2009. číslo 90

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON 5/2009 číslo 90 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2 2. HLAVNÍ MATERIÁLY ........................................................................................................................ 3 KRIZE A DLOUHODOBÉ EKONOMICKÉ CYKLY V DÍLECH KLASIKŮ (PAVEL SIRŮČEK) ................................ 3 DIMENZE A VÝCHODISKA TEORIÍ CARLA VON CLAUSEWITZE (JAROSLAV ŠETEK) .................................... 9

Generál-major pruské armády a dialektika (Pavel Sirůček) ................................... 13 SOUMRAK LIBERALIZMU (M. ŽÁDNÍK) ................................................................................................... 13 HOSPODÁŘSKOU KRIZI LEVICE ÚDAJNĚ ŘEŠÍ KEYNESOVSTVÍM (JAN ZEMAN) ........................................ 16 3. RECENZE ............................................................................................................................................. 19 PŘÍČINY A NÁSLEDKY FINANČNÍ KRIZE VE SVĚTLE (STARO)NOVÝCH JEVŮ GLOBALIZACE (P. SIRŮČEK) . 19 3. PŘÍLOHA: NOVÉ V TEORII REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ ................................................. 28 RACIONÁLNÍ ZÁKLAD MORALITY V REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMECH (R. VALENČÍK, R. BEDRETDINOV) . 28 JAK "VYPOČÍTAT" ZDROJE MORALITY I PŘÍČINY JEJÍHO NARUŠENÍ (R. VALENČÍK, P. BUDINSKÝ) ........... 36

MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon http://misc.eunet.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka Hlavní materiály jsou v tomto čísle monotematicky orientovány na analýzu příčin současné hospodářské krize. Spojuje je i to, že se snaží používat tradiční nástroje analýzy krizí (což ještě neznamená, že když jsou tradiční, tak musejí být překonané). V příloze uveřejňujeme podkladové materiály z oblasti nejnovějších pokroků v rámci teorie redistribučních systémů, které byly zpracovány při přípravě na mezinárodní kongres Interdisciplinary relationships in the theory and practice of Informatics, Management, Economics and Mathematics. Proběhl v polovině září v Spišském Podhradí. Zaměření kongersu umožnilo připravit tři navazující příspěvky, z nichž uveřejňujeme část (druhá bude v následujícím čísle Marathonu). Upozorňujeme, že na www.vsfs.cz/lidskykapital jsou informace (včetně podkladových materiálů) o konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání: Reforma vysokého školství z pohledu teorie her, která se koná 13. října 2009 v místnosti E 230 na adrese Estonská 500, 101 00 Praha 10 v budově Vysoké školy finanční a správní. Zveme zájemce.

3

2. Hlavní materiály Krize a dlouhodobé ekonomické cykly v dílech klasiků Pavel Sirůček Nejen v kontextu aktuálních krizí nezřídka „objevujeme Ameriku podruhé, potřetí i počtvrté“. Mnohé se vyjeví jasněji při studiu skutečných klasiků. Marx a Engels nemohli přehlížet krize ani hospodářské cykly. Jejich úvahy stojí za připomenutí a tuto oblast je i nutné dále rozvíjet. Současné krize lze modelovat i na pozadí dlouhodobých Kondratěvových cyklů (též dlouhých K-vln). Aktuální problémy korespondují s tzv. formační krizí na konci IV. vlny a přípravou náběhu V. vlny. Považovat přitom Marxe a Engelse přímo za teoretiky dlouhých vln by bylo příliš smělé. I oni však věnovali pozornost dlouhodobým fluktuacím a mnohé inspirovali. Taktéž se ukazuje obecná nerozpornost idejí klasiků s koncepcí „inovačních“ dlouhých vln .

Krize podle Marxe a Engelse K. H. Marx problém krizí za kapitalismu nepustil nikdy ze zřetele. Na obchodní krize ostatně upozorňuje již v Manifestu. „... stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti ... Za těchto krizí propuká ... epidemie nadvýroby“(Manifest Komunistické strany, 1973, s. 35). Problém krizí se objevuje i ve všech dílech Kapitálu a Teoriích o nadhodnotě. Přesto jejich komplexní a systematický výklad Marx explicitně nepodává. Krize vznikají proto, aby byly překonány rozpory mezi rozvojem produktivní síly práce, vyvolaným poklesem míry ziskové, a vlastním rozvojem této síly. "Progresivní sestupná tendence všeobecné míry zisku je tedy jen výrazem progresivního rozvoje společenské produktivní síly práce, charakteristickým pro kapitalistický výrobní způsob" (Kapitál. Díl III - 1, 1980, s. 207). „Tyto různé vlivy se jednou uplatňují převážně v prostoru vedle sebe, jindy převážně v čase po sobě; konflikt mezi protichůdnými činiteli se vybíjí periodicky v krizích. Krize jsou vždy jen dočasným násilným řešením existujících rozporů, jsou to násilné výbuchy, které na chvíli obnovují porušenou rovnováhu. Rozpor, řečeno všeobecně, je v tom, že kapitalistický výrobní způsob má tendenci absolutně rozvíjet výrobní síly bez ohledu na hodnotu a v ní obsaženou nadhodnotu, i bez ohledu na společenské poměry, za kterých se uskutečňuje kapitalistická výroba, kdežto na druhé straně je jeho cílem uchovat existující kapitálovou hodnotu a co nejvíce ji zhodnotit“ (tamtéž, s. 241). Marx přitom upozorňuje na periodické znehodnocování kapitálu provázené „náhlými váznutími a krizemi výrobního procesu“ (dtto, s. 242). Životnost strojů určující délku cyklu, v návaznosti na klasiky, vyzdvihuje později holandský průkopník dlouhých vln S. De Wolff aj. F. Engels sbírá a analyzuje empirický materiál o cyklickém vývoji kapitalismu, zkoumá tzv. mezikrize a na řadě míst rozebírá krize z nadvýroby, včetně jejich průběhu a mechanismu. Na odkaz klasiků (včetně Lenina a koncepce imperialismu atd.) navazuje marxistická teorie krizí. Nicméně učebnicová politekonomie kapitalismu (o politekonomii socialismu nemluvě) však koncepci cyklů a krizí nikdy příliš explicitně neprecizovala a ani nerozvíjela.

Krize z nadvýroby Formální možnost vzniku krize z nadvýroby existuje již v prosté zbožní výrobě a plyne z rozporů obsažených ve zboží. Možnost neprodejnosti zboží se mění v zákonitý vznik krizí přechodem k výrobě kapitalistické. Hlavně díky rozvoji zbožní výroby a vlivu peněžně-úvěrových vztahů. Na základě strojové velkovýroby se prosazuje tendence k neomezenému růstu výroby, ústící v krizové stavy. První krize z nadvýroby je zaznamenána v Anglii v roce 1825. Krize postupně nabývají mezinárodního charakteru. V 19. století je dotvořen i světový ekonomický cyklus jako časová synchronizace vzestupů a poklesů (např. světová krize 1873). Marxistická teorie krizí ukazuje proč, a jak jsou za kapitalismu neustále porušovány normální podmínky průběhu reprodukce, a jak jsou krizí obnovovány. Za konečnou příčinu a nejobecnější základ krizí z nadvýroby je pokládán základní rozpor kapitalismu. Tedy rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromovlastnickou podstatou přivlastňování. Engels konstatuje: „V tomto rozporu, jenž dodává novému výrobnímu způsobu jeho kapitalistický charakter, leží již v zárodku celá kolize přítomnosti" (Spisy sv. 20, 1966, s. 269). Mezi projevy je řazen rozpor mezi tendencí neomezeně rozšiřovat výrobu a omezenou koupěschopnou poptávkou. Tj. porušování proporcí mezi výrobou a spotřebou vedoucí k všeobecné nadvýrobě. Tendence k nadměrnému rozšiřování výroby, plně se projevující po přechodu ke strojové velkovýrobě, se dostává do rozporu

4

s dynamikou osobní spotřeby. K tomu přistupuje narůstání disproporcionality mezi výrobními odvětvími. Tato vzniká díky živelnosti tržního mechanismu a může vést k dílčím krizím z nadvýroby či spoluzpůsobovat všeobecnou nadvýrobu. Zvláštní význam při vzniku krize zaujímá disproporce mezi rozvojem I. skupiny výroby (výrobních prostředků) a produkcí spotřebních produktů (II. skupina). Nezanedbatelný je i protiklad mezi organizací výroby v továrně a anarchií výroby ve společnosti - přísná organizovanost a plánovitost v kapitalistickém podniku versus živelnost v celospolečenském vývoji. Podnikatelova moc končí za branami továrny, kde se dostává do područí tržních sil. Engels uvádí: „Ve společenské výrobě panuje anarchie ..." (dtto, s. 270). Jednotlivé rozpory spolu souvisí a podmiňují se. Jejich úloha a vliv se však může lišit, což vysvětluje některé rozdílnosti v průběhu konkrétních cyklických výkyvů. Různé formy projevu základního rozporu způsobují, že poruchy reprodukce jsou v rámci kapitalistického uspořádání pravidlem. Krize z nadvýroby jsou důsledkem i podmínkou vývoje za kapitalismu.

Mezikrize Marxistická teorie krizí, vedle krize z nadvýroby, rozeznává i další typy fluktuací. Engels specifické poruchy označuje jako mezikrize. Zaznamenává pravidelné mezikrize v letech 1825-42, později byl jejich výskyt spíše nahodilý. Zmiňuje je v dopisu Bebelovi z května 1883, v Postavení dělnické třídy v Anglii nebo poznámkách k Marxovu Kapitálu aj. V dopise Bernsteinovi z ledna 1882 píše: „Že jsou krize jednou z nejmocnějších pák politického převratu, praví se už v „Komunistickém manifestu“ a bylo to rozvedeno v „Revue der Neuen Rhenischen Zeitung" ... Při podrobném důkazu je si nutno všimnout mezikrisí, které mívají lokálnější a speciálnější charakter; takovou mezikrisi, která není konec konců nic jiného než ryzí bursovní švindl, prožíváme právě v této chvíli; až do roku 1848 tvořily tyto mezikrise pravidelné mezičlánky, takže v mém „Postavení dělnické třídy" jeví se cyklus ještě jako pětiletý ..." (Dopisy o „Kapitálu“, 1957, s. 270-71). Ve 20. století, zejména po II. SV, díky modifikacím cyklického vývoje však postupně rozlišování mezi krizemi z nadvýroby a mezikrizemi začalo ztrácet smysl. Mezikrize mají obdobné příčiny jako krize, ale nemají všeobecný charakter a takovou hloubku. Doba trvání je kratší, po překonání pokračuje přerušená fáze cyklu. Průmyslová odvětví mohou postihovat i krátkodobé dílčí krize (v Anglii vznikající již koncem 18. století) a dlouhodobé vleklé krize, spojené např. se strukturálními příčinami. Příkladem mohou být strukturální přesuny po II. SV. Četná tradiční odvětví upadají a ocitají se v dlouhodobých potížích. Současně progresivní nová odvětví zaznamenávají rychlá tempa růstu, a to často i v sestupných fázích cyklu.

Hospodářské cykly za kapitalismu Cyklus (coby střednědobý) je pojímán jako periodicky se opakující období od počátku jedné hospodářské krize do počátku krize další. Poruchy v předkapitalistických formacích, projevující se v prudkém poklesu výroby, byly spojovány s neekonomickými příčinami (neúrody, války atd.) a byl jim vesměs připisován nahodilý ráz. Za kapitalismu - od doby, kdy se výroba opírá o materiálně-technickou základnu strojové velkovýroby - se objevují krize z nadvýroby. Periodicky se opakující každých 8-10 let. Kapitalistická reprodukce se vyvíjí nerovnoměrně, cyklicky, střídáním fází krize, deprese, oživení a rozmachu. Vnitřními mechanismy je vysvětlováno jejich střídání. To probíhá samočinně, kdy procesy typické pro určitou fázi zároveň vytvářejí i předpoklady pro přechod k fázi cyklu následující. Základní fází je krize plnící rozhodující úlohu při obnovování porušené rovnováhy a při tvorbě předpokladů pro další růst. Výroba klesá, roste nezaměstnanost a hospodářská aktivita ochabuje. Konjunkturální ukazatele (fyzického objemu výroby, investic, cen, zaměstnanosti, mezd, zisků atd.), sloužící k rozlišování relativních hranic fází, se zpravidla prudce zhoršují. V poválečném období však může být vývoj řady ukazatelů (cen, zisků spotřeby aj.) odlišný, resp. zhoršování během krizových poklesů může být i pozvolnější. Sestupná část je po krizi doplněna fází deprese. Během ní se pokles zastavuje, ale ekonomická činnost stále setrvává na nízké úrovni. Deprese nastává po překonání nejhlubšího bodu krize, dovršuje její dílo a vytváří předpoklady pro vzestup. V oživení se růst výroby obnovuje a postupně je dosahováno předkrizové úrovně. Zrychlený růst výroby a investiční činnosti jsou provázeny poklesem nezaměstnanosti a růstem mezd. Vlivem růstu poptávky rostou ceny a rozšiřují se trhy spotřebních i kapitálových statků. Rostou také zisky (díky zvyšování cen, zavádění nových technologií, zkracování doby obratu kapitálu) a úrokové míry (růstem poptávky po úvěrech). Při přechodu k vzestupné části hrají rozhodující úlohu procesy masové obnovy, rozšiřování a modernizace fixního kapitálu (např. v podobě investic ve výrobě kapitálových statků); svou roli může hrát i rozšiřování mezinárodního obchodu atd. Za rozmachu (konjunktury) je překonán nejvyšší bod dosažený v předchozím cyklu. Výroba nadále roste, zároveň se však hromadí rozpory, které řeší pouze nová krize. Projevuje se zde tendence k nadměrnému rozšiřování výroby, roste poptávka, pokračuje nerovnoměrný růst cen a zisků, jsou zakládány nové podniky.

5

Růst poptávky po vstupech, včetně práce, vede k růstu jejich cen. Vzestup cen surovin a materiálů stimuluje rozvoj výroby v příslušných odvětvích. Postupně však nabídka převýší poptávku (přecenění kapacity trhů, růst dovozů, rozvoj domácí těžby apod.) a vysoké ceny surovin opadávají. Nové výrobní kapacity zvyšují nabídku na trzích a výroba postupně dosahuje kulminačního bodu. Rozmach a sílící napětí zaznamenává i úvěrová soustava, rostou úrokové míry a kurzy cenných papírů. Vrchol rozmachu znamená již existenci nerovnováhy projevující se převisem agregátní nabídky nad koupěschopnou poptávkou. Začínají se projevovat skryté formy nadvýroby, rostou těžkosti s odbytem a realizací a zastavuje se růst cenové hladiny. Kapitalismus stojí před další krizí. Popisovaný „klasický“ cyklus byl pokládán za typický pro kapitalismus volné soutěže. V monopolním stadiu postupně dochází k hlubokým modifikacím, kdy závažné změny se projevují po II. SV. Marxisté upozorňují na prohlubování nerovnoměrností v časovém sledu i teritoriálním výskytu krizí, desynchronizaci světového cyklu či na fakt, že v reálném vývoji se neprojevovaly tendence k prohlubování krizí ani zkracování cyklů. Mezi dlouhodobé faktory způsobující proměny náleží státní zásahy do ekonomiky od 30. let, praktiky monopolů, vědeckotechnická revoluce či integrační procesy. Nyní vše umocněno akcelerující globalizací. Ve střídání rostoucích a klesajících fází sehrávají klíčovou roli výkyvy v časovém rozložení reprodukce fixního kapitálu. Podnět k masové obnově přináší krize, probíhající ve většině odvětví současně. Již zde je v zárodku obsažen budoucí nadměrný růst výroby. Dokončování investic se soustřeďuje do krátké doby, kdy se začíná projevovat nadměrnost výroby (zaostává poptávka, klesají zisky). Omezuje se poptávka po investicích, probíhají sestupné kumulativní procesy, jenž vyústí v krizi. Mimo vnitřních sil ovlivňuje střídání fází i řada exogenních faktorů. V prvních cyklech sehrávaly významnou úlohu nahodilé faktory neekonomické. Cyklický vývoj v monopolním stadiu exogenně silně ovlivňovaly např. války.

Další aktuální inspirace Vlnovitý charakter reprodukce fixního kapitálu má význam i z hlediska periodičnosti krizí. Zvláštní úlohu sehrává klesající tendence míry ziskové. Její pokles je způsobován těžkostmi realizace (na vrcholech cyklu dochází k omezování poptávky, poklesu cen, snižování míry zisku omezuje akumulaci atd.). Může být způsobován také pomalejším růstem cenové hladiny při zvyšování nákladů. S klíčovou rolí vývoje míry ziskové pracuje moderní model dlouhých vln trockisty E. Mandela. Na význam zákona sestupné tendence míry zisku při analýze krizí upozorňuje P. M. Sweezy, který rozděluje krize na přímo spjaté se sestupnou tendencí a na krize z realizace. „Počátkem krize je v obou případech pokles míry zisku, avšak rozbor příčin poklesu míry zisku v prvním případě musí být velmi odlišný od rozboru příčin poklesu míry zisku v druhém případě“ (Teorie vývoje kapitalismu, 1967, s. 147). Marxistickou teorii lze obohacovat např. na základě moderní teorie inovací. Význam zde má koncepce F. Valenty, v čele s identifikací inovačních řádů. Operuje s cykličností v obměnách výrobků či tzv. delfíními skoky, platnými na úrovni firem i celého hospodářství. Cyklický vývoj je zde generován inovačními procesy. Inovace jistého řádu se přitom mohou stát materiálním základem střednědobého ekonomického cyklu, neboť podmiňují masovou obnovu fixního kapitálu. Inovace vyšších řádů mohou vytvářet bázi pro dlouhodobý K-cyklus. V dílech Marxe, Engelse i Lenina lze nacházet četné aktuální inspirace. Nejenom pro mechanismus krizí, popisovaný ve 3. díle Kapitálu. Připomenout možno úvahy o významu bank (kde na cestě k nové společnosti je nezbytná role státu), nebezpečí „nadvýroby peněz“ (dnes financializace globálního světa, včetně smyšlených virtuálních peněz) či „bursovní švindly“. A v neposlední řadě Leninovu, stále platnou, charakteristiku monopolního stadia jako kapitalismu umírajícího, zahnívajícího a parazitního. Sílící globální rozpory umocňují aktuálnost teorie všeobecné krize kapitalismu. Nelze však podcenit schopnosti jeho adaptace a spoléhat na jeho brzký a bezkonfliktní konec. A tím méně na automatický nástup socialismu.

Cyklický vývoj v díle Marxe a Engelse Na základě vyšetřování fluktuací cen mnozí konstatovali, že po krizi 1847 nastala dlouhodobější perioda ekonomické expanze trvající cca do roku 1873. Roky deprese 1873-96 (sestupná fáze později popsaná II. dlouhou vlnou) byly obdobím klesajících cen. Deprese skončila v roce 1896 a započalo nové období expanze, opět provázené růstem cenové úrovně. Pravidelné střídání dlouhodobějších period růstu a poklesu cen, resp. problémy dlouhodobé kontrakce koncem 19. století přivábily pozornost řady různých ekonomů. Začali si pokládat otázku, zda je toto střídání vlastní kapitalismu a počali důkladněji pátrat po příčinách. Také Marx a Engels zkoumali cyklický vývoj. Načrtli stavební kameny marxistické teorie cyklického vývoje kapitalistických ekonomik, zahrnující i vysvětlení krizí. Jejich ideje, věnované zejména otázkám střednědobého cyklu a speciálně hospodářským krizím, měly značný vliv na řadu předchůdců a raných autorů koncepcí dlouhých vln. Z nich mnozí byli levicového zaměření (Parvus, Van Gelderen, De Wolff, Kautsky, Hilferding, Trockij aj.). Ani pozdější významné příspěvky N. D. Kondratěva či mnohé moderní přístupy (včetně klíčové koncepce J. A. Schumpetera stavící na mechanismu inovací) pak zřejmě s marxistickou politekonomií nejsou v tak zásadním rozporu, jak se tradičně, dlouho a obecně předpokládalo.

6

Zmínky u Marxe Samotný Marx dlouhodobých fluktuacích explicitní, a bližší, pozornost však přímo nevěnuje a zmínky o nich nastoluje většinou v odlišném kontextu. První zjištěná je z roku 1833 - na základě 2. dílu Kapitálu. Marx cituje práci G. Scropeho (Political Economy, 1833), kterou revidoval A. Potter roku 1841, a to kvůli kritice pojetí obratu oběžného kapitálu. Zde se v souvislosti s kapitálem fixním uvádí: "... Pokud jde o kapitál vložený do budov a staveb, např. továren, obchodů, skladů, stodol, silnic, zavodňovacích zařízení atd., zdá se, že neobíhá skoro vůbec ... Ve skutečnosti se však úplně opotřebovávají - tím, že přispívají k výrobě - i tyto investice ... Kapitál do nich vložený vykoná možná obrat teprve za 20-50 let" (Kapitál. Díl II, 1979, s. 182). Odtud může vést cesta přes Marxovo chápání obratů kapitálu coby „materiálního základu periodických krizí“ (tamtéž, s. 181) až ke koncepcím vysvětlujícím dlouhé vlny pomocí teorie reprodukce a investic ve 20. letech (u Spektatora či De Wolffa). Lze najít další zmínky vypovídající také o zájmu o cykly. Marx si všímá pravidelných fluktuací různých ekonomických veličin. A odtud je již pouze krok k myšlence dlouhodobých cenových cyklů a dlouhých vln ekonomické aktivity. Např. v dopise Engelsovi z 31. 5. 1873 uvádí: „Znáš jistě tabulky, kde jsou znázorněny pohyby cen, diskontních sazeb atd. atd. během roku jako čáry cikcak nahoru a dolů. Mnohokrát jsem se pokoušel - k analyse krisí - vypočítat toto stoupání a klesání jako nepravidelné křivky, a byl jsem přesvědčen, že z toho lze matematicky stanovit hlavní zákon krisí (a jsem pořád ještě přesvědčen, že s dostatečně vytříděným materiálem je to možné)" (Dopisy o „Kapitálu“, 1957, s. 232).

Úvahy Engelse Engels se snažil porozumět „Velké depresi 1873-96“, nicméně za teoretika dlouhých vln ho označit přímo ještě nelze. Doceněny ale mnohdy nebyly zmínky týkající se cyklického vývoje v kontextu úvah o všeobecných krizích, mezikrizích či odstranění kapitalistického způsobu výroby. V poznámce pod čarou ve třetím dílu Kapitálu Engels píše: "... Lze dokázat, že v letech 1815 - 1817, kdy byl světový obchod v plenkách, přicházely krize přibližně každých pět let; od roku 1847 do roku 1867 je cyklus rozhodně desetiletý; žijeme snad v období, kdy se chystá nový, nebývale prudký světový krach ? ... Od poslední všeobecné krize 1863 došlo k velkým změnám ... Každý prvek, který působí proti opakování starých krizí, skrývá tak v sobě zárodek daleko mohutnější budoucí krize" (Kapitál. Díl III - 2, 1980, s. 31). Engels na více místech objasňuje aspekty týkající se tzv. mezikrizí, všeobecné krize z nadvýroby a „prudkého světového krachu“ nebo „úplného vyčerpání kapitalismu“. Odkazy ústí do myšlenky vystřídání kapitalismu progresivnějším výrobním způsobem. Engelsovy úvahy o průběhu cyklického vývoje v 19. století přitom téměř přesně korespondují s body obratu uváděnými moderními koncepcemi dlouhých vln. A to včetně dosud neukončených diskuzí o tom, kdy vlastně nastalo „oživení“ (tj. byla nastartována) v později identifikované II. K-vlně. Někteří autoři (A. Spiethoff, Schumpeter) zde uvádějí rok 1842, jiní však toto oživení zasazují až do období po krizi 1847-48 (De Wolff, C. G. Clark, W. W. Rostow aj.).

