tour de
04/2006
culture ff STUDENTSKÝ KULTURNÍ PRŮVODCE FF MU VYDÁVANÝ ÚSTAVEM HUDEBNÍ VĚDY
Na počátku března mě postihla mírná srdeční arytmie. Když se následně puls uklidnil a můj motor se vrátil zpět do pravidelného rytmu - dá-li se tomu tak u mě říkat – obrátilo srdce o 360 stupňů a začalo plesat. To se potom člověk cítí jako vrnící kotě. Důvod pro tento krásný stav byl příjemně prozaický – po březnovém tour de culture ff se zaprášilo během tří dnů, což nás utvrdilo v tom, že student FF prahne po kultuře, nemůže se jí nabažit a hlavně, že vydávání kulturního průvodce, jako je tour de culture ff, má své opodstatnění. Stav vrnícího kotěte se postupně přesunul na všechny členy redakce a tak za naprosto spokojeného pomlaskávání redakčních koťat proběhl minikřest, kde všichni řekli své rozhodné „ano“ dalšímu číslu tdc, které právě držíte v tlapě. Tentokrát jsme jednu celou stránku věnovali festivalu Expozice nové hudby, který je jedním z těch, co si zaslouží o nějakou tu misku mléka navíc. Náhodně jsme se také setkali s letošním Talentem roku, držitelkou ceny Alfréda Radoka, Gabrielou Vermelho a rozhovor s ní je opravdu balada (pro banditu). Pevně věříme, že stejně tak jako nebylo březnové, tak nebude ani dubnové tour de culture ff pro kočku, a všichni čtenáři si na něm příjemně smlsnou a budou vrnět stejně jako my.
výběr z obsahu 4 Expozice nové hudby 5 kulturně-průmyslové tipy T.W. Adorna 5 Martina Janková a B. M. Willi 5 JazzFestBrno 2006 6 náhodné setkání našeho druhu s…Gabrielou Vermelho 7 kaMUFFláž (částečně) odhalena 8 divadelní recenze 8 Zakletá Marie láká do Polárky 10 a přece se točí…s Alešem Klímou 12 Industria 13 fejeton: Život v rytmu populární hudby
Za redakční radu Martin Gillár
tour de culture ff, kulturní měsíčník FF MU, 2. číslo, duben 2006. Šéfredaktor: Martin Gillár (
[email protected]). Redakční rada: Lilly Kunčarová, Zuzka Makovská, Jirka Bernkopf, Jana Hnojská. Korektury: Zuzana Ryčlová. Vydavatel: ÚHV FF MU, Gorkého 7, Brno, 602 00, tel: +420-549497478. Tisk: Vydavatelství MU, Areál VUT Kraví hora, Pavilon T, 602 00 Brno, tel. 541 321 234.
recenze
hudba
EXPOZICE NOVÉ HUDBY
Na vlnách Alvina Luciera
Co dala a co vzala Johnu Cageovi
Pětasedmdesátník amerického původu, představitel soudobého sound artu, je znám díky svým skladbám vymykajícím se všem hudebním konvencím. Staví své instalace do kontrastu tradičních hudebních nástrojů a objektů, kde může plně využít provenience akustiky. Asi nejpozoruhodnějším je vystoupení, kde za použití zesílených alfa vln rozeznívá různě naladěné předměty. Tento rok si mohla jeho představení vychutnat 22.3. i česká veřejnost na Expozici nové hudby. Festival byl již 19. ročníkem a trval od 19. do 23. března. Byl však nyní přesunut do technicky zdatnějšího prostoru Loutkového divadla Radost v Brně. Alvin Lucier si s sebou přivezl dva spolupracovníky. Violoncelistu Charlese Curtise a odborníka přes zvukové efekty Hauke Hardera. Návštěvníci na jeho koncertech jsou z různých sociálních vrstev a znají ho z minulých koncertů u nás. Repertoár byl velmi rozmanitý. Shora svěšená čtyři silonová lanka s ukotvenými míčky na konci a pod nimi umístěné bubny. Vyluzováním tónů z oscilátoru, pod taktovkou Hauke Hardera, se rozechvívaly míčky a tím vznikaly nárazy do bubnů. Na konci vystoupil samotný Alvin Lucier se svou operou předmětů, kde měl na stolku připravené ingredience různých tvarů, velikostí i materiálového složení. Za použití dřevěných hůlek, které držel v rukou, rozezníval jejich přirozené zvukové možnosti. Dramaturgie se vždy snaží o pestrou směsici zvučných jmen představitelů nové hudby a touto sázkou na jistotu určitě může jeho hudba posluchačům pomoct přečíst další kapitolku tajemné říše akustických jevů.
Pět koncertů, pět zážitků, každý jiný. 19. ročník Expozice nové hudby se prezentoval opět hudbou, která posunuje vnímání a pohled na hudební tvorbu v jiných souvislostech. K vrcholům ENH patřila i závěrečná světová premiéra Cageovy skladby Solo for Voice 58 (18 microtonal ragas) bohužel poznamenaná amatérstvím zvukařů divadla Radost. 18 mikrointervalových rág ze Song Books Johna Cage dopadlo neslavně. Výborná italská zpěvačka Amelia Cuni, vyškolená v indickém stylu dhrupád (a představující tak momentálně jedinou možnou interpretku tohoto díla na světě), předvedla soustředěný výkon. Ne tak zvukaři divadla Radost! Neustálé problémy s mikrofonem si asi po půl hodině představení vynutily přestávku. Takové násilné přerušení „vyrušilo“ posluchače z téměř meditativní nálady (už jen střídmé a soustředěné „taneční“ kreace sólistky byly strhující). Po přestávce se již nepodařilo zcela navázat nit, mikrofon stále zlobil a nervozita všech byla zjevná. Dva hráči na bicí nástroje se snažili zachránit situaci improvizací, avšak problémy se zvukem nakonec přemohly i je. Dílo, využívající stylizovaný a euroamericky přetvořený způsob využívání indických rág, mělo i přesto velkou sílu. Doplněno o nahrávku z CD (Werner Durand) a vcelku povedenou hru světel se jevilo jako jedna dlouhá meditace či rituál. Brno se sice zapíše do hudební historie, avšak nebudeme se možná divit, pokud se někde objeví jiná premiéra tohoto Cageova díla a brněnské provedení bude považováno jen za předpremiéru. Tomáš Kučera
Martin Kašpar
NA NOVOU HUDBU ROZHODNĚ NECHOĎTE, neboť to, co předvedlo v divadle Radost v rámci festivalu Expozice Nové hudby trio Steamboat Switzerland, si žádné ušlechtilé ucho věru slyšeti nezaslouží. Již při pohledu na scénu mě zamrazilo: spleť kabelů, baskytara a bicí souprava dává vytušit, že harfa dnes nebude, namísto ní se vedle hammondova přístroje objevuje odporná černá bedna posetá čudlíky, jinak zvaná syntetizátor. A páni umělci? Chápu, ne každý je navyklý chodit na koncerty v košili a v saku, také dlouhé vlasy přejdeme shovívavým mlčením, ale proboha – ta sukně, tričko bez rukávů, vysoké boty, silonky - jedním slovem skandál! Bez naděje na kulturní vyžití se nořím do hudební produkce tria. Do chaoticky vargovské spleti klávesových variací vplouvá nenápadně basová linka. Vpád bicích – barbarská směs rytmů a hluků útočí na mojí utkvělou představu o pravidelném taktu. Harmonii hledám marně, melodie kláves ke mne sotva dolétne, jsouc sestřelena salvou rytmické exploze. A přežije-li některý zvuk déle než vteřinu, je vzápětí surově znásilněn syntetizátorem až na hranici ruchu. Tóny nám Švýcaři hází po lopatách, neučesané a divoké. Technická preciznost zápolí s živelnou zvířeckostí a těžko říci, co má navrch. Skladba graduje do rytmické extáze, pak následuje zklidnění a … pauza? Ne, mezery mezi kompozicemi zaplňuje temná linka baskytary, ovšem zcela zahalena v nepropustném hlukovém kabátě. A znovu nástup kláves a bubeníka, tentokrát se zpěvem, který bourá zbytky představ o dobrém vkusu. Považte – máme-li poslouchat jekot fistulí kombinovaný s nelidským řevem, který nezastaví ani náhlá porucha mikrofonu (!) – prosím vás! Řvěte si doma! A vůbec, vy seďte taky doma a pusťe si něco hezkého! Steamboat Switzerland se může líbit jen těm mladým bláznům, kterých bylo divadlo ten večer nevím proč plné a kterým se povedlo naše „umělce“ vytleskat k přídavku. Hrůza! Doteď se léčím Haydnovými smyčcovými kvartety. Na Novou hudbu rozhodně nechoďte! Václav Bolemír Nebeský P.S. Steamboat Switzerland – energická smršt, která organicky spojuje postupy nové hudby a 100% rockové nasazení. Již od roku 1998 drtí Evropu svojí technickou náročností a hudebním novátorstvím. Jsou živoucím důkazem, že Nová hudba má co říci, hodně co říci, zejména těm, kteří se nezasekli na pseudoestetických normách pana Nebeského.
