1.Úvod Pojem média se v našem právním řádu neobjevuje, což je logické, neboť vymezení tohoto pojmu je nadmíru široké. Podle Slovníku spisovného jazyka českého je médium zprostředkující osoba, prostředí, činitel, ale také výplň prostoru nebo látka, ve které je předmět uložen. Malá československá encyklopedie k těmto významům připojuje, že zvláštní kategorii tvoří prostředky masové informace (masová média). Slovník propagace uvádí média jako prostředek komunikace, sdělovací prostředek, nejčastěji technické zařízení umožňující komunikaci mezi komunikátorem a recipientem. Hlavní charakteristikou médií je, že jsou svou technickou povahou schopna přenášet různé informace, tedy slouží jako prostředek komunikace. Vývoj lidské společnosti je pak spojen s objevováním stále nových způsobů komunikace od mimoslovní komunikace pomocí gest přes ústní podání, obraz, písemný projev, tisk, rozhlas, televizi a internet . V dnešní době sehrávají nejdůležitější roli masová média, tzv. masmédia. Tato média jsou označována jako masová, právě pro to, že se obracejí na neurčitý velký počet příjemců. Masmédia neboli hromadné sdělovací prostředky se v obecném slova smyslu zabývají „produkcí, reprodukcí a distribucí znalostí široce chápaných souborů symbolů, majících důležitý význam pro zkušenost v sociálním světě“.1 Ve svých příjemcích/recipientech (čtenářích, posluchačích a divácích) masmédia ovlivňují samotnou konstrukci sociální skutečnosti i jejich osobní představy o ní. Fakticky tedy mohou vytvářet další novou realitu. Nejtypičtějšími masmédii jsou tisk, rozhlas, televize a internet. Kromě dělení na média a masmédia, by bylo média dále možno třídit na tisková a elektronická. Přičemž elektronické médium je poněkud širší pojem, zahrnující nejrozšířenější média dneška tedy televizi, rozhlas a internet a média tisková jsou klasicky média , která jsou zachycena na hmotném substrátu – papíru. A konečně pro tuto práci velmi relevantní členění na média komerční a veřejnoprávní, tedy média která vznikla občanskoprávním nebo veřejnoprávním aktem. Tržní hospodářství produkuje a spotřebovává čím dál tím víc informací a tak vytváří podmínky k existenci velkého množství ekonomických subjektů, které s informacemi obchodují. Média poskytují prostor všem subjektům (ekonomickým i politickým) k šíření svých vlastních informací. Většina médií poskytuje placený prostor, který může kdokoliv a kdykoliv použít k propagaci svých vlastních výrobků a služeb. Tržby z reklamy jsou jedním 1
http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A9dia
ze zdrojů příjmu médií, který posiluje jejich ekonomickou soběstačnost a tím i jejich nezávislost. Právě tyto mediální aktivity, které protínají široké vrstvy společnosti, a pronikání nových subjektů na mediální trh, nemohly zůstat legislativou nepovšimnuty. Ovšem regulace má menší ambice než přímé řízení, pokouší se jen zabránit (přesně určeným) nechtěným fenoménům jako jsou porušování svobody slova, na druhé straně porušování práva na soukromí nebo porušování autorských práv, šíření terorismu apod. V podstatě se tato regulace pokouší o zajištění vyrovnanosti komerčního a veřejnoprávního sektoru, co se tedy provozování vysílání týče. V neposlední řadě stále zůstává problém přirozené omezenosti zdrojů (kmitočtů) a tudíž nutnosti administrativních zásahů v případě vstupu na mediální trh. Tato práce si klade za cíl ve svém teoretickém úvodu objasnit některé pojmy spojené s tématem, zvláštní kapitola je pro svou důležitost věnována svobodě projevu. Ve svém meritu se ovšem text soustředí na regulaci komerčních masových médií, těch nejběžnějších a nejpopulárnějších, tedy komerčním tiskovinám, rozhlasu a
televizi. Tyto jsou ovšem
konfrontovány s veřejnoprávními vysílateli. Téma internetu je ponecháno stranou vzhledem k tomu, že v současnosti v podstatě regulace internetu chybí. V závěru je sledován současný trend, technický pokrok v oblasti televizního vysílání - digitalizace.
2.Média a mediální právo – pokus o definici a rozčlenění 2.1.Definice média
Médium je velmi složitý a také mnohoznačný pojem, který se těžko uchopuje definicí, už i proto že se jedná o sociálně-komunikační jev, v čase se neustále měnící. Médium v širším slova smyslu jsou všechny myslitelné zprostředkující subjekty, tedy vše umožňující komunikaci, vše co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase2. Podle některých teoretiků je médium ještě širším pojmem - formou sociální komunikace3, zařazují do pojmu média i hudbu, výtvarná díla, architekturu, tanec, způsob oblečení, gesta, signály a jakékoliv objekty, jež mohou být využity k reprezentaci významu, jakož i sociální organizaci této komunikace.
2.2.Třídění médií
Jak je problematické definovat jev médium, tak je stejně těžké utvořit souvislou systematiku, tedy logické a přehledné členění. Navíc by se samo o sobě jednalo o práci zdaleka přesahující rámec a rozsah tohoto textu. Soustřeďme se proto na pro nás relevantní a podstatné členění. Z tohoto úhlu pohledu lze na jedné straně rozlišovat média na kategorii sloužící podpoře interpersonální komunikace, tedy dorozumívání se mezi dvěma subjekty-jednotlivci. Interpersonální média působí pozitivně na vznik či podporu sociálních pout mezi jednotlivci. Tento systém je výjimečný především z hlediska možnosti interakce, tedy vzájemné výměny, či přijímání a vysílání informace na obou stranách. Těmito médii jsou zejména například dopisy, e-maily, telefon apod. Na druhé straně stojí masová média o kterých bude pojednávat podrobněji následující kapitola. Mimo jiné je možno členit média historicky, kdy bezesporu prvním médiem byly pověstné malby na zdech jeskyní, dále můžeme pokračovat přes hliněné destičky, papyr potažmo papír až ke knize respektive vynalezení knihtisku. Posléze přicházejí na řadu různé
2
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, ISBN 80-
86473-79-1 3
Ku příkladu řeč či písmo.
veřejné vyhlášky, oběžníky a později už i noviny a počátkem 20. století i film, který je v současnosti už vytlačován televizí respektive internetem. V neposlední řadě můžeme též média dělit dle toho, jaký smysl zaměstnávají apod..
2.2.1.Masová média
V této práci bude největší pozornost věnována právě tzv. masmédiím, která dnes hrají bezesporu největší roli a nad jejíž důležitostí se též pozastavuje příští kapitola. Kdybychom si měli stručně vysvětlit, co to vlastně je masové médium, dalo by se říci, že se jedná o takový sociální jev, kdy na jedné straně je médium, které slouží k celospolečenské komunikaci a na druhé straně je neurčitý vysoký počet příjemců. Tedy podstatné je to, že tento vztah není založen na vzájemnosti, nedochází k vzájemné interakci, nebo-li že médium je zde jen jako vysílatel a na druhé straně je „pouhý“ příjemce a mezi nimi existují nulové nebo jen nepatrné sociální vazby, příjemci tedy tvoří anonymní skupinu – „masu“. Dále je možné členit masmédia na tradiční – tištěná - a elektronická4, možné relevantní je i dělení na komerční a nekomerční, tedy soukromá a veřejná média. Hovoříme-li o masmédiích, zvláště jsou jimi míněny tisk, televize a rozhlas, tedy noviny, časopisy, knihy, pozemní, kabelové i satelitní televizní a rozhlasové vysílání a v neposlední řadě není možno opomenout jedno z nejdůležitějších masmédií dneška, tedy kyberprostor, potažmo internet.
2.2.2.Velký význam masmédií
Co se velkého významu masových médií týče, vycházíme ze základního předpokladu, že tato média mají v moderních společnostech zásadní a stále vzrůstající význam. Citovaný názor na média je velmi rozšířený a je zřejmě způsoben tím, že jsou: •
zdrojem moci – potenciálním prostředkem vlivu, ovládání a prosazování inovací ve společnosti; pramenem informací životně důležitých pro fungování většiny společenských institucí a základní nástrojem jejich přenosu;
•
prostředím (či arénou), kde se na národní i mezinárodní úrovni odehrává celá řada událostí z oblasti veřejného života;
4
Jako jsou televize, rádio a podobně.
•
významným zdrojem výkladů sociální reality a představ o ní; proto jsou média také místem, kde jsou konstruovány, ukládány a nejviditelněji vyjadřovány změny v kultuře a hodnotách společností a skupin;
•
primárním klíčem ke slávě a k postavení známé osobnosti, stejně jako k účinnému vystupování na veřejnosti;
•
zdrojem uspořádaných a veřejně sdílených významových soustav, které empiricky i hodnotově vymezují, co je normální; odchylky jsou pak signalizovány a poměřovány tím, co je považováno za veřejně akceptovanou podobu normality.
Média jsou také prostředkem zábavy a určují nejběžnější způsoby trávení volného času. Pomáhají jej rovněž organizovat. Výsledkem je skutečnost, že představují největší a stále se rozšiřující průmyslové odvětví, které nabízí mnoho pracovních příležitostí a bohatou škálu potencionálních ekonomických zisků.5
2.3.Mediální právo
Zabýváme-li se (komerčními masovými) médii, pohybujeme se v podstatě v oblasti práva, kterou lze označit souhrnně jako mediální právo. Tento pojem je ovšem v našem prostředí jen jakýmsi vzdušným zámkem, protože mediální právo je v české republice chápáno spíše jako mezioborové odvětví, tedy soubor norem práva, které prostupují několik právních odvětvích. Tedy v našem právním řádu jsou právní normy týkající se médií rozsety v mnoha právních normách, zabývají se rozdílnými subjekty a mají rozdílný obsah i předmět. Přesto lze určitý společný prvek najít. Tímto prvkem je právě společný objekt,a to média6. 7 Naproti tomu ve vyspělých státech světa se mediální právo etablovalo do komplexního, erudovaného a absolutně samostatného právního odvětví8. Budiž toto inspirací k vytvoření podobného systému i u nás.
5
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, 1. vydání, Praha, Portál s.r.o., 1999, (str.21), ISBN 80-7178-
200-9 6
Pojem „média“ se v našem právní řádu nevyskytuje, setkáváme se s již konkrétním označením jako rozhlas,
televize apod. 7
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str.7), ISBN
80-86473-79-1 8
Např. mediální právo v SRN, či Rakousku – viz kapitoly pozdější.
3.Svoboda projevu a právo šířit informace 3.1.Svoboda projevu v listině základních práv a svobod
Svoboda projevu a informací je jedním ze základních pilířů všech demokratických systémů. Důkazem toho je , že tuto zásadu můžeme nalézt ve všech dokumentech týkajících se lidských práv, které byly ratifikovány po druhé světové válce A tak je svoboda projevu obsažena jak ve Všeobecné deklaraci lidských práv Spojených národů z roku 1948 v čl. 19 a zároveň taktéž čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 19509, z pozdějších jmenujme např. čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966. Všechna ustanovení zaručují především svobodu projevu i informací bez jakéhokoliv zasahování ze strany státu a také bez ohledu na státní hranice. Ovšem toto není možno brát dogmaticky. Už čl. 10 odst. 1 Úmluvy dává státům možnost podrobit činnost rozhlasových, televizních nebo filmových společností povolovacímu režimu. Tedy omezení je možné, musí mít ovšem zákonnou formou10 a musí sledovat legitimní cíl výslovně uvedený v Úmluvě. Takovýmto legitimním cílem jsou opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. A jakou má svoboda projevu vlastně funkci? Její funkce spočívá zejména v omezení státní moci a moci veřejné, „dále k vytvoření podmínek pro účast na fungování státu nejen v rámci svobodné soutěže politických sil a konečně je svoboda projevu významným prostředkem pro ochranu jiných základních práv.“11
9
zkráceně „Úmluva“
10
V českém právu se uplatní ústavní limit omezení svobody projevu v čl. 17 odst. 4 Listiny, aby se tak stalo
zákonem; zde je výčet(demonstrativní výčet) těch nejdůležitějších „omezujících“ norem: zákon č. 468/1991 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, ve zn. p. p. zákon č. 103/1992 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, ve zn. p. p. zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve zn. p. p. zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve zn. p. p. + z.č. 517/1992 Sb., o ČTK, ve zn. p. p. zákon č. 46/2000 Sb., Tiskový zákon, ve zn. p. p. 11
a další.
Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, , 2. doplněné vydání, Brno, MU Brno, 2001 (s.127),
ISBN 80-210-2592-1
Subjektem svobody projevu jsou v podstatě všichni lidé na území státu. „Nositelem práva na svobodu je v podstatě každý, nikoli jen fyzická ale i právnická osoba nebo i osoba bez státního občanství.“12 V českém prostředí je svoboda projevu obsažena v rámci ústavního pořádku v Listině základních práv a svobod. Ale pochopitelně, i s přihlédnutím k čl. 10 Ústavy, který upravuje vztah mezinárodního a vnitrostátního práva, je provázána s mezinárodní úpravou: „V podstatě se tato úprava neliší od formulací v mezinárodních paktech o lidských právech (viz výše), lze ovšem vypozorovat jisté nadstandardní kroky, tedy nad rámec Úmluvy, a sice česká úprava obsahuje navíc právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Tato svoboda je v „Listině“ zakotvena v článku 1713. Ačkoliv je svoboda projevu podřazena rubrice „politická práva“, lze ji spíše řadit do kategorie „politických svobod“, neboť ji lze jako svobodu podřadit pod tzv. status negativus, tedy pod sféru osobní autonomie, do které stát nemůže zasahovat. Dále se lze v souvislosti se svobodou projevu setkat s termínem „společenská svoboda“, „komunikační svoboda“ či „supersvoboda“14 .15 V podstatě je to opět velice široce chápaná problematika. Tedy nejedná se pouze o sdělovaní holého, objektivního faktu16, nýbrž také o hodnotové soudy, tedy subjektivně zabarvenou výpověď17 Dokonce i myšlenky a informace, které urážejí a nebo šokují spadají pod „křídla“ svobody se projevovat. Dokonce i reklama je chráněna svobodou projevu. Tedy jedná se o jakékoliv chování, kterým se navenek něco vyjadřuje.18 Vedle ostatních svobod má svoboda projevu postavení lex generalis a nemůže tak nastat situace, kdy by došlo k aplikaci svobod současně. Ovšem tím, že je v rámci Listiny svoboda projevu chápána jako princip a ne pravidlo, je zde rozdíl v poskytnuté ochraně. 12
Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, , 2. doplněné vydání, Brno, MU Brno, 2001 (s.127),
ISBN 80-210-2592-1 13
V hlavě druhé („lidská práva a osobní svobody“), v oddílu druhém („politická práva“).
14
Blíže srov. Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, , 2. doplněné vydání, Brno, MU Brno, 2001
(s.126), ISBN 80-210-2592-1 15
Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky, 1. vydání, Praha, Linde Praha a.s., 2002
(s.21) ISBN 80-7201-367-x 16
Jako je tvrzení : „Dnes neprší.“
17
Typu: „myslím si“, „dle mého názoru“ apod.
18
Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, , 2. doplněné vydání, Brno, MU Brno, 2001 (s.127),
ISBN 80-210-2592-1
Zatímco pravidlo je typické svou jednoznačností výkladu pro adresáta, mohou principy mezi sebou být v konfliktu, proto je třeba při střetu s jiným principem (např. ochrana osobnosti, soukromí atd.) hledat způsob, jak nalézt řešení, které by umožnilo maximální možné užití obou z nich.
3.2.Právo na informace
Právo vyhledávat informace je v podstatě odrazem svobody projevu. Je logické, že svoboda projevu by byla bezcenná a bezzubá, kdyby nebylo svobody vyhledávání informací, tedy situace kdyby existovaly spousty informací, ale my k nim neměli svobodný přístup. Nositelem tohoto práva je opět každý, adresátem je stát nebo územní samosprávná jednotka. Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, tedy jakýsi protipól zásady svobodného vyhledávání informací, říká, že co není utajovanou informací, je přístupné. Zároveň obsahuje výčet situací, kdy je takovéto poskytnutí informace zakázáno.
3.3.Meze svobody projevu– konkrétní případy
2.3.1.Případ Sunday Times vs. Velká Británie (1979)
Rozsudek ve věci Sunday Times a Velká Británie je zásadním rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, kterým se vytyčuje hranice svobody projevu ve vztahu k ochranně autority a nestrannosti soudní moci. V tomto případě šlo o míru, do jaké mohou média publikovat informace o probíhajících soudních sporech, aby nedošlo k nepřípustnému zásahu do autority a nestrannosti soudní moci. Mezi léty 1958-1961 vyráběla biochemická firma Distilers Company lék, který obsahoval látku thalidomid, přičemž tento lék byl určen těhotným matkám. Těmto matkám se však v důsledku užívání léku narodily deformované děti a lék byl stažen z trhu. Během soudního sporu rodičů dětí a zmíněné firmy bylo britskými soudy předběžným opatřením zakázáno deníku Sunday Times zveřejnit kritiku praktik zmíněně firmy v zájmu objektivity probíhajícího soudního procesu. Zákon o pohrdání soudem z roku 1981 upravuje mimo jiné
problematiku reportáží o soudním řízení a umožňuje jejich odložen v případě, že je to nezbytné pro zajištění řádného chodu justice. Podle Evropského soudu však byla tímto zákazem porušena svoboda projevu, tedy čl. 10 Evropské úmluvy. Chystaný článek v Sunday Times popisující praktiky firmy a výše zmíněné důsledky byl vyvážený, a proto zájem na svobodě projevu v tomto případě převažuje zájem na ochraně autority a nestrannosti soudní moci. Předběžný zákaz publikace článku nebyl tedy opatřením v demokratické společnosti nezbytným a došlo tak k porušení čl.10 Úmluvy. Evropský soud konstatoval, že čl. 10 nevylučuje předběžné omezení, je však třeba k nim přistupovat velice obezřetně, neboť zprávy jsou „zkazitelné zboží“ a prodlení s jejich publikací je připravuje o hodnotu. Jak dále uvedl Evropský soud, soudy nemohou jednat ve vakuu a není proto možno vyloučit, aby o předmětném sporu neprobíhala veřejná diskuse i jinde než jen v rámci soudní síně. Masmédia musí plnit svou povinnost šířit informace a myšlenky o věcech, které jsou předmětem veřejného zájmu, tedy i o probíhajících soudních sporech, respektive záležitostech v nich řešených.19
19
Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1.české vydání, Praha. IFEC s.r.o., 2003, ISBN 80-86412-23-7
4.Obecná regulace médií Můžeme říci, že úplně nejobecnějším účelem regulace médií, je v podstatě snaha o zamezení přesně definovaným nežádoucím jevům. Vybírá tedy konkrétní rizika, kterým se snaží předejít, aniž by sama určila směr vývoje. V demokratických zemích se obecně dosahuje politického konsenzu pokud hovoříme o zásadní nutnosti regulace a jejího institucionálního zajištění. Otázkou zůstává míra ingerence a způsob institucionalizace. Regulace medií se týká oblasti: •
vstupu do tohoto oboru činnosti20;
•
obsahu činnosti21.
