Česká urologie 2/2002
Obsah: XIV. kongres České urologické společnosti JEP a Slovenské urologické společnosti s Výroční konferencí Pediatrické sekce České urologické společnosti
program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 abstrakta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Pro členy ČUS zdarma. Pro ostatní činí předplatné časopisu Česká urologie 540 Kč. Platí pro následujících pět čísel časopisu - jde o tzv. plovoucí předplatné. Úhradu přijímáme složenkou typu C na adrese: Medica Publishing and Consulting, s. r. o., Maničky 7, 616 00 Brno, tel./fax: 541 224 286, 541 224 683. Možná je i fakturace. Vydává:
Česká urologická společnost České lékařské společnosti JEP Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Šéfredaktor: doc. MUDr. František Záura Redakční rada: prof. MUDr. J. Dvořáček, DrSc. doc. MUDr. T. Hanuš, CSc. prim. MUDr. O. Köhler, CSc. doc. MUDr. P. Morávek, CSc. doc. MUDr. M. Hanuš, CSc. doc. MUDr. D. Pacík, CSc. MUDr. P. Verner doc. MUDr. I. Kawaciuk, CSc. doc. MUDr. B. Chwajol, CSc. doc. MUDr. J. Báňa, CSc. doc. MUDr. R. Kočvara, CSc. as. MUDr. P. Navrátil, CSc. Návrh obálky: Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Grafická úprava: Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Sazba: Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Adresa vydavatele: Česká urologická společnost, Ke Karlovu 6, 120 00 Praha 2 Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Maničky 7, 616 00 Brno
Inzerce:
Medica Publishing and Consulting, s. r. o. Maničky 7, 616 00 Brno tel./fax: 541 224 286, 541 224 683 Rukopisy zasílejte na adresu: doc. MUDr. F. Záura Urologická klinika FN Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Zaslané příspěvky se nevracejí, otištěné příspěvky nejsou honorovány. Vydavatel a redakční rada upozorňují, že za obsah a jazykové zpracování inzerátů a reklam odpovídá výhradně inzerent. Redakce neodpovídá za správnost léčebných a diagnostických postupů popisovaných autory. ISSN 1211-8729, MK ČR E 7630 Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., OZJM Ředitelství v Brně. Č. j. P/2-4174/97 ze dne 17. 9. 1997 Vychází 4 x ročně.
XIV. KONGRES ČESKÉ UROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI JEP a SLOVENSKÉ UROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI s VÝROČNÍ KONFERENCÍ PEDIATRICKÉ SEKCE ČESKÉ UROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI
VĚDECKÝ PROGRAM ČTVRTEK 26. 9. 2002
Schůze výboru ČUS
DĚTSKÁ UROLOGIE I. SEKCE ANOMÁLIE MOČOVÝCH CEST 1. 2.
3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
11. 12. 13. 14.
Zerhau P., Kubátová J., Horák D. - přednáška MAGNETICKÁ REZONANCE A OBSTRUKCE MOČOVÝCH CEST - PRVNÍ ZKUŠENOSTI Šmakal O., Geiger P., Tichý T., Michálková K., Vrána J. - diskutovaný poster ZHODNOCENÍ HISTOLOGICKÝCH ZMĚN LEDVINNÉHO PARENCHYMU U KOJENCŮ OPEROVANÝCH PRO HYDRONEFRÓZU V SOUVISLOSTI S NÁLEZY UZ A MAG 3 SCINTIGRAFIE Šmakal O., Hluší P., Záura F., Geiger P., Koranda P. - přednáška ZMĚNY FUNKCE LEDVINY PO OPERACI HYDRONEFRÓZY V ZÁVISLOSTI NA VĚKU OPEROVANÝCH DĚTÍ Polák V., Vávrová D., Wassermann O., Slebodniková K., Payer J. - přednáška MIESTO PREDOPERAČNEJ PUNKČNEJ NEFROSTÓMIE V LIEČBE OBŠTRUKCIE PYELOURETERÁLNÉHO PRECHODU U DETÍ Baker K., Novák I., Janoušková L., Rejtar P., Urbanová E. - diskutovaný poster VELKÁ VROZENÁ HYDRONEFRÓZA - VÝSLEDKY OPERAČNÍ KOREKCE Kříž J., Hřibal Z. - přednáška MULTICYSTICKÁ DYSPLASTICKÁ LEDVINA - CHIRURGICKÁ LÉČBA Kuliaček P., Králová M. - diskutovaný poster OSUD URETERÁLNÍHO PAHÝLU PO HORNÍ HEMINEFREKTOMII ZDVOJENÉ LEDVINY Rejtar P., Eliáš P., Novák I., Skálová S., Pozler O. - diskutovaný poster PŘÍNOS KONTRASTNÍ ULTRAZVUKOVÉ CYSTOGRAFIE V DIAGNOSTICE VEZIKOURETERÁLNÍHO REFLUXU Novák I. - State of the Art Lecture ENDOSKOPICKÁ LÉČBA VUR Novák I., Janoušková L., Baker K., Sedláček Z., Šimáková E. - diskutovaný poster DVOULETÉ VÝSLEDKY ENDOSKOPICKÉ LÉČBY VUR VLASTNÍ KRVÍ, VÝSLEDKY SONOGRAFICKÉ A HISTOPATOLOGICKÉ STUDIE MECHANISMU LÉČEBNÉHO ÚČINKU Grahovac B., Tucak A., Novak R., Prlič D. - přednáška Chorvatské urologické společnosti THIRTY YEARS OF EXPERIENCE WITH GREGOIRE PROCEDURE FOR VESICOURETERAL REFLUX Baka - Ostrovská M. - přednáška RECONSTRUCTIVE SURGERY IN EXTROPHY - EPISPADIAS COMPLEX Svitač J., Čiljak M., Tomaškin R., Kliment J. - přednáška ULTRASONOGRAFICKÝ INDEX HRÚBKY STENY MOČOVÉHO MECHÚRA U NOVORODENCOV Dítě Z., Kočvara R., Sedláček J., Schánilec J. - přednáška VÝZNAM TRANSURETRÁLNÍ OPERACE V LÉČBĚ „DOSPĚLÉHO“ TYPU CHLOPNĚ ZADNÍ URETRY
DĚTSKÁ UROLOGIE II. SEKCE HYPOSPADIE, VARLE, NÁDORY, HISTORIE 15. Kröpfl D. - přednáška. A CASE ORIENTED APPROACH IN PRIMARY AND REDO HYPOSPADIAS SURGERY 16. Kočvara R., Dítě Z., Javorka K., Dvořáček J, Kříž J. - přednáška TUBULIZACE INCIDOVANÉ PLOTÉNKY - FYZIOLOGICKÁ REKONSTRUKCE DISTÁLNÍ A PROXIMÁLNÍ HYPOSPADIE 17. Kuliaček P., Toušek M., Králová M., Novák I., Janoušková L., Baker K. - diskutovaný poster VÝSLEDKY T.I.P. URETROPLASTIKY (SNODGRASS) 18. Morávek J., Kříž J., Dušek M. - přednáška SOUČASNÉ POSTUPY PŘI ŘEŠENÍ HYPOSPADIÍ U DĚTÍ
19. Králová M., Kuliaček P. - diskutovaný poster REKONSTRUKCE URETRY ZE SLIZNICE 20. Svitač J., Kliment J., Javorka K. - přednáška MODIFIKOVANÁ ORCHIOPEXIA PODLA FOWLER-STEPHENSA 21. Doležal J., Ženíšek J. - diskutovaný poster SYNDROM AKUTNÍHO SKROTA U DÍTĚTE JAKO PRVNÍ PŘÍZNAK HENOCH-SCHÖNLEINOVY PURPURY 22. Kříž J., Sumerauer D., Morávek J. - přednáška LÉČBA PRIMÁRNÍCH MALIGNÍCH NÁDORŮ VARLETE U DĚTÍ 23. Hak J., Krejsek J., Novák I., Janoušková L., Ryška A., Toušovská K. - diskutovaný poster NON-HODGKIN LYMFOM VARLETE U DVOULETÉHO CHLAPCE - IZOLOVANÁ MANIFESTACE 24. Zeman L., Kříž J., Morávek J., Pýcha K., Šnajdauf J., Mališ J., Koutecký J., Vodičková J., Kodet R., Čumlivská E., Hříbal Z. - přednáška ZKUŠENOSTI S LÉČBOU NEFROBLASTOMU 25. Stefan H. - přednáška HISTORIE DĚTSKÉ UROLOGIE VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH
Satelitní sympozium firmy ASTRA-ZENECA Satelitní sympozium firmy ABBOTT PÁTEK 27. 9. 2002 Pracovní snídaně firmy ELI LILLY TADALAFIL V LÉČBĚ EREKTILNÍ DYSFUNKCE K. Bartoníčková - CO BY MĚL UROLOG VĚDET O CHLAMYDIOVÝCH INFEKCÍCH
ZAHÁJENÍ KONGRESU SEKCE KARCINOM LEDVINY 26. Marberger M. - přednáška Rakouské urologické společnosti PARTIAL NEPHRECTOMY FOR RENAL CELL CANCER: LAST MAINSTAY OF OPEN RENAL SURGERY? 27. Borowka A. - přednáška Polské urologické společnosti . ENUCLEATION OF THE KIDNEY TUMOURS - IS A PROPER METHOD OF NEPHRON SPARING SURGERY 28. Morávek P. - State of the Art Lecture. DIAGNOSTIKA A LÉČBA INVAZE KARCINOMU LEDVINY DO ŽIILNÍHO SYSTÉMU 29. Baláž V., Schlegel D., Hampl F., Vršanský V. - přednáška CHIRURGICKÁ LIEČBA KARCINÓMU OBLIČKY S TROMBÓZOU DOLNEJ DUTEJ ŽIILY 30. Hes O., Michal M., Perez-Montiel D. M., Suster S., Hora M., Veličkinová H., Skalová A., Čuřík R., Bobot L. - přednáška RENÁLNÍ ONKOCYTOM S EXTENZÍ DO VĚTVÍ RENÁLNÍ ŽÍÍLY: POPIS 6 PŘÍPADŮ 31. Hes O., Hora M., Veličkinová H., Perez-Montiel D. M., Suster S., Michal M. - přednáška LOOPOM - NOVÁ JEDNOTKA MEZI RENÁLNÍMI KARCINOMY? 32. Hora M., Hes O., Finek J., Jelínek J. - přednáška SARKOMATOIDNÍ RENÁLNÍ KARCINOM 33. Dušek P., Kawaciuk I., Jarolím L., Pospíšil R. - přednáška MOŽN NOSTI LÉČBY POKROČILÉHO A GENERALIZOVANÉHO KARCINOMU LEDVINY 34. Nagy V., Schneider H., Iláš M., Sokol L., Valanský L. - diskutovaný poster SARKOMATOIDNÝ DEDIFERENCOVANÝ RENÁLNY KARCINÓM - ZVLÁŠTNOSTI KLINICKÉHO PRIEBEHU 35. Pokuta P., Dvořáček J., Novák J., Šafařík L., Babjuk M., Hanuš T. - diskutovaný poster . NAŠE ZKUŠENOSTI S VYUŽIITÍM HARMONICKÉHO SKALPELU V RESEKČNÍ TECHNICE OPERAČNÍHO ŘEŠENÍ NÁDORŮ LEDVIN
SEKCE KARCINOMU UROTELU 36. Ondruš D., Horňák M., Bárdoš A., Galbavý Š. - přednáška KLINICKÁ POVAHA POVRCHOVÝCH NÁDOROV MOČOVÉHO MECHÚRA - EPIDEMIOLOGICKÁ ŠTÚDIA 37. Kuncová J., Mandys V., Heráček J., Lukeš M., Zachoval R., Záleský M., Urban M. - přednáška EXPRESE CD44 V UROTELIÁLNÍCH KARCINOMECH MOČOVÉHO MĚCHÝŘE A JEJÍ VZTAH K DIFERENCIACI NÁDORŮ 38. Babjuk M., Soukup V., Mareš J., Dušková J., Sedláček Z., Trková M., Novák J., Dvořáček J. - přednáška PROGNOSTICKÝ VÝZNAM EXPRESE GENU PAX5 A PATOLOGIE GENU P53 VE TKÁNI POVRCHOVÝCH NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE 39. Babjuk M., Petřík R., Soukup V., Jirsa M., Sedláček J., Dvořáček J. - přednáška FLUORESCENČNÍ CYSTOSKOPIE V DIAGNOSTICE NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE 40. Tomaškin R., Eliáš B., Kliment J. - přednáška TOLERABILITA A VÝSKYT KOMPLIKACIÍ PO INTRAVEZIKÁLNEJ LIEČBE BCG VAKCÍNOU 41. Záleský M., Urban M., Zachoval R., Palascak P., Lukeš M., Heráček J. - přednáška RADIKÁLNÍ CYSTEKTOMIE JAKO LÉČBA INFILTRUJICÍCH TUMORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE A VÝZNAM ADJUVANTNÍ CHEMOTERAPIE 42. Hafuda A., Morávek P., Broák M., Louda M. - přednáška RECTUM-SIGMA POUCH - VHODNÝ ZPŮSOB KONTINENTNÍ DERIVACE MOČI PO CYSTEKTOMII 43. Doležel J., Sutorý M. - přednáška ČASNÉ KLINICKÉ ZKUŠENOSTI S ANTIREFLUXNÍ URETEROILEÁLNÍ ANASTOMÓZOU TECHNIKOU FT 44. Matoušková M., Dušek P. - přednáška GEMCITABIN V LÉČBĚ AGRESIVNÍCH A INFILTRUJÍCÍCH NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE 45. Hyršl L., Janík V., Pádr R., Kawaciuk I., Neuwirth J. - přednáška EMBOLIZACE KRVÁCEJÍCÍCH INOPERABILNÍCH NÁDORŮ V MALÉ PÁNVI 46. Louda M., Malířová E., Pacovský J. , Dlabalová B. - diskutovaný poster PRŮKAZ RECIDIVUJÍCÍHO NÁDORU MOČOVÉHO MĚCHÝŘE POMOCÍ CYTOKERATINU 8 A 18 V MOČI - VLASTNÍ SOUBOR 47. Kočárek J., Köhler O., Bernard O. - diskutovaný poster FLUORESCENČNÍ DIAGNOSTIKA NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE 48. Broák M., Kutílek P., Dostálová V., Dostál P., Pacovský J., Vacek Z. - diskutovaný poster ENTERÁLNÍ VÝŽIIVA U NEMOCNÝCH PO CYSTEKTOMII 49. Schraml J., Bejšovec D., Hynek V., Hálek M. - diskutovaný poster RADIKÁLNÍ CYSTOPROSTATEKTOMIE U SVĚDKA JEHOVOVA - KAZUISTIKA 50. Mikuláš J., Mráz R., Kažík P., Pokorný D., Kališ A. - diskutovaný poster MALOBUŇKOVÝ KARCINOM MOČOVÉHO MECHÚRA
SEKCE NEUROGENNÍ DYSFUNKCE DMC INTERSTICIÁLNÍ CYSTITIDA 51. Dubravický J., Marenčák J., Moro R., Breza J. - přednáška ODHAD PREVALENCIE INKONTINENCIE MOČU V NÁHODNE VYBRATEJ VZORKE DOSPELEJ POPULÁCIE NA SLOVENSKU 52. Krhut J., Hammerer D., Herring S., Madersbacher H. - přednáška DISTRIBUCE KÁLIOVÝCH KANÁLŮ V TKÁNI HUMÁNNÍHO DETRUZORU - PRVNÍ VÝSLEDKY 53. Ženíšek J., Doležal J. - přednáška PŘÍNOS VIDEOURODYNAMIKY PŘI URČENÍ STRATEGIE EVAKUACE MOČI U NEUROPATICKÉHO MĚCHÝŘE 54. Krhut J., Mainer K., Kopecký J. - přednáška ENDOSKOPICKÁ INTRAMUSKULÁRNÍ INJEKCE BOTULOTOXINU V LÉČBĚ HYPERREFLEXNÍHO DETRUZORU 55. Krhut J., Kopecký J., Mainer K., Baumová I. - diskutovaný poster ÚČINNOST LÉČBY HYPERAKTIVNÍHO MĚCHÝŘE BIOSTIMULAČNÍM LASEREM - DVOJITĚ SLEPÁ PLACEBEM KONTROLOVANÁ STUDIE 56. Zachoval R., Piha J., Medová E., Heráček J., Zaleský M., Lukeš M., Kuncová J., Urban M. - diskutovaný poster SOUVISLOST MEZI NEUROLOGICKÝM POSTIŽEENÍM A DYSFUNKCEMI DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST U PACIENTŮ S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU 57. Doležel J., Sauerwein D., Cejpek P., Miklánek D. - přednáška SAKRÁLNÍ DEAFERENTACE A ELEKTROSTIMULACE NEUROPATICKÉHO MOČOVÉHO MĚCHÝŘE PO TRAUMATICKÝCH SUPRASAKRÁLNÍCH LÉZÍCH MÍCHY - ROČNÍ SLEDOVÁNÍ 58. Broák M., Hafuda A., Kutílek P., Pacovský J., Louda M. - přednáška PROBLEMATIKA INKONTINENCE U ORTOTOPICKÉ DERIVACE PO CYSTEKTOMII 59. Prošvic P., Morávek P., Hafuda A. - přednáška KONTINENCE MOČI PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII - NAŠE ZKUŠENOSTI 60. Pacík D., Vít V., Beran Z., Khamzine A. - přednáška . MOČOVÁ KONTINENCE PO RADIKÁLNÍ RETROPUBICKÉ PROSTATEKTOMII
61. Mokrý J., Švihra J., Nosálová G., Kliment J., Urdzik J. - diskutovaný poster REAKTIVITA HLADKÉHO SVALU MOČOVÉHO MECHÚRA PRI BHP IN VITRO 62. Zámečník L., Hanuš T., Povýšil C. - přednáška VÝVOJ SYNDROMU CHRONICKÉ PÁNEVNÍ BOLESTI U INTERSTICIÁLNÍ CYSTITIDY V ZÁVISLOSTI NA HISTOLOGICKÉM NÁLEZU A TYPU LÉČBY
SEKCE ANDROLOGIE 63. Štefančík J., Novotný V., Trebatický B., Breza J. - přednáška PREVALENCIA EREKTILNÝCH PORÚCH U PACIENTOV AMBULANTNE VYŠETROVANÝCH PRE INÉ OCHORENIA AKO EREKTÍLNA DYSFUNKCIA 64. Hrivňák M., Bobak L., Kladeková Z., Halagovec A., Iláš M. - přednáška CHLAMÝDIOVÁ INFEKCIA A MORFOLÓGIA SPERMIÍ 65. Novák I., Louda M., Broák M., Stefan H., Navrátil P. - přednáška LÉČBA VARIKOKÉLY PROGRÁDNÍ SKLEROTIZACÍ 66. Turjanica M., Pacík D., Nussir M. - přednáška ČASOVÁ ZÁVISLOST ZMĚN SPERMIOGRAMU PARTNERA A DOSAŽEENÍ GRAVIDITY PARTNERKY PO MIKROCHIRURGICKÉ VARIKOKELEKTOMII 67. Horák A., Štverák P. - přednáška VÝZNAM USG DOPPLEROVSKÉHO VYŠETŘENÍ PENISU PRO DIAGNOSTIKU A TERAPII EREKTILNÍ DYSFUNKCE - VLASTNÍ ZKUŠENOSTI 68. Zámečník L., Novák K., Soukup V., Havrdová E., Horáková D. - přednáška MEDIKAMENTÓZNÍ LÉČBA EREKTILNÍ DYSFUNKCE U PACIENTŮ S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU 69. Hanek P., Hyršl L., Jarolím L. - přednáška FRAKTURA PENISU 70. Hanuš M., Matoušková M., Stárka L., Hill M. - přednáška HLADINY ANDROGENŮ A JEJICH VZTAH K SEXUÁLNÍ AKTIVITĚ U MUŽŮ Ů VE VYŠŠÍCH ŽIIVOTNÍCH DEKÁDÁCH 71. Heráček J., Lukeš M. Kuncová J., Zachoval R., Záleský M., Urban M. - diskutovaný poster INTRAKAVERNÓZNÍ APLIKACE PROSTAGLANDINU E1 V LÉČBĚ EREKTILNÍ DYSFUNKCE PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII 72. Trebatický B., Novotný V., Žitňanová I., Breza J., Ďuračková Z. - diskutovaný poster LIEČBA EREKTILNEJ DYSFUNKCIE EXTRAKTOM Z PINUS MARITIMA (PYCNOGENOL®) - PILOTNÁ ŠTÚDIA 73. Riedl I., Sokol R. - diskutovaný poster KLINICKÉ SKÚSENOSTI S LIEČBOU MUŽSSKEJ ANDROPAUZY V NsP TRENČÍN
SEKCE SESTER PLENÁRNÍ SCHŮZE ČUS SCHŮZE NOVÉHO VÝBORU ČUS DĚTSKÁ UROLOGIE III. SEKCE DYSFUNKCE MOČOVÝCH CEST, INTERSEX, HISTORIE 74. Doležal J. - State of the Art Lecture NEINVAZIVNÍ DIAGNOSTIKA DYSFUNKCÍ DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST U DĚTÍ 75. Ženíšek J., Doležal J., Csicselyová R. - přednáška PRVNÍ ZKUŠENOSTI S METODOU STOLLEROVY NESPECIFICKÉ STIMULACE (SANS) U DĚTSKÝCH PACIENTŮ V LÉČBĚ ÚPORNÉ ENURÉZY 76. Valanský L. - přednáška PRÍSPEVOK K VYTVORENIU KONCEPCIE UROLOGICKEJ STAROSTLIVOSTI DETSKÉHO NEUROGENNÉHO MECHÚRA 77. Dvořáček J., Kočvara R., Dítě Z. - přednáška AUGMENTACE MOČOVÉHO MĚCHÝŘE ILEOGASTRICKÝM KOMPOZITNÍM SEGMENTEM 78. Baka - Ostrovská M. - přednáška SURGERY IN INTERSEX CHILDREN
79. Zerhau P., Kubátová J. - přednáška REKONSTRUKČNÍ OPERACE ZEVNÍHO GENITÁLU U DÍVEK 80. Radmayr Ch., Oswald J., Bartsch G. - přednáška ANALYSIS OF A MUTANT ANDROGEN RECEPTOR OFFERS A TREATMENT MODALITY IN A PATIENT WITH PARTIAL ANDROGEN INSENSIVITY SYNDROME 81. Tröbs R. B., Bühlingen A., Limbach A., Hoepffner W., Keller E., Schütz A. - přednáška VIDEO-ASSISTED GONADECTOMY IN CHILDREN WITH DYSGENETIC GONADS AND RISK FOR MALIGNANCY 82. Kočvara R. - přednáška HISTORIE DĚTSKÉ UROLOGIE V ČR
SEKCE ONKOLOGIE - VARIA (KARCINOM UROTELU, KARCINOM VARLETE, KARCINOM NADLEDVINY aj.) 83. Köhler O., Kočárek J., Georgiev P. - přednáška KDY MŮŽEE BÝT NEMOCNÉMU DOPORUČENA PRIMÁRNÍ ENDOSKOPICKÁ LÉČBA POVRCHOVÉHO UROTELIÁLNÍHO NÁDORU V HORNÍCH MOČOVÝCH CESTÁCH? 84. Sedláček J., Šafařík L., Schánilec J., Dvořáček J., Novák J., Hanuš T. - přednáška ZHODNOCENÍ SOUBORU 43 NEMOCNÝCH OPEROVANÝCH PRO PAPILOKARCINOM HORNÍCH MOČOVÝCH CEST (HMC) 85. Klečka J., Hora M., Droppa J., Hes O., Hadravská Š. - diskutovaný poster NEOBVYKLÁ LOKALIZACE METASTÁZY UROTELIÁLNÍHO KARCINOMU LEDVINNÉ PÁNVIČKY V MYOKARDU 86. Cuninková M., Ondruš D., Pleško I. - přednáška KOMPLEXNÝ PREH AD VÝSKYTU NÁDOROV TESTIS NA SLOVENSKU 87. Novotný V., Ondruš D., Horňák M., Matoška J. - přednáška HISTOLOGICKÝ NÁLEZ A OBJEM REZIDUÁLNEJ MASY PO CHEMOTERAPII U PACIENTOV S POKROČILÝM NÁDOROM TESTIS 88. Veličkinová H., Hes O., Hora M., Košák M., Stránský P., Pěchotová M. - diskutovaný poster TUMOR VARLETE Z LEYDIGOVÝCH BUNĚK (TVLB) 89. Košák M., Veličkinová H., Hes O., Stránský P. - diskutovaný poster TALERMANŮV TUMOR VARLETE - KAZUISTIKA 90. Kopecký J., Mainer K., Horák A., Král R., Posloda T. - diskutovaný poster HEMORAGICKÝ ŠOK JAKO NÁSLEDEK SPONTÁNNÍ RUPTURY JATER PŘI METASTATICKÉM POSTIŽEENÍ TUMOREM VARLETE 91. Rovný A., Drábek M., Řehořek P., Šabacký I. - diskutovaný poster CHIRURGICKÁ LÉČBA NÁDORŮ NADLEDVIN 92. Galas M., Mikuláš J., Kažík P. - diskutovaný poster OBOJSTRANNÝ MYELOLIPÓM NADOBLIČIEK 93. Hora M., Hes O., Boudová L., Chudáček Z., Droppa J. - diskutovaný poster RETROPERITONEÁLNÍ URINOM JAKO PRVNÍ PŘÍZNAK KARCINOMU PLIC 94. Drábek M., Rovný A., Šabacký I. - diskutovaný poster LYMFOMY UROGENITÁLNÍHO TRAKTU 95. Dušek P., Malinová B., Hyršl L., Horčíková D. - diskutovaný poster PRIMÁRNÍ LYMFOM PENISU - KAZUISTIKA 96. Rýdel L., Kalousek I., Šimáková E. - diskutovaný poster ENDOMETRIÓZA MOČOVÉHO MĚCHÝŘE
SEKCE LITIÁZA 97. Kuveždič H., Tucak A., Prlič D., Novak R. - přednáška ESWL TREATMENT OF URINARY STONES IN CHILDREN 98. Milichovský I., Kron I., Valanský L. - přednáška VZŤA AH MEDZI pH, KYSELINOU MOČOVOU A MOČOVINOU V PRVOM RANNOM MOČI PACIENTOV S URÁTOVOU UROLITIÁZOU 99. Laurinc P., Mikuláš J. - přednáška LIEČBA STEINSTRASSE PO EXTRAKORPORÁLNEJ LITOTRIPSII 100. Kutílek P., Broák M., Pacovský J. - přednáška LERV: VYUŽIITÍ PEROPERAČNÍ INTRAVENÓZNÍ UROGRAFIE A NEFROSTOMOGRAFIE PŘI ŘEŠENÍ NEKONTRASTNÍ URETEROLITIÁZY 101. Kumstát P., Pacík D. - přednáška URETEROSKOPIE V LÉČBĚ URETEROLITIÁZY - STRATEGIE PRO INDIKACI ZAVEDENÍ DOUBLE J STENTU PRI 10LETÉM SLEDOVÁNÍ
102. Kumstát P., Pacík D., Čermák A. - přednáška PERKUTÁNNÍ NEFROLITOTRYPSE - PODÍL ŘEŠENÝCH KOMPLIKOVANÝCH PŘÍPADŮ SPECIALIZOVANÉHO CENTRA A VÝSKYT KOMPLIKACÍ 103. Kumstát P., Pacík D., Khamzin A., Čermák A. - přednáška RENÁLNÍ FUNKCE U PACIENTŮ PO PCNL KOMPLIKOVANÉ LITIÁZY SOLITÁRNÍ LEDVINY 104. Červenákov I., Fillo J., Mardiak J., Kopečný M., Szeiff Š., Šmirala J. - diskutovaný poster URÝCHLENÁ ELIMINÁCIA KONKREMENTOV Z DISTÁLNEJ ČASTI MOČOVODOV ZA POMOCI ALFA -1- BLOKÁTORA TAMSULOSINU 0,4 mg 105. Baitler T., Heráček J., Urban M., Hačecký Z. - diskutovaný poster LITIÁZA DYSTOPICKÉ LEDVINY (REN UNCINATUS ) ŘEŠENÁ LERV - KAZUISTIKA 106. Plasgura P. - diskutovaný poster URETERORENOSKOPIE JAKO METODA PRVNÍ VOLBY PŘI LÉČBĚ ODLITKOVÉ NEFROLITIÁZY
SEKCE DIAGNOSTICKÉ METODY 107. Sokolská - Kečler S., Vinarová A., Ondruš D., Foltán V. - přednáška FARMAKOEKONOMICKÁ ANALÝZA A MANAŽM MENT ROZHODOVACIEHO PROCESU PRI UROINFEKCIÁCH 108. Čermák A., Pacík D., Kumstát P., Quwarah I., Mechl M., Nebeský T. - přednáška KORELACE NÁLEZU SPIRÁLNÍHO CT A SKUTEČNÉHO NÁLEZU PŘI OTEVŘENÉ OPERACI 109. Verner P., Janík V., Hyršl L., Jerie J., Teršípová L., Pipková R. - přednáška SPIRÁLNÍ CT JAKO RUTINNÍ VYŠETŘENÍ PŘI RENÁLNÍ KOLICE 110. Fiala R, Hluší P., Záura F., Pernička J. - přednáška JAKÝ JE PŘÍNOS INTRAVENÓZNÍ VYLUČOVACÍ UROGRAFIE (IVU) U PRVNÍ DIAGNÓZY KARCINOMU MOČOVÉHO MĚCHÝŘE? 111. Marenčák J., Moro R., Ožvoldík M. - přednáška KLINICKÝ VÝZNAM MIKROSKOPICKEJ HEMATÚRIE 112. Broák M., Krajina A., Navrátil P., Kutílek P. - diskutovaný poster ARTERIOVENÓZNÍ MALFORMACE LEDVINY U HEMOFILIKA JAKO PŘÍČINA MASIVNÍ HEMATURIE 113. Kumstát P., Pacík D., Šustr M. - přednáška ROLE FLEXIBILNÍ URETERONEFROSKOPIE PŘI DIAGNÓZE MALIGNÍHO ONEMOCNĚNÍ VÝVODNÉHO SYSTÉMU HORNÍCH MOČOVÝCH CEST 114. Fillo J., Červenákov I., Mardiak J., Kopečný M., Szeiff Š., Chovan D., Labaš P. - diskutovaný poster NÁDOR RETROKAVÁLNEHO MOČOVODU (RCM). VÝZNAM ŠPIRÁLOVÉHO CT 115. Broák M., Navrátil P., Petera J. - diskutovaný poster PET - NOVÁ DIAGNOSTICKÁ METODA V DIAGNOSTICE METASTÁZ LEIOMYOSARKOMU RETROPERITONEA
SATELITNÍ SYMPOZIUM FIRMY LÉČIVA SATELITNÍ SYMPOZIUM FIRMY PFIZER SOBOTA 28. 9. 2002 Pracovní snídaně firmy ORGANON DIAGNOSTIKA A LÉČBA ANDROGENNÍ DEFICIENCE SCHMIDT M.: UROGENITÁLNÍ TUBERKULÓZA V POHLEDU MODERNÍ UROLOGIE
SEKCE OPERAČNÍ METODY I. 116 Chapple Ch. - přednáška Evropské urologické společnosti SURGERY OF URETHRAL STRICTURES 117. Castro-Diaz D. - přednáška Evropského výboru pro urologii TRANSPLANTATION INTO THE ABNORMAL LOWER URINARY TRACT
118. Fornara P. - State of the Art Lecture LAPAROSKOPY IN UROLOGY - WHERE DO WE GO? 119. Navrátil P., Breza J. - přednáška RIZIKA TRANSPLANTACE LEDVINY U PACIENTŮ S ANOMÁLIEMI DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST 120. Jarolím L. - přednáška PROČ PATŘÍ CHIRURGICKÁ KONVERZE GENITÁLU U TRANSSEXUALISMU DO RUKOU UROLOGA 121. Fiala R., Záura F., Žák T., Odložilik M. - diskutovaný poster PASIVNÍ URETRÁLNÍ KOMPRESE 122. Mainer K., Krhut J. - přednáška PUBOVAGINÁLNÍ SLING, KOMPLIKACE A JEJICH ŘEŠENÍ 123. Staněk R., Kokoř T., Vágner P. - diskutovaný poster ČASNÉ KOMPLIKACE PUBOVAGINÁLNÍHO SLINGU 124. Fiala R., Vrtal R., Štursa M. - diskutovaný poster VÝSLEDKY SMYČKOVÉ (SLINGOVÉ) OPERACE POUŽIITÉ K REOPERACI INKONTINENCE 125. Hladík M., Breza J., Goncalves F. - diskutovaný poster PREDBEŽN NÉ VÝSLEDKY TENSION-FREE VAGINAL TAPE (TVT) V LIEČBE STRESOVEJ INKONTINENCIE MOČU 126. Jánský M., Hanuš T., Dvořáček J., Kočvara R. - přednáška DESETILETÉ ZKUŠENOSTI S UMĚLÝM SVĚRAČEM AMS 800 U MUŽŮ Ů
SEKCE OPERAČNÍ METODY II. 127. Horňák M., Bárdoš A., Štefančík J. - přednáška VPLYV MEDIKAMENTÓZNEJ LIEČBY PRÍZNAKOV DOLNÝCH MOČOVÝCH CIEST NAZNAČUJÚCICH PRÍTOMNOSŤ BENÍGNEJ PROSTATICKEJ HYPERPLÁZIE NA TRANSURETRÁLNU RESEKCIU PROSTATY 128. Bárdoš A., Horňák M. - přednáška TRANSURETRÁLNA RESEKCIA PROSTATY S „PÁSKOVOU ELEKTRÓDOU“ V LIEČBE BENÍGNEJ PROSTATICKEJ HYPERPLÁZIE 129. Veselá A., Wilhelm J., Kawaciuk I. - přednáška SYSTÉMOVÝ TERMICKÝ EFEKT PRODUKTŮ VOLNÝCH RADIKÁLŮ VZNIKAJÍCÍCH PŘI TRANSURETRÁLNÍ PROSTATEKTOMII 130. Schraml J., Bejšovec D., Hynek V., Hálek M. - přednáška HEMODILUCE V UROLOGII 131. Dostálová V., Broák M. - přednáška POOPERAČNÍ ANALGEZIE PO VÝKONECH PROVÁDĚNÝCH V KOMBINOVANÉ ANESTEZII. 132. Grill R., Urban M., Palascak P., Heráček J. - přednáška DIAGNOSTIKA A TERAPIE PORANĚNÍ LEDVIN V KONTEXTU POLYTRAUMATU 133. Hora M., Zeman J., Kastner J., Chudáček Z., Droppa J., Pradl R., Pavelka T. - přednáška TRAUMA ZADNÍ URETRY JAKO KOMPLIKACE FRAKTUR PÁNVE - TAKTIKA AKUTNÍ A NÁSLEDNÉ LÉČBY 134. Häring Z., Mainer K. - diskutovaný poster IATROGENNÍ PORANĚNÍ RENÁLNÍ ARTERIE - KAZUISTIKA 135. Čermák A., Pacík D., Quwarah I., Boudný J. - diskutovaný poster VZÁCNÝ PŘÍPAD URETEROILICKÉ PÍŠTĚLE A MOŽN NOST MÉNĚ INVAZIVNÍHO ŘEŠENÍ 136. Mainer K., Häring Z., Malý T., Krhut J., Kopecký J. - přednáška LOKÁLNĚ POKROČILÉ MALIGNÍ ONEMOCNĚNÍ V MALÉ PÁNVI JINÉ NEŽ UROLOGICKÉ ETIOLOGIE 137. Pešl M., Šafařík L. - diskutovaný poster ZPŮSOB ŘEŠENÍ UROLOGICKÉ KOMPLIKACE PO GYNEKOLOGICKÉ OPERACI 138. Pacík D., Čermák A., Válek V. - diskutovaný poster ŘEEŠENÍ URETERÁLNÍ STENÓZY ZAVEDENÍM WALL- STENTU - DLOUHODOBÉ SLEDOVÁNÍ
SEKCE KARCINOM PROSTATY I 139. Altwein J. - přednáška Německé urologické společnosti DIETARY PREVENTION OF PROSTATE CANCER 140. Damber J. E. - přednáška Švédské urologické společnosti HEREDITARY PROSTATE CANCER AND ITS MANAGEMENT 141. Romicz I. - přednáška Ma arské urologické společnosti INDICATION, ALGORITHM AND RESULTS OF PROSTATE BIOPSY
142. Eliáš B., Kliment J.,Tomaškin R., Ĺupták J., Švihra J., Kališ A. - přednáška KLINICKO-PATOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA KARCINOMU PROSTATY T1C 143. Stolz J., Šafařík L., Novák K., Novák J., Dvořáček J. - přednáška ZHODNOCENI 761 TRANSREKTÁLNÍCH ULTRASONOGRAFICKY KONTROLOVANÝCH BIOPSIÍ PROSTATY 144. Čermák A., Pacík D., Khamzine A. - přednáška VÝVOJ STRATEGIE BIOPSIE PROSTATY S CÍLEM DETEKCE KARCINOMU A DOPAD NA DOSAŽEENÉ VÝSLEDKY 145. Matoušková M., Hanuš M. - přednáška KORELACE PSA, fPSA a PSAD V ČASNÉ DIAGNOSTICE KARCINOMU PROSTATY 146. Goncalves F., Hladík M. - přednáška MOŽN NO PREDPOVEDAŤ ŠTÁDIUM OCHORENIA PRED RADIKÁLNOU PROSTATEKTÓMIOU? 147. Lupták J., Tomaškin R., Švihra J., Eliáš B., Kliment J. jun., Kliment J. - přednáška VÝZNAM TRANSREKTÁLNEJ ULTRASONOGRAFIE (TRUS) PRI ROZLIŠENÍ LOKALIZOVANÉHO OD LOKÁLNE POKROČILÉHO KARCINÓMU PROSTATY 148. Čermák A., Pacík D., Vít V., Beran Z., Karmašová K. - diskutovaný poster SROVNÁNÍ TOLERANCE SEXTANTOVÉ A MULTIPLICITNÍ BIOPSIE PROSTATY 149. Pavlosek T., Plasgura P. - diskutovaný poster BIOPSIE PROSTATY NA UROLOGICKÉM ODDĚLENÍ NEMOCNICE VE FRÝDKU-MÍSTKU 150. Heráček J., Lukeš M., Grill R., Kuncová J., Zachoval R., Záleský M., Urban M. - diskutovaný poster ENDOKRINNÍ PROFIL MUŽEE S LOKALIZOVANÝM KARCINOMEM PROSTATY VE VZTAHU K pT A GLEASON SKÓRE
VIDEOSEKCE 151. Köhler O., Kočárek J., Hrabal P. - video MNOHOČETNÝ FIBROEPITELIÁLNÍ POLYP KALICHŮ LEVÉ LEDVINY A PROSTATY 152. Köhler O., Kočárek J. - video URETERÁLNÍ TUBUS PRO FLEXIBILNÍ URETERORENOSKOPII 153. Hora M., Droppa J., Klečka J. - video ENDOSKOPICKA EXCIZE URETEROVEZIKÁLNÍ JUNKCE PŘI NEFROURETEREKTOMII POMOCI COLLINSOVA NOŽEE 154. Kočárek J., Köhler O., Bartůněk M., Režnar P. - video RETROPERITONEOSKOPICKÁ NEFREKTOMIE 155. Hainz H., Hainz J. - video PROSTATE LASER OPERATION - OUR CHEAPEST THERAPY 156. Mainer K., Krhut J., Geržová H. - video VAGINA BREVIS , HYPOSPADIA URETHRAE, INCONTINENTIA URINAE - KOMPLEXNÍ ŘEŠENÍ (KAZUISTIKA) 157. Urban M., Lukeš M., Heráček J., Palascak P. - video NOVÁ CHIRURGICKÁ METODA LÉČBY MUŽSSKÉ INKONTINENCE (TBT - TENSION-FREE BULBOURETHRAL TAPE) 158. Fiala R., Štursa M., Belej K., Vidlař A., Študent V. - video POLYPROPYLÉNOVÁ SMYČKA V TERAPII ŽEENSKÉ STRESOVÉ INKONTINENCE
SEKCE KARCINOMU PROSTATY II 159. Wirth M. - State of the Art Lecture WHICH ROUTE IS THE BEST TO PERFORM RADICAL PROSTATECTOMY? 160. Heynemann H., Mwalad Al., Zacharias M., Fornara P. - State of the Art Lecture IS AN ADJUVANT TREATMENT AFTER RADICAL PROSTATECTOMY OR RADIATION WITH CURATIVE INTENT NECESSARY? 161. Sauvain J. L., Palascak P., Urban M., Záleský M. - přednáška VALUE OF POWER DOPPLER AND 3D VASCULAR SONOGRAPHY AS A METHOD FOR INITIAL DIAGNOSIS AND STAGING OF PROSTATE CANCER 162. Verner P., Jarolím L., Dušek P., Kawaciuk I. - přednáška LOKÁLNÍ RECIDIVA KARCINOMU PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII A ÚLOHA 3D-ULTRASONOGRAFICKÉHO ZOBRAZENÍ 163. Vít V., Pacík D., Beran Z. - přednáška ZHODNOCENÍ INDIKAČNÍCH KRITÉRIÍ A KOMPLIKACÍ ZEVNÍ KURATIVNÍ RADIOTERAPIE LOKALIZOVANÉHO ČI LOKÁLNĚ POKROČILÉHO KARCINOMU PROSTATY 164. Pacík D., Vít V., Beran Z. - přednáška RECIDIVA KARCINOMU PROSTATY PO KURATIVNÍ RADIOTERAPII A RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII 165. Kawaciuk I., Dušek P., Teršípová L. - přednáška PŘEDBĚŽN NÉ VÝSLEDKY INTERMITENTNÍ ANDROGENNÍ SUPRESE U KARCINOMU PROSTATY
166. Matoušková M., Hanuš M., Dudková V. - přednáška VÝZNAM STANOVENÍ ICTP JAKO MARKERU KOSTNÍ DEGRADACE U KARCINOMU PROSTATY 167. Soukup V., Babjuk M., Dušková J., Novák J., Stolz J., Votoček E., Dvořáček J. - přednáška MALOBUNĚČNÝ KARCINOM PROSTATY A MOČOVÉHO MĚCHÝŘE 168. Šincl M., Šafařík L., Dvořáček J. - diskutovaný poster ZHODNOCENÍ EREKTILNÍ FUNKCE U NEMOCNÝCH PŘED A PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII 169. Schneider H., Levkuš P., Dubinský P., Nagy V., Valanský L. - diskutovaný poster SPINÁLNA EPIDURÁLNA METASTÁZA KARCINÓMU PROSTATY A MOŽN NOSTI JEJ LIEČBY
SEKCE LAPAROSKOPIE 170. Zacharias M., Steinacker M., Heynemann H., Fornara P. - přednáška LAPAROSCOPIC RETROPERITONEAL LYMPHADENOSE DISSECTION FOR TESTICULAR CARCINOM 171. Belej K., Študent V., Fiala R., Mucha Z. - přednáška POUŽIITÍ PEROPERAČNÍ ULTRASONOGRAFIE PŘI TECHNICKY NÁROČNÝCH LAPAROSKOPICKÝCH OPERACÍCH V RETROPERITONEU 172. Novák K., Šafařík L., Dvořáček J., Vraný M. - přednáška LAPAROSKOPICKÁ TRANSPERITONEÁLNÍ ADRENALEKTOMIE 173. Študent V., Belej K., Fiala R., Záura F., Mucha Z., Vrtal R., Hartman I., Vidlář A. - přednáška LATERÁLNÍ TRANSPERITONEÁLNÍ LAPAROSKOPICKÁ ADRENALEKTOMIE 174. Študent V., Belej K., Fiala R., Záura F., Mucha Z., Vrtal R., Hartman I., Vidlář A. - přednáška LAPARASKOPICKÁ RADIKÁLNÍ NEFREKTOMIE 175. Kočvara R., Vraný M., Dvořáček J., Dítě Z., Sedláček J. - přednáška LAPAROSKOPICKÁ PYELOPLASTIKA 176. Zerhau P., Tůma J., Kubátová J. - video RETROPERITONEÁLNÍ LAPAROSKOPICKÁ NEFREKTOMIE A PYELOPLASTIKA 177. Lutter I., Daniel I., Wagenhoffer R., Pechan J. - video RUKOU ASISTOVANÁ TRANSABDOMINÁLNA LAPAROSKOPICKÁ TUMORNEFREKTÓMIA BEZ POUŽIITIA PNEUMOPERITONEA 178. Lutter I., Daniel I., Ondriš M., Weibl P. - diskutovaný poster POUŽIITIE ZÁVESNÉHO ZARIADENIA PRI RUKOU ASISTOVANEJ LAPAROSKOPICKEJ TUMORNEFREKTÓMII ( GASSLESS LAPAROSCOPY ) 179. Šafařík L., Novák K., Dvořáček J. Novák J. - video LAPAROSKOPICKÁ RESEKCE ADENOKARCINOMU LEDVINY 180. Zachoval R., Všetička J., Grill R., Záleský M., Lukeš M., Heráček J., Kuncová J., Urban M. - video LAPAROSKOPICKÁ URETEROLITOTOMIE 181. Kočvara R., Dítě Z. Dvořáček J. - video LYMFATIKA - ŠETŘÍCÍ LAPAROSKOPICKÁ OPERACE VARIKOKÉLY: MIKROCHIRURGICKÁ OPERACE 182. Študent V., Fiala R., Belej K., Záura F., Mucha Z., Hartmann I., Vidlář A. - diskutovaný poster LAPAROSKOPICKÁ URETEROLITOTOMIE - PRVNÍ ZKUŠENOSTI
ZÁVĚR KONGRESU OBĚD REZIDENTŮ
ABSTRAKTA 1. MAGNETICKÁ REZONANCE A OBSTRUKCE MOČOVÝCH CEST - PRVNÍ ZKUŠENOSTI P. Zerhau1, J. Kubátová1, D. Horák2 1 Urologické oddělení KDCHOT FN, Brno 2 Klinika dětské radiologie FN, Brno Cíl: Zhodnocení prvních výsledků použití T2 sekvence při vyšetření dilatace horních močových cest, porovnání kvality zobrazení MR a intravenozní vylučovací urografie (IVU). Metoda: T2 váženými pulzními sekvencemi bez použití kontrastu bylo vyšetřeno 10 pacientů s dilatací horních močových cest ve věku 1 – 7 let (prům. 2,5 roku). Spolu s doposud běžnými vyšetřeními (ultrasonografie, fázová scintigrafie ledvin, IVU) bylo MR vyšetření využito k indikacím operačního řešení přítomných obstrukčních uropatií. Výsledky: U 7 pacientů byla provedena pyeloplastika, 1 pacient podstoupil resekci a reimplantaci megaureteru, 2 pacienti jsou léčeni konzervativně. 6x bylo vyšetření hodnoceno jako rovnocenné vylučovací urografii, ve 2 případech bylo MR zobrazení méně přesné, 2x byla MR hodnocena jako přínosnější. Závěr: Vyšetření močového traktu magnetickou rezonancí představuje možnost výrazné redukce dosavadních zatěžujících vyšetření. Zejména u nejmenších dětí je velmi výhodná T2 HASTE sekvence vzhledem k zobrazení dilatovaného močového traktu během několika vteřin bez nutnosti použití kontrastní látky.
