2 Podnik a ekologie. 2.1 Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí Životní prostředí a hospodářský růst

2. Podnik a ekologie

2 Podnik a ekologie Cíl kapitoly: Pochopit makroekonomické a mikroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí a umět dát do souvislosti ekologii, cestovní ruch a zemědělství. Klíčová slova: - makroekonomie a životní prostředí - mikroekonomie a životní prostředí - ekologická modernizace - cestovní ruch a životní prostředí - zemědělství a životní prostředí

2.1

Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí

Makroekonomie je vědní disciplína, která zkoumá chování ekonomiky jako celku. Výkonnost ekonomiky dané země je charakterizována prostřednictvím makroekonomických agregátních veličin (makroagregátů). K hlavním makroekonomickým veličinám v tržní ekonomice, které hodnotí národní hospodářství jako celek, patří produkt, zaměstnanost, cenová hladina a vnější ekonomická pozice. Uvedené makroekonomické veličiny měří výkonnost národního hospodářství a zároveň vyjadřují cíle a úkoly hospodářské politiky státu: 1. optimální hospodářský růst (tj. stabilní tempo růstu produktu a omezení tržních výkyvů), 2. vysoká úroveň zaměstnanost (popř. snižování míry nezaměstnanosti), 3. stabilita cenové hladiny (popř. snížení míry inflace), 4. vnější ekonomická rovnováha (v podobě vyrovnané platební bilance). K dalším cílům hospodářské politiky státu patří například: - zvýšení inovační aktivity (státní podpora vědy a výzkumu), - zvýšení konkurenceschopnosti domácích výrobků na světovém trhu (proexportní politika), - změna struktury NH (politika restrukturalizace), - příprava a rekvalifikace pracovníků (aktivní politika zaměstnanosti) atd. Pozn. Podrobněji o základních makroekonomických veličinách ve skriptech Šimková (2007).

2.1.1 Životní prostředí a hospodářský růst Jak uvádí Mezřický (2005, 136 - 141), při makroekonomických analýzách je tempo hospodářského růstu ztotožňováno s tempem růstu hrubého domácího produktu (HDP). Jedná se o důležitý makroekonomický ukazatel, který v plné míře obsahuje náklady na ochranu životního prostředí. Škody ze znečištění prostředí však do něj buď nevstupují, anebo vstupují pouze částečně. Mimo výpočet HDP stojí poškození přírodního bohatství, škody potenciální a skryté, jež se projeví až s určitým časovým odstupem. Naopak ukazatel HDP obsahuje výdaje na odstraňování škod ze znečištění stejně jako těžba neobnovitelných zdrojů, které by měly mít ve vztahu k růstu spíše záporné znaménko.

2.1.2 Životní prostředí a zaměstnanost Podle Mezřického (2005) politika životního prostředí a politika zaměstnanosti byly většinou řešeny izolovaně. Postupem času pod tlakem rostoucích požadavků na ochranu životního prostředí a zároveň rostoucí nezaměstnanosti se objevily snahy o jejich integrované řešení. Do 1


poloviny sedmdesátých let minulého století převládal názor, že díky ochraně životního prostředí podniky přesouvají výrobní investice do investic na ochranu životního prostředí. Díky tomu omezují výrobu a následně propouští zaměstnance. Nové stude však doložily, že ochrana životního prostředí vytváří další aktivity, následně i nové pracovní příležitosti. U výše uvedeného vyplývá, že pozitivním efektem ochrany životního prostředí ve vztahu k zaměstnanosti je vytváření a udržování pracovních míst. Pozitivní dopad je však ovlivněn mnoha faktory (např. ekonomickými – fáze hospodářského cyklu, politickými, společenskými, technologickými atd.). Negativní efekty politiky životního prostředí na zaměstnanost spočívají v omezování dalšího rozvoje výrobních kapacit podniku, díky tomu pak snižování jeho konkurenceschopnosti, uzavření, příp. likvidace podniku. Zaměstnanost lze ovlivnit prostřednictvím nástrojů politiky životního prostředí. Administrativní nástroje, které neumožňují podniku rychle jednat za účelem zachování pracovních míst, jsou méně efektivní než nástroje ekonomické. Úroveň zaměstnanosti ovlivňují ve větším měřítku nástroje s přímými cenovými efekty. Patří sem zejména environmentální daně, poplatky za emise znečišťujících látek atd. Zahraniční zkušenosti dokládají, že největší ze ztráty konkurenceschopnosti, následně pak zaměstnanosti jsou spojovány se zavedením ekologických daní. Proto je i v našich podmínkách věnováno tolik pozornosti ekologické daňové reformě. Studie zpracované v zemích OECD dokládají, že i když je dopad politiky životního prostředí na zaměstnanost velmi malý, je hodnocen jako pozitivní. „V evropských zemích se ochrana životního prostředí podílí na celkové zaměstnanosti přibližně 1,5 – 2 %, v USA dosahuje téměř 3 %“ (Mezřický, 2005, s. 138).

2.1.3 Životní prostředí a cenová stabilita Na zřeteli je třeba mít také vliv politiky životního prostředí na cenovou stabilitu. Tento vztah je důležitý především v období, kdy hospodářská politika usiluje o snížení míry inflace. Inflace znamená růst všeobecné cenové hladiny, díky ní pak snížení kupní síly peněz. Náklady na životní prostředí, daně a poplatky za znečišťování životního prostředí mohou vést především k nákladové inflaci (tzn. zdroj růstu cen je hledán na straně nabídky a soustřeďuje se obvykle na analýzu vlivu výrobních nákladů a ceny). Cenové zvýšení patrné především u produktů ekologicky náročných odvětví může následně vést k omezení konkurenceschopnosti těchto odvětví, případně i k útlumu výroby. Dopad ochrany životního prostředí na cenovou úroveň je obvykle výraznější v období zavádění nástrojů na jeho ochranu. Zvýšené náklady na ochranu prostředí soustředěné do určitého omezeného časového období mohou mít za následek rozkolísání cenové hladiny. „Ve standardní situaci je vliv nákladů na ochranu životního prostředí na cenovou hladinu velmi nízký (podle materiálů OECD se podílí na ročním růstu cen v nejvyspělejších zemích od 0,1 do 0,5 %).“1

2.1.4 Životní prostředí a mezinárodní obchod V souvislosti s globalizačními a integračními procesy vzrůstá význam ochrany životního prostředí ve vztahu k mezinárodnímu obchodu. Mezinárodní obchod nabývá na významu s rozvojem světového hospodářství. U zahraničního obchodu si mezinárodní ekonomie klade 1

L. Wicke. Umweltökonomie. Mnichov, Wahlen, 1991. (Mezřický, 2005, s. 138). 2


otázky, proč mezi sebou země obchodují a jaké jim to přináší výhody. Mezi důvody vzájemného obchodu mezi zeměmi patří: - Odlišnost výrobních podmínek (jednotlivé země jsou rozdílně vybaveny přírodními zdroji a zároveň leží v odlišných klimatických a geografických podmínkách). Kromě rozdílů v kvalitě a množství přírodních zdrojů se ekonomiky významně liší i co do kvalifikace a schopností ekonomicky aktivního obyvatelstva, jakož i v možnostech různých kombinací přírodních a lidských zdrojů. Pokud jsou domácí výrobní podmínky horší než jinde ve světě, tuzemský výrobek je pak nákladnější popř. méně kvalitní). - Klesající náklady z velkovýroby (rostoucí výnosy z rozsahu) – v různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady, při specializaci země na výrobu určitého statku dochází při výrobě ve velkém k úsporám z rozsahu. - Rozdíly ve spotřebitelském vkusu – obyvatelé různých států mají odlišné preference ve spotřebě atd. Z uvedeného vyplývá, že každá země na tom bude lépe, jestliže se specializuje na výrobu statků, u nichž má nízké náklady, a naopak bude dovážet statky, které vyrábí s vysokými náklady. Díky specializaci jsou na tom všechny země, které spolu navzájem obchodují, lépe, než kdyby si vyráběly všechny potřebné statky samy. Specializace a spolupráce různých zemí v rámci světové ekonomiky je vysvětlována teorií absolutní a komparativní výhody: Pozn. Absolutní výhodu (naprostou, ničím nepodmíněnou) ve výrobě a v mezinárodním obchodu má země s absolutně nižšími náklady ve srovnání s výrobními náklady na daný výrobek v jiné zemi. Komparativní výhodu (srovnávací) ve výrobě a v mezinárodním obchodu má země s relativně nižšími náklady oproti zahraničí.

Podle teorie mezinárodního obchodu se jednotlivé země specializují na vývoz takového zboží, při jehož výrobě dosahují komparativních výhod. Komparativní výhodou může být např. levná pracovní síla, kvalita přírodního prostředí (země s vysokou kvalitou životního prostředí dosahuje komparativních úspor ve výši finančních prostředků, které nemusí být vynaloženy na obnovu jeho kvality). Jak uvádí Mezřický, země s nedokonalou politikou životního prostředí by při exportu svého zboží do zemí s rozvinutou ochranářskou politikou mohly profitovat z komparativní výhody nízké míry internalizace externalit. Jedná se o ekodumping. Některé země by také mohly využívat politiku životního prostředí k ochraně domácí výroby před zahraniční konkurencí – ekoprotekcionismus (Mezřický, 2005, s. 139). V mezinárodním obchodě lze dlouhodobě sledovat dva směry obchodní politiky: - liberalismus (tj. volný obchod) je takovou formou obchodní politiky, která znamená postupné odstraňování obchodních omezení celního i necelního charakteru, - protekcionismus (tj. ochranářství) - zajišťuje ochranu domácího trhu před zahraniční konkurencí pomocí různých překážek mezinárodního obchodu. Dopady liberalizovaného (volného) mezinárodního obchodu na životní prostředí lze charakterizovat těmito efekty: výrobkové efekty, technologické efekty, efekty z rozsahu, strukturální efekty a regulační efekty. Výrobkové efekty vysvětlují vliv mezinárodního obchodu na růst objemu obchodu s jednotlivými komoditami a na tvorbu nových toků těchto komodit. Výrobkové efekty mohou být pozitivní i negativní. K pozitivním efektům dochází tehdy, kdy liberalizace obchodu umožňuje rozšiřovat trhy s ekologicky šetrnými produkty, zlepšuje přístup k ekologicky šetrnějším surovinovým a materiálovým vstupům. V případě, kdy není daná oblast dostatečně legislativně zabezpečena (např. mezinárodní smlouvou), může liberalizace