Historicky byl původně obsah regulován omezením přístupu, např.vyhrazením práv na vydávání knih a prodeje novin jistým konkrétním subjektům. Rozlišení obou typů regulace je základním východiskem demokratických svobod v oblasti médií, i když na straně druhé oba tyto druhy představují jakousi dvouramennou páku, tedy omezení vstupní regulace, tj. větší liberalizace přístupu, vždy znamená zvýšení regulace obsahu vysílání.22
4.1.Autoregulace
Ovšem veškerá lidská činnost je mimo vnější vlivy regulována i vnitřními korektivy. Vývoj posledních desetiletí ukazuje užitečnost rozlišení: •
institucionální (statutární) regulace, zahrnující zejména legislativní normy, regulující média „zvnějšku“;
•
autoregulace, zahrnující etické kodexy a podobné normy chování, přijímané dobrovolně na základě vlastní zodpovědnosti pracovníky médií nebo jejich vlastními
20
licenční a registrační politika pracující zejména s přirozenými technickými limity, ale reagující často také na
možnosti trhu. 21
Zákazy a další limity nežádoucích obsahů, záruky pro sdělení společensky potřebná, a nověji i požadavky na
jisté prvky, které ve vysílání být musí. 22
V souladu s tím jsou mediální zákony v zemích s výrazně liberálním přístupem k médiím velmi objemné.
Např. ve Velké Británii má zákon o vysílání asi 120 stran.
organizačními strukturami; význam autoregulace stále roste, zřejmě proto, že oproti institucionální, legislativně založené regulaci přináší mnohé výhody23.
Míra potřebné legislativní regulace je odvislá od toho, nakolik její funkci může přebrat trh. To má dva obecné předpoklady: •
Existence skutečného konkurenčního prostředí. Ovšem ani ta nemusí být zaručena, pakliže od počátku může reálně vstoupit na trh velmi omezený počet subjektů, obzvláště tedy u přirozených monopolů24; je ovšem do jisté míry narušena koncentrací a křížením vlastnictví v médiích.
•
Reálná možnost výběru dle kvality produktu. Zhodnocení této možnosti závisí na pochopení/poznání skrytých25 vlivů médií. Nemožnost přímého rozeznání kvality na straně spotřebitele vyvolává vždy potřebu a posléze institucionalizaci regulace. Taktéž v oblasti médií začíná být čím dál tím více silně pociťována potřeba tzv. spotřebitelského testování programů a pořadů, jak je tomu analogicky u ostatního spotřebního zboží26.27
23
Tyto výhody jsou např.: •
pracovníky médií jsou vnímána podstatně pozitivněji, a proto
•
jako všechny široce přijímané etické normy působí preventivně, daleko rychleji a pronikavěji (např. v některých evropských zemích došlo k samoregulačnímu zavedení informačního značení pořadůlabeling zároveň s dalšími limity-sex, násilí-o několik let dříve, než se dostalo do zákonů)
•
je levnější, nezatěžuje státní orgány ani soudy (toto se pochopitelně netýká kodexu ČT a ČRo, kdy podobu schvaluje parlament, ale to je dáno i statutem České televize, potažmo Českého rozhlasu, jakožto vysílatele ze zákona)
•
dobře fungující autoregulace omezuje tendence k vnější regulaci ze strany státu, která vždy přináší riziko zneužití (zde platí poznámka o ČT a ČRo taktéž)
•
daleko rychleji a jemněji reaguje na chování trhu
24
Např. u kabelového televizního rozvodu má v daném území šanci jediný subjekt.
25
Dlouhodobých a podvědomých vlivů.
26
Např. v Německu, což je ostatně reálný praktický závěr , vyvozený z liberálního přístupu „je to jako rohlíky“,
tedy jako jakéhokoliv jiné spotřební zboží. 27
Musil, J.: Elektronická média v informační společnosti, Praha, nakladatelství Votobia, 2003, (str.217), ISBN
80-7220-157-3
4.2.Profesní kodexy
V soudobém českém mediálním prostředí můžeme nalézt spousty etických kodexů. I přes tento fakt jejich rozšířenosti, i s přihlédnutím všech vyjmenovaných pozitiv (viz poznámka č. 21) etických či profesních kodexů se k nim pojí řada problémů či rizik. Takovým největším problémem je fakt, že žádné kodexy nemohou předpovídat všechny situace. Vždyť i zákony jsou revidovány, novelizovány, aby se odstranily různé nedostatky a skulinky a aby se zákony přibližovaly měnícím se sociálním normám. S tím souvisí ku příkladu oblast ochrany osobnosti a souvisejících oborů, kdy o těchto záležitostech je velmi často rozhodováno až v soudní síni, případ od případu je jiný a je tedy velmi obtížné vytvořit obecně platná pravidla pro všechny případy bez rozdílu. Mezi nejvýznamnější kodexy upravující mediální sféru v České republice můžeme uvést Kodex ČT, Kodex ČRo; Etický kodex novináře, který přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR; Kodex reklamy vydaný radou pro reklamu; Etický kodex zaměstnanců Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
5.Regulace tisku 5.1.Periodický tisk 5.1.1.Vymezení pojmů
Pojem periodický tisk se používá pro noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické podobě alespoň dvakrát v kalendářním roce.28 Termín noviny se pak užívá ve spojení s deníky a zpravodajskými periodickými tiskovinami, ostatní se pak nazývají časopisy.29 Za veřejné šíření periodického tisku se považuje jeho zpřístupnění: •
předem individuálně neurčenému okruhu osob,
•
okruhu určených osob, pokud překračuje okruh členů rodiny vydavatele a okruh jeho osobních přátel.
Na veřejné šíření periodického tisku se pak vztahuje zákonná úprava obsažená v zákoně č.46/2000 Sb., tiskového zákona, ve znění pozdějších předpisů. Zda je periodický tisk šířen zdarma či za úplatu není podstatné.
5.1.2.Odpovědnost za obsah
Vydavatel periodického tisku odpovídá za jeho obsah. Jde o odpovědnost objektivní, nevyžaduje tedy zavinění vydavatele. Vztahuje se nejen na publicistické útvary, vyjadřující stanovisko sdělovacího prostředku, ale i na články, které stanovisko autora či sdělovacího prostředku nevyjadřují. Odpovědnost zůstává i pokud jsou tvrzení v článku označena jako přímá řeč autora nebo je k článku připojena věta, že názory v něm obsažené nesouhlasí s názory vydavatele. Tiskové zpravodajství může být na základě článku 17 Listiny základních práv a svobod30, zaručujícího svobodu projevu, prováděno pouze tak, aby současně nebylo porušeno ústavní právo občanů na zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména 28
Zákon č. 46/2000 o povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), (§3)
29
Chaloupková, H.: Tiskový zákon. Komentář, Praha, C.H.Beck, 2001
30
Zákon č. 2/1993 Sb.
garantované jim článkem 10 odst. 1 stejné Listiny. Je vždy na vydavateli, aby před publikací údajů týkajících se fyzické osoby posoudil, zda zveřejnění těchto údajů může zasáhnout do práva na ochranu osobnosti dotyčné osoby. Vydavatel naopak neodpovídá za pravdivost údajů, které jsou uvedeny v inzerci a reklamě, uveřejněné v periodickém tisku. Zjevně totiž nemá prostředky k tomu, aby mohl v dostatečné míře ověřit tvrzení týkající se např. jednotlivých vlastností propagovaných výrobků či služeb. Může však být odpovědný za obsah tisku podle předpisů týkajících se regulace reklamy nebo nekalé soutěže. Vydavatel je povinen uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné oznámení státních orgánů či orgánů státní samosprávy, pokud je to v naléhavém veřejném zájmu. Jde zejména o rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu. Oznámení musí být zveřejněno v nejbližším vydání a v grafické úpravě odlišující jej od ostatního obsahu. Dalším případem, kdy může být využito tohoto institutu, běžného v tiskovém právu demokratických zemí, je varování veřejnosti při mimořádných situacích31 a informování jí o nutných ochranných či bezpečnostních opatřeních.
5.1.3.Evidence periodického tisku a jiné povinnosti subjektů vydávající periodický tisk
Evidenci periodického tisku vede Ministerstvo kultury. Tato evidence je nutná pro ochranu práv fyzických a právnických osob, které mohou být obsahem tisku poškozeny, neboť identifikace vydavatelů a jejich periodik je nezbytným předpokladem pro uplatnění práv dotyčných osob. Dále je evidence nutná pro potřeby statistiky, jak vnitrostátní, tak mezinárodní. Osoba hodlající vydávat periodický tisk je povinna, nejpozději 30 dnů před zahájením vydávání, doručit ministerstvu písemné oznámení, které musí obsahovat tyto náležitosti:
31
•
název periodického tisku
•
jeho obsahové zaměření
•
četnost jeho vydávání
•
údaje o případných regionálních mutacích
•
název, adresu sídla a identifikační číslo vydavatele, pokud je právnickou osobou nebo
Např. živelná pohroma, sociální katastrofa, teroristický útok apod.
•
jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo vydavatele, pokud je fyzickou osobou, která vydává
periodický tisk na základě živnostenského oprávnění, také jeho obchodní
firmu, identifikační číslo a adresu místa podnikání, liší-li se od bydliště.32 Pakliže není takové oznámení úplné, následuje výzva33 k doplnění ve lhůtě 15 dní od doručení
a následně se při nedodržení lhůty považuje oznámení za neúčinné. Pokud
oznámení splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, Ministerstvo takový tisk zapíše do evidence periodických tisků a oznamovateli sdělí přidělené evidenční číslo periodického tisku. Nastane-li situace, kdy vydavatel nepočne periodický tisk skutečně fyzicky vydávat po uplynutí „ochranné“ lhůty 1 roku ode dne zápisu do evidence periodických tisků, má se za to, že vydávání periodického tisku bylo ukončeno, resp. ani nezačalo uplynutím této lhůty. Stejné pravidlo se uplatní i při uplynutí doby delší než 1 rok po uplatnění práva na přerušení vydávání periodického tisku ze strany evidovaného vydavatele. Naopak, pokud vydavatel hodlá jakýmsi způsobem obnovit vydávání periodického tisku, jehož vydávání bylo výše uvedeným způsobem, resp. jedním z výše uvedených způsobů, ukončeno, má povinnost oznamovací. Lhůta k oznámení obnovení vydávání periodického tisku činí 30 dní před plánovaným „obnovením“ vydávání periodického tisku. Povinnost oznamovací se samozřejmě promítne i v povinnosti oznamovat změnu evidovaných údajů, jak ji nalézáme veskrze v mnoha jiných „veřejně regulovaných“ evidencích. Nutno upozornit, že samotné vydávání periodického tisku není podmíněno pouze ohlášením, resp. oznámením učiněným předepsaným způsobem, nýbrž jsou předpokládány některé další okolnosti, které jako podmínky působí při vzniku oprávnění vydávat periodický tisk. Další z nich je skutečnost, že vydávání
periodického
tisku
podléhá,
jakožto
živnost
volná
ohlašovací,
režimu
živnostenského zákona.34 Výše uvedené povinnosti vydavatelů periodického tisku se bezesporu vztahují na veškeré subjekty vydávající periodický tisk. Teritoriální působnost zákona je jistým způsobem podpořena, s výjimkou povinnosti uveřejnění oznámení ve veřejném zájmu, povinnosti evidence periodického tisku a povinnosti odevzdávání povinného výtisku, tím, že ostatní povinnosti se vztahují i na vydavatele, vydávajícího periodický tisk veřejně šířený v České republice a vydávaný v cizině. Nicméně, aby se norma na takového vydavatele vztahovala, je nutné, aby takový vydavatel měl na území ČR svou organizační složku. Je to způsobeno
32
Zákon č. 46/2000 o povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), §7 od Ministerstva kultury 34 Pochopitelně má-li vydávání periodických tiskovin charakter živnostenského podnikání. 33
požadavkem vynutitelnosti práva, neboť případný postih musí směřovat vůči konkrétnímu podnikatelskému subjektu, který byl platně založen dle práva ČR. Vydavatel zodpovídá za uvedení těchto údajů na každém vydání periodického tisku: •
název periodického tisku
•
četnost jeho vydávání
•
označení regionální mutace, je-li periodický tisk v regionálních mutacích vydáván
•
místo vydávání
•
číslo a den vydání
•
evidenční číslo periodického tisku přidělené ministerstvem
•
název, sídlo a identifikační číslo vydavatele, pokud je vydavatel právnickou osobou nebo
•
jméno, příjmení a bydliště vydavatele, pokud je vydavatel fyzickou osobou, vydávající tisk
na základě živnostenského oprávnění, také jeho obchodní firma,
identifikační číslo a adresa místa podnikání, liší-li se od bydliště35
Souhrn těchto údajů nazýváme „tiráž“. Periodický tisk, který ji neobsahuje, nesmí být veřejně šířen.36 Vydavatel je povinen na své vlastní náklady a nejpozději do 7 dnů ode dne vydání periodického tisku zajistit dodání stanoveného počtu výtisků těmto institucím: Národní knihovně České republiky, Moravské zemské knihovně v Brně, knihovně Národního muzea v Praze, Ministerstvu kultury, Parlamentní knihovně, každé krajské knihovně, Městské knihovně v Praze a v případě periodického tisku určeného pro nevidomé a slabozraké Knihovně a tiskárně pro nevidomé K.E. Macana v Praze. Pokud je navíc periodický tisk vydáván v regionálních mutacích, je vydavatel povinen dodat výtisk příslušné krajské knihovně a všechny regionální mutace pak Státní technické knihovně v Praze. Funkcí povinného výtisku je především vytváření pokud možno úplné konzervační sbírky národní produkce periodického tisku a také její bibliografické zpracování. V Národní knihovně se proto počítá s jedním výtiskem pro archivaci a druhým pro bibliografické zpracování. Výtisk pro ministerstvo je nutný pro kontrolu plnění povinností vydavatelem i pro
35
Zákon č. 46/2000 o povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), §8 Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str.32), ISBN 80 -86473-79-1 36
případné rozhodování o sankcích podle tiskového zákona. Knihovna Národního muzea uchovává konzervační sbírku bohemikálních tiskových periodik od 17. stol do současnosti.
5.1.4.Ochrana zdroje informací
Pokud se určitá osoba podílela na získávání či zpracování informací pro uveřejnění v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, státnímu orgánu nebo orgánu státní správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací a dále právo odepřít vydání věcí, ze kterých by mohl být původ či obsah těchto informací zjištěn. Tímto právem se nenarušuje povinnost vyplývající z předpisů trestního práva nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin. Také se tímto právem nenarušuje povinnost vydavatele sdělit správci daně na jeho žádost jméno a bydliště objednatele inzerátu uveřejněného pod značkou, pokud je fyzickou osobou nebo jeho název a sídlo, je-li právnickou osobou. Výše uvedený Institut ochrany zdroje informací se vztahuje jen na osoby podílející se na získání a zpracování informací. Zahrnuje tedy redaktory zaměstnané v pracovním poměru i novináře pracující „na volné noze“. Možnost odepření vydání věcí, ze kterých by se dal původ informací určit je zahrnuta do tohoto institutu z toho důvodu, aby nebylo možné ochranu zdroje v praxi obcházet. Evropská komise ve své zprávě z 1.3. 1994 uvedla, že ochrana zdrojů, ze kterých novináři čerpají informace, je zásadní pro informování veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu. Pro institut ochrany zdrojů je klíčové rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 1995 ve věci William Goodwin vs. Spojené království Velké Británie a Severního Irska37, které potvrdilo ochranu zdrojů za jeden ze základních pilířů svobody tisku. Kromě toho také zhodnotilo právní úpravy jednotlivých evropských zemí a konstatovalo, že zmíněný institut je součástí naprosté většiny právních řádů vyspělých demokratických zemí.38
5.1.5.Pokuty
Pokuty za porušení povinností vydavatelů periodického tisku ukládají krajské úřady. Pokud vydavatel ve stanovené lhůtě nesplní povinnost doručit Ministerstvu kultury oznámení s údaji pro evidenci periodického tisku a započne s vydáváním nebo nesplní povinnost
37
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva č. 16/1994/463/544. Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str.33), ISBN 80-86473-79-1 38
oznámit Ministerstvu kultury změnu evidovaných údajů a přerušení či ukončení vydávání periodického tisku nebo nesplní povinnost dodat stanovený počet povinných výtisků, může mu být udělena pokuta do výše 100 000,– Kč. Pokud vydavatel umožní veřejné šíření periodického tisku bez tiráže nebo s neúplnou či chybnou tiráží, může mu být udělena pokuta do výše 200 000,– Kč. V případě, že vydavatel poruší tyto povinnosti do jednoho roku od právní moci rozhodnutí o pokutě za předchozí porušení povinnosti, může mu být udělena pokuta do výše dvojnásobku horní hranice shora uvedených sazeb.
5.2.Neperiodický tisk
5.2.1.Vymezení pojmů
Neperiodické
publikace
jsou
definovány
podle
zákona
č.
37/1995
Sb.,o
neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, jako rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl určené k veřejnému šíření, tedy zpřístupnění individuálně neurčenému okruhu osob, a to i šíření, a to i šíření zdarma39. Jako neperiodické publikace jsou brány i veškeré rozmnoženiny děl ve smyslu autorského zákona bez ohledu na způsob jejich pořízení, nosič či podobu. Pojem tedy zahrnuje i rozmnoženiny pořízené jinými způsoby než tradičními tiskovými technikami za předpokladu, že splňují zákonem stanovené kritérium. Za neperiodickou publikaci nejsou považovány: •
rozmnoženiny audiovizuálních děl,
•
rozmnoženiny, které slouží provozní potřebě při výrobě a odbytu výrobků nebo při poskytování služeb, nebo rozmnoženiny, jež jsou součástí výrobků,
•
bankovky, poštovní známky, mince, platební známky, kolkové známky, poštovní ceniny, losy a cenné papíry,
•
plastické a nástěnné mapy, globusy a základní a tematická státní mapová díla v analogové a digitální formě,
•
trojrozměrné rozmnoženiny výtvarných děl,
•
rozmnoženiny programů počítačů,
•
propagační materiály politických stran a politických hnutí, občanských sdružení, organizací s mezinárodním prvkem, nadací, církví a náboženských společností,
39
Zákona č.37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, (§1)
•
rozmnoženiny vydané v cizině, pokud vydavatel nemá organizační složku na území České republiky.40 Uvedené rozmnoženiny jsou sice neperiodickými publikacemi, ale povinnost
vyplývající ze zákona o neperiodických publikacích se na jejich vydávání a veřejné šíření nevztahují.
Obdobné povinnosti jsou totiž již upraveny zvláštním předpisem, nebo tyto
publikace podléhají zvláštnímu režimu, nebo je ukládání takových povinností z praktických důvodů nevhodné. 5.2.2.Povinnosti vydavatele neperiodického tisku
Povinností vydavatele je, uvést v neperiodické publikaci tyto údaje: •
název díla,
•
jména autorů, jejichž díla jsou v publikaci obsažena, jsou-li známa a autoři jejich uvedení výslovně nezakázali, popřípadě pseudonymy autorů,
•
obchodní firmu a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která neperiodickou publikaci vydala,
•
rok prvního vydání, je-li znám,
•
u děl přeložených původní název díla a označení vydání, z něhož byl pořízen překlad,
•
označení nositele autorských práv,
•
číslo Mezinárodního standardního číslování knih – ISBN, pokud bylo uděleno,
•
obchodní firmu a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která neperiodickou publikaci vyrobila, a rok, ve kterém byla tato publikace vydána.41
Tiráž, tedy neperiodická publikace obsahující výše uvedené údaje, nesmí být veřejně šířena. Účelem uvádění daných údajů je identifikace jednotlivých titulů nutná pro kontrolu dodržování povinností uložených právními předpisy (např. živnostenský zákon) a potřebná k ochraně práv podle autorského zákona a občanského zákoníku. Uvedené údaje se také stávají základem pro bibliografické, katalogizační a knihkupecké zpracování publikací, pro setřídění záznamů neperiodických publikací do informačních systémů a databází.
