2, 6

RESPEKT

51

Ročník XV.

13.–19. 12. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

S Ambrozkem o zelené politice 16 Vrtěti Tymošenkovou 11 Muži z radnice jdou k soudu 8 Salgado mezi gorilami 22 /

/

/

K O M E N T Á Ř E – Život není jen příprava na přijímačky 2 / Ve hvězdách: Max Planck a světlo coby míček 2 / Pusťme půlměsíc ke hvězdám 3 / Grebeníčkova bublina 3 / Duše Arnošta Lustiga 3 / Ministr jako vzor 3 / D O M O V – Špiona Randáka dostihuje minulost 4 / Nácvik na diktaturu v Křeslicích 4 / Lidovci chtějí zemi bez drog 5 / Poučný příběh o dobrém počtáři 5 / Šikmá věž v české PISE 6 / Připomeňme si: 55 statečných 6 / E K O N O M I K A – Muži z radnice jdou k soudu 8 / Kdo z nás podváděl víc 8 / Zelená elektřina jde konečně na program 9 / Třikrát na okraj: Drahá pošta, jak prodávat tanky a Penta míří na hejly 9 / Z A H R A N I Č Í – Úkol pro cara 10 / Rumsfeld zůstává 10 / Vrtěti Tymošenkovou 11 / Leitkultur nad multi-kulti 11 / Generál Mušaraf čistí chlév 12 / Od Kosova k Haagu 12 / T É M A – Zlatý désť ke štěstí nestačí 13 / R O Z H O V O R – S Liborem Ambrozkem o jedné SMS, vládnutí, vrtulích, ptácích a únosu Miriam 16 / C I V I L I Z A C E – Skandinávie hledá cestu k islámu 18 / Kaleidoskop: Zdravá auta, němečtí kolibříci a kalkulačka na asteroidy 18 / Proč přibývá přírodních katastrof 19 / P O L E M I K A – Stát nesmí určovat morálku 20 / Mezi liberalismem a konzervatismem 20 / K U LT U R A – Romští výtvarníci jdou nahoru 21 / Deník Zbyňka Hejdy 21 / Zemřela Zuzana Navarová 22 / Salgado mezi gorilami 22 / Mimochodem: Fantom Leni 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Francie – hudba pro Hitlera 23

/

2, 6

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

České děti: tajemství úspěchu

/

2/

K O M E N TÁ Ř E

13.–19. 12. 2004

Život není jen příprava na přijímačky FOTO LUDVÍK HRADILEK

V mezinárodním srovnání čeští žáci uspěli, ale škola je netěší viduální přístup. Způsob výuky vysvětluje, proč české děti nechodí do školy rády (hodnota indexu, který vyjadřuje vztah dětí ke škole, byla v Česku podle výzkumu PISA v mezinárodním srovnání podprůměrná). Většina rodičů neočekává, že děti bude škola bavit, a možná ani to, že je něco užitečného naučí. Úkolem učitelů je hlavně připravit žáky k přijímacím zkouškám na další stupeň škol.

Jak vychovávat elitu

Děti vzdělanců vlevo, ostatní vpravo, prosím.

Čeští rodiče by mohli být spokojeni: v čerstvém mezinárodním průzkumu byly sice jejich děti mírně slabší ve čtení, zato uspěly v matematice, logických úlohách a vynikly v přírodovědě. Jako zpráva o tuzemském vzdělávacím systému však výsledky nijak povzbudivé nejsou – i nadále v něm mají šanci na úspěch především potomci vzdělaných a ambiciózních rodičů. Čeští žáci se kvůli vysoké selektivitě systému neustále připravují na nějaké přijímací zkoušky a podle téhož mezinárodního průzkumu do školy zpravidla nechodí rádi.

aby žáci obsáhli úplné všeobecné vzdělání už během povinné školní docházky. Po patnáctém roce v něm v plné míře pokračují jen žáci gymnázií, kdežto žáci středních odborných škol a učilišť ho mají značně redukováno. Naproti tomu v řadě zemí Západu dostávají děti všeobecné vzdělání víceméně společně až do 18 let. Bylo by proto užitečné porovnat výsledky žáků v době, kdy opouštějí střední školu. Taková data poskytl naposledy v roce 1995 výzkum matematického a přírodovědného vzdělání TIMSS. Čeští žáci v něm dosáhli dobrých výsledků v 15 letech, v průběhu střední školy se však v žebříčcích výrazně propadli.

Stihnout to do deváté třídy Odlišné dítě to má těžké Mezinárodní průzkum PISA, jehož výsledky byly zveřejněny minulé úterý, připravují experti OECD a zkoumala se v něm úroveň matematické, přírodovědné a čtenářské gramotnosti patnáctiletých žáků a jejich dovednost řešit problémové úlohy. V případě České republiky většinou potvrdil dřívější zjištění. O tom, že tuzemské děti mají problémy s přečtením delšího textu a jeho následným porozuměním, s formulací vlastního stanoviska a jeho obhajobou, s posouzením textu a vyhledáváním informací, již bylo napsáno mnoho. Dobré výsledky v matematice a přírodovědných předmětech ukazují výzkumy rovněž opakovaně (umístění v mezinárodních žebříčcích jen mírně kolísá podle typu použitých úloh). Novou informací je velmi dobrý výsledek v řešení problémových úloh, tedy úloh s mezipředmětovým obsahem, ve kterých žáci uplatňovali logické myšlení. K serióznímu posouzení výkonu vzdělávacího systému však tyto výsledky nestačí: chybí analogická informace o výsledku žáků posledních ročníků střední školy. Tam by si patrně Česká republika pohoršila. Mezinárodní srovnání totiž opakovaně ukazují, že výuka matematiky a přírodovědných předmětů je na 2. stupni českých základních škol pojmově náročná a poznatkově silně nahuštěná. Přírodovědné předměty u nás zaujímají daleko větší prostor, než je běžné v ostatních zemích – podle statistik OECD tvoří na druhém stupni českých škol 21 % výuky, zatímco průměr OECD je pouze 12 % (není pak divu, že ve srovnání s evropskými vrstevníky patnáctiletí Češi v tomto oboru excelují). Základní škola je takto „přehuštěná“ z toho důvodu,

Nejdůležitějším zjištěním všech mezinárodních srovnání posledních let je vysoká selektivita českého vzdělávacího systému a její silná sociální podmíněnost. To potvrzuje i čerstvý výzkum PISA. Český vzdělávací systém je založen na principu oddělování: vše v něm směřuje k tomu, aby vyfiltroval hrstku těch nejlepších a těm následně poskytl náročné akademické vzdělání. Začíná to už při vstupu do základní školy a při rozdělování do výběrových a nevýběrových tříd. Více než 5 % dětí posíláme rovnou do zvláštních škol, kde se jim sice dostane vlídnějšího zacházení, ale přijdou o stimuly a příležitosti, které mají jejich vrstevníci v běžných školách. Další rozdělení nastává ve 3. třídě, kdy 10 % dětí odchází do jazykových tříd, potom v 5. a 7. třídě, tehdy 10 % odchází do víceletých gymnázií. Poslední, rozhodující volbu dělají děti po 9. třídě. Kdo odchází do učiliště nebo na střední odborné školy, má velmi ztíženu případnou cestu k vysokoškolskému vzdělání. Na přijímací zkoušky, kde se vyžadují detailní faktografické znalosti, totiž připravují své studenty výlučně gymnázia. Ty navštěvuje v České republice nejmenší podíl žáků ze všech zemí OECD (13 % populačního ročníku). Velmi nízký (25 % populačního ročníku) je rovněž podíl žáků, kterým je umožněno studovat na vysoké škole. Dítě, které má v takovém systému uspět, musí být ukázněné a osvojovat si učivo přesně podle učitelových představ. Zato děti nestádní, které se nějakým způsobem odlišují, to mají v tradiční české škole těžké – ve frontální výuce není místo pro indi-

Na dnešní situaci zpravidla doplácejí žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí. Základní škola je nemotivuje k dalšímu vzdělání, tím méně k přechodu do výběrové školy. Vzdělaní a ambiciózní rodiče se naopak postarají o to, aby se jejich dítě přihlásilo do jazykové školy a následně do víceletého gymnázia, čímž mu v poměrně raném věku zajistí hladký nástup i na vysokou školu. Mají také lepší předpoklady k tomu, aby své dítě připravili na náročné přijímací zkoušky. Svou roli hraje i sociální složení spolužáků. Na „dobrých“ školách jsou žáci ovlivňováni „dobrými“ spolužáky, kdežto na „špatných“ školách „špatnými“ spolužáky. Tím se selekce ještě posiluje. Celý model je v české společnosti silně zakořeněn a různé pokusy o změnu se setkávají s nezdarem. Nejlépe to ukázala diskuse o možném zrušení víceletých gymnázií. Zahájili ji experti OECD svým konstatováním, že je problematické investovat zvýšené množství finančních prostředků do škol, z jakých profitují zejména děti příslušníků elity. Následný návrh na zrušení víceletých gymnázií se setkal s odporem vzdělanců, kteří zuřivě hájili svá privilegia a argumentovali tím, že víceletá gymnázia jsou nástrojem pro kultivaci elit. Zcela přitom pominuli skutečnost doloženou mnoha výzkumy, že na víceletých gymnáziích studuje řada dětí s podprůměrnými výsledky, i fakt, že gymnázia ani elity kultivovat neumějí. Výchova elit nevede přes memorování pouček, termínů, letopočtů či zákonů. Vyžaduje kultivaci myšlení, schopnosti tvořit si vlastní nezávislý postoj a názor, argumentovat, nevzdávat se, hledat vlastní neotřelá řešení, věcně komunikovat. Spočívá také v kultivaci osobnosti, charakteru, v budování občanských postojů a hodnot. To neposkytuje svým žákům ani české gymnázium, ani česká základní škola, ani česká univerzita. Za kvalitu vzdělání jsou však čeští vzdělanci připraveni bojovat v daleko menší míře než za zachování skleníkového prostředí pro své děti či vnuky.

Šanci, kterou nemá každý Ve většině vyspělých zemí je snižování vzdělanostních nerovností mezi hlavními prioritami vzdělávací politiky. Česká republika tento princip nectí a zavádí opatření, která dokonce povedou k dalšímu zvyšování nerovností. Exemplárním příkladem je jednotná maturitní zkouška, která vystaví další bariéry pro studenty odborných škol zajímající se o vyšší vzdělání, nebo rozhodnutí povolit pouze jednu přihlášku na střední školy. Zahraniční zkušenosti napovídají, že právě méně vzdělaní rodiče pak v takových podmínkách nechtějí riskovat neúspěch svého dítěte a spíše pro něj zvolí méně ambiciózní, ale „bezpečnější“ cestu. Tvůrci vzdělávací politiky ve většině vyspělých zemí soudí, že úkolem moderního vzdělávacího systému není rozdělovat děti na ty, které dostanou příležitost, a ty, které ji nedostanou. Má se poskytnout všem dětem. Pro českou společnost by přijetí tohoto principu znamenalo zásadním způsobem změnit nazírání na úlohu vzdělávání. Cíl připravit vybranou skupinu dětí na přijímací zkoušky by musela nahradit snaha motivovat všechny děti, i ty z méně podnětného prostředí, k tomu, aby zůstaly co nejdéle ve škole, probudit v nich touhu k dalšímu vzděláváni, pomoci jim objevit jejich silné stránky a dát jim zakusit úspěch. Tato cesta se jeví z tradičního pohledu české školy jako obtížná a těžko přijatelná, směřuje však k prosperitě a k vytváření zdravé a sebevědomé demokratické společnosti.

VE

Vážené dámy, vážení pánové, s potěšením oznamujeme, že legendární exilový novinář Ivan Medek přijal nabídku majitele Respektu a stal se předsedou dozorčí rady naší vydavatelské společnosti R-Presse, s. r. o. Jeho jmenování považujeme za další důležitou pojistku nezávislosti listu. Stálí spolupracovníci Respektu Markéta Pilátová a Jiří Sobota vyhráli sedmý ročník novinářské soutěže Příběh uprchlíka, vyhlašované Komisariátem OSN pro uprchlíky. Oceněný text „Hrozba přichází z Afriky“ vyšel v Respektu č. 21/2004. Redakce se připojuje s gratulací. Minulé pondělí Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl v případě lednového napadení šéfredaktora Respektu. Obžalovaného Františka Č. uznal vinným a uložil mu trest 2,5 roku vězení.

Max Planck a světlo coby míček

[email protected]

HVĚZDÁCH

Světlo se nešíří spojitě, jako když lijeme vodu do nádoby, ale proudí v kvantech, jako kdyby za sebou letěla série pingpongových míčků. Když před více než sto lety dospěl německý fyzik Max Planck ke své kvantové teorii, zdála se mu absurdní. Ke všemu on, přesvědčený experimentátor, svůj objev světelných kvant „pouze“ matematicky vypočítal. „Nedá se nic dělat, s kvantovou teorií musíme žít,“ prohlásil a 14. prosince 1900 (nekulaté výročí připadá na toto úterý) ji zveřejnil v pojednání německé fyzikální společnosti. Způsobil tak ve fyzice přelom srovnatelný s gravitační teorií Isaaca Newtona. Založil nový vědecký obor – kvantovou fyziku a mechaniku – a stál u zrodu fyzikální chemie. Díky Planckovi pronikla fyzika do mikrosvěta částic a objev měl i tak praktické důsledky jako vynález laseru.

FOTO ARCHIV

EDITORIAL

J A N A S T R A K O VÁ Autorka pracuje v Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. K tématu viz též článek na str. 6.

Max Planck se pro studium fyziky rozhodl více méně náhodou, po skončení gymnázia v roce 1874 původně uvažoval spíše o hře na klavír. Tehdejší profesor fyziky na

mnichovské univerzitě Phillipp von Jolly mu sdělil památné varování, že fyzika se stala nudnou vědou, kde už lidstvo všechno ví a zbývá jen vyřešit pár nepodstatných maličkostí. Mladý Planck, jehož tehdy zajímaly všeobecné problémy poznání, však doufal, že fyzika mu dá praktické základy pro filozofování. Uznávaným filozofem se sice nestal, zato je dnes jeho jméno nedílnou součástí každé středoškolské učebnice fyziky. Planck se zasloužil o rozvoj klasické termodynamiky, vědy zkoumající obecné zákonitosti chování tepla. Společně s chemikem Waltrem Nernstem formuloval třetí termodynamický zákon, podle nějž nelze dosáhnout teploty absolutní nuly (-273,15 stupňů Celsia, tedy teploty, kdy se zastavuje kmitání atomů). Je po něm pojmenována i jed-

na ze základních fyzikálních konstant: univerzální tzv. Planckova konstanta, je převodním číslem mezi frekvencí a energií fotonu – díky tomu lze například změřit teplotu na povrchu hvězdy jen na základě jejího záření, aniž by se do plamenů musela vysílat sonda. Planckovy teorie se neprosazovaly lehce. Nobelovu cenu získal za rok 1918, více než jedenáct let po své první nominaci, neboť kvantová teorie se dlouho neshodovala s převládajícím myšlením. V praxi se tak naplnila Planckova vlastní slova: „Nová vědecká pravda se neprosazuje tím, že se její odpůrci dají přesvědčit, ale spíše tak, že odpůrci pomalu vymřou a dorůstající generace se s pravdou seznamuje hned na počátku.“ MAREK HUDEMA

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

51

/3

Pusťme půlměsíc ke hvězdám FOTO ARCHIV

Nadcházející summit EU rozhodne hlavně o členství Turecka

Před 321 lety s nimi Evropa bojovala u Vídně, ve čtvrtek v Amsterodamu je možná pozve za své hradby.

První vrcholný summit Evropské unie po jejím historicky největším rozšíření. Co bude probírat, o čem rozhodne a jak ovlivní budoucnost nás, občanů EU? Letošek byl ve znamení velkých eurozáležitostí. Vedle rozšíření k nim patří uzavřená ústavní smlouva, napětí ve vztahu k muslimským menšinám po celém kontinentu a s tím zčásti související možnost vstupu Turecka, či hledání nového vztahu Evropy k Číně. (Dokladem posledního je summit EU-Peking, který proběhl ve středu v nizozemském Haagu.) Až se ve čtvrtek v Amsterodamu – na závěr nizozemského předsednictví – sejdou lídři pětadvacítky, z celé této široké agendy se bude roz-

hodovat pouze o Turecku. Padne termín, kdy budou s Ankarou zahájeny vstupní rozhovory. V Nizozemsku tak proběhne první eurosummit, jehož agenda sáhne ve svém těžišti mimo vlastní Evropu.

Turci nejsou teroristé Podaří se Turkům to, s čím neuspěli v 16. a 17. století, tedy ovládnutí Evropy? Tak se na věc dívá část euroskeptiků, zejména mezi německými konzervativci a Rakušany. (Že by vzpomínka na dvakrát obleženou Vídeň?) Anebo naopak. Pomůže Turecko rozmělnit prohlubující se integraci Evropy směrem k superstátu? Tak to vnímají jiní euroskep-

tici, například Václav Klaus. Koneckonců ani deklarovaný Evropan Cyril Svoboda není osobně zarytým fanouškem turecké hvězdičky či spíše půlměsíce na evropském nebi. A Polsko není proti členství Turecka, nicméně prezident Kwasniewski při své pražské návštěvě neopomněl zdůraznit, jak polský král Jan Sobieski pomohl v roce 1683 u Vídně zachránit Evropu před tureckým výbojem. Vidíme, že názorová linie neodpovídá tradičnímu dělení na euroskeptiky a euronadšence – ani v Česku, ani jinde v Evropě. Nejvýraznější debata na turecké téma ovšem běží v Německu. Kancléř Gerhard Schröder patří mezi proponenty tureckého členství. Právě před týdnem ho oslovili otevřeným dopisem konzervativní lídři Angela Merkelová a Edmund Stoiber: vyzvali ho, aby zabránil začátku vstupních rozhovorů s Tureckem. Sami prý podporují reformy v Turecku, ale pro jeho vztah k Evropě preferují „privilegované partnerství“. Z tohoto výrazu už se v Německu stala mantra odpůrců Ankary v EU. Ani tam ale nevede dělící linie mezi konzervativci a liberály či mezi pravicí a levicí; debata se týká spíš vztahů k turecké komunitě doma a dosavadního pojetí multikulturality. Třeba grafik a levičák Gerhard Seyfried, považovaný za kronikáře německé revolty 70. let, se odstěhoval z multikulturností proslulé berlínské čtvrti

Grebeníčkova bublina Jak KSČM „změnila strategii“ a novináři selhali Minulý týden napsala většina médií, že Miroslav Grebeníček „mění strategii“. Zprávy vyzněly tak, že předseda komunistů začíná mluvit o novém, kritickém pohledu na totalitní minulost, že sepsul vedení pražské KSČM za výroky při vzpomínkových oslavách u Gottwaldova hrobu, že zkrátka zásadně mění názory a vybízí bolševiky k reformám. Vzhledem k úpadku sociální demokracie a snaze komunistů o ovládnutí levice by taková taktika měla jistou logiku. Ve skutečnosti šlo spíš o selhání novinářů. Grebeníčkovy výroky, pronesené k novinářům po zasedání ústředního výboru KSČM v Nymburce, byly klasicky „vytrženy z kontextu“. Dokud se na internetové stránce komunistů neobjevil přepis z příslušné tiskovky, přebíraly to zjednodušení jedny noviny od druhých, vyvozovaly dalekosáhlé závěry, zkrátka uchytila se fikce. Svým způsobem je to nebezpečné: žurnalisté (včetně autora těchto řádků) psali o něčem, u čeho nebyli, vzali vážně zprávy kolegů a rozšířili cosi, co mohlo komunistům zbytečně přihrát voliče.

Za lepší přetvářku Dlouhodobě se v Česku píše, že v KSČM existuje reformní, středový a konzervativní proud – „modernisté“, „pragmatici“ a „stalinisté“. To je sice pravda, ale názorové rozdíly mezi lidmi, kteří ty proudy reprezentují, jsou z pohledu demokrata takřka zanedbatelné. Všechno jsou to vyznavači extrémních politických názorů, ideologové, populisté a demagogové, kteří překrucují historii – liší se občas jen v pohledu na strategický postup nebo na fungování KSČM v rámci evropských struktur. KSČM jde zároveň o to, aby měla aspoň trochu moderní nátěr a aby vystupovala jednotně, neboť v jednotě je síla. Právě jednotu a modernost se snažili ukazovat Grebeníček a „modernista“ Jiří Dolejš na tiskovce

v Nymburce, kde Dolejš mluvil o spolupráci s různými levicovými silami v Evropské unii a o nutné obraně evropského sociálního státu. Žádnou změnu nazírání totalitní minulosti pánové nevyhlásili, Grebeníček pouze – dotlačen otázkami novinářů – řekl, že „je třeba změnit komunikaci s širší občanskou veřejností“ a že představitelé pražské KSČM (velebitelé Gottwalda) si musí tato pravidla uvědomit. „My opravdu nejsme pohrobkem KSČ. KSČM vznikla v březnu 1990, ale pokud se týká minulosti, tak se ji snažíme vnímat objektivně. Vidět prostě to, co bylo neudržitelné,“ vysvětloval Grebeníček, „ale také to, co se dalo do nových podmínek transformovat.“ Věcně vzato to znamená, že komunisté zůstávají stejní, ponechají si svůj láskyplný vztah k předlistopadovému režimu, ale aby jim to dobře „komunikovalo“, neměli by tak moc a tak často dávat najevo obdiv k vrahům, protože by mohli zaplašit některé slabší voličské povahy. KSČM tady jako „změnu komunikace“ předvedla své obvyklé pokrytectví a část médií jí skočila na špek (v případě deníku Právo dosti ochotně). Napříště se tedy kupříkladu o Klementu Gottwaldovi bude mluvit jako o významné postavě, kterou je třeba „objektivně historicky hodnotit a vnímat její klady i zápory“ (místopředseda sněmovny Vojtěch Filip), eventuálně jako o „nejednoznačné osobnosti“, u níž „nikdo nemůže obhajovat neobhajitelné“ (Grebeníček). Pokud jde o návaznost na KSČ, Grebeníček se k ní mnohokrát výslovně přihlásil; jistěže se necítí jako pohrobek – cítí se jako pokračovatel, který rozvíjí a obohacuje kdysi započaté a zmarněné dobré dílo. O „objektivním pohledu na minulost“ mluvil taky stokrát, v praxi z toho vyplývá, že „objektivně lepší“ bylo tehdy skoro všechno, s výjimkou „excesů“ 50. let a možná okupace v roce 1968. S příšerným a urážlivým projevem, který Grebeníček pronesl

k patnáctému výročí 17. listopadu v Poslanecké sněmovně, nejsou jeho současná slova v rozporu, ale plně v souladu.

Podstavec nelze změnit Přeceňování Grebeníčkových nymburských výroků vychází z jednoduché věci: v České republice – převážně v levicových kruzích – se ujalo přesvědčení, že KSČM se má omluvit za minulost, reflektovat zlo totality a bude vlastně vše vyřešeno. Uchazeč o předsednictví v sociální demokracii Zdeněk Škromach se například zabýval tím, zda jsou Grebeníčkova slova upřímná – kdyby prý čas potvrdil, že jsou, pak by zřejmě šlo uvažovat o užší spolupráci. Takový přístup je absurdní. Komunisté se vstřícného pohledu na minulost nemohou vzdát, protože celá strana je vystavěna na politické kontinuitě. Jediné, co mohou vyslovovat (a co už vyslovili stokrát), je lítost nad „přehmaty“; to nic nestojí, žádné důsledky z toho nevyplývají. Aby se KSČM stala pro demokratické spektrum přijatelnou, musela by se ostře distancovat od celého období 1948–1989, a to neudělá, protože by se zničila. A stále tu zůstává komunistické učení, které má KSČM v názvu, marx-leninský podstavec, bez něhož se neobejde a v němž se schovává likvidace svobody a práv jednotlivce, likvidace hodnot, které by západnímu člověku měly být svaté. Komunisté vědí, že sociální demokraté jsou momentálně na kolenou a že vztah řady voličů (i politiků) ČSSD k totalitní minulosti se od toho komunistického zas tak moc neliší, společná je jim i vágně definovaná „levicovost“. Na jeden podstatný rozdíl však nelze zapomínat. Pro sociální demokraty je totalitní nostalgie průvodní jev, pro KSČM fundament: první dělají větší či menší chyby, druzí mohou českou svobodu promyšleně ničit. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

Kreuzberg do švýcarského Solothurnu, neboť už prý nemohl vydýchat tamní „tureckou monokulturu“. Novinář a intelektuál Lorenz Jäger, autor životopisu Theodora Adorna, k tomu píše, jak se tato monokultura projevuje i v „etnické ekonomice“ – rozuměj v krejčovstvích či hokynářstvích příslušného etnika. Jak z toho racionálně ven? To je otázka do pranice pro evropské lídry. V bodě evropských muslimských menšin a tureckých euroambicí je ale třeba bedlivě rozlišovat. Ve Francii – s tamní největší arabskou i židovskou komunitou v EU – funguje cosi jako zástupná intifáda: frustrovaní Alžířané, dnes už ve třetí generaci Francouzi, se nevybíjejí na objektech izraelských, nýbrž židovských, což vyvolává pozornost a odsudky po celém světě. Turecká menšina v Německu do tohoto šuplíku absolutně nepatří. Takže kdyby bylo Turecko přijato do EU, rozhodně nehrozí invaze islamistických teroristů.

Vzpomeňme na opiovou válku Co se týče ústavní smlouvy, o té se v Amsterodamu příliš jednat nebude – je podepsána a její další osud mají v rukou členské státy, jejich reprezentace či občané. Za zmínku snad stojí, že francouzský prezident Chirac chce, aby se s Tureckem jednalo o přijetí až koncem roku 2005 právě proto, že Francouzi budou o ústavě hlasovat. Kdyby se referendum časově blížilo „turecké kauze“, občané by si to spojili a možná by obé odmítli. O Číně, konkrétně o zrušení zbrojního embarga vůči ní uvaleného po masakru na náměstí Tchien-an-men před patnácti lety, se také nic nerozhodne. Právě v tomto bodě

zůstává společná evropská politika pouze chimérou. Pro zrušení embarga je Německo, Francie, Velká Británie a Itálie, pro jeho zachování skandinávské země, Nizozemí a noví členové. Po pravdě řečeno, embargo praktický význam moc nemá, protože na domácí „rozvratníky“ si Peking vystačí s obušky či kalašnikovy, ale má-li se už rušit, proč ne formou něco za něco? (Čína by například mohla ratifikovat úmluvu o lidských právech.) Znalci bruselských kuloárů říkají, že padne nejspíše za rok, za britského předsednictví. Fanoušek historie by si tak mohl připomenout opiové války v polovině 19. století, vedené proto, aby se čínský trh otevřel droze dovážené Brity z Indie. Teď půjde o evropské zbraně, zejména stíhačky a ponorky, které se Pekingu hodí jako hrozba Tchaj-wanu.

Pro ty, kdo se kultivují Co od summitu očekávat? Termín zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem vyzní nejspíše na podzim 2005. Dejme tomu, že vše poběží hladce a Turecko se za deset let stane členem EU. Co pak? Nové obležení Vídně, kterou bude opět zachraňovat polský král? Nikoli. Evropské metropole už obležené jsou, pohříchu zevnitř a pohříchu imigranty z nečlenských zemí EU. Kdyby tento stav chtěly státy Unie zvrátit, podkopaly by svůj vlastní evropský raison d’etre. Takže je-li už to fakt, hleďme spíše na to, jak ho kultivovat, jak si do elitního klubu vybírat takové státy, které kultivaci samy chtějí a něco pro ni dělají. Z těch, které se nabízejí, je to v první řadě Turecko. ZBYNĚK PETRÁČEK

Duše Arnošta Lustiga Krize na Židovské obci v Praze už daleko překročila její hranice. Literární noviny k ní otiskly rozhovor s Arnoštem Lustigem, v němž známý spisovatel v rámci politického soupeření o podobu náboženské obce uráží protivníky svého favorita, dosavadního předsedy Tomáše Jelínka, a srovnává je s Mussolinim či vrahy izraelského premiéra Rabina. O rabínu Karolu Sidonovi, řediteli pražského Židovského muzea Leo Pavlátovi a šéfredaktorovi časopisu Roš Chodeš Jiřím Daníčkovi prohlašuje, že nejsou praví Židé, „všem jim chybí židovská duše“, a vylučuje je ze společenství. Je to druh myšlení, před kterým by židovská obec měla sebe – i nás všechny – pomoci bránit, neboť přivedl svět k hrůzám, které postihly nejvíc právě ji. Je to druh myšlení, před kterým by nás měl bránit i Lustig, jenž své dílo věnoval holocaustu, vyrostlému z nenávisti a vylučování těch „nepříslušejících“. Místo toho Lustig podobné běsy vyvolává. Je to smutný konec člověka, který, s reflektovanou zkušeností šoa za zády, bývá pasován za arbitra společenské morálky. (redakce) Zhrozila jsem se obsahu rozhovoru s Arnoštem Lustigem. Žiji v Izraeli, a proto nechci zaujmout stanovisko k nynějším sporům v Židovské obci pražské. Prošla jsem v době šoa podobnou cestou jako Arnošt Lustig. Ta těžká kapitola našeho života nás opravňuje jedině k bolesti nad nenahraditelnou ztrátou našich bližních, ale nedává nám naprosto právo k nějaké morální nadřazenosti. Kdo prošel šoa, není kvůli tomu o nic lepším člověkem či Židem, než kdo se narodil po ní, nebo kdo se z vlastního přesvědčení připojil k židovské víře. Nikdo nemá právo přirovnat jakéhokoli Žida k Hitlerovi, Mussolinimu či vrahům Rabina jen proto, že jejich židovství není v souladu s tím, v čem bývalý šéfredaktor Playboye vidí pravé židovství. Nikdo nemá právo házet do vzduchu mlhavá jmenovitá obvinění bez jediného faktického důkazu. Nezdá se, že znalosti Arnošta Lustiga v pramenech židovství jej opravňují k tomu rozhodovat, kdo má pravou židovskou duši, a kdo ne. Má duše se rozhodně necítí blízká oné „židovské duši“ druhu Arnošta Lustiga. R U T H B O N D Y O VÁ Autorka je česko-izraelská historička a překladatelka.

Ministr jako vzor Ministr kultury Pavel Dostál (61) oznámil, že jeho vážná nemoc se zhoršuje. Po odstranění nádoru ze slinivky začala nyní rakovina metastázovat do jater. Na fotografii z poslední doby, kterou otiskla páteční MF Dnes, vidíme muže s pohublou, klidnou tváří, smířeného i odhodlaného. Tento list mnohokrát Pavla Dostála kritizoval a mnohokrát chválil. Důvody by bylo zbytečné opakovat, jsou pro tuto chvíli vytknuty před závorku. Podstatné teď je, že jeden z nejpopulárnějších českých politiků nevzdává svůj zápas s nemocí, na niž každoročně onemocní 12 tisíc Čechů. Hodlá dál pracovat a nastoupí v pondělí na chemoterapii. Ve své nemoci vystupuje Pavel Dostál jako imponující veřejný vzor. A jeho známá bojovnost a zarputilost dávají naději, že toto ještě zdaleka nebude jeho poslední bitva. TOMÁŠ NĚMEČEK

4/

DOMOV

13.–19. 12. 2004

Povolání: špion FOTO GÜNTER BARTOŠ

Šéfa rozvědky Karla Randáka dostihuje nevyjasněná minulost 90. let

Ministr Bublan: „Naznačujete ovlivnění? Žádné není!“

Skvělý operativec, který možná vyhnal ruské špiony ze střední Evropy. Zároveň muž pracující pro krycí firmu ruské zpravodajské služby a kumpán podezřelých individuí, které po nástupu ČSSD k moci na čas ovládly zdejší bezpečnostní instituce. To vše se v rubrice kdo je kdo vejde pod jméno Karel Randák. Problém je, že řeč není o filmovém dobrodruhovi, ale o člověku, který už sto dní vede Úřad pro zahraniční styky a informace neboli zdejší českou rozvědku. Takže je namístě otázka, co vlastně rozporné informace z životopisu jednoho z nejvýše postavených strážců naší bezpečnosti znamenají a jak jim máme rozumět.

