot dog ve stánku naproti. Vtom si můj právní zástupce vzpomene, že mu za deset minut jede autobus. Má plnou pusu párku s rohlíkem, v ruce plastovej kelímek s kofolou a vypadá to, že tři dny na tomhle místě ho totálně odnaučily samostatně se rozhodovat o jinejch věcech, než je volba mezi polskym antifašistickym spektáklem a rakouskou sondou do místního skandálního rodinnýho zázemí. Čapnu tu zmatenou a vyřízenou karikaturu za loket a táhnu ho na nádraží. Když ho vidím odjíždět, pořád ještě žvejká a před nepřítomnym pohledem si asi promítá momenty z toho nelidskýho kvanta filmů, který tady musel chtě nechtě přetrpět. S nadějí, že mu pobyt v normálnim prostředí udělá líp, si dávám v nejbližšim parku pořádnýho šlofíka. Když se proberu, je nejvyšší čas zařídit si večerní program. Volám jedný známý, která tu shodou okolností bydlí, ale je z ní cejtit, že by radši strávila večer ve výběhu s kobrou, než by šla někam se mnou. Asi to má co dočinění s faktem, že mi ve slabý chvilce slíbila nocleh u sebe na zahradě a teď jenom trne, že bych ji mohl vzít za slovo. Po několika minutách přesvedčování nakonec opatrně souhlasí, že se nechá pozvat na večeři a mě do tý doby zbejvaj ještě dobrý dvě hodiny na bezcílný poflakování. Zapíchnu to v jedný kavárně, kde nadšenejm návštěvníkům pouštěj nějakou babičku, která zpívá všechno od Kurta Weila až po Philla Collinse. Kdyby tady v rádiu někdo nedopatřenim pustil třeba Beatles, s největší pravděpodobností by lidi hned začali řvát, ať vypnou tu bandu feťáků. Mám pocit, jako bych se vrátil strojem času.

8 / h_aluze

stalo se

tomáš čada Kupuju si za pět korun kopeček oříškový a za devět Lidovky. Vida, zrovna tu píšou o festivalu. Hmm, takže festval v Písku nabídne hvězdný jména a argentinskou retrospektivu. Žjuva! Kritici ale oceňují výběr v Uherskym hradišti. Nenabízej tady líbivý filmy, ale jdou pěkně pečlivě do hloubky. Když rakouskej film, tak pořádně. Pro hvězdy tady není místo. A zdá se, že lidem to fakt nevadí, jdou si na svoje čtyři filmy denně a po dvou dnech je úplně jedno, co je to za film, kdo ho natočil a z jaký země pochází. Jde o to vidět filmy, vidět jich dost a pak je pořádně probrat někde cestou na další film. „To byla hrůza, víckrát na nic takovýho nepudu, ani náhodou,“ donese se ke mně od skupiny vytáhlejch školaček. Jo, holka, to sis měla rozmyslet dřív. Padá tma a pomalu je čas na večerní schůzku. Tak, jak ji znám, je tichá až zakřiknutá a vypadá, že se stydí za každý slovo. Tady ale stojí na domácí půdě a je prostě v laufu. Zpívá, tančí, mává rukama, pitvoří se, řehtá na celý kolo a vypráví historky. Prostě září a ani ne za hodinu odchází tanečním krokem za nějakým nočním dobrodružstvím a já se jdu podívat na letní promítání filmu Watchman, ale je tam beznadějně narváno, takže to zabalim Do baráčku se mi ještě přistěhovala rodina s postpubertální dcerkou. O festivalu asi nemaj ani tušení. Užívaj si tu poctivou křesťanskou dovolenou a už se těšej na Velehrad, kterej je odtud jen pět kilometrů. Myslím, že tahle sorta lidí to do dalšího století nedotáhne. Ráno napěchuju spacák do fusaku a běžim na autobusový nádraží. Je tam pusto a prázdno. Nikdo to nevzdává, všichni neohroženě držej filmový pozice a bojujou nekonečnou bitvu ve strojově pravidelnym rytmu fiilmsnídaně, film-oběd, film-večeře a ještě jednou film na dobrou noc. Do Prahy jsou to poctivý čtyři hodiny únavnýho kodrcání, a tak šofér pouští cestujícím Na samotě u lesa. Je to první film, kterej tady shlídnu od začátku do konce. A na obzoru už se pomalu rýsuje první Tesco.

Stefan Segi je zástupcem šéfredaktorky kulturní revue LitENky a stálým dopisovatelem magazínu Muzikus. Studuje českou literaturu, český jazyk a srovnávací literaturu na FF UK v Praze. Ve volném čase vystupuje s funkovým kabaretem jménem Fidibus.

Nestává se... Nestává se v redakci často, abychom byli osloveni druhou stranou, zda bychom neotiskli publicisticky laděný článek – podotýkám, smysluplný. Samozřejmě se naskytne situace, kdy se na nás obrátí autoři poezie či prózy. Ale většina ostatních příspěvků je začasto redakčních či redakcí vydyndaných. A tak se tisknou články od přátel, kamarádů a přátel kamarádů či přátel. Je to pochopitelné, H_aluze stále nemá renomé, na kterém by se dalo stavět, a pokud jej vůbec někdy získá, nějaký čas to potrvá. Proto s potěšením kvitujeme

příspěvek Jany Orlové, která si nás našla v Polí5 (Polí pět) a poreferovala nám o něčem, co svět ještě neviděl. Rubrika Stalo se je vyhrazena událostem, které nějakým způsobem zasáhly lidem, možná i jiným tvorům, do života. Povětšinou je tento zásah pozitivní, a tak jsme referovali například o zajímavém meziliterárním projektu Tolk či návštěvě Dalajlámy v Praze. Pro tentokrát děláme výjimku a referujeme o něčem, co zasáhlo naši e-mailovou adresu, ale stejně jako ten Dalajláma, to za zmínku jistě stojí.

jana orlová

Odpad tě vidí

Ekologicko-chaotické myšlení Když se řekne odpad, většina z nás si představí páchnoucí kontejnery, skládky, harampádí na půdě… Pro volné seskupení mladých umělců sdružených kolem centra alternativního bytového undergroundu v pražské Wolkrovce je odpad naopak tvůrčím východiskem, životní filosofií. Hnutí a skupiny mívají manifesty či provolání, ale: „MANIFEST ODPADU NEEXISTUJE! Myšlenka hnutí Odpad není zakonzervovaná v manifestu, ale žije. Žije vlastně i nezávisle na skupině, která zde bude představena.“ (občasník Prázdná vteřina, č.1) A tím je hnutí Odpadu odlišné. To, že jsou jiné, zásadní nebo průlomové, o sobě tvrdí všechny skupiny. Hnutí Odpad není ani skupina (protože to by bylo příliš omezující) a ani to o sobě netvrdí. O co teda jde?

Toto heslo zdobí (nejen) pražské (nejen) kontejnery / foto archiv autorky

„MOTTO: Neobjevujeme nový svět, pouze variujeme starý.“

(občasník Prázdná vteřina, č.2)

stalo se

h_aluze / 9

jana orlová

Napadlo vás někdy, co nám odpad říká? Odpad je anonymní masa, tak jako člověk v dopravní zácpě. Jsou to vyhozené vzpomínky nebo přímo likvidované pozůstalosti, jsou to krásné staré knihy, pro které už nikdo nemá pochopení, je to oblečení sotva rok nošené. Někdy se mi zdá, že lidé se tak symbolicky zbavují hlavně svého mentálního odpadu. Ano, odpad je ošklivý, odpad páchne, probírají se jím divné existence. Co když se ale někomu zdá odpad opravdu krásný? Co když je dualita krásy a ošklivosti absolutně relativní? Přijdu ke kontejneru, vyčnívá z něj proutěný košík- vezmu si ho na ovoce. U kontejneru vidím zarámovaný obraz - přemaluji ho a pověsím. Na tom nevidím nic špatného. Před antikvariátem leží zadarmo brožurka Strážné Věže o šťastném manželství. Udělám z ní avantgardní báseň. Své nejhezčí oblečení jsem našla u kontejneru. Je to víc než lechtivé provokatérství vůči samozvané kultuře, víc než recese a rozhodně ne znouzectnost. Je to ničím nesvázané plynutí životem, který může přinést tu to, tu ono. Neočekávám, že najdu poklad, a přesto ho nacházím. Nezáleží mi na tom, že se ode mě lidé odvrací, nezáleží mi na jejich názoru. Dělám to proto, protože to dělám. A líbí se mi to. Kulturní recyklace je jednou z mnoha Rozhovor s Jakubem Fixem, jedním ze zakládajících členů hnutí Odpad. Jak on sám vnímá hnutí Odpadu, co pro něj odpad znamená? Odpad má jednoduše úlohu velkého inspirátora: obsahuje veškerou syrovost života a smrti. Je v tom trochu lásky a infantility, a zároveň spoustu rozkladu. Je to stále palčivější obraz dědictví po našich předcích, a zároveň chaotický útok na všechny smysly. Jde opět o jeden z příkladů, kdy „prachsprostá“ estetika začíná udávat směr myšlení lidstva. Proměna estetiky = proměna vnímání okolního světa = proměna uvnitř člověka. Myslím na Vladimíra Boudníka pracujícího s oprýskanými omítkami, s odpadem v továrně. Takový tvůrčí přístup ke skutečnosti na všech úrovních analogie je pro mě klíčový.

10 / h_aluze

stalo se

jana orlová

do činění jak s uměním, tak s ekologií. Nevinná otázka zněla: Co si myslíte o odpadu? Tito lidé samozřejmě o hnutí Odpad nikdy neslyšeli… Půl na půl mladší a starší generace, muži a ženy. Helena Štědroňová (61), výtvarnice: Dráždí mě veškerý nepořádek. Lidi jej kolem sebe už ani nevnímají . Ale působí negativně. Esteticky mi taky vadí nápisy na zdech. Nebo grafitti - i když některé jsou nádherně výtvarně udělané. Jen by podle mě měly mít své místo.

Záběr z tvůrčího hledání / foto archiv autorky

Jsi zároveň šéfredaktorem samizdatového občasníku Prázdná vteřina. Existuje nějaká spojitost mezi ním a hnutím Odpadu? Spojitost je velká, ale ne absolutní. Důležitý je individuální přístup lidí, kteří si s odpadem hrají mnoha způsoby. Některé již byly rozvedeny v Prázdné vteřině, jiné se teprve formují. Namátkou vyberu náměty, kterými se časopis zabývá a hodlá zabývat: Manifest odpadu, industriální hudba, kulturní recyklace, infantilní kouzlo nálezu, specializace a odchylky znalců odpadu (bufeťáci, sběratelé), legendy a mýty hledačů, šetrný životní styl, poesie versus život, asambláže a výstavy z odpadků nebo téma se surrealistickým nádechem - lechtivost odpadu. Jak se hnutí Odpad staví ke „strašáku postmoderny“? Nechceme být ani post, ani post-postmoderní! Postmodernu jsme překonali nejméně tím, že rozkládáme všechny příští pokusy o sjednocené myšlení humusem a jeho hlubokým prožíváním. Podstatná je neustálá otevřenost vůči jazykům, kterými k nám odpad promlouvá. Protože se jedná o téma poněkud kontroverzní, oslovila jsem několik respondentů, kteří mají co

Zdeněk Váňa (21), fotograf: Odpad je využitelná věc jako všechno ostatní. Je výborný pro vytvoření atmosféry. Lidé často vyhazují esteticky krásné věci - mechanické mlýnky a jiná udělátka. Z hlediska uměleckého využití nic není odpad. I například ze shnilého listí lze udělat koberec. Irena Kaninská (23), studentka pracující v CHKO: Odpad mě děsí. Moje pracovní každodennost - krásná přírodní scenérie, a hle! Pod smrčkem, v náruči rozkvetlé louky, se krčí obal od tatranky. Ne, není to paranoia… Odpad je opravdu všude!

Pavel Rajchman (51), básník: I Duše má svůj odpad. Vše je odpadem, co zakaluje průzračnost, pravost vnímání. Přítomnost rozumu v tento okamžik je odpad. Rozum vstřebává odpad z Duše, je jím živen. Odpad je vše, co odpadne, nevznáší se, zakalí oči, zpomalí tlukot srdce. Dost možná, že sama Duše je odpadem. Božím odpadem, když tvořil vesmír. Plastová láhev odhozená lidskou rukou do křoví nemusí být nutně odpadem, ale doupětem, úkrytem pro živého tvora. Nádoba pro člověka bez domova, který zesmutněl a potřebuje se zásobit deštěm. I sám člověk je se vší pravděpodobností odpadem z hvězd.

Jana Orlová (22), básnířka, příležitostná fotografka. Chvíli studovala dějiny výtvarných umění, religionistiku, pracovala v čajovně. Momentálně studuje historicko-literární studia v Pardubicích. Má ráda obrazy a slova.

radana šatánková

Letem jarním světem Aneb jaro také s H_aluzí

Je dobré mít kliku, anebo haluz. Obojí znamená štěstí v různých situacích. Jak vypadalo jaro také s členy redakčního týmu a autorů kolem literárního časopisu H_aluze, Vám chci, milí čtenáři, právě vylíčit. Čtení v půli dubna bylo velmi specifické. Pražské kavárny Jericho se zhostily dámy s pořadem Dámy na

tahu aneb Dámy nedá mi. Už samotný název pořadu upoutal pozornost, což bylo jedině dobře. Krásně jsme si mnuly ruce, jak budou lidi koukat. A taky koukali! Že bylo co poslouchat a na co pohledět, napoví už seznam těch, které vystoupily. Jako první zazněly verše od Marie Šťastné. Trošku rozpačitá, v jakém

stalo se

h_aluze / 11

radana šatánková

michaela uhlířová

Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte pořadu se to ocitla, ale celkem ráda, že nás poznala. Pak vystoupila Marie Bartůšková z Liberce, za ní logicky vzato další svébytná dáma ze severu - Alice Prajzentová, která přijela z Ústí nad Labem. Pražskou scénu zastoupila Radana Šatánková a Věra Dumková. Na harmoniku hrála a staročeské písně a známé hospodské odrhovačky zpívala Jitka Jírová. Nálada, kterou se nám podařilo navodit, byla velmi laškovná. Tak mile nás to všechny pobavilo a uvolnilo, že padly návrhy, aby toto se stalo milou tradicí v příštím roce jako další jarní čtení skvělých českých žen. Jak by ne. S písněmi /dělej mi to pěkně póoooomalůůů, nejedla jsem, nepila jsem od pondělka, nemám na to náladůůůůů.// První květen je lásky čas, ale také Svátek práce. Úžasné spojení. Na svahu pod pražským Petřínem – známým to kopcem pro lásku – se scházejí už po několik let vesměs mladí básníci a umělci. Stalo se tradicí, že kolem fontány nad dětským hřištěm najdete prádelní šňůry a na nich visí poetická sdělení pro kolemjdoucí, kteří si už zvykají. Garanty akce a pořadatelé jsou Ondřej Linhart a Honza Čiverný. „Provádíme tato hravá vystoupení zhruba od roku 1999. Tehdy tam pořádal Klub 8 v čele s Renatou Bulovou tzv. Básnické ZOO. Vypadalo to dost podobně – šňůra, na ní zavěšené básně…,“ vzpomíná Ondřej Linhart na začátky pod širým nebem. Jistě by bylo dobré taky prozradit, kdo se letošního čtení aktivně zúčastnil. Kromě organizátorů to byli: David Pillow, Martina Verčáková, Ota Kars, Paul Merild, Viki Shock, Adéla Hošková, Radana Šatánková, Jarmila Hannah Čermáková, Věra Dumková, Milada Jašová, Básník Ticho a spousta dalších, které přivál vítr. Svou první sbírku básní tu v kruhu přátel pokřtil Jim – vlastním jménem David Kűhnmund – čtyřiadvacetiletý performer z Prahy. Jeho úhledná brožura obsahuje na dvacet básní, které vznikly v letech 2002-2005. Na realizaci vydání se velkou měrou podílel Ondřej Linhart. Kmotrou Jimových Smělých úst (básník a vítr) se stala Radana Šatánková. Autor se o svém literár-

12 / h_aluze

stalo se

ním počinu vyjádřil slovy: „Obsah tohoto dílka byl zamýšlen koncepčně. To znamená, že pokládám otázky, na které by si každý čtenář mohl odpovědět. Zabýval jsem jak se svými niternými pocity, tak děním kolem sebe.“ Dobře se nám vegetovalo na dekách, pilo víno, povídalo. Že některá jména, umělecké pseudonymy či přezdívky neznáte? Tak neváhejte a přijďte mezi básníky. Trocha poezie nikoho nezabije! V neposlední řadě jsem se zúčastnila největšího knižního veletrhu Svět knihy v Praze-Holešovicích. Ruce se mi třásly a nohy mě táhly ke knihám, které by mě stály všechen měsíční příjem. Odcházím nakonec vítězně a potěšena s jediným oranžovým tričkem, které je zároveň reklamou. Na hrudi mám natištěno A2 a pod tím Kdo si čte, zlobí. Jak šibalské. Jenže jděte s tím mezi literáty. Byla jsem rázem přejmenovaná na K2 a vyslechla si poznámky typu, že by bylo zajímavé ji (hruď) zdolat, nejlépe výstupem z jižní stěny. Uklidnila jsem vášně a emoce těchto pánů rázným stanoviskem, že už v základním táboře by ztratili dech… Ale od nynějška přijímám tuto lichotivou přezdívku za svou a děkuji. Vaše Kádvojka

Radana Šatánková, narozena ve znamení berana v roce 1980, tvrdohlavost nepopírá. Rodačka z Frýdku-Místku, studuje v Praze. Je autorkou několika básnických sbírek, ta poslední vyšla letos a jmenuje se Medúza. Od roku 1995 se pohybuje mezi literáty, je členkou několika literárních klubů a organizací. Mapuje současnou literární scénu jak v rodném městě, tak v Praze a okolí. Miluje salašnické bernské psy, retrívry a bernardýny, je drzá a krade tužky.

Poněvadž léto s sebou již tradičně nese spousty zajímavých událostí, přinášíme vám zkráceně souhrn těch nejzajímavějších, co se kolem nás mihly v uplynulých dvou měsících. Začátkem června se uskutečnil již devatenáctý ročník Festivalu spisovatelů. Objevil se zde například nejvýznamnější současný arabsky píšící básník Adonis, slavný skotský prozaik Iain Banks, dále například Robert Crumb – jeden z nejprovokativnějších a nejobratnějších komiksových kreslířů druhé poloviny dvacátého století, nám dobře známý Jaroslav Rudiš a další. Slavnostní vyhlašování Ceny Waltera Sernera pro mladého spisovatele za nejlepší povídku proběhlo 10. června ve velkém sále Městské knihovny v Praze. Po úvodní performanci studentů DAMU Literaturu sekerou, přibližující postavu dadaisty Waltera Sernera, se uskutečnila diskuse s držitelkou ceny Jiřího Ortena, Petrou Soukupovou. Z téměř stovky účastníků porota vyhlásila vítěze. Stal se jím Ondřej Pchálek, student třetího ročníku Gymnázia Zábřeh, za povídku Pouštní růže a bublající asfalt. Milan Kundera obdržel prestižní Světovou cenu Nadace Simone a Cino del Duca za celoživotní dílo, kterou si osobně vyzvedl. Tuto cenu, udělovanou významným vědcům a literátům, získal také v roce 1997 český exprezident a dramatik Václav Havel. Nejsme žádný bulvár, ani deník, který sleduje prodejnost, ale tahle zpráva si podle mě zde malé místo může dovolit. Zemřel král světového popu Michael Jackson. Tato zpráva zahltila na několik týdnů všechna média. A nemizí doteď. Pohřbu se zúčastnilo tisíce lidí, kteří byli mezi „vyvolenými“ a ti ostatní přetížili internet, když pohřeb sledovali on-line. Přitom už dlouho před svou smrtí byl Jackson považován za víceméně odepsaného. Po smrti se ale jeho jméno stalo nejprodávanější značkou na světě. Nás však určitě mnohem více zasáhla smrt Waldemara Matušky. Ale dost již bylo tragických zpráv. Ve dnech 3. – 11.

července se již tradičně konal Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. A opět tradičně se na něm sešly zajímavé osobnosti. John Malkovich se projevil jako velmi odvážný a dorazil do Varů vlakem. Můžeme být rádi, že i za těchto okolností si mohl převzít Křišťálový glóbus za přínos světovému filmu. Nejvíce však ve Varech zazářil Antonio Banderas, který oslnil hlavně dámskou část publika. Porotu oslovil film Anděl u moře v belgicko-kanadské koprodukci – získal Křišťálový glóbus za nejlepší film a cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Na internetu se objevilo zdarma ke stažení kompletní dílo Karla Čapka. Na Čapkovo dílo se už nevztahuje autorský zákon, protože od smrti spisovatele uplynula ochranná lhůta sedmdesáti let, a tak mohou čtenáři stáhnout veškerou Čapkovu beletrii, knížky pro děti, dramata nebo cestopisy, které na stránce www.mlp.cz/karelcapek zpřístupnila Městská knihovna v Praze. Chystá se prý i zpřístupnění tvorby Karla Hynka Máchy. V češtině vyšla kniha asi nejznámějšího tureckého spisovatele Orhana Pamuka – Sníh. Převážně díky této knize získal Pamuk v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu a stal se tak prvním tureckým laureátem na tuto cenu. V době psaní článku aktuální, nyní už „poakutální“, ale jistě stojí za zmínku – ve dnech 17. – 19. června se konal festival Literární Vysočina s podtitulem Rýžování brambor. Mimo jiné zde vystoupil Ivan Martin Jirous, J. H. Krchovský nebo Radek Lehkoživ. Teď to nejzajímavější (promiňte, ale opravdu bych si vyčítala, kdybych tuto zprávu nezmínila) – z manželky Jiřího Paroubka, Petry Paroubkové, se stává spisovatelka. Zatím zveřejňuje texty jen na svém blogu. Jedním z nich je i text s názvem Óda na manžela. Pokud nejste fanouškem Jiřího Paroubka, po tomto textu zřejmě stejně názor nezměníte... Doufejme jen, že autorská dráha Petry Paroubkové tímto končí.

stalo se

h_aluze / 13

tomáš suk

tomáš suk

Absurdní procházka nad lidskou ubohostí Thomas Bernhard Na výšinách Prostor 2009, 152 stran

Budu tu mluvit o dalším z mnoha děl Thomase Bernharda, svérázného spisovatele svérázných myšlenek. Kniha, kterou jsem si vzal na mušku, se jmenuje Na výšinách a hned na zadní straně tvrdých desek se můžeme dozvědět pár užitečných vět o knize. Asi tou nejzákladnější informací je, že tato kniha byla napsána už roku 1957, ale vydána až o třicet dva let později, tedy roku 1989. Je to dílo tedy vpravdě výjimečné už pro svou dlouholetou šuplíkovost. Ale konec opisu, věnujme se kritice a ne interpretaci záložky. Na výšinách je kniha bezesporu velice zajímavá svou rozmanitou strukturou, mnohými autobiografickými prvky, uvolněnou stylovostí a v neposlední řadě faktickou svérázností. Jako literární žánr je dílo těžko zařaditelné, postmoderna by ho jistě nazvala románem, my však se budeme bavit o žánru nepojmenovaném. Jedná se totiž o útvar, v němž se prolíná poezie s prózou, potažmo básně v próze a vše balancuje na hranici deníkovosti. Žánr to není zase tak výjimečný a nemusíme pátrat natolik, abychom jeho fragmentární styl nemohli porovnat například s naším českým Janem Hančem, který tvořil podobný žánr ještě dříve než Bernhard. Specifikem tohoto žánru je zdánlivá fragmentárnost neuzavřených textů, které volným spojením (mnohdy ani tak nezáleží na pořadí) tvoří celistvé významové dílo s deníkovými rysy. V případě Bernharda je právě umělecká deníkovost méně patrná, ale nepochybně ji můžeme na

14 / h_aluze

mnoha místech najít: „vyjídám svou kaši, kolem jedenácté vstávám, oblékám se a běžím dolů, nahoru a zase dolů: lidé všechno strhávají do bláta, zrovna tihle lidé, zkušenost mne naučila“, nebo zde: „šestkrát či sedmkrát zas kolem soudní budovy, / navlékl jsem si svůj pořádný zimní kabát / a do hlavy verš a s jedinou veršovou řádkou, / ze které by se nechala udělat báseň.“ Malé písmeno na začátku není chyba. V případě této knihy je vlastně zbytečné dělit syntaktické úseky velkými písmeny, jelikož sémantická stránka přebijí gramatiku. Velice zajímavá je celková výstavba syžetu. V souvislosti s vypravěčem se můžeme bavit o neexistujícím vypravěči, a nebo naopak o jednom vypravěči, který se rozkládá do mnoha postav. Bernhard totiž svůj příběh rozložil do mnoha postav s autobiografickými prvky a volně mezi nimi přechází, znenadání se tedy střídá třetí osoba vypravěče s první, což můžeme číst dvěma způsoby. Buď se v tom budeme rýpat a nad každým úsekem spekulovat, kdo je zrovna postava v pozici současného vypravěče, či necháme příběh volně plynout a chápat významy jako u správného experimentu.. Dle mého je právě druhý způsob recepce tím lepším, jelikož zážitkem čtení není knihu rozpitvat, ale prožít. V knize vystupuje mnoho postav, některé jsou dokonce pojmenované – např. dr. Vogel, slečna, profesor, hostinský…všechny tyto postavy jsou však jen replikami jedné postavy a vyjadřují tak maximálně absurditu rolí, ale nic víc. U Bernharda je výjimečné vertikální čtení textu, velice zajímavé je rozlišování typu písem. Kromě klasického písma se v textu setkáme i s kurzívou, která, a snad se moc nespletu, označuje a vypichuje prostředky absurdity: „pes na půdě hryže pořád do kusu masa, až začnu zvracet: s ním překračuji hranici: za mými zády odjištěná pistole celníka, přede mnou štěrkový lom: probouzím se: byl to ošklivý sen: na jatkách se dozvím, že můj pes moc žere.“ Jak už bylo zmíněno, kniha je typicky Bernardhovská – prostoupena absurditou společnosti, lidské pitomosti, spisovatelů, žen, lidských rolí i existence sebe sama: „milý pane!, říká číšník, a já: neří-

recenze - knihy

kejte mi pane, pokud říkáte pane všem těmto lidem: odchází na toaletu a vrací se bez toho, že by si umyl ruce“, či jinde v myšlenkách ženy: „proti všemu se obrní, i proti mužům se obrní, třebaže ví, že nic nemá tak ráda jako muže, vezme-li si ji, uvažuje, bude se cítit osvěžena, nebo naopak unavená.“

I když žánr, jako je dílo Na výšinách, je bezpochyby velice obtížné číst, na oplátku se kniha odvděčí svými myšlenkami v často velice komickém zabarvení. Je však nutné se nad knihu povznést a chápat ji jako celek, neboť jedině tak ji lze „vyždímat“. Zásek nad první stránkou může znamenat zásek nad celým tímto žánrem…zkrátka a dobře, přečtěte si ji.

ludmila pechová

S partou na cestách Bojíš se, Margito? Ivona Březinová Albatros 2008, 136 str.

Se zvláštním očekáváním jsem zvědavě hrábla po knize Bojíš se, Margito od Ivony Březinové. Jde o čtvrté pokračování příhod svérázné partičky, která se opět vydává na cestu nejen za dobrodružstvím, ale i za poznáním. Tentokrát volí Slovensko: hrdinové se ocitají v rodišti jedné z hlavních postav, nedaleko Liptovského Mikuláše. Během 14 dní poznávají zdejší prostředí: krásy a záludnosti života na salaši, divokou přírodu, folklór, jazyk a zvyky zdejších lidí. Nadšeně naslouchají místním legendám a pověstem, které si tu lidé předávají ústně, z generace na generaci. Čtveřice dívek a jejich partneři musí mezi sebou řešit různá nedorozumění – jejich starosti jsou však již o něco závažnější než v předchozích románech. Vše je ale podáno velice vtipnou a zajímavou formou, s nadhledem, který je pro autorku typický. I v tomto díle se jed-

na z hrdinek identifikuje s osudem spisovatele, jehož život úzce souvisí s místem, kde celá parta pobývá. Nyní své „velké trápení“ prožívá Marika, která obdivuje spisovatelku Margitu Figuli. Kniha má podobné schéma jako předchozí tři díly. Jedna z dívek stojí vždy v popředí, příběh se odehrává ve dvou časových liniích: současnost /putování party studentů na vybrané místo/a minulost /ukázky z díla či deníku „literární celebrity“, která se k místu váže. Vzniká tím zajímavý kontrast zcela odlišných světů. Zároveň získáváme představu o dobové atmosféře a můžeme se i nenápadně poučit. Nikdy nechybí určité tajemství, záhada, napětí a překvapení – zkrátka uzel, který se na konci správně rozšmodrchá. Jde o jakousi vtipnou obdobu „románu-cesty“. Ani cestopis, vývojový román či podbízivé zpracování kapitoly z dějin literatury. Knihu též nelze označit nálepkou klasické dívčí četby. Postavy nejsou typizované: během vyprávění se „vybarvují“, nahlížíme do jejich vnitřních světů. Postupně dospívají. Konfrontováni s minulostí, rozhodují se v rámci možností současné doby, která již naštěstí nabízí větší svobodu. Zabývají se i etickými otázkami, např. v debatě o Jánošíkovi: „Copak při krádeži můžeš mít dobrý úmysl?“ „Jo. Třeba když kradeš zlodějům. Jánošík věděl, že šlechta okrádá chudý lidi, tak okrádal šlechtu a chudým vracel, o co přišli. V čem vidíte problém?“ „V tom, že na to neměl právo. Od toho jsou soudy.“ „Byly zmanipulovaný.“

recenze - knihy

h_aluze / 15

ludmila pechová „Ale brát právo do vlastních rukou, to je anarchie,“ rozčilovala se Fany (str. 78) Dva z nich dokonce studují dějiny: historická fakta nám odtajňují velice svéráznou metodou a nebojí se ani originálních závěrů: „On ten Alžbětin manžel, za kterého se provdala jako patnáctiletá, musel bejt taky pěkně švihnutej. Pořád někde válčil proti Turkům. A po bitvě vždycky tančil s mrtvolama a useknutý hlavy vyhazoval do vzduchu“ (str. 21) Pobavíme se vtipnými odkazy na postavy a legendy ze slovenské historie: Jánošík, Alžběta Barthoryová, Ctibor I. na hradě Beckov…A také citacemi z českých a slovenských pověstí, které si bývají v lecčems podobné: „Vzpomínáte? Lomikare, Lomikare, do roka a do dne,“ /str. 29, z pověsti o Ctiborovi a sluhovi Pavkovi/ „Zabili, zabili, chlapa z Koločavy…“ (str. 78: Jánošík a Nikola Šuhaj Loupežník) Nalezneme i jednoznačné narážky: „Zastavme sa, bratia…“ (str. 40) Žertovně působí nemotorné hlášky Venezuelana Manuela, který stále bojuje s češtinou: „Já taky dojedl úplně po okraj svýho břicha“ (str. 42) „Ten kůň mě nechce,“ stěžoval si adept jezdectví, když si oprašoval koleno. „Nebyla by tam nějaká koňa… konice…Santa Maria Dolores, jak se řekne ženská od koně?“ (str. 106) Kniha není jen hezké povídání o jednom výletě jedné party. Autorka poodhalila některé problémy ze současnosti: jazyková bariéra mezi Čechy a Slováky; konfrontace tradičního způsobu života na vesnici s tím

tomáš čada pohodlnějším ve městě. Studenti představují jakýsi „vpád civilizace“; zhýčkaní, těžko přivykají novému prostředí bez vymožeností moderní doby. Autorka se snažila dospívajícím čtenářům nenásilně přiblížit slovenskou kulturu, odlišnou a přeci podobnou. Dobře jsem se bavila a díky slovníčku na přebalu knihy jsem si oživila některé pozapomenuté výrazy. Také jsem nenásilně „ochutnala“ z díla málo známé slovenské spisovatelky a lehce „nakousla“ i historii, což ocení spíše ti starší. Zajímavý nápad, poutavá forma. Těžko však říci, jak moc čtenáře osloví a jestli je pro ně tematika dostatečně zajímavá. Možná spíše sáhnou po dílech předchozích.

