2
Příklady vybraných chronických onemocnění Chronická nemoc je porucha zdraví, která trvá dlouho, někdy celoţivotně a
zpravidla neznáme její začátek ani konec. Prognóza bývá nejistá, a i kdyţ má proces určitou dynamiku, typický je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Vyznačují se závaţnými důsledky pro své nositele i pro společnost a zvláštnostmi somatickými (biologickými, medicínskými v úzkém slova smyslu), psychologickými a sociologickými. Chronické choroby jsou časté, prevalence je vysoká, incidence relativně nízká. Prevalence výrazně stoupá s věkem. Navíc se objevuje koprevalence. Ţivot chronicky nemocného pacienta bývá zpravidla určitým způsobem omezený, zuţuje se moţnost volit hodnoty. Také vztah pracovníků ve zdravotnických zařízeních k chronicky nemocným vykazuje nemalé zvláštnosti. V situaci, kdy není naděje na uzdravení, je úkolem zdravotníků
pomoci
pacientovi
k reálnému
hodnocení
vlastní
situace,
k vyuţívání opravdových moţností, které má (Pacovský, V. 1990). Opatřilová, D., Zámečníková, D. (2007) uvádí, ţe v současnosti neexistuje jednotná klasifikace chronických onemocnění a jednotlivé klasifikace se mohou často
prolínat.
K chronickým
onemocněním
řadí
mimo
jiné
např.
kardiovaskulární poruchy, onemocnění plic a dýchacích cest, poruchy imunity, koţní onemocnění, poruchy metabolických procesů, nádorová onemocnění, záchvatová onemocnění. 2.1 Diabetes mellitus – metabolické onemocnění Cukrovka je onemocnění, jeţ postihuje lidstvo uţ od starověku. Dokládá to první písemná zmínka o této nemoci na 3500 let starém egyptském papyru, který objevil německý egyptolog Georgie Ebers v roce 1862. Ve 2. století n. l. výraz „diabetes“ poprvé pouţil Aretaeus z Kapadocie. V 18. století liverpoolský lékař Matthew Dobson zjistil, ţe sladkost moči a séra je způsobena cukrem. Aţ ale 19. století přineslo významné objevy pro poznání diabetu jako choroby, v roce 1889 byla zjištěna přímá souvislost mezi odstraněním slinivky břišní a vznikem diabetu u psa. Při diagnostice a léčbě diabetu se ale hlavně vyuţily výsledky výzkumu ve dvacátém století. Za zcela zásadní je moţno povaţovat: - 21 -
objev inzulínu a jeho výrobu, hlubší poznání příčin a průběhu diabetu, výsledky rozsáhlých klinických sledování nemocných s cukrovkou (Šmahelová, A. 2004). Diabetes mellitus je onemocnění velmi časté, ve vyspělých zemích je jím postiţeno 4 – 7 % populace. Závaţnost tohoto onemocnění vyplývá nejen z její četnosti, ale i z důvodů ekonomických - léčba cukrovky a jejích komplikací je velmi drahá, i z důvodů individuálních, protoţe často ve svých důsledcích vede k invaliditě. V zemích západní Evropy a severní Ameriky je diabetes mellitus nejčastější příčinou vzniku slepoty u dospělých a je také jednou z nejčastějších příčin amputace dolních končetin. Pacienti s cukrovkou tvoří aţ jednu třetinu z těch, kteří jsou zařazeni do chronického dialyzačního programu (Kvapil [online]). Jak uvádí Lebl, J. (1998), diabetes mellitus je porucha, při které tělo neumí správně hospodařit s glukózou, je to porucha, při které stoupá glykémie. Glukóza chemicky patří mezi jednoduché cukry. Je hlavním cukrem obsaţeným v krvi člověka a proto se také označuje jako krevní cukr. Je jednou z nejdůleţitějších látek v těle člověka - je to nenahraditelný zdroj energie pro všechny buňky lidského těla. Mnoţství glukózy v krvi se nazývá glykémie. Udává se v jednotkách milimol na litr. U zdravého jedince glykémie neklesne pod 3,3 mmol/l a nalačno nestoupne přes 6 mmol/l.