Zničte Romana Hrubanta Příběh Karla Randáka (49) je nutné začít zdánlivou oklikou: vrátit se nazpět do podzimu 1999, kdy policie za-

tkla důstojníka BIS Romana Hrubanta a obvinila jej z podvodů a spolupráce s podsvětím. Hrubant zmizel na sedmnáct měsíců ve vazbě, u soudu však byl osvobozen a důkazy proti němu označili soudci za kompletně zmanipulované. Proč? I to objasnil soudní proces. Roman Hrubant totiž počátkem roku 1997 dostal od tehdejšího vedení BIS přísně tajný úkol: zjistit, kdo vynáší z BIS informace lídrům sociální demokracie, kteří je pak zneužívali v politickém boji. Hrubant po čtyřměsíčním šetření označil pachatele: službu podle jeho zprávy zrazovali lidé z ekonomického odboru BIS, především Tomáš Kadlec, Martin Hejl, Petr Zeman a několik dalších. Ve zprávě je okrajově zmíněno i jméno Kadlecova podřízeného Karla Randáka. Tento předlistopadový cyklista vojenského klubu Dukla Praha na-

něné udělování bezpečnostních prověrek Kadlecovým úřadem. A existuje hrozba, že se na tomto vrcholně nebezpečném podvodu mohla podílet i rozvědka; jde přitom o dobu, kdy v jejím čele stál dnešní ministr vnitra František Bublan a výkonným náměstkem byl současný šéf Karel Randák. Jednu z hlavních indicií pro tuto obavu dodal místopředseda ODS a stínový ministr vnitra Ivan Langer. „Navštívil mě pan Hejl s tím, že mi zajistí hladký průběh prověření u rozvědky, prý se to dá zařídit,“ vypověděl na policii před měsícem poslanec Langer. „U BIS bych prý mohl mít problémy. Nevím jaké, nespecifikoval to. Nabídku jsem odmítl.“ Tak tedy vzniklo podezření, že Bublanova služba šla Kadlecovým záměrům a kšeftíkům na ruku. Mimochodem – rozvědka prověřovala i samotného Kadlece, přestože jej podle opozičních politiků z výboru pro obranu a bezpečnost měla ze zákona prověřit BIS. Ale v tom to je: Kadlec, který ještě před nástupem do funkce zfackoval opilý na diskotéce v Hronově osmnáctiletou dívku, mohl mít celkem oprávněný strach, že jej BIS shledá nervově labilním, a tudíž nedůvěryhodným. Podobným způsobem dostaly přes rozvědku prověrky stovky lidí. Mimochodem, policejní tým, který možnou korupci u udělování prověrek vyšetřuje, byl minulý týden po dvou měsících rozpuštěn a dnes má na starosti případ vyšetřovatel Jaroslav Tomica, známý tím, že řadu případů odkládá. „Ty řeči o tom, jak jsme se podíleli na zmanipulovaných prověrkách, považuji za totální nesmysl,“ říká ministr Bublan. „Prostě NBÚ se s některými žádostmi

stoupil do ekonomického odboru BIS v roce 1992. Čtyři roky nato odešel a stal se zaměstnancem ruské bezpečnostní společnosti Alternativa, která byla zřejmě krycí firmou ruské vojenské rozvědky GRU. V roce 1999 se stal náměstkem rozvědky. Nahoru jej vytáhl jeden z hlavních „hrdinů“ Hrubantova procesu, Petr Zeman, který po nástupu sociálních demokratů k moci v roce 1998 avansoval na šéfa rozvědky. Tomáš Kadlec povýšil na ředitele nově vzniklého Národního bezpečnostního úřadu a Martin Hejl se stal šéfem bezpečnostního odboru služby. Všichni tito muži v následujících letech rozhodovali o klíčových záležitostech české bezpečnosti. Třeba o tom, kdo dostane prověrku umožňující svým nositelům seznamovat se s nejtajnějšími dokumenty NATO nebo Evropské unie, kdo získá licenci na obchod se zbraněmi nebo špičkovými technologiemi. Muži z Hrubantova seznamu také předávali vládě posudky důležité pro rozhodnutí o strategických obchodech nebo privatizacích velkých stáních podniků, jako je Unipetrol, Transgas a podobně. Dnes jsou tito lidé většinou mimo službu (Zeman v invalidním důchodu, Hejl v soukromém podnikání a Kadlec ve vládní trafice Čepro) a policie prošetřuje stovky jejich verdiktů. Zdá se totiž, že přátelé z někdejšího ekonomického odboru BIS jsou zapleteni do řady korupčních skandálů. A není vyloučeno, že nový šéf rozvědky Karel Randák v tom jel svého času s nimi.

Zájem je prostý Před dvěma měsíci začala policie vyšetřovat podezření na neopráv-

v souladu se zákonem obrátila na nás a my dělali, co bylo nutné. A proč byl rozpuštěn vyšetřovací tým? Nevím. Jako ministr nemůžu do vyšetřování zasahovat, a jestli naznačujete nějaké ovlivnění, tak říkám, že žádné není.“ Randákova a Bublanova rozvědka také v podstatě schválila angažmá firmy Falkon Capital v prodeji stomiliardového ruského dluhu. Přitom firma Falkon je naprosto neprůhledná, podezřelá ze spolupráce s lidmi z prostředí rusko-izraelského organizovaného zločinu a také bývalými členy GRU. Členem dozorčí rady Falkonu je Jaroslav Pacák, další Randákův spolupracovník z doby Kadlecova ekonomického odboru BIS. Jde samozřejmě pouze o indicie, které žádnou vinu Karla Randáka neprokazují. On sám to všechno vidí jako „špínu, kterou se na mě snaží kydat lidé, kterým jsme v ekonomické sekci BIS během devadesátých let šlápli na kuří oko při jejich privatizačních kšeftech“. Kdo jsou ti lidé? A co říká na skandály lepící se na jeho dávné kamarády z BIS? „Vždyť víte, že o tom nemohu mluvit,“ říká Randák. „Současného šéfa rozvědky samozřejmě znám,“ říká Randákův někdejší nadřízený z éry v BIS Stanislav Devátý. „Neumím se v něm vyznat, ale myslím si, že jeho příběh je prostě příběhem zpravodajce, špiona. Začal s lidmi, kteří dnes nemají nejlepší pověst, a jako na každém, kdo pracuje v tajné službě, i na něm ulpěla nějaká špína. A zájem tajných služeb je jasný: nesmí být nikdy odhalena.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

Nácvik na diktaturu v Křeslicích FOTO ČTK

Prezident republiky varuje: soudy škodí politickému zdraví Podruhé v historii Česka zrušil soud výsledky voleb na parlamentní úrovni a opět je to drama. Nutno přiznat, že oprávněně. Okolnosti zdánlivě nepříliš významných senátních voleb na Praze 11 totiž připomněly letitou válku o velké peníze, otevřely otázku úcty zdejších mocných k právu a zase o stupeň zjemnily tuzemskou citlivost k otázkám politické kultury. Poslední slovo bude mít – stejně jako před šesti lety – Ústavní soud.

Kams dal syna, lumpe V křeslické hospodě U dubu se nad pivem hádají štamgasti o tom, jestli je lepší Sparta nebo Slavie. Kousek odtud sedí na skromném úřadě hlavní hrdina sporu, v němž se zúčastnění přou stejně vášnivě jako fanoušci železného týmu z Letné a „sešívaných“. „Poškodili mě a není to poprvé. Teď mi ale dal soud za pravdu,“ usmívá se Antonín Zápotocký, starosta pražských Křeslic. Tento lidovecký politik na sebe strhl pozornost už před dvěma lety, když odmítl zavírat oči nad podezřelými praktikami magistrátu kolem veřejných zakázek, a místo aby vzal zavděk z centra nařízenou drahou firmou, našel si pro obecní práce jinou, o polovic levnější. „Je to opravdu nepříjemné. Jsem smutný a zklamaný. Já jsem nikoho nepoškodil,“ říká na podobně skromném úřadě o pár kilometrů dál jiný starosta Jan Nádvorník (ODS). Právě on vyšel vítězně z nedávných voleb do Senátu, ale Nejvyšší správní soud mu výhru sebral. Kvůli nefér kampani, která nad rámec uznaných pravidel politického boje poškodila jeho konkurenta Zápotockého. „Už před osmi lety lhal voličům, že je ženatý, ale nikdy nebyl – dokonce ani jeho syn nenese jeho jméno! Pod-

Hanba nebezpečným kšeftům! (Starosta Zápotocký – vlevo – pálí před budovou pražského magistrátu územní plán s navrženou dálnicí, červen 1999.)

vodně směnil státní byt. Vydělal miliony na podvodech s pozemky! Napište nám vaše zkušenosti s ing. Zápotockým, s jeho polopravdami, lžemi, vyhrožováním a ostatními intrikami!“ Úryvek z říjnového čísla obecních novin v Uhříněvsi, jejíž radnici vedou Nádvorníkovi spolustraníci, je malou ukázkou, jak se na Praze 11 kalila kampaň. „Jsou to všechno lži. A navíc – co je komu do mého soukromého života,“ říká Zápotocký. „Mám důkazy, že tam byla uvedena pravda,“ prohlašuje naopak Nádvorník, ale podělit se o ně nechce. „Všechny je předložím u Ústavního soudu.“ Na ten se totiž odstavený vítěz voleb obrátil s žádostí, aby mu vyhrané křeslo vrátil. Otázka je, proč dostal předvolební boj právě v těchto periferních končinách tak nelítostnou podobu? Odpověď je jednoduchá: právě tady už dvanáct let zuří spor, v němž jde – stručně řečeno – o skutečně velké peníze.

Jde o to, zda se podaří postavit dálnici k pozemkům, které si už před časem za stovky milionů korun nakoupila firma Tesco a hodlá na nich postavit obří hypermarkety. Zápotocký chce vést obchvat jinudy s odkazem na zdraví lidí ohrožené ruchem a zplodinami příliš blízké silnice. Magistrát zastoupený náměstkem primátora a radním zodpovědným za územní rozvoj Janem Burgermeisterem (ODS) a starosta Nádvorník jsou naopak pro – a Zápotockého označují za lháře, kterému jde o vlastní obohacení. „Možnost, že bych se dostal do parlamentu, mé protivníky děsí,“ říká Zápotocký. „Jako senátor bych totiž mohl na skandál se stavbou a s pozemky lépe upozornit.“

Právo nevolených Fakt, že na Praze 11 nejde o maličkost, naznačují i reakce, jaké rozhod-

nutí Nejvyššího správního soudu vyvolalo. „Jde o bezprecedentní zásah do politické svobody, jsem šokován a pobouřen,“ komentoval verdikt prezident Václav Klaus. A hradní mluvčí Petr Hájek jeho slova ještě rozvádí: „Pan prezident upozorňuje na nebezpečí soudokracie, vlády nezvolených. Je to vážný problém a vážné nebezpečí.“ A stejný názor má i ODS, respektive její stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: „Pokud nerozhodne Ústavní soud jinak, všechny volby jsou ohrožené, soudní moc by se mohla začít vměšovat a mohla volby rušit.“ Ale jak? Klaus i Pospíšil předpokládají možnost, že by si kandidáti, kteří by dopředu tušili, že neuspějí, sami na sebe vyráběli hanopisy, aby tím pak dosáhli opakování voleb. Opačně vidí závěr Nejvyššího správního soudu předseda Soudcovské unie Jaromír Jirsa či politolog brněnské Masarykovy univerzity Jakub Šedo, který se specializuje na volební systémy. „Rozhodnutí je nádherná ukázka toho, jak důležitá je existence soudní moci, která má kontrolovat ty zbylé dvě politické, aby si nemohly dělat, co se jim zlíbí,“ říká Jirsa. „Možnost přezkoumání mandátu mají volební zákony standardně. A využívá se

toho,“ říká Šedo a uvádí sedm lety starý příklad z Francie: tam soud dokonce dvakrát po sobě zrušil výsledky parlamentních voleb v Toulonu kvůli nesrovnalostem ve financování kampaně vítězného kandidáta. Máme se tedy bát zvůle soudů? Nebo můžeme zůstat v klidu, protože soudy fungují tak, jak mají, tedy nezávisle na politice? Senátor a bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška je přesvědčen, že správná je druhá možnost. „Zaplaťpánbůh za to, že soud našel odvahu, i když bylo jasné, jaká reakce přijde. Mluvit o soudokracii považuji přinejmenším za nedospělé. Jsme demokratická země a v takové zemi se hraje podle pravidel. A na dodržování pravidel dbají soudy,“ říká Zlatuška. Jak celá kauza dopadne, se dozvíme nejpozději za tři měsíce, což je termín, do kterého musí prezident Václav Klaus vyhlásit nové volby. Jan Nádvorník si ovšem podal stížnost k Ústavnímu soudu, a pokud soud jeho mandát potvrdí, bude rozhodnuto dříve. Jedno senátorské křeslo bude během této doby prázdné. S I LV I E B L E C H O VÁ

Vakuum nad Brnem K historicky prvnímu zrušení voleb v dějinách Česka došlo před šesti lety. Tehdy Nejvyšší soud na žádost konkurentů z ČSSD prohlásil za neplatné vítězství kandidátky ODS Dagmar Lastovecké. Ta se totiž objevila den před volbami v reportáži České televize a deník Lidové noviny ji v jednom článku označil za „favoritku voleb“ – což sociální demokraté napadli jako porušení pravidel, která zakazují agitaci 48 hodin před volbami. ODS se proti rozsudku odvolala k Ústavnímu soudu a ten jí dal za pravdu. „Zákaz volební agitace nelze vykládat jako vakuum na informace,“ konstatoval v únoru 1999 Ústavní soud.

RESPEKT / 51

DOMOV

/5

Vzhůru do země bez drog

Radimecký: Neslyšel trávu růst.

Jako blesk z čistého nebe zapůsobila minulý týden na odbornou veřejnost zpráva o nečekaném odvolání šéfa vládní rady pro koordinaci protidrogové politiky Josefa Radimeckého. „Pan Radimecký není po šesti letech ve funkci schopen přinášet inovační návrhy,“ znělo oficiální odůvodnění premiéra Stanislava Grosse. Vláda se přitom experta zbavuje ani ne měsíc po zveřejnění zprávy Evropské unie, která Česko za protidrogovou politiku chválí, a přesně týden před schvalováním Radimeckého strategie boje proti drogám na dalších pět let. Strategii pro boj s fenoménem, který se týká nás všech.

couzské protidrogové organizace The Senlis Council. Jako řada jiných zástupců nevládních organizací tak vzdal hold stylu boje proti drogám, který v Česku i na mezinárodní scéně ztělesňoval Radimecký se svým týmem. Jeho koncepce stála na vstřícnosti. Snažila se poskytovat lidem o drogách co nejvíce informací, nabízet narkomanům pomocnou ruku v odborných centrech, a zmenšovat tak co nejvíce riziko, kterým jejich závislost ohrožuje je samotné i okolí: šíření žloutenky, AIDS a kriminality s drogami spojené. Mnoha těžce závislým heroinistům pomohly Radimeckého programy substituční léčby metadonem v návratu do běžného života. Správný kurz zvolené strategie potvrdila i letošní zpráva Evropské unie a úspěch lze vyčíst i ze strohých čísel statistiky: počet smrtelných předávkování heroinem klesl loni na 21 – což je polovina mrtvých oproti roku 1998. Tváří v tvář těmto úspěchům proto odvolání Radimeckého překvapilo.

Hlavu na talíři „Česká republika je v Evropské unii nováčkem, přitom na ni ale udělala dojem svou protidrogovou politikou. Chceme ji proto propagovat, aby se od vás mohly učit jiné země,“ řekl nedávno v Praze novinářům Emmanuel Reinert z fran-

Tím spíš, že ministr a Radimeckého nadřízený Jaroslav Bureš nechce důvody odvolání šéfa protidrogové rady prozradit. „Úředníci přicházejí a odcházejí, to je přece běžné,“ říká Bureš. Nicméně zasvěcené zákulisí se krátce po vyhazovu nechalo slyšet, že zase tak nečekaný šok premiérovo rozhodnutí nepředstavuje. „Je totiž známo, že Radimeckého protidrogovou politiku už dlouho nemůže vystát předseda lidovců Miroslav Kalousek a že Stanislav Gross s jeho kritikou na rozdíl od svého předchůdce Vladimíra Špidly souhlasí. „Naskytla se šance dostat Radimeckého hlavu na talíři, na kterou lidovci dlouho čekali,“ komentuje vývoj někdejší vicepremiér Petr Mareš, který kdysi Radimeckému šéfoval a na rozdíl od svého nástupce Bureše mu během pobytu ve funkci dával velkou podporu. Zatím není známo, kdo odvolaného šéfa nahradí, ale předseda Kalousek už minulý týden oznámil, že vládní protidrogová politika dozná „zásadních změn“.

Směr Severova země A první změny už jsou tu: Na popud ministra Bureše byla již v minulém týdnu doplněna protidrogová strategie, kterou připravil tým pod vedením Radimeckého. Tato strategie počítá s tvrdým postupem proti obchodníkům s drogami a důraz klade na prevenci u všech typů drog, včetně cigaret a alkoholu. Dále je pak zaměřena na pomoc závislým narkomanům a jejich rodinám. Burešův dodatek rozšiřuje tyhle cíle o důraz na boj s občasným a rekreačním užíváním marihuany a extáze. „Je třeba zásadně reagovat na nárůst spotřeby konopných drog a extáze a jednoznačně odmítnout jakékoli zlehčování jejich negativního vlivu na zdraví mladých lidí,“ říká Bureš. Naráží tak na výsledky v úvodu zmíněné zprávy

FOTO ČTK

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Lidovci vyrazili na křížové tažení proti marihuaně

Bojovník Kalousek: S drogami je konec, ale alkohol musí, bohužel, zůstat.

Evropské unie, která Česko uvádí na špičce evropských zemí ve spotřebě těchto drog. Zpráva zároveň konstatuje, že v Česku došlo ke snížení zájmu o drogy-zabijáky jako heroin nebo pervitin, jejichž uživatelé představují pro společnost největší problém a stojí ji nejvíce peněz. „Člověk, který chodí do práce, platí daně a dá si rekreačně marihuanu, nestojí společnost ani korunu. Zatímco uživatel heroinu většinou nepracuje, peníze si pořizuje kriminalitou a hrozí mu infekce HIV nebo žloutenky, což je pro státní kasu za rok půl milionu korun,“ říká Josef Radimecký. Podle jeho slov se počet lidí, kteří v souvislosti s marihuanou žádají o ambulantní pomo, pohybuje v řádech jedinců. Výsledky zprávy znepokojují i poslance Pavla Severu, jednoho z lidoveckých protidrogových odborníků. Podle něj současná protidrogová politika užívání drog zlehčuje a podporuje. „Omlouvat jeden problém řešením druhého mi nepřipadá chlapské.

To není úspěch,“ říká na otázku, jestli ho úbytek heroinistů zmíněný ve zprávě EU nepřesvědčuje o úspěchu zdejšího boje proti drogám. Podle Severy lidová strana žádnou vlastní protidrogovou strategii vypracovanou nemá, nicméně z jeho slov je možné vypozorovat směr, kterým budou vedeny případné změny celostátní Radimeckého koncepce. „Hodláme usilovat o společnost bez drog,“ říká Severa. „Ne, žádnou takovou sice neznám, ale přesto se musíme snažit, abychom se tomuto ideálu co nejvíc přiblížili.“ Zakážete tedy alkohol? „Rádi bychom, aby tu nebyl, ale vzhledem k tomu, jak je v naší společnosti rozšířený a oblíbený, to asi nepůjde,“ říká Severa. Podle Václava Macka, zástupce Radimeckého v radě pro koordinaci protidrogové politiky, je zřejmé, že dnešní mladí odpovědně přemýšlejí, jaké drogy vyzkouší. „Trend v užívání marihuany nezastavíme, je stejný v celé Evropě. Důležité je neztratit důvěru těch mladých tím, že jim budeme lhát, že všechny drogy jsou stejné,“ říká Macek. Represe zaměřená na uživatele drog, po které lidovečtí politici volají, přitom zatím nikde nevedla k redukci užívání drog. Naposledy zkoumali vliv represivního přístupu k užívání drog v sousedním Maďarsku, kde bylo v roce 1999 novelou trestního zákoníku mimo zákon postaveno samotné užívání drog. „Následné vědecké studie ale zjistily, že zredukovat zneužívání, spotřebu a oběh narkotických drog se tím nepodařilo,“ píše se ve zprávě EU. Počet narkomanů rostl, stejně jako zločin kolem nich – a tak byla kriminalizace opět zrušena. To, jakým směrem se bude v Česku protidrogová politika ubírat dalších pět let, bude rada vlády projednávat tuto středu. J A N K O VA L Í K

Poučný příběh o dobrém počtáři FOTO GÜNTER BARTOŠ

Granty na pražskou kulturu opět vzbuzují hořkost proti skvělému klubu

Akropolis: Stačí pomoct kamarádům z bryndy a je váš. No nekupte to!

Pražští umělci se bouří proti radnici. Vadí jim, že při dělení peněz z koláče určeného pro podporu kultury, dostali někteří neúměrně víc než zbytek. A úplně nejvíc dostal politik, který přitom může přidělování grantů ovlivňovat ve svůj prospěch.

Na dvou židlích Nejvíce dostane přidáno Palác Akropolis. Tento významný klub má na příští rok získat podporu 15 milionů, tedy více než deset procent z grantové sumy pro celou Prahu. Akropole přitom patří pražskému zastupiteli a radnímu pro Prahu 3 Pavlu Hurdovi. „V grantové komisi zasedají samí

politici a žádný odborník,“ kritizuje verdikt Yvonna Kreuzmannová, ředitelka pražského tanečního Divadla Ponec. „Tím, že uberou z drobných grantů, zastaví podporu onoho podhoubí, z něhož vznikne nejeden výrazný umělecký počin.“ Akropole totiž získává na příští rok o deset milionů víc než letos. Tyto peníze ovšem budou chybět jiným umělcům. Zhruba třicet pražských divadelníků se tedy spojilo a podepsalo se pod Čtyři body pro kulturu. Požadují v nich, aby byly peníze na kulturu rozdělovány transparentněji. Je to ostatně už podruhé, co se Palác Akropolis dostal do podezření z politicky motivované protekce, kterou mu ze svých dvou židlí zajišťuje majitel a současně jeden z arbitrů podpory Pavel Hurda.

Dárek od radnice „Původní majitelé mi dali jedenapadesátiprocentní podíl za slib, že je dostanu z bryndy,“ vysvětlil před časem Pavel Hurda, jak se vlastně stal v polovině 90. let spoluvlastníkem Paláce Akropolis. Šlo o to, že zakladatelé klubu nedokázali splácet šedesátimilionový úvěr půjčený v počátcích na rekonstrukci domu od České spořitelny. Svůj podíl Hurda opravdu dostal, ale úvěr nesplácel dál. V roce 2000 pak zhruba již stodvacetimilionovou pohledávku koupila od spořitelny žižkovská radnice za třináct milionů korun a za stejnou částku ji pak prodala – právě Hurdovi. Sečteno a podrženo: krásný palác, do jehož rekonstrukce se investovalo šede-

sát milionů korun, získal Pavel Hurda za třináct; zbylých více než sto milionů zaplatili daňoví poplatníci v rámci pozdějšího oddlužení České spořitelny. Argumenty těch, kteří prosazovali, aby městská část Akropoli zachránila, byly zcela pochopitelné. Je to jedno z nejvýznamnějších center alternativní kultury v Praze. Kdyby zůstal palác v dluzích, dostal by se pravděpodobně do konkurzu, budova by byla prodána v dražbě a kulturní centrum by tak velmi pravděpodobně zmizelo. Na druhou stranu se ovšem vyskytly pochybnosti o tom, zda není cena 13 milionů za dům v centru Prahy příliš nízká. Palác Akropolis totiž není jen kulturní klub; nad koncertním sálem se tyčí ohromný činžák s řadou bytů uvolněných ke komerčnímu pronajímání. Tržní hodnota budovy se podle expertních odhadů pohybuje mezi troj- až čtyřnásobkem částky, kterou „své“ radnici zaplatil Hurda. Kritici tak začali upozorňovat na to, že se za rozhodnutím konkrétních zastupitelů Prahy 3 mohou skrývat i nepříliš čisté osobní zájmy. Hovořilo se o bytech náhle přidělených některým zastupitelům mimo pořadník z fondu spravovaného Hurdou, nicméně ten jakoukoli korupci popřel a důkazy o opaku nikdo na stůl nepoložil, takže věc postupně usnula.

Šikovný obchodník Současný grant ovšem debatu kolem pomoci pro Akropolis znovu

rozvířil. Nejde totiž pouze o již zmiňovaných 15 milionů, ale také o peníze na další tři roky. Grantová komise chce Akropoli zajistit do roku 2008 celkem 65 milionů korun. „Tento návrh se zdá nám, lidem z divadel, velmi nespravedlivý,“ říká Petr Forman z Divadla bratří Formanů. „Při srovnání podkladů, které předali jednotliví žadatelé, vyplývá, že by Akropolis ve spravedlivém porovnání měla získat částku pohybující se okolo tří milionů na rok,“ souhlasí s ním lidovecký zastupitel a člen kulturního výboru Marián Hošek. „Já jsem hlasoval pro podporu,“ říká člen grantové komise za ČSSD Miroslav Poche. „Akropolis prostě předložila smysluplný návrh.“ No a proč tedy nepřidají také ostatním nadějným projektům? „Podívejte se, já bojuji za desítky projektů pro mladé lidi,“ říká Poche. „A tenhle má prostě smysl. Žádný politický vliv v tom není.“ Všechny peníze v Paláci Akropolis ovšem nejdou na pořádané kulturní akce. Téměř polovinu darované částky – šest milionů ročně – zaplatí Pavel Hurda coby majitel Akropole sám sobě coby majiteli domu, v němž Akropolis sídlí. A nájem si Hurda vyměřil opravdu nelítostně, jedenáct tisíc za metr čtverečný ročně (například kasina ve vestibulu metra platí za rok devět tisíc korun na metr). Jak se tedy ukazuje, je to opravdu šikovný podnikatel. Jen z nájemného si totiž oněch třináct milionů, za které Akropoli pořídil, splatil již za dva

roky. Jiným kupcům v Praze trvá tato návratnost minimálně desetkrát déle.

Pro počtáře žádný problém Definitivní rozhodnutí o tom, kolik Akropolis dostane, padne na začátku ledna. V rámci zastupitelstva o tom bude spolurozhodovat i Pavel Hurda a může podpořit sám sebe stejně jako tenkrát, když se na Praze 3 hlasovalo o prodeji pohledávky od České spořitelny. Přímo v osmičlenné grantové komisi pražské trojky má také svého člověka. Je jím zastupitelka Marcela Graciasová z ODS, jejíž firma Graja již několik let Hurdův dům spravuje. „Nebyla jsem proti žádnému z grantů, které Akropole předkládá,“ říká Graciasová. Svou spolupráci s Pavlem Hurdou se prý však ovlivnit nenechala. „Mladí lidé to tam mají rádi. Obrací se na mě a jsou z toho nadšeni,“ vysvětluje. V komisi chce i nadále zůstat. Své dvojí fungování totiž nepovažuje za střet zájmů. Stejně to vidí Pavel Hurda. Na otázku, zda by se jednoduše nevyhnul všem hořkostem nebo podezřením, kdyby buď přestal žádat o granty, nebo odešel z politiky, odpovídá: „Pro mě je politika důležitější. A v grantech já opravdu nevidím žádný problém. Každý, kdo umí počítat, ví, že z toho nic nemám.“ J A N A N E U M A N N O VÁ

6/

DOMOV

13.–19. 12. 2004

Šikmá věž v české PISE

Zvláštní školy musí být, Aničko, ale dětem ministrů nehrozí. (Petra Buzková s dcerou, 2002.)

Kde studují

ZDROJ OECD PISA 2003

Díky posledním výsledkům mezinárodního výzkumu PISA už víme, že čeští žáci si mezi patnáctiletými vrstevníky nevedou špatně. Zlepšili se v tom, v čem byli dobří už při minu-

lém měření, a zůstali na svém tam, kde ani kdysi moc nebodovali. Jenže nová PISA odhalila ještě něco podstatnějšího. Ukázala na problém, který vzdělanost české společnosti brzdí ze všeho nejvíc: selekce ve zdejším školství. O tom, že oddělování „lepších“ a „horších“ dětí, nepřináší nic dobrého, začali po letech mlčení otevřeně hovořit už i představitelé ministerstva školství. Do českých lavic tak možná konečně začne proudit čerstvý vzduch.

Pod deklem elity

Graf znázorňuje, na jakých školách studují nejlepší čeští patnáctiletí žáci.