2. ZHODNOCENÍ HISTOLOGICKÝCH ZMĚN LEDVINNÉHO PARENCHYMU U KOJENCŮ OPEROVANÝCH PRO HYDRONEFRÓZU V SOUVISLOSTI S NÁLEZY UZ a MAG3 SCINTIGRAFIE O. Šmakal, J. Vrána, P. Geier1, T. Tichý2, K. Michálková3 Urologická klinika FN a LF UP, Olomouc 1 Dětská klinika FN a LF UP, Olomouc 2 Ústav patologie FN a LF UP, Olomouc 3 Radiologická klinika FN a L UP, Olomouc Cíl: V současné době neexistuje spolehlivá metoda, která by jednoznačně odlišila neobstrukční hydronefrózu od obstrukční a umožnila určit vhodný typ léčby. Ve své práci, která vznikla za podpory grantu IgA MZd NK6605-3/2001, se snažíme objasnit vztah stupně histologických změn v ledvinném parenchymu v souvislosti s nálezy při UZ vyšetření a MAG3 scintigrafie. Metoda a pacienti: Do studie bylo zařazeno 15 kojenců, u kterých byla v roce 2001 provedena pyeloplastika. U pacientů bylo provedeno UZ vyšetření a MAG3 dynamická scintigrafie s podáním furosemidu. Peroperačně byly odebrány vzorky renálního parenchymu na histologické vyšetření a zhodnocení transforming growth factor beta 1 (TGF beta 1). Výsledky: U všech pacientů zařazených do studie byla prokázána výrazná porucha drenáže při diuretické scintigrafii. U 9 kojenců byly zachyceny histologické změny III. – IV. stupně (glomeruloskleróza, tubulointersticiální fibróza) a byl prokázán pozitivní TGF beta 1. U 3 pacientů této skupiny byla zjištěna snížená funkce ledviny, 4 pacienti měli funkci ledvin v normě a u 2 nešlo předoperační scintigrafii zhodnotit, protože šlo o oboustranné postižení. Všech 9 kojenců mělo při UZ vyšetření výraznou redukci parenchymu (pod 5 mm). U 4 pacientů byla prokázány mírné histologické změny, u 2 pacientů byl histologický nález normální. Jen 1 pacient z této skupiny měl pokles funkce dle MAG 3 scintigrafie. Závěr: Prokázali jsme, že k vzniku závažných histologických změn v parenchymu hydronefrotické ledviny u kojenců dochází i v případech, kdy je sice dle MAG3 scintigrafie funkce ledviny plně zachována, ale u kterých je přítomna výrazná porucha drenáže a parenchym redukován pod 5 mm.
3. ZMĚNY FUNKCE LEDVINY PO OPERACI HYDRONEFRÓZY V ZÁVISLOSTI NA VĚKU OPEROVANÝCH DĚTÍ O. Šmakal, P. Hluší, F. Záura, P. Geier1, P. Koranda2 Urologická klinika FN a LF UP, Olomouc 1 Dětská klinika FN a LF UP, Olomouc 2 Klinika nukleární medicíny FN a LF UP, Olomouc Cíl: Autoři sledují vývoj funkce ledviny u dětí po operaci hydronefrózy v závislosti na věku operovaných a snaží se tak objasnit, zda je výhodné dítě sledovat, vyčkávat poklesu funkce ledviny a operovat v pozdějším věku, či operovat dříve, než dojde k poklesu funkce ledviny pod 40 %. Metoda a pacienti: Do studie bylo zařazeno 29 dětí ve věku 2 měsíce až 12 let operovaných v letech 1996 – 2000, u kterých dle MAG3 scintigrafie došlo k poklesu funkce ledviny na 45 – 40 %. Všichni operovaní byly před a po operaci vyšetřeni sonograficky, u většiny byla před operaci provedena diuretická vylučovací urografie. Kontrolní scintigrafické vyšetření bylo uskutečněno za 8 – 12 měsíců po operaci. Byly hodnoceny 3 věkové skupiny - pacienti operovaní do 1 roku věku, mezi 1. – 3. rokem a po 3. roce. Výsledky: V prvním roce života byla operace provedena u 19 dětí , u všech došlo ke zvýšení funkce ledviny, v prům. o 14 %. Ve skupině 1 – 3 roky bylo operováno 5 nemocných, opět u všech došlo ke zvýšení funkce, v prům. o 9 %. Ve věku nad 3 roky došlo u 1 nemoc-
ného ke stabilizaci funkce, u dalších 4 však funkce poklesla a v celé skupině byl pokles funkce sledovaných ledvin v ˘ o 5,6 %. U všech nemocných po operaci došlo k úpravě poruchy drenáže, která byla před operaci při scintigrafii, případně vylučovací urografii prokázána. Závěr: Získané výsledky hovoří ve prospěch časné indikace k operaci hydronefrózy. V případě jasné pyeloureterální obstrukce je pro vývoj funkce ledviny výhodnější operovat již v 1. roce věku. Pozdější operace ve věku 2 – 3 let nemusí vést k úpravě funkce ledviny a ve věku nad 3 roky může po operaci dojít ještě k dalšímu poklesu funkce.
4. MIESTO PREDOPERAČNEJ PUNKČNEJ NEFROSTÓMIE V LIEČBE OBŠTRUKCIE PYELOURETERÁLNEHO PRECHODU U DETÍ V. Polák, D. Vávrová, O. Wassermann, K. Slebodníková, J. Payer Urologické oddelenie DFNsP, Bratislava Úvod: Perinatálny screening obštrukčných uropatií posúva diagnostiku i liečbu hydronefrózy do najnižších vekových skupín. Indikácie chirurgickej liečby sú prísne stanovené, otvorenou však ostáva indikácia predoperačnej „odahčujúcej“ punkčnej nefrostómie. Cieom práce je poukáza na výhody a nevýhody takéhoto postupu. Materiál a metódy: V rokoch 1991 – 2001 bolo diagnostikovaných 513 hydronefróz zapríčinených stenózou pyeloureterálneho prechodu. Operáciu vyžadovalo 347 prípadov (67,6 %). Predoperačná punkčná nefrostómia bola indikovaná pri mimoriadne objemných hydronefrózach a u pacientov, u ktorých výpovedná cena kontrastných a rádionuklidových vyšetrení pre vek pacienta nebola relevantná (dovedna 66 nefrostómií). Výsledky: Vekový priemer pacientov s diagnózou hydronefrózy sa v sledovanom desaročí znížil zo 4,6 rokov na 2,6 rokov. Vekový priemer pacientov indikovaných k operácii sa v tom istom období znížil z 5,0 na 3,2 rokov. Zo 66 pacientov s predoperačnou odahčujúcou nefrostómiou sme zaznamenali zlepšenie renálnych funkcií 7x (86,3 %). V 61 prípadoch (92,4 %) došlo k infekcii močových ciest. Závery: Indikácie predoperačnej punkčnej nefrostómie u detí s obštrukciou pyeloureterálnej junkcie sú obmedzené. Autori odporúčajú zváži možný benefit primárnej operácie vs punkčná nefrostómia pri každom jednotlivom prípade.
5. VELKÁ VROZENÁ HYDRONEFRÓZA - VÝSLEDKY OPERAČNÍ KOREKCE K. Baker1, I. Novák1, L. Janoušková1, P. Rejtar2, E. Urbanová3 1 Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové, 2 Radiodiagnostická klinika FN a LF UK, Hradec Králové, 3 Oddělení nukleární medicíny FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Vyhodnotit funkční a anatomické výsledky operační léčby vrozené hydronefrózy 4. – 5. stupně. Metoda: Retrográdně hodnoceny před a pooperační sonografické a izotopové nálezy u 21 dětí ve věku 6 měsíců až 14 let, operovaných v letech 1996 – 2000. Indikací k operaci byla prokázaná anatomická obstrukce, pokles funkce pod 40 %, eventuelně rychlý pokles funkce na dvou po sobě následujících funkčních vyšetřeních, redukce parenchymu pod 10 mm. Kontrolní sonografická vyšetření byla prováděna 2, 6 a 12 měsíců po operaci, a poté po 1 roce. Po 3 měsících od výkonu jsme indikovali kontrolní dynamickou scintigrafii. Výsledky: V průběhu sledování nebyla u žádného z operovaných zjištěna hypertenze ani ledvinná nedostatečnost. Sonografický nález předoperační dilatace kalichů vymizel u 6 dětí, v průměru poklesl z 15 mm na 11 mm. Dilatace pánvičky plně vymizela u 8 dětí, v průměru poklesla z 38 mm na 26 mm. Redukce parenchymu (pod 10 mm) byla předoperačně zjištěna u 9 nemocných. Po operaci byla redukce pod 10 mm u 3 dětí. U těchto nemocných došlo ale k nárůstu parenchymu oproti předoperačnímu vyšetření o 2 až 6 mm. Funkční nálezy dynamického izotopového vyšetření se po operaci v významně neměnily [funkce operované ledviny předoperačně v průměru 50 % (33 – 88 %), pooperačně v průměru 52 % (49 – 74 %)]. U všech nemocných byl pooperačně pozitivní wash out test. Závěry: Operované ledviny s hydronefrózou vysokého stupně si zachovávaly funkci. Zlepšily se sonografické nálezy dilatace pánvičky, kalichů i parenchymu. Pyeloplastika normalizovala urodynamické poměry horních cest močových.
6. MULTICYSTICKÁ DYSPLASTICKÁ LEDVINA - CHIRURGICKÁ LÉČBA J. Kříž1, Z. Hříbal2 1 Klinika dětské chirurgie 2 Klinika zobrazovacích metod Fakultní nemocnice Motol, Praha 2. lékařská fakulta UK, Praha Cíl: Multicystická dysplasie ledviny (MCDK) je vrozená, nedědičná vada s afunkční cysticky změněnou ledvinou. Makroskopicky se ledvina podobá hroznu vína, mikroskopicky jsou v septech mezi cystami dysplastické struktury (primitivní kanálky, blastemové buňky, případně i chrupavka). Onemocnění je spojeno v pětině případů s druhostranným vezikorenálním refluxem. Diagnóza MCDK se stanoví sonograficky a podle DMSA scintigrafie. Cílem je odpovědět na otázku, kdy je multicystická dysplastická ledvina indikovaná k nefrektomii? Metoda: Všechny děti s MCDK dispenzarizujeme, vyšetřujeme ultrazvukem během prvého roku 4x a dále 2x ročně. Riziko nádorové přeměny dysplastické ledviny a vzniku renální hypertenze je nízké. Pravděpodobnost spontánního zmenšení ledviny je asi 50% a zániku ledviny asi 16% po ročním sledování dle multicentrické studie v USA, to jsou argumenty konzervativní léčby. Nutnost
opakovaných vyšetření a přítomnost dysplastických struktur v ledvině jsou důvody k odstranění ledviny, jestliže se samovolně nezmenšuje. Výsledky: Na Klinice dětské chirurgie FN Motol bylo v posledních deseti letech operováno 21 dětí pro multicystickou dysplastickou ledvinu. Průměrný věk operovaných dětí byl 15 měsíců. U všech pacientů jsme provedli nefrektomii z lumbotomie. Pooperační komplikaci jsme nezaznamenali. Indikací k operaci byla objemná ledvina utlačující okolní orgány, podezření na nádor ledviny nebo nezmenšující se ledvina po ročním sledování. Závěr: K nefrektomii indikujeme multicystické ledviny nezmenšené po ročním sledování. Při zmenšování cyst neoperujeme, dítě sledujeme a čekáme na spontánní vymizení ledviny.
7. OSUD URETERÁLNÍHO PAHÝLU PO HORNÍ HEMINEFREKTOMII ZDVOJENÉ LEDVINY P. Kuliaček, M. Králová Oddělení dětské chirurgie a traumatologie FN, Hradec Králové Cíl: Heminefrektomie horní části zdvojené ledviny je indikována v případě poškození funkce její horní části nebo v případě dysplazie. Dříve doporučované kompletní odstranění močovodu společně s částí ledviny bylo nahrazeno resekcí močovodu a ponecháním jeho distální části. Účelem studie bylo zjistit četnost komplikací spojených s ponecháním pahýlu močovodu. Metoda: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 21 pacientů po horní heminefrektomii operovaných mezi lednem 1990 a prosincem 2001. Výsledky: 21 dětí ve věku 8 dnů až 3,9 roku (průměr 0,9 roku) bylo operováno pro poškození horního pólu zdvojené ledviny. Ve 4 případech se vyskytovala ureterokéla horního močovodu, v 6 případech reflux VUR: 2x do horní části ledviny, 4x do dolní části ledviny. V jednom případě se po horní nefrektomii provedla nefrektomie dolní části refluxní ledviny pro její afunkci. V tomto případě jsme s odstupem provedli extirpaci refluxního pahýlu pro opakované infekce močových cest. U dvou pacientů reflux do pahýlu horního močovodu pooperačně vymizel, u 2 ze 4 pacientů s VUR dolního močovodu vysokého stupně jsme provedli reimplantaci (UCNA). Současně u jednoho pacienta s UCNA jsme provedli extirpaci ureterokély. U jednoho pacienta se pooperačně přechodně vyskytl reflux do pahýlu. Pacienti jsou sledováni po operaci minimálně 1 rok. Nyní v rozmezí 1 – 12 let, průměr sledování 6,7 roku. Závěr: U žádného pacienta nebyla provedena exstirpace pahýlu v případě postižení jen horního močovodu. 1x provedena UCNA pro reflux VUR dolní části, 1x UCNA dolní části a exstirpace ureterokély. 1x extirpace pahýlu dolního močovodu po nefrektomii. Autoři doporučují při horní nefrektomii subtotální resekci močovodu.
8. PŘÍNOS KONTRASTNÍ ULTRAZVUKOVÉ CYSTOGRAFIE V DIAGNOSTICE VEZIKOURETERÁLNÍHO REFLUXU P. Rejtar1,P. Eliáš1, I. Novák2, S. Skálová3, O. Pozler3 1 Radiologická klinika FN, Hradec Králové 2 Urologická klinika FN, Hradec Králové 3 Dětská klinika FN, Hradec Králové Cíl: Zhodnotit diagnostickou přesnost kontrastní ultrazvukové cystografie (KUC) s ascendentním podáním kontrastní látky Levovist v detekci vezikoureterálního refluxu (VUR) u dětí; posoudit možnost stanovení stupně závažnosti VUR. Metodika: Autoři hodnotí 71 vyšetření provedených v období 2 let u 70 dětí, u kterých byla indikována mikční cystouretrografie (MCUG). Bez znalosti výsledků MCUG, která sloužila jako zlatý standard, byly vyhodnoceny nálezy při KUC u 141 pyeloureterální jednotky (PUJ). Podle ultrasonografických nálezů byl soubor dále rozdělen na 2 podskupiny: skupina A s výchozí dilatací KPS, skupina bez výchozí dilatace KPS. Výsledky: MCUG prokázala 65 PUJ postižených VUR. Shoda mezi MCUG a KUC byla u PUJ, 2 KUC byly falešně pozitivní. KUC byla falešně negativní u 11 PUJ (1x VUR 1. st., 6x VUR II. st., 4x VUR III. st.). Senzitivita KUC v detekci VUR byla 83%, specificita 97%, pozitivní resp. negativní prediktivní hodnota 96%, resp. 87%, celková přesnost 92%. Ve skupině A byla senzitivita 96%, specificita 100% se statisticky významným rozdílem proti skupině B (p = 0,0176). Při hodnocení stupně závažnosti VUR pomocí KUC nelze postupovat podle 5stupnňové klasifikace užívané při hodnocení MCUG. Podle zkušenosti autorů může KUC rámcově odlišit nižší (I. a II.) a vyšší (III. až V.) stupně VUR. Závěr: KUC je klinicky použitelnou metodou bez radiační zátěže pro průkzaz VUR s mírně limitovanou senzitivitou u VUR nízkých stupňů (I. a II.). Nejvyšší diagnostickou přesnost autoři zjistili u dětí s výchozí dilatací KPS. Schopnost přesnějšího určení stupně VUR pomocí KUC je třeba posoudit v rozsáhlejších sestavách. KUC je spolehlivě schopná odlišit refluxní a obstrukční dilataci KPS, dobře se hodí ke sledování vyšší stupňů VUR během léčby.
9. ENDOSKOPICKÁ LÉČBA VUR Novák I. Urologická klinika FN a LFUK, Hradec Králové
10. DVOULETÉ VÝSLEDKY ENDOSKOPICKÉ LÉČBY VUR VLASTNÍ KRVÍ, VÝSLEDKY SONOGRAFICKÉ A HISTOPATOLOGICKÉ STUDIE MECHANISMU LÉČEBNÉHO ÚČINKU I. Novák1, L. Janoušková1, K. Baker1, Z. Sedláček2, E. Šimáková3 1 Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové, 2 Radiodiagnostická klinika FN a LF UK, Hradec Králové, 3 Fingerlandův PAU FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Vyhodnotit výsledky léčby VUR endoskopickou podslizniční instilací krve a pooperační sonografické a histopatologické nálezy u takto léčených. Metoda: Retrográdně hodnoceny výsledky léčby VUR v letech 1997 – 1998 u 93 nemocných se 135 refluxními jednotkami (RJ). Průměrný věk dětí 6,4 roku. Primárních VUR 25, sekundárních 68. Stupeň refluxu: I (5), II (33), III (86), IV (11). Po léčbě sledovány sonograficky a histopatologicky změny v místě provedené instilace jako možné léčebné mechanismy působení. Výsledky: Endoskopickou metodou vyhojeno 78 (54,8 %) RJ. Nejlepší výsledky dosaženy u VUR do III. stupně a věku 2 let. U všech léčených pozorováno snížení počtu IMC. Mechanická příčina vymizení VUR vlivem infiltrátu je dle sonografie jen do 2 měsíců. V trojité histopatologické studii prokázány změny v místě injekce nespecifické však pro endoskopickou léčbu VUR. Nepozorovali jsme pooperační komplikace. Závěry: Metoda nezatěžuje nemocné. Je ekonomicky nenáročná. Nepozorovali jsme komplikace. Má nižší úspěšnost než obdobné léčebné techniky. Při potřebě umožňuje operovat v nezměněném terénu. Lze ji doporučit jako alternativu zevní operace u VUR do III. stupně se symptomatickou IMC, kde je neúspěch konzervativní léčby.
11. THIRTY YEARS OF EXPERIENCE WITH GREGOIRE PROCEDURE FOR VESICOURETERAL REFLUX B. Grahovac, A. Tucak, R. Novak, D. Prlič Clinic of Urology Clinical Hospital Josip-Juraj Stroddmayer, Osijek, Croatia Introduction: In the following text there will be demonstrated the material of surgical correction of vesicoureteral reflux according to Greogoire during the period of 1968 to 1998 with entirelly 403 cases. Material and method: Our experience includs 403 cases of vesicoureteral reflux, of them 343 female and 60 male, aged from 3 to 15, of them more then a half between 4 and 7 years. Between these 403. in 73 cases a reflux was bilateral. All these children were operated according to Gregoire. The indication for operation was a reflixing ureter of grade III and IV, exceptionally of grade II. Children were under postoperative control during the age 4 to 15. Results: From 403 operated uretars 317 (79%) showed a complete disapierance of reflux, in 6 cases there came to different complications and in 85 cases a condition remained unchanged. Conslusion: Operative technique according to Gregoire in the treatment of vesicoureteral reflux achieves the same results as the other methods. Its adventage is a technical simplicity, its extravesical access and an avoidance of postoperative catheterisation.
12. RECONSTRUCTIVE SURGERY IN EXTROPHY - EPISPADIAS COMPLEX M. Baka - Ostrovská Klinika Urologii Dzieciecej IP - CZD Warszawa, Polska
13. ULTRASONOGRAFICKÝ INDEX HRÚBKY STENY MOČOVÉHO MECHÚRA U NOVORODENCOV J. Svitač, M. Čiljak1, R Tomaškin, J. Kliment Urologická klinika MFN a JLF UK, Martin 1 Neonatologické oddelenie MFN, Martin Cie: Ultrasonografické (USG) meranie hrúbky steny močového mechúra (HSM) je vhodným vyšetrením pri podozrení na vezikálne alebo subvezikálne vrodené anomálie u detí. Cíeom našej práce je stanovi normálne a patologické hodnoty HSM u novorodencov. Materiál a metodika: Pri meraní HSM sme použili metódu publikovanú Kaeferom v roku 1997. Pomerom priemernej HSM v oblasti prednej, zadnej a oboch bočných stien k priemeru vnútorného rozmeru mechúra v priečnom a pozdĺžnom reze bol stanovený index hrúbky močového mechúra (IHM) v skupine 117 novorodencov (chlapci a dievčatá spolu) v skupine 27 dievčat, 46 chlapcov a v skupine 5 chlapcov so subvezikálnou obštrukciou. Vyšetrenie bolo vykonané pomocou prístroja Aloka SSD s 5 MHz sondou. Výsledky: Priemerná hodnota IHM v skupine 117 novoroencov bola 0,12 (SD 0,07), v skupine 27 dievčat 0,14 (SD 0,05) v skupine 46 chlapcov 0,16 (SD 0,06). Rozdiely nie sú štatisticky významné. V skupine 5 chlapcov so subvezikálnou obštrukciou je IHM 0,35 (SD 0,14). Rozdiel je štatisticky významný v porovnaní so všetkými tromi predchádzajúcimi skupinami novorodencov (p < 0,001). Záver: Ultrasonografický IHM je neinvazívne, ahko opakovatené screeningové vyšetrenie vhodné pri podozrení na vrodené anomálie dolných močových ciest (neurogénny mechúr, subvezikálna obštrukcia).
14. VÝZNAM TRANSURETRÁLNÍ OPERACE V LÉČBĚ „DOSPĚLÉHO“ TYPU CHLOPNĚ ZADNÍ URETRY Z. Dítě1,2, R. Kočvara1,2, J. Sedláček1, J. Schánilec1 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Subkatedra dětské urologie IPVZ, Praha Cíl: Chlopně zadní uretry jsou nejčastější obstrukcí močové trubice u chlapců. Část se prezentuje až v pozdějším věku mikční symptomatologií či uroinfekcemi, způsobenými kombinací mechanické překážky a dysfunkce dolních močových cest (až 25 %). Cílem práce je zhodnotit vývoj mikční symptomatologie po transuretrální discizi chlopně u těchto jedinců. Metoda: Předmětem studie je skupina 32 chlapců ve věku 5 – 14 let. Chlopně byly klasifikovány dle endoskopického obrazu jako malé (obturující maximálně 30 % lumen) střední (30 – 50 %) a velké (více jak 50 %). Endoskopickému vyšetření předcházelo vyšetření cystouretrografické a urodynamické (UFM s EMG, u části PQ studie). U všech byla provedena transuretrální discize chlopně. Hodnotili jsem vývoj mikční symptomatologie a četnost pooperačního výskytu infekcí močových cest. Výsledky: Zlepšení mikčních obtíží bylo dosaženo u 23 dětí (71,8 %), obtíže zůstaly po transuretrální operaci nezměněny u 9 chlapců (28,2 %), žádný pacient neudával po operaci zhoršení mikčních symptomů. Ve 12 případech (85,7 %) byla eradikována močová infekce a u 11 hochů (61,1 %) bylo dosaženo zlepšení uroflowmetrie. Závěry: Úspěšnost endoskopické léčby chlopní zadní uretry, jako úprava morfologické patologie, je nepochybně vysoká. U části nemocných je význam chlopní sporný, převažuje primární dysfunkce dolních močových cest. Odlišení morfologické a funkční obstrukce nemusí být snadné, proto zůstává endoskopické vyšetření rozhodující pro provedení transuretrální discize.
15. A CASE ORIENTED APPROACH IN PRIMARY AND REDO HYPOSPADIAS SURGERY D. Kröpfl Ev. Krankenhaus Huyssens - Stiftung gem. GmbH Klinik für Urologie und Kinderurologie Essen, Deutschland
16. TUBULIZACE INCIDOVANÉ PLOTÉNKY - FYZIOLOGICKÁ REKONSTRUKCE DISTÁLNÍ A PROXIMÁLNÍ HYPOSPADIE R. Kočvara1,4, Z. Dítě1,4, K. Javorka2, J. Dvořáček1,4, J. Kříž3 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Urologická klinika FN UK, Martin 3 Klinika dětské chirurgie FN Motol, Praha 4 Katedra urologie a Subkatedra dětské urologie IPVZ, Praha Cíl: Tubulizace incidované ploténky podle Snodgrasse (TIP) se v posledních letech rychle rozšířila v léčbě distální, posléze i proximální hypospadie. V práci se zaměřujeme na kombinaci se spongioplastikou, která umožní maximálně fyziologickou rekonstrukci uretry, dále analyzujeme možnost univerzálního použití TIP plastiky. Podpořeno VR MSM 111 00005. Metoda a pacienti: Od 12/1999 do 3/2002 byla provedena TIP uretroplastika u 54 nemocných ve věku od 1 roku do 47 let (42 % do 2,5 let) pro hypospadii koronární (24), penilní distální (18), megameatus intact prepuce (3), penilní střední a proximální (5), skrotální (3), dále u dehiscence penilní neouretry (1). Zakřivení penisu bylo patrné u 6 nemocných. U 7 nemocných se jednalo o reoperaci po předchozí uretroplastice, u 47 byla hypospadie primární. Operační technika: Uretrální ploténku nutno částečně oddělit od spongiozního tělesa glandu, spojení s rozštěpeným spongiozním tělesem uretry by mělo zůstat zachováno. Po mediální relaxační incizi ploténky se tato tubulizuje. Rozštěpená spongiozní tělesa uretry se ostře oddělí od kavernozních těles a přešijí se nad neouretrou společně s glanduloplastikou. Tím je zajištěna fyziologická rekonstrukce uretry. Lalok dartos je indikován jen v případě, kdy spongiozní těleso uretry nelze použít. V pooperačním průběhu doporučujeme bu epicystostomii se stentem - u obtížnějších případů, u snazších lze použít permanentní cévku, případně mikční skládaný stent. Podle hloubky incize ploténky a podle šířky uretrální ploténky doporučujeme pooperační kalibraci. Výsledky: Kosmetický efekt byl velmi dobrý u 53 (98,1 %) nemocných. Primární zhojení jsme dosáhli u 44 (81,5 %) našich nemocných. U 7 nemocných se vyskytla malá píštěl, u 4 s cévkou po operaci a u 3 s epicystostomií (2 z nich byly ale reoperace). Jednou se vyvinula dehiscence glandu, jednou striktura meatu, jednou striktura plastiky vyžadující následnou opravu lalokem onlay. Spongioplastika byla použita u 36 nemocných, dartos flap u 16 nemocných, ortoplastika pro nepoměr těles u 6. Následná kalibrace uretry prováděna u 24 nemocných v délce 2 – 8 týdnů. Závěr: TIP se stává univerzální metodou moderní léčby hypospadie, u které je zachována kontinuita uretrální ploténky. Má vynikající kosmetický efekt, komplikace jsou malého rozsahu a dobře řešitelné. Zatím není konsenzus v potřebě přechodné pooperační kalibrace neouretry.
17. VÝSLEDKY T. I. P. URETROPLASTIKY (SNODGRASS) P. Kuliaček1, M. Toušek1, M. Králová1, I. Novák2, L. Janoušková2, K. Baker2 1 Oddělení dětské chirurgie a traumatologie FN, Hradec Králové 2 Oddělení dětské urologie, Urologická klinika FN, Hradec Králové Cíl: Uretroplastika dle Snodgrasse (tubularized incised plate - TIP) je poměrně novou operační metodou řešení hypospadie. Cílem studie bylo zjistit krátkodobé výsledky nové techniky. Metoda: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 37 chlapců operovaných na našem oddělení ve dvou etapách. V první etapě v letech 1994 – 1995 byli operováni 4 chlapci, ve druhé etapě od května 2000 do dubna 2002 bylo operováno 33 chlapců. Výsledky: V první etapě se vyskytla píštěl uretry u 2 pacientů ze 4, proto jsme tuto metodu na čas opustili a vrátili jsme se k ní v roce 2000. Ve dvou následujících letech jsme odoperovali 33 pacientů s těmito výsledky: 3x píštěl uretry, 2x rozpad glanduloplastiky, 1x dehiscence kůže na těle penisu. Procento komplikací je 21,6 % za celé období, v období za poslední 2 roky 18,2 %. Závěr: TIP uretroplastika se stala v posledních 2 letech naší nejčastější metodou při řešení distální penilní hypospadie. Procento komplikací po uretroplastice dle Snodgrasse je porovnatelné s ostatními metodami. Nejčastější komplikací je píštěl uretry v místě původního ústí. Striktury uretry jsme v krátkodobém sledování nezaznamenali. Kosmetické výsledky operace jsou vynikající. Doporučujeme tuto metodu k řešení distální hypospadie.
18. SOUČASNÉ POSTUPY PŘI ŘEŠENÍ HYPOSPADIÍ U DĚTÍ J. Morávek, J. Kříž, M. Dušek Klinika dětské chirurgie FN v Motole a 2. LF UK, Praha Cíl: Na vlastním souboru pacientů porovnat léčebné metody, jejich aplikace a dosažené výsledky s přihlédnutím k možným komplikacím. Metody: Od února 1992 do února 2002 bylo na Klinice dětské chirurgie FN v Motole provedeno 552 výkonů pro hypospadii. Průměrný věk operovaných dětí byl zpočátku 8 let, nyní se snižuje. Převažovaly distální formy hypospadie, glandulární, koronární a subkoronární v 54 %, hypospadia penis media se vyskytla v našem materiálu ve 12 %, skrotální formy v 7 %, perineální ve 4 %. Zbytek tvořily malformace typu perzistující chordy, megameatu. Distální formy jsme řešili do r. 1999 převážně metodou MAGPI, hypospadia penis media vyžadovala plastiku typu onlay island flap, proximální formy byly řešeny uretroplastikou tubulizovaným lalokem z prepucia na cévním pediklu. Jen ojediněle bylo nutno doplnit tuto uretroplastiku tubulizací okolní kůže (tzv. proximal extension). Jiné metody byly používány výjimečně. Od r. 1999 je stále více metoda MAGPI a „onlay flap“ nahrazována tubulizací uretrální ploténky s odlehčovací dorzální incizí dle Snodgrasse. Výsledky: V naší sestavě jsme zjistili 17 % píštělí a 10 % dehiscencí. Striktury uretry se vyskytly ve 2 %. Problémem zůstávají recidivy píštělí, kterých jsme měli 30 % po primárním uzávěru. Závěr: K řešení hypospadie je nutno využít jednodobých uretroplastik. Jako vhodná alternativa se osvědčuje u distálních forme a u hypospadia penis media tubulizace uretrální ploténky s odlehčovací dorzální incizí dle Snodgrasse, která je technicky méně náročná, poskytuje příznivé kosmetické a funkční výsledky s relativně malým výskytem komplikací.
19. REKONSTRUKCE URETRY ZE SLIZNICE M. Králová, P. Kuliaček Oddělení dětské chirurgie a traumatologie FN, Hradec Králové Cíl: Zhodnotit použití bukální a vezikální sliznice při rekonstrukci neouretry u pacientů, u kterých chybí potřebná plocha nebo je změněná kvalita genitální tkáně. Metoda: V období let 1994 – 2001 jsme operovali 8 chlapců ve stáří 4 – 15 let (medián 8,6 roku), u nichž jsme neouretru rekonstruovali z bukální nebo vezikální sliznice. 4 chlapce jsme operovali pro perineální, 2 pro skrotální, 1 pro penoskrotální a 1 pro penilní hypospadii. U 2 chlapců s perineální hypospadií jsme k uretroplastice použili sliznici močového měchýře, z toho u jednoho v kombinaci s bukální sliznicí, u ostatních 6 bukální sliznici. V 6 případech jsme použili tubulizovaný štěp, ve 2 onlay techniku. U 4 pacientů jsme slizniční neouretru vyvedli na vrchol žaludu, u 4 na penisu a v další době jsme plastiku dokončili u 2 metodou dle Ducketta jr. (transverse preputial island flap urethroplasty) a u 2 metodou dle Snodgrasse. Výsledky: U 2 chlapců se slizniční neouretra zhojila bez komplikací. Komplikace byly u 6 pacientů, u kterých jsme použili tubulizovaný slizniční štěp, u 3 jsme zaznamenali píštěl v místě anastomózy slizničního štěpu s uretrou, u 3 strikturu neouretry. Komplikace byly úspěšně chirurgicky vyřešeny. Závěr: Pro svoji snadnou dostupnost a biologické vlastnosti je bukální sliznice preferována při rekonstrukci neouretry před sliznicí vezikální.
20. MODIFIKOVANÁ ORCHIOPEXIA POD A FOWLER-STEPHENSA J. Svitač, J. Kliment, K. Javorka Urologická klinika MFN a JLF UK, Martin Cie: Cieom práce je posúdenie výsledkov modifikovanej metódy orchiopexie poda Fowler-Stephensa (FS) v prípadoch intraabdominálnej retencie testis (IRT). Modifikácia klasickej FS orchiopexie vychádza z novších anatomických poznatkov o cievnom zásobení testis. Materiál a metodika: Modifikovanú operačnú metódu poda FS sme použili u dvoch chlapcov s bilaterálnou IRT. V jednom prípade išlo o prune belly syndrom. Iniciálne sme operovali unilaterálne, korekcia druhého testis bola indikovaná za 6 mesiacov. Výsledky: V oboch prípadoch dokázala pooperačná USG kontrola bilaterálne intraskrotálnu polohu testis so zachovaným prietokom krvi poda farebnej doppler sonografie. Záver: K maximálnemu využitiu kolaterálneho obehu medzi a. testicularis a a. deferentialis pri FS orchiopexii dochádza pri prerušení a. testicularis čo najbližšie k testis. Predpokladom úspechu je jemná operačná technika a dostatočná dĺžka ductus deferens.
21. SYNDROM AKUTNÍHO SKROTA U DÍTĚTE JAKO PRVNÍ PŘÍZNAK HENOCH-SCHÖNLEINOVY PURPURY Doležal J., Ženíšek J. Urologické oddělení Nemocnice, České Budějovice Cíl: Při operační revizi u akutního syndromu skrota nalézáme kromě torze varlete i změny nespecifické. Autoři dokumentují případ Henoch-Schönleinovy purpury, která se v typickém obraze projevila během následujících pooperačních dnů. Metoda: V roce 2001 bylo na urologickém oddělení v Českých Budějovicích operováno pro syndrom akutního skrota 16 chlapců ve věku od 1 do 16 let. Výsledky: U 12 chlapců byla nalezena torze varlete. U 5 z nich byla nutná orchiektomie. Ve 3 případech se jednalo o změny nespecifické, nejspíše zánětlivé etiologie. U jednoho pacienta se v pooperačním období vyvinula klasická Henoch-Schönleinova purpura, tento případ je dokumentován ve formě kazuistiky. Závěr: Autoři upozoroňují na vzácný případ pacienta, kdy byl prvním projevem Henoch-Schönleinovy purpury syndrom akutního skrota.
22. LÉČBA PRIMÁRNÍCH MALIGNÍCH NÁDORŮ VARLETE U DĚTÍ J. Kříž1, D. Sumerauer2, J. Morávek1 1 Klinika dětské chirurgie 2 Klinika dětské onkologie 2. lékařská fakulta UK, Praha FN Motol, Praha Cíl: Publikovat výsledky léčby maligních nádorů varlat u dětí a dospívajících. Metoda: Nádory varlat tvoří 1 – 2 % solidních nádorů dětí. Po ultrazvukovém potvrzení nádoru ve varleti provádíme u všech pacientů radikální orchiektomii (OE). Ke stanovení klinického stadia nemoci (KS) patří vyšetření nádorových markerů: alfa-fetoproteinu (AFP), lidského choriogonadotropinu (b-HCG), laktát dehydrogenázy (LDH), dále vyšetření retroperitoneálních uzlin (sono a CT), rtg a CT hrudníku, scintigrafie skeletu a event. NMR mozku. U nemocných ve II. a vyšším KS nebo trvají-li vyšší hladiny onkomarkerů po OE indikujeme chemoterapii. Léčíme v prvé řadě kombinací bleomycin, vepesid a cisplatina (BEP). U refrakterních a recidivujících nádorů přecházíme na léčbu kombinací vinblastin, ifosfamid a cisplatina (VeIP), případně zařazujeme megachemoterapii (carboplatina, vepesid, cyklofosfamid - CarboPEC) s autologní transplantací hematopoetických kmenových buněk. Výsledky: Od ledna 1995 do prosince 2001 jsme léčili 25 chlapců s maligním nádorem varlete. Věk nemocných byl od 5 měsíců do 18 let, průměrný věk byl 10,1 roku. Histologicky byly nádory hodnoceny jako nádor ze žloutkového váčku 3x, embryonální karcinom 5x, teratokarcinom 1x, maligní teratom 9x, smíšený germinální nádor 4x, seminom 2x a sarkom varlete 1x. Ve skupině převažují pacienti s pokročilým onemocněním, 9 pacientů mělo vstupně vzdálené hematogenní metastázy (IV. KS), 10 pacientů mělo postižené lymfatické uzliny (II. a III. KS). Ze sledovaného souboru přežívá bez známek nádoru 22 nemocných, 2 zemřeli na progresi onemocnění a jeden na komplikace protinádorové léčby. Závěr: Po onkologické léčbě pokročilého nádoru varlete žije 22 (86 %) nemocných bez známek nádoru.
23. NON-HODGKIN LYMFOM VARLETE U DVOULETÉHO CHLAPCE - IZOLOVANÁ MANIFESTACE J. Hak1, I. Novák2, L. Janoušková2, J. Krejsek3, A. Ryška4, K. Toušovská1 1 Odd. hematoonkologie, Dětská klinika FN, Hradec Králové 2 Urologická klinika, odd. dětské urologie FN, Hradec Králové 3 Ústav klinické imunologie a alergologie FN, Hradec Králové 4 Fingerlandův ústav patologické anatomie FN, Hradec Králové Cíl: Poukázat na velmi vzácné onemocnění - primární Non-Hodgkinův lymfom (NHL) varlete u 2letého chlapce. Metoda: Retrospektivně popsána uskutečněná vyšetření. Kazuistika: Ve sdělení popsán dvouletý chlapec, který byl vyšetřován pro 2 týdny trvající nebolestivé zvětšení levého varlete. Při peroperačním histologickém vyšetření z excize varlete zjištěna infiltrace varlete buňkami NHL z časné B linie. Dalším podrobným vyšetřením zjištěno, že se jednalo o jedinou manifestaci NHL, proto rozhodnuto o ponechání varlete. Po zhojení operační rány zahájena léčba cytostatiky dle NHL-BFM-95 protokolu, během níž původní zvětšení varlete zcela ustoupilo. V průběhu chemoterapie se vyskytla řada komplikací, které ale odpovídají věku, typu základního onemocnění i použitému protokolu. Výsledek: Ve věku 5 let (1 rok po ukončení chemoterapie) dosažená remise trvá. Závěr: Uvedeným nestandardním postupem se podařilo zachovat obě varlata, která se podle posledních dostupných vyšetření vyvíjejí naprosto normálně.
24. ZKUŠENOSTI S LÉČBOU NEFROBLASTOMU L. Zeman1, J. Kříž1, J. Morávek1, K. Pýcha1, J. Šnajdauf1, J. Mališ2, J. Koutecký2, J. Vodičková2, R. Kodet3, E. Čumlivská4, Z. Hříbal4 1 Klinika dětské chirurgie, 2 Klinika dětské onkologie, 3 Ústav patologické anatomie, 4 Klinika zobrazovacích metod, Karlova universita, 2. Lékařská fakulta, FN Praha-Motol Cíl: Nádory ledvin jsou u dětí nejčastějšími malignitami v oblasti břicha a třetí nejčastější ze všech dětských maligních nádorů. Cílem naší retrospektivní studie bylo zhodnocení výsledků léčby maligních nádorů ledvin dětského věku ve dvou po sobě následujících pětiletých obdobích. Metoda: V naší studii bylo sledováno celkem 172 (89 + 83) dětí s nádory ledvin s výjimkou karcinomů. Pacienti byli léčeni podle protokolu SIOP (Société Internationale d Oncologie Pediatrique). Výsledky: V první skupině pacientů (1988 – 1992) bylo 71 dětí s nefroblastomem histologicky příznivým (přežití 86 %) a 18 dětí s nepříznivým histologickým nálezem (přežití 61 %). Ve druhé skupině (1993 – 97) bylo 67 dětí s příznivou a 16 dětí s nepříznivou histologií s přežitím 95 %, resp. 81 %. Při rozdělení pacientů (1993 – 1997) dle klinických stadií na lokalizované (I. – III. kl. st.) a diseminované onemocnění (IV. kl. st.) je celkové přežití (overall survival) v I. – III. stadiu 97% a ve IV. stadiu 78%. Bez známek onemocnění (EFSevent free survival) přežívá ve stadiu I. – III. 88 % a u IV. stadia 55 %. Závěr: Naše výsledky potvrzují, že nejdůležitějším prognostickým faktorem je histologický typ a klinické stadium.
25. HISTORIE DĚTSKÉ UROLOGIE VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH H. Stefan Urologická klinika FN a LF UK Hradec Králové
26. PARTIAL NEPHRECTOMY FOR RENAL CELL CANCER: LAST MAINSTAY OF OPEN RENAL SURGERY? M. Marberger Klinik für Urologie der Universität Wien Allgemeines Krankenhaus, Wien, Austria
27. ENUCLEATION OF THE KIDNEY TUMOURS - IS A PROPER METHOD OF NEPHRON SPARING SURGERY A. Borowka Oddzial Urologii Centralnego Szpitala Kolejowego Warszawa, Polska
28. DIAGNOSTIKA A LÉČBA INVAZE KARCINOMU LEDVINY DO ŽIILNÍHO SYSTÉMU P. Morávek Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Zhodnocení vlastních a literárních zkušeností s diagnostikou a léčbou karcinomu ledviny s nádorovou trombózou v žilním řečišti. Sestava a metoda: Za posledních 17 let (1985 – 2001) jsme prokázali angioinvazi v sestavě operovaných pro karcinom ledviny u 15 %. Operovali jsme 134 pacientů s nádorovým trombem v renální žíle nebo dolní duté žíle (DDŽ) a ve spolupráci s kardiochirurgy 11 nemocných s trombem v pravé srdeční síni. Předkládáme diagnostický algoritmus v souvislosti s klinickým nálezem a předpokládaným způsobem léčby, strategii operační léčby v závislosti na výši hladiny trombu v žilním systému, jeho morfologii a invazi do žilní stěny - volbu operační techniky od jednoduché kavotomie, resekce stěny DDŽ, event. s nutností mobilizace jater (PRINGLŮV manévr), s torakotomií a jištěním trombu v DDŽ až po nezbytnost provedení sternotomie, založení mimotělního oběhu (CPB) a operaci v hluboké hypotermii se zástavou oběhu. Výsledky: 5leté přežívání nemocných s trombem hladiny I – III (dle NESBITA) bylo u 35 % operovaných, u nádorového trombu v síni přežívali 3 nemocní 8; 4 a 2 roky; 6 nemocných žije 1; 2; 3; 3,5; 3,5 a 5 let, 2 nemocní zemřeli po operaci na multiorgánové selhání. Závěr: I přes kontroverzní názory v písemnictví považujeme radikální chirurgickou léčbu primárního nádoru s trombem až v síni za indikovanou při vyloučení metastáz. Při výši hladiny trombu I – II (dle NESBITA) provádíme kavotomii (event. resekci DDŽ), při hladině III zajistíme kavotomii (event. resekci DDŽ) torakotomií a turniketem na DDŽ těsně nad bránicí a při trombu v síni operujeme v CPB v hluboké hypotermii (18 °C) a zástavě oběhu.
29. CHIRURGICKÁ LIEČBA KARCINÓMU OBLIČKY S TROMBÓZOU DOLNEJ DUTEJ ŽIILY V. Baláž1, D. Schlegel1, F. Hampl2, V. Vršanský3 1 Urologické oddelenie NsP F.D. Roosevelta, Banská Bystrica 2 Chirurgická klinika SPAM, NsP F.D. Roosevelta, Banská Bystrica 3 Kardiochirurgické oddelenie, NsP F.D. Roosevelta, Banská Bystrica. Cie: Na Slovensku sa ročne diagnostikuje do 600 karcinómov obličky. Z nich 5 až 10 % predstavujú karcinómy s nádorovým trombom v obličkovej žile, alebo v dolnej dutej žile. Cieom prednášky je ukáza metódy diagnostiky a možnosti chirurgickej liečby pacientov s týmto ochorením. Materiál a metódy: Autori popisujú metódy diagnostiky a operačný postup v závislosti od výšky nádorového trombu v dolnej dutej žile, na súbore 22 pacientov operovaných na Urologickom oddelení NsP F.D. Roosevelta Banská Bystrica v rokoch 1997 až 2001. Výsledky: Vo všetkých 22 diagnostikovaných prípadoch bol nádorový trombus odstránený spolu s nádorovo zmenenou obličkou. V 2 prípadoch trombus siahal až do pravej predsiene a u 4 pacientov s nádorovým trombom siahajúcim supradiafragmaticky bol využitý mimotelový obeh. Nebolo žiadne úmrtie v súvislosti s operačným zákrokom. Vyskytla sa jedna komplikácia spojená s krvácaním, ktorá si vyžiadala reoperáciu. 8 pacientov počas sledovaného obdobia zomrelo v dôsledku generalizácie ochorenia. Záver: Na základe našich skúseností a prehadu literatúry môžeme doporuči operáciu karcinómu obličky s nádorovým trombom v dolnej dutej žile ako bezpečnú liečbu vo vybratých nemocničných zariadeniach.
30. RENÁLNÍ ONKOCYTOM S EXTENZÍ DO VĚTVÍ RENÁLNÍ ŽÍÍLY: POPIS 6 PŘÍPADŮ O. Hes1, M. Michal1, D. M. Perez-Montiel2, S. Suster2, M. Hora3, H. Veličkinová3, A. Skálová1, R. Čuřík4, L. Bobot5 1 Šiklův patologický ústav FN, Plzeň 2 Dpt. of Pathology, Ohio State University, Columbus, USA 3 Urologická klinika FN, Plzeň 4 Oddělení patologie FNsP, Ostrava 5 Oddělení patologie NsP, Zlín Cíl: Stanovení významu extenze renálního onkocytomu (RO) do renální žíly pro prognózu pacienta. Metody: Z celkového počtu 174 RO v našem registru bylo vybráno celkem 8 nádorů s extenzí do větví renální žíly. Pro objektivní stanovení přítomnosti nádoru v žíle in vivo byla zvolena následující kritéria: pozitivita endotelových markerů (CD 34, f VIII) či trombóza na povrchu nádorových hmot, event. přímé zachycení průniku RO žilní stěnou. Takto bylo potvrzeno celkem 6 případů. Materiál byl zpracován standardními histologickými, chemickými a imunohistochemickými metodami, 2 případy též ultrastrukturálním rozborem. Výsledky: V sestavě bylo 6 pacientů, 2 ženy, 4 muži ve věku 67 – 77 let. Tumory byly 4x v levé a 2x v pravé ledvině. V největším rozměru dosahovaly 4,8 – 16 cm, většinou byly lokalizovány centrálně v těsném sousedství hilu či do hilu zasahovaly. Všechny případy byly léčeny resekcí, u 1 pacienta byla provedena navíc embolizace renální tepny Gelasponem. Makroskopicky byla invaze patrná u 2 pacientů, u ostatních byla potvrzena pouze mikroskopicky. Histologicky šlo ve všech případech o typické RO složené z eozinofilních buněk s granulární cytoplazmou, ultrastrukturálně vyplněnou mitochondriemi. U žádného z pacientů nebyla prokázána recidiva či metastazování nádoru. Závěr: Přestože je invaze do renální žíly považována za nepříznivý prognostický faktor u renálních karcinomů, nejde v případě typických, dobře morfologicky dokumentovaných RO o znak zhoršující vyhlídky pacientů na přežití.
31. LOOPOM - NOVÁ JEDNOTKA MEZI RENÁLNÍMI KARCINOMY? O. Hes1, M. Hora2, H. Veličkinová2, D. M. Perez-Montiel3, S. Suster3, M. Michal1 1 Šiklův patologický ústav FN, Plzeň 2 Urologická klinika FN, Plzeň 3 Dpt. of Pathology, Ohio State University, Columbus, USA Cíl: Rozbor doposud největší publikované sestavy, tzv. loopomů - nové nádorové jednotky v rámci renálních karcinomů (RK) s přihlédnutím k biologickému chování. Metody: Z plzeňského registru nádorů čítajícího téměř 7 000 tumorů ledvin bylo vybráno 10 případů s identickými morfologickými a biologickými vlastnostmi. Materiál byl zpracován standardními histologickými metodami a ultrastrukturálně. Výsledky: Sestavu tvořilo 10 pacientů, 6 žen a 4 muži ve věku od 22 do 65 let (prům. 55,3). Tumory byly lokalizovány 6x vpravo, 4x vlevo. U 3 pacientů byla prokázána odlitková nefrolitiáza synchronní či anamnestická. Velikost nádorů se pohybovala od 4,5 do 13 cm v největším rozměru (prům. 8,5 cm). Nádorová hmota byla lokalizována pouze intraparenchymatózně, bez šíření do vaskulárních struktur či dutého systému. Histologicky byly nádory velmi uniformní, tvořené populací vřetenitých a kubických buněk uspořádaných v pruzích. Mitotická aktivita byla nízká. Imunohistochemická i ultrastrukturální vyšetření ukazovala na epiteliální původ nádorů. Pacienti jsou sledováni 1 až 84 měsíců (prům. 31,6), u žádného z pacientů nebyla prokázána progrese onemocnění. Závěr: Doposud bylo popsáno 8 identických nádorů v kazuistikách. Tumor je někdy označován pro svoji nápadnou podobnost s buňkami Henleovy kličky jako loopom. Zdá se, že půjde o novou morfologickou variantu RK s příznivým biologickým chováním. V diferenciální diagnóze je, vzhledem k nápadné vřetenobuněčnosti, nanejvýš důležité odlišit tento tumor od vysoce agresivního sarkomatoidního RK. Zajímavá je spojitost s odlitkovou nefrolitiázou u 3 pacientů z 10.
