hudba literatura divadlo film
Ústav hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy univerzity
Tour de Culture
12/2007
FAVAL 8.12.
STARÁ PEKÁRNA 5.12. Hoochie Coochie Band, blues, 20.00 10.12. My Generation, 20.00 12.12. Květy, alternativní písně, 20.00 18.12. Hadry z těla, 20.00 19.12. Elena Suchánková & Jocose Jazz, první dáma českého jazzu, 20.00 20.12. Eggnoise, vocal hard-swing-jazz, 20.00
20.12. 28.12.
12.12. 13.12. 14.12.
FLÉDA 5.12. 6.12. 11.12. 12.12.
STARÁ PEKÁRNA 5.12. Toxique, napříč hudebními žánry, 20.00 11.12. Česko-německý jazzový quintet, setkání stylů a generací, 20.00
DIVADELNÍ STUDIO MARTA 7.,10.,18.-21.12. Heda Gabler, Noc vrahů, 19:30 DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU 13. 12. Baletky, 19:00 18. 12. Evangelium svatého Lukáše, 19:00 19. 12. Revizor, 19:00 DIVADLO U STOLU 11. 12. Tajbele a její démon, 17:00 17. 12. Třetí trest, 19:30 18. 12. Život je sen, 19:30
14.12. 28.12.
Power Metal Blast vol.5 Eagleheart, Entrust, Lammoth a Witch Hammer, 19.00 Polemic support SKA2TONICS Visací zámek, 20.30 Horkýže slýže, Live Evil, Ebola Joy, 19.00 Čankišou support Kumbalu, 20.00 New York Ska Jazz Ensemble, 20.00
La Varda Bow Wave Roman Dragoun and His Boys a NEŘEŽ (Ex Nerez)... Marduk, Unleashed, Ensiferum, Vreid The Scandals Magion/Dreikommanull, Joern Kleinschmager aka Audiomatik
G-STUDIO CENTRUM 9.,12.12. Pan Kaplan má třídu stále rád, 19:30 13.,16.12. Rybovka, 19:30 (13.), 16:00 (16.) HADIVADLO 13. 12. Sloní muž, 19:30 14. 12. Ředitelská lóže, 19:30 REDUTA 18. 12. Jak se bavil pan Sloane, 19:00
divadlo
PODOBRAZY 5.12. Nostalgia kvartet, ragtime, klasický i moderní jazz 12.12. Matůš Bagár a Friends, vystoupení jedinečného zpěváka a klávesisty 19.12. Jiří Levíček Trio, vynikající klasický a jazzový pianista
hudba
Tour de Culture doporučuje v prosinci
fejeton
14
Podivné aroma Do restaurace vstoupil mladý muž s aktovkou. Rozhlédl se po zpola zaplněném lokále a po kratší úvaze zamířil k volnému stolu u okna, kde se usadil. Přes židli přehodil kabát a objednal si minerální vodu. Z aktovky vytáhl blok a propisovací tužku a položil je na stůl před sebe. Chvíli pozoroval lidi v lokále, stroze poděkoval číšníkovi, který mu mezitím donesl požadovaný nápoj, a zhluboka se napil. Pak otevřel blok a uchopil propisovací tužku. Coby student literární vědy a začínající spisovatel se rozhodl napsat prolog ke své nové (a vlastně vůbec první) knize, která rozhodně nebude žádnou banální juvenilií, ale fantastickým a hodnotným dílem, na které je potřeba čtenáře trochu připravit (taky navnadit), k čemuž dobře poslouží právě onen prolog. Jak začít? Vážení přátelé, už je to tady! Rozhodl jsem se vstoupit do literatury! Můžete hovořit o skutečném štěstí, že se to událo a já si k vám našel cestu. Ano, jsem zde! Autor bohatých a neopakovatelných myšlenek, psaných bravurním stylem a s patřičnou noblesou. Nová krev české literární tvorby. Potenciální držitel Nobelovy ceny za literaturu. Do deseti let nepochybně extraliga mezi českými i zahraničními autory. Rozhodně jsi neudělal chybu, milý čtenáři, když sis zakoupil moji knihu. Naopak. Věz, že držíš v ruce ojedinělý zdroj pobavení a poučení. Mé myšlenky tě obohatí, mé originální slovní obraty jistě zaujmou... Lokálem prolétl slabý závan jakéhosi podivného puchu. Mladý muž přestal psát a zavětřil. Byl to jen takový nepatrný závan, přesto vstal a pootevřel okno. Zkoumavým pohledem přelétl po lidech sedících v restauraci a pustil se znovu do psaní. ...nemám ve zvyku se sám hodnotit, je to tak trochu v rozporu s mou vrozenou skromností. Přesto bych se charakterizoval jako nový (a možná i lepší) Milan Kundera. Až přijde ten správný čas, napíšu svou teorii románu, kterou už teď zčásti nosím v hlavě. Bude opravdu precizní, na to se můžete spolehnout. Také velmi originální, téměř až revoluční, ale víc prozrazovat nehodlám. O tom tenhle prolog není. Člověk se prý rodí jako tabula rasa, jak řekl anglický empirik John Locke... Řekl to ten anglickej rozumbrada? Nebo to byl ten žabožrout Descartes? Ne, vzpomněl si nakonec, byl to Locke. ...každopádně to asi neplatí v mém případě. Těžko bych mohl v sobě bez nějakých vrozených dispozicí nashromáždit tolik uměleckého a zejména literárního potenciálu. A ke všemu za tak krátkou dobu své existence. Pokud jsem se opravdu narodil jako deska nepopsaná, pak musím být patrně (a já se nebojím vyslovit to slovo) génius a... Do nosu ho uhodil prudký závan puchu, podivně štiplavý a velmi nepříjemný. I někteří lidé v restauraci si toho všimli a přerušili konverzaci nebo zvedli oči od novin. Muž ve středních letech u vedlejšího stolu okamžitě přestal jíst. Chlapec u dalšího stolu, který se po celou dobu marně snažil oslnit dívku svým ostrovtipem, se prudce rozkašlal a nabyl barvy zralého rajčete. Mladý muž se opovržlivě rozhlédl kolem sebe a pak poněkud teatrálně doširoka rozevřel již pootevřené okno. Kde to přestal? ...není třeba být zbytečně skromný. Co je skromnost? Jen falešná pýcha. Neupřímnost člověka ke svému egu. Plivnutí do vlastní tváře. Jak říká kolega Schopenhauer: „Ctnost skromnosti je podařený vynález pro darebáky.