Glukóza se do krve dostává dvěma způsoby –
z potravy a uvolňováním z glykogenu ze zásob v játrech. Navíc vzniká také novotvorbou z jiných typů ţivin. Díky souhře vstřebávání, ukládání do zásob a uvolňování glukózy ze zásob do krve je glykémie stálá a buňky jsou schopny podle potřeby glukózu z krve odebírat a chemicky ji spalovat vţdy, kdyţ potřebují energii. Hospodaření s glukózou řídí hlavně hormon – inzulin. Ten se tvoří v beta-buňkách, které jsou roztroušeny v pankreatu. Glykémie můţe stoupat z různých důvodů. Podle toho se také rozlišují typy diabetu.
- 22 -
Podle Kvapila [online] je dělení diabetu následující: 1)
Diabetes mellitus Diabetes mellitus 1. typu (inzulín-dependentní diabetes mellitus)
Nejčastěji vzniká v dětství nebo ve věku do 35 let. Rozvíjí se na základě destrukce beta-buněk pankreatu s následným rozvojem závislosti na léčbě inzulínem. Nejčastější příčinou bývá autoimunitní inzulitida – organizmus si sám napadne a zničí buňky, které tvoří inzulín, rozvíjející se na základě genetické predispozice. Diabetes mellitus 2. typu (noninzulín-dependentní diabetes mellitus) Obvykle se manifestuje po 40. roce ţivota. Rozvíjí se v důsledku inzulínové rezistence a poruchy sekrece inzulínu. Inzulín s také k léčbě někdy pouţívá, ale pacient na něm není ţivotně závislý, protoţe inzulínová sekrece přetrvává. Více neţ 80 % pacientů je obézních. Diabetes mellitus jako součást jiných chorobných syndromů a definovaných stavů Vyvolaný léky, genetické syndromy, hormonální syndromy, abnormality inzulínového receptoru nebo molekuly inzulínu Gestační diabetes mellitus Diagnostikuje se během těhotenství, po porodu se metabolická odchylka většinou normalizuje. 2)
Porušená glukózová tolerance
Pacienti
v
této skupině jsou ohroţeni rozvojem makroangiopatických
komplikací. Tvoří přechodnou skupinu mezi osobami s normální glukózovou tolerancí a diabetiky. Nejsou postiţeni specifickými komplikacemi diabetu. Akutní komplikace diabetu K akutním komplikacím diabetu patří hypoglykémie a hyperglykémie. Jako hypoglykémie se většinou definuje sníţení hladiny glukózy pod 3 mmol/l. Způsobuje řadu nepříjemných příznaků, např. únavu, hlad, pocení, zhoršenou artikulaci, poruchy vidění, bezdůvodný pláč nebo smích. V těţkých případech můţe způsobit bezvědomí a smrt. Při léčbě akutní hypoglykémie je nutné dodat - 23 -
do těla potřebný cukr. V lehčích případech stačí podat potravinu , např. ovoce nebo pečivo. V těţších případech je vhodné
podat několik kostek cukru,
nejlépe v rozpuštěné formě. Pokud je postiţený v bezvědomí a nemůţe potravu přijímat ústy, pak je injekčně aplikován hormon glukagon do svalu nebo glukóza infuzí do ţíly (do ţíly můţe podávat injekci jen lékař) (Kodadský, J. 1999). Příčinou hypoglykémie můţe být mnoho inzulínu, málo jídla – důleţité je nevynechávat jídlo po podání inzulínu, mnoho pohybu nebo alkohol (Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2007). Méně často se setkáme s akutní hyperglykémií, která ve většině případů bývá důsledkem neléčeného diabetu. Zvláště u diabetu 1. stupně můţe nabýt velmi váţné podoby, v nejtěţších případech můţe pacient upadnout do bezvědomí. Počáteční zavedení léčby patří do rukou lékaře. U diabetiků 2. typu bývá glykémie zvýšena většinou dietní chybou. O tom, jakou dietu zvolit, které potraviny jsou vhodné a které vhodné nejsou, by měl pacienta poučit lékař (Kodadský, J. 1999). Chronické komplikace diabetu Tradiční dělení chronických komplikací vychází z místa největšího postiţení cévního systému. Rozlišujeme tzv. specifické komplikace, u kterých je dominantní postiţení mikrocirkulace – diabetická nefropatie, oftalmoretinopatie, neuropatie a nespecifické chronické komplikace, jeţ se manifestují zejména v postiţení arteriálního systému. Kombinací vzniká syndrom diabetické nohy. I kdyţ se objevují nové léčebné postupy, nadále zůstává nejlepším postupem prevence a hlavně důsledná a důkladná edukace nemocných. Postupně získávané důkazy hovoří čím dál více pro fakt, ţe vnímavost pro rozvoj chronických komplikací je zčásti geneticky podmíněna (Kvapil, M. [online]). Diabetes mellitus 1. typu zůstává celý ţivot inzulin – dependentní, i kdyţ pacientův věk jiţ pokročil. Jedinou léčbou tedy zůstává celoţivotní léčba inzulínem, protoţe jednou porušená výroba inzulínu se nemůţe obnovit (Lebl, J. 1998). Princip léčby diabetu 1. typu vychází ze snahy napodobit fyziologickou sekreci inzulínu – tj. nejčastěji systém tří (a více) dávek krátkodobého k jídlům a na noc depotního inzulínu (Kvapil, M. [online], s.16).