40
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str.34), ISBN 80-86473-79-1 41 Zákona č.37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, (§2)
Vydavatel je dále povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do 30ti dnů ode dne vydání stanovený počet publikací, tedy tzv. povinné výtisky, Národní knihovně České republiky, Moravské zemské knihovně Brně, Vědecké knihovně v Olomouci, Městské knihovně v Praze, místně příslušné krajské knihovně podle sídla vydavatele a pro případ, že se jedná o neperiodickou publikaci pořízenou slepeckým písmem také Knihovně a tiskárně pro nevidomé K.E.Macana v Praze. Vydavatel je povinen každou neperiodickou publikaci, již vydává, písemně nabídnout ke koupi jeden výtisk knihovnám určeným vyhláškou Ministerstva kultury, a to do 30ti dnů ode dne jejich vydání. Lhůta pro přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy činí jeden měsíc od doručení nabídky. Nebude-li nabídka přijata v této lhůtě, právo na uzavření kupní smlouvy zaniká. Povinné výtisky plní dvě základní funkce, a to konzervační a bibliografickou. Tento institut má zajistit budování a doplňování knihových fondů, které jsou nepochybně významnou součástí kulturního bohatství naší země a paměti národa, a zároveň dává významným knihovnám přístup k informacím o produkci neperiodických publikací a možnost jejich nákupu, jež jsou podle důvodové zprávy k zákonu č.37/1995 Sb. nezbytnými podmínkami pro plnění základních funkcí těchto knihoven. Poruší-li vydavatel povinnosti periodického tisku, je mu uložena sankce v podobě pokuty od krajského úřadu. Vydá-li vydavatel neperiodické publikace publikaci neobsahující tiráž či obsahující neúplnou tiráž, může mu být udělena pokuta do výše 50 000 Kč. Osobě šířící veřejně neperiodickou publikaci, která neobsahuje tiráž či obsahuje neúplnou tiráž, může být udělena pokuta do výše 25 000 Kč. Vydavateli, který neodevzdal povinné výtisky, může být udělena pokuta do výše 50 000 Kč a vydavateli, který nesplnil nabídkovou povinnost, může být udělena pokuta do výše 15 000 Kč.42
5.3.Česká tisková kancelář
ČTK vzniká 28.října 1918, ve stejný den jako Československá republika, tehdy pod názvem Československá tisková kancelář. ČTK byla až do 90. let 20. století státní agenturou a její dějiny jsou úzce spojeny s osudy československého státu. Česká tisková kancelář, zřízena zákonem č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, je speciální instituce, která působí v oblasti tiskových médií43. Česká tisková kancelář je
42
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str.36), ISBN 80-86473-79-1 43 I když v současné době je její zařazení problematické, protože své služby poskytuje i elektronickou formou.
právnickou osobou, která nakládá s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé tiskové kanceláře44. Česká tisková kancelář se zapisuje do obchodního rejstříku a používá zkratku ČTK. Stát neodpovídá za závazky České tiskové kanceláře a ta neodpovídá za závazky státu. Jejím posláním je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Česká tisková kancelář poskytuje službu veřejnosti šířením slovního a obrazového zpravodajství z České republiky i ze zahraničí a stejnou službu poskytuje i do zahraničí45. Poskytuje za úplatu slovní a obrazové zpravodajství ostatním hromadným sdělovacím prostředkům i jiným právnickým a fyzickým osobám. Zřizuje síť odboček, zpravodajů a spolupracovníků v České republice. Česká tisková kancelář nesmí provozovat rozhlasové a televizní vysílání a nesmí mít ani majetkovou účast na obchodním majetku fyzické či právnické osoby, která je provozuje.
5.3.1.Statutární orgán ČTK
Statutárním orgánem je ředitel, jehož funkce je neslučitelná s funkcemi poslance, předsedy nebo místopředsedy vlády, ministra, vedoucího jiného úředního orgánu státní správy nebo jejích náměstků. Ředitel nesmí mít funkce v politických stranách nebo v politických hnutích ani nesmí působit v jejich prospěch při výkonu své funkce; dále nesmí být členem orgánů společností, které provozují hromadné sdělovací prostředky, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Dále nesmí ředitel nebo osoby jemu blízké mít žádný finanční zájem na provozování hromadných sdělovacích prostředků daný vlastnictvím či pracovněprávním vztahem. Ředitel nemůže být členem Rady České tiskové kanceláře. Ze své činnosti je odpovědný Radě České tiskové kanceláře
má právo se
zúčastňovat jejího zasedání. Je jmenován Radou České tiskové kanceláře na funkční období šesti let a může být Radou České tiskové kanceláře odvolán tajným hlasováním před uplynutím funkčního období, vysloví- li se pro jeho odvolání alespoň pět členů Rady České tiskové kanceláře. Odvolání vstoupí v platnost jmenováním nového ředitele.
44 45
Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, (§1) Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, (§2)
5.3.2.Rada ČTK
Postavení Rady vyplývá z příslušných ustanovení citovaného zákona. Rada České tiskové kanceláře se ve své činnosti řídí jednacím řádem, který byl Radou schválen dne 31. května 1993 a je platný ve znění pozdějších úprav. Postavení Rady ČTK je tedy dáno §§4-8 zákona o České tiskové kanceláři. Jedná se o sedmičlenný orgán, zřízený zákonem pro uplatňování práva veřejnosti na kontrolu tiskové kanceláře. Do jeho působnosti patří především dohled nad důsledným plněním poslání ČTK, kterým je, jak uvedeno výše, poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů. K této kompetenci patří také rozhodování o stížnostech, týkajících se činnosti tiskové kanceláře. Rada dále plní úkoly vyplývající z podstaty její existence jako dozorčího orgánu svého druhu. Jmenuje a odvolává generálního ředitele, rozhoduje o stížnostech, které jsou na něj podány, schvaluje rozpočet a závěrečný účet a na návrh generálního ředitele schvaluje Statut agentury. V případě, že jsou ČTK poskytnuty dotace ze státního rozpočtu, kontroluje Rada jejich využití. Členové Rady jsou voleni Poslaneckou sněmovnou na dobu pěti let, a to maximálně na dvě po sobě jdoucí období. Jsou sněmovně odpovědni ze své činnosti a sněmovna rovněž rozhoduje o výši odměny, která za výkon této veřejné funkce členům Rady přísluší. Financování činnosti Rady jde plně k tíži tiskové kanceláře. Poslanecké sněmovně předkládá Rada každoročně zprávu o činnosti a hospodaření ČTK. Mezi základní oblasti působení Rady ČTK je dozor nad plněním základního poslání ČTK. Dále jmenuje a odvolává ředitele ČTK, schvaluje rozpočet, schvaluje statut ČTK46, rozhoduje o stížnostech atd.
5.4.Etický kodex novináře
Po pádu bývalého režimu se v naši společnosti v rámci demokratizace došlo k přijetí zákona č. 23/1991 Sb, který do našeho právního řádu zavádí Listinu základních práv a svobod, která zajišťuje takové instituty politických práv jako jsou svoboda projevu a právo na informace. Pod vlivem této události a velké změny Syndikát novinářů České republiky na základě provedených studií mezinárodních i národních dokumentů vypracoval tzv. Etický kodex novináře. Tento je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval
46
Na návrh ředitele.
všechny české a moravské novináře bez rozdílu zda jsou či nejsou členy syndikátu. Kodex přijala jakožto otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18.6.1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25.11.1999. Český etický kodex novináře se člení do tří základních bodů. Prvý deklaruje právo občana na včasné , pravdivé a nezkreslené informace. Novináři právě svou činností realizují toto právo a proto přebírají odpovědnost za splnění uvedených kritérií. A tak mezi jejich hlavní povinnosti patří např.: •
hájit svobodu tisku i svobodu jiných médií;
•
respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít;
•
vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu;
•
odmítat jakékoliv zásahy státních orgánů atd.
Druhý bod obsahuje požadavky na vysokou profesionalitu žurnalisty a to hlavně z důvodu odpovědnosti veřejnosti. Z tohoto úhlu pohledu je novinář povinen zvláště: •
nést osobní odpovědnost za všechny své zveřejněné materiály;
•
vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů;
•
nepodepisovat svým jménem obchodní ani finanční reklamu atd.
Třetím bodem kodex apeluje na důvěryhodnost, slušnost a serioznost, které by zvedly autoritu médií a dále striktně vymezuje požadavky novinářské práce. Je možno parafrázovat některé z nich: •
nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informací;
•
každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena;
•
jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měli vzniknout potíže;
•
respektovat soukromí osob;
•
přísně dodržovat zásadu presumpce neviny;
•
považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lží za nejzávažnější profesionální chyby;
•
nesmí vytvářet ani zpracovávat námět, který by podněcoval diskriminaci;
•
při reprodukci jakéhokoliv textu musí být uveden jeho autor
•
plagiát se zásadně zakazuje atd.
6.Regulace elektronických médií 6.1.Vymezení pojmů Elektronická média jsou média, která zprostředkovávají
přenos informací
spotřebitelům „elektronickou cestou“. Ex lege tyto média označujeme pojmy „vysílatelé“ nebo „provozovatelé vysílání“47. Vzhledem k tomu, že těchto „přenosových kanálů“, tzv. frekvencí, není neomezený počet, jejich počet je omezen dnešními technickými možnostmi, na rozdíl tedy od tiskových médií, jejichž počet je neomezený. V oblasti elektronických médií tak vládne mnohem striktnější, kogentnější a propracovanější státní regulace, než bylo možno pozorovat u médií tiskových. Jen u elektronických médií můžeme nalézt v právním systému důraz na nezávislost (nestrannost) a vyváženost jejich obsahu, tento jev u médií tiskových vůbec nepozorujeme. Z výše uvedených důvodů se tedy můžeme střetnout se situací, kdy je celoplošně distribuovaná tiskovina zaměřena na velice úzce specifikovanou cílovou skupinu48. Na druhou stranu jen těžko si lze představit, že by existovala stanice celoplošného televizního či rozhlasového vysílání takovéhoto zaměření. Tento imperativ vyplývá právě z omezeného počtu elektronických médií, což ve svém důsledku znamená, že elektronická média by měla sloužit všem občanům. Z toho plyne požadavek na nezávislost a nestrannost elektronických médií a mechanismy, které tuto nezávislost a nestrannost mají zajišťovat.49 V současné době, jsou na mediálním trhu nejvíce rozšířeny tři druhy elektronických médií: rozhlasové vysílání, televizní vysílání a internet. Ovšem internet bude v rámci této práce opomenut a to z jasného důvodu, komplexní právní úprava internetu zkrátka chybí. A tak se tato práce bude zaobírat především televizí a rozhlasem. „Rozhlasovým a televizním vysíláním je prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejnosti v kódované či nekódované podobě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení (nazýváno též zemské neboli terestrické vysílání), kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně. Převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním je pak příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí a jejich současné, úplné a 47
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str. 41),
ISBN 80-86473-79-1 48
Např. levicově smýšlející občany, motoristické nadšence apod.
49
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, (str. 41),
ISBN 80-86473-79-1
nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím vysílačů, kabelových systémů a a družic či jiných technických prostředků.“50 Provozovatelem je pak osoba, která vytváří program, odpovídá za jeho obsah a tento program je nezaměnitelně identifikovatelný označením, právě jedinečným pro tento program. Provozovatel tento program dále šíří nebo nechává šířit prostřednictvím třetích osob. Provozovatelem převzatého vysílání je pak ta osoba, která sestavuje program převzatého vysílání a která tyto programy šíří nebo je šíří prostřednictvím třetích osob.
6.2.Duální systém V České republice se počátkem 90.let v oblasti elektronických médií rozvinul tzv. duální systém, což v podstatě lze vysvětlit tak, že spolu koexistují veřejnoprávní vysílatelé a soukromí, tedy komerční provozovatelé vysílání. V České republice jakožto i jiných postkomunistických zemích proběhl formálně stejný vývoj od státního vysílání51 přes období rychlého (u nás v horizontu týdnů) víceméně spontánního vznikání komerčních médií, z počátku jen komerčních rádií a mnohem později až komerčních televizí. Proces potom zastřešuje legislativní definování stavu duálního vysílání. U nás se tak již v prosinci 1989 objevují první komerční rádiové stanice, tento proces pak dále pokračoval udělením experimentálních licencí soukromým provozovatelům v průběhu r. 1990. Zároveň byly připravovány relevantní legislativní kroky. Výsledkem tohoto byl zákon č. 468/91, kterým byli stanoveny podmínky provozování rozhlasového a televizního vysílání. „Základní rolí komerčního vysílání je přirozeně tvorba zisku, tedy především vysílání reklamy. Veškeré pořady mají v hrubě komerčním pojetí pouze roli pouzdra na rklamu. Legislativní tlak může vynutit jistou modifikaci tohoto principu. Veřejnoprávní vysíláni naproti tomu představuje službu veřejnosti a má tedy saturovat jak potřeby jednotlivců, tak potřeby společnosti a možná také – v jisté míře – potřeby institucí státu.“52 Je tedy evidentní, že oblast veřejnoprávního vysílání je komplikovanější než ta u komerčních médií, je proto jak si zranitelnější. I když jako kompenzace mu slouží zajištěné ekonomické podmínky existence.
50
Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 42), ISBN
80-86473-79-1 51
Tedy jedná se o takové médium, které je kontrolováno a řízeno státní mocí, typicky tedy Československá
televize do r. 1989. 52
Musil, J.: Elektronická média v informační společnosti, Praha, Votobia Praha, 2003, ISBN 80-7220-157-3
(str. 30)
Veřejnoprávní média Česká televize i Český rozhlas byli definovány samostatným zákonem 483/1991 respektive 484/1991 a de facto vznikly transformací někdejších monopolních státních vysílacích subjektů. Platný zákon č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, má rozdělení na veřejnoprávní a soukromoprávní vysílatele v podstatě v zorném úhlu, ovšem dělící čarou mezi těmito subjekty je pro tento zákon druh oprávnění , na jehož podkladě jsou oprávněni vysílat. Zákon tak rozeznává „provozovatele vysílání, kteří toto vysílání provozují na základě zvláštních právních předpisů, kterými jsou míněny zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, kteří toto vysílání provozují jako provozovatelé ze zákona a provozovatele vysílání, kteří toto vysílání provozují na základě licence udělené na základě dotyčného zákona, a kteří jsou nazýváni provozovatelé vysílání s licencí, a provozovatele převzatého vysílání, který toto vysílání provozuje na základě registrace dle příslušného zákona“.53
6.3.Povinnosti vysilatelů
Provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání má právo, ale ruku v ruce s tím i povinnost vysílat programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu je možno zasahovat toliko na základě zákona a jen v jeho mezích. Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Takže názory nebo hodnotící soudy/komentáře jsou povinně odděleny od zpravodajských informací. Provozovatel je dále povinen dohlédnout, aby ve zpravodajských a publicistických pořadech byl brán zřetel na principy objektivity a vyváženosti a zejména by tak měl zajistit aby v programu jako celku nebyla zvýhodňována jen jedna politická strana, či hnutí, nebo jen jeden názorový a myšlenkový proud. Provozovatel vysílání je dále ze zákona povinen tvořit programovou skladbu tak, aby svým vysíláním nabízel vyrovnanou programovou nabídku pro všechny společenské a sociální skupiny či vrstvy, tedy bez ohledu na jejich věk, pohlaví, zájmy, rasu, náboženské vyznání, politické názory a tak podobně.
Provozovatel je tedy povinen:
53
Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 44), ISBN
80-86473-79-1
•
provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů,
•
zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním,
•
zajisti, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva,
•
zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, což je zvuková, obrazová nebo zvukově-obrazová informace, která je záměrně zpracována tak, aby měla vliv na podvědomí posluchače nebo diváka, aniž by ji mohl vědomě vnímat,
•
nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahuje pornografii a hrubé samoúčelné násilí,
•
bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost,
•
nezařazovat v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých,54
•
zajistit, aby rozhlasovému a televiznímu vysílání pořadů, které nemohou být zařazeny do vysílání v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin, bezprostředně předcházelo slovní
54
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) bude zkoumat, zda Česká televize neporušila zákon tím, že před desátou
hodinou večerní odvysílala film režiséra Martina Šulíka Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy. Je to první případ, kdy RRTV zahájila řízení s televizí kvůli vulgarismům ve filmu. PRAHA - Film televize odvysílala 18. června ve 20:00 a podle rady mohla jeho odvysíláním porušit povinnost nezařazovat od 06:00 do 22:00 pořady obsahující vulgarismy a nadávky. Tento paragraf se dostal do novely vysílacího zákona letos v dubnu na návrh poslankyně KSČM Ivany Levé, za jeho porušení ale nehrozí sankce. "Je to umělecký film, ale bohužel zařazený před 22:00," řekl předseda RRTV Václav Žák ke snímku, který letos získal dvě ceny Český lev, a to za hudbu a střih. Snímek se odehrává v dělnickém prostředí Ostravska, a tomu také odpovídá mnohdy drsnější mluva hlavních hrdinů filmu. "ČT by měla při programování na nový paragraf brát zřetel," dodal Žák. Poznamenal, že mu paragraf poslankyně Levé přijde z principu správný, i když osobně se mu zdá dvaadvacátá hodina přece jen přísná. Podle televize film jazykem zobrazil ostravskou realitu. Mluvčí ČT Martin Krafl řekl, že film Sluneční stát odráží atmosféru města, které je známo specifickým jazykovým koloritem. "Jen velmi těžko lze natočit příběh ze zobrazované sociální vrstvy obyvatelstva, aniž by nebyl použit autentický jazyk," míní Krafl. "Hlavní ambicí filmu bylo zobrazit ostravskou realitu a i díky jazyku se mu to podle reakce diváků podařilo v mimořádné míře," dodal. "Formulace je v zákoně poměrně nejasná, a proto si počkáme, jak bude vypadat praxe. Věříme ale ve zdravý rozum a doufáme, že nás nikdo nebude napadat za to, až Vlasta Burian prohlásí, že ´Císař pán je vůl´," uvedl již dříve ředitel Novy Petr Dvořák. Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/ct-ma-kvuli-drsne-mluve-problem-s-radou_94639_74ct0.html
upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé55, a aby pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvích a je vysílán mimo dobu od 6:00 hodin do 22:00 hodin, byl označen v případě televizního vysílání obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání, •
poskytnout v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu,, válečného stavu nebo opatření na ochranu veřejného zdraví; odpovědnost za obsah těchto oznámení má osoba, které byl vysílací čas poskytnut,
•
uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání a poskytnout je Radě pro rozhlasové a televizní vysílání,
•
bylo-li v důsledku vysílání určitého pořadu Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nebo jiným státním orgánem zahájeno správní řízení o uložení sankce anebo trestní řízení, popřípadě občanské soudní řízení, je provozovatel vysílání povinen na výzvu příslušného státního orgánu uchovat záznam pořadu, jehož se zahájené řízení týká, v náležité technické kvalitě až do ukončení řízení pravomocným rozhodnutím,
•
uvádět označení televizního programu (logo) v televizním vysílání, s výjimkou vysílání reklamy a teleshoppingu,
•
identifikovat rozhlasový program alespoň jedenkrát za hodinu nenaruší-li tím celistvost vysílaného pořadu,
•
oznamovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, že došlo k technickým překážkám vysílání, které mu brání ve vysílání,
•
požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o předchozí souhlas s každým přerušením vysílání z jiných důvodů, než jsou technické překážky,
•
provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí je povinen opatřit minimálně 15% vysílaných pořadů skrytými titulky pro sluchově postižené a provozovatel
55
„Zde se jedná očividně o legislativní zmetek, neboť není možné, aby vysílání nějakého pořadu bylo v určité
době zakázáno, a zároveň aby mu muselo pro případ jeho odvysílání předcházet slovní upozornění na nevhodnost pořadu.“ In: Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 46), ISBN 80-86473-79-1
celoplošného televizního vysílání ze zákona je povinen opatřit 70% vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené. •
jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit,
•
odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí,
•
osoba, na jejíž žádost byla provozovatelem vysílání uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď,
•
po smrti fyzické osoby přísluší toto právo jejímu manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům,
•
ustanovení zvláštního právního předpisu o ochraně osobnosti a ochraně jména nebo dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců viz výše nedotčena,
•
provozovatel televizního vysílání nesmí dále využívat výhradní práva k vysílání události značného společenského významu způsobem, kterým by podstatnou část veřejnosti v České republice zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu v celoplošném televizním vysílání v nezakódované podobě a bez zvláštního poplatku, událost značného společenského významu lze vysílat pouze ze záznamu jen tehdy , je-li v přímém přenosu vysílána jiná událost
značného
společenského významu, která se koná současně s událostí, jejíž vysílání proto ze záznamu musí být na nezbytnou dobu pozdrženo •
za událost značného společenského významu se považuje událost uvedená v Seznamu událostí značného společenského významu, který po projednání s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání stanoví Ministerstvo kultury vyhláškou.56
Za události značného společenského významu jsou v současné době považovány: • 56
letní olympijské hry,
Zákon č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, (§§
31- 35)
•
zimní olympijské hry,
•
mistrovství světa ve fotbalu v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky a semifinálových utkání a finálového utkání,
•
mistrovství Evropy ve fotbalu v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky a semifinálových utkání a finálového utkání,
•
mistrovství světa v ledním hokeji v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky a semifinálových utkání a finálového utkání,
•
mistrovství světa v lehké atletice
•
taková událost, jež byla prohlášena některým členským státem Evropských společenství a tato skutečnost byla oznámena v Úředním věstníku Evropských společenství.57
Provozovatel vysílání s licencí v kabelovém systému a provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému na žádost obce nebo dobrovolného svazku obcí musí vyhradit jeden kanál pro bezplatný místní informační systém sloužící výhradně potřebám obce, který nesmí být bez souhlasu provozovatele vysílání s licencí a provozovatele převzatého vysílání využíván k reklamě a teleshoppingu.
