Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
Nelehké kariéry a osobní životy: příběhy vědkyň v letech 1789–1976. Recenze sborníku Filip Cwierz Sborník „Uneasy Careers and Intimate Lives, Women in Science 1789–1976“ editovaný Pninou G. Abir-Am a Dorindou Outram. Kniha obsahuje dvanáct studií, šest sociálněhistorických a šest biografických. Sborník vyšel jako součást edice Douglass series on Women´s lives and the Meaning of Gender ve vydavatelství Rutger´s University. Editorky si kladou za cíl nejen podat zprávu o ženách podílejících se na vědě v průběhu dvou století, ale také překonat dosavadní pojetí historie vědy jako pouhé postupující profesionalizace vědní činnosti a hromadění nových objevů a inovací. Svými pracemi prosazují pohled na vědu jako činnost vždy spjatou s osobním životem vědkyně či vědce. Právě tento pohled umožňuje odhalit mnohé ze strukturálních překážek, které historicky omezovaly, bránily či určovaly postavení žen v sociálním prostoru vědy, a který při dosavadním pojetí historie vědy zůstával skryt. Ženy byly ve vědě přítomny vždy, stejně jsou přítomné i konflikty mezi osobním životem a kariérou. Jak ukazuje první esej Dorindy Outram: Before Objectivity: Wives, Patronage, and Cultural Reproduction in Early Nineteenth-Century French Science (kapitola jedna), vstup do vědy téměř vždy provázel rozchod s původní rodinou. Mladý adept vědy (téměř výhradně muž) si musel najít rodinu novou, která ho přijala jako svého chráněnce a poskytla mu zázemí nejen materiální, ale také sociální a emocionální, pro jeho činnost. Ženy zde vstupují do produkčního pole vědy zejména jako manželky patronů a fiktivní matky klientů. Důležitou sociální institucí jsou zde salony, které slouží jako místa vytváření a udržování klientských sítí. Ženy jsou ústředními postavami těchto salonů, stojí zdánlivě mimo hlavní vědeckou činnost, zejména mimo konkurenční boje vědců-mužů, vytvářejí a udržují síť sociálních a emocionálních vazeb. Svou rolí správkyň sítí sociálních vazeb přispívají k legitimizaci tehdejšího pojetí vědecké objektivity situované mimo svět proměnlivého sociálna. Toto uspořádání je narušeno rozvojem buržoazní rodiny a postupující profesionalizací vědy. V průběhu 19. století se (také významným vlivem vědy) zvyšuje šance dožití u narozených dětí, tím se posiluje emocionální vazba mezi blízkými příbuznými v rámci rodiny právě na úkor vazeb s cizími lidmi nebo vzdálenějšími příbuznými. Ze světa sociálních vazeb, kde převládají vztahy klientelismu, se v průběhu 19. století vydělují postupně instituce sféry veřejné a vzniká sféra rodinná. Sociální prostor ženy se tak stává diskrétnějším (přetržitějším) a pečování o sociální a emocionální vazby se privatizuje ve prospěch vlastní úzce příbuzné a později nukleární rodiny. Tyto jevy mají za následek vylučování žen z re/produkčního procesu vědy. Nově vzniklé uspořádání v rámci genderového řádu neuzavírá ženám cestu k vědě úplně. Některé obory lidské činnosti zůstávají pro ženy otevřené, neboť jsou z hlediska genderového řádu vnímány jako vhodné, ženě je pro ně často přisuzováno „přirozené nadání“. Příkladem takové činnosti, jak vyplývá z eseje Ann B. Shteir: Botany in the Breakfest Room Women and Early Nineteenth-Century British Plant Study (kapitola dvě), je botanika. V první polovině 19. století se jedná o velice populární záležitost. Většina botanických výzkumů je prováděna v rámci rodiny, kde jako iniciátor zájmu funguje muž – otec, tchán nebo manžel. Ženy realizují konkrétní úkoly a jsou velmi často autorkami botanických učebnic a příruček vyznačujících se specifickým stylem. Zájem o botaniku je dobře odůvodnitelný v rámci rodinné ideologie, neboť poskytuje jednak zdroje pro domácnost (v podobě sbíraných rostlin) a zapojením celé rodiny se podílí na výchově dětí. „Botanické mateřství“ a s ním související činnosti – jako autorství knih a jejich publikace – je důležitým prostorem seberealizace žen v Anglii na počátku 19. století. Ženám se daří naplnit požadavky, které na ně klade genderový
Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
