2, 6

RESPEKT

48

Ročník XV.

22.–28. 11. 2004 cena 25 Kč předplatné ČR 20 Kč

Svítání nad Fallúdžou 9 Přídavek pana Eminema Reportáž: Afrika vs. AIDS 13 Tajemství alergií 19 /

/

22

/

Potřebujeme ještě tuto vládu?

/

2 / Ve hvězdách: Lady Astorová – konzervativní liberálka jako řemen 2 / Zápas o duši muslimů 3 / Svoboda, nebo bezpečí 3 / Grebeníček míří vysoko 3 / A zvítězí Sparta 3 / D O M O V – Jestliže je Úterý, musí nás být sedmnáct 4 / Jak se přeskupily síly 4 / Hrdí estébáci, spojte se 5 / Šíleně smutná už se nebojí 5 / Co ještě zmůžou 6 / Připomeňme si: Žigovi pořád čekají 6 / E K O N O M I K A – Lehká topná řepka 8 / Za monopol až na věky 8 / Pražská burza obživne 9 / Třikrát na okraj: Odměny pro Čepro, řecký podvod, Paroubek odvolává 9 / Z A H R A N I Č Í – Svítání nad Fallúdžou 10 / Dobré zprávy z Kašmíru 10 / USA: Pokračovat v nastoleném kurzu 11 / I chudí Maďaři chtějí do Evropy 11 / Miliarda hledá práci 12 / T É M A – Přeskoč krávu proti AIDS 13 / R O Z H O V O R – S prezidentským kandidátem Jorgem G. Castañedou o Mexiku 16 / C I V I L I Z A C E – Gottwaldovi muži 18 / Kaleidoskop: Červená Karkulka, uherák proti zrní a pornoaktivismus 18 / Tajemství alergií 19 / P O L E M I K A – Kdo určuje morálku 20 / K U LT U R A – Gulag - příběhy obětí a vrahů 21 / Cena pro Mančušku 21 / Přídavek pana Eminema 22 / Je třeba zabít Kamila 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Slovensko – Jméno růže pro každého 23 / Mimochodem: Zakázané štvanice 23 K O M E N T Á Ř E – Vláda mezi utanázií a vzkříšením

/

2, 6

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

Týdeník

2/

K O M E N TÁ Ř E

22.–28. 11. 2004

Vláda mezi eutanazií a vzkříšením FOTO GÜNTER BARTOŠ

Co je lepší: Grossův tým, nebo předčasné volby?

Kdyby něco, tak heslo je ODS – Odcházím Do Showbusinessu.

Kdo by to řekl, že úvahy o předčasných volbách se objeví tak brzy po nástupu Stanislava Grosse k moci. Nejmíň to asi čekala samotná ČSSD. Vždyť se přece už od léta snaží získat si popularitu zvyšováním platů a odsouváním nepříjemných rozhodnutí. Leč nepomohlo to – a prohrát v jednom roce troje volby je vážné varování. Ještě vážnější je však očividná defenzivní bezradnost, do níž teď kabinet a jeho premiér upadli. Takže opravdu: nebylo by pro tuto zemi výhodnější, kdyby Grossova vláda nečekala na svůj řádný konec za dva roky a poroučela se rovnou?

Špidla bez Špidly nefunguje Předčasné volby jsou selháním politiky a mají být až poslední možností. Jsou ale chvíle, kdy mohou jedině prospět. Třeba v dobách opoziční smlouvy, kdy vládnutí ČSSD s podporou ODS zabředlo do nekontrolovaného klientelismu, utrácení a devastace zahraničních vztahů se spojenci. Nastala taková situace i nyní?

Vyjádření Karla Schwarzenberga Vážení čtenáři, děkuji všem za podporu ve volbách do Senátu, děkuji i za povzbuzující dopisy. Rád bych Vás nyní ujistil, že Respekt zůstane týdeníkem, na jaký jste zvyklí, totiž svobodným a kritickým. Dnes už snad mohu říci, že v něm občas vycházely a vycházejí i texty, s nimiž se ne zcela ztotožňuji – ale nikdy jsem nezasahoval do obsahu listu, a tak tomu bude i nadále. Mám plnou důvěru v úsudek redakčního týmu. Dokonce očekávám, že když na to přijde, bez rozpaků bude kritizovat i činnost horní komory i jejího nového člena. Na mých vztazích s Respektem se proto nic nemění.

Vážené dámy, vážení pánové, páteční Lidové noviny věnovaly prohlášení Karla Schwarzenberga (viz text na této stránce) komentář vyjadřující stanovisko listu. Naznačují v něm obavu, že nový senátor by mohl Respekt využívat k „manipulaci s veřejným míněním“. Tento názor nezlehčujeme. Možná v tuzemském prostředí skutečně zní tak neuvěřitelně, že někdo může vydávat noviny i bez skrytých manipulátorských cílů. Nemůžeme nabídnout jiné záruky nezávislosti než tyto tři: veškeré dosavadní psaní Respektu, novinářskou integritu redakčního týmu a v neposlední řadě osobnost Karla Schwarzenberga. Ústecké čtenáře zveme v pondělí 22. listopadu v 17.30 do Severočeské vědecké knihovny na veřejnou debatu o využívání peněz z evropských fondů. [email protected]

VE

Ohleduplná opozice Účet vlády (podrobněji o něm viz text na str. 6) je tedy přehledný. A teď jak vypadá alternativa – dnešní opozice a současně nesilnější strana ODS. Analýzu jejího možného vládnutí komplikuje skutečnost, že na věcné rovině nejde o zrovna průhlednou formaci. Její zástupci se v parlamentu spíš než jako alternativa vůči vládě představují jako její glosátoři. Dobře to ilustruje průběh známé „aféry s odposlechy“. Přestože čísla o vysokém počtu zdejších poli-

Chcete mě? Takže toto jsou hrubé obrysy nabídek, které máme v současné době k dispozici. Úvahy o výhodnosti či nevýhodnosti předčasných voleb musí ovšem zahrnout ještě jednu věc: k hlasování dnes v české verzi demokracie chodí minimum voličů (v posledních volbách zhruba každý pátý) a partaje ani politologové zatím nevědí (a ani se nesnaží dozvědět) proč. Podle přibližného vysvětlení odborníků je to kvůli „vyprázdněnosti“ zdejší politiky a tomu, že lidé nevědí, koho vlastně z jednotvárné nabídky neznámých a nedůvěryhodných „darebáků“ volit. Výsledky parlamentních voleb tedy dnes mohou klidně skončit i noční můrou, kterou naznačují dlouhodobé průzkumy: do sněmovny se dostanou jen čtyři strany a vítězná ODS nedokáže sestavit se slabými lidovci většinovou vládu. Krizové scénáře pro ten případ vykreslují menšinový kabinet občanských demokratů či koaliční vládu s ČSSD proti silné – a ze situace na každý pád profitující – komunistické opozici. To vše sečteno říká, že nejvýhodnějším řešením současného rébusu by bylo probuzení Grossovy vlády. „Volby ukázaly, že kupování voličů sociálními dávkami nefunguje,“ přiznal v minulém týdnu upřímně premiérův poradce a poslanec ČSSD Jan Mládek. Pokud ministři přijmou jeho poznatek za svůj a začnou místo populistických snah o popularitu pracovat, mohly by se věci změnit k lepšímu. Opravdová práce vlády by totiž pravděpodobně probudila i opozici a cesta k rozpoznatelnosti stran u moci by byla nastoupena. Což by v důsledku mohlo zvednout volební účast a oslabit hrozivou sílu zdejších parlamentních stalinistů. Je jen otázkou, jestli k tomu sociální demokraté najdou dost energie, protože zrovna v této obtížné chvíli se ve straně rozjíždí nové kolo boje o předsednický post. Výzva od Zdeňka Škromacha ale může přinést i jednu pozitivní věc: nepřímo donutí Stanislava Grosse, aby nám konečně sdělil svou představu podoby naší země. Ale měl by si pospíšit. Čas, který na to má, už ohraničují týdny, nanejvýš měsíce. E R I K TA B E R Y

HVĚZDÁCH

Lady Astorová aneb Konzervativní liberálka jako řemen Zlaté časy, kdy ještě svět nepřeválcovala politická korektnost, kdy konzervativci si dovolili hájit liberální názory a naopak, aniž by získali cejch zrádců. Můžeme si je připomenout tuto neděli. Před 85 lety, 28. listopadu 1919, se první poslankyní britské Dolní sněmovny stala Lady Astorová. Ač byla známa jako vyznavačka konzervatismu, proslula svými projevy na obranu práv žen a dětí. Neméně proslula svým potýkáním se s Winstonem Churchillem, který pro změnu začínal i liberálů, aby to nakonec dotáhl na šéfa konzervativců. („Winstone, kdybych byla vaší ženou, nalila bych vám do kávy jed.“ – „Nancy, kdybych byl vaším mužem, tu kávu bych vypil.“) Nebyla typickou Britkou. Narodila se jako Nancy Witcher Langhorne 19. května 1879 v americké Virginii v rodině důstojníka bývalé

FOTO ARCHIV AUTORA

EDITORIAL

Když v létě 2002 sestavoval Vladimír Špidla dnešní koalici, budil oprávněné naděje: podporoval myšlenku spojené Evropy, slíbil zlepšení politické kultury, byl antikomunista, měla to být „nejzelenější“ vláda v historii. K tomu po čase přibylo poznání, že musí zastavit hospodaření s čím dál většími dluhy, nastartované za Zemana.. To vše byl solidní plán a dlouho si zasluhoval podporu. Teď se ale ukazuje, že ideje vlády stály do značné míry na svrhnutém Špidlovi. Nový kabinet se sice slovy hlásí k podobnému programu, ideály se však scvrkly na udržování rozpočtu v limitech slíbených Bruselu a vlažnou „proevropskost“. Pokus o „zelenou“ vládu skončil: teď jsou ve vládním programu labské jezy a debatuje se o tom, jak nejvíc by se ještě daly natáhnout emisní limity pro české průmyslníky. Antikomunismus ukončil Gross osobně, když nepřímo vyzval k podpoře kandidátů KSČM v senátních volbách. A lepší politická kultura? Ano, očistný vliv Špidlova rozhodnutí přesedlat z mocenského paktu ČSSD-ODS na složitou, ale otevřenou a partnerskou vládu se slabšími konkurenty stále nese své pozitivní účinky. Nicméně nelze z nich žít věčně a následovníci bývalého šéfa vlády už k překonání postkomunistických manýr nic nepřinášejí. Nad bilancí nedávno vítaného Františka Bublana na vnitru panují rozpaky. Dál drží neschopného policejního prezidenta Jiřího Koláře. Když se funkcionáři chlubí svou esenbáckou či dokonce estébáckou minulostí, Bublan se jich zastane jako dobrých expertů. Bezohlednosti na silnicích přibývá a nezdá se, že by to s ministrem jakkoli pohnulo. Kamsi do pozadí se vytratil ministr financí Bohuslav Sobotka, považovaný ve Špidlově éře za novou hvězdu ČSSD. Podobně se na svůj úřad zavřel i ministr zahraničí Cyril Svoboda a dojem bezradnosti či kapitulantství má pozorovatel i z šéfa životního prostředí Libora Ambrozka.

cejních odposlechů jsou k dispozici dlouho, předáky ODS to nijak nevzrušovalo až do chvíle, kdy do možného „napíchnutí“ spadl i stranický šéf Mirek Topolánek. Ale ani pak strana nepřišla s klidným a věcným řešením, návrhem, jak zpřehlednit kontrolu vnitra – jen vykřikovala bonmoty o policejním státě a grosstapu. Podobně když Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil nedávno své šokující zjištění, že jen při stavbě železničního koridoru prošustrovala tato vláda zbytečně či neprůhledně možná až deset miliard, nechala to ODS bez povšimnutí. Takže i když z opozičních lavic slyšíme neustálý proud silných slov o „vládě škodící zemi“, při bližším pohledu se nelze ubránit dojmu, že opozice občanských demokratů současnou vládu nekontroluje (snad podle hesla „nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“). Výjimkou je stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, jemuž se daří protlačovat sněmovnou zákony o bankrotu či zjednodušení zápisů do obchodních rejstříků. Příští vlády ODS se rozhodně není třeba bát a určitě přinese hodně dobrého, minimálně v osvěžení hospodářství. Občanští demokraté ovšem – stejně jako vláda – stavějí do protikladu „rozvoj“ a životní prostředí, přičemž to první má samozřejmě přednost. Takže chtějí omezovat chráněné oblasti, hlasují proti ekologickým zákonům, a co je ještě závažnější, sami s žádným už roky nepřišli. Mají sice poměrně dobře propracované programy pro vzdělávání, zdravotnictví či justici, na druhé straně klíčové dokumenty, jako je zaměstnanecká politika či finanční reforma, zoufale šustí papírem. Návrh na rovnou daň zní sice velmi zajímavě, ale nikdo zatím nepředložil konkrétnější propočty dopadů na státní kasu a rozpočty domácností. Plány ODS nejsou zatím příliš srozumitelné ani pro voliče: podle průzkumu agentury STEM se na šestašedesát procent občanů domnívá, že ODS nemá připravený plán, jak po příchodu k moci zlepšit české hospodářství. V zahraniční politice je důležité to, že ODS zkrotila svůj antievropský slovník – nepochybně i proto, že její stínový ministr zahraničí Jan Zahradil také usedl v Evropském parlamentu. „Euroskepse“ partaji zůstala, a pokud opravdu bude Česko schvalovat evropskou ústavu referendem, bude strana – jak už teď oznamují její vůdčí osobnosti – agitovat proti.

Konfederace. Provdala se za Roberta Goulda Shawa v Bostonu, a když se již jako matka malého syna v roce 1903 rozvedla, zamířila do Anglie. Tam se seznámila s Waldorfem

Astorem, což byl zase prapravnuk amerického kožešníka Johna Jacoba Astora. (Není to náhoda – od něj se skutečně odvíjí původ hotelu Waldorf-Astoria i cigaret značky Astor.) V roce 1906 se vzali a na jejich panství v Clivedenu se brzy konaly známé srazy smetánky. V roce 1910 Waldorf Astor úspěšně kandidoval do Dolní sněmovny, ale když o devět let později zemřel jeho otec, událo se několik věcí: Astor získal titul vikomta a křeslo ve Sněmovně lordů a jeho žena kandidovala na jím uprázdněné místo v Dolní sněmovně. První zvolenou britskou poslankyní byla sice již o rok dříve irská nacionalistka Constance Markiewiczová, ale ta se na protest proti britské nadvládě odmítla ujmout mandátu. Lady Astorová se tak stala první skutečnou poslankyní v konzervativní Británii a její pla-

menně vedená kampaň přitáhla pozornost i v zahraničí. Svůj mandát Lady Astorová naplňovala podle hesla „Chcete-li nádeníka strany, nevolte mě.“ Ve svém okrsku v Plymouthu ho pravidelně obhajovala až do roku 1945, kdy odešla na odpočinek. Svým osudem a životní dráhou názorně ukázala, že rodina z řad amerických zbohatlíků změnivších se v anglické konzervativce může rozhýbat stojaté vody i země tak usazené, jako je Velká Británie. Zemřela těsně před svými 85. narozeninami, 2. května 1964. Stále však žije její pověst bojovnice za práva žen a dětí. Z jejích výroků, které dodnes kolují po internetu, můžeme vybrat tento: „Proč, když ani nerozeznám krále od spodka?“ řekla, když byla pozvána na karetní partii ke králi Edvardu VII. ZBYNĚK PETRÁČEK

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

48

/3

Zápas o duši muslimů FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Do debaty o islámském extrémizmu zaznívají z arabského světa i nadějné hlasy i tisíce místních) natolik běžnou součástí života, že už nevyvolávají silnější reakce. Arabská média, včetně al-Džazíry, odbyla smrt Hassanové krátkou zmínkou ve zprávách. Zato se dokola vysílaly záběry z televize NBC, na nichž americká hlídka zastřelila neozbrojeného Iráčana na podlaze mešity ve Fallúdži. Vraždící voják to později vysvětlil tím, že jeho kamarád byl v podobné situaci zabit výbušninou, kterou u sebe schovával raněný povstalec. Výmluva? Polehčující okolnost? Tak či tak, vraždící voják byl během několika hodin stažen ze služby a bylo zahájeno vyšetřování.

Konec iluzí Margaret Hassanová: vražda za lásku k Iráku.

Dvě vraždy se minulý týden dostaly na titulní strany všech světových novin. Irácká občanka s britským a irským pasem Margaret Hassanová byla zavražděna únosci a americký námořní pěšák zastřelil neznámého raněného muže v dobyté Fallúdži. Reakce arabské společnosti na obě události naznačují leccos o vnitřním pnutí v arabském světě.

První demonstrace Margaret Hassanová žila v Iráku třicet let. Provdala se za Iráčana, přestoupila na islám a od roku 1991 pracovala v charitativní organizaci Care International, kde se věnovala například obnově válkou zničených

nemocnic či rozvodu pitné vody na venkově. Byla hlasitou oponentkou útoku na Irák. Jelikož však kvůli strachu z únosu mizí z iráckých ulic cizinci, berou dnes gangy teroristů zavděk každým, kdo má tu smůlu, že se v zemi nenarodil. Hasanová byla unesena už před časem. Nyní se zdá, že tělo s useknutýma rukama a nohama, proříznutým hrdlem a zohaveným obličejem, nalezené Američany v jedné z mučíren v dobyté Fallúdži, patřilo podle všeho právě jí. Únos a vražda Hassanové byl natolik odporný zločin, že v Bagdádu vyšlo několik set pobouřených lidí protestovat do ulic. Jinak se pro Iráčany staly únosy a zabíjení (jejich oběťmi jsou kvůli výkupnému

Už několikrát bylo napsáno, že jednou z podmínek pro zastavení nábožensky motivovaného terorismu na Blízkém východě je jasný odsuzující postoj významných islámských autorit. Zatím se útočníci stále těší tiché i otevřené podpoře. Jejím posledním příkladem je nejen 26 saúdských učenců, kteří označili boj proti Američanům za svatou povinnost, ale především fatwa (právní dobrozdání), již vydal snad nejpopulárnější sunnitský učenec, šejk al-Karadáwí. Tento vůdce vlivného Muslimského bratrstva získal na celém Blízkém východě nesmírnou oblibu jako pravidelný komentátor duchovních i jiných otázek v televizi al-Džazíra. Ve své fatwě vyzval k zabíjení amerických vojáků i civilistů

Svoboda, nebo bezpečí Co slibuje a čím hrozí protiteroristický zákon Teze nového protiteroristického zákona zveřejněné teď ministrem Františkem Bublanem představují poměrně významný zásah do občanských svobod. Krátkodobé odposlechy bez povolení soudu, kontrola elektronické komunikace, přístup do zdravotního a sociálního pojištění, možnost nahlédnout do našich účtů… Tohle a řadu dalších věcí by v Bublanových představách směli zdejší tajní. Pokud to poslouží ochraně před teroristy – proč ne, řeklo by se. Problém je, že zpravodajské služby a policie jsou v české kotlině ve velmi důvodném podezření, že zneužívají i ty pravomoci, které v současnosti mají. Protiteroristický zákon by jim, případně vládě, které slouží, dal možnost šťourat se bez dozoru v našem soukromí mnohem víc než dnes. Sluší se hned dodat dvě věci. Jednak že s pochybnostmi vedou o podobném zákonu diskusi v řadě jiných zemí. A za druhé že ministr Bublan nabízí své zboží s pojistkou, která by jeho rizikovost měla omezit.

Doba, kdy nebyl mobil Zvýšení pravomocí tuzemských tajných služeb je evergreen, prosazovaný jejich představiteli už minimálně pět let. Po teroristických útocích z roku 2001 se cyklus požadavků zrychlil. Zatím ale bez úspěchu. V roce 2002 neprošel návrh, aby státní instituce měly povinnost dodávat tajným službám všechny informace, které si vyžádají. Neprošel ani pokus získávat výpisy hovorů z telefonních stanic bez svolení soudu a zatím ani opakovaný požadavek nasadit na osmačtyřicet hodin odposlech bez povolení soudu, respektive s jeho dodatečným schválením (tuto pravomoc má ale policie). Pod stůl padly i opakované pokusy o novelu zákona o tajných službách, který by jim zvýšil kompetence, i když argumenty byly přesvědčivé. Především ten, že zákon o tajných službách platí od roku 1994, kdy byly technické a telekomunikační možnosti přece

úplně jiné: mobilní telefon byl výjimečným luxusem, stejně jako elektronická pošta nebo třeba elektronické převody peněz. Proč byly všechny pokusy neúspěšné? Zákonodárci poukazovali na malou či žádnou kontrolu tajných služeb a jejich práce se zpravodajskou technikou, včetně té policejní. Ministr Bublan se teď rozhodl, že jeho ministerstvo nebude přesvědčovat poslance částečnými novelami, ale přichází s návrhem protiteroristického zákona, který pravomoci tajných služeb zvýší automaticky. Jeho návrh má logiku.

Sledují mě, možná Bublan podle svého slibu nepředloží protiteroristický zákon, dokud nezačne platit další důležitá právní norma o kontrole tajných služeb a jejich techniky. Ministrův vzkaz je následující – zákon, který by dokázal lépe potírat terorismus, potřebujeme, ale je pochopitelné, že občané z něj mají strach. Obav, že větší pravomoci zneužijí služby proti nonkonformním občanům a politickým oponentům, dokáže veřejnost zbavit lepší kontrola tajných služeb. Bublan proto teze o kontrole tajných služeb i protiteroristickém zákonu předkládá vlastně společně a dřív občanům než vládě. Ministr vnitra slibuje, že práce služeb bude průhlednější, že o ní lidé dostanou více informací, především prostřednictvím poslanců. Parlamentní kontrola BIS je dnes totiž nedostatečná, poslanci mohou prověřovat jen velmi malý úsek práce kontrarozvědky, například pouze uzavřené případy – pokud BIS chce něco před poslanci utajit, stačí jí, aby prostě případ nechala „otevřený“ – třeba celé roky. Ještě méně pravomocí mají poslanci při kontrole vojenské kontrarozvědky a používání zpravodajské techniky. Civilní i vojenská rozvědka stojí úplně mimo parlamentní kontrolu. Pokud Bublanův návrh prolomí současnou nekontrolovatelnost tajných služeb, přinese to jeden zásadní

efekt. Ubude podezření z jejich zneužití, politici nebudou moci tak lehce pronášet slova o tom, že jsou odposloucháváni, sledováni, že je policie používána v politickém boji. Veřejnost o kauzách dostane jasné informace. Pak bude možné doufat, že pod kontrolou budou i obrovské možnosti porušení osobních svobod, které přinese tajným službám a policii protiteroristický zákon. Jeho podobu – stejně jako podobu budoucí „kontrolní“ normy – známe zatím jen z náznaků, vyslovených při ministrově tiskové konferenci počátkem listopadu. Co bude rámcově požadovat, bylo zmíněno v úvodu. Každý z bodů vzbudí určitě vášnivou diskusi. Ale pokud bude platit dobrý zákon o kontrole, bude jednodušší pravomoci tajných služeb obhájit.

v Iráku (malou útěchou budiž, že odmítl znetvoření jejich těl). Karadáwí byl označován za umírněného šejka, za muže kompromisu. Právě proto jeho výroky vzbudily mezi progresivními arabskými intelektuály takové zděšení, že se mluví o „konci iluze o tom, že existuje nějaký umírněný islám“ (Said al-Hamad v bahrajnském deníku al-Ayyam). Fatwu podepsalo 93 dalších islámských kleriků a podpořili ji i profesoři z káhirské univerzity al-Azhar, která je centrem islámské učenosti. Opačná reakce přišla od iráckých šíitů (pro které ovšem výroky sunnitských učenců nejsou nijak závazné, obě strany se navzájem považují za kacíře). Přední irácký šíitský duchovní ájatolláh Husajn Ismail al-Sadr prohlásil: „Irák má své vlastní náboženské autority, které rozumí problémům země a jejích obyvatel. Tato fatwa, vydaná za hranicemi Iráku, není založena na chápání situace v zemi.“ Ájatolláh al-Sadr narážel na to, s čím se Iráčané setkávají už dlouho – pro mnoho radikálů ze zahraničí je Irák bitevní pole jejich svaté války. Někteří přicházejí přímo bojovat (s přimhouřením očí Sýrie a Íránu, tedy dvou zemí, kterým v chaosu se topící Irák nejvíce vyhovuje), jiní vydávají v bezpečném zázemí fatwy.

Proč ne v Kataru?

narabského deníku al-Sharq al-Awsat, napsal: „Jako by už nebylo dost zabíjení. Probouzíme se s Nepálci, kterým usekli hlavu, chodíme spát se zprávami o únosu stovek dětí v Rusku a během dne slyšíme o únosu francouzských novinářů a podříznutých hrdlech tureckých dělníků v Bagdádu… Šejk Karadáwí je jako mnoho jiných šejků, kteří příliš netouží po mučednické smrti. Ani jejich synové, kteří obvykle studují na prestižních západních univerzitách. Jejich výzvy směřují k muslimské mládeži. Ta má podle nich jít umírat do Iráku.“ A pokračuje: „Proč máme zabíjet Američany jenom v Iráku? Proč ne v Kuvajtu a Kataru, který jim poskytuje základny? A proč nezabít kuvajtské a katarské činitele, kteří Američanům umožňují pobyt v jejich zemi?“ Jsou to řečnické otázky, neboť arabský svět zná odpověď – šejk al-Karadáwí vynechal Katar prostě proto, že žije ve vile jen pár set metrů od největší americké vojenské základny na světě. A je logické, proč nevyzval k vraždění Britů, kteří stejně jako Američané okupují Irák. Jeho dvě dcery totiž studují v Anglii. Je-li tu nějaká naděje, pak v tomto: na rozdíl od al-Karadáwího, který z klidu a bezpečí Kataru pobízí k dalšímu vraždění, čtyři nejvyšší iráčtí šíitští ájatolláhové, kteří žijí v okupovaném Nadžáfu, vyzvali k zastavení násilí.

Na odpor se tentokrát postavili i liberální intelektuálové. Ahmad al-Rub’i, komentátor prestižního pa-

M ATYÁ Š Z R N O K tématu viz též článek na str. 10.

Grebeníček míří vysoko Když se k výročí 17. listopadu chystal ve sněmovně vystoupit i Miroslav Grebeníček, dalo se očekávat, že si tne do dnešních poměrů. Překonal však i nejhorší očekávání. „Pravda a láska skončily kádrováním a kriminalizováním živých i mrtvých, proud lži a nenávisti nevyschl bohužel dodnes,“ prohlásil. Život po roce 1989 zhodnotil šéf komunistů pouze tak, že je „lepší než dostat zmrzlou opratí přes pusu“. Provokace? Další důkaz Grebeníčkova zastydlého bolševismu? Ne, za tím bude ještě něco jiného. Stačí si položit otázku: Proč Grebeníček ukazuje naprostou nesnášenlivost a nepochopení minulosti ve chvíli, kdy se znovu hovoří o tom, že by se mohly provalit ledy mezi ČSSD a KSČM? V okamžiku, kdy sociální demokraté včetně Stanislava Grosse podpořili jeho kandidáty do Senátu? Proč si takto přibouchávat dveře? Nejpravděpodobnější se zdá, že Grebeníček ještě o spolupráci se sociálními demokraty nestojí, ale chce zvětšit propast mezi oběma stranami. KSČM není připravena na vládní odpovědnost, teď jí ještě vyhovuje sbírání protestních hlasů. Proto KSČM nadává na poměry právě v den, kdy se slaví vznik demokratického režimu. Proto ve chvíli, kdy už byla na krok od koalice s ČSSD, raději láká do svých řad všechny zhrzené. Grebeníčkova strategie je zřejmá. Počká si na chvíli, kdy to budou komunisté, kteří budou tahat sociální demokraty do vlády, a ne naopak. Tím bude jejich vítězství nad porevolučními poměry jednoznačné a úplné. Může se to zdát jako smělý cíl, jenže vzhledem k tomu, že jejich dvacet procent neklesá a naopak klesá chuť většiny chodit k volbám, je to reálná možnost. Pak také bude moci využít tu menší část sociálních demokratů, kteří s komunistickou minulostí nemají žádný problém. – ET –

Patrioti pod kontrolou V USA platí podobný zákon, Patriot Act, už tři roky. Kolem jeho vzniku, který přinesl službám možnost prolamování bankovního tajemství, zatýkání jen na základě podezření k příslušnosti k teroristickým organizacím nebo naprostý přehled o letecké přepravě cestujících, se rozpoutala před třemi lety debata. Zákon byl nakonec schválen jen s platností na čtyři roky. Kongresmani dnes diskutují, zda jeho platnost prodlouží. Vzhledem k tomu, že mají možnost prověřovat práci tajných služeb velmi podrobně a do hloubky, nepoměrně víc než tady, bude odpověď znít zřejmě ano. Hlavně v zemích s méně zažitou demokracií je používání zákona rizikem, že jej moc použije viditelně nebo skrytě proti svým odpůrcům. Česká republika mezi ně patří. Bublanův legislativní rozvrh dává naději, že budeme mít zákon umožňující účinný boj proti terorismu a zároveň možnost kontroly, která bude minimalizovat zneužití proti občanům i proti politickým protivníkům. J A R O S L AV S P U R N Ý

A zvítězí Sparta Úplatkářská aféra v českém fotbale stojí za pozornost i těm, kdo se běžně o sport nestarají. Může se z ní totiž stát vzorný příklad, jak lze vyšetřování dotahovat do exemplárních trestů. Zatím však tresty budí spíš rozpaky. Minulý týden ukončil svou kariéru jeden z nejznámějších rozhodčích, pětinásobný držitel Křišťálové píšťalky (cena pro nejlepší sudí) Lubomír Puček. Muž, který před devíti lety obvinil fotbalové funkcionáře z úplatkářství, ovšem pak výpověď odvolal a začal s jedním z obviněných (Janem Gottvaldem) podnikat. V Pučkově hotelu byl letos – jak vyplývá z odposlechů – s jeho vědomím uplacen jeden z rozhodčích. Puček nyní nekončí kvůli podezření z podílu na korupci. Dostal od disciplinární komise trest za to, že se před třemi týdny dopustil tří hrubek v neprospěch Sparty v zápasu, kdy vedoucí tým ligy senzačně prohrál s nováčkem Mladou Boleslaví. Těžko se zkrátka vyhnout dojmu, že Puček padl, až když se zprotivil Spartě. Podle policejních zpráv o průběhu vyšetřování ovšem dojde do konce roku i na mocnou Spartu. Co udělá disciplinární komise? Když letos začala trestat za korupci, strhla dvěma týmům (Synotu Uherské Hradiště a Viktorii Žižkov) dvanáct bodů. Pak Vítkovicím devět, minulý týden Opavě šest, protože podle předsedy komise Alexandra Károlyiho se Vítkovice provinily méně a Opava ještě méně. Pokud to tak půjde dál a komise strhne Spartě tři body, prvenství klubu v lize (a stomilionový zisk za následnou účast v evropské soutěži) tím neohrozí. Jistou logiku by to mělo: prezident Sparty Vlastimil Košťál se zřejmě stane na jaře šéfem svazu a Károlyi bude jeho podřízeným… Exemplární tresty možná přijdou. Budou je však muset vynést soudci – nikoli fotbalový svaz, v němž se zná každý s každým. – JS –

4/

DOMOV

22.–28. 11. 2004

Jestliže je Úterý, musí nás být 17 dvě třídy – a škola kvůli tomu dostává o pětinu míň peněz na platy. „Dřeme, co to jde, máme míň peněz a ke všemu výsledky nejsou takové, jak bychom si přály,“ říká ředitelka Jedličková s odkazem na nedávnou inspekci, která školu nepochválila tak jako vždycky předtím. „Deset minut, které mi ve třídě zbývají na každý ze tří ročníků, je prostě málo.“ A tak přesto, že za dva měsíce už bude vše zase při starém, přiměl klopotný rok Pavlu Jedličkovou k rozhodnutí odejít raději ze vsi pryč do města. Ida Kaiserová se bojí, že s jejím odchodem půjde úroveň školy dolů, až nakonec zanikne. Pak by její dcery musely jezdit do některé z plzeňských škol. „Ale to nechci,“ říká. „Úterý je jejich domov. Místo, kde bydlí, žijí. Cesta do školy je pro ně život. Budou vyrůstat a jejich vzpomínky budou zasazené tady. Nechci, aby jezdily v šest ráno rozespalé a zmrzlé hodinu autobusem někam, kde na ně můžou čekat různá nebezpečí.“

po ní chce vrátit státní peníze poslané na školu v dobách „ilegality“. Skalický starosta se na oplátku obrátil na soud, aby rozhodl, zda stát může obci takhle zasahovat do jejích práv zřizovatele. K jeho žalobě se připojil stínový ministr školství ODS Walter Bartoš. Rozsudek pražského městského soudu bude důležitý proto, že před tenhle problém nový školský zákon postaví řadu obcí (ze čtyř tisíc zdejších škol je čtvrtina v malých obcích). Zatímco dosud mohly v případě nízkého počtu dětí ve třídě žádat o výjimku pro svou školu, od nového roku tahle možnost zmizí. Když FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Ministryně Buzková vzala rukojmí a prosadila zákon

Co je vám do toho

Manželé Kaiserovi: Vlastní škola je pro nás důležitá. Na vánoční besídce se schází celá ves.