32. SARKOMATOIDNÍ RENÁLNÍ KARCINOM M. Hora1, O. Hes2, J. Fínek3, J. Jelínek4 LF UK a FN v Plzni 1 Urologická klinika, 2 Šiklův patologicko-anatomický ústav, 3 Onkologicko-radioterapeutické oddělení, 4 Národní onkologický registr Cíl: Sarkomatoidní renální karcinom vzniká dediferenciací některého ze základních typů renálního karcinomu. Jedná se o vysoce agresivní variantu renálního karcinomu. Cílem práce je zhodnotit úspěšnost léčby u SRK. Metodika: Z registru pacientů léčených ve FN Plzeň pro nádor ledviny bylo vybráno 16 pacientů se SRK. Soubor byl zhodnocen. Výsledky: Soubor tvořilo 9 mužů a 7 žen. Průměrný věk pacientů v době diagnózy byl 67,8 –10,6 let (44 až 86 let), medián 70,9 roku. SRK vycházel 14x z konvenčního renálního karcinomu, 1x z chromofobního a 1x z papilárního. 2x byl SRK diagnostikován až při pitvě, tito pacienti nejsou dále hodnoceni. Roční přežití je 41,6% (5/11), pětileté přežití pak 22,2 % (2/9). Z 5 pacientů, u nichž zatím není známo pětileté přežití, mají 4 generalizované onemocnění, jejich dlouhodobé přežití je velmi málo pravděpodobné. Jeden pacient s pětiletým přežíváním měl papilární SRK náhodně diagnostikovaný. Druhá pacientka s metastázami do uzlin a jater byla po radikální nefrektomii léčena chemoterapií. Nejdříve bez efektu kombinací CYVADIC, celkem 6 sérií. Později byla nasazená v podstatě paliativní kombinace vinblastinu 10 mg i.v. každé 3 týdny s verapamilem 2 x 240 mg p.o. Po této kombinaci došlo po 9 sériích k vymizení metastáz, žena přežívá již 7 let. U ostatních pacientů ani přes komplexní onkologickou léčbu jsme nedosáhli vyléčení. Závěr: SRK je vysoce maligní forma renálního karcinomu. U lokalizovaných forem se provádí radikální nefrektomie event. s následnou adjuvantní chemoterapií. U generalizovaných forem je indikována kombinovaná léčba (chirurgický výkon, chemoterapie, lokální radioterapie). Naděje na dlouhodobou remisi je sice mizivá, ale příklad jedné naší pacientky ukazuje, že existuje.
33. MOŽN NOSTI LÉČBY POKROČILÉHO A GENERALIZOVANÉHO KARCINOMU LEDVINY P. Dušek1, I. Kawaciuk1, L. Jarolím1, R. Pospíšil2 1 Urologická klinika, 2 I. Chirurgická klinika UK, 2. LF a FN Motol, Praha Cíl: Cílem studie je zhodnocení výsledků aktivního komplexního přístupu v léčbě pokročilého a generalizovaného karcinomu ledviny (RCC). Metody: Od ledna 1999 do března 2002 byla podána imunoterapie 46 nemocným s RCC. V první skupině 23 nemocných po nefrektomii s průměrným věkem 57,3 let (25 – 78) byla u 17 aplikována adjuvantní (6 – 12 měsíců) terapie interferonem a (INF) pro přítomnost některého rizikového faktoru (pT3 + G3/4, satelitní výskyt RCC, sarkomatoidní varianta). U šesti nemocných s generalizovaným RCC byla léčba paliativní. V druhé skupině 23 nemocných s průměrným věkem 55,8 let (35 - 75) byla užita kombinace INF a + IL 2 + 5 fluorouracil. U šesti nemocných šlo o paliativní léčbu pro generalizované onemocnění bez možnosti kompletní metastazektomie. Po 2 – 3 cyklech IMCHT následovala trvalá monoterapie INF a. U 17 nemocných byla podána pozdně adjuvantní IMT - po metastazektomii z plic (7), uzlin (5), kosti (1), pankreatu (1) ovaria (1), dolní duté žíly (1) a z druhé ledviny (1) formou 2 – 3 cyklů uvedené kombinace s následnou roční zajišovací monoterapií INF a.
Výsledky: Přežívá všech 6 generalizovaných nemocných první skupiny. CR byla dosažena u 1, SD u 3 a PD u 2 pacientů. U 1 došlo k recidivě, u ostatních 16 nemocných trvá beznádorový interval. Ve druhé skupině ze 17 nemocných s „pozdně adjuvatní“ IMCHT zemřeli 4 ze 7 s recidivou. U 10 trvá remise. Ze 6 nemocných léčených primárně po nefrektomii IMCHT pro generalizaci trvá u jednoho CR 9 měsíců. Stabilizace onemocnění je u 2 a zemřeli 4 nemocní. Závěry: Aktivní přístup v léčbě pokročilého a metastazujícího RCC má ve shodě s literárními údaji pozitivní vliv na přežití nemocných (medián přežití 17 měsíců s významným oddálením doby do progrese v porovnání s 10 měsíci při samotné systémové léčbě).
34. SARKOMATOIDNÝ DEDIFERENCOVANÝ RENÁLNY KARCINÓM - ZVLÁŠTNOSTI KLINICKÉHO PRIEBEHU V. Nagy1, H. Schneider1, M. Iláš1, L. Sokol2, L. Valanský1 1 Urologická klinika LF UPJŠ a FNsP, Košice 2 Oddelenie patológie2 FNsP, Košice Cie práce: Poukáza na zvláštnosti a osobitosti klinického priebehu a nálezov u pacientov so sarkomatoidným dediferencovaným renálnym karcinómom. Metóda: Analýza klinického materiálu u 180 operovaných pacientov s renálnym karcinómom liečených na Urologickej klinike v Košiciach v r. 1997 – 2001. Výsledky: Sarkomatoidne dediferencovaný renálny karcinóm sa manifestoval u 2 pacientov pod mimoriadne zriedkavým obrazom abscesu obličky, resp. kalkulóznej pyonefrózy. Autori poukazujú aj na ostatné charakteristiky týchto tumorov a porovnávajú ich s inými variantami renálneho karcinómu. Závery: Sarkomatoidný dediferencovaný variant renálneho karcinómu sa vyskytuje približne v 1 % a je charakterizovaný mimoriadne maligným priebehom, pričom môže imitova ažké hnisavé zápalové ochorenie obličky so septickým stavom. Príslušná onkologická liečba u referovaných pacientov neodvrátila fatálny koniec v priebehu niekokých mesiacov od stanovenia diagnózy.
35. NAŠE ZKUŠENOSTI S VYUŽIITÍM HARMONICKÉHO SKALPELU V RESEKČNÍ TECHNICE OPERAČNÍHO ŘEŠENÍ NÁDORŮ LEDVIN P. Pokuta, J. Dvořáček, J. Novák, L. Šafařík, M. Babjuk, T. Hanuš Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Operační technika resekce nádorů ledvin je používána v přísně indikovaných případech. Od r. 1999 používáme při těchto operacích rutinně harmonický skalpel. Metoda: Za poslední 3 roky byl harmonický skalpel využit k resekci nádoru ledvin u 37 pacientů (5 z nich na solitární ledvině). Věkové rozmezí pacientů: 32 – 68 let. 32 pacientů bylo histologicky hodnoceno pT1, 5 pacientů pT2. Velikost tumoru nepřekročila ani v jediném případě 5 cm (průměr). Nejčastější lokalizací nádoru byl dolní pól (14 pacientů) a horní pól ledviny (12 případů). Průměrný operační čas činil 100 minut. Výsledky: Nejčastější peroperační komplikací bylo krvácení z protnuté kortikální obloukovité artérie, nebo z cév v okolí krčku protnutého kalichu. Krvácení bylo řešeno zpravidla opichem. Otevření dutého systému ledviny (nejčastěji krčku kalichu) bylo ošetřeno mikrochirurgickou suturou dutého systému. Ve 3 případech bylo při významném krvácení nutno naložit turniket na hilové cévy. Ve většině případů jsme ke zlepšení peroperační hemostázy použili manuální kompresi parenchymu v bezprostřední blízkosti resekční plochy, s přibývajícími zkušenostmi jsme k hemostáze využili pouze vlastnosti harmonického skalpelu. Krevní ztráty pouze ve 4 případech překročily 500 ml. Chirurgické pooperační komplikace jsme neměli ani v jediném případě. Závěr: Použití harmonického skalpelu k resekci indikovaných nádorů ledvin je výhodné pro minimální peroperační krevní ztráty a pro svou šetrnost k parenchymu a cévnímu zásobení resekované ledviny.
36. KLINICKÁ POVAHA POVRCHOVÝCH NÁDOROV MOČOVÉHO MECHÚRA - EPIDEMIOLOGICKÁ ŠTÚDIA D. Ondruš1, M. Horňák1, A. Bárdoš1, Š. Galbavý2 1 Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, 2 Ústav patologickej anatómie FN, Bratislava Ciele: Charakteristickou vlastnosou povrchových nádorov močového mechúra z urotelu je ich tendencia k recidívam v priestore a v čase. U časti pacientov dochádza k progresii ochorenia v zmysle invázie nádoru do svaloviny močového mechúra. Cieom práce bolo zisti výskyt recidív a progresií povrchových nádorov močového mechúra na vlastnom klinickom materiáli. Materiál a metódy: V rokoch 1982 – 2001 sa pri TUR v anestézii diagnostikoval urotelový karcinóm močového mechúra u 893 pacientov. Z toho povrchový nádor (Ta, T1) malo 620 (69,4 %) pacientov a invazívny (T2-T4) 273 (30,6 %) pacientov. Pacienti sa sledovali cystoskopicky v pravidelných intervaloch vzhadom na možnos recidívy a progresie ochorenia. Výsledky: Zo súboru 620 pacientov s povrchovým nádorom močového mechúra bolo pri pravidelných kontrolách 455 (73,4 %) pacientov bez recidívy. K recidíve v priebehu sledovaného obdobia došlo u 165 (26,6 %) pacientov. Z nich u 47 (7,6 %) pacientov nádor progredoval do invazívneho štádia (T2-T4). Závery: Napriek adekvátnej liečbe a pravidelným cystoskopickým kontrolám dochádza u časti pacientov k progresii pôvodne povrchového karcinómu močového mechúra do invazívneho štádia. Význam má preto dlhoročná dispenzarizácia týchto pacientov.
37. EXPRESE CD44 V UROTELIÁLNÍCH KARCINOMECH MOČOVÉHO MĚCHÝŘE A JEJÍ VZTAH K DIFERENCIACI NÁDORŮ J. Kuncová1, V. Mandys2, J. Heráček1, M. Lukeš1, R. Zachoval1, M. Záleský1, M. Urban1 1 Urologická klinika FNKV a 3. LFUK, Praha 2 Ústav patologie FNKV a 3. LFUK, Praha, 2 Ústav experimentální medicíny AV ČR, Praha Cíl: Změny exprese adhezivní molekuly CD44 a jejích variantních izoforem byly popsány v různých typech urologických malignit, a to zejména ve vztahu k invazivitě a metastatickému potenciálu. Cílem naší studie bylo charakterizovat expresi CD44s a izoformy CD44v6 v uroteliálních karcinomech močového měchýře ve vztahu ke stupni diferenciace nádoru. Metoda: Exprese CD44s a CD44v6 byla stanovena imunohistochemicky za použití monoklonálních protilátek. Hodnoceny byly typ, intenzita a rozložení pozitivit v nádorovém urotelu. Hodnocení a výsledky: Vyšetřili jsme 126 vzorků uroteliálních karcinomů od 55 pacientů s recidivujícím i nerecidivujícím nádorem. Soubor je tvořen 36 nádory G1, 52 G2, 30 G3 a 8 nádory G4.V dobře diferencovaných nádorech (G1) vykazovaly oba antigeny střední až silnou, převážně difuzní membránovou pozitivitu se známkami stratifikace, podobně jako v epitelu nenádorovém.Ve středně diferencovaných nádorech (G2) byla exprese obou antigenů převážně membránová, ale její intenzita, rozložení pozitivit a známky stratifikace byly nepravidelné. V nízce diferencovaných tumorech (G3, G4) byla distribuce pozitivit nepravidelná, kromě membránových jsme pozorovali jaderné či cytoplazmatické pozitivity i rozsáhlé zcela negativní úseky. Velmi silnou membránovou pozitivitu obou antigenů jsme zjistili v úsecích málo diferencovaných nádorů se spinocelulární diferenciací. Závěr: Výsledky naší práce ukazují na existenci závislosti exprese CD44 na stupni diferenciace uroteliálních karcinomů. Distribuce pozitivit obou antigenů svědčí pro výrazně heterogenní charakter buněčné populace tvořící nízce diferencované nádory. Práce byla podpořena grantem GAUK 30/2001.
38. PROGNOSTICKÝ VÝZNAM EXPRESE GENU PAX5 A PATOLOGIE GENU P53 VE TKÁNI POVRCHOVÝCH NÁDORÚ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE M. Babjuk1, V. Soukup1, J. Mareš2, J. Dušková3, Z. Sedláček2, M. Trková2, J. Novák1, J. Dvořáček1 1 Urologická klinika VFN a 1. LFUK, Katedra urologie IPVZ, Praha 2 Ústav biologie a lékařské genetiky, 2. LFUK, Praha 3 Patologicko-anatomický ústav VFN a 1. LFUK Cíl: Posoudit prognostický význam exprese genu PAX5, p53 imunohistochemické pozitivity a průkazu mutace genu p53 ve tkáni povrchových nádorů močového měchýře. Metoda: V rámci prospektivní studie byla vyšetřena tkáň povrchových nádorů močového měchýře u 63 pacientů (41 Ta, 19 T1a, 3 T1b; 21 G1, 37 G2, 5 G3). Exprese PAX5 byla stanovena pomocí RT-PCR a vyjádřena semikvantitativně ve vztahu k expresi genu GAPD. Exprese proteinu p53 byla stanovena imunohistochemicky pomocí protilátky DO-1 a vyjádřena semikvantitativně pomocí H-SCORE. Analýza mutací genu p53 byla provedena sekvenováním na amplifikované DNA exonů 5-8. Výsledky byly statisticky hodnoceny pomocí statistického systému SAS (Cary, USA). Výsledky: Během sledování 5 – 27 měsíců se objevila recidiva u 36 a progrese v TNM klasifikaci nebo gradu u 20 pacientů. Přítomnost exprese genu PAX5 byla prokázána u 50 pacientů. Zvýšená exprese proteinu p53 (hranice HS200) byla prokázána u 25 nemocných, mutace však byla sekvenováním prokázána u jediného z nich v exonu 5. Na rozdíl od imunohistochemické p53 pozitivity byla kvantita exprese PAX 5 signifikantně vyšší u nemocných s budoucí recidivou (p < 0,0396) i se zhoršením TNM klasifikace nebo gradu (p < 0,0001). Ke zhoršení došlo u jediného pacienta bez PAX5 exprese. Závěr: Dle našich prvních výsledků koreluje kvantita exprese genu PAX5 s průběhem povrchového nádoru močového měchýře. Práce byla podpořena granty IGA MZ NC 5961-3 a VZ MSM 111100005.
39. FLUORESCENČNÍ CYSTOSKOPIE V DIAGNOSTICE NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE M. Babjuk, R. Petřík, V. Soukup, M. Jirsa, J. Sedláček, J. Dvořáček Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Katedra urologie IPVZ, Praha Cíl: Zhodnotit přínos fluorescenční cystoskopie po předchozí intravezikální aplikaci kyseliny 5-aminolevulové (5-ALA) v diagnostice nádorů močového měchýře. Metoda: Od roku 1997 byla na naší klinice provedena fluorescenční cystoskopie (FC) u 125 pacientů s podezřením na primární nebo recidivující nádor močového měchýře. Pacientům byl aplikován 1 g 5-ALA ve 20 ml fyziologického roztoku a roztoku NaHCO3 o výsledném pH 5,5 – 6,0 intravezikálně 1,5 – 3 hodiny před výkonem. K vyšetření byl použit zdroj excitačního světla Delong u 83 a Olympus u 52 pacientů. Exofytické tumory byly resekovány, ze suspektních ložisek ve fialovém nebo bílém světle byly odebrány biopsie. Celkem bylo odebráno resekcí nebo studenou biopsií 437 vzorků.
Výsledky: Nepozorovali jsme komplikace spojené s aplikací 5-ALA. Histologický nález byl pozitivní u 86 nemocných. FC byla negativní pouze u dvou nekrotických invazivních tumorů, které byly dobře viditelné v bílém světle. Pouze díky FC se podařilo zachytit nádory u 15 nemocných (5x dysplazie, 4x Tis, 4xTaG1, 1x T1G2 a 1x T2G2). Při hodnocení jednotlivých biopsií byla senzitivita FC 96,5 % a konvenční cystoskopie 75,6 % (P < 0,0001), specificita 65,7 %, respektive 79,2 %. Použití FC během transuretrální resekce přináší rovněž lepší možnost záchytu reziduálních ložisek na okraji resekční plochy, respektive drobných satelitních tumorů (dokumentováno videosekvencemi). Závěr: FC představuje významné doplnění konvenční cystoskopie při diagnostice nádorů močového měchýře. Práce byla provedena za podpory grantů IGA MZ ND6854-3 a VZ MSM 111100005.
40. TOLERABILITA A VÝSKYT KOMPLIKÁCIÍ PO INTRAVEZIKÁLNEJ LIEČBE BCG VAKCÍNOU R. Tomaškin, B. Eliáš, J. Kliment Urologická klinika JLF UK, Martin Cie: Zhodnoti tolerabilitu a výskyt komplikácií u pacientov s vysoko rizikovými povrchovými nádormi močového mechúra liečených intravezikálnou BCG immunoterapiou. Materiál a metodika: Retrospektívne sme vyhodnotili pacientov s povrchovými nádormi močového mechúra po 12 mesiacoch indukčnej a udržiavacej liečby (schéma 6+3+3+3). Liečbu sme zahájili intravezikálnymi instiláciami 81 mg BCG vakcíny v týždňových intervaloch. Tolerabilitu sme hodnotili na základe výskytu vedajších účinkov liečby, ktoré vyžadovali odloženie alebo úplné prerušenie instilácií, prípadne aktívnu liečbu komplikácií, ktoré sme hodnotili poda lokálnych a celkových prejavov. Výsledky: Celkovo sme v rokoch 1997 – 2000 liečili BCG instiláciami 40 pacientov vo veku 41 – 77 rokov (medián 60 rokov). Bez prerušenia, odkladu a nutnosti redukcie dávky liečbu absolvovalo 22 (55 %) pacientov. Z lokálnych reakcií sa u 15 (37,5 %) pacientov vyskytla cystitída s hematúriou, alebo bez nej, z toho u 10 ahká a u 5 ažká. Liečba spočívala v kombinácii analgeticko-spazmolytickej a antipyretickej, u ažších foriem aj liečby chinolónovými preparátmi. Tieto komplikácie boli dôvodom odkladu instilačnej liečby o 7 – 28 dní. U 6 pacientov bola redukovaná dávka na 27, resp. 54 mg. Závažné komplikácie sa vyskytli u 3 (7,5 %) pacientov (BCG hepatitis, aktivácia púcnej formy TBC, BCG epididymitis). Tieto komplikácie boli zvládnuté po nasadení tuberkulostatickej liečby a boli dôvodom definitívneho prerušenia BCG instilácií. Výskyt komplikácií sa zvyšoval s počtom podaných instilácií. Záver: U väčšiny pacientov bola 12mesačná liečba dobre tolerovaná a nevyžadovala odklad, prerušenie, alebo redukciu dávky. Pri závažných systémových komplikáciách je nevyhnutné okamžite ukonči liečbu a v spolupráci s ftizeológom zaháji tuberkulostatickú liečbu.
41. RADIKÁLNÍ CYSTEKTOMIE JAKO LÉČBA INFILTRUJÍCÍCH TUMORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE A VÝZNAM ADJUVANTNÍ CHEMOTERAPIE M. Záleský1, M. Urban1, R. Zachoval1, P. Palascak2, M. Lukeš1, J. Heráček1 1 Urologická klinika 3. LF UK a FNKV, Praha 2 Urologické oddělení nemocnice P. Morela, Vesoul, Francie Cíl: Vyhodnocení výsledků radikální cystektomie (CYE) při léčbě tumorů močového měchýře a významu adjuvantní chemoterapie. Metoda: V období 1991 – 2001 bylo provedeno 66 CYE pro tumor močového měchýře. Soubor je tvořen 58 pacienty (17 žen a 41 mužů), kteří jsou u nás dále sledováni. Průměrný věk pacientů v době cystektomie byl 61,5 let (52 – 76), průměrná doba sledování po cystektomii je 31 měsíců. Hodnoceno bylo: celková délka onemocnění a počet předchozích transuretrálních resekcí (TUR), předoperačního a pooperačního staging a grading u CYE, typ močové derivace, výsledky léčby a její komplikace. Výsledky: Průměrný počet TUR před CYE byl 2,0 (1 – 8). Po CYE byla u 4 pacientů provedena ureterosigmoideoanastomóza, u 2 pacientů kutánní ureterostomie, u 8 pacientů ureteroileostomie, u 34 pacientů heterotopická neovezika a u 10 pacientů ortotopická neovezika. Pooperační staging prokázal u 4 pacientů pCIS, u 2 pacientů tumor pTaG3, u 9 pacientů tumor pT1, u 18 pacientů tumor pT2, u 16 pacientů tumor pT3 a u 4 pacientů tumor pT4. U 5 pacientů nebyl tumor v měchýři po předchozí TUR, resp. neoadjuvantní léčbě zachycen. Počet pacientů bez známek recidivy s tumorem pT0-1 je 76,5%, pT2 76,5%, pT3 33,3% a pT4 0%. Adjuvantní chemoterapie byla indikována ve spolupráci s onkologem podle rozsahu a agresivity tumoru a podle celkového stavu pacienta. Počet pacientů bez známek recidivy s tumorem pT3-4 s adjuvantní chemoterapií je 40,0 % a bez adjuvantní léčby je 18,2 %. Závěr: Radikální cystektomie je standardní léčbou infiltrujících tumorů močového měchýře s dobrými výsledky u stadia pT2. U pokročilých nádorů ve stadiu pT3-4 by adjuvantní chemoterapie mohla zlepšit celkové výsledky léčby.
42. RECTUM-SIGMA POUCH - VHODNÝ ZPŮSOB KONTINENTNÍ DERIVACE MOČI PO CYSTEKTOMII A. Hafuda, P. Morávek, M. Broák, M. Louda Urologická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Rectum - sigma pouch (MAINZ pouch II, MPII) je kontinentní heterotopická náhrada močového měchýře. Kontinence je zajištěna análním svěračem. Neovezika se vytváří detubulizací 25 cm dlouhé kličky sigmatu. Derivaci pomocí MP II se využívá u obou pohlaví. Díky své relativní jednoduchosti představuje jednu z nejrychlejších metod kontinentní derivace moče. Metoda: Retrospektivně bylo hodnoceno 39 pacientů, u kterých byl po cystektomii pro karcinom močového měchýře vytvořen MPII. Byla hodnocena kontinence, kvalita života, dále laboratorní ukazatele vnitřního prostředí, městnání horních močových cest a výskyt infekce horních močových cest. Výsledky: Nemocní s MPII jsou plně kontinentní, většina nemocných udává minimální zhoršení kvality života. Největším problémem, udávaným nemocnými, byla relativně častější stolice. Žádný nemocný nevykazoval laboratorní známky hyperchloremické acidózy ani obstrukce horních močových cest. Závěr: MPII představuje výhodný typ kontinentní derivace moče po cystektomii. Dobré pooperační výsledky toto potvrzují. MPII lze s výhodou využít tam, kde je nevhodné vytvořit ortotopickou derivaci, nebo tam, kde je prioritou minimální operační zátěž.
43. ČASNÉ KLINICKÉ ZKUŠENOSTI S ANTIREFLUXNÍ URETEROILEÁLNÍ ANASTOMÓZOU TECHNIKOU FT J. Doležel1, M. Sutorý1, P. Navrátil2, A. Hafuda2 1 Úrazová nemocnice, Brno 2 Urologická klinika FN, Hradec Králové Cíl: Prezentace časných klinických zkušeností s vlastní technikou antirefluxní ureteroileální anastomózy technikou flap and trough, již dříve publikovanou. Metoda: Soubor tvoří 21 pacientů - 37 renoureterálních jednotek (RUJ): 16 mužů a 5 žen, průměrného věku 56 let. Délka sledování činí průměrně 16 (1 až 48) měsíců; 10 pacientů, 19 RUJ, je sledováno více než 6 měsíců; 2 pacienti nemohli být hodnoceni. 6 ureterů bylo implantováno sekundárně (4x jako řešení pozdní obstrukce UIA, 2x při konverzi ileálního konduitu na ileocékální heterotopický rezervoár). FT UIA byla indikována pro derivace moči se zvýšeným rizikem infikovaného refluxu moči: 13x u ileální náhrady měchýře (z toho 2x při transplantaci ledviny), 2x u ileocékálního a 1x u ileálního heterotopického rezervoáru, 1x u ileálního análního rezervoáru a 4x u ileálního konduitu. Výsledky: Ve všech případech hojení probíhalo bez komplikací vyplývajících z techniky provedené UIA. Sonograficky, radioizotopicky, rentgenologicky ani laboratorně u žádného z pacientů, sledovaných déle než 6 měsíců, nebyla prokázána přítomnost obstrukce či refluxu ani poškození, resp. progrese již přítomného poškození ledvin. Během endoskopických kontrol byly FT UIA snadno detekovatelné a sondovatelné, antirefluxní tunely nebyly retrahovány. Závěr: FT technika se zatím jeví nadějnou, a zaslouží si proto patrně další pozornost a vývoj.
44. GEMCITABIN V LÉČBĚ AGRESIVNÍCH A INFILTRUJÍCÍCH NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE M. Matoušková1, P. Dušek2 1 Urocentrum, Praha 2 Urologická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha Cíl: Nádory močového měchýře představují druhou nejčastější neoplazií uropoetického traktu. Až v 80 % jsou v době diagnózy klasifikovány jako superficiální s různou tendencí k recidivám a progresi. Ostatní nádory jsou v době diagnózy pokročilé nebo metastázující. Cílem chemoterapie je dosažení remise a kontroly onemocnění. Adjuvantní chemoterapie po extenzivní TUR je jedním z možných záchovných postupů. Zlatým standardem léčby s odpovědí až 76 % byla kombinace M-VAC. Pro toxicitu je nahrazována novými cytotoxickými režimy, využívajícími především gemcitabin a taxany. Při zachování léčebné odpovědi bývají provázeny nižší toxicitou. Materiál a metodika:: V letech 2000 – 2002 jsme podali adjuvantní chemoterapii gemcitabinem a cDDP, event. karboplatinou, 16 nemocným s prům. věkem 66 let <43;78>. Léčili jsme 15 nádorů měchýře (viz tab.) a jeden papilokarcinom pánvičky (pT3 G3 pN2 MO). Hodnotili jsme 5 žen a 11 mužů. Aplikace byla ve standardním režimu dávkou 1 000 mg/m2 gemcitabinu 1., 8., a 15. den s cDDP 75 mg/m2 2. den, event. ekvivalentní dávkou karboplatiny. Sledovali jsme toxicitu léčby a dosažení léčebné odpovědi. pT1 pT2 pT2 pT3
G3 G2 G3 G3
N0 M0 Nx M0 Nx M0 pN1-2 M0
3 4 6 2
Výsledky: Léčbu 3 cykly dokončili všichni nemocní, 6 cyklů dokončilo 7 nemocných. CR navozena u 5 nemocných v trvání 12 měsíců <6;24>, u 8 pacientů PR, u 3 pacientů došlo k progresi onemocnění. V souvislosti s onemocněním zemřeli 4 nemocní, bez souvislosti další 2. Nežádoucí vedlejší účinky léčby nevedly k nutnosti přerušit léčbu, u 1 pacienta s febrilní neutropenií jsme podávali růstové faktory s adekvátní podpůrnou léčbou.
Souhrn: Aplikace gemcitabinu je dobře tolerovanou modalitou s dobrou léčebnou odpovědí. Nízký výskyt a málo závažný stupeň nežádoucích účinků při ambulantním podání umožňují zachovaní kvality života.
45. EMBOLIZACE KRVÁCEJÍCÍCH INOPERABILNÍCH NÁDORŮ V MALÉ PÁNVI L. Hyršl1, V. Janík2, R. Pádr2, I. Kawaciuk1, J. Neuwirth2 1 Urologická klinika 2 Klinika zobrazovacích metod UK 2. LF a FN, Motol Cíl: Retrospektivní studie hodnotící výsledky embolizační léčby krvácení u nemocných s inoperabilními nádory v malé pánvi. Metody: Od roku 1998 do roku 2002 byla provedena u 16 nemocných embolizace inoperabilních nádorů močového měchýře a prostaty. Ve 13 případech se jednalo o uroteliální, v 1 o epidermoidní karcinom močového měchýře a v 1 o adenokarcinom prostaty. Výsledky: U všech byla provedena digitální subtrakční angiografie společných a vnitřních ilických tepen z brachiálního přístupu k ozřejmění morfologie cévního zásobení s následnou oboustrannou embolizací částicemi Gelasponu a kovovými spirálami. U 14 nemocných (86 %) došlo k zástavě krvácení bezprostředně nebo během několika dnů po embolizaci. U 2 nemocných (14 %) s uroteliálním nádorem močového měchýře byla embolizace neúspěšná. Recidivu hematurie jsme zaznamenali u všech 14 nemocných v intervalu 24 – 277 dnů po embolizaci. U 4 nemocných byl pozorován přechodný postembolizační syndrom charakterizovaný nauzeou, zvracením, zvýšenou teplotou a pánevní bolestí. Závažnou komplikaci jsme nepozorovali. Závěr: Embolizace vnitřních ilických arterií prováděná u krvácejících, inoperabilních nádorů močového měchýře a prostaty transbrachiální katetrizační technikou je vzhledem k minimální invazivitě a riziku efektivní paliativní alternativou zástavy krvácení. Neovlivňuje sice prognózu základního maligního onemocnění, snižuje však riziko život ohrožujícího krvácení, nutnost četných urologických instrumentací a opakovaných krevních převodů, a tím zlepšuje celkovou kondici a kvalitu života nemocného.
46. PRŮKAZ RECIDIVUJÍCÍHO NÁDORU MOČOVÉHO MĚCHÝŘE POMOCÍ CYTOKERATINU 8 A 18 V MOČI - VLASTNÍ SOUBOR M. Louda1, E. Malířová2, J. Pacovský1, B. Dlabalová2 1 Urologická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové 2 Oddělení nukleární medicíny FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Autoři předkládají soubor nemocných s papilokarcinomem močového měchýře vyšetřených neinvazivním laboratorním UBC testem (Urinary Bladder Cancer test) k diagnostice recidivy nádoru. Byla hodnocena schopnost UBC testu recidivu papilokarcinomu měchýře diagnostikovat. Materiál a metoda: V období srpen 1996 až únor 2001 byli vyšetřeni 64 pacienti, s recidivou nádoru močového měchýře, na přítomnost cytokeratinů 8 a 18 v moči. Vzorky moči byly inkubovány s monoklonální anti-UBC protilátkou značenou izotopem jódu 125I a vyšetřeny metodou IRMA. 95. percentil pro hladinu UBC v normální populaci byl stanoven (výrobcem kitu) na 12 m g/l a 0,005 m g/m mol kreatininu v moči. Pacienti s pozitivním nálezem zánětu v močovém sedimentu byli vyloučeni. Výsledky: Ze sledovaného souboru 64 pacientů s nádorem močového měchýře bylo dle TNM klasifikace hodnoceno 5 pacientů jako pTa, 33 pacienti pT1, 13 pacientů pT2, 13 pacientů pT3. U 44 pacientů (69 %) byla zaznamenána patologická hodnota ve zjištěném množství cytokeratinů 8 a 18, respektive 37 % po přepočítání ve vztahu ke hladině kreatininu v moči. Pro Ta až T3 75 %, 69 %, 84 %, 53 % v jednotlivých uvedených skupinách. Závěr: Ve sledovaném souboru pacientů s recidivou nádoru močového měchýře byly prokázány zvýšené hladiny cytokeratinů 8 a 18 oproti populaci bez tohoto onemocnění.
47. FLUORESCENČNÍ DIAGNOSTIKA NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE J. Kočárek, O. Köhler, O. Bernard Urologické oddělení ÚVN, Praha Cíl: Fotodynamická diagnostika (PDD) nádorů močového měchýře je založena na detekci fluorescence Protoporyrinu IX, biosyntetického produktu fotosensitizéru 5-aminolevulové kyseliny (5-ALA). Cílem naší práce bylo srovnat efektivitu této techniky se standardní endoskopií v bílém světle. Metoda: V období od června 1999 do března 2002 jsme vyšetřili 108 pacientů s podezřením na nádor močového měchýře PDD endoskopií. 90 – 270 minut před vyšetřením jsme instilovali 3% roztok 5-ALA do močového měchýře. Červenou fluorescenci patologické tkáně jsme indukovali osvětlením močového měchýře modrým světlem vlnové délky 380 – 420 nm. Výsledky: Odebrali jsme 356 biopsií z fluoreskujících i nefluoreskujících ložisek. Pouze PDD endoskopií jsme diagnostikovali 26 nádorů, které byly přehlédnuty při endoskopii v bílém světle. V našem souboru PDD endoskopie dosáhla 91,9% senzitivitu při 55,9% specifitě. S nežádoucím účinkem po intravezikální instilaci 3% roztoku 5-ALA jsme se nesetkali. Závěry: PDD endoskopie s 5-ALA se na našem pracovišti stala standardním vyšetřením při diagnostice povrchových nádorů močového měchýře. Tato technika nám pomáhá především v diagnosticky obtížných situacích (pozitivní cytologie moči, negativní endoskopie v bílém světle) dále pak při detekci multifokálních nádorů.
48. ENTERÁLNÍ VÝŽIIVA U NEMOCNÝCH PO CYSTEKTOMII M. Broák1, P. Kutílek1, V. Dostálová2, P. Dostál2, J. Pacovský1, Z. Vacek.3 1 Urologická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové 2 Klinika anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny, FN a LF UK, Hradec Králové 3 Radiodiagnostická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Po cystektomii je neovezika vytvořená z různé části zažívacího traktu, nejčastěji z ilea nebo sigmatu. V prvních pooperačních dnech je nezbytná speciální nutriční podpora, která může být zajištěna parenterální nebo enterální výživou. Cílem práce je srovnání obou metod nutriční podpory. Metoda: Do studie bylo zařazeno 20 nemocných po cystektomii, operovaných v letech 2000 až 2001, u 10 nemocných byla nutriční podpora zajištěna parenterální (skupina PV) a u 10 nemocných enterální výživou (skupina EV). Byly sledovány vybrané laboratorní ukazatele stavu vnitřního prostředí, výskyt a trvání paralytického ileu, výskyt ranných a jiných pooperačních komplikací a délka hospitalizace. Získané údaje byly statisticky zpracovány, dle povahy dat byl použit t-test, Mann Whitney Rank Sum test a Fisherův exaktní test, p < 0,05 bylo považováno za statisticky významné. Výsledky: Ve skupině EV bylo ve srovnání se skupinou PV zjištěno kratší trvání pooperační střevní paralýzy. Byl zjištěn trend k vyššímu výskytu hypokalemie a nižšímu výskytu hyperglykemie ve skupině EV. Celkový pooperační průběh a hojení operační rány bylo v obou skupinách shodné. Závěr: Enterální výživa snižuje dobu trvání pooperační střevní paralýzy. Z klinického hlediska poskytuje srovnatelné výsledky s výživou parenterální při výrazné finanční úspoře.
49. RADIKÁLNÍ CYSTOPROSTATEKTOMIE U SVĚDKA JEHOVOVA - KAZUISTIKA J. Schraml1, D. Bejšovec2, V. Hynek1, M. Hálek1 1 Urologické oddělení, Masarykova nemocnice, Ústí n/L. 2 Anesteziologicko-resuscitační klinika ILF, Masarykova nemocnice, Ústí n/L. Cíl: Provedení cystoprostatektomie pro infiltrující papilokarcinom močového měchýře u pacienta, který byl Svědek Jehovův. Proto bylo nutno provést výkon a následné léčení bez použití krevních převodů Metoda: Jednalo se o primární záchyt tumoru, který byl po transuretrální resekci hodnocen patologem jako T2-3 G2-3, dle doplněných vyšetření N0 M0. Proto bylo pacientovi, který by v celkově dobré kondici, navrženo radikální chirurgické řešení s respektováním jeho víry. Souhlasil s hemodilucí, kdy krev neopustí systém oběhu, a tím nebude porušena kontinuita s jeho tělem. Výsledky: Výkon byl proveden standardním způsobem s minimalizováním krevních ztrát. Derivace moče byla provedena dle Studera. Předoperační hodnota hemoglobinu byla 156, po výkonu 126. Závěr: Pacient snesl výkon bez komplikací, 22. den propuštěn v dobré kondici do domácího ošetření. Nyní je dispenzarizován na naší ambulanci a je bez známek recidivy onkologického onemocnění.
50. MALOBUNKOVÝ KARCINÓM MOČOVÉHO MECHÚRA J. Mikuláš1, R. Mráz1, P. Kažík1, D. Pokorný2, A. Kališ3 1 Urologické oddelenie, 2 Patologické oddelenie NsP, Žilina, 3 Ústav patologickej anatómie FN, Martin Cie: Zhodnoti diagnostické morfologické kritériá a opísa klinický priebeh ochorenia. Metóda: Prezentujú sa dvaja pacienti s primárnym malobunkovým karcinómom močového mechúra. Na základe vlastného klinického materiálu a údajov z literatúry sa rozoberajú histopatologické charakteristiky nádoru a možnosti liečby. Výsledky: V r. 1999 a 2001 sa liečili 2 pacienti s malobunkovým karcinómom močového mechúra v štádiu pT3 N3 M0. Histopatologicky išlo u oboch pacientov o nediferencovaný malobunkový nádor s vysokou mitotickou aktivitou. Imunohistochemicky bol u prvého pacienta pozitívny dôkaz cytokeratínov (KL1+) a NSE, u druhého bol pozitívny chromogranín A, vimentín a synaptofyzín. Obaja pacienti podstúpili cystektómiu s následnou chemoterapiou. 1 pacient exitoval na progresiu ochorenia po 1. cykle chemoterapie (etoposid, cisplatina), u 2. sa dosiahla remisia (VIP). Záver: Malobunkový karcinóm je zriedkavý typ nádoru močového mechúra. Vlastný súbor dvoch pacientov je nesignifikantný na vyvodenie záverov. Poda údajov z literatúry zlepšenie prognózy sa dosiahne kombinovanou chemoterapiou s cisplatinou.
51. ODHAD PREVALENCIE INKONTINENCIE MOČU V NÁHODNE VYBRATEJ VZORKE DOSPELEJ POPULÁCIE NA SLOVENSKU J. Dubravický1, J. Marenčák2, R. Moro2, J. Breza1 1 Urologická klinika LFUK FNsP akad. L. Dérera, Bratislava 2 Urologické odd. NsP, Skalica Ciele štúdie: Odhad výskytu inkontinencie moču (IM) vo vybraných skupinách dospelej populácie na Slovensku (SR) a analýza liečebných postupov pri IM v súčasnosti. Materiál a metodika: Štúdia A: Údaje o výskyte IM sa zbierali omnibusovou metódou na súbore 1 023 respondentov vo veku >18 rokov pomocou špeciálneho dotazníka. Zloženie súboru (52 % žien, 48 % mužov) zodpovedalo štruktúre dospelej populácie SR. Štúdia B: Analýza v súčasnosti používaných postupov pri liečbe IM bola urobená vyhodnotením údajov, ktoré o svojich pacientoch poskytlo 101 vybraných praktických lekárov. Každý lekár zo svojej databázy náhodne vybral 10 pacientov, ktorí sa u neho liečili pre IM, o každom vyplnil samostatný dotazník. Lekári celkove hodnotili údaje 991 pacientov, 733 žien (74 %) a 258 mužov (26 %). Vyplnené dotazníky v súbore A i B okódoval tím špeciálne vyškolených pracovníkov. Získané údaje boli spracované štatisticky v programe SPSS 8.0. Výsledky: Štúdia A ukázala 27 % výskyt IM v dospelej populácii SR. IM mali častejšie ženy (37,7 %) ako muži (15,4 %) a častejšie pacienti vo veku > 60 rokov (54,8 %). Štúdia B ukázala, že 75,3 % žien s IM rodilo > 2x. Najčastejšími typmi IM u žien boli zmiešaná (31,7 %) a stresová IM (31,3 %), u mužov zmiešaná IM (62,8 %). Najčastejšie IM diagnostikoval urológ (34 % pacientov) a praktický lekár (33 %). Praktický lekár liečil IM u 59 % pacientov, urológ u 24 % a gynekológ u 17 %. V SR sa v roku 2001 používali tieto spôsoby liečby IM: absorpčné pomôcky (74,3 % pacientov), farmakoterapia (44,8 %), úprava životosprávy (16,9 %), chirurgická liečba (11,1 %), odvodné systémy (4,4 %). Záver: Odhad výskytu IM (27 %) a analýza alších charakteristík IM umožňujú o.i. aj odhadnutie ekonomických výdavkov na liečbu tejto poruchy.
52. DISTRIBUCE KÁLIOVÝCH KANÁLŮ V TKÁNI HUMÁNNÍHO DETRUZORU - PRVNÍ VÝSLEDKY J. Krhut1, D. Hammerer2, S. Herring2, H. Madersbacher3 1 Urologické oddělení FNsP, Ostrava-Poruba 2 Institut der Biochemischen Farmakologie, Universität Innsbruck, Rakousko 3 Neuro-Urologische Einheit, Uni-Kliniken Innsbruck, Rakousko Cíl: Princip kontrakce svalových buněk spočívá v depolarizaci buněčné membrány, která vyvolá uvolnění iontů kalcia do intracelulárního prostoru a následnou reakci komplexu aktin-myosin. Káliové kanály jsou transmembranózní proteiny, které prostřednictvím regulace membránového potenciálu ovlivňují kontraktilitu svalové buňky. Jejich úloha je relativně dobře prozkoumána u příčně pruhovaného svalu. Cílem práce je přinést poznatky o morfologických a funkčních charakteristikách káliových kanálů humánního detruzoru. Metoda: Vyšetřeny byly biopsie intaktního detruzoru 16 pacientů. Biopsie jsme odebrali při otevřených operacích močového měchýře z přední a boční stěny a z hrdla. Biopsie byly konzervovány izopentanem a hluboce zmraceny (-70 °C), poté z nich byly připraveny preparáty pro imunohistochemické vyšetření. Použity byly primární protilátky rSK-3, rBKa11. Jako sekundární protilátky byla použita rCy3. Biopsie byly pozorovány imuno-fluorescenčním mikroskopem. Výsledky: Byly srovnány výsledky pozorování bioptických vzorků jednotlivých pacientů z různých lokalizací. Imunohistochemicky byla přítomnost káliových kanálů třídy SK-3 prokázána v biopsiích všech 16 pacientů (100 %), přítomnost káliových kanálů třídy BK v biopsiích 15 pacientů (93,75 %). Nebyl zjištěn rozdíl v distribuci jednotlivých tříd káliových kanálů v závislosti na lokalizaci biopsie. Závěr: Prokázán byl výskyt káliových kanálů tříd SK3 a BK v humánním detruzoru. Zkoumání funkčních charakteristik a úlohy káliových kanálů v procesu kontrakce buňky detruzoru za fyziologických a patologických podmínek bude náplní další části studie. Práce podporována grantem Evropského školícího programu EBU. 53. PŘÍNOS VIDEOURODYNAMIKY PŘI URČENÍ STRATEGIE EVAKUACE MOČI U NEUROPATICKÉHO MĚCHÝŘE J. Ženíšek, J. Doležal Urologické oddělení Nemocnice, České Budějovice Cíl: Nesprávně zvolený způsob evakuace moči u pacientů s neuropatickým měchýřem může být příčinou klinicky závažných infekcí močových cest, pyelonefritid, může prohloubit stupeň a klinickou závažnost sekundárního VUR. Cílem je stanovit správný způsob evakuace moči, a tím zabránit deterioraci horních cest močových a zhoršení životního komfortu pacienta, způsobeného únikem moči. Metoda: Pacienti s neuropatickým měchýřem podstoupili videourodynamické vyšetření se zaměřením zvláště na mikční fázi, kdy byly nejprve sledovány poměry při dosud užívaném způsobu vyprazdňování. Zhodnocením videourodynamického nálezu byl dosavadní způsob vyprazdňování bu akceptován, nebo byl na podkladě zjištěných patologií indikován jiný způsob evakuace moči. Hodnocení videourodynamického nálezu vycházelo z přehledné klasifikace neurogenních poruch, doporučené ICS. Výsledky: Neuropatický měchýř s velkou kapacitou, s nízkým plnícím tlakem a absencí subvezikální obstrukce indikujeme k vyprazdňování břišním lisem a Credeho hmatem. Významná postmikční rezidua u některých pacientů vedou k doplňkovému užití čisté intermitentní katetrizace (ČIK). Je-li přítomna dyssynergie (funkční subvezikální obstrukce) zajišujeme vyprazdňování měchýře ČIK. Credeho hmat či vyklepávání jsou v tomto případě kontraindikovány. Vyklepávání měchýře jako hlavní způsob vyprazdňování indikujeme pouze za těchto podmínek: normální stažlivost měchýře, přimeřená kapacita, normální plnící tlak a absence subvezikální obstrukce.Ve všech případech je nutné přihlédnout i k přítomnosti a stupni sekundárního VUR. Neméně důležité je posoudit schopnost pacienta praktikovat navržený způsob evakuace měchýře.
Závěr: U pacientů s neuropatickým měchýřem považujeme videourodynamické vyšetření za plně indikované a lze jím s výhodou určit správnou strategii evakuace moče.
54. ENDOSKOPICKÁ INTRAMUSKULÁRNÍ INJEKCE BOTULOTOXINU V LÉČBĚ HYPERREFLEXNÍHO DETRUZORU J. Krhut, K. Mainer, J. Kopecký Urologické oddělení FNsP, Ostrava-Poruba Cíl: Hyperreflexie detruzoru je důsledkem narušení inervace dolních močových cest na úrovni horního motoneuronu. V léčbě se využívá útlumu detruzoru anticholinergiky v kombinaci s intermitentní katetrizací, v refrakterních případech chirurgická léčba. Botulotoxin je neurotoxická látka, izolovaná z Clostridium botulinum, působící blokádu uvolňování acetylcholinu na presynaptické membráně. Cílem studie je ověřit účinnost léčby botulotoxinem u pacientů s hyperreflexií detruzoru rezistentních na klasickou farmakoterapii. Metoda: Do souboru bylo zahrnuto celkem 9 pacientů s hyperreflexií detruzoru. V 8 případech se jednalo o posttraumatické postižení horního motoneuronu, v 1 případě o hyperreflexii při roztroušené skleróze. Délka sledování souboru je 12,5 měsíců. Endoskopicky jsme aplikovali celkem 800 — 1 000 UI botulotoxinu A do 40 míst detruzoru. Před i po léčbě evakuovali všichni pacienti močový měchýř pomocí čisté intermitentní katetrizace. Výsledky: Hodnotili jsme subjektivní spokojenost, klinický stav, mikční karty a spotřebu anticholinergik. Urodynamické parametry jsme hodnotili před aplikací a 3 měsíce po aplikaci. S výsledkem léčby bylo spokojeno 7 pacientů, 2 pacienti udávali podstatné zlepšení stavu. Kontinenci se podařilo obnovit u 7 pacientů. Urodynamicky jsme pozorovali nárůst reflexního objemu (124 ... 482 ml), nárůst maximální cystometrické kapacity (186 ... 577 ml) a pokles maximálního detruzorového tlaku (82 ... 16 cm H20). Spotřeba anticholinergik během trvání efektu klesla v průměru o 80 %. Délka trvání efektu byla 9,6 (3 – 12) měsíců. Během léčení jsme nepozorovali žádné komplikace. Závěr: Endoskopická injekce botulotoxinu je účinná a bezpečná metoda v léčbě hyperreflexie detruzoru u pacientů rezistentních na klasickou farmakoterapii a může představovat alternativu chirurgické léčby.
