2. kapitola. Co je stárnutí a proč k němu dochází?

2. kapitola Co je stárnutí a proč k němu dochází?

Mládněte jídlem i po 50!

Proč stárneme? To je přece jasné! Protože to je „ta jediná spravedlnost na světě“. Dobře, ale to platí v lidském světě. Proč tedy stárnou všechny organismy, i když ne všechny stejně rychle? A proč se najdou určité druhy, jejichž existence je v našich očích pro přírodu zcela nepodstatná, které stárnou velmi pomalu? To je spravedlnost? Jaký to má smysl, když nedisponují něčím, co by se dalo byť jen vzdáleně nazvat „užitečnou a smysluplnou existencí“? Toto jsou otázky naprosto elementární, jimiž se může a MUSÍ zabývat filozofie, které však nejsou rozhodující z pohledu autora této publikace, protože zde nepůjde o filozofii, ale o fakta. Stárnutí je proces, který mají všechny živé organismy (a ještě přesněji různé druhy buněk mnohobuněčného organismu) různě rychlý, a jakýmsi způsobem zakódován. Vlastně říci, že všechny buňky, je sporné. Existují totiž výjimky! Jsou jimi buňky nádorové, a vlastně také buňky kmenové. Uvažujme, co se stane, když jejich „dispozici k nesmrtelnosti“ vložíme do genetické informace ostatních buněk. Inu, možná se to brzy dozvíme – jsem přesvědčen, že se budeme divit. Ale na druhou stranu, co když jsme nesmrtelní už teď? Není snad nesmrtelnost zajištěna neustávajícím procesem smrti a zrození? Nejde přírodě ve skutečnosti jen o to, aby nebyl přerušen proces předávání genů? Třeba jsou úvahy tohoto typu proti vašemu přesvědčení nebo si říkáte, že jen Bůh má právo rozhodovat, co jsme a co budeme – a jak dlouho budeme. Možná se vám nezdá reálné, že by existovala jakási „entita“, která rozhoduje o tom, jak dlouho kdo z nás bude žít? Ale co když je náš život řízen působením Prozřetelnosti na genetickou výbavu každého z nás? Je to, co s námi bude po narození (a jak dlouho „to“ bude) určeno „dopředu“, aniž bychom tuto předurčenost mohli jakkoliv korigovat? Pokud ano, pak vyvstává otázka, proč se naši dávní předci (jak je psáno v Bibli) dožívali několika set let věku, ale postupně se dosahovaný věk lidí zkracoval až na současných dejme tomu 80 let? Je to proto, že jsme snad za něco trestáni? Můj názor je – ANO. Až na to, že exekutorem není pouze Bůh nebo pro někoho dejme tomu příroda, ale oním exekutorem jsme z větší části my sami! Ano, trestáme se vlastní nezodpovědností. Ale ještě daleko horší je, že nás trestají svým nevhodným jednáním jiní lidé. Jsme totiž ve „spárech civilizace“. Naskočili jsme do rychlíku, který uhání čím dál rychleji. 34

Co je stárnutí a proč k němu dochází?

Úvahy tohoto typu mne inspirují k přemýšlení o nutnosti pochopení smyslu lidské existence. Možná vás jako mne osloví někteří myslitelé, například Johannes von Buttlar, autor publikace (edice Největší záhady světa) „Klíč k věčnému mládí“ (Dialog 2005). Četba jeho knížky je velmi hodnotný „předkrm“ ke studiu další knížky, autorem výstižně nazvané „Kniha poznání“ (Osho: Kniha poznání, vyd. Pragma, 2007). Buttlar předkládá informace a formuluje konkrétní testy, díky nimž zjistíte, „jak na tom jste“. Osho se naopak zabývá analýzou a řešením otázek zásadního významu, především cílenou manipulací s lidským vědomím a podvědomím. Pokud vás jeho názory zaskočí, možná se vám bude hodit jiná kniha, jež se zabývá odlišnou formou manipulace, kterou vám vnucuje vaše „ego“. Jmenuje se „Čtyři dohody“ a jejím autorem je Don Miquel Ruiz (Pragma 2001, originál z roku 1999).

Co víme o stárnutí Výzkum Zjistilo se, že se daří prodloužit život experimentálním zvířatům, když se „vypnou“ určité geny. Zdá se tudíž, že jedině genová manipulace skýtá jakousi naději, že budeme žít déle. Lze si však jen obtížně představit, že by takový „zákrok“ byl zadarmo. Přesněji, umím si představit, k jakým situacím by docházelo před jeho realizací. To by mohl být námět na sci-fi horor. Jediná velká a přitom seriózní vědecká studie, zabývající se příčinami stárnutí pochází z USA. Trvala desítky let! Dostala označení BLSA (Baltimorská vertikální studie stárnutí). Fakt, že jejím jediným závěrem bylo konstatování, že:

nelze prokázat žádné jednoznačné příčiny stárnutí byl a je obrovským zklamáním, ale díky tomu také inspirací k dalšímu studiu, protože studie byla užitečná, neboť potvrdila, že

rychlost stárnutí je zcela individuální

35


Cvičení jako součást životního stylu Tak trochu bez varování a bez „oslího můstku“ jsem přešel k tématu, které je veskrze nutné. Cvičení – tak banální věc, kterou mnozí (ale hlavně mnohé) zcela odmítají. Tyto osoby asi nepřesvědčí ani výsledky studií, které prokazují, že osobám nad 55 let

pravidelné cvičení chrání paměť Část mozku zvaná hipokampus účinkuje jako regulační a „skladovací“ místo pro vzpomínky a paměť. Jiná část mozku zvaná prefrontální kůra je ústředním místem, kde se sestavují data z jiných částí mozku, když si chcete na něco vzpomenout. Stárnutí působí zmenšování (!) mozku (může to být způsobeno jen mírnou ztrátou vody, i když…) a souběžnou ztrátu nervových spojení, která přenášejí zprávy. Cvičení vyvolává v mozku produkci látky zvané brain derived neurotropic factor (BNDF, volně přeloženo mozkem produkovaný faktor podporující obnovu neuronů), která obnovuje původní zaniklá spojení a dokonce způsobí růst spojení nových (citace: Proceedings of the National Academy of Sciences, USA, May 2007). Odborníci použili metodu MRI (nukleární magnetická rezonance), aby prokázali, že již jen jedna hodina cvičení denně po 4 dny v týdnu už za 3 měsíce vyvolá vzestup počtu neuronů v hipokampu. Několik předcházejících studií ukázalo, že cvičení zvětšuje hipokampus u krys a současně zdvoj- až ztrojnásobuje úroveň tvorby nových neuronů. Jediný rozdíl od člověka spočívá v tom, že krysy jsou přirozeně fyzicky daleko aktivnější než člověk a nedělá jim problém každý den dlouho běhat na běhacím pásu. Ale pojďme dál! V současnosti je už jasné, že fyzická aktivita je ochranným prvkem před nervovými onemocněními včetně Alzheimerovy choroby, senilní demence, Parkinsonovy choroby, mozkové mrtvice a zraněními krční páteře. A tak vás už jistě nepřekvapí, že odborníci z New York Presbyterian Hospital a Weill Cornell Medical Center mají pro starší lidi důležitý vzkaz:

36


Nikdy není pozdě pomocí pravidelného cvičení a změnou stravovacího režimu zlepšit zdravotní stav. Souhrn výzkumných prací ukázal, že osoby nad 65 let mají díky této kombinaci značnou šanci snížit riziko vzniku takových onemocnění, jakými jsou obezita (jistě, nejde o nemoc, ale poruchu, která je s řadou onemocnění potencionálně spojena), rakovina, oběhové nemoci a osteoporóza. Jedna ze studií, které prokazují důležitost neustávající fyzické aktivity (a v tomto případě ještě v kombinaci s přiměřenou konzumací vhodných alkoholických nápojů!) autorek z University of Los Angeles, je zveřejněna na www.medscape.com pod názvem „Staying active and drinking moderate is key to a long life“ (volně přeloženo „trvalá fyzická aktivita a střídmé pití alkoholických nápojů je klíčem k dlouhému životu“). Opakuji tedy: Je velmi důležité změnit stravovací návyky, což znamená přejít na stravu se sníženým obsahem energie, zato s výrazně vyšším podílem kvalitních čerstvých a pokud možno tepelně jen minimálně zpracovaných potravin, snížit značně příjem jednoduchých sacharidů a naopak zvýšit příjem vhodných zdrojů bílkovin.

Co lze očekávat od tohoto postupu? Snížení vysokého krevního tlaku téměř o 30 %. Kombinace pravidelného cvičení a stravy se sníženým obsahem energie snižuje riziko vzniku rakoviny až o 50 %. Výhodou posilování je zlepšené využití tuků a prevence osteoporózy. Vápník a vitamin D ve formě doplňků snižuje riziko úbytku kostní hmoty a fraktur. Sníží se intenzita stresu. Zvýší se produkce steroidních hormonů. Zlepší se spánek.

37


Kromě toho je prokázán příznivý vliv nového životního stylu na prevenci vzniku diabetu a stařecké záduchy (či astmatu). (Kompletní text najdete v listopadovém vydání vědeckého časopisu American Journal of Clinical Nutrition, 2007, USA.)

Stárneme – naneštěstí už od „útlého“ (!) věku Pokud bychom proces stárnutí chápali čistě biologicky, je jasné, že ke stárnutí dochází ihned po dokončení fyzického vývoje, přibližně od 18 let věku. A kdyby jen to – někteří odborníci jdou ještě dál tvrzením, že mozek stárne mnohem dříve! Naštěstí nové studie prokázaly, že to není pravda. Dokonce i mozek staršího člověka je schopen regenerace, nikoliv jen aby ztrácel každý den statisíce neuronů! Nebuďme tedy přehnaně skeptičtí a připomeňme, že také v případě mozku možná sice stále „něco“ ztrácíme, ale současně také leccos získáváme. Ano, jsou to zkušenosti a vědomosti. Úkoly pro odborníky v rámci medicíny proti stárnutí Jak prodloužit období aktivního života – jak „stárnout pomaleji“ Jak omezit negativní důsledky předčasného stárnutí, k němuž má daný jedinec dědičné sklony Rozhodující roli v rychlosti stárnutí evidentně hrají vrozené dispozice, a tak bychom mohli říci, že je to osud. Pokud by tomu tak bylo, ještě to neznamená, že je nutné nechat se zaskočit okolnostmi a rezignovat, nebo k životu přistupovat způsobem, který se velmi často používá: „Tělo musí přijít do hrobu zhuntované, ostatně na něco člověk umřít musí“. Stejně často se lze setkat i s tvrzením, že: „Lepší je žít krátce, ale intenzivně.“ (A ani netvrdím, že je nutné stále, byť podvědomě, myslet na zadní kolečka a šetřit se.) Těmi, kdo si to myslí a podle toho se také chovají, jsou samozřejmě mladí lidé. Tomu se nelze divit. Historie skýtá dostatek příkladů potvrzujících, jak často lidé nemyslí na smrt a žijí zcela spontánně. Přitom to nejsou jen fakta historická, ale také současná, jinak by neexistovaly například adrenalinové sporty. Z historie však také na druhou stranu dobře známe, že někteří lidé jako by podvědomě tušili, že jejich život bude krátký. A tak bychom mohli vyprávět o životě některých geniálních lidí, kteří tvořili jako po38


sedlí a skutečně brzy zemřeli. Bylo to tím, že se maximálně a ve velmi krátké době „vydali“? Jak už to tak v životě bývá, výjimky potvrzují pravidlo. Mám na mysli fakt, že hodně vynikajících „akčních“ lidí zemřelo až v požehnaném věku. Dalo by se dokonce říci, že „statisticky významně mnoho“ osobností, k našemu překvapení především z politických kruhů, se dožívá vysoce nadprůměrného věku. Paradoxně navzdory stálému stresu a nepřetržité práci včetně časté změny místa pobytu. Tento jev je hodně specifický, a tak je velmi pravděpodobné, že to ti lidé zvládají jen díky vrozené odolnosti ke stresu. Ostatně hovoří o tom jedna z teorií stárnutí.

