2. Osobnost Ignáta Herrmanna - Životopisné údaje a literární dráha
Práce, které by se zabývaly životopisnými údaji Ignáta Herrmanna a případně také jeho literární produkcí, vyšly v letech 1920 až 1934 ještě za Herrmannova života tři. (podrobněji viz. kapitola Materiálová východiska). Byla to publikace Karla Šípka Čtení o Ignátu Hermannovi, monografie Karla Judy Ignát Herrmann a rozsáhlý spis Miloslava Hýska Ignát Herrmann. Pouze
Judova práce je pokusem o klasický
životopis. Po smrti Ignáta Herrmanna už jeho životopis nevyšel, pokud nepočítáme stručné medailonky v odborné literatuře. Výčet Herrmanových prací není v této kapitole úplný, není předmětem mé práce. Jsou uvedeny vždy vybrané tituly zastupující daný žánr, a to podle data vydání.
Ignát Herrmann prožil svůj život v letech 1854 až 1935. Ačkoliv se narodil v Chotěboři, své dětství trávil v Hradci Králové, ve městě, kde působila skupina českých vlastenců v čele s jeho dědečkem Janem Hostivítem Pospíšilem, Josefem Liboslavem Zieglerem a Václavem Klimentem Klicperou. Zde na něj působila česká literatura a formovala jeho další život. Nejdelší část svého života strávil Herrmann v Praze a také v Řevnicích u Prahy. Literární talent a zájem o české písemnictví dostal Hermann do vínku s největší pravděpodobností z matčiny strany. Po matce pocházel Ignát Herrmann ze slavné královéhradecké rodiny tiskaře Jana
Františka Pospíšila a Kateřiny
Ptačovské, původem z měšťanského rodu z Kutné Hory. Manželé Pospíšilovi přijeli do Hradce Králové v roce 1808 poté, co jim otec Kateřiny živnostník Ptačovský zakoupil ve městě tiskárnu. Po těžkých začátcích, kdy ve své tiskárně pracoval Jan F. Pospíšil sám a tiskl příležitostné kramářské písně, modlitbičky a poutní písně, se vypracoval na biskupského a později i krajského tiskaře. Jeho tiskárna začala prosperovat a Pospíšil se stal úspěšným knihtiskařem a nakladatelem. Zařídil si v Hradci Králové i knihkupectví. Jeho nakladatelská činnost souvisela s buditelským
19
úsilím královéhradecké vlastenecké družiny, jejímž členem Pospíšil byl. V této době si, na popud vlasteneckého buditele a hradeckého profesora bohosloví Josefa Liboslava Zieglera, změnil jméno z Jana Františka na Jana Hostivíta. V roce 1826 zakoupil v Praze tiskárnu Veroniky Šollové, v roce 1849 založil tiskárnu v Pardubicích, kterou později přestěhoval do Chrudimi. Z manželství Jana Hostivíta Pospíšila s Kateřinou Ptačovskou se narodilo čtrnáct dětí. Synové pokračovali ve stopách otce a vedli tiskárny a knihkupectví v Hradci Králové, Praze, Pardubicích a Chrudimi. Jednou z dcer Jana Hostivíta Pospíšila byla pozdější matka Ignáta Herrmanna Kateřina. Praděd z otcovy strany Antonín Herrmann přišel do Hradce Králové z Žacléře jako mydlářský tovaryš koncem 18. století. Mydlárna, kterou v Hradci Králové založil, přešla na jeho syna Františka. Ten však zemřel mladý a zůstala po něm vdova s několika dětmi, mezi nimi otec Ignáta Herrmanna František Xaver. Ten se vyučil kupcem, v roce 1834 si v Hradci Králové ve vlastním domě zařídil kupecký obchod. 