Bezmála deset tisíc patnáctiletých Čechů porovnávalo své vědomosti s čtvrt milionem vrstevníků ze 40 zemí. A výsledky ukázaly, co už víme z minulého průzkumu před čtyřmi lety. České děti bodují tam, kde je možné se dopředu naučit poučky nebo postup, jak zadání řešit – v testech znalostí přírodních věd a v matematice. Zato ve čtenářské gramotnosti se čeští žáci propadli na hranici podprůmě-

ru a v testech zaměřených na řešení problémů se umístili v první polovině. Známá věc: zdejší školáci jsou zvyklí se hlavně biflovat poučky, nebo dělat rozbory vět, ale nikdo je už neučí, jak rozumět tomu, co čtou, a jak si nabyté znalosti dávat do kontextu. Ten problém už nelze přehlédnout a ministerstvo teď navrhlo lék: nový školský zákon ruší tradiční osnovy a dává díky rámcovým vzdělávacím programům každému učiteli a učitelce možnost odklonit se od rigidního způsobu vyučování. Kromě těchto poznatků ovšem mezinárodní výzkum odhalil také to, že český problém není jen ve stylu výuky. Vyšlo najevo, že rozdíly mezi úrovní žáků různých typů škol jsou v Česku o polovinu větší, než je průměr v ostatních zemích OECD. Přičemž žádné rozbory neukázaly, že by společenské nerovnosti u nás byly větší než v ostatních zemích. „Naopak naznačily, že zdrojem této rozdílnosti je spíše vysoká selektivita českého školství,“ píše se ve zprávě k výsledkům PISA. „České děti mají předpoklad podávat dobré výsledky, ale naše výběrové procesy jim v tom brání,“ říká nad závěry průzkumu poradce ministryně a český zástupce v mezinárodním řídícím výboru PISA Jan Koucký. „Zdejší selekce je především nastavená tak, že neumožňuje dostat se nahoru dětem ze sociálně slabých rodin.“

Krásný ztráty První selekci zažijí zdejší děti v šesti letech, kdy je každé dvacáté vyřazeno z běžného vzdělávacího procesu a posláno do zvláštní školy (zatímco například v Rakousku je to každý šedesátý a ve Švédsku dokonce jen každý dvoutisící žák). Tento zásah odsuzující vydělené děti navždy do pozice outsidera však většinovou společnost příliš nezajímá, neboť v drtivé většině dopadá na romskou menšinu: s nálepkou „nevzdělatelnosti“ končí ve zvláštních školách podle expertních odhadů zhruba osmdesát procent romských dětí z populačního ročníku. Větší zájem budí druhý velký výběr – v deseti letech, kdy ze základních škol odchází desetina „nadaných“ dětí na osmiletá gymnázia. Jak ovšem ukázala letošní PISA, to, zda dítě studuje na gymnáziu, nebo zůstane na základce, není dané až tak mírou jeho nadání či znalostí. „Důvod, proč se některé děti nedostanou na gymnázia, není ten, že by na to neměly schopnosti, ale ten, že jejich rodiče – většinou bez vysokoškolského vzdělání – o to neusilují,“ říká Koucký. To potvrzuje i fakt, že mezi

My chytří ze základky Určité kroky jak vybřednout z pasti selekce už ministerstvo školství nedávno udělalo. Nový školský zákon schválený vládou letos na podzim dává ředitelům škol možnost získat asistenta k dětem s postižením, které by dříve končily ve zvláštní škole. Zavádí také přípravné ročníky, které by měly dětem pomoci vyrovnávat handicapy z rodinného prostředí – například neznalost českého jazyka. „Náš návrh na likvidaci osmiletých gymnázií je politicky neprůchodný,“ říká poradce ministryně Koucký. „Takže volíme jinou cestu a snažíme se alespoň srovnat úroveň vzdělávání na gymnáziích a na základních školách. Mimo jiné třeba tím, že přidáme počet hodin na základkách, ve kterých by mohli děti učit tomu, jak nabyté znalosti využívat. Když se úroveň srovná, rodiče pak nebudou usilovat o to dát dítě do ,lepší‘ školy.“ V zákoně je také stanovena další novinka – v 15 letech by děti na osmiletých gymnáziích měly dělat zkoušky, zda můžou postoupit do dalších ročníků. „PISA ukázala, že děti na základních školách jsou často mnohem schopnější, tak proč by jim ty méně schopné z víceletých gymnázií měly zabírat místo?“ říká Koucký. „Takhle by se klidně mohla obměnit třeba polovina žáků, která nyní na víceletých gymnáziích studuje.“ Podle prezidenta Asociace základních škol Karla Bárty by tyto kroky mohly být začátkem cesty správným směrem. „Na základních školách někdy po selekci zbývá méně než 50 procent původních žáků, děti totiž odcházejí nejen na víceletá gymnázia, ale i na jazykové školy a ze základní školy se tak stává zbytková. Děti pak ztrácejí

motivaci, protože vědí, že se o nich říká, že jsou hloupé,“ říká Bárta, zároveň ředitel ZŠ v Turnově. „V naší škole už se léta snažíme selekci omezovat. Na rozdíl od většiny ostatních škol u nás děti na přijímačky na osmiletá gymnázia nepřipravujeme, ale snažíme se jim u nás ve škole nabídnout velké množství volitelných předmětů, které by je bavily, aby neměly potřebu ze školy odcházet,“ říká Bárta. „Na druhé straně se snažíme přijímat ty, které by jinde skončily ve zvláštních školách – asistenty k nim získáváme s pomocí neziskových organizací.“ Podle stínového ministra školství Waltra Bartoše (ODS) jsou snahy turnovské školy a kroky ministerstva „alespoň částečně“ dobrou zprávou. „Školy by měly více pracovat s žáky individuálně, aby se rozdíly mezi dětmi vyrovnávaly,“ říká poslanec Bartoš. Osmiletá gymnázia by stínový ministr nerušil – „protože je o ně mezi rodiči zájem. Ale souhlasím s tím, aby byly rozděleny do dvou stupňů a mezi nimi se dělaly zkoušky, aby tak měl každý možnost dostat se na ně i na konci základní školy. A rozhodně by se neměly šmahem vyřazovat a odepisovat děti ze sociálně slabých rodin.“ Stejně tak – s poukazem na zájem rodičů – odmítá víceletá gymnázia rušit současná ministryně Petra Buzková. „Ale jejich počet by už neměl stoupat,“ říká šéfka vzdělávacího rezortu, která svou dceru svěřila do péče zdejšího francouzského lycea. „A co se týká dětí ze zvláštních škol, tak asi nelze všechny přesunout do normálních tříd. Ale věřím na předškolní výchovu, která většině pomůže dostat se do běžných škol.“

nejúspěšnějšími účastníky průzkumu PISA – tedy takovými, kteří by logicky měli být na víceletých gymnáziích – je přes 60 % žáků základních škol a jen méně než 40 % jich je z gymnázií. Podobně průzkum našel i velkou skupinu mezi učni, která vykazuje znalosti a schopnosti srovnatelné s polovinou žáků gymnázií. Přesto děti z učilišť nepokračují dál ve vzdělávání, i když by na to měly. Ani doma, ani ve škole je totiž k tomu nikdo nemotivuje – naopak stát mnohdy dělá, co může, aby je od další cesty vzhůru odradil a udržel při zemi. (Nesmrtelným příkladem v tomto směru zůstává příběh kolínského učiliště, na které se před dvěma lety obrátil zahraniční investor s požadavkem, aby dětem dalo „odborný výcvik“ pro monotónní práci na jeho strojích a jen minimum všeobecných vědomostí. „Pro zaměstnavatele je výhodné, když člověk umí jen určitou specifickou práci a není moc samostatný. Má pak velmi malou možnost odejít pracovat jinam,“ řekl tehdy Respektu ředitel poloprázdného učiliště, jemuž vláda na projekt výcviku briskně schválila mimořádnou dotaci 60 milionů korun, ačkoli ve stejné době odmítla vyčlenit peníze na asistenty pro děti s postižením, aby se mohly vzdělávat ve školách spolu se zdravými žáky). Není tedy divu, že děti rodin dělníků u nás mají pětadvacetkrát nižší šanci dosáhnout nejvyššího vzdělání než jejich vrstevníci z vysokoškolských rodin. V Německu je tahle šance sedmkrát a v Austrálii – která se v letošní PISE umístila ve všech oborech mezi první desítkou – dokonce jen dvakrát nižší. „Průzkumy přitom jasně ukázaly, že mezi dětmi, které u nás studují mimo výběrové školy, je velký potenciál, který bychom ne-

měli selekcí dusit,“ říká poradce Koucký. „Místo toho bychom měli pomoci těm ze sociálně slabých rodin, aby měly stejné šance jako ostatní.“ O tom, že selekce nepřispívá k rozvoji dětí ze sociálně slabšího prostředí, svědčí i další údaj z výzkumu PISA. Ten ukazuje, že výsledky českých žáků lze z téměř 20 % vysvětlit vlivem rodinného zázemí, zatímco u nejúspěšnějšího Finska, kde selekce není skoro vůbec, je vliv prostředí dvojnásobně nižší. Ve Finsku, Norsku nebo Kanadě tak dosahují žáci dobrých výsledků, aniž by záleželo na tom, z jaké vrstvy pocházejí. Poradce ministryně Koucký (mimochodem také jeden z autorů Bílé knihy, ve které zdejší experti už před osmi lety navrhovali zrušit státní osmiletá gymnázia) proto navrhuje rozdělování dětí v co největší míře omezit. „Jiné zdroje než vzdělané lidi v této zemi nemáme,“ říká, „tak bychom měli ten český bludný kruh selekce rozetnout.“ Příležitost má podle něj Česko v následujících letech ideální: v roce 2008 u nás bude o čtvrtinu méně dětí a to bude velká šance, jak jim všem přidat a umožnit vzdělání. „Z učilišť bych v maximální míře udělal centra pro vzdělávání dospělých, na což je možné získávat peníze z EU,“ říká Koucký, „a děti, které budou chtít studovat, by měly jít bez nějakých přijímaček studovat.“ V tomto směru ministerstvo ještě poradcova slova nevyslyšelo. V polovině ledna se však uskuteční setkání odborníků, které by mělo tuto debatu naplno rozpoutat. E L I Š K A B Á R T O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Už 55 statečných FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO ČTK

Talent chudých dětí čeká na šanci se prosadit

Úřad veřejného ochránce práv oznámil minulý týden pětapadesátý případ ženy, která byla v Česku proti své vůli sterilizována. A je ochotna svůj osud zveřejnit a za svá práva veřejně bojovat. „Shromáždili jsme podrobné informace o ženách, které se na nás obrátily v souvislosti s nucenou sterilizací, a požádali ministerstvo zdravotnictví o prověření zdravotní dokumentace těchto případů,“ říká zástupkyně veřejného ochránce práv Anna Šabatová. O tom, že v Česku v některých případech přichází ženy při porodu o možnost mít další děti proti své vůli, se veřejnost dozvěděla letos v září. Evropské centrum pro práva Romů společně s Ligou lidských práv, IQ Roma servis a Vzájemným soužitím zmapovaly běGisela Pačanová: Jedna z nich. hem minulého a letošního roku zdejší poměry v porodnické praxi. Výsledkem bylo svědectví deseti žen, ochotných poskytnout osobní údaje a jít do střetu s porodnicemi. Většina z žen, které se staly obětmi sterilizace bez informovaného souhlasu, byly Romky. „Měla jsem v sobě tři injekce a myslela jsem, že podepisuji svolení s císařským řezem. Podepsala bych v té chvíli cokoli, abych už to měla za sebou,“ popsala Respektu jedna z první desítky žen moment, kdy po ní lékaři žádali podpis souhlasu se sterilizací. Podobných výpovědí je dnes k dispozici přes padesát. Úřad ombudsmana poskytl prvních deset případů ministerstvu zdravotnictví. Ministryně Milada Emmerová ustavila v listopadu komisi, která se prošetřením zdravotních dokumentací měla zabývat. Podle informací organizací, které na problém nucených sterilizací upozornily, se tato komise ještě ani jednou nesešla. Aktivisté proto poslali ministryni dopis, ve kterém požadují zveřejnění osob nominovaných do komise a zveřejnění výsledků jejich šetření. „Nejsem schopen odpovědět. Voláte mi v době mého volna, takže nemám dostatek informací,“ říká mluvčí ministerstva zdravotnictví Václav Šebor, na otázku, co tedy komise vlastně zatím zjistila. „Problém sterilizací vrhá negativní dojem na česká porodnická zařízení, proto by mělo ministerstvo co nejrychleji případ od případu objasnit. To, že to tak dlouho trvá, není normální,“ říká stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS). Pokusil se na ministerstvo v této věci apelovat? „Poradím se o tom s poslanci,“ říká Julínek, který podle svých slov po Novém roce navrhne novelu zákona vyjasňujícího náležitosti informovaného souhlasu pacientů s lékařskými zákroky a jejich přístupu ke zdravotní dokumentaci. J A N K O VA L Í K K tématu viz Respekt č. 40/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 51

INZERCE

/7

Výzva Parlamentu České republiky:

Potřebujeme účinný zákon o obnovitelných zdrojích, nikoliv zákon na podporu ČEZu! Zákon podporující decentrální ekologické elektrárny by přinesl České republice investice v řádu miliard eur a tisíce pracovních míst 1/, rozvoj malého a středního podnikání, zakázky pro domácí průmysl a živnosti. Zvýšil by energetickou nezávislost a soběstačnost v regionech, zvýšil by kupní sílu obyvatel i daňové příjmy do veřejných pokladen. Z kvalitního zákona by měly zisk především regiony a kraje, které jsou na rozdíl od velkých měst bohaté na přírodní zdroje a chudší na infrastrukturu. Elektrárny na Slunce, vítr, vodu, biomasu, bioplyn a geotermii by přinesly ekologický i ekonomický užitek všem obyvatelům České republiky. Vláda a ministerstva již dvakrát po sobě přinesly předlohy zákona, ze kterého má těžit takřka výlučně společnost ČEZ. Zelená elektřina „Made in the Czech republic“ má vznikat hlavně pálením biomasy v hnědouhelných elektrárnách, za což mají být zaručeny výnosy ve výši minimálně 2 Kč/kWh na 15 let. V letošním roce již ČEZ takto vydělá stovky miliónů Kč a tyto příjmy mají narůstat do miliardových výšek 2/. Nezávislí výrobci elektřiny však podle dosavadních předloh zákona nemohou plánovat a financovat skutečné ekologické elektrárny. To je v příkrém rozporu s předpisy Evropské unie. Zákon o obnovitelných zdrojích nyní projednává Parlament České republiky. My, níže uvedené organizace, firmy a jednotlivci, žádáme naše volené zástupce, aby schválili zákon o obnovitelných zdrojích, který bude v souladu s předpisy EU. Žádáme Vás, abyste schválili zákon, který umožní rychlý rozvoj podnikání nezávislých výrobců ekologické elektřiny, a nikoliv diskriminační zákon napsaný pro společnost ČEZ a zvyšování jejích zisků. Jedině transparentní, nediskriminační a účinný zákon o obnovitelných zdrojích přinese prospěch lidem v celé naší zemi. Děkujeme Vám. 1/ studie WWF / Friends of the Earth, leden 2004 2/ podle údajů ministerstev životního prostředí a průmyslu a obchodu letos došlo k nárůstu výroby elektřiny z biomasy na cca 400 GWh, pro rok 2010 se počítá s 2200 GWh této elektřiny.

SIGNATÁŘI: MUDr. Eva Adamovská, Litoměřice; Jan a Miroslava Baliharovi, Praha; Vojtěch Barták, Praha; CEVET s.r.o., Havlíčkův Brod; ing. Vladimír Česenek, Projekty elektro, Chrudim; Česko-německé ekologické poradenství, Kempten, SRN; ing. Jiří Černý, Havlíčkův Brod; Erik Čipera, Praha; Vlaďka Čumplová, Praha; Mgr. Federico Díaz, Praha; Donauwind GmbH & CO KG, Klosterneuburg, Rakousko; Enecos s.r.o., Dukovany; Lucie Erbanová, Praha; evropská organizace EUROSOLAR; česká sekce sdružení EUROSOLAR.CZ; EWCZ s.r.o., Mostkovice; EXCON a.s., Praha; juwi GmbH Mainz, SRN; ing. Antonín Hrabec, Borkovany; MUDr. Monika a Karel Jarůškovi, Praha; Mgr. Stanislav Karlík, Praha; Krušnohorská stavební společnost s.r.o., MVE – Brusírna 1-4, Merklín; Jiří Laube, Roudnice nad Labem; Štěpán Macháček, Praha; občanské sdružení Nová energie, Praha; OIT Hans Wondraczek GmbH Krems, Rakousko; PERSEFONA s.r.o., Frýdek-Místek; MUDr. Ondřej Pěč, Praha; občanské sdružení Pravoslavná akademie Vilémov; Přátelé přírody, Ústí nad Labem; občanské sdružení RaES – Energy Centre, Brno; Rakousko-česká hospodářská společnost, Znojmo (A-Stahl, Znojmo; Austrian Building Construction, Salzburg, Rakousko; Contrasta Consulting s.r.o., Znojmo; EDV – Himmerlbauer, Retz, Rakousko; Egston s.r.o., Znojmo; Haasprofile s.r.o., Znojmo; Dr. Peter Hancvencl, Praha; Hoga s.r.o., Znojmo; Klement Consult s.r.o., Brno; Kofron Production & Consulting, Znojmo; Kolarik & Buben GmbH, Wien, Rakousko; KÜBLER – HOLZ Dřevoopracování s.r.o., Moravské Budějovice; P.O.M. s.r.o., Znojmo; SIKU s.r.o., Hodonín; Solarunternehmen Franz Krautsack, Nemeten, Rakousko; SUNCONE s.r.o., Znojmo; TPA – NOTIA s.r.o., Znojmo; TS Optik s.r.o., Wien, Rakousko; VINUM Znojmo, s.r.o., Znojmo; Znora s.r.o., Znojmo a další), Marek Rubáš, Plzeň; Step Trutnov a.s., Trutnov; Project Energy s.r.o., Praha; Project International a.s., Praha; RENNA s.r.o., Valašské Meziříčí; Milan Smrž, Praha; Marcela Špinková, Veltruby – Hradišťko; Ventureal s.r.o., Brno; VETENERG s.r.o., Žatec; Větrná energie Morava s.r.o., Brno; Štěpána Vnoučková, Praha; Mgr. Irena Vodáková, Praha; Pavel Vraný, Praha; občanské sdružení Wind Solar, Valašské Meziříčí; Dr. Jiří Zemánek, Praha

ORGANIZÁTOŘI: Občanské sdružení Nová energie Praha a česká sekce sdružení EUROSOLAR.CZ. K signatářům této Výzvy se můžete připojit zasláním e-mailu na adresu [email protected] nebo [email protected]. Příspěvky na další inzerci této Výzvy vítány.

8/

EKONOMIKA

13.–19. 12. 2004

Muži z radnice jdou k soudu

Exprimátor Kladna Volf: A ještě máme aquapark!

Dva politicky citlivé případy se blíží k uzavření. V obou se šetří podivné hospodaření ve velkém městě a v obou je stíhaný významný politik opoziční ODS. Tím prvním je chomutovský senátor (a dříve starosta) Alexandr Novák, podezřelý z úplatku při prodeji obecních akcií, tím druhým bývalý kladenský primátor Milan Volf, jehož v březnu policie odvedla přímo z radnice a strávil 14 dní ve vazbě s obviněním za nezákonné financování kladenského hokeje a obcházení veřejných zakázek. A tentokrát existuje naděje, že případy neskončí do ztracena, ale u soudu.

Akcie, hokej, audi Novákův příběh se začal psát v roce 1999, kdy byl ještě v Chomutově starostou. Města na severu Čech tehdy prodávala akcie dvou energetických firem, jež kdysi získala od státu – Severočeské energetiky a Severočeské plynárenské. O akcie se strhla bitva, města založila sdružení ke společnému vyjednávání o ceně a akcie prodala po více než šesti tisících korunách za kus. Členem sdružení byl zpočátku

i Chomutov, později však vystoupil a za akcie utržil podstatně méně, po 4700 korunách za kus. Při počtu 67 tisíc akcií sice město získalo 317 milionů korun, ale kdyby zůstalo ve sdružení, pravděpodobně by mohlo dostat až o sto milionů více. O rok později požádal jeden sociálnědemokratický zastupitel policii, ať nápadně nevýhodný obchod prošetří. Současně přišla informace z Rakouska: banka, u níž měl Novák zahraniční konto, ohlásila podezřelou platbu na jeho účtu – 2,27 milionů tehdejších německých marek od jedné kyperské firmy. Policisté z toho usoudili, že jde o úplatek, a požádali Senát, aby zbavil Nováka imunity (horní komora vyhověla). Spolu se senátorem obvinili i obchodníka s českým i německým pasem Petera Schmela, který zprostředkovával obchod s akciemi a zároveň poslal peníze na Novákovo konto. Rakouská policie (jak uvedl premiér Gross na interpelaci ve sněmovně) nadto stíhá Novákovu manželku za praní špinavých peněz. Senátor nebyl schopen případ věrohodně vysvětlit a do svých odpovědí se zaplétal. Nejdříve tvrdil, že žádné

FOTO GÜNTER BARTOŠ

FOTO ČTK

Policie uzavírá případy senátora Nováka a primátora Volfa

Senátor Novák: Benzinka, ne úplatek.

konto v Rakousku nemá, poté, že na něj žádné takové peníze nepřišly, a nakonec, že to byly peníze související s jeho podnikáním, konkrétně na výstavbu čerpací stanice. Ani dnes není ochoten případ a rozpory ve svých tvrzeních vysvětlit. „V té době, kdy se mě novináři ptali, jsem tam to konto neměl,“ říká pouze. „Jinak počkejte, až se to došetří. Vše, co jsem chtěl, už jsem řekl a nechci to stále opakovat. Najděte si to v novinách.“ Případ Milana Volfa je ještě známější. Policie ho loni v březnu obvinila ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Bez souhlasu zastupitelstva totiž podle obvinění poslal na provoz kladenského hokejového stadionu 41 milionu korun (manažerem hokejového oddílu je kladenský radní a Volfův stranický kolega Otakar Černý mladší, syn šéfa sportovního zpravodajství České televize) a fiktivně to nechal zaúčtovat jako pronájem reklamní plochy. Dále si někdejší primátor bez výběrového řízení koupil luxusní audi za více než tři miliony korun, což je podle policie porušení zákona o veřejných zakázkách. Sám Volf je ještě skoupější na

slovo než Novák: zcela se stáhl z politiky, změnil si telefonní číslo a na zanechané vzkazy nereaguje.

V lednu se rozhodne ODS označila svého času případ Milana Volfa za zneužití policie k politickému boji, zatčení totiž proběhlo před evropskými volbami. Řadí ho do stejné kategorie jako podzimní předvolební zatčení Marka Dalíka, tajemníka předsedy ODS, ve známém případu Kořistka. „Nejdříve se udělá demonstrativní zatčení, málem za přítomnosti televizních kamer, a pak se vůbec nic neděje,“ kritizuje policii člen výkonné rady ODS a budoucí předseda Senátu Přemysl Sobotka. Na letošní volby ovšem žádné zatýkání vliv nemělo a ODS všechny troje drtivě vyhrála. „To je i tím, že s Kořistkou to už ČSSD přepískla a lidi nejsou hloupí,“ míní Přemysl Sobotka. Podrobnější pohled na průběh obou ekonomických případů však žádnému zneužití policie proti opozičním politikům nenasvědčuje. V případě Volfa je už vyšetřování té-

měř u konce a státní zástupkyně Tamara Kaiserová chce o podání obžaloby rozhodnout během ledna. U senátora Nováka se čekalo dlouho na právní pomoc z ciziny. Policisté totiž požadovali dokumenty o bankovních převodech ze tří států a poslední přišly před několika dny z Kypru. „Jsou v řečtině a právě nyní se předkládají,“ říká chomutovský státní zástupce Zdeněk Krupička, podle něhož na přelomu roku se rozhodne o dalším průběhu vyšetřování. V případě Volfa není vyloučeno ani rozšíření případu. Policie se totiž podle státní zástupkyně zajímá o další městské zakázky. Především jde o stavbu kladenského aquaparku – soutěž na jeho výstavbu vyhrála s cenou 120 milionů korun Energie Kladno Jaromíra Jágra staršího, který je shodou okolností prezidentem kladenského hokejového oddílu; aquapark se nakonec prodražil na 180 milionů. O případném stíhání, či naopak odložení případu rozhodne žalobkyně také pravděpodobně na počátku příštího roku. MAREK POKORNÝ

Kdo z nás podváděl víc Evropa se snaží o smír ve svém největším obchodním sporu s Amerikou Pokus o smírné řešení největšího obchodního sporu mezi Spojenými státy a Evropskou unií v historii skončil minulý týden fiaskem. Na půdě Světové obchodní organizace (WTO) tak stále leží dvě vzájemné žaloby: na Ameriku za to, že skrytě a v rozporu s pravidly WTO dotovala vývoj letadel Boeingu, a na Evropskou unii za to, že neméně protiprávně podporovala Airbus. Nový evropský komisař pro obchod Peter Mandelson byl ochoten ke kompromisu ve stylu „zapomeňme na staré spory a pojďme dál“, ale jeho americký protějšek Robert Zoellick ještě přitvrdil. Obvinil evropské státy, že chtějí dát Airbusu další výhodnou půjčku, a pohrozil, že jednání o smíru ukončí a požene spor před rozhodčí tribunál WTO. To by znamenalo novou obchodní válku mezi Evropou a Amerikou a ve výsledku by to poškodilo obě firmy.

Vzpírá se to logice Prodej velkých dopravních letadel se v současné době vzpamatovává z poklesu, který vznikl v roce 2001 kvůli útoku teroristů na Spojené státy. Na trhu soupeří pouze dvě firmy – Boeing a Airbus (ten je součástí panevropské firmy EADS). Získá-li jeden objednávku, druhý nutně tratí. Až dosud v soupeření vedl Boeing, ale letos se poměr změnil. Podle amerického časopisu Newsweek Airbus do konce letoška prodá 315 leta-

del, zatímco Boeing 285. Vedení Airbusu by mělo vydržet ještě další čtyři roky – pak se má na trhu objevit protitah Boeingu, jeho nový stroj 7E7, přezdívaný Dreamliner. Evropané pak pro změnu chystají svůj A350, jenž by měl vzlétnout nejpozději dva roky po Dreamlineru. Obě společnosti zaměstnávají desetitisíce lidí a jsou zatím ziskové – mírně, ale přece. Ovšem Boeing je na tom vzhledem ke klesajícímu počtu objednávek a k nutnosti tvrdé restrukturalizace (firma chce v průběhu dvou let zrušit 30 tisíc pracovních míst a věnovat se spíše montáži už hotových dílů) momentálně hůř. Proto dal letos v srpnu americké vládě podnět k akci. „Že by Boeing ztrácel své místo na trhu kvůli tomu, že je Airbus lepší, to se vzpírá veškeré logice,“ prohlásil suverénně viceprezident Boeingu pro mezinárodní vztahy Ted Austell. Jenže své problémy si Boeing zavinil do značné míry sám. Málo investoval do vývoje (za poslední tři roky 2,8 miliardy, tedy méně než třetinu toho, co Airbus), takže poslední novinkou firmy je čtrnáct let starý Boeing 777. Dále se na firmu valí skandál, kvůli němuž jí hrozí ztráta amerických vojenských zakázek v hodnotě 23 miliard dolarů. (Jde o to, že výběrová řízení zmanipulovala v jeho prospěch významná úřednice Pentagonu Darleen Druyunová a dostala pak za to od Boeingu křeslo viceprezidentky

s platem 250 tisíc dolarů ročně.) A konečně měl Boeing dlouho složitou řídící strukturu v čele s 28člennou výkonnou radou. Tu dokázal zjednodušit až loni nový šéf podniku Harry Stonecipher, přezdívaný pro svůj agresivní styl řízení Sekyrář Harry.

Od Hamburku po Illinois Letos v říjnu, měsíc před prezidentskými volbami, podala americká administrativa stížnost u WTO kvůli údajným nelegálním evropským subvencím pro Airbus. Krok měl mimo jiné posílit postavení prezidenta George Bushe coby obhájce amerických ekonomických zájmů. Američané prohlašují, že Airbus dostal od vlád největších evropských zemí od svého založení v roce 1970 přímou či nepřímou státní podporu ve výši zhruba 40 miliard dolarů. Podle amerického ministra obchodu Zoellicka není snadné vyčíslit přesnou sumu, protože šlo o různé formy státní pomoci včetně půjček, jež potom společnost nemusela vrátit. Velká města jako Hamburk nebo Toulouse zdarma poskytla pozemky či služby pro zakládání nebo rozšiřování závodů. Dalších 15 miliard dolarů dostal podnik na rozjezd výroby letadel. Američané připouštějí, že bez toho by podnik nepřežil svá dětská léta – nyní jde ovšem o největšího výrobce velkých civilních letadel, jaký už podporu pro začínající firmy nepotřebuje.

Evropané kontrovali podobnou stížností na Boeing. Evropská komise v ní obvinila Spojené státy, že prostřednictvím vesmírné agentury NASA, ministerstva obrany a agentury ministerstva obchodu poskytovaly od roku 1992 Boeingu nedovolené subvence na výzkum a vývoj ve výši asi 23 miliard dolarů. Stát Washington, kde má Boeing své montážní haly, měl navíc firmě poskytnout daňové úlevy ve výši dalších 2,8 miliard dolarů. Stejným způsobem přispěl Illinois a dalších 200 milionů měl Boeingu odpustit americký stát Kansas tím, že koupil jeho dluhopisy. Dotace navíc dostával Boeing i oklikou: okolo tří miliard dolarů získal za poslední tři roky jako vývozní subvence.

Bylo by to šílenství Snaha Američanů hnát současný spor na ostří nože má donutit Evropany k ukončení dotací pro Airbus a poskytnout Boeingu alespoň chvíli oddechu v konkurenčním boji. Zejména jde o to, že evropské vlády jsou údajně připraveny poskytnout Airbusu výhodné půjčky na vývoj a výrobu nového letounu A350, a tím možná urychlit jeho zavedení na trh. Pokud se spor dostane až před rozhodčí Světové obchodní organizace, mohla by z toho vzejít další obchodní válka, při níž WTO dovolí jako sankci používat odvetná cla. Takových bitev už Evropa s Amerikou

vedla několik desítek (naposledy o cla na ocel, o dovoz geneticky upravených potravin nebo o dovoz hovězího vypěstovaného s použitím hormonů). Vzájemné uvalení cel by neprospělo žádné ze stran, hůř by však postihlo v současné době Evropany. Zahraniční obchod je totiž v současné době, kdy na starém kontinentu stagnuje domácí poptávka, důležitým motorem ekonomického růstu EU. Navíc by to nebylo výhodné ani pro obě svářící se firmy. Airbus má dodavatele součástek i v USA (General Electric či Honeywell) a Boeing naopak v Evropě (Dassault Systemes a Finmeccanica). Ani rozsudek Světové obchodní organizace by ke všemu nemusel vést k zastavení dotací pro konkurenta. Dobře to dokládá velmi podobný spor jiných dvou leteckých výrobců, kanadského Bombardieru a brazilského Embraeru. V roce 1996 na sebe obě země podaly vzájemné žaloby kvůli nelegálním subvencím, WTO uznala obě za oprávněné a schválila vzájemné sankce. Ani jedna strana dodnes nepřestala dotovat svého výrobce, zato obě vlády i obě firmy ztratily při vedení sporu značné množství peněz i času. „Nakonec obě strany říkají, že to bylo šílenství,“ komentuje to nyní mluvčí kanadského ministerstva zahraničí Andre Lemay. MAREK HUDEMA

RESPEKT / 51

EKONOMIKA

/9

Zelená elektřina za pevnou cenu Kolik by stála elektřina, kdyby se do ní započítávaly všechny náklady? Tedy nejen na výrobu, ale i ty externí, třeba dopad na zdraví obyvatel, klimatické změny, snížení zemědělské produkce kvůli spadu škodlivin atd. Nedávná studie Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy a VŠE odhaduje, že náklady na výrobu elektřiny z uhlí by se tím například zdvojnásobily. Žádný stát však zatím neumí promítnout zmíněné faktory do cen energií. I proto volí alespoň částečné řešení – podporuje ekologicky čisté, obnovitelné zdroje energie, kde jsou tyto externí náklady minimální. Zákon, který měl pro tento druh podnikání zajistit stabilní podmínky, ležel v parlamentu více než rok kvůli nevůli a laxnímu přístupu některých poslanců především z hospodářského výboru Poslanecké sněmovny. Sněmovna by se tak k jeho projednávání měla dostat až tento týden.

Co je nejlevnější Obnovitelnými zdroji energie se rozumí především vítr, sluneční záření, voda či biomasa. Česká republika se vstupem do EU zavázala k jejich podpoře a do roku 2010 slíbila takto vyrábět více než 8 % celkově spotřebované elektřiny. K tomu budou zapotřebí investice ve výši více než 10 miliard korun ročně. Jak naznačila i zmíněná studie, problém tkví především v tom, že dokud nejsou do výrobních cen „kla-

FOTO ARCHIV ČEZ

Parlament po měsících obstrukcí projedná zákon o ekologických zdrojích energie

Za rok se vrátím – a určím vám cenu. (Elektrárna na Mravenečníku v Jeseníkách.)

sické“ energie započítány externí náklady, nemůže se „zelená“ na liberalizovaném trhu bez veřejné podpory uplatnit. (Pro představu: výrobní cena za kilowatthodinu z malých vodních elektráren činí zhruba 1,50 Kč a u solárních zdrojů je to dokonce okolo šesti, zatímco elektrická energie z uhlí či jádra stojí okolo jedné koruny). Pokud tedy chce stát za současného stavu přilákat podnikatele, aby investovali do výroby „zelené“ elektřiny, musí je nějakým způsobem podpořit. Jednou z cest je vytvořit systém, kde bude stát ekologickou energii podporovat tak, že prostřednictvím dlouhodobě pevně stanovených cen umožní výrobcům pokrýt náklady

a určitý zisk. Jsou-li výkupní ceny garantovány na několik let dopředu, mohou investoři spočítat návratnost prostředků vložených do výstavby nebo vylepšování svých elektráren. Podobný mechanismus již od roku 2000 funguje v Německu (pevně stanovené ceny až na dvacet let) a je oblíbeným zaklínadlem i českých příznivců obnovitelné energie.

V rukou úředníků Současná praxe v České republice je zatím odlišná. Distribuční společnosti jsou povinny vykupovat zelenou elektřinu za zvýhodněné výkupní ceny, ty jsou ovšem pokaž-

dé stanoveny jen na rok dopředu vyhláškou Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Průhlednost tohoto mechanismu tedy značně pokulhává: Kdo může sázet na to, jak se ERÚ rozhodne za rok? Právě to měl změnit nový zákon „o podpoře výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů“. Jenže ani s novým zákonem, tak jak zatím leží v Poslanecké sněmovně, si výrobci příliš nepomohou. Díky plné liberalizaci energetického trhu od roku 2006, budou mít možnost volby – uplatnit své právo na povinný výkup elektřiny za pevnou cenu, či ji přímo prodat na trhu za tržní cenu a zinkasovat peněžní dorovnání, tzv. zelený bonus. Výkupní ceny i ceny zelených bonusů by měl nadále stanovovat ERU – ovšem stále jen na rok dopředu. Zákon mu pouze nařizuje, aby si přitom počínal tak, že celkový podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě dosáhne v roce 2010 už zmíněných 8 procent a majitelé „ekologických“ elektráren budou mít zaručenu patnáctiletou návratnost investic. I takové ustanovení ale umožňuje, aby úředníci určovali výkupní ceny „zelené“ energie podle okamžitých politických nálad, ne-li podle tlaku třeba uhelné konkurence. Nazývat takovou konstrukci pevně stanovenými výkupními cenami vyžaduje zkrátka značnou dávku otrlosti. Transparentní podnikatelské prostředí tak opět není zaručeno. Je třeba dodat, že ani navždy pevně stanovené výkupní ceny by

nebyly ideálním řešením. Osvobodily by totiž investory v této oblasti ekonomiky od značné části jejich podnikatelského rizika, a tím je zvýhodnily oproti ostatním. Výsledkem by byla výstavba „ekologických“ elektráren, které by produkovaly zbytečně předraženou energii. Vždyť již dnes se diskutuje o výstavbě větrných elektráren na nevhodných a nerentabilních místech.