Jedno je jisté – je třeba stále zaměstnávat mozek i svaly Když už jsme u těch svalů – právě tento fakt dal vznik sloganu „pohyb je život“. Pod stejným názvem působí hnutí, disponující dokonce i vlastním časopisem. A mně to dalo inspiraci upozornit vás na důležitost neustávající fyzické aktivity.

Co je to „produktivní věk“ Je to období, kdy jsme schopni se „reprodukovat“ – dejme tomu do té doby, než by hrozilo neúnosně vysoké riziko vývojových vad. Možná, že nejaktivnější období života (řekněme do 45 let věku, starší aktivní lidé prominou), v jehož průběhu sice stárneme, ale relativně pomalu, je shodné s produktivním věkem. Takto to alespoň bývá prezentováno, aniž by se hledělo na četné výjimky, které tím, jak jsou četné, se spíše stávají pravidlem. Na tomto místě vzniká první nesrovnalost, která spočívá v tom, že produktivní věk ženy je v daném kontextu maximálně do 45 let, a to ještě v optimistické verzi. Neboť optimální věk pro těhotenství je maximálně do 30-35 let, ale ideální od 18 do 25 let. Zatímco produktivní věk muže je minimálně do 55 let, aniž by v jeho případě hrozilo vysoké riziko genetických vad.

Stárnou ženy rychleji? Možná, i když to nelze tvrdit s určitostí. Už jen proto, že se nakonec dožívají vyššího věku než muži. Určitě však stárnou rychleji z hlediska reprodukční schopnosti. Je tedy evidentní, že pojem „reprodukč39


ní období“, použité k vyjádření produktivního věku, se neshoduje se schopností pracovat (ve smyslu duševní práce).

Člověk je schopen tvořivé práce i ve velmi pokročilém věku V procesu postupné ztráty fyzické i intelektuální výkonnosti hrají hlavní roli hormony – a to hormony pohlavní. Šokující konstatování, které by puritáni totálně odsoudili a označili za „harašení“. Podobně by se vyjádřily i feministky, které se rozhodly žít nezávisle na mužích poté, co dosáhly 50 let, nebo dokonce i mnohem dřív. Bohužel tyto osoby musím zklamat prohlášením, že v případě žen je to prokázaný fakt. To není projev mého negativního přístupu k ženám, nýbrž tvrdá realita! Zkusme se nyní chvíli věnovat něčemu méně kontroverznímu – pokud se diskuse o schopnosti „rozmnožovat se“ dá označit za nevinnou. A tak směle do toho! Budeme-li považovat člověka za součást přírody (jak jinak) a jeden ze „standardních“ biologických druhů (a to hodně svérázný), pak je jisté, že cílem produktivního věku není nic jiného než reprodukce čili rozmnožování. Příroda zřejmě chce, aby ženy prošly oním, pro ně důležitým obdobím plodnosti, kterou však v určitém věku zastaví, aby následovalo období poněkud specifické, totiž menopauza. Je hodně důležité, jak se s oběma obdobími žena vyrovná (a nejenom ona, bohužel). Také vás napadá, že je to zvláštní, protože život jako by se točil jen kolem sexu? Ostatně Freud si to rozhodně myslel.

Jak jsme na tom momentálně? Jsou na tom ženy lépe? Už jsme je vymanili ze závislosti na přírodě tím, že jsme jim prodloužili „reprodukční období“? Nikoliv! Tedy, ono by to šlo, ale „tak trochu uměle“ a s jistou dávkou rizika. Právě proto okolo této možnosti vzniká mnoho diskusí a vynořují se další nejasnosti a také etické a psychologické problémy. Nicméně existuje řada žen, které měly děti i ve svých 40 letech, aniž by ony nebo jejich dítě mělo problémy. Nicméně ideální to podle současných názorů opravdu není. Je prodlužování menstruačního cyklu bezpečné pro matku a pro v tomto relativně pozdním životním období 40


počaté dítě? To je téma k diskusi, která ostatně již dlouho probíhá, aniž by vedla k uspokojivému jednoznačnému závěru. Ale život připravuje překvapení a nerespektuje názory odborníků. Pokud si nejste jisti, udělejte si představu o tom, v jakém jste stavu, využitím testu uvedeného v publikaci „Klíč k věčnému mládí“ Johannese von Buttlara (autor publikace však není autorem níže uvedeného testu). Pravděpodobně jste překročili hranici skutečného stáří, pokud: Myslíte si, že jste se už naučili vše, co potřebujete vědět. Občas se přistihnete, že si v nějaké situaci říkáte: „Na to jsem už moc starý“. Zdá se vám, že nemáte „v co doufat“. Nebaví vás „špásování“. Raději mluvíte než nasloucháte. S nostalgií vzpomínáte na „staré zlaté časy“. Nemáte „náladu“ v případě nutnosti pomoci druhým lidem. Neplánujete budoucnost. Víte, že v diskusi nemáte pravdu, přesto se snažíte prosadit svůj názor.

V souvislosti se stárnutím existují vážné otázky zcela zásadního významu: Proč člověk jako jediný z tvorů na Zemi má (přinejmenším teoreticky) možnost žít ještě relativně dlouho po překročení spekulativního prahu reproduktivního věku bez ohledu na to, zda se jedná o muže nebo ženu? Je možné hledat vysvětlení ve snaze člověka žít co nejdéle strach ze smrti? Je možné uvažovat v tom smyslu, že strach ze smrti mají především ti, kdo se nedokázali vyrovnat s touto tvrdou realitou nebo si dosud „nesrovnali myšlenky“, nebo dokonce ještě nesplnili svoje vyšší mocí určené poslání? Nebo to jsou lidé nespokojení s tím, co až do pozdního věku vykonali a snaží se to za každou cenu dohnat?

41


Může být pro některé věřící strach ze smrti totožný se strachem z „posledního soudu“? Pokud ano, souvisí to s ovlivňováním podvědomí věřících křesťanským náboženstvím? Kupodivu k něčemu podobnému nutně nemusí dospět jenom ortodoxní „věřící“. Stále víc lidí totiž věří v reinkarnaci, aniž by věřilo v „nějakého“ Boha. Skutečně převtělování existuje? Lze to předpokládat, když se tvrdí, že „duše“ je nesmrtelná? Lze vysvětlit snahu po dlouhém životě přesvědčením, že přece jen snad „celý život není jenom práce“ a že by tedy konečně mohlo přijít období sladkého lenošení a užívání si života? „Pasuje“ takováto úvaha do materialistické filozofie konstatující, že „po smrti už není nic“? Obávám se, že se nejedná o otázky stárnutí, nýbrž o „filozofii stárnutí a lidského života vůbec“. Otázka poslední je však v zásadě chybná, protože největší problémy vzniknou, když člověk přestane pravidelně pracovat, a v tom případě především tehdy, není-li na to připraven a nemá například žádné „koníčky“. Nezaměstnaní nebo chronicky nemocní v invalidním důchodu by mohli vyprávět… A co když je snaha po dlouhém životě vyjádřením touhy „dokázat něco“ i ve starším věku? Myslím, že ani tento motiv není podstatný. Tyto filozofické otázky nakonec motivují k formulaci otázky nejdůležitější:

Víme, proč žijeme? Nečekejte, že tato knížka vám na položenou otázku odpoví. Rozhodně ne přímo. Není to jejím cílem. Lidský život nelze chápat zjednodušeně, to znamená v podstatě jen „biologicky“, nežijeme totiž s jediným cílem, kterým je zachování druhu. V tom je zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Tato úvaha by nakonec zase skončila u již nastolené otázky, proč žijeme. Jsem přesvědčený, že život není pouze plození a výchova potomstva. To co je život je podle mého názoru především sebevýchova a neustálé učení, i když současně je zřejmé, že bychom měli být přínosem i pro druhé (nejen však pro vlastní rodinu). I když to tak na první

42


pohled nevypadá. V každém případě je pozemský život obdobím duchovního vývoje a cesty k poznání smyslu lidské existence. Jestliže si to včas neuvědomíme, podlehneme (a čím jsme starší, tím snadněji) pocitu marnosti a depresím. Dojde k fyzické i duševní devastaci a hrozí vážné choroby. To je důvod k označení nemocí vyplývajících ze stresu a opotřebení jako

onemocnění psychosomatická Z toho logicky plyne, že

čím horší psychická odolnost, tím větší riziko onemocnění

Ženy viděné prizmatem procesu stárnutí Na ženách je (k jejich velké nelibosti) víc než na mužích vidět postupující stárnutí. Tento proces není v porovnání s mužským organismem způsoben fyziologicky. Podle mého názoru je to subjektivní dojem způsobený daleko intenzivnějším zájmem o vzhled (a zdraví) žen a to ať již ze strany jich samých, tak ze strany mužů, nebo přeneseně médií. Ženy samy o svém zjevu mnohem více hovoří mezi sebou. Žena má ve zvyku sledovat jiné ženy, což jí umožňují média, která prezentují ženy mladé, krásné a „nejlepší“ ( i když bulvár dělá mnohdy opak). Poté se nutně musí srovnávat, což v nich většinou budí nespokojenost. Nedivme se ženám, že jsou aktivnější ve vyhledávání „ochranných prostředků proti stárnutí“. Problém je v tom, že snaha zachovat si pěkný vzhled a dobrou kondici se naneštěstí ve většině případů omezuje pouze na „exteriér“. Ještě horší je, že se k tomuto typu péče v drtivé většině případů používají výhradně kosmetické prostředky. Z neutuchající ženské touhy být stále atraktivní tak těží především výrobci (dozajista mimořádně „účinné“) kosmetiky, kosmetické salony, plastičtí chirurgové a nyní také různá „nestátní zdravotnická zařízení a sanatoria“. Odborníci zde pracující se tváří, že klientky zásadním způsobem fyzicky „omlazují“. Přitom je nezajímá podstata problému, který spočívá v nezbytnosti naučit ženy zabývat se vlastním organismem komplexně, nejen po exteriérové, ale také po fyzické a duchovní stránce.

