2. KONSTRUKCE A TEORIE MOTORICKÝCH TESTŮ Konstrukce použitelných motorických testů v tělovýchovné praxi se neobejde bez hlubších znalostí jejich teorie. Je třeba rozlišit různé druhy motorických testů, a poznat jejich vlastnosti tak, abychom sestavovali a hodnotili testy správně a co nejlépe využili informace, které nám jejich výsledky poskytují. Vlastnosti testů nejsou neměnné, úpravou pohybového obsahu testu, event. testové situace, je můžeme měnit. Můžeme např. test zkrátit nebo prodloužit, snížit nebo zvýšit jeho obtížnost atd. Jednotlivé vlastnosti testu jsou navzájem závislé, takže úprava se vždy dotkne celého komplexu vlastností. Je proto nutné znát vztahy mezi vlastnostmi testu a principy konstrukce motorických testů s optimálními vlastnostmi (zejména s maximální platností, validitou), což je obsahem teorie testování. V této kapitole se předpokládá znalost základních matematickostatistických pojmů, pro úplnost jsou však stručně uvedeny v příloze 5.1.
2.1 DRUHY TESTOVÝCH VÝSLEDKU A VYJÁDŘENÍ VÝKONNOSTI TESTOVANÉHO SOUBORU Rozdělení testů podle charakteru informace obsažené v jejich výsledcích je důležité především pro správnou volbu charakteristik výkonnosti testovaných osob nebo vlastností testu. Testové výsledky, skóre, jsou čísla (anebo číslice) zobrazující skutečné vztahy mezi výkony či jinými alternativami splnění pohybového úkolu (tab. 1). Vztahy mezi výsledky mohou (Coombs—Kao 1955, Coombs et al. 1970) znamenat podle jednoho hlediska buď vztah „převahy" (tzv. dominance, např. jeden výkon ve skoku je lepší než druhý výkon ve skoku), nebo vztah „blízkosti" (tzv. proximity, např. jedna dvojice provedení gymnastického cviku je „si blíže" než jiná dvojice apod.). Podle druhého hlediska může jít o vztahy buď mezi alternativami téže povahy (např. mezi skutečnými výkony různých cvičenců ve skoku), nebo mezi alternativami odlišné povahy (např. mezi skutečným provedením gymnastického cviku a jeho teoreticky myšleným ideálním provedením). Vztah „převahy" anebo „blízkosti" souvisí s typem pohybového úkolu z hlediska vzájemného vlivu jednotlivých alternativ jeho splnění. 1. Absolutní typ výsledků testu. Mezi alternativami splnění je vztah „převahy". Změna jedné z alternativ nemá vliv na pravděpodobnost dosažení zbývajících alternativ. Například u skoku dalekého mohou být umělé alternativy: do 400 cm = nesplnil; 401 až 500 cm = splnil dobře; 501 cm a více = splnil výborně.
Záměnou posledních dvou alternativ, tj. „401 až 500 cm" a „501 cm a více", za jedinou alternativu „401 cm a více" = splnil se pro testovaného nemění možnost dosažení první alternativy, tj. do 400 cm = nesplnil. Typické testy: T 1.0. T 16.0 a další. 2. Relativní typ výsledků testu. Mezi alternativami splnění je vztah „blízkosti". Změna jedné z alternativ má vliv na dosažitelnost ostatních. Vezměme např. test herní situace, kdy hráč má za úkol ze dvou povolených alternativ — buď driblink, nebo střelba — vybrat tu, která je bližší ideálu podle jeho vlastní představy. V tomto případě záměna střelby za přihrávku, tj. předložení dvojice povolených řešení — buď driblink, nebo přihrávka — ovlivní dosažení zbývající alternativy, driblinku. Typický test — výběr rytmických vzorů podle Seashora (str. 184). Shoda či neshoda druhů alternativ pohybového úkolu souvisí s typem pohybového úkolu z hlediska dosahovaného cíle: A. Extremální typ testových výsledků. Zahrnuje testy se shodným druhem alternativ. Jsou to testy s úkolem dosáhnout extrému, tj. buď maximální, nebo minimální alternativy splnění. Patří sem např. skočit co nejďále, splnit úkol v nejkratším čase apod. Testy: T 1.0, T 16.0 a jiné testy tzv. maximální výkonnosti. B. „Optimální" typ testových výsledků. Zahrnuje testy s rozdílným druhem alternativ. Jsou to testy s úkolem přiblížit se k optimální alternativě, obvykle nějakému ideálu provedení. Náleží sem např. výsledky testu kinesteze, kdy se testovaný snaží co nejvěrněji reprodukovat předem zadanou polohu těla, nebo výsledky posuzování, jak dalece se testovaný přiblížil biomechanicky ideálnímu provedení gymnastického cviku apod. Typické testy jsou T 42.0, T 71.2. Kombinace obou hledisek jsou uvedeny v tabulce 5 (Blahuš 1976). Testový výsledek má také jiný význam u testů s jedním, např. elementárním pohybovým úkolem, než u testů tvořených složitou pohybovou kombinací (jak jsme je rozlišili v kap. 1.2). Srovnejme např. T l a T 56. V prvém případě jde o výsledek jednoduchý, v druhém o výsledek složený. Tak