“ A idioty, to říkám já... Ten zápach už začínal být nesnesitelný. Mladík se rozkašlal. Příšerný smrad. Někteří lidé se začali rychle zvedat a vytahovat peněženky. Muži u sousedního stolu, čtoucímu noviny, se zamlžily brýle. Mladý muž si toho všiml a ušklíbl se. Tohle se mu teda rozhodně stát nemůže, to je výhoda kontaktních čoček. Proč by měl člověk, obdařený mimořádnými schopnostmi, tyto své kvality tajit nebo se dokonce za ně stydět? Je třeba vyzdvihnout přednosti a nikoliv poukazovat na chyby. Ostatně v mém případě je to trochu zbytečné. Mnoho chyb totiž nemám... Zatočila se mu hlava a málem omdlel. Bezmála životu nebezpečný smrad už pevně kraloval celé restauraci. Z levého oka mu vypadla kontaktní čočka. Divoce kašlaje, pozoroval ji pravým okem, jak plave v minerálce… Vzhledem k poměrně malému prostoru, který je v TdC vyhrazen literatuře (co ty na to, šéfredaktore?), vás ušetřím líčení, jak dusící se lidé vybíhali před restauraci, jak se venku na čerstvém vzduchu srovnávaly finanční pohledávky (někteří lidé to vyřešili předčasným odchodem) a jak mladý muž stále nechápal danou situaci. Ale protože měl v sobě i část filozofické duše, tak se nad celou situací zhluboka zamyslel. A po nějaké době mu to došlo… David Osvald
Po roce je tu opět prosinec a podle různých oteplovacích teorií bude sněhu méně a méně. V praxi jsem ovšem zatím nic nezaznamenal. Ba naopak se mi zdá, že sněhu na odklízení je kolem našeho domu rok od roku více a více, a moje ruce a záda jsou rok od roku bolavější. Takže první na mém seznamu vánočních přání je dlouho trvající obleva. Kromě té si již několik let marně přeji bratříčka; znamenal by totiž pracovní sílu navíc. Toho mi ale rodiče již asi nedopřejí, takže doufám, že pod ověšeným jehličnanem naleznu alespoň lopatu samochodku. Na mém listu vytoužených prezentů je dále položka „samé jedničky“, respektive „samá áčka“, ale Ježatý mě v oblibě asi příliš nemá, což dokládá výpis známek, které jsem během svého studia zatím obdržel. Po všem tomto marném volání po smysluplných dárcích už ani nedoufám, že Ježíšek nadělí světový mír. Vypadá to, jako by se Ježíšek více flákal, než pořádně pracoval. Být jeho šéfem, dal bych mu padáka, ale jelikož nejsem, tak můžu Ježíškovi jen vzkázat: „Strč si všechny ty ponožky, trička, knížky a všechny ty kraviny do komína! S tebou končím!“ Pod stromeček bych čtenářům Tour de culture přál příjemné počtení i na příští rok. A jelikož je tato věc v naší moci, nemusíme spoléhat na Ježíška. A to je naše jediné štěstí. Martin Gillár
Tour de Culture FF Kulturní měsíčník FF MU 12. číslo prosinec 2007 evidenční číslo MK ČR 17015 Šéfredaktor Martin Gillár
[email protected] Redakční rada Lilly Kunčarová David Osvald Jirka Bernkopf Jana Hnojská Design a sazba Milan Vlček Jazyková korekce Zuzana Ryčlová Martin Gillár Vydavatel ÚHV FF MU Gorkého 7 Brno 602 00 tel.: 549497478 Tisk Coprint Kratochvilka 113 Ivančice 664 91 tel.: 731473404
Tour de culture ff vzniká za podpory Nadačního fondu studentů a Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
TdC: O jaký výměnný program / studium se jedná? B.Š.: Nyní studuji v rámci programu Freemover.
Filosofická fakulta v Ljubljani Foto archiv www.ff.uni-lj.si
TdC: Co tě mile či nemile překvapilo na škole, kde nyní studuješ ve srovnání s brněnským ÚHV? B.Š.: Mile mě překvapilo, že je v každém ročníku jen několik studentů. To mi připadá na oborech jako je hudební věda velice přínosné a odpovídající.
TdC: Jaké jsou kulturní možnosti a příležitosti v rámci fakulty? B.Š.: Ve fakultní knihovně si lze vypůjčit abonentky na koncerty Slovinské filharmonie. Což je dohromady asi 4 - 5 koncertů (na velmi dobré úrovni) měsíčně. Dále se pořádají ještě akce při příležitostných událostech v hudbě, které se dějí v Lublani. TdC: Spolupracuje daná fakulta s jinými fakultami? Vytvářejí nějaké zajímavé projekty, které tě zaujaly? B.Š.: Pouze vím, že muzikologie nemá dobré vztahy s Akademií hudby. Víceméně spolu tyto dva ústavy nekomunikují, tudíž ani nespolupracují. Myslím si, že je to velká škoda.
TdC: Jaké je studium, jak probíhá výuka v cizině - na kolik se liší od brněnské formy studia? B.Š.: Forma výuky se víceméně neliší, ale o předmětech jako je muzikoterapie, hudba východních Slovanů nebo ediční seminář si mohou studenti lublaňské fakulty nechat jenom zdát.
TdC: Co je pro tebe největším přínosem z této stáže? B.Š.: Největší přínosem je pro mne to, že jsem se naučila velice dobře slovinsky. A především, že jsem si našla velice zajímavé téma pro mou budoucí práci.
TdC: S čím jsi měla největší problémy a co pro tebe bylo nejjednodušší?
Děkuji za rozhovor! AJ
clawed forehead 4
B.Š.: Největší problém jsem měla ze začátku hlavně s jazykem, protože všechny přednášky jsou jen ve slovinštině. Ale profesoři jsou velice vstřícní a rádi se vším pomůžou, vždy se s nimi dá domluvit.
Hudební naděje z Pandořiny skříňky TdC: Jak dlouho působí kapela Clawed Forehead, v jakém složení, jak jste se dali dohromady a co vás vůbec vedlo k založení kapely? CF: Naše kapela působí od jara 2006. Současnou sestavu tvoří Pavel Čadek, Kamila Brázdilová, Lukáš Mareček a Michal Tuček. Potkali jsme se v orchestru Mladých brněnských symfoniků, kde jsme všichni hráli. Každého z nás bavila Apocalyptica a zkoušeli jsme ji nezávisle na sobě hrát. Na jednom koncertu orchestru v Praze si Michal s Lukášem začali jednu jejich skladbu zkoušet a Pavel, velký nadšenec, se k nim okamžitě přidal. To Michalovi stačilo k tomu, aby začal organizovat skupinu. TdC: Jaký druh/žánr hudby hrajete? CF: Když se nás dnes někdo zeptá, odpovídáme, že hrajeme něco mezi rockovou a vážnou hudbou s folkovými motivy, ale za deset let to snad budeme vědět přesně. Začínali jsme se skladbami od Metallicy a Apocalypticy. Velmi brzy se ale Pavel ukázal jako schopný skladatel a náš prvotní záměr být revivalovou kapelou vzal naštěstí za své.