Ludmila Pechová /*1980 v Ledči nad Sázavou/ Ludmila Pechová studuje obor Český jazyk a literatura na FF UK. Jakožto zarytý knihomol pracuje v Městské knihovně v Praze. Po předchozím /ne/úspěšném studiu na PF UJEP v Ústí nad Labem působila jako učitelka na základní škole. Sem tam něco vytvoří do šuplíku, věnuje se studiu, četbě a jednomu psíkovi, občas se s ním někam zatoulá, aby měla o čem psát...

tomáš čada

Opojen promluvou Když jsem si pro další recenzi vybíral knihu Vepřožrout Moške, jež je sbírkou židovských příběhů točících se kolem svátku pesach, nedošlo mi, že si poněkud nabíhám. O židovství vím pramálo. Pro kritické zhodnocení mi chybí nejen erudice ve sférách judaismu, ale navíc neumím ani německy, ani polsky, natož abych o jidiš věděl více než to, že existuje. Byl jsem tedy zvědav, zda mi kniha nebude protékat mezi

16 / h_aluze

prsty. Úkol jsem však na svá bedra vzal a nějak se jej musím zhostit. Jak se říká, s chutí do toho a půl je hotovo. Přinejhorším vám budu vykládat o příběhové lince, taky vás neukousne. Ale dost již bylo řečí. Po přečtení předmluvy jsem byl trochu zaskočen. Krom historie vzniku knihy – podané formou, jež od čtení jistě neodradí, spíše navnadí – se člověk totiž dočte i informaci poněkud nemilou. Drazí čtenáři,

recenze - knihy

Vepřožrout Moške Jaroslav Achab Haidler Prácheňské o. s. 2009, 168 stran

musíme se obejít bez poznámkového aparátu. Musíme se bez něj obejít u knihy, která přináší informace ze světa ne zcela známého, z tradice nezažité, která přináší poznatky nové. Nebudeme v takovém případě o něco ochuzeni? Porozumíme? Není vůči čtenáři poněkud netaktní, když mu autor uzme poznámkový aparát, jenž orientaci v textu usnadňuje? Ejhle! Poznámky sice chybí, na druhou stranu se prý není čeho bát. Jak to? Ptáte se. Máme tu co dočinění s autorem - překladatelem filutou. Poznámkový aparát chybí, ale slůvka nejasná jsou ozřejmena v textu samotném. Někdo může namítnout: No, tak to jsem zvědav, jak se to podaří. Vždyť podobným postupem musíte poškodit čtivost! To bude nějaká didaktická příručka či co? A nebo že by...? A nebo že by... Jaroslav Achab Haidler originální text leckde doplňuje, tohoto faktu si všimne i oko laika, leckde ubírá, na to musí být laik samotným autorem upozorněn. Navíc překlad se blíží spíše převyprávění. Že to zavání nepatřičností? Ale kdež, naopak, tento fakt jest předností titulu. Haidler si nelámal hlavu s poznámkovým aparátem a velmi vkusně nás poučuje přímo v textu. Haidler si nelámal hlavu s doslovným překladem a text dík tomu působí lehce, lidově. Asi tak jako bychom přišli někam na přástvu a tam si vyslechli pohádku přímo z úst děda hřejícího se za pecí. Vepřožrout Moške je vyprávěn s citem pro jazyk i s citlivostí vůči jednotlivým příběhům. Povídky z Vepřožrouta Moškeho nabízejí čtenáři něco, co by se v této době a za současné společenské situace mělo platit zlatem. Přichází s nenásilně předestřenou moudrostí a pokorou. Moške svými vtipnými a vypointovanými příběhy, jež se pohybují na hranici pohádky, legendy či anekdoty, dá přičichnout

k tomu správnému člověčenství. Ač nemám s židovskou tradicí přílišné zkušenosti, vždy jsem byl okouzlen atmosférou židovských vtipů. Oslovoval mne jejich tichý humor, pravda nikoli polopaticky nabízená, nýbrž vpletená mezi řádky. Stejné vlastnosti najdete i v povídkách Vepřožrouta Moškeho. Povětšinou krátké příhody viditelně čerpají právě z anekdoty. Jejich didaktický ráz je patrný, ale samotné čtení nikterak neruší. Vyprávění se vždy váže k některému z věhlasných rabínů lidu izraelského, přesto jakákoli znalost židovské historie není zapotřebí. Jistě, pokud si pod jmény dokážete představit reálnou osobnost, můžete to považovat za jakousi třešničku na dortu, ovšem i neznalý čtenář není o nic ochuzen, neboť postavy nejsou tím hlavním, kdo knize vládne. Jednoznačnou dominantu zde má příběh, zkazka. Řádky Vepřožrouta Moškeho jsou prostoupeny odpuštěním, skromností, úctou k tradici. Tedy tím, co v dnešní společnosti třeba lupou hledat. I když se jedná o ryze židovské příběhy, konflikt mezi Židy a Góji se neřeší vykopáním válečné sekery, naopak se hledá cesta pro porozumění a v případě, že není možné si porozumět, vítězí ostrovtip nad násilím. Nikomu není straněno, každý z hrdinů si odnese to, co mu právem náleží. Že vám to připomíná nějaké rádoby náboženské traktáty ve stylu Strážné věže? Žádný strach! Moškeho příběhy jsou sice moralitkami, ale zabalenými toliko umě do plen vtipu, že vám dozajista neublíží. Naopak nastevřou prostor k zamyšlení. Kniha je rozdělena do pěti částí a provede nás celým pesachovým svátkem. Můžeme si tak mimoděk udělat přehled o tradicích lidu Izraele. Jako bonus mohou působit stručné a ucelené informace v závěru titulu, jež se pesachu týkají. Ale abych jen nechválil. Povídky v knize jsou sice nabyté vtipem, avšak s ohledem na časté opakování motivů mohou začít při delším čtení nudit. Co s tím? Navrhuji jednoduché řešení, kniha by se neměla číst v jednom zátahu. Pokud si na dobrou noc přečtete vždy jeden příběh, jistě se tomuto problému vyvarujete. A již tradiční slovo na závěr? Inu. Povídky, nebo spíše anekdoty, z Moškeho jsou zábavné, moudré. Že jsem si dělal hlavu s neporozumím židovským tradicím? Chyba lávky, naopak jsem se poučil. Že jsem se bál přílišné didaktičnosti textu? Kdepak, tady se nikdo nesnaží působit školometsky. Že jsem nevěřil svébytnému překladu? Žádný strach, překlad se stává jednou z hlavních deviz knihy.

recenze - knihy

h_aluze / 17

tomáš suk

jan bárta

Od satiry k podzimu Glosy veršem: Kroužení Miroslav Holman Masarykova univerzita 2009, 47 stran

Cestou literárním podsvětím se ke mně dostala sbírka Miroslava Holmana Glosy veršem. Jelikož o autorovi této knížečky nevím více, než co sdělil editor na záložce a nehodlám zde ani přepisovat vygooglené skromné informace netové, nezbývá, než se vrhnout rovnou na dílko, tedy tak jak to má být, a nevypisovat sbírky předchozí a zásluhy v dlouhém životě spisovatelově dosažené. Samotná sbírka je zajímavým celkem s poměrně abstraktní poetikou, kdy čtenář kolísá na hranici mezi vážnou poezií a poezií ironickou až satirickou. Zdůvodnění této rozháranosti je nasnadě a spočívá v kompozici celé sbírky, která i přes to, že se jmenuje Glosy veršem, ne vždy ironizuje všeobecné skutečnosti, ale naopak se stává často melancholickým svědectvím duše. Hned na začátku se setkáme s básní, která se staví sama k sobě zády a poukazuje na faktickou zbytečnost opakování i přes to, že je vlastně nutné: „Vše už se řeklo:/ o nedokonalostech Stvoření/ i oslaveno peklo/ O bytí k nebytí/ k nebi tíhnutí mylném.“ Neustálé omílání faktů zde není zachyceno jen z hlediska významového, avšak spíše z hlediska nutnosti/ zbytečnosti opakovat, což vychází z celé kompozice sbírky. Čtenář si tuto skutečnost uvědomí až po konečném literárním zážitku. Báseň končí sisyfoskými verši: „Vše bylo řečeno/ a přesto znova/ pro totéž hledáme/ gesto a slova“. Jestliže na jednom pólu sbírky stojí melancholie, jejímiž prostředky jsou stesky nad prošlým životem a hlavně nad stářím člověka: „Je neděle a bude září/ Minu-

18 / h_aluze

Sémiotické analýzy socialistické kultury lost – není zbývá staří/ a rajčata/ a zahrádkáři,“ na druhém pak štiplavá ironie bohatě prostoupená náboženskými motivy připomínající demlovskou kousavot a Slavíkovo katolické buřičství, i když ke škodě trošku vyříkané: „Za Kříž před Kříž pod Kříž u Kříže/ skrýt se a nemít potíže/ Té praxi jaksi naučeni/ k nástrojům Jeho umučeni/ máme nejblíže“. V další básni na stejné straně je zase využito jiného biblického motivu a to Mojžíše, který je přenesen do současnosti jako symbol samostatného myšlení. Holman využívá často účinný, i když poměrně omšelý způsob poetického šoku, čímž je buď stylový protiklad veršů, nebo reynkovskou kumulaci stejných hlásek ve verši s následkem jeho rozrušení: „V té řece jsem se kdysi koupal/ Nasáklý zůstal navždycky/ Slabostí z Labe pro slabiky/ rád kolabuji básnicky“. Rozhodně nepopírám, že Holmanovu formu lze chápat jako poukázání na možnou mechanickou vyčpělost této metody básnění, obzvláště, když přihlédneme k poslednímu verši ukázky. V druhém případě tedy Holman využívá jak formálně, tak i významově protikladné verše: „To krásným zdá se ve tvém hmatu/ Zasněný drhnu pemzou patu“. To dosvědčuje jen fakt, že tyto typy básní jsou opravdu plnohodnotné a Holman využívá veškerých prostředků pro vyjádření poezie „slovy“. Kdyby jen se toho básník držel vždy. Bohužel, a to ač si autor recenze, potažmo čtenář je stále vědom názvu díla, některé básně velice strádají na přílišné klasičnosti a rýmovanosti. Nic proti říkankovým glosám typu: „Příkrý je říjen Příkrý sráz/ Padají barvy pod obraz/ Až bude bílé více/ zčernají Bílovice,“ ale ať si jsou společně s ostatními a nelezou do stránek poezii, která je na vyšším levlu. Dalším negativnem jsou dle mého názoru přehnaná básnická témata či vyčpělá slova. Mnohokrát je ve sbírce zpracováno stáří (někdy lépe, někdy hůře), několikrát podzim a bohužel slova pro starší poezii typická – např.: luna, která už dnes moc nefrčí. Ovšem je možné, že tyto poetismy a archaismy jsou myšlena ironicky. Kdoví! Předchozí odstavec však nemění nic na tom, že se jedná bezesporu o zajímavou knihu propletenou mnoha aluzemi (Poe, Čech) a satir, které mohou být a nemusí být rozpoznány, a proto by tato sbírka zasloužila větší pozornost, nežli tuto ledabylou kritiku.

recenze - knihy

Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře) Vladimír Macura Academia 2008, 352 s.

Nakladatelství Academia zprostředkovalo laické i odborné čtenářské veřejnosti ve druhém vydání sbírku sémiotických esejů Vladimíra Macury Šťastný věk. První vydání vyšlo již v roce 1992. To nynější rozšířené je obohaceno o čtyři literárněhistorické studie rovněž s námětem poválečné kultury a dále pak obrazovou přílohu konturující socialistickou ikonografii a charakter výtvarné složky oficiálního umění. Vladimír Macura (1945-1999) patřil k nejosobitějším postavám české literární vědy 80. a 90. let. Působil v Ústavu pro českou a světovou literaturu, svou odbornou pozornost zaměřil zvláště na českou literaturu a kulturu 19. století (např. Znamení zrodu, 1983). Mimo literárně-vědecké činnosti byl též kritikem, přispíval do časopisu Česká literatura, Tvorba, Kmen, Literární měsíčník. Připomeňme i jeho činnost překladatelskou. Překládal z estonštiny, uspořádával výbory z děl estonských básníků a z české poezie Petra Bezruče. Z autorovy bibliografie lze Šťastný věk výstavbově i přístupem esejistické semiózy přirovnat k publikaci Český sen (1999), v níž vykreslil obraz českého myšlení, národní sebereflexe a „mýtů“ devatenáctého století. Z českých prací náleží ke sledované nepochybně nejblíže lingvistická zkoumání jeho současníka Petra Fidelia (Řeč komunistické moci, 2002), který se sociologickým a filozofickým přesahem analyzuje jazyk komunistické propagandy. Vzhledem k profesní dráze autora, tj. literárního teoretika, jsou podkladem k analýze ve Šťastném věku zejména dobové texty, zvláště umělecké. Ve spojitosti

s nimi je na místě dodat, že interpretace těchto textů, jejichž výrazný segment se hlásí k metodě tzv. „socialistického realismu“, se však omezuje na čirý smysl jejich významu, tedy bez denunciačně laděných emocí dohánějící zpětně jejich tvůrce, soudobé názory a „přečiny“ – sám autor ostatně poukazuje na neupřímnost tvrzení, že by zůstal minulostí nezasažen (s. 13). V doslovu upozornil jeho autor Tomáš Glanc na Macurovu profesní, biografickou i metodologickou výbavu – neúčastnil se disentu ani nefiguroval v establishmentu komunistického režimu, oficiální ani paralelní kulturní politika nevymezovaly nijak silně jeho vlastní směřování. Kánony – ty socialistické i obrozenské – pozoroval a popisoval jako jejich víceméně svobodný svědek, což ale daleko víc než biografie Macurovi umožnilo jeho metodologické přesvědčení. Přistupoval k předmětům, o nichž psal, jako k sociálním a komunikačním jevům a systémům, rozkrýval jejich účinek a mechanismy, aniž by je ve vlastním smyslu slova hodnotil. Hodnotou pro něj byla každá doložitelná platnost (s. 323). Mimo rozboru fungování literatury v prostředí s určitým kulturně-společenským vzorcem rozšiřuje Vladimír Macura své vnímání i na náměty ve své podstatě mimotextové. Upozorňuje na možnosti šířeji chápané sémiotiky a poukazuje na tezi, že jako text (podklad pro rozbor) lze chápat jakýkoliv znakový konstrukt, např. baletní představení nebo prvomájový průvod. Popsaný přístup analýzy obsahu a významu symbolických znaků se pak odráží rovněž v obecnější platnosti dosažených závěrů. V centru pozornosti stojí tedy složky obsahové. Předmětem zájmu je zkoumání, co socialistická kultura tematizovala a jak daná témata fungovala v rozmanitých dobových kódech, nejen tedy ve vlastních jazykových výpovědích (s. 11). Jedná se o popis věcný, nikoliv však nezúčastněný. Autorská přítomnost je patrna z mimořádné čtivosti textu i výběru samotných témat. Analytickou látkou se mu stávají v jednotlivých kapitolách obecné termíny (Ráj, Domov, Etiketa), konkrétní objekty (Spartakiáda, Mandelinka bramborová, Metro) i vlastní jména (Fučík, Remek). Všechny sleduje z hlediska jejich funkce ikon oficiálně utvářené státní ideologie ve společenském a kulturním klimatu socialistického Československa. Jmenujme např. Obraz

recenze - knihy

h_aluze / 19

jan bárta

tomáš čada

vůdce – v našem prostředí Klementa Gottwalda a hierarchicky výše postaveného J. V. Stalina – přeměňující v rámci všeobecně známého kultu člověka ve znakobraz a reálné osobnosti ve jméno nabývající v podstatě podoby ekvivalentu systému. Macura upozorňuje na svět deklarované socialistické rovnosti a v jejím rámci fungování dvou protikladných rovin – jednak odosobněné polohy této rovnosti, kdy se individuum stává součástí subjektivního celku, avšak zároveň je jedinec podřízen v celkovém řádu přísné hierarchii. Poté sleduje, jakým způsobem se vyrovnává se jmenovanými protikladnými kategoriemi a obrazem nad všemi dominujícího státníka socialistická kultura. Předkládá řadu vůdcovských atributů – mj. vševědoucnost, všudypřítomnost, lidovost či „kosmickou“ nadpřirozenost – a zvláště ve spojitosti s příznakem posledně jmenovaným i kulturní reflexi smrti – mytologicky neakceptovatelné a popírané, ústící v jediné možné pokračování: „Zemřel nám Stalin. Věčně, na věky však bude žíti v nás!“ (V. Daněk, 1953). Macurova kniha je rovněž varováním před nebezpečím Utopie, a to v tom smyslu, že poukazuje na mechanismy, kterými se Utopie jako „sémiotický konstrukt“ pokusila zmocnit totality světa a nahradit jeho nejednoznačnost svou monolitostí. Souběžně však dodává, že touhu po Utopii z lidského myšlení není možné odstranit a že svět bez nějaké vize „šťastného věku“ by byl stejně strašlivý jako „šťastný věk“ plánovitě uskutečněný (s. 13). Závěrem jen doplňme, že Šťastný věk je díky inspirativní-

mu přístupu a znamenité myšlenkové analýze kulturně politických jevů, aplikované zvláště na prostředí 50. let, nejen nepřehlédnutelný, nýbrž díky své věcné interpretaci též netušeně aktuální. Naléhavě působí zvláště ve srovnání se současným diskursem laciného – a chce se říci – až ploše primitivního antikomunismu, nepochybně utvářeným na pozadí politických zájmů, ale podporovaným žurnalisty a nepřímo i částí odborné veřejnosti. Nerelativizujme v žádném případě svou minulost – tím spíše nikoliv ztrátu základního práva člověka, jímž je jeho svoboda – ovšem nehleďme na ni rovněž jen výpovědně omezenou optikou „státobezpečnostního“ aparátu – uceleným obrazem toho, co je aktuálně nazýváno „národní pamětí“, zcela určitě není.

Jan Bárta (1982) se narodil ve Varnsdorfu. Žil v Liberci a studoval zde na Pedagogické fakultě češtinu a dějepis. Rigorózní práci obhájil na Ústavu českých dějin FF UK. V současné době učitel dějepisu na pražské ZŠ a doktorand Ústavu politologie FF UK. Odborně se věnuje vztahu neoficiální hudební scény a státní moci v 80. letech v ČSSR. Má rád Liberec a lidi v něm žijící, kladenský (a litvínovský) hokej, berlínské ovzduší a psa Ferdinu.

tomáš čada

Není důležité rozumět, důležité je ticho Ve chvíli, kdy se mi právě recenzovaná kniha dostala do ruky, velmi tiše jsem zajásal. Málokdy se stane, že básnická sbírka oslní grafickou úpravou, kvalitou zpracování. Zkrátka, málokdy se stane, že se čtenáři dostane do ruky kniha pěkná na první pohled. Pátá básnická sbírka Michala Matzenauera taková je. Soukromý labyrint je sbírkou po vizuální stránce velmi kvalitní. Tento fakt je nepopiratelný a možná je vyhnán až ad absurdum, neboť sbírka může působit jako katalog autorových/autorských kreseb, kte-

20 / h_aluze

rý je básnickými texty pouze doplněn. Občas mne napadlo, zda nejsou, dík velkému množství kreseb, básně tak trochu přehlušeny. Kresby jsou ovšem zajímavé, zábavné a z knihy vytvářejí artefakt, který se již při prvním prolistování stává tím pravým do vkusně zařízené knihovny. Nejsem tu však kvůli kresbám, ve výtvarném umění se cítím trochu jako ryba na suchu, proto se pokusím soustředit na samotný text. Neodpustím si ještě jednu nepatrnou poznámku mimo. Kniha je opatřena stručnými informacemi o autoro-

recenze - knihy

Soukromý labyrint Michal Matzenauer Dybbuk 2009, 128 stran

vi, ač jsou vskutku kusé. I tak, dík za ně. Horší je to s úvodním slovem ku sbírce. Je nesignované – tedy trochu podezřelé, však navíc je jaksi nic neříkající-všeříkající. Na první přečtení působí erudovaně, to ano. Pokud se začteme pozorněji, dojde nám, že říká naprostou banalitu: Knihu můžeme číst dle libosti a ona nám vždy sdělí něco jiného. Musím uznat, že se jedná o myšlenku dosti revoluční. Nevím, zda má v takovém případě podobná předmluva smysl. Ale vstupme již do Matzenauerova Soukromého labyrintu. Ten je uvozen Příslovím-příslovím: „Nemusíš mít nafoukáno/ hlavně když ti nafouká“ (Přísloví, str. 7). Poněkud zvláštní začátek, ale tak uvidíme, k čemu a kam bude vést. Že bychom se dočkali žertéřské sbírky? Ale ne, nenechme se zmást. Již první báseň, nám dá na srozuměnou, že se za břicha popadat nebudeme: „Zima a mráz/ Zima a mráz/ Ptáci nezpívají/ Z dálky je slyšet dětské hlasy“ (Zima a mráz, str. 11). Velmi civilní, velmi prosté, posmutnělé. Minimalismus, melancholie. Pár slov... ...a tolik asociací se dokáže vyloupnout v mysli.Ani tato báseň však není charakteristická pro poetiku sbírky, o pár stránek dál narazíme na: „Nemnohá chvíle/ jako tato/ dosáhla cíle/ Kočičí zlato“ (Nemnohá chvíle, str. 12). Ironie a vtip na první pohled patrné. Nalezneme tu i onu posmutnělost, jenže je vsazena do jednoduché rýmovačky s jasně vyslovenou pointou, (ne)ukrývající se bez obalu v posledním verši. Tedy, že by přeci jen prvotní přísloví vystihovalo sbírku? Ne, ne a ne! Vražda v Argentinské ulici (str. 27) nám nabízí zase něco jiného. Absurdní příběh, který přes svou lyričnost jednoznačně vypráví, je dějový, zbavený jak

rýmovačkové prostoty, tak i minimalismu. Zase jsme jinde. Mění se nejen nálada, forma, myšlenka, musí se měnit i čtenářův přístup ku knize. Tak tedy fajn, autore, přizpůsobuji se ti! Obrátíme pár stran v domnění, že jsme za vodou a ony nás vykoupou „skoro haiku“. Trochu filosoficky zadumané miniatury Aniž mne vítr, Tak tiše, Objímám (všechny str. 31). A o několik stran dál se nachází Ušlechtilé plísně (str. 43), báseň nejrozsáhlejší, silná, bolestná, zakončená veršem, jenž sám o sobě by stál za vytesání do kamene: „A těla se nechtějí pamatovat/ a nemohou odpustit“ (Ušlechtilé plísně, str. 51). Dalo by se samozřejmě pokračovat, ale jako ukázka „roztříštěnosti“ sbírky to zřejmě postačí. Má tedy kniha nějaká pravidla? Pokud ano, nenašel jsem je. Byloli ovšem autorovým záměrem stvořit ze svých textů propletenec, kterým se budeme jako čtenáři prodírat, budeme se mu muset přizpůsobovat. Bude po nás vyžadováno vždy něco jiného, nového a musím uznat, že se tento úmysl zadařil. Ač je někdy nepříjemné měnit během četby veškeré čtenářské vnímání, zvykat si na další autorův žánrový přechod, nedá se říci, že by to bylo na škodu. Pokud to byl autorův záměr, sbírka je vskutku labyrintem. Čtenáři dá práci najít si jím cestu a možná, že se z něj ani nevymotá. Je tu však i druhá varianta. Ta již není tolik nakloněna autorovi ani knize. Nesourodost textů lze přisoudit špatné redakci. Pak posloužil labyrint jako výmluva nedodělku, neboť jako typická básnická sbírka Matzenauerova kniha vskutku nepůsobí, rozháranost je příliš patrná. Inu, tak či tak, vyberte si. Já jsem na vážkách. Vždyť – co když ta předmluva, kterou jsem tak šmahem odsoudil, nakonec říkala víc než jsem pochopil? Co když...? Ale co? I v případě, že budeme sbírku považovat za formálně rozháranou, nesourodou, nedá se Matzenauerovi upřít cit pro jazyk, pointu, vtip. Nedá se mu upřít vypravěčský um. V mnoha básních čtenáře okouzlí síla sdělení. Přesto se vždy daří vyhnout hloupému patosu, podbízivému vtipu, a to jsou texty často vtipné a začasto dojemné. Michal Matzenauer je jistě zajímavý výtvarník a básník, jen je třeba trochu se k němu prodrat. Ale dost již bylo slov, vždyť ta jsou zbytečná: „Vážně tam chodí/ Krásný jak Metternich/ Chodí tam/ ale učí jen důležité/ Sundá si sako/ a pak napíše/ že důležité je ticho“ (Vážně tam chodí, str. 116).

recenze - knihy

h_aluze / 21

tomáš čada

tomáš čada

Ševče! Drž se svého kopyta. Bubny Šamanů Kateřina Mohrová Plot 2009, 56 stran

Ano, dopředu se přiznávám. Sbírku Bubny šamanů jsem si vybíral se škodolibou touhou přečíst si něco špatného. Vždyť kdy se má člověk při studiu bohemistiky dostat do kontaktu s estetickým balastem? Doporučováni jsou vždy autoři důležití, kriticky proleželí, myšlenkově plní. Autoři, jejichž působnost na poli literárním, je jaksi z hůry dána. To, že se líbí nebo nelíbí, je věcí vkusu a záležitostí ryze osobní. Jejich význam a platnost jsou jaksi ukotveny a málokdo s tím hne – možná revoluce. A tak jsem se vydal na menší výlet za čistě špatnou literaturou. Nejsem v tomto ranku odborníkem, přesto jsem se pokusil vyvarovat přeslazeným harlekýnkám, druhořadým krimi, kvazimoderním sci-fi či krveplným fantasy, to by hledání špatné literatury příliš ulehčilo. Chtěl jsem se ponořit do žánru poněkud umělečtěji laděného, ponořit se do bažin poezie. Toto hledání nebylo nikterak snadné a po pravdě jsem dlouho váhal, než jsem vybral knihu Kateřiny Mohrové. I tak zůstala ve vzduchu viset otázka: Nesáhl jsem třeba vedle? Když jsem si Bubny šamanů objednával – texty neznaje – vycházel jsem z prosté úvahy. Kombinace debutující autorky, podpořená vskutku nevkusným distributorským textem – předmluvou (viz. dále), pod patronátem nakladatelství, jež beletrii vydává spíše sporadicky, s poněkud naivními ilustracemi – autorkou je sama Kateřina Mohrová a rádoby moderním názvem? To by mohlo být to pravé. A světe div se, strefil jsem se. Distribuce sbírky na internetovém knihkupectví kosmas.cz mi dodala další důvod k ohodnocení knihy.

22 / h_aluze

Proč? Existuje jistě řada špatných knih básní. Knih, které nestojí ani za letmý pohled. Však tyto knihy nikoho neohrožují – i když by se o ohrožení poezií dalo pochybovat. Zůstávají skryty v šuplících autorů, zapomenuty na internetových portálech, či jsou v nízkých nákladech předávány nad pivem. Ovšem vyloženě špatná kniha, jež se dostane do rukou poezie chtivého čtenářstva prostřednictvím jednoho z největších distributorských domů, to je iné kafe. Nač si estetický prožitek kazit ještě nad sbírkou básní, když nám jej kazí sdělovací prostředky, reklamní i volební kampaně, lidská hloupost,... No prostě okolní svět? Vždyť poezie – ostatně jako jakékoli jiné umění – by měla být jakousi ochranou hrází, jež brání před přílivem estetického balastu. Dostaňme se však k tomu, proč sbírka Kateřiny Mohrové spíše hladiny nevkusu navyšuje. Bylo by totiž vrcholem neslušnosti dopouštět se hany a nemít pro ni argumentů. Již jsem naznačil, že při hledání špatné poezie jsem zvolil za jedeno z kritérií název sbírky. Zní to možná triviálně a přiznávám – výzkum jsem nepodnikl, že u velkého procenta knih může dojít k omylu. Přesto zde mi má původní premisa vyšla. Proto se nad ní na chvíli pozastavme. Bubny šamanů, proč by čtenář zrovna v případě takto nazvané sbírky měl zbystřit? Inu, odpověď je nasnadě. V případě, že by se jednalo o poezii překladovou (např. poezii africkou či poezii amerických Indiánů), jistě bych se nad názvem nepodivoval. Stejně jako bych nezbystřil, kdyby byl takto pojmenovaný titul cestopisem. U české básnířky, debutantky, by měla minimálně vytanout otázka: Proč? Co básnířku z české kotliny na cizokrajných „čarodějích“ natolik učarovalo, že je musela vetknout do titulu své knihy? Na co odkazují šamani v názvu? Dopředu vám mohu prozradit, že vyjma „předmluvy“ – a titulní básně, kde je však prvek šamana jen jakýmsi cizokrajným osvěžením, jinak obyčejné milostné poezie – zřejmě na nic. Kateřina Mohrová na úvod své sbírky píše: „Šamani se při rytmickém bubnování dostávají do extáze. Pomocí zvuků v sobě rozeznívají jiné stavy vědomí, aby se mohli vydat na duchovní cestu mezi světy. Šamanizmus je cesta hledání a obnovení.“ (str. 7) Toliko vše k šamanům. V následujících řádcích autorka rozvíjí své motivace k napsání sbírky, mimo jiné říká:

recenze - knihy

„I v mezilidských vztazích se můžeme dostat do stavu extáze – psychického blaha, které v nás může rozeznívat touhu, vášeň, nové – téměř jiné stavy vědomí.“ (str. 7) Ano, i v mezilidských vztazích... Jenže v takovém případě si zaprvé nemusím vypůjčovat magickou sílu šamanských rituálů do názvu. Podobně extatických stavů jsme schopni dosáhnout požitím různých typů drog, někteří i pozřením pár kousků čokolády. Sbírka by se tedy mohla jmenovat např. Houbičky nebo Kostička čokolády, a zadruhé, nemusím o tom psát. Vždyť kolik toho bylo napsáno o mezilidských vztazích a zamilovanosti rukama povolanějšíma. Chcete důkaz o autorčině nepovolanosti? Tady je: „Nocí stoupá kouř cigarety/ Mezi zdmi jen nevyřčené věty/ Osamění// Tolik Tě miluji/ Tolik toužím/ Jen bolest si kupuji/ V tichu kouřím// V tichu, jež bodá svou skutečností...“ (Noční cigareta, str. 30) Celá báseň Noční cigareta je jen výčtem zbytečných slov, otřepaných frází, které si můžeme přečíst na libovolném internetovém serveru od každé druhé „teenautorky“ – na „teenautory“ je však celá sbírka příliš ženská. Kateřina Mohrová zde tematizuje situace již milionkrát tematizované, pro poezii náctiletých typické: vášeň, touha, láska, samota; to jsou slova, jimiž je přeplněna nejen báseň Noční cigareta, ale i zbytek autorčiny sbírky. Zadrhávající rým není záměrný, je spíše důkazem autorčiny neumělosti, která nedokáže dát básni učesanou formu pravidelnosti, ač se o ni snaží. Neznajíce celek, dalo by se argumentovat chybovostí „jednoho kusu“, ovšem tento patří bohužel k těm lepším, jež jsou v knize k nalezení. Celá sbírka Kateřiny Mohrové je vyprázdněnou ulitou bez obsahu. Autorčin um sdělit něco nového či sdě-

lit něco starého nově, nebo alespoň osobitě – což od poezie očekávám – je natolik mizerný, až je člověku do pláče. Z celé sbírky je navíc bolestně patrné, že ji slečna Mohrová myslela vážně. Že její básně mají vskutku básněmi být! Velkými básněmi o lásce a erotické vášni, citu. Mají být takovými „velkými básněmi“, které většina z nás v patnácti sepíše a o rok později ukryje na tajné místo, aby už více nevypluly na povrch. Kateřina Mohrová šla opačnou cestou a svou „velkou poezii“ vydala. Jenže co nám ona může dát? Co mohou nabídnout texty s názvy: Mok odsouzených snílků, Extáze, Narozeninový den, Nahota? Nic. Anebo nic jiného než nezamýšlené pobavení, úšklebek nad naivitou a plytkostí veršů: „Do mého srdce padá sníh/ studí a rozplývá se do ztracena/ Do mého srdce prší déšť/ jak ta druhá jak ta cizí žena// Vstoupila bez zaklepání/ Promokám nedůvěrou/ Bez jediného varování/ miloval ses s cizí ženou//...,“ (Cizí žena, str. 26). Po přečtení se pousměje snad i čtenář poezie neznalý. Co říci závěrem? Doufám, že Kateřina Mohrová je ve svém oboru – psychologie – daleko kovanější než v poezii. U člověka není důležitá jen sebereflexe, ale i sebekritika. Autorka je jasnou ukázkou toho, že je často lepší – vypomohu si lidovou moudrostí – když se švec drží svého kopyta. Zároveň Mohrová jasně ukazuje i na fakt, který je pro většinu amatérských spisovatelů příznačný. Ne vždy silné citové hnutí či silně prožitý okamžik musí nutně znamenat silné počtení, ba spíše naopak. I u beletrie/poezie platí, dvakrát měř – někdy i třikrát raděj – a jednou řež. Ať si autorka Bubnů šamanů básničky píše, ať je však prosím nevydává. Už kvůli sobě samé.