( - cbf - )
4
hudba
Kulturně-průmyslové tipy T.W.Adorna
T.W. Adorno -llwww.sputnikmusic.com
„Mozart, Haydn a jejich čeští kolegové“ Popravde som sa nikdy necítil priťahovaný piesňovým repertoárom, ale po opakovaných odporúčaniach zo strany jednej mojej nemenovanej spolužiačky som sa nechal zmanipulovať. Willi mala znova raz veselý predhovor, takže atmosféra nebola príliš strnulá, čo je bohužiaľ ešte stále zvykom u 95% koncertov „vážnej hudby“. Oznámila váženému obecenstvu, že jeho úlohou bude porovnať skladby Haydnove a Mozartove so skladbami „českej ligy“, takže prečo nekoncipovať ďalšie riadky v tomto duchu? Na jednej strane vrcholné zjavy viedenského klasicizmu a na druhej ich českí pedanti Tomášek, Koželuh, Voříšek, Rosler a Kalivoda. Dohromady 16 piesní z rozmedzia cca 45 rokov. Z môjho osobného pohľadu vychádzajú z tohto boja víťazne Česi. Mozart je síce Mozart, ale na svojich piesňach sa práve neblysol a Haydn....Haydn je proste inštrumentálny skladateľ, ťažisko jeho tvorby je v symfóniách a kvartetách. Navyše Mozartove piesne sú spievané tak často, že to už začína byť trápne. Je však treba poznamenať, že kvalita piesní tkvie v značnej miere v literárnej predlohe a tá sa menila kus od kusu. Určité texty nie sú nič viac ako detské riekanky a s tým sa moc robiť nedá. Janková i Willi vo svojich oboroch naozaj vynikajú, takže sa nebolo treba báť sprznenej interpretácie. Jankovej veľmi príjemný hlas naozaj krásne splýval so zvukom historického fortepiana a sám o sebe vytváral príjemný „opar“. Janková veľmi elegantne menila štýl prednesu nielen podľa „povahy“ skladby, ale prispôsobovala sa i štýlovej orientácií skladateľa a zhudobňovaného jazyka. Prednes sprevádzala značnou dávkou hereckého nasadenia, čo býva pri piesňach spravidla ťažšie ako v opere. Ako prídavky zaspievala dve árie z Mozartovej menej známej opery Lucio Silla, na ktorej práve pracuje. Spolupráca M. Jankovej s B.M. Willi je takpovediac „na dennom poriadku“, takže sa môžeme tešiť na ďalší koncert. (:derCritischeMusikus:)
recenze
Milí mladí přátelé, jak jsem v minulém čísle tohoto záslužného periodika naznačil, můj sloupek se bude zabývat těmi produkty všeobecně pokleslé masové kultury, které mě alespoň částečně vytrhují z úplného znechucení nad jejím stavem. Tentokrát bych rád doporučil vašemu sluchu již neexistující kapelu Morphine, působící v 90. letech 20. století v USA. Z nedostatku vyhovující terminologie bývá jejich tvorba náruživými systematiky přiřazována k žánru beat noir, v kteréžto škatulce se Morphine nacházejí osamoceni. Pokud se ale shodneme, že úkolem umění je namísto apologie společnosti zrcadlení jejích podstatných rysů, pak mohu konstatovat, že právě Morphine k tomuto cíli přinejmenším směřovali. Vzhledem k váze výše uvedeného argumentu se snad může obsazení této kapely jevit jako podružná záležitost, nicméně bych si dovolil poukázat na fakt, že se Morphine podařilo vyhnout obligátnímu a často zneužívanému nástroji všech rockových žánrů – kytaře. Její typická funkce, kterou je vytváření více či méně invenčního rytmickomelodického šumu, je sice do určité míry suplována hutnými plochami, vytvářenými dvoustrunnou bezpražcovou basovou kytarou, ale osobitosti zvuku toto řešení neubírá. Dalšími nástroji jsou nepřekvapivě bicí, saxofon (na albech většinou nahrávaném v několika stopách) a nostalgicky-melancholický zpěv ústřední postavy Marka Sandmana (který také hraje na již zmíněnou basovou kytaru). Než působení Morphine v roce 2000 ukončila smrt Sandmana, vydala formace pět alb, z nichž mohu s klidným svědomím doporučit k poslechu především první Good (1992) a Cure for Pain (1993). Tedy…pokud se váš názor na společenskou situaci alespoň v základních rysech shoduje s mým. V úctě váš
Martina Janková & Barbara Maria Willi
5. ročník festivalu JazzFestBrno Na konci dubna (21.-25.4.) se z Brna opět na několik dní stane synkopické centrum České republiky, aby zde v nepravidelném jazzovém rytmu proběhl pátý díl mezinárodního festivalu JazzFestBrno 06. Na akci, která proběhne hlavně na scéně Městského divadla Brno, v klubu Fléda a za doprovodu hučení okolo jedoucích tramvají taktéž v kulturním domě Semilasso, se představí několik velice zajímavých osobností, osobnůstek a uskupení. Za všechny zahraniční interprety zmiňme špičkového kytaristu pro třetí tisíciletí Kurta Rosenwinkela, který ČR navštíví se svým newyorským doprovodem úplně poprvé, francouzskou jazzovou divu Anne Ducros nebo amerického tenorsaxofonistu Scotta Hamiltona. Z našich jazzových hájků zavítá na festival zejména 4tet Jiřího Korna, který se již několik osamocených let pohybuje na špičce české popjazzové – vokální – scény a nikdo nepochybuje, že jejich vystoupení bude jedním z vrcholů celého JazzFestu, stejně tak jako koncert třicetiletého zkušeného matadora mezi jazzovými soubory Pražského bigbandu s novým programem leadra Milana Svobody a hlavně v doprovodu hostující legendy jazzového piana Karla Růžičky. Nezbývá než netrpělivě vyklepávat zbývající dny do JazzFestuBrno06. Už aby to bylo. –MG-
5
interview
hudba
náhodné setkání našeho druhu s…
Gabrielou Vermelho
Gabriela Vermelho je absolventkou Konzervatoře P.J. Vejvanovského v Kroměříži a Ostravské univerzity. Po absolutoriu nastoupila jako houslistka do Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, zpívala s Orchestrem Gustava Broma. V současné době působí ve skupinách Maraca, Zimbova či Four Brothers, je členkou Talichova komorního orchestru, vystupuje s pianistou Borisem Urbánkem. Můžeme ji vidět v Divadle Husa na provázku v inscenaci Balada pro banditu v roli čarodějky Evy, v Hadivadle ve hře Ignáciův vzestup nebo v muzikálech divadla Ta Fantastika. V sobotu 18.3. získala zlatý vavřín - cenu Alfréda Radoka a to v kategorii Talent roku 2005.
Busch, Stinga, Bacha, Sibelia a ticho. TdC: Čím Vás oslovuje portugalská kultura? Co v ní nacházíte a co postrádáte ve srovnání s naší? G.V.: Mám ráda portugalskou literaturu, fado (hudební styl - pozn.red.), portské víno, stále hlučící Atlantický oceán, korkové duby, skvělou silnou kávu a milé, sluncem znavené Portugalce. TdC: Jak se cítíte v Brně? V Huse na provázku? V Hadivadle? G.V.: Skvěle, krásně, nádherně! Příjezd do Brna pro mě znamená setkání s mými starými přáteli ze školních let. Do Husy - hrát a zpívat v krásném představení, v Baladě pro banditu. Spolu s výbornou provázkovskou partou. A v Hadi zase možnost zpívat v průběhu inscenace Ignáciův vzestup živě s jazzovou kapelou hezkou muziku od Petra Hromádky. TdC: Co Vás vždycky potěší a nepotěší?