3


obchodu na druhé straně zlepšit dostupnost i ekologicky negativních produktů nebo technologií. Určitou podskupinou efektů výrobkových jsou efekty technologické. Díky liberalizaci mezinárodního obchodu může dojít k rozvoji nových technologických a výrobních postupů využívaných při výrobě obchodovatelného zboží. K pozitivním technologickým efektům dochází v případě, že se v důsledku transferu zahraničních, ekologicky šetrnějších technologií sníží objem znečištění na jednotku vyrobeného produktu. Konkurenční tlak vyvolaný mezinárodním obchodem může stimulovat domácí firmy k technologické či kapitálové modernizaci, následně pak dochází ke snížení znečištění. Vstup na mezinárodní trh a růst objemu obchodu znamenají pro firmy dodatečné výnosy, které jim umožní rychlejší obrat kapitálu a investování do ekologicky šetrných zařízení, technologií a procesů. Naopak v případě, kdy v určité zemi nejsou zavedeny ekologické regulativy, nebo se nebere ohled na ekologický aspekt, může liberalizace mezinárodního obchodu podpořit rozšíření ekologicky nevhodných nebo dokonce škodlivých technologií a výrobních procesů. Liberalizace mezinárodního obchodu vede k rozšiřování výroby produktů, u kterých daná země dosahuje nejvyšších komparativních výhod. Jedná se o efekty z rozsahu. Tento potenciální zdroj efektivnosti nelze plně využít v případě, kdy mezinárodní obchod není liberalizován. Díky odstranění bariér mezinárodního obchodu může dojít ke změnám v relativní velikosti jednotlivých odvětví – tzn. ke strukturálnímu efektu. Jak uvádí Metrický (2005, s. 140), „ekonomické analýzy potvrzují, že pokud dochází k takovým strukturálním změnám, kdy ekonomický růst není založen na rozvoji ekologicky náročných odvětví (jako jsou např. těžební průmysl či těžká chemie), ale podíl těchto odvětví se snižuje nebo roste nižším tempem než hrubý domácí produkt, dochází k tzv. gratis ekologickým efektům. Z hlediska ochrany životního prostředí je proto žádoucí, aby byla nová struktura ekonomiky, jež se ustálila v důsledku liberalizace mezinárodního obchodu, ekologicky šetrnější než struktura předchozí. Strukturu ekonomiky může pozitivně ovlivnit i obchodování se zeměmi, jejichž spotřebitelé vyžadují „zelené produkty“. Pokud exportéři reagují na tuto poptávku výrobou nových produktů nebo dokonce založením nového segmentu ekonomiky, který splňuje požadované parametry, přináší tato změna pozitivní strukturální efekty. Pokud však změnu struktury ekonomiky nedoprovází odpovídající politika životního prostředí, která mimo jiné předpokládá zahrnutí ekologických nákladů do cen obchodovatelných výrobků, nelze vyloučit negativní strukturální efekty“. Nejrůznější obchodní opatření a obchodní dohody, prostřednictvím kterých se liberalizuje mezinárodní obchod, mohou mít právní a politické dopady na ekologickou regulaci, ekologické standardy nebo jiná ekologická opatření. V tomto případě se hovoří o regulačních efektech mezinárodního obchodu. K pozitivním regulačním efektům dochází v případě, kdy příslušná obchodní opatření či dohody plně respektují odpovědnost orgánů odpovědných za ochranu životního prostředí dané země. Naopak k negativním regulačním efektům dochází v případě, kdy je tato odpovědnost omezována různými obchodními opatřeními. Z uvedeného popisu jednotlivých dopadů liberalizace mezinárodního obchodu na životní prostředí vyplývá, že je poměrně obtížné vyhodnotit jejich celkové působení. Podle některých autorů je primárním rizikem pro ochranu životního prostředí situace, kdy negativní efekty z rozsahu obchodu jsou větší než souhrn pozitivních technologických a strukturálních efektů. Obecně však převládá názor, že obchodní politika se ve většině případů stává pouze prostředníkem pro vyjádření chyb v řízení organizace z hlediska ochrany životního prostředí a mezer v ekologické regulaci (Mezřický, 2005, s. 14).

4


2.2 Ochrana životního prostředí na mikroekonomické úrovni Jak uvádí Mezřický (2005, s. 128 – 136) politika životního prostředí všech vyspělých zemí usiluje o co nejefektivnější plnění cílů souvisejících s ochranou životního prostředí. K dosažení těchto cílů je k dispozici celá řada nástrojů, které ovlivňují ekologické chování podnikatelských subjektů. K hlavním nástrojům politiky životního prostředí patřily v minulosti administrativně-právní nástroje. Současné zkušenosti však potvrzují, že nejlepší výsledky se dosahují kombinací administrativního řízení spolu s tržními a netržními nástroji a opatřeními. Administrativní řízení se vyznačovalo nízkou flexibilitou a vysokou nákladovou náročností. Efektivnější řešení proto bylo aplikovat ekologické požadavky do rozhodovacího procesu znečišťovatelů ekonomickou formou, tj. ekonomickými nástroji. Většina vyspělých ekonomik využívá v současné době tzv. „nástrojový mix“, tj. smíšený systém, kdy kombinuje oba typy nástrojů. „Chování podnikové sféry ve vztahu k životnímu prostředí je tudíž ovlivňováno administrativními (regulačními) nástroji, efektivně doplňovanými ekonomickými nástroji, mechanismem finanční podpory a horizontálně působícími nástroji (výzkum, vzdělávání a informace). Ze strany průmyslové sféry se ve vyspělých zemích stále více prosazují též dobrovolné přístupy k ochraně životního prostředí.“ (Mezřický, 2005, s. 129)

2.2.1 Administrativně-právní nástroje „Historicky prvními a doposud převažujícími nástroji ochrany životního prostředí jsou nástroje administrativně-právní. Tento systém nástrojů reguluje ekologické chování znečišťovatelů tím, že např. zakazuje nebo omezuje emise některých znečišťujících látek, zakazuje některé druhy činností (absolutně či v určitém období), reguluje parametry výrobního procesu atd.“ (Mezřický, 2005, s. 129)

2.2.2 Ekonomické nástroje Ekonomické nástroje politiky životního prostředí využívají k dosažení stanovených ekologických cílů cenový mechanismus. To znamená, že mohou finančně zatěžovat ekologicky nežádoucí aktivity podnikatelské sféry, anebo naopak zvýhodňovat jejich ekologicky šetrné chování. Ekonomický subjekt má relativní volnost, jak bude reagovat. Z hlediska kritérií udržitelného rozvoje je žádoucí, aby ekonomické nástroje přispívaly k (Mezřický, 2005, s. 129): •

minimalizaci nároků na čerpání neobnovitelných a šetrné využívání obnovitelných přírodních zdrojů, surovin, energie a minimalizaci záboru území;

•

minimalizaci negativních vlivů na prostředí, emisí do ovzduší a vod, kontaminaci půd, produkce odpadů i hlukové zátěže a minimalizaci potenciálních rizik a havárií;

•

důsledné ochraně, případně zkvalitnění a zvětšení základního přírodního a lidského kapitálu.

V závislosti na konkrétních podmínkách a na jejich konkrétním zařazení do systému dalších nástrojů mohou ekonomické nástroje výše uvedené požadavky naplnit, a to prostřednictívm svých fnkcí. Jde o následující funkce (Mezřický, 2005, s. 129): •

internalizační - ekonomický nástroj představuje způsob, jak alespoň částečně zohlednit ve výrobních nákladech znečišťovatele jeho aktivity;

5


•

stimulační - ekonomické nástroje stimulují znečišťovatele ke snížení úrovně jeho znečištění nebo k omezování spotřeby přírodních zdrojů, tato stimulace může současně vytvářet tlak na rozvoj ekologicky šetrných technologií a inovací;

•

finanční - výnosy ekonomických nástrojů mohou sloužit jako dodatečný zdroj financování jednotlivých opatření na ochranu životního prostředí;

•

vyrovnávací - ekonomický nástroj vyrovnává rozdílné ekonomické podmínky znečišťovatelů, které jsou důsledkem minulého vývoje;

•

nedistributivní, kdy je prostřednictvím ekonomického nástroje změněn nebo zmírněn finanční či nákladový dopad nástroje na různá odvětví, sociální skupiny atd.

Ekonomické nástroje jsou klasifikovány z nejrůznějších hledisek. Nejčastěji se dělí se na nástroje: -

negativní stimulace (reaktivní), které se vztahují na již vzniklé poškození životního prostředí (poplatky, pokuty za vypouštěné znečištění atd.);

-

pozitivní stimulace (preventivní), které usměrňují činnost ekonomických subjektů tak, aby k poškození prostředí nedocházelo (dotace a subvence, daňové úlevy atd.).

Cílem ekonomických nástrojů je stimulovat ekonomické subjekty nejen k zachování, ale i k obnově a zlepšování kvality životního prostředí z hlediska požadavků udržitelného rozvoje – tedy respektování ekonomických, environmentálních a sociálních aspektů. Následuje charakteristika jednotlivých druhů ekonomických nástrojů dle Mezřického (2005, s. 129 136): Poplatkové systémy Poplatky patří k nejrozšířenějším nástrojům politiky životního prostředí. Lze je charakterizovat jako „cenu“, kterou platí znečišťovatel za využívání přírodního prostředí, obvykle za využití prostředí jako prostředku absorbujícího odpady jeho činnosti. Proto výše poplatků závisí obvykle na množství a kvalitě vypouštěné znečišťující látky. Do této skupiny patří především poplatky za vypouštěné znečištění, tj. poplatky za znečišťování ovzduší, poplatky za vypouštění odpadních vod, poplatky za ukládání odpadů na skládky a poplatky za hluk. Další skupinu tvoří poplatky za využívání přírodních zdrojů. Ty by měly minimalizovat čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů a vést k šetrnému využívání obnovitelných zdrojů, surovin a energie stejně jako k minimalizaci záboru půdy. K ekonomickým nástrojům ochrany životního prostředí dále patří poplatky za produkty, které se obvykle vztahují na ekologicky negativní produkty či látky, které nadměrně zatěžují přírodní prostředí. Jejich cílem je snížení jejich spotřeby. V mnoha zemích se tyto poplatky vybírají např. za využívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů, za baterie a akumulátory, či za nové a použité pneumatiky pro motorová vozidla. Zvláštní kategorii tvoří uživatelské poplatky, které znamenají poplatek za službu, resp. příspěvek na úhradu nákladů provozu čistících zařízení. V praxi jde např. o platby za odvoz domovního odpadu. Ve většině případů však chybí vazba na množství či kvalitu odpadu, a proto tento poplatek nemá stimulační efekt. V ČR je tento poplatek zavedený v roce 2000 a je příjmem obce.