- 24 -
Při léčení diabetu 2. typu začínáme vţdy reţimovým opatřením a dietou. Dále se léčba rozlišuje podle stadia vývoje nemoci, ve kterém se nemocný nachází. Kvapil [online] uvádí následující moţnosti: diabetická dieta – základem je racionální strava, která poskytuje cca 15 – 20 % energie v podobě bílkovin, 45 – 60 % energie v podobě sacharidů a 30 % v podobě tuků. Důleţité je vyhnout se jednoduchým sacharidům a omezit sůl. Celkový příjem rozdělit do pěti jídel denně, mít dostatečný příjem vlákniny, minerálů, stopových prvků a vitamínů, reţimová opatření – jednoznačně pozitivní efekt je prokázán vlivem dlouhodobé fyzické zátěţe vytrvalostního charakteru. Nejvhodnější je běh, plavání, rychlá chůze, jízda na kole a běh na lyţích. Kuřáci by měli úplně vynechat kouření nebo alespoň výrazně omezit, perorální antidiabetika – nevhodné v těhotenství, prandiální regulátory, glinidy – krátce po poţití významně zvyšují sekreci inzulínu, glitazony – účinek je komplexní, nejdůleţitější je sníţení inzulínové rezistence, antiobezitika – účinně sniţují hmotnost. Léčba inzulínem u diabetu 2. typu se indikuje při selhání terapie perorálními antidiabetiky nebo při přechodném zhoršení v rámci zátěţe, např. při úrazu, jiném onemocnění či při operaci. 2.2 Alzheimerova choroba – neurologické onemocnění Podle Mühlpachra, P. (2004) byl vývoj pojmu Alzheimerova choroba dlouhý a stále pokračuje. Jiţ v první polovině minulého století lékaři dobře poznávali senilní demenci a mnichovský neuropatolog Alois Alzheimer v r. 1907 popsal histologický nález v mozku paní A.D., která zemřela s diagnózou těţké demence po čtyřleté nemoci ve věku 51 let. Jeho spolupracovníci, spíše neţ Alzheimer sám, povaţovali histologický nález za tolik odlišný od běţné senilní demence, ţe prosadili pojem Alzheimerova nemoc. - 25 -
Alzheimerova choroba je chronická progredujúca degeneratívna choroba, ktorá sa prejavuje difúznou atrofiou mozgu. Vždy vedie k demenci a výrazně skracuje život chorého (Kolibáš, E., Pidrman, V. 2005). Alzheimerova choroba bývá nejčastější příčinou demence. V ČR se uvádí aţ 120 000 postiţených jedinců. Dělí se na presenilní – před 65. rokem věku a senilní – po 65. roce. Čím později vzniká, tím se hůře rozlišuje od normálního stárnutí (Pfeiffer, J. 2007). Tvoří 50-60 procent všech demencí, vykytuje se u 2-3 procent jedinců ve věku 65-69 roků. Vyšší zastoupení ţen mezi pacienty pravděpodobně souvisí s delší průměrnou délkou ţivota ţen (Pidrman, V., Kolibáš, E. 2005). Nemoc se můţe projevit zhruba od 50. roku věku prakticky kdykoli, přičemţ po dosaţení věku 75 let pravděpodobnost rozvoje choroby prudce vzrůstá. Po dalších deseti letech uţ asi 25 procent jedinců vykazuje alespoň některé ze symptomů onemocnění. Obecně platí, ţe čím je pacient starší, tím rozvinutější je choroba v okamţiku, kdy se poprvé dostaví k lékaři. Jak
uvádí Zgola, J. (2003), podle Americké psychiatrické asociace se
v definici demence Alzheimerova typu zhruba definuje: A. Jde o vývoj mnohočetných kognitivních poruch, které se projevují jako: 1. poruchy paměti 2. jedna nebo více z následujících příznaků: afázie apraxie agnozie poruchy výkonu činností B. Kognitivní poruchy dle bodů A1, A2 způsobují významné problémy ve společenském a pracovním ţivotě postiţeného jedince a vedou k významnému zhoršení vzhledem k předchozí úrovni fungování. C. Průběh Alzheimerovy choroby je charakterizován pozvolným začátkem a postupným ubýváním kognitivních schopností. Etiologie onemocnění není známa, ale předpoklad je, ţe se jedná o poruchu na některých chromozomech (21., 19. a 14.). Existují rodiny, v kterých se nemoc vyskytuje častěji a proto se soudí na dědičnou sloţku (Pfeiffer, J. 2007). Podle Pidrmana, V. a Kolibáše, E. (2005) riziko vzniku onemocnění - 26 -
