2. ZPRAVODAJ. (PR)Úvodník. Jeste toho nemám dost. nedele u príležitosti 62. Loutkárské Chrudimi. (...dá se to lécit, nebo pestovat)

nedele 30.6.2013

2. ZPRAVODAJ u príležitosti 62. Loutkárské Chrudimi

(PR)Úvodník A je tu třetí den a s ním (LOGICKY?) přichází i zahájení 62. Loutkářské Chrudimi! Že by do třetice všeho dobrého? Všichni jsou již chrudimsky naladěni, ale říká se, že host i ryba třetí den již smrdí… Proto raději zakousněme štrůdl (a doufejme, jako správní alergici, že bude bez ořechů). Vše vypukne v 16.55 u náhonu za DKP. Zaplňme ulice, ať o nás místní vědí. Zatím jakoby nás bylo méně a méně, ztrácíme se jako loutky Hanky Voříškové na obrovském jevišti. (Scénická poznámka: od této chvíle čtěte s patosem odpovídajícím vážnosti chvíle.) Ach loutko, loutko, LOUTKO! Žiješ? A přežiješ? Zatahají ještě davy za nitky tvého života? Ó zvedni se, ty sametová opono a nech ten magický chrudimský loutkářský svět znovu ožít! (pozn. redakce: Kdo nám přijde pateticky zarecitovat patetickou pasáž, dostane nejempatetičtější odměnu.) Tomáš J. Reš a Petra Hlubučková

Jeste toho nemám dost (...dá se to lécit, nebo pestovat)

Denně jí potkáte v chrudimských uličkách. Na hlavě má buď sluneční brýle, nebo šátek. Když zadáte do internetového vyhledávače její jméno, najde vám pouze stránky plzeňského Divadla a Alfa a Loutkového divadla Střípek. Sociální sítě také mlčí. Působí klidně, tiše až introvertně. Mnoho se o ní neví, ale přece ji všichni znají – stále mladá, loutky milující MARTINA HARTMANNOVÁ. Účastníci festivalu Loutkářská Chrudim tě znají jako herečku, porotkyni, lektorku, seminaristku, divačku, atd… Která z těch ,,chrudimských rolí“, které jsem jmenoval, ti vyhovuje nejvíce? No, herečka s loutkou. (smích) Kdy ses poprvé účastnila LCH? Co tě sem přivedlo a jak na první setkání s Chrudimí vzpomínáš? Poprvé jsem tu byla v 18ti letech. O rok dříve jsem začala chodit do Střípku a přirozenou cestou jsem se dostala sem. O Chrudimi se vědělo. Tehdejší vedoucí Dana Jandová ji doporučila. Hned můj první seminář byl u Honzy Dvořáka. Bylo to úžasné setkání. Bylo tam moc lidí. Dělali jsme asi Útěk Saracénů. To, co jsem tam teh-

dy zažila, mi mnohdy pomáhá, když otevírám nějakou divadelní dílnu. ,,Vezmi si loutku, a cokoliv s ní udělej. Nepřemýšlej, jdi a ta loutka něco udělá“. Vyráběli jsme loutky a za týden jsme udělali malé představení. Spoustu lidí, se kterými jsem se tam seznámila, jsem pak potkávala i v příštích letech, bylo tu vlastně důležité a velmi příjemné setkání. Z prvních Chrudimí si hlavně pamatuji dojmy z představení – Céčko Svitavy a Luďkův soubor Paraple. Vzpomínám si, že na LCH jsi jezdila i se svými dětmi, Martinem a Kačkou. Poznamenalo je nějak tohle prostředí a divadlo vůbec? Podívej se, máš děti a směruješ je trošku v duchu svých představ. Čili, já dělám divadlo a chtěla jsem, aby se s tím potkali.

1

Chodili do dramaťáku a přirozenou cestou se dostali sem a ve své době si to tu moc užívali. Dnes na to rádi vzpomínají, ale už je to sem netáhne. Vydali se jinou cestou. Kačka je učitelkou v mateřské škole, takže s divadlem do styku přijde (má přehled, zve divadla pro děti a dětem i hraje). Být porotkyní nemusí být zrovna příjemná úloha. Jak tuto roli zvládáš a jaký je podle tebe úkol porotce na LCH? Je to stresující. (smích) Bojím se toho. Já si myslím, napříč divadlem, když se jedná o jen setkání divadelníků, že je to příjemnější, než když je to soutěžní festival. Že by se mohli lidi jenom potkávat a zahrát si pro sebe. Že se dozví něco o sobě, o tom, jak hrají, o tom, kde se můžou zlepšit, je určitě fajn, jen mám pocit, že určit, kdo je nejlepší, je ošemetné. To není atletika, kterou změříš, kdo dál, kdo rychleji. To je něco velmi subjektivního. Dá se o tom povídat, můžeš se dozvědět spoustu věcí o sobě a své práci, ale hodnotit to a vymýšlet, kdo je nejlepší, je těžké. Já se jako porotce snažím držet toho, co znám a umím – jak pracovat s loutkou. Když můžu, tak ráda pochválím. Snažím se poradit a vyzdvihnout herectví a loutkoherectví, to je moje parketa, do ničeho jiného se nemotám. V čem se LCH za dobu, co sem jezdíš, změnila? Těší mě, že poroty jsou přátelštější. To je dobře. Když už sem někdo jede, tak je tu proto, aby ukázal, co udělal, a mnohdy se chce dozvědět, v čem se může zlepšit. Je fajn, když jim porota tohle dokáže říct takovým způsobem, že jim nezpůsobí trauma, poradí jim. Ale nemám ráda diskuse na krev, kdy soubory odjížděly s tím, že s tím radši praští, nebo s pocitem, že jet do Chrudimi je za trest. Líbí se mi, že tohle se hodně změnilo. Jinak mám pocit, že je fajn, že se tady pořád objevuje tolik mladých lidí. Tak to bylo vždycky. My sice trochu vymíráme, pochopitelně, ale Chrudim jako taková nevymírá. A z širšího hlediska mě těší, že má ještě někdo zájem dělat s loutkami. To je věc, která, mám pocit, trochu upadá v zapomnění, trochu se přežívá. Asi je to přirozený vývoj, ale věřím, že za pár let zase někdo objeví loutku jako úžasný výrazový prostředek a nastane renesance. Na to se těším. Čím to je, že se od tradiční loutky upouští? Já nevím. Já tomu nerozumím, protože strašně ráda hraji s loutkami. Je to pro mě úžasný prostředek, protože loutka dokáže udělat tolik kouzel. A když se někdo stydí hrát divadlo, jako já, tak za tu loutku se krásně schová a přes tu loutku je dokáže zahrát asi snadněji. Ale to je můj osobní pocit. Tři roky vedu v Alfě dětskou tvůrčí divadelní dílnu, ale za celou dobu jsem děti nepřesvědčila, aby si něco zkusili s loutkou. Nevím, kde je zakopaný pes. Na druhou stranu, podívej se, kolik sem jezdí souborů ze ZUŠek a jak s těmi loutkami pracovat umí a chtějí. A jde jim to. To je radost, je vidět. Sehrála LCH ve tvém životě zásadní roli? (smích) Sehrála, našla jsem tady životního partnera. Byl to loutkář s Aše, znali jsme se už z dřívějška. Vraťme se, ale na začátek, k tomu jak ses k divadlu dostala. Ty jsi původním povoláním učitelka v mateřské škole. Když jsem byla na střední škole, tak jsme chodili na praxe a jedna spolužačka byla na praxi u Ivanky Faitlové, která v té době už ve Střípku působila. Takže přes ni jsem se dostala do Střípku, který byl založený jako soubor učitelek mateřských škol. Dneska už to neplatí. Teď, když chci být vtipná, tak