6


Systém zálohování Mezi ekonomické nástroje je možné zařadit i systém zálohování. Vychází z principu, že kupující platí přirážku k ceně produktů, jež mohou potenciálně znečišťovat přírodní prostředí. Pokud spotřebitel vrátí produkt nebo jeho část na určité předem stanovené místo, je mu záloha vrácena. Systém tak přispívá ke snižování množství odpadu a k vytváření příznivých podmínek pro zneškodnění či recyklaci vrácených produktů. Ve většině zemí je tento systém využíván především pro nápojové přepravky (skleněné lahve, plechovky, PET lahve), v některých případech i pro N-CD baterie a olověné akumulátory. Prodej emisních práv Jak uvádí Mezřický (2005, s. 133 - 134), „za ekonomicky nejefektivnější nástroj politiky životního prostředí je pokládán prodej emisních práv (obchodovatelná emisní povolení). Předpokladem pro zavedení tohoto nástroje je určení přípustné hladiny emisí znečišťujících látek pro danou oblast, jež vychází ze zdravotně hygienických norem a nejvyšších přípustných koncentrací znečišťujících látek. Celkové emise se rozdělí ve formě emisního povolení mezi podniky lokalizované v dané oblasti. Firma, která sníží emise v místě jejich vypouštění ve větší míře, než vyžaduje příslušné emisní povolení, může požádat kontrolní orgán o vydání certifikátu na tento přebytek v podobě emisního redukčního kreditu (praxe v USA). Kredit, znějící na konkrétní částku určité znečišťující látky, může být použit k tomu, že pokryje emisní limit dané firmy v jiném provozu (v jiném bodě vypouštění znečišťující látky) nebo provoz jiné firmy ve stejném území. Princip, kdy se s celkovým emisním limitem flexibilně vyrovná více zdrojů, je nazýván bubble – bublinou. Druhou možností je prodat kredit jinému znečišťovateli, či jej uložit v tzv. kreditní bance pro pozdější využití. Firmy, u nichž je realizace opatření ke snížení emisí na požadovanou úroveň příliš nákladná, dávají přednost nákupu emisních povolení. Protože jednotliví znečišťovatelé mají velmi diferencované náklady na snížení znečištění, vytváří se automaticky trh kde: znečišťovatelé s nízkými náklady na snížení znečištění prodávají emisní povolení a znečišťovatelé, u nichž jsou tyto náklady vysoké, je kupují. Při rozhodování o prodeji či nákupu emisních povolení se porovnávají náklady na snížení znečištění s „cenou emisních práv“. Pokud se chce v oblasti se zhoršenou kvalitou životního prostředí (ovzduší) usídlit nová firma, musí získat certifikát od zdrojů umístěných již v oblasti. Znamená to, že v rámci tzv. programů vyrovnání (offsets) jiná firma (či firmy) omezí natolik své emise, že navzdory skutečnosti, že je v dané oblasti lokalizována nová firma, bude celkový objem emisí stejný. Výsledkem všech typů obchodu s emisními povoleními je minimalizace celkových nákladů na snížení znečištění dané složky prostředí. To je největší předností tohoto systému. Prodej emisních povolení není vhodný pro všechny problémy životního prostředí, zejm. jej nelze aplikovat na redukci emisí z jednotlivých zdrojů. Naopak velmi efektivní je tam, kde je cílem snížit celkovou hladinu emisí v dané oblasti. Tento systém je tradičně a dlouhodobě využíván v USA, a to již od počátku sedmdesátých let 20. století. Odtud se nejdříve rozšířil do Austrálie, Nového Zélandu, Kanady či Islandu a v menší míře i do evropských zemí. I když se nejvíce programů obchodování s emisemi váže na ochranu ovzduší, je zjištěno jeho využití též při ochraně vodních zdrojů, managementu využití půdy či rybářství. V současné době je na mezinárodní úrovni vedena diskuse o možnosti využít tento nástroj v oblasti mezinárodního obchodování s emisemi skleníkových plynů.“

7


Za účelem snížení skleníkových plynů - především CO2 (stanovených Kjótským protokolem) otevřela Evropská unie od 1. 1. 2005 trh s emisemi v evropském měřítku2. Obchodování s emisemi se má v rámci rozšířené EU účastnit přibližně 15 tisíc provozů a zařízení, jako jsou elektrárny, železárny a ocelárny, papírny atd. V ČR je obchod s emisními povolenkami akceptován v Integro – národním programu pro snižování emisí, který byl schválen usnesením vlády č. 454 v květnu 2004. Úvěrová, zahraničně-obchodní a daňová politika Ekonomické nástroje politiky životního prostředí mohou být vhodně doplňovány dalšími nástroji hospodářské politiky státu. Jde zejména o nástroje úvěrové, zahraničně-obchodní a nástroje daňové politiky. Pokud se bude jednat o úvěry (např. na investiční akce k ochraně životního prostředí), přicházejí většinou v úvahu zvýhodněné úvěry (tj. úvěry s nižší úrokovou sazbou nebo úvěry s delší dobou splatnosti atd.). Další možností je úhrada úrokových nákladů z jiných zdrojů, než jsou zdroje úvěrovaného subjektu (např. z místního rozpočtu či z účelového fondu), nebo státní záruky na úvěry, které pomohou k získání úvěru. Pro účely ochrany životního prostředí lze z široké nabídky nástrojů zahraničně-obchodní politiky využít především administrativních nástrojů, jako jsou zákazy, souhlas ministerstva životního prostředí nebo vydání vývozního, resp. dovozního povolení. Tímto způsobem lze omezovat vývoz produktů, u nichž to zájem ochrany životního prostředí vyžaduje. Na druhé straně pak omezovat dovoz produktů s negativními dopady na prostředí. Velmi efektivním nástrojem obchodní politiky jsou celní sazby, jež mohou svou strukturou selektivně podporovat rozvoj určitých segmentů trhu (např. snížení celních sazeb u tzv. environmentálního zboží). V posledním období se diskutuje o roli daní. Daně jako povinné platby do státního rozpočtu, bez nároku na ekvivalentní a přímé plnění v zájmu ochrany životního prostředí. Aktuální ekologická daňová reforma spočívá v postupném zdanění základních, ekologicky náročných vstupů do ekonomiky (paliva, energie atd.). Vytváří se tak prostor pro financování ekologických programů, pro snížení rozpočtového deficitu státu nebo pro snížení ostatních plošných daní. Členské státy EU se shodují na tom, že je vhodné využít výnosy ze zdanění ekologicky náročných vstupů do ekonomiky ke snížení plošných daní obecně zatěžujících pracovní sílu. To může vést následně ke snížení nezaměstnanosti. Je zároveň v souladu s požadavky udržitelného rozvoje, který bere ohled nejen na jeho ekonomické a ekologické aspekty, ale i na aspekty sociální. Mechanismus finanční podpory Součástí systému ekonomických nástrojů je i přímá účast veřejných rozpočtů na financování ochrany životního prostředí. Veřejné rozpočty (nebo také veřejné finance) zahrnuje státní rozpočet, finance státních účelových fondů, rozpočty krajů, měst a obcí. Podle principu „platí znečišťovatel“ by teoreticky měl nést veškeré náklady související s ochranou životního prostředí sám znečišťovatel. Tato zásada však nevylučuje účast státních financí, a to především u akcí prioritního veřejného zájmu, u akcí přesahujících svým významem hranice regionů či u akcí nezbytných ke splnění mezinárodních závazků. Dotace ze státního rozpočtu jsou poskytovány účelovým způsobem, to znamená na konkrétně vymezené akce či programy.

2

Viz směrnice Evropského parlamentu a rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003.

8


Ve většině zemí střední a východní Evropy je významným zdrojem financování akcí na ochranu životního prostředí Státní fond životního prostředí. Jde o centralizovaný fond, jehož hlavní zdroje tvoří výnosy z poplatků za znečišťování životního prostředí. Pozn. Při zpracování kapitol č. 2.1 a 2.2 byla využita publikace Mezřického (2005) – viz seznam použité literatury.

2.3 Ekologická politika firmy a průmysl - ekologická modernizace V posledních letech se pokrokové průmyslové podniky snaží co nejvíce omezit své negativní vlivy na prostředí. Na Světovém Summitu Země v roce 1992 se prosadila zásada „znečišťovatel platí“ a byla založena Světová průmyslová rada pro životní prostředí, která sdružuje 20 hlavních průmyslových odvětví ze 33 států světa (v ČR je to Česká průmyslová rada). Bylo stanoveno 7 základních zásad, jejichž dodržování je důležité nejen z hlediska ochrany životního prostředí, ale také z hlediska hospodaření průmyslového podniku (Kvasničková, 2004, s. 83): - snížit náročnost na spotřebu surovin při výrobě a při poskytování služeb, - snížit potřebu energie při výrobě a poskytování služeb, - omezit uvolňování toxických látek, - zvýšit recyklovatelnost výrobků, - co nejvíce využívat obnovitelné zdroje a přitom je neničit, - prodlužovat životnost výrobků, - zvýšit možnosti různého využívání výrobků a služeb. Největší význam pro ochranu životního prostředí má tedy vždy prevence. Zavádějí se moderní technologie, které přímo: - zamezují vzniku škodlivin a produkují málo odpadů – nízkoodpadové technologie, - snižují množství spotřebovávané energie a materiálů, - využívají vhodné materiály, které se mohou recyklovat a využívat jako druhotné suroviny, nebo se v přírodě rozkládají atd. Jak uvádí Kvasničková (2004, s. 83), takové moderní technologie jsou i ekonomicky výhodnější. „Environmentální“ přístupy průmyslových podniků podporuje také zákon o integrované prevenci znečištění. Nařizuje postupné zavádění nových technologií, klade důraz na kontrolu a ukládá povinnost vypracování komplexních údajů o emisích z průmyslových podniků a jejich přenosech (tzv. registr znečišťování prostředí). Ukazuje se, že ekologicky šetrné hospodaření průmyslových podniků je velmi důležité i z hlediska jejich konkurenceschopnosti. V mnoha případech přináší zlepšení i lepší organizace práce, omezení zbytečného plýtvání a mnoho dalších preventivních opatření. Progresivní průmyslové podniky dobrovolně přistupují k uplatňování environmentálních zásad ve svém řízení (např. norma ISO 14000, systém EMAS – tj. cílevědomé zavádění šetrných technologií a celkového hospodaření podniku z hlediska životní prostředí, či zásady čistší produkce zdůrazňující úspory energií a materiálů, uzavřený oběh vody v podniku atd.) viz obrázek č. 2.1.