6.4.Pluralita vysílání
Jedna osoba nesmí vlastnit víc jak jednu licenci k celoplošnému vysílání, ať už se jedná o vysílání rozhlasové či vysílání televizní. Takovýto provozovatel vysílání se nesmí majetkově podílet na podnikání jiného držitele licence k celoplošnému vysílání. Na vysvětlenou pojmu „majetkový podíl“, s přihlédnutím úmyslu zákona vyplývá, že v podstatě jde o jakoukoliv účast (smluvní, vlastnickou, personální) provozovatele celoplošného vysílání na podnikání druhého takového subjektu. Přičemž celoplošným vysíláním se rozumí takové vysílání, které má možnost přijímat alespoň 70% obyvatel České republiky počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Provozovatel celoplošného vysílání se ex lege nesmí slučovat s provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání takovým způsobem, že jejich statutární orgány nebo
57
Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 49), ISBN
80-86473-79-1
členové takových statutárních orgánů jsou stejné osoby nebo osoby blízké nebo jsou společníky ve stejné obchodní společnosti. Provozovatel celoplošného vysílání se dále nesmí slučovat s provozovatelem celoplošného vysílání tím způsobem, že by: •
došlo ke vzájemnému sloučení provozovatelů rozhlasového vysílání a vzájemnému sloučení provozovatelů televizního vysílání formou sloučení právnických osob nebo prodeje podniku nebo jeho podstatné části;
•
došlo k takovému sloučení mezi provozovateli rozhlasového vysílání a provozovateli televizního vysílání, že
•
jejich statutární orgány nebo členové statutárních nebo jiných orgánů nebo zaměstnanci, kteří jsou v přímé řídící působnosti statutárního orgánu nebo jeho člena nebo prokuristy, jsou stejné osoby nebo osoby blízké,
•
společně podnikají na základě smlouvy o sdružení nebo
•
jsou osobami blízkými;
•
došlo k takovému sloučení provozovatelů rozhlasového vysílání, kdy jedna právnická osoba nebo jedna fyzická osoba mají podstatný vliv na dva nebo více provozovatelů rozhlasového vysílání. Tímto podstatným vlivem se rozumí:
•
přímý nebo nepřímý podíl na hlasovacích právech vyšší než 34% přičemž nepřímým podílem se rozumí podíl držený zprostředkovaně prostřednictvím ovládané osoby,
•
rozhodování o většině jeho zaměstnanců, kteří jsou v přímé řídící působnosti statutárního orgánu nebo jeho člena, anebo rozhodování o osobách, které na základě mandátní nebo jiné smlouvy zajišťují významné správní, řídící nebo obchodní činnosti provozovatele vysílání,
•
možnost vykonávat rozhodující vliv na řízení provozovatele vysílání na základě smlouvy,
zvláštního
ustanovení
ve
stanovách,
společenské
smlouvě
nebo
zakladatelské listině, dohody s osobami, které jsou společníky nebo akcionáři provozovatele vysílání a to bez ohledu na platnost nebo neplatnost takové dohody; •
došlo k takovému sloučení provozovatelů televizního vysílání, kdy jedna právnická osoba nebo jedna fyzická osoba mají podstatný vliv na dva nebo více provozovatelů televizního vysílání.58
58
Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 52), ISBN 80-86473-79-1.
Zákaz být držitelem více než jedné celoplošné licence se nevztahuje na rozhlasové a televizní vysílání šířené prostřednictvím kabelových systémů a družic, provozovatele vysílání ze zákona, provozovatele vysílání s krátkodobou licencí.59 Zákaz pro provozovatele celoplošného vysílání se také ještě nevztahuje na subjekty jejichž hlavním zájmem jsou nábor a prodej reklamních služeb, služeb spojených se sponzorstvím a teleshoppingem, služeb spojených s výzkumem trhu a služeb spojených s nákupem pořadů, ovšem krom zpravodajských pořadů. Zákon tedy nezakazuje situaci, kdy si dvě televizní společnosti založí respektive pověří jednak jednu společnost získáváním inzerentů, tedy tzv. „prodejem reklamního času“, a jednak druhou společnost, jejíž náplní by bylo ku příkladu získávání licencí hollywoodských filmových studií. Koncentrace takových aktivit není totiž v žádném případě omezením, nebo snad ohrožením plurality vysílání, ale na druhou stranu může znamenat velkou finanční úsporu jednotlivým vysílatelům. Pakliže je jedna osoba vlastníkem více licencí k provozování jiného než celoplošného televizního vysílání nebo více licencí k provozování jiného než celoplošného rozhlasového vysílání ani v součtu licencí k provozování jiného než celoplošného televizního vysílání nesmí pokrytí přesáhnout 70% celkového počtu obyvatel České republiky, počítáno dle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Jedna osoba se může majetkově podílet na podnikání více provozovatelů jiného než celoplošného rozhlasového vysílání nebo více provozovatelů jiného než celoplošného televizního vysílání pouze v případě, že celkové pokrytí obyvatel České republiky vysíláním všech provozovatelů jiného než celoplošného televizního vysílání, na jejichž podnikání se tato osoba podílí, nepřesáhne 70% celkového počtu obyvatel České republiky, počítáno dle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Programová síť, kterou je v společné sestavování programů nebo jejich podstatných částí nebo vzájemné přejímání programů nebo jejich podstatných částí a jejich současné šíření vícero provozovateli, nesmí pokrývat rozhlasovým vysíláním nebo televizním vysíláním více než 70% celkového počtu obyvatel České republiky, počítáno dle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Toto omezení neplatí pro provozovatele vysílání ze zákona a na provozovatele vysílání s krátkodobou licencí.60
59
Tento zákaz se nevztahuje ani na digitální vysílání, ale tématu digitální vysílání bude ještě věnována později samostatná kapitola. 60 Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 54), ISBN 80-86473-79-1.
6.5.Provozovatelé vysílání s licencí
6.5.1.Pojem Jedná se o subjekty, které je možno též označit jako komerční, soukromé nebo též soukromoprávní vysílatele. Jak tedy napovídá logika věci jejich oprávnění nevyplývá přímo ze zákona, ale ze speciálního živnostenského (podnikatelského) oprávnění, které označujeme jako licenci. Na rozdíl od vysílatelů ex lege, nemají tyto soukromé subjekty zákonem zaručeny příspěvky od spotřebitelů v podobě tzv.koncesionářských poplatků, a zdroje na svůj chod získávají především z prodeje reklamního času, tedy umisťováním reklamy třetích osob do vysílacího času. 6.5.2.Licence
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má ve své pravomoci vydávat licenci k vysílání šířenému prostřednictvím vysílačů nebo družic a kabelových systémů. Licence je dále možno členit a rozlišovat. Tedy na takové licence které opravňují vysílatele k rozhlasovému vysílání, pak licence které opravňují vysílatele k televiznímu vysílání. Dále licence pro terestrické (zemské) vysílání, pro vysílání prostřednictvím satelitů a vysílání prostřednictvím kabelových systémů. A v neposlední řadě jsou licence řádné61, nebo krátkodobé62. Licence k vysílání je v podstatě oprávněním, který umožňuje rozhlasové či televizní vysílání. Je to správní akt in personam a jako produkt subjektivního veřejného práva, kterým nemůže jeho držitel disponovat, je již svou podstatou nepřevoditelná. Charakter tohoto druhu správních aktů dále vylučuje mimo jiné i jeho materializaci, tedy vyčíslení jeho imaginární hodnoty, neboť žádnou hodnotu nemá.
6.5.3.Licenční řízení 6.5.3.1Obeceně
Licenci uděluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v řízení o udělení licence, které se nazývá licenční řízení. Licence tedy jak už bylo výše popsáno, obsahuje oprávnění k rozhlasovému vysílání nebo televiznímu vysílání a k vysílání teletextu. Licence vstupuje 61 62
Udělené na zákonem stanovenou dobu. Udělené na dobu kratší.
v platnost dnem, kdy rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nabylo právní moci. Na udělení licence není právní nárok. Licence se uděluje na dobu určitou, a to nejdéle na dobu 8 let k rozhlasovému vysílání a na dobu 12 let k televiznímu vysílání. Na žádost provozovatele vysílání s licencí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dobu platnosti licence prodlouží. Toto lze učinit jedenkrát, a sice u rozhlasového vysílání na dobu 8 let a u televizního vysílání na dobu 12 let. Na provozovatelův návrh může též Rada pro rozhlasové a televizní vysílání prodloužit dobu platnosti na období kratší. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebude reflektovat na návrh na prodloužení licence v případě, že žadatel nesplňuje předpoklady pro účast v licenčním řízení nebo došlo-li ke změně plánu využití kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové či televizní vysílání z důvodu plnění mezinárodní smlouvy týkající se koordinace kmitočtů a tato změna by podstatným způsobem znemožnila vysílání provozovatele s licencí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání platnost licence neprodlouží za situace, kdy provozovateli vysílání s licencí byla opakovaně pravomocným rozhodnutím uložena sankce za závažné porušení některé z těchto povinností: •
zařadil do vysílání pořady, které propagují válku nebo líčí krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním,
•
zařadil do vysílání pořady, které podněcovaly k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva,
•
zařadil do vysílání pořady, které bezdůvodně zobrazují osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost,
•
zařadil do vysílání podprahová sdělení,
•
zařadil do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj mladistvých tím, že obsahuje pornografii a hrubé samoúčelné násilí.63
6.5.3.2.Účastnící
Účastníky licenčního řízení jsou všichni žadatelé o udělení licence, jejichž žádost Rada pro rozhlasové a televizní vysílání obdržela ve lhůtě ,která je stanovená ve vyhlášení
63
Chaloupková, H.; Holý, P.:Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a přepisy související.
Komentář, vydání první, Praha, C.H. Beck, 2004, (str. 84), ISBN 80-7179-849-5.
licenčního řízení. Žádost o licenci smí podat právnická osoba, pakliže je má sídlo na území České republiky, dalším předpokladem je, že má právní formu obchodní společnosti a musí být také zapsána v obchodní rejstříku. Nemá-li subjekt sídlo na území České republiky (nehledě na ostatní podmínky), pak musí mít na území České republiky alespoň umístněnu organizační složku, která opět ovšem musí být zapsána v obchodním rejstříku. Jedná-li se o společnost, jejíž právní formou je akciová společnost, pak musí její akcie znít na jméno. U fyzických osob je žádost o licenci podmíněna plnou způsobilostí k právním úkonům a trvalým pobytem této osoby na našem území. Nemá-li tato fyzická osoba trvalý pobyt na našem území, pak zde musí mít alespoň svou organizační složku, která je zapsaná v obchodním rejstříku. Žadatel o licenci splňuje předpoklady pro účast v licenčním řízení, jestliže: •
na jeho majetek nabyl vyhlášen konkurz nebo na jeho majetek nebylo zahájeno konkurzní řízení nebo řízení o vyrovnání anebo nevstoupil do likvidace,
•
prokáže, že nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky,
•
prokáže, že nemá splatný
nedoplatek pojistného na veřejné zdravotní pojištění,
pojistného na sociální zabezpečení nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, •
mu nebyla v posledních 5 letech zrušena licence nebo registrace, tento předpoklad neplatí v případech, kdy licence nebo registrace zrušeny na žádost provozovatele,
•
nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně. Je-li žadatelem o licenci právnická osoba, vztahuje se tato podmínka i na fyzické osoby, které jsou statutárním orgánem nebo jsou členy jejího statutárního nebo kontrolního orgánu,
•
není společníkem provozovatele vysílání ze zákona ani obchodních
společností
zřízených provozovatelem vysílání ze zákona.64
6.5.3.3.Žádost o licenci Žádost o licenci by měla obsahovat zhruba tyto údaje: •
u právnické osoby obchodní firmu, sídlo, právní formu, identifikační číslo, jméno, příjmení a rodné číslo osoby oprávněné za ni jednat, jakožto statutární orgán. V případě že je žadatel právnickou osobou se sídlem za hranicemi naší Republiky, musí uvést též údaje o umístnění a označení organizační složky v České republice a
64
Chaloupková, H.; Holý, P.:Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a přepisy související. Komentář, vydání první, Praha, C.H. Beck, 2004, (str. 88), ISBN 80-7179-849-5.
dále jméno, příjmení, rodné číslo a datum narození vedoucího organizační složky a adresu jeho pobytu v České republice, •
u fyzické osoby je to jméno, příjmení, rodné číslo, datum narození, bydliště, doklad o trvalém pobytu na našem území, dále obchodní firmu, identifikační číslo, datum zahájení podnikání a adresu bydliště. Jedná-li se o žadatele, který je zahraniční fyzickou osobou, musí uvést adresu bydliště mimo území České republiky a také adresu pobytu v České republice65, údaje o umístnění a označení organizační složky na území České republiky, jméno, příjmení, rodné číslo, datum narození vedoucího organizační složky a adresu jeho pobytu na území české republiky,
•
základní identifikační údaje o všech společnících a osobách, které jsou statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo kontrolního orgánu, v případě že je žadatelem o licenci právnická osoba,
•
údaj o výši základního kapitálu, o podílech na hlasovacích právech a vkladech společníků66 a to včetně druhu a peněžního ocenění nepeněžitých vkladů, jedná-li se o právnickou osobu,
•
název programu,
•
časový a územní rozsah vysílání,
•
základní programovou specifikaci, včetně údaje o části programu převzatého od jiného vysílatele atd.