2

říkám, že ve věku, kdy jsem mohla hrát princezny, jsem musela hrát prince, protože jsme tam žádné chlapy neměly. Dnes, když už máme chlapy, tak zase nemám ten věk na princezny. Bylo to osudové setkání. Když jsem odmaturovala a byla asi dva roky ve Střípku, tak mi rodiče říkali, ať to zkusím loutkárnu na DAMU. Já byla proti, chtěla jsem hrát jen amatérsky, pro radost, ne za peníze. A stejně by mě nevzali, protože neumím zpívat a nemám smysl pro rytmus. Po čase plzeňské Divadlo Alfa shánělo herečku, a protože jsme se znali z přehlídek, oslovili mě. Tak jsem začala hrát v profesionálním souboru. Vidíš rozdíly mezi fungováním profesionálního a amatérského divadla? V Alfě je zkoušení jednodušší v tom, že zkoušíme každý den, abychom to za 6 týdnů stihli. Je to naše povolání, takže tam musíme chodit. Zatímco Střípek je zájmová činnost a když někdo zrovna nemůže, tak tam nepřijde. Každý má spoustu jiných aktivit a své zaměstnání, tak zkoušíme jen jednou za týden a plno věcí zapomeneme. Intenzivní zkoušení a Alfě pro mě bylo zprvu velmi šokující v tom, že jsem musela stihnout vše za kratší čas. To jsem se musela rychle naučit. Zůstalo ve mně, že ráda zkouším. Co tě vede k tomu, že přes svou práci v profesionálním divadle se stále vracíš do Střípku? Protože toho nemám dost. Potřebuji to k životu. Teď jsem se konečně trochu zasytila. Zprvu jsem měla za nejúžasnější den, když jsem po dvou představeních v Alfě ještě zkoušela a večer jsem jela na zkoušku do Střípku a večer jsem si říkala „Tak jo, dneska jsem si to užila!“. Jenže s věkem a s únavou to už člověka zmáhá. Baví mě to hledání a zkoušení, a když můžu na vícero polích - tím líp. Když má někdo rád zmrzlinu, tak si taky dá radši dvě, než jednu. Naplňuje tě víc profesionální, nebo amatérské divadlo. V Alfě jsou fajn lidi, nicméně jsem se tam cítila trochu cizí, než jsem si tam zvykla. V té době jsem měla pocit větší rodiny ve Střípku. Dnes už bych to nedokázala rozdělit. Máš čas i na něco jiného, krom divadla? Ale jo! Já bych strašně chtěla tancovat, ale chybí mi smysl pro rytmus. Tím, že jsme se přestěhovali a máme domeček se zahrádkou, tak jsem přišla na to, že mě moc baví ta zahrada. Ráda šiji a vyrábím dárky. (zamyšlení) Co ti na to mám říct… Na stránkách Divadla Alfa jsem objevil dotazník. Posledním bodem je: Jakou otázku byste položila sama sobě?, ty jsi odpověděla: „Co tady vlastně dělám – já introvert? Já se vlastně docela stydím, ale někde v sobě mám tu touhu se předvádět. V tom mi právě pomáhá loutka, za kterou se schovám. Dá se to léčit, nebo pěstovat. Mám pocit, že se toho asi nikdy úplně nezbavím. Nemůžu říct, že bych byla introvert, ale ten stud, obavy a pochybnosti v sobě pořád mám. Když se pro divadlo rozhodneš, tak na jeviště musíš jít i s tímhle. Tomáš J.reš

Velký nos velkého ducha znací

aneb Vzpomínka na JR

Sobotní ráno se probudilo do slunce a na náměstí Josefa Ressela už od devíti (možná i dříve, ale pro mě i tak dosti brzká hodina) vyhrává lehce punková kapela, do toho voní čerstvý česnek a kopr ze zdejšího trhu, stejně jako připravované speciality ze Slovinska. Do naší doby přeskočil z minulosti jeden z bratrů slavného rodáka, který na svého sourozence bude vzpomínat a nás celým dopolednem provázet. A tak rychle, než bude fronta, zakoupím za 15,- Kč porci Istrijských noků s lanýžem, abych se správně naladila. Uvažuju ještě o Resselově pizze, ale kozí sýr mě nechává chladnou. To jsou ony slibované pochoutky zvěstující spojení zdejšího slavného rodáka se Slovinskem. Krátce před desátou v avizované two-men show Michala Drtiny a Petra Mláda ožívají obrazy ze života J(LF)R. Pánové střídají bílou čepici s černým cylindrem, jako by napovídali indicie dvojího postavení JR – ctihodný občan, a na druhé straně hospodář-ekolog, který patrně nejraději pobýval v lese (není divu, když má doma deset neposedných dětiček). Lehce cimrmanovská (ale převážně pravdivá) fakta střídají praktické ukázky, a tak si i sami můžeme vyzkoušet, kterak paní Resselová šlehala kaši a poté krmila dětičky (šlehač i trubka na krmení jest také Resslovým vynálezem). A na závěr produkce ještě máme možnost nejen vidět funkci dalšího vynálezu, tedy divadelních tahů, ale též na dvou pruzích bílého plátna, dříve než budou vytaženy „nad scénu“, zanechat své otisky. Ke zkoumání dalších vynálezů se odebéřeme do galerie v Klášterních zahradách, společně s chrudimským starostou a slovinskou paní velvyslankyní. Když prý JR 9. října 1857 umíral, držel prý pevně v ruce vzkaz pro svou rodinu: „Buďte jisti, že budu vzpomínán jako vynálezce lodního šroubu.“, uvádí popisek na

jednom z panelů. Je-li to pravda nebo legenda se už asi nikdy nedozvíme, ale o šíři zájmů JR se zde můžeme přesvědčit na vlastní oči – na modelech vypůjčených z Lublaňského muzea. Kromě Archimedova nekonečného šroubu je tu též model optického telegrafu, lisovacího válce pro výrobu malých kovových předmětů, zařízení k plavbě lodi proti proudu, atd. atd. A pak vystoupí ještě jeden host – výtvarník Ivan Baborák, který k poctě oslavence vytvořil nejen svérázný artefakt s vrtulí, ale také několikanásobný portrét, zpodobňující JR nejen na dobových podobiznách, ale i na portrétech rekonstruovaných podle soch. Právě on upozorňuje na charakteristický rys jeho obličeje, výrazný, zajímavě modelovaný čichový orgán, přímo cyranovský nos (který jak víme, velkého ducha značí). Zatímco kolega spěchá do krypty, vracím se na náměstí, kde už hlučně vyhrává místní dechovka, a dojídají se poslední porce specialit. Strážci zákona zastavují dopravu, abychom společně s nimi mohli projít cestou kolem vynálezcova rodného domu na náměstíčko před muzeem, kterému vévodí jeho socha obklopená vlajícími prapory. A znovu projevy, a znovu pochutiny (tentokrát výborné mini koláčky podávané zdarma), a znovu muzika v podání chrudimské komorní filharmonie... Josef Ressel v Chrudimi stále žije. Jana Soprová

3

Zmatek nad zmatek

recenze

Bažantova loutkárská družina, DS J. J. Kollára pri TJ Sokol Poniklá

Zmatek nad zmatek Přichází dobově oblečený člověk-herec, vypravěč, který nás velmi rychle, příjemně a suverénně vtahuje do příběhu. Nejsem tak ohromená a překvapená meotarem jako vloni, ale jsem spokojená, protože před rokem nastavené principy opět skvěle fungují a dokonce se ještě víc propojují s příběhem Julese Verna. Zase se mi líbí vtipné detaily, se kterými si herec pohrává (prostřelený klobouk, rozložení mapy, kutání v Kilimandžáru, …), užívám si vypointované dobývání Severního pólu, oceňuji „ztrojení“ dalekohledu, kdy nejprve stínová loutka vytáhne dalekohled, pak živý herec opravdovým dalekohledem sleduje diváky a do třetice se na promítacím plátně objeví pokračování příběhu v zorném poli dalekohledu. Velmi se mi líbí kultivovaný hlasový projev aktéra, který svým postavám vymyslel jasné charaktery. Jindy zase vtipně pracuje s „ozvěnou“…. Pak ovšem nastal okamžik, kdy jsem se na chvíli v příběhu ztratila. Nevím, jestli jsem se přestala soustředit a něco mi uniklo, jen si pamatuji, že ve stejném okamžiku několik dětí opouštělo sál a z hercových úst příznačně zazněl titul představení „zmatek nad zmatek“, což bylo aktuální, ale jen chvilkové, pojmenování mých pocitů. Možná to bylo tím, že se déle než obvykle nic nedělo na plátně, ale jen v živáckém plánu. Nevím. Nicméně rychle jsem se opět „chytla“ a zbytek představení si zase užila. Pamatuji si, že jsem se jako dítě taky párkrát prokousala verneovkou a bavilo mě, že je to čtení na dlouho. U divadla naopak oceňuji, že je mi předložen extrakt, který mě pak může zpětně nasměrovat k literární předloze. Tady bylo možná krácení chvílemi tak razantní, že zkomplikovalo divákovi orientaci v představení. Mám-li shrnout svůj dojem z produkce Bažantovy loutkářské skupiny, musím říct, že mě nadchlo, jak pan inženýr Hájek rozbalil své herectví, komunikoval s publikem, ale především jsem velkým obdivovatelem jeho loutkářského „hračičkářství“. Martina Hartmannová