9

2. Podnik a ekologie Obrázek č. 2.1: Porovnání různých vlivů průmyslu na krajinu

Zdroj: Kvasničková (2004, s. 83)

2.3.1 Obnovitelné a neobnovitelné zdroje energie Pro řešení energetických problémů mají největší význam tři základní přístupy (Kvasničková, 2004, s. 84): - snižovat energetickou náročnost, tj. spotřebu energie zaváděním moderních technologií a šetřením energií, - podporovat využívání obnovitelných energetických zdrojů, - zvyšovat účinnost využívání energie. Za ekologicky vhodné zdroje energie se považuje především voda (vodní energie), vítr (větrná energie), zemské teplo (geotermální energie) a zejména Slunce (solární energie). Velmi užitečné je také využívání zemědělských a lesních produktů, jako např. zbytků slámy, dřeva a vhodných rostlin – biomasy, nebo plynů, které vznikají při rozkladu biologického odpadu – bioplynu. Chemickými reakcemi lze z rostlin získávat i další využitelné zdroje energie – například ethanol (kvašením z brambor, kukuřice) nebo bionaftu (z řepkového oleje).3

3

Využíváním rostlin, které jsou součástí existujícího oběhu látek, nedochází ke zvyšování skleníkového efektu tak jako při využívání fosilních paliv, která v sobě poutají organické látky vzniklé před miliony let (Kvasničková, 2004, s. 84). 10


Solární energie se využívá prostřednictvím solárních panelů. V nich se ohřívá určitá látka (většinou voda), která pak své teplo předává okolí (tímto způsobem se vyhřívají budovy, bazény atd.), nebo se prostřednictvím fotovoltaických článků převádí na elektrickou energii4. Začíná se využívat také akumulovaná (nashromážděná) sluneční energie v prostředí (ve vodě, v půdě, ve vzduchu) prostřednictvím tepelných čerpadel k vytápění místností. Větrná energie se využívá zejm. na březích moří, v některých horských oblastech či na jiných větrných místech. Nevýhodou tohoto energetického zdroje je závislost na aktuálním počasí a nemožnost tak dodávat energii 24 hodin denně. Proto se kombinují s jinými zdroji energie. Vodní energie se většinou získává z velkých vodních elektráren vystavěných na přehradách. Tím, že přehrady slouží i pro zachycování velké vody, mají velký význam jako protipovodňová ochrana, pro závlahy a dále i pro rekreační účely. Výstavba přehrad však znamená často velké zásahy do přírody (zatopení lesů, polí, luk) i do života lidí (zatopení obcí). V poslední době se rozšířily i malé vodní elektrárny, které jsou z hlediska životního prostředí šetrnější. Z obnovitelných zdrojů energie má velký význam biomasa. Za tímto účelem se pěstují některé druhy technických plodin jako např. rychle rostoucí dřeviny (vrby, topoly) a byliny (krmný šťovík, slunečnice, řepka), jež za rok vyprodukují velké množství biomasy.

2.3.2 Hospodaření s odpady Pevné průmyslové i komunální odpady se odstraňují a využívají různým způsobem. Nejčastějším způsobem je skládkování a spalování (Kvasničková, 2004, s. 85). Řízené skládky musí být zakládány takovým způsobem, aby neohrožovaly prostředí, zejm. podzemní vody a okolní půdu, a aby neobtěžovaly okolí zápachem. Každá skládka má přesně určeno, jaký druh odpadu se v ní může ukládat. Skládky musí být vybaveny čištěním odtékající vody. K topení se z nich může využívat plyn, který vzniká rozkladem organických látek. Zvláště nebezpečné odpady se musí likvidovat předepsanými způsoby. Po zaplnění se skládka rekultivuje (na povrch skládky se navrství zemina, osází se stromy atd. – viz obrázek č. 2.2). Některé odpady (zejm. komunální) se spalují ve spalovnách a získává se tímto způsobem teplo. Spalovny musí být opatřeny zařízením, jež chrání čistotu ovzduší. Biologicky neškodný odpad (zbytky rostlin atd.) lze nejlépe využít ke kompostování (vyprodukovaný kompost zvyšuje úrodnost půdy) a dále k získávání energie. Odpady se proto třídí - buď se využívají jako druhotná surovina (např. papír, sklo), nebo se před novým využitím upravují – recyklují. Nejefektivnější je třídění odpadu přímo v místě, kde vzniká (např. v domácnostech, ve školách, organizacích). Moderním trendem je tak tříděný sběr odpadů spolu s různými soutěžemi. V některých případech se povinnost likvidace odpadů začíná přesouvat na výrobce – např. u automobilů nebo u tzv. elektrošrotu (odložené elektrické spotřebiče). Velkým problémem odpadového hospodářství je obrovské množství různých obalů.

4

Tento způsob využití solární energie příliš drahý, ale využívá se již tam, kde je obtížný rozvod elektrické energie (Kvasničková, 2004, s. 84). 11

2. Podnik a ekologie Obrázek č. 2.2: Skládkování odpadů a rekultivace


K omezení plýtvání s obaly přispívají např. vratné obaly, recyklace některých obalů (PET lahve) atd. Zvlášť nebezpečné odpady (baterie, zářivky, zbytky barev, ropných látek, léků atd.) se musí odevzdávat nebo shromažďovat na místech k tomu určených (sběrné dvory, lékárny atd.) nebo je zabezpečován jejich odvoz. Zpracování odpadů v České republice začátkem 21. století uvádí graf č. 2.1. Graf č. 2.1: Zpracování odpadů v ČR začátkem 21. století

spalování 3%

26%

druhotná surovina

38% skládky

recyklace

3%

ostatní (kompostování, chemické zpracování, vývoz)

30%


Pozn. Při zpracování kapitoly č. 2.3 byla využita publikace Kvasničkové (2004) – viz seznam použité literatury. 12


2.4 Ekologie a udržitelný cestovní ruch Cestovní ruch patří k dynamicky se rozvíjejícím odvětvím, které přitahuje pozornost při plánování hospodářského a sociálního rozvoje dané oblasti. Příspěvek cestovního ruchu k požadovanému rozvoji, zejména regionálnímu, je nezanedbatelný. Přes jeho veškeré přínosy, zejména v podobě nových pracovních příležitostí a finančních zdrojů, je turistický ruch původcem i určitých externalit. Jako každá hospodářská činnosti, i cestovní ruch znečišťuje životní prostředí. V důsledku nadměrné koncentrace turismu dochází ke znehodnocování rekreačního potenciálu krajiny se všemi negativními jevy, jakými jsou hluk, znečišťování vody a ovzduší, devastace flóry a fauny, poškozování památek, problémy spojené s likvidací odpadu apod. Příliš jednostranná orientace na „klasický“ cestovní ruch může vést ke značné zranitelnosti hospodářského rozvoje v daném regionu. Z těchto důvodů se jako součást koncepce udržitelného rozvoje začíná prosazovat tzv. „udržitelný cestovní ruch“. Příkladem udržitelné formy cestovního ruchu je venkovský cestovní ruch zdůrazňující šetrný vztah k přírodě a krajině.

2.4.1 Přínosy a rizika masového cestovního ruchu Plány regionálního rozvoje jsou často spojeny s cestovním ruchem, který je významným prvkem ekonomického rozvoje dané lokality. Vždyť kulturní dědictví a přírodní zdroje, vytvářející hlavní hodnoty cestovního ruchu, existují a jsou nám všem k dispozici. Tato úvaha však naráží na jeden důležitý problém. Kulturní a přírodní dědictví jsou historicky daná a škody na nich způsobené jsou zpravidla nevratné. Navíc společenská hodnota životního prostředí spolu s jeho život podporujícími funkcemi převažuje nad hodnotou prostředí jako pouhého ekonomického aktiva cestovního ruchu. Z tohoto důvodu je nezbytné přistupovat k cestovnímu ruchu v širších souvislostech. Jak znázorňuje schéma č. 2.1, jedná se o vztahy mezi přínosy, náklady a riziky. Schéma č. 2.1: Vztahy mezi přínosy, náklady a riziky cestovního ruchu PŘÍNOSY (ekonomické, sociální, využití volného času)

NÁKLADY (infrastruktura, energie, odpady)

RIZIKA (škody na prostředí)

Zdroj: Šimková, 2005.

Schéma naznačuje, že cestovní ruch je na jedné straně zdrojem přínosů závislých na vložených nákladech. Jako s každým druhem podnikání, i s cestovním ruchem jsou však na straně druhé spojena určitá rizika a negativní externality, zejména v podobě škod na životním prostředí. Přínosy cestovního ruchu lze hodnotit z hlediska: - ekonomického (tvorba nových pracovních příležitostí, zdroj kapitálu, obnova stávajícího bytového fondu, multiplikační vliv na rozvoj dalších odvětví, stimulace rozvoje řemesel atd. – celkově tak zvyšuje konkurenceschopnost daného území, revitalizuje hospodářsky slabá a postižená území), - sociálního (zlepšení vybavenosti a úrovně veřejných služeb, oživení folklóru a místních tradic – umožňuje zvýšit kvalitu života a životní úroveň v místě),

13


- environmentálního (zvýšení environmentální gramotnosti návštěvníků, využívání regionálního přírodního, kulturního a historického potenciálu – cestovní ruch zabezpečuje stabilitu a biodiverzitu životního prostředí). Náklady související s rozvojem cestovního ruchu: náklady na infrastrukturu, energii, likvidaci odpadů atd. Rizika cestovního ruchu: škody na životním prostředí zejm. při překročení únosné míry návštěvnosti (škody prostřednictvím činností a chování návštěvníků – znečišťování vody, půdy, ovzduší, hluk, lesní požáry, devastace flóry a fauny, poškozování památek, problémy spojené s likvidací odpadu atd.), socio-kulturní změny lokality (změny životního stylu místních obyvatel, změna systému hodnot, střet kultur – ohrožení jejich původního způsobu života, sociální stres atd.). Další pohled na cestovní ruch a jeho dopady znázorňuje tabulka č. 2.1. Z hlediska aspektů udržitelného rozvoje cestovní ruch znamená pro každou lokalitu příležitost, ale zároveň i ohrožení. Příležitosti a ohrožení se projevují jak ve sféře ekonomické, tak i sociální a environmentální. Příležitosti znamenají pro lokalitu určité šance, které lze využít, ohrožení naopak představují problémy, jichž je třeba se vyvarovat, na druhé straně mohou být pro danou lokalitu výzvou či podnětem k řešení, právě pomocí provozování udržitelných forem turismu. Tab. č. 2.1: Příležitosti a ohrožení cestovního ruchu v podobě ekonomických, sociálních a environmentálních dopadů