TdC: Kdo se podílel na rozvoji Vašeho talentu?
G.V.: Hezké věci si pamatuju a nepříjemné se snažím vyřešit, zapomenout a poučit se z nich.
G.V.: Maminka. Tož cvičit jsem musela, ale moc se mi nechtělo. A v posledních letech skupina Maraca.
TdC: Co pro Vás znamená spolupráce s Vladimírem Morávkem?
TdC: Co/kdo Vás inspiruje?
G.V.: Radost, hledání a nacházení nových cest. Porozumění a důvěra.
G.V.: Přírodní zvuky a Maraca. TdC: Přerov: kořeny. Hanácké kořeny. Co jste si odnesla z krajiny dětství? G.V.: Lásku k rodině a k širé rodné hanácké zemi a krajině. TdC: Kdo v běžném životě krotí Vaši živelnost (případně Jak se s ní vyrovnáváte v běžném životě?)? G.V.: V běžném životě jsem moc hodné a krotké zvířátko. Za jiných okolností se mnou mají moji nejbližší přímo medvědí trpělivost. V případě mojí nesnesitelnosti zahrnuji své nejbližší nezměrnou láskou a výmluvností. TdC: Který nástroj milujete? G.V.: Žádný, na všechny se totiž musí cvičit... Ale teď vážně: miluju housle, violu, kvinton atd., ale při poslechu hudby se stejně nejvíc soustředím na hlas - zpěv. TdC: Co ráda posloucháte? G.V.: Např.: King Crimson, Björk, Petera Gabriela, Kate
6
TdC: Radok: Jak jste oslavila svou cenu Talent roku 2005? Jak vypadal slavnostní večer? G.V.: Doprovázeli a podporovali mě moji nejmilejší, oslavovali jsme móóc! Šatnu jsem sdílela s Taťánou Medveckou. V průběhu celého přenosu jsme museli sedět na jevišti a to nebylo moc fajn. Když jsem uslyšela své jméno, tak se mi doslova zatmělo před očima a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Měla jsem velkou radost. TdC: A Vaše další plány? G.V.: Se skupinou Maraca dokončujeme CD s názvem „The Body Is Too Slow For Me“, tak doufám, že bude ještě lepší, než předchozí naše cédéčkové děti. Ze všeho nejvíc se těším na svou dubnovou cestu do Portugalska. Děkuji za rozhovor Monika Morganová
Ušima (ne)poučeného posluchače
hudba
úhel pohledu
V seminárních i poseminárních hospodských diskusích především studentů hudební vědy je často přetřásána míra popularity různých hudebních žánrů a stylů, která svým rozložením neodpovídá „kvalitativním“ kritériím. Tyto často bouřlivé polemiky dle mého názoru někdy opomíjejí jeden podstatný fakt, kterým jsou funkce, které poslech hudby plní, protože ty nejsou u všech posluchačů totožné. Bylo by jistě velmi potěšitelné, kdyby byla např. současnému vývoji soudobé vážné hudby věnována větší posluchačská pozornost, nicméně její poslech vyžaduje kromě kulturního zázemí i určitou duševní aktivitu naslouchajícího a schopnost se vyrovnat s otázkami, které tato hudba klade. V situaci, kdy je jednou z hlavních náplní každodenního života člověka potvrzení a uchování vlastní identity, není mnoho těch, kteří ve svém volném čase dobrovolně vyhledávají její zpochybnění. Naopak, v celospolečenském kontextu jsou zcela pochopitelné tendence k jejímu upevňování nejrůznějšími způsoby, jedním z nichž je i poslech „bezproblémové“ a tedy i bezobsažné hudební produkce. Proto dle mého názoru propagace soudobé vážné hudby počet jejích příznivců výrazněji nezvýší, neboť se jedná o žánr, který z povahy svých funkcí není a nebude přístupný širšímu okruhu lidí. S funkcí hudby úzce souvisí i způsob její percepce. Pozorně naslouchající a obrazně i doslovně hledající posluchači si cestu najdou sami, ty, kteří jsou zvyklí hudbu jen pasivně přijímat, nepřiměje k zájmu ani vědomí existence „jiných“ než jimi oblíbených stylů. Ostatně, i dobrou hudbu lze poslouchat špatným způsobem a z tohoto pohledu by byla nejlepší propagací okrajových hudebních fenoménů výchova k „pozornému“ poslechu všeobecně. -llNesouhlasíte a rádi byste tento článek komentovali? Své reakce posílejte na adresu redakce.
kaMUFFláž (částečně) odhalena
Možná jste už narazili na plakátek, jímž zval na některou ze svých akcí takto se maskující soubor. Pokud vám jeho existence zůstala zatím utajena, tak vězte, že jde o komorní smíšený sbor studentů naší fakulty. Jeho útočištěm je Ústav hudební vědy a v souboru by se našlo i pár studentů muzikologie. V současné době má sbor celkem 13 členů, po čtyřech v sopránu a v altu, dva tenoristy, barytonistu a dva basisty. Od počátku převažují v repertoáru souboru duchovní skladby, nejčastěji z 16. a z první poloviny 20. století, ale nechybí ani světské renesanční písně. kaMUFFláž postupně vznikala už od podzimu 2003, svou premiéru si však odbyla teprve na festivalu amatérských pěveckých sborů ve Svitavách v dubnu 2004. Od tohoto roku sbor postupně rozšiřuje i svou koncertní činnost. Jako domovská scéna posloužily už vícekrát příjemné prostory Malého divadla hudby Knihovny Jiřího Mahena v Kleinově paláci. Zazněly zde programy „převážně postní písně“ , „písně o jídle a pití“ i „světská a duchovní pouť hudební Evropou“. S podporou grantu Nadace studentů FF a FSS se v říjnu loňského roku uskutečnil i koncert světských renesančních písní z různých koutů Evropy. Během půlhodinového vystoupení na dvorku FF zkřehli posluchači i zpěváci, ale výsledek snad stál za to. Na počátku ledna vystoupila kaMUFFláž s náročným tříkrálovým programem na miniturné v moravskoslezském kraji, nyní finišuje s přípravami postního rozjímání. To bude programem vystoupení na Květnou neděli (9. 4.) od 15 hodin v kostele v Obřanech a od 18 hodin v kapli sv. Anny při farním kostele ve Křtinách. Hned po velikonočních svátcích čeká sbor příprava dalších programů. Ještě v dubnu kaMUFFláž vystoupí na zahájení výstavy Moravského zemského muzea v Paláci šlechtičen (18. 4. v 16.00) a 25. dubna při vzpomínkovém koncertě na památku Lukáše Lidmily, který byl v loňském roce členem souboru. Informace o květnových vystoupeních se objeví v dalším čísle TdC. Pokud častěji brouzdáte ELFem (e-learningovým systémem FF, viz http://www.phil.muni.cz/elf), všimli jste si možná nedávného přírůstku mezi kurzy Ústavu hudební vědy. Zatím sice ve výstavbě, ale i tak funkční stránky nabízejí několik skladeb soudobého repertoáru a cappella (převážně jazz). Rád bych, aby stránky kurzu posloužily jako určitá platforma pro případné zájemce o nikoli snadný ansámblový zpěv. Not zde najdete vícero, k dispozici máme v současné době i početný repertoár Beatles ve skvělé úpravě pro soubor Kings Singers. Pokud někoho z vás možnost takovéhoto zpívání zaujme, je možno se do kurzu zapsat. Nezavazujete se k ničemu, je nutné jen zadat důležité údaje – zejména vaše hlasové zařazení. Vše ostatní, datum prvního setkání a rozpis případných zkoušek, najdete tamtéž. Spíše než o jeden velký sbor by mělo jít o několik menších seskupení, sestavených účelově k nastudování třeba i jen jediné skladby, repertoár je opravdu dost náročný. O zapsání do kurzu prosím kromě nadšených zpěváků i případné zájemce o vedení takovýchto ansámblů. Sám za sebe slibuji maximální podporu (noty, rady, organizace), Vladimír Maňas ale na vedení si z více důvodů netroufám.
