2. Na místě činu

www.web4kids.cz

2. Na místě činu „Je mi líto, hoši, ale tady se už nedá nic dělat. Matesi, ty bys měl jít domů a říct rodičům, aby krádež nahlásili policii. Asi taky budou umět kolo dost přesně popsat,“ zničil pan Polling v Matesovi poslední jiskřičku naděje. Jako zmoklá slepice ploužil se městem domů. Co tomu rodiče řeknou? Takové drahé, nové kolo – a on si ho nechá ukrást, dokonce ho ani nezamknul! „Já pitomec,“ nadával si v duchu, „to zas bude doma rachot!“ Bylo kolem půl páté odpoledne, když Mates došel domů. Jeho odhad byl správný – schytal to pěkně, jen co je pravda. Teď ležel ve svém pokojíku na posteli a uvažoval. „No dobře, udělal jsem blbost, že jsem to kolo nezamknul, ale vždyť i tak by ho mohli ukrást. A vůbec – k čemu navrch všechny ty votravný řeči! Jako bych už tak neměl největší škodu stejně já, teď abych jezdil zas na tý svý starý plečce. Zaracha pro dnešek a celej měsíc žádný kapesný – to už teda fakt nemuselo bejt.“ U policie šlo všechno hladce. Vyplnili formulář, museli na něm přesně popsat, jak kolo vypadalo, pak jim policista dal na srozuměnou, že naděje je nepatrná – kola se kradou přímo ve velkém. 21

Po stopá ch ukradené karty

Když se vrátili, zalezl si hned zase do svého doupěte. Ani k večeři ho dokonce nezavolali. Na počítačové obrazovce svítila jeho oblíbená hra, ale ani tady neměl štěstí. Teroristům se opět podařilo město zničit. Konečně Mates zalehl do postele a snažil se usnout. Jenom co nejrychleji zaspat tenhle mizerný den... Snídaně příštího rána proběhla mlčky. Všichni byli rádi, že nikdo nic neříká, aspoň nehrozilo nebezpečí další hádky. Za chvíli byl už Mates na cestě do školy. Bylo zářivé letní ráno, ačkoliv bylo dnes pondělí, ale Mates si toho ani nevšiml. Prázdniny byly za dveřmi, ale ani myšlenkou o ně nezavadil. Všechny jeho myšlenky se točily kolem ukradeného kola. Zoufale si lámal hlavu, kdo mohl být ten zloděj. Najednou mu blesklo hlavou: Bernd! Klidně to mohl být on. Postava by odpovídala a vlasy zhruba taky. Bernd nebyl nijak zvlášť výrazný zjev. Nosil krátké hnědé vlasy. Ten zloděj měl taky takové... Mates si umínil, že dnes bude Bernda obzvlášť pečlivě sledovat. Při vyučování Mates taky za moc nestál. Dvakrát 22

www.web4kids.cz

ho učitel vyvolal, ani jednou neměl páru, o čem je právě řeč. Konečně přišla velká přestávka a Mates šel s Michalem ven. Probírali spolu Matesovo podezření na Bernda. Uchýlili se do odlehlého kouta školního dvora. „Klidně to mohl být on. Každopádně bych řek, že se mu trochu podobal, ale krk na to dát nemůžu. Semlelo se to strašně rychle,“ bylo slyšet Michala. „Dám si na něho pořádnýho bacha. A jestli se nějak prozradí, hned ho udám policajtům,“ cedil Mates sveřepě zaťatými zuby. Nebylo to pro něj lehké, přijít o kolo a nemoct nic podniknout, ba nemít ani pořádné podezření. Když je zazvonění vytrhlo z chmurných myšlenek do přítomnosti, odebrali se mlčky zase spolu do třídy. Mates se posadil na místo a sehnul se ke své brašně pro knížku. A tu to uviděl. Nová brašna byla křížem krážem přestříkána černým sprejem. Musel to udělat někdo během přestávky, když byla třída prázdná. Tázavý mlčenlivý pohled k Michalovi mu prozradil, že jeho brašna na tom není o nic líp. Bylo jim to oběma hned jasné: za to můžou poděkovat Berndovi. 23