zvyšují těţší úrazy hlavy, které vedly k poškození samotného mozku nebo hematoencefalitické bariéry a rizikovým faktorem je např.
i niţší vzdělání,
protoţe z výzkumů vyplývá, ţe lidé s vyšším vzděláním mají vyšší hustotu synaptických spojení v neokortexu. Rozlišit první příznaky onemocnění není jednoduché, není totiţ jasné jak dlouho se vyvíjí preklinické stadium nemoci. Prvním příznakem bývá porucha paměti, která se projevuje zapomínáním běţných, kaţdodenních událostí (Mühlpachr, P. 2004). Ztráta paměti ovlivňuje obyčejně vzpomínky časově nepříliš vzdálené. Pacient si nevybaví událost, která se stala před chvílí, před několika dny nebo měsíci. Vzpomínky ze vzdálené minulosti bývají většinou zachovány do pozdějších stádií onemocnění. Ztráta paměti tohoto druhu se projevuje jako: potíţe se získáváním nových znalostí, špatná orientace v čase, prostoru a lidech, opakování dotazů, konfabulace, úzkostlivost a nedostatek vhledu Protoţe dlouhodobá paměť zůstává obyčejně zachována dosti dlouho po propuknutí nemoci, měli bychom zkoumat paměť pacienta sahající do vzdálenější minulosti. Můţeme vyuţít zachovanou paměť tím, ţe osobu povzbuzujeme, aby vyprávěla o své minulosti, aby sdílela nashromáţděnou moudrost nebo aby recitovala verše. Neexistuje lepší způsob, jak u pacienta vyvolat pocit kompetence a způsobilosti, neţ mu dát moţnost mluvit o něčem, co zná opravdu dobře (Zgola, J. 2003). Podle Mühlpachra, P. (2004) je dalším příznakem porucha jazyka – řeč je plynulá, ale obsahově prázdná, klient sám často hledá slova. Objevuje se např. senzorická afázie – neschopnost porozumět slyšenému při zachovalém sluchu nebo expresivní afázie – neschopnost tvorby srozumitelné řeči při neporušených mluvidlech. Základní principy navázání a udrţení pozitivní komunikace podle Zgoly, J. (2003) : naučit se mluvit slovníkem pacienta, uţívat slova a výrazy, které pacient sám uţívá a kterým bude rozumět, neopravovat slovník pacienta, - 27 -
věnovat pozornost neverbálnímu jazyku, mluvit prostě, ale nenadbíhat, vyuţívat gesta a rekvizity Dále mohou vznikat různé druhy apraxie, alexie, agrafie, akalkulie a další. Někdy také můţe docházet k poruchám sexuálních funkcí. Obvyklý je výrazný pokles potence, někdy ale můţe dojít ke zvýšenému, aţ neţádoucímu zájmu o sexualitu. Výjimečně se objevují projevy sexuálně deviantního chování u jedince, který se dříve nikdy deviantně neprojevoval. Alzheimerova choroba obvykle trvá 3 aţ 8 roků. V pokročilé fázi pacient bývá apatický, přestává poznávat přátele i příbuzné. Neudrţí se vsedě,
je
inkontinentní a němý. Příčina úmrtí bývá nejčastěji některé komplikující onemocnění, jako je např. následek úrazu nebo plicní zánět. Stejně staří lidé, kteří Alzheimerovou chorobou netrpí, by většinou těmto chorobám nepodlehli. Alzheimerova choroba značně sniţuje obranyschopnost, autosanační procesy i adaptivitu (Mühlpachr, P. 2004). 