JAZZCOLLEGIUM
interní doktorand a asistent ÚHV
7
divadlo recenze
hojně využívané MZK se mezi činžáky na Ponávce Zakletá Marie láká do Polárky Kousek od studentstvem ukrývá Divadlo Polárka, kde se 4. března uskutečnila premiéra představení Zakletá Marie v režii Evy Tálské na motivy pohádek Boženy Němcové. Známá režisérka, žačka Sokolovského a zároveň jedna ze tří kmenových režisérů zlaté éry Husy na provázku, se pohádkovým adaptacím věnovala již dříve, stačí zmínit její inscenace Svolávám všechny skřítky!, Královna nebo Rozum do hrsti. Do svého nového počinu vnesla Tálská nejen autorský přínos, ale i lyrickou poetiku, která u dětského diváka viditelně dosahuje úspěchu. Příběh o lásce krále Rastislava a dívky Marie, která roní perly a nechává ve svých šlépějích zlato, směřuje ke šťastnému konci jen pomalu a přitom v rytmice dobra, nabírajícího sílu jen postupně, avšak s důrazem, na který Hollywood nestačí. Láska obou hrdinů musí překonávat nástrahy kněžny, milující krále, a čarodějnice Burky, která z jejího popudu dívku zakleje do svého zámku. Za zmínku stojí výkony hlavních aktérů, zvláště čarodějnice Miroslava Černého a Marie Hany Sovové, které svou ryzí šeredností a zákeřností na jedné a prostým půvabem na druhé straně dodaly svým postavám víc než důvěryhodnost aneb kam se hrabe Mrazík. Také efekty, jako vařící kotle páry nebo růže padající na jeviště, kterými Tálská pohádku oživila, avšak nikoli přesytila, vytváří pravou, chvílemi zlověstnou, chvílemi lyrickou atmosféru a harmonicky tak doplňují scénu a kostýmy Jany Zbořilové. Živá hudba Davida Smečky pak jednak každé postavě přidělila jednoduchý příznačný motiv, zároveň ale dotvořila atmosféru některých výjevů natolik, že děti z předních řad utíkají zpět ke svým rodičům z obavy z rozšíření souboje čarodějnice na koštěti a Rastislava na koni do hlediště, čímž dokazují, že práce Evy Tálské a jejího kolektivu nepřišla v Polárce nazmar, ale k užitku. A pokud nemáte mindrák z hlediště plného rodin a zvláště dětí, přijďte se podívat sami. WR Divák, který usedá do hlediště Městského divadla Brno, očekává v posledních letech spíše nenáročné pobavení než výrazný dramatický počin. Drama Calderona de la Barcy Znamení kříže je však výjimkou, což potvrzuje i několik nominací na Cenu Alfréda Radoka. Původní název La devocion de la Cruz je možno překládat a chápat také jako Oddanost kříži či Nést svůj kříž. Kříž je zde nejen symbolem křesťanství a jeho pohledu na svět, ale také schopnosti nést svůj život, svůj vlastní kříž. Nalezenec Eusebio se zamiluje do Julie, dcery zchudlého šlechtice. Eusebio je od narození poznamenán na prsou mateřským znaménkem ve tvaru kříže. Nalezen byl v hlubokém lese pod křížem a znamení kříže ho provází po celý život. Juliin otec Curcio ji však nechce za mladíka provdat a posílá Julii raději do kláštera. Eusebio, ze kterého se mezitím stává psanec a lupič, se chce Julie v klášteře zmocnit. Jeho vášeň však zastaví kříž, který má na prsou i Julie. Ačkoliv ničemu nerozumí, jeho úcta před křížem ho zastaví a Eusebio prchá z kláštera… Dějové zvraty, která způsobuje kříž a úcta před ním, jsou z pohledu dnešního světa mnohdy nepochopitelné, ale přesnost a logika, se kterou je drama vystavěno, přesvědčí diváka, aby přistoupil na logiku barokního díla.. Výkony Petra Štěpána (Eusebio), Heleny Dvořákové (Julie), Ladislava Koláře (Curcia) i všech dalších představitelů jsou natolik přesvědčivé, že přiblíží křesťanské vidění světa i dnešnímu publiku. Veršované dialogy plynou z úst hlavních představitelů tak přirozeně, jako by tak mluvili odjakživa. Díky jednoduché černobílé scéně Milana Davida a kostýmům Hany Fischerové se vše stává jednodušší a pochopitelnější. Vše je navíc v přiměřené míře odlehčeno komickými postavami vesničanů Gila (Viktor Skála) a jeho ženy Mengy (Irena Konvalinková). Ačkoliv je celé drama postaveno na barokním cítěním pravdy a odpovědnosti, nepůsobí hra rozhodně zastarale. Kontrast mezi tehdejší a dnešní morálkou dodává představení dramatičnosti. Nezbývá než si položit otázku, jak jsme na tom s morálkou a odvahou nést svůj kříž my sami. (taz)
Znamení kříže
8
Deník WR Vítám vás na řádcích, které střídavě obstarává kolegyně M. M. a moje maličkost. Ohlédneme – li se za březnovým brněnským divadelním rejem, konstatujeme nový přírůstek na prknech prakticky každého stánku kultury, od Zakleté princezny Marie v Polárce, přes Ignácův vzestup v HaDi až po Jak se vám líbí v Mahenově divadle. Zároveň ale Brno aspoň na dva dny ožilo exotikou. V rámci pátého ročníku afrických divadelních setkání totiž vybyla na moravskou metropoli část programu, věnovaného letos Kongu. Škoda, že na setkání s dramatikem a filmařem LéandremAlainem Bakerem si našlo čas jen deset členů akademické obce, neboť jeho dokument o básníkovi a dramatikovi Sonym Labou Tansim, který s sebou přivezl, by pro Čecha mohl mít podtitul Úvod do studia konžského dramatu. Následující den se na Pedagogické fakultě uskutečnil ještě workshop Serge Huguese Limbvaniho o umění afrických vypravěčů, na kterém si hudbymilovní franštináři a divadelníci přišli na své. Zároveň Limbvani naznačil, že by příští rok mohli se svou Boyokani Company pro brněnské publikum sehrát i Hamleta, neboť Shakespeare je v Africe údajně stejně jako Moliére dosti oblíben, jakkoli kvůli cenám knih čte málokdo aneb ať žije prostředník světů, divadlo, konžské či brněnské. Oběma zdar! WR
Prevencí proti Černovicím fejeton
Na jedné z prvních přednášek na fakultě nám nejmenovaný mediavelista dal dvě dobré rady: 1. Správný student ví, kde co najde. 2. Správný student dělá vše pro to, aby se nedostal do Černovic. Pro přespolní je nutné připomenout, že v oné okrajové části Brna sídlí ústav pro duševně choré. V praktickém životě, říká tato rada, je nutné věnovat se mimo studia ještě jiné aktivitě, která nemá pokud možno se studiem společného zhola nic. Zhruba tato úvaha mě kterýsi čtvrtek přivedla do kroužku maďarských tanců. Mělo mě napadnout, že nechat se přemluvit dívkou, která svůj odpočinkový program začíná salzou, pokračuje flamengem a trénink zakončuje dvěma hodinkami svěžího čardáše, věští přinejmenším trapas. Ale při milé vzpomínce na své taneční pro začátečníky a pokročilé, dorazil jsem dle SMS na danou adresu, kam s hodinovým zpožděním přispěchala i partnerka. To už jsem byl ale vtažen do víru tance, který si podmanil všechny, vyjma mě. Nejenže rytmus maďarských tanců je, pravda, odlišný jak od středoevropských, tak latinskoamerických, ale poručte také nohám po skončení plesové sezóny, aby pod dojmem zběsilých houslí zapomněly na gravitaci. Zkrátka, sebevědomí mi po třetí „rychlé“ dalo vale, oči se zoufalou nadějí posunovaly ručičky na hodinkách a lýtka se počala dožadovat ukončení experimentu a v zájmu zachování energického minima co nejdůstojnější vyklizení pole. Protože realitu opravdu nebylo možné přehlížet, má zkušenost s kursem maďarských tanců se omezila na první lekci. Nevím, jestli o tanci platí totéž co o prvním univerzitním semestru, že totiž vytrvat znamená napůl zvítězit, ale při hledání své další mimoškolní aktivity zůstanu nejspíš nohama na zemi. Zmatený tanec všedního dne se svým množstvím krokových variací někdy bohatě stačí. WR
Kolik máme Janáčků?