jan tětek

Ka, Kar, Kars – Pamukův „politický román“ V roce 1995 skončily turecké parlamentní volby překvapivým výsledkem. Parlamentní většinu získala Strana prosperity, islamistická strana slibující na stadiónech při předvolebních shromážděních návrat Turecka do středu islámského světa. Premiér Necmettin Erbakan vládl nakonec jako představitel koa-

liční vlády a radikálnější islamisté nedostali v jeho kabinetu politickou příležitost. Představy, že Turecko bude směřovat cestou íránského souseda se nenaplnily. Přesto vítězství islamistů způsobilo citelný pohyb ve společnosti, vyhrotilo vzájemnou polarizaci protichůdných názorových a politických proudů a znovu

recenze - knihy

h_aluze / 23

jan tětek

jan tětek Sníh Orhan Pamuk Argo 2009, 409 stran přeložil Petr Kučera

otevřelo věčnou otázku: kemalismus (prozápadní politický program vyslovený „otcem zakladatelem“ Atatűrkem) nebo návrat k islámu? Turecko není demokratickou zemí v evropském slova smyslu. Ústavní pořádek ovlivňují dva důležité faktory – kontrola vlády armádou, která je považována za nositele kemalistických idejí, slouží oddaně státu a kontroluje vládu jednotlivých kabinetů. Ve společnosti se vojáci těší prestižnímu postavení a vysoké autoritě. Druhým aspektem je výrazná úloha ústavního soudu, který může rušit politické strany a svých nadměrných pravomocí využívá k přímým zásahům do rozhodování vlád. Stejně jako armáda představuje jeden z pilířů moderní turecké státnosti. Armáda od počátku stála proti Straně prosperity, nakonec zasáhla, a roku 1998 si u ústavního soudu vynutila její zrušení. Popřevratové Turecko je sekularizovaným státem, ve kterém dochází k pronásledování politických oponentů, zejména islamistů. Další velké společenské trauma představuje otázka tzv. šátkových dívek. Jimi jsou ženy, které odmítají státem nařízený zákaz vstupu na akademickou půdu (místně i do jiných institucí) s pokrytou hlavou. Vláda rovněž zesiluje tlak na kurdské povstalce na východě země a v současnosti turecká armáda libovolně zasahuje na severu Iráku (bez ohledu na státní svrchovanost), kde pod patronátem USA vznikla autonomní kurdská enkláva. Ale teď rychle do Karsu. Kars, dějiště Pamukova románu, je staroarménské město na hranici Arménie a Turecka, je jakýmsi neurologickým bodem, ve kterém se střetává hned několik tureckých politických témat. Na prvním místě je to genocida Arménů, která je v Turecku silně tabuizovaná, a za připomínání této události si Orhan Pamuk vysloužil trestní stíhání

24 / h_aluze

a zapsal se tak do povědomí řady Evropanů. V oblasti je aktivní povstalecké křídlo Kurdské strany pracujících (PKK) a blízké turistické centrum v Ani je sporadicky ostřelováno. Probíhají razie v kurdských domech, armáda uzavírá silnice kvůli častým kontrolám totožnosti. Celé Turecko se potýká s návratem k víře a islamisté (umírnění i radikální) jsou pak další nezbytnou složkou města, které po jistou dobu bylo součástí Ruska. Pamuk musel na aktuální situaci své země reagovat, je to člověk zainteresovaný nejen v kulturních, ale rovněž společenských i politických procesech. Veřejně prezentuje Sníh coby politický román, osobně však budu dávat toto sousloví do uvozovek, jelikož román má ještě jednu zcela zásadní rovinu. Tou je návrat muže v kritické životní situaci na místo, kde žije jeho dávná láska İpek - jako každý velký román je i Sníh především o lásce. Politický emigrant Ka (vlastním jménem Kerim Alakuşoğlu), básník a zcela nešťastný a osamocený člověk, jede z Frankfurtu do Karsu údajně psát reportáž o nejasných sebevraždách několika mladých dívek. Jak ale bývá u Pamuka dobrým zvykem, opět není nic jasné. Pro jaké noviny Ka píše? Kdo je jeho zaměstnavatel? Jak se o sebevraždách dozvěděl? A tak nakonec stačí vědět, že ve chvíli, kdy Ka nastupuje v Erzurumu do autobusu, začnou se z nebe snášet první sněhové vločky. Prostor pro strhující drama je připraven. Vypravěč v několika momentech jakoby vystoupí ze své neviditelnosti a čtenář začíná tušit, že jeho přítomnost je fyzická, že se jedná o někoho, kdo bude pro děj důležitý, o někoho, kdo pouze nevypráví, ale i pořádá něčí vzpomínky. Vypravěč je někdo z jiné doby, někdo, kdo už ví, co se stane a čas od času to naznačí. Tímto specifickým narativním postupem vzniká tajemná vědomost-nevědomost toho, co nastane, a z nebe se mezitím stále sype sníh. Kars mizí pod závějemi, cesty jsou přerušeny, elektrika vypadává a v přízračném městě pod arménskou pevností píší novináři o událostech, které se ještě nestaly. Naprosté odříznutí města od světa a rozmanitost názorů a postojů jednotlivých Karsanů je zajímavou alegorií – Kars se stává Tureckem. Románem se opět prolíná celá řada autobiografických prvků a ten, kdo četl Istanbul, je snadno objeví. Zarážející je však rafinovaně využívaná intertextovost Pamukovy další tvorby. Ka se s İpek setká například v cukrárně Nový Život, která se objevuje i ve stejnojmenném románu. Navíc je její důležitost zesílena tím,

recenze - knihy

že zde dojde ke klíčové události – první vraždě. Kars totiž není poklidným místem, dobrovolně zde umírají dívky, objevuje se problém šátkových dívek, významná postava města je zastřelena, skrývá se zde i celostátně hledaný islámský terorista a v kavárně posedává podivná skupinka divadelních umělců. Právě v divadle přichází Karsané do styku s dějinami, když na pokyn vedoucího divadelního kroužku je kemalistická hra zakončena střelbou do hlediště, udivení diváci zjišťují, že teče skutečná krev a že ve městě převzala moc armáda. Přesto je hlavní hrdina Ka šťastný, jelikož İpek jeho city opětuje. Veškeré další jednání protagonisty je v podstatě tragikomickou frašku, protože dělá vše jen kvůli své lásce - lže, slibuje nemožné, mění strany, potkává všechny účastníky dramatu. Je mu zcela lhostejné, co se ve městě stane, dějiny ho nezajímají, ale přesto se s nimi osudově zaplete. Dramatické momenty a vážná politická témata jsou konfrontovány s absurdním chováním některých postav, malostí, hloupostí, naivností a absurditou turecké politiky. Sebeironie ostře zacílená na Turecko je až na hraně únosnosti, celý divadelní převrat se vlastně tváří jako nepovedený žert. Výsměch je ale hořký, pod vším se v této zemi (promiňte, městě) skrývá tragédie, což se projeví i v samém závěru knihy, kdy během vzpomínek na oblevu tečou také vypravěčovy slzy. V klíčovém momentu je děj však přerušen a na scénu přichází vypravěč a jeho zhmotnění v kapitole Ve Frankfurtu doslova bere dech. Najednou máme před sebou dva románové plány, v autobiografických narážkách poznáváme, jak si Pamuk s jednotlivými významy i čtenářem rád hraje. Zajímavý je rovněž pohled na islám. Od autora, který vyrostl v istanbulské prozápadní rodině a náboženství poznal pouze od turecké chůvy, bychom nečekali, jak ztělesní teroristu Lápise. Vypravěčovy sympatie jsou na straně studentů islámského semináře, zdá se, že Lápis nemá krvavé ruce, naopak, je to ten velký chlapec s nevinnýma očima, který, jak tvrdí İpek, jednou kvůli štěněti proplakal celou noc. Nakonec i jeho smrt má v sobě cosi mučednického, ale v románu je nepřetržitě přítomno ono mnohohlasí, čapkovská noetika, každá postava tvrdí něco jiného a kdo ví, co je vlastně pravda.

Jak děj postupuje k neodvratnému závěru, začíná být v „politickém románu“ oné politiky stále méně. Ka i İpek stojí před osudovým rozhodnutím, před svojí poslední šancí dosáhnout lásky a štěstí. Neprozradím nic významného, když budu konstatovat, že najít k němu cestu společně nedokážou. Smutek hlavní postavy je provázen tajícím sněhem, posledním připomenutím lyrického prvku celé knihy a symbolu naděje, která zůstala promarněna. Projekcí současných zásadních společenských traumat své země na pozadí osudové lásky, srovnáním groteskního a nicotného s tragickým a naléhavým a poetikou v postmoderně takřka nevídanou, dosáhl Pamuk vytvořit jeden z nejvýraznějších románů současnosti. Závěrem mi odpusťte moje nadšení díly Orhana Pamuka, ale nedokážu se ubránit pocitu, že na Bosporu žije skutečně mimořádně pronikavý literární talent, spisovatel, který se narodí jen jednou za dlouhou dobu, bystrý intelektuál a člověk, který dokáže nalézt a určit nový směr, který se dokáže vymanit z norem tápající postmoderny a přitom jejích postupů bohatě využívat. Orhan Pamuk dokázal ve Sněhu propojit nevídaným způsobem čisté básnictví se společenskou angažovaností, aniž by jedno či druhé ohrozil, dokázal napsat strhující a přitom takřka lyrický závěr své knihy a dokázal to, na rozdíl od závěru mého příspěvku, i bez vtíravého a patetického tónu a za to mu dík především.

Jan Tětek Narodil jsem se 20.5. 1982 v Plzni a bydlím zde dosud. Absolvoval jsem pedagogickou fakultu v Liberci a obhájil rigorózní práci na FF UK v Praze. Pracuji jako učitel na venkovské základní škole, kde na literaturu času opravdu nezbývá. A když tedy čtu, tak nejraději mám Hemingwaye, Steinbecka a českou literaturu 20. století. Podrobněji se zajímám o problematiku historického románu a vztahy mezi dějinami a literaturou.

recenze - knihy

h_aluze / 25

alice prajzentová

eva záchová

Medúza na tržišti Medúza Radana Šatánková Tribun EU 2009, 65 stran

V pořadí již pátá básnická sbírka pražsko-frýdecko-místecké autorky Radany Šatánkové vyšla letos na jaře. Nese název Medúza a jedná se o soubor básní z let 2005 až 2008. Dlouhou dobu jsem si lámala hlavu, jak mám tuto recenzi napsat. Knížku jsem si s sebou nosila všude možně tři měsíce. Trávila se mnou volný čas, chodila se mnou do práce a jednou se účastnila i zkoušky na vysoké škole. Opalovala se, večeřela a spala vedle mě. Když jsem zatoužila po laskavém vtipu, otevřela jsem ji. Když jsem si potřebovala zahartusit na cokoli, byla zase po ruce. Stihla-li mne melancholická smršť, stačilo poslepu otevřít. A pak jsem na to přišla, Medúza je takovým tržištěm. Mnoho

uliček klikatících se jako chapadla a na nich rozličné stánky s básněmi. V těch velkých, nabubřele se tvářících, najdeme lidskou hloupost a pokrytectví „Zas smývá z kůže/ další flám/ mejdlo bylo veliké/ každého znám“. U menších a pestře barevných postáváme dojatí. Nasáváme vůni houževnatosti, koutky našich úst tančí v tak tichých rytmech, že napínáme uši, abychom něco slyšeli, ale přesto vnímáme tu těžkost prožitých situací. „Radostným dechem/ Žije den/ Na svém hostiteli“. Mezi bezpřístřeškovými stánky, co se ani stánky nazývat nedají, se jako děti honí jednotlivé verše. „Jak mluví květina?/ Tiše a voňavě“. Bezpřístřeškové pozbyly střechy, protože vzpomínkám to nesvědčí, rády se vyvalují a potřebují čtveračivý prostor. Zabředávají do sebe, mlží se, překrývají, aby se vzápětí mohly zaoblovat a vzájemně si brousit hrany. „Chodila jsem do druhé třídy/ Padaly mi punčocháče“. Na patosových kobercích ledabyle položeny výkřiky: „První ranní cigareta/…a pak bude/ toaleta…“ Chvílemi se rozječí tak silně, až začnou kopat nohama kolem sebe. To se pak otevřou čirá dvířka pomyslně kamenného krámku a my jsme polapeni nesmyvatelným nutkáním zakousnout se do chuti dálek. „Dýchat moře znamená víc/ Dýchat moře/ Je totiž/ Být mořem“. Díváme-li se při toulkách pozorně, podaří se nám zahlédnout i probleskující fotografie. Mají však povahu bestiální a musíme být obezřetní, abychom je nezjančili. A na konci cesty zjistíme, že Radana stojí vedle nás.

eva záchová

Ostýchavá severská novela Prvotinu sedmadvacetileté autorky Jany Šrámkové – Hruškadóttir vydalo nakladatelství Labyrint ve své edici Fresh, která je určena právě začínajícím autorům i autorkám, za což nakladatelství patří nemalé díky. Hruškadóttir je označována za „islandskou“ novelu,

26 / h_aluze

dóttir totiž v islandštině znamená dcera. Hlavní hrdinka novely, Veronika, studentka severských jazyků, je dcerou hrušky, nikoliv pana Hrušky, ale stromu hrušky. Ten strom zasadil Veroničin otec na zahradě jejich chalupy. A to jediné také Veronika o svém otci ví, že zasadil tento strom, který jí pravděpodob-

recenze - knihy

Hruškadóttir Jana Šrámková Labyrint, edice: Fresh, 2009, 112 stran

ně symbolizuje pocit jistoty a bezpečí úplné rodiny. Tu však bohužel nikdy nepoznala, vyrůstala pouze s matkou. Název novely také vysvětluje v jednom z mnoha rozhovorů sama autorka: „Vypravěčka příběhu je plachá, ne moc komunikativní, ostýchavá, sever se k ní tak nějak hodí. Přisoudila jsem jí studium skandinavistiky, fascinaci světem, který je rozlehlý a prázdný, řídce osídlený. Motiv islandštiny ji ale jen charakterizuje, severněji než do Polska se v textu necestuje.“ (iDnes, 1.3.2009) Veronika se nechá svojí vůbec první opravdovou kamarádkou zavést do její rodiny, která se jí stane rodinou vlastní. Rodinou úplnou a fungující, kde zažívá intenzivní pocity štěstí, které však netrvá dlouho. Poté, co její kamarádka Madla tragicky umírá se svým bratrem při automobilové nehodě, se Veronika ocitá na dně, od nějž se v pomyslné druhé půli příběhu snaží odrazit. Ztráta nejbližšího člověka jde v ruku v ruce i se ztrátou úplnosti a funkčnosti rodiny, kam Veronika patřila. Hrdinka, plná výčitek, se ocitá v hlubokém osamění a kontemplaci. Další rovina knihy pak líčí Veroničin přerod v dospělou, samostatnou ženu, jež se vyrovnává s tragickými událostmi, které jí zasáhly do života. Je důležité

zmínit, že Veronika se musí také vyrovnat s láskou k Madlininu otci, Šimonovi. Před námi se ve formě poměrně krátkého textu novely, vyprávěného v ich-formě, vyvíjí velice smutný, avšak opravdový příběh o křehkosti mezilidských vztahů, v jejichž centru stojí složitá doba dospívání, lidského sbližování, ztráty, hledání i odpuštění. Autorka používá velice hutný, zkratkovitý styl psaní, plný detailů, odkazů a motivů. Celkově je stavba novely komplikovaná, příběh se splétá z různých časových rovin i prostorů, jsme „odkázáni“ na Veroničinu paměť a vzpomínky. Čtenář je nucen číst mezi řádky, je nucen číst to nevyslovené, tedy nenapsané. Například slovo láska mezi Veronikou a Šimonem, v textu vůbec nenajdete. A přesto čtenář cítí to nevyslovené, tedy, že jde ze strany Veroniky, o osudový vztah. Právě tato forma psaní dodává příběhu na hloubce a závažnosti, jinak by snad mohl být vnímán až trochu sentimentálně. Hruškadóttir se po prvním přečtení může jevit ne taková, jaká opravdu je, tedy silným příběhem napsaným kultivovaně a čtivě, příběhem, ke kterému se čtenář musí vracet s pocitem znovu objevování. Proto se nebojte, když po prvním přečtení budete trochu zklamáni. Zkuste to znovu jako já, a věřím, že podruhé již zklamáni nebudete.

Eva Záchová Je mi třicet, ačkoliv mi to téměř nikdo nevěří. Nyní žiju v Jihlavě, srdci drsné Vysočiny. Studovala jsem v Praze „Fildu“, ale to už je dávno. Hodně jsem cestovala, hodně četla, chodila do kina a na výstavy a fotila a taky pracovala jako slečna učitelka angličtiny. A teď jsem hlavně maminkou téměř ročního synka, pro kterého teď aktuálně nejen čtu, ale i vykládám, tančím, zpívám a kolíbám.

recenze - knihy

h_aluze / 27

jan civín

jan civín

Literární genderistika Ne/věda o mužích a ženách Na pozadí knihy V náručí mužů, současné francouzské spisovatelky Camille Laurensové, se pokusím nastínit projekt literární genderistiky, tedy jakési alternativní vědy o mužích a ženách, jež by fenomén “mužství” a “ženskosti” umožnila uchopit a tematizovat v celé jeho šíři a rozmanitosti. V náručí mužů Camille Laurensová, vlastním jménem Camille RuelMéziersová (*1957), dlouho působila jako profesorka francouzského jazyka a literatury, mimo jiné dvanáct let v marockém Marakéši, dnes se však věnuje výhradně vlastní tvorbě. Píše o vlastním životě – dospívání, prvních láskách, manželství, hádkách, dětech, žárlivosti a podobně. Příběhy, které vypráví, ovšem nejsou čistě autobiografické, kde to umělecký záměr vyžaduje, skutečnost pozměňuje a doplňuje zcela smyšlenými prvky. Značný rozruch způsobila svou knihou o mužích, respektive o lásce k mužům, Dans ces bras-l z roku 2000. Zájem o ni projevili čtenáři i kritika. Muži knihu četli jako oslavu mužství, ženy naopak obdivovaly ironii, s jakou Laurensová popsala mužské nešvary. Někteří recenzenti ji označili za pouhou “červenou knihovnu”, jiní naopak nešetřili superlativy. Kniha byla poměrně rychle přeložena do dvou desítek jazyků. V roce 2002 ji v českém překladu Alexandry Pflimpflové pod názvem V náručí mužů vydalo i nakladatelství Euromedia Group k. s. – Odeon v edici Světová knihovna. Protože tuzemští čtenáři i kritika reagovali podobně jako jejich francouzské protějšky, stala se Laurensová hvězdou Světa knihy roku 2003. Hlavní konferenční sál Průmyslového paláce na pražském Výstavišti byl při setkání s francouzskou spisovatelkou nabitý k prasknutí a její autogramiáda trvala bezmála dvě hodiny. Otec, dědeček, prastrýc, snoubenec, manžel, matčin milenec, její milenec, profesor, muž ze snu, náhodný spolucestující, psychiatr, nakladatel, Ježíš, krátce po porodu zemřelý syn a tak dále – V náručí mužů je jakýmsi “tanečním pořádkem” mužů (odtud francouzský název knihy), se kterými se ve svém životě setkala hlavní hrdinka Camille. Přitom Camille je

28 / h_aluze

zamyšlení

autorčiným alter egem: kromě křestního jména je spojuje povolání spisovatelky i střední věk, a přestože se v jednotlivostech liší – otec není zubař, manžel není profesorem angličtiny, nemá dvě dcery, nýbrž jednu a podobně – jejich myšlení je totožné. Laurensová v jednom interwiev řekla, že V náručí mužů psala jako svého druhu milostné vyznání. Chtěla, aby muži věděli, že je jí s nimi dobře, že je má ráda. A opravdu, hlavní hrdinka knihy muže miluje celou svou duší, miluje je tělesně, myslí na ně, prohlíží si je, baví se s nimi, touží po nich, zdá se jí o nich, zkrátka zajímá se o ně tak, jako by nic pozoruhodnějšího na světě neexistovalo. To ovšem neznamená, že si Laurensová muže idealizuje. Má je ráda takové, jací jsou, i s jejich slabostmi, chybami a nízkostmi. A protože je vnímá jako bytosti stejně ztracené, tápající, bezradné, plné nepřiznaných sklonů a temných pudů, jako je ona sama, může k nim přistupovat s chápavým nadhledem jako na objekty svádění, zdroje rozkoše či pouhé společníky. Nejvíc ji na nich přitahuje, že jsou to muži, tedy že jsou jiní než ona-žena, a vztah s nimi navazuje proto, aby se k nim přiblížila, přičemž nejblíž je k nim, když se s nimi miluje. Milování totiž podle Laurensové představuje jediný okamžik, kdy jsou muž a žena stejní. Jejich těla se spojí v jedno (muž je v ženě a žena v muži) a hranice mezi pohlavími, alespoň na malý okamžik, zmizí. Román ne/román V náručí mužů sice sama Laurensová označila za román, avšak pojala jej velmi netradičně. Ačkoliv lze v knize vysledovat jisté chronologicky seřazené dějové střípky, děj jako takový chybí. Text navíc nemá homogenní strukturu, spíše se jedná o koláž drobných textů různého charakteru: od takřka deníkových záznamů, smutných i legračních historek, nostalgických i sarkastických vzpomínek, přes úvahy, zamyšlení, po pokus o definici výčtem charakteristických pojmenování, přehledem oblíbeného výraziva či nakupením historek z černé kroniky. Knihou se prolínají dvě vrstvy – vrstva narativní a vrstva reflexivní. V narativní vrstvě se Laurensová omezila na popis životních peripetií hlavní hrdinky:

nepříliš veselého dětství a mládí, nechtěného otěhotnění a následného potratu, manželství, smrti druhého dítěte, manželovy i její nevěry a partnerského odcizení směřujícího k rozvodu. Reflexivní vrstva je daleko zajímavější: tvoří ji série úvah o mužích a “mužství”. Některé Laurensová psala téměř jako vědeckou analýzu, jiné naopak silně subjektivně zabarvila. Přitom si pomáhala četnými odkazy na literaturu, populární i klasickou hudbu, divadlo a kinematografii. Na románovou tradici Laurensová navazuje potud, že se na lidskou existenci pokouší nahlédnout z nového úhlu a ukázat ji v nových souvislostech, aby mohla (po)odhalit nejen její možnosti a limity, ale také její nejednoznačnost, rozmanitost, absurdnost, poetičnost, tragičnost, komičnost i kýčovitost. Stejně jako romány Cervantese, Balzaka, Flauberta, Tolstého, Kafky, Haška, Marquéze, Kundery a dalších, tak i její kniha představuje zvláštní optický nástroj, který umožňuje čtenáři objevit to, co by jinak v sobě ani v druhých nikdy neuviděl. Čím se od nich naopak odlišuje, je absence nějakého velkého příběhu, který by propojil, vysvětlil a vypointoval osudy jednotlivých postav, všechny dějové linie, stejně jako použitý styl. Místo něj Laurensová vypráví množství dílčích příběhů, jež se někdy střetávají, někdy zvláštním způsobem koexistují a jindy se zase zcela míjejí, neboť se snaží co nejvíce přiblížit každodenní lidské zkušenosti, která rovněž nebývá určena jedním velkým příběhem, nýbrž řadou drobných, navzájem odlišných až protichůdných příběhů, jež obvykle jakoukoli souvislost, vysvětlení či pointu postrádají. Věda ne/věda Zcela (ne)románové pak je V náručí mužů tam, kde Laurensová nevyjadřuje pouze vlastní pocity a vjemy, nýbrž pokouší se svoji osobní zkušeností ze setkávání a soužití s muži analyzovat, zobecnit a kontextualizovat, tedy postihnout to, co muže jejího života spojuje, v čem je jejich myšlení a chování typicky mužské, respektive jak jejich myšlení a chování, stejně jako její pohled na ně, ovlivňuje to, co se o mužích říká a píše. “Mužství” přitom chápe jako socio-kulturní kód, ovšem nejen jako slovo nebo izolovaný termín,

ale také jako definici, větu nebo celý text, a nejen jako verbální či vizuální symbol/znak, ale také jako model myšlení a chování. Zkoumá struktury, jež vytváří pravidla, podle nichž je výraz? kódován, rekódován a dekodován, dále to, jak se promítá do způsobu života, myšlení a organizace společnosti, a v neposlední řadě i jeho kontext.“Mužství”, stejně jako ostatní socio-kulturní kódy, představuje něco, co vždy umožňuje dozvědět se ještě něco dalšího, odlišného. Laurensová vlastně fenomén “mužství” sémiotizuje, čímž se dostává na pole vědeckého bádání. Hájemství literatury přesto zcela neopouští. Vědecky totiž postupuje pouze do té míry, že se fenomén “mužství” pokouší popsat, pochopit a vysvětlit. Na rozdíl od vědce, který výsledky svého zkoumání vždy dokazuje a/nebo obhajuje, aby mohly být uznány jako vědecké, akademické, zkrátka seriózní, však Laurensová na dokazování a/nebo obhajování svých výroků a zobrazení rezignuje. Stačí jí, když s nimi čtenáři budou souznít. Analýza totiž představuje pouze jeden ze způsobů, kterými se Laurensová snaží fenomén “mužství” postihnout. Rovněž jej vyjadřuje a zobrazuje nepřímo, zprostředkovaně, alegoricky – pomocí aforismů, ironie, poetismů, tropů, metafor a dalších prostředků literární jazyka, jež sice postrádají jednoznačnost odborné terminologie, zato jsou stejně nevyčerpatelné, jako je nevyčerpatelná fantazie i realita. Nechce psát přiměřeně, ověřitelně, obhajitelně, ale zajímavě, nově, originálně. Ambice Laurensové tak navzdory jisté koketérii s vědou zůstávají především estetické a její kniha v podstatě nijak nevybočuje z proudu současného umění, jež kombinuje různé styly a plány, mísí fikci a skutečnost, tradiční a inovativní a jde napříč i mimo žánry. Literární genderistika Stejným způsobem, jakým se Laurensová snaží uchopit a tematizovat fenomén “mužství”, by se dal uchopit a tematizovat i fenomén “ženskosti”. V náručí mužů ostatně není pouze o mužích, mnohé prozrazuje nejen o jeho autorce, nýbrž o ženách a jejich způsobu myšlení a chování obecně. A přestože se nejedná o knihu v pravém smyslu slova “vědeckou”,

zamyšlení

h_aluze / 29

jan civín

stefan segi

Tři pohledy na internetovou pornografii: Feminismus, psychoanalýza a muži mohla by se stát východiskem nové alternativní vědy o mužích a ženách – literární genderistiky, v níž by se systematičnost, přehlednost, jednoznačnost a přiměřenost snoubily s hravostí, mnohoznačností, nahodilostí a nadsázkou. Genderistiky proto, že by “mužství” a “ženskost” studovala jako “rod”, tedy jako historicky podmíněný kód či model mužského a ženského myšlení a chování, jenž proniká celým socio-kulturním systémem. Literární proto, že by odborné pojmy a postupy volně kombinovala s prostředky uměleckými, aniž by své výroky a zobrazení nějak dokazovala a/nebo obhajovala. Spíše než vědou by tak literární genderistika měla být jakousi “ne/vědou” stojící na pomezí vědy a umění. Věda ostatně není s uměním v takovém rozporu, jak se má zato. Vždyť každý vědecký projekt začíná nějakou hypotézou, tedy představou, fantazií či vizí a má-li vědec vytyčit dobrý zákon, musí prokázat i jistý estetický talent, a doufat, že vesmír je stejným umělcem a že jeho hypotézu jednoho dne potvrdí. Kombinace vědeckých a uměleckých prostředků by přitom literární genderistice měla umožnit fenomén “mužství” a “ženskosti” uchopit a tematizovat v celého jeho šíři a rozmanitosti, tedy i v tom, co nemá přímý racionální základ, co nevzniká pouze cestou

30 / h_aluze

zamyšlení

logických zákonitostí, propočtu a kalkulu, a co se tudíž přísně vědeckým pojmoslovím a nomenklaturou vyjadřuje a zobrazuje jen těžko. Zároveň by se tím mohla vyhnout nedorozumění, netlumočitelnosti, dogmatismu a netoleranci, jakož i nemožnosti interdisciplinárního dialogu, konsensu, implementace a upotřebení v praxi, jež dnes hrozí ortodoxním, extrémně specializovaným vědám, a stát se výtečnou, co do sdělnosti adekvátní alternativou vědy, esejistiky, publicistiky i beletrie.

Jan Civín (*1976), pedagog a kavárník. Přednáší na FF UJEP a se svoji partnerkou provozuje ústecké café Max. Vystudoval politologii, ale snaží se fušovat i do filosofie, sociologie a sémiotiky. S Jakubem Chavalkou se pokouší o „moderní čtení světa“, tedy o sémiotickou interpretaci literárních textů, v nichž se odráží základní modely moderního myšlení.