Jeden jediný pokyn ministryně školství ztížil život tisícům lidí. Citelně totiž zasáhl stovky vesnických škol. Ministerstvo si za to vykoledovalo dokonce žaloby z radnic: způsobilo totiž zbytečné problémy jen proto, aby snáz prosadilo nový školský zákon. A ani od prvního ledna nebudou mít zdejší malé školy na růžích ustláno.

V zájmu zákona „Když už jdete do pohraničí, tak ať je tam aspoň škola,“ radili přátelé před devíti lety tehdy ještě bezdětným manželům Kaiserovým, kteří se rozhodli odstěhovat z Prahy na venkov. Při hledání nového domova měli štěstí. Obec Úterý čtyřicet kilometrů západně od Plzně má atmosféru. Velký kostel, kameny dlážděné náměstí, hrázděné domy oprave-

né pod dohledem památkářů. Ve stejný rok, kdy si tu Kaiserovi začali opravovat faru, začal také rozkvět zdejší malotřídky. Tehdy sem přišla současná ředitelka Pavla Jedličková a spolu se dvěma staršími kolegyněmi dala dohromady schopný tým. „Když je vánoční besídka, sejde se ve škole celá ves. I na zahájení školního roku na radnici se jdou podívat všichni,“ popisuje Ida Kaiserová, socioložka plzeňské univerzity, jak důležitým centrem místní škola je. Kaiserovi mají dnes tři dcery, nejstarší jde do první třídy příští rok. Jenže jako naschvál má jejich škola zrovna teď problémy. Může za to jediný pokyn, který před loňským pololetím podepsala ministryně Petra Buzková. Změnil léta zaběhlou praxi, že troj- a čtyřtřídní školy – což je úterský případ – mohou mít v jedné třídě 13 dětí tak jako jednotřídky.

Ministryně ale náhle pocítila nutnost – těsně předtím, než šel do Poslanecké sněmovny její nový školský zákon – upozornit na chyby v dosavadním dvacet let starém zákoně. Ten totiž troj- a čtyřtřídkám dává stejná pravidla jako běžné devítiletce – tedy nejméně 17 žáků ve třídě. Většina škol tohoto typu ale zákonu nedokáže vyhovět, proto k nim úředníci byli celá léta vstřícnější. „Pokyn byl nutný, aby se ozřejmilo, že současná legislativa není dokonalá,“ říká ředitel odboru základního školství ministerstva Karel Tomek a dodává, že to mělo pomoci přijetí nového zákona. Ten prošel sněmovnou o jeden hlas a po úterské škole už bude chtít jen 14 dětí ve třídě. Ale až od ledna. Úřednický naschvál otřásl úterskou školou v samých základech. Jejích 45 dětí najednou stačí jen na

V podobné situaci jako škola v Úterý se po výroku Buzkové octly stovky škol. Někde vypomohli rodiče – například v Pňovanech kousek od Úterý přispěl tatínek jedné žačky na učitelský plat 50 tisíci korun, zbytek škola sehnala od sponzorů. Často dala peníze na platy učitelů ze svého rozpočtu obec. Skalici u České Lípy nepomohlo ani to. Zdejší škole scházelo na dosavadních devět tříd 33 dětí. Proto město požádalo ministerstvo o výjimku s tím, že 800 tisíc pro učitele doplatí ze svého rozpočtu. Ale výjimku nedostalo, a tak měla Skalice v roce mezi pokynem a novým zákonem na vybranou mezi dvěma možnostmi – sloučit třídy, nebo zrušit druhý stupeň. Její starosta Jiří Löffelmann ale na úřední zvůli odmítl přistoupit. „Neudělali jsme to, protože rodiče nechtěli,“ říká. „Navíc stavíme v obci nové domy a škola je pro ty, kdo se sem stěhují, důležitá.“ Pro ministerstvo tím ovšem radnice porušila zákon a úřad teď

Ředitelka Jedličková: Dřeme a máme míň peněz.

bude počet dětí o pětinu nižší než ministerská čísla, musí obec školu bez milosti zavřít. Pro školu ve Skalici to znamená stálé balancování nad propastí – například letos ji od zrušení dělí jen tři děti. „Rozumím tomu, že stát říká: Školy s malým počtem dětí ve třídě jsou drahé, nebudeme na ně doplácet,“ říká Walter Bartoš. „Ale když obec školu chce a rozdíl dorovná, nemá jí do toho stát co zasahovat.“ H A N A Č Á P O VÁ

Jak se přeskupily síly Senátoři našli své kluby, hejtmani dokončují koalice

Senát

Do Klubu otevřené demokracie (sdružuje především senátory za US a ODA) vstoupí z nově zvolených senátorů Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina a Jan Horník. K Nezávislým se přidá Liana Janáčková a Igor Petrov. Svůj klub si nově vybrali i někteří dosavadní a dosud nezařazení senátoři: Karel Barták a Václav Jehlička budou patřit k lidovcům, Robert Kolář k ODS. Posledním nezařazeným zůstává vsetínský senátor Jaroslav Kubín. Omluva V minulém Respektu jsme otiskli chybný graf povolebního rozložení sil v Senátu. Čtenářům se omlouváme.

Kraje

V Olomouckém kraji se rozhoduje mezi užší pravicovou a širokou „duhovou“ koalicí (tj. i s ČSSD). Obdobné rozhodování probíhá i na Zlínsku. „V pondělí provedeme poslední pokus. Pokud se nedohodneme, budeme jednat už jen s lidovci,“ sděluje budoucí hejtman Ivan Kosatík. Na Ústecku by ODS mohla vládnout sama, možná se však dohodne s ČSSD. „Slíbil jsem, že budeme spolupracovat s demokratickými stranami, a tento slib splníme,“ říká ústecký hejtman Jiří Šulc. Na Karlovarsku ODS jedná s ČSSD i lidovci. „Je velmi pravděpodobné, že tuto trojkoalici vytvoříme, “ míní hejtman Josef Pavel.

RESPEKT / 48

DOMOV

/5

Hrdí estébáci, spojte se Nejzajímavější příspěvek do smíření s minulostí vyhlášeného prezidentem Klausem přinesl zatím policejní plukovník Martin Kotlan (36). „Jsem hrdý na obě části své kariéry, tu předlistopadovou i tu současnou,“ oznámil jeden z nejvýše postavených policistů země v Lidových novinách. Vzhledem k tomu, že před listopadem sloužil u pohotovostního pluku zabývajícího se mlácením prodemokratických demonstrantů a u StB, která je rovnou zavírala, nabízejí se tři otázky. Na co je vlastně plukovník Kotlan z doby před listopadem hrdý, proč je na to hrdý a zda je tato hrdost nějak společnosti nebezpečná.

Strážce baráku Martin Kotlan nastoupil k policii v září 1987 a do března 1989 sloužil v pohotovostním pluku. Zrovna v té době prošla jednotka jedním ze svých nejslavnějších nasazení: během Palachova týdne v lednu 1989 rozháněla demonstranty přicházející do centra Prahy pokojně žádat o propuštění politických vězňů, svobodu svědomí a svobodné volby. Na jaře 89 pak Kotlan nastoupil do odboru Státní bezpečnosti, který zajišťoval ochranu veřejných činitelů. „To byla jakási nástupní stanice pro budoucí estébáky. Na druhou stranu tam byli naveleni mladí kluci, kteří chtěli sloužit u veřejné bezpečnosti a byli rádi, když si tento povinný rok pod StB odkroutili a dostali se na

FOTO ČTK

Plukovník Kotlan ohlásil, že je připraven nějaký okrsek. Záleželo na tom, kdo si vybral jakou kariéru“ vzpomíná dlouholetý příslušník StB Jan Bělíček. Do jednotky se dostávali prověření lidé, členové či alespoň kandidáti komunistické strany s patřičnými konexemi a doporučeními. To všechno Kotlan měl: jeho tchán Josef Drahovzal byl náčelníkem brněnského oblastního odboru první správy StB, otec dlouholetým policistou a on sám kandidátem komunistické strany. Tolik tedy stručný výčet, na co je Martin Kotlan hrdý. Teď zkusme zjistit proč. „Během mého pobytu u pluku jsem se nikdy nezúčastnil akce proti demonstrantům,“ říká Kotlan. „A na pátou správu jsem byl navelen příkazem a dělal jsem tam to, co dnešní policisté – chodil jsem někde kolem baráku a na vrátnici kontroloval vstup. Nedělal jsem nic protizákonného.“ Proto je tedy na sebe hrdý – že neprovedl nic zločinného? „Ale ne, o pluk a StB přece nešlo. To byla přestupní stanice k práci, kterou jsem chtěl dělat,“ říká Kotlan. „Normální policejní práci, jakou dělají mladí muži dnes.“ Smůla ovšem, že právě tuto práci plukovník Kotlan za komunistů nikdy nedělal. Nelze tedy jeho veřejně demonstrovanou hrdost na pobyt u StB vykládat jako znamení, že by byl kdykoli ochoten si službu u totalitní moci zopakovat? „To je otázka na něco, co nás už zaplaťpánbůh nikdy nepotká,“ odpovídá Kotlan. „A myslím, že na to téma jsem už vše řekl.“

Prostě služebník těch nahoře.

Po listopadu začal Kotlan sloužit jako řadový policista v Brně. Poté co se tam šéfem krajské policie stal současný policejní prezident Jiří Kolář, vylétla i Kotlanova hvězda: z běžného poldy povýšil až na ekonomického náměstka krajské správy. A když Kolář v roce 1998 získal post policejního prezidenta, stal se Kotlan ve svých devětadvaceti jeho náměstkem a šéfem tuzemské uniformované policie. Funkci opustil před dvěma lety, prý z rodinných důvodů, a od té doby je zástupcem ředitele jihomoravské krajské správy. „Vím, že se o mně říkalo, že jsem protekční dítě,“ komentuje Kotlan kuloárové informace, podle kterých se o jeho hvězdný postup zasloužilo dlouholeté přátelství prezidenta Koláře s Kotlanovým otcem a tchánem Drahovzalem. „Ale já mám tu drzost tvrdit, že jsem se vypracoval

vlastními schopnostmi. A opakuji: Jsem na svou kariéru hrdý.“ Ani policejní prezident ani ministr vnitra Bublan nevidí na postoji svého podřízeného nic špatného. „Cestou jako pan Kotlan prošly před listopadem stovky, možná tisíce policistů, kteří dodnes slouží,“ tlumočí jejich názor tisková mluvčí Blanka Kosinová. Kolik z nich už napsalo o své hrdosti na angažmá u estébáků do novin? „K tomu se nebudeme vyjadřovat. Co mohu říct, je, že pan Kotlan neporušil žádný zákon.“

Jsem tu a čekám „Neumím si představit, že by v Německu, patnáct let po roce 1945, vystoupil nějaký člověk a řekl – pracoval jsem pro gestapo, sice jenom jako úplná nula, ale jsem na to hrdý. Nesloužil jsem nacismu, jen občanům třetí říše,“ říká odstupující senátor a bývalý ministr vnitra Jan Ruml. „Pan Kotlan by u policie neměl být, protože hrozí, že i současná policie s takovými lidmi bude sloužit moci, a ne veřejnosti,“ dodává. Podle režiséra a občanského aktivisty Břetislava Rychlíka by měl policejní důstojník nést za svá slova odpovědnost. „Řekl bych to tak, když někdo s komunistickou minulostí nepřečuhuje, nikomu to moc nevadí. Ale lidé jsou alergičtí, když se takoví lidé stávají jejich reprezentanty. A Kotlan se stal dobrovolným reprezentantem názoru, že sloužit komunismu bylo ctí. Za to by měl složit

účet.“ Disident a bývalý vládní zplnomocněnec pro lidská práva Petr Uhl má vstřícnější názor. „Mě sdělení pana Kotlana nechává chladným. Porušil zákon? Jen něco plácl. Mě víc trápí fakt, že šéfem inspekce ministra vnitra je Miroslav Borník, muž, který podle mého názoru zákon porušil, sloužil zájmům StB a dnes má dohlížet na dodržování zákonů mezi policisty,“ říká Uhl. „Že by v Německu vzbudilo takové prohlášení patnáct let po pádu nacismu nevoli? To si nemalujte. Adenauer byl shovívavý k řadě lidí s nacistickou minulostí. Že ti lidé nedávali na odiv hrdost? To je jen o slovech, ne o tom, jak se který stát vyrovnal s minulostí,“ dodává Uhl. Někdejší Kotlanův nadřízený z vnitra, předseda poslaneckého klubu ČSSD a předlistopadový dozorce Petr Ibl se k věci nechce vyjádřit. „Nic o tom nevím. Nemůžu to posoudit,“ říká. „Samozřejmě se nabízí otázka, na co je ten člověk hrdý. Na příslušnost k předlistopadové StB by neměl být. Ale jeho prohlášení je nutné vidět v kontextu toho, jak komunisté dnes zvedají hlavy, získávají hlasy voličů, na jakých místech státní správy se objevují. Získávají zase jistou moc a slova pana Kotlana jsou prostě ilustrací jejich nepokory,“ říká politolog Rudolf Kučera. „Veřejně se přihlašují ke komunistickému režimu, dávají na vědomí, že jsou tady a znovu sílící,“ dodává Kučera. J A R O S L AV S P U R N Ý

Šíleně smutná už se nebojí FOTO GÜNTER BARTOŠ

V Olomouci se chystá neodolatelné divadlo la mě ta jejich bezprostřednost a já si uvědomila, že je všechno, jak má být.“ Jana začínala jako asistentka ve sdružení Spolu – jezdila s lidmi s mentálním postižením na kole, chodila s nimi plavat a povídat si do kavárny, tak aby se i oni mohli účastnit života zdravých. Zároveň studovala a zpívala ve sboru. A napadlo ji, že všechny věci by se daly spojit do jedné velké show.

Prostě normálně

Úžasnááá radost, která dodá odvahu.

Dřív se Eva Symerská bála lidí a spoustu času proplakala. Od té doby, co hraje v divadle šíleně smutnou princeznu, už tolik nepláče a svět je pro ni srozumitelnější. Eva má Downův syndrom a divadelní prkna spojila její život s životy obyčejných lidí.

Sami nikdy nepřijdou Na počátku stála zeď – skutečná i pomyslná. Tyčila se na okraji Olomouce kolem staré secesní vily s nenápadnou plechovou cedulkou Ústav sociální péče. Hrstka rodičů dětí s mentálním postižením si v polovině devadesátých let uvědomila, jak moc jsou jejich ratolesti oddělené od okolního světa. „Nelíbily se nám některé zaběhané věci v ústavu a zároveň nám došlo, že nemusíme být pořád vděční státu a můžeme udělat něco sami. Bylo nás devět a spojila nás touha zlepšit v životě našich dětí, co se dá,“ vzpomíná architektka Zdena Pospíšilová. Nebyly to nijak náročné touhy – rodičům šlo o to, aby jejich potomci poznali běžné třídy, aby se jim nevozilo jídlo z jídelny pro důchodce nebo aby mohli chodit pla-

vat do bazénu společně se zdravými dětmi. Založili tedy občanské sdružení Spolu a zeď se postupně začala bortit. Spolu dnes nabízí asistenční služby a zájmové kroužky devadesáti klientům, kteří chtějí vstupovat do obou světů – „postiženého“ a „normálního“ zároveň. Jeden z nabízených kroužků se jmenuje dramatický. A tam se to stalo. Setkaly se dvě energické osobnosti – tehdejší gymnazistka Jana Stoklasová (22) a o něco zkušenější vedoucí kroužku Iveta Grofková (31). „Náš fyzikář se jednou během přednášky zahleděl z okna na protější dům a zeptal se, jestli víme, co tam je,“ vzpomíná na své setkání s mentálně postiženými Jana. „Byl to Ústav sociální péče a nikdo z nás to ani nevěděl, natož aby tam někdy byl. Učitel nám řekl, že ti uvnitř sami nikdy nepřijdou, ale že nás možná potřebují. Tak jsem se tam vypravila,“ usmívá se drobná dívka, která dnes studuje matematiku, speciální pedagogiku a režíruje představení Šíleně smutná. „Když jsem šla dovnitř kolem té zdi, měla jsem strach, ale pak mne všichni obklopili, obklopi-

Strohá místnost, rozdělená těžkým saténovým závěsem. Za oponou piluje herečka Eva roli princezny. Její trému rozptyluje křehká rusovláska Iveta Grofková, která si s plachou princeznou opakuje jednotlivé výstupy. „Režisérka Jana měla představu divadla se vším všudy. S texty například, ale postupně jsme zjistily, že mluvený text herce s mentálním postižením jen stresuje, a tak jsme ho raději vypustily,“ vysvětluje Iveta obtíže, s nimiž se musel divadelní ansámbl během své tříleté existence vyrovnávat. Beze slov se herci mohou o to víc roztančit a pantomimicky prožít roli. Pohybují se možná nemotorněji než běžní lidé, mluví trochu nesrozumitelně, ale v představení hrají prim. Sekundují „normální“ divadelníci. Ti mají za úkol mírnit zmatek, jenž by případně mohl nastat, kdyby někdo roli popletl, a také tančí a zpívají. Na premiéře budou všichni herci v bílém a za nimi se jako černý les postaví tmavě odění sboristé. „Chtěla jsem nějak pomáhat, ale teď divadlo pomáhá mně, chodím si sem odpočinout a zároveň se nabít neuvěřitelnou energií,“ říká plavovláska Kristýna Chmelinová (17). O divadle se dozvěděla náhodou, na internátě. Studuje čtvrtým rokem gymnázium v Olomouci a pochází ze stejné vesnice jako Marek Zatloukal, který hraje roli prince. Je o několik let starší, má Downův syndrom a s Kristýnou se vídávali na dětském hřišti. „Bála jsem se ho, ne-

věděla jsem, jak se k němu mám chovat. Už to vím, prostě normálně.“

Elvis Marek Marek měl odjakživa rád hudbu. Pouštěl si doma Presleyho nebo Gotta a snažil se vžívat do jejich zpěvu. Ve hře má nejeden odvážný taneční výstup a jako jediný z herců také scénu s textem. „Chtěli jsme to divadlo odlišit od běžného kroužku, herce jsme si vybrali, aby to jednak zvládli a také aby byli muzikální nebo chtěli tancovat,“ vysvětlují obě „vůdčí“ ženy svůj projekt. Takže žádná školní besídka. Rozhodující vliv na jejich odhodlání totiž měla profesionální holandská divadelní skupina Theater Maatwerk, která pracuje s herci s mentálním postižením a do Olomouce jezdí pravidelně vystupovat. Maatwerk má ale odlišné podmínky. Herci chodí do divadla jako do práce, dostali od státu starou továrnu a tam zkoušejí každý den. Olomoučtí se však svému „profi“ ideálu blíží i přes jednu zkoušku týdně: celé představení po tvrdém nácviku běží jako na drátkách. Cílem ovšem není „sbratření“ herců a trvalé vztahy do budoucna. Je to mnohem prostší. „Chtěli jsme stvořit normální svět, ve

kterém taky začnete po divadelních zkouškách chodit pravidelně na kávu jen s někým opravdu blízkým,“ snaží se laické nadšení brzdit Iveta. Důležitější než přátelství, která se vytvářejí až po delším čase, je pro herce např. běžné setkání v tramvaji na kus řeči, kdy ti „zdraví“ neodvracejí rozpačitě zrak. Herci, kteří projdou pravidelnými zkouškami, premiérou a reprízami, získávají pro svět „za zdí“ neodmyslitelné vlastnosti: lepší schopnost komunikace, větší odvahu a sebevědomí. Plný sál a obecenstvo, které dokázali zaujmout, to už je pořádný nášup kuráže do budoucna. „Líp si rozumím s lidma, je to povzbuzující,“ říká Marek Zatloukal. „Je to úžasnááá, nepředstavitelná radost!“ srší nadšením další herec David Toköli (15). Pohádku Šíleně smutná princezna znají všichni, ale místo Helenky Vondráčkové a Václava Neckáře se v Olomouci prvního prosince v sále jezuitského konviktu můžeme nechat vtáhnout do pestřejšího světa – světa drolících se zdí a plného prolnutí dvou ne zas tak odlišných realit. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Na jeviště, markýzi Jako terapii začíná používat divadelní představení Markýz de Sade. Spisovatele nechali do psychiatrického ústavu zavřít příbuzní. On však místo rezignace nacvičoval s ostatními pacienty divadelní představení. V devatenáctém století se tato léčebná metoda rozpracovala do dnešní podoby a vznikla tzv. dramaterapie – při ní se lidé s psychickým postižením vžívají do divadelních rolí a tím rozvíjejí svou osobnost. Ve dvacátém století se pak vyděluje tzv. teatroterapie. Ta má realizovat představení na úrovni nového scénického umění. Průkopníkem těchto terapeuticko-divadelních metod je např. profesionální holandské divadlo Maatwerk, Divadlo z pasáže v Banské Bystrici a český pedagog Milan Valenta, který vyučuje na olomoucké univerzitě, ale také na dvou univerzitách v Holandsku a obor právě zavádí na univerzitě v Helsinkách. Více informací: www.volny.cz/spolu/, www.theatermaatwerk.nl

6/

DOMOV

22.–28. 11. 2004

Co ještě zmůžou FOTO GÜNTER BARTOŠ

Úkoly a možnosti Grossovy oslabené administrativy chudším pacientům) omezili zbytečné plýtvání, zavést nechce. Odmítá i léta chystaný systém plateb podle diagnóz, který měl přinést průhlednost a spravedlivost. Podle Hávy by přinesl víc škody než užitku, protože prý ještě není dost připravený. Někteří sociální demokrati by připustili aspoň platby za recept, s tímto názorem jsou však v menšině. „ČSSD má bohužel dost sil na to, aby vše ve zdravotnictví zakonzervovala. Pokládám to za nešťastné, ale má na to mandát od voličů a my s tím nic nenaděláme,“ říká k tomu šéf lidovců Kalousek.

Na zelené vlně

Vládní koalice se po propadu v senátních volbách ocitla v ještě obtížnější pozici než dosud. Zákony už jí nemusí vetovat jen prezident, ale i horní komora – k jejich přehlasování bude potřebovat častěji než dřív všech svých 101 poslanců. Koaliční předáci už se otřepali z počátečního šoku: nejde prý o nic tak vážného. „Poměry sil ve sněmovně zůstaly stejné, a to je rozhodující,“ sděluje šéf lidovců Miroslav Kalousek. Více než optimismus politiků nám však o další potřebnosti tohoto kabinetu řekne debata s experty, kteří mají na starost hlavní úkoly v čase zbývajícím do voleb v létě 2006. Co tedy ještě můžeme od současné administrativy čekat?

Penze: Aspoň to spočtěte Vladimír Bezděk (30) dostal na jaře ještě od Špidlovy vlády zapeklité zadání: znovu rozhýbat debatu o klíčové reformě penzijního systému, která už několik let uvízla v politickém klinči. Ekonom z České národní banky si k tomu směl najmout vlastní tým – vybral si šest podobně mladých státních úředníků, hlavně z ministerstva financí – a od října pracují v uprázdněných kancelářích Fondu národního majetku. Jejich úkolem je pročíst penzijní návrhy všech pěti parlamentních stran od ODS po KSČM a odhadnout, k čemu by vedly – například v jakém stavu by byl v příštích desítkách let důchodový systém a jak vyso-

ké penze by lidé brali. Jednotlivé návrhy nemá tým nijak komentovat ani doporučovat – jen striktně apoliticky analyzovat. Výsledky, které už slíbily respektovat všechny parlamentní strany (na práci týmu totiž dohlíží komise, kam každá strana vyslala po dvou svých odbornících), slibuje Bezděkova skupina do května 2005. Takový úkol není zbytečný ani nezajímavý, stejně dobře by ale mohl být dokončen pod jakoukoli vládou. Pro všechny přijatelná podoba reformy se totiž stále nerýsuje. S výjimkou komunistů, podle kterých vše vyřeší vyšší daně a „odstranění nezaměstnanosti“, se zatím strany shodly jen na dalším prodloužení důchodového věku na 65 let. Nad vším, co je navíc, se vede už několik let politický spor. Miroslav Kalousek či Zdeněk Škromach sice dnes shodně ubezpečují, že na reformu nezapomínají a že „probíhají intenzivní jednání expertního týmu“, Vladimír Bezděk však upozorňuje: „Pokud do května 2005 vznikne politická dohoda, ještě další rok či rok a půl potrvá její přetavení do podoby zákona.“ Jinými slovy, s reformou do voleb počítat nelze.

Zdravotnictví: Konzervuj! V druhé důležité oblasti – zdravotnictví – bude vývoj do značné míry záležet na Petru Hávovi z Institutu zdravotní politiky a ekonomiky. Muž, který sepsal ministryni Emmerové její

novou koncepci (prezentovala ji minulý týden), původně dělal radiodiagnostika v Třebíči a pak přednášel na pražské fakultě sociálních věd. Jeho názory lze stručně shrnout takto: do zdejšího zdravotnického systému není třeba zavádět nic moc nového, stačí jen dohlédnout, aby všichni dělali, co ze zákona dělat mají. Z některých Hávových vět by se mohlo zdát, že i tak minimalistický přístup by mohl přinést změny k lepšímu. „Nejsem proti sdělování informací, ale je při tom třeba opatrnost,“ říká například na dotaz, zda pacienti ještě za této vlády dostanou informace o kvalitě péče v jednotlivých nemocnicích. U současného ministerstva se ta opatrnost projevila v tom, že do konce volebního období takové zveřejňování údajů nechystá. Ani role zdravotních pojišťoven, které dnes jen přerozdělují peníze všem smluvním lékařům a zařízením bez ohledu na to, zda pracují dobře a levně či špatně a draho, a bez ohledu na to, zda je jejich služba vůbec potřeba, se nezmění. Podle Hávy se totiž sice mohou podílet na „zlepšování procesů řízení kvality“, ale na síť nemocnic a lékařů však dál nemají mít žádný vliv. „Když se nám podaří stabilizovat zdravotní rozpočet, budeme spokojeni,“ říká Petr Háva. Kudy ale na to? Platby za návštěvu lékaře, recept či pobyt v nemocnici, kterými na Slovensku úspěšně (a přitom citlivě vůči

Zahraniční politika: proti Klausovi Hlavním úkolem české zahraniční politiky bude dovést zemi ke schválení evropské ústavy. Což je současně – podle ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petra Druláka – nejcitlivějším a nejdůležitějším bodem, který dělí vládu od posílené ODS. Argumentaci ODS ohledně euroústavy shrnul 11. listopadu v MF Dnes stínový ministr zahraničí Jan Zahradil: euroústava je výhodná pro Německo, neboť posiluje jeho pozici v Evropské radě i jeho roli v EU obecně – Česko je na tom přesně naopak, neboť euroústava náš silový podíl v Evropské radě snižuje asi o třetinu. Podle Druláka je to ovšem pravda jen aritmeticky: i velké státy totiž částečně ztrácejí. Například podle dosavadních pravidel mohly v EU zablokovat jakoukoli věc tři velké státy – po schválení ústavy musí být v takovém bloku čtyři. Navíc se velké státy vzdaly nároku na více evropských komisařů – takže prostě něco za něco. Jenže vláda zjevně není schopna proti ODS a prezidentovi argumentovat. „Vláda se stresuje přirozenou autoritou Václava Klause,“ říká ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Kafka. „Bude-li se střetu s ním vyhýbat, bude vypadat jako slabší, než ve skutečnosti je. Když Klaus říká, že bude bojovat do posledního dechu, vláda by měla zdvihnout tuto hozenou rukavici, zformulovat jasnou alternativu a jít do konfliktu taky. Jinak bude veřejnosti imponovat spíše ten, kdo řekne, že je ochoten plavat proti proudu a nemění svůj názor.“ Stanislav Gross přitom zatím v Bruselu udělal dobrý dojem, jak připomíná tamní zpravodajka Lidových novin Kateřina Šafaříková. „Už na své první návštěvě mlu-

vil jasně, přehledně a dotkl se všech věcí, které EU nějak řeší, takže ho lidé poslouchali.“ Podobně mluví o Grossovi bývalý ministerský náměstek a velvyslanec v USA Alexandr Vondra: „Na rozdíl od někdejšího šéfa diplomacie Jana Kavana neudělal nic, co by zřetelně poškozovalo naše zájmy v zahraničí.“ Podle Tomáše Kafky má Gross jednu pozitivní vlastnost – je učenlivý. „Nevymýšlí si názory, spíše poslouchá. Od Špidly převzal jako poradce pro německojazyčnou oblast Tomáše Kostu, někdejšího významného nakladatele, člověka s velkým renomé v německé sociální demokracii, a celkově vzato – usiluje o dobré vztahy a spolupráci s Německem. Ale je otázka, zda mu to bude stát za možný vnitropolitický konflikt.“ Na globální rovině jde nyní hlavně o Irák. Tam bychom se podle atlantistů měli profilovat co nejvíce, ale není jisté, zda to oslabená vláda dokáže prosadit. Fakt, že se Praha nyní soustřeďuje hlavně na Kosovo a Afghánistán, je prý známkou rezignace. „Od téhle vlády bych nic moc nečekal, ale bylo by hanebné, kdyby vycouvala z Iráku. Chceme-li zatloukat hřebíky do rakve NATO, tak toto je dobrá příležitost,“ říká Vondra. Česko může hrát silnější part, než by odpovídalo desetimilionové zemi, také vůči Bělorusku, Kubě, Číně. Podle Druláka můžeme pomoci tamní opozici – hlavně v případě Běloruska a Kuby: „Můžeme dát celoevropské politice určitý náš punc. Zvláště v Bělorusku, a sice skrze kontakty, které tam nyní navazujeme. Do tohoto vztahu bychom měli investovat.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

Buďme liberálové H A N A Č Á P O VÁ , S I LV I E B L E C H O VÁ , TOMÁŠ NĚMEČEK

Nové rozložení sil v Senátu je dobrá zpráva – tak to alespoň vidí Petr

PŘIPOMEŇME SI

Žigovi pořád čekají FOTO GÜNTER BARTOŠ

Vicepremiér Jahn si nový Senát pochvaluje, ministři Emmerová a Ambrozek to ale možná vidí jinak.