test obratnosti podle Denisiuka T 45.0, tvořený složitou překážkovou dráhou je příkladem složeného pohybového úkolu, ve kterém dílčí úkoly následují v čase za sebou. Naproti tomu motorický test „přeběh kladinky" (tab. 5), který se hodnotí časem přeběhu a současně se připočítávají trestné sekundy za dotyk nohou mimo kladinku, je příklad testu se současným plněním dílčích úkolů. (Viz též testy zručnosti v kapitole 3.3.2.) Testy se složeným pohybovým úkolem jsou jedny z testů typu relativního — extremálního. Tak např. uvedený test „přeběh kladinky" je relativní v tom smyslu, že jej lze splnit buď rychlým přeběhem s větším počtem chyb, nebo pomalým přeběhem s pečlivým proveďením, tj. s malým počtem chyb. Rychlost přeběhu a počet chyb jsou ďvě alternativy, které se navzájem vylučují. Změna jednoho úkolu (zrychlení běhu) vede ke změně obtížnosti druhého (počet chyb). Extremální povaha zmíněného testu je v cíli složeného pohybového úkolu, tj. maximální rychlost, minimální chyby. Testové výsledky binární i m-ární (kap. 1.2) rozdělujeme podle toho, zda předKonstrukce a teorie motorických testů
37
stavují spojitou škálu (kontinuum), anebo zda jsou nespojité. Nespojitost výsledků může být buď přirozená, nebo umělá. Příkladem umělé může být dělítko „nad průměrem" — „pod průměrem" (či nad — pod některým kvantilem apod.). U jiných motorických testů však mohou mít výsledky testu vskutku nespojitý charakter, např. u relativního typu testu, jako „přihrál — vystřelil" apod. Příklady dalších testů jsou T 60.0, T 61.0 aj. Testová matice a vektor. Výsledky jednorázového testování souboru cvičenců získané baterií testů obvykle zapisujeme do předem připravené tabulky. Jména TO píšeme zpravidla vlevo od jednotlivých řádků a názvy testů nad jednotlivé sloupce. Počet TO značíme n, počet testů v. Taková tabulka testových výsledků se nazývá testová matice X, a má rozměry n krát v. Z tabulky 6 je označení zřejmé: x je jeden z testových výsledků v testové matici X. Indexy i,j udávají, která osoba jich dosáhla, a v kterém testu. Například xl2 je výsledek osoby č. l v testu č. 2, tj. výsledek cvičence Aidy v testu skok: xl2 — 110 cm. Jeslový vektor x j je sloupec matice X, osobní vektor XL je řádek matice X. Jeden testový vektor (sloupec) obvykle zapisujeme jako řádek, abychom uspořili místo. Testový vektor zapsaný jako řádek označujeme horním indexem T, tj. x7/. Tomuto přepsání říkáme transponování. Novým transponováním řádkového (jednou už transponovaného) testového vektoru jej získáme znovu ve tvaru sloupce (tj. (xTj)T = Xj).
Popis výkonnosti souboru testovaných. Pro souhrnný popis výkonnosti souboru TO používáme statistické charakteristiky, jak jsou popsány v příloze 5.1. Přitom je třeba tyto charakteristiky volit podle jejich vhodnosti, jak je uvedeno v tabulkách 7 a 8. U těch motorických testů, kde lze hovořit o výkonu v testu (nejčastěji to jsou testy typu absolutní —extremální), rozlišujeme při popisu výkonnosti dva druhy charakteristik testových vektorů vyjadřujících: a) úroveň výkonnosti testovaného souboru; řadíme k nim např.: aritmetický průměr x výsledků testového vektoru, medián tetsového vektoru Me(x), modus Mo(x)\ b) vyrovnanost výkonů testovaných osob v souboru: sem patří ze statistických měr variability např. rozptyl (variance) s2 výsledků v testovém vektoru, směrodatná odchylka s, variační rozpětí R. U těch motorických testů, kde nelze hovořit o výkonu, ale jen o jejich pohybovém řešení, což jsou testy typu relativní —optimální, rozlišujeme jiné dva druhy charakteristik testových vektorů; a) zaměřenost na pohybové řešení, kterou vyjadřuje modus pohybových řešení (nejčastější alternativa pohybového řešení); b) sourodost pohybových řešení, kterou vyjadřuje např. U, tj. relativní počet alternativ splnění, které se uskutečnily u daného testovaného souboru vzhledem k počtu všech možných (povolených) alternativ, s*, tj. rozptyl relativních četností jednotlivých alternativ, apod. 38 Konstrukce a teorie motorických testů
str. 39
Tabulka 7. Příklady charakteristik (l.) úrovně a (2.) vyrovnanosti výkonů anebo (1.) zaměřenosti a (2.) sourodosti pohybových řešeni pro různé typy výsledků motorických testů a jejich škál Typ škály:
Nominální
Typ testu:
1. Mo 2. V, s} Např. test košíkové s alternativami „přihrávka", „driblink", „střelba", Seashoreův test rytmu aj. Hodnocení těchto tří typů testů „nominálně" má vždy ordinální povahu, lze určit pořadí, např. „splnil" je lepší než „nesplnil" apod.
