Kdo vyhraje Hrad? Oskar Krejčí Žádná politická funkce nemá v Česku takovou prestiž jako prezident. Už pro dítě je obraz prezidenta prvním dotekem s velkou politikou. Hovoří-li se u nás o tatíčkovské tradici, není to pouze pro historickou roli Tomáše G. Masaryka. V ideálu nejvyšší státnické funkce je v Česku personifikována konečná autorita. Ne moc nad lidmi. Autorita spojující moudrost, mravnost a vliv. V představách většiny veřejnosti prezident – to je arbiter politické elegance. Podle červnového výzkumu CVVM věří prezidentovi více než polovina dotázaných, zatímco vládě 16 %, Senátu 19 % a Poslanecké sněmovně 13 % respondentů. Tyto rozdíly v důvěře jsou dlouhodobé. Dlužno dodat, že vysoké důvěře v prezidenta napomáhá i fakt, že má méně pravomocí, a tudíž i méně viny na nešvarech, které společnost sužují. Ovšem STEM v roce 2010 hlásil, že podle většiny Čechů (59 %) by bylo vhodné, aby měl náš politický systém silného prezidenta s rozsáhlými výkonnými pravomocemi. Prognózovat výsledky lednových prezidentských voleb lze podle řady kritérií. Třeba na základě rozdělení na kandidáty parlamentních stran, kteří se mohou opřít o podporu poslanců či senátorů, a na „kandidáty na kandidáta“, kteří jsou osudově závislí na sběru podpisů pod petici o nominaci. Nebo podle dělení veřejnosti na pravolevé škále, což je zorný úhel, jehož význam v dobách sociálních turbulencí narůstá. Z velké osmičky prezidentských kandidátů jich šest – Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Karel Schwarzenberg, Přemysl Sobotka i Jan Švejnar – svede zápas o stejný pravostředový elektorát. Jejich konečný úspěch však nevyžaduje pouze vítězství nad svými ideovými druhy. Získat Hrad vyžaduje, aby úspěch v právním kole byl nejen zachován, ale navíc i roztažen více do středu politického spektra. Nezáviděníhodný úkol, a to zvláště pro kandidáty politických stran. Výchozím problémem Přemysla Sobotky je, že se na jeho kandidatuře shodla ODS s velkými rozpaky. Ty se jen obtížně podaří překonat v ostré části kampaně, která nastoupí po krajských a senátních volbách, tedy na přelomu října a listopadu. Jeho práce v Senátu jistě vzbuzuje úctu, Senát sám ale nikoliv. Pro příliš mnoho lidí – a to i uvnitř ODS – nepředstavuje Přemysl Sobotka silnou osobnost, kterou si na Hradě přejí. Už pro první kolo je hendikepován. Po jeho voličích pro své druhé kolo pak pošilhávají pravicoví nestraničtí kandidáti. Jenže mnozí voliči ODS radši nepůjdou k volbám, než by hlasovali pro Jana Fischera či Vladimíra Dlouhého. Někteří dokonce dají hlas Miloši Zemanovi, protože jemu věří Václav Klaus. A třeba i oni chtějí na Hradě člověka, který dokáže držet slovo, což Zeman prokázal v době tolik haněné a tak úspěšné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.