Ministr životního prostředí Libor Ambrozek své záměry nezměnil. Mluvčí úřadu Karolína Šůlová tlumočila jeho hlavní priority – chce třeba dotáhnout do konce schvalování zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tato norma leží ve sněmovně již od jara, odmítavě se k ní vyjadřovali hlavně poslanci ODS a KSČM a sněmovna se jí ve druhém čtení bude zabývat příští týden. Dál chce Ambrozek vyhlásit zbývající ptačí oblasti a dokončit národní seznam evropsky významných lokalit. S ptačími oblastmi může lidovecký ministr spíše než u ODS narazit u kolegů ve vládě, jak ukázal nedávný případ Dolní Lutyně, kdy dal kabinet přednost průmyslové zóně před evropskou rezervací ohroženého ptactva. Ambrozkovo ministerstvo dále připraví záměr Kodexu životního prostředí (měl by zpřehlednit legislativu v této oblasti), navrhne ekologickou daňovou reformu, připraví programy pro nakládání s různými typy odpadu a vydá program podpory alternativních paliv v dopravě.

Hájek, který má v týmu vicepremiéra Martina Jahna na starosti zákony týkající se podnikání: „Pro vládu to bude motivace, aby se chovala více liberálně.“ Už v září se Jahn, ministr spravedlnosti Pavel Němec a jeho stínový protějšek v ODS Jiří Pospíšil dohodli na spolupráci ohledně některých zákonů: s tím, že pokud ještě nebude ve sněmovně vládní návrh, koalice podpoří alternativu z dílny ODS. Díky tomu prošly do druhého čtení Pospíšilovy návrhy na urychlení zápisů do obchodního rejstříku (na průtahy a s nimi spojenou korupci už si dlouho stěžují zahraniční i domácí podnikatelé) nebo novela bankrotového zákona, která posiluje postavení věřitelů. Jahnovi experti dále chtějí zjednodušit zakládání živností: namísto běhání po různých úřadech by stačilo začínajícím podnikatelům zajít na jedno z tzv. centrálních registračních míst. K liberálnějšímu přístupu vybízí vládu i poslanec ČSSD a premiérův poradce pro ekonomiku Jan Mládek. „Volby ukázaly, že kupování voličů různými sociálními dávkami prostě nefunguje.“ Vláda by se podle něj měla zaměřit spíš na nižší daně než vyšší dávky a platy. Přinejmenším jeden velký úkol však kabinet v příštím roce minout nemůže: aby se při svém hospodaření vešel do limitů slíbených Evropské unii, v rozpočtu na rok 2006 bude muset vláda ušetřit nejméně 30 miliard korun. „Pokud vláda přijme zákony, které splní tento závazek, a bude postupovat k přijetí eura, tak bude mít její pokračování smysl,“ míní Mládek. Návrh, jak snížit rozpočtový schodek, by mělo ministerstvo financí předložit tento týden.

Po deseti měsících čekání jde znovu před soud případ krutého napadení těhotné ženy a jejího manžela jesenickými skinheady. Nový proces s trojicí násilníků, kteří v červnu 2003 přepadli a ztloukli Lydii a Jana Žigovi v noci v jejich bytě, nařídil soudce tamního okresního soudu „Spořádaný“ skinhead Stiskala, jeden z útočníků. Dušan Jedlička na začátek prosince. Zjistit, proč otřesný a celkem přehledný případ rasistického lynče (Žigovi jsou totiž Romové a útočníci svůj motiv všeobecné etnické nenávisti nepopírali) trvá justici tak dlouho, není možné. „Nestojím o medializaci této kauzy,“ odmítá jakýkoli rozhovor soudce Jedlička. Podobně stroze se jeseničtí soudcové staví k nočnímu nájezdu na byt Žigových od počátku. Repektive od letošního ledna, kdy člen tamního senátu Miloš Kubíček vynesl – sedm měsíců po útoku – nad trojicí násilníků omilostňující verdikt. Opilé neonacisty útočící vražedně na jiné lidi jen kvůli jejich etnickému původu (paní Žigové čekající právě porod prvního dítěte rozbili hlavu dlažební kostkou tak, že dodnes nevidí na jedno oko) prohlásil Kubíček za pouhé nezvedené kluky, kteří ale „jinak žijí spořádaným způsobem života“. A státní zástupce s ním souhlasil. Veřejnost ovšem zareagovala poměrně silným zděšením. Po vlně kritiky od občanských spolků, z části médií a politické scény se do věci vložilo nadřízené ostravské státní zastupitelství a přikázalo jesenickým žalobcům dodatečně se proti verdiktu odvolat. Soudce Kubíček se pak dalšího rozhodování v případu zřekl s tím, že pod tímto „nepřípustným nátlakem“ odmítá rozhodovat, a záležitost převzal jeho kolega Jedlička. Mezitím plyne život všech aktérů někdejšího nočního dramatu pořád ve stejných kolejích. Všichni tři útočníci jsou na svobodě a mají za sebou několik dalších útoků na jesenické Romy, které policie vyšetřuje. Lydie Žigová je na své cestě s kočárkem domů tu a tam potkává – oběti i útočníci bydlí totiž jen pár panelových bloků od sebe. Zřejmě i proto manželé Žigovi o svém pohledu na případ raději nechtějí mluvit. „Několikrát jsem žádal město, aby jim poskytlo jiný byt, který by jim zajistil větší bezpečí. Starosta a jeho zástupci to ale vždy odmítli s tím, že nejsou na řadě,“ říká šéfredaktor romského listu Romano Hangos Karel Holomek. Starosta Jeseníku je na služební cestě v zahraničí a jeho zástupkyně Jarmila Javoříková k věci mluvit nechce: „Téma Žigových je zneužíváno k vykreslení Jeseníku coby rasistického města,“ opakuje větu, kterou často říkala i po lednovém soudu. „Takže bez komentáře.“ M A R T I N A W E D L I C H O VÁ , K V Ě T A H AV L O VÁ Autorky jsou studentkami Vyšší odborné školy publicistiky. K tématu viz též články v Respektu č. 5 a 15/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 48

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

22.–28. 11. 2004

Lehká topná řepka FOTO GÜNTER BARTOŠ

Stát zaplatil zbytečné miliardové dotace na výrobu ekologických paliv mědělství Jaroslav Palas. Ani jeho předchůdce Jan Fencl, za něhož se způsob dotací změnil právě ve prospěch zpracovatelů, se vyjádřit nechce. „Respekt? Ne, vás nemám rád, s vámi se bavit nebudu,“ odsekává a pokládá telefon (Respekt před čtyřmi lety upozornil na to, jak si jako ministr a šéf pozemkového fondu přihrával lukrativní pozemky v rodném Hodoníně).

Za vším hledej Chrudim

Dotovaná bionafta je za hranicemi a peníze shrábly velké podniky.

Myslíme ekologicky Již čtrnáct let funguje v České republice systém přímých a nepřímých dotací na bionaftu, tedy i na využití metylesteru řepkového oleje. Za tu dobu stát utratil na podporu tohoto ekologického paliva 16 miliard korun. Od roku 2000 do

letošního května dokonce fungoval systém přímých státních dotací na prodej řepky. Státní zemědělský intervenční fond vykupoval od zemědělců řepku za tržní cenu v průměru okolo sedmi tisíc korun na tunu a prodával ji dál zpracovatelům (především ústecké Setuze a Agropodniku Jihlava, které mají 80 procent trhu) za necelou polovinu. Bez dotací se dá kilogram MEŘO vyrobit za zhruba 19 korun, s dotací cena klesne až na zhruba 11 korun. Záhy se tato praxe stala předmětem kritiky českých zemědělců. „Tento program s podporou zemědělců nemá nic společného a je pouze dotací soukromých zpracovatelů řepky,“ upozorňuje David Novák, předseda zemědělského družstva Agroodbyt, které sdružuje přes desetinu tuzemských farmářů. Zemědělcům dal za pravdu vývoj: z čerpacích stanic sice zmizela po zastavení dotací bionafta, výrobci ale jedou na plný výkon a ani zemědělci přes letošní velkou nadprodukci nemají problémy s odbytem. Všichni zpracovatelé totiž vyrobený metylester exportují do Německa, kde je po něm velká poptávka. Jak je ale možné, že se deset let něco dotuje, a když dotace nejsou, tak to jde i bez nich? „Pokud chce-

me, aby se doma prodávala bionafta, musí se dotovat,“ říká Oldřich Janíček z ministerstva zemědělství, který má dotace na starosti. Jenže v Česku je výjimečná situace i v tom, že jsme jediný stát, který výrobu metylesteru takto dotuje, a jak je vidět, není to potřeba. Na tuto námitku nemají politici žádný srozumitelný argument. „Takto to funguje už od roku 1990,“ snaží se přímé odpovědi vyhnout ministr zeFOTO GÜNTER BARTOŠ

Je to velký paradox. Zhruba miliardu ročně zaplatí daňoví poplatníci na dotacích na zpracování řepky olejné. Na první pohled to vypadá smysluplně: z řepky se s jejich pomocí vyrobí metylester řepkového oleje (MEŘO), který slouží k výrobě bionafty. Program tedy má nejen pomáhat zemědělcům s odbytem řepky, ale také zlepšovat životní prostředí – metylester se totiž sám v přírodě rozkládá. Jenže letos na jaře přišlo šokující zjištění: po našem vstupu do Unie byly dotace pozastaveny, ale všechny výrobny metylesteru jedou na plný výkon i bez nich. Přestože nás zpracovatelé řepky i úředníci ministerstva zemědělství roky strašili, že bez dotací zbude na polích nesklizená řepka a výrobci metylesteru budou muset zavřít linky, opak je pravdou. A našimi penězi si některé podniky namastily kapsu.

Jaroslav Palas: Tak to bylo u nás s dotacemi vždycky.

Dotace by měly zůstat doma a sloužit podpoře domácího zemědělství (také proto se vyplácejí z peněz zemědělského fondu). Schválená pravidla proto nařizují, že dotované MEŘO smí skončit pouze v tuzemsku pro výrobu bionafty. Jednoduchý pohled do statistik však ukáže, že zde něco nehraje. Stát loni dotoval výrobu 73 tisíc tun metylesteru a erární kasu to přišlo na 980 milionů korun. Z tohoto množství lze vyrobit zhruba 240 milionů litrů bionafty. Jenže podle oficiálních statistik MPO se na tuzemských čerpacích stanicích loni prodalo 89 milionů litrů bionafty, na jejíž výrobu bylo použito necelých 30 tisíc tun metylesteru. Nápovědu, kam se zbylé množství dotovaného metylesteru podělo, může dát pohled na další statistiku, tentokrát celní: ve stejném období se z republiky vyvezlo 43 tisíc tun metylesteru. Zneužívání dotací má hlídat Státní zemědělský intervenční fond, v jehož čele již deset let sedí Jan Höck. „Že se dotované MEŘO vyvezlo? Každý o tom mluví, ale nic se neprokázalo,“ rozčiluje se Höck. Podobně mluví i úředník Janíček. „Mně ty dohady lezou krkem, dokažte to,“ říká. Nad tím, že jsou jasné nesrovnalosti ve statistikách, mává rukou: „Celním statistikám nevěřím.“ Odpověď na to, proč některým společnostem vše prochází, může dát pohled do obchodního rejstříku. Podnikání šéfa intervenčního fondu Höcka je až podezřele spjato s šéfy dvou firem, které od fondu dostávají největší dotace – již zmíněného Agropodniku Jihlava (jeho majitelem je Oldřich Gojiš) a ústecké Setuzy (řídí ji František Janů). Všichni tři se před časem sešli ve firmě ZZN Chrudim, kterou až do loňského května ovládala Höckova rodina. A nejen to: Höckova dcera Jana sedí s Gojišem v další firmě Cukrex a další

Höckovu firmu Rosepo zase odkoupili lidé kolem Setuzy. Ostatně podezření z protežování obou bývalých společníků tady už bylo a vyneslo Höckovi hrozbu pětiletého vězení. Policie jej loni obvinila z porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože podle kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2001 při uzavírání zakázek na uskladňování a vývoz pšenice zvýhodňoval firmu AGF Trading, jejímž ředitelem byl v té době právě Janů. Obvinění bylo zrušeno kvůli formální chybě, vyšetřování pokračuje.

Hlavně nebýt za blbce Höck ovšem odmítá, že by své bývalé obchodní partnery jakkoli zvýhodňoval. „Jsem jen výkonný úředník, dělal jsem, co mi nařídilo prezidium fondu,“ říká Höck. „Podklady k projednávání vždy připravoval Höck i s doporučeními. Vždy argumentoval tím, že když se nedají peníze, tak řepka zůstane trčet, protože ji nikdo nevykoupí,“ říká bývalý člen prezidia Josef Stehlík. Prezidium prý vždy téměř vše odsouhlasilo – často proto, že nikdo nechtěl přiznat, že něco z toho nechápe. „Byly to tak složité vzorce, že se v tom nikdo nechtěl hrabat. A kdo chtěl něco vysvětlit, byl označen za blbce, co tomu nerozumí,“ popisuje, jak chodilo rozhodování prezidia. Höckovým přímým nadřízeným je ministr zemědělství Jaroslav Palas. Toho všechna podezření i policejní vyšetřování jeho úředníka nechávají klidným. „Já o tom nevím a vůbec mě to nezajímá,“ říká. Přípravu nových pravidel pro výrobu bionafty dostal na starost vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn. Nedávno vláda schválila jeho koncepci, podle níž se má co nejdříve přejít na povinné pětiprocentní přimíchávání MEŘO do nafty, tedy na cestu, kterou se začínají vydávat i ostatní evropské státy. To ale nebude dříve než od počátku roku 2006. Po tuto přechodnou dobu bude opět výrobcům přiznána dotace – její výše ovšem má být pohyblivá podle ceny řepky a nafty a její příjemci musí prokázat zaplacení spotřební daně. Vzorec, podle kterého se bude počítat, má být hotov do konce listopadu. Pracují na něm opět Palasovi úředníci, tedy i Janíček. MAREK POKORNÝ

Za monopol až na věky Česká pošta bojuje v parlamentu proti konkurenci Poslanci ČSSD Josef Hojdar a Jaromír Schling vytáhli do boje za monopol České pošty. Před dvěma lety ho narušila společnost Mediaservis, a to v oblasti doručování firemních prospektů, katalogů atd. (tzv. direct mail). Využila nejednoznačností v zákoně, který jinak zaručuje České poště monopol na listovní zásilky, a začala jí v direct mailu fušovat do řemesla. Mediaservis získal asi deset procent trhu a díky konkurenčnímu zápolení znatelně klesly ceny. Direct mail přitom představuje trh v objemu necelé jedné miliardy korun ročně. Takovéto příjmy si nechtěla pošta nechat ujít, a proto si začala stěžovat u ministerstva pro informatiku na to, že Mediaservis porušuje její „monopolní právo“ dodávat zákazníkům drahou službu. Když tento postup nepomohl, obrátila se na poslance a ti nyní navrhují zakázat soukromé provozování direct mailu přímo v Zákoně o poštovních službách.

Své peníze si vždy zdůvodníme Pošta zdůvodňuje poslanecký návrh tím, že musí poskytovat univerzální službu (tedy dopravit poštu i do poslední vísky za stejnou a přijatelnou cenu), což není vždy nutně ziskové. Pak by podle České pošty měla mít i některé výsady, které by jí umožnily ztrátový provoz mnoha poboček dotovat. Nezdůrazňuje ovšem, že jednotné ceny stanovené za doručování zásilek, na které má monopol (jde o zásilky s váhou nižší než 100 g a cenou nižší než 19 Kč – typicky dopisy a pohledy), jsou už stanovené tak, aby i bez monopolu na direct mail pokryly případné ztráty při doručování do vzdálených, hůře přístupných a nepříliš frekventovaných oblastí. Snaha o rozšíření monopolu není tedy ničím jiným než snahou získat na úkor spotřebitelů další peníze. Teorie univerzální služby navíc vznikla uměle jako zbraň proti konkurenci v mnoha odvětvích a je již

několikátým v řadě zdůvodnění, proč by měl existovat poštovní monopol. Ve Spojených státech se třeba kromě nutnosti univerzální služby tvrdilo, že pošta je přirozeným monopolem (tedy že na trhu může existovat v tomto oboru pouze jedna firma, která by ty ostatní stejně přirozeně bez jakýchkoli zásahů vytlačila z trhu, je proto lepší, když je tato společnost státní nebo regulovaná, aby příliš nezvedala ceny za své služby) nebo že státní pošta vytváří větší sepětí mezi jednotlivými státy Konfederace a pak Unie. Také v USA se pošta vždy bránila proti konkurenci zákonem. Například v roce 1839 byla nespokojenost s jejími předraženými a nespolehlivými službami tak vysoká, že začaly vznikat konkurenční společnosti a využily k tomu podobně jako nyní Mediaservis nejasné znění zákona – poštovní monopol se nevztahoval na služby poskytované tehdy moderními technologiemi – tedy prostřednictvím železnice a parolodí. Po neúspěchu na trhu a u soudů

přiměla americká pošta Kongres, aby přijal zákon, který jí garantoval výhradní právo na doručování čehokoli bez ohledu na prostředky používané k dopravě – nejprve částečně v roce 1844 a definitivně o 28 let později.

Svět je jinde Proti zmíněnému poslaneckému návrhu jde však kromě historické zkušenosti, ekonomické teorie a zdravého rozumu i vývoj v jiných evropských zemích. I podle stanoviska Evropské komise by mělo platit, že nelze zpětně zmonopolizovat tu část odvětví, ve které již existuje konkurence. Navíc v celé Evropě existuje jednoznačný trend postupně všechny služby liberalizovat a poštovní monopol rušit, nikoli rozšiřovat. Oblast direct mailu je v podstatě ve všech zemích otevřena konkurenci. K volnému trhu poštovních služeb se dopracovali již i v těch zemích, které rozhodně ne-

lze podezírat z bezbřehého liberalismu. Od roku 1993 neexistuje žádný poštovní monopol ve Švédsku, byť pošta jako taková zůstala stále ve státních rukou. V důsledku konkurence musela propustit zhruba polovinu svých pracovníků (skoro 30 tisíc) a ceny obchodní korespondence poklesly na polovinu. Pošta však stále na komerční bázi poskytuje peněžní a poštovní služby po celém Švédsku, i v málo osídlených oblastech. Podobná je situace ve Finsku. Poštovní monopol zrušilo i Estonsko, mimo Evropu Argentina či Nový Zéland. Pokud bude poslanecký návrh na zpětnou monopolizaci direct mailu schválen, pak dosáhne jediného – na určitý čas zpomalí postupný rozpad jednoho z nejstarších monopolů v lidské historii. A toto zpomalení zaplatí zákazníci ve vyšších cenách a horší kvalitě poskytovaných služeb. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

RESPEKT / 48

EKONOMIKA

/9

Pražská burza obživne FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

I české podniky brzy objeví kouzlo vlastních akcií

Chtělo by to další Léčiva.

Za pouhý „národní symbol, cosi na způsob národních aerolinií“ označil kdysi pražskou burzu otec kuponové privatizace Dušan Tříska. Jenže doby, kdy český akciový trh skutečně nefungoval a sloužil pouze jako „kanál“ k převodu akcií z kuponové privatizace do rukou jiných vlastníků, jsou už dávno pryč. V červnu vstoupila na burzu jako první s vydáním vlastních akcií farmaceutická firma Zentiva (bývalá Léčiva) a další podniky ji zřejmě budou následovat.

Malé, ale důležité Představa, že evropské kapitálové trhy se sjednotí, takže veškeré obchody budou realizovány přes Londýn či Frankfurt a česká či polská burza zaniknou, je zcela mylná. Naopak –

fungující malé burzy jsou pro získávání kapitálu prostřednictvím tzv. primárních emisí životně důležité (primární emise znamená, že firma vydá své akcie a za ně získá prostředky pro svůj další rozvoj). Vydávání nových akcií totiž nelze, na rozdíl od prostého obchodování s již jednou vydanými cennými papíry, „globalizovat“. Klienti potřebují, aby jim investiční bankéři provádějící emise akcií byli nablízku. Investiční bankéři zase potřebují blízkost burzy. Zásadní význam totiž mají osobní jednání a budování důvěry. Podobně jako se svým lékařem nebo advokátem nebude nikdo jednat výhradně přes internet, nebude primární emitent cenných papírů nikdy jednat s investičním bankéřem (manažerem emise) pomocí e-mailů nebo webových strá-

nek. To potvrzují i zkušenosti ze zahraničí. V Německu došlo v posledních letech k opětnému rozkvětu regionálních burz (například ve Stuttgartu), dobře se daří islandské burze v Reykjavíku a Britové uvažují o otevření další burzy, která by konkurovala London Stock Exchange v oblasti menších a středních společností situovaných mimo Londýn. Firmy vydávají nové akcie ze tří důvodů: chtějí levně získat peníze na další rozvoj firmy, zvýšit dosavadní hodnotu společnosti a vylepšit své postavení v očích bank i veřejnosti. Nejsamozřejmější je potřeba kapitálu. Vydání akcií je nejvýhodnější pro firmy střední velikosti, které jsou pro získání peněz na rozvoj přímo z fondů rizikového kapitálu příliš velké (tyto fondy investují kvůli rozložení rizika spíše do více malých firem). Získání peněz na burze je zároveň z hlediska podniku méně rizikové. Na rozdíl od bankovních úvěrů či dluhopisů nemusí splácet úroky z vypůjčených peněz – pokud se podniku nedaří, dividendy se zkrátka nevyplácí, zatímco

úroky je třeba platit stále. Ještě žádná firma nikdy nezkrachovala, protože vydala příliš mnoho akcií, zatímco přílišné výpůjčky od bank vedly například ke krachu cestovní kanceláře Fischer. Veřejně obchodovatelné akcie firmy navíc zvyšují její hodnotu. Odborník na oceňování majetku, profesor ekonomie Aswath Damodaran z New York University, uvádí, že pokud nelze volně obchodovat s akciemi, hodnota firmy se automaticky snižuje minimálně o 15 až 30 % ve srovnání s podobnými veřejně obchodovatelnými společnostmi. Také banky lépe hodnotí veřejně obchodovatelnou akciovou společnost. Podle výzkumu ekonomů Marca Pagana, Fabia Panetty a Luigiho Zingalese došlo u italských akciových společností po provedení primární emise akcií ke snížení sazeb u bankovních úvěrů o 0,4 až 0,7 %. V neposlední řadě je „být na burze“ také otázkou prestiže a reklamy. Například vydání akcií již zmíněné společnosti Zentiva zvýšilo výskyt jejího jména v tisku padesátinásobně.

Vzhůru na trh Česká republika bohužel přišla před pěti lety o velkou příležitost: tehdy připravovaná a investory netrpělivě očekávaná emise akcií společnosti Bonton v hodnotě 35 milionů dolarů na poslední chvíli zkrachovala. Problém nebyl v Bontonu, ale ve společnosti Morgan Stanley, která celou transakci zařizovala. V důsledku ruské finanční krize propadla panice a doporučila emisi zrušit. Toto rozhodnutí bylo ukvapené – o akcie by byl zájem. První vlaštovkou na české burze se tak stala až Zentiva, o jejíž akcie v hodnotě 200 milionů dolarů byl dokonce pětkrát větší zájem. Je velmi pravděpodobné, že se v České republice v příštích několika letech objeví firmy, které vydají akcie v hodnotě řádově desítek miliard korun. Přesné načasování pochopitelně závisí na vývoji trhu i na zájmu investorů. Nicméně momentálně kapacita i zájem existují. PAV E L K O H O U T Autor je analytikem PPF.

V Polsku jako na běžícím pásu „Já sám jsem měl kontakt minimálně se dvěma či třemi českými firmami, které chtějí udělat emisi svých akcií. Poté co Zentiva měla se svými akciemi velký úspěch, je na trhu o tuto činnost zájem,“ říká Jaroslav Krabec z Českého akciového fondu ING. „Ale nejsou to tak velké společnosti jako Zentiva,“ dodává. Snahu českých podniků vidí i Jan Koblic, generální ředitel Burzy cenných papírů v Praze. Ten měl již pět velmi předběžných schůzek se zájemci, kteří by si chtěli dojít na burzu pro peníze na další rozvoj podniku. Počet pěti možných emitentů akcií potvrzuje i Pavel Tichý, hlavní portfolio manažer ČSOB. Zdůrazňuje

přitom stejně jako jeho kolegové z oboru, že poptávka investorů po nových českých akciích existuje. Před přílišným optimismem ale varuje například Petr Zajíc, manažer akciových portfolií v Pioneer Investments: „Před rokem by o takové možnosti jít si pro peníze na burzu nikdo neuvažoval. Po úspěchu Zentivy je to jinak. Problém je ale na nabídkové straně. Jsme malá ekonomika a není tu tolik firem vhodné velikosti jako například v Polsku, kde dělají primární emise, s trochu nadsázky, jako na běžícím pásu.“ – MH –

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Odměny pro Čepro, řecký podvod a Paroubek odvolává Ve státním podniku Čepro už dva týdny vládne panika kolem aféry odhalené Hospodářskými novinami – totiž kolem hrozící dvouapůlmiliardové ztráty, vzniklé z „kontumační“ prohry kvůli zmeškanému soudu. Vedení podniku hledá, na koho to hodit (jestli na poslíčka, nebo na úřednici z podatelny), a zoufale shání argumenty pro zastavení exekuce. Když za to berou měsíčně víc než guvernér ČNB a prezident republiky dohromady… Až dosud to procházelo bez povšimnutí, ale nástup současných manažerů firmy Čepro v čele s bývalým ředitelem Národního bezpečnostního úřadu Tomášem Kadlecem znamenal zdvojnásobení výdajů na manažerské platy. Z výroční zprávy vyplývá, že zatímco v roce 2002 vý-

daje na mzdy čtyř nejvyšších šéfů činily 15 milionů korun, tedy přes tři sta tisíc měsíčně na jednoho, loni už to bylo 33 milionů. Pravda, něco spolklo odstupné vyhozeným šéfům, kteří museli uvolnit místo oblíbenci premiéra Grosse Kadlecovi. Ale to je skutečně jen tak na okraj současné aféry. ••• Řecko si pomohlo k zavedení eura statistickým podvodem – minulý týden to oficiálně potvrdily Evropská komise i řecká vláda. Řekové nesplnili v roce 1999 požadavek, aby jejich rozpočtové schodky byly pod limitem 3 % HDP vyžadovaným ke vstupu do eurozóny. Athény sice tehdy vítězně hlásily do Bruselu stlačení schodku na 1,8 %, ve

skutečnosti však dosahoval 3,4 %. Trik byl v tom, že řecká vláda do výdajů prostě nezapočítala některé standardní položky – třeba výdaje na obranu. I když se Řecko dostalo k euru podvodem, nikdo ho nemůže (a ani nechce) z eurozóny vyloučit. Nedošlo ani na návrh některých ministrů financí z ostatních členských zemí – odebrat Řecku za trest některé evropské regionální dotace. Země dostala dva roky na to, aby stlačila rozpočtový deficit na povolená 3 % (tentokrát už pokud možno doopravdy). Podle listu Financial Times se na uzavřeném jednání ministrů financí projednával návrh Evropské komise, aby bylo porušení zmíněného limitu beztrestné, pokud ho způsobí „chybný odhad“ v předpovědi hospodářského růstu. Trest pro

Řecko ale přišel odjinud. Vysoký deficit a malá důvěra ve schopnosti řecké vlády vedly k tomu, že světoznámá agentura Standard & Poor’s snížila krátkodobý rating země o jeden stupeň, z A+ na A. ••• „Pan ministr si chtěl dosadit svého člověka, a tak hledal důvod,“ řekl minulý týden šéf státní agentury pro podporu cestovního ruchu CzechTourism David Gladiš – v té době už jen bývalý šéf. Ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek to samozřejmě popírá a tvrdí, že Gladiše odvolal kvůli chybám v hospodaření. Jenže tyto nedostatky (špatně vyúčtované pracovní cesty apod.) jako první odhalil externí auditor, jehož si na kon-

trolu pozval sám Gladiš. Ministr do agentury vyslal dvě další kontroly a o plánovaném odvolání si povídali i vrabci na střeše. Za mladého šéfa CzechTourismu, který agenturu úspěšně rozjel (počet návštěvníků Česka se letos zvýšil o 16 % a podnikatelé v turistické branži vyhlásili Gladiše „osobností roku“), orodovali mnozí od hejtmanů až po hoteliéry. Paroubek však nezná slitování a do agentury raději dosadil bývalého ředitele pražského Kongresového centra – Gladiš je prý možná schopný manažer, ale nemá pořádek v úředních postupech. Ministrovi to připomeneme po příští kontrole NKÚ v jeho rezortu. – MP –, – MH –

inzerce

PRESS ASSISTANT The U.S. Embassy is looking for a Press Assistant to work in the Public Affairs Section. Press-related activities include monitoring Czech media, arranging press conferences and other media events, developing contacts. Must understand Czech political, economic, cultural, social structures, institutions, political parties, and NGOs. University Degree is required in journalism, communications, or American Studies. Fluency in Czech and English is required, and 3 to 5 years of experience in radio, television, and/or journalism, publishing, public relations, or related field. Interested applicants may submit a resume by 30 November to HRO, American Embassy Prague, Trziste 15, 118 01 Prague 1, or attach and send via e-mail to [email protected].

10 /

ZAHRANIČÍ

22.–28. 11. 2004

Svítání nad Fallúdžou FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Vzbouřenecké město je dobyto. Otázka je, co dál

„Stalingrad na Eufratu“ padl za několik dní. Teď nastává to těžší – přesvědčit Iráčany o tom, že mají jít k volbám.

Útoku na Fallúdžu dal irácký ministr obrany poetický název al-Fajr (svítání), i když blíže realitě asi stál původní americký nápad „operace Fantom zběsilosti“. Irácký návrh měl nicméně vystihovat fakt, že obsazení centra vzbouřenců a teroristů má symbolizovat úsvit nového Iráku. Zda se tak stane, je zatím ve hvězdách. Američané každopádně město ovládají a jejich ztráty jsou v poměru k vzbouřencům směšně nízké (zhruba čtyřicet proti odhadovaným až patnácti stům mrtvých rebelů). Dobytí města si vyžádalo tvrdé boje. Ale pro početnější, lépe vycvičené a lépe vyzbrojené Američany to přesto byla jen otázka času.