2. srpna 1836 se oženil s Kateřinou Pospíšilovou. V roce 1851 odjel F. X. Herrmann, v té době uváděný v Hradci Králové jako kupec a majitel domu čp. 144 na Velkém náměstí, s manželkou a pěti dětmi na farmu do amerického Texasu. Podle vzpomínek nechtěl snášet politický tlak rakouských úřadů na české vlastence po roce 1848. Pobyt v Americe nebyl pro rodinu Herrmannových příliš šťastný. Neúspěch ve farmaření, úmrtí dvou dětí a nemoc matky, to vše rozhodlo o návratu rodiny zpátky do Čech. Ignát Herrmann se tomuto americkému dobrodružství svých rodičů a sourozenců několikrát věnoval ve svých povídkách. F. X. Herrmann se po návratu do Čech stal majitelem Horního Mlýnu u Chotěboře, kde se rodině narodil jako třinácté dítě 12. srpna 1854 syn Ignát Václav. Ani zde Herrmannovým finančně nedařilo, a tak rodina se přestěhovala zpět do Hradce Králové, rodného města obou rodičů. V Hradci Králové se otec stal písařem v kanceláři dr. Flanderky a z majitele domu s kupeckým obchodem se stal úředník. Finanční situace Herrmannových se již nezlepšila a až do otcovy smrti rodina existenčně živořila. V Hradci Králové trávil Ignát Herrmann mnoho času v tiskárně a
20
knihkupectví dědečka J. H. Pospíšila a získával tak vztah k české literatuře. Literárně činní byli i dva Herrmannovi bratři. Nejstarší Gustav Vratislav (1839 – 1873) kvůli odjezdu rodiny do Ameriky nedostudoval gymnázium. Poté se stal knihkupeckým příručím a korektorem. V roce 1859 dobrovolně vstoupil do rakouské armády a stal se důstojníkem. Vedle toho byl také literárně činný. Překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny, psal verše, historické povídky a dobrodružné povídky pro mládež. Nejvýraznější prací je jeho historická povídka Bojanov (1860). Bratr Emil (1841 – 1892) vystudoval práva, byl v Praze advokátním koncipientem a
poté
zemským advokátem. Jeho populárně vědecký spis O směnkách (1871) byl první publikací nakladatele Jana Otty. Ignát Herrmann prožil své dětství prožil v Hradci Králové a toto město až do konce života nazýval městem otcovským. V Hradci Králové navštěvoval obecnou čtyřtřídní normální školu (v letech 1860 – 1867), poté jeden rok hradeckého reálného gymnázia (1867 – 1868). Tím ukončil svá studia a odešel z Hradce Králové do Prahy, aby se vyučil kupcem. Kupectví se učil v letech 1868 až 1871. Od roku 1871 do roku 1873 byl příručím a obchodním jednatelem galanterní firmy bratří Tučků v Praze a v Plzni. V roce 1873 začal pracovat pro nakladatelství J. Otty. Jan Otto byl manželem sestřenice Ignáta Herrmanna Milady, v roce 1871 převzal pražskou tiskárnu svého tchána Jaroslava Pospíšila. I. Herrmann zde pracoval v expedici, v kanceláři a posléze v redakci. Jako obchodní cestující získával odběratele pro knihy a časopisy a zákazníky pro tiskárnu. Počátky jeho literární činnosti spadají do počátku 70. let 19. století, kdy připravoval zkrácené obsahy povídek pro speciální rubriky kalendářů, které vydávalo nakladatelství strýce Jaroslava Pospíšila. První tištěnou prací Ignáta Herrmanna byla tzv. čínská historka nazvaná Mohou–li to míti ve Vantili, mohou také v Tintili, která se objevila v Humoristických listech 24. května 1873. Během 70. let 19. století publikoval pravidelně v Obrazech života, Palečku a Humoristických listech. První významnější prací byla Červená růže, která byla otištěna v Lumíru v roce 1875. Později vyšla pod názvem Báje o červené růži.