TdC: Jaké jsou vaše největší úspěchy na hudební scéně, kterými byste se chtěli pochlubit? CF: Naším největším úspěchem je hraní na slovenském festivalu Divadelní Nitra 07. Dále stojí za připomenutí divadelní projekt „O jablko“ s Jitkou Čadkovou a taneční skupinou Kookaburra v brněnském divadle Barka. TdC: Chystáte svou debutovou desku. Proč zrovna název „At The End Of Spring“? CF: Název „At The End Of Spring“ vzešel z naší první autorské skladby, která zároveň i uzavírá tuto desku. Název At the end of spring proto, že ji Pavel složil na konci jara, ale může být pochopena i vyšším smyslem. TdC: Chystáte v nejbližší době nějaký větší koncert? CF: Koncert spojený s křtem našeho nového alba je zatím v jednání. Měl by se uskutečnit v Brně někdy do konce tohoto roku. Děkuji za rozhovor! AJ
Miroslav Holman: Kolem osy (verše glosy) Vydalo nakladatelství Vetus via v roce 1999 v edici Želetavka, kterou řídí Jaroslav Erik Frič. Miroslav Holman: Krokem (verše glosy), vydáno tamtéž v roce 2003. Lyrika Mirka Holmana je ztišená a pročištěná, nedočkáte se ničeho křečovitého, naopak, dýchne na vás soulad – a opravdovost. Na pár řádcích najdete vše a lahodí to vnímání – utkví to ve vás. Architektura veršů je dokonalá a obdařená takovou souměrností, až jsem nucen se nad tím pozastavit. Takhle píše člověk, jehož vnitřní soukolí souměrné je, člověk, který uhájil svůj plamen i prostor, a tudíž ví. Bez velkého rámusu předkládá, co se k němu sbíhá, aby se to protnulo v jednom bodu a vyústilo v slova. V souvislosti s tím mi neodbytně tane na mysl ještě jedno přirovnání: plachá lyrika. Nevydal toho mnoho – v šedesátých letech vytvořil bezmála dvě desítky divadelních her, které posléze v návalu sebekritiky zničil. Jako básník je
úsporný – má-li na vyjádření dva řádky, použije jeden, a to nikoliv ke škodě ztvárnění – básním to dodává sevřenost, jíž se s citem dotýká, využívaje veškerých možností jazyka /MARIA//Povýšena/po Ní žena/. Kdo by očekával humor za každou cenu, bude zklamán – dočká se vtipu, nikoliv rádoby veselí /V Grónsku taje/Na Moravě jasno/V Bulharsku obleva/Do glóbu dlóbu prstem/a točím doleva// Tož tak si užívám světa/, dočká se zachvění z mysli, pousmání s povzdechem /Skloňte se ke mně/Vždyť i já skloňuji lásku/ve svých pádech/ – anebo – /Narozen ve třicátém osmém/jsem jen malý poskok//Kosmem/. A téměř na závěr přidávám dvě básně, jako tečku a vykřičník za tím vším, jako podání a potřesení pravicí v blahopřání: /Hořící svíce a moje stíny/Je vinen plamen že se tetelím/neustále jiný?/ /Hleď/havran dosedaje/tichne/Toť osud písní/ Tvých ne?/ Miroslav Holman, charismatický brněnský básník, se sedmého prosince tohoto roku dožívá šedesáti devíti let. Přejme mu to nejlepší.
literatura
Vyzkoušet si úroveň vysokoškolského vzdělávání za hranicemi naší republiky se rozhodla i Blanka Šaffková, studentka brněnského Ústavu hudební vědy. Poprvé absolvovala studium v cizině v jarním semestru roku 2006 a i rok 2007/2008 věnuje studiu na Univerzitě v Lublani.
Knihy, které se neodkládají
/Radek Dyma/
Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. (1971) působí na Ústavu české literatury jako odborná asistentka. Je však také spisovatelkou, ilustrátorkou a překladatelkou z polštiny. Za své prózy Sestra volavek a Kámen vládců obdržela v roce 1998 Zlatou stuhu. Její matkou je básnířka Zuzana Renčová– Nováková, dcera spisovatele Václava Renče. TdC: Je známo, že si své knížky sama ilustrujete, nenapadlo Vás někdy, že byste místo literatury studovala výtvarné umění? L.N.: Opravdu jsem chtěla původně studovat výtvarné umění, chystala jsem se během celého středoškolského studia na pražskou Akademii výtvarných umění. Po maturitě jsem se rozhodla rok intenzivně malovat a kreslit pod vedením soukromého učitele, abych u zkoušek dobře obstála, a nehlásit se hned na vysokou školu. Ale protože se člověk musí taky živit, našla jsem si práci v jednom časopise pro děti - a tím byl můj osud zpečetěn. Zjistila jsem, že literatura je pro mě důležitější - a kreslit mohu vedle ní. TdC: Který spisovatel Vás ovlivnil a čím se vůbec při psaní necháváte inspirovat? L.N.: Nemám žádného autora, kterého bych považovala za svůj literární vzor v pravém slova smyslu. Samozřejmě každého ovlivňuje to, co čte, zvlášť co se mu líbí, ale stěží bych dokázala uvést jedno, dvě konkrétní jména. A inspirace neliterární? Především krajina, ve které žiju, a krajiny, které jsem někdy navštívila - příroda jako taková. Historie a tradice, včetně folkloru. A přirozeně vlastní zážitky a zážitky lidí okolo mě, jako každého... TdC: Jaký máte názor na ságu J.K. Rowlingové o Harrym Potterovi? L.N.: Knížky o Harrym J.K. Rowlingové považuji za čistě zábavnou četbu, za žádné umění. Čtenářský vkus neurážejí a naprosto chápu, že se u nich pobaví i dospělí. Nic jiného od nich asi čekat nelze, což je trošku škoda - podle mého názoru totiž první dva díly slibovaly více. TdC: Prozradíte Vaše plány do budoucna, připravujete nějakou novou knihu? L.N.: Právě dokončuji knížku autorských převyprávění polských pověstí, doufám, že vyjde v příštím roce. Je to práce, která mě těší z mnoha důvodů. A díky ní se také po několika letech vracím ke svému druhému vystudovanému oboru - polštině. Ondřej Leger
anketa
hudba
Za devatero horami a sedmero řekami aneb Jak se studuje v cizině
13
12
Umění a multimédia na všechny způsoby