43


Nedivím se, že většina žen nad 40 let (někdy daleko dříve) není ochotna spojit fyzickou a duchovní prevenci stárnutí do jednoho celku. Nikdo je k tomu nevedl, když to ještě nepotřebovaly, navíc je třeba mít k takové činnosti mnoho času, věnovat tomu hodně úsilí, a především být přesvědčena, že čas a prostředky takovým postupům věnované budou mít úspěch. Těmito fakty lze vysvětlit, proč se v dnešní době jen obtížně najde žena, která by se o sebe starala naprosto všestranně. Pokud by významnou část dne strávila prací, zabrala by péčí o sebe větší část času zbývajícího dne. Což pro zaměstnanou ženu nebo ženu s více dětmi je prakticky neřešitelný problém. Zajímavé jsou důvody, které ženy uvádějí v odpovědi na otázku, proč se o takový komplexní postup obrany proti stárnutí nepokusily. Většinou se dozvíme, že aplikace celé řady různých postupů nevedly k požadovanému efektu. Jde o to, že mnoho žen podlehne přehnaným slibům odborníků, aplikujících různé fyzikální postupy, a kosmetiček. Je to hodně podobné problému hubnutí. Nicméně musím připomenout, že ani v případě, kdy se daří zajistit realizaci velmi všestranného komplexu procedur, nemusí být výsledek příliš uspokojivý. Tedy – přinejmenším navenek. Vina přitom nemusí v procedurách, ale v genetice! Dalším argumentem, omlouvajícím minimální snahu pečovat o sebe, je tvrzení, že „já to nepotřebuji, mám dáno geneticky, že mám a budu mít pěknou pleť“. Jistě. Až na to, že ne vždy lze dát rovnítko mezi „pěkná pleť“ a velmi dobrý celkový stav. A naopak, mnohé ženy budou tvrdit, že „nepřízeň osudu“ je tak silná, že žádné postupy nemají smysl – a tím spíše, že „už toho zkusily hodně“. (Možná ano, až na to, že nedůsledně, „jen jednou“ atd.)

Teorie příčin stárnutí Existuje mnoho teorií stárnutí. Jedna z nich tvrdí, že jde o důsledek nepříznivého působení volných radikálů. Pravda je, že s těmito nepříjemnými „potvůrkami“ se nejenom v dalším textu, ale na stránkách různých magazínů budete setkávat „na každém kroku“. Možná nepřímo a pravděpodobně nikoliv ihned přímo o nich. Z tohoto důvodu si všímejte textu, kde bude zmíněn výraz antioxidanty. Jsou to totiž 44


látky, které působí v organismu jako likvidátory volných radikálů. Vědci se jimi začali zabývat, protože si stále neumí vysvětlit příčinu stárnutí a tak se jim volné radikály „hodí“. Tím však tato causa nekončí, a to proto, že ony současně mohou být příčinou nádorových onemocnění! Zajímavé zprávy přicházejí dokonce i ze sportu. Sportovní lékaři totiž vysvětlují příčiny četných náhlých nezaviněných zranění profesionálních sportovců působením nadměrného množství radikálů vznikajících působením maximální zátěže, nedostatečnou regenerací a nevhodnou stravou. Než se pustíme do (dalších) teorií stárnutí, podívejme se do „jiné dimenze“. Jde o to, že nestárnou pouze lidé, stárne totiž „všechno“, včetně vesmíru. Tento jev je podle některých odborníků projevem platnosti teorie chaosu. (Tedy, hned po teorii strun … ale tím bychom to jen zkomplikovali.) Pravda je, že chaos evidentně ohrožuje existenci „všeho“. (Teď mne zase napadá něco z jiné oblasti, totiž teorie formulované slavným fyzikem Higinsem.) Prozatím vycházejme z představy, že k tomu, abychom udrželi v chodu jakýkoliv otevřený systém včetně vlastního organismu (jak těla, tak „duše“), musíme do něj vkládat energii. Nyní jde o to, že zdroje energie mohou mít zcela rozdílný charakter. Může jít o energii „hmotnou“ (strava), tak na první pohled „nehmotnou“ (například sluneční záření a bioenergie živých organismů). Je to právě existence nějakých nehmotných zdrojů energie, co může vysvětlit svým způsobem mýtickou existenci čistě duchovních bytostí. V nedávné historii snad existovali lidé, kteří byli tak nenároční na příjem tradičních forem energie, že byli schopni několik let žít zcela bez jídla. Pokud by lidé dokázali využívat energii slunce a ještě lepší zdroj – totiž energii vesmírnou, nemuseli bychom se obávat, čím nakrmíme stále stoupající množství populace na Zemi. V souvislosti se stárnutím se vynořují mnohé další otázky zásadního významu. Pro zpestření uvádím některé z nich: Proč se různí lidé (nebo také celé skupiny lidí, nebo dokonce celé národy) dožívají značně odlišného věku od celosvětového průměru? (Díky statistickým metodám jde o hodnotu přibližně 75 let.)

45


Proč se jeden národ dožívá významně vyššího průměrného věku než druhý? (Jak to, že nejvíc lidí přes 65 let, je ve Švédsku – a nikoliv v Japonsku, jak mylně tvrdí některé prameny?) Proč je tak velmi málo lidí velmi starých, to znamená ve věku nad 100 let? (Fakt, že žijí, je totiž silně zneklidňující – jde snad jen o šťastnou souhru náhod, danou ideálními vnějšími okolnosti a genetickou dispozicí?) Zajímavé je, že stále žije relativně hodně lidí, kteří značně překročili průměrně dosahovaný věk, a přestože jim je „dost přes 80“, jsou velmi čilí. Většinou víc psychicky než fyzicky. Je dost dobře možné, že hodnota 80 let je ona „magická“ věková hranice, po jejímž dosažení se celkový stav organismu stárnoucího člověka doslova rok od roku, ne-li dokonce měsíc od měsíce progresivně zhoršuje. Přesto lze těmto lidem závidět, když uvážíme, že mnoho jiných je již ve věku mezi 45 až 50 lety „udržováno při životě“ jen díky lékům. Smutné, protože tak reálné. Vzpomínám si (ano, stále ještě mi paměť slouží, však mi také není 80) na období okolo roku 2000, kdy jeden odborník konstatoval, že po roce 1989 se zvyšoval dosahovaný věk „díky lepšímu životnímu stylu“. Načež jiný, podle mého názoru naprosto realistický odborník prohlásil, že kolega se mýlí, protože vysokého věku se v té době dožívali lidé narození v letech 1920-1930. Tito lidé žili ve zcela odlišných podmínkách – ve zdravém prostředí, jedli mnohem méně, než jíme my dnes, kromě toho jedli velmi málo masa a nejedli slazené moderní mléčné výrobky, nebrali antibiotika, nebyli očkovaní a hodně fyzicky pracovali. Když „přežili“ první dvě až tři desetiletí života, bylo dost pravděpodobné, že se dožijí vysokého věku. Tyto úvahy uvádím cíleně jako připomenutí významného vlivu mnoha faktorů, z nichž řada dosud není známa a vliv jiných je podceňován.

46



Základní informace o nejdůležitějších současných teoriích stárnutí Než začnu s vědeckými teoriemi, musím se zmínit o něčem, s čím si mnoho z nás neví rady, totiž s fatalismem. Stále rostoucí řady stoupenců alternativních životních filozofií, inspirovaných především „Východem“ (konkrétně to mohou být stoupenci „New Age“), věří, že všechno, co se v lidském životě děje, je předem určeno. Přiznám se veřejně, že k něčemu dost podobnému také inklinuji. Jsem totiž přesvědčen, že

délka života každého z nás je do značné míry dána „předem“ Jak by ne, vždyť jsme dětmi svých rodičů a dokonce si neseme geny svých hodně vzdálených prapředků, pokud ne samotných Adama a Evy. Genetické vlohy můžeme nazývat vědecky genetickou predeterminací (vrozeným předurčením), ale také zcela jednoduše osudem. Možná jste také zaznamenali existenci palmové knihovny osudu všech lidí (kteří kdy žili, žijí a žít budou), která je „kdesi“ v Indii. Stárnutí je nevyhnutelné a stáří tudíž není osud, ale nezbytnost. To neznamená, že nelze diskutovat o osudovém předurčení v podobě větší či menší pravděpodobnosti, že se daný jedinec dožije určitého věku. Pokud bychom se podrobněji zabývali úvahami na toto téma, mohli bychom se dostat až k teorii „souhry náhod“ a možná že bychom nakonec došli ke stejnému přesvědčení jako autor publikace „Žádná setkání nejsou náhodná“ a spolu s ním zkonstatovali, že

v lidském životě velmi pravděpodobně nic není (jen) náhoda Určitě si umíte představit, že je velmi pravděpodobné, že každý z nás má jakési životní poslání, které by měl v průběhu svého života splnit. Dokud se mu to nepodaří, pravděpodobně bude žít. Něco takového je dost dobře možné. Život je proces, díky němuž se každý musí něco naučit (nemyslím ve škole), něco si „odtrpět“, a především něco (ať už pozitivního či negativního) přinést těm druhým. To je důvod, proč jsou někteří lidé přesvědčeni, že dobré skutky jim umožní „vstup do nebe“. Proč ne, vždyť nebe si lze představit různě. Jiní si zase myslí, že budou „osvíceni“ a tak se po smrti dostanou do vyšších sfér bytí. Ti, kdo věří v rein48


karnaci se těší, že se už nebudou muset narodit znovu jen proto, aby dohnali to, co nestihli v předchozím životě, nebo aby napravili to, co napáchali. Nevěříte v reinkarnaci? Věříte tedy v „něco“? Jisté je, že pragmatický moderní člověk může mít zásadní problém s „vírou“. Tím méně se mu můžeme divit, když nevěří v reinkarnaci. Na druhé straně je fakt, že „co nelze vyloučit, může existovat“. Není to tak, že cokoli, co nevidím, neexistuje. Nyní prosím zbystřete pozornost! Úvahám o nesmrtelnosti duše „nahrává“ jeden ze základních materialistických zákonů, kterým je zákon zachování hmoty a energie“, a dokonce také zákon přeměny energií. A tak je jasné, že také lze přeměnit energii ve hmotu. Když to domyslíme až do konce, pak je reálné, že pouhá myšlenka, která je projevem aktivity hmoty, může být přeměněna na hmotu. To je problém pro materialistickou vědu, pro niž nic nehmotného neexistuje. A přitom myšlenky existují – tak co to je? Jak by mohly být nehmotné, to by přece nedávalo smysl! Podívejme se do světa zvířat. Díky nim se totiž podařilo prokázat, že potomci dokážou využívat zkušenosti získané od rodičů, aniž by jim je rodiče předávali aktivně (aby je „vyučovali“). Stejně je tomu u lidí. Například starší rodiče, kteří v průběhu života nasbírali mnoho zkušeností a vědomostí, mívají děti, které jsou často nadprůměrně inteligentní. Což na druhé straně bohužel neznamená, že mají nadprůměrnou šanci dožít se nadprůměrného věku – pokud dokonce ne naopak. Kromě toho nadprůměrná inteligence může být v určitém směru na škodu či přinejmenším zhoršuje schopnost vyrovnat se s existencí v rámci „méně inteligentní většiny“. Všechny úvahy tohoto typu směřují k jedinému – život se nezmění k lepšímu, dokud se nezvýší počet mimořádných lidí – mimořádných po stránce duchovní. Jakási naděje existuje, protože ve vývoji lidstva se za posledních několik desetiletí odehrálo několik zásadních změn v úrovni inteligence i po mentální stránce. Ani to tedy nemůže být jen náhoda.