55. ÚČINNOST LÉČBY HYPERAKTIVNÍHO MĚCHÝŘE BIOSTIMULAČNÍM LASEREM - DVOJITĚ SLEPÁ PLACEBEM KONTROLOVANÁ STUDIE J. Krhut, J. Kopecký, K. Mainer, I. Baumová Urologické oddělení FNsP, Ostrava-Poruba Cíl: Jednu z největších skupin pacientů postižených inkontinencí moči tvoří ženy se symptomy hyperaktivního měchýře (frekvence, urgence, urgentní inkontinence). Z terapeutického hlediska je tato oblast doménou farmakoterapie, jejíž účinnost se pohybuje mezi 53 – 81 %. Vzhledem k relativně vysoké míře nežádoucích účinků jsou však stále hledány další léčebné alternativy. Cílem studie je ověřit účinnost terapie hyperaktivního měchýře biostimulačním laserem. Metoda: K provedení studie jsme použili polovodičový biostimulační laser o vlnové délce 830 nm a výkonu 10 mW. Laserové záření jsme aplikovali na přední stěnu pochvy do oblasti Pawlikova trojúhelníku v dávce 1,5 J/cm2 v 10 sezeních. U pacientek ve skupině léčené placebem byl laserový paprsek zastíněn. Byly dodrženy podmínky dvojitého zaslepení studie. Výsledky: Do souboru bylo zahrnuto celkem 20 pacientek, z toho 10 bylo léčeno placebem. Průměrná délka sledování souboru je 11 měsíců (3 – 16). Subjektivně bylo ve skupině léčených s výsledkem léčby úplně spokojeno 60 % pacientek (vs 20 % placebo), zlepšeno 20 % pacientek (vs 10 % placebo), beze změny zůstalo 20 % pacientek (vs 70 % placebo). Ve skupině léčených pacientek došlo k poklesu frekvence mikce o 29,2 % (vs 14,8 % placebo), poklesu frekvence urgencí o 52,2 % (vs 21,9 % placebo) a k poklesu frekvence epizod urgentní inkontinence o 65,0 % (vs 26,4 % placebo). Naopak došlo k nárůstu průměrných mikčních objemů o 28,9 % (vs 9,1 % placebo) a nárůstu cystometrické kapacity o 17,6 % (vs 10,5 % placebo). Závěry: Laseroterapii považujeme na základě dosažených výsledků za nadějnou alternativu v léčbě hyperaktivního měchýře.
56. SOUVISLOST MEZI NEUROLOGICKÝM POSTIŽEENÍM A DYSFUNKCEMI DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST U PACIENTŮ S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU R. Zachoval1, J. Piha2, E. Medová2, J. Heráček1, M. Záleský1, M. Lukeš1, J. Kuncová1, M. Urban1 1 Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha 2 Neurologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha Cíl: Prokázat, zda existuje souvislost mezi jednotlivými typy a stupni neurologického postižení a dysfunkcemi dolních močových cest a jejich symptomatologií. Metoda: Soubor tvoří 84 pacientů s věkovým průměrem 42,1 let, u kterých bylo hodnoceno postižení neurologických a urologických funkcí. Postižení neurologických funkcí bylo hodnoceno pomocí EDSS (Expanded Disability Status Scale) skóre, dysfunkce dolních močových cest byly diagnostikovány pomocí urodynamických vyšetření a mikční symptomatologie byla hodnocena pomocí IPSS dotazníku. Výsledky: 1) Souvislost mezi neurologickým postižením a dysfunkcemi dolních močových cest: výskyt hyperreflexie detruzoru je závislý na stupni postižení motorických funkcí a výskyt detruzoro-sfinkterické dyssynergie je závislý na stupni celkové invalidity a stupni postižení motorických funkcí. 2) Souvislost mezi dysfunkcemi dolních močových cest a mikční symptomatologií: obstrukční mikční symptomy závisí na přítomnosti detruzoro-sfinkterické dyssynergie, iritační mikční obtíže závisí jak na přítomnosti hyperreflexie detruzoru, tak i na přítomnosti detruzoro-sfinkterické dyssynergie. 3) Souvislost mezi neurologickým postižením a mikční symptomatologií: nebyla zjištěna.
Závěry: Existuje souvislost mezi neurologickým postižením a dysfunkcemi dolních močových cest. Na základě těchto znalostí může být diagnostický a léčebný algoritmus u určitých skupin pacientů zjednodušen.
57. SAKRÁLNÍ DEAFERENTACE A ELEKTROSTIMULACE NEUROPATICKÉHO MOČOVÉHO MĚCHÝŘE PO TRAUMATICKÝCH SUPRASAKRÁLNÍCH LÉZÍCH MÍCHY - ROČNÍ SLEDOVÁNÍ J. Doležel1, D. Sauerwein2, P. Cejpek3, D. Miklánek4 1 Úrazová nemocnice, Brno 2 Neuro-urologická klinika, Werner-Wicker Klinik, Bad Wildungen, SRN 3 Neurochirurgická klinika MU, FN, Brno 4 Urocentrum, Brno Cíl: Prezentace ročních klinických zkušeností se sakrální deaferentací (SDAF) a elektrostimulací předních kořenů míšních (SARS), v současnosti jednou z nejúčinnějších metod léčby neuropatického měchýře při suprasakrálních transverzálních lézích míšních (TLM). Metoda: Od ledna do září 2001 bylo 6 pacientům s úplnými úrazovými TLM C4 až Th9 provedena standardním postupem SDAF kořenů S2-S5 a intratékální implantace Brindleyho stimulátorů předních kořenů S2-S4. Soubor tvoří 3 paraplegici a 3 tetraplegici, 5 mužů a 1 žena, průměrného věku 40 roků. V zemích bývalého „východního bloku“ metoda dosud nebyla použita. Výsledky: Hojení proběhlo bez komplikací. U 5 pacientů došlo k obnovení úplné kontinence, u všech došlo k úplnému vymizení hyperreflexie detruzoru, 4 močí od 2. týdne pomocí stimulace se zanedbatelným reziduem. 1 ze 2 pacientů, u kterých odpově měchýře na stimulaci 1. týden vymizela, začal opět stimulátor používat 7. měsíc po operaci, druhý močí pomocí intermitentní katetrizace. 4 používají od samého počátku neurostimulátor k defekaci, 2 k asistované defekaci. 5 má trvale sterilní moč. 4 pacienti hodnotí výsledek operace jako výborný, 1 jako dobrý, 1 očekává na obnovení efektu stimulace močení, a není proto dosud s operací spokojen. Závěr: SDAF a SARS může být u vybraných pacientů s TLM výrazně přínosnou léčbou. Riziko komplikací je na přijatelně nízké úrovni. Metoda snižuje riziko rénálních komplikací, odstraňuje/omezuje nutnost používání inkontinenčních pomůcek a umožňuje řízené močení a většinou i defekaci, popřípadě erekci; usnadňuje sociální reintegraci postižených. Projekt hrazený IGA MZ ČR, č. ND 5757-3/1999 58. PROBLEMATIKA INKONTINENCE U ORTOTOPICKÉ DERIVACE PO CYSTEKTOMII Broák M., Hafuda A., Kutílek P., Pacovský J., Louda, M. Urologická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Cílem práce bylo hodnocení kontinence po cystektomii. Ortotopická neovezika je nejvýhodnějším typem derivace moči po cystektomii. Kontinence je zajištěna ponechaným rhabdosfinkterem v oblasti uretry. Pro dostatečnou funkci tohoto svěrače je důležitá jeho délka a maximální uzavírací tlak. Stav kontinence rovněž závisí na kapacitě neoveziky a její komplianci. Metoda: Autoři hodnotí soubor 57 pacientů s karcinomem močového měchýře, kterým byla po cystektomii vytvořena ortotopická neovezika. Je hodnocena kontinence a spokojenost pacientů po výkonu. Jsou vyhodnoceny urodynamické nálezy a jejich korelace s kontinencí udávanou pacientem. Výsledky: Bylo hodnoceno 57 pacientů (věk - medián: 58let) po cystektomii pro karcinom močového měchýře operovaných v období 1996 – 2001. 38,6 % nemocných je plně kontinentních, 45,6 % udává občasnou inkontinenci během spánku. Pouze 10,5 % je inkontinentních natolik, že používají pravidelně inkontinenční pomůcky. Všem nemocným byla provedena urodynamická studie. Závěr: Ortotopická neovezika je nejvýhodnější derivací po cystektomii. Jak vyplývá z urodynamických nálezů, je pro kontinenci nejdůležitější dostatečná délka funkční uretry a maximální uzavírací tlak. Pro kontinenci je důležitá kapacita a kompliance neoveziky.
59. KONTINENCE MOČI PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII - NAŠE ZKUŠENOSTI P. Prošvic, P. Morávek, A. Hafuda Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Autoři prezentují soubor 142 mužů, kteří podstoupili radikální prostatektomii pro adenokarcinom prostaty, a hodnotí stav kontinence po radikální operaci prostaty. Metody: V letech 1993 – 2001 bylo na urologické klinice ve fakultní nemocnici v Hradci Králové provedeno 156 radikálních prostatektomií. U pacientů byla sledována doba do nástupu nejlepší kontinence, stupeň inkontinence dle Ingelmana-Sundberga, doba do dosažení nejlepší kontinence, kvalita života (pětistupňová), pTNM klasifikace, předoperační PSA, velikost prostaty, věk a některé další rizikové faktory. U části pacientů bylo pooperačně provedeno urodynamické vyšetření. Výsledky: Hodnoceno bylo 142 operovaných. Stupněm 1 a 2 hodnotilo pooperační kvalitu života 122 (85,9 %) pacientů, stupněm 3, 4 a 5 pak 20 (14,1 %) pacientů. Plná kontinence či inkontinence I. stupně byla dosažena u 126 (88,7 %) operovaných, inkontinence II. a III. stupně u 16 (11,3 %) pacientů. Závěr: Autoři v sestavě nepotvrdili vliv věku v době operace, pT stadia, velikosti prostaty či předchozích operací na kontinenci pacientů po radikální prostatektomii. Prokázali, že závažný stupeň inkontinence a výrazný pokles kvality života je u výrazné menšiny operovaných. Soubor inkontinentních pacientů je však malý a statisticky méně významný. Základem pooperační kontinence je precizní preparace v oblasti apexu prostaty a pánevního dna.
60. MOČOVÁ KONTINENCE PO RADIKÁLNÍ RETROPUBICKÉ PROSTATEKTOMII D. Pacík, V. Vít, Z. Beran, A. Khamzine Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnotit vývoj a konečný stav močové kontinence u pacientů po radikální prostatektomii (RAPE). Materiál a metody: Autoři ve svém sdělení hodnotí vývoj pooperační kontinence na souboru 114 pacientů, kteří podstoupili RAPE pro lokalizovaný adenokarcinom prostaty. Sledují změny kontinence v závislosti na době od operace. Za kontinentní jsou považování pacienti, kteří nemají žádný únik moči, nebo pacienti s občasným únikem - s potřebou max. 1 vložky denně (tzv. sociální kontinence). Výsledky: Bezprostředně po vytažení katétru bylo plně kontinentních 45 pacientů (39,5 %), 31 (27,2 %) pacientů potřebovalo 1 vložku denně. 38 (33,3 %) pacientů mělo výraznější projevy inkontinence, ale v této skupině došlo k úpravě ke kontinenci do 3 měsíců u 6 pacientů (15,8 %), do 6 měsíců u 15 (39,5 %) a do 12 měsíců u 9 (23,7 %). Celkem bylo po 12 měsících od RAPE kontinentních 106 pacientů (92,98 %). U 3 pacientů byla inkontinence vyřešena implantací umělého svěrače. Inkontinentních - se spotřebou více než 1 vložky denně zůstává 5 pacientů (4,38 %), plné kontinence bylo dosaženo celkem u 95,62 % pacientů. Během 12 měsíců po operaci došlo k obnově kontinence u 78,9 % pacientů s projevy pooperační inkontinence. Závěr: Inkontinence po RAPE patří k obávaným komplikacím. Jako trvalá komplikace se však nevyskytuje příliš často. Při dodržení správné techniky operace je za hlavní příčinu možno považovat individuální variabilitu distálního uretrálního sfinkterového mechanismu. S invazivnějším řešením eventuálně přetrvávající inkontinence je vhodné vyčkat nejméně 12 měsíců po operaci, protože během této doby dojde ke spontánnímu zlepšení u většiny pacientů (95,6 % kontinentních v našem souboru).
61. REAKTIVITA HLADKÉHO SVALU MOČOVÉHO MECHÚRA PRI BPH IN VITRO J. Mokrý1, J. Švihra2, G. Nosá ová1, J. Kliment2, J. Urdzik1 1 Ústav farmakológie JLF UK, 2 Urologická klinika JLF UK a MFN, Martin Cie: Cieom práce bolo zisti reaktivitu hladkého svalu močového mechúra pacientov s benígnou hyperpláziou prostaty na kontrakčné mediátory acetylcholín a karbachol in vitro. Metodika: Hodnotila sa reaktivita hladkého svalu močového mechúra in vitro za použitia metodiky orgánových kúpeov v KrebsHenseleitovom roztoku pri neustálej oxygenácii a udržiavaní telesnej teploty. Peroperačne získaná vzorka z udského detrusora ôsmich pacientov s diagnózou benígnej hyperplázie prostaty vo veku od 62 do 80 rokov bola nastrihaná na tenké prúžky - stripy. Po hodinovej adaptácii boli stripy vystavené kumulatívnym dávkam acetylcholínu a karbacholu (10–8 až 10–5 mol/l), pričom sa za pomoci tenzometrov merala sila kontrakcie, ktorá bola zapisovaná súradnicovým zapisovačom. Výsledky: Po pridaní kumulatívnych dávok acetylcholínu a karbacholu do orgánových kúpeov bola pozorovaná postupne sa zvyšujúcu kontrakčná odpove stripov hladkej svaloviny. Porovnaním odpovede stripov z udského močového mechúra na podanie acetylcholínu a karbacholu sa zistila signifikantne vyššia kontrakčná odpove na karbachol pri koncentráciách 10–6 a 10–5 mol/l (p<0,01). Diskusia: Výraznejšia kontrakčná odpove na karbachol v porovnaní s acetylcholínom je zrejme dôsledkom vyššej afinity karbacholu k fosfolipáze C zodpovednej za mediáciu kontrakčnej odpovede v hladkom svale. Z farmakokinetického hadiska je karbachol na rozdiel od acetylcholínu rezistentný na štiepenie cholínesterázou. Závery: Autori zistili, že u pacientov s benígnou hyperpláziou prostaty je karbachol silnejší konstriktor stripov z udského močového mechúra ako acetylcholín. Obdobný nález bol potvrdený aj v predchádzajúcich pokusoch na močovom mechúre zdravých morčiat. Táto práca bola podporená Grantom Univerzity Komenského č. 30/2002/UK.
62. VÝVOJ SYNDROMU CHRONICKÉ PÁNEVNÍ BOLESTI U INTERSTICIÁLNÍ CYSTITIDY V ZÁVISLOSTI NA HISTOLOGICKÉM NÁLEZU A TYPU LÉČBY L. Zámečník1, T. Hanuš1,2, C. Povýšil3 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Katedra urologie IPVZ, Praha 3 Ústav patologie VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Intersticiální cystitida (IC) je chronické zánětlivé (nebakteriální) onemocnění postihující stěnu močového měchýře histologickými a morfologickými změnami, které vyvolávají syndrom chronické pánevní bolesti. Cílem práce je sledování možné závislosti příznaků na zvolené léčbě a histologickém nálezu. Metoda: Soubor obsahuje 112 pacientek ve věkovém rozmezí 15 – 87 let (průměr 47,5 roku) vyšetřených od ledna 1997 do konce března 2002 s pánevními bolestmi a podezřením na IC. U 84 pacientek (75 %) byla na základě hodnocení klinického a histologického nálezu diagnostikována IC. K objektivizaci subjektivních příznaků byl použit sestavený Dotazník bolesti. Typ terapie byl zvolen na základě klinické diagnózy: subjektivní obtíže (Dotazník bolesti), urodynamické vyšetření, endoskopický nález v měchýři (glomerulace) po hydrodistenzi a histologické vyšetření. Pacientky byly rozděleny do 3 terapeutických skupin. Léčba byla u všech (84 pacientek) zahá-
jena perorální terapií, pacientky se „středním“ stupněm obtíží byly léčeny intravezikální terapií, „těžké“ formy byly řešeny chirurgicky. Hodnocení úspěšnosti léčby probíhalo na základě výše uvedených kritérií. Výsledky: Farmakoterapie byla úspěšná u 38 pacientek (45 % ze všech), na intravezikální léčbu dobře zareagovalo 26 ze 36 pacientek (72 %) a úspěšná byla chirurgická léčba u všech 20 takto léčených pacientek. Nepotvrdili jsme závislost mezi tíží klinických obtíží a histopatologickým nálezem ani mezi nálezem histologickým a endoskopickým. Závěr: Diagnóza a léčba intersticiální cystitidy se opírá hlavně o klinický nález. Biopsii měchýře u pacientek s pánevními bolestmi lze využít převážně k vyloučení jiné patologie.
63. PREVALENCIA EREKTILNÝCH PORÚCH U PACIENTOV AMBULANTNE VYŠETROVANÝCH PRE INÉ OCHORENIA AKO EREKTILNA DYSFUNKCIA J. Štefančík, V. Novotný, B. Trebatický, J. Breza Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, Bratislava Cie práce: Štúdium prevalencie erektilnej dysfunkcie (ED) u pacientov ambulantne vyšetrovaných a liečených pre ochorenia iné ako ED praktickými lekármi, diabetológmi a kardiológmi. Materiál a metódy: Na štúdii sa podielalo 120 praktických lekárov (A), diabetológov a kardiológov (B), ktorým pacienti poskytli údaje o kvalite a poruchách erektilnej funkcie (EF), a to vyplnením dotazníka IIEF-5 (International Index of Erectile Function). Každá odpove mala určitý počet bodov. Závažnos ED sa klasifikovala súčtom bodov (skóre erekcie), rozlišujúc závažnú (úplnú) poruchu erekcie (skóre < 10), stredne závažnú (10 – 15) a miernu poruchu erekcie (skóre 16 – 20). Pacienti, u ktorých skóre erekcie bolo 21 – 25, neudávali poruchy EF penisu. Výsledky: Štúdie A sa zúčastnilo 1 720 mužov v priemernom veku 52 rokov, ktorí boli vyšetrovaní pre diabetes mellitus (DM) (403 pacientov), hypertenziu a jej komplikácie (1 008 pacientov) a ICHS (279 pacientov). Pre depresiu sa liečilo 118 z nich. Stredne závažná a závažná forma ED sa zistila u 430 pacientov (25 %), ktorá bola signifikantne vyššia pri DM (44 %), u hypertonikov (28 %), pri ICHS (51 %) a u pacientov s depresiou (30 %). V štúdii B sa vyšetrovalo alších 628 pacientov, sledoval sa vplyv veku na prevalenciu ED. Prevalencia stredne závažnej a závažnej (úplnej) ED sa zvyšovala s vekom, bola 26,9 % u mužov < 50 rokov a 73,1 % u mužov > 50 rokov. Sexuálne aktívnych bolo 64,4 % mužov < 50 rokov a 35,6 % mužov > 50 rokov. Závery: Epidemiologická štúdia medzi ambulantnými pacientami potvrdila relatívne vysokú prevalenciu porúch EF a súčasne významnú koreláciu medzi vekom, výskytom a závažnosou ED. Výsledky štúdie oprávňujú formulova požiadavku, resp. odporučenie pátra po ED ako prvom signáli možného vážneho systémového ochorenia.
64. CHLAMÝDIOVÁ INFEKCIA A MORFOLÓGIA SPERMIÍ M. Hrivňák1, L. Bobák2, Z. Kladeková2, A. Halagovec3, M. Iláš1 1 Urologická klinika FNsP a LF UPJŠ, Košice 2 Združená tkanivová banka FNsP a LF UPJŠ, Košice 3 Dermatovenerologická klinika FNsP a LF UPJŠ, Košice Cie: Po chlamýdiovej epididymitíde sa neplodnos vyvíja u každého piateho muža. U mužov môžu ma lokálne zápaly v urogenitálnej oblasti spôsobené chlamýdiami za následok zníženie pohyblivosti, počtu spermií až nekrozoospermiu. Z morfologických zmien sú najčastejšie patológie hlavičky spermií a bičíka. Cieom práce bolo zhodnoti súvislos medzi chlamýdiovou infekciou a zmenami v morfológii spermií. Metodika: V rokoch 1998 – 2000 sme na prítomnos Chlamydia trachomatis v urogenitálnom trakte vyšetrili metódami ELISA a imunofluorescenčne 102 mužov z neplodných manželstiev. U všetkých pacientov sme vyšetrili spermiogram poda manuálu WHO a morfológiu spermií sme hodnotili „striktnou metódou“. Výsledky: V 59 (58 %) prípadoch bol nález Chlamydia trachomatis pozitívny, 43 (42 %) mužov malo nález negatívny. Zistili sme štatisticky významnú súvislos medzi chlamýdiovou infekciou a výskytom patológií bičíka (p = 0,03). Podobne, aj súčasný výskyt patológií bičíka a hlavičky spermií bol u pacientov s chlamýdiovou infekciou na hranici štatistickej významnosti (p = 0,05). Záver: Vysoký výskyt chlamýdiových infekcii u mužov s patologickým spermiogramom a štatisticky významná súvislos medzi chlamýdiovou infekciou a výskytom predovšetkým patológie bičíka poukazuje na význam vyšetrovania a liečby infekcií spôsobených Chlamydia trachomatis u infertilných mužov.
65. LÉČBA VARIKOKÉLY PROGRÁDNÍ SKLEROTIZACÍ I. Novák1, M. Louda1, M. Broák1, H. Stefan1, P. Navrátil1, Z. Vacek2 1 Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové, 2Radiodiagnostická klinika FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Zhodnocení výsledků léčby varikokély prográdní sklerotizací. Metoda: Retrográdně hodnoceny výsledky léčby varikokély, stupně I (10), II (11) a III (9), v letech 1997 – 2001 u 30 nemocných. Průměrný věk nemocných byl 22,5 (12 – 45) let. Hmatná varikokéla byla nálezem vedoucím k indikaci sklerotizace u 13, bolesti u 11, neplodné manželství u 4 a jiné příčiny u 2 nemocných. Hodnotili jsme sonograficky potvrzené vymizení varikokély, komplikace a porovnání spermiogramů před a po chirurgickém zákroku. Výsledky: U 2 nemocných jsme kontraindikovali prográdní sklerotizaci pro zjištěné žilní spojky do ilických cév během vazografie. U 25 nemocných došlo k vymizení varikokély. U 3 (11 %) varikokéla perzistovala. V jednom případě byla řešena laparoskopicky, jednou retrográdní sklerotizací a jednou na přání nemocného nebyla prováděna další operační léčba. Recidivy neměly vztah k stupni varikokély. Nebyly vážnější
pooperační komplikace. U 6 nemocných jsme zaznamenali přechodné, do 2 měsíců mizející otoky (3) a bolesti (3) v místě operační rány. Nepozorovali jsme hydrokélu. U 5 operovaných jsme porovnali před a pooperační spermiogram. Absolutní počet spermií se neměnil (před prům. 99 mil. a po 81 mil.). Nevýznamně vzrostla motilita spermií ve skupině A+B (v průměru z 46 % před na 57 % po operaci) a zlepšila se propulzivita. Závěry: Metoda nezatěžuje nemocné. Je ekonomicky nenáročná. Nepozorovali jsme závažnějších komplikací. Má obdobnou úspěšnost jako jiné operační techniky u varikokély. Persistenci lze operovat v nezměněném terénu laparoskopicky, nebo řešit retrográdní sklerotizací.
66. ČASOVÁ ZÁVISLOST ZMĚN SPERMIOGRAMU PARTNERA A DOSAŽEENÍ GRAVIDITY PARTNERKY PO MIKROCHIRURGICKÉ VARIKOKELEKTOMII M. Turjanica, D. Pacík, M. Nussir Urologická klinika FN, Brno Cíl: Mikrochirurgická varikokelektomie (MVE) představuje standardní metodu léčby varikokély indikované k řešení. Autoři ve své práci analyzovali časový průběh změn spermiogramu a dosažených těhotenství po MVE provedené u infertilních pacientů ve snaze zjistit, v jakém časovém horizontu po operaci dochází nejčastěji ke zlepšení spermiogramu a k eventuálnímu dosažení těhotenství. Materiál a metodika: V období od dubna 1998 do konce března 2002 bylo na urologické klinice FN Brno provedeno u 175 pacientů celkem 200 MVE. K datu zpracování studie bylo teoreticky možné hodnotit změny spermiogramu a event. dosažení těhotenství u 98 infertilních pacientů, kteří měli ke konci dubna 2002 dobu sledování minimálně 12 měsíců. Doporučené kontroly však absolvovalo pouze 68 pacientů. Pro potřeby této práce pak bylo dále odečteno 13 pacientů s předoperační azoospermií. Hodnocení tedy bylo provedeno u 55 infertilních pacientů (100 %). Data byla získána retrospektivní analýzou. Výsledky: Po 12 měsících bylo gravidity dosaženo u 9 pacientů (16 %), úplné normalizace spermiogramu u 12 pacientů (22 %), zlepšení spermiogramu alespoň v jednom parametru u 45 pacientů (81 %) a u 10 pacientů (19 %) ke zlepšení spermiogramu nedošlo. Po 3, 6, 9 a 12 měsících bylo gravidity celkem dosaženo u 1, 3, 6 a 9 pacientů. Úplné normalizace spermiogramu bylo ve stejných časových intervalech postupně dosaženo u 0, 3, 9 a 12 pacientů, zlepšení spermiogramu alespoň v jednom parametru u 6, 20, 41 a 45 pacientů. Závěr: Autoři považují MVE za vysoce účinnou a šetrnou metodou operačního řešení varikokély u infertilních pacientů V prezentovaném souboru docházelo ke zlepšení spermiogramu a dosaženým těhotenstvím nejčastěji mezi 6. až 9. měsícem po operaci. O tomto časovém horizontu by měli být pacienti před operací informováni. Nedojde-li ke zlepšení spermiogramu a dosažení těhotentsví ani 12 měsíců po operaci, pravděpodobně není vhodné dále nevyčkávat a je třeba obrátit se na metody asistované reprodukce.
67. VÝZNAM USG DOPPLEROVSKÉHO VYŠETŘENÍ PENISU PRO DIAGNOSTIKU A TERAPII EREKTILNÍ DYSFUNKCE - VLASTNÍ ZKUŠENOSTI A. Horák, P. Štverák1 Urologické oddělení FNsP, Ostrava-Poruba 1 Interní klinika FNsP, Ostrava-Poruba Cíl: Zhodnocení průtokových parametrů v penilních cévách ve vztahu k etiopatogenetickým faktorům a stanovení účelného způsobu terapie erektilní dysfunkce. Metoda: V letech 1998 – 2002 bylo vyšetřeno 55 pacientů ve věku 19 – 80 let po intrakavernózní aplikací 1 ml Karonu. Byla provedena frekvenční dopplerovská analýza, barevné dopplerovské mapování penilních tepen a zhodnocení zdravotního stavu pacienta. Dle průtokových parametrů byli pacienti rozděleni do několika základních skupin. A - pacienti s normálními průtokovými parametry, B - pacienti s hraniční arteriální perfuzí, C - pacienti s nedostatečnou arteriální perfuzí, D - pacienti s žilním únikem, E - pacienti s nedostatečnou arteriální perfuzí i žilním únikem. Výsledky: Ve skupině A (n = 13) převažovala věková kategorie 50 – 59 let (31 %), ale relativně četná byla i věková kategorie 20 – 29 let (23 %). Žádný ze sledovaných faktorů nepřevažoval a v terapii dominovaly perorální preparáty (54 %). Ve skupině B (n = 12) dominovala věková kategorie 40 – 49 a vyšší (84 %). U této skupiny nepřevažoval žádný rizikový faktor. V terapii převažovaly intrakavernózní preparáty (60 %). Ve skupině C (n = 11) se vyskytovali pacienti nad 50 let, v anamnéze je častější výskytu arteriální hypertenze (72 %) a onemocnění prostaty (45 %). Terapie byla převážně intrakavernózní (55 %). Ve skupině D (n = 17) je věkové zastoupení pacientů rovnoměrné s maximem ve skupině 50 – 59 let (41 %). Velmi často se vyskytoval diabetes mellitus (42 %) a onemocnění prostaty (35 %). V terapii se rovnoměrně uplatnily perorální i intrakavernózní preparáty s turniketem. Skupina E (n = 2) nebyla hodnocena. Závěr: Ultrazvukové dopplerovské vyšetření penisu je nedílnou součástí vyšetření u pacienta s erektilní dysfunkcí a může vést k volbě účelného způsobu terapie.
68. MEDIKAMENTÓZNÍ LÉČBA EREKTILNÍ DYSFUNKCE U PACIENTŮ S ROZTROUŠENOU SKLERÓZOU L. Zámečník1, K. Novák1, V. Soukup1, E. Havrdová2, D. Horáková2 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Neurologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Roztroušená skleróza (RS) postihuje především pacienty mladšího a středního věku, proto má erektilní dysfunkce (ED), spojená s RS, významný vliv na kvalitu života pacientů. Až u 90 % mužů s RS ovlivňuje sexuální funkci. Cílem práce bylo zhodnocení a terapeutické možnosti ED u těchto pacientů. Metoda: Soubor zahrnuje celkem 52 pacientů andrologicky vyšetřených a léčených v období od ledna 1998 do dubna 2002. ED byla na základě vyšetření (anamnéza, dotazník IIEF-5, objektivní a laboratorní vyšetření) stanovena u 40 pacientů (77 %) - průměrný
věk těchto pacientů byl 36,5 roku (23 – 55 let) - průměrné trvání RS 6,5 roku. Z celkového počtu 40 pacientů s ED požadovalo řešení a léčbu 36 pacientů. Terapeutické intervence zahrnovaly: 1) perorální léčbu (sildenafil 20 pac., směs yohimbin + kofein + papaverin 4 pac., apomorfin - 1 pac., testosteron - 5 pac.), 2) intrakavernózní léčbu (PGE1 - 4 pac., papaverin - 1 pac.), 3) nitráty ve spreji - 1 pac. Efekt byl hodnocen pomocí dotazníku IIEF-5 a škálou kvality života. Výsledky: U všech pacientů došlo ke zlepšení erektilní funkce a kvality sexuálního života. Farmakoterapie sildenafilem byla úspěšná u 18 pacientů (90 %), 100% úspěšnost měla léčba PGE1. U 38 pacientů jsem zjistili při vyšetření hormonálních hladin k věku vztaženou hypotestosteronemii a u 5 pacientů s klinicky symptomatickou hypotestosteronemií byla dostatečná léčba suplementací testo-steronu. Nezaznamenali jsme žádné významné nežádoucí účinky během léčby. Závěr: ED významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s RS. Po vyšetření lze ED u těchto pacientů řešit. Lékem první volby, s velkou mírou úspěšnosti, se jeví sildenafil. S léčbou apomorfinem nemáme dostatečné zkušenosti. Lékem druhé volby může být intrakavernózní aplikace vazoaktivních látek.
69. FRAKTURA PENISU P. Hanek, L. Hyršl, L. Jarolím Urologická klinika, 2. LF UK a FN Motol, Praha Cíl: Fraktura penisu je relativně vzácné poranění, se kterým se ani urolog nesetkává příliš často. Může proto vyvolat rozpaky nad správnou taktikou a technikou ošetření. Ačkoliv bylo publikováno velké množství často komplikovaných vyšetřovacích metod, není diagnóza fraktury penisu obtížná. Metoda: Naše zkušenosti vycházejí z 9 případů fraktury penisu léčených na naší klinice v průběhu let 1984 až 2001. U 2 nemocných byla současně poraněna uretra. Za správný léčebný postup považujeme neprodlenou operační revizi, odstranění hematomu a suturu roztržené tuniky. Tento postup má velmi dobré výsledky i v případě, že od poranění uplynul delší časový interval. K revizi korpusu penisu je třeba po cirkulární subglandulární incizi uvolnit kůži penisu v celém rozsahu a stáhnout ji ke kořeni penisu. V případě léze blízko kořene penisu se ještě inciduje kůže v rafe skrota v penoskrotálním ohbí a celý korpus penisu se incizí vyluxuje. Při revizi se hledá nejen defekt v tunice, ale i případné poranění uretry. Defekt tuniky se sešije vstřebatelným materiálem, poraněná uretra se šije ve dvou vrstvách. Výsledky: Nepozorovali jsme pooperační deviaci penisu u 6 nemocných operovaných do 3 hodin po ruptuře. 2 nemocní, kteří se dostavili k ošetření 8 až 12 hodin po traumatu, se zhojili s laterální deviací 5 stupňů na stranu léze. Sutura ruptury uretry u 1 pacienta se zhojila bez striktury. Závěry: Ošetření fraktury penisu dle popsaných zásad vede k velmi dobrému kosmetickému efektu a zachování erektilní funkce. Konzervativní postup nelze doporučit ani u poranění malého rozsahu. Deformity penisu, bolestivou erekci, erektilní dysfunkci nebo strikturu uretry může mít až 52 % nemocných léčených konzervativně proti 10 % nemocných léčených operačně.
70. HLADINY ANDROGENŮ A JEJICH VZTAH K SEXUÁLNÍ AKTIVITĚ U MUŽŮ Ů VE VYŠŠÍCH ŽIIVOTNÍCH DEKÁDÁCH M. Hanuš1, M. Matoušková1, L. Stárka2, M. Hill2 1 Urocentrum, Praha 2 Endokrinologický ústav, Praha Cíl: Soubor symptomů, které jsou považovány za důsledek androgenní deficience, je označován jako PADAM syndrom. Dosud nejsou k dispozici standardy hormonálních hladin vyšších životních dekád u mužů, které jsou důležité pro správnou diagnostiku i léčbu. V odborné literatuře jsou doporučovány některé dotazníky, které mají umožnit orientační detekcí změn hormonálních hladin verbální formou. Soubor a metodika: V souboru 219 mužů ve věkovém rozpětí <50;90> jsme vyšetřovali tyto hormonální hladiny: testosteron (T), volný testosteron (fT), dihydrotestosteron (DHT), androstenedion (A-dion), epitestosteron (epiT), dehydroepiandrosteron (DHEA), dehydroepiandrosteronsulfát (DHEAS), izomery 7 a,b-OH-DHEA, SHBG, FSH, LH a prolaktin. Dále jsme použili dotazník University Saint Louis, který bývá považován za přínosný z hlediska detekce hypogonadismu. Porovnali jsme diagnostikované hodnoty s odpově mi na otázky dotazníku. Výsledky: Výsledky regresní analýzy námi nalezených hodnost lze shrnout do 3 trendů: 1) v průběhu stárnutí zůstávaly nezměněny hodnoty T, DHT, prolaktinu, A-dionu, epiT 2) vzestupnou tendenci jsme nalezli u FSH, LH, SHBG, fT 3) sestupné hodnoty jsme prokázali u DHEA, DHEAS, 7 a,b-OH-DHEA Nenalezli jsme významný korelát mezi hladinami androgenů a odpově mi na dotazník Saint Louis. Závěr: Na rozdíl od větší části literatury, ale např. v souladu se studií Rancho Bernardo Study (E. Barrett-Connor et al, J Clin Endocrin Metab 1999; 84: 3681-5) jsme nenalezli změny hladin T a DHT v závislosti na věku. Použití dotazníku, bez paralelního doplnění informací, nám neposkytlo validní představu možného hypogonadismu u pacienta, ani o jeho sexuálním životě.
71. INTRAKAVERNÓZNÍ APLIKACE PROSTAGLANDINU E1 V LÉČBĚ EREKTILNÍ DYSFUNKCE PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII J. Heráček, M. Lukeš, J. Kuncová, R. Zachoval, M. Záleský, M. Urban Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha Cíl: Posouzení dvou protokolů léčby erektilní dysfunkce po radikální prostatektomii pomocí intrakavernózní aplikace prostaglandinu E1 (PG). Metoda: 26 předoperačně sexuálně aktivních mužů ve věku 47 – 71 let (průměrný věk 55 let) s předoperační hodnotou PSA 2,4 – 33 ng/ml (průměr 9,1 ng/ml), radikální prostatektomie s nálezem lokalizovaného karcinomu u 15 mužů (58 %) a lokálně pokročilého karcinomu u 11 mužů (42 %). Schéma intrakavernózní aplikace PG: skupina A (13 pacientů) - předoperačně 1x týdně po dobu 3 týdnů, pooperačně 3x týdně po dobu 3 měsíců, skupina B (13 pacientů) - pooperačně 2x týdně po dobu 3 měsíců. Sledována erektilní funkce dle IIEF, průměrná dávka PG dostačující k pohlavnímu styku, komplikace a celková spokojenost s léčbou. Výsledky: Skupina A vs. B: předoperační IIEF (20,4 vs. 18,8), pooperační IIEF (15,6 vs. 10,8), pooperační průměrná dávka PG dostačující k pohlavního styku (9,5 vs. 14,5 m g). Nezaznamenali jsme vážnější komplikace, žádný z pacientů nepozoroval pooperační návrat spontánních erekcí. Závěr: Předoperační aplikace a následná včasná rehabilitace erekce pomocí intrakavernózní terapie PG E1 vede ke zlepšení celkové erektilní funkce, výraznému snížení průměrné dávky dostačující k pohlavního styku a vyšší spokojenosti s léčbou.
72. LIEČBA EREKTILNEJ DYSFUNKCIE EXTRAKTOM Z PINUS MARITIMA (PYCNOGENOL®) - PILOTNÁ ŠTÚDIA B. Trebatický1, V. Novotný1, I. Žitňanová2, J. Breza1, Z. Ďuračková2 1 Urologická klinika LF UK, FNsP akad. L. Dérera 2 Ústav lekárskej chémie, biochémie a klinickej biochémie LF UK, Bratislava Ciele: Cieom štúdie je zisti možnos liečby erektilnej dysfunkcie, stanovenie hladiny produktov oxidačného stresu a možnosti jej ovplyvnenia a zmenu parametrov lipidového metabolizmu použitím extraktu z prímorskej borovice Pinus maritima (Pycnogenol). Materiál a metódy: Monocentrická, randomizovaná, placebom kontrolovaná štúdia prebieha od 5/2001. Do štúdie sa doteraz zaradilo 18 pacientov s erektilnou dysfunkciou (IIEF-5 skóre ‹ 20 ). Do skupiny A boli náhodným výberom zaradení 10 pacienti a bolo im počas 3 mesiacov perorálne podávaných 120 mg Pycnogenolu denne. Do skupiny B bolo zaradených 8 pacientov a bolo im podávané placebo. Sledovala sa schopnos dosiahnu a udrža erekciu, ktorá sa poda dotazníka IIEF-5 hodnotila pri zaradení do štúdie, každý mesiac počas 3mesačnej medikácie a 1 mesiac po ukončení liečby. Výsledky: Po troch mesiacoch podávania Pycnogenolu došlo k signifikantnému zlepšeniu erektilnej funkcie o 33,2 % (p = 0,019). Priemerné IIEF-5 skóre pacientov skupiny A pri zaradení do štúdie bolo 12,6 (5 – 18), po 3 mesiacoch liečby 16,8 (10 – 21). Mesiac po ukončení liečby bolo IIEF-5 skóre v priemere 14,6 (8 – 20). U pacientov, ktorým bolo podávané placebo, nedošlo k signifikantnému zlepšeniu erektilnej funkcie. Priemerné IIEF-5 skóre pacientov skupiny B pri zaradení do štúdie bolo 10,9 (5 – 13), po 3 mesiacoch 11 (5 – 15) a mesiac po ukončení podávania placeba 9,4 (5 – 14). Počas liečby neboli zaznamenané žiadne nežiadúce účinky. Záver: Podávanie Pycnogenolu v dávke 120 mg/deň vedie k signifikantnému zlepšeniu sexuálnych funkcií u mužov s erektilnou dysfunkciou. Hladiny produktov oxidačného stresu a lipidové parametre budú vyhodnotené v alšom priebehu štúdie.
73. KLINICKÉ SKÚSENOSTI S LIEČBOU MUŽSSKEJ ANDROPAUZY V NsP TRENČÍN I. Riedl, R. Sokol Urologické oddelenie NsP, Trenčín Cie: Postupné klesanie hladiny biologicky dostupného testosterónu s vekom vplýva na akceleráciu biologického starnutia muža, a tým negatívne ovplyvňuje kvalitu života, morbiditu a mortalitu starnúceho muža. Metóda: V práci prezentujeme súbor 32 pacientov s klinickými a laboratórnymi prejavmi PADAM, ktorí boli liečení perorálnou formou testosterónu so sledovaním 2 roky. Výsledky: 22 pacientov sme bez komplikácií liečili hormonálnou substitučnou liečbou (Undestor). Do 14 dní došlo k normalizácii hladiny TST a k pozitívnemu efektu na celkovú výkonnos, nespavos a sarkopéniu. U všetkých pacientov v súbore sme zaznamenali výrazné zlepšenie v sexuálnom i partnerskom živote. Záver: Správne vedená androgénna substitučná liečba je bezpečná a prináša pozitívny vplyv pre život muža a manželské spolužitie.
74. NEINVAZIVNÍ DIAGNOSTIKA DYSFUNKCÍ DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST U DĚTÍ J. Doležal Urologické oddělení Nemocnice, České Budějovice
75. PRVNÍ ZKUŠENOSTI S METODOU STOLLEROVY NESPECIFICKÉ STIMULACE (SANS) U DĚTSKÝCH PACIENTŮ V LÉČBĚ ÚPORNÉ ENURÉZY J. Ženíšek, J. Doležal, R. Csicselyová Urologické oddělení Nemocnice, České Budějovice Úvod: Po selhání zavedených léčebných metod u enuretiků (režimová opatření, aplikace desmopressinu, anticholinergik a použití alarmu) zkoušeli autoři použít metodu SANS v léčbě úporné enurézy. Materiál a metoda: V roce 2001 bylo na urologickém oddělení v Českých Budějovicích léčeno celkem 10 dětí od 8 do 12 let metodou SANS. Vybrány byly děti dobře spolupracující, s pomočením průměrně 4x týdně. Léčba byla prováděna sestrou, vždy jednou týdně, celkem 10 sezení. V polovině léčby a při jejím ukončení byl pacient kontrolován lékařem. Výsledky: U všech dětí došlo k podstatnému snížení frekvence nočního pomočení, 6 dětí se přestalo pomočovat zcela. Nebyly zanamenány žádné vedlejší účinky, tolerance léčby byla výborná. Závěr: První zkušenosti s léčbou úporné enurézy metodou SANS se jeví jako nadějné, nutné bude zhodnotit větší soubor s delší dobou sledování.
76. PRÍSPEVOK K VYTVORENIU KONCEPCIE UROLOGICKEJ STAROSTLIVOSTI DETSKÉHO NEUROGÉNNEHO MECHÚRA L. Valanský Urologická klinika LF UPJŠ a FNsP, Košice Cie práce: Získanie podkladov k vypracovaniu koncepcie urologickej starostlivosti u detí s vrodeným neurogénnym mechúrom. Metóda: Formou retrospektívnej štúdie bola vykonaná analýza zdravotnej dokumentácie 150 pacientov s vrodeným neurogénnym mechúrom. Analýza bola zameraná na identifikáciu negatívnych ukazovateov na diagnostický a liečebný proces ako medicínskeho tak aj organizačného charakteru na úrovni lekárov, rodičov i pacientov. Výsledky: Nedodržanie odporúčaných časových postupov v diagnostike (urodynamické vyš. do 3. mesiaca života) bolo zaznamenané u 90 detí (60 %), z nich 32 (36 %) absolvovalo 1. vyšetrenie až po 6. roku života (v 70. rokoch dôsledok chýbania techniky, neskôr obvykle z nedostatočnej informovanosti pediatrov). Chybné stanovenie príčiny inkontinencie urológom sa vyskytlo u polovice detí so sakrokokcygeálnou dysgenézou. Na porušení režimu liečby resp. sledovania (48 detí/32 %) sa najčastejšie podieali rodičia, v puberte non-kompliantný pacient. Zriedkavým, ale opakujúcim sa problémom bola nedostatočná úroveň tímovej spolupráce s inými odbormi, obvzláš v prípade interkuretných ochorení. Závery: Štúdia potvrdila, že v problematike detského neurogénneho mechúra existuje celý rad problémov medicínskeho aj organizačného charakteru. Vytvorenie jednotnej koncepcie urologickej starostlivosti je preto nanajvýš aktuálne. Častý výskyt iných vrodených malformácií u takto postihnutých detí súčasne znamená potrebu vytvorenia koncepcie, ktorá bude ma multidisciplinárny charakter.
77. AUGMENTACE MOČOVÉHO MĚCHÝŘE ILEOGASTRICKÝM KOMPOZITNÍM SEGMENTEM J. Dvořáček1,2,R. Kočvara1,2, Z. Dítě1,2 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Katedra urologie a Subkatedra dětské urologie, IPVZ Praha Metoda: Indikace pro použití gastrocystoplastiky je i v současnosti kontroverzní záležitostí. Hlavní komplikací zůstává hematuriedysurie syndrom, a tak je gastrocystoplastika doporučována pacientům v renální insuficienci a s nonsenzitivní močovou trubicí. Navíc je gastrická augmentace spojena s menším poklesem intravezikálních tlaků v porovnání s ileální augmentací. Cystoplastika s použitím ileálního segmentu tedy vede k dosažení lepších urodynamických parametrů za cenu určitého zhoršení renálních funkcí. Ileogastrický segment může neutralizovat nevýhody, které vznikají při použití izolovaných segmentů. Referujeme případ čtrnáctiletého chlapce po primární rekonstrukci močového měchýře při exstrofii s močovou inkontinencí. Vezikoureterální reflux do funkčně solitární pravé ledviny při intravezikálních tlacích (IVP) 25 cm H2O. Maximální IVP do 60 cm H2O při plnící cystometrii při kapacitě 160 ml. IVP v průběhu neúspěšného pokusu o mikci 160 cm H2O při cystometrické kapacitě močového měchýře 160 ml (maximální detruzorový tlak 115 cm H2O). Katetrizace byla technicky neproveditelná pro deformační změny zadní uretry. Hyperazotemie (sérový kreatinin 170 mmol/l, GF 0,9 ml/s/1,73 m2, TR 0,97), dobře kompenzovaná metabolická acidoza, hyperurikemie, léčená allopurinolem, denní diuréza - 3 500 ml. Byla provedena transureteroureteroanastomóza s levostrannou nefrektomií a okluzí hrdla močového měchýře spolu s augmentací kompozitním ileogastrickým segmentem. Dále byla založena appendikovezikostomie do gastrického segmentu. Výsledek: Pooperační průběh byl bez komplikací. PH moče 6,0; sérový kreatinin 150 mmol/l, kapacita močového měchýře 450 ml, maximální IVP 20 cm H2O. Minimální únik uzavřeným hrdlem, který bude s odstupem řešen endoskopickou instilací. Závěr: Kompozitní ileogastrický segment zabezpečuje stabilizaci renálních funkcí společně s nízkotlakým velkokapacitním augmentovaným močovým měchýřem.
78. SURGERY IN INTERSEX CHILDREN M. Baka - Ostrovská Klinika Urologii Dzieciecej IP - SZD Warszawa, Polska
79. REKONSTRUKČNÍ OPERACE ZEVNÍHO GENITÁLU U DÍVEK P. Zerhau, J. Kubátová Urologické oddělení KDCHOT FN, Brno Cíl: Zhodnocení dosavadních zkušeností s náhradou distální části vagíny u dívek s vrozenou poruchou kanalizace vaginální ploténky a s plastikami poševního introitu u pacientek po operaci exstrofie močového měchýře. Metoda: V letech 1996 – 2001 bylo operováno 13 dívek ve věku 3 – 20 let. 6 pacientek s adrenogenitálním syndromem, 2 se syndromem testikulární feminizace, 3 po plastice exstrofie močového měchýře a 2 s labiální fúzí a deviací uretry. Byla provedena vaginoplastika (2x vysoká, 3x střední, 3x nízká), plastika introitu s ventrální transpozicí uretry (2x), klitoridoplastika (3x) a plastika exstrofického introitu (3x). Výsledky: Všechny pacientky se zhojily bez závažných komplikací, 1x došlo k vytvoření distální uretrovaginální píštěle, 1x k přechodné iontové dysbalanci. Všechny dívky jsou kontinentní, senzitivita nebyla narušena, kosmetický i funkční efekt hodnotí jako velmi dobrý. Závěr: U pacientek uvedeného souboru se dobře osvědčila náhrada distální části vaginy tkání perinea s posunem kůže velkých labií. Autoři zdůrazňují nutnost uchování nervových struktur při úpravě maskulinizovaného genitálu u dívek.