4

Zmatek bez zmatku? Asi před týdnem byla uzávěrka nabídek článků pro speciální anglicky psané číslo teatrologické revue Yorick, které bude věnováno loutkářství. Pohrával jsem si chvíli s myšlenkou, že bych nabídl studii o současných amatérských loutkových performerech Tomáši Hájkovi, Jakubu Maksymovovi a Hance Voříškové – studii jsem po úvaze zavrhl, ale myšlenka zůstala. Hájkova loňského Fausta, Maksymovovo Uměl lítat a Voříškové Pohyblivé obrázky spojuje několik vlastností, kvůli nimž můžeme namísto inscenací hovořit o performancích: takřka neviditelné, jakoby „mimovolné“ herectví/vypravěčství, ale hlavně využívání a zároveň nedokonalé ovládnutí složitých technologií, které z představení činí podívanou napínavou jaksi po způsobu sledování artisty na visuté hrazdě. Musím se přiznat, že Hájkův přítomný Zmatek nad zmatek mě v tomto ohledu skoro zklamal – vyjma jednoho momentu jsem měl dojem, jako by už se Hájek naučil až příliš dokonale připravit své náčiní a že už ztratil ono kouzlo artisty ve výšce. A souvisí s tím i proměna jeho herectví: na pomyslné škále se přesunul od performerství k sytému komediálnímu herectví. Ale dlužno dodat, že je to komediální herectví zábavné a dobře zvládnuté a že přes dokonalejší přípravu nezlenivěl ve výtvarné nápaditosti. Na mile nablblé a vlastně prostinké verneovské dějové kostře staví veskrze zábavnou inscenaci, která díky onomu posunu neopakuje doslovně princip loňského Fausta. Že bylo na můj vkus ve Zmatku nad zmatek málo ryze performativního zmatku, je tedy vlastně jen projevem jisté osobní škodolibosti. (pozn. aut.: recenze byla napsána před večerní diskuzí o inscenaci) Michal Zahálka

Rozhovor s Tomásem Hájkem Premiéra hry Zmatku byla v březnu, kolikáté bylo chrudimské uvedení? Šesté. Jaký z něho máš dojem? Lišilo se dnešní představení od těch předcházejících? Chrudimské publikum je standardně nejlepší, takže můžu říct, že se mi tu zatím hrálo nejlíp. Jsi známý tím, že svých inscenacích často improvizuješ, třebaže to publikum ne vždy odhalí. Já jsem bohužel taková potvora, že nemám úplně přesně napsaný scénář, takže si ta slova musím vždycky vymýšlet tak trochu znovu. Proč zrovna tento poněkud méně známý Verneův román? Já jsem těch Verneovek přečetl hodně a přiznám se, že se k nim čas od času vrátím i dnes. Tahle Verneovka mě naštvala tím, že vybočuje z klasické představy o Vernovi, který si své inženýry hýčká, a ukazuje je jako velkolepé moudré, ctihodné pány. Tady přímo skandálně zakončí román tím, že prostě řekne, že se pánové přepočítali. V brněnské Polárce se nedávno objevila adaptace na tentýž Vernův román v muzikálové adaptaci Romana Sikory – zaznamenal jsi tuto inscenaci? Narazil jsem na to, když jsem po premiéře hledal fotky ze své inscenace, a najednou jsem si všiml, že Polárka taky udělala Zmatek nad zmatek také. Bohužel jsem to neviděl, ale těší mě to. ptal se Marek Lollok

je libo kolácky, pane inžinýre?

Odposlechnuto v davu po predstavení...

Nejvíc se mi líbily ty koláčky, pane inženýre! Okouzlující, pěkné, vtipné, hravé – líbilo se mi to! Zmatek nad zmatek. Nejsem ani zklamán, ale ani moc nadšen. Faust mě zaujal více, teď už se některé postupy práce s meotarem opakují.

5

recenze

...A žeru rybí tuk

Bubliny, Dramatická skolicka Svitavy

A žeru rybí tuk... Zatím poslední autorské představení Svitavského souboru Bubliny začalo (alespoň pro skupinu B) dramatickým přivítáním diváků technikem Malého sálu DKP. Chvíli to vypadalo na předem domluvené „ántré“ k výše zmíněné inscenaci, ale bohužel k mému zklamání šlo jen o výčet všech zákazů pro letošní rok. Vítejte v Chrudimi!

Vzali jste mi možnost volby... Nejdřív dobré zprávy: těšila mě energie mladých herců, bavila mě některá jednotlivá scénická řešení (v čele s oním „velice vkusným hovnem“, jak pravila vedle sedící kolegyně Soprová), nadchl jsem se povedenou replikou o touze a možnosti volby a vlastně nemůžu říct, že bych se vysloveně nudil. Přesto jsem byl ale poněkud zmaten: jsa neobeznámen s Chudožilovou předlohou (jako, předpokládám, většina diváků), nepodařilo se mi až do konce rozkrýt, co že je to onen sympatický mluvící pes zač – jsme celou dobu jen v chlapcově horečnaté vizi, nebo skutečně získal mluvícího psího anděla? Jak to, že ho ostatní nejprve nevidí a vzápětí už ano? Je klidně možné, že jsem natvrdlý, ale scénář mi s tím věru nepomohl – tím pádem se ocitám na mělčině a vlastně nevím, kudy kam. A pak mám trochu dojem, že inscenaci ublížilo, že se ve festivalovém programu objevila bezprostředně po jaroměřském Tygru Thomase Tracyho – inscenaci, která je tematicky (a částečně i stylově) související, ale která s vlastní nepostižitelností a „nedointerpretovatelností“ vědomě pracuje. V tom srovnání mě začalo najednou i mrzet, jak neujasněně pracují svitavští s vodičem psí loutky: když si tento jaksi anonymní, bezpříznakový vodič (který si navíc čas od času odskočí zahrát na trubku patrně spíše proto, že na ni náhodou zrovna on hrát umí, než že by se tím něco myslelo) najednou obleče „psí“ sako, vypadá to spíš jako schválnost než jako působivý obraz. Přes tyto jisté pochyby o celku i jednotlivostech ale nemám dojem, že by šlo o vysloveně marné divadlo – kdyby nic jiného, tak jako cesta viditelně talentovaného mladého kolektivu za důkladněji promyšleným jevištním tvarem. Michal Zahálka

6

Ale zpět k divadlu - Soubor Bubliny sáhl po knize švýcarskorusko-moravského spisovatele Petra Chudožilova „Pacient doktora Gordona aneb Balada o Bobíkovi“. Obsah představení nám v první řadě předkládá otázku, zdali je dobré míti psa. Příběh je odvyprávěn jednoduchými prostředky na jednoduché funkční scéně. Od začátku můžeme sledovat rovinu představ konfrontovaných s realitou a rodičovskou pragmatičností. Nevíme, zdali je psí společník jen imaginární či zda jde o skutečného čtyřnohého přítele. Tato otázka není zodpovězena ani v knižní předloze. Nicméně díky nezodpovězení několika dalších otázek se inscenace stává lehce nepřehlednou. Několik tematických linií se zde míchá i rozbíhá a k většímu chaosu přispěla i mírná uspěchanost herců a nejasné ukončení některých situací. Inscenace pro mne nefungovala jako celek, ale rozhodně zafungovala v jednotlivých obrazech – například imaginární versus reálný pes na okně tramvaje, postup psa v hierarchii rodiny až na post otce, časové střihy, kávový dýchánek matek, atd. V inscenaci je dle mne příliš mnoho témat, na které není možné v daném časovém horizontu odpovědět. Nabízí se i otázka použití většího množství materiálu vzhledem k celkové jednoduchosti scény. Nejčistším řešením by bylo dodržení jednoho z hlavních použitých materiálů – tedy papíru. Další otázkou, která při naší diskuzi zazněla, byl závěrečný obraz vstupu do ráje. Je pes mrtev a navrací se zpět do jiného světa? Nebo jsou dokonce mrtvi všichni účastníci závěrečné scény? Nebo se to všem jen zdá? Nejsem příznivcem absolutního dovysvětlení všeho, co vidím na jevišti a jsem rád, když je inscenace obestřena tajemstvím. Pro mne však toho tajemství bylo o trošku víc, nežli je třeba. Bubliny hrají toto představení pro děti od šesti let a ty s tím žádné takovéhle problémy neměly – proto je docela možné, že jsou naše dospělé hlavy už jen přespříliš zamořeny logikou a exaktním poznáním a zkrátka a dobře se už neumíme bavit jako děti. Škoda… MgA. Kamil Bělohlávek