řád a zároveň v jeho mezích najít prostor pro smysluplnou vědeckou činnost. Jak připomíná ve svém textu Shteir, „botanické mateřství“ tak není pouze nástrojem sociální kontroly. Tento specifický styl související s pěstováním botaniky v rámci domácnosti je postupně vytlačován postupující profesionalizací vědy a měnícími se představami o podobě vědeckého textu. Živé příručky a učebnice jsou tak nahrazovány suchými odbornými texty. Ale i přesto zůstává botanika značně feminizovaným oborem i v pozdějším období. Jak připomíná další esej, tentokrát Nancy G. Slack: Nineteenth Century American women Botanists: Wives, Widows and Work (kapitola čtyři), silná feminizace oboru vyvolávala otázky po tom, zda se vůbec jedná o obor vhodný k tomu, aby se jím zabývali muži. Právě v oborech, které byly z hlediska zájmu mužů spíše okrajové než součástí hlavního proudu vědy, ženy často nacházely uplatnění a mohly se výrazněji prosazovat. Ale i zde ženy velmi často dědí své vědecké zaměření po svých manželích či otcích. Mnohé z žen zde překonávají své partnery nebo po jejich smrti pokračují samostatně v práci, která začala jako společná a dosahují významných úspěchů a publikací. Ke konci 19. století se jim také dostává možnosti získat odborné vzdělání na univerzitách a nejsou tak odkázány na vzdělání, které získaly v rámci domova, což rozšiřuje dále jejich možnosti. Kromě botaniky bylo druhým vhodným vědním oborem lékařství. Jak připomíná esej Reginy M. Morantz-Sanchez: The Many Faces of Intimacy: Professional Options and Personal Choices among Nineteenth and Twentieth Century Women Physicians (kapitola tři), byla v 19. století rozšířena instituce „domácího lékaře/lékařky“. K součástem diagnostického postupu patřila znalost terénu a určitá dávka intuice praktika nebo praktičky. Tyto schopnosti byly žádoucí a byly pěstovány jako nezbytné pro umění diagnózy. Ženy byly považovány za bytosti intuitivnější a s větším citem pro rodinné záležitosti. Na základě této „přirozené vlastnosti“ se jim otevírala možnost stát se rodinnými lékařkami a rozvíjet specificky ženský přístup k medicíně. S nástupem laboratorní medicíny se pohled na diagnózu jako specifický druh umění ztrácí a s ním mizí i institut rodinného lékaře či lékařky. Prostor v medicíně ženy nacházejí i nadále, a to, opět díky předpokladu přirozených vlastností, v pediatrii a v sociálním lékařství. Opět platí, že se jedná o medicínské obory, které jsou pokládány muži za méně prestižní a z jejich strany o ně není tak velký zájem. Profesní aspirace žen-lékařek, kterým se již dostává odborného univerzitního vzdělání, narážejí na problém skloubení náročného studia a kariéry s ideály „buržoazní (viktoriánské)“ rodiny. Na ženy zde působí tlak dvojích hodnot. Studium, profesní realizace a kariéra jsou možné, ale zároveň vedle nich existuje jako důležitá hodnota i představa ženy-matky a manželky, pečující o domácnost, děti a manžela. Obě tyto hodnoty byly ženami příjímány a působily protichůdně. Mnohdy bylo možné uspokojit pouze touhu po jedné z nich. Morantz-Sanchez uvádí širokou reflexi tohoto problému, která se objevila od populární beletrie až po tehdejší odborné písemnictví. Volba formy „rodinného uspořádání“ se ukázala jako klíčový moment v rozhodnutí, zda pokračovat v kariéře. Některé ženy volily alternativní způsoby, např. celibát nebo soužití s jinou ženou (kolegyní) či adopci mladší dívky, která plnila postupně roli dcery, služky, přítelkyně a často i pokračovatelky a dědičky. Rodinné vztahy a zejména volba partnera pro manželství či partnerský vztah jsou autorkami zdůrazňovány jako klíčové pro vstup, setrvání a podobu vědecké kariéry. Rodinné prostředí určuje velmi často zaměření budoucí vědkyně. Mnoho žen připomínaných ve sborníku se narodilo do rodin, kde se pěstovala věda nebo rodina náležela ke kulturní elitě. Ženy si ze svého rodinného prostředí odnášely vzorce chování, které ovlivnilo jejich smýšlení a činy v pozdějším životě. Pokračování v odborné činnosti bylo téměř pravidlem. Dalším zřetelným tématem je uspořádání vztahů a dělba práce v rámci manželství/partnerství (nutno podotknout, že téměř vždy se jedná o heterosexuální svazek). V sociálně-historických studiích je jí věnována esej Marilyn Bailey Ogilvie: Marital Collaboration: An Approach
Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