divadlo
Na inscenaci Hra o Janáčkovi jsem se ubírala s rozpaky a zcela neoprávněnými předsudky. Kromě toho, že na Ústavu hudební vědy známe Janáčka i pozpátku a mám dojem, že je „přejanáčkováno“, tak jsem kráčela Masarykovou ulicí se svým omylem, že autorem scénaře je Milan Kundera. Naštěstí Kundera může být i Ludvík, a tedy hra neměla s literárními eseji nic společného. Uf, o jeden předsudek méně. Pod křeslo v Redutě pak spadly i ty ostatní. Hlavní hádanka se totiž řešila přímo na jevišti: Je vůbec dramatický text schopen postihnout tak složitý Janáčkův život, aby nezabředl do klišé a schémat? Ludvík Kundera zvolil vynikající metodu nevšedního přiblížení Janáčkova života. Postava Janáčka je tak v této hře ta třetí. Myšlenkovou linii hry naplňuje rozhovor dramaturga a dramatika o tom, jak pojmout Janáčkův život, jaké okamžiky z jeho života vybrat, a obsahuje i zdánlivě prvotní otázku – odkud vlastně začít? Konkurz na roli Leoše Janáčka „v přímém přenosu,“ který znamená hledání herce blížícího se Janáčkovi jak podobou, tak gesty, ve mně přetransformoval alespoň na chvíli otázku: Kolik je Janáčka? (tu kterou jsem si s sebou přinesla) na: Kolik máme Janáčků hudebních? Je pravda, že ne všichni chtějí být donuceni o Janáčkovi neustále přemýšlet, přesto doporučuji tuto inscenaci i těm, kteří nacházejí potěšení v zábavě typu gladiátorských her. Janáčkovi mučitelé nasadí boxerské rukavice a utkají se s ním v ringu. Mezi nimi i Zdeněk Nejedlý, tedy tato hra je obzvlášt vhodná pro trpělivé muzikology, kteří přečetli velkého Smetanu a touží po satisfakci. Z Reduty jsem pro tentokrát odcházela se dvěma zjištěními. Měla bych alespoň někdy odložit předsudky v duchu citátu Michela de Montaigne: „Můj život byl plný strašlivých neštěstí, z nichž k většině nikdy nedošlo“. A druhé: „Janáčka ještě stále není dost.“ AnSh
Projekt: Vaření Polívky Malé projekty, bohužel, naší pozornosti často unikají. Scénická čtení současných, nadmíru aktuálních textů s názvem Vaření Polívky za tu vaši určitě stojí. Každý měsíc je nám servírováno. Pokaždé jinak a něco jiného. Kapustnica. Kmínová. Slepičí vývar. Bramboračka. Rajská. Česnečka. Zeleninová. Velrybí. A jiné. Marek Horoščák. Tomáš Kafka. Milan Uhde. Barbora Vaculová. Milena Oda. Roman Sikora. Pavel Trtílek. Miloslav Bambušek. A další. Věru mnoho chutí. Jednou za měsíc a pouze v jednom jediném provedení se nám představuje jedna česká nebo slovenská divadelní hra. Jedná se o společný projekt Divadla Husa na provázku a nakladatelství Větrné mlýny. Délka představení nikdy nepřesáhne 60 min. Ocitnete se tak pouze na malou chvíli ve světě autorova díla, ve světě režisérova ztvárnění (režie se obvykle ujímá Pavel Baďura), v přítmí potemnělé místnosti, vyzdobené bizardními obrazy a předměty, do děje vás vtáhnou herci Divadla Husa na provázku i hostující studenti herectví. Zkuste tu „chuť“ na vlastní oči, uši a duši! Divadlo Husa na Provázku. Pondělí 10.4. v 17,30 - Jan Vedral: „Staří režiséři“. Jo, a i tu polívku opravdu dostanete. Uvaří ji paní Alena Ambrová. Monika Morganová
9
film
…a přece se točí Aleš Klíma Začátek nového semestru si studenti filmové vědy zpříjemnili projekcí vlastních autorských filmů. Jeden z největších ohlasů patřil snímku Cesta hustým lesem Aleše Klímy, a proto jsme se rozhodli s ním udělat rozhovor. Ten se postupně stočil především na jeho „film o filmu“. Pokud na Vás v přeplněném sálu nezbylo místo, nezoufejte a navštivte adresu www.0110.cz/cestahustymlesem, kde je film volně k dispozici. TdC: Co máš už za sebou? Jak dlouho točíš? A.K: Točím od roku 2003. Cesta hustým lesem byl můj druhý film v rámci desetiminutových filmů. První se jmenoval Pod senem, třetí a zatím poslední má název Čekání. Pak ještě točím videoart. A dál jsem natočil dokument o Lidicích. Trvá to celkem půl hodiny - první desetiminutová část je o Terezíně a dvacet minut o Lidicích. Je to spíš výpověď svědků. Hodně se tam mluví… TdC: Co bylo impulzem pro natočení filmu Cesta hustým lesem? A.K: Úplně nejdůležitějším impulzem bylo, že jsem potřeboval film na přijímačky na FAMU... Jednou jsem šel po ulici a viděl jsem před sebou obraz lesa a napadlo mě, že v něm zvoní telefon. To bylo první. A pak se to nabalilo. TdC: Kolik stála výroba filmu? A.K: Spotřeboval jsem tři kazety, takže asi tři stovky. A ještě jsem zaplatil tisícovku za pokutu, když jsem parkoval před kinem. Takže to byl vlastně drahej film.