„Hlavně nic neříkat. Nenápadně dělat jakoby nic,“ rozhodl se Mates během několika vteřin. Opatrným výstražným zavrtěním hlavou signalizoval své rozhodnutí Michalovi. Kdybychom teď šli na Bernda žalovat, jednou nám to nějak vrátí. Musíme se pomstít tak, aby netušil, od koho pohroma přišla. Po zbytek dopoledne byli ti dva ještě mlčenlivější a roztržitější než doposud. „Tak co má znamenat zase tohle? Mohl bys mi laskavě vysvětlit, jaká další překvapení mě ještě čekají? Včera ukradené nové kolo, dneska zničená školní taška – zítra nejspíš vyletí celý barák do povětří, co?“ Matesův otec byl očividně rozčilen. Dlouhými kroky rázoval po kuchyni sem a tam. V obličeji byl rudý hněvem, jeho hlas se rozléhal celým domem. Doma bylo zase jednou jaksepatří dusno. Jako ostatně dost často poslední dobou. Mates věděl: teď se musím tvářit co nejschlípleji, jenom nic nenamítat, jenom tak se to dá ve zdraví přečkat. Oběd mu dneska odpadl – s tím už stejně jaksi předem počítal. Odpoledne se co nejrychleji nenápadně vytratil. Na starém kole se rozjel za 24

www.web4kids.cz

Michalem. I když mělo přehazovačku jen s tříkolečkem a všechno na něm rachotilo až běda, dojel tam poměrně brzo. Právě včas, jak bylo vidět: Michal šel s tátou právě k jeho služebnímu autu. „Může jet Mates s náma? Prosím, prosííím!“ „Pro mě za mě... Ale žádné klukoviny!“ souhlasil Michalův otec. „Chceš jet s náma? Jedem do CHEMO–TECHu, prohlídnout si ještě jednou místo činu.“ Bodejť by nechtěl! V mžiku seděl na zadním sedadle policejního auta. To bylo přece jen něco docela jiného, vézt se městem v tomhle bouráku! Zaparkovali na kraji pěší zóny. Posledních pár metrů k CHEMO–TECHu museli jít pěšky, protože na pěší zóně žádné parkoviště nebylo. Mates si se zájmem prohlížel lidi, které potkávali: paní s nákupním košíkem, který se v potu tváře snažila dovléct k autu, aniž by cestou něco ztratila; tady proti nim pospíchá elegantní muž v proužkovaném obleku s kufříkem v ruce. Má zřejmě velice naspěch, každou chvíli se dívá na hodinky. Zato tamhle ti školáci, lízající zmrzlinu na roubení kašny, mají určitě času dost. A tady, přímo proti nim, sedí zase ten žebrák, kterého si 25


s Michalem všimli už včera. Šedivý, ušmudlaný hubertus, strnisko vousů, tmavozelený svetr bez límce, boty s rozšklebenými podrážkami. A tady je konečně CHEMO–TECH. Z vrátnice byli uvedeni přímo do kanceláře ředitele. „Dobrý den, pane komisaři. Jdete si ještě jednou prohlédnout místo činu? Pojďte, provedu vás trochu po budově,“ pozdravil ředitel příchozí. Na Matese s Michalem pohlédl trochu pochybovačně, neřekl však nic. Prohlídka začala vývojovým oddělením. Obrovská rýsovací prkna stála u oken, aby zachytila co nejvíc světla. Před některými stáli pánové v bílých pláštích a kreslili jakési složité obrazce. Celá místnost působila velmi světlým a čistým dojmem. Při jedné stěně stálo též několik počítačů. Ty musejí být pěkně drahé, napadlo ihned Matesovi. Na obrazovkách zářily v pestrých barvách obrazy molekul a chemických vazeb. Nápadný byl zvláštní tvar počítačů: nebyly to obvyklé světle šedivé skříně, nýbrž černé krychle. Černý lak se matně leskl ve slunečním světle. Stejného provedení byly i monitory a klávesnice. Mates nějakou chvíli pozoroval okouzleně tu 26