6.5.3.4.Zahájení a průběh licenčního řízení
Licenční řízení se zahajuje z vlastního podnětu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vyhlášením licenčního řízení. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve vyhlášení licenčního řízení musí stanovit lhůtu a místo podání žádosti o licenci, časový a územní rozsah a soubor technických parametrů předpokládaného vysílání67. U licenčních řízení na celoplošné vysílání jsou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání stanoveny nároky na základní programové vymezení celoplošného vysílání, kterou je specifikace převažujících žánrů v celku programové kompozice. Tento nárok je značně konfliktní, neboť vzhledem k dynamickému vývoji v mediální oblasti a vzhledem k evoluci
65
Byl-li mu povolen. Jsou-li povinné. 67 V případě zemského vysílání se jedná o kmitočet, vyzářený výkon a vysílací stanoviště. 66
ve vkusu a zaměření68 příjemců vysílání a s přihlédnutím k tomu, že jsou licence udělovány na relativně dlouhé období, není snadné stanovit v některých případech s až 24letým předstihem programovou specifikaci s vyhraněním převažujících žánrů ve vysílání69 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oznámení o vyhlášení licenčního řízení zveřejní na úřední desce, dále nejméně ve dvou celostátních denících a pak také prostřednictvím internetu. Pakliže nemá žádost stanovené náležitosti, vyzve Rada pro rozhlasové a televizní vysílání písemně žadatele o licenci k doplnění, či odstranění nedostatků a to v přiměřené lhůtě, která však nesmí být kratší než 15dnů. Když účastník takto neučiní ve stanovené lhůtě, jeho žádost bude zamítnuta. Taktéž budou odmítnuty žádosti o licence, které byly doručeny
po stanovené lhůtě anebo se to bude též týkat žádostí, které nesplňují
vyhlášené požadavky. O žádostech které nebyly zamítnuty, se vede jedno společné licenční řízení a tedy jediný správní spis. Účastník licenčního řízení nemá při tom právo nahlížet do těch částí spisů, které se netýkají jeho osoby.. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by pro toto měla učinit vhodná opatření. Ve lhůtě 90dnů ode dne zahájení licenčního řízení má předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání povinnost nařídit konání veřejného slyšení. Pozvánku na toto slyšení musí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zaslat všem účastníkům řízení, nejpozději 14dnů před konáním veřejného slyšení. Taktéž ovšem zveřejní konání veřejného slyšení na své úřední desce, ve hromadných sdělovacích prostředcích a opět také prostřednictvím internetových stránek a taktéž ve lhůtě 14dnů před konáním líčení, aby i veřejnost měla přístup a byla informována o konání veřejného líčení licenčního řízení. Veřejné líčení slouží k projednání otázek, které se vztahují k programovým skladbám, které navrhli jednotliví žadatelé o licenci. Účastníci mohou v rámci tohoto líčení navrhovat i znění licenčních podmínek. Ze slyšení se pořizuje zvukový záznam a vyhotovuje se o něm protokol, v němž jsou uvedeny údaje o jeho konání, účasti na něm, texty jednotlivých vystoupení, písemně podané návrhy a stanoviska. Tento protokol je od třetího dne konání veřejného slyšení veřejný a musí být na vyžádání předložen k nahlédnutí v sídle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
68
Ať už sociálnímu, materiálnímu či kulturnímu. Je logické, že vysílání které bylo populární na počátku devadesátých let minulého století, by z dnešního pohledu nejspíš už neobstálo na trhu, divák se stává náročnější. 69
Pro udělení licence nejsou stanoveny žádné kvantifikovatelné ukazatele a rozhodnutí o udělení licence je ve výlučné kompetenci a na uvážení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Při rozhodování hodnotí zejména: •
ekonomická, organizační a technická připravenost,
•
transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele,
•
jedná-li se o subjekt, který byl již činný na trhu s médii, bude přihlédnuto k jeho výsledkům v minulosti
•
dále je určitě v zorném poli hodnocení i přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby, připravenost na vysílání pořadů se skrytými či otevřenými titulky pro sluchově postižené, přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin u nás.70
O udělení licence Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhoduje hlasováním při neveřejném zasedání. Rozhodnutí o udělení licence obsahuje výrok o udělení licence obsahuje výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, dále obsahuje podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena vítěznému účastníkovi a na základě kterých byla licence zamítnuta ostatním žadatelům o licenci. Proti výroku v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o licenci je možno podat opravný prostředek soudu a sice ve lhůtě 30dnů ode dne doručení rozhodnutí, a je zákonem stanoveno, že soud musí o opravném prostředku rozhodnout do 60dnů. Může se stát, v odůvodněných případech, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci neudělí žádnému ze žadatelů o licenci. Rozhodnutí o udělení licence obsahuje dále označení provozovatele vysílání, název programu, časový a územní rozsah vysílání a soubor technických parametrů, dobu, na kterou byla licence udělena, základní programovou specifikaci a další programové podmínky. Soubor těchto údajů označujeme jako licenční podmínky. Provozovatel rozhlasového vysílaní s licencí musí zahájit vysílání nejpozději do 180dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence a provozovatel televizního vysílání s licencí tak musí učinit nejpozději do 360dnů. Provozovatel vysílání s licencí je povinen předem požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o písemný souhlas se změnou těchto skutečností uvedených v žádosti o licenci: 70
Výčet vychází z kogentního ustanovení §17 zákona č. 231/2001 o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
•
označení názvu programu,
•
změna časového a územního rozsahu vysílání a souboru technických parametrů,
•
změna územního rozsahu vysílání u kabelových systémů,
•
změna licenčních podmínek,
•
změna údaje o výši základního kapitálu, o podílech na hlasovacích právech a vkladech společníků nebo členů a to včetně druhu a peněžního ocenění nepeněžitých vkladů, společenské či zakladatelské smlouvy a seznam společníků či akcionářů.71
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání může řízení přerušit v případě, že je třeba odstranit nedostatky v žádosti o změnu nebo pokud bylo zahájeno řízení o předběžné otázce. Jinak ovšem má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zákonnou lhůtu na rozhodnutí o žádosti o změně, tato lhůta je 60dnů od doručení žádosti od provozovatele vysílání s licencí. Zákon dále ukládá, aby byla změna odsouhlasena vždy když se nebude jednat o změnu v údaji, na jehož základě byla vysílateli udělena licence a ještě nesmíme opomenout důležitý fakt, že ku příkladu programová specifikace vysílání nesmí být měněna vůbec. Co se vlastnické struktury provozovatele vysílání s licencí týče, platí, že společník provozovatele
může po předchozím souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
převádět na třetí osoby podíl ve společnosti, ovšem pokud by tím nebyla ohrožena pluralita informací. Platnost licence zaniká: •
uplynutí doby, na kterou byla udělena,
•
dnem zániku právnické osoby, které byla licence udělena,
•
smrtí fyzické osoby, které byla licence udělena,
•
dnem nabytí právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o odejmutí licence,
•
dnem nabytí právní moci rozsudku, kterým byl provozovatel vysílání s licencí, který je fyzickou osobou, pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin nebo pro trestný čin hospodářský nebo trestný čin proti majetku72,
•
dnem, ke kterému provozovatel vysílání s licencí požádal o ukončení vysílání.73
71
Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 65), ISBN 80-86473-79-1. 72
Zánik licence z důvodu trestné činnosti provozovatele vysílání je tedy upraven benevolentněji, než jak jsou stanoveny podmínky pro udělení licence, které nemožnost udělení licence spojují s pravomocným odsouzením za jakýkoliv úmyslný trestný čin.
6.5.4.Licence k vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů
Jiný režim právní úpravy má potom licenční řízení k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů. Kabelový systém je soubor telekomunikačních zařízení, jejichž prostřednictvím
provozovatel vysílání šíří
program za sjednocenou cenu předplatitelům. Kabelový systém zahrnuje televizní kabelové rozvody. Licenční řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů se zahajuje z podnětu žadatele o licenci. Účastníkem řízení je pouze žadatel o licenci. Žádost o licenci musí krom požadavků stanovených pro žádost o licenci na pozemní vysílání obsahovat písemný souhlas osoby oprávněné k provozování kabelové sítě podle zvláštního právního předpisu s umístněním programu žadatele o licenci do kabelové sítě, jde-li o vysílání prostřednictvím kabelové sítě a účastník nemá oprávnění ke zřízení a provozování vlastní kabelové sítě. Dále musí obsahovat informaci o tom, ve kterých státech lze program přijímat, a specifikaci družice, jde-li o vysílání programu prostřednictvím družice. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je povinna nařídit ve lhůtě 30dnů ode dne zahájení licenčního řízení ústní jednání s účastníkem licenčního řízení, ve kterém účastník navrhuje programovou skladbu. O ústním jednání se vyhotovuje protokol. Rozhodnutí o udělení licence musí obsahovat výrok o udělení licence, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Licence není udělena pouze v případech kdy žadatel nesplňuje podmínky pro žadatele o licenci pro terestrické vysílání nebo pokud navrhovaná programová skladby nesplňuje požadavky na terestrické vysílání.74
6.5.5.Registrace převzatého vysílání
Když vysílání není původní, ale je šířeno pouze převzaté vysílání, není k takovému vysílání zapotřebí
licence, ale pouze registrace. Tato registrace opravˇbuje vysílatele
k provozování převzatého vysílání prostřednictvím kabelového systému či prostřednictvím družice. Na registraci je právní nárok, pokud je přihláška podána 60dnů před zamýšleným 73
Chaloupková, H.; Holý, P.:Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a přepisy související. Komentář, vydání první, Praha, C.H. Beck, 2004, (str. 102), ISBN 80-7179-849-5. 74 Rozehnal, A.: Mediální právo, Plzeň, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, (str. 68), ISBN 80-86473-79-1.
zahájením převzatého vysílání a obsahuje zákonem předepsané údaje. Přihláška k registraci obsahuje stejné údaje jako žádost o licenci pro pozemní vysílání s výjimkou základní programové specifikace. Registrace vzniká dnem, kdy rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o registraci nabylo právní moci. Řízení o registraci dnem doručení žádosti o registraci. Nemá-li přihláška potřebné náležitosti, musí žadatel tyto nejpozději do 15dnů od výzvy napravit. Nebude-li tak učiněno žádost bude odmítnuta. Jinak je o žádosti rozhodnuto nejpozději do 30dnů od zahájení řízení. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přihlášku zamítne, pakliže již přihlašovateli byla odejmuta licence nebo zrušena registrace v předcházejících letech z důvodu porušování zákona nebo subjekt, který předkládá výpis z evidence rejstříku trestů, byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin anebo z přihlášky vyplývá, že převzatým vysíláním dojde k porušení právních přepisů.
6.6.Provozovatelé vysílání ze zákona
Když
jistý subjekt ke své existenci nepotřebuje licenci nebo registraci a jeho
oprávnění k vysílání je dáno ze zákona tedy ex lege, pak tyto subjekty nazýváme provozovatelé vysílání ze zákona. V současnosti existují dva subjekty, které taktéž označujeme jako veřejnoprávní vysílatele.
6.6.1.Česká televize Česká televize je právnickou osobou zřízenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Česká televize je veřejnou institucí provozující televizní vysílání. Jejím hlavním úkolem je tvorba televizních programů a jejich vysílání prostřednictvím zemských vysílacích zařízení a jiných technických prostředků, a to analogově i digitálně. Touto činností, jakož i výrobou televizních pořadů, popřípadě dalšími činnostmi, poskytuje službu veřejnosti a přispívá k rozvoji kultury. Česká televize se nezapisuje do obchodního rejstříku. Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu. Česká televize je tedy právnickou osobou, která hospodaří s vlastní majetkem a poskytuje službu veřejnosti tím, že tvoří a šíří televizní programy na celém území České republiky. Tuto službu nazýváme veřejnou službou v oblasti televizního vysílání. Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména:
•
poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,
•
přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,
•
vytváření a šířená programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo náboženský původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti,
•
rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních či etnických menšin,výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavních a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež. Česká televize odpovídá za obsah svého vysílání stejně jako ostatní média.
Neodpovídá tedy jen za pravdivost údajů obsažených v reklamě a teleshoppingu. Rovněž neodpovídá za obsah pořadů politických . Rovněž neodpovídá za obsah pořadů politických, které je povinen odvysílat ex lege, v rámci předvolební kampaně. Česká televize má naplňovat veřejnou službu v oblasti televizního vysílání zejména tím, že: •
provozuje televizní vysílání dvou celoplošných televizních programů s využitím části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území České republiky prostřednictvím pozemních vysílacích rádiových zařízení, popřípadě jiných technických prostředků,
•
zřizuje síť vlastních zpravodajů,
•
v oblasti zpravodajských a publicistických pořadů zajišťuje regionální vysílání prostřednictvím televizních studií pro území jejich působnosti. Regionální vysílání každého televizního studia musí vyváženě obsahovat příspěvky z celého území jeho působnosti, přičemž časový rozsah regionálního vysílání zpravodajských a publicistických pořadů činí minimálně 25minut denně,
•
vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich národního kulturního bohatství,
•
podporuje českou filmovou tvorbu,
využívání jako součásti
•
vysílá domácí a zahraniční tvorby,
•
poskytuje alespoň na jednom svém programu 24hodinovou programovou službu, včetně aktuálního zpravodajství,
•
poskytuje teletextové služby,
•
opatřuje alespoň 70% vysílaných pořadů titulky pro sluchově postižené nebo simultanním tlumočením do znakové řeči,
•
vyvíjí činnost v oblastech nových vysílacích technologií a služeb Statutárním orgánem České televize je generální ředitel. Ten je ze své činnosti
odpovědný Radě České televize. Rada české televize jmenuje generálního ředitele na základě výsledků výběrového řízení na funkční období 6let.Generální ředitel zejména : •
řídí činnost České televize,
•
v mezích zákona a Statutu stanoví organizaci České televize, vydává organizační, podpisový a pracovní řád, pravidla vnitřní ekonomiky a provozní řády,
•
jedná jménem České televize.
•
Generální ředitel činí písemné právní úkony jménem České televize tak, že k vytištěnému nebo nadepsanému názvu České televize připojí svůj podpis.
•
Generální ředitel České televize písemně pověří zastupováním pro případ své nepřítomnosti na pracovišti některého z vedoucích zaměstnanců na prvním stupni řízení. Zanikne-li výkon funkce generálního ředitele ve smyslu příslušných ustanovení
zákona o České televizi75, do doby jmenování nového generálního ředitele řídí Českou televizi jeho zástupce, jímž je vrchní ředitel. V případě i jeho nepřítomnosti postupně další vedoucí zaměstnanci dle následující posloupnosti : ředitel zpravodajství, ředitel výroby, ředitel programu. Generální ředitel předkládá Radě České televize k projednání a schválení: •
Statut České televize,
•
návrh rozpočtu, přehled pohledávek a závazků a účetní závěrku České televize ověřenou nezávislým auditorem,
•
návrhy dlouhodobých plánů programového, technického a ekonomického rozvoje,
•
návrhy na zřízení nebo zrušení televizních studií; čl. V.1 tohoto Statutu ČT zůstává tímto ustanovením nedotčen,
• 75
návrhy na jmenování a odvolání ředitelů televizních studií,
Např. je generální ředitel odvolán radou České televize.
•
návrhy na pronájem nemovitostí nebo jejich částí na dobu delší než tři měsíce, na převod, popřípadě zatížení nemovitostí nebo jejich částí,
•
návrh na jmenování a odvolání členů Etického panelu,
•
Kodex České televize.
Stálým poradním orgánem generálního ředitele je Kolegium generálního ředitele. Členy Kolegia jsou z titulu svých funkcí všichni vedoucí zaměstnanci na prvním stupni řízení, popřípadě další fyzické osoby určené rozhodnutím generálního ředitele. Poradním orgánem generálního ředitele je rovněž Etický panel zřízený Kodexem České televize. Rada české televize je orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, není však její součástí. Kontrola tvorby a šíření programů Radou je vnější a následná, což znamená, že Rada nezasahuje do přímého řízení České televize, tedy do záležitostí ekonomických, provozních a personálních. Má 15 členů. Rada je nezávislá na politických stranách. Členové Rady vykonávají svou funkci v souladu se svým svědomím a rozhodují se zcela svobodně a nezávisle. Rada je ze své činnosti odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Členové rady jsou voleni na funkční období 6let. Do působnosti Rady České televize patří zejména: jmenování a odvolání ředitele, schvalování rozpočtu a statutu ČT, předkládá Poslanecké sněmovně návrh kodexu ČT, rozhoduje o stížnostech atd. Finančními zdroji České televize jsou zejména televizní poplatky a pak také příjem z podnikatelské činnosti, která souvisí s předmětem její činnosti ale která nesmí ohrozit její úkoly. 6.6.2.Český rozhlas
Český rozhlas je zřízen zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů. Český rozhlas je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem. Vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se k plnění povinností. Stát neodpovídá za závazky. I Český rozhlas stejně jako Česká televize poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména:
•
poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,
•
přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,
•
vytváření a šířená programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo náboženský původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti,
•
rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních či etnických menšin,výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavních a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež. Český rozhlas naplňuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání zejména tím,
že: •
provozuje rozhlasové vysílání s využitím části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území České republiky třemi celoplošnými rozhlasovými programy v pásmu velmi krátkých vln a rozhlasovými programy regionálních studií vysílanými v pásmu velmi krátkých vln prostřednictvím pozemních vysílacích rádiových zařízení, popřípadě jiných technických prostředků, popřípadě za pomocí jiných prostředků,
•
zřizuje síť vlastních zpravodajů,
•
vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich
využívání jako součásti
národního kulturního bohatství, •
vysílá domácí a zahraniční tvorby,
•
poskytuje alespoň na jednom svém programu 24hodinovou programovou službu, včetně aktuálního zpravodajství,
•
vyvíjí činnost v oblastech nových vysílacích technologií a služeb. Český rozhlas odpovídá za obsah svého vysílání stejně jako ostatní média.
Neodpovídá tedy jen za pravdivost údajů obsažených v reklamě a teleshoppingu. Rovněž neodpovídá za obsah pořadů politických, které je povinen odvysílat ex lege, v rámci předvolební kampaně.
Statutárním orgánem Českého rozhlasu je generální ředitel. Ten je ze své činnosti odpovědný Radě České televize, která jmenuje generálního ředitele na funkční období 6let na základě výsledků výběrového řízení. I zde platí, že ředitel může být ze své funkce odvolán. Rada Českého rozhlasu je orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů Českého rozhlasu, není však její součástí. Kontrola tvorby a šíření programů Radou je vnější a následná, což znamená, že Rada nezasahuje do přímého řízení Českého rozhlasu, do záležitostí ekonomických, provozních a personálních. Má 9 členů. Rada je nezávislá na politických stranách. Členové Rady vykonávají svou funkci v souladu se svým svědomím a rozhodují se zcela svobodně a nezávisle. Rada je ze své činnosti odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Členové rady jsou voleni na funkční období 6let. Do působnosti Rady Českého rozhlasu patří zejména: jmenování a odvolání ředitele, schvalování rozpočtu a statutu ČRo, předkládá Poslanecké sněmovně návrh kodexu ČRo, rozhoduje o stížnostech atd.76 Finančními zdroji Českého rozhlasu jsou stejně jako u České televize zejména televizní poplatky a pak také příjem z podnikatelské činnosti, která souvisí s předmětem její činnosti ale která nesmí ohrozit její úkoly.
6.7.Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je základním a nejdůležitějším orgánem regulace v oblasti elektronických médií. Je to správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Rada byla zřízena zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, má 13 členů77 , kteří jsou jmenování Předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vykonávají své funkce nezávisle a nestranně. Mezi hlavní funkce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jak již bylo zmíněno je dozor státní správy a dále: •
dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání
• 76
dbá na obsahovou nezávislost vysílání a převzatého vysílání,
Rada ČT předkládá Poslanecké sněmovně výroční zprávu o činnosti ČT do 31.března bezprostředně
následujícího kalendářního roku a výroční zprávu o hospodaření ČT do 31.srpna bezprostředně následujícího kalendářního roku. 77
Seznam členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je umístněn v příloze této práce.
•
dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci; zejména též dohlíží na dodržování zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, pokud jde o reklamu rozšiřovanou v rozhlasovém a televizním vysílání a sponzorování v rozhlasovém a televizním vysílání,
•
uděluje, mění a odnímá licence k provozování vysílání,
•
vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání,
•
vede evidenci provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání ,
•
pravidelně uveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup přehled žádostí o licenci a registraci a přehled udělených licencí a jejich změn, registrací a jejich změn a přehledy využívání kmitočtů kmitočtového spektra určeného pro vysílání,
•
monitoruje vysílání,
•
upozorňuje provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na porušení povinností stanovených zákonem č. 231/2001 Sb. nebo podmínek udělené licence a stanoví mu lhůtu k nápravě,
•
ukládá sankce,
•
uděluje souhlas Českému telekomunikačnímu úřadu k vydávání povolení k provozování vysílačů pro jiné radiokomunikační služby v části kmitočtového spektra určené pro vysílání,
•
zpracovává v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem část plánu přidělení kmitočtového spektra určeného pro vysílání,
•
dává předchozí souhlas Českému telekomunikačnímu úřadu k vyhrazení kmitočtů pro Českou televizi k provozování vysílání dvou celoplošných televizních programů, umožňujících pokrytí území České republiky prostřednictvím pozemních vysílačů, popřípadě jiných technických prostředků
•
stanoví soubor technických parametrů, které jsou součástí oprávnění k provozování vysílání pro provozovatele vysílání,
•
podílí se svými stanovisky a návrhy na vytváření zásad státní politiky České republiky ve vztahu k vysílání a koncepci jeho rozvoje,
•
vydává statut a jednací řád Rady,
•
vydává organizační řád Úřadu Rady; Úřad Rady je orgánem Rady a zajišťuje úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Rady,
•
hospodaří s vlastním rozpočtem; předkládá návrh svého rozpočtu a závěrečného účtu Ministerstvu financí a příslušnému orgánu Poslanecké sněmovny,
•
zveřejňuje usnesení Rady, výroční zprávu Rady, zápisy z jednání Rady, a případně další informace způsobem umožňujícím dálkový přístup,
•
zveřejňuje rozhodnutí soudu o opravném prostředku a žalobě proti rozhodnutí Rady ,
•
předkládá Poslanecké sněmovně každoročně výroční zprávu o své činnosti a o stavu v oblasti vysílání,
•
je oprávněna vydávat vládě a orgánům státní správy svá stanoviska a požadovat jejich součinnost ve věcech vysílání; vláda a orgány státní správy spolupracují s Radou ve věcech vysílání a jsou zejména povinny, jde-li o věci vysílání, vyžádat si vždy stanovisko Rady a v mezích své působnosti poskytnout Radě potřebnou součinnost ,
•
jmenuje a odvolává vedoucího Úřadu Rady, který je podřízen předsedovi Rady .