FESTIVAL JEDEN SVĚT
recenze
jako vždy šokoval, tentokrát zejména (a mimo jiné) obrazy válečných zvěrstev na všech frontách, o nichž referují např. excelentní snímky Ztracené děti, Obraz nepřítele nebo Čečenské pohlednice. Silné vybočení představovaly výtvory jménem Tomek a Jsem silný, které ustavily novou kategorii tzv. umělého dokumentu o chlapci-hrdinovi, statečně překonávajícím životní nástrahy až do všemi očekávaného happy-endu. Přátelé, tudy ne!! Jinak si letos organizátoři brněnské sekce konečně uvědomili, že divák má taky svá práva a zavedli (v jiných městech zcela běžnou) vymoženost permanentní vstupenky. Nicméně (jinde také zcela běžný) dobrý zvyk debaty po filmu oproti loňsku poněkud upadl, takže diváci byli odkázáni v drtivé většině projekcí na subjektivní hlediska dokumentu. Těším se na příští ročník, kde tyto nedostatky budou zcela jistě odstraněny. – cbf –
10
TdC: Co bylo pro Tebe při natáčení největší překážkou? Kromě pokuty… A.K: Moje vlastní nezkušenost. Ve filmu je záběr, kdy se silueta zvedne proti plátnu a vychází. Chtěl jsem to naklíčovat. Potřeboval jsem to natočit proti jednolitému pozadí, což se povedlo až na třetí pokus. Ale jinak jsem věděl, co chci a moc překážek nebylo. TdC: Jak dlouho trvalo natáčení? A.K: Čistého času tak deset hodin. Stříhání bylo těžší. Dělal jsem na tom přes měsíc. TdC: Pomáhal ti ještě někdo? A.K: Jo, pomáhali mi… Kameru jsem si půjčoval. Člověk, kterému patřila, dělal většinu kameramanské práce. Zvuk jsem si udělal sám. S efekty, hlavně s klíčováním, mi pomáhal kamarád. TdC: Proč jsi na promítání vybral zrovna Cestu hustým lesem? A.K: Protože ji mám nejradši. Vím sám, že je nejlepší. Na Cestě se mi líbí, že je hravá. Že tam je od všeho něco. U Čekání se člověk moc nezasměje. TdC: Co mají tvoje filmy společného? Je tam nějaký vývoj? A.K: Čekání. Je to inspirované Čekáním na Godota. I Cesta hustým lesem je o čekání – čekání na film, který nikdy nepřijde. Když to řeknu jednoduše – buď můžeme čekat, nebo se můžeme sebrat a jít něco dělat - čas, který trávíme čekáním, něčím zaplnit. Buď můžeme nechat odborníky nám říkat, co to je film a jak má vypadat, anebo si ho uděláme sami. TdC: Takže se snažíš, abys nebyl ten, kdo čeká. A.K: Tak nějak. Lucie Roušová
Febiofest v Brně 31.3. skončil v Praze 13. ročník Mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa Febiofest. Jako již tradičně se festival v redukované podobě vydá na pouť po českých a moravských regionech, která začíná 3.4. v Brně a končí 17.4. v Pardubicích. Letošní ročník nabídl ve 27 festivalových sekcích celkem 284 filmů, které se promítali ve 14 kinosálech. Brno si bohužel luxus tolika promítacích prostor nemůže dovolit. Jediný brněnský multiplex, který by mohl poskytnout festivalu dostatečné zázemí, provozuje společnost Palace Cinemas. Zdá se, že multiplex na pražském Andělu je kino přímo stvořené pro festival. Jeho zázemí si pochvaloval již vloni ruský režisér Andrej Končalovski. Brněnští diváci se budou muset bohužel spokojit jen se dvěma promítacími sály, a tak i s výrazně zredukovanou programovou nabídkou. Na co si tedy od 3.4 do 7.4 mužete zajít do kin Scala a Art? Přehlídku ve všech regionech zahájí nový český film Indián a sestřička režiséra Dana Wlodarczyka. Snímek, který vypráví o vztahu „indiána“ Františka a romské zdravotní sestry Marie je vlastně variací na příběh Romea a Julie. „Kdyby se ten film odehrával na Balkáně, tak je Franta Srb a Marie Albánka,“ uvedl režisér. V sekci Novinky světové tvorby se letos můžete těšit na pokračování na str.11
několik distribučních předpremiér, jakými jsou například napjatě očekávaný, první neamerický, snímek manhathanského klasika Woodyho Allena Match Point, filmová verze broadwayské muzikálové senzace Producenti nebo Nepohodlný brazilce Fernanda Meirellese, který před třemi lety zaujal sugestivním Městem bohů. Sekci dokumentů zastupuje Grizzly Man Wernera Herzoga, jednoho z nejvýznamnějších tvůrců německé nové vlny. Jeho snímek mapuje kontroverzní způsob života muže, který svůj život zasvětil divokým medvědům. Tradiční programová sekce Divné videofilmy nabízí odreagování s akční legendou Brucem Lee v jeho snad nejslavnějším filmu Drak přichází. Malý sál kina Art poskytne prostor narativním experimentům. V rámci této sekce bude uveden například formálně nevšední německo - rakouský snímek Stále v pohybu či poslední film Petra Marka Nebýt dnešní, který na základě hry kombinuje žánr sociálního dramatu, thrilleru a fantastické komedie. Pilnému návštěvníkovi Febiofestu by pak neměl uniknout ani americký dokument Uvnitř hlubokého hrdla. Snímek zpracovává kontroverzní materiál o jednom z největších kasovních trháků, slavném filmu pro dospělé Hluboké hrdlo z roku 1972, který ve své době zásadně ovlivnil americkou společnost a kulturu. Z rozsáhlé pražské nabídky asijské kinematografie se brněnští diváci mohou již nyní těšit na distribuční premiéru (30.3.) novinky oblíbeného korejce Kim Ki-duka Luk. Lenka Křesťanová www.febiofest.cz
Luk: Výzva pro všechny „nezasvěcené“
film
Poslední snímek korejského režiséra Kim Ki-duka vyvolal mezi „zasvěcenými“ značně rozporuplné odezvy. Zejména pro ty, kteří s nelibostí pozorují odklon svého oblíbence od animální, drastickoromantické poetiky směrem k líbivě lyrickému rázu jeho několika posledních titulů, znamenal Luk převážně zklamání. Postarší muž a jím nalezená dívka společně obývají rybářskou loď kdesi uprostřed širého moře. Idylický ráj rozbíjí až charismatický mladík z nekonečně vzdálené městské civilizace, jehož příchod zkomplikuje starcovy plány pojmout dívku za svou družku. Významový přesah poměrně protřelého dějového schématu komentuje Kim Ki-duk slovy: „Skrze sobeckou a zároveň ohnivou vášeň staršího muže k dívce jsem chtěl vyjádřit, že člověk může být krásný až do svých posledních chvil. Jeho láska k ní není chlípným chtíčem – znamená důkaz, jak drahocenně smýšlí o životě až do okamžiku vlastní smrti. Je obdivuhodné nekonečně se dožadovat jediné věci. Zvláště pokud jde o dychtivost a touhu po jiné lidské bytosti.“ Pomalé tempo, udávané cyklickým vršením téměř identických situací či hudebních motivů, okořeňuje jemný humor a napětí, jež vrcholí v podivuhodně „magickém“ finále. Podobně jako v autorově předchozím, u nás distribuovaném 3-Ironu, spočívá i zde velká přitažlivost filmu v obrazovém způsobu vyjadřování. V Luku se opět daří vyprávět příběh takřka beze slov. Verbální komunikace proniká do uzavřeného mikrosvěta ústředních postav výhradně zvenčí a v rozvíjení hlavní zápletky nehraje zásadnější roli. O to větší důraz je potom kladen na pečlivé (audio)vizuální kompozice, které svým čistě bezkonfliktním laděním harmonicky korespondují s nezkalenými city prvního milostného vzplanutí mladé dvojice. Kim Ki-duk zřejmě definitivně spěje od silných tělesných prožitků a syrového lyrična s příchutí krve a bolesti k divácky vstřícnějším kontemplativním hlubinám modravých vod a nebe. Pro řadu „nezasvěcených“ bude Luk právě v tomto ohledu tím nejlepším prvotním impulsem pro cestu k „zasvěcení“ – totiž zpětnému objevování Kimovy starší a nutno dodat pozoruhodnější tvorby. Lukáš Skupa
aktuality
anketa I přesto, že natáčení dvacáté první bondovky Casino Royal ještě není zdaleka u konce, je jisté, že agent 007 bude mít tvář britského herce Daniela Craiga až do roku 2012. Nespokojení fanoušci, kteří podepisují petice proti jeho obsazení, se tak dočkají nového představitele nejdříve po třech filmech.
Nový film Davida Lynche Inland Empire bude poprvé pravděpodobně uveden na květnovém festivalu v Cannes. Štáb strávil velkou část natáčení v Polsku. Kromě svých osvědčených hvězd (Laura Dern, Kyle MacLachlan) si proto režisér vybral do obsazení i polské herce. Lynch o ději jako obvykle neprozradil mnoho: „Je to příběh ženy ve velkých nesnázích. Film má skryté tajemství.“ Od dubna si budou moci obyvatelé Velké Británie stahovat filmy přes internet legálně. Společnost Universal nabízí jeden snímek za „baťovských“ 19.99 liber. Na rozdíl od podobných, již fungujících služeb si zákazníci Universalu budou moci stáhnout opravdové blockbustery a především jim z počítače film po čase nezmizí. Vypálení samozřejmě možné nebude. V brněnské Galerii Dílo v Běhounské ulici probíhá výstava filmových klapek, které místo plátna použili známí čeští umělci (Kristián Kodet, Miloš Nesvadba, Jan Saudek a další). Klapky budou v červnu vydraženy ve Zlíně na Mezinárodním festivalu pro děti a mládež ve prospěch tvorby zlínské Filmové školy. Lucie Roušová
PhDr. Jaromír Blažejovský TdC: Která země Vás nejvíce přitahuje z hlediska filmové produkce a proč?
J.B.: To je jasné, Jižní Korea. Filmy z Jižní Koreje mají nejvíc energie. TdC: Který filmový festival máte nejradši, případně, který hodnotíte jako nejpřínosnější? J.B.: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Na jiné áčkové festivaly nejezdím. TdC: Které filmové dílo Vás nejvíce překvapilo v poslední době?
J.B.: Anděl Páně od Jiřího Stracha.