Rozhovor s Bublinama z Dramatické skolicky Svitavy Jak se vám dneska hrálo? Dalo se, tak bylo to už i lepší, ale i horší. Toto je čtvrté představení vašeho souboru? Ano, první bylo Hlava všelijaká, druhé Hlavylámání, pak Nerge dorgo týrgy kargat serge a nakonec toto. V tomto složení fungujeme vlastně teprve rok. Někteří chodí už od školky, jiní přišli třeba v září. Prozraďte nám, jak vaše představení vzniklo. Nejdříve jsme byli čtyři a snažili se najít něco pro čtyři herce. Ale pak se náš soubor rozrostl. Jana Mandlová přinesla pár knížek, my jsme v nich listovali a listovali, až jsme vybrali tuto, na které jsme začali pracovat. Všichni jsme se na tom podíleli a zkracovali, ale něco jsme i přidali. Bylo také nutné upravit počet postav pro náš soubor. A věty jsme si přizpůsobili tak, aby nám seděly do pusy. Písničky nám složil Karel Šefrna. My víme, že nejsme moc velcí hudebníci a že je to znát, ale baví nás to. Líbí se nám téma toho představení, které jsme si pojmenovali „Pes jako lék na samotu.“ Už jsou to vlastně tři roky, co na tom společně pracujeme. Možná, že už nás to téma trochu opustilo, že už jsme z něj vyrostli... Pomalu začínáme pracovat na novém představení, inspirovaném Marianem Pallou.

Odposlechnuto v davu po predstavení...

Já jsem hrozně ráda, že tam bylo závěrečné HAF a byl konec... Líbí se mi, že mladý lidi dělají loutkový divadlo. Ale vadilo mi oddělování scén slovem a gongem. Miloučké představení. Text byl dobře napsaný. Děcka na jednu stranu přehrávaly a na druhou nedohrávaly. Zvolené prostředky byly dobré. Líbilo se mi, že to bylo klasické představení s jednoduchým dějem. Bylo to odpočinkové. Ale nebyla tam výrazná scénografie. Přechody se mohly udělat jinak... Viděla jsem děti, které se snažily hrát. Oproti Velký scéně to ale ušlo. Ale bylo co zlepšovat! Proč je pes takový špinavý koště? Kytara a zpěv.... Brněly mi uši! A oživila bych scénu. Proč jen hadr a bedna... Možná neměli dost času.

ptala se Petra Hlubučková

7

Tygr Thomase Tracyho

recenze

Traumatizovaní tygríci ZUS F. A. Sporka, Jaromer

V cem je zakopaný tygr? Jaroměřští v doprovodném textu ke své inscenaci Tygr Thomase Tracyho píší, že je „inspirována novelou Wiliama Saroyana (…)“, to však není tak docela pravda. Ve skutečnosti se jedná o velmi pietní a liteře předlohy věrné převyprávění, které se opírá o chronologickou a doslovnou realizaci situací, které jaroměřští považovali pro svůj úhel pohledu za podstatné. Proti takovému přístupu pochopitelně nelze nic namítat, zvláště když se jako v tomto případě podaří příběh převyprávět srozumitelně a sevřeně. Ve středu jejich pozornosti stojí zjevně milostný vztah mezi Thomasem a Laurou a jeho peripetie, což ostatní vystupující postavy staví do rolí vpravdě epizodních. Takto jsou nastavená pravidla hry a mohlo by to tak být v pořádku. S jedinou, ovšem nikoli nepodstatnou výhradou. Ona výhrada se týká ústřední metafory Saroyanovy knihy uložené v postavě tygra. Co je tedy ten tygr? Saroyanova odpověď („tygr, který je láska“), kterou inscenátoři ostatně v závěru své inscenace vynechávají (a nejspíš vědí proč), je čistě literární. Divadelní tvorba si žádá odpověď konkrétnější, vedoucí ke zřetelné jevištní podobě. Takovou odpověď se jaroměřským nalézt nepodařilo, přestože si její důležitost zjevně uvědomují. Jinak by do své inscenace nezařadili obraz, v němž Tracy vyjednává o své pracovní pozici s Otto Seyfangem. Ta by z hlediska samotného plynutí děje mohla být zbytná, Tracy je před i po ní ve stále stejné situaci. Tento obraz ovšem ukazuje, jak tygr ovlivňuje Tracyho chování, jak jedná s jeho pomocí a jak bez ní. Jaroměřským ovšem tato situace nefunguje, protože k viditelné proměně nedojde. A to je příznačné pro celou inscenaci. Chybí jí šelma. Tomáš Jarkovský

8

Tygre, tygre planoucí Stěží si umím představit příjemnější zahájení hlavního programu než popíjení kávy s talentovaným jaroměřským souborem. Ačkoliv je jejich adaptace známého příběhu o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a jejich tygrech vcelku věrná své literární předloze, inscenace není pouhou ilustrací vyprávěného, ani neinklinuje k patetické póze, do níž by bylo snadné upadnout; díky úsporné, nepopisné scénografii i specificky pozvolnému rytmu vyprávění si uchovává lehkost a nadhled nad osudovým vztahem. Napětí je vyvoláváno nejen interakcemi loutek, ale také vztahy marionet s jejich vodiči, kteří umně vytvářejí jejich tygří alter ega. Nápaditá je i práce s loutkami, nejvýrazněji v momentě, kdy se Tracy díky nalezení svého tygra stane plnohodnotnou, dospělou osobností a doslova se zbaví nitek, za něž byl do té chvíle veden – a naopak po ztrátě tygra, kdy se na ně logicky opět upne. Proměna druhu loutky se tu tak stává metaforou stavu duše. Výsledkem je, půvabné představení zachovávající něžnou poetiku Saroyanovy novely vyprávějící „o tygrovi, jenž je láska“. Jana Bartůňková

Povídání s Jarkou Holasovou a souborem Traumatizovaní tygríci Proč se letos objevujete na LCH pod jiným názvem a jak takový název vzniká? STT: Náš soubor se každý rok obměňuje, někdo odchází (většinou), spíš než přichází, takže je to vlastně jiný soubor a musíme mu dát nový název. Traumatizovaní tygříci úplně záměr nebyl, vybírali jsme z názvů, které se navrhly. JH: Je to tak, že posílám přihlášku na přehlídku v době, kdy se moc nevidíme, takže rozešlu maily, a pak se vybírá z názvů, které třeba v minulých letech neprošly. Hodně jich zamítnu a nakonec vyhraje ten tematický... STT: Vyhraje ten, který má nejvíc hlasů. JH: Vyhraje ten, který napíšu do přihlášky. Pod dramatizací, režií i ostatními složkami jste podepsáni všichni. Jak to vzniká? STT: Přes loňské prázdniny, a někdo přes loňskou LCH si přečetl tu knížku, a pak jsme se sešli, hodně si povídali o tom, jaký z toho máme dojem, jak bychom si to představovali. JH: Když se hledá nová předloha, ideální stav by byl, kdyby vznikla taková burza nápadů. Říkám vždycky: koukněte do šuplíků, vzpomeňte, co vás kdy zaujalo, co jste četli, za co byste mohli krvácet. Musí to být úžasné, aby se všichni po... Když byli menší, tak to tak v některých souborech fungovalo. Tentokrát jsem přinesla Saroyana, kterého mám ráda, a byla jsem jediná, Tak jsme se do toho pustili. Pro mě to bylo cenné v tom, že do té doby nikdo knížku neznal. Když si to přečetli, hodně jsme se o tom hádali, protože pro každého znamená tygr něco jiného. Nakonec jsme se museli sjednotit v tom, co je pro nás tygr společně, na co můžeme přistoupit. Byly to dlouhé debaty, a já byla strašně šťastná, že jsou schopní o tom na téhle úrovni přemýšlet, pohádat se a zase se mít rádi. Mě vždycky uspokojí ta cesta, proces, velká pracovitost, která tomu (jak se ukazuje) potom může i ublížit. Ve srovnání s loňskou inscenaci, kde hráli všichni přítomní, mi tohle téma přišlo osobnější. Vidíte to tak i vy? STT: Pro tohle jsme asi víc krváceli, víc jsme trpěli. JH: A hlavně bylo důležité, že jsme si vyzkoušeli něco jiného. Je úžasné věnovat se maňáskům, kteří mají úspěch, ale cenné je dokázat to opustit, pustit se do něčeho neznámého, zase si tu hubu natlouct, poslouchat, co si kdo o tom myslí. Vrací nás to do reality, protože si často myslíme, že některé věci jsou absolutně jasné, ale zjišťujeme, že pro nezaujatého diváka to vůbec jasné nemusí být. A to nás baví.. Proč si umetat pěšinky, když to můžeme zkusit jinak? Jdeme s kůží na trh, je pro nás důležité slyšet ty reakce, reagovat na to a dostat se tak někam dál.