Relativní — optimální
Relativní — extremální
Absolutní — optimální
Absolutní — extremální
Ordinální (pořadový)
Intervalový
1. Mé (méně vhodný i Mo) 2. s} Např. test koordinace, kde se souhrnní posuzují jak přesnost, tak i rychlost 1. Mé (méně vhodný i Mo) odchylek od ideálu 2. U, s} Např. Mé odchylek od ideálního provedení při posuzování přesnosti pohybu, či (/-počet různých způsobů odchýlení od ideálu atd.
1 X
' složené z dílčích Např. průměr součtu X1 bodů v testu koordinace, kde se současně měří 1. i 2. střední kvadratická odchylka 1. odchylka x od ideálu 2. s Např. při měření reprodukce (zopakování) předem zadané polohy 1. Mé (méně vhodný Mo) 1. x (méně vhodný i Mé, Mo) 2. U, s^, v jistém smyslu i R*) 2. s (méně vhodný R) Např. Mé výsledků (výkonů) v kontrol- Např. u skoků, běhů aj. testů ním testu z gymnastiky bodovaném měřepodle gymnastických pravidel. ných nejčastěji ve fyzikálních jednotkách, u T 1.0, T 16.0 aj.
Mo = modus, U = poměr počtu realizovaných alternativ k jejich celkovému počtu, s} = rozptyl četností alternativ, Mé = medián, x = aritmetický průměr, R = rozpětí, s = směrodatná odchylka, V= variační koeficient, xeeom = geometrický průměr. Vzorce a příklady viz příloha 5.1. *) Na ordinální škále známe pořadí, ale neexistuje zde pojem vzdálenosti, proto i R = rozpětí zde nemá takový smysl, jako na intervalové škále. Zde R udává jen počet(!) pořadí, tj. počet realizovaných alternativ testu u daného souboru testovaných. **) Poměrový typ škály má význam jen pro testové výsledky, nikoli pro úroveň pohybových schopností či dovedností, neboť ty absolutní nulu nikdy nemají (viz kap. 3.1). Pramen: P. Blohuš 1976, upraveno.
Po
1. Na zad uT
1. x 2. Ta vě po (ab
Protože charakteristiky tohoto typu nepatří mezi standardní postupy, jejichž znalost bychom mohli předpokládat, uvedeme příklad. Máme testový vektor x,, jehož výsledky značí l — „driblink", 2 — „vystřelit", 3 — „přihrát" v testu taktiky z košíkové; testovaný soubor ligových hráčů (L) má rozsah nL = 10 hráčů: x[ = [l l 3 l 3 3 3 l 3 3] Charakteristika zaměřenosti Mo(xL) = 3 udává, že v situaci dané testem volil c^ubor hráčů nejčastěji alternativu s číslicí 3, tj. přihrávku. U(xj) = 2/3 udává, že ze tří alternativ řešení soubor využil jen dvě (číslice 2, tj. střelba se nevyskytla). Relativní četnosti jednotlivých alternativ jsou /, = 0,4, /2 = O, /3 = 0,6, rozptyl četností je s2f = 0,062. Podrobíme-li témuž testu soubor devíti (nD — 9) dorostenců (D), získáme jejich testový vektor XD : x£ = [l l 2 2 l l 3 l 3] s charakteristikami Mo(xD) = l, U(xD) = l, s2f = 0,025. Z toho plyne, že soubor dorostenců v dané herní situaci dával přednost alternativě s číslicí l — driblinku. Dorostenci byli zaměřeni na jiné řešení než muži (kteří dali přednost přihrávce). Sourodost pohybových řešení testu byla u dorostenců menší, neboť využili všechny povolené alternativy (U měli o 1/3 větší než muži). Na to ukazuje i menší rozptyl četností — čím menší rozptyl četností s2f, tím menší sourodost výkonů. V právě uvedených příkladech testových vektorů by bylo zásadně nesprávné a věcně nesmyslné použít např. aritmetický průměr, rozptyl a jiné nevhodné charakteristiky. U motorických testů typu absolutní — optimální s intervalovým 'typem škály uvádíme charakteristiku: střední kvadratická odchylka od optima (od „ideálu"). Vyjadřuje, jak se testovaný soubor blíží k zadané hodnotě („ideálu"), a zachycuje přitom souhrnně jak systematický posun souboru (průměrné nadhodnocení či podhodnocení), tak i přesnost přiblížení k zadané hodnotě (rozptyl). Používá se např. u testů pohybové paměti apod. Příklad výpočtu je uveden v příloze 5.1. Dalším příkladem je T 42.0. Přehled použití charakteristik pro popis výkonnosti u testů různého typu je v tabulce 7. Stanovení charakteristik vhodných z hlediska povahy testových výsledků výkonnosti testovaného souboru cvičenců (tabulka 7) je prvním krokem ke správnému vyjádření výkonu jednotlivých cvičenců vzhledem k výkonnosti celého souboru a tím i ke správnému normování výkonů.