49


Teorie vitální substance Vychází z předpokladu, že každý organismus dostává při svém zrození „do vínku“ určité (to znamená omezené) množství životodárné látky nazvané „vitální substance“. Pokud s ní zachází šetrně, dožije se vyššího věku, pokud s ní plýtvá a žije intenzivně, umírá dříve. Chápu, také se vám to zdá dětinské. Ale pozor – lze předložit určité důkazy poté, co si jako onu vitální esenci představíme DNA (desoxyribonukleovou kyselinu) tvořící geny (vlohy). Jisté je, že platí pravidlo, že nikdo není dokonalý. Opravdu, protože dokonalá není ani DNA a její replikace. Tím pádem se některé geny „ztrácejí“ nebo mění – a není to nic neobvyklého. Tímto způsobem totiž vznikají poruchy životních procesů. Tato teorie je ve své podstatě totožná s jednou z následujících, a tou je teorie životního tempa. A tak začneme předpokládat, že na obou teoriích „něco pravdy je“, především když připustíme, že celoživotně mírně omezený příjem energie vede k prodloužení života. To spolu velmi souvisí! Ačkoliv se donedávna popíralo, že je zdravé jíst méně než je zvykem nebo než doporučují jakési tabulky, v současnosti již existuje dostatek důkazů, že je to pravda! Bude o tom ještě řeč v části textu věnovanému příjmu energie a možnostem využití fyziologického hladovění. Pokud bych to všechno zjednodušil, bylo by možné prohlásit, že lidé obézní by měli mít kratší život. Skutečně tomu tak je, i když i to může být zpochybněno. Mohlo by to být sporné třeba proto, že se současně také zjistilo, že lidé, kteří ve věku přibližně od 50 let setrvale, i když mírně (!) přibývají na váze, mají dokonce o něco větší šanci dožít se vyššího věku než ti, kteří naopak na váze ztrácejí. Ale na tom není nic překvapujícího! Hubnutí může být výrazem nějakého patologického procesu a pomalé tloustnutí je důsledkem pouze „neškodného“ snížení výdeje energie při nezměněném nebo dokonce mírně vyšším příjmu. Jinak řečeno, je to důsledek pozitivní energetické bilance. Není ovšem zcela jasné co s těmi, kteří ani neztrácejí, ani nepřibírají. Vždyť také oni se přesto všechno mění! Je to tak, že postupně dochází ke ztrátě svalové a kostní hmoty a tělní vody, zato stoupá tělesný tuk, který je v daný moment naprosto neužitečný. Z uvedených fakt by někdo mohl vyvodit závěr, že by se asi vyplatilo „šetřit se silami“. To je úvaha velmi rozumná. Například málokte-

50


rý profesionální sportovec se dožije nadprůměrného věku. A také je k dispozici přirovnání z živočišné říše – mořská želva, která se dožívá velmi vysokého věku, je typická svým pomalým životním tempem. Jak je vidět, mnoho desítek let trvající mírný nedostatek stravy, spojený ovšem se stejně relativně nízkou fyzickou aktivitou (třeba při dlouhodobých meditacích mimo civilizaci) může být vhodným a účinným krokem, když ne k nesmrtelnosti, tedy minimálně k dlouhověkosti. Samozřejmě zásadní roli v tom hraje fakt, že takový jedinec téměř netrpí stresem. Problém je v tom, že pro většinu z nás je takový způsob života nemyslitelný. Dokonce si troufám tvrdit, že mladá generace je cíleně vychovávána k překotnému a agresivnímu způsobu života. Pokud se na základě těchto úvah a uvedené teorie někdo z vás skutečně chce „šetřit“, doporučuji opatrnost, protože by se mohl dostat do stavu, kterému se říká „hypochondrická opatrnost“, nebo dokonce mentální anorexie. Prostě a jednoduše není rozumné chronicky se přepínat stejně jako není vhodné se mimořádně šetřit.

Teorie genetických mutací V průběhu života každého jedince zákonitě dochází k různě četným „poruchám“ genové výbavy, kterým se říká mutace. Mutace na jedné straně umožnily vývoj (třebaže i to je vlastně sporné), ale také mohou být, nebo spíše jsou jednou ze zásadních příčin poruch. Ty někdy mohou být jen mírně poškozující, aniž by ohrozily život, jindy však nejsou slučitelné se životem. Teorie koncipovaná věhlasným vědcem MacFarlane-Burnetem však není definitivně prokazatelná. V průběhu stárnutí skutečně dochází k jakýmsi „malým“ poruchám týkajícím se prakticky vždy tvorby důležitých bílkovin. Organismus však disponuje samoopravitelskou schopností, kterou musí využívat v plném rozsahu vždy, když to je nutné, jinak vznikne problém. Jde o to, že některý organismus má větší, jiný menší kapacitu těchto schopností, přičemž se stoupajícím věkem se výkonnost systému snižuje. Někdy mohou vzniknout závažné poruchy, které se organismus snaží zastavit, a proto aktivuje proces, který má za úkol poruchu odstranit. To je samozřejmě správné. Z mnoha různých důvodů se však

51


může stát, že imunita se obrátí proti zdravým tkáním – vznikne tak autoimunní choroba. Do značné míry lze považovat za prokázané, že „do hry o život“ vstupují i tak „náhodné“ vnější faktory, jakými jsou například viry. Některé druhy totiž přispějí k likvidaci počínajícího nádorového bujení tím, že stimulují imunitu (tvrdí se, že proti rakovině často pomůže obyčejná chřipka), jiné však mohou bujení naopak vyvolat.

Teorie naprogramovaného stárnutí Hovoří o do organismu zakódovaném procesu odumírání, přítomném v každé buňce. V době svého vzniku asi před třemi desítkami let byla tato teorie považována za velmi pravděpodobnou, ale v současnosti je „zastíněna“ dalšími. Princip je v tom, že buňky jsou schopny se dělit pouze omezeně – až na některé výjimky. Dalším faktorem s touto teorií spojeným je jev, kdy se v průběhu života hromadí jisté látky, které mohou postupně ohrozit životní funkce. Problém tuto teorii komplikující spočívá v tom, že stárneme ještě dříve, než buňky tvořící tkáně našeho těla začnou rychleji odumírat.

Teorie neuroendokrinologická Předpokládá, respektive akceptuje, že organismus je řízen hormony. Hormony jsou ovšem pod kontrolou části mozku zvaného hypothalamus. Nejnovější objev tuto teorii podporující se týká hormonu vytvářeného nadledvinami a který se odborně nazývá dehydroepiandrosteron (DHEA). Ukázalo se, že v průběhu stárnutí dochází k výraznému poklesu jeho tvorby. V produktivním věku je tento jev spojen s pravděpodobným onemocněním rakovinou. To je důvod, proč se DHEA věnuji také na jiném místě této knížky. Pokles DHEA je výraznější především v případě žen, které jsou v přechodu. Paradoxní na tom je, že pokud ženy skutečně stárnou rychleji než muži, není to v konečném důsledku vidět, dokonce zcela naopak. Dosahují totiž vyššího průměrného věku téměř všude na světě. Ve snaze stárnout pomaleji nebo se vyhnout nepříznivým projevům stárnutí se používají různé „omlazovací“ metody, které používají řadu diametrálně se lišících postupů. Také jsou používány určité specifické látky, přičemž se preferují právě hormony. Podávají se běžně ženám 52


(estrogeny nebo směsi estrogenu a progesteronu), ale nejnověji i mužům (androgeny). Jedním z hormonů, které lze v některých zemích koupit i bez receptu, je právě DHEA. Efekt je dán účinností tohoto hormonu jako výchozí molekuly nutné k tvorbě ostatních steroidních hormonů (a to u obou pohlaví). V souvislosti s použitím hormonů nelze zapomenout na další z nich, kterým je melatonin. Říká se mu také hormon spánku, ale také hormon mládí, ba dokonce zcela naopak – hormon smrti. (Hrozné, že?) Dalším hormonem, možná nejdůležitějším vůbec je růstový hormon (angl. zkratka hGH čili human growth hormon), dříve zvaný somatotropin. Je tomu tak proto, že ovlivňuje přeměnu látek. Tato teorie samozřejmě nemusí být platná v plném rozsahu, nicméně je jasné, že věk 55-60 let je provázen zásadními změnami, což se týká také produkce hormonů.

Teorie postupného opotřebení Stárnutí, alespoň z pohledu této teorie, není předem naplánováno. Je pouze důsledkem působení různých (možná nahodilých?) událostí. Co je „nahodilá“ událost? Nejde o to, že si například zlomíte nohu, věc je přece jen poněkud složitější. Onou fatální událostí může být náhodná mutace (porucha genu), k níž dochází v průběhu života kupodivu dost často. Nedávno se přišlo na to, že činnost mnoha genů může být ovlivněna „zvenčí“, a to dokonce i potravinami! Vyvinul se tak nový vědní obor nazvaný příhodně nutrigenomika. Podobně, většinou však především nepříznivě působí prostředí a mnoho léků. Důležitou roli mohou hrát i vrozené dispozice. Z toho vyplývá, že organismus je „chybující“. V případě této teorie je však důraz položen na „mechanické záležitosti“, tedy na fyzikální jevy. Stačí připomenout například klouby. Teorie není až tak primitivní, jak by se mohlo zdát. Neomezuje se totiž jen na „mechanické stárnutí“, ale také si všímá buněk, v nichž dochází k opotřebení jistých „součástek“ (uvnitř buňky), kterým se říká mitochondrie. Ty jsou naprosto nezbytné, protože zajišťují přeměnu látek za přítomnosti kyslíku. Říká se tomu „buněčné dýchání“. Když se mitochondrie poškodí, ztrácí funkci. Zdá se, že v průběhu života dochází z nějakých důvodů k poklesu počtu mitochondrií a buňka se 53


v podstatě začne „dusit“ a po jisté době odumírá. Nelze tedy vyloučit, že délka života je dána postupným omezením „životnosti“ a počtu mitochondrií.

Teorie hromadění odpadních látek Tato teorie není tak nesmyslná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Konečně o tvorbě a hromadění „odpadků“ už byla řeč dříve. Autoři vycházejí z pozorování postupně se zvyšující tvorby buněčného barviva, který se nazývá lipofuchsin. Hromadění tohoto hnědého pigmentu je podle jiných odborníků pravděpodobně až důsledkem, nikoliv přímou příčinou stárnutí. Nicméně pokud by tato teorie skutečně platila, podporovalo by to možnost využití účinné „sebeobrany“, a to postupů vedoucích k „očistě buněk“ – na jednom z prvních míst to je hladovka nebo řízená detoxikace a nyní moderní chelátoterapie. V posledním případě se jedná o postup invazní, to znamená, že ho lze provádět pouze pod aplikací a dohledem lékaře. Není divu, že výrobci zareagovali rychleji než kritici uvedené teorie a předkládají veřejnosti návrhy na využití různých doplňků stravy, jejichž cílem je odstranit „buněčný odpad“. Jako příklad mohu jmenovat juku nebo chlorofyl (zelené listové barvivo).