Odposlechnuto v davu po predstavení...

Já jsem nerozuměla tomu, jak je to s tím tygrem. Jestli se v něho promění nebo co? Bylo to příjemné. Ale občas až moc pomalé.

Cítíte se být na nitkách nebo je ve vás tygr? STT: My máme koule!

Mě to inspirovalo. Začal jsem hledat tygra v sobě. :-) jas

Chvílemi se mi to zdálo trochu monotónní, ale možná to bylo tím, že jsem v noci málo spala. Tak napůl - chvílemi mě to bavilo, ale občas jsem se v tom ztrácela.

9

Mesto a festival Sobotní diskuze Jste ředitelem Chrudimské besedy a zároveň ředitelem festivalu LCH. Dovolíte mi otázku, kolikátým rokem? No… poprvé to bylo v roce 1992. Od té doby každý rok. Byl pro Vás nějaký ročník něčím speciální? Nejvíc se mi líbil ten první, protože to bylo pro mě něco úplně nového, něco, co jsem nikdy předtím nedělal. Bylo to možná taky tím, že mi bylo o 20 let méně, tak jsem to všechno prožíval trošku jinak. Líbilo se mi, že když přijeli loutkáři, život ve městě se opravdu změnil. Město vyloženě ožilo. Teď sem jezdí méně lidí, už to tak výrazné není. Do jaké míry se tedy dnes Chrudimští o festival zajímají? Myslím si, že se zajímají. Přišel jsem sem vlastně v době, kdy zde byly jisté boje o to, jestli město o festival vůbec stojí. Od té doby se snažím dbát na to, aby festival s městem propojen byl – třeba koncerty na náměstí nebo za divadlem, ale i semináři a jinými akcemi. Přišlo by mi hloupé, kdyby se festival odděloval od života ve městě. Nechtěl bych, aby se Chrudim vyprázdnila v prvních šesti dnech v červenci jen proto, že se lidé o festival nezajímají a nemají tu co nalézt. Jsem přesvědčený, že si zde v těch šesti dnech může užít jak člověk z Chrudimi, tak i loutkář, který sem přijede. Jak vypadá přípravná fáze na festival? Co je vaším úkolem v pozici ředitele Chrudimské besedy? To se taky za tu dobu dost proměnilo. Měnilo se to zejména s tím, kdo zrovna seděl v ARTAMĚ, a kdo se tam zrovna zabýval loutkovým divadlem. Když to na začátku dělal Luděk Richter, bylo to samozřejmě úplně jiné než například za pana Drábka. Teď s Michalem Drtinou je spolupráce zase úplně jiná. Řekl bych, že v lecčem daleko jednodušší než v předchozí době. Snažím se mu co nejméně mluvit do toho, jaká představení sem přiveze. Vymezíme si pouze mantinely - to znamená i mantinely finanční, abychom byli schopni vše zajistit. Jaká je Vaše role na místě, když už festival začal? Je to náročné, i proto, že se festival odehrává na více místech. Letošní rok je navíc specifický tím, že jsou ty 220. Resselovy narozeniny, takže posledních 14 dnů jsem pomalu nevěděl, jestli mám zrovna přemýšlet o festivalu nebo o Resselovi. Mým hlavním úkolem na festivalu je zabezpečit, aby vše fungovalo, hlavně po technické stránce. V souvislosti s oslavou Resselova výročí jsem se chtěl zeptat na trochu zvláštní organizační tah, tedy neuveřejnit v programu na plakátech, letácích ani na internetových stránkách Besedy kompletní sobotní program. Dohodli jsme se na tom, že to tak bude. Že v pátek přijedou loutkáři a v sobotu bude normální hrací den. Ale nechceme dělat sami sobě konkurenci, zároveň připravovat narozeniny, a do toho to „nadupat“ představeními. Nebyla by to spíš přednost – pluralita kulturní nabídky? Teď vlastně někteří účinkující, shodou okolností nasazení právě na sobotu, zůstali jakoby v utajení… To by tak snad nemělo působit. Myslím si, že se podobná situace už nebude opakovat. Ale nemyslím si, že by bylo šťastné rozmělňovat pozornost na více akcí. Ptal se Marek Lollok

10

Moderátor Jakub Hulák nám hned na začátku představil půdorys, na kterém by rád všechny diskuze stavěl; připojil poznámku, že zatím není třeba se zdržovat tleskáním porotě, když jsme teprve na začátku. Vykopávat se bude z pléna, jsou připuštěny jakékoliv postřehy, náměty a poznámky. Po tomto brainstormingu by se k promyšlenějším slovům měla dostat porota (přičemž reagovat může samozřejmě kdokoli). Budouli přítomny a budou-li chtít, jako poslední se ke všemu mohou vyjadřovat soubory. První diskuze začala reflexí inscenace Tygr Thomase Tracyho. Po krátkém tichu se na základě Jakubových návodných otázek osmělilo několik diváků s úvahami o svých rozdílných čtenářských zkušenostech. Tato linie se táhla skoro celou debatou, dokonce i v hovorech nad dalšími dvěma inscenacemi, které jsou rovněž adaptacemi prozaických předloh. Z několika úst (Jarkovský, Richter aj.) zazněly pochybnosti o tom, zda se tvůrcům podařilo dostatečně scénicky vystihnout, čím je pro Tracyho onen Tygr. V systému jevištních znaků není dostatečně zobrazeno, jak je zde chápán; nuance knihy jsou trochu zploštěny. Podle některých se inscenace stává monotónní (anebo meditativní, záleží na úhlu pohledu). Je možné, že je to tím, že se od své premiéry příliš cizelovala. Navzdory jmenovaným rezervám byla inscenace přijata v celku kladně, zejména byla oceněna zaujatost účinkujících zvoleným tématem a s tím související autentičností jejich projevu. Další na přetřes přišla Dramatická školička Svitavy, s jejich hrou …a žeru rybí tuk. Tato inscenace se v mnohém podobá první: je na základě literární předlohy, v centru pozornosti se objevuje personifikované zvíře, na scéně je kytara, soubor často zpívá… Zazněly ovšem i tvrdší poznámky typu „infantilní dramaťák“; na druhou stranu se později objevil i hlas souznění s hrou, pokud se jí dostatečně poddáme a příliš mnoho nebudeme tázat. Jak se zdá, jistý problém spočívá zejména v neujasněnosti polohy představení, v jaké rovině (pro děti, anebo „cyničtejší“ nadhled) chce vyprávět a také o čem chce pojednávat především (o tom, zda hlavní hrdina dostane vytouženého psa a jaké to má následky, anebo jaké to vůbec je mít psa). Rozcházely se také pohledy na snovost a reálnost inscenace. Do třetice se rokovalo o jednočlenném „souboru“ z Poniklé a jeho představení Zmatek nad zmatek. Zaznívaly vesměs kladné, až nadšenecké reakce. Asi nebylo možné opomenout souvislost s loňskou, taktéž na meotarové metodě založenou inscenací Faust. Ti, kteří si na Fausta vzpomínají, ocenili hlavně schopnost herecké proměny Tomáše Hájka („z rozklepaného úředníčka na suverénního, až přezíravého inženýra“). Je otázkou, kam se může Tomášova meotarová one man sit-up show ještě rozvíjet; jedni soudí, že už je vyčerpaná, ale například Petr Hašek myslí, že by se z ní ještě mělo těžit dál. Drobné výtky směřovaly ke způsobu gradace příběhu, k jisté nejasnosti příběhu, která by však podle převažujícího mínění neměla být vykoupena definitivním sepsáním a namemorováním fixního scénáře. Zaznamenal Marek Lollok