21
Herrmannovu životní i profesní dráhu ovlivnilo jeho působení v redakcích třech časopisů a novin - Palečka, Národních listů a Švandy dudáka. V roce 1872 založil nakladatel Jan Otto humoristický obrázkový týdenník nepolitický s názvem Paleček. Ignát Herrmann se stal administrátorem nového humoristického časopisu, později pokladníkem a účetním. Začínal také přispívat do Palečka svými drobnými pracemi. V redakci Palečka pracoval Herrmann od října 1875, ale teprve po dovršení plnoletosti byl uveden jako redaktor. V redakci působil téměř do konce roku 1878, kdy se J. Otto rozhodl časopis prodat. Nabídl Palečka nejprve I. Herrmanovi, který ale z finančních důvodů tuto nabídku odmítl. Časopis Paleček pak převzala firma F. Borového. „[…] Pokud se Palečka týče, nepřestal jsem být jeho redaktorem proto, že vedení P. bylo svěřeno jinému. Naopak nástupce můj hledán byv teprve, když jsem se stal následkem nesnesitelného postavení redakce sám vzdal a ihned odešel, což se stalo dne 5. listopadu 1878, kdy jsem oznámil státnímu zastupitelství i polic. ředitelství, že se redakce vzdávám a za budoucí číslo již neodpovídám. […] Sluší poznamenati, že v tu dobu již nebyl Otto vydavatelem Palečka, nýbrž jeho nový majetník Fr. Borový, donedávna před tím pokladník neb účetní tehdejší žižkovské záložny, kterýž téhož roku společně s drem. Alfr. Slavíkem založil nakladatelství Slavík&Borový. Těm pánům Otto, zklamav se v úspěších Palečka a náhle se naň rozmrzev, prodal jej v polovině r. 1878. Dával sice přednost mně, vida mou lásku k listu, a chtěl mi jej prodat za stejný obnos, jaký mu nabízeli Slavík&Borový, totiž za 3000 zl. Avšak já měl prázdné ruce, pro mne byl obnos tří tisíc ohromnou sumou, třeba na splátky v šesti letech, jak zněla výjimka. Bych i byl sehnal tolik předplatitelů, abych uhradil náklad za ilustrace, papír, tisk, honorář spolupracovníkům, novinářský kolek – pro mne samého nebylo by zbývalo ani trojníku, ať jsem počítal jak chtěl. […]“1 V listopadu 1878 Herrmann odešel do advokátní kanceláře svého bratra Emila a pracoval zde jako účetní a písař. Počátek osmdesátých let znamenal pro Herrmanna zlom v osobní i pracovní sféře. V říjnu roku 1881
se oženil s Hermínou Chválovou, sestrou hudebního
skladatele Emanuela Chvály. Z manželství se narodily tři děti – synové Dalibor a
22
Vladimír a dcera Ludmila.2 Národních listů, kde
V roce 1881 začal také pracovat v administraci
měl na starosti inzertní agendu. O rok později se stal
pokladníkem Národních listů. V roce 1880 vydal Ignát Herrmann nákladem J. Otty svoji první knihu Z chudého kalamáře, kterou věnoval svému velkému literárnímu
vzoru Janu
Nerudovi. Po roční přestávce se v roce 1885 vrátil do redakce Národních listů a osm let působil na pozici soudního referenta. Od roku 1892 do roku 1899 přispíval pod značkou Ypsilon jednou týdně žánrovými povídkami, figurálními črtami a drobnými příběhy humorného charakteru do nedělní přílohy Národních listů. V roce 1882 založil Herrmann vlastní humoristický časopis Švanda dudák. V roce 1886 začal Herrmann spolupracovat s nakladatelem Františkem Topičem a jejich vzájemná spolupráce byla dlouholetá a velmi úspěšná. F. Topič byl mistrem reklamy a vydávání Herrmanových prací na trh doprovázel rozsáhlou inzercí a reklamními plakáty. Herrmannovým nejoblíbenějším a nejúspěšnějším žánrem byla povídka nebo črta. Knižní výbory těchto drobných próz vznikaly z příspěvků do Švandy dudáka nebo do Národních listů. Tuto tvorbu zastupují Ztřeštěné historky (F. Topič, Praha 1901), Muž bez třináctky (Bursík & Kohout, Praha 1909), Vánoční koledy (Česká grafická unie, Praha 1918) a
Tři povídky kratochvilné (E. Šolc, Praha 1913).