Otázka prestiže Jenže právě čas hraje svou roli. Jde totiž o prestiž Američanů i prozatímního premiéra Alávího. Američané a irácké vládní jednotky museli dosáhnout rychlého a naprosto přesvěd-

čivého vítězství, za pokud možno co nejmenších civilních obětí. A o počtu civilních obětí nevíme prakticky nic. Podle zpravodaje BBC Paula Wooda, který je přímo ve Fallúdži, jsou mariňáci i pod palbou neuvěřitelně chladnokrevní a nestřílejí, dokud nevidí prokazatelně ozbrojené muže. Jak ovšem dodává, poté spustí palbu ze všech prostředků, které mají k dispozici… Američané se pro každý pád pojistili tím, že jako první obsadili ve městě nemocnici. Ne proto, že by zrovna nemocnice byla strategicky důležitá, ale aby zabránili srdceryvným (ať už pravdivým či nadsazeným) zprávám o desítkách a stovkách raněných a mrtvých ženách a dětech ve špitále. Jaké město Američané vlastně dobyli? Město s největším počtem mešit v Iráku. Město, z jehož obyvatel se rekrutovalo mnoho příslušníků Saddámova represivního aparátu. Zároveň ale město radikálních sunnitských imámů, kteří byli Saddámem perzekvováni. Rozdíly jsou

ale dnes zapomenuty. Od chvíle, kdy američtí výsadkáři v dubnu 2003 zastřelili ve Fallúdži 13 demonstrujících, se pro ně město stalo horkou půdou. V tom se shodli bývalí baasisté (členové Saddámovy vládní strany Baas), i domácí a zahraniční islamisté, kteří ve Fallúdži nastolili (podle arabského deníku al-Sharq al-Awsat) tálibánský režim. Mladíci se samopaly získali neomezenou moc prosazovat zákaz alkoholu, cigaret, neislámské hudby a filmů, stříhání vousů a dokonce i hraní karet a domina. Ti, kdo zákazy porušili, byli veřejně bičováni a skuteční i údajní špióni popravováni. Jeden z uprchlíků, majitel obchodu s potravinami Ahmed al-Dulaimi, popsal situaci ve Fallúdži iráckým novinářům slovy: „Vadila mi atmosféra strachu, podezírání a špiclování. Život pod povstalci byl skutečně složitý. Ale nikdo se neodvážil nic říct. Město bylo plné baasistů, islamistů i obyčejných gangsterů.“

Stalingrad na Eufratu

Přesto nevidí rádi, když Američané město, které teroristům prokazatelně poskytovalo útočiště, bombardují. A wahábismus při své vrozené náklonnosti k teoriím spiknutí pokládá mnoho Iráčanů tak jako tak za britský výmysl, s jehož pomocí chtěli už v 18. století rozdělit a ovládnout islámský svět. Útok na Fallúdžu ale vzbudil mnohem méně veřejného pobouření než boj o Nadžáf.

A jaká je taktika povstalců? Rebelové se snaží vyhnout jasné porážce, způsobit koaličním silám alespoň nějaké ztráty, vytvořit mediální obraz bezohledného ničení (Fallúdža coby „Stalingrad na Eufratu“) ďábelskými Američany a dosáhnout pokud možno nejasného výsledku bojů. Zkrátka maximálně vytěžit politickou a vojenskou symboliku města, hájícího se proti přesile okupantů. Každý další den bojů (i když to znamená jen občasný výstřel na americkou hlídku) zvyšuje váhu povstalců. Definice vítězství a porážky je zkrátka u Arabů odlišná než na Západě (jak dokázal Saddám Husajn, když oslavoval své „vítězství“ v „matce všech bitev“ v roce 1991). Jak poznamenal jeden americký důstojník, „Arabové zkrátka nedokáží uznat, kdy jsou poraženi…“ A proč se prozatímní vláda a Američané rozhodli na město zaútočit? Premiér Aláví potřebuje alespoň částečně kontrolovat „sunnitský trojúhelník“ kvůli volbám. A volby potřebuje, stejně jako celý Irák. Jedině z voleb může vzejít legitimní vláda. A jedině za legitimní vládu budou iráčtí vojáci a policisté ochotni umírat v boji proti teroristům, kteří se v Iráku rozhodli – za vydatné mediální asistence televize al-Džazíra – stát zničit. A to útoky na takřka všechny vitální funkce moderní společnosti (politiky, novináře, policisty, rozvody elektřiny, ropný průmysl, volební úředníky atd.). Na troskách státu má pak vzniknout islámský emirát. Al-Zarkávího teroristé, kteří měli ve Fallúdži bezpečný úkryt, se bezpochyby z místa včas vypařili. S tím se počítalo – kvůli minimalizaci civilních ztrát Američané svůj útok předem oznámili, aby obyvatelům umožnili odejít do bezpečí. Přesto bude Zarkávímu nějaký čas trvat, než najde nové útočiště, a osud rozstřílené Fallúdži má být podle Američanů i prozatímní vlády varováním pro ostatní města, aby teroristům neposkytovala úkryt. Co na to Iráčané? Drtivá většina z nich odsuzuje teroristy. Na rozdíl od běžných povstalců, kteří bojují proti koaličním silám, totiž teroristické bomby na ulicích zabíjejí obyčejné civilisty, a jejich útoky na státní úřady, ropný průmysl atd., je připravují o práci. Terorismus přisuzují Iráčané zahraničním wahábitům (přívržencům extrémního proudu islámu, jaký panuje v Saúdské Arábii).

Americké bajonety Jak z celé situace vyšel premiér Aláví? Už za akci, k níž dal souhlas, zaplatil první politickou cenu. Je jí odchod Irácké islámské strany, zastupující sunnity, z vlády. Na druhé straně ví, že nemůže organizovat parlamentní volby, pokud v zemi budou města, která jsou mimo jakoukoli kontrolu vlády a kde jsou dokonce politické strany zakázány (jako ve Fallúdži pod vládou rebelů). Je jisté, že dobytí Fallúdže neznamená konec teroru, ale z pohledu vlády i z pohledu Američanů prostě není vyhnutí. Otázkou je spíše, jak zabránit opakování scénáře z města Sammara. To Američané v říjnu ovládli, ale dnes už jsou zde přestřelky zase na denním pořádku. A jak zabránit tomu, aby se novou Fallúdžou stal severoirácký Mosul, což se zdá podle všech zpráv více než pravděpodobné (s nepříliš povzbudivým rozdílem, že zde půjde navíc o etnický konflikt mezi Araby a Kurdy). Aláví se snaží nabídnout alternativu. Prezentuje se jako ostrý hoch, který Iráku pomůže ke stabilitě. Jenže zatím se může opírat jen o americké bajonety. Policie je slabá a zastrašená každodenními přepady. Armáda se teprve buduje a je ohrožována útoky rebelů i dezercí. Zatím stojí přežití Iráku na 135 tisících amerických vojáků a to je pro teroristy ideální výzvou. Mají neomezené finanční zdroje – uprchlíci z Fallúdže vyprávějí o arabských bojovnících, jak bez mrknutí oka platili desetitisícové částky v dolarech za domy, které pak používali jako základny. A v Iráku je dost mladíků, kteří za 100–300 dolarů odpálí pancéřovku nebo položí na cestu minu. Je zde dost kriminálních gangů, které za 10 000 dolarů unesou cizince. Terorističtí šéfové nemusí dělat nic jiného než zaplatit, postavit rukojmí před kameru a nahrávku odeslat vždy ochotné al-Džazíře. M ATYÁ Š Z R N O

Dobré zprávy z Kašmíru V himálajském ráji na zemi se už možná brzy přestane zabíjet

Prostě realita Jediný indický stát, v němž žije víc muslimů než hinduistů a který je považován za jeden z nejhezčích koutů planety, patří dnes k nešťastným místům. Výsledkem pákistánského odboje proti indické vládě je čtyřicet tisíc mrtvých a všudypřítomnost indických vojáků, kterých je teď podél linie příměří rozmístěno na půl milionu. Lidé se kvůli hrozbě násilností bojí chodit k volbám (účast tu bývá mezi 10 a 20 procenty). Umírnění muslimští politici, kte-

ří indické části Kašmíru vládnou, tedy nemají silný mandát. Ekonomika, kdysi stojící na příjmech z turistiky, výrazně zchudla, Indové i cizinci mají strach do Kašmíru jezdit. Vztahy mezi Indií a Pákistánem jsou zatížené násilím z minulosti, nebýt sporu o Kašmír, zřejmě by se už ale rozvíjely relativně normálně. Rány přebolely, na obou stranách hranice se mluví stejnou řečí, mnoho lidí spojují rodinná pouta nebo zájem o místa, která před 57 lety ve chvatu opouštěli. Na společné hranici je ale jediný přechod (v Paňdžábu), obchodní nebo kulturní styky jsou téměř nulové. Mezi oběma státy funguje pouze jedna autobusová linka, a to ještě s přestávkami. Získat vízum je v lepším případě otázka mnohaměsíčního čekání. Indové i umírnění Pákistánci by si navázání normálních vztahů přáli, v cestě ale stojí právě Kašmír. Indická vláda formálně vznáší nárok na celý Kašmír, dnešní podoba linie příměří jí ale vyhovuje a pravděpodobně by souhlasila s její přeměnou na mezinárodní hranici. Pákistán nikoli. A podle toho také vypadají jed-

nání. Pokud se nemůžeme na sporech kolem Kašmíru dohodnout, odsuňme je jako problém stranou a dohadujme se na vyřešení další agendy, navrhuje Indie. Napřed je nutné vyřešit Kašmír, trvá na svém Pákistán. „Na myšlenku, že půjdeme dopředu a otázku Kašmíru odsuneme stranou, nepřistoupí žádný pákistánský lídr,“ prohlásil letos na jaře pákistánský prezident Mušaraf v debatě s indickými intelektuály, zorganizované pomocí telemostu týdeníkem India Today. „To je prostě realita.“

Pákistán je to zachování nynější linie příměří jako mezinárodní hranice, pro Indii konání plebiscitu mezi obyvateli Kašmíru o budoucnosti provincie, kterou navrhuje stále platná rezoluce OSN z konce 40. let. Podle pákistánského prezidenta by mohla M A PA R E S P E K T

Nejnebezpečnější místo na světě, jak Kašmír před lety otituloval americký prezident Bill Clinton, dostává naději. Tedy pokud se tak dá nazývat debata, která se konečně mezi oběma rivaly – Indií a Pákistánem – o budoucnosti sporného území rozbíhá. Na světě už jsou i první konkrétní sliby: minulý týden indický premiér Manmóhan Singh navštívil Kašmír a slíbil částečné stažení armády. S ještě ráznějšími návrhy pak přichází jeho pákistánský protějšek Parvíz Mušaraf.

Plynovod a další autobus Mušaraf se sice chopil moci vojenským převratem a i přes formální volby vládne pevnou rukou diktátora. Nutno ale dodat – osvíceného. Spolupracuje v boji proti al-Káidě a také dává najevo, že mu záleží na vyřešení problémů spojených s Kašmírem. Koncem října vystoupil před novináři se zatím nejradikálnějším plánem. V kostce řečeno – nejprve navrhuje opustit možnosti, které jsou pro obě strany nepřijatelné. Pro

být cestou demilitarizace provincie, její rozdělení na sedm částí (pět v Indii, dvě v Pákistánu) a změna statutu na vysoký stupeň autonomie. Později pak nezávislost či kondominium pod patronací Indie a Pákistánu nebo OSN.

Odezva zatím není podle očekávání nijak nadšená. Indický premiér jen suše prohlásil, že problém Kašmíru nebude řešit přes média. „Jakýkoli plán na společnou kontrolu jakékoli části Kašmíru je v příštích patnácti letech nemožný,“ poznamenal pro BBC indický bezpečnostní analytik Džazít Singh. Nemalý odpor čeká Mušarafa i doma, kde každé ústupky Indii vyvolávají možná ještě větší mlhu před očima, než v Česku vstřícnost vůči sudetským Němcům. Důležité ale je, že mírová jednání, která mezi oběma rivaly začala loni, pokračují, a o Mušarafově plánu se tedy bude debatovat. Například toto úterý, kdy pákistánský premiér navštíví Dillí, nebo v prosinci na další schůzce diplomatů obou států. Tam se má řešit krom jiného i to, zda Pákistán povolí stavbu plynovodu z Íránu do Indie, či nedávno ještě nemyslitelný krok – zavedení nové autobusové linky mezi oběma teritorii rozděleného Kašmíru. MAREK ŠVEHLA

RESPEKT / 48

ZAHRANIČÍ

/ 11

Pokračovat v nastoleném kurzu Šest členů Bushova starého kabinetu odchází, ale velké změny se nechystají

Domů do Pensylvánie? Odchod z Bushova kabinetu zatím ohlásilo šest členů. Kromě celosvětově známých ministrů zahraničí a spravedlnosti Powella a Ashcrofta se jedná o černošského ministra školství Roda Paige, ministra energetiky Spencera Abrahama, ministryně zemědělství Ann Venemanové a ministra obchodu Dona Evanse. Ani toto číslo nemusí být ještě konečné. Nejvíce se spekuluje o odstoupení ministra pro vnitřní bezpečnost Toma Ridge, který by si prý rád užíval stáří v rodinném kruhu v domovské Pensylvánii. Jako první rezignoval na svoji funkci ministr spravedlnosti. John Ashcroft bývá spojován s protiteroristickým zákonem, známým jako Patriot Act, který přijal americký Kongres jako reakci na útoky z 11. září. Zákon se věnoval otázkám vnitřní bezpečnosti, zejména dával vyšetřujícím orgánům větší pravomoci v boji proti teroristům, kteří působí ve Spojených státech. To se nelíbilo některým skupinám, které se zabývají ochranou občanských svobod. Vadilo jim třeba omezení přístupu advokátů k obžalovaným z terorismu, větší možnosti odposlechů, ale i povinnost veřejných knihoven dát policii na požádání seznam knih, které si podezřelý půjčuje. Ashcroftův odchod tak mohl představovat smířlivé gesto prezidenta Bushe vůči liberální Americe. K malé radosti demokratů i některých občanských skupin nahradí kontroverzního Ashcrofta další sociální konzervativec, Alberto Gonzales (49). Tento dlouholetý Bushův přítel byl dosud právníkem Bílého domu a pro-

slul především několika memorandy, v nichž argumentuje, že Ženevská konvence o válečných zajatcích by se neměla vztahovat na vězně na základně Guantánamo. Nyní se Gonzales proslaví i tím, že půjde o prvního Hispánce v čele tohoto klíčového úřadu. Americké ministerstvo spravedlnosti totiž disponuje i bezpečnostními pravomocemi, které v České republice plní ministerstvo vnitra.

Starý voják odchází V Evropě největší pozornost pochopitelně vzbudila rezignace ministra zahraničí Colina Powella. Někteří komentátoři sice nedávno tvrdili, že americký ministr zahraničí vydrží ve funkci ještě několik týdnů, minimálně do lednových voleb v Iráku, ale Powell podle vlastních slov nikdy neuvažoval o ničem jiném, než že ve funkci zůstane jen jedno volební období. Jeho nástupkyní se stane Condoleezza Riceová (50), dosavadní poradkyně prezidenta pro otázky národ-

ní bezpečnosti. Posledním prezidentem, který jmenoval svého poradce pro národní bezpečnost ministrem zahraničí, byl Richard Nixon. Bush se v něm, zdá se, zhlédl a stejně jako on koncentruje moc v rukou úzkého kruhu blízkých spolupracovníků (kromě Riceové se jedná především o viceprezidenta Cheneyho a ministra obrany Rumsfelda). Z Bílého domu se tedy Riceová přesune jen o několik washingtonských ulic směrem k řece Potomac. Doktorka Riceová se stane teprve druhým člověkem tmavé pleti a také druhou ženou, která tento prestižní post bude zastávat. Její jmenování jasně naznačuje, že americká zahraniční politika v druhém Bushově prezidentském období bude sledovat podobný směr jako dosud. Bude se jednat o politiku založenou na jasných principech, jako je rozšiřování svobody, ochrana lidských práv, podpora volného obchodu, zamezení šíření jaderných technologií a pochopitelně nekompromisní boj s terorismem. George Bush i jeho nová mi-

nistryně zahraničí představují již dnes pro svět čitelné partnery, u nichž je jasné, co od nich lze očekávat. Odchod Colina Powella však znamená, že v zahraničněpolitickém týmu bude chybět člověk s praktickou zkušeností z válečného bojiště. Powell dvakrát sloužil ve Vietnamu a měl jiný pohled na svět, než jakým disponují neokonzervativci. Byl také nejméně nadšeným stoupencem vojenského zásahu v Iráku. Jako správný voják však na veřejnosti své rozdílné názory nedával najevo. Není také žádným tajemstvím, že Powellův State Department vždy prosazoval řešení krizových otázek prostřednictvím OSN. Powellovy alternativní pohledy budou tedy nyní v Bushově týmu chybět. Největší prioritou bude beze sporu dokončení války proti terorismu a celková situace na Blízkém východě. Situace v Iráku zůstává v centru pozornosti jak vlády, tak veřejnosti a pro Bushe by bylo velkým úspěchem, kdyby se mu podařilo stáhnout americká vojska ze země do

konce svého druhého prezidentského období. Smrt Jásira Arafáta nabídla novou šanci palestinsko-izraelským jednáním a po odchodu Tálibánu a Saddáma Husajna tak politickou scénu opustil další tradiční odpůrce americké politiky. Prezident Bush se bude této ožehavé otázce ve svém druhém období jistě výrazněji věnovat. Pravděpodobně i vyslyší volání po ustavení funkce speciálního vyslance pro oblast Blízkého východu, zejména když ministryně Riceová bude mít vzhledem k tradičnímu nerespektování žen v islámském světě v této oblasti komplikovanou pozici.

Pozor na Írán

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Jak bývá ve Spojených státech obvyklé, i letos – podobně jako po každých volbách – přichází do Washingtonu nová garnitura politiků, diplomatů a úředníků. Ačkoli změny na amerických ministerstvech nebývají v případě znovuzvolení prezidenta tak radikální, jako když se střídají obyvatelé Bílého domu, přesto šéfové americké administrativy do druhého volebního období většinou nastupují s podstatně obměněným týmem. Ronald Reagan vyměnil po svém znovuzvolení v roce 1984 polovinu svého kabinetu a Bill Clinton do své druhé vlády jmenoval hned devět nových členů.

Bushova administrativa se bude v následujících čtyřech letech soustředit i na další dva členy známé „osy zla“, na Írán a na Severní Koreu, tedy dva státy, jejichž jaderné ambice představují pro americkou i světovou bezpečnost další velkou hrozbu. I když vzhledem k irácké zkušenosti i ke kapacitám americké armády je vojenský zásah v Íránu nepravděpodobný, může Írán představovat další potenciální třecí plochu v euroamerických vztazích. Pokud budou dohody mezi EU a Íránem připadat Spojeným státům nedostatečné, je další konflikt mezi Francií a USA za dveřmi. Problematiku jaderného potenciálu Severní Koreje dosud Bushova administrativa řešila prostřednictvím multilaterálních rozhovorů, jichž se účastnila i Čína, a lze očekávat, že ani v této otázce americká zahraniční politika nezmění kurz. Význam Číny v americké zahraniční politice bude jistě v následujících čtyřech letech narůstat a není daleko doba, kdy právě americko-čínské vztahy budou zahraničněpolitickým diskusím dominovat. V centru vnitropolitické agendy prezidenta Bushe bude v následujících čtyřech letech především reforma důchodového zabezpečení a zjednodušení amerického daňového systému, který patří ve světě mezi ty komplikovanější. MICHAL SEDLÁČEK Autor je novinář.

Gonzales a Riceová (stojící zleva) 11. září 2001 ještě jako poradci – nyní už ministři.

I chudí Maďaři chtějí do Evropy V Budapešti se přou, zda mají krajanům přiznat dvojí občanství Sotva se panonskou nížinou přehnala národovecká bouře vyvolaná krajanským zákonem, který přiznal Maďarům žijícím v zahraničí několik nepříliš významných výhod, už se nad Dunajem blýská znovu. Tentokrát kvůli nápadu budapešťské národně-konzervativní opozice přiznat příslušníkům maďarských menšin kromě občanství státu, na jehož území žijí, i státní příslušnost k zemi svatoštěpánské koruny.

Lejno a voda Podobná myšlenka se v různých formách objevuje v rétorice politických radikálů od počátku devadesátých let, serióznější politické síly se jí však dlouhou dobu vyhýbaly. Cestu z politického suterénu do vysoké politiky jí otevřel až dnešní lídr opozice, bývalý premiér Viktor Orbán, během volební kampaně v roce 1998. Když se však dostal na čtyři roky k moci, na dvojí občanství rychle zapomněl. Místo něj nabídl soukmenovcům žijícím v zahraničí pouze zmiňovaný krajanský zákon, který jim na maďarské půdě zaručuje slevu na vlak a ně-

kolik dalších privilegií podobného charakteru. Letos však stále populističtější Orbán své oblíbené heslo opět oprášil a jako by se nechumelilo začal prosazovat vypsání referenda k této otázce. Uspěl a za dva týdny (5. prosince) tak budou Maďaři u uren odpovídat na otázku, zda si přejí, aby parlament přijal zákon umožňující jejich krajanům zisk dvojího občanství. Ačkoli se výsledek takového plebiscitu může zdát dopředu jasný, dá se kolem něj očekávat množství ostrých sporů. Zatímco totiž opoziční Orbánovo hnutí Fidesz a zástupci maďarských menšin přesvědčují občany, aby hlasovali pro, vyzvala je vládní koalice složená ze socialistů a liberálů k přesnému opaku. Nesmiřitelné postoje obou stran už zapříčinily, že zasedání Stálé maďarské konference – jakéhosi vrcholného summitu politických reprezentací domácích i zahraničních Maďarů – skončilo minulý týden poprvé ve své historii bez přijetí společného závěrečného prohlášení. Místopředseda Strany maďarské koalice (SMK) na Slovensku a lídr jejího radikálního křídla Miklós Duray se místo něj pouze nechal slyšet, že

otázka referenda během summitu „oddělila hovno od vody“. „Na jedné straně je maďarský národ a jeho zastánci; na druhé ti, kteří jej chtějí přimět hlasovat proti,“ vysvětloval své rozhořčení. Paradoxem přitom je, že konání referenda považují za nezodpovědné i přívrženci dvojího občanství. Přesto voliče přesvědčují, aby se k urnám vydali. Kdyby totiž bylo kvůli nízké účasti neplatné nebo v něm převládly hlasy proti, připravilo by to podle jejich mínění zahraničním Maďarům psychický šok – poznání, že se k nim jejich pokrevní bratři a mateřská země nehlásí.

Dejte bratrům pasy Národně-konzervativní opozice tvrdí, že institut dvojího občanství prosazuje zejména proto, že nebude státní kasu nic stát a umožní krajanům z Rumunska, Srbska a Ukrajiny získat maďarský pas, který jim zajistí nerušený kontakt s mateřskou zemí i po vzniku schengenských hranic. Vláda se ale takovému řešení brání s poukazem na to, že by vyvolalo chaos a nezvladatelný růst výdajů na zdra-

votnictví a sociální politiku, neboť by do země naráz přilákalo statisíce chudých krajanů. Experti nedávají za pravdu ani jedné ze stran. Například podle Zoltána Kántora z prestižního budapešťského Institutu László Telekiho neexistují žádné studie o dopadech dvojího občanství a chybí vůbec koncepce toho, jaké mají být priority maďarské politiky vůči krajanům: jestli je hlavním cílem udržet je doma, nebo prostřednictvím jejich migrace řešit domácí demografické problémy. Stejně tak, upozorňuje Kántor, není jasná ani slučitelnost dvojího občanství na etnickém základě s mezinárodním či unijním právem. Oba tábory však přesto dál trvají na svém. Není divu. Ačkoli totiž nahlas operují především s pojmy, jako je obhajoba či zrada posvátných národních zájmů, jde jim především o vlastní politickou budoucnost. Vládní koalice totiž považuje zahraniční Maďary za přívržence opozice a bojí se, že by jejich voličské hlasy mohly zvrátit politické poměry v zemi, v což opozice naopak vroucně doufá. Na své straně přitom má i politické reprezentace

zahraničních Maďarů, jejichž požadavky se v poslední době téměř ve všech zemích radikalizují. Příčinu tohoto procesu lze dobře ilustrovat na příkladu slovenské SMK. Ta je na jedné straně spolehlivou oporou prozápadní a proreformní bratislavské vládní koalice, na druhé straně má však stále větší problém mobilizovat vlastní voliče. Docházejí jí totiž tradiční chytlavá témata – posledním byla samostatná maďarská univerzita, která už od září jakž takž funguje –, a na síle v ní proto nabírá hlas menšinových radikálů požadujících teritoriální autonomii či zrušení Benešových dekretů. Straně by mohlo pomoci, kdyby se přeorientovala na problematiku regionů bez menšinového aspektu. Něco takového by si však vyžádalo i změnu rétoriky a návyků a je otázka, zda je něčeho takového garda otců zakladatelů – navyklá na boj o menšinová práva – vůbec schopná. Výše citované výroky Miklóse Duraye tomu zatím moc nenasvědčují. P E T R M O R V A Y , Budapešť Autor je redaktorem slovenského deníku SME.

12 /

ZAHRANIČÍ

22.–28. 11. 2004

Miliarda hledá práci

Svět kolem Ve čtvrtek, po víceméně formálním hlasování, schválil Evropský parlament – tři týdny po původně předpokládaném termínu – novou Evropskou komisi pod vedením Portugalce Josého Barrosa. Evropská unie má tedy konečně svou vládu. Ač samotné hlasování postrádalo jakékoli drama, ukončilo dramatický vývoj posledních týdnů, kdy pod záminkou nedostatečně politicky korektních názorů europoslanci neprokádrovali Itala Rocca Buttiglioneho. Vzhledem k tomu, že Komise je schvalována jako celek, nezbylo Barrosovi než změnit její složení: na jeho žádost Itálie nahradila Buttiglioneho dosavadním ministrem zahraničí Francem Frattinim a Lotyšsko vyměnilo Ingrídu Údreovou za Andrise Piebalgse. Tato změna sice nevyhověla úplně všem, nicméně Komise jako celek elegantně prošla. Dohromady 449 europoslanců hlasovalo pro, 149 proti a 82 se zdrželo. Šéf lidovecké frakce v EP Hans-Gert Pöttering si cenil, že změněný tým získal „mnohem, mnohem větší většinu“ než ten původní, nachystaný 27. října. Lídr liberálů Graham Watson si Barrosa pochvaloval za to, že včas uznal nutnost vytvořit kompromis. Naproti tomu šéf sociálních demokratů Martin Schulz spíše skuhral, že se nepodařilo vyštípat holandskou pravicovou komisařku Neelie Kroesovou. Přitom nikomu nevadilo, že i v nové Komisi zůstává maďarský komisař László Kovács, jednak uznaný europoslanci již v říjnu za nekompetentního a navíc bývalý bolševik non plus ultra (od roku 1975 člen politbyra maďarských komunistů). Levicové kluby – Zelení a Sjednocená levice – ovšem hlasovaly proti Barrosově týmu, a sice kvůli Frattinimu, neboť je to podle jejich názoru Berlusconiho člověk. Proti Kovácsovi ani ň.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Čínským venkovem zmítá vlna stávek a dělnických nepokojů duktivním věku. Nejhůře postiženy jsou tři provincie v severovýchodním výběžku země, kde je podle odhadů Výzkumného ústavu hospodářského bez práce více než každý pátý člověk. Města, která vyrostla kolem jednoho obřího průmyslového podniku či dolu, trpí novou situací nejvíce. Doly jsou vytěženy, podniky krachují a jiná práce není. V mnohých takových místech je až sedmdesátiprocentní nezaměstnanost. Do tzv. Železného pásu tradičně závislého na těžbě a obřích státních podnicích těžkého, hutního, zbrojního a dřevozpracujícího průmyslu se v době jeho největší prosperity před čtyřiceti lety nastěhovaly miliony lidí. Ještě v 80. letech pocházela ze severovýchodu pětina veškeré průmyslové produkce Číny (ačkoli zde žije pouze 8 % obyvatelstva). Nyní to již není ani desetina.

Sto tisíc stávek

I na tenhle džob čekají stovky dalších.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Slovenský Institut národní paměti zveřejnil v úterý na internetu první část svazků Státní bezpečnosti. Zatím jde o seznam asi 20 tisíc osob z bývalého Východoslovenského kraje, během několika měsíců – po zařazení údajů za střední a západní Slovensko – by se měl rozrůst na zhruba 60 tisíc lidí. Slovenský počin má vůči dosavadní české zkušenosti jednu přednost: zatímco v Česku byly zveřejněny seznamy spolupracovníků StB, úřad někdejšího federálního ministra vnitra Jána Langoše (na snímku) publikoval úplné kopie dokumentace – jeho pracovníci je prostě naskenovali a vpustili na internet. Z toho plyne, že slovenský seznam, na rozdíl od českého, obsahuje všechny kategorie spolupracovníků – agenty, rezidenty, nepřátelské osoby, informátory, kandidáty na agenty, kandidáty

Široká Třída ztrát v Šen-jangu na severovýchodě Číny zeje prázdnotou. Ještě před několika měsíci se tudy každý den valily do práce desítky tisíc dělníků. Dnes tu postává jen několik lidí, kteří na oprýskané stěny opuštěných továrních hal neuměle píší svá telefonní čísla a pár znaků připomínajících, že nabízejí pomoc na stavbě, v restauraci nebo v domácnosti. „Nástěnky pracovních úřadů si už dávno nikdo z nás neprohlíží. Není proč,“ říká rezignovaně jedna z přítomných, nezaměstnaná dělnice Wang Aj-kuo. Podobný obrázek dnes není v Říši středu výjimkou. Podle optimistických oficiálních statistik sice nedosahuje nezaměstnanost ani celých pěti procent, realita je ale jiná. Že ztráta pracovních příležitostí na Číňany dopadá mimořádně tvrdě, dokazuje i fakt, že v zemi, již stále řídí železnou rukou komunistická strana, se zoufalí obyvatelé odhodlají každý rok k neuvěřitelné stovce tisíc nepovolených protestů, demonstrací, nepokojů a stávek.

Železný pás Podle Zprávy o politice zaměstnanosti v ČLR vydané v dubnu minis-

terstvem práce a sociálních věcí jsou v zemi pouze 4,7 % nezaměstnaných. Vláda a politbyro – stejně jako statistici – ale dobře vědí, že tato čísla nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu. Zahrnují totiž pouze nezaměstnané ve městech. Nefigurují v nich ani dělníci krachujících státních podniků, kteří již buďto byli propuštěni, ale dosud pobírají nízké měsíční odstupné, nebo jsou nominálně dosud zaměstnanci, nicméně nepracují, nedostávají plat, pouze se nadále těší sociálním výhodám, které jsou jim státní podniky povinny poskytovat – což je byt a zdravotní péče. Právě státní podniky jsou v Číně zdrojem narůstající nezaměstnanosti. Ekonomické reformy zahájené na konci 70. let, přechod na tržní ekonomiku a konkurence moderních soukromých a zahraničních podniků, znamenají pro neefektivní a zastaralý státní průmysl postupnou smrt. Čísla uváděná vládou nejsou relevantní také proto, že zatímco pro prosperující východní pobřeží není nezaměstnanost až tak velkým problémem, na jiných místech je bez práce většina obyvatelstva v pro-

Nespokojenost lidé ventilují ve zvyšujícím se počtu masových dělnických nepokojů. Ačkoli byl článek o právu dělníků na stávku v roce 1982 z Ústavy ČLR vyňat, statistika zveřejněná loni čínskou tiskovou agenturou Sin-chua uvádí, že ročně se v Číně uskuteční neuvěřitelných sto tisíc dělnických protestů nebo stávek. Hloučky lidí s transparenty blokující komunikace, postávající před branami továren či před budovami administrativních orgánů jsou kdekoli v zemi běžnou podívanou. Kritická situace je v současné době v severočínském Pao-tchou. Proti masovému propouštění se zde bouří bývalí i současní zaměstnanci největšího čínského zbrojařského komplexu NORHEINCO. V rámci restrukturalizace podniku bylo od roku 1997 propuštěno sedm tisíc z původních třiceti tisíc zaměstnanců. K větším nepokojům patří také stávka z poloviny srpna, kterou vyhlásili dělníci strojírenského podniku Továrny č. 3403 ve městě Chua-si na jihozápadě Číny. Zaměstnanci obsadili na protest továrnu, jejich vystoupení však po dvou týdnech násilně ukončila tisícovka policistů. Dosud není vyřešen ani spor dělníků a vedení automobilky Siang-jang ve středočínské provincii Chu-pej, kde loni v listopadu deset tisíc zaměstnanců zablokovalo v okolí továrny silnice a železnice na protest proti záměrům vedení propouštět a zároveň privatizovat podnikové byty. „Vedení podniku nám nabídlo vyplacení odstupného 914 jüanů (zhruba 2800 korun) za každý rok služby. Zároveň musíme opustit nebo si koupit byt, v kterém už deset let žijeme, za cenu 688 jüanů za jeden metr čtvereční,“ říkají manželé Chan a Ma. Dohromady dostanou odstupné třicet tisíc jüanů, ale za starý nekvalitní byt v místě bez perspektivy nového za-

městnání by zaplatili ještě o pět tisíc více. Protest byl potlačen, nicméně dosud nebyla situace vyřešena a před branami se i po roce denně scházejí stále apatičtější protestující. Boj čínských dělníků je komplikován tím, že jejich jediná odborová organizace je přímo podřízena komunistické straně. Jiná forma organizace pracovníků je v Číně nelegální, a vůdci dělníků tak končí ve vězení.