www.web4kids.cz

exkluzivní techniku, a ředitel začal vysvětlovat: „Naše počítače jsou skutečně něco mimořádného: postavili jsme si je sami. Nikde na světě už takové neuvidíte, byly vyvinuty speciálně pro naše úkoly. Data se na karty zapisují v jiném formátu než u běžných počítačů. Proto se ta ukradená karta nedá na žádném jiném počítači přečíst. Jedinou možností pro zloděje by bylo připojit obyčejný počítač na některý z našich, přetáhnout data nejdřív do svého počítače a odtud na standardní kartu. Ale obyčejný počítač by tady byl okamžitě nápadný, protože všechny naše počítače mají tuhle tu zvláštní krychlovou skříň, která se nikde nedá koupit. Vůbec si nedovedu představit, co by si zloděj s naší kartou mohl počít. Byly na ní uloženy tři soubory. Ty se dají přečíst jen na firemních počítačích, protože jsou zakódované. Zloděj by sem musel přijít se svým počítačem, napojit ho na některý firemní počítač a pak přenést data do svého počítače. Firemní počítače jsou ale v provozu jen od osmi ráno do pěti odpoledne. Mimo tuto dobu jsou automaticky zablokovány. Zloděj by tedy musel pracovat se svým a naším počítačem v normální pracovní době. Toho by si ale určitě 27


někdo všiml.“ Michalův otec se hlasitě nadechl. „Ještě jednou a pomalu: znamená to tedy, že zloděj může kartu použít jen tady ve firmě mezi osmou a pátou hodinou a musí si k tomu přinést svůj vlastní počítač. Je to tak?“ „Naprosto správně, pane komisaři.“ „Kdyby se tady ale někdo objevil s cizím počítačem, byl by okamžitě každému nápadný – taky správně?“ „Absolutně.“ „A jinak se s tou kartou nedá nic dělat, nedá se číst, prostě ten vzoreček se z ní žádným způsobem nedá vydolovat?“ „Přesně tak. Bez našeho počítače je ta karta k ničemu,“ odvětil ředitel. „Tak to vlastně můžeme vyšetřování rovnou zastavit,“ usoudil komisař. „Stačí prostě počkat, až se tady zloděj znova objeví, nebo dojde k závěru, že si může dát kartu za klobouk. Rád bych si ještě prošel zbytek budovy. Třeba jsme někde něco přehlédli, nějakou důležitou stopu.“ „Samozřejmě, pane komisaři, rád vás provedu dál.“ 28

www.web4kids.cz

Vyšli o poschodí výš. „Tady je celá naše administrativa: účtárny, osobní oddělení, moje kancelář a kancelář mého náměstka,“ vysvětloval ředitel. Byly to samostatné kanceláře, úředníci zde seděli jednotlivě nebo po dvou. Také zde bylo všude vidět ty zvláštní krychlové počítače. „Naše firma je plně propojená počítačovou sítí. Bez počítačů by tady vlastně vůbec nic nemohlo fungovat,“ usmál se jejich průvodce. Skončili opět v ředitelské kanceláři. „A tady to je trezor, odkud byla odcizena karta,“ ukázal ředitel. Místnost byla o dost větší než ostatní a také mnohem nákladněji zařízená. Stůl a židle z tmavého vzácného dřeva, silné kožené čalounění a moderní telefon na psacím stole padly hned každému do oka. V místnosti panoval vzorný pořádek. Jednu stěnu zabírala police s pořadači na spisy, přehledně a esteticky uspořádanými. V rohu stál onen trezor a třpytil se jemným kovovým leskem. „Trezor má vnější plášť z titanu a zámek ovládaný počítačem,“ prohlásil ředitel s neskrývanou hrdostí. Byl to opravdu skvostný kousek. Na dvířkách 29


nebyla žádná klika ani knoflík, prostě nic – jen hladký povrch. Dveře zapadaly do rámu tak těsně, že bylo sotva znát nějakou spáru. Vypadalo to jako kovová kostka, která byla právě odlita jako jediný kus. „Otevřít se to dá jen z počítače pomocí speciálního programu. Počítač je tady v té skříni. Teprve po vložení desetimístného číselného kódu otevře se elektronický zámek.“ „Zloděj se tu tedy musel dokonale vyznat, když trezor otevřel bez násilí?“ otázal se Michalův otec. „To jistě. Také mě to překvapilo, přímo šokovalo, že se i do toho trezoru dokázal někdo vloupat. Je to pro mě skutečně těžké, vyslovit podezření na někoho z firmy, ale nevidím tady žádnou jinou možnost.“ „Dobrá. Zatím vám velice děkuji. Otázkou pachatele se budeme muset pochopitelně zabývat i dál, ale bezprostřední nebezpečí, že by něco vyhodil do vzduchu, prozatím zřejmě nehrozí,“ rozloučil se Michalův otec. Ředitel je vyprovodil až na ulici. Mates se nemohl zbavit jakéhosi divného pocitu. Něco důležitého kdesi přehlédl. Ale co? Všechno to teď vypadalo 30