Rozhodně ne na rok Rozumné řešení představují dlouhodobě (ne však navždy či na přespříliš dlouhou dobu) určené pevné ceny. V novém zákoně by mohl být například stanoven pevný a především průhledný systém výkupních cen pro určité časové období. Tématem k diskusi je, zda by to mělo být pět nebo patnáct let, ale jeden rok je opravdu nesmyslně málo. S ohledem na výše zmíněný závazek České republiky vůči EU by cena placená spotřebiteli nemusela být až tak vysoká. Podle některých studií, by s ohledem na nutné investice stačilo připlácet zhruba kolem dvaceti haléřů za každou spotřebovanou kilowatthodinu (to by zvedlo současnou cenu pro domácnosti asi o 6 procent). Zda udělají naši poslanci nakonec krok správným směrem, se možná dozvíme už tento týden. L U K Á Š VÁ C H A Autor je ekonom, zabývá se energetickými úsporami a financováním obnovitelných zdrojů energie.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Drahá pošta, jak prodávat tanky a Penta míří na hejly Kdyby se měla hledat nejúspěšněji lobbující česká firma, na přední místa by mířila státní Česká pošta. Před třemi týdny ve sněmovně prosadila utužení svého monopolu: poslanci jí zákonem zaručili exkluzivitu na tzv. direct mailing (doručování firemních reklamních materiálů). Minulý týden zase ministerstvo financí schválilo zvýšení cen v průměru o 14 %. Pohlednice tak bude od ledna stát 7,50, o korunu více než nyní, poslání dvousetkorunové složenky zdraží téměř o polovinu, z 12 korun na rovných dvacet. Pošta argumentuje tím, že poskytuje ze zákona ztrátovou službu a musí doručovat dopisy do každé vzdálené vísky, navíc v době internetu, který jí odlákává zákazníky. Současné výsledky podniku ale

o potížích nesvědčí. Zisk státní pošty za posledních pět let neklesl pod půl miliardy a loni dosáhl rekordních 916 milionů. I obrat stále roste – nyní činí 15,9 miliardy korun a za uvedené období vzrostl o 4 miliardy. Prostým znásobením dojdeme k tomu, že poště toto zdražení vynese další nejméně miliardu korun. Zbohatne především stát coby majitel. Že by tady byl hlavní důvod? ••• Britskému listu Guardian se povedlo získat oficiální přístup k soudním dokumentům o tamní zbrojovce Alvis (nyní součást firmy BAE Systems). Je to exemplární ukázka, jak vypadají zbrojní obchody, v tomto případě s tanky. V roce

1994 Alvis zaplatila nejstarší dceři tehdejšího indonéského prezidenta Suharta úplatek ve výši 16,5 milionu liber (zhruba 759 milionů korun). Díky této provizi pak získala kontrakt s Indonésií na dodávku 100 lehkých supermoderních tanků Scorpion. Společnosti Alvis se navíc podařilo, ačkoli měla dost vlastních prostředků, získat záruky na vývoz tanků od britské vlády. Jelikož Indonésie dodávku řádně nesplácí, celý špás bude stát Brity minimálně 7 milionů liber. Indonéská vláda mimo to nedodržela slib daný londýnskému kabinetu, že nepoužije zbraně „k vnitřním bezpečnostním operacím“, a tanky nasadila proti povstalcům na Východním Timoru, na Acehu či ke zdolání pouličních demonstrací v hlavním městě. To-

mu přihlížela jak konzervativní, tak labouristická vláda. To vše kvůli záchraně 150 pracovních míst ve volebním obvodu Coventry. ••• Textař a podnikatel Michal Horáček ohlásil prodej své sázkové kanceláře Fortuna a odchod z loterijního byznysu. Cenu neoznámil, média spekulují o 100 milionech dolarů, podle současného kurzu 2,3 miliardy korun. Horáček, který se v roce 1989 spolu s hudebníkem Michaelem Kocábem účastnil jednání mezi komunistickou vládou a disentem, se podle MF Dnes přičinil hned po revoluci o to, aby byl v České národní radě přijat zákon o loteriích. Už v březnu 1990 se třemi společníky ze světa „černých“

sázkařů na dostihovém závodišti v pražské Chuchli založil Fortunu jako první soukromou sázkovou kancelář v Česku. Kupcem je slovenská (nyní už spíš česko-slovenská) finanční skupina Penta. V Česku ovládá Severomoravské vodovody a kanalizace či Lázně Jáchymov a nedá se říct, že by měla pověst zrovna Rychlých šípů (za ovládnutí jáchymovských lázní je šéf skupiny Marek Dospiva stíhán). S Fortunou se chce Penta zaměřit na příležitostné sázkaře, lidově řečeno hejly. Ti nesledují tak přesně vývoj v jednotlivých sportech, a proto jsou snazší cíl než profesionálové. A hejlů ještě zbývá v Česku celkem dost. –MP–, –MH–

inzerce

10 /

ZAHRANIČÍ

13.–19. 12. 2004

Úkol pro cara FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Americký kongres schválil zásadní reformu zpravodajských služeb

CIA nezanikne, její logo zůstane zachováno, ale informovat bude „zpravodajského cara“, ne přímo prezidenta.

Sedmý prosinec je zapsán do americké historie jako datum útoku na Pearl Harbor. Od letošního roku bude vnímán i jako den, kdy Kongres schválil konsolidaci tajných služeb pod jednoho šéfa – podle médií cara. Schválení reformy je přímým důsledkem práce komise pro vyšetření okolností, které umožnily teroristické útoky 11. září 2001, a tlaku rodin pozůstalých, jejichž blízcí zahynuli v sutinách Světového obchodního centra v New Yorku. Tři roky staré útoky zůstávají velkým traumatem a nikdo nechce, aby podobný šok musela Amerika absolvovat ještě jednou. I proto byl tlak na reformu tajných služeb mezi veřejností tak silný.

Když promluvil Myers Schválení reformy ovšem neprobíhalo tak lehce, jak by se podle vý-

sledků mohlo zdát (Sněmovna reprezentantů schválila zákon v poměru 336:75 a Senát 89:2). Zákon v Kongresu předložili v létě dva středoví senátoři, republikánka Susan Collinsová a známý demokrat Joe Lieberman. V průběhu prezidentské kampaně reformu tajných služeb podporovali jak prezident Bush, tak senátor Kerry, přesto se zákon do kongresových voleb schválit nestihl. Mandát kongresmanů však vyprší až zahájením práce nové Sněmovny, a tak se legislativci museli do Washingtonu vrátit i po podzimních volbách. Senát návrh přijal už před měsícem, ale předseda Sněmovny Dennis Hassert stáhl reformu z pořadu listopadového zasedání. V republikánském klubu se proti návrhu objevila silná opozice a vedení nechtělo, aby reformu schválily především hlasy demokratů. Vlivný šéf branného výboru Duncan Hunter se obával, že

koncentrace zpravodajských služeb pod jednoho šéfa zpomalí přenos informací, zejména k vojenským velitelům přímo v terénu, a ohrozí tedy akceschopnost armády. Demokraté obviňovali ministra obrany Rumsfelda, že právě Pentagon se nechce vzdát některých svých pravomocí. Když se však šéf sboru náčelníků americké armády generál Richard Myers, který se původně o reformě vyjadřoval více než chladně, za zákon veřejně několik dnů před hlasováním postavil a prohlásil, že zpravodajský tok nebude ani v novém systému zpomalen, tak i Hunter a další kongresoví spojenci Pentagonu po mohutné masáži od Bílého domu od své opozice vůči reformě ustoupili.

CIA přežije Hlavním smyslem reformy bylo zlepšit sdílení informací a spolu-

práci napříč všemi zpravodajskými službami. Nový systém by měl zabránit přehmatům z doby před 11. zářím, kdy si FBI a CIA nevyměňovaly informace, a tak hlášení FBI z Arizony o podezřelých mladých mužích arabského původu, kteří se vzdělávají v amerických leteckých školách, nikdo nedal do spojitosti s informacemi CIA, že alKáida plánuje využít letadel proti cílům v USA. Šéf národního zpravodajství bude kontrolovat zpravodajský rozpočet ve výši 40 miliard dolarů a pod sebou bude mít CIA a dalších 14 zpravodajských služeb včetně vojenské kontrarozvědky a Národní bezpečnostní agentury (NSA), o jejíž činnosti panují ve Washingtonu velké pověry. Když se rozšiřovala dálnice okolo Washingtonu, centrála NSA nacházející se na předměstí metropole ve státě Maryland odmítla sdělit, kolik v komplexu za-

Kerik se mihnul, Rumsfeld a Snow zůstávají cejní složky v době útoků z 11. září 2001, a je považován za blízkého spolupracovníka bývalého starosty New Yorku Rudi Giulianiho. Kerik, který nedokončil střední školu a svoji policejní kariéru zahájil v armádě, dlouho působil jako tajný agent v boji proti drogám a šéfem newyorské policie se stal až v roce 2000. V posledních době působil v Iráku, kde se věnoval školení tamních policejních jednotek, a pracoval v úspěšné konzultantské firmě Giuliani Partners. Jenže v sobotu Kerik vycouval, když vyšlo najevo, že kdysi zaměstnával jako chůvu ilegální imigrantku. Za pozornost stojí i jména dvou ministrů, kteří vládní posty neopouští. Na čele obrany zůstává Donald Rumsfeld a finance bude nadále řídit John Snow. Právě o něm se ještě nedávno spekulovalo, že opustí vládní tým, a za horkého favorita na tento post již byli považováni Andrew Card, současný personální šéf Bílého domu, a bývalý konzervativní texaský senátor Phil Gramm. Prezident Bush se však rozhodl spolehlivého ministra, který je znám svou pracovitostí a oddaností, v úřadě ponechat. Protože daňová reforma a zjednodušení daňových zákonů patří mezi hlavní vnitropolitické priority prezidenta Bushe pro druhé volební období, lze očekávat, že Snow se stane výraznější mediální hvězdou než doposud. Rumsfeld takovou hvězdou už je a jeho styl Bílému domu vyhovuje. Právě proto se ve washingtonských kruzích ani nezačalo spekulovat o tom, že by Rumsfeld měl opustit Pentagon. Jeho křes-

lo se sice hodně otřáslo v době skandálu s týráním vězňů v neslavně proslulé věznici Abú Ghraíb letos na jaře, ale kdeže loňské sněhy jsou. Dnes již Rumsfeldova hvězda opět září naplno a zkušený politik může dokončit operaci v Iráku i reformu amerických ozbroRumsfeld opět na koni. jených sil. Bush tímto krokem napodobil Nixona, který si též svůj tým zahraničněpolitických poradců ponechal do druhého období téměř beze změn. Pouze Henry Kissinger, podobně jako letos Condoleezza Riceová, přešel z postu poradce pro národní bezpečnost na post ministra zahraničí. Kromě Rumsfelda a Riceové zůstávají klíčovými lidmi v okolí Bushe jeho politický poradce Karl Rove a viceprezident Cheney. Ve Washingtonu se však vynořují i spekulace o tom, že Dick Cheney v průběhu druhého období z funkce odejde a jeho nástupce se stane hlavním favoritem na zisk republikánské nominace k volbám v roce 2008. FOTO ARCHIV

FOTO ARCHIV

George Bush dokončuje reorganizaci své administrativy. Dohromady devět ministrů se rozhodlo opustit vládní tým, v minulém týdnu do něj naopak prezident zařadil Jima NiKerik svůj New York neopustí. c h o l s o n a, současného velvyslance USA ve Vatikánu který se ujme vždy problematického křesla ministra pro záležitosti veteránů, a současného prvního náměstka ministra financí Samuela Bodmana, jenž převezme rezort energetiky. Neobsazený zůstává již jen post zdravotnictví. Bush tak napodobil Clintona, který také vyměnil devět členů svého kabinetu, Reagan do druhé prezidentské čtyřletky obměnil polovinu svého týmu a Nixon jmenoval osm nových ministrů. Největší rozruch vzbudilo jmenování exšéfa newyorské policie Bernarda Kerika ministrem pro vnitřní bezpečnost místo Toma Ridgeho. Kerik se nejvíce proslavil, když vedl newyorské poli-

městnává lidí, a tak projektanti dálnice nemohli přesně odhadnout počet vozidel a odstranit časté dopravní zácpy v jejím okolí. Konsolidace zpravodajských služeb pod jednoho šéfa však neznamená, že by zanikla CIA a její logo, vojenská špionáž zůstane umístěna v Pentagonu a Národní agentura satelitního zpravodajství (National Recconassaince Office) nadále bude dodávat informace přímo vojenským velitelům na bojištích po celém světě. Větší změna proběhne především v oblasti managementu zpravodajství, ředitel CIA bude informovat zpravodajského cara, a ne přímo prezidenta jako doposud, a v povinnosti informace sdílet napříč službami, ale také s federálními, státními a obecními úřady. Zákon však v sobě zahrnuje řadu dalších ustanovení, jež nejsou se zpravodajskými službami přímo spojeny. Zpřísňuje procedury pro udělení víz, stanoví minimální tresty pro ty, kdo budou vlastnit či rozšiřovat raketové systémy schopné sestřelit letadlo. Důvodem pro deportaci z USA může nyní být i zjištění, že dotyčná osoba absolvovala tréninkové kurzy na známých teroristických základnách, a hmotná podpora teroristům se stává trestným činem. Rozšiřuje se počet systemizace jednotek ochrany hranic o 2000 členů, bude posílena celní správa o 800 zaměstnanců ročně v příštích pěti letech a zákon též umožňuje testovat bezpilotní letouny při ochraně jižní a severní hranice Spojených států.

Goss, či někdo jiný? Zpravodajský car bude z pochopitelných důvodů patřit mezi nejvlivnější muže ve Washingtonu, bude mít postavení ministra vlády a schvalovat ho bude, podobně jako šéfa CIA, Senát. Mezi hlavní kandidáty již dnes patří současný ředitel CIA Porter Goss, předsedové komise 11. září, bývalý guvernér státu New Jersey republikán Thomas Kean a někdejší šéf zahraničního výboru Sněmovny, demokrat Lee Hamilton, bývalý šéf branného výboru Senátu Sam Nunn a také John Lehman, šéf amerického námořnictva za Reaganovy administrativy. Nejvíce se hovoří právě o současném řediteli CIA Gossovi, ale jeho cesta bude trnitá. Rázné reformy, které Goss začal v září po svém nástupu do CIA zavádět, vyvolaly ostrou reakci v agentuře i mezi senátory. Navrhovatelka reformního zákona Collinsová již oznámila, že Gosse jako ředitele národního zpravodajství nepodpoří. Několik šéfů vlivných oddělení CIA po nástupu Gosse rezignovalo v rámci nesouhlasu s jeho některými reformními kroky. Otázkou tedy bude, kolik politického kapitálu bude chtít prezident Bush na podporu Gosse utratit, nebo zda se raději rozhodne pro nekontroverzního kandidáta přijímaného všemi stranami. CIA pokračuje v tiché válce proti Bílému domu. Nedávné zveřejnění tajné zprávy CIA na stránkách The New York Times o zhoršující se bezpečnostní situaci v Iráku před lednovými volbami je jen poslední ukázkou politikaření některých vlivných sekčních šéfů uvnitř služby. Když ze CIA v průběhu kampaně před prezidentskými volbami unikly podobné informace o situaci v Iráku obsažené v Národním zpravodajském odhadu, tak i umírněný senátor John McCain podpořil Gossovy reformy, když prohlásil, že by ředitel Goss měl vyčistit disharmonickou CIA. MICHAL SEDLÁČEK Autor je politolog.

RESPEKT / 51

ZAHRANIČÍ

/ 11

Vrtěti Tymošenkovou FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Moskva se míchá do Ukrajiny a jejího vývoje více než zdrávo Jako když se malé dítě spálí o plotnu – oficiální ruská rétorika k ukrajinské krizi nabrala za posledních čtrnáct dní obrat o 180°. Zatímco před volbami se ruský prezident Vladimir Putin dvakrát osobně sešel s promoskevským kandidátem Viktorem Janukovyčem a dal skrze média velmi výrazně najevo, s kým spojuje budoucnost Ukrajiny, po krachu listopadového prezidentského klání, označeného mezinárodními pozorovateli za zfalšované, přišel dramatický obrat. „Je nepřijatelné, aby se na voliče Ukrajiny vytvářel jakýkoli nátlak a nedal se jim prostor pro svobodnou volbu,“ řekl Putin tento týden během své návštěvy Turecka v reakci na evropskou kritiku zfalšovaných voleb a dodal, že Rusko vždy ctilo zásadu nevměšování do vnitřních záležitostí té či oné země – Ukrajinu nevyjímaje. Nicméně nejdokonalejší ilustraci postoje Kremlu vůči Kyjevu poskytl ruský zatykač na Julii Tymošenkovou. Přední činitelka oranžové revoluce se tak stala dokonce objektem stíhání Interpolu.

v 90. letech, kdy Tymošenková provozovala spolu se svým manželem Oleksandrem prosperující obchodní firmu zaměřenou na dovoz energie z Ruska. Ruská vojenská prokuratura vydala letos 23. září na ukrajinskou opoziční aktivistku zatykač poté, co nereagovala na předvolání ruské policie k výslechu. Tymošenková byla zanesena do ruského seznamu policejně hledaných osob. Jakkoli je o podstatě obvinění možné diskutovat, časový sled událostí jasně naznačuje, že za zatykačem je politická objednávka Kremlu. Moskevská hysterie přitom neměla nejmenší opodstatnění. Geopolitická fakta o Ukrajině hovoří z ruského pohledu jasně: ukrajinský východ, ve kterém jsou koncentrovány tři čtvrtiny ukrajinského hrubého národního produktu, je k ní silně vázán ekonomicky i kulturně. Osm procent ukrajinské ropy a zemního plynu dochází z Ruska a čilá obchodní výměna v dalších oblastech také mluví jasně. S odstupem je proto jasné, že ruský mediální tanec kolem Ukrajiny byl minulý týden především snahou zakrýt vlastní prohru. „Ukrajinská krize uštědřila Putinovi vážnou politickou ránu,“ říká analytik Rádia Svobodná Evropa/Svoboda Donald Jensen. „Jím dlouho protežovaný kandidát na Ukrajině prohrál, a on sám proto vypadá jako slabý, nerozhodný a neschopný. Nešlo o první pokus, kdy se jeho režim pokusil o vývoz řízené demokracie do blízkého zahraničí, ale o první případ, kdy se setkal s tak otevřeným nesouhlasem,“ dodává Jensen.

tovací předpolí pro revoluci, která by se měla posléze rozšířit do Ruska. „Připravme se ne na politickou propagandu, ale přímo na revoluci,“ uvedl v rozhovoru pro ruskou televizní stanici NTV. Rétorika studené války, jež později zazněla i z úst prezidentského poradce Sergeje Jastržembského a dalších ruských politiků (své do oleje přilili i moskevský starosta Jurij Lužkov a extremistický předák Vladimir Žirinovskij) se obrátila zejména proti Polákům. Ty Kreml označil za hlavní viníky „vměšování se Západu do vnitřních záležitostí Ukrajiny“. Do popředí ruské pozornosti Polsko vytáhly nejen zprostředkovatelská mise prezidenta Kwasniewského či přítomnost polských studentů v kyjevském táboře opozičního kandidáta Viktora Juščenka, ale i neopatrné výroky ukrajinského opozičního předáka Boryse Tarasjuka, který na konci listopadu nepravdivě varoval polský Sejm před přítomností „několika stovek po zuby ozbrojených příslušníků ruských jednotek OMON v Kyjevě“.

Posviťme si na Poláky Jak jsme objednali…

Julie Tymošenková: zatykač zmizel, pozornost Kremlu nikoli.

Intenzitě velkého zklamání z nezdařeného pokusu o prosazení sobě loajálního kandidáta do čela svého velkého západního souseda odpovídala i rétorika dalších ruských představitelů, jako vystřižená z dob studené války. Kremelský politický lobbista Gleb Pavlovskij označil evropskou kritiku ukrajinských prezidentských voleb a mezinárodní tlak na jejich opakování za přípravu velkého spiknutí proti Rusku. Západ podle něj používá Ukrajinu jako tes-

Zatím poslední z řady kremelských překvapení poté přišlo ve středu, kdy na oficiální stránce Interpolu několik hodin visel ruský zatykač na pravou ruku ukrajinského opozičního předáka Juščenka, ukrajinskou poslankyni Julii Tymošenkovou. Obvinění, které po pár hodinách opět ze stránek Interpolu záhadně zmizelo, hovořilo o podezření z podplácení vysokých představitelů ruského ministerstva vnitra

JOSEF GREŠ

Leitkultur nad multi-kulti Zatímco v Holandsku po vraždě režiséra Van Gogha vzplály mešity i kostely, v Německu s jeho několikamilionovou muslimskou menšinou je klid. Vypadá to ale spíše na klid před bouří – skoro sedmdesát procent Němců se obává opakování holandského scénáře. Události v Holandsku zatím v Německu zapůsobily jako spouštěcí mechanismus celospolečenské debaty o přistěhovalcích, kterých je v Německu skoro deset milionů. Klíčovým slovem nynější debaty je Leitkultur neboli (německá) vůdčí kultura, kterou by přistěhovalci měli přijmout.

Zazpívejte hymnu! Braniborský ministr vnitra tak mluví o tom, že cizinci musí přijmout „náš právní a hodnotový pořádek a plně akceptovat naši Leitkultur“, hesenský premiér Roland Koch by rád nechal cizince při získávání občanství zpívat hymnu a jeho bavorský kolega Edmund Stoiber požaduje pro změnu přísahu na ústavu. Všichni společně pak mluví o konci rudo-zelené multikulturní utopie. Vyjadřovat se o podobných věcech není ovšem v Německu jen tak. Kvůli dědictví nacismu je obtížné mluvit o národu, národní identitě a hrdosti nebo vůdčí kultuře bez obavy z obvinění z pravicového radikalismu, nebo rovnou fašismu. Naopak multikulturalismus a kulturní otevírání se v uplynulých desetiletích staly běžnou agendou nejen levice, ale i liberální FDP, a dokonce i některých kruhů v křesťansko-demokratické unii. Podle konzervativních kritiků chce však levice právě skrze přistěhovalectví a kulturní otevírání změnit historický německý národ a v multikulturalismu vidí cestu k emancipaci od neblahé německé historie. Německé dějiny jí pak slouží jako bič, kte-

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Co znamená být Němec a co musí podniknout cizinec, aby se jím stal rým je možné každý nesouhlas snadno smést ze stolu jako fašismus.

Byla to chyba Letošní debata o Leitkultur je však v lecčems nová a onen bič už nelze užít tak snadno. Varovné hlasy totiž nepřicházejí jenom zprava. Samotný pojem Leitkultur není ostatně žádným pravičáckým výmyslem. V roce 1996 ho zpopularizoval Bassam Tibi, profesor syrského původu na univerzitě v Göttingenu. Tvrdil, že „ideologie multikulturalismu zaměňuje kulturní různost s odděleným životem paralelních kulturních ghett. Nedostatek komunikace, který z toho plyne, škodí pak v první řadě menšinovým společnostem. Leitkultur ve smyslu hodnotového a jazykového konsensu považuji proto za potřebnou“. Dnes označil bývalý sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt politiku přistěhovalectví od samého počátku za chybnou. Multikulturalismus je podle něj oblíbená hračka privilegované politické a kulturní elity, tedy těch, co nemusí bydlet v přistěhovaleckých čtvrtích ani posílat děti do škol, kde většina žáků neumí pořádně německy. Opatrně, ale přece kriticky, se ke stávajícímu stavu vyjadřují i ministr vnitra Otto Schily, a dokonce i zelená pověřenkyně pro cizince Marieluise Becková tvrdí, že tolerance má své meze. Vražda Van Gogha zkrátka ukázala liberálům, že na strach z radikálního islámu nemají monopol jen konzervativci, kteří se obávají ohrožení křesťanských kořenů Evropy. Van Gogh přece nebyl žádný konzervativec, stěžovaly si na něj i křesťanské a židovské skupiny. Holandský populista a kritik islámu Pim Fortuyn byl otevřený homosexuál a přímo klasický libertarián. Naopak největší ochránci cizinců v Německu, Zelení, by v drtivé

Všichni Berlíňané jsou si rovni – alespoň podle Turků.

většině islámských zemí nemohli vůbec existovat. Jak přívrženci multikulturalismu, tak jejich odpůrci však ve své argumentaci narážejí na značné obtíže. Ti první nejsou schopni nabídnout odpověď na základní paradox zastánců multikulturní společnosti – jak se zachování původní identity přistěhovalců srovná s některými tendencemi, nepřípustnými v demokratické zemi? Třeba nerovností žen, vynucenou ženskou obřízkou u některých skupin afrických přistěhovalců, s rozhodnutím rodičů o sňatku dětí, s neúčastí žáků při hodinách dějepisu, kde se vyučuje o holocaustu (pro část muslimů neexistující sionistický výmysl)… Přívrženci Leitkultur narážejí na jiný problém. Chtějí z přistěhovalců udělat loajální občany Spolkové republiky, kteří by zpívali její hymnu a znali její dějiny a hodnoty. Jenže

jak to chtít po přistěhovalcích, když německou hymnu nezná často ani německá mládež, jejíž výchova se úzkostlivě vyhýbá všemu, co by mohlo byť jen zavánět národní výlučností? Jak chtít po přistěhovalcích přijetí německých hodnot, když neexistuje konsensus o tom, co tyto hodnoty vlastně znamenají? Když se reportér švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung zeptal jednoho německého Turka, co chápe pod slovem Leitkultur, dotyčný odpověděl: „To myslíte poslouchat popmusic, nosit odhalené šaty a nestarat se o vlastní rodinu…?“ Trefil se do černého. Muslimové totiž Západ velmi často vidí jen jako dekadentní sekularizovanou společnost.

Povel z Ankary Jak se potom lze divit, že u přistěhovalců převládá jejich původní identi-

ta? A to i u těch z druhé či třetí generace (kdy dochází často dokonce k reetnizaci). I mladí Turci totiž obvykle kamarádí zase jenom s Turky, fandí tureckému fotbalovém týmu, poslouchají tureckou televizi, žení a vdávají se mezi sebou. Mají vlastní imámy, školené v Turecku, kteří jsou tureckým státem vysílání vždy jen na několik let, takže obvykle neumí ani německy a jen velmi málo ví o zemi, kde mají působit. A největší turecká organizace v Německu, DITIB, je prakticky řízena z Ankary (z Ankary také vzešlo doporučení, že by bylo vhodné uspořádat demonstraci proti teroru, které se pak v Kolíně nad Rýnem zúčastnilo 25 000 převážně tureckých muslimů) a její šéf neumí německy. A ještě jeden moment je v celé diskusi opomenut. Problém s přistěhovalci přece není jen v tom, že jsou muslimové. Obzvláště u Turků drtivá většina z nich nejsou žádní fundamentalisté (členů tureckých islamistických spolků je okolo 30 000 a potenciálních islámských extremistů všech národností registruje Spolkový ústav na ochranu ústavy zhruba 3700). Nedůvěra veřejnosti k nim může být jejich muslimským vyznáním sice znásobena, zakopaný pes však leží jinde. Turecká menšina vykazuje totiž všechny negativní rysy, které menšina může mít. Úrovní vzdělání jsou hluboce pod německým průměrem (zhruba polovina jich dosahuje jen základního vzdělání), úrovní kriminality naopak vysoko (dvojnásobně) nad. Jsou mnohem častěji nezaměstnaní, žijí v nejhorších čtvrtích a výrazně se izolují od většinové společnosti – žijí své vlastní paralelní životy ve vlastní paralelní společnosti. M ATYÁ Š Z R N O

ZAHRANIČÍ

13.–19. 12. 2004

Generále, vyčistěte chlév

Svět kolem V úterý byl v Nizozemsku zatčen Frans van Anraat, muž, který v 80. letech spolupracoval s Irákem Saddáma Husajna při vývoji chemických zbraní. Podle státního zástupce je podezřelý z toho, že v letech 1984–88 dodal Saddámovu režimu tisíce tun surovin pro výrobu zbraní hromadného ničení, konkrétně pro produkci yperitu. Právě tyto látky používala irácká armáda jak ve válce proti Íránu (dodnes se tam tisíce bývalých vojáků léčí z následků zasažení bojovými plyny), tak ve svých genocidních praktikách vůči iráckým Kurdům (nejznámějším příkladem je plynový útok na město Halabdža v březnu 1988, který zanechal 5 tisíc obětí). Van Anraat je prý kupoval v USA, odkud je přes přístavy v belgických Antverpách a jordánské Akabě dopravoval do Iráku. Nizozemské státní zastupitelství ho teď viní z účasti na genocidě a z porušení ženevských konvencí, které z hlediska mezinárodního práva reglementují válku. Van Anraat byl zatčen na žádost USA. A právě americká FBI stále pátrá po jeho společníkovi, jímž je občan Spolkové republiky Německo Peter Valaschek, narozený v Česku. Vidíme inspirativní příspěvek k alespoň následnému řešení genocidních praxí. Bude zajímavé sledovat, zda se v podobném hledáčku ocitnou i jiní Evropané či Američané, kteří se tak či onak podíleli na zvěrstvech před deseti lety ve Rwandě nebo zrovna nyní v Súdánu.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Pákistánský boj proti terorismu záleží na vůli Parvíze Mušarafa

Před pěti lety se stal prezidentem, teď má být vítězem nad teroristy.

Na to, čemu v Pákistánu říkají válka proti terorismu, narazíte hned na letišti v metropoli Islámábádu. Po hodině ve frontě před pasovou přepážkou se dostanete před úředníka, který má spoustu času: pomalými pohyby oskenuje zadní stránku vašeho pasu a pak vás ještě speciálním zařízením vyfotografuje. Pákistán přitom má zároveň propustnou hranici z Afghánistánem, kterou mohou místní lidé (tedy ti, kteří se po místním způsobu obléknou) překročit kdekoli a bez jakékoli kontroly. Navenek to ovšem působí tak, že se Pákistán snaží bojovat s terorismem ze všech sil. Kampaň řídí nejmocnější člověk v zemi – Parvíz Mušaraf, prezident, který kromě svého úřadu je také v čele generálního štábu armády.

Izrael ve čtvrtek vyrazil k vládě velké koalice či národní jednoty, jak se tam už navykle říká. Tuto variantu umožnil výsledek stranického hlasování v rámci Likudu Ariela Šarona. Premiér chce tímto krokem odvrátit předčasné volby v situaci, kdy se seběhlo několik věcí skoro zároveň. Nejprve sám prosadil jednostranné stažení armády i židovských osad z pásma Gazy a části Západního břehu Jordánu. Vzápětí poté však zemřel Jásir Arafát, což zpochybnilo realizaci zmíněného stažení, má-li být pojato coby jednostranný krok, neboť až dosud „nebylo s kým jednat“. Nový lídr Palestinců ovšem vzejde až z voleb 9. ledna. V neposlední řadě pak George Bush uhájil svůj mandát a očekává se jeho tlak na politické řešení konfliktu ve Svaté zemi – aby se zapsal do historie tam, kde neuspěl jeho předchůdce Bill Clinton. Nová koalice má – Šaronovými slovy – vzniknout do dvou týdnů. Bude to už čtvrtá vláda národní jednoty v padesátišestileté historii Izraele, což už dříve vyvolávalo u některých komentátorů, kteří tvrdí, že takový krok je oprávněný pouze při ohrožení státu, rozpaky. První vznikla v roce 1967, těsně před existenční šestidenní válkou. Druhá byla sestavena v roce 1984, v době, kdy státem mávala hyperinflace. Třetí byla ustavena v roce 2001, po Šaronově vítězství v premiérských volbách, což právě vedlo ke kritice. Tehdy totiž nešlo o ohrožení státu, ale o jednání s Palestinci po začátku druhé inti-

Ceněným spojencem Mušaraf vystupuje jako osvícený vládce, který má zemi ekonomicky pozdvihnout a přitom ji chránit před riziky – konkrétně před nepřátelstvím

– ZP –

ní Pákistán) či v posledním případě Amžad Husajn Farúkí (zahynul po přestřelce s policisty v městě Navabšáh v centrální provincii Sindh).