EKONOMICKÉ DOPADY • • • • • • • •

• • • • •

• •

Příležitosti (šance) Vytváření pracovních příležitostí Příliv zahraničního kapitálu Rozvoj mezinárodních vztahů Vytváření místního bohatství Daňové výnosy Diverzifikace místní ekonomiky Přispění k rozvoji místní infrastruktury Přispění k produkci místních výrobků a služeb

• • • • • •

SOCIÁLNÍ Příležitosti (šance) Odpočinek a regenerace rekreantů Získání nových zkušeností Zlepšení kvality života v místě rozšířením sortimentu místních služeb Rozšíření sociálních a kulturních kontaktů Zvýšení blahobytu společnosti jako celku

Ohrožení (výzvy a podněty) Nestabilní poptávka Sezónnost produktů cestovního ruchu Obtížnost získávání finančních zdrojů na rozvoj cestovního ruchu, zejm. v okrajových oblastech regionů Problémy ve vztazích mezi cestovním ruchem a jinými místními odvětvími Existence „šedé“ a „černé“ ekonomiky Růst cen služeb, zboží, nemovitostí atd.

DOPADY Ohrožení (výzvy a podněty) • Škody na podpůrné infrastruktuře • Zvýšení kriminality • Zvýšení nákladů na služby • Socio-kulturní změny • Sezónní přetíženost infrastruktury • Ohrožení místní identity • Vytváření sociálních rozdílů • Postoj veřejnosti k CR, který chápe jako neúčinné ekonomické odvětví atd.

ENVIRONMENTÁLNÍ DOPADY Příležitosti (šance) Ohrožení (výzvy a podněty) Lepší využití přírodního a umělého • Dopravní zátěž prostředí • Znečištění prostředí a hluk Investice do ochrany přírodního • Spotřeba energie

14


•

• • •

a kulturního dědictví Environmentální gramotnost

Produkce odpadů Zhuštěná zástavba Vymírání rostlinných a živočišných druhů

Zdroj: Šimková, 2005.

2.4.2 Udržitelné formy turismu Z uvedené tabulky vyplývá, že turistika, volný čas a cestování přinášejí mnoho užitku. Sektor cestovního ruchu velkou měrou přispívá k vytváření nových pracovních příležitostí, povzbuzuje příliv zahraničního kapitálu, pomáhá podnikům udržovat a rozvíjet mezinárodní hospodářské vztahy, poskytuje potřebný odpočinek a regeneraci rekreantům, kteří vyhledávají stále nové zkušenosti, dobrodružství apod. Z hlediska dopadů cestovního ruchu na okolí vždy záleží na tom, jak bude cestovní ruch koordinován a řízen. V případě, že bude přístup destinačního managementu správný – budou převažovat pozitivní přínosy turismu. To znamená, že bude snaha zabezpečit trvale udržitelný rozvoj destinace, budou akceptována místní zvláštnosti a specifika, budou respektovány požadavky rezidentů i nároky turistů. V opačném případě, kdy management destinace nebude plnit své funkce, případně jeho absence v kombinaci se živelným, masovým rozvojem cestovního ruchu, může v určitém případě krátkodobě sice vést k úspěchům, z hlediska dlouhodobého horizontu však může znamenat degradaci regionu, odliv turistů, znechucení místních obyvatel i nezájem podnikatelů. A tak vedle hledání stále zajímavějších a exotičtějších turistických destinací stojí zásadní otázka – a tou je otázka udržitelnosti. Pokud se totiž současné komerční praktiky a společenská poptávka nezmění, dopady pokračujícího růstu turistiky na životní prostředí a společnost budou znamenat příliš vysokou cenu. Udržitelnost však představuje pro cestovní ruch poměrně složitou otázku. Týká se daleko širšího okruhu aspektů, než jen dopadů na ekosystémy a vytváření skládek odpadu, což už samo o sobě je obrovský problém. Patří sem i morální a společenský kontext, jako je ekonomická a sociální spravedlnost, přístup k informacím, demokracie v rozhodovacích procesech atd. Turistický průmysl musí tedy v prvé řadě zjistit, jaký dopad mají jeho operace na neobnovitelné přírodní zdroje a na citlivé ekologické a humanitární skutečnosti, a harmonizovat je s potřebou svých dlouhodobých zisků. Příliš jednostranná orientace na „klasický“ cestovní ruch může vést ve svém důsledku ke značné zranitelnosti hospodářského rozvoje v daném regionu. Z těchto důvodů je součástí koncepce udržitelného rozvoje tzv. „udržitelný“ turismus, který dlouhodobě nenarušuje přírodní, kulturní a sociální prostředí. Zelenka – Pásková (2002, s. 201) jej definují jako „cestovní ruch, při jehož realizaci organizátoři i účastníci vymezují a respektují svou odpovědnost ve vztahu k přírodnímu i kulturnímu dědictví a k místní komunitě“. Udržitelný cestovní ruch lze charakterizovat z různých úhlů pohledů. Příkladem může být environmentální vymezení (Návrh evropské normy, 2000), ve kterém jde o „koncepci rozvoje a plánování cestovního ruchu, jehož cílem je ochrana a zachování životního prostředí ve všech jeho aspektech a respektování životního stylu místních obyvatel“. Podle holistické definice (Zelenka, www.ucr.uhk.cz) je „udržitelný cestovní ruch takový cestovní ruch, kdy aktivity a služby poskytované návštěvníkům a vlastní aktivity návštěvníků ovlivňují přírodní a antropogenní životní prostředí, místní komunitu a biosféru jako celek pouze v takové míře a kvalitě, která neobnovitelně negativně nemění globální ani lokální životní prostředí, místní komunitu a biosféru jako celek a neomezuje tak možnost využití cestovním ruchem a další antropogenní využití destinace v budoucnosti, stejně jako funkce biosféry“. Dále lze uvést i 15


ekonomicko-environmentální vymezení dle WTO (www.wto.org), kdy jde o „schopnost destinace udržet si potenciál konkurence v soutěži s novými, historicky méně využívanými destinacemi, přitáhnout první i opakované návštěvy, podržet si kulturní jedinečnost, být v rovnováze s životním prostředím“. Problematikou turismu, jeho členěním a vymezením pojmů se již v minulosti zabývala celá řada autorů. V této souvislosti lze zmínit např. práci Librové (1994, s. 65 - 75), která po vzoru futurologa Roberta Jungka, jenž je považován za otce ideje „nového turismu“, dělí turismus na tzv. „měkký“ (či „alternativní“, „inteligentní“) turismus a turismus „tvrdý“. Měkký turismus se podle autorky „vědomě snaží o nový, sociálně a ekologicky zodpovědný přístup k hostitelským oblastem“ (1994, s. 72). Naopak turismus tvrdý je „založený již v samém expanzivním principu turistického průmyslu“. Zelenka – Pásková (2002, s. 398) přirovnávají „tvrdý“ cestovní ruch k „masovému“ cestovnímu ruchu. Z uvedeného členění vyplývá, že tvrdý cestovní ruch, jako protipól měkkého cestovního ruchu, nebere ohled na své sociální, kulturní a environmentální dopady. Termínem masový cestovní ruch (nebo také hromadný cestovní ruch) autoři (2002, s. 171) označují „cestování velkých skupin návštěvníků, využívání hromadných ubytovacích zařízení a stravovacích zařízení a dopravních prostředků“. Naopak „měkký“ cestovní ruch je podle Zelenky - Páskové (2002, s. 173) takový druh cestovního ruchu, který „minimalizuje vliv nežádoucích aktivit spojených s cestovním ruchem na místní komunitu a životní prostředí. K jeho základním principům patří maximální zapojení místních zdrojů (suroviny, lidé, know-how, tradice, kultura) a malokapacitní cestovní ruch“. Pokud se budeme držet charakteristik měkkého cestovního ruchu, synonymy pro danou terminologii je již zmíněný „udržitelný“ cestovní ruch, nebo též „šetrný“, „odpovědný“ či „alternativní“ cestovní ruch. Zjednodušeně toto obecné označení znamená takový druh cestovního ruchu, který je alternativou masového cestovního ruchu s jeho negativními vlivy na sociální a kulturní prostředí a na životní prostředí. Zpravidla se jedná o cestovní ruch uskutečňovaný v malých skupinách, který respektuje potřeby a zvyklosti místní komunity a její životní prostředí. Mezi „měkké“ formy cestovního ruchu patří například venkovský cestovní ruch (též venkovská turistika, venkovský turismus). Co je vlastně venkovská turistika, a v čem spočívají její šetrné přístupy? Na první pohled jde o jednoduchou otázku. Zjednodušeně lze venkovskou turistiku definovat jako turistiku, která se odehrává na venkově. Uvedená jednoduchá definice však nevystihuje plně podstatu tohoto produktu cestovního ruchu. V jejím provozování totiž jde o celý komplex faktorů, vazeb a vývojových tendencí, jež ve svých důsledcích ovlivňují její výslednou podobu. Venkovská turistika je komplexní mnohostrannou činností. Zahrnuje dovolenou s ubytováním na farmách (agroturistiku), dovolenou v přírodě, dovolenou s pěší turistikou, cykloturistikou, horolezectvím a jezdectvím na koni (hipoturistiku), dobrodružství, sportovní a zdravotní turistiku, myslivost a rybaření, cesty za poznáním, turistiku za uměním a dědictvím minulosti, v některých případech i ekoturistiku (turistiku v chráněných oblastech). Venkovská turistika, jak prokazují i zahraniční zkušenosti, má své zázemí na vesnici mimo velká turistická centra. K jejím typickým projevům patří následující charakteristiky (vlastní zpracování s použitím zdroje Stříbrná, 2005, s. 11): ohleduplný (šetrný) vztah k přírodě a celému životnímu prostředí (krajina je nejdůležitější „turistickou atrakcí“, o kterou se pečuje a je dále zvelebována – produkty venkovského cestovního ruchu patří mezi tzv. „měkké“ formy cestovního ruchu),