Cíle práce: Ve své práci se budu snažit aplikovat tři pohledy na pornografiií na selekci devíti hardcore krátkých textů, které jsem získal na internetu. Cílem práce bude názorně prozkoumat, do jaké míry uvedené teze korespondují s obsahem textů, případně se zabývat příčinami, proč tomu tak je či není. Tři názorové platformy, ze kterých budu vycházet, jsou feminismus, psychoanalýza a skupinový výzkum reprezentativního vzorku konzumentů pornografie. Co je to pornografie? Předně bych chtěl upozornit, že mým cílem není zkoumat pornografické či erotické motivy v literatuře, ale rád bych se soustředil na pornografii čistou a ničím neředěnou. K tomu je však nejprve nutné vyrovnat se s pojmem „pornografická literatura“ Zde také narážíme na první problém. Samotný pojem, ač latinského původu, vznikl jako složenina pravděpodobně až v devatenáctém století. Isabel Tangová, která zkoumala vztahy erotiky a pornografie, tvrdí, že rozdíl mezi těmito kategoriemi je čistě utilitární. Pornografii samu o sobě tedy zcela přesně definovat nemůžeme, protože o zařazení předmětu rozhoduje proměnlivý kontext. Tangová dokonce tvrdí, že v případě úplné společenské akceptace pojem pornografie ztrácí smysl. Pro naše účely jsem vybral definici, která možná není zcela přesná a vědecká, nicméně našim potřebám bude stačit. V angloamerickém kontextu se v těchto případech mluví o definici kachnou (tedy, když to vypadá jako kachna a kejhá to jako kachna, bude to kachna). Tangová uvádí trefný příklad, když poukazuje na jistou nevyhnutelnou rozestřenost hranic této definice: „Lidé se mohou přít o jasné hranici mezi časopisem hlavního proudu pro dospívající Bravo a specializovaným časopisem pro dospělé Anal Teens. Jen omezený a zvrácený člověk by ale mohl prohlásit, že Bravo je pornografický časopis a Anal Teens není.“ Internet jsem jako klíčové médium (ačkoliv zdaleka ne jediné) zvolil proto, že je pro šíření pornografického obsahu ideální, a to hned z několika důvodů. Předně snižuje možnost sociální diskreditace konzumenta na

minimum. Obsah, který konzument vyhledává, tedy není zkreslován případnou společenskou nepřijatelností. Dalším důvodem je absolutní kontrola konzumenta nad obsahem. Pomocí hypertextového vyhledávání může vyhledat přesně tu kategorii, na kterou je momentálně naladěn, a to v časovém horizontu desetin vteřiny. Posledním důvodem, proč se věnovat internetu, je jeho absolutní konkurenční prostředí. Aby mohla internetová pornografická literatura fungovat, musí, jak to popisuje v obecně přijímaných tezích Marshall McLuhan, přijmout způsob, jakým je člověk navyklý konzumovat medium. Výsledný text tedy nutně reflektuje nejaktuálnější způsoby vnímání daného předmětu studia. Výběr textů Snažit se postihnout vybrané téma v celé jeho šíři, se ukázalo být naprosto nezvládnutelné. V tištěné podobě neexistuje edice, která by se soustavně věnovala neuměleckým textům pornografického obsahu, zatímco internet, který je nejotevřenějším mediem, se ucelenému popisu vzpírá už ze své podstaty. Rozhodl jsem se proto vytvořit krátký, ale pokud možno reprezentativní výběr textů, které bych mohl pro účely studie použít. Jedná se vlastně o selekci ze specializovaných serverů, které nabízejí hardcore povídky, bez ohledu na to, zda jsou otevřené tvorbě zvenčí anebo jestli texty vybírají z uzavřených kruhů kolem serveru. Při výběru jsem přihlížel ke čtenářskému hodnocení textů, jinými slovy, když server podporoval uživatelské hodnocení, vybral jsem text s největším počtem hvězdiček. Přes velmi omezený výběr věřím, že se mi podařilo zachytit převažující tendence internetové pornografické hardcore literatury. Krátké vysvětlení snad ještě zaslouží pojem hardcore. V kontextu pornografie tento termín neoznačuje extrémní kategorii, ale naopak označuje hlavní proud. Úkolem tohoto pojmenování je především vymezení vůči pornografii s přívlastkem „soft,“ která představuje okleštěnou verzi pornografie a která se pak v této učesané formě může vysílat v celostátní televizi, v literární podobě pak prodávat jako červená řada románů pro ženy.

z literární teorie

h_aluze / 31

stefan segi Předtím, než se budu věnovat samotným teoriím, myslím, že by bylo vhodné vytvořit krátké shrnutí zkoumaných textů. Jedná se o devět povídek v rozsahu jedné až tří stránek formátu A4, tedy vcelku krátké práce, které jsou dobře čitelné v těkavém internetovém prostředí. K samotné „akci“ většinou dochází přibližně po první třetině narativu. Ta je většinou vyplněna popisem povětšinou velmi banálních okolností, které mají zjevně nabudit dojem věrohodnosti a autenticity. Děj se proto neodehrává v exkluzivních kulisách, nýbrž vyhledává nejnižšího společenského jmenovatele. Čtenář těchto textů je tedy svědkem situací, kdy rodiče nejsou doma, kdy kamarádka slaví narozeniny, spolubydlící se koupe, popřípadě je nachytán při masturbaci u počítače. Z celkového počtu devíti povídek, pět bylo heterosexuálních, tři lesbické a jedna se věnovala gay tématice, což mě poněkud překvapilo, protože jsem vyhledával na mainstreamových serverech. Lesbický sex se objevoval i ve dvou povídkách s převažující heterosexuální tematikou. Až na jeden byly všechny texty vyprávěné Ich formou. Vypravěčem byly třikrát ženy a pětkrát muži. V povídkách s heterosexuální tématikou byla vypravěčem žena pouze jednou. Pokud jde o rozdělení aktivity, iniciativa byla překvapivě genderově vyvážená a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska formy (běžné užívání aktivních tvarů sloves pro činnost, kterou provádí žena na muži a obráceně, muži byli často v roli pasivní i z hlediska gramatických tvarů). Násilí na ženě bylo pácháno pouze v jediné povídce a to nijak brutálně (krátký výprask opaskem). Video a literatura Současnému internetu podle všech dostupných výzkumů dominuje pornografie (vedle Britney Spears, kterou ovšem například Jan Stern považuje za exemplární objekt fetišistické touhy). A pornografii zase video. Abychom si ukázali, jakým způsobem dominantní formát videa ovlivňuje podobu pornografické literatury, je třeba se nejprve podívat na vývoj a současný stav obou forem. Literatura, kterou bychom podle dnešních měřítek mohli považovat za nositele pornografického obsahu, se objevuje již v antice (Kdyby Satiricon nebyl kulturním dědictvím, jeho pedofilní pasáže by mohly být zákonem zakázané). Její forma se však stále vybrušovala. Zároveň s tím, jak byly obscénní prvky vytlačovány z hlavního literárního proudu (nejcha-

32 / h_aluze

stefan segi rakterističtějším příkladem budiž ještě ve dvacátém století cenzurovaný Dekameron), dochází k rozvoji pornografického románu a pornografické povídky, přičemž pornografický román bývá nejčastěji složen z více navzájem dosti podobných epizod, které jsou zastřešené příběhem. Dobrým příkladem mohou být epizodické Mussetovy Vášnivé noci. V podobě krátké povídky se pornografie bez větších proměn usídlila na internetu a daří se jí zde dobře, především díky práci anonymních amatérů. Filmová historie je oproti tomu pochopitelně poněkud kratší, ale o to zajímavější. Pornofilmy se totiž objevily již na samotném úsvitu média, v němé éře. Až do sedmdesátých let zůstával pornofilm prakticky v undergroundu ve formě krátkých amatérských filmů. Zato léta sedmdesátá přinesla nástup naleštěného, dobře natočeného dlouhometrážního filmu plného hvězd. S nástupem videa se radikálně proměnil i pornofilm. Vrátil se kvůli široce dostupné výrobní technologii ke svým amatérským či poloamatérským kořenům. V bouřlivém konkurenčním prostředí přibylo také snímků, které uspokojovaly ty nejvýstřednější choutky. Internet pak proměnil pornografii od základu. Pornofilm se stal kratším. Zcela vypustil jakoukoliv narativní linii a soustředí se pouze na samotný akt, který bývá zachycen v klipech o délce tří až dvaceti minut. Nemívá předehru ani dohru a najít extrémní materiál je otázkou několika vteřin. Jakým způsobem médium, tedy internet, ovlivnilo literární pornografii? Zatímco video se od základu proměnilo především kvůli maximální intimitě, možnosti okamžitě zvolit, a nutnosti udržet pozornost oproti neustálému toku informací, literatura se zdá být snad až na jistou stručnost zcela nedotčena. Otázkou je, jak je něco takového možné. Proč internet vyextrahoval z filmu pouze bezprostřední akt a u povídek bývá průměrně třetina věnována průvodním okolnostem? Dalo by se snadno odpovědět, že tento nepoměr je způsoben odlišnými způsoby, jakými vnímáme video a text. Zdá se, že tento argument by obstál ve světle feministické a psychoanalytické teorie, která tvrdí, že rozkoš je ve filmu způsobena vizuální slastí, nikoliv vzrušením z narativu. David Loftus ve svém výzkumu však přichází s názory, v jejichž světle by věc nemusela být až tak jednoznačná, Feminismus Feministické hnutí se pornografií začalo zabývat především v sedmdesátých letech minulého století a jeho

z literární teorie

boj s masmédii nebyl zcela neúspěšný. Především kvůli nátlaku amerických matek došlo v televizi a v kinematografii k výraznému poklesu množství zobrazované obscenity a násilí. Pornografický průmysl reagoval hbitým přesunem na neomezovaný formát videa, placené kabelové televize a nakonec i na internet. Na pornografii existují z hlediska feminismu v zásadě dva pohledy. Jeden vychází ze sociální analýzy a druhý analyzuje pornografii za pomoci psychoanalýzy. V rámci sociologického pohledu můžeme vydělit jakousi feministickou verzi marxismu. Tento pohled je velmi radikální, nicméně je velmi těžké s ním polemizovat. Pro tuto linii je pornografie pouhým vyvrcholením patriarchální dominance muže nad ženou. Jedná se jenom o jeden z projevů, kterým muži dávají najevo to, že žena je pro ně pouhým kusem masa, pouhým otrokem. Zobrazení ženy jako těla, něčeho, co postrádá znaky humanity, dává mužům ospravedlnění pro jejich nadvládu a udržuje tak v chodu tisíciletý systém podřízení ženy ve falogocentrickém režimu. Zde si také můžeme ukázat, jakým způsobem se feministický diskurs vymezuje vůči způsobu, jakým je pornografie problematizována v „mužském světě. “ Feministické rozpravy totiž zcela obcházejí tradiční mužské dělení v rovině liberalismus/ konzervatizmus. Podle Laury Lederer není možné pornografii chápat liberálně jako produkt sexuální revoluce, ani ji není možno kritizovat z konzervativní pozice jako obscenitu, která nahlodává morálku společnosti. Pornografie je podle ní nosným prvkem agendy vedoucí k celospolečenskému násilí na ženách. Druhá větev sociologické kritiky pornografie je poněkud konkrétnější, více orientovaná na bezprostřední zkušenosti. Náplní této kritiky je v zásadě tvrzení, že pakliže muže vzrušuje sexuální násilí v pornografii, není možné vyloučit, že muži začnou tyto choutky chtít uspokojit i v praxi. Pornografie ukazuje násilí na ženách jako normativní sexuální metodu. Argumentem je těmto feministkám zvyšující se počet sexuálně motivovaných deliktů v okolí San Franciska. Hlavním terčem pak byla Jane Birkin (dnes známá spíše pro módní kabelku „birkinku,“ kterou nabízí značka Hermés), která v časopisu Playboy propagovala v rozhovoru a na fotkách masochistickou techniku „bondage.“ V exkluzivní obrazové příloze pózovala spoutaná a uhozena mužem do tváře. Tyto dva základní proudy ovšem od sebe nejsou nijak pevně odděleny. V rozhovoru odpověděla jedna z představitelek hnutí WAVPM (Women Against Violence

in Pornography and Media) na otázku, zda odsuzuje i nenásilnou pornografii takto: „Ano! Banální pornografie objektivizuje ženské tělo. Právě objektifikace vede ke znásilnění. Žena potom není viděna jako lidská bytost, ale jako předmět.“ Vidíme tedy, že ačkoliv hnutí WAVPM bojovalo především proti bezprostředním dopadům, které může pornografie mít, jeho krajním východiskem byla ideologie, která odsuzovala pornografii jako princip. Novější proudy feminismu se již na pornografii dívají i poněkud smířlivěji, ačkoliv starší radikální názory zdaleka nevymizely. Phillis Chester například uvádí, že pornografie je škodlivá především pro muže samotné a to proto, že je nutí přijímat stereotypy a vyvolává v nich komplexy méněcennosti. Například muž přirozeně submisivní může po konzumaci tradiční pornografie cítit stud za svoji náturu. Podobně dominantní ženy mají kvůli umělým stereotypům pornografie strach chovat se přirozeně. Alice Walker zase poukazuje na to, že způsob, jakým muži a ženy vnímají pornografii, se zásadně liší. Ve své stati „Porn,“ která je mimochodem pozoruhodným narativně vědeckým útvarem, představuje muže jako osobu s rozvinutějším abstraktním myšlením, která je schopna vyextrahovat z pornografického filmu momenty, které jsou pro něj předmětem sexuálního vzrušení. Pro ženu je ale problém vnímat sexuální akt bez předchozích souvislostí a konsekvencí. Chápe pornografii spíše analyticky a ta jí nijak nestimuluje a nevzrušuje. Z podobných důvodů některé feministky ostře odsuzují zobrazování lesbického sexu ve filmech určených pro muže. Charlotte Bunch tvrdí, že je v podobných filmech lesbický sex zdeformován tak, aby vyhovoval mužské představě a volá po zjednání nápravy v podobě pornografického materiálu s realistickým lesbickým sexem. Laura Mulvey je feministickou průkopnicí psychoanalytické analýzy aplikované na způsob, jakým na lidi působí vizuální podněty. Ve své známé studii Visual pleasure and narrative cinema přišla s velmi důležitým pojmem „male gaze,“ který je v kontrastu s pojmem “look“, nezaujatým a analytickým pohledem. Výchozím zážitkem je pro ni moment, kdy se člověk poprvé spatří v zrcadle. Toto jeho zdánlivě hmotnější „já“ je pak předmětem sebeidentifikace. Ve filmu se podobným způsobem divák zároveň ztotožňuje s hlavní postavou a zároveň děj sleduje zvenčí. Rozdíl mezi mužským a ženským pohledem je dán

z literární teorie

h_aluze / 33

stefan segi (kromě kulturní podmíněnosti, kdy hrdiny jsou většinou muži) připomenutím kastračního komplexu, který obraz ženy vyvolává. Aby muž obešel tento základní strach, mění jeho původce buď na skopofilickou fetiš (uspokojuje se tedy pohledem na ženu jako rozkouskovaný objekt v četných detailních záběrech), anebo se brání vouyerismem, který bývá spojený se sadistickým pohledem. Takový divák je uspokojen plynutím narativu, jehož násilným hybatelem je muž. Žena se stává objektem: Bytostí-pro-pohled. Feministický pohled v textech Pakliže se ve vybraných textech snažím najít prvky, o kterých mluví feministická kritika, není to těžké. Na druhou stranu, s mnohými motivy jsem se nesetkal a jiné nebyly tak časté, jak by se podle silné kritiky dalo očekávat. Zdá se tedy, že některé praktiky, považované za násilné a extrémní, byly v sedmdesátých letech středem pozornosti spíše proto, že se poprvé objevily na očích širší veřejnosti, než proto, že by byly normou. Například násilí na ženě se vyskytuje pouze v jedné povídce. Nedá se tedy říci, že by explicitní násilí na ženě bylo hlavním hnacím motorem mužského požitku. Na argument, že každý motiv ženy proniknuté mužem se dá chápat jako akt násilí a pokoření, se dá ovšem odpovědět jen s obtížemi (konec konců, je to tvrzení dosti vágní). Pravdou je, že zdrojem slasti ženy je v povídkách až na výjimky penis, případně nějaká jeho umělá náhrada. I dvě ze tří lesbických povídek pak tematizují lesbický sex pouze jako náhradu za muže, který momentálně není dostupný. Takováto zápletka pak nikterak neohrožuje pozici muže jako klíčového sexuálního hybatele. Lesbický sex je zobrazen často velmi nerealisticky. Bývá součástí masové orgie jakožto doplňková činnost, kdy tu hlavní obstarává muž. V jedné z lesbických povídek se pak celé dívčí družstvo ukájí s pomocí náčiní původně určeného ku hře stolního tenisu. Není divu, že něco takového pobuřuje lesbické aktivistky, protože podobný způsob vyprávění může snadno vyvolávat sexuální stereotypy. Na druhé straně se jedna z povídek zabývá svízelemi spojenými s „coming out“ a povzbuzuje ženy k sexuální otevřenosti. U některých textů tedy snad můžeme počítat i s pozitivním působením a s dodáním odvahy. Na obranu mužství lze říci snad jen to, že v žádné z povídek nešlo pouze (a někdy dokonce ani v první ředě) o mužský orgasmus, ale že ve všech osmi povíd-

34 / h_aluze

stefan segi kách, ve kterých figurují muži, jsou ženy zcela uspokojeny a k prováděné činnosti se staví vesměs kladně. Muži v povídkách navíc nemusí být nutně ti sexuálně zkušenější, ale je možné setkat se jak s panicem, tak se zkušeným „mačem.“ To samé platí o ženách. V povídkách nebyl převážně uplatňován stereotyp zasvěcované panny. K nalezení byly jak ženy zcela zkušené a zhýralé, tak třináctileté lolitky, ale i ženy se zcela průměrnou sexuální aktivitou. Pokud jde o male gaze, musí být teorie, která se týká především filmového umění, poněkud přizpůsobena literatuře. Můžeme si ale domýšlet, že převažující Ich forma je spíše znamením snahy hledat identifikaci s postavou, nežli se na ni dívat jako na objekt. Jako zdroj male gaze tedy můžeme posuzovat pouze takové momenty, kdy se vizuální vjem stává zdrojem rozkoše pro narativní subjekt. I když však nebereme jakýkoliv druh pornografie jako principielní objekt male gaze, prvků, které mají něco společného s voyeurismem, je v povídkách více než dost. Téměř v každé někdo někoho pozoruje. Dochází k tomu nejen při hromadné souloži, ale objektem vizuálního požitku bývá začasté sledování pornografie na videu (čtenář se tak ocitá v situaci, kdy čte pornografii o sledování pornografie) či pouhé sledování objektu touhy, který je nejprve parcializován a tyto části jsou pak zdrojem fetišistické slasti (například dlouhé popisy vnadného poprsí jedné z postav). Zdá se tedy, že domněnka Mulveyové, že důležitým prvkem slasti vyvolané pornografií je posesivní mužské zírání, se dá úspěšně vztáhnout i na kategorii pornografie literární. Je ovšem nutno podotknout, že objektem nemusí být nutně žena. V povídce se dvěma gayi (a i v jiných povídkách či filmech) je s mužským tělem zacházeno velmi podobně jako se ženským, aniž bylo považováno za ponižování lidské bytosti na nehumánní objekt. Psychoanalýza a kritika Mulveyové Jestliže Mulveyová definovala své pojetí male gaze s pomocí psychoanalýzy, populární český freudiánský kulturní sémiotik Jan Stern užívá v polemice té samé metody, aby ukázal, že male gaze není prostředkem mužské moci nad ženou, nýbrž že je jevem, který symetricky uspokojuje přání obou pohlaví. Základní teze Stern vyložil v článku Proč se ženy nedívají na gayporno. Argumentuje v zásadě ve dvou rovinách. Je toho názoru, že všeobecně lidská pozice vůči médiu je submisivní. Tvrdí, že médium přijímáme a pod jeho dominantním vlivem se nezto-

z literární teorie

tožňujeme pouze s muži, ale koříme se také ženám, jako jsou Xena, Brutální Nikita či Charlieho andílci. Žena tedy nemusí být nutně zobrazována jako pasivní příjemce či pouhý motiv děje. Vztah k médiu je tedy důležitější než konkrétní charaktery. I pokud však přijmeme teze, se kterými operuje Mulveyová, Stern nabízí zdroje slasti, které jsou čistě ženské a není k nim zapotřebí male gaze. Pakliže je totiž mužská slast poháněna voyeurismem, slast ženská má kořeny v odvrácené straně voyeurismu, v exibiconismu. Stern se tedy s Mulveyovou shoduje v popisu mužského pohledu, ale dodává, že žena se identifikuje s objektem tohoto pohledu a z vystavování se jeho působení čerpá slast. Tímto Stern také ukazuje, z jakého důvodu v ženských časopisech pózují ženy, a nakonec si odpovídá i na otázku z titulu své eseje. Ženy se nedívají na gayporno proto, že se v něm nemají s kým identifikovat. Muži naopak lesbickou pornografii vyhledávají, protože pohled je pro ně klíčem k slasti. Zde by výklad Sternových názorů mohl končit, ale byla by to škoda, protože otázkám spojeným s feminismem a sexualitou se Stern věnuje častěji a jeho polemické názory stojí za připomenutí alespoň pro zajímavost. Ve feministických článcích se například často objevují tvrzení o nekalém vlivu pornografie na vývoj osobnosti, který se odráží v rostoucím počtu sexuálních deliktů. Stern však toto obvinění dává do širších souvislostí a připomíná, že devět z deseti násilných trestných činů je vykonáno muži na mužích. Argumenty feministek tedy mohou být důsledkem mnoha proměnlivých faktorů, jako je například celkový nárůst zločinnosti, přibývající počet žen, které v důsledku emancipace chodí samy po setmění atd… Pavel Janáček, který se zabýval recepcí brakové literatury ve čtyřicátých a padesátých letech, uvádí, že detektivní a westernová literatura byla totalitárními režimy podrobena restrikcím proto, aby nekazila výchovu mladých čtenářů. Zdá se tedy, že víra ve čtenářovu neschopnost odlišit médium od reality je jen těžko vykořenitelná. Isabel Tangová například popisuje, jak Britské muzeum odmítalo zveřejňovat exponáty (původem převážně z antického Řecka) z „tajných sbírek“, aby prostřednictvím BBC nedocházelo k morálnímu úpadku britských občanů. Pokud jde o dokládání Sternových tezí ve vybraných textech, se zlou jsem se potázal. Zatímco pro Mulveyovou mluví nesčetné tématizace šmíráckého pohledu, který dává postavě zakusit vzrušení, ani jednou jsem nenalezl zmínku o tom, že by vystavení se pohledu

přinášelo ženě nějaký druh uspokojení. Samozřejmě, toto nemůžu považovat za nějaký definitivní důkaz. Stern se ve své analýze zabývá konzumenty, nikoliv postavami, takže zajímavější výsledky by mohl přinést až případný dotazníkový výzkum. Metoda, kterou jsem pro tuto práci zvolil, však neprokázala, že by Sternovy teze v tomto ohledu nějak výrazně korespondovaly s realitou. David Loftus a mužský pohled na věc Zatímco Jan Stern usiloval o relativizaci antipornografických argumentů Mulveyové, se společenskou frontou se rozhodl polemizovat ceněný žurnalista David Loftus. Jeho hlavní výhradou vůči tvrzením Dworkinové a MacKinnanové je fakt, že zatímco jejich teorie se týkají výhradně chování mužů, samy nikdy doopravdy nezkoumaly způsob, jakým muži vnímají pornografii. Loftus proto přišel s výzkumem, kdy se sto padesáti konzumentů internetové pornografie dotazoval na různé aspekty spojené s jejich vlastním užíváním pornografického materiálu. Výsledky svého výzkumu pojal jako velmi ostrou polemiku a vydal je pod názvem Watching Sex – How men really respond to pornography. Předně je třeba si uvědomit, že Loftusův výzkum je velmi problematický v tom ohledu, že respondenty vybíral sám autor a z výsledků cituje pouze to, co si sám vybral. Jeho výběr nemusí být zcela reprezentativní a vzorek respondentů není veliký, ačkoliv šlo o muže několika národností a nejrůznějších sexuálních orientací a preferencí. Přesto jsem se rozhodl vyjít z jeho díla, protože bez ohledu na absolutní verifikovatelnost přináší podle mého názoru velmi přínosné pohledy na pornografii a především na způsoby její recepce. Loftus brojí proti feministickému pohledu hned na několika rovinách. Za velmi podstatný aspekt, ačkoliv v knize není tolik akcentovaný, považuji snahu rozbití pojmu „muž.“ Autor se snaží na mnoha příkladech poukázat na to, že nelze mluvit o mužích jako o homogenní skupině, o držitelích „moci“, jak je popisuje Dworkinová. Respondenti jeho výzkumu ukázali velmi široké spektrum zájmů, které odporovalo rozšířeným stereotypům. Tato diferenciace se týkala preferovaného média, způsobu zobrazení, vzhledu aktérů či samotné jejich činnosti. Nejdůležitější ale byly různé způsoby, jakými muži pornografii vnímali. Vyskytly se sice takové případy, na které se docela hodí popis „male gaze.“ Velká část respondentů nicméně nevnímala pornografii jako voyeuristický výjev pro nezain-

z literární teorie

h_aluze / 35

stefan segi teresovaného pozorovatele, nýbrž cítila potřebu vcítit se, být součástí děje. Velmi podnětné jsou i odpovědi, které Loftus získal, když se dotazoval na hodnocení současného stavu pornografie. Většina respondentů vyjádřila nespokojenost s její kvalitou v širším slova smyslu. Jejich zdůvodnění jsou bezesporu překvapivá a jen málo, pokud vůbec, korespondují s tvrzeními feministek. Právě to, co feministky považují za samotnou podstatu pornografie, bývá označováno za nudné a málo vzrušující. Ano, řeč je o objektifikaci ženy. Pakliže něco dotazované muže nechávalo chladnými, byla to žena jako objekt. Naprostá většina dotazovaných považovala iniciativu ženy a její kladný přístup za nejvíce vzrušující faktor. S tím také koresponduje převážný nezájem o sadistické techniky, které feministky používají jako hlavní argument, když mluví o ženě jako o objektu. Respondenti se sice většinou s podobným druhem pornografie setkali, ale už ho více nevyhledávali. Naopak, všeobecně převládal názor, že nejpřitažlivější je žena, když užívá vrcholné rozkoše, nikoliv, když je předmětem mužova uspokojení. Při konzumaci pak nikoho povětšinou nezajímalo, co při souloži zažívá muž a zda dojde vyvrcholení. Nejde tedy o obraz muže uspokojujícího se na ženě, ale uspokojujícího ženu. Podle Loftuse zkrátka muži v pornografii nevnímají ženu jako objekt, či přinejmenším nevnímají ženu jako objekt více, nežli cokoliv jiného. Loftus totiž rozebírá pojem objektifikace a podle jeho názoru se jedná o jeden z elementárních myšlenkových procesů, který každodenně používáme. Jako příklad uvádí holčičku, která si hraje s panenkou, dívku, jež má v peněžence fotku svého milého, či prodavače vstupenek do biografu, který je pro nakupující v podstatě jenom živým strojem na vstupenky. Dalším častým argumentem feministek je to, že ženy bývají v pornografii redukovány na jednotlivé orgány a žena zde nefiguruje jako celek, jako živá bytost. Loftus nezakrývá fakt, že přinejmenším filmy bývají točeny jedinou kamerou a obsahem jsou až dokumentárně názorné záběry pohlavní orgánů. Přesto dotazovaní mužové nebyli v tomto směru jednotní. Veliká část se jich dokonce shodovala na tom, že na samotném vyobrazení ženských genitálií není nic moc vzrušujícího. Respondenty totiž více než samotná technická stránka věci zajímal celkový prožitek a uspokojení, které spolu aktéři sdílejí. Snad by nebylo zbytečné připomenout na tomto místě třídění M. Foucaulta na „ars erotica“ a scientia sexualis.“ Jakkoliv se Foucault

36 / h_aluze

stefan segi pohybuje v diskursu historicko-mocenském, pro rozdělení mezi objektivizovaným uchopením a intuitivním požitkem jsou jeho pojmenování snad také použitelná. Výzkum a literatura Vysledovat mnohé jevy, na které Loftus poukazuje, nebylo vůbec těžké. Literatura, kterou jsem zkoumal, ačkoliv jejími čtenáři budou pravděpodobně ponejvíce muži, byla učiněnou přehlídkou aktivních, vášnivých žen, které se nebály vyjádřit svoji sexualitu. V povídkách je to velmi často žena, kdo se chápe iniciativy, je zkušenější a má větší sexuální apetit. Naopak, zdá se, že je to ženská touha po slasti, která je hnací silou většiny povídek. Jedinou opravdovou výjimkou byla próza popisující výlet fotbalového mužstva, který se zvrhne v orgie s nezletilými dívkami. Je možné si všimnout, že popisu ženského orgasmu je obecně věnováno daleko více prostoru, nežli popisu toho mužského. Dalo by se dokonce tvrdit, že žena byla častěji zobrazována jako sexuálně dominantnější. Některé z povídek například pojednávají momenty, kdy je muž fyzicky vyčerpán a není schopen pokračovat v aktu, takže je vyměněn za jinou osobu. Opravdu mi nepřipadá, že by žena byla v takovémto textu popisovaná jako podřadný sexuální objekt. Co bychom potom teprve měli tvrdit o onom vyčerpaném a bez větší diskuse nahrazeném muži? Literatura a internet Konečně je čas na to položit si otázky, z jakého důvodu vedle pornografického videa přežívá i pornografická literatura, a proč se tato literatura nepřizpůsobila internetovému médiu stejně jako video. Ponechme stranou banální zdůvodnění jako je například to, že pornografické povídky jsou pro osoby s pomalým připojením, a fakt, že jejich výroba je pravděpodobně stále ještě lacinnější nežli tvorba videa. Vodítkem nám mohou být preference respondentů Loftusova výzkumu, kterým často vadilo video bez kontextů, bez citového zaujetí a bez vnitřního prožitku. Pokud tedy pro muže není vzrušující objektivizace ženy, ale spíše její vzrušení a požitek, literatura může být v mnoha případech vhodnějším médiem. Ich forma dovoluje detailně analyzovat pocity aktérů, kterými koneckonců byly ženy v překvapivě velkém počtu případů. Pro literární formu hraje i to, že relativně dlouhé (oproti videu) úvodní sekvence představily hlavní, převážně všední a věrohodné „hrdiny“ těchto povídek, což přímo kon-

z literární teorie

trastuje se sterilní anonymitou, se kterou se můžeme běžně setkávat u internetových video nahrávek. Pornografickou literaturu je také snažší spojit s kvalitním čtivem. Jeden z respondentů Loftusova výzkumu považoval za velmi vzrušující čtení Jméno růže od Umberta Eca. Tvrdil, že působivost sexuální vložky je umocněna kvalitní literaturou, takže samotný akt vyplývá z děje a není pouze fragmentem na jedno použití. Tento respondent si také postěžoval, že velká část pornografické literatury je psána velmi špatně, časté chyby čtenáře ruší a vzrušení se nedostavuje (z vlastního výzkumu mohu potvrdit, že někteří autoři nezvládají ani běžnou shodu podmětu s přísudkem). Mnoho mužů z Loftusova výzkumu si spojovala svá první pornografická setkání s literaturou, která je veřejně doustupnější dostupnější než video či časopisy. Otázkou ovšem zůstává, zda Pod střechami Paříže Henry Millera či Filosofie v budoáru od de Sada jsou tou pravou četbou pro první informace o sexu. Na tomto místě je možná vhodné opět zmínit Isabel Tangovou. Ta často připomíná názor, že ve chvíli, kdy pornografie přestane být skrývanou a oddělenou od zbytku umění, stane se opět součástí hlavního proudu a samotný pojem pornografie ztratí smysl. Můžeme si všimnout, že obsahem pornografie je právě to, co bývá z konvenčního umění vyloučeno a obráceně, v pornografii povětšinou nalezneme jen minimum kontextu. Podle Tangové je toto rozdělení pouhým společenskokulturním konstruktem, který brání přirozenému stavu věcí, jak ho známe z antického sochařství, Boccacciovy a Rabelaisovy prózy anebo jak ji popisuje Henry Miller v podnětné eseji Svět Sexu. Závěrem Ve své krátké stati jsem zkoumal tři pohledy na pornografii a z jejich perspektivy jsem se snažil nahlédnout vybrané pornografické texty a případně nalézt společného jmenovatele. Bohužel, ukazuje se, že vybrané názorové skupiny k sobě mají velmi daleko a přijít s nějakou shrnující syntézou bylo nad mé schopnosti. Pornografický diskurs je však stále v pohybu. Kdysi přelomové názory Dworkinové a Mulveyové jsou dnes již velikou částí feministek považovány za přežitek. Sternovy názory jsou stále spíše kuriozitou a jejich uplatnění v praxi bude jen velmi obtížné. Možnosti výzkumu, tak jak jej provedl David Loftus, jsou sice slibné, ale zvolenou metodou i velmi omezené a jen stěží je možné považovat je za objektivní. Další podnětné názory ovšem vznikají tam, kde staré končí.

Již několik let jsou k dispozici velmi zajímavé studie, které se zabývají ženami jako konzumentkami pornografie. Nově vznikají studie a výzkumy, které se věnují kybersexu, tedy interaktivní on-line pornografii. Jsem také přesvědčen, že nevšední výsledky by mohly přijít z oblasti evoluční psychologie, která se již nyní v populární formě často zabývá nejrůznějšími aspekty sexuality Na kvalitní práci, která by se z tohoto pohledu zasvěceně zabývala pornografií, však zatím čekám marně.

Použitá sekundární literatura: Isabel Tangová: Pornografie (2003, BB art) David Loftus: Watching sex (2002, Thunder´s Mouth Press) Michel Foucault: Dejiny sexuality (2003, Hermann a Synové) Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007, Malvern) Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006, Malvern) Miller, Henry: Svět Sexu (1995, Concordia) Pavel Janáček: Literární brak (2004, Host) Rodger Streitmatter: Sex Sells – From Repression to Obsession (2004, Westview Press)

Články: Jan Stern: Ženský masochismus a čtyři druhy homosexuality in Anální vesmíry (2008 Malvern) Alice Walker: Porn Amber Hollibaugh: Sexual Silences in Feminism Andrea Dworkin: Against the Male Flood: Censorship, Pornography and Equality Všechny tři in Drucilla Cornell: Feminism and Pornography (2000, Oxford University Press) Laura Lederer: Introduction, Questions We Get Asked Most Often Charlotte Bunch: Lesbianism and Erotica in Pornographic America Phyllis Chester: Men and Pornography: Why They Use It Všechny tři in Laura Lederer: Také Back the Night: Women on Pornography (1982, Bantam Books) Marshall McLuhan: Medium is a Message Laura Mulvey: Visual Pleasure and Narrative Cinema Obě in M. G. Durham: Medium and Cultural studies – KeyWorks (2001, Blackwell Publishing)

z literární teorie

h_aluze / 37

máša bartůšková

Schoulená u dveří pracovny hledím ti na záda. Celé dny pracuješ. Tuhle tvou část znám teď nejlépe. Zpoza skříně jich vidím jen půl a přijdeš mi víc sám, než za svobodna.

tomáš míka

Sedím na rozkopaném terminálu a trpím nedostatkem parku. Lidé čekají, kouří, mluví a nudí se, čtu Respekt. Škoda, že dnes odpadl aerobik!

Zvedneš se a vyzveš mě k tanci. Tančíme před nezataženým oknem pro potěchu sousedky. Usmíváš se, ale tvé radosti nevěřím. Zvolil jsi samé smutné písně. Jak jen ti mohu pomoci.

Nad mlhavým ránem řeším včerejšek silně opilá švestka mi svírá krk. Nad mlhavým ránem myslím na svou první oficiální zradu a stejně jako máma mám především strach, co si o mně ostatní pomyslí.

38 / h_aluze

poezie

Ústavní židle Nikdy nezapomenu na jídelnu v ústavu s jejími oble tvarovanými židlemi a stoly veselých barev. Bez dětí vypadají tak smutně. Smutněji s nimi. V jídelně pojídají své náhradní slasti. Vidím trápení za jejich úsměvy. Když jsou ty židle prázdné doufám v úsměvy za jejich trápením.

Co bylo bude Přišel k ní jako by tam posledně něco zapomněl obraz jí samé oprašovaný tak často a tak usilovně až se stal něčím co teprve bude namalováno vzpomínka se proměnila v touhu a tehdy v to co teprve přijde

Kámen ze sna Našel jsem na procházce balvan z dnešního snu opřený ve stráni o strom V noci mi vyletěl z hlavy a ničil prudce vše co mu přišlo do cesty

Hubneme s láskou těžkneme depresemi čekáním na telefon na zprávu čím méně zpráv tím víc přibíráme na váze vznášíme se a přestáváme jíst když zprávy chodí jásáme a hubneme s láskou

Máša Bartůšková (*1982), moudrá i střelená, ženská i dítě, zkrátka, co napadne tě.