Počátkem prosince (3. - 6. 12.) se v Brně, jmenovitě v Sále Břetislava Bakaly, zastaví putovní přehlídka osmi originálních objevů na poli současné filmové tvorby. „Vybrané“ tituly několika uplynulých let slibují nevšední a mnohdy nezapomenutelný divácký zážitek, který však nemá být jen tak zadarmo. Přehlídku s názvem Cinepur choice, dříve přidruženou sekci v posledních dnech často zmiňované LFŠ, se letos podařilo obnovit především díky iniciativě občanského sdružení Studio 19, které takto ještě ve spolupráci s redakcí časopisu Cinepur pořádá první ročník samostatného a ambiciózního festivalu. V podobě ucelené přehlídky se divákům postupně ve třech univerzitních městech, v Olomouci, Brně a Praze, naskytne, slovy hlavního koordinátora Otto Bohuše, „originální pohled na současné dění v audiovizuální kultuře, které hýbe světovými festivaly a přitahuje pozornost mezinárodní kritiky“. Osm promítaných snímků spojuje jednak autorský, ale především vrcholně rafinovaný a všeobecně nekonvenční přístup k filmovému jazyku, přičemž mnohé z nich zachází až k hranicím srozumitelnosti. V řadě případů jde o filmy uváděné či oceněné na prestižních světových festivalech, na jejichž běžnou kinodistribuci si přední, a nejen české, společnosti netroufají. K vidění tak budou jednak novinky mnohým známých tvůrců jako eklektika Briana de Palmy nebo dalšího „nezávisláka“, tentokrát ze stále populární Jižní Koreje, experimentátora Hong Sang-sua, jehož tvorbu představil českým divákům karlovarský festival (podobně jako „kdysi“ filmy jeho kolegy K. K.). Tuzemskému publiku se zároveň představí i nová jména jako například paraguayská režisérka Paz Encinaová či konečně jedna z předních autorek takzvané Berlínské školy Angela Schanelecová (jejíž filmy stojí v rámci zmíněného filmového proudu v opozici k obecně více diváckým snímkům jejího kolegy Christiana Petzolda). Neméně atraktivní je však i novinka maďarského tvůrce Benedeka Fliegaufa považovaného v současnosti za jednoho z „nejžhavějších“ tuzemských talentů. „Intelektuální“ odkaz francouzské nové vlny zase originálním způsobem využívá ve svém nejnovějším filmu režisér Eugène Green. A co třeba doporučení v podobě Hlavní ceny z letošního MFF v Locarnu pro snímek Masahira Kobajašiho... Pořadatelé zaručují nejen kvalitní program, ale také kvalitní provedení, a tak budou všechny filmy promítány z 35 mm kopií a s českými titulky. A proč vůbec „vybírat“ z již předem „vybraného“? Filmovou zátěž v podobě dvou projekcí denně přece hravě zvládnete. A aby těch slibů nebylo málo, hlavní dramaturg Zdeněk Holý se vyjádřil v tom smyslu, že počínaje příštím ročníkem plánují rozbít hlavní stan právě v Brně. Permanentka na všech osm filmů by proto měla představovat jasnou volbu nejen z důvodu zvýhodněné ceny www.cinepurchoice.cz Lenka Křesťanová
Ojedinělý projekt tří brněnských vysokých škol s názvem Umění a multimédia zvedl opět o něco výše laťku standardů a komfortu pro po vědění toužící studenty. Evropský sociální fond a Česká republika kývly na společný návrh Hudební a Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického a pro studenty těchto škol to přineslo možnost studovat předměty týkající se umění a médií i na jiné než vlastní škole. Každá ze zúčastněných institucí nabídla do tohoto jednorázového projektu předměty, které ostatní fakulty nabídnout nemohly, a nabízené předměty tak pokryjí celé spektrum problémů týkajících se multimédií a umění. „Předměty, které vyučujeme na Filozofické fakultě, jsou zaměřeny především na teorii, kurzy JAMU a FAVU jsou pak orientovány směrem k praxi,“ podotýká Martin Flašar, který na Filozofické faklutě vede jeden z kurzů tohoto projektu nazvaný Hudba a zvuk v kontextu médií. JAMU nabízí například kurz věnovaný hudební kompozici a to především dvacátého století a atraktivnost nepostrádají ani semináře věnované práci se zvukem a obrazem, mezi něž patří například seminář Strukturovaný mediální dokument vyučovaný na Divadelní fakultě režisérem Petrem Francánem. Během několika posledních let se Ústavu
hudební vědy daří poměrně flexibilně reagovat na poptávku studentů po předmětech věnujících se současným trendům v hudbě a umění a kooperace s ostatními brněnskými vysokoškolskými institucemi je nepochybně cestou vedoucí tím správným směrem. „Myslím, že již po dvou měsících nemusíme pochybovat o úspěšnosti tohoto projektu, protože jen semináře naší fakulty navštěvuje třeba až dvě stě studentů,“ dodává Flašar. Spolupracující školy by byly rády, aby se následující semestr počet studentů ještě zvýšil, bylo by to pro ně totiž impulsem k dalším společným projektům. „Pro další studenty, kteří by se chtěli dozvědět o tomto projektu je zřízena i internetová stránka s adresou www.jamu.cz/ projekty-esf,“ upozorňuje Martin Flašar. MG
hudba
film
Ooo... osm Cinepurem vyvolených
Martin Flašar (vlevo) si pochvaluje zájem studentů o projekt. Foto archiv Martina Flašara