Z přítele nepřítelem

Domluvit se s kmeny

Zatčení Farukího přišlo půldruhého měsíce poté, co jeho snímek pákistánská vláda zveřejnila mezi nejhledanějšími šesti teroristy, za něž slíbila odměnu celkem přes milion dolarů (za Farukího 340 tisíc). Z inkriminované šestice však mezi elity al-Káidy patří pouze Libyjec abú Farádž. Ostatní se provinili hlavně tím, že organizovali útoky na pákistánské půdě, sám Farúkí má jako člen skupiny Harkat al-Mudžáhidín na svědomí dva pokusy o atentát na prezidenta Mušarafa. Harkat al-Mudžáhidín stojí za pár slov navíc. Stejně jako ostatní kašmírské skupiny vznikla začátkem 90. let pod dozorem služby ISI. Dostala se pod vliv Usámy bin Ládina a nasadila tvrdý kurz: v roce 1995 se „proslavila“ únosem a vraždou pěti západních turistů. To už rozšiřovala své aktivity do Afghánistánu, kde provozovala výcvikový tábor Riškor, jímž prošlo přes tři tisíce dobrovolníků. Po pádu Tálibánu stáhla své aktivity na pákistánské území, kde se dostala do křížku s Mušarafovým režimem, který se (pod pohrůžkou zařazení na seznam sponzorů terorismu) rozhodl spolupracovat s USA. A hned v létě 2002, ještě před tím, než zorganizovala atentáty na Mušarafa, se zviditelnila vraždou reportéra listu Wall Street Journal Daniela Pearla. Další kašmírské skupiny se však do otevřené konfrontace proti režimu nepouštějí. List Rozgaran prorokuje, že Mušaraf se s teroristy nemůže vypořádat dříve, než vyčistí tajné služby a policii od příznivců radikálních islamistů. Nyní, kdy je kvůli akcím proti teroru nepřítelem číslo jedna pro islámskou opozici i radikály na kmenových územích, mu však na to nezbývají síly. Koncem října oznámil, že nedodrží svůj loňský slib a nevzdá se funkce náčelníka generálního štábu. Proč? Od loňského prosince se situace v zemi změnila a „96 % lidí si nyní přeje, abych vojenskou uniformu neodkládal“.

Afghánský list Rozgaran přirovnává pákistánské tažení proti terorismu k čištění chlévu, který po sobě zanechal Mušarafův předchůdce Zijául Hak. Je namířeno proti cílům, jež se před deseti či dvaceti lety etablovaly s vydatnou pomocí pákistánské vlády. Skupina Usámy bin Ládina byla totiž v dobách sovětské okupace Afghánistánu klíčovým spojencem pákistánské tajné služby ISI a tato instituce de facto vytvořila i kašmírské guerilly, nyní jedny z hlavních teroristických sil v zemi. Zvýšené úsilí Pákistánu potírat teroristy lze pozorovat od letošního března, kdy zemi navštívil tehdejší šéf CIA George Tenet. Vzápětí začala ofenziva v části kmenových území – v Jižním Vazíristánu, kde se po pádu Tálibánu usadilo kolem 600 zahraničních ozbrojenců. Dnes má armáda už na kontě pět podobných ofenziv, které stály asi 200 životů, z toho přibližně pětina připadá na zahraniční bojovníky. Boje ve Vazíristánu ukazují, jak obtížné je pro vládu komunikovat s kmenovou společností a vynutit si vydání lidí, které jejich hostitelé, kmeny Vazírů a Mehsúdů, podle svého zvykového práva považují za své hosty. Už v březnu totiž Paštúni z pohraničí svolali kvůli zahraničním bojovníkům svoji Velkou radu (džirgu), jež formálně vyjádřila s úsilím vlády souhlas. Vyčlenila dva tisíce mužů soukromých milic Arbakaí na pomoc armádě a odhlasovala trest vyobcování na 20 let pro ty, kdo budou bojovníky ukrývat. Velké ryby je však třeba hledat jinde než ve Vazíristánu. Vzhledem k tomu, že Pákistán není i přes vojenskou povahu režimu klasickým autoritářským státem, je kontrola obyvatelstva slabá a aktivisté teroristických organizací se mohou snadno schovat v přelidněném vnitrozemí. Téměř všechny důležité osobnosti al-Káidy byly dopadeny ve velkých městech. Z letošních třeba Tanzanec Ahmed Khalfan Ghailani (Gudžarát na východě země), počítačový expert Muhammad Naím Núr Chán (střed-

TOMÁŠ VLACH, Islámábád, Džalálábád Autor působí v agentuře Daroga.

Od Kosova k Haagu

FOTO ARCHIV

fády. Pro takové situace je podle názoru mnohých lepší jasně vyhraněná vláda s jasným programem a jasnou opozicí. Tehdejší kabinet národní jednoty vydržel 20 měsíců. Těžko odhadovat, jak dlouho vydrží ten nadcházející.

ze strany Indie na jedné a radikálním islámem na druhé straně. Ač silně věřící muslim, hlásí se k západnímu stylu života. Například si doma drží několik psů, což je ve společnosti, kde pes je nečistým zvířetem, nezvyklé. V porovnání s předchůdci se však zdá, že více než na rivalitu s tradičním soupeřem, Indií, se soustředí na hrozbu radikálního islámu. Alespoň to tak vypadá podle jeho dekretů: v březnu 2000 zakázal veřejné nošení zbraní, v únoru 2001 postavil mimo zákon veřejné sbírky na teroristické aktivity v okolních zemích a dal zmrazit účty podezřelým skupinám. Ještě přitvrdil po 11. září 2001, kdy se odhodlal ke kroku, který učinili naposledy ve dvacátých letech Britové. Poslal 85 tisíc vojáků a policii do autonomních kmenových území u hranic s Afghánistánem, aby tam pátrali po skupinách al-Káidy. Povolil i působení komand CIA a také nařídil registraci náboženských škol, institucí, o nichž je veřejně známo, že se podílejí na vymývání mozků islámským fanatikům.

Washington si spojence cení: 16. června prohlásil George Bush Pákistán za hlavního spojence proti terorismu, a Islámábád tak má šanci získat levně vojenský materiál a výcvik pro své vojáky.

Jak se zapsat do dějin Kosova? Být premiérem, během jehož mandátu bude vyhlášena nezávislost této srbské provincie. Tak zhruba zní – v rozporu s mezinárodními dohodami i pozicí EU a NATO – většinový názor Kosovanů. Také proto se před týdnem, po listopadových volbách, stal premiérem Kosova Ramush Haradinaj, člověk, kterému hrozí na západě kontinentu obvinění z válečných zločinů. Podívejme se na jeho životní a politickou dráhu i na to, jakým směrem tento člověk Kosovo povede. Haradinaj (46) je mezi kosovskými Albánci známý spíše popularitou než reálným vlivem. Politice se věnuje teprve od roku 2000 a snaží se budovat umírněný image, před tím však prodělal téměř desetileté období ilegálního buřiče a partyzána. Narodil se ve vesnici Gllogjan v početné patriarchální rodině, jejíž rodiče horovali pro myšlenku kosovské nezávislosti. Ještě v roce 1987 se zdálo, že půjde navždy jen o sen: Jugoslávie trvala a Ramush byl obyčejným mladíkem se zájmem o astronomii, který se právě zapsal na matematicko-fyzikální fakultu. Po prvních dvou semestrech si dobrovolně odsloužil rok vojny. Mezitím Miloševič

odvolal vedení Kosova, následně oblastí otřásly masové demonstrace, bělehradský vládce nechal zrušit její dosavadní autonomii a Haradinaj uprchl do Švýcarska, hlavní základny kosovských nacionalistů. V roce 1994 se spojil s čerstvě vzniklou Osvobozeneckou armádou Kosova (UCK) a začal se osobně připravovat na účast v budoucím povstání kurzem vietnamských bojových umění a službou ve francouzské cizinecké legii (pro srovnání, jeho dnešní politický rival Hashim Thaci tehdy studoval ve Vídni mezinárodní vztahy). V roce 1997 se vrátil ilegálně do Kosova s tím, že po svém zastřeleném bratrovi převzal agendu pašování zbraní. Tehdy už rodina Haradinajů patřila ke špičce hierarchie UCK. Několikahodinová bitva s policií v jejich rodném Gllogjanu na jaře 1998, během níž byl Ramush dvakrát raněn, definitivně odstartovala v Kosovu válku. Gllogjan se stal hlavní zastávkou pro asi dva tisíce albánských dobrovolníků, přijíždějících z emigrace v západní Evropě. Když byl na podzim 1998 dobyt, srbské orgány u vesnice prohledaly tři místa s 39 těly, patřícími většinou popraveným válečným zajatcům

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

12 /

Zatím si rozumí jen se svými.

včetně žen. To spojilo s Haradinajovým jménem možnost obvinění z válečných zločinů na základě velitelské odpovědnosti. Za války proti Miloševičově Jugoslávii řídili operace UCK profesionální vojáci, veteráni jugoslávské, chorvatské a bosenské armády. Mezi ně bývalý člen cizinecké legie nikdy nezapadl. Stále si však držel jednu z nejvyšších funkcí. Po jugoslávské kapitulaci vládl Haradinaj téměř

rok na západě Kosova trochu jako vojenský guvernér. Když byla koncem roku 1999 UCK oficiálně transformována do Kosovského ochranného sboru (KPC), stal se zástupcem velitele, ale před prvními parlamentními volbami v Kosovu (2000) ze sboru vystoupil. Nepřipojil se však k Hashimu Thacimovi, který budoval oficiální nástupnickou stranu UCK, ale založil vlastní. Už před listopadovými volbami dávali kandidáti najevo, že jejich hlavní snahou je spolupracovat s mezinárodním společenstvím – nepohněvat si ty, kteří mají moc Kosovu nezávislost dát. I Haradinaj brnkal na citlivou strunu, když tvrdil, že jeho prioritou jsou vztahy se Srby. Ve srovnání se svým předchůdcem Bajramem Rexhepim, technokratem, bývalým starostou národnostně smíšeného hornického střediska Mitrovica, však lze pochybovat o tom, zda je bývalý partyzán Haradinaj, pocházející z etnicky téměř homogenního prostředí, vůbec komunikace se Srby schopen. FILIP TESAŘ Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.

RESPEKT / 51

TÉMA

/ 13

Zlatý déšť ke štěstí nestačí FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Proč je Řecko chudé i po všech miliardách evropských dotací

Prší tu peníze, ale nikdo neví, do čeho je chytat. (Neapoli, Peloponés.)

Peníze z evropských rozvojových fondů se pomalu, ale jistě stávají jedním z klíčových témat zdejší společenské diskuse. Jak se k nim dostat? A na co je využít? Každá rada či inspirace je dobrá – a ta, kterou nabízí Řecko, je opravdu nad zlato. Nejen proto, že jde o zemi nám podobnou počtem obyvatel i ekonomickou situací. Důležité je, že i po čtvrtstoletí v Unii patří Řecko stále mezi největší příjemce evropských peněz a zároveň mezi nejchudší státy EU. Za co ti Řekové vlastně celá léta utráceli a proč všechny ty miliardy nepřinesly kýžený efekt? Pro nováčka v kontinentálním klubu může být odpověď důležitou informací.

Skouras číslům nevěří Cesta z hlavního řeckého města Athén do nitra Peloponéského poloostrova trvá jen necelé dvě hodiny. I tak málo stačí, aby se člověk dostal do jiného světa. Jen pár kilometrů od přímořské nížiny nastupují dvoutisícové hory, dálnice se mění v úzkou, do skály zařezanou

silnici bez svodidel. Na malých planinách kolem těžko dostupných vesnic se místo exotických plodů pěstují jablka nebo hrušky a vrcholky hor jsou obrostlé vzrostlými smrky. Kromě ovoce se v kamenité půdě nic jiného pěstovat nedá, a místní usedlíci proto nejčastěji chovají kozy a ovce. Ty se volně potulují po krajině a hledají něco k snědku. Zatímco procházející se stádečko zvířat je na zdejších silnicích běžný obrázek, autobusy hromadné dopravy tady jezdí jen minimálně a vlaky nitrem Peloponéského poloostrova nejezdí vůbec. V zapadlých, od světa odtržených vesnicích tak mnohdy zůstává jen pár starých pastevců, kteří se z vesnice do vesnice pohybují na hřbetech oslů. Některé vesnice jsou už opuštěné úplně a jejich někdejší existenci dosvědčuje jen pár rozpadajících se kamenných domů. Podobně lze narazit i na opuštěné kláštery. Tato nejjižnější pevninská část Řecka s více jak půlmilionem obyvatel patří mezi padesát nejchudších míst v celé EU – s 16 700 dolary HDP na hlavu je životní úroveň zdejších

obyvatel o třetinu nižší než unijní průměr. Proto sem už léta míří balíky peněz z bruselských rozvojových fondů. Jejich účinek však není příliš vidět. Některé křivky jdou dokonce k horšímu. Například nezaměstnanost: zatímco v roce 1993 se pohybovala kolem pěti procent, dnes sedí na devíti. „Já těm číslům nevěřím,“ říká Annastasios Skouras, který v Peloponéském regionu koordinuje žádosti o evropské peníze pro tuto oblast. „Vždyť jsme s bruselskou pomocí postavili dálnici do Athén a to přece muselo přilákat nové investory a snížit nezaměstnanost.“ Analýzu, jaký dopad ve skutečnosti měla tato největší peloponéská investice a stavba, ale jeho úřad k dispozici nemá. „Teprve hledáme způsob, jak bychom tu efektivnost změřili,“ říká Skourasův zástupce Panayiotis Koutris. Mezitím jeho šéf přináší seznam dalších projektů, na které je pyšný. První místo mezi všemi drží stavba nového přístavu ve městě Neapoli na jihu poloostrova. Vyrážíme tedy podívat se, jak takový úspěšný projekt vypadá.

Kde ty loňské lodě jsou Je nedělní dopoledne a v kavárně poblíž neapoliského mola se začínají scházet místní. „Chtěli jsme, aby lodě, které míří z Athén na Krétu, stavěly i u nás, nebo odsud rovnou vyplouvaly,“ vzpomíná u jednoho ze stolků místostarosta města Dimitris Livanos na to, jak vlastně před jedenácti lety vznikl plán velkolepé opravy zdejšího přístavu. Ten se rozkládá za jeho zády a zeje prázdnotou. Když se idea rekonstrukce rodila, pluly přes Neapoli velké přepravní lodě dvakrát týdně. Postupně ale přestávaly přes tento přístav plout a loni se u neapoliských břehů neukázala už ani jedna. V přístavu opraveném nákladem zhruba 150 milionů korun tak dnes nekotví žádné plavidlo: protože zátoka je přebudována jen na velké lodě, museli z ní odejít i místní rybáři, kteří ji kdysi zaplňovali svými kocábkami. „Nikdo neví, proč sem ty lodě přestaly jezdit,“ říká starosta Livanos. „Mysleli jsme, že až přístav opravíme, budou sem naopak jezdit častěji, ale

Dobrá cesta jak začít Kdy se Česko začalo připravovat na pobírání peněz ze strukturálních fondů a odkud jste čerpali inspiraci? Přípravu jsme zahájili před třemi lety, ve stejné době také vznikl náš odbor. Na začátku jsme spolupracovali s Francií, Irskem a Portugalskem. Takže jsme měli mix názorů, jak ze země, kde je čerpání evropských peněz decentralizované, tak ze dvou, kde je centralizovanější. Jak zkušenosti těchto zemí ovlivnily naše přípravy? Bohužel těch zkušeností se zatím nepodařilo v plné míře využít. Ideálem pro nás bylo samozřejmě Irsko, které je schopno čerpat skoro

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Rozhovor s Janem Gregorem, ředitelem odboru Národního fondu Ministerstva financí

sto procent vyčleněných peněz. Nicméně jejich strategie se od té naší

hodně liší a vzhledem k zažitému systému jsme jejich výhody nedokázali využít. No ale v čem jsme si poučení vzali? Například ve Francii, podobně jako v Řecku, jsou hodně decentralizované programy, po regionech. U nás jsme to udělali jinak a sloučili všechny kraje do jednoho programu na čerpání evropských peněz. Pokud bychom to totiž měli rozdělené po krajích a někde by se nedařilo čerpat, tak bychom peníze museli vracet. Takhle můžeme peníze přelít z jednoho regionu do druhého a peněz plně využít. Je lepší to ze začátku dělat centralizovaně, a až se to

naučíme, tak to třeba změnit. Toto je myslím dobrá cesta, jak začít. Jaké má Česko priority, na co budeme čerpat nejvíce? O tom, jaké budou priority, se diskutovalo déle než dva roky a návrhy se konzultovaly s Bruselem. Evropská komise to korigovala tak, abychom dávali víc na vzdělávání a podporu malých a středních podniků. Takže nakonec by evropské peníze měly být rozděleny rovnoměrně. Nestane se tedy – jako v Řecku, že bychom pobírali peníze hlavně na stavbu silnic? Je pravda, že z hlediska občana se zdá, že silnice je efektivnější, proto-

že je to vidět, kdežto když se uskuteční školení, tak o tom ani neví. Ale díky korekci EK je to rozložení zhruba stejné. Na infrastrukturu by nemělo jít víc peněz. A nedopadne to tak, že na projekty, které se týkají infrastruktury, vyčerpáme peníze, kdežto o tzv. měkké projekty nebude takový zájem a peníze nevyužijeme? Doufám, že ne. Je snaha například podporovat neziskové organizace, u kterých je předpoklad, že budou žádat o peníze na měkké projekty. Žadatelé z neziskovek mohou získat peníze předem, aby se mohly projekty rozběhnout.

TÉMA

FOTO LUDVÍK HRADILEK

13.–19. 12. 2004

FOTO LUDVÍK HRADILEK

14 /

Neapoli: Je obtížné stále něco vymýšlet... FOTO LUDVÍK HRADILEK

Onoufrios Papadacos: Dálnice mi nechybí, díky.

lo, aby našli ty správné lidi, kteří umí plánovat, komunikovat a organizovat. Současné vedení se ale skládá z bývalých námořníků a ti to zkrátka neumí a peníze jim tak protékají mezi prsty. Možná musíme počkat, až tahle generace odejde a chopí se toho mladší, kteří umějí pracovat s internetem a mají přehled.“

Jeden kilometr vzdělání, prosím

...když to už jednou nevyšlo a na obzoru žádná loď.

nějak to nevyšlo. No, ale když už jsme tak investovali, měli bychom toho využít. Říkám si, že bychom si třeba nějakou loď mohli koupit sami. Město na ni sice nemá peníze, ale uděláme sbírku a určitě na ni vybereme.“ Všichni muži vysedávající kolem o projektu samozřejmě vědí a nešetří kritikou. „Tolik peněz to stálo, a místním to nedává žádnou práci, naopak rybářům to zkomplikovalo život,“ pouští se do diskuse jeden host. „Možná by bylo lepší, kdyby město dalo peníze do něčeho, co by přinášelo užitek.“ Místostarosty se ta výtka dotýká. „No vždyť to chceme – ale je to pro nás obtížné,“ říká Livanos. „Přístup k internetu jsme donedávna neměli, a když už se k nám nějaká informace donesla, tak jsme nestihli projekt napsat a peníze propadly. Ted už to má na starost jeden člověk, ale stejně se věci moc nedaří – často jsou ty záležitosti na nás moc složité, potřebujeme se poradit s úřady v Athénách, a než se to zvládne, je zase po termínu.“ V Neapoli se tak za třiadvacet let podařilo – kromě rekonstrukce přístavu – využít evropské peníze už jen ve dvou dalších případech – na opravu silnice a výstavbu ústavu pro děti s postižením. Na celém poloostrově zůstalo nevyužito více jak osmdesát procent z 380 milionů eur, které Unie pro tento region v posledních třech letech vyčlenila.

„Je obtížné vymýšlet stále nové projekty,“ vysvětluje to už citovaný Panayiotis Koutris. „Vláda nestanovila jasné cíle a my nevíme, na co se soustředit. Navíc podmínky čerpání se často mění a sotva se stačíme zorientovat, tak se musíme přizpůsobovat novým pravidlům.“ Na Peloponés ale přicházejí mladí lidé, kteří mají přístup k internetu a vědí o tom, jak a na co získávat evropské peníze. „Chci tady žít, protože je tu krásně a to, že sem místo dálnice vede jen úzká asfaltka, mi vůbec nevadí,“ říká Onoufrios Papadacos (34), který si na pobřeží kousek za městem začal před třemi lety stavět malý domek. „Dělám dekorace hotelů v tradičním duchu a rekonstruuji staré domy,“ říká pan Papadacos, který vystudoval ekonomickou univerzitu na Krétě. „Právě na restaurování chci letos získat grant z EU. Musel jsem mít ekonomický rozpočet, kolik lidí to zaměstná, a pak spoustu dokumentů. Trvalo mi to pár měsíců, ale od nového roku se firma rozjede, a pokud nedostanu peníze z EU, tak holt budu investovat svoje vlastní.“ I Anastasia Chatzimoschou (30) se do Neapoli přestěhovala teprve nedávno. „To, že zde vedou špatné silnice, mě vůbec netrápí, spíše je důležité, že vedení města neumí nabízené evropské peníze využívat,“ říká paní Chatzimoschou, učitelka angličtiny. „A přitom by stači-

Podle odborníků shrnuje případ neapoliského přístavu neduhy, se kterými se potýká celé Řecko. „Nabídka byla vždycky větší než naše kapacity,“ říká Konstantinos Moussouroulis, poradce pro rozvoj na ministerstvu financí v nové řecké vládě, která se dostala k moci letos v březnu. „Teprve v roce 1984 jsme sestavili tým expertů, který tomu systému rozuměl. Potom se ale k evropským penězům dostala jen určitá elitní skupina lidí a do regionů informace pronikaly jen málo, a lidé si tak mysleli, že je to jen pro odborníky.“ Peníze proto zůstávaly ležet v bruselské kase a propadaly. Například jen v loňském roce byla z 4,2 miliardy eur profinancována pouze čtvrtina. Na ministerstvu financí proto nyní kromě snah o větší informovanost starostů a snazší přístup obcí k internetu dokončují i nový systém podpory, v němž by regiony nebyly tak závislé na rozhodnutí centrální vlády. Pomoc pro podnikatele v regionech by napříště měla zajišťovat síť 29 bank. „Jednou z chyb také bylo to, že jsme především utráceli a neinvestovali. Chci říci, že silnice sice pomohou k propojenosti mezi oblastmi, takže možná usnadní lidem život, ale ze zkušeností je jasné, že nepomohou nalákat investory,“ říká poradce Moussouroulis. Částky na výstavbu silnic a dálnic tvořily v uplynulých třech letech v celém Řecku největší položku na seznamu evropských dotací – 2,6 miliardy eur, například oproti 587 milionům na zaměstnanost. „Jeden kilometr dálnice stojí 3–4 miliony eur a s tím se dá udělat pořádný kus práce ve vzdělávání a rekvalifikaci, které jsou pro naši zemi mnohem důležitější a jsou skutečnou investicí,“ říká poradce ministra, podle něhož – a dalších řeckých odborníků – by právě z této zkušenosti mohlo Česko vyjít. „Pokud nemáte silnice v nějak zvlášť hrozném stavu, tak bych doporučoval investovat spíše do vzdělání a rozvíjení lidí,“ říká Dimitris Micharikopoulos, šéf rozvojových programů v athénském Institutu sociální inovace, kde zpracovávají projekty, a také jeden z bývalých členů komise, která hodnotila čerpání evropských pe-

Také v zapadlé horské vesnici Dimitsana, ležící v srdci Peloponéského poloostrova si léta lámali hlavu nad tím, jak získat evropské peníze a dát místním práci. Před sedmi lety přišli s nápadem, že vybudují muzeum vody. Tu v této oblasti lidé po staletí využívali k pohánění mlýnů a strojů na vydělávání kůží, na zpracování látek, nebo na drcení obilí či střelného prachu. Na vybudování muzea, které by návštěvníkům ukazovalo, jak takový systém poháněný vodou fungoval, dostala vesnice více než milion eur z fondů EU a v roce 1997 se muzeum – vzdálené kilometr od vesnice – otevřelo veřejnosti. „Od té doby je to tady mnohem živější,“ říká Anna Kostopoullou, zástupkyně starosty. „Začaly sem jezdit zájezdy z různých škol a také přibylo turistů ze zahraničí.“ Z evropských peněz

postupně vzniklo v malé vesnici 20 hotelů a penzionů a řada restaurací a obchodů se suvenýry. Projekt splnil očekávání a na radnici se radují a plánují, že se pokusí sehnat peníze na vybudování nové silnice a tunelu, aby turisté nemuseli jezdit serpentinami ve vysokých horách, které ves obklopují. Místní však nadšení nesdílejí. „Dříve to tu bývalo lepší, byl tu klid a byl tu cítit jakýsi duch historie,“ říká studentka ekonomie Helen Poligeni (22). „Dnes to mezi davy turistů postupně mizí a staré domy se přeměňují v hotely. To pro mě není. Když nebudu chtít dělat v restauraci nebo hotelu, tak tu pro mě není žádná jiná možnost a nezbude mi než odejít.“ Tomu přikyvuje i třicetiletý farmář Theodoros Karamitros. „Farmařil už můj děd a praděd a já v tom chci pokračovat. Nikdo mě ale v tom nepodpo-

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Zachraňte genia loci

Dimitsana: Život mezi atrakcí a hotelem.

ří, a uživit se tak bez podpory je čím dál obtížnější,“ říká farmář. „Myslím si, že by bylo mnohem lepší, kdyby se snažili podporovat ta ře-

mesla a živobytí, která tu po staletí byla, a ne udělat z vesnice turistickou atrakci, ze které všechna historie postupně vyprchá.“

něz za minulé období. „Politici ale vždycky budou raději prosazovat silnice a velké projekty, protože jsou viditelné a mohou se s nimi před volbami ohánět. Zatímco to, že zajistili lidem vzdělání, vidět není.“ I Řecku samozřejmě přineslo členství v EU a peníze z jejích fondů určité změny: za léta od vstupu se pomalu snížila inflace, a naopak zvýšilo HDP, přesto stále nepřesahuje tři čtvrtiny evropského průměru. Stejně tak se nedaří snížit nezaměstnanost na evropský 7% průměr: pořád je kolem 10 %. Letos navíc bude mít Řecko největší schodek státního rozpočtu ze všech zemí eurozóny – 5,3 % a vládní dluh tvoří 114 % HDP. K této neutěšené bilanci přispělo především podhodnocení výdajů na olympijské hry a také machinace předchozí socialistické vlády, která podle auditu, který si nové vedení nechalo zpracovat, upravovala statistické údaje. Podle Micharikopoulose měla také původní vláda velký vliv na to, kam evropské peníze potečou. „Na projektu musí být podpisy několika lidí z vlády a konečné slovo měl ministr. Takže, kdo měl dobré vztahy s vládou, měl přístup i k evropským penězům a vládní politici posílali často peníze do míst, odkud pocházejí.“

Oheň v kaňonu O tom, že v Řecku dostávají často zelenou dobře viditelné projekty před těmi méně hmatatelnými, ale z delší perspektivy významnějšími, svědčí i příklad z největšího řeckého ostrova a nejjižněji položeného místa Evropy, z Kréty. Ostrov se šesti sty tisíci obyvateli se v Evropě řadí mezi místa, ve kterých se populace neustále zvyšuje. A není divu: na Krétě je druhá nejnižší nezaměstnanost z celého Řecka, 20 % všech turistů mířících do této země putuje právě sem a ostrov se také jako jeden z mála regionů může chlubit tím, že se mu daří využívat evropské peníze. Za poslední tři roky proinvestovali na Krétě více jak 40 % vyčleněných evropských financí (ostatní řecké regiony většinou čerpají o polovinu méně, zatímco například v Irsku vyčerpají skoro 100 %). Ani prosperujícímu ostrovu se ale nevyhnul problém, se kterým se léta potýkalo celé Řecko a za jehož neřešení nakonec jako jedna ze dvou zemí dostalo od Evropské komise v roce 2000 finanční pokutu – jde o neekologické nakládání s odpady. Skládky na Krétě se vršily skoro za každou obcí, hory chaoticky navršených odpadků často samy od sebe chytly a léta prohořívaly, aniž by kdokoli zasáhl. Nejinak tomu bylo i u letoviska Chania v severní části ostrova. Tam si svou skládku založili koncem šedesátých let v hlubokém kaňonu 20 kilometrů za městem, sotva pár desítek metrů od břehu moře. Jak šla léta, rokle se postupně zaplňovala a déšť splachoval nakupený odpad přímo do moře. Pak začala skládka sama od sebe hořet a přestala až v roce 2001. Dnes je kaňon obehnán vysokým plotem a dovnitř není možné ani nahlédnout. Správce areálu odmítá návštěvu pustit dovnitř a poté, co zahlédne fotoaparát, důrazně upozorňuje, že fotit je zakázáno i v okolí areálu a že pokud neuposlechneme, zavolá policii. Výjimku z omezujících příkazů může udělit pouze jejich autor, radnice v Chanii – a tak se vydáváme tam. „Chráníme si naši technologii, ale že jste z daleka, tak vás tam pustíme,“ říká zástupce oblastního prefekta Georgis Agorastakis. „Nevěděli jsme, jak s těmi odpady nakládat, tak jsme je prostě dál vozili na to samé místo. Jiné řešení nás prostě nenapadlo,“ vysvětluje pan Agorastakis, proč celá léta se skládkou nic neudělali. V roce 2001 ale EU skládku kritizovala a nařídila vedení Chanie, aby začala problém okamžitě řešit. Na pomoc pak vyčlenila přes 30 milionů eur (skoro miliardu korun) s tím, že město musí skládku okamžitě zavřít, najít jiný způsob nakládání s odpadky a starou skládku zrekultivovat. „Evropská unie nás donutila, abychom

TÉMA

/ 15 FOTO LUDVÍK HRADILEK

51 FOTO LUDVÍK HRADILEK

RESPEKT /

Archanéský starosta Arnaoutakis: „Šlo nám o štěstí místních lidí...

FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

...a tak jsme se jich zeptali, co chtějí.“

Píšeme do Athén, ale odpověď nepřichází. (Skládka v Chanii.)

Kréta: Silnice jsou fajn pro pohyb dole, ale kdo chce vzhůru, potřebuje spíš univerzitu.

to řešili,“ říká viceprefekt Agorastakis, který na začátku listopadu slavnostně u kaňonu otevřel recyklační a kompostační areál, ve kterém by napříště už měla být zpracována většina odpadků. Do staré skládky se už tři roky odpadky nevyhazují a dvacítka nových recyklačních budov už stojí: první dva evropské požadavky jsou splněny. Jenže s tím třetím je potíž. Pár metrů za poslední budovou se otvírá pohled na do daleka se táhnoucí haldu ohořelých odpadků smíchaných s hlínou. „No, s recyklací skládky jsme ještě nezačali a vypadá to, že ani nezačneme,“ říká šéf projektu Iráklis Karabatsakis. „Třetina dotace sice měla padnout na zahlazení té skládky, ale přestože máme hotový plán, vláda – přes kterou ty peníze jdou, nám totiž ještě neposlala ani euro. Rekultivace asi není prioritou a zřejmě se stane, že peníze na ni určené budeme muset Bruselu vrátit.“ Peníze na rekultivaci urgovala v Athénách i šéfka krétského centra EU Helen Bredaki-Marinelli. „Už několikrát jsem psala na vládu dopis, proč nic neposlali a že je to nutné,“ říká paní Bredaki. „Dodnes mi ale nepřišla žádná odpověď. Neumím si to vysvětlit, asi ty peníze dali do něčeho jiného, nebo si myslí, že to nespěchá. Uvidíme, jak se k tomu postaví nová vláda.“ Bez ohledu na nedořešený problém se skládkou u Chanie ale Krétě evropské peníze pomoh-

nás.“ Postupně pak na hledání peněz z evropských fondů založila radnice agenturu, na kterou se postupně začal obracet celý region, a ona si po dvou letech otevřela kancelář přímo v Bruselu. „Nejdůležitější bylo mít jasnou představu, co chceme, dobré studie a potom se připravit na velkou byrokracii,“ vyjmenovává starosta, co je pro takové čerpání evropských peněz potřeba. „Pro nás bylo nejdůležitější, aby se tady lidem dobře žilo, takže jsme nejdřív uspořádali setkání s místními a ptali se na jejich názor, co by městu pomohlo, co by potřebovali.“ Ve městě tak postupně vznikla školka pro děti, pečovatelská služba pro staré a opuštěné lidi a zdravotní středisko. Posléze vzniklo i centrum pro imigranty, kterých je v okolí Archanés na dva tisíce a kteří přicházejí z Bulharska, Moldávie a Albánie, pro mladé se za přispění evropských peněz opravil starý stadion a postavila posilovna. Z náměstí vyhnali auta a místo parkoviště tak vzniklo stinné prostranství se stromy, obklopené kavárnami, na kterých také většinou visí cedule s informací, že k jejich vzniku přispěly peníze z EU. Místní pak založili firmu, která z evropských peněz opravovala a natírala fasády domů podle dobových fotografií. „Dřív to tady bývala velká vesnice, dnes je z Archanés malé město se všemi městskými možnostmi a se skoro nulovou nezaměstnaností,“ říká starosta, který byl letos

ly snížit nezaměstnanost, nalákat turisty a udržet místní. „Myslím, že je to tím, že neinvestujeme hlavně do silnic, ale do vzdělání, výzkumných center a snažíme se informovat i lidi na vesnicích a zemědělce, jak mohou peněz z EU využít,“ říká paní Bredaki. Na Krétě už za podpory EU vznikly dvě univerzity a několik výzkumných pracovišť zabývajících se mimo jiné vzácnou místní flórou a jejím využitím při výrobě speciálních léků. Kromě velkých projektů se ale evropské peníze naučili čerpat i v malých městech. Jedním z takových příkladů je i sotva pětitisícová obec Archanés, vzdálená třicet kilometrů od hlavního krétského města Iráklion.