www.web4kids.cz

celkem dobře: zloděj neměl možnost s kartou cokoliv provést, žádné nebezpečí tu není. Ale ten divný, nedobrý pocit kolem žaludku ho nechtěl opustit. Celé odpoledne mu ta myšlenka nedala pokoj. „Něco jsme museli přehlídnout. Něco důležitýho. Někde jsme udělali chybu, jen kdybych věděl jakou.“ Napětí se v něm stále stupňovalo. Mates nepochyboval, že následky té chyby mohou být osudné. „Zaskočím si na chvilku k Michalovi,“ křikl zpátky na rodiče, když po večeři ještě jednou vyběhl z domu. Společně pak znovu vyrazili do města, a jako by se smluvili, zamířili oba automaticky k CHEMO–TECHu. Proběhli pěší zónou. Bylo ještě poměrně brzo, před kinem se houfovaly hloučky k večernímu programu. Zmrzlinové stánky byly obleženy hrozny lidí. Jak se blížili k CHEMO–TECHu, ulice byly čím dál klidnější. Obchody měly již zavřeno, denní ruch utichl. Támhle na lavičce sedí zase ten žebrák, kterého tu viděli už několikrát. Zdálo se, že se tu zabydlel natrvalo. Právě se totiž balil do staré 31


vlněné deky a očividně se zde chystal přenocovat. „To je ono, toho jsme přehlídli!“ Rázem si Mates uvědomil, co mu celý den vrtalo v podvědomí. Rychle zavolal Michala a společně běželi k žebrákovi. „Jestli tady ten chlapík žije celý den, tak musel taky něco vidět,“ vysvětloval spěšně kamarádovi. „Promiňte – můžeme vás na chvilku vyrušit? Chtěli jsme se na něco zeptat,“ oslovil Mates trochu nesměle muže před sebou. Ten udiveně vzhlédl. Aby ho někdo oslovil tak zdvořile a přívětivě, to se mu ještě nestalo.

32

www.web4kids.cz

Mates nečekal na odpověď a pokračoval: „Viděli jsme vás tady sedět dost často. Nebyl jste tady náhodou taky minulý pátek, když bylo to vloupání do CHEMO–TECHu?“ „No, teda...“ váhal s odpovědí muž. „V pátek sem tady byl taky, dyť sem tady furt. Vloupání – vo tom teda nevim, ale večer tak kolem půl vosmý tam vešel kdosi s takovou divnou černou bedýnkou. Jo, jasně, vystoupil z červenýho golfa a šel dovnitř. Ve čtvrt na devět zase vypad, ale tu bedýnku už neměl. Vím to přesně, protože zrovna předtím tlouklo na věži čtvrt. Jinak se ten večer nic nedělo, vo čem bych věděl.“ Matesem však projela vlna vzrušení. „Černá bedýnka, říkáte? Nemohl byste si vzpomenout, jak přesněji vypadala?“ „No taková přibližně krychle, asi takhle velká.“ Naznačil rukama zhruba čtyřicet centimetrů. „Vypadalo to jako z plastický hmoty nebo tak nějak. Ale když potom zas vyšel ven, neměl už nic.“ „Mockrát vám děkujem. Hrozně jste nám pomohl, fakt,“ poděkoval Mates a už táhl Michala pryč. Po několika metrech se na něj Michal obrátil naprosto zmateně: „Vůbec nechápu, cos od toho 33