6.8.Sankce za porušení povinnosti vysílatelů Jak již bylo řečeno na plnění povinností vysílatelů dohlíží Rad pro rozhlasové a televizní vysílání. Jestliže provozovatel porušuje své povinnosti stanovené zákonem, upozorní jej Rada na toto porušení a stanoví mu lhůtu k nápravě. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, pak sankce nebudou uloženy, v opačném případě může Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uložit tyto instituty, které mu dovoluje zákon: pokuty, odnětí licence a zrušení registrace. Sankci v podobě odnětí licence a zrušení registrace není možné u vysílatelů ze zákona. Těmto provozovatelům je tedy možno udělit sankci pouze peněžní, což znamená do určité míry zvýhodnění oproti ostatním subjektům. Pokuty mohou být ukládány v rozmezí od 5 000,- do 10 000 000,- Kč.
6.8.1.Související články Rada pro rozhlasové a televizní vysílání opět udělila pokuty za reality show. Prima musí zaplatit 11,5 miliónu za loňské srpnové a zářijové díly své reality show VyVolení. Rada Primu za tyto díly už jednou pokutovala, soud ale rozhodnutí Rady zrušil. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tak musela rozhodnout znovu. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí bylo to, že Prima neměla možnost nahlédnout do podkladů, podle nichž Rada rozhodovala. Rada rozhodla nyní stejně jako v prvním případě. Zároveň udělila Primě pokutu i za březnové díly druhé řady VyVolených ve výši 1,05 miliónu korun. Podle verdiktu Rady Prima některými odvysílanými díly ohrozila mravní, fyzický nebo psychický vývoj dětí a
mladistvých, protože před desátou hodinou večer odvysílala nevhodné záběry. Předseda Rady Václav Žák, který o sankcích informoval, čeká, že se Prima proti pokutám opět odvolá u soudu. "Předpokládáme, že soud bude nyní rozhodovat o meritu věci, zatímco dosud jednal o procesních chybách," podotkl Žák. Celkově udělila Rada kvůli reality show Primě pokuty za první řadu ve výši 22,5 milionu korun. Výše pokut u Novy ze stejných důvodů u reality show Big Brother dosáhla dokonce částky 43,3 miliónu korun,. Televize se proti tomu brání u soudu.78 6.9.Reklama
Regulace reklamy je obsažena především v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. A dále je také reklama upravena v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ale úprava reklamy je obsažena i ve spoustě jiných právních předpisů79 a do značné míry vychází s úpravy evropské80. Reklamou se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířená komunikačními médii a mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby či prodeje. A děje se tak pochopitelně za úplatu. Provozovatel musí zajistit, aby byl vyloučen vliv zadavatele reklamy a teleshoppingu. Za pravdivost údajů v reklamním vysílání odpovídá zadavatel, ovšem pokud ho nelze zjisti pak je to provozovatel. Reklama a teleshopping se vysílají mezi jednotlivými pořady v blocích, musí být zvukově či obrazově rozeznatelné od ostatního vysílání a od 6:00 – 22:00 je zakázáno vysílat reklamy na erotické služby či výrobky. Reklama nesmí pobízet děti a mladistvé, aby kupovali nějaký výrobek nebo službu využíváním jejich nezkušenosti a důvěřivosti, aby přemlouvali rodiče nebo někoho jiného a stejné podmínky pochopitelně musí splňovat i teleshopping. Provozovatelé vysílání jsou povinni nezařazovat reklamní vysílání: •
které podporují chování ohrožující morálku, zájmy spotřebitele nebo zájmy ochrany zdraví, bezpečnosti nebo životního prostředí,
•
určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj,
78
Zdroj: http://www.novinky.cz//09/45/49.html
79
Např. v Obchodním zákoníku atd.
80
Např. směrnice 84/450/EHS o sbližování zákonů apod.
•
v nichž účinkují hlasatelé, moderátoři a redaktoři zpravodajských a politickopublicistických pořadů,
•
náboženské a ateistické
•
na léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis v tuzemsku,
•
které snižují úctu k lidské důstojnosti,
•
které obsahují propagaci tabákových výrobků,
•
které je skryté a podprahové
•
které propaguje politickou stranu, hnutí apod.
Provozovatel televizního vysílání s licencí může přerušit reklamním blokem audiovizuální díla81, během každého 45minutového časového úseku. Mezi dvěma reklamními vysíláními musí vždy uplynout minimálně 20minut. Provozovatel nesmí reklamou přerušit pořady pro děti, publicistické, dokumentární, zpravodajské ani náboženské. Reklamní vysílání v televizi nesmí přesáhnout 12minut v průběhu jedné vysílací hodiny. Provozovatel ze zákona má právo vysílat reklamu maximálně 1% denního vysílacího času, teleshoppingem lze tento interval zvýšit až na 10%. Provozovatel s licencí nesmí reklamou přesáhnout 15% denního vysílacího času, s teleshoppingem potom 20%. Rozhlasové reklamní vysílání nesmí přesáhnout 3minuty denního vysílacího času u provozovatele ze zákona na celoplošném okruhu, na místním je to 5minut. Ostatní provozovatelé mají 25% denního vysílacího času pro reklamní vysílání.
6.9.1.Rada pro reklamu
Rada pro reklamu je občanské sdružení, jehož cílem je dozor nad etikou reklamy, respektive propagace obecně. Za tímto účelem rada pro reklamu vydává etické kodexy, zřizuje Arbitrážní komisy, provádí expertní činnost atd. Hlavním posláním Rady tak v podstatě je konkretizace pojmu dobré mravy v reklamě.
81
S výjimkou seriálů, zábavných a dokumentárních pořadů.
7.Mediální politika Evropské unie Mediální problematika je na evropské úrovni náplní činnosti řady obecně zaměřených i specializovaných institucí. Oficiální dokumenty, připravené specializovanými orgány různých typů82, pak přijímají různé nadnárodní vrcholové orgány. V EU je to zejména Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr. Rada EU přijímá rozhodnutí a dokumenty nejvyššího stupně závaznosti pro členské státy EU. V oblasti médií je to zejména směrnice Televize bez hranic.83 Obecně lze konstatovat, že v oblasti mediálního politiky EU můžeme sledovat tyto obecné trendy: •
zdůrazňování volného přenosu informací (programů a pořadů) mezi státy,
•
důraz na ochranu evropské produkce audiovizuálních děl pomocí kvót přesahujících 50% relevantního vysílacího času,
•
akcent na vytvoření celounijní regulace v této oblasti a vytvoření centrálního regulačního orgánu.
7.1. Mediální právo ve Spolkové republice Německo Německá ústava poskytuje komplexní ochranu rozhlasového a televizního vysílání od počátků televizního vysílání [článek 5 (1)], aniž by skutečně termín vysílání detailně vymezovala.' Avšak tento termín je definován v článku 2 Dohody o vysílání mezi spolkovými zeměmi ve sjednoceném Německu. Znění definice je následující; „Vysílání je zajištění a přenos všech druhů řeči, zvuku a obrazu pro širokou veřejnost, a to za použití elektronických oscilací bez spojovacího vedení nebo pomocí kabelu." Definice zahrnuje kódované přenosy nebo přenosy, které lze přijímat za speciální poplatek, jakož i vysílání videotextu. Definice jasně stanoví obvyklé způsoby šíření rozhlasových a televizních programů, například pozemní přenos rozhlasových programů pomocí dlouhých, středních a velmi krátkých vln (VHF), jakož i přenos televizních programů pozemními prostředky, satelitem nebo kabelem. Digitální přenos takových programů rovněž spadá do pojmu „vysílání". Avšak jasně definované 82 83
Skupiny expertů, pracovní skupiny, podvýbory a výbory. Směrnice Dir. 89/552/EC
kategorie „klasických" programů nevylučují, že se hranice definice mohou stát nejasnými z pohledu splývání elektronických médií s celosvětovou na počítačích založenou výměnou a zpracováním informací. Tato skutečnost vysvětluje současnou politickou diskusi, která se v Německu vede o definici vysílání, jejíž výsledky nelze ještě odhadnout. K diskusi došlo značnou měrou proto, že právní kategorizace nových elektronických služeb nastoluje také otázku, zda regulační zodpovědnost spočívá na spolkové vládě, nebo jde o záležitost příslušné spolkové země. Znění Ústavy Spolkové republiky Německo bylo do značné míry ovlivněno zkušeností země z nacistického režimu. To vysvětluje, proč na čestné místo staví základní práva, která jsou závazná pro všechny orgány státu. Vezmeme-li v úvahu, že za nacistické éry byla média zcela podrobena vládnímu aparátu, není překvapivé, že od té doby je jejich svoboda chráněna ústavou. Její článek 5 říká: „ (1) Každý má právo svobodně vyjadřovat a šířit své názory ústně, písemně nebo vizuálně a získávat informace ze všeobecně dostupných zdrojů bez jakýchkoliv zábran. Svoboda tisku a svoboda sdělování informací pomocí audiovizuálních médií budou zaručeny. Nebude existovat cenzura. (2) Tato práva podléhají omezením obsazeným v ustanoveních všeobecné legislativy na ochranu mladistvých a respektování občanských práv." Ačkoliv záruka volného předávání informací vysílacími společnostmi obsažená v článku 5 (1) ústavy zajišťuje komplexní ochranu vysílání, není sama o sobě pevným rámcem pro vysílací systém na ústavní úrovni. Vývoj dnešního vysílacího systému byl ponechán na Spolkovém ústavním soudu, který v sérii rozhodnutí, všeobecně známých jako „posudky vysílání", načrtl především ústavní principy sloužící za podklad vysílání v Německu a v nedávných rozhodnutích pak poskytl další regulační prostředky. Tyto záležitosti spadají do kompetence Spolkového ústavního soudu, protože jako strážce ústavy a nejvyšší právní autorita v Německu nemá vystupovat pouze v roli soudce ve sporech mezi spolkovými úřady zřízenými ústavou, ale má také rozhodovat ústavní spory mezi spolkovou vládou a vládami spolkových zemí. Dále má vždy příležitost interpretovat základní práva obsažená v základním zákoně, kdykoliv rozhoduje o ústavních stížnostech jednotlivých občanů, kteří se dovolávají těchto práv pomocí odvolání na zákony nebo konkrétní rozhodnutí. Jednou z nejdůležitějších zásad vysílání v Německu je, že média nepodléhají intervenci. Vládní agentury tak nesmějí vykonávat žádný přímý nebo nepřímý vliv na obsah rozhlasových nebo televizních programů. Závazek státu, že bude zachovávat neutrální postoj, jde mnohem dále než k zákazu cenzury obsaženému v Článku 5 (1) základního zákona. Neznamená pouze, že stát nesmí předepisovat
obsah žádných pořadů, ale také, že určité pořady nebo vysílání nesmějí být dotovány z veřejných fondů. Navíc má svoboda médií trvalý vliv na strukturu veřejnoprávních vysílacích korporací a na dozor nad vysíláním. Tato zásada také ovlivňuje financování veřejnoprávních korporací. Například Spolkový ústavní soud veřejně odsoudil proces stanovení poplatku za vysílací licenci, protože s dostatečnou jistotou nevyloučil možnost výkonu nepřímého vlivu spolkových zemí na skladbu programů. Spolkový ústavní soud také na základě principu svobody médií rozhodl, že v důsledku funkce médií v pluralistické demokratické společnosti musejí předpisy o vysílání zaručovat rozmanitost názorů. Zavedení duálního systému do německého vysílacího systému znamenalo, že vedle veřejnoprávních korporací mohly fungovat soukromé vysílací společnosti. Aby soud zabezpečil rozmanitost názorů, formuloval také určité zásady, které sněm musí při stanovování regulačního rámce pro soukromé televizní vysílací společnosti dodržovat. Spolkový ústavní soud dále stanovil že mnohá zásadní rozhodnutí v oblasti vysílání spadají do kompetencí Spolkového sněmu. Tak například pouze Spolkový sněm může rozhodnout, zda a jaký druh soukromých operátorů může být připuštěn vedle veřejnoprávních vysílacích korporací. Postavení veřejnoprávních televizních korporací bylo rozhodnutím Spolkového ústavního soudu obzvláště detailně determinováno. Spolkový ústavní soud rozhodl o opodstatněnosti jejich monopolu v první fázi, jakož i o jejich mandátu „uspokojovat základní požadavky veřejnosti". Podle názoru ústavního soudu je pokračující existence vnitřně pluralistických veřejnoprávních vysílacích korporací v Německu nezbytná pro vstup soukromých vysílacích společností, které, i kdyby pouze z důvodu jejich poctu, nemohou zajistit externí pluralitu názorů takovým způsobem, jako ji zajišťuje tisk. Úplně první rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o vysílání z roku 1961 bylo jasným signálem, jak by v Německu mělo - vzhledem k jeho spolkové struktuře - být vysílání odděleno. Bylo stanoveno, že legislativa upravující vysílání ve svém nejužším smyslu spadá do působnosti jednotlivých spolkových zemí. Ta se týká základních rozhodnutí o organizační struktuře a financování veřejnoprávních vysílacích korporací, přidělování licencí soukromým televizním vysílacím společnostem, jakož i základních směrnic ovlivňujících obsah pořadů, jež budou vysílány v rámci ústavního mandátu. Na druhé straně je spolková vláda zodpovědná za všechny záležitosti spadající do působnosti zákona o telekomunikacích, který se také zabývá technickým přenosem televizních pořadů, a za vysílací práva. Zákonodárné orgány jednotlivých spolkových zemí extenzívně využívají své autority k regulaci vysílání. Vzhledem k potřebě spolupráce mezi spolkovými zeměmi se spolu se
zákony schválenými jednotlivými zeměmi objevil další regulační nástroj. Je jím systém „Dohod o vysílání mezi spolkovými zeměmi", uzavřených některými spolkovými zeměmi. Jelikož autorita zemských sněmů končí na hranicích jednotlivých spolkových zemí, byl mezi jednotlivými zeměmi vytvořen systém dohod, zavádějící závazná opatření. Tyto dohody jsou v
určitých
ohledech
podobné
bilaterálním
nebo
multilaterálním
dohodám
podle
mezinárodního práva. Jsou koncipovány vládami příslušných spolkových zemí a podléhají ratifikaci příslušných zemských sněmů. Některé z nich se týkají všech zemí, například dohoda zakládající druhý německý televizní kanál ZDF nebo Mezistátní dohoda o vysílání, zatímco ostatní byly podepsány pouze zeměmi, jichž se daná problematika týká. Takovým příkladem může být ustavení regionálních vysílacích společností působících v několika spolkových zemích, například Norddeutscher Rundfunk nebo Mitteldeutscher Rundfunk. Spolkové země, které netvoří součást vysílací korporace několika zemí, zavedly svou vlastní legislativu, podle které zemský zákonodárce definuje úkoly a právní strukturu regionální vysílací společnosti. Zemské sněmy také schválily druhý zákon o vysílání, který se zabývá udělováním licencí a programovými požadavky na soukromé vysílací společnosti, jakož i monitorováním, za což nese zodpovědnost zemský dozorčí orgán. Mezistátní dohoda o vysílání, uzavřená vládami všech spolkových zemí a ratifikovaná všemi zemskými sněmy, tvoří všeobecný rámec pro jednotná nařízení o vysílání. O založení ZDF (druhého kanálu) a o licenčních poplatcích byly uzavřeny podobné dohody zahrnující všechny spolkové země. Dohoda mezi spolkovými zeměmi slouží ke sladění zákonů spolkových zemí týkajících se všech aspektů vysílání. Má tudíž téměř stejný účel jako zákony Evropské unie, jež slaďují zákony Členských států. Skutečnost, že konkrétní záležitost je regulována Dohodou mezi spolkovými zeměmi, nevylučuje možnost, že taková záležitost také podléhá zákonu dané země. Nicméně Dohoda brání spolkovým zemím přijmout vlastní zákony, které by se od Dohody podstatně lišily. Mezistátní dohoda se zabývá třemi hlavními oblastmi: První obsahuje definice termínů používaných v dohodě, jakož i všeobecná ustanovení vztahující se jak na soukromé, tak na veřejnoprávní vysílací společnosti. Týkají se záležitostí, jako je ochrana mladistvých, stručný záběr událostí, obsah reklamy a sponzorství. Ustanovení týkající se sponzorství odpovídají normám předepsaným evropským právem. Druhá se zabývá příjmem z reklamy a dalšími příjmy. Jsou v ní zahrnuta ustanovení o vkládání a trvání reklam v programu společnosti, o právu společností přijímat vlastní programové a reklamní směrnice. Veřejnoprávní vysílací korporace mají právo nepovolit teleshopping a nemusí se za jistých podmínek účastnit satelitních programů. Třetí se týká soukromých vysílacích společností. Obsahuje základní
ustanovení ohledně přístupu soukromých televizních operátorů, jakož i plurality názorů, programových zásad a vkládání a trvání reklam. Také definuje zodpovědnost státních dozorčích orgánů provádějících dozor nad soukromými vysílacími společnostmi. Na začátku 80. let spolkové země jedna po druhé zvolily „duální vysílací systém", což znamená, že vedle zavedených veřejnoprávních vysílacích korporací mohou fungovat i soukromé vysílací společnosti. Základní struktura a funkce veřejnoprávních korporací nebyly zavedením nového systému příliš ovlivněny. Stále se od nich vyžaduje, aby vytvářely a vysílaly rozhlasové a televizní programy na území spolkové země (nebo několika spolkových zemí, kde vytvořily společnou korporaci). Veřejnoprávními vysílacími korporacemi v současné době jsou Bayerischer Rundfunk, Hessischer Rundfunk, Mitteldeutscher Rundfunk, Norddeutscher Rundfunk, Ostďeutscher Rundfunk Brandenburg, Rádio Břemen, Saarlandischer Rundfunk, Sender Freies Berlin, Súddeutscher Rundfunk, Súdwestfunk, Westdeuts-cher Rundfunk. Tyto korporace vytvářejí národní asociaci známou jako Asociace veřejnoprávních vysílacích korporací Německa (ARD), která odpovídá za programy prvního kanálu. Programy jsou dodávány všemi společnostmi a vysílány jak terestricky, tak kabelem po celé zemi. Korporace spolkových zemí také poskytují regionální pozemní televizní program na svých příslušných vysílacích územích, který je všeobecně znáni jako třetí kanál, protože programy druhého kanálu spadají do kompetence ZDF (druhé německé televize), což je korporace založená a provozovaná společně všemi spolkovými zeměmi. Společnosti ARD na svých vysílacích územích vysílají také až pět rozhlasových programů. Jelikož je nyní možné dále předávat pořady kabelem, mnohé z pořadů vysílaných společnostmi jednotlivých zemí mohou být přijímány i v dalších spolkových zemích. Dále lze přijímat první a druhý kanál, jakož i většinu pořadů třetího kanálu prostřednictvím satelitu. Zatímco vysílací společnosti jednotlivých spolkových zemí předávají televizní a rozhlasové pořady současně, ZDF vysílá nejen celostátní programy druhého kanálu, ale je také částečně zodpovědná za programy, které vysílá Deutschlandradio. Od 1. dubna 1997 ARD a ZDF vysílají společné specializované pořady na „dětském kanálu" a od 7. dubna 1997 na „kanálu Phoenix", který uvádí nejdůležitější události a pořady dokumentární povahy. Vysílací korporace jsou založeny podle veřejného práva. Jsou to tedy organizace založené na základe zemského zákona nebo nějaké mezistátní dohody určující jejich funkci a strukturu. Převažující právní názor ve Spolkové republice Německo je, že by se na ně mělo pohlížet jako na státem vlastněné akciové společnosti. V jejich čele stojí generální ředitel, který má výhradní zodpovědnost za pořady společnosti. Podléhá kontrole dvou orgánů -
managementu, jenž je obvykle nazýván správní rada a dohlíží na správu a financování korporace, a výboru pro monitorování programu, obvykle známého pod označením rada pro vysílání. Jelikož funkcí rady pro vysílání je zajišťovat pluralitu názorů, je sestavena ze zástupců všech „sociálně relevantních" skupin, jako jsou politické strany, odbory, církve a náboženské komunity, asociace atd. Hlavním úkolem je zajistit, aby programy korporací nepředstavovaly jednostranný obraz názorů na konkrétní složku populace nebo politickou ideologii. Veřejnoprávní Deutsche Welle je jedinou rozhlasovou společností podléhající spolkovým zákonům. Z největší části je financována z fondů spolkové vlády a je ze zákona zodpovědná za produkci rozhlasových pořadů pro posluchače v cizině tak, aby získali souhrnné informace o politickém, kulturním a ekonomickém životě v Německu, a za objasňování německého postoje k důležitým otázkám. Jakmile bylo umožněno vysílání soukromých společností, okamžitě do této oblasti vstoupili dva operátoři. Prvním byla společnost SAT 1, která zahájila své celostátní vysílání v roce 1985, v roce 1986 byla následována společností RTL plus (nyní RTL). Dnes poskytuje rozhlasové a televizní pořady řada soukromých společností. Žádná z velkých soukromých televizních stanic nevysílá zároveň rozhlasové programy. Téměř všechny soukromé televizní programy jsou vysílány celostátně, soukromé rozhlasové programy jsou naopak pouze regionální nebo místní. Většina soukromé televizní produkce je vysílána v podobě kompletních, většinou zábavních programů. Ačkoliv specializované programy mají mnohem menší sledovanost, byly schopny se etablovat. Placené televizní programy a programy placené za sledování jsou stále ještě v začátcích. Největší podíl na trhu mají programy následujících soukromých stanic: RTL, SAT 1, PRO SIEBEN, RTL 2, Kabel 1, VOX, Super RTL, EUROSPORT, DSR. Základní rozdíl mezi veřejnými a soukromými stanicemi se také odráží v různých systémech financování. Soukromé stanice získávají své příjmy hlavně z reklamy. Pouze Premiére a DF1 jako placené televizní společnosti si zvolily metodu financování založenou na diváckém předplatném. Veřejnoprávní korporace však mají smíšený systém financování. Získávají poměrný podíl z příjmu z licenčních poplatků. Tyto příjmy mohou být v omezené míře doplněny příjmem z reklamy. Jde-li o reklamu, podléhají však mnohem větším omezením než soukromé stanice. Licenční poplatky platí každý, kdo vlastní funkční rozhlasový nebo televizní přijímač - to je jediné kritérium, bez ohledu na to, jestli je přijímač opravdu užíván.