Půl Půlku všeho ti dám půl lahví vína půl polibků polovinou svých úst půl toho cos po mně chtěla půl toho co se ve mně pro tebe střádá a hledá cestu k tobě půl cesty letadlem a půl lesem polovinou oka si vezmu od tebe vše polovinou své dlaně

Pevný bod uvnitř ráno s auty a vůní karbanátků technická kontrola ruce v kapsách taška přes rameno a pohled zvědavě lhostejný plíží se červánky nad panelovým městem umělá hmota u obrubníků slízat naftu z asfaltu a zahozený papírek a vajgl červánky probíjí se smogem v duši máš andělskou svini nadnášenou sádlem schopnou spořádat i myš v cukrové řepě sveřepě našklebená čechrá si pírka v hnoji míjejí štíhlé nohy optické feromony a auta auta auta míjejí tento výjev neviditelný okem splývavé řasy vrb omítka opadaná asfalt a červánky nový radostný den chcípajícího lidstva

poezie

h_aluze / 39

tomáš míka Politika Vlastně by mi nemělo vadit že se o mě zajímají ten věčný interes o poklopec je venkoncem příjemná záležitost a mnutí bradavek také není k zahození S jazykem je to horší jeden už v ústech mám a popravdě řečeno moc místa na jejich už tady není ale hlavně že se nedusím Vlastně by se mi ty stopy slin na břiše a krku eklovat neměly Škoda jen že se řinou z tlam politiků zaklínajících se ustavičně mým prospěchem aby si mohli namastit kapsu sádlem vyškvařeným z mé kůže

ondřej soukup x x x Chybí mu vůle tahá pluh kam rádlo chce a kde je půda měkká úmysl zabít se neprozradí úsměvem zakryje vyžrané kyselinou svědomí okno do duše neprůstřelné pokrývá vrstva špíny

Tomáš Míka Narozen roku 1959, básník, prozaik, překladatel. V nakladatelství Argo mu vyšla sbírka básní Nucený výsek (2003), sbírka povídek Und (2005), sbírka básní Deník rychlého člověka (2007). Překládá z angličtiny (John Bunyan, James Hogg, Samuel Beckett a další). Žije v Praze.

přečtěte si pozorně tuto příbalovou informaci

šli jsem s olafem po nábřeží on střílel labutě já si střílel z něho tak olaf je blonďák ty vole když padla tma i my jsme padli pili jsme šedé a chcali přímo do řeky všichni ostatní už žili ráno nám došlo která bije olaf ten blonďák řekl že už to stačí chvíli na to jsem začal vařit

v manželství

večeři

nakonec když jsme se navzájem sežrali jsem podle nebe poznal že dál to nepůjde zase si lehl vzal si zbytek

ondřej soukup možné nežádoucí účinky

už neumím roztočit káču muzikou hranou na plechové kýble co sem ukrad dědovi ve stodole

nepoužitelné léčivo vraťte do lékárny mám akutní zástavu krevního oběhu jen tak bezprizorně tepu a bez hlasu křičím smrti do tváře žij a nech žít

děvko

vzájemné působení s dalšími léčebnými prostředky

někdy jsme spolu měli i světlejší momenty kdy olaf ztrácel kontrolu nade mnou i ostatními řadovými

poslední kámen sem hodil před osmi lety do okna co ani nebylo moje

nejbližší lidé jsou na míle daleko a co jako lidé smrdí říkávala maminka

potom jsme byli nevychovaní chvíli odvážní chvíli viseli na hrazdách ale nešlo nám to lehce ve svěracích

pak někdy přijel olaf řekl že mě nemůže pořád jen tahat z průserů

samota je jako křehká květina zadupu jí do země intimity se bojím jako prenatální blonďáček

pár dní na to mě vypustili do světa řekli mi tohle budeš jíst dvakrát denně místo toho jsem koupil šedé a zavolal olafovi

chovanci

kazajkách

olaf se otočil a řekl aby ses z toho neposral krev je jen obarvená voda

40 / h_aluze

poezie

poezie

h_aluze / 41

ondřej soukup

filip špecián

lék nevysazujte v průběhu léčby

po dlouhých letech dlouhých nocí jednou zrána když ještěrky ještě spaly a první obyčejní lidé počínali druhé

obyčejně

nevěděl jsem už jestli jít spát nebo dál žít sprostě nahý a unavený první odpadlo levé oko bylo docela

veselo

asi to nemohlo být jinak bylo pozdě olaf to všechno zálibně pozoroval přestal nakonec dělat zběsilé piruety

opravdu

trvalo chvíli než jsme se rozkoukali pak přišla chvíle totálního mlčení olaf se naposledy otočil a odešel

nikdy

už jsem ho znovu nemohl vidět

není

Králík nám okousal kolena zevnitř Na konci věku se otevírala brána a zpoza ni ostré světlo oslepovalo. Stopy od krve, třešní a vajec už nechtěly být vyprány. Ušlý zisk se zachytil v síti, přes překážku neexistujícího tvora. Hodnota se stala bytostí. Ryzost všedních dnů se měnila tempem zabijáka psů. Symetrická vyčerpanost kalila vodu. Kaluž před krmelcem měla tvar Evropy a kupující klopýtali v zrcadlení svém. *** Ve snu byla třpytivá báseň a snem bylo nebe. Uslintaný kolečko se vpíjelo do labutího nitra. Bílého a bez vnitřností. Oči se schovaly do těla a tělo se proměnilo v pevnost. Klíče nikdo neměl. ***

Ondřej Soukup (9.4.1989 až dosud) Jsem šašek.

42 / h_aluze

poezie

Postní doba přinášela čiré vlny bytí. Tiskla pravdu. Odnášela odpad. A vtom stínu se cítil nejeden paprsek dobře. Symfonie byla slyšet všude. Zase mohla hrát. Zase byla slyšet. A lidé peněz začínali naslouchat odspodu. ***

Kolem těla byla mlha a kolem mlhy mlíko. Mlíko bylo polotučné a nedalo se pít, ale jenom dýchat. Ve městech už konečně začínalo být ticho. Viselo nad paneláky a léčilo. Už toho měli dost. Co si jako mysleli? Že budou dělat rambajs pořád? Docházela jim šťáva. Buď klimatizace nebo Karel Gott? Tak si vyber? Sportovci si vzpomněli, že sportují pro zdraví, a tak s tím nakonec taky sekli. A z peněz se stal papír. A z papíru oheň. A z ohně teplo. A z tepla život. A ze života život. A tak to má bejt. *** V maštali byl přivázanej žigulík a neměl hlad. Jenom smrděl od nafty. A když se vzbudil, sen si s sebou táhnul vidle. Kopýtka měl gumový. Ustláno měl v oleji. Špačkové kroutili hlavičkami. Věci byly znovu daný. ***

I déšť se umí smát. Stromy, keře a květiny byly písmena a v nich zakletá věštba. Připlul mrak a spolkl slunce jako kapr. ***

poezie

h_aluze / 43

filip špecián

adam krupička

Jonathan Blow. Muž, který musel psát. V neděli ve městě Ve slunečném městě vpíjí se do čoček lesky, nedělní obědy linou se vzduchem a mísí se na rozích. Tepem města se dá projít, ale i proběhnout. Smutné obchody neví co nabídnout. Moderní autobus projíždí mezi paneláky, nabízí reklamu mlčícímu davu. Potomci na hřištích už přestali věřit, že nešlápnou do hovna, a svou hru hrají vždy doopravdy. Movití měšťané spěchají utratit svůj čas do zábavných center, nemovití příbuzní jim tiše sekundují v parcích, vyčkávaje na svou kořist. Všichni pak večer budou koukat na svůj oblíbený seriál. Budou vtaženi do růžového pelíšku komerčního cirkusu. To si už nikdo nevšímá odrazu světelného? Pozůstatek kosmického semaforu dnes nikoho nebere? Na ulici Budovatelů je vše už vybudované a je dobře střežena před kdejakým pobudou.... ***

Na slunci se třpytil ametyst. Říkal, že jsme doma. V kameni byl slyšet starý mlýn, který brzdil lid v jejich nemocném poznání všeho, co v nečistém lidském mozku vzniklo. *** V kamenech bylo ticho a byl to taky Bůh. Mlýnky je s láskou drtily a vše živé je dýchalo. *** V mlýnu se setkaly živly. Nejdřív ze země vyrostlo zrno, zalévané vodou. Lopatky poháněné větrem, daly sílu. Zrna kameny rozemlely na mouku. Voda se vrátila. Oheň požehnal peci dílu. A pecen byl na stole k jídlu.

44 / h_aluze

poezie

Filip Špecián (1978) vystudoval jsem fotografii, publikoval zatím jen časopisecky (TVAR, Psí víno). -pracuji jako konstruktér a tiskař v modelářství.

I. „Všechno je tu smutné a složité,“ řekl Jonathan Blow, nejstarší syn sira Johna Blowa, dvorního skladatele Jeho Milosti. „Hlavně život je složitý, velice, velice složitý.“ Svítalo a Jonathanův přítel, Jeremiah Clarke, skladatel bez královy přízně, řekl zcela klidně: „Život není složitý. S životem můžeš, Nathane, dělat jen dvě věci: buď o něm psát, nebo ho žít.“ Potom se Clarke s mladíkem rozloučil obvyklým konejšivým pohybem dlaně a ještě téhož dne večer se ve své pracovně zastřelil. Blow tou dobou ještě ležel ve vysoké trávě. Nemohl usnout. Jonathan byl přizván k identifikaci mrtvoly. Ano, je to Jeremiah, ubohý, starý Jeremiah. Proč to asi udělal, dumal básník, ale na nic nepřicházel. Na nic přijít ani nechtěl, měl totiž pocit, že mu už od rána, od té zpropadené Clarkovy odpovědi, kdosi podupává v mozku zablácenými střevíci. Kromě toho se nemohl ani pořádně soustředit. Prožíval jakési duševní svrbění, nepříjemné a dotěrné jako hrst mravenců. Ale jistě, mravenci jsou ohavná cháska. Včely bzučí a bodají, vosy žerou nahnilé ovoce, masa si také uždíbnou, jenže mravenci okusují zdechlinu až na bílou kost, nepřestanou a nepřestanou, dokud se nedostanou až k lebce. Tento den nikdy nezemře – tenhle soumrak bude trvat navěky, honilo se mu hlavou, když se brouzdal mělkými kalužemi v ulicích. Na čerstvém vzduchu se nadechl z plných plic, dal si ruce do kapes a začal pohvizdovat něco z Krále Arthura a pak rondeau z Královny vil. Otázka Clarkovy sebevraždy stála na rohu a čekala na něho, zhmotněná jako nějaké strašidlo, zpozoroval ji a zastavil se. Potřeboval se jí zoufale vyhnout, dnes ještě by u něho nepořídila. Kolem jen červené lucerny a vyzývavé pohledy. Na obloze tmavě modrá barva ohlašující noc. Jonathan potáhl na prázdno nosem, jako by něco důležitého promeškal, potom sňal černý klobouk a vešel doprovázen jednou krotkou slečnou do nízkého vchodu. Rád věci popisoval, protože v popisu se ukrývá veliká moc psaní, tedy alespoň si to myslel. Avšak je potřeba si sednout u břehu, nahodit prut a čekat až se z monotónní vody zvednou pohyby, které pak celou tu scénu

oživí. Jonathan Blow na zrození takové inspirace čekal již řadu let, jenže ona nepřicházela. Když si zde na kousku papíru vykreslil křehkou krásnou dívku, která nikdy nebyla jeho, jejíž láska je neposkvrněná a kterou si nemohl Jonathan Blow koupit ani za deset liber, cítil, že kdyby se mu podařilo napsat něco skutečně krásného, alespoň na okamžik by se zmocnil štěstí, jenž mu mohl přinést jenom skutečný vztah s takovou dívkou. Ale jemu se nedařilo. Jeho básnické jiskry pohasínaly, sotva je lopotně vykřesal pod svými neohrabanými prsty. Umanutě pokračoval, soptil a skleněným pohledem civěl na prázdný papír. V komůrce lehké holky však fantazie brzy začala zapáchat a byla špinavá, proto kousek papíru vzal a zahodil, nesnažil se dál. Jde sice napsat něco velmi podobného skvělému a věrnému portrétu, ale to je vlastně vše. Když svět milujete, když milujete někoho konkrétního na světě, najednou máte pocit, že musíte všechno zaznamenat – obvyklé obraty, které dotyčná používá během řeči, když se směje, včetně jejího smíchu, půvaby a chování, barvy, jež nosí, druh účesu, který ji tolik vystihuje, co pro vás znamená. Myslíte si zkrátka, že když zachytíte svoji lásku na papíře, že od ní budete mít klíč. Jenomže nebudete. Nikdy se vám to nepodaří. A přesto - ženy to umějí, ony to dokážou, vybavoval si Jonathan tak neúprosně moc vzpomínek. Prostě se na člověka podívají a tím náhlým vzrušeným zvětšením svých očí, jediným zakmitnutím, jedním pulzem, zachytí situaci, náladu, skupinku i jednotlivce. A ta vzpomínka v nich je přesně to, o co se spisovatelé jako pan Blow pokoušejí od té doby, co závidí malířům perspektivu. Umění zachytit, moci věčně milovat, věčně se dívat na svou lásku ve svých stránkách, kdykoliv jí pohladit, kdykoliv od ní slyšet mírné slovíčko. Nevěřte tomu, čtení ani psaní vás z lásky nebo zklamání nevyléčí. Bohužel. Proč vůbec tohle všechno píšu, když je tu můj hrdina, kterému tak beru nárok na existenci, zakabonil se básník nespokojeně. Protože se bojím víc než on, že nebudu moct psát, protože jsem smrtelnější než on, protože, protože, protože. To jediné, co autor pro sebe sám může udělat, leží v jeho rukou. (A Jonathanovy ruce jsou úzké, s dlouhými prsty. On jim přisuzuje magické vlastnosti, proto se o ně stará a tajně jim nadržuje. Častokrát si říká, ach bože, raději obětovat

próza

h_aluze / 45

adam krupička oči, sluch, nohy. Zchromnout, oslepnout, ohluchnout. Jen ať můžu psát!) Může aspoň tím jediným nedokonalým prostředkem, který částečně ovládá, zachytit, co se dá. Dokud to všechno máte před očima. Blízké, milované, to, bez čeho se neobejdete, vše, co není v hloupé dubové rakvi, která po vás zbude v dokonale uklizeném smutečním pokoji. Déšť smyje bláto z bot. V tom utkvívá jediná výhoda, když zmoknete. Nad ránem vykročil k osudnému nároží, kde na něj už od včerejška čeká jeho otázka, dědictví po Clarkovi. Clarke říkal, že život se může žít nebo zapsat. On, Jonathan Blow, chce o životě psát, protože zapsané se neztratí. A když se vám nic neztratí, nemusíte si provrtat hlavou kulku. Chodit za prostitutkami se mu hnusilo, ale dělal to. I mnohé jeho literární pokusy se mu hnusily, ale musel v nich pokračovat, protože neviděl jiné východisko, než pokračovat tak dlouho, dokud nedohlédne na konec toho tunelu. Tak psal stále dokola o tom a onom z ženské krásy a stále to bylo na téže struně. Když uspěl v podrobném a opravdovém popisu, usoudil, že jeho text postrádá uměleckou hodnotu. Když se soustředil na styl, formu a obsah, unikla mu ta konkrétní krása jeho snoubenky, kterou původně chtěl zachytit. A tak pořád dokola. Když skloubil dohromady obsah a popisnost Sofiiny šíje, prsou, vlasů, úst a očí, jeho dílo se vůbec nedalo číst, byl to blábol bez rámce. Když se mu podařilo nalézt rámec pro konkrétní pihu na Sofiině zadnici, dát jí vznosný styl, utíkal od své práce s panickou hrůzou – protože tomu mistrovskému kousku chyběl docela zřetelně smysl existence, důvod, který by předestřel ostatním, kdyby si to chtěli přečíst. A tak pořád dokolečka dokola. Jenže při pohledu na Sofiinu tvář, jak se směje jeho sexuální neduživosti, a nebo když ho prosí o pár dukátů navíc na nový šál, si říkal stále znovu: nikoliv, tohle si přeci nedám vzít, pro tohle má cenu dál se snažit, dál psát a psaní trhat a rozhazovat po domě. Podobný pocit zažil když tenkrát vystoupil na roh ulice, odkud byl krásný výhled na východ slunce. Jonathan Blow viděl jak světle modrá přechází do oranžové a z ní do červánků, viděl jak nedozírně je to nebe modré, jak krásně se drží na listech platanů první svit, ale nedokázal nic než vzít pero a nebo se zamyslet. Na papír se nic nedostalo, nešlo to, prostě to nikdy nešlo. Občas napsal pár slov, ale vzápětí je zuřivě přeškrtal. Nejde to. Ale on si zvolil o životě psát, musí mu to jít, stůj co stůj. A proto vyhledával soumraky, úsvity, měsíce v úplňku, ticho i bouři a veškeré polohy

46 / h_aluze

próza

adam krupička krajiny s tekoucími řekami nebo (když zavítal do Irska) hučícími vodopády a prožíval ten dechberoucí úžas, to oslnění zázrakem, který měl zobrazit, zachytit. Stojím o každou vaši slzu! Protože když vás rozpláču, poznám, že jsem se vám trochu přiblížil. Přibližovat se k lidem, asi ano, o to tu jde především. Protože bez lidí nejste nic, vaše štěstí, když si ho nikdo nevšimne, odejde samo. Spisovatel pozná, že dílo žije, pozná to tak bezpečně jak jen je to vůbec možné. Když se budou smát, když budou plakat, když se budou ptát, když budou klít a spílat, potom je vše v pořádku – dílo žije. Jak tam stál u rakve svojí ženy, o ničem jiném nemohl přemýšlet. Občas sice zavadil o Clarkovu vzdálenou větu o životě a psaní, ale to jen zběžně rozptýlilo jeho sluch, který obracel k plačkám pozůstalých ze Sofiiny strany. Díval se na rakev, na mělkou jámu. S životem jdou dělat jen dvě věci a ty si musíš vybrat. Já si vybral, musím psát, jsem básník, ujišťoval se. Na život je už moc pozdě. Uniklo mu tolik platonických lásek, o které se nikdy nepřihlásil, unikl mu Clarke, unikla mu Sofie. Kdosi začal nepříjemně kvílet, Blow se uklonil knězi, přeskočil hrob a udcházel do polí. Sofia si ho zavolala ke smrtelnému loži a on si vzal na klín psací potřeby, dvířka od dubové skříňky vytržená z pantů, která mu sloužila jako podložka, papíru si nevzal ani jediný list. Její úsměv byl mírný a smířený, hladila ho po hřbetu ruky. Přemýšlel, jak asi začne – uvede její jméno a bude pokračovat výčtem ušlechtilých vlastností. Udělá nějaký oslí můstek a přeskočí na její krásu a popíše co nejpodrobněji jak vypadala, to by mohlo jít, napsal takových popisů tisíc. Podal jí sklenici vody, ale ona si jen svlažila rty a zakývala hlavičkou, že už nebude víc na tomhle světě pít. Ano, napsal pár mimořádně zdařilých osnov, kde vévoda Oranžský kluše na svém poníkovi coby tříleté děcko. Popsal koně a dál se nedostal, román zůstal v rukopise. Hloupý kůň, o něho tam přeci vůbec nešlo, o vévodu šlo, ale jemu se ten koník povedl jako živý – na několika stránkách – byla to jeho jediná opora, když se ho ptala, zda bude nesmrtelná, a on jí přitakal. Zastavil se uprostřed polí a křičel, volal až chraptěl. Nikdo se k němu neodvažoval přijít blíž. Umírala tehdy pomalu, moc pomalu a on si pohrával s pisátkem mezi prsty jen na oko. Chtěla vidět, co už napsal, naléhala a vysilovalo jí to čím dál víc. Nakonec jí ukázal prázdnou podložku bez papíru. Došel mi, nezlob se, ale neboj se, všechno mám v hlavě, všechno hned

zapíšu. Věřím ti, nyní hlavně nikam neodcházej, drahý Nathanieli. Dlouho kašlala, nemohla se pořádně nadechnout a nakonec se rozhodla ještě se trošku posilnit spánkem, aby byla odpočatá před jeho recitací. Zemřela. Nervové vypětí povolilo, ale ani tehdy nebylo možné napsat ani větu, ani řádek básně. U Sofiina stydnoucího lože měl pocit, že i kdyby žil tisíc let, i kdyby se kolem prohnala kdovíjaká válka nebo naopak udál jakýkoliv zázrak, kdyby po něm doba chtěla cokoliv, kdyby on sám měl na čele jakoukoliv hvězdu jasu a slávy, že by už na věky věků zůstal sedět s rukama v klíně jako teď. Bylo to prokletí, svrbělo ho to na duši, kdykoliv zahlédl krásu světa nebo jeho pomíjivosti. Mravenci rozleptávali kyselinou svých tlamiček každé písmenko, prokousávali se jeho obrazností až na bílou kost. „Vy asi nevíte, proč jsem tady, že?“ zeptal se slečny Rose z White Gardenu. „Nevím, pane Blow,“ odpověděla půvabná lady, na kterou si Clarke léta marně myslel. Udělala důstojnou a úslužnou poklonu. Básník vstoupil do přijímacího sálu. Pustý a na oknech jemné holandské záclonky, stejné jako pavučiny. Ach, bože, takové hloupé přirovnání, cožpak nezvládl už ani obyčejný ženský pokoj vtěsnat do paměti jako něco čtivého? „Byl jsem hodně dobrým přítelem, pana Clarka.“ „No a co?“ Pohrdlivě se otočila k psacímu stolku. „Znala jste ho?“ Chtělo se mu hodně na ní zakřičet, pořádně jako na pohřbu, jako v polích s černou lepkavou hlínou a těžkým rozměklým sněhem. „Pan Jeremiah Clarke byl nemocný, některé věci nechápal a dožadoval se jich jako malé umíněné dítě.“ Další rozhovor byl už nežádoucí, najednou se mu zdála přímo otřesně nehezká. Rozloučil se a pomalu sestupoval ze schodiště. Červený koberec, jízlivý pohled v jeho zádech. Jakmile za ní zapadly dveře, obrátil se a utíkal zpět. Bral schody po třech, aby jí dostihl ještě v předpokoji. Takže jak, zeptal se jí. Nechápala na co se ptá a proč se vrátil. Takže co je lepší? Jeremiah se bál, že ztratí svou lásku. Ano, život nás uvádí do neustálého strachu o něco konkrétního, co se z papíru nemůže ztratit. Ať je to tam sebehloupěji napsané, ať je to sebeneživější. Kdykoliv můžete přijít o cokoliv. Nebo i hůř: nemusíte to nikdy získat. Jeremiah miloval jednu vznešenou ženu, ona ho však přehlížela. A on se rozhodl žít, nikoliv psát. Nepsal o té krásce sonety, nekomponoval tance ani opery,

rozhodl se, že bude svou lásku žít. Věčná výhoda umění je zakořeněná ve věčném problému: dovedeme zachytit život, aby zůstal nesmrtelný, ale zároveň této napřirozené mety nikdo z umělců zatím nedocílil. Nikdy a to je děsivé. Co má člověk dělat? Když miluje, když chce být šťastný? Psát nebo milovat, slečno? Nechápu vaši otázku. Bylo ticho. Způsobujete si jenom muka, pane Blow, když chodíte kolem života a nemáte odvahu se o něj přihlásit, znala jsem Sofii a být vámi, rozdíralo by mi srdce, kdybych o ní jenom psala. Kam až Blow dohlédl, všude samá smrt. Naučili jsme se s ní žít - nevadí nám, že jsme smrtelní a v umění tak málo věříme, vůbec na něj nespoléháme. Žijeme a pak najednou umíráme dvakrát – jednou fyzicky a jednou metafyzicky. Bez nároku na krásu sonetů a kouzlo novely. Jenže s tímhle se Blow nehodlal smířit ani v nejmenším. K čemu bylo Clarkovi, že chtěl svou lásku mít, že odvrhl plochý svět psaní? Netrápil se sice nevyslyšenou vášní nad papírem na rozvyklané židli a u zrádného světla svíčky, trápil se jako svobodný opravdový člověk, s nároky na štěstí a na početnou rodinu, jenže se stále jenom trápil. Člověk může jednu bolest vyměnit za druhou, víc očekávat nemůže. Nebyl tomu konec, rozhodně ne, říkal si básník Jonathan Blow a umiňoval si psát až do nejdelší smrti. Však ono se mu to jednoho dne podaří, bude zářit svým talentem a kdykoliv se pak probudí, bude moci snít. Stejně jako snil oné noci: Čtyři holé stěny. Židle vedle okna, sedl na ní prach, nemocná už nemá sílu se dívat na svět. Lůžko, na kterém dokonává, stojí vedle cembala. Rozhodla se, už nebude vstávat. Rukou nataženou z postele a položenou na klávesách se snaží přivolat světlo. Jenže je zima a slunce vzácné. Po zdech prchají stíny dne a ona se po nich ohlíží. Známé melodie, nebo jenom tak preludovat, pro pár prstů jako když volá osamnělý pastýř do kraje. Jak mohlo být krásně někde ve světě, na to ona neměla čas. Žena, v jejímž dohořívajícím srdci dýchal Jonathan Blow. Život je fuga světa pro ruku světla a ruku tmy. Cítila se být důležitým taktem ve hře osudu. Bůh je Osud, který zasedne k varhanám pravdy. Její cembalo zní po celé dny i noci, ona leží a očekává něco velkého, mohutného na konci. Sousedy budí ze spánku její tóny, večer příjdou a odstrčí nástroj do kouta, aby na něj nedosáhla. Té noci bylo ticho a druhý den ráno jí našli mrtvou.

próza

h_aluze / 47

adam krupička A Jonathan Blow se probudil s ledovými krůpějemi potu na čele. Jak z toho ven? „Způsobujete si jenom muka, pane Blow,“ řekla překrásná slečna Rose z White Gardenu a klepla ho hrankou vějíře do ramene „když chodíte kolem života a nemáte odvahu se o něj přihlásit.“ Uklonil se, ale ona k němu mluvila dál. Z čehosi vnitřního, z jakési intuice vyčmuchal jako ohař, že ta žena bude teď hodně surová. Pohled z okna uháněl do dálky. Její růžové řasy, její nádherná stříbrná brož. „Co je to vaše psaní? Vlastně nic. Několik popsaných sešitů, které nebudou nikomu chybět. Až vy tu nebudete zaclánět. Světu by ostatně stačila jen jedna kniha básní, jeden román a jedna divadelní hra. Škoda, že Shakespeare nepsal také z levého kraje do pravého – měli bychom dokonalého básníka, dramatika i romanopisce a ostatní literáty bychom hodili přes palubu. Drahý pane Blow, neznamenáte vůbec nic.“ Mlčel zarytě a přemýšlel, co má udělat. „A vy to víte, pane Blow.“ Zašeptala sladce a políbila ho na ústa. Jak z toho ven? Zaskřípal zuby a plesknul jí přes tu její překrásnou pusinku, až zrudla hněvem jako krocan, švihnul jí koženou rukavičkou přes její sněhobílé ručičky, protože přesně uhodla, čeho se nejvíc obává. Velice surová. Že je nic, že jeho dílo je nic. Že Clarke měl možná pravdu, když se rozhodl žít. Jonathan Blow nebyl autorem v pravém smyslu toho slova, protože básníkem začne být muž teprve, když napíše dobrou věc, kterou si někdo přečte a po ní napíše druhou, stejně dobrou. A to on zatím nedokázal. Od narození až do svých dvaceti tří let napsal řadu literárních črt a skic, které nedokončil, které zkazil. Nepojednávají o ničem a nebo o věcech okrajových, které před Jonathanem zpracoval vkusněji nějaký jemu neznámý humanista nebo řecký filozof. Po zemi se povalovaly jeho básničky. V epigonském skvostném šatě, bez jiskry, vhodně, ale neoriginálně upletené provazce vět a odstavců. Probíral se jimi – narážel na cykly mrtvých slov podobných zvířatům v rozkladu: ať, třebas, klidně, jsouce, jakoby, jako, ať, však, přesto, není. Stále dokolečka dokola. Jeho práce prozaické byly o hodně řidší. Jakmile napsal více než několik kratších kapitol, jeho síly a obraznost polevily natolik, že buď dílo vzdal nebo je s nerudnou omezeností dokončil, aby jej vzápětí ještě vlhké s hanbou uklidil kamsi mimo dohled své hrdosti. Neměl štěstí na hrdiny, vlastně psal jen o hrdinkách – jen o pěti stále stejných ženách: Křehotince, dojemné a vždy nevinné a trpící v tichém štkání zrazeného citu,

48 / h_aluze

próza

adam krupička Amazonce, která jde proti proudu a nechává ze sebe rvát šaty a vypalovat na sebe znamení, aby přitom mohla krásná a dojemná křičet, že nezradila Krista, o Juditě, veliké svou moudrostí a s hlubokýma očima jako kabbala, o nepopsatelné osudové Heleně a nakonec o Elisabeth, která stojí mezi těmi čtyřmi vybájenými Titánkami a má nejvíce šancí na čtenářskou přízeň a pochopení. Kratičké hotové novelky - na ně měl vztek nejvíce - jsou ztracené jako plivnutí do moře. Bez opory, jako když zasadíte na skalku jediný netřesk, je tam docela zbytečný, protože bez krokusů, bez oleandrů, bez macešek není schopen sám vytvořit nějaký uklidňující spolehlivý dojem krásy. Jedna květina – je přeci jedno jestli tam je nebo není, jděme se podívat na cizí zahradu, třeba pan Cervantes má úhledně udržovanou – pohleďte! Rozhovor dvou zatoulaných psů, Cikánečka nezaniknou, protože jim dává stín Don Quijote, protože je tu spousta dalších barev a vůní. Nalil si velkou sklenici vína a opil se mezi svými marnými papíry. Celé dílo básníka pana Blowa je pouze osamělé, nevýrazné, žalostné. Protože i on sám je takový. Jak z toho ven? Je nutné psát dál. Obrovské, překrásné mistrovské dílo. Zlaté schody. Bude to veliká a přehledná gramatika všech příběhů, které byly kdy napsány: smrt, válka, krása, vláda, muž, žena, příroda, kouzlo, šílenství, ničení, cesta, nenávist, kultura, dílo, zrůdnost, trest, návrat, svoboda, osud, temnota, pravda, láska, světlo a proměna. Na každé písmenko v abecedě takový veliký příběh, co bere dech ve svěžím brilantním sonetu! A potom druhá část: deset čísel jako deset lidských povah. Zamyslel se, protože se mu srdce rozbušilo touhou, a třetí část bude čistě filozofická: jen dva krásné zpěvy – ano a ne, světlo a tma, otázky a odpovědi, jako u Abelairda! Úžasné, tohle napíšu a bude, řekl si a setřel slzičku štěstí. II. Jean Sorbet byl z Itálie, i když jméno říkalo něco jiného; uměl báječně na housle, i když veřejné mínění říkalo něco jiného. Opíral si ten půvabně pokroucený kousek dýhy, jak nástroji říkal, o hruď, nikoliv pod bradou. Hra musí jít přímo ze srdce, nemůžeš ji vylhat svými poznámkami, dodal s tajuplným úsměvem. Pak hrál Corelliho Vánoční koncert a nebo nějaké musette, které tou dobou zpívala nad štědrovečerní tabulí celá