16


decentralizované ubytování s omezenou kapacitou (limitování ubytovacích zařízení, tj. stanovení maximálních ubytovacích kapacit, což umožňuje rozmělnit turisty a rozložit zátěž cestovního ruchu především v ukazateli prostoru), komorní (téměř rodinné) prostředí – typické především pro agroturistiku s pobytem na rodinné farmě, pochopení pro individuální aktivity návštěvníků a turistů, rekreační pobyt v prostředí venkova (mimo oblasti turistických center, zázemí především v horských a podhorských oblastech), různorodost rekreačních aktivit (produkt cestovního ruchu zahrnuje celou řadu doprovodných programů, včetně poznávání venkovského způsobu života), symbióza se zemědělstvím (v případě agroturistiky představuje originální nabídku služeb cestovního ruchu včetně poskytování čerstvých produktů hospodářství, u ekoagroturistiky ekologicky nezávadných potravin),

Ohleduplný vztah k přírodě je přirozenou prioritou venkovského cestovního ruchu, bez které by nabídka tohoto produktu ztrácela svou atraktivitu. Jak vyplývá z uvedených charakteristik venkovské turistiky, její nabízený produkt bezprostředně souvisí s ochranou přírody a přírodních zdrojů, s krajinotvorbou - tedy s faktory, které tvoří základ pozitivního přístupu k „užívání“ a ochraně přírodního a životního prostředí. Tyto základní atributy samy o sobě napovídají, že se ve výsledné nabídce produktu venkovské turistiky prolínají ekonomické, sociální a ekologické stránky (principy či rozměry), tedy obecné znaky udržitelnosti, kterými se venkovská turistika řadí mezi udržitelné formy cestovního ruchu: - ekonomická udržitelnost (znamená udržitelný hospodářský rozvoj spojený s rostoucími příjmy obyvatel – tj. prosperující místní ekonomika, ekonomická soudržnost a vliv na jiné činnosti v lokalitě, dostupnost a kvalita pracovní síly), - sociální a etická udržitelnost (sociální soudržnost, příspěvek k rozvoji humanity a etickému chování lidí, zdraví, vzdělání, sociální uznání, kvalita žití – kvalita života se týká bydlení, veřejné dopravy, dopravní dostupnosti, úrovně veřejných služeb atd.), - environmentální udržitelnost (odpovědný postoj a odpovědné chování k životnímu prostředí, uchování přírodních a kulturních zdrojů).

2.5 Ekologie a zemědělství Zemědělství je důležitým odvětvím národního hospodářství. Vždyť pěstování zemědělských plodin je staré více než 10 tis. let. Dokládají to první zemědělské usedlosti, které byly objeveny v Přední Asii v oblasti dnešního Turecka a Sýrie. Kosti koz a ovcí objevené v odpadkových jamách jsou považovány za nejstarší zbytky domácích zvířat. Ještě starší historii má však pastevectví. Znalosti a dovednosti, které člověk jako zemědělec i pastevec získal v průběhu svého hospodaření, se staly nedílnou součástí jeho kultury. I odvětví zemědělství však řeší celou řadu problémů, se kterými se potýká (Pivnička, 2004, s. 57): 1. Jak dlouho lze využívat půdu? 2. Kolik lidí může uživit jedno pole či celá Země? 3. Lze dlouhodobě zachovat úrodnost půdy a produkci plodin pouze s organickými hnojivy? 4. Představuje dlouhodobé používání umělých hnojiv a pesticidů nějakou vážnou hrozbu pro budoucnost? 5. Jsou ztráty půdy erozí spojené s intenzívní zemědělskou produkcí limitujícím faktorem zemědělské výroby a co proti erozi můžeme dělat? 17


6. Jak nejlépe využívat pastviny a s kolika zvířaty, jak přílišná pastva ohrožuje půdu v budoucnu? 7. Do jaké míry lze zvyšovat produkci potravin zvyšováním množství dodatkové energie? 8. Bude nutné omezit zemědělskou produkci za účelem zachování klimatu? Jak dále Pivnička uvádí (2004, s. 57), zemědělská produkce je realizována v jednoduchých umělých systémech. Jsou nazývány jako agroekosystémy a fungují na stejných základních principech jako ostatní ekosystémy. Jsou to otevřené systémy, kde část vstupů je nezávislých na člověku (např. sluneční záření, srážky, postupné zvětrávání matečné horniny), část je dodávaná zemědělci (např. semena pěstovaných rostlin, hospodářská zvířata, pesticidy, hnojiva, energie pohonných hmot, lidská práce). Výstupem je zemědělská produkce, která je každoročně sklízena a skladována mimo místo jejího vzniku. Zkušenosti mnoha generací zemědělců umožnily existenci vyspělých kultur i využívání zemědělské půdy po mnoho tisíc let. V důsledku válečných konfliktů, masového stěhování lidí, hospodaření na špatné půdě či na nevhodných místech však vždy vedly k určitým konfliktům s prostředím. I dlouhodobě udržované a opečovávané agroekosystémy mohou být rychle zničeny. Nejčastějšími následky špatného hospodaření jsou zasolení půdy, dezertifikace, vyčerpání půdy, větrná a vodní eroze. Zemědělství tak významně mění toky hmoty, geobiochemické cykly, hydrologický cyklus, snižuje diverzitu druhů, ale i diverzitu pěstovaných odrůd – a tedy mění krajinu a její stabilitu. Hospodařením na půdě dochází k přemisťování obrovského množství hmoty a energie. Podle Pivničky (2004, s. 57) „k celkovému odhadu vlivu zemědělské výroby na ostatní ekosystémy a krajinu jsou důležité kvantitativní údaje o intenzitě zemědělské výroby. Tu lze měřit ročním odběrem dusíku z hektaru obdělávané půdy za rok. Extenzivní zemědělství spotřebovává do 20 kg N.ha-1.ha-1, intenzivní zemědělství nad 20 kg N.ha-1.ha-1. Další důležité informace se týkají bilance a vyváženosti vstupů a výstupů živin, úrovně použitých technologií, dodržování technologických postupů i změn biologické diverzity.“ Další text je věnován problematice zemědělství a životního prostředí z hlediska ohrožení půdy, změn ve využití krajiny, kvality vody, použití pesticidů a vlivu na diverzitu (čerpáno z publikace Pivničky, 2004, s. 86 – 95). Ohrožení půdy Základem zemědělské produkce je půda, která vzniká z povrchových zvětralin zemské kůry a ze zbytků organismů. Složení, stavba a vlastnosti půdy jsou ovlivňovány půdotvornými činiteli, jako např. matečná hornina, klima, organismy, reliéf a čas. Pro vývoj a kvalitu půdy jsou důležité živé organismy (rostliny a živočichové), jejichž činností dochází k biologickému zvětrávání. Nezastupitelnou roli hraje edafon, tj. rostliny (fytoedafon) a živočichové (zooedafon) žijící na povrchu nebo pod povrchem půdy. K zemědělskému využívání půdy je důležitá zrnitost půdy, sklonitost a expozice svahů. Z hlediska ochrany půdy je důležitým měřítkem to, jak je krajina využita pro zemědělskou výrobu. Oblasti, které jsou pravidelně zaplavované (údolní nivy), je proto třeba trvale zatravnit a využít je především k produkci píce. Naopak rovinaté pozemky, kterým nehrozí záplavy, lze využívat jako ornou půdu. Pozemky ve svazích je třeba chránit proti vodní erozi (např. zalesněním). Velikost vodní eroze je úměrná zrnitosti půdy, množství humusu v půdě, sklonu svahu, nepřerušené délce svahu, osevnímu postupu (podíl hodně a málo erozně odolných plodin) a protierozním úpravám. Půdu je však třeba chránit i proti větrné erozi, kterou bývají zasaženy především rozsáhlé údolní polohy a roviny. Celosvětově ohrožuje půdu volná pastva zemědělských zvířat (zejm. v chudých zemích Afriky, Asie a Jižní Ameriky). Tito býložravci postupně spásají veškerou nadzemní biomasu, obnaží a svými kopyty rozruší vrchní vrstvu půdy, která je potom velmi náchylná vůči vodní i větrné erozi. Půdu ohrožuje také hospodaření na svazích (sesuvy, vodní eroze), mýcení lesů,

18


povrchová těžba, výstavba vodních nádrží, stavby různých lidských sídel, budování infrastruktury a také válečné konflikty. Půda plní celou řadu funkcí, které lze rozdělit na následující funkce (Pivnička, 2004, s. 87): 1. Přírodní – půda poskytuje životní prostor pro suchozemské organismy, je součástí koloběhu hmoty a vody v přírodě, je prostředím, kde dochází k akumulaci, zdržení a přeměnám energie, má filtrační funkci, která ovlivňuje kvalitu vody a sanitární funkce. 2. Užitkové – je prostředkem produkujícím biomasu, dřevo, je zdrojem surovin (hlína, rašelina, písek). 3. Kulturní – indikuje změny klimatu, aktivity člověka, konzervuje archeologické informace. 4. Ostatní – půda je nositelem staveb, rekreačních zařízení, příjemcem odpadů, zdrojem stavebních hmot atd. Do popředí zájmu se dostávají také její mimoprodukční funkce, tj. kdy půda je jednou z významných složek životního prostředí, např. v rámci cestovního ruchu. Jednotlivé funkce půdy a schopnost půdy se vyrovnávat s jejich narušením lze odhadovat ze základních půdních charakteristik, jež jsou dlouhodobě sledovány. „Indikace změn, ke kterým dochází v zemědělské krajině, se soustřeďuje na změny energetických toků, změny biogeochemických cyklů, změny hydrologického cyklu, ztráty biotopů a druhové diverzity. K základní indikaci stavu agroekosystémů slouží údaje o produkci plodin, o úrodnosti půdy, kvalitě a kvantitě závlahové vody a o způsobech využití pozemků. Hodnoceny jsou především tyto charakteristiky: 1. Sustainabilita (S) – dlouhodobá schopnost udržet produkci potravin pro člověka i při dlouhodobém využívání půdy, aniž by byla poškozena ve smyslu její budoucí úrodnosti. 2. Kontaminace přírodních zdrojů (K) – ovzduší, vody, půdy v závislosti na aktivitách člověka, souvisejících se vstupy a výstupy agroekosystémů. 3. Kvalita zemědělské krajiny (KZK) – změny krajinné matrice vlivem činností člověka. Mezi indikační parametry, kterými je hodnocena trvalost produktivity půdy (sustainabilita) patří: produkce plodin, úrodnost půdy, její nutriční kapacita, velkost eroze, množství a mobility kontaminantů, způsob využití pozemků, stav populací divoce žijících zvířat, populace prospěšných hmyzích druhů, hmyzích škůdců, kvalita závlahové vody, použité chemikálie, plošné zásobení živinami, poškození listů, produkce hospodářských zvířat, genetická diverzita hospodářských plodin a zvířat. Pro odhad úrovně kontaminace jsou používány údaje spadů, koncentrace škodlivin ve vodě, půdě a ovzduší, o kvalitě závlahové vody a seznamy a množství používaných chemikálií. K hodnocení kvality zemědělské krajiny jsou využívány informace o způsobu využívání krajiny a o stavu volně žijících populací“ (Pivnička, 2004, s. 86 – 87). Změny ve využití krajiny Mezi faktory, které ovlivňují změny ve využití půdy, patří početnost lidí závislých na zemědělské produkci, technologická úroveň, intenzita a efektivita zemědělské výroby. Potřeba potravin je určující pro stanovení toho, na jaké bonitě půdy, na jakých pozemcích a s jakými vstupy energie bude člověk hospodařit. V mírném pásmu vnímáme změnu krajiny především jako poměr půdy orné, lesní, půdy rybníků i neobdělávané půdy. Jako příklad mohou sloužit záznamy o rozsahu rybníků na začátku novověku a v období po třicetileté válce. Počátkem 16. století byla u nás plocha rybníků více než dvojnásobná (130 000 ha) ve srovnání se současným stavem (50 000 ha). Důvodem snížení plochy rybníků byla třicetiletá válka, následně pak rychlý nárůst počtu obyvatel po jejím ukončení a nutnost vyprodukovat