80. ANALYSIS OF A MUTANT ANDROGEN RECEPTOR OFFERS A TREATMENT MODALITY IN A PATIENT WITH PARTIAL ANDROGEN INSENSIVITY SYNDROME Ch. Radmayr, J. Oswald, G. Bartsch Department of Urology, University of Innsbruck, Austria Objectives: In male pseudohermaphroditism patients we have detected androgen receptor (AR) gene mutations as the underlying molecular defect. The properties of these mutant receptors regarding hormone-binding and transactivation were characterized. In a newborn patient with partial androgen insensivity syndrome (AIS), caused by a AR gene point mutation, the functional analysis of the mutated AR offers a possible treatment modality. Methods: Specific binding of dihydrotestosterone (DHT) in the patients genital skin fibroblasts, thermostability, and 5a-reductase activity were evaluated. Furthermore an AR gene mutation was detected by direct sequencing. The ability of the mutant receptor to activate androgen responsive elements in the DNA was determined by recreating an AR expresion vector and contransfection experiments. Results: The newborn patient with partial AIS showed a qualitative and quantitative binding defect. A point mutation in the ligand binding domain was identified as the underlying caase. Transactivation assays demonstrated that increasing androgen concentrations can restore the mutated receptors function completely. Therefore the patient received androgen stimulation which resulted in good growth of his external genitalia and underwent surgical correction in the male direction. Conclusions: Diagnosis and therapy in affected patients will be improved identifying the molecular mechanism that cause the various forms of sex ambiguity. Exact characterization of AR activation and function may offer a possible treatment modality in AIS patients. Our results led to a surgical corretion of a newborn AIS patient in the male direction.
81. VIDEO-ASSISTED GONADECTOMY IN CHILDREN WITH DYSGENETIC GONADS AND RISK FOR MALIGNANCY R. B. Tröbs1, A. Bühlingen1, A. Limbach2, W. Hoepffner2, E. Keller2, A. Schütz3 1 Klinik und Poliklinik für Kinderchirurgie 2 Universitätsklinik und Poliklinik für Kinder- und Jugendliche 3 Institut für Pathologie, Universitätsklinikum Leipzig AöR Introduction: The risk for maligant transformation of dysgenetic gonads containing Y chromosomes occurs in approximately 30 % of untreated cases. A video-assisted procedure for exploration and removal of these gonads was establihed in our institution. Methods: Between 1996 and Mart 2002 laparoscopic assisted gonadectomy was performed in 10 children and adolescents between 1.5 and 20 years of age with Turner-Syndrome (45,X with translocation of parts of the short arm of the Y chromosome), mixed gonadal dysgenesia (45,X/46,XY), as well as male pseudohermaphroditism (46,XY). In 2 patients the laparoscopic procedure was followed by inguinal exploration. The removed gonads were examined histologically and immonohistologically. Results: A dysgerminoma or gonadoblastoma (each one pT1y) was observed in 2 of 4 girls with Turner-Syndrome at 5 and 10 years of age. 3 of 7 patients with male pseudohermaphroditism had gonads containing gonadoblastomas (2), dysgerminomas (2), and mature teratoma (1) in different combinations and stages (pT1a, Pt1b). Conclusion: Video-assisted gonadectomy under laparoscopic view is a safe and quickly perfomed procedure. Maligant transformation of parts of the removed gonads can be expected and requires a meticulous histological investigation of the specimens. In infants and children with dysgenetic gonads, the majority of gonadoblastomas and dygerminomas is non-invasive.
82. HISTORIE DĚTSKÉ UROLOGIE V ČR R. Kočvara Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha
83. KDY MŮŽEE BÝT NEMOCNÉMU DOPORUČENA PRIMÁRNÍ ENDOSKOPICKÁ LÉČBA POVRCHOVÉHO UROTELIÁLNÍHO NÁDORU V HORNÍCH MOČOVÝCH CESTÁCH? O. Kőhler1, J. Kočárek1, P. Georgiev2 1 Urologické oddělení ÚVN, Praha 2 Onkologické oddělení ÚVN, Praha Cíl: Zlepšení diagnostických možností a zdokonalení endoskopické techniky při léčbě a sledování nemocných s povrchovými uroteliálními nádory v horních močových cestách navodilo otázku, zda je možné analogicky jako u obdobných tumorů močového měchýře doporučit primární endoskopickou léčbu. Materiál a metodika: V retrospektivní studii (doba sledování 6 měsíců až 8 let) hodnotíme výsledky primární endoskopické léčby u 29 nemocných s povrchovými uroteliálními nádory v horních močových cestách. 5 nemocných mělo solitární ledvinu, 7 nedostatečně fungující druhostrannou ledvinu, 4 nebyli únosní pro otevřenou operaci a 13 nemocných mělo zdravou druhostrannou ledvinu. 15x byl nádor lokalizován v močovodu, 12krát v kalichopánvičkovém systému, 2krát v pánvičce i v močovodu. Ureteroskopicky bylo léčeno 21 nemocných, u kterých byla provedena 10x endoresekce HF proudem a 11x laserová ablace, nebo resekce tumoru. Perkutánně jsme léčili 8 nemocných, 6x endoresekcí HF proudem a 2x holmiovým laserem. Pooperační sledování zahrnuje kontrolní endoskopii při extrakci stentu, cystoskopii, ureterorenoskopii, cytologii moče, UBC a 1xt za rok oboustrannou virtuální renoureteroskopii. Výsledky: 58,6 % nemocných je po endoskopické léčbě bez recidivy nádoru. U nádorů močovodu je bez recidivy 75 % nemocných, u nádorů kalichopánvičkového systému 33 %. Počet recidiv u nádorů do 15 mm velikosti je 17 %, u nádorů větších než 30 mm a mnohočetných 80 %. V závislosti na gradingu G1,G2,G3 je procento recidiv 12,5 %, 66 % a 80 %. Žádná z recidiv neměla horší grading než primární nádor. U 4 nemocných jsme indikovali nefroureterektomii, která 3x prokázala perzistující nádor. Závěr: Primární endoskopická léčba je bezpečnou a efektivní technikou u nemocných s povrchovým solitárním uroteliálním nádorem do velikosti 15 mm a G1 i v případě, kdy mají normální druhostrannou ledvinu. Nádory větší než 30 mm, mnohočetné, G2 a G3 jsou indikovány k endoskopické léčbě jen u nemocných, kde nefroureterektomie není možná. Podmínkou je nutná plná informovanost o riziku této léčby a dobrá spolupráce v pooperačním sledování.
84. ZHODNOCENÍ SOUBORU 43 NEMOCNÝCH OPEROVANÝCH PRO PAPILOKARCINOM HORNÍCH MOČOVÝCH CEST (HMC) J. Sedláček, L. Šafařík, J. Schánilec, J. Dvořáček, J. Novák, T. Hanuš Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha Cíl: Zhodnocení souboru 43 pacientů operovaných pro papilární karcinom HMC za období 1995 – 2001 na našem pracovišti. Metoda: Soubor: 25 žen a 18 mužů, kterým byl diagnostikován nádor HMC; sledované parametry: věk pacientů, pilotní příznak, doba od první epizody příznaku k operaci, staging a grading nádoru, přežívání nemocných, adjuvantní terapie, rizikové faktory. Jednotlivé parametry byly vyhodnoceny pomocí párového Studentova t-testu. Výsledky: Prům. věk nemocných byl 65,8 roku, pilotním příznakem byla ve většině případů (48,8 %) makroskopická hematurie, méně často bylo onemocnění diagnostikováno v rámci dispenzárního vyšetření při papilokarcinomu močového měchýře (18,6 %) a s téměř stejnou četností byly pilotním příznakem bolesti v bedrech (16,3 %). Doba od prvních příznaků k operaci byla prům. 4,1 měsíce. Více než v polovině případů se jednalo o invazivní nádor (60,5 %), tj. pT2 a více, přesto zemřelo jen 6 nemocných (14 %). U pacientů s invazivním nádorem byla indikována chemoterapie, příp. kombinace s teleradioterapií, pouze u 5 nemocných (11,6 %) tak nebylo učiněno pro těžký celkový stav; z těchto však 4 dosud žijí. 14 pacientů bylo operováno pro nádor měchýře již před diagnózou nádoru HMC a 9 podstoupilo operaci měchýře i po nefroureterektomii. Vyšší expozici analgetik se podařilo zjistit jen u 6 pacientů, kouření více než 10 cigaret po dobu více než 10 let u 17 nemocných. Samo kouření sice nezvyšovalo pravděpodobnost diagnózy papilokarcinomu HMC, ale kuřáci měli jednoznačně horší patologický staging pT (pT2 a více, p < 0,037) a ještě signifikantněji horší grading (G2 a více, p < 0,00008). Závěr: Papilokarcinom HMC je závažné urologické onemocnění, jehož prognóza při časné diagnostice není infaustní. Kouření sice nezvyšuje incidenci tohoto onemocnění, ale zhoršuje naději na přežití a vyléčení.
85. NEOBVYKLÁ LOKALIZACE METASTÁZY UROTELIÁLNÍHO KARCINOMU LEDVINNÉ PÁNVIČKY V MYOKARDU J. Klečka1, M. Hora1, J. Droppa1, O. Hes2, Š. Hadravská2 1 Urologická klinika FN, Plzeň 2 Šiklův patologicko-anatomický ústav FN, Plzeň Cíl: Kazuistika popisuje případ neobvyklé lokalizace metastázy karcinomu ledvinné pánvičky z urotelu do myokardu. Metoda: J. J., 60letý pacient, byl odeslán na ambulanci urologické kliniky FN v Plzni praktickým lékařem pro bolesti v pravém podžebří a levé bederní krajině, úbytek hmotnosti (12 kg během dvou měsíců). Na CT retroperitonea byl prokázán starší hematom v retroperitoneu a mnohočetné uzliny s centrální nekrózou, hydronefróza vlevo s objemnou odlitkovou nefrolitiázou, rozšíření levého ureteru, vyplněného koaguly. Vzhledem k výše uvedeným nálezům spolu se zvýšenými zánětlivými parametry bylo pomýšleno u pacienta na pyonefros na podkladě odlitkové nefrolitiázy se zánětlivě zvětšenými a nekrotickými uzlinami, diferenciálně diagnosticky zvažována možnost výskytu tumoru, a proto byl pacient indikován k levostranné transperitoneální nefrektomii.
Výsledky: Peroperačně byla nalezena objemná ledvina s pyonefrosem a odlitkovou litiázou, pevně adherující hilovými strukturami ke zvětšeným uzlinám a aortě. Histologicky byl nález hodnocen jako hůře diferencovaný rozsáhle nekrotický, uroteliální karcinom. Stadium pT3 pN2 MX GIII. Závěr: Pooperačně se u pacienta postupně rozvíjí kardiální selhání, které vede 12. pooperační den k úmrtí pacienta. Při pitvě byl nalezen mnohočetný metastatický rozsev nejen do obvyklých lokalizací (uzliny, plíce), ale taktéž do myokardu. Autoři poukazují, že je vhodné vědět, že karcinomy z urotelu mají i své vzácné lokalizace metastazování, které můžou býti jak součástí masivní diseminace nádorového onemocnění (jak prezentujeme v naší kazuistice), tak klinické projevy metastatického postižení mohou být prvým znamením, které nás upozorní na přítomnost uroteliálního karcinomu močových cest. 86. KOMPLEXNÝ PREH AD VÝSKYTU NÁDOROV TESTIS NA SLOVENSKU M. Cuninková1, D. Ondruš2, I. Pleško1 1 Národný onkologický register SR, Národný onkologický ústav, 2 Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, Bratislava Cie práce: V posledných desaročiach bol celosvetovo zaznamenaný vzostup incidencie nádorov testis (NT). Nedostatok aktuálnych klinicko-epidemiologických informácií viedol k vypracovaniu celoslovenskej case control study o incidencii, rizikových faktoroch, histopatologických charakteristikách, včasnosti stanovenia správnej diagnózy a adekvátnosti liečebných postupov pri NT. Analýza informácií bude podkladom guidelines pre diagnostiku a liečbu tejto malignity. Materiál a metódy: Súbor 890 pacientov s NT diagnostikovaným v rokoch 1993 – 1997 na Slovensku sa analyzuje na základe informácií získaných z chorobopisov, histologických nálezov primárneho nádoru a metastáz, dotazníkov vyplnených pacientami a ošetrujúcimi lekármi. Údaje sú spracované softwarom. Výsledky: Z celkového súboru malo 869 (97,6 %) pacientov histologicky overený NT. Z toho germinatívne NT tvorili 94,1 % (najčastejšie seminóm, vo veku 30 – 34 rokov). Negerminatívne NT tvorili 3,6 % (najčastejšie malígny lymfóm, vo veku 65 – 69 rokov). Tzv. odloženú orchiektómiu, po chemoterapii malo 2,3 % pacientov. Histologicky neverifikovaný NT malo 21 (2,4 %) chorých. Najčastejšie rizikové faktory boli: kryptorchizmus, ingvinálna hernia a úrazy testis (9 – 11 %). Oneskorenie v stanovení správnej diagnózy: priemerný čas od prvých príznakov bol 109 dní (rozpätie 1 – 767 dní). Neadekvátne liečebné postupy boli u 35 (3,9 %) pacientov, najmä dlhodobá liečba epididymitídy. Závery: Na základe výsledkov diagnostických a terapeutických postupov v súvislosti s kvalitatívnymi ukazovatemi prežívania pacientov je potrebné koncentrova pacientov na pracoviská schopné zabezpeči včasnú komplexnú diagnostickú a liečebnú starostlivos a zlepši zasielanie hlásení o zhubnom nádore do NOR SR.
87. HISTOLOGICKÝ NÁLEZ A OBJEM REZIDUÁLNEJ MASY PO CHEMOTERAPII U PACIENTOV S POKROČILÝM NÁDOROM TESTIS V. Novotný1, D. Ondruš1, M. Horňák1, J. Maoška2 1 Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, 2 Odd. patológie, Onkologický ústav sv. Alžbety, Bratislava Ciele: Cieom práce bolo zisti či na základe histologického nálezu primárneho nádoru testis (NT) a objemu reziduálnych metastáz po chemoterapii (CHT) poda CT možno predpoveda histologický nález v reziduálnych metastázach v retroperitoneu (RP). Materiál a metódy: V období 1992 – 2001 sa 187 pacientov (priemerný vek 29,4 I rokov) s NT v II.-IV. klinickom štádiu (zväčšené lymfatické uzliny v RP, resp. aj orgánové metastázy) liečilo primárnou CHT. Po ukončení CHT mali všetci pacienti normalizované nádorové markery. Lymfadenektómiu (RPLA) pre reziduálny CT nález metastáz vyžadovalo 64 (34,2 %) pacientov. Histologický nález tkaniva pri RPLA sa koreloval s histologickým typom NT a CT rozsahom metastáz pred a po CHT. Výsledky: Kompletnú remisiu po samotnej CHT 123/187 (65,8 %) pacientov. RPLA vyžadovalo 64 (34,2 %) pacientov. Zo 48 pacientov s nálezom teratómu (T) v primárnom nádore malo pri RPLA 29 (60,4 %) zrelý T, 13 (27,1 %) fibrózu a/alebo nekrózu (F/N) tkaniva a 6 (12,5 %) vitálny nádor. Zo súboru 16 pacientov bez T v primárnom nádore malo pri RPLA 10 (62,5 %) pacientov F/N a 6 (37,5 %) zrelý T. Zo súboru 64 pacientov indikovaných na RPLA došlo po CHT k zmenšeniu nádorovej masy v RP u 45 (70,3 %) pacientov (zrelý T 42,2 %, F/N 46,7 %, vitálny nádor 11,1 %) a k zväčšeniu u 19 (29,7 %) pacientov (zrelý T 84,2 %, F/N 10,5%, vitálny nádor 5,3 %). Závery: Prítomnos T v primárnom nádore vedie k pretrvávaniu T v reziduálnom tkanive, nakoko T je chemorezistentný s tendenciou rastu vplyvom CHT. Ak v primárnom nádore nie je prítomný T, možno predpoklada, že v reziduálnej mase nebude prítomný vitálny nádor. Ak po CHT dôjde k zväčšeniu nádorovej masy v RP možno predpoklada, že v reziduálnom tkanive je prítomný zrelý T.
88. TUMOR VARLETE Z LEYDIGOVÝCH BUNĚK (TVLB) H. Veličkinová1, O. Hes2, M. Hora1, M. Košák1, P. Stránský4, M. Pěchotová3 1 Urologická klinika FN, Plzeň 2 Šiklův patologicko-anatomický ústav, Plzeň 3 Radiodiagnostické oddělení FN, Plzeň 4 Chirurgické oddělení VN, Plzeň Cíl: TVLB je raritní nádor malignizující asi v 10 %. Autoři porovnávají klinické a morfologické znaky TVLB v souvislosti s biologickým chováním. Metoda: Soubor posuzuje případy TVLB vybrané z plzeňského patologického registru. Analyzuje věk, klinické příznaky, předchozí onemocnění varlete, palpační nález, velikost a lokalizaci tumoru, USG, CT nález, hormonální profil, hladinu markerů, histologický nález, léčbu a následnou péči. Výsledky: Soubor zahrnuje 5 případů TVLB. Průměrný věk byl 33,8 roku, rozmezí 30 – 40. 2 pacienti se prezentovali hmatnou rezistencí varlete, ve 3 případech gynekomastií. Hormonální profil byl znám u 2 pacientů (1x snížení TEST, zvýšení TSH, 1x zvýšení DHES, E2, Pg). Z nádorových markerů byl 1x zvýšen AFP. USG ukazuje hypoechogenní lézi se zvýšenou vaskularizací, 2x s nerovnými okraji. Tumor byl 3x lokalizován v levém, 2x v pravém varleti a jeho velikost se pohybovala od 1 do 3,5 cm. Tumory byly mikroskopicky tvořeny objemnými eozinofilními buňkami s granulární cytoplazmou. Mitotická aktivita byla minimální, atypické mitózy se nevyskytovaly. V 1 případě byla zjištěna suspektní invaze do lymfatických cév. Všichni pacienti byli léčeni radikální orchiektomií bez následné terapie. Interval sledování pacientů byl v rozmezí od 6 do130 měsíců. U žádného případu nebyly zjištěny metastázy. Závěr: TVLB se prezentuje v našem souboru častěji gynekomastií než rezistencí v šourku. Hormonální změny byly přítomny ve 40 %. V USG obraze se typicky objevuje hypoechogenní léze často spojená s hypervaskularizací. Ve sledovaném souboru se všechny tumory chovaly benigně. Definitivní prognózu je možné většinou stanovit až dle biologického chování. Histologická kritéria malignity ne vždy korelují s klinickým průběhem onemocnění.
89. TALERMANŮV TUMOR VARLETE - KAZUISTIKA M. Košák1, H.Veličkinová1, O. Hes2, P. Stránský3 1 Urologická klinika FN, Plzeň 2 Šiklův patologicko-anatomický ústav FN, Plzeň 3 Chirurgické oddělení VN, Plzeň Cíl: Popis případu pacienta s nálezem raritního Talermanova tumoru varlete a jeho osmiletého sledování. Metoda: Z registru pacientů, u nichž byla na naší klinice za posledních 10 let provedena radikální orchiektomie pro tumor varlete, byl vybrán raritní nález neklasifikovatelného smíšeného germinálního a stromálního tumoru varlete - tzv. Talermanova tumoru. Výsledky: 35letý pacient se dostavil k lékařskému vyšetření pro postupně se zvětšující nebolestivou rezistenci levého varlete. K akceleraci růstu rezistence došlo 2 měsíce před vlastním vyšetřením pacienta. Pacient byl vyšetřen - RTG plic, USG vyšetření šourku a břicha, odběr testikulárních markerů - beta-HCG, AFP, CEA, a následně provedena levostranná radikální orchiektomie. Nález na pravém varleti byl normální. Histologicky se jednalo neklasifikovatelný smíšený germinální a stromální tumor varlete (tzv. Talermanův tumor). Uvedený pacient je nyní osmým rokem sledován bez známek recidivy onemocnění, nebyla nutnost indikace další adjuvantní terapie. Závěr: 8leté sledování pacienta potvrdilo benigní průběh onemocnění u zatím známých ojedinělých případů nálezu tzv. Talermanova tumoru. Tumor může dosáhnou velkých rozměrů, má příznivé biologické chování a nebylo zatím popsáno metastazování. Léčba spočívá v radikální orchiektomii a dalším sledování pacienta. Prognóza onemocnění je dobrá. 90. HEMORAGICKÝ ŠOK JAKO NÁSLEDEK SPONTÁNNÍ RUPTURY JATER PŘI METASTATICKÉM POSTIŽEENÍ TUMOREM VARLETE J. Kopecký, K. Mainer, A. Horák R. Král, T. Posloda Urologické oddělení FNsP, Ostrava-Poruba Chirurgická klinika FNsP, Ostrava-Poruba Cíl: Kazuistika pojednávající o akutním stavu - hemoragickém šoku při spontánní ruptuře jater v důsledku metastatického postižení TU varlete. Metoda: Kazuistika pojednávající o 19letém muži s primárním tumorem levého varlete velikosti cca 6 x 4 x 4,5 cm s 3měsíční anamnézou - urologické vyšetření na žádost Ol. V době stanovení diagnózy difuzní metapostižení plic, jater, zvětšení retroperitoneálních uzlin, dilatací d.s. levé ledviny II. st. Zjištěno v rámci předoperačního vyšetření z PS plic a USG břicha. 6. 7. 2001 zajištěna drenáž levé ledviny stentem a součastně provedená tříselná kastrace. Histologicky choriokarcinom kombinovaný s jaterním germinálním tumorem, 7. 6. 2001 v poledních hodinách pacient se cítí slabý, je unavený spavý, 15.00 hod. výrazně bledý, tachykardický, hypotenzní, susp. hemoragický šok, rána klidná, pokles KO, USG prokazuje tekutinu - krev v břiše s maximem kolem jaterní krajiny. Pacient přeložen na jednotku intenzivní péče ke stabilizaci a přípravě před operační revizí. 18.00 hod. operační revize dutiny břišní - zjištěno hemoperitoneum s max. koagul v jaterní krajině - zde spontánní ruptura pravého jaterního laloku. Ošetřeno spolu s chirurgem - tumorem prostoupený jaterní parenchym je velmi křehký a prakticky vylučuje naložení hemostatických stehů, taktéž infračervená koagulace a použití tkáňového lepidla Tachocomb bez efektu. Po podvazu a. hepatica dextra krváceni uspokojivě zastaveno. Pacient je stabilizován a zhojen. S odstupem zahájená onkologická terapie s dobrou toleranci a přechodným klinickým efektem. 28. 1. 2002 přes veškerou péči umírá. Závěr: Prezentujeme „kuriózní“ případ náhle příhody břišní. Ošetření krvácení si vyžádalo dostatečné technické zázemí a přítomnost chirurga erudovaného v chirurgii jater.
91. CHIRURGICKÁ LÉČBA NÁDORŮ NADLEDVIN A. Rovný, M. Drábek, P. Řehořek, I. Šabacký Urologické oddělení FN u sv. Anny, Brno Cíl: Autoři hodnotí výsledky terapie svého souboru nemocných s nádory nadledvin. Prezentují kazuistická sdělení. Metoda: Retrospektivně je hodnoceno 67 pacientů, operovaných v letech 1994 – 2001. Prezentována jsou specifika předoperační přípravy, anesteziologické péče a zásady operační techniky. Je zhodnocena morbidita a mortalita pacientů i v závislosti na histologickém typu tumoru. Výsledky: Celkem bylo provedeno 72 adrenalektomií u 67 nemocných, 5 pacientů podstoupilo oboustranný výkon. V souboru je 34 žen a 33 mužů. Histologicky se jednalo o adenom kůry 28x, karcinom kůry 6x, feochromocytom 17x, cystu nadledviny 6x, myelolipom 2x, metastázu karcinomu ledviny 4x, ganglioneurom 3x a nodulární hyperplazii 3x. V jednom případě histolog popsal pseudocystu nadledviny, leiomyom a lymfangiom. Závěr: Nádorové postižení nadledvin tvoří heterogenní skupinou onemocnění. V chirurgické terapii těchto chorob je mimořádně důležitá kvalitní mezioborová spolupráce urologa, endokrinologa a anesteziologa. 92. OBOJSTRANNÝ MYELOLIPÓM NADOBLIČIEK M. Galas, J. Mikuláš, P. Kažík Urologické oddelenie NsP, Žilina Cie: Myelolipómy nadobličiek sú mimoriadne zriedkavé nádory. Ide o benígne, zväčša unilaterálne asymptomatické tumory, ktoré obsahujú hemoatopoetické a tukové elementy. Ich diagnóza vzhadom ku ich vzácnosti môže by obtiažna. Cieom našej kazuistiky je poukáza na eventuálne obtiaže pri diagnóze a na možnosti liečby tohto ochorenia. Metóda: Prezentujeme prípad 48ročného muža vyšetrovaného pre bolesti v lumbálnych oblastiach. Pacient mal zistené ultrazvukovým, CT a angiografickým vyšetrením obojtranné veké nádory v oblasti nadobličiek. Vyšetrenia boli doplnené punkčnou biopsiou. Histopatologicky bolo v punktáte zistené tukové tkanivo s vysloveným podozrením na liposarkóm. Diagnóza myelolipómu bola určená histologickým vyšetrením z operačného materiálu. Výsledky: U pacienta bola vykonaná laparotómia z horného priečneho rezu nad umbilikom. Obidva nádory boli dobre ohraničené od okolia, lokalizované v oblasti horného pólu obličiek a boli kompletne odstránené. Na obidvoch nádoroch bol zachovaný na okraji úzky lem parenchýmu nadobličky, čo bolo potvrdené histologickým vyšetrením. Pravý tumor mal vekos 25 x 17 cm, avý 12 x 8 cm.. Na reze mali vzhad homogénneho tukového tkaniva. Po operácii pacient dostáva hormonálnu substitučnú liečbu a je bez klinických ažkostí. Záver: Vzhadom na zriedkavos ochorenia a zloženie nádoru sa diagnóza stanoví väčšinou až z operačného preparátu. Diferenciálne diagnosticky treba odlíši predovšetkým lipóm, liposarkóm a angiomyolipóm. Definitívna liečba je chirurgická.
93. RETROPERITONEÁLNÍ URINOM JAKO PRVNÍ PŘÍZNAK KARCINOMU PLIC M. Hora1, O. Hes2, L. Boudová2, Z. Chudáček3, J. Droppa1 LF UK a FN Plzeň 1 Urologická klinika 2 Šiklův patologicko-anatomický ústav 3 Radiodiagnostické oddělení Cíl: Metastázy karcinomu plic do ledvin jsou časté, ale urolog je nucen je řešit jen zřídka, většinou v rámci diferenciální diagnostiky primárního tumoru ledviny a solitární metastázy karcinomu plic a také u solitárních metastáz do nadledvin. Vlastní pozorování: Autoři prezentují kazuistiku 64letého muže s ICHS, DM, po CMP s reziduální levostrannou hemiparézou trpícího týden nejasnými GIT obtížemi, zejména obstipací. Dle USG, IVU a CT byl diagnostikován rozsáhlý urinom levého retroperitonea. RTG plic bylo negativní. Byla provedena operační revize, nefrektomie a adrenalektomie. Ledvina obsahovala řadu metastáz nekrotického karcinomu plic velikosti do 1 cm, dutý systém byl intaktní. Metastáza byla též v nadledvině. Pacient zhojen p.p.i. Na pravé bočné plicní projekci byl prokázán tumor v oblasti hilu plicního, na CT mozku objeveny další mnohočetné metastázy. Další onkologická léčba stanovena pouze symptomatická. Závěr: Dle názoru autorů se jednalo o únik primární moči do retroperitonea nekrotickými metastázami kůry ledvin. Plíživý a nejasně vyjádřený klinický obraz byl dán patrně levostrannou hemiparézou. Dle znalostí autorů se jedná o první podobný případ publikovaný v literatuře dostupné přes MEDLINE.
94. LYMFOMY UROGENITÁLNÍHO TRAKTU M. Drábek, A. Rovný, I. Šabacký Urologické oddělení FN u sv. Anny, Brno Cíl: Autoři hodnotí výsledky chirurgické léčby nemocných s lymfomy urogenitálního traktu. Prezentují kazuistická sdělení. Metoda: Retrospektivně je zhodnocen soubor 11 pacientů s tímto onemocněním. Autoři se věnují možnostem diagnostiky a terapie této hematologické choroby, která může imitovat nádorové postižení jednotlivých orgánů urogenitálního traktu na zobrazovacích vyšetřeních. Výsledky: V letech 1994 – 2001 bylo na urologickém oddělení diagnostikováno 11 lymfomů urogenitálního traktu. Ve všech případech byla diagnóza stanovena až po histologickém vyšetření preparátu po urologické operaci. V 8 případech se jednalo o lymfom retroperitonea, který infiltroval ledvinu, nadledvinu nebo obojí. 1x šlo o lymfom uretry, 1x o lymfom močového měchýře, 1x o lymfom varlete. Všichni pacienti byli po stanovení diagnózy odesláni do péče hematoonkologické kliniky. Závěr: Lymfomy jsou systémovým onemocněním, které vyžaduje systémovou léčbu. Pokud je diagnóza onemocnění stanovena až z histologického vyšetření preperátu po operaci, je nutné odeslat pacienta co nejdříve na specializované pracoviště k další terapii.
95. PRIMÁRNÍ LYMFOM PENISU - KAZUISTIKA P. Dušek1, B. Malinová2, L. Hyršl1, D. Horčíková1 1 Urologická klinika UK, 2. LF a FN Motol 2 Radioterapeutické oddělení FN Motol, Praha Cíl: V léčbě dosud známých případů je kombinována radioterapie, systémová chemoterapie a chirurgická léčba. Dosud bylo publikováno 12 případů. Kazuistika: V říjnu 2000 byl na naší klinice vyšetřen muž (85 let) pro nádor v glandu penisu. V osobní anamnéze byla pouze ve 45 letech TBC kolenního kloubu a hypertenze. V rodinné anamnéze byl ze sledovaných onemocnění údaj o zhoubném nádoru GIT u jeho matky. Při vyšetření jsme zjistili nádor infiltrující glans penis, který byl široce přisedlý, křehký a při minimálním kontaktu krvácel. Histologické vyšetření přineslo nález difuzního maligního lymfomu s povrchovými exulceracemi. Mikroskopicky šlo o maligní lymfom velkobuněčné řady B, cytologicky imunoblastom s plazmatickou diferenciací. Při imunohistologickém vyšetření byla nalezena membránová pozitivita nádorových buněk (CD 45+), slabší, ale zjevná cytoplazmatická pozitivita kappa ve většině nádorových buněk, s negativitou lambda. Ki67 pozitivita byla zjištěna přibližně u 75 % buněk. Provedením kompletního stagingu onemocnění, včetně biopsie z kostní dřeně, jsme zjistili, že jde o primární lymfom penisu. Laboratorní vyšetření včetně hodnot LDH, beta 2 mikroglobulinu byla v normě. Zahájili jsme systémovou chemoterapii (6 cyklů). Již po prvních dvou cyklech došlo ke kompletní regresi makroskopicky zjevné části tumoru. Systémovou léčbu jsme následně doplnili o zevní radioterapii penisu, která byla provedena na Radio-terapeutickém oddělení FN Motol. Za 6 měsíců se u nemocného objevil v pravém třísle paket exulcerovaných uzlin, provázený elevací hladiny beta 2 mikroglobulinu. Dle vyšetření nebyla přítomna jiná další lokalizace onemocnění. Po chirurgickém odstranění uzlin jsme indikovali zevní radioterapii na oblast obou třísel. Sledování nemocného trvá již 18 měsíců. Závěr: Pro odpovídající léčbu nemocných s maligním lymfomem je nezbytná týmová spolupráce klinického onkologa, radioterapeuta a chirurga. Primární lymfom penisu je vzácné onemocnění. Doba sledování u dosud publikovaných nemocných se pohybuje od 1 do 72 měsíců. Medián sledování u těchto 12 nemocných je 18 měsíců.
96. ENDOMETRIÓZA MOČOVÉHO MĚCHÝŘE L. Rýdel1, I. Kalousek2, E. Šimáková3 1 Urologická klinika FN, Hradec Králové 2 Porodnicko-gynekologická klinika FN, Hradec Králové 3 Fingerlandův ústav patologie FN, Hradec Králové Cíl: V posledních 2 letech jsme ve FN Hradec Králové zachytili 2 případy endometriózy močového měchýře, tedy méně obvyklé formy postižení tohoto orgánu. Metody: 2 pacientky ve věku 48 a 30 let měly obě různé formy endometriózy. Starší z nich měla povrchovou formu, spíše exofytickou, kterou jsme řešili endoresekcí a hormonální terapií. Mladší z obou měla nález verifikován na ultrasonografii, a poté na CT, jednalo se o postižení svaloviny močového měchýře. Zde byla gynekologem indikována hormonální terapie, která však byla bez efektu. Nález byl řešen operací močového měchýře - resekcí zadní stěny. Výsledky: Obě pacientky t. č. bez endometriózy a jsou sledovány gynekologem. Závěr: Cílem našeho posteru je ukázat urologický, gynekologický a patologický obraz endometriózy, jako méně obvyklé formy patologického nálezu na močovém měchýři.
97. ESWL TREATMENT OF URINARY STONES IN CHILDREN H. Kuveždič, A. Tucak, D. Prlić, R. Novak Department of Urology, University Hospital Osijek, Croatia Purpose: ESWL has been used at Department of Urology University Hospital Osijek since July 1988 until December 2001. 7 800 patients underwent ESWL for urinary stones, 68 of tehm were children (0,87%). The aim of the study was to evaluate indications, features, results, ancillary procedure and complications related to the ESWL treatment for urinary stones in children at Osijek urological department. Patients and methods: 68 children aged 4 to 15 years (average 10.14 years) underwent ESWL. They were treated for the total of 91 stones: 35 (38.46%) caliceal, 23 (25.27%) in pyelon, 7 (7.69%) in pyeloureteric egment and 14 (15.38%) ureteral. Staghorn calculli were found in 6 (6.59%) patients and multiple stones (four or more stones in the same kidney) in 6 (6.59%). ESWL has been: performed using Lithostar, Siemens lithotripter. Success rate of a treatment was evaluated 3 months after the last ESWL session, considering plain film, urinary tract sonography, and laboratory (biochemistry and microbiology) findings. Results: There was total of 95 ESWL sessions performed in 68 patients (1.39 session per patient). The average number of shock waves per session was 2200 (ranges from 400 to 3200). Fluoroscopy exposition was 1.1 min in average (0.3-3.9 min), with two X-rays expositions per session (ranging 0-9). 56 patients (82.35%) without residual stones found at hte control plain film and sonography of urinary tract were considered stone free. Addition of 5 patients with clinically insignificant residual fragments (less than 4 mm) increases overall success rate to 89.70%. General anesthesia was applied in 21 patients (30.88%) for ESWL treatment. Analgesia eas applied intramuscularly in 34 patients (50.00%): diclofenac in 26 and pentazocin in 8. Diazepam was added to diclofenac for another 13 (19.12%) patients. Five children (8.82%) sufferd from fever above 38°C in early posttreatment period. Steinstrasse appeared in 9 (13.23%) patients. Four of tehm experienced spontaneous expulsion, three JJ stents were indwelled and at two children URS was necessary. Conclusion: ESWL is a simple, afe and effective procedure in the management of urolithiasis in childhood. Clinical experience of our institution confirms ESWL as the first line treatment for kidney stones in the pediatric age patients.
98. VZŤA AH MEDZI pH, KYSELINOU MOČOVOU A MOČOVINOU V PRVOM RANNOM MOČI PACIENTOV S URÁTOVOU UROLITIÁZOU I. Milichovský, I. Kron, L. Valanský Urologická klinika a Ústav lekárskej chémie a biochémie LF UPJŠ, Košice Cie: Dosia nebol popísaný vzah medzi kyselinou močovou a močovinou u pacientov s urátovou urolitiázou, i ke niektorí autori sa zmieňujú o pravdepodobne pozitívnom vplyve močoviny na rozpustnos kyseliny močovej. Preto sme sa snažili tento vzah analyzova u pacientov s urátovou urolitiázou a zdravých. Metóda: Naše súbory tvorili 68 pacientov s diagnostikovanou urátovou urolitiázou (priem. vek 53 ±9 r., 27 žien a 41 mužov) a 36 zdravých dospelých bez urolitickej príhody v minulosti (priem. vek 37 ±12 r., 17 žien a 19 mužov). V oboch skupinách sme zisovali pH (pH-metrom), koncentrácie kys. močovej a močoviny (sety Lachema, Brno) v prvom rannom moči. Výsledky: Zistili sme štatisticky vemi významne vyššiu koncentráciu močoviny v moči zdravých ako u pacientov, podobne bol vyšší aj molárny pomer močoviny ku kys. močovej u zdravých. Pritom sa nelíšili pH a koncentrácia kys. močovej medzi oboma skupinami. Pokles pH ranného moču s vekom je výraznejší u zdravých, čo je v zhode s literatúrou. Koncentrácia kys. močovej (ale aj močoviny) s vekom zdravých klesá, ale u pacientov stúpa, takže riziko tvorby konkrementov vzrastá. Koncentrácia kys. močovej s pH moču klesá u pacientov, takže pri nižšom pH, ktoré je rizikovejšie majú vyššie koncentrácie kys. močovej. U zdravých je to naopak, s pH moču vzrastá aj koncentrácia kys. močovej, čím vzrastá aj jej rozpustnos. Najvýraznejšie vzahy boli zistené pre koncentráciu kys. močovej a močoviny v prvom rannom moči ako u pacientov (r = 0,56), tak u zdravých (r = 0,41). To znamená, že u pacientov pravdepodobne nie je dostatok močoviny na udržanie kyseliny močovej v roztoku. Záver: Vzhadom na zistené vzahy medzi sledovanými parametrami v prvom rannom moči u pacientov s urátovou urolitiázou a zdravými, domnievame sa, že koncentrácia močoviny v moči môže podstatne ovplyvni kryštalizačný proces kys. močovej, a tým tvorbu jej konkrementov.
99. LIEČBA STEINSTRASSE PO EXTRAKORPORÁLNEJ LITOTRIPSII P. Laurinc, J. Mikuláš Urologické oddelenie NsP, Žilina Ciele: Steinstrasse predstavuje potenciálne vážnu komplikáciu liečby urolitiázy extrakorporálnou litotripsiou (ESWL). Cieom práce je prezentova vlastné skúsenosti s liečbou steinstrasse po ESWL. Materiál a metódy: V rokoch 2000 – 2001 sa vykonalo spolu 1 319 ESWL litotriptorom Siemens Lithostar Multiline. Efekt liečby sa kontroloval pomocou natívnej snímky brucha nasledujúci deň po liečbe, a potom s odstupom 7 – 10 dní. U 72 pacientov (5,45 %) došlo k vytvoreniu steinstrasse. Všetci pacienti so steinstrasse boli spočiatku liečení konzervatívne. Intervencia (opakovanie ESWL, ureteroskopia, zavedenie JJ stentu, resp. punkčná nefrostómia) sa indikovala v prípadoch, kde nedošlo k pasáži fragmentov, resp. vznikla výrazná obštrukcia, infekcia alebo bolesti nereagujúce na analgetiká.
Výsledky: Konzervatívny postup bol úspešný u 39 (54,1 %) pacientov, opakovaná ESWL u 17 (23,6 %), ureteroskopia u 12 (16,7 %), zavedenie JJ stentu u 3 (4,2 %), punkčná nefrostómia u 1 (1,4 %) pacienta. Závery: Dôsledné a systematické kontroly pacientov po liečbe urolitiázy ESWL sú nevyhnutné k zachyteniu pacientov, u ktorých došlo k vytvoreniu steinstrasse. Aktívna liečba je indikovaná u pacientov s výraznými algickými prejavmi, pri vzniku febrilného infektu, výraznej dilatácii vývodných ciest nad fragmentami a u asymptomatických pacientov, u ktorých v priebehu 14 – 21 dní nedochádza k pasáži fragmentov.
100. LERV: VYUŽIITÍ PEROPERAČNÍ INTRAVENÓZNÍ UROGRAFIE A NEFROSTOMOGRAFIE PŘI ŘEŠENÍ NEKONTRASTNÍ URETEROLITIÁZY P. Kutílek, M. Broák, J. Pacovský Urologická klinika, FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Ukázat možnosti lokalizace nekontrastní ureterolitiázy během LERV s využitím peroperačně provedené intravenózní urografie a nefrostomografie. Metodika: Výkony byly prováděny na litotriptoru MEDILIT M6. Autoři retrospektivně hodnotí úspěšnost léčby nekontrastní ureterolitiázy při peroperačním využití intravenózní urografie (IVU) a nefrostomografie (NSG). Soubor: V letech 1993 – 2001 bylo na urologické klinice FN HK léčeno metodou LERV celkem 76 pacientů pro nekontrastní ureterolitiázu s peroperačním vyžitím kontrastního RTG vyšetření (51 IVU, 25 NSG). Ve všech případech šlo o solitární litiázu. 49 konkrementů bylo zjištěno subrenálně, 27 juxtavezikálně. Průměrný věk nemocných byl 39,5 roku. Všichni pacienti byli před výkonem vyšetřeni metabolicky. Výsledky: Po prvé tripsi spontánně odešlo 46 z 76 konkrementů, 30x byl do 1 měsíce proveden re-LERV, 23x byla indikována ureterorenoskopie. Komplikace jsme zaznamenali v 28 případech (TIN, steinstrasse, renální kolika, hematurie). Závěr: Peroperační podání RTG kontrastu významně zlepšuje možnosti lokalizace, sledování městnání horních cest močových, dynamiky obtékání a sestupu konkrementu. V kombinaci s LERV je minimálně zatěžující, vykazuje uspokojivé výsledky a nízký výskyt komplikací.
101. URETEROSKOPIE V LÉČBĚ URETEROLITIÁZY - STRATEGIE PRO INDIKACI ZAVEDENÍ DOUBLE J STENTU PŘI 10LETÉM SLEDOVÁNÍ P. Kumstát, D. Pacík Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnocení strategie zavedení stentu po ureteroskopii. Metoda: Autoři hodnotí zkušenosti se souborem 1 098 provedených ureteroskopických výkonů pro ureterolitiázu u 582 žen (53 %) a 516 mužů (47 %). Průměrný věk pacientů byl 45 let (19 – 78 let). Průměrná doba sledování byla 56 měsíců (3 – 108 měsíců). Jako komplikovaná byla hodnocena ureterolitiáza v 483 případech (44 %), a v těchto případech byl zaveden double J stent, jako nekomplikovaný byl výkon hodnocen v 615 případech (56 %). Autoři hodnotí složení souboru vzhledem ke komplikacím a indikacím k zavedení double J stentu, hodnotí dlouhodobé komplikace. Výsledky: Soubor komplikované litiázy s nutností zavedení double J stentu byl tvořen 41 případy s výraznou dilatací močovodu nad konkrementem (8,5 %), mnohočetná ureterolitiáza v 48 případech (10 %), objemný konkrement (> 1 cm) v 27 případech (5,6 %), nutnost provedení litotrypse konkrementu společně s mnohočetnou manipulací v ureteru ve 108 případech (22,5 %), stenotický močovod s nutností dilatace pod konkrementem v 55 případech (11,3 %), hemoragie z místa po odstranění litiázy byla pozorována v 54 případech (11,2 %), dekubitus, „impaktovaná“ litiáza nebo perforace v místě konkrementu byla pozorována v 41 případě (8,4 %). K relokaci či úniku kamene proximálně došlo v 34 případech (7 %), výrazný edém v místě lokalizace kamene byl v 75 případech (15,5 %). V 615 případech byl výkon hodnocen jako nekomplikovaný a nebyla indikace k zavedení JJ stentu. Výskyt závažných peroperačních komplikací, které nebylo možno řešit zavedením double J stentu, byl 0,54 %. Závěr: Ureteroskopie je metoda s velmi nízkým výskytem závažných komplikací. Double J stent po ní není zaváděn rutinně. I když zvyšuje pooperační dyskomfort, nevyhneme se mu patrně při komplikovaných výkonech. Otázkou zůstává, zda všechny indikace námi považované jako komplikované jsou nezbytnou indikací zavedení double J stentu.
102. PERKUTÁNNÍ NEFROLITOTRYPSE - PODÍL ŘEŠENÝCH KOMPLIKOVANÝCH PŘÍPADŮ SPECIALIZOVANÉHO CENTRA A VÝSKYT KOMPLIKACÍ P. Kumstát, D. Pacík, A. Čermák Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnocení souboru pacientů, u kterých byla provedena perkutánní nefrolitotrypse. Výkony jsou hodnoceny z hlediska výskytu komplikovaných případů, je hodnocen výskyt komplikací. Metoda: Je hodnocen soubor 717 výkonů z celkového počtu 1 058 nefrolitotrypsí v letech 1991 – 2001. Komplikovaná litiáza byla řešena v 266 případech (37 %), nekomplikovaná v 451 případě (63 %). V souboru komplikované litiázy bylo řešeno 129 případů odlitkové litiázy (48,5 %), 29 případů komplikovaných stenózou kalichu (10,9 %), V 7 případech (2,6 %) byla řešena cysta či divertikl kalichu současně s nefrolitiázou, v 51 případě (19,1 %) byl řešen kámen v horním kalichu ledviny, či byl zvolen přístup k řešení cestou horního kalichu, v 14 případech (5,3 %) byla nutná vícečetná punkce v rámci jednoho výkonu na ledvině, v 29 (11 %) případech byl výkon proveden u extrémně obézních nemocných, v podkovovité ledvině byla litiáza řešena v 7 případech (2,6 %).
Výsledky: Závažné časné komplikace byly pozorovány v 5 (1,8 %) případech, kdy bylo nutné po přístupu horním kalichem provést hrudní drenáž pro hydrotorax, krvácení s nutností podání krevní transfuze se vyskytlo v 19 případech (7,1 %). Otevřená revize s extrakcí konkrementu a suturou parenchymu byla nutná ve 3 případech (1,1 %), ve 4 případech (1,5 %) byla nutná perkutánní embolizace pro pooperační krvácení. Výskyt uroinfekce před výkonem byl u 191 případu (72 %). Febrilní stav se vyskytl v 65 případech (32 %). Závěr: Perkutánní nefrolitotrypse je již dlouho rutinním výkonem pro litiázu horních močových cest. I v případech komplikované nefrolitiázy je vysoce účinnou metodou s relativně nízkým výskytem závažných komplikací, na jejichž řešení musíme být připraveni zejména při narůstajícím počtu komplikovaných případů.
103. RENÁLNÍ FUNKCE U PACIENTŮ PO PCNL KOMPLIKOVANÉ LITIÁZY SOLITÁRNÍ LEDVINY P. Kumstát, D. Pacík, A. Khamzin, A. Čermák Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnocení funkce solitární ledviny po perkutánním endoskopickém řešení odlitkové nefrolitiázy. Metoda: Autoři hodnotí soubor 28 pacientů - 12 mužů (43 %) a 16 žen (57 %), u kterých byla řešena komplikovaná litiáza solitární ledviny. Průměrný věk pacientů byl 61 let (32 – 78 let). V souboru bylo ve sledovaném období 1992 – 2002 (doba sledování 3 – 108 měsíců s průměrem 46 měsíců) provedeno celkem 68 výkonů, které jsou hodnoceny z hlediska indikace, typu řešené litiázy a výskytu komplikací. Funkce ledviny byla vyšetřována při pravidelných kontrolách stanovením sérové hodnoty urey a kreatininu a fázovou scintigrafií ledviny. Výsledky: Odlitková litiáza byla indikována k PCNL u 16 nemocných (57 %), divertikl kalichu byl současně s nefrolitiázou řešen u 2 pacientů (7 %), litiáza horního kalichu ledviny nebo přístup horním kalichem byl zvolen u 10 nemocných (36 %). Byly sledovány funkce ledviny před a po výkonu. Průměrná hodnota kreatininu v séru před výkonem byla 176 mmol/l (74 – 612), po výkonu průměr činil 189 mmol/l (83 – 546). Ke zlepšení funkce solitární ledviny došlo u 12 pacientů (43 %), stabilizované funkce byly u 11 pacientů (39 %) a ke zhoršení došlo při dlouhodobém sledování u 5 nemocných (18 %). Zařazení do chronického dialyzačního programu nebylo nutné u žádného ze sledovaných nemocných. Močová infekce se vyskytovala před výkonem u 23 nemocných (82 %). Po výkonu bylo bez uroinfekce 21 nemocných (75 %). Závěr: Perkutánní řešení komplikované litiázy představuje účinnou metodu řešení všech druhů litiázy. I v případě komplikované litiázy v solitární ledvině a nutnosti provedení opakovaných výkonů je metoda dostatečně účinná při přijatelném výskytu komplikací. Zvláště v případě infekční litiázy dokáže zabránit dlouhodobému zhoršování funkce ledviny i přes nutnost opakování výkonu.