Francie. Nabírané vzdušné rukávy mu občas umíněně zkazily tón, tím jak se rozlily po strunách. Jonathan, rozvalený jak široký tak dlouhý na křesle, si procedil mezi zuby již tolikrát za té noci panovačnou prosbu (byl totiž příliš malátný, než abychom mohli mluvit o jeho závisti) – stát se tímhle muzikantem. O co víc byl Sorbet šťastnější? Přesto – jeho housle a můj brk, jeho písnička a moje sonety. Je to hrůzně nespravedlivé a nesprávné, odfrkl si a odehnal od sebe vzpomínku na Jeana Sorbeta, svého přítele z druhé - konkrétněji Clarkovy – ruky. Nahrbil se opět nad psací stůl, zase odfrkl. Čert aby mu zvalchoval záda, hloupému vrzalovi. Proč jen mi ukázal toho Donna, proč zrovna teď, když si není jistý sám sebou, když se slova jeho začínají nebezpečně podobat slovům Shakespearových sonetů. Na některé pády, na některé předložky, na některé obraty a ozdoby a na některé pravdy začal být vzteklý. Házel po nich kameny své impotentní invence holých přísudků a nepravděpodobných předmětů, aby je zahnal jako prašivé vořechy, co se za ním loudali a šourali, již od toho večera, kdy si ve společnosti poprvé přečetl sonet první, dvanáctý, šedesátý šestý, stý padesátý. Když si lopotně vytesal ve své básnické hlavě most přes to bahno plagiátorství, kterým po sobě jednou rukou sebekritiky neustále házel a druhou rukou? sebelítosti si ho stíral z tváře, příjde si nějaký Sorbet, přeje mu upřímnou soustrast nad smrtí Clarka a dá mu svazeček Johna Donna. Několik archů, v nichž jsou tak geniální a plné řádky, že by musel být hluchý, aby mu nyní stále nezněly v uších jako ozvěna. Ozvěna, která se dere na jeho papír. Shakespeare, Donne a Sorbet víří kolem jeho uměleckých ambicí ruku v ruce jako při reji o filipojakubské noci. Krve by se v něm tehdy nedořezal, když si uvědomil celou pravdu – že je totiž nástrojem čirého epigonství, když se pocit „Jsem otcem právě narozeného díla, které je jen mé,“ obrátil v nejasný pocit „To, co máš v náručí, je bastard unesený z cizí kolébky, plod cizího lože.“ Není originální, jeho Zlaté schody vznikly té noci, kdy četl dílo svého vzoru, svého idolu. Ano, nepůvodnost, ten provázek loutky, se dá utajit před světem, před Rose, před Sorbetem, před každým. On je mistr řečník, kasoista, dovede jim vysvětlit jak propastný rozdíl je mezi jeho Zlatými schody a Sonety, jenže co je to platné, když si musí tu skutečnost přiznat sám před sebou? To co jsem napsal, nestojí za nic, je to hloupé, a ta shakespearovina z toho táhne jako smrad z hnoje na míli daleko. Co s tím? Začít

znovu, řekl si a odložil pero, vše zničit a začít dočista od znova – spálit v sobě tu lítost nad tímhle půvabným veršíkem, kterého je přeci škoda zahodit, nebo nad touhle slokou, která má svou logiku, zbavit se všeho, co s tím souvisí a táhne nás to zpět k té školácké nápodobě cizího umění. To si řekl a věděl, že zazněla svatá pravda. Jenže on své Zlaté schody již napsal, jenže on své Zlaté schody již vydal, jenže on ze svých Zlatých schodů již předčítal. Tak tu sedí, nad počáranými listy a s rozevřeným výtiskem a snaží se spasit a hledá, kde by se chytil nějakého trámku, který v té bouři duševního zápasu přežil blesky kritiky. „Musí se to opravit,“ kousl se do rtů, mluvil nahlas v prázdné místnosti. Musí to celé předělat, přinést co nejdříve do tiskárny korekturu a rozmetat původní matrici té svojí ostudy. Opřel si čelo a dal se do psaní a škrtání, dělání kaněk a láteření. Jestliže byl Jonathan Blow skutečně tím mužem, který musí psát? Zůstane jen na nás ta povinnost zeptat se, kde jsou jeho čtenáři, protože osud nedává lidem jako je on možnost položit takovou otázku přímo. Když namáčel a odkládal pero a kdykoliv namáčel a odkládal to pero, prožíval tentýž provinilý stav. Ano, stav, protože o tak hluboké a nevyvratitelné poloze, kdy se celá duše, tělo, city a rozum, celá jeho bytost dusí a nedokáže se sama osvobodit ani jediným škrtnutím pera, se dá hovořit pouze jako o stavu. Co všechno ho v životě nutili udělat, vykonat, protrpět? Narodil se a musel se učit číst, psát a počítat, i když mu to nešlo, musel jezdit na koni, i když mu to dodnes činí značné obtíže, musí jíst ústřice, a jejich chuť je mu odporná, musí skládat tisíce přísah a zkoušky, a on na to nemá hlavu, musí přemoci v pěstním zápase soupeře, i když jde o hru, musí si opatřit veliký dům, když chce působit u dvora, musí zvát návštěvy a musí je okouzlovat, třebaže ze společnosti by rád utekl, musí se postarat o rodiče, to jediné dělá stále rád, musí si najít ženu, a klidně bez lásky si jí vzít za manželku, musí mít mnoho dětí, musí mít samé syny, musí své syny vést jako anglikány. Svět nebude nikdy prostý těchto imperativů, protože svět cítí, že je Jonathan nicka, protože slabší musí poslouchat, protože na někoho se musí rozlít talíř malosti a smůly, aby všichni ostatní mohli žít podle svého, aby mohli poroučet takovým jako je on, slabochům génia. Plamen svíčky oslepuje, když se do něho dívá člověk příliš přímo, nezakrytě. Bolí z toho oči, a světla bude stále stejně málo. Jenom na okamžik si uchováte příjemnou iluzi, že je den, než vám bílá šmouha

próza

h_aluze / 49

adam krupička pohřbí naděje do čtveráckých mžitek. Musíš se smát, příteli – hodně nahlas, forte! Musíš se do něho pustit, hochu – zleva, zprava, dokud stojí na nohou! Musíš to pochopit, bratře, teď je jí lépe, musíš jí přát místo mezi anděli. Musíš... „Ne,“ vrhl znenadání svou odpověď dutému cizímu hlasu, který se nepodobal ani Clarkovi, ani otci, ani kaplanu Berrymu, jenž zaklapl žaltář nad marami jeho ženy. Musíš se narodit, odpověděl ten hlas. Jonathan Blow se jaksi napřímil na svém místě a naslouchal, neboť něco uvnitř jeho slyšin bylo velice podobné tomu svrbění, těm mravencům deroucím se k holé kosti. Dráždilo ho to k úšklebku, kruté grimase nenávisti. Smích rostl jako sloup požáru v komíně, řeřavý, brunátný. Jonathan Blow se rozmáchl pažemi na vlas stejně jako podnapilý, jako plavec vržený do zelenavé slané polévky chaluch, utopenců a nudlí vyválených z trosek lodi. „Jediné, co ve skutečnosti musím a od čeho mě všichni zrazují, je psát. Bez dechu, dokud bude stačit inkoust, všechen inkoust a papír na světě, do poslední chvíle. A neustoupit, i kdyby vás to muselo zničit. Psát a mít před očima život, svůj neprožitý život, jako cedulku, na které je napsána cena. Aby každý řádek stál za to, abyste svou bytost neprodali lacino, aby vás rvali na kusy draze a pomalu jako na dražbě.“ Jonathan Blow psal své korektury ke Zlatým schodům dalších dvanáct let, protože trval na tom, že rozpracované dílo musí být dokončeno, když se má začít s dalším, protože Zlaté schody jsou nejlepší sbírkou, jež kdy vydal. Kritikové kroutili hlavami také ze dvou důvodů – za prvé: dokud nebudou Zlaté schody dopsány definitivně, není možné pustit se do zevrubné a pronikavé kritiky, za druhé: protože Jonathan Blow pro ně byl ztracený případ průměrného grafomana, se kterým se oni nebudou zahazovat a na kterého se ještě musí tak dlouho čekat, než svou usmolenou domácí kompozici odevzdá. V dostatečně fundovaných kruzích londýnské společnosti se šířila zvěst, že autor trpí nemocí Torquata Tassa, nikoliv však Tassovým talentem, jak dodávali duchaplní gentlemani. A bylo tehdy na světě mnoho nevinných, kteří mohli hodit kamenem. Bylo to hotové, leželo to na stole před ním. Mluvil o svých literárních výtvorech zásadně ve třetí osobě, protože se jich štítil. Otevřel to a díval se. Hleděl do svých sonetů jako do útrob rozkuchané pošlé ropuchy. Kritika Zlaté schody pozřela a rozžvýkala, zpět k Blowovým nohám vyvrhla jen oslintané cucky.

50 / h_aluze

próza

adam krupička Brblal svoje verše jen tak pod fousy. Ostudné, pitomé, nehezké, laciné, strojené, bez jiskry života, s pachem smrti. Trápil se, protože věděl, že o tohle tolik usiloval. Protože psaní nejde ničím zastoupit, protože tohle psaní je jediné, kterého je schopen. Protože jeho vrcholek je tak nízko nad zemí. „Musím to napsat,“ brumlal si usínaje. V noci se převrací na mučidlech spánku stokrát a tisíckrát, protože nechce odvolat. Svou přísahu o prodeji a koupi, o životu a psaní o něm. Za talent se musí platit. Zaplatíš i ty, ačkoliv si to připustíš, ačkoliv tvoje dílo zdaleka nedosáhne nikdy hvězd. Tady se platí za vstup, nikoliv za to, co si odnášíš. Umělec upisuje duši. A po svém životě je nám povinován všemi zakázkami, které si objednáme. Sedíš na svém kosmickém hradě a vítr ti šlehá do tváří. Osud seřezává brky a ty musíš psát. Notový papír se vrší na stole a odnáší ho vychřice pustiny. Píšeš Rekviem za mrtvé, pro zástupy nebožtíků, pro každého mrtvého od Stvoření světa. Tváře ponořené do spánku věčného. Píšeš rychle a ke svým notám se už nevracíš, píšeš o překot: jen jediný pohled do tváře mrtvému a pak hned namáčíš. Někdy je to třináct mohutných vět pro hrdinu, krále, vraha. Jindy jediné krátké unisono pro nekřtěňátko. Každému, co si zaslouží, otiskl jsi mezi pět řádků jejich životy. Ponořený do temnot, stránky jsou plné tvého světla a kostnaté bělavé údy se po nich vztahují. Moře ticha, úsvit na odvrácené straně světa. Jsi unaven, vyčerpán k smrti, ale dav se nezmenšuje. Stále se bude umírat, tvé oči se hnedtak nezavrou - jsou již malé a zarudlé od neprolitých slz. Brk skřípe a inkoust je špatný, slábne jako tvůj zrak. Cosi temně duní s každou notou jako tympány v autorově lebce. Mravenci se dostali na kost. Hlava se ti plní osudy a miliony tebou napsaných hlasů jsou ti předzpěvovány. Všechno to slyšíš. V té minutě, kdy tě připaluje věčnost zezhora a ze zdola peklo, v té chvíli uplynul na zemi všechen život, všechen ruch. Poprvé hrábneš do partitur. Pauzy, již dlouho samé pauzy. Nikdo k tobě pro zádušní mši už nechodí, všechno je již mrtvo. Máš už smrt na jazyku. Podávám ti poslední stránky, tak piš! Jak bude vypadat tvoje Rekviem? Jsi autor, proto už nejsi člověk. Na planetě, kterou vidíš nekonečně vzdálenou, potopenou do temnoty vesmíru, protože sedíš v kráteru Měsíce a máš tu modrou podívanou před sebou, na té planetě, jež byla tvým domovem, tě již nikdo nezná a ona samotná se obejde i bez tebe, odpadlíku. Když se ráno probudil, bylo mu mdlo, motal se. Ta

příšerná nevolnost ho neopustila ani další dny, začal chodit o holi, potřeboval neustálou oporu v něčem, co není závislé na lidské přízni. Začal vidět své dílo z výšky a měl z toho závrať. Z výšky je vše nazírané ubohé, maličké, nesouvislé a přehlédnutelné. Tím spíš to platí, když se básník dívá na řídkou alej svých dosavadních prací. Dostane pak zuřivou chuť popadnout zahradnické nůžky, hrábě, sekeru, nebo co mu příjde pod ruku a tu odpudivou scenérii vykácet. Ti, kteří svět vidí reálně, si tímto způsobem pěstují francouzskou zahradu, a ti, kteří jsou na to líní nebo neschopní nebo lajdáci, tvrdí, že nejkrásnější je anglický park. Chodil a přál si létat. Když se blížil vrchol kopečku nebo alespoň nějaká vyvýšenina, přidal do kroku a snažil se vyskočit co nejvíce. Jenže pokaždé dopadl na zem jak široký, tak dlouhý. Jednou kolem šel jeho známý Sorbet a ještě než stačil doříci svou poznámku k bláznění, přetáhl ho Blow holí, až mu před očima zahráli všichni andělé něco z Palestriny. Krom těchto obyčejných pochůzek, začal Jonathan praktikovat také jiné výstřednosti, které mu v kraji přinesly větší oblibu než Miltonovi Ztracený ráj. Tvrdil, že úspěch spisovatele spočívá ve velikosti jeho brku, načež začal otesávat středně velkou fošnu, při jejímž transportu k psacímu stolu musel dát zbořit polovinu domu. Jal se pojídat knihy velkých mistrů, protože je nad slunce jasné, že kdo si dá Danta k snídani, Racina k přesnídávce, Bunyana a Chaucera k obědu (Chaucer je totiž příliš těžký na lačno), Shakespeara k svačině a Zjevení k večeři, druhý den ráno z něj opačnou stranou vyjde geniální dílo evropského významu. Po takovýchto projevech se v srdci ctihodného pana Blowa rozkošatil také nebývalý smysl pro kritické vnímání literárních hodnot. Skutečným zážitkem bylo vidět vysoko na chóru šlechticů jeho nadšené výkřiky hurá, sláva, opakovat, vivat nebo naopak dupání a pískot, výkřiky: domů, jdi se schovat, slabé, když kněz četl tu či onu pasáž z Bible. Ke smůle našeho hrdiny musíme oznámit, že ignorantský duchovní stále přednášel jen

ty stylisticky hodně slabé pasáže založené na věčném opakování nebo nefunkčních přirovnáních se zastaralými slovy a úsměvnými obraty. Jednou kolem šel ředitel Ústavu pro duševně choré, nevyzpytatelné a nepřizpůsobivé. Byl to milý pán s velikánskou parukou, která Jonathanovi okamžitě připomněla vlny rozbouřeného Atlantiku. Kolemjdoucí nabídl básníkovi nejprve šňupec tabáku a když ten odmítl, byl dotázán asi následovně: „Cítíte se docela zdráv, příteli?“ Blow odvětil, že není jeho přítelem a následovala druhá otázka: „Takže přiznáváte, že jste blázen?“ Jonathan měl u sebe ještě pořád svou věrnou hůl a zasadit pár šťouchanců panu řediteli pro něho zřejmě nepředstavovalo něco zapovězeného, načež se na něho vyřítila horda zřízenců, rovněž náhodou kolem jdoucích, a zařídila mu příjemný pobyt v jedné odlehlejší čtvrti nedaleko Westminsteru. Z dosahu všech knih a vyššího života. Kde řádové sestry zpívaly od svítání do klekání stále jen: Coulez, jus précieux, coulez en abondance, vous êtes l´âme des plaisirs.

Adam Krupička (*2.6.1986, Mladá Boleslav) Student PF UJEP. Zajímá se o filozofii, literaturu a klasickou hudbu, člen České Händelovy společnosti a Unie Comenius. Píše prózu s historizujícím a fantaskním zaměřením (Alha, Pan Rameau, Modrovous, Theatrum Hermeticum), dlouhodobě pracuje na slovníku barokních skladatelů. Ovlivněný tvorbou Fieldinga, Rousseaua, Woolfové a Canettiho.

próza

h_aluze / 51

lukáš reiter Už jenom zabíjím tu dobu mezi dneškem a včerejškem. Z okna se dívám jen ze zvyku. Nevím, co tam vlastně hledám. Dopoledne si otvírám láhev vína (dva litry). Potřebuju nějakou žvýkačku, kterou to zaplácnu. *** Seděli jsme na terase. Já a pár známých. Samozřejmě, že mi stála hned za zády. Je jako sirka, která nejde zhasnout. Co jiného by mohla chtít než cigaretu? A jí dal. Investice do budoucna. Cha cha. Prej jí nepřitahuju, ale dobro jí nesmrdí. Jednou jí dostanu a pak se mi omluví. Jednou. *** Je to divný, nikdo tady není. Ani já ne… Šťastný život v sedmém patře. Vzpomínám si na to, jak si mi přisunula židli a já si sednul a mlčel. Vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Dneska to vypadá, že už s tebou nepromluvím nikdy. Nehledáš mě, nechybím ti. Drobky v posteli, tak je to příjemný. Vědomí toho, že mě postrádáš jako hnis v oku. Snad na tebe jednou zapomenu… *** Něco je se mnou ošklivě v nepořádku. Jsem debil. Čekám na ni celý den, až mi kručí v břiše. V šest hodin jí běžím zavolat. „Sorry, já to nestíhala, za půl hodiny jsem u tebe“. Tak zase běžím domu, nedal jsem si ani jídlo ani pivo. Zadarmo… A ona nikde. Zase tady sedím. Čekám na ni a kručí mi v břiše. Všechna světla rozsvícená. Jako světla majáku, kdyby mě teda hledala… *** Nedalo mi to, zeptal jsem se: „Takže jsi zase s ním, jo?“ „Asi jo, mně to takhle vyhovuje.“ Kolem pobíhal ten pes, kterýho našla někde na nádraží. Mezi tím mi holila hlavu. „A neplete se vám do toho?“ Je to ještě štěně, pro pořádek. „No jo, plete, chce být u všeho, jinak řve … líže mu kulky.“ Dolil jsem si sklenici. „A tobě to nevadí?“ „Já jsem zvyklá.“

52 / h_aluze

próza

lukáš reiter „Na co?“ „Na všechno!“ Do hajzlu, znova jsem se zamiloval. Tenhle měsíc tak potřetí. Aspoň mi tady nechala papírový kapesníky, protože ty moje mi rozkousal ten pes. Ahehuha. *** Pořád chtěla ubalit cigaretu a já dělal šestnáctky a pak přišel domů, kde nebylo nic, jak předtím. Ani ona… Večer se nikdy nepodobal její ranní náladě. „Ubal mi taky, prosím tě.“ Jak jsem se měl, se neptala, o to se nezajímala. Hlavně jsem ji rušil při sledování televize. Co to dá. U mě v bytě. Co nejdál ode mě. *** Byla na odchodu a já nevěděl, jestli začne brečet nebo křičet. Tohle se opravdu nepovedlo. Všem okolo to bylo jasný, já to ale musel zkusit. Její sestra jí taky varovala (mimochodem devítiocasá kočka). Všechno marný, jsme sebedestruktoři. Jenom královna se nevyjádřila… ta už je půl roku na útěku i s mejma prachama. *** Žabomyší války, tak to je. Pořád se hádáme, protože nikdo nechce ustoupit, protože piju, protože ona nepije. Vůbec se jí nelíbí, jak jsem sarkastickej, sobeckej a vztahovačnej. Stačí, abych se po propitý noci zeptal: „Kdy došly papírky?“ Vzápětí se na mě snese sprška obvinění. Jako dneska ráno, nejdřív jsem si říkal, že bych mohl držet hubu, ale pak jsem to nevydržel a promluvil. Radši bych si nafackoval. Možná je to tím, že je nepříjemná, když vstává. Vypadnul jsem, abych to nedělal ještě horší. Vrátil flašky, skočil si na kafe k jeptiškám. No, vrátil jsem se a byla úplně jiná. Nevím, kde je chyba. Asi za to můžeme oba. Jenže tohle by nikdy nepřiznala. Ostatně…já taky ne. ***

Venku na sebe řvou opilý cigáni. Vyhrožují si smrtí, zatímco v televizi dávaj „MISS VESMÍRU.“ Ta z Izraele vypadá dobře. Vedle mě, místo královny, leží chlap s oholeným ptákem a pořád se drbe. Prej už to nikdy neudělá. Izrael to určitě vyhraje. Začalo pršet. Přívalový deště odnášej všechny ty špinavý zvuky. Cigáni se rozutekli, aniž by se pobodali a ta Izraelská holka se nedostala ani do první desítky. *** Vstal jsem brzo, byla tady. Tak se mi to nezdálo. Z její vůně se mi zatočila hlava, nebo to bylo to víno? Ještě spala, musel jsem na záchod, sednul jsem si, opřel hlavu o zeď a snažil si vybavit co jsem jí včera všechno napovídal. Zapálil jsem si a uviděl švába. Blbec, myslel si, že když se nebude hejbat, neuvidím ho. Viděl a zabil, setřel jsem ho kouskem toaleťáku. Vzpomněl jsem si, jak jsem včera hrál na kytaru. Byla noc. Sakra, co na to sousedi? Vrátil jsem se a sednul si do svého posvátného křesla. Probudila se, rozhlídla a zívla: „Šest hodin ráno, ty nejsi normální…“ „Spi.“ „…no a doufám, že teď nebudeš psát na stroji!“ Měla pravdu, típnul jsem, zavrávoral a lehnul si k ní. Proč bych měl řešit, co tady dělá. Je tady a je skoro nahá. *** Některé ženy jsou tak sami, že si nás nezaslouží, což se nedá říct o mně. Nemám chuť na nic. Jsem naprosto znecitlivělý. Přišel jsem o práci, jsem bez ženy, bez peněz na chlast, abych mohl zapomenout na všechny a na všechno. Napadlo mě, že mi chybí vitamíny. Šel jsem do lahvárny, kam chodím pořád. Vybral jsem si 2 litry nějaké limonády. Prodávající se na mne zahleděla podezřívavě. Nemám jí to za zlý. Poprvé za 8 let jsem si nekoupil alkohol, ani cigarety. ***

Před čtrnácti dny byl pátek. Probudil jsem se v cizím městě a nešel do práce. Dostal jsem důtku (strhli mi pětikilo). Minulý týden v pátek jsem se opil a druhý den v sobotu nadýchal ve dvě odpoledne. V pondělí večer jsem pak dostal výpověď. Dneska je pátek a já nemám tušení, co se stane. *** Přiznám se, obdivuji tě. Jseš kurva, ale umíš to podat. Včera jsem tě viděl se třemi a dneska v noci ti neustále zvonil telefon. Tenhle rekord se bude těžko překonávat. Ani hodiny neukazují, jak je. Ale jak to vlastně vím? Poslouchám ořezávátko. A už jí zase zvoní telefon. Vracím se zpátky do minulosti a představuji si, že mi je šestnáct. *** Nechávají mi tady zprávy. Čas od času. Píšou mi je na stroji. Papírové připomínky společných večerů. Já tady pak sedím, opíjím se kouřem a jejich vlasy, co tady ztratily, si namotávám na prsty. Poslouchám vítr. Mžourám do posledního slunce. Kde jste? Sakra! Kde teď jste? Mám tady moc místa. Společnost by se mi hodila. Ale já si nestěžuji, vím, že dříve nebo později zas budu šeptat do ucha sprostý vtipy, dívce s havraními vlasy. S úsměvem pavouka. Zlehounka.

Lukáš Reiter (30) - narozen v Mostě - žije v Mostě - vyučený zámečník, 10 let praxe na pracáku - rekvalifikovaný strojní kovář - prodavač ve dřevě - vyhozen za nadýchání ve dvě odpoledne - v současné době - skladník, lisovač, plnič cisteren - v současné době - nepíše ani nemaluje - pije a miluje

próza

h_aluze / 53

tomáš suk

adam krupička

Mám rád, když umírám A: Jsem starý. B: Ale dědo, ty jsi ještě čilej, prosím tě, dyť je ti sedmdesát. A: Ba ne, Honzíku, už tu dlouho nebudu, víš, to je tak, my staří musíme umřít, abychom udělali místo vám mladším, my už sem nepatříme a musíme si to uvědomit. To jako ty tvoje věci, co máš rád. Rád chodíš na disko, jak vy tomu říkáte… B: Dědo, to není disko… A A na ženský taky chuť nemám. Víš, Honzíku, když chlap přestane mít chuť na ženskou, to už je to poslední, o co přijde. B: Ale na tu krkovičku, co jsme měli, to jsi měl chuť pěknou. A: I to víš že ne, to už je jen takový zvyk, ale věř mi, Honzíku, pro mě už je i toho jídla škoda, škoda, škoda. Už jsem starý. Leničko, prosím tě, mohla bys mi pomoct na záchod? C: Počkej táto, teď nemám čas, za pět minut jsem u tebe. A: Už jsem starý, ach jo. B: Počkej dědo, já ti pomůžu. A: To je dobrý, Honzíku, víš, v životě se prostě naučíš věci vydržet, jinak to prostě nejde. A když nevydržíš, tak je pak ještě hůř. Podívej se na tu moji židli. Taky drží. A ten stůl. Drží taky. To jsme kupovali tehdy v tom krámku vedle kina. No, znáš to tam ne? C: Táto, prosím tě, to už tam dávno není, dneska tam akorát parchanti fetujou a berou ten paralen. B: Ale mami… A: No tak tam, Honzíku, víš, tam jsem si tenkrát koupil tuhletu židli. Nikdy, Honzíku, nikdy ani nevrzla. Hold každej stárnem jinak. B: Ale dědo, vždyť ty jsi ještě mladík… A: A na co vlastně koukáš, Honzíku, v tý televizi? B: Ale nic dědo, to by tě nebavilo. A: Už jsem starej, Honzíku B: Nejsi, dědo. A: Leničko, přinesla bys mi, prosím tě, kýbl, já na ten záchod asi nedojdu.

54 / h_aluze

próza

C: Honzo, skoč dědovi pro kýbl. B: Ale mami, jdi pro něj ty, fakt, já teď nemůžu. A: Děti, děti. C: Honzo, ty už mě fakt sereš, koukej sundat ty fusekle z toho stolu! B: Větrám, mami, chápeš? C: Ne, nechápu B: Si stará, víc věcí nechápeš! C: Honzo!!! B: No jo, už je dávám pryč, to je furt keců. A: Děti děti, jsem už starej. B: Nejsi dědo… A: To byly dřív léta, bylo krásně teplo, ne jako dneska ty vedra velký, ale bylo teplo příjemně. A k rybníku jsme se chodili koupat a když nám bylo vedro a nebyl blízko rybník, zaběhli jsme do lesa, a to nebylo jako dneska ty klíšťata, tenkrát jsme vočkovaný nebyli a všichni jsme byli zdraví. Kdepak, já už do tohodle světa nepatřím. C: Honzo, nech dědu chvilku spát a nemluv s ním tolik, unavuješ ho.

D: Lenko, nemůžeš toho tátu normálně odvést na záchod, včera se zase pochcal do kalhot a pak v tom spal celou noc. C: Je to přece tvůj táta, takys ho moh odvést! D: Jo, ale ty jsi moje žena!

Ze života barokního skladatele – Spisovatelské ambice Náš dnešní exkurz do světa 17. a 18. století bude nejspíše zajímat hlavně všechny milovníky krásné literatury, protože skladatelé, kteří spojili osudovým poutem svůj život s hudbou, se mnohdy vůči múze Polymnii dopouštěli nevěry. Ve volných chvílích pilně pěstovali i ostatní druhy umění. A literatura mezi nimi hrála první housle. Dalo by se skoro říci, že obratem o renesančním člověku bychom mohli s klidným svědomím ověnčit i nemálo barokních tvůrců. Z renesanční tradice přešlo do krve barokního člověka psaní deníků. Až na výjimky jde však o umělecky mělká dílka, která jsou hodnotná spíše jako dobová svědectví. Řadu průměrných zápisků převyšuje deník Johanna Philippa Telemanna (1681 – 1767), který ve zralém věku sepsal veškeré významné okamžiky svého bohatého a úspěšného života v půvabném dílku. Jeho autobiografie vyniká relativní nezaujatostí a neschématičností, je vyšperkovaná pastelovými verši Telemannových básní. Jedna z nich je věnována radosti z uvedení jeho první opery, jiná působivě líčí smrt jeho milované ženy Louisy. Zmiňuje se o zkušenostech s hanáckým lidovým muzicírováním, vypráví žerty z dob svých věčných studií geometrie a matematiky. Vykročením do světa skutečné beletrie a poezie jsou až estetické výtvory napsané k nejrůznějším příležitostem, nebo texty, kterými skladatel doplnil svou hudbu. Georg Friedrich Händel (1685 – 1759) po smrti svého otce napsal poněkud kostrbatý, ale dojemný a barvitý žalozpěv. Antonio Vivaldi (1678 – 1741) se zas při komponování proslulých houslových sonát Čtvero ročních období opíral o svých dvanáct tématických básní, které líčí průběh roku v přírodě i mezi lidmi. Největším počinem na poli literárním však zůstávají dvě beletristické práce, které ani v nejmenším nemají vysoké ambice dotýkat se vznešených citů nebo apelovat na obrazotvornost čtenářů. Jedná se o dvě zábavné satiry z rozdílných prostředí a s rozdílným cílem. Představíme obě a začneme chronologicky od té starší.

Uznávaný mistr Johannes Kuhnau (kolem 1660 – 1722) velmi citelně prožíval úpadek domácích hudebních tradic v Německu a statečně se stavěl proti sílícímu vlivu italských umělců. Ve stejném roce, kdy vydal fenomenální skladby pro klávesy – Biblické sonáty, sepsal a dal do tisku také zdařilou a inteligentní satiru Hudební šarlatán (Der musikalische Quack Salber, 1700). Hlavním hrdina, vychytralý a líný Němec si poitalští jméno a jako Caraffa se snaží dosáhnout pověsti hudebního génia. Má to dobře spočítané a nějaký čas se mu skutečně daří vodit drážďanské publikum za nos. Měšťané, lační každého italského umělce mu předkládají výhody hudebního řemesla na stříbrných podnosech. Jenže záhy se Caraffova lež provalí, kantoři a hudebníci jej přistihnou, že neumí ani komponovat, ani hrát, vysmějí se mu a z talentovaného umělce Caraffa je opět jen Theuer Affe (drahý opičák – což byla přezdívka jeho otce). Druhá práce vyšla z pera italského operního skladatele Benedetta Marcella (1686 – 1739) v roce 1720 jako anonym. A není se čemu divit, protože Divadlo podle módy (Il teatro alla moda) je nekompromisní kritikou celého tehdejšího neapolského operního světa se vším, co k němu patří – od natvrdlých skladatelů, přes nerudné a lakotné operní ředitele, až po protekční zpěvačky a jejich hubaté matinky. Marcello, na rozdíl od Kuhnaua, jenž hodlá čtenáře napravit podobným způsobem jako Swift Gulliverovými cestami, čtenáře baví od první stránky až do té poslední. Jeho kritika zaměřená na konkurenta Antonia Vivaldiho, málokdy přesáhne hranici slušnosti a zůstává nakloněna slzám smíchu, nikoliv vzteku nebo lítosti. Na závěr pár slov k literárním pramenům: zevrubnější popis i úryvky z deníku Telemanna, ze satiry Johanna Kuhnaua, získáte z knihy Romaina Rollanda – Hudebníkova cesta do minulosti. Ukázky z Händelovy básně a korespondence naleznete v monografii Pavla Polky – Triumf času a pravdy a konečně práce Benedetta Marcella – Divadlo podle módy - vyšla v českém překladu v roce 1970.

la follia

h_aluze / 55

petr pazdera payne

nelly wernischová

Existenciální krize podle Vihanové Velmi silně na mě zapůsobila Cesta od Cormaca McCarthyho. Vyšla už vloni, ale ke mně se dostala až letos. V anketě Lidových novin „Kniha roku“ o ní přejně psal Václav Klaus a to mě spíš odrazovalo, nicméně mnozí mí přátelé knihu doporučovali, a pak mi ji kdosi půjčil. Dnes si myslím, že tu recenzi panu prezidentovi asi někdo napsal, každopádně se mi nezdá kompatibilní s jeho názory. McCarthyho Cesta vede zemí, která prošla blíže neurčenou globální katastrofou. Obloha je stále zatažená, je zima, tu a tam zbytky šedého sněhu, všudypřítomný marasmus. Civilizace přestala v podstatě existovat. Zbytky lidí putují zmateně zemí a v tlupách shánějí potravu, někteří se stali kanibaly. Otec se synkem putují na jih. Jejich vztah je

něčím živoucím v umírajícím světě, něčím, co přenáší přes všechny hrůzy a ohrožení. Kvůli tomuto vztahu a jeho vykreslení se dá kniha vůbec číst a musí se dočíst do konce. Jejich rozhovory, ale i bezeslovná komunikace a zápas o lidství nás zasahují v nejhlubších vrstvách vědomí. Znovuutvářejí vědomí světa, vědomí člověka tváří v tvář smrti a zkáze. Kdybych neměl jako někdejší evangelický farář embargo na slovo zjevení, řekl bych že ta kniha je zjevením. Je to apokalypsa nejen ve smyslu zprávy o destrukci světa, ale i v původním smyslu slova, neboť apo-kalypsis znamená od-halení. Pořídil jsem si pak další knížku od McCarthyho, ale tu jsem musel na čas odložit. Oproti Cestě to byl sestup.

Petr Pazdera Payne se narodil 28. června 1960 v Praze. (Jméno Pazdera je původní příjmení jeho otce.) Absolvoval řádku různých zaměstnání (například sanitář, topič, pracovník pečovatelské služby, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník v Národní galerii, koordinátor v Nadaci Člověk v tísni), v letech 1989-92 působil jako evangelický farář v Kadani a v Chomutově. V roce 1997 založil skrovné nakladatelství Medard. Žije v Praze. Knižně vydal: Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy (povídky, Cherm, Praha 1999), Kol dějů (povídky, Cherm, Praha 2001), Zvěsti (povídky, Cherm, Praha 2002), Dramolety (divadelní hry, Větrné mlýny, Brno 2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? (soubor kázání, Eman, Benešov 2002), Lyonský omnibus (novela, Cherm, Praha 2003), Figury, figurace, figuranti a figuríny (povídky, Medard, Praha 2005), Cirkus Hippolyt (pohádka, Cherm Medard, Praha 2005), Slepicmo koňmo (texty k obrazům Michla Machata, Železný Brod, 2007).