dědka chtěl. A jak nám mohl pomoct. Ten chlápek s bedýnkou přece nemohl být zloděj?“ „Hele, nejdřív si sedni.“ Mates zatáhl Michala k jedné z prázdných laviček. „Karta, kterou v CHEMO–TECHu ukradli, se dá číst jen na jejich počítačích. Takový počítače ale kromě firmy nikdo nemá. Zloděj teda může s kartou pracovat jen uvnitř firmy, jasný?“ „No jo, ale...“ „Jediná možnost, jak obsah karty dostat ven z firmy, je připojit k firemnímu normální počítač a kartu překopírovat z jednoho do druhýho. Jenže ve firmě žádný normální počítače nejsou. Zloděj ho tam teda musí propašovat. Aby se to nepoznalo, zabudoval ho do černý skříňky, jakou maj firemní počítače. Takže každej, kdo se na něj podívá, bude si myslet, že to je normální počítač CHEMO– TECHu. Teďka si může kartu nenápadně překopírovat. Potom musí ten svůj počítač zase propašovat ven, než si někdo všimne, že je tam jeden navíc. Počkej, jak to vlastně bylo: v pátek zmizela ta karta. Ten den tam zloděj taky přinesl svůj počítač. Počítače ve firmě ale fungujou jenom v pracovní době. Přes sobotu a neděli teda nemohl 34

www.web4kids.cz

kartu okopírovat, protože se nepracovalo. Takže si ji okopíroval dneska...“ Mates zbledl. „A to znamená, že se nejspíš taky dneska večer pokusí svůj počítač zase dostat ven,“ pokračoval v úvaze vzrušeným hlasem. „Michale, fofr! Utíkej za tátou, ať sem hned přijede s přepadovkou! Já tady počkám a dám bacha, jestli se objeví!“ Michal vystartoval. Mates si našel úkryt na dohled od CHEMO– TECHu, odkud se dalo všechno kolem dobře pozorovat. Vteřiny se vlekly nekonečně pomalu, minuty mu připadaly jako hodiny. Rozčilením sotva dýchal. Náhle zaslechl hluk motoru. Ano, z boční ulice se pomalu vynořil červený golf a zahýbá sem. Vystupuje z něj muž s kloboukem vraženým do čela. Obezřetně se rozhlíží. Mates registruje dlouhý plášť a šálu. Do tváře mu však není vidět. Ujištěn, že není sledován, pokročil muž směrem ke vchodu. Mates leží v křoví jen několik metrů odtud. Ucítil dokonce od cizince závan kolínské. Ten zatím vyňal z kapsy klíč a otevřel bránu. Tiše vklouzl do nádvoří a jeho obrysy se postupně 35


rozplývaly v temnotě. Mates stačil ještě zahlédnout, jak odemyká vchodové dveře. Pak zmizel úplně. A policajti pořád nikde! Trvá jim to celou věčnost. Co když nám zloděj zatím upláchne? Musím se na něho nějak pověsit, jestli to nestihnou. Mates horečně uvažuje. Pěšky? Nepřichází v úvahu. Ale jak teda, když jiný auto nikde kolem... Ha, auto! Musím se schovat někde v tom golfu. Co takhle vlézt si do kufru? Rychle přeběhl k autu. Stiskl zámek kufru – senzace, je otevřený. Mates tam bleskově vklouzl. Ještě předtím vyvlékl ze závěsů horní kryt, oddělující zavazadlový prostor od prostoru pro cestující. Mohl ho teď zevnitř snadno nadzvednout

36

www.web4kids.cz

a pozorovat vnitřek auta. Pak hmátl nahoru a zaklapl za sebou víko kufru. Ticho – tma a těžký vzduch. Do čeho se to pustil! Jen aby zloděj nechtěl dát počítač do kufru, polilo ho najednou horko. Čekal. Vůbec nedovedl odhadnout, jak dlouho, ale připadalo mu to jako věčnost, než uslyšel kroky. Pak kdosi odemyká pravé dveře, otevírá je a po několika vteřinách zase zabouchne. Za několik okamžiků totéž na straně řidiče. Skulinkou Mates zahlédl, jak cizinec nastoupil. Na sedadle vedle řidiče stála černá skříňka počítače. „Tak kde jsou doprčic ti policajti,“ bleskne Matesovi hlavou. A už taky slyší startér, motor naskočí a auto se rozjíždí. Mates je zoufalý. Sám v autě se zlodějem – a nikdo o něm neví.

37

2. Na místě činu

Recommend Documents