1

Miloslav Ransdorf

EKOOMIKA PRO ČLOVĚKA

Část I. Strategie růstu a jejich úskalí

A. OBECNÉ PŘEDPOKLADY

Celý život hladovím po informacích. Sháním je, analyzuji a snažím se, abych si udělal co nejúplnější obraz o světě, ve kterém žiji. Problém, který mne zajímal dlouho, bylo střídání rozvojových strategií na začátku 90. let minulého století. V mé optice nebyla ani jedna z obou rozvojových strategií v souladu s možnostmi a potřebami naší země. Ekonomika by měla mít lidský smysl, měla by sloužit lidem ve společnosti.1 Václav Havel, ekonomie zcela neznalý, odsoudil šmahem čtyřicet jedna let po únoru 1948 do listopadu 1989. Václav Klaus účelově tento moralizující odsudek využil a sledoval politický cíl: vytvořit privatizačním procesem vrstvu, která nový režim bude podporovat. A tak se mluvilo o tvořivé destrukci. Mé hluboké přesvědčení je, že Česká republika (a Československo jako celek) měla velký ekonomický, sociální a duchovní, intelektuální potenciál, který neměl být rozbit, ale bylo třeba ho přeskupit.2 aše země vstupovala do období ekonomických a sociálních reforem lépe vybavená než jiné země bývalého sovětského bloku. Ti, kdož mluví tak rádi o čtyřiceti letech úpadku a devastace, asi neznají statistiky a odbornou literaturu. Sami tvůrci polistopadového „zázraku“ mluvili kdysi vcelku příznivě o naší úrovni. Vladimír Dlouhý v „Politické ekonomii“ (1987/6) kladl Československo na úroveň Itálie. Václav Klaus, dnešní český prezident, ještě roku 1989 napsal, že „z hlediska stability spotřebitelského trhu bychom obstáli i v širším srovnání“. Svá tehdejší slova by oba polistopadoví hrdinové mohli opřít o údaje o hrubém domácím produktu na obyvatele. Ten činil roku 1987 v Itálii 10 350 USD, ve Velké Británii 10 420 USD, ve Španělsku 6 010 USD, v Singapuru 7 940 USD. Francie dosahovala 12 790 USD, Nizozemí 11 860 USD atd. A Československo? To mělo podle ročenky CIA roku 1988 hrubý domácí produkt na obyvatele 10 130 USD! Richard J. Estes nás také kladl docela vysoko. Samozřejmě naši pozici snižovala situace v oblasti lidských práv, ale dva podindexy jsme měli lepší než světová špička. Celkově byla SRN hodnocena 93 body, rovněž Itálie docílila 93 bodů, Dánsko 92, Švédsko 90. Našich 71 bodů (vzhledem k situaci v oblasti lidských práv) bylo tedy plně srovnatelných se 76 body USA, nemluvě o 62 1

O tom viz skvělou stať, jejímž autorem je Radovan Richta. Ekonomika jako civilizační dimenze, in: Úvahy o socialistické ekonomice. Vyd. Karel Kouba a kolektiv, Svoboda, Praha, 1968, s. 11–64. 2 Zbyněk Zeman ukázal ve své knize Vzestup a pád komunistické Evropy. Praha, Mladá fronta, 1998, že země sovětského bloku se pokusily překonat historické, civilizační zpoždění forsírovanou industrializací, která vyžadovala centralizaci prostředků (a také moci, bohužel). Tento v mnoha směrech heroický pokus narážel ovšem na řadu omezení, ale k vzestupu produkčních kapacit nepochybně vedl. Zejména v zemích jako Československo, které se mohly opřít o průmyslové zázemí a tradice. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/1

bodech Izraele, 59 bodech Singapuru a 53 bodech Jižní Koreje.3 Bylo tedy na co navazovat a je to doklad pro mou tezi: nikoli destrukce, ale přeskupení.4 John Maynard Keynes v roce 1933 napsal slova, která jsou varováním pro dnešek a měla být varováním i pro Klause a spol. (o Topolánkovi a jeho batohu ani nemluvě): „Protikladné umíněné snahy vyrovnat státní rozpočet dávkami, restrikcemi a preventivními opatřeními jsou s jistotou odsouzeny ke ztroskotání, protože to má nutně ten účinek, že se zmenší národní kupní síla a tím také národní důchod.“5 To se také u nás na samém začátku takzvaných tržních reforem stalo. V roce 1991 klesla výroba chemického průmyslu na úroveň roku 1978, strojírenství na úroveň roku 1979, průmyslu stavebních hmot na úroveň roku 1977, dřevozpracujícího průmyslu na výsledky roku 1977, ve výrobě skla, porcelánu a keramiky následoval pád na výši roku 1979, v textilu bylo dosaženo produkce roku 1973, v potravinách jsme dosáhli čísel roku 1977, v konfekčním a kožedělném průmyslu dosáhl propad dokonce čísel roku 1971! O bilanci polistopadového vývoje v ekonomické sféře se pokusil František Dvořák v knize „Velká loupež aneb bourání státu“ (Praha 2004). Mnohé z jeho závěrů a analýz budou znít Havlovým a Klausovým obdivovatelům nepříjemně a nepřijatelně. Dospívá k názoru, že noví „hospodáři“ jsou dokonce horší než ti předlistopadoví, které nijak nechválí. Uvádí ale, že objem základních prostředků se za léta 1948–1989 v Československu zvětšil 6,8krát (ve fyzických agregátech 7,5krát), z toho v České republice 5,8krát, na Slovensku dokonce 11,4krát. Majetek dodatečně „znárodněný“ po roce 1948 nepředstavoval ani 1 % majetku z roku 1989. I na samém konci „režimu“ nelze mluvit jen o negativech. V letech 1979–1989 vzrostl národní důchod o 21 % (přepočteno v agregátu HDP by to vypadalo ještě lépe: HDP vzrostl za toto období o 30–33 %!). To je stagnace, o které v popřevratové době můžeme většinou jen snít... Nebýt přerušení už zahájených projektů rozvoje, mohli jsme mít asi 500 tisíc bytů, jaderná elektrárna Temelín by byla dostavěna v plném rozsahu už v letech 1992–1993. Byl rozběhnut program odsířování tepelných elektráren, některé měly být omezeny v provozu. Bylo rozhodnuto, že se v oblasti dopravy (metro, dálnice atd.) a spojů nainvestuje asi 200 mld. Kčs v cenách roku 1989, což by bylo dnes asi 800 mld. Kč. Jestliže v dalším textu hodně mluvím o ekologických hrozbách 80. let, musím dodat, že už tehdy byly nastartovány programy ve prospěch životního prostředí. Znehodnocení vkladů obyvatelstva (podle Františka Dvořáka jenom tím přišli občané Československa / České republiky do roku 2004 380–400 mld. korun, aniž bychom započetli vklady a oběživo podniků a podnikatelů), „velká loupež“ v podobě privatizace a restituce (podstatné restituce se týkaly asi 2–3 % obyvatelstva), to jsou jen jednotlivé etapy procesu, který měl vytvořit „normální“ kapitalistickou sociální a třídní strukturu. Hodnota „navráceného“ majetku převýšila 3

Richard J. Estes. The Social Progress of Nations, New York, Praeger, 1984; Trends in World Social Development: The Social Progress of Nations, 1970–1987, New York, Praeger, 1988; The International Index of Social Progress, Encyclopedia of Social Inventions, London, 1990, s. 186–188. Richard J. Estes provedl také zajímavou analýzu kvality života v transformujících se ekonomikách: Developement Challenges and Opportunities Confronting Economies in Transition, Social Indicators Research, 2006. Springer, 2006. 4 Shrnutí pokusů o reformy doby snah o budování socialismu podává britský autor Martin Myant. The Czechoslovak economy 1948–1988. The battle for economic reform. Cambridge UP, 1989. Myant dospívá k názoru, že československá ekonomická politika sice nevedla k žádnému ekonomickému zázraku, ale také se vyhnula propadům. 5 Česky vyšla jeho hlavní práce Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha, 1963. Stručný a hutný portrét podává Reinhard Blomert. John Maynard Keynes. Rowohlt, Reinbek bei Hamburg, 2007. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/2

hodnotu toho „ukradeného“ asi třicetkrát až čtyřicetkrát. V 80. letech komunistická strana dostávala ze státního rozpočtu jen asi 70 milionů korun. Díky rozbití RVHP v lednu 1990 (československá delegace si při tom počínala velmi aktivně), útěku z tradičních trhů, bezhlavým otevřením našeho trhu konkurenci, likvidaci finanční a diplomatické podpory exportu naše podniky přišly 40–50 % trhu, domácího i zahraničního. Ztráty na domácím trhu představovaly asi 10 % celkové produkce a ztráta slovenského trhu (který se stal zahraničním) představuje téměř 8 % našeho současného hrubého domácího produktu. V druhé polovině 80. let dávala československá ekonomika do investic celkem asi 210 mld. Kčs. Investice zahraničních subjektů na našem území činily v přepočtu asi jen 17 % toho, co jsme byli schopni investovat sami, bez cizí pomoci. To je údaj za období 1993–2000. V roce 1999, po nastartování režimu pobídek, jsme dosáhli ohromujících 43 % úrovně před rokem 1989. Vztahy s EHS jsme navázali už roku 1988 a roku 1989 jsme podepsali čtyřletou „Obchodní dohodu o průmyslových výrobcích“ (v platnosti od dubna 1989). Následovala „dohoda o obchodu a spolupráci“ z roku 1990 a „asociační dohoda“ z 16. 12. 1991 (v platnosti od března 1992). Do roku 1992 jsme měli mírně aktivní obchodní saldo, od roku 1993 začala pasiva, která časem nabyla hrozivých rozměrů. Už roku 1998, předtím než ČSSD prosadila u nás kapitalismus se vším všudy, se podílely podniky se zahraničním vlastnictvím na vývozu 40 % a na dovozech 47 %. V letech 1995–1998 byly portfoliové investice 65 %, přímé zahraniční investice jen 35 %, roku 2001 po investičních pobídkách přišla „korekce“:proti 60 % portfoliových investic stálo 40 % přímých investic. Podle dostupných údajů, se všemi našimi podporami, připadlo na vytvoření jednoho pracovního místa touto cestou 4,8 mil. Kč pořizovacích nákladů. Přitom připadalo roku 2002 na jednoho pracovníka ve zpracovatelském průmyslu jen 500 tis. Kč hodnoty technických prostředků. Touto cestou se k plné zaměstnanosti nedostaneme. V roce 1989 jsme měli jen 6 bank domácích, jedna působila v zahraničí a působila u nás jen jedna pojišťovna. Úvěry nesplacené ve lhůtě představovaly jen 0,14 % celkového rozsahu poskytnutých úvěrů. V roce 200 už tu bylo 40 bank a 2 211 finančních a peněžních institucí, kde pracovalo 86 tisíc osob. V bankách to bylo 53 600 osob, kde mzdy dosáhly tehdy 25 457 korun, tedy 190 % průměrné úrovně. Přitom „produktivita práce“ v bankách je u nás slabá. V době, kdy Zemanova vláda skoncovala s tzv. bankovním socialismem Klausovy éry, vykázaly banky zisk jen 9, 4 mld. Kč, v době nástupu údajné Zemanovy konjunktury to bylo 17, 2 mld. za rok 2001. Přitom si bankovní sektor vyžádal opakované sanace a několikanásobnou pomoc státu (ten musel z peněz daňových poplatníků uhradit 300–400 miliard Kč rizikových bankovních úvěrů jen do konce Zemanovy vlády). Ve stejné době byl zisk investičních fondů a leasingu 1,3 mld. Kč, pojišťoven 2,6 mld. Kč. Výkonnost tohoto sektoru je tedy, převedeno na ceny roku 1989, jen 13–14 % výchozí úrovně. Neustále se nám tvrdí, jak náš rozpočet zatěžují mandatorní výdaje, zejména ty, které jsou spojeny se sociální sférou. Přitom ve skutečnosti váha mandatorních výdajů ve struktuře státního rozpočtu klesá. Ve skutečnosti je to špatné fungování státu, které uvádí rozpočet do potíží. V běžných cenách vzrostly výdaje na jeho fungování do konce století třicetkrát, po zvážení úrovně inflace můžeme hovořit o nárůstu výdajů asi šestinásobném. Ve správě a justici pracovalo roku 1989 v České republice na všech stupních řízení 79 tisíc lidí. O deset let později už Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/3

to bylo 158 tisíc lidí, kterým pak přibyly znovuobnovené kraje a pověřené obce třetího stupně (ubyly okresní úřady). V ústředních orgánech v roce 1989 působilo asi 2 000 pracovníků, zatímco v posledním roce Zemanova premiérování (2002) šlo už o 11 900. Tak se po listopadu „dařilo“ naplňovat heslo listopadu 1989 o levném a výkonném státu. V roce 2000 už činily výdaje na správu a justici 156 % objemu starobních důchodů. Výsledkem „léčby Klausem“ a jeho nástupů je drahý a nevýkonný stát, který pomohl tomu, že jsme ztratili zhruba 750 tisíc pracovních míst. A to nás nyní čeká léčba globální finanční krizí, při níž vezmou za své další pracovní příležitosti. Máme stát, který žije z podstaty a na dluh, který občanům poskytl v 90. letech o 25–35 tisíc bytů ročně méně, stát, který šetřil a šetří na vědě a výzkumu (v cenách roku 1989 byly roku 2000 výdaje v této oblasti mírně nad úrovní třetiny výchozího stavu), na obraně a zejména na investicích, zejména na investicích do lidí. Teprve nyní se postupně vymaňuje z populační krize 90. let. Přibylo chudých. Podíl těch, kteří měli do 46 % průměrného výdělku, byl roku 1989 mírně pod úrovní čtvrtiny populace, po deseti letech, na zlomu tisíciletí, už po započtení znehodnocení měny činil tři čtvrtiny. Máme stát, který způsobil škody na veřejném majetku, které přesahují čtyřnásobek hrubého domácího produktu roku 2000. Stát, jehož dluhy se vyšplhaly k bilionu korun, který umožnil zadluženost krajů a obcí. U obcí se odhaduje dnes už na 80–100 miliard (v roce 2002 bylo udáváno číslo 46 mld. Kč).6 Privatizační praotcové mluvili o tvořivé destrukci. Vskutku tvořivá destrukce! Pro rok 1991, krátce po vypuknutí „léčby Klausem“, jsem uváděl čísla svědčící o poklesu srovnatelném s velkou krizí. To bylo roku 1991. A podle šetření Svazu průmyslu a dopravy v roce 1997 nebylo 71 % průmyslových podniků schopno udělat žádnou modernizaci. Není divu, tehdy Ministerstvem průmyslu a obchodu zpracovaná zpráva o stavu českého průmyslu přiznávala, že české podniky jsou kapitálově vyprahlé a dokonce že produktivita práce v privatizovaných podnicích byla v té době o 20 % nižší než ve veřejném sektoru! Některé obory byly privatizační botou rozšlapány úplně a je otázka, zda se někdy vůbec vzpamatují. Příkladem je letecký průmysl, který v roce 1989 produkoval dolar (tehdejší dolar!) za dvě koruny. Měl zakázky, výrobu, o kterou byl zájem, a přece mu noví mocipáni odmítli pomoci k úvěrům. Jiným příkladem je průmysl obráběcích a tvářecích strojů, který s potížemi přežil, bez zájmu vlád, i když vyváží 90 % produkce na ty nejnáročnější trhy a je to vesměs česká technologie! Česká společnost doby po roce 1989 prožila období, které mělo přelomový ráz. I v našich pohledech na ekonomiku jde nutně o nové odpovědi na otázky doby, o zvládnutí přeměn, které se staly nezbytností, o to, aby obnovený socialismus zůstal velkou výzvou světové civilizaci, aby byl přitažlivou civilizační alternativou vůči zkrachovalé éře Thatcherové, Reagana, Bushe staršího, Clintona a Bushe mladšího. Je to roku 2009 ostatně třicet let, kdy se Thatcherová ujala správy Spojeného království. Na konci je bezprecedentní krize,7 po fyzické smrti Miltona

6

František Dvořák. Velká loupež aneb bourání státu (Příspěvek ke kritickému hodnocení závěru XX. století v ČR), Praha, 2004. 7 O ní například Wolfgang Münchau. Vorbeben. München, Hanser, 2008; Wolfgang Münchau. Kernschmelze im Finanzsystem. München, Hanser, 2008; Max Otte. Der Crash kommt. Die neue Weltwirtschaftskrise und wie Sie sich darauf vorbereiten. Berlin, Ullstein, 2008; Colmant Samson. 2008 L´anée du krach. Le boeck & Larcier, Bruxelles, 2009. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/4

Friedmana přišla i ta intelektuální.8 Nezastíráme, že v problémech, které musí naše společnost řešit, se slučuje vliv chybné rozvojové strategie čtyř desetiletí byrokratického socialismu s následky klausovské šokové terapie minulých let, kterou nijak nepřekonaly vlády Tošovského, Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka. V Topolánkově kabinetu měla pak naše země nejhorší vládní reprezentaci za celou dobu od roku 1918. Ale už tento fakt by měl varovat před jakýmkoli ideologizováním ekonomických problémů, měl by vést k hledání konkrétních řešení, k vyzdvižení věcnosti. Česká ekonomika by měla v následujícím období mít k dispozici všechny vytvořené zdroje. Přestavba 80. let minulého století, která měla být revolucí shora i zdola, naděje nesplnila. V polistopadových procesech hrála sice prvořadou úlohu reforma v oblasti ekonomické, ale nejen marxisté, nýbrž i jejich protivníci už dávno vědí, že pouze ekonomickými strukturami společnosti integrovat nelze. Moderní společnost byla po celá staletí spojena s expanzí instrumentální a účelové racionality, racionality pojaté bezhodnotově, racionality manipulativní, za jejíž klasické oblasti Max Weber určil oblast ekonomiky a moci.9 Klasický weberiánský koncept společenské racionality dnes naráží na své meze; manipulativní, bezhodnotová racionalita již nestačí ani v kapitalistickém světě. Tato racionalita ztělesněná v procesech ekonomizace a byrokratizace kolonizovala svůj základ, nazývaný někdy „přirozeným světem“, čímž v určité fázi začala ohrožovat i samotné možnosti své reprodukce. V této situaci se vytváří základy pro nový typ společenské racionality a moderní socialismus mu vychází vstříc se svou poctivou snahou hledat nové otázky i nové odpovědi a zmapovat nové pole společenského pohybu. Otevřená a žádným osočováním nerušená atmosféra teoretických diskusí musí vyústit i v podstatné změny ve vztahu celé společnosti ke společenským vědám, které dosud nebyly a nejsou na výši požadavků doby. Dřívější pojetí společenské racionality mělo za následek autonomizaci jednotlivých oblastí společenského procesu; tato autonomie vyústila mj. i v oddělení úzce pojaté sféry (umělecké) kultury. Dnes je proměna společenské racionality spojena s opětným sblížením celku společenského vývoje s kulturní sférou: kultura prochází procesem univerzalizace, i Leninovy myšlenky o kulturní revoluci docházejí v levicových diskusích nové aktuálnosti. Společným rysem přeměn v oblasti ekonomiky i v politice je expanze prvků participace. Charakter výroby, řízení společenské produkce i úroveň pracovní síly, postupující procesy intelektualizace výroby i intelektualizace spotřeby (jak to ukazují třeba práce Richarda Floridy10) vedou ve vyspělém kapitalistickém světě ke změně postojů k lidskému faktoru. Ve výrobě, v distribuci, v obchodu, ve službách, všude ve sféře společenské produkce 8

Yann Moulier Boutang. Le prisme de la crise des subprimes: la seconde mort de Milton Friedman. La révue internationale des livres et des idées, septembre–octobre 2008, s. 15–20. K otázce odezvy monetarismu v praktické ekonomické politice viz Davis Smith. The Rise and fall of Monetarism. The theory and politics of an economic experiment. Penguin Books, 1991. 9 Ze souhrnných zpracování uvádím alespoň Joachim Radkau. Max Weber. Die Leidenschaft des Denkens. Carl Hanser Verlag, München-Wien, 2005; The Cambridge Companion to Weber, ed. by Stephen Turner. Cambridge UP, 2000; Marek Loužek. Max Weber. Život a dílo. Weberovské interpretace. Karolinum, Praha, 2005. Z Weberových děl hlavně Max Weber. Wirtschaft und Gesellschaft. Multimedia GmbH, Paderborn, 2005. 10 Richard Florida. The Rise of the Creative Class and how it´s transforming work, leisure, community, & everyday life. Basic Books, New York, 2004; Richard Florida. The Flight of the Creative Class. The New Global Competition for Talent. Harper Collins, New York, 2005. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/5

se v nejvyspělejších zemích světa hroutí starý weberiánský koncept racionality a v teorii managementu proniká docenění participace, nebo snad se dá říci kolektivní racionality. V nejvyspělejších korporacích se sází na přirozený sklon lidí k identifikaci s úspěšným, je přesahujícím celkem, ale tato identifikace nesmí vylučovat jejich možnost z daného celku „vyčnívat“. Řečeno jinak dochází k ekonomickému zhodnocení „přirozených vazeb“ mezi lidmi, a to nejen v oblasti produkce, ale i v oblasti sociální politiky atd. Tuhý centralismus období „welfare state“ je pryč, funkce státu přejímají do značné míry „nižší patra“ společenské struktury. Podobně se na konci 70. let začala vyčerpávat tradiční politická kultura – manipulativní –, jejímž klasikem byl Machiavelli. Na její místo začíná nastupovat nová, rodící se participační politická kultura, hlásící se v řadě projevů ekologického hnutí, v mírovém hnutí atd., v místních iniciativách, v systému referend, v nové technice, která umožňuje „vote-from-home-democracy“. Velkou „laboratoří“ participační demokracie se stává Latinská Amerika, region, kde útlak dosahoval v minulosti velice drsných forem.11 Participační politická kultura objektivně přesahuje buržoazní struktury, i když je dosud využitelná pro procesy manipulace. Rovněž v ekonomice průnik participace (až 80 % pracovníků nejúspěšnějších korporací se účastní zlepšovatelského hnutí) přesahuje v mnohém klasický kapitalismus. „Spolupracovnické sítě“ (collaborative networks) vyžadují ovšem na všech úrovních kázeň, kompetenci, kvalifikovanost, zodpovědnost. Takováto pracovní síla vyžaduje ovšem i jinou úroveň spotřeby, odlišné zázemí služeb a vysoké spotřeby, přesun ke spotřebě immateriálních statků, velké množství disponibilního času. Jedině takováto pracovní síla, vysoce adaptabilní a dynamická, je schopná se orientovat v situaci, kdy až 75 % přírůstku národního důchodu v nejvyspělejších zemích se realizuje prostřednictvím aplikace vědeckých poznatků. Pro dnešek je charakteristická nejen expanze vědy a techniky do výrobní praxe, ale obecněji stále rostoucí vzájemné zprostředkování materiální produkce produkcí duchovní.12 Řečeno jinak, dnešní kapitalismus má četné postkapitalistické rysy, se kterými si neví brady, i když se je pokouší „marketizovat“, struktury, které představují prvky, které formačně patří následující společensko-ekonomické formaci. Jsou to prvky budoucnosti, jimiž současný kapitalismus zprostředkovává rozpory přítomnosti. Expanze participace v oblasti výroby i ve sféře politické kultury, intelektualizace výroby i spotřeby, vzájemné zprostředkování duchovní a materiální produkce znamenají zásadní posun pro celou sociální oblast, stejně jako odklon od starého, bezhodnotového konceptu racionality. Vedle toho ale změny ve výrobě a v řízení společnosti nacházejí svůj výraz i v sídelní struktuře a problémech s ní spojených. Po celá staletí byl vývoj evropských společností spojen s expanzí městské kultury a nástup kapitalismu tuto tendenci jen utvrzoval. Nutností byla obrovská koncentrace rozsáhlé pracovní síly na malém prostoru, daná systémem tovární práce. Dnešní technika, procesy decentralizace 11

Shrnutí myšlenek latinskoamerické levice podává chilská marxistická autorka Marta Harnecker. La izquierda al umbral del siglo XXI. Tornar el impossible en el possible. 12 Progresivní myšlenky v tomto směru, zejména pokud jde o průnik participace v praxi podniků, přináší Thomas J. Peters, Robert H. Waterman, Jr. Hledání dokonalosti, Svoboda-Libertas, Praha, 1992 (v odlišném překladu Pragma, Praha, 2001; Tom Peters - ancy Austin. A Passion for Excellence. Warner Books, New York, 1986; Tom Peters. Prosperita se rodí z chaosu. Jak provést revoluční změny v managementu. Pragma, Praha, 2001. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/6

výroby a nástup informační techniky umožňují přesunovat značnou část placené práce do bytů, snižovat průměrný počet zaměstnanců v podnicích, lze říci, že fungování velkých systémů i ve výrobě je zprostředkováno fungováním systémů malých. Nejsou to jen ekologické důvody, které vedou k odlivu lidí z měst v řadě vyspělých států. Nové formy společenské produkce vedou k tomu, že koncentrace velkého množství pracovní síly na malém prostoru přestává být nutností, informační technika a rozvoj terciárního sektoru vyrovnávající kulturní šance obyvatelstva po celém území státu. Kultura a vzdělanost se stávají dostupnými a nezbytnými všeobecně. Nastupující proces kontraurbanizace znamená, že se obyvatelstvo přemísťuje z velkých konurbací, že dochází opětně ke stabilizaci venkovského osídlení, že města přestávají mít primárně ekonomickou funkci; do popředí vystupuje polyfunkčnost sídel a měst; dnes se zdůrazňuje jejich kulturní funkce. I práce přestává postupně mít výlučně ekonomickou funkci a v dalších desetiletích bude získávat na síle její sociální a kulturní smysl. V oblasti ekonomiky i kultury ztrácí tedy zdůvodnění dřívější tuhý centralismus a s průnikem participace se dostává ke slovu regionální hledisko, nastává doba budování regionálních kulturních center. Všechny tyto procesy znamenají ohromnou výzvu pro celou sociální sféru, vytvářejí nutnost jejího přebudování tak, aby mohla být významnou dynamizační složkou celé společenské produkce. Klausovské pojetí sociálního rozvoje jako něčeho, co je zátěží, co si můžeme dovolit teprve až..., ztrácí půdu pod nohama. Je třeba prosazovat vědomí, že investice do člověka mají dnes zásadní význam pro budoucnost. Člověk už není určován především svou funkcí pracovní síly, ale teprve rozvoj jeho bytostných lidských sil v dnešní době reintegrace pracovního procesu a nástupu nového (dialogického a komplexního) myšlení vytváří předpoklady, aby byl pracovní silou na úrovni požadavků doby. V dalším výkladu se pokusím o krátkou analýzu stavu naší společnosti jako rámce rozvoje sociální sféry. Rozbor hlavních rozporů mi umožní i narýsovat hlavní cesty přestavby celé oblasti sociálního rozvoje.

HLAVÍ DETERMIATY ROZVOJE SOCIÁLÍ SFÉRY OD KOCE 20. STOLETÍ Jak už jsme si ukázali, existuje v moderní společnosti stále rostoucí zprostředkovanost materiální produkce duchovní produkcí (a opačně), které odpovídá i vzájemná zprostředkovanost materiálních a duchovních potřeb. Bez adekvátní formy tohoto vzájemného zprostředkování a vzájemné podmíněnosti nastávají nutně deformace jak v uspokojování materiálních, tak i duchovních potřeb. apř. soudobý kapitalismus přece jen deformuje duchovní potřeby a tím i deformovaně profiluje strukturu uspokojování materiálních potřeb z hlediska rozšiřování trhu za jakoukoliv cenu. Pro moderní socialismus je proto kategorickým požadavkem v této oblasti komplexní rozvoj uspokojování a rozvíjení potřeb obyvatelstva v adekvátní vzájemné zprostředkovanosti jejich materiální i duchovní složky. To znamená na jedné straně, že moderní socialismus, který chceme v ČR nastolit, nemůže kopírovat model způsobu života vyspělých kapitalistických států, na druhé straně

Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/7

musí ovšem respektovat ekonomické zákonitosti společné všem vyspělým ekonomikám bez ohledu na zřízení. Jednou z nich je to, že větší význam a rozsah sféry zprostředkování má za následek rozšíření terciárního sektoru,13 tj. obchodu, služeb (zvláště informačních) apod. Postupně se krystalizuje i kvartární sektor, tj. oblast vázaná na informační a vědecko-výzkumné aktivity (informační služby atd.), která dnes v USA zaujímá více než čtvrtinu všech pracovních míst. Ve výhledu je také ustavení kvintárního sektoru, sféry vázané na ekologické aktivity, které se neomezují jen na „první“ přírodu, nýbrž ve stále větší míře zasahují i ekologii městského prostoru, vznikají i produktivní meziobory jako např. ekopsychologie. Ekologické vědomí se stává i ekonomickým faktorem.14 V České republice i po listopadu 1989 k těmto strukturálním změnám dochází se zpožděním a příliš pozvolně a s mnoha deformacemi. Nedoceněný zůstává význam terciáru a z něj se vyčleňujících sektorů pro dynamizaci národního hospodářství a růst kvality a produktivity pracovní síly.15 I dnes je jedním z argumentů proti růstu „investic do člověka“ tvrzení, že „na to nemáme“, že je třeba nejprve dosáhnout příslušných temp růstu atd. Moderní sociálně orientovaná tržní ekonomika ale vysunuje do popředí nikoli tvorbu nových zdrojů, nýbrž racionální alokaci a využívání už existujících zdrojů. Je třeba se zbavit ekonomického redukcionismu, který brání adekvátně využívat „zakódovaný“ potenciál naší společnosti. Pozornost tvůrců ekonomické reformy sféry by po oživení měla směřovat k hledání jakýchsi „přirozených“ temp růstu, která jsou dlouhodobě mnohem nižší, než bychom čekali. V dlouhodobém průměru (1920–1979) nepřesahuje u nejvyspělejších zemí tempo růstu 1,7 %. Klíč k expanzi terciáru není v tvorbě nových kapacit, ale v růstu produktivity práce v sekundárním sektoru, stejně jako v sektoru primárním. Zpětnovazebním efektem pak růst terciáru přispívá k vzestupu produktivity práce v obou uvedených sektorech. Je proto pochopitelné, že v nejvyspělejších státech vyspělého kapitalistického světa činil podíl terciáru v letech 1980–1984 již kolem 60 %, s vysokým podílem obchodu v tomto rámci, který dosahoval až 23 %. Jestliže v Československu byl roku 1980 podíl terciáru na celkové zaměstnanosti (odmyslíme-li si investiční nedokrevnost této sféry u nás) jen 37,1 % (obchod 9,8 %), bylo to dokonce méně než v Portugalsku roku 1982 (39,2 %, resp. 12,1 %). Roku 1984 byl podíl terciárního sektoru v Československu 40–45 %, ve Spojeném království 65 %, ve Švédsku 65 %, v Dánsku 67 %, v Nizozemí 68 %, v USA 68 % a v Kanadě 69 %. I tyto deformace ve struktuře zaměstnanosti ukazovaly míru nevyužívání potenciálu republiky, 13

K jeho rozvoji už Miroslav Misař. Terciární sektor. Svoboda, Praha, 1971. Sfera uslug v SŠA: novyje javlenija i strukturnyje sdvigi, vyd. V. M. Usoskin – L. S. Děmidova. Nauka, Moskva, 1985. 14 Z ucelených shrnutí uvádím např. Hermann Remmert. Ökologie. Ein Lehrbuch. Springer-Verlag, Berlin-HeidelbergNew York-Tokyo, 1984; Michael Begon - John L. Harper – Colin R. Townsend. Ekologie. Jedinci, populace, společenstva. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc, 1997. 15 Přes všechny výhrady, které mám ke kolektivní práci Zpráva o vývoji české společnosti 1989–1998. Praha, Academia, 1998, ed. Jiří Večerník, vedoucí týmu Petr Matějů, musím uznat, že autoři se koncentrují správně na otázku zhodnocení kvalifikace a kreativity v ekonomickém procesu. Autoři ukazují na fakt, že zatím je tento proces velice deformovaný a nejvíce na otevření prostoru paradoxně vydělaly vyšší odborné školy, zatímco vysoké školy přes absolutní nárůst poskytovaných míst ke studiu mají na studenta méně prostředků než v minulosti. Žádná z polistopadových vlád nepochopila, že ministerstvo školství má strategický význam a že zde se bojuje o budoucnost národa. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/8

obrovský rozsah rezerv a dysfunkcí ve sféře zprostředkování. Zmapování těchto dysfunkcí a rezerv nám také ukáže rozsáhlé a nevyužívané možnosti expanze celé sociální sféry také v dnešní fázi vývoje. Je nutné se zbavit přežívajícího názoru, že terciární sektor je luxus navíc. Naopak, jde tu o efektivní spojení pracovní síly s podmínkami práce, o „preformování“ pracovní síly atd.; každá dysfunkce v této oblasti se vymstí v rovině celospolečenské efektivnosti. Řečeno jinak chybné zprostředkování má za následek chybnou praxi, a to ve všech oblastech společenského zprostředkování: průběh Klausovy reformy a jejího pokračování za různých dalších premiérů to potvrzuje. Vyšší podíl terciáru je také spojen se všestrannou ekonomií času,16 která je nezbytným rysem každé moderní společnosti, dále expanzí fondu disponibilního času (bez rozsáhlejšího fondu disponibilního času není možná nejen demokracie „všedního dne“, ale ani náročnější formy kulturního využití), ale zejména s novým modelem pracovní síly, tj. relativně drahé pracovní síly. Ta musí být schopná aktivní, rychlé, úspěšné adaptace na měnící se podmínky v dnešním dynamicky se rozvíjejícím světě. S růstem významu subjektivního faktoru, participačních aktivit, expanzí sféry osobního rozhodování souvisí také preference osobní spotřeby oproti společenské spotřebě. Tempo růstu osobní spotřeby by mohlo být řádově dvojnásobné oproti společenské. Vycházím z toho, že strukturální změny jsou spojeny s uvedeným novým modelem pracovní síly a zároveň s novým modelem životní úrovně a spotřeby, včetně sociálních jistot, kde je třeba odstranit možnosti pro „nepravé příjemce“, dosáhnout toho, aby na rozdíl od předlistopadové koncepce sociálních jistot, která působila demobilizujícím způsobem, získaly sociální jistoty opět aktivizující smysl. S tím souvisí i jiný koncept společenské rovnosti. Celosvětově se dnes dostává do krize egalitářský koncept rovnosti, zděděný z epochy zahájené francouzskou revolucí; toto původně maloburžoazní pojetí prošlo určitým funkčním přehodnocením v dělnickém hnutí a za své ho vzala většina komunistických a dělnických stran. Pojetí rovnosti jako hospodářské rovnosti dnes nestačí, nelze ulpívat na dosavadním důrazu na rovnosti spotřeby jako základní charakteristice rovnosti. Krize zděděného konceptu rovnosti využívají někteří konzervativní autoři (u nás Václav Klaus, Karel Dyba aj.), kteří podobně jako Alexis de Tocqueville rozehrávají proti sobě svobodu a rovnost. Je evidentní, že pouze ekonomickými strukturami společnost integrovat nelze, stejně jako politické struktury také nestačí na daný úkol. Proti reduktivnímu pojetí společnosti brojí dnes i mnozí nemarxističtí autoři. Tím spíše by marxistům mělo být jasné, že strohý ekonomický determinismus je i ve věci rovnosti minulostní záležitostí a že je třeba hledat hlubší pojetí rovnosti, rovnosti šancí pro rozvoj bytostných lidských sil. Dnešní potíže socialistických a komunistických stran jsou spojeny také s tím, že nedokázaly včas zaznamenat proměny struktury společnosti, dělnické třídy, změny základních kulturních struktur společnosti, včetně konceptů rovnosti. Přežívající tradiční pojetí rovnosti znemožnilo mj. také pochopit novou dynamiku profesionální struktury a růst podílu kvalifikované práce, včetně podílu informačních služeb na chodu národního hospodářství. Průvodním dokladem toho je i fakt, že Československo do listopadu 16

Podnětnou knihu na toto téma sepsal Ján Ferianc. Ekonómia času. Pravda, Bratislava, 1983. Za ještě zajímavější, i když bez významnější odezvy, pokládám studii, jejímž autorem je Pavel Hrubý. Metody ekonomického času. Institut československého komitétu pro vědecké řízení, Praha, 1974. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/9

1989 výrazně zaostávalo v počtu vysokoškolských studentů na 100 tisíc obyvatel (je třeba ale zdůraznit, že metodika statistik se lišila; mnozí z našich středoškoláků a absolventů nástaveb by byli v metodice používané v USA vysokoškoláky) a i poté zachovává v mnohém dosud tradiční strukturu a nízkou členitost vysokoškolského vzdělání. Intelektualizace práce je významným trendem ve vývoji světové ekonomiky a nese s sebou vzestup počtu vysokoškoláků a vědců ve špičkových firmách. Česká republika i přes vynikající předpoklady naší společnosti tento trend vzestupu strategického významu vzdělání dosud nezachytila,17 jak o tom svědčí údaje o podílu výdajů na školství na hrubém domácím produktu. Do budoucna bude proto nutné zvýšit investice do pracovní síly, jejího vzdělání a kulturnosti. Tato oblast musí mít předstih oproti požadavkům dne a tak ulehčit budoucí adaptaci pracovní síly. Zahraniční výzkumy ukazují silnou korelaci mezi kulturností a tvořivostí, aktivitou pracovní síly. Je proto nutné zvýšit efektivnost výchovně-vzdělávacího systému i celé kulturní sféry, bojovat proti degradaci kvalifikačního principu. Pád starého byrokratického systému v SSSR byl spojen s tím, že přicházelo až 85 % kvalifikačního potenciálu nazmar. Nedostatečné ocenění kvalifikace ukazovalo vývoj spotřeby v 80. letech. Nadále trvala preference společenské spotřeby, která vzrostla za léta 1961 až 1984 z 38,25 mld. Kčs na 166,401 mld. (tj. na 414,3 % v roce 1983), podíl růstu kvalifikace a vzdělání zůstával relativně nízký; osobní spotřeba vzrostla za údobí 1961– 1983 jen na 203,4 % a i v ní činil podíl kvalifikačního a vzdělanostního růstu mizivé procento. Podíl duševních pracovníků v roce 1986 představoval u nás 32 %, ve Švédsku 47 %, v Dánsku 43 % (1985), v Nizozemí 45 % (1985). Srovnatelný podíl duševních pracovníků jsme měli (1978) v porovnání s USA (1981) v hutnictví, ve strojírenství, v elektrotechnickém a kovodělném průmyslu, v dřevozpracujícím průmyslu, výrazně lépe jsme na tom byli v textilním, konfekčním, kožedělném průmyslu, výrazně hůře v polygrafickém, v chemickém a gumárenském. V roce 1985 jsme sice měli nejvyšší podíl středoškolsky studující mládeže, ale výrazně jsme (i při zvážení rozdílu metodik) zaostávali v růstu podílu vysokoškolské mládeže. Požadavky na vysokoškolské vzdělání byly přitom plněny roku 1983 jen na 65,5 %. Oblast kvalifikace, vzdělání a celkové kulturnosti má nejen zásadní význam pro vytvoření nového modelu pracovní síly, nýbrž i pro nový typ životní úrovně, sociálních jistot a spotřeby takového typu, který by nepůsobil na hospodářský vývoj deceleračně (jako dosud), nýbrž dynamizačně. Je nutné zvýšit počet vysokoškoláků (v příslušné kvalitě jejich vzdělání, což je hledisko, které polistopadový vývoj nerespektuje)) na 100 tisíc obyvatel na vyšší evropskou úroveň, pro počátek 90. let to znamenalo 2 000 studentů. Znamenalo by to zároveň i citelné odlehčení tlaku na zaměstnanost. V 90. letech nastoupil v České republice ve Slovenské republice (vazba obou ekonomik je stále velice významná i po rozpadu federace) zhruba 1 milion nových pracovních sil, při privatizaci se ztrácelo v průměru 30–50 % pracovních míst, takzvaná přezaměstnanost činila pětinu až čtvrtinu všech pracovních sil. 17

Všechny studie věnované transformaci české společnosti po listopadu 1989 ukazují, že středoškoláci získali více než vysokoškoláci. Viz Zpráva o vývoji české společnosti 1989–1998, ed. Jiří Večerník, vedoucí týmu Petr Matějů. Praha, Academia, 1998; Vlasta Šafaříková a kol.. Transformace české společnosti 1989–1995. Brno, Doplněk 1996; Pavel Machonin, Milan Tuček a kol. Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Praha, Sociologické nakladatelství, 1996. Všechny tři práce jsou přínosné v tom, jak ukazují, že k rozporům a deformacím zděděným z minulosti přistupují nové, vytvořené během transformace. V tom se o jejich výsledky výrazně opírám. V materiálu totiž poskytují mnohem více než v reflektovaných závěrech.


179/10

Řešení nelze ovšem spatřovat jen v kvantitativním vzestupu vyšších „pater“ vzdělávací soustavy. Nejen vysoké školství zaostává v kvantitě i kvalitě za světovou špičkou. V kritické situaci se ocitla i oblast středního školství. Při zachování trendu k dosažení všeobecného středního vzdělání je nutné klást důraz na větší rozmanitost forem a zaměření školního vzdělání. Inspirující jsou tu zkušenosti některých srovnatelných zemí, např. Belgie. Hrozivému zvýšení nákladů na školství a vzdělávací soustavu, která je dnes rozvrácená, se lze vyhnout zpružněním forem studia, větším podílem dálkového studia, zvýrazněním podílu seminářů atd. S těmito opatřeními spojené snížení dodatečných nákladů ovšem vyžaduje návazná opatření (dostatek učebnic a vědecké literatury by měl být úplnou samozřejmostí). Vysoká prestiž kvalifikace, vědy a informačních služeb se promítá dnes i do struktury spotřeby. Také zde má důležité místo expanze mikroelektroniky, jež nejen mění morální povahu celého pracovního procesu (už uvedené zprostředkování materiální produkce produkcí duchovní), nýbrž i ve formě spotřební elektroniky činí novou vědu a techniku (ale i kulturu v jejích nejrůznějších podobách) součástí každodenního životního stylu lidí a vytváří kladný vztah veřejnosti k ní. Zatímco ve světě klesají v posledních letech náklady na komponenty v mikroelektronice až o 50 % každé dva roky a lokální výpočetní technika se stala např. v USA záležitostí běžného prodeje pro domácnosti, je dodnes u nás spotřební elektronika na cenové úrovni, jež komplikuje její odbyt na našem trhu a její účinné využití ve zpřístupňování kulturních hodnot. Přitom podle průzkumů zveřejněných v Hospodářských novinách pokládalo už koncem 80. let za adekvátní cenu videomagnetofonu 6 tisíc Kčs 94,7 % posluchačů Československé televize. Tehdy uvažované hladiny přijatelnosti nebylo dosaženo v průměru ani dnes (i když jsou levnější druhy v nabídce), navíc drasticky poklesla kupní síla obyvatelstva. Zaostávání v této oblasti není dnes jen otázkou ekonomickou, ale i sociální a kulturní. Všeobecně se dá říci, že model levné pracovní síly, posílený po listopadu 1989, kdy jsme klesli na 1/16 průměru zemí OECD (průměrná mzda kvalifikovaného dělníka byla roku 1991 u nás 0,63 USD, v Hongkongu nebo Singapuru 2,50 USD), znemožňoval a znemožňuje skutečnou diferenciaci příjmů podle kvalifikace, kvality a množství práce, implikoval určité pojetí sociálních jistot (pociťovaných jako zátěž), vedl k nadměrné zaměstnanosti obyvatel v postproduktivním věku a zejména pak žen, k tomu, že kvalifikační růst se v zásadě nevyplácí. Roku 1985 představovala mzda duševního pracovníka oproti manuálnímu (vybraná povolání) v Československu 120 %, v New Yorku 130 %, v Kodani 134 %, ve Stockholmu 138 %, zatímco v Düsseldorfu 163 %, ve Vídni 165 %, v Tokiu 199 % a v Paříži 208 %. Oproti mužům se základním vzděláním měli vysokoškoláci v roce 1984 příjem na úrovni 138,9 %. Následkem toho nejsou požadavky na vzdělání adekvátním způsobem pokrývány. Nejvýznamnějším důsledkem je ovšem deformování struktury cenové hladiny a v důsledku toho i deformování celého profilu spotřeby. Uvedený model pracovní síly vyžadoval výrazné dotace zboží základní spotřeby, zatímco z hlediska perspektivněji pojaté akumulace výhodné zboží dlouhodobé spotřeby bylo a do jisté míry dosud je značně „předražené“ a stává se předmětem prestižního chování. Srovnání s vyspělými západními státy, pokud jde o nutné množství odpracovaných hodin potřebných na zakoupení příslušného zboží, vyznívá stále výrazně v náš neprospěch. Zde proponovaný model relativně drahé pracovní síly neznamená jen zdražení pracovní Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/11

síly: vyžaduje řadu návazných opatření v ekonomickém mechanismu, v právní sféře, odstranění deformací v hodnotových vztazích tak, aby bylo možné rozvrstvovat příjmy podle kvalifikace, množství a kvality práce. Změna způsobu odměňování by postupně měla vyúsťovat v nový model spotřeby, ve vytváření silné kulturotvorné vrstvy, schopné podepřít přesun směrem k immateriální nebo postmateriální spotřebě. Náročná kulturní politika bez silné vrstvy schopné být příjemcem a zároveň aktivním ovlivňovatelem kulturní tvorby není myslitelná. Jít cestou radikálního zlomu à la Klaus je těžko perspektivní. Reálné je spíše přejít na politiku řízeného růstu mezd a cen; při racionálnějším využívání existujících zdrojů je schopen tříprocentní růst hrubého domácího produktu zajistit růst mezd o 4–5 %, zatímco ceny by se mohly zvyšovat o 2–2,5 %. Cílem tohoto opatření by bylo mimo jiné vytvořit si prostor pro přiblížení se optimální příjmové hladině u jednotlivých sociálních a profesionálních skupin, kde např. rozdíl mezi reálným a optimálním příjmem činí podle mikrocensů z poloviny 80. let u vědeckého pracovníka 80 %, u programátora 60 %, u konstruktéra 52 %. Komplexní pojetí celé mzdové politiky by navazovalo na tato opatření. Je nemyslitelné ekonomicky i politicky, aby za situace, kdy životní úroveň ve vyspělých západních státech přes všechny potíže rostla, v Československu (České republice) určitou dobu stagnovala, jak jsme toho byli v některých letech minulého režimu svědky, nebo dokonce prudce klesala, jak jsme to viděli od roku 1990. Existující deformace ve struktuře národního hospodářství, v cenové politice i v celkové ekonomii času se projevují také v tom, že obyvatelstvo vybavuje své domácnosti především těmi spotřebiči, které souvisí – navzdory záměrům privatizátorů – s nedostatečnými službami (pračky apod.), stejně jako v poklesu kulturních aktivit. Pokud jde o vybavení domácností, 3. března 1991 automatickou pračku mělo např. 2 259 244 domácností, barevný televizor 2 973 504 domácností, telefon jen 1 578 302 domácností, osobní auto 2 316 601 domácností, chatu nebo chalupu, případně rekreační domek 540 156 domácností. Přírůstek za léta 1980–1991 byl u obytné plochy 17,5 % (ČR 15,3 %), byty s třemi a více místnostmi přibyly o 34,3 % (ČR 32,2 %), ústřední topení o 42,1 % (ČR 35,8 %), koupelny o 23,6 % (20, 7 %), automatické pračky o 100,7 % (ČR 95,5 %), barevné televizory o 1 054,1 % (ČR 1 021 %), telefony o 43,2 % (38,4 %), osobní automobily o 23,3 % (ČR 19,2 %), chaty, chalupy a rekreační domky o 27,9 % (ČR 23,8 %). Deformace v ekonomii času, poddimenzování terciárního sektoru (zejména pak služeb), nedokrvenost trhu a pokřivení cenových i mzdových relací vedou k nutnosti kumulace více příjmů v rodinách, ke snahám o autarkii a samozásobitelství. Ilustrací toho je skutečnost, že podle mikrocensů 64 % dotázaných pokládalo sice roku 1985 za dominantní potřebu zajímavou práci, ale současně 60 % obyvatelstva kladlo do popředí schopnosti umět si doma vše udělat a opravit. Všechny uvedené jevy vedou k nervóznímu životnímu stylu obyvatelstva a k uzavírání rodiny (která získává opět ekonomickou funkci), k jejímu narušování, stejně jako k dysfunkcím v pracovních kolektivech, k poklesu zájmu o participační a veřejně prospěšné aktivity. Tento vývoj po nástupu reformy nabyl ještě ostřejší podoby. Rozvoj terciárního sektoru a odstranění deformací v oblasti tak vystupuje jako prvořadý politický úkol pro dosažení sociálního konsensu nejen jako ryze ekonomická záležitost. Navíc parazitování na dysfunkcích ve sféře zprostředkování umožňuje vznik živelného přerozdělování, kdy už v polovině 80. let 77 % vkladů bylo soustředěno na 25 % vkladních knížek. Tento trend se Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/12

po listopadu 1989 v epoše privatizací a restitucí ještě posílil. V naší republice pohlcovaly roku 1980 základní potřeby (odívání, jídlo, bydlení) 81,8 % z celkové osobní spotřeby, zatímco u vyspělých kapitalistických zemí v této oblasti to bylo zhruba 60–63 %. Nelze se pak divit, že výdaje na vzdělání v dané struktuře činily pouze o 0,7 %, na kulturu 4,2 %, zatímco na potraviny 49,3 % a neuvěřitelných 20,5 % veškerého obratu za potraviny připadalo na alkohol! Vypovídající hodnotu má i nízká míra úspor, která v ČSSR činila (vzhledem k nesouladu mezi úroky a vývojem cen i poklesu reálné kupní síly obyvatelstva na úroveň začátku 70. let) roku 1984 pouze 3,9 % a v našich podmínkách by bylo žádoucí zhruba její ztrojnásobení, tj. 12 %. V dnešní optice, kdy v USA je míra úspor záporná a ve Spojeném království na nule, je i naše úroveň celkem slušná a dává bankám šanci na prvotní zdroje. Průměrný vklad na obyvatele ČR u Státní spořitelny byl roku 1980 10,1 tis., roku 185 15,6 tis., index 1986/1980 byl 154,5 %. Při nivelizaci mezd (podíl nejvyšších a nejnižších mezd byl roku 1985 v České republice 2,5, ve Francii roku 1984 3,1, v SRN v roce 1982 5,3, v Rakousku v roce 1984 5,1) vstupovaly do hry už za minulého režimu nelegální příjmy, odhadované roku 1988 na 8,3–10,6 mld. Kčs. Včetně legálních a pololegálních příjmů činily neekvivalentní příjmy 26,3–30,4 mld. Kčs, tedy 14–16 % pracovních příjmů obyvatelstva České republiky (1986). Po dvě desítky let stagnoval podíl spotřeby na národním důchodu: 1970 byl 52,1 %, 1980 51,4 %, 1985 51,8 %. (Po listopadu 1989 nedošlo k obratu k lepšímu: vždyť roku 1991 se prodalo ve fyzickém vyjádření o 40 % výrobků méně, výroba zaznamenala třetinový pokles.) Průměrné roční přírůstky osobní spotřeby v procentech byly v České republice v období 1966–70 4,8, v období 1971–75 4,5, v následujícím pětiletí 1976–80 1,4 a v letech 1981–85 dokonce pouhých 0,7. Všechny uvedené jevy, nízká míra úspor i zastaralá struktura spotřeby přežívají a nesmyslnou šokovou terapií se ještě prohlubují. Za klíčový bod lze v oblasti sociálního rozvoje (včetně expanze oblasti kulturních aktivit) považovat rozšíření terciární sféry, a to jak co do podílu na zaměstnanosti, tak co do investic a stabilizace situace na vnitřním trhu. Už na začátku reforem jsme navrhovali zvýšení podílu terciárního sektoru cílevědomou ingerencí státu, tj. do roku 1995 na úroveň 48–50 % celkové zaměstnanosti (roku 1980 představovala zaměstnanost v sekundéru 48,7 % všech ekonomicky aktivních osob, v priméru pak 14,2 %, zatímco koncem 80. let byl podíl sekundéru v USA 23 % a priméru 3 %). Vzestup terciárního sektoru lze realizovat (selektivně) částečně na úkor priméru a sekundáru, částečně díky absorbování přírůstku nových pracovních sil v 90. letech. Podíl obchodu v polovině 80. let např. v Československu činil jen 9,8 % celkové zaměstnanosti, zatímco ve Švédsku 13,8 %, ve službách u nás 19,8 %, ve Švédsku 34,0 %. Zaostávali jsme i v kultuře a formách prodeje, což bylo především patrné na faktu, že jsme měli zhruba dvakrát menší prodejní plochy na obyvatele než ve vyspělých kapitalistických státech, méně rozvinutou síť samoobsluh i náročnějších forem prodeje, úplně absentovaly i formy šetřící živou práci atd. Nejbolavějším místem byl snad ovšem „skladovací průmysl“, kde našich 6,6 m2 skladovací plochy na obyvatele bylo pětkrát méně, než je průměr vyspělých západních zemí; navíc tu převažovala ruční manipulace, ztěžující moderní formy prodeje (supermarkety, hypermarkety, diskontní prodejny, zásilkový prodej atd.). Většina skladů byla nevhodně umístěna a 26 % objektů bylo starších 50 let. Ve skladovém hospodářství pracovalo roku 1985 497 tis. občanů, měrná doba skladování činila 90–100 dní, zásoby 633,8 mld. Kčs na celkové ploše 150 mil. m2. Roční ztráty v


179/13

této oblasti, kde navzdory světovým trendům v polovině 80. let pracovalo ještě 62 % zaměstnanců ručně, činily asi 10 mld. korun. Rozšíření služeb by v mém rozvojovém projektu zvýšilo disponibilní čas obyvatelstva a postupně by přispělo k vytvoření otevřeného modelu rodiny, příznivého pro její stabilizaci a růst participačních aktivit obyvatelstva. Předlistopadový i dnešní vývoj ale je úplně jiný. Díky nízkému využívání pracovní doby, kvalifikačního potenciálu, špatné organizaci práce a neefektivnímu vynakládání zdrojů máme dnes v České republice jeden z nejvyšších počtů odpracovaných hodin za týden v Evropě. Celková efektivnost využití pracovní doby a dostupných zdrojů činily na konci minulé éry zhruba 50–60 % oproti průměru vyspělých kapitalistických zemí. Změny v této oblasti dávaly už začátkem 90. let minulého století reálnou možnost snížit už do roku 1995 počet odpracovaných hodin na 37–38 hodin (případně na 4 dny) v týdnu a prodloužit dovolenou o jeden týden (dnes ve vyspělých kapitalistických státech je o jeden až dva týdny delší dovolená než u nás). Dále by bylo možné prodloužit mateřskou dovolenou do věku 3 let dítěte, což by dovolilo uvolnit až 125 tisíc pracovních míst žen. Příznivě by se na kvalitě populace projevila i možnost započítávat určitou část dne věnovanou výchově dětí u žen za odpracovaný čas a zkrátit jejich reálnou pracovní dobu na 30 hod. týdně. Ukazuje se i jako reálná možnost diverzifikovat formy zaměstnanosti (částečné úvazky, pružné úvazky, sdílené úvazky, práce doma apod.). Přes výrazné zlepšení v sektoru prodejních služeb tato šance nebyla využita. Po deformacích předlistopadové éry přišly nové, kdy řada služeb pro obyvatele zmizela. Významnou oblastí životní úrovně a celého životního stylu je zdravotní stav obyvatelstva. Zde Československo také výrazně zaostalo za nejmodernějšími trendy, jak o tom svědčilo snížení průměrného věku mužů za léta 1960–1983 o jeden rok (na 66,87; vysoká kojenecká úmrtnost: roku 1984 16 promile oproti např. 11 promile v Belgii), u řady druhů onemocnění až dvojnásobná mortalita oproti nejvyspělejším kapitalistickým státům. Zdravotní charakteristiky populace v některých případech (vyšší kategorie mužů) byly horší než v meziválečném období. Rovněž počet nemocničních lůžek na 1 tisíc obyvatel stagnuje (1970 8 lůžek, 1983 jen 7,9), nedostatečný byl počet osob zdravotnického personálu na lékaře (2,99, tj. výrazně pod úrovní vyspělých západních států). Na zdravotní stav populace (který se projevoval i v poklesu fyzické výkonnosti branců) působilo i zhoršující se životní prostředí. Řešení lze vidět pouze v řadě komplexně provázených opatření. Jedná se o zjednodušení struktury v resortu zdravotnictví a sociální péče (nastal ovšem opačný vývoj), lepší využití kvalifikované pracovní síly, modernější technické vybavení, které umožní přejít na prevenci (screening, databáze atd.). Přestože existující finanční prostředky vynakládané v oblasti zdravotnictví jsou vysoké (náklady na jedno nové lůžko v nemocnici tvořily koncem 80. let 1 mil. Kčs, provozní prostředky na jeden ošetřovací den 200–300 Kčs), Československo mělo tehdy v evropském kontextu velmi nízký podíl investic do zdravotnictví na hrubém domácím produktu (daný mimo jiné ale i centralizovanou formou zdravotní péče). Zlepšení zdravotnické péče se může promítnout do výrazných ekonomických efektů: pracovní neschopnost vyjádřená v kalendářních dnech byla v roce 1983 114,9 mil. pracovních dnů. Snížení nemocenského ošetřování o 1 mil. dnů znamená tedy úsporu 300 mil. Kčs. Důležité místo v péči o zdraví populace má i rozvoj ekologických a zvláště pak sportovních aktivit, podpora hnutí za fyzickou zdatnost. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/14

Ve sportovní oblasti je třeba přesunout těžiště preferencí od prestižních druhů vrcholového sportu k masové tělovýchově, zvláště pak k jejím investičně nenáročným formám. Zlepšení vyžadovala i nabídka sportovních potřeb (které byly navíc v Československu dražší než ve vyspělých kapitalistických státech) a sportovních služeb (obojí se ostatně mohlo stát výhodným zdrojem deviz). Významnou kapitolu představuje snížení současné ekologické zátěže, která postihuje již 50 % obyvatelstva. Ve spadu oxidu siřičitého na 1 km2 (představoval koncem 80. let 97 % všech plynných emisí) jsme byli ještě v 80. letech na 2. místě na světě, za léta 1965–1982 vzrostlo množství dusičnanů ve vodě o 152 %, 26 % ploch lesů je zasaženo imisemi, ztráty na dřevní hmotě jimi způsobené činily v roce 1990 již 21 %. Při pokračování existujícího trendu mělo 65 % lesů sníženou životnost. V čištění odpadních vod jsme zaostávali za nejvyspělejšími západními státy zhruba o 30 let. Ekologický problém vyžaduje komplexní přístup. Jedná se např. o přizpůsobení koncentrace v zemědělství možnostem krajiny (to způsobovalo asi 50 % znečištění vod), o uplatnění adekvátní techniky fluidního spalování, o rozumnou energetickou strategii atd. Nejdůležitější je ale rovina strukturálních změn. Existující struktura národního hospodářství i dnes vyžaduje velké energetické a surovinové vstupy18 (na jednotku hrubého domácího produktu mělo Rakousko spotřebu oceli oproti Československu 41,1 %, Japonsko spotřebovalo na jednotku hrubého domácího produktu 45,7 % československé spotřeby energie, Rakousko 51,9 % atd.). V 80. letech se diskutovalo o tezi, že snížení výroby oceli na 7 mil. tun v celém Československu v horizontu nejbližších 5 let, stejně jako dalších energeticky a surovinově náročných výrob by výrazně přispělo k vyřešení ekologické krize, ke snížení spadů škodlivin. Tehdy škody vzniklé zhoršujícím se životním prostředím činily asi 3,5 miliardy Kčs, tj. 400 Kčs na obyvatele, zatímco investice na ochranu životního prostředí činí pouhých 20 Kčs na obyvatele. Alternativa přehlížející problém existující struktury výroby by byla musela uvažovat při snížení spadu oxidu siřičitého k roku 1992 na úroveň roku 1975 s dostatečnými investicemi 900 mil. dolarů v cenách 1980 a při dalším snížení o 25 % oproti roku 1975 s dostatečnými investicemi 2,5 miliardy dolarů. Konfrontace obou cest hovoří jasně pro cestu s pomocí cílevědomé strukturální politiky. Tak sám o sobě nepovede k odlehčení struktury ekonomiky, naše výroba v současné mezinárodní dělbě práce by mohla těžkou strukturu kompenzovat. Výrazně to bylo vidět na situaci v zásobování vodou. Československo mělo nejmenší zásoby vody v Evropě, ale nejvyšší spotřebu na obyvatele a den mezi evropskými průmyslovými zeměmi (384 litrů, nyní, po zpoplatnění těchto služeb, klesla spotřeba na 200 litrů). Oproti nám činila spotřeba vody na osobu a den v NSR 41 %, ve Velké Británii 55 %, ve Francii 60 %. Největší význam měl v této souvislosti fakt, že na odběru vody se roku 1980 u nás podílely vodovody jen 47,8 mil. m3, zatímco zemědělství 7,3, průmysl 58,5, energetika 57,6 (reálná cena 10 Kčs za 1 m3). Snížení spotřeby vody v průmyslu a energetice a snížení ztrát ve vodovodech, které představovaly koncem 80. let 20 %, by mohlo přinést úsporu 40 mil. m3, a to by zajistilo bez dodatečných nákladů spotřebu vody pro vodovody (pro rok 2000 se předpokládalo 71,1 mil. m3) a pro zemědělství (roku 2000 22,7 mil. m3). 18

K vymezení vztahů mezi surovinovou základnou a ekonomickým růstem srv. Jiří Šafář - Mirko Vaněček. Suroviny a hospodářský rozvoj. Svoboda, Praha, 1982.