Tajemný Parvus a holandští průkopníci Přínos k počátkům formování teorie dlouhých vln je spojen s dílem revolucionáře A. L. I. Helphanda (Parvuse). Originální vklad však zapadl a nezískal si příliš důvěry. V 90. letech 19. století zformuloval koncepci dlouhých vln (jako vnitřně imanentní vlastnosti kapitalismu), zahrnující ekonomické i jiné společenské procesy. Potvrzuje existenci dlouhých období ekonomické expanze a deprese. Příčiny spatřuje v rozšiřování světového trhu, který podléhá přeměnám a povyšuje světovou produkci na vyšší úroveň. Dlouhodobá expanze nastává, když vývoj ve všech sférách kapitalistické ekonomiky (na peněžním trhu, v obchodě, v koloniích aj.) dospěje k jistému bodu. Modelový pokus ale neobsahuje vysvětlení bodů obratu a jeho empirická podpora a datování jsou vágní. Parvus vývoj kapitalistických ekonomik chápe jako nepřetržitý, v periodě nepravidelný, pohyb, ve kterém se vždy střídají expanze a kontrakce. Ideu dlouhodobého vývoje kapitalismu jako vlnovitého pohybu, v návaznosti na Parvuse a hlavně na pozdější přínos N. D. Kondratěva, rozpracovává v marxistické linii L. D. Bronštejn (Trockij). Z levicově zaměřených ekonomů počátku 20. století věnovali pozornost výkyvům ekonomického života K. Kautsky, R. Luxemburgová, M. I. Tugan-Baranovskij aj. Významným se stal přínos holandských, levicově (sociálně-demokraticky či dokonce přímo marxisticky) orientovaných, ekonomů: J. Van Gelderena (píšícího pod pseudonymem J. Fedder), jehož myšlenky ve 20. letech rozvíjel S. De Wolff. Článek Van Gelderena se objevuje v roce 1913, dvanáct let po textu Parvuse, ale téměř o deset let dříve než začíná publikovat Kondratěv. Van Gelderen byl zřejmě prvním autorem studujícím, teoreticky i statisticky, vztahy mezi dlouhodobými cykly cen a fluktuacemi v průmyslovém vývoji. Pokusil se poskytnout taktéž jakési teoretické vysvětlení fenoménu dlouhodobých fluktuací.

7

Koncepce Holanďanů však nejsou příliš průkazné. Van Gelderen usiluje o vysvětlení periodičnosti a dlouhou vlnu rozděluje na dvě fáze (rychlé expanze, resp. relativní stagnace a deprese). Přínos De Wolffa (1929) spočívá v „teorii vln na principu ozvěn“, objasňující cykly (středně i dlouhodobé) obnovováním investic a jejich délku životností strojů. A to v přímé návaznosti na Marxe. Dlouhé vlny jsou fakticky reprodukčním cyklem a místo zde mají i marxistické kategorie jako míra nadhodnoty či organické složení kapitálu. Vysvětlení dlouhých vln hledá v oblasti „re“investic. Jejich délka je determinována dobou životnosti dlouhodobých kapitálových statků (stroje, zařízení, továrny, mosty, loděnice, železnice).

Koncepce Kuczynského a Valenty V 70. letech 20. století vyvinul jednu z koncepcí dlouhých vln T. Kuczynski. Jak sám uvádí, později zjistil, že hlavní principy jeho teoretického konceptu byly zformulovány již před více než 120 lety Marxem. Jejich stručný přehled lze podat v deseti bodech: 1. Východisko představuje zákon sestupné tendence všeobecné míry ziskové. 2. Hlavním nástrojem proti tomuto poklesu je technologický pokrok. 3. Každý technologický systém může být zdokonalen pouze v rámci vlastních mezí a čím více je zdokonalován, tím menší jsou další možnosti zdokonalování a možnosti ekonomických efektů těchto zlepšení. 4. Když zdokonalení nedokáží zastavit pokles míry zisku, musí být kapitál alokován jinde, např. do oblasti zásadních (bazických) inovací. 5. Zásadní inovace jsou velmi rizikové a jsou realizovány pouze za nepříznivých okolností, neboť budoucí ziskovost, vývoj trhu, technické nároky apod. jsou nejisté. 6. Úspěšná zásadní inovace může být velmi zisková pro toho, kdo ji realizoval a ještě může být zisková i pro první následovníky (čímž tito dosáhnou vyšší než všeobecné míry ziskové). 7. Vyšší míra zisku uvedených podnikatelů bude dále snižovat míru zisku ostatních podnikatelů, takže ti budou nuceni zavádět nové technologie. 8. Difůze nových zásadních technologií vyžaduje určitý čas z důvodu nutnosti realokace velkého množství kapitálu. 9. Výsledkem procesů difůze je to, že vyšší zisk v odvětví, kde byly inovace realizovány klesá a všeobecná míra zisku se ustanovuje na nové úrovni. 10. Celý cyklus začíná znovu. Uvedené shrnuje čistě endogenní teorii dlouhých vln. Pokud nedojde k převratným událostem např. na politické scéně (revoluce, válečný konflikt aj.) objeví se opět ekonomický růst. „Starý“ systém ve fázi poklesu je však přitom náchylnější k častějšímu výskytu exogenních poruch a hůře (či v krajním případě vůbec) se s nimi vyrovnává. Kuczynski připomíná III. díl Marxova Kapitálu: „Přes veliké změny, které ustavičně ... probíhají ve skutečných mírách zisku jednotlivých výrobních sfér, je skutečná změna všeobecné míry zisku, pokud ji nevyvolávají nějaké výjimečné, mimořádné ekonomické události, dozvukem celé řady výkyvů, jež trvají dlouhá údobí, tj. výkyvů, které potřebují velmi mnoho času k tomu, aby se ustálily a vyrovnaly, a tak vyvolaly změnu všeobecné míry zisku. Proto u všech kratších období (kolísání tržních cen ponecháváme vůbec stranou) musíme změnu výrobních cen vždy vysvětlovat prima facie skutečnou změnou hodnoty zboží ..." (Kapitál. Díl III - 1, 1980, s. 162). „Výkyvy, jež trvají dlouhá údobí“ přitom chápe jako dlouhé vlny a odlišuje je od „mimořádných ekonomických událostí“. Nepovažuje je ani za důsledek náhody nebo náhodný šok. Navíc při porovnání s „kratšími obdobími“ upozorňuje na jejich periodicitu. Na výše připomenuté se ale přitom samotný Marx při analýze sestupné tendence míry ziskové již neodkazuje. Další zmínky Kuczynski nalézá např. v Teoriích o nadhodnotě napsaných v letech 1861-63. A to v části třetí, uprostřed polemiky s buržoazní ekonomií ohledně důchodu a jeho zdrojů (Teorie o nadhodnotě (Čtvrtý díl „Kapitálu“). Část třetí, 1968, s. 449-51). Historické zakotvení koncepce může být dokladováno dalšími citacemi z děl Marxe a Engelse týkajícími se tendencí a reálného vývoje míry ziskové. Marx se také již přiblížil rozdílu mezi pouhým zdokonalením a zásadními inovacemi. Menší inovace (přinášející dílčí zlepšení a zdokonalení) vedou k pouhým oscilacím, kdežto zásadní inovace (stejně jako radikální zdokonalení) často nastupují až po nich a je možné je postupně rozpoznat jako změnu podmínek vývoje. Zásadní inovace vyžadují delší dobu, než se rozprostřou po ekonomice. Jejich masová difůze vyžaduje vytvoření zdrojů a dalších předpokladů, tyto musí prokázat životaschopnost a ziskovost atd. „Nové výrobní metody“ se po vytvoření podmínek v ekonomice všeobecně rozšíří. Což může trvat jeden nebo dva Juglarovy střednědobé cykly nebo ještě déle a nadměrné zisky pak zanikají a postupně celý cyklus začíná znovu. Nejen Kuczynski nalézá (zejména v Teoriích o nadhodnotě) také podporu pozdějšího rozdělení inovací na zásadní („nové výrobní metody“), pseudoinovace a inovace zdokonalovací („zlepšené výrobní metody“). Připomenout však nutno problém obtížnosti ověřování myšlenek klasiků pomocí statistiky (nedostatek a

8

neúplnost údajů o vývoji míry zisku, o vývoji a struktuře investic atd.). Moderní marxistickou teorii inovací, založenou taktéž na nedoceněném díle J. A. Schumpetera, mnohostranně rozvíjel F. Valenta. Proslul klasifikací inovačních řádů, nejnověji (2001) v podobě 0-9 řádu. Cyklický vývoj zkoumá jako procesy generované inovacemi. Propracovává mechanismus inovačních dlouhých vln a taktéž doplňuje schéma hospodářských cyklů do složení: 1 Kondratěv (zde v trvání 54 let) = 2 cykly Wardwelly, 1 Wardwell = 3 cykly Juglary a 1 Juglar = 3 krátkodobé cykly Kitchinovy.

Akumulační přístup E. Mandela E. Mandel (1995) tvoří „akumulační“ teorii dlouhých vln v marxisticko-trockistickém duchu. Přidržuje se asymetrického konceptu dlouhých vln, kdy přechod z růstové do sestupné fáze je endogenního charakteru. Nicméně zvrat opačný závisí na změnách historického a geografického prostředí kapitalismu, vedoucí k vzestupu míry zisku. Operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých cyklů třídních bojů a vyzdvihuje klíčovou roli subjektivního faktoru. Právě tento rozhodne, zda nevyhnutelná fáze zostřeného třídního boje, jako přímý důsledek dlouhodobé krize zhodnocování kapitálu, vyústí ve vítězství či porážku pracujících.

Další doporučené prameny: Craig, P. P., Watt, K.: The Kondratieff Cycle and War. How Close Is the Connection? Futurist, April 1985. Czesaný, S.: Hospodářský cyklus. Teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha, Linde 2006. Foster, J. B., Magdoff, F.: Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň, Grimmus 2009. Goldstein, J. S.: Long Cycles. Prosperity and War in the Modern Age. New Haven and London, Yale University Press 1988. Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská disertační práce. Praha, FNH VŠE v Praze 2003. Dostupné z http://lko.nazory.cz. Heczko, S., Sirůček, P.: Teorie dlouhých vln I, II, III. Pražský Demokrat, 1998, č. 10–11, č. 12 a 1999, č. 2. Kondratiev, N. D.: Problemy ekonomičeskoj dinamiki. Moskva, Ekonomika 1989. Lembcke, J.: Why 50 Years? Working-Class Formation and Long Economic Cycles. Science & Society, Winter 1991-1992. Loužek, M. (ed.): Velká deprese. Sborník textů. CEP č. 35/2004. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004. Mandel, E.: Long Waves of Capitalist Development. A Marxist Interpretation. London, Verso 1995. Marxismus. Vybrané texty Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Iljiče Lenina (zpravoval M. Formánek). 3. díly. Praha, Orego 2004 (nebo Z vybraných textů K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina. Dostupné z http://www.kscm.cz). Mensch, G. O.: Stalemate in Technology: Innovations Overcome the Depression. Cambridge, Ballinger 1979. Poletajev, A., Saveljeva, I.: Dlinnyje volny v rozvitii kapitalizma. Mirovaja ekonomika i meždunarodnyje otnošenija (MEMO), 1988/5. Prorok, V., Lisa, A.: K řádu přes chaos? Mezinárodní vztahy, 1994, č. 3. Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe. I. díl. Vimperk, Futura 1996. Schumpeter, J. A.: Teória hospodárského vývoja. Bratislava, Nakladateľstvo Pravda 1987. Schumpeter, J. A.: Business Cycles. A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the Capitalist Process. Philadelphia, Porcupine Press 1989. Sirůček, P.: N. D. Kondratěv - zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická ekonomie, 1998, č. 4. Sirůček, P.: Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie, 1999, č. 5. Sirůček, P.: Počátky zkoumání dlouhých vln. Politická ekonomie, 1999, č. 1. Sirůček, P.: Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období. Politická ekonomie, 1999, č. 3. Sirůček, P.: Dlouhé vlny kapitalistického vývoje v pojetí západního marxisty E. Mandela. Marathon, 2000, č. 1. Sirůček, P.: Moderní syntetizující koncepce dlouhých vln J. Van Duijna. Marathon, 2000, č. 2. Sirůček, P. Nástin historie zkoumání dlouhých vln – hlavní závěry. Marathon, 2001, č. 1. Sirůček, P.: Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická ekonomie, 2001, č. 1. Sirůček, P.: Teorie inovací J. A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a Management, 2005, č. 3. Sirůček, P.: Dlouhé vlny, inovace, globalizace. Marathon, 2007, č. 5. Sirůček, P.: Historické mezníky zkoumání ekonomických cyklů. Marathon, 2007, č. 4. Sirůček, P.: Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický časopis (SAV Bratislava), 2007, č. 1. Sirůček, P.: Rozpory a perspektivy globalizace. Marathon, 2007, č. 3. Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007.

9

Sirůček, P., Heczko, S.: Globalizace - vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management, 2006, č. 4. Valenta, F.: Tvůrčí aktivita, inovace, efekty. Praha, Svoboda 1969. Valenta, F.: Inovace v manažerské praxi. Praha, Velryba 2001. Van Duijn, J. J.: The Long Wave in Economic Life. London, Allen and Unwin 1983.

Dimenze a východiska teorií Carla von Clausewitze Jaroslav Šetek Koncem 20. století švýcarští vědci z oboru historie a polemologie vypracovali na základě studia historických pramenů více než poučný a velmi zajímavý přehled počtu let v každém století, počínaje stoletím desátým, kdy ve světě nikdy neproběhl žádný válečný konflikt. 10. století mělo celkem 88 let bez válek, 11. století 86 let, 12. století 80 let, 13. století 79 let, 14. století 61 let, 15. století 57 let, 16. století 42 let, 17. století 37 let, 18. století 32 let a 19. století 23 let. Ve 20. století byl pouze jediný rok, a to 1909, bez válek. Evidence válečných konfliktů nasvědčuje tomu, že veškerý lidský pokrok – ekonomický, sociální, vědecký technický a politický od středověku až po současnost, byl a je zaměřen hlavně na zdokonalování způsobů a prostředků k ničení stále většího počtu lidí ve stále se zkracujících časových intervalech. Podle švýcarského vědce J. J. Babela se počet válečných konfliktů do 60. let 20. století odhaduje na 14 500, ve kterých zahynulo více než 3 miliardy lidí a materiální škody přesáhly 500 kvintilionů franků [1]. Uvedenému společenskému problému se v dějinách věnovalo mnoho vědních oborů, tedy i vědy o vojenství a válčení, které mají bohatou historii a své teoretiky. K významným teoretikům a historiků věd vojenských a válečných náleží pruský generál Carl Philipp Gottfried von Clausewitz (1780 – 1831). Clausewitzův život je spojen s nastupující érou industriální společnosti a upevňováním její vojenské síly, charakteristické přechodem ke stálým masovým armádám v rámci nového systému formování armády na základě všeobecné branné povinnosti. Clausewitzovy teoretické práce o válečných konfliktech se opírají o studium asi 130 válečných konfliktů z let 1566 až 1815. Na základě analýz těchto ozbrojených konfliktů vypracoval progresivní teorii války a vojenství. Clausewitzovy teoretické koncepty představují vrchol ve vývoji válečné a vojenské vědy 19. století.

Clausewitzova životní a profesní dráha C. P. G. von Clausewitz se narodil 1. června 1780 v obci Burg u Magdeburgu v rodině státního úředníka. Již ve dvanácti letech vstoupil do armády a o rok později se účastnil rýnského tažení. V roce 1795 byl jmenován do důstojnické hodnosti poručíka. V letech 1801-03 studoval na berlínské válečné škole, kde získal ucelené základy podle tehdejších standardů vojenské profese. Po absolvování školy působil šest let jako pobočník prince Augusta (vnuka Bedřicha II.). Coby mladý důstojník prožil v roce 1806 zdrcující porážku pruské armády u Jeny a dostal se do francouzského zajetí. V roce 1810 se stává vojenským pedagogem oboru taktiky na nově založené válečné škole v Berlíně. Od této doby se v koncepci a didaktice Clausewitzovy výuky začíná rozvíjet zárodek jeho proslulého díla O válce [1]. Koncem roku 1810 se jeho manželkou stala německá šlechtička původem z Durynska Marie Sophie Gräfin von Brühl. Po podepsání vojenské alianční smlouvy mezi Pruskem a Francií v roce 1812 vstoupil do služeb ruské armády, kde bojoval proti Napoleonovi. V roce 1815 se znovu vrátil do služeb pruské armády, kde byl v roce 1819 povýšen do hodnosti generálmajora a ustanoven ředitelem Všeobecné válečné školy v Berlíně. Po nástupu na tento ředitelský post se snažil uplatňovat některé své reformátorské představy ve výchově pruských důstojníků a plně se věnoval svému dílu O válce. Ve válečné škole působil dvanáct let. Zemřel po těžké nemoci 16. listopadu 1831, jeho manželka Marie umírá 28. ledna 1836.

Východiska Clausewitzova teoretického přístupu k vojenství a válkám Clausewitzova vojenská a válečná teorie má hluboké a historické kořeny sahající až do poloviny 16. století a bohatou teoretickou a metodologickou základnu. Jako teoretický tvůrce byl přesvědčen o neživotaschopnosti dosud užívaných starých vojenských teorií, proto se účastnil procesu utváření nové armády a vývoje nového vojenského myšlení. V této souvislosti vzniká otázka, proč právě v Prusku se zrodil filozoficky erudovaný voják, který ve svém vědeckém bádání uskutečnil zásadní skok při objasňování válek? Jednou z možných příčin je sociální aspekt válek Pruska proti Napoleonovi. Povaha těchto válek spočívala v boji za národní nezávislost, neboť po ovládnutí Pruska a následné likvidaci jeho vojenské síly Francií v roce 1806 směřovalo veškeré úsilí pruských reformátorů ke svržení nadvlády Napoleona. Hlavním prostředkem k tomu bylo ozbrojené násilí, proto existoval velmi hluboký zájem na všestranném poznání války.

10

Další příčina pravděpodobně souvisela s filozofickými zdroji Clausewitzových prací. Clausewitz byl člověk všestranně vzdělaný. Svoji poznávací aktivitu nezaměřoval pouze do problematiky, o kterou se hluboce zajímal – tj. vojenství a válek, ale zajímal se i o logiku, matematiku, teorii politiky, filozofii, psychologii a historii. Interdisciplinární aplikací těchto oborů přispěl k rozvoji válečných a vojenských věd. V rámci studia historických věd se seznámil zejména s dějinami Francouzské revoluce, Řecka a Říma či Švýcarska. Studoval taktéž díla předních vojenských odborníků jako Lloyda, Tempelhofa, Bülova a dalších. Na základě analýzy Clausewitzových děl je dokladováno, že právě filozofie zásadním způsobem ovlivnila metody a výsledky jeho vědeckého zkoumání. Je to rovněž podmíněno historickou realitou doby jeho života, kdy tvořili významní velikáni německé klasické filozofie. Především Immanuel Kant a Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Vzhledem k aplikované metodě při realizaci Clausewitzových výzkumů nejsou jednoznačně překonány spory, které že filozofické názory měly na Clausewitzovy teoretické koncepty ten rozhodující vliv. Tedy, zda byl kantovec, nebo hegelovec. Nelze popřít Clausewitzovu poplatnost také Kantovi při řešení dílčích problémů vojenství, v čemž se odráží také styl jeho práce. Avšak to zásadní, co ovlivnilo Clausewitzův způsob myšlení k analýze jevů války a vojenství, byla především Hegelova dialektická metoda zkoumání. Tato umožnila dospět k významným závěrům při tvorbě nové teorie, která tkví ve zdůvodnění příčin krachu vojenské vědy do počátku 19. století. Z filozofického pohledu příčiny spočívají v metafyzickém metodickém přístupu. Na základě analýz bojů, kterých se osobně C. P. G. von Clausewitz zúčastnil stanovil dva významné metodologické závěry: 1) Vojenská teorie se musí prioritně držet v mezích praktické zkušenosti, neboť veškeré nové elementy, které vojenství přinesly dějiny, nepochybně vznikly ze skutečného souvislého sledu událostí. 2) Většina nových jevů ve vojenském umění je determinována novými sociálními okolnostmi a poměry.

Proslulé dílo O válce Převážná část textu by napsána po napoleonských válkách v období let 1816-30. Důsledkem těžkého onemocnění Clausewitze a jeho následné smrti v roce 1831 nebyla kniha dokončena. Posmrtně byly vydány v Berlíně roku 1832 tři svazky díla, a to zásluhou jeho manželky Marie. Dílo bylo přeloženo do řady světových jazyků a v historii válečnictví a vojenství je řazeno k největším. Jedním z nejdůležitějších pojmů které se objevují v knize je pojem „frikce“. Tento pojem ve své podstatě označuje náhodné a nepředpokládané události, které ztěžují vojsku jeho činnost. Vzniká s problémy spojenými převáděním rozkazů od vedení do konkrétních akcí. Vztah války k politice charakterizovali v minulosti již Aristoteles, Hobbes a Hegel. V teoreticky nejrozšířenější podobě tento vztah však prozkoumal až Clausewitz právě v díle O válce. Práce je orientována na válku coby společenskopolitický jev a na tomto základě rozpracovává vědeckou definici pojmu válka. Při analýze války se Clausewitz opíral především o Hegelovu dialektickou metodu. Na politiku pohlížel jako na „inteligenci persofikovaného státu“ a pokládal ji za představitelku všech zájmů společnosti. Pojem politika omezil pouze na státní zahraniční vztahy, tj. uskutečňovanou ve stycích mezi státy. To např. vedlo k tomu, že odmítal existenci občanských válek, řešící vnitrostátní spory. Podle tohoto pojetí nemohly tyto války být pokračováním politiky. Dokázal, že válka mezi státy se vyvíjí v lůně politiky, je výsledkem politiky, jiným pokračováním v jiné formě a zároveň nástrojem k dosažení politických cílů. Vztah války a politiky analyzuje v trojí dimenzi: válka jako politický akt, válka jako produkt politiky, válka jako nástroj politiky. Válku jako politický akt [3] nelze podle Clausewitze chápat jako něco samostatného a izolovaného. Z hlediska svého místa mezi ostatními společenskými jevy a vztahy je válka situována do sféry politických styků a je podřazena pod politikou. Válka musí být pokládána za část jiného celku, a tímto celkem je politika. Z toho vyplývá, že válku nelze oddělit od politiky, a tímto je určen jejich vztah. V uvedeném duchu následně zformuloval klasickou definici podstaty války, která zní: „Válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Definicí vyjádřil to, co má válka společného s politikou, a zároveň i to, co ji odlišuje od jiných forem realizace politiky. Analýza války coby politického aktu se tak netýká jenom vnějších stránek společenskopolitického jevu, kterým válka je, ale vyjadřuje skutečné pohnutky, cíl a smysl, pro který se lidé uchylují k aktu hromadného a organizovaného násilí. Z hlediska teorie moderní sociologie lze tento akt označit jako formu skupinového zla [4]. Válka jako produkt (důsledek) politiky [5] vychází podle Clausewitze z politických styků vlád států. Clausewitz zásadně odmítá, že vznikem válečných stavů dochází k přerušení veškerých politických styků. Při vzniku války politické styky přetrvávají a pokračují, ale přimísí se do nich jiné prostředky. V této souvislosti válka znamená jinou fázi ve vývoji vztahů mezi státy, kdy místo diplomatických styků hovoří zbraně jako donucovací prostředek pro udržení politické moci. Clausewitz taktéž zastává názor, že válka má vlastní gramatiku, ale nikoli vlastní logiku. Logika války je dána politickými styky, které ji vyprodukovaly. Tyto styky nejsou válkou přerušeny, ale setrvávají v nové situaci až do uzavření míru. Válka se jeví jako výsledek – plod předchozího vývoje politických styků.

11

Při použití války jako nástroje k dosažení politického cíle [6] spatřuje Clausewitz sociální funkci a smysl války. Poukazuje na to, že žádná válka není pouhým odrazem okolností a poměrů, tedy slepým plodem politického vývoje v určité době. Válka vzniká jako vědomý záměr určitých sociálních sil, které na ní mají svůj zájem. Je vždy v politice specifikovaných sociálních sil cílevědomě připravována a jestliže k ní dojde, je pak úmyslně použita jako nástroj k dosažení určitého politického cíle a k uspokojování určitého zájmu. Válka je politikou nejenom produkována, ale zároveň jí slouží, čímž představuje politický prostředek pro dosažení politického účelu. K tomu Clausewitz poznamenává: „Válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky“.

Clausewitzův postoj k sociálním revolucím C. P. G. von Clausewitz byl stoupencem a obhájcem silného a rozumného státu, který dokáže racionálně a nenásilně odstranit rozpory, které jsou impulsem sociální revoluce. A byl rozhodným odpůrcem revolucí. To mu ovšem nebránilo v realistickém pohledu na význam Francouzské revoluce pro oblast vojenství. Zdůrazňoval, že tato revoluce vytvořila podmínky pro vznik masových armád, jejichž příslušníci disponují novým vlasteneckým bojovým duchem a realizují nové formy i metody boje. Z této reality vyvodil závěr, že proti takovéto armádě musí bojovat podobná, vlastenecky zapálená, armáda s vysokými morálními vlastnostmi používající tytéž formy a metody boje. Poukázal na skutečnost, že tehdejší pruská armáda potřebné vlastnosti postrádala. Upozornil také na radikální změnu charakteru války po událostech Francouzské revoluce, kdy válka nové doby je válkou všech proti všem, nikoli krále proti králi, armády proti armádě, nýbrž národa proti národu. Tradiční vojenská historie, zabývající se především strategií a taktikou, se důsledkem Clausewitzova teoretického konceptu rozvinula do širšího a hlubšího studia vztahů mezi válkou a společností. V této souvislosti lze datovat počátky Clausewitzových teorií totální a moderní války. Totální válka [7] představuje naprosto likvidační ozbrojený konflikt vedený bez jakýchkoliv zábran a omezení. Zahrnuje všechny aspekty, faktory a účastníky, kteří používají veškeré dostupné zdroje, zbraně a posádky. Z hlediska teorie válečné ekonomie uskuteční účastníci vlády zemí, účastníci konfliktu, totální nasazení veškerých disponibilních zdrojů. Praxe totální války se uplatňovala po staletí (dříve před Clausewitzem), ale teprve od poloviny do konce 19. století byla uznávána jako samostatná třída vojenství. Po Clausewitzovi teorii rozvijí generál E. Ludendorf, od kterého ji přebírá A. Hitler a uskutečňuje v nacionální podobě. Moderní válka nevznikla podle Clausewitze jen jako pouhý důsledek rozvoje vojenské techniky či vojenské technologie. Podle jeho koncepce začala válka zahrnovat veškeré aspekty života, nikoho nevynechává a nemůže nikoho postrádat, neboť skončilo období placených vojsk žoldnéřských a byla nastolena povinná branná povinnost. Totožné myšlení lze spatřit taktéž v díle T. G. Masaryka Světová revoluce [8].