7.2. Mediální právo v Rakouské republice
Rozhlasové a televizní vysílání je v Rakousku regulováno zejména ústavním zákonem o vysílání64, který slouží jako základ všech zákonů; stanoví nezávislost Rakouské společnosti pro vysílání (ORF) spolu s povinností provozovat vysílání jako závazek vůči veřejnosti, který má vymáhat rakouská vláda. Pro tuto oblast jsou rovněž důležitá rozhodnutí ústavního soudu. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze září 1995 stanovil právo na svobodu projevu, které v oblasti vysílání zaručuje právo na poskytování zpravodajství a názorů přenášených prostřednictvím rozhlasových a televizních anténních systémů. Toto rozhodnutí se dále zabývalo zákonem o regionálním rozhlasovém vysílání65 a vedlo ke zrušení některých jeho částí. To znamenalo ztrátu právního opodstatnění plánu na přidělování frekvencí. Zákon o regionálním rozhlasovém vysílání obsahuje ustanovení o regulačním orgánu - Úřadu pro komerční rozhlasové a kabelové vysílání, který zároveň reguluje kabelové vysílání. Regulátor rozhoduje v konečné fázi o udělování licencí po řízení na regionální a lokální úrovni na základě doporučení. Zákon povoluje maximální podíl ve společnosti provozující komerční rozhlasové vysílání ve výši 26 procent na jednoho akcionáře. Na reklamu se vztahuje omezení v délce 90 minut denně pro soukromé provozovatele a 120 minut pro ORE Ve druhé polovině roku 1997 došlo na základe nového zákona o regionálním rozhlasovém vysílání k udělení licencí 53 provozovatelům lokálního a regionálního komerčního vysílání. V listopadu roku 1997 udělil Úřad pro komerční rozhlasové vysílání osm licencí pro regionální frekvence a 43 licence pro regionální a lokální frekvence, přičemž podaných žádostí bylo kolem tří set. Licence se udělují na pětileté období. Koncem roku 1998 byly v provozu prakticky všechny rozhlasové stanice s licencí. Provozovatelé nových komerčních rozhlasových stanic mají sklon nechat se ovládat nejvlivnějšími rakouskými tiskovými médii. V oblasti omezení reklamního času v rozhlase existuje mezi provozovateli rozdíl. Komerční rozhlasové stanice mohou denně odvysílat 90 minut reklamních spotů, zatímco ORF (tzv. rozhlasové stanice O3 a 02 dohromady) smí odvysílat 120 minut. Veřejnoprávní rozhlas může navíc denně překročit tuto hranici až o 20 procent, vejde-li se do týdenního průměru. Komerční rozhlasové stanice požadují právo na rozložení svého reklamního času v rámci týdne nebo do konce roku. ORF přitom vede na trhu se solidním podílem ve výši 79 procent. Celkový podíl komerčních rozhlasových stanic na trhu je sedmnáctiprocentní. Zbytek připadá na zahraniční provozovatele.
Od listopadu roku 1996 mohou provozovatelé soukromého televizního vysílání vysílat reklamu. Opravdové komerční televizní vysílání ale bude možné teprve tehdy, až se soukromým provozovatelům umožní přenos nejen prostřednictvím kabelových sítí, ale i na terestrických frekvencích. Podle nového zákona o kabelovém a satelitním vysílání66 už provozovatelé kabelových televizních sítí nemusejí žádat o licenci, ale mají pouze ohlašovací povinnost v případě zřízení sítě. Tím teoreticky došlo ke vzniku konkurenčních trhů, ale kvůli omezené velikosti sítí pravděpodobně nevznikne více než jedna síť v regionu. Na trhu kabelové televize bude pravděpodobně i nadále převládat struktura jediného provozovatele. Někteří provozovatelé navíc regionální televizní trh přecenili. V současné době kabelové televizní vysílání provozují zejména: •
•
Telekabel - vídeňské kabelová televizní síť, největší síť v Rakousku (380 tisíc
domácností), získala neomezenou licenci na hlasový telefon a pronájem linek. Kromě toho nabízí i služby obdobné službám video-on-demand (vysílání pořadů na přání). •
•
Wien 1 - soukromý provozovatel televizního vysílání zahájil vysílání v dubnu roku
1997. Tento komerční televizní kanál lze přijímat v hlavním městě pouze v rámci kabelové sítě Telekabel, ale plánuje se provozování první soukromé celostátní terestrické televizní stanice. Wien 1 má v úmyslu poskytovat zdarma programy provozovatelům v regionech, aby se díky většímu rozsahu zvýšil jejich příjem z reklamy. V současné době též probíhá restrukturalizace ORF. Její součástí je propojení obou televizních kanálů a čtveřice rozhlasových stanic v prostředí neustále rostoucí konkurence na trhu. ORF se chystá vyčlenit reklamní oddělení ze své organizační struktury, aby se snížila nákladovost a předešlo se dalším právním problémům se zřizováním reklamní spolupráce se soukromými konkurenčními provozovateli na rozhlasovém trhu. Koncem roku 1997 utrpěla ORF v souboji s německými komerčními televizními sítěmi (RTL a Sat 1) porážku, když se ji snažily kvůli jejímu tehdejšímu programovému zařazování hlavních filmů a moderovaných pořadů vytlačit. Jeden z televizních kanálů ORF se totiž dal naladit v Bavorsku (2,7 milionu domácností) prostřednictvím terestrických antén a kabelových sítí. Hodně německých diváků dávalo přednost ORF 1, které jim umožňovalo sledovat tytéž filmy bez rušení reklamou. Rakouský parlament přijal několik nových zákonů, které se týkají vysílání. Velké naděje, které se do nich vkládaly, se však nesplnily. Vláda opakovaně slibovala privatizaci televizního trhu, ale tento požadavek nebyl splněn. Komerční rozhlasové stanice s regionální licencí se za účelem větší atraktivity sloučily do sdružení, které má za cíl nejenom zajistit
lepší ceny na reklamním trhu, ale také poskytovat výhody plynoucí z vlastní společné zpravodajské sítě. Došlo vsak k prudkému poklesu poslechovosti různých komerčních rozhlasových stanic, jež vedl k tomu, že vedení jednotlivých stanic změnilo programové schéma a hudební výběr vzhledem ke svým cílovým skupinám. Reklamní průmysl i přesto přistupuje ke smlouvám s komerčními rozhlasovými stanicemi váhavě. Důvodem je velice rozdílný stupeň vývoje v oblasti vysílání těchto stanic. Rozhlasové stanice si na lokálních nebo regionálních frekvencích ještě nenašly své cílové skupiny a dolaďování programového schématu a hudebního výběru je v plném proudu. Úřad pro komerční rozhlasové vysílání, který udělil licence pro komerční rozhlasové vysílání v Rakousku, má zároveň za úkol zajišťovat koordinaci budoucího kabelového a satelitního vysílání a organizovat udílení licencí pro komerční terestrické televizní vysílání. Regulátor bude mít možnost odebrat licenci v případě, že dojde k „podstatné" změně ve vlastnictví dané stanice. Úřad bude přejmenován na „Úřad pro komerční vysílání", což lépe vyjádří jeho budoucí odpovědnost. Představitelé sdružení rakouských vydavatelů a nakladatelů, sdružení rakouských průmyslových podniků a čtyř rakouských politických stran a dokonce i samotného regulačního orgánu mezitím požadují, aby došlo ke zřízení nového regulačního orgánu s rozsáhlejší pravomocí, ve kterém budou specialisté zabývající se touto problematikou na plný úvazek. Koncem roku 1998 nedošlo v rakouském parlamentu ke shodě v otázce právní základny komerčního terestrického televizního vysílání. Projednávaný návrh zákona počítá s jediným intervalem frekvencí pro celostátní terestrické analogové vysílání a se 49 regionálními frekvencemi, které jsou tak slabé, že si je lze vyladit nanejvýš v jednom městě. Rakouský parlament dne 16. 12. 1998 přijal nový spolkový zákon o vysílání a nový zákon o rozhlasovém vysílání. Ty se měly stát základem nového zákona o komerčním terestrickém televizním vysílání. Změny ve spolkovém zákoně o vysílání se týkají pouze zavedení požadavků směrnic EU o vysílání v Evropě v souvislosti s označováním programů s násilnými prvky za účelem ochrany dětí a mládeže. Zároveň dochází ke snížení počtu dní bez reklamy ze šesti na tři, takže ORF se dostává na pozici provozovatelů komerčního vysílání, na které se v tomto ohledu nevztahuje žádné omezení. V oblasti vysílání nedospěla konkurence mezi vedoucím provozovatelem na trhu - veřejnoprávní ORF a teprve nedávno zřízenými soukromými provozovateli v oblasti rozhlasového a (kabelového) televizního vysílání ještě stále do konečného stavu. V Rakousku zůstává velkým problémem privatizace terestrické televize. K tomu, aby se trh zpřístupnil konkurenci, je nutné překonat technická omezení a najít politickou vůli. Musí se učinit významné kroky k zajištění konkurence na trhu terestrické
televize - ale není zřejmé, kdy k nim dojde. Řada zainteresovaných institucí v Rakousku naléhá, aby se udělal velký krok ke komplexní regulaci tohoto problematického sektoru. Požadavkem je zřízení nového regulačního orgánu pod názvem „mediální instituce" (Medienanstalt), který by mel regulovat celý sektor elektronických médií, tzn. komerčních rozhlasových stanic, komerčních televizních stanic a provozovatele veřejnoprávního vysílání ORF.
8.Závěr
8.1.Současné trendy - pozemní digitální vysílání DVB-T
Již několikrát bylo zmíněno, že oblast médií, je oblasti velmi dynamicky se vyvíjející. V oblasti elektronických médií můžeme tak v posledních dnech sledovat technický rozvoj v oblasti šíření signálu, tedy přechod na digitální vysílání. Přičemž nejživější dění je v oblasti televizního vysílání. Správný překlad pojmu DVB-T84 zní zemské digitální vysílání. Zemské proto, že je vysíláno z pevně ukotvených vysílačů a je přijímáno standardními anténami, není to vysílání satelitní, ani kabelové. Do povědomí veřejnosti se však vžil příhodnější přívlastek „pozemní“. DVB-T neboli pozemní digitální vysílání je nový systém přenosu televizního signálu, který postupně nahradí současné televizní vysílání. V podstatě se jedná o interaktivní vysílání, tedy ku příkladu provozovatelé slibují tzv. domácí volby do 10 let, tedy možnost kdy divák/volič z tepla domova pomocí ovladače odvolí či se může účastnit na hlasování v různých „reality show“. Navíc digitální vysílání umožňuje vysílat až 4 kanály na jedné frekvenci. Ke všem televizorům lze dokoupit digitální přijímač, tzv. set-top box, který se připojí mezi stávající anténu a televizor. Pokud chcete sledovat digitální vysílání na počítači nebo notebooku, pak je třeba pořídit DVB-T kartu nebo USB modul. Digitální televize není dostupná na celém území České republiky. Pokrytí jednotlivých multiplexů85 se bude postupně rozšiřovat. V roce 2007 se započne s vypínáním analogových vysílačů. Zcela by mělo být analogové televizní vysílání ukončeno v České republice do roku 2010, v zemích Evropské unie do roku 2012.
8.2.Výhody digitální televize Jednou z hlavních výhod digitální televize je to, že oproti analogové televizi mnohem lépe využívá kmitočtové spektrum, které je poměrně omezené. Jeden analogově vysílaný program zabírá jeho poměrně velkou část, v našich podmínkách konkrétně 8 MHz. Tím je počet vysílačů a tím i programů omezen. Digitální systémy naproti tomu dovolují v daném pásmu 84 85
Digital Video Broadcasting - Terrestrial Vysílacích sítí
kmitočtů umístit větší počet programů, protože v jednom televizním kanálu jich lze pomocí multiplexu šířit několik a k tomu ještě několik dalších telekomunikačních služeb. Díky obrovské variabilitě digitální přenosových systémů nelze přesně říct, kolik programů lze na místo jednoho analogového umístit, ale při současném stavu techniky lze reálně uvažovat o čtyřech až šesti programech. Navíc je možné konstruovat vysílací sítě tak, že všechny vysílače vysílají na stejném kmitočtu. Takže první výhodou digitální televize pro diváky je možnost výběru z mnohem rozsáhlejší programové nabídky, než jak je tomu u analogové televize. Velkým problémem analogové televize je znehodnocení přijímaného signálu mnoha druhy rušení. V mnoha místech je sice možné zachytit celou řadu televizních programů, ale ne vždy v kvalitě, která by nám vyhovovala. Naproti tomu signál digitální televize je vůči rušení prakticky necitlivý. Navíc, i když se tato rušení vyskytnou, neprojeví se to vůbec v kvalitě obrazu, pouze např. zhoršením dosahu vysílače. Jinými slovy, pokud digitální signál v místě našeho bydliště je v dostatečné síle, tak je příjem vždy bezvadný. U digitální televize stačí k pokrytí stejného území podstatně nižší vysílací výkon vysílače, než je tomu u analogové televize. To je umožněno použitím takového typu modulace, u které pro dekódování stačí mnohem menší odstup užitečného signálu od šumu. Můžeme tedy říci, že vysílání digitální televize je nejen levnější, než vysílání analogové, ale že navíc je digitální televize i ekologická. Příjem analogového televizního signálu v jedoucích vozidlech není prakticky vůbec možný. Naproti tomu digitální vysílání dovoluje používat přenosné přijímače s jednoduchými anténami, aniž by jejich poloha nějak ovlivňovala kvalitu zvuku nebo obrazu, a dokonce i příjem televizního vysílání v jedoucích vozidlech je naprosto kvalitní, samozřejmě za předpokladu dostatečné síly signálu. Digitální přenosové systémy umožní, aby se základním formátem stal obraz s poměrem stran 16:9, který lépe odpovídá fyziologickým aspektům lidského vidění a umožní lepší využití velkoplošných obrazovek. Jednodušší bude i převod kinematografických filmů pro televizní vysílání. Digitální technika umožní ve vysílání i široké využití vícekanálových zvukových systémů (Dolby Digital, DTS) známých doposud jen z kin nebo nosičů DVD. Změní se i doplňkové služby televizního vysílání. Teletext získá prvky podobné internetu. V domácích videích bude možné pásek nahradit hard disky. Divák tak v mnohem větší míře přestane být vázán na časový program televizních stanic a získá mnohem větší svobodu při rozhodování, co sledovat. Navíc si bude moci vybírat jen ty pořady, které chce skutečně vidět, a vytvořit si z nich svůj individuální program v čase, který mu vyhovuje. To vše bude moci
být zjednodušeno a automatizováno díky dokonalému popisu vysílaných programů v elektronickém průvodci. Digitální televize tak nemusí být jen pasivním prostředkem zábavy. Díky možnosti zavést interaktivitu umožní i zpětný proud dat směrem od diváka. Způsobů, jak toho využít, se dá vymyslet nepřeberné množství. Diváci budou např. moci hlasovat v soutěžích či anketách, účastnit se diskusí apod. Obousměrný tok informací přinese jistě časem i nový systém televizních výukových programů (například jazyků), které umožní prověřovat divákovy znalosti, hodnotit je a podobně. Svou podobu zřejmě změní i diskusní pořady, protože každý člověk, který je sleduje, bude moci aktivně reagovat a tyto reakce okamžitě získá moderátor. Interaktivita umožni i domácí elektronické bankovnictví, elektronické nakupování, elektronickou poštu pro každého, atd. Velkou radost přinese interaktivní digitální televize také milovníkům sportu. Ti si budou moci sami vybrat, z pohledu které kamery chtějí vidět zpomalené záběry podařené akce či gólu, či zda dají přednost dalšímu ději na hřišti bez opakování. Milovníci Formule 1 či jiných podobných soutěží si zase mohou zvolit, jestli raději uvidí závod prostřihávaný z různých kamer, nebo třeba jen z té, co je na přilbě jejich oblíbeného závodníka. Divák si také bude moci zvětšit vybrané detaily. Spolu s digitálním televizním signálem lze šířit i digitální rozhlasový signál či internet. Brzy by se proto měly objevit systémy kombinující televizi s počítačem, což dále výrazně rozšíří uživatelovy možnosti. Výhody digitální televize se dotknou i výrobců televizních přijímačů a set-top boxů. Jednak je samozřejmě v jejich zájmu přicházet na trh stále s něčím novým, co by diváky přitáhlo a přimělo ke koupi nového výrobku, ale hlavně digitální technika oproti analogové umožní značné úspory při výrobě, nastavování a oživování nových přístrojů.