104. URÝCHLENÁ ELIMINÁCIA KONKREMENTOV Z DISTÁLNEJ ČASTI MOČOVODOV ZA POMOCI ALFA-1- BLOKÁTORA TAMSULOSIN 0,4 mg I. Červenákov, J. Fillo, J. Mardiak, M. Kopečný, J. Šmirala a Š. Szeiff Urologicko-andrologické odd. FN, Bratislava Cie: Zisti objektívne zlepšenie obštrukčných ažkostí pri ureterolitiáze s lokalizáciou konkrementu vekosti do 10 mm v terminálnom a intramurálnom úseku močovodov u 102 náhodne vybratých pacientov (pac) v dvojitej slepej štúdii, v čase od júna 1999 do januára 2002 za pomoci alfa-1-blokátora - tamsulosin 0,4 mg. Metódy: Vek pac. bol od 17 do 76 rokov (medián 47). Pomer mužov k ženám bol 2 : 1. Pac. boli rozdelení do dvoch skupín, A (n = 51), ktorí užívali štandardnú liečbu, a skupinu B (n = 51), u ktorej sme okrem štandardnej liečby pridali aj alfa 1- blokátor. Pacienti boli hospitalizovaní, laboratórne, ultrasonograficky a RTG vyšetrení. Ďalej sme sledovali kompletné vyšetrenie moča, vekos a lokalizáciu konkrementov, čas od začiatku liečby po spontánne vymočenie konkrementu a jeho chemickú skladbu. Každá porcia moču bola kontrolovaná. Ak pacient konkrement nevymočil do 8 dňa sledovania, bol indikovaný pre Extracorporeal Shock Wave Lithotripsy alebo ureterorenoskopiu. Vekos konkrementov sme rozdelili do dvoch skupín I: od 1 po 5 mm a II: od 6 po 10 mm. Ako štandardnú liečbu sme používali infúziu 150 ml fyziologického roztoku, do ktorého sme pridávali 50 mg. tramadolu a 5 mg diazepamum vnútrožilne. Per os pac dostávali diclofenac 50 mg a Escinum-beta 40 mg, 3x denne. Povinnos každého pac bola vypi 2,5 lt vody alebo slabého čaju za 24 h. Ako alfa -1 blokátor sme podávali tamsulosin (Omnic 0,4 mg), jednu kapsulu denne po jedle. Výsledky: Pri liečbe tamsulosinom 0,4 mg sme zaznamenali rýchlejší odchod konkrementov z terminálneho úseku močovodov u 17,6 % pacientov. (signifikantné- 2. a 3. deň od začiatku liečby) V skupine A: 62,8 % pac. vymočilo konkrement pri štandardnej liečbe oproti skupine B, kde 80,4 % pac. vymočilo konkrement za pomoci alfa 1-blokátora pridaný k štandardnej liečbe. Recidíva renálnej koliky bola zriedkavejšia v skupine B. Analýza konkrementov: 62 % šavelan vápenatý, 25 % uráty, 7,81 % fosforečnan vápenatý a struvit: 3,12 %. Signifikantný rozdiel vo vekosti konkrementov, rozdiel medzi mužmi a ženami ako aj v lokalizácii medzi pravým a avým močovodom sme nezaznamenali. Záver: Treba uvies, že liečba alfa-1-blokátorom napomohla k rýchlejšíemu odchodu drobných konkrementov z distálneho úseku močovodov u 80,4 % pac. Zdá sa, že alfa-1-blokátory potencujú spasmoanalgetický účinok liekov pri štandardnej liečbe. Naši pac. znášali dobre tamsulosin 0,4 mg. Vek pacienta, ako aj jeho hmotnos nie sú rozhodujúce. Interakciu s inými liekmi sme nezaznamenali.
105. LITIÁZA DYSTOPICKÉ LEDVINY ( REN UNCINATUS) ŘEŠENÁ LERV - KAZUISTIKA T. Baitler1, J. Heráček1, M. Urban1, M. Krolupper2, Z. Hačecký2 1 Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha 2 Urologické oddělení FN Bulovka, Praha Cíl: Autoři prezentují pacienta s kongenitální malformací hrudní páteře, s gibbus, těžkou sinistroskoliózou a litiázou v dystopické levé ledvině (ren uncinatus) řešenou s efektem extrakorporální litotrypsí rázovou vlnou (LERV). Metoda: 51letý pacient byl vyšetřen pro renální koliku na urologickém oddělení FN Bulovka, byla provedena ascendentní pyelografie s nálezem dystopie levé ledviny a ureterolitiázy vlevo. Konkrement relokován do ledviny a zaveden double J stent, doplněno CT vyšetření. Pro obtížnost jiného řešení pacient odeslán na naše pracoviště ke zvážení LERV. Výkon proveden kontralaterálním přístupem, který se zdál nejvhodnější. Výsledky: Již po první době LERV dochází k dostatečné dezintegraci konkrementu, 3 týdny po výkonu odstraněn stent, kontrolní nefrogram, bez reziduální litiázy. Závěr: Kazuistika ukazuje na jednoduchost řešení při využití LERV u jinak pravděpodobně obtížně řešitelné litiázy.
106. URETERORENOSKOPIE JAKO METODA PRVNÍ VOLBY PŘI LÉČBĚ ODLITKOVÉ NEFROLITIÁZY P. Plasgura Urologické oddělení Nemocnice, Frýdek-Místek Cíl: Seznámit s vlastními zkušenostmi při řešení odlitkové nefrolitiázy ureteroskopickou metodou. Metoda: U některých nemocných s objemnou nefrolitiázou není možné provést ESWL ani PCNL. Jedná se o pacienty velmi obézní, pacienty s poruchami krevní srážlivosti nebo se závažnou respirační insuficiencí. V těchto případech je možné ureterorenoskopické řešení s využitím různých typů drtičů. Výsledky: Jsou prezentovány výsledky u 3 nemocných s objemnou nefrolitiázou, kde byla jako metoda první volby použita ureterorenoskopie se sonodrcením a elektrokinetickým drcením. U všech 3 nemocných je výsledkem pouze drobná reziduální nefrolitiáza v dolním kalichu postižené ledviny. Závěr: Ureteroskopii lze úspěšně použít k léčbě odlitkové nefrolitiázy u velmi obézních nemocných a tam, kde je kontraindikace pro ESWL či PCNL. Výhodou je minimální invazivita výkonu, nevýhodou nutnost opakování výkonu.
107. FARMAKOEKONOMICKÁ ANALÝZA A MANAŽM MENT ROZHODOVACIEHO PROCESU PRI UROINFEKCIÁCH S. Sokolská-Kečler1, A. Vinarová1, D. Ondruš2, V. Foltán1 1 Katedra organizácie a riadenia farmácie FaUK 2 Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, Bratislava Cie: Odpoveda na otázku, aký úžitok možno získa za jednotkovú cenu lieku, resp. ktorým liekom možno dosiahnu väčší efekt v liečbe infekcií močových ciest. Ekonomické prepočty vzahov medzi priamymi vstupmi, nepriamymi nákladmi a dopadom na populáciu pri hodnotení vzahu cost/benefit otvárajú nádejné smery, ktoré môžu prinies výsledky z hadiska zlepšených ukazovateov zdravotného stavu populácie. Materiál a metódy: Do pilotnej štúdie urológovia a praktickí lekári v ambulanciách náhodne vybrali (proporcionálne z celého Slovenska) 56 pacientov (26 mužov, 30 žien) so symptomatológiou uroinfektu. Analyzoval typ ochorenia, druh aplikovaného antibiotika (ATB) a dĺžku terapie. Indikáciou pre ATB liečbu bola u 34 pa-cientov cystitída, u 8 prostatitída, u 8 akútna pyelonefritída a u 6 iné zápalové ochorenia urogenitálneho traktu. Cielenú ATB poda kultivácie moču dostávalo 34 (60,7 %) pacientov, ostatní „naslepo“. Po liečbe sa kontrolná kultivácia moču robila u 31 (55,4 %) pacientov. Výsledky: Najčastejším patogénom zisteným pri kultivácii moču bola E. coli. Liečba trvala v priemere 10 dní, v rozpätí 5 – 21 dní. ATB liečba bola v 97 % úspešná (nález sterilného moču). Nežiadúce účinky ATB liečby sa vyskytli v štyroch prípadoch. Najviac sa používali chinolóny (u žien v 66 %, u mužov v 57,7 %), ale aj cefalosporíny, sulfonamidy, tetracyklíny a potencované aminopenicilíny. Záver: Východiská farmakoekonomického hodnotenia umožnili predstavi te-rapeutickú ekvipotenciu použitých liekov a vo vzahu k manažmentu ochorenia uvies opodstatnenos výberu terapeutických prostriedkov. V danom kontexte zároveň umožňujú získané výsledky zodpoveda otázku o ekonomickom dopade celkového terapeutického postupu pri riešení uroinfektov v populácii.
108. KORELACE NÁLEZU SPIRÁLNÍHO CT A SKUTEČNÉHO NÁLEZU PŘI OTEVŘENÉ OPERACI A. Čermák1, D. Pacík1, P. Kumstát1, I. Quwarah1, M. Mechl2, T. Nebeský2 1 Urologická klinika FN, Brno 2 Radiodiagnostická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení bylo zhodnotit výtěžnost spirální CT angiografie při detekci aberantní cévy a korelace těchto výsledků s operačními nálezy při řešení stenózy PUJ.
Metoda: Od června 1999 do května 2002 bylo 54 pacientů se symptomatickou obstrukcí PUJ vyšetřeno spirálním CT nativně i postkontrastně a byly zhotoveny 3D rekonstrukce k posouzení funkčního vztahu křížící cévy a PUJ. Soubor byl hodnocen z hlediska přesnosti diagnostiky per- a pooperačních komplikací a úspěšnosti léčby. Výsledky: Ve 23 případech jsme detekovali obstrukci PUJ a dle CT byla příčina obstrukce určena jako důsledek křížící aberantní cévy. U všech pacientů byla provedena otevřená plastická operace. Ve všech případech se jednalo o prostorový vztah mezi malrotovanou dilatovanou pánvičkou a křížící cévou. Cévní svazek byl peroperačně detekován ve 22 případech a byla provedena transpozice anastomózy ventrálně, v jednom případě peroperačně detekován nebyl. V 31 případech nebyla aberantní céva detekována a byla indikována endopyelotomie. U 11 pacientů byla provedena retrográdní endopyelotomie u 20 pacientů byla provedena antegrádní endopyelotomie bez krvácivých komplikací. Rozlišení cévního svazku. Zavedený nefrostomický dren umožňuje ideální zobrazení PUJ, přítomnost JJ stentu z důvodů artefaktů snižuje výtěžnost vyšetření při detekci eventuální drobné litiázy. Schopnost detekce cévního svazku není JJ stentem ovlivněna. Byly sledovány renální funkce a drenáž po izotopovém vyšetření. Závěr: Dle našich zkušeností můžeme říci, že 3D spirální CT angiografie má své významné místo při detekci aberantní pólové cévy ledviny a významně napomáhá při rozhodování o způsobu operační léčby stenózy PUJ. Dle našich výsledků je toto vyšetření přesné a spolehlivé.
109. SPIRÁLNÍ CT JAKO RUTINNÍ VYŠETŘENÍ PŘI RENÁLNÍ KOLICE P. Verner1, V. Janík2, L. Hyršl1, J. Jerie1, L. Teršípová1, R. Pipková2 1 Urologická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha 2 Klinika zobrazovacích metod UK 2. LF a FN Motol, Praha Cíl studie: Vyhodnotit současný přínos nativního spirálního CT u nemocných s renální kolikou po 3 letech od zavedení této metody ve Fakultní nemocnici Motol (FNM). Materiál a metody: V letech 2001 – 2002 jsme provedli 78 nativních spirálních CT vyšetření u nemocných s renální kolikou. Zároveň jsme rozšířili indikace nativního spirálního CT i na ty pacienty, u kterých při kolice nebyla na ultrasonografickém vyšetření přítomna významná dilatace dutého systému. Tento soubor porovnáváme s výsledky studie 121 nemocných vyšetřených stejnou metodou v letech 1999 – 2001. Výsledky: Ve srovnání s původním souborem jsme zaznamenali další zpřesnění diagnostiky zejména pánevní a iuxtavezikální ureterolitiázy a častější popisování tzv. nepřímých známek litiázy - strandingu ledviny, strandingu ureteru a rim-sign příznaku v okolí kamene, což je dáno rutinním charakterem této metody. V novém souboru poklesl počet případů, u kterých bylo nutno provádět následně další diagnostické metody, zejména vylučovací urografii a ascendentní ureteropyelografii. Závěr: Nativní spirální CT je při vyšetření nemocného s renální kolikou metodou volby. Má podstatně vyšší senzitivitu i specifitu než vylučovací urografie, či dokonce nativní nefrogram. Jeho podstatnou výhodou je velmi krátká doba vyšetření, vyhodnocení dalších doprovodných patologií a detekce urátových konkrementů. Není při něm podávána kontrastní látka - je proto neinvazivní a rovněž levnější než vylučovací urografie. Na urologické klinice FNM provádíme nativní spirální CT spolu s ultrazvukovým vyšetření jako prvotní (a ve většině případů jako jediné) diagnostické vyšetření u pacientů s renální kolikou, a podle nich směrujeme další léčebný postup těchto nemocných.
110. JAKÝ JE PŘÍNOS INTRAVENÓZNÍ VYLUČOVACÍ UROGRAFIE (IVU) U PRVNÍ DIAGNÓZY KARCINOMU MOČOVÉHO MĚCHÝŘE? R. Fiala, P. Hluší, F. Záura, J. Pernička Urologická klinika FN, Olomouc Cíle: Intravenózní vylučovací urografie (IVU) je rutinním vyšetřením u nemocných s primárně diagnostikovaným karcinomem močového měchýře. Její přínos v době sonografického vyšetření horních močových cest není v této situaci zcela zřejmý. Vyhodnotili jsme přínos rutinní IVU při screeningovém vyšetření horních močových cest u první diagnózy karcinomu močového měchýře. Metody: Retrospektivně jsme vyhodnotili dokumentaci u 511 (393 mužů, 118 žen) pacientů vyšetřených pro primární karcinom v letech 1990 – 1999. Analyzovali jsme nález sonografický, IVU a cystoskopii. Výsledky: Patologický nález byl přítomen u 90 (17,5 %) nemocných. Tumor horních močových cest byl patrný na IVU u 2 (0,4 %) nemocných. Tyto nádory byly dále endoskopicky potvrzeny a odoperovány. U dalších 9 (1,7 %) se podezření z IVU dalšími vyšetřeními nepotvrdilo. Sekundárná hydronefrózu mělo 23 (4,5 %) nemocných, jednostrannou afunkci 9 (1,8 %) nemocných, sekundární obstrukční megaureter 11 (2,2 %) nemocných, chronickou pyelonefritidu 6 (1,2 %) nemocných, nefrolitiázu 16 (3,1 %) nemocných a cysty 14 (2,7 %). IVU se nepodařilo prokázat všechny nádory, které byly viditelné cystoskopicky. IVU se nepodařilo prokázat všechny obstrukce, jasně zjistitelné sonograficky. Nález konkrementů byl stejný pro sonografii i IVU. U 9 nemocných IVU vedla k nesprávně pozitivnímu nálezu a dalším zbytečným vyšetřením. Závěr: U nově diagnostikovaného nádoru měchýře není IVU rutinně indikována u všech nemocných, ale podle výsledku sonografie a cystoskopie.
111. KLINICKÝ VÝZNAM MIKROSKOPICKEJ HEMATÚRIE J. Marenčák, R. Moro, M. Ožvoldík Urologické oddelenie NsP, Skalica Cie: Zistenie klinického významu asymptomatickej mikroskopickej hematúrie. Materiál a metodika: V období od januára 1985 do decembra 2001 bola zistená asymptomatická mikroskopická hematúria (papierikovou metódou a/alebo mikroskopickým vyšetrením čerstvo vymočeného moču) u 78 detí (54 dievčat a 24 chlapcov) a 212 dospelých (125 mužov a 87 žien). 107 dospelých pacientov (62 mužov a 30 žien) bolo mladších ako 40 rokov a 105 (63 mužov a 57 žien) bolo starších ako 40 rokov. Mikroskopická hematúria bola definovaná ako nález viac ako 3 – 5 erytrocytov/zorné pole u dospelých a viac ako 5 erytrocytov/zorné pole u detí pri 400násobnom zväčšení vo fázovom kontrastnom mikroskope. Základné vyšetrenia: anamnéza, fyzikálne vyšetrenie, USG obličiek a močového mechúra, kreatinín v sére, cytológia moču a mikroskopické vyšetrenie moču. Ďalší diagnostický postup (RTG, endoskopia a pod.) bol závislý od predošlého nálezu. Výsledky: U detí: v 50 % nedokázaná príčina mikroskopickej hematúrie, nefrologické ochorenie v 41 % (32/78), neglomerulárna príčina v 9 % (7/78), malignita potvrdená nebola. U dospelých < 40 rokov: príčina asymptomatickej mikroskopickej hematúrie neobjasnená až v 56 %. Nefrologické ochorenie dokázané v 25, % (27/107), urolitiáza 7,5% (8/107), malígny nádor (1x mechúr a 1x oblička) len u 2 pacientov. U dospelých > 40 rokov bolo potvrdené zhubné ochorenie (8x mechúr, 5x prostata a 4x oblička) až u 16, 2 % (17/105), v 20 (21 105) bola príčinou urolitiáza, BPH v 14,3 % (15/105), IMC u 10,5 % (11/105), nefrologické ochorenie len v 2,9 % (3/105). Príčinná súvislos nebola nájdená „len“ u 39 % (41/105) pacientov. Závery: Asymptomatická mikroskopická hematúria je klinicky významná najmä vo vekovej skupine starších dospelých (> 40/50 rokov). Diagnostický algorytmus je potrebné upravi jednak poda veku a tiež poda nálezu získaného pri základných vyšetreniach.
112. ARTERIOVENÓZNÍ MALFORMACE LEDVINY U HEMOFILIKA JAKO PŘÍČINA MASIVNÍ HEMATURIE Broák M.1, Krajina A.2, Navrátil P.1, Kutílek P.1 1 Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové 2 Radiodiagnostická klinika FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Cílem práce je prezentace úspěšné léčby masivní hematurie u hemofilika. Hemofilie - vrozené krevní onemocnění je známým postrachem každého chirurga. Způsobuje, že každý invazivní výkon je krajně rizikový. Arteriovenózní (AV) malformace ledvin je poměrně vzácné onemocnění. Častěji je sekundární, například po biopsii nebo po operačním výkonu na ledvině. Kombinace obou byla příčinou masivní hematurie u našeho pacienta. Metoda: Angiografie je vhodná diagnostická metoda u masivní hematurie tam, kde sonografie, urografie ani CT (vše foto) nepřinesou jednoznačný výsledek. Pokud je příčinou arteriovenózní malformace, může být angiografie doplněná o embolizaci i kauzální léčbou. Autoři prezentují kazuistiku muže - hemofilika, přijatého s masivní hematurii po spontánním odchodu litiázy. Hematurie se nezmírnila ani po saturaci chybějícího faktoru VIII a normalizaci koagulace. Výsledky: Nemocnému byla provedena angiografie s nálezem krvácející arteriovenózní malformace. Současně byla provedena také embolizace, která vedla k zástavě krvácení. Závěr: Hematurie u hemofilika je závažnou komplikací. Masivní krvácení může být indikací k chirurgické revizi ledviny. Ta je zatížena velkým rizikem, že bude nezbytné provést nefrektomii. Speciálně u hemofiliků je vhodné využívat minimálně invazivní diagnostiké i léčebné prostředky. Jako správným řešením se jeví angiografie. Ta může vést k přesné diagnostice, a pokud je nalezen zdroj krvácení, může embolizace být i kauzální léčbou.
113. ROLE FLEXIBILNÍ URETERONEFROSKOPIE PŘI DIAGNÓZE MALIGNÍHO ONEMOCNĚNÍ VÝVODNÉHO SYSTÉMU HORNÍCH MOČOVÝCH CEST P. Kumstát, D. Pacík, M. Šustr Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnocení výsledků flexibilní ureteronefroskopie a jejího významu při vyšetření horních močových cest při diagnostice podezření zhoubného onemocnění. Moderní flexibilní technika umožňuje precizní vyšetření horních močových cest i v případech, v nichž ostatní diagnostické metody selhávají. Metoda: Autoři hodnotí soubor 10 pacientů, u kterých byla provedena flexibilní ureteronefroskopie. Indikací k provedení výkonů byla unilaterální hematurie z příslušného ureterálního ústí zachycená při cystoskopii (1x se jednalo o hematurii z ileálního močovodu při solitární ledvině) nebo pozitivní cytologický nález v proplachové cytologii z horních močových cest. Byla odebírána cílená biopsie z makroskopicky supektních míst, z míst krvácení a 1x randomizovaná biopsie z pyelointestinální anastomózy. Výsledky: U pacientů byly hodnoceny histologické a cytologické nálezy. Bylo provedeno celkem 12 endoskopických výkonů (1x bylo nutné biopsii opakovat). Pozitivní histologický nález z biopsie byl zachycen ve 4 případech (40 %). 3x (30 %) se jednalo o papilokarcinom kalichu nebo ledvinové pánvičky, 1x byl z biopsie odebrané z místa krvácení zachycen uroteliální CIS (10 %). U ostatních 6 pacientů nebylo endoskopicky zjištěno podezření či abnormální místo. Ani v průběhu sledování nebyl při opakovaném cytologickém ani zobrazovací vyšetření zjištěn abnormální nález. Jsou hodnoceny histologické nálezy a komplikace provedených výkonů. Závěr: Flexibilní ureteronefroskopie je minimálně invazivní metoda k vyšetření nekontrastních defektů při zobrazení horních močových cest a k diagnostice unilaterální hematurie či pozitivní cytologie. Zachycením uroteliálních nádorů v jejich počátečních stadiích je dána velmi dobrá šance na úspěšné vyléčení.
114. NÁDOR RETROKAVÁLNEHO MOČOVODU (RCM) VÝZNAM ŠPIRÁLOVÉHO C.T. J. Fillo, I. Červenákov, J. Mardiak, M. Kopečný, Š. Szeiff, D. Chovan1, P. Labaš.2 1 Urologické odd. FN, Bratislava 2 Chirurgická klinika FN, Bratislava Cie: Zlepši diagnostiku ochorení RCM. Referujeme prvý prípad ureterálneho karcinómu v retrokaválnom močovode. Nádor bol diagnostikovaný v aka špirálovému CT. Úvod: RCM sa vyskytuje asi l až 5 na 5 000 obyvateov. Vyskytuje sa asi 3x častejšie u mužov ako u žien. Pacienti s RCM bežne trpia bolesami v boku, makrohematúriou a opakovanými pyelonefritídami aj nefrolitiázou. Komplikácie sa rozvinú s postupujúcou hydronefrózou obvykle behom 4. a 5. dekády. Prípad: 52ročný muž bol vyšetrený pre bolesti v pravom boku, febrility, hematúriu, a uroinfekt. V minulosti opakovane vymočil drobné konkrementy. Na USG sa zobrazila pokročilá hydronefróza pravej obličky. Na IVU bola afunkcia vpravo aj na oneskorených snímkach. Ureteroskopia s 8,5 Chr polotuhým ani s flexibilným ureteroskopom bola hematúriu neúspešná. Pre obštrukciu sme urobili nefrostómiu. Antegrádna pyeloureterografia zobrazila retrokaválny močovod. Špirálové CT zobrazilo nielen retrokaválny močovod, ale aj suspektnú léziu v hornom močovode. Následne sme urobili antegrádnu ureteroskopiu + biopsiu. Histológia potvrdila karcinóm močovodu. avá oblička bola vporiadku. Indikovali sme ureternefrektómiu vpravo. Pacient je po operácii bez obtiaží. Záver: Okrem USG a IVU chceme zdôrazni význam špirálového CT vyšetrenia, ktoré našom prípade nielen potvrdilo RCM, ale tiež odhalilo nádor v močovode, ktorý mohol by bez špirálového CT vyšetrenia prehliadnutý.
115. PET - NOVÁ DIAGNOSTICKÁ METODA V DIAGNOSTICE METASTÁZ LEIOMYOSARKOMU RETROPERITONEA M. Broák1, P. Navrátil1, J. Petera2 1 Urologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové 2 Radioterapeutická a onkologická klinika FN a LF UK, Hradec Králové Cíl: Autoři prezentují pozitronovou emisní tomografii (PET) jako novou diagnostickou metodou využívanou zejména v onkologii. Využívá se 18-flourodoexyglukóza (FDG) a její kumulace v nádorových buňkách. Touto metodou lze diagnostikovat jednak primární tumory, ale také vzdálené metastázy. Leiomyosarkom je relativně vzácné maligní onemocnění, často lokalizované v retroperitoneu. Recidiva v retroperitoneu bývá nejčastějším místem relapsu. Metoda: PET byla využita při dispenzarizaci nemocné s leiomyosarkomem. Diagnóza byla stanovena histologicky po extirpaci rozsáhlého tumoru retroperitonea. Následně byla podána adjuvantní chemoradioterapie. Po 14 měsících je diagnostikována CT recidiva v oblasti malé pánve, která je kompletně extirpována. Kontrolní sonografie a CT neprokazují recidivu. Nemocné je provedena PET. Výsledky: Závěrem PET je recidiva tumoru pod břišní stěnou v pravém mezogastriu velikosti 3 cm. Následně je chirurgicky extirpována metastáza velikosti 3 cm z omenta. Nemocná je nyní bez recidivy a je intenzivně onkologicky sledována. Závěr: PET je novou metodou k diagnostice maligních onemocnění. Náš případ potvrzuje v literatuře udávanou přesnost v diagnostice metastázy leiomyosarkomu.
116. SURGERY OF URETHRAL STRICTURES Ch. Chapple Sheffield Teaching Hospitals NHS Royal Hallamshire Hospital, Sheffield, UK
117. TRANSPLANTATION INTO THE ABNORMAL LOWER URINARY TRACT D. Castro-Diaz prof. Titular de Urologia, Santa Cruz de Tenerife, Espaňa
118. LAPAROSKOPY IN UROLOGY - WHERE DO WE GO? P. Fornara Urologische Klinik Martin-Luther Universität Halle/Wittenberg Halle/Saale, Deutschland
119. RIZIKA TRANSPLANTACE LEDVINY U PACIENTŮ S ANOMÁLIEMI DOLNÍCH MOČOVÝCH CEST P. Navrátil1, J. Breza2 1 Urologická klinika FN, Hradec Králové 2 Urologická klinika NsP, Bratislava Cíl: Možnost transplantace ledviny u pacientů s anomáliemi dolních močových cest je potvrzena na více pracovištích. Málo z nich však má k dispozici soubor, který by bylo možno vyhodnotit i z hlediska rizikových faktorů na funkci štěpu. Je známo, že imunologické příčiny selhání štěpu jsou u skupiny pacientů, kteří o své ledviny přišli z urologických příčin, méně časté. Příčiny selhání a návratů do dialyzačního režimu nebo i úmrtí jsou většinou urologického původu. Cílem práce je vytipovat v našem souboru rizikové faktory. Metoda: V období od roku 1994 do konce roku 2001 bylo na naších pracovištích transplantováno celkem 15 pacientů s anomáliemi dolních močových cest. Byly využity tyto metody: ileální konduit, gastrocystoplastika, kolocystoplastika, ileocystoplastika, augmentace močového měchýře pomocí detubulizovaného ilea. Vždy byla snaha vytvořit velkokapacitní, nízkotlaký rezervoár a odstranit zdroje infekce a to jak před vlastní transplantací, tak po transplantaci. Výsledky: Z 15 pacientů sledovaných 4 – 88 měsíců žádný pacient neselhal z imunologických důvodů. Žádný pacient nezemřel. 9x jsme pozorovali akutní bakterielní infekci štěpu. Z důvodů urologických komplikací se pacienti podrobili celkem 6 reoperacím. 2 pacienti jsou z důvodů chronické pyelonepfritídy štěpu již opět dialyzováni. Závěry: Hlavní příčinou selhávání nebo poruchy funkce štěpu transplantované ledviny po transplantací u anomálií dolních močových cest je chronický bakterielní zánět štěpu. Jako jeho zdrojem se jeví jednoznačně rezistentní nozokomiální kmeny, které se u těchto pacientů drží v hypofunkčních částech močového traktu, jakými jsou divertikly a vlastní hypofunkční ledviny. Prevencí této komplikace je radikální eliminace těchto součástí močového traktu.
120. PROČ PATŘÍ CHIRURGICKÁ KONVERZE GENITÁLU U TRANSSEXUALIsMU DO RUKOU UROLOGA L. Jarolím Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha Cíl: Léčbou transsexuálních osob se zabývají sexuologové, endokrinologové, urologové a plastičtí chirurgové. Každá odbornost má v procesu konverze pohlaví svou specifickou roli, chirurgická konverze pohlavních orgánů je doménou urologa. Cílem práce je poukázat na jednotlivé prvky konverze, při kterých má urolog nezastupitelné místo. Metody: V letech 1992 – 2002 operováno 137 transsexuálních osob - 54 male-to-female a 73 female-to-male (do roku 2001 ve VFN). Konverze male-to-female zahrnuje bilaterální orchiektomii, penektomii, vaginoplastiku z invertované kůže penisu, neoklitoridoplastiku s nervověcévní stopkou dorzálního svazku penisu a uretroplastiku. Konverze female-to-male zahrnuje v 1. době hysterektomii s adnexektomií, bilaterální subkutánní mastektomii s tvorbou komplexu areoly s mamilou mužského typu, ve 2. době formaci zevního genitálu-faloplastiku z kůže třísel nebo metaidoioplastiku. Výsledky: Neoklitoridoplastika s použitím dorzálního nervově-cévního svazku penisu byla provedena u 50 pacientů jako součást jednodobé konverze. Taktilní čití glandu neoklitoridy je u všech operovaných nemocných zachována a umožňuje klitoridální orgasmus. U 8 nemocných byla konstruována sigmoidální neovagina s přirozenými lubrikačními vlastnostmi. Faloplastiku z kůže třísel podstoupilo 27 pacientů s výsledkem kosmeticky přijatelné falické náhrady a metaidoioplastiku 32 pacientů. Neouretra metaidoioplastiky umožňuje mikci vstoje 17 pacientům. Závěry: Chirurgie transsexualismu má své místo v operační urologii pro potřebu praktických zkušeností v topografické anatomii penisu, rektoprostatického prostoru a dna pánevního, jakož i rekonstrukčních výkonů na uretře.
121. PASIVNÍ URETRÁLNÍ KOMPRESE R. Fiala1, F. Záura1, T. Žák2, M. Odložilík1 1 Urologická klinika FN, Olomouc 2 Veterinární klinika, Kroměříž Cíle: Močovou kontinenci lze dosáhnout kompresí uretry mezi kavernózními tělesy, kompresí fasciální smyčkou, pomocí TVT, AMS a jinými výkony. Navrhli jsme nový způsob komprese uretry, který využívá cizorodý materiál aplikovaný lokálně. V experimentu jsme zjišovali, jakým způsobem můžeme měnit kontinenční zónu pasivní uretrální kompresí uretry. Metody: Na čerstvě usmrceném zvířeti byla uretra podkládána válečky z různého materiálu o různém průměru a komprimována goretexovými páskami. Statickou profilometrií byly měřeny maximálního uretrálního tlaku (MUP) a změny délky uretrálního profilu za různých experimentálních podmínek. Výsledky: Zvýšení MUP je závislé na velikosti válce podkládaného pod uretru a jeho rigiditě. Délku uretrálního profilu je závislá na počtu pásek v kombinaci s podložným válečkem. Závěr: Použitím pasivní uretrální komprese lze zvyšovat jak MUP, tak i prodlužovat délku profilu, a tím vytvořit libovolnou novou kontinenční zónu na uretře.
122. PUBOVAGINÁLNÍ SLING: KOMPLIKACE A JEJICH ŘEŠENÍ K. Mainer, J. Krhut Urologické oddělení FNsP, Ostrava Cíl: Vyhodnocení komplikací spojených s řešením stresové inkontinence moči u žen metodou pubovaginálního slingu. Metoda: Autoři v průběhu 44 měsíců operovali pro stresovou inkontinenci 110 pacientek metodou pubovaginálního slingu v modifikaci Blaivas - McGuire. Výsledky: Sanace příznaků stresové inkontinence dosáhli u 108 pacientek (98 %), spokojenosti s pooperačním výsledkem u 98 nemocných (89 %). Z nezávažných komplikací zaznamenali 4x perforaci močového měchýře, 8x urocystitidu, 12x přechodnou hyperkorekci a 36x tolerovatelné urgence, z toho 9x vzniklé de novo. Jako závažné komplikace zaznamenali 2x přetrvávání stresové inkontinence a 10x závažné urgence, z toho 3x vzniklé de novo. U 3 nemocných museli indikovat discizi slingu pro trvalou hyperkorekci. Celkem zaznamenali pooperačně vzniklé urgence u 12 pacientek (11 %). Závěr: Většina komplikací spojených s metodou pubovaginálního slingu byla dobře řešitelná. Autoři zdůrazňují nutnost pečlivé diagnostiky a indikace k operačnímu výkonu.
123. ČASNÉ KOMPLIKACE PUBOVAGINÁLNÍHO SLINGU R. Staněk, T. Kokoř, P. Vágner urologické odd. SSN, Opava Cíl: Cílem naší retrospektivní studie je zhodnocení časných komplikací pubovaginálního slingu. Metoda: Hodnotíme skupinu 47 žen operovaných od září 1999 do dubna 2002. Průměrný věk skupiny je 54 let (35 – 74 let). Průměrná doba sledování je 6,8 (1 – 27) měsíců. Každá žena absolvovala urodynamické vyšetření před operačním zákrokem. Ze 47 žen byl u 2 proveden simultánní gynekologický zákrok (1x konizace čípku, 1x přední poševní plastika). Hodnocení komplikací vychází z dokumentace a z dotazníku, který byl ženám zaslán. Výsledky: Retenci jsme zaznamenali v 7 (15 %) případech, kdy bylo nutno užít intermitentní katetrizaci. Katetrizaci jsme použili v průměru 24 dní (3 – 56). V současnosti žádná pacientka neužívá intermitentní katetrizaci. Terminální dribling se v současnosti vyskytuje u 5 (10 %) žen (žádná není ze skupiny s předchozí intermitentní katetrizací). Reziduum měřené sonografickým přístrojem bylo v 6 (13 %) případech zvýšeno nad 50 ml, v průměru 148 ml (70 – 190 ml). Z této skupiny byly 2 ženy pooperačně na intermitentní katetrizaci. Subjektivní polakisurie udává 6 (13 %) žen, 1 po 6 měsících udává zlepšení do normy. Urgence udává 15 (32 %) žen. V 1 případě (2 %) se objevila kýla v jizvě (úspěšně reoperována po 12 měsících). Selhání výkonu jsme zaznamenali v 7 (15 %) případech, z toho 5 (10 %) charakterizuje inkontinenci jako urgentní. 3 (6 %) ženy považují inkontinenci za selhání terapie, ostatní považují výkon za úspěšný. IMC jsme zaznamenali u 6 (13 %) žen v období do 3 měsíců po operaci. 1x (2 %) jsme zaznamenali vezikokutánní píštěl po epicystostomické drenáži, která se spontánně zhojila po 4 týdnech. Sekundární hojení rány jsme zaznamenali u 12 (25 %) žen. Závěr: Přestože jsme zaznamenali poměrně vysoký výskyt pooperačních komplikací, je 94 % žen spokojených s kontinencí. Většina komplikací byla přechodného charakteru. Četnost komplikací v našem souboru odpovídá údajům ve světové literatuře.
124. VÝSLEDKY SMYČKOVÉ (SLING OVÉ) OPERACE POUŽIITÉ K REOPERACI INKONTINENCE R. Fiala1, R.Vrtal1, M. Štursa2 1 Urologická klinika FN, Olomouc 2 Nemocnice, Valašské Meziříčí Cíl: Smyčkovou operaci lze použít jako primární operaci pro močovou inkontinenci nebo i k reoperaci recidivy. Sledovali jsme úspěšnost smyčkové operace použité ke korekci inkontinence již aspoň jednou operované. Metody: Retrospektivně jsme vyhodnotili dokumentaci 26 žen, které byly operovány smyčkovou operací. Předtím již podstoupily neúspěšně aspoň jednu další operaci pro močovou inkontinenci. Nemocné vyplnily dotazník podle Groutz-Blaivase, určený ke stanovení úspěšnosti operace pro inkontinenci, dotazník skóre bolesti a objevení se urgencí de novo. Urodynamickým vyšetřením byla zjišována subvezikální obstrukce. Doba sledování od smyčkové operace byla 7 – 42 měsíců (průměr 27 měsíců). Výsledky: Za vyléčené se považuje 13 (50 %) nemocných. Za dobrý výsledek považuje pooperační stav 6 (23 %) nemocných, jako uspokojivý jej hodnotí 5 (19 %) nemocných a jako špatný 2 (8 %) nemocné. U 16 (62 %) nemocných se žádné nové bolesti po operaci neobjevily, u 8 (31 %) slabé nevyžadující léčbu a u 2 (8 %) nemocných vyžadují bolesti nepravidelně analgetika. Urgence de novo se objevily u 6 (23 %) nemocných, ale jenom u 4 (15 %) se prokázala obstrukce. Naopak obstrukce byla prokázaná u 8 (31 %) nemocných bez nových urgencí. Celkově byla subvezikální obstrukce přítomna u 12 (46 %) nemocných. Závěr: Smyčková operace použita k reoperaci močové inkontinence se jeví jako úspěšná metoda.
125. PREDBEŽN NÉ VÝSLEDKY TENSION-FREE VAGINAL TAPE (TVT) V LIEČBE STRESOVEJ INKONTINENCIE MOČU M. Hladík, J. Breza, F. Goncalves Urologická klinika LFUK, FNsP akad .L. Dérera, Bratislava Ciele: Stresová inkontinencia moču (SIM) je častým ochorením najmä u žien vo veku 50 rokov a starších a jeho incidenia stúpa vekom. V ostatných rokoch sme svedkami nárastu počtu technicky jednoduchých a minimálne invazívnych chirurgických metód v liečbe SIM. Uvádza sa technika a predbežné výsledky tejto novej metódy. Metódy: V období 2/2000 – 12/2001 sa metódou TVT liečilo 35 žien s mediánom veku 57 (47 – 71) rokov. U všetkých žien anamnéza a objektívne príznaky potvrdili SIM trvajúcu v priemere 3 roky. Všetky mali 2. – 3. stupeň SIM poda Ingelman-Sunbergovej stupnice. Výsledky: Po zavedení TVT pásky bolo 30/34 (91,4 %) žien plne kontinentných. 2 pacientky udávali zlepšenie a len zriedkavé epizódy inkontinencie pri silnom záchvate kaša. U 1 pacientky sa stav nezlepšil. Retencia moču sa zaznamenala u 4 (11,4 %) pacientiek. U troch z nich sa močenie spontánne obnovilo do jedného týždňa. Urgentné močenie udávalo 7 (20 %) pacientiek. U 4 z nich urgencia ustúpila do jedného mesiaca a u ostatných do 6 mesiacov od operácie. V 2 prípadoch došlo k perforácii močových ciest (1x močový mechúr a 1x proximálna uretra). Tieto komplikácie však neovplyvnili priebeh operácie. Medián trvania výkonu bol 25 (15 – 45) minút. Závery: Napriek krátkodobému sledovaniu je TVT metóda jednoduchou a úspešnou technikou s nízkym výskytom komplikácií.
126. DESETILETÉ ZKUŠENOSTI S UMĚLÝM SVĚRAČEM AMS 800 U MUŽŮ Ů M. Janský, T. Hanuš, J. Dvořáček, R. Kočvara Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Cílem retrospektivní studie bylo zhodnocení dlouhodobých výsledků léčby mužské inkontinence aplikací umělého svěrače AMS 800. Metody: V období 1992 – 1999 jsme operovali 19 mužů ve věku 11 až 75 let. U 18 pacientů hodnotíme příčinu inkontinence, kontinenci po aktivaci sfinkteru, po 6 a více měsících po výkonu a pozdní pooperační komplikace. Do skupiny I (neurogenní příčina inkontinence) jsme zařadili 9 pacientů. Do skupiny II (non-neurogenní příčina inkontinence) jsme zařadili zbývajících 9 pacientů. Průměrná délka sledování činila 65 měsíců (14 – 102 měsíců). Výsledky: Bezprostředně po aktivaci sfinkteru bylo 17 pacientů plně kontinentních a 1 pacient byl podstatně zlepšen. Po 6 měsících se kontinence pohybovala od 30 do 100 % (s průměrem 86 %). Pozdní komplikace se vyskytly u 10 pacientů (56 %). Reoperovali jsme 8 pacientů (44 %, 6x explantace, 2x výměna komponent). Ve skupině I je plně kontinentní 1 pacient, u ostatních se kontinence pohybuje mezi 30 a 90 % (průměr 75 %). Ve skupině II je plně kontinentních 7 pacientů, u 2 pacientů přetrvává mírná stresová inkontinence. Ve skupině I se pozdní komplikace vyskytly u všech pacientů (6x dekubitální nekróza bulbární uretry - 67 %, 3x technické komplikace - 33 %). Reoperováno bylo 7 pacientů (78 %). Ve skupině II vznikla nekróza uretry za 3 měsíce pouze u 1 diabetika staršího 70 let s nutností explantace sfinkteru. U ostatních pacientů je dosavadní průběh bez komplikací. Závěr: Zjistili jsme signifikantní rozdíly mezi oběma skupinami jak v počtu komplikací, tak v úspěšnosti terapie inkontinence. Příčinou vyššího výskytu komplikací a nižší úrovně kontinence ve skupině I jsou nejspíše nepříznivé trofické podmínky v terénu po opakovaných výkonech a horší vitalita tkání u pacientů s neurogenním měchýřem. Implantace AMS 800 je u indikovaných pacientů, ve specializovaném centru a v rukou zkušeného operatéra stále terapeutickou metodou stresové inkontinence vzniklé na základě insuficience sfinkteru.
127. VPLYV MEDIKAMENTÓZNEJ LIEČBY PRÍZNAKOV DOLNÝCH MOČOVÝCH CIEST NAZNAČUJÚCICH PRÍTOMNOSŤ BENÍGNEJ PROSTATICKEJ HYPERPLÁZIE NA TRANSURETRÁLNU RESEKCIU PROSTATY M. Horňák, A. Bárdoš, J. Štefančík Urologická klinika LF UK, Bratislava Cie: Zavedenie medikamentóznej liečby príznakov LUTS naznačujúcich prítomnos BPH zmenilo liečebnú taktiku. Cieom práce je overi hypotézu, či medikamentózna liečba oddialila potrebu operácie a prípadne zhoršila výsledky operácie. Metóda: Porovnali sme súbor 137 pacientov liečených TURP roku 1991 (pred príchodom medikamentóznej liečby) so súborom 122 pacientov liečených TURP roku 2001, ke sa medikamentózna liečba indikovala ako terapia prvej voby. Hodnotili sme vek pacientov, sprievodné ochorenia, druh medikamentóznej liečby príznakov LUTS, indikácie k operácii, hmotnos odstráneného tkaniva, dĺžku drenáže močového mechúra po operácii a dĺžku hospitalizácie. Výsledky: Pacienti roku 2001 boli v priemere o 3,1 roka starší (p = 0,007), sprievodné ochorenia boli prítomné u 68,6 % pacientov roku 1991, oproti 85,2 % roku 2001 (NS) a TURP sa robila z absolútnych indikácií 58,4 % pacientom roku 1991 a 50 % roku 2001 (NS). Medikamentóznu liečbu roku 2001 dostávalo 71 zo 122 (58,2 %) pacientov. Hmotnos odstráneného tkaniva bola 20,2 ±13,2 g roku 1991 a 24,6 ±15,4 g v roku 2001 (p = 0,027). Uretrálnu cievku sme po operácii odstránili po 4,5 ±1,8 dňoch roku 1991 a 3,1 ±2,2 dňoch roku 2001 (p = 0,0001) a dĺžka hospitalizácie bola 7,7 ±5,7 dní roku 1991 oproti 5,2 ±3,2 dní roku 2001 (p = 0,0001). Závery: Pacienti, ktorí dostávajú medikamentóznu liečbu, sa operovali v neskoršom veku. Zvýšenie veku sa však nepodiealo na výskyte sprievodných ochorení, zvýšenom počte operácii z absolútnych indikácií, nezhoršili sa nálezy pri predoperačnom vyšetrení a nezvýšil sa výskyt operačných komplikácií. Pacientom sa v priemere odstránilo viac prostatického tkaniva a skrátila sa doba hospitalizácie.
128. TRANSURETRÁLNA RESEKCIA PROSTATY S „PÁSKOVOU ELEKTRÓDOU“ V LIEČBE BENÍGNEJ PROSTATICKEJ HYPERPLÁZIE A. Bárdoš, M. Horňák Urologická klinika LF UK, Bratislava Cie: Problémy spojené s krvácaním počas a po transuretrálnej resekcii prostaty (TURP) nabádajú hada nové spôsoby ablácie hyperplastického tkaniva. Cieom prospektívnej práce bolo hodnoti krvácanie počas a po operácii robenej s „páskovou elektródou“, tzv. transuretrálnej vaporesekcii prostaty (TUVRP). Metódy: Roku 2001 bola 122 pacientom so syndrómom príznakov dolných močových ciest (LUTS) naznačujúcich prítomnos benígnej prostatickej hyperplázie urobená TUVRP s „páskovou elektródou“. Pri TUVRP sa použil 27 Char. resektor so stálym preplachovaním (Olympus®) s „páskovou elektródou“ (band electrode Olympus®) a resekčný prúd s výkonom 200 W (generátor Erbotóm ICC 350®). Závažnos krvácania počas a po operácii sa hodnotila počtom pacientov, ktorí potrebovali transfúziu krvi. Výsledky: Pred TUVRP sa medikamentózne liečilo 71 (58,2 %) pacientov v priemere 12,6 mesiacov. TUVRP sa u 61 (50 %) pacientov robila z absolútnych indikácií. V priebehu operácie a počas hospitalizácie neexitoval žiaden pacient. Počas a 24 h po TUVRP 19 (15,6 %) pacientov pre krvácanie vyžadovalo podanie transfúzie krvi. Počas operácie došlo u 4 (3,3 %) pacientov k perforácii puzdra prostaty. Pri prepustení do domáceho liečenia pacienti močili spontánne, boli kontinentní a 24 (19,7 %) z nich malo infekciu močových ciest. Závery: Podanie transfúzie krvi počas 24 h po TUVRP bolo potrebné u 19 zo 122 (15,6 %) pacientov. V súbore 128 pacientov liečených konvenčnou TURP roku 1998 transfúzia bola potrebná u 41 (32 %) pacientov. Výmenou drôtovej slučky za páskovú sa znížil počet potrebných transfúzií o 16, 4 %. Výsledok je štatisticky významný (p = 0,025).