Herrmann se také věnoval s oblibou především prostředí historického centra Prahy a pražských
předměstí, zejména Podskalí. Zachytil mizející starou Prahu a její
starosvětské prostředí v době nastupující přeměny Prahy v průmyslové velkoměsto. Tuto
problematiku přibližuje kniha drobných próz
Pražské figurky (vlastním
nákladem, Praha 1884), rozsáhlá povídka Pan Melichar (F. Šimáček, Praha 1886), kniha fejetonů Z pražských zákoutí (F Topič, Praha 1889) a výbory povídek Drobní lidé (Ottova laciná knihovna národní, Praha 1888) a Bodří Pražané (Bursík & Kohout, Praha 1893). Herrmannova románovou tvorbu3 reprezentuje zejména realistický román U snědeného krámu (F. Topič, Praha 1890). Je často označován za
vrchol
Herrmannovy umělecké tvorby. Ignát Herrmann zde vytvořil realistický obraz
23
svého hrdiny - kupce Martina Žemly. Čtenářsky nejpopulárnějším se
stal
Herrmannův humoristický román Otec Kondelík a ženich Vejvara (F. Topič, Praha 1898), kde kritický pohled na život vystřídal pohled humorný. Jsou zde líčeny příběhy rodiny pražského živnostníka. Román se pro svoji velkou popularitu dočkal i pokračování Tchán Kondelík a zeť Vejvara (F. Topič, Praha 1906).
Řada
Herrmannových románů našla své místo i na stránkách Švandy dudáka. Velký význam mají v Herrmannově tvorbě jeho literární vzpomínky nazvané Před padesáti lety, které začaly vycházet od roku 1921 v Národních listech, později byly vydány i knižně v rámci Sebraných spisů I. Herrmanna u F. Topiče. Tyto literární memoáry jsou cenným pramenem k poznání společenského života v Praze konce 19. století. Několik knih a kratších textů věnoval Hradci Králové a jeho obyvatelům. Byly to jednak dvě knihy črt a povídek Blednoucí obrázky z let 1905 a 1929 nazvané. Kniha vzpomínek s názvem V pevnosti je kronikou několika měsíců roku 1866 v hradecké vojenské pevnosti. Dodnes zůstává informací o těchto událostech.
významným zdrojem
Na studentská léta pak Herrmann v roce 1928
vzpomínal v textu nazvaném Něco ze vzpomínek hradeckých. Herrmann také překládal z němčiny a francouzštiny a věnoval se i dalším literárním žánrům.4 Popularita Ignáta Herrmanna překročila i naše hranice a řada jeho prací byla přeložena do němčiny, angličtiny, holandštiny, francouzštiny a rovněž slovanských jazyků. Kromě Švandy dudáka a Národních listů publikoval Ignát Herrmann také v řadě dalších novin, časopisů, sborníků a almanachů - Humoristických listech, Naší řeči, Topičově sborníku, Topičově almanachu, Cestě, Světozoru a
regionálních
listech Kraji Královéhradeckém a Osvětě lidu. Ignát Herrmann také redigoval řadu sborníků a almanachů a podílel se na redigování knižních edic.5 Byl aktivní nejen v oblasti literární a novinářské, ale i v ve spolkovém životě. V roce 1890 se stal členem Spolku českých žurnalistů, v jehož výboru zasedal v letech 1894 až 1896 a v letech 1910 až 1912. Herrmannovo jméno je ale nejčastěji spojováno s Klubem českých beletristů Máj, který byl založen v roce 1887. Ignát Herrmann vyslovil připomínky k stanovám a cílům tohoto spolku,
24
nesouhlasil s omezením věku členů do 35 let. Navrhl nový program, podle kterého by Máj byl organizací všech beletristů, prosazoval rozmnožení finančních prostředků klubu a navrhl založení Pensijního fondu. Na základě tohoto programu byl povolán do čela Máje a jeho předsedou byl v letech 1888 – 1900. Spojil všechny starší významné literáty s nastupující mladou generací. Herrmannova spolková činnost byla neuvěřitelně bohatá, což také svědčí o jeho velké pracovitosti a odpovědnosti.6 Kromě