Clausewitzova shoda s Bismarkem na sjednocení Německa Po ovládnutí Německa a likvidaci vojenské síly Pruska Napoleonem v roce 1806 spatřoval Clausewitz hlavní příčinu slabosti Německa v jeho politické rozdrobenosti, která se jej také dosti bolestně dotýkala. Z tohoto důvodu zastával myšlenku národního sjednocení Německa vojenskými prostředky. V této souvislosti napsal: „Německo může jen jedinou cestou dospělosti k politické jednotě a tou je meč, jestliže jeden z jeho států si všechny ostatní podmaní“. Po Clausewitzově smrti, až do 60. let 19. století, navazovalo pruské junkerství nadále na pozdní tradice středověku. V některých německých zemích byly silné monarchie, které byly odpůrci sjednocení (jako příklad lze uvést Bavorskou monarchii, která se cítila být velmi mocná). Německo šlo za svým sjednocením v důsledku síly a vlivu okolních států [9]. V Německu se sjednotitelem stali Prusové v čele s Hohenzollerny a jejich ministerským předsedou Otto von Bismarckem, který se rozhodl pro sjednocování Německa shora. Prostřednictvím krve, moci a síly, tj. „krví a železem“, v čemž lze spatřovat obdobu „Clausewitzova meče k politické jednotě“. Bismarck věděl, že předpoklady a podmínky vnitřní v rámci Německa nazrály, a proto se snažil vytvořit příznivé vnější podmínky, a to v boji proti zemím, které sjednocení Německa nepřály. V roce 1864 rozpoutalo Německo společně s Rakouskem válku proti Dánsku o Šlesvik a Holštýn. Po porážce Dánska v roce l865 si Německo s Rakouskem rozdělilo válečnou kořist – Německo Šlesvik a Rakousko Holštýn. Do roka se strategie Němců změnila, došli k závěru, že jejich další překážkou je Rakousko, a proto od jara 1866 bojovali s Rakouskem na různých místech. Rozhodující bitvou byl 3. července 1866 střet u Hradce Králové. Německo porazilo Rakousko a následně si přivlastnilo Holštýn. Na základě tohoto vítězství přistoupil Bismark k první sjednocovací etapě a pod vedení Hohenzollernů vyhlásí Severoněmecký spolek, dá vzniknout říšské radě, jejímž kancléřem se stává. Jih Německa zůstává nadále nezávislý. Protivníkem Německa je Napoleon III., proti kterému 20. července 1870 Bismark rozpoutává válku. Rozhodující bitva se odehrála 2. září 1870 u Sedanu v severovýchodní Francii. Prusové zvítězili a následně v říjnu téhož roku vyhráli bitvu u Met, čímž se otevřela cesta na Paříž, kde byl počátkem roku1871 uzavřen mír.

12

To byl signál, aby Hohenzollernové a Bismark vyhlásili v Berlíně Sjednocené Německo, které se skládalo se ze 22 monarchií, 3 svobodných měst a Alsaska-Lotrinska [9]. Návrhy plánů pro přípravy německo-rakouské války (1866) a německo-francouzské (1870-71) připravil hrabě Helmuth von Moltke. Řídil se základními poučkami právě Clausewitzovy teorie. Vítězné ukončení těchto válek, vynikající operace německého velení a obratně provedené akce německých vojsk potvrdily správnost této teorie a posmrtně upevnily Clausewitzovu vědeckou autoritu. Clausewitzovy práce měly od doby sjednocení Německa platnost absolutní pravdy. Na základě představ Clausewitze a Bismarka vzniklo sjednocené silné Německo, které dalo ve 20 století vzniknout dvěma světovým válkám. V této souvislosti platí komentář T. G. Masaryka: „Státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly“ [10].

Clausewitzova teorie vztahu války a její ekonomické základny Podle historických faktů jsou nashromážděny bohaté zkušenosti z ekonomického zabezpečení ozbrojených válečných konfliktů. Jsou soustřeďovány především ve vojenských předpisech, státní legislativě, v pamětech významných státních činitelů a vojevůdců [11]. C. P. G. von Clausewitz jako válečný teoretik a vojevůdce posuzoval vztah války a její ekonomické základny opět ve svém proslulém díle O válce tímto způsobem: „U potřeb vojska musíme rozeznávat dvě kategorie: totiž potřeby, které poskytuje každý obdělávaný kraj, a jiné, které vojsko může získat jen ze svých domácích zdrojů. Ty první jsou hlavně prostředky výživy, ty druhé hlavně doplňky. První může dodávat i nepřátelská země, druhé zpravidla jen země vlastní, např. lidi, zbraně a většinou i munici. Vojsko se podobá stromu, z půdy, na které roste, čerpá síly k životu. Je-li malý, dá se snadno přesadit, to však se stává stále obtížnější, čím více roste. Malý houf má také přívody, kterými do něho proudí život, ale snadno zapustí kořeny tam, kde zrovna je. U početné armády tomu tak není. Pro okamžitou potřebu je důležitější výživa, ale pro trvání celku v dalším období je důležitější doplňování, kdežto výživa se dá opatřit rozmanitým způsobem. V části země se vytváří zvláštní zařízení pro zásoby a provádějí se přípravy k pravidelnému přísunu doplňků bojových sil. Tato část země je tedy základnou vojska, kterou je nutno považovat za jeden celek“ [12].

Závěrečné zhodnocení Clausewitz zevrubně studoval ozbrojený zápas, obsah, formy i prostředky jeho vedení. Objasnil, že hlavními způsoby jeho realizace je obrana a útok, které představují organickou jednotu, vzájemné se prostupují a předcházejí jeden do druhého. Obrana je proniknuta prvky útoku, je nemyslitelná bez protiúderu, který je součástí obrany. Teorii války a vojenství, kterou vypracoval pruský generál C. P. G. von Clausewitz, věnovali pozornost různí vojenští teoretici i praktici mnoha zemí. Řídily se jí generální štáby armád při výstavbě svých ozbrojených sil, při výcviku vojenských kádrů, stejně jako při vypracování a uskutečňování válečných plánů. A v mnohém se jí řídí dodnes.

Odkazy [1] Šefčík, V.: Ekonomika a obrana státu. Praha, Ministerstvo obrany - AVIS 1999. [2] Clausewitz, C.: O válce. Praha, Naše vojsko 1959. [3] Tamtéž, s. 23. [4] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus - ohlédnutí po šesti letech. Marathon, 2007, č. 6. [5] Clausewitz, C.: O válce. Praha, Naše vojsko 1959, s. 36. [6] Tamtéž, s. 37. [7] Schutze, H.: Stát a národ v Evropských dějinách (In: Staat und Nation in der europaischen Geschichte; český překlad Lutovská, P., Kubiš, K.). Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003. [8] Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Praha, Masarykův ústav AV 2005. [9] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007. [10] Masaryk, T. G.: Ideály Humanitní. Praha, Melantrich 1990. [11] Šefčík, V.: Ekonomika a obrana státu. Praha, Ministerstvo obrany - AVIS 1999. [12] Clausewitz, C.: O válce. Praha, Naše vojsko 1959, s. 234.

13

Generál-major pruské armády a dialektika Pavel Sirůček Carl Phillip Gottfried (někdy uváděno též jako Gottlieb) von Clausewitz (1780-1831) prošel pohnutou a rušnou aktivní vojenskou službu. Ke konci života se věnuje reorganizaci pruské armády, vojenskému školství a vojenské teorii. Proslul jako významný válečný stratég a teoretik. Především jeho již klasická definice války je notoricky známá („.... válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky“). Obdobně i další koncepty z nadčasové knihy Vom Kriege (česky též Praha, Academia 2008). Nikdy zcela nedokončená a posmrtně vydaná práce vyšla v mnoha jazycích a bývá řazena k největším dílům z oblasti vojenské strategie vůbec. Její autor umírá na choleru v Breslau 16. 11. 1831. Jako zajímavost pro příznivce vojenství, i námět pro další pátrání, lze uvést, že v obci Čejč u Hodonína nalezneme náhrobek se jménem Clausewitz. Pruského generálporučíka Friedricha Karl Wilhelma von Clausewitze (1807-66). Jedná se o dalšího člena rodu se zajímavou genealogií i řadou významných vojáků. Nadšenci vojenské historie vypátrali, že má jít o synovce Carla von Clausewitze, a možná dokonce o jeho kmotřence (viz např. Čejč - dějiny slovácké obce, Obecní úřad Čejč 2006). Clausewitzova klasická práce O válce je studována dodnes. Mnohé postřehy jsou stále vysoce aktuální a možná, že v řadě aspektů může být Clausewitz považován dokonce i za proroka konfliktů 21. století, včetně globálního terorismu. Nicméně např. názor ze 40. let 20. století, že byl jednoznačným propagátorem totální války bývá mnohdy zpochybňován a kriticky diskutován. Diskutována je také platnost Clausewitzových pouček pro dobu armád s jadernými zbraněmi, období studené války či aktuálních konfliktů nového typu. Zajímavá proto může být konfrontace s aplikacemi „třetí civilizační vlny“ A. Tofflera na oblast vojenství v populárním bestselleru z roku 1993. Podle A. a H. Tofflerových je vývoj lidstva doprovázen válkami, kdy společnostem zemědělským, industriálním a informačním odpovídá pojetí a vedení válek. Dnes software mění vojenskou rovnováhu a války „třetí vlny“ se vedou s použitím sofistikované techniky a při malém, ale maximálně efektivním, nasazení vysoce kvalifikované lidské síly. Ve válkách „druhé vlny“, zejména ve 20. století, záleželo na celkovém množství vojáků a techniky (česky Toffler, A., Tofflerová, H.: Válka a antiválka. Praha, Dokořán a Argo 2002). Platnost hlavních Clausewitzových pouček však zřejmě trvá. Clausewitz vnesl systematické filozofické, historické a analytické uvažování do západního vojenského myšlení. Jeho teoreticko-metodologický přínos spočívá v neposlední řadě v aplikaci dialektického přístupu k analýze vojenských problémů. Dialektika coby metoda, a nauka o této metodě, má velmi dlouhou tradici. Termín původně v Řecku označoval umění dialogu a sporu (z řečtiny dialegein = vést rozhovor, diskutovat). Dialektiku rozvíjeli řečtí filozofové, ve středověku začali dialektikou nazývat formální logiku, která se stavěla proti rétorice. Dialektické ideje byly rozpracovávány představiteli německé klasické filozofie, v čele s Hegelem. I. Kant dialektikou označoval úsilí po sjednocování soudů, překračujících zkušenost, u G. W. F. Hegela dialektika značí rozvoj absolutna. Marxismus dialektiku potom chápe coby „vědu o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, společnosti a myšlení“. Studovat a aplikovat metodu nejenom Hegela je podnětné i dnes. Ostatně ani tvůrce materialistické dialektiky F. Engels nebyl jen pouhým „bezvýznamným filozofem“, jak se arogantně před časem vyjádřil jistý bezvýznamný pisálek a domýšlivý pseudointelektuál.

Soumrak liberalizmu M. Žádník Ve dnech 4. a 5. dubna roku 2009 navštívil Prahu, hlavní město České republiky (současné předsednické země Evropské unie), nový prezident Spojených států amerických, Barack Obama. Tyto stránky píši po ukončení jeho návštěvy. Budu se nepochybně lišit od oficiálních komentátorů, řeknu-li, že zapůsobil-li prezident Obama svým projevem na Hradčanském náměstí na české občany, pak nezapůsobil velikostí svého ducha, ani politickou protřelostí, ale až chlapeckou bezprostředností a opravdovostí, svědčícími o upřímnosti a poctivosti. Vlastnostech, které jsme mohli naposledy zaznamenat snad u prezidenta J. F. Kennedyho. Z projevu pana Obamy však nebylo možné poznat, zda si uvědomuje, že to byla příznivá dějinná situace, která mu umožnila disponovat dnes tak obrovskou mocí a která přitom dopustila, aby zůstal obklopen jinou obrovskou (bohužel anonymní) mocí, která si stále osobuje právo určovat chod světa. Přestože o čistotě kořenů prezidenta Obamy není nejmenších pochyb, z jeho projevu bylo možno číst, že je odchovancem Západu se vším všudy a že by rozhodně odmítl každého, kdo by ho chtěl přesvědčovat o tom, že se Západ mýlí – že jde po slepé cestě. A spolu s ním, že jde po této cestě i Východ, který Západ napodobuje, hospodářsky ho chce dohnat a zaujmout snad i jeho pozici. O něčem takovém chci zde právě psát. Budu psát o nutnosti naplňování řádu života všemi lidmi

14

planety jako jediném způsobu lidského přežití bez společenských a hospodářských katastrof a jediné možnosti, jak naplnit své lidské poslání: stát se odpovědným ochráncem a správcem života Země. Článek jsem sestavil z několika svých myšlenek, které jsem uvedl v jiné, obsáhlejší své práci. (Viz prameny.)

Zrození Dějiny lidstva mohou být nahlíženy jako časový sled výsledků hledání dokonalejšího společenského řádu, a tedy i jako zprostředkovaný obraz stupně vývoje lidského ducha, neboť každý významnější lidský počin naznačeným směrem byl vyvolán jeho zvýšenou aktivitou. Za nejvýznamnější projev takové zvýšené aktivity lidského ducha je v "západním světě" považována spontánní exploze touhy lidí po svobodě, která vyústila v 17. století v masově reflektovanou víru, že svobodný člověk je schopen vše poznat a lidské společnosti dát spravedlivý řád. Tento stručně vyjádřený názor je nejčistší definicí politického myšlení, které bylo v 18. století nazváno "liberalizmem" – myšlením, nebo lépe snad jen směrem myšlení, hodným svobodného člověka. Za touto mou prezentací pojmu "liberalizmus" se skrývá moje snaha uchovat tento pojem pro všechna příští poctivá, lidská snažení dopátrat se takového společenského uspořádání a organizace národů, které by byly oním kýženým, obecným dobrem. Uprostřed tehdejšího horečného tříbení názorů a nástupu průmyslové revoluce, podložené rozvojem vědy a technickými vynálezy, přichází "objev", že chovat se sobecky je díky zásahu jakési "neviditelné ruky" všeobecně prospěšné. Když byla pravdivost tohoto zjištění na řadě případů ověřena a ukázalo se, že je skutečně možné s touto jednoduchou výbavou – sobectvím – velmi snadno stupňovat bohatství společenské vrstvy obchodníků a podnikatelů, počali politikové stavět na tomto "objevu" své programy. Tak došlo v podstatě k nenásilnému navázání nových držitelů velké vlastnické moci na předchozí mocenskou formaci "feudalizmus" a k převzetí jeho mocenské pozice i jeho politické ideje: vlády bohatých nad chudými. Zrodil se "kapitalizmus" – individualistický, soukromovlastnický řád (spojený s politickým pojmem "Západ") ustavený opět na principu a autoritě moci – a jeho třísetleté přežívání. Kdo nazval, jako prvý, nový druh řádu moci kapitalizmem, není známo.

Chybný krok Čistota obsahu výše uvedené "definice" liberalizmu je bohužel vykoupena jeho širokou obecností, a proto i praktickou nepoužitelností. To mělo za následek, že obsah pojmu "liberalizmus" byl, a dodnes je, dohledáván u myslitelů všech dob. V době zrození kapitalizmu to mělo za následek, že kapitalizmus, jako něco nového, začal být chápán jako onen chybějící praktický obsah pojmu "liberalizmus". Tak byl liberalizmus spojen s kapitalizmem a vším, co ho provází a co ho charakterizuje: se soukromovlastnickým individualizmem; se seberealizací jako osobním životním cílem člověka; s potlačováním vlivu církví a státu; s právem obchodní invaze do všech zemí světa; s obhajobou, využíváním a dnes už bohužel i zneužíváním smluvených lidských práv. Tato podoba "kapitalistického liberalizmu" byla později nazvána tradičním liberalizmem. Stále nová, a často obludná, sociální nespravedlnost, která od počátku kapitalizmus provázela, nutila ekonomy, politiky a filozofy obsah pojmu "liberalizmus" různě tendenčně dotvářet, při respektování jeho svázanosti s kapitalizmem a jeho živelným obchodem. Nejvíce se od tradičního liberalizmu odchýlila varianta, která jeho základní složku: soukromovlastnický individualizmus odmítla. Byl to tzv. "sociální liberalizmus". Dnes je jako politicky nosná varianta liberalizmu propagován, a často i vnucován, tzv. neoliberalizmus či libertarianizmus. Je to v podstatě výše zmíněný tradiční liberalizmus více zdůrazňující soukromovlastnický individualizmus a požadující co největší vytěsnění vlivu státu, chápaného jako držitele legitimní vládní moci. Bohužel všechny úpravy obsahu pojmu "liberalizmus" nesly a dodnes nesou stopy duchovní omezenosti a povýšenosti jeho modifikátorů – nedostatečnosti jejich poznání a absence vyšších citů a mravnosti. Dnes doporučovaný neoliberalizmus, který má být zbaven nedostatků předchozích variant, je vlastně soukromovlastnickým extremizmem – zbožněním individualizmu; programovým stupňováním konzumu a soukromé vlastnické moci, směnitelné za jakoukoliv moc jinou; využíváním sobectví k pohonu ekonomické mašinérie; vytvářením propastných rozdílů v úrovni lidských životů; suverénní, ale pouze moc stabilizující vládou zákona; extrémní komercializací a ekonomizací všeho lidského chování a jednání i všeho materiálního a duchovního tvoření; bujením nádorovité mocenské struktury společnosti; komerční propagací násilí a živným prostředím společenské nekázně, korupce a zločinu. Vysoká ekonomická efektivita kapitalistického hospodaření, dosahovaná za cenu vžitého vnitrodruhového parazitizmu a nespravedlivého odměňování, nemůže tyto nedostatky vyvážit. Takže žádnou, v současnosti známou, variantu liberalizmu nelze považovat za perspektivní směr lidského politického myšlení. Základem ekonomické ideologie kapitalizmu se stala výroba jakéhokoliv prodejného zboží a stupňování zisků ničím neomezeným, obchodováním s cizími zeměmi. Intenzita obchodu je ovšem závislá na výši spotřeby, a tak je tento požadavek současně výzvou k stupňování cizího i domácího konzumu. Je všeobecně známo, že v praxi vede tato ideologie k nezadržitelnému prohlubování sociálních rozdílů. Povinnost všech lidí "naplňovat řád života" mně brání přejímat oficiální postoje k současné, vztahově dramaticky zhoršující se situaci přelidněného

15

světa. Nutí mne naopak upozorňovat, že tyto postoje jsou nesprávné – mylné. V éře řádů moci spojené s érou peněz, které dnes zastávají kromě směnné, pojistné a zbožní funkce především funkci mocenskou, došlo spolu s obchodní invazí západních zemí do všech koutů světa (hnanou hladem po zisku, plynoucího z využívání přírodního bohatství a levné pracovní síly cizích zemí) k jejich, plíživé invazi ekonomické, politické, kulturní, vojenské a po druhé světové válce i justiční. Nejde o nic jiného než o různé stránky globalizace světa – o přirozené formování lidstva v živý systém – ve všelidské společenství. Tento vývoj je v souladu s řádem života. Co s ním však není v souladu, je, že přežívání éry řádů moci vtiskuje celému procesu povahu násilné mocenské globalizace, řízené Západem. Národy nebo jejich složky, které toto násilí z politických, hospodářských, národnostních nebo náboženských důvodů odmítají a v rámci svých možností se proti němu brání, stojí pochopitelně svými postoji této globalizaci v cestě. Nad všechno nezápadní povyšující se Západ, domnívající se (mylně), že globalizace je produkt jeho vůle a jedině on že má tedy právo určovat její smysl i cíl, odpovídá pak na obranné postoje "neposlušných" národů opět jen mocensky – aplikací svých, staletími prověřených nekrvavých i krvavých donucovacích prostředků. Věří totiž jen své síle a jiné vidění světa a jiné přístupy jsou mu cizí. Tento výklad je pouze jeden z možných výkladů současné politické a bezpečnostní situace světa. Otázku, zda je to výklad správný, zodpoví řád života.

Naděje Správný směr lidského, politického myšlení určují tři řádem života předepsané a člověkem uskutečnitelné atributy společenského prostředí: "mír", "svoboda" a "spravedlnost". Každý psychicky nenarušený člověk planety je vnímá jako dobro a spojuje je s představou stavu osobního a kolektivního bezpečí a ničím neomezované možnosti všech lidí plnit své přirozené povinnosti k životu – naplňovat řád života. Řád života je řád dynamický, je na rozdíl od statického řádu řádem věcí v pohybu – řádem dění. Vše živé – jednotliví tvorové, společenství tvorů i život jako celek – může existovat, a existuje, jen jako systém – jako specificky uspořádaná a vždy vysoce organizovaná soustava na celku závislých, funkčních složek. V živých systémech se řád života zjevuje ve vypjatém spění všech dílčích životních procesů i všeho životného dění k maximální možné, životu prospěšné uspořádanosti a organizovanosti a také v "příkazu" daném všemu živému: působit ve svůj vlastní prospěch, prospěch svého rodu a prospěch života jako celku. Tento příkaz je vyjádřením základní přirozenosti všeho živého. Řád života lze vidět také v pudu sebezáchovy – v důrazu kladeném na udržení života jednotlivých tvorů a zachování všech jejich druhů. A v neposlední řadě také ve zjevném "úsilí" udržet vyvážený stav života jako celku – ve vyváženosti vztahů mezi různými tvory a vyváženosti jejich vlivů na společné životní prostředí. Základním životním projevem všech tvorů, projevem naplňujícím řád života, je ukájení jejich vrozených závislostí – jejich přirozených materiálních, psychických a u lidí navíc ještě (mnohem více než u kterýchkoliv jiných tvorů) potřeb sociálních a duchovních. Jednodušší tvorové naplňují svými projevy řád života, převážně díky poslušnosti svých biologických signálů, pudů a instinktů. Požadavek, aby i lidé naplňovali řád života není proto žádnou utopickou fantazií. Je pro další kladný vývoj života Země nutností. Lidé musí odmítnout bludy, v nichž jsou udržováni současnými držiteli moci. Musí si doplnit své poznání a udělat si v něm pořádek, zejména pokud se týká jejich osobního vztahu k ostatnímu světu. Člověk, nejvyšší, závislá, funkční složka systému života jako celku, musí naplňovat řád života vědomě. Jeho volní projevy musí být v souladu nejen s biologickými signály a rozumem nezneužívanými pudy, ale v odlišnosti od jednodušších tvorů, ještě v souladu s hlubokým, pravdivým poznáním řádu života. Poznáním, které ho poučí např. o tom, že sobectví je všem tvorům, a tedy i člověku, vrozeno jen jako prostředek, který má tvorům pomáhat plnit jejich základní povinnost k životu – povinnost žít, poněvadž jen jako živí mohou naplňovat řád života. Tohoto stadia svého poznání (a schopnosti řídit se jím) člověk ještě nedosáhl. Nedosáhl ho zejména proto, že režimy, ustavené na principu a autoritě moci, a jim sloužící politické směry řádem života stále pohrdají a svádějí lidský vývoj falešným směrem. Řád života jako společenský systém představuje režim ustavený sice opět na principu moci, ale na autoritě řádu života. Úkolem všech současných řádů moci je najít způsob, jak podřídit duchovně ve svých zemích hrubou materiální moc autoritě řádu života, jak vést národy rodinou, školou a správou zemí k jeho naplňování. Sjednocování národů na mocenském principu nutno odmítnout, poněvadž je jen prodlužováním éry řádů moci, se všemi jejími negativními jevy. Jako správné se jeví sjednocování národů na principu všeobecného naplňování řádu života – řádu, který je všem lidem vlastní. Představuje přímou cestu k přirozenému cíli lidstva. Tento proces probíhá automaticky. Je však stále, jak to všude kolem sebe vidíme, bržděn lidskou hloupostí. Čím dříve lidé přistoupí k sjednocování národů na tomto principu, tím větším přínosem to bude pro všechen život Země. Již dnes lze dohlédnout, jaký přínos by to představovalo např. v otázce tvorby společné evropské ústavy nebo k jak velkému snížení počtu europoslanců by to vedlo, nebo jak kladně by se to projevilo v ekologickém chování lidí. Způsob a cíl života lidstva neodvisí od lidské libovůle. Naopak, život jako jev a jeho řád předznamenávají žádoucí lidské chování, a tedy i všechny kladné lidské cíle. Názor, že si lidé mohou žít, jak se jim zlíbí, a kdokoliv že má právo vynutit si směr vývoje lidstva svou mocí, aniž by musel respektovat řád života, je názor hluboce mylný, ba zrůdný. – Řád života podřizuje všechno lidské myšlení kritériu pravdy a vytyčuje tak i