179/15

Největší okruh služeb se váže k oblasti bydlení. V Československu nemělo roku 1980 11 % cenzových domácností (607 221) vlastní byt, ale podle některých údajů rozdíl mezi počtem bytů a domácnosti činil 95 tis. bytů, což představovalo roční produkci bytů do roku 1989. Příčinou kritického stavu byla nejen neobydlenost některých bytů, ale především nenormální situace na trhu s byty, který opět spoutává džungle předpisů a omezení. Řešení lze vidět nejen v obnovení důvěry na trhu s byty, přeměnou bytů v normální zboží, nýbrž i ve zvýšení výkonnosti našeho stavebnictví, které ale tehdy procházelo krizí. Využití pracovní doby zde podle některých průzkumů činilo asi 50 %, při řádově stejných stavebních kapacitách roku 1984 Československo vyrobilo a rekonstruovalo 91 tis. bytů, zatímco bývalá NDR 207 tis. Zaostávali jsme také ve využití nových technik; jednalo se zejména o monolit, který mohl šetřit 13 až 30 % oceli, beton (spotřeba cementu v Československu byla o 30– 60 % vyšší než v nejvyspělejších západoevropských státech). Atraktivní stavební technikou je i montování z dřevěných dílců (dřevo bylo tehdy osmkrát levnější než beton), které se u nás příliš nevyužívá. Rezervy byly i ve snížení nadměrného bytového odpadu. Kdyby byl v letech 1950–1980 bytový odpad o 28 % nižší, byl by rámcově vyřešen bytový problém již roku 1980. Za léta 1961–1980 činil úbytek bytů celkem 989 tisíc, na rekreaci v tom připadalo jen 16,7 % (v České republice sloužilo rekreaci asi více než 200 tisíc objektů). V 90. letech vstoupil v obou republikách bývalé federace do pracovního procesu takřka milion nových pracovních sil: tito mladí lidé měli zakládat rodiny. Ekonomické a sociální faktory doby Klausových reforem prohloubily nedostatek bytů a mladí lidé odkládali zakládání rodin. Vzrostla sice poptávka po bytech, ale v naprosto jiné struktuře. Zároveň bude vláda dříve či později nucena jít cestou skutečně cílevědomě prováděných strukturálních změn a to předpokládá existenci rezervního bytového fondu. Jako krátkozraké se tedy jeví rozbití investiční činnosti (pokles mezi rokem 1990 a 1991 na 64 %, u bytů na pouhých 50 %, přičemž jde většinou jen o dokončení už existujících staveb!). Na nejnižším bodu poklesu Česká republika produkovala asi 13 tisíc nových bytů. Bytový problém by měl mít prioritu. Vždyť už roku 1985 byla situace taková, že v prvních pěti letech po uzavření sňatku jen 65,4 % manželů mělo k dispozici byt, v prvním roce jen 36,2 %! A šlo vesměs o lidi s dosud nezformovanou sociální zkušeností: nevěsty měly v průměru věk 19–20 let, ženichové 23 roky. Před mladé lidi stavěla 90. léta i v této oblasti individuálně těžko zvládnutelné problémy. Stát měl pomoci, ale jeho lhostejnost málem navodila situaci demografického kolapsu. Rodiny s jedním dítětem v době začínajících politických změn tvořily 40,2 %, s dvěma dětmi 45,6 %, se třemi dětmi jen 11,5 % a s pěti a více dětmi 0,6 %. Reálná výše hlavních peněžitých dávek rodinám s dětmi ve srovnání s rokem 1990 klesla v roce 1991 na úroveň slabě překračující 80 %. Bez řešení bytové situace se ovšem zhoršila i sama populační bilance. Při zvážení všech daných možností je dnes reálné při existujících prostředcích vyřešit bytový problém v horizontu 5–7 let. Pozornost je nutné věnovat i diverzifikaci bytové výstavby (průměrná obytná plocha bytu byla v ČSSR 51,9 m2 v roce 1983, zatímco v Belgii 1982 112 m2, v NSR 96,6 m2 v roce 1981, ve Finsku roku 1983 81,1 m2 atd.), nabídce nových služeb (stavby rodinných domků na zakázku – 42 % občanů si podle sociologických výzkumů přálo už na konci 70. let rodinný domek; opravy a úpravy bytů atd.). nevyhovující úroveň cen a kvality měl tehdejší československý nábytkářský průmysl. Dá se říci, že model dvojího bydlení (v Československu roku


179/16

1980 bylo 369 tisíc bytů obydlených jen občas nebo neobydlených, z toho bylo minimálně 64 % v rekreačním fondu) odrážel a odráží nervózní životní styl života obyvatelstva, nízkou kvalitu prvního bydlení, zhoršující se životní prostředí, nízkou možnost levného cestování a výrazný nedostatek participačních aktivit. Malému využívání tehdejších podnikových chat (jen 17 %) by bylo snad možné zabránit tím, že by byla vytvořena jakási agentura sdružující tato zařízení v rámci republiky a umožňující jejich střídavý pronájem jednotlivým podnikům a organizacím, podniky se v nové situaci patrně těchto objektů budou zbavovat. Život šel ale jinou cestou: podniky se při privatizaci této „zátěže“ většinou zbavovaly prodejem nebo nájmem. K vyřešení bytového problému by přispěla i stabilizace struktury osídlení a menší pohyb investic. Naopak jako národohospodářsky neúnosný se ukazoval dolistopadový model, kdy stát stavěl 21–23 % bytů, soukromníci 30 % a družstevní formou vznikalo 46–49 % bytů. Vždyť profesionální prací lze postavit byt za 600 hodin, zatímco svépomocná družstva požadovala běžně 3 000–3 500 hodin. Šlo o plýtvání celospolečenskou prací a odčerpávání disponibilního času společnosti. Potřebu do roku 2010 nově vystavět 2–2,7 mil. bytů (tj. 80–110 tisíc ročně) bylo možné zvládnout bez potíží profesionální prací (do roku 2000 1,4 mil. bytů). Polistopadový útlum bytové výstavby (při maximálním poklesu bytové výstavby bylo dosaženo „dna“ 13 tisíc dokončených bytů ročně!) a zrychlené vyřazovaní bytů a objektů z bytového fondu situaci ještě výrazně zkomplikovaly. Dalším velkým tahem rozvoje životní úrovně je oblast dopravy a kultury cestování (na začátku doby „perestrojky“ zaujímalo 7,8 % osobní spotřeby obyvatelstva, navíc i oblast dojížďky do práce). Její řešení je také do značné míry spojeno se strukturální politikou, s redukcí materiálově a energeticky náročných výrob. Předlistopadová a značné míry i současná struktura národního hospodářství byla a je i dopravně náročná. V této souvislosti vynikal např. dovoz 15 mil. tun železné rudy, vývoz 3 mil. tun válcových materiálů, 2 mil. m3 řeziva atd. (údaje se týkají celého Československa). Přepravu velkých nákladů pak zajišťovala železnice (celkem 72 % přepravy nákladů). V důsledku toho mělo Československo 2,1krát větší celkový přepravní výkon na obyvatele než NSR (rok 1982). Zatížení železnice národní přepravou bylo dokonce u nás třikrát větší než v NSR (5,48 tkm na km oproti 1988) a hrozilo překročení propustnosti dopravní sítě po roce 2000. Nelze se potom divit, že rok od roku klesala přepravní rychlost a kultura cestování, že lidé měli k železnici oprávněnou nedůvěru; od roku 1970 poklesl počet železnicí přepravovaných osob z 558 mil. na 416 mil. v roce 1980. Naproti tomu ČSAD přepravily roku 1980 o 400 mil. osob více než v roce 1970 (celkem 2,1 mld. osob). Místo toho, aby polistopadové vlády šly cestou rozvoje ekologicky vhodné železniční přepravy, dávající možnosti i pro rozvoj kultury cestování, řeší problémy pro sebe příznačným způsobem: zdražováním a rozpočtovými škrty. Komunisté předkládají jinou cestu. Snížení přepravní náročnosti v hospodářství díky redukci materiálově a energeticky náročných odvětví by umožnilo normalizovat cestovní režim a rekonstruovat železniční síť, zlepšit úroveň cestování (v úvahu přichází i výstavba segregované expresní sítě) a zvýšit podíl železnice na osobní přepravě. Ke zlepšení situace městské hromadné dopravy by přispělo zvýšení podílu elektrické trakce (ekonomické i ekologické důvody jsou stejně závažné). V oblasti automobilové dopravy došlo navzdory ropným šokům k vzestupu; roku 1980 už připadalo v Československu 7,2 Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/17

obyvatel na osobní automobil, v České republice pak 5,8, v Praze byla hustota největší: 4,3 obyvatele na osobní vůz. Ve stejné době byl západoevropský průměr ovšem už 3,0 obyvatele na osobní automobil, USA se přiblížily absolutní nasycenosti obyvatelstva automobily, protože na 1,8 obyvatele připadl 1 vůz. V Československu by dosavadní tempo bylo vedlo k dosažení úrovně 5,8 obyvatele na automobil v roce 2000, což je nedostatečné. Dnešní vynucená expanze automobilismu podmíněná rozkladem veřejné dopravy je plná chaotičnosti a nekoncepčních rysů. Z tohoto hlediska bylo nepochybně třeba zvážit osud československé automobilové výroby. V úvahu přicházel např. společný projekt se západoevropskými státy, nákup licencí, případně rozvinutí náhradních výrob umožňujících nákup vozů ze zahraničí. Naše vozy měly totiž neúnosně vysokou výrobní cenu, byly cenově těžko dostupné pro domácí spotřebitele. Realizovaly se také obtížně na zahraničních trzích díky své vysoké spotřebě, protože tehdejší průměr byl u srovnatelných vozů 4,4–4,7 l na 100 km. To mělo ekologický aspekt, protože automobily se na znečištění vzduchu podílely 30–35 %. Hodnotové deformace tu vystupují obzvláště do popředí, protože koruna vložená naším zákazníkem do nákupu automobilu měla reálnou hodnotu zhruba 50 haléřů. Ale prodej Autoškody Mladá Boleslav Volkswagenu je v řadě ohledů odstrašujícím příkladem, jak se privatizovat nemá, totéž se týká dalších automobilek. Česká republika má asi nejhustší síť podniků vyrábějících pro automobilový průmysl na světě na počet obyvatel, mimo jiné jde o tři finální výrobce osobních automobilů. Současná globální finanční krize bude pro toto odvětví těžkou zkouškou. Nejcitlivější oblastí rozvoje životní úrovně bylo a je zásobení vnitřního trhu spotřebním zbožím. Zde se situace v 70. letech výrazně zkomplikovala díky vnějším i vnitřním činitelům. Jestliže např. roku 1970 krytím dovozu paliv a energie bylo 11,3 % čs. vývozu do SSSR, roku 1983 už zapotřebí 66 %. Protože stroje (dvě třetiny vývozu) nestačily krýt růst dovozu vyvolaný zvýšením cen, musel být zvýšen export běžného spotřebního zboží pro nižší příjmové kategorie, jež pak chybělo na domácím trhu. Tentýž efekt měla i politika oddlužení rámcově dovršeného na počátku 2. poloviny 80. let). I zde se stabilizace (na trhu spotřebního zboží) spojovala se strukturální politikou, protože snížení materiálově a energeticky náročných výrob by vedlo k omezení vývozů „za každou cenu“, spotřební zboží by bylo možné zachovat ve větším rozsahu na domácím trhu a „zklidnit“ ho. „Zklidnění“ trhu by pak umožnilo postupné odstranění cenových deformací a stimulací progresivních výrobků a zvýšení podílu služeb. Tento manévr byl schůdný za 8–10 let. Trojnásobné zvýšení kilogramových cen při současném snížení surovinových a energetických vstupů a prohloubení všestranné ekonomie času by pak umožnilo vytvoření zdrojů pro skutečně dynamický rozvoj nového pojetí životní úrovně. V něm velké místo přísluší i péči o sociálně slabé vrstvy obyvatelstva, o mládež, mladá manželství a starší spoluobčany. Ti všichni se stali obětí špatně koncipované tržní smršti Klausova týmu. V 90. letech vstoupil v ČR a SR (v obou částech bývalé federace) do pracovního procesu zhruba 1 mil. nových pracovních sil a na druhé straně se zvýšil počet občanů v postproduktivním věku. Pokud jde o mládež, je nutné ji zainteresovat na vlastní budoucnosti i na budoucím vývoji demokratické České republiky: dnešní stav není ovšem příliš uspokojivý. Podle sociologických průzkumů se 20 % mládeže přiznávalo už koncem 80. let k melouchům a tuzérům jako k běžnému zdroji příjmů, rostl počet sebevražd (údajně 2.–3. místo na světě). K tomu po


179/18

listopadu přistoupilo 2. místo na světě za USA v počtu vražd, rostla toxikomanie, postupoval rozvrat rodiny (sociologickou normou se stávají 2 manželství za život). Na 100 sňatků připadalo už na konci minulé éry 36,5 rozvodů, v České republice roku 1983 připadalo na 100 těhotenství 40 potratů, na 100 narozených 66,6 % potratů. U více než 50 % sňatků bylo příčinou nechtěné těhotenství partnerky; na nižší sociální zralosti se promítá i fakt, že průměrný věk snoubenců u nás byl nižší např. oproti Dánsku o 6 let. Sociální nezralost pak kdekoliv vede k rychlým rozpadům manželství a ke škodám na vývoji dětí. Vysoká rozvodovost komplikovala také bytovou situaci, zvláště když jen 30 % mladých manželství získávalo v 80. letech do 1 roku byt. Polovinu domácností s nejnižšími příjmy tvořily mladé rodiny: situaci neřešila ani případná pomoc rodičů, přicházející v úvahu u 50 % z nich. Komplikované životní podmínky mladých manželství se projevily v České republice prudkým snížením přirozeného přírůstku obyvatelstva, zejména po roce 1990. Jestliže roku 1980 činil tento přírůstek ještě 18 264, r. 1983 2 957, r. 1984 5 722; prolongování dosavadního vývoje by bylo znamenalo v České republice po zlomu století snižování počtu obyvatel západní části federace. Životní úroveň mladých rodin snižuje také fakt, že průměrné nájemné se za léta 1970–1983 zvýšilo téměř o 100 %. Na tomto vzestupu se ovšem nepodílely státní byty, kde nájemné zůstávalo stejné; většina mladých domácností ale získávala byty s vyšším nájemným. Po listopadu 1989 se dostupnost bytu díky restitucím, vzestupu nákladů na bydlení atd. ještě snížila a zvýšení nájemného v červenci 1992, stejně jako nesmyslných sedm paragrafů o bytových družstvech v transformačním zákonu vše umocnily. Drahota na bytovém trhu, snížení počtu stavěných a dokončovaných bytů, všeobecná nejistota na trhu s byty, kterou zesílily ještě restituce, to vše zkomplikovalo zejména mladým manželstvím život. Přitom řešení bytového problému není vůbec nemožné. Cesty k řešení otázky mládeže a mladých manželství sahají od zvládnutí bytového problému přes poskytování výhodných půjček a ulehčení „životního startu“, zlepšení podmínek v pracovním procesu, rozšíření prostoru pro participační aktivity, včetně demokratizačních procesů, popularizování náročných hodnotových vzorů apod. Stát by měl dbát o kvalitu populace, protože dolistopadová i popřevratová praxe sociální politiky spíše zvýhodňovala příslušníky vrstev, které byly a jsou sociálně nezodpovědné a celkovou kvalitu populace snižují. U mládeže (stejně jako u veškerého obyvatelstva) je třeba věnovat zvýšenou pozornost profilu využívání volného času tak, aby náročnější formy získaly převahu (vzdělávání, kultura, participační aktivity). Zatím je tomu ovšem naopak: za léta 1961–1980 se zvýšil podle průzkumu čas věnovaný obyvateli sledování televize více než o 50 %, roste i návštěvnost pohostinských zařízení a vzhledem k růstu hladiny napětí mezi občany mírný alkoholismus pravděpodobně i nyní roste a poroste i nadále. Nevyrovnaný životní styl je hlavní příčinou toho, že např. v Praze dnes údajně trpí výraznými formami neurózy 35 % obyvatelstva. Zvýšení podílu volného času je tak neodlučitelně spojeno s vytvářením podmínek pro jeho smysluplné využití. Důchodci jsou těžce zkoušenou skupinou obyvatelstva a přitom ani v minulosti nebylo jejich postavení lehké. Jestliže vyčíslíme za léta 1960–1985 přírůstek průměrné mzdy 100 %, u průměru starobních důchodů jde jen o 87 %. Počet důchodců v pásmu omezené spotřeby byl v Československu roku 1985 278 tis. osob. Podíl na celkovém počtu osob s omezenou spotřebou u


179/19

nich činil 27 %. Mstil se tak reziduální přístup k sociálnímu zabezpečení. Zaostávalo budování ústavů sociální péče, roku 1985 bylo jen 11,9 % míst v domovech důchodců v penzionech. Léta Klausovy šokové terapie tento stav ještě výrazně zhoršily. Indexace důchodů stále zaostává za celkovým vývojem příjmů obyvatel a kvalita spotřeby důchodců je vážný problém naší společnosti. Pokud jde o starší spoluobčany, je třeba usilovat o změnu důchodového zabezpečení tak, aby oceňovalo reálné společenské přínosy. Ve srovnání s vyspělými západoevropskými státy jsou dnešní starobní důchody nízké. Např. ve Švédsku činí důchod až 131,6 % posledního čistého výdělku a možnosti odchodu do důchodu byly a jsou v řadě západoevropských zemí diverzifikovanější než u nás. Občané těchto zemí mají nezkráceně pracovat do 65 let, ale mohou také odejít před 60. rokem věku do důchodu. Sociálně spravedlivé společnosti by mělo jít o co nejplnější zapojení starších spoluobčanů do života společnosti. Důchod by neměl znamenat živoření, ale spokojené stáří, možnost věnovat se zálibám a koníčkům, levně cestovat, měl by otevírat i nové poslání vzdělání a kultury (srovnej tzv. třetí univerzity) jako náplně života pro tyto naše spoluobčany atd. Místo standardizovaného domova důchodců vystupují jako lepší řešení penzionáty s řadou placených i neplacených služeb. Ekonomicky je tento model výhodnější než nucený vysoký stupeň zaměstnanosti lidí v důchodovém věku, daný nízkými důchody, který je jedním z činitelů, který konzervoval takzvanou přezaměstnanost v Československu. Snížení nadměrné zaměstnanosti občanů v postproduktivním věku zachováním důchodu řádově ve výši nezkráceného platu (doporučujeme využít zkušeností Švédska, které má nejpromyšlenější důchodové zabezpečení) by přispělo k prosazení modelu relativně drahé pracovní síly jako klíče k sociálnímu rozvoji adekvátnímu vyspělé sociálně orientované tržní ekonomice. U řady oborů by se tak vytvořila mimo jiné i základna pro plynulou generační obměnu. Kvalitě populace v jejím celku by prospělo prodloužení mateřské dovolené do 3 let věku dítěte a omezení reálné pracovní doby matek u dětí do 15 let na 30 hodin při započítání času na výchovu dětí za odpracovanou dobu. Odlehčení provozu jeslí a mateřských školek by mělo významný přínos. Na jedno místo stát doplácel 1 tisíc Kčs měsíčně. To u 125 tis. matek uvolněných z pracovního procesu činilo úsporu 1,5 mil. ročně. Tehdejší kapacita pokrývala u těchto zařízení jen 22 % dětí do 3 let. Ušetřené prostředky by bylo možné z 50 % rozdělit na mateřské příspěvky. Přes značnou společenskou pomoc rodinám s dětmi (1983 22,01 mld. Kčs) hradily příspěvky na děti a slevy na daně jen 40–45 % potřeb dětí. Zvýšení pomoci mladým manželstvím ve formě rozsáhlejších podpor při narození dítěte, půjček a zvětšených slev na dani (až o 125 %) po dobu 3–4 let od narození dítěte by stabilizovalo situaci mladých rodin. Polistopadové reprezentace šly bohužel jinou cestou. Pomoc mladým rodinám odbourávaly. Důsledky na populačním vývoji jsme už pocítili. Uvedená koncepce sociálně-ekonomického rozvoje představuje také rámec pro možnou expanzi sféry kulturních aktivit obyvatelstva. Vývoj v sociální oblasti nelze odtrhovat od celkového sociálně-ekonomického kontextu, jak se to často děje. V následující části se zaměřím na některá základní opatření v dílčích oblastech sociální sféry vývoje naší země. Pokusím se nastínit určitá nutná řešení, která implikuje naše koncepce reformy. CO DĚLAT V OBLASTI SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ:


179/20

1. Zjednodušení systému sociálního zabezpečení tak, aby byl občanům srozumitelný i z hlediska odkud prostředky přicházejí a kam směřují. 2. Postupně dosáhnout stavu, aby občané odcházeli do důchodu, který by byl roven zhruba jejich nejvyššímu průměrnému příjmu za posledních 10 let před odchodem do důchodu. Pro etapu prvních pěti let důchodové reformy by mělo být dosaženo 80 % dané úrovně, během deseti let 85 %, za patnáct let 90 % a 100 % úrovně během dvaceti let. 3. Zpružnit systém valorizace důchodů, praxi sociálního zabezpečení postavit plně pod kontrolu veřejnosti. 4. Síť sociálních ústavů rozšířit na všechna okresní města a střediskové obce tak, aby mohly zajišťovat rozvoj domů s pečovatelskou službou, hotelů (penzionů) pro důchodce, zařízení pro trvalé nemocné občany, rozvoj pečovatelské služby v bytech občanů nejvyšších věkových kategorií. 5. Standard pečovatelské služby učinit závaznou normou, kterou mohou nárokovat všichni, spojit systém státní s dobrovolnými a charitativními organizacemi, vyvést sociálně potřebné občany z pásma omezené spotřeby. 6. U nemocenského pojištění zrušit horní hranice a limity nemocenských dávek, umožnit, aby mohly být poskytovány ve výši průměrné čisté mzdy či platu s režimem podobným jako u starobních důchodů, zprůhlednit a sjednotit předpisy. Objektivizovat výši dávek v relaci ke skutečným výdajům, nemocenské hradit ve výši průměrné čisté denní mzdy. 7. Stanovit pro podniky výrazné zvýhodnění (daňové aj.) v případě, že vytvářejí pracovní příležitosti pro občany se změněnou pracovní schopností, zvláště u občanů s těžším zdravotním postižením. 8. Nově definovat životní minimum. 9. Umožnit rozvoj nadstandardních sociálních služeb. 10. Do pěti let snížit pracovní týden na 37–38 hodin při nezkrácené mzdě.

B. NĚKTERÉ KONKRÉTNÍ PROBLÉMY SOCIÁLNÍHO ROZVOJE V ČESKÉ REPUBLICE Klíčovým článkem pro zvládnutí nahromaděných problémů v této oblasti, které se navíc složitě kříží, je přechod ke kvalitnímu, skutečně fungujícímu trhu, přičemž zvláště řešení problémů v sociální oblasti vyžaduje ingerenci státu: bez ní je sociální průchodnost jakékoli reformy nemožná. V této souvislosti tu vystupují do popředí strukturální přeměny v ekonomice; velmi významnou roli tu musí sehrát přebudování a jistá redukce těžkého průmyslu, těžké chemie a jiných materiálově, energeticky, surovinově a dopravně náročných odvětví, spojená s orientací na progresivní výrobní obory. I. Zaměstnanost a obyvatelstvo Běžně jsme se setkávali v tisku, v televizi i v rozhlase s tvrzením, že se nám nedostává (v Československu 80. let 20. století) cca 800 000 osob v našem národním hospodářství. Nárokování dalších pracovních sil se stalo průvodním jevem hospodářského rozvoje v Československu, stejně jako nízká směnnost (např. koeficient směnnosti činil 1981 1,32!) a zhruba


179/21

50procentní využití možností dvousměnných provozů. Ve světle analýz provedených v 80. letech se ukázalo, že máme ve skutečnosti pracovních sil naprostý dostatek: reforma tento stav jen odkryla, ale vytvořila nový jev. Totiž nedostatek pracovních míst a nerovnováhy na trhu pracovních sil.19 Oproti nejvyspělejším průmyslovým zemím světa byla až do roku 1989 v Československu velmi neobvyklá struktura zaměstnanosti, která zahrnovala 1 milion osob obslužného personálu, 1 milion správních pracovníků (asi 14 % fondu pracovních sil, každý sedmý zaměstnanec patřil k řídicí nebo správní sféře). Průměrné využití pracovní doby činilo zhruba 85 % u dělníků v průmyslu, ve stavebnictví 40 % (!) a produktivita práce dlouho klesala, a to i na začátku klausovských reforem: v československém průmyslu byla v říjnu 1991 78,2 % hodnoty října 1990. Nízkou úroveň měla řídicí práce, využití racionalizačních přístupů v organizaci práce atd. Největší množství pracovních sil u nás blokovala materiální výroba, čímž se Československo lišilo od nejvyspělejších zemí světa, kde převládala už tehdy terciární sféra. Na řadě uvedených potíží polistopadový vývoj nezměnil takřka nic. Rozmístění obyvatelstva v ohledu profesionálním doznalo po roce 1950 v Československu velkých změn. Roku 1980 bylo zaměstnáno v primárním sektoru 14,2 %, v sekundárním 48,7 % (!), v terciárním sektoru jenom 37,1 %. Podle přestavbových plánů měl do roku 2000 podíl primárního sektoru poklesnout na 12,3–12,6 %, sekundárního pouze na 45,7–47,5 %, podíl terciárního sektoru vzrůst na 40,2–41,8 %. Teprve po roce 2000 se očekával významnější pokles pracovních sil vázaných v sekundární sféře (2030 na 30–41,4 %), primární sektor by měl být stabilizován k roku 2030 na 11,1–12,0 %, vzestup terciární sféry by k r. 2030 znamenal vázanost 47,5–57,1 obyvatelstva v něm. Podle prognóz, na nichž se uvedené výpočty zakládaly, se nutně musel předpokládat další růst zaměstnanosti v průmyslu zhruba do roku 2000. Tento předpokládaný vývoj neodpovídal ani potřebám československé společnosti, ani vývojovým trendům vyspělých ekonomik, i když se předpokládal dynamický růst terciární sféry (1980–2030 1,2–2,0 mil. osob) a zejména kvartéru, který nutně bude expandovat do sekundární sféry a pronikat jí. Všechny tyto úvahy „vykolejil“ polistopadový rozvrat průmyslové výroby a strašné ztráty pracovních míst v této oblasti. Primér měl podle tehdejších trendů i nadále trvale klesat, sekundér podle našeho názoru už tehdy vyžadoval strukturní zásahy. Index vývoje priméru ve vyspělých kapitalistických státech od 60. let do roku 1976 měl výrazně sestupnou tendenci: Dánsko 61, USA 60, NSR 55, Japonsko 48, Rakousko 46, Belgie 43 (1960 = 100 %); Nizozemí 70, Itálie 55, Švédsko 54 (1963 = 100 %) – údaje podle publikace Vývoj hospodářských ukazatelů v zahraničí 1980, ÚVTEI. Rovněž sekundární sféra už tehdy trvale klesala; maximum zaměstnanosti měla dávno za sebou (Belgie, NSR, Nizozemí, Rakousko, Velká Británie, Švédsko = 1965; Dánsko = 1970; Francie, USA = 1973; Itálie = 1975). Oproti maximu klesla zaměstnanost v sekundární sféře v roce 1976 na asi 85 % v Belgii, Dánsku, NSR, Nizozemí, Velké Británii, nemluvě o USA. Naopak velmi rychlým tempem vzrůstal terciární sektor; index od 60. let do r. 1976 byl u jednotlivých států následující: Rakousko 123, Belgie 140, Francie 143, Japonsko 150, USA 154, 19

Vývoj u nás v době reforem nerespektoval poznatky ekonomického výzkumu, které shrnuje Handbook of Labor Economics, Vol. 1–2, vyd. Orley C. Ashenfelter, Richard Layard. Elsevier, North-Holland, Amsterdam, 1986 (pracuji s vydáním Elsevier, Amsterdam, 1991). Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/22

Dánsko 157 (1960 = 100 %), NSR 114, Velká Británie 117, Francie 125, Nizozemí 129, Švédsko 141 (1963 = 100 %). Z vyspělých kapitalistických států byl přitom terciární sektor, pokud jde o zaměstnanost, nejsilnější už před rokem 1960 v USA, Belgii, Dánsku, Japonsku, Nizozemí, Velké Británii a Švédsku. V řadě úvah se možné množství přímých účastníků výroby redukoval až na 10 % podílu na zaměstnaném obyvatelstvu. Nejdynamičtěji rostly terciér a rodící se kvartér, uvažuje se o vytvoření kvintéru (ekologické aktivity). V některých státech se mluví o „ekologicky poháněné ekonomice“ (například ve Švédsku). Naproti tomu v Československu byl podíl terciárního sektoru neodpovídajícím způsobem nízký. V roce 1980 bylo ekonomicky aktivních osob v československé federaci 7 848 800. V priméru pracovalo 1 031,8 tisíc osob (14,2 %), v sekundární oblasti 3 525,9 tisíc osob (48,7 %), v terciární sféře 2 691,7 tisíc osob (37,1 %). Československo mělo přitom mezi průmyslově vyspělými zeměmi neobvykle vysoký podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva. Vědeckovýzkumnou základnu u nás v České republice představovalo 135 tisíc pracovníků (70 % ČSSR). Ve výzkumu a vývoji bylo tedy 77,7 tisíc pracovníků, z toho 42,7 tisíc vysokoškoláků (67,5 % ČSSR), 8,5 tisíc vědeckých pracovníků (70,5 % ČSSR). Ve stejném roce 1985 činily výdaje 14,92 mld. Kčs (70,1 %), ale nízká specializace, méně příznivé vybavení technikou, odlišná struktura personálního vybavení pracovišť vedly k tomu, že produktivita práce byla výrazně nižší, než by bylo možné očekávat. Na jeden výzkumný úkol připadalo v České republice 8,88 pracovníka, na Slovensku 11,72. Nejen koncentrace, ale i náklady na jednoho pracovníka vědeckovýzkumné základny byly u nás nižší oproti vyspělým kapitalistickým zemím (asi pětkrát!). V této souvislosti vyniká nesmyslnost polistopadových paušálních škrtů v této oblasti a dodnes trvající poddimenzovanost výdajů na vědu a výzkum. Roku 1961 bylo z ekonomicky aktivních obyvatel 27,1 % v postproduktivním věku, v roce 1970 17,7 %, v roce 1980 20,5 %. Extenzivní rozvoj národního hospodářství nalezl svůj výraz i ve mzdové a sociální politice, kdy relativně nízké mzdy a důchody při nízkém pracovním nasazení a nízké platové diferenciaci vedly k zaměstnanosti několika členů domácnosti a k zaměstnanosti důchodců. Československo mělo jednu z nejvyšších zaměstnaností žen ve světě. Jestliže zaměstnanost mužů v produktivním věku v ČSR za léta 1961 až 1980 klesla z 88,6 % na 86,7 % (v SR z 87,9 % na 85,2 %), u žen naopak došlo k výraznému vzestupu (ČR z 67,1 % na 83,0 %), SR z 49,7 % na 76,6 %). Zajímavá byla ale zvláště čísla o zaměstnanosti v postproduktivním věku. Jestliže oproti roku 1961 zaměstnanost mužů v ČR (32,1 %) i žen v ČR (25,4 ) klesla v roce 1970 na 21,0, resp. 17,0 % v ČR (v SR 43,6 %, 17,8 % – 22,9 %, 11,6 %), v roce 1980 byla opět vyšší (ČR u mužů 25,9 %, u žen 18,6 %, v SR u mužů 27,2 %, u žen 15,0 %). Tento vývoj byl následkem investiční aktivity v 5. PLP, která pohlcovala stále nové a nové pracovní síly. Do budoucna ovšem podobný extenzivní růst množství pracovní síly byl nemožný vzhledem k vývoji obyvatelstva v produktivním věku; za léta 1980 až 2000 přibylo jen 541 tisíc (ČR 276 tisíc, SR 265 tisíc), na léta 2000–2030 se počítalo s velkým poklesem o 66 tisíc (ČR -131 tisíc, SR +65 tisíc). Tlak na plnou zaměstnanost za každou cenu v nepříznivé struktuře a na staticky pojaté sociální jistoty se tak ukazoval jako výrazně decelerační faktor, jako činitel zpomalující přechod k intenzivnímu modelu růstu společenské produkce. Na druhé straně by ale možnost plné Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/23

zaměstnanosti (ovšem jinak utvářené) fungovala jako výrazný stimulační faktor růstu. To ovšem předpokládá překonat dřívější odtržení sféry sociálních jistot (včetně práva na práci) od poměrů ve vlastní výrobě, od efektivnosti celospolečenské produkce. CO NAVRHUJI: 1. Nově zakotvit do zákonů a nově formulovat právo na práci. 2. Cílevědomou strukturální politikou vytvořit během pěti let milion nových pracovních příležitostí. 3. Speciální pozornost věnovat (i zákonnými a podzákonnými úpravami) budování sektorů terciéru (obchod a služby), kvartéru (věda a informace) a kvintéru (ekologické aktivity). 4. Dosáhnout větší pružnosti úvazků, včetně zavádění nových forem úvazků. 5. Zabezpečit větší ztotožnění pracujících s podniky demokratizací vlastnictví i jeho realizace, uplatněním větší účasti zaměstnanců na řízení (kroužky vyjadřování mínění, kroužky kvality, participační management atd.). 6. Formulovat populační politiku tak, aby vedla k vyrovnanému vývoji a k eliminaci dopadů ekonomické reformy na tuto oblast, k růstu kvality populace.

II. Ekonomické změny a vývoj osídlení V minulosti jsme byli svědky výrazné investiční aktivity, při níž došlo k výrazným přesunům obyvatelstva. Industrializace vedla (zvláště po roce 1950) ke vzniku aglomerací a k výraznému růstu menších a středních měst. Jenom za léta 1970–1980 vzrostla města od 10 do 50 tisíc (typ průmyslového města v ČSSR) o 16 % obyvatel. Dosavadní typ investiční politiky měl za následek výrazné přesuny obyvatel, které opět ztěžovaly účinné řešení bytového problému i sociálních otázek (občanská vybavenost atd.).20 Předpoklad zastavení dosavadního trendu dává možnost obratu i v daných oblastech uvedených níže, a to přestože do roku 2030 se očekávala potřeba poskytnout nové byty 2 milionům obyvatel. Prostorovou koncentraci lze očekávat v budoucím vývoji zvláště u kvartéru nebo u průmyslových oborů s ním úzce spojených. Ostatní průmysl by měl být stabilizován v dnešním teritoriálním rozmezí a to by umožnilo zachovat zhruba dnešní skladbu obyvatelstva, sloučit urbanizační a hospodářský vývoj. Zastavilo by se tak vylidňování některých území, počet obyvatel by porostl se vší pravděpodobností velmi mírně (vývoj porodnosti v ČSR 1968 – 13,9; 1976 – 19,5; 1982 – 13,7; v SSR 1968 – 17,0; 1976 – 18,2; 1982 – 18,2). Znepokojivý byl ovšem růst úmrtnosti (ČR 1950 – 11,6; 1968 – 11,7; 1976 – 12,4; 1982 – 12,6; SSR: 1968 – 8,5; 1976 – 9,5; 1982 – 9,9). Roku 1980 bylo v postproduktivním věku v Československu 24,3 % obyvatel, v produktivním 56,7 %, v postproduktivním 19,0 % (v ČR: 23,4 %, 56,3 %, 20,2 %, v SR: 26,1 %, 57,5 %, 16,4 %). Úmrtnost stoupala zejména u některých věkových skupin mužů a dětí, byla spojena s celkovou ekologickou zátěží (viz níže). Populační opatření sice mohou přinést značný zdroj pracovních sil, ale nedostatečná připravenost občanské vybavenosti na příliv dětí vedla k nedostatku předškolních zařízení (jež později ale v řadě míst již nebyla vytížena, byla převedena na 20

K těmto trendům blíže Vlastislav Häufler. Ekonomická geografie Československa. Academia, Praha, 1978.


179/24

jiné účely a dnes již opět podobná zařízení chybí, protože mladší manželství s odkladem zakládají rodiny), k nedostatku učilišť, škol a učitelů, k poklesu kvality výuky a přípravy kádrů. Perspektivně pak hrozila možnost zpomalení tempa intenzifikace (dostatek pracovních sil) atd. Tradiční struktura investic zasáhla ale i do populačního vývoje Československa. V českých zemích měl nejpříznivější věkovou strukturu Severomoravský kraj (díky dobré přirozené měně i migraci), zmírnění vysídlování nastalo v Jihočeském a Východočeském kraji, zatímco Praha a Středočeský kraj výrazně stagnovaly (podíl Prahy na ČR klesal). V SR se všechny kraje vyvíjely vcelku rovnoměrně. Za léta 1960–1980 došlo k industrializaci prostorů, jež se do té doby vylidňovaly, k přibrzdění rozmachu aglomerací, zvláště Prahy, a k růstu středně velkých měst, zejména pak krajských. Zatímco rostla dojížďka do Prahy, Bratislavy a Brna, dojížďka do Ostravy, do ústecko-chomutovské a karlovarsko-chebské aglomerace poklesla. Československo patřilo mezi státy s vysokou hustotou sídlišť. Totéž platí samozřejmě i o dnešní České republice. V minulosti to byla a i dnes je velká výhoda21 (původní český a československý model industrializace nevyžadoval vysokou urbanizaci – na rozdíl např. od Belgie nebo Velké Británie). Sídelních jednotek bylo roku 1982 27 856 (ČR – 20 129, SR – 7 727), ale obcí zůstalo jen 7 294 (ČR – 4 572, SR – 2 722), protože integrací od 1. 3. 1961 ubylo 39 % obcí (ČR 48 %, SR 16 %). Zhruba 12 % obcí mělo už tehdy své optimální maximum kvantitativního rozvoje. Po listopadu 1989 se řada menších sídel znovu osamostatnila, dnes jsme opět svědky opačných, integračních procesů. Urbanizace a koncentrace osídlení nemůže pokračovat tehdy existujícím způsobem, protože ekonomický podklad pro to během hospodářské reformy zmizel.22 Zvýšil se význam oborů spočívajících na informačních a vědecko-výzkumných službách, mělo dojít (a jen částečně došlo) k racionalizaci výroby průnikem informatiky. Rozhodující pro další vývoj nebude růst prosté kapacity výrobních zařízení, nýbrž růst informační kapacity společnosti, materializované ve výrobě. Důležitým faktorem je možnost rozšířené reprodukce této kapacity. Už v 80. letech se tento jev ztělesňoval v expanzi elektroniky, která táhla celý informační proud (heslo „elektronika vytlačuje ocel“) a robotiky. Pokles výroby oceli (dočasný, poslední léta před globální finanční krizí byla opět ocelářství příznivá, ale v ní se stalo jednou z prvních obětí) a expanze elektroniky jsou evidentní zvl. v případě USA (pokles ze 119 milionů tun roku 1970 na 66 milionů tun v roce 1982 a vzestup 10 nových průmyslových center se silným podílem elektroniky), Belgie (1970 – 12,6 milionů tun, 1982 – 9,9 milionů, úpadek Lutychu, valonské hutní výroby, vzestup Flander, kde se rozvíjí hlavně chemie a elektronika) a Velké Británie (1970 – 28 milionů tun; 1982 – 13,7 milionů tun, tedy pokles pod úroveň ČSSR!). Nizozemí dosahovalo s třetinovou spotřebou oceli a s prakticky stejnou spotřebou elektrické energie na obyvatele více něž pětinásobného exportního výkonu než my, Belgie měla sice stejnou spotřebu oceli a energie na obyvatele, ale osminásobný exportní výkon. Na hodinu práce byla dopravní náročnost práce průmyslového dělníka u nás čtyřikrát vyšší (4 tkm oproti 1 tkm). 21

Shrnující a standardní prací s mezinárodním srovnáním typů osídlení je Ctibor Votrubec. Lidská sídla. Jejich typy a rozmístění ve světě. Academia, Praha, 1980. 22 Demografické trendy v Evropě dnešní doby shrnuje práce Demografische Zukunft von Europa. Wie sich die Regionen verändern, autoři Steffen Krönert, Iris Hoßmann, Reiner Klinngholz. dtv, 2008, o České republice na s. 271nn. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/25

Tabulka z roku 1985 ukazuje relace, které v podstatě trvají dosud: Produkce oceli / Produkce surového železa / Energetická náročnost na obyv. (1985) (1985) jednotky HDP (1983) ČSSR / 970 kg / 617 kg / 100 % Belgie / 1 079 kg / 881 kg / 52,7 % Francie /- /- / 43,3 % SRN /- /- / 49,6 % Rakousko /- /- / 45,9 % Nizozemí /- /- / 54,5 % Itálie /- /- / 37 % V polovině 21. století lze odůvodněně předpokládat podle západních prognóz tuto strukturu zaměstnanosti v nejvyspělejších zemích světa: 5 % zemědělství, 10 % obsluha robotů, 30 % věda a výzkum připravující práci robotům, 55 % práce určené k obsluze společnosti. Očekává se, že kvartér bude nejdynamičtějším sektorem, bude materializován ve výrobních aktivitách. Problém společenské komunikace bude klíčově důležitý a dokonale fungující informační soustava (tehdy v Československu silně poddimenzovaná) je a bude pro provoz ekonomiky i celé společnosti stále nezbytnější. Jak odpovídal těmto trendům dosavadní vývoj naší ekonomiky? V Československu existovala ohromná průmyslová výroba (oproti roku 1937 jsme vyrobili roku 1980 třináctkrát více!). Vzrostla výrazně výroba oceli (15,2 milionů tun v roce 1980, index 1980/1937 = 661), válcovaných materiálů (10,8 milionů tun 1980 index 1980/1937 = 685), cementu (10,5 milionů tun 1980, index 1980/1937 = 828). Vzrostla ovšem výrazně i spotřeba energie (výroba elektřiny 1980 72,7 mld. kWh, index 1980/1937 = 1 767; produkce uhlí 1980 120,2 milionů tun, index 1980/1937 = 352; dovoz ropy 1980 193 milionů tun, index 1980/1937 = 3 860!). Dřívější orientace investic na skupinu I oslabila průběžnou modernizaci celé výrobní základny. Budoucí orientace by měla směřovat spíše do odvětví, kde je optimální velikost závodů a počet zaměstnanců relativně menší (např. potravinářský průmysl, malotonážní chemie, papírenský průmysl, módní výroba, výroba vědecké a měřicí techniky atd. atd.). V oblasti strojírenství i elektroniky není dobré podceňovat ekonomickou efektivnost malých závodů, protože v celém světě (USA, Japonsko, Velká Británie atd.) roste význam kooperačního zázemí velkých podniků; malé závody prožívají renesanci. To ovšem vyžaduje jejich výraznou specializaci umožňující vysoké výrobní série a moderní zařízení. Tento trend jde proti dosavadní živelně produkované „univerzálnosti“ velkých podniků. Velké závody se pak mohou soustředit na produkci náročných výrobků (energetika, dřevní výrobky, cement, velké strojírenské výrobky atd.). K decentralizaci vede v řadě oborů mj. růst dopravních nákladů (potravinářství, zemědělská živočišná výroba, výroba cihel a dřevních materiálů atd.). Rostoucí zprostředkovanost uspokojování potřeb obyvatelstva je nutným jevem a vyžaduje existenci „velké ekonomiky“. Ale ta nemůže účinně fungovat bez zprostředkovanosti „malou ekonomikou“. Ba dokonce lze říci, že moderní velkoprůmysl vytvořil předpoklady pro renesanci Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/26

„malé výroby“. I zde se tedy projevuje dialektika bezprostředního a zprostředkovaného: účinnost fungování malé výroby je zprostředkována velkou a opačně. Malé podniky jsou aktivnější v inovacích a jsou citlivé na to, zda si dokáží na sebe vydělat. Během 50.–60. let nasál průmysl v ČR (většinou „velký průmysl“) 700 tisíc dodatečných pracovních sil; jestliže se předpokládal jeho růst až k roku 2000, pak za léta 2000–2030 se předpokládal jeho pokles o 400 tisíc pracovních sil. V kvartéru a ve výrobách na něj vázaných bude patrně existovat tendence k prostorové koncentraci, ale to probíhá a bude probíhat v rámci existující sídelní struktury. Měl by převládnout názor, že nebude pokračovat růst koncentrace průmyslu do aglomerací. Zachování existující sídelní struktury (alespoň v hrubých obrysech) by umožnilo vyřešit v období dvou dekád bytový problém. Často jsme se setkávali s proklamacemi o přednostním rozvoji elektroniky; ale zde je hlavní složkou nákladů výzkum. Jistě že elektronika vyrábí stále lepší užitné hodnoty při rapidně klesajících nákladech. Ale náklady na výzkum vyžadují velké série a to znamená pro nás, že klíčem k efektivnosti je v elektronice zapojení do mezinárodní dělby práce. Jen tak lze spojit pestrost aplikací a velkosériovou produkci úzkého výrobního sortimentu. Malé a dokonce i střední země (Velká Británie, NSR, Francie atd.) mají v elektronice pasivní saldo, aktivní jsou jen USA a Japonsko. Podobné jako v mikroelektronice je to v oblasti robotiky, která vyžaduje snad ještě víc internacionalizaci a prudký kvalifikační růst, např. v oblasti řízení. Biotechnologie nejsou tak výhodné, jak se před časem zdálo, alespoň ne v dohledné době, i když perspektivně přichází v úvahu řada jejich aplikací. Jak vypadal vývoj v počátcích Klausovy reformy? V říjnu 1991 byla průmyslová výroba nižší oproti říjnu 1990 o 31,8 %. Produktivita práce rostla jen u průmyslu paliv (říjen 1991 / říjen 1990 105,8 %), na stejné úrovni byla u energetického průmyslu (99,3 %), nejnižší pokles vykazoval papírenský průmysl (93,2 %), potravinářský (92,8 %) a černá metalurgie (90,0 %). Nejhůře dopadala technicky progresivní odvětví a lehký průmysl. Jinak řečeno těžká struktura národního hospodářství byla v první etapě Klausovy reformy relativně dokonce posílena. CO DĚLAT V OBLASTI ZAMĚSTNANOSTI: 1. Vytvořit 1 milion nových pracovních míst během pěti let v návaznosti na koncepci strukturálních změn. 2. Stabilizovat venkovské osídlení a zabránit vlně nezaměstnanosti na venkově, která ohrožuje místy až 50 % obyvatel. Nahradit zemědělcům škody způsobené chybnou agrární politikou státu (jen za rok 1991 se odhadovaly na 20 mld.). 3. Vytvořit novou formu agrárního podpůrného a stabilizačního fondu. 4. Agrární zákonodárství upravit tak, aby zemědělská výroba a výroba potravin tvořily jeden komplex. 5. Zrušit transformační zákon a novelizovat zákon o půdě.


179/27

6. Usměrňovat věcnou a velikostní strukturu průmyslu podporou vývozních strategií a nosných oborů. 7. Pomocí státních zásahů vytvářet ve vybraných odvětvích obory schopné světové konkurence, usilovat o proexportní orientaci poskytováním výhod podnikům, které proexportní orientaci realizují, informační podporou, úvěry, státními zakázkami, subvencemi atd. 8. Vypracovat a realizovat regionální rozvojové programy, vytvářet podmínky pro územní specializaci a koncentraci. 9. Přednostní pozornost věnovat ekologizaci ekonomiky a vyřešení její energetické základny. 10. Daňovými prázdninami stimulovat zavádění radikálně nových technologií a výrob. Stanovit mimořádné subvence pro výrobu špičkové techniky při dodržení stanoveného podílu jejího prodeje na zahraničním trhu. 11. Naopak zavést mimořádné zdanění vyvážených surovin a polotovarů. 12. Nezdaňovat vůbec výdaje na průmyslový výzkum, dotování vědeckých a technických nadací a výdaje spojené se zaváděním technologických poznatků do výroby. 13. Daňové úlevy a nižší úvazky poskytnout vědeckým pracovníkům vysokých škol a akademických ústavů, majícím částečné zaměstnání v podnikové sféře, výzkumným pracovníkům subvencemi a daňovými úlevami umožnit zakládat firmy pro výzkum progresivních technologií a jejich zavádění do výroby. 14. Podporovat malé a střední podniky, součinnost malých a velkých podniků se záměrem vzniku produktivní a inovativní struktury. 15. Zvýhodnit podniky, které se rozhodnou přejít od tradičních materiálově, surovinově, energeticky a dopravně náročných výrob k jiným programům. 16. Nezdaňovat tu část zisku, která bude věnována na kvalifikační a rekvalifikační programy. 17. Sblížit správní organizaci s ekonomickými rajony, posílit ekonomické zázemí samosprávy od úrovně obcí přes regiony až po úroveň státu, umožnit skutečné podnikání obcí, jejich regionální i účelové sdružování. 18. Orientovat spotřební průmysl na vyšší patra produkce, standardní zboží produkovat ve spolupráci s partnerskými rozvojovými zeměmi (v Číně jsou mzdy 2 % průměrné hodinové mzdy v textilním průmyslu USA, v Indii 7 %, podíl dovozu z rozvojových zemí na celkovém dovozu Československa se pohyboval na začátku změn kolem 5 %; dnes je podíl rozvojových zemí na českém zahraničním obchodu jen 3 %). Zvýšit v souvislosti s tím dosahované kilogramové ceny u spotřebního průmyslu (např. průmysl skla a porcelánu dosahoval na trhu EHS 57,1 % kilogramové ceny států EHS; to ale nebyl důvod pro polistopadovou likvidaci těchto oborů). 19. Zapojit lépe zemědělsko-potravinářský komplex do mezinárodní dělby práce (na konci 80. let činily výrobky z obilí kolem 32 % vývozu, chmel asi 29 %, nedostatečná byla kooperace se zahraničím).


179/28

20. Zvýšit podíl investic do nevýrobní sféry během deseti let na 40–50 %. Polistopadový vzestup nevýrobní sféry v podílech na investicích byl ovšem dán bezpříkladným úpadkem zpracovatelské výroby (viz výše). 21. Snížit podíl investic do budov a staveb v průmyslu na 25 % ve prospěch strojů a zařízení. 22. Upravit odpisové normy tak, aby umožnily zrychlit cyklus obměny strojního parku. V České republice je dodnes nepochopitelně konzervativní odpisová politika. III. Zásobování obyvatelstva teplem a energií Jediné odvětví, které má v polistopadovém období kladné indexy, je palivoenergetický komplex a ČEZ patří mezi deset prvních hráčů na evropském kolbišti. Energie je nezbytná a 65 % všech inovací je v celosvětovém průměru závislých na rozvoji elektrické energie. Ale o tom všem jsem psal snad dostatečně v publikaci o energetice připravené pro Ottovo nakladatelství. Stav palivoenergetické základny už koncem 80. let v Československu ale nedovoloval extrapolovat dosavadní růst výroby energie z důvodů ekologických i ekonomických. I v oblasti energetiky a zásobování teplem, stejně jako v oblasti výroby, obchodu, dopravy, vodního hospodářství atd. bylo a je nutné spojovat velké systémy s malými, pracovat s lokálními zdroji energie, jež mají nižší náklady a neznamenají tak vysokou ekologickou zátěž. Nejdůležitější je ovšem cesta úspor, plynoucí z lepšího využití energie a tepla i ze strukturálních přeměn (promyšlená a selektivní redukce těžkého průmyslu atd.). V některých vyspělých kapitalistických státech klesala během 80. let spotřeba energie, a to přesto, že cena ropy (vrchol 1981) se držela tehdy na přijatelné úrovni. Dolistopadový extenzivní charakter růstu výroby energie nelze prolongovat, i když z analýz Pačesovy komise vyplývá, že potřeba energie poroste a že problémem bude hlavně zásobování teplem. Do budoucna se těžiště výroby energie bude přesunovat do jaderné energetiky, důležité budou i ty elektrárny, jež budou časem převáděny na funkci tepláren. Tepelná čerpadla, geotermální energie, biomasa a bioplyn, větrné elektrárny atd. budou mít jen doplňkový charakter. V 80. letech dostoupila vrcholu těžba uhlí a činnost tepelných elektráren, od 90. let na 20–30 let nastane přinejmenším stagnace a kolem roku 2030 by se v obou republikách bývalé federace místo tehdejších 120 milionů tun měla těžba pohybovat kolem 60–90 milionů tun. Těžba měla zasáhnout kromě dosavadních revírů i Frenštátsko a Slánsko: u Slánska se ovšem práce zastavily a nepokračuje se v tomto projektu. Kolem třetí dekády 21. století bude končit sokolovský revír a bude nutné začít s převody na jinou výrobu. Ke snížení výrobní spotřeby energie přispěje průnik elektroniky, redukce energeticky náročných výrob (např. metalurgie, cement – ze 6,2 na 5,5 milionů tun v ČR; v Československu byla koncem 80. let spotřeba cementu stále vyšší o 30 % než v nejvyspělejších státech na jednotku výkonu; přitom spotřeba elektrické energie na výrobu 1 tuny cementu byla roku 1982 105,5 kWh. Lepší využití dřevní hmoty atd., využití jiných technik ve stavebnictví (monolit), zvýšení podílu údržby a modernizace bytového fondu (v Československu existovalo koncem minulé éry třicetileté zpoždění za nejvyspělejšími zeměmi v tomto oboru), lepší organizační poměry, dělba práce v dopravě, změny v zemědělství, kombinace velkých a malých systémů v celém hospodářství atd. atd., to vše by přispělo k úsporám energie. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/29

Ekologizace ekonomiky (jedna z priorit švédského předsednictví EU) je nevyhnutelný proces, který zasáhne celou společnost. Těžba a zpracování paliv znamená obrovskou zátěž životního prostředí i genetického fondu obyvatelstva. Přitom těžba paliv blokovala velké množství investic i pracovních sil (v polovině 80. let měly tyto obory podíl 6,8 % v hrubé výrobě průmyslu ČR, v zaměstnanosti ČR 7,3 %, u investic do průmyslu ČR 17,2 %). Ve spotřebě paliv a energie zabírala výrobní sféra 71,4 %, nevýrobní sféra 28,6 % metalurgie sama 2,6 % (!), chemie 14,1 %; strojírenství 6,6 %; stav. hmoty 5,0 %; spotřební průmysl 7,6 %; doprava 6,2 %; zemědělství 5,4 %; potravinářský průmysl 3,4; stavebnictví 1,6 %. Zhoršování poměrů v bývalém Severočeském uhelném revíru (do roku 2000 měly nastat dvakrát vyšší náklady oproti roku 1985) vedlo k tomu, že roku 1980 směřovalo 33 % investic do palivoenergetického komplexu (za léta 1980–2000 by to bylo celkem 465–485 mld. Kčs). Vysoká energetická spotřeba měla tehdy a má i dnes katastrofální následky pro životní prostředí, hlavně pokud jde o plynné a tuhé emise do ovzduší, přičemž odsiřování ve velkém nastalo po začátku 90. let, v situaci průmyslového poklesu. Hrozivé množství plynných emisí plynoucí z činnosti elektráren bylo možné snížit mj. omezením metalurgie (tehdy 21,6 % výrobní spotřeby): roku 1981 vyrábělo Československo téměř 1 tunu oceli na obyvatele (SRN 0,7 t; Rakousko 0,2 t; SSSR 0,56 t; USA 0,47 t; Švédsko 0,45 t). Důležitá byla i promyšlená a koncepční přestrukturace strojírenství (jež se podílelo 30,5 % na hrubé výrobě průmyslu) ve smyslu orientace na výroby méně náročné na kov (a tedy i na energii). Hutnictví a těžké strojírenství spotřebovaly 42 % všech železných kovů, bez vývozu kovů činila spotřeba resortů obou ministerstev celkem 57 %. Spotřeba primárních energetických zdrojů v porovnání s hospodářsky vyspělými zeměmi (s výjimkou Švédska) byla u nás vyšší (na jednotku vytvořeného hrubého domácího produktu v Rakousku připadalo 46 % naší úrovně, ve Francii 43 %, v SRN 50 %, v Itálii 37 %, v Dánsku 38 %, v Nizozemí 55 %, v Belgii 53 %). Konečná spotřeba energie byla však u nás na obyvatele nižší. Konečná spotřeba na jednotku hrubého domácího produktu oproti československé úrovni dosahovala v Rakousku 47 %, ve Francii 47 %, v Belgii 58 %, v Nizozemí 68 %, v Dánsku 45 %, v SRN 53 %, v Itálii 40 %. Celkový přehled podává následující tabulka: Spotřeba/ Konečná spotřeba/ Konečná spotřeba primární energie včetně neenergetické elektrické energie na obyvatele / zdrojů na obyvatele. Československo / 100 / 100 / 100 Belgie / 87 / 95 / 107 Francie / 75 / 81 / 107 SRN / 88 / 94 / 136 Rakousko / 72 / 73 / 114 Dánsko / 69 / 80 / 129 Itálie / 50 / 65 / 71 Nizozemí / 86 / 102 / 100


179/30

Vzhledem k tomu, že energetická náročnost byla u nás v porovnání s nejvyspělejšími zeměmi 1,5–2krát vyšší na jednotku čisté produkce (podle propočtů PgÚ ČSAV roku 1985 oproti Československu vynakládalo Japonsko 45,8 %, SRN 59 %), stačily by při snížení energetické náročnosti o 1/3 dnešní zdroje pokrýt veškerou spotřebu při stejné výši produkce i k roku 2000. Dnes je Česká republika ve střední Evropě jediný stát schopný pokrýt svou energetickou potřebu, a dokonce i vyvážet. Ovšem po roce 2015 se pravděpodobně situace změní. Nutnost změn směrem k nižší energetické náročnosti je o to aktuálnější, že dovozy energie z bývalého SSSR jsou stále dražší a nejistější díky krizím mezi Ruskou federací a Ukrajinou. A přitom rostla (a bohužel stále ještě roste) energetická náročnost vývozu do zemí mimo rámec bývalého sovětského bloku: oproti úrovni roku 1980 představoval už rok 1985 114,3 %! Po roce 2000 bylo možné očekávat snížení podílu fosilních paliv ve výrobě elektřiny ve prospěch jádra. Přes potíže s Německem a zejména Rakouskem byl Temelín spuštěn, Dukovany fungují spolehlivě a vyděračský odpor Bursíkových zelených budoucí volby snad odkáží do příslušných mezí. Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny (v %) v pohledu energetiků koncem 80. let 20. století: ROK 1980 / 1990 / 2000 / 2010

Fosilní paliva / 85,0 / 58,8 / 35,3 / 23,2 (realita roku 2008 je více než 60 %) jádro / 6,1 / 30,2 / 53,3 / 64,8 (realita roku 2008 je 32 %) voda / 6,4 / 4,2 / 5,8 / 4,7 saldo / 2,5 / 6,8 / 5,6 / 4,3 (dovoz, vývoz)

Výběr míst pro jaderné elektrárny přitom omezuje ekologické důsledky; útlum investic jaderné energetiky po roce 1990 poškozuje energetickou bezpečnost sátu. O problémech energetického mixu pojednává moje práce o energetice. Centralizace dodávky tepla může ušetřit až 10 % paliva a kombinace výroby elektřiny a tepla zvýší účinnost kondenzačních elektráren asi na 60 %. Protože výroba tepla vázala v 80. letech téměř 40 % veškerých primárních fosilních zdrojů (kolem roku 2000 se očekávalo až 50 %), výroba elektřiny se podílela na spotřebě palivoenergetických zdrojů asi 25 %, mluvilo se a psalo o tom, že vzroste podíl nových druhů energie (v centralizovaném zásobování teplem měl vzrůst podíl nových druhů energie k roku 2030 6,6krát, v decentralizovaném zásobování teplem 23,3krát). Důležitý měl být vzájemný průnik elektrizační soustavy a systému centralizovaného zásobování teplem (jaderné elektrárny, kondenzační elektrárny). Podařilo se sice zastavit pokles výměry zemědělské půdy, ale obnova původního fondu musí mít výraznější rozsah (rekultivace, využití ladem ležících ploch atd.).


179/31

Indikátorem stavu životního prostředí jsou u nás vyšší fauna a flóra. Z vyšších rostlin bylo u nás kriticky ohroženo 267 druhů, tj. 14 %. Srovnatelné hodnoty pro staré země SRN (6 %), Belgii (5,5 %), Velkou Británii (2 %) byly výrazně nižší, přestože šlo o země s vyšší hladinou hospodářské výkonnosti. Neúnosnost tehdejší zátěže životního prostředí ukazovalo i snížení průměrného věku, kde působila zvláště trvale zvýšená mortalita na Ostravsku, Kladensku, Mostecku, Chomutovsku atd. Nejlepší bilanci měly z toho hlediska v ČR relativně málo urbanizované oblasti jižní Moravy a jižních Čech, kde nebyla také příliš vysoká intenzita zemědělské výroby. Postiženy byly zejména určité kategorie mužů a varovný byl růst některých dětských druhů úmrtí (dětská rakovina). Jestliže byl např. průměrný věk u mužů v okrese Třebíč 70,5 roku, na Mostecku činil v polovině 80. let jen 65 let. Uvedená fakta svědčila pro nutnost urychleného zásahu v ekologické oblasti, dříve než bude pozdě. Ekologické otázky nelze ovšem chápat jen jako nějakou zátěž společnosti, nýbrž jako stimul pro vytvoření kvalitativně nového přístupu k efektivnosti ekonomiky a celé společenské produkce. Ekologický tlak může výrazně napomoci přechodu od dřívějšího extenzivního modelu rozvoje k intenzivní cestě růstu celospolečenské produkce. CO DĚLAT V OBLASTI ENERGETIKY: VIZ EKOLOGIE. Této problematice je věnována má kniha „ Energie – chléb i meč“.

IV. Bydlení Problematika bydlení hraje v ekonomice a v životě naší společnosti významnou roli.23 Jsou tu i důvody historické, jako jsou obě světové války a krize, kdy klesla bytová výstavba na zlomek, ale i akumulační strategie vnucená Československu Stalinem v zájmu budování těžkého průmyslu a industrializace z už industrializované základny. V letech 1950–1970 byly tak české země na jednom z posledních míst mezi vyspělými evropskými státy, pokud jde o bytovou výstavbu. Zanedbáno bylo vybavení sídel v „souměstích“ Ostravska a Ústecka (pás Chomutov – Ústí). Přesto ani zde nebyla jen pouhá negativa. Jestliže celková hodnota základních prostředků v České republice činila v roce 1982 2 791 mld. Kčs, byl podíl základních prostředků v bytovém hospodářství 566 mld., tj. 20,3 %. Investice do bytového hospodářství představovaly v roce 1982 z celkového objemu stavebních investic v ČSFR celkem 23,4 %. Přitom ale byl podíl bytové výstavby na celkových stavebních investicích ve srovnání s vyspělými státy neúměrně nízký a navíc se snižoval (1970 27,4 %, 1978 23,9 %, index 1978/1970 87,2). Proto se bytová výstavba stala v 80. letech znovu jednou z priorit. Odpovídající hodnoty byly totiž vyšší u všech evropských států s výjimkou Rumunska; např. u SRN činily (42,6 %, 46,6 =, 109,4), u Francie (48,6 %, 51,1 %, 1977/1970 = 105,1), u Velké Británie (34,0 %, 46,5; 133,6) atd. V Československu blokovala dlouho bytovou výstavbu rozsáhlá investiční aktivita v jiných oblastech, především v těžkém průmyslu, v energetice a v chemii atd. Začátkem 90. let se investiční činnost zastavila, ale pád bytové výstavby se ještě urychlil. Jestliže oproti roku 1990 byla investiční činnost v roce 1991

23

Irena Lérová. Úloha bydlení v sociálně-ekonomickém rozvoji, SNTL, Praha, 1983.


179/32

64procentní, u bytové výstavby to představovalo pouhých 50 %, šlo tedy vlastně jen o dokončovací práce. Po roce 1945 se sice podařilo zlepšit složení bytového fondu (stav roku 1980: 59,8 % výstavěno po roce 1945), ale přesto bylo na Slovensku 14,5 % všech bytů osídleno dvěma a více cenzovými domácnostmi, v České republice to bylo 9,5 %. V sídlech pod 2 tisíce obyvatel byla obnova bytového fondu diferencovaná: v ČR bylo postaveno 42,6 % bytů po roce 1945, v SR dokonce 69,1 %. V ČR bylo vcelku lepší plošné i jiné vybavení bytů (ČR 60,6 % byty I. a II. kategorie, v SR 42,1 %). V sídlech do 2 tisíc obyvatel byl tehdy vyšší podíl soužití cenzových domácností (ČR 19,4 %; SR 30,4 %). Jestliže se do konce minulé éry nepodařilo v bytové otázce sladit cíle sociální a ekonomické politiky, nedaří se to ani po roce 1990. I když řešení bytového problému mělo a má velké zpoždění (11 % cenzových domácností bylo roku 1980 bez vlastního bytu), pokles investiční aktivity v průmyslu apod. mohl dát šanci zabránit výrazným přesunům obyvatelstva (které rozsáhlé investice v průmyslu s sebou nesou) a stabilizovat relativně „přirozené“ rozložení obyvatelstva. To je základní předpoklad pro zvládnutí bytového problému.V této oblasti nelze vycházet jen z demografických hledisek, rozhodující je sociálně-ekonomický kontext. Pro stabilizaci rozložení obyvatelstva mluví i to, že silná migrace snižuje schopnost sociální adaptace obyvatelstva a jeho zájem na prostředí, v němž žije, jeho angažovanost v daném prostředí. Ztráty pracovních míst v celých oblastech uvedly v život nové migrační procesy, kdy lidé jdou za prací. V bytové výstavbě bychom měli vytvořit předpoklady pro snížení hladiny soužití cenzových domácností na chtěnou úroveň (tj. asi pro 100 cenzových domácností 94 bytů v rodinných domcích, jinde 97 bytů). Průměrný počet členů cenzových domácností byl roku 1980 2,76 (roku 2010 se očekávalo 2,51). Při jejich počtu 5 536 158 v roce 1980 (očekávaný počet pro celé Československo byl k roku 2000 6 596 tis.) to znamená celkovou potřebu bytů roku 1980 4 908 700 bytů (což mělo odpovídat pro rok 2000 6 262,5 tis.). Díky špatnému stavu bytového fondu měl růst jeho odpad: už před listopadem 1989 byl odpad způsobován z 22,4 % haváriemi a zchátralostí, asanacemi z 20,0 % (rekreace 16,7 %, rekonstrukce 5,3 %, sloučení bytů 8,6 %, průmyslová výstavba 9,7 %, přeměna pro nebytové účely 14,0 %, jiné důvody 3,3 %). Odpad představovaly asi ze 60–70 % byty 3. a 4. kategorie, většinou staršího data. Za léta 1961–1980 byl úbytek bytů 989 285 (z toho rodinných domků 83 %). Roku 1980 bylo 369 005 bytů občas obydlených nebo neobydlených, z toho minimálně 63,93 % přešlo do rekreačního fondu. V posledních 20–30 letech do převratu činil odpad více než 1 % ročně (1961–1970 11,9 %; 1971– 1980 12,6 %; maximální předpoklad do roku 2000 představoval 81 000). Po roce 1989 se odpad bytového fondu urychlil. Restituce, privatizace, podnikatelské aktivity byly pozadím celého procesu. I když odpad do roku 1989 postihoval hlavně rodinné domky, řada domácností preferovala a preferuje bydlení v rodinném domku. Podíl bydlení v rodinném domku stoupal v letech 1970–1980 v pásmu sídel od 200 do 9 999 obyvatel, jinde klesal. Od roku 1985 do roku 2010 se mělo postavit 2–2,76 milionů bytů, tj. ročně 80–110 tis. bytů. Tento předpoklad se nenaplnil, protože po listopadu 1989 došlo k prudkému propadu bytové výstavby a přes následující oživení se nepodaří tento skluz v dohledné době dorovnat. Jestliže v letech 1971–1980 bylo stavěno kolem 120 tisíc bytů ročně, v letech 1981–1985 došlo k poklesu na Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/33

průměr 97 tisíc bytů ročně (modernizace měla proběhnout do roku 2000 u 100 tisíc bytů). Ale je nutné zdůraznit, že při tak nízké úrovni bytové výstavby – tím spíše dnes, při jejím drastickém omezení – není možné zvládnutí bytového problému bez stabilizace obyvatelstva měst i venkova. V dalším výkladu budu věnovat zřetel především možnostem z tohoto hlediska plynoucím.