literární, novinářské a spolkové činnosti byl Ignát Herrmann nadšeným
cestovatelem.7 Oblíbenost Herrmannových děl vyvolala pochopitelný zájem i jejich zdramatizování pro divadelní účely, přestože on sám byl k převedení svých prací na divadelní prkna zpočátku značně skeptický. Už v roce 1920 obdržel Ignát Herrmann žádost od spisovatelky Růženy Pohorské o povolení zdramatizovat knihu Vdavky Nanynky Kulichovy, ve 30. letech pak následovalo zdramatizování snědeného krámu, nejpopulárnější
románu U
román Otec Kondelík a ženich Vejvara byl
uveden na divadelní jeviště pod názvem Kondelík a Vejvara. Dramatizací všech uvedených her se ujala Růžena Pohorská. Herrmannovy zdramatizované práce uváděla nejen kamenná divadla, ale i ochotnické soubory po celé české republice. Největšího úspěchu dosáhla hra Kondelík a Vejvara, která se na scéně pražského divadla Rokoko dočkala více než sta repríz a byla kladně přijata i kritikou. Pražské Divadlo Vlasty Buriana uvádělo hru U snědeného krámu, jednu z ústředních rolí obsadil právě Vlasta Burian. Herrmannovy romány a povídky byly také pro filmaře zárukou kvality a diváckého zájmu. Herrmann se dočkal jejich zfilmování, a to v němém i zvukovém filmu. V jeho pozůstalosti je uložena rozsáhlá korespondence týkající se zfilmování některých prací již v průběhu první světové války. K této realizaci ale nedošlo. Prvním filmem němé éry podle Herrmannovy předlohy byl v roce 1925 film Vdavky Nanynky Kulichovy v režii Miroslava Krňanského. V roce 1926 natočil režisér Karel Anton podle Herrmannova čtenářsky nejpopulárnějšího románu Otec Kondelík a ženich Vejvara stejnojmenný film. V témže roce režisér Krňanský film Příběh
25
jednoho dne. Posledním němým filmem podle Herrmannova románu byl film Tchán Kondelík a ženich Vejvara uvedený v roce 1929 v režii Svatopluka Innemanna. Zvukové období zahájil v roce 1931 opět režisér Miroslav J. Krňanský, a to filmem Kariéra Pavla Čamrdy, který byl inspirován
Herrmannovým románem
Z notýskův Pavla Čamrdy. V roce 1933 natočil režisér Martin Frič podle nejvíce ceněného Herrmannova románu U snědeného krámu stejnojmenný film. Režisér Vladimír Slavínský režíroval v roce 1935 film Vdavky Nanynky Kulichovy. Miroslav Krňanský se stal jakýmsi neoficiálním režisérem „Herrmannových“ filmů, celkem jich uvedl na filmová plátna sedm. V roce 1935 se ujal režie filmu Bezdětná, v roce 1937 to byl film Otec Kondelík a ženich Vejvara. V roce 1938 byl v kinech uveden Krňanského film Pod jednou střechou podle stejnojmenné Herrmannovy povídky. V roce 1940, jako poslední film tohoto období, natočil Krňanský podle Herrmannova románu Artur a Leontýna film s totožným názvem. V těchto filmech se objevila plejáda českých vynikajících herců. K Herrmannovým povídkám se vrátili filmaři ještě v 50. a 60. letech 20. století. V roce 1955 jako absolventská práce studentů FAMU byl v režii Rudolfa Grance natočen film s názvem Oplatky podle povídky Co schází v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové. V roce 1964 pak režisér František Filip uvedl do kin film Příběh dušičkový. V srpnu 1914 se stal I. Herrmann čestným občanem královského hlavního města Prahy, žižkovský Sokol ho v tomto roce jmenoval
zakládajícím členem.