16

správný směr vývoje lidstva. – Smazává všechny politické spory (důsledek nedostatečnosti lidského rozumu a absence vyšších citů) a stává se činitelem sjednocujícím a smiřujícím. V řádu života je implicitně obsažen cíl všech kladných (individuálních i kolektivních) tužeb všech lidí planety – lidí současnosti i nejvzdálenější budoucnosti. Řád života má co říct k běžným lidským starostem; k vážným otázkám svobody, spravedlnosti a demokracie; k nekalým mocenským praktikám i k příčinám a způsobům řešení různých společenských katastrof. Podřizuje-li řád života lidské myšlení kritériu pravdy, pak mu podřizuje i obsahy všech člověkem stanovených (normativních) zákonů a tedy i oprávněnost soudů, které tyto zákony užívají. A tak se lze domnívat, že by v režimech ustavených na principu moci a autoritě řádu života s velkou pravděpodobností zmizely zákony, které dnes používají např. soudcové mezinárodních tribunálů jako závaznou předlohu způsobu svého myšlení a podle jiných zákonů by jiné soudy obvinily z hrůz, násilí a bídy dnešního světa generace podporovatelů přežívání éry řádů moci – éry režimů ustavovaných na principu a autoritě moci. Všechny řády moci uznávaly a uznávají násilí a válku, jako legální prostředky hájení svých, často sporných zájmů a nesou proto odpovědnost za všechno zlo, z něhož jsou dnes dílče viněny jen některé historicky nejmladší "násilnické izmy". Řízení společnosti je ovšem bez moci a používání síly nemyslitelné. Správy lidské společnosti všech úrovní budou mít vždy právo použít v určitých situacích sílu, nikoliv však násilí. Život bez násilí páchaného člověkem je na Zemi uskutečnitelný, přijmeme-li, že jen každé takové používání síly člověkem je násilím, které porušuje řád života. Jednodušší tvorové by nám v tom mohli být příkladem. Přestože cesta k celosvětovému sblížení národů na popsaném principu nebude snadná a vyžádá si staletí, lze s potěšením zaznamenat, že všechny řády moci už směrem k řádu života – základu světa bez násilí – nevědomky vykročily. Příznivci individualistických řádů moci dokládají, že směřují k řádu života tím, že se hlásí k lidským právům, které neplynou z lidské důstojnosti, jak tvrdí, ale z povinností lidí k životu, tedy k řádu života. Příznivci kolektivistických řádů moci dokládají, že směřují k řádu života tím, že věnují velké úsilí nalezení a uhájení sociálně spravedlivějšího společenského řádu – přirozeného obsahu řádu života. A příznivci náboženskosvětských řádů moci a lidé jakékoliv víry mají k řádu života blízko, protože řád života je poznatelnou částí lidskými smysly a přístroji nezaznamenatelných skutečností – předmětu víry všech náboženství. Pojednání jsem začal zmínkou o návštěvě prezidenta Spojených států amerických Baracka Obamy v České republice a zmínkou o moci, která ho obklopuje. Myslel jsem jí nekonečné zástupy vyznavačů éry řádů moci, které představují obrovskou, zvůlí a intrikami propletenou, zatuchlou moc, kterou budou muset moudří, poctiví a odvážní lidé příštích generací, snad lidé typu "OBAMA", rozložit, ukončit a nastolit éru řádů života. Přejme jim, aby v konfliktu s touto mocí fyzicky a hlavně mravně obstáli. Tento článek jsem uvedl pod názvem "Soumrak liberalizmu". Hned v úvodu jsem však vyslovil přání, aby původní, čistý obsah pojmu "liberalizmus" byl uchován pro všechna příští poctivá lidská snažení: dopátrat se společenského uspořádání, které by přineslo všem národům ono kýžené, obecné dobro. Spojení původního, čistého obsahu pojmu "liberalizmus" s demokratickými principy a popsaným obsahem řádu života takovým příslibem obecného dobra je. Navíc rozšiřuje původní požadavek náboženské snášenlivosti o obsahem řádu života zdůvodněný požadavek snášenlivosti, ohleduplnosti a slušnosti všeobecné – a mohlo by být proto i jitrem nového liberalizmu.

Prameny: M. Žádník: Soumrak liberalizmu a řád života M. Žádník: Zamyšlení nad lidským bytím http://www.za-svet-bez-nasili.cz

Hospodářskou krizi levice údajně řeší Keynesovstvím Jan Zeman Doslechl jsem se, že levice ve světě i v ČR velice hřeší, neboť se inspiruje dílem velkého buržoazního ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946). Kapitalistický svět se v minulosti nerozvíjel podle představ bulvární buržoazní ekonomie, ale podle zákonů jemu vlastních, které svého času geniálně popsal K. Marx a B. Engels v Kapitálu. Hospodářské krize z nadvýroby se daly předvídat mnohem přesněji než počasí, byť nejrůznější teorie buržoazních apologetů hlásaly věčnost jednotlivých konjuktur. Rozsah krizí z nadvýroby rostl. Jak správně ukázal V. I. Lenin v Imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu, svobodný tržní mechanismus stále více potlačoval vznik a posilování monopolů z koncentrace výroby, srůstání průmyslového a bankovního kapitálu, růst významu vývozu kapitálu a sílící snahy o politické a hospodářské ovládnutí světa, které vyústily v první světovou válku. B. Engels ji předpověděl s předstihem 25 let. Válka způsobila nesmírné utrpení národů Evropy. V carském Rusku v roce 1917 vyvolala nejdřív buržoazně demokratickou a posléze socialistickou revoluci. Za cenu nezměrných obětí v nedobrovolné občanské a

17

intervenční válce se ji podařilo uhájit. V kapitalistických zemích Evropy po opadnutí poválečné revoluční vlny se stabilizoval kapitalismus prý na věky, reálně do nejbližší hospodářské krize. Švédská buržoazní ekonomka Robinsonová zpochybnila základní tezi vládnoucí liberální ekonomie o tzv. dokonalé konkurenci, která prý optimálně reguluje nikým neomezovaný svobodný trh. Vypracovala teorii nedokonalé konkurence, která má mnohem blíže k realitě. Kapitalistické tržní hospodářství je jednotou svobodné konkurence a monopolních deformací této konkurence. Keynes dokázal, že velká ekonomická síla monopolů jim umožňuje na krizi reagovat nesnižováním cen, které dříve vždy vedlo k obnově tržní rovnováhy a k novému cyklu růstu ekonomiky, takže ekonomická krize 1929-1933 byla největší, nejdelší a nejničivější. Dodržování vyrovnaného rozpočtu za krize znamená omezovat výdaje státu a tím krizi prohlubovat. Za krize dle Keynese stát musí zvyšovat výdaje i za cenu dočasného deficitu.

Cesty z krize 1929 - 1933 Ekonomická krize 1929 – 1933 byla klasickou krizí z nadvýroby při značném neuspokojení základních hmotných potřeb neprivilegovaných, při jejich polohladové existenci. Výrazně ji zesílila nadvláda monopolů a převážně liberální ekonomická politika tehdejších vlád. Tehdejší vyspělý kapitalismus z ní našel 2 východiska: enormní militarizace a rozpoutání druhé světové války. Toto řešení realizovalo v čisté podobě nacistické Německo po roce 1933, ale také císařské Japonsko, fašistická Itálie a další státy. Od roku 1938 si přitom významně přilepšovaly vysáváním podrobených států Evropy, Asie a Afriky, stimulace ekonomiky zvyšováním nabídky. Necháme-li stranou socializující Sovětský Svaz, který v dobách velké hospodářské krize zaznamenal obrovský ekonomický rozvoj, jež mnozí nazývali „ruský zázrak“, klasicky stimulaci ekonomiky zvyšováním nabídky uplatnily USA od roku 1934 v nové politice presidenta D. Rooselvelta. Naopak trvání na liberální ekonomické politice, klasicky Masarykovské Československo, krizi vážně prohloubilo a zemi vážně podlomilo. Na to by se nemělo zapomínat. I když Rooselveltův New Deal (program obnovy USA) z roku 1934 připomíná první větší aplikaci Keynesova učení v praxi, Keynes se s novým presidentem USA rozešel ve zlém. Až nejstrašnější válka v historii lidstva otevřela dveře k rozsáhlé realizaci keynesovské ekonomie v praxi vyspělých kapitalistických zemí po roce 1945. Určitý problém vytváří otázka, jak měřit krizi. Ze základních makroagregátů se prakticky nezměnily ukazatelé obchodní a platební bilance a inflace. Hůř se srovnává nezaměstnanost. V meziválečném období šlo v zásadě o nezaměstnanost jen mužů a neznali různé tanečky, vydávající např. registrovanou nezaměstnanost za celkovou nezaměstnanost. Největší rozdíl je v měření ekonomické výkonnosti – tehdy se měřilo především ukazateli objem těžby uhlí, výroby surového železa, oceli, cementu, kyseliny sírové apod. Socialismus měřil národním důchodem, tj. nově vytvořenou hodnotou v tzv. výrobní sféře, tj. bez nevýrobních služeb. Vyspělé kapitalistické země po válce zavedly měření výkonu ekonomiky pomocí ukazatele hrubý národní produkt (HNP), tj. teoreticky suma vytvořených důchodů na území státu přihlášená ke zdanění. Časem ji stále více obohacovaly zisky ze spekulací s nemovitostmi, ze spekulací s cennými papíry, nakonec i zisky vyvezené do zahraničí (tím se HNP změnil na hrubý domácí produkt – HDP) a od jisté doby HDP zvyšuje i odhad nelegální šedé ekonomiky (výnosy z nelegální prostituce, pašeráctví, obchodu s drogami ad.), v rozporu s koncepcí HDP. I když složení koše výroby nejvýznamnějších surovin, polotovarů a profilujících výrobků by dnes muselo být jiné než mezi dvěma světovými válkami, všezahrnující ukazatel HNP a ještě více HDP zůstává velmi problematický, neboť o efektivnosti prakticky nevypovídá nic podstatného. Reálně efektivnost významně zatemňuje. Konjuktura před rokem 1945 byla, když rostla výroba, rostla zaměstnanost, mírně rostly ceny a zlepšovala se zahraničně obchodní a platební bilance. Krize byla, když se tyto ukazatelé vyvíjely obráceně. Dnes je ekonomická krize, zvaná recese, definována jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí s poklesem HDP, což zdaleka není totéž.

Vzestup a pád keynesovství Porážka nacistického Německa a mohutná socializující revoluční vlna v Evropě, inspirovaná relativně úspěšným budováním socialismu v Sovětském Svazu a jeho rozhodujícím podílem na porážce nacismu, vedly po roce 1945 k nahrazení filosofie neregulovaného trhu cílevědomým zasahováním do vyspělých kapitalistických ekonomik s cílem urychlit jejich rozvoj, omezit otřesy neregulovaného trhu a zachránit kapitalismus před sílícím socialismem. Ekonomický rozvoj vyspělých kapitalistických zemí v letech 1945-1970 byl mimořádně úspěšný, díky celkově příznivým podmínkám – míru, rychlé poválečné obnově, vzestupné fázi čtvrtého dlouhodobého Kondratěvova cyklu a keynesovské hospodářské politice urychlování ekonomického rozvoje. Ve vyspělých kapitalistických zemích hospodářské krize z nadvýroby zmizely nebo byly podstatně slabší. Pojem krize byl ale nahrazen pojmem recese, který je ale vymezen jako dvě a více po sobě jdoucí čtvrtletí, kdy klesá HNP, později

18

HDP. Nezaměstnanost se zásadně snížila, zásadně se zvýšila hmotná životní úroveň většiny pracujících, dařilo se budovat sociální stát a tím i výrazně oslabovat mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a posilovat v něm reformismus. Jen magický čtyřúhelník, tj. současný růst ekonomiky, zaměstnanosti, rovnováha obchodní a platební bilance a nízká inflace se nedařily, resp. s růstem ekonomiky a zaměstnanosti rostla i inflace a nerovnováha vnějších ekonomických vztahů a obráceně. Rostoucí výdaje veřejných rozpočtů, které si vyžadovalo uplatňování Keynesovské regulace, si vynucovaly podstatný růst zdanění. Jestliže dříve v mírových dobách daně přerozdělovaly jen asi 10 % vytvořeného produktu, nyní míra zdanění dosáhla 20 %, 30 % i více % HDP. Ani tak vysoký růst zdanění přitom neodvracel ani v dobách konjuktury značný deficit veřejných rozpočtů a tím i jejich stále většímu zadlužení. Rostoucí výdaje veřejných rozpočtů také podporovaly inflační tendence. Jak mizel poválečný všeobecný nedostatek, rostla ekonomická nerovnováha. Počátkem 70. let začala potravinová, surovinová, ekologická a energetická krize. První ropný šok z října 1973 vyvolal první velkou poválečnou hospodářskou krizi. Řešil se inflačně, takže vznikla stagflace i slumpflace (stagnace i pokles ekonomiky při růstu cen). Další velkou hospodářskou krizi vyvolal druhý ropný šok v letech 1980-1982. Zachování keynesovské regulace v letech 1970-1982 se ukázalo problematické a prohloubilo mnohé krizové jevy vyspělých kapitalistických ekonomik. Zatímco část byrokracie na nedostatky keynesovské regulace reagovala hledáním nových forem regulace, klasicky v ochraně životního prostředí, ve Velké Británii v roce 1979 a v USA v roce 1981 zvítězil monetarismus, politika deregulace, která začala zakládat současnou enormní ekonomickou krizi kapitalismu.

Specifika současné krize Současné vyspělé státy se od let 1929-1933 liší zejména vysokou, převážně samoúčelnou hmotnou spotřebou většiny obyvatel (konzumní společnost) a vysokou militarizací a tím i předimenzovaností ekonomik a vysoké umělé zaměstnanosti při ne plném uspokojení základních potřeb všech občanů, o neutěšené situaci v rozvojových zemích nemluvě. S tím není v rozporu skutečnost, že krize vyvolává značný růst nezaměstnanosti. S jistým zjednodušením lze konstatovat, že reálná ekonomika USA stojí na výrobě zbraní a výrobě aut se vším, co k tomu patří. Tyto dvě lokomotivy ekonomiky USA prý celé desítky let vcelku dobře fungovaly, vynechámeli bezpočet obětí militarizace, válek a silniční dopravy, leč v podmínkách enormního vnějšího i vnitřního zadlužení USA naráží na své základní limity. Lze též říci, že zejména v USA, v menším rozsahu ve Velké Británii a Francii od let druhé světové války kombinovaly oba postupy, tj. velmi vysoká militarizace při vynucování si vysoké hmotné spotřeby obyvatel, klasicky v automobilismu. USA navíc využívaly i zneužívaly skutečnosti, že americký dolar se stal hlavní světovou měnou. Zůstal jím i po pádu jeho zlatého standardu v roce 1971, takže USA vydělávaly na růstu i na poklesu kursu dolaru a v jistém smyslu se tištění peněz stalo v USA nejproduktivnějším odvětvím. Novým specifickým problémem je narůstající klimatická změna, na níž se dosud zdaleka nejvíc přímo i nepřímo podílí USA. Dnes již ohrožuje existenci celého lidstva. Prezident Reagan zrušil regulaci burzovních spekulací. V této politice pokračoval B. Clinton. Zatímco podle Rooselveltových zákonů mohl burzián spekulovat pouze se svými penězi, nyní mohli spekulovat i lidé s vypůjčenými penězi. Začali tak vytvářet největší bublinu fiktivní ekonomiky v historii lidstva, fiktivní HDP nevyjímaje. Finanční sektor půjčoval obyvatelům i podnikům stále víc nekrytých peněz, i když si rostoucího rizika jejich nesplácení musel být vědom. President G. W. Bush mladší zemi enormně zadlužil enormní militarizací a vedením nesmyslných, ale velmi nákladných válek proti Afganistánu a Iráku. Stalo se, co se muselo stát: po sérii velkých krizí postihujících převážně méně rozvinuté země (Mexiko, Rusko, asijské tygry, firmy prosperující na rozvoji nových informačních technologií) obří bubliny fiktivní prosperity začaly v roce 2008 praskat i v USA. Krize hypoték na trhu s nemovitostmi brzy přerostla v celkovou úvěrovou krizi, která následně vyvolala krizi v reálné ekonomice USA a brzy na to i ve většině světa.

Léčba podle Keynese? Chápu, že po třech desetiletích úpadku vyvolaného drtivým tlakem monetaristů na deregulaci všeho možného i nemožného, umožněným mimo jiné kapitulací někdejších evropských socialistických zemí, se mnozí upírají ke keynesovu učení jako k naději na vybřednutí ze stávající velké hospodářské krize. Zřejmě zbytečně. Keynes reagoval svými recepty na stav relativní nadvýroby při nedostatečném rozvoji výrobních sil a převažující bídě širokých neprivilegovaných vrstev obyvatel. Když podnikatelé nechtěli své zisky investovat, neboť neskýtaly vysokou míru zisku, vyzýval stát ke zvýšení veřejných výdajů a tím i poptávky jako prostředku proti krizi. Keynesovi žáci po druhé světové válce recept svého učitele logicky rozvinuli v smyslu nutnosti významně zvyšovat zdanění zisků podnikatelů, které pak zpětně investovali do ekonomiky i sociální sféry a zvyšovali tak „prosperitu“. Keynesův recept nebyl vyvinut pro silně přerostlé vyspělé kapitalistické ekonomiky, zachvácené všeobecnou krizí z nadvýroby, hlubokou strukturální krizí a stále reálnější hrozbou zničení lidstva narůstající klimatickou

19

změnou. Keynesovo doporučení pumpovat peníze do ekonomiky s tím, že samovolně zajistí ekonomický a tím i sociální rozvoj, je neúčinné, když krizi vyvolala neúměrná deregulace, zejména finančního trhu. Bez zákazu hazardních spekulací (za cizí peníze), zrušení vlastnictví bankrotářů a výměny manažerů, které banky a podniky dovedly k bankrotu, není ozdravení možné. Pokud je podle různých odhadů stokrát až stopadesátkrát více fiktivního kapitálu než kapitálu reálného, nemá smysl zachraňovat bankrotáře ve finančním sektoru. Na to reálná ekonomika nemá a nikdy mít nebude, o křiklavé nespravedlnosti nemluvě. Je nutné řešit i hlubokou strukturální krizi ekonomiky a zastavit narůstající klimatickou změnu. Bez zásadní redukce zbrojní a automobilové výroby a zásadního snížení emisí skleníkových plynů vyvolávajících zhoubné oteplování planety Země záchrana lidstva není možná. Výše uvedeným nemá být řečeno, že by stát neměl peníze do ekonomiky pumpovat. Musí je ale pumpovat přísně účelově: na ochranu sociálně slabých před vyloučením, na podporu vědy, výzkumu, školství, veřejné dopravy, kultury, úspor paliv a energie. Současně musí odčerpávat peníze z míst, kde s malým užitkem leží: zdanit finanční spekulace na burze (Tobinova daň) a reklamu, zvýšit progresi zdanění vysokých příjmů a velkých majetků, zrušit osvobození mezinárodní dopravy od zdanění, zvýšit zdanění paliv a energie, silniční a letecké dopravy, cigaret a alkoholu. Keynesovský recept – pumpování peněz do ekonomiky – v ČR uskutečňovala levo středová ČSSD v době konjuktury. Její hlavní priority – automobilový průmysl a výstavba dálnic – se tváří v tvář hluboké krizi ukazují zjevně chybné. Současná snaha léčit krizi snižováním spotřební daně na pohonné hmoty (Sarkozy, ČSSD) není aplikací Keynese. Pokusy snižovat daně (naštěstí neúspěšný návrh ČSSD snížit spotřební daň na pohonné hmoty, návrh vlády v demisi snížit zdravotní a sociální pojištění a urychlit odpisy podnikatelských aut ad.), aplikují monetarismus, přestože jde o nejvýznamnějšího původce současné krize. Kontroverzní šrotovné, vehementně prosazené ČSSD, též podporuje bohaté, ale proti předchozím návrhům je drobností stejně jako urychlení odpisů podnikatelských aut. V žádném případě nemůže pomoci řešit krizi, neboť pokud si občané budou stimulováni šrotovným navíc víceméně zbytečně kupovat auta, budou nutně muset omezit své výdaje jinde, takže půjde jen o přenášení krize z jednoho odvětví do jiných odvětví. Lití stovek miliard eur či dolarů do krachujících bank a automobilek v USA a v západní Evropě je velký cynismus nejen s důvěrou veřejnosti v rozumnou finanční politiku států. Je to i obludná podpora ekonomického hazardu otrlých spekulantů a bankrotářů. Krachující banky lze nahradit v jejich jediné nezastupitelné funkci – zprostředkovávat peněžní operace na běžných účtech - konkurencí nebo vytvořením veřejné banky, zjevně přebujelá silniční doprava je neudržitelná z hlediska ochrany urbanismu, životního prostředí, klimatu, bezpečnosti, rozumné dopravní i energetické politiky. Má-li lidstvo smysluplně žít a dokonce i pouze přežít, bude muset ji výrazně zredukovat ve prospěch veřejné, především kolejové dopravy.

Cesta z krize bude těžká Na krizi USA a západní Evropa reagovala zatím litím stovek miliard dolarů a eur do krachujících bank, automobilek a dalších velkých podniků. Prý to jinak nejde, zejména velké banky prý nelze nechat zkrachovat. Zřejmě proto, aby neschopní a nejednou i zkorumpovaní manageři těchto podniků si za tyto peníze daňových poplatníků mohli nejednou vyplácet nemravné odměny. Mám za to, že bez jejich převzetí státem, konkurencí nebo kolektivy zaměstnanců, změnou jejich vlastníka a managementu, se věci k lepšímu nepohnou. Změnit je nutné samozřejmě neoliberální ekonomickou politiku. Je tu ale jeden velký problém. Ekonomika USA stojí v zásadě na výrobě zbraní a výrobě aut. Zásadní omezení vojenských výdajů USA je prvním předpokladem k ozdravení jejich veřejných financí. S tím ale padne významná část ekonomiky USA včetně zaměstnanosti. Podobně je těžko realizovatelné zásadní omezení výroby aut v USA, byť jedna z trojice hlavních automobilek USA Chrysler již zkrachovala a největší automobilka USA General Motors stojí před krachem. V minulosti automobilovou loby na minimum omezená veřejná doprava a „města“ stavěná jako rozsáhlé vilové čtvrti (často i půl hektaru na 1 rodinný dům) jsou enormně náročná na dopravu osobními auty. Průměrný občan USA musí denně ujet asi 200 km osobním autem, aby mohl existovat. Zakládá to velmi nákladný životní způsob, velmi vysokou energetickou a dopravní náročnost, velmi vysoké škody na životním prostředí, o množství obětí nehod na silnici a zničeném urbanismu nemluvě. Jakkoliv je tento manévr pro přežití USA nezbytný, je velmi těžko realizovatelný, neboť by s ním padl i druhý pilíř ekonomiky USA včetně zaměstnanosti.