Lze říci, že není vhodné pokračování trendu vylidňování venkova, naopak bude nutná z řady důvodů jeho stabilizace.24 Jedním z důvodů, jak uvidíme, je i bytový problém. (Stabilizace venkovského prostoru je žádoucí i z hlediska nepříznivé věkové struktury pracovních sil v zemědělství.) Koncentrace osídlení vedla a vede k řadě ekonomických potíží. Podíl venkovského obyvatelstva v Československu (33,1 % 1975–1977) by měl zůstat zachován (v Rakousku např. 47 %, v Nizozemí 24 %, v USA 30 %, v Maďarsku 48 %, ve Francii 25 %). Je pochopitelné, že jen malá část obyvatel venkova pracuje v zemědělství (Československo 35,8 %; Švýcarsko 13,0 %; Rakousko 22,6 %; Nizozemí 25,6 % atd.), ale už před politickými změnami začínala dominovat polyfunkčnost sídel na venkově. Podíl obcí do 5 000 obyvatel na počtu obcí byl v Československu 95,9 %, na obyvatelstvu 44,8 % při průměrném počtu 788 obyvatel. Obdobná čísla vykazovaly i jiné státy jako bývalá NDR (94,5 %, 35,7 %, 834), staré země SRN (81,0 %, 16,4 %, 1 585), Rakousko (92,9 %, 45,4 %, 1 585), zatímco už například Belgie a Nizozemí měly a mají jiný typ osídlení venkova. Všeobecně platí, že dnes přírůstek městského obyvatelstva je tím rychlejší, čím je země zaostalejší (srv. dnešní vývoj třetího světa s jeho expanzí městských aglomerací). Pro Československo byla tedy typická velká hustota malých sídel po celém území státu (1980–81 19 000 sídel, tj. 7 503 obcí). V minulosti československý (český) model industrializace této hustoty sídel využíval: mnoho venkovských obyvatel pracovalo v průmyslu, což umožňovala relativně snadná dosažitelnost průmyslu a měst. Ale i tak bylo roku1975 v obcích do 1 000 obyvatel přes 1 240 závodů, v nichž pracovalo 15 % aktivního obyvatelstva v průmyslu, v obcích do 5 000 pak 1 540 průmyslových podniků s 46procentním podílem. Průměrná dosažitelnost nejbližší průmyslové výroby z vesnice činila 6–7 km. Rozvoj nových odvětví a nová struktura investic by mohly této hustoty osídlení i výroby funkčně využít. Necitlivě a nepromyšleně nastavená reforma nás této výhody zbavila. V ČR bylo před změnami bez funkce 52,7 % sídel, trvalou funkci mělo již jen 47,3 % sídel. Díky industrializaci atd. poklesl počet obyvatel v obcích do 5 tisíc z 7,7 mil. v r. 1950 na 6,1 v r. 1980; u obcí do 2 tisíc činila tato čísla 6,02 a 4,182 mil. Výstavba nových sídlišť ve městech25 ovšem narážela na limity z hlediska půdy. Historickým vývojem je dáno, že čím je sídlo větší, tím mívá (velice často) vyšší bonitu půda v jeho okolí. Sídelní koncentrace ovšem ztrácí opodstatnění i u venkovských obcí, a to přesto, že ve vyspělých zemích poklesla zaměstnanost obyvatelstva v zemědělství z 18,5 % v roce 1970 na 5,8 % v roce 2000. Intenzifikace zemědělství (což je něco jiného než pouhý růst produktivity živé práce) bude vyžadovat řadu ekologických aktivit (využití závlah, obnovu drnového fondu, ochranu půdy proti erozi atd.). To vše si bude žádat zmenšení koncentrace zemědělské výroby, jež mimo jiné nejen zatěžuje krajinu, nýbrž i zvyšuje dopravní

24

Průkopnický význam v minulosti měly práce, které vydal Alois Slepička. Přeměny venkova (venkov našeho věku). Svoboda, Praha, 1989; Venkov a/nebo město. Lid / sídla krajina. Svoboda, Praha, 1981.


179/34

náklady. Některá menší sídla opět získají zemědělskou funkci, případně ji budou kombinovat s jinými funkcemi.26 Zmírnění sídlištní koncentrace přinese do budoucna řadu výhod, naopak dosavadní trendy k sídlištní i hospodářské koncentraci na venkově by vedly k devastaci půdního hospodářství a ke stagnaci výnosů. Velké zemědělské celky je nutné členit do jednotek maximálně do 1 500–2 000 ha. Středisková soustava zůstala čistě administrativním opatřením bez výraznějších kladných výsledků. V minulosti bylo vylidňování venkova způsobeno nedostatečným občanským vybavením, nedostatkem služeb denní a časté spotřeby. Bytový fond na venkově byl sice na jedné straně charakterizován větší plošnou výměrou (včetně pomocných a doplňkových prostor), na druhé straně nižší technickou úrovní vybavení. V obci trvalého bydliště u obcí do 1 tisíce obyvatel pracoval v 80. letech každý třetí aktivní obyvatel, v kategorii nad 1 tisíc obyvatel pracoval tehdy každý třetí aktivní obyvatel, v kategorii 1 tisíc až 5 tisíc obyvatel každý čtvrtý až pátý. Na druhé straně už tehdy každý pátý obytný objekt na venkově sloužil individuální rekreaci. Přes pokles výrobně-zemědělské funkce řady obcí je nutné i tam obce ponechat, jak bude ukázáno dále. (Vedle výrobně-zemědělské funkce připadaly především v úvahu funkce rekreační a ubytovací.) To, že městské obyvatelstvo tolik preferuje pobyt na venkově, je mimo jiné odrazem dysfunkcí v městských útvarech a lepšího životního prostředí na venkově. Snížení zaměstnanosti v zemědělské prvovýrobě (1980 594,6 tisíc v ČR, pro rok 2000 se předpokládalo 484,1 tis., index 81,4 %, ale realita byla ještě nepříznivější pro zemědělskou výrobu, která změnami velmi utrpěla) si vyžádá do budoucna větší podíl sezonních pracovníků, a tedy i vytvoření ubytovacích podmínek pro ně, pokud má být zachována dosavadní úroveň zásobování obyvatel potravinami bez nárůstu dovozů. I ty jsou dnes už realitou. Regresí sídelní funkce procházejí velmi výrazně sídla do 200 obyvatel. Přitom ale v malých sídlech jsou větší pozemky pro komfortní rodinné domky, pro doplňkové objekty atd. Počet obcí se v Československu snížil od roku 1950 do roku 1982 z 14 803 na 7 503, středisek tehdy bylo asi 1 700. Souběžně (ale nezávisle) probíhalo scelování zemědělských podniků (JZD a Státní statky); za léta 1959 až 1980 se jejich počet snížil o 85 % (z 12 700 na 1 950). Za daných produkčních vztahů překročila úroveň koncentrace v 80. letech únosnou mez a zvýšila energetickou i investiční náročnost zemědělství. Nesourodost obou koncentrací ukazovalo i to, že jestliže roku 1970 byla průměrná rozloha JZD 640 ha a roku 1980 2 600 ha zemědělské půdy, průměrný katastr obcí stoupl z 1 040 ha na 1 650 ha (včetně měst). Rozpor těchto nezávisle probíhajících scelovacích procesů ochromoval výraznější aktivitu obyvatel a zjednodušování sídelní struktury nepřinášelo dobré výsledky. Proti zjednodušování sídelní struktury působila mimo jiné rekreace (v ČR 1980 více než 200 tisíc objektů bylo už určeno pro rekreaci, přičemž lůžková kapacita třikrát převyšovala tehdy existující společná rekreační zařízení). Tento jev mimo jiné signalizoval zvýšenou preferenci ekologických hodnot, důraz na kvalitu životního prostředí. Minimálně do roku 2010 měla úroveň obytného prostředí ve velkých městech klesat, zatímco atraktivnost bydlení ve středních a malých městech, stejně jako v sídlech v okolí velkých měst stoupá a nadále bude stoupat. V 70. letech 42 % respondentů sociologického výzkumu 25

Pro studium fenoménu sídlišť má zakladatelský význam práce Jiří Musil a kolektiv. Lidé a sídliště, Svoboda, Praha, 1985. 26 Dnes pracují v zemědělství po úbytku asi poloviny pracovních sil během Klausovy reformy méně než 2 % obyvatel. Teorii zemědělských produkčních struktur vypracoval Karel Kudrna. Zemědělské soustavy. SZN, Praha, 1979. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/35

preferovalo bydlení ve venkovských sídlech (ve velkoměstě 11,5 %, ve středním městě 19,1 %, v malém městě 25,2 %). Samostatný rodinný domek si v roce 1973 přálo 52 % obyvatel, rodinný dvojdomek 25 %, řadový rodinný domek 12 %. Ve městech vadilo obyvatelstvu nejvíce v době 6. PLP znečištění ovzduší (37 %), hluk (30,2 %), nedostatek zeleně (4,7 %), nedostatek vybavenosti (18,3 %). Podíl venkovského obyvatelstva naprosto neurčuje intenzitu zemědělské výroby (na konci minulé éry mělo 13 % Švýcarsko, 42–45 % Dánsko), stejně jako ji neurčuje podíl obyvatelstva aktivního v zemědělské výrobě (již v 80. letech bylo jen 4,9 % pro NSR, naproti tomu 32,8 % pro Polsko). To vše umožňovalo zachování existující sídlištní struktury s mírnými korekcemi. Napomoci tu mohl a může rozvoj informační sítě, stejně jako rozšíření moderních forem zásobování (dodávky podle telefonu, zásilková služba podle katalogu atd.). Venkovský prostor dává velké možnosti řešení problému bydlení, jež byly a jsou dosud využity velmi málo. Jestliže optimální hustota obyvatelstva se pohybuje u malých sídel okolo 40 obyvatel/ha, u velkých venkovských sídel 50 obyvatel/ha, činila v 80. letech průměrná hodnota v ČR zhruba 1/3. V intravilánu venkovských obcí je dodnes výhodný prostor pro stavební aktivitu, a to i proto, že při koncentrované výstavbě ve městech se u nás problém neřeší, vzniká model dvou bytů, jednoho ve městě, druhého na venkově. Předpokladem je ovšem stabilizace venkovského prostoru (např. dolistopadové plány na budování Severočeského kraje omezovaly zemědělskou výrobu až ze 45 %). Stabilizace venkova nevyřeší samotný rozvoj výrobně-zemědělské funkce; tu možnost dává teprve polyfunkčnost venkovských sídel. Orientace na využití venkovského prostoru pro řešení bytového problému (intravilány ve vsích) by zabránila ztrátám zemědělského půdního fondu. Tato alternativa má oproti budování nových sídlišť u měst řadu výhod, úspora půdního fondu by ušetřila v ČR nejméně 20 mld. Kčs podle analýz z 80. let. Hustší zástavba přináší úsporu 600 Kčs na osobu i v případě inženýrských sítí, které bylo do roku 2000 nutné vybudovat ve většině venkovských sídel. Dále by tato alternativa znamenala i nezanedbatelné úspory v zásobování energií (i využití alternativních a místních zdrojů). Atraktivní je i možná úspora stavebních materiálů a pracnosti z celospolečenského hlediska. Není nutná velká koncentrace techniky a pracovních sil, je možná etapizace výstavby. Jestliže hlavní zemědělskou funkci budou mít v horizontu 40–50 let asi 2/3 dnešních sídel (pro celou federaci to mělo být asi 14 tisíc), pak početní vývoj obcí bude různý. Asi u 1/3 lze očekávat citelný nárůst spojený s preferencemi, u 1/3 dojde ke stabilizaci, zbylá 1/3 projde zásadní funkční přeměnou vyvolanou stagnací či depresí. Přitom stav před politickými změnami byl charakterizován tím, že se hospodářská koncentrace neshodovala se sídelní a vznikají z toho živelné rozpory vedoucí ke stagnaci v obou směrech. Negativně se projevilo překročení míry koncentrace, specializace a kooperace. Dnes je předpokladem případné stabilizace a další intenzifikace zemědělství spojení malých a velkých systémů (jako v celé společnosti, zvl. v ekonomice); omezení koncentrace a její opak přinesla ekonomická reforma. Po destrukci velkých hospodařících jednotek nastupuje opět období srůstání zemědělských podniků. Potřeby bytové výstavby by měl zajišťovat resort stavebnictví, v němž roku 1980 pracovalo 455 tisíc pracovníků (18 % ze skupiny II, 9 % celkové zaměstnanosti). I toto odvětví stálo na konci


179/36

80. let před zásadními změnami, signalizovanými následně jeho drtivou krizí. Dnes je stavebnictví také jednou z obětí globální finanční krize. Stav na konci minulého režimu byl v daném oboru charakterizován nízkou celospolečenskou efektivností, nízkou úrovní kvalifikace pracovních sil, velkou náročností na energii a materiály s vysokými lhůtami výstavby. Využití pracovní doby bylo slabé, spotřeba cementu na jednotku výkonu byla v Československu jedna z nejvyšších na světě a byla cca o 30 % vyšší, než byl průměr nejvyspělejších zemí. Proto bylo reálné stabilizovat jeho výrobu na 5,5 mil. t v ČR (cementárny vázaly 40 % energií pro stavebnictví). Energeticky náročné byly i cihelny, kde byla navíc neuspokojivá kvalita i pestrost výrobků. Obě vlastnosti by umožnily estetické doplnění vzhledu staveb tam, kde není nutná omítka. Zavedenost panelové výstavby na dlouhou dobu (bude v plném provozu i po celou dobu realizace reformy) byla pokládána některými specialisty za neštěstí. Panelová výstavba „vynikala“ vysokou dopravní náročností, náročností plošnou, energetickou i materiálovou (cement, kámen, ocel), velice nízká byla estetická úroveň této výstavby. Navíc šlo v této podobě o nepružný systém, který sice zvětšil produktivitu živé práce, ale naopak snížil celkovou národohospodářskou produktivitu. Bohužel tehdy nešlo urychleně převést výstavbu na mnohem progresivnější monolit, protože celá výstavba byla na panelové bázi. Monolit je ovšem všestranně použitelný a zaručuje vyšší estetické kvality staveb, spoří místo, ocel, čas atd. Vyžaduje ovšem jinou organizaci práce a vyšší kvalifikaci pracovní síly. Stavebnictví, v němž by zmíněná organizace práce umožnila zvýšení podílu kvalifikovaných povolání, by mělo zvýšit zejména nyní svou pozornost vůči historickým jádrům měst, jež lze využít jako přirozená centra společenského života i jako turistické atrakce. S tím by byla spojena i výrazná obnova řemesel. Města by neměla růst do šíře, nýbrž „dovnitř“: pomocí výškových budov, využíváním proluk atd. Při nákladech na byt v průměru 185 tis. Kčs (v cenách roku 1985) by si vyžádalo udržení předlistopadového tempa výstavby 16,2 mld. ročně. CO DĚLAT V OBLASTI STAVEBNICTVÍ A BYTOVÉ OTÁZKY: 1. Jasnou a právně čistou úpravu, která umožní konstituování trhu s byty a zároveň ochranu práv nájemníků. Vytvoření trhu s byty je dlouhodobý proces. 2. V přechodném období se nelze zbavit cenové regulace v bytové oblasti. 3. Výhodné půjčky poskytovat u mladých manželství. 4. Finančně zvýhodnit (úvěrem s nižší úrokovou sazbou, snížením daní) obnovu a rekonstrukci staveb a bytového fondu. 5. Preferovat přechod k technologii monolitu. 6. Státním nařízením zvýšit záruční dobu stavebnin a staveb, ekonomickými prostředky zvýšit zájem na šetrné manipulaci se stavebninami, náklady na likvidaci reklamací odvádět do státní pokladny. 7. Zpřísnit konkursní podmínky u projektových prací, osamostatněním projektových organizací vytvořit urychleně skutečně konkurenční prostředí v této oblasti. 8. Snížit náročnost národního hospodářství na stavební práce o dvě pětiny, změnit odpisovou politiku u staveb (snížení odpisové lhůty na deset let). Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/37

9. Přednostní pozornost věnovat možnostem řešení bytového problému daným menšími městy a stabilizací venkova. 10. Urychleně orientovat (daňovými preferencemi, subvencemi, státními zakázkami) stavebnictví na rekonstrukci městských jader.

V. Investice do člověka Krize školství, nehledě na dlouhodobě špatnou odbornou úroveň vedení resortu, se projevuje v celkové kvalitě produkovaných kádrů. Naše školská soustava je stále koncentrovaným výrazem extenzivního přístupu (i když nyní v jiné podobě než za minulého režimu), který je charakteristický pro celou společnost. Přetrvávají nedostatečné mzdy, zaostává materiální vybavení, dál existuje kapacitní nedostatečnost a 40 % škol stále nemá vlastní tělocvičnu. Na nápravu čekalo a čeká neuvážené rušení venkovských malotřídních škol. V České republice byl průměrný počet žáků ve třídě základní školy v 80. letech 29, na gymnáziích 33, na středních odborných školách 31. Toto dědictví a série nekoncepčních zmatků, která zaplavila toto odvětví společenského života, negativně ovlivňuje naši budoucnost. To vše nemůže v žádném případě pomáhat k uplatnění progresivních pedagogických metod. Dokud učitelé nepřikročili ke kolektivní sebeobraně formou výstražné stávky, byly odmítány i všechny žádosti o zvýšení platu. Přitom výchozí situace byla taková, že podíl vysokoškoláků v národním hospodářství byl koncem 80. let 7–8 %, zatímco ve školství 36 %; a přece v rámci České republiky činila ve školství průměrná mzda jen 90,9 % průměrné mzdy v celém národním hospodářství. Závažný problém spočíval také ve feminizaci školství: podíl žen na celkovém počtu zaměstnaných tu činil na začátku politických změn 73 %. To nutně vyžaduje pružné formy úvazků a pracovní doby. Pro současné vysoké školství je sice charakteristická vyšší nabídka studijních oborů, ale jinak řada univerzitních směrů a pracovišť se potýká s nízkou nebo spornou úrovní, nejednotností kritérií, ekonomickými zmatky. Přitom žádoucí bylo nesporně to, aby se objevilo větší množství vysokých škol v jednotlivých oblastních centrech (např. Plzeň, Hradec Králové, Ostrava byly diskutovány už v 80. letech) schopných odlehčit dosavadním přetíženým vysokoškolským centrům, především Praze, aby se vytvořila pestrá síť středních a vysokých škol (obdobně jako v Německu, kde je díky historickým tradicím při zhruba stejné hustotě sídel relativně více univerzit a vysokých škol) a aby se kladl maximální důraz na kvalitu odborné práce, na profesionalitu v pravém slova smyslu (hodnotit učitele hlavně podle výsledků pedagogické a vědecké práce). Věda i školství by rovněž měly disponovat zvláštním rozvojovým fondem, který by vznikal ze státních dotací i daňových odpisů, případně i darů. Totéž se týká kultury. V kultuře pracovalo roku 1989 téměř 50 tis. obyvatel. Lze říci, že extrapolace dolistopadových trendů v oblasti české kultury by vedla k chmurnému obrazu, kde sice kvantitou si česká kultura ještě držela slušné pozice, ale o úrovni skutečné evropské kulturní velmoci už bylo v řadě oblastí těžké mluvit. Polistopadový útlum podpory kultury je ale katastrofickou variantou! Zvýšení úrovně by prospěla promyšlená decentralizace kultury a zakládání i podporování regionálních kulturních center, včetně decentralizace sítě vydavatelství krásné a vědecké literatury.


179/38

Centralizace kulturního života není slučitelná s požadavkem růstu kulturní a vzdělanostní úrovně obyvatelstva naší země, stejně jako destrukce finančního zázemí české kultury a vědy. V letech 1973–1988 čisté výdaje na 1 obyvatele v této sféře na rozdíl od polistopadového vývoje vzrostly téměř o jednu třetinu, v osmé pětiletce se stabilizovaly na úrovni 330 Kčs. Roku 1986 bylo ovšem 57 % celkových neinvestičních nákladů z oblasti nákladů a plateb za služby nevýrobní povahy. Průměrná mzda ve sféře kultury činila v tomtéž roce jen 2 447 Kčs, tedy o 600 Kčs méně, než byla průměrná mzda v celém národním hospodářství. Ani zde neznamenal polistopadový vývoj změnu k lepšímu, rozdíl se spíše prohloubil. U periodického tisku byl sice zaznamenán pokles už v období po roce 1970 (za léta 1970–1985 ubylo 335 titulů), ale zejména odborný tisk je ničen po listopadu 1989 způsobem dříve nevídaným. Vzhledem k poklesu životní úrovně a kupní síly obyvatelstva i cenovým relacím se uchylují občané většinou k televizním programům. Počet hodin vysílání (který roku 1985 činil v ČR 133 503 hodin) sice roste, ale kvalita nikoli. Jestliže kritizovanou skutečností předlistopadové éry bylo, že podíl pořadů pro děti a mládež v období 1970–1985 poklesl o 0,3 %, výchovně-vzdělávacích pořadů pak z 8,5 % na 8,2 %, v současnosti zaplavují televizi nekvalitní dovozové filmy, stejně jako naše kina. Naši diváci si zvykají na Supermany a Dallas a hluboce se omlouvají autorům československých seriálů minulých let. Teprve nyní vynikají schopnosti lidí, jako byli Jaroslav Dietl nebo Jiří Hubač. I zde bude třeba vytvořit konkurenční prostředí. Nejlépe tím, že kulturní, náboženské, odborové, politické, vzdělávací organizace dostanou právo zařazovat (podobně jako je tomu v Nizozemí) své programy u jednotlivých provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání. Při veškerém důrazu na kvalitu v kulturní sféře ale není možné dopustit kvantitativní pokles, který je v současnosti hrozivý. Přitom i tak má Praha stále 1,5krát vyšší nabídku kulturních programů než Berlín. Ale to je hlavní město a přechod na sponzorování má tu nevýhodu, že v době krize ochota sponzorů dávat peníze na kulturu klesá. Přitom i v minulosti byl kritizován pokles nabídky míst na divadelních představeních (1975 9 250 600 míst, 1986 7 897 300 míst; počet scén v České republice roku 1975 byl 68, v roce 1986 63; za stejné období množství kin kleslo o 303; galerií o 303; knihoven a poboček o 1 302, i když část z nich zanikla sloučením; zařízení národních výborů klubového typu bylo roku 1986 oproti roku 1975 méně o 381). Od té doby ale zmizelo v důsledku privatizace i ekonomického tlaku množství kin, knihkupectví, klubových zařízení, zanikla dokonce i některá divadla. Už před změnou zřízení klesala i návštěvnost kin i divadel: a přece ještě roku 1986 se kulturně-výchovných a kulturních akcí účastnilo více než 100 milionů lidí (divadelní představení vidělo téměř 7 milionů diváků, galerie navštívilo 3 300 000 lidí, muzea více než 10 milionů,

v knihovnách bylo evidováno více než 2 miliony pravidelných čtenářů). Významnou oblastí občanské vybavenosti byla a je tělovýchovná (10 500). Rozvoj fyzické kultury měl v československé společnosti velké místo. Těžištěm tady bylo především posílení


179/39

masové tělesné výchovy, turistiky a rekreačního sportu. Naléhavým podnětem k urychlenému rozvoji fyzické kultury společnosti byl a je pokračující pokles fyzické zdatnosti mladé generace. Velké množství investic i pracovních sil vázalo i tehdy zdravotnictví (196 tisíc koncem 80. let). Za léta 1970–85 došlo ke zvýšení nemocnosti u mužů o 30 %, u žen o 46 %. V České republice bylo 49 % populace v oblastech se silně narušeným životním prostředím. Minimálně 35 % lidí u nás bylo vystaveno vyššímu působení látek s karcinogenními a alergogenními i dalšími zdravotními důsledky. Jedna polovina mužů a dvě třetiny žen trpěly nadváhou. 25 % zdravotnických objektů bylo už tehdy starších než 75 let, kritická situace se vyvinula zejména v Praze, v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. Setkávali jsme se s paradoxem, že množství lékařů na počet obyvatel rostlo, ale kvalita lékařské péče spíše klesala. Naopak rostla průměrná nemocnost obyvatelstva. Moderní technika (screening aj.) umožňující položit důraz na prevenci a průběžné sledování zdravotního stavu obyvatelstva však vyžadovaly zjednodušování sítě zdravotnických zařízení (tři stupně: obvodní lékaři – specialisté – špičková pracoviště). I zde se podobně jako ve školství otevírala cesta ke zvýšení výkonnosti za současného poklesu nákladů. Privatizace (snad s výjimkou dentistů) neměla ekonomický a sociální smysl. Díky polistopadovým vládám vznikl systém, který polyká každý rok více než 200 mld. korun, aniž si někdo dá velkou práci s tím, aby prověřil skutečnou efektivnost těchto nákladů. Zdravotnictví se změnilo ve zlatý důl rádobypodnikatelů a spekulantů. Maloobchodní síť vázala v polovině 80. let 178 tis. osob, stravování 119 tisíc, ubytování 49 tisíc, nevýrobní služby 39 tisíc a opravárenství 159 tisíc. Všechny tyto obory vyžadovaly, měla-li stoupnout kultura bydlení a života v sídlech, výrazné posílení, a to nejen díky privatizaci. Všechny jsou ovšem závislé na fungování zásobování a skladovacího průmyslu, který je ovšem u nás stále velmi zaostalý za nejvyspělejšími státy. V ČSFR bylo 150 tis. skladovacích objektů, které měly nízkou kvalitu (26 % objektů bylo starších 50 let) a příliš velký rozptyl. Byly a mnohdy ještě jsou nevhodně umístěné v aglomeracích, v centrech měst, jsou i špatně technicky vybavené (převaha ruční manipulace). Při koncentraci bylo nutné vážit dopravní náklady, bylo nutné vytvořit optimální síť skladových prostorů. Vytvoření skladovacího průmyslu mohlo napomoci likvidaci výrobních skladů u závodů. Tak bylo možné – i z hlediska rozvoje uvedených oborů – nastolit atmosféru klidu a spolehlivosti. V celku tato šance nebyla využita, protože převládala dílčí hlediska a nikoliv pohled všeobecné národohospodářské efektivnosti, i když v oblasti logistiky byl zaznamenán významný posun vpřed. Významnou položkou vytváření dobrého životního prostředí a kultury bydlení je i nadále rozvoj telekomunikační sítě, vybavení telefony, síť pošt atd. Síť spojů a telekomunikací měla řadu slabin a nedržela krok s vývojem ve světě. Je to přitom oblast, kde prudce klesají náklady při růstu výkonů. Už na Prognostickém ústavu jsem patřil mezi ty, kdo navrhovali vytvoření státních cílových programů pro urychlení informatizace společnosti, pro rozvoj telekomunikační sítě. Na tomto poli tržní reformy, byť s řadou chyb a poměrně chaoticky, přinesly mnoho zlepšení. V informatizaci společnosti jsme mnohem dále a jsme srovnatelní se zeměmi EU. Nejdůležitější investice do člověka by měly vyústit v radikální změnu časové struktury týdne. Příliš se nezměnil obrázek, zjištěný sociology v letech 1979/80:


179/40

muži / ženy pracovní činnost / 26,5 % / 18,1 % (z toho práce za odměnu) / 21,0 % / 14,2 % nutný čas / 18,9 % / 31,5 % (z toho cesta do zaměstnání a zpět) / 2,9 % / 1,8 % (péče o domácnost, byt, chatu, auto, příprava jídel / 4,0 % / 12,0 % volný čas / 7,8 % / 6,3 % TV, četba / 2,3 % / 1,6 % tělovýchova, sport / 0,7 % / 0,2 % vycházky a pobyt v přírodě / 1,3 % / 1,1 % setkání s přáteli / 2,0 % / 2,2 % biologické potřeby / 33,1 % / 33,4 % Jde o zvýšení podílu volného času, tráveného aktivně, především snížením pracovního týdne (jak uvedeno jinde) a nutného času spojeného s obstaráváním potřeb pro provoz domácnosti, zvýšení délky dovolené. Pro srovnání stav z roku 1984: délka pracovní doby/délka dovolené/ v pracovních dnech/svátky ČSSR / 41,9 15–20 5(10) 6 Belgie / 39,8 20 podle kol. smlouvy 11 Švédsko / 40,0 25–33 podle kol. smlouvy 11

CO DĚLAT V TÉTO OBLASTI:

1. Uvolnit na výstavbu nových zdravotnických zařízení, modernizaci a rozšíření dosud existujících během deseti let 1 000 mld. Kč. 2. Dosáhnout zvýšení počtu lékařů o 30 %, středního zdravotnického personálu o 60 %, pracovníků v oblasti technického a ekonomického i humanitárního zabezpečení o 100 %, a to během deseti let . 3. Nakoupit moderní diagnostickou, léčebnou a rehabilitační techniku: cílem byl patnáctinásobný vzestup počtu komputerových tomografů a desetinásobný růst nukleárních magnetických rezonancí. 4. Během deseti let ztrojnásobit prostředky směřující do zdravotnického výzkumu.


179/41

5. Přijmout zákon o zdraví, který by zaručil rovné právo občana na zdraví, povinnosti státu a zaměstnavatelů zajišťovat kvalitní péči o zdraví, zároveň ale znamenal podporu hnutí za fyzickou zdatnost a vlastní zdraví. 6. Zpřísnit kontrolu potravin. 7. Zpřísnit podmínky provozu dopravních systémů. 8. Omezit a rušit ekologicky závadné provozy. 9. Přejít ke komplexní zdravotnické prevenci. 10. Prosazovat prioritu ekologicky, materiálově a energeticky šetrných technologií. 11. Systematicky rozvíjet sféry služeb, dopravní a informační infrastruktury. 12. Ustavit a rozvíjet technologické parky v regionálních centrech. 13. Rozvíjet regionální kulturní centra. 14. Decentralizovat a modernizovat školskou soustavu (výstavba nových škol, školních zařízení, vzestup vybavenosti škol). 15. Stimulovat kvalifikační a rekvalifikační programy na úrovni státu i podniků. 16. Sociální dávky upravit tak, aby přispívaly ke stabilitě a funkčnosti rodin, pro které vývoj nejbližších deseti let bude znamenat velikou zátěž, zvýšit možnosti poskytování výhodných půjček pro mladá manželství. 17. Připravit nový zákon o rodině (současná úprava rodinného práva nevyhovuje, stejně jako ustanovení týkající se dětských domovů a možností osvojení dětí, pěstounské péče apod.). 18. Novými zákonnými normami upravit studium na vysokých, středních a středních odborných školách i u výuku na základních školách tak, aby české školství mělo dynamičtější a otevřený ráz. Profil školství spojit se strukturálními změnami. Zavést model vícestupňového vysokého školství, umožnit ve větší míře mezioborové studium. Zrušit věkovou hranici pro získání vysokoškolského vzdělání. Povinnou školní docházku rozšířit na 17 let věku. Usilovat o jednotný model školské soustavy při otevření prostoru pro speciální péči o talenty. Zvýšit podíl jazykové výuky a humanitních oborů, informatizační programy na školách (program internet ve škole je příkladem, jak se postupovat nemá). 19. Ustavit v České televizi kanál pro výchovně-vzdělávací pořady, informatizační programy, zvětšit úroveň a nabídku odborných a kulturních časopisů, zvýšit objem pořadů věnovaných kultuře ve státní televizi a ve státním rozhlasu. 20. Oproti úrovni roku 1989 dosáhnout výstavbou a modernizací dvojnásobného rozsahu škol a školních zařízení. „Racionalizací“ se jejich počet ve skutečnosti snižuje, leckdy i zcela neoprávněně. 21. Z předlistopadové úrovně feminizace (73 %) sestoupit během deseti let na 50 %, zvýšit počet učitelů o 40 %, počet lektorů a dalších pedagogických pracovníků o 70 %. To se neobejde bez systematické práce na image resortu. Učitel nesmí mít jen vzdělávací a výchovné poslání, ale musí též mít možnost patřit ke kulturotvorné a kulturu udržující vrstvě. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/42

22. Průměrnou mzdu pracovníků v kultuře vyrovnat s možnostmi prestižních příjmů v národním hospodářství, oproti roku 1989 zdvojnásobit prostředky na modernizaci a rekonstrukci objektů sloužících oblasti kultury, prostředky získávat i pomocí předpisů o daňových odpisech, finanční prostředky získané ve sféře kultury směřovat do rozvoje této oblasti. 23. Připravit program rozvoje kultury v České republice s návazností na příslušné zákonné normy. VI. Životní prostředí Už v 80. letech se intenzivně pracovalo na ekologických problémech a vznikla i řada zásadních a vynikajících studií v oboru ekologie.27 Nicméně cesta od vědeckých analýz k nápravě i přes přehodnocení priorit ze strany vlády byla dlouhá. V Československu vedl minulý extenzivní rozvoj hospodářství k tomu, že reálně vyvstávalo pro první čtvrtinu 21. století riziko zhroucení ekologické stability. Už před listopadem 1989 bylo možné ovšem řadu potíží v této oblasti pozorovat. Naše republika tehdy např. nedisponovala vhodnou technikou fluidního spalování se současně vysokým stupněm odsíření, jež by byla uplatnitelná ve velkých elektrárenských podnicích. Uhlí představovalo v Československu roku 1988 60 % zdrojů primární energie a z toho bylo 80 % méně hodnotné hnědé uhlí s vysokým obsahem síry a popelovin. Podíl plynu v energetické bilanci činil ještě roku 1985 jenom 10,7 % a podíl prvotní energie z jaderných a vodních elektráren pouhých 5,9 %. V roce 2008 činil už podíl jaderných elektráren 32 % a to výrazně pomáhá stabilitě elektrické soustavy. (Ze 76 mil. t hnědého uhlí určeného na výrobu elektrické energie a tepla v roce 1986 pocházelo z českých zemí 88 %.) Elektrárny na hnědé uhlí se roku 1986 podílely na celkové výrobě elektrické energie 62,2 % a i roku 2008 byl podíl uhlí na produkci elektřiny dvoutřetinový. Na území ČR byl v druhé polovině 80.let (1988) spad oxidu siřičitého skoro 1 400 tun a roční emise popílku asi 300 tisíc tun. Ukládání popela se stalo velkým problémem. Z roční produkce 14 mil m3 bylo možné využít průmyslově 10 až 20 %, zbytek se ukládal. Zábor půdy na odkaliště (která znamenala tehdy miliardové investice – jen Štít a Křívenice 5 mld.) v české energetice představoval 2 080 ha, v Severočeském kraji 1 400 ha, během 90. let se očekávalo podle tehdejších představ dalších 750 ha. Díky tomu všemu jsme byli začátkem 80. let na 2. místě v Evropě v náletu SO2 na km2 za rok (v t): 1.NDR 37,0; 2. ČSSR 26,4; 3. Velká Británie 17,4; 4. SRN 14,1. Na znečištění ovzduší emisemi28 (bereme-li je jako celek za 100 %) se podílel SO2 roku 1960 19 %, roku 1970 26 %, roku 1980 32 %, pro rok 1990 se očekávalo 36–37 %, 2000 35–39 %. Realita byla jiná. Nejenže nastoupila kampaň odsiřování elektráren, do které stát i ČEZ investovaly miliardy, ale i pokles průmyslu přispěl ke změně situace. Obdobné hodnoty pro oxidy dusíku činily 5 %, 10 %, 15 %, 22 %, 24 % (za léta 1980–2000 měl být nárůst na 150 %), u CO (1980–2000 = 125 %) 9 %, 13 %, 15 %, 18 %, 19 %, u tuhých emisí 16 %, 20 %, 27 %, 28–29 %, 27–30 %. Podíly uhlovodíků a dalších plynů byly menší. Zvýšené emise z bývalé NDR a PLR ničily naše pohraniční lesy od Krušnohoří až po Jeseníky a Beskydy. V obou zemích ale nastala destrukce tradičních průmyslových výrob (zejména v bývalé NDR, dnes se říká v „nových spolkových zemích“). I to snížilo naši ekologickou zátěž. 27

Emil Hadač. Krajina a lidé. Academia, Praha, 1982; Alois Mezera a kolektiv. Tvorba a ochrana krajiny. SZN, Praha, 1979. 28 K ochraně a kvalitě ovzduší viz František Šiška. Ochrana ovzdušia. Alfa-SNTL, Bratislava-Praha, 1980. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/43

V Československu představovaly emise oxidů síry děsivá čísla (1970 2,0 mil. t ročně, 1980 2,2 mil. t, 1990 2,35; 1995 2,35–45), stejně jako obdobná čísla u tuhých emisí (1970 1,6 mil. t; 1980 1,3 mil. t; 1990 1,3; 1995 1,3–1,4). Jestliže suma všech emisí činila v roce 1980 100 %, pak by činila hodnota pro rok 1960 50 %, 1970 = 72 %, 1990 = 115 %, 2000 = 120 %. Československo se zavázalo snížit (podobně jako jiné evropské státy) emise síry do roku 1993 k hodnotám emisí roku 1980 o 30 %. Splnění tohoto závazku vypadalo špatně, přestože roku 1985 už Rakousko snížilo o 51,9 %, Belgie o 41,6 %, Francie o 48,14 %, SRN o 25 %, dokonce i Velká Británie, která nepodepsala, snížila o 28,9 %. Naproti tomu Československo zvýšilo příslušnou úroveň o 1,6 %. (Závazek by měl tehdy naději jen při rozvoji jaderného programu.) Pokles průmyslového výkonu země (viz výše) i v této oblasti pomohl dosažení ekologického „odlehčení“. Přitom ale – a na to někteří rádi zapomínali – jde o kumulativní účinky, jež mohly vést i ke zkracování životnosti lesů (1982 mělo 18,9 % lesů v ČR zkrácenou životnost, pro rok 1990 se očekávalo 30–42 %). Roku 1980 bylo přes 50 % lesů postiženo průmyslovými emisemi. Rozloha poškozených lesů se odhadovala na 30–42 % lesního fondu ČR už v polovině 80. let, do roku 2000 se očekávalo, že plocha postižených lesů překročí 60 %. V 90. letech hrozil rozpad jehličnatých porostů (Krkonoše, Jizerské hory, Orlické hory, Slavkovský les, Kokořínsko), chronické poškození mohlo nastat u řady míst ve středních výškách na Českomoravské vysočině, v Českém lese, v Pošumaví.29 Z tohoto hlediska je privatizace lesního fondu (kdy podle ministra Kubáta mělo zůstat jen 50 % lesů ve státním vlastnictví) ekonomickým i ekologickým nesmyslem. Restituce a privatizace zasadily lesnímu fondu naší země těžkou ránu. Situace totiž zcela naléhavě vyžadovala a vyžaduje zásadní změnu celého způsobu hospodaření.30 V lesním hospodářství úhrnem pracovalo roku 1982 93 tis. pracovníků (pokles o 10 % proti 1970), ale v další době si vyžádá rostoucí náročnost úkolů zvýšení počtu pracovních sil, což nové politické reprezentace nebraly v úvahu. Úplně vniveč přichází zlepšení věkové struktury porostů i zvýšení zásob dřeva v lesích (1950–1980) v ČR o 55 %, v SR téměř o 40 %. Jestliže výší porostních zásob a těžeb jsme do konce 80. let patřili mezi světovou špičku, kalamitní těžby – hlavně v důsledku průmyslových imisí (za léta 1956–1982 23 % ročních těžeb v ČR, 21 % v SR) – narušovaly a nadále narušují řádný chod lesního hospodářství. V různém stupni poškození porostů bylo roku 1982 26,7 % celkové výměry lesů, což se zvýšilo do roku 1990 v ČR na 42,2 % a roku 2000 mělo stoupnout na 60–65 %. Obrovským nebezpečím byl a je také dálkový přenos emisí. Ztráty na přírůstku dřevní hmoty v ČR činily díky uvedeným jevům 10 % celkového průměrného přírůstku, což mělo vzrůst k roku 2000 na 21 %. Zasažení mladších porostů do budoucna mohlo ohrozit kvalitu lesů a dřeva, samotnou reprodukční schopnost lesů. Toto vše vede k růstu nákladů, k riziku poklesu výnosů, v 90. letech se podle představ před rokem 1989 mělo stát lesní hospodářství v ČR dotovaným odvětvím, soudilo se, že přestane být prioritou jeho rentabilita. Za těchto podmínek se jevil jako nadále neúnosný vývoz řeziva (roku 1982 1 981 tis. m3, ještě roku 1986 vývoz 350 tis. m3 kulatiny v ČR), a přece měl stále stoupající tendenci i po r. 1990!). Naproti 29

Indikátorem stavu životního prostředí do značné míry jsou pralesy, tedy původní porosty v přírodním režimu, viz Miroslav Vyskot a kolektiv. Československé pralesy. Academia, Praha, 1981. 30 Vynikající úroveň měla shrnující práce K. Jůva, A. Klečka, D. Zachar a kolektiv. Ochrana krajiny ČSSR z hlediska zemědělství a lesnictví. Academia, Praha-Bratislava, 1981; K. Jůva, D. Zachar a kolektiv. Tvorba krajiny v ČSSR z hlediska zemědělství a lesnictví. Academia, Praha-Bratislava, 1981. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/44

tomu bychom mohli úspěšně vyvážet naše know-how v oblasti organizace lesnictví, v řadě zemí Asie , Afriky a Latinské Ameriky jde o nerozvinuté odvětví. V ČR tvořila 31 % rozlohy území s narušeným životním prostředím a 19 % dokonce se silně narušeným životním prostředím. Existovalo celkem 8 postižených oblastí s extrémně narušeným životním prostředím, tedy pražská, mělnická, ústecko-chomutovská, karlovarsko-sokolovská, plzeňská, hradecko-pardubická, brněnská, ostravsko-karvinská. Ekologicky bylo postiženo v 80. letech 65 % obyvatelstva, z toho 34 % na úrovni silného znečištění. Soudilo se, že do roku 2000, pokud nebude vůle k radikální změně, neklesne znečištění pod úroveň let 1975–1980. To by znamenalo oproti roku 1980 roku 2000 150 % oxidů dusíku, 125 % oxidu uhelnatého, 140 % uhlovodíků, 150 % ostatních plynných škodlivin. Doporučenou výší výdajů na ekologii u hospodářsky vyspělých zemí ze strany OSN je 5–8 %. Nečekaným „bonusem“ pro životní prostředí (kromě mezinárodních dohod) byl i pád průmyslové výroby, u některých oborů na úroveň začátku 70. let. (Ekologické investice sice vzrostly oproti 7. PLP v 8. PLP ze 7,92 mld. na 17,8 mld., ale i tak to bylo jen 1,92 %, hluboko pod našimi potřebami i možnostmi!).31 Tato hranice nebyla ani po roce 1990 respektována. A přitom respirační nemoci tvořily na samém začátku změn 60–70 % veškeré nemocnosti dětí, 3,5 % pracovních sil bylo vystaveno podle některých odhadů karcinogenním průmyslovým látkám, asi 5–8 % látkám mutagenním. Významný problém představovaly komunální odpady, z nichž bylo jen 5 % využíváno. Indikátorem havarijního stavu životního prostředí je to, že 63 % druhů obratlovců bylo v určité míře ohroženo, 59 % druhů a poddruhů ptáků rovněž, 37 % veškeré květeny, 14 % vyšších cévnatých rostlin pak bylo ohroženo přímo kriticky. Neutěšená je i situace ve vodním hospodářství, které s lesy úzce souvisí.32 Kromě technických problémů (nedostatečná údržba zásob a zaostávání přípravy zdrojů) jde o to, že Československo mělo tehdy nejmenší množství zásob vody na 1 obyvatele v Evropě mezi vyspělými státy. Přitom roku 1970 činila při podílu zásobování obyvatelstva 58,3 % (spotřeba na osobu a den 300 litrů, r. 1980 pak už 384 litry, podíl zásobování 70,5). Díky potížím s opatřováním vody stoupla vodovodní síť za léta 1960–1982 z 23,8 tis. na 50 tis. km (210 %). Přitom ale ztráty ve vodovodní síti činily v ČR až 23 %, v SR 17–18 %. Hlavní těžiště se přesunovalo na méně kvalitní povrchové zdroje33 (v Československu bylo 109 nádrží = 3 160 mil. m3, pro zásobování pitnou vodou 630 mil. m3). Využitelné množství podzemních vod totiž už tehdy nebylo dostatečné a bylo navíc nerovnoměrně rozloženo (60 % v SR, sám Žitný ostrov představoval 52 %). Od roku 1970 tak v ČR převažovalo užívání povrchových zdrojů nad podzemními, zatímco v SR tomu bylo opačně (1980 v ČR 53 % z povrchových zdrojů, v SR 13 %). Znečištění vod bylo už tehdy neúnosně vysoké a nepomáhalo ani zvýšení rozsahu veřejné kanalizace (1970 46,9 %; 1980 57,5 %; v ČR 65,7 %; v SR 40,6 %; index za léta 1960–1982 185 %). 31

Ochranou životního prostředí, speciálně pak chráněnými krajinnými oblastmi se zabývali Jaromír Strejček - Jarmila Kubíková - Jiří Kříž. Chráníme naši přírodu. SPN, Praha, 1982. 32 Shrnutí problémů spojených s vodními zdroji přináší publikace, kterou připravil Václav Plecháč. Voda. Problém současnosti a budoucnosti. Svoboda, Praha, 1989. Komplexní rámec poskytuje Josef Říha. Voda a společnost. SNTL, Praha, 1987. Viz i Tomáš Pačes. Voda a Země. Academia, Praha, 1982. Ekonomický pohled na vodní hospodářství poskytuje eil S. Grigg. Water Resources Planning. McGraw-Hill, New York etc. 1985. 33 Vodní toky a nádrže. Vyd. Vladimír Vlček a kolektiv. Academia, Praha, 1984. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/45

Za léta 1960–1980 stouplo znečištění vody chloridy o 37 %, rozpouštěnými látkami o 28 %, nejhorší byla situace u dusičnanů, jež vzrostly o 152 %!!!. Tím byla běžná voda prakticky závadná a nepoužitelná pro kojence. V tomto kontextu byla už tehdy kapacita čistíren vod (roku 1982 2 833 tis. m3; z toho 28,8 v SR) nedostatečná. Zejména zarážející byl pokles investic na čistírny odpadních vod od konce 60. let. Jestliže v 5. PLP činil jejich podíl 7,6 % celkových investic, v 6. PLP 4,9 % a v 7. PLP byla dokonce jenom 3–3,5 %. Oproti 5. PLP představoval tedy pokles výše investic u čistíren odpadních vod 46 %. Nelze se pak divit, že ve zneškodňování odpadních vod jsme tehdy zaostávali za nejvyspělejšími státy Evropy až o 30 let. Produkované i vypouštěné znečištění v ČR (v tis. t) nejvíce rostlo u měst a zemědělství: produkované znečištění: 1970 / 1980 / 2000 To by představovalo podle prognóz z 80. let v roce 2000 města 140 /215 / 292 index oproti roku 1970 1,8. průmysl 148 / 149 / 155 celkem ČR 288 / 364 / 447 vypouštěné znečištění: města 66 / 132 / 125 průmysl 106 / 82 / 82 celkem ČR 172 / 214 / 207 zemědělství 184 / 270 / 443 (!!!) zatížení toků v tis. t r-1 356 / 484 / 650 Jen v ČR představovaly přímé škody vzniklé vypouštěním odpadních vod 1 mld. Kčs ročně. Nepříjemný byl růst znečišťování vod zemědělstvím, kde šlo nejen o chemická hnojiva, nýbrž i o nadměrnou koncentraci hospodářských zvířat, jež ohrožovala využitelnost vodních zdrojů. Celkově u znečištění vodních toků byl podíl veřejné kanalizace r. 1985 65,4 %, průmyslových zdrojů 22,2 %. Problémy nebyly ale jen se znečištěním, nýbrž i se zásobováním vodou. V Československu se roku 1980 na odběru vody podílely vodovody 47,8 mil. m3 r-1, zemědělství 7,3, průmyslová odvětví 58,5 (!!!) a energetika 57,6 (!!!). Roku 2000 měl (podle prognóz z 80. let minulého století) odběr vodovodů vzrůst na 71,1, zemědělství na 22,7 (závlahy atd.), průmyslu 60,6 a energetiky 59,9. Přitom měl růst podíl odběru z povrchu do veřejných vodovodů (2000 v ČR 59 %) a u řady toků byly už tehdy bilanční problémy. V ČR bylo roku 1980 ze 160 bilančních profilů 79 pasivních (49 %, 27 v povodí Moravy), v SR ze 143 bylo 15 pasivních (11 %, 9 v povodí Hronu). Vodní deficit mělo v 80. letech 57 okresů v ČR a 23 okresů v SR. Roku 1982 bylo v ČR 844 míst s regulací odběru a 260 míst a dovozem pitné vody. Únik z vodovodních sítí v polovině 80. let představoval 30 %.


179/46

I když máme stále dostatek zdrojů hluboko do 21. století, představovalo už v 80. letech ohrožení spodních vod průmyslovými odpady problém, který už tehdy nebyl podceňován. Podíl zásobovaného obyvatelstva měl stoupnout při tehdejších trendech oproti roku 1980 (70,5 %) na 85,1 % v roce 2000, spotřeba na osobu a den z 384 litrů na 452 litry (dnešní realita je 200 litrů), a to při ztrátách 21,6 %, resp. 20,9 %. Ztráty a špatné hospodaření vodou i rozdílná struktura hospodářství (hypertrofie těžkého průmyslu atd.) měly za následek, že spotřeba obyvatelstva na osobu a den byla v Československu neúměrně vysoká. Oproti Československu měla např. Francie spotřebu 60procentní, Velká Británie 55procentní a SRN dokonce 41procentní (ve starých zemích). Jen 1 % této vody byla voda k pití spotřebovaná, 49 % šlo na účely sanitární, 50 % pro potřeby průmyslu (pro potřeby energetiky byly odběry vody 1 200 mil. m3 povrchové vody a 13 mil. m3 podzemní vody). Nejzávažnějším ekologickým problémem je možnost poklesu úrodnosti půd. Za léta 1960– 1980 vzrostla aplikace dusíkatých hnojiv o 360 %, ostatních hnojiv pak o 410 %, což ohrožovalo spodní vody, zvyšovala se kyselost půd. Organickými hnojivy se vyhnojovalo ročně méně než 18 % orné půdy a chybělo nám 30–40 % humusu. V minulosti orientace na umělá hnojiva, těžkou techniku a koncentraci výroby vedla k růstu hektarových výnosů, ale z toho plynoucí změny struktury půdy byly velmi nebezpečné a vzrůstala půdní eroze. Splachy průmyslových hnojiv činily pak průměrně 30–50 % dávek (!!!) a prudce klesala schopnost půdy udržet vodu. Přitom je dnes i nadále veškerá zemědělská půda vystavena kyselým srážkám a 10 % dokonce velmi silným průmyslovým emisím. Produktivita živé práce v zemědělství sice vzrostla v období 1948–1983 pětkrát, ale ochrana a výkonnost životního prostředí výrazně zaostávala za výkonností genetiky odrůd a plemen. Zarážejícím jevem byl a je neustálý pokles rozlohy zemědělské půdy. Za léta 1950–1984 pokleslo množství zemědělské půdy na obyvatele z 0,648 ha na 0,4428 ha a množství orné půdy na osobu z 0,467 ha na 0,3112 ha (!!!). CO S TÍM DĚLAT? 1. Promyšlenou strukturální politikou měnit strukturu národního hospodářství ve prospěch výrob s nižší surovinovou, materiálovou a energetickou náročností. 2. Zvýšit podíl jaderných elektráren na produkci elektrické energie. Jaderná elektrárna o velikosti 1 tis. MW znamená uchování v zemi za rok 6,5 milionů tun uhlí, přepravovaných jinak v 139 tisících vagonech. Odpadá devastace krajiny v povrchových lomech, prašnost a kontaminace spodních vod. V neposlední řadě neunikne do ovzduší 198 tisíc tun oxidu siřičitého a podobně i oxidů dusíku. Nevznikne problém s 1,8 miliony tun elektrárenského popela, nároky na úložiště se sníží o 2,4 mil. m3.34 A náklady na výrobu elektřiny? Poměr diskontovaných nákladů na výrobu elektřiny v uhelných elektrárnách oproti jaderným byl v Belgii 1,62, v Kanadě 1,44, ve Finsku 1,33, ve Francii 1,8, v SRN podle oblastí od 1,41 do 2,02, v Itálii 1,41, v Japonsku 1,37, v Nizozemí 1,31, v Norsku od 1,2 do 1,38, ve Velké Británii od 1,4 do 1,71. Jen v USA, kde jsou u uhlí velmi příznivé úložné podmínky, kolísaly hodnoty od 0,83 do


179/47

1,11. Ale v USA činily roku 1986 jednotkové výrobní náklady u 386 uhelných elektráren, u 135 plynových, u 74 na bázi těžkých olejů a u 61 jaderných elektráren následující hodnoty na 1 MW: u jádra 19,06 USD, u uhlí 21,64, u plynu 30,43, u topných olejů 33,99! Bližší výklad k perspektivě jaderné energetiky podávám v knize o energetice „Věk nejistoty I. Energie – chléb i meč“. Ceny uranu na světových trzích jsou navíc mnohem stabilnější než ceny ropy a uhlí, které se budou v dalším období prudce měnit a budou velmi nestálé. Uran se kromě toho u nás silně dá v přijatelných ekonomických relacích znovu těžit. 3. Zvýšit podíl zemního plynu na konečné spotřebě energie, pokud to cenový vývoj dovolí. 4. Prosazovat zušlechťování paliv před vstupem do procesu spalování (paroplynové cykly, integrované energetické systémy). 5. Uplatnit fluidní techniku spalování. 6. Rozšířit odsiřovací procesy a nasadit účinnější odlučovače tuhých úletů. 7. Modernizovat úpravny v těžních oblastech (snížení emisí a tuhých odpadů, nižší zátěž dopravy). 8. Maximálně rozšířit centralizované zásobování teplem. 9. Stanovit vysokou ekologickou daň za škody na životním prostředí a touto cestou získané prostředky použít na státní zakázky progresivních ekologických technologií a opatření na zlepšení životního prostředí v České republice. 10. Lépe využívat alternativní energetické zdroje, především vodní a biomasu.35 11. Maximálně uplatňovat přechod na uzavřené cykly, včetně koncentrované živočišné výroby. 12. Zvýšit kontrolu využití hnojiv a zlepšit poradenský servis zemědělcům. 13. Dosáhnout poklesu těžby dřeva (5 % ročně), o 20–30 % snížit vývoz neupraveného řeziva (dřevařský průmysl vyvážel už v 80. letech na trh EHS za 23 % kilogramové ceny docilované státy EHS). 14. Zastavit odliv pracovních sil z lesního hospodářství: v 90. letech bylo navíc postiženo procesy privatizace a restituce, které napomohly růstu nadměrných těžeb. Bude třeba dodatečných investic do stabilizace lesního hospodářství.

VII. Doprava Životní styl obyvatelstva (stejně jako fungování ekonomiky) ovlivňuje ve všech vyspělých zemích oblast dopravy. Československo mělo tradičně velmi hustou dopravní síť, ale některé její články byly v minulosti na hranici únosnosti kapacity. Průměrné zatížení železniční sítě bylo v Československu v polovině 80. let 13,26 mil. tkm, v Rakousku 7,14 mil. tkm. V dopravě a ve spojích pracovalo v ČSSR celkem r. 1975 469 473 osob a r. 1981 už 492 784. Prudkým tempem ovšem rostly přepravní výkony zboží, jak ukazuje následující tabulka. 34

Srv. Jaderná energetika, člověk a životní prostředí. Vyd. Jiří Marek a kolektiv. Panorama, Praha, 1987. Mnozí radikální zelení aktivisté sázejí na solární energii: Hermann Scheer. Sluneční strategie, Nová Země, 1999. Blíže k praktickému významu výzkumu Slunce Josip Kleczek. Slunce a člověk. Academia, Praha, 1973. 35


179/48

Přeprava zboží celkem (tis. t) (bez potrubní dopravy a zemědělské dopravy)

Druh dopravy / 1975 tis. t výkony tkm / 1981 tis. t výkony tkm

Celkem / 1 274 072 / 86 913 / 1 567 375 / 97 823 veřejná cel. / 579 380 / 79 192 / 653 678 / 87 415 ČSD / 271 413 / 69 271/ 286 348 / 72 258 ČSAD / 302 284 / 7 296 / 356 212 / 11 307 říční / 5 654 / 2 580 / 11 094 / 3 807 letecká / 29 / 45 / 24 / 43 závodová / 694 692 / 7 721 / 913 697 / 10 408

(Zemědělská doprava činila roku 1980 263 mil. t a 3 mld. tkm, potrubní 18 mil. t ropy a 39 mld. m3 plynu.)

Přeprava osob celkem (mil.)

Druh dopravy / 1970 mil. osob / průměrná přepravní vzdálenost v km / 1981 mil. osob / průměrná přepravní vzdálenost v km

železnice / 558,0 / 37,0 / 404,6 / 44,3 ČSAD / 1 717,0 / 13,0 / 2 182,8 / 15,9 Letecká / - / - / 1,16 / MHD / 1 748,0 / 5,0 / 2 650,5 / 5,0 Individuální motorová vozidla / 786,0 / 21,0 / 2 585,0 – 1980 / 16,0 – 1980 Motorová vozidla v socialistickém vlastnictví / 917,0 / 5,0 / 2446,0 – 1980 / 6,0 –1980

Podíl jednotlivých druhů dopravy v procentech Druh dopravy / 1985 / 1980 t /výkon tkm t /výkon tkm Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/49

železnice / 18,0 / 71,3 / 18,7 / 74,4 silniční veřejná / 22,6 / 13,3 / 22,0 / 11,1 silniční závodní / 58,5 / 10,5 / 58,6 / 10,0 vodní / 0,9 / 4,9 / 0,7 / 3,7 CELKEM / 100,0 / 100,0 / 100,0 / 100,0

Z 13 130 km železniční sítě bylo koncem 80. let 3 081 km elektrifikováno, silnic a dálnic jsme tehdy měli 73 640 km, vodních cest 4 144 km (na území Československa 475 km), autobusová síť činila 256 115 km, letecká síť vnitrostátní 6 020 km, zahraniční 87 863 km. Za minulá léta došlo k výraznému růstu počtu automobilů, došlo k přesunu těžiště dopravy na silnice a k dlouhodobému úpadku dopravy železniční.

ČSSR / 1970 / 1981

osobní automobily / 825 755 / 2 373 015 dodávkové / 23 802 / 60 003 nákladní automobily / 123 301 / 192 628 speciální automobily nákladní / 51 485 / 101 934 autobusy / 19 806 / 31 991 motocykly / 908 620 / 669 752

Výkony neveřejné dopravy vzrostly za léta 1965–1980 čtyřikrát, u veřejné dopravy o 50 %. Prudkým tempem rostly přepravní výkony: 1965 / 800 mil. t / 66 mld. tkm 1980 / 1 532 mil. t (skoro dvakrát!) / 90 mld. tkm (téměř o 40 %!). Naproti tomu v dalším období bylo očekávat výrazné zpomalení tempa růstu nákladní přepravy i přepravních výkonů, a to i po roce 2000. Vzrůst od roku 1980 do roku 2000 měl v objemu zboží činit 125–136 %, výkony železnice 161–173 %. Bylo to důsledkem přetíženosti celé dopravní soustavy, kterou ukazovaly přesvědčivě následující údaje: Přepravní výkon na občana státu (tkm/ob.) roku 1982: ČSSR 5 744, PLR 4 325, NSR 2 726, Rakousko 2 096 (1981), Švýcarsko 2 063, MLR 3 161, Francie 2 394, SFRJ 2 449, Belgie 2 266, BLR 3 551, Nizozemí 3 611, RSR 3 956, NDR 4 319. Přepravní výkon na obyvatele činil v ČSFR více než dvojnásobek SRN (staré spolkové země)! Bylo tedy evidentní, že je nezbytně nutné snížit přepravní náročnost. Cestou k tomu mělo být účelné Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/50

rozmísťování výrobních kapacit, zásob, využívání místních materiálů a surovin atd., ale především omezení těch odvětví, která jsou přepravně náročnější (srv. např. dovoz železné rudy 1982 14 802 tis. t, z toho z SSSR 12 222, z Indie 477, z Brazílie 659, ze Švédska 419, z Alžírska 248); vývoz trub 1982 532 tis. t (z toho SSSR 385 tis.); vývoz válcovaných materiálů: 1982 2 653 tis. t (z toho SFRJ 1 322, SRN 383, NDR 262, PLR 192, Itálie 136; vývoz válc. mat. činil 1980 2 889 tis. t, 1981 – 2 862). V celém světě rostly náklady na přepravu nákladů i obyvatelstva a přikračovalo se proto k výrazné racionalizaci. V osobní dopravě existuje tato situace:

Výhled / index 1970 / 1980 / 2000 // 2000/1980

osobní přeprava / 5 726 / 10 305 / 11 877–13 040 / 115,6–126,2 mil. osob / 558 / 416 / 420–450 / 101,1–108,3 ČSD střední přepravní vzdálenost / 37 / 43 / 43 / 99,5 podíl % / 9,7 / 4,0 / 3,5 osob 1 717 / 2 135 / 2 301–2 590 / 103,2–114,6 ČSAD vzdálenost / 13 / 16 / 16–18 podíl % / 30,0 / 20,7 / 19,3–19,9 osob / 1 748 / 2 743 / 3 980–4 200 / 146,1–154,2 MHD / vzdálenost 5 / 5 / 5–7 podíl % / 30,6 / 26,4 / 33,6–32,2 osob / 786 / 2 585 / 2 920–3 420 / 103,0–132,3 individuální motorová vozidla / 21 / 16 / 12–15 / 77,3–91,8 podíl % / 13,7 / 25,1 / 24,6–26,2 osob / 917 / 2 446 / 2 256–2 380 / 92,2–97,3 motorová vozidla vzdálenost / 5 / 6 / 6 / 100,0 v socialistickém vlastnictví podíl % / 16,0 / 23,8 / 19,0–18,2

Výkony dopravní soustavy stouply ze 72 mld. osobokm v roce 1970 na 121 mld. v roce 1980, a jestliže připadlo roku 1970 4 380 osobokm/ob. na obyvatele, roku 1980 to bylo již 8 018 osobokm/ob. Roku 1985 byl přepravní výkon železnice oproti roku 1980 96,3 % u tun, u tkm 95,8


179/51

%, silniční veřejné dopravy 102,7 % u tun, 119,8 % u tkm, silniční závodní 99,8 % u tun, 105 % u tkm, vodní 128,6 % u tun, 132,4 % u tkm. Federální ministerstvo dopravy předpokládalo tehdy do budoucna pokles podílu silniční dopravy, naopak zvýšení železniční a vodní dopravy a dále zlepšení podílu mezi veřejnou a závodní dopravou. Byla tu hypotéza, že skončí umělé potlačování letecké přepravy díky nástupu energeticky vhodných letadel. K roku 2000 měla být MHD kryta ze 75 % elektrickou trakcí. Československým specifikem ve srovnání se zahraničím bylo to, že docházelo ke katastrofálnímu přetížení železniční dopravy, zatímco např. v nejvyspělejších zemích nejrychleji rostla silniční doprava (i na úkor železnice) a nejpomaleji právě železniční doprava. Zatímco v západní Evropě a v Severní Americe činila voda obvykle okolo 10 % (ačkoliv řada západoevropských států má málo vodních cest) a poměr železnice – voda je zhruba 2,51:1, činil tento poměr v Československu 18:1. Ani země s nejvyšší koncentrací železniční sítě (Belgie, SRN) neměly takový podíl železniční přepravy zboží (1980: Belgie 133,2 / 1 000 km2, NSR (staré spolkové země) 130,1 / 1 000 km2, ČSSR 102,6 / 1 000 km2, ČR 122,2, SR 74,1). Podíl jednotlivých systémů na celkovém přepravním výkonu v r. 1980 (v %):

Země / Železnice / Silniční doprava / Vodní doprava

Belgie1 / 27,3 / 54,2 / 18,5 SRN1 / 27,2 / 51,5 / 21,3 ČSSR2 / 72,0 (!!) / 24,0 / 4,0 Francie / 40,3 / 53,1 / 6,6 Poznámky: 1bez porubní dopravy 2bez potrubní a závodní dopravy Z uvedeného srovnání vyplývá, že jsme v 80. letech měli neúměrně vysoký podíl železniční přepravy a neúměrně nízký podíl vodní (a silniční) přepravy. Přetížení železnice pak vedlo k nízké dopravní rychlosti a slabé kulturnosti cestování osob, a proto se nelze divit, že objem přepravy osob po železnici v Československu systematicky klesal (1965 563,4 mil. osob, 1980 415,0 mil.), zatímco v nejvyspělejších zemích stoupal (zvláště ve Francii). Například i v zemi s tak dokonalými železnicemi, jako je Francie, měla přeprava nákladů po železnici relativně malý rozsah. Všude docházelo v dopravě (stejně jako v jiných oblastech) ke kombinaci „velkých“ a „malých“ systémů ve vzájemné provázanosti a zprostředkovanosti. Československo se hustotou železniční sítě řadilo spolu se SRN, Belgií, MLR a Velkou Británií k evropské špičce. Pochybný primát (s výjimkou Rumunska) mělo ovšem ve střední intenzitě nákladní přepravy, která činila v roce 1985 5,48 mil. tkm/km (ve Francii 1,7–1,85 mil., NSR 1,3 mil., Belgie 1,26, Nizozemí 1,01, Švédsko 3,69, NDR 3,79, MLR 2,99). Více než čtyřnásobné zatížení oproti NSR ukazovalo, že přetížení železnic bylo abnormálním a nezdravým jevem.