to Science (kapitola šest), která představuje tři modelové případy. V prvním případě, německé botaničky Amelie Dietrich, jí uzavření manželství umožní sociální vzestup a vzdělání. Snaha uniknout z původní bezvýchodné situace je pravděpodobně její prvotní motivací a vědecká činnost se přidává v průběhu manželství a stává se hlavním polem realizace až později. Manžel Wilhelm svoji ženu Amelii zpočátku využívá jako pomocnici a služku, která se podílí na jeho vědecké práci a zároveň pečuje o jeho domácnost. Postupně Amelie dosahuje lepších výsledků než on a podaří se jí osamostatnit. Její manželství se stává pastí a zdrojem dlouhého konfliktu. Amelie se také angažuje v ženském hnutí – z nutnosti – jak připomíná Ogilvie. Druhým analyzovaným případem jsou manželé Hugginsovi. Sňatek umožňuje Margaret Huggins věnovat se dále astronomii, které se věnovala i před tím (pokračovatelka rodinné tradice). Margaret je pomocnicí svého manžela Williama, při společném autorství je on uváděn jako hlavní autor a ona jako druhá. Jako vdova pokračuje samostatně ve společné práci po svém manželovi, je oceněna za svůj přínos vědeckou komunitou tím, že se v roce 1903 stane čestnou členkou Královské astronomické společnosti. Třetím případem je Hertha Ayerton. Spolu se svým manželem byli zaměřeni spíše na praktické otázky, zabývali se aplikovanou fyzikou a vynalézáním. Ačkoliv Hertha začínala ve spolupráci se svým manželem, později působila samostatně. Její manžel ji podporoval a pomáhal i v rodinných záležitostech (výchova dcery). Oba dva se aktivně angažovali v ženském hnutí, což se v té době ukázalo pro Herthu Ayerton jako překážka. Známým příkladem manželské spolupráce, který je také popisován ve sborníku, je příběh páru Curiových. Helene M. Pychor ve své eseji Marie Curie´s Anti-natural Path: Time only for Science and Family (kapitola devět) nazývá cestu Marie Curie-Sklodowské jako protipřirozenou. Curiovi, a později sama Marie Curie-Sklodowská, se soustředili pouze na vědeckou práci a na výchovu svých dětí (dcer). Pár se za života Pierra Curie soustředil oficiálně na budování jeho kariéry, ale pracovali a publikovali spolu. Tato společná práce kladla zpočátku P. Curiemu překážky v kariérním postupu, ale po udělení společné Nobelovy ceny se mu podařilo získat profesuru a jí bylo garantováno místo vedoucí laboratoře. Po předčasné smrti Pierra a překonání obstrukcí ze strany vědeckých a státních kruhů (stát jí chtěl udělit penzi), Marie zdědila manželovo místo. I v pozdější době, kdy už měla postavení respektované vědkyně, musela čelit nevoli a překážkám ze strany svých mužských kolegů. I dále pokračovala ve stejném životním stylu. Podle Pychor se vymykala tehdejším představám, jak by měla vypadat a vystupovat vdaná žena jejího společenského postavení. Společenské konvence musely ustoupit zájmu o vědu a o rodinu. V jejím životě hrála důležitou roli podpora rodiny manžela Pierra a na počátku pomoc její sestry Broni, se kterou si vzájemně vypomáhaly, aby společně získaly prostředky na studium mimo rodné Polsko (tenkrát neexistující). V příběhu Marie Curie Sklodowské hrála emigrace velice důležitou roli. Pokud chtěla studovat, musela emigrovat do zahraničí. Alternativou zdrojů podpory zajišťovaných v rámci rodiny nebo manželského svazku bylo budování sítí spolupracujících žen, a to jak na neformální bázi přátelství, tak i snahou budovat organizace zajišťující podporu a vzdělání ženám ve vědě. Téma svépomocných sítí se objevuje v části historicko-sociálních studií v eseji Marianne Gosztonyi Ainley: Field Work and Family: American Women Ornithologists 1900–1950 (kapitola pět). Esej se zabývá opět vědkyněmi-„amatérkami“ (tzn. působícími na „vlastní pěst“, podobně jako botaničky v Anglii a Americe v předchozích esejích), tyto ženy hledají intelektuální, emocionální a morální podporu v rámci ženských přátelství. Podobně jako u dalších případů zde ve prospěch žen působí skutečnost, že obor, kterým se zabývají, je z hlediska prestiže a obecného zájmu marginální a nový. Zde v rámci Spojených států i fakticky, se výzkumnice musí vydávat velmi často za obydlené hranice. Ženy-ornitoložky zde jsou, jak říká Ainley, „pionýrkami“ oboru.
Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
Programově se budováním organizací zaměřených na prosazování žen ve vědě věnovala Maria Mitchell, významná americká astronomka 19. století, jak píše Sally Gregory Kohlstedt v eseji Maria Mitchell and the Advancement of Women in Science (kapitola sedm). Maria Mitchell byla ve své době jedinou americkou ženou, která se živila vědou. Byla zvolena do Akademie věd, což bylo v té době výjimečné. Velkou energii věnovala ženskému aktivismu. Kromě toho, že měla spoustu žaček, sledovala jejich osudy a udržovala kontakty, také prostřednictvím této sítě zakládala další aktivistické platformy. Mitchell tak svojí aktivitou dala důležitý impuls pro rozvoj postavení žen ve vědě. Významným počinem bylo obeslání vědeckých pracovišť a univerzit dotazníkem, který sledoval postavení žen v rámci vědecké činnosti. Dotazník se ptal nejen na to, působí-li ženy ve vědě (resp. lékařství) jako samostatné pracovnice, ale mají-li možnosti dalšího vzdělání a působí-li v oněch institucích jako vyučující nebo donátorky. Téma ženské spolupráce, odmítavý postoj k manželství a silný proženský aktivismus se objevuje také v díle Clemence Royer, francouzské vědkyně, o které píše Joy Harvey ve své eseji Strangers to Each Other: Male and Female Relationships in the Life and Works of Clemence Royer. Royer je jedinou ženou ve sborníku, která by se dala označit jako sociální vědkyně. Byla první ženou, která do francouzštiny překládala Darwinovy spisy. Zároveň byla první, která aplikovala jeho teorii „přírodního výběru“ na společnost a zároveň z ní vyvodila eugenické závěry. Darwinovy teorie také využila pro svoji teorii matriarchátu. Nicméně za její nejvýznamnější počin jsou považovány překlady Darwinových knih (O původu druhů; O původu člověka), které opatřila předmluvou. Byla rovněž jednou z iniciátorek veřejné diskuse o darwinismu. Zapojila se také do diskuse o rozdílech mezi mužským a ženským mozkem vyvolaným článkem LeBona. V této diskusi se postavila na stranu argumentu, jak jej podával původní autor. Podle něj byly ženy méně inteligentnější, protože mají menší mozky. Zabývání se intelektuálně náročnou činností by tak mohlo být pro ženy škodlivé. Je-li toho nějaká žena schopna, tak je výjimkou, hybridem mimořádné síly. Proti tomuto pojetí vystoupil Leonce Manouvrier, který ve své odpovědi poukázal na to, že ženy mají poměrně menší mozky než muži, protože jsou prostě menší. Součástí argumentace Royer bylo, že ženy jsou díky tlaku prostředí (společnosti) po celé generace selektovány nevhodným směrem, tudíž k nižší inteligenci. Podle Harvey přistoupila Royer na tento argument ze dvou důvodů. Jednak, aby si zachovala své vybudované postavení a také aby podtrhla svoji výjimečnost. Druhou významnou inspirací byly podle Harvey její životní zkušenosti. Odmítnutí manželství a představa generační pomoci v rámci matriarchátu plynuly z její zkušenosti ze vztahu s Pascalem Dupratem a s výchovou jejich společného syna. Na určitý čas museli kvůli Dupratovým politickým a manželským problémům pobývat v exilu. Royer aktivně publikovala i při pobytu v exilu. Okolnostmi vynucený pobyt v zahraničí hrál důležitou roli v životě další vědkyně, a to Sofie Kovalevské, jíž se věnuje esej Ann Hibner Koblitz: Career and Homelife in the 1880s: The Choices of Mathematician Sofia Kovalevskaia (kapitola devět). I ona musela odejít (podobně jako Marie Curie) z Ruska, aby obdržela oficiální univerzitní titul, v její době v Rusku mohly ženy studovat, ale nebyly jim udíleny akademické tituly. Životní postoje Kovalevské byly silně ovlivněny nihilistickým hnutím. Nihilisté měli velice radikální požadavky na změnu