2.3 Sclerosis multiplex – onemocnění CNS Sclerosis multiplex znamená totéţ co mnohočetná nebo roztroušená skleróza mozkomíšní. První opravdu odborný popis pochází od anatomů, kteří působili nezávisle na sobě po roce 1800 v Paříţi. O morfologickou a hlavně klinickou formulaci se zaslouţil legendární neurolog Jean Martin Charcot, který nemoc definoval jako „sclérose en plaques“ a tento termín a označení loţiska jako plaka se od roku 1868 uznává dosud (Lenský, P. 1996). Jak uvádí Pfeiffer, J. (2007), jde o onemocnění centrálního nervového systému s poměrně častým výskytem. Postihuje častěji ţeny, onemocnění propuká mezi 20. – 40. rokem ţivota, prevalence se udává o něco více neţ 0,5 promile obyvatelstva. Čím později onemocnění vzniká, tím bývá průběh mírnější. Charakteristický je průběh onemocnění v atakách a v remisích. Příčina onemocnění není známá, ale můţeme uvaţovat o několika faktorech. Na jejím vzniku se pravděpodobně podílí tzv. retrovirus, který bez příznaků vegetuje v našem organismu několik let.
Tento vznik by mohla
podpořit velká fyzická námaha, podchlazení, infekční onemocnění nebo - 28 -
duševní stres. Předpokládaná je téţ jistá dědičná dispozice, která je dána vnímavostí vůči reakcím imunitního systému. Jestliţe se v rodině vyskytuje člověk s roztroušenou sklerózou, potom mají jeho příbuzní riziko vypuknutí nemoci asi od 1:50 do 1:100. Dále se uvaţuje o nedostatku vitamínu D a B, o vlivu těţkých kovů, nadbytku mastných kyselin v potravě nebo poruchách cévních stěn (Havrdová, E. [online]). Riziko vzniku onemocnění ovlivňuje i část světa, ve které ţijeme. V tropických a subtropických oblastech se onemocnění vyskytuje výjimečně, oblast maximálního rizika vzniku zahrnuje západní a jiţní Kanadu, severní část USA, Skandinávii, Německo, Švýcarsko, Polsko a téţ Českou republiku (Lenský, P. 1996). Podle Havrdové, E. [online] je sclerosis multiplex onemocnění, které postihuje mnohočetnými loţisky bílou hmotu CNS. Bílá hmota je tvořena nervovými drahami a jejich obalem – myelinem. U roztroušené sklerózy dochází z určitých příčin k tvorbě zánětlivých loţisek kolem cév v bílé hmotě CNS. V důsledku těchto změn dochází k rozpadu myelinové pochvy v místě loţiska a tím k poruše vedení vzruchu obnaţeným nervovým vláknem. Vlákno, u kterého se rozpadne myelin, není schopno po dobu několika dní vést vzruch vůbec a dochází k bloku vedení. Schopnost nahradit rozpadlý myelin novým je omezená. Jestliţe se myelin rozpadá opakovaně, buňka ztrácí opakovaně část sebe sama a tento opakovaný stres vede k vyčerpání jejích regeneračních schopností. Je – li nervová dráha postiţena rozpadem myelinu na několika místech, dochází k výrazné poruše funkce, protoţe obnaţené nervové vlákno trpí a nakonec zaniká. Zánik degenerací se uplatňuje kromě akutní ztráty vláken především ve fázi chronické progrese, kdy neurologická invalidita postupně narůstá. Příznaky onemocnění jsou variabilní dle toho, ve které části nervové tkáně se porucha vyskytuje. Moţný je výskyt téměř všech neurologických projevů, převaţuje však retrobulbární neuritida očního nervu se sníţením vizu, dále závratě spojené s nystagmem. Téměř vţdy se objevují příznaky mozečkové, spojené s intenčním tremorem. Typická bývá skandovaná řeč i mozečková chůze s ataktickými pohyby při kaţdém kroku. Kromě toho nacházíme centrální parézy na horních a dolních končetinách. Můţe se projevovat jak spasticita, tak hypotonie. Jestliţe onemocnění postihne i míšní struktury, objeví se příznaky, - 29 -
které výrazně zhoršují chůzi, problémy mohou být s udrţením stolice nebo naopak s úpornou zácpou. Pokud nemoc stále progreduje, později se začnou projevovat celkové poruchy intelektu, poruchy řeči a těţká kachexie. Charakteristická je také velká únavnost,
ale někdy přechodně značná aktivita spojená s denním cyklem.