Teorie příčných vazeb Vychází z praktických pozorování, díky nimž se podařilo zjistit, že s postupem věku stoupá riziko vzniku specifických změn ve tkáních, které lze popsat jako „spojování částí molekul“ některých bílkovin. Tomuto procesu se anglicky říká „crosslinkage“, česky „tvorba příčných vazeb“. Mohli bychom přemýšlet také o možnosti existence podobného procesu v molekulách nebílkovinné povahy, především v DNA. Výsledkem je porucha činnosti takto napadené tkáně, v případě DNA porucha produkce nutných bílkovin, kterými jsou také hormony a enzymy. Toto vše zní velmi rozumně. Je to tedy realita a tato teorie je jedinou, která je správná? Ale kdepak! Velmi ilustrativní je příklad v podobě existence celulitidy. Tato porucha je výsledkem (mnohdy velmi předčasného) vzniku příčných vazeb (jistěže nejen jich). Přitom o problému se nedá mluvit jako o poruše přímo spojené jen se stářím. Dokonce je to problém typicky ženský. 54


Pokud by to tedy byl důsledek platnosti této teorie, pak bychom my muži neumírali, protože celulitidou netrpíme.

Teorie volných radikálů Tato teorie je velmi aktuální. Možná správně, ale třeba zcela zbytečně, protože „někdo“ má zájem na tom, aby jí byla věnována prvořadá pozornost. Kdo ví? O volných radikálech se dovíte v samostatné části textu. Pravda je, že volné radikály jsou „na programu dne“ již minimálně deset let! Není tedy divu, že už dávno se hledají (a také se nalezly) látky, které brání vzniku agresivních, tkáně poškozujících volných radikálů. Vždyť vědci o nich neustále tvrdí, že jsou oním základním působkem poškozujícím organismus a způsobujícím stárnutí. Těmto látkám se říká antioxidanty. Jsou to sloučeniny bránící nadměrné oxidaci (okysličení). Je to ovšem trochu složitější například tím, že někteří odborníci prohlašují, že volné radikály jsou nutnou součástí přeměny látek. Ale to už není pro tuto knížku. Přesto asi nejde o jedinou příčinu stárnutí! Na druhé straně je téměř jisté, že dlouhodobé podávání antioxidantů skutečně může (jak vidíte, vyjadřuji se opatrně) „odsunout“ vznik chorob souvisejících se stářím do vyššího věku. Co víc si přát?

Teorie změn imunitního systému Tuto teorii formuloval Sir F. MacFarlane Burnet, nositel Nobelovy ceny. Jeho teorie je založena na hypotéze postupného selhávání, nebo naopak na „splašení“ imunitního systému. Ve druhém případě začne organismus bojovat proti vlastním tkáním, čímž vznikají různé autoimunní choroby, jak již o nich byla zmínka. Těch je celá řada, včetně roztroušené sklerózy, lupus erythematodes a možná i Alzheimerovy choroby, dříve šmahem považované za „senilitu“. Na druhé straně je velmi zajímavé, že přestože vyšetření imunity hodně starých lidí sice ukázalo značné změny, tito lidé přesto netrpěli víc než mladší obvyklými banálními infekcemi ani se jejich organismus nechoval nepřípustně jako v případě osob postižených selháváním imunity (AIDS). Z toho plyne, že je diskutabilní, zda poruchy a v lepším případě jen „neškodné“ změny imunity nejsou spíše důsledkem než příčinou stárnutí. 55


Teorie existence a činnosti genu stárnutí V tomto případě se jedná o teorii naprosto novou. Vědci totiž objevili další zajímavý gen, aniž by až dosud jeho funkci dokonale objasnili. Zatím se zdá, že tento gen řídí produkci nějaké bílkoviny, která by údajně mohla být původcem stárnutí. Možná že je to právě ona, která postupně blokuje tvorbu hormonu zvaného melatonin (zmínil jsem se o něm v předchozím textu). V jeho případě platí, že čím je produkce menší, tím blíže je člověk smrti. Ale kdo ví, že? Také v případě této teorie výrobci předběhli výzkum a reagovali výrobou tohoto hormonu, který je již k dispozici ve formě doplňku stravy. Je to hormon nesmírně zajímavý svým působením, protože velmi výrazně pomáhá proti nespavosti u starších lidí nebo u těch, kdo trpí nespavostí v důsledku stresu a depresí, velmi efektivní je také pro „cestovatele“, protože řeší problém časté změny časových pásem. Podrobněji je melatonin popsán v dalším textu.

Teorie nárůstu pravděpodobnosti poruch buněčného dělení Tato teorie není nová, zato je velmi realistická. V podstatě vychází z kybernetiky, protože předpokládá, že čím složitější je organismus, tím složitější jsou regulace procesů v něm probíhající, a tudíž se tím zvyšuje pravděpodobnost jejich poruchy. Možná i v duchu jednoho z Murphyho zákonů, že „co se může pokazit, to se také pokazí“. Kromě toho, čím se organismus dožívá vyššího věku, tím více stoupá počet již proběhlých buněčných dělení, takže se zvyšuje riziko, že dojde k nějaké poruše. Nejde pouze o pravděpodobnost, ale také o důsledek působení zcela konkrétních vnějších vlivů, počínaje různými nepřirozenými látkami ve stravě, vodě a vzduchu přes UV a kosmické záření, radiaci, elektromagnetický smog a kdoví co ještě. Organismus musí být v průběhu života schopen opravit mnoho chyb, k čemuž má potřebný „samoopravitelský“ aparát, o němž již také byla řeč. S postupujícím procesem stárnutí a se stále delší dobou působení vnějších negativních faktorů stoupá riziko poškození a současně klesá jak imunita, tak schopnost chyby opravit.

56


Zajímavé je, že tato konkrétní teorie je uznávána především jako zdůvodnění vzniku nádorových onemocnění. Mezi základními poškozujícími vlivy v tomto směru lze mimo již uvedené vlivy zdůraznit působení volných radikálů, v neposlední řadě je nutné zvažovat vliv celé řady virů! Vysokou pravděpodobnost této teorie by mohl potvrdit nejnovější objev týkající se existence tzv. „záložních genů“. Jednoduše řečeno každý gen „něco“ řídí. Aby se snížila pravděpodobnost fatální (letální, osudové čili smrtelné) poruchy, jsou geny pravděpodobně „zálohovány“ (zdvojeny, možná i ztrojeny) existencí dalších, vybavených totožnou funkcí. Pokud tedy určitý jedinec má tu smůlu, že u něho došlo k vymizení činnosti některého ze záložních genů, má vysokou pravděpodobnost, že u něho dojde k poruše nějaké životní funkce. Hovoří se ovšem také o „nedokonalosti“ enzymatického vybavení, nutného k replikaci (nepřesně řečeno – rozmnožování) DNA, protože některé enzymy nevytvářejí přesné kopie – dochází ke změně DNA, což způsobí tvorbu změněných molekul bílkovin, z nichž některé mohou být zcela neškodné a jsou eliminovány, jiné mohou způsobit řadu problémů počínaje alergií přes poruchu činnosti některých orgánů až po zhoubné bujení. Tato teorie je momentálně považována za nejpravděpodobnější!

Teorie vyřazování důležitých bílkovin z činnosti jejich vazbou na glukózu Tomuto procesu se říká glykosylace proteinů. Změna struktury molekuly je nutně příčinou toho, že ta se stává nefunkční. Logické a přitom vysoce pravděpodobné. Nejznámějším produktem tohoto procesu je tzv. glykosylovaný hemoglobin, jehož obsah se již rutinně stanovuje především v souvislosti s diabetem. Samozřejmě se jedná o proces, který není katastrofálně rychlý, to však naprosto nic příznivého neznamená. Na základě této teorie by se na první pohled mohlo zdát, že jednoduchý cukr, respektive konkrétně glukóza, je v podstatě lidským „buněčným jedem“. Trochu to odporuje všeobecnému přesvědčení i výzkumu, protože glukóza je jedním ze základních zdrojů energie na57


příklad pro červené krvinky a pro mozkové buňky. Nicméně se zdá, že skutečně „všeho moc škodí“ a že někteří lidé mají sníženou toleranci k příjmu glukózy právě proto, že jejich organismus s ní neumí správně hospodařit. V tomto kontextu je nutné zdůraznit vhodnost omezování příjmu jednoduchých cukrů s postupujícím věkem. A skutečně – snížená tolerance glukózy u starších osob je prokázanou realitou. Možná že další fakta nejsou v přímé souvislosti s touto teorií, nicméně jsou velmi důležitá. Mám na mysli vlákna jakýchsi vysoce specifických bílkovin, které svými vlastnostmi odporují všemu, co je už známo o běžných bílkovinách, a to tím, že jsou mimořádně odolná. Dokonce se neničí ani sterilizací párou pod tlakem! Dostaly název „priony“. Vlákna těchto bílkovin mohou nakonec pokrýt šedou hmotu mozkovou a tím bránit její normální funkci. Právě ona jsou považována za příčinu Alzheimerovy choroby. Mimořádně zajímavý na prionech je fakt, že jsou tvořeny specificky pozměněnými bílkovinami s navázanými cukry (takovým sloučeninám se říká „amyloidy“). A to je ta souvislost s výše uvedenými glykosylovanými proteiny.

Několik slov na závěr popisu teorií stárnutí Nejsem si jistý, zda je výčet vyčerpávající. Tuším, že existují i teorie další, které různým způsobem kombinují ty, které jsem uvedl výše. V každém případě jich je dost na to, aby ve vás vyvolaly nejistotu, zmatek a možná i pochybnosti, třeba ve smyslu serióznosti vědy. Na druhé straně – k čemu by vám teoreticky vzato, bylo dobré vědět, JAK stárnete, pokud byste nevěděli, JAK se bránit?

Obrana proti (předčasnému, rychlému či „nezdravému“) stárnutí Předpokládám, že nepatříte mezi ty čtenáře, kteří se rozhodli nezasahovat do Božího díla, a tudíž žít spontánně a svým způsobem (mnozí opravdu hodně pasivně) čekat na konec. Jistě, hlavním faktorem, určujícím, jak dlouho budete žít, jsou vaše geny. Až na to, že je možné jim „pomáhat“ v jejich boji za dlouhý život. Stejně tak lze aktivovat jiné geny, které život zkrátí. To ještě neznamená, že ten kdo má to štěstí a dlouhověkost má „v genech“, může žít zhýralým životem, aniž by to na něm nezanechalo zničující následky. 58


Předpokládejme, že není pochyb o tom, že

nejdůležitější částí (sebe)obrany je správný životní styl V tom případě bychom měli věnovat pozornost jednotlivým součástem životního stylu. A tou hlavní je - (neustávající) aktivita. A to nikoliv (jen) fyzická, ale především duševní.