129. SYSTÉMOVÝ TERMICKÝ EFEKT PRODUKTŮ VOLNÝCH RADIKÁLŮ VZNIKAJÍCÍCH PŘI TRANSURETRÁLNÍ PROSTATEKTOMII A. Veselá1, J. Wilhelm1, I. Kawaciuk2 1 Ústav lékařské chemie a biochemie, 2 Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha Cíl: Stanovení dlouhodobého vlivu oxidačního poškození navozeného lokálním termickým působením při transuretrální resekci prostaty (TURP). Difuzibilní a reaktivní produkty volných radikálů vznikající při tepelném poranění poškozují erytrocyty, které jsou transportovány krví do vzdálených orgánů, kde jsou schopny iniciovat nové radikálové reakce. Metody: Byla srovnána skupina pacientů operovaných TURP (n = 28) a otevřenou prostatektomií (TVPE, n = 6). Dále byly stanoveny produkty volných radikálů v krvi před operací (kontroly), ihned po operaci a dále po 1 a 3 měsících, produkty poškození membrán volnými radikály, lipofuscinoidní pigmenty (LFP), stanoveny byly fluorometricky v lipofilních extraktech tkáně prostaty a erytrocytů, dále byly charakterizovány pomocí trojrozměrných fluorescenčních spekter a kvantifikovány. Výsledky: Hladina LFP ve tkáni prostaty po TURP byla 11x vyšší než po TVPE (p < 0,005). Trojrozměrné fluorescenční spektrum extraktů z tkání po TURP mají podobná dvě excitační a emisní maxima jako po TVPE. Spektrum LFP erytrocytů po TVPE má podobný vzhled jako kontrola, spektrum po TURP ve 3 odběrech do 3 měsíců má mnoho modifikací (známka poškození erytrocytů volnými radikály). Změny přetrvávají ještě 3 měsíce po operaci. Pozměněná spektra byla nalezena u 8 pacientů z 22 ve skupině TURP a jen u 1 pacienta ze 6 ve skupině TVPE. Závěr: Hladina LFP ve tkáni prostaty závisí na typu operace. Naše výsledky dále ukazují, že tepelné poškození doprovázející TURP způsobuje oxidační poškození nejen ve tkáni prostaty, ale také v erytrocytech. Produkty oxidačního poškození přetrvávají v krvi pacientů po TURP ještě tři měsíce po operaci. TURP může navodit dlouhotrvající oxidační stres v organismu, který představuje riziko pro rozvoj patologických stavů ve vzdálených orgánech.
130. HEMODILUCE V UROLOGII J. Schraml1, D. Bejšovec2, V. Hynek1, M. Hálek1 1 Urologické oddělení, Masarykova nemocnice, Ústí n/L. 2 Anesteziologicko-resuscitační klinika ILF, Masarykova nemocnice, Ústí n/L. Cíl: Zhodnotit význam izovolemické hemodiluce u náročných urologických výkonů. Cílem metody je omezit transplantaci cizí tkáně, imunizaci, tvorbu nevhodných protilátek a riziko přenosu virových infekcí. Metoda: V souboru 42 pacientů byl za poslední 3 roky proveden rozsáhlý operační výkon pomocí izovolemické hemodiluce. Na začátku operace se odebere přesně definované množství krve (300 – 1 500 ml) za současného podání náhradního roztoku ve stejném objemu. Při operaci pacient ztrácí krev chudou na erytrocyty, trombocyty a koagulační faktory, a po skončení hemoragické fáze operace je pacientovi opět vrácena jeho předtím odebraná plná čerstvá krev. Výsledky: Touto metodu byla minimalizována potřeba podání cizích krevních derivátů na 11,9 % (u 5 ze 42 nemocných). Komplikace bezprostředně související s touto hemodilucí se nevyskytly. Metoda je příznivá i z ekonomického hlediska, protože krevní deriváty produkované transfuzními stanicemi jsou mnohonásobně dražší. Závěr: Hemodiluce stala se na našem pracovišti součástí každé radikální prostatektomie a výběrově u radikálních nefrektomií a cystektomií. Limitující jsou pouze vstupní kriteria krevního obrazu pacienta, jeho další přidružené nemoci a celkový stav.
131. POOPERAČNÍ ANALGEZIE PO VÝKONECH PROVÁDĚNÝCH V KOMBINOVANÉ ANESTEZII. V. Dostálová1, M. Broák2 1 Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2 Urologická klinika UK Praha, LF Hradec Králové, FN Hradec Králové Cíl: Bolest je považována za samostatný stresor, spouštějící mediátorové kaskády se závažnými změnami ve vzdálených orgánech. Technika epidurální analgézie umožňuje mimo zajištění účinné analgezie snížit odpově organismu na pooperační stres, příznivě ovlivnit plicní funkce v pooperačním období a redukovat riziko vzniku trombembolické nemoci. Metoda: Na Urologické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové provádíme rozsáhlé výkony a výkony spojené se značnou pooperační bolestivostí v kombinaci celkové a regionální anestezie s možností využití epidurálního katétru pro pooperační analgezii. Vypracovali jsme protokol pooperační analgezie, zahrnující aplikaci paracetamolu a intermitentní nebo kontinuální epidurální podávání lokálních anestetik a opioidů. Stupeň bolestivosti je hodnocen na základě použití vizuální analogové stupnice (VAS) od 0 – 10, kde 0 znamená žádnou bolest, 10 nejhorší představitelnou bolest. Cílem protokolu je dosažení stupně VAS 3 a méně. Výsledky: U všech nemocných bylo při použití našeho schématu možné dosáhnout dostatečné analgezie s minimálním výskytem nežádoucích účinků. Závěr: Pooperační analgezie vedená epidurálním podáváním lokálních anestetik a opioidů umožňuje dosažení efektivní analgezie s minimem nežádoucích účinků při významné ekonomické úspoře oproti i.m. podávaným analgetikům.
132. DIAGNOSTIKA A TERAPIE PORANĚNÍ LEDVIN V KONTEXTU POLYTRAUMATU R. Grill1, M. Urban1, P. Palascak2, J. Heráček1 1 Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha 2 Urologické oddělení, Hospital Paul Morel, Vesoul, Francie Cíl: U pacientů s polytraumaty potřebné diagnostické i terapeutické postupy všech spoluřešících oborů kladou zvýšený důraz na koordinaci a efektivitu spolupráce těchto oborů. Metoda: V období 1996 – 2001 bylo zastiženo 68 poranění ledvin u pacientů s diagnózou polytrauma. Z toho bylo poranění I.-II. stupně u 38 (56 %) pacientů, stupeň III.-IV. u 16 (23,5 %) pacientů a stupeň V. u 14 (20,5 %) pacientů. Krytá poranění byla u 64 (94 %) pacientů, 3 (4,5 %) byla poranění střelná a u 1 (1,5 %) bodné. Výsledky: Z 68 polytraumat se současným poraněním ledvin zemřelo v trauma šoku 15 nemocných (22 %). Nebyla korelace mezi stupněm postižení ledviny, její poranění nebylo bezprostřední příčinou smrti. Akutní urologický výkon byl proveden u 11 (16 %) pacientů - v rámci revize 3 střelných a 1 bodného poranění a u 7 rozsáhlých poranění ledviny. Byla provedena 7x nefrektomie, 2x resekce lacerovaného polu a 2x ošetřeno významné krvácení z parenchymu ledviny. U 42 (62 %) pacientů bylo z hlediska urologa postupováno konzervativně s monitorací klinického stavu pacienta a kontrolou nálezu CT nebo UZ. U 6 (9 %) pacientů byl pro únik kontrastní látky z dutého systému ledviny zaveden ureterální stent a ponechán v průměru 22 dnů. Závěr: Hranice konzervativního postupu a otevřené revize z indikace urologa byla dána stupněm postižení ledviny. Vždy bylo revidováno poranění s pokračujícím šokovým stavem při zvětšujícím se perirenálním hematomu (V. stupeň) a otevřená poranění. Ale i u rozsáhlých hematomů při stabilizovaném stavu pacienta je konzervativní postup bezpečný s dobrými výsledky. Práce podpořena Výzkumným záměrem MŠMK č. 3 na 3. LF UK.
133. TRAUMA ZADNÍ URETRY JAKO KOMPLIKACE FRAKTUR PÁNVE - TAKTIKA AKUTNÍ A NÁSLEDNÉ LÉČBY M. Hora1, J. Zeman2, J. Kastner3, Z. Chudáček4, J. Droppa1, R. Pradl5, T. Pavelka2 1 Urologická klinika, 2 Klinika ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí, 3 Radiodiagnostická klinika, 4 Radiodiagnostické oddělení, 5 Anesteziologicko-resuscitační klinika, LF UK a FN v Plzni Cíl: Závažné komplikace fraktur pánve jsou zejména ruptura močového měchýře (RMM), trauma zadní uretry (TZU) a erektilní dysfunkce. RMM nebývá většinou diagnostickým ani léčebných problémem, u TZU je tomu však naopak. Cílem práce je prezentovat vlastní soubor a ukázat standardní diagnostický a léčebný algoritmus TZU. Soubor, metodika: Ve FN Plzeň bylo v letech 1998 – 2001 ošetřeno 15 pacientů se závažnějšími urologickými komplikacemi při fraktuře pánve - 6x RMM, 9x TZU (lx společně s RMM). RMM byla vždy ošetřena suturou, pouze u jednoho pacienta s rozsáhlým defektem jdoucím až do hrdla přetrvává stresová inkontinence. Výsledky: TZU bylo bez dislokace 5x, s dislokací 4x. Kromě 1 pacienta s TZU byl vždy lékaři non-urology proveden pokus o zacévkování uretry. Akutní operační revize byla provedena u 5 (kromě všech dislokací 1x při současné ruptuře měchýře). U zbylých 5 založena epicystostomie. U 4 byla s odstupem 3 měsíců provedena zadní resekční uretroplastika pro distrakční defekt. U 2 z nich
bylo nutno ještě lx provést vnitřní optickou uretrotomii pro stenózu anastomózy, vždy s dlouhodobým efektem. 1 pacient s distrakčním defektem byl převzat do péče spádové urologie. Těžká erektilní dysfunkce se rozvinula u 6 (při dislokaci uretry vždy). Závěr: U podezření na TZU (uretroragie, dislokace prostaty při vyšetření p.r.) je nutné provést ascendentní uretrografii a IVU. Nikdy necévkovat před dovyšetřením! Poté provádíme punkční epicystostomii, u velkých dislokací močového měchýře „realignment“ uretry na cévce otevřenou operační revizí či dle literatury i endoskopicky. Definitivní řešení odkládáme až dle nálezu na descendentní uretrografii 6 – 12 týdnů od úrazu - v případě distrakčního defektu je léčbou zadní resekční uretroplastika.
134. IATROGENNÍ PORANĚNÍ RENÁLNÍ ARTERIE - KAZUISTIKA Z. Häring, K. Mainer Urologické oddělení FNsP, Ostrava Cíl: Kazuistika o možném iatrogenním poranění renální arterie při její angioplastice. Metoda: 51letá žena s hypertenzí a oboustrannou stenózou renálních tepen, pro které jí byla na jiném pracovišti provedena oboustranně angioplastika - vlevo dilatace, vpravo stent. Výkon na pravé renální arterii byl komplikován krvácením, s následným subkapsulárním hematomem. Výsledky: Při přeložení na naše oddělení nevyžadoval stav nemocné akutní chirurgickou intervenci, postupovalo se konzervatívně. Hematom byl ošetřen perkutánní drenáží s dobrým efektem. Po dimisi je sledována ambulantně, drobná reziduální kolekce tekutiny subkapsulárně se resorbovala. Závěr: S narůstající frekvencí angioinvazivních výkonu se můžeme s takovými komplikacemi setkávat, jeden z možných způsobů ošetření jsme uvedli.
135. VZÁCNÝ PŘÍPAD URETEROILICKÉ PÍŠTĚLE A MOŽN NOST MÉNĚ INVAZIVNÍHO ŘEŠENÍ A. Čermák1, D. Pacík1, I. Quwarah1, J. Boudný2 1 Urologická klinika FN, Brno 2 Radiodiagnostická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je seznámit se vzácným případem ureteroilické píštěle. Způsobuje epizody náhlého masivního krvácení, které dramaticky ohrožuje pacienta na životě, není-li včas zahájena správná léčba. Přitom ve stavu ohrožujícího krvácení je přesnou diagnózu obtížné stanovit. Předchozí chirurgický výkon v pánvi je predisponujícím faktorem. Kazuistika: Autoři popisují případ ureteroilické píštěle u 64letého muže, který byl přijat na naše pracoviště se stavem náhlé masivní hematurie. Pacient byl pro nádorové onemocnění po amputaci rekta s následnou radioterapií. Akutní cystoskopické vyšetření v této fázi neprokázalo jednoznačný zdroj masivního krvácení. Byl zjištěn svraštělý močový měchýř s difuzním, plošným krvácením ze sliznice s poradiačními změnami. Při konzervativní léčbě došlo k dočasné zástavě krvácení. Při opakované atace krvácení byla zjištěna hemoragie z levého ureteru. Provedená vyšetření (sonografie, CT, angiografické vyšetření) prokázala ureteroilickou píštěl. Píštěl byla následně úspěšně vyřešena perkutánní angiografickou technikou selektivním uzávěrem spirálou a zavedením ureterálního JJ stentu. Závěr: Pacient s atakami masivní hematurie po předchozí pánevní operaci především s anamnézou cévní operace a radioterapie může být ohrožení fatálním krvácením. Nejčastější (i když vzácnou) příčinou je traumatická nebo iatrogenní léze. Určení správné diagnózy je v akutním stavu obtížné ale důležité. I tento stav však může být vyřešen méně invazivním způsobem. Otevřená operace je pro svoji obtížnost a nejistý výsledek méně vhodná.
136. LOKÁLNĚ POKROČILÉ MALIGNÍ ONEMOCNĚNÍ V MALÉ PÁNVI JINÉ NEŽ UROLOGICKÉ ETIOLOGIE K. Mainer1, Z. Häring1, T. Malý2, J. Krhut1, J. Kopecký1 1 Urologické oddělení FNsP, Ostrava 2 Chirurgická klinika FNsP, Ostrava Cíl: Autoři referují o svém aktivním přístupu k nemocným s lokálně pokročilým nádorovým onemocněním jiné než urologické etiologie v malé pánvi. Metoda: Prezentují soubor 16 pacientek s gynekologickou malignitou a 6 pacientů s adenokarcinomem rektosigmatu, kteří v době vyšetření neměli prokázané vzdálené orgánové metastázy. Šlo o nemocné, u kterých nebylo možno založit trvalou vnitřní drenáž. Důvodem byla úplná obliterace pánevního močovodu anebo nádorová infiltrace močového měchýře. U 16 žen s gynekologickou malignitou provedli u 11 z nich močovou derivaci formou ileálního konduitu dle Brickera, u 3 transureteroureteroanastomózu a u 1 resekci pochvy s cystektomií a ortotopní ileální neovezikou. U 6 pacientů s adenokarcinomem rektosigmatu byla 2x ve spolupráci s chirurgickým týmem provedena nízká resekce rekta a ortotopní ileální neovezika. U dalšího pacienta byla provedena znovu resekce sigmatu a zároveň resekce měchýře doplněná augmentační plastikou detubulizovanou ileální kličkou. Poslední 3 nemocní trpěli inoperabilním karcinomem rekta s penetrací do měchýře a obstrukcí močovodů. Situace byla řešena implantací močovodů do kolostomie. Výsledky: Pacienti jsou sledováni od 2 do 24 měsíců, 8 pacientů zemřelo za 8 – 14 měsíců od operace na generalizaci onemocnění. Žádný z pacientů nezemřel v souvislosti s pooperační komplikací. Závěr: Je zdůrazňováno aktivní využívání možností rekonstrukčních urologických postupů.
137. ZPŮSOB ŘEŠENÍ UROLOGICKÉ KOMPLIKACE PO GYNEKOLOGICKÉ OPERACI M. Pešl, L. Šafařík Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha Cíl: Naše kazuistika ukazuje možnost definitivního řešení močové derivace po oboustranném iatrogenním poranění močovodů při gynekologické operaci, které nebylo peroperačně rozpoznáno. Metoda: Transureteroureteroanastomóza zprava doleva a ureterocystoneoanastomóza dle Hendrena s psoas hitch v jedné operační době po předchozí založené pravostranné nefrostomii. Výsledky: Kompletní zhojení pacientky per primam po kombinované rekonstrukční operaci. Závěr: Prezentujeme případ pacientky se základní diagnózou karcinomu děložního čípku T1b, u které došlo při radikální gynekologické operaci ke kompletní obstrukci pravého močovodu ve středním úseku a nekompletní obstrukci intramurálního močovodu vlevo. Pomocí uvedené operační metody se podařilo trvale vyřešit derivaci moči per vias naturales. Práce podpořena grantem VZ MSM 111100005.
138. ŘEŠENÍ URETERÁLNÍ STENÓZY ZAVEDENÍM WALL-STENT U - DLOUHODOBÉ SLEDOVÁNÍ D. Pacík1, A. Čermák1, V. Válek2 1 Urologická klinika FN, Brno 2 Radiodiagnostická klinika FN, Brno Cíl: Méně invazivní techniky přinesly vedle tradičních řešení nové léčebné možnosti, jako je i zavedení samoexpandabilního wallstentu. Cílem tohoto sdělení je informovat o dlouhodobě dobrých výsledcích případu zavedení samoexpandabilního wall-stentu při léčbě stenózy močovodu. Kazuistika: U pacientky M.P., 52 let, s hydronefrózou pravé ledviny způsobenou zúženinou močovodu po gynekologické operaci pro benigní onemocnění, byl tento stav řešen zavedením kovového wall-stentu. Stent byl zaveden v roce 1995 po předchozí perkutánní punkci hydronefrotické ledviny antegrádním způsobem. Počáteční výsledky byly uspokojivé a referovali jsme o nich v odborné literatuře. Pacientka byla sledována pravidelně nejprve v 6měsíčních intervalech, po 2 letech v ročních intervalech pomocí radioizotopové nefrografie, vylučovací urografie, samozřejmě za pravidelných kontrol močového nálezu a hodnocení subjektivních příznaků. Na základě těchto sledování můžeme říci, že za 7 let po provedeném výkonu je pacientka stále asymptomatická, s normální funkcí ledvin i drenáží obou ledvin, s normálním obrazem vývodného systému horních močových cest a normálním nálezem v močovém sedimentu. Závěr: Řešení ureterální stenózy zavedením wall-stentu může přinést dlouhotrvající vysoce uspokojivé výsledky a je třeba tuto terapeutickou alternativu zvažovat při volbě terapeutické metody.
139. DIETARY PREVENTION OF PROSTATE CANCER J. Altwein Urologische Abteilung Krankenhaus der Barmherzigen Brüder München, Deutschland
140. HEREDITARY PROSTATE CANCER AND ITS MANAGEMENT J. E. Damber Sahlgrenska University Hospital Department of Urology Göteborg, Sweden
141. INDICATION, ALGORITHM AND RESULTS OF PROSTATE BIOPSY I. Romicz Semmelweis University Department of Urology Budapest, Hungary
142. KLINICKO-PATOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA KARCINÓMOV PROSTATY T1c B. Eliáš, J. Kliment, R. Tomaškin, J. upták, J. Švihra, A. Kališ Urologická klinika JLF UK a MFN, Martin Cie: Vyhodnotili sme klinicko-patologickú charakteristiku karcinómov prostaty T1c a porovnali sme ich s karcinómami cT2 liečenými RRP. Materiál a metodika: Retrospektívne sme vyhodnotili karcinómy prostaty T1c detekované na našej klinike v rokoch 1995 – 2001. Všetky boli diagnostikované na základe zvýšenej koncentrácie PSA v sére nad 4,0 ng/ml pri negatívnom DRV a TRUS. Každý pacient mal urobenú sextantovú biopsiu prostaty pod TRUS kontrolou. Hodnotili sme vek, PSA, Gleasonovo skóre a spôsob liečby. U pacientov, ktorí mali urobenú RRP, sme hodnotili koncentráciu PSA, pT štádium a Gleasonovo skóre. Tieto nádory sme porovnali s karcinómami T2 klinického štádia liečenými RRP. Výsledky: Celkovo sme detekovali 41 CaP T1c klinického štádia u mužov vo veku 52 - 74 rokov (medián 64) s koncentráciou PSA 4,7 - 40,8 ng/ml (medián 7,9). Distribúcia Gleasonovho skóre v bioptickom materiále bola nasledovná: Gleason 2 - 4 20 (41 %) pacientov, Gleason 5 - 7 21 (49 %) a Gleason 8 - 10 nemal žiadny pacient. RRP sme urobili u 18 (44 %) pacientov, 13 (32 %) bolo liečených hormonálne a 10 (24 %) boli prísne sledovaní. Porovnanie pacientov s karcinómom prostaty T1c a cT2 liečených RRP udáva tabuka.
n vek PSA pT2 pT3, pT4 Gleason 2 – 4 Gleason 5 – 7 Gleason 8 – 10 Gleason neurčený
cT1c 18 52 – 68 r (med 64) 5 – 22,5 ng/ml (med 7,6) 14 (78 %) 4 (22 %) 8 (44 %) 6 (33 %) 1 (6 %) 3 (17 %)
cT2 56 47 – 74 r (med 65) 0,5 – 50 ng/ml (med 7,5) 29 (52 %) 27 (48 %) 20 (36 %) 26 (46 %) 7 (13 %) 3 (5 %)
Záver: Karcinómy prostaty T1c a T2 klinického štádia sú vo väčšine prípadov dobre a stredne diferencované nádory vhodné na RRP so signifikantnou prevahou patologicky lokalizovaných ochorení u T1c karcinómov.
143. ZHODNOCENÍ 761 TRANSREKTÁLNÍCH ULTRASONOGRAFICKY KONTROLOVANÝCH BIOPSIÍ PROSTATY J. Stolz, L. Šafařík, K. Novák, J. Novák, J. Dvořáček Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Transrektální ultrasonograficky kontrolovaná biopsie prostaty je v současné době zlatý standard v diagnostice karcinomu prostaty. Cílem naší práce bylo zhodnotit efektivnost a komplianci modifikované oktantové biopsie prostaty u ambulantních nemocných se suspekcí na karcinom prostaty, na základě elevace PSA či vyšetření per rectum. Metoda: V průběhu 30 měsíců podstoupilo 761 nemocných se suspekcí na karcinom prostaty modifikovanou oktantovou, transrektální ultrasonograficky kontrolovanou biopsii prostaty, se zaměřením na odebrání vzorků z periferie i z tranzitorní zóny prostaty. Byl použit ultrazvuk firmy B+K 3535, transrektální US sonda 7,5Hz a Magnum biopsy gun firmy Bard. Průměrně bylo provedeno 8 biopsií prostaty u jednoho nemocného. Hloubka modifikované biopsie byla 22 a více mm. Všichni nemocní podstoupili standardní přípravu a výkon byl proveden v cloně intramuskulárně aplikovaného antibiotika s následným perorálním zajištěním. Vzhledem k uspokojivé toleranci předoperační či peroperační analgezie nebyla nutná. Výsledky: Průměrná velikost prostaty byla 46 g, průměrný věk 77 let, průměrná hodnota PSA byla 12,8 m g/l. U 304 (40 %) nemocných byl v 1 či více vzorcích nalezen karcinom prostaty. V intervalu PSA 4 – 10 m g/l byla biopsie prostaty provedená u 422 nemocných. Z tohoto počtu byl u 134 (32 %) nemocných zachycen karcinom prostaty průměrného Gleason skóre 4. Vážné komplikace charakteru urosepse, hematurie, dysurii jsme zaznamenali u 18 nemocných (2,39 %). Závěr: Transrektální, sextantová, ultrasonograficky kontrolovaná biopsie prostaty v našem souboru prokázala v intervalu PSA 4 – 10 m g/l 32% senzitivitu záchytu karcinomu. Při standardní přípravě, per a postoperační antibiotické cloně byl výskyt závažných komplikací minimální a samotný výkon byl nemocnými dobře tolerován. Všichni pacienti byli vyšetřovaní ambulantně. Podporováno grantem VZ MSM 1111 00005.
144. VÝVOJ STRATEGIE BIOPSIE PROSTATY S CÍLEM DETEKCE KARCINOMU A DOPAD NA DOSAŽEENÉ VÝSLEDKY A. Čermák, D. Pacík, A. Khamzine Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem studie je srovnat výtěžnost sextantové a multiplicitní biopsie prostaty při detekci karcinomu prostaty a pokusit se stanovit optimální strategii biopsie. Metoda: V období od ledna 2000 do května 2002 bylo provedeno 720 biopsií prostaty. Pacienti byli randomizováni do dvou skupin: A. sextantová biopsie a B. multiplicitní biopsie (sextantová b. + 6 b. z laterální části periferní zóny + 2 b. z přech. zóny - celkem 14 vzorků). Ve studii bylo hodnoceno 300 pacientů s hodnotou PSA 3,9 – 15 ng/ml (multiplicitní b.) a 250 pacientů (sextantová b.). Byla hodnocena senzitivita různých kombinací a byla srovnána s výsledky klasické sextantové biopsie. Výsledky: Sextantová biopsie detekovala CaP u 43 pacientů (17,2 %) z celkového počtu 250 pac. U multiplicitní biopsie byl nádor detekován ve 109 (36,3 %) případech z 300 pacientů. Při hodnocení různých kombinací ve skupině pozitivních záchytů byl CaP detekován ve 104 (95,4 %) případech ze 109 při použití 10 vzorků. Při snížení počtu vzorků na 8 se četnost snížila na 102 (93,5 %). Detekce CaP byla 10jehlovou b. signifikantně lepší než u klasické sextantové biopse (p = 0,001) a byla srovnatelná s četností záchytu u 12jehlové biopsie 104/105 pacientů (95,4 %/96,3 %). U prostaty s objemem > 50 g se při použití 10jehlové biopsie snižuje četnost záchytu na 25 %. U sextantové b. se detekce CaP snižuje na 13,6 %. Závěr: Klasická sextantová biopsie nedetekuje velkou část nádorů lokalizovaných především v periferní zóně. Strategie vícečetné 10jehlové biopsie signifikantně zvyšuje pozitivní záchyt karcinomu při umístění biopsií laterálně + 2 vzorky v parasagitální linii (střed, baze). U malých prostat (< 35 g) se zdá postačující 8jehlová biopsie. U prostaty nad 50 g je potřebné 10 – 12jehlové schéma. Největší výtěžnosti je dosaženo přidanými biopsiemi v oblasti apexu.
145. KORELACE PSA, fPSA a PSAD V ČASNÉ DIAGNOSTICE KARCINOMU PROSTATY M. Matoušková, M. Hanuš Urocentrum, Praha Cíl: Serinová proteáza, PSA, palpační rektální vyšetření a transrektální ultrasonografie jsou základními pilíři časné diagnostiky karcinomu prostaty. Přesto PSA, excelentní marker pro monitorování onemocnění, nevykazuje dostatečnou specificitu a senzitivitu v diagnostice zhoubného onemocnění prostaty. Významné je v diagnostice CaP stanovení vztahu mezi volným a celkovým PSA. Poměr f/t PSA > 20 % svědčí pro benigní postižení žlázy. U velkých žlaznatých prostat bývá poměr arteficiálně změněn a jeho použití ztrácí na významu. Vztah PSA k objemu prostaty (PSAD - PSA denzita) umožňuje v diagnostice kalkulovat i s velikostí žlázy. Nezanedbatelným je korelát k věku vyšetřovaného. Naším cílem bylo ověřit možnost omezení počtu biopsií při použití všech tří parametrů u mužů s nespecifickým palpačním nálezem a zvýšenými hodnotami PSA. Materiál a metodika: V letech 1995 – 2002 jsme vyšetřili 1 283 mužů s hodnotami PSA mezi 3,5 –10 ng/ml. U všech byla doplněna hladina volného PSA a ultrasonografie k vyloučení změn echogenicity a zhodnocení objemu prostaty. Stanovení tPSA a fPSA RIA metodou fy CIS bio int. USG vyšetření na přístroji Bruell-Kjaer. Výsledky: Průměrná hodnota PSA v celém souboru 4,67 ng/ml <3.5;10.00>, f hodnota poměru f/t PSA 22 % <5;85>. PSAD jsme zjistili v rozsahu 0,01 – 0,24. Ultrasonograficky jsme ověřili velikost prostaty - f 31 g <15;75> - a zhodnotili změny struktury žlázy a jejího ohraničení. Po zvážení všech parametrů jsme u 253 pacientů biopticky odebrali tkáň k histopatologickému vyšetření. U 58 (u 23 %) jsme ověřili karcinom. Souhrn: Hladina PSA významně koreluje s velikostí prostaty a věkem pacienta. Pro zpřesnění indikačních kritérií k biopsii u hodnoty PSA v „šedé zóně“ jsme použili doplňující faktory - poměr f/t PSA, PSAD a věk. Jejich využití umožnilo snížit počet biopsií.
146. MOŽN NO PREDPOVEDAŤ ŠTÁDIUM OCHORENIA PRED RADIKÁLNOU PROSTATEKTÓMIOU? F. Goncalves, M. Hladík Urologická klinika LFUK, FNsP akad. L. Dérera, Bratislava Ciele: Presná diagnóza lokalizovaného karcinómu prostaty (CaP) sa považuje za najdôležitejší faktor podieajúci sa na alšom priebehu ochorenia u pacientov pred plánovanou radikálnou prostatektómiou (RAPE). Cieom štúdie bolo zhodnoti prognostické faktory, ktoré ovplyvňujú správnu diagnózu lokalizovaného CaP. Metódy: Vrokoch 1989 – 2001 sa RAPE urobila u 93 pacientov, z nich sa u 61 retrospektívne hodnotili parametre, nakoko spĺňali tieto kritériá: PSA v čase diagnózy, Gleasonovo skóre z biopsie prostaty a chirurgického preparátu po RAPE a štádium ochorenia. Výsledky: Medián veku bol 63 (48 – 71) rokov. Medián PSA v čase diagnózy bol 11,8 (0,90 – 60,3) ng/ml. Medián Gleasonovho skóre (GS) z biopsie bol 5 (3 – 8). 2 pacienti boli v štádiu T1a, 24 v štádiu T1c a 35 v štádiu T2. Štádium pT3 malo 24 (39,3 %) pacientov. Medián PSA u pacientov s pT1-2N0 bol 8,9 (0,9 – 44) ng/ml a u pacientov s pT3 štádiom 16 (3,9 – 60,3) ng/ml (p = 0,009). Medián GS chirurgického preparátu po RAPE bol 5 (2 – 9). Korelácia medzi GS z biopsie a chirurgického preparátu bola vemi tesná (slope = 0,649, p = 0,0001). GS ‡7 malo 21/61 (34,4 %) pacientov a 15 (71,4 %) z nich malo už pokročilé ochorenie. GS < 7 sa našlo u 40 pacientov, 8 (20 %) z nich malo pT3 a/alebo N+, u 6 z nich štruktúry CaP infiltrovali > 50 % prostatickej žazy. Z 26 pacientov v štádiu cT1 malo 8 (30,7 %) už pokročilé ochorenie. GS ‡7 malo 7 z nich. Z 35 pacientov v štádiu cT2 malo 16 (45,8 %) pT3. GS ‡7 malo 9 z nich a 6 malo GS < 7, ale CaP infiltroval > 50 % tkaniva prostaty. Záver: PSA, GS a objem CaP sa ukazujú ako nezávislé prognostické faktory. Ak je jeden z nich prítomný, autori odporúčajú robi pred RAPE biopsie z oblasti puzdra prostaty a semenných mechúrikov. Ak je viac faktorov prítomných, nemala by by RAPE metódou voby.
147. VÝZNAM TRANSREKTÁLNEJ ULTRASONOGRAFIE (TRUS) PRI ROZLIŠENÍ LOKALIZOVANÉHO OD LOKÁLNE POKROČILÉHO KARCINOMU PROSTATY J. Lupták, R. Tomaškin, J. Švihra, B. Eliáš, J. Kliment jun., J. Kliment Cie: Cieom práce bolo zisti význam predoperačnej TRUS pri rozlíšení lokalizovaného od lokálne pokročilého karcinómu prostaty (CP). Materiál a metodika: Retrospektívne sme vyhodnotili predoperačné záznamy TRUS prostaty, digitálneho rektálneho vyšetrenia (DRV) a prostatického špecifického antigénu (PSA) u 48 pacientov a nálezy sme porovnali s histopatologickými výsledkami operačných preparátov po radikálnej prostatektómii (RRP). Pri TRUS prostaty sme hodnotili symetriu, okraje, léziu prostaty a semenné mechúriky. Vyhodnotili sme senzitivitu (SE), špecificitu (SP), pozitívnu (PPH) a negatívnu (NPH) prediktívnu hodnotu jednotlivých sledovaných parametrov TRUS. Výsledky: Vyhodnotili sme 48 pacientov priemerného veku 63 rokov s mediánom PSA 8,7 ng/ml a mediánom objemu prostaty 30 ml. Ultrazvukové posúdenie postihnutia púzdra prostaty a semenných mechúrikov v porovnaní s histopatologickým nálezom vykazuje vysokú SP (88 % resp. 82 %) a vysokú NPH (84 % resp. 80 %). Naopak SE (0 % resp. 20 %) a PPH (0 % resp. 22 %) sú nedostatočné. Samotná asymetria prostaty nemala význam pre predpovedanie lokálneho nálezu (PPH - 29 %, NPH - 67 %). Ke sme za patologický nález považovali aspoň dva zo sledovaných parametrov (symetria, púzdro a semenné mechúriky), zvýšila sa PPH vyšetrenia na 38 %, ale znížila sa NPH na 70 %. Záver: Naše výsledky potvrdzujú nedostatočnú PPH transrektálnej ultrasonografie pri odlíšení lokalizovaného od lokálne pokročilého CP. Negatívny TRUS nález pomerne spoahlivo vylučuje lokálne pokročilý karcinóm pred RRP. TRUS zostáva štandardnou súčasou predoperačného vyšetrenia, hlavne pri biopsii prostaty.
148. SROVNÁNÍ TOLERANCE SEXTANTOVÉ A MULTIPLICITNÍ BIOPSIE PROSTATY A. Čermák, D. Pacík, V. Vít, Z. Beran, K. Karmašová Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem prospektivní, randomizované studie bylo zhodnocení vjemu bolesti při transrektálním ultrazvukem vedené sextantové a multiplicitní biopsii prostaty. Metody: V období od ledna 2000 do května 2002 bylo provedeno 720 biopsií prostaty. Pacienti s abnormální hodnotou PSA a bez podezřelého palpačního nálezu na prostatě, kteří byli indikováni k biopsii prostaty, byli randomizováni do dvou skupin: A. sextantová b. + 2 b. z přechodové zóny TZ a B. sextantová b. + 6 b. z laterální části periferní zóny + 2 b. z TZ. V určitém období jsme se rozhodli provést prospektivní studii, do které bylo zařazeno 210 pacientů. Hodnocen byl vjem bolesti podle 10stupňové škály (VAS skóre), dále byly položeny otázky týkající se volby anestezie a ochoty podstoupit opakovanou biopsii. Stejný dotazník byl hodnocen s odstupem 4 týdnů. Výsledky: Ve skupině A/B (sextantová/multiplicitní b.) bylo průměrné VAS skóre 4,3/4,6. Pro bolestivost nebylo dokončeno 7, z toho ve sk. A 2 (1,9 %) a 5 (4,7 %) ve sk. B. S odstupem 4 týdnů bylo hodnocení ve skupinách A/B 4,4/4,9. Ve sk. A by 4,2 % pacientů volilo celkovou anestezii, ve sk. B 4,7 %. 15 % pacientů by opakovanou biopsii chtělo podstoupit s nějakým druhem analgezie. Celkovou anestezii by preferovalo přibližně 4,5 %. Opakovanou biopsii bez anestezie by ve sk. A odmítlo 3,8 %, ve sk. B 5,7 % pacientů. Odpovědi na otázky ihned po výkonu a s odstupem 4 týdnů nebyly u sextantové biopsie rozdílné. U multiplicitní b. se s odstupem 4 týdnů zvyšuje neochota pacientů podstoupit biopsii bez analgezie. Závěr: Ultrazvukem vedená biopsie prostaty bez anestezie je vnímána jako středně nepříjemná většinou pacientů, ale 15 % pacientů by volilo některý typ analgezie. Vzhledem ke strategii odběru většího počtu vzorků a vhodnosti rebiopsie je vhodné zvažovat alespoň u určité části senzitivnějších pacientů použití některého typu anestezie. Předpokládáme, že lokální aplikace anestetik se zdá metodou s největším benefitem pro ambulantně prováděný výkon.
149. BIOPSIE PROSTATY NA UROLOGICKÉM ODDĚLENÍ NEMOCNICE VE FRÝDKU-MÍSTKU T. Pavlosek, P. Plasgura Urologické oddělení Nemocnice, Frýdek-Místek Cíl: Cílem naší retrospektivní studie bylo porovnat efektivnost sextantové transrektální biopsie prostaty za digitální a ultrasonografické kontroly. Metoda: Na urologickém oddělení nemocnice ve Frýdku-Místku jsme v době od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2001 provedli celkem 130 sextantových transrektálních biopsií prostaty. Indikací k biopsii byla elevace PSA nad 4,0 ng/ml nebo patologický nález při vyšetření per rectum. V období od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2000 to bylo 50 transrektálních biopsií pomocí jehly TRU-CUT za digitální rektální kontroly. V období od 1. 10. 2000 do 30. 9. 2001 to bylo 80 biopsií pomocí bioptické pistole PRO-MAG za digitální rektální kontroly a transrektální sonografické kontroly - sonda SIEMENS 7,5 MHz. Výsledky: Výsledek této retrospektivní studie jednoznačně potvrdil opodstatněnost používání bioptické pistole a biopsie za sonografické kontroly u všech pacientů s podezřením na karcinom prostaty. Závěr: Maximální efektivnost této metody je pak patrná především u pacientů s PSA v oblasti šedé zóny 4,0 – 10,0 ng/ml, kde jsme zaznamenali zvýšení záchytu karcinomu prostaty o 11,5 %.
150. ENDOKRINNÍ PROFIL MUŽEE S LOKALIZOVANÝM KARCINOMEM PROSTATY VE VZTAHU K pT A GLEASON SKÓRE J. Heráček, M. Lukeš, R. Grill, J. Kuncová, R. Zachoval, M. Záleský, M. Urban Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha Cíl: Posoudit korelaci sérové hladiny celkového a biologicky dostupného testosteronu, SHBG, DHEA-S, FSH, LH, estradiolu, prolaktinu s pT a Gleasonovým skóre u pacientů s lokalizovaným karcinomem prostaty. Metoda: 25 pacientů ve věku 47 – 71 let (průměrný věk 52,8 let) s histologicky ověřeným lokalizovaným karcinomem prostaty z preparátu radikální prostatektomie - pT1a 1 (4 %), pT2a 10 (40 %), pT2b 14 (56 %) mužů. Krev k vyšetření odebrána v den operace ráno mezi 6 a 8 hodinou. Výsledky: V našem souboru jsme nezjistili statisticky významnou korelaci mezi pT či Gleasonovým skóre a sérovými hladinami jednotlivých hormonů. V literatuře jsou uváděny především korelace nízké hladiny celkového testosteronu a vyššího Gleasonova skóre či nízké hladiny LH a vyššího pT. Závěr: Soubor je prezentován k diskusi. V současné době probíhá imunohistochemické stanovení exprese androgenního a estradiolového receptoru v nádorové tkáni.
151. MNOHOČETNÝ FIBROEPITELIÁLNÍ POLYP KALICHŮ LEVÉ LEDVINY A PROSTATY O. Kőhler1, J. Kočárek1, P. Hrabal2 1 Urologické oddělení ÚVN, Praha 2 Patologicko-anatomické oddělení ÚVN, Praha Cíl: Fibroepiteliální polyp je vzácný benigní tumor lokalizovaný v horních močových cestách. I když většinou dosahuje velikosti několika cm, může vyplňovat i celý močovod. Velmi vzácný je simultánní výskyt fibroepiteliálního polypu v prostatě a v ledvinných kalíšcích. Materiál a metodika: 19letý muž s intermitentní makroskopickou hematurií trvající 5 let byl endoskopicky vyšetřen s nálezem hematurie z levého ureterálního ústí a s podlouhlým útvarem, vycházejícím z prostatického kolikulu směrem k hrdlu močového měchýře. Byl indikován k endoskopickému řešení tumoru vycházejícího z kolikulu prostaty a k levostranné ureterorenoskopii. Výsledky: U nemocného byla provedena levostranná flexibilní ureterorenoskopie, při které byly nalezeny mnohočetné 5 – 10 mm velké polypózní útvary vycházející z renálních papil. Ve stejné době byla provedena endoresekce tumoru vycházejícího z kolikulu prostaty. Histologický nález potvrdil diagnózu fibroepiteliálního polypu. Závěr: Fibroepiteliální polyp je benigní onemocnění, které může být příčinou obstrukce v horních močových cestách. Vzhledem k tomu, že jde o benigní onemocnění, je možné provést záchovnou operaci. Polyp většinou „visí“ na tenké stopce, a to jej umožňuje po endoskopické resekci stopky extrahovat vcelku. U našeho nemocného byl zajímavý výskyt mnohočetných polypů v ledvinných kalíšcích spolu s polypem prostatického kolikulu.
152. URETERÁLNÍ TUBUS PRO FLEXIBILNÍ URETERORENOSKOPII O. Kőhler, J Kočárek Urologické oddělení ÚVN, Praha Cíl: Flexibilní ureterorenoskopie je jednou ze základních technik v diagnostice onemocnění horních močových cest. V léčbě se pro svou vysokou cenu a fragilitu používaných endoskopů uplatňuje u nás jen sporadicky. Jedním z hlavních problémů flexibilní ureterorenoskopie je zavedení endoskopu do močovodu. Přes řadu používaných technik zde hrozí nejen poranění močovodu, ale také poškození přístroje. Metoda: V celkové anestezii je do močového měchýře zaveden sondážní cystoskop a hydrofilním vodičem je nasondován močovod. Po vodiči je do juxtavezikálního močovodu zaveden zaváděcí dilatátor s tubusem, který je v močovodu ponechán. Tímto tubusem, který je vyveden druhým koncem z uretry ven, je zaveden flexibilní ureterorenoskop do močovodu. Po ukončení vyšetření nebo operace je možné stejným tubusem zavést ureterální stent. Výsledky: Popsaný způsob zavedení flexibilního ureterorenoskopu byl úspěšně použit na našem pracovišti u 30 nemocných. U žádného nemocného jsme nezaznamenali komplikaci v souvislosti se způsobem zavedení endoskopu. Také flexibilní endoskop nebyl při pospané technice zavádění poškozen. Závěr: Popsaná technika zavádění ureterorenoskopu je výhodná zejména u nemocných, kteří neměli zavedený ureterální stent a u nemocných, u kterých se předpokládá opakované zavádění endoskopu, např. při litotripsi, nebo mnohočetných biopsiích.
153. ENDOSKOPICKÁ EXCIZE URETEROVEZIKÁLNÍ JUNKCE PŘI NEFROURETEREKTOMII POMOCÍ COLLINSOVA NOŽEE M. Hora, J. Droppa, J. Klečka Urologická klinika LF UK a FN, Plzeň Cíl: Nefroureterektomie (NUE) pro tumor horních cest močových se provádí tradičně ze dvou řezů či jednoho rozšířeného. Již v roce 1952 byla představena technika endoskopické excize ureterovezikální junkce (EEUVJ) pomocí resekční kličky. Autoři používají novější techniku EEUVJ pomocí diatermického nože (Collinsův nůž, tzv. „komáří elektroda“), představenou v roce 1972.
Soubor: V období 1/2000 až 3/2002 byla provedena EEUVJ „komáří elektrodou“ u 12 pacientů. U 10 v rámci kompletní NUE, u 2 v rámci odstranění zbytku ureteru u nádoru pánvičky, léčeného původně jako parenchymový nádor ledviny radikální nefrektomií. UVJ je „komáří elektrodou“ excidována až do paravezikální tukové tkáně, ureter je poté v distální části vypreparován bu naslepo tupě z lumbotomie či za kontroly zraku při laparoskopické NUE. Doba vlastní excize trvá přibližně 5 minut. Permanentní močový katétr odstraňujeme 5. až 7. pooperační den. Výsledky: U žádného našeho pacienta jsme nezaznamenali komplikace s vlastním výkonem ani komplikace onkologické. Závěr: Video prezentuje jednoduchou, rychlou a spolehlivou metodu z hlediska onkologického i z hlediska pooperačních komplikací k EEUVJ pomocí „komáří elektrody“.
154. RETROPERITONEOSKOPICKÁ NEFREKTOMIE J. Kočárek1, O. Köhler1, M. Bartůněk1, P. Režnar2 1 Urologické oddělení ÚVN, Praha 2 Vojenská lékařská akademie JEP, Hradec Králové Cíl: Miniinvazivní chirurgické postupy jsou doménou posledního desetiletí. Rozvoj retroperitoneoskopických operačních technik umožňuje rozvinout operativu horních močových cest bez nutnosti lumbotomického řezu. Cílem retroperitoneálního přístupu je chránit orgány dutiny břišní. Materiál a metodika: 73letý obézní muž se symptomatickou infekční odlitkovou litiázou hypofunkční levé ledviny byl indikován k retroperitoneoskopické nefrektomii. V roce 1994 a 1996 podstoupil perkutánní extrakci litiázy z levé ledviny. Od roku 1998 byl pro tromboflebitidu a následnou plicní embolii warfarinizován. Předoperačně jsme pacienta převedli na nízkomolekulární heparin a byl mu zaveden double pig-tail stent vlevo. Výsledky: Na videozáznamu demonstrujeme polohu pacienta, digitální a následnou balonkovou disekci retroperitoneálního prostoru, umístění dvou 5mm a dvou 10mm operačních portů k identifikaci močovodu a hilových cév, jejich zajištění a přerušení, preparaci ledviny z lůžka, umístění ledviny do sáčku a její extrakci. Operace trvala 330 minut, krevní ztráta byla 500 ml, hospitalizace 8 dní (pacient byl v pooperačním období převeden zpět na warfarin). Závěr: Retroperitoneoskopický přístup se na našem pracovišti stal standardní součástí miniinvazivního přístupu k horním močovým cestám. Přestože operační prostor je menší než při laparoskopickém transperitoneálním postupu lze po získání základních zkušeností touto technikou značně omezit zbývající indikace pro otevřenou operativu v retroperitoneu. Určitou brzdou rozvoje retroperitoneoskopických operací jsou naše současné ekonomické možnosti.
155. PROSTATE LASER OPERATION OUR CHEAPEST THERAPY H. Hainz, J. Hainz Urologie Maria Hilf Krakenhaus D54550 Daun, Germany Aims: In this century the fastest growing part of population will be worldwide old people, they need more medicine. In urology the rising number of prostate carcinoma and adenoma needs therapy, which should be effective, minimal invasive and inexpensive so that everybody can afford it. Methods: By change from special fibres (f. i. ITT-, Urolae-fibre) to mere 0,6 mm bare fibres which are reusable after sterilisaation, price falls down to about 1/2 Euro in prostate laser operation and they destroy faster more tissue by higher ebergy supply. As instrument, in principle a guide tube adapted to the cross section of the fibre in a small shaft, electricity, a NdYag - better 50W Diode-laser, water free of bacteria and a supra-public catheter are necessary. With this equipment Superficial coagulation, Invasive coagulation (I) and laser Cutting (C) can be performed, specific problems are marked in results in 1296 cases (10.01. 1994-11.3.2000). Results: 171 fever / 81 pain / 39 bleeding (C)-all coagulation, in 9 cases 2 nd narcosis / 29 epididymitis / 14 urinary retention (I) by necrotic tisue / 5 blood-transfusion (C) / 3 systematic inflammatory reponse syndrome (I) i.e. SIRS/3 supra-public catheter problems / 2 periprostatic absces (I) 2 exitus letalis (86 y with cardiac arrest/one case of SIRS!) 1 NdYAG device defect / 1 stricture of the bladder neck / 1 prostate laser operation impossible (multiple prostate stones switched off NdYAG by reflection). Conclusions: This low budget laser therapy enables an individuaal prostate surgeryx and by avoiding specific problems of invasive coagulation or laser-cutting the complication rate can be reduced. Futher saving results because the same equipment can be used for nearly all diseases in lower urinary tract - among other things bladder tumors - and laset itself interdisciplinary in all medical compartments especially in smaller hospitals or outpatient therapy. Small 50W-Diodelaser is robust, without changeable parts and can work maintenance free on any power source, they can help urologists to perform an effective and cheap transurethral surgery.