3. Recenze Příčiny a následky finanční krize ve světle (staro)nových jevů globalizace Pavel Sirůček

20

Foster, J., Magdoff, F.: Velká finanční krize: příčiny a následky. Všeň, Grimmus 2009. 160 s. ISBN 978-80902831-1-4. Svět je dnes zasažen globální finanční krizí, ale taktéž krizí ekonomickou, politickou, sociální, ekologickou, kulturní i duchovní a celou řadou dalších. Krize samotné jsou součástí společensko-ekonomického života. Bývají příležitostí a může se jednat o fenomén dalšího růstu, kdy z chaosu vzniká kvalitnější řád. Mohou stmelovat a iniciovat hledání nových cest. Na druhé straně se však mohou stát fatálními a systém zahubit. A v neposlední řadě mohou být a jsou výmluvou i alibi. Jako dobrý příklad slouží aktuální problémy, kdy se na globální finanční krizi vymlouvá kdekdo z viníků, včetně špatných politiků, nenasytných bankéřů či podvodných spekulantů. Obvykle však jednajících racionálně, a v logice tržního systému. Krizová realita přitom otřásá starými pravdami. Rozvolnění univerzálních dogmat ostatně připouštějí i hlasatelé Washingtonského konsensu. Soudobá globalizace přináší nové jevy, modifikuje mnohé přístupy a boří řadu mýtů a stereotypů. Nicméně při zachování platnosti obecných zákonitostí kapitalismu podaných klasiky. Včetně koncepce všeobecné krize kapitalismu, krizí z nadvýroby či kritické charakteristiky imperialismu. Tedy i aktuální krize nutno vsadit do rámce multidimenzionálních, silně ambivalentních procesů globalizace, probíhajících diferencovaně na různých úrovních, kdy dochází k propojování a růstu závislostí, ale taktéž k asymetriím a rozpornostem. Ve světle krizových reálií a pesimistických scénářů však mnozí dnes konstatují, že neoliberální globalizace je již za svým zenitem. Soudobé krize jsou mnohorozměrné, s kořeny ve vlastnickém uspořádání a potvrzují objektivní nevyhnutelnost krizového vývoje za kapitalismu. Mění se role hlavních globálních hráčů (i s Čínou), hybných sil i možnosti globální regulace. Za klíčovou možno dnes označit otázku reformovatelnosti kapitalismu. Naplnila se přehlížená varování před financializací a kasinovým charakterem globálního kapitalismu, stále parazitnějšího. Došlo ke zřetězení celé řady ekonomických bublin, kdy specifičnost krizí - ve srovnání s předchozímu periodickými - ztěžuje odhady vývoje. Sílí přitom tendence kapitalismu k totalitě a tento již nemusí nijak skrývat svou podstatu a sobectví, neboť zmizela alternativa i protitlak socialistického tábora.

Naplněné předpovědi (nejenom) Fostera a Magdoffa Knižní nabídku českého trhu na jaře obohatila aktuální publikace, jejíž originál vyšel v New Yorku v lednu 2009, a která přináší nestandardní příspěvek k pochopení „největší finanční krize od 30. let 20. století“. S rychlým překladem přišlo nakladatelství Grimmus (http://grimmus.cz), mající ve štítu chvályhodný záměr vydávat sociálně kritickou literaturu. Jeho prvním titulem se stala právě práce Velká finanční krize: příčiny a následky. Těšit se možno na další jejich publikace. Letos se má objevit kritická práce o problematickém fungování médií v demokraciích, z oblasti „politické ekonomie médií“ (McChesney, R. W., Problém médií: jak uvažovat o dnešních médiích) nebo anonymní italský bestseller o myšlení a činech papeže Benedikta XVI. (Antiratzinger: protipapežský panflet). Na podzim jsou plánovány publikace M. Valacha Svět na předělu s podtitulem O politické a morální krizi kapitalismu, text 20 let české ekonomické transformace od M. Picka či první svazek Edice revoluce připravované ve spolupráci s londýnským vydavatelstvím Verso. Půjde o spis Mao Ce-Tung: O praxi a rozporu s obsáhlou předmluvou S. Žižeka. Autoři představované knihy o soudobé finanční krizi jsou avizováni jako američtí levicoví intelektuálové a dokonce coby západní marxisté. Profesor sociologie, autor řady knih John Bellamy Foster, společně s politekonomem a redaktorem Fredem Magdoffem již v roce 2006 předpovídali problémy spojené s předpokládaným splasknutím realitní bubliny. Pasáže publikace vznikaly v období 2006-08 a jádro práce bylo uveřejňováno v socialisticky orientovaném časopise Monthly Review (http://monthlyreview.org). Magdoff přitom zastává funkci ředitele Monthly Review Foundation. „Každý dnes už ví, že se nacházíme ve velké finanční krizi. Foster s Magdoffem ji viděli přicházet už nějaký čas. Chcete-li jasné a pádné vysvětlení skutečnosti úvěrové krize a jak by se proti ní mělo postupovat, toto je pro Vás ta správná kniha“. Toto oslavně konstatuje kritik globálního kapitalismu I. M. Wallerstein na titulní stránce české mutace. Analýza finanční krize, do které se na podzim 2008 propadly USA a s nimi i většina světa, je přitom označována coby odvážná. Knížka samotná jako aktuální, vysoce fundovaná a inspirativní.

Příčiny a následky „velké finanční krize“ Čtenářsky přívětivá publikace není určena pouze pro teoretické ekonomy, politické filosofy nebo finanční experty. Přináší vcelku fundovaný a kritický pohled na některé aspekty prohlubujících se rozporů soudobého globálního kapitalismu. Lze ji doporučit všem přemýšlivějším, kteří se nespokojí s povrchním (a podstatu maskujícím) popisem aktuálních, nejenom finančních a ekonomických, krizí. Všem, kteří chtějí znát odkud jdeme, kde jsme a hlavně kam směřujeme. Práce přispívá k porozumění dnešní situaci, naznačuje hlubší kořeny řady problémů a zamýšlí se i nad závažnými důsledky finanční krize do budoucna. Proto lze její české vydání

21

jednoznačně přivítat. Nicméně pro ty, kteří ještě všechno nezapomněli nejen z abecedy marxismu-leninismu nejsou závěry této knihy až tak šokující a zcela překvapivé. Překlad, i pro laika vcelku srozumitelného a přístupného textu, se sice nevyvaroval drobnějších terminologických nepřesností, které ale přitom významněji nedevalvují celkově pozitivní dojem. Po telegrafické předmluvě následuje obsáhlejší Úvod. Přináší exkurz do 30. let minulého století, a to v kontextu srovnání aktuálních problémů s Velkou depresí 1929-33. Naznačuje argumenty pestré směsice údajně „levicovějších“ autorů. K nimž jsou řazeni reformátor meziválečného kapitalismu J. M. Keynes, dále M. Kalecki, keynesovec A. H. Hansen, radikální politekonomové P. A. Baran a P. M. Sweezy, kritický neoinstitucionalista J. K. Galbraith, nebo postkeynesovec H. P. Minski. V knize jsou zmiňováni další, namátkou J. V. Robinsonová i jiní různorodí keynesovci, na řadě míst povrchněji taktéž K. H. Marx. Úvod končí jednoznačným apelem autorů, že: „Již dnes národy světa poznávají, že jedinou racionální odpovědí je nahradit nynější prohnilý systém humánnějším řádem uspokojujícím kolektivní potřeby. Již několik století je tato ekonomická alternativa označována ... jako „socialismus““ (s. 23). Kniha je členěna na dva oddíly. Část první: Příčiny obsahuje dále strukturované čtyři kapitoly Realitní a dluhová bublina, Úvěrová a spekulativní exploze, Monopolně-finanční kapitál a Financializace kapitalismu. Kritickou analýzu doplňují výstižné diagramy a přehledné tabulky, které mohou být využity různým způsobem, včetně propagandistického. Texty opakovaně varují před „úvěrovou explozí“ (s. 45), „obřím kasinem“ (s. 52), „finanční alchymií“ či „finanční explozí“ (s. 120 aj.). A především před “novým paradigmatem finančního kapitálu“ (s. 61) orientovaným na spekulace při honbě za vyššími zisky, ústící v nebezpečnou financializaci soudobého světa. Dokladují rozporuplný charakter proměn kapitalismu od poloviny 60. let 20. století. „Proměny kapitalismu v průběhu minulých tří desetiletí se nesly ve znamení trojice fenoménů: neoliberalismu, globalizace a financializace“ (s. 77). Neopomíjejí přitom ani některé „třídní a imperiální aspekty“ (s. 84). Další příspěvky analyzují soudobý „monopolně-finanční kapitál“ (s. 63 atd.), kdy opět vcelku příhodně a korektně využívají závěry především Sweezyho a Barana. A snaží se rozvíjet teze z jejich „klasického“ díla Monopolní kapitál: eseje o americkém ekonomickém a sociálním řádu z roku 1966. Nejenom v těchto pasážích je využívána a doplňována také práce Sweezyho a Magdoffa The End of Prosperity (též s. 125 aj.). Foster s Magdoffem taktéž zmiňují mnohé podněty z pera J. K. Galbraitha či J. A. Schumpetera. Ostatně právě výrok moravského rodáka Schumpetera z roku 1939, o tom, že: „Dějiny jsou soupisem „účinků“, z nichž velkou většinu nikdo nikdy nezamýšlel“ (s. 11) rámuje samotný úvod celé knihy. Část druhá: Následky se skládá z kapitol Financializace kapitálu a krize a Zpět k reálné ekonomice. Sugestivně dokladuje „pět fází bubliny“ (s. 93) „spekulativní mánii“ (s. 96), „krach a paniku“ (s. 98), řetězení ekonomických bublin i logickou a ve výsledku nepříliš překvapivou výslednou „krizi financializace“ (s. 100). Autoři vesměs argumentují v duchu teze, že stagnace (jako normální stav monopolního kapitalismu podle Sweezyho, Barana i Magdoffa) plodí financializaci, coby hlavní oporu ještě držící současný systém nad vodou (srov. s. 41, 78, 128 aj.). Uvádějí však taktéž studie amerických radikálních ekonomů hlásající, že naopak financializace plodí stagnaci (s. 106). Vždy ovšem kriticky připomínají, že: „Krutou pravdou zůstává, že režim monopolně-finančního kapitalismu je uzpůsoben tak, aby sloužil úzké skupince oligopolistů, kteří ovládají výrobu i finančnictví ...“ (s. 108). Foster a Magdoff v neposlední řadě odkazují na Keynesovu kritiku rostoucí nadvlády finančního kapitálu hrozící redukcí reálné ekonomiky, kdy vzniká nebezpečí, že „se z podnikání stane bublina ve víru spekulací“ (s. 71). Ve 30. letech J. M. Keynes jako protilék doporučoval „euthanasii rentiérů“ (s. 139). Foster s Magdoffem již ale nesdílejí Keynesovy představy o racionálnějším kapitalismu. Konstatují, že pro soudobý monopolně finanční kapitalismus je financializace natolik důležitá, že „euthanasie rentiéra“ nelze dosáhnout bez rozloučení se samotným kapitalismem (s. 139). Z hlediska tohoto úkolu se „nepochybně nalézáme v uzlovém historickém okamžiku, v němž bude svět možná konečně připraven učinit krok ... krok směrem k zavržení odcizeného mravního imperativu, podle něhož „dobro je zlo a zlo je dobro“, jímž je ospravedlňována chamtivost a vykořisťování sloužící k akumulaci kapitálu, a k jeho obrácení naruby za účelem vytvoření rozumnějšího společenského uspořádání“ (s. 139). A poněkud patetický závěr završují větou: „K dosažení tohoto cíle bude ale nezbytné, aby lidský rod získal kontrolu nad svou bytostně politickou ekonomikou a nahradil stávající kapitalistický systém něčím, co dosahuje standardů autentické politické a ekonomické demokracie; tím, čeho se stávající vládcové světa nejvíce strachují a co nejhalasněji ostouzejí jako „socialismus““ (tamtéž). Celou publikaci zakončují obsáhlejší odkazové Poznámky a užitečný Rejstřík. Práce J. B. Fostera a F. Magdoffa byla představena recenzí P. Gočeva Kapitalismus nad propastí?, dostupnou přes http://www.literarky.cz. Na této adrese je přístupná taktéž ukázka z knihy, poukazující na zapomenuté souvislosti ekonomie a politiky.

22

A co dál? Recenzovaná kniha jistě obsahuje inspirativní podněty i cenné reálie a její brzké české vydání lze znovu ocenit. Převratné, překvapivé ani prorocké myšlenky nicméně nepřináší. Tomu, že se globální kapitalismus ocitá nad propastí se opravdu příliš divit nelze. Taktéž volání po systémové změně zůstává pouze a výhradně v proklamativní rovině. Mnohem více by zřejmě šlo zdůraznit vlastnickou podmíněnost, sílící tendence kapitalismu k totalitě i např. konkrétní důvody objektivní nevyhnutelnosti krizového vývoje za kapitalismu. Ani západním marxistům a tzv. marxistům aj. by přitom rozhodně neškodilo bližší seznámení s odkazem a myšlenkovou produkcí bývalého východního bloku, který byl a stále je v mnohém dále. Minimálně, aby neopakovali staré chyby. A mezi nesporné klasiky náleží taktéž V. I. Lenin. Popisy průběhu aktuálních krizí a vysvětlení příčin bývají odlišné a značně různorodé. Někteří příčiny spojují s chybnou politiku a vládními regulacemi, jiní to striktně odmítají. Uváděna je pomalost trhů i nezodpovědnost politiků a manažerů, včetně problémů spojených s morálním hazardem, vzniklým explicitními či implicitními vládními garancemi. Finanční krize lokálního i globálního rozměru bývají pojímány coby krize nikoli trhů samotných, nýbrž finančních institucí, způsobená nerovnoměrně rozdělenou racionalitou. Učebnice ekonomie i financí též připomínají, že bankovní a měnové krize mívají společného jmenovatele ve vlnách optimismu a pesimismu, které nejsou rozptýleny rovnoměrně a jsou „nakažlivé“. I to, že se vyznačují jedinečností, souběhem více příčin, kdy spouštěcí mechanizmy mívají rozlišné atd. Otřesy na finančních trzích liberálové nepovažují za selhání volného trhu, nýbrž za selhání regulací typu postátněného amerického trhu s hypotékami či euro-amerického modelu měnové politiky centrálně řídícího úrokovou míru. Jiní ovšem připomínají, že pragmatický požadavek regulovaného kapitalismu dnes (obdobně jako před II. SV) zvítězil nad čistou ideologií volného trhu. Anebo již hovoří o konci neoliberální globalizace, ba i přímo o konci samotného mýtu o „neviditelné ruce trhu“. Totální krach se ale nedostavuje, nicméně mnozí vážně přiznávají nutnost systémových reforem soudobého kapitalismu, včetně jeho řízení. Přehlíženo by tedy nemělo být zakotvení - nejen finanční krize - v širším globálním, ekonomicko-sociálním a politickém rámci. Tímto je globální kapitalismus. Telegraficky připomeňme některé (staro) nové aspekty soudobé fáze rozporných procesů globalizace. Následující shrnutí jde však již podstatně nad rámec výše představované publikace J. B. Fostera a F. Magdoffa a vychází z dalších textů. Využívá přitom myšlenky řady autorů a taktéž kolegů (především T. Vaško, S. Heczka či M. Formánka), kterým je potřeba poděkovat. Nicméně případné omyly a nepřesnosti samozřejmě připadají pouze na hlavu autora recenze.

Nová náboženství Vědecké zkoumání globalizace bylo nezřídka nahrazeno vírou, kdy globalizace samotná je mocnou ideologií (I. M. Wallerstein). Globalizace, a ideologie tzv. lidských práv, se staly novým náboženstvím a novodobou obdobou hříchů je porušování pravidel politické korektnosti. Přibývá varování před novým náboženským mysticismem neoliberálních dogmat i jejich absentující kritickou sebereflexí. Oficiální pravdy, myšlenkové stereotypy a schémata jsou však mnohdy obratným pláštíkem maskujícím zájmy elit a světovládců. Ani oficiální ekonom nikterak nepřemýšlí nad velkými mýty. Tedy konstrukcemi typu bajky o neviditelné ruce, vyčišťování trhů či spontaneitě vývoje. A nebo nad stále oblíbenou pohádkou o „tragédii“ společenského vlastnictví. V neposlední řadě nad všeobecně rozšířenou vírou v automatický nárok na neomezený konzum pro úplně každého. V kontextu iluze o trvalém kvantitativním růstu, který se stal uctívaným fetišem. A taktéž skálopevné víry v rychlý pokrok vědy a techniky. Proč ale jsou nezbytné věci stále dražší, a zbytečnosti v oblasti plýtvání zlevňují, již obvykle nevysvětlí. Kdo nevěří v „růst pro růst“ (a hlavně pro zisky) i „globalizaci pro globalizaci“ je minimálně disidentem a velikým výstředníkem. Standardní ekonom nikdy neopomene zdůraznit vlastní nezávislost, nejlépe ovšem v žoldu finančních institucí či PR agentur. Jak často slýcháváme: „Každý ekonom přece ví, že ...“ (doplňte libovolné liberální dogma). Kdo neví, pochybuje a nevěří v jediné správné liberální pravdy, ekonomem není. Zpochybňování dogmat oficiální ekonom označuje za neekonomické, nevědecké a ideologické. A stále se přitom zaklíná pozitivistickým pojetím ekonomie, hodnotovou neutralitou a údajně neideologickým, objektivistickým, charakterem. Ostatně demagogické vydávání zájmů nejbohatších za objektivní nezpochybnitelná fakta, přírodní zákony či boží vůli náleží k ideologické výbavě apologetů elit od pradávna. Moderně v oblasti ekonomie doplněné samoúčelným a záměrně komplikovaným matematickým, statistickým a ekonometrickým instrumentariem. To má ideologickým konstrukcím dodat punc vědeckosti, technický ráz a pečeť hard science pro hrstku vyvolených matematiků. A jak zlí jazykové rádi připomínají, v neposlední řadě umožnit mechanizaci produkce dalších tisíců „odborných“ textů mainstreamových ekonomů. Aktuálně je vše umocňováno prohlubováním eklektické syntézy - např. keynesovsko-monetaristických konceptů, nebo slepenců heterogenních proudů nových keynesovců. I keynesovci byli a jsou však taktéž liberálové, ctící nezpochybnitelnost trhů i soukromého vlastnictví. Pod tlakem globálních, především finančních,

23

trhů se stírají rozdíly a každý ekonom i politik se pohybuje ve stejných a (prý) nepřekročitelných mantinelech. Bez ohledu na levicovou či pravicovou rétoriku musí pragmaticky sahat ke stejným řešením. Jiných cest prý není. Také v kontextu řešení krize mnozí u nás tvrdí, že by „ekonomie měla mít přednost před politikou“. Jako by ekonomie někdy byla jinou, než ekonomií navýsost politickou.

Neřešitelné rozpory Jádro moderní globalizace spočívá v technologicko-ekonomické sféře a mocně ovlivňuje ostatní společenské subsystémy, které za jádrem obvykle zaostávají. Globalizace ale neznamená pouze internacionalizaci a ekonomickou integraci. Sama ekonomická globalizace má dimenze internacionalizace, transnacionality i propojení výrobních, informačních aj. sítí. Tradičně přehlíženy bývají odklony a protiproudy oficiální globalizace typu rozporných fenoménů glokalizace či deglobalizace. Zaměňována cíleně bývá globalizace coby objektivní civilizační proud, který lze zasadit do kontextu Marxových úvah o racionalitě a ekonomii času, a její dosud jediná moderní neoliberální podoba. Zde třeba rozlišovat mezi anti- a alter- globalizačními hnutími, včetně jejich mecenášů zjevných i skrytých. Všeobecné akceptování globalizace v neoliberální formě se však přitom stalo součástí i tzv. moderních třetích cest. Soudobá globalizace bývá primárně vnímána jako ekonomický proces, formující hegemonii globálního kapitalismu, vedoucí k prohlubujícím se globálním nerovnostem. K mnoha definicím náleží též globalizace coby „těsnopisný termín pro globální kapitalismus a rozšiřování globálních trhů“ (N. Birgsall), kdy selhávání trhů poškozuje nejvíce chudší. Ve většině zemí se přitom od začátku 90. let příjmové nerovnosti zvýšily. Překotná globalizace vedla, mimo jiné, ke zničení celých odvětví v mnoha chudých zemích. Množí se vážné problémy taktéž v rychle se rozvíjejících rozvojových zemích, s příkladem nejen Indie. Sílí citelné ztráty, a to zdaleka nejenom pro střední vrstvu, i v zemích vyspělých. Silně byla porušena poválečná relativní rovnováhou mezi prací a kapitálem. Existence a soustavný tlak socialistického tábora přispívaly ke zlepšování postavení lidí práce, hlavně na Západě. Zlom je spojen s přelomem 60. a 70. let 20. století, coby vrcholem IV. dlouhé K-vlny a následnou sestupnou fází dlouhé deprese. Sílí ataky na sociální stát, přichází neoliberální ofenzíva a později řízená demontáž sovětského bloku. Nastává tzv. krize sociálního státu a globalizace samotná je mnohými je demaskována jako její příčina. Lidé jsou dnes stále více přinucováni čelit globálním výzvám a ohrožením stále více individuálně (J. Keller). Končící fáze globalizace tak bývá charakterizována především dominancí nadnárodních společností, postupující liberalizací a rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou. Poškozeni byli pracující a životní úroveň všude. Příčinou vážných obtíží a mezinárodních zmatků jsou také samotné USA. Povýšení terorismu na světovou sílu zavádí trvalý válečný stav na celém globu, kdy se hovoří o další světové válce. Soudobá globalizace bývá občas vnímána i coby prvek sebezničení Ameriky. Oslabená a neproduktivní Amerika již není tolerantní a americký universalismus je od pádu sovětského bloku zřetelně na ústupu. Rozpory činí „poloimperiální a pololiberální pozici USA ve světě velmi vratkou“ (E. Todd). Vkládané naděje na změnu nemůže naplnit ani elitami protěžovaný B. H. Obama. Nejenom v kontextu amerických voleb byla zdůrazňována role médií, které taktéž značně přispěly k aktuálním problémům. Hysterická líčení obtíží nahrávala jednomu z kandidátů. Masově byla šířena představa, že je spojen se „změnou“. Tato sice nikdy konkretizována nebyla, ale očekávání byla veliká. Realisté ovšem konstatují, že vítěz je loutkou, vyhovující superelitám. Mnozí opakovaně varují před sílící diktaturou menšin a diktátem nenormálnosti, které jsou v prvé řadě dobrým byznysem i účinným klackem a zaklínadlem. Upozorňováno bývá, že v případě Obamy (i kouzlem nechtěného) se může jednat o amerického Gorbačova. Uvedené dokladují přetrvávající obtíže při řešení „amerických“ ekonomických a dalších krizí, včetně mnohými autory očekávané a avizované „dedolarizace“ světové ekonomiky.

Změna poměru sil a „úspěchy“ neoliberalismu Politika neoliberalismu dosáhla úspěchů a současně neuspěla. „Úspěch“ je politický, neboť tuto přijaly za svou prakticky všechny vlády. Neúspěch ekonomický, protože nevedla k růstu (I. M. Wallerstein). Jiní spatřují také ekonomické úspěchy (A. Glyn). Podařilo se jí zvrátit trend stoupajícího podílu mezd a platů na hrubém národním důchodu. Koncem 70. let minulého století se tento ukazatel, podle statistik OECD, pohyboval kolem 75 %, a do roku 2005 klesl na cca 66 %. Změna poměru mezi prací a kapitálem náleží k základním rysům vývoje posledních třiceti let. Neoliberální politika nedokázala zvýšit tempo růstu světové ekonomiky ve srovnání s obdobím 1973-79, které bývá považováno za krizové. I Čína je dosud faktorem, který má vliv spíše na rozdělování reálného bohatství v globálním měřítku (ne vždy ve svůj vlastní prospěch), než na růst celkového objemu. Reálné bohatství světa příliš rychle neroste, zato se rozděluje stále nerovnoměrněji. Problémem se stává rostoucí globální chudoba. Vážné diskuze se vedou o rozdělování nedostatkových zdrojů, nejen v rámci národního státu,

24

ale i globálně. A to včetně strategických surovin (voda, ropa, základní potraviny atd.), které se pravděpodobně stanou předmětem příštích spekulací a dalších nebezpečných bublin. Módní ideologie tzv. levicového libertarianismu, obdobně jako pravicového, přitom přiznává jedinci nárok na vlastnictví sebe sama. Ten má zaručena práva, která stát nesmí porušit. A nesmí ani přerozdělovat výsledky jeho práce. Oproti pravicovému však tzv. levicový požaduje, aby každý měl nárok na stejnou hodnotu zdrojů přírodních. Tyto nebyly nikým vytvořeny, tudíž ani nemá nikdo větší nárok na větší podíl. Ten, kdo si jich přivlastní více, bude údajně povinen platit poplatek za používání, který by byl přerozdělován. Aktuální krize plně potvrzují značná rizika, patrná však již daleko dříve. Rizika a ohrožení v podobě nebezpečí nestabilit vyplývajících z expanze a složitosti moderního finančního sektoru (finanční deriváty, liberalizace kapitálových trhů, nedostatečná regulace bankovního sektoru atd.). A to včetně nefunkčnosti způsobu odměňování vysokých manažerů, který sám o sobě zakládá vážné problémy. Dále, mezi jinými, sílící obecné rozpory a celková neudržitelnost neoliberální globalizace, vzestup Číny a dalších regionů, nebo již výše připomínaný celosvětový růst nerovnosti (uvnitř bohatých zemí a mezi Severem a Jihem atd.) i např. hrozby visící nad rovnostářštější politikou. A. Glyn zde kriticky hovoří o Capitalism Unleashed - tedy o kapitalismu puštěném z vodítka či ze řetězu. O tom, co udělalo „divoké zvíře kapitalismu“ s větší svobodou, kterou mu v polovině 70. let dali neoliberálové.