19


více potravin. K tomu již nestačila stávající plocha orné půdy a ani ostatní volné plochy v podobě luk a pastviny. Rozsáhlými melioracemi rybničních oblastí jižních a východních Čech proto byla uvolněna další zemědělská půda. Ve dvacátém století lze pozorovat opačnou změnu, tj. pokles zemědělské plochy, nárůst lesní půdy a zvyšování plochy údolních nádrží. Zvýšené vstupy energie do zemědělství postupně umožnily opouštět svažité pozemky a přesunout zemědělskou výrobu do výhodnějších rovinatějších míst. V posledním desetiletí 20. století byl tento jev ještě výraznější, a to z důvodů politických a ekonomických. Do bývalého SSSR nebylo třeba vyvážet obilí. Dalším důvodem byly přebytky zemědělské produkce ve státech EU, které se snaží u nás uplatnit. Zvyšují se tak plochy lesů i trvale zatravněných luk a pastvin. Na druhé straně ztráty zemědělské půdy (především té v okolí velkých sídel) jsou způsobeny výstavbou rodinných domů, infrastruktury, rozsáhlých obchodních zón atd. Výrazně se mění také zastoupení jednotlivých plodin. Zvyšují se plochy olejnin, především řepky, slunečnice, lnu, a to na úkor zrnin. „Jednoduchý index stability krajiny hodnotí poměr stabilních a nestabilních ploch. Mírou stability ploch je doba, po kterou nejsou obdělávané. Z tohoto hlediska je les nejstabilnější, pole nejméně stabilní plochou. Hlediska hodnocení krajiny jako jsou historické, estetické a vizuální hodnoty krajiny – krajinný ráz včetně dalších kritérií lze zatím jen obtížně kvantifikovat. Nedostatečně je akcentováno funkční hledisko krajiny – kritérii jsou: dlouhodobá produkce půdy, ztráty půdy erozí, variabilita a průměrné hodnoty výnosů, bilance živin a vody.“ (Pivnička, 2004, s. 89) Hydrologický cyklus, bilance a kvalita vody „Intenzivní zemědělská výroba ovlivňuje všechny části hydrologického cyklu, dynamiku vody v půdě, dynamiku a kvalitu podzemní vody a povrchový odtok. Ovlivňuje rychlost zanášení říčních koryt i kvalitu vody konečného příjemce. Hlavním zdrojem vody pro zemědělství jsou srážky, určitá část vody pochází ze závlahových nádrží, ale i z hloubkových pramenů. Zemědělství ovlivňuje průchod dešťové vody agroekosystémy, tj. množství vody, která se dostane na povrch půdy, množství vody, která se vsákne (infiltruje) do půdního profilu a tím i množství vody, která odteče po povrchu.“ Vliv zemědělských hospodářských postupů na hydrologický cyklus je znázorněn na obr. č. 2.3 (Pivnička, 2004, s. 89) Intercepce „Část srážkové vody zachytí plodiny na povrchu listů, stonků, větví stromů, hromadí se v prohlubních rostlinných těl, může být přijata i průduchy, část vody spadne na povrch půdy. Většina této vody je nakonec ztracena evaporací (částečně ještě v průběhu deště, částečně po dešti). Množství vody, které se intercepcí zadrží na povrchu rostlin, je závislé na typu povrchu, na době a síle deště, na předcházející vlhkosti a na síle větru. Při intenzivnější srážce množství vody zadržené intercepcí s časem klesá. Intercepce je závislá také na typu srážek. Sníh velmi dobře drží na povrchu rostlin a intercepci zvyšuje. Vegetace ovlivňuje intercepci svoji hustotou a tvarem listů, jejich orientací k povrchu a výškou (počtem pater). Množství vody zadržené různými plodinami kolísá v relaci k množství srážek za dané období mezi 1020 % u ovsa, a 16-50 % u kukuřice.“ (Pivnička, 2004, s. 89) Evapotranspirace „Evapotranspirace představuje jednu z hlavních ztrátových položek vody v hydrologickém cyklu. Je to voda vypařená z povrchu země (evaporace) plus voda, kterou rostliny získávají z půdy, aby ji následně ztratily transpirací. Objem evapotranspirace je závislý především na teplotě vzduchu, atmosférickém tlaku, vlhkosti vzduchu a rychlosti větru.“ (Pivnička, 2004, s. 89).

20

2. Podnik a ekologie Obrázek č. 2.3: Zemědělské postupy a hydrologický cyklus

Zdroj: Pivnička (2004, s. 91)

Infiltrace „Voda, která se dostane na povrch půdy, buď proniká dále do půdního profilu, nebo se shromažďuje na povrchu a dává vznik povrchovému toku. Množství vody, které se dostane do půdy, je závislé na její infiltrační kapacitě (tj. schopnost půdy pojmout vodu). Voda, která se infiltruje do půdy, je pro existenci ekosystémů nezastupitelná, zemědělské postupy však její množství značně mění. Infiltrační kapacita je dále závislá na struktuře i textuře půdy, která ovlivňuje objem pórů v půdě. V průběhu deště dochází k poklesu infiltrace, neboť povrchová vrstva půdy se postupně nasytí vodou a další voda může postupovat do půdního profilu až se uvolní vodou naplněné půdní póry. Infiltrační kapacita se tak mění během deště v závislosti na jeho intenzitě a délce trvání. V údolních polohách je infiltrace často velmi pomalá, nebo žádná, neboť půdní profil může být zcela nasycen vodou tekoucí po svazích dolů. Zemědělství ovlivňuje infiltraci tím, že mění a kontroluje skladbu vegetačního krytu. Úpravy povrchu půdy obecně infiltraci zvyšují, naopak kompakce půdy, především v hlubších vrstvách těžkou technikou a zvířaty, infiltraci snižuje. Výsledky studia rychlosti infiltrace bývají často odlišné, a to i u srovnatelných ploch. Infiltrační křivky většinou naznačují, že infiltrační rychlost je nejvyšší u starých trvalých pastvin a klesá u středně spásaných pastvin, oraných ploch a holých polí po sklizni. Opatření, která zlepšují strukturu půdy (aplikace statkových hnojiv a zaorávání posklizňových zbytků), vedou ke zvýšení infiltrační rychlosti. Naopak pálení slámy může rychlost infiltrace snížit – jednak tím, že půda ztrácí organickou hmotu, jednak ucpáním pórů popelem. Infiltraci zlepšují plodiny produkující velké množství kořenů i zbytkové biomasy a plodiny, které nenechávají povrch půdy dlouho bez krytu. Staré pastviny s velkým množstvím akumulované mrtvé biomasy a mohutným kořenovým systémem, navíc sečené nebo jen minimálně pasené

21


(např. a konci sezóny) vykazují nejvyšší hodnoty infiltrace. Na pastvinách je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje rychlost infiltrace intenzita pastvy, druh pasených zvířat a jejich pastevní chování, včetně organizace pastvy.“ (Pivnička, 2004, s. 90) Bilance vody „Půda ovlivňuje bilanci vody a hydrologický cyklus také díky tomu, že zadržuje vodu na relativně dlouhou dobu a postupně ji uvolňuje povrchovým a podzemním odtokem. Má vliv na množství nově infiltrované vody, a tím i na množství vody stékající po povrchu a velikost eroze a také na množství i kvalitu vody v obou typech odtoků. Všechny položky vodní bilance půdy jsou tak závislé na stavu půdy, vegetace a zemědělských postupech. Pokud vyjádříme povrchový odtok v procentech srážek, je nejnižší u trvale zatravněných ploch, středně velký je při běžných osevních postupech a nejvyšší u ploch trvale osetých kukuřicí. K hodnocení vlivu zemědělství na změny průtoku v tocích není k dispozici dostatek údajů. Dlouhodobé studie v Anglii prokázaly, že téměř zdvojnásobení plochy orné půdy na úkor pastvin a luk znamenalo zvýšení průtoků pouze o 10 %. Velmi variabilní výsledky jsou i při hodnocení vlivu odlesnění a následném využití lesní půdy pro zemědělské účely. Řada parametrů jednotlivých povodí je totiž obtížně srovnatelná (morfologie povodí, sklony svahů, kvalita a typ půdy, srážkové úhrny a jejich rozložení, zemědělské postupy atd.).“ (Pivnička, 2004, s. 90 - 91) Kvalita vody Používání velkého množství statkových a anorganických hnojiv a pesticidů v zemědělství se může projevit ve změně kvality vody, která se dostává na povrch půdy nebo do půdního profilu. Hlavním faktorem, který ovlivňuje kvalitu vody v zemědělské krajině, je rozpustnost hnojiv a dalších látek používaných v zemědělské výrobě. Největší znečišťující látkou pro vodu představují dusičnany, které jsou velmi dobře rozpustné a jsou obvykle používány ve velkých objemech. Kvalitu vody ovlivňuje sorpční kapacita půdy, která je závislá na množství jílovitých částí a organických sloučenin. Obecně platí, že čím větší je sorpční kapacita půdy, tím méně živin a dalších látek je z půdy uvolňováno do půdní vody. Srážky podporují vyplavování látek z půdy, což následně vede ke zvýšení jejich koncentrace v podzemní i povrchové vodě. Zemědělství ovlivňuje kvalitu vody nejen množstvím aplikovaných hnojiv či pesticidů, ale i dobou, kdy jsou tyto látky aplikovány. V případě vhodné doby aplikace, kdy plodina může dodané živiny okamžitě využít, jsou ztráty malé a znečištění vody menší. V poslední době je zvýšený zájem zaměřen na obsah dusičnanů v půdě, a to jednak proto, že jsou dobře rozpustné ve vodě a velmi pohyblivé v půdě. Výzkumy ukázaly, že nejvyšší koncentrace dusičnanů v půdním profilu byly naměřeny na intenzivně obdělávaných polích, nejmenší na trvalé, nehnojené pastvině. Koncentrace dusičnanů v povrchových i podzemních vodách jsou však také ovlivněny způsobem uskladňování statkových hnojiv, nedostatky při hospodaření s organickými odpady v zemědělství, ve venkovských oblastech hrozí vypuštění komunálních odpadů přímo do vodotečí bez jakékoliv úpravy. Pesticidy a druhová rozmanitost Pesticidy jsou látky nebo jejich směsi používané k likvidaci nebo omezení rostlinných a živočišných škůdců a parazitických hub. První typy pesticidů (DDT, HCH, organofosfáty, rtuťnatá mořidla aj.) měly velmi negativní vlivy. Jejich kumulace v organismech vede k poškození živočichů, jež stojí v potravní pyramidě výše (např. ptáci, lidé). Navíc v půdě dlouhodobě zůstávají jejich zbytky (rezidua), a navíc - jejich zásah je nespecifický – to znamená, že kromě „škůdce“ hubí i ostatní organismy, zejména edafon. To může zapříčinit