„Hudba obrazem“ Titulek prozrazuje název fotosoutěže, respektive již její druhý ročník, kterou vyhlásil Ústav hudební vědy. Poprvé se tato soutěž konala v zimním semestru roku 2006. Tehdy se setkala s nemalým zájmem nejen u zúčastněných, ale také u obecenstva. Úspěch této akce se dle tvůrců může přičítat jak lákavým cenám, tak, a to především, zájmu studentů o uměleckou fotografii a její možnosti. Studentům Ústavu hudební vědy se takto otevírají dveře k poznávání nového, na Filozofické fakultě dosud příliš nezmiňovaného, média. Druhý ročník fotosoutěže byl vyhlášen 1. listopadu 2007. Když se tato soutěž pořádala poprvé, nikdo nevěděl, jaký ohlas může mít, a proto bylo zvoleno velmi volné téma. Dá se říct, že „Kouzlo okamžiku...“ bylo opravdu pro každého. Nemalá účast však podnítila organizátory soutěže k většímu zamyšlení nad tématem aktuálního ročníku. „Hudba obrazem“ je téma, které prostě muselo vzniknout, vezmeme-li v úvahu, kteří studenti se soutěže zúčastní. Záměrem bylo přiblížit se co nejvíce zájmům studentů a pokusit se je tak třeba obohatit o zcela jiný náhled na hudbu, prostředí, ve kterém hudba vzniká, interprety, nástroje, ale i rytmus, melodii a další aspekty její existence. Heslem tak může být „čím netradičněji tím lépe“! Ceny jsou stanoveny velice podobně jako v minulém ročníku. Nemalé finanční ocenění tak mohou získat dva studenti. Jednoho zvolí odborná porota a druhý bude zvolen hlasem studentstva. Hlasování bude probíhat přes internet a bližší informace o jeho průběhu budou ještě specifikovány a rozeslány e-mailem. Časové rozmezí pro tvorbu fotografií je letos zvoleno delší. Autoři tak mají více času pořádně si rozmyslet a zpracovat své dílo. Uzávěrka soutěže je plánovaná na 15. dubna 2008. Fotografie budou v tomto období zařazovány do internetové galerie na stránkách Ústavu hudební vědy. Ve dnech mezi 16. a 30. dubnem proběhne hlasování studentů a v týdnu od 12. května 2008 budou zveřejněny konečné výsledky. Helen Trčková
5
Nahráno v roce 2007 ve složení: zpěv – Radek Štěpánek, el. kytary – Robert Zapoměl a Marek Štěpánek, baskytara Jan Loquenz, bicí a perkuse – Michal Piloušek, saxofon a flétna – Jiří Schneedörfler. Texty: Radek Štěpánek (vyjma J.K. – Pavel Zajíček; Protokol – Jean Tardieu, překlad: Eva Rudyšarová). Ohledně nahrávky se omezím na to, co si o ní není možné přečíst na internetu (stačí zadat ve vyhledávači jméno kapely nebo bsr.wz.cz). Rád bych se alespoň ve zkratce zamyslel nad tím, proč se do toho tihle lidé pouštějí – jistě mají své důvody a nebudu vyzvídat jaké, záleží mi na tom, abych je rozbalil a prohlédl si, co se skrývá uvnitř – a k tomu mi stačí poslechnout si je. A napadá mě jen jedno – potřebují to. Vidí něco a cítí něco a pomáhají tomu na světlo – možná to zatím tuší jen v obrysech, ale mají čas. Průměrný věk členů skupiny je dvacet let, vůbec to však není znát. V této souvislosti je třeba zmínit vyzrálé texty (je možné si je přečíst v bookletu, pakliže vytáhnete přední stranu z obalu), kterým hudba dodává potřebné přísady k tomu, aby mohly ústy zpěváka promlouvat, přičemž je úměrná tomu, co se vyjadřuje jako celek, ladí se sdělením, vyvažuje a doplňuje zpívané slovo, jedno podpírá a zdůrazňuje druhé, nic není samoúčelné, což je to, na čem záleží. Každý je přínosný – rytmika tepe, zpěv je naléhavý a důvěryhodný, saxofon dráždivě promlouvá a probarvuje tak celkový zvuk, kytary jsou výtečné a přiměřeně ostré. Je zbytečné vyzdvihovat výkony jednotlivých muzikantů, to, co dělají, dělají společně, jde jim o totéž, souznějí, a pokud to tak zůstane, naleznou svou cestu i budoucnost. Jsem zvědavý, jakou hudbu nám zahrají příště, poněvadž to, že o nich ještě uslyšíme, je jisté. Jejich osobnosti budou dorůstat po všech stránkách, nejen umělecky, ale i lidsky. Teprve pak se ukáže, co v nich je, co se naučili, co dělají lépe, kam dospěli či spějí.
skleněná louka
/Radek Dyma/
pátek 30.11. Chris Black underground rock’n’roll sobota 1.12. Strom
stínu (Praha) Osťak (Znojmo)
dvojkoncert – alternativní rock, punk rock čtvrtek 6.12. Lex Karlin rock’n’rollová smršť – dvojice sanfranciských hudebníků pátek 14.12. Black Spirit Rose (Prachatice) na Skle dobře známý jihočeský underground
6
Pravidelné hudební večery Sklepní scéna, Kounicova 23, Brno
sobota 15.12. Triptych number 3 divadlo v sudu! Pásmo komických scének studentů JAMU středa 19.12. Radek Dyma, Petr Vojnar předvánoční zklamání a naděje – básně, písně pátek 21.12. Flektzi Já jsem poznal... dvojice brněnských kapel – zoo bigbít, underground pátek 28.12. Die
Young – Black Sabbath revival nejlepší BS revival v ČR a kdo ví kde ještě
činnosti a výsledků práce jednotlivých oddělení Národního filmového archivu. Po slavnostním projevu ředitele Vladimíra Opěly, následovaly prezentace aktuálních i dlouhodobějších projektů. Jmenovitě například Jiří Horníček z oddělení filmových historiků představil s pomocí filmových ukázek zpracovávání sbírky amatérské kinematografie, Blažena Urgošíková z technického oddělení popsala, jak probíhá proces restaurace filmových materiálů, a na ukázce Kříženeckého krátkého snímku Žofínská plovárna z roku 1898 demonstrovala výsledky různých způsobů restaurování, a Tomáš Lachman z oddělení písemných archiválií představil maketu nedochovaného filmu Velbloud uchem jehly z roku 1926, sestavenou z dochovaných statických snímků, která se používá pro identifikaci filmu v ostatních filmových archivech. Krátce také promluvili pracovníci knihovny a oddělení teorie a dějin filmu zejména o ediční činnosti Národního filmového archivu. Z časových důvodů bohužel nedošlo na avizovanou diskusi, která by jistě mohla přinést další zajímavé otázky nejen k práci samotného NFA. Zatímco během prezentací tvořili většinu publika sami zaměstnanci Národního filmového archivu a širší veřejnost byla zastoupena prakticky jen několika stálými filmovými fanoušky, projekce pásma krátký filmů, kterou oslavy vyvrcholily, dokázala přitáhnout pozornost a naplnit sál archivního kina.