Nechte si svou misku rýže Čínská vláda se snaží situaci řešit různými způsoby. Od násilných represí až po charitativní program „sung wen-nuan“, neboli balíčky se základními potravinami darovanými před objektivy fotoaparátů vysokými vládními úředníky při příležitosti státních svátků nezaměstnaným a chudým lidem. „My o to nestojíme, chceme práci, chceme rekvalifikační kurzy, nechceme jen občasnou lítost,“ rozčiluje se obdarovaná nezaměstnaná Liou Pao-s’ z jedné z nejchudších provincií Ťiang-si. Přednostně jsou propouštěny právě ženy, které nejsou vnímány jako organizátorky nebo příliš aktivní účastnice sociálních protestů. Podle údajů čínského ministerstva práce a sociálních věcí tvoří ženy 39 % pracovní síly v Číně, ale 61 % propuštěných. Komunistická vláda Číny vnímá dělnické nepokoje jako reálné ohrožení své moci. V obavě ze sociálního výbuchu záměrně rozpad státního průmyslu brzdí. Například na severovýchodě jsou dosud bezmála tři čtvrtiny průmyslu ve státních rukou, zatímco v nejbohatší čínské provincii Kuang-tung je to pouze pětina. Do mnoha neefektivních podniků nadále plynou státní peníze, které je uměle udržují naživu a umožňují jim tak zajišťovat „železnou misku rýže“ statisícům dělníků – potenciálních účastníků stále sílícího dělnického hnutí. Ke konstruktivnějším krokům patří snaha čínského premiéra Wen Ťia-paoa. Na rozdíl od svých předchůdců upouští od modelu bezhlavého ekonomického růstu a v rámci programu „Oživení severovýchodu“ usiluje o přesměrování domácích i zahraničních investic ze zvláštních ekonomických zón na zaostalý západ a severovýchod. Situace se zatím ale dále zhoršuje. Podle čínského ministerstva práce a sociálních věcí bude ročně vstupovat na pracovní trh patnáct milionů osob, nových pracovních míst však bude přibývat jen kolem osmi milionů. A to jen pokud zůstane ekonomický růst na současných sedmi procentech. PETRA ČERVENÁ, severovýchodní Čína Autorka je sinoložka.

Chorvatsko vs. Srbsko

tajné spolupráce, nepřátelské osoby, držitele propůjčených bytů atd. Na Slovensku, kde již neplatí lustrační zákon, také vzápětí propukl první skandál. Ján Hurný, státní tajemník na ministerstvu výstavby, dosazený Dzurindovou SDKÚ, byl podle této dokumentace agentem StB, což on sám vehementně popírá. – ZP –

Basketbal je spolu s fotbalem v Chorvatsku zdaleka nejoblíbenější sport. Konkurovat mu může jen tenis (Chorvati milují svého slavného tenistu Gorana Ivaniševiće) a poslední dobou i sjezdové lyžování – do tohoto kdysi zcela okrajového sportu se Chorvati zbláznili díky obrovskému úspěchu své lyžařky Janici Kostelićové. Jsou to však především fotbalové a basketbalové zápasy, které provází vášnivá atmosféra. Tím spíše, pokud proti chorvatskému mužstvu nastoupí srbský tým. Dodnes nezapomenutý je především zápas chorvatského fotbalového týmu Hajduk Split proti bělehradské Rudé hvězdě v roce 1991 (s výsledkem 1:0 pro Hajduk). Zápas tehdy skončil hromadnou bitkou a po něm už se

na dlouhá léta Chorvati a Srbové vídali jenom přes zaměřovače kalašnikovů. Devět let od konce války už vášně opadly, a tak se nezdálo, že zápas basketbalových týmů Cibony Záhřeb a Partizanu Bělehrad způsobí větší rozruch. Bohužel, stalo se. Chorvatské úřady nepovolily vstup do země srbskému hráči Milanu Gurovićovi. Důvod? Na paži měl vytetován portrét generála Draži Mihailoviće, vůdce srbských četniků (nekomunistického odboje) za druhé světové války. Je to paradox – Gurović hraje v mužstvu pojmenovaném Partizan – právě boji s komunistickými partyzány přitom věnoval jeho idol Draža Mihailović nejvíce energie. „Přijíždí k nám četnik v dresu Partizanu,“ neodpustil si zlomyslnou po-

známku chorvatský internetový server Sportnet. Podle Chorvatů (a zdaleka nejen jich) se v případě Mihailoviće jedná o válečného zločince. Gurović sice tvrdí, že jeho tetování není namířeno proti nikomu, a tedy ani proti Chorvatům, ti však zůstali neoblomní. Velvyslanectví Srbska a Černé Hory v Záhřebu reagovalo slovy, že „s rozhodnutím chorvatských úřadů nepovolit vstup Gurovićovi nesouhlasí, ale nemůže s tím nic dělat“. Sám Gurović, hráč euroligy i mistr světa, k tomu uvedl, že zná životopis Mihailoviće, a proto je prý směšné, že ho právě Chorvati nazývají válečným zločincem. „Americký prezident H. Truman ho vyznamenal za to, že během 2. světové války zachraňoval spojenecké piloty,“ řekl Gurović. Zapomněl ovšem

dodat, že Mihailović to během války hrál na všechny strany, otevřeně kolaboroval s Italy a občas s Němci a jeho jednotky mají na svědomí masakry muslimů v Bosně a Sandžaku. Mihailović teď přeneseně stojí za další srbskou „historickou“ porážkou. Bez Guroviće byl totiž srbský tým jako tělo bez duše a prohrál s Cibonou Záhřeb 92:77. Na rozdíl od loňského finále mistrovství Evropy ve vodním pólu, které Chorvati proti Srbům prohráli, se však tento výsledek obešel bez lynčování srbských fanoušků na jedné straně i bez útoku na chorvatskou ambasádu v Bělehradě na straně druhé. ROBERT MIKOLÁŠ, ČRo1-Radiožurnál

RESPEKT / 48

TÉMA

/ 13

Přeskoč krávu proti AIDS FOTO LUDVÍK HRADILEK

Reportáž ze země, která je na cestě z nejhoršího

K normálnímu životu by Bernadette nepotřebovala moc – tak půl dolaru na den na krevní testy a léky.

Z dvojice dobrá a špatná zpráva vyřiďme nejprve tu druhou: Afriku stále ničí AIDS. A teď tu hezčí část: situace se však pomalu mění k lepšímu. Objevily se léky a také stále více dobrovolníků, kteří šíří informace a nabízejí pomoc. Optimismus vzrůstá, vyhráno ale stále není. Jak takový boj o přežití vypadá v praxi, sledovala naše reportérka v bohem zapomenuté Zambii.

Pět brambor pro Bernadette Jednapadesátiletá Bernadette sedí před dveřmi svého domku na předměstí zambijské metropole Lusaka a vyzáblou paží občas promíchá obsah kouřícího hrnce. „První příznaky jsem začala mít v roce 2000. Hubla jsem a na zádech se mi udělal pásový opar. Ještě jsem ale mohla pracovat, jsem švadlena,“ vypráví a jejími propadlými tvářemi se mihne úsměv. „Až poslední rok mám velké bolesti. Někdy už nedokážu ani sama vstát z postele,“ dodává. Z hrnce se už hodnou chvíli line nepříjemný zápach, Bernadette ale zareaguje až po upozornění. Spěšně odstaví kastrol z roštu a sundá pokličku. Na dně leží pět připálených brambor. „Necítím to.

Ztratila jsem čich. A začínají mi slábnout i oči,“ vysvětluje omluvně hubená žena a polovina jejího jídla pro dnešní den končí v křoví. Bernadette má AIDS. Nakazila se od manžela, který jí až krátce před smrtí přiznal, že je už několik let HIV pozitivní. Její tři děti odešly, když začala mít stejné příznaky jako on. Považovaly ji za původce nákazy a dostaly strach z pomluv okolí, že žijí se „špatnou“ matkou. Nemoc Bernadette neumožňuje pracovat, sociální podpora ze strany státu nefunguje, a tak je zcela závislá na Swaazu, nevládní organizaci, která se HIV pozitivním ženám v Zambii snaží pomoci. Swaaz má ale prostředky jen na to, aby místní členka donesla Bernadette jednou týdně kukuřičnou mouku nebo brambory. Peníze na krevní testy a léky na AIDS, které by ji postavily na nohy, a ona si zase mohla vydělat na vlastní večeři, nejsou – potřebovala by alespoň půl dolaru na den. Pokud se proto nenajde nějaký mecenáš, Bernadette má před sebou několik měsíců života. „Chtěla bych si ještě jednou přečíst Bibli,“ říká klidným hlasem. „A říct svým dětem, jak jsem se nakazila, že já nejsem ta špatná. Nikdy jsem nenašla odvahu ani vyslovit před nimi to slovo. “

Bernadettin příběh v sobě spojuje dva hlavní problémy země: AIDS a chudobu. Zambie leží uprostřed subsaharské Afriky, kde je celosvětově největší koncentrace HIV pozitivních lidí – okolo 25 milionů v sedmi nejvíc zasažených zemích. V samotné Zambii, podle statistik Organizace spojených národů, třinácté nejchudší zemi světa je HIV pozitivní nebo přímo trpí AIDS téměř každý šestý člověk z desetimilionové populace. Chudoba a AIDS spolu úzce souvisí. Nemocní totiž postupně natolik zeslábnou, že nejsou schopní pracovat, a nemůžou tak živit ani sebe sama ani na sobě závislé lidi. Přitom současné léky na AIDS člověka sice neuzdraví, ale vrátí mu právě sílu. Zastavují množení viru v krvi, čímž ulehčují napadenému imunitnímu systému a podporují přirozenou obranyschopnost organismu. Nemocní lidé se pak většinou cítí natolik dobře, že se zpravidla mohou vrátit do práce. Říká to i pětatřicátník Harrison Mwima ze stejné čtvrti jako Bernadette. „Beru léky pátý měsíc a už zase můžu malovat vázy. Předtím jsem skoro neudržel štětec v ruce, při chůzi po schodech mi museli pomáhat rodiče. Teď se cítím normálně. Stačí ale, když si prášky jeden den nevezmu. Je mi pak mizerně, rychle se unavím.“ Harrison

ale patří k těm štastnějším Zambijcům. Jeho otec má v metropoli prosperující keramickou dílnu, kde sám Harrison pracuje, a tak je rodina schopná dát dohromady potřebných 48 dolarů měsíčně na posilující léky. Většina Zambijců si ale takový výdaj nemůže dovolit.

Přeskoč krávu, chraň Zambii Novodobý mor dorazil do Zambie v polovině osmdesátých let – v roce 1984 tu byl identifikován první případ onemocnění AIDS. Když pak o několik let později začali rodinám záhadně umírat jejich příbuzní na jinak vyléčitelné choroby typu malárie, dostavila se reakce. Lidé se pídili po informacích a začaly se zakládat první dobrovolné spolky, zpravidla inspirované a financované nadacemi nebo církvemi z Ameriky a Evropy. Právě úsilí neziskových společností má podle místních lví podíl na tom, že se Zambie stala první zemí svého regionu, které se podařilo zastavit nárůst nákazy. Nových případů infikování virem HIV loni nepřibylo, křivka epidemie se vyrovnala. „Lidé začínají měnit svoje chování. Snížili počet sexuálních partnerů, častěji chodí na testy na AIDS, osvě-

Prevence je klíčová hlavně u mužů, Zmínil jste, že se mění chování lidí. Kde vidíte největší posun? Největší změnu registrujeme u těch nejmladších – začínají s pohlavním životem později, okolo patnáctého roku. Dříve to u dívek běžně bylo už ve dvanácti a u chlapců o rok později. Generace dvacátníků a třicátníků zase častěji používá kondom a víc chodí na dobrovolné testy. Tahle věc se hodně zlepšila: ještě před pěti lety si test na AIDS udělalo 6 % z nich, dnes je to dvojnásobek. Je to dáno tím, že cena generik je dostupnější, takže si lidé už neřeknou, že test je

FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká Daphetone Siame z organizace HIV/AIDS Alliance pro ně zbytečný, protože léčbu si stejně nemůžou dovolit. Na co a na koho by se nyní měla zaměřit kampaň? Kampaň by měla začít u dětí okolo 12 let, aby až dosáhnou sexuálně aktivního věku, měly zakódovány návyky, které je ochrání před nákazou. Kromě nich je nutné soustředit se na hlavní přenašeče. Těmi jsou třeba řidiči kamionů, kteří pracují mimo domov a na cestách si platí prostitutky, aniž by používali kondom. Při návratu domů pak šíří nákazu ve svém okolí. Obecně je potřeba zaměřit se na prevenci, gene-

rika proti AIDS nic dlouhodobě neřeší. A prevence je pak klíčová hlavně u mužů. Z jakého důvodu? Ženy jsou celkově přizpůsobivější, ochotněji mění svoje chování. Máme tu navíc co do činění s tradičním postavením mužů a žen ve společnosti. Muž v Zambii rozhoduje o všem včetně sexuálního života, a proto se třeba i návrh používat prezervativ očekává od něj. Pokud má peníze, zpravidla má více žen nebo si vydržuje milenky. Je to takový macho aspekt, jak demonstrovat svému okolí vlastní

bohatství. Mladé ženy pak u těchto mužů hledají ekonomickou jistotu. Když je takový čtyřicátník nebo padesátník HIV pozitivní a neví o tom nebo se nechrání, může za svůj život nakazit deset a více mladých žen. Kdy bude Zambie bez AIDS? Až budou lidé mezi 15. a 40. rokem života v sexu zcela přirozeně zodpovědní, až bude v zemi dostatek práce, aby si Zambijci vydělali a uživili se, a až bude cena generik proti AIDS odpovídat průměrnému platu. Odhaduju to tak na dvacet let.

TÉMA

22.–28. 11. 2004

FOTO LUDVÍK HRADILEK

14 /

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Mavuto (první v pravo) a jeho škola: hlavní je naučit se číst a neopakovat chyby rodičů.

Collinsův skeč o AIDS: pozor na mýty a předmanželský sex.

Milovaný Holanďan

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Království holandského farmáře Willema Lublinkhofa u zambijské Chikankaty připomíná ráj. V krásné zvlněné krajině se nad nekonečnými lány savany tyčí majestátní kmeny bájných baobabů, sem tam se leskne oko jezera obkroužené šťavnatě zelenou vegetací a mezi tím jsou usazeny kulaté domky z rezavé hlíny a se slaměnými střechami. Afrika romantických snů. Lublinkhof tady žije od roku 1968 a na 550 hektarech pěstuje kávu. Pro Zambijce z okolí je široko daleko největším chlebodárcem – v době sklizně kávových bobulí dá práci bezmála dvěma tisícům lidí. Jedni o něm říkají, že je blázen – v 55 letech opustil jistotu obilí a vrhl se na pěstování kávy, ačkoli její cena klesá a vyžaduje mnohem větší péči. Bance teď Lublinkhof dluží za zavlažovací zařízení téměř deset milionů dolarů. Druzí ho vynášejí do nebes, hlavně za to, jak se chová ke svým lidem: platí až dva dolary na den, na farmě zřídil malou kliniku a školku. Willem Lublinkhof říká, že ho baví dávat si riskantní cíle, a proto začal s kávou, i když 50 hektarů pšenice by rodinu bez problémů uživilo. Péči o své lidi vysvětluje pragmatičností. „Většinu zaměstnanců tvoří ženy. Když se jim během práce někdo postará o děti, jsou klidnější, neunaví se tak rychle a víc toho nasbírají,“ říká Lublinkhof. Navíc farmář odměňuje nejlepší sběrače. „Dřív dostávali peníze, ale teď jim spíš dávám kávu, cukr nebo třeba rádio,“ říká. „Když si totiž vydělají něco navíc, ještě ten den to na oslavu propijí a protancují. Zambijci takoví jsou, nemyslí na to, co bude zítra nebo pozítří. Žijí teď a tady. To je krásná vlastnost, na druhou stranu se strašně rychle spokojí s tím, co mají. To je velká brzda téhle země. Ještě nikdy za mnou třeba nepřišel nikdo z mých lidí, že si chce koupit kus pole a zkusit farmařit, ačkoli hektar půdy tu stojí v průměru jen dvanáct dolarů a člověku, kterému důvěřuju, bych do začátku půjčil i peníze. Zambijci ale neusilují o to mít víc,“ kroutí hlavou Willem Lublinkhof a po delší odmlce dodává: „Je ale fakt, že si tu také nikdo na nic nestěžuje a úsměv je ta nejpřirozenější věc. Tak příjemné lidi jako v Zambii jsem nikde jinde neviděl.“ Willemův africký ráj nenarušil ani AIDS. Tvrdí, že mu lidé na farmě umírají stejně jako před pěti a více lety. Neví ani o jediném případu HIV pozitivního člověka ze svých 500 stálých zaměstnanců. „Nikdo mi zatím ani nenaznačil, že by to měl být nový problém. AIDS je rozšířený hlavně ve městech, ne na vsích,“ říká Willem. „Kdyby mi lidé začali umírat před očima, zřejmě bych pořídil léky na AIDS. Životy mladých matek a otců se mají udržovat tak dlouho, dokud to jde.“

Úsměv je tady nejpřirozenější věc.

ta začíná působit,“ pochvaluje si Daphetone Siame (viz rozhovor) z organizace HIV/AIDS Alliance, která koordinuje práci zambijských neziskových organizací. Fakt, že kampaň proti AIDS začíná zabírat, těší i Collinse Mwansu – šéfa projektů zaměřených proti AIDS společnosti Family Health Trust. Právě tato nadace je nejstarší a dosud největší neziskovou společností v Zambii, která začala pomáhat HIV pozitivním. S nápadem přišla v roce 1987 britská socioložka, která si při práci v zambijských školách všimla hladu po faktech o AIDS a navrhla, aby byl na každé škole založen klub dobrovolníků, kteří budou ostatním předávat informace o chorobě. Dnes už mají klub prevence AIDS tři čtvrtiny škol po celé Zambii. S informačním karavanem už Collins objel stovky vesnic v těch nejzapadlejších koutech Zambie. „Už se skoro nesetkám s člověkem, který by si myslel, že AIDS se zbaví přeskočením březí krávy,“ potvrzuje úspěch osvěty Collins, jedním dechem však dodává: „Mentální bariéra je ale pořád ten největší problém.“ Za jeho zády se v té chvíli seskupuje čtveřice třináctiletých kluků, bubnují na bonga a svolávají opodál lelkující děti. Jsme na udusaném plácku ve čtvrti Kanyma na předměstí Lusaky, je pozdní odpoledne a právě se tu chystá skeč o AIDS. Jeden z kluků hraje muže, který se chce zbavit viru HIV tak, že znásilní svoji mladou neteř, která je ještě panna. „Je to jeden z přetrvávajících mýtů, že AIDS se lze zbavit stykem s neposkvrněným dítětem,“ přitakává Collins. Dívka na scéně – všichni jsou členové klubu prevence AIDS v místní škole – mezitím s pláčem utíká z imaginární ložnice a strýc ukazuje okolostojícím vítězoslavné gesto. Neteř se však svěří otci, ten jde na policii a strýc je zatčen v putyce zrovna ve chvíli, kdy ostatním vypráví, že je zase zdravý. Děti výkon herců zaujatě sledují a notují si pak chytlavou melodii, do níž jeden z kluků rapuje závěrečné poučení. Sděluje, že AIDS se takhle nevyléčí, naopak se nákaza šíří dál; dívky vyzývá, aby hlásily násilí policii, a na všechny apeluje, aby si pohlavní život nechaly až na manželství. Při odchodu si pak kdejaké dítě brouká „chraňme Zambii, zastavme AIDS“. „Stále méně vdov je přinuceno vyspat se se svým příbuzným, aby se symbolicky očistily od bývalého manžela, když mají strach z nákazy virem HIV,“ vrací se Collins k představení později ve své kanceláři. „Také ubylo stigmatizování. Lidé už svoje příbuzné neopouštějí ze strachu, aby se na ně okolí nedívalo skrz prsty jako na ty, kteří žijí v rodině špatných lidí. Zdraví a nemocní se k sobě přiblížili,“ popisuje Collins. To potvrzuje i Harrison. „Když jsem před dvěma lety řekl otci, že mám AIDS, hlavně mě zapřísahal, ať nikomu neříkám, že naši rodinu potkala taková hanba,“ říká Harrison. „Teď už je jednodušší přiznat, že mám AIDS, lidi si na nás víc zvykli a jsou lépe informovaní. Už se mi třeba dlouho nestalo, že by mi někdo odmítl podat ruku poté, co jsem mu řekl, že mám AIDS.“

Po stezkách buše „Výroba rakví – nejrychleji rostoucí odvětví v Zambii.“ Plakát s tímto nápisem v kanceláři Swaazu není nadsázka, ale konstatování faktu. Zatímco totiž rozšíření nákazy mezi Zambijci je téměř o polovinu nižší než na začátku 90. let, dopad epidemie začíná kulminovat. Klesl počet HIV pozitivních, ale stouplo množství lidí, u nichž AIDS naplno propukl. A po desítkách tisíc nyní umírají matky a otcové rodin, kteří se nakazili v minulosti. Počet sirotků přesáhl tři čtvrtě milionu – žijí u příbuzných, v sirotčincích a často také sami v domě po rodičích, a neziskové organizace se nyní zaměřují právě na ně. Školy hlásí nedostatek učitelů, v nemocnicích chybí personál – umírá se rychleji, než instituce

stačí doplňovat stavy – a každá druhá rodina se stará o příbuzného na lůžku, kterého musí živit. Potýkání se s následky epidemie navíc komplikuje nerozvinutost Zambie. Tamní vláda letos nakoupila levně generika proti AIDS a nabízí je zdravotním střediskům za šestinu původní ceny, tedy měsíční dávku za necelých osm dolarů. K dispozici by měly být dávky pro sto tisíc lidí – jde zhruba o čtvrtinu potřebných, víc léků na skladě nezbylo – užívají je však zatím sotva tři tisíce. Proč? Protože k více pacientům se je nepodařilo dostat. V nemocnicích mimo metropoli často léky nemají. Tamní personál o ně zapomněl požádat, anebo požádal, ale stát nebyl schopen je do odlehlého provinčního střediska dopravit. Zorganizovat distribuci léků v zemi desetkrát větší než Česko, kde se nejčastěji jezdí po hrbolatých stezkách v buši, a zajistit, aby alespoň v každé provinční nemocnici byl lékař, který provede potřebné testy, je zkrátka nad síly zambijské vlády. „Mimo hlavní město tady mnohde není ani základní infrastruktura. Problémem je už to, aby každá státní nemocnice měla stálý zdroj pitné vody,“ říká Jan Waltmans z nizozemské ambasády v Lusace, který tu má na starosti rozvojovou pomoc pro Zambii. Tváří v tvář situaci Holanďané nyní změnili svoje priority: namísto aby platili nizozemské lékaře v Lusace, dávají peníze zambijským doktorům, kteří pracují právě v zapadlých venkovských střediscích, často jediných desítky kilometrů široko daleko. „Tohle země potřebuje. A je to rozumnější také finančně: za plat jednoho našeho lékaře se uživí osmnáct zambijských,“ říká Waltmans. Právě teď, kdy uléhá na lůžko stále více lidí s AIDS, je přitom zapotřebí, aby se medikamenty a příslušná lékařská péče dostaly k co největšímu množství z nich. Jenže problémem je, že i uvedených osm dolarů měsíčně za léky je pro Zambijce hodně peněz, čtyřčlenná rodina si za to pořídí kukuřičnou mouku na dva měsíce. Jistou nadějí nicméně jsou projekty, s nimiž se nyní v Zambii začíná. Rozvojová agentura americké vlády teď nakoupila generika proti AIDS do dvou lusackých nemocnic a jejich pacienti je mají úplně zdarma. Pokud o ně bude dostatečný zájem – generika vyžadují pravidelnou stravu a ne každý organismus je přijme, takže lidé občas s léčbou dobrovolně přestanou –, Američané slibují, že léky zdarma dodají do dalších nemocnic. Zambijské neziskové organizace v provinciích žádají vládu o povolení, aby mohly medikamenty do odlehlých koutů země přepravovat, a sama vláda v Lusace vyjednává s americkými farmaceutickými firmami, aby se přímo v Zambii mohla vyrábět nová generika proti AIDS za cenu pod osm dolarů měsíčně.

Mavuto už chodí do školy Mavutovi je osm. Na sobě má potrhanou košili a nesměle přešlapuje z jedné bosé nohy na druhou. Žije v chudinské osadě Chainda na kraji Lusaky s matkou a třemi dalšími sourozenci. Otec jim před rokem zemřel na AIDS, a tak rodina přežívá, jak se dá: matka šije ozdobné koberečky a pak je prodává na trhu, starší bratr pomáhá sousedům za mouku nebo cukr spravovat auta. Na rozdíl od něj bude jednou Mavuto umět číst a psát: letos začal docházet do takzvané komunitní školy, která vznikla v nevábné betonové budově uprostřed zarostlého pole na okraji Chaindy. S projektem komunitních škol se začalo v 90. letech, když výdaje za školní výbavu dosáhly pro nemajetné Zambijce neúnosné výše. Dnes jich je v zemi několik set a od státních základních škol se liší zejména v tom, že děti ve třídách nemusí nosit boty ani přesně stanovenou uniformu – pozůstatek britské koloniální správy a velkou zátěž rodinného rozpočtu. V komunitních ústavech rodiče neplatí učebnice, proto-

Africký stud Hlavním poselstvím kampaně proti AIDS v Zambii je sexuální abstinence. Je přitom lhostejné, zda zrovna sledujete vládní televizní spot ministra školství nebo čtete uliční plakát jedné z neziskových organizací. Zatímco panenství a věrnost oslavuje kdekdo, prezervativ se slogany jen mihne. Zambie je přitom země s tradicí polygamních manželství a na jednu ženu tu v průměru připadá pět dětí. Letošní údaj o zastavení růstu nákazy však jako by dal abstinenčnímu heslu za pravdu. Jak to jde dohromady? Odpověď se skrývá v pojmu africký stud. Mladí Zambijci přiznávají, že je jim zatěžko mluvit o sexu a všech věcech s ním souvisejících se starší generací včetně jejich rodičů. Hovořit pak o sexualitě na veřejnosti je víceméně tabu. Daleko jednodušší je proto hlásat abstinenci než rozebírat možnosti ochrany před virem HIV při pohlavním styku. Prezervativ navíc přinesla do Zambie ve větší míře až epidemie AIDS, takže je pro řadu lidí stále novinkou, kdežto třeba Evropané se s ním volně seznamují přinejmenším půl století – na rozdíl od Afričanů si prožili sexuální revoluci. V Zambii se tudíž na kondom stále řada místních dívá jako na pomůcku prostitutek a nevěrných manželů. Abstinenci navíc podporují tradiční náčelníci ve vesnicích a církve, tedy dvě největší autority ve společnosti. „Apel na abstinenci je podle mě účinnější strategie než prezervativ,“ říká před kostelem v centru Lusaky Joshua Banda, biskup protestantské pentekostální církve, k níž se hlásí nejvíce věřících Zambijců, přes třicet procent. „Je to navíc způsob disciplíny lidí, změny jejich chování, která je nejvíce potřebná. Kondom se až příliš často stává omluvou nevěry a promiskuity. Ale pokud za mnou přijde pár s tím, že jeden z nich je pozitivní a oni nedokáží abstinovat, kondom jim doporučím. Nezatracuju ho, ale trvalé řešení vidím jinde.“

TÉMA

48

/ 15 FOTO LUDVÍK HRADILEK

RESPEKT /

Džíp s léky a křídami už je prý na cestě.

střechu teprve rok. „Učili jsme i bez ní. A když začalo pršet, poslali jsme děti domů,“ říká na plácku před vchodem do prostých tmavých místností bez dveří ředitel školy Seth Lunga. „Chceme, aby děti měly všeobecnou gramotnost a pak nějaké další dovednosti, když jim učení moc nejde. Dívky třeba můžou chodit na hodiny šití,“ popisuje pak hlavní cíl svého snažení učitelka Norah Musonda a pod oprýskanou tabuli položí svoje „ukazovátko“ – obyčejný kus klacku. „Naše děti jsou ty nejchudší z nejchudších. Jejich rodiče zpravidla sotva vydělají na jídlo, nemohli by jim zaplatit vzdělání na státních školách. Každý třetí náš žák má také jen otce nebo jen matku, hodně dospělých

Štěstí chudoby Zambie, bývalá Severní Rhodésie, získala nezávislost na Británii v roce 1964. Na rozdíl od mnoha států regionu se jí vyhnula krvavá občanská válka, především proto, že na jejím území neleží žádné suroviny, o jejichž ovládnutí by kmeny soupeřily. Celých 27 let až do roku 1990 vládl Zambii první prezident Kenneth Kaunda, který sice zakázal opoziční strany a znárodnil velké firmy, nikdy ale neobrátil zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Pluralitní demokracie byla obnovena s rozpadem studenoválečné éry. Nyní v Zambii působí třicítka politických stran, výsledky voleb nejsou státem manipulovány a Zambijci se těší značné svobodě slova. Současná vláda prezidenta Levyho Mwanawasy je podle znalců podobně neefektivní jako ty předchozí, nicméně alespoň zrušila školné na základních školách a dosáhla odpuštění části zambijského dluhu.

v Chaindě zemřelo na AIDS, je tu hodně prostituce. Pro tyhle děti jsou komunitní školy jedinou možností, jak se naučit číst a psát.“

Co je třeba Zambii se letos podařilo splnit podmínky mezinárodních ekonomických institucí a výsledkem je, že zemi bude v následujících třech letech odepsána téměř polovina jejího dluhu. Vláda v Lusace proto slibuje, že volné peníze ze státního rozpočtu přednostně použije na výstavbu zavlažovacího systému. Podle lidí z místa je taková investice jednou z cest k prosperitě, protože tolik úrodné půdy a přirozené vláhy, jako má M A PA R E S P E K T

že tu žádné nejsou, a do první třídy může jít osmileté i dvanáctileté dítě. Učitelé jsou nadšenci, kteří projdou čtvrtletním pedagogickým kurzem a z něj míří rovnou za katedru. Plat dostávají sporadicky, většinou v naturáliích – mouku, maso, vejce. Proto také v jedné třídě spolu sedí i padesát dětí ze dvou tří stupňů najednou, učitelů je prostě málo. Kvalita výuky však podmínkami zjevně netrpí: loni ve vůbec prvních srovnávacích testech žáků státních a komunitních škol dopadli lépe ti druzí. Základní kámen Chaindy byl položen v roce 2000. Školu financuje kanadská baptistická organizace Education Without Boundaries, ale protože ani její měšec není bezedný, škola má