Tady chci žít Ještě před patnácti lety to bylo bezvýznamné zapadlé městečko, obklopené olivovými háji a vinicemi. Dnes sem jezdí lidé z velkých měst za zábavou, sportem, zaměstnáním a loni dostalo od německé organizace jaká druhou cenu v soutěži o nejlepší úroveň kvality života. „Neměli jsme peníze na věci, které jsme cítili jako potřebné, a proto jsme se rozhodli zkusit to ve fondech EU,“ vzpomíná na začátky starosta města Stavros Arnaoutakis. „Měl jsem známé na ministerstvu, tak jsem věděl, že máme možnosti i my, a začal jsem hledat projekty, které by byly pro

v červnu zvolen do Evropského parlamentu. „Oslovil mě prezident, abych prý svoje lokální úspěchy a tvrdou dřinu uplatnil na vyšší úrovni,“ říká šéf archanéské radnice, který se v Bruselu stal členem komise regionálního rozvoje. „Budu se tam snažit o to samé, o co jsme se snažili tady – najít další možnosti pro malé vesnice.“ A místní věří, že pan Arnaoutakis to dokáže. „Je neuvěřitelné, jak se ta vesnice za něj změnila. Když jsem se vrátila ze studií v Athénách a z Anglie, nevěřila jsem vlastním očím,“ říká drobná blondýnka Eleftheria Mykoniati (30), která přišla s přáteli posedět do jedné z kaváren na náměstí. „Ani mě nenapadne, že bych se odsud odstěhovala. Mám tu práci – dělám v agentuře, která shání evropské peníze, bratr si za pomoci peněz z Unie otevřel kavárnu a je tu všechno, co potřebujeme. I o víkendu je tu zábava, spousta mladých sem jezdí z hlavního města. 90 % mých přátel tu chce žít a mít děti a to je asi pro starostu to nejlepší hodnocení.“ E L I Š K A B Á R T O V Á , Řecko

Tento text vznikl díky finanční podpoře Evropské unie, nevyjadřuje oficiální stanovisko EU. inzerce

16 /

ROZHOVOR

13.–19. 12. 2004

Nechceme přece škodit S Liborem Ambrozkem o jedné SMS, vládnutí, vrtulích, ptácích a únosu Miriam jde o ochranu proti povodním, existuje levnější řešení – suché poldry. Po povodních z roku 1997 se vytahovala ze šuplíku spousta podobných plánů, ale postupně se v tichosti vrátily zpět, doufám že definitivně. Slibovali jste po nástupu tři nové chráněné krajinné oblasti. Zatím nevznikla žádná. V připomínkovém řízení je vznik CHKO Český les, půjde do vlády během několika týdnů. Další měly být Novohradské hory a Střední pohoří na Doupově. U Novohradských hor se ale obávám, že vhodná příležitost se propásla – a to v roce 1994, kdy byl návrh kompletně připraven, ale ministr František Benda ani jeho nástupci ho nepředložili a během let nadšení obcí opadlo. Novohradské hory budou jen tzv. ptačí oblastí, ocitnou se tak v systému evropské ochrany,

v biomase. Ale když kolegové, kteří jinak o ekologii nechtějí ani slyšet, vyslovují starost o ptáky zabité větrníky, mám pochyby, nakolik to myslí upřímně. Respektuji spíš námitky, že jde o výrazný zásah do krajiny. I v takových případech ovšem říkám: dobře, vrtule se dá odmontovat a odvézt do šrotu, zatímco po uhelné elektrárně zbývají zplodiny v ovzduší a rekultivace po těžbě na třicet let; o jaderných elektrárnách ani nemluvě. Myslím, že máme možnosti obnovitelných zdrojů využít na maximum. Jak to dnes vypadá, když vláda jedná o ekologických tématech? Co třeba minulý týden, když jste kolegům navrhl vyhlášení nových ptačích oblastí? Z 11 oblastí neprošla jedna, Českobudějovické rybníky, kvůli námitkám kolegy Palase. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Když nastupovala Špidlova vláda, ekologičtí aktivisté doufali, že bude „nejzelenější v historii“. Stala se jí? To bych si vůbec netroufal tvrdit. Poctivě řečeno, největší kus práce udělala první Pithartova vláda s ministry Moldanem a Dejmalem. Prosadila základní ekologické zákony, díky vstřícnému naladění veřejnosti a celé politiky počátku 90. let. Teď je to horší? Jsme v mezidobí, v čase odlivu. Pokud většina voličů považuje za prioritu hospodářský růst, zaměstnanost a blahobyt, pak i politici odsouvají ekologická témata do pozadí. Nezbývá než výchovou a podporou nevládních organizací pracovat na tom, aby se zvedla vlna, jaká procházela Západem 70. a 80. let, kdy si veřejnost vynucovala ekologické chování. Nevidíte žádné změny k lepšímu? Nezačínají se lidé víc bouřit třeba proti kácení ve městech? To je otázka. Prokazatelné změny k lepšímu se dějí na úrovni obcí: stále víc se jich se připojuje k Národní síti zdravých měst, vyhlašují Dny bez aut… Neobejde se to bez zapáleného starosty, radního, tajemníka, ale místní politici už si všimli, že je to i výhodné u voličů. Zeleň a veřejná doprava tolik nestojí a přitom podstatně zvyšují spokojenost se životem v obci. Která města máte na mysli? Vsetín, Kroměříž, Moravské Budějovice… Řekl bych i Hodonín, kdyby tam bratr nedělal místostarostu. Proč mluvíte jen o Moravě? Dvě třetiny členů Národní sítě zdravých měst jsou z Moravy. V těch městech je bohatý spolkový život, lidé jsou ochotni něco dělat pro druhé. Všude tam je přirozené podhoubí, jaké třeba v Sudetech těžko najdete.

Říkají: třeba nás neodhalí

Vrtule se dají odmontovat Krátce po nástupu do funkce jste se svěřil, že je to horší, než jste si představoval. Co jste měl na mysli? Zaskočilo mě, jak zoufale pomalu se dají prosazovat změny a jak je pokaždé dohoda křehká. Navíc těsná vládní většina dává prostor pro vliv různých zájmových skupin, které si shánějí podporu napříč parlamentem. Ilustrativní případ byl myslivecký zákon: ukázal, jak silná umí být myslivecká lobby. Co stavbaři? Budou se stavět jezy na Labi, když Grossova vláda slíbila „úpravu plavebních podmínek“? Kolegy přesvědčuji, že investice za 10 miliard do výstavby jezů na Ústecku nemá ospravedlnění. I kdyby hlavním důvodem bylo vytvoření pracovních míst (kolega Kühnl říká, že je to nová Hladová zeď), pak to budou nejdražší místa v historii. Uznávám, že veřejným zájmem je možnost častější vodní plavby, je to ekologičtější druh dopravy, ale navrhujeme úpravu, která by stála sedmkrát méně. Šlo by o prohloubení koryta pro rekreační plavbu. Proč netrváte na tom, aby se nestavělo nic? Aby se vláda neocitla v situaci, kdy bude rozhodovat jen mezi jezy za deset miliard a nulovou variantou. Můžeme se bavit o tom, že jakákoli stavba znehodnotí krajinný ráz. Za hlavní ale považuju zachovat společenstva ryb a rostlin vázaná na kolísavou hladinu Labe. Dnes jsou tam desítky druhů ryb; když vzniknou jezy, zbyde sedm druhů. Vláda se má k jezům vrátit před Vánocemi, proto hledáme kompromis. Není to jediná sporná stavba. Je tu také nová přehrada na Krnovsku, kvůli níž má být poprvé po roce 1989 zatopena obec. Jak to s obcí Nové Heřmínovy dopadne? Podle mě k zatopení nedojde. Ministerstvo zemědělství, které návrh původně podporovalo, si zadalo expertizy zvenčí a teď začíná couvat. Pokud

Čeho se vaši kolegové bojí? V takovém místě pak nemůže nic vzniknout? Je to o něco nižší stupeň ochrany než CHKO. Dánsko nebo Nizozemsko jimi mají pokryto 20, 25 % území a nic dramatického se tam neděje. Vyšší stupeň ochrany mají tzv. stanoviště, ta nás teprve ve vládě čekají. Půjde o 800 malých lokalit, kde se chrání jednotlivé druhy rostlin a živočichů. V případě ptačích oblastí jde o to, aby tam mohl žít určitý druh ptáka. Není ale úplně vyloučeno, aby tudy vedla silnice. Potíž je v tom, že ekonomické rezorty hledí na ministerstvo životního prostředí jako na partnera, který bude dělat lstivé úskoky. Obávají se, že pod rouškou bruselských směrnic chceme něco propašovat do zákonů a získat razítko, kterým budeme moci cokoli zastavit. Považuji za svůj důležitý úkol přesvědčit je, že jsme seriózní partner, že nechceme škodit, ale kultivovat. Jenže i pro ty kompromisy děláte dojem, že vás účast ve vládě obrousila o původní ideály. S termínem „obroušení“ bych i souhlasil, ale to je celkem logický proces. Někdo může politické kompromisy chápat jako ústup od ideálů. Nicméně po letech, kdy rezort životního prostředí vedl zákopovou válku s rezorty ekonomickými, jsem se rozhodl, že na to musím jinak – dohodou.

L I B O R A M B R O Z E K (38) pochází z Hodonína. Vystudoval systema-

tickou biologii na Přírodovědecké fakultě UK a pracoval jako přírodovědec v hodonínském muzeu. V roce 1990 vstoupil do lidové strany, v roce 1996 byl poprvé zvolen poslancem, v roce 2002 se stal ministrem životního prostředí. Je místopředsedou KDU-ČSL. L. Ambrozek je ženatý, má dvě dcery.

což je mírnější režim než CHKO. Podobné to bude na Doupově, tam pro změnu kvůli odporu vojáků. Jaký máte názor na přesun brněnského nádraží? I jihomoravští lidovci jsou v této otázce rozděleni. Jsem tak 6:4 pro „nepřesouvat“. Hlavním argumentem je pro mě uchování hromadné dopravy v centru. Ještě bych ale chtěl přesná čísla, kolik by která varianta stála. Kdyby vláda hlasovala o dotaci na přesun, budete proti? Spíše ano. Co si myslíte o obřím „větrném parku“ se čtyřmi stovkami vrtulí v Krušných horách? V první fázi jich bude 97. Projdou posouzením z hlediska vlivů na životní prostředí. Nepovolíme stavbu tam, kde by došlo k nevratnému poškození území typu rašelinišť, a v přílišné blízkosti lidských sídel. Jste vlastně pro větrné elektrárny? Nijak pro ně nehoruji; pokud jde o obnovitelné zdroje, větší potenciál vidím

Proč? Hospodaří tam město a soukromé Rybářství Hluboká. Ministerstvo zemědělství namítalo, že rybáři by kvůli ptačí oblasti měli ztráty. Vyhověl jsem a kolega Palas za to stáhl ostatní připomínky. Proč tak ustupujete? Protože poslední slovo bude mít Brusel. Ptačí oblasti se vyhlašují na základě odborných přírodovědeckých kritérií a Evropská unie je v tom přísná a důsledná. Nedávno mě kolegové přehlasovali a kvůli průmyslové zóně zamítli ptačí oblast v Dolní Lutyni. Jenže to ještě neznamená konečný verdikt. Oblastí mělo být celkem 41, teď předložím vládě poslední várku, a pokud jich nakonec projde méně, v Bruselu budou žádat odborné zdůvodnění. Nestačí sociální a ekonomické ohledy. Jinak země skončí u Evropského soudního dvora a hrozí jí pokuta, nebo pozastavení peněz z evropských strukturálních fondů. Netrvá taková procedura léta? V případě pokuty dva tři roky. U fondů je to ještě rychlejší.

Líbí se vám ekologický program ODS? Nemám s ním problém, nakolik ho znám od Bedřicha Moldana. Potíž je v tom, že jeho názory nemají nejmenší vliv na hlasování poslaneckého klubu ODS. Nebude pozice ministra životního prostředí ve vládě s ODS mnohem horší než s ČSSD? Někdy si říkám, že horší to být nemůže, a pak se optimisticky přesvědčuju: ale může… V zásadě jsou však standardy EU nastaveny velmi vysoko a na ně je vázáno 98 % našich norem, žádná tragédie by tedy hrozit neměla. A je tu ještě jedna věc, kterou si málo lidí uvědomuje: správní soudnictví. Úřad může vydat rozhodnutí, ovšem správní soud ho může zrušit. Nemáte tedy pocit, že byste měl do voleb spěchat, abyste prosadil, co se dá? Bez dohody s ODS by to nemělo hlubšího trvání. Například diskuse o ekologické daňové reformě musí být součástí debaty o daních, kterou ODS jistě otevře. Slibovala ji už Špidlova vláda. Proč z toho sešlo? Narážíme na tuhý odpor ministerstva financí. Vláda už zasáhla do spotřebních daní a DPH před vstupem do EU a vzbudila tím hodně rozladění. ČSSD, zdecimovaná trojími volbami, si na další změny netroufne. Jak by taková reforma měla podle vás vypadat? Chtěli jsme daňově zatížit spotřebu elektrické energie z uhlí a pohonné hmoty. Dnes se do cen elektřiny nezahrnují náklady na rekultivace, na škody na životním prostředí. Podle jedné studie by v takovém případě byly ceny dvojnásobné. Jenže daňové zatížení je už tak příliš vysoké. To je jasné, každé zadání začíná tím, že zvýšení nepřímých daní by se muselo vyrovnat. V Evropě kvůli ekologickým daním snížili buď přímé daně, nebo sociální pojištění. O druhé možnosti nechce ministerstvo práce slyšet, už je dost frustrováno ze změn sociálních dávek, takže zbývají přímé daně. Zdražení elektřiny by ale postihlo nejchudší domácnosti, které platí jen nízké daně z příjmu, snížení by jim nepomohlo. Takže zůstává otázka, jak připravit ekologickou daňovou reformu, aby to neodnesli ti sociálně nejslabší. Čím to, že jsou politici tak lhostejní k odhalením novinářů?

Jsou pro vás třeba zjištění o tom, koho a jak ve svém rezortu zvýhodňuje ministr Palas, málo přesvědčivá? Co na to mám říct? Mám se přestat zdravit s kolegy? Je to otázka zodpovědnosti příslušné politické strany, která ministra do vlády vysílá. Proč jste si vy sám na úřad přivedl Dalibora Fránka, úředníka, který měl na ministerstvu školství na starosti nechvalně proslulý projekt Internet do škol? Představil mi ho ekonomický náměstek jako vhodného člověka. O Internetu do škol jsem nevěděl, nechám si zjistit míru jeho podílu. Pokud byl významný, pak zvážím jeho odvolání. Nedávno vzbudila pozornost vaše emotivní textová zpráva, kterou jste si stěžoval na odpor poslanců během projednávání zákona o obchodování s emisemi. Pomohla vám vlastně ta SMS, prosadil jste svou? Zákon ještě není ve Sbírce, čeká na podpis prezidenta. Šlo mi hlavně o to, aby poslanci úplně nepřerušili jednání o zákonu. A potom aby nepředali obchod s emisemi do kompetence ministerstva průmyslu. Což se nestalo – obchod s emisemi, tak jako v ostatních 24 zemích EU, zůstává v kompetenci ministerstva životního prostředí. I tady hrála roli apriorní nedůvěra k našemu rezortu. Poslanci se báli, že povolenek pro obchodování schválně vydáme méně. Rozhodně byla vaše reakce překvapivá. Do té doby to vypadalo, že zákon berete velmi vlažně a jen ustupujete průmyslníkům v počtu povolenek. Skutečně jsem to bral jako čistě technickou věc a první měsíce ani ničemu dramatickému nenasvědčovaly. Až pak se ČEZ začal obávat o svůj export, probralo se ministerstvo průmyslu a vypukla pro mě nečekaná politická bitva. Přitom i tady bude mít poslední slovo Brusel. Pokud bychom počet povolenek nadsadili příliš vysoko, museli bychom ho odborně doložit. Kolegové ve vládě mi vyčítali, že plním zadání z Bruselu příliš důkladně: že se to má zkusit a podvádět, třeba nás neodhalí. Mně se zdá lepší to dělat seriózně.

Nevěřím ani jedné straně Existuje v Grossově vládě týmový duch? Vypadá to, jako by se ministři už starali jen o své rezorty a někteří se úplně vytratili, třeba váš kolega Cyril Svoboda. Spíš mám dojem, že koncepční rozhodnutí a radikálnější reformy se nedělají kvůli pnutí uvnitř ČSSD a kvůli křehké většině. U některých členů vlády možná hrají roli i úvahy o politické budoucnosti. Co jste si myslel o válce v Iráku? Byl jste pro jako Cyril Svoboda, nebo proti jako Miroslav Kalousek? Byl jsem pro naši účast. Zásah se mi zdál ospravedlnitelný, pokud se najdou zbraně hromadného ničení a prokážou kontakty Saddáma s al-Káidou. V průběhu měsíců jsem vystřízlivěl, to přiznávám. Ale v současné situaci v Iráku už se má myslím vydržet a dotáhnout naši účast do konce. V roce 1997 jste byli s manželkou při letním putování po Kavkaze přepadeni, tehdy jste se štěstím vyvázli. Když byla letos na Kavkaze unesena Miriam Jevíková, necítil jste potřebu pro ni něco udělat? Já jsem tehdy akceptoval vysvětlení ministra zahraničí, že na záchraně se pracuje a že se nedá o všem informovat, neboť by to mohlo mít vliv na osud rukojmích. Věříte Rusům, že Jevíkovou unesli čečenští teroristé? V čečenském konfliktu už nejsem schopen věřit ani jedné straně, sympatie mám jen k civilistům. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT / 51

INZERCE

HaFdivadlo divadlo pro děti a mládež

přijímá nadšené a nadané zájemce od deseti do dvaceti let: • • • •

HERECTVÍ POHYB ZPĚV (sólový, sborový) KAPELA (nácvik hudebního doprovodu – kytara, basa, bicí, klávesy, smyčce, dechy) • SCÉNOGRAFIE (kostýmy) pravidelné zkoušky podle oborů 1x týdně, společně 1x měsíčně o víkendech, letní soustředení, představení nejméně 1x měsíčně VEŘEJNÁ PREZENTACE: Představení nejméně 1x měsíčně v Malostranské besedě, pro nemocnice, domovy dětí, důchodců, veřejně prospěšné společnosti, atd… Informace a přihlášky: Praha 1, Široká 6, 5. p., tel.: 222 313 278, 603 181 001, 777 094 421.

/ 17

18 /

CIVILIZACE

13.–19. 12. 2004

Skandinávie hledá cestu k islámu Vražda holandského filmaře Thea van Gogha zasáhla i sever Evropy

Mediální a politickou debatu na severu Evropy nyní ovládly hlasy, které by se daly shrnout do sloganu: v Holandsku se bojuje i o nás. Novinový titulek dánského deníku Politiken dokonce zněl: Holandsko zemí frontové linie. Článek cituje tvrzení badatele nadace Wiardi-Beckman, Reného Cupera, že se Holandskem táhne bojová linie střetu kultur. Takto dramaticky situace na severu nevypadá, ale zrovna růžová není ani tady. Jisté je, že vražda Holanďana mnohým posloužila jako olej, který bylo možné přilít do zanícené debaty o přistěhovalectví.

Hranice svobody slova Zajímavá je už bezprostřední reakce na tragickou událost. Ze skandinávské mediální a politické scény se vzápětí ozvaly rezolutní požadavky, aby severští imámové při tradiční páteční modlitbě filmařovu vraždu ostře odsoudili. Dánská vládní strana Venstre nadto udělila na svém stranickém sjezdu Cenu svobody holandské poslankyni somálského původu Ayaan Hirsi Ali, která k van Goghově filmu Submission, za nějž byl filmař „popraven“, napsala scénář. Premiér a současně předseda strany Venstre, Anders Fogh Rasmussen, udělení ceny zdůvodnil tím, že tím strana chce „vyprovokovat

debatu o svobodě projevu“. A jak zareagovali severští imámové? Přirozeně do jednoho Holanďanovu popravu odsoudili. Někteří však svůj odsudek doplnili o jistá ale. Tak fundamentalistický mluvčí Islámské rady v Norsku, Zahir Mukhtar, vyjádřil pro vraždu „pochopení“, protože „někomu může pohár trpělivosti přetéct“. Ačkoli se Mukhtar posléze omluvil za neznalost všech významů norského výrazu „pochopení“ (měl prý jen na mysli, že motivům k vraždě rozumí), od svých slov se nedistancoval. A sklidil oprávněnou kritiku norských politiků, ale i většiny čelních norských muslimských představitelů. Nuancovanější debata se rozpoutala v Dánsku. Šéf zdejšího Islámského náboženského společenství, imám Abu Laban, vraždu ve svém pátečním kázaní nekompromisně odsoudil, ovšem současně se dotázal, zdali svoboda projevu skutečně nemá vůbec žádné hranice, pokud jde o zostouzení jednoho světového náboženství. Dánský premiér však při předávání ceny kontroval, že svoboda slova je absolutní. „V demokracii se můžeme kriticky vyjadřovat o čemkoli a o komkoli. V moderní, osvícené společnosti je možno vše podrobit analýze a debatě. To platí o Bibli i o Koránu.“ Rasmussen dokonce svobodu slova opatřil, a to nikoli nezáměrně, přídomkem „sva-

tá“. Naznačil tím, že dánskou společnost, kde je praktikujících křesťanů jako šafránu a kde víra je považována za výsostně privátní záležitost, hodnotově svazuje právě a jen víra ve svobodu slova. Imám si za své vyjádření vysloužil zdrcující kritiku: naprosto prý nepochopil podstatu demokracie a svobody slova. V demokracii se člověk přece může obrátit na soud a podněcování k rasové a náboženské nesnášenlivosti postihuje zákon. Uvážlivější komentáře ovšem imámův dovětek za nemístný nepovažují. Nemůže být sice sporu o tom, že nesouhlasný postoj nelze vyjádřit vraždou, nicméně debata o přistěhovalectví, potažmo islámu na Západě, v posledních letech nebezpečně zhrubla

a zcela běžně se dnes setkáme s výpady, které do veřejného prostoru dříve nepatřily. Výmluvný je třeba fakt, že van Gogh, který se o muslimech konsekventně vyjadřoval jako o „kozošucích“, se teď pro mnohé stal bojovníkem za svobodu slova a demokracii. Jeho film navíc prezentuje fenomény jako znásilnění, incest či ženskou porobu coby přímé produkty islámu, což rozhodně nelze označit za konstruktivní kritiku. Nebo mluvčí extremistické Dánské lidové strany hovoří v parlamentu bez obalu o tom, že „muslimové nejsou ve stavu žít v demokracii“. Podivný je ale koneckonců už sám požadavek, aby se muslimové veřejně od vraždy van Gogha distancovali. Vždyť se jim naznačuje, že muslimové, kteří zdaleka netvoří žádnou homogenní skupinu, nesou spoluvinu za jednoho fanatika, navíc zřejmě napojeného na mezinárodní teroristickou síť. Dánský muslim Omar Shah, občanským povoláním auditor, ale také společenský diskutér, hovoří o tom, že van Goghův film míří nikoli na islamisty, ale na obyčejné muslimy a jejich víru a režiséra přirovnává k nacistovi Fritzi Hipplerovi, který roku 1940 natočil nechvalně proslulý snímek Věčný Žid. Shah se podle vlastních slov dlouho této analogii bránil, ale tón veřejné debaty se v Dánsku za poslední desetiletí natolik vyostřil, že se mu prý neodbytně vnucuje asociace k nacistickému Německu ve 30. letech a situaci Židů. Ovšem až na fyzické násilí. Shah vybízí k záměně slov muslim a žid v dnešních protimuslimských výpadech a nedovede si představit povyk, jaký by se strhl. Shah zároveň tvrdí, že pokud by dnes Věčný Žid pojednával o muslimech, „přímluvci svobody slova by film dozajista obhajovali“.

Tíha tradic Současná vzrušená debata ve Skandinávii ukazuje, kolik resentimentu se za posledních pár desetiletí na obou stranách nahromadilo. Palčivých problémů se však nedotýká. V čem vězí ony zásadní problémy? Především v tom, že problém integrace není v první řadě náboženský, ale spíš sociální. Nicméně ani kulturní bagáž nelze opomíjet. Tempo imigrace bylo donedávna na severu především kvůli tzv. slučování rodin doslova překotné. Tak například dánská muslimská menšina se během posledních patnácti let víc než ztrojnásobila. Muslimové přicházejí se svou kulturní výbavou a v nové vlasti jsou často skutečně rozpolcení v tom, komu se podřizovat, zda vlastním kulturním tradicím, či západním hodnotám a zákonům. Ilustruje to například nedávný případ z lokální politiky. Devětadvacetiletá sociálnědemokratická radní kodaňské části Herlev, Fatima Shah, veřejně prohlásila, že by se v islámské společnosti nedistancovala od ukamenování nevěrné ženy. Její neloajalita k západnímu modelu demokracie donutila stranu k odvolání radní. Muslimové se nezřídka ocitají v kleštích vlastní víry a standardů západní civilizace. Zmatení muslimští teenageři, kteří absolvují školní docházku s liberálně vychovávanými severskými vrstevníky a jejichž rodiny po nich vyžadují tradiční chování, by o krizi identity mohli vyprávět své. Jenže řešení tu nelze očekávat ze dne na den, potrvá celé generace. H E L E N A B Ř E Z I N O VÁ Autorka je skandinavistka.

Muslimské menšiny na severu Skandinávie patří vedle Francie, Británie, Německa, Itálie, Holandska, Rakouska a Belgie k zemím s největší muslimskou imigrantskou minoritou v Evropě. Norsko má dnes zhruba 70tisícovou enklávu, v Dánsku žije asi 170 tisíc muslimů, ve Švédsku na 350 tisíc. Jedná se o nanejvýš etnicky rozrůzněnou skupinu, jejíž příslušníci se výrazně liší i co do náboženské praxe. V Dánsku například většinou kážou imámové turečtí, zato ve Švédsku je nábožensky nejsilnější bosenská dimenze. Muslimové tudíž nemají jednotné zá-

stupce či mluvčí. Mešity byly zatím postaveny jen v Norsku a ve Švédsku, Dánové se dosud ke stavbě muslimských svatostánků staví zamítavě. Dánsko navíc stále nemá žádné oficiální muslimské pohřebiště, až letos v říjnu uvolnila kodaňská čtvrť Brøndby pozemek pro první pohřebiště tohoto druhu v zemi. Značná část mrtvých je dosud letecky dopravována do původní vlasti. V Norsku byl nedávno slavnostně otevřen první oficiální muslimský pohřební dům ve Skandinávii.

KALEIDOSKOP

Zdravá auta, němečtí kolibříci a kalkulačka na asteroidy S rostoucími cenami ropy se znovu více diskutuje o alternativních palivech. Ve Washingtonu D.C. a v Berlíně prodávají na benzinových stanicích vodík, a to jak v plynné, tak kapalné formě. Zatím na něj jezdí ve Washingtonu šest automobilů z produkce General Motors a v Berlíně několik vodíkových BMW. Hybridní automobily si našly už cestu i na náš trh, kombinace elektrického pohonu a benzinového spalovacího motoru je „přátelštější“ k životnímu prostředí. S revolučním nápadem přichází francouzská společnost MDI – automobil na stlačený vzduch. Nejenže takové auto nepotřebuje příliš náročné chlazení, ale je ekologicky naprosto čisté. Výrobce uvádí, že na plnou nádrž obsahující 90 kubických metrů vzduchu (samozřejmě, že stlačeného do malého objemu) ujede tento automobil zhruba 200–300 km při rychlosti 110 km/h. Potom je nutné znovu natankovat. Ovšem doba tankování je delší než čas na kávu – zatím trvá 4 hodiny. O ekologické výhodnosti vodíkového pohonu, hybridních motorů s čás-

tečným pohonem na elektřinu, anebo aut na stlačený vzduch není pochyb. Je jen otázkou jak vodík získávat, jak se získává elektrická energie a jakým způsobem lze získat stlačený vzduch. Ekologický pohon je sice nádherná věc, ale končí u elektřiny a tu je třeba někde vyrobit. Navíc při každé změně typu energie – tedy například stlačení vzduchu, nebo produkci vodíku – se energie spotřebovává. A přechod z jednoho typu energie na druhý není beze ztrát. Takže otázka alternativních pohonů automobilů končí tím, jak budeme vyrábět elektrickou energii: pálením fosilních paliv, pálením biomasy, alternativními zdroji, například větrnými elektrárnami, anebo jaderným procesem? Tuto otázku výrobci „ekologických automobilů“ už neřeší. ••• Když jsem byl s expedicí geologů a botaniků v Ekvádoru, měli jsme velké potěšení z oranžové barvy našich větrovek. Slétali se na nás kolibříci, zmatení oranžovou barvou. V té době bych se byl vsadil, že kolibříci

jsou jihoamerický endemit a že nikdy nikde jinde nebyli. Mýlil jsem se. Kolibříci před třiceti miliony let obývali evropský kontinent. Dr. Gerald Mayr z univerzity ve Frankfurtu objevil ve sbírkách ve Stuttgartu zkamenělého kolibříka asi 5 centimetrů velkého, který pochází z Frauenweileru v jižním Německu. Překvapení z této fosilie už naznačuje i její jméno, Eurotrochilus inexpectatus. Že jde o kolibříka, ukazuje nejen dlouhý zobáček, ale i kosti křídel. Primitivnější druhy ptáků byly objeveny v Německu, například známý Archopteryx , i na Kavkaze. Soudí se, že se skupina „moderních“ kolibříků oddělila od ostatních ptáků zhruba před 30 až 40 miliony let, což v geologickém čase není tak mnoho. Je to však doba, kdy podle teorie kontinentálního driftu byl dávno oddělen evropsko-asijský kontinent (euro-asijská deska) od Severní Ameriky. Nicméně nález indikuje, že i na starém kontinentě žili kolibříci. Jak a proč zde vymřeli, prof. Mayr neuvádí, zmiňuje však, že na místě německého nálezu vzniká skládka, takže je málo

pravděpodobné, že budou v této lokalitě objeveni další kolibříci. ••• Výzkumu impaktových struktur, tedy těch útvarů, které jsou výsledkem srážek malých či větších kosmických těles, se v současné době věnuje mnoho pozornosti. V geologii se stal impaktový proces jedním ze základních procesů, zejména pro období krátce po vzniku Země. Pozdější paleontologický záznam historie Země, který je ve srovnání se stářím Země, 4,5 miliardy let, pouhých 640 milionů let starý, je přerušován náhlými vyhynutími celých skupin živočichů. K těm nejznámějším patří vymření dinosaurů na konci druhohor. Je spojováno s dopadem asteroidu do oblasti mexického poloostrova Yucatanu před 65 miliony let. Profesor Jay Melosh z arizonské univerzity, jenž patří k současným špičkám tohoto výzkumu, se rozhodl publikovat na internetových stránkách (www.lpl.arizona.edu/impacteffects) impaktovou kalkulačku. Melosh říká, že bude-li to těleso stometrového

rozměru, kromě místní katastrofy to katastrofu globální nezpůsobí. Současná mediální a hystericky šířená možná srážka Země s kosmickým tělesem je zřejmě málo pravděpodobná a k té větší by mělo dojít až 16. března roku 2880, kdy by Země mohla být zasažena jedním, v současnosti známým asteroidem. Existují však asteroidy zatím neobjevené. Chcete-li použít impaktovou kalkulačku, stačí vyplnit rozměr dopadajícího tělesa, měrnou váhu, rychlost asteroidu, úhel vstupu do atmosféry a vzdálenost od místa impaktu a okamžitě víte, na čem jste. 300metrový asteroid například v místě impaktu je „špatná zpráva“, má sílu 700 megatun TNT, ale pouhých 220 kilometrů od místa dopadu budete „v pohodě“, uslyšíte samozřejmě dunění, slabé zemětřesení a zažijete spoustu prachu. Například dopadne-li stometrový asteroid na Prahu, lidé na Slovensku či v Kolíně anebo Benešově se vůbec nemusí bát. PETR JAKEŠ Autor je geolog.