Úsvit a konec éry neoliberální globalizace Globalizace je kvalitativní změnou vývoje a produktem rozvoje výrobních sil. Hrozbou se však přitom stává, mimo jiné, příliš rychlý svět, komprese času a prostoru. C. Lévi-Strauss obdobně jako globalizaci kriticky odsuzuje universalismus, imperialismus i kolonialismus. Považuje tyto za produkty „civilizačního běsnění moderního člověka“, který touží po neustálém rozšiřování své síly, po trvalém ekonomickém růstu a tzv. pokroku. Soudobá globalizace je přitom vysoce dynamická a značně nerovnovážná. Jedná se o další, kvalitativně odlišnou, fázi procesů probíhajících na různých úrovních, s různou intenzitou již odpradávna. O globalizaci již hovořili K. H. Marx a F. Engels v Manifestu, i když tento výraz ještě nepoužili. Spíše jako zajímavost bývá uváděno, že jako první slovo globalizace prý použil T. Levit k popisu vývoje světového hospodářství v roce 1985. Voláno dnes nezřídka bývá po zkrocení globalizace. Globalizace totiž cca od 90. let 20. století akceleruje a narůstající problémy dokumentují omezenost (neo) liberálních dogmat a tržně-kapitalistického rámce. Globální problémy a ohrožení, včetně řady možností rychlé globální smrti lidstva, jsou vzájemně provázány. Nárůst sociálního a politického napětí vytváří vhodné kulisy pro různé katastrofy často rozměrů apokalyptických. Opomíjet nelze ani hodnotovou a duchovní prázdnotu. A vyprázdnění životního stylu i novodobé otroctví moderního člověka z tzv. vyspělých zemí. Rozpory v těchto mantinelech nejsou dlouhodobě řešitelné. Lidstvo se nenávratně ocitlo na osudové křižovatce, kdy však např. socialistická vize budoucnosti rozhodně nenastane automaticky a bez všestranně připraveného subjektu systémových změn. Ignorovat přitom nelze ani scénáře katastrofické či dějinně retardační. Každý „nekapitalismus“ totiž nemusí být něco lepšího, může to být i barbarství. Vlny kapitalistické globalizace možno též vnímat prizmatem potřeb zhodnocování kapitálu, které se stále komplikují. Kapitalismus zatím nemá životaschopnou alternativu a rozvíjí se globálně i globálně akumuluje. Za první vlnu novodobé globalizace lze označit druhou polovinu 19. století, kdy se v roce 1880 vyvezlo cca 16 % světové produkce. Pak toto procento pokleslo a svět dosáhl předešlého maxima až v roce 1970. V tomto „dolíku globalizace“ (Ch. Chase-Dunn) došlo k velké zpětné reakci, která souvisela se světovými válkami a zatím nejhlubší krizí 30. let. Otázkou však zůstává, s jakými kataklyzmaty bude spojena současná druhá vlna moderní globalizace po překročení svého vrcholu. Existují četné další různorodé přístupy k etapizaci procesů globalizace, a to na jejích různých úrovních. A v kontextu odlišných vymezení a vnímání globalizace. Namátkou připomeňme pojetí B. Milanoviče, který v roce 1999 konstatuje, že „stojíme na prahu třetí globalizace“. První globalizaci vedla římská říše a druhá byla vedená říší britskou (zhruba od roku 1870 do I. SV). Nalézá podobnosti mezi třemi globalizacemi a počátky třetí datuje od 60. let 20. století. Avšak až od koncem studené války se začínají šířit do prostorů Euroasie. Globalizaci nevnímá jako proces, jehož se většina zemí a národů účastní v rovném postavení a s rovným podílem na směně a výrobě. Globalizace je vedena hegemonem, spojeným římským a později britským imperialismem, v současnosti pak - ale s mnoha otazníky - hlavně s USA. F. Braudel u každé globalizace rozeznává ekonomický, sociální, kulturní a politický aspekt, které jsou vzájemně propojené. Rozlišuje dějinné formy globalizace v podobě říší, které se zpočátku projevovaly jako konstrukce především politické. Uvádí případy starověké Fénicie, Kartága, Říma, křesťanské Evropy, Ruska, Číny a Indie. Připomíná i tzv. dílčí globalizace, např. v podobě středověké hansy. J. Le Goff za typický jev pro dnešní globalizaci označuje primát ekonomiky. Tento se prosadil na Západě s příchodem kapitalismu v 16. a 17. století. Konstatuje víceméně nepřerušovanou linii „globalizace jako dějinné

25

budoucnosti“, kdy tento trend je stimulován pokrokem techniky a komunikačních technologií. Dějiny přitom přináší také oddechová období mezi etapami globalizace, s periodami rozpadu velkých říší na menší části. Za centra kapitalistické globalizace, utvářející politicko-zeměpisný prostor, Braudel označuje postupně Antverpy, Amsterdam, Londýn a New York. Svou roli zde hrají sítě, s jejichž pomocí se globalizují a rozvíjejí společnosti, nová území a prostory. Globalizace obsahuje taktéž prosazení nějakého záměru a může být vnímána i coby „prostor klidu a míru“. Nikoli však pro každého. Existují mnohá negativa i vzpoury vyloučených a vykořisťovaných (např. vyloučení „barbarů“ z římské globalizace či evropská kolonizace Afriky a Ameriky, včetně znásilnění a zničení původních národních kultur a náboženství). Další přístupy ke globalizaci, včetně vymezení a rozlišení etap, byly shrnuta v řadě příspěvků na stránkách Marathonu (2007/3, 4, 5 či 2008/2). A to včetně jejího zasazení do kontextu dlouhodobých, nejenom inovačních a hospodářských, K-cyklů, resp. dlouhých vln. Apologeti hovořili koncem minulého století o „úsvitu éry neoliberální globalizace“. Odkazovali na klesající rozpočtové deficity, tuhé měnové politiky, deregulace, volný obchod, uvolnění kontroly kapitálu i překonání státu blahobytu. Laissez-faire bylo opět ve velké módě. V prvních letech 21. století se vše náhle obrátilo. Politiky se uvolnily, volný obchod skončil na ochranářských opatřeních, liberalizace se zadrhla a příliv kapitálových toků zeslábl. Tzv. globální vesnice rychle zmizela a sílí naopak globální válka proti terorismu. Demokracie byla vystřídána domácí bezpečností. Svět ovládla krize finanční, přecházející v krizi ekonomickou a další. Nepomáhá skrývání za záporná tempa růstu či žonglování s pojmy, zda jde o recesi, depresi, nebo krizi. Ani diskuze, zda krizový vývoj připodobnit k písmenu V, W či spíše L. Experti varují, že optimismus je předčasný, neboť globální ekonomika si zatím na dno ještě nesáhla (M. Zelený aj.). A budoucnost je velmi nejistá. Přijde rychlé zotavení vůbec? Podle mnohých totiž model neregulovaného kapitalismu zkrachoval a odhalován bývá přímo „sebevražedný kapitalismus“ (W. Pfaff). Hlásán je „velký návrat smíšené ekonomiky“ (E. Hobsbawn). Respektován je výrok J. E. Stiglitze, že současná finanční krize znamená pro liberální ekonomii to, čím byl pád berlínské zdi pro bývalý sovětský blok. Wallerstein hovoří o „demisi neoliberální G“. I stoupenci Washingtonského konsensu s tržněfundamentálními hesly „Privatizuj, liberalizuj, dereguluj, nezadlužuj stát“ zacházejí dnes opatrněji. Dokonce pragmaticky připouštějí důraz na roli vlády či uznávají specifičnost zemí. A flexibilitu politik, odpovídající rychle se měnící realitě. Nicméně neustále opakují, že liberalizace trhů a konkurence přináší všem více, než regulace. Volný trh je tedy stále nezpochybnitelnou modlou. A dokola varují před národním kapitalismem a nebezpečím protekcionismu. Bezradné poselství posledního Světového ekonomického fóra z Davosu přitom zní: „Globalizace nesmí být obětí krize“. Hlasatelé (neo) liberálních mýtů bijí na poplach před hrozbami protekcionismu a strašidlem hospodářského nacionalismu. „Svobodný“ obchod však odpovídá potřebám pouze určitých období a nahrává nejsilnějším. Nejvarovnější přitom zůstává, že lídři již vůbec nezakrývají, že termín globalizace používají coby synonym pro liberalizaci. Nepřipouštějí, že neoliberální globalizace je hlavním důvodem a viníkem. Globalizace pro globalizaci. Podle světovládných elit musí být jejich profity vždy vítězem.

Imperialismus globální či národní? Pozornost by měla být věnována také rozporu kosmopolitismu a národní orientace. Ne všichni totiž sdílejí cíleně šířenou představu ústupu od globalizace založené na národních státech. Mnozí národní rámec a specifické cesty nezavrhují. Ostatně aktuální události silně otřásly dogmatem, že globalizace (a kapitál) velké, ani malé, národní státy již nepotřebují. Minimálně na znárodnění privátních ztrát však ano. Zisky však budou ihned reprivatizovány. Sporný tak zůstává též konflikt mezi globálním systémem národních států a transnacionálním světovým systémem (J. Harris). Je globalizace národní či třídní projekt? Příkladem Evropy je dokladován ústup od globalizace založené na národních státech. Ani v USA však není globalizace vnímána jenom coby projekt americké hegemonie, naopak se stává programem vytvářeným vznikající transnacionální kapitalistickou třídou. Konflikt mezi americkými hegemonisty a nadnárodními globalisty má odrazy též v reálném politickém dění. Oficiální globalizace přitom suverénní národní stát pokládá za vážného nepřítele, neboť dostatečně neupřednostňuje zájmy elit a jednotlivců. Globalizace usiluje o nahrazení funkcí státu nadnárodními sociálními, politickými, ekonomickými a vojenskými řídícími strukturami. Úzce spojenými s cíli a zájmy silně koncentrovaných skupin a organizací, které procesy globalizace usměrňují. Nezřídka včetně konsekvencí antičínských, ale i tradičně antiruských a antislovanských. Sílí ataky proti Rusku carskému, sovětskému i putinovskému. Tzv. globální superspolečnost“ totiž reprezentuje vedoucí špičky Západu. A. Zinovjev za její hlavní představitele v nejtypičtější podobě považuje činitele Bildelbergské skupiny. Dochází k privatizaci moci v globálním měřítku. Globalizace reprezentuje „Nový světový řád“ i termín eufemisticky maskující imperialismus. Řada analýz ovšem napovídá, že národní státy si začínají uvědomovat svou stále důležitou roli. A např. se sdružují do regionálních skupin, což přispívá ke vzniku multipolarity. Sílí i četné další protitlaky oficiální neoliberální globalizace.

26

Diskutována je i koncepce tzv. nového imperialismu, s počátky u R. Hilferdinga a Lenina. D. Harvey a E. M. Woodová argumentují, že světový kapitalismus 21. století je složen z domácích kapitálů národních ekonomik a světová politika je poháněna vládami, které sledují své vlastní zájmy. Naopak W. Robinson v teorii globálního kapitalismu namítá, že již Marx odhaluje národní zájmy coby masku pro třídní a sociálně-skupinové zájmy. A dnešní státy nemají uzavřené trhy, teritoriálně založenou výrobu, ani oddělené finanční systémy. Ani „asymetrické vztahy směny“ (Harvey) nejsou jen teritoriálními vztahy směny mezi národními státy, ale i sociálními vztahy mezi sociálními skupinami. Robinson uvažuje o „kvalitativně nové nadnárodní fázi evoluce světového kapitalismu“, „extenzivním i intenzívním rozšiřování kapitalismu“, „mýtech národního hospodářství a realitě nadnárodního kapitálu“, s vyústěním v „překonávání teorie imperialismu a transnacionální stát“. Navracejí se taktéž úvahy o tzv. ultraimperialismu - aktuálně jako o nové historické epoše, resp. politické nadstavbě globálního kapitalismu. Imperialismus, v původním pojetí reakční, zahnívající a umírající kapitalismus, se po II. SV značně modifikoval. A to do státu všeobecného blahobytu, v rámci kterého byla nabídnuta liberálnější a sociálnější podoba kapitalismu. Ultraimperialismus však již může být naopak kapitalismem bez demokracie.

Parazitní financializace a „znárodnění bankrotu kapitalismu“ I jen letmý exkurz do dějin finančnictví přináší řadu překvapivých svědectví o snadno zneužitelné a těžko kontrolovatelné moci bankéřů. A o jejich mnohdy klíčové roli v historii. Příklady lze uvádět z dob papírových peněz ve staré Číně, z časů Césara a Krista, rytířských templářů, středověkých obchodních společností či novověkých státních bank. Bankovnictví roztáčelo kola obchodu už od starověku, neustále se vyvíjelo, až se stalo jedním ze základních pilířů světové ekonomiky. Finanční inovace posledních desetiletí však možnosti bankéřů ještě dramaticky umocnily. Významné místo přitom zaujímá technologický pokrok, především rozvojem informatiky, což dovoluje pohodlně rozprostřít tyto činnosti po celém globu. A politika neoliberalismu, která deregulacemi uvolnila pravidla. Neoliberalismus znovu ustavuje primát financí, který byl značně okleštěn od Velké krize 30. let a během krizí v 70. letech. Důsledky jsou vážné a zhoubné. V posledních letech proto stoupá frekvence používá termínu financializace světa. Jde o rostoucí důležitost finančních trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství a jejich řídících institucí jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Podle některých se jedná přitom o „šedý kapitalismus“, neboť vlastnické vztahy a zodpovědnost se zeslabily a jsou „rozmazané“ (N. Roubini aj.). Analýzy konstatují rozporuplný charakter proměn kapitalismu od poloviny 60. let. Varují před „finanční alchymií“ a „novým paradigmatem finančního kapitálu“ orientovaným na spekulace při honbě za vyššími zisky, ústícími právě v nebezpečnou financializaci a její aktuální krizi (J. B. Foster, F. Magdoff). Rozpory umocňuje sílící anonymita vlastnictví či institucionalizované investorství. Přitom soudobý „kapitalismus degeneroval na kasino“ (N. A. Chomsky). HDP celé zeměkoule je odhadován na cca 50 biliónů USD. Hodnota všech akcií a dluhopisů se odhaduje na 100 biliónů USD, ale hodnota všech derivátů je odhadována až na 512 biliónů USD. Proto někteří (W. Buffett) deriváty nazývají přímo „finančními zbraněmi hromadného ničení“. Cestu k jejich uhašení naznačuje např. Pekingská deklarace. Finanční krize (bankovní i měnové aj.) jsou důsledkem soudobé globalizace, zejména propojenosti kapitálových trhů. Mnohorozměrná problematika těchto krizí se stává od poloviny 70. let aktuálním předmětem zájmu teoretických i praktických ekonomů i politiků. Postupující integrace finančních trhů urychluje šíření a přenos poruch po celém světě a přináší nebezpečí vzniku problémů daleko většího rozsahu než v minulosti, včetně nestabilit a krizí globálních. Otřesy a turbulence na finančních trzích přitom liberálové nepovažují za selhání volného trhu, nýbrž za selhání vládních regulací. Nicméně však pragmatický požadavek regulovaného kapitalismu dnes (obdobně jako v krizové době před II. SV) zřetelně vítězí nad čistou ideologií volného trhu. Totální krach mýtu o „neviditelné ruce“ se sice nedostavuje, leč mnozí přiznávají nutnost systémových reforem, včetně řízení kapitalismu 21. století. I. Mészáros ale připomíná, že o charakteru společnosti rozhoduje kapitál, a dokud se nevymaníme z dosahu jeho „metabolismu“, nelze pomýšlet na systémovou změnu. Sovětská verze socialismu neuspěla údajně proto, že z historických aj. důvodů se nedokázala vymanit z „metabolismu“ kapitálu, jeho dělby práce a řízení ekonomiky. Proto nedokázala ani odstranit odcizení. Aktuální krize Mészáros výstižně nazývá „znárodněním bankrotu kapitalismu“.

Soudobá formační krize Krize 1929-33 bývá označována za projev již nezvládnutelných potíží kapitalistického systému a za vyústění dlouhé konjunktury v kontextu hospodářských cyklů. Dnešní krizi však vyvolala špatná politika, kde hlavním viníkem jsou neoliberální dogmata. Jiní ale aktuální vývoj nepřipodobňují k situaci 30. let, ale odkazují na krizi, která vypukla roku 1873. A to včetně historických analogií s posuny ve významu částí světa západním směrem.

27

Krize 1873 odhalila posuny významu světových regionů směrem na západ - ze střední Evropy do USA. Soudobé problémy možná naznačují další posuny na „západ“, z USA do Číny, Indie aj. Mezi vážné hrozby dneška náleží růst cen surovin, finanční krize, globální klimatické změny a mnohé další. Za hlavní znepokojující rys etapy světové ekonomiky nastupující počátkem 90. let možno označit prohlubování nerovnoměrností. Tyto jsou zesilovány nejen migračními toky. Globální ohrožení (včetně řady možností rychlé globální smrti lidstva) jsou přitom provázány. Nárůst sociálního a politického napětí vytváří kulisy pro různé katastrofy. Industriální historii kapitalismu lze modelovat sledem čtyř dlouhodobých cyklů. I. K-vlna 1780/90-844/51 (s horním bodem obratu 1810/17) je založená na první průmyslové revoluci. II. K-vlna 1844/51-1880/96 (s obratem 1870/76) figuruje coby věk železnic. III. K-vlna 1880/96-939/45 (s obratem 1914/17) je spojovaná s tzv. technickovědeckou revolucí. IV. K-vlna 1939/45-ůvodně před rokem 2000 (s horním obratem 1965/70) souvisí s revolucí vědeckotechnickou. Období bodů obratu jsou vždy přibližná a vztahují se k nejvyspělejším zemím. Lze identifikovat nosné obory („tahouny“) technologických změn i centra (Británie u I. a částečně II. vlny a hlavně USA ve 20. století). Body obratu hospodářských dlouhých vln mohou být spojovány s pozadím historických událostí, monetárních jevů, revolucí či válek. Každá z vln se skládá ze dvou fází: etapy vzestupu a fáze poklesu, přibližně stejných délek. S logikou „inovačních“ moderních dlouhých vln (v návaznosti na N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera, s řadou i marxistických rozpracování - podrobněji viz Marathon, 2007/4 či 2008/2) není v zásadním rozporu moderní pojetí epoch. Epocha přechodu ke kapitalismu koresponduje s I. K-vlnou a vzestupem II. vlny; imperialismu se sestupem II. a vzestupem III. vlny (obě reprezentují progres kapitalismu); soutěžení tzv. protosocialismu s kapitalismem se sestupem III. vlny a celou IV. K-vlnou. Operovat lze s hypotézou „dvojcyklů“, kdy technologie ovlivňují i vývoj politického systému, ideologií atd. Počátek industriální éry představuje vznik strojové velkovýroby a etapa cca 1790-1872 kapitalismus volné soutěže (I. vlna a vzestup II. vlny). Na sestupu II. vlny vznikají monopoly a etapa cca 1890–1968 tvoří imperialismus (III. a vzestup IV. Kvlny). Na sestupu IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti by mohl zahrnovat část V. a vzestup VI. vlny. Na pozadí instrumentaria K-vln lze na soudobou globalizaci nahlížet jako na třetí etapu vývoje kapitalismu, po předmonopolním a monopolním stadiu, s politickou nadstavbou tzv. ultraimperialismem. Nástup koreluje s racionalizační fází (zahájenou 1965-70) v rámci sestupu IV. K-vlny. S analogiemi v sestupu II. dlouhé vlny (cca 1870-96), kdy sílily procesy monopolizace, koncentrace a centralizace. Start III. K-vlny se přitom omezoval na několik nejvyspělejších zemí, u očekávané V. vlny již zřejmě musí jít o měřítko širší či globální. Podstatu dnešních krizí lze spojit s tzv. formační krizí vázanou na dobíhání sestupné fáze - dlouhé deprese v rámci hospodářského K-cyklu. Předchozí formační krize (1848, 1896, 1939-45) měly své předehry. Předehrou krize minulé, spojené s II. SV, mohla být Velká deprese 1929-33 a válka představovala zlom či vyvrcholení. Délka krize, včetně předehry, činila 16 let (1929-45). Počátky aktuální formační krize, resp. její předehry je možné spojovat s událostmi 1989, 1991, 1998, nebo dokonce až vývojem od roku 2008. Rozpad socialistické soustavy ekonomicky prospěl Západu a nástup krize oddálil. Proto se autoři kloní spíše k datům až pozdějším. Mechanicky a velmi zjednodušeně lze tudíž dospět např. k roku 2014 (ale taktéž 2024), jako možnému nástupu dlouhodobé expanze dlouho očekávané V. K-vlny. Probíhající formační krize však může být delší a komplikovanější, neboť probíhající (ale v současnosti spíše stagnující) další technologická revoluce možná vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy vývoje lidstva. Není přitom ale vůbec jasné, s jakým společenským kataklyzmatem bude zlom, nebo vyvrcholení krize spojeno. Při mechanické interpretaci dlouhých K-vln lze nástup další vlny, zřejmě již v globálním měřítku, očekávat někdy v období 2015-25. Kolem let 2040-50 tak hypoteticky nastává vrchol cyklu, spojený s tzv. otevírací krizí (minulé 1871, 1917 či 1968), která nastoluje nové, klíčové, otázky. Včetně nástupu nových podob nekapitalistického světa. Tato budoucnost však nenastane automaticky. Bude připraven adekvátní subjekt systémových změn?

Otevřené problémy, výzvy a dávnější inspirace Krize globálního kapitalismu je všeobecná, strukturální i systémová. Nicméně podléhat iluzím o brzkém a automatickém vystřídáním kapitalismu sociálně spravedlivějším uspořádáním je naivní. Historie přináší řadu důkazů o schopnostech kapitalistického systému adaptovat či „transformovat se“ pod vlivem měnících se podmínek. Leč při zachování svých hlubinných rysů a zákonitostí. Úvahy o budoucnosti by se taktéž neměly omezovat pouze na údajná dilemata mezi tzv. státním a samosprávným socialismem či na iluzorní spoléhání na stále těsnější sjednocování Evropy. Není ani možné neustále alibisticky přehlížet neudržitelnost trajektorií systémů „odsouzených k růstu“, dopady globalizace na lidský faktor (včetně degenerace lidstva či nezbytné převýchovy lidí pro uskutečnění systémové změny) a v neposlední řadě ani četné inspirace z dob minulých. Překvapivě aktuální dnes mohou být příklady i z předkapitalistických formací, kdy přitom nelze zavrhovat ani všechny „návraty“ v duchu nejenom ekonomického romantismu. Nicméně vždy při plném respektování

28

soukromovlastnické podstaty globálního tržního systému, ovládaného a formovaného velkými a mocnými hráči. Přitom hledání a především podpory lokálních, etických a demokratických alternativ se mohou stát výzvou nejen pro mladé. Jednou z cest je i vytváření konzervativních bariér neoliberální globalizaci, či podpora cest lokalizace. A odmítání liberálních dogmat, včetně pochybného boje s protekcionismem. Do idylického světa kampeliček, etických bank a nejrůznějších družstev, pro která bylo předválečné Československo přímo „zemí zaslíbenou“ uvádějí např. texty ekoložky N. Johanisové. Kriticky se dotýkají ekonomických kořenů ekologické krize, nebo skrytých předpokladů sociálně-ekonomických teorií. A místy až neadekvátně optimisticky představují právě některé lokální, etické a demokratické ekonomické alternativy. Autorka rezolutně kritizuje převládající ekonomické myšlení i hospodářsko-politické stereotypy a hlavně usiluje o zprostředkování alternativ. Spíše však inspirací, než - v kapitalistických mantinelech - reálných možností. Nechybí sžíravá kritika samoregulující se „neviditelné ruky“ A. Smitha a paradoxů volného trhu, striktně ekonomického pojetí efektivnosti i stálého kvantitativního růstu, jenž se stal samoúčelem a uctívaným fetišem. Ani již tradičně odmítavý pohled na klasickou koncepci komparativních výhod v duchu teorie bioregionální výhody, resp. schumacherovského volání „zpět k malému“. Kritizovány jsou zhoubné dopady růstového imperativu a naznačeny varující konsekvence tzv. elitářského konsensu a soudobého systému „globální monetokracie“, umocňované nedemokratickou reprezentativní demokracií. Vše ve světle akcelerující neoliberální globalizace, se svými prohlubujícími se rozpory. Johanisová klade sugestivní otázky, narušuje zažitá tabu a dogmata, hlásá návrat ke zdravému selskému rozumu a především vybízí ke kritickému přemýšlení. V neposlední řadě taktéž o našich civilizačních kořenech a přehlížených tradicích. Odpusťme, že argumentace místy trochu skřípe i nezřídka až naivně oslavný tón při popisu alternativních systémů a pokusů. I citelně patrné podléhání iluzím o tzv. nepolitické politice, všespasitelnosti tzv. občanské společnosti a všemožné participace či etickém a společensky odpovědném jednání v globální tržní džungli. A nebo pohádky o hodných bankéřích nikterak nehledících na zisky. Klíčovým problémem stále zůstávají bariéry k prosazení navrhovaných řešení. A to zdaleka nejen v oblasti nezbytné převýchovy člověka. Tedy postmoderních lidí zhýčkaných plýtváním a manipulovaných reklamou k sobectví a konzumu v duchu filosofie individuálního úspěchu. Nicméně kacířská publikace Nadi Johanisové Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem (s podtitulem Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku (Volary, Stehlík, 2008. 128 s. ISBN 978-80-86913-05-6) za přečtení rozhodně stojí.