-cbf-
11
recenze
literatura
Industria
Výstava Industria v pražském Rudolfinu mi připomněla výlet, který jsme s Honzou jednou podnikli do Chabařovic. V opuštěných papírových domcích za nejtesknějším nádražím v severních Čechách jsme tam rozjímali o potřebě světa, kde výpravčímu žloutne v kafi oko jak louže kolem kondomu a do vsi je to půl hodiny blátem. Podél silnice. Naštěstí jsme v jedné z těch louží našli starou ledničku a přišli na jiné myšlenky: měla dvířka polepená nálepkami z komiksů a žvýkaček. Tenhle jinak obyčejný důkaz cizí existence nás potěšil a rozjitřil do té míry, že jsme se vloupali na střechu nádražní budovy, prohlásili všecky trubky, antény a komínky za dosud neznámé dílo Karla Nepraše a začli plánovat vernisáž. Ve všech komentářích k výstavě Václava Jiráska, dokumentující současný stav velkých podniků těžkého průmyslu, je vyzdvihováno téma zániku „katedrál práce“, zániku zřejmě fyzického i abstraktního. Mě ale chytlo něco jiného. Jirásek sice doopravdy (nejspíš ironicky) dává svým fotografiím sakrální ráz, focením na dlouhou expozici získávají tovární prostory skoro divadelní charakter, dojem umocňuje i velký formát prací... přesto ale můj zážitek ve výsledku nebyl nijak duchovní či duševní, ale spíš estetický. Podobně sociální podtext, který je obsažen v konceptu výstavy, nevyznívá nijak intenzivně, mnohem podnětnější pro mě byl fotografův zájem o všelijaké klumpy a udělátka. Narychlo stloukané židle s molitanem obtočeným pořádným drátem, aby to drželo, si estetickými kvalitami a vtipem nijak nezadaly s objekty Františka Skály, kvalitami lidskými však stály ještě dál - na úrovni nálepek na dvířkách chabařovické ledničky. Nápisy ve rzi a prachu byly pak literaturou spíš radostnou než varovnou, jako by tahle „náhradní“ kultura vercajků a sprosťáren byla mnohem životnější a pro přežití potřebnější než vysoká kultura pokroku, jejíž kolosální výsledky tu, skoro bez povšimnutí, pomalu těžkly prachem. Jasným vrcholem výstavy a silnou protiváhou opuštěným zátiším byly portréty samotných dělníků, přirozené ikony, tváře, které jako by samy někdo smontoval na koleně. Působivá opozice doposledka vypočítaným tvářím z reklam a filmů, na jejichž kánon je člověk nejvíc uvyklý. Proto mě taky pohled na fotky kladenských hefaistů tak znejistil, přestože stejné obličeje dobře znám z práce, z ulice, z rodiny. Tady poprvé mě Jirásek v Rudolfinu chytnul hodně hluboko, ne-li za srdce, pak určitě za svědomí. Bavil jsem se představou, že by na Jiráskovu výstavu uspořádala některá z továren zájezd, jako se to dělávalo v období, kdy se dělníci zobrazovali docela jinak, ale projekce o patro níž moje úvahy docela vychýlila. Třiceti minutový film Factory tchajwanského umělce Chen Chienjena se odehrává v prostředí odlišném od toho, které si vybral Jirásek, rozhodně jiný je i způsob vyprávění. Chen Chien-jen svoji působivou meditaci natočil v uzavřené textilní továrně, hrdinkami jeho filmu jsou ženy, které odtud byly těsně před důchodem vyhozeny, aby jej za ně nemusel
12
někdejší majitel platit. Umělec jim, alespoň po dobu natáčení, umožnil vrátit se do prostor, kde předtím strávily větší část života, nechal ony pavoučí dámy znovu opakovat pohyby, které pro ně byly během života běžnější než obyčejné psaní nebo milování. Sociální hrozba tu byla podána mnohem výrazněji, přestože Jirásek disponoval mnohem expresivnějším a barvitějším výrazivem, zatímco Chien-jen pracuje s jemnou poetikou a s téměř zenovým přístupem k času. Přestože si kurátoři vybrali snímek Factory především kvůli tématu, konfrontace, která vystavila dvě tolik odlišné estetiky, ve mně nakonec zanechala dojem největší. Na jedné straně Jiráskova velmi laskavá poetika klumpů (typicky česká, už podle jména), na straně druhé důstojné gesto a rozvážnost práce Chienjenovy. Na jedné straně ironie, na druhé nostalgie. Evropská výchova mě nutká je srovnávat a určit vítěze. Trochu mě mrzí, že se tak děje na úkor rozvah o jinak silném tématu, které mají autoři společné. Ale jak se píše na záchodcích ústecké továrny Black&Decker: „komu dnezka bolí toho zejtra stojí“... -å-
doc. PhDr. Vlastimil Válek
anketa
TdC: Která byla nejoblíbenější kniha Vašeho mládí a jaká je to v současnosti?
VV: Výběr knih, které mě provázely dětstvím, zásadně ovlivnil
můj veliký koníček, kterým byl skauting, a mezi mé nejoblíbenější proto patřily zejména knihy Jaroslava Foglara. A protože jsem odmalička zbožňoval přírodu a vše, co se v ní dělo, vedle „foglarovek“ jsem dokázal hodiny trávit nad knihami o přírodě, ať ve formě beletristické či populárně naučné. Podle nich jsem se pak snažil rozpoznávat vše, co v okolí rostlo, každé zvíře podle stop a ptáka po letu. Spolu s mými vnoučaty takhle chodím za poznáním dodnes. O něco později mě začaly přitahovat cizí země, ale protože tehdy nebylo možné cestovat, zajímal jsem se alespoň o kartografii. Sledoval jsem na mapách moře a hory a dodnes si vzpomínám, jak jsem byl nadšený, když jsem se s mořem poprvé setkal - opravdu bylo tam, kde mapa ukazovala, a bylo slané… Co se týká ryze mých autentických čtenářských prožitků, v první řadě musím zmínit Karla Čapka a dále pak Rok na vsi bratří Mrštíků, ke kterému jsem se vlastně dostal příjemnou náhodou. Byl jsem požádán, abych tuto knihu upravil k vydání, takže mi nezbylo, než se do ní opravdu začíst, a tehdy jsem zjistil, že pro své jedinečné a bohužel nedoceněné vykreslení postav i přírody se jedná o jedno z velkých děl naší literatury. Ale pokud bych měl říci opravdu pouze jednoho autora, byl by to Jan Skácel, jehož jsem měl štěstí znát také osobně, a jehož poezie, kterou dokáže popsat nepopsatelné, mě neustále provází a bude provázet: Jednoho dne… půjdem lovit verš, ten, kterým řeka kleje, když tak přes kameny za temné noci klopýtá. A třebas nechytneme za celou noc nic. Jen kapky vody spadnou do trávy jak slzy princezen, co vyšly bosé z lesa. Zuzka Makovská
literatura fejeton
Život v rytmu populární hudby Ráno zazněl Morning bell a já se probudil s úmyslem vyrazit večer někam za zábavou, nejlépe melodickou. Jsem totiž přímo posedlý populární hudbou, Music is my radar, někdy mívám silný pocit, že mi skoro přerůstá přes hlavu. Crazy. Ale proč ne? Nebe bez mraků, Sun is shining a do toho lehký osvěžující vítr. Den se zdál být vcelku příjemný a celý jsem jej strávil ve škole se sluchátky na uších, Be yourself, a těšil se na večer. The show must go on. Rovněž jsem si umínil něco udělat se svojí momentální „single“ situací, o čemž rozhodly mé vrozené pudy za nesmělého přizvukování rozumu. I still haven´t found what I´m looking for. Klub, do kterého jsem zavítal, byl vcelku příjemný a vkusně zařízený. Dominovalo démonické přítmí a ochotná obsluha. Jen ta hudba byla podivná. Zkusil jsem se zaposlouchat, dal si jeden drink a pak se objevila ona. Dlouhé kaštanové vlasy, Green eyes, neodolatelný úsměv. She´s the one, Mein Herz brennt. Dali jsme se do řeči a vzájemné sympatie byly nad slunce jasné. Follow you, follow me. Přestože šlo všechno tak hladce, měl jsem v sobě poněkud zvláštní pocit – jako by mne něco varovalo; Achtung, baby, Warning. Ovšem své hudební ego jsem pochopitelně neposlechl. Proč taky? Temptation waits. Sotva jsme se proplížili přes kolejní vrátnici a dveře od mého pokoje se zavřely, nabraly události nečekaně rychlý a děsivě přímočarý spád. Tsunami. I.dějství – expozice: vzájemné splynutí, výměna informací, harmonie, šťastný muž a žádostivá žena, All I really want, Stairway to heaven. II.dějství – poklidná kolize: hladký průběh, uvolněný děj. I feel you. III.dějství – bezproblémová krize: počínající fyzická únava, narůstající touha, stálá forma, zaskočen však nepředpokládanou vzrůstající frekvencí. Bitter sweet symphony.