Význam fyzické aktivity Již v předchozím textu jsem se věnoval významu fyzické aktivity, nyní je čas na to, říci si o tom další podrobnosti. Fyzická aktivita je totiž jednou z činností, kterou lze použít jako součást režimu účinné prevence předčasného stárnutí a fyzické devastace. Jistěže fyzické aktivitě fandím, protože v její špičkové formě to pro mne bylo původní zaměstnání (sportovní fyziolog). Nicméně nejenom to. Fakta hovoří jasně. Tak například již po překročení 30. roku dojde u těch lidí, kteří nikdy nesportovali, k významnému poklesu schopnosti získat a využít kyslík. V důsledku toho jsou důležité tkáně ve stálé mírné hypoxii (nedostatek kyslíku). Situace se velmi zhoršuje u kuřáků! A také je horší u žen než mužů a to možná také proto, že ženy dost často trpí chudokrevností. Ta je ostatně poměrně častým a v podstatě odborně nesledovaným jevem. Jeho příčinu vidím ve znečištěném životním prostředí. Ještě jednou musím připomenout, že k hypoxii velmi přispívá silné kouření a špatný způsob dýchání, například v důsledku špatného držení těla, stresu nebo obezity – nebo všech vyjmenovaných vlivů dohromady. Když už jsem se zmínil o obezitě – ta, jak tvrdí obezitologové, prokazatelně urychluje stárnutí navzdory tomu, že na první pohled mnozí obézní lidé vypadají mladší než jsou. Ale to jen proto, že podkožní tuk napíná kůži, na které pak nejsou tolik vidět vrásky. Ale pozor – není až tak samo o sobě důležité, kolik kdo má vrásek, ale v jakém stavu jsou jeho vnitřní orgány. Studie zabývající se vlivem psychosociálních faktorů prokazují, že problémy nastávají v období, kdy z nějakých důvodů musí být dlouhodobě přerušena nebo důchodem ukončena pracovní činnost, především pokud byla zaměřena spíše na duchovní stránku, a současně také

59


fyzická aktivita – většinou pro nemoc. Nuda a pocit zbytečnosti může staršího člověka předčasně zabít. S postupujícím stárnutím se významně zmenšuje množství svalové hmoty a současně také její „funkceschopnost“, a to více u těch osob, které nejsou pravidelně fyzicky aktivní. Stejně tak se však zmenšuje a souběžně do jisté míry degeneruje mozek! V obojím případě by gerontologové jistě poukázali na to, že je to důsledek ztráty tkáňové vody. Samozřejmě to ale není důvod zásadní. Hlavní příčinou jsou změny v produkci hormonů! Ne nadarmo se v USA stalo obrovským hitem použití tak zvaných anabolických hormonů (u mužů testosteron, u žen estrogen, případně u obou pohlaví jejich základní stavební „kámen“, kterým je dehydroepiandrosteron – DHEA), ba dokonce i růstového hormonu (hGH) a melatoninu. Jak ukazuje praxe, jsou to látky, které někdy způsobí doslova zázraky. V tuto chvíli však musím odolat nutkání věnovat se popisu možností hormonální substituční terapie (zkráceně HST, anglicky HRT), protože je to „parketa“ endokrinologů a gynekologů. A opakuji:

Svaly a mozek jsou od toho, aby byly stále činné! A teď pokračujme v popisu významu fyzické aktivity.

Proč je fyzická aktivita nutná? Protože v průběhu stárnutí dochází k postupné ztrátě koordinace a také se zhoršuje (prodlužuje) reakční doba (v důsledku poklesu rychlosti nervosvalového přenosu). Je to sice proces přirozený, nicméně právě v tomto případě lze účinně omezit rychlost devastace neustávajícím „tréninkem“. A když je nutné trénovat jak svaly, tak mozek – tak co je lepšího než vhodný typ sportu? Ten výraz „vhodný typ“ je nesmírně důležitý, vždyť většina starých lidí má problémy s klouby a páteří. Období, kdy dojde k markantním nepříznivým změnám v organismu a poté k postupnému zvyšování rychlosti vzniku a intenzity těchto změn, lze úspěšně posouvat do vyššího věku!

60


Nemohu ani nechci tvrdit, že fyzická aktivita zabrání vzniku degenerativních postižení mozku a celé nervové soustavy. Důležitý je fakt, že starší a staří lidé velmi často (a přitom zbytečně) podléhají představě, že „pro ně se nějaké hopsání“ už nehodí, třeba jen proto, že při něm budou vypadat směšně. Jistě, v očích mladší části veřejnosti by starší pán na diskotéce vypadal buď jako majitel na kontrole, nebo jako „podivín“, abych to vyjádřil slušně. Na druhé straně shromažďování starých lidí v cukrárnách a na lavičkách v parku či v klubech důchodců je sice společensky přijatelné i logicky vysvětlitelné, ale naneštěstí také fyzicky a psychicky degradující. Naopak kontakt s mladšími věkovými skupinami by těmto lidem prospěl. Nyní zbývá o tomtéž přesvědčit mladší věkové skupiny, že? Starší lidé se často vymlouvají (někdy k tomu mají objektivní důvody), že nemohou být fyzicky aktivní, protože jsou nemocní. Jistě, ale nemocní jsou většinou proto, že nebyli a nejsou fyzicky aktivní. O tom svědčí studie potvrzující příznivý efekt fyzické aktivity u osob po infarktu nebo mozkové mrtvici. Příčiny rychlejšího stárnutí nespočívají jen v nedostatku fyzické aktivity, kouření, nepříznivém psychickém stavu, ale kupodivu také v dlouhodobě konzumované nevhodné stravě. Strava je nutnou součástí správného životního stylu. Způsob stravování zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu zdraví a přeneseně také délku života. Z tohoto důvodu budu výživě věnovat významnou část textu.

Podstatný vliv na zdraví, kvalitu a délku života má způsob stravování. Člověk se naneštěstí dosud nestačil plně přizpůsobit zásadní změně ve způsobu stravování, na který byl zvyklý tisíce let a k níž došlo snad někdy až v průběhu středověku nebo možná i později. Přechod z převážně syrové stravy s hojností bílkovin živočišného původu, vlákniny, a naopak s naprostou absencí jednoduchých cukrů s nečetnou výjimkou ovocného cukru, na stravu plnou tepelně zpracovaných živočiš-

61


ných a ztužených rostlinných tuků, jednoduchého cukru (sacharózy), tepelně zpracovaného mléka a mléčných silně slazených produktů, potravin s převahou sacharidů s vysokým glykemickým indexem, to vše je příčinou stále rostoucího výskytu vážných neinfekčních civilizačních chorob. Systematické přejídání a naprostý nedostatek pravidelné fyzické aktivity, nepřetržitý příjem energeticky bohaté stravy bez původně přítomných relativně dlouhých období nedostatku vede k obezitě, jejíž výskyt začíná být alarmující. Prakticky bez výjimky se jí nevyhne ženská část populace ve věku nad 50 let. To vše jsou ony základní příčiny zhoršujícího se zdravotního stavu celé současné populace. Nejhorší na tom všem je fakt, že k tomu dochází již od útlého dětství.

Alternativní přístup ke stárnutí a možnosti obrany z pohledu východní medicíny Prostor pro řešení problémů souvisejících se stárnutím (nikoliv samotného stárnutí) nabízí v daleko větším rozsahu tradiční východní medicína (a filozofie, která byla a je její součástí). Základní literaturou by vám mohla být knížka, jejíž autor dr. Deepak Chopra (Elixír života, Knižní klub 2002) je v USA žijícím guru indické medicíny. Tato východní filozofie a medicína se jmenuje ajúrvéda. Základem úvah nad způsobem řešení poškozeného zdraví nebo jen stárnutí je pochopení souvislosti dědičných dispozic, životního stylu a stavu mysli. Jinými slovy, každý zdravotní problém je vždy kombinací poškození těla i mysli, je tedy „psychosomatický“. Ajúrvéda zdůrazňuje mimořádný význam pozitivního myšlení a nelékové aktivace samoléčebných schopností. Podobně výsledek léčby je závislý především na psychice. K ní se využívá přírodní medicína včetně častého „placebo efektu“ v kombinaci s výukou autoregulačních technik a autosugesce. Ajúrvéda zdůrazňuje, že v posouzení procesu stárnutí a stavu organismu staršího člověka je rozhodující „biologický věk“. Tento pojem není cizí ani západní medicíně, která už dokonce disponuje objektivními měřicími metodami pro hodnocení biologického, tedy skutečného (nikoliv kalendářního) věku.

62


Ajúrvéda se však od západní medicíny značně liší, a to tím, že využívá některé, pro moderní medicínu „úsměvné“ techniky a metody: Meditace a dostatek spánku. Individuálně koncipovaná strava vycházející z osobní typologie. (Určení metabolického typu je však velmi podobné systému, který používá moderní medicína – viz Wollcott a Fahey v seznamu literatury.) Systematické použití doplňků stravy (výhoda těch, které jsou ryze přírodní). Pravidelné, pokud možno každodenní individuálně sestavené cvičení. Pravidelná detoxikace. Citová vyrovnanost, láskyplnost a pozitivní vztah k lidem. Omezení negativních emocí. Neustávající tvůrčí činnost. Co je tedy vhodné, nebo přesněji – nutné dělat? Udržovat mozek neustále v činnosti. Nutit ho pracovat, třeba jen zábavnou formou. Zajistit pravidelnou fyzickou aktivitu. Co nejdéle se vyhýbat chronickému podávání chemických léků. Vyhnout se použití hypnotik (v kombinaci s alkoholem jsou „smrtelné“), místo nich používat zklidňující prostředky přírodního původu. Vyhnout se použití sedativ, hypnotik a antidepresiv (obecně tedy psychofarmak). Změnit skladbu stravy v závislosti na zdravotním stavu a omezit celkový příjem energie.

Hladovky a fyziologické hladovění Mírné hladovění (ve smyslu dlouhodobě nepatrně menšího příjmu energie než ideálního) a případně krátkodobé „hladovky“ jsou některými odborníky doporučovány jako účinný omlazovací proces. Jejich efekt je prokázán experimentálně, a tak se v posledních letech opět 63


lze setkat s jejich doporučováním jako jednoho z prostředků podporujících kvalitu zdravotního stavu, a tím také zvyšujících pravděpodobnost dosažení vysokého věku. Z těchto důvodů dostaly také specifický název – fyziologické hladovění. Nicméně tak jak to už ve vědě bývá, není tento postup přijímán všemi odborníky s nadšením. Je to současný vědecký (nebo chcete-li jen „odborný“) paradox, protože redukce příjmu energie po určitou dobu je obezitology považována a propagována za jediný možný přirozený a bezpečný postup vedoucí k úspěšné redukci tělesné hmotnosti! Snad by bylo možné akceptovat námitky některých odborníků, kteří tvrdí, že hladovění může u starších osob být kontraproduktivní. Je tomu tak v případě, kdy u starších osob došlo ke zhoršení výživového statusu v důsledku dlouhodobě nevhodné výživy nebo poruchy činnosti některých orgánů souvisejících s příjmem a zpracováním potravy. Pokud by některý z vás čtenářů zatoužil přečíst si vědecké argumenty podporující opakované hladovění, nebude mít problém sehnat potřebnou vědeckou i vědeckopopulární literaturu. Z toho, co je zde uváděno, vyplývá, že jakékoliv „manipulace“ v rámci životního stylu musí být velmi odpovědné a musí vycházet ze zhodnocení celkového stavu konkrétního jedince. Z tohoto konstatování však také vyplývá, že paušalizace „ozdravných postupů“ tak, jak je prezentují média, může způsobit víc škody než užitku.