3. Příloha: Nové v teorii redistribučních systémů Racionální základ morality v redistribučních systémech Radim Valenčík, Rafik Bedretdinov

Úvod Teorie her se zabývá těmi případy chování lidí, kdy výsledná situace je určena nejen naší volbou, ale i volbou někoho jiného, případně několika dalších subjektů. Řešení konkrétních úloh předpokládá, že známe hráče, strategie, kterými disponují, a výplatní matici, tj. to, kolik kdo dostane, pokud jednotliví hráči uplatní některou ze svých strategií. Hry rozlišujeme podle několika kritérií. Jedním z nich je počet hráčů. Poměrně dobře jsou matematicky popsány hry se dvěma hráči. Hry s více hráči jsou mnohem složitější, zejména pokud uvažujeme, že mohou vznikat koalice a docházet k vyjednávání mezi hráči. Následující oblast aplikace teorie her je součástí mikroekonomické teorie, která – v obecné rovině – popisuje volbu subjektů z hlediska maximalizace jejich užitku (v daném případě výplat) a nákladů obětované příležitosti, v návaznosti na to pak i jejich chování. Použití aparátu teorie her v mikroekonomii je z tohoto hlediska významnou oporou při analýze zákonitostí chování lidí. Jedním z případů her s více hráči je i teorie redistribučních systémů, která vychází ze dvou předpokladů: 1. Čím větší je odchylka odměn hráčů od jejich výkonnosti, tím více poklesne výkon systému; 2. Příčinou této odchylky je vznik koalic. Jedná se o případ koaličních her s N hráči (srov. např. Maňas 2002, Osborne 2004), jejichž specifickým rysem (odlišujících je od jiných her tohoto typu) je to, jak definujeme vztah mezi odchylkou výplat od výkonnosti hráčů a tím, co si hráči mezi sebou mohou rozdělit. Dlužno upozornit na následující: To, co si mohou hráči rozdělit, závisí v případě redistribučních her podstatným způsobem na tom, tom, jak si to rozdělí. Jedná se o ne nevýznamné rozšíření teorií doposud uvažovaných případů N-koaličních her. Model elementárního redistribučního systému je koncipován tak, aby postihl to nejdůležitější a současně nejjednodušší, s čím se v dané oblasti setkáváme. V logice věci má tři hráče (A, B, C), každý z nich má stejný vliv na daný systém, tj. kteříkoliv dva hráči mohou vytvořit vládnoucí koalici, výkonnost hráčů je oceněna

29

malými přirozenými čísli (např. 6:4:2). Výplaty hráčů pak můžeme zobrazit ve trojrozměrném prostoru, kdy každé ose souřadnic odpovídá výplata některého z hráčů. Vliv snížení efektivnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů můžeme vyjádřit redistribuční rovnicí, např. x + y + z = 12 - η.R(x - 6, y - 4, z - 2), kde x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů; 12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti; η je koeficient snížení výkonnosti; R(x - 6, y - 4, z 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonnosti hráčů (v našem přístupu ji modelujeme jako prostorovou vzdálenost, tj. odmocninu ze součtu čtverců). Zkoumání systémů tohoto typu má interdisciplinární charakter. Zčásti spadá do oblasti mikroekonomie, protože se jedná o problematiku volby v podmínkách omezených zdrojů a určité cílové funkce. Podstatným způsobem se opírá o matematický aparát, včetně formulování a dokazování matematických tvrzení. Ne nepodstatnou roli zde hraje simulování různých situací prostřednictvím počítačového modelu. Výsledky zkoumání redistribučních systémů nachází přímé uplatnění v manažerské praxi, která současně přináší podněty pro rozvoj teorie a přispívá i k obohacení manažerské teorie. Na VŠFS působí odborný tým, který se problematikou redistribučních systémů zabývá již od roku 2006, od roku 2009 pak v rámci projektu GA ČR Teorie redistribučních systémů (vedeným pod číslem 402/09/0086) a projektu Specifického výzkumu na vysokých školách podporovaného MŠMT stejného názvu, do kterého jsou zapojeni i studenti (jmenovitě I. Stáňa a O. Zhylinkov). Podíleli se na zpracování tohoto i dalších příspěvků přednesených na tomto kongresu – "Počítačový model redistribučního systému a jeho manažerské aplikace" v sekci věnované informatice (sestavení příslušného modelu je totiž záležitostí informatiky) a "Jak „vypočítat“ zdroje morality i příčiny jejího narušení" v sekci věnované matematice (jedná se totiž podstatným způsobem o řešení matematické úlohy).

Příklad řešení jedné z úloh v redistribučních systémech Struktura všech možných (tedy i nezajímavých) strategií v redistribučních systémech je složitá. Každý hráč má totiž následující možnosti: 1. Dát návrh na rozdělení výplat jednomu hráči, druhému hráč, oběma hráčům současně; 2. Čekat až jiný hráč dá návrh a reagovat na něj – přijmout, odmítnou; 3. Čekat až dá druhý návrh třetí hráč a reagovat na obě nabídky. Přitom každý návrh na rozdělení podle redistribuční rovnice (tj. na redistribuční ploše) je konkretizací obecné strategie, tj. množina strategií je vícerozměrná s mohutností kontinua (každý hráč má nekonečně mnoho, dokonce nespočetně mnoho strategií). Při rozpracování teorie redistribučních systémů je důležité najít ty strategie, které jsou zajímavé a významné. Pokud takové strategie nacházíme, zjišťujeme, že jsou rovněž svým způsobem elegantní, jejich uplatnění nacházíme prakticky v každém konkrétním případu reálného chování lidí, jsou jakoby „vytaženy z platónské říše idejí“. Prvním nalezená skutečně zajímavá strategie platónského typu umožnila, aby model vyjednávání začal „chodit“ na počítači. Současně ukázala, že vyjednávání za podmínek orientace na tuto strategii konverguje k dosažení tří nestabilních rovnováh, v nichž vždy dva hráči diskriminují třetího. Poté byl odhalen typ strategií vyjednávání účastníků (hráčů), které vedou k takovému rozdělení výplat, v němž nedochází k diskriminaci hráčů. Příslušná rovnováha byla nazvána společně přijatelnou rovnováhou. Výsledek lze interpretovat i tak, že za určitých podmínek čistě racionální přístup může vést k morálně přijatelnému chování. Podrobně je tento případ popsán v již zmíněném příspěvku prezentovaném v sekci věnované matematice. Následující obrázek vyjadřuje řešení zdánlivě jednoduchého problému. Ten lze formulovat například takto: - Předpokládejme, že se systém nachází v nějaké výchozí konkrétní redistribuční situaci, tj. hráči se mezi sebou nějakým způsobem rozdělují výplaty. - Nyní se rozhodnout, že podřídí svoji strategii tvorbě diskriminujících plně koalic, tj. pokud někteří dva hráči vytvoří koalici, budou třetího diskriminovat tak, že tento dostane nejmenší možnou výplatu (v našem případě rovnající se 1). - Za těchto předpokladů lze formulovat následující otázky – kdo s kým vytvoří koalici tak, aby si hráči vytvářející koalice co nejvíce polepšili a jaká rozdělení výplat v tomto případě připadají v úvahu. Ukazuje se, že problém má přesné řešení, které lze dobře názorně a elegantně vyjádřit. Vyplývá z něj celá řada důležitých závěrů, mj. následující: - Mechanismus plně diskriminujících koalic lze poměrně snadno zobecnit ze 3 hráčů na 4 hráče. (S určitými dodatky pak patrně i pro větší počet hráčů.) - V případě, kdy je výchozí situací rozdělení podle výkonnosti, tj. 6.4:2, je zřejmé (a to i ve smyslu slova "zřejmosti", tj. z grafického vyjádření), že koalici uzavřou hráči B a C. (Mj. tento výsledek má významnou praktickou interpretaci – čím více se jakýkoli redistribuční systém přibližuje rozdělení výplat podle výkonnosti, tím více se projevují tendence ke spojení průměrných a podprůměrných hráčů.)

30

(A patrně existují i další otázky, které lze s využitím následujícího grafického zobrazení formulovat a řešit.) Vyjdeme z redistribuční situace, která odpovídá rozdělení podle výkonnosti (obecnost přístupu tím není omezena a současně "na vlastní oči" uvidíme, že v tomto případě systém "spadne" do koalice průměrného a podprůměrného hráče). Uvedený příklad rovněž ilustruje, jak lze grafické vyjádření využít k pochopení dějů v redistribučních systémech. Pro snadnější porozumění uvádíme, v jaké posloupnosti obrázek číst. Ta odpovídá pořadí následujících symbolů:

Bod rozdělení podle výkonu 6:4.2, v přenesených souřadnicích 5:3.1

Souřadnice bodu rozdělení podle výkonu

Linie vymezující sektory výplat dvou koaličních hráčů, kteří si oba polepší na úkor třetího hráče, který je plně diskriminován (jeho výplata se rovná 1)

Množina redistribucí, kdy si oba hráči polepší na úkor třetího

Linie ukazující nejvyšší možnou výplatu hráče, který se spojí s jiným hráčem, tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející situaci a společně pak diskriminují třetího hráče

Větší výplaty hráče, který se spojí s jiným hráčem, tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející situaci a společně pak diskriminují třetího hráče . Menší výplaty hráče, který se spojí s jiným hráčem, tomu dá nejmenší možné zlepšení oproti předcházející situaci a společně pak diskriminují třetího hráče

Rozdíl mezi zlepšením největší možné výplaty každého z hráčů v případě spojení s jedním či druhým hráčem

31

výplaty hráče B

výplaty hráče A

výplaty hráče C Obrázek 1 Redistribuční plocha s vyznačeným bodem rozdělení podle výkonnosti, tj. souřadnicemi (6;4;2), resp. v přenesených souřadnicích (5;3;1), a s vyznačením zlepšení hráčů, která vzniknou uzavřením diskriminující koalice s jiným hráčem Z grafického vyjádření je zřejmé, že: - Hráč A dává přednost spojení s hráčem C před spojením s hráčem B. - Hráč B dává přednost spojení s hráčem C před spojením s hráčem A. - Hráč C dává přednost spojení s hráčem B před spojením s hráčem A. - V důsledku výše uvedeného tak zvítězí koalice hráčů B a C. Zde je ovšem nutné upozornit na to, že se jedná o případ, kdy výchozí situací je rozdělení podle výkonnosti. Některé jiné výchozí redistribuční situace mohou vést k vytvoření odlišné koalice. Počítačový model (viz příspěvek v sekci věnované informatice) umožňuje rozlišit, která z oblasti redistribuční plochy vede k vytvoření té či oné diskriminující koalice. Každopádně však platí, to co jsme již uvedli – čím více se rozdělení výplat blíží rozdělení podle výkonnosti, tím více bude sílit tendence ke spojení průměrných hráčů s nejméně výkonnými a k diskriminaci výkonných hráčů. Odsud vyplývá řada závěrů pro manažerskou praxi. Jejich společným jmenovatelem je hledání odpovědi na následující otázky: - Kde ve vnitropodnikové struktuře mohou vznikat tendence ke spojování průměrných a nejméně výkonných hráčů? - Jak se tyto tendence mohou projevit? - Jak těmto tendencím čelit?

32

Postup při rozšíření modelu Postup rozšíření modelu formou co největšího zjednodušení toho, co výchozí model modifikuje či překrývá lze využít opakovaně. V případě teorie redistribučního systému se podařilo tento postup uplatnit: - Při přechodu od intuitivní představy o vztahu mezi tvorbou koalic uvnitř systému a redistribucí výplat oproti výkonnosti hráčů k vytvoření formalizovaného modelu na základě definice elementárního redistribučního systému. - Při přechodu od intuitivní představy o vyjednávání v elementárním redistribučním systému, nalezení a definování elementární strategie vyjednávání (což mj. umožnilo vytvořit počítačový model chování hráčů v elementárním redistribučním systému). - Při přechodu od vyjednávání a chování hráčů, v důsledku kterého systém konverguje ke třem nestabilním diskriminačním rovnováhám, k vyjednávání a chování, které umožňuje dosáhnout rovnováhy, při které není nikdo diskriminován, tj. rovnováze, kterou nazýváme společně přijatelnou. - Při hledání toho, co konvergenci ke společně přijatelné a relativně stabilní rovnováze narušuje. (Touto poslední oblastí se nyní intenzivně zabýváme a v tomto příspěvku předneseme nejnovější poznatky týkající se dané problematiky.) Uvedený postup byl uplatněn i při vzniku fyziky (resp. mechaniky) jako vědy. Pro teorii redistribučních systémů je historická zkušenost v této oblasti poučná a inspirující. Proto alespoň ve stručnosti v bodech uveďme kde: - Při přechodu od intuitivně a v podstatě nesprávně chápaného pohybu (v intencích Aristotelova pojetí) k pochopení rovnoměrného přímočarého pohybu jako základní abstrakce. - Při přechodu od rovnoměrného přímočarého pohybu (chápaného i v kontextu s principem setrvačnosti) k odhalení zákona síly a rovnoměrně zrychleného pohybu jako elementárního rozšíření původního modelu. - Při přechodu od zaměření na jedno těleso k přesnému (a elementárnímu) popisu působení dvou těles na základě principu akce a reakce. - Při dalších rozšíření tohoto modelu ve směru teorie pole, molekulárně kinetické teorie plynů a kapalin atd. V obou oblastech (ve fyzice i teorii redistribučních systémů) vždy šlo o odhalení a vyjádření toho, co původní, elementární zjednodušení reality překrývá, narušuje, modifikuje atd., přitom samo má elementární charakter a v tomto smyslu: - Je všudypřítomné, tj. je identifikovatelné v každém konkrétním ději, události apod. v dané oblasti. - Je nejjednodušším rozšířením původního modelu. - Je spojeno s platónskými efekty zpětné samozřejmosti a intuitivně cítěné elegance (tj. jednak se nám nově odhalené zdá krásné a jednak – když už jej známe – jako zcela samozřejmé v tom smyslu, že to ani nemůže být jinak). – Ponechejme stranou spíše filozofickou otázku, proč odhalení elementárního základu modelu i jeho elementárních rozšíření vyvolávají efekty platónské krásy a samozřejmosti.) Je otázku, kolikrát můžeme v tom či onom směru postup spojený s elementárním rozšířením elementárního modelu opakovat a kde již s takovýmto postupem nevystačíme. Je otázkou, proč je tento postup poměrně efektivní, a kde naráží na určité meze. Jak dějiny vědy, tak i aktuální, v jistém smyslu slova „on-line“ zkoumání v oblasti teorie redistribučních systémů obsahuje bohatý faktografický materiál, který stojí zato z výše uvedeného hlediska analyzovat.

Co narušuje konvergenci ke společně přijatelné rovnováze Jak jsme již zmínili, je jedním je nejdůležitějších výsledků teorie redistribučních systémů odhalení skutečnosti, že existuje strategie vycházející z elementární strategie tvorby diskriminujích koalic, která umožňuje dosáhnout společně přijatelné rovnováhy. Vzhledem k tomu, že důkaz výše uvedeného tvrzení předpokládá použití matematických prostředků a počítačového modelu, věnujeme se mu – jak jsme již uvedli – v příspěvku prezentovaném v sekci matematiky, který jsme již zmínili. V našem příspěvku se proto budeme věnovat hledání toho, co konvergenci ke společně přijatelné a relativně stabilní rovnováze narušuje. Odpověď na tuto otázku je doposud otevřená, přestože leccos významného o dané problematice již dokážeme říci. Pokusme se to nejdůležitější, co se k ní vztahuje, uvést formou navazujících bodů: - Předpokladem konvergence vyjednávání ke společně přijatelné rovnováze je mj. znalost vlastní výkonnosti, výkonnosti ostatních hráčů a vlivu odchylky odměny jednotlivých hráčů od jejich výkonnosti na výkonnost celého systému. (To jsou poměrně silné předpoklady, které v realitě nebývají splněny.)

33

- Hráči odhadují svoji vlastní výkonnost, výkonnost ostatních hráčů i vliv odchylky odměny jednotlivých hráčů od jejich výkonnosti na pokles výkonnosti celého systému s větší či menší mírou nepřesnosti, přitom mohou reagovat na to, jaká ocenění dávají, a podle toho svá hodnocení korigovat. - Hráč, který by nereagoval na odlišnosti vlastních hodnocení a odlišností ostatních hráčů, by ztrácel svoji vyjednávací pozici, tj. každý hráč musí určitým způsobem reagovat na to, že jeho hodnocení se liší od hodnocení jinými hráči. - Vhodné je výkonnost hráčů chápat jako vícerozměrný fenomén, kdy v některých parametrech výkonnosti (resp. kompetencí, které jsou předpokladem výkonnosti) se hráči doplňují (tj. jsou si vzájemně komplementární). - V systémech může dojít ke dvěma odlišným scénářům. Buď hráči oceňují a doceňují „jinakost“ jiných hráčů, tj. to, že jiný hráč umí něco, co původní hráč sám neumí. V tom případě se zdá (což v tuto chvíli vyslovujeme ještě jako hypotézu), že korekce vzájemných ocenění konvergují ke společně přijatelné rovnováze. V realitě se tento případ projeví jako efektivní fungování týmu. Nebo se prosadí hodnocení hráčů při kterém jsou některé parametry výkonnosti nadhodnoceny a druhé podhodnoceny. Vítěznou koalici vytvoří hráči, kteří nadřazují hodnocení těch parametrů výkonnosti, resp. těch kompetencí, v nichž mají převahu, a diskriminují ostatní hráče. Z původního upřednostnění vlastních kompetencí před komplementárními systém velmi rychle přechází do stavu, kdy je oceňován parametr vůdcovství a schopnost podřízení se vůdci oproti všem ostatním kompetencím. Systém velmi rychle ztrácí výkonnost. - Další fází vývoje systému tímto směrem je vznik paralelní redistribuce, tj. jiného typu redistribuce než je ta, která je spojena s původním zdrojem příjmů, který si hráči rozdělují. (Většinou se jedná o jevy, které jsou hodnoceny negativně – braní úplatků, práce ve prospěch druhé strany, uplatňování politiky dvojího metru k vnějšímu prostředí apod.) Vidíme, že toho, co je nutné brát v úvahu, pokud máme říci, co ovlivňuje chování hráčů v nějakém konkrétním redistribučním systému (z hlediska dosažení společně přijatelné rovnováhy), je poměrně hodně. Pokud chceme odhalit obecné zákonitosti chování, připadá v úvahu opět uplatnění postupu, při kterém hledáme vhodné zjednodušení toho, co je hlavní příčinou bránící dosažení společně přijatelné rovnováhy. Hledání tohoto zjednodušení, toho, co – poté, jak je odhaleno – se zdá být samozřejmým, je vždy jednou z nejsložitějších úloh. Tak je tomu i v tomto případě. Tentokráte na to ovšem musíme jít z trochu jiného konce. Musíme totiž hledat to, co se v realitě prosadí jako dominantní vliv, který potlačí všechny ostatní. Hledání vhodného zjednodušení má tedy v tomto případě podobu porovnávání různých konkrétních vlivů a jejich vyhodnocení z hlediska toho, který převáží. To je poněkud jiný pohled na to, co je v daném případě tím elementárním a klíčovým. Z tohoto hlediska můžeme říci následující: - To, co ovlivňuje odchylku v hodnocení vlastních i cizích schopností jako předpokladu ocenění výkonnosti, je převáženo tím, které schopnosti (kompetence) jsou přijímány coby přínosné pro celkový výkon redistribučního systému. Tj. rozhoduje nikoli to, nakolik je kdo dobrý, ale v čem je dobrý. Diskriminace je pak založena na tom, že význam některých schopností, resp. kompetencí je nedoceněn, není považován za přínosný z hlediska výkonu celého systému. - To, které schopnosti, resp. kompetence, jsou v systému oceňovány, je převáženo v případě paralelních redistribučních her tím, že se určitá taková hra hraje. O tom, jaké koalice se budou v daném systému vytvářet a jak se budou rozdělovat výplaty, pokud jde o původní redistribuční hru, pak rozhoduje to, jaká paralelní hra se hraje (či jaké paralelní hry se hrají). - Pokud se v určitém systému hraje více paralelních her, převáží role těch, které určitým způsobem propojují daný systém s jinými systémy. Z hlediska manažerské praxe vyplývá z výše uvedeného řada doporučení (tj. výše uvedená obecná tvrzení můžeme přeložit do jazyka praxe): - Pro stabilitu a výkonnost systému je mimořádně významné podporovat komplementaritu při vzájemném oceňování (včetně neformálního) výkonnosti hráčů. Tj. dobrý manažer bude vždy využívat toho, že zvýrazní a ocení specifický přínos každého z podřízených, rovněž tak bude přispívat k povědomí, že důležité je vidět, kdo je čím pro daný systém (pracoviště či firmu) přínosný. - V návaznosti na výše řečené je důležité identifikovat celé spektrum schopností, resp. kompetencí, kterými mohou hráči přispívat ke zvýšení výkonu celého systému. Tj. dobrý manažer umí rozpoznat vše, co je v podobě konkrétních schopností konkrétních lidí pro výkon celého systému (firmy či pracoviště) přínosné. - Na základě toho se jednak zvyšuje výkon systému, jednak se vytvářejí podmínky, které umožňují včas rozpoznat zárodky paralelních redistribučních her. Tj. dobrý manažer si musí být vědom rizika paralelních redistribučních her, umět identifikovat jejich potenciální zdroje či aktuální projevy, návazně na to pak zabránit tomu, aby se v daném systému (ve firmě či na pracovišti) prosadily jako to, co určuje vytváření koalic a rozdělování užitků nejrůznější povahy. - K tomu je nutné vyhodnocovat prostředí, ve kterém se daný systém nachází a ze kterého lze očekávat penetrace různých vlivů. Tj. dobrý manažer si musí být vědom, že daný systém (firma či pracoviště) není

34

izolován od svého prostředí, musí mít přehled o tom, jaké typy redistribučních her se prosadily nebo mohou prosadit v různých redistribučních systémech (institucích, organizacích, firmách apod.) v jeho okolí a jakými cestičkami může pronikat jejich vliv, na základě toho pak těmto vlivům čelit. Analýza paralelních redistribučních her je jedním z problémů, na které tým zabývající se teorií redistribučních systémů zaměřil svoji pozornost v době přípravy tohoto příspěvku. Lze předpokládat, že se i v této oblasti podaří vytvořit matematický model s vysokou vypovídací schopností. V současné době uvedenou oblast mapujeme z hlediska rozlišení základních typů různých paralelních her, mj. podle toho: - Zda předpokládají či nepředpokládají propojení daného redistribučního systému s jinými. - Zda výplaty některých hráčům jsou větší než v základní redistribuční hře či nikoli. - Zda mají přímý vliv na původní redistribuční hru, tj. vedou k jinému rozdělení výplat uvnitř původní redistribuční hry, příp. mění i parametry redistribuční rovnice původní redistribuční hry. - Zda předpokládají či naopak nepředpokládají různou zasvěcenost hráčů. - Zda jsou hráči upláceni z prostředků původní redistribuční hry, z prostředků paralelní hry, příp. kombinovaným způsobem (a kteří hráči to jsou). - Zda jsou či nejsou hrami v rámci hierarchické struktury redistribučních systémů. - Zda mají či nemají vliv na pokles výkonnosti v hierarchickém systému. V těchto paralelních hrách pak lze sledovat následující parametry: - Velikost výplat hráčů paralelní hry. - Vliv paralelní hry na pokles výkonnosti původní hry. - Roli hráčů, kteří jsou či nejsou zasvěcení do existence paralelní hry a jejích parametrů. - Jak jsou hráči upláceni v rámci původní redistribuční hry či z prostředků paralelní redistribuční hry. - Jak se mění vlivová síla hráčů podle toho, zda a do jaké míry jsou zasvěcení do paralelních her. Výše provedené výčty jsou neúplné. Každý námět na doplnění výčtu je vítán. Je zřejmé, že každý krok ve zmapování paralelních her je přínosný jak při sestavení matematického, resp. počítačového modelu, tak má i bezprostřední význam pro lepší pochopení toho, co se odehrává v praxi, umožňuje vymezit a pojmenovat různé standardní situaci, s nimiž se můžeme setkat. Stojí za zmínku resp. za upozornění to, že význam paralelních her je značný a patrně i rostoucí, přitom v teoretické literatuře se s analýzou tohoto problému většinou nesetkáme. Lze to patrně vysvětlit tím, že k tomu, abychom si uvědomili (odhalili, docenili, či přímo uviděli) význam příslušného fenoménu, je nutné využít teoretický model.