Opakovaně se potvrdila nepřiměřeně dobrá nálada při celkově špatném stavu (Pfeiffer, J. 2007). Průběh onemocnění můţe být benigní, kdy dochází k málo atakům a maligní, v tomto případě dochází k častým atakům a k rychlému nárůstu invalidity. Pacientovi můţe být lékařem sděleno jedno z následujících stádií onemocnění: reminentní - relabující (patří mezi nejčastější formy nemoci, pouze v tomto období lze onemocnění ovlivnit léky) sekundárně
-
chronickoprogresívní
(dochází
k trvalému
postiţení,
organismus jiţ není schopen regenerace; důleţitý je postoj a spolupráce pacienta,
protoţe správnými návyky můţeme lépe udrţet jeho
schopnosti) primárně - progresivní (u těch pacientů, kteří onemocní po 40. roce věku) relabující - progresivní (vzácná forma, kdy po atakách dochází k minimálnímu uzdravení) (Roztroušená skleróza [online]). V současné
době
medikamentózně
při
atace
převaţuje
podávání
kortikosteroidů po dobu 5 – 10 dnů. V remisi se podává interferon beta, mohou se téţ podávat intravenózně imunoglobuliny. Další moţnou terapií je imunosuprese, která se provádí pomocí látek, je potlačují T – lymfocyty, důleţité buňky, bohuţel v dané situaci nosiče neţádoucí autoimunitní agresivní reakce.
Důleţitá je dobrá ţivotospráva pacienta i ochrana před větším
vyčerpáním nebo stresem. Často se v různých svalových skupinách, zvlášť v dolních končetinách, objevuje spasticita. Potíţe vznikají u spastického močového měchýře, kdy je nutné často provádět katetrizaci.
- 30 -
Při zhoršení kterékoliv sloţky a formy hybnosti musí být dostupná pohybová terapie. Nikdy necvičíme do únavy a pamatujeme na
větší
unavitelnost osob s roztroušenou sklerózou (Pfeiffer, J. 2007). 2.4 Artróza – kloubní onemocnění Jiţ před druhou polovinou prvního tisíciletí př. Kr. popsal Hippokrates z Knossu různé druhy poškození kloubů po úrazech, v dětství, náhodně získaných
a
dovedl
i
upravovat
chybná
kloubní
postavení
repozicí.
Encyklopedista Aulus Cornelius Celsus ve své „Libri octo“ popisuje postiţení kyčelních kloubů a jeho termín arthritis se dochoval do dnešních dnů (Javůrek, J. 1996). Artróza je nejčastější kloubní onemocnění, které postihuje v populaci od padesáti let aţ 80 % jedinců a s přibývajícím věkem její nárůst stoupá aţ k 90 %. Uţ ale kolem dvacátého roku ţivota se mohou vyskytnout první artrotické změny. Artróza má většinou progresivní charakter, vede k rychlému poklesu funkčních schopností, potíţím s pohyblivostí a zhoršené kvalitě ţivota. Finálně si často vyţádá operační řešení totální náhradou kloubu. Nejčastěji bývají postiţeny klouby kyčlí, kolen, ramen, páteře a drobné klouby rukou. Artróza správně osteoartrosa, má tři typické klinické příznaky: omezení kloubní hybnosti bolest, zejména při druhotném postiţení měkkých tkání deformace a zhrubění kloubu V počátcích onemocnění se objevuje nespecifická bolest kloubů, zejména při zvýšené