Zambie, je v subsaharském regionu dřímající poklad. Země ale z obojího využívá jen zlomek, protože jí chybí vodní nádrže, k nim cesty a z nich potrubí. To odrazuje i investory, a proto se ještě donedávna soustředili na sousední, mnohem rozvinutější Zimbabwe. Režim tamního diktátora Mugabeho ale obrátil zájem obchodníků k Zambii, a před ní se tak otevírá šance postavit se ekonomicky na nohy. Je toho schopná sama. Pokud se jí pomůže, bude to rychlejší. Zambie ale nepotřebuje ani potravinové balíčky ani miliardy do státního rozpočtu – už řadu let ostatně tvoří 40 % zambijské kasy mezinárodní pomoc a bez valného efektu. Potřebuje konkrétní hmatatelné věci: terénní auta, která by rozvezla generika proti AIDS do zapadlých nemocnic a vzala s sebou moskytiéry proti malárii. Potřebuje vyškolit místní mediky a poslat je právě do venkovských špitálů. Potřebuje postavit komunitní školy a nakoupit jim sešity nebo křídu. Potřebuje boty pro sirotky a šicí stroje, aby se ovdovělé ženy o sebe a svoje děti dokázaly postarat a neživily se prostitucí. A především potřebuje co nejvíc farmářů a obchodníků, jako je Willem Lublinkhof. Takových, kteří budou v Zambii spokojeně žít a totéž umožní lidem okolo sebe. Víc Zambie nepotřebuje. K A T E Ř I N A Š A F A Ř Í K O V Á , Zambie

inzerce

16 /

ROZHOVOR

22.–28. 11. 2004

Naše téma: drogy, hranice, voda S prezidentským kandidátem Jorgem G. Castañedou o Mexiku

Rebel a uprchlíci Napsal jste také životopis Che Guevary „Život v rudé barvě“. Je Che pořád takovým idolem pro mladou latinskoamerickou levici tak jako na Západě? Nemyslím, že by dnes někdo doopravdy podepsal názory Che Guevary, jeho životní cestu nebo revoluční nadšení. Všechna ta trička, co se prodávají… vlastně se o Che Guevaru nejedná. Je to symbol jedné epochy. Symbol rebelantského bytí. O tom je i moje kniha, je to pojednání o rebelii, která se zmýlila. A zhroutila. Jsem přesvědčen, že Che Guevara není politická „ikona“, je to spíš v rovině jakési stylizace – utrpení mladého muže, který byl rebelem do posledního dechu. Mohl byste tu rebelantskou epochu trochu přiblížit? Proč ne, většina těch, co nosí trička s Che Guevarou, ji určitě nezná. Je to doba pražského jara, studentských bouří ve Francii a masových studentských protestů – to všechno v šedesátém osmém –, doba odporu Američanů proti vietnamské válce. A víc než cokoli jiného je to doba rebelie, spíše myslím existenciální než politické. Týkala se hlavně mladých lidí ze středních vrstev prakticky na celém světě. Bylo to důležité období. Mnoho věcí, které dnes máme, pochází právě odtud: rovná práva žen, svoboda výběru sexuálního partnera, vysokoškolské vzdělání pro všechny, boj proti diskriminaci emigrantů, černochů. A přesto nám jako symbol té doby zůstal Che Guevara, který v tyhle demokratické vymoženosti nevěřil. To ale není důležité, důležité je, že se tím symbolem stal. Ikony se občas mění v symboly. Ve mně to vzbuzuje pocit jakési něhy, když pozoruji, jak se to děje. Ale nepřikládám tomu žádnou politickou důležitost. Přišel jste do vysoké politiky v roce 1994. Po deseti letech zahajujete vlastní prezidentskou kampaň. Jak se za tu dobu Mexiko změnilo? Změnilo se politické zřízení, které je víc orientováno demokratickým směrem, zlepšilo se dodržování lidských práv, existují svobodné volby, je tu tedy možnost změny poměrů, změny moci, média jsou nezávislejší. Mexiko je v současné době demokracií, která sice moc nefunguje, ale konec konců to demokracie je. Proč lidé z Mexika pořád utíkají, když je dnes demokratičtější zemí? Mexická emigrace je výhradně ekonomická. Co se totiž výrazně nezměnilo, je naše ekonomická situace. V pětadevadesátém jsme prodělali hroznou krizi, pak následovaly dva tři roky hospodářského růstu, pak další propad. Letos situace vypadá lépe, nicméně jsme na tom asi tak stejně jako před deseti lety. Někde jsou na tom lidi hůř, než byli dřív. Když jste byl ministrem zahraničí, chtěl jste dotáhnout do

konce jednání o mexické emigraci do USA. Dohoda se nezdařila a vy jste před rokem odstoupil. Co se vlastně stalo? Jednání probíhala docela dobře, než přišlo jedenácté září 2001. Bush se rozhodl soustředit se na téma terorismu a postupem času se naše jednání ocitla mimo jeho agendu. Pokud se stanu prezidentem, pokusím se znova jednání obnovit, pro Mexiko je to klíčový problém. Co by měly Spojené státy dělat? Postupně legalizovat všechny ilegální imigranty za jasně stanovených podmínek. Potom by se měly uskutečnit dohody o sezónních pracovnících, kteří přijíždějí z Mexika. Ti by pak měli možnost si požádat o přechodný pobyt ve Státech, případně o trvalý pobyt. USA by také měly naši severní hranici učinit bezpečnější. Hermeticky ji uzavřít, nebo jak? Ne, tak to nemyslím, bezpečnější z obou stran pro ty, kteří jí procháze-

Jedná vaše země o legalizaci pobytu uprchlíků v Mexiku, tak jak tomu bylo se Spojenými státy? Žádná jednání neprobíhají. Je to hrozná ostuda. Byl jste ministr zahraničí. Proč jste se to nepokusil změnit? Nemohl jsem toho udělat mnoho, situace imigrantů je v rukou ministerstva vnitra. Potřebuje Mexiko pracovní sílu ze Střední Ameriky? Naprostá většina těch lidí chce, stejně jako Mexičané, do USA.

Jiná cesta není možná Říkáte, že Mexiko se dá považovat za demokracii. Jak se v tom režimu daří mexickým drogovým kartelům? Kartely jsou teď mnohem více rozdrobené, už nemají tak rozhodující vliv na politiku jako za časů mocných kartelů Juárezových, kartelu Golfo nebo Pacífico. Mluvím o vlivu na nejvyšší patra politiky, ne na po-

doba relativní pojem ve srovnání s jinými místy v Mexiku. Je pravdivé rčení, které říká, že hranice třetího světa začínají na mexické hranici? Je a není. Jsou tu propastné rozdíly. Některé části Mexika mají životní úroveň srovnatelnou se Spojenými státy, jiné se podobají nejchudším státům Střední Ameriky. Takže chudoba je největší problém Mexika obecně? Žádný stát se nemůže rozvíjet, jestliže 55 % lidí žije v bídě, jak je tomu v Mexiku. A taky pokud nevytváří pracovní příležitosti. A my pracovní příležitosti nemůžeme vytvářet, pokud nejsme konkurenceschopní. A to my nejsme. Proč ne? Neodhodlali jsme se k sérii rozhodnutí, která by konkurenceschopnost podpořila. Náš stát není zatím dokonale fungujícím právním státem. Chybí nám rozvinutá infrastruktura, školství je v hrozném stavu. Tohle jsou výzvy, které musíme přiFOTO GÜNTER BARTOŠ

Kandidujete na úřad prezidenta Mexika. Ve volebním boji bude možná hrát svou roli i velký ohlas, který mají vaše knihy. Například „Odzbrojená utopie“ (1995) popudila skoro celou latinskoamerickou levici. Co jí na knize nejvíc vadilo? Byl to bilanční text, který jasně zhodnotil povahu latinskoamerické levice v době, kdy ještě spousta lidí věřila v cestu revoluce, v cestu zbraní a v revoluční vzkříšení. Těm lidem nebylo jasné, že radikální směr, kterým se vydala třeba Kuba, nikam nevede a nikdy nevedl. Už čtvrt století kritizuji stav lidských práv kdekoli v Latinské Americe, nedělám v tom rozdíly, ale Kuba má zvláštní pozici. Jde o jediný stát na našem kontinentu, kde jsou lidská práva porušována přímo vládou, navíc systematickým způsobem.

síly, infrastruktuře… tyhle mechanismy v Mexiku nebyly prodiskutovány tak, aby naše země měla z NAFTA skutečný užitek. Proto jste proti dohodě vystupoval? Já jsem nebyl proti dohodě o zóně volného obchodu, ale proti tomu, jak se dohoda uskutečňovala. Měli jsme se tehdy dát evropskou cestou. Teď se nedá nic dělat. Dohody jsou podepsány a je to nezvratný a neměnný fakt. Je možné říci, že v Latinské Americe existuje přímá souvislost mezi demokracií a prosperitou? Mám na mysli situaci v nejchudších demokraciích typu Guatemaly nebo Bolívie. Dlouhodobě ano. Z mnoha důvodů (globalizace, mezinárodní smlouvy apod.) je dnes nemožné udržet autoritářský režim, který by prosperoval. Prosperita závisí na demokratických institucích a na demokratických rozhodnutích v oblasti sociální, v oblasti životního prostředí, v oblasti boje za rovné příležitosti apod. Je ale třeba říci, že není možné chtít okamžité ekonomické výsledky. Demokracie toho není krátkodobě schopná. Je nutné uplatňovat neoliberální recepty Měnového fondu, které plnila Bolívie, a konec konců i Argentina? Neexistuje jiná cesta, kterou by se tyto země mohly vydat? Žádná jiná cesta dneska není možná. Podívejte se na Lulu v Brazílii nebo na Mandelu. Kdo by mohl pochybovat o jejich levicovém myšlení? A přece se řídí naprosto stejnými recepty. Rady Mezinárodního měnového fondu jsou neměnnou normou. Já bych byl strašně rád, kdyby tomu tak nebylo. Nepůsobí totiž všude stejně. Funguje to skvěle třeba v Chile, kde před Pinochetem existovala demokratická tradice a kde se dnes společnost dokáže shodnout na základních věcech, ale nikoli už třeba v Bolívii, kde se společnost nedokáže dohodnout na tak základní věci, jako je prodej plynu.

Americké volby

J O R G E G . C A S T A Ñ E D A se narodil v Mexico City roku 1953. Vystudoval univerzitu v Princetonu (USA) a získal doktorát z ekonomické historie na univerzitě v Paříži. Dlouhá léta působil jako pedagog na katedře politických a sociálních věd Autonomní univerzity v Mexiku. Od roku 1980 vydal celkem 11 knih z oblasti historie a politiky. Nejznámější z nich Život v rudé barvě (česky r. 2003 pod názvem Compañero – Život a smrt Che Guevary) či Odzbrojená utopie vyšly ve velkých nákladech a jsou často překládány. Jorge G. Castañeda vstoupil v roce 1994 do politiky jako zakladatel politického fóra tzv. skupiny San Ángel. Pracoval pro současného prezidenta Vicenta Foxe Quesadu jako volební stratég a byl v jeho vládě ministrem zahraničí. Před rokem odstoupil a letos na jaře zahájil vlastní prezidentskou kampaň. Nedávno navštívil ČR jako host Fóra 2000.

jí, a bezpečněji hlídanou, aby přes ni nemohli pronikat například teroristé. Dnes na této hranici ročně zhruba 300 Mexičanů umírá. Na jižní hranici Mexika loni zadrželi Mexičané asi 140 000 migrantů většinou z Guatemaly, Hondurasu a Salvadoru. Jaký je rozdíl mezi americkým přístupem k ekonomickým běžencům na vaší severní hranici a mexickým na jižní hranici? My se k běžencům chováme velmi špatně, mnohem hůř, než se Američané chovají k nám. Porušují se jejich lidská práva, jsou utlačováni, vyhošťováni, někdy také mučeni. Proč se to děje, když Mexičané sami mají s ilegální emigrací tak bolestné zkušenosti? Protože mexická policie je nesmírně zkorumpovaná, špatně trénovaná, špatně placená, náchylná k násilí. A lidé ze Střední Ameriky jsou bezbranní a velmi zranitelní, protože u sebe mají peníze. Jak se dá jejich situace zlepšit? Země Střední Ameriky by měly zřídit v Mexiku mnohem víc konzulátů. A především musí naše vláda udělat to samé, co chce po americké vládě – na naší jižní hranici prakticky neexistuje žádná kontrola.

litiku nižší úrovně. V boji s narkomafií dnes hraje rozhodující úlohu vojsko a výsledky jsou vidět. Trochu. Když jsme u mafií, pomohl bývalý starosta New Yorku Rudolph Giuliani Mexico City při potírání zločinnosti? Ale ne, vůbec ne. Navštívil nás a udělil pár rad. V kontextu Mexico City naprosto neproveditelných. Co třeba? Doporučil nám například tzv. nulovou toleranci. To je absurdní ve městě, kde je naprosto všechno ilegální. Nemůžete uplatňovat nulovou toleranci vůči pouličním prodavačům nebo drobným obchodníkům, kteří nemají povolení, a zároveň nereformovat zkorumpovanou policii. Nemůžeme aplikovat nulovou toleranci na jedny a na druhé ne, to pak není věrohodné. Jaký je největší problém života megapole Mexico City? Představu o tom si dneska hodně lidí odvozuje z filmu „Amores perros“ (Láska je kurva) – je ten obraz přehnaný? Myslím, že ne. Všechno je naprosto reálné. V hlavním městě je ve vzduchu opravdu cítit nebezpečí, teror, skepse a pesimismus. Jsou samozřejmě i další problémy. Nezaměstnanost, nedostatečné vzdělání, chudoba. Nicméně v Mexico City je chu-

jmout, chceme-li chudobu odstranit. Nedá se to samozřejmě stihnout za rok, ale měli bychom stanovit zásadní národní metu: vymýtit chudobu před rokem 2020. Jak se Mexiku osvědčila smlouva o zóně volného obchodu s USA a Kanadou (NAFTA)? Některým sektorům pomohla, jiným velmi ublížila. Napomohla růstu exportních firem ze severu Mexika, některé se staly opravdu konkurenceschopnými, dynamickými podniky a uplatnily se po celém světě. Ale například pro náš textilní průmysl, pro zemědělství, pro služby to byla katastrofa. V podstatě se dá říci, že dohoda dostala Mexiko do velmi těžké situace. Kde se stala chyba? Kořen problému tkví v tom, že o podmínkách dohody se jednalo za autoritářského režimu (1992–93) a neexistovala opravdová veřejná debata o tak důležitém tématu. A protože nebyla veřejná debata, nebylo možné dohodu zlepšit, rozšířit o některé body, jednání probíhala tajně… Vy jste právě vstoupili do Evropské unie a měli jste možnost jednat o podmínkách vašeho vstupu: o evropských fondech, které vám pomohou překlenout jisté období, o dopadu vstupu do EU na společnost, o pohybu pracovní

Mluvil jste o evropské integraci, je možné uvažovat o integraci Ameriky? Dlouhodobě ano, ale týkala by se jen některých zemí, možná Mexika a Karibiku, případně Střední Ameriky s USA a Kanadou. Spojené státy nemají takové prostředky, aby iniciovaly integraci celé Latinské Ameriky, a podle mne na tom ani nemají zájem. Pokud jde o Mexiko a USA, je to jiné: máme společnou hranici, historii, migraci… Jaké jsou vaše současné vztahy s USA? Máme mnoho společných témat, naše vztahy jsou velmi provázané. Migrace. Drogy. Hranice. Voda. Obchod. Každý den se tahle témata na obou stranách řeší, tyhle každodenní vztahy si žijí vlastním životem, nezávisí na tom, kdo zrovna je nebo není prezidentem. Myslím, že z blízkosti Spojených států bychom měli těžit mnohem kreativnějším způsobem, než jsme to činili dosud. Už nemáme náskok, smlouvu o volném obchodu má více zemí. Musíme hledat jakási volná místa, kde je Mexiko nepostradatelné. Například turistické služby, kulturní průmysl, to jsou naše skuliny, v těchto odvětvích je Mexiko schopné soutěžit. Co říkáte výsledkům amerických voleb? Názorově je mi bližší Kerry než Bush. Nicméně mám dojem, že pro Mexiko je lepší, že vyhrál současný prezident, protože mexickou problematiku zná lépe. Je potřeba rozlišovat mezi osobní sympatií a tím, co je důležité pro mou zemi. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

RESPEKT / 48

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

22.–28. 11. 2004

Monstra bez úcty a nenávisti FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Šest příběhů českých stalinistů v knize Karla Kaplana a Pavla Kosatíka vznikalo široké pole pro soupeření a rafinované intriky. Vyšší étos spočíval v okázalém vyznávání doktrín, běžná morálka v pavlačově chápaném kodexu maloměšťáckých hodnot. Od nařčení z neskromnosti či snahy vyvyšovat se nad ostatní byl jen krůček k obvinění z velezrady. Pokud se ovšem náležitě skromný jedinec dovedl ideologicky správně zaštítit, mohl získat moc, o jaké se jiným potentátům v české historii ani nesnilo.

Experiment se nepovedl

Vyděděnec, bastard, outsider, průkopník nekompetentnosti, prostě Klement Gottwald.

Hamletovský pocit, že „vymknuta z kloubů doba šílí“, přepadá čas od času každou generaci. Člověk se může utěšovat snad jen tím, že pokud přežije, dozví se jednou od historiků něco o pozadí všech těch absurdit, které odněkud seshora určovaly dráhu jeho osudu. Soubor nepříliš lichotivých portrétů šesti prominentů českého stalinismu v publikaci Karla Kaplana a Pavla Kosatíka Gottwaldovi muži vychází v tomto ohledu s fatálním zpožděním. Valná část těch, jejichž životy nenapravitelně poškodila cháska, jež v roce 1948 převzala moc ve státě, už nežije.

Obyčejní lidé Nebýt normalizace, objevily by se knížky s podobnou tematikou nejspíš už někdy před třiceti lety. Ukázaly by, z jakých choutek, ješitností

a sobectví se utvářelo divadlo komunistických ideálů, a zřejmě by přispěly k tomu, aby se česká společnost vyrovnala s nejostudnější částí své minulosti, dokud to ještě šlo. Bratrská vojska ovšem takové katarzi zabránila. Všechno se jaksi vědělo, krutost a hloupost první soudružské garnitury vstoupila do lidového bájesloví, a když posléze došlo k jejímu oficiálnímu odtajnění, nikoho vlastně nešokovala. Dnes už se staré křivdy ocitly ve stínu novějších a jména jako Alexej Čepička vyvolávají spíš jen humoristické asociace. Pravda, vraždilo se, ale taková byla doba, říkají současní komunisté s šibalským úsměvem. Na odpuštění nečekají, stačí jim, že čas pokryl zločiny jejich předchůdců patinou něčeho dávno známého a trochu nudného. Také v Kaplanově a Kosatíkově knize čtenáře sotva překvapí

údaje o bestialitách gottwaldovské garnitury, daleko spíš jej upoutá pozorné zkoumání „lidskosti“ jednotlivých představitelů a především proces, při němž služba extremistickému hnutí učinila monstra z nijak výjimečných jedinců obdařených celkem běžnými vlastnostmi. Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Alexej Čepička, Antonín Zápotocký, Václav Kopecký i Antonín Novotný postrádali démonický formát, v jakém si libovali třeba nacističtí vůdci posedlí temnou romantikou. Zakládali si naopak na lidovosti, jejímž povinným atributem byla průměrnost, ba omezenost. Do nejvyšších funkcí se dostali především díky ochotě podřídit své přirozené instinkty stranické linii. Tu pro všechny Gottwaldovy muže nesmlouvavě vytyčovala Moskva, její direktivy se však daly na domácí půdě dotvářet a konkretizovat, čímž

Čtenář se nad knihou neubrání dojmu, že nahlíží do terária s bizarními tvory, kteří se dokonale přizpůsobili podmínkám nějakého vyšinutého experimentu. Každý z protagonistů představuje zvláštní lidský typ a do soukolí systému dospěl trochu jinou cestou. Hořce pochopitelný je Gottwald, od dětství společenský vyděděnec, bastard, outsider, člověk bez domova, veterán strašné války, jenž nalezl v třídní nenávisti vskutku autentickou životní náplň. Slánský zase představuje i dnes rozšířený typ mládežnického rebela, sytícího radikální ideologií vlastní pocit nadřazenosti nad přízemně počestnými poměry, z nichž vzešel: pyšný, chladný a výkonný racionalista bez přátel, hlavní konstruktér systému, který jej nakonec semlel. Úplně jiným typem je Zápotocký, trochu sochař, trochu muzikant, trochu spisovatel, ale především profesionální dělnický předák, populární hvězda stávek, bouří a protestních shromáždění, sympaťák, který se neštítil nejhorších zvěrstev, jen aby se udržel v pozici. Asi nejvýstřednější figurou tu je Kopecký, veselý brach, bohém a přítel básníků, nestvůrný předobraz všemocného baviče s perverzní zálibou ve vlastní trapnosti, před jeho tajnými kontakty v Kremlu se nicméně třásli hrůzou i ostřílení vrazi. Dědicem nastoleného systému se měl podle všeho stát dobrodružný právník Čepička, bezohledný kariérista a hochštapler, jenž se v pravý čas čiperně přiženil do Gottwaldovy rodiny, zajistil si protekci samotného Stalina a na chvíli se vzedmul do olbřímích rozměrů, aby pak o to žalostněji splaskl. Nevyzpytatelná logika dějin si vybrala naprosto protikladného nástupce v bezbarvém Antonínovi Novotném, posledním z českých dělnických prezidentů, jenž ztělesňoval mentální limity vítězné třídy zřejmě nejbytostněji.

Při rekonstrukci životních příběhů předních českých stalinistů stírají autoři dosavadní nánosy uctívání i nenávisti. Snaží se dobrat k reálnému obrazu jejich existencí. Zkoumají motivy, které je vehnaly do stranického soukolí, úrazy a deformace, jimiž platili za vůdčí postavení, i styl, jakým propojovali revoluční kariéru se soukromým životem. Politika pro ně nebyla uměním ani vědou, zdá se, že ji vnímali hlavně jako řemeslo, jehož základní postupy se dají odkoukat, popřípadě s kutilskou šikovností i trochu rozvinout. Pořádně vyučený tovaryš by v mnoha případech postupoval jinak, oni se však cítili průkopníky, kteří už jen kvůli světlým zítřkům museli nezvyklé úkoly nějak zvládnout, a to třeba i za cenu lží, podrazů a teroru. S pochmurně groteskní nekompetentností tak naplňovali osnovu klasické tragédie, jejíž smysl jim ovšem vesměs unikal.

Sedmý příběh Čtivý styl, smysl pro psychologické zvláštnosti postav i schopnost vybírat z proudu událostí obrazy či epizody postihující ve zkratce podstatu dění naznačují, že výsledná podoba textu je z valné části dílem Pavla Kosatíka, jenž se na publicistickém terénu rád pouští do témat, k nimž jsou historici zatím spíš zdrženliví. Spolupráci Karla Kaplana však rozhodně nelze podceňovat. Zdá se, že nespočívala jen ve faktografii, i když se Kaplan vyzná v komunistických archivech asi nejvíc z českých badatelů, ale především v hlubším porozumění podivným mechanismům, zákonitostem a pocitovému podloží komunistické moci, kterou Kosatíkův o dvě generace starší spolupracovník poznal v pojednávaném období i zevnitř. Rozhovor s Karlem Kaplanem celý svazek také uzavírá. Posledním příběhem knihy se tak stává osud ševcovského synka z vísky u Holic, který se v mládí nechal zlákat gottwaldovským vábením, přes práci v komunistickém aparátu dospěl k profesi historika, a když poznal rozsah komunistických zločinů, věnoval valnou část dalšího života jejich plnému odhalení. VIKTOR ŠLAJCHRT Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli roku 2004, 335 str., cena neuvedena.

KALEIDOSKOP

Bushova Červená Karkulka, uherák proti zrní a pornoaktivismus Americká prezidentská kampaň nezasáhla jen do života lidí, ale i zvířat. Prezident George W. Bush přišel těsně před volbami s televizní reklamou, ve které teroristy symbolizovala smečka vlků připravená k útoku. V televizích běžela právě ve chvíli, kdy americká organizace Defense of Wildlife (Obrana divočiny) pořádala, jako každý rok, celonárodní týden pravdivého informování o vlcích. Snaží se při něm vyvracet mylné představy, které jsme si o vlcích vytvořili, a zároveň veřejnosti vysvětluje, čím je toto krásné zvíře pro přírodu důležité. Není asi třeba připomínat, že v minulosti byli vlci na mnoha místech téměř vyhubeni, protože je lidé považovali za nebezpečné krvežíznivé bestie. Týká se to i Spojených států, kde se lovci na počátku 20. století při jejich lovu přímo předháněli v krutostech. Nechávali je uhořet v norách, probodávali mláďata kopím nebo zavázali chycenému samci penis, aby nemohl močit. Za chvíli ho

zabili a moč použili k přilákání zbytku rodiny, kterou postříleli. Až časem ochranáři část obyvatel přesvědčili, že vlk je inteligentní, společenské zvíře, které představuje pro člověka zanedbatelné nebezpečí. A že i pro nás bude dobré, budou-li tu vlci žít s námi. Zajímavější než načasování reklamy ale je, jak se Bush přidal k řadě alegorií, která se už po staletí táhne lidskými dějinami, a to v dobrém i zlém. Se zvířaty a často právě s vlky se ve svých mýtech ztotožňovala mnohá indoevropská (a nejspíš i jiná) etnika. Ve Starém zákoně jsou vlci spojováni s ničením Izraele. Zakladatele starověkého Říma Romula a Rema odkojila vlčice. Křesťanství se svými pastýřskými metaforami vlkům moc nehoví, naopak nacisté byli do vlků zbláznění. No a teď jsou vlci zase démonizováni spojením s teroristy. Vlkům se přitom pod vládou George Bushe ml. daří hůř už od loňského března, kdy jeho administrativa omezila jejich ochranu.

••• Po jablečném moštu a kozích sýrech letos vyhrál uherák. Ano, rozhodli se pro něj v říjnu porotci soutěže Česká biopotravina roku, a to nejen kvůli dobré chuti, ale také kvůli tomu, aby zapůsobili na veřejnost. Stejně obtížně, jako se rozptylují mýty spojené s vlky, totiž zápasí s nevědomostí i prodejci a výrobci biopotravin. Spousta lidí je přesvědčená, že prodejny nebo koutky biopotravin jsou určeny lidem se zdravotními problémy. Jistá logika v tom je – biopotraviny jsou až na naprosté výjimky zdravější než ostatní potraviny. Však to také výrobci při jejich propagaci zdůrazňují a částečně v lidech tento dojem podporují. Hlavní výhodou biopotravin je ale skutečnost, že se při jejich pěstování a výrobě používají postupy šetrné k životnímu prostředí. Zemědělci například nesmějí stříkat úrodu pesticidy nebo držet zvířata v odstrašujících podmínkách velkochovů. Navzdory tomu, že nabídka biopotravin je dnes už docela široká (včetně sýrů, vína, čaje, masa,

pečiva, těstovin atd.), lidé si v souvislosti s biopotravinami stále představují třeba obchod se zrním. Uvidíme, jak s rozptylováním mýtů pomůže biouherák. ••• Pralesy jsou na tom bídně, řekli si mladí norští milenci Leona Johanssonová a Tommy Hol Ellingsen a přemýšleli, jak jim pomoci. A protože vědí, co mají oba rádi a kolik se dá vydělat na pornu, založili před rokem ekologickou organizaci s výmluvným názvem Fuck for Forest. Zavedením placeného přístupu na své pornostránky se jim pak podařilo shromáždit na záchranu pralesů slušné částky. Netušili ovšem, jaké vášně rozpoutají, zvlášť po červencovém „propagačním vystoupení“ na hudebním festivalu v norském Kristiansandu, kde své „číslo“ předvedli přímo na pódiu během koncertu kapely The Cumshots. Dostali se nejen na policejní stanici a na veřejný pranýř křesťanských politiků, ale i do středu debaty o tom,

jaké peníze jsou pro ochranu přírody ještě košer. Co je vlastně škodlivého na naháčích dobrovolně souložících před objektivem, kteří se proplétají s výzvami k ochraně přírody? Například nizozemská pobočka Světového fondu ochrany přírody (WWF) peníze od pornoprůmyslu vůbec nebere, a proto je nepřijala ani od Fuck for Forest. Ti jsou ale přesvědčeni, že přišli na skvělý způsob, jak peníze z pornoprůmyslu přesměrovat na dobrou věc. „Jenomže žijeme ve světě, kde je sex na veřejnosti považován za mnohem kontroverznější věc než všeobecné ničení planety,“ stěžuje si Ellingsen. Velké organizace jsou naopak přesvědčeny, že musí dbát na svou dobrou pověst. A tu porno, ať je nápad Seveřanů sebefikanější, nemá. Sexuální nadšenci se starostí o planetu však zoufat nemusí – už se jim ozvala ekologická sdružení ze Spojených států a z Brazílie, která prý peníze ráda přijmou. JAN STEJSKAL Autor je šéfredaktorem Ekolistu.

RESPEKT / 48

Tajemství alergií FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Vědci odhalili zdroje nemocí v domácnostech

Jsou k sežrání, ale pozor na ftaláty.

Pakliže máte doma výrobky z PVC, jako jsou podlahové krytiny, tapety či hračky, je třikrát vyšší riziko, že vaše dítě bude trpět alergií či astmatem. K tomuto závěru došli vědci mezinárodního centra pro výzkum vnitřního prostředí, kteří analyzovali dopad vybavení domácností na zdraví čtyř stovek švédských dětí. Ke změkčení PVC se totiž používá chemická látka DEHP (ftalát), která zjednodušeně řečeno v těle probouzí přehnané obranné reakce (alergie). „Změkčovadla v interiéru budov představují největší rizikový faktor pro vznik astmatu a alergie ze všech environmentálních faktorů, o kterých máme informace. Větší než kouření matky nebo absence kojení,“ prohlásil šéf výzkumného týmu profesor Jan Sundell.

Nakažlivý Disney Do povědomí širší veřejnosti se ftaláty dostaly v roce 1997 díky mezinárodní kampani Greenpeace proti hračkám z PVC, které až z 50 % tvoří právě ftaláty. Nejrychleji tehdy na kampaň zareagoval dánský obchodní řetězec supermarketů Foetex, který už 18. dubna 1997 oznámil, že stahuje ze svých prodejen všechny hračky z měkčeného PVC. Postupně se přidali výrobci proslulých světových značek jako LEGO, Chicco či Hasbro a v prosinci 1999 přijala EU naléhavý zákaz šesti ftalátů v hračkách pro děti mladší 3 let. V ČR se ale PVC hračky prodávaly i nadále, neboť hlavní hygienik požadavek na jejich zákaz odmítl. Před Vánoci 2000 přiměla osvětová kampaň k rozumu alespoň české obchodníky, když TESCO, Kotva a další stáhli nebezpečné hračky z prodeje. Ministerstvo zdravotnictví následně v únoru 2001 vydalo vyhlášku, kterou zakázalo alespoň kousátka a další dětské výrobky, které jsou „určeny pro vkládání do úst“. Jiné PVC hračky s ftaláty mohou obchodníci stále legálně prodávat, pokud je označí jako nevhodné pro děti do 3 let nebo opatří nápisem: „Varování – nevkládat do úst na delší dobu, mohou se uvolňovat ftaláty nebezpečné pro zdraví dítěte.“ Nejnověji zájem veřejnosti o ftaláty vzbudilo testování dětského textilu zdobeného PVC potisky s postavami z animovaných filmů Walta Disneyho. Společnost Disney věnuje značnou pozornost vybírání licenčních poplatků za autorská práva na Mickey Mouse a spol. Vysoké koncentrace ftalátů i dalších nebezpečných chemikálií (olovo, kadmium, alkylfenoly aj.) v dětských výrobcích ji ale nevzrušily a výzvy ke změně své politiky odmítla. Větší zájem o bezpečí svých zákazníků projevil třeba dánský H&M nebo britský Marks & Spencer, který se dobrovolně zavázal postupně vyloučit PVC ze svých produktů.