film
pokračování ze strany 10
Videoklip Planet Earth: From Place to Space lze zhlédnout na oficiálních stránkách CCAAA www.ccaaa.org
Tereza Frodlová
Mgr. Lucie Česálková (1983) je doktorandkou na Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU. V rámci své výzkumné činnosti se věnuje především českému školnímu filmu a dokumentární kinematografii. Od roku 2007 pracuje jako redaktorka Literárních novin. TdC: Co pro Vás bylo impulzem ke studiu filmové vědy? L.Č.: Přestože to možná bude znít poněkud banálně, v mých maturitních sedmnácti letech byly pro mé rozhodování o tom, na jakou vysokou školu si dát přihlášku, asi nejdůležitější pravidelné pondělní návštěvy pardubického filmového klubu, povídání o zhlédnutých filmech cestou domů z kina s kamarády a druhý den ve škole a jakási vnitřní touha „vědět víc“ – o tom, jak filmy „fungují“, za jakých okolností vznikají, koho oslovují a podobně. TdC: Na čem v současné době pracujete? L.Č.: Průběžně neustále rozšiřuji své poznání v oblasti, jež je klíčovým tématem mé disertační práce – totiž počátcích školní kinematografie v českém kontextu. Spolu s tím mám souběžně otevřeno několik dalších menších výzkumů a rozpracováno pár menších studií. Snažím se tak rekonstruovat filmové dění kolem brněnské
Vysoké školy zvěrolékařské ve dvacátých letech dvacátého století, kde působil filmový nadšenec profesor František Král, který v té době nejen že natočil několik osvětově-vědeckých filmů o zvířecích chorobách – například moru skotu či vzteklině, ale také aktivně používal film při svých přednáškách na univerzitě a pořádal zvláštní večery u příležitosti setkání Klubu veterinárních mediků a dalších spolků, kde své přednášky opět doprovázel filmovými obrazy. Moje výzkumné zájmy se nyní časově točí především kolem dvacátých let – ráda bych tedy v brzké době dovedla do konce například studii sledující vztah Tomáše Garrique Masaryka a filmu.
anketa
hudba
Black Spirit Rose Dírou v duši
TdC: Kterou odbornou publikaci považujete za klíčovou pro oblast vašeho výzkumu? L.Č.: O problematice školní kinematografie, ale i obecněji využití filmu jako učební pomůcky existuje literatury poměrně málo. Většina prací se věnuje spíše současné situaci využití médií ve vyučování, historický výzkum tohoto tématu přitom až na několik drobnějších článků a statí v podstatě chybí. Vztáhnout se k práci jediné jako klíčovému východisku mého výzkumu je proto velice obtížné. Pro moje uvažování jsou významnější nejrůznější zmínky a inspirace napříč publikacemi, které se věnují ranému období kinematografie a non-fikčnímu filmu. Těžko bych ovšem vybrala jednu knihu a vydávala ji za svou „bibli“.
Tereza Frodlová
11
má o něm velký přehled a točení je jedním z jeho oblíbených koníčků. Pro sebe točí zatím jenom amatérsky, ale má už i jisté zkušenosti s brněnskou televizí, kde pracoval na profesionální úrovni ještě jako student Klasického gymnázia. Nyní pracuje jako organizátor projektů v jedné z největších reklamních společností u nás, takže se médiím věnuje i nadále. Natočil několik amatérských filmů, soutěžil s nimi na celostátních soutěžích a příští rok se chystá i na Brněnskou šestnáctku. TdC: Co pro tebe film znamená? J.F.: Hodně. Film je možnost vyjádření. Kdesi uvnitř ve vás vězí myšlenky a vy je chcete dostat ven, ale film vám je pomůže obléknout tak, aby vypadaly k světu. Ve filmu si můžete beztrestně vyzkoušet situace, které dennodenně potkávají vás samotné i vaše blízké. TdC: Kdy jsi natočil svůj první film? Nebo pokus o filmové vyjádření? J.F.: V roce 2004. Byl to fiktivní dokument „Hmota“ o vynálezu jedné plastické hmoty. Koho by napadlo, že nejlepší způsob recyklace je prostě všechno sníst? Náš tým byl složený z mé maličkosti, dvou kamarádek psycholožek a dalších super lidí. TdC: A kdy naposled? J.F.: Naposled to byl záznam - dokument z cesty po Španělsku a předtím hraná parodie na známé filmy. TdC: Co se od té doby změnilo? V technice, stylu. J.F.: Tak kromě objektů přibyly zkušenosti, trochu zklidnění, zlepšila se technika, ale naštěstí nebyly žádné šílené nápady. TdC: Co plánuješ do budoucna? Chystá se nějaký nový snímek? A pokud by to nevadilo, můžeš nám ho nějak přiblížit? J.F.: Plánuju spoustu věcí. Otázka je, co se vydaří.
Rád bych natočil film přihlašitelný na Brněnskou 16. TdC: Kde bereš inspiraci? J.F.: V lidech. Rád pozoruji situace, chování, tváře. A někdy taky čtu a čas od času „vykrádám“ jiné autory. Největší inspirací jsou pro mě ale většinou ti nejbližší.
Ti, kteří do Městského divadla zabloudí buď omylem nebo jednou za uherský rok, když tam zrovna zavítá hostovačka z divadla Na zábradlí nebo odjinud, si už všimli, že posledních několik let zahajují někdejší Mrštíci sezónu pohostinskou režií Hany Burešové z pražského divadla v Dlouhé a zaplať pánbůh za to. Toto září sáhla nesporně nejtalentovanější současná česká režisérka po ruské historické hře pozapomenutého Dmitrije Merežkovského,
Při výběru herců dala Burešová další velkou hereckou příležitost Eriku Pardusovi, kterému Thálie v Městském od začátku letošního roku oprávněně přeje. Jeho Pavel I. v sobě sjednocuje vojenského despotického puntičkáře, který rázem roztaje pod dojmem milostného dopisu, střídá záchvaty přízně i rozladění, a vzápětí nechá na diváka i okolí zapůsobit majestátnost carského důstojenství doslova do posledního dechu. Svou strohostí dělá Pardusovi skvělého
kterou na Lidické dávají pod názvem Smrt Pavla I. Příběh ruského monarchy z přelomu osmnáctého a devatenáctého století může napohled zapáchat nudou, avšak jen do chvíle, než člověk pochopí duchovní rozměr a zápas, který probíhá na scéně v mrazivém tanci s historickou realitou. To není jen podobenství o smrti tyranově, jak si jej člověk přečte v jakýchkoli ruských dějinách, žádné povzdechnutí nad mantrou moci „Král je mrtev, ať žije král“, ale série nepříjemně popichujících etických otázek, která se co chvíli vynoří z lesku šavlí, zpocených paruk, více či méně vznešených gest a sklenic vodky, aby nejen zazněly, ale s dějem též rostly co do naléhavosti formy i propracovanosti obsahu. Celý příběh o spiknutí proti carovi zosnovaný jeho pobočníkem knížetem von der Pahlenem za účelem odstranění despotického Pavla I. jeho váhavým synem Alexandrem pak díky péči režisérky, která si všimla i skrytějších významů Merežkovského textu, vyznívá jako pouť v hamletovských temnotách, kde jedni vidí až příliš jasně a přímo a druzí ani sebe samé, jako střet křivých a pravých zrcadel, z nichž žádné stejně nezobrazí lidskou hloubku či mizérii, jako příběh o zrání, vzdoru a pokoření, jako variaci na téma Bůh - člověk na pozadí vojenského marše a kradmo šeptaných slov a chvílemi i jako varování před despocií, která je schopna dát život jen sobě samé, a o proměnách vznešených ideálů po láhvi vodky.