RESPEKT / 51

CIVILIZACE

/ 19

Když živly berou domy FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Dramaticky přibývá lidí, které vyhání přírodní katastrofy

Snad mi příště uvěří, že jsem také uprchlík.

„Dřív byly velké vlny jen v listopadu a prosinci. Dnes už jsou skoro každý měsíc,“ říká ustaraně sedmasedmdesátiletý tuvalský rybář Falealuga Apelamo a svůj zrak upíná k oceánu. Jeho obavy, které popsal časopis Smithsonian Magazine, jsou namístě: některé tuvalské domy už pod jejich přívalem zmizely pod vodou, a lidé tak přišli o střechu nad hlavou. Podobný osud potká během čtyřiceti let všech jedenáct tisíc obyvatel tohoto malého pacifického ráje. V důsledku globálního oteplování ho má totiž pohltit zvýšená hladina světového oceánu, proto se již dnes část Tuvalanů pokouší v okolních zemích získat azyl. Odborníci na migraci upozorňují, že lidí opouštějících své domovy kvůli zničenému životnímu prostředí každý rok rapidně přibývá. Jestli se vyplní nejčernější prognózy, v půlce století jich bude sto padesát milionů, což je pětkrát více než dnes. Jedním z možných cílů těchto běženců má

být Evropská unie. Jak je na jejich přijetí připravená a čím k řešení tohoto problému může přispět Česko?

Zkuste to na Zélandu Ještě před třiceti lety o nich slyšel málokdo. V posledním desetiletí ale začalo stále častěji docházet v důsledku devastace přírody k výraznějším změnám klimatu. Ať už v podobě velkých záplav, sucha nebo různých epidemií. A tím geometricky narostl počet lidí, kteří z těžko obyvatelných míst začali hromadně utíkat a častěji dnes překračují i hranice okolních států. Minulý rok jich bylo už třicet milionů. Například v Íránu v posledních několika letech pohřbila rozšiřující se poušť už přes stovku vesnic, podobná situace je rovněž v Nigérii. Naopak povodně každoročně vyženou z domovů stovky tisíc lidí v Bangladéši, Thajsku nebo Indii a stoupající mořská hladi-

na tu může vést k exodu až několika desítek milionů lidí. Většina z nich, převážně z Afriky a Asie, dosud migrovala v rámci své země, případně hledala útočiště v některém z okolních států. Jak ale rychle roste jejich počet, dá se reálně očekávat, že část z nich zamíří i do Evropské unie. Šance získat v Unii azyl je však dnes pro takzvané environmentální migranty nulová. Brusel ho totiž uděluje pouze běžencům pronásledovaným z politických, rasových nebo náboženských důvodů. Stejný přístup má dokonce i OSN. Zatím jedinou zemí na světě, která jim otevřela své brány, byl minulý rok Nový Zéland, který přijal několik desítek již zmiňovaných Tuvalanů. Právě v těchto dnech se environmentálními uprchlíky zabývá Evropský parlament, konkrétněji jeho výbor pro rozvoj a mezinárodní spolupráci. „I když tato agenda nebyla dosud příliš frekventovaná, v poslední době se to začíná pod vlivem dat o rostoucím počtu těchto migrantů měnit a toto téma se tak pomalu dostává na pořad dne. Mnozí cítí, že Evropa je za jejich situaci spoluodpovědná, a proto by se k nim měla přihlásit. Globálním znečišťováním životního prostředí totiž sami pomáháme environmentální

uprchlíky vyrábět,“ říká členka výboru Jana Hybášková (ED). „Osobně bych spíše než udělovat azyl byla pro prevenci. To znamená, že Unie by mohla různými motivačními programy přesvědčovat příslušné vlády rozvojových zemí, aby nedevastovaly životní prostředí, a zároveň jim více než dnes poskytovat pomoc, když je nějaká přírodní katastrofa postihne.“ Podobně to vidí i britská europoslankyně za Zelené Jean Lambertová, která se enviromentálním uprchlíkům řadu let věnuje. „Unie by měla kombinovat více kroků najednou. Jednak uznat nejhůře postiženým enviromentálním běžencům právo na azyl, jednak se angažovat přímo na místě. Vedle toho by měla více tlačit na změnu často liberálních vývozních politik svých členských států, které do zemí třetího světa prodávají zbraně. Ničení životního prostředí a následné exody jsou totiž často důsledkem občanských válek nebo ozbrojených konfliktů,“ říká Jean Lambertová.

Jen ne novátorství A jakou úlohu by v otázce enviromentálních migrantů mohlo sehrát Česko? „Už jen proto, že jsme několik desetiletí sami výrazně přispívali k celosvě-

tovému znečišťování životního prostředí, bychom těmto lidem měli umožnit získat u nás azyl. Podobnou politiku bychom pak mohli prosazovat i v rámci Unie,“ říká bývalý ministr životního prostředí Bedřich Moldan. „Je tu ale i ještě další, ryze pragmatický důvod, proč být vůči nim otevření. V Česku a obecně v celé Evropě chybí v důsledku nízké porodnosti pracovní síla. Přijímáním environmentálních migrantů by se tak tento problém dal částečně řešit.“ Jen na okraj: v Česku bude během pětadvaceti let chybět více než čtyři sta tisíc práceschopných lidí, Evropa jich bude do roku 2050 postrádat téměř sto milionů. Myšlenku, že by se Česko mělo vůči environmentálním běžencům více otevřít, nicméně tuzemské ministerstvo zahraničí zatím odmítá. „Dosud jsme tento problém blíže neřešili,“ říká stručně lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda. „Takže obecně k tomu můžu říct snad jen to, že bych v takovýchto složitých věcech volil spíše konzervativní přístupy, což v tomto případě znamená nechat věci tak, jak jsou, a nezavádět nějaké novátorské metody.“ L U C I E D O R Ů Ž K O VÁ , ONDŘEJ KUNDRA Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

Začalo to v Káhiře Na environmentální uprchlíky poprvé v osmdesátých letech upozornil egyptský vědec Essam El-Hinnawi, který v afrických zemích objevil desítky kmenů, jež z jejich domovů vyhnala drastická sucha nebo odlesňování. Environmentálního uprchlíka El-Hinnawi definuje jako člověka, který musel opustit svůj domov kvůli narušení životního prostředí, jež ohrožovalo jeho existenci, nebo vážně ovlivnilo kvalitu jeho života.

Mezi hlavní příčiny environmentální migrace patří katastrofální sucha, nebo povodně (v Argentině loni vyhnaly z domovů dvě stě tisíc lidí), znečištění vodních zdrojů, stavba gigantických přehrad (například stavba vodních přehrad v Číně sebere domov více než milionu lidí), necitlivá těžba přírodních surovin, nebo jevy provázející globální oteplování jako třeba zvyšování mořské hladiny. inzerce

20 /

POLEMIKA

13.–19. 12. 2004

Bushovo volební vítězství a vražda Thea Van Gogha muslimským fanatikem v Amsterodamu spustily celosvětový diskurz o morálních a civilizačních hodnotách. Mnozí populisté se pohotově snaží zplacatit „morálku“ či „vlast“ do billboardových rozměrů. Ale funguje i rozumný diskurz o řekněme civilizační kompatibilitě morálky. Ten na stránkách Respektu naznačil Karel Miller, který mimo jiné napsal, že by si v Respektu přál debatu o tom „kdo určuje morálku“. Pro pana Millera, který si dělá starost o hodnoty civilizované společnosti a její řízení, jsou některé otázky více a jiné méně relevantní. Morálka jako zřejmě rozhodující téma amerických voleb vyvolala v Evropě obecnou nedůvěru. Jistěže, politikou bez morálky končí i demokracie – vyhrála tu ale volby čistě americká představa, že konzervativní je rovno morálnímu? Že morálka je věcí staleté náboženské tradice, a ne také třeba zkušenosti?

Důsledky jedné pravdy Má být stát nebo prezident vůbec garantem nějaké ideologie? Kde začíná státní dohled nad morálkou veřejnosti? Je třeba mít biblickou, muslimskou nebo marxistickou „morálku“ pod státním dohledem? V Česku známe na vlastní kůži praktické následky „socialistické morálky“ jedné nemorální politicky organizované bandy. Hodnoty jsou přece takové a makové. Z historie ještě víme, co se stane, když hodnoty „makové“ ospravedlňují potlačení hodnot „takových“. A kdo pak určí ty správné? Nebylo dost politických vrahů nebo dozorců v lágrech s láskyplným rodinným zázemím? Z článku pana Millera vyplývá, že snad jen náboženství – tedy ideologie – je zdrojem morálky. Je ale také třeba připomínat, že v mnoha školách amerického Středozápadu je nemorální i důkaz, že člověk a opice mají společné předky. A komu že to zakázal Bůh výzkum kmenových buněk? Církevní směr New Born Christian, který hledá vysvětlení našeho moderního globalizovaného světa v bibli, soudí prezidenta Clintona podle toho, jak hřešil proti šestému přikázání (nesesmilníš). Neodpouští jeho výmluvy o mimomanželském sexu, ale ignoruje lež prezidenta Bushe o důvodech války a zbraních hromadného ničení v Iráku. Copak je asi pro zachování západní civilizace důležitější? Je politická integrita a míra schopnosti veřejného činitele v době telemédií nesdělitelná, nebo nesrozumitelná? Namísto dohledu veřejnosti nad politickou morálkou, nad korupcí a protežováním, rozkrádáním, zneužíváním postavení se snad máme

i v Evropě telemediálně poprat o fundamentalisticky definovanou morálku a mávat národními symboly? V masových májových průvodech to nějaký čas skvěle fungovalo. Kdo rychle zapomíná na historii, může se podívat po světě, kam vedou totalizující politické nároky ideologie a „ortodoxního“ náboženství. Podobný problém nyní zažívá Holandsko po vraždě filmaře Van Gogha. Najednou i liberálním a otevřeným Holanďanům došlo, že ortodoxní morálka Koránu je s evropským zákonodárstvím neslučitelná. Že máme co dělat s náboženstvím, které nezná slovo kritika, ale jen slovo posměch a ten se rovná nepřátelství. Nemá tedy kritiky ve vlastních řadách a není

schopné se reformovat. A nepřátele je třeba zahubit jako Van Gogha. Jak vážně brát fatvu a jak zacházet s tradicí, s posunutými hodnotami lidských práv a zákonností lidí žijících uvnitř evropské společnosti? Jak doslova musejí věřící brát slova prorokova, a která? Jak integrovat diskriminovanou menšinu s privilejí žít v bohaté, demokratické, právní a podle světových měřítek tolerantní společnosti? Ještě před rokem německé křesťanskodemokratické strany opakovaly jako růženec „nejsme přistěhovalecká země“, „nejsme přistěhovalecká země“, a to s deseti miliony přistěhovalců a třemi miliony rezidentů s tureckým pasem, a všichni

bez volebního práva. Ohromně to u voličů zabíralo.

Pud vítězí nad rozumem Nezdá se mi, že s morálkou nebo novou ideologií to ve Švejkově vlasti někdo vyhraje. Tolerance je o kontrole moci a ideologie je osvědčený prostředek k jejímu uchopení. Nicméně intelektuální omezenost šikovně zmanipulovaná mocí, je vždy nová hrozba pro civilizovanou existenci. Ve skutečné nebo fingované situaci ohrožení hodnot, životního standardu nebo bezpečnosti je lidová volba věcí pudu, a ne již rozumu. G E O R G J I Ř Í G E B E R T, Mnichov

Mezi liberalismem a konzervatismem Jsem vděčný panu Millerovi za jeho článek Kdo určuje morálku (Respekt č. 48/2004), v němž se snaží povzbudit debatu o tradičních hodnotách, o liberalismu a konzervatismu. Podobné diskuse mají prastaré kořeny… Jejich počátky lze hledat v 18. století, ba ještě dříve. Mnozí dnešní konzervativci by vřele zastávali to, co kdysi houževnatě obhajovali někdejší liberálové (příkladem může být svoboda vyznání nebo rovnost ras). Během té dlouhé doby se situace značně znepřehlednila a existuje veliké množství různých variant obou základních postojů, takže žádná ostrá hranice mezi liberály a konzervativci neexistuje ani v teorii, ani v praxi. Za druhé nás pohled do dějin učí, že západní civilizace stojí na spojenectví mezi oběma tábory, spojenectví polemickém, často napjatém, nicméně založeném na hluboké víře v Západ a v jeho tradice.

Rozchod s fundamentalisty Tradice Západu jsou ovšem dvojaké. Lze si toho všimnout třeba na křesťanství, které je pro některé garantem tradičních hodnot, pro jiné (třeba i pro mne) je naopak výzvou k neustálému přehodnocování tradic a liter ve prospěch Ducha. Podobně dopadneme také při pohledu na demokracii, která může být vnímána jako stavba postavená jednou a provždy na pilířích úctyhodných tradic, ale zároveň a naopak jako samoorganizující se proces, rostoucí díky důvěře ve zdravý rozum a svědomí svobodných občanů. Umírněný konzervatismus je, myslím, normální lidská zkušenost a jeho přítomnost, a stejně i přítomnost jiných ideových proudů, je v liberální společnosti žádoucí. Pokusím se však nejprve a jen stručně nastínit, co lze podle mne považovat za paradigma liberalismu jako takového. Liberalismus rezignuje na ideální a nepraktické cíle. Jde mu o svobodu, ale otázku, co je to ta pravá svoboda, neakcentuje, předpokládá pragmatická předporozumění, vlastní, dá se říci, drtivé většině lidí. V tom se radikálně rozchází s fundamentalisty všeho druhu, neboť ti jsou přesvědčeni, že jednak znají ty pravé hodnoty, jednak že jsou to jen a právě oni, kdo je zná a kdo je má ve jménu pravdy hájit před okolím. Svoboda ovšem není pro liberály smysl všeho, lpění na ní je spíše výrazem jejich přesvědčení, že autoritativně vynucené chování jako princip společnosti nevede k ničemu dobrému. Blahobyt, stabilita, pružnost a pokrok vznikají – a svědčí pro to historická zkušenost – právě na základě svobodné interakce občanů, což lze vysvětlit i sofistikovanými teoriemi, jaké předkládá např. F. A. Hayek. Zároveň je zřejmé, že svoboda prakticky nemůže existovat tam, kde zavládne nevázanost džungle. Liberál se ovšem nikdy nesmíří s představou „Výbo-

ru veřejného blaha“, který by tvořil pravidla práva a morálky svými moudrými výnosy. Liberální řád vzniká svobodnou diskusí a soutěží idejí, zpočátku se sice bude prosazovat jen zvolna, nebo vůbec, ale podaří-li se nastartovat tuto soutěž, bude se samovolně vytvářet i regulovat a bude mít značnou míru odolnosti. Jestliže ale liberálové hovoří právě o spontánním růstu společnosti, nemyslí tím, že je třeba zrušit stát nebo instituce, naopak jejich roli vidí v tom, že vyvstávají z hlubin celého procesu a jsou prostředkem jeho seberegulace. Hlavním smyslem liberálního zákonodárce je pak jakási spontánní ochrana spontaneity, pod což lze zahrnout především oblast tzv. lidských a občanských práv. Morální soudy jsou ponechány Bohu a svědomí (v tom se liberalismus liší od tzv. komunitarismu). Pokud jde tedy o celkovou interpretaci západních tradic, je zřejmé, že liberální pohled je vidí jako implicitní směr, nikoli jako explicitní danosti. Naše kontinentální zkušenost liberálnímu myšlení odporuje, neboť tomu jednak není příliš dávno, co se Evropa skládala především ze států uspořádaných vrchnostensky (v Německu, v Itálii nebo ve Španělsku existoval tento typ státu ještě na počátku 20. století), jednak po jejich pádu lidé podlehli extremismům, vyznačujících se démonickým potenciálem zločinu. Představa masy, která podporuje diktátory, je pro nás snad už archetyp. Tyto masy ale vznikaly v dobách nesvobody, neuměly být kritické k autoritám, zvykům a předsudkům. Příkladem rozdílu mezi takovou masou a svobodnou společností může být anglosaský svět, kde liberalismus již několik staletí vzkvétá a drtivě převažuje nad totalitní tendencí.

Lidé jako stádo Konzervatismus lze chápat, jak jsem už naznačil, spíše jako psychologický jev, totiž jako strach z ukvapených dalekosáhlých změn. Myslím, že je docela zřejmé, že takový postoj, stejně jako postoj pokrokářů, je úplně legitimní součástí spontánního procesu sebeorganizace společnosti. Jiný, mnohem vážnější spor, probíhá mezi liberály a těmi, kdo mají lidi za stádo, jež je třeba pro jeho dobro reglementovat z pozic vědoucích elitářů. Na evropském kontinentu se konzervatismus často definuje právě tak, i když se potom velice podobá různým pózám levicového intelektuálního establishmentu, tradicionalistických snílků a zběsilých pokrokářů. Tyto směry jsou nebezpečnou recidivou vrchnostenského myšlení. BORIS CVEK Autor je editor internetového magazínu Téma.

DOPISY Bůh banky neřídí Chtěla bych Vás vyzvat k větší uvážlivosti a citlivosti při volbě nadpisu článků, viz Banky podle Alláha (Respekt č. 50/2004). Islámské bankovnictví se v teorii i praxi pochopitelně odvolává na ustanovení Koránu, která jsou podle muslimů přímým slovem Božím, nicméně to rozhodně neznamená, že Bůh prostřednictvím Koránu o bankách hovoří, jak by se dalo vyvodit z hlavního nadpisu. Dovedete si představit např. nadpis Banky dle Otce, Syna i Ducha svatého? Podtitulek „I ve finančnictví se projevuje nárůst muslimského extremismu“ je již zcela neadekvátní – pokud se ovšem autor titulku nedomnívá, že samotná existence islámských bank je extremismem. V tom případě by mne zajímalo, co autora titulku k tomuto závěru vedlo. Gabriela Weberová-Babulíková

Lékaři bez hranic se od věci dodatečně distancovali a odmítali peníze nizozemské vládě splatit. Takže o naprosté mlčenlivosti nemůže být ani řeči. Magda de Bruin-Hüblová, Amsterodam

Policie se musí změnit Velmi mne zaujal článek Jaroslava Spurného Buzeruji, tudíž jsem (Respekt č. 50/2004), protože mám podobné zážitky. Nikdy mě sice strážci pořádku nezadrželi, ale už třikrát se mi stalo, že mě na ulici zastavili policisté a chtěli můj občanský průkaz. Když jsem žádal vysvětlení, proč bych tak měl učinit, odpověděli mi, že mi do toho nic není. Podle mne zatím policisté úplně nepochopili, že žijeme v době, kdy nám mají sloužit, a ne nás otravovat. Tímto přístupem jen zbytečně snižují svůj kredit, který je pak potřeba při boji se skutečným zločinem.

Erkel vypovídal Petr Král, Brno Chtěla bych krátce reagovat na článek Jaroslava Spurného Tak kdo unesl Miriam (Respekt č. 49/2004), zejména na jeho větu o nizozemském lékaři Arjanu Erkelovi, že „i součástí Erkelova propuštění byla dohoda o naprosté mlčenlivosti a tento muž nedal od svého osvobození tisku žádný rozhovor.“ Erkel poskytl rozhovorů bezpočet, včetně téměř celovečerních televizních. Po téměř dvou letech strávených v uzavřeném prostoru (po tu dobu nepromluvil ani slovo nizozemsky) měl ze začátku potíže s formulováním i soustředěním, ale jakmile se po několika týdnech zotavil, vystoupením v médiích nestálo nic v cestě. Jeho případ se probíral i v souvislosti s konfliktem mezi nizozemskou vládou a organizací Lékaři bez hranic kvůli složení výkupného. Vláda dala peníze k dispozici ze svých zdrojů, ale

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

Oprava V minulém čísle jsme v článku Zakázat KSČM? Jste normální? nedopatřením označili Jaroslava Bureše za ministra spravedlnosti. Bureš je ve skutečnosti ministr bez portfeje a předseda Legislativní rady vlády. Ministrovi a čtenářům se omlouváme.

inzerce

Stát nesmí určovat morálku

RESPEKT / 51

K U LT U R A

/ 21

Veselé pozdravy ze smetiště ci. Po celou dobu kurátorka výstavy a současně ředitelka muzea Jana Horváthová obohacovala depozitář o nové přírůstky, takže návrat výstavy do Čech je vskutku triumfální – rozšířená expozice představuje více než 25 výtvarníků. Oproti počáteční sestavě má dnes návštěvník možnost poznat třeba originální výšivky Markéty Šestákové, oleje Marty Válkové nebo kubistické krajiny Damiána Dudáše. Romských umělců přibývá a divákovi, který měl možnost vidět zahajovací výstavu v Lobkovickém paláci v roce 1998, neunikne, že z původních tovaryšů se pomalu rodí mistři. Kromě klasických olejomaleb, perokreseb, keramických plastik a dřevořezeb mají Romové dar vytvářet nestandardní cross-overy mezi různými technikami. Výstava je členěna do sekcí podle toho, zda se jedná o výlučně naivní umělce, poloprofesionály, nebo profesionály, ze všech prací je ale cítit pozitivní pohled na svět a radost z tvorby nezatížená konvenčním vzděláním ani vědomím konkurence.

Z pivních zátek Romská výtvarná činnost se obecně považuje za relativně nový jev, který z různých důvodů neměl v etnicky vymezených komunitách východní Evropy své místo. Předsálí první výstavní síně toto tvrzení trochu uvádí na pravou míru. Z autentických ukázek lidové tvořivosti zde vyrostl model parádního pokoje, který je i dnes k vidění v mnoha romských osadách i bytech: červený váleček na růžové omítce, nařasené záclonky, koláže z rodinných fotografií, pletené dečky a madonky v originálních rámech jsou dokladem, že i v těch nejchudších obydlích vždy panovala potřeba zkrášlovat svůj životní prostor. Především z finančních důvodů se tato výzdoba musela spokojit s tím, co bylo zrovna k mání, a nejdůležitější úlohu v ní sehrávala lidská vynalézavost. Na fotografiích z terénu sedí hrdí tvůrci pod svými freskami na omítce, malovanými talíři či dekorovanými kredencemi. Od zkrášlování obydlí už není tak daleko k „přenosnému“ dílu. Příslušníci nejstarší generace malovali obrazy na prkénka a různé desky, rámy vyráběli svépomocí z lišt. Tematicky na nich dominují výjevy z každodenního života v osadě. V tomto směru dosáhl dokonalosti samorost Aladár Kurej (1926–2003), který své panoramatické obrazy rodné vesničky

Mladší Romové hledají současná témata. (Ján Berky, Narkomanské eso.)

Nad romským výtvarným uměním stále ještě visí rozsudek Milana Knížáka, který před třemi lety prohlásil, že tvorba Romů nemá takové „parametry“, aby se mohla objevit v Národní galerii. V těchto dnech se po šesti letech putování světem vrátila domů kolekce toho nejlepšího, co naši romští výtvarníci vytvořili, a až do března příštího roku je k vidění v Muzeu romské kultury v Brně. Výstava Svět očima Romů dává dobrou příležitost na Knížákova slova odpovědět.

Úspěšný návrat Světovým průkopníkem na poli romského umění byla maďarská aktivistka Agnesa Daróczi, která v letech 1979 a 1989 uspořádala dvě skupinové výstavy romských výtvarníků a zařadila jejich do té doby opomíjenou tvorbu na kulturní mapu Evropy. V roce 1997 se maďarským příkladem inspirovalo Muzeum romské kultury v Brně a vznikla putovní expozice Svět očima Romů. Za sedm let existence stihla obletět řadu koutů světa od USA přes skandinávské země po Ruskou federa-

Podskalky u slovenského Humenného zabydloval postavami rodinných příslušníků a známých, vystříhaných z fotografií. Stojí za zmínku, že jako řada dalších romských výtvarníků začal malovat až po odchodu do penze a své první barvy našel na smetišti. Mladší, ale neméně osobitá Markéta Šestáková vytváří podobná panoramata za pomoci vyšívací bavlnky a kanavy. Řezbář Dezider Fertö (1921–1996), který začal naplno tvořit až po smrti manželky a v posledních šesti letech života vyřezal kolem stovky sošek, své hudebníky a řemeslníky vydobývá ze dřeva jako figurky, anebo je napůl vězní v reliéfech. A Andrej Pešta, známý také jako literát, ryje své vize do mosazných nábojnic, nebo je staví z pivních zátek. V dalších sálech jsou pak k vidění díla mladších výtvarníků, která charakterizuje příklon k tradičnějším technologickým postupům a současnější tématika. V tomto směru vyniká Ján Berky, jehož kresby tuší reflektují extrémní pravici nebo závislost na drogách, a také ostatní ve svých dílech komentují soudobou realitu, na-

xander Bohó a nevidomá sochařka Božena Vavreková-Přikrylová (viz Respekt č. 12/2002). Její plastika nazvaná Spravedlnost zdobí vstupní halu sídla ombudsmana, pamětní deska obětem 2. světové války zase připomíná existenci romského pracovního tábora v Hodoníně u Kunštátu. Není pochyb, že úspěch těchto solitérů naznačuje postupnou profesionalizaci romské výtvarné scény. Jasný kvalitativní posun divák zaznamená u angažované kresby Jána Berkyho, olejomalby Júlia Lakatoše a Tibora Červeňáka. Dosud uzavřené kruhy neromských profesionálů se jim pravděpodobně časem otevřou a s nimi i možnost stát se svého druhu elitou. Doufejme, že si v novém prostředí dokáží udržet svou výjimečnost. Skutečným lákadlem romského umění je totiž odzbrojující přímočarost zpracování a čistota prožitku. Nedostatek formálního vzdělání v oboru dává výtvarníkům svobodu ztvárnit to, co chtějí, tak jak je jim milo. Výsledkem je podmanivý mix přísného realismu a tvarové i barevné abstrakce, charakteristický nepravděpodobnou perFOTO ARCHIV

FOTO ARCHIV

Romští výtvarníci si razí cestu vzhůru

Samorost Aladár Kurej a jeho rodná Podskalka.

příklad chudobu, manuální práci nebo rozpad tradičních hodnot. Současně však nevysychá proud zájmu o romská řemesla, zvyky a ideu nespoutaného putování s vozy a koňmi.

Rodí se elita Výjimečné postavení mezi samouky zaujímají umělci, kteří dosáhli věhlasu a uznání i mezi kritiky z řad majority. Vedle světově proslulého Rudy Dzurka, tvůrce specifické techniky z drceného skla, je to také člen Slovenské unie výtvarných umělců Ale-

spektivou, vadnými tělesnými proporcemi a notnou dávkou humoru. Návštěvník musí po shlédnutí výstavy Svět očima Romů dát vlastně Knížákovým slovům o nevhodnosti romského umění pro současnou Národní galerii za pravdu. Do prostoru, jehož hlavním viditelným „parametrem“ je dnes autoritářství a nenávist vůči všemu odlišnému, se nespoutané a radostné romské umění opravdu nehodí. Byla by ho škoda. K A R O L Í N A R YV O L O VÁ Autorka je romistka.

Člověk na zemi je hostem FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zbyněk Hejda vydává svůj zapomenutý deník z Vysočiny

Zbyněk Hejda má blízko k Jakubu Demlovi.

Bezmála po deseti letech přichází básník a překladatel Zbyněk Hejda (1930) s novou knížkou. Cesta k Cerekvi však není básnickou sbírkou a vlastně ani čerstvou „novinkou“. Jedná se totiž o prázdninové deníky z let 1960–62, které autor poztrácel a znovu nalezl teprve nedávno. Hlavním územím Hejdovy Cesty k Cerekvi je letní zeměpíď Českomo-

ravské vrchoviny, přesněji kraj kolem Horní Vsi, ze které pochází básníkův otec a v době deníků tam žil jeho strýc s tetou. Sám Hejda vymezil rodový horizont ve své básnické próze Nikoho tam nepotkám: „V blízkosti Horní Vsi, kde se narodil můj otec, v Cerekvi a v Dubenkách, jsou naše hroby. Tam nás ukládají. Cerekví, Dubenkami a Bezděčínem je uzavřen

obzor tohoto kraje, jehož srdcem je srdce zvonu v Horní Vsi, který se rozezněl v hodině smrti mého otce.“ Toto území je vtaženo do deníků s neobyčejnou důvěrností, vroucností a s až umanutou detailní přesností. Knížka připomíná vytržený drn času, v jehož kořínkách je zachyceno, navzdory prchavosti, cosi z materie života. Hejda si zapisoval sny, jména lesů a luk, počasí, příjezdy a odjezdy vlaků a autobusů, cesty na nádraží, výskyt hub, sousedské příběhy, denní práce, četbu, zaznamenával hovory a vyprávění. Zápisky to však nejsou upovídané a rozmělněné – podobně jako v Hejdových verších zůstává jen nezbytná haluz, výrazná střídmost a zkratkovitost. Když například Hejda napíše: „Z Kališť znělo klekání“ nebo „Na cestě tam dlouho jsme poslouchali skřivana“, cítíme, že se za každým tímto jemným tkanivem vjemu rozkládá celý prostor. Jako když nadzvednete kámen, a pod ním naleznete bohatý svět dosud skrytých tvarů a životů. A také – v Hejdových zápisech je hranice mezi živými a mrtvými velmi tenká, skoro prostupná, což dosvědčuje po-

divuhodný sen o smrti a obživnutí Jakuba Demla. Vedle Horní Vsi a Horní Cerekve je Hejdův deník kótován ještě třemi obcemi Vysočiny, kam básník se svými přáteli (např. Danou a Jiřím Němcovými) putoval. Do Staré Říše za odkazem Josefa Floriana, do Petrkova za básníkem Bohuslavem Reynkem a především do Tasova za Jakubem Demlem, kterého zastihli ještě na sklonku jeho dní. O pár měsíců později Hejda zapisuje ranní únorovou cestu z Prahy na Demlův pohřeb, která vrcholí větou: „Přišli jsme do síně, právě když zatloukali rakev.“ Jakub Deml (o jehož světlých i temných stránkách Hejda mluvil v rozhovoru pro Respekt z letošního srpna) tu jménem není vyvolán vůbec náhodou. Příbuzenství Hejdova deníku s Demlovými texty, především s některými pasážemi z Tepny, Šlépějí či z deníku Domů, je patrné. Nebo přesněji – vyrůstá z podobné ctižádosti. Tasovské děje i pomístní názvy, jména padlých v první světové válce, zahrada, ryby, ptáci a mraky jsou přirozenou součástí Demlova univerza. Vše se mu pod rukama stávalo poezií a vystupuje

v jeho textech jako dobrodružný film a šifra existence. Potřeba přesně zachytit, do slov zafixovat zanikající svět, byla také hlavním důvodem Hejdova deníku – čelit erozi, vzpříčit se a vzdorovat zanikání a smrtelnosti. Pro deník je klíčový zápis, pocházející ze srpna 1960: „Včera teta z ničeho nic povídá: ,Člověk na světě je hostem, den po dni jen k smrti rostem.‘“ MILOŠ DOLEŽAL Autor je redaktorem Českého rozhlasu. Zbyněk Hejda – Cesta k Cerekvi: Triáda, Praha 2004.