námaze, protoţe se zvyšuje tření kloubních ploch a sniţuje se funkce tlumení nárazu chrupavkou. Většinou se dostaví i pohybová ztuhlost, kdy se klouby musí „rozehřát“ (Artróza a její léčba [online]). Jak uvádí Javůrek, J. (1996), objevují se téţ bolesti závislé na změnách počasí, drásoty v kloubu při zatíţení a v průběhu obtíţí jsou klouby teplejší neţ okolní tkáň. K nejdůleţitějším faktorům, které ovlivňují vznik opotřebení kloubů, patří úrazy, přehnaná nadměrná zátěţ, změny sloţení kloubní tekutiny a stárnutí. Procesem stárnutí se sniţuje schopnost zatíţení kloubní chrupavky, hůře se přizpůsobuje pracovním poţadavkům. Stárnoucí kloubní chrupavka ztrácí elasticitu, je křehčí, takţe se i malou námahou mohou odloupnout její části. - 31 -
V závislosti na
opotřebování kloubní chrupavky se mění i sloţení kloubní tekutiny. Trpí téţ okolní svalstvo, jehoţ činnost je omezena bolestmi, postupně slábne a stejně tak se uvolňují vazy, které kloub zpevňují. Artróza kyčelního kloubu – na průběh ţivota můţe působit silněji neţ jiné typy artróz. Obraz chůze je ovlivněn omezeným pohybem kyčle, horní část těla je taţena dopředu, kolena jsou nucena zaujmout pozici s lehkým pokrčením. Tak vzniká charakteristické drţení těla pro staré lidi – drţení těla v předklonu. Ještě před sto lety byla tato artróza nazývána „malum coxae senile“, tj. kyčelní vada starých. Artróza kolenního kloubu – opotřebení kolenního kloubu se projeví nejprve omezením pohybu po zatíţení. Dřep nebo pokleknutí jsou bolestivé nebo nemoţné. Zatíţeny jsou hlavně čéška a kladky stehenní kosti. Ohyb kloubu se spojuje se zřetelným drásotem nebo jemným pískovitým třením. Nejprve se pacienti stěţují na ztuhlost a bolestivost při vstávání, koleno je moţné narovnat aţ po několika krocích. Pokud artróza pokračuje, potom je i delší stání a chůze bolestivá. Artróza ramenního kloubu – artróza ramenního kloubu a kloubu, který spojuje kost klíční s kostí prsní, nehraje tak velkou roli jako opotřebení na dolních končetinách, které jsou trvale vystaveny zatíţení celého těla. Zvláštností u tohoto typu artrózy je, ţe se změny, které vznikly vlivem stáří a přetíţení týkají hlavně vazů a svalových úponů. K tomu je zvlášť náchylná tzv. manţeta rotátorů, vazivová pochva, jeţ je utvářena svaly určenými k rotaci paţe. Objevují se zde drobné trhliny, které vedou k silnému zhoršení schopnosti otáčení ramene. Artróza loketního kloubu – loketní kloub nemá sklony ke vzniku spontánní artrózy. K opotřebení nebo poškození kloubu dochází ve většině případů předchozím úrazem. Časté jsou v dětském věku zlomeniny nad kloubem. Vývoj artrózy loketního kloubu se v průměru vyskytuje často u lidí, kteří se zabývají těţkou tělesnou prací. Prvním symptomem bývá většinou bezbolestivé omezení ohybu a nataţení. Pokud opotřebovávání pokračuje, můţe dojít k omezení otáčivého pohybu (Thomann, K., D. 1989). .