1
Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg stále váhá. Dá se říci, že zaspal. Navíc úspěch TOP 09 v posledních volbách do Poslanecké sněmovny je klamavý. Předně se tato strana nad pravostředovým elektorátem rozkročila díky sňatku Schwarzenberg-Kalousek, tedy paternalisty s extrémním liberálem, a to v době krize ODS. V onom roce 2010 získala hlasy 16,7 % zúčastněných voličů, tedy 10,4 % oprávněných voličů – což by mělo být málo i pro postup z prvního kola prezidentské volby. Dnes TOP 09 prožívá krizi důvěry ruku v ruce s ODS. Navíc způsob medializace souboje mezi kauzou PromoPro a kauzou korupce na Ministerstvu obrany vyznívá v neprospěch TOP 09. Schwarzenberg ztrácí charisma i proto, že se jeho deklarovaný paternalismus dostal do zásadního rozporu s manifestovanou loajalitou vůči politice pravicové vlády. Pohled na klimbajícího knížete sice může vyvolat sympatie těch, kdo jsou znechuceni českou politikou, ovšem vzbuzuje malou důvěru, že by mohl být oporou této zemi ve funkci prezidenta. Zuzana Roithová je sice stranickou kandidátkou, ale s malým zázemím v Parlamentu. Reprezentuje KDU-ČSL, tedy stranu, která získala v minulých volbách 4,4 % odevzdaných hlasů, což bylo 2,7 % oprávněných voličů. Přestože se KDU-ČSL momentálně zvedá z popela, je regionálně ukotvená. Navíc bude Zuzana Roithová doplácet na skutečnost, že kdysi úspěšná politička odchodem do Europarlamentu upadla do zóny nezájmu medií. Ani emoce kolem církevních restitucí ji v celostátním měřítku nebudou pomáhat. Lednový výzkum CVVM ukázal, že největší část dotázaných, a to 35 %, si přestavuje prezidenta jako politika, který stojí mimo strany. Ovšem 33 % dotázaných se domnívá, že na politických zkušenostech prezidenta nezáleží. Méně respondentů, konkrétně 20 %, je přesvědčeno, že nejlepší je takový kandidát, který je mimo politiku. Pouze 5 % dotázaných upřednostňuje člena strany. Tři nejdůležitější nestraničtí „kandidáti na kandidáta“ mají mnoho společného. Všichni se stylizují do role manažera, který je povznesen nad tolik neoblíbené politické strany. Všichni se též svého času vyhřívali na vrcholu sociologických žebříčků popularity. Pro mnoho lidí jsou všichni tři spojeni s bankovním kapitálem: v případě Vladimíra Dlouhého je to poradenská práce pro investiční banku Goldman Sachs se sídlem v New Yorku, Jan Fischer pracoval jako viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně, Jan Švejnar je předsedou dozorčí rady Československé obchodní banky. Pro pravicové voliče je to plus. Ovšem už ve středu politického spektra se najdou lidé, které napadne, že to byly právě banky, které svoji sebevražedně hloupou a hladově sobeckou politikou odstartovaly současnou ekonomickou svízel Západu. A nejen to. V nastalé krizi jsou bankovní akcionáři a manažéři ztotožněni s představou sociální odpovědností jako utahování opasků středních a nižších vrstev při za2
chování privilegií vrstev vyšších. Z levicového zorného úhlu znamená úspěch některého z bankovní trojky další krok na cestě k oligarchizaci společnosti. Rodiny Vladimíra Dlouhého a Jana Fišera se jistě dramaticky liší velikostí majetku nabytého po listopadu 1989. To není bezvýznamné. Základním nositelem volebních nadějí Vladimíra Dlouhého je bohatý volební fond. Lidé, a to i ti starší, si jen obtížně budou vzpomínat, proč měli tak rádi Vladimíra Dlouhého před jeho nevysvětleným odchodem z velké politiky. Že by kvůli zásluhám na problematické privatizaci? I když se s ohledem na podporu izraelské lobby pro Jana Fischera zdá, že i on má velké finanční zdroje, není to pravda. Jeho síla je v možné nadstandardní podpoře dlouhodobě tendenčních veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Podle