Spioni ze semináru you speak english? Náš seminář je neobSeminár A Do vyklý – multinárodnostní, multijazykový a asi

i multifunkční. I přes různý původ seminaristů se domluvíme – česky, rukama, nohama... a hlavně anglicky. Náš francouzský lektor na nás promlouvá právě tak. První den jsme se pěkně rozcvičili, protáhli, rozhýbali a verbálně i neverbálně představili – kdo jsme, odkud, co jsme měli k snídani (chléb s něčím vyhrál) a popsali předmět, který je pro nás důležitý. Trénovali jsme některé záležitosti podstatné pro hru s loutkou. Prostě very interesting and anusual. Uvidíme, co přinese zítřek.  Špion JES obsazení. Nemůžete se opakovaně Seminár B Tradiční hlásit k Luďkovi a přitom chtít poznat nové

tváře. Tváře účastníků semináře B se rok od roku mění jen pozvolna. Seminaristé si sdělili, co se od loňska stalo nového a ocenili poskytnuté pomůcky potřebné pro dramaturgickou práci. Pro Zlatovlásku se zatím nedostalo na Popelku. Špion Vulgo Cink! Úderem půl deváté spadl u nás na zem zlatý vlas. Starý král chce Zlatovlásku. Ale pozor na mladého a dobrého Jiříka! Rozumí řeči mravenců i ryb a neomylně vybere tu pravou. A ani sťatá hlava ho nezastaví. (To celé trvalo do 13:20 hod. bez přestávky.) Špion Oklika jenž svým počtem členů překvapí a Seminár C Seminář, jehož účastníky jsou především učitelé, se za-

obírá rozsáhlými možnostmi dramatické výchovy. V rolích dítěte na sobě zkoušíme různé metody a techniky dramatické výchovy. A v rolích učitele debatujeme a probíráme možnosti a obměny každé hry a metody.  Špionka Tsukasa pidláme, řežeme hlavičky, probírali Seminár D Pidláme jsme charaktery v xichtech, řežeme hlavičky, zatím... zatím...

....................... Fotohádanka

Kde to je?

Agent XXX

Odvaha, fantazie, nůž a polystyrén, to je, oč tu běží. Lektoři jsou k nám hodní a velmi ochotní. Dnešní den byl úspěšný. Ve tři napadl sníh a všem zůstaly prsty na svých místech.  Špion James Bond 0062 seminář proběhl v duchu velké ochutSeminár E Dnešní návky loutkového divadla. Dva zdatní (jediní)

kluci postavili paraván (asi na desáté to bylo OK). Poté všichni dostali vařečkou, ohmatali si loutky a maňáskům se dostali až pod sukni. Nakonec vyslechli užitečné rady a s úkolem šli na oběd. Špion Týbl

Seminár G

8.30 Plánovaný začátek 9.00 Neoficiální začátek 10.00 S příjezdem druhého lektora oficiální začátek (seznámení a obtížné zapamatování 7 jmen) 10.30 Máme děj 11.00 První nápady 12.00 Druhé nápady 12.15 Ztrácíme se v tom 12.30 Hotové 3 minuty zhudebněného děje Závěr: Tak zítra opět naplno... Agenti Tempo – Rytmus jsme zcela „netradičně“ tím, že jsme se Seminár K Začali seznámili. Následovala cvičení, ať už tělesná

či seznamovací. Utvářeli jsme několikačlenné skupiny a na pokyny lektorů jsme ztvárňovali živé obrazy. Nakonec přišlo na řadu i hlavní téma našeho semináře což je komix. A tak už víme o čem bude naše závěrečná ukázka. A o čem vlastně bude? Povíme si jindy!  Špion

Najděte místo na fotografii a přijďte nám do redakce říci, kde to je. Na pět nejrychlejších čeká odměna

Last

11

seminár E

Loutky mluví vlastním jazykem

„Vystrč prdelku!“ ozve se jako první, když vcházím do místnosti Semináře E. Proč proboha? Aha, to není na mě. Blanka Josephová-Luňáková zrovna učí své seminaristy, jak si maňásek sedá. „Ale nejdříve zkontrolujte do čeho!“ Opatrnosti přeci není nikdy dost... Všichni si vzájemně ukazují, jakými způsoby si může maňas sednout, nejprve ostýchavě, protože nikdo nechce začít, ale nakonec si sedají a vstávají a sedají a vstávají...a nikoho nepřestává fascinovat, kolik poetiky v sobě skrývá sezení... Blanka nechává své frekventanty po celou dobu pracovat jen s holýma rukama a malou pedigovou kuličkou nasazenou na ukazováčku. Po lekci sezení a vstávání následuje chůze po schodech, jízda výtahem, dřepy... Blanka poté zadává samostatnou práci: dělí skupinu na poloviny a nabádá je, aby si vyzkoušeli pořádnou maňáskovou rozcvičku za paravánem. Jeden maňas bude velitelem, ostatní budou cvičit, a co by to bylo za etudu, kdyby tam nebyl nějaký ten kazič... „Ale pozor, kazit je těžké!“ Všichni se pouští do cviků a přes zvuky hekání, vzdychání, funění, je zřejmé, že se hlavně snaží svého velitele pořádně potrápit. První z velitelů doslova ztrácí hlavu z neuvěřitelné nešikovnosti a druhý raději rezignovaně odchází. Ani Blanka neposedí, stále kolem paravánu chodí, pomáhá s držením ruky, s gesty, s postojem, snaží se radit a nabízet další cesty. Sama sehrává improvizovanou „one woman show“, ve které předvede nejen celý regiment vojáků i s velitelem, ale především se snaží připomenout, že bez správného fázování, načasování, temporytmu, hravosti a spolupráce nepůjde nic. Loutky mají mnoho společného, ale každá má svá specifika a ta právě budou frekventanti objevovat a procvičovat. Společně se přesouvají od maňasů k javajkám. Každý si vyrábí svou vlastní z vařečky, dvou drátků a provázku. Během výroby

12

se dávám do řeči se seminaristkou Ivou, která je na Loutkářské Chrudimi poprvé: „Hledala jsem něco, co by se hodilo pro začátečníky. Nikdy jsem divadlo nehrála a chtěla jsem poznat všechny možné druhy loutek a způsoby vodění. Líbí se mi ta myšlenka, jak výběr loutky ovlivní celou hru. Navíc jsem o Loutkářské Chrudimi hodně slyšela a chtěla ji zažít, tak jsem si ji nadělila jako dárek k narozeninám. Učím Český jazyk, ale ráda bych jednou tvořila se šikovnými lidmi divadlo a chci je umět pošťouchnout. A znalostmi, které tady získám, bych jim mohla pomoct. Blanku jsem až dodnes neznala, ale je skvělá.“ Blanka poté pouští hudbu a vyzývá seminaristy, aby si něco sami zkusili se svými javajkami. Všichni se klaní, tleskají, mávají, zkouší pohyby loutek na stranu, tvoří kroužky a mnoho jiného. Blanka vysvětluje rozdíly mezi poetickou, pomalejší, jemnější javajkou a akčnějším maňasem. Společně sehrávají další etudy a plní úkoly. Občas zaznívají výkřiky typu: „Já nemám ruku!“ „Pojďme si poslat pusu jako v mexický vlně!“ „Ty seš jediná vařečka, tak tě budu šikanovat.“, nebo „Vyšpul víc!“. Blanka je nechává špulit a šikanovat a vysvětluje mi, že od zítřka budou seminaristé pracovat na pěti scénách z Romea a Julie. Vyzkouší si sehrát stejné scény různými typy loutek a uvidí, jak se pak proměňuje jejich význam i nálada. Nakonec mi zahrají ještě scénku s vojáky tančícími na píseň „Houfem ovečky“ a nechávám je pracovat dál... Těším se na závěrečné vystoupení! Petra Hlubučková

Otázka putovní

(aneb zeptejte se, koho chcete) V pátek se Magda, Petra, Jana a Tomáš se ptali Marka Lolloka a Marek se v sobotu ptá Michala Zahálky.

Otázka pro Blanku Josephovou-Lunákovou Blanko, o čem bude letos tvůj seminář? Každá loutka mluví svým vlastním jazykem. Stačí si jen nasadit na ukazováček malou pedigovou kuličku a mám maňáska! Je to sice jiné, než když máš skutečného maňáska, protože ruka je nahá, ale o to je to náročnější a možná zajímavější. Ta pedigová hlavička dává maňáskovi určitou poetiku, jemnost. Je to jiné, než když máš maňase s dřevěnou hlavou, ten už je razantnější. A to jsou přesně ty různorodosti projevu jen v maňasovi... Natož pak maňas-marioneta, maňas-totemovka, maňas-javajka, maňas-manekýn... Budem pracovat i s panenkami, maskami, s plošnými loutkami z kartónu, stínovými loutkami. Připravila jsem pro letošek Romea a Julii. Pokusíme se zahrát několika druhy loutek stejné scény. Jedna a ta samá scéna může vyznít, když se hraje s různými typy loutek. Budeme používat i hudební nástroje – jako loutky, ale i jejich hlas, protože už ten je charakterotvorný. Budeme pracovat s Topolovým překladem a necháme jej zaznívat do zvuků hudby.