- 32 -
Diagnóza artrózy se opírá o několik nálezů: bolestivost kloubů pohmatový nález drásotů objektivní nález zhrubělého kloubu s omezenou hybností RTG nález, popř. nález magnetické rezonance druhotné změny v okolí Na RTG snímku se u artrózy potvrdí zúţení kloubní štěrbiny, způsobené atrofií chrupavky. Postupně dochází k výraznější destrukci chrupavky, která můţe i zcela vymizet. V tom případě je patrné přímé vzájemné naléhání kostní tkáně. Dalším příznakem je tvorba kostních výrůstků na kloubních okrajích a dalším přestavba kosti pod chrupavkou kloubu. Vznikají cysty a okrajové trhliny kosti. V některých případech je indikováno vyšetření metodami, jako je magnetická rezonance, počítačová tomografie nebo ultrazvuk (Artróza a její léčba [online]). Léčení aktivované artrózy 1. Klid a odlehčení – protoţe k aktivaci dochází nejčastěji přetíţením kloubu, musíme postiţenou tkáň odlehčit. Klidové postavení se však nesmí zaujímat delší dobu, neboť kaţdý kloub má sklon ke ztuhnutí. 2. Pouţití chladu – studené obklady a ledové lázně provádíme 3x – 5x za den, trvání léčby by však nemělo přesáhnout 20 minut. Pokoţka se nesmí podchladit. 3. Ultrazvuk – léčebné účinky spočívají v mikromasáţi tkáně, kterou současně i prohřívají. Dávkování volí lékař. 4. Světloléčba – vyuţíváme viditelné světlo, infračervené záření, ultrafialové záření a laserové záření. 5. Vodoléčba – voda působí na lidský organismus tepelným, mechanickým i chemickým vlivem. Vyuţíváme vodu o teplotě přes 38°C. Uhličitá koupel obsahuje rozpuštěnou kyselinu uhličitou a suspenzi jemných bublinek volného plynného oxidu uhličitého. 6. Balneoterapie – zabývá se léčebným vyuţíváním přírodních zdrojů. Mezi přírodní léčivé zdroje patří minerální léčivé vody, kašoviny a klima. - 33 -
7. Medikamentózní léčba – antirevmatika a antiflogistika jsou zaměřena na útlum zánětu aktivované artrózy. Vlastní chorobné procesy onemocnění tyto látky neovlivní. 8. Operační řešení – jestliţe postupy konzervativní léčby nepřinášejí ţádná zlepšení, nasazují se operační techniky s vyuţitím moderních, šetrně invazivních prostředků. Artrotomie je operační otevření kloubu, indikace bývá u případů, kdy dlouhotrvající artróza vede ke zničení kloubní výstelky. Osteotomie jsou operace s protětím kostní tkáně a následnou úpravou postavení kloubních částí. Umělý kloub představuje kloubní náhradu artroticky devastovaného kloubu, jedná se o endoprotézu. Pomocí umělé kloubní náhrady můţeme docílit dobrých výsledků, kdy se pacient zbaví obtíţí a bolestí a získá dostatečný funkční rozsah kloubní pohyblivosti. Léčení artrózy v klidovém stavu Také o artrózu, která nebolí a je v klidovém stadiu, je nutné se starat, protoţe tím zamezíme jejímu dalšímu rozvoji a aktivaci procesu. Při léčení artrózy v klidovém stavu nejde o klasickou léčbu, spíše se snaţíme o prevenci dalších zhoršování pohyblivosti a udrţení zatíţitelnosti kloubu. Důleţitá je zásada „více pohybu, méně zátěţe“. Při uplatňování této zásady pohyb kloubu zlepšuje látkovou výměnu, promazání kloubu, prokrvení a téţ se sníţí vnitřní přetěţování a dráţdění. Vhodné je udrţovat kloub v teple – teplo zajišťuje lepší prokrvení a uvolnění svalů. Další moţností je, i kdyţ nebyla klinickými zkouškami potvrzena existence preparátu plně zabraňujícímu kloubnímu opotřebení, vyuţít přípravky obsahující výtaţky z kloubních tkání. Při dlouhodobé aplikaci těchto přípravků se procesy opotřebování zklidní. Moţná je i injekční forma aplikace – většinou účinnější (Javůrek, J. 1996). . Shrnutí Chronické onemocnění trvá většinou celoživotně s nejistou prognózou. V současné době neznáme jednotnou klasifikaci chronických onemocnění. Můžeme k nim zařadit např. kardiovaskulární poruchy, onemocnění plic a dýchacích cest, poruchy imunity, diabetes mellitus, sclerosis multiplex atd. - 34 -
Diabetes mellitus je onemocnění, při kterém stoupá glykemie. Známe diabetes mellitus 1. typu, diabetes mellitus 2. typu, diabetes mellitus jako součást jiných chorobných syndromů, gestační diabetes mellitus. K akutním komplikacím patří hyperglykemie a hypoglykemie. Alzheimerova choroba je chronické progredující degenerativní onemocnění, které se projevuje difúzní atrofií
mozku.
Je nejčastější příčinou demence. Sclerois multiplex je
onemocnění centrálního nervového systému, postihuje častěji ženy a propuká mezi 20. až 40. rokem. Typický je průběh v atakách a v remisích. Artróza je nejčastější kloubní onemocnění. Má většinou progresivní charakter, vede k rychlému poklesu funkčních schopností a potížím s pohyblivostí.
- 35 -