179/52

Příčin bylo samozřejmě víc: nedostatek surovin (a tedy nutnost je dovážet), nerovnoměrné rozmístění palivové základny, dlouhé přepravní vzdálenosti vyřazovaly možnost použití silnic. Většina potíží v tomto směru byla dána hypertrofií těžkého průmyslu. Přitom byla železniční síť vytížena zcela nerovnoměrně. Asi 65 % přepravních výkonů bylo soustředěno na cca 20 % železniční sítě. Bylo nutné těmto hlavním tahům odlehčit, např. využitím vody (voda tehdy realizovala přepravu za 0,1154 Kčs/čtkm, ČSD 0,1993 Kčs/čtkm, ČSAD 0,6433 Kčs/čtkm) a omezením přepravy řady rozměrných nákladů, např. stavebnin a surovin, výrobků těžkého průmyslu atd. Nejvýznamnějším odlehčením mohla být ovšem redukce těžkého průmyslu. I. hlavní tah (1 143 km) měl sice podíl na délce sítě 8,7 %, ale jeho podíl na výkonech byl 40,7 % (index 100). II. hlavní tah (818 km) se podílel na délce tratí 6,2 %, ale na výkonech 17,8 % (index 61,9). Jižní tah, severní odklonová cesta a ostatní vybrané tratě (2 670 km) představovaly 20,3 % délky a 23,0 % výkonů (index 24,2). Ostatní tratě (8 511 km) se podílely na délce 64,8 %, ale jen 18,5 % na výkonech (index 6,1). Na hlavních trasách tak upadala traťová rychlost. Prolongování tohoto vývoje by bylo vedlo kolem roku 2000 k překročení propustné kapacity a ke zhroucení plynulosti dopravy. K tomu přistupoval i mimořádně špatný technický stav tratí, hlavní tahy bylo nutné posílit a odlehčit jim zároveň odklony a spojkami. Pro přepravu osob se už tehdy plánovalo v Evropě zřízení hlavních evropských magistrál, tzv. segregované expresní sítě s cestovní rychlostí 260–300 km/h. Pro rekonstrukci starých tratí bylo možné počítat se 160–200 km/h. Ale tehdy plánované (po roce 1995) úpravy dílčích úseků pro rychlost 160 km nic neřešily, nepřinášely výhody proti dálnicím a silnicím kategorie R. (SE vlak je ideální na vzdálenosti 85–270 km, ale i více, v Československu byl použitelný zvláště v západovýchodním směru, ale i v mezinárodní přepravě.) Bylo nutné provést racionalizaci a dělbu práce v osobní dopravě. Základní předpoklad byl ovšem omezení nákladní dopravy, zvl. na dlouhé vzdálenosti, které nebylo myslitelné bez redukcí materiálově náročných oborů (metalurgie, těžké strojírenství atd.). Silnic jsme měli v polovině 80. let v Československu 145 455 km (364 km dálnic, I. kat. 9 464, II. kat. 17 773, III. kat. 46 211). Dobrou kvalitou a hustotou (1 137 km/1 000 km2 jsme patřili mezi evropské státy s hustou silniční sítí. Muselo ovšem dojít ke zpomalení silniční dopravy. 60 % celkového výkonu silniční dopravy se realizovalo na cca 18 % celkové délky sítě. To vedlo ke stavu, že hustota provozu 7 986 vozidel/24 hod. v roce 1973 stoupla na 10 200 vozidel v roce 1980, tj. o 20 %. Přispělo k tomu i to, že v roce 1980 připadalo 7,2 obyvatel na osobní automobil (v ČR 5,8, v Praze 4,3), zatímco v roce 1970 to bylo 18,9 (1980 v západní Evropě 3,0, USA 1,8, prognóza pro Československo v roce 2000 byla 5,8). Při poklesu hromadné veřejné dopravy zejména u menších sídel se automobil stal holou nezbytností i při cestách za prací. Autobusy přepravily v roce 1981 2 182 mld. osob na průměrnou vzdálenost 10,1 km v pravidelné přepravě, v nepravidelné na 174,0 km. Pravidelná dělnická přeprava zahrnovala v ČR v roce 1981 511 mil. osob na průměrnou vzdálenost 10,3 km. Tato hustota silniční přepravy vyžadovala značné investice do silničního hospodářství (v 5. PLP to bylo 11,3 mld. Kčs). Výstavba dálniční a silniční sítě měla vytvořit sice kapacitní rezervy, ale bylo třeba kriticky zvažovat. I zde byla žádoucí redukce surovinově náročných odvětví, protože zatížení silniční sítě komplikovala především dálková doprava.


179/53

Významnější roli než v minulosti měly hrát energeticky nenáročné dopravní systémy (zvl. v centrech měst), např. v SRN a Nizozemí, ve Francii, v Belgii atd. tolik rozšířená cyklistika, už v 80. letech se počítalo s tvorbou cyklotras. Velmi diskutovaným odvětvím přepravy byl vodní dopravní systém. Našich 475 km v tehdejším Československu (303 Labe – Odra, 172 Dunaj) představovalo relativně malý rozsah, ale plánoval se rozvoj tohoto druhu přepravy na 1 435 km kat. E a 274 km kat. L (tedy celkem 1 709 km). Ze všech dopravních systémů měla projít vodní přeprava nejdynamičtějším rozvojem. Byla a je energeticky velmi výhodná (železnice elektrifikovaná – 0,41 MJ/tkm, železnice diesel – 0,57 MJ/tkm, voda – 0,49 MJ/tkm, veřejná silniční přeprava 1,81 MJ/tkm). Specifické podmínky Československa byly horší než v západní Evropě nebo v USA. Využití propustné kapacity našich toků bylo před politickými změnami asi 50 % a za tehdejšího stavu toků byla jejich využitelnost omezená. Východiskem tu snad mohla být kontejnerizace a soustředění zdrojů a cílů k vodě. Letecká přeprava prošla redukcí: v roce 1982 zůstalo ze 14 letišť jen 8. Letecké přepravě měly podle tehdejších představ konkurovat SE vlaky. Letecká doprava měla podle prognóz opět významně růst, zvláště v souvislosti se zavedením letadel s menší energetickou spotřebou. Naše země měla tehdy výkonný a efektivní letecký průmysl, který byl ovšem po listopadu 1989 prakticky zničen. Městská hromadná doprava přepravila roku 1980 2,7 mld. osob (tramvaje 38,2 %, trolejbusy 5,6 %, autobusy 48,2 %, metro 8,0 %). Jestliže roku 1950 kryla u MHD elektrická trakce 90 % dopravy, roku 1980 to bylo jen 51,8 %, ale roku 2000 by to mělo být podle tehdejších představ plánovačů 75 %. V roce 1987 měla být uvedena do provozu 1. část bratislavské rychlodráhy (síť rychlodrah měla mít zelenou u velkých měst). Obnovovány měly být trolejbusy. Uvažovalo se také o novém zavedení tramvají do některých měst (Chomutov). Ročně se na MHD vynakládalo v polovině 80. let velké množství prostředků (ztráta činila ročně asi 1,8 mld.). Náprava struktury byla nutná, ale v návaznosti na další opatření. Odlehčení sítě MHD by mohlo přispět zapojení ČSD do MHD. Elektrická trakce byla a je výhodná energeticky: jestliže provozní náklady autobusu představují 100, pak trolejbusu 84, tramvaje 65, metra 27. Náklady na dopravu byly přitom nejvyšší u největších měst. Žádoucí bylo snížit dopravní náročnost, která se nutně zvyšovala při rozvoji urbanizace, při růstu měst do šíře (při růstu obyvatel o cca 7 % v období 1970–1980 vzrostla MHD o 50 %, ekonomicky aktivní obyvatelstvo vzrostlo za tuto dobu o 10 %, počet obyvatel v městech od 10 000 ob. o cca 17 %). Nutností se stala už tehdy v MHD vhodná dělba práce. Neméně nutné je to, abychom zainteresovali na tranzitní přepravě zahraniční partnery. To ovšem znamenalo dynamický rozvoj dopravní infrastruktury, která je nutná pro dobře fungující, intenzivní hospodářství. Bylo a je nutné snižovat (nejen z energetických, ale i z ekologických důvodů) spotřebu aut a snižovat hladinu škodlivých zplodin u aut, snižovat ekologickou zátěž dopravy. Problémů v oblasti dopravy se nahromadilo značné množství, ale bylo a je v silách naší společnosti je vyřešit. Hlavním článkem ve zvládnutí dopravního problému je redukce surovinově, energeticky, materiálově náročných odvětví především těžkého průmyslu a přednostní rozvoj progresivních oblastí ekonomiky.


179/54

CO DĚLAT V TÉTO OBLASTI? 1. Integrovat existující přepravní systémy. 2. Modernizovat vozový park železniční přepravy, dosáhnout elektrizace osobní železniční přepravy. 3. Pro vnitrostátní přepravu zvýšit nabídku letecké sítě (počítalo se s letadly L-610, ale Klausovy reformy zničily náš letecký průmysl, i když produkoval 1 USD za 2 Kčs), modernizovat letadlový park pro dálkové lety i pro střední a krátké vzdálenosti. 4. Zvýšit kontejnerovou přepravu o 80 %, tun a zboží se mohla tehdy touto cestou přepravit o 60–80 Kčs levněji než tradičním způsobem přepravy. 5. Dovést do konce rychlostmi.

budování železniční segregované expresní sítě s vyššími přepravními

6. Urychlit budování dálniční sítě – prioritou byl směr především západním hranicím, dále k hraničním přechodům se Saskem, Rakouskem a Polskem. VIII. Hlavní zásady přebudování oblasti kultury v naší zemi Odvětví kultury se podílí ve značné míře na kvalitě společenského života, pracovní síly, způsobu života i životního prostředí. Proto by mu měla být dnes i v budoucnu věnována značná péče, a to i v rámci teoretických prací. Lze to zdůvodnit i skutečností, že ve své dolistopadové podobě byla kulturní sféra snad nejvýraznějším příkladem extenzivních přístupů, jež přežívaly v našem sociálně-ekonomickém vývoji. I v oblasti kultury se tak nežádoucím způsobem promítala ekonomická strategie období extenzivního rozvoje, kterou se naše společnost delší dobu s problematickými výsledky snažila překonat. Běžně se ale i dnes setkáváme s názorem, že kultura je jako nevýrobní sféra spíše zátěží národního hospodářství. Tento pohled je výsledkem vzájemného odtržení výroby, oběhu a spotřeby v dlouholeté ekonomické praxi a dysfunkcí ve sféře zprostředkovacích procesů; nedoceněna zůstává aktivní působnost spotřeby na rozvoj produktivních sil. Zejména kulturní spotřeba hraje v celém komplexu spotřeby velice důležitou a perspektivní úlohu, lze předpokládat, že její význam poroste stále více v souvislosti s prohlubováním vnitřní dynamiky celého společenského vývoje, především v oblasti uplatňování vědecko-technického pokroku. V posledních letech do roku 1989 se odhadovaly dotace do kulturního odvětví od 4 mld. Kčs do 5 mld. Kčs. Přes úctyhodnou výši celkové sumy dotací byl přece jen výhledově tento stav málo uspokojivý. Prokazovala to řada základních údajů; tak například hmotná základna kulturního resortu mimo běžně vykazované hodnoty základních fondů (1984 činily 32,58 mld. Kčs) činila v oblasti objektů nacházejících se v památkové péči (v uvedeném roce bylo památkově chráněno 43 823 objektů) 2 biliony Kčs. K tomu bylo třeba připočíst sbírkové fondy muzeí, galerií, archivů, knihoven i památkově chráněných objektů (v daném roce evidováno v I. a II. stupni evidence řádově 28 milionů evidenčních jednotek), jejichž hodnota představovala řádově 500 mld. Kčs. Právem bylo možné proto požadovat intenzivnější, efektivnější a promyšlenější využívání a zhodnocování tohoto národního bohatství, jehož hodnota se v dlouhodobém časovém horizontu nejen nezmenšuje, nýbrž naopak nadále zvětšuje. Dosud existující poměry v kulturním odvětví takový přístup ale neMiloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/55

umožňovaly, a tak se dnes dlouho neuvažovalo o možnostech snížení státních dotací, ani o jejich částečném odbourání. Přitom bylo zcela reálné dosáhnout ziskovosti celého kulturního resortu, který by se v některých případech mohl stát zdrojem případných převodů zisku do dalších odvětví národního hospodářství. Na počátku reformy pracovalo v uvedeném resortu zhruba 96 tis. osob na plný úvazek, což představuje celkem 127 tisíc fyzických osob, jež měly zpravidla příslušné profilující kvalifikace (vysokoškolské vzdělání, ÚSO). Jejich platové zařazení a ohodnocení bylo však naprosto nevyhovující. Podle ročenek byl průměrný plat 2 436 Kčs, a to včetně náhrad, odměn, podílů a příplatků. Roku 1984, ze kterého pocházejí dané údaje, byla tato mzda velmi citelně pod celostátním průměrem. Za těchto okolností byla materiálně finanční zainteresovanost pracovníků v kulturním odvětví velice slabá. Přitom zde v řadě oborů působil nedostatečný počet pracovních sil, který se promítal v neadekvátním a neúnosném přetěžování, v permanentním překračování pracovní doby, v mizivé společenské prestiži celého resortu i pracovníků v něm. Sumární efekt všech těchto příčin byla nízká produktivita práce a nízká efektivnost charakterizující danou sféru. Přitom bylo evidentní, že oblast kultury mohla patřit mezi oblasti, které by mohly absorbovat podstatnou část nových pracovních sil, jejichž příliv se očekával v 90. letech. Nabízela se zde možnost rozšířit škálu služeb poskytovaných terciárním sektorem. V době před politickými změnami poskytoval kulturní resort pracovní příležitosti zhruba pro 1,2 % fondu pracovních sil. Prakticky okamžitě bylo žádoucí tento podíl zvýšit na 2 %, a i nadále měl podíl tohoto odvětví na celkové zaměstnanosti růst. Nejsilnější položkou v rámci celkových dotací byly památkové objekty, kterých bylo v Československu evidováno 43 823. Byly řazeny do 4 památkových kategorií a takzvaně „úsporné důvody“ vedly v 70. a 80. letech nedávné minulosti k masovému přesunování řady z nich do nižších kategorií. Stav památkových objektů byl v tisících případů zoufalý a volal po nápravě. Bylo možné se odvážit tvrdit, že v minulých desetiletí uplatňovaný extenzivní přístup se promítl i zde, vyústil v neodčinitelné ztráty na kulturních hodnotách. Tak například docházelo k ničení zámků ve městech, která neměla dosud vlastní kulturní výchovné zařízení, ačkoliv docházelo k ohromnému nárůstu počtu obyvatel (Mimoň). Přitom většina těchto objektů byla schopna funkčního přehodnocení a mohla být využívána jako kina, kulturní domy, koncertní sály, případně též jako kapacity pro turistický, zejména pak cizinecký ruch. Různorodá povaha těchto objektů, kam náleží lidové dřevěnice, hrázděné stavby, měšťanské domy, nejrůznějších stylů a dob, ale též i významná díla historické architektury, jako jsou většinou špatně využívané šlechtické paláce, byla zhodnotitelná ryze profánně (světsky) a účelově. Bylo možné je přeměnit v hotely, stylové restaurace, rekreační zařízení, byty atd. Zkušenosti Maďarska, SRN a Polska prokazují možnost využívat tyto objekty pro potřeby tehdy stále ještě nerozvinutého turistického průmyslu. (Naproti tomu restituce nebyly a nejsou řešením.) Jako příklad k zamyšlení lze uvést katastrofální situaci historického jádra Prahy, zejména pak na obvodě Praha 1. Z běžného pohledu se jeví komplex problémů historického jádra jako takřka neřešitelný: z 20 mld. Kčs takzvaně zanedbané základní bytové údržby v Praze připadal na centrum velmi významný podíl. Stáří domovního fondu zde průměrně činilo (na konci 80. let) 200 až 300 let a optimální dotace na opravu měly tehdy činit 1 mld. Kčs ročně; ve skutečnosti dosahovaly jenom Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/56

30 mil. Kčs. Využití řady památkových objektů k účelům turistického průmyslu by pomohlo situaci řešit, zvláště uvážíme-li fakt, že Praha měla do značné míry dosud má nedostatek dobrých ubytovacích kapacit. Řadu chátrajících paláců (např. Clam-Gallasův palác, který je sídlem Archivu hlavního města Prahy) a měšťanských domů ve středu města lze přeměnit v luxusní hotely. Tehdejší přístup k rekonstrukci památkových objektů bylo možné pokládat za zcela neudržitelný; charakterizovala ho obrovská rozestavěnost, nízká koncentrace pracovních sil a neskutečně dlouhé lhůty dokončování staveb. Jako příklad lze uvést např. Týnskou katedrálu, která měla být podle tehdejších představ dokončena v roce 2015. Zdlouhavým průběhem se celá rekonstrukce prodražuje a stává se ipso facto permanentní záležitostí. Velkou oblast ve sféře kultury představují instituce shromažďující exponáty s informační hodnotou (muzea, galerie, ale též zoologické a botanické zahrady). Sem proudila značná část celkových dotací do kultury, protože dosavadní příjmy pokrývaly jenom v mizivé míře náklady. Podíl tohoto krytí se pohyboval od 10 % do 25 %. Pro tuto oblast bylo možné navrhnout na základě zkušeností ze zahraničí postupné zvýšení vstupného o 100 % (tehdejší úroveň cen vstupenek odpovídala příjmové a cenové hladině let 1950–1965) a co nejširší zavádění placených dodatečných služeb spjatých s kulturně-výchovným působením zaměřeným na veřejnost. Mnohem větší pozornost bylo třeba věnovat propagaci všech těchto zařízení v hromadných sdělovacích prostředcích, jejich začlenění do regionálního a místního kulturního života. Víceúčelové využívání objektů patřících do kulturní sféry mohlo najít i zhodnocení v cizineckém a tuzemském turistickém ruchu. Všechna tato opatření by se nepochybně kladně promítla do zlepšení celkové rentability v uvedené oblasti, lze odhadnout její perspektivní zvýšení až na dvojnásobek, případně trojnásobek. Tato zařízení bylo možné efektivně napojovat na výrobní jednotky příslušející do památkářského průmyslu, o němž bude ještě řeč. Součástí kulturního života naší země jsou ve významné míře kulturně-výchovná zařízení, jako divadla, hudební tělesa různého druhu, domy kultury atd. V nich sice došlo ke zvýšení vstupného, ale přesto příjmy a dotace nebyly na konci minulé éry ani zdaleka v rovnováze. Vstupné a další příjmy pokrývaly v některých kategoriích 9–20 % nákladů, u jiných kategorií 75–80 % nákladů. Varovný smysl bylo možné přikládat faktu, že se snižovala intenzita kulturního života nejenom u běžné populace, ale též u příslušníků inteligence. Měřeno návštěvností došlo v rozhodujících směrech v časovém horizontu 1960–1980 k jejímu poklesu o 15–50 %. Příčinou není jen nervózní životní styl obyvatelstva, charakterizovaný nedostatkem disponibilního času, nýbrž i přežívající a dnes – po politických změnách – dovršený model levné pracovní síly, neumožňující vytvoření silné a perspektivní kulturotvorné vrstvy, která by zahrnovala inteligenci a kvalifikovanější vrstvy dělnické třídy a lidí z venkova. Významné nedostatky přetrvávaly v popularizaci uvedených kulturních institucí, protože v běžném životě dostávaly přednost ve sféře propagandy „lehčí formy“ velmi pochybných profesionálních kvalit. Předpokladem řešení rentability většiny oborů kulturního resortu je tedy vedle rozšíření nabídky služeb hlavně jiná koncepce pracovní síly a způsobu života našeho obyvatelstva. S problémem způsobu života souvisí úzce otázka kultivace kulturního cítění širokých mas populace. Prvořadé místo tu měla zaujímat zájmově umělecká činnost i další zájmová činnost, které svou působností zasahovaly 2–3 mil. obyvatel. Nejcitlivějším problémem bylo i nadále břemeno Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/57

zastaralých předpisů, které i při dostatečném objemu financí znemožňovalo přechod k vyšší kvalitě práce. I v této oblasti jsme se tedy setkávali se smutným dědictvím přežívajících extenzivních přístupů. Ty nacházely svůj výraz i v tom, že existující systém materiálních i morálních stimulů znemožňoval realizovat efektivní generační obměnu. Vzhledem k nástupu participačních aktivit v moderním způsobu života, stejně jako díky nástupu nové silné generační vlny v 90. letech význam této oblasti měl dále vzrůstat. Přitom identifikace mladých lidí s jakýmikoliv ideály proklamovanými společností se stávala už tehdy stále výraznějším problémem. Zájmově umělecká činnost i další zájmová činnost představovaly oblast schopnou napomoci při kulturním vyrovnání jednotlivých území republiky, při vytváření a budování regionálních kulturních center, jejichž význam byl v minulosti podceněn, přestože se může zpětně projevovat v nižší nebo vyšší ekonomické výkonnosti. Zejména v regionální úrovni bylo a je třeba věnovat pozornost budování už zmíněné kulturotvorné vrstvy, schopné fungování v roli organizátorů a propagátorů celé široké škály zájmových aktivit. Tehdejší pražský centralismus byl neúnosný i v oblasti nakladatelské politiky. Bylo třeba doplnit a intenzifikovat celou síť regionálních nakladatelství a vydavatelství, která ovšem vyžadovala nezbytné zázemí ze strany polygrafického průmyslu. V minulosti byl polygrafický průmysl jednou z nejnadějnějších a nejprogresivnějších vývozních oblastí celého národního hospodářství. V 80. letech se tu projevovalo výrazné zaostávání za světovým vývojem techniky a organizace práce. Krajská a okresní kulturní střediska, stejně jako kulturně-výchovná zařízení se i z tohoto hlediska nacházela v nevyhovující situaci, která spolu s neúnosnou platovou zařazeností komplikovala jejich aktivitu. Přitom ale regionální kulturní zařízení se rozhodujícím způsobem podílela na vytváření masové základny našeho kulturního života. Optimisticky vyznívající souhrnné statistické údaje nás neměly ukolébávat, protože neodrážely reálný zájem veřejnosti. Asi nejbezprostředněji se význam kulturního resortu pociťoval z hlediska celkové rentability u takových výrob, jako je produkce desek, knih, kazet, videokazet, kopií různých památkových předmětů atd. V této oblasti byly a nadále jsou ohromné rezervy. Československo mělo i tehdy nadále vynikající podmínky pro další rozvoj polygrafického průmyslu a gramofonového průmyslu, i když jejich tehdejší stav se vyznačoval poddimenzovaností. Zde bylo možné výrazně zvýšit celkový kulturní export. Část desek se tehdy např. razila v SSSR, protože závod v Loděnicích měl vzhledem k existujícím potřebám nedostatečnou kapacitu. Tehdy uváděná produkce, tj. 13–16 mil. gramofonových desek a zhruba 1,5 mil. kazet, byla z hlediska kulturních potřeb obyvatelstva i možností exportu naprosto nedostatečná. Totéž bylo možné mutatis mutandis říci i o knižní produkci, kde neexistovala souhrnná koncepce nakladatelské politiky, průzkum trhu, kde se vyskytovalo vydávání tzv. ležáků, které oslabovalo celkové hodnotové přínosy. Zoufale zaostalý stav polygrafického průmyslu neumožňoval ve většině případů pružnou reakci na poptávku. Slabinou byla i skutečnost, že neexistovala v některých oborech specializovaná nakladatelství, která by mohla u určitých typů neustále provádět dotisky. Chronickým nedostatkem bylo (tehdy ještě nebyly k dispozici moderní, s počítačovou technikou spojené formy sazby) rozmetání vazby, protože se nedostávalo liter, dále pak praktické nezvládnutí řady progresivních technologií. Významnou součástí kulturního exportu měla být filmová produkce, kde dosavadní přínosy včetně devizových zdaleka neodpovídaly možnostem, které jsme měli. Vynikající úroveň pracovních sil uvedené oblasti nenacházely své přímé ekonomické zhodnocení, a to i ve sféře styků se zahraničím. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/58

Perspektivní součástí celého komplexu problému rentability v resortu kultury byla možnost vytvoření úplně nového odvětví, památkářského průmyslu. Tato oblast mohla výrazně přispět ke zvýšení řemeslné kultury práce i ve výrobní sféře (designu); mohla napomoci též k udržení řady pozoruhodných řemeslných dovedností, které jsou nezbytné pro údržbu památkových objektů a sbírkových předmětů. Hlavní směry rozvoje památkářského průmyslu mohly být dva: jednak výroba kopií sbírkových předmětů nejrůznějšího druhu (za předpokladu existence pružného a fungujícího marketingu) a jednak památkářské stavebnictví. Významné možnosti zde mohl zaregistrovat náš vývoz do zahraničí, zejména pokud šlo o export vysoce kvalifikovaných činností. Předběžné kalkulace opřené o zkušenosti Polska (možnosti Československa byly zde ovšem řádově vyšší) dovolovaly soud, že při zaměstnanosti 100–150 tis. osob bylo možné počítat s roční produkcí v hodnotě 18 mld. Kčs v časovém realizačním pásmu 15–20 let. Budování památkářského průmyslu předpokládalo rozvoj navazujícího odborného školství, kam patřily střední umělecko-průmyslové školy a odpovídající učební obory s maturitou. Mimořádnou výhodou byly poměrně nízké investiční náklady a naopak obzvláště vysoké zhodnocení pracovní síly. Náročné západoevropské a jiné trhy byly již tehdy psychologicky připraveny na tento typ produkce. Jako nezbytné se ukazovalo spojování památkářského průmyslu s růstem řady informačních služeb, včetně netradičních forem, jakou byla výroba videokazet s informacemi o památkových objektech, jež byly často těžko přístupné nebo vůbec nepřístupné. Informačních služeb takového rázu bylo možné využít i při propagaci turistického ruchu v Československu, které je zemí 37-38 ze 40 možných turistických atraktivit podle tabulek UNESCO. Navazující oblastí byla sféra turistického ruchu36 , která výrazně všude ovlivňuje celkovou rentabilitu kulturního resortu, ať už jde o dlouhodobé pobyty, nebo návštěvy divadel, koncertů, festivalů. Zde bylo využití možností, které nám poskytuje kulturní bohatství minulosti i přítomnosti, teprve na samém počátku. O perspektivách využití cestovního ruchu jako prostředku zachování cenných historických jader jsem již hovořil. Předpokladem celého přístupu v tomto směru byl zodpovědnější vztah ke kulturnímu dědictví. Právem bylo možné v tomto kontextu např. požadovat odstranění skladových objektů z historické zástavby, šetrnější a zároveň intenzivnější využití historických prostor pro potřeby národního hospodářství, např. ve sféře turistických služeb. Nízká kvalitativní i kvantitativní úroveň turistického průmyslu měla rozhodný podíl na smutném faktu, že průměrná návštěvní doba turisty z nesocialistických zemí poklesla od roku 1965 z 6,7 pobytových dnů na 4,4 pobytové dny v roce 1980, 5 pobytových dnů dosažených v roce 1984 nepředstavuje rozhodně adekvátní naplnění našich možností, stejně jako přínos na 1 návštěvníka v roce 1989 31,08 USD, zatímco třeba Rakousko dosáhlo 514,15 USD. Efektivnost cestovního ruchu v Československu byla tehdy dokonce výrazně nižší než v Maďarsku. Stručně vyjádřeno náš turistický průmysl byl svou strukturou zařízen nikoliv na dlouhodobé pobyty, nýbrž pouze na tranzit. Dokladem toho byl i pokles finančního přínosu. Rakousko např. získávalo v oblasti služeb (hlavně turistických) více volně směnitelných měn než Československo celým hmotným vývozem (11 mld. USD 1991). Nízké výnosy u takzvaných devizových cizinců byly také dány skladbou přijíždějících návštěvníků, kde převažovaly a dodnes převažují nejnižší příjmové skupiny. Výnos

36

Obecný ekonomický rámec této oblasti podává Emil Kopšo a kolektív. Ekonomika cestovného ruchu. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1985. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/59

turistického ruchu byl a značné míry je dále slabý. V polovině roku 1991 na jednoho turistu činil 10,25 USD. Důležitost navrhovaného památkářského průmyslu z hlediska cizineckého ruchu se projevovala i v tom, že téměř 1/3 (31,2 %) návštěvníků ze zahraničí směřovala do Prahy. Naproti tomu souhrnný podíl Bratislavy a Brna činil 12,1 %, Krkonoše a Vysoké Tatry vyhledávalo zhruba 10 % návštěvníků. Stav městských center, historických jader, služby v nich poskytované a reálně existující ubytovací možnosti byly a jsou důležitou součástí turistického dědictví. Tento fakt se nepříjemně zrcadlil např. v nedostatečném využití návštěv občanů SRN (10,1 mil. z 24,39 mil. v 1. polovině 1991) a Rakouska a v problematické dynamice návštěvnosti turistů z bývalých socialistických zemí. Rentabilitu turistického ruchu nepříznivě ovlivňuje i fakt, že mezi návštěvníky ze západních zemí výrazně převládaly a dosud do značného stupně převládají nižší a nejnižší příjmové skupiny a prakticky vymizely vyšší střední vrstvy. Počet turistů za prvních 6 měsíců roku 1991 se v porovnání se stejným obdobím roku 1990 vzrostl o 49,8 %. Bylo možné dosáhnout i prodloužení průměrné doby pobytů na 12–13 dní a i denního výnosu alespoň na úroveň roku 1989, což bylo možné spíše považovat za dolní hranici. V této souvislosti bylo nutné reálně zvážit možnosti zhodnocení kulturního bohatství celého území Československa (dnes České republiky) a cesty rovnoměrnějšího rozložení návštěvnosti. Výchozí základnu v tomto směru poskytoval zákon o ustavení 40 městských a 60 vesnických památkových rezervací, 160 městských a 272 vesnických tzv. památkových zón v České republice. V předchozím textu předvedené rámcové orientační úvahy ukazovaly, že resort kultury by mohl být při efektivním využití existujících možností v zásadě plně rentabilní (v širším smyslu národohospodářské efektivnosti), ba dokonce by se mohl stát významným zdrojem příjmů pro celou naši společnost, např. v oblasti exportu. Navíc by se kulturní sféra mohla stát zdrojem atraktivních příležitostí pro nastupující generace, mohla by výrazně přispívat ke zvyšování kultury práce, obrodě řemeslné kultury a k vzestupu kvalifikační úrovně pracovní síly. Spolu s tím měla a má také předpoklady generovat řadu společensky smysluplných nových potřeb, dávat významné podněty výrobě a podstatně posílit tendenci k rozvoji celé terciární sféry, jejíž expanze měla být jednou z klíčových součástí strategie sociálně-ekonomického rozvoje naší země v dalších desetiletích. Pozn.: Citované statistické údaje byly čerpány z ročenek Evropské hospodářské komise, nyní příslušných orgánů EU,37 ILO, z publikací organizace UNESCO, z řady oborových ročenek (např. ocelářského průmyslu), řada komparací pochází z materiálů VÚVTRu, Terplanu, Prognostického ústavu ČSAV, Ekonomického ústavu ČSAV. Použity byly také statistické ročenky ČSSR a konečně Statistické ročenky kultury. Jako podkladu bylo též použito autorem vypracovaných analýz, vzniklých v rámci prací na Souhrnné prognóze vývoje ČSSR do roku 2010. K tématům zde zmíněným se vrátím ještě v dalších částech, které následují. Věřím ale, že mezitím se dočkám čtenářské odezvy a inspirace pro další práci. Bez ní by práce autora stála na vodě. Říjen 1988 – duben 2009 37

Jedno z posledních statistických shrnutí představuje Key Figures on Europe. Eurostat, 2009. Ve francouzsky mluvící cizině shrnuje data publikace L´état du monde. Red. Bertrand Badie - Sandrine |Tolotti. Paris, La Découverte, 2009; shrnutí hlavních ekonomických trendů doby krize přináší Geert oels, Econochoc. Comment six chocs économiques majeurs vont influencer notre vie. Louvain-la-Neuve, 2009. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/60

Část II. Krize ekonomie I když se tato stať jmenuje „krize ekonomie“, není a nebude to nějaké tažení proti ekonomům. Jednak mám mezi ekonomy řadu přátel a jednak jsem si z ekonomické literatury vzal mnoho intelektuálního profitu a podnětů k přemýšlení. Měla by to být jakási úvaha o tom, jaké jsou možnosti a meze současného ekonomického myšlení v jeho podobě zvané „hlavní proud“ neboli main stream. Ten mezitím utrpěl ekonomickou krizí zničující úder; nastává poptávka po alternativách. Když jsem přišel v roce 1984 na Kabinet prognóz (později Prognostický ústav), zarazila mě jedna věc. Ekonomové tam o sobě prohlašovali, že jsou zastánci vědy, která má právo nazývat se „hard science“, tvrdá věda. My všichni ostatní, co pěstujeme sociologii, psychologii, filosofii, estetiku atd., můžeme tak nejvýše sedět v koutku a přijmout označení „soft science“, měkká věda. Kdo pečlivě sleduje diskuse v naší společnosti, ten možná zaregistroval, že jeden český ekonom šel ještě dál v této charakteristice a říkal, že ekonomie je „mathesis universalis“, což je pojem, který si vypůjčil od Descarta, tedy univerzální věda. Tento muž byl dost dlouho předsedou české vlády, od roku 2003 pak zastává úřad českého prezidenta a jmenuje se Václav Klaus. Měli bychom si položit otázku zda ekonomie, v tom stavu v jakém je dnes, na začátku 21. století, po tvrdé prověrce bezprecedentní krizí, kterou mnozí srovnávají s 30. léty 20. století, skutečně může být mathesis universalis a zda nárok být onou tvrdou vědou skutečně splňuje. Moje teze je, že tento nárok zatím v té podobě, ve které ekonomie v současnosti je, splnit nedokáže. Mimo jiné proto, že nereflektuje své vlastní předpoklady. Všechny společenskovědní disciplíny se snaží svým způsobem, třeba i nedostatečně, své předpoklady reflektovat, zpochybňovat je, a to alespoň provizorně, suspendovat a hledat východiska, která by obstála v náročnější debatě i před tvrdou kritikou. V ekonomii tomu tak v zásadě není nebo do nedávno propuknuvší krize nebylo. Chtěl bych říci tezi, která bude znít možná provokativně, ale která je zastávána řadou kritiků současného ekonomického myšlení tzv. „mainstreamu“, totiž, že dnes funguje ekonomie spíše jako společenská ideologie. Nikoli tedy jako vědecká disciplína, ale jako ideologie, která má ovlivňovat chování ekonomických subjektů, chování veřejnosti a chování decizorů, tedy těch, kteří jsou nositeli rozhodování ve společnosti. Tvrdím tedy, že ekonomie jako společenská ideologie funguje nejen ve společnostech tržní ekonomiky, ale fungovala tak rovněž i v minulém režimu, kdy jako nekritická ideologie v podstatě plnila určitou objednávku. Výrazným typem této společenské ideologie se v posledních dvou třech desetiletích stal – zvláště v anglosaském světě – monetarismus, zejména v jakési zpopularizované podobě, která je častokrát redukována na obecná konstatování. Málokdo si ovšem díla zakladatelů monetarismu, např. Friedmanova, skutečně kriticky přečetl. Příkladem je kniha o monetárních dějinách USA, která bývá pokládána za hlavní Friedmanovo dílo a která byla oficiálně podnětem k tomu, aby Milton Friedman dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Je třeba zdůraznit, že Friedman v této knize vůbec nevzal v úvahu tu okolnost, že americká měna změnila své vlastní fungování, svou funkci. Jestliže dolar měl v 19. století charakter národní měny, na konci 20. století už fungoval jinak Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/61

a byl i nadále je měnou světovou. Stejně tak finanční trhy se staly mezinárodními, což je změna skutečně zásadní povahy. Opomíjím skutečnost, že tuto knihu lze kritizovat, i pokud jde o faktografii, propočty a statistické údaje. Vzestup monetarismu byl dlouhodobý, řekněme plíživý,38 neboť dominovala keynesiánská koncepce, a to až do prvního ropného šoku, kdy nastal ústup sociálního státu. Keynesiánský kompromis se zhroutil, stejně tak systém vyjednávání. Sociální stát ve své historicky dosažené podoby z éry po druhé světové válce je dnes tudíž pro levicové politické strany, ekonomy i odbory spíše jakousi linií obrany než něčím, co existuje v plné síle. Troufám si tvrdit, že se v současné době hledá určitá náhrada, neboť levice potřebuje jiné paradigma, než s jakým působila po celé 20. století. Na scéně se tedy objevila doktrína ničím neomezovaného trhu, přičemž se lidé hlásající tuto doktrínu dovolávají Adama Smithe bez ohledu na to, že Smith sám vůbec neměl na mysli ničím neomezovaný trh, nechtěl slabý stát opouštějící své regulativní a sociální charakteristiky. To, co mnohdy čteme o Adamu Smithovi a jeho hlavním díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, je na úrovni špatné popularizace. Jeden z nejvýznačnějších současných ekonomů Paul Ormerod, který dělal poradce řady významných společností v USA a zabýval se finančními trhy, je vůči ekonomii velice kritický. Ve své knize Smrt ekonomie poukazuje na to, že prognózy ekonomů se vesměs liší od reálného ekonomického vývoje.39 Je jedno jestli se odvolávají na otce monetarismu Miltona Friedmana40, nebo zda vyznávají neviditelnou ruku trhu, jíž chválí údajně Adam Smith. Ten ve skutečnosti roli státu nepodceňuje41 Prakticky nevyšla žádná zásadnější prognóza za poslední léta. Nikdo z vlivných mezinárodních institucí nebo analytických společností nedokázal předpovědět jediný z ropných šoků, nikdo z nich nedokázal předvídat vývoj trhů surovin a vývoj hlavních měn. Uveďme např. pohyb dolaru v 90. letech, který fatálním způsobem ovlivnil krizi v jihovýchodní Asii, nebo zhroucení ekonomiky zaznamenané v Mexiku, kterému předcházela příznivá zpráva mezinárodních ekonomických institucí, kdy ještě týden před krachem v prosinci 1994 experti Mezinárodního měnového fondu hodnotili stav mexické ekonomiky jako velice dobrý a zlepšující se. Je nutné zdůraznit, že tak tomu bylo i v případě krachu v Rusku a jihovýchodní Asii a následně také v Brazílii, kdy žádná z hlavních ekonomických autorit nedokázala tuto šokovou záležitost předvídat. Jsou zde však i další okolnosti, které nás nutně vedou ke skepsi vůči současné ekonomii. Ta není schopna podat uspokojivé vysvětlení takových faktorů v ekonomice, jako je dlouhodobá nezaměstnanost, výrazně přesahující hladinu obvyklou v 60. letech. Dnes je nezaměstnanost v západní Evropě usazená na úrovni 10 až 12 procent, přičemž se bez ohledu na občasný příznivý konjunkturní vývoj situace nelepší. Někdo může namítnout, že tento stav se výrazně liší v USA, které byly schopny vytvářet velkou masu pracovních míst, že tam došlo ke snížení hladiny nezaměstnanosti. Kromě toho, že americká metodika sledování tohoto jevu je jiná než v Evropě a při hlubším pohledu rozdíl čísel by nebyl tak zásadní, je nutné říci, že i v USA je nezaměstnanost trvající problém. 38

David Smith. The Rise and Fall of Monetarism. The theory and politics of an economic experiment. Penguin Books, 1991. 39 Paul Ormerod. The Death of Economics. 1994. 40 Milton Friedman. A Monetary History of the United States 1867–1960. S A. J. Schwarzem. Princeton, 1963. 41 D. D. Raphael. Adam Smith. Praha, 1995. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/62

I zde zůstala dostatečně vysoká natolik, aby vzbuzovala obavy, kromě toho bylo toto zmírnění nezaměstnanosti vykoupeno drastickým snížením životní úrovně a propastnými rozdíly ve vývoji jednotlivých skupin americké společnosti. Mizí střední třída, která byla garantem stability a pilířem tradičních představ o fungování demokracie. Dochází k polarizaci společnosti a vytváří se obrovský segment lidí, kteří jsou mimo náročnější trh. Růst spotřeby u nejvyšších pater společnosti tento stav nemůže vykompenzovat. Existuje i další významný jev, který nedokáže současná ekonomie vysvětlit a uspokojivě zvládnout, a to stagflace. Tedy kombinace inflace a stagnace provázená nezaměstnaností. Domnívám se, že v tomto problému je potřeba analytičtější přístup k poptávce, k příjmům i ke spotřebě v moderní společnosti. Řečeno hegelovským termínem je moderní společnost společností univerzálního zprostředkování. Potřeby každého z nás jsou uspokojovány řetězcem různých činností a vztahů, což si Georg Wilhelm Friedrich Hegel uvědomil jako první na základě analýz anglické klasické politické ekonomie a dokázal zahrnout do svého konceptu občanské společnosti. Pro společnost ve 20. století a na začátku našeho 21. století je typické to, že její podstatný pohyb je v rostoucí míře zprostředkován jevovým pohybem. To dnes samozřejmě dosahuje extrémní podoby, neboť fenomenalita zabírá stále větší prostor ve společnosti, což vede k soustřeďování ekonomie na převážně jevové procesy. (Připomínám, že většina Nobelových cen byla udělována v oblasti analýz finančních toků.) Tato otázka souvisí s pohybem v dalších společenských vědách. Už Aristoteles chápal jako svůj úkol „zachránit jevy“ (sózein ta fainomena), tedy zachránit spojení mezi substančním a jevovým pohybem a umožnit tak poznatelnost světa vcelku. Tato snaha bylo zpochybněna již epikurejci, pro které byl úkolem vědy pouze popis. Podobná tendence je vidět v poslední době i v evropském filosofickém myšlení. Friedrich "ietzsche říká, že není důležité, jaká je podstata věcí, ale to, jak věci fungují. Podle něj je pluralita pravd, a proto není vlastně objektivní pravda žádná. Tyto myšlenky byly znovu vzkříšeny. Například Jean-François Lyotard, otec postmodernismu, hlásá, že je konec velkých vyprávění, konec pokusů o celkové vysvětlení světa i pojetí společnosti jako určitého organického celku, neboť jsou zde pouze určité segmenty, ve kterých platí principy jazykových her. Pravda se v postmoderním přístupu redukuje na určitý vědecký konsenzus a zároveň je opouštěna představa o tom, že by se společnost vyvíjela podle univerzálně platných zákonů. Jinými slovy: je potřeba přijmout realitu, jaká je, nejsou žádné alternativy. Myslím, že velkou roli ve společenských vědách sehrála polemika Lyotarda s Habermasem. Jürgen Habermas se svým dílem Teorie komunikativního vědomí dokázal klást nárokům postmodernismu účinný odpor a je chybou ekonomů, že jeho podněty nedostatečně reflektují. Nejen to, že se ekonomie soustřeďuje na oblast fenomenality, je zdrojem jejích potíží. Zabývá se vztahy, které lze nazývat lineární kauzalitou nikoli tedy hlubinnými kategoriemi společenského vývoje, jako jsou rozpory, vzájemné působení a zprostředkování. Lineární kauzalita tudíž není schopná postihnout to, co ve společnosti probíhá. Bohužel řada lidí, kteří jsou u kormidel moci, se domnívá, že je možné společnost integrovat pouze na bázi politických a ekonomických struktur. Ukazuje se však, že tyto struktury nestačí integrovat společnost, důležitou úlohu totiž také hrají hodnotové struktury i oblast kultury, která rozhodně nepatří mezi zbytkové fenomény. Historikové zabývající se problémy geneze trhu a jeho současného fungování dospívají k závěru, že řada užívaných charakteristik trhu byla chybná. Přehodnocují to v tom smyslu, že trh v kapitalismu Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/63

není dominantní strukturou, ale plní pouze úlohu zpětnovazební struktury, neboť dominantní od samé geneze systému je monopol. To tvrdí například Immanuel Wallerstein v návaznosti na velikého francouzského historika Fernanda Braudela. Tedy, generování trhu nebylo spojeno s volnou hrou tržních sil, ale s politickou a vojenskou mocí států. V současné době se diskutuje o nadějích a nebezpečích globalizace, tématu velice oblíbeném v kruzích levicové inteligence. Troufám si tvrdit, že existuje hodně slabin levicového přístupu ke globalizaci, neboť se zabývá pouze riziky, hrozbami a negativními skutečnostmi, ale pomíjí naděje, šance a příležitosti. Zmínil bych se ještě o otázce demokratické kontroly moci, což je záležitost stojící mimo větší zájem ekonomické teorie. Realitou globalizovaného světa a globalizujících se finančních trhů je to, že centra ekonomických rozhodnutí se přesunují mimo dosah veřejnosti. Je stále méně lidí, kteří mají vliv na reálná ekonomická rozhodnutí, stále větší objem investic ve světě směřuje do spekulativní oblasti. Na konci 20. století a na začátku 21. století se tedy setkáváme s tím, že národní státy jsou na určité problémy na jedné straně příliš malé a na straně druhé příliš velké (jak ukazoval už Daniel Bell), čímž se svým způsobem ocitají ve vzduchoprázdnu. Protože ale právě národní státy dlouhou dobu „táhly“ demokratizační proces (srv. díla "orberta Eliase), je nesmírně důležité, aby zůstaly zachovány jako základní skladební jednotky nadnárodních širších uspořádání. Problém demokratické kontroly moci tedy existuje a s ním pochopitelně i vazba ekonomie a společenského systému. Zde nelze vystačit s jednoduchými recepty. Na počátku 90. let byla v Praze uspořádána konference, která se týkala transformace ekonomik ve střední a východní Evropě. Názor zaznívající zejména z řad monetaristických stoupenců tvrdil, že této transformaci by nejlépe vyhovovaly autoritativní režimy, které by umožňovaly velkou centralizaci politické moci. Nemyslím, že tomu tak je, produktivnější je podle mne dosažení společenského konsenzu, úsilí o to, jak koordinovat síly společnosti jedním směrem, na kterém se společnost většinově dohodne. Doklady o tom, že tato cesta je možná, existují. Například Španělsko po pádu frankismu šlo cestou tohoto konsenzu i přesto, že mu hrozil rozpad na menší národní celky a občanská válka. Zde je ovšem třeba vážit na lékárnických vážkách. Představa architektů reformy Sovětského svazu v 80. letech předpokládala, že se musí obrátit pořadí. Nejdříve mělo dojít k reformám politickým a teprve poté k ekonomickým. Kromě SSSR známe z minulosti i jiné případy, kdy se mechanickým přenesením určitých politických struktur společnosti destabilizovaly. Na konci 80. let jsem napsal knihu o vzniku americké ústavy, mohu tedy konstatovat, že ústavy nově vzniklých latinskoamerických států byly vlastně kopiemi amerického systému. Ale protože tam pro něj neexistovaly reálné společenské podmínky, znamenal transfer amerického právního systému spíše destabilizaci. Stejně tak i v procesu reforem v 80. letech ve východní Evropě se málo reflektovalo to, že občanská společnost vzniká dlouhodobým demokratickým vývojem na základě předpokladu právního státu. Optika lidí blízkých Michailu Sergejeviči Gorbačovovi byla opačná. Domnívali se totiž, že současně s uvolněním krunýře byrokratické moci dojde k vytvoření občanské společnosti. Vztah ekonomie a společenského systému je záležitost, která je tedy reflektována rovněž málo, prostě z toho důvodu, že platí určité ideologické předpoklady, které v konfrontaci s realitou neobstojí. Společenské vědy se v současné době setkávají s velkou výzvou, neboť je „pod palbou“ jejich konzervativní, apologetická orientace, a jsou tudíž nuceny posouvat se od paradigmatu vědomí (ve Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/64

kterém se pohybovaly po celé 19. a 20. století) k paradigmatu komunikace. Myslím si, že tohoto posunu zatím současná ekonomická věda schopna není.

ISPIRUJÍCÍ ROOSEVELTUV „OVÝ ÚDĚL“ Již dvacet let reforem v České republice je nepochybně příležitost k určité bilanci. Ta i přes dočasné a i dnes problematické a pohaslé náznaky oživení, které táhla především vnější konjunktura, není radostná. Český statistický úřad se snaží držet optimismus, ale ani nyní se HDP nedostal v zásadě nad výchozí úroveň, nedošlo ani k nápravě struktury národního hospodářství, ani k vzestupu produktivity práce, ani k celkovému zlepšení exportního výkonu. Devizová pozice státu se dramaticky zhoršila, od jara 1994 jsme měli až donedávna (2005) systematicky zápornou bilanci zahraničního obchodu, došlo k rozvratu celých odvětví a rozbíjení holdingů (o čemž například Plzeň díky okleštění Škody ví své, ale drastický pád strojírenství postihl i Brno a Prahu, stejně jako další větší centra) a to zhoršilo stav podkapitalizace ekonomiky. Dramaticky padla domácí akumulace, stejně jako domácí agregátní koupěschopná poptávka. Zúžení domácího trhu se podílelo na průmyslovém poklesu asi ze tří čtvrtin. Míra přidané hodnoty je oproti Švýcarsku asi osminová. Jinak řečeno naše vlády v minulých letech opomíjely hlavní problémy ekonomiky a vyčerpávaly svou veškerou energii na vlastnický přesun. Opomíjely ten fakt, že jádrem reformy mělo být oživení podnikové sféry a že pro prosperitu podniků je klíčová motivace lidí a kvalita managementu, nikoli samotná vlastnická forma. A nyní přichází reforma veřejných financí, která ještě dále sníží koupěschopnou poptávku a zúží domácí trh. Zahleděnost do anglosaské nové ortodoxie byla a je evidentní. Opomíjela se zkušenost jiných ekonomických reforem. Nejvýraznější příběh představuje americký New Deal, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt čelil krizi, jaká nikdy předtím tak vyspělou ekonomiku nezasáhla. Velký podíl na tehdejším pádu měla politika restrikcí a drahých peněz, sledovaná Hooverovou administrativou i v době strašlivého propadu, přesně jak předpověděl John Maynard Keynes.42 I o této chybě v České republice leccos víme. Národní důchod tehdy v USA propadl na polovinu, k úpadku bylo přivedeno 5 tisíc bank, a 9 milionů vkladatelů tak přišlo o své úspory. Počet nezaměstnaných byl roku 1932 12,8 mil. (24, 9 %) oproti 1,5 mil. v roce 1929 (3,2 %). Hrubá tvorba kapitálu se za tři roky snížila z 949 mil. na 74 mil. USD. Nejtěžší krize v historii postihla tehdy americké zemědělství: hrubý důchod farmářů klesl více než dvakrát a čistý více než třikrát. W. E. Leuchtenberg i A. M. Schlesinger Jr. po letech vzpomínali, jak v sázce byl i samotný kapitalistický systém. Franklin Delano Roosevelt měl nejen zkušenosti z politických funkcí, ale znal i politický a hospodářský život evropských zemí a hlavně: byl to progresivní, otevřený člověk. Roosevelt svou reformu postavil na tezi, že základem fungování společnosti musí být svoboda od strachu, že individuální svoboda spočívá na ekonomickém zajištění. Často se Rooseveltovy reformy spojují s Keynesovými myšlenkami. Ve skutečnosti tu je příbuznost (v jeho týmu byl i profesor Rexford Tugwell), ale nikoli totožnost, jak ukazuje i setkání 42

Gilles Dostaler, Keynes et ses cobats, Paris 2005.


179/65

obou mužů v roce 1934, kdy nedošlo k nějakému souznění duší. Roosevelt nebyl doktrinář a kombinoval i zdánlivě protikladné prvky k tomu, aby dosáhl cíle: ekonomického oživení a sociální stabilizace, přičemž obě sféry bral jako vzájemně spojené. Ukazuje to například opatření ve finanční sféře: oddělil od sebe v zájmu stability klasické bankovní, úvěrové a spořitelní operace, jež opětovně začaly srůstat až v době Ronalda Reagana. Kladl důraz na institucionální a legislativní rámec reforem. V letech 1933–1934 bylo přijato asi 700 kodexů čestné konkurence v rámci systému odvětvové samoregulace, z nichž 568 znamenalo určitou formu omezení cenové konkurence mezi účastníky sdružení (trade associations). Ukázalo se, že je důležité, aby stát dbal o kvalitu a dobré fungování trhu, o jeho vysoký absorpční potenciál. Jen kvalitní trh je nositelem adekvátních informací pro ekonomické subjekty na trhu působící. U nás se „reformátoři“ starali jen o tempo tržních přeměn, nikoli i výslednou kvalitu tržního prostředí a už vůbec ne o to, jaký je jeho absorpční potenciál. Jestliže Roosevelt viděl v ozdravění bankovního sektoru klíčový úkol, u nás banky sloužily podpoře politického cíle, tedy co nejrychlejší privatizace, a výsledkem byla destrukce bankovního sektoru. Z 17,8 tisíc bank bylo znovu otevřeno 12,8 tisíc s depozity 31 mld. USD. Později byly otevřeny další 3 tisíce bank a 2 tisíce byly reorganizovány pod jinými názvy, sloučeny nebo zavřeny. Roosevelt věděl, že úspěšná ekonomická reforma se neobejde bez důvěry lidí. Spíše kvůli důvěře lidí než pro reálný výnos prosadil také snížení platů ve státní sféře o 15 %. Zrušení prohibice mělo samo vynést 100–150 milionů USD do státní pokladny. Prezident také spatřoval klíčový úkol v boji proti nezaměstnanosti. První poznal, jaký rezervoár pracovních příležitostí tvoří ochrana životního prostředí – sbor s tímto zaměřením mohl poskytnout 2,5 mil. nových pracovních míst. Mohutný protikrizový nástroj představovala Správa veřejných prací, kde se na granty utratilo za jeden a půl roku 4,25 mld. USD v 34 tisících projektech, což si vyžádalo doplňkové daně (220 mil. USD ročně). Správa občanských prací poskytla práci 4,23 milionům lidí. Postavilo se 500 tisíc mil silnic, 40 tisíc škol, 1 tisíc letišť, 50 tisíc učitelů bylo umístěno ve venkovských oblastech a městských čtvrtích. Už za čtyři měsíce Správa vyčlenila 933 mil. USD na 180 tisíc rozpracovaných projektů. S tím vším souvisela i reforma daňové (Roosevelt se nebál ani tehdy tolik kritizované daňové progrese) a penzijní soustavy, stejně jako řada regulačních opatření (například v zemědělství). Silnou stránku opatření tvořily také regionální programy a státní programy pro nadějné druhy produkce. „Nový úděl“ zabral. Už v roce 1937 byla překročena úroveň roku 1929 a nezaměstnanost poklesla na 14,3 %, čisté důchody farmářů se roku 1941 vrátily na úroveň roku 1929. Odbory byly brány jako klíčový partner a od roku 1930 do roku 1939 se jejich početní síla zvýšila z 3,6 mil. na 9 mil. (z 11,7 % pracovních sil na 28,9 %). U našich thatcheristů byly naopak odpory brány jako protivník, kterého je třeba oslabit nebo i rozbít. Závěry ze srovnání mezi naší reformou a „Novým údělem“ jsou velmi zajímavé. Úspěch především vyžaduje kvalitní součinnost různých oblastí státní moci, stejně jako jakousi „společenskou dohodu“. U nás došlo k bezprecedentnímu rozkladu státní správy a občanský smír se nekonal. Lidé byli ochotni ke značným obětem, ale nerealistická očekávání byla záhy velice Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/66

zklamána. Jestliže v srpnu 1990 Václav Klaus formuloval jako základní mantinely reformy to, že nesmí dojít k poklesu produkce, že musí být sociální náklady minimalizovány a že musí být tato břemena spravedlivě rozdělena, ve svém úsilí nebyl úspěšný. Rozdíl oproti ČR v případě amerického „Nového údělu“ bylo také to, že velkorysé perspektivy byly spojeny s jasně kontrolovatelnými postupnými kroky. Byl to ucelený program, který vytvářel novou podobu Ameriky, od infrastruktury a inženýrských sítí až po vzdělávací a vědecké instituce. V těchto oblastech se investovalo v době krize mnohem více než v době konjunktury 20. let. Naproti tomu u nás tento projektivní aspekt naprosto chyběl. Roosevelt také nelitoval námahy, aby poznal skutečný stav země, její slabé stránky, ale i přednosti. Stavěl na skutečných zájmech lidí a vyhýbal se ideologizaci problémů. Naproti tomu u nás se vytrvale ideologizovalo a stavělo se na degradujícím pohledu na vlastní zemi. „Nový úděl“ byl komplexní, i pokud jde o hodnocení výchozího stavu, přestože stav totální krize přímo sváděl k pokušení začít jakoby „na zelené louce“. Roosevelt dobře dokázal vyvážit kontinuitu a diskontinuitu: u nás převážil diskontinuitní řez. Roosevelt stavěl do popředí rozvoj produktivní síly země. Teprve léta druhé světové síly a poválečné rekonstrukce naplno ukázala, jaký ekonomický potenciál tu vznikal. Rooseveltův tým stavěl na pluralitě vlastnických forem, respektoval specifika odvětví a ovlivňoval v každém z nich progresivní změny, usiloval o vícezdrojové financování projektů. Roosevelt nerozbíjel v samém začátku struktury financování (jako se to stalo u nás zejména v podnikové sféře; Rooseveltovi lidé nedovolili pád rozpočtových příjmů v době reformy, usilovali naopak o jejich navýšení), naopak usiloval o jejich stabilizaci. V kritické situaci se snažil využívat i možností trhu cenných papírů, který urychleně stabilizoval. U nás naopak byl kapitálový trh podceňovanou sférou, přestože právě tam jsou největší rezervy zdrojů pro revitalizační program. Jestliže Klaus je „klasikem“ čistých řešení, Roosevelt kombinoval různorodé přístupy, které sjednocoval cíl. A především: sociální sféra nebyla brána jen jako sféra nákladů, jako zátěž, ale „ový úděl“ vyžadoval aktivní sociální politiku jako součást ekonomického programu přebudování Ameriky. Tak bylo postaveno 500 tisíc nových domů a opraveno 1,5 milionů už existujících domů, program Federální správy mimořádné pomoci finančně pomohl milionům lidí putujícím za prací (zatímco u nás se lhostejně říká, že lidé si musí jít za prací sami; jak, když není dostupná levná dopravní síť a když není rezervní fond bytů? V České republice první, co se dramaticky snížilo, byla právě výstavba bytů v době, kdy nastupovaly do aktivního života silné ročníky: důsledky teprve naplno pocítíme). Roosevelt dokázal být tvrdý a velice rozhodný, ale místo silové politiky praktikoval metodu dialogu: chtěl do politického diskursu vtáhnout veřejnost. U nás se s veřejností počítalo málo: hlavně jako s nositelem nákladů reformy, jako s tím, kdo si bude utahovat opasky. Jistě, mnozí mi namítnou: ale my jsme přece museli vytvořit tržní ekonomiku, která tu nebyla, zatímco v USA se na ní stavělo. To je jen částečně pravda. Roosevelt a jeho tým vytvořili Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/67

totiž úplně nový model tržní ekonomiky, který tu do té doby nebyl. Jestliže intelektuálové v řadách první americké politické reprezentace v 80. letech 18. století vytvořili základ dosud fungující politické kultury (vůbec se dá říci, že model Ameriky byl dříve než Amerika sama), je to argument proti těm, kteří polemizují proti ambicím intelektuálů vytvářet něco zásadně nového a staví na „přirozeném pořádku“. Podobným argumentem je, a to se zapomíná, že i „ový úděl“ – ustavení nového modelu tržní ekonomiky – je revolučním činem, který ukazuje, že konstruktivní síla myšlení může vytvářet trvalé hodnoty, jestliže respektuje zpětné vazby, jestliže přihlíží k zájmové struktuře a usiluje o dialog s veřejností. Amerika předvedla funkčnost cílového řízení na celospolečenské úrovni. Někteří namítnou, že je rozdíl v kapacitě obou zemí. To je jistě pravda, ale na druhé straně naši politikové nečelili totálnímu propadu ekonomiky, mohli stavět na relativně stabilizované spotřebitelské poptávce i na solidní úrovni makroekonomické rovnováhy. Jestliže se klade proti srovnání obou zemí nestejnost velikosti potenciálu, je možné proti tomu poukázat na příklad malého Švédska, které v době krize provádělo podobnou politiku ještě před nástupem Roosevelta, a ze všech vyspělých zemí byl dopad krize ve Švédsku zdaleka nejmenší. Mluví-li se o dalším rozdílu, totiž o tom, že dnes je ekonomika globalizovaná na rozdíl od tehdejší doby, lze poukázat na to, že v krizi tak drtivého dopadu nebylo globálním aspektům ani tehdy možné uniknout: a přece tato politika v malém Švédsku dokázala dokonce působit svým způsobem preventivně. Po tolika letech se lze produktivně zabývat reformních dílem Rooseveltovým, samozřejmě při zvážení rozdílů historického a společenského kontextu. Snad tato úvaha přivede mnohé k tomu, že je cesta k skutečnému, trvalému oživení, které ovšem není možné bez vzestupu rozsahu i kvality domácí poptávky (k čemuž je i nyní velmi daleko). Úskalí finančních reforem – případ Argentiny Jako poučení z různých hodnocení státního bankrotu v Argentině si lze vzít to, že se jasně ukázalo, že ekonomika je příliš vážná věc, než aby byla svěřena pouze ekonomům. Argentina si nemohla nikdy stěžovat na fádní historii. Při studiu této problematiky jsem si mnohokrát vzpomněl na staré čínské úsloví z dob císařské Číny, totiž na kletbu: „Ať žiješ v zajímavých časech!“ Je třeba říci, Argentinci měli téměř vždycky zajímavé časy. Země prošla řadou změn vlád a několika převraty. Pravicové převraty se uskutečnily v letech 1955 a 1976, v letech 1945–1955 vládl zemi Perón, který se znovu vrátil ve svobodných volbách v roce 1973. Vznikla tak série konfliktů, které nastaly v dobách diktatur, byla tam i otevřená vojenská vláda od roku 1966, dále došlo ke svržení peronistů v roce 1976. Existovala tu také vojenská diktatura, která skončila porážkou ve falklandské nebo malvínské válce v roce 1982. Přišlo následné obnovení demokracie s Alfonsínem, kdy vlastně nastal jakýsi pat peronistů a radikální strany. Sice se dostavilo obnovení demokracie, ale tato demokracie také nebyla jednoduchá, protože za dobu od roku 1982 proběhlo celkem 13 generálních stávek a 6 000 velkých, tedy skutečných sociálních konfliktů.


179/68

Dá se říci, že Argentina demonstrovala to, jak je strašně důležité, aby klíčové síly (vládnoucí elity nebo jejich oponenti v zemi) byly zkušené. Jak argentinská buržoazie, tak i argentinská dělnická třída neměly příslušné zkušenosti. Měly hodně energie, chuti bojovat, ale chyběl skutečně konzistentní program. A tak se vlastně vytvořila patová situace, kdy nikdo nemohl prosadit své cíle, a výsledkem bylo prohloubení celkového chaosu. Tuto situaci dále zhoršovaly nekompetentní vstupy zahraničních institucí a zájmy velmocí, prosazující se někdy i dost paradoxním způsobem. Třeba připomenu, že hlavním ochráncem vojenské diktatury do roku 1982 byli Američané, ale USA nebyly hlavním obchodním partnerem. Nepotřebovali totiž argentinské maso a obilí, které naopak ve značných objemech dováželi Sověti. A ti si nepřáli, aby režim z krize vybředl tím, že bude pomáhat potlačování revolučních akcí v Latinské Americe. A tak se východisko hledalo v sázce na národní kartu, tedy v invazi na Falklandy, ve válce s Velkou Británií. Musím tedy říci, že se vytvořila opravdu patová situace, která ale charakterizovala i boje uvnitř vládnoucích elit. Nejstabilnější doba v moderních dějinách byla asi po roce 1983. Tehdy vzniklo jakési spojenectví mezi buržoazií a místní maloburžoazií, která v podstatě kolísala po celé poválečné období mezi spojenectvím s dělníky a těmi nejmajetnějšími vrstvami. Organizace dělnické třídy byly v 80. letech izolované a navíc se podařilo Alfonsínově vládě si tyto odborové organizace v podstatě podřídit. Tak se kontrolovaly do značné míry i vznikající masové nepokoje. Velmi špatný ekonomický vývoj Argentiny pokračoval. Argentina se mezi desítku nejbohatších zemí světa dostala ve třetím desetiletí 20. století díky konjunktuře, tj. díky tomu, že potraviny byly po první světové válce něčím velice vzácným, na trzích převažovala poptávka nad nabídkou. Krize 30. let však srazila Argentinu na kolena a od té doby se země nedokázala z tohoto propadu vzpamatovat. Mimo jiné i takové atmosféře beznaděje, smutku a ztráty dosavadních jistot vděčí Argentina, jak říkají historikové kultury, za vznik světoznámého argentinského tanga. V období zdánlivé stability se vládnoucí elity snažily stlačit na co nejnižší úroveň práva a mzdy právě dělníků. Došlo k poklesu mezd, v řadě případů i pod úroveň první poloviny 70. let. Nastal proces pomalé deindustrializace země. Pro ilustraci uvedu hlavní ekonomická čísla. Snad klíčovou věcí bylo to, že souhrnné stáří fixního kapitálu v Argentině v roce 1991 bylo 12 a půl roku – a to bylo předtím, než dočasně začala růst produktivita práce a došlo k modernizaci. Je velice málo odvětví, která dnes v Argentině drží krok s vývojem světové produktivity práce. Sem patří potravinářské obory, jako je produkce sójového oleje. V tomto odvětví je produktivita práce stejná jako v USA. Z přímých zahraničních investic, které představovaly v mnou zmiňovaném období 90. let cca 22 a půl miliardy USD, šlo tak 60 % do privatizace bank, a tedy do finančních institucí a podobných organizací. Jenom cca 10 % uvedených přímých zahraničních investic v letech 1991–1996 směřovalo do nových závodů – do výrobních jednotek. V roce 1996 nastal sestup Menemova režimu (vrchol Menemova režimu byl právě v době ústavní reformy 1994) a pouze 14 % zahraničních investic šlo na nové továrny. Hrubé investice představovaly v roce 1996, v roce, kdy začala krize a pak se dostavila i degradace Menemova Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/69

režimu, jenom 18,1 % hrubého domácího produktu (HDP). Dá se říci, že tím se ocitly na 6,2 procentního bodu pod úrovní roku 1974 – tedy doby, kdy byl v Argentině u moci Perón. Investiční prostředky byly v 90. letech pod úrovní první poloviny 70. let. Stejně tak je možné říci, že za léta 1974–1990 vzrostl počet zaměstnanců v dělnických profesích (než začala racionalizace a růst produktivity práce) o 30 %, ale přidaná hodnota po celou dobu od roku 1974 do roku 1990 byla konstantní. Až od roku 1990 počet dělníků v závodech klesl, ale produktivita práce se zvýšila o 30 %, je tedy možné říci, že toto období začátku 90. let znamenalo určité ekonomické oživení. Celkově však přesto, že nastal ekonomický vzestup, je nutné konstatovat, že v druhé polovině 90. let byla produktivita práce v klíčových odvětvích stále pod úrovní roku 1974. Celý růst produktivity práce a expanzi argentinského průmyslu táhl pouze zvýšený tlak na dělníky. Když produktivita práce rostla osmi procenty ročně v letech 1991–1998, bylo toho dosaženo právě velkým tlakem na dělníky a zaměstnance zpracovatelského sektoru. Nejvíce to bylo vidět ve stavebnictví, kde Argentina měla právě v té době největší množství přesčasů ze všech zemí Latinské Ameriky. Samozřejmě pokud jde o otevření ekonomiky, znamenalo to, že se zlevnily dovozy a dovozy nahrazovaly z velké části domácí výrobu. Je třeba říci, že investice směřovaly převážně do infrastruktury. Hodně to bylo patrné právě v telekomunikacích. Počet linek na 100 osob vzrostl z 12 na 24 v letech 1991–1998. Totéž platilo o vybavení podniků. Tam byl vzestup dokonce ještě výraznější, a to zhruba šestinásobný. Došlo také ke koncentraci zaměstnanosti v těchto podnicích. Za 25 let, tedy v letech 1974–1990, se silně zmenšil podíl průmyslové výroby na HDP. V roce 1974 dosáhl tento podíl 28,3 % při celkovém počtu 1,5 mil. dělníků. Naproti tomu v roce 1990 to bylo 21 % podílu na HDP s 1,2 mil. dělníků a v roce 1998 už pouze 18 % HDP s 1 milionem dělníků. Nelze však mluvit o tom, že by argentinská zpracovatelská výroba šla podobnou cestou jako v USA, kde se dramaticky zvyšovala produktivita práce. Srovnatelný je pouze podíl lidí pracujících ve zpracovatelské výrobě, ale organizace produkce v USA a v Argentině je značně odlišná. Pokud hodnotím provedenou privatizaci v Argentině, neznamenala ve většině případů dosažení vyšší technologické úrovně. Znamenala naopak odplývání národního bohatství, privatizované podniky odváděly každý rok do zahraničí zisk ve výši okolo 3 miliard dolarů. Privatizace státních podniků se týkala hlavně ropy, plynu, energetiky, vody, telekomunikací, železnic a aerolinií. Pokud jde o ropu a plyn, je překvapující, že právě v dodávkách státním podnikům byly účtovány ceny, zahrnující zvýšené nereálné dopravní náklady odpovídající cenám při dovozu ropy z oblastí Blízkého východu. Druhá sféra, kam vstupoval zahraniční kapitál, byly potravinářské firmy jako Navisco, Danone, dále automobilky jako FIAT, GM a Toyota. Odvětví automobilového průmyslu bylo zvýhodněno různými daňovými úlevami a také silnou ochranou ze strany státu. Další oblastí, kde došlo k privatizaci, byly obchodní řetězce, které však preferovaly převážně dovážené výrobky.