březnového výzkumu agentury Factum Invenio se necelá polovina veřejnosti domnívá, že se s korupčníky dá něco dělat (46 %). Většina je skeptická a má za to, že je to marné (51 %). Většina lidí zároveň radikální změnu nečeká (54 %) – byť si čtyři z deseti Čechů myslí, že tato země k radikálním změnám spěje (41 %). Jan Fischer je korunním princem v překvapivě široké partě nominantů „pravdoláskové“ zájmové skupiny. U té je dlouhodobě patrná až chorobná fixace na prezidentský post – jak je to dnes vidět na obrazovce nejmenované české televize. Tato parta nominantů, jak šeptají zlí jazykové, připomíná cizineckou legii. V jejím rámci je největší Fischerovou devizou obraz úspěšného premiéra, který vytvořila media obratným smícháním jeho kultivovaného vystupování s umným vyhýbáním se problémům. Ovšem stále hrozí, že se přičinlivost některých ministrů jeho vlády stane v nejméně vhodný okamžik prezidentské kampaně předmětem pozornosti policejních či mediálních bojovníků proti korupci. Jan Švejnar vstoupil do české politiky při volbách prezidenta v roce 2008, a to především díky sociální demokracii. Tehdy se nechala ČSSD uzavřít do antiklausovské slepoty a vybrala si kandidáta pravicové strany Zelených. Žila v iluzi, že tak rozsekne pravicový parlamentní blok a roztáhne volební základnu v Parlamentu napravo od středu. Od počátku však byla tato orientace ČSSD na Jana Švejnara strategickou chybou. Nejednalo se pouze o špatné vyhodnocení možností v Parlamentu. Kandidovat na nejvyšší post člověka bez politických zkušeností je projevem nezodpovědnosti, státnické nezralosti. Sociální demokracie vůbec nebrala ohled na osobnostní profil Švejnara. O jeho tehdejších politických názorech nikdo nemohl nic vědět, neboť je neznal ani on sám. Díky svým přátelům se pak orientoval tam, kam jej jejich srdce táhlo – a obklopil se převážně lidmi z Unie svobody, kteří se štítí sociální demokracie.
3
Jsou-li pravdivé informace z kuloárů Lidového domu, ještě na počátku května existovala shoda tandemu Sobotka–Hašek na podpoře Švejnara. Tehdy však Jan Švejnar vystoupil s konečným rozhodnutím vsadit na nezávislou kandidaturu. Zřekl se podpory sociální demokracie ze dvou důvodů. Nikdy nepatřil do ideového okruhu ČSSD. Navíc buď ví, nebo mu to řekli jeho místní poradci, že Češi ve své většině politické strany nemilují. A tak se jako jeho prvořadou výhodou jeví, že je nepolitickým kandidátem, tedy tím, kdo si nezašpinil ruce. Jenže útěkem od ČSSD se zřekl i podpory sociálnědemokratických senátorů. A nejen to. Protože je ve své kampani obklopen amatéry, projevil v připravené fázi kampaně napřed nerozhodnost a následně nevděk – což se v této zemi obtížně odpouští. Nepomůže-li mu Česká televize, která však již sází na jiného „pravdoláskového“ kandidáta, bude mít velké problémy už při sběru povinných 50 tisíc podpisů pod kandidátku. Češi totiž sice nemají politické strany v lásce, ale ani laikové kandidující na nejvyšší post ve státě nevzbuzují příliš důvěry. Na druhé straně i ve své váhavosti zůstal Jan Švejnar konsistentní osobností. Z velké osmy se tímto přídomkem jen těžko mohou chlubit Jan Fischer či Vladimír Dlouhý. Nejde o to, že mají minulost. Tu má každý, kdo přežil pubertu. Ovšem jen někteří nastartovali svoji další kariéru nejen haněním své vlastní minulosti, ale i zapřením bývalých přátel či kolegů. Opět – na tom není v politice nic divného, i takových je mnoho. Lze takto postupovat vzhůru, neboť mnohé domácí i zahraniční sponzory zajímá krátkodobý úspěch, ne charakter kandidáta. Avšak z morálního hlediska je to… no třeba chucpe. A to pro mnohé voliče bez ohledu na ideovou orientaci. U prezidenta by bylo vhodné, kdyby jediným rysem, který