partnera Igor Ondříček jako Petr Alexandrovič Pahlen. Nejedná se jen o anglický klid a vytrvalost, díky nimž jeho postava ční vysoko nad všemi ostatními spiklenci, ale též o přímost, díky níž nechá diváka na pochybách, zda má před sebou intrikána nebo vlastence. Z dalších rolí jmenujme aspoň Petra Štěpána v úloze careviče Alexandra, jež vás svým počátečním blazeovaným sněním o republice a téměř příkladnou nerozhodností bude vzteky zdvihat ze sedadla až do roztřeseného proslovu k lidu v závěru hry. Co se scény týče, řídil se Tomáš Rusín pravidly minimalismu, aby tak více vynikly historické kostýmy Zuzany Štefunkové. Mezi několika pohyblivými schodišti a univerzálně použitelnými průsvitnými či rudými panely se pak naskýtá dostatek prostoru pro defilování precizně synchronizovaného desetičlenného vojenského útvaru i pro dobové tance na carském plesu. K hudební spolupráci pak byl přizván osvědčený, i Radokem několikrát oceněný, Vladimír Franz, jehož úzkostné zvuky napomáhají utužovat dusno hry. Přes některé nedostatky, zvláště v temporytmu carova zavraždění, existuje dost oprávněných důvodů, proč si na Smrt Pavla I. do Městského zajít dřív, než bude na repertoáru postupně nahrazena tradičními komerčními pokusy.
TdC: Jak pak vypadá natáčení? J.F.: Akčně, chaoticky - bezvadně. Zkrátka žádný - byť amatérský režisér by vám neřekl, že rozhodně ne podle plánu. TdC: Máš nějakého oblíbeného filmového tvůrce? Kdo patří k tvým favoritům? J.F.: Pro svá pojetí, postoj k životu i k filmové látce mě oslovili Quentin Tarantino, Michelagello Antonioni anebo Helena Třeštíková. Každý je jiný, ale jedno mají společné - do svého díla dávají nadšení a notný kus sebe sama. TdC: A na závěr jeden film, na který by ses mohl dívat třeba desetkrát a pořád by tě bavil? J.F.: Dva úplně jiné - hlavně se nesmějte - nebo radši tři: Zvětšenina, Hitech a Poslední skaut. Ale je jich vlastně ještě víc, není to s tím filmem dnes tak špatné. Hana Černá
Světový den audiovizuálního dědictví Významný mezník v rozvoji audiovizuálního archivnictví a v přístupu k audiovizuálním materiálům jako k nositelům kulturního dědictví představovalo v roce 1980 přijetí Doporučení o ochraně a prezervaci pohyblivých obrazů Generální konferencí UNESCO. K jeho výročí připadá od roku 2006 každoročně na 27. říjen Světový den audiovizuálního dědictví. Z iniciativy Národního filmového archivu, především jeho současného ředitele Vladimíra Opěly, byl v roce 2005 navržen a zpracován projekt, který posléze Generální konference UNESCO jednomyslně schválila. V současné době se oslav dne audiovizuálního dědictví účastní instituce z přibližně sto padesáti zemí z celého světa, a to především formou sympozií, konferencí nebo dnů otevřených dveří a zvláštními projekcemi nově rekonstruovaných filmů jako výsledků své práce. K prvním oficiálním oslavám vytvořili členové CCAAA (Coordinating Council of Audiovisual Archive Associations - organizace, která sdružuje sdružení zabývající se ochranou archivního kulturního dědictví) také několikaminutový videoklip Planet Earth: From Place to Space, sestřih ze sbírek filmových archivů celého světa, který zároveň souvisí s tématy letošní konference UNESCO. Národní filmový archiv se oslav dne audiovizuálního zúčastnil už podruhé. V minulém roce šlo o slavnostní projekci rekonstruovaného filmu Cikáni Karla Antona z roku 1921 v pražském archivním kině Bio Konvikt – Ponrepo. Letos se již v předvečer 27. října uskutečnila projekce filmu Václava Kubáska Záhadný případ Galginův z roku 1923 s průvodním slovem Vladimíra Opěly a několika poznámkami filmové historičky a restaurátorky Blaženy Urgošíkové k historii filmu a „znovuobjevení“ jeho kopie díky vzájemné spolupráci audiovizuálních archivů po celém světě. Do oslav se letos zapojila prakticky všechna oddělení NFA a na 27. říjen přichystala celodenní program, jehož náplní bylo především představení
10
Carovražda s hlubokým přesahem divadlo
a přece se točí
film
Jiří Filip je člověk, který, ač film nikdy nestudoval, i když jak on sám říká, není všem dnům konec,
pokračování na straně 11
Foto archiv Městského divadla Brno
Zdeněk Moravec
7
LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY
divadlo
Petrolejové lampy Klicperovo divadlo Hradec Králové
Senandersen Divadlo Archa Praha
Divadlo Husa na provázku
Rozmáchlé gesto do prázdna
Pocta generaci 1968 Aneb Hrrravě, prrravda!
Foto archiv Studia Marta
Foto archiv Divadla Archa
Foto archiv Klicperova divadlo
Je to prostě jenom takové školní cvičení, kolem kterého projdete bez povšimnutí. Pak se ale zarazíte. Vrátíte a zjistíte, že ze vší té marnosti vystupuje něco velmi perspektivního. Něco, nebo spíše někdo! Talent, zářící nade všemi, kteří zde participují - Jaroslav Matějka (herec 4. ročníku činoherního herectví JAMU v roli Orgona). Bravo.