22 /

K U LT U R A

13.–19. 12. 2004

Co je uvnitř, zůstane FOTO RICHARD PROCHÁZKA

Zemřela vzácná muzikantka Zuzana Navarová ků počátkem 80. let potkala dva jiné studenty: Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála. Vznikl Nerez, který se brzy proslavil po Portách a Vokalízách. Jejich hudba oscilovala mezi folkem, latinou, flamengem a jazzem, plně však nepatřila ani k jednomu z žánrů. Pro Navarovou byla éra Nerezu docela bouřlivá a z dnešního pohledu vlastně ne příliš šťastná. V jednom z rozhovorů ji označila dokonce za tápání. „Byl to velkej závod a trval po celou dobu spolupráce,“ řekla loni Hospodářským novinám. Soutěžila s ostatními v kapele o místo na slunci, byla ctižádostivá, ješitná až arogantní. Psala osobité a jazykově vybroušené písně, z nichž však bylo cítit napětí. Většinou jde o zakódované erotické dopisy s nápaditou melodií, ve kterých „slunečnice chřadnou“, berou se „prášky na spaní“ a do džusu se lije líh.

Vítr v horách

Neste mě, Neste, ptáci do nebes/ k divokým kachnám volám přes vrátka/ Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd/ a straky odnesou má zrcátka. (Fragment z písně Do nebes z poslední desky.)

Nečekaná zpráva o smrti Zuzany Navarové zapůsobila minulé úterý na mnoho lidí jako ledová sprcha. Pětačtyřicetiletá zpěvačka a skladatelka se celý život držela stranou reflektorů šoubyznysu, její odchod ale připomněl, jak moc pro českou hudbu znamenala.

Holka s kytarou Přehlédneme-li dílo Zuzany Navarové (po kubánském manželovi si přidávala ke jménu ještě de Tejada), nezdá se zprvu nějak zvlášť rozsáhlé. Zhruba padesát autorských písní, asi šest zásadních alb a zdařilá práce v několika kapelách. Při bližším po-

hledu ovšem najdeme daleko víc. Navarová měla schopnost a chuť objevovat jiné osobnosti a dát jim prostor. Dokázala vytáhnout na světlo nadané romské muzikanty Věru Bílou a Maria Biháriho nebo písničkářku Radůzu. Také přes deset let pracovala v Nadaci Život umělce, kde se mimo jiné snažila pomáhat umělcům seniorům. A součástí odkazu je především zajímavý oblouk, jakým osobnost a tvorba Navarové prošla. Vyrůstala v Hradci Králové v muzikantské rodině. Její otec byl hudební režisér místního rozhlasového studia, milovník folkloru a Marty Kubišové. Zuzana zpívala české, slovenské a ma-

ďarské lidovky od mládí. V přímém kontaktu byla také s romskou hudbou, protože Romové byli jejich sousedé v domě. Studovala tehdy hru na klavír, ale brzy se z ní stala „holka s kytarou“. V osmnácti objevila kouzlo bossa-novy – hudebního stylu, jenž proslul jemným, mírně zastřeným projevem zpěvaček, najazzlou harmonií a rytmem odlehčené samby. Tento styl si zamilovala na celý život. Latinskoamerické kultuře se Zuzana rozhodla věnovat i profesionálně, když se zapsala na univerzitu do Prahy na obor čeština-španělština. Na kolejích trávila hodně času s Kubánci a intenzivně muzicírovala. Na jednom z večír-

Nerez se rozpadl před deseti lety a Navarová prožívala tvůrčí krizi. Přestala na dlouho psát vlastní texty i hudbu a soustředila se na interpretaci latin v klubech, což nebylo úplně ono. Zřejmě pod vlivem vážných zdravotních problémů radikálně změnila svůj životní styl. Žádné hospody, ale čajovny, dieta a tai-chi. S pročišťováním těla se prosvětlovala také mysl a texty, které znovu začala psát koncem 90. let. Deskou Skleněná vrba, kterou nahrála s Kolumbijcem Ivánem Guttiérrezem a skupinou KOA (podle stromu, z nějž se dělají hudební nástroje) se úspěšně vrátila do povědomí na přelomu milénia. Její písně se zjednodušily a zjasnily. Na následujícím albu Barvy všecky, za které dostala předloni Anděla, je již jasno úplně. Zpěvačka je uvolněná a má nad situací nadhled. Album navíc rozšiřuje svou vícežánrovost o romskou

Salgado na poslední cestě Světoznámý fotograf hledá naději mezi gorilami Na světě dnes asi není fotograf, který by dokázal zachytit úděl té chudší části planety tak naléhavě jako Brazilec Sebastiao Salgado. Desítky let křižoval nejzuboženější kouty světa s neochvějnou humanistickou vírou, že se bolesti lidstva dají léčit a fotografie tomu může napomáhat. Nyní se však něco zadrhlo. Reportér oznámil, že se pouští do svého posledního životního úkolu, snímky, které zatím představil na veřejnosti, překvapují – nejsou na nich žádní lidé. Jen žhavé potoky lávy, šupinaté záhyby plazích ocasů a planoucí oči horských goril.

O soucit nejde Šedesátiletý fotograf s židovsko-litevsko-portugalským původem, Sebastiao Salgado, dlouho důvěřoval síle lidského ducha. Narodil se na brazilském venkově v době, kdy ho ještě pokrývala džungle. Opustil malé město, aby mohl dokončit střední školu, vydal se do megapole, aby se stal ekonomem. Doktorát získal v Londýně na opačné straně Atlantiku a usadil se v Paříži. Při obchodních cestách pod patronací OSN a Světové banky zkusil v Africe udělat pár snímků a o ekonomii rázem ztratil zájem. Vzdělaný úředník se stal fotografem lidské důstojnosti uprostřed nevídané apokalypsy. Třicet let strávil na cestách po zemích třetího světa a pohlédl na něj z tak těsné blízkosti, jako žádný jiný současný dokumentarista. Když předvedl elegické, černobílé obrazy boje latinskoamerických venkovanů o půdu, hladu v Africe nebo nekonečného bloudění lidí bez domova, vyrazil svým současníkům v rozvinutých zemích dech. V rozsáhlých obrazových cyklech se zjevují zástupy lidí stoicky

čelících utrpení, které se stalo jejich osudem: dělníci vzdorující pod slupkou bahna či mastnoty nekonečné, mučivé dřině, anonymní obyvatelé mechanicky pulzujících megapolí na pouhý okamžik vyloupnutí z davů, na kost vyhublé postavy Afričanů v poušti, jejichž údy jsou k nerozeznání od větví uschlých stromů v písku. Před zraky návštěvníků výstav se svět proměňoval v hrdinskou epopej zalidněnou oběťmi katastrof, ze kterých je však možné najít cestu, budeme-li chtít. „Pokud mé snímky vzbudí pouze soucit, budu mít pocit, že jsem naprosto selhal,“ vysvětloval zapálený fotograf v květnu 2001. „Chci, aby lidé chápali, že existuje řešení.“ Salgado chtěl vyprovokovat debatu, hrdé oči na fotografiích měly klást otázky, stát se okny k pohledu na svět z druhé, nešťastné strany. „Musíme najít správný směr, kterým se vydat, musíme si vybrat jinou cestu. Protože to, co jsem při svém putování spatřil, správnou cestou není.“ I po mnohaletém zkoumání však skutečná naděje na změnu zůstala ukryta za obzorem pod Salgadovou nezaměnitelně dramatickou oblohou, cíl putování se neukázal. Na okraji mexického pohraničního města Tijuana hledí dva muži v beztvaré poušti škvírou v mohutném kovovém plotě na svou budoucnost ve stejně mrtvé pustině na druhé straně. „Až do chvíle, kdy jsem vyfotografoval tyto snímky, jsem si byl jist, že evoluce směřuje k dobru. Potom jsem ale začal pochybovat. Co je to evoluce? Vývoj může probíhat jakýmkoli směrem. Můžeme kráčet ke smrti, k tomu nejbrutálnějšímu konci. Odcházel jsem naprosto zoufalý.“ Rozměry zkázy přesáhly síly člověka s kamerou.

Ptáci se vrátí Letos v září se rozzářený Sebastiao Salgado při rozhovoru pro britský deník The Guardian téměř zalykal štěstím: „Stál jsem před obrovskou starou želvou, a když jsem ji fotografoval, dívala se na mě dvousetletá zkušenost a autorita. Člověče! Taková pocta!“ Bývalý fotograf ztrápených lidských bytostí se právě vrátil z první etapy svého údajně posledního dlouhodobého projektu v životě. Osmileté pátrání s názvem Genesis má z prachu důkladně prožitého rozvratu planety vydolovat pulzující semínka naděje. „Chtěl jsem fotografovat továrny, které znečišťují vzduch a vodu, ukázat všechny skládky odpadků na světě. Ale nakonec jsem přišel na to, že pohnout s námi mohou jedině obrazy neporušené, původní planety. Musíme spatřit nevinnost, abychom pochopili, co je potřeba zachránit.“ Salgado pocítil sebeobrozující sílu přírody. Na brazilském venkově jeho dětství už dohromady žádný prales nezůstal a fotograf se svou manželkou třináct let vysazoval stromy v obnažených místech, kde jeho otec kdysi pásl dobytek. „Ptáci se vrátili, řeka znovu teče, všechno je zase v pořádku. Můj vztah k přírodě se během té doby úplně proměnil. Jsem jiný člověk.“ Manželům se v roce 1998 podařilo na zalesněných pozemcích prosadit vyhlášení přírodní rezervace. Založili Instituto Terra, vzdělávací středisko pro úředníky samosprávy, učitele a farmáře. „Věříme, že je možné otočit chod hodin a znovu obnovit to, co se zdálo navždy ztraceno,“ říká Salgado. Jeho poslední fotografie jsou také zprávami z minulosti. První tři měsíce nového dobrodružství prožil na Ga-

lapágách. S povolením volného pohybu po jinak přísně chráněné rezervaci strávil týdny obklopen ptáky, ještěry i savci v místech, kde neúřaduje člověk. Na černobílých fotografiích se na pokraji příboje nerušeně nadouvají kormoráni, v rozhlodaných pradávných skalách se povalují ploutvonožci, do černých pórů ztuhlé lávy se v detailu zatínají šupinaté pařáty iguany. Krajina je rozlehlá, nedotčená, prázdná a uhrančivě krásná. Druhá cesta vedla pod vulkány, do národního parku Virguna na hranicích Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo, zemí, které nedávno prožily, či stále prožívají peklo. Pod sopkami zuřily občanské války, hladomor, lidskou populaci rozkládá AIDS. A pod příkrovem pralesa žije několik stovek posledních horských goril. Ty teď hledí skrze objektiv fotoaparátu vesele, podezíravě i užasle přímo do očí odrozených příbuzných. „Mezi fotografováním zvířat a lidí není žádný rozdíl. Nakonec jsem jenom jedno zvíře před skupinou jiných zvířat,“ říká Salgado. Dramatické záběry ničivých i vychladlých sopek, proudy lávy, do páry ponořené čerstvě stržené srázy s pahýly stromů se stávají metaforou destrukce plodící nový život. „Nemůžu si pomoci, abych nepomyslel na evoluci. Člověče! Když si představíš všechen život, který tryská ze sopek. Pro mě je to dialektika života, destrukce a stvoření v jednom.“ Sebastiao Salgado má před sebou ještě sedm let hledání původní tváře Země. Ukázky zveřejňuje každý týden The Guardian, na konečný výsledek je však třeba trpělivě čekat. J I Ř Í S O B O TA Autor je spolupracovníkem Respektu.

polohu, protože se po Guttiérrezově odchodu do popředí dostává harmonikář, pianista a klarinetista Mário Bihári. Na loňské desce Jako Šantidéví se žánrová paleta dál rozevírá o stylizovaný klezmer, blues („Je mi fajn a je mi skvěle, zdravý duch ve zdravém těle, běžte všichni někam jinam...“), nebo tanečně meditační titulní skladbu, kde ambientní zvuky harmoniky naznačují úplně jiný svět, jako by inspirovaný elektronikou, ale spíše vycházející z poslechu větru v horách. S vědomím, že těžce nemocná zpěvačka se musela vnitřně vyrovnat s hrozící smrtí, čteme dnes její texty samozřejmě trochu jinak. Vedle důrazu na pozitivní věci, pokoru, radostnost a humor nelze přehlédnout zmínky o „okraji života“ a „prachu“, které se neustále ve variacích vracejí. Výmluvný je refrén romské písně Amen Mária Biháriho z poslední desky, který zpívá spolu s ním také Navarová: „Me jekhvar mera, ma dara, so hino andre, ačhela...“ (Jednou umřu, neboj se, co je uvnitř, zůstane...). „S odstupem času si uvědomuji, jakým textařským i hudebním fenoménem Zuzana byla,“ říká jazzová zpěvačka Jana Koubková, „z médií se člověk dozvídá hlavně o Horáčkovi, Hapkovi a Osvaldové, a takový poklad nechává bez zájmu.“ Zuzana Navarová se jistě mohla cítit nedoceněně, ale ona si se slávou hlavu nelámala. Žila skromně na pražském Proseku a podstatné pro ni byly koncerty v klubech a život s kapelou a přáteli. V českém hudebním životě bude chybět. Parafrázujeme-li výstižnou poznámku, kterou publicista Pavel Klusák loni v zimě napsal v recenzi její poslední desky: dokud byla Zuzana Navarová nablízku, vždy se snáz sami prozradili hudební veksláci a neumětelové. J A R O S L AV PA Š M I K

RESPEKT / 51

SCÉNA

KNIHY

TIP

Nové svědectví z ghetta Před 2. světovou válkou pracoval Henryk Ross jako sportovní fotoreportér pro varšavské noviny, nakonec skončil v židovském ghettu v Łódżi. Místní Židovská rada jej pověřila úkolem vytvářet propagandistické fotografie a podobenky do osobních dokladů. Ross však fotografoval nejen to – na tajně ušetřený materiál zaznamenával také každodenní život lidí v ghettu, deportace, hladovění, popravy. Fotografovi se podařilo holocaust přežít (coby člen komanda, které vyklízelo ghetto, unikl deportaci do Osvětimi) a také včas zakopat svůj archiv s 3000 negativy. Po válce, kdy Henryk Ross emigroval do Izraele, část svého obrazového svědectví zveřejnil – stalo se důležitým obrazovým pramenem z ghetta a bylo použito také v procesu s Eichmannem. Zbylou část fotografií ale Henryk Ross nikdy nezveřejnil a před diváky se poprvé dostala až letos – nejprve ve francouzském Arles, nyní na výstavě Łódż Ghetto Album v pražské Langhans Galerii (otevřena bude 15. 12.) Snímky dokumentují vcelku bezstarostný život horní privilegované vrstvy Židů v ghettu, kterou nacisté využívali ke svým plánům. Důvodem utajení byla zřejmě Rossova obava, aby publikování záběrů po válce nezlehčilo obraz utrpení Židů, možná také nechuť přiznat se k tomu, že fotograf mezi elitu ghetta sám patřil. – PT –

Román Západní země známého amerického spisovatele Williama S. Burroughse vydává poprvé česky nakladatelství Maťa. Zdánlivě je to příběh starého spisovatele, který žije v nákladním vagonu u řeky a znovu ohledává fragmenty svých textů předtím, než se vydá na druhý břeh do Kraje mrtvých, do Západní země. Na tuto kostru však Burroughs nabaluje záplavu jiných příběhů, fikcí a zážitků z různých období svého života. Centrálním tématem je překvapivě blasfemické rozjímání nad egyptskou mytologií, zvláště nad přístupem starověkých Egypťanů k lidské duši. Západní země tvoří spolu s romány Města rudých nocí a Místo slepých uliček volně navazující trilogii. Konečně je kompletní i v češtině.

V Ý S T AVY ••• Sborník statí dvaceti historiků s názvem Verba in imaginibus, který nakladatelství Argo vydalo k sedmdesátinám profesora Františka Šmahela, uvádějí dvě stati. V první připomíná Jaroslav Mezník, jeden z historiků vězněných za normalizace, Šmahelovu občanskou statečnost, kvůli které musel na řadu let přerušit vědeckou dráhu a živit se jako tramvaják. V druhé demonstruje Josef Válka na srovnání jubilanta s Josefem Pekařem komplikovanost českého vztahu k husitství. Érou posledních Lucemburků a rebelií, v niž vyústila, se tak či onak zabývají i další autoři. Kniha rozhodně není jen poctou velké osobnosti, ale především aktuálním ohledáním asi nejfatálnějšího období dějin českého národa i státu. – JP –, – VŠ –

V galerii Beseda na pražském Malostranském náměstí potrvá do 9. ledna výstava malíře Jana Šafránka a fotografa Stanislava Tůmy Lidská krajina. Dva vyhraněné a zcela svébytné umělecké přístupy ke skutečnosti znásobují díky společné prezentaci svou účinnost: korespondují spolu, doplňují se. Šafránek v pestré žánrové malbě olejovými barvami jako by zaujímal pozici fotografa momentek lidského hemžení v různých místech světa, zatímco Tůmovy černobílé, důmyslně komponované fotografie jsou pojaty vysloveně malířsky. ••• Ženská síla – The Power of Woman pojmenovali pořadatelé výstavu devíti výtvarnic v pražské galerii Bayer & Bayer (do 15. 1. 2005).

Uvádějí ji díla dnes již klasických osobností českého moderního umění – dva svěží obrazy Jitky Válové, bronzová stéla Evy Kmentové a jemná figurální kresba Adriany Šimotové, jež asi nejpřesvědčivěji naplňuje intence výstavy. Další umělkyně působí vesměs v zahraničí, byť mají tuzemské kořeny. Ženský duch vyzařuje obzvlášť z chuchvalcovitě lasturovitých maleb Moniky Abbot. Grafiky Evy Eisler jsou naopak geometricky přísné, skleněné plastiky Vladěny Klumparové budí respekt technologickou náročností, dekorativní konstelace Evy Bartoš z obarveného polystyrenu zase upoutají vtipným minimalismem. Snímky Dany Kynderové zachycují ženské téma spíš zvenčí. – VŠ –

TELEVIZE

D I VA D L O mu podnikání nejlépe území v troskách. Země se tedy ocitá na pokraji války nebo bezprostředně hrozících teroristických útoků. Záměry investorů však postupně ničí i je samotné a jejich zaměstnance.

Komorní scéna Kolowrat pražského Národního divadla pokračuje v uvádění současných evropských dramatiků, kterým je kolem třiceti. Po Černém mléku nadějného Moskvana Vasilije Sigareva nebo hře Slyšet hlasy úspěšného Angličana Joe Penhalla přichází na řadu německý dramatik Marius von Mayenburg se znepokojivým apokalyptickým dílem Eldorádo (premiéra proběhla letos v Berlíně). Hlavními postavami jsou manažer investiční společnosti toužící po stále větším jmění, jeho ambiciózní žena a šéf. Nadnárodní společnosti potřebují ke své-

/ 23

••• Neobvyklé dětské představení daleké jakékoli apokalypsy připravilo na poslední předvánoční sobotu 18. 12. pražské divadlo Alfred ve dvoře. Mezinárodní pohybová skupina Stage Code, jejíž převážně nonverbální produkce pracují obvykle s prvky pohybového divadla, nabídne pod titulem Tramtárie jeden ze svých skvělých kousků. Víla Míla a její tři kumpáni se vydávají s minimem rekvizit na dobrodružnou cestu za tajemstvím a hledají naplnění svých snů. – JP –

V roce 1944 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko násilně přiřazeny k Sovětskému svazu, Stalinovi to však neprošlo úplně snadno. Na troskách předválečné policie a armády pobaltských států vyrostly partyzánské oddíly, které se Sověty bojovaly až do začátku 50. let. V oficiální komunistické rétorice šlo samozřejmě o bandity, pobaltské republiky znovuzrozené po pádu železné opony jim ale právem vzdaly čest coby hrdinným bojovníkům za svobodu. Tuto dramatickou dějinnou kapitolu připomene německý dokument Čas partyzánů – Tragédie v Pobaltí, který vysílá ČT 2 v pondělí 13. 12. od 20.00.

••• Film Pornografický vztah mladého belgického režiséra Frédérica Fonteynea vzbudil před časem velkou pozornost jako jeden z reprezentantů silné kinematografické vlny, která se na věčné téma partnerských vztahů dívala optikou končícího století. Název snímku je zavádějící: na plátně se sice potkávají muž a žena, kteří si podali inzerát za účelem specifických sexuálních dobrodružství, důležitější je ale to, co se odehrává mimo postel. Milenci si úzkostlivě dávají pozor, aby jejich tělesná vazba nepřerostla v lásku, někde pod povrchem ale bublají emoce, které hlava zastavit nedokáže. Neobvyklý příběh, který reflektuje, jak ve vrcholně individualizované době zacházíme s city, stojí na výkonech hlavní dvojice v podání herců Nathalie Beyeové a Sergiho Lopéze (ČT 2, 19. 12., 23.55) – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Francie: hudba podle Hitlera

Fantom Leni

Historie vyprávěná na notové osnově – tak by se dala popsat výstava Třetí říše a hudba, která až do poloviny ledna v pařížském Cité de la musique mapuje roli hudby v éře nacismu. Do tématu návštěvníka uvedou dva obrazy z roku 1938. „Deutschland, das Land der Musik,“ čteme na propagandistickém plakátu. Říšská orlice tu rozevírá majestátně křídla, pod nimi opatruje nablýskané píšťaly varhan. „Spojení státu a varhan, královského nástroje, vyjadřuje ideu prosazovanou v Německu od 19. století: Němci dali světu hudbu,“ vysvětluje kurátor výstavy, muzikolog Pascal Huynh. Na jiném obraze ve vstupním sále výstavy se hrbí černošský saxofonista s Davidovou hvězdou připnutou na klopě fraku. Prapodivná karikatura symbolizuje nacistickou představu Žida, v jehož žilách koluje negroidní krev a který ohrožuje německou kulturu vnášením prvků zvrhlé hudby – například jazzu. Obrázek se objevil na obálce publikace Zdegenerovaná hudba, jednoho z řady pseudovědeckých spisků, které ve 30. letech navázaly na odkaz Hitlerova oblíbence Richarda Wagnera, autora antisemitského pamfletu Judaismus v hudbě z roku 1850. Obě kresby naznačují rozkročení výstavy. Na jedné straně uctívané ikony německého kulturního dědictví, na druhé straně nacismem zavržení skladatelé. Expozici návštěvník absolvuje se sluchátky, která jeho uši zásobují svérázným mixem obojího –

Minulou středu se v pražském Goethe-Institutu konala přednáška o Leni Riefenstahlové, při níž byly promítány diapozitivy a ukázky z jejích filmů. Na plátně se nejdřív objevila fotka z dětství v berlínské dělnické čtvrti, následovalo několik snímků tanečních kreací a pak se obraz rozhýbal úryvkem z horolezecké romance, kde umělkyně ztělesnila odvážnou dívku, jež zdolává nejhorší průrvy ve věčném ledu, aby vyrvala jisté smrti svého milence v meteorologické stanici na Montblanku. Nakonec se na plátně objevily záběry z jejího posledního filmu, v němž se bezmála stoletá stařena v potápěčské výstroji kochá s faustovským zaujetím divnými krásami života v mořských hlubinách. Mezitím bylo představeno to, co ji nejvíc proslavilo – fascinované i fascinující filmy, propagující nacismus. Zhuštěn do hodinového výkladu s obrazovým doprovodem, vyzněl příběh Hitlerovy fantomatické filmařky neobyčejně silně. V následující diskuzi se mimo jiné hovořilo o českých analogiích. Nabízel se příklad nedávno vyznamenaného režiséra Otakara Vávry, prominentního filmaře všech režimů, které se u nás během sedmdesáti let vystřídaly. Nějak se mi ovšem nedařilo položit mezi oba ty zjevy rovnítko. Příběh Leni Riefenstahlové zkratkovitě proniká do dějinné chvíle, v níž explodovala třaskavá směs umění, politiky a brutálních vášní. Její nacistické filmy dodnes vyzařují jedovatou energii, jež kdysi strhávala davy mladých nadšenců k příšerným činům. I já se při přednášce přistihl, že mi Riefenstahlová svým způsobem maličko imponuje, a musel jsem se proti tomu sám v sobě ostře ohradit. Něco takového mi u Vávry nikdy nehrozilo. Jeho slušné filmy nikoho nepobouří a ty neslušné nejsou nakažlivé. V sobotní MfD se shodou okolností objevily fotografie ze dvou shromáždění českých umělců, jež se konala v Národním divadle. První roku 1942 odsoudilo strůjce atentátu na Heydricha, druhé o pětadvacet let později signatáře Charty 77. Hned dvakrát tu byla připomenuta památka charismatického herce Karla Högera, známého představitele velikánů českého národa – na jedné fotografii jako mladistvý krasavec zvedá paži v hitlerovském pozdravu, na druhé jako šarmantní starý pán podepisuje Antichartu. Vedle je přetištěn odpudivě kolaborantský článek, který za heydrichiády publikoval Jaroslav Seifert. Četl jsem to nerad a bylo mi to líto. Leni Riefenstahlová si z vlastní vůle pohrávala s čirým zlem, zatímco čeští umělci byli vlastně jen donuceni k trapnému selhání. Odpustit se jim dá spíš než jí, příběh to však je mnohem slabší: sotva někoho donutí, aby se proti němu sám v sobě ostře ohradil.

ukázky z Wagnera, Bacha či Beethovena se střídají s tvorbou Ernsta Křenka, Arnolda Schönberga nebo Alexandra von Zemlinského. Výstavu uzavírá část zaměřená na propagandistickou hudbu: nejprve si divák může dopřát poslech triumfální Olympijské hymny, kterou na žádost Hitlera složil Richard Strauss pro berlínské hry v roce 1936, galerii pak opouští za řinkotu pochodových písní jednotek SA. Výstava je to bezpochyby poučná, ale propláchnout si po ní hlavu v některém z pařížských klubů, rozhodně neškodí.

••• Listopadový pařížský festival Měsíc fotografie má více než dvacetiletou tradici a těší se velké divácké přízni. Také letos na podzim festivalové výstavy zaplnily přes sedmdesát galerií a muzeí, kdo na nich ale hledal ukázky nejaktuálnějších trendů současné světové fotografie, odcházel trochu zklamán. Nejrozsáhlejší výstavy představily téměř výhradně retrospektivy klasiků fotografie. Muzeum d’Orsay nabídlo pohled na New York první třetiny 20. století na snímcích Alfreda Stieglitze, Centre Georges Pompidou přehlídku celoživotní tvorby manželů Bernda a Hilly Becherových – projekt systematického dokumentování a typologického řazení věží vodáren, továrních hal a dalších industriálních staveb. Se vší dokonalostí realizovaný koncept je však při ohromujícím množství stovek puristicky chladných fotografií těžko stravitelným soustem. Dojem z festivalu nespraví ani výstava Robert Capa známý a neznámý, kterou u příležitosti 50. výročí smrti proslulého válečného fotografa uspořádala Francouzská národní knihovna. Snaha představit vedle notoricky známých záběrů z vylodění spojenců v Normandii či španělské občanské války i Capovy nepublikované snímky naráží na problém – ani u velkého fotografa není vždy, když stiskne spoušť, na co koukat. M A T Ě J S T R Á N S K Ý , Paříž Autor studuje fotografii na Université Paris 8.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Ministr zahraničí Cyril Svoboda navštívil súdánský Dárfúr. Na Pražském hradě se s armádou rozloučili poslední záklaďáci. Vláda schválila historicky první českou Strategii udržitelného rozvoje. Zemřela Zuzana Navarová. Rabín Moše Chaim Koller zapálil chanukový svícen v brněnské synagoze. Blížící se Vánoce stlačily ceny letenek. Ministerstvo pro místní rozvoj odstartovalo svůj program půjček na byt pro mladé. Česká republika se vypracovala na první místo mezi evropskými zeměmi v počtu marodů. Chodím v krátkých rukávech, abych se otužoval, odpověděl varnsdorfský tesař Josef Strolený na otázku deníku MF Dnes, jak se připravuje na zimu, která ho čeká, až po Vánocích spolu se čtrnácti svými kolegy odjede stavět domky pro české polárníky na pobřeží antarktického ostrova Jamese Rosse. Minimální mzda se zvýšila na 7185 korun měsíčně. V karlovarské

13.–19. 12. 2004

vojenské léčebně Bílý kříž začali upravovat první zdejší domov pro válečné veterány. Zlevnil benzin. Britská justice s konečnou platností rozhodla, že britské úřady se s podporou české vlády dopouštěly neospravedlnitelné diskriminace, když během svých proslulých „imigračních kontrol“ na ruzyňském letišti v Praze počátkem třetího tisíciletí zakazovaly odlet do Londýna všem českým pasažérům tmavé pleti, kteří vypadali jako Romové a u kterých tudíž hrozilo, že v Británii požádají o politický azyl. Eurokomisař Vladimír Špidla otevřel v Praze Zastoupení Evropské komise. Je třeba říct, že příslib dětství se nám nedaří naplňovat, citoval tisk výkonnou ředitelku UNICEF Carol Bellamy, která v Londýně zveřejnila zprávu OSN o tom, že polovina dětí na Zemi dnes vyrůstá v hladu, válkách a nemocech. Cestovní kanceláře zahájily letní sezónu. Vzhledem k nápravě

chyb odvolala Evropská komise po čtyřech měsících svůj verdikt, kterým se Česku zakazovalo čerpat peníze z bruselského fondu Phare. Noviny oznámily, že kanadský Nejvyšší soud odmítl vyhlásit za „protiústavní“ sňatky osob stejného pohlaví. Penta koupila Fortunu. Fotbalisté Sparty prohráli pět nula s Lyonem v Lize mistrů. Prezident republiky ing. Václav Klaus slavnostně zahájil provoz lyžařské lanovky Prezidentský expres na krkonošském svahu Aldrov a pak na ní zůstal půl hodiny viset, když stroji kvůli přetížení vypověděl při první jízdě motor. Mladá fronta Dnes otiskla fotografie známého českého herce a národního umělce Karla Högera, jak po heydrichiádě v roce 1942 vzdává v Národním divadle hold nacistické říši a jak o pětatřicet let později podepisuje na stejném místě komunistické vyhlášení honu na svobodomyslné občany – Antichartu. Höger hajloval – zaplať

bůh, mohl hrát dál. Pak zase soudruhoval – ale to se měl k radosti nějaké dnešní hypermoralistní bezvýznamnosti dát ten geniální herec bezúčelně zastřelit? napsal k fotografiím komentátor MF Dnes a spolusignatář Anticharty Karel Steigerwald. Do svého zastoupení v Silicon Valley vyslal CzechInvest Nováka. Šest příslušníků speciální protiteroristické jednotky zahynulo při srážce vojenského automobilu s rychlíkem na prostějovském předměstí Vrahovice. Počítačová firma Hewlett-Packard zřídila v Praze regionální centrálu pro Evropu, Blízký východ a Afriku. V T-Mobile Areně zpívala Diana Krall. Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu zveřejnil, že během komunistické diktatury bylo na české západní hranici zavražděno policií celkem 145 občanů snažících se prchnout z komunistického tábora na svobodu; dalších zhruba dvě stě

lidí zahynulo na drátech s elektrickým napětím, nebo je roztrhali psi. Dostal jsem pas křížem, a protože na kličkování jsem už dost starej, tak jsem pálil, vysvětlil Jaromír Jágr telefonicky sportovním novinářům, jak se mu povedlo důležitou brankou otočit už zdánlivě prohraný zápas jeho Avantgardu Omsk s bohatou Kazaní. Vláda se rozhodla zmrazit platy politiků. Noviny přinesly zprávu, že skupina evropských vědců vyvinula robota, který se pohybuje a voní jako šváb a je určen k tomu, aby pronikl do kolonií pravých švábů, obelstil je a – jak sdělili vynálezci – „vyvedl tento obtížný hmyz z temných koutů na místa, kde bude snadné ho vyhubit“. Rybáři oznámili, že štědrovečerních kaprů bude letos dost. V diváckém hlasování o nejlepší český seriál zvítězila Pojišťovna štěstí – na Nově. [email protected]

inzerce

Společnost Bohemia REAL INVEST s. r. o. (sponzor výstavy) Vás srdečně zve na unikátní

výstavu obrazů předního českého abstrakcionisty ak. mal.

Jaroslava Vožniaka Výstava se koná v galerii a kavárně

ul. Jar. Vejvody 1356 (novostavba za Albertem), Zbraslav Výstava potrvá

do 13. 1. 2005 otevřeno: Po-Pá 9:00-21:00 So-Ne 13:00-21:00 Další informace na tel.: 257 920 551

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

Kovalík, Jana Neumannová. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A GRAFICKÁ ÚPRAVA ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. INZERCE ([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková,

Helena Štiková, Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. DISTRIBUCE ([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS: zelená linka 800 100 634. TISKNE: MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 12. 12. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.