písnička živým ohlédl jsem se ale sníh za mnou nezčernal jedinou stopou: rychle jsem vzhlédl k nebi ale vesmír nade mnou měl kaledonské vrásky u očí díval se skrze mě zkusil jsem vrhnout stín ale třásl se ..tak už jsem tady? zeptal jsem se ale omrzlé rty se mi zvlnily písní místo odpovědi praskaly jako molo když do něj moře zakrojí loď ta píseň byla bez ozvěny vím ještě svedu hnát se k měsíci jak ryba k díře v ledu dřevěná láska sebou vrtí krasojezdkyně na štíru zase se víc bojí papíru než smrti
IV.dějství – problémová krize: vyčerpanost, znaven celotýdenní „tour de culture“, jakožto i ještě hojnější „tour de pub.“ Again. S vypětím všech sil.
zase se bojí zrcadla ne sebe že by jí hlava dopadla o vlásek dál než hřeben
V.dějství – katastrofa (peripetie se nedostavila): Já: Help!, ona: I can´t get no satisfaction.
vím ještě svedu hnát se k měsíci
podoben kamenu VI.dějství se nekonalo. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Nobody´s perfect. Prostě o vlásek víc než ústřici konec. The end. Zcela vyčerpán ležím na zemi vedle postele a bilancuji: studentka hudební vědy se zájmem o alternativní hudbu. Intelektuálka, vegetariánka a jak rybí oči dírám v ledu nymfomanka. Beautiful girl, Lovely creature, Zombie. Po čem nyní toužím? Být Man on the moon. A hlavně sám. Probouzím se. Na stole leží lísteček s telefonním číslem; okamžitě jej mačkám a -åzahazuji do koše. Pouštím rádio a celý koloběh života se začíná točit znova. What a wonderful world, All you need is love, Tragedy…..? Něco se ve mne vzpouzí. Dobře mířený úder nohou zastavuje zásmutí (Janu Němcovi za Toyen) ty prokleté melodie, kompaktní disky se půlí ve dví, vše padá na zem a posléze letí otevřeným oknem do vzduchoprázdna. Ze sta divných chvílí Létající Čestmír? Nic takového. Celá aparatura se tříští o zem Anebo z radosti zpíváme jenom jednou když boly odcházejí a vytváří tisíce malých či větších kousků. když život váhy nám Konečně je ticho a klid. Absolutní mír. Na cestu do nové anebo v duši jen změní v při osamělou životní etapy už mi bude vyhrávat pouze jediný interpret: DJ když krásou jsme oněměli. Silence. David Osvald WR
13
tour de culture doporučuje v dubnu HUDBA Malé divadlo hudby 3.4. Tečka za jazzovými festivaly, uvádí Jan Beránek 12.4. Provázek okolo hudby, uvádí Miloš Štědroň 18.4. Písňový recitál Jany Sobotkové a Petry Winklerové komorní koncert 24.4. Romantická píseň, uvádí Rudolf Pečman pořady se konají v Kleinově paláci, nám. Svobody 15 v Brně vždy v 18 hodin, není-li uvedeno jinak.
JazzFestBrno 06 21.4. Workshop s Kurtem Rosenwinkelem, komorní sál JAMU 21.4. Ondrej Krajňák Trio featuring Jure Pukl, Kurt Rosenwinkel Group, Semilasso 20:00 22.4. Miriam Bayle Band, Scott Hamilton, Piotr Cieslikowski and Nothing but swing, Semilasso 20:00 23.4. 4TET, Anne Ducros, Pražský big band Milana Svobody + Karel Růžička, hudební scéna MD Brno 19:30 24.4. Vertigo Quintet, Avishai Cohen Trio, činoherní scéna MD Brno 19:30 25.4. Wise, Michael Marcus Quartet, klub Fléda 20:00
Leitnerova 4.4. Píšete do šuplíku? Josef Prokeš a Jakub Dorňák 6.4. Krahoš + Cat & dogs, rockfolková kapela s hostem 11.4. Budoár staré dámy, undergrunge s alternativní oblohou 12.4. Třetí zuby, rocková kapela 18.4. Poslechový večer Jiřího Černého: Nick Cave 19.4. Jaroslav Hutka, koncert fokové osobnosti 20.4. Pavlína Jíšová, přední dáma českého folku s Pavlem Malinou 26.4. Karel Plíhal, koncert folkové osobnosti 27.4. Vladimír Merta, koncert folkové osobnosti všechny pořady začínají v 19:30
Jazzová kavárna Podobrazy 5.4. Riverstream blues band 12.4. Kolenem, doo wop, gospel
Stará Pekárna 5.4. V. kolo soutěže Nová krev: Living room, Uhlí, Woodoo, 13.4. Iván Gutieréz 19.4. VI. kolo soutěže Nová krev: Dilemma, Lealoo, Sweeper, 20.4. Vera Love And GK Band 22.4. Čabraka, kvarteto v neobyčejných akustických písních 26.4. Semifinále soutěže Nová krev 27.4. Brněnská scéna v Nové krvi začátky koncertů ve 20:00, kromě soutěže Nová krev, která začíná v 18:00
FILM Febiofest – Brno 3.4 - 7.4. kina Art a Scala. www.febiofest.cz Bonjour Brno – festival francouzských filmů, kino Art. 18.3. - 21.4. www.sweb.cz/bonjourbrno EkoBiograf 18.4. – 21.4. Brno, kino Art. přehlídka dokumentů o aktuálních ekologických tématech. www.hnutiduha.cz/ekobiograf 8. filmová přehlídka Kino na hranici. 19.4. - 23.4. Český Těšín. www.kinomol.cz/clanek-2006021601 PAF Praha – festival neprofesionálních filmů. 21.4. - 23.4. www.paf.cz KINOZKRAT č.7 v neděli 23.4. od 21:00 v malém sále kina Art: Tmou (r. Jan Boček), Smysl (r. Martin Chlup), Fantom Sanity (r. Zdeněk Flam), Radiátor (r. Vladimír Mokrý).
DIVADLO 4. – 8. 4. divadelní festival Setkání - Encounter (HaDi, Divadlo Bolka Polívky, Studio Marta, Polárka a Husa na provázku)
Divadlo Husa na provázku 1., 3., 4., 6. 4. Balada pro banditu 10. 4. Zahradní slavnost, Václav Havel 11. 4. Kníže Myškin je idiot, F. M. Dostojevskij
Polárka 1. – 2. 4. Festdivadlo (div. fest. frankofonní mládeže)
Hadivadlo 10. 4. Zpátky a zase tam 20. 4. Renata Kalenská, Lidové Noviny 25. 4. Paramisa - Chytrý hloupý Rom
Divadlo U stolu 6. 4. Život je sen, Pedro Calderón de la Barca 11. 4. Král Oidipus, Sofoklés 18. 4. Sen směšného člověka, F.M. Dostojevskij (derniéra) 22. 4. Alchymista, Paulo Coelho
Mahenovo divadlo 22. 4. Rosmersholm, Henrik Ibsen 28., 29. 4. Matka Kuráž a její děti (premiéra), Berthold Brecht
Studio Marta 10. - 14. 4. Jitro kouzelníků, Roman Sikora 20., 21. 4. Pavučina, Dodo Gombár 24. - 28. 4. Náš styl, koncert studentů muzikálu
Reduta 14. 4. Perla Holywoodu a já (Divadlo Ungelt), Elisabeth Fuller 27., 29., 30. 4. Za operetou okolo světa (premiéra)