156. VAGINA BREVIS , HYPOSPADIA URETHRAE, INCONTINENTIA URINAE - KOMPLEXNÍ ŘEŠENÍ - KAZUISTIKA K. Mainer1, J. Krhut1, H. Geržová2 1 Urologické oddělení FNsP, Ostrava 2 Gynekologická a porodnická klinika FNsP, Ostrava Cíl: Diagnostika a terapie kongenitální poruchy typu vagina brevis a hypospadia urethrae, spojené s nemožností koitální aktivity a stresovou inkontinencí moči III. stupně.
Metoda: 22letá vysokoškolačka byla vyšetřena na našem pracovišti pro močovou inkontinenci stresového typu III. stupně. V dětství podstoupila bilaterální úspěšnou korekci vezikouretrálního refluxu na jiném pracovišti. Trvale udávala močovou inkontinenci. Při vyšetření byla zjištěna hypospadie uretry, gynekologický nález prokázal krátkou vagínu, karnózní hymen a agenezi rektovaginálního septa. V první době provedl gynekolog elongaci pochvy, hymenektomii a plastiku poševního vchodu. S odstupem šesti měsíců byla urologem provedena plastika hypospadické uretry a korekce stresové inkontinence metodou TVT v jedné době. Výsledky: Pacientka je po zhojení plně kontinentní a žije pohlavním životem. Závěr: Autoři dokumentují úspěšnou terapii vzácné kongenitální anomálie. I když byla tato vada spojena s výraznou klinickou manifestací, byla diagnostikována a léčena až v dospělosti.
157. NOVÁ CHIRURGICKÁ METODA LÉČBY MUŽSSKÉ INKONTINENCE (TBT - „TENSION-FREE BULBOURETHRAL TAPE“) M. Urban, M. Lukeš, J. Heráček, P. Palascak Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha Cíl: Bulbouretrální slingová operace prolenovou páskou je novým, jednoduchým a efektivním řešením močové inkontinence u muže po operaci prostaty. Materiál a metodika: 11 mužů se stresovou inkontinencí III. stupně, 1x II. stupeň (5 po TURP, 6 po RAPE). U všech bylo provedeno předoperačně urodynamické vyšetření a panendoskopie, kontrolní urodynamické vyšetření jsme provedli 3 měsíce po výkonu. Používáme prolenovou pásku určenou k chirurgické léčbě stresové inkontinence u žen. V celkové anestezii v lithotomické poloze úvodem založíme epicystostomii a podélnou perineotomií vypreparujeme bulbus uretry. Prolenovou páskou se speciálně zahnutou jehlou pronikáme mezi bulbární uretrou a odpreparovaným m. bulbospongiosus, dále přes diafragma urogenitale do retropubického prostoru. Cystoskopická kontrola po každém protažení pásky je obligatorní. Výsledky: Zcela kontinentních je po operaci 8 pacientů, 3 muži potřebují 3 – 4 malé pleny denně. Nezaznamenali jsme žádné vážné komplikace. 4 pacienti měli iritační příznaky 3 – 4 týdny po operaci. Průměrná doba operace byla 65 minut a průměrná doba hospitalizace byla 3,8 dne. Závěr: Bulbouretrální slingová operace s použitím prolenové pásky (TBT) je novou, poměrně jednoduchou a efektivní metodou řešení inkontinence u muže po operačních výkonech na prostatě. Podpořeno Grantem IGA ND 6859-3.
158. POLYPROPYLÉNOVÁ SMYČKA V TERAPII ŽEENSKÉ STRESOVÉ INKONTINENCE (VIDEO) R. Fiala1, M. Štursa2, K. Belej1, A. Vidlář1, V. Študent1 1 Urologická klinika, Fakultní nemocnice, Olomouc 2 Urologické oddělení, Nemocnice, Valašské Meziříčí Cíl: Vyhodnotili jsme Razovu novou operační metodu kombinující vlastnosti TVT a pubovaginální smyčky (slingu). Metody: Smyčku o rozměrech l0 x 1 cm připravujeme z polypropylénové síky. Na užších koncích ji opatřujeme prolenovým stehem l. Kolpotomií jako u TVT pronikáme k pubouretrálnímu ligamentu a po něm laterálně až k jeho úponu. Ze dvou suprapubických incizí zavádíme retropubicky dvojitou jehlu do připravené kolpotomie. Jehla nám umožňuje protažení prolenových stehů suprapubicky a jejich zakotvení nad břišní fascií. Výsledky: Odoperovali jsme tímto způsobem 32 nemocných. Operační čas byl 25 – 40 minut, peroperační krevní ztráty zanedbatelné, opiátová analgetika byla aplikována pouze v den operace, hyperkorekce (řešená čistou intermitentní katetrizací) se vyskytla u jedné nemocné. Doba sledování je 2 – 7 (průměr 4,5) měsíců. Všechny nemocné jsou kontinentní, žádná nemá urgence de novo nebo suprapubické bolesti. Závěr: Polypropylénová smyčka si zachovává miniinvazivnost TVT (není nutný odběr fascie z pochvy břišních svalů), ale cenu pubovaginálního slingu.
159. WHICH ROUTE IS THE BEST TO PERFORM RADICAL PROSTATECTOMY? M. Wirth Technische Universität Dresden Universitätsklinikum Carl Gustav Carus Klinik für Urologie Dresden, Deutschland
160. IS AN ADJUVANT TREATMENT AFTER RADICAL PROSTATECTOMY OR RADIATION WITH CURATIVE INTENT NECESSARY? H. Heynemann, Al. Mwalad, M. Zacharias, P. Fornara Urologische Klinik Martin - Luther Universität Halle/Wittenberg Halle/Saale, Deutschland
161. VALUE OF POWER DOPPLER AND 3D VASCULAR SONOGRAPHY AS A METHOD FOR INITIAL DIAGNOSIS AND STAGING OF PROSTATE CANCER J. L. Sauvain1, P. Palascak2, M. Urban3, M. Záleský3 Departments of Radiology1 and Urology2, Hospital Paul Morel, Vesoul, France 3 Department of Urology, 3rd Medical School of Charles University, Prague, Czech Republic Aim: To compare the value of Power Doppler Sonography (PDS) and B mode sonography in the diagnosis of prostate cancer and to assess the value of PDS to specify extracapsular extension of the cancer. Method: 323 patients were investigated: 41 control subjects allowed establishment of normal vascular pattern and 282 patients with suspected cancer (PSA > 4ng/ml). Power Doppler sonography with 3D reconstruction was used to describe Power Doppler Sonography features of normal or abnormal vessels. Three types of blood supply were defined (a: regular avascular capsule, b: irregular avascular capsule, c: vessels crossing the capsule). PDS results were compared with histological findings of sextant biopsy and radical prostatectomy. Results: A cancer was diagnosed in 157 of the 282 patients (55,7%) with suspected cancer. In the initial diagnosis of prostatic cancer the overall sensitivity of PDS and B mode sonography was 92,4% and 87,9% resp., and specificity of PDS and B mode sonography was 72% and 57,6% resp. The negative predictive value of PDS was elevated to 80,6% (p < 0,0001). The presence or absence of vessels crossing the capsule was a significant sign of the extracapsular extension of the cancer (p < 0,0001). Capsular penetration was detected in 3 of the 27 cases (11%) of the localized cancer and in 16 of the 18 cases (87 %) of the extraprostatic cancer. Conclusion: PDS improves the reliability of sonography in the diagnosis and staging of prostate cancer. Biopsies of areas with abnormal blood supply improve detection of the isoechoic tumors.
162. LOKÁLNÍ RECIDIVA KARCINOMU PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII A ÚLOHA 3D-ULTRASONOGRAFICKÉHO ZOBRAZENÍ P. Verner, L. Jarolím, P. Dušek, I. Kawaciuk Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha Cíl: Cílem studie bylo vyhodnotit přínos trojdimenzionální ultrasonografie u nemocných se suspekcí na recidivu karcinomu prostaty v lůžku po radikální prostatektomii. Materiál a metody: 9 nemocných s elevací prostatického specifického antigenu (PSA) po radikální prostatektomii, sledovaných od roku 2000, bylo vyšetřeno klinicky a pomocí trojdimenzionální transrektální ultrasonografie. 3D-TRUS sonda přístroje Brüel-Kjaer Panther je vybavena mechanickým rotátorem a možností dopplerovského zobrazení. Pohyb sondy byl vyhodnocen 3D-softwarem firmy Life Imaging Systems. V případě podezření na lokální recidivu karcinomu v lůžku byly provedeny rovněž cílené biopsie v rámci téhož vyšetření. Výsledky: U 4 z 9 nemocných byla biopticky prokázána recidiva karcinomu prostaty, u dalších 5 byly cílené biopsie negativní. Tyto nemocné dále sledujeme (PSA, 3D-TRUS, RTG plic, UZ či CT jater, scinti skeletu, event. PET). Závěr: Trojdimenzionální ultrasonografie poskytuje dle našich zkušeností v diagnostice recidivy karcinomu prostaty v lůžku po radikální prostatektomii oproti „klasické TRUS“ přesnější výsledky. Je to dáno možností detailního studia a přesného změření využitím simultánního zobrazení ve všech ortogonálních rovinách a zpřesněním detekce i lokalizace suspektních lézí pomocí doplňkových zobrazovacích technologií - povrchového a hloubkového renderingu. Rovněž je možno takto podrobně sledovat anastomózu i její okolí „v čase“ při opakovaných vyšetřeních a po léčbě. Trojdimenzionální TRUS považujeme za přínosnou metodu v diferenciální diagnostice lokální recidivy karcinomu prostaty od časného záchytu možné generalizace při nálezu elevací hodnot PSA v rámci poope-rační dispenzární péče nemocných po radikální prostatektomii.
163. ZHODNOCENÍ INDIKAČNÍCH KRITÉRIÍ A KOMPLIKACÍ ZEVNÍ KURATIVNÍ RADIOTERAPIE LOKALIZOVANÉHO ČI LOKÁLNĚ POKROČILÉHO KARCINOMU PROSTATY V. Vít, D. Pacík, Z. Beran Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnotit indikační kritéria pacientů s lokálním a lokálně pokročilým onemocněním indikovaným ke kurativní radioterapii (RT) a komplikace této léčby. Materiál a metody: Autoři ve svém sdělení srovnávají jednak základní indikační parametry u skupiny 120 pacientů po RT se skupinou 115 pacientů po RAPE a dále hodnotí výskyt časných a pozdních komplikací ve skupině pacientů po radioterapii.
Výsledky: Srovnání některých indikačních kriterií pro RAPE a RT kritéria RAPE RT
věk
PSA
Gleason
62,29 67,97
12,03 20,18
4,43 5,39
životní prognóza 15,44 12,04
pravděp. lok. onem. 59,10 % 39,63 %
pravděp. lok. pokr. 41,85 % 56,56 %
pravděp. post. LU 7,87 % 17,10 %
pravděp. post SV 7,50 % 18,28 %
Komplikace radioterapie - celkově se komplikace vyskytly u 68 pacientů (56,7 %). V naprosté většině případů se jednalo o přechodné, nezávažné potíže (průjmy,dysurie dermatitis,otoky dolních končetin) - u 59 pacientů, v 6 případech jsme zaznamenali retenci s nutnost zajištění derivace moči a jen 3 pacienty (2,5 % z celkového počtu pac. po RT) bylo nutno hospitalizovat - vesměs pro závažnější proktitis s enteroragií. Pozdní komplikace se projevily jen u 4 pacientů (3,3 %) - 2x makroskopická hematurie, 1x striktura uretry a 1x přetrvávající radiační proktitis. Závěr: Z výsledků vyplývá, že k radioterapii jsou na našem pracovišti skutečně indikováni pacienti starší, s vyššími hodnotami PSA, vyššími hodnotami Gleasonova skore a s lokálně pokročilejšími stadii onemocnění - tedy pacienti, pro které by ev. radikální operační výkon představoval vyšší riziko a současně nižší pravděpodobnost trvalého vyléčení. Při hodnocení komplikací, které jsou spojeny s kurativní radioterapií, je patrné, že závažnější či dokonce dlouhodobé komplikace se vyskytují v minimální míře a lze tedy hodnotit zevní kurativní radioterapii jako metodu bezpečnou.
164. RECIDIVA KARCINOMU PROSTATY PO KURATIVNÍ RADIOTERAPII A RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII D. Pacík, V. Vít, Z. Beran Urologická klinika FN, Brno Cíl: Cílem sdělení je zhodnotit indikační kritéria k radioterapii (RT) a radikální prostatektomii (RAPE) a zhodnotit vstupní prognostické parametry ve vztahu k prognóze onemocnění po léčbě s kurativním záměrem Materiál a metody: Autoři ve svém sdělení hodnotí výsledky léčby lokalizovaného či lokálně pokročilého CaP na souboru 120 pacientů léčených zevní radioterapií po předchozí hormonální neoadjuvanci a na souboru 115 pacientů po RAPE. Hodnotí jednak indikační kriteria pro jednotlivé léčebné modality, ale především sledují progresi onemocnění v závislosti na klasifikaci CaP a dalších prognostických faktorech. Výsledky: Srovnání souboru pacientů s progresí a bez progrese CaP po RT:
Progrese Bez progrese
˘ věk (roky) 66,35 69,85
˘ PSA (ng/ml) 22,35 19,26
˘ Gleason 5,76 5,25
˘ pravděpod. lok. onem 29,95 % 43,95 %
˘ pravděpod. lok. pokr. on. 65,84 % 52,43 %
˘ pravděpod. ˘ pravděpod. post. LU post. SV 22,73 % 24,41 % 14,59 % 14,25 %
˘ pravděpod. lok. pokr. on. 58,6 % 36,42 %
˘ pravděpod. ˘ pravděpod. post. LU post. SV 17,36 % 15,44 % 5,38 % 5,73 %
Srovnání souboru pacientů s progresí a bez progrese CaP po RAPE:
Progrese Bez progrese
˘ věk (roky 64,48 60,99
˘ PSA (ng/ml) 19,36 9,22
˘ Gleason 5,6 4,5
˘ pravděpod. lok. onem 42,16 % 64,64 %
Závěr: Ze srovnání souboru pacientů s progresí a bez progrese - jak po RT, tak po RAPE -jednoznačně vyplývá, že bez progrese (při srovnatelné době sledování) jsou pacienti s nižšími hodnotami PSA, nižším Gleason skóre a s vyšší pravděpodobností lokalizovaného onemocnění - podle Partinových nomogramů. Z toho vyplývá, že pokud chceme dosáhnout dlouhodobě dobrých výsledků terapie CaP, je nutno detekovat onemocnění včas. Jistě je třeba postupovat v indikacích léčby individuálně, je však nutno mít na paměti, že pacienti s horšími „vstupními“ parametry mají prognózu z dlouhodobého hlediska horší a je nutné jejich pečlivé sledování.
165. PŘEDBĚŽN NÉ VÝSLEDKY INTERMITENTNÍ ANDROGENNÍ SUPRESE U KARCINOMU PROSTATY I. Kawaciuk, P. Dušek, L. Teršípová Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha Cíl: Zhodnotili jsme předběžné výsledky intermitentní androgenní suprese (IAS) ve skupině nemocných s generalizovaným karcinomem a ve skupině nemocných bez generalizace. Metody: V době od dubna 1997 do března 2002 jsme použili IAS u 43 nemocných. Ve skupině 35 nemocných jich s generalizací bylo 21 léčeno kompletní IAS kombinací LHRH agonistů s antiandrogenem (prům. 62,9 let). Medián Gleasonova skóre (GS) v této skupině byl 7 a medián vstupního PSA 104 ng/ml. Cyproteron acetátem bylo léčeno 14 nemocných (prům. 71,1 let). Medián hodnoty GS byl 7 a vstupního PSA 36 ng/ml. Ve skupině 8 nemocných bez generalizace (prům. 65,1 let) byli léčeni 4 nemocní pro biochemické selhání po radikální prostatektomii a u 4 nemocných šlo o konkomitantní léčbu lokálně pokročilého nádoru s radioterapií. Medián GS byl 5,5 a vstupního PSA 8 ng/ml. Iniciální léčba trvala 3 – 9 měsíců. Léčba byla přerušena při dosažení a stabilizaci nadir hladiny PSA a obnovena při PSA 10 – 20 ng/ml nebo nadir PSA + 50 %. Výsledky: Ve skupině nemocných s generalizací nádoru jsme zaznamenali selhání léčby u 9 nemocných (25,7 %), z nichž 3 zemřeli (8,6 %). Kompletní IAS (sledování 4 – 64 měsíců - medián 16) byla předčasně ukončena u 8 nemocných. U 2 pro ztrátu odpovědi k cyklickému charakteru léčby a u 6 pro progresi (3 zemřeli) s mediánem do progrese 10 (4 – 30) měsíců. Při léčbě s CPA (sledování 5 – 45 měsíců - medián 29,5) jsme zaznamenali progresi jenom u jednoho nemocného po 36 měsících. U nemocných bez generalizace jsme žádnou progresi nezaznamenali (sledování 9 – 35 měsíců - medián 18).
Závěry: IAS je experimentální léčbou vyžadující přísné sledování nemocných. Ve shodě s literaturou jsme zaznamenali lepší výsledky u nemocných bez generalizace onemocnění. U čtvrtiny nemocných s generalizací léčba selhala. Lepší odpově na léčbu měli nemocní s nižším vstupním PSA.
166. VÝZNAM STANOVENÍ ICTP JAKO MARKERU KOSTNÍ DEGRADACE U KARCINOMU PROSTATY M. Matoušková1, M. Hanuš1, V. Dudková2 1 Urocentrum, Praha 2 Odd. Nukleární medicíny - PET centrum, Nemocnice Na Homolce, Praha Cíl: Kost je zvláštní formou pojivové tkáně, složené z kolagenní matrice impregnované minerálními solemi, zejména fosfáty vápníku. Nejdůležitějším proteinem kostní matrix je kolagen I. typu. Za fyziologických podmínek probíhá odbourávání a novotvorba kosti v rovnováze. Metabolismus kosti je řízen 1,25 (OH)D3, parathormonem a kalcitoninem, dále růstovými faktory a prostaglandíny. Spolupůsobí ale i další hormony a humorální látky. Zvýšení aktivity osteoklastů při kostní destrukci provází množství degradačních produktů různé velikosti. Nejvíce se na resorpci kolagenu podílí metaloproteináza 9 (MMP-9), výsledkem resorpce jsou větší peptidické fragmenty, např. ICTP (karboxyterminální telopeptid kolagenu typu I). ICTP je možné detekovat v krví. Materiál a metodika: Vyšetřili jsme 116 mužů s karcinomem prostaty v různých stadiích onemocnění. Ve stadiu I 18, ve stadiu II 43 mužů, ve stadiu III 27 mužů a stadiu IV 28 mužů. WW RAPE Acth Hormonální ablace Chemoterapie
35 30 8 43 1
Stanovení ICTP pomocí setu RIA Orion Diagnostika. Současně jsme stanovili i hodnoty PSA. U indikovaných nemocných jsme doplnili scintigrafii skeletu. Výsledky: Průměrná hodnota ICTP byla v celém souboru 6,67 mg/l <2,64;34,15>, průměrná hodnota PSA 11,75 ng/ml <0,058;186,6>. CaP CaP M0 CaP Moss CaP Moss - rtg
6,67 5,86 7,61 12,09
mg/l mg/l mg/l mg/l
Souhrn: Koncentrace ICTP u mužů s karcinomem prostaty postupně vzrůstá s nárůstem kostního postižení, především u pacientů bez medikamentózní léčby. Pozornost zasluhuje záchyt kostního metastatického procesu u 2 pacientů po radikální léčbě s minimálními hodnotami PSA. U určité skupiny nemocných může být při stanovení kostní generalizace použití ICTP přínosné.
167. MALOBUNĚČNÝ KARCINOM PROSTATY A MOČOVÉHO MĚCHÝŘE V. Soukup1, M. Babjuk1, J. Dušková2, J. Novák1, J. Stolz1, E. Votoček1, J. Dvořáček1 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Patologicko-anatomický ústav VFN a 1. LF UK, Praha Cíl: Malobuněčný karcinom prostaty a močového měchýře je poměrně řídce se vyskytující onemocnění. Nádor je v obou případech charakterizovaný agresivním nádorovým růstem a schopností lokoregionálního šíření i tvorbou vzdálených metastáz. V době diagnózy bývá většinou invazivní či metastazující. Histologicky se vyskytuje ve dvou základních formách, a to jako čistý malobuněčný karcinom a smíšený, společně s uroteliálním karcinomem močového měchýře či adenokarcinomem prostaty. Imunohistochemická neuroendokrinní exprese v malobuněčné komponentě nádoru je spojena s horší prognózou onemocnění. Naším cílem je přiblížit způsob diagnostiky a léčby malobuněčného karcinomu na souboru 8 nemocných s výše uvedeným onemocněním. Metoda: V letech 1988 až 2001 byl u 7 nemocných diagnostikován malobuněčný karcinom prostaty a u 1 nemocného malobuněčný karcinom močového měchýře. Výsledky: Všech 7 nemocných s malobuněčným karcinomem prostaty, i přes kombinovanou léčbu androgenní ablací a chemoterapií na bázi cisplatiny, zemřelo v rozsahu 5 – 14 měsíců od doby stanovení diagnózy. U nemocného s malobuněčným karcinomem močového měchýře byla provedena před 5 měsíci radikální cystoprostatektomie a v současné době probíhá adjuvantní chemoterapie. Závěr: Malobuněčný karcinom prostaty a močového měchýře je onemocnění s velmi špatnou prognózou a pro jeho řídký výskyt je nutné na možnost výskytu v uvedených lokalitách myslet. V léčbě onemocnění má kromě chirurgické intervence a androgenní ablace v případě karcinomu prostaty své pevné místo i chemoterapie na cis-platinové bázi. Práce vznikla za podpory grantu IGA MZ NC 5961-3 a VZ MSM 111100005.
168. ZHODNOCENÍ EREKTILNÍ FUNKCE U NEMOCNÝCH PŘED A PO RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMII M. Šincl, L. Šafařík, J. Dvořáček Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha Cíl: Vyhodnocení vlivu radikální retropubické prostatektomie (RRP) na erektilní funkce mužů operovaných na Urologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze v letech 1995 – 1998. Metoda: Dotazníkovou metodou (International Index of Erectile Function - IIEF-5) byly sebrány odpovědi od 41 mužů, kteří se během 4 let podrobili RRP pro klinicky lokalizovaný karcinom prostaty. Všichni respondenti, kteří byli zahrnutí do vyhodnocení, odpověděli na otázky hodnotící erektilní funkce před operací a po operaci (nejméně 6 měsíců). Vysledky byly vyhodnoceny Studentovým t-testem a korelačním koeficientem dobré shody a zjištěn koeficient Fischerovy transformace (normálním rozložením). Výsledky: Průměrný věk mužů byl 70,6 roku. Jednotlivá stadia původně klinicky lokalizovaného onemocněni byla patologem upřesněna: pT1 3x, pT2 20x, pT3 18x. V předoperačním období měli všichni pacienti až na 1 hodnotu indexu erektilní funkce ‡17 (limit AUA). Po operaci však žádný nemocný již limitní hodnotu nedosáhl, přičemž medián byl 5 a nejlepší výsledek 15. Podle předpokladu erektilní funkce předoperačně nejlépe korelovala s věkem (r = -0,67, p < 0,05, Fischer = -0,81). Pokročilost lokálniho nálezu (pT) však signifikantně nekorelovala s předoperační erektivitou (r = -0,17, Fischer = -0,17). Signifikantní byla korelace mezi pT a pooperační erektivitou (r = -0,45, p < 0,05, Fischer = - 0,48). Závěr: Radikálni retropubická prostatektomie významným způsobem ovlivňuje erektilní schonost mužů, a to v negativním slova smyslu. Z našeho souboru je patrné, že muži v naši populaci v průměrném věku 70 let jsou až na výjimky (1 – 2) schopni vést kvalitni sexuální život, avšak RRP tuto životní kvalitu významným způsobem omezuje. Z našeho souboru je zřejmé, že předoperační staging bývá významným způsobem podceněn, což se v konečné fázi zřejmě podílí na výsledku kvality následného sexuálniho života. Práce podpořena grantem VZ MSM 111100005
169. SPINÁLNA EPIDURÁLNA METASTÁZA KARCINÓMU PROSTATY A MOŽN NOSTI JEJ LIEČBY H. Schneider1, P. Levkuš2, P. Dubinský3, V. Nagy1, L Valanský1 1 Urologická klinika, FNsP a LF UPJŠ, Košice 2 Neurochirurgická klinika, FNsP a LF UPJŠ, Košice 3 Klninika onkológie a rádioterapie, FNsP a LF UPJŠ, Košice Cie: Prezentácia dvoch odlišných postupov liečby u 2 pacientov s epidurálnou MTS karcinómu prostaty (CaP) a paraparézou dolných končatín (DK). Metodika: Akútna retencia moču a náhla paraparéza DK boli dôvodom k urologickému a neurologickému vyšetreniu pacientov. Histopatologické vyšetrenie epidurálnej metastázy viedlo k diagnóze metastazujúceho CaP. U 1. pacienta sa objavila kompresia miechy po 5 mesiacoch nedostatočne účinnej kombinovanej hormonálnej terapie (HT) (pokles PSA z 1 040 na 150 ng/ml), u 2. paraparéza DK bola prvým príznakom diseminovaného CaP. U 1. z nich sa vykonala laminektómia (Th6-8) s odstránením MTS a externou rádioterapiou (ERT) chrbtice. U 2. pacienta sa vykonala laminektómia (L1-2) s extirpáciou MTS a HT vo forme MAB. Výsledky: Odpove u 1. pacienta napriek komplexnej liečbe (operácia, ERT, Estracyt, bisfosfonát) a následne relatívne priaz-nivej biochemickej odpovedi (PSA 15,3 ng/ml) trvala iba necelé 4 mesiace s plnou mobilitou pacienta, po ktorej sa obnovila paraparéza DK s exitom 7 mesiacov od ukončenia ERT. 2. pacient je plne mobilný 13 mesiacov od začatia liečby. Záver: V práci sa zdôrazňuje individuálny prístup k liečbe kompresie miechy epidurálnou MTS pri CaP.
170. LAPAROSCOPIC RETROPERITONEAL LYMPHADENOSE DISSECTION FOR TESTICULAR CARCINOM M. Zacharias, M. Steinacker, H. Heynemann, P. Fornara Urologische Klinik Martin - Luther Universität Halle/Wittenberg Halle/Saale, Deutschland
171. POUŽIITÍ PEROPERAČNÍ ULTRASONOGRAFIE PŘI TECHNICKY NÁROČNÝCH LAPAROSKOPICKÝCH OPERACÍCH V RETROPERITONEU K. Belej, V. Študent, R. Fiala, Z. Mucha Urologická klinika FN, Olomouc Cíl: Ověření možnosti použití a určení konkrétních praktických indikací peroperační ultra-sonografie při laparoskopických operacích v retroperitoneu. Metodika: Při 15 laparoskopických operacích retroperitoneálních orgánů byla peroperačně použita laparoskopická ultrazvuková sonda s pracovní frekvencí 7,5 MHz. Indikací laparoskopie bylo 8x nádorové postižení nadledviny a ledviny. Z benigních diagnóz se ve 3 případech jednalo o jednoduchou parenchymovou cystu ledviny, u 3 nemocných o primární hydronefrózu (vždy provedena nefrektomie) a 2x o litiázu proximálního močovodu. Výsledky: Peroperační ultrazvukové vyšetření nevyžadovalo zavedení samostatného pracovního kanálu, nezpůsobilo žádné peroperační komplikace a zkrátilo průměrný čas operací. Průměrné krevní ztráty u oblačních operací (odstranění orgánů nebo resekce)
byly menší než při běžných laparoskopických operacích pro stejné diagnózy. U operací nadledvin umožnila sonografie rychlejší orientaci o uložení orgánu a vztahu renálních cév k nadledvině včetně vyústění vena suprarenalis. Při odstranění ledvin (radikální nebo prostá nefrektomie) urychlila a zpřehlednila sonografie preparaci hilových cév a jejich přerušení u anomálního uspořádání (zdvojení nebo atypické větvení tepny, atypické vyústění žil). Monografie při ureterolitotomii urychlila hledání konkrementu a zmenšila celkový rozsah preparace. Závěry: S rozšiřováním indikací laparoskopií přibývají technicky náročné operace, u kterých často chybí pohmatový vjem, běžný u otevřených výkonů. Na základě našich prvních zkušeností lze konstatovat, že peroperační sonografie významně zpřehlednila náročnější operace a dále upevnila pozici miniinvazivních postupů v urologii.
172. LAPAROSKOPICKÁ TRANSPERITONEÁLNÍ ADRENALEKTOMIE K. Novák1, L. Šafařík1, J. Dvořáček1, M. Vraný2 1 Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha 2 Chirurgické oddělení NsP, Jablonec n. Nisou Cíl: Laparoskopická adrenalektomie (LA) se stala v posledních letech standardním výkonem v operativě benigních nádorových onemocnění nadledvin. Autoři prezentují vlastní zkušenosti s tímto výkonem. Pacienti a metoda: Od 10/1997 do 3/2002 byly provedeny 54 LA u 53 pacientů (38 žen, 15 mužů) ve věku 23 – 76 let. Dle předoperačního vyšetření byla zvýšená hormonální aktivita prokázána u 30 (8x feochromocytom), v ostatních případech šlo o hormonálně inaktivní tumory nadledvin. Vždy byl volen transperitoneální laterální přístup. Standardní laparoskopické instrumentárium bylo často doplněné o harmonický skalpel Ethicon. Výsledky: Pravostranná LA byla provedena 28x, levostranná 22x, u 4 pacientek byla provedena oboustranná operace v jedné době. Byla odstraněna tkáň hmotnosti 4 – 700 g. Operační čas byl 40 – 420 minut, doba hospitalizace 3 – 32 dní. Výkon byl konvertován na otevřený u 4, z dalších peroperačních komplikací byla provedena laparoskopicky sutura pleury 1x a sutura v. cava inf. lx. 1 pacient s feochromocytomem byl během LA resuscitován a operace dokončena otevřenou cestou. Z pozdních komplikací: 1x sterkorální sekrece ranou se spontánním uzávěrem a 1x pankreatická sekrece s vytvořením abscesu a nutnou revizí u jedněch z prvních pacientů a 1x klinicky významný hematom v lůžku zvládnutý konzervativně. Jsou prezentovány i histologické nálezy. Závěr: LA se stala na našem pracovišti rutinní operací. Jde o málo invazivní výkon s minimální pooperační zátěží pro pacienta a tudíž i krátkou nutnou dobou hospitalizace.
173. LATERÁLNÍ TRANSPERITONEÁLNÍ LAPAROSKOPICKÁ ADRENALEKTOMIE V. Študent, K. Belej, R. Fiala, F. Záura, Z. Mucha, R. Vrtal, I. Hartmann, A. Vidlář Urologická klinika FN, Olomouc Cíl: Autoři hodnotí své první zkušeností s laparoskopickou adrenalektomií. Tato metoda je nyní hodnocena jako standardní přístup v chirurgii nadledvin. Je popsána řada laparoskopických přístupů, jako např. přední transabdominální, laterální transabdominální, laterální retroperitoneální a zadní retroperitoneální. Každý tento přístup má své specifické výhody a nevýhody. Nejdůležitější však zůstává dobrá znalost topografické anatomie zvoleného přístupu, learning curve a standardizace přístupu. Metoda: Na Urologické klinice v Olomouci jsme v letech 1999 – 2002 laparoskopicky operovali celkem 15 nemocných s tumory nadledvin. Použili jsme ve všech případech laterální transperitoneální přístup. Zpočátku byly indikovány jen incidentalomy, s narůstajícími zkušenostmi i endokrinně aktivní tumory. Výsledky: celkem 15 nemocných (muži 6x s průměrným věkem 54 let, ženy 9x s průměrným věkem 58 let) jsme operovali vlevo 8x, vpravo 7x. Operační čas byl v průměru 110 min (90 – 180). Krevní ztráty 150 ml (80 – 350). Histologicky byly zjištěny adenomy 6x, hyperplazie 5x a feochromocytomy 4x. Závěr: Laparoskopická adrenalektomie se ukazuje jako bezpečná metoda volby pro endokrinně inaktivní i aktivní tumory nadledvin. Přesné indikace a limity výkonu však dosud nejsou stanoveny.
174. LAPARASKOPICKÁ RADIKÁLNÍ NEFREKTOMIE V. Študent, K. Belej, R. Fiala, F. Záura, Z. Mucha, R. Vrtal, I. Hartmann, A. Vidlář Urologická klinika FN, Olomouc Cíl: Laparoskopická radikální nefrektomie se stává standardní technikou pro tumory ledvin T1-2. Tento minimálně invazivní výkon získává oblibu nejen mezi urology, ale i mezi nemocnými. Autoři posuzují své první zkušenosti s tímto výkonem. Metoda: Na Urologické klinice v Olomouci jsme v letech 2001 – 2002 laparoskopicky operovali celkem 5 nemocných s tumory ledvin ve stadiu T1-2. Použili jsme ve všech případech laterální transperitoneální přístup. Operovali jsme tumory do velikosti 6 cm, které nebyly indikovány k záchovnému výkonu. Výsledky: Celkem 5 nemocných (muži 3x s průměrným věkem 45 let, ženy 2x s průměrným věkem 53 let), vlevo jsme operovali 2x, vpravo 3x. Operační čas byl v průměru 130 min (100 – 210). Krevní ztráty 150 ml (80 – 350). Závěr: Laparoskopická radikální nefrektomie se ukazuje jako slibná metoda v operačním řešení nádorů, které nejsou určeny k záchovnému výkonu. Přesné indikace a limity výkonu však dosud nejsou stanoveny.
175. LAPAROSKOPICKÁ PYELOPLASTIKA R. Kočvara1,3, M. Vraný2, J. Dvořáček1,3, Z. Dítě1,3, J. Sedláček1 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Chirurgické oddělení Nemocnice, Jablonec n. Nisou 3 Katedra urologie a dětské urologie IPVZ, Praha Cíl: Zavést laparoskopickou pyeloplastiku s využitím velkého zvětšení obrazu za účelem vyloučení mutilující lumbotomie a usnadnění rychlé rekonvalescence. Metoda: Od dubna 2001 do února 2002 jsme provedli 6 laparoskopických operací (z toho 1 retroperitoneoskopicky) pro pyeloplastiku při kongenitální hydronefróze u nemocných ve věku 17 – 21 let. Volili jsme resekční typ pyeloplastiky podle Anderson-Hynese. Při laparoskopickém přístupu je nemocný v semilumbotomické poloze, videoport v pupku, další 2 vstupy laterálně od pupku a 1 kraniálně od pupku. Po incizi zadního peritonea se vypreparuje dilatovaná pánvička a subrenální močovod. Po založení fixačních stehů se provede resekce zúženého úseku včetně části dilatované pánvičky, následuje anastomóza discidovaného proximálního pahýlu močovodu na pánvičku pokračujícím 5/0 Vicrylovým stehem, nejprve zadní stěna, po zasunutí ureterální endoprotézy i přední stěna. Stent zavádíme již před operací do poloviny močovodu. Ve 3 případech byla pánvička anteponována před aberantní cévy. Stent byl zaveden na 3 týdny. Výsledky: 5 operací laparoskopickou cestou bylo dokončeno v rozsahu 240 – 360 minut, retroperitoneoskopickou operaci jsme byli nuceni dokončit otevřenou operací. Pooperační průběh byl bez komplikací u 5 nemocných, u 1 dívky bylo nutno vyměnit neprůchodný stent. U všech nemocných byla rychlá rekonvalescence, izotopové i ultrazvukové kontroly příznivé. Závěr: Laparoskopická pyeloplastika je technicky a časově náročná, ale bezpečně proveditelná operace. Při vyloučení rozsáhlé incize abdominálních svalů je výsledek plně srovnatelný s otevřenou operací, včetně mikrochirurgického přístupu. Podpořeno VR MSM 111 00005.
176. RETROPERITONEÁLNÍ LAPAROSKOPICKÁ NEFREKTOMIE A PYELOPLASTIKA P. Zerhau, J. Tůma, J. Kubátová Urologické oddělení KDCHOT FN, Brno Cíl: Ukázka námi použitých operační technik v retroperitoneu a jejich zhodnocení. Metoda: U 11 pacientů ve věku 13 měsíců až 16 let byla provedena 8x laparoskopická retroperitoneální nefrektomie a 3x pyeloplastika. Operační postup ukazuje videoprojekce. Výsledky: Operace byla dokončena jako retroperitoneální v 9 případech, u 2 pacientů došlo během výkonu k perforaci peritonea, a byla nutná konverze na operaci otevřenou. Všichni pacienti se zhojili bez komplikací, průměrná operační doba byla 165 minut u pyeloplastik, 101 minut u nefrektomií, průměrná doba hospitalizace 5,5, resp. 4,9 dne. Závěr: Zkušenosti s retroperitonální nefrektomií jsou velmi dobré, jedná se o bezpečnou a šetrnou metodu. Retroperitoneální přístup při laparoskopické pyeloplastice je méně vhodný u nejmenších dětí. Zejména při nakládání pomocných závěsných stehů lze jen velmi obtížně předejít perforaci peritonea při zachování dostatečného manipulačního prostoru k provedení anastomózy.
177. RUKOU ASISTOVANÁ TRANSABDOMINÁLNA LAPAROSKOPICKÁ TUMORNEFREKTÓMIA BEZ POUŽIITIA PNEUMOPERITONEA I. Lutter1, I. Daniel2, R. Wagenhoffer1, J. Pechan2 1 Urologické oddelenie NsP sv. Cyrila a Metoda, Bratislava 2 II. Chirurgická klinika LFUK, NsP sv. Cyrila a Metoda, Bratislava Ciel: Cielom filmu je oboznámi urologickú verejnos s možnosou rukou asistovanej laparoskopickej operácie bez použitia pneumoperitonea. Metóda: Na prezentovanom videozázname autori demonštrujú nutné prístrojové vybavenie, polohu pacienta, umiestnenie portov, minilaparotómie a detailný postup rukou asistovanej laparoskopickej operácie transabdominálnym prístupom. V priebehu operácie použili systém závesného zariadenia brušnej steny, a tak vylúčili nutnos pneumoperitonea, ktoré pri klasickej laparoskopii zabezpečuje dostatočný pracovný priestor. Záver: Autori zdôrazňujú výhody rukou asistovanej tumornefrektómie, ktorá umožňuje skrátenie času operácie, rýchlejšie zastavenie prípadného krvácania s možnosou využíva túto metódu i operatérmi s menšou skúsenosou v laparoskopii. Minilaparotómia v dlžke 6 – 8 cm je plne dostačujúca a môže by využitá aj ako alší port pre zavádzanie operačných nástrojov, čo pri použití tesniaceho rukávu nie je možné. Použité závesné zariadenie pre brušnú stenu zabezpečuje dostatočný pracovný priestor, pričom nie je zanedbatené ani vylúčeniu možnej hyperkapnie pri použití pneumoperitonea.
178. POUŽIITIE ZÁVESNÉHO ZARIADENIA PRI RUKOU ASISTOVANEJ LAPAROSKOPICKEJ TUMORNEFREKTÓMII ( GASSLESS LAPAROSCOPY) I. Lutter1, I. Daniel2, M. Ondriš1, P. Weibl1 1 Urologické oddelenie NsP sv. Cyrila a Metoda, Bratislava, 2 II.Chirurgická klinika LFUK, NsP sv. Cyrila a Metoda, Bratislava Cie: Cieom práce je oboznámenie urologickej verejnosti s nami používaným závesným zariadením pri rukou asistovanej laparoskopickej operácii bez použitia pneumoperitonea. Metóda: Rukou asistovaná laparoskopická tumornefrektómia bola popisovaná s použitím pneumoperitonea. Pneumoperitoneum okolo asistujúcej ruky zavedenej do dutiny brušnej bolo možné len s pomocou vhodnej tesniacej pomôcky vloženej do minilaparotómie. V poslednom období sa čoraz častejšie využívajú pomôcky na zdvihnutie steny dutiny brušnej a na udržanie dostatočného pracovného priestoru. Autori formou posteru demonštrujú nimi použitý postup, zavedenie a zloženie jednotlivých častí retrakčného systému (kovová platnička, oceový drôt, Redonov drén s ihlou, rameno Thomsonovho retraktora). Záver: Týmto postupom sa eliminujú možné komplikácie pneumoperitonea a je možné vykona laparoskopickú operáciu i u pacientov, u ktorých je pneumoperitoneum kontraidikované. Použitím tohoto zariadenia je vytvorený dostatočný pracovný priestor pre asistujúcu ruku, a tak umožňuje bezpečnú operáciu.
179. LAPAROSKOPICKÁ RESEKCE ADENOKARCINOMU LEDVINY L. Šafařík, K. Novák, J. Dvořáček, J. Novák Urologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha Cíl: Upozornit na možnost resekce ledviny pro adenokarcinom laparoskopickou cestou. Metoda: Laparoskopická operace z retroperitoneálního přístupu. Výsledky: Kompletní resekce malého polárního nádoru s lemem zdravé tkáně. Nemocný se po operaci zhojil per primam, histologie prokázala radikalitu operace, nebo odstraněný nádor byl lemován až 3mm okrajem normální ledvinné tkáně. Pacient byl propuštěn 9. pooperační den do domácího ošetřování. Závěry: Laparoskopické operační metody získávají v urologii stále více na popularitě a věnuje se jim stále více specializovaných pracoviš. Výhody jsou zřejmé - větší pooperační komfort a kratší doba hospitalizace nemocného. O nevýhodách toho bylo již napsáno mnoho, ale tou nejpodstatnější je relativně dlouhá doba k tomu, aby si byl operatér dostatečně jistý a operaci zvládl bez větších komplikací. Laparoskopicky prováděné resekce ledvin pro adenokarcinom jsou stále ještě velmi raritní nejenom u nás, ale i ve světě. V našem případě jsme odstranili malý nádor (T1) na horním pólu pravé ledviny z retroperitoneálního přístupu. Práce byla podpořena grantem VZ MSM 111100005.
180. LAPAROSKOPICKÁ URETEROLITOTOMIE R. Zachoval1, J. Všetička2, R. Grill1, M. Záleský1, M. Lukeš1, J. Heráček1, J. Kuncová1, M. Urban1 1 Urologická klinika FNKV a 3. LF UK, Praha 2 Urologické oddělení, Jablonec nad Nisou Cíl: Prokázat, že při řešení subrenální ureterolitiázy je laparoskopická ureterolitotomie lepší metodou než otevřená ureterolitotomie. Metoda: Soubor tvoří 11 pacientů (8 mužů a 3 ženy) s věkovým průměrem 56 let, u kterých byla subrenální ureterolitiáza řešena laparoskopickou ureterolitotomií. K operaci byly indikovány konkrementy: - které nevyžadovaly akutní derivaci moči (febrilní stav, anurie) - po předchozí neúspěšné endoskopické manipulaci (striktura močovodu distálně od konkrementu, konkrement pevně sedící ve svém „lůžku“ v důsledku dlouhodobé přítomnosti in situ) - jejichž ureteroskopická extrakce a litotripse by znamenala dlouhý operační výkon a přítomnost reziduálních fragmentů - jejichž relokaci do dutého sytému ledviny nelze provést volně a rychle, a u kterých i v případě úspěchu relokace by bylo nutné provést perkutánní výkon s litotripsí Laparoskopická ureterolitotomie byla provedena v 8 případech na pravé a ve 3 případech na levé straně. Po extrakci konkrementu byl ve všech případech peroperačně zaveden pig tail katétr na dobu 3 týdnů. Výsledky: Průměrná operační doba byla 135 minut (90 – 180 minut). V časném pooperačním období nebyly žádné komplikace pozorovány a průměrná doba hospitalizace byla 4 dny. Při průměrné době sledování 18 měsíců (3 – 30) nebyly zaznamenány žádné dlouhodobé komplikace. Závěry: Laparoskopická ureterolitotomie byla ve výše indikovaných případech lepším postupem při řešení subrenální ureterolitiázy než otevřená ureterolitotomie: poskytuje dobré dlouhodobé výsledky, má minimální morbiditu a nedochází k výskytu pozdních komplikací ve formě lumbalgií a deformací stěny břišní. Ve srovnání s ostatními operačními metodami je doba hospitalizace kratší, pooperační komfort pacientů větší a jejich rekonvalescence je výrazně zkrácena.
181. LYMFATIKA - ŠETŘÍCÍ LAPAROSKOPICKÁ OPERACE VARIKOKÉLY: MIKROCHIRURGICKÁ OPERACE (VIDEO) R. Kočvara1,2, Z. Dítě1,2, J. Dvořáček1,2 1 Urologická klinika VFN a 1. LF UK, Praha 2 Katedra urologie a Subkatedra dětské urologie IPVZ, Praha Úvod: Přerušení lymfatických cév během operace varikokély je komplikováno nejen vznikem hydrokély, ale také hypertrofií varlete na podkladě intersticiálního edému. Mikrochirurgická modifikace laparoskopické varikokélektomie byla vyvinuta za účelem zachování integrity lymfatických cév. Metoda a pacienti: V letech 1999 – 2001 bylo operováno touto metodou 73 nemocných ve věku 7 – 18 let. Operační technika je prezentována na případu oboustranné varikokély z 16letého chlapce. 3 cm nad anulus inguinalis internus provádíme 15mm příčnou incizi nad vnitřními spermatickými cévami. Zachycení vény umožňuje roztáhnout cévní svazek. Lymfatické cévy jsou tupě sesouvány z vény. Lze je identifikovat jako bezbarvé tubulární struktury někdy doprovázené drobnou serpentinovitou venulou. Vnitřní spermatická arterie bývá obvykle situována na mediodorzální straně široké laterální vény. Optické zvětšení umožňuje identifikaci i tenkých žil, které doprovázejí spermatickou arterii. Po uvolnění laterálního venózního plexu se přesouváme k mediální žíle. Lymfatické cévy stahujeme příčnou a podélnou tupou disekcí. Mediální i laterální žíly přetínáme harmonickým skalpelem až po identifikaci všech struktur. Významná je konečná pečlivá revize reziduálních struktur roztažením svazku, nacházíme pouze arterii a četná lymfatika. Stejnou technikou postupujeme i na druhé straně. Výsledky: Nezaznamenali jsme žádné peroperační komplikace, varikokéla přetrvávala u 5 nemocných (3,3 %). Za rok po operaci jsme se nesetkali s žádnou klinickou hydrokélou ani s hypertrofií varlete. Maximální stimulované hodnoty FSH a LH jsou již za 1 rok po operaci významně nižší než po lymfatika nešetřící operaci či než u nemocných sledovaných bez operace. To je jedinečný důkaz zlepšení testikulární funkce ve vztahu k zachování lymfatických cév. Závěr: Lymfatika šetřící laparoskopická operace varikokély je dobrou alternativou mikrochirurgické subingvinální operace. Navíc byla prokázána andrologická prospěšnost šetření lymfatických cév, alespoň na supraingvinální úrovni, což dosud u ostatních způsobů operací chybí. Metoda je vhodná pro pediatrické urology zvyklé na laparoskopickou mikrochirurgickou techniku. Je dále optimální pro oboustrannou operaci, bez nebezpečí vzniku atrofie varlete. Grant IGA MZ ČR 3781-6, ND/6983-4, VR MSM 111 00005.
182. LAPAROSKOPICKÁ URETEROLITOTOMIE - PRVNÍ ZKUŠENOSTI V. Študent, R. Fiala, K. Belej, F. Zaura, Z. Mucha, I. Hartmann, A. Vidlář Urologická klinika FN, Olomouc Cíl: Nástup ESWL, PEK a ureteroskopie téměř zcela eliminovaly potřebu otevřené ureterolitotomie. Nicméně v případech, kdy je kámen v horní části močovodu extrémně trvdý, velký a dlouhou dobu fixovaný ve stejné pozici, nemusí být tato miniinvazivní léčba úspěšná. Prezentujeme naše první zkušenosti, kdy tato situace byla řešena laparoskopickou ureterolitotomií. Metoda: U 57letého nemocného s větším konkrementem v horní části močovodu neúspěšně léčeného 3x ESWL, pro tuto diagnózu již delší dobu v pracovní neschopnosti. Z navržených terapeutických možností si nemocný vybral laparoskopickou ureterolitotomii. Ta byla provedena z laterálního transperitoneálního přístupu se zavedeným double J stentem. Ureterotomie po extrakci konkrementu byla sešita atraumatickým vstřebatelným vláknem. Pacient byl propuštěn 3. pooperační den domů v dobré fyzické kondici. Závěr: Laparoskopická ureterolitotomie je vhodná alternativa otevřenému výkonu. Ve vybraných případech je metodou volby k léčbě konkrementů v močovodu.