56 / h_aluze

...doporučuje

Zabitá neděle Drama/psychologický Československo, 1969, 78 min scénář: Jiří Křenek, Drahomíra Vihanová režie: Drahomíra Vihanová kamera:Zdeněk Prchlík, Petr Volf hudba:Jiří Šustr Hrají: Ivan Palúch, Míla Myslíková

Zabitá neděle / foto www.cfn.cz

Drama Drahomíry Vihanové Zabitá neděle se odehrává jedné ospalé neděle v blíže nespecifikovaném městečku. V průběhu tohoto dne vojenský důstojník Arnošt rekapituluje svůj život a dochází k závěru, že nemá smysl. Hlavní „hrdina“ filmu je člověk, který je ubíjen každodenním stereotypem a nenaplněnými tužbami. Ráno se probouzí do stroze zařízeného pokoje v ubytovně, snaží se nakrmit tvrdým chlebem a následně si pohrává s myšlenkou na sebevraždu, když proti sobě zkouší vystřelit ze služební pistole, nedokáže to. Nastává další bezútěšný den, ve kterém Arnošt střídavě nachází a zase ztrácí naději na lepší zítřky. Vše je prokládáno flashbacky do minulosti a hrdinovými představami, přičemž postupně ztrácíme pojem o tom, co se opravdu stalo a co si Arnošt pouze představuje a po čem touží. Jeho psychika je rozpolcena a zdá se, že sám neví, co chce. Laškovně a otcovsky něžně si povídá s holčičkou, která bydlí v jeho domě a zřejmě ho obdivuje. Následovně jedná hlavní hrdina zcela kontrastně, když ubíjí krysy ve sklepě (jen tak pro zábavu nebo ze vzteku) a nastraží je pro domovnici. Svou nešťastnou existenci utápí v alkoholu a následně si uvědomuje, že by s tím měl přestat. Zdá se však, že jen proto, aby byl schopen udržet proti sobě v pevné ruce bez alkoholového třesu pistoli a vystřelit z ní. V Arnoštově životě se objevují tři důležité ženy. Každá z nich symbolizuje něco jiného, něco po čem hrdina touží. Ve vzpomínkách si vyobrazuje dávnou lásku

z rodné vesnice, plavovlasou krásku, kterou musel opustit, jelikož byl odvolán do města, ve kterém nyní přežívá. Tato dívka je objektem jeho pravé touhy, nenaplněné lásky. Na druhou stranu servírka Marie, která se k němu upíná, protože je sama ve své existenci ztracena a zoufale touží po mužské společnosti, symbolizuje jen objekt fyzické touhy. Arnošt si na ní ukájí své sexuální tužby, aniž by ji miloval. Pohrdá jí, protože je mu podobná v neschopnosti naložit smysluplně se svým životem. Poslední žena v jeho životě je malá holčička, se kterou otcovsky rozmlouvá na chodbě domu. S touto holčičkou má společný sen symbolizovaný řeřichou, květinou, o které ani jeden z nich neví, jak vypadá, ale touží ji spolu objevit. Řeřicha proto může symbolizovat naději na lepší zítřky. Dokud může očekávat, že ji objeví, jeho život má smysl. Zdá se, že Arnošt se trápí hlavně proto, že nemá na světě nikoho, koho by mohl milovat a komu by se mohl obětovat. Možná se však ani obětovat nechce a hlavně to nedokáže. Jeho postava se filmem potlouká s kamennou neprostupnou tváří a jen těžko můžeme hádat, co se za touto maskou odehrává. Pro hrdinu je charakteristické, že sám neví, jak dosáhnout něčeho, po čem touží, bez toho, aby se musel změnit, aby pro to musel něco udělat. V každé ze zmíněných žen nachází důležitou vlastnost, ale neumí nalézt ženu, ve které by našel všechny tyto vlastnosti sjednocené. Proto dál pokračuje v zabíjení času. Jen tak pro zábavu vyslýchá dívky, které se opalovaly v zahradách základny, kde je

film

h_aluze / 57

nelly wernischová

jakub horák

Tříakordová poezie

literární skupiny sedmipalců

Zabitá neděle / foto www.cfn.cz

to zakázané, a vylívá si na nich svůj vztek. V jeho jednání je však i přesto, že vyznívá sobecky a vulgárně, něco, co naznačuje, že v skrytu duše je slušný člověk, kterého zlomila situace, v níž se ocitl a se kterou si sám neví rady. Neschopnost změnit svůj osud vygraduje v závěrečné pasáži, kdy se v hospodě opije doněmoty, sobecky se vykašle na Marii, jež se s ním chtěla té noci milovat. Když se vrátí domu, rozšlape řeřichu, kterou mu přinesla holčička, zatímco byl pryč. V závislosti na tom, že řeřichu můžeme ve filmu považovat za symbol jakési naděje na lepší zítřky, se tento nešťastný čin stane poslední kapkou, kterou zlomený člověk potřeboval, aby se konečně odhodlal jednat a svou situaci vyřešil. Bohužel ji však nemůže řešit jinak, než sebevraždou. Z obyčejné neděle, ve které pouze přežíval a neúspěšně se pral se svým stavem, se jeho činem i jeho jednáním stala neděle zabitá. Zabitá proto, že zabil i svou poslední naději (řeřichu) a proto ztratil sílu i chuť pokračovat v životě. Režisérka ve filmu velmi zajímavě pracuje s vizuální stránkou, hlavně s využitím různých nápisů, které ve filmu hrají důležitou roli. Jednak jsou stavěny do kontrastu k tomu, co se zrovna děje (např. když Arnošt přichází do hospody, aby se opil, nad jedním ze stolů visí náboženský text „Pane zůstaň u nás

58 / h_aluze

film

neb večer se blíží.“, který v dané situaci vyznívá opravdu absurdně), někdy však naopak přesně odpovídají tomu, co se děje (např. pasáže, kdy Arnošt sedí v jakési místnosti s ostatními vojáky, jejich nadřízený jim káže a za jeho zády se objevuje nápis: „Zapomeň vše co jsi viděl a slyšel – MLČ!“) a posledně nápisy slouží k jakési degradaci toho, co se právě stalo (např. když Arnošt konečně sáhne po pistoli, aby ukončil své trápení, objeví se po výstřelu střelecký terč, který se stále přibližuje, až se obraz vlije do jeho černého středu a následuje záběr na seznam nábytku v pokoji, kde stojí „postel svobodárenská; skříň na šatstvo dvoudílná; stůl nepředepsaného vzoru se zásuvkou; židle ohýbaná TONAK; stolek noční s umacartovou deskou...“, poté následuje ručně dopsaný nápis „vzduch dýchatelný nepředepsaný; komár luční bodavý spící a ČLOVĚK PŘÍRODNÍ ODRŮDY“). I když film působí chaoticky a nepřehledně, svou beznadějností, vizuální hravostí a atmosférou nesporně přispívá do československého filmového fondu šedesátých let velkou měrou. Už jen tím, že donutí zamyslet se, hledat a cosi nacházet. Ať už je to cokoliv.

Nelly Wernischová (* 2. 11. 1987 v Praze) Studuje obor Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK v Praze, avšak nenachází v něm přílišné uspokojení. Zajímá se o filmy a jejím největším snem je stát se filmovou kritičkou. V tom jí snad poskytne pomocnou ruku Katedra filmových studií na FF UK, na kterou úspěšně složila přijímací zkoušky a od října zde začíná studovat.

Zpěv do odposlechu víc: texty českého noise, hc a punku Za tratí 2009, 224 stran

Na zadní straně téhle knížečky se píše: „Co je to tohleto? Pokus udělat z českých pankáčů na přelomu tisíciletí básníky? Vznikla snad z lidí kolem labelu Silver Rocket nějaká literární Skupina sedmipalců? Ze směsky veganů, chovatelů psů, otců, muzikantů, učitelů, násosků, grafiků, novinářů, hispanistů, nezaměstnatelných a kdoví jakých ještě existencí? Texty v knize nevznikaly jako literatura. Na papíru plavou vytržené z kontextu. Bez emocí, čitelných na každém punkovém koncertu - ukaž se, co v tobě je! Proplétají se tu nitky souvislostí, společná témata, inspirace, vzájemné ovlivňování. Společný duch? Jisté je - tohle je scéna, ne literární hnutí.“ Tohle jsou v podstatě veškerá slova, která by nám mohla stačit k tomu, uchopit beze strachu tuto sbírku textů do rukou a možná ji i otevřít. Dobrá, na první pohled to opravdu vypadá jako básnická sbírka. Docela objemná kniha. Pěkně vyvedená minimalistická obálka od grafického studia Carton Clan. Modrá barva, bílé písmo, červené kolečko uprostřed. Než knihu otevřeme, zeptejme se sami sebe, rozumíme vůbec všem těm slovům v úvodu? Co je to Silver Rocket? Co je to sedmipalec? A jak jako punk? Co rozumíme vlastně slovem punk? To jako to, co zpívaj ty špíny s barevnejma kohoutama na hlavě se vydává knižně? To jako budu číst ,,jede traktor, je to zetor,“ a mám to teď považovat za báseň? Děláte si ze mě srandu? Pojďme si to tedy trochu ujasnit. Sedmipalec, to je druh vinylu, hudební nosič. Vydávají se na něm split alba. Split – to jako, že jedna písnička od jedné kapely na jedné straně, druhá písnička od jiné kapely na dru-

hé straně. Takže musíte po poslechu jedné skladby vstát a desku otočit. Praštěné, že? Ujasňuje nám to teď alespoň design obálky. To červené kolečko na obalu odkazuje k designu vinylové desky. Vtipné. Chytré. Literární Skupina sedmipalců. Trefné. Silver Rocket to je taková divná parta. Lidé z různých skupin se rozhodli, že si budou navzájem vydávat desky a pořádat koncerty. Časem sem začali vozit i kapely ze zahraničí. Od uřvaných špinavců, které nikdo nezná, až po takzvaná velká jména takzvaného alternativního rocku. A dokonce se v poslední době dějí tak podivné věci, že na tom jejich malém labelu (tak se totiž anglicky říká hudebnímu vydavatelství) chtějí dnes vydávat desky i kapely ze zahraničí. A to většinou ty vinylové desky. Kdo to bude poslouchat? Kdo z vás má doma vlastně gramofon? Takže hudební vydavatelství, promotéři koncertů a teď ještě budou vydávat knížky? No, není to tak docela pravda. Posledním termínem do téhle nezávislé punkové skládanky bude slovní spojení „Do It Yourself“ (D.I.Y.) – neboli „Udělej si sám.“ Nečekej, až si tě někdo všimne. Nedoprošuj se. Chceš něco? Tak najdi způsob jak na to a udělej to sám. Princip, na kterém toto uskupení a celá tato scéna stojí. A tak nějak přišla na svět i tahle kniha. Lidem z kapel by asi přišlo samo o sobě divné odtrhnou své texty od hudby, ke které patří a plesknout je jen tak na papír. Obstojí tam samy vůbec? Osamocené, bez podpory kytarových stěn, hradeb postavených z rifů? Jistý Tomáš Weiss, zřejmě nadšený fanoušek z okruhu Silver Rocket, si řekl, že to stojí za to zkusit. Dokopal kapely k tomu, aby mu texty sepsaly a sám z nich vybral podle sebe to nejlepší. A tak mají teď Silver Rocket Records ve svém katalogu kromě cedeček, vinylů a lístků na koncerty i jednu knihu. Hlavní otázky své recenze jsem se již dotkl v předcházejícím odstavci. Obstojí tyto texty samy o sobě? Můžeme je považovat vytrženy z kontextu hudebních skladeb za poezii? Má vůbec pro příznivce této hudby smysl kupovat si sbírku textů za dvě stě korun. Většina kapel stejně přidává své texty do bookletu k daným albům. A především, má smysl kupovat si tuto knihu, neznáme-li vůbec hudbu, ke které tyto texty patří? Můžeme si ten rachot za zpěvem a zpěv samotný

hudba

h_aluze / 59

jakub horák (mnohdy má vokální projev těchto kapel samozřejmě ke zpěvu hodně daleko) zcela odmyslet a přijmout Zpěv do odposlechu víc jako plnohodnotnou sbírku poezie jednadvacátého století? Odpověď nebude určitě jednoznačná. Kvalita kapel i textařů je různá. Ale pro ujasnění, tohle opravdu není punk styl Visacího zámku (né, že by měli „visáči“ nějak zvlášť špatné texty, to ne). Tohle není český punk, jak ho chápou na vesnických zábavách. Tohle není Totální nasazení nebo Jaksi Taksi. Ostatně, kapely tohoto typu neviděly podstatu punku ani z jedoucího vlaku (směrem na Valník, nejspíš). Není to ani to, co většina lidí v téhle republice, díky diktátu novinářských nýmandů jako Pavel Anděl a Martin Zeller, považuje za hard-core. Tohle nejsou bezduché pokřiky jako „Druide Druide“ od Krucipísku, Cocottí „Kopem kopem, žerem žerem!“ nebo dokonce „Vítej v prdeli a vítej v píči.“ (Locomotive). Odvažuji si říci, že většina textů v téhle sbírce jsou opravdu kvalitními díly. Některé texty bez hudby vyznívají opravdu jako jednoduché říkačky, jiné jsou shlukem hesel a obrazů bez zdánlivého smyslu. Jiné se blíží opravdu k jakémusi přesahu. Přesahují hudbu, v jejímž rámci vznikaly. Naplňují to, co bychom od hudebních textů většinou nečekali. Tepají svou pravdu do stěn vesmíru. I když jsou elektrické kytary vypojené, text sám v nás rozezní sonické erupce. Poezie zjevená, ne sdělná. Sbírka je podle autorů a kapel rozdělena do 15 částí uvozených krátkými medailonky. 13 ze zmíněných oddílů se týká písní většinou vydaných pod hlavičkou Silver Rocket. Poslední dva oddíly se věnují otcům zakladatelům, českým hard-coreovým legendám Michael´s Uncle a Meat/Mad/Dead House Chicago I.R.A.. První oddíl je věnován hned jednomu z největších básnických talentů scény. Adam Nenadál je opravdu vysokým (obrazně i explicitně řečeno) pilířem této scény. Jeden z motorů Silver Rocket Records, basák a zpěvák skupiny Gnu. V recenzích na alba Gnu se již dříve objevovaly názory, že by se Nenadál mohl prosadit jako básník. Skladby Gnu disponují na post hardcoreovou hudbu opravdu nezvykle lyrickými texty. Sbírka bohužel nezahrnuje první desku Gnu Srdce v kusech zvuku. Gnu nikdy příliš nedodržovali rockové schéma sloka refrén, sloka refrén. Texty na Srdi v kusech zvuku se daly opravdu číst jako básně. Těžko interpretovatelné obrazy, zrnka ve zdech skalních stěn, perutě tmy složené v pěst, trajektorie střel, hloubky podmořských příkopů. Stejně jako v jakékoli

60 / h_aluze

hudba

jakub horák jiné literatuře i zde neexistuje žádná zaručeně správná interpretace a všechny domněnky a subjektivní výklady jsou stejně tak hloupé jako pravdivé. To je přece jedna z krásných podstat poezie. Nech báseň na sebe působit a uvidíš, co v tobě rozezvučí. Jestli nic, zahoď ji. Nemá totiž žádnou cenu. I když se někdy mohou zdát Nenadálovy texty jen shlukem namátkou vybraných líbivých obrazů a slovních spojení, rozhodně ho nepodezřívám, že jen tak ledabyle klade slova. Tohle totiž skutečně vyvěrá z hlubších pramenů. To není jen nějaké Na Na Na, aby se nemuselo při hudbě mlčet. Vyznění prvního alba Gnu (a nejen jeho) občas hraničilo s patosem. Ono i věčné dojetí a nekonečné děkování na koncertech Gnu z úst dvoumetrového frontmana může někomu připadat směšné. Zrovna tak Adamovy pozvánky na koncerty vyznívají mnohdy dosti pateticky (taky se za to v jednom kuse omlouvá – patos nadruhou), ale člověk přestane uvažovat o jakékoli směšnosti, když si uvědomí, s jakou upřímností a poctivostí je to vše řečeno a konáno. Jsou chvíle, kdy určitá dávka patosu není vůbec na škodu. Texty z následující desky Milimetry ticha už sbírka obsahuje. Hřbet, Naše příběhy stárnou nebo hitovka Mossad pokračují v linii počaté na první desce. Projevuje se tu však určitá tendence sdělení/zjevení zkracovat. Oproti rozsáhlejším skladbám Poslepu na cestě nebo Vydechni, leť jsou texty na Milimetrech kratší. Někdy si Adam vystačí s opakováním jedné dvou vět „tohle je prázdná věta“ (4x)/ Jaký jsou hranice slov?/ Jaká je tvoje mantra?“ ( J. Boam). Zatím poslední deska Gnu Album Epochal už obsahuje opravdu krátké výpovědi. Novum Nenadálova básnického světa představuje téma nemilosrdného času a snad i zdánlivého stáří. Ty slova se tam opakují opravdu až nezvykle často. Všechny ty rovnoběžky, protnutí, holá místa, nápadně jasný dálky a kusy zvuku se na Albu Epochal objevují většinou jen jako aluze na starší texty. Někdo tvrdí, že Nenadál vykrádá sám sebe. Já si myslím, že je to promyšlený krok a do konceptu desky zapadá. Gnu neztrácejí dech. Jsou na nové desce možná naopak ve větší formě než kdy předtím. Textová stránka hudbu nezabíjí ani nezpomaluje. V očích milovníků rozmáchlých starších skladeb však mohou texty z poslední desky trochu pokulhávat. Svůj básnický kredit si u nich Adam určitě vylepší ve svém sólovém projektu Aran Epochal (vždyť říkám, že je v tom koncept), jehož texty sbírka také reflektuje. Stejně jako je minimalistická hudba postavená na až

meditativní base a skromné elektronice, jsou minimalistické i texty. V mnohem klidnější poloze se vracejí k poetice prvního alba Gnu. Jestliže na Milimetrech ticha Adam opakoval několikrát jedinou sloku, ve skladbách Aran Epochal (které důsledně vycházejí jen jako sedmipalcové splity s jinými umělci) stačí pronést tu jednu jedinou sloku jen jednou a vše podstatné je řečeno. I bez hudebního doprovodu promlouvá Jivina - neskutečně smutná skladba z Českého ráje (napadlo by vás v životě, že Jeníček s Mařenkou se domů nevrátí?) - neuvěřitelně silně. Basová linka s tikajícím metronomem už se může zdát jen příkrasnou nadstavbou podtrhující vyznění básně. Ano, Aran Epochal - to už je čistá poezie. Jako jeden z vrcholů Adamova básnického umění na mě působí novinka Poslední Praha. Skladba, kterou jsem s hudebním doprovodem slyšel jen jedinkrát na živo, a i díky tomu, že to bylo v Dolní Bukovině asi čtyři kilometry od Jiviny, perfektně sedla (říkám, že v tom je koncept!). ..Nic nezačíná, noc stojí spící./ Nic neusíná, pusť AC/DC/ Kde mizí paměť a kam až sahá?/, Dávno a nikde, poslední Praha. Další silnou osobností scény je Martin Hůla alias Bourek, člověk s až renesančním zápřahem. Bourkova skupina Sporto je hudebně dost teplej elektropop. Co se přístupu týče, je to ale nejvíc punková kapela u nás. Sporto Proho (pozor, vtip), jak si také někdy říkají, dotáhli punkovou poučku „skládá se ve studiu a zkouší na koncertech“ ještě dál. Skládá se, kde se dá. V autě cestou na koncert, v šatně před koncertem. Stačí laptop, možná kytara. Studio je zbytečný luxus. Zkoušet? Na co? Skutečnej hit obstojí i tak. Jejich poselství je jasné. Takhle to může dělat každý. Každý může mít kapelu. Nepotřebujete dementní soutěž talentů, abyste se dostali tam, kam chcete. Nepotřebujete velkou nahrávací společnost. Tohle je mrtvej byznys. Punk model Silver Rocket je prostě spíš o přístupu, než o hudebních stylech. O Bourkových textech pro jeho předchozí kapelu Ememvoodoopöká jsem kdysi tvrdil, že jsou soundtrackem k mýmu životu. Vtipně vypoentované neurčité příběhy z malého města mohly být totiž soundtrackem života kdekoho. Texty Sporto jsou v tomto ohledu důstojným pokračovatelem. Jsou možná jen o trochu poplatnější hitovému potenciálu skladeb. Jsou trochu doslovnější a neposkytují tolik prostoru fantazii. Stejně je to ale pořád váš malej život. Takovou ,,Nacochatu“, si snad musel prožít každý. Ve sbírce jsou texty Emems a Sporto zastoupeny v poměru 11 : 3. Bude tomu tak

nejspíš proto, že materiál k prvnímu českému albu Sporto More vznikl až později. Ondřej Ježek je mistr zvuku. Nahrávky většiny kapel ze scény vyrostly v jeho studiu JáMor. Svět písní jeho alternativně rockové skupiny OTK je místo plné podivného cvakání, klapání, cinkrdlání a krásně čistého zvuku lubovky. Místo čirého, přesto LO-FI zvuku. Ondřejovy texty s tímto kouzelným zvukovým světem dokonale korespondují. Jsou to velice kvalitní hravé básně. Jakmile ovšem okusíte atmosféru mistrovy zvukové laboratoře a jeho sympaticky klidný hlasový projev, jen tak samotná vám ta slova už stačit nebudou. Skupina Děti deště, to jsou berserkři hluku. Nenadál o nich kdysi napsal: ,,Děti deště vnímám jako nějaký degenerovaný pralidi, co na kytary hrajou pazourkama. A to se mi přesně líbí.“ A je to svatá pravda. Nic nevystihuje Děti deště lépe. Kapela začínala jako industriální těleso a stopy jejich začátků jsou pozorovatelné i v jejich dnešní „bigbítové“ podobě. K brutální hlukové stěně tvoří kontrast lyrické vyvolávání kytaristy a zpěváka Bugrra. Libozvučná spojení slov vyplouvají neznámo odkud. Zdá se, že jsou kladeny do prostoru bez určitého cíle. Jen tak. Kde nejsou stoly/ ani patra/ s pískem v zubech/ drž se prázdná/ za břehem dne/ nad zátěží prachu/ pokloň se mrazu hvězd/ srdcem beze strachu/ Jako stvoření/ i jako tvůrce/ poslední metry cest/ nezastav v půlce. (Duna) Jaký je smysl slov? Je to modlitba, mantra. Je to šamanské vyvolávání. Novodobý prorok vyvolává déšť v industriální poušti a krutá i milující Matka Země poslouchá. V těžišti duše/ žezlo místa/ otec nejistej/ matka jistá. (Matka Země) Modlitba samozřejmě funguje i bez hudby. Jen mi tam občas chybí Bugrrovo spontání Aaaaaargh, mezi slokami. To je ale věčný problém této recenze. Já většinu té hudby slyšel. Nelze se od této zkušenosti zcela odpoutat. Nemohu být stoprocentním čtenářem. Vstupuji totiž a priori jako posluchač. Pokud si při četbě textů Dětí deště sem tam postesknu nad absencí hudby, u vyloženě hardcore punkových skupin už se z toho stává vážný problém. Ať se snažím sebe víc, texty skupin Balaclava a Innoxia Corpora na mě bez hudby nijak zvlášť nepůsobí. Kulky a pěsti, hardcoreové klišé. Pokud umí Adam Nenadál rozumně dávkovat patos, Banán z Balaclavy ho vylévá na zpocené publikum pod podiem v plných kýblech. V koncertní euforii se to ztratí, ale bez střemhlavé palby bicích a hradby

hudba

h_aluze / 61

jakub horák božských riffů je sdělení opravdu míň než poloviční. Z nejlepší skladby Balaclavy Poslední den roku nula se tak stane jen říkačka o lásce k tofu a skupině Black Flag a o tom, že když spadneš, máš se zas postavit. Neoriginální rýmy ,,a tak jsem vstal a šel stále dál/ až došel jsem tam, kde jsem se znovu smál“ v mé hlavě bez hudby opravdu nešlapou. Skupina Esgmeq je punk´n´rollová legenda z města hříchu (Cheb) a to, co stvořil jejich zpěvák Sisi, považuji za to pravé punkové básnictví. Míra originality není sice příliš vysoká. Sisiho texty, to je jednoduše František Gellner pro 21. století, ale na koncertech „To je smrt, ty vole!“ Esgmeq bohužel již nehrají. Jejich členové se ztratili v končinách moderní džungle, stejně jako Gellner v zákopech první světové války. Na koncertech tedy už ne, ale z desek je to pořád smrt, ty vole! Má milá rozmilá, neplakej. Život už není jinakej. Když už chci něco říct, proč to neřeknu svým jazykem, že ano. Většina skupin ze sborníku to tak vidí. Jedinou výjimkou jsou Elekročas z Hradce Králové. (texty z angličtinářského období Sporto nejsou do sbírky zařazeny). Slušný anglicky zpívaný hard-core. To je ale tak vše. K hudbě Elektročasu jejich angličtina pasuje. Samotné mě to nijak zvlášť nebere. Dalším „angličtinářem“ je Todd Robert John Nesbitt alias Torr (Wollongong, Unkilled Worker). Todd je ovšem Kanaďan usazený v Čechách. Vyjadřuje se tudíž svým rodným jazykem a není v tom vůbec špatný. Bylo pro mě velkým překvapením, kolik zajímavých myšlenek a témat se za tím jeho noisovým skřekotem skrývá. Anglické texty jsou v knize publikovány spolu s překlady. Texty hard-coreových legend Michaels Uncle a Chicago I.R.A. už jsou jen třešničkou na dortu. Podtržením kultu. Odkazy Chicago I.R.A. na Ladislava Klímu, Jáchyma Topola nebo Jamese Joyce, to je ten roknrollově omezený, literární rozhled přesně podle mého gusta. Pro tuhle tříakordovou poezii to stačí. Stejně tak, jak si každý může podle sebe definovat punk, může si totiž každý podle sebe definovat poezii. Já nemám univerzální klíč k určování poezie. Kde je ta hranice, kde se písňový text stává poezií? Je každý text poezií? Samozřejmě, přečti návod k ipodu jako báseň, a bude to poezie. Kdo by se s tebou chtěl

62 / h_aluze

hudba

ondřej kamenický hádat, vydává se na zbytečnou cestu. Jde o přístup. Tak jako u punku. Budeme-li považovat za poezii každý text, který je jako poezie myšlený, můžeme se dál už bavit jen o jeho kvalitě. Měl bych to teď nějak shrnout, uvědomuji si však, že jsem se zcela vykašlal na nějaký koncept a na své otázky si odpověděl již na začátku. Většina textů ve „Zpěvu do odposlechu víc“ jsou kvalitní básně. Ta pěkná knížka obstojí jako básnická sbírka. Největší smysl bude mít sice pro skalní fanoušky „scény“, ale pokud vás elektrická kytara vyloženě tahá za uši, nic vám stejně nebrání si sbírku kvalitní české poezie pořídit. Alespoň si uděláte trochu jiný obrázek o českém punku. Adam Nenadál dávkuje patos po lžičkách jako meducínu, Banán z Balaclavy ho vylévá po kýblech a mně je jasné, že já do tohoto článku nalil minimálně tolik patosu, kolik jsem během psaní vypil kafe a z poslední lžičky odkápne i do závěru. Posadit se k textům českého noise, hc a punku není ztrátou času. Ale až v syntéze literatury a hudby je ta pravá poezie. Pokud se nebojíte postavit se proti zvuku a nakonec plout po jeho proudu, podpořte kapely, podpořte svého lokálního promotéra (stejně už tak prodělává kalhoty) a jděte se podívat na koncert. Tam to totiž teprve pořádně maká! Čtěte básníky hluku. Poslouchejte básníky hluku.

Jakub Horák, 1986, Mělník Jaroslav Seifert ve své básni říká: „Ke stáru jsem začal milovat ticho, mnohdy vzruší víc než hudba.“ No tak přesně tohle není můj případ. Jsem mladej a nic mě nevzruší víc než hudba. Užívám si hlukovou lázeň, jak se dá. Proplouvám tim krásnym zvukem, kam až to jde a ještě dál. I když mi pomalu odchází sluch, špunty do uší jsou pro děcka a pro dědky. Ve vzácných chvílích odpočinku od katarzních poryvů sonické bouře se snažím dostudovat na PF UJEP obor český jazyk a literatura plus základy společenských věd. Mám rád nealkoholické švestkové pivo a kapitána Flinta. (Za korekturu a připomínky děkuji Kláře, Irence a Čadovi.)

WWW – Tanec sekyr (Roxy 12.5.2009) Rok 2006 = deska Neurobeat. Tandem Lubomír Typlt a Ondřej Anděra (Sifon) – dlouho předlouho stahovali čelistní svalstvo, povalovali enzymy po jazyku, aby nakonec po mnoha letech spolupráce utrousili kemr na kabát většině českého hip hopu a zaběhlý mustr slovních průjmů převinuli v hudební verk nevídaně hříčkoidních parametrů. „Mišuňk“, který se v hlavě rozhýbe po prvním poslechu WWW, nepřekousne každý…

We Want Words Mužík hopsá před míčem, nesmyslně lítá sem tam. Na hlavě bílý černokněžnický klobouk, masku a pinocchiovský nos, který hladí s přinejmenším masturbační vervou. Jiná figurka – chlápek s konvemi v rukou a kýblem přes hlavu znervózňuje řidiče na dálnici, když trhavě pobíhá podél svodidel a dovádí v prázdné vaně s polonahými slečnami. Aby toho nebylo málo, v podkladu zní divná hudba a ozývají se výstřední „řeči“. Hudební klipy, kde řádí oživlé postavy z obrazů Lubomíra Typlta, narušily před dvěma lety mou bláhovou představu o tom, že v půl třetí ráno běží v televizi jenom Bolkoviny nebo Komisař Moulin. První blízké setkání třetího druhu na druhém kanálu.

Endemická mutace, co se začala batolit už skoro před dvaceti lety, teprve nedávno provedla první hmatatelný zářez. WWW v někdejším složení Sifon, Lubomír Typlt, Lela Geislerová, Skarf nefungovali příliš konstantně, i když pionýrské počiny domácí hip hopové scény mají na svědomí právě oni. Po přestávkách a obměnách vyrostla nynější figura Wéček do tvaru Sifon-Typlt. Přes řadu kompilací a příležitostného koncertování doputovali na labelu Bigg Boss k vydání debutového alba Neurobeat – cílové i startovní čáře zároveň. Slovo. WWW často umě dramatizují prachobyčejné výrazivo (půjde to nahoru tak jako kal ode dna / půjde to nahoru jako výtah ze suteréne) MÍČ, jenž by v jakémkoliv jiném podání vyznělo přinejhorším trapně. Libozvučné banality se špetkou fyzického básnictví střídá těžké žonglování s jazykolamy, při kterém se víc než sám jazyk otlouká posluchačova fantazie. Sešitým hranám suverénních výrazů dodává pružnost rázné tempo – více kabalistické zaklínání než ramenatý hip-hop (v tabulkách čokolády najdeš včelí královny sesazený z trůnu / černožlutý pruhy mají pomačkaný ořechama / utopily se v medu / někdy štípnou do jazyka / když jíš jejich sladký těla) VE STÍNU LAMP. Kaleidoskop se přesýpá a asociace neberou konce. Hudebně zní vše jako tobinovsky lepená mozaika všedních zvuků (pára z prasklého potrubí, puštěná pračka, tikot hodin, gumová hračka...), neubautenovský lomoz, cinkot i občasné zametení kovového koštěte před prahem elektronické chatrče. WWW bývají osočováni z přeintelektualizovaného způsobu vyjádření a jako nafouklá pozérská bublina odsuzováni k brzkému splasknutí, což není v případě ansáblu, jenž si našel na ploše nynější české alternativy vlastní skulinu, prakticky žádné novum. Mezi žánry – Bez patřičné cílové skupiny posluchačů – Mimo časoprostor trhu. Průser? Nebo pochvala?! Že se budou nároky na Wéčka rapidně zvyšovat, bylo po vydání takového monumentu, jakým se stal Neurobeat, nadmíru jasné.

hudba

h_aluze / 63

ondřej kamenický

WWW - Tanec sekyr

Sekyra. Na Tanci sekyr je s míšením hutných slovních spojení experimentováno v mnohem průzračnější zkumavce. Typlt fajnově cizeluje svůj skladatelský postup. Hrudy neuro-oxymóronů (koule je hranatá / krychle je kulatá) PRAMEN ÚSTNÍ VODY nyní tolik neční, jsou rozkvrdlány až na okraj soudnosti (hledam jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda) ŽENA LÍŽE KOST. O vyčerpání nebo vyměknutí však řeč být nemůže. Kolovrátek Sifonova řečnického umu stále motá vše od černé příze psychotických stok po srandičky ze slabikáře. Album sycené vícerem rychle zapamatovatelných skladeb (Karamel je cukr, co se už neuzdraví) KARAMEL bleskově akceleruje a pod špičkami treter mu mňoukají i kočičí hlavy. Jedině ku kráse přispívají častější srbské vsuvky Sifonovy drahé polovičky Milesy. (vatro so mnom podji!) OHNI SE MNOU POJĎ. Nejen češtinářských cukrovin si člověk opět užije na Tanci sekyr nespočet. Tentokrát už nejsou za matnou výlohou, nýbrž na stříbrném podnose. Křest. Předskokani Péťo Tázok & Karaoke Tundra i Vladimír 518 s Hugo Toxxxem krátce kočují po náhorní plošině, a aniž by stihli rozestavit jurty či ocejchovat skot, opět táhnou vstříc nejistým dálkám. Nomádi. WWW - První štrejch. Je jasné, o čem příští hodina a půl bude. Nová deska v pohybu - lupání krčních obratlů -

64 / h_aluze

hudba

ivan „pasadena“ kopečný synchronizovaná mazurka - hogofogo muzika. Těsto z ocele, Kůň, Žena líže kost šněrují plíce víc než kazajka Houdiniho. Aparatura bez rozumu čechrá ofiny v první brázdě. Zejména při nástupu starších kousků (Ve stínu lamp) zvuk zuří jak feťák rozšlapávající bosou nohou perník na balkóně. Animální rozbujelost publika vzrůstá. Vržené pivo, jehož tangenciála končí někde mezi stropem a podlahou, alfou a omegou, reprezentuje nastalé mecheche nejlépe. Sluj v Dlouhé ulici snesla už kde co, doufejme že i dnešek. Sifonův frenetický hlas projíždí hlavami jak kudla máslem. Hrdelní exploze, které by mohl závidět i polykač ohně požívající cokoliv pouze pohybem povidlem potetované paže. První skrovný vrchol přichází s instrumentální báchorkou Evropa. Sifon v laserovém kuželu kmitá krystalem moudrosti a dává celé parádě nový rozměr. Snad jen Lego-hrad, postavený samotnými igráčky, může konkurovat zřené kosmické dovednosti. Co si vedle takové šarády přát víc než vizuální doprovod trip-filmů Alejandra Jodorowského? Obsah žaludku si možná ještě dneska vezme dovolenou, i když slíbil, že počká na boty prvního ranního revizora. Ti, co se nehýbou, jsou zaživa vaporizováni. Však ani fěrtoch staré mlynářky neodolává ryt-mu a vlní se, seč může. DJ Brainy Thug roztáčí další poklice a kdyby to šlo, mixoval by i na Papinově hrnci! Snad malebnou líbivostí, či líbivou šalebností dochází téměř k vyčerpáni repertoáru. Dva nášupy a ticho. Hyperbolizovaný potlesk rezonuje se švábem na zdi i se štábem italských klaunů na alegorických vozech. Je po všem a nezachrání to ani skleněné oko kutálející se po zaplivané podlaze, vymrkávajíce při tom morseovku. V době, kdy se dá cokoliv roubovat s čímkoliv, WWW jedou špic a vítězí.