umožňuje prognózovat jeho rozhodování a chování, nebyly osobní ambice. Podle výzkumů CVVM byla vždy nadpoloviční většina dotázaných přesvědčena, že prezidenta mají volit všichni voliči – letos v lednu tento postoj zaujímalo 61 %, zatímco výběr Parlamentem upřednostňovalo 16 % respondentů. Volební účast ale kolísá podle toho, co je ve hře: při posledních volbách do zastupitelstev obcí, městysů a měst byla 48,5 %, při krajských 40,3 %, senátorských v prvním kole 44,6 % a v druhém kole 24,6 %, při volbách poslanců 62,6 % oprávněných voličů. Lze očekávat, že první přímé prezidentské volby budou u lidí-voličů spojeny s pocitem hrdosti, odpovědnosti i snahou ukázat, že výběr nejprestižnější pozice ve státě patří do rukou veřejnosti. Řečeno jinak, účast by měla být vysoká. Vzhledem ke struktuře dosavadní volební aktivity by se navýšení mělo týkat hlavně mladších vrstev voličů, což od kandidátů vyžaduje strukturovanější pojetí kampaně. Strukturovanější nejen z hlediska hesel, ale i prostředků a formy jejich šíření. Zkušenost ze senátorských voleb zároveň naznačuje, že v případném druhém kole by měl nastat pokles volební účasti. Sociální skladba voličů v tomto kole bude záviset na kandidátech, kteří z prvního kola postoupí. 4
Zdá se, že středolevý elektorát má v této dekádě nastartováno na výhru. Od Londýna, přes Paříž a Berlín až do Bratislavy a Budapešti. Tedy i v českých luzích a hájích. Krize a pravicové pokusy o její léčbu lidi vystrašily. Nejen svými sociálními dopady, ale i faktem, že přijatá opatření ozdravění nepřinášejí. Bezradnost pravice, sociální situace a očekávání sjednocují středolevé voliče – je jen otázkou, zda to někdo dokáže využít tak, jak to na Slovensku umí Robert Fico. Podaří-li se to, potom nejpozději v plebiscitním druhém kole musí středolevý prezidentský kandidát zvítězit. Středolevý elektorát se pokoušejí reprezentovat dva z velké osmy – Jiří Dienstbier a Miloš Zeman. Jiří Dienstbier tak trochu zbyl sociálním demokratům po útěku Jana Švejnara. Proto květnové zasedání Ústředního výhoru ČSSD rozhodlo kandidovat mladého a nadějného místopředsedu. Mládí si přejí mnozí, neboť je to znak neposkvrněnosti. Problém je, že těch, kdo si přejí prezidenta bez zkušeností a prokazatelných osobních zásluh, je velmi málo. A to i v řadách sociální demokracie. Jiří Dienstbier nesjednotí středolevý elektorát – jeho kandidatura znamená, že sociální demokracie opět propásla příležitost. Největší rozpor mezi deklarovaným zájmem a volební aktivitou je patný ve vztahu k Evropské unii. Referenda o přistoupení k Unii se v roce 2003 účastnilo 55,2 % voličů, ale samotných voleb do Europarlamentu následující rok jen 28,3 %. I v absolutních číslech je patrný rozdíl: v referendu o vstupu do Unie dalo své ANO o 1,1 milionu více lidí, než kolik se jich o rok později účastnilo prvních voleb do Europarlamentu. Také Jiří Dienstbier je, a to částí sociálnědemokratického aktivu, přiřazován do skupiny „pravdoláskových“ nominantů. Tomu nasvědčuje skladba jeho volebního týmu, kde jsou sociální demokraté nedostatkovým zbožím, tak i jeho zatím neveřejné výroky, že v případném druhém kole vyzve k podpoře Fischera proti Zemanovi. Proto to z venku vypadá, jako by někdo cíleně obětoval mladého politika, který mohl mít za pět deset let šanci. O jeho nezralosti svědčí, že si to sám není schopen uvědomit a s nadšením se žene k zatracení. Inu, jak praví newyorský Mefistofeles ve filmu Ďáblův advokát, „marnivost je můj nejoblíbenější hřích“. Sociální demokracii se podařil poněkud absurdní úkrok stranou: když se volil prezident v Parlamentu, vybírali kandidáta pomocí referenda; když má proběhnout veřejná volba, rozhodly dohody mezi kancelářemi. ČSSD se opět nechala ovládnout předsudky jednotlivců. Často se na adresu této strany s despektem pokřikuje, že nemá osobnosti. Je to trochu nespravedlivé – politické osobnosti na českém stranickém trhu chybí obecně. Platí však, že minimálním předpokladem pro to, aby se člověk stal politickou osobností, je, že dokáže měnit situaci. Což je, jak známo, umění možného. Vyhodit poměr sil a podle výsledku zvolit praktické řešení na cestě k naplnění politických cílů. To vyžaduje povznést se nad pocit osobní 5