22


kolaps úrodnosti půdy. V řadě případů vede dlouhodobé používání pesticidů ke vzniku odolnosti (rezistenci) škodlivého hmyzu. Dnes se více používají pesticidy, které působí selektivněji a v půdě jsou rychle rozkládány (Roundup, Ambush a mnoho dalších schválených přípravků). V souvislosti se studem vlivu zemědělství na druhovou diverzitu se soustřeďuje pozornost na dynamiku využívání základních typů zemědělských ploch (orná půda, trvalé travní porosty, rybníky, lesy). Důležitým ukazatelem je kvantitativní hodnocení změn zastoupení jednotlivých ploch se změnami efektivity zemědělských, rybářských a lesnických postupů, početnosti lidí, potravin, rekreačních oblastí a také, jaká část původně zemědělské krajiny je postupně využívána pro stavbu lidských sídel, průmyslových podniků, přehrad, silnic atd. Z výzkumů lze vyvodit tří základní důvody, které vedou k celkovému zhoršení úrovně diverzity biotopů a druhů (Pivnička, 2004, s. 94): 1. Destrukce řady biotopů (na to některé druhy organismů reagují okamžitým poklesem početnosti, jiné – schopné se lépe adaptovat, naopak zvýšením jejich početnosti). 2. Reakce organismů na používané pesticidy. 3. Změny v potravních řetězcích vedou v řadě případů ke snížení populační hustoty ohrožených druhů pod hodnotu, ze které jsou tyto druhy schopny znovu obsadit svoje předchozí stanoviště. Výsadby pásů zeleně v zemědělské krajině zvyšují počet biotopů a při dostatečné šířce (minimálně 5-10 m) mohou sloužit jako dlouhodobé stanoviště pro určité druhy ptáků a drobných savců. To umožňuje výskyt takových druhů živočichů a rostlin, které mají omezenou schopnost se adaptovat na uniformní prostředí zemědělské krajiny. 4. Imigrace a aklimatizace nových druhů v souvislosti s intenzifikací zemědělství je další způsob ohrožení původních domácích druhů. Úspěšnými aklimatizanty jsou např. karas stříbřitý, střevlička východní, ondatra pižmová, norek americký, introdukce kapra obecného v Severní Americe, špačka obecného, králíka obecného a dalších druhů vyšších placentálních savců v Austrálii. Na druhé straně však nové útvary v krajině (větrolamy, linie zeleně atd.) ovlivňují zemědělskou produkci tím, že mění mikroklimatické podmínky a soutěží s polními kulturami na místě styku o vodu, světlo a základní živiny. Pozn. Při zpracování kapitoly č. 2.5 byla využita publikace Pivničky (2004) – viz seznam použité literatury.

23


Shrnutí 2. kapitoly: • • • • • • • • • •

• • • • •

• •

Životní prostředí a tempo hospodářského růstu (HDP) - náklady na ochranu životního prostředí vstupují do tohoto ukazatele v plné míře, škody ze znečištění do něj buď nevstupují, anebo vstupují pouze částečně. Dopad politiky životního prostředí na zaměstnanost je velmi malý, je ale hodnocen jako pozitivní. Většinou je vliv nákladů na ochranu životního prostředí na cenovou hladinu velmi nízký. Ekodumping znamená, že země s málo přísnou politikou životního prostředí by při exportu svého zboží do zemí s velmi náročnou politikou mohly profitovat z komparativní výhody nízké míry internalizace externalit. Ekoprotekcionismus znamená, že některé země mohou využívat politiku životního prostředí k ochraně domácího průmyslu před zahraniční konkurencí. Dopady liberalizovaného (volného) mezinárodního obchodu na životní prostředí: výrobkové efekty, technologické efekty, efekty z rozsahu, strukturální efekty a regulační efekty. Administrativní (regulační) nástroje regulují ekologické chování znečišťovatelů (zakazují nebo omezují emise některých znečišťujících látek, zakazují některé druhy činností, regulují parametry výrobního procesu). Ekonomické nástroje využívají k dosažení ekologických cílů cenový mechanismus: mohou finančně zatěžovat ekologicky negativní aktivity podnikatelské sféry, anebo naopak zvýhodňovat jejich ekologicky šetrné chování. K ekonomickým nástrojům patří: poplatkový systém, systém zálohování, prodej emisních práv, úvěrová, zahraničně-obchodní a daňová politika a mechanismus finanční podpory. 7 základních zásad ekologické modernizace: snížit náročnost na spotřebu surovin, snížit potřebu energie, omezit uvolňování toxických látek, zvýšit recyklovatelnost výrobků, využívat obnovitelné zdroje, prodlužovat životnost výrobků, zvýšit možnosti různého využívání výrobků a služeb. Pevné průmyslové i komunální odpady se odstraňují a využívají skládkováním a spalováním. Biologicky neškodný odpad (zbytky rostlin atd.) lze nejlépe využít ke kompostování. Odpady se dále využívají jako druhotná surovina (papír, sklo), nebo se před novým využitím upravují – recyklují. „Udržitelný“ turismus dlouhodobě nenarušuje přírodní, kulturní a sociální prostředí. Projevy venkovské turistiky: ohleduplný (šetrný) vztah k přírodě a celému životnímu prostředí, decentralizované ubytování s omezenou kapacitou, komorní (téměř rodinné) prostředí, pochopení pro individuální aktivity návštěvníků a turistů, rekreační pobyt v prostředí venkova, různorodost rekreačních aktivit. Funkce půdy: přírodní, užitkové, kulturní, ostatní, mimoprodukční. Agroekosystémy jsou hodnoceny těmito charakteristikami: sustainabilita, kontaminace přírodních zdrojů a kvalita zemědělské krajiny.

24


[1] BRANIŠ, Martin. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. Praha: Informatorium, 2004. 204 s. ISBN 80-7333-024-5. [2] Environmental Economics, Final report Sawyer EnviroEconomic Consulting, Resource and Environmental Economics, Halifax, 1996. [3] EPPING, Randy Ch. Průvodce globální ekonomikou. Praha: Portál, 2004. 240 s. ISBN 80-7178-825-2. [4] HELÍSEK, Mojmír. Makroekonomie (základní kurs). Praha: MELANDRIUM, 2002. 328 s. ISBN 80-86175-25-1. [5] KVASNIČKOVÁ, Danuše. Základy ekologie. Praha: Fortuna, 2004. 104 s. ISBN 807168-902-5. [6] LIBROVÁ, Hana. Pestří a zelení - kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: VERONICA a Hnutí DUHA. 1994. ISBN 80-85368-18-8. [7] MEZŘICKÝ, Václav (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005. 208 s. ISBN 80-7369-003-8. [8] NICOLAISEN, J.-DEAN, A.-HOELLER, P.: Economics and environmment, a survey of issues and policy options, OECD Economic Studies No.16, 1991 [9] PIVNIČKA, Karel. Aplikovaná ekologie (dlouhodobá udržitelnost rybářské, zemědělské a lesnické produkce). Praha: Karolinum, 2004. 186 s. ISBN 190-80-246-0599-6. [10] RAJCHARD, Josef. Ekologie I. České Budějovice: KOOPP, 2002. 122 s. ISBN 80-7232-189-7. [11] RAJCHARD, Josef. Ekologie II. České Budějovice: KOOPP, 2002. 120 s. ISBN 80-7232-190-0. [12] RAJCHARD, Josef. Ekologie III. České Budějovice: KOOPP, 2002. 200 s. ISBN 80-7232-191-9. [13] REMTOVÁ, Květa. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, 1996. 100 s. [14] STŘÍBRNÁ, Marie. Venkovská turistika a agroturistika. 1. vyd. Praha: Profi Press, 2005. 70 s. ISBN 80-86726-14-2. [15] ŠIMKOVÁ, Eva. Venkovská turistika – produkt udržitelného cestovního ruchu. In: Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství. Sborník příspěvků. Tábor: JU v Českých Budějovicích, 2005. CD-ROM. ISBN 80-7040-766-2. [16] ŠIMKOVÁ, Eva. Základy ekonomie (2. přepracované vydání). Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 122 s. ISBN 978-80-7041-657-0. [17] ŠLÉGL, Jiří a kol. Ekologie a ochrana životního prostředí. Praha: Fortuna, 2005. 160 s. ISBN 80-7168-828-2. [18] ZELENKA, Josef - PÁSKOVÁ, Martina. Cestovní ruch (výkladový slovník). Praha MMR ČR, 2002. 448 s. 25


Poznámky

26

2 Podnik a ekologie. 2.1 Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí Životní prostředí a hospodářský růst

Recommend Documents