Hormony vládnou. Ale také léčí… Až se ponoříte do studia následujícího textu, případně do studia informací dostupných na internetu, zjistíte, že „teorie“ nejsou v praktickém životě až tak moc důležité. To, co důležité je, je aktuální stav vašeho organismu. Ten se odvíjí od toho, jak pracuje vaše „centrála ve spojení s velínem“. Ano, víte dobře, co se tím myslí – je to centrální nervová soustava a látky, které produkuje – to jsou ty, které řídí produkci hormonů a poté hormony samotné. Je to jistě poněkud přízemní, ale každý z nás není nic jiného než jakási dost záhadná entita, jejíž existence, chování a zdravotní stav podléhá vlivu látek, které sama vytváří. Člověk jistě je „samostatně 64


uvažující, rozumem vybavená jednotka“, nicméně ani on se nevymanil z vlivu hormonů, které si s ním někdy doslova dělají, co chtějí. Svým způsobem jsme stále ovládáni jakýmisi pudy, přestože si to nechceme připustit. Jen skutečný dogmatik by mohl tvrdit, že člověk je vždy a za všech okolností řízen rozumem. Nebo vlastně – ano, pokud připustíme, že rozum je občas řízen, a to evidentně proti naší vůli – hormony. V publikaci tohoto typu není možné věnovat potřebnou pozornost vyčerpávajícímu popisu působení hormonů na organismus, neuvěřitelně složitým procesům jejich vzájemné souhry a ještě složitější regulaci jejich tvorby a uvolňování založené na tzv. biologické zpětné vazbě. A tak by mělo stačit zdůraznění nepříjemné skutečnosti, která nastane vždy, když dojde k poruše tvorby a vylučování dokonce již jen jediného z desítek hormonů. Například snížení tvorby hormonu štítné žlázy – thyroxinu se projeví „rozladěním“ funkce vaječníků. A kdyby jen to. Jistý je vzestup tělesné hmotnosti, stav těžké únavy… atd. Podobně tomu je v případě dalšího hormonu – inzulinu.

Co je důležité vědět Kvalita života a míra pravděpodobnosti, že ten který z nás dosáhne pro něj geneticky determinovaného věku, je přímo ovlivněna jediným faktorem. Tím je – stres! Přesněji řečeno, intenzita a doba jeho trvání. Stres je to, co vás nějakým způsobem vyvádí z „rovnováhy“ – nejenom po psychické, ale také po fyzické stránce (nebo v obojím významu). Stres může být dlouhodobý i akutní. Dlouhodobý, kterému se váš organismus nedokázal přizpůsobit (nezvládl „adaptaci“), vyvolá dříve nebo později vážné poruchy zdraví. Akutní stres vás naproti tomu může zabít dost rychle. Přitom stres, který má takovou intenzitu, že vyvolá život ohrožující situaci, může vzniknout také v důsledku působení pozitivních emocí! Doufejme, že vám se nic z toho nestane – v tom případě si můžete gratulovat, protože platí, že „co mne nezabije, to mne posílí“. Vaším úkolem je zabránit tomu, aby akutní stres přešel do trvalého! Pokud se to stane a stres trvá velmi dlouho a nelze ho odstranit, dojde k situaci, kterou specialisté nazývají adrenopauza (nepleťte s andropauzou čili zásadním úbytkem mužských pohlavních hormonů). Adrenopauza je stav vyčerpání nadledvin, které přestanou tvořit adrenalin, pro život nezbytný poplachový hormon, a později klesá i původně vysoká 65


hladiny dalšího hormonu, kterým je kortizol (hormon dlouhodobého stresu), který má protizánětlivé a imunitu povzbuzující účinky. Pokles imunity a těžká únava nakonec způsobí vzplanutí nějaké vážné choroby. Té, k níž máte vrozené dispozice. Připomeňme si ještě, že adrenopauza není záležitostí pouze staršího organismu, postihuje naopak především stresem přetížené mladé lidi. Jistěže v případě, kdy dojde ke stejné situaci u staršího člověka, je stav mnohem, mnohem vážnější.

Hormony, které mají opravdu velký význam V průběhu procesu stárnutí dochází k „plíživé změně“ (poklesu) produkce hormonů. Velmi dobře to znají ženy, které jsou v tomto směru „postiženy“ dříve než muži. Pokles produkce ženských pohlavních hormonů má za následek vážné změny psychiky, a dokonce se zjistilo, že negativně ovlivní také intelekt. Výrazně se snižuje fyzická výkonnost a hrozí překotný vznik osteoporózy, a dokonce také infarkt! Vůdčí roli má růstový hormon, jehož produkce naštěstí ochabuje jen pozvolna. To ovšem nezabrání úbytku svalové hmoty a naopak vzestupu objemu pasivní tukové tkáně a také dojde ke snížení napětí pokožky. Řešením je již zmíněná substituce (podávání „umělých“ hormonů), až na to, že je značně riziková (viz podrobnosti na jiném místě textu). U některých žen ani to není účinné, protože klesá citlivost cílových tkání (především svalové) na tyto hormony. Situace je podobná necitlivosti tkání na inzulin a v důsledku toho zhoršení glukózové tolerance a vznik diabetu 2. typu, onemocnění, které postihuje především starší osoby trpící nadváhou. V kontextu s procesem postupného „chátrání“ je třeba přemýšlet o účinné sebeobraně. Použití hormonů jako by se samo nabízelo. Vždyť co jiného, když jsou to právě ony, jež regulují všechny životní procesy? Nyní však pohlédněte jen o pár řádků výše – zde je popis situace zvané adrenopauza. Ta nemusí být totální – stačí, když dojde k poklesu produkce jednoho z mimořádně důležitých hormonů produkovaných dření nadledvin – je jím DHEA čili dehydroepiandrosteron. To je látka, která je důležitá s ohledem na fakt, že tvoří jakousi „matečnou“ látku, z níž vzniká celá řada pohlavních hormonů, a to jak mužských, tak ženských. Okolo DHEA vzniklo doslova „odvětví“ vědy, když se ukázalo, že by mohlo jít v podstatě o „pramen zdraví a mládí“! 66


Možná vás zklamu, protože „příběh DHEA“ je natolik dlouhý, že by zabral samostatnou publikaci už jen proto, že je to látka, která je v některých zemích volně prodejná a v jiných jen na předpis, pokud vůbec. Ještě že díky internetu vás to nemusí moc rozrušit. Nyní snad jen stručný výčet vážných onemocnění, která jsou velmi dobře „léčitelná“ (výraz je v uvozovkách, protože nejde o u nás registrovaný lék) pomocí DHEA: artritida – osteoporóza – syndrom chronické únavy – rakovina – psoriáza – obezita některých typů – meno- a andropauza.

Hormony brzlíku Dejme tomu, že jste zvládli stres a díky tomu produkce DHEA nebyla negativně zasažena. Nicméně nelze se spokojit s výsledkem, protože civilizace s jejím neustálým cestováním, nekontrolovatelné rozmnožování a návrat patogenních bakterií a virů je tím, co by nás mohlo zničit nebudeme-li připraveni. Proto je nutné věnovat mimořádnou pozornost imunitě.

Dokonalá imunita je podmínkou dobrého zdraví a dlouhého života Ostatně o imunitě hovoří jedna z teorií stárnutí. Ale jak si „pojistit“ stav dokonalé imunity? O tom přemýšlí stovky a možná i tisíce vědců. Díky nim jsou již k dispozici látky přírodního původu, které jsou opravdu účinné, někdy dokonce zcela mimořádně. Tak například jsou to některé byliny (výjimečná je především Cat´s Claw čili „kočičí dráp“ a podobně také Pau d´Arco čili „lapačo“), naprostou novinkou jsou beta-glukany a další látky obsažené v buněčných stěnách kvasnic nebo v „čínských houbičkách“, případně je možné využít specificky vytvořené živočišné produkty, jakými jsou zmrazený extrakt ze žraločích chrupavek či extrakt z bílých krvinek zvaný transfer faktor (nyní již k dispozici jako léčivo pod názvem Imunor). Evidentně pozitivní vliv má také produkt na bázi vaječných fosfolipidů, stejně jako bovinní kolostrum (hovězí produkt vyrobený z kravského mleziva). Nejnověji (opět) jsou dostupné extrakty ze zvířecích žláz, především z brzlíku (thymu) – mohou být jak z telecích, tak dokonce tuleních! Právě brzlík je totiž mimořádně důležitou žlázou, ovlivňující imunitu 67


svým hormonem, jenž se nazývá thymopoietin, který následovně působí na tvorbu thymového humorálního faktoru (THF) a thymopentinu. Dalšími jsou thymosin a-1 (působí především proti virům), thymostimulin (TP2) a následují thymus humoral factor gamma-2 a nakonec alfa-interferon.

Růstový hormon Pokud nebude v obraně proti stárnutí hlavním hráčem DHEA, pak jím asi bude růstový hormon zvaný somatotropin (v anglické literatuře se uvádí jako „hGH“). Tvoří jej hypofýza, jedna z nejdůležitějších žláz s vnitřní sekrecí. Všeobecně se ví, že tento hormon reguluje vzrůst – je-li ho málo, člověk je v dospělosti malý – a naopak. Díky medializaci nejvyššího českého muže je dostatečně známo, co způsobí patologicky vysoká produkce růstového hormonu v dospělosti. Nicméně tento hormon je právě jedním z těch, které jsou nejenom využívány k řešení zdravotních problémů, ale také zneužívány k neetickému nelegálnímu zvýšení fyzické výkonnosti ve sportu. Přitom se – díky medicíně proti stárnutí – tento hormon dostává do sféry zájmu – a to zcela oprávněně. Jeho účinky jsou totiž velmi „atraktivní“, protože:

Somatotropin (hGH) podporuje přeměnu látek a tak dochází k optimalizaci složení těla a k redukci tukové nadváhy, zlepšuje se produkce pohlavních hormonů mužů i žen, čímž dojde ke zvýšení fyzické výkonnosti, zlepšení nálady a poklesu výskytu depresí, omezí se riziko vzniku osteoporózy a zvýší se imunita.

Použití hGH je bohužel spojeno s významným rizikem vzniku vážných vedlejších účinků včetně podpory vzniku některých druhů rakoviny. To zatím je a ještě nějaký čas asi bude limitujícím faktorem rozšíření jeho použití v boji proti stárnutí. Pokud se z jakýchkoliv důvodů rozhodnete použít růstový hormon (v žádném případě jsem vás k tomu tímto textem nenabádal!), dejte velký pozor na falzifikáty a vyhněte se extraktům ze zvířecích hypofýz.