společenského uspořádání. Jedním z hybných momentů „hnutí“ byl předpoklad, že věda může lidstvu pomoci v dosáhnutí lepší budoucnosti. Snažili se také změnit tradiční představy o manželství. Jeho patriarchální forma byla pro nihilistické hnutí nepřípustná, velmi často uzavírali mezi sebou pouze formální sňatky. Uzavření manželství bylo také v tehdejším Rusku jednou z podmínek toho, že žena může vycestovat ze země. Kovalevská (za svobodna Korvin-Krukovská) uzavřela takové formální manželství. Její manžel Vladimír si však vyložil představy o jejich manželství poněkud jinak a po svých studiích a po studiích své ženy od nihilismu odstoupil a očekával,
Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
že Sofie se mu stane poslušnou ženou. Stal se tak překážkou pro její kariéru. Jistou dobu se musela věnovat rodině, pokračovat mohla až po jeho smrti. Jako vdova byla společensky respektována, mohla působit samostatně a zároveň se jí dařilo plnit společenskou představu o podobě domácnosti ženy jejího postavení. Sofie Kovalevská působila v zahraničí, byla členkou akademií věd v několika zemích (Rusko, Švédsko, Francie). I pro ni hrály významnou roli svépomocné sítě budované mezi ženami, vytvářené za dob jejich studií zejména v rámci žen náležejících k nihilistickému hnutí, pobývajících a studujících v zahraničí. S postupujícím časem a také na začátku 20. století rostl počet žen ve vědě. Jejich kariéry byly ještě stále častěji kratší než kariéry mužů, neboť ženy z vědy odcházely častěji po založení rodiny. Stoupal také počet manželství mezi kolegyněmi a kolegy. Postupně, jak si ženy vydobývaly místo ve vědě, ubýval explicitní proženský aktivismus zaměřený na vstup do vědy, vědkyně se stále více soustředily na budování svých kariér. Od počátku 20. století se v některých rodinách věnují vědecké činnosti po několik generací a tento zájem je dále předáván dětem. Příkladem takového uspořádání je astronomka Cecilia Payne-Gaposchkin z eseje Peggy A. Kidwell: Cecilia Payne-Gaposchkin: Astronomy in the Family. Právě pro dobu, ve které žila Payne (30. léta), bylo typické přibývání studujících žen a také zvýšený počet sňatků v rámci vědeckých pracovišť. Ženy získávaly vyšší úvazky, a pokud získaly doktorské tituly, tak se většinou po založení rodiny vracely zpět ke kariéře. Kidwell připomíná, že na četných pracovištích se také objevují děti. Payne-Gaposchkin musela kvůli svým dětem čelit oficiálním výtkám (např. za to, že děti vyrušovaly v knihovně). Další vědkyní z 20. století je Dorothy Wrinch z eseje Pniny G. Abir-Am: Synergy or Clash: Disciplinary and Marital Strategies of Mathematical Biologist Dorothy Wrinch. Dorothy Wrinch byla první ženou na Oxfordu, která dosáhla titul DrSc. Výrazně ji ovlivnil Bertrand Russell, s nímž, kromě vztahu studentky a učitele, udržovala přátelský vztah. Několikrát se vdala, ale její manželství byla neúspěšná a spíše pro ni byla překážkou než pomocí. Vždy byla nezávislou vědkyní, šíře záběru její vědecké práce byla veliká. Nezávislost ukazovala i tím, že nikdy nepřijala po svatbě manželovo jméno. Ač byla matematičkou, tak působila od čisté matematiky až po matematickou fyziku nebo biologii, vyjadřovala se také k otázkám filozofickým. Jak píše Abir-Am, právě tato pracovní roztříštěnost a věnování se mnoha oborům najednou, jí působila potíže, neboť její pozice v konečném důsledku zůstávala okrajová. Velice významně přispěla do sporu o „tajemství života“, jak se v eseji nazývá hledání molekulárních základů dědičnosti a fungování proteosyntetického aparátu. V celém souboji o tento model Wrinch tvrdošíjně trvala na své verzi. Některé její matematicky podpořené návrhy se sice ukázaly