Mercedes to pochopil Ftaláty používané jako změkčovadla nejsou v PVC chemicky vázány. Drží v něm laicky řečeno jako voda v houbě na mytí, a proto z výrobků postupně unikají. Největší obavy lékařů vzbuzuje DEHP, kterého bylo v roce 1998 spotřebováno v zemích EU přes 480 000 tun. Přes 90 % tohoto množství se stalo součástí rozmanitých výrobků z PVC, které tvoří běžnou součást domácnosti, jako jsou např. tapety, podlahové krytiny, kabely, hadice, obaly atd. Výroba ftalátů je miliardovým byznysem, jejich roční produkce se odhaduje na 4 miliony tun. Lidé jsou ftalátům (včetně DEHP) vystaveni v průběhu celého života. DEHP je hodnocen jako reprodukčně a vývojově toxická látka, a proto je velmi znepokojivé, že jsou mu vystaveny i děti v kritických obdobích nitroděložního vý-

voje a kojenci. Bohužel k nejsou dispozici přesná data o souhrnných dávkách ftalátů, kterým jsme vystaveni. Zdokumentovány jsou ale některé významné zdroje ftalátů, které mohou být podstatné zejména z hlediska ovlivnění vývoje reprodukčního ústrojí. Tlak průmyslu na politiky vede k přehlížení dosažitelných alternativ za měkčené PVC. Místo jeho náhrady probíhají pokusy určit tzv. „bezpečnou“ dávku ftalátů pro kojence, batolata či pacienty. Nemalé finanční prostředky jsou investovány třeba do pokusných zařízení napodobujících žvýkání hraček dětmi. Mezitím však roste počet vědeckých prací varujících před ohrožením ftaláty. Například v Portoriku výzkumníci Cornell University zkoumali skupinu dívek, které trpěly poruchou sexuálního dospívání. Analýzy krve u 68 % z nich prokázaly zvýšenou hladinu ftalátů, která se u kontrolní skupiny zdravých děvčat prakticky nevyskytovala. Finská studie zase zjistila vyšší výskyt dýchacích onemocnění v rodinách, kde byla podstatná část podlahy bytu pokryta PVC měkčeným ftaláty. V roce 2000 vyměnili aktivisté Greenpeace rychlé nafukovací čluny za speciální vysavač, s jehož pomocí odebrali vzorky prachu ze sedmi evropských parlamentů a několika stovek evropských obýváků. Politiky i veřejnost při čtení výsledků zaskočil koktejl nebezpečných chemikálií, které společně s prachem denně vdechují. Kromě ftalátů šlo např. o bromované zpomalovače hoření, alkylfenoly, chlorované parafíny atd. Vysoké koncentrace ftalátů byly však naměřeny i v interiérech automobilů s díly z měkčeného PVC. Významné automobilky jako Opel, BMW či Mercedes proto (i vzhledem k obtížné recyklovatelnosti) přijaly politiku náhrady PVC. Podle odborníků jsou největšímu riziku vystaveny malé děti, které si často hrají přímo na podlaze a jejichž dýchací zóna je mnohem níže než u dospělých. Děti také vdechují relativně více vzduchu v poměru k své hmotnosti, a jsou tak vystaveny vyšším dávkám ftalátů než dospělí.

Kontrola či zákaz Profesor Sundell se domnívá, že jeho v úvodu citovaný výzkum povede k menšímu používání měkčených plastů v domácnostech, jiní vědci jsou však skeptičtější. Po jejich výzvách EU sice pověřila švédský inspektorát pro chemické látky KEMI přípravou strategie minimalizace rizika DEHP. Vinou silné průmyslové lobby však navržená opatření zatím zůstávají jen na papíře. Ftaláty představují jen symbolický vrcholek chemického ledovce, neboť v EU se prodávají desetitisíce chemikálií, z nichž jen zlomek prošel důkladným posouzením zdravotních a ekologických vlivů. Chystaná reforma chemické politiky navrhuje nový systémem registrace, zhodnocení a autorizace chemických látek (REACH), v jehož rámci budou výrobci povinni prověřit účinky chemikálií, aby látka byla vůbec vpuštěna na trh. Průmyslovým lobbistům se však už několikrát podařilo projednávání návrhu reformy zpomalit a Evropský parlament se jím ani nezačal zabývat. Průmysl žádá možnost tajit před veřejností informace o vlastnostech chemikálií a místo zákazu nejnebezpečnějších látek prosazuje jejich tzv. adekvátní kontrolu průmyslem samotným. Příklad milionů tun ftalátů každoročně končících v našich domácnostech ale myšlenku „dostatečné kontroly“ vážně zpochybňuje. M I R O S L AV Š U T A Autor je člen Mezirezortní komise pro chemickou bezpečnost.

/ 19 inzerce

CIVILIZACE

20 /

POLEMIKA

22.–28. 11. 2004

Kdo určuje morálku FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Střet o tradiční hodnoty v USA otvírá zajímavou debatu

Teda za potrat bych se studem propadla.

Komentátor Erik Tabery ve svém textu o volbách amerického prezidenta Vítejte v nové Americe (Respekt č. 46/2004) píše, že velkou roli při výběru prezidenta hrály tzv. morální otázky. Konstatuje posléze, že v tomto případě sice pomohly prezidentu Bushovi, ale že „morálně se samozřejmě chovají i demokraté a sám Kerry je bezúhonný muž a věřící křesťan“. Lze s tím souhlasit, ale podle mne si to pan Tabery tímto lakonickým konstatováním příliš zjednodušil. Vyhnul se totiž definici toho, co vlastně morální je a co už není.

Nové hranice Jestliže jsme ve fázi, že je třeba připomínat, že i někdo je morálně čistý člověk, znamená to, že se narušila určitá rovnováha ve společnosti. Někdo deklaruje, že je zastáncem morálních hodnot a jejich strážcem, a někdo pak musí dokazovat, že i on se může zařadit do škatulky morálních lidí. Budiž, ale nemělo by zůstat u konstatování, že oba politici jsou morální, protože se

tím vyhýbá úžasné možnosti debatovat o tom, co vlastně morální je. Z textu pana Taberyho je cítit, že zastává liberální názory, a už z toho důvodu hájí Kerryho jakožto morálního člověka, protože tím hájí i celý liberalismus. Nechci tvrdit, že liberálové jsou neslušní lidé, ale jakmile se pustí na pole morálky, pak mají konzervativci určitou výhodu, protože hájí něco, co se definuje jako morální už po desítky, ne-li stovky let. Je morální souhlas s potratem? Je morální souhlas se sňatkem dvou mužů? Pro konzervativně smýšlející lidi (jako jsem třeba já) není a nikdy nebude. Je to dáno tím, v čem jsme vyrůstali a byli vychováváni. A popravdě řečeno jsou to konzervativně založení lidé, kteří po desítky let určují, co je morální. Dalo by se říct, že mají na pojem „morálka“ monopol a zcela oprávněně. Zní to možná příliš povýšeně, ale v Evropě a Spojených státech určovaly morálku křesťanské tradice. Je to podobné, jako když se liberálové rozčilují, že Buttiglione pro-

DOPISY Odebírání řidičáků nestačí Pan Hořín z Centra dopravního výzkumu, „které pro ministerstvo dopravy zajišťuje výzkum v oblasti dopravy“ (mimochodem, kolik za to, co by měli mít v popisu práce jeho současní úředníci, ministerstvo utrácí?), v článku Poslanci trvají na smrti pro nevinné (Respekt č. 44/2004 ) praví, že v zahraničí hrozba ztráty řidičského průkazu umožňuje snížit četnost dozoru přímo na silnicích. V zahraničí jistě ano. U nás nikoli, protože u nás není co snižovat. Pokud není nějaký ten Kryštof, policajta na silnici neuvidíš. Kamióny přejíždějí tlustou čáru, vozy se řítí dvěstěkilometrovou rychlostí, jezdí se „myšičkami“ a v obcích jen naivní idioti nepřekračují stokilometrové rychlosti, ale po těch, kterým máme z našich peněz přidávat měsíčně osm tisíc, ani vidu, ani slechu. Tuhle jsem se zaradoval, že jeden přece vyšel do ulic – ale byla to jen maketa před hospodou. Takže – až bude co snižovat, až páni dopravní policisté budou na silnicích od rána do večera, až budou při dopravních kolapsech odborně odklánět dopravu a dbát, aby se auta při tvořících se kolonách nesrážela, až budou v každé obci dbát na dodržování dnešní povolené rychlosti (mohou při tom stát u přechodů a pomáhat chodcům) a budou nemilosrdně pokutovat provinilce – a přesto se situace nezlepší a na silnicích budou nadále umírat nevinní –, pak teprve může nastoupit tvrdší sankcionování neukázněných řidičů. Ale i pak bude dlouho trvat, kdy policisté nebudou smět opustit své pracoviště, kterým u dopravní policie beze sporu jsou silnice všech stupňů a tříd. Zatím o nich víme jen z upoutávek na dálnici, které nám oznamují, že někde poblíž mají teplou kancelář s telefonem, kafíčkem a jistě i s televizí, aby se, proboha, nenudili. Jinými slovy – nemáme vůbec vyzkoušeno, zda dnešní dopravní předpisy jsou nebo nejsou přísné, protože nikdo jejich dodržování nekontroluje. Hurá akce typu Kryštof dosud nikdy, nikde a nic nevyřešily. Nebylo by na čase zkusit to s jejich denní kontrolou? Petr Šmerk, Praha

Není koho volit Zdálo by se, že český volič nemá zájem o politiku, kraje, Senát. Stranám relativně úspěšným závidí ty relativně méně úspěšné a všem dohromady jako by nic nedocházelo. Prohrály všechny, když teoretických 64 % (reálných řádově 20 %) voličů nedokážou oslovit. Vždyť ODS získala v absolutních číslech málo přes 10 % a KSČM necelých 6 % hlasů. Jaký je to zisk proti 64 % nevolících? Politici se s velkým halasem a urputností přetahují o skupinku skalních voličů, které zatím nestačili znechutit. Překvapivě stejnou neschopnost projevují strany velké, které nedokáží přesvědčit o své důvěryhodnosti, i trpaslíci na jedno použití, kteří naděje dnešních nevoličů dávno zklamali a promrhali. Chování malých stran je dvojnásob trestuhodné. Při společném postupu by mohly předstihnout sociální demokraty a možná i komunisty, kdyby navíc přitáhly pár procent nevolících. Jenže český občan zůstal raději doma. Proč má vážně přistoupit k volbě hašteřivé smečky, které nevěří? Kde brát úctu k demokratickým orgánům, do kterých kandidují politici s popíkovým úsměvem, modrou mlhou a komunisti

hlásil, že homosexualita je hřích. Přitom jde o veskrze křesťanský, a tedy i konzervativní termín, který by nikoho mimo církev nemusel zajímat. Nechci být ale demagog, a tak si samozřejmě uvědomuji, že oba termíny překročily hranice víry a jsou srozumitelné každému. Nicméně je to klíčové k porozumění, že otázku morálních hodnot dnes nemohou vyhrát liberálové, protože proti nim stojí stoleté tradice. Mohou ale vybudovat tradice nové, které tu vytvoří třeba za sto let takovou situaci, že morální bude souhlasit se sňatkem obou pohlaví. Já na to nejsem připraven a nechápu, v čem to společnosti pomůže. Homosexuálové mají ochranu jako každý občan, jen nemají nárok na sňatek, protože vždy byl určen ženě a muži.

jsme ještě neměli ani základní práva, natož morálku. Dnes už téměř předháníme svět. Jsme na to připraveni? Nevyvolá rozšiřování „lidských práv“ nad rámec tradic otřesení těch základních lidských práv? Jestli z podstaty liberálnější Američané najednou razantně říkají dost změnám, nemůže to přinést novou morální krizi? Neříkám, že se tak musí stát, jen je třeba být připraven. Možná by se dalo namítnout, že vidím problém tam, kde není. Je jasné, že pan Tabery svým konstatováním, že i John Kerry je morální člověk, chtěl říct, že je to vlastně slušný člověk. A to určitě je. Dalo by se to tedy takto vzít a jít dál, ale cítím, že je téměř životně důležité, abychom se o tomto tématu bavili a polemizovali.

Málo ideologie Neřízená rychlost Jsem dalek toho, abych podsouval liberálům, že chtějí citovou anarchii. Tedy že po zavedení manželství pro homosexuály přijdou s uzákoněním polygamie. Jen si nejsem jistý, kam tento rychlý přerod tradic povede. Jestli tou cestou neztratíme něco, co jsme tak dlouho a těžko budovali, jako jsou právě otázky morálky, tedy slušného chování. Jakou morálku nám tedy liberálové nabízejí? Je to tak rozsáhlá rovnoprávnost, že si přestaneme uvědomovat výjimečnost jednotlivých součástí naší společnosti? Pan Tabery ve svém komentáři z USA píše: „V posledních letech běžela kampaň za práva národnostních a sexuálních menšin takovou rychlostí, že se evidentně někde zapomnělo komunikovat s většinou, která ještě není ochotná vše přijmout.“ Naprosto souhlasím, ale je třeba říci, že u nás je ta rychlost ještě větší. Vždyť před patnácti lety

Pár let jsem strávil ve Velké Británii, kde jsem přivykl tradici, že lidé rádi čtou noviny, které zastávají opačné názory. Pomáhá to totiž ve tříbení těch vlastních a v porozumění druhým. Proto musím konstatovat, že se mi psaní Respektu v otázkách střetu liberalismu a konzervatismu líbí, protože byť jde evidentně o liberální týdeník, nikdy nesklouzává k urážení konzervativních názorů. Nevšiml jsem si, že by také někdy sklouzl k trapné kulturní válce, ke které mnohdy přikračují oba ideologické tábory. Ukázalo se to i při hodnocení pana Buttiglioneho, kde Respekt kritizoval jeho vyjádření, ale zároveň mu přiznal jeho přednosti. I proto se domnívám, že by se Respekt mohl stát místem pro tuto ideovou debatu. A otázka morálky či tradic je k tomu ideální příležitostí. K A R E L M I L L E R , Praha [email protected]

huhlají „za nás bylo lépe“? A proč zodpovědně volit, když se hejno nezodpovědných předsedů trpasličích stran pyšně naparuje na svých miniaturních smetištích s naivní představou, že právě oni to těm velkým natřou? Člověk nemusí být náramný počtář, aby pochopil. V mračnech politického folklóru se prosadí jen strana dobře zorganizovaná, s dlouhodobým programem, kterým vzbudí důvěru voličů. Taková strana u nás v podstatě není a český volič to ví: ODS se ještě neoklepala ze skandálů transformace a opoziční smlouvy. Programově mlhavá ČSSD se upíná k popularitě předsedy. Tradicionalistická KDU nedokáže překročit svůj stín a s ním hranici preferencí, a jediné dlouhodobě konzistentní komunisty normální člověk nevolí. Perspektiva budoucího vývoje české scény je hrozivá. V zamrzlém rybníce sekundují tandemu ODS-KSČM satelity ČSSD a KDU-ČSL za naprostého nezájmu občanů a úpadku české politiky. Stav se nezmění ani po zavedení většinového systému, který nezájem občanů jen posílí. Naděje na oživení přijde, až se parlamentní strany proberou. Až je začne zajímat 64 % nevoličů nebo až jim vypálí rybník štika vzešlá z mimoparlamentního potěru. Ta ale může být jen jedna. Martin Kašpar, Sluhy

Večer na Národní třídě Ve středu hořely v podloubí domu na Národní třídě stovky svíček, které osvětlovaly pomníček připomínající policejní zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989. Po patnácti letech osvětlovaly také některé z panelů, na nichž jsou velké fotografie zasahujících příslušníků pohotovostních oddílů. Zelené postavy s bílými přilbami napřahují pendreky k úderu. Na první pohled mě upoutalo, že vypadají všechny stejně. Napadlo mě, že jsou to vyfocení figuranti navlečení v dobových stejnokrojích. Nakonec jsem si však přečetl, že jde údajně o autentické fotografie. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, co se mi na těch snímcích nezdálo. Všichni ze zasahujících příslušníků SNB měli uměle rozostřené tváře. Anonymní „mlátičky“. Vzpomněl jsem si na výrok prezidenta Václava Klause, který před několika hodinami navštívil stejné místo: „S pokorou stojím na místě, které tolik znamená pro náš národ. Toto místo představuje výzvu, abychom si už nikdy nenechali od nikoho něco diktovat nebo nařizovat.“ Sám jsem cítil něco jiného, rozpaky nad rozostřenou spravedlností. Ze zadumání mě vytrhl člen bezpečnostní služby, který hlasitě oznámil, že podle jakéhosi předpisu musí v jedenáct večer zamknout mříže. Bez rozpaků použil osvědčenou výzvu: „Opusťte tento prostor!“ Petr Blažek, [email protected]

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected] Omluva V předminulém vydání Respektu jsme se při editování výběru z internetové debaty (Co odhalil případ Buttiglione, str. 20) bohužel dopustili nepříjemné chyby. Příspěvek, který zaslal účastník [email protected], jsme nedopatřením přiřkli Petru Suchomelovi. Oběma debatérům i čtenářům se omlouváme. redakce

RESPEKT / 48

K U LT U R A

/ 21

Gulag – příběhy obětí a vrahů FOTO ARCHIV

Americká historička přináší unikátní svědectví z říše zla více možností jednat podle svého než jejich nacistické protějšky. Mohli si vybrat, budou-li se chovat krutě, nebo budou spíš mírní, zda své vězně nechají, aby se upracovali k smrti, nebo zda jich co nejvíc udrží naživu.

Nebezpečně tlustá čára

Už tři roky po bolševickém převratu existovalo v Rusku 107 koncentráků.

Dozorci si mohli vybrat, jestli budou krutí, nebo mírní.

Patnáct let po pádu komunismu ve východní Evropě napsala americká historička Anne Applebaumová knihu, v níž sumarizuje dějiny systému sovětských koncentračních táborů známých pod zkratkou GULAG. Stejnojmenný svazek, který v loňském roce získal v USA Pulitzerovu cenu a nyní vychází v českém překladu Petrušky Šustrové, splňuje všechny náležitosti pro to, aby byl v upoutávkách po právu nazýván „vynikající vědeckou prací“. Nicméně vzácnost této knihy spočívá především v tom, že kritéria vědeckosti v mnohém přesahuje.

mentech a skutečným stavem věcí. Čtenář s určitým překvapením zjišťuje, že nejpřímočařeji se o existenci a účelu koncentračních táborů hovořilo v tolik obhajovaných „nevinných“ počátcích revoluce. Applebaumová shromáždila dostatek důkazů, aby mohla s klidným svědomím napsat: „Rudý teror byl pro Leninův boj klíčový. Koncentrační tábory byly klíčové pro rudý teror.“ Navzdory obecně rozšířené představě, která spojuje existenci táborů teprve se stalinským obdobím, jich podle autorky v Rusku v roce 1919 bylo jedenadvacet a na konci roku 1920 pětkrát tolik: sto sedm. Samotný výraz „koncentrační tábor“ se v pozdějších oficiálních dokumentech přestal používat a Čeka vytvořila celý systém slovních obratů, jakýsi krycí jazyk, který, podobně jako v nacistickém Německu, po celou dobu existence gulagu zastíral jeho pravou podstatu. Snaha o utajení šla tak daleko, že ve třicátých letech byly dobytčáky, ve kterých během transportu umíraly tisíce lidí, běžně vyzdobeny květinami a stachanovskými hesly. Autorka však v knize upozorňuje na jeden ještě důležitější rozpor. Navzdory zažitým představám, podle kterých byl gulag dokonale fungujícím systémem řízeným z centra, uvádí Applebaumová celou řadu příkladů, jež dokládají, že velitelé táborů

Lidé za čísly V rozsáhlé úvodní stati se autorka vymezuje vůči některým rysům dosavadní literatury věnované koncentračním táborům, jíž podle jejího názoru dlouho vévodily emoce a politika. Jinými slovy, snaží se vyvarovat mechanických či apriorních soudů, které by nebyly opřeny o konkrétní materiál. Ze zásady nespekuluje a důsledně se vyhýbá povrchní hantýrce politologů, kteří v dobré snaze pohřbít zločinecký systém leckdy zapomínají, že čísla a termíny mluví především o lidech a jejich utrpení. Applebaumová si dobře uvědomuje, že jediná zaručená metoda, s jejíž pomocí lze systém

gulagu odhalit, posoudit či odsoudit, spočívá v intenzivním a co nejrozmanitějším studiu jednotlivých lidských osudů. Proto se ve své práci opírá především o stovky autentických výpovědí, o rozsáhlou publikovanou i nepublikovanou memoárovou literaturu, o rozhovory s pamětníky – vězni, dozorci i náhodnými svědky. Teprve po takto detailním průzkumu terénu si autorka dovoluje další krok. Na rozdíl od Solženicyna, jehož Souostroví Gulag zůstalo vzhledem k nedostupnosti archivů především svědectvím o stovkách tragických lidských osudů a jakýmsi pomníkem jejich utrpení, se může pustit do srovnávací a kritické analýzy.

Krutost se nevyžadovala Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první a třetí chronologicky mapují vzestup a pád gulagu, prostřední pak jednotlivé aspekty jeho existence – zatčení, věznění, práci v táborech, strategii přežití, umírání, vzpoury, útěky atd. Souběžné studium autentických svědectví a archivních materiálů umožnilo autorce překonat nástrahy, které historikovi klade umělý a účelově zkreslovaný jazyk sovětské byrokracie. Hned od prvních stránek se tak zřetelně rozevírá propast mezi fakty uváděnými v oficiálních doku-

i řadoví dozorci a zaměstnanci jednali často zcela svévolně a v rozporu s centrálními pokyny. Aniž by zlehčovala vinu úředníků, kteří podle jejích zjištění dostávali „pravidelná a pozoruhodně otevřená hlášení, v nichž se referovalo o tyfových epidemiích, nedostatku jídla a oblečení“, přenáší část zodpovědnosti ze systému na jednotlivce a zdánlivě abstraktní kolektivní zločiny ukazuje jako kriminální delikty, které mají svého konkrétního viníka. Člověku se ani nechce věřit, kolik lidí umíralo z pouhé pohodlnosti bachařů, kteří nedávali během transportu vězňům napít, aby je nemuseli vodit na záchod. Kolik jich zemřelo hlady kvůli korupci a rozkrádání potravin, kolika přinesla smrt rozhodnutí táborových velitelů, kteří posílali do práce invalidy, aby se mohli blýsknout lepší statistikou. Táboroví dozorci zase vězně naváděli k opuštění pracoviště, protože vězeň zastřelený na útěku jim mohl zajistit služební postup. Podobných případů uvádí autorka dostatečné množství na to, aby si čtenář uvědomil, že sadismus a ziskuchtivost jednotlivců byly ve své podstatě stejně nebezpečné a vražedné jako systémová opatření diktovaná shora. „Krutost se nevyžadovala“ – toto tvrzení Applebaumová několikrát opakuje jako podstatné. Zaměstnanci gulagu podle ní měli mnohem

Důraz, který autorka klade na osobní zodpovědnost a individuální posuzování spáchaných zločinů, není samoúčelný. Applebaumová zná dobře ruské prostředí, ví, na jaké problémy tam narážejí snahy vyrovnat se s minulostí. V něčem se situace v Rusku podobá té naší. „Společnost je lhostejná ke zločinům minulosti, protože na ní tolik jejích členů participovalo,“ svěřuje se Applebaumové předseda ruské rehabilitační komise. Pověstná tlustá čára za minulostí se za vlády bývalého agenta KGB Putina pomalu stává součástí státní ideologie, která ji potřebuje pro vlastní ospravedlnění. I proto je důležité, že se autorka vyhnula přílišnému systematizování, které se dá snáze napadnout, a vsadila, podobně jako svého času Claude Lanzmann ve filmu Šoa, na věcnost, konkrétnost, dobré prameny a hodnověrné svědky. Lidé si dokáží snáze uvědomit utrpení jednotlivce než utrpení milionů, a jistě i proto se Applebaumová rozhodla nešetřit místem a předložit čtenáři celou řadu příběhů, věnovat prostor knihy především zkušenostem obětí. Kromě toho však nenápadně sleduje ještě jeden příběh, totiž svůj vlastní. Příběh Američanky, pro kterou byl zpočátku gulag pouhým pojmem, příliš abstraktním na to, aby se vůči němu mohla vymezit. Během své práce na knize si však mezi pamětníky gulagu získala řadu přátel, viděla na vlastní oči místa, kde se kdysi odehrávaly dnes těžko představitelné situace, pochopila leccos z ruské mentality a to vše jí umožnilo popsat dějiny gulagu s velice osobním zaujetím. O to snáze si její kniha najde cestu ke čtenáři, který může být na pochybách, zda je vůbec ještě potřeba taková témata oprašovat. JAN MACHONIN Autor je redaktorem časopisu Babylon.

Cena pro Mančušku Filozofující výtvarník vyhrál Chalupeckého finále FOTO LUDVÍK HRADILEK

Letos poprvé si Cenu Jindřicha Chalupeckého mohla místo výtvarníka-solitéra odnést umělecká skupina – Rafani. Jejich vítězství mohlo být povzbuzením pro provokativně politický trend v umění, který společnost potřebuje jako sůl. Nakonec hlasování poroty minulé pondělí dopadlo tradičněji a cenu získal druhý favorit, Ján Mančuška. I to je ale dobrá volba: dosavadní dílo dvaatřicetiletého výtvarníka prokazuje fantazii, přemýšlivost i schopnost vývoje a Mančuška má navíc dobré vyhlídky na úspěch ve světě.

V amerických rukou Životopis tohoto v Bratislavě narozeného Pražana se příliš neliší od většiny zavedených výtvarníků jeho generace – studium na střední uměleckoprůmyslové škole, potom na AVU, několik zahraničních stáží, samostatné a skupinové výstavy. O jedné věci si ale jeho kolegové zpravidla mohou nechat jen zdát: Mančušku od letošního jara zastupuje prestižní americká galerie Andrew Kreps Gallery z New Yorku. Ve výtvarné branži je to důvod k pořádné oslavě. Vyhlídky mladých umělců, že se v Česku uživí volnou tvorbou, jsou totiž jinak prachbídné – nefunguje tu podpora z veřejných peněz, zakázky pro výtvarníky se vypi-

V Americe to šlo i bez jména.

sují málo a porevoluční sběratelé současného umění se zatím neobjevili. „Dřív jsem se živil kašírováním kulis na hollywoodských filmech, které se u nás točí, a vydělané peníze dával do své tvorby. Tak to dělá většina výtvarníků,“ popisuje úzus Ján Mančuška. Během loňské stáže v New Yorku se ale osmělil, obrátil se se svým portfoliem na Krepsovu galerii a všechno se změnilo. Galeristovi se jeho dílo zalíbilo, udělal Mančuškovi výstavu, začal jej zastupovat a během půl roku už několik věcí prodal sběratelům. „V Americe nemusíte mít známé jmé-

no jako jinde, aby se vaše tvorba prodávala,“ vysvětluje výtvarník, „sběratelé důvěřují známým galeristům.“

Trocha plastu Mančuškova tvorba od poloviny 90. let, kdy začal vystavovat, využívá různá média, obsahově ale drží pohromadě. Výtvarník si pohrává s účely a tvary obyčejných věcí, zkoumá, jak je vnímáme, jak se nám usazují v paměti a jak souvisí s konkrétní historií. Jeho objekty, jako je třeba kuřecí pečínka sestavená z badmintonového míčku, plastového hřebínku a stavebních hmoždinek, mohou svou hravostí připomínat tvorbu Františka Skály, oba výtvarníci se ale naprosto liší ve východiscích a smyslu díla. Zatímco Skála skládá odložené věci, v kterých ještě doutná plamínek duše, jenž při vhodném zacházení může zažehnout světlo, Mančuška programově pátrá v končinách, kde nic takového skutečně nehrozí. Kde stroje podle instrukcí vychrlily ty nejbanálnější plastové odlitky, hřebínky, čistítka do uší, párátka, kancelářské svorky nebo ohýbací brčka do limonád. Z takových součástek pak sestavuje své objekty nebo krajiny, jako třeba model zahrádkářské kolonie na libeňském ostrově v měřítku 1:25. Nejde mu o oživlý tvar s důstojností samorostu, zůstává zá-

měrně v říši banality, pracuje náznakově nebo toporně, nechává v divákovi rezonovat dojem, že tohle by přece svedl také, kdyby měl čas na hlouposti. Do Mančuškových krajin se rády vloudí také všelijaké grafické rituály, jimiž společnost vymezuje pravidla – lajnování fotbalových hřišť, estetika návodů na montáž záchodového rezervoáru nebo piktogram s nůžtičkami, radící kudy vést střih. Jak to jde všechno dohromady? Mančuška v první etapě své tvorby je básníkem postkomunismu. Zrcadlí přidušenou společnost, obývanou bezduchými věcmi, kterých se lačně zmocňuje chatařské kutilství, jež je stejně tak projevem rezignovaného nevkusu jako frustrované kreativity a touhy žít. Na přelomu tisíciletí ovšem výtvarník podstatně mění podobu svého uměleckého vyjádření. Ustupuje kutilství i plastikové propriety a do popředí se dostává méně atraktivní, ale filozofičtější rovina. Mančuška pracuje s jazykem a písmem, zajímá ho stará otázka, jak jazyk podmiňuje naše vnímání a jak zpětně formuje realitu. Nutkavost doslova zhmotňovat řeč a zaplňovat jí prostor se projevila například na instalaci, kterou autor připravil pro výstavu v New Yorku. Ve vzduchu se kříží tři vyprávění odlitá anglicky z kovových písmen a navlečená na nylonový provaz: autentická

zpověď Mančuškovy kamarádky, která byla znásilněna ve vlaku, myšlenky svědkyně této události a úvaha samotného autora, kterému se žena svěřila. Divák se slovům protínajícím holou místnost nemůže vyhnout, dají se však číst mnoha různými způsoby, skutečnost za nimi vyvstává neuchopitelná a subjektivní, prozrazuje vzájemné míjení aktérů. Skutečná je jen řeč napjatá skrze prostor. Kdo měl rád silný sociálně-dobový kontext Mančuškových starších děl, může vnímat autorovy novinky jako příliš teoretické a abstraktní. Rozhodně se v nich ale Mančuška jako silný a inteligentní autor neztrácí, jen se ze zálibně hravého výtvarníka stal autorem vybroušených mikroesejů o povaze skutečnosti. PETR TŘEŠŇÁK

22 /

K U LT U R A

22.–28. 11. 2004

Přídavek pana Eminema Bílé rapperské hvězdě dochází dech Americký rapper Eminem (32) vydává po dvou letech novou desku Encore (Přídavek). Na svět přišla neplánovaně o týden dřív, protože ji kdosi rozesel volně po internetu. Originál tedy musel ze skladu předčasně, aby se omezily ztráty. První reakce na album jsou vesměs skeptické. Někteří kritici znuděně zívají nad jeho „recyklovaným obsahem“, jiní obracejí oči v sloup nad „pubertálním humorem“, další přece jen tleskají, ale tak nějak zdrženlivě. Že by největší současná hvězda pop music, jak rappera mnozí nazývají, začala vyhasínat?