Pohled semináristy Kuby Proč si letos zamířil právě k „Loutkám, které mluví vlastním jazykem?“ Tento seminář mi ukáže další možnosti loutek a divadla. V našem divadle se snažíme experimentovat a já bych se chtěl posunout zase dál, což mi Blanka umožní. Očekávám takové „čínské menu loutek“ – o všech loutkách se alespoň něco málo dozvím. Jen se bojím, abychom od prvního dne nenacvičovali na poslední den. Chtěl bych, aby to byl stále workshop, abychom si hráli a zkoušeli, co loutky dovedou. Zatím jsme hráli seznamovací hry, ale zjistili jsme, že se dost známe. Pak jsme se učili vodit maňásky, teď pracujeme s javajkami a doufám, že tak to bude i dál, že nás Blanka bude učit techniku, vysvětlovat nám tipy a triky a pak nás nechá tvořit. Už víš, jakým směrem se bude seminář ubírat? Měli jsme si vytisknout šestnáct stran Romea a Julie, takže... Doufám, že se z toho budu učit nanejvýš dva řádky. Docela bych si zahrál třeba balkón. Jsi u Blanky poprvé? No to já právě nevím jistě. Já si myslím, že už jsem u ní jednou byl, ale nejsem si jistý. Jsem tu už podeváté.

Stává se ti při psaní kritik a recenzí, že se v nějakém momentu zasekneš a nevíš jak dál? Jak překonáváš tvůrčí krizi? Stává: píšu pomalu, recenze mi zabere třeba i půl dne, poslouchám muziku a nejmíň patnáctkrát se projdu po celém bytě. Ale je to spíš zvyk a metoda než skutečná tvůrčí krize. Ta mě v opravdu velké míře potkala zatím jen jednou, když jsem se pro Svět a divadlo pokusil napsat profilový článek o zde přítomných pánech Vašíčkovi a Jarkovském – mám asi patnáct začátků a článek dosud žádný Zítra se Michal Zahálka bude ptát Tomáše Jarkovského (Tomáš má Michalovu otázku nachystánu v redakci; můžeš se zastavit :-).

Génius noci Ve svitku, který byl nalezen v Chrudimském jevištním tahu, jsme objevili neobvyklou pozoruhodnost. Ressel založil loutkářskou kočovnou společnost PLŽ, se kterou chtěl prorazit za hranice regionu. Při domlouvání štace s obcemi však neuspěl. V 19. století se to v českých zemích kočovnými loutkáři jen hemžilo a starostové a purkmistři nechtěli jeho společnosti povolit účinkování v jejich katastru. Ressel věděl, že musí zvolit jinou cestu. Byla jí voda – zkonstruoval proto divadelní plachetnici, kterou pojmenoval „Hlubina“. Byl to v té době velmi osvícenecký pokus. Plán byl prostý, na lodi se bude hrát, a když nebudou diváci, zakotví inovovaný divadelní plavební spolek MLŽ v jiném městě. První plavba měla proběhnout na jaře 1827. Jenomže Josefa zradily větry. Tohle donutilo vynálezce zamyslet se nad jiným způsobem pohonu jeho „Thespidovy lodi“. A tak přišel na svět první lodní šroub. MLŽ Ps úspěchem podnikl plavbu z Chrudimi do Pardubic, dále přes Mělník až do Německa a několik let brázdil pobřeží Severního moře. Repertoár byl nasnadě, hrál se Resselův Stařec a moře (ze které o 120 let později vycházel Hemingway), Ostrov splněných přání (který tak fascinoval Vojtěcha Cinybulka, že se pod něj nebál podepsat), Patnáctiletý kapitán (premiéra 1843, za zmínku stojí, že hlavní roli ztvárnil jistý Verne) a také adaptace Homérovi Odysey. Při této putovní hře (která cestovala i se svými diváky, hrálo se v reálném čase) se ale sám mistr dostal do potíží, neboť byl u Hamburku zatčen a obviněn, že vyváží uprchlíky z Čech. Loď mu byla zabavena a tak se do své milované vlasti vracel po svých a v tlumoku si nesl je svůj lodní šroub. Tomáš J.reš

13

Veslari maj vesla, Chrudim zase Ressla

Možná i vy, kteří jste se soustředili na obsah svých seminářů, jste zaznamenali, že se během včerejšího dopoledne po Chrudimských ulicích rozléhala dechovka Malinovka, kterou posléze vystřídala Chrudimská filharmonie. Kontrast to byl zajímavý, ale soudě podle výrazů v obličejích přihlížejících to vypadalo, že si každý přišel na své. Vše se konalo na počest 220. výročí narození Josefa Ressela, kterého vám už snad představovat nemusím. Ale protože je tento vynálezce světového formátu spojován především s výrobou lodního šroubu, rozhodli se pořadatelé oslav zúročit fakt, že městem protéká řeka Chrudimka a uspořádat na ní plavbu. Sraz byl stanoven na jednu hodinu odpolední v Parku Republiky za divadlem. Protože jsem měla za úkol tuto akci pro vás zreflektovat, byla jsem ve stanovený čas v pozoru a připravena společně s naším fotografem Ivem Mičkalem. Po rozpačitém přešlapování, kdy všichni kolem posedávali, obědvali a zaslouženě relaxovali, jsme se rozhodli rozdělit a jít podél řeky hledat někoho, kdo nám řekne, kde že ty loňské lodě jsou. Po pár minutách nám bylo prozrazeno, že se akce nekoná. Panikaření vystřídal smutek a trochu i lítost. Vlastně jsme se těšili. Zajímalo nás, jak to

14

bude vypadat a jestli se na odpolední část slavností sejde víc místních, než kolik jich přišlo ráno. Bohužel. Sedla jsem si k programu a přemýšlela, co jiného bych pro vás mohla zaznamenat. A tam, v redakci za modrými okny, mne kupodivu políbila Múza (pouze obrazně řečeno, bohužel). Rozhodla jsem se totiž uspořádat vlastní pouštění lodiček, Ressel, neRessel. Společně s naší šikovnou grafičkou Petrou (no uznejte sami, že podoba našeho Zpravodaje je opravdu krásná!) jsme se vrhly na zbytečné papíry určené ke skartování. Petra mi osvěžila dovednosti v oblasti skládání lodiček a parníků, které jsem už řadu let nevyužila, což je ostatně věčná škoda. No, kdy vy jste si naposledy poskládali lodičku? Možná se vám naskytne příležitost – čtěte dál! Po doskládání jsme společně s fotografem zamířili k říčce u divadla. Měli jsme štěstí, že bylo u vody v tu chvíli dost dětí ráchajících si nožky, které neváhaly si lodičky od nás převzít (vlastně to nebyly jenom děti, viď Michale Zahálko?). Očekávaný úspěch sklidila loď s kapitánem Michalem Drtinou, jehož fotku jsem si dovolila vlepit dovnitř jedné z loděk. Naštěstí se mi za tento odvážný krok nemstil, naopak loďce se svou podobiznou fandil. Až na drobné

karamboly doplula skutečně daleko, ovšem jedna kláda se pro ni stala osudnou. Stejně smutný konec potkal téměř všechny loďky. Jedna loďka přece jenom všem ostatním ujela, díky děvčátkům, které ji podporovaly bouřlivými výkřiky (občas i klacky). Nezamýšlený závod tak jednoznačně vyhrála. Pro nedostatek lodiček se jedna parta přihlížejících rozhodla jednu si také vyrobit, ale i ta po několika málo překonaných metrech skončila na dně. Pro velký úspěch celé akce navrhujeme uspořádat lodičkové pokračování. Doufáme , že se potkáme ještě ve větším počtu. Ale pozor, tentokrát lodičky rozdávat nebudeme. Bude na vás ukázat nám, jaké loďky, parníky, vory nebo dokonce ponorky jste schopni složit/vyrobit. Váš „dopravní prostředek“ by měl plout co nejrychleji, co nejdál, měl by mít pro štěstí nějaké to jméno (to abychom věděli, co máme vykřikovat v zápalu fandění) a zároveň by nás měla oslnit svým vzhledem (kreativitě se meze nekladou!). Zkrátka do ní otiskněte svou duši. Tak uvidíme, kolik se nás u potůčku sejde. SRAZ: v pondělí ve 12.35 u klády. Magda Zicháčková