68


Thyroxin (hormon štítné žlázy) Každá žláza nebo chcete-li každý hormon je důležitý. Platí to tedy také pro hormony štítné žlázy, z nichž oním „výkonným“ je thyroxin. Nic není bez chyby, což platí i pro jinak od přírody dokonalé lidské tělo. Stává se, a naneštěstí častěji se stoupajícím věkem, že produkce thyroxinu klesne. Příčiny nejsou přesně známy, jednou z nich je například zánět způsobený kupodivu poruchou imunity. Organismus se chová, jako by mu jeho vlastní štítná žláza byla cizí. Mojí hlavní profesí je výživa, což mne motivuje k upozornění na relativně důležitou roli výživy v regulaci produkce hormonů, včetně tvorby thyroxinu. Ve stravě se totiž nacházejí tzv. antinutriční faktory, což jsou látky, které zhoršují využití živin a mohou nepříznivě působit na některé tkáně. V případě štítné žlázy je prokázána existence látek zvaných goitrogeny, které do jisté míry blokují tvorbu hormonu. Shodou okolností jsou obsaženy výhradně v rostlinných produktech, konkrétně v hlávkovém zelí, karotce, květáku, špenátu, hruškách, broskvích, chřestu a tuřínu. Jistě tušíte, co bude následovat – uvedený seznam potravin je obecně považován za „zdravou stravu“ a současně tvoří základ výživy vegetariánů! To, co zde uvádím, rozhodně není odsouzení vegetariánství, a to už proto, že ony produkty jsou na druhou stranu mimořádně zdravotně prospěšné. Nyní je třeba najít jakousi „optimální míru“ jejich konzumace. A také jde o to, že výhradní konzumace ovoce a zeleniny není pro významný počet lidí „tou správnou volbou“. Velmi často lze již doslova na první pohled uhodnout, kdo je striktní vegetarián. Týká se to především žen, a tím víc žen starších… prostě nevypadají zdravě, postrádají „jiskru“, jsou evidentně unavené, zimomřivé a často také mají zpomalené reakce. Kromě toho většinou trpí nízkým krevním tlakem. Navzdory relativně nízkému příjmu energie nebývají vyloženě štíhlé. Štítná žláza je orgán, jehož jakékoliv změny činnosti jsou velmi brzy „vidět“. Pokud v případě „otravy“ goitrogeny ve stravě nedojde ke zvětšení jejího objemu, pak se to pravděpodobně stane v případě dlouhodobého nedostatku jódu. Vzniká všem dobře známá struma. Štítná žláza se zvětšuje ve snaze vyprodukovat doslova za každou cenu dostatek thyroxinu.

69


Pohlavní hormony Estrogen je hlavní pohlavní hormon u žen. Je to látka, která je „hodně odpovědná“ za to, že žena není muž. Nicméně v životě dojde k situaci, kdy ženský organismus přestává tento hormon produkovat. Nastává období menopauzy. Jistě chápete, že fakt, že jsem muž, mi nedovoluje fundovaně hovořit o tomto období (na rozdíl od mnoha mužů včetně lékařů–specialistů). Je to totéž, jako kdyby muž měl popisovat stavy, k nimž dochází v průběhu těhotenství, při porodu a v následujícím období kojení. Kdo to nezažije, nepochopí. Estrogen je hormon, který na organismus ženy působí vlastně již v průběhu intrauterinního (nitroděložního) vývoje – stejně jako na mužský plod působí testosteron. Ta horší zpráva pro ženy v období přechodu a v menopauze zní: Nedostatek estrogenu nepříznivě ovlivňuje aktivitu mozku a způsobí určitý pokles intelektu, navodí zvýšenou citlivost a náladovost, poruchy paměti a zhoršenou schopnost soustředění, je příčinou postupného vzestupu tělesné hmotnosti a naopak ztráty kostní hmoty.

Důsledkem nedostatku estrogenu se zdá být sklon k vývoji Alzheimerovy choroby, osteoporózy, zvýšení rizika oběhových onemocnění a tvorbě opakovaných zánětů včetně vzniku některých autoimunních chorob. Tato fakta jsou jakýmsi „předkrmem“ pro speciální část textu popisující menopauzu. Testosteron je hlavní pohlavní hormon u mužů. Na tomto hormonu je zajímavé, že se může (především v mozku) enzymaticky přeměnit na estrogen. Také v mužském mozku jsou receptory pro estrogen. To je důvod, proč muži netrpí tak často jako ženy demencí nebo Alzheimerovou chorobou.

70


Testosteron působí v mozku odlišně a právě on je příčinou zajímavého jevu, kterým je fakt, že především muži skládají hudbu. Porovnáváním ženského a mužského mozku bychom se však dostali trochu jinam, než je možné v publikaci zaměřené především na výživu. Ostatně jakékoliv porovnávání muže se ženou je velmi rizikové, protože některé ženy jsou na to dost citlivé, a to i přesto, že rozdíly jak anatomické, tak biochemické jsou evidentní. Tím nechci tvrdit, že jsou v neprospěch žen. Spíše naopak! Ženy po přechodu ztratí až 95 % původního množství estrogenu, muži pouze 30-40 % původního množství testosteronu. To je zcela zásadní! Ženy proto velmi dobře reagují na podání estrogenu, kdežto starším mužům podání testosteronu pomůže méně výrazně. Ještě zajímavější je skutečnost, že testosteron lze podat jak starším mužům tak i ženám – v obou případech se sníží tvorba tuku, zlepší se naopak množství a kvalita svalové hmoty a zmírní případné deprese – a podpoří se „chuť do života“.

71


Psychika v procesu stárnutí Psychika je stárnutím samozřejmě také „zasažena“. O tom již byla řeč o pár řádek výše. V průběhu stárnutí však také klesá kvalita činnosti autonomního vegetativního nervového systému, protože jeho činnost je závislá na dostatku pro život nezbytných látek zvaných neurotransmitery (neuromediátory). Ty zajišťují přenos nervových podnětů mezi jednotlivými nervovými buňkami a mezi nervovou soustavou a výkonnými orgány. Pokud „spojení“ nefunguje, jak má, dochází k vážným problémům, jakými jsou například kolísání krevního tlaku, poruchy spánku, které nejsou způsobeny poklesem tvorby melatoninu, apod. Snižují se tzv. kognitivní (poznávací) schopnosti, klesá schopnost koncentrace stejně jako odolnost ke stresu. Poruchy psychiky mohou být vyvolány také snížením produkce hormonu štítné žlázy, ale stejně tak pohlavních hormonů.

Jak změřit skutečný biologický věk? V nedávné době se podařilo vyvinout objektivní metody „měření stárnutí“. K testování se používá celá baterie vyšetření, která jsem již uvedl v předchozím textu. V rámci testování se však také stanovují hladiny hormonů, konkrétně se měří androsteron, epiandrosteron a dedydroepiandrosteron (DHEA) a thyroxin a jeho „příbuzní“. Již jsem se zmínil o významu štítné žlázy. V posledních letech roste počet osob trpících poruchami její činnosti (většinou žen). Souvisí to s nedostatkem jódu a je také třeba připomenout katastrofu v Černobylu. Štítná žláza je rovněž negativně ovlivněna snížením produkce steroidních pohlavních hormonů (hlavně u žen), k čemuž může dojít počínaje 40. rokem. Je to projev předčasného, i když vlastně fyziologického procesu stárnutí, u žen směřujícího k menopauze. Na tuto situaci ženy doplácejí přírůstkem hmotnosti a někdy předčasným přechodem, sníženou odolností vůči stresu, chronickou únavou, náladovostí a dalšími dobře známými stavy. Problémy se však nevyhýbají ani mužům, dokonce i těm, kteří jsou v produktivním věku. Většinou je to důsledek negativního působení stresu. Také oni mohou doplatit na pokles imunity a s postupujícím věkem také stoupá riziko vzniku některých autoimunních onemocně72


ní (revmatoidní artritida) a z dalších onemocnění především diabetu. V souvislosti s tímto onemocněním je zajímavé, že dosud není jasné, zda k prevenci je vhodné snížení příjmu energie! Podle názoru některých kolegů je totiž výrazný nedostatek cukrů, především sacharózy, příčinou předčasného stárnutí!! To je naprostý opak toho, co tvrdí gerontologové a specialisté na anti-aging medicínu (podrobnosti na jiném místě textu).

Inzulin a kortizol Čeká vás „velká“ kapitola věnovaná přeměně látek a výživě. Výše uvedené hormony jsou důležité, ale v následující kapitole se vše točí okolo regulace tvorby energie. Inzulin je hormon slinivky břišní, který disponuje mimořádnými schopnostmi. Je to klíčový regulátor přeměny látek, přestože se o něm hovoří především v souvislosti s diabetem, tedy s regulací metabolismu sacharidů. Není-li dostatek inzulinu, případně cílové tkáně na něj nereagují, je to velký problém. Zásadní. Nicméně inzulin je současně hormon ovlivňující metabolismus bílkovin i tuků. Pomáhá v regeneraci svalové hmoty a přispívá k ukládání energie do zásob. Ty jsou tvořeny jednak glykogenem, zásobní formou cukru ukládanou do jater a svalů, a tuky, ukládanými jak v podkoží, tak v dutině břišní. Nedostatek inzulinu tudíž způsobí jednu zásadní věc – hubnutí! Horší zpráva je, že nevhodný způsob stravování u lidí, kteří nemají porušenu jeho produkci, způsobí značné výkyvy jeho hladiny, což nakonec způsobí rozvrat metabolismu. Později se už organismus „neobtěžuje“ s korekcí jeho produkce a vzniká situace chronicky zvýšené výroby – první krok k rozvoji metabolického syndromu. Pokud konzumujete příliš mnoho stravy, obsahující přílišné množství jednoduchých sacharidů a potravin s vysokým glykemickým indexem, to znamená těch, které se rychle přeměňují na glukózu, koledujete si o uvedený problém. Inzulin v tom okamžiku působí jako látka dávající vznik situaci zvýšené náchylnosti k zánětům. V případě, že jste v danou chvíli ve stresu (nebo trpíte chronickým stresem), zvyšuje se produkce kortizolu, což je hormon produkovaný nadledvinami, jehož úkolem je „mobilizovat“ energetické rezervy. Nastane situace, kdy se jen dále zvyšuje pohotovost a zvyšuje se hladina krevního cuk-

73


ru – a to zase „dráždí“ inzulin. Pokud ve stresu nevydáváte žádnou energii, uvolněné cukry se znovu ukládají – naneštěstí v podobě tuku. Souběžně dochází k prohloubení rizika vzniku zánětů.

Zopakujme si Stres = poplach. Krátký poplach = adrenalin. Dlouhotrvající poplach = kortizol. Strava s vysokým podílem rychle využitelných cukrů = zvýšený inzulin. Inzulin + kortizol = velký problém.

Závěr? Dlouhodobý stres a nevhodná strava vyvolávají vznik nepříznivého metabolického terénu inklinujícího ke vzniku zvýšeného krevního tlaku, metabolického syndromu a stavu zvaného prediabetes. Situace je horší v případě, kdy jste si již „vybudovali“ hodně velkou nadváhu.

74

2. kapitola. Co je stárnutí a proč k němu dochází?

Recommend Documents