Role křížových koalic a memplexů při narušení racionality a morality Problém toho, co brání dosažení společně přijatelné rovnováhy a narušuje racionalitu i moralitu, má ještě jeden významný a zajímavý rozměr. Jedná se o roli memplexů při vytváření křížových koalic mezi redistribučními systémy. Je to dáno tím, že ve společenském komunikačním prostoru hraje významnou roli jen to, co je schopno se replikovat, tj. to, co alespoň část lidí převezme za své a přenáší na druhé, co se přenáší "z hlavy do hlavy", co má schopnost být nakažlivé. To, co se replikuje, může mít nejrůznější podobu, např. sdílené a replikované víry, názoru, přesvědčení, poznatku apod. I sám jazyk je replikátorem. Podobně jako anekdota, know-how, pomluva, teorie… Pro replikátory tohoto typu se vžil pojem mem, resp. zpravidla se jedná o celé komplexy memů, memplexy (viz např. Blacmoreová 2001). To, co nemá schopnost se replikovat, není „nakažlivé“, nemá schopnost přenášet se prostřednictvím různých forem komunikace (osobní i prostřednictvím médií), zaniká, není schopno ovlivnit společenské dění. Memplexy (komplexy memů) se v řadě oblastí nacházejí ve vztazích vzájemné konkurence, resp. vedou mezi sebou boj o přežití. Je mezi nimi rivalitní, vzájemně se vylučují vztah (např. člověk nemůže současně podléhat dvěma různým typům víry). Mezi jinými memy jsou naopak komplementární vztahy – např. určitý názor podpořený určitou teorií. Jiné jsou v neutrálním vztahu – např. člověk může znát více jazyků. Většinou jsou memy a komplexy memů (memplexy) neškodné nebo dokonce prospěšné. Např. i jazyk je tím, co se replikuje. Podobně vtip, který se šíři a je svým způsobem nakažlivý. Existují však i velmi nebezpečné memy a jejich struktury, na které zaměříme naši pozornost a kterým se budeme v dalším textu věnovat. Jedná se o memplexy, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjejících sociálních sítí, které se vyznačují následujícím: - Jejich šíření je bezprostředně spojeno s tvorbou sociálních sítí určitého typu. - Tyto sítě mají podobu křížových koalic mezi lidmi (tj. – v terminologii teorie her – mezi hráči) z různých organizací, institucí, spolků či sdružení, pracovišť, firem, sfér společenského života apod. - Smyslem vytváření těchto křížových koalic je ovlivnit situaci uvnitř jednotlivých systémů tak, aby zde vznikl určitý typ vládnoucích koalic, které koaliční (a „zasíťované“) hráče zvýhodňují, zatímco ostatní jsou diskriminováni.

35

- Vedou k infikování nejrůznějších systémů paralelními redistribučními hrami, o kterých jsme hovořili v předcházející části. - Tyto memplexy se přenášejí při běžné, každodenní osobní komunikaci, v níž bývá zastoupen prvek vyjednávání o tvorbě koalic uvedeného typu. - Jedná se o blokující memplexy v tom smyslu, že blokují určitý typ argumentace a v souvislosti s tím vylučují z vyjednávání ty, kteří určitý typ argumentace používají. - Zablokováním schopnosti přesahu, kritického nadhledu, schopnosti zvážit jiný názor apod. se člověk (hráč) podřizuje takto replikovanému memplexu i celé sociální síti, stává se nejen její součástí, ale i nástrojem její reprodukce. - Bez toho, aby byl člověk (hráč) ovládán blokujícím memplexem, není začleněn ani do sítě typu křížové koalice ani do vítězných koalic uvnitř jednotlivých systémů, není mu umožněno hrát paralelní hru. - Příslušnost člověka (hráče) k vítězné koalici uvnitř systémů mu umožňuje získávat různými formami redistribuce uvnitř systémů výhody na úkor těch hráčů, kteří nejsou členy vítězných koalic. - Příslušnost člověka (hráče) ke křížové koalici (síti) mu umožňuje získávat větší vliv uvnitř systému, ve kterém působí (křížovou koalicí může být zprostředkován přenos využitelných informací, vytvářeny přednostní vazby mezi hráči uvnitř systému apod.). Jakmile se takto podíváme na společenskou realitu, nemůžeme si nevšimnout toho, že jak příslušné sociální struktury (sociální sítě odvíjející se od křížových koalic mezi hráči z různých redistribučních systémů), tak jejich psychicko-ideová nadstavba (to, co je drží pohromadě ovládáním lidského duchovna) jsou vystaveny konkurenci. A nejen konkurenci, ale – doslova a do písmene – boji o přežití. Přežívají jen ty struktury (v oblasti sociálních vztahů i v oblasti duchovní), které jsou schopny uchovat svoji identitu, odolnost vůči různým vnějším vlivům a změnám podmínek, které jsou schopny se replikovat (šířit v různých směrech), obsazovat prostor vzniklý narušením méně odolných struktur. Pokud si uvědomíme, jak radikálně se rozšířilo množství mezilidských kontaktů v průběhu posledních desetiletí (rozbouráním komunikačních bariér i rozvojem technických prostředků komunikace), můžeme si udělat představu o tom, jak faktor přirozeného výběru v této oblasti zapůsobil. Ve společenském prostoru působí velmi odolné, životaschopné, expanzivní a vzájemně soupeřící struktury, které mají dvojjedinou povahu – sociálních a duchovních struktur. Nikdo je nevymyslel. A nejen to. Naším myšlením (byť i vyzbrojeným teoretickým aparátem), si o nich můžeme udělat jen velmi dílčí evidenci. Od teorie redistribučních systémů, konkrétně pak od analýzy paralelních redistribučních her lze očekávat poodhalení toho, co se odehrává přímo před našima očima a co přesto uniká našemu zraku.

Místo závěru Postup prací týmu, který se danou problematikou zabývá, lze sledovat www.vsfs.cz/?id=1046, kde uveřejňujeme podkladové materiály Teoretického semináře: Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování. Na www.vsfs.cz/?id=1042 je uveřejňováno plněné znění příspěvků na dané téma publikovaných v časopisu ACTA VŠFS. Sledování postupu prací je zajímavé mj. i z metodologického hlediska, pokud porovnáváme průběžně formulováné cíle či představy o tom, co bádání přinese, s dosaženými výsledky. Literatura: [1] Blackmoreová, S.: Teorie memů. Portál, Praha 2001. [2] Budinský. P. – Valenčík, R.: Nash Equilibrium in Redistributions Systems (Calculation, Weight, Application). ACTA VŠFS 1, 2008a. [3] Budinský. P. – Valenčík, R.: Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. ACTA VŠFS 2, 2008b. [4] Budinský. P. – Valenčík, R.: Applications of Rheory of Redistribution Systems to Analysis Competitivity. Ekonomický časopis 3, 2009. [5] Carmichael, F.: A Guide to Game Theory. Pearson Education Limited, Harlow 2005. [6] Maňas, M.: Teorie her a konflikty zájmů. Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 2002. [7] Osborně, J.: An Introduction to Game Theory. Oxford. University Press, New York 2004. [8] Valenčík, R.: Teorie her a redistribuční systémy. VŠFS v edici EUPRESS, Praha 2008.

36

Jak "vypočítat" zdroje morality i příčiny jejího narušení Radim Valenčík, Petr Budinský

Úvod Jeden z nejvýznamnějších a nejzajímavějších problémů, který lze formulovat a matematickým postupem řešit v rámci teorie redistribučních systémů je možné (s trochou nadsázky) nazvat hledáním odpovědi na otázku „Kde a jak se rodí moralita založená na racionalitě?“ (tj. moralita založená na rozumné či rozumové úvaze). V jazyce teorie redistribučních systémů pak tato otázka zní takto: Jak definovat proces vyjednávání v elementárním redistribučním systému tak, aby hráči reagovali na zkušenost (výsledky v podobě výplat) získanou při vytváření diskriminujících koalic a zajistili si vyšší výplatu než je průměrná v případě tvorby diskriminujících koalic, návazně na to popsat rovnováhu, která příslušným vyjednáváním vznikne. (Základním pojmům teorie redistribučních systémů je věnován příspěvek "Racionální základ morality v redistribučních systémech" přednesený v sekci věnované ekonomii a managementu.) Pokud by se podařilo tento problém řešit, existuje dost velká naděje, že bude možné přesně identifikovat to, co je nejvýznamnější podmínkou toho, aby se lidé chovali racionálně i morálně, tj. aby jejich moralita byla založena na racionalitě. A také to, co nejvíce výše uvedenému brání, resp. kde je přirozené směřování k moralitě založené na racionálním základě nejvíce zranitelné. Teorie her se již s jednou obdobnou úlohou setkala, a to v případě her typu vězňova dilema s opakováním (bez omezení počtu kol). Počítačovou simulací a následnou matematickou analýzou problému se ukázalo, že optimální strategií zde je ta, kterou lze ve stručnosti vyjádřit „jak ty mně, tak já tobě“, ovšem s vloženými vstřícnými kroky. Právě prospěšnost vložení vstřícných kroků je považována za projev racionálně odůvodněné morality. Z toho vyplývá, že v uvedené oblasti má moralita racionální základ. Přiklad, který uvádíme a který využívá původní model a původní matematický postup, je z uvedeného hlediska patrně ještě významnější. V době, kdy byl problém formulován, jsme ještě neměli představu o tom, jaká bude odpověď na výše položenou otázku. Řešení problému přineslo nejedno překvapení.

Lze exaktně vyjádřit "iracionální" chování lidí? "Obecně oblíbeným omylem" (ve smyslu použitém spisovatelem Ludvíkem Součkem) je, že lidé se chovají nejen racionálně, ale rovněž podle svých lidských slabostí, které žádná teorie není schopna adekvátně postihnout. Například nedávno zesnulý průkopník bádání v oblasti teorie her u nás M. Maňas v souvislosti s řešením jedné z typických úloh teorie her (koluzivního oligopolu sestávajícího se z pěti hráčů) poté, co prezentuje všechny rovnovážné situace, poznamenává: „Vyjednávání o smlouvě je většinou zdlouhavé a pokud se po všeobecné únavě z vyjednávání nějaká smlouva podepíše, je to nejspíše pod vlivem osobních sympatií než důsledek logických úvah (podtrženo R. V. - P. B.).“ (Maňas 2002, s. 61.) V oblasti redistribučních systémů však můžeme jít ještě dál a podívat se, jaké skryté příčiny má to, co se jeví jako osobní sympatie apod. K tomu byl v současné době vyvinut velmi zajímavý aparát opírající se o počítačový model, na kterém lze řadu situací simulovat a otevřít si tak cestu k analýze skrytějších vrstev dané problematiky. Model umožňuje popsat různé typy vyjednávání a výsledky tohoto vyjednávání, které se nám zobrazí jako vyjednávací trajektorie na redistribuční ploše. (Touto problematikou se zabývá příspěvek "Počítačový model redistribučního systému a jeho manažerské aplikace" v sekci věnované informatice.) Dříve než ukážeme možnosti uvedeného modelu, uvedeme si poučný případ z oblasti, která námi sledované problematice není příliš vzdálena. V příspěvku "Jak rozdělit intergalakticky zapákovaných 100 Kč?" A. Michla uveřejněném 22.05.2009 v podobě blogu na Aktuálně.cz (příspěvek lze najít na internetové adrese blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alesmichl.php?itemid=6643, byl přečten 1739krát, což je velmi vysoký počet) se uvádí: "Úkol: Podělte se s neznámým o nalezených 100 Kč. Vy navrhujete, v jakém poměru se rozdělíte. Máte jednu možnost učinit nabídku. Pokud druhá strana odmítne, nedostane nikdo nic. Když odsouhlasí, bude po vašem. Co vy na to? Za mě říkám, vezmu si 80 korun a vám dám dvacetikorunu na malé pivo. Vezmete to? Podle teorie byste měli maximalizovat užitek. Proto zlatá dvacka, ne? Ruku na srdce, vezmete nabídku doopravdy?Když jsem při studiích dělal tento pokus v nejlepším londýnském studentském baru „The Quad“, 90 procent lidí nabídku 80:20 odmítlo. Ekonomickou teorii boří přirozené lidské vlastnosti typu vlastní zájem, pýcha, potupa, msta (podtrženo R. V. - P. B.). Podle pokusů musíte přijít alespoň s 65:35, aby byla celkem slušná šance na to, že neskončíte s prázdnou." Z hlediska toho, čím se zabýváme („dešifrování“ podstaty lidského chování prostřednictvím teorie her v konkrétní modifikaci teorie redistribučních systémů), lze ztěží najít vhodnější příklad, který otevírá cestu k následujícímu:

37

- Vyvrací výše zmíněný „obecně oblíbený omyl“, že (řečeno např. slovy autora příspěvku) „ekonomickou teorii boří přirozené lidské vlastnosti typu vlastní zájem, pýcha, potupa, msta“, resp. ukazuje že dobrá ekonomická teorie je schopna dešifrovat zdroje psychických fenoménů tohoto typu. - Ilustruje, že za každou poznanou vrstvou reality je další a zajímavější. Dříve než si ukážeme, o co v daném případě jde, podívejme se na reakce čtenářů uvedené na stejné webové adrese (vybrali jsme ty, které jsou nejvíce k věci). Čtenáře označujeme písmeny A, B, C atd.: A: "Dobré cvičení. Taky bych dvacku nevzal: Když jsi skrblík, utři hubu se mnou. Ale pravda je, že být na druhé straně pokusu, na vteřinu bych neuvažoval o jiné oferetě než fifty-fifty. Vyplývá z toho něco? Asi ano. Jsem patrně spíše na okraji Gaussovy křivky. Kde je její střed? Kolem té pětatřicítky?" B: "Dvacku bych vzal, ale hned mě napadlo to, co Jedlu: Kdybych byl na druhé straně, nalezené bych dělil 50:50. To je v člověku. Možná proto dodnes nic nemám... " C: "Tak to jste pane Michl docela drsňák. Pokud je to nastaveno tak, že pokud druhý odmítne nedostane nikdo nic, tak já bych tedy tolik neriskoval." D: "Ten druhý dostal od prvního příležitost, bez prvního by neměl vůbec nic, tedy z mého pohledu 50:50 není jediná spravedlivá nabídka." E: "Pane Michle, zapomněl jste na takové pojmy jako je spravedlnost a fair play – chápu vás, fair play není ekonomická kategorie." F: "Vy opravdu nevíte, že v normálním "chlapském společenství" (na vojně, ve skautském oddílu, v partě dělníků na stavbě) je zcela samozřejmé dělení 50:50 a jakékoliv jiné se kvalifikuje jako hajzlovství a lotrovina? Právě tento fakt je zjevně neznámý našim "elitám" a domnívají že můžou zcela libovolně krást, a to i v případě, že "je na ně vidět". Někde jsem četl, že etické jednání je v podstatě reflex – ti, kteří veřejně kradou, jednají proti tomuto reflexu, a budou dříve či později (nejčastěji v čase nějaké krize – ejhle!) potrestáni." G: "Ještě mě napadlo – jaký vliv má velikost té částky. Malé pivo je docela jednoduché odmítnout z pohledu "spravedlnosti". Ale jak by se člověk asi zachoval při dělení 1miliónu (20:80)?" H: "Pokud dobře rozumím podmínkám a pokud jsou stoprocentně jasné i účastníkům pokusu (nejsou pod nějakým tlakem), tak si myslím pane Michle, že na to jdete moc vědecky. My prostí lidé uznáváme půl na půl anebo jděte někam..., buď akceptuje nebo odmítá." I: "Jaképak fifty-fifty? Nejde o dělení s kámošem. Je jedno, kdo se jak zasloužil. Je to přece modelová situace a jediné, co je důležité, je maximalizovat zisk na základě toho, co můžu. Můžu učinit jednu nabídku. Obecné statistiky jsou, pane Michle, k ničemu. Je rozhodující, co pro druhého výše jeho podílu znamená. Bude-li to roční příjem, vezme bez ohledu na to, že na vás bude rozzloben. Bude-li to dvacetikačka (ve stejném poměru), pošle vás někam. Takže obecně stanovit poměr nelze. Kdyby šlo opravdu o stovku, je škoda času něco řešit." J: "Já bych nabídl korunu, nebo ještě méně. Nenechám nějakého bastarda, kterému by byla dvacka málo, aby 1) měl krásný sociálnědemokratický pocit, že mě dostatečně podojil (kdybych nabídl fifty fifty), nebo 2) aby měl krásný sociálnědemokratický pocit, že mě připravil o vše (kdybych mu nabídl dvacku a jemu by (URČITĚ) nestačila. Tou korunou mu dám jasně najevo, že na něj se*u." K: "Hezká psychologická hříčka: jaká částka bude pro vašeho protihráče natolik lákavá, že se vzdá potěšení z pomyšlení, že vy nedostanete nic? Je možné, že škodolibost může sehrát roli i při pomyšlení na sdílení podílu při likvidaci průšvihu. Sebevražednou." Všimněme si, že prakticky všechny reakce odkazují na různé psychické fenomény, kterými se čtenáři snaží zdůvodnit své stanovisko k danému problému. Příklad s dělením 100 Kč je případem toho, co nazýváme „pozičním investováním“. Představme si, že na první hru (dělení stokoruny) navazuje další, tj. výše pojmenovaná. Konkrétní příklad – poté, co se aktéři předešlé hry rozdělí, půjdou se ucházet o dívku. Víme, že ta si vybere toho, kdo jí koupí hezčí (tj. dražší) kytku. Pak přesně podle ekonomické teorie (pochopitelně při přesně definovaných podmínkách), je pro každého z hráčů jediné přijatelné rozdělení 50:50. Jinak totiž ve druhé hře zcela jistě prohraje ten, kdo v první hře získá méně. A protože poziční hry jsou všude (jak se kdo obléká, jakého si kdo najme právníka, do které restaurace kdo chodí, jaký večírek si kdo může dovolit financovat…), projevuje se to v psychice člověka takovými jevy, jako je závist, nepřejícnost atd. Člověk svou psychikou (prožitky) oceňuje (velmi přibližně a s řadou selhání, jinak to ovšem nejde) reálné situace. Mj. – abychom rozklíčovali (dešifrovali) určitý konkrétní jednoduchý případ, potřebujeme odhalit tak 4-5 vrstev. Někdy k tomu již „čtecí zařízení“ (postupně rozšiřovaný model) máme, jindy ne. Je poměrně vzrušující dešifrovat společenskou realitu včetně lidských slabostí (pokud to vůbec jsou slabosti) tímto způsobem. Analýza redistribučních systémů ukazuje, že v nich to, co by se zdálo být vnějšími vlivy (např. osobní sympatie či antipatie, závist či nenávist apod.), je mnohdy dána samotnými parametry systému.

38

Grafické vyjádření strategií vedoucích k diskriminačním rovnováhám Za elementární (a v daném případě skutečně nejjednodušší) strategii, která se vyznačuje plnou symetrií z hlediska pozice všech subjektů, lze považovat tu, ve které se hráči orientují na vytvoření diskriminující koalice. V příspěvku prezentovaném v sekci věnované ekonomice a managementu jsme ukázali, jakým způsobem může přejít libovolná redistribuční situace (libovolné rozdělení výplat v souladu s redistribuční rovnicí) do situace, ve které je některý z hráčů plně diskriminován (tj. má nejnižší možnou výplatu). V návaznosti na to nyní názorně ukážeme, jak probíhá vyjednávání koalic v případě, že dochází k přeměně jedné diskriminující koalice v jinou

z 3. a) Potom by měl hráč „z“ (v koalici s „x“) tuto hodnotu výplaty

2. a) Hodnota, kterou by vyjednali „x“ a „z“, měl-li by „x“ stejně, jako v původní 1. -> 2.

x

3. b) Potom by měl hráč „z“ (v koalici s „y“) tuto hodnotu výplaty 2. b) Hodnota, kterou by vyjednali „y“ a „z“, měl-li by „y“ stejně, jako v původní koalici s „x“

1. Výchozí bod (hráči „x“ a „y“ diskriminují hráče „z“)

1. -> 2. y

Obrázek 2 Zobrazení jednoho kroku vyjednávání založeném na tvorbě plně diskriminujících koalic (diskriminován je hráč C s výplatou z) K tomu: - Diskriminován je hráč „z“ (minimum na ose z), tzn., že hráči „x“ a „y“ uzavřeli koalici. - Hráč „z“ ví, jakou by měl maximální výplatu, pokud by uzavřel koalici s hráčem „y“ či „x“ (ta je určena tím, že by příslušnému hráči musel nabídnout nejméně tolik, kolik měl tento hráč v původní koalici). - Hráč „z“ okamžitě pozná, že se mu v daném případě vyplatí uzavřít koalici s hráčem „y“, protože v koalici s ním se mu dostává větší maximální výplaty. Předpokládejme, že každý z hráčů, kteří uzavřou novou koalici, si chce polepšit. Hráči „y“ tedy hráč „z“ musí nabídnout něco navíc. Sníží tedy o nějakou část svoji výplatu, aby mohl část nabídnout hráči „y“. Nesníží ji ale zas natolik, koalice pro hráče „z“ s hráčem „y“ musí zůstat výhodnější, než koalice s „x“. Řekněme, že svůj zisk zkrátí např. o polovinu rozdílu toho, co by získal s „x“ a s „y“.

39

Obrázek 2 Grafické znázornění kroku vyjednávání z hlediska velikosti výplat

Obrázek 3 Grafické znázornění kroku vyjednávání z hlediska velikosti výplat Výsledný stav po jednom kole vyjednávání Model elementárního vyjednávání v redistribučním systému ukazuje následující: 1 Střídají se případy, kdy každý hráč je ve vítězné koalici a kdy je mimo ni a je tedy diskriminován. 2. Střídají situace, kdy každý hráč má ve vítězné koalici o něco více a kdy o něco méně. 3. Systém konverguje ke třem nestabilním diskriminačním rovnováhám. Tyto diskriminační rovnováhy lze získat rovněž řešením následujícího systému rovnic: 1 + y + z = 12 - η.R(5; y - 4; z - 2) x + 1 + z = 12 - η.R(x - 6; 3; z - 2) x + y + 1 = 12 - η.R(x - 6; y - 4; 1) Jedná se o tři nezávislé rovnice s třemi proměnnými, jejichž řešením jsou hledané hodnoty diskriminačních rovnováh.

40

Strategie umožňující dosažení společně přijatelné rovnováhy Pokud by na systém nepůsobily žádné vnější podmínky, může každá z diskriminačních rovnováh nastat se stejnou pravděpodobností, tj. s pravděpodobností 1/3. Pokud by systém dospěl až k uvedeným třem diskriminačním rovnováhám, byla by průměrná výplata každého hráče rovně 1/3 ze součtu jeho dvou výplat v diskriminující koalici a jedné nejmenší výplatě, pokud je mimo diskriminující koalici. Množina bodů, v nichž má každý z hráčů tuto průměrnou výplatu, má podobu linie na redistribuční ploše. Nazvěme tyto linie liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách.

Obrázek 4 Zobrazení počítačovéhomodelu

redistribuční

plochy

s

paretovskými

zlepšeními

prostřednictvím

O významu počítačového modelu si můžeme udělat názornou představu prostřednictvím výše uvedeného obrázku, který je autentickým zobrazením toho, jak tento model vidí uživatel. Plocha uvnitř útvaru vymezeného liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách („vrchlík“ na redistribuční ploše) představuje paretovská zlepšení oproti průměrné výplatě v případě vyjednávání vedoucího k tvorbě diskriminujících koalic. To, že se jedná o paretovská zlepšení, je důsledkem větší odchylky od rozdělení výplat podle výkonnosti v diskriminačních rovnováhách než uvnitř plochy vymezené liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách. Odsud vyplývají otázky: - Existuje nějaká přesně definovaná strategie vyjednávání, při jejímž uplatnění se hra „pozvedne“ z vytváření plně diskriminujících koalic (v nichž jeden hráč má vždy nejmenší možnou výplatu) k vytváření koalic, kdy i diskriminovaný hráč dostane výplatu vyšší (a v procesu vyjednávání rostoucí), resp. kdy přestává být diskriminován a dojde k vytvoření společně přijatelné rovnováhy? - Kdy a jak konverguje proces vyjednávání v tomto případě ke společně přijatelné rovnováze? - Který hráč si tuto možnost uvědomí (bude některý z nich první, nebo to zjistí všichni současně)? - Jaká je nejjednodušší strategie vyjednávání, která by umožnila dosáhnout paretovská zlepšení oproti diskriminačním rovnováhám, jak ji definovat? - Jaké jsou předpoklady procesu konvergence ke společně přijatelné rovnováze, tj. bodu danému chováním hráčů na základě racionálně zdůvodněné morality? - Které z těchto předpokladů jsou „nejcitlivější“ na vnější podmínky, tj. čím je v realitě proces konvergence ke společně přijatelné rovnováze nejvíce či nejčastěji blokován či zvrácen? (Pokračování v dalším čísle)