Ondřej Kamenický Na ústecké univerzitě jsem zasvětil život studiu buržoazních pavěd, filosofii a estetice. V současných krušných časech se mé zájmy střetávají v ohnisku kultury, kde potají inklinuji mezi avantgardními živly západní muziky a kinematografickou produkcí úpadkového charakteru. Jako doma se cítím ve společnosti, kde rozverné ženy tančí a laskaví muži sytí vole zrzavou moudrostí či kořalou.

Čtrnáct „S“ a neviditelný katalog (výstava pocitů pro city i necity) V centru současného umění DOX v Praze potrvá do 16. srpna tohoto roku pozoruhodná výstava, jejíž název zní čtrnáct S / fourteen S. Výstavu pořádá spolu s DOXem občanské sdružení Schrödingerova kočka, Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze a Česká centra při příležitosti Mezinárodní konference skupinové psychoanalytické psychoterapie Bridging Identities – tolik oficiální zaklínací formule. Koncepci výstavy zpracovala Milena Slavická a Kamila Ženatá – oněch čtrnáct S znamená čtrnáct slov, která začínají na písmeno „S“ a patří mezi důležitá témata týkající se našeho vnitřního světa, jako např. střed, strach, spojení atp. Kurátorky oslovily čtrnáct umělců, kteří si vybrali nebo jim už jejich tvorbou tak trochu přináleželo jedno ze slov „S“ a dané téma po svém zpracovali. V industriálním prostoru DOXu tak máte možnost zhlédnout paletu zavedenějších i neokoukanějších tváří současného českého umění: Smutek Josefa Bolfa, jenž je zpodobněn v obří velikosti postav, které představují usmrkané děti a tojflíky rozmáchnuté černou barvou na bílou zeď; Spojení Václava Buriánka; Soustředění Jiřího Černického; Samota Ivany Lomové, která se mohla stát tichým přáním některých účastníků vernisáže; Skrýš Michala Nesázala, resp. skrýše odkazující miniaturami k japonskému či čínskému umění; Stín Petra Nikla; Střed Viktora Pivovarova; Sex Michala Pěchoučka vyslovený v pyžamu a deníku; veselá, masopustní, spravedlivá, totiž každého se týkající Smrt Františka Skály; Superego superega, jehož tagy potkáte tu a tam; Strach Pavla Tichoně, který najdete vstrčením své hlavy do černé bedny visící u stropu; Setkání Kateřiny Závodové; Souvislosti Libuše Vendlové a nakonec Sen Kamily Ženaté, který vás láká už nikdy neprobudit se. Výstava je skutečným zážitkem pro milovníky současného výtvarného umění, industriálních prostorů, pro ty, které zajímá vědomí a nevědomí, ego a superego, průniky a průměty ve vědě a umění. Součástí výstavy je i bohatý doprovodný program v podobě přednášek typu Smrt, sex a Superego, Obrazy nevědomí apod. a neviditelný katalog. Proč neviditelný?

Na vernisáži 14S vyzvala kurátorka Kamila Ženatá přítomné k zakoupení katalogu výstavy a tím jaksi k podpoře podobných projektů. Rozhodl jsem se, že si jej zakoupím. Prošel jsem celou výstavu několikrát – katalogy nikde. I zašel jsem do „designshopu“, kde prodávají spousty katalogů a všelijakých hezkých věciček – katalog právě zahájené výstavy jsem nenalezl, prodávající mi však sdělil, že katalogů je jistě dost a dost, neboť viděl, jak je vykládají z auta (podezírám ho, že neviděl samotný katalog, spíše jen cosi zabalené na paletě ve strečové fólii), ale nejsou prozatím v tomto obchodě, ať se prý pozeptám v kavárně

Smutek Josefa Bolfa / foto archiv autora (3x)

výtvarné umění

h_aluze / 65

ivan „pasadena“ kopečný

ludmila pechová

Ve chvíli odevzdání o patro výš. V kavárně o žádném katalogu neslyšeli, po chvilce se ke mně přitočila dívka, která zrovna stírala podlahu, a špitla: „Za půl hodiny ho budete mít na baru.“ Ani za hodinu však na baru nikdo nic o žádném katalogu nevěděl, onu dívku jsem zahlédl prchat bočním schodištěm… Po pár dnech jsem poslal do DOXu mail, kdyby byli tak hodní a zaslali mi „viditelný“ katalog. Nic. Ale co když není neviditelný katalog, co když jsem neviditelný já? A co má rodina, která byla na vernisáži se mnou (vyjma kocoura Damiána)? Co má mailová schránka, mé ego, mé superego, co když vůbec nejsme?

No line on the horison U2 Universal Music 2009, 53:43 minut

Ivan Pasadena, vlastním jménem Kopečný, narozen l.p. 1978, pracuje (na farmě Müller), studuje (FHS UK), pokouší se spoluvychovávat (dceru Klárku), píše (tu a tam, to či ono), těší se (ze života), vyhrává (třetí místo ceny Vokolka), vydává (sbírka básní – Antropotyjátr suma sumárum čaj rum bum), prohrává (co nedodělal), nelituje (zkušenosti)…

66 / h_aluze

výtvarné umění

Moment of surrender z CD No line on the horison od skupiny U2 je se svým časem 7,20 minut nejdelší skladbou. Zaujme už svou melodií: z poklidných nížin se náhle zvedá do děsivých výšek, aby prudce klesla zpět a později něžně ukolébala téměř ke spánku. Text také nepatří mezi ty nejjednodušší. Nebylo lehké ho přebásnit, nabízí mnoho variant a interpretačních možností. Název doslova znamená Okamžik kapitulace, tedy chvíle, kdy se po prohrané bitvě vzdávají dobytá města, zajatci skládají zbraně a generálové podepisují smlouvu o porážce. Chvíle naprosté rezignace v bezvýchodné situaci, kdy už nemá cenu se o cokoliv snažit. Zprvu se zdá, že na sebe sloky vůbec nenavazují, text se jeví chaotický a neuspořádaný Při podrobnějším zkoumání však objevíme tři hlavní témata, o něž se můžeme opřít. Je to prožitek lásky, víra v Boha – a existence jedince v současném světě. Láska je zobrazena jako jeden z živlů: oheň. Spojuje dvě osoby naléhavou vášní. Není však dobré si s ní zahrávat. Vzniká náhle, při řádění smyslů, což bohužel nedává trvalému svazku dvou lidí žádnou záruku ani jistotu. Přesto si toto břímě „ve svatební den“ na sebe dobrovolně berou, třebaže si již uvědomují možná rizika. Nebo naopak – právě kvůli tomu volí možnost svazku volného /dvě duše, příliš chytré na to, žít v říši jistoty, dokonce i ve svatební den/. Víra v Boha je téma asi nejdůležitější. Zpěvák, básnický subjekt, líčí své nejintimnější prožitky a dojmy. Láska jistotu nenabízí, hledá ji v Bohu. Oslovuje ho v pochybách, ve chvíli nejhlubší deprese. Své tělo přirovnává k misce žebráka, k almužně. Ocitá se na nejnižším společenském žebříčku, prosí o milost. Touží nalézt svou víru – a s ní i vnitřní harmonii a svobo-

du. Chce se vzdát všeho pozemského, vyrovnat duši s tělem v jakési meditaci nad smyslem života. Motiv „černé díry“ – a černá barva vůbec – symbolizuje depresi. Též odkazuje k nicotě, která nás pohlcuje a v níž se vše ztrácí. Oxymóron temné hvězdy asociuje hvězdu Betlémskou. Její světlo mělo vést tři krále k Ježíši a tudíž i k uznání jeho vykupitelského poslání. Vedla poutníky za nadějí. Nyní však již vyhasla: na její oltář klade subjekt sám sebe jako obětinu. Motiv metra odkazuje k podvědomí: temným hlubinám duše. Jeho zastávky jsou zastaveními křížové cesty: tedy zastávkami utrpení člověka, který kráčí na smrt a svůj kříž již nese smířeně a vyrovnaně, protože mu nic jiného nezbývá. Zvláštní je motiv polodrahokamu. Objevuje se náhle, nesouvisle, mimo text… Lze ho vyložit dvěma způsoby: jako zklamané očekávání /věc se ukázala jako bezcenná/ nebo jako lítost nad ztrátou /zdánlivě prostá věc svou cenu měla/. Pravděpodobně avizuje na lásku mileneckou. Koně symbolizují svobodu a volnost. Jejich motiv ostře kontrastuje s motivem drátu, který zde vyjadřuje pocity subjektu: dobrovolné svázání, spojené se sebetrýzní. Své svobody se vzdává sám, aby ji daroval jiným. Jedinec prožívá osobní peklo, ocitá se na dně své existence. Narážky v textu evokují zcela konkrétní problémy: muž s finančními problémy, které depresi napomohly /odejmutí kolen u bankomatu/. Ve svém utrpení zůstává sám, izolován, osamělý uprostřed davu, který se od něj ovšem distancuje také. Odhaluje běžnou realitu života ve městě: anonymita, míjení, lhostejnost, odcizení. Aby si zachoval poslední zbytky lidskosti, nezbývá mu, než se také distancovat od veškerého nezájmu. Zůstává mu jen jakýsi přízrak, nezřetelný obraz sama sebe. Konfrontuje svůj život se smrtí. Jeho rezignace, kapitulace, se odehraje v okamžiku, kdy si sedne na zem a obejme kolena, což je výraz naprostého zoufalství. Obranné gesto malého dítěte, které chce utéci do svého světa, schoulit se – a přestat existovat. Báseň má dvě formy: „Já“ a „My“. „Já“ převažuje, odkrývá nejvnitřnější pocity a důvody rezignace. „My“ je jen chvilkové spojenectví, které se brzy rozpadá, svazek dvou lidí, který se trhá.

zajímavosti

h_aluze / 67

ludmila pechová

ludmila pechová

Nezbývá než přemýšlet. Jak moc je jedinec schopen přežít v současném a nelítostně odcizeném světě. Jestli nám může pomoci víra a kde máme hledat jistoty. Co pro nás vlastně znamená láska a do jaké míry

se jí necháváme spoutat. Jak moc je možné lásce důvěřovat. Kde jsou hranice naší radosti – a kde už začíná bolest…

Moment Of Surrender

At the moment of surrender Of vision over visibility I did not notice the passers-bay And they did not notice me

I tied myself with wire To let the horses run free Playing with the fire until the fire played with me The stone was semi-precious We were barely conscious Two souls too smart to be in the realm of certainty Even on your wedding day We set ourselves on fire Oh God, do not deny her It’s not if I believe in love But if love believes in me Oh, believe in me At the moment of surrender I floded to my knees I did not notice the passers-by And they did not notice me I’ve been in every black hole At the altar of the dark star My body’s now a begging bowl That’s begging to get back, begging to get back To my heart To the rhythm of my soul To the rhythm of my unconsciousness To the rhythm that yearns To be released form control I was punching in the numbers at the ATM machine I could see in the reflection A face staring back at me At the moment of surrender Of vision over visibility I did not notice the passers-bay Ant they did not notice me I was speeding on the subway Throuth the stations sof the cross Every eye looking every other way Counting down ‚til the pain would stop

68 / h_aluze

zajímavosti

Ve chvíli odevzdání

volný překlad Ludmila Pechová

Sám jsem se spoutal, obepnul drátem a koně nechal cválat do víru rozevlátých hřív, daleko od ohrad. Oheň jsem pokoušel, s plameny tančil, však málem vzňal se žárem, když i on zkusil karty rozdávat. Ten kámen byl ryzí, zářil jen zpola Dvě duše skoro v bezvědomí, vzdor a výsměch mezím věčných říší, ačkoliv už vyzvánějí zvony svatební. Vzpláli jsme světlem pochodní. Ó Bože, copak už nevidíš? Lhostejno, zda v lásku doufám, však věří láska ve mně? Ve chvíli, kdy jsem se vzdal, do klubíčka schoulený, kolena si objal a nikoho jsem nevnímal a nikdo si mě nevšímal. Vznášel jsem se v myšlenkách, prolétl díry černé, uzřel oltář hvězdy temné.

Mé tělo – miska žebráka. Prosí o lístek zpáteční, vplout zpátky do srdce. Má duše – v ní se kolébat, splývat s ní v hlubinách, mizet ve výšinách, odlétat jako pták Čísla na bankomatu mačkal jsem zběsile a v odrazu spatřil tvář. Zírala na mě. V té chvíli, kdy se přízrak rozplynul, nikoho jsem nevnímal a nikdo si mě nevšímal.

Prchal jsem metrem. Stavěl na zastávkách křížové cesty. Každé oko hledělo jinam. Čeká, až odzvoní vší té bolesti. V té chvíli, kdy se přízrak vytratil, nikoho jsem si nevšímal a nikdo mě nevnímal.

anna nebeská

Ústecký Majáles 2009 očima organizátora Druhý ročník studentského svátku hudby, Majálesu, proběhl 6.5. 2009 opět na Lidickém náměstí. Na hlavní a jediné stagi se od 16h až do večerních hodin představilo šest kapel, přičemž tahounem akce byla oblíbená, do rockova laděná kapela Wohnout a reggae-r´n´b seskupení United Flavour se zahraničním hostem Henrym D. Pokud bych měla letošní ročník shrnout do jedné věty, byla by to asi věta typu: Zadařilo se, ale máme jistě dost co vypilovávat. Kdybych to měla srovnávat s minulým ročníkem, dokázala bych to porovnat pouze očima nezávislého diváka, protože to jsem ještě „chodila po houbách“, co se týče členství ve Studentské unii (dále jen SU). Motivace pro nás byla jasná, minulý rok se nasadila laťka vcelku vysoko, proto nechceme, aby to nějakým způsobem upadávalo. Ale druhý a stěžejní faktor pro nás je: Jaké máme vůbec možnosti? S přípravou takovéto jednodenní akce se začíná několik měsíců dopředu. Nejprve jsme si vytyčili cíle, ujasnili úkoly, které byly rozděleny jednotlivým teamům tak, aby se zajistily finance, kapely, průvod, propagace atd. Po tom, co jsme si odhlasovali místo konání (vyho-

vující Lidické náměstí), vešli jsme v jednání s městem, abychom získali povolení a souhlas primátora. Jednou z hlavních priorit, jak už to tak bývá, je shánění financí od sponzorů. Jelikož spadáme pod UJEP, jistotou pro nás byly příspěvky od jednotlivých fakult, přičemž jsme jim na oplátku slíbili propagaci v podobě vyvěšení log a stánku s informacemi o nich, aby se mohly prezentovat navenek před novými uchazeči o studium. Horší pro nás byly podmínky ze strany města. Muselo se smluvně ošetřit neponičení dlaždic, v tomto případě osobní zodpovědnost stánkařů. Museli jsme dodatečně žádat o atrium, kde se nakonec umístily pouze sociální buňky Toi-Toi. Vzhledem k tomu, že se nově vysazovala zeleň a kytky v prostranství náměstí, přemýšleli jsme o jejich zajištění, aby nedošlo k poničení. Usoudili jsme však, že se možné poničení kytek nedá uhlídat, proto jsme se škody zavázali hradit na vlastní náklady. (pozn. Jako bychom to nečekali, v průběhu večera se opilí hlouček roztančených lidí nacpal na vyvýšenou betonovou kostku, aby bylo přeci lépe vidět na účinkující, a krásně rozdupal jeden ze záhonů zde vysázených květin). Akce se nahlašovala na hygieně, lidem a provozovatelům restaurací v přímé blízkosti náměstí

zajímavosti

h_aluze / 69

anna nebeská apod. Velkou výhodu, co se týče ústeckého Majálesu spatřuji mj. v tom, že vyhláška o rušení nočního klidu tady tolik neplatí, protože policie nám zastavila hraní až kolem půl jedné ráno (časový posun poslední kapely o hodinu). Ani tak úmorné nebylo zajištění úklidu po akci jako samotná realizace sběru změti plastových kelímků a umatlaných tácků od jídla po samotném skončení. Dále bylo nutné zajistit technika, security, občerstvení, parkování kapel, zdravotníky, moderátora aj. Pokud máme z čeho „upéci chleba“, přejdeme na samotnou realizaci „pečení chleba“. Rozvrhl se plánek Lidického náměstí (kde co bude). Z předchozí zkušenosti z minulého ročníku – nevyhovující umístění a návštěvnost na druhé stagi (divadelní) - jsme zůstali pouze u realizace jedné hlavní, kde se budou střídat žánrově odlišné kapely. Nějaké ty štěky a nápady typu workshopů či ukotvení čajovny se nakonec neuskutečnily. Již v brzkých odpoledních hodinách se připravovala a dostavovala stage, navážela se aparatura a ukotvovala světla. Slet stánkařů začal pomalu plnit náměstí a lákat první okukující lidičky na různé dobroty a drinky. Celé bych to zkrátila: „Majáles odstartoval průvodem pohádkových masek, které vyšly před 15. hodinou směrem na náměstí. Tam byl slavnostně vyhlášen a korunován Král a královna Majálesu (maska císaře a Karkulky). Do 16ti h probíhaly na pódiu proslovy ze strany předsedkyně SU Gábiny Šálkové, rektorky doc. Ing. Ivy Ritschelové, CSc. a primátora města Mgr. Jana Kubaty. Tradičně se studentům předával klíč, aby mohli symbolicky na jeden večer „ovládnout město“. Průběh celé akce opět moderovala výborná a výřečná Veronika Kormošová známá jako raperka Lara 303. Od 16ti h oficiálně hrály kapely. Každá kapela měla hodinu a půl čistého času na zvučení a odehrání. Jako první se představila cigánská kapela Wonders, která svými tanečními rytmy sklidila úspěch i od prozatím malého počtu lidí. Před hraním měla každá kapela zázemí ve VIP stanu v back stagi. Zajišťovalo se občerstvení účinkujících a v rámci možností i jídlo. Jsem ráda, že i přestože některé kapely měly ve smlouvách požadavky, které jsme nemohli zajistit, fungovaly s nadhledem a dobrou náladou. Postupně se v back stagi střídaly kapely jak na běžícím pásu. Snažila jsem se držet poblíž stage, kdyby někdo cokoli potřeboval, i přesto, že jsme měli možnost komunikovat přes vysílačky (pozn. Již před začátkem jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, že nám to je k ničemu. Vzniklo nové přísloví: „Jak se z lesa volá, tak se z lesa opravdu neozývá, natož při plném ozvučení kapel.“).

70 / h_aluze

zajímavosti

anna nebeská Anna Nebeská *6. 5. 1987 Mělník „Jsem tvrdohlavá volnomyšlenkářka, která si nedovede představit život bez hudby.“ Vystudovala nejprve SOŠ OA, obor Ekonomické Lyceum v Mladé Boleslavi. Po neúspěšných zkouškách na Žurnalistiku nyní studentkou PF UJEP, oboru Popularizace hudby a organizace hudebního života. Již odmala tíhne spíše uměleckým směrem. Zájem o poezii, tvůrčí psaní, recitaci-melodram. Ráda zpívá a věnuje se tanci. Jednou by se chtěla uplatnit v hudebním průmyslu – kritizovat a organizovat.

V 17:30 pomalu zkoušela početná funky kapela Navigators v čele s třemi zpěváky a hlavně úžasným hlasem Eriky Fečo. Vazba mezi zpěvákem Honzou Pospíšilem a publikem mě opravdu příjemně naladila na další „jezdce závodu“, a sice ústecké Houpací koně. Jinak během pauz, kdy se kapely připravovaly, byly pro dobrovolníky přichystány různé soutěže typu: Kdo nejrychleji vyloví ústy mandarinky z vaničky plné vody, ten vyhrává. Kupodivu i přes nepřízeň počasí už navečer proudily náměstím postupně větší a větší skupinky lidí, až vytvořily dav a příznivou atmosféru pro leadery akce - kapelu Wohnout, která dorazila v předstihu i přesto, že trochu bloudila ulicemi Ústí. Manažerka i členové kapely působili uvolněným dojmem. Spolupráce s nimi proběhla v pohodě a ještě jsme se pobavili. Kdyby všechny kapely působily takto přirozeně, to by se pracovalo. Ovšem než kapela odehrála, museli jsme narychlo zajistit suché pódium, aby nedošlo k nějakému úrazu. Wohnouti nezklamali repertoárem ani kulturní a zábavní vložkou. Dokonce si členové pochvalovali, jak dobře zahráli již legendární song Banány. Kolem 10h večerní se s napětím očekávalo vystoupení multikulturní, oblíbené festivalové skupiny United Flavour v čele se šarmantní španělskou zpěvačkou Carmen a jejím hostem MC Henrym D. To už jsem nezůstala jen u pohupování v kolenou, ale skočila rovnou do kotle pařících lidí. United odehráli na výbornou. Zazněly známé songy jako je Que no, Revolution či Babylon a lidé se tak bavili, že až svými hlasitými výlevy skoro nechtěli pustit muzikanty z pódia.

Program se nám trochu natáhl a bohužel poslední znevýhodněná kapela Kombajn (oproti počtu diváků) nedostala již takový prostor na svůj punk-rock, který by si zasloužily hlavně pogující zbytky pankáčů lepících se na železné zábrany pod stagí.

Majáles skončil po půl 1 hodině ranní, kdy se k mikrofonu prodrala Gábina, aby ukončila hraní kapely a dosti rázně rozpustila poslední fanoušky. Ozvěny Majálesu na Lidickém náměstí dozněly, ale doufám, že budou znít ve vašich uších až do následujícího ročníku.

martin jose zíka

Čajový dýchánek pro duševní zdraví. Možná jste už postřehli, že na začátku podzimu se po Čechách a na Moravě již po několik let „pěstuje“ jakási volně pojatá celonárodní kampaň nazvaná Týdny pro duševní zdraví. Pod touto ideovou střechou se během září a října porůznu pořádají akce, které mají upozornit na skřípající kolečka v naší společnosti. Vlastně nic nového, vždyť sociálně inteligentní lidé vědí, že prachy by neměly být hlavním smyslem života, že ekonomický růst jako měřítko úspěšnosti je bránou předpeklí, že popírání hodnot, které uznávali naši předkové, je řezáním větve pod vlastním zadkem... No ale přiznejme si, kdo z nás má čas a prostor v tom každodenním kalupu převést tyto myšlenky do praxe? A nejde jen o kalup. Zmar současného bytí vydatně přikrmují morálně podemletá média, která do nás tiskem, zvukem i obrazem hustí, že nejdůležitější je být in po všech směrech. Bluééééé. Takže nakonec můžeme být rádi, že alespoň jednou do roka se nám díky Týdnům pro duševní zdraví nabízí možnost pozastavit se nad tím vším a uvědomit si, že do Bohnic není cesta ani pro odolného jedince zase až tak dlouhá. A někomu se dokonce prostřednictvím dobře naservírované informace může rozsvítit za pět minut dvanáct. Nevím, jak bohatou nabídku poskytne okolní svět, to se ostatně dá snadno vypátrat na netu. Každopádně u nás v Děčíně se uskuteční týdenní happening nazvaný Čajový festival. Od 26. září do 3. října proběhne na různých místech cyklus přednášek, koncertů a dílen, to vše o věcech, o kterých se v televizi nemluví. Specialitkou pak bude program uskutečněný na kozí farmě Pod Strážným vrchem v Merbolticích. Nenechte se mýlit názvem. Čajový festival nebude jen o čaji samotném, ale hlavně o tématech, která

se u čajových šálků často probírají. Uskuteční se koncerty alikvótního zpěvu, indické hudby, afrických bubnů. Budeme si povídat o alternativních energiích, netradičních formách léčení nebo o kulturách, které jsou našemu světu velmi vzdálené. Otrlejší a zvídavější budou mít možnost vyzkoušet zenovou meditaci nebo pracovat s čakrami a tibetskými mísami. Největší drsňáci se budou moci stát publikem autorského čtení poezie zvaných (ale zatím nevyzrazených) autorů. Čajový festival bude trvat osm dní a v každém dni bude minimálně po jedné akci. Pokud Vám nyní vyvstává otázka: „Co má tohle všechno společného s duševním zdravím?“ pak mi nezbývá říci: „Přijďte hledat odpověď do Děčína.“ Více informací o čajovém festivalu najdete na netu a nebo si o program napište na adresu [email protected].

Martin Jose Zíka Po celý život (*1968) s chutí a nadšením zkoumám témata, která se dotýkají sfér mezi nebem a zemí. Zpochybňuji konzumní styl života jako naprostý blábol chorých a pohodlných hlav. Jako bývalý redaktor, grafik v tiskárně a public relations manager jsem měl možnost dobře poznat nepřítele - fleshmedia. Je jisté, že naše civilizace směřuje do kopru, ale není už tak jednoznačné, jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně, rád pořádám akce pro lidi, abych tak přinesl trochu světla alespoň hrstce hledajících. Kontakt: [email protected].

zajímavosti

h_aluze / 71

petr špánek

petr špánek

Jeden rok s lomem Petr Špánek (1977 v Děčíně) Je to rok, co autor podlehl módní vlně a pořídil si fotoaparát Lomo LC-A. Tento analogový kompakt sovětské výroby se vyznačuje bídnou obrazovou kvalitou (neostrost, sférické zkreslení, vinětace). To snímkům propůjčuje typický vzhled, a proto je také vyhledáván. Díky kapesním rozměrům jej autor rád používá na cestách.

Srbská Kamenice (asi červenec 2008)

72 / h_aluze

fotografická příloha

fotografická příloha

h_aluze / 73

petr špánek

petr špánek

Lovečkovice (listopad 2008)

74 / h_aluze

fotografická příloha

Růžová (prosinec 2008)

fotografická příloha

h_aluze / 75

petr špánek

petr špánek

Schöna (prosinec 2008)

76 / h_aluze

fotografická příloha

Kreuzberg (leden 2009)

fotografická příloha

h_aluze / 77

petr špánek

petr špánek

Karlín (asi leden 2009)

78 / h_aluze

fotografická příloha

Libeň (asi duben 2009)

fotografická příloha

h_aluze / 79

petr špánek

Holany (asi červen 2009)

Moje rodina Bylo 21:00 hodin, čekali jsme na mamku, ještě nepřišla z práce. U nás je totiž zvyk, že večeříme celá rodina společně. Najednou se ozval zvonek a já jsem rychle s radostí přiběhla ke dveřím. ,,Už je tady,“ pomyslela jsem si. Měla jsem taky velký hlad. Řekla jsem: „Halo.“ A mamka: „Mo cua!“ naštvaným hlasem. Měla jsem pak z toho divný pocit a bála jsem se... Mamka vešla do dveří a vypadala rozčíleně. Já jsem věděla, že se s tátou zase hádali. Rychle jsem šla dokončit večeři, máma se zatím šla vykoupat. Bylo všechno hotovo, než mamka přišla ke stolu. Řekla: „Lay nuoc ra day.“ Já jsem pro to utíkala. Když jsem to mamce dávala, tak mi najednou sklenice vyklouzla a všechno se vylilo na mamku. Křičela: „May khong can than hon duoc ah?“ Já jsem se jí omlouvala, sedla jsem si zpátky na své místo a večeřeli jsme. Mamka mě každou chvíli napomínala, nadávala... Řekla mi nehezká slova, která se nedala poslouchat. Já jsem ztratila chuť k jídlu. Když jsme dojedli, šla jsem umýt nádobí a všechno sklidila. Už jsem si chtěla jít lehnout, ale mamka přišla ke mně a řekla: „La quan áo di.“ Já jsem ji poslechla. Bylo už asi 11 hodin, moc se mi chtělo spát, ale s tím prádlem jsem ještě nebyla hotová. Všichni ostatní už spali. Žehlila jsem a přemýšlela o tom, proč mě mamka nikam nechce pustit, proč mě neposlouchá, když jí chci něco říct a proč je na mě ošklivá. Najednou mi z očí spadly slzy. A nechtěla jsem, aby někdo slyšel můj hlas. Měla jsem najednou pocit, že jsem doma jako služka. Všechno jsem udělala a šla jsem spát. Myslela jsem na to, jak mám z tohohle baráku utéct. Už to nemůžu vydržet! Každý den je stejný. Uvědomuju si, že se musím učit stále dobře, abych mohla do Brna na gymnázium. A už jsem usnula...

Najednou bylo ráno, sluníčko svítilo, ptáci zpívali a já jsem šla ven. Říkala jsem si polohlasem: ,,Chtěla bych taky být jako ti ptáci,“ Slyšel to táta a ptal se mě: „Con noi ji vay?“ Já jsem odpověděla: „Ptáci můžou letět, kam chtějí, a já ne.“ Táta s vzdechem řekl: „Bo hieu tai sao roi.“ Tátu jsem vždycky měla víc ráda, protože si spolu rozumíme, děláme legraci, ale s mamkou to nejde. On pozná, když mě něco trápí. Můžu si s ním povídat, můžu se mu svěřit. Říci mu, že jsem včera plakala, protože se mamka ke mně tak nehezky chová. Když to slyšel, taky mu z očí spadly slzy. To bylo poprvé, co jsem viděla tátu plakat. Podala jsem mu kapesník. On řekl: „Bo rat buon la me cn da doi su voi con nhu vay, nhung me khong nghi the dau.“ „Já vím táto, chápu to, už jsem velká, ne?“ zasmála jsem se. Pak jsme s tátou šli na procházku. Najednou jsem na všechno trápení zapomněla. Řekla jsem nahlas: „Mám vás všechny ráda, i mamku.“ Vím, že má spoustu práce a starostí od rána do večera. Je unavená a nervózní, já to chápu. A přeju si jenom, abychom se měli všichni rádi. A abych si i s mamkou lépe rozuměla. VYSVĚTLIVKY: Mo cua! - Otevři! Lay nuoc ra day. - Přines mi pití. May khong can than hon duoc ah? - To si nemůžeš dávat pozor? La quan áo di. - Vyžehli prádlo. Con noi ji vay? - Co to říkáš? Bo hieu tai sao roi. - Už chápu proč. Bo rat buon la me cn da doi su voi con nhu vay, nhung me khong nghi the dau. - Moc mě mrzí, že mamka se k tobě tak chová. Ale vím určitě, že ona to tak nemyslí.

Jsem Ivana Lam, žiju v ČR a chodím do české školy. Ráda sportuji, tancuji a také ráda čtu. Mám ráda svou rodinu, ale chci aby mně víc rozuměli.

80 / h_aluze

fotografická příloha

líheň / kieu oanh lam

H _ALUZE

literárně kulturní časopis