Skvelá antikoncepce pro bezdetné Dámy z Trutnovského divadelního spolku Nakafráno slaví na amatérské scéně úspěchy. Na LCH přijely se svou třetí autorskou inscenací Drůbeží nářez. Inscenace je rozčleněná na pět samostatných příběhů, mezi nimiž jsou vtipné hudební výstupy hereček. V prvním nahlédneme do života osamocené třicátnice, která se pečlivě připravuje na roky očekávané rande; následuje příběh matky, která těžko snáší přerod svého děťátka v teenagera; u další rodiny dochází k výměně rolí, kdy děti dospívají a začínají vést svůj aktivní milostný život; další příběh je o naivní nastávající mamince, která si neuvědomuje, co ji čeká; a konečně pátá část skládačky zachycuje přehlížení partnerových záporných vlastností za účelem navázání vztahu. Po představení jsem se osmělila a vydala se za herečkami do zákulisí položit pár otázek. Nikoho jistě nepřekvapí, že stejně tak jako tvoří texty ke svým inscenacím, odpovídají na položené otázky – mluví jedna přes druhou a souhlasí se vším, co řekla ta či ona. Jsou holt skvěle sehrané. Nejvíce by nás samozřejmě zajímalo, jestli byste nám mohly přiblížit, jakým způsobem probíhal sběr materiálů a podkladů k této inscenaci? My si tak jako žijeme a pak to takhle z toho vyplývá. Anebo nás k tomu inspirují naše kamarádky. Chvílemi jsou to samozřejmě i naše zážitky. Je to prostě takové ze života a blízkého okolí. Všechno vzniká vlastně tak, že si povídáme a najednou nás napadnou nějaká témata. Píšeme to všechny najednou u jednoho počítače. Ani to vlastně není původně ušitý na míru. Rozdělujeme to až pak, když je to napsaný. Jo a pak si třeba i závidíme. A můžete říct příklad k některému z příběhů, které jsme měli možnost vidět? Neřekneme vám přesně koho čí, ale můžeme říct, že ten první příběh se v podstatě stal Gábině. Gábina: Jo, ten se mi v podstatě stal. Druhý příběh se stal – třeba tady Míše. Míša: To jo, ale ne tak úplně – je z toho pravda jen něco. Stal se vlastně všem. Jak na to vlastně reagují vaši partneři? Oni většinou hlídají děti. A některý odejdou.

11 a 14 hod. | Malá scéna Divadla Karla Pippicha

Autícko Cililink DDS Rarášci u LD SVČ Opava

hlavní program | 40 minut | od 3 let

18 hod. | Malá scéna Divadla Karla Pippicha

Muž, který sázel stromy Loutkové divadlo, Maribor, Slovinsko inspirativní program

15 hod. | MED

Král Syrakuský aneb Smutky zhrzených nudlí Divadelní sekce stolní společnosti Mha, Plzeň Dekadentně-dadaisticko-futuristická taškařice. inspirativní program | 50 minut | od 15 let

10 , 14 a 16.15 hod. | Spolkový dům

Maska LD Spojáček, Liberec

hlavní program | 25 minut | od 8 let

20 hod. | Muzeum barokních soch

Ambrosia Geisslers Hofcomoedianten, o. s., Praha doplňkový program | 60 minut | od 10 let

19 hod. koncert | od 22 hod. party | Za Divadlem

Japka koncert

101 Jahodové pivo s Loutkárem Night party and music session a koncert Jahodových dětí

od 10 hod. | Slavoj divadla Karla Pippicha

Vyrob si svou loutku Čmukaři, Turnov

dílna pro děti i jejich rodiče

10 hod. | Muzeum loutkářských kultur

Tri prání Magda Zicháčková

PROGRAM ................................................................... Pondelí 1.7.2013

Nakafráno?

Divadlo Krasohled, Praha

doplňkový program | 40 minut | od 3 let

od 11 hod. | Muzeum loutkářských kultur

Loutkárská dílna dílna pro děti i jejich rodiče

od 11 hod. | Divadelní kavárna Divadla Karla Pippicha

Vyrob si své divadýlko dílna pro děti i jejich rodiče

15

11 a 13.30 hod. | Divadlo Karla Pippicha

Cervená karkulka

Někteří ŠPIONI v seminářích již byli osloveni (v černých brýlích, s kufříky a na nejodlehlejším chrudimském parkovišti), ale máte-li nám co říci o seminářích, představeních, případně chcete někomu něco vzkázat a nechcete být odhaleni, zaklepejte nám třikrát na naše okno a řekněte heslo: „Kašpárek zvoní dvakrát.“ Zbytek redakce zavře oči, zacpe si uši i nos a vy mě můžete sdělit vše, co máte na srdci, případně mi předat vzkaz na papíru. Přísahám na Drtinovu mlynářskou čepici zvanou Masaryčka, že se nikdo nedozví od koho vzkaz byl. arteP

Spolek třeboňského loutkového divadla, Třeboň

Výstava Výzva

Někdo, Praha

Pokud se vám naskytne chvilka volna, určitě byste neměli minout výstavu VÝZVA, instalovanou ve Výstavní síni Chrudim v Divadle Karla Pippicha. Kvůli nesrovnalostem raději uvádím i časy, v kterých vám bude vstup umožněn. Pro všechny příští dny LCH (tedy do 4. 7.) je to stejné, vždy mezi 10-13 a 14-17 h. Na výstavě uvidíte obrazy i od takových osobností, jako jsou Pavel Brázda, Stefan Milkov, Vladimír Kokolia nebo Michael Rittstein a další. Děkuji panu Brůčkovi, že nás na tuto výstavu upozornil, byla by škoda se tam nevyběhnout podívat.

Loutko-caching Tak co kačeři, zatím nevíte kudy kam? Pokud se vám ještě nezamotala hlava z přemýšlení nad představeními, lámejte si hlavy dál! Dnešní nápověda je: DLÁTO

Názor... Když jsem si před odjezdem do Chrudimi chtěla ve čtvrtek ověřit na webové stránce LCH, jestli nedochází k programovým změnám, zjistila jsem, že v sobotu se vůbec přes den nehraje. Naštěstí jsem tomu neuvěřila, i když stejné údaje chybějí i na plakátu LCH. Domnívám se, že je to velmi neuctivé k souborům, které zde v sobotu hrály. A jistě to může mást i budoucí divadelní historiky. Nenapadlo mě nic jiného, než že se tak stalo z taktických důvodů, aby lidé nešli do divadla, ale na oslavy výročí Josefa Ressela. Nemyslím si, že ten by to ocenil, protože lidé, kteří v životě něco dokázali, mají obvykle úctu i k dovednostem druhých. Alena Exnarová

Zpravodaj 62.Loutkárské Chrudimi Vydává a tiskne: Chrudimská beseda Redakce: Marek Lollok, Jana Soprová, Petra Hlubučková, Magda Zicháčková, Tomáš J.reš Foto: Ivo Mičkal a redakce | Grafická úprava: Petra Líbová Kontakt: t. 603 380 628, mail: [email protected] Neprošlo jazykovou úpravou!

hlavní program | 45 minut | od 3 let

13 a 14.30 hod. | Malá scéna Divadla Karla Pippicha

Haló, Jácícku Málo, SKS, Svitavy

hlavní program | 15 minut | od 6 let

Umel lítat hlavní program | 15 minut |od 6 let)

10 a 17 hod. | MED

O želvákovi Spolek loutek Loutkino, Brno

hlavní program | 20 minut | od 4 let

Taskarice do petice s liskou Bublanina, Vsetín

hlavní program | 35 minut | od 4 let

16 hod. | Spolkový dům

V pokojícku Theatr Ludem, Ostrava

inspirativní program | 30 minut | od 6 let

od 10 hod. | Slavoj Divadla Karla Pippicha

Vyrob si svou loutku Čmukaři, Turnov

dílna pro děti i jejich rodiče

10 hod. | Muzeum loutkářských kultur

Divociny Divadlo z rynku, Městečko Trnávka

doplňkový program | 30 minut | od 4 let

od 11 hod. | Muzeum loutkářských kultur

Loutkárská dílna dílna pro děti i jejich rodiče

od 11 hod. | Divadelní kavárna Divadla Karla Pippicha

Vyrob si své divadýlko dílna pro děti i jejich rodiče

22 hod. | Divadlo Karla Pippicha

Gagarin Divadlo Športniki, Praha

inspirativní program | 60 minut | od 12 let

 

16

PROGRAM ................................................................... Nedele 30.6.2013

MISSION IMPOSSIBLE: Puppet protocol