jako správné, ale celkově byl model zamítnut jako neodpovídající skutečnosti. Wrinch často přecházela z jednoho oboru do druhého, i její odchod do Ameriky byl provázen snahou o změnu zaměření. Aby se mohla uplatnit v rámci vědy, musela obstát ve tvrdé konkurenci svých mužských kolegů, musela si najít svůj prostor. Sborník lze číst různými způsoby. Lze k němu přistoupit ryze jako ke zprávě o ženách ve vědě během dvou století. Tento pohled není vyčerpávající, neboť práce ve sborníku pokrývají pouze určité obory a určité regiony. To co všechny texty propojuje, je společná perspektiva pohledu na vědu prostřednictvím role osobních životů žen. Tato perspektiva radikálně mění pohled na vědu jako čistě mužské pole. Otázka po důvodech absence žen na poli přírodních věd/nebo v přírodních vědách se změní na otázku po příčinách jejich neviditelnosti. Z této proměny otázky vyplývá několik odpovědí. První z nich je, že ženy byly dosud neviditelné, neboť, až na nejpatrnější výjimky, nebyly nikdy hledány. Salony, ve kterých ženy vystupovaly, byly vypuštěny úplně, neboť se netýkaly přímo vědecké práce. Společné praxe v domácnostech, ať už lékařek nebo botaniček, zmizely s tím, jak se proměnila představa o daném vědním oboru, nebo je „pohřbil“ významný veřejný manžel. Pojetí historie věd, jako
Kontext: časopis pro gender a vědění
1/2006
souboru inovací a postupující profesionalizace, ženy přehlíželo do té doby, než některá z nich stačila přijít s něčím, čím se vyrovnala svým mužským kolegům. Specifický způsob přínosu žen ve vědecké domácnosti je vypuštěn, stejně jako jejich role v sociálním světě vědy. Profesionalizující se věda a její formální instituce tento styl odhodí jako podpůrný, náležející k zázemí vědce a muže, a tudíž nepotřebný. Kvůli této (výpustce) elipse vzniká dojem prázdného prostoru, kde zdánlivě nic není. Sborník je výsledkem přístupu založeného na předpokladu, že ženy, a jejich prostor v rámci přírodních věd, jsou aktivně hledány a nacházeny. To, co bylo skryté, je učiněno viditelným. Jednotlivé kapitoly jsou konkrétními příklady toho, jak se ženy zapojovaly do vědecké práce a jak dokázaly skloubit své touhy a povinnosti v osobním životě, které nezřídka působily v rozporu s tužbami a povinnostmi pracovními. V tomto případě sborník nabízí „mnoho odpovědí“, neboť je v něm obsažená pestrá sbírka příkladů. Osobní volby v rámci genderového řádu utvářejí instituce a jevy, které působí ve velkém měřítku, jako je demografická tranzice a vznik buržoazního pojetí rodiny a jednak konkrétní mezilidské vztahy v rámci rodiny, přátelství nebo partnerství. Sborník zde nedává jednoznačnou odpověď, že nějaká strategie byla dobrá nebo špatná, ale spíše ukazuje, jak se proměňovala v čase a lišila u konkrétních vědkyň. Závěrečný obraz, který vystoupí ze sborníku, je obraz znovudobývání prostoru (hlavně v průběhu 19. století) etablováním se ženy jako naprosto rovnocenné muži. Poslední odpovědí je změna chápání vědy a podoby vědeckých teorií a samotného pojetí vědce, kde osobní je odděleno ostrou a neprostupnou hranicí od vědeckého. To je nejpatrnější samozřejmě u Clemence Royer, jelikož se zabývala sociální teorií, mohla zkušenosti ze svého života vnášet přímo do svého stylu a učení. Patrné je to i v případě „botanického mateřství“ nebo přístupu ostatních vědkyň, o zaměření, metodologii a konkrétní epistemologii (nebo její volbě) rozhodoval často původ nebo setkání se s partnerem či partnerkou. Vědecká teorie, její podoba, tak konkrétně závisí na lidech, se kterými žijí ty a ti, kteří vědu dělají. Autor je studentem bakalářského programu genderových studií a sociální antropologie na Fakultě sociálních studií MU