179/70

K relativní stabilizaci 90. let přispělo také to, že v té době byla konjunktura zemědělských výrobků, vedoucí ke zvýšení produkce obilovin (v roce 1988 a 1989 to bylo 27,4 mil. tun, dosažené maximum v roce 1996 a 1997 přineslo produkci 65 milionů tun, do konce 90. let však již byl zaznamenán mírný pokles). Toto navýšení bylo kryto pouze z 20 % růstem zemědělských ploch, zbytek zvýšení zemědělské produkce byl dosažen zavedením nových forem hospodaření. Důsledky této racionalizace jsou patrné dodnes, kdy zemědělství prezentuje 60 % exportu Argentiny a podíl industriálních odvětví na exportním výkonu Argentiny poklesl. Argentina se zcela podřídila tzv. Bradyho plánu, kdy došlo k znovuprojednání dluhu, jeho kapitalizaci a byla zavedena konvertibilita argentinského pesa. Účelem tohoto opatření bylo přilákat zahraniční kapitál, ale vývoj v oblasti dluhu byl naprosto negativní. Platby a úroky placené Mezinárodnímu měnovému fondu dosahovaly v roce 1991 souhrnně 50, 7 mld. USD. Ale Argentina, aby pokryla období, kdy došlo k velkému nárazu a země se musela adaptovat, si vzala 63,5 mld. USD dalších půjček. V letech 1991–1997, kdy došlo k relativní stabilizaci, tak vlastně čistý finanční transfer byl kladný, a to 4 mld. USD ve prospěch Argentiny. Celkový dluh země však vzrostl do roku 1997 na 124,3 mld. USD. Zvýšil se tedy na dvojnásobek té sumy, která existovala začátkem 90. let. Roční úroky pak vzrostly z 2,9 mld. USD na 8,2 mld. USD v roce 1999. Na negativní bilanci se podílely také dovozy právě automobilek; např. Renault dovážel součástky za 319 mil. USD v roce 1999, Volkswagen importoval za 207,9 mld. USD, Ford za 155,4 mld. Ze 450 dovozců bylo 358 dovozců tohoto typu a dovážely se součástky za 2,4 mld. USD. Takto k dosavadním 3 mld. USD, které se transferovaly ven, lze přičíst ještě tyto 3 mld. USD. Lze celkově říci, že při provádění ekonomické adaptace v Argentině selhali všichni. Selhaly domácí elity, selhali odborářští vůdcové, selhali ti, kteří měli nabídnout alternativní strategii. A selhaly také mezinárodní finanční instituce, které naprosto nebraly v úvahu fakta jako kulturní a historické tradice, domácí výrobní struktura, kvalita pracovní síly v zemi atd. Ještě jednou k diskusi o Marxovi Během celé doby od roku 1989 se opakovaně diskutuje o tom, zda jsou komunisté demokraty, zda s nimi sociální demokraté mohou komunikovat, nebo ne. Zapomíná se na to, že žádná politika není mimo kontext. A jestliže se KSČM hlásí k Marxovu odkazu, v případě ČSSD to tak jisté není. Němečtí sociální demokraté na berlínském sjezdu marxovskou inspiraci přijali. Česká sociální demokracie svůj vztah k Marxovi dodnes vyřešit nedokázala. Možná proto, že politická porážka režimů v bývalém sovětském bloku byla omylem zaměněna za selhání teoretického rámce. Přitom Marx není myslitelem minulosti, ale budoucnosti. Jsem přesvědčen, že teprve naše století plně docení velkorysost jeho konceptu světa a člověka. Pro mnohé kolegy na levici bude překvapující to, co říká významný ekonom John Cassidy (The New Yorker, 20. 10. 1997, John Cassidy: The Next Thinker: The Return of Karl Marx. Why Wall Street should be consulting the scourge of capitalism = Příští myslitel: návrat Karla Marxe. Proč by Wall Street měl konzultovat metlu kapitalismu). „Mnoho z rozporů, které viděl ve viktoriánském kapitalismu a jež byly následně přikryty reformistickými vládami, se začaly objevovat v nových převlecích jako mutantní viry... Psal pronikavé pasáže o globalizaci, nerovnosti, politické korupci, Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/71

monopolizaci, technickém pokroku, úpadku vysoké kultury a enervující povaze moderní existence – o tématech, s nimiž se nyní střetávají ekonomové znovu, někdy bez uvědomění si, že jdou v Marxových stopách.“ Všeobecně se dnes uznává, že „globalizace se má stát největším politickým tématem příštího století“(tedy 21. století – M. R.). Cassidy píše, že „ale Marx předpovídal většinu jeho větví před sto padesáti lety“. Cassidy také připomíná, že v posledních dvou desetiletích byl proveden „systematický útok“ na reformy, které měly původně zlepšit standard pracujících lidí. „Tento pravicový protiúder způsobil ostrý vzestup nerovnosti, právě tak, jak to předpovídal Marx.“ Mezi léty 1980 a 1996 nastalo „bezprecedentní přerozdělení zdrojů od chudých k bohatým“. Jak poznamenává Cassidy, ekonomové z profese téměř úplně ignorují Marxovo dílo. Uvádí například, že „nová učebnice, Principles of Economics (Zásady ekonomie) od harvardského profesora :. Gregory Mankiwa zmiňuje Marxe jen jednou na osmi stech stranách a tato zmínka je pejorativní“. Vymítání Marxe z ekonomické disciplíny je překvapující, stejně jako je totální. V komentáři k tomu na nedávném sympoziu v History of Political Economy píše Anthony Brewer (1995), že „při jakémkoliv normálním standardu by neměl být zaznamenán ve významné pozici v dějinách ekonomie vůbec. ení to kvůli tomu, že jeho myšlenky se nenacházejí v moderních učebnicích, ale proto, že nikdy nebyly seriózně diskutovány mainstreamovými ekonomy, tedy ekonomy hlavního proudu, ať už během jeho života, nebo následně. Tak například index k ‚Principům ekonomie‛ od Alfreda Marshalla, které definovaly předmět v anglicky mluvícím světě po mnoho desetiletí, obsahuje jen tři zmínky o Marxovi. Dvě pojednávají o ‚neporozumění Ricardovi‛ a jiná je k průběžnému komentáři v příloze … nedbání Marxova díla mainstreamem bylo tak úplné a tak viditelné, že by bylo plýtváním místa to dokumentovat.“ Toto vymítání jednoho ze zakladatelů celou disciplínou je bez paralely. V takové míře ji nelze nalézt v historii, v sociologii nebo v politice, ačkoliv Marx je tu menšinovou postavou pod častým atakem, jeho přítomnost a vliv jsou však nepopiratelné. V předmětech, jako je biologie, Marxův vliv na vědecký přínos postav, jako jsou Stephen Jay Gould nebo R. C. Lewontin, je nezpochybnitelný. To je paradox, když si ekonomie mezi všemi společenskými vědami nárokuje titul tvrdé, exaktní vědy. Má být strážcem pozitivní pravdy. Ale totální potlačení Marxe a zatvrzelé odmítání čehokoliv, co kdy napsal (urážlivé a zcela nevědomé poznámky lze nalézt třeba i u Miloše Zemana), je jedním z nejsilnějších znaků jejího zásadně spíše ideologického než vědeckého charakteru. Znak vědeckého myšlení je bezohledná sebekritika, systematické kritické prověřování pozorovaných faktů v návaznosti na možné odlišné výklady. To, co je v jiných vědách normální, je pro oficiální ekonomy opuštěním vědeckých předpokladů. Politická ekonomie ignoruje 150 let svého spoluzakladatele a nejvýznamnějšího kritika. Jeden samostatný výklad ekonomických procesů je zcela potlačen: největší alternativa je uměle postavena mimo hru.


179/72

Empiricky nelze teze dnes převládající ekonomie potvrdit. Ekonomie sice hlásá svou shodu s fakty, s řadou fenoménů moderního ekonomického života si však stále výrazněji neví rady. Dovolává se letitých a teoreticky mnohem méně úrodných autorů, jako jsou Adam Smith nebo David Ricardo, Léon Walras, Alfred Marshall. Ale ekonomie nemá schopnost ani vysvětlit ani předvídat průběh ekonomických procesů. To chápou ty nejbystřejší hlavy oboru. Tak např. Paul Ormerod, univerzitní učitel z Oxfordu a z Cambridge, úspěšný byznysmen a bývalý ředitel Henleyova ústavu pro prognózování (Henley Institute for Forecasting) a šéf hodnotící jednotky Economistu, napsal knihu Smrt ekonomie (The Death of Economics, 1994). Zde říká, že „dobří ekonomové vědí, z díla provedeného uvnitř vlastního oboru, že základy jejich předmětu ve skutečnosti neexistují“. „Ekonomové z Mezinárodního měnového fondu a ze Světové banky káží spásu prostřednictvím trhu třetímu světu... Ale ekonomické předpovědi samy jsou předmětem výsměchu. apříč západním světem jejich přesnost je úděsná. Jen v posledních dvanácti měsících, když byla psána tato kniha, prognostici selhali, že nepředpověděli japonskou recesi, sílu amerického zotavení, hloubku zhroucení v německé ekonomice a zmatek v evropském měnovém systému.“ Ekonomové nedokázali předpovědět černou středu, mylně vyhlašovali, že globální volný trh povede ke světové prosperitě, a prostřednictvím MMF a Světové banky vnucovali rady, jež vedly k ekonomické pohromě, hladu, válce, zmatku a genocidě. Na základě současné ortodoxie vyrostla v 90. letech nezaměstnanost v Evropě na 40 milionů, a vytváří se tak podhoubí pro opětovný nástup pravicového radikalismu, ne-li přímo fašismu. Ano, jednotlivci a tzv. okrajové proudy předvídali, že se tyto věc stanou. Ale při kvantitě prací v daném oboru se tu a tam někdo strefí. Ale oficiální proud zastoupený v učebnicích, představovaný v uznávaných časopisech a respektovaný politiky se nemůže pochlubit jakoukoli shodou s tím, co probíhá, jeho předpovědi selhávají jedna za druhou. Mluvili jsme o marxovské výzvě pro ČSSD, která kolem ní přešlapuje. Ale KSČM by také neměla zůstávat v rovině pouhého verbálního přihlášení se. Měla by mít odvahu k velkorysé diskusi, která půjde k samým kořenům programu, včetně těch nejdůležitějších bodů Marxovy teorie: a výsledky společenských věd by pak měly pronikat do politické praxe. Zatím tomu tak není. Zatím přebíjí rutina skutečnou marxistickou inspiraci. S rutinou bylo možné úspěšně přežít. Jak ukazuje praxe mnohokrát vládnoucí ČSSD (ale – ruku na srdce – i opoziční KSČM), s bezduchou rutinou ale nelze dělat politiku, která by měla charakter dějinné iniciativy. Mahagonny aneb o české ekonomické reformě Při četbě ekonomických statistik posledních let (a zejména nyní v době světové krize) jsem si vybavoval operu Kurta Weilla „Mahagonny“. Oč v tomto hudebním díle jde? Je to sugestivně podaný příběh města, jehož vzestup byl založen na spekulaci a „tržní morálce“. Ale bublina praskla a došlo k úpadku. Vše pak dovršila přírodní pohroma. V tomto opusu je mnoho společného s tím, jak v roce 1997 definitivně praskla česká transformační bublina, nyní praskla celosvětová bublina virtuálních peněz, pumpovaných od 80. let do světové a zejména do americké ekonomiky.43 I vůdcové tam i zde jsou podobní. Ale protože jsem nezničitelný optimista, doufám, 43

John Cassidy, How Markets Fall. The Logic of Economic Calamities, London 2009.


179/73

že se nám podaří se vyhnout tomuto osudu. Ale je zapotřebí energicky realizovat protikrizový scénář a přesně pojmenovat příčiny krize. Vládní „balíček opatřeníček“, který obsahoval nezákonné a vysloveně absurdní kroky, jako jsou dovozní depozita, nebyl krok tímto směrem. Stojí za to si ten příběh připomenout, protože dnešní balíček úřednické vlády jde podobným směrem. Důvodem pro můj názor je to, že se tu neustále (i nyní, v době krize) prodlužuje styl myšlení, který stál za dosavadní transformací. Ta byla pojata jen jako pouhý vlastnický přesun, kde nejdůležitější byla rychlost změn, nikoli kvalita a absorpční potenciál tržního prostředí, to, zda trh vysílá ekonomickým subjektům správné signály, nebo nikoli. I v „balíčku“ se hlavní část dlouhodobých opatření zaměřuje na dotažení vlastnických změn. Politikové v České republice sice už nemohou zastírat závažnost nakupených problémů, ale alespoň hledají vysvětlení, které by jim umožnilo zbavit se vlastní odpovědnosti. Jeden to svádí na psychologické faktory (Václav Havel), druhý jednou vidí příčinu ve vysoké míře investic, podruhé v jednostranných zákrocích centrální banky (Václav Klaus). Také novináři se činí. Sice ještě přetrvávají tlachy o „ekonomických lžích komunistů“ (Karel Kříž, který si jako obvykle nedává moc práce s argumentací a vyvracením statistických čísel), ale pro proměnu nálady je typické, že se stalo pomalu módou si kopnout do Klause, a to ještě s rozběhem. Vrcholem nechutnosti byl v tomto směru Leschtinův článek v Mladé frontě Dnes. Po celých šest let jsem patřil mezi tvrdé (a doufám, že korektní) Klausovy kritiky, nemám ale žádnou radost z toho, že naše hodnocení scénáře ekonomické reformy, přednesené v září 1990 ve Federálním shromáždění, bylo naprosto přesné, co se týče důsledků. Skoro bych cítil povinnost vzít Klause v ochranu proti „pravicovým komsomolcům“, kteří po jeho dočasném pádu hovořili o tom, že Klaus je zodpovědný za to, že osud kapitalismu je u nás v sázce. Dnes, na konci roku 2009, transformacemi unavení Češi jsou jen z 23 % spokojeni se současným vývojem své země, zbytek si nemyslí, že jdeme správným směrem Klaus je ideový a politický protivník, ale protivník, kterého si vážím, protože za ním stojí vědomosti, organizační schopnosti a velký tah na branku. Na rozdíl od „pravicových komsomolců“ nese kůži na trh a také něčemu věří. Všechny úspěchy i neúspěchy nového režimu jsou spojovány s jeho jménem. Jeho tragédií je to, že sebelepší schopnosti nemohou zachránit chybně koncipovaný reformní projekt. Nemůže obstát reforma, která je podniknuta bez ohledu na možnosti a potřeby podnikové sféry, bez zřetele na motivaci pracujících. Nemůže mít úspěch koncepce, která podceňuje investice do lidského činitele. Bez vyhlídek do budoucna je ekonomie, která nebere v úvahu lidský subjekt, ekonomie, která do roviny fetiše povýšila úzce pojatou makroekonomickou rovnováhu. Tragédie Václava Klause má ještě hlubší rozměr. Nesouhlasím s těmi, kteří ho obviňují z neznalosti moderní ekonomie. Jeho časopisecké články svědčí o opaku. Jistě, vždy si vybíral své „duchovní příbuzné“, ale metodičnost studia mu nikdo nemůže upřít. Vždy však zdůrazňoval svou věrnost „mainstreamovým“ řešením, uznávaným pravdám. Ale copak naše situace začátku 90. let nebyla bez jakéhokoli precedentu? Západ přišel se scénářem, který tomuto Klausovu založení vycházel vstříc. Klaus sám byl zpočátku opatrnější. Ještě v únoru 1990 kladl důraz na řazení kroků, na to, že v zájmu důvěryhodnosti reformy je třeba jako poslední opatření zařadit liberalizaci cen.


179/74

Svůj názor změnil a stal se stoupencem „šokové terapie“, jakkoliv tohoto pojmu užíval sám zřídka. Uvedený scénář pro východní Evropu se objevil poprvé v článku Jeffrey Sachse a Davida Liptona v časopise The Economist v lednu 1990. Objevily se tu nám dobře známé čtyři pilíře ekonomické reformy: masová privatizace, finanční restriktivní politika, liberalizace cen a liberalizace zahraničního obchodu. Gradualistické scénáře byly poraženy a území na východ od Šumavy se stalo rájem pro na Západě už z oběhu vyřazené myšlenky. Pro tyto koncepce (jejichž typickým zástupcem je např. profesor Milton Friedman, který na samém začátku reforem s velkou reklamou navštívil Českou republiku) je příznačné soustředění na rovinu fenomenality u ekonomických procesů. Jistě, tento postup je možný v „usazených“ ekonomikách západního světa, kde podstatný pohyb je ve stále větší míře zprostředkován jevovým pohybem, i když i tam 80. léta ukázala meze tohoto přístupu. Příkladem těchto mezí je zhoršení kvality života: ve Velké Británii například podle nedávného šetření Eurostatu žije dodnes každé třetí dítě v chudobě a Velká Británie má v tomto směru nejhorší „skóre“ v EU. Tedy EU před rozšířením z roku 2004. Ale přístupy, které jsou charakterizovány upnutím na rovinu fenomenality, naprosto nemohly obstát v transformujících se zemích, kde bylo nutné vyřešit řadu institucionálních změn spjatých s utvářením občanské společnosti, věcných problémů ekonomické struktury atd. Ostatně dnešní neschopnost smířit rovinu makroekonomické regulace a mikroekonomické hledisko, což se rovněž podílí na nezvládnutém problému nezaměstnanosti, je důkazem, že „mainstreamová“ řešení narážejí i v relativně ustálených ekonomikách. Příklad za všechny: dlouhou dobu se věřilo, že růst dynamiky korporací potáhne za sebou vytváření pracovních míst: ale dnes je realitou tzv. „jobless growth“, růst bez vytváření nových pracovních příležitostí. Nebo příklad z Francie: akcie na burze rostou, ale problém nezaměstnanosti se stává stále beznadějnější. I řada politiků na Západě cítí neudržitelnost tradičních přístupů. Za všechny mohu jmenovat ministra v někdejší Clintonově vládě Roberta Reicha a jeho knihu Dílo národů nebo skvělou polemiku bývalého viceprezidenta USA Al Gora proti nekritickému přístupu ke kategorii hrubého domácího produktu v knize Země na misce vah. Ve světle těchto skutečností padá názor našeho premiéra, že jde o návrat k „přirozeným“ pořádkům. Žádné „přirozené pořádky“, žádné sumy obecně uznávaných pravd nejsou. A právě proto pro situaci dneška je typické, že jen otevřená a flexibilní politika má naději na úspěch. Politika by měla usilovat o to, aby dějinný horizont zůstal otevřený, aby byl zachován prostor volby. To se nedá realizovat bez aktivní spoluúčasti celé populace, bez jejího sebevědomí a schopnosti cílevědomě přesahovat horizont pouhého přežívání. Jenže dnešní Česká republika je konfrontována opět s vlnou skepse vůči politice, ať už vytyčuje jakékoli perspektivy. Politika je chápána jako bezvýhradné svinstvo, s nímž si žádný slušný člověk nemá zadat, jako něco, odkud na řadového občana padají pohromy. Jako by byl potvrzen názor Benjamina Disraeliho, zakladatele moderní konzervativní strany ve Velké Británii, že „lid je pro politika pouze okruh jeho vlastních zájmů“. Čechy opět zachvátilo zklamání a z něho se rodí rezignace. To je největší nebezpečí, a proto jednou z priorit je to, aby byla opět v očích lidí rehabilitována politika.


179/75

Demokracie procedur se musí změnit v demokracii všedního dne, demokracii, která se prolíná celým životním stylem. Místo koaliční nomenklatury, místo demokratury musí dostat šanci struktury občanské společnosti, tolik podceňovaná samospráva. To vše nemůže dosáhnout přikrčená politika záplatování, ale velkorysá a důvěru budící politika skutečné změny v duchu toho, co lidé koncem 80. let opravdu chtěli. Základem obnovy důvěry v demokracii je informační demokracie: jedno ze základních práv by mělo být právo vědět, právo mít informace. Ostatně podle nobelisty Stiglitze je to pokud možno rovný přístup k informacím, který by umožnil hladké fungování trhu, jeho kvalitu. Ale základ je přece jenom v ozdravění ekonomiky. Zveřejněné výsledky jsou alarmující. Václav Klaus opakovaně tvrdil, že léta 1993–1996 byla dobou prudkého růstu. Pominu fakt, že HDP byl v době jeho odstoupení v roce 1997 stále 10 % pod úrovní roku 1989 a produktivita práce 5 %. Ale stačí si vzít rok 1996, v němž koalice ODS před volbami tvrdila „dokázali jsme, že to dokážeme“. V roce 1996 bylo 37 % velkých průmyslových podniků ztrátových. Hospodářský výsledek průmyslových organizací v České republice v roce 1996 se snížil o 40 % oproti roku 1995. Přitom rok 1995 byl relativně úspěšný: oproti roku 1994 byl tehdy růst hospodářských výsledků o 27,6 %. Nicméně po celý rok 1996, a to je nebezpečné, klesala tvorba zisku. Počet ziskových organizací se snížil asi o 7 % a jejich kladný výsledek meziročně klesl o 12,7 mld. (tedy o 19 %!). Vzrostl také počet ztrátových organizací o 11 % (ale může být i hůř: v zemědělství bylo tehdy 92 % podniků zadlužených) a jejich ztráta vzrostla zhruba o třetinu. Největší objem ztráty (3,7 mld.) se objevil ve výrobě dopravních prostředků. Naproti tomu největší úbytek hospodářského výsledku (snížení o 7,5 mld. Kč) zaznamenalo hutnictví. Souhrnná ztráta v tomto odvětví dosáhla 3 mld. Kč. V českém průmyslu celá devadesátá léta narůstaly platební problémy. Závazky po lhůtě splatnosti, po tolika ozdravovacích akcích (ovšem poté, kdy zbytečně a nekontrolovaně tato zátěž podniků vzrostla), narostly na konci Klausovy doby na 82,8 mld. Kč. Jedná se o meziroční zvýšení o 5,5 %. O 17 % se zvýšila prvotní platební neschopnost a svými 27 mld. Kč představovala vyslovenou hrozbu pro zdraví ekonomiky. Není to tak historicky dávno, kdy se tvrdilo, že za schodek v bilanci zahraničního obchodu může vysoká míra investic a že tento schodek vlastně táhne ekonomický růst. Zveřejněné údaje z roku 1997 potvrdily naši skepsi k těmto vyjádřením. Investice totiž nejvíce rostly v neprůmyslových odvětvích: u spojů o 53,5 %, u obchodu o 44,7 %, u dopravy o 29,2 %, naproti tomu u stavebnictví došlo k poklesu o 8,5 % a u průmyslu o 0,3 %. Investiční nedokrvenost průmyslové sféry ukazuje to, že podíl zpracovatelského průmyslu na HDP činil v roce 1996 asi 27 %, ale podíl na investicích jen 21 %. Potvrzuje se tak šetření Svazu průmyslu a dopravy, podle něhož od roku 1991 71 % podniků nedokázalo udělat žádnou zásadní modernizaci, více než polovina podniků dokonce ani žádnou investiční akci do 50 mil. Kč. Ostatně i zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu o stavu českého průmyslu nedávno konstatovala „kapitálovou vyprahlost“ českých podniků. A ty přitom čekala restrukturalizace. Tu nemohl udělat stát, ale stát měl pro ni


179/76

vytvořit podmínky. Nakonec si musely podniky pomoci samy, ale stabilizaci po tolika letech zmrazila krize. Česká ekonomika je dodnes plná paradoxů. Je potenciálně bohatá svým výrobním i kvalifikačním vybavením, ale kapitálově nedokrvená. Je v ní přítomno příliš málo státu i příliš mnoho státu, protože řada institucionálních změn byla podceněna, a toto se dnes mstí, například v neprůhlednosti kapitálového trhu. Je otevřená příliš, i uzavřená příliš. Má příliš silnou i příliš slabou korunu. Má příliš velký i příliš malý podíl investic ze zahraničí. Tento propletenec paradoxů nevyřeší jakýkoliv „balíček“ ani „korekce“, ale reforma reformy, zásadní změna přístupu vlády. Změna musí jít současně shora i zdola, od vlády i od podniků. Bude třeba udělat (zejména nyní, v současné světové krizi) některá strategická rozhodnutí. apříklad to, jaké bude vývozní (byť třeba velice diverzifikované) exportní jádro české ekonomiky. Bude nutné určitý objem cen regulovat (možná až třetinu, pokud se krize ještě prohloubí). ezbytná bude přímá ingerence státu v některých odvětvích. Bude třeba dotáhnout do konce demonopolizaci a vytvářet skutečné konkurenční prostředí. Urychleně je třeba zvyšovat kvalitu domácího trhu i jeho absorpční potenciál. Půjde také o vyvolání proexportní ofenzivy: k ní bude nezbytné mobilizovat veškeré disponibilní prostředky (především přeskupením rozpočtu, ale třeba i deficitním financováním ve shodě s pravidly EU). Export potřebuje také velkorysou úvěrovou, informační a diplomatickou podporu. Vláda se také nevyhne cílevědomému usměrňování poptávky a posílení nabídkové strany ekonomiky. Urychleně se také musí změnit vztah k vědě a výzkumu, stejně jako k investicím do kvalifikace. a řešení čeká boj proti ekonomické kriminalitě, otázky daňové a platební disciplíny atd. Nechci čtenáře unavovat výčtem dalších možných kroků. Čtenáře ubezpečuji, že naše strana má připravenu vlastní variantu řešení dnešní krizové situace. Ale otázka, kterou si musíme především položit, je: jaká vláda může toto vše realizovat? Vláda odborníků s širší než koaliční základnou! Všechny politické strany by měly na čas „zmrazit“ svou touhu po moci, prokázat zdrženlivost v zájmu občanů. Odpolitizovaná vláda odborníků by mohla dát zemi nutný oddych, soustředit pozornost k věcným problémům, připravit půdu pro volby, kde by šlo o korektní soutěž ucelených programů. Tato země potřebuje šanci, jak znovu vykřesat naději na změnu v zájmu občanů. My, komunisté, dáme takové vládě k dispozici veškerý organizační i intelektuální potenciál, který máme k dispozici. I bez obírání se vzdálenou i nedávnou minulostí bude práce pro všechny více než dost. REVITALIZACE TVOŘIVOSTI!

ČESKÉ

EKOOMIKY:

VŠECHU

MOC

ODBOROSTI

A

Pro současnou českou politiku je příznačné, že ústředním tématem se stala opět ekonomika. Je opět před volbami. Podobně před volbami 2002, kdy zveřejněné výsledky průmyslu za druhý půlrok 2001 znepokojily veřejnost, stejně jako rozpočtová krize, propady zahraničního obchodu či ohrožení koruny negativním vývojem na běžném účtu platební bilance. Bývalý premiér a dnešní prezident Klaus tehdy obviňoval v této situaci opozici, že zhoršuje image České republiky v Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/77

zahraničí a znejisťuje investory. Tradičně (a do určité míry i právem!) byla předmětem jeho kritiky politika centrální banky (po Novém Zélandu banky s největší samostatností na světě vůbec). Zapomíná, že u zrodu politiky drahých peněz ale spolu s Tošovským na začátku 90. let sám stál. Před volbami 2002 obviňoval vládu složenou z členů ČSSD, že kazí pověst republiky na západ od našich hranic. ČSSD prý znejisťuje investory. My jsme pochopitelně nesouhlasili s postojem ČSSD, že dnes jde pouze o pokračování polistopadového vývoje jinými prostředky. Vyčítali sociálním demokratům (a nejen v ekonomické oblasti) totální absenci vize, ucelené koncepce. Myslíme si, že dnešní český vývoj má silně nestandardní ráz a nestandardní situaci nelze řešit tzv. standardními prostředky. Tím je dán i náš postoj k oběma (dnes už vyvanutým) předloženým variantám revitalizační (dnes už by se spíše mělo mluvit o resuscitačním programu!) politiky. Jistě, tým ministra Grégra tehdy hovořil o tom, že má propracovanější program, konkrétnější a existující praxi bližší představu. Dnes už minulosti patřící ministr financí Mertlík přišel s myšlenkou revitalizační agentury. Trapným momentem diskuse je chování masmédií a pokusy o skandalizaci jednotlivých účastníků diskuse (zejména ministra Grégra) novináři, kteří patrně ani netuší, jak hluboká krize našeho hospodářství je a o jak závažné problémy se jedná. Grégr se stal tolerovaným v okamžiku, kdy začal privatizovat v souladu s notami ODS. Jeho „velký třesk“ byla přitom metoda, která v Japonsku neuspěla, přestože Japonci do prestižních projektů nacpali stamiliardy jenů. Výsledek je, že Japonsko mělo v roce 2002 120procentní státní dluh oproti HDP. Jak povrchní novináři dokážou být, dokázala jejich reakce v případě obdobné diskuse v Německu, kde byl Oskar Lafontaine (asi jediný tehdejší člen vlády s nějakou ucelenou programovou představou) napadán jako nejnebezpečnější muž Evropy. Ano, otázka stála takto: s kým jdete, mistři politiky? S bankami, nebo s odbory? Máte na mysli zisky velkého byznysu, nebo stabilitu a expanzi společnosti jako celku? Pád Lafontaina v SPD byl příznačný: Schröder a Blair byli čistě „techniky moci“, manažujícími zájmy svých sponzorů z řad velkého kapitálu. Pod egidou Blairovy dnes už pohřbené „třetí cesty“ dále přežívala neoliberální agenda. Jenže v České republice nejde o kormidlování národní lodi jedním nebo druhým směrem, ale o to, aby se přestala potápět, aby byla schopná plavby po oceánu světové ekonomiky. To vyžaduje mnohem víc než pokračování polistopadové politiky jinými prostředky. Chce to, aby revitalizace se dělala už s jistým vědomím perspektivního tvaru české ekonomiky, toho, jaké bude její vývozní jádro, třeba i velice silně diverzifikované. Žádáme proto opakovaně vládu, aby vytvořila systém státních cílových programů, zaměřený na podporu konkrétní vývozních a výzkumných programů, které zhodnocují intelektuální potenciál této země. Nejde o to sanovat vlastníky, kteří si častokrát počínali neodpovědně, ale podporovat konkrétní projekty, kde jde o inovace vysokého řádu. Chceme po vládě nová rozpočtová pravidla, revizi rozpočtu, připravení 4–5 megaprojektů schopných rozhýbat ekonomiku uvízlou v mělčině vlastnického převratu. Chceme větší podporu vědy a výzkumu, zahraniční služby, přebudování EGAPu i státní projekční agenturu, která by pomohla vývozcům při vstupu do tendrů. Kritizujeme i sociální demokracii prostě za to, že její vlády přešlapovaly na místě, že byly nerozhodné a pouze registrovaly problémy (a to jen částečně), místo toho, aby je řešily.


179/78

Soudíme ale, že to, s čím je především třeba něco dělat, co zejména znejisťuje investory, není postoj komunistů nebo některých radikálních sociálních demokratů, ale český „kapitalismus bez pravidel“. Mám na mysli nekvalitní a deformovaný trh, který vysílá špatné signály ekonomickým subjektům a ztěžuje racionální rozhodování v dlouhodobé perspektivě. Nepodceňujeme ale ani v nejmenším vnější faktory, vleklou nejistotu na světových finančních trzích, která se dnes změnila v otřesy světové krize, stejně jako vlivy spekulací (spekulace o zvýšení úrokové míry v USA dopadla v roce 1997 na pozici „emerging markets“, a tedy i slabších měn, ať už je to česká koruna, maďarský forint, nebo thajský baht), potíže německé ekonomiky, kde je dlouhodobě realitou pouze velice skromný růst (a dnes značný pokles poptávky a zakázek podniků) a vysoká nezaměstnanost, ale příčinu současných potíží je třeba hledat doma, tím spíše, že „emerging markets“ se ve své většině začínaly ze svých potíží pomalu zotavovat. Jistě, dnes drtí opět krize. Ostatně v jedné ze svých studií o problémech ekonomické nerovnováhy kdysi Václav Klaus prohlásil: „Impuls může být pro danou ekonomiku vnější nebo vnitřní, ale příčina je vždy vnitřní.“ Myslí si to Václav Klaus i dnes jako český prezident, mluví-li v podstatě o dovezené krizi? Co je tou vnitřní příčinou? To, že nutná ekonomická reforma byla realizována ve své zúžené podobě jako pouhý vlastnický převrat a podceňovaly se věcné problémy fungování ekonomiky. Vycházelo se z naivní víry, že přechod k soukromému vlastnictví zajistí „přirozeně“ vyšší produktivitu práce. Zanedbal se mimo jiné základní poznatek teorie managementu, že motivující je nikoli vlastnictví samo, ale užití vlastnictví. Privatizace byla realizována v duchu Čapkova aforismu o moderní době, u níž cíl byl nahrazen rychlostí. Výsledkem bylo už v roce 1997 šokující zjištění, že v privatizovaných podnicích je o 20 % nižší produktivita práce než ve veřejném sektoru. Česká ekonomika je prostě plná paradoxů, ať už jde o makroekonomický, nebo mikroekonomický rámec. Když začínala reforma, měli Češi na vybranou mnoho inspirací. Například poválečný model ěmecka a Rakouska, který bral vážně sociální rizika, anglosaský model s dominantní pozicí podnikatelských subjektů, centralistický, etatistický model Francie či Itálie a v neposlední řadě modernizační politiky zemí východní Asie. Tam úzce spolupracovaly stát, banky a velké podniky a bylo tu úsilí udržet po celou dobu reformy sociální soudržnost při nevelkém rozptylu příjmů obyvatel (1:9). U nás však žádný systém s pevnou vnitřní logikou nevznikl. A tak současná česká ekonomika je schizofrenní. Ani podniková sféra, ani stát za těchto okolností nemohou náležitě fungovat a výsledkem je patová situace. Příklad: bývalý premiér a dnešní prezident Klaus opakovaně káže proti centralistickému rozumu vševědoucích byrokratů, ale spoluvytvářel a spoluvytváří systém, který vedl k rozkvětu tohoto jevu. áklady na státní správu (i když jsem si vědom odlišné struktury a obtížné srovnatelnosti) vzrostly v reálných číslech asi šestkrát od konce 80. let. A Václav Klaus, který v roce 1969 napsal štiplavý článek proti záplavě komisí, sám jednu zřídil. V „balíčku“ se jich ostatně předpokládalo vícero: přitom jejich právní základna byla pochybná. Sociální demokraté si jako vládnoucí strana nepočínali jinak. Jiný příklad: privatizace. Tak jak byla uskutečněna, nezlepšila ani kapitálovou pozici podniků, ani je neoživila, nemluvě o menší míře odpovědnosti managementů. Správně napsal Tomáš Ježek v roce 1989 (ještě před „sametem“), že rozptyl akcií nevede k demokratizaci vlastnictví, ale k Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/79

nekontrolovatelné moci manažerské elity. A nekontrolovanost vede k neodpovědnosti, k chybám v alokaci zdrojů. eprůhlednost kapitálového trhu byla založena už způsobem privatizace, nikoli nedbalostí nebo selháním jednotlivců. Reforma byla založena na konvenčních tezích ekonomů z MMF a jeden z jejich kritiků, John Kenneth Galbraith, velice případně praví, že „nepřítelem konvenční moudrosti nejsou ideje, ale pochod událostí“. Václav Klaus opakovaně mluvil o tom, že vytváříme standardní tržní prostředí, že jde o návrat k „přirozeným pořádkům“. Podobně se ale vyjadřoval často i Miloš Zeman. V programovém prohlášení vlády ČSSD bylo 59 odvolávek na Evropskou unii (Klaus je k ní naopak velmi skeptický a vidí v ní výtvor poblouzněných levicových intelektuálů), v níž je spatřován právě onen „přirozený stav“, kterého se máme dopracovat. Aniž bychom byli proti potřebě evropské integrace, musíme konstatovat, že dnes žádné přirozené pořádky nejsou, dnešní situace je bez jakéhokoli precedentu. V České republice šlo ve skutečnosti o přejímání iluzí 80. let, z nichž vystřízlivěla mezitím celá západní Evropa a Severní Amerika. (Do nástupu Obamy je v USA ale opět masivně propagovala Bushova administrativa.) Velmi ostře to vyjádřil John Kenneth Galbraith už v listopadu 1991: „Bezpečně můžeme zavrhnout doktrínu 80. let, totiž, že bohatí nepracují proto, že mají příliš málo peněz, a chudí proto, že jich mají mnoho.“ To je ale v zásadě myšlenka, kolem které se točil zejména program ODA a později zejména Unie svobody (u jejího zrodu stál Jan Ruml, Ivan Pilip a tato miniaturní strana zopakovala nestabilitu a časté střídání předáků po ODA) s jejím neustálým vzýváním teorie daňového optima. Praktická realizace názorů lidí jako je Arthur Laffér uvedla veřejné rozpočty do krize. Ušetřené prostředky totiž nebyly investovány, ale přemístěny do „nadějnějších“ zón nebo spotřebovány. enaplní se i pro 21. století skeptická vize Galbraitha už z roku 1967, že naše století „není věk malého člověka“? Myslím, že pro české politické prostředí je typická nadvláda takových ideologií, které jsou – jak říká pro USA Galbraith – „jen reklamami orientovanými na svět prostřednictvím jeho zdvojení a provokativní lži, jež nehledá víru, ale přikazuje mlčení“.

Nicméně Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Jan Kasal, Cyril Svoboda a Miroslav Kalousek opakovaně tvrdili a tvrdí, že jejich strany se zastávají „malého člověka“. Sociální demokraté a lidovci si spolu vyzkoušeli koalici a koketují s touto možností i nadále. Zralá doba pro to byla po volbách 2002 i díky ochotě Vladimíra Špidly naslouchat Václavu Havlovi. ČSSD i lidovci zdůrazňovali sociální dimenzi své politiky. Pro obě zmíněné strany, ale pro lidovce v míře ještě mnohem větší platí, že „řeči v naší kultuře jsou vakuum, jež vyplňuje vakuum“ (Galbraith). I když volebním heslem lidovců v roce 1992 bylo „místo řečí skutky“, co dokázali jejich ministři? A sociální demokracie vícekrát předvedla bezmocnost mocných! Ta se ale odvíjí od absence celkové koncepce, vize, a to jim brání provést revizi koncepce ekonomické reformy! Začátkem 90. let převládalo sebevědomé očekávání, že česká reforma je plně v souladu se špičkou světového ekonomického myšlení a že její uplatnění brzy přinese efekt. Už v roce 1991 ale zaznívaly obavy, že místo J-křivky nastoupila L-křivka, křivka poklesu (R. Portes). Václav Klaus tehdy tvrdil, že vůči jeho strategii reformy není alternativa. Alternativy byly: KSČM předložila jednu z nich, včetně své verze privatizace a agrární formy. Ralf Dahrendorf roku Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/80

1990 napsal zcela přesně, že „neexistuje nic takového jako dokonale vybroušená hospodářská politika..., jež má na palubě jediného reformátora s jasnou vizí a s drzostí prosadit ji v každém sporu“. Tím, že diskuse o reformě byla zbytečně ideologizována a odpůrci Klausovy cesty byli nálepkováni jako přátelé starých pořádků, byla vyřazena zpětná vazba. A její absence vede k degeneraci každého systému. Václav Bělohradský, černé svědomí liberálů, právem upozorňoval i na společenský kontext: pro něj byl přechod k tržní ekonomice výsledkem komplikovaného kulturního procesu. Vídeňský profesor K. Laski tehdy také varoval, že „přístup velkého třesku připomíná spíše skok do tmy, jehož výsledek se nedá předvídat“ (1992). Radikální bořitelé všech institucí a ekonomických struktur podkopali reálnost dosáhnout svého cíle. P. Pickel aplikoval ve své kritice „šokové terapie“ Popperův útok proti „holistickému sociálnímu inženýrství“. Obětí snahy vyřešit skokem všechno naráz byly ovšem podniky. Neměly možnost investovat do svého rozvoje. Už zmíněný Portes to vyjádřil přesně: „Minulé dluhy jsou špatným vodítkem budoucí výkonnosti, drahé peníze vedou k nesprávné restrukturalizaci.“ Tento ekonom se bál vzniku nových dluhů z nedostatku likvidity. Přitom bylo jasné, že nemůže uspět reforma, jež ignoruje potřeby oživení podnikové sféry. Jan Švejnar psal už tehdy, byť sdílel řadu dobových iluzí (byl například pro kuponovou privatizaci – jeho studie vyšla 1991), že „bude obtížné dosáhnout makrostabilizace v transformujících se socialistických ekonomikách, nebude-li existovat adekvátní mikroadaptace“. Miloš Zeman postavil kdysi proti Klausovým „balíčkům“ svůj „antibalíček“ a vzrušeným hlasem ho přednesl v Poslanecké sněmovně PČR. Ten byl jádrem postupu sociálních demokratů v české vládě. Zapomíná se ale na změny jeho stanovisek nebo vyslovené úlety v minulosti. Byl přece první, kdo mluvil o potřebě utahování opasků, o nutnosti asketické morálky, o odložené spotřebě. Pamatujeme si také komické srovnávání České republiky s Nepálem: prý nás Nepál předhonil, pokud jde o počet vysokoškoláků na počet obyvatel. Země s 90procentní negramotností! Šlo nepochybně o účelový tah diskreditace minulého režimu. Ale politik by neměl vědomě klamat. Vezměme si například Zemanův argument z roku 1989, že „jsme za posledních dvacet let klesli v podílu výdajů na vzdělání na národním důchodu z dvacátého druhého na sedmdesáté druhé místo na světě“ (Prognostikův podzim, Lidové noviny, 12. prosince 1989). Zeman se tu dovolává Statistické ročenky UNESCO a uvedený pokles výdajů charakterizoval jako „kulturní masakr“. Ale příslušná statistická ročenka nedává právo k tak silným prohlášením. V tabulce 4.1. čtenář zjistí, že od roku 1975 do roku 1986 došlo u řady vyspělých zemí k poklesu celkových výdajů na výchovu a vzdělání (education) vzhledem k hrubému domácímu produktu, ale československé výdaje rostly. Tak se roku 1986 ocitla SR za Československem (4,6 % oproti 5,2 %), stejně jako Švýcarsko (4,8 %), Velká Británie měla v roce 1986 stejný podíl uvedených výdajů na HDP. To je nějaký „kulturní masakr“? Největší bohatství naší ekonomiky jsou lidé. 60 % aktivní populace pracovalo v roce 1996 v jiném povolání než v roce 1989 (asi 1 mil. lidí změnil práci z „politických“důvodů ). To nemá obdobu. Školství je v krizi, ale čeští žáci měli ještě v 90. letech mezi sledovanými 41 zeměmi výsledky mezi druhým až šestým místem. A mohlo by to být ještě lepší, kdyby polistopadové vlády nepodceňovaly investice do lidského činitele, do kvalifikace v míře ještě větší než ty předlistopadové.


179/81

Když mluvím o tom, že politik by neměl vědomě klamat, mluvím i o Zemanovu antipodu Václavu Klausovi. Ten spojuje polistopadový pokles zpracovatelského průmyslu takřka výlučně s rozpadem východních trhů. Proto byl prý ústup výroby nutný. Už Bulletin FSÚ 4/92 hovořil jinak. Hlavní příčinou byl pokles investic v domácí ekonomice a zúžení domácího trhu. Autoři tohoto materiálu dovozovali, že vliv ztráty východních trhů se zpravidla přeceňuje a vliv utlumení domácí poptávky se podceňuje. Když Klaus mluví o oficiálních datech vývoje reálné mzdy, měl by také povědět, jak se upravoval oproti minulosti spotřební koš, jaké procento lidí má stále reálnou mzdu pod rokem 1989. Statistická ročenka u nás má své zvláštnosti: stojí skoro 600 Kč, a přitom obsahuje asi třetinu údajů oproti minulosti. Uplynul nějaký čas od zhroucení českého zázraku, který zázrakem nikdy nebyl. Je určitý odstup od otřesů české koruny. Jako celá vláda, i centrální banka je dnes v situaci, kdy musí dělat vynucené kroky. Protože nedošlo k cílené a promyšlené restrukturaci podnikové sféry, která nemá ve státu ani finanční, ani informační, ani diplomatickou podporu pro exportní expanzi (podíl vývozu na výrobě zpracovatelského průmyslu by měl být zhruba kolem 50 %), byla zahraničněobchodní bilance dlouhodobě od dubna 1994 v minusu až do roku 2005. To platí i dnes a občasný předstih růstu vývozu před růstem dovozu neznamená změnu trendu, jak se snažil dovodit bývalý premiér Klaus a jeho sociálnědemokratičtí nástupci od Zemana přes Špidlu, Grosse až po Paroubka a jak to opakují různí analytici, „odborníci“, které „povolává do zbraně“ televize. Na spekulativní tlaky, pro něž bezprostřední impuls přišel zvnějšku (na rozdíl od dlouhodobé příčiny, která je vnitřní), reagovala nakonec centrální banka správně. Ale je nutné se ptát, co by dlouhodobě udělal tento vývoj s podniky, které byly v minulosti postiženy úvěrovou restrikcí, nutností platit daň za nerealizované zisky atd. Vzestup dnes postupně opět změkčovaných úrokových sazeb byl pro podnikovou sféru skutečně vražedný. Ve stabilizovaných ekonomikách byla v době reformy normální úrokovou sazbou taková, kde se skládá cena peněz (běžně 2–3 %), inflace (u nás se před otevřenou krizí pohybovala na 8–9 %) a přirážka stanovená s ohledem na rizikovost úvěru, resp. na podíl nekvalitních úvěrů na portfoliu banky (odhady kolísají od 2 do 9 %). Z tohoto pohledu by se zdálo, že donedávna praktikované úrokové sazby nebyly nadsazené. Ale politika drahých peněz brzdí rozvoj podniků a vede k přesunu kapitálu z podniků do bankovní sféry, zhoršuje už existující nedostatek likvidity v podnicích. To se promítá do cen. Politika drahých peněz nepomohla restrukturaci podniků. Banky, které mají v rukách osudy velké části podniků (a hrají důležitou roli i v daných konceptech revitalizace), zase nemají zkušenost s vyhodnocováním situace podniků a své relativně monopolní situace na trhu využívaly a využívají k tomu, že produkty s nízkou kvalitou draho prodávaly. Na prstech jedné ruky lze spočíst banky, které obsluhují většinu úvěrových operací velkých podniků. Je jasné, že bez součinnosti všech, státu, bank i podniků, se nepodaří propletenec problémů řešit. Ke snížení úrokové míry může nejvíce přispět stát a snížit rizika pramenící z malé průhlednosti hospodářské situace podniků i kapitálového trhu. Rizika vyplývající z velkého množství špatných úvěrů by bylo možné snížit tím, že by jistá část špatných půjček byla zaměněna za obligace FNM. Stát by měl plně také převzít pohledávky podniků za nesplacené vývozy v rámci mezivládních dohod. ení a nemůže být snadné celkové řešení: hospodářské vedení státu musí mít podrobný přehled o výrobní a vývozní výkonnosti podnikové sféry v Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/82

jednotlivých oblastech, vytvořit si ucelenou představu o konkurenceschopném, vývozním jádru české ekonomiky. Banky by měly být vedeny k výběrovějšímu přístupu vůči podnikům, k větší diferenciaci úrokových sazeb vůči jednotlivým podnikům v závislosti na jejich výsledcích, bonitě, perspektivnosti, podnikatelských záměrech atd. Žádoucí by bylo také vytvářet trvalá partnerství odborníků ze špiček průmyslové a bankovní sféry, což se osvědčilo např. v Japonsku a Jižní Koreji. Společně by stát, banky i podniky měly hledat cesty, jak dosáhnout vyšší míry úspor a akumulace v české ekonomice. Současná úroveň je nedostatečná. ynější atmosféra nejistoty a nedůvěry v politiku vlády není řešení tohoto problému příznivá. A soudím, že hrozby v měnové oblasti jsou stále reálné. Opoziční smlouva byla realitou 4 let (1998–2002) a senátní i komunální volby ukázaly, že oběma stranám to určitou část voličů ubralo. To ale nezabránilo Špidlovu vítězství v roce 2002: lidé uvěřili jeho image sice těžkopádného, ale poctivého úředníka. Vznikla heterogenní, nefunkční koalice ČSSD, KDU-ČSL a US. Jejich programy byly těžko slučitelné a pojítkem byla jen touha po dělení kořisti. Pozice této koalice v parlamentu byla vratká a programové zázemí mlhavé. Zejména o KDU-ČSL (při strašných výkonech jejích bývalých ministrů) platí bonmot Jiřího Žáčka, že „kaluže také předstírají hloubku“. A chování ČSSD? Nejlepší komentář by asi byl výrok Johna Kennetha Galbraitha, že „ačkoliv moc korumpuje, očekávání moci paralyzuje“. To platí i pro ODS pod vedením Mirka Topolánka. Senátor, předseda strany a nakonec i premiér, který podle svých slov prospal „totalitu“ za rýsovacím prknem. Tato země potřebuje oddych, možnost získat nové sebevědomí a realizovat věcná, neutrální opatření. Žádná koaliční vláda, která by nekorigovala polistopadový ekonomický kurs, nemůže uspět. Proto je důležité, aby do hry vstoupila v zájmu věcnosti a vyváženosti diskuse KSČM. Fischerova vláda je slabá a bezradná. Současný stav v ekonomice, vědě, zemědělství atd. nelze už akceptovat a každý měsíc, o který se korekce opozdí, je těžko nahraditelnou ztrátou. Obměnil bych myšlenku George Orwella, že „akceptovat civilizaci tak, jak je, prakticky znamená akceptování úpadku“. Akceptovat poměry, tak je dnes existují v České republice, s její konceptuální krizí, znamená akceptovat úpadek.

O rozpočtových prioritách v době krize

Přes všechny řeči o ekonomickém zotavení naší země jsou rozpočty polistopadových vlád otevřeně rozpočtem krize a pouhé údržby. Fakticky se tu rezignovalo a rezignuje na podporu růstu i exportu, a přes vícekrát proklamovaný posun směrem k investicím do člověka resort kultury stále nemá ani na místní knihovny, ani na památky, ani na regionální divadla. Osobně si umím představit přežití státu bez vlády, ale národa bez kultury nikoliv. Vláda také není schopna dostát svým slibům, pokud o jde o podporu vědy a vzdělání. Dokonce i Miloš Zeman se v minulosti omezil, stejně jako Tony Blair, jeho velký vzor, pouze na verbální proklamace. Před volbami 1998 mluvil o tom, že v každé obci bude pro sociální demokraty hlavní budovou škola a nikoli banka. Po volbách se choval opačně. Celý sektor investic do vzdělání, vědy a kultury dostal a nadále dostává jen zlomek toho, co stála a stojí sanace bankovního


179/83

sektoru. A za Mirka Topolánka byl připraven dokonce likvidační tah vůči české vědě. Akademie věd měla přijít do roku 2012 o 45 % prostředků. V době, kdy až 75 % přírůstků HDP se ve vyspělých ekonomikách realizuje aplikací výsledků vědy a výzkumu. V českých zemích se mimo Strakovu akademii (tedy sídlo vlády) a určitou část novinářů už nemluví jenom o blbé náladě, ale dnes již zcela otevřeně o krizi. Volby opakovaně ukazují, že národ pochopil, že mu nevládli a nevládnou géniové, že výhody našeho počátečního stavu při přechodu k pluralitní demokracii a tržnímu hospodářství byly nezodpovědně promrhány. Nebezpečný jev dnešní doby je ovšem to, že se šíří nejen skepse vůči politice, ale – jak okázale demonstrují zejména každé volby do senátu – také lhostejnost, která by se mohla stát smrtelným ohrožením demokracie. Existující rozpočtová praxe, která nic nedělá ani pro oživení podnikové sféry, ani pro budování perspektivních exportních odvětví, ani pro investice do lidského intelektu, ani pro regionální revitalizační programy, vzbuzuje právem otázky, nač občané takový stát, který si platí ze svých daní, vůbec potřebují. O to naléhavější potřebou je to, aby v naší politické obci nevládla intelektuální polopoušť a pouhá krátkodechá snaha manažovat zájmy, ale velkorysá a dopředu obrácená politická rozprava. Krize by pak nebyla vnímána jako katastrofa, ale příležitost k novému začátku, ke tvorbě nových hodnot. Uvedu jeden, možná málo známý příklad jisté evropské země, která je téměř bez jakýchkoli zdrojů surovin a energií. Malé Dánsko zažilo v 19. století řadu neuvěřitelných pohrom. Přišlo o celé loďstvo, bylo mu opakovaně odejmuto území, prožilo si i ničivý finanční krach. V té době dánský národ a jeho politikové prokázali úžasnou vůli nepoddat se tomu, co by řadu jiných položilo na lopatky. Politikové a veřejní činitelé jako biskup Grundtvig hledali nosný program pro budoucnost. Ten se zasadil roku 1844 o doplnění sítě normálních škol strukturou vysokých lidových škol a vzestup vzdělání a kvalifikace se stal motorem dánského úspěchu. Dánsko systematicky rozvíjelo venkov a dosáhlo potravinových přebytků, překonalo v 80. letech 19. století i obilní krizi. Houževnatí Dánové v reakci na ní vytvořili dosud výborně fungující strukturu produkce hovězího a vepřového masa, mlékárenský průmysl. Vyváželi brzy pivo v objemech, které jim můžeme závidět, odhodlali se jít i s porcelánem na světové trhy a dosáhli úspěchu. Nebáli se experimentovat s družstvy, která v krátkém čase dosahovala skvělých výsledků. Prostě ztrátu trhů pro jedny výrobky dokázali nahradit získáním trhů pro výrobky jiné. Od potravinářské produkce se odrazili dále k novým průmyslovým odvětvím, s tím ovšem, že základ pro expanzi dánského průmyslu bylo uhájení a kultivování domácího trhu. Obě světové války i krize znamenaly nutnost se pružně přeorientovat. Flexibilní reakci celé populace přispívala silná soudržnost podpořená dobrým sociálním zákonodárstvím, politikové tu sociální politiku chápali nikoli jako zbytkovou oblast, ale jako makroekonomický nástroj rozvoje a kultivace trhu, z čehož mohou mít prospěch všichni. Kdyby někdo usoudil, že je to příběh velmi vzdálený, nabídnu mu něco podobného z doby zcela nedávné a z podobných končin. Finové byli postiženi rozpadem východních, tedy sovětských trhů více než my. Jejich nezaměstnanost dočasně vylétla až na strašlivé hodnoty 22–24 %. Dodnes


179/84

představuje problém, pohybuje se kolem 8 %. Ale recese ve Finsku po určité době zmizela. Naopak se mluvilo o riziku „přehřátí“ ekonomiky. Základem nedávného finského úspěchu je to, že Finové dávali prostor nadějným a inovace schopným firmám. (U nás byla ekonomická reforma praktikována bez ohledu na možnosti a potřeby firem, a dokonce i proti nim: řada firem, které měly nakročeno na klíčovou pozici na světovém trhu, prošla při privatizaci po česku úžasnou destrukcí.) Kombinovali makroekonomickou politiku podporující strukturální změny a kvalitu tržního prostředí s dobrým prostředím pro změny v oblasti mikroekonomiky: v kultuře firem, ve stylu řízení a v motivaci lidí. Příklad za všechny: právě na dně krize, v roce 1992, se například Nokia rozhodla pro obrat k elektronice. Většina lidí zná její mobilní telefony alespoň z reklam. V roce 2000 její prodeje už představovaly neuvěřitelných 19,9 mld. USD. Není sama: jestliže ve vývozech Finska činí produkty založené na dřevu 30 % (ale i finské chemikálie pro zpracování dřevní masy a papíru mají třetinový podíl na světovém trhu těchto komodit), další třetinu už představuje elektronika. To je možné nejen díky malým skupinám heroických nadšenců, jak by se mohlo zdát, ale také díky politice státu. Finsko dává více než 3 % HDP na výzkum a vývoj (jen Švédové dávají o něco více). Jedním z problémů Spojeného království byl při nastartování ztrát tempa průmyslového vývoje právě pokles výdajů v oblasti výzkumu a vývoje. Klaus tuto sféru ve státních rozpočtech ignoroval zcela. Zeman, přes všechnu rétoriku, dělal totéž. Doba Špidly, Grosse a Paroubka, stejně jako jeho dvojčete Topolánka, nepřinesla žádnou výraznou změnu. A nyní za premiéra Fischera politická obec diskutuje v podstatě likvidační návrhy, které by akademii věd položily na lopatky a vedly by k výraznému propouštění. Zdálo by se, že se v případě Dánska minulého století jedná o příběh z jiné doby a nic neříkající naší zemi. Jenže srovnání s Finskem, kde na začátku 90. let 20. století panovala beznaděj, ukazuje, že v něm se skrývá řešení i pro Českou republiku. Žádná země není poražená, pokud má kvalifikované lidi schopné se dívat dopředu. Nemá smysl bezhlavě kopírovat a slepě napodobovat. Každý moderní podnik – a myslím si, že i stát - je úspěšný, pokud praktikuje cílové řízení. osný cíl, vycházející s analýzy podmínek a dostupných zdrojů, přehodnocení rozpočtových priorit, bývá pak převeden do dílčích programů (které se dají uplatňovat ve strategii celých odvětví i jednotlivých podniků) a opřít o lidské zdroje. Pro Českou republiku platí, že chybí jak vědomí strategického cíle (o němž se ani nevede seriózní diskuse), tak i dílčí programy (styl „chytré horákyně“ nelze v národohospodářské politice a řízení státu uplatňovat), ale i analýza a využívání lidských zdrojů. A to přes všechny řeči o společnosti vzdělání. Čekal jsem, že Zeman, který měl ruce do značné míry spoutané opoziční smlouvou (pokud za touto dohodou nebyl jenom mocenský obchod; tomu nasvědčovalo její neustálé prohlubování, se opře o sílu veřejného mínění. Že vyvolá ve společnosti diskusi o stavu země, že podnítí aktivitu odborníků, bude hledat hospodářské projekty, schopné prolomit hradbu stagnace a úpadku a táhnout za sebou vývozy. Že bude společně s odbornou i laickou veřejností přemýšlet o posílení akumulačního potenciálu naší ekonomiky. Že vyhodnotí zkušenosti reforem v zahraničí, od poválečné Erhardovy reformy až po nedávnou modernizaci Irska, země, která prakticky neměla


179/85

výraznější domácí kapitál. Že bude schopen definovat vývozní jádro ekonomiky, jakkoli nejednotné a rozrůzněné. Místo toho musím s politováním říci, že slyším od sociálních demokratů od Zemana až po Paroubka trapné úvahy o opuštění politiky a zejména po známém debaklu Grossova vedení ČSSD sleduji pouhou taktickou údržbu mocenských pozic. Pořád nechci věřit, že by sociální demokraté měli vzor v hrdinovi filmu „Knoflíková válka“, který řekl: „Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil.“ Zdá se mi, že už Miloš Zeman ztratil z důvodů poměrů ve vlastní straně nebo na základě zjištění skutečného stavu země motivaci a tah na branku. Ano, stav země byl po konzervativněliberálních vládách strašný a setrvačnost jimi založené politiky semílala i dobře fungující podniky. Chtěl-li ale Zeman něco dokázat, měl dát šanci rozumu, měl se opřít o tlak zdola, o bohatou a široce založenou veřejnou diskusi. Dnes už je pro sociálně demokratické politiky pozdě, i kdyby se mediální triky kolem Jiřího Paroubka dočasně dařily. Strany u nás už většina lidí pokládá za nereformovatelné. Miloš Zeman (natož pak jeho nástupci Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek) nepatří mezi lidi, kteří by se trápili sledováním trendů ve světě. Jednou byla prioritou akce Čisté ruce, podruhé společnost vzdělání a tak dále: vždy účelově, podle taktické potřeby. Absolutně mimo pozornost sociální demokracie jsou globální problémy, ačkoliv hlavním problémem České republiky není to, zda bude v čele České televize ten či onen ředitel, jak se předkládalo důvěřivé veřejnosti, ale to, zda a nakolik Česká republika obstojí v globální soutěži. Základním úkolem hospodářské politiky České republiky pro dohledné období proto nemohla být a není bezhlavá privatizace bez jakéhokoli plánu a strategické představy, ale obrana národních a státních zájmů v procesu globalizace a nyní i pod dopadem bezpříkladné krize. Ekonomiku je třeba včleňovat účelně do mezinárodní dělby práce, ale zároveň ji bránit proti nekontrolované nadvládě zahraničního kapitálu. Musíme hledat takové formy integrace, které budou pro národní hospodářství prospěšné. Sociálně demokratičtí premiéři od Zemana až po Paroubka přehlíželi a přehlížejí, že z hlediska úrovně reálné ekonomiky je Česká republika součástí vyspělého světa, ale bude se v rostoucí míře dostávat pod konkurenční tlak rozvojových zemí. To platí zejména nyní, v době krize. Dnes je to konkurence levných průmyslových výrobků, zítra to bude konkurence levných služeb kvalifikovaných pracovních sil (například zpracování hromadných dat v rozvojových státech pro firmy z vyspělých průmyslových států) a pozítří to budou imigranti (nevyjímaje vysokoškolsky vzdělané). Přistěhovalci budou ochotní pracovat za nižší mzdy. To vše bude silně stlačovat mzdovou úroveň a promění vysokou nezaměstnanost (přes dočasné blouznění Vladimíra Špidly, který ale v premiérském úřadu dramaticky své pozice otočil a poté byl v postu evropského komisaře pro sociální oblast velkým zklamáním) v trvalý jev: pokud ovšem nebude radikálně přehodnoceno pojetí práce a zaměstnanosti. Sociálními demokraty formované nebo vedené vlády ignorují také to, že zahraniční kapitál již dnes ovládá rozsáhlou oblast české ekonomiky, a to její nejproduktivnější a nejziskovější


179/86

část. Mezi rozšířené mýty patří to, že jde o věc lepšího řízení: ve skutečnosti rozhodující je to, že došlo ke koupi nejúspěšnějších firem a za solidních podmínek. egativní dopad globalizace nemohou přehlížet především ryze české podniky, které nejsou schopny operovat na evropském či světovém trhu (především ta část středních a malých podniků, která bude méně výkonná a neschopná se „strefovat“ do bílých míst na trhu). Bez určitého vyvažování se na pozitivech globalizace budou podílet především zahraniční vlastníci. Vlády 90. let totálně zničily naši komparativní výhodu, kterou byla nízká zadluženost a aktivní devizová pozice státu. Nutnost splácet zahraniční zadlužení bude trvale omezovat možnosti jakýchkoli vládních programů, které sledují zájmy českého státu. Přitom z hlediska síly českého finančního kapitálu je dnešní Česká republika neschopná obstát v mezinárodní konkurenci. Při utváření hospodářské politiky skutečně levicové vlády (za kterou ani Zemanův sociálně demokratický kabinet 1998–2002, ani koaliční vlády Špidly, Grosse a Paroubka nepokládám) je nutné brát v úvahu česká specifika. V hospodářské oblasti je nutné využít toho, že česká ekonomika se po historicky dlouhé období vytvářela jako základna pro trhy, které dalekosáhle přesahovaly absorpční potenciál českého území. Existují proto, navzdory devastaci nedávných let, kapacitní předpoklady pro využití možností odbytu českých výrobků, které otevírá globalizace. Při racionálním přístupu tedy globalizace nemusí být jen hrozbou, ale může představovat velkou příležitost. Poloha České republiky ve střední Evropě je sama o sobě také plus: umožňuje využívat výhody levnější pracovní síly a udržovat stabilní odbytiště v členských státech Evropské unie a přitom neopomíjet znalosti trhů střední a východní Evropy a usilovat o návrat do těchto teritorií. V těchto oblastech je třeba hledat možnosti kapitálových účastí. Vzestup cen ropy, ústup těžby uhlí atd. odhaluje potíže spjaté s tím, že máme nedostatek energetických zdrojů. Ten vyžaduje urychlit práce na zpracování energetického programu, který by spojil minimalizaci nákladů na dovoz s optimalizací způsobů úhrady exportem českých výrobků (řešení ukáže patrně na nenahraditelnou úlohu Ruské federace, jež měla dlouhodobě poloviční podíl na našem deficitu ve sféře zahraničního obchodu; dnes činí energetické dovozy z Ruské federace třetinu dovozů EU u ropy, polovinu u plynu a 30 % u uranových koncentrátů) a který by zajišťoval krytí spotřeby elektřiny z vlastních zdrojů (což znamená pokračování v rozvoji jaderné energetiky, samozřejmě lépe a efektivněji než dosud). Nadále už nebude možné přehlížet negativní důsledky privatizace v oblasti základních surovinových zdrojů (dříví, nerostné suroviny). Privatizace tu umožnila jejich drancování pro export. V tomto směru bude nutné jako prvý krok co nejrychleji prosadit tvrdé limity na ochranu přírodního prostředí. Základním předpokladem pro zvládnutí důsledků globalizace na ekonomiku je rychlé zvýšení její výkonnosti. Východiskem musí být zpracování komplexní střednědobé koncepce národního hospodářství. Pro podnikatelský sektor je důležitější znát stabilní rámcové záměry Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/87

hospodářské politiky (odvětvové, daňové, rozpočtové koncepce) než konkrétní dílčí opatření s možností jejich častých změn. Proto je zapotřebí posílit strategické řízení a zpracování koncepcí rozvoje hlavních odvětví (energetika, infrastruktura a podobně), včetně rozvoje (nebojme se to říci nahlas!) demokratického plánování a programování a prognózování. Do přípravy těchto koncepcí by byly zapojeny zájmové svazy, profesní komory, odborové a družstevní organizace (například Svaz průmyslu a dopravy, Svaz obchodu, Unie zaměstnavatelských svazů, Hospodářská komora, Agrární komora, Svaz zemědělských družstev a společenství, svazy bytových, spotřebních a výrobních družstev, Českomoravská komora odborových svazů). Strukturální politika? Ano! Politika investičních pobídek nepochybně nese již určité výsledky. Je však třeba vidět, že takto pojatá investiční zvýhodnění nebude možné uplatňovat i v budoucnu, a to mimo jiné i proto, že orgány Evropské komise proti těmto praktikám naší republiky vznášejí kritické připomínky a hodlají naši praxi v tomto směru podrobně prozkoumat. Ekonomická strategie komunistů v případě vládní odpovědnosti by byla proto trochu jiná. Šlo by spíše o příklon k širší a propracovanější strukturální politice. Mám zde na mysli například cílově programové přístupy pro jednotlivá odvětví, tedy pro průmysl, zemědělství, stavebnictví apod. Jednalo by se o definování cílů, kterých chceme dosáhnout v tom kterém odvětví. Investování do těchto strukturálních změn by pak bylo podpořeno například daňovým zvýhodněním, podporami pro přeškolení pracovníků a podobně. Tyto dílčí programy zvýšení výkonnosti výrobní základny musí být vzájemně propojeny a koordinovány. Jejich součástí by byl i ucelený systém státní podpory modernizace a rekonstrukce výrobních kapacit, který by za pomoci investičních pobídek a státních grantů podporoval zavádění nejnovějších technologií a inovací do výrobní základny. Přednostně by byly podporovány programy zaměřené na zvýšení exportní výkonnosti průmyslu. Ostatně takovýmto směrem postupovalo v úspěšných dobách Japonsko a (s nezbytnými korekcemi danými realitou posledních řádově 20 let) se v tomto ohledu můžeme právě zde mnohým nechat inspirovat. Je nanejvýš žádoucí ale vzít v úvahu jak rozvojové možnosti, tak i rizika vyplývající z podmínek globalizace ekonomiky na strukturu české ekonomiky. Především velký podíl strojírenství na průmyslové výrobě bude při jeho citlivosti na konjunkturální výkyvy trvale hrozit stabilitě české ekonomiky. Současný stav umožňuje rozvíjet ve velkém množství případů pouze výrobu standardních strojů střední kategorie a výrobu kovodělného průmyslu za předpokladu, že se udrží v mezinárodním srovnání nízká úroveň mezd. Do budoucna je zapotřebí usilovat o obnovení exportní úlohy investičního strojírenství. Dále, dlouhodobé problémy budou vytvářet odvětví, pro která nemáme komparativní výhody a jimž hrozí omezování výrobních kapacit (hutnictví, petrochemie). Ze zcela pochopitelných důvodů jsou dlouhodobě ohroženy zpracovatelské obory textil, oděv, kůže: konkurují jim dovozy levných výrobků z východoasijských trhů. Mohou přežívat jen při lepším


179/88

zhodnocování surovin, udržování dosavadních hladových mezd a práce ve mzdě pro podniky v Evropské unii. Potravinářský sektor byl v minulosti jedním z pilířů industrializace ve vnitrozemí. V potravinářském průmyslu už mnoho významných firem přešlo do majetku zahraničních subjektů a bude pokračovat uzavírání takzvaně nadbytečných kapacit. Posílení odbytu je možné dosáhnout ve vývozu vybraného sortimentu kvalitních výrobků. Zvláštní pozornost bude třeba věnovat odvětvím s monopolním postavením výrobce nebo distributora: tam tlaky na neúměrný růst cen vytvářejí inflační očekávání. Východiskem pro dlouhodobý růst ekonomiky se musí stát všestranná podpora investování. Přitom nejde v prvé řadě o zvýšení míry investic, ale o zlepšení jejich odvětvové alokace a o jejich technickou úroveň. Podpora se proto musí zaměřit na výrazné posílení modernizačních a racionalizačních investic, a to především do zpracovatelského průmyslu. Musí přihlížet k nové teritoriální orientaci vývozu. V těchto směrech je nutné dále prohloubit soustavu pobídek pro investory a zvýhodnění investic, platné jak pro zahraniční, tak pro domácí uchazeče. Při vypisování tendrů na státní investice bychom preferovali při výběru generálních dodavatelů staveb domácí uchazeče před zahraničními. Je rovněž nutné vytvořit pro exportéry v bankovním sektoru rovnocenné podmínky, jaké již dnes má zahraniční konkurence, tedy výrazně posílit státní proexportní podporu. V této souvislosti posílit pomoc bankovnímu sektoru (EGAP a ČEB) při pojišťování vývozu a poskytování úvěrů na vývoz investičních statků. Je rovněž třeba najít i prostředky pro státní účast na financování vysoce náročných programů technického pokroku a tím současně podpořit i rozhodující velké firmy. Za důležitou formu investic považovat i investice do vzdělání, které by umožnily zachovat pozice ČR jako dodavatele technicky náročných výrob a zabránily degradaci na dodavatele produkce technicky nenáročných výrobků. Varující je praxe vlády ČSSD (1998–2002) a koaličních vlád po volbách 2002 (složených z ČSSD, KDU-ČSL a US), která přes všechny své sliby v rozpočtech vyčleňuje nedostatečné výdaje na vědu, výzkum i na vysoké školy. O době Topolánka a Fischerovy vlády ani nemluvím. Chtěli bychom tedy prosadit aktivní státní politiku, zaměřenou na nastartování hospodářského růstu. Dosavadní jednostranné využívání makroekonomických opatření je nutné doplnit o cílené zásahy do mikrosféry. Na rozdíl od dosavadního postupu, jednostranně zvýhodňujícího bankovní sektor, by měla být pomoc státu prioritně soustředěna na podniky nefinančního charakteru. Teprve oživení jejich činnosti vytvoří podmínky pro ozdravení bankovního sektoru.