8.3.Nevýhody digitální televize
Digitální televize má ovšem také určité nevýhody. Diskuse se vedou zejména o stupni komprese obrazu. Samozřejmě, pokud obraz komprimujeme tak, že zanedbáme nejen nadbytečné, ale i nepodstatné informace, nikdy nezískáme původní obraz (ztrátová komprese). A je možné se dohadovat o tom, jaký detail, jaká informace je ještě podstatná a která je nepodstatná. Co horšího, ono rozhraní mezi podstatným a nepodstatným bude jiné nejen u každého diváka, ale i u každého typu obrazu. Mnoho času bylo proto věnováno subjektivním testům, jaký stupeň komprese je ještě přijatelný a jaký je již rušivý. Ekonomové a manažeři televizních společností mají samozřejmě snadno pochopitelnou snahu ušetřit
finance za přenosové trasy, zatímco inženýři, zejména ti „ze staré školy", se snaží o co nejdokonalejší obrázky, nejraději úplně bez komprese, k jejichž přenosu jsou ovšem zapotřebí podstatně vyšší (a dražší) datové toky. Přitom pravda je, jak už to bývá, někde uprostřed. Pokud běžný divák nevidí rozdíl mezi nekomprimovaným a komprimovaným obrázkem, pak je jistě zbytečné ony nepodstatné informace přenášet. Pokud však zvítězí ekonomika a divákovi jsou televizní stanicí servírovány obrázky ne nepodobné několikrát kopírovanému záznamu VHS, pak to taková stanice jistě pocítí na podstatném poklesu sledovanosti. Mnoho problémů souvisí se zaváděním digitální televize do praxe. Potíže působí určitá „setrvačnost“ koncových uživatelů a jejich neochota investovat do nové technologie. Ukazuje se totiž, že podstatná část diváků je v podstatě spokojena s rozsahem a kvalitou stávajícího analogového vysílání. Mnozí mají přístup k satelitnímu či kabelovému šíření programů, jejichž množství a pestrost považují za zcela dostatečnou. Pořízení set-top-boxu, případně nákup poměrně drahého digitálního TV přijímače se tak řadě domácností jeví jako zbytečný výdaj. Pro vysílatele představuje digitalizace zejména dodatečné vysoké náklady na paralelní šíření signálu dvěma cestami (analogově a digitálně) po dobu trvání přechodného období, které může být dosti dlouhé (i pět a více let). Mnozí vysílatelé navíc plánují rozšíření své programové nabídky, což vyžaduje značné investice. Dále je nutné vybudovat sítě zemského digitálního vysílání v kmitočtovém pásmu, kde v současnosti pracují analogové vysílače86 . V kmitočtovém spektru je při zavádění digitálního vysílání nutné provádět velmi rozsáhlé přesuny, což vyžaduje rozsáhlou mezinárodní koordinaci. V důsledku těchto změn dochází k postupnému omezování funkce analogových systémů, a tím i ke zhoršení příjmu stávajícího analogového vysílání v některých lokalitách. V neposlední řadě je nutné, aby byl celý proces přechodu na digitální vysílání ošetřen nezbytnou legislativou. Na příkladě České republiky lze ukázat, že legislativní proces může nakonec být hlavní příčinou zásadního zdržení zavádění digitální technologie.
8.4.Nevyhnutelnost digitalizace vysílání
Výčet nemalých problémů provázejících zavedení digitální televize nemůže nic změnit na tom, že rozjezd DTV je pouze otázkou času. Další rozvoj analogového vysílání totiž není
86
Zpracovat projekty sítí, projekty rekonstrukce a výstavby, obměnit vysílače, vystavět nová střediska atd.
možný. Kmitočtové spektrum jako přírodní zdroj je dnes prakticky vyčerpáno. Digitalizace je v tomto smyslu péčí o obnovitelný přírodní zdroj zajišťovanou většinou státem87. Nové služby a technologie vázané na mobilitu vytvářejí tlak na omezování kmitočtových pásem vyhrazených pro televizi. Stávající přidělení těchto kmitočtových pásem bude na evropské i světové úrovni podrobeno revizi, které se Česká republika bude muset podřídit. Informační společnost, jejíž rozvoj je součástí Národní telekomunikační politiky88, má rostoucí nároky na šíři a formy přístupu k informacím a zábavě. Digitalizace je jediný technologický postup, který to umožňuje.
8.5.Články k problematice
Městský soud v Praze zrušil květnové rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení šesti TV licencí pro digitální vysílání. Vyhověl tím žalobě firmy CET 21, která provozuje TV Nova. Soud uvedl, že Rada překročila meze svého správního uvážení, důvodem ke zrušení licencí je i nepřezkoumatelnost rozhodnutí Rady pro jeho nesrozumitelnost.
Kdo získal licenci: multiplex B •
zpravodajská stanice Z1
•
Tv Pohoda
•
společnost RTA Jaroslava Berky s regionálními projekty
multiplex C •
Febio TV
•
TV Barrandov
•
Óčko
Soud vrátil celou věc Radě zpátky k jednání, ta tak bude zřejmě muset licence udělit v budoucnu znovu. Soud mimo jiné uznal argumenty Novy, že rada změnila v průběhu výběrového řízení na licence podmínky soutěže. Rada může ale také proti rozhodnutí soudu podat kasační stížnost. 87 88
Viz např. čl. 7 Ústavy ČR. Usnesení vlády ČR č. 324 ze 14.4.1999.
Proti neudělení licencí se na soud obrátilo i dalších pět neúspěšných žadatelů včetně Primy. Soud se bude dalšími žalobami zabývat v příštích týdnech.89 Prima nabídla k digitálnímu vysílání stanici Prima klub. Nova se v tendru ucházela o čtyři programy Nova seriál, Nova news, Nova film a Nova sport. Ani jedna z celoplošných komerčních televizí však neuspěla. Novela vysílacího zákona pro digitální pozemní vysílání Nově a Primě nicméně přidělila jeden program navíc jako bonus za to, že se v budoucnu vzdají svých současných analogových kmitočtů. Společnost STEP PR nabízela stanici pro volný čas A je to! •
Současní držitelé se obávají o své investice
Licence pro digitální vysílání získaly projekty plnoformátových stanic Febio TV, TV Barrandov a TV Pohoda, dále zpravodajská Z1, hudební Óčko a regionální RTA. Od udělení licencí na počátku dubna běží naplno přípravy na jejich start. Zákon jim totiž ukládá začít vysílat do 360 dní od nabytí právní moci rozhodnutí vysílací rady, tedy do příštího jara. Podle odborníků i zástupců nových digitálních televizí by se v případě nového rozhodování rady mohla digitalizace zpozdit až o rok. Noví držitelé licencí pro digitální vysílání ale doufají, že pokud bude rada udělovat licence v tendru znovu, získají je opět. Jinak by žalovali stát kvůli náhradě škody. Například režisér Fero Fenič uvedl, že do své Febio TV, která v tendru uspěla, investoval několik desítek miliónů korun, možná i sto. "Formulace, která rada použila ve vydaných licencích i v odůvodnění neúspěšným žadatelům, bylo tak vágní, že se dalo očekávat, že soud tento rozsudek vynese," řekl ve středu novinář a šéfredaktor serveru o digitálním vysílání DigiZone.cz Jan Potůček. V případě, že soud kasační stížnost rady uzná, nebude mít podle něho digitalizace žádné zpoždění. "Avšak v případě, že rada bude muset znovu rozhodovat, dojde k novému udělení 89
Městský soud v Praze dne 13.09.2006 opět zrušil dubnové rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání udělit šest licencí pro nastupující digitální zemské vysílání. Vyhověl tak žalobě společnosti Galaxie Sport, která byla jedním z neúspěšných uchazečů o licenci. Soud rozhodl stejně jako před týdnem, kdy vyhověl žalobě majetkově spřízněné společnosti CET 21, která provozuje televizi Nova; tento rozsudek ještě nenabyl právní moci. Soud ve svém odůvodnění rozsudku uvedl, že musel přihlédnout k námitkám Galaxie Sport, které přiléhavě hodnotily nedostatky rozhodnutí rady. "Její rozhodnutí je naprosto nedostatečné a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné," zdůvodnil soud. Licenci od rady získaly v dubnu nové televizní stanice Febio TV, TV Barrandov, TV Pohoda, Z1, Óčko a RTA. Žalobu proti neudělení licence od rady podalo šest neúspěšných uchazečů. Kromě Novy a Galaxie Sport to byly například Prima a společnost STEP PR. Zdroj: http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=175375
licencí, poběží nová lhůta 360 dnů. Nejdříve by mohly televize vysílat na podzim příštího roku," dodal.90
90
Zdroj:http://www.novinky.cz/ekonomika/soud-vyhovel-nove-a-zrusil-rozhodnuti-o-digitalnich-
licencich_94978_h17p0.html
9.Resumé Resumé Medien sind Kommunikationsmittel der Menschen. Diese Definition ist vielleicht die bekanteste, oder mindestens eine Definition die oft zu hören ist. Anders können wir Medien als Vermittlungsträger von Informationen oder aber auch als Informationsvermittler zwischen Quelle und Senke beschreiben. Umgangs sprachlich ist der Begriff Medien vor allem mit den Massmedien: Zeitung, Zeitschrift, Hörfunk und Fernsehen verbunden.. Diese werden Massenmedien genant weil sie sich an unbekanten aber grossen Zahl der Menschen (Empfänger der Information, Konsumenten) also an eine Masse wenden. Die Massenmedien spielen Heute die grösste Rolle in unserem Informations- und Unterhlats – leben. Diese Gliederung ist nur eine die möglich wäre, weiter unterscheiden wir Elektronische Medien und Printmedien. Der Begriff „Elektronische Medien“ ist sehr breit und er einbeziet alle bekante Medien heutigen Tagen also Telefon, Film, Hörfunk, Fernsehen und Internet. Die Printmedien sind dafür die Medien die auf einem materiellen Substrat – Papier, erfasst sind. Also beispieleweise sind es Buch, Zeitung, Schriftt aber auch das Flugblatt und das Plakat, als auch Fotografie. Und vor allem für diese Arbeit sehr relevante Gliederung der Medien und zwar die Verteilung der Medien auf Kommerzmedien und öffentlichen Medien. Kommerzmedien sind mit einem privatrechtlichen Handlunggegründet und öffentliche Medien sind mit einem öffentlichrechtlichen Handlung gegründet. Medien benutzen Zeichen insbesondere Symbole wie Schrift und Sprache oder Musik um die Information übertragen zu können. Und weil die Informationen zu einem grossen Gescheft geworden sind (also vor allem sehr aktuelle ist verkaufen der Sendezeit an veschiedenen Firmen und Organisationen, damit sie ihre Werbekampagne veröffentlichen und presentieren können – „um sich sichtabar zu machen“ ) , und weil der Eintritt an der Markt mit Medien immerhin beschrenkt ist (gemeint ist vor allem das „numerus clausus“ der Frekvenzen also die technische beschränkung), und weil die Masenmedien sich an so vielen Menschen wendet, ist es sehr wichtig dieser Markt zu regulieren. Aber dieser regulierung hat kaum so groses Ziel das Medienmarkt wirklich direkt zu leiten, sonedern die Regulierung hat vor die unerwünschte Fenomene zu vermeiden. Diese unerwünschte Fenomene sind z.b. Verletzung der Redefreiheit, Verletzung des Autorrechts, verbreitung des Terrors usw. Diese Arbeit hat vor in ihrem teoretischen Einführung manche Begriffe dieses Bereiches zu erklären. Ein extra Kapitel ist der Redefreiheit gewidmet, weil diese Freiheit vielleich die alle wichtigste im Medienrecht ist. Im Meritum dieser Arbeit aber dafür
beumfasse ich mich mit der Regullierung des Marktes mit Medien, aber weil dieser Beriech so gross ist, habe ich mich nur auf die komerz Massenmedien konzentriert, vor allem auf die meist populären Medien, also komerz Fernsehen, komerz Funk und komerz Presse diese werden aber mit Öffentlichen Medien konfrontiert. Der Internet ist auser der Rahmen meiner Aufermeksamkheit geblieben, weil bei ihm die exakte Regulierung fählt und nur dieser Fenomen wurde seine eigene Forschusngarbeit benötigen. Schluss dieser Arbeit beinhaltet eine Erwähnung von Europäischen Medienrecht vor allem des Medienrechtes der Bundes Republik Deutschland und Österreich, also Medienrecht des Deutschsprachingen Raumes, aber vor allem beschäftige ich mich im Schluss meiner Arbeit mit Trends von Heute und das ist bestimmt der technische Fortschritt usw. der Prozess der Digitalisierung unseren Medien.
10.Literatura
Rozehnal, A.: Mediální právo, 1. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, ISBN 80-86473-79-1 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, 1. vydání, Praha, Portál s.r.o., 1999, ISBN 80-7178-200-9 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, , 2. doplněné vydání, Brno, MU Brno, 2001, ISBN 80-210-2592-1 Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky, 1. vydání, Praha, Linde Praha a.s., 200, ISBN 80-7201-367-x Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1.české vydání, Praha. IFEC s.r.o., 2003, ISBN 80-86412-23-7 Musil, J.: Elektronická média v informační společnosti, Praha, nakladatelství Votobia, 2003, ISBN 80-7220-157-3 Chaloupková, H.: Tiskový zákon. Komentář, Praha, C.H.Beck, 2001, ISBN 80-7179-849-5 Chaloupková, H.; Holý, P.:Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a přepisy související. Komentář, vydání první, Praha, C.H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-849-5. Šmíd, M.: Média, Internet, TV NOVA a já, Praha, ISV, 2000, ISBN 80-85866-69-2 Kolektiv autorů: Dějiny českých médií v datech, Praha, Karolinum, 2003, ISBN
Statut Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, [online], 2000, [cit.31.8.2006], dostupné z www:
Internetové zdroje: www.ceskamedia.cz www.rrtv.cz www.ceskatelevize.cz www.prima.cz www.nova.cz www.britskelisty.cz www.idnes.cz www.cro.cz www.reflex.cz www.tyden.cz
Zákony:
Přílohy:
Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Stav ke dni 1. 10. 2005
Jméno
Navrhl klub Členství od Funkce, od - do
Pavla
GOMBA
US-DEU
25.2.2004
Alena
MACKOVÁ
ODS
20.7.2005
Eva
KANTŮRKOVÁ ČSSD
15.5.2003
Petr
KOLÁŘ
KDU-ČSL
22.5.2003
Jan
KOSTRHUN
ČSSD
15.5.2003
Dalibor MATULKA
KSČM
15.5.2003
Daniel
NOVÁK
KSČM
22.5.2003
Irena
ONDROVÁ
ODS
25.7.2003
Petr
POSPÍCHAL
ČSSD
15.5.2003
Jiří
ŠENKÝŘ
KDU-ČSL
15.5.2003
Katarína VACULÍKOVÁ ČSSD
22.5.2003
Václav
22.5.2003
ŽÁK
ČSSD
místopředsedkyně
místopředseda, 27.5.2003-28.2.2006 místopředsedkyně, 1.3.2004-28.2.2006 předseda,
27.5.2003-28.2.2006
místopředseda místopředseda, 1.3.2004
předseda
Pavla Gomba (1974) - ředitelka UNICEF (Dětského fondu OSN) v České republice. Působila na zahraničních diplomatických a obchodních zastupitelských úřadech. Publikuje na téma dětských práv a mezinárodních vztahů.
Eva Kantůrková (1930) - spisovatelka. Signatářka Charty 77 a zakládající členka Občanského fóra (1990). V období 1990 až 1992 byla poslankyní České národní rady za OF a později za Občanské hnutí. Od dubna 1994 byla dva roky předsedkyní rady Obce spisovatelů a v letech 1998 až 2000 vedla odbor literatury a knihoven na ministerstvu kultury.
Petr Kolář (1941) - redaktor náboženského vysílání Českého rozhlasu, publicista, překladatel teologických textů. Jezuita Kolář část života strávil v zahraničí - řadu let působil v Paříži, dále například ve Vatikánu, Německu či USA.
Jan Kostrhun (1942) - spisovatel a politik. Od června 1992 do konce téhož roku byl poslancem Federálního shromáždění za Liberálně sociální unii. V roce 1996 se stal členem Poslanecké sněmovny za ČSSD a ve sněmovně pracoval až do voleb 2002. Mimo jiné byl členem stálé komise pro sdělovací prostředky (1998 až 2002). Na svém kontě má řadu povídek, románů i filmových námětů.
Dalibor Matulka (1953) - bývalý poslanec KSČM (1992 až 2002). V letech 1994 až 1998 byl členem stálé sněmovní komise pro sdělovací prostředky. V současné době působí jako asistent soudce Nejvyššího soudu v Brně. V letech 1990 až 1992 byl členem brněnského zastupitelstva.
Daniel Novák (1952) – bývalý člen Rady (2001 až 2003). Řadu let působí vědecky a pedagogicky na Univerzitě Karlově, má advokátní kancelář v Praze. Působí, popřípadě působil, v Ústřední volební komisi a výborech České advokátní komory.
Irena Ondrová (1949) - bývalá senátorka za ODS, volební obvod Zlín - východ (1996 až 2002). V Senátu zastávala funkci předsedkyně a místopředsedkyně výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Od roku 1994 náměstkyně zlínského primátora. Původním povoláním teoretička kultury.
Petr Pospíchal (1960) - předseda Helsinského občanského shromáždění a do roku 1998 velvyslanec České republiky v Bulharsku. Vyučený tiskař, signatář Charty 77. Spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a Československo-polskou solidaritu. Byl
několikrát vězněn. Po listopadu 1989 byl členem Koordinační rady Občanského fóra, působil také v Kanceláři prezidenta republiky.
Jiří Šenkýř (1952) - bývalý lidovecký senátor za obvod Žďár nad Sázavou (1996 až 2002). Do politiky vstoupil v roce 1990, kdy se stal tajemníkem ONV a žďárským místostarostou. V Senátu byl šest let předsedou klubu KDU-ČSL, působil v ústavně-právním a petičním výboru.
Katarína Vaculíková (1948) - dramaturgyně a publicistka, zaměstnankyně České televize. Od roku 1991 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky. Byla mluvčí ČT v letech 1993 – 1995.
Václav Žák (1945) - publicista a politik. Po listopadu 1989 patřil k předním představitelům Občanského fóra, posléze Občanského hnutí a Svobodných demokratů. Poslanec České národní rady (1990-1992) a její místopředseda (1990-leden 1991). Od roku 1998 je šéfredaktorem časopisu Listy.
Vývoj udělování licencí k digitálnímu vysílání 21. prosince 2004
Žadatelé o digitální vysílání podali celkem 54 žádostí RRTV udělila prvních šest licencí pro digitální terestrické televizní vysílání, licence platí 12
4. dubna 2006
let. Po spuštění digitálního vysílání budou vysílat i současní držitelé licencí, TV Nova a TV
Prima
(obě
i veřejnoprávní
po
dvou
Česká
programech)
televize
(čtyři
programy). 25.
Sněmovna
opětovně
dubna
mediálního
zákona,
2006
pravidla digitalizace
schválila která
měla
novelu stanovit
Proti rozhodnutí vysílací rady, na jehož základě získali v dubnu noví provozovatelé oprávnění Červen 2006
k šíření svých programů, protestovalo šest neúspěšných žadatelů. Neudělení licence od rady u soudu napadli provozovatelé Novy, Primy a Galaxie sport a společnosti Step PR, Lyra TV a Minority.
28.
Šest nových televizních digitálních stanic, které
června
v dubnu získaly vysílací licence, založilo
2006
Asociaci digitálních televizí (ADT). Soud zrušil rozhodnutí RRTV o udělení šesti
6. 2006
září
TV licencí pro digitální vysílání. Vyhověl tak žalobě společnosti CET 21, která se neúspěšně ucházela o některou z licencí se čtyřmi svými projekty.