Žaluji

Vycítil ovšem jeho talent a dal mu šanci. Dr. Dre, podobně jako před padesáti lety černý trumpetista Miles Davis, jenž vytáhl na světlo mnohé bělošské jazzové talenty, nehleděl stereotypně na barvu kůže, což dodnes není zdaleka samozřejmost. Eminem se ovšem liší od černých rapperů ještě jinak než barvou kůže. Jak připomíná britský kritik Sean O’Hagan, podstatný rozdíl je v tématech. „Žádný černý rapper, i kdyby byl skutečný gangster, by si nedovolil napsat text, který by znevažoval jeho vlastní matku,“ vysvětluje O’Hagan. Eminem se do ní ve skladbě Cleaning Out My Closet, která se stala předloni hitem, obul opravdu pořádně a píseň se podle O’Hagana stala „obžalobou americké společnosti, která dopustila úpadek rodiny“.

Manželka k pozvracení Právě vydané album Encore je o něco smířlivější než předcházející hitové The Eminem Show. Těžko říct, jestli je to nedávno prohraným soudním sporem, po němž rapper musel své matce zaplatit odškodné 1600 dolarů za „citové utrpení“, které jí jeho nahrávky způsobily. Ve skladbě Yellow Brick Road se Eminem vrací k rasistickým výrokům z mládí, zachyceným na výše zmí-

něných kazetách. Sice se přímo neomlouvá, ale snaží se věc alespoň trochu vysvětlit tvrdými poměry v ghettu a také tehdejším zklamáním ze vztahu s černoškou. V Like Toy Soldiers chce Eminem zase mírnit spory mezi rappery. („Nechci, aby mi ve svědomí přistála rakev někoho jiného.“) Encore je také komediálnější, Eminem v něm s gustem vyrábí svou vlastní karikaturu. Hned v první skladbě Evil Deeds na sebe bere podobu fanouška a rozčiluje se nad recyklací, která z desky čouhá: „Zas si stěžuje na své miliony. Naříká, že nikdy neměl tátu, že měl mámu na drogách… ten chudák bohatý bílý bastard si potřebuje vybrat prachy z banky, aby se v nich vykoupal.“ Nové podoby se ve skladbě Puke (Zvratky) dočká další věčné téma, kterým je Eminemův nevyrovnaný vztah k jeho bývalé manželce Kim. Minule ji zavraždil, letos si vystačí s tím, že jí spílá a nakonec ji pořádně pozvrací.

Otravné vtípky Přestože je album Encore hudebně docela svižné, rytmicky vybroušené a autor jako obvykle výborně rapuje, jako celek vyznívá špatně. Moc nepomůže ani Eminem coby psychiatr, či spíš pouťový vyvolávač, který nějakému závistivci upro-

střed desky sugeruje, že pokud bude říkat zlé věci, scvrkne se mu penis. I s tímto rizikem nutno říct, že vtípky začínají být brzy otravné a vyloženě laciné jako třeba utahování si z Michaela Jacksona ve skladbě Just Lose It. To, co dělalo Eminema Eminemem, tedy zuřivá a bezohledná obžaloba okolního světa prostá jakýchkoli tabu, na poslední desce notně vyčichlo. Jako bychom už nenaslouchali enfant terrible americké pop music, ale vlastními problémy posedlému kolovrátku, který dokola omílá své stále stejné stížnosti. Dojem je to o to smutnější, že Eminem si v textech sám uvědomuje, že se zacyklil, ale evidentně zatím neví kudy ven nebo mu na tom nesejde. Když na konci alba začne teatrálně střílet do publika a odpraví i sám sebe, posluchač si docela oddechne, že už to mají všichni za sebou. Možná teď doopravdy nastane to, co po přídavku bývá, tedy konec. V tom případě bylo samozřejmě lepší řešení spáchat sebevraždu alegoricky na pódiu, než si vpálit kulku do hlavy doma jako Kurt Cobain, který si začal připadat jako zaměstnanec rockandrollové fabriky. Ale Eminem je rváč a pořád existuje naděje, že napřesrok zase překvapí něčím výjimečným. J A R O S L AV PA Š M I K

REPRO RESPEKT

Eminem se stal na přelomu století slavným, nenáviděným a nakonec i uznávaným umělcem z několika důvodů. Jednak šikovně zosobnil ideál tvrdého narcistického chlapáka a fotogenického vulgárního hrdiny, který láme ženská i mužská srdce. Ve svých textech dokázal věrně zobrazit chudé bílé Američany, kteří přežívají na hranicích městských ghett a na předměstích. Podle studie britského kritika Williama Shawa, jenž podrobně zkoumal „gangsterský rap“, představil Eminem bělochům ghetta a stal se prvním rapperem bílé městské chudiny. „Radikálně prohlásil, že bělošská chudoba se rovná černoš-

ské,“ píše dále William Shaw. Eminem také šokoval Spojené státy rozbořením mýtu o šťastné a soudržné americké rodině, o níž tak rádi básní republikáni. Inspiraci čerpal rapper z vlastního života, který před dvěma lety částečně zachytil film Osmá míle. Matka jej porodila v patnácti, vyrůstal bez otce, zažil domácí násilí, zanedbávání, drogy, šikanu v detroitské převážně černošské škole. Učaroval mu rap a toužil se skrze něj vymanit ze začarovaného kruhu. Žil na pomezí ubohého bělošského předměstí a chudého černošského centra Detroitu, dělal nádeníka a pracoval v rychlém občerstvení. O víkendech objížděl různé soutěže rapperů a prodával na kufru auta kazety se svou hudbou, ve které dal volný průchod vzteku, který si frustrovaná bílá i černá mužská většina tradičně ventiluje v násilných sporech mezi sebou a také na ženách a menšinách, například gayích. Staré nahrávky, které nyní pomalu vyplouvají na veřejnost, ukazují, že Eminem dokázal být ve svých šestnácti letech také pěkně rasistický. Štěstí se na něj usmálo ke konci devadesátých let, kdy jej objevil černošský producent a rapper Dr. Dre. „Byl tehdy dost neohrabaný, jako kdyby se černoch pokoušel o country,“ vzpomínal Dre na první dojem z Eminema.

Tak pojďte, vy bastardi, skončíme tuhle show jednou provždy.

Je třeba zabít Kamila Česká televize se ohlížela za komunismem Česká hraná filmová a televizní tvorba se jen málokdy dokáže popasovat s komunistickou minulostí zajímavě a bez vytáček. Minulý týden ale přinesl příjemné překvapení: Česká televize připomněla výročí listopadové revoluce dvěma filmy, které se dosavadnímu pohledu na minulost něčím vymykají – In nomine patris režiséra Jaromíra Polišenského a povídkou Lovec a Datel Vladimíra Michálka.

Shledání po letech Především Vladimír Michálek znovu potvrdil, že má jako jeden z mála našich režisérů dar a chuť odhalovat temnější část české duše. Přesvědčivě to dokázal už ve filmu Je třeba zabít Sekala z II. světové války, nyní se o totéž pokusil v Lovci a Datlovi, natočeném rovněž podle scénáře Jiřího Křižana. V případě aktuální televizní povídky jde o reflexi ještě cennější, protože příběh se dotýká osmdesátých let, tedy doby, kterou většina lidí považuje za už jen neškodné skomírání komunistického režimu. Po dvaceti letech se do malé české vesnice vrací muž jménem Olda (Radoslav Šopík), emigrant, který kdysi opustil kariéru úspěšného in-

ženýra a dnes se v USA spokojeně živí jako kulisák. Navštíví tu starého kamaráda a nyní podnikatele Kamila (Rostislav Marek). Nejdříve se oba radují ze shledání, vzpomínají na mládí, holky a pití, postupně ale idylickým ohlédnutím začne probleskovat společné trauma z minulosti. Kamil začíná postupně trpět pocity viny – nevíme sice proč, ale chová se stále podivněji a v opilosti vykřikuje omluvy za svou slabost během minulého režimu. Vše bere nový spád, když Olda na pár dní odjede a po návratu zavede řeč na dramatické události staré dvacet let. Dvojice se tehdy spolu s třetím kamarádem Jendou domluvila na útěku přes hranice do Německa. Na plánovaný sraz ale Kamil nedorazil a zbývající kamarády objevila pohraniční hlídka. Zatímco Oldovi se podařilo utéct za čáru, Jendu pohraničníci střelili tak, že zůstal viset na drátech vysokého napětí a uškvařil se. Kamil začíná být z debaty očividně nervózní a Olda odhaluje proč: v dokumentačním středisku v Pardubicích si potvrdil dávnou obavu, že uprchlíky tehdy udal právě on. Michálkovi se podařilo vykreslit silné napětí mezi oběma přáteli, které pomalu narůstá, aniž by se před

divákem hned otevřela tragédie zrady. Přesvědčivý a důležitý je obraz Kamilova vnitřního konfliktu, který v různých obměnách každou totalitu charakterizuje – vzdát se svého bezpečného života, nebo ho chránit i za cenu ústupku a zrady? Výhodou Michálkova filmu je nejen připomínka osmdesátých let, ale že debatu o odpovědnosti řeší aktéři v současnosti. K vyrovnání s minulostí tak dochází prostřednictvím Kamilovy manželky, která pravdu zjistila už před lety, aby se následně neúspěšně pokusila o sebevraždu a dnes je nehybná na vozíku. A také skrze Kamilovu dceru, která celý rozhovor otce s Oldou vyslechne a zhnuseně utíká pryč. Kamilovi se hroutí svět – v závěru se opíjí do němoty a nešťastnou náhodou umírá.

Kdo pohnul křížkem Inscenace In nomine patris je vyprávění mnohem chladnější, nicméně se stejně dramatickým příběhem vycházejícím ze skutečných událostí tzv. čihošťského zázraku. V roce 1950 obvinila komunistická moc faráře Josefa Toufara, že ve svém kostele nafingoval zázrak. Tedy že různými drátky pohnul křížkem, aby si věřící mysleli, že Bůh posílá na Zem

své protirežimní poselství. Kauza umučeného duchovního je vcelku dobře známá, filmové zpracování ji ale představuje z jiné perspektivy. Postava faráře (Viktor Preiss) trochu mizí do pozadí, pozornost se naopak soustředí na režiséra (Jiří Langmajer), který má na příkaz vlády natočit o zázraku dokument. Filmař se nejprve zdráhá vyrábět účelovou lež, nicméně nakonec ze strachu se vším souhlasí, úkol splní, a svou vinu vlastně přesouvá na systém. Film je zručně natočený i napsaný, přesto se protagonisté nezdají natolik přesvědčiví jako u Michálka. O svých dilematech sice více mluví, ale méně je cítí. Opravdovější se zdají být vedlejší postavy estébáckého vyšetřovatele (Lukáš Hlavica) a vesnického esenbáka (Ladislav Potměšil), který tragické soukolí uvede do pohybu, když napíše podle něj bezvýznamné hlášení pro vnitro, že ve vsi se mluví o zázraku v kostele. Estébák je působivý rafinovanými projevy surovosti a zloby při mučení faráře Toufara, jeho nekontrolovatelná nenávist kontrastuje se zbabělou úslužností vůči nadřízeným. Vesnický esenbák zase zaujme ve chvíli, kdy si uvědomí, že svým „bezvýznamným“ hlášením rozhodl o trestu smrti pro faráře, kterého

zná celý život. Ladislav Potměšil po dlouhé době ukázal, že není jen šaškem z céčkových komedií Byl jednou jeden polda.

Dvě cesty Srovnání obou filmů umožňuje zevšeobecňující pohled na umělecká zpracování naší totalitní minulosti. In nomine patris pokračuje v tradici dosavadního pohledu na komunismus – jde většinou o vzdálenější padesátá léta a vyprávění trochu vyznívá, jako by bylo o „nich“, a ne o „nás“. Ačkoli důstojně připomíná klíčovou událost teroru 50. let, nejde hlouběji do tragédie té doby, strach a utrpení představuje v jakési lidštější, snesitelné podobě. Povídka Michálka a Křižana má mnohem větší vypovídací hodnotu, dokáže tehdejší dobu zpřítomnit naléhavěji. Je rychlým a nekompromisním řezem do minulosti, bez jakéhokoli sentimentu a snahy omlouvat, co se tehdy dělo. Každopádně patří České televizi dík za to, že oba filmy odvysílala. Jistě k obrazovce přilákaly diváky, kteří by si stěží pustili dokument, takže je otázky minulosti doposud spíše míjely. E R I K TA B E R Y

RESPEKT / 48

SCÉNA

TIP

KNIHY

Rozmanitá Alternativa Na přelomu listopadu a prosince přichází již tradičně doba hojnosti pro milovníky živých experimentů a vůbec neotřelé hudební kultury. Nastává čas pražského hudebního festivalu Alternativa, jehož dvanáctý ročník začíná tento čtvrtek. Letos festival nabídne nejen ambiciózní rockovou hudbu, ale také vhled do elektronické scény, taneční hudbu a projekty na pomezí soudobé vážné hudby. Na zahajovacím koncertě v Divadle Archa (25. 11.) zahraje legenda britské reggae-dub scény, londýnský soubor Dub Syndicate (na snímku) spolu s českými Hypnotix. Zajímavě vypadá koncert, který připravil v pražském klubu Matrix (1. 12.) spolek nadšenců elektronické hudby Muteme. Vystoupí na něm tři hráči na laptop a elektroniku: Japonci Aoki Takamasa, Yoshihiro Hanno a Rakušan Peter Szely. Zábavné a zároveň inspirativní budou jistě poslední dva večery v klubu Matrix. Své umění na nich předvedou například Londýňan Max Tundra (3. 12.), jenž slepuje nové kompozice z velkého množství hudebních stylů a používá při tom punkové elektronické náčiní, nebo vtipný Newyorčan, jenž si říká Jason Forrest/Donna Summer. Jeho doménou jsou například divoké předělávky starého dobrého diska. Festival nabídne publiku také atraktivní přednášku Software jako hudební nástroj (29. 11., Klub Kaštan). – JP –

Kniha sociálního psychologa Gordona W. Allporta (1897 –1967) O povaze předsudků vyšla v Americe poprvé roku 1954, tedy právě před půlstoletím. V témže roce rozhodl shodou okolností Nejvyšší soud v slavném případu Brown versus školská rada o nezákonnosti rasové segregace na školách, což je dnes pokládáno za historický zlom, který předznamenal pozdější rozvoj hnutí za lidská práva, a to především za práva společenských outsiderů. Allportova důkladně promyšlená a precizně formulovaná kniha, jež se stala jeho teoretickým východiskem, je dnes klasickým dílem, které žádný zájemce o problematiku mezilidské nevraživosti nemůže obejít. Její české vydání v nakladatelství Prostor je aktuální hned dvakrát – jednak kvůli přetr-

FILM vávající tuzemské xenofobii, jednak vzhledem k hrozbě planetárního střetu civilizací. ••• Spisovatel Jiří Stránský zůstává i ve své nejnovější knize Tichá pošta, kterou vydalo nakladatelství Hejkal, věrný ústřednímu tématu svého díla, jímž je osud politických vězňů éry komunismu. Vybočuje z něj pouze první ze čtyř povídek, jež se odehrává na samém konci války a jejími hrdiny jsou němečtí chlapci z Krkonoš, kteří zachrání francouzského pilota. Ani další tři texty však neuvádějí čtenáře bezprostředně do stalinských lágrů, ale spíš ukazují, jak se vzpomínky někdejších obětí prolínají se současností. – VŠ –

Od čtvrtka do neděle (25.–29. 11.) proběhne v Praze 7. ročník Festivalu francouzského filmu, následující týden se pak vydá na cestu do Brna, Českých Budějovic, Olomouce, Ostravy, Pardubic a Plzně. Představí několik filmů, které zaujaly na letošním festivalu v Cannes, a v předpremiéře promítne také novinky francouzské kinematografie, které v následujícím týdnu vstoupí do běžné distribuce. Pražská část festivalu probíhá ve Francouzském institutu a kině Světozor. Zlaté časy francouzské komedie už sice minuly, ale pro zvednutí nálady by jistě stálo za to zkusit film Super Prohnilí, třetí díl populární série. Protřelý policista René, v šaramantním podání Phillipa Noireta, který léta praxe využil především k přivýdělku do vlastní kapsy, přežívá jako poloviční bezdomovec na opuštěné lodi a stále sází na dostizích. Zato François, kterého z dvacet let starého premiérového dílu známe jako horlivého zastánce mravnosti a čistých rukou, to dotáhl na šéfa

zvláštního oddělení pro potírání organizovaného zločinu. Náhoda je znovu svede dohromady při vyšetřování aféry praní špinavých peněz. Režisér Tony Gatlif má jediné umělecké téma, miluje je však celým srdcem a na výsledku je to znát. Romové, jejich příběhy a především hudba okouzlili diváky ve snímku Gadžo dilo, který několikrát vysílala ČT. Nyní režisér přichází s novým filmem Exil – dva francouzští Romové Zano a Naďma se v něm vydávají na divoký výlet do Andalusie a cestou poznávají sama sebe. Film dostal na letošním festivalu v Cannes cenu za režii. – PT –

HUDBA

TELEVIZE ního života, v němž hraje velkou roli celková atmosféra a jemné detaily.

Režisér Goran Paskaljevič je jedním z jugoslávských filmařů, kteří ještě před pádem železné opony vystudovali na pražské FAMU (studium ukončil v roce 1972). Česká televize v rámci pondělního filmového klubu nyní vysílá krátký cyklus jeho filmů. Tento týden je na programu snímek Hlídač pláže v zimním období (ČT 2, 22. 11., 21.30). Vypráví příběh mladého muže Dragana, který po ukončení školy nemůže najít práci, a aby si mohl se svou dívkou zařídit bydlení, přijímá místo hlídače pláže. Paskaljevič, který studoval v ročníku u Elmara Klose, předkládá divákovi klidné pomalé vyprávění z každoden-

/ 23

••• Na atmosféře je založena také nostalgická argentinská komedie Co vítr dal a vzal. Velkoměstem a hlučnou civilizací otrávená mladá taxikářka Soledad jednoho dne odjede v šéfově autě z Buenos Aires hledat klid. Zamíří na jih a řízením osudu nakonec skončí v malém městečku ztraceném kdesi v Patagonii. Čas jako by se tu zastavil a o rozruch se starají roztodivné figurky – místní vynálezce a parta filmových nadšenců, z nichž vyniká nesmělý mladík jménem Pedro. Hovoří pouze ve větách odposlouchaných z filmů a zásobuje místní biograf snímky, které ovšem při střihu často poplete, takže vznikají vpravdě surrealistické mixy. Argentinský film oceněný na mezinárodním festivalu v San Sebastianu v roce 1998 vysílá druhý kanál ČT ve čtvrtek 25. 11. ve 21.50. – PT –

Zajímavá tancovačka se chystá na čtvrtek 25. 11. v pražském klubu Roxy a den nato v brněnském klubu Fléda. Vystoupí tam belgicko-britská zpěvačka a břišní tanečnice Natacha Atlas, která nezapře své severoafrické kořeny, alžírský zpěvák Ali Slimani, jenž nedávno vydal album u vydavatelství Real World Petera Gabriela, a britský DJ Ucef, o kterém se toho zatím moc neví. Od koncertu si můžeme slibovat také skvělou taneční příležitost a výborný mix arabských, indických a euro-amerických hudebních stylů, jako jsou britpop, drum’n’bass, marocké a alžírské etno, hindi pop nebo francouzské šansony. ••• Bezpochyby nejlepší český jazzový saxofonista Karel Růžička (31) vy-

dává u česko-britské společnosti Cube & Metier nové profilové album Brooklyn Moods. Jak naznačuje název, Růžička žije již delší čas v New Yorku, kde také desku se dvěma místními hudebníky a věhlasným kontrabasistou, českým emigrantem Georgem Mrázem natočil. Nahrávka představuje mimo jiné sedm Růžičkových kompozic, které ovšem výrazně nevybočují z žánru jazzového hlavního proudu a jsou střiženy podle standardního modelu. Podobně jsme jej mohli slyšet hrát v pražských jazzových klubech již od poloviny 90. let. Ze skvěle swingující hudby, která šlape jako hodinky, je nicméně patrné, že se českému saxofonistovi v New Yorku daří dobře. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Slovensko: Jméno růže pro každého

Zakázané štvanice

Na Slovensku se letos na podzim rozběhl zajímavý pokus, jak rozšířit řady čtenářů kvalitní literatury. V pozadí sice nestojí ani tak bohulibá osvěta, jako pragmatická touha jedněch novin posílit svou pozici na trhu – o to větší dopad ale může projekt v praxi mít. Jeden ze dvou nejčtenějších nebulvárních deníků SME převzal nápad, který má patentován globální mediální koncern Media Sat a úspěšně už jej ozkoušely některé západoevropské státy. O co jde? Stručně řečeno o možnost koupit si spolu s novinami v průběhu 40 týdnů 40 knih. Díla to nejsou ledajaká. Jde o zlatý fond světové literatury 20. století. Z nabídky cca 200 titulů, na které má koncern pro tento účel nakoupená autorská práva, si regionální vydavatel vybere a několik knih doplní z národních bestsellerů. Čtenáři, kteří si jeho list předplatí, získávají automaticky nárok na nákup celého souboru. Předplatné ale není podmínkou, také trafikanti k novinám nabízejí každý týden ke koupi jednu knihu. Za velmi výhodných 185 korun (průměrná cena vázané knihy je na Slovensku zhruba o 100 korun vyšší) si tak může kdokoli vybudovat nebo doplnit svoji knihovnu prvotřídní literaturou. Neprodané zbytky knižní nabídky by měl vydavatel po uplynutí prodejního týdne podle licence zničit. Na Slovensku začala akce Světová knihovna SME 18. října, a první kniha se rozdávala jako lákadlo zdarma.

Britská historie i politický systém si vydobyly zasloužený obdiv, britské pojetí životních radostí však tradičně vyvolává spíš rozpaky. Ještě v 19. století se milovníci vyzrálých francouzských koňaků podivovali, proč se skotská whisky udí, když se destiláty, jak známo, nekazí. Nebo golf. V Evropě snad každý v dětství cvrnkal kuličky, ale proč to dělat ve zralém věku luxusními holemi na desítkách hektarů nákladně udržované umělé krajiny? Jako by se tradiční britská povyražení už ze zásady vzpírala snadnému pochopení, aby nikoho dostatečně nezušlechtěného nenapadlo je napodobovat. Gentleman si tak může naprosto demokraticky udržovat náležitý odstup – stačí se věnovat zálibám, při nichž by si normální lidé připadali jako cvoci. A kdo se přitom vydrží tvářit, že ho to baví, zjistí třeba nakonec, že na nich něco je. Pro kontinentálce není příliš pochopitelný ani rozruch kolem zákona o zákazu honu na lišku, který britský parlament schválil pomocí nouzové procedury minulý čtvrtek. Nedovedu si dost dobře představit nikoho ze svých známých, natož přátel, jak vyšňořen v loveckém kabátku cválá s kavalkádou snobů kdesi po lesích a pobízí rozzuřené psy, aby rozsápali plaché zvíře, které až dosud nemělo s lepší společností vůbec nic společného. Spíš bych ve svém okolí našel obhájce liščích práv, jenže ani s nimi bych se asi nedokázal plně ztotožnit. Hon na lišku je pochybná zábava, předpokládá ovšem, že se její milovníci dokážou o lišky taky trochu postarat. Z krušnohorských lesů si pamatuji na občasná setkání s mátožně se ploužícími troskami, na jaké by nikdo smečky drahých psů nepustil. Lišek u nás žije snad desetkrát víc než v dobách, kdy se s přírodou ještě zacházelo přirozeně, a také proto se v nahuštěné populaci přímo epidemicky rozšířila vzteklina. Ta prý v posledních několika letech vymizela díky leteckému shazování návnad s vakcinami, což je jistě dobrá zpráva, jež nám sugeruje, že si osvícená společnost se všemi problémy nakonec poradí. Jenže jak se bude přemnožený stav lišek regulovat nyní, když jsme nad chorobou slavně zvítězili? Shazováním antikoncepčních pilulek? To by jistě bylo méně barbarské než tradiční britský hon. A vzrušení ze štvanic si můžeme užít víc než dost v mediálním prostoru. Před časem jsem se kdesi dočetl, že se lišky umí skvěle přizpůsobit podmínkám na okrajích industriální civilizace. Dokážou se kupříkladu zabydlet a rozmnožovat i na smetištích nebo v kanalizaci. Obraz, v němž barvitou družinu anglických lovců na koních nahrazují globální motorizované čety deratizátorů, je pro dosavadní průběh pokroku docela výstižný.

Během pondělí si lidé rozebrali 150 tisíc kusů Jména růže od Umberta Eca, náklad novin se zdvojnásobil a SME nebylo možné už kolem půl sedmé ráno sehnat. Umberto Eco zahajoval projekt i v jiných zemích. Jde prý o dostatečně zajímavý, známý a důstojně objemný román, který se jako otvírací dárek výborně hodí. To ostatně potvrzují i čísla: například italská La Repubblica rozdala před třemi lety 1 200 000 výtisků této knihy. V dalších týdnech po Ecovi se už na Slovensku prodávalo a nakupovalo. Na stáncích se vedle novin, cigaret a obrázkových časopisů zatím objevil Kurt Vonnegut a jeho Jatka č. 5, Truman Capote – Snídaně u Tiffanyho, William Golding – Pán much a Thomas Mann – Smrt v Benátkách. V řadě pak čekají například Ken Kesey, J. L. Borges, Peter Høeg, Günther Grass, Boris Vian, Peter Handke, Albert Camus a další esa. Počet pro-

daných knih se po prvních týdnech ustálil na 25 000 až 30 000. Na Slovensku se přitom u podobných titulů považuje za úspěch prodat desetkrát menší množství. Zdá se, že projekt funguje úspěšně, stejně jako předtím ve Španělsku, Anglii, Skotsku, Černé Hoře, Slovinsku, Francii, Portugalsku nebo Polsku, kde Gazeta Wyborcza byla schopná prodat týdně i 350 tisíc knih. Vedení SME si zatím akci velmi pochvaluje. Zvýšil se náklad (konkrétní číslo zatím prý není k dispozici) i počet předplatitelů. Trafikanti po počáteční nedůvěře k těžkým stohům knih zjistili, že mezi marží počítanou z 10 Sk nebo ze 185 Sk je příjemný rozdíl, a projekt pro ně tedy představuje zajímavý obchod. Ani knihkupectví si zřejmě díky dobrým podzimním a předvánočním obchodům na náhlou konkurenci zatím nestěžují, pořádně rozladěná jsou ovšem vydavatelství, která draze nakoupila práva na vydání slovenských překladů zahraničních knih a paralelní nadnárodní licence jim udělala pořádnou čáru přes rozpočet: vydat po takové smršti v dohledné době Jméno růže by asi zkusil jen ekonomický sebevrah. Zajímavé bude zjistit, jak tento neobvyklý pokus pohne samotnými čtenáři. Dá se tušit, že revoluce v některých knihovnách bude pravděpodobně trvat pouhých čtyřicet týdnů. TOMÁŠ WEISS Autor je spolupracovníkem Respektu.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

22.–28. 11. 2004

Karel Schwarzenberg odmítl vzdát svého většinového podílu v týdeníku Respekt. Ochladilo se. V Brně zmrzla žena bez domova. Neonové srdce Jiřího Davida zdobící svého času Pražský hrad se přestěhovalo do Kábulu. České aerolinie zvýšily palivový příplatek k dálkovým letům ze tří na pět eur. Ve Žďáru nad Sázavou se sešli kominíci. Vlády nad EU se ujala Barrosova Evropská komise. V Evropě je silná protiitalská, protikatolická a prohomosexuální lobby, která ovládá masmédia, a když něco řeknu, je to zmanipulováno v můj neprospěch: jde o komplot proti katolíkům, jehož já jsem první obětí, řekl v rozhovoru pro Lidové noviny Rocco Buttiglione, italský politik, který se kvůli své víře, že homosexualita je hřích a žena patří do kuchyně, nestal evropským komisařem spravedlnosti. Zlevnilo Beaujolais. Rychlík Pendolino dosáhl při testovacích jízdách na trati kolem

Uplynulo 15 let od chvíle, kdy po pádu komunistického režimu přišla do Česka svoboda. Nad republikou se přehnal orkán. Bývalý prezident Václav Havel a poslanci pravicových stran opustili jednací sál sněmovny poté, co si zde během oficiálních oslav listopadové revoluce vzal slovo předseda současných komunistů Miroslav Grebeníček a začal vzpomínat na zlaté časy v říši zla. Ve druhém kole senátních voleb přišlo hlasovat 18 procent českých voličů. Premiér Stanislav Gross (ČSSD) vystoupil po debaklu své strany v senátních volbách s výzvou, aby česká veřejnost zrušila Senát. O střet zájmů patrně nejde, křehká hranice nestrannosti tohoto média však byla nejspíše porušena, komentovala politoložka Vladimíra Dvořáková skutečnost, že po svém drtivém, přesvědčivém a statečném vítězství v boji o senátní křeslo se nejlepší a nejmoudřejší, všemi obdivovaný politik

Břeclavi rychlosti 237 kilometrů za hodinu. Média přinesla zprávu, že z vedení Židovské obce byl odvolán její dosavadní předseda Tomáš Jelínek a jeho zástupci; odvolaní ale odvolání neuznali a oznámili, že nadále zůstávají ve funkci. V aréně Sazky tančili irští Riverdance. Vláda se dohodla s opozicí na novele úpadkového zákona. Pro nemožnost objevit pachatele policie odložila pátrání po tom, kdo vlastně letos počátkem roku poslal na veřejnost informaci, že předlistopadový kádr okresního výboru KSČ v Bruntále a dnes ministr zemědělství Jaroslav Palas byl za sovětské okupace agentem KGB. Stavebním spořitelnám stoupl zisk. Prezident republiky podepsal zákon o zrušení povinné vojenské služby. Hnutí Duha zahájilo sbírku plyšových medvídků, které jeho členové chtějí příští týden nabídnout slovenské ambasádě v Praze jako náhradní terče místo 63 tamních medvědů, je-

v politice nemají impotenti co dělat, vysvětlil místopředseda komunistické strany Vojtěch Filip, proč chodí v rudém tričku s nápisem KSČM – Klub sexuálně činných mužů. Prestižní žebříček Gunn Report umístil Ivana Zachariáše na sedmou příčku světových nejúspěšnějších režisérů reklamy. Ve věku sto deset let zemřela v Ochoze u Brna nejstarší česká občanka Emílie Doležalová, žena, které bylo dvacet, když nám v Sarajevu zastřelili Ferdinanda. Společenství Romů na Moravě uspořádalo v brněnském klubu Fléda už třetí Djangofest. Na Znojemsko se po letech vrátil domněle vyhynulý suchokvět roční. Uzavřená huť Jakub v Tasicích se proměnila ve sklářský skanzen. Čeští fotbalisté hráli s Makedonií 2:0. Agentury oznámily, že příští rok v lednu přijede do Prahy Chuck Berry.

jichž komerční odstřel v minulých dnech povolila slovenská vláda. Chceme nabídnout slovenským myslivcům k zastřelení plyšové medvědy výměnou za životy vzácných šelem z hor, a prosíme proto každého, kdo má doma nepotřebného medvěda, může být i vypelichaný, aby nám jej poslal. Možná budou myslivcům stačit i medvědi gumoví, vysvětlil veřejnosti účel sbírky jeden z vůdčích představitelů Duhy Jaromír Bláha. Klesl prodej nových aut. Václav Havel odletěl na měsíční cestu do Indonésie a na Tchaj-wan. Na stěně Domu kultury v Jihlavě odhalila radnice pamětní desku Karlu Krylovi. Na Vysočině natáčeli Japonci. „Političtí vězni dostanou miliony,“ komentovaly Lidové noviny padesátikorunu, kterou rozhodnutím vlády dostanou političtí vězni jako „odškodné“ za každý měsíc v kriminálech a koncentrácích komunistického režimu. Pamatujte si,

[email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 21. 11. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.