Autentická generační zpověď, zkomponovaná mladou režisérkou Janou Svobodovou je dost zajímavá i originální. Bohužel také dost zahleděná sama do sebe. Grafiťák plný patosu, japonská zpěvačka se dojímá nad sebou, beatboxer se chvěje něhou... Tak jo, ale proč za peníze? A proč se kryjou Andersenem? A proč se kryjou Hamletem?
Psychologické drama Jaroslava Havlíčka je v HK zpracováno vkusně, kvalitně, lehce. Není originální, ani jímavé, nesází na žádné obvyklé divácké jistoty. Přesto má inscenace nevídanou sílu. Ivan Rajmont zrežíroval mistrně to, co dramaturg Martin Velíšek skvěle upravil a herci Filip Richtermoc a Pavla Tomicová zahráli s největším nasazením.
www.jamu.cz 20%
www.archatheatre.cz 50%
www.klicperovodivadlo.cz 100% Monika Morganová
Čtvrtek 13. 12. 19.30 Jan Lamram – kytara, zpěv – Rakovník 20.15 Idiot Crusoe – underground – Brno 21.30 Krch-Off – J. H. Krchovský & comp. – Brno – Praha Čtvrtek 20. 12. »Blues Christmas« 18.00 Loose Blues – Brno – Praha 19.30 Marcel Kříž – Čáslav 21.00 Hlaváč a co. – Třebíč 22.30 Bluesmoke Band – Brno Čtvrtek 27. 12. Vernisáž v redakci Vetus Via, Pod Kaštany 28: 17.00 12. výstava z cyklu Uši a Vítr akustická hudba Večer v klubu Boro, Křenová 75: 19.45 dílo Johana Wolfganga Goetha uvádí J. E. F. 20.00 čtení z Goethova Fausta 20.15 HFD – hrdinové všedních dnů – Jihlava 21.30 Skrytý půvab byrokracie – experimentální cesty undergroundu – Praha
Brněnská premiéra skupiny Krch-Off Večer Potulné akademie Uši a vítr 13. 12. přivítá kapelu Krch-Off. Frontman J.H. Krchovský (kytara a zpěv, text a hudba) přizval ke spolupráci hudebníky z kapel DG 307 a Echt! - Jiřího Michálka (bicí), Tomáše Schillu (cello), Otu Sukovského (basa) a Pavla Cikánka (housle). Zpravodajové označují hudební styl této formace velmi neurčitě jako „jednoduchou, nekomplikovanou, místy až punkovou hudbu“ nebo „hudbu plnou dekadentních veršů a trýznivě temných rytmů života“. Nechme se překvapit. Vstupné: 100/130 Kč
ze dvou stran
advocatus diaboli
divadlo
uši a vítr Večery Potulné akademie Klub Boro, Křenová 75
8
Tartuffe Studio Marta Brno
Slavné divadlo, výborní herci, vynikající rešení scény, řemeslně perfektní režie. Přesto je Morávka inscenace Lásek jedné plavovlásky v DHNP zklamáním. Rozmáchlým gestem, které vyšlo zcela naprázdno. Při odchodu z divadla vlastně není o čem přemýšlet a okouzlení nápady a výkony trvá jen chvilku, pokud inscenace nic zásadního nesdělí. Všechna ta skvělá práce celého souboru se minula účinkem, a to především proto, že příběh, který je působivý právě prostotou a obyčejností, se Morávek pokusil povznést na jakýsi vhled do šedesátých let. Příběh holky z maloměstského internátu a kluka z Prahy se však s celospolečenskou a politickou rovinou zcela minul. Obě roviny inscenace jsou možná zručně propleteny, ale nedotýkají se, neprotínají, nekomunikují, nekontrastují. Zkrátka nerezonují a nepřináší si navzájem genezi jakýchkoli významů. Větší napětí by mělo také fungovat mezi hlavními postavami, jejichž konflikt (lzeli to tak nazvat) mohl být, jako je tomu ve filmu, mnohem pestřejší. Andula je až příliš roztomilá, takže je jí člověku vlastně pořád tak sympaticky líto. Kdyby byla Andula taky trochu za hloupou buchtu, nebylo by ani mildova postava tak černobílá. Místo mladíka, který je na slečny, ale jinak je to sympaťák, stal se Milda pouhým gaunerem a jindy vynikající Robert Mikluš tak bohužel moc nemá co hrát. Po efektním ale dlouhém a bohužel nudném spektáklu Velice modrý pták přišel Vladimír Morávek s inscenací, která je sice sice řemeslně perfektně zvládnutým dílem zkušeného režiséra a souboru, ale kvůli nedostatečné citlivosti k příběhu a touze okázale sdělovat cosi zásadního o mýtické epoše šedesátých let, nesděluje nakonec téměř nic. Díky Anežce Kubátové snad jen to, že ta Andula byla vlastně úžasná. Ale byla?
Tak tahle inscenace vás potěší. Je totiž neskutečně hravá, invenční, obsahuje důmyslné režijní nápady, širokou nabídku vjemů, emocí, herecké koncerty a dokonce pointu.
-tt-
mm
Kvůli plavovláskám jsou vždy jen problémy. Foto archiv Divadla Husa na provázku
Příliv energie, vtipné dialogy, euforie “jako tehdy”- tak to je první polovina inscenace Lásky jedné plavovlásky, jež uvedlo Divadlo Husa na provázku jako první premiéru nové sezóny (letos své jubilejní, čtyřicáté). V té druhé části už úsměv tuhne na rtech a divák sleduje “Ikarův pád” generace našich rodičů, lidí, kteří vytvářeli a prožívali “zlatý šedesátý”. A pak srpen 68 - kufr plný žiletek. Je dost pro všechny, na každýho se dostane...Facka v obrazech. Scénická báseň na téma “My bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí”... Kostýmy, účesy, rozhlasové záznamy, písně ze Semaforu v podání zábavové kapely Meteorvše autentické. Už kvůli hereckým výkonům to stojí za to vidět. Jiří Vyorálek asi nepřekvapí, je strhující v roli záložáka Vacovského, stejně jako Jan Kolařík v roli Burdy a Brežněva. Debutanti v hlavních rolích:Robert Mikluš a Anežka Kubátová/Anička Duchaňová potěší čistotou výrazu v kombinaci se zvádnutou hereckou technikou. Vděk pocítí divák předevšemi k režisérovi Vladimíru Morávkovi. Za to, jak důmyslně dokázal vzdát hold té krásné a nadějné době a přitom odlehčil tu křivdu. Zparodoval tu osudovost. Netýral, bavil. Nedusil, ale reflektoval. Připomněl, pobavil a nezatížil.
9