křivdy, byť by byla oprávněná, a umět dělat kompromisy. Ne vypudit ze svých řad každého úspěšného bývalého předsedu. Prezidentské volby proběhnou v nervózní atmosféře, kterou budou rozechvívat zprávy z domova i ze světa. Prohlubující se krize, to nejsou hry velkých čísel makroekonomů, to je reálná ztráta pracovních příležitostí pro mladé a rozpad sociálních jistot pro seniory, a to všech ideových vyznání. Česko je plné hospodářských problémů, o nichž nikdo nedokáže říci, jak hluboko ještě strhnou kvalitu života středních a nižších příjmových vrstev. V takové situaci by bylo nejhorší, kdyby nejvyšší politickou funkci ve státě obsadil člověk nepolitický, nebo ambiciózní politik, který nikdy nic pořádného pro tuto zemi neudělal. V době krize by naopak měl být mobilizován k práci každý, kdo něco umí. Z výsledku šetření CVVM z poloviny letošního roku vyplynulo, že dvoutřetinová většina (67 %) české veřejnosti hodnotí současnou ekonomickou situaci v zemi negativně, přičemž 23 % ji označilo za „velmi špatnou“ a 44 % za „špatnou“. Příznivé hodnocení současné ekonomické situace se vyskytlo u 6 % dotázaných, kteří ji vesměs charakterizovali jako „dobrou“, zatímco odpověď „velmi dobrá“ se vyskytovala jen zcela ojediněle. Miloš Zeman není dnes pouze politik stojící mimo parlamentní strany. Pro řadu voličů z pravice, středu i levice je především tím, kdo něco dokázal. V době Zemanova vládnutí se ekonomika zvedla. Který další z kandidátů velké osmičky se může pochlubit takovouto zmínkou v životopisu? I ti, kdo se v levicové části elektorátu na Zemana zlobí – třeba proto, že byl premiérem v době agrese NATO proti Jugoslávii, nebo že dnes dává možnost pravicovým médiím rozmělňovat jeho postoj k církevním restitucím – nakonec vždy dospějí k tomu, co se nazývá strategická volba: Raději Zeman než kdokoliv jiný z velké osmy. A je tu ještě jedna deviza: přestože snad každý má vůči Miloši Zemanovi nějakou výhradu, nikdo nemůže říci, že by se podílel na korupci. I proto asi vedení komunistické strany, která má nejdisciplinovanější voliče ze všech politických stran, mlčí, nestaví svého kandidáta a nechává volný průběh diskusi. Vedení sociální demokracie by se mělo pochlapit a po krajských a senátních volbách, ať již dopadnou sebelépe, své květnové rozhodnutí kandidovat Jiřího Dienstbiera přehodnotit. Nebo to za něj udělají členové a voliči sociální demokracie sami. Vedení ČSSD by už jednou mělo přispět k vítězství sobě blízkého kandidáta, ne se jen podílet na prohrách vlastních či dokonce nevlastních kandidátů. Odhodlání i očekávání středolevého elektorátu jsou zřejmá. Je ale otázka, zda se je podaří zpersonifikovat – což v daném případě znamená zorganizovat do jednotné prezidentské volby. Na dosavadní Zemanově předvolební kampani jsou nejpozoruhodnější kroky, které jsou projevem živelnosti. To, jak nové aktivity, noví lidé a nové myšlenky přicházejí z oblastí, 6
které jsou za hranicemi dosahu jeho původních podporovatelů. Toto nabalování činorodých příznivců nelze zaznamenat u žádného jiného prezidentského kandidáta. Když bude tato tendence trvat, je Zemanovo vítězství v prezidentských volbách jisté. Literární noviny č. 2012/36, s. 10-11
7