179/89

V aktivních opatřeních ve prospěch podniků nefinanční sféry bude žádoucí z našeho pohledu poskytovat státní příspěvky (granty) na financování aplikovaného výzkumu. Podporovat daňovými slevami vývoz zboží s vysokou přidanou hodnotou a urychlit tak restrukturalizaci výrob směrem ke kvalifikovanějším výrobám, upravit odpisovou politiku tak, aby bylo možné přecenit základní prostředky pořízené za předinflační ceny a zajistit tak na úkor zisku prostou reprodukci, poskytnout státní záruku na úvěry vybraným životaschopným podnikům, které mají dlouhodobými smlouvami zajištěný odbyt produkce a chybí jim provozní kapitál, nebo provádějícím rozsáhlé modernizace výrobních zařízení. Rozsah těchto záruk ovšem nemůže být nekonečný, a proto je nutné jasně stanovit jejich limity. Za nanejvýš potřebné pokládáme posílení dotační politiky v zemědělství a její soustředění (v souladu s praxí Evropské unie) na vyrovnávání horších půdních podmínek, exportní podporu, podporu krajinotvorby a na ekologická opatření. Budeme prosazovat pomoc malým a středním podnikům. Je třeba vrátit politiku do věcné sféry. I Miloš Zeman se začal totiž chovat ve stylu politické postmoderny, kdy je jedno, jak věci jsou, ale staví se vše na tom, jak věci vypadají. Jeho nástupci Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek v tom tu s menším, tu s větším úspěchem pokračují. Říká se tomu image, tedy obraz. Touto metodou postupovali Klaus i Dlouhý. Je to už delší doba, kdy vyhlášený prognostik Miloš Zeman zveřejnil v Právu svou úvahu o třech Ukřivkách, ústící ve vizi silného růstu, který povede k vítězství ČSSD ve volbách. V roce 2000, díky interpretaci určitých dat a přehlížení jiných, Miloš Zeman našel v sobě odvahu k tvrzení o vyvedení země z krize a silném růstu. Předvolební inzerce a billboardy se nesly v tomto duchu. Agentury pro výzkum veřejného mínění katapultovaly sociální demokraty do čela průzkumů veřejného mínění (doufám, že si to voliči budou dlouho pamatovat!). Sebevědomí ČSSD vrcholilo v diskusi Zemana s Grebeníčkem, kdy předseda vlády mluvil o sociálně demokratické řece a komunistickém slepém ramenu a o nutném zániku KSČM. Přišla studená sprcha. Ukázalo se, že téměř tři čtvrtiny občanů ve svém rozhodování neberou v úvahu volební průzkumy, a KSČM v regionálních volbách uspěla, zatímco ČSSD po zásluze zcela propadla. ČSSD nikde, naprosto nikde nepředstihla KSČM. Na to si musela počkat až do roku 2008. Kdyby volby do poslanecké sněmovny podle nového zákona proběhly stejně, byla by s 18 mandáty vymazána ze své dosavadní klíčové pozice a KSČM by získala 50 křesel ve sněmovně. Jenže KSČM opakovaně svou příležitost propásla a parlamentní volby jsou jiné. Zeman se ovšem tehdy ocitl pod palbou. Buzková, již dlouho hrající na jeho porážku, vyrazila do hysterického útoku. Pravice v ČSSD vyváděla z toho, že Zeman a Grebeníček se po volbách sešli. Jen člověk zcela padlý na hlavu by předpokládal, že se v tak hektické době bavili o lize kopané nebo o knižních či filmových novinkách. Miroslav Grebeníček bez afektů, klidně a věcně mluvil o tom, že centra nebudou bránit podpoře osobností v krajích. O Ústeckém kraji jako testu, jak se mohou vyvíjet vztahy obou stran. Pravice, která sama zahájila efektivní spolupráci a koncentraci sil, na niž levice nedokázala odpovědět. Po volebním úspěchu 2002, který dal levici 111 mandátů z 200 v Poslanecké sněmovně (a pro ČSSD zdánlivě potvrdil správnost Zemanova zmíněného článku;


179/90

Špidla do omrzení opakoval: zdroje jsou)), vytvořil Špidla koalici, která znamenala fakticky opuštění volebního programu a podvod na voličích. MOHO POVYKU PRO IC AEB JAK SE REFORMA EDĚLÁ Tato frustrace se ale dala očekávat. Byla totiž dána především slabou konceptuální základnou politiky ČSSD od samého počátku. Demonstroval to už reformní projekt, známý pod jménem „antibalíček“, který měl být protiváhu Klausova pokusu o korekci neúspěšné reformy. „Antibalíček“ ČSSD byl očekáván s velkou dávkou netrpělivosti. Kolovaly jeho různé verze a hodně se očekávalo od jeho představení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Toho se ujal se svým typickým razantním vyjadřováním a citem pro dramatičnost Miloš Zeman. A středa 21. května 1997 proto byla pro mne dnem značného zklamání. Hned se pokusím vysvětlit proč. Nejprve ke kritické části „Opatření k prevenci krize ekonomiky ČR“. Pravilo se zde, že ČSSD v posledních dvou letech (tedy 1995–1997) opakovaně varovala, že „v hospodářství České republiky gradují nebezpečné tendence“. Ano, to je pravda, i když si pamatuji z předvolebních střetů to, že např. Karel Machovec, tehdejší první místopředseda ČSSD, tvrdil, že tu je reálný růst a spor je pouze o jeho proporce. Je také pravda, že řada sociálních demokratů, kteří přišli z různých útvarů OF (např. OH), aktivně spoluzakládala zvolenou strategii transformace. To se ostatně týká i Miloše Zemana samotného, i když je třeba na jeho obhajobu říci, že poměrně brzy poznal svůj omyl a už jako předseda rozpočtového výboru FS se snažil o některé korekce. Ale stejně: nebylo by na čase, aby i oni zvážili svůj díl odpovědnosti, zvláště když byli členy různých polistopadových vlád? Nedostatkem zvolené strategie transformace není jen vize trhu bez přívlastků nebo teze o minimální roli státu v ekonomice. Především tento koncept opustil myšlenku nutnosti řazení reformních kroků. Jestliže tu byly čtyři pilíře reformy (masivní privatizace, finanční restriktivní politika, liberalizace cen a liberalizace zahraničního obchodu), každý z nich vyvolával řadu otázek. Především privatizace v tomto rozsahu se nikde nerealizovala, navíc v prostředí, kde chyběl příslušný legislativní a institucionální rámec. Připomínám, že v době největší „privatizační vlny“ v letech 1980–1987 se celosvětově zprivatizovalo asi 400 podniků, z toho polovina v pěti státech (Velká Británie, Chile, Brazílie, Španělsko, Itálie). Tři tehdy nejsilnější ekonomiky (americká, německá a japonská) ve stejném období privatizovaly 14 podniků. V Chile navíc vedla privatizační mánie k tomu, že první vlna privatizace byla nezvládnutá, došlo k poklesu produktivity práce a konkurenceschopnosti, a proto Chilané zprivatizované podniky znovu převedli do veřejného sektoru, „očistili“, a teprve po důkladné přípravě znovu privatizovali. Zdůraznil bych ještě jednu okolnost: vláda si ponechala značnou kontrolu nad vývojem zahraničního obchodu. Například tím, že nezprivatizovala a nehodlá zprivatizovat CODELCO, podnik produkující a vyvážející měď. Argumentuje se tím, že si tak udržují stabilitu zahraničně obchodní bilance. U nás naopak došlo k tomu, že privatizovány byly tisíce podniků v závratném tempu, po nedokonalé přípravě. Jaký div, že celkově klesla kvalita i odpovědnost managementu. „Princip čistoty“ asi opravdu není moc produktivní: představa, že jen soukromí vlastníci zajistí prosperitu podniků, jejich racionální rozvoj a tlak na efektivitu, se prokázala jako v praxi neudržitelná. Jako obzvláštní „propadák“ se ukázala kuponová Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/91

privatizace, protože ta nedokázala zajistit ani zlepšení kapitálové pozice podniků, ani vytvoření reálných vlastníků. Zato ale pravici vyhrála v roce 1992 volby. Pochybný byl i druhý pilíř ekonomické transformace, finanční restriktivní politika. Politika „drahých peněz“ znamenala tolik, jako kdyby autu někdo škrtil přívod paliva. Zahraniční rádci totiž neměli potuchy o významu problému trvale obracejících se zásob, nedoceňovali tu okolnost, že v podnicích u nás a v zahraničí existovala jiná vnitřní struktura financování. Od samého počátku zvolená metoda transformace nebrala na zřetel možnosti a potřeby podnikové sféry. Finanční restriktivní politika byla diktována makroekonomickými ohledy (stejně jako celý scénář ekonomické reformy, který podceňoval změny na úrovni mikroekonomiky) a zvolenou cestou ke konvertibilitě. Oproti do té doby převládajícím názorům, které zdůrazňovaly postupnou cestu ke konvertibilitě na základě zvýšení konkurenceschopnosti (podobně jak tomu bylo v ekonomikách Dálného východu), Jeffrey Sachs přišel s grandiózním „objevem“: je možné mít vnitřní konvertibilitu hned. Chce to jen „maličkost“: masivní devalvaci národní měny a tvrdou finanční restriktivní politiku. Podcenění národní měny (index ERDI byl na počátku transformace na úrovni rozvojových ekonomik) a levná pracovní síla měly být oněmi adaptačními „polštáři“, o nichž mluvil Václav Klaus. Je pravda, že touto cestou šly na radu svých západních dobrodinců všechny transformující se ekonomiky, přestože řada ekonomů proti tomu vedla polemiku. V Maďarsku např. byly hlasy, že prudká devalvace neřeší problém adaptace ekonomiky na nové podmínky. Otevře cestu k sestupné restrukturalizaci, tím se vytvoří půda pro zhoršení zahraničněobchodní bilance a o několik let později bude nutná další devalvace. Nepřipomíná nám tento scénář něco? Odpůrci těchto varování mluvili o potřebě „nominální kotvy“ pro ekonomiku, ale asi měli pravdu Lipton se Sachsem, kteří dávali v jednom článku přednost korekci cen směrem k směnnému kursu než opaku. Ze studia pokusů o stabilizaci v různých zemích v různých časových úsecích se ukazuje, že stabilizace za pomoci „nominální kotvy“ má za následek téměř vždy recesi. Liberalizace cen v podmínkách monopolizované ekonomiky byla kritizována už v době zavedení tohoto kroku. Bylo jasné, že to povede k prudkému růstu cenové hladiny, jak bylo možné se ostatně dočíst v kterékoli klasické práci z oboru ekonomie. To se také stalo. Liberalizace zahraničního obchodu v daném kontextu by vyžadovala značnou rezervu volných měn, ale protože ty nebyly, musely přijít stabilizační půjčky. Otevření domácích trhů probíhalo překotně, bez respektu k potřebě rovnováhy v zahraničně obchodní bilanci. Bez obchodu se Slovenskem by byl zahraniční obchod ve schodku už v roce 1993. eméně zavádějící bylo zúžení otázky na to, zda reformy proběhnou rychle nebo pomalu. Šlo přece o kvalitu tržního prostředí, o absorpční potenciál trhu, o to, zda trh vysílá ekonomickým subjektům správné a nedeformované signály pro jejich rozhodování, zda umožňuje objektivizovat kritéria rozhodování. A v neposlední řadě: nejméně tři čtvrtiny poklesu průmyslové produkce šly na vrub zúžení domácího trhu.


179/92

Naproti tomu za mýty lze pokládat označování Klausovy reformy za „ultraliberální“ nebo za „kapitalismus 19. století“. Klaus vůbec není „ultraliberál“, i když se tak může tvářit. Ve skutečnosti jeho politika je silně etatistická, a role státu v ekonomice vůbec nebyla v letech 1990–1997 minimální. Otázka spíše je, zda intervence státu šla správným směrem. Za druhé, ke sledování vzoru amerického kapitalismu 19. století (s minimální regulací pohybu kapitálu a s minimální ochranou pracovní síly) nás vyzýval Milton Friedman, ale Klaus touto cestou nešel. Ve skutečnosti volil přes všechna rozhodná slova o standardním tržním prostředí a minimální úloze státu jakýsi pragmatický mix, schopný oddálit tvrdé konflikty. V „antibalíčku“ ale lze souhlasit s tím, že dnešní problémy české ekonomiky jsou větší, než byly koncem 80. let. Česká ekonomika byla tehdy potenciálně velice bohatá. Měla nejvyšší klasický průmyslový potenciál na počet obyvatel, vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, stabilizované makroekonomické prostředí. Inflace představovala 1 %, na státních finančních rezervách bylo více než 100 mld. Kč, které měly vytvořit polštář pro rozjetí připravené ekonomické reformy. Základní problémy české ekonomiky byly tři: výrazně nižší než potenciální exportní výkonnost, daným možnostem neodpovídající produktivita práce a struktura ekonomika s velkou surovinovou, energetickou, ekologickou i dopravní náročností. Ani jeden z uvedených problémů se polistopadovým vládám nepodařilo řešit. Problém ani nebyl tolik v žití na úkor budoucnosti, ale v tom, že „naše společnost začala žít nad úroveň vytvářených zdrojů“, „na vrub zahraničních zdrojů“, a v tom, že existující zdroje byly špatně a v nedostatečné míře využívány. Veškerá energie vlády byla vyplýtvána realizaci vlastnického převratu, na který byla ekonomická reforma zúžena, stranou šly věcné problémy ekonomiky, včetně institucionálních změn, právního kontextu i využití lidského faktoru (kvalifikace a motivace lidí). Autoři „antibalíčku“ mají pravdu v tom, že „balíček“ je málo nadějná cesta z bludného kruhu. Ale důvod je především v tom, že je pouze pokračováním a důsledným rozvinutím transformačního kursu zaměřeného téměř výlučně na vlastnické změny. Převažují v něm proto opatření krátkodobá nad dlouhodobými, reakce na následky nad zamýšlením se nad příčinami. „Prorůstová hospodářská politika“, která „by měla uvést ekonomiku na dráhu rychlého růstu“, a „dostatečně účinná intervenční politika“, jež by měla obnovit vnější ekonomickou rovnováhu“, jak je předkládá ČSSD, jsou v jistém smyslu zrcadlovým obrazem vládní „balíčkové“ koncepce. Proto je pojmenování „antibalíček“ vcelku trefným vystižením podstaty koncepce předložené v parlamentu. Kdybych měl shrnout své námitky proti „antibalíčku“, šlo by i následující body. Především, „Opatření“ jsou pojata tak, jako by šlo o korekci postupu v „usazené“ ekonomice. Ale ta dnes spíše připomíná plovoucí ostrov a před uplatněním jakýchkoli korekcí potřebuje nutně ukotvení. Jinak moře nestability pohltí ostrůvky stability. Sociální demokraté tedy se svým návrhem přicházejí nepochybně příliš brzy i příliš pozdě. Za druhé, převažují zde opatření v makroekonomické úrovni, komponenta mikroekonomických opatření je podceněna. Za třetí, předkládaný koncept vychází z koncepce dominantní role státu v ekonomice, ale i když pominu své výhrady v tomto ohledu, dnešní český stát ani po roce 1998 nemá sílu nárokům


179/93

sociálních demokratů dostát. Chybí totiž nezbytné nástroje pro tak široký rozsah regulace a lidé, kteří by ho realizovali. Státní orgány byly opakovaně postiženy ztrátami v podobě čistek a útěku odborníků do lépe placených oblastí. Za čtvrté, čísla byla „nahozena“ v „antibalíčku“ jaksi od boku, hrubým nástřelem, a už při zběžné kalkulaci dojde čtenář k závěru, že by „antibalíček“ uplatněný jako celek vedl k rozbití daňové báze, rozpočtu a nastartoval inflační tlaky. Za nerealizovatelný cíl lze potom označit udržení deficitu na 1,5 % HDP (stačí se podívat na vývoj veřejných rozpočtů v době, kdy sociální demokraté měli možnost být vládní stranou) . Za páté, v „antibalíčku“ je slabou stránkou časová dimenze, včetně řazení kroků. Pro přístup Klausovy koalice z roku 1997 i ČSSD (před vládní odpovědností i během ní) je typické, že se soustřeďují na prvky makroekonomické rovnováhy. Je-li řeč převisu souhrnné domácí poptávky nad domácí nabídkou, lze souhlasit s tím, že řešením není útlum poptávky, ale její usměrnění (sociální demokraté mluví o selektivní restrikci; ale jde přece i o spojení procesů intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby, o změnu profilu spotřeby změnou cenových proporcí). Souhlas vzbudí i konstatování potřeby zvýšit míru investic (a dodal bych: zlepšit strukturu investic) a míru úspor. Problém je ale, jak to v kapitálově vyprahlé české ekonomice dokázat, jak překonat prohlubující se krizi rodinných účtů. A zde sociální demokraté zůstávají u obecných konstatování. Přiznávají, že exportní expanze a opatření na straně nabídky se projeví na makroekonomické rovnováze až za několik let. Výrazný ekonomický růst by měl sice následovat „okamžitě po překonání předkrizové situace“ a „přechod k obnovení ekonomického růstu a jeho zrychlování … následuje bezprostředně po stabilizaci výchozí situace a vytváření předpokladů pro něj musí nastartováno okamžitě“, ale opět není ani v náznaku uvedena cesta, po které se tak má stát. Místo usměrnění poptávky mluví sociální demokraté o její selektivní restrikci, kombinované „se stimulací relativně rychlých prorůstových impulsů nabídky všude tam, kde je to možné“. Prioritu vidí v spotřebě domácnosti: to však logicky znamená zdražení zboží, především z dovozu. Rychlé prorůstové impulsy vidí ČSSD v oblasti výstavby bytů (přestože i zde se podpůrná opatření mohou promítnout za 1–2 roky) a v oblasti aktivního cestovního ruchu (jeho výnos dnes ovšem spíše stagnuje a změna vyžaduje další investice a změny institucionální i legislativní). Program podpory exportu a konkurenceschopnosti patří svým dopadem až do střednědobé polohy. V roce 1997 by si prý „komplex vzájemně provázaných opatření“ vyžádal asi 35–45 mld. Kč při celoroční účinnosti. Za velmi zjednodušené lze označit úvahy o dovozní přirážce. Ta by sice bývala sice nezbytná, a to selektivně, ale úroveň 20 % je přehnaná. Kalkulace výnosu nepočítá s tím, že zvýšení cenové hladině se úměrně promítne do cen a tím do objemu spotřeby. Protože úřad pro hospodářskou soutěž nemá dostatečné kompetence a státem kontrolované podniky ztratily svou dřívější pozici na trhu, zbývá jako účinné opatření proti kopírování dovozní hladiny domácí nabídkou cenové moratorium, jež předpokládá cenový zákon po dobu šesti měsíců, a to plošně nebo selektivně. To je opatření, které komunisté opakovaně navrhovali. Protidumpingový zákon byl konečně schválen, ochranu domácího trhu na základě ekologických, hygienických a jiných předpisů lze uplatnit, ale opět jen na základě legislativy srovnatelné s EU. To


179/94

je opatření přesahující krátkodobý rámec, stejně jako harmonizace celních sazeb. Problém odbytových sítí je skutečně závažný, představuje největší problém zejména pro domácí potravinářskou výrobu. Spontánně už začal proces sdružování domácích producentů, který je třeba podpořit. Stejně nesporné je i uplatnění povinného podílu národní práce u veřejných zakázek (takové zákony mají vyspělé ekonomiky běžně, v USA je tento podíl 60 %). Opatření na podporu exportu trpí všeobecností a minimálním ohledem na daňový dopad. Chybí také pochopení toho, že stát by měl oceňovat dosaženou technickou úroveň výrobků (nejde přece jen o objem exportu jakýchkoli výrobků, ale o zvýšení podílu přidané hodnoty, jež je dnes oproti světové špičce bohužel už jen desetinová), každoročně vyhlašovat nositele prestižních cen za dosažené výsledky v exportu (zvlášť vývoz zboží a služeb, vývoz u malých a velkých podniků). To předpokládá umožnit i podnikům velkoryseji financovat výzkum a vývoj a propojit se s akademickými a vysokoškolskými pracovišti. To by návazně pomohlo řešit krizi AVČR i vysokých škol. estačí tedy zvýšení podílu výzkumu a vývoje na HDP a licenční a patentová politika. Je třeba hledat cesty propojení institucionalizovaného výzkumu a vývoje a podnikové sféry. avíc se musí vytvářet podmínky pro to, aby podniky mohly absorbovat výsledky vědy. Svázání růstu produktivity práce a mezd je opatření, které realizovaly v minulosti mnohé ekonomiky: např. Singapur po prudkém oslabení dolaru, kdy kolektivním vyjednáváním byly reálné mzdy stlačeny dolů. Jenže v našich podmínkách zbrzdění mzdového vývoje po cenovém nárazu v druhé půli roku 1997 povede k zúžení domácí poptávky a ke snížení sklonu k úsporám: nízkou míru úspor ale ČSSD kritizuje. Naproti tomu nesporná je nutnost zavést zrychlené odpisy a daňově zvýhodnit modernizační akce. Problém ovšem je kapitálová nedokrvenost českých podniků: v průmyslu 71 % z nich od roku 1991 nedokázalo uskutečnit žádnou výraznější modernizační akci. Jak překonat tento stav „antibalíček „ ani v nejmenším nenaznačuje. Vůbec jednotlivá vyjádření představitelů ČSSD i „antibalíček“ sám vzbuzují dojem, jako by stát měl realizovat restrukturaci firem. Náš názor je naprosto odlišný: restrukturaci firem musí provést managementy samy, stát jim „pouze“ musí připravit pro to podmínky, vhodné finanční, institucionální, právní i informační prostředí. Spolupráce na levici mohla být odpovědí, křičela o koaličních dohodách a strašila lidi. Potvrdila, že už není schopna pozitivního vymezení, ale jen vymezení negativního. Což platí i o vztahy uvnitř pravice. Je to z nouze ctnost: pozorný analytik by totiž postřehl, že programová stránka české pravice je prázdná slupka. Co vedení KSČM podcenilo, je nejen přetrvávající bytostný odpor levicového voliče k senátu, ale i chování pravice v ČSSD (kam počítám na základě parlamentní i mimoparlamentní zkušenosti i Vladimíra Špidlu; v letech 2004–2009 působícího v roli eurokomisaře). Ta v podstatě, aby znemožnila úspěch KSČM v senátních volbách 2000 (a tedy další vychýlení vah na levici v neprospěch ČSSD), odepsala i své kandidáty, učinila je rukojmím vnitrostranické hry. Do senátu prošel jediný kandidát (a to i díky podpoře KSČM, která svůj postoj zveřejňovala už dávno). Jinak než obětování sociálnědemokratických kandidátů nelze nazvat rozhovor Vladimíra Špidly s Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/95

monarchisticky zavánějícím názvem KSČM nemá mou důvěru. Vyšel v Právu den před volbami, kdy již nebyla možná reakce, kdy KSČM naopak – i formou placené inzerce – zveřejnila výzvu na podporu kandidátů ČSSD, a to přes intriky Lidového domu. Jeho opora, tzv. středočeská mafie, ve svém regionu utrpěla zdrcující porážku: sociální demokraté klesli asi na 40 % svého výsledku z voleb v roce 1998. Jenže tak se vedlo ČSSD prakticky všude. Špidlův rozhovor nepochybně byl poslední kapkou, kterou pro mnohé stoupence KSČM přetekl pohár, stejně jako sociálnědemokratické výzvy v některých oblastech (Ostravsko), aby stoupenci ČSSD komunisty ve druhém kole senátních voleb nevolili. Toto vyprávění je navíc dokladem ubohé úrovně politického diskursu v rámci ČSSD. Špidla například říká, že „největší hloubku levice vidím v důsledné demokracii a sociální citlivosti. To jsou dva komponenty, které sociální demokracie nikdy nezradila“. Pomíjím řeči o hloubce levice (možná že by se hodil šleh Jiřího Žáčka, že kaluže také předstírají hloubku!), ale zcela věcně musím konstatovat, že mám o tvrzení místopředsedy strany a vlády své pochybnosti. Nemluvím jen o vmanévrování Evropy do války v roce 1914 (velká část vedení německé sociální demokracie tehdy viděla v útoku na východ pokračování revoluce 1848!), o lhostejnosti špiček sociálních demokracií v době velké krize, ale také o současném faktickém vyprazdňování sociálnědemokratické identity a přechodu na neoliberální pozice. Blairovští sociální demokraté se zapojili do soutěže s konzervativci a liberály o to, kdo bude stranou velkého kapitálu. Špidla je prý historik. Jak může tedy tvrdit, že „sociální demokracie za více než sto dvacet let existence nezradila levicové ideály“? Nejde jen o zbabělou a podlou politiku za první světové války, ale hlavně o to, co bylo pak. Což údajný historik Špidla nezná například knihu Sebastiana Haffnera o německé revoluci 1918–1919, která vyšla i česky? Tam by se dočetl, jak se sociální demokracie (Scheidemann, :oske a další) spojila s oporami pozdějšího hitlerismu, s německými militaristy, proti sociálně demokratickým dělníkům, kteří realizovali program strany. A sociálnědemokratičtí vůdci utopili jejich naprosto legitimní a demokratické snahy v krvi. Ale vzpomeňme si na dobu nedávnou: svými výkřiky o triumfu atlantických hodnot (Peter Glotz) a chybným hodnocením situace po roce 1989 Socialistická internacionála napomohla vyloženému posunu doprava v zemích bývalého sovětského bloku: se všemi jeho důsledky. Pohodlná nevědomost kombinovaná s řečmi o moderní evropské levici je pro dnešní vedení ČSSD zcela typická, a to i v době Paroubkově. Tento postoj špiček sociální demokracie (je třeba vždy důrazně rozlišovat špičky a řadové členy!) z konce první světové války nebyl něčím výjimečným: nedávno bylo například obsáhle zdokumentováno chování socialistů v Portugalsku a osobně Mário Soarese při zastavení a otočení karafiátové revoluce z roku 1974. Frank Carlucci, pracovník CIA a velvyslanec v Portugalsku, usoudil (přes skepsi samotného Henryho Kissingera), že revoluci může zatlačit zpět strana, která se slovy také hlásí k levici. A jeho sázka na štědře podporované socialisty vyšla. Z nedávné doby je známa podpora sociálnědemokratických vlád válce proti Jugoslávii. Tehdejší německý ministr obrany Scharping v Praze na sjezdu ČSSD hřímal, jak je hrdý na to, že němečtí vojáci na Balkáně bojují za lidská práva. To byl asi pro Vladimíra Špidlu skvostný příklad věrnosti sociální citlivosti a demokracii, že?


179/96

Špidla tvrdí, že komunisté tím, že vytvořili autoritativní režimy, zradili levici na dlouhá léta. Není prý správné „otevírat cestu silám, o kterých nevím, zda nejsou v určité podobě ochotny vytvářet autoritativní režim“. Nebudu se pouštět do historické diskuse, jaká zkušenost a díky komu sovětský model legitimizovala v očích milionů. Ale na adresu příslušného citátu musím říci, že Vladimír Špidla v tuto chvíli prostě účelově lhal. O složitém spojení emancipace a represe ve stalinismu by bylo možné pořádat semináře, ale komunisté dobře vědí, jak autoritářská praxe poškodila prestiž socialismu. Vědí i o omylech, chybách a protizákonných postupech. Je to důvod jejich sebezpytování i sebekritiky. Komunisté svou strategii staví ne na omezování, ale na expanzi demokracie už v rámci kapitalismu, právně v ní vidí cestu k překonání výlučné nadvlády principu zisku. Chtějí nový typ společenské racionality, nové paradigma pro levici, společnost samosprávy a participace. Nejsou ale ochotni tolerovat útoky na sociální práva, na životní úroveň lidí, zatímco se nejvyšším příjmovým skupinám za vlády sociální demokracie poskytují daňové úlevy. Odmítají útok na rodinné rozpočty, na veřejné služby, neplnění slibů v otázce revitalizačního programu pro průmysl. KSČM se nepochybně ve volebních kampaních také dopustila řady chyb (které bychom neměli přehlížet: souhrnně bych řekl, že jsme vedli – včetně let 2006 a 2009 - hodně tradicionalistické volební kampaně ve společnosti, jejíž sociální a zájmová struktura se naopak dynamicky mění), velkou roli sehrála nepochybně i kampaň zastrašovací kampaň pravice, k níž se přidali častokrát také někteří „přátelé“ z ČSSD. Odepsáni byli ale díky Lidovému domu i kandidáti ČSSD. Osobně je mi nejvíc líto v roce 2000 Jana Kavana. Levicově smýšlející ministr, který úporně a trpělivě napravoval strašlivý stav ministerstva zahraničních věcí po Zielencově spoušti, byl a je možná mnohým malým lidičkám v „Liďáku“ trnem v oku. Byl to nejlepší ministr zahraničních věcí po roce 1989 (jakkoli v řadě věcí se neshodneme), byl jednou z výrazných postav vlády, a přece byl obětován díky hrátkám v Lidovém domě. Možná někteří z těch, kteří už tehdy začali boj o nástupnictví (sociálnědemokratické boje diadochů), v něm viděli možného konkurenta. Snad by nebylo pro ČSSD vše ztraceno, pokud by lidé jeho rozhledu měli v Lidovém domě slovo. Zemětřesení v centrále ČSSD bylo i prvním velkým podrazem vůči Miloši Zemanovi. Ten se sice až příliš spolehl, jak jsem uvedl, na techniku moci a podcenil dialog s veřejností, mnohdy mne jeho výroky rozesmály, ale byl to myslící politik, který ČSSD hodně pomohl. Tehdy ještě své otřesené pozice uhájil. Ale kam ji po něm dovedli politici mnoha frází a mála myšlenek, politici na jedno použití, to už ukázal čas. Naznačila to už ochota jít do přímých koalic s ODS na krajské úrovni a úporné trvání na bohumínské rezoluci, dokonce i na sjezdu v roce 2005. Jsou-li fakta v rozporu s usneseními, ČSSD soudí, že tím hůř pro fakta. Machiavelli říká, že nikdo nemá padat s nadějí, že se pak najde někdo, kdo ho zdvihne. Volební porážka roku 2000 ve spojení se zákrutami chování ČSSD byly pro KSČM trpkou lekcí, ale pro prosazení nutných změn ve stylu politiky strany i její komunikace s veřejností velice užitečnou. Věděli jsme už, na čem jsme: pokračování smluvně opoziční praxe znamenalo, že se pro nás prostor na levici otevírá: musíme ho ale zejména dnes nově definovat a strukturovat. Platilo to tehdy a platí to ještě mnohem více v roce 2009. Brzy se pak může stát, že na mínění ČSSD týkající se naší strany nemusí vůbec záležet, že bude zcela vedlejší, co si v Lidovém domě o Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/97

nás myslí a zda vůbec myslí. Pokud je v demokratické zemi suverénem volič, máme úspěch své politiky ve vlastních rukách. A i když u nás lze jen těžko mluvit o rovných podmínkách politické soutěže, nebojme se toho: jsme přece strana pro každé počasí. A vidíme cestu dál: přesvědčit co největší část společnosti o tom, že máme alternativu, že jsme alternativou, že s námi má šanci každý slušný člověk, každý, kdo může nabídnout svou práci a svůj talent. Dokážeme zdvihnout dosavadní ponižovanou a vysmívanou mlčící většinu. Tato země si zaslouží více, než je hloupé přežvykování toho, co bylo, pošťuchování mezi patentovanými demokraty, kteří nadřazují svůj společný zájem přežití jako privilegované kasty nad zájem veřejný. Oni nevidí, že hlavní otázkou pro českou společnost není mudrování Klause nebo dnes už dávno zapadlého Kühnla, natožpak provinčně profilovaného Kasala, nebo snad dokonce Čunka, ale to, zda Češi obstojí v globální soutěži. Už brzy předstoupíme před společnost s velkorysým projektem moderní české společnosti. A nové volby nám paradoxně dávají šanci získat pro to výraznou podporu ve sněmovně. Skeptici možná mávnou rukou, že je to nemožné. Ale úspěch v dějinách mají ti, kteří nemožné mění v možné. Vyžaduje to maličkost: odvahu si přiznat chyby, vyvodit z nich důsledky a změnit naše působení v politickém spektru. Hledejme v našich řadách i mimo ně výrazné osobnosti, schopné přesvědčivě představit to, oč nám jde. Obohaťme náš program, prosaďme sebevědomý a ofenzivní styl politiky, stejně jako pružnější a otevřenější komunikaci s veřejností. Ta je naším největším spojencem v boji se zkostnatělostí politických elit. Rozpočet Každoročně probíhá v českém parlamentu rozpočtová diskuse, která má předtím i následně velký ohlas v médiích. Velký prostor dostávají emoce a padají (v parlamentu i mimo něj) i velmi ostrá slova. Nicméně zejména Miloš Zeman připomínal vždy razancí svého vystoupení Čurilu Plenkoviče, který, jak známo, zbavil Rus loupeživého ptáka. Jenže my nežijeme ve světě ruských bylin a Miloš Zeman není Čurila Plenkovič. Miloš Zeman je jako důchodce na Vysočině, zatímco loupeživí ptáci opět pobývali ve Strakově akademii, ať se do ní dostali jakkoliv. A v době Fischerova kabinetu vládní agendu ovlivňují dál. I když žijeme v době úspěšných simplifikátorů, odmítám zjednodušující způsob polemiky, ať je tím simplifikátorem kdokoliv, třeba Topolánek nebo Paroubek. V ekonomii nejsou nikdy ideální řešení a vždy platí zásada „něco za něco“. A tak sice měly začátkem dekády po roce 2000 Polsko, Maďarsko i Slovensko vyšší růst, ale měly zase horší jiné makroekonomické ukazatele, v případě Polska a Maďarska inflaci a nezaměstnanost, v případě Slovenska strašnou nezaměstnanost, ta ale sužuje ostatně i Polsko. Maďaři navíc v době krize museli použít záchranného paketu ze zahraničí a mají nucenou správu veřejných financí. Privatizace jako všelék proti nízké produktivitě práce se neosvědčila nikde a problémy se zahraničněobchodní bilancí mají všechny středoevropské země. Je třeba také říci, že tlak na korunu měl sice na rozhodující příčinu vnitřní, totiž nízký výkon ekonomiky a katastrofální bilanci


179/98

zahraničního obchodu (jen v době vyslovené konjunktury se situace obrátila), ale bezprostředním impulsem byly spekulace na nejsilnějších zahraničních trzích. Ty vedly k útoku na měny řady transformujících se ekonomik, ať už to byla naše koruna, thajský baht, nebo jihoafrický rand. Postižena byla ostatně i řecká drachma, jejíž život už zakončil nástup eura. Klausovu týmu je třeba také přiznat, že držel, byť i za značnou cenu, makroekonomickou disciplínu až do roku 1994. Na druhé straně Miloš Zeman, který se líčí ve svých pamětech jako veleúspěšný premiér, by měl také zpytovat svědomí. První totiž mluvil o potřebě utahovat si opasky, o nutnosti asketické morálky, nic neučinil proti scénáři ekonomické reformy s výjimkou kritiky kuponové privatizace. Nesouhlasil jsem ale ani s názorem Jozefa Wagnera, který přesunoval odpovědnost na nás na všechny. My jsme jako jediní scénář ekonomické reformy nepodpořili, ale předložili jsme dokonce vlastní alternativu, včetně vlastní koncepce privatizace. Na našem tehdejším stanovisku ke scénáři ekonomické reformy ze září 1990, které přednesl jménem klubu Vojtěch Filip , nemusíme měnit vůbec nic. Přesně totiž postihlo vývoj, který pak skutečně nastal. Chci se tedy podívat na politiku českých vlád, vyjádřenou koncentrovaně v rozpočtech, podívat jinak než řečníci v parlamentu, z hlediska cílů, které si kladli sami vládní ekonomové. Pravda, mohl bych ironizovat. Svého času prohlásil např. Karel Dyba, že se naše ekonomická reforma stane vzorem např. pro africké státy. Soudě podle ERDI (rozdílový index směnného kursu) mohlo by to být pravdou. Ale jak říkali latiníci, i Homér si občas zdřímne, a tím spíše dnešní přetížení politici. Zaměřím se tedy na to, jak cíle reformy formuloval v srpnu 1990 ten nejpovolanější, Václav Klaus. Vytkl si tři úkoly: udržet během reformy dosavadní úroveň produkce, dosavadní životní úroveň a zajistit rovnoměrné rozložení nákladů na reformy pro všechny. Tento cíl se nepodařilo bohužel naplnit, zůstal pouze předčasně pohaslým slibem, stejně jako prognózy odražení se ode dna. Česká ekonomika jako celek i v částech je podkapitalizovaná, nepodařilo se vyřešit žádný ze tří podstatných problémů naší ekonomiky konce 80. let: možnostem neodpovídající exportní výkon a produktivitu práce i překonanou strukturu národního hospodářství. Na rozpočty posledních let se budu tedy dívat prizmatem oněch tři Klausových úkolů z roku 1990, zda přispívaly k překonání dosavadních nepříznivých trendů. Především, byly tyto rozpočty ekonomicky racionální? Zajišťovaly pokrytí potřeb ekonomiky a společnosti? Z tohoto pohledu to nebyly rozpočty, ale cedník. Děr je tolik, že s tím nic nezmůže ani tradiční vynalézavost a improvizační schopnost našich manažerů, dělníků a konstruktérů. Vláda v obavě o makroekonomickou stabilitu sahala opakovaně k tvrdým restrikcím místo k přesměrování a restrukturaci poptávky k jejímu generálnímu utlumení. Platí tu argument Keynesův z jeho díla The Means to Prosperity (Prostředky k prosperitě) z roku 1933, z doby velké krize, že veškeré pokusy obnovit rovnováhu restrikcemi jsou odsouzeny k nezdaru. Jako varování pro dnešní Fischerův kabinet by měla znít Keynesova


179/99

teze, že restrikce povedou k pádu agregátní koupěschopné poptávky, následně k pádu výroby a nakonec k poklesu životní úrovně se všemi potížemi z toho plynoucími. Při všeobecném tlaku na snížení domácí poptávky by byl nadějnou možností oživení ekonomiky export, ale jeho podpora je nadále mizivá a neodpovídající našim potřebám. Dnes (2009) je tu navíc zničující dopad světové krize. Navíc mám obavu, že se neberou v úvahu vnější rizika dneška: efekt El iňo, například, vedl v určité fázi k vzestupu cen potravin, k dramatickým pohybům na světových burzách. O potravinové krizi posledních let (2006–2008) jsem psal na svých webových stránkách (www.ransdorf.com). Jsme na takové otřesy dnes i do budoucna připraveni? Pochybuji. Ptám se také na to, jaké jsou rozpočty minulých let z hlediska fiskální spravedlnosti. To není plané moralizování. Připomenu jeden starý příběh. Odehrál se ve starém Sumeru. Jediný král V. dynastie urucké Utuchegal (vládl sedm a půl roku) střídavě zdaňoval své hlavní poplatníky, chovatele černých a bílých ovcí. Když zdanil obě kategorie, došlo k povstání a Utuchegal odešel, mírně řečeno, z politické scény. Řeknete si, inu, dávný Orient. Jenže podobně britský ministr financí Townshend soudil, že američtí kolonisté nejsou dost vděční za osvobození od francouzské hrozby a daňový šroub orientoval hlavně na nepřímé daně. Přispěl k vypuknutí revoluce. Z hlediska fiskální spravedlnosti jsou české rozpočty Jánošík naruby, protože bohatým dávají a chudým berou. (V případě kdysi diskutované Jahnovy reformy nebo modré šance Topolánkovy ODS by to platilo dvojnásob.) Přitom u nás probíhá, stejně jako v řadě jiných zemí, které šly cestu přesunu daňového břemene z právnických subjektů na občany, z přímých daní na nepřímé, eroze daňové báze. Ministr Eduard Janota, povolaný rozpočtový expert, to vlastně dnes přiznává. Daňovým rájem typu Kajmanských ostrovů se nestaneme, a to dokonce ani v evropských měřítcích ne. Podobné daňové ráje totiž zná i Evropa, např. Normanské ostrovy ve Spojeném království. Krize navíc vyprovokovala drsný atak na daňové ráje v EU. Srovnání Dánska a Francie, která zažila i takové výkřiky daňové absurdity, jako je Ponsův zákon, ukazuje, že snížení daňové zátěže samo o sobě nevede k vyšší atraktivitě země pro zahraniční investory. Výsledkem je jen rozklad rozpočtové báze a vyšší míra nespravedlnosti, citlivě vnímaná občany. Podobně vyznívá i srovnání Chile a Mexika. Mexiko se podbízelo, ale Chile zdaňující spekulativní kapitál a zavádějící povinné úložky u centrální banky přesto přitáhlo větší a kvalitnější investice ze zahraničí. Jsou totiž i další faktory atraktivity: kvalita tržního prostředí, jeho absorpční potenciál a nesporně i průhlednost a vykalkulovatelnost do budoucna. Projevy Miloše Zemana ve sněmovně ukazovaly, že možná i on věří v Lafférovu křivku. Chci upozornit všechny obdivovatele a vyznavače této mediální hvězdy mezi ekonomy, že Arthur Laffér přednášel dlouhá léta za tučný honorář sice nadále před těmi, kterým jeho slova lahodí, totiž před představiteli velkého byznysu, ale na univerzity už ho nezvou. Praxe 80. let (a vlastně celé období do nástupu nynější krize) jeho koncepce vyvrátila. Co mi vadí na českých rozpočtech, je také to, že byly a jsou ve znamení ztráty perspektivy, byly a jsou, možno říci, prézentistické. Chová se tak i Jan Fischer, o němž jsem si naivně myslel, že nemusí být politikem bez vize. Rozpočty se ale už dávno před ním málo


179/100

zaměřovaly a zaměřují na ty úseky, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. aším hlavním obnovitelným zdrojem je přece lidská kvalifikace. Proč má např. věda zůstat chudým příbuzným (viz plány roku 2009 na to, aby se sebralo Akademii věd ČR do roku 2012 45 % finančních prostředků), když v nejvyspělejších zemích až 75 % přírůstků HDP se děje na základě aplikací vědy? Výzkum a inovace jsou nejspolehlivější cesta z krize. Podcenivý přístup se týká i infrastruktury a zejména komunikací. Připomínám např., že sice střední fakturovaná cena za míli vzdušné přepravy klesla od roku 1930 do roku 1990 na jednu šestinu, ale cena tříminutového telefonního hovoru mezi Londýnem a New Yorkem klesla za stejné období z 244,65 USD na 3,32 USD (český telekomunikační trh šel dlouho ovšem jiným směrem, a proto jsem si dopisoval s ministrem Římanem a komisařkou Redingovou a ta mým snahám dala za pravdu). Za třicet let mezi 1960 a 1990 cena jednotky informační kapacity klesla o 99 %. Intelektualizace práce a spotřeby je trend, který musíme brát vážně. V podmínkách střední Evropy nemůžeme soutěžit v láci pracovní síly, v podcenění domácí měny, ani v rabování přírodního bohatství, ani v podbízení se přelétavému spekulativnímu kapitálu. Musíme být inovativnější, výkonnější a odvážnější než naši konkurenti. K tomu by měly vlády svými rozpočty vybízet. A to je právě to, co nedělaly a nedělají. Někteří soudili, že prý budeme atraktivnější, až budeme v NATO. Investoři se ale nedívají na to, jakou kdo má politickou barvu. Jeden příklad za všechny: Čínská lidová republika přitáhla v roce 1996 tolik investic jako všechny rozvojové země dohromady v roce 1989. Čína se dobře drží i nyní, když se v době krize dramaticky zhoršily poměry na trzích. Investory odrazuje i nízká kvalita českého právního a institucionálního rámce. To se promítá ostatně i na příjmové stránce rozpočtu. Stát i nadále – byť Zdeněk Škromach se snažil o korekce – škudlil na důchodcích a rodinách s malými dětmi, na dopravě, vědě, kultuře, bytech atd., ale na druhé straně dovolil, aby výkon vlastnických práv státu byl zoufale nekvalitní. Jeden příklad za všechny. Komerční banka kdysi odváděla do rozpočtu na daních 4 miliardy. Tato suma se záhadně smrskla časem na 106 milionů. Co dělal zástupce státu v příslušných orgánech banky? Zájem banky jako ekonomického subjektu převládl evidentně nad zájmem státu. Jaká je kvalita výkonu vlastnických práv, nám názorně ukázal nejostřeji případ Investiční a poštovní banky. Ale všechny banky byly za vlád vedených sociální demokracií předány do rukou zahraničních finančních ústavů. Čalfova, Pithartova a zejména Klausova vláda zredukovala ekonomickou reformu na vlastnický převrat. Jejich cesta pokračovala i v následujících letech. V Klausových balíčcích byl ukazován lék na současně potíže v jediném: v dotažení vlastnických změn bez ohledu na to, že forma vlastnictví sama o sobě není motivačním faktorem, nýbrž je jím užití vlastnictví. České vlády se chovaly jako kvasinky, které úporně produkují alkohol, který je nakonec zlikviduje. Po desítkách vtipů na české vládní ekonomy, které jsem v posledních měsících a letech vyslechl, mi dovolte povzdech pamětníka. Na Prognostickém ústavu někteří makroekonomové


179/101

tvrdili, že jejich věda je hard science, zatímco ostatní společenské vědy soft science. Přeji jim jejich sebevědomí, pokud ho dodnes neztratili, ale i hardware se neobejde bez softwaru, má-li fungovat. Podobně i hospodářská politika státu musí mít ekonomický kabát, možná i ekonomickou kostru, ale rozhodně sociální duši. Celý vývoj 90. let v naší zemi mne přesvědčil, že subjektivní ekonomie, ekonomie, která se obejde bez člověka, nemá perspektivu. To platí i o české rozpočtové politice minulých let.

Prognostikovo velmi pozdní odpoledne aneb co statistika může prozradit o údajně úspěšné politice Při všech příležitostech v druhé fázi svého vládnutí Miloš Zeman s dramatickým přednesem Eduarda Vojana sděloval užaslému národu, že nastalo oživení ekonomiky, nyní navíc provázené vzestupem spotřebitelské poptávky. Nežil náš bývalý premiér v jiném státě než zbytek občanů? Jak to tedy bylo a je? Vláda argumentovala především meziročním nárůstem hrubého domácího produktu v 1. čtvrtletí 2002 o 4,4 % (ve stálých cenách 1995, v běžných cenách 3,6 %). Problém je ten, že tento vývoj byl tažen vnější konjunkturou, kdy růst vývozu byl o 6 procentních bodů vyšší než růst dovozu. To ovšem nelze přeceňovat, protože u vývozně úspěšného odvětví strojů a dopravních prostředků tvořila silniční vozidla 31,3 % strojírenského vývozu a všechny ostatní strojírenské vývozy měly pasivní saldo. Je také zbytečné připomínat konjunkturní zranitelnost těchto vývozů. Zejména dnes je to vidět, kdy krize sráží automobilový průmysl do kolen. Dovoz minerálních paliv a maziv dramaticky zvětšuje pasivum v obchodu s Ruskou federací. Otazník nad tehdejšími návrhy ministra Fencla klade fakt, že u potravin a živých zvířat je negativní saldo 7,4 mld. Kč: ani sociální demokraté nechránili a nechrání domácí trh před dotovanými dovozy. V zahraničním obchodu Zemanova vláda ničím nepřispěla k překonání slabin jak v komoditním složení, tak i v teritoriálním zaměření vývozu. Potud k výsledkům zahraničního obchodu, který postihují občas i nepochopitelné výkyvy zahraniční politiky. Domácí efektivní poptávka vzrostla jen o 1,3 %, což dokazuje, že přes všechen jásot o trvalém oživení nelze mluvit. evíme také, co si myslet o tehdejším přírůstku zásob (4,1 %), který svou dynamikou měl výrazný náskok před domácí spotřebou. Patrně to, že agregátem změny stavu zásob se dlouhodobě doháněla dynamika růstu HDP. Dokladem správnosti mé skepse byl také dramatický růst zadlužení státu. Koncem března 2000 byl státní dluh proti 31. 12. 1999 vyšší o 5,2 % a dluhová služba v prvním čtvrtletí vzrostla meziročně o 18,5 % (HDP o 4,4 %). Krizový vývoj státních financí tedy vláda Miloše Zemana nedokázala zvrátit, negativní trendy se spíše prohlubují, což se prokázalo následně. Vláda začala sázet v podstatě na jedinou kartu: na rozprodej zbývajícího majetku zahraničním investorům.


179/102

Vlády mluvily o vlastních prorůstových opatřeních, jenže v rozporné realitě české ekonomiky je porážely a porážejí restriktivní tendence, které žene dnešní krize do nových obrátek. Domácí efektivní poptávka byla v době optimistických Zemanových tvrzení stále ještě 4 % pod úrovní stejného kvartálu roku 1997. Spotřeba domácností se tehdy meziročně zvýšila jen o 1,1 % (nominální výdaje na konečnou spotřebu rostly o 5,3 % oproti růstu cen u těchto zboží a služeb o 2,2 %), v růstu nominálních příjmů domácností vzrostla váha sociálních dávek (nárůst z 8,4 % na 13,5 % oproti snížení přírůstku mezd a platů z 2,9 % na 2,5 %). Snížily se důchody plynoucí z vlastnictví (o 9 %). Velký význam má růst spotřebitelských úvěrů (už roku 1999 byl jejich meziroční nárůst 60 %!). Spotřeba vlády rostla o 1,9 % a valný prorůstový efekt neměla. Největší zklamání ale přináší fakt, že vláda neměla (a dodnes nemá) úspěch se svou investiční politikou. Podíl hrubé tvorby fixního kapitálu na HDP v prvním kvartálu se meziročně snížil z 25,0 % na 24,3 % a oproti prvnímu kvartálu 1997 je stále o 11 % nižší. Hmotné investice do průmyslu se zvýšily jen o 1,4 % (i když lze přiznat některé pozitivní změny v odvětvové struktuře investic: trvá ovšem nízké procento nárůstu hmotných investic ve výrobě strojů a zařízení: jen 3,3 %!). Vysloveně strašným signálem je propad investic ve výrobní základně stavebnictví, kde pokles dosáhl 40 % úrovně roku 1999 (velký, pětinový pokles zaznamenalo také pohostinství a ubytování)! Při ocenění v běžných cenách meziročně stagnoval nebo klesal objem přidané hodnoty ve všech odvětvích hmotné výroby (zemědělství 97,5 %, průmysl a stavebnictví 100 %), ale i v obchodu, opravách a ubytování i stravování (96,4 %). Služby sice vykázaly v tomto ohledu růst (finanční zprostředkování 107,7 %, komerční služby 106,2 %, ostatní služby 106,1 %, doprava a spoje 100,5 %), ale služby nemohou být solidním a dlouhodobým základem pro oživení ekonomiky. Podniky nad 100 zaměstnanců rostly ve výkonech o 10,5 %, u hospodářského výsledku o 39 % a v oblasti rentability nákladů se zlepšily ze 4,38 % na 5,48 %. Počet zaměstnanců klesl o 7 % a účetní přidaná hodnota na zaměstnance vzrostla o 13,6 %. Začátek restrukturalizace byl patrný ovšem jen u části podniků v průmyslu, prosazoval se též proces koncentrace, který ovšem znamenal a ještě bude znamenat uvolňování z práce. Znepokojující faktor je nadále nízká úroveň hmotných a nehmotných investic. Posiloval se také podíl podniků pod zahraniční kontrolou: zajímavé ale je, že u středních podniků byl podíl na přidané hodnotě vyšší než podíl na výkonech (21,6 % oproti 20,1 %), zatímco u velkých podniků s kontrolou zahraničního kapitálu byl tehdy podíl na přidané hodnotě nižší než podíl na výkonech (19,4 % oproti 22,9 %). Dokumentuje to fakt, že zahraniční investoři zatím směřovali spíše do investičně méně náročných odvětví: jejich podíl na investičním majetku nefinančních organizací v zůstatkové ceně byl jen 12,5 %. Trend ale vede k posilování tohoto podílu. Meziročně se v prvním kvartálu zvýšilo vlastní jmění podniků se zahraniční účastí o 36 %, investiční majetek o 22 %, počet zaměstnanců o 16,6 % (u domácích vlastníků poklesl počet


179/103

zaměstnanců o 10,3 %). Nicméně domácí podniky stahují náskok zahraničních subjektů, pokud jde o hospodářské výsledky, což je důsledek expanze zahraničních subjektů. Pokud jde o finanční organizace, značně poklesly meziročně jejich výkony, ale na rozdíl od nefinančních organizací tu výrazně rostly mzdy, a to i tam, kde hospodářské výsledky byly negativní. V peněžních institucích vzrostly o 16 %, v penzijních fondech o 23 %, v pojišťovacích institucích o 31 %, v investičních fondech o 13 % (při průměrné mzdě 35 tis. Kč). V této oblasti byl nejmenší mzdový nárůst ve stavebních spořitelnách (0,5 %, průměrná mzda 29,5 tis. Kč) a v leasingových společnostech (5,7 %). Je pozoruhodné, že právě z finanční sféry zaznívaly často výhrady k mzdovému růstu nekrytému růstem produktivity práce. Miloš Zeman také s oblibou mluvil o tom, že nezaměstnanost klesá. Jednak jsme tehdy prožívali určitou oddechovou pauzu po roce 2001, kdy poprvé docházelo k výraznému snižování počtu zaměstnanců, jednak se zvětšuje počet osob vyřazovaných z úřední evidence pro tzv. nespolupráci. V červnu 2000 šlo například o 17 tisíc lidí. Přes příchod populačně slabších ročníků a prodloužení školní docházky byla míra nezaměstnanosti v červnu 2000 oproti stejnému období roku 1999 stále o 0,3 % procentního bodu vyšší. Ve druhé polovině roku se ovšem očekával nárůst o jeden procentní bod. Počet volných pracovních míst byl desetkrát (!!!) nižší než počet zájemců a přitom byla nabídka strukturálně velmi odlišná od poptávky. V roce 2009, poté, co místo konjunktury přišla krize, je na jedno volné místo už třináct zájemců. Proti Zemanovu tvrzení stál fakt, že jen vzestup zaměstnanosti ve zdravotnictví, školství, veřejné správě, ve službách pro podniky a částečně i v dopravě a stavebnictví zastavil růst nezaměstnanosti. Zrychlil se naopak ve zpracovatelském a těžebním průmyslu, ve výrobě a rozvodu elektrické energie, plynu a vody, ale už i ve velkoobchodu a maloobchodu. Klesal i počet osob s druhým zaměstnáním a počet lidí se změněnou pracovní schopností. Jestliže roku 1999 absolventi škol, lidé končící vojenskou službu a ženy končící mateřskou dovolenou tvořili 45 % přírůstku nezaměstnaných, v roce 2001 se dostavila výrazně negativní změna: 97 % nového přírůstku tvoří lidé v plné pracovní aktivitě. 29 % bylo propuštěno z důvodu nadbytečnosti, 17 % přišlo o práci proto, že zaměstnavatel ukončil činnost. To vyvracelo Zemanovo tvrzení o zlepšení situace na trhu pracovních sil a ukazovalo rizika pro blízkou dobu. Miloši Zemanovi nelze nepochybně upřít dobrou vůli překonat krizi. Neupíral jsem mu nikdy i právo na entuziasmus. Ale vyčítal jsem mu nasazování růžových brýlí mámení, podléhání virtuální realitě, na jejíž tvorbě se sám aktivně podílel. Připomínám, že od jara 1991 zaznívaly komentáře, že jsme se už konečně odrazili ode dna. Proč sám v době svého vládnutí (ale i ve svých pamětech) reprodukoval klausovské vidění reality? Byl a je jako Goethova matka, která chtěla slyšet jen samé dobré zprávy. Přecenění kladných stránek a nedoceňování rizik je však vždy hrozbou do budoucnosti. Dnes, v době plně propuknuvší krize, to zažíváme naplno. Jak to bylo a je s krizí


179/104

Bez přesných a včasných informací se dobrá politika dělat nedá. I když virtuální realita hraje v současné společnosti stále větší roli, přece jen je v konečné instanci síla věcí větší než síla slov. Vědí to Zeman, Špidla, Gross i Buzková, když své kampaně stavěli na tom, že vyvedli naši zemi z ekonomické krize? Jistě hodně kritiků už připomenulo základní selhání vlády, a sice vzestup procenta nezaměstnaných z 6,1 % na 9,1 % před volbami 2002. Hovořilo se o poklesu počtu rozestavěných bytů, o nárůstu kriminality mládeže, o tom, že stále jedna třetina podniků byla ve ztrátě. Kritice byla podrobena reforma státní správy, stejně jako plíživé oklešťování práv občanů (sněmovna odrazila pokus tehdejšího ministra vnitra Grosse o omezení shromažďovacího práva). Ale o jedné věci se nemluví: o spoléhání vlády na neprůhlednou a nevěrohodnou řeč čísel. Miloš Zeman se začal podobat Karlu Dybovi, který nás pasoval mezi asijské tygry, a Tomáši Ježkovi, který chtěl dát hlavu na špalek, že u nás propukne ekonomický zázrak. Ve skutečnosti v některých letech 60 % i více procent růstu hrubého domácího produktu činila změna stavu zásob. Upozorňoval jsem na to bývalého premiéra Zemana ve sněmovně (podle mých propočtů se růst pohybuje v řádu mírně nad 1,5 %), který ale reagoval pouze řečmi o mém nepolíbení ekonomickou vědou. Ve skutečnosti jsem šlápl na jedno z jeho mnoha kuřích ok. V roce 2001 vzrostl HDP o 51,8 mld. Kč a 26 mld., tedy více než polovinu, představoval vzestup změny stavu zásob. Za necelé dva roky (I. kvartál 1999 – III. kvartál 2001) se totiž z důvodů, které nikdo není schopen říci, zvýšil objem zásob o 53,3 mld. Kč. A kdyby v tomto roce byly zachovány všechny parametry vývoje ekonomiky z minulého roku a zásoby by stagnovaly, došlo by letos k poklesu HDP o 3,3 % oproti roku 2001. Jsem zvědav, jak si s tím ČSÚ poradí. Ale jedno se ukázalo jasně: v povolebním čase, někdy na podzim, došlo k tiché revizi údajů o vývoji ekonomiky. Mnohé překrylo zděšení z ničivých povodní. V roce 2002, před volbami, nám už ČSÚ přinesl „překvapení“: revizi průmyslového růstu ze 7,0 % na 3,7 %. Jistě, nižší základna dává lepší předpoklady pro dosažení růstu v roce voleb. Ale jsou podobné dramatické výkyvy základních statistických dat normální? Nesporně ne: polský statistický úřad před krátkým časem revidoval vývoj HDP za minulý rok z plus 1,1 % na 1,0 %. Specifika naší statistiky ukazuje fakt, že podíl změny stavu zásob na celkovém HDP je u nás oproti standardním západoevropským ekonomikám zhruba desetinásobný. A znovu je tu stále se vnucující otázka. Nebyli Miloš Zeman a jeho kolegové v roli Goethovy matky, která chtěla slyšet jenom samé dobré zprávy? Věděl vůbec Vladimír Špidla, kam směřuje reforma veřejných financí? utnost reformy a zdroje schodků


179/105

Zúčastnil jsem se spolu s Jiřím Dolejšem semináře, který pořádalo družstvo Fontes Rerum, vedené známým ekonomem a zároveň poslancem, následně pak i ministrem (zemědělství) Janem Mládkem. Hlavním lákadlem bylo vystoupení dnes už bývalého ministerského předsedy Vladimíra Špidly k reformě veřejných financí. Jaký zanechal před přítomnými ekonomy dojem? Tragický. Zejména v tom, jak nerozuměl pokládaným otázkám. Řečeno slušně Vladimír Špidla a politická ekonomie jsou disjunktní množiny. Shrnutí jeho moudrosti zaznělo ve větě, vypůjčené z :apoleona (ocituji ji raději tak, jak to říkal :apoleon, nikoli ve Špidlově parafrázi), „člověk se angažuje a pak se uvidí“. Což připomíná taktiku z raného období kopané, známou pod slovy „kopni a běž“. Nelze říci, že by nebyl důvod pro to, co se nazývá reformou veřejných financí. Ale ve světě byly úspěšné ty reformy, které nebyly jen souborem škrtů ve veřejných výdajích a kolekcí dalších daňových opatření. Přínosem pro ekonomický život národů byly ty reformy, které měnily ekonomickou strukturu země, celý směr hospodářského vývoje. Z 90. let známe příběh Finska, země bez výrazných přírodních zdrojů, do té doby vázané na sovětský trh. Ten se rozložil a Finsko mělo až 24 % nezaměstnaných. Politické reprezentace reagovaly jinak než Špidlův kabinet. Investovaly do nových oborů, které do té doby neexistovaly, do lidské kvalifikace, hledaly ve spolupráci s podnikovou sférou bílá místa na trhu. Výsledkem je zcela jiná výrobní a vývozní struktura, zmizela dřívější téměř naprostá převaha dřeva a papíru (jejich podíl je ve vývozech místo dřívějších 70 % jen 30 %, dalších 30 % představuje strojírenství, stejně jako elektronika), nezaměstnanost byla stlačena na třetinu výchozího stavu. U nás se problémy maskovaly a žádná vláda se tu po roce 1990 nestarala (až na některé kroky ministra Grégra) o možnosti a potřeby podnikové sféry. Pokud jde o kvalitu řízení a motivaci lidí, nedostali jsme se dále. Daňová soustava by měla obsahovat podle našeho názoru princip fiskální spravedlnosti, měla by dávat státu dostatek prostředků na profinancování základních funkcí, měla by být nástrojem, jak ovlivňovat strukturu ekonomiky, a zejména by měla obsahovat podněty, impulsy pro ekonomické subjekty činné na trhu. Jde také o kvalitu tržního prostředí, o jeho absorpční potenciál, o solidní úroveň legislativního a institucionálního prostředí. Klíčový problém naší ekonomiky je výpadek v procesech akumulace a bez přitáhnutí zahraničních investic a racionalizace fungování státu se nepohneme vpřed. Získat větší objem zahraničních investic je žádoucí (v minulosti prakticky celá americká industrializace byla tažena dovezeným kapitálem, dnes má vysokou úroveň zahraničních investic z industrializujících se zemí například Čína), ale klíčový faktor není rozhodně v podbízení se nízkou úrovní daňové kvóty. Souhrnně řečeno materiál vlády obchází klíčové problémy, vychází z nesprávné diagnózy příčin existujícího stavu. Překvapuje také neschopnost analyzovat obdobné procesy jinde. Pokusím se tedy v sérii úvah o zamyšlení nad jednotlivými aspekty problémy. V této stati se budu věnovat samotné předložené vládní koncepci reformy veřejných financí. Vývoj deficitu veřejných financí jednoznačně ukazuje, že prodlužování jeho dosavadního trendu je dlouhodobě neudržitelné. Podle údajů MF, obsažených ve zprávě ke státnímu


179/106

závěrečnému účtu za rok 2002, vzrostl podíl tohoto schodku na hrubém domácím produktu z 1,6 % v roce 1996 na 6,7 % v roce 2002. Není sporu o nutnosti zásahů jak do příjmové, tak i rozpočtové části veřejných rozpočtů. Sporné zůstává ocenění příčin vzniku fiskálních deficitů a navržené zaměření i časové rozložení reformních opatření. Vláda vidí podstatu vzniku deficitů v prohlubujících se strukturálních obtížích, dočasnosti jednorázových příjmů a ve stárnoucí populaci. Skutečná podstata deficitu však je ve vytunelování státního majetku, v rozprodeji rentabilních státních majetků (často za nízkou cenu), v poklesu výkonnosti ekonomiky (12 let stagnace HDP). eexistuje bohužel ocenění poklesu národního ani státního majetku v období 1989 až 2002. Jeho přesun do soukromých rukou (domácích i zahraničních) byl však spojen s poklesem příjmů veřejných rozpočtů. aproti tomu výdaje měly částečně přirozený vývoj, částečně zbytečně narůstaly s neúčelným rozšiřováním státní administrativy obsluhující vzniklý soukromý sektor, který měl být údajně lepším hospodářem než stát. Rostoucí napjatost fiskálních vztahů podporovala i nechuť vlád řešit rozpočtovou nerovnováhu včasnými opatřeními a jejich předvolební populistická opatření ve mzdové politice. Důsledkem bylo žití z podstaty. Dnes stojí jakákoli vláda před splácením polistopadových dluhů a nemůže se vyhnout nepopulárním zásahům do příjmů a výdajů veřejných rozpočtů.