V roce 1923 obdržel také čestné občanství Hradce Králové. Od roku 1923 byl čestným členem Ústřední Matice školské a o rok později se stal čestným členem Akademického spolku Rieger v Chotěboři.8 Od roku 1904 trávil Ignát Herrmann léto ve svém domku v Řevnicích,9 kde literárně pracoval, přijímal
novináře a návštěvy přátel spisovatelů a umělců.
V Řevnicích také Ignát Herrmann zemřel 8. července 1935 ve věku nedožitých 81 let. Na úmrtí spisovatele a novináře Ignáta Herrmanna reagovala nejen zástupci města Prahy a Hradce Králové,10 ale také se mu rozsáhle věnoval domácí tisk.
26
Nekrology a články o jeho životě a díle se objevily v Jasu, Lidových novinách, Národních listech, Národní politice, Poledním listu, Rozhledech, Večeru a Zvonu. O smrti českého novináře a spisovatele přinesl informace také zahraniční tisk anglický Central Observer, francouzský Ere Nouveme, L´ Europe central, Le Mois, německé listy Heimat, Bohemia, Prager Presse a polské Jutro, Glos lubelski, Kurjer warszawski a Polonia,. „Člověk zlatého srdce a spisovatel veliké lásky k drobným prostým lidem, jež dovedlo jeho pero tak mistrně zachytit – Mistr Ignát Herrmann – je mrtev. Ale láska k němu bude ještě dlouho žít v vidoucích srdcích všech jeho pamětníků – a jeho dílo, zachycující bodrou maloměstskou Prahu z počátku tohoto století – je dnes už klasickým žánrem naší literatury.“ - uvedl list Pražanka 17. července 1935.11
27
Poznámky: 1
Herrmann, Ignát. Malý komentář ke všelikému čtení o mně.
Topičův sborník
literární a umělecký. 1916 - 1917, roč. 4, s. 250 – 256. 2
V publikaci Literární Hradec Králové chybně uváděno Libuše. (Benýšková,
Jarmila; Vích, František. Literární Hradec Králové.
Hradec Králové : Okresní
knihovna, 1994). 3
Z další románové tvorby Ignáta Herrmanna jsou to Vdavky Nanynky Kulichovy
(Pražská akciová továrna, Praha 1918), Artur a Leontýna (D. Herrmann, Praha 1921), Felíčkův román (F. Topič, Praha 1935). 4
V roce 1879 se Herrmann společně s Karlem Šípkem pokusil o divadelní text.