Ideologie reformy; rizika a jejich zastírání Členství v mezinárodních organizacích (OECD, EU, MMF) tlačí naše vlády k určitému typu řešení, který však je předmětem rostoucích diskusí. Jakákoli vláda se dnes odvolává na maastrichtské limity a na principy Paktu stability a růstu (str. 14), které však neplní ani všechny členské země EU (v roce 2003 Francie, Německo, Portugalsko) a Francie otevřeně prohlašuje, že je plnit nechce. Výhrady k současně převažující hospodářské politice vyspělých kapitalistických států vyjadřuje otevřeně Joseph Stieglitz, když hodnotí Pakt stability jako nástroj, který zavedl do praxe automatický ekonomický destabilizátor, a varuje, že trvat na smluveném rozpočtovém stavu v době hospodářského poklesu znamená dávat všanc blahobyt milionů pracujících, kteří přijdou o zaměstnání (Ekonom č. 20/2003). Je proto v prvé řadě nutné posoudit celkový přístup, který je promítnut do navrhované reformy. Vláda (a nejen ta Špidlova) převzala základní koncepci liberálních ekonomů. Ta spočívá v příjmové části rozpočtů v přesunu části daňové zátěže z podnikové sféry na skupiny občanů, které lze označit za nižší střední vrstvy. Jde v podstatě o koncepci MMF, založenou v zájmu finančního kapitálu a nadnárodních společností na růstu nepřímých a poklesu přímých daní (tabulky na str. 104 a 105). Ve výdajové části rozpočtů se škrty soustřeďují v dosavadních zákonných výdajích na opatření postihující především nižší, popřípadě střední příjmové skupiny (zásahy do systému starobních důchodů, sociálních dávek, nemocenského pojištění), v otevření prostoru pro další privatizační vlnu. Děje se tak v duchu ideologie „štíhlého státu“ a


179/107

se zaměřením na omezení dosud zajištěných služeb rozpočtových organizací a jejich nahrazení přímým nebo zprostředkovaným převzetím soukromopodnikatelským sektorem. Je to nad rámec uzavřené koaliční dohody (viz str. 86 a přílohu č. 1). Vláda návrh označila jako model „Partnerství veřejného a soukromého sektoru“. Výsledkem operace má být, že stát se stane „partnerem a zákazníkem soukromého sektoru, od něhož nakupuje služby“ (strana 77–79 a příloha č. 8). Ve skutečnosti tím došlo nikoli k úsporám, ale ke zvýšení státních výdajů. Koncepce vlády byla pod heslem obnovení fiskální rovnováhy zaměřena jednostranně na podporu podnikatelského sektoru na úkor finanční situace domácností. Byla asociální a v předložené podobě nepřijatelná. Navržená koncepce obsahovala řadu rizik. Vláda vycházela z nesprávného předpokladu, že rozhoduje o reformě veřejných financí (strana 36). Ve skutečnosti pouze přebírala koncepce mezinárodních orgánů, bankovního sektoru a vlivných lobbistických skupin. Bylo jasné, že po zhroucení představy o zrychlení ekonomického růstu podlehne tato nebo následující vláda tlaku na další zpřísnění opatření zaměřených proti životní úrovni zaměstnanců a celá koncepce reformy veřejných financí se znovu otevře, představa o střednědobém fiskálním výhledu (příloha č. 2), ve které se slibuje správcům rozpočtových kapitol a státních fondů tříletý výhled zabezpečující závazný fiskální cíl, nebyla reálná. Tříletý výhled byl zcela nestabilní a vždy hrozí nebezpečí, že vláda nebude schopná zajistit jeho stabilitu ani v průběhu roku nebo že jeho roční aktualizace bude spojena s tak velkými změnami, že celý výhled znehodnotí. Jeho rozpis na resorty a z resortů na jednotlivé programy vyvolává jen řadu konfliktů. Se znepokojením je nutné zaznamenat aplikaci mediálních praktik při zpracování předloženého návrhu reformy, které zcela zkreslují reálný rozsah navržených opatření. Nejzřetelněji se to projevuje v prezentaci tvrdě restriktivních zásahů do výdajové části rozpočtů, které se označují jako „aktivní opatření“ (kapitola IV.3) nebo v označení daňových opatření směřujících k větší sociální diferenciaci jako „posílení daňové spravedlnosti“ (strana 97). Jde o pokrytectví nejvyššího stupně. edořešené problémy komplikující reformu veřejných financí K reformě veřejných financí přistoupila vláda v době, kdy ještě není dokončena přestavba státní správy a nebyly dobudovány úřednické orgány samosprávných územních celků. V důsledku toho resorty musely urychleně dokončit přesuny svých kompetencí do vytvářených územních celků a uzavřít dosud otevřené vážné rozpory o výši dotací pro samosprávné celky. Vláda musela stanovit limity výdajů ze státního rozpočtu pro rozpočtové kapitoly i nové rozdělení daňových výnosů mezi centrum a územní orgány. Za takto neuzavřených vztahů se uskutečňovaly i změny, vyplývající z nové struktury sestavování a předkládání návrhu státního rozpočtu, včetně nového postavení správců jednotlivých státních kapitol (strana 60–62).


179/108

Ve stejné době čekalo vládu plnění řady úkolů, které se zavázala dokončit jako předpoklad vstupu do EU, který nastal 1. 5. 2004. Kumulace těchto změn a jejich koordinované zvládnutí vysoce zatěžovalo státní aparát a při nízké řídicí úrovni vlády neustále hrozilo vážné narušení vztahů mezi ústředními orgány a územními samosprávami. Za této situace bylo neodpovědné, že vláda iniciativně otevřela zahájení dalších sporných experimentů, sledujících privatizaci služeb dosud poskytovaných rozpočtovými organizacemi. Příprava reformy byla spojena s trvalou improvizací při výběru navrhovaných opatření. Pochybnosti o serióznosti předloženého materiálu vyvolávala od počátku skutečnost, že přes jeho dlouhodobou přípravu a opožděné předložení vláda do poslední chvíle měnila jeho obsah a zvyšovala rozsah jeho dopadů na společnost. Charakterizuje to zvýšení požadovaného výnosu opatření z původních 120 mld. Kč na 200 mld. Kč, tj. o plnou třetinu, schválené na konečném koaličním jednání dne 22. června 2003.

Chybná řešení Celkově spornou ideologii reformy přenášela vláda do nedomyšlených, často vnitřně rozporných řešení. Koncentrace restriktivních zásahů do opatření snižujících dynamiku reálných příjmů a do současného zvyšování výdajů obyvatelstva postihla jeho kupní sílu a bude minimalizovat dynamiku osobní spotřeby. Ta však má rozhodující vliv na dynamiku HDP, o níž se ve vládním materiálu předpokládalo, že se bude každoročně zvyšovat o polovinu procentního bodu a v roce 2006 dosáhne 4 % (strana 30). Toto tempo by však kladlo těžko splnitelné požadavky na růst vývozů, pokud by nepokračovala konjunktura na mezinárodních trzích. Za horších podmínek byl mnohem pravděpodobnějším bude scénář sestupné dynamiky HDP, v nejlepším případě její stagnace na úrovni kolem 2 %, což ohrozí předpokládané příjmy veřejných rozpočtů a celou koncepci jejich reformy. Vláda dlouhodobě koncentruje přírůstky výdajů na činnosti, které nevytvářejí podněty pro budoucí zrychlení tvorby hmotných zdrojů. Téměř polovina prostředků určených na financování programu reprodukce majetku byla v roce 2002 užita na financování programu dopravní infrastruktury, který bude vytvářet podmínky pro plynulou a rychlou přepravu zboží, ale nikoli pro jeho výrobu. Rozpočtové prostředky byly v nadměrném rozsahu vázány i ve výdajích na obranu, které ČR udržovala na úrovni 2,2 % HDP, tj. vyšší než v řadě ekonomicky silnějších členských státech EU. Jejich minimální snížení, uvažované po posledním jednání koalice, je z hlediska požadovaných úspor výdajů nedostatečné. Předkládaný materiál se vyhnul i otázce úspor ve výdajích na Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/109

bezpečnost, které mimořádně nabobtnaly právě v posledních letech, kdy podle vlády měly vytvořit podmínky pro zvládnutí zasedání MMF a ATO. Nebyly omezeny ani po uskutečnění těchto mezinárodních zasedání (roční růst v roce 2002 o 11 %, ve státním rozpočtu na rok 2003 kapitola ministerstva vnitra o 10,7 %).

Zavádějící argumentace Vládní návrh obsahuje některé nepřesné, zkreslující a zavádějící informace nebo interpretace číselných údajů, které ve svých důsledcích umožnily účelové „zdůvodnění“ předem formulovaných závěrů. Vývoj veřejného dluhu nebyl zvládnut. Jeho výše trvale narůstá a vyžaduje provést výrazné změny v příjmové i výdajové části veřejných rozpočtů. Zpráva vlády však neobsahuje srovnání s ostatními členskými státy EU, které by ukázalo, že v řadě z nich je situace mnohem kritičtější, aniž by to vyvolávalo bezprostřední reakci Evropské komise nebo Evropské centrální banky. Scénář hrozící katastrofickým vývojem (strana 43–44) ukazuje, že ČR nemohla být roku 2006 a ani zdaleka nebyla v pozici Itálie nebo Řecka, kde veřejný dluh přesahuje roční HDP, a přece jsou tyto země součástí eurozóny. Pakt stability, ze kterého ministerstvo financí odvozuje své požadavky na rozsah zásahu, nemůže být samospasitelným kritériem. Samotný tehdejší předseda Evropské komise Prodi ho označil za nedokonalý a zastává názor, že je zapotřebí mít inteligentnější nástroj s větší flexibilitou (rozhovor pro Le Monde z října 2002). Poslanecká sněmovna proto měla zvážit tvrdost navrženého zásahu a jeho sociální únosnost i možnost jeho rozložení do delšího časového období. Kritériem pro harmonogram reformy neměl být orientačně stanovený termín pro přijetí eura, který ostatně krize smetla. Klást splnění subjektivně stanovených věcných i časových limitů nad rozbití již dnes narušeného sociálního smíru mohl být sebevraždou koaliční a ostatně i jakékoli vlády. Vláda spojovala konsolidaci veřejných rozpočtů se snížením míry přerozdělování a argumentovala tím, že daňová kvóta v ČR je příliš vysoká (strana 17–18). Tabulka uvedená v textu však nepotvrzuje závěry vlády. Nejde jen o to, že jak přiznávají sami autoři, odpovídá úrovni daňového zatížení v evropských státech OECD a je nižší než činí průměr členských států EU před rozšířením, což se omlouvá vyšší ekonomickou úrovní těchto států. Pro posouzení je nutné vzít v úvahu i to, že byla na úrovni maďarské kvóty, přičemž Maďarsko, stejně jako ČR, také procházelo obdobím restrukturalizace ekonomiky, přičemž úroveň hospodářského rozvoje je v této zemi přece jenom nižší. Reforma veřejných financí tam nezabránila finančnímu krachu. Celá argumentace k vysoké daňové kvótě má zastřít skutečnost, že její snížení má být součástí manévru na přerozdělení daňové zátěže z podniků na střední a nižší příjmové skupiny obyvatelstva.


179/110

Dnes již obligátní útok ministerstva financí na údajný rychlý růst mandatorních výdajů měl v prvé řadě vytvořit klima pro útok na sociální výdaje, kde se vzhledem k jejich objemu nejsnáze dají ušetřit větší částky Obecná kritika mandatorních výdajů přechází skutečnost, že zahrnují kromě ostře sledovaných sociálních transferů např. i výdaje na dluhovou službu, splatné státní záruky, příspěvky mezinárodním organizacím a tzv. kvazimandatorní výdaje, do kterých spadají výdaje na obranu. Jsou to výdaje vyplývající z činnosti vlády a možnosti jejich snížení zůstávají mimo pozornost, Vývoj vnitřní struktury mandatorních výdajů ukazovaly údaje ze státního závěrečného účtu na rok 2002. Je z nich zřejmé, že mandatorní výdaje vzrostly proti předchozímu roku pomaleji (o 7,9 %) než celkové výdaje státního rozpočtu (8,2 %). Ve vnitřním složení mandatorních výdajů se zvýšily sociální výdaje o 7,1 %, z toho dávky důchodového pojištění jen o 6,2 %, zatímco ostatní mandatorní výdaje o 10,9 %. Je proto třeba v prvé řadě přiškrtit růst výdajů závislých na činnosti vlády. Falešnost kritiky vývoje výdajů na sociální zabezpečení a sociální péči lze doložit tím, že jejich nominální růst o 95 % (strana 10) byl zhruba z poloviny odčerpán růstem spotřebitelských cen, které se v období 1995–2001 (tj. sledovaném ve zprávě) zvýšily o 45 % (údaj ČSÚ). ejvětší restrikce byla uplatněna u starobních důchodů, jejichž reálná výše v době této „reformy“ stále ještě nedosáhla předlistopadové úrovně.

Konkretizace stanovisek k dílčím návrhům Špidla poněkud arogantně prohlašoval, že momentálně nikdo nepředložil alternativu, a proto je třeba přijmout to, co on nabízí. Neviděl nebezpečí sestupné tendence ekonomiky, kterou převaha restriktivních opatření navozuje. Konjunktura toto nebezpečí překryla, dnešní krize ho opět plně obnažila. Dominující charakter restriktivního přístupu, stejně jako deflační situace (z větší části vlastně dovezená – je realitou u klíčových hráčů v EU) mohly vést po opadnutí vnějších příznivých podmínek k zúžení domácího trhu, k pádu agregátní koupěschopné poptávky (spotřeba domácností a do jisté míry i státu tehdy bránily dnes už otevřené recesi), stejně jako k sestupné restrukturalizaci. Nerovnováha veřejných financí by se tak za čas opakovala, ale na nižší úrovni. Uznání nutnosti reformy veřejných financí proto naprosto neznamenalo přijetí vládního návrhu. Ten je jako celek nepřijatelný a je nutné ho odmítnout. Strukturu dopadů v příjmové i výdajové části veřejných rozpočtů je třeba proti vládnímu návrhu obrátit tak, aby se na úhradě ztrát spojených s politickou a ekonomickou transformací podíleli především ti, kdo na ní doposud bohatli, a nikoli ti, kteří byli zatím převážně její obětí.


179/111

Při jednání v Poslanecké sněmovně se projevila úplná nepřipravenost vlády (či její zvolené taktiky) předložit potřebné předlohy zákonů, konkretizujících navržené směry řešení, jako komplex. Komunistická strana se snažila právě proto o jejich oddělené projednávání. Protože se nepodařilo v úplnosti uplatnit tento postup, doporučoval jsem jako základní princip pro provádění reformy veřejných rozpočtů uplatňovat závěr vlády, že klíčovým problémem veřejných financí není nedostatek zdrojů (peněz), ale nízká efektivita při jejich alokaci (strana 82). To ovšem znamená, že zlepšení situace může přinést v prvé řadě zlepšení řídicí práce všech článků státního aparátu a nikoli tržní vztahy. Myslím, že bylo nutné odmítnout návrhy, jejichž důsledkem by byla větší sociální diferenciace společnosti. Mezi ně patří snížení daně z příjmů právnických osob. Je však možné souhlasit s doprovodnými opatřeními (omezení odpisů a leasingových splátek na osobní automobily, zkrácení lhůty pro umořování ztráty z předchozích let, zrušení možnosti reinvestičního odpisu a slevy na dani sražené z dividend) – viz strana 99 – případně navrhnout zrušení dalších dnes existujících možností odpisů z daňových odvodů. Nelze souhlasit i s možností stanovit daň z nemovitostí bez účasti soudních znalců nebo odhadců (strana 99). Byl by to zdroj daňových machinací se strany plátců daně i daňových úředníků, stejně jako zřízení agentury pro státní zakázky, která by měla za důsledek nevyužití možností územních samosprávných celků, rozšíření korupce na centrální úrovni a vznik monopolu dodávek pro několik vybraných nejsilnějších a politicky podpořených firem (strana 76). V této souvislosti je třeba zhodnotit zkušenosti získané s centralizací dodávek pro vojenské posádky. Bylo třeba zablokovat přijetí modelu „Partnerství veřejného a soukromého sektoru“ (strana 77, 130 a další; argumentace – viz výše). Patřil jsem mezi ty, kteří se snažili posuzovat navrhovaná opatření z hlediska věcných podmínek pro jejich přijetí a sociální únosnosti celého komplexu kroků. Argumentem nemohl být subjektivně a samoúčelně stanovený horizont roku 2008 pro přijetí eura. Naproti tomu bylo možné jednat o konkrétní formě následujících návrhů vlády, jako zrušení autonomie státních fondů a jejich plné začlenění do jednotlivých rozpočtových kapitol (strana 32– 33). Zvláštní pozornost přitom třeba věnovat Státnímu fondu dopravní infrastruktury, jehož činnost (včetně enormního růstu cen prováděných prací a nesplácení státem zaručených úvěrů) neúměrně zatěžuje státní rozpočet a výsledky v urychlení tranzitu prospívají především zahraničním organizacím. Dále je nutné samostatně posoudit úpravu činnosti Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu, kde je třeba zachovat možnost podpory zemědělské činnosti nad úroveň podpor z prostředků EU, nebylo nutné se bránit zrušení transformačních institucí, ale pouze na základě důsledného vyčíslení všech důsledků v materiálu navržených zásad (strana 73), minimalizaci nově poskytovaných státních záruk. Současně třeba provést okamžitý zásah proti ministerstvu dopravy, které neplní úkol limitovat přijímání úvěrů Správou železniční dopravní cesty (strana 74). Zvážit bylo možné restriktivní opatření ke snižování počtu zaměstnanců ústředních orgánů státní správy s tím, že dosavadní představy vlády o možnosti úspor jsou nedostatečné a neodpovídají nízké výkonnosti současné administrativy. Je třeba požadovat jejich vyšší razanci. Zcela chybí opatření k Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/112

regulaci aparátů samosprávných orgánů. Nelze připustit možnost obcházení tohoto úkolu zřizováním nových organizačních jednotek nebo privatizací činností. Chybí i program zajišťující zpomalení mzdového vývoje v této oblasti (strany 56–57), přijatelné byly audity rozpočtových výdajů u jejich správců a současně s tím i zvýšení osobní odpovědnosti příslušných úředních činitelů (strana 62–64). Podporu zasloužila i myšlenka tvorby rezerv ve státním rozpočtu, kryjících rizika vzniklá poskytováním státních záruk (strana 75). Pokud by v Poslanecké sněmovně došlo skutečně k věcnému jednání o obsahu reformy, bylo možné, proti ústupkům vládní koalice od některých asociálních návrhů přímo postihujících obyvatelstvo, zvážit jako krajní mez odsouhlasení optimalizace sítě lůžkových zdravotnických zařízení (strana 53), úpravu státní podpory stavebního spoření (strana 54–55), navrhovanou diferenciaci příspěvků do systému důchodového, nemocenského a zdravotního pojištění a výplat z jejich fondů (strana 100, 101, 104). Naproti tomu plnou podporu jsem vyjádřil požadavkům odborových organizací a prosazoval jsem zejména majetková přiznání spojená s kontrolou původu dosud nabytých majetků, spojení reformy veřejných financí s upevněním daňové disciplíny, přijetí programu vyrovnávání daňového a pojistného zatížení mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými, obecné zavedení registračních pokladen (ale je třeba vzít v úvahu slovenskou zkušenost, tam byl minimální přínos pro státní pokladnu), přijetí opatření postihujících šedou ekonomiku. Sociální demokracie se musela rozhodnout, dá-li přednost podpoře odborářů, nebo pravice z Unie svobody. Nebo ještě jinak – platí otázka, kterou kdysi předložil Schröderovým sociálních demokratům v SRN Oskar Lafontaine (nyní předák Die Linke): „Pánové, jdete s bankami, nebo s odbory?“ Na stejném rozcestí byl tehdy i Vladimír Špidla a zatím se zdá, že údajně sociálně cítící politik dodnes, i v Bruselu, dává přednost bankám.

Úloha Poslanecké sněmovny Veškeré změny, zahrnuté do reformy veřejných rozpočtů, je třeba podmínit posílením úlohy Poslanecké sněmovny při jejich přípravě, schvalování a kontrole jejich provádění i v hodnocení dosažených výsledků. Jako nedostatečnou lze hodnotit roli Poslanecké sněmovny, vymezenou pouze jako posouzení fiskální strategie a schválení agregátních střednědobých výdajových rámců i roli jednotlivých výborů, omezenou na pouhé sledování alokace a využívání rozpočtových prostředků v rozpočtových kapitolách (strana 61). Poslanecká sněmovna musí mít právo schvalovat i základní strukturu rozpočtových příjmů (daňové zákony) a výdajů (limity pro státní správu a územní samosprávu) a právo kontroly výsledků reformy veřejných financí, včetně vyvozování závazných závěrů vůči vládě. Jak to žádal kdysi anglický filosof a ekonom John Stuart Mill, parlament musí být zrcadlem národního Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/113

života. Zatím je do tohoto ideálu daleko, ale KSČM musí usilovat o jeho naplnění, nechce-li se stát pouhým ornamentem parlamentního systému. Sociální politika jako výzva Na tak malém prostoru, jaký poskytuje tato úvaha, lze pouze udělat jakousi mapu klíčových problémů v oblasti sociální politiky. Už je to dávno, kdy jsme byli svědky provokativního vyjádření bývalého premiéra Vladimíra Špidly, že sociální stát musí na určitou dobu ustoupit do pozadí. Je to logické završení jeho dosavadního vývoje ve vládní funkci, kdy postupně opouští klíčová témata sociálnědemokratického programu. Komunisté si naopak myslí, že sociální oblast není něco zbytkového, že sociální stát v novém, hlubším pojetí může být motorem ekonomického vývoje a nikoli pouhým břemenem. Zejména v době krize. Václav Klaus se naopak vyjádřil s otevřeností sobě vlastní (Financial Times 6. 1. 2009), že lékem na krizi je oslabení sociálních, ekologických a zdravotních standardů, které jsou prý překážkou racionální ekonomické aktivity. Předně bych chtěl zdůraznit, že jestliže se v minulosti za subjekt sociální politiky pokládal prakticky jenom stát, nyní je jasné, že jím má být celá společnost. Vladimír Špidla odrážel (i když ve velmi omezené a deformované podobě) koncepce Martina Potůčka, který sociální politiku váže na občanskou společnost. Ale Špidlovo budování nezávislých fondů a fondíčků není cesta k podílu občanské společnosti na sociální politice. Spíše tak roste neprůhlednost a riziko nekompetentnosti v této oblasti. Dosavadní trend vlády tedy nelze chápat jako pozitivní řešení, ale jako zabřednutí ve slepé uličce. Oproti Vladimíru Špidlovi soudím, že sociální politika nesmí být chápána ani v době krize veřejných financí jako zbytková oblast. ebezpečí zbytkového pojetí zesílilo ještě za Petra :ečase z Topolánkovy vlády a nyní v době krize s Fischerovým kabinetem. Měla by naopak být vnímána jako nástroj rozvoje společenské produkce. Investice do člověka mají klíčový význam a ve všech případech úspěšného řešení ekonomické krize se s nimi počítalo na předním místě. Na investicích do člověka by měla stát ekonomická a sociální koncepce KSČM a komunisté by právě v této oblasti měli hledat motor rozvoje. I ve vzdálenější minulosti se to prokázalo třeba v Dánsku v 19. století po státním bankrotu. V návaznosti na tento typ investic se podařilo najít ve zchudlém Dánsku bez surovinových zdrojů nové výrobní obory, které pak byly schopné táhnout export. Nebo je možné ukázat jako příklad tohoto přístupu v nedávné minulosti adaptační strategii Finska po šoku způsobeném rozpadem východních trhů, na kterých bylo Finsko závislejší než my. Propukla tehdy strašná nezaměstnanost, která začátkem 90. let minulého století dosáhla až 24 %. Dnes již v této severské zemi nepanuje drtivá převaha vývozu výrobků dřevozpracujícího a papírenského průmyslu, jejichž podíl činil do začátku 90. let 70 %. Je to už jen 30 %, stejný objem připadá rovným dílem na elektroniku a na strojírenství. Kdo znal do začátku reforem firmu, jako je Nokia?


179/114

Dále bych chtěl podtrhnout, že sociální politika v podstatě modeluje životní styl lidí a profiluje tím do značné míry trh, jeho strukturu a formuje poptávku i spotřebu. Je to tedy také makroekonomický nástroj. Životní styl je do značné míry zboží a stát je do značné míry prostřednictvím své politiky jeho producentem. KSČM by měla oproti jiným stranám zdůrazňovat nejenom pokrytí základních materiálních potřeb, ale také posun k postmateriálním potřebám. Měla by si uvědomit, že sociální politika má i jakousi výchovnou funkci ve společnosti. Další důležitý bod je to, že bohatství společnosti se neměří jenom množstvím statků, jak se častokrát zdůrazňuje, ale disponibilním časem společnosti a jejích členů, jak opakovaně zdůrazňoval Karel Marx. Vývoj pozdního kapitalismu to ukazuje čím dále tím více. Mluvíme-li o poklesu kvality života, argumentují nám tím, že roste množství nákupů. Je to ovšem z velké části kryto tím, že jsou to nákupy na úvěr. Tato forma roste v některých letech až o 50 %. Jenže pokles kvality života je spojen právě se snižováním disponibilního času obyvatelstva. Ale musíme vnímat i celou řadu dalších negativních jevů, které se v minulém období projevily a snižují kvalitu života. Je to především marginalizace celých sociálních skupin, je to marginalizace regionů, je to postupná ztráta sociální soudržnosti, i když díky minulosti jsme v nově se rodící EU 25 států na tom nejlépe, pokud jde o onu sociální kohezi (česká společnost byla výrazně, místy až nezdravě rovnostářská). Je to stlačení životního stylu jaksi na menší plochu a omezení disponibilního času, jak jsem se o tom už zmínil. Ve spotřebním koši celkově se dává méně peněz na tzv. rozvojové potřeby. Dochází k omezování funkcí rodiny, když začíná drtivě převažovat ekonomická funkce rodiny. To pak ohrožuje reprodukci společnosti jako celku. Příznačný je také obrovský nárůst sociálně deviantních jevů. Je třeba, abychom se v nových podmínkách a na širší základně vrátili k návrhu, který před lety podali naši zastupitelé v Praze. Tam se psalo o tom, že by se těmto sociálně deviantním jevům mělo čelit systematickou prací v oblasti volného času mládeže. Právě tato prevence by do budoucna měla nárůst sociálně deviantních jevů přinejmenším zastavit. ervózní životní styl produkuje ovšem také velký vzestup psychických poruch.

1.

Globalizace a současná ekonomická krize Současný stav diskuse je neuspokojivý: „mainstream“ (hlavní proud) společenských věd, především politické ekonomie, vystupuje vůči současné podobě globalizace apologeticky. Levicoví autoři naopak kritizují nesporná negativa, ale nepodávají pozitivní alternativu. KSČM vidí v globalizaci objektivní proces, který ale může mít různé vyústění. V současné době se také globalizace týká v různé míře finančních trhů, trhů zboží a služeb a trhů pracovních sil. Obecně řečeno současná globalizace znamená, že rozpory, které existovaly


179/115

v Marxově době v rámci národního státu, existují dnes ve světovém měřítku. To určuje také budoucí šance marxismu a z něho vycházejících politických hnutí. Oskar egt se vyslovil přesně, že kapitalismus, jak ho v jeho vývojové dynamice analyzoval Marx, existuje teprve nyní. Tyto šance nejsou dány automaticky. Limitujících faktorů je více. Je to jednak schopnost reflexe existující situace světa i národních společností, jednak schopnost subjektu progresivní přeměny dospět k solidární akci. Pokud jde o schopnost adekvátní reflexe, většina společenskovědní produkce je apologetická a v zajetí fenomenality. To není dáno jen nějakou vědomou služebností lidí v této sféře vůči silám kapitálu, má to i objektivní příčiny. Moderní společenská skutečnost je v rostoucí míře skutečností univerzálního zprostředkování. Podstatný pohyb je ve větší a větší míře zprostředkován jevovým pohybem (a formální podřízení práce kapitálu je nahrazováno reálným podřízením práce kapitálu). To umožňuje, že především politické ekonomii stačí soustředění na fenomenalitu, která je nejsnáze matematizovatelná. Požadavek matematizace ekonomie (Samuelson) je možný za současné situace jen díky omezení na fenomenalitu. eschopnost rekonstrukce celku vedla už vícekrát v dějinách k omezení vědy na fenomenalitu (srv. sofisté, Epikúros: úkolem filosofie je popis!, podobně rozklad scholastiky, rozklad německé klasiky, pozitivismus a neopozitivismus, postmoderna), proti tomu stojí snahy o postižení podstatného pohybu jako něčeho bezprostředního. Tento rozštěp reflektuje skutečnost, že zprostředkování je v moderní společnosti složitě strukturovaný proces a problém. Reflexe existující skutečnosti (Marx rozlišuje – podobně jako Hegel – skutečnost a realitu) předpokládá destrukci fenomenality jako svůj předpoklad. Všeobsáhlá přítomnost fenomenality je dnes jedním z hlavních nástrojů manipulace ve vyspělých společnostech. Uveďme si různé formy fenomenality. Předně je to ekonomická fenomenalita, „virtuální ekonomika“, která vyvolává divoké reakce i v teorii (koncept „fyzické ekonomie“ v Schillerově institutu) i seriózní úvahy o řešeních (James Tobin a jeho projekt daně postihující pohyby spekulativního kapitálu). Rozsah spekulativních investic je obrovský (dnes asi 85 % celosvětového objemu, začátkem 70. let jen 15 %), což je dáno jednak charakterem pozdního kapitalismu, jednak částečně tím, že v době otevírání nových trhů byla vždy větší dynamika financování prostřednictvím cenných papírů než prostřednictvím úspor. Výzkum finančních derivátů, které Warren Buffett nazval finančními zbraněmi hromadného ničení, představoval jednu z hlavních priorit ekonomické vědy, jak ukazuje i seznam obelových cen za ekonomii v posledních letech. Soustředění na fenomenalitu vede k tomu, že jednak nedochází k reflexi předpokladů vlastní disciplíny, jednak dochází ke ztrátě schopnosti prognózovat zlomy, „vychýlení“ z normálu (Ormerod, The Death of Economics, 1994). Vystoupení „expertů“ tak mají spíše ideologický charakter a smysl. Schopnost reflexe byla oslabena u dalších společenských věd šířením vulgarizovaných konceptů postmoderny. Zde jsou zpochybněny předpoklady moderní vědecké racionality (ale i moderního politického diskursu): koncept autonomního odpovědného subjektu, pokroku, organické souvislosti dějin, objektivního základu pravdy. Pravda se mění v tomto pojetí Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/116

v konsensus odborníků, společnost se rozpadá na autonomní okruhy, v nichž platí zásady teorie jazykových her. Za těchto okolností je fenomenalita jediným přístupným předmětem vědeckého diskursu. Medializace: není důležitý tolik obsah sdělení, jako médium sdělení samo (Mc Luhan: médium samo je poselstvím). Média jsou důležitým faktorem soustředění pozornosti na fenomenalitu, odpoutávání pozornosti od podstatného (mechanismus dobře popisuje Chomsky). Jistou nadějí jsou proti „jednosměrným“ médiím interaktivní média (internet). Umění je pod tlakem marketizace a to ohrožuje jeho emancipační potenciál. Hegel chápal neprávem umění jako něco minulostního, protože neschopného postihnout pohyb zprostředkování, příznačný pro moderní společnost. Wagner (Umění a revoluce) naopak z toho, že umění je vlastní živel jedinečného, vyvodil revoluční poslání umění, které je proti panujícímu všeobecnu. To fungovalo až do doby avantgardy. Jenže vše pohlcující fenomenalita byla spojena s jakousi „estetizací“ skutečnosti: tím zmizela umělecké moderně půda pod nohama. Je-li umění svým způsobem univerzální, nemá proti čemu revoltovat, estetická kritéria se zcela zhroutila. A cesta ke komercionalizaci, masové kultuře je otevřena. To je třeba brát i v úvahách o nové (tolik potřebné) revoluční estetice, která musí primárně stavět na destrukci fenomenality (náběhy k tomuto typu obsahuje uvažování například u Brechta, viz i zajímavý filmový projekt Alexandra Klugeho Das Kapital). Destrukce fenomenality je pouze předpoklad: mnohem obtížnější požadavek je ukázat celý řetěz zprostředkujících článků mezi podstatným a jevovým pohybem: to je těžké ve vědě, ale zejména v jazyce slovní i obrazové propagandy. Moderní společnost je charakteristická také tím, se její jednotlivé složky pohybují stále více samostatně, zprostředkování je stále obtížnější problém a probíhá prostřednictvím vřazování rozporů. Analýza hierarchické struktury rozporů je nesmírně důležitá nejen z hlediska poznání, ale i praktické politiky. Příkladem je problém hlavních imperialistických center, regionálních center a závislých států. Problém závislosti je třeba studovat v globalizovaném světě v novém kontextu. apř. Mexiko je sice nepochybně ekonomicky závislé, ale mohlo (a vlastně i muselo, s ohledem na domácí podmínky) vést relativně nezávislou politiku. Existuje i obrácená závislost: proto USA urychleně bránily úplnému finančnímu kolapsu po mexickém krachu v prosinci 1994. Podobně tomu bylo v případě krizí v jihovýchodní Asii nebo v Brazílii. Dnes je v krizi samotný kapitalismus, a to celosvětově. Problém závislosti a vzájemné závislosti (interdependence) je třeba pečlivě studovat i vzhledem k relaci EU (ěmecko) – země střední Evropy (ČR). Pokud jde o hierarchické vřazování rozporů, byl to základ Leninovy revoluční strategie i diplomacie (Lengyel, Diplomácia és forradalom). Tvrdé a měkké zdroje moci. Horké války a konflikty nízké intenzity nemají mezi sebou pevné hranice.


179/117

Bývá zdůrazňováno v diskusi o konkurenceschopnosti EU, že tu jsou tři centra: USA, EU, Japonsko a další země Dálného východu (především Čína). Jenže samostatnými hráči se do určité míry stávají i nově industrializované země. V levicové diskusi o systému mezinárodních vztahů stojí proti sobě Wallersteinova škola a teorie egriho a Hardta (Impérium). Wallersteinův pojem světového systému je dobrým nástrojem pro analýzu struktury světového kapitalismus v jeho historické dynamice. Výsledky Wallersteinovy školy z hlediska zkoumání globalizace jsou přínosem i pro historický výzkum. Historické paralely globalizace existují i v minulosti, zejména vytvoření světového trhu v 16. století (Braudel a Brennerova debata). Diskuse o vztahu kapitalismu a revolucí zaslouží novou pozornost. Charakteristiky pozdního kapitalismu jsou zajímavě podány u Fredrica Jamesona, včetně analýz postmoderny jako kulturní struktury pozdního kapitalismu s odklonem od časovosti k prostorovosti. ově je třeba analyzovat postavení socialismu z hlediska strategie modernizace ve 20. století. Joseph Stiglitz má pravdu, že dosavadní úspěch Číny je založen na využívání možností globalizace. Kladivo bez pána aneb co se děje na finančních trzích (Viděno z Bruselu) Kladivo bez pána se jmenuje zajímavá skladba francouzského hudebního skladatele a teoretika Pierra Bouleze. Nedávno jsem ji znovu poslouchal a přemýšlel o finančních trzích, které jsou také přesný, ale občas bezcílný nástroj. Vyžadují korekci, jak vědí už i mnozí z těch, co donedávna přísahali na samospasitelnost trhu. Působím v Bruselu a některým novinářům se zdá nudné, co se tam děje. A přece na odpovědi EU na finanční krizi v mnohém závisí, co bude dále i s naší ekonomikou. Topolánek soudil, že se nás krize přímo nedotkne. Já tvrdím, že se může dotknout každého z nás. Pokud vás to zajímá, přemýšlejte o tom se mnou. Dozvíte se, že inflace může být opět dvojciferná. Že vklady mohou být radikálně znehodnoceny. Že cizí měny mohou být jen na příděl či speciální povolení. Že Evropané mohou platil za litr benzinu až 4–5 eur. Že je možné dramatické zvýšení výdajů na energie a teplo. Krize také může přinést drastické zvýšení nájemného. ení také jisté, že euro vydrží nápor krize. Smrštění světového trhu a otřesy na něm oslabí nabídku zboží z jiných částí světa. A státy budou mít co dělat, aby zajistily ten okruh veřejných služeb, na který jsme si ve 20. století zvykli. A diskuse o kapitalismu a jeho limitech bude zase na pořadu dne. Na stránkách Financial Times probíhá na jaře 2009 a v periodikách tohoto typu se stále vrací. Jediný, kdo na krizi vydělá nepochybně, budou vydavatelé Marxových spisů. Ty půjdou dobře na odbyt (v Německu vzrostly prodeje Marxova Kapitálu v roce 2008 o 300 %). Zaujal-li vás výčet těchto problémů, krok za krokem vás provedu labyrintem krize a budu se také zabývat tím, jak byste se mohli proti krizi chránit. Každý z vás. Kladivo bez pána 2 Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/118

Spekulativní bublina je dnes tak velká, že to vyráží dech. Svět byl doslova zaplaven likviditou. Celkové množství peněz ve světě se zvětšilo za posledních třicet let čtyřicetkrát, zatímco objem zboží jen čtyřikrát. Novináři dnes naříkají, že padá Dow Jonesův index. Není divu, od roku 1982 se navýšil dvanáctkrát, vnitřní produkt USA jen čtyřikrát. Poté, co Paul Volker snížil opět po úspěšném boji s inflací úrokové sazby, začalo období růstu a Dow Jonesův index, který byl červenci 1982 808 bodů, se vyšplhal na 10 864 bodů v lednu 2006. Warren Buffett, známý a velmi uznávaný americký investor, nazval finanční deriváty finančními zbraněmi hromadného ničení a dnes je jejich objem téměř pětinásobný oproti světovému hrubému domácímu produktu. Za Billa Clintona začal proces pumpování virtuálních peněz do ekonomiky. Formálně sice vyrovnal rozpočet, ale následky se projevují teď. Dvě války připravené Georgem Bushem mladším účet jen zvýraznily. Sám irácký konflikt stál americké poplatníky podle Stiglitze a Bilmesové přímo a nepřímo 3 biliony dolarů. Už začátkem 90. let byl podíl spekulativních investic ve světové ekonomice opačný než začátkem 70. let: 85 % investic směřovalo do spekulativní oblasti, jen 15 % do „reálné“ ekonomiky. Životnost investice na londýnské burze byla v průměru 7 dní. Oslabování dolaru sice probíhalo, ale rozsah nerovnováh na světových trzích byl děsivý. Po depresi začátku 90. let snížili Japonci úrokové sazby u úvěrů téměř na nulu, japonské úspory byly přesunovány půjčkami i prostřednictvím fondů USA a Evropy, aby se zhodnotily. Na americký trh směřovaly i přebytky asijských nově industrializovaných zemí (hlavně Číny, která tam umisťovala i nespotřebované investice ze zahraničí) a také přebytky ropných států. To depreciaci dolarů brzdilo a brzdí. Čína dodávala levné (byť málo kvalitní) zboží do USA, tím se držely nízko úrokové sazby coby hlavní motor ekonomiky. Americká a čínská ekonomika jsou dnes spojité nádoby a Čína připoutala svou měnu (renminbi) k dolaru, byť pomocí fixního koridoru. Podle některých variant teorie Bretton Woods II to dlouho kopírovalo cestu, kterou šlo po roce 1948 Německo. Nerovnováhy na globálních trzích prý byly základem jejich dynamiky posledních dvaceti let. Jenže nyní bude Čína nucena svou měnu posílit a zpomalit ekonomickou dynamiku. I ona už cítí u svých exportních odvětví drtivý dopad krize a ztrátu trhů. Krize bolestivě dopadá i na ropné státy, včetně Venezuely a Ruska. Opatření v hlavních ekonomikách jsou chaotická a nákladná. Daleko lepší než zajišťovat situaci bank by bylo dát garance peněžnímu trhu. Hlavním problémem totiž byl a je paradoxně nedostatek skutečné likvidity.

Část III. LIDSKÁ DIMEZE EKOOMIKY JAKO CÍL


179/119

Je dvacet let po listopadu 1989, které režim oslavuje jako dvacet let svobody. Lidé to ale vnímají jako dvacet let nesplněných slibů. Jsou apatičtí, bez zájmu o politiku, o veřejné dění, aféry, jako například ty na vysokých školách, mají symbolický přesah. Ukazují, že za peníze si lze u nás pořídit vše. Tím nevolám po tom, co bylo, v první části jsem ostatně ukázal problémy spojené s tehdejší rozvojovou strategií. Lidé tehdy (jako ostatně i dnes) cítili rozpor mezi možnostmi společnosti a jejich naplňováním, nelíbily se jim ani přešlapování na místě, ani soustava byrokratických omezení. Byla sice připravena celkem solidně pojatá ekonomická reforma, rozpočtená na pět let, zvětšoval se prostor pro podnikání, chystalo se otevření hranic, ale chyběla jasně prohlášená politická vůle k reformám. Přitom po nástupu přestavby v Sovětském svazu nikdo nemohl tvrdit, že nám ve změnách brání „velký bratr na Východě“. Ten změny politického kursu sice vůbec nepodpořil, ale také jim nebránil. Listopad 1989 byl proto pociťován jako příležitost, která ale stála od počátku na velice vratké základně. Bylo tu příliš mnoho vzájemně se křížících mocenských her, které lidem daly možnost pouze pasivní spoluúčasti. Co lidé chtěli, to ukazuje velkoryse založený průzkum veřejného mínění z konce roku 1989: jen 3 % preferovala kapitalismus, 41 % socialismus, 52 % něco mezi tím, tedy třetí cestu. V daných podmínkách tedy důkladně reformovaný socialismus, obohacený o dimenzi skutečných občanských a lidských práv, systém, který by sloučil principy výkonu a solidarity. Brzy bylo ale všechno jinak. Média udělala své, Václav Havel, jak jsem o tom psal v předchozí části, provedl morální odsudek nedávné minulosti, aniž by si připustil, že kromě Havlových her se za těch 41 let podařily i jiné věci, například likvidace dětské obrny (v Československu roku 1960 se to povedlo jako v první zemi na světě). Václav Klaus pak dodal údernou, snadno zapamatovatelnou zkratku, že trh a individualismus jsou řešením našich problémů. Jistě, po Klausovi zůstanou i pozitiva a já Klause beru jako protivníka, který má formát a jehož si je možné vážit. Ale nese odpovědnost za chybné nasměrování ekonomické a sociální reformy. Co se vlastně stalo? Prosadilo se vědomí, že prý privatizace oživí podniky a zajistí prosperitu. Vlády od roku 1990 vyplýtvaly veškerou energii na vlastnický převrat, na přesun obrovského majetku do soukromých rukou. Zapomnělo se na poznatek moderní ekonomie a teorie managementu: rozhodující pro produktivnost podniku není vlastnictví, ale řízení a motivace lidí. Kvalita řízení šla ve většině případů dolů. A tak podle zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu (1997) byla produktivita práce v privatizovaných podnicích o 20 % nižší než ve veřejném sektoru. Ještě před nástupem Zemanovy vlády byla produktivita práce v národním hospodářství o 5–7 % nižší, hrubý domácí produkt o 10–12 %, u výkonových agregátů se ale dodnes pohybujeme v pásmu kolem 60 % výchozí úrovně. V našem zahraničním obchodě se setkáváme s kuriózními jevy, například vzrostl vývoz kamene třicetkrát, vývoz písku pětadvacetkrát. Míra přidané hodnoty ve srovnání se Švýcarskem byla po završení Klausovy reformy osminová. Jestliže jsme na minulém ekonomickém systému kritizovali těžkou národohospodářskou strukturu, nízký exportní výkon (oproti možnostem) a nízkou produktivitu práce (ve srovnání s potenciální úrovní), pak u všech těchto tří klíčových Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/120

problémů se polistopadové vlády nepohnuly vpřed. V roce 1987 psal Vladimír Dlouhý v časopisu Politická ekonomie, že hrubý domácí produkt na obyvatele má Československo mírně pod úrovní Itálie. Kde jsme po dvaceti letech údajně úspěšných a světem obdivovaných reforem? Naše kritika neznamená, že chceme vrátit minulý režim. Nehodláme se vzdát politické, ekonomické a kulturní plurality. Soudíme jen, že nemá-li svoboda volby zůstat jen formální možností, je třeba reformu přehodnotit, koncipovat ji jinak, je nutné provést REFORMU REFORMY. Reformu v zájmu lidí, kteří vytvářejí hodnoty. Nesouhlasíme s těmi, kteří mluví o úplně vytunelované zemi. Tato země je, navzdory reprezentaci, kterou symbolizují pánové Havel, Ruml, Klaus, Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, stále ještě bohatá. Má velký klasický průmyslový potenciál, zůstalo tu solidní zemědělství, ale největším bohatstvím je špatně využívaný tvořivý intelektuální potenciál občanů. O tom svědčí např. to, že více než polovina našich občanů působí v jiném povolání než v roce 1989. Stát nevytvářel nové pracovní příležitosti, sociální politika byla vysloveně pasivní, ale lidé si dokázali najít své místo na trhu pracovních sil sami. Řada firem dobře inovuje, nabízí kvalitní produkty, ale naráží (zejména nyní, v době krize, kdy se banky chovají silně konzervativně) na nedostupnost úvěrů, na rozehnání projekčního zázemí, na nezájem polistopadových vlád podporovat export. V roce 1997 byl proveden mezinárodní průzkum (41 nejvyspělejších zemí) objemu vědomostí žáků. Česká republika se umístila u různých kategorií na 2.–6. místě, v Evropě měla nejlepší skóre a je před USA. A to je školství (střední a vysoké školství je předmětem i mnoha finančních spekulací) v krizi a například do vysokoškoláka investujeme třetinu prostředků oproti Američanům. U vědomostní úrovně žáků (nemluvím o studentech) se před námi ocitly pouze země Dálného východu, které doslova cpou do této oblasti obrovské finanční sumy. To vše je potenciál, který je třeba využít. Nenechejme si od Václava Havla a jemu podobných vykládat, že se tu nic neudělalo, že nic neumíme, že jsme pouze začínajícími žáčky. Tato země má prostě na víc, než je její současný výkon. Chce to ovšem jedno: vůli ke změně pod heslem VŠECHU MOC LIDSKÉ TVOŘIVOSTI! A to je důvod, proč tu jsou komunisté. Nahromadili velkou zkušenost, negativní i pozitivní. Tyto strany jsou po celém světě: komunisty najdeme ve správě Ježíšova města Nazaretu, vládli společně se socialisty v Lisabonu, na jehož univerzitě byl dlouho rektorem komunista José BarataMoura, významný filosof. V Itálii mají nyní komunisté obrovské potíže, platí za svou angažovanost v levostředové vládě, ale Gramsciho myšlenky žijí v celé společnosti. Z řad komunistů jsou nositelé Nobelovy ceny za literaturu José Saramago a Dario Fo. Komunisté nevládnou jen v Číně či ve Vietnamu: tradičně spravují tři indické státy (Kérala, Západní Bengálsko, Tripura), byli členy jedné z nedávných indických vlád. Hlubokou oddaností demokracii se vyznačují japonští komunisté, kteří ve volbách bývají i silnější než místní sociální demokracie. Cestou reforem jde i Castrova Kuba, která překonala potíže dané pádem východoevropských socialistických režimů a posiluje svou prestiž ve světě. Komunisté mají vliv v Evropě, stejně jako pod Himálajemi v Nepálu (pomohli obnovit parlamentní demokracii) nebo Jižní Africe (mají tu ministry ve vládě, jsou členy ANC). Toto hnutí, které má po světě 80 milionů členů, se již dostalo ze svého hlubokého pádu, opět sílí a stalo se celosvětovou myšlenkovou laboratoří a významnou Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/121

inspirací změn po celé Latinské Americe. Nikdy už si nenechá nasadit svěrací kazajku dogmat nebo monopolu pravdy jednoho centra. Častokrát se nás ptají, proč tu ještě jsme a co vlastně chceme. Po roce 1989 tyto otázky doprovázel výsměšný tón, který se postupně vytrácel, a dnes se na nás obracejí jako na respektovaný politický subjekt. Jsme tu proto, že si myslíme, že současný stav lidstva i naší země není konečným slovem dějin. Ostatně globální krize ukázala, že dějiny rozhodně nekončí, že kapitalismus, tak jak ho analyzoval Marx, je tu ve své zralosti teprve nyní (Oskar :egt). Polský hegelovec August von Cieszkowski se kdysi vyjádřil, že úplnost pohledu na dějiny vyjadřuje integraci budoucnosti. Jestliže minulé epochy viděly integrující faktor v minulosti, dnes se postupně integrujícím činitelem stává budoucnost. Právě proto ti, kteří chtějí ovládnout společnost, se snaží nejen o kontrolu minulosti, jak praví George Orwell ve svém románu „1984“, ale i o kontrolu budoucnosti. Cesty jsou různé: jednak šířením tvrzení, že není prostor pro alternativy vůči liberalismu (jak soudí Jean-François Lyotard), jednak pokus o kontrolu myšlení prostřednictvím médií. Velcí manipulátoři tvrdí, že nejsou alternativy. Například Margaret Thatcherová si vysloužila přezdívku TINA, což je zkratka „there is no alternative“ (= neexistuje žádná alternativa). Kolikrát jsme to slyšeli za minulá léta u nás, v České republice, od sporu o ekonomickou reformu až po bezpečnostní garance pro naši zemi. Aby nezmizel prostor pro alternativy, aby dějinný horizont zůstal otevřený, i proto tu je KSČM. Možná si čtenář položí otázku, jak se pojetí komunismu jako otevřeného dějinného horizontu shoduje s teorií a praxí „reálného socialismu“. Odpovím jednoduše: neshoduje se vůbec. Sám pojem „reálného socialismu“ je spojený s apologií tehdejšího daného stavu. Vylučuje skutečné hledání, skutečnou kritičnost vůči přítomnosti. Tím je hluboce protimarxistický a zakrýval rozpory systému Brežněvovy a Husákovy doby. Politika je tak stlačena do horizontu přítomnosti, mizí místo pro nové, velkorysé projekty společnosti. Marx nikde nelíčí budoucí společnost, vychází z analýzy společnosti, kterou má před sebou. Komunismus je pro něj hnutí, které překoná daný stav, společnost, kde svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou rozvoje všech. Tedy žádná bezbřehá kolektivita, která by bránila individuálnímu rozvoji. Cesty k této společnosti, která by překonala všechny formy manipulace a odcizení, hledá analýzou kapitalistické společenské produkce. Marxovi se vyčítá údajná nesnášenlivost, která se prý projevuje v pojmech, jako je diktatura proletariátu a třídní boj. Zapomíná se na dobový kontext. Pojem diktatura proletariátu se poprvé objevuje v Marxově dopisu Weydemeyerovi (5.3. 1852) a má vlastně ráz konstituční diktatury, asi římského typu. Engels mluví o tom, že formou diktatury proletariátu je parlamentní republika. Marx mluví v některých případech o možnosti pokojného přechodu k socialistickému uspořádání společnosti. V sovětské společnosti byl osud diktatury proletariátu spojen s tím, že tu nebyla žádná občanská společnost. Všechno se točilo kolem státu, a když se ten


179/122

ocitl v krizi, byla moc doslova na ulici, jen ji zdvihnout. Občanská válka a intervence 14 zemí pak znamenala, že zmizely i ty skromné zárodky občanské společnosti, které tu byly předtím. Zvládnutí problémů vyžadovalo centralizaci moci a s ní se spojily místní samoděržavné tradice carismu. Marxovi také vyčítají teze o třídním boji jako hybné síle společenského vývoje. To si nevymyslel on, s touto myšlenkou, v zárodku se objevující např. už u Machiavelliho v jeho „Florentských letopisech“ (Istorie fiorentine), přišli konzervativní historici francouzské revoluce. A např. zakladatel moderního konzervatismu Benjamin Disraeli vydal roku 1845 knihu „Sibyl aneb Dva národy“, kde mluví o válce mezi bohatými a chudými, o tom, že britská královna vládne dvěma národům, chudým a bohatým. Ostatně nejen Marx a Engels byli zděšeni z bídy a nelidských podmínek, kde dřely desetileté děti 16 hodin denně za mizernou mzdu, kde fabrikanti podporovali alkoholismus a nevědomost svých zaměstnanců, aby je snáze ovládali. Jsou to pověstné „modré knihy“ psané placenými úředníky tehdejší moci ve Velké Británii, z nichž Marx převzal velkou část svých údajů o postavení dělníků v tehdejším Spojeném království. Kdyby nebylo tlaku organizovaného dělnického hnutí, což je také forma třídního boje, nikdy by nebylo dosaženo toho stupně sociálních vymožeností, které dnes ve vyspělých zemích jsou.

Ale vraťme se na začátek 21. století. Odpověď na otázku, co dělat, vyplývá z bilance stavu světa konce 20. století a začátku století jednadvacátého. Nejprve se s čtenáři podělím o své názory na dnešní hlavní civilizační problémy, ve druhé části se zaměřím na směry změn v naší zemi a v zahraničí přes prizma podniků (nemůže být dobrá taková reforma, jež přehlíží možnosti a potřeby podniků) a konečně se vyjádřím k otázce makroekonomické a sociální strategie KSČM. Pak si teprve čtenář může odpovědět na otázku, co komunisté v této době vlastně chtějí a co je možné od nich očekávat, kdyby přes jasnou nepřízeň médií vyhráli volby. A eventuálně také proč je v době všudypřítomné krize volit. SVĚT V KRIZI AEB VĚK EJISTOTY I.