Divadelní historickou hru Duch praděda uvedl ochotnický spolek Pokrok v Karlíně. Herrmann také sestavil a uspořádal antologii humoristické české poezie nazvanou Humor Parnasu českého (vlastním nákladem, Praha 1881). Celý život se zabýval českým pravopisem a přispíval do časopisu Naše řeč. Nejvýznamnější je jeho stať K – ke – ku (Jednota Svatopluka Čecha, Praha 1918), ve které se věnoval jazykovým otázkám. 5
Herrmann redigoval Topičův sborník literární a umělecký, podílel se na sborníku
Čtyřicet let Topičova nakladatelství (1923) a Topičově almanachu (1933). Společně s dalšími spolupracovníky upravil také další sborníky Památník Sokola Pražského (1882), Vilímkův humoristický kalendář na rok 1892 (1891), Sirotám příbramským (1892). Inicioval vydávání Sebraných spisů Jana Nerudy (1892 – 1904, 1907 – 1920). 6
Herrmann se v dubnu 1892
stal členem Pensijního fondu spolku českých
žurnalistů. V jeho výboru byl v letech 1899 až 1900 a 1913 až 1914. Od založení Pensijního fondu pro vdovy a sirotky členů spolku českých žurnalistů v roce 1895 byl jednatelem fondu. Vedle již zmíněných spolků a fondů působil Ignát Herrmann v Literárním odboru Umělecké Besedy,
jako zástupce spolku Máje byl členem
správního výboru Společnosti Národního divadla v letech 1900 až 1901, samostatně pak v letech 1903 až 1912. Dále byl členem správní rady České grafické společnosti
28
Unie, členem Svatoboru, Českého národního spolku Sladkovský, Spolku Mánes, Měšťanské besedy Praha,
Společnosti Jaroslava Vrchlického,
Jednoty českých
střádalů v Praze, Spolku „Ochrany“ opuštěných a zanedbaných dívek, Zemského spolu pro výchovu a opatřování slepých v Praze, Pensijního ústavu královského českého zemského a Národního divadla, dopisujícím a později mimořádným členem České Akademie pro vědy, slovesnost a umění, členem Jednoty Svatopluka Čecha. Byl také
přispívajícím členem Československého Červeného kříže, Spolku pro
zřízení a zasazení pamětní desky Janu Nerudovi v Menším Městě Pražském, Spolku úřednictva žurnálů českých. Byl dlouholetým členem Sokola, dále členem Okrašlovacího spolku v Řevnicích, Klubu za starou Prahu, Klubu velocipedistů Praha, Zalesňovacího a okrašlovacího Spolku pro královské hlavní město Prahu a okolí. 7
Herrmann podnikl řadu zahraničních cest. V roce 1878 a 1889 navštívil Paříž,
několikrát cestoval po Německu, v roce 1899 navštívil baltické pobřeží, v roce 1902 podnikl dvouměsíční cestu do Benátek, Dalmacie, Černé Hory, v roce 1909 se na palubě lodi Thalie plavil na Sicílii, Maltu, Řecko, Korfu. Procestoval také Slovensko (1892), Holandsko (v letech 1906 až 1907), Benátky, Istrii a Rab (1910). 8
V Chotěboři připomíná narození Ignáta Herrmanna pamětní deska odhalená
v roce 1930 na jeho rodném domě, jejímž autorem byl sochař Karel Opatrný. Veřejnosti byla současně předána nově upravená stezka Ignáta Herrmanna v údolí řeky Doubravky. V roce 1960 odhalili v Chotěboři sochu Ignáta Herrmanna. Autorem byl opět K. Opatrný. Herrmann připsal Chotěboři knihu věnovanou svému ranému dětství s názvem Z rodného hnízda. Původně byla součástí druhého dílu knihy Blednoucí obrázky, kterou vydal F. Topič v roce 1929. 9
Herrmann přispěl k založení místní knihovny, do které věnoval mnoho svazků
svých prací. Tato knihovna dodnes nese název svého zakladatele Městská knihovna Ignáta Herrmanna.
V roce 1954 byla
v Řevnicích Herrmannovi na jeho domě
odhalena pamětní deska. 10
Spolek českých žurnalistů konal 12. července mimořádnou schůzi k uctění
památky svého dlouholetého předsedy Ignáta Herrmanna, pražská městská rada se
29
ve stejný den usnesla o pojmenování některé z pražských ulic ulicí jeho jménem. Tento záměr byl uskutečněn a v současné době nese jeho jméno jedna z ulic v Praze Modřanech. V Hradci Králové se rovněž nalézá ulice Ignáta Herrmanna a ve 30. a 40. letech 20. století byl jeho jménem nazván i jeden z hradeckých parků. 11
Pražanka 17. 7. 1935. In Kniha výstřižků III. (1930 – 1935), nestr. Muzeum
východních Čech v Hradci Králové. Fond Literatura, sbírková řada Literární archiv.
30