Strategie přežití v době krize Rozhodující pro evropskou civilizaci, jejíž součástí jsme i my, bude uplatnění strategie přežití tváří v tvář globálním problémům v době krize. Jsme toho názoru, že velkorysé utváření nové, kvalitativní podoby ekonomického růstu s ohledem na globální problémy, především na ekologická rizika, je nezbytnou podmínkou vytvoření skutečně důstojných podmínek života, adekvátních možnostem civilizace konce 20. a začátku 21. století. Komunisté jsou proti návratu k přežilým civilizačním formám spjatým s epochou liberalismu. Ty totiž ztíží budoucí adaptační procesy naší společnosti a vyostří ty problémy, které existovaly v minulosti. Reforma, která byla realizována od roku 1990, vedla ke zhoršení ekonomické, sociální, kulturní a v řadě ohledů i ekologické situace obyvatelstva (i když tam byly přijaty solidní zákony, byť nedůsledně dodržované, a pokles výroby znamenal u některých škodlivin snížení


179/123

zátěže). Došlo ke konzervování surovinově, energeticky, dopravně náročných výrob, na mnohonásobky vzrostly vývozy surovin a polotovarů. Česká republika se tak mění v polokoloniální přívěsek Západu. Proti ideologii návratu ohrožující základy národní existence a již dnes přibližující hrozivý sociální výbuch stavíme projekt tvorby nových civilizačních forem a hodnot, opřený o strategii přežití, s výhledem na desetiletí dopředu. II. Myslet globálně, jednat lokálně Tragédií socialismu bylo, že respektoval pojetí společenské racionality spjaté s industriálním kapitalismem. Fungoval tak jako zpětná vazba v rámci kapitalismem určeného světového systému. Ten charakterizuje dnes v celosvětovém měřítku globalizace fenoménu bídy, který byl do druhé světové války sevřen v rámci národních států. To umožnilo neokoloniální „řešení“. Došlo také k nepopiratelnému vzestupu produktivity práce: 1 kg chleba znamenal pro francouzského dělníka roku 1875 103 minuty práce, roku 1989 jenom 10 minut. Pracovní doba tak mohla klesnout z 63 hodin na 39 hodin a vláda socialistů a komunistů ve Francii usilovala o její další zkrácení na 35 hodin (při nezkráceném výdělku). Ale přes úspěchy světa práce naše planeta přesto čelí ohrožení života, protože nové civilizační možnosti jsou spoutány nadvládou principu zisku. Jsme s Karlem Marxem a Walterem Benjaminem toho názoru, že vykořisťování lidí a vykořisťování přírody jde ruku v ruce. Omezení nadvlády ziskového principu ekologizací ekonomiky přibližuje osvobození světa práce. Nestačí hledisko české a evropské, nutnost tvorby hodnot a civilizačních forem ukazuje globální kontext. III. Ekologické determinanty Současná světová civilizace zdvojnásobila za necelých sto let obsah oxidu uhličitého v přírodě, roste produkce metanu, stejně jako dalších plynů. Mění se klima. Freony ničí ozónovou vrstvu. Každých dvacet vteřin zaniká někde na zeměkouli možnost zemědělského využití půdy. Hynou lesy. Jednoprocentní růst silniční přepravy v EU ročně znamená 80 tisíc tun oxidů navíc do ovzduší. Dvě třetiny lidstva nemají dostatek pitné vody a to stojí denně životy 25 tisíc lidí. Špinavá voda zabíjí ročně 4,6 milionu dětí. Do světového oceánu spadne každý rok 20 milionů tun odpadů. Tato kolektivní sebevražda lidstva je spojena s reálným podřízením práce kapitálu, s tím, že kapitál celé populace vše podřizuje honbě za krátkodobým ziskem a vytváření nových, častokrát vysloveně umělých potřeb. IV. Kapitalismus

a biosféra

Ekologické problémy jsou u nás spojovány v médiích stále s dobou byrokratického socialismu ať už právem, nebo neprávem. Ale globálně je to kapitalistický systém, který nese hlavní odpovědnost za ekologické katastrofy. Společnosti Standard Oil, Exxon, Hoffmann-La Roche, Sandoz, Union Carbide mají na svědomí otřesné škody na přírodním prostředí i na lidských životech. Polovinu herbicidů v celosvětovém měřítku vyrábějí a spotřebovávají USA, EU polovinu


179/124

fungicidů, OECD polovinu insekticidů. Země Asie, Afriky a Latinské Ameriky jsou nuceny užívat látky (jako DDT), které se ve vyspělých zemích nesmí nasadit: Bayer, Hoechst a Schering pevně zakotvily třeba na Filipínách. Unilever ročně zvyšuje produkci detergentů a podobných výrobků o 4 % se zaměřením na oblast Dálného východu. Výroba freonů se ze tří čtvrtin soustřeďuje do 5 zemí: v USA sídlí sedm monopolů (podíl koncernu Dupont de Nemours činil za začátku 90. let 35 %) a dále sem patří francouzský Atochem, německý Hoechsta a britský ICI. Tyto korporace zasahovaly v Evropě ještě před otevřením trhu bývalých socialistických zemí do Řecka, Španělska, Itálie. Afrika, Latinská Amerika a Asie produkovaly v té době jen 5 % těchto škodlivin. Amazonské pralesy, plíce světa, likviduje 20 amerických monopolů (např. Union Carbide, odpovědný za tragédii v indickém Bhópálu, Chrysler, Ford, Bethlem Steel, Massey Ferguson aj.), 10 japonských (Toshiba, Suzuki, Sony, Mitsubishi aj.), 6 německých (Volkswagen, Bosch aj.), 5 italských (Fiat, Pirelli, Feruzzi aj.), 3 britské a švýcarský koncern Nestlé. Důlní zdroje Grande Carajas si rozdělily na 300 let západoevropské, japonské a americké mnohonárodní monopoly. Mezinárodní měnový fond a Světová banka při veškerém tom vykořisťování lidí i přírody účinně asistují. Brazílie (podlomená hrozbou finanční krize), Indonésie (dnes otřásaná strašnými ekologickými pohromami i drtivým dopadem finanční krize v jihovýchodní Asii), Demokratická republika Kongo (býv. Zaire), Peru, Kolumbie mají na svém území 60 % tropických pralesů. A tyto země jsou přitom v zajetí dluhů. Velké firmy si nevšímají genocidy ve Východním Timoru, kterou prováděla indonéská vláda a jež procentuálním dopadem na obyvatelstvo přesahuje řádění Rudých Khmerů v Kambodži. Monopoly zavírají oči před genocidou indiánů, před strašnou bídou, vyvolanou týmiž silami, které ničily dělnické generace v Evropě 18. a 19. století. Káva z Guatemaly se v Německu prodává za cenu, z níž 14 % představuje podíl německého supermarketu, 6 % podíl balicího průmyslu, 12 % strojírenství a automobilek, 5 % chemického průmyslu, 1 % podíl dovozce, 30 % připadne na země SRN, 3 % na guatemalského velkostatkáře, 7,5 % na vývozní daň guatemalského státu a jen pouhá 4 % dostane rolník produkující kávu. Prostě a jednoduše: kapitalismus ztrácí „lidskou tvář“ tam, kde narazí na slabé a bezbranné. To hrozí nám, Čechům, na začátku 21. století. V. „Řešení“ držitelů moci eoliberálové, jejichž příkladu následují i autoři a pokračovatelé české ekonomické reformy, pánové Václav Klaus, Tomáš Ježek, Karel Dyba, Josef Tošovský, Ivan Kočárník, Ivan Pilip a další, vsadili na čisté tržní prostředí, s nímž jde ruku v ruce neomezený egoismus. Ekologické limity do tohoto čistého tržního prostředí nevstupují, sociální limity jen jako rizikový faktor ohrožující produkci zisku. Není pravda, že ekologické hrozby byly výsadou zemí bývalého sovětského bloku. U oxidů dusíku připadalo např. v Československu 7,43 tun na km2 za rok, u Nizozemí 13,51 tun, u Velké Británie 10,16 tun, u Spolkové republiky Německo 11,48 tun. (Jistě, u oxidu siřičitého byla ovšem situace obrácená: našich 21,89 tun výrazně přesahovalo 15,01 tun Velké Británie, nemluvě o 5,24 tun SRN a 6,80 tun Nizozemí). Sociální kompromis založený na Rooseveltově ew Dealu a prosazující se po druhé světové válce i v západní Evropě se vyčerpal a dnes je třeba usilovat přinejmenším o ekosociální kompromis. I to však představuje Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/125

řešení vnitřně rozporné, omezené, kdy ekologické i sociální faktory jsou vnímány nikoli pozitivně, ale jen negativně jako omezení pro volný pohyb kapitálové sféry. Ale ekologická politika nemůže být částečná: vyžaduje komplexní řešení. Sociální deregulace a ekologická regulace se nedají sloučit: ekologie vyžaduje priority věcných řešení, kde se nevystačí s tržně konformními přístupy. VI. Kolektivní

odpovědnost a solidarita namísto neohraničeného individualismu

Globální problémy lidstva, především ekologické, vyžadují kolektivní odpovědnost. Neoliberální individualismus není schopen vytvořit a realizovat strategii přežití. Jestliže dřívější formy kolektivní odpovědnosti vyrůstaly z třídních hledisek a z negace kapitalismem zrozeného přepjatého individualismu, její dnešní formy jsou spojeny s všelidskými hodnotami v návaznosti na globální problémy. eoliberalismus redukuje lidskou bytost na faktory užitku a zisku (jak ukázal i papež Benedikt XVI. v knize Ježíš z azaretu), stejně tak lidské štěstí na životní úroveň a prosperitu. Jakkoli jsou důležité a potřebné, hlavním úkolem dneška je slohotvornost a nová kvalita lidského života, která by dala lidem možnost skutečné volby. Americký model je v dlouhodobém globálním pohledu bezperspektivní a nepřijatelný. Ukáže to cena, kterou je zaplacen jednostranně, ziskově orientovaný produktivismus této civilizace. Fakt vzestupu produktivity práce je spojen v tomto rámci s rostoucím čerpáním energetických zdrojů. Více se o tom čtenář dozví v části věnované energetice. Lidská práce tvoří jen necelé jedno procento celkové užité mechanické energie. Energii si vyžaduje těžba surovin (tuna mědi z porfyritů o koncentraci 1 % vyžaduje 22500 kWh), moderní zemědělství také (v USA již roku 1970 kalorie potravin stála 9,6 kalorií fosilních energetických zdrojů). Spotřeba odpovídající USA by pro celé lidstvo znamenala desetinásobný energetický výkon oproti dnešku. Uhlí by bylo při této spotřebě vyčerpáno do sta let i za předpokladu zachování dnešního počtu obyvatel. Ropa při registrovaných zásobách konce 80. let by zmizela za 18 měsíců. Těžkou zkoušku pro energetické zdroje planety už dnes představuje vzestup zemí Dálného východu, především Čínské lidové republiky. Čína má navíc energeticky náročnou produkci. Na jednotku HDP spotřebovává šestkrát více energie než vyspělé země Evropy, pětkrát více než USA a třikrát více než Indie. Závisí navíc zatím na těžbě uhlí s vysokým obsahem síry, což má zničující následky pro životní prostředí. (Více v části o energetice.) Jediným řešením je rozvoj jaderné energetiky, ale za předpokladu vyřešení otázek bezpečnosti obyvatel i přírodního prostředí. Přínosem budou pro celkovou bilanci i obnovitelné zdroje. Černobylská tragédie, jejíž výročí každý rok připomínáme, byla dostatečným varováním. Černobyl na straně bývalého SSSR a tragédie raketoplánu Challenger na straně USA jsou jakoby symbolickou tečkou za jednostranným a nekritickým zbožňováním techniky a za jakoukoli formou taylorismu, v němž se člověk mění jen v přívažek techniky. ejšíře pojatá ekologie je koncem neosobní ekonomie, je počátkem hledání ekonomiky založené na komunikativní, nemanipulativní racionalitě. Komunikativní racionalita pak předpokládá kolektivní odpovědnost a závazek vůči druhým lidským bytostem, ať žijí kdekoli a patří k jakékoli civilizaci. Odmítáme teorii


179/126

jediné možné cesty, o níž se jednou mluví v záležitostech ekonomiky, podruhé obrany, potřetí politického systému. VII. Rovnost a

solidarita. Feminismus

Solidarita je kategorie přesahující hledisko trhu a stejně jako kategorie domova, přirozeného lidského světa se nedá vyčerpat manipulativní racionalitou karteziánské přírodovědy, ekonomie i politické kultury založené na manipulaci a kontrole vědomí obyvatel. Solidarita a vytváření domova nás posunuje blíže k strategii přežití, k radikalizaci myšlenek rovnosti, ať už jde o rovnost tříd, národů, ras i pohlaví. Nová kolektivní odpovědnost také logicky směřuje k emancipaci ženy. Jestliže i zde třídní hledisko v minulosti vedlo k nastolení tohoto požadavku (dílo Augusta Bebela Žena a socialismus představovalo kdysi nejpopulárnější knihu socialistického hnutí a Božena ěmcová bojující od Julia Fučíka je paradoxně první spis s feministickým obsahem v české literatuře), dnešní perspektiva je poněkud jiná. Ženy hrály velkou roli v každém emancipačním hnutí. Dnes je tomu tak i v mírovém a ekologickém hnutí, stejně jako v alternativních hnutích. Feminismus je proti jakékoli formě panství a dodnes stojí nebo donedávna stály v řadě vyspělých zemí překážky pro plnou rovnoprávnost žen (Švýcarsko, Kanada atd.). Také v naší zemi je situace žen neutěšená. Emancipace žen se sice dostala daleko, ale především jako emancipace výrobce. Ženy byly ponechány v pozici levné pracovní síly, byť s mnoha právními kompenzacemi. I v byrokratickém socialismu tak jako by pokračovalo vykořisťování žen. Po listopadu 1989 se situace nezlepšila, právě naopak. I v parlamentu je jejich zastoupení menší než do roku 1989. Evropská unie se snaží o řadu kroků v prosazení vyrovnání šancí mezi oběma pohlavími. VIII. Žena a práce Média tomuto faktu nevěnují příliš pozornosti, ale i v rozvojovém světě dnes existuje organizované ženské hnutí. Evropan může číst s údivem a skepsí tiskové zprávy, že v Keni bylo údajně roku 1984 637 tisíc žen členkami 16 232 skupin, koncem 80. let prý už jejich počet přesáhl 25 tisíc. V mikrokreditových sítích Muhammada Yunuse je dnes přes dvě stě milionů lidí a velkou roli tu hrají ženy, které podnikají a zajišťují obživu svým rodinám. V Peru vznikají zcela spontánně komunální kuchyně, podobně je tomu v Mexiku, Brazílii, na Filipínách, na Srí Lance, v Indonésii, v Zimbabwe, v Bangladéši. Je to obrana proti vykořisťování žen, které v těchto zemích poskytují dvě třetiny pracovní doby a 44 % potravin, dostávají 10 % příjmů a vlastní 1 % jmění. Ekonomové přezírají význam rodinné práce a rodinného hospodářství a redukují je pouze na reprodukci pracovní síly. Tento neplacený čas nevstupuje do čísel hrubého domácího produktu a je zamlčeným základem vykořisťování. Ženy jsou všude podrobeny nižším platům, přehlížení jejich kvalifikace. Taylorismus ubíjí jejich ženství jak po biologické, tak i po sociální stránce. eoliberalismus znamenal v 80. letech úsilí o obnovu patriarchálního modelu rodiny,


179/127

organizace práce i sociálního času podle mužského vzorce. Role mateřství byla znevýhodněna. Taylorismus zůstává u žen, v mužských povoláních se postupně vytrácí. ová organizace práce by měla respektovat rozdíly pohlaví a zrušení vykořisťování žen je podmínkou zrušení jakéhokoliv vykořisťování. Proto ženská otázka nezbytně patří do naší perspektivy rudozeleného socialismu. IX. Bilance a

perspektivy ženského hnutí

Právem ženy a dítěte je plnohodnotná péče o dítě. Snížení natality ve vyspělých zemích je složitým sociokulturním procesem, který nelze redukovat na omezovací ustanovení (Alžírsko 1979). V květnu 1971 žádaly tuniské ženy s odvoláním na korán uznání svých práv a zrušení polygamie. V některých islámských zemích se dosáhlo pokroku, ale fundamentalistická vlna od druhé poloviny 70. let vrhla vývoj zpět. Novým jevem je to, že do politiky celosvětově vstupují věci, které byly dosud vyhrazeny privátní sféře. K proměně světového řádu dochází zezdola budováním „hnízd svobody“ ve struktuře podrobené dosud principům zisku a dominance. Politika sice ve své většině zůstala mužskou věcí, ale stále větší obtíže dosahování společenského konsensu vedou k proměně pojetí moci. Místo moci jako monolitu nastupuje vztahové, relacionistické pojetí moci. Transformace mentality u mužů i žen, cesty k ženskému sebeuvědomění budou dlouhé a obtížné. X.

Ženy a svoboda mít chtěné dítě Svobodu volby ženy na světě většinou nemají. Planetární průměr na jednu ženu je 3,5 dítěte, ve dvanácti zemích je to více než sedm (Saúdská Arábie, Libye, Benin, Nigérie, Keňa, Jordánsko atd.), u patnácti zemí více než 5,5. Antikoncepce není všelék, i když na konferenci v Bukurešti roku 1974 se řada zemí třetího světa pro toto řešení vyslovila (hlavně zástupci tehdejší alžírské vlády). Ani demodiktatura, ani ekodiktatura nejsou cestou k novému světovému řádu. Autoregulace počtu obyvatel a pokles porodnosti totiž závisí na plném osvobození ženy. Samozřejmě za podpory zákonů, jako je uzákonění ženské školní docházky, stanovení minimálního věku pro sňatek, legalizace antikoncepce, zákonů na podporu zaměstnanosti žen atd.

XI. Svět kultur,

ne světová kultura

I když evropská kultura byla základem dynamismu moderní doby a Evropané jsou nadále odkázáni na její ideály a hodnoty, skutečností budoucího světa musí být pluralita a vzájemný dialog kultur. To neznamená uznáním multikulturalismu jako politické strategie. Vedl totiž k postmodernímu rozmývání identit a to jen problémy znásobilo. Kulturní dialog se nevyčerpává soupeřením hospodářských center (např. 40 % přímých japonských investic začátkem 90. let směřovalo do USA a 20 % do evropských zemí OECD), ani soupeřením velmocí. USA i země SNS dnes mají každý jednu dvacetinu světové populace. Tři pětiny lidí žijí v Asii, která od 80. let zažívala ve své východní části značný ekonomický vzestup, který je dnes ohrožen globální finanční krizí. Čína a Indie, dva nastupující ekonomičtí giganti 21. století, představují 38 Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/128

% světové populace. Populační exploze v Africe povede k tomu, že do čtyř generací bude žít v Africe jedna čtvrtina obyvatel světa. Proti velké populační síle třetího světa stojí ve většině případů jeho hospodářská bezmocnost. V 18. století třetí svět vyráběl třikrát víc než všechny dnešní industrializované země dohromady. Produktivita práce u rolníků zaostalých oblastí v poměru vůči rolníkům pokročilých regionů v 18. století byla 1 ku 2, v 19. století byl tento poměr 1 ku 10, v 90. letech 20. století 1 ku 1 000. Před neolitickou revolucí bylo rozpětí středního příjmu na obyvatele 1:1,5, zemědělství zvedlo tento poměr na 1:3 a dnes v nejchudších zemích je to jedna setina vyspělých zemí (tak Burkina Faso, Mali, Bangladéš, Bhútán, Mozambik, Nepál, Malawi, Demokratická republika Kongo, Myanmar/Barma, Etiopie aj.). Velmi bohatá rodina v USA má příjem stotisíckrát větší než velice chudá rodina této světové periferie. Proti třetímu světu působí i koncentrace výroby a kapitálu. Už v roce 1986 na USA připadlo 216 z 500 největších korporací, na dnešní EU 140, na Japonsko 87, na zbytek zemí 57. 200 největších „multinacionálů“ vytváří jednu čtvrtinu světového produktu. Jen 15 zemí má větší vnitřní produkt než General Motors Corporation. Mnohonárodní monopoly kontrolují 90 % vývozu ananasu a dřevních výrobků, 85–90 % obilí, kávy, kukuřice, bavlny, tabáku, juty, 85 % kakaa, 80 % čaje, 70–75 % banánů a přírodního kaučuku, 70 % rýže, 60 % cukru. XII. ové zdroje moci Západní země mají nejhustší dopravní a komunikační síť, jen železnic na ně připadají dnes tři čtvrtiny. USA těsně po pádu „železné opony“ kontrolovaly 75 % světového oběhu televizních programů, 89 % informatizovaných komerčních informací, 65 % obchodní publicity. Také drtivá nadvláda angličtiny a koncentrace tisku (400 hlavních periodik představuje 50 % celkového nákladu) zvětšují informační nadvládu USA. Vyspělé kapitalistické země uskutečňují 75–80 % vývozu strojírenské produkce a téměř 70 % surovin. Obchod mezi státy Jihu představuje jen 30 % jejich vývozu a 16 % jejich dovozu. Od roku 1974 vytvořilo nejdříve pět, poté sedm států skupinu, která organizuje světové hospodářství: USA, Japonsko, SRN, Francie, Velká Británie, Itálie, Kanada. EU má dnes 27 členů a z toho jedenáct bylo do první světové války koloniálními mocnostmi. eokolonialismus je realitou a nerovnost se zvětšuje. Nástup Číny přinesl řadu korekcí, ale začátkem 90. let, kdy naše země začala s reformami, 26 % světové populace spotřebovalo koncem 80. let 86 % neželezných kovů, 85 % papíru, 80 % energie, 79 % oceli, 53 % jedlých tuků, 38 % proteinů, 34 % kalorií. Na 74 % světa připadá zbytek. Nikdy netrpělo hladem tolik lidí jako dnes. Pod kalorickým minimem bylo roku 1980 o 14 % více lidí než v roce 1970 a 80. a 90. léta tento vývoj jenom prohloubila. Pokračuje expanze vojenských výdajů. Začátkem 90. let, než na římském summitu NATO změnilo svou vojenskou doktrínu, činily více než národní bohatství Číny, Indie, Indonésie, tedy více než dvou miliard lidí. Tři tisíce zahraničních základen po celém světě představuje rizikový faktor. USA a SSSR vydávaly koncem 80. let polovinu veškerých zbrojních výdajů, víc než milion dolarů Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/129

za minutu. V roce 1985 americké mzdy a důchody pro vojáky převýšily pětkrát hrubý domácí produkt Etiopie. Půldenní vojenské výdaje by stačily k financování antimalarického programu Světové organizace zdraví (WHO). Zbrojní závody zabíjejí přímo či nepřímo (podvýživou, nemocemi, analfabetismem) tolik lidí, že to snese srovnání s velkými konflikty minulosti. Od 50. let zásobují vyspělé země zbraněmi rozvojové země. Dnes představují jejich zbrojní vývozy 90 % celku, 80 % dovozů se týká třetího světa. Koncem 80. let měly hlavní podíl USA, bývalý SSSR a Francie. Velká Británie a Německo zvětšují své vývozy, stejně jako Itálie, Nizozemí, Belgie, Švýcarsko, Řecko, Španělsko. Jejich zbraně velice často slouží k potlačování odporu proti prozápadním vládám třetího světa. Mezi zdroje moci patří i kontrola světového obchodního a celního systému. Z 500 největších bank bylo začátkem 90. let 107 japonských, 94 amerických, 190 západoevropských. Do nástupu globální finanční krize, i přes varovné signály v 90. letech, se neustále posilovaly spekulační prvky: finanční přesuny přesahovaly roku 1979 šestkrát objem světového obchodu, roku 1986 už dvacetkrát. Říjnový krach z roku 1987 „vyčistil“ 2 000 miliard dolarů, tedy dvojnásobek dluhu třetího světa, sumu dosahující celoročního objemu světového obchodu (podobně působilo pozdější zhroucení finančních trhů na Dálném východě, kde došlo až k 5procentnímu poklesu HDP a až 70procentnímu snížení hodnoty akcií!). Vzestup úrokové míry o jedno procento znamená zvýšení dluhu Afriky o 1,5 miliardy dolarů. Dnes, tedy roku 2009, je objem finančních derivátů (finančních zbraní hromadného ničení, jak říká velký investor Warren Buffett) na světových trzích pětkrát větší, než je celosvětový hrubý domácí produkt. Pod taktovkou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu tlačí banky a státy třetí svět do bídy. V ďábelské souhře působí vývozní monokultury, jednostranně zaměřená infrastruktura, nízké výkupní ceny a mzdy. Dochází tak k ničení celých ekosystémů a oslabení produkční schopnosti. Maroku např. tento přístup přinesl snížení produkce obilí za třicet let na 50 %, pod úroveň roku 1930. Znamená to dovážet 80 % obilnin. Za léta 1980–1987 se kupní síla surovin snížila o třetinu, na úroveň roku 1930. Tento vývoj byl sice modifikován vzestupem zemí Dálného východu až do roku 1997 (který znamenal větší poptávku po surovinách) , ale v základních rysech přece jen pokračuje i v letech devadesátých. I tento faktor se podílel na potravinové krizi let 2006–2008. (O ní na mých webových stránkách www.ransdorf.com.) Kontrola finančního systému je tak příčinou bídy po celém třetím světě. Ekologicky, surovinově, dopravně, materiálově náročné výroby se přesunují do třetího světa. Vývoz zpracovatelského průmyslu z těchto zemí představoval roku 1965 jen 18 % jejich celkového vývozu, roku 1986 už 41 %. Nejvyspělejší země si ponechávají špičkové výrobky, tradiční produkci obstarávají země třetího světa, za nízké mzdy a při vysoké míře vykořisťování. 80 % exportu těchto výrobků představují ze třetího světa nově industrializované země Tchaj-wan, Jižní Korea, Hong Kong (od roku 1997 součást Čínské lidové republiky), Singapur, Brazílie, Mexiko. Osm nově industrializovaných zemí dostávalo tolik investic, kolik 110 zemí celého třetího světa. Brazílie, Mexiko, Alžírsko (až do vlny terorismu), Venezuela, Jižní Korea, Argentina přitahovaly


179/130

začátkem 90. let dvě třetiny soukromých úvěrů. V 90. letech se příjemcem velkých investic ze zahraničí stala Čínská lidová republika: v posledních letech kolem 50 mld. dolarů. Tolik investic, že je nemůže ani absorbovat a že se tak mění v kapitálové rezervy. Zvětšení moci nad zeměmi třetího světa slouží také energetická politika. XIII. Změna světového řádu je nezbytná V nedávné minulosti sice padlo mnoho mýtů spojených s malthusiánskými pohledy na světové zdroje (srv. Julian L. Simon. The Ultimate Resource. Princeton N. J., 1982), ale stejně platí, že neoliberální scénář, kterému se za Klause i jeho nástupců upisuje Česká republika, je neperspektivní. ově industrializované země užívají tvrdého etatismu spojeného s autoritářstvím v politické oblasti, nové formy státního dirigismu vznikly i v Severní Americe a v západní Evropě. Z neoliberalismu zůstalo jen potlačování všech forem sebeobrany pracujících. Mezinárodní měnový fond a Světová banka udržují nerovnost směny mezi Severem a Jihem, finanční rámec ji zajišťuje dokonce i u nově industrializovaných zemí. Stabilizaci této nerovnosti se nevymyká ani neokeynesiánský scénář Brandtovy komise, který nalezl své vyjádření ve smlouvách EHS (dnes EU) se zeměmi Afriky, karibské oblasti a Tichomoří. Nejde tu totiž o změnu mezinárodní dělby práce a o zrušení finanční i technologické závislosti. Předpoklad zaručení stability cen za suroviny je iluzorní, ve skutečnosti předpoklad vzájemné výhodnosti je jen zárukou trhů pro vyspělé země a dodávek surovin. Vždyť 30procentní snížení dodávek deseti nejvýznamnějších surovin by v SRN znamenalo pád vnitřního produktu o 10–28 %. Země bývalého sovětského bloku mají stále ještě před sebou určitou, byť omezenou volbu. Buď se pokusí zapojit do této nerovné směny na straně západních zemí, nebo se pokusí – při veškerém respektování skutečností dnešního světa – o spolupůsobení při změně světového řádu, při hledání alternativ. Důvodem je mimo jiné i to, že jim hrozí, po krachu různých lokálních variant „léčby Klausem“, šokové terapie, sestup do neokoloniální závislosti. Vládami těchto zemí přijaté a dodnes přes různé úpravy v zásadě respektované scénáře šokové terapie inspirované experty Mezinárodního měnového fondu ukazují právě směrem k nastolení neokoloniální podřízenosti, k sestupné restrukturalizaci, k degradaci průmyslové a zemědělské produkce, k devastaci kulturní a životní úrovně. Hledání alternativy vůči dosavadnímu světovému ekonomickému řádu je tak formou národní a sociální sebeobrany lidí ve střední a východní Evropě. Takové východisko ale nelze hledat jen v národní, nýbrž i v globální perspektivě, ve spolupráci všech forem levicových sil, ekologických, mírových a alternativních hnutí, hnutí za občanskou a národní rovnoprávnost. Osudy lidí na celé planetě jsou závislé na schopnosti vymknout se neosobnímu diktátu mezinárodních finančních center a nalézat alternativy. Zejména pro dobu krize platí, že Sever a Jih, Západ a Východ jsou neoddělitelné od sebe navzájem. Mentalita vítězů je stejně nebezpečná jako mentalita poražených. XIV. Integrální

občanství


179/131

K mobilizaci veškeré tvořivé energie proti hrozbám dnešním i budoucím je nutné usilovat o nový typ občanství. Toto občanství by mělo být opřeno nikoli o abstraktní právní formalismus, ale o solidaritu, v níž rovnost nachází své vyústění. Jde nám o přímé občanství, nespokojující se s delegací pravomocí. Je to zároveň občanství solidarity, překonávající izolaci individuí a sebeurčení občanů je dáno spoluurčováním. To znamená přebudování mocenské a institucionální struktury do podoby sítí, umožňujících podchytit jakoukoli systém obohacující iniciativu, ať už budou stabilní, nebo přechodné. Nové občanství musí být všeobecné, nesmí znát výjimky a jakékoli prvky právního nihilismu. Občanská práva musí být rozšířena na všechny oblasti společenského života. Samospráva musí být ztvárněna v sebevyvíjejících se sítích spočívajících ve věcných kontaktech na horizontální úrovni. Takové sítě by dávaly možnost volby pro konkrétní životní podmínky lidí. Takové občanství bude také občanstvím ekologické odpovědnosti. ové, tvořivé občanství nechápeme jako stav, ale jako vývoj, jako otevřený proces. Slovem, integrální občanství je občanství spoluodpovědnosti, odpovědnosti každého a každému, závazku vůči lidem i vůči přírodě. XV. ová emancipační vlna, nová emancipační strategie RV krizových otřesech dneška se rodí nová emancipační vlna, která v celosvětovém měřítku překonává manipulativní pojetí společenské racionality, machiavelistickou politickou kulturu i asubjektivní ekonomismus. Ten byl po velkou část 20. století ztělesněný v taylorismu. Pouhými politickými a ekonomickými strukturami nelze společnost integrovat. Ekonomický utilitarismus, který dnes ovládá českou společnost, je celosvětově v krizi. Jde o globální krizi finanční, rozpočtovou, krizi z nadvýroby, k tomu přistupují krize legitimity moci, krize morální. Práce přestává být pro mnoho lidí integrujícím faktorem života. K sociálním mezím společenského uspořádání založeného na zisku a vykořisťování přistoupily meze ekologické, působící stejným směrem. Globální problémy, hlásící se od 60. a zvláště od 70. let, ukazují za rámec kapitalismu. 8 až 10 % současné vojenské kapacity je s to zničit lidstvo jako celek. Výrazně nad 100 miliard dolarů ročně už začátkem 90. let minulého století pohlcoval světový obchod, spekulační procesy na burzách a devizové operace. (Jen 15 % investic směřuje do produktivní sféry, 85 % do spekulativních zón.) Tváří v tvář hrozbám globálních problémů je výlučně pojaté hledisko zisku archaické. Ukazuje to nejen třetí svět, ale i zkušenosti z reformních procesů v zemích bývalého sovětského bloku. Větší propojenost světa nevyúsťuje v homogenizaci, která by odpovídala americkému pohledu na svět (jak vyznívaly teze Fukuyamy o konci dějin), ale ve větší komplexnost. Tomu musí odpovídat i nová emancipační strategie, opřená o sebeurčující tah zdola, o samosprávnost. ová emancipační strategie vznikne v diskusi všech forem levice, která hledá nosné paradigma, nosný myšlenkový rámec pro 21. století. Klasický sociáldemokratismus i klasický sovětský komunismus opírající se o využití státu pro účely emancipace selhaly. Radikální levicové síly od trockistů až po ekosocialisty postrádají výraznější vliv. Sociální


179/132

demokraté se tragicky podíleli na vzniku 1. světové války a na cestě ke krizi 1929–1933, na krvavém potlačení lidových protestů po 1. světové válce, na stabilizaci neokolonialismu. Komunisté se nezbaví výčitek za strašné dědictví stalinismu, popírajícího samotná východiska hnutí a Marxův humanistický odkaz. Rovnoprávný dialog, zbavený předsudků, o alternativách dalšího vývoje, o novém paradigmatu a nové emancipační vlně zahrne ty, kteří jsou zainteresováni na odvrácení neokolonialistické „perspektivy“ pro Jih i Východ, marxisty, křesťany, socialisty nejrůznějších směrů, ekologicky orientované aktivisty, lidi prodchnuté kultem míru a porozumění. Cílem je nalezení nového typu pokroku, nového konceptu společenské racionality, nového humanismu, založeného na zásadě, že vykořisťování přírody a lidí jde ruku v ruce. A proto je třeba odmítnout obojí formu vykořisťování! Věda a informace musí přestat být výsadou vyvolených: musí prolnout život celosvětového společenství. Koncepce komunikativní racionality, na níž my, čeští komunisté, stavíme své vidění perspektiv světové civilizace, je negací jakékoli formy elitářství, politického i technokratického, jakékoli nomenklatury stran i kapitálu.

PŘEŽÍT KRIZI: ČESKÉ PODIKY V RADIKÁLĚ OVÉ SITUACI I. Dvě desetiletí dramatických změn KSČM je širokospektrální strana, která usiluje o racionální správu státu, o podchycení každé aktivity, která může vrátit české společnosti dynamiku a směr k materiálnímu i duchovnímu rozvoji. Je tedy také stranou, v níž je mnoho podnikatelů, manažerů i lidí, kteří spojují svůj život s prací v nějakém konkrétním podniku. Je proto pochopitelné, že klademe tak velký důraz na změny v oblasti mikroekonomiky, které byly vládami Čalfy, Pitharta, Klause a Tošovského přes všechna prohlášení zanedbány. Zásadní změnu nepřinesli ani Zeman, Špidla, Gross, Paroubek. Fischerova vláda skryté velké koalice udržuje daný stav. 80. léta

20. století byla naplněna obavami z ekonomického propadu, ze zúžení trhu. A konkurence se skutečně zostřila, jednociferné rozdíly v kvalitě nacházely vyjádření v trojciferných rozdílech v docilovaných cenách. V nejvyspělejších zemích se těžiště růstu přesunulo z kvantitativních charakteristik do kvalitativních. Mluvíme tedy o kvalitativním růstu. Na Západě vznikly tzv. dvoutřetinové společnosti, kde plnohodnotný občanský život dvou třetin je spojen s nedůstojným postavením třetiny jako přívažku. V zemích bývalého sovětského bloku se v 90. letech objevil nový „experiment“: vytvoření jednotřetinových společností jako doplňku západních dvoutřetinových. Komunisté si nedělali iluze o „šokové terapii“, o „léčbě Klausem“ a to byla jejich výhoda. Nemohli být zaskočeni tím, že brzy jen 25 % lidí pokládalo současný režim za lepší, než byl ten předlistopadový. Jen pětina lidí si dnes (2009) myslí, že země jde správným směrem. Je tu dvojí krize, světová a domácí, které se složitě kříží. Na jedno volné pracovní místo už připadá 13 zájemců.


179/133

Podmínky pro přežití budou tvrdé pro všechny: pro podnikatele, pro zaměstnance, pro národní hospodářství jako celek. aše šance je v zužitkování všech progresivních forem fungujících v nejvyspělejších společnostech, bez ohledu na ideologická předznamenání. Je třeba se dívat dopředu a nikoli podléhat jakýmkoli ideologiím návratu. Obstát i v podmínkách „divokého kapitalismu“, v němž by mohl nacházet postavy pro své romány Charles Dickens. Znalost základů podnikatelské kultury patří k nezbytné výbavě. V 80. letech se objevili tzv. yuppies (zkratka „young urban professionals“), posedlí ziskem, manažeři na střední úrovni, které ovládl workoholismus (složenina odvozená od „work“ a „alcoholism“, tedy opilost prací), a ambiciózní vůdci korporací, které uspěly v bílých místech trhu, při velkých inovacích. Vznikl rizikový kapitál, kdy při nových výrobách se decentralizuje velkými firmami riziko tím, že se pomáhá informačně, kapitálově i organizačně novým menším firmám, z nichž v průměru dvě z deseti se stanou velmi úspěšnými, tři zaniknou a pět se jakžtakž udrží. Všechny podobné jevy se u nás objevovaly v 90. letech. Pravda, nejvíce už zmínění „yupíci“ a workoholici. Mezi tím v nejvyspělejších zemích jde vývoj od oživení tradičních mýtů čistého tržního prostředí k většímu podílu spolupráce, participace zaměstnanců a k dlouhodobému plánování jako základu strategické orientace podniku. Česká republika ovšem není USA, i když se Spojené státy americké nyní potácejí v krizi. Nemůže počítat s velkým přílivem zahraničního kapitálu jako zdroje růstu (i když přitahuje v posledních letech až sedmnáctkrát více zahraničních investic než Slovensko!). Bylo také iluzí sdílet názor, že na konci tzv. studené války vydělají všichni. Přesto mnoho politiků u nás s tím kalkulovalo. Americké vládnoucí kruhy mluvily na začátku 90. let o tom, že USA vyhrály studenou válku na konci 80. let, roku 1991 válku horkou (v Perském zálivu, po krachu dobrodružství Bushovy administrativy v Iráku po roce 2003 už takové hlasy zmizely) a nyní musí vyhrát válku obchodní. Během 90. let to zkoušely vcelku úspěšně, krize jim ovšem srazila hřebínek. Globální smysl odpovědnosti se sice postupně rodí, ale zatím nemá smysl ho přeceňovat. Egoismus státních zájmů pokračuje a naivita českých politiků (hlavně bývalého prezidenta Václava Havla) nese strašné ovoce na trzích, kde jsme kdysi bývali doma a kam se prostě musíme vrátit. Mluví se opakovaně, v různých souvislostech, o novém ekonomickém řádu. Těžkou zkouškou na této cestě bylo odepisování půjček Mexiku, Brazílii a Argentině. V případě Mexika tím spíše, že přes všechny chvalozpěvy Mezinárodního měnového fondu se ukázala finanční soustava této země prorostlá spekulací a jen injekce 50 mld. USD mohla zabránit nejhoršímu. Podobně špatné úvěry, velký rozsah spekulací, problémy s infrastrukturou atd. vedly k asijskému finančnímu krachu roku 1997. Přišlo Rusko, Brazílie a nyní zachvátila finanční krize celý svět. Zejména nyní, v době krize, redukce zastaralých forem byznysu poroste. Propouštění z práce v korporacích během 90. let bylo masivní při neschopnosti rozkládat rizika a plánovat kupředu. Těžké dědictví 80. let se v nejvyspělejších zemích ukazovalo na velkém počtu bezdomovců (oproti yuppies stojí yohos – „young homeless“) a na zamrznutí trhu s nemovitostmi, který se


179/134

v USA pokusili oživit národním programem rodinného bydlení. Výsledkem byla spekulativní bublina a krach hypotéčního trhu. Výsledky dnes známe. 80. léta sledovala okamžité uspokojení: v 90. letech nyní za tuto euforii svět platí a nepomohla ani evidentní snaha přeložit účet na slabší země, mezi něž po promarněných dvaceti letech patříme i my. Marvin Schiller, jeden z nejznámějších amerických manažerů, to roku 1990 vystihl takto: „Během minulého desetiletí byznys a spotřebitelé mysleli jen na dnešek … Krátkodobé zájmy byly naše jediné zájmy. Dávali jsme do zástavy budoucnost pro přítomnost.“ Pro USA to platí i dnes, ale pro naši zemi ještě výrazněji. Je možné dodat, že mnohem nezodpovědnější orientace na zájem okamžiku vedla k tomu, že do zástavy byly dány i české národní zájmy, zájmy většiny občanů.

II. Globální trh Došlo k vyrovnání technologických, kvalitativních a tržních prahů výrobků i služeb na mezinárodní úrovni. Náskok USA v této oblasti je pryč, dokonce i na vnitřním trhu. I neamerické firmy kapitalizovaly informační revoluci, jež napomohla odstranění bariér mezi národními trhy a urychlit obchodní výměnu. V 90. letech i dnes, po zlomu století, kdy se projevovala snaha řešit odbytové potíže i na úkor zemí bývalého sovětského bloku, stejně jako zemí třetího světa, je klíčové si alespoň udržet pozice na domácím trhu. K bitvě o nové trhy přistupují Američané, Japonci i Evropané připraveni lépe než domácí účastníci na středoevropských a východoevropských trzích. aši podnikatelé se domohou zpravidla úspěchu jen tam, kde se jedná o uspokojení konstantních potřeb (potraviny, výrobky a služby týkající se provozu rodin) nebo o bílá místa na trhu, případně o zhodnocení našich (dočasných nebo trvalejších) komparativních výhod. Američané podle slov Dona Hambricka, profesora z Kolumbijské univerzity, si uškodili tím, že se příliš dlouho orientovali na masovost výroby, na sériovost a opomíjeli otázky automatizace a kvality, splnění přání zákazníka. Během 90. let ovšem zvládli to, na čem založili svůj úspěch ve svých nejlepších dobách Japonci: šlo o kontrolu kvality a přiblížení se zákazníkovi. Masová produkce působila do té doby, dokud svět měl hlad po zboží jakékoli kvality, tvrdil Arthur Taylor z Fordhamovy univerzity. Dnes už ovšem neplatí, při záplavě dodavatelů na světový trh jsou imperativy dneška kvalita, cena a uspokojení zákazníka. Dlouhou dobu byla sebedůvěra Američanů živena předsudkem proti kvalitě cizího zboží a služeb. Výrobci byli v zajetí tohoto předsudku déle než zákazníci a dlouhou pak trvalo, než se američtí výrobci vyrovnali s pocitem, že už nejsou pány ani na svém vlastním domácím trhu. V České republice je dodnes spíš jevem předsudek opačný: přílišná důvěra v kvalitu cizího zboží. Žádoucí – při mizivé podpoře státu pro domácí výrobce – je tedy orientace na bílá místa trhu nebo na ty komodity, kde je dopad tohoto předsudku minimální. V možnosti přiblížení se zákazníkovi mají české firmy výhodu a z té je třeba vycházet v boji o trh. Určující faktory světové ekonomiky nejsou příznivé. Inflační tlaky přes tvrdou měnovou politiku neodpadly a nastalo zpomalení hospodářského růstu a pak i recese, růst spojený s řadou


179/135

rizik vystřídala otevřená a hluboká krize. Labilní byly dlouhodobě finanční trhy, jak ukázala už někdejší krize na Dálném východě, ale imunní nebyly ani USA a Japonsko. Japonsko se zmítá v dlouhodobé stagnaci a USA se staly ohniskem a roznětkou globální finanční krize. edostatečné jsou světové úspory (v USA byla míra úspor dlouhodobě záporná a ve Spojeném království okolo nuly; průměr v ČR mezi 3–4 % je oproti této praxi docela solidní), což naznačil rychlý vzestup dlouhodobých kursů cenných papírů po zimě 1990. (Podobně jako v 19. století, kdy se do světového hospodářství zapojovaly nové oblasti, se pro blízkou i vzdálenější budoucnost dá očekávat vyšší dynamika kursů obligací než akcií!) Finanční trhy zásobovaly i přes nedostatek primárních zdrojů likviditou, ale spekulativní bublina praskla a nyní je problémem právě nedůvěra na finančních trzích a pád finančních derivátů vede k nedostatku likvidity. Hospodářské problémy vyvolal pro Západ i nástup změn v bývalém sovětském bloku. Problémem zůstává protekcionismus (přes utvoření Světové organizace obchodu – WTO, jejímž členem se stala i Čínská lidová republika), projevují se např. u zemědělských výrobků. I když je zvláště v Evropě nezaměstnanost obrovským problémem (nezaměstnanost nad 12 % si vynucovala v Německu a Francii mimořádná opatření, přes zlepšení v době konjunktury nyní krize vrací procenta nezaměstnaných k bývalým hodnotám a USA nyní s více než 10% lidí bez práce přeskočily hlavní ekonomiky Západní Evropy), přesto se dařilo držet až do krize skromný růst ekonomiky. Od začátku 80. let se také soustavně měnil poměr sil mezi vyspělými zpracovatelskými zeměmi a producenty surovin a energií. Tak např. roku 1990 měly země OECD zásoby ropy na 99 dní a ve srovnání s koncem roku 1980 byla hodnota ropy podle kupní síly průmyslového zboží roku 1990 na 50 %. Během tohoto desetiletí se tento trend prohlubuje. Země OPEC nejsou schopny vynutit dodržování kvót, velkou změnu znamenala i válka v Perském zálivu. I bohaté země jako Kuvajt a Saúdská Arábie v 90. letech zastavovaly náročnější projekty a pociťují rozpočtové problémy. Spekulativní procesy a rostoucí poptávka v Asii pomohly nárůstu cen ropy na 160 dolarů za barel. Poté krize vyvolala pád cen. Při poklesu poptávky o 5 % šly ceny dolů o dvě třetiny (na úroveň 35–40 dolarů za barel). Byla tím předznamenána cenová nestabilita budoucnosti a rizika s ní spojená. Dnes ale opět roste cena ropy někam k řádu 70 dolarů za barel. Varováním je období let 1973–1975, kdy kumulativní ztráta růstu činila 7 % a za nového šoku 1979–1982 šlo o 5 %. Spotřeba ropy v zemích OECD ve vztahu k ekonomické činnosti sice klesla v letech 1980–1990 skoro o 30 %, ale dnes se situace mění a projevuje se tlak nových silných hráčů na světovém trhu. Poptávka po ropě (ta bude v EU i kolem roku 2030 mít 35procentní podíl na energetické bilanci EU) stoupala v letech 1986–1989 hlavně v rozvojovém světě, o 18 % oproti 9 % ve vyspělých zemích. Podobný trend zaznamenal trh s plynem. Tento předstih rozvojových zemí se zachoval především díky růstu hrubého domácího produktu Číny o nejméně 8 % ročně od roku 1978 (pro rok 2006 asi 10procentní růst, Čína se dobře drží i v době krize, patří mezi těch 12 států OSN – ze 192 –, kde roste hrubý domácí produkt). Pád dálněvýchodních trhů po roce 1997 přinesl krátkodobý výrazně nižší odběr ropy v Asii a přebytky na světových trzích. U nás se ceny energií systematicky zvyšují, aniž by se ale snížila spotřeba energie na jednotku hrubého domácího


179/136

produktu. Válka v Iráku a vzestup Číny, Indie a dalších zemí zvětšil tlak na ropné zdroje. Ve své energetické doktríně z května 2001 USA kladou důraz na kontrolu zdrojů s tím, že tuto potřebu musí respektovat i zahraniční politika Spojených států amerických.

III. Kam nechceme spadnout Více než jedna miliarda obyvatel světa disponuje méně než jedním dolarem na den, a tak živoří. Každé třetí dítě ve třetím světě (200 mil.) trpí podvýživou. Nedostatečnou výživou strádají 852 miliony lidí a poprvé po mnoha desetiletích roste absolutně počet obyvatel s nedostatečným potravinovým zázemím. Do pěti let věku zemře 15 mil. dětí. Jestliže ve Švédsku do tohoto věku zemře méně než 10 dětí z tisíce, v subsaharské Africe je to více než 180! Průměrné očekávání délky života je tu 40 let. Jestliže v minulosti hlavní prostor bídy, jižní Asie (50 % chudých) a východní Asie (25 % chudých), se přece jen pohnul kupředu (oproti době, kdy o nich pojednával švédský ekonom Gunnar Myrdal ve svém třísvazkovém díle „Asijské drama“), subsaharská Afrika je terénem beznaděje. Průměrný příjem tu klesl v letech 1980–1990 o 25 % a tento trend pokračuje dále. Nejvyšší je tu dětská úmrtnost, nejnižší průměrný věk, nejslabší stupeň gramotnosti. Jsou tu dvě třetiny nejméně rozvinutých zemí světa. Světová banka doporučuje prosazení pracovně náročného růstu, opřeného o stabilizaci trhu, růst kvality řízení a vzdělání, zdravotnictví a plánování rodiny. Stranou nesmí zůstat pomoc zvenčí. Ale roku 1988 byl tok zdrojů do rozvojových zemí negativní (32,5 mld. USD) a jen dluhová služba činila 200 mld. USD (sumární dluh rozvojových zemí byl už roku 1988 víc než 1 300 mld. USD). Dluhová krize je i dnes hlavní překážkou rozvoje, zvláště v Africe, zejména v letech, kdy výrazně rostou úrokové sazby. V Africe jsou navíc investiční náklady v průměru o 50 % vyšší než v jižní Asii. Roku 1988 klesl africký podíl na trhu kakaa, bavlny, kávy, mědi asi o 20–40 % úrovně z roku 1970! Po roce 1989 země bývalého sovětského bloku často zastiňují rozvojové země v bitvě o přilákání zahraničních investic. Před krizí jen 2 % investic směřovala do Afriky, kde 50 zemí mělo katastrofální rozpočtové problémy. Přitom Afrika je z hlediska mezinárodního obchodu dnes nejotevřenější kontinent, kde je mnoho příležitostí i pro země, jako je ČR. Razantní vstup Číny na africké trhy donutil EU vzkřísit dohody z Cotonou a evropskou rozvojovou pomoc pro tento těžce zkoušený kontinent. Bradyho program oddlužení z března 1989 měl problematické výsledky. Získali tehdy jen Mexičané, Filipínci, Venezuelané a Kostaričané. Nedoplatky bankám vzrostly na 20 mld. USD za léta 1989–1990. Úplným bankrotem strategie Mezinárodního měnového fondu se stal příběh Mexika, které bylo přijato jako 25. člen do OECD, a týden poté, co MMF přinesl kladné hodnocení mexické ekonomiky, došlo k finančnímu kolapsu na konci roku 1994, kdy bylo zapotřebí 50 mld. dolarů přímé pomoci na stabilizaci. Řetězová reakce útěku spekulativního kapitálu strhla i další latinskoamerické země. Mezi dlužníky s nízkou úrovní příjmů nyní patří široké spektrum od Jamajky až po Polsko a Českou republiku. Bushova (mám na mysli George Bushe staršího) iniciativa počítala také s úlevou dluhu Latinské Americe. Její specifické formy ale nemohly mít širší uplatnění. Bush starší chtěl jednat o volném obchodu, který hodlal podpořit celosvětově (viz Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/137

uruguayské kolo GATT, které vyústilo v ustavení Světové organizace obchodu), především s Latinskou Amerikou, ale problémy přetrvávají dále. IV. Rozdělený svět Hrozí totiž rozdělení světa do soupeřících bloků, rozmach protekcionismu a obchodních válek. Na uruguayském kolu GATT šlo o snížení zemědělských subvencí, zpřístupnění trhů snížením cel a uvolněním netarifních překážek obchodu. V zemědělské oblasti to tvrdě požadovaly zvláště USA a dalších 14 exportérů. Vedle tohoto projektu (200 mld. USD potenciální dividenda) se kladl důraz na liberalizaci obchodu v oblasti služeb (600 mld. USD ročně v cenách r. 1990) a na sladění práv o intelektuálním vlastnictví. V červenci 1990 jednání zaznamenala neúspěch, ale k formální dohodě nakonec přece jen došlo. Jestliže GATT zajišťoval v 50. a 60. letech předstih světového obchodu před výrobou, v 90. letech se ocitl v krizi. I po vzniku WTO vlády obcházejí zásady všeobecné smlouvy dvoustrannými dohodami. To vše ukazuje, jak hloupé a nezodpovědné bylo otevírat překotně vlastní trh cizí konkurenci. V USA, které donedávna vystupovaly jako lokomotiva světové ekonomiky a do krize držely vysokou úroveň tvorby nových pracovních příležitostí, nastal pokles na trhu nemovitostí už začátkem 90. let, během tohoto desetiletí se nepodařilo zastavit úpadek produkce na severovýchodě země, spotřeba po pozvolném propadu na zlomu desetiletí se sice nyní výrazně oživila, ale nervozita bank i na trhu akcií vůbec nezmizela. Krizi na začátku 90. let zadrželo i to, že soukromé ztráty byly přeměňovány do rostoucího národního dluhu díky úvěrovým limitům stavu investic a pojištění vkladů. Na začátku 90. let klesala zahajovaná výstavba, osobní bankroty překonaly poválečné rekordy. Dluhová služba u firem pohlcovala hotovost a čisté zisky se snížily za rok 1989/1990 na polovinu. Firmy musely řešit své dluhy, účet za „reaganomiku“ přišel právě tehdy. Od té doby se zvýšilo tempo růstu, snížila se nezaměstnanost, vzrostl exportní výkon a krach na Dálném východě nemá tak závažné bezprostřední dopady, jak se čekalo. Přesto účet za 80. léta a za pumpování virtuálních peněz do americké a světové ekonomiky dodnes zaplacen není. Potvrdil to výbuch krize, který je důsledkem nezdravých tendencí ve vývoji světové a především americké ekonomiky. To platí i o Japoncích, kteří mají dlouhodobě vážné starosti. Inflační tlaky, omezení měnové politiky, nedostatek pracovní síly, vzrůst oběživa – to byly jen některé problémy, které trápily japonské vlády 90. let. Přesun kapitálu z Japonska do USA narazil na své meze. V roce 1990 předznamenalo zhroucení tokijské burzy potíže „nových tygrů“ z roku 1997. Banky byly tehdy podrobeny velkým tlakům: růst aktiv ustal. Došlo také ke dlouhodobému zpomalení růstu zisku. Zvětšila se také opatrnost u velkých kapitálových výdajů. Japonci byli během 90. let přinuceni k velkým výdajům do veřejných podniků, aby se bránili projevům krizových cyklů. Diskontní sazba a inflace se např. za léta 1989–1990 ztrojnásobily, rostly ceny půdy, úzký byl i trh pracovní síly, stejně jako obchod s akciemi. Pokles cen půdy by měl mít za následek (po předchozím poklesu akcií) růst úspor, který měl omezit poptávku, kdy je nutný přesun pozornosti k vnitřnímu trhu. To se nyní děje i v krizí postižených zemích „nových tygrů“.


179/138

V ěmecku pokračovala po celá 90. léta bezohledná hospodářská kolonizace východu, bývalé NDR, která měla roku 1993 už jen 7procentní podíl na celoněmecké produkci. Z její původní průmyslové kapacity mělo údajně zůstat jen 10–15 %. Kolonizace měla za následek to, že různými formami nezaměstnanosti tu bylo v jednotlivých regionech postiženo až 50 % pracovních sil. Jeden milion lidí se z nových spolkových zemí vystěhoval. Podle tehdejší vlády v Bonnu (dnes je hlavním městem Německa znovu Berlín) bylo nutné projít procesem „tvořivé destrukce“. Přesto tu je v nových spolkových zemích dodnes až 20 % lidí bez práce. Kupní síla obyvatelstva klesla tři roky po sjednocení na úroveň konce 50. let, vzrostly daně. Už bývalý ministr hospodářství Rexrodt byl nucen prosadit „úsporný balíček“ ve výši 50 mld. DM. Nyní v době krize náš velký soused má potíže, pokles HDP činí podle hospodářských institutů v Hamburku a v Kielu 4 %. Pokles zakázek v automobilovém průmyslu se vyšplhal meziročně na 40 %. Pro Českou republiku je to nepříznivé: SRN je dnes hlavní obchodní partner (40 % objemu zahraničního obchodu, podíl obchodu s Německem je 23 % českého HDP) a stagnace spotřeby v SRN má bezprostřední dopad na náš vývoz (přesto si v obchodu se SRN nevedeme nijak špatně). A další velké evropské státy? Francie čelí slabé dynamice produkce a zároveň vzestupu nezaměstnanosti, s níž se musí jakákoli vláda vypořádat. Plnění kritérií maastrichtské smlouvy má za následek všeobecně nižší výdaje vlády od začátku 90. let. Nepomáhá ani ta okolnost, že díky jadernému programu je Francie poměrně málo závislá na ropných dovozech (jen 43 % spotřeby energií v roce 1989, dnes „jádro“ kryje asi 80 % bilance elektrické energie). Přesto i v době prezidenta Sarkozyho je Francie při utváření osudů EU klíčovým hráčem. Velká Británie se po celá 90. léta potýkala se třemi problémy: s inflací, stagnací výroby a znepokojivým deficitem platební bilance. Už vláda Johna Majora znamenala výrazný odklon od politiky Margaret Thatcherové a tím spíše labouristické kabinety Tonyho Blaira a Gordona Browna. Hlavní ekonomiky Západu byly už před krizí tedy zahlceny vlastními problémy a bylo naivní od nich čekat jakoukoli pomoc. V. Proměny pracovní síly V USA bylo dlouhodobě příznivým faktorem to, že byl dostatek kvalifikované pracovní síly vstupující na trh. Tito lidé uspokojovali své základní potřeby v rámci jednoživitelské rodiny. To už dávno neplatí. Od 90. let je pracovní síla odlišná od té, s níž žili v minulosti vedoucí pracovníci. Už během 90. let tvořili vzdělaní bílí muži v USA jen 8 % nových dělníků. Susan Garbrechtová, ředitelka odboru lidských zdrojů u Sothebyho, byla už na začátku dekády toho názoru, že „nová pracovní síla je tak heterogenní, jako byla stará pracovní síla homogenní“. Heterogenita pracovní síly je už dnes ve větší nebo menší míře realitou. I naše země zažívá – byť nikoli v tak extrémní podobě – tento jev. Vzdálili jsme se od dob spojených s homogenitou pracovní síly, po léta budované pracovní kolektivy se rozešly a v našich strojírenských závodech pracují lidé z Balkánu, východní Evropy apod.


179/139

V USA ale tento jev dostupuje extrémních podob. Proud Afroameričanů, Hispanoameričanů a Asiatoameričanů je hlavním zdrojem pracovní síly. Imigrace z Latinské Ameriky a Asie představuje asi 14 % přírůstku populace USA. Ženské dělnice ze všech etnických skupin převyšují počet mužských dělníků, roku 2001 jich byly dvě třetiny celkového stavu. To bude znamenat, že zaměstnavatelé budou muset přihlížet k jejich chabému vzdělání, neúplnosti rodin, k dvojživitelskému charakteru rodin. Ve střední Evropě může podobný vývoj způsobit neočekávaný nárůst uprchlíků ze zemí bývalého sovětského bloku. I zde bude zájem západní Evropy řešit tento problém na úkor jiných. V USA bude málo vzdělaných lidí ze slabších ročníků ochotných jít pomalou cestou po žebříčku kariéry. Jejich malý počet zvětší poptávku po nich, jejich cenu. Budou tedy žádat rychlejší kariéry než dřívější generace a také dřívější podíl na rozhodování. Podobnou cestou půjdou i západoevropské ekonomiky. V zemích bývalého sovětského bloku bude krátkodobě opačná situace: přebytek relativně levné a vysoce kvalifikované pracovní síly, ochotné za valutu podstoupit i „asijskou disciplínu“. I působí a nadále bude působit jako faktor vývozu domácích potíží do oblastí bývalého sovětského bloku. Garbrechtová poukazovala už roku 1990 na to, že tzv. workoholismus, tedy posedlost prací, se mezi mladými kvalifikovanými pracovníky už prý nenosí. Mnoho z nich přišlo z rozvrácených rodin a zjistilo, že preferování práce vůči domovu stálo u kořene četných sociálních tlaků: rozvodů, drog, bezdomoví. I ti, kteří už absolvovali úspěšné kariéry, se mění. Vyšli ze silných ročníků, věnovali většinu času kariérám, nyní mají rodiny a přehodnocovali svůj životní styl a vyvažovali práci a rodinu. V České republice se velké části obyvatel tzv. workoholismus prosadil. V bitvě o přežití totiž nebylo jiné východisko. ásledky jsou ovšem stejné, jako byly v 80. letech v USA: rozvrat rodin a sociální tlaky ničící elementární hodnoty. Za perspektivní odvětví služeb od konce 90. let lze pokládat sociální služby, psychologické poradenství atd. Mezi příslušníky řídicí sféry střední generace se nadále zostřuje konkurence. Střední řídicí kádry jsou vedle dělníků hlavní obětí uvolňování z práce v důsledku technologických změn. Mnozí pak mají snahu uplatnit se jako podnikatelé. Zde bylo možné už v předstihu hledat rezervoár vhodných podnikatelských typů pro podnikatelské aktivity v České republice, i když z jiných důvodů.

VI. Proměny spotřebitele V nejvyspělejších zemích skončila jak doba homogenní pracovní síly, tak i doba trhu masové standardizované spotřeby s podobnými potřebami a přáními. V České republice ještě během 90. let tyto tendence přežívaly, stejně jako v jiných zemích bývalého sovětského bloku. I to vede k tomu, že se tyto země staly prostorem zvětšujícím adaptační možnosti vyspělých


179/140

zemí, zdrojem změkčení odbytových potíží. Český podnikatel by proto neměl soutěžit s tímto hlavním trendem, ale měl by se posunovat do vyšších nestandardizovaných pater spotřeby nebo do těch oblastí, které podléhají nejmenších výkyvům a jejich možnosti absorpce jsou vysoké. Sem nadále patří např. oblast hromadného stravování (vysoké zisky, ale vyžadují propracovanou organizaci: Mc Donald´s, Kentucky Fried Chicken atd.). Měl by hledat bílá místa trhu, komoditní oblasti, které jsou mimo hlavní konkurenční boj. V nejvyspělejších ekonomikách se při veškeré standardizaci budou spotřebitelé štěpit do stále menších a menších výsečí trhu. Zvolit přímočarou podnikatelskou a obchodní strategii prostě už nebude možné, jejich cílení nemůže být univerzální. Např. kategorie silných ročníků se rozpadne na otce, matky, páry bez dětí, páry s více dětmi, osamělé, podnikatele v této skupině, vyšší a nižší příjmové skupiny atd. Jejich specifické potřeby a přání musí vzít podnikatel v úvahu. V České republice, stejně jako v jiných zemích bývalého sovětského bloku, je a po určitou dobu ještě bude možný starý typ konzumní orientace: proto tu je a bude prostor i pro řešení odbytových potíží, nalezení prostoru pro překlenutí adaptačního období. áš podnikatel opět musí jít do speciálních segmentů trhu, které masové dodávky ze zahraničí nebudou schopny pokrýt. Své výrobky a služby musí „šít na míru“, jít vstříc zákazníkovi, orientovat se podle jeho požadavků. V nejvyspělejších zemích se dříve monolitní spotřebitelské skupiny rozpadají, např. „střední třída“. U nás naopak je snaha takovou „střední třídu“ jako oporu vládní politiky vytvořit. I tisk se dnes ptá, proč se tak děje s minimálními výsledky a proč i dlouhodobější perspektiva tohoto snažení je nejasná. V nejvyspělejších zemích se dvojživitelské rodiny ze střední třídy zdvihají k blahobytu, jednoživitelské upadají do potíží a často i do chudoby. Toto dělení nepostrádá dramatický ráz a ukazuje, že úsilí všech polistopadových vlád počínaje Čalfou a konče Paroubkem o vlastnický převrat nepovede k přiblížení se dnešnímu vyspělému světu, ale přeměňuje nás v oázu staré spotřebitelské orientace. Jestliže všechny vrstvy v USA bez rozdílu opouští postupně honba za módou, která byla spojena s dřívějších stylem spotřeby, a prosazuje se trend kvality a trvanlivosti, u nás převládá stále první trend. Ale trend kvality a řízení prostřednictvím kvality slaví úspěchy nejen v Japonsku, které s touto novinkou přišlo jako první. Čeští podnikatelé by měli usilovat o to, aby co nejdříve uplatňovali tyto progresivní formy ve svých firmách. Mohli by tak získat určitý náskok v prostoru střední a východní Evropy, stejně jako lehčí adaptaci na nejmodernější technologie. Díky poklesu reálných příjmů na začátku 90. let se u nás snížil maloobchodní obrat (za květen 1990 – květen 1991 klesl o 50,4 %), poté došlo k určitému zotavení, ale klausovské „balíčkové“ šílení z května 1997 (v mnoha ohledech opakované i nyní v roce 2009) s převahou restriktivních kroků a politika drahých peněz ze strany centrální banky znovu citelně podvazují možnosti vnitřního trhu. Tím se spíše u nás prosazuje to, co pozoroval na začátku této dekády Tony Michaels z firmy Lancôme: „Lidé jsou stále více opatrní, pokud jde o to, za co utrácejí své peníze.“ Méně už pro nás platí jeho slova o tom, že „jsou unaveni od vydávání spousty peněz na výrobky, jež neodpovídají tomu, co si od nich slibovali. Budete jim muset nabídnout více


179/141

výrobků a ujistit je, že každá z oněch voleb odpovídá jejich nárokům. ebudete moci prostudovat spotřebitele tak snadno jako v letech osmdesátých.“ U nás lidé totiž nebudou unaveni nediferencovanou spotřebitelskou horečkou: spotřebu snižuje politika levné pracovní síly a omezená kupní síla většiny obyvatel. Uvedený trend se ale bude postupně prosazovat, ale vyplatí se orientovat na oblasti, kde působí už dnes. V poslední době se u nás diskutuje o tom, jakou podobu v České republice má vývoj společný všem nejvyspělejším zemím světa, totiž to, že populace stárne. Vzrůstá „dlouhověkost“ a klesá natalita (u nás byla po převratu nejnižší od roku 1785!). Ale stárnoucí lidé – na rozdíl od vzdálenější minulosti – jsou zaměstnaní, spotřebovávají zboží a služby. Investice do služeb pro starší a handicapované spoluobčany se v těchto zemích vyplácejí, a jsou už proto kapitalizovány. Michaels připomíná, že „trh mladých nebude už tak významný jako trh starších, ale silné ročníky si nesou svůj životní styl s sebou, tak jak ho získaly lety“. Zatímco starší Američané se dnes – na rozdíl od dřívějších dob – nestahují do zón odpočinku a zůstávají tam, kde jsou, a účastní se kulturních, podnikatelských i volnočasových aktivit, lze se ptát, jak lze změnit dosavadní nepříznivý úděl českých důchodců 90. let, jejichž důchody jsou reálně stále více než třetinu pod výchozí úrovní. Pravice usiluje o to, aby museli déle pracovat. áročnější formy životního stylu jsou stále vyloučeny. Utváření životního stylu silných ročníků v 90. letech a rozvoj služeb pro starší a handicapované spoluobčany mohly být výrazné impulsy pro plošný rozvoj terciárního sektoru v tomto desetiletí v České republice. Zvolený scénář ekonomické reformy to znemožnil. Přesto ale – i když ne celoplošně – je selektivní orientace na tuto oblast jednou z možností uplatnění se na trhu. Tyto oblasti nepředstavují masový předmět exportu a řešení odbytových potíží, ale dávají šanci objevit řadu bílých míst na trhu.

VII. Zbavit se dluhů Dluhové financování bylo základní podmínkou byznysu 80. let. Platila ochrana vypůjčovatele před náhlými nepřátelskými převraty, ale kapitál byl dostupný. Protože však společnosti vtažené více do těchto procesů „bobtnají“ a mají vážné problémy, ukazuje se, že nadměrný dluh je nebezpečný jak pro vnitřní zdraví korporace, tak i pro vnímání jejího zdraví v očích potenciálních investorů. Arthur Taylor z Fordhamu říkal při bilancování předchozí dekády, že v „80. letech jsme viděli zbavení průmyslu solidnosti. Vytlačili jsme všechnu solidnost ze společností, místo toho abychom ji opět vložili do něčeho produktivního.“ Tradiční zdroje podnikatelského kapitálu, jež napájely „žraloky“ 80. let – banky a spořitelny – váhají a budou velice váhat umístit peníze do něčeho jiného než do nejjistějších půjček. A zatímco největší korporace budou moci čerpat z veřejných akciových nabídek nadále jako ze zdroje financování, malé a střední firmy jsou v komplikované situaci. Většina forem byznysu usiluje o nalezení nových zdrojů financování. I to ukazuje, že je iluzorní čekat spásu v České republice jenom od průniku zahraničního kapitálu. USA např. žily a žijí z přílivu zahraničního kapitálu (USA jsou jako nezastupitelný „motor“ západní ekonomiky pokládány za spolehlivé


179/142

teritorium pro investice). Ale dodavatelské země, jako Čína, země Dálného východu, Německo, Japonsko a země z ropné oblasti, už nemají kapitálové přebytky, kterými sanovaly USA v různých dobách v minulosti. USA ale cizí kapitál potřebují a ten chybí Latinské Americe, stejně jako východní Evropě. Důležité je tedy zejména hledání vnitřních možností akumulace. Kdo je dokáže uvolnit, otevře si cestu k úspěchům na trzích třetího tisíciletí. Osobní a rodinné rozpočty se v nejvyspělejších zemích od 90. let měnily, zvláště v USA jsme viděli posun ke konzervativnější orientaci. Silné ročníky, které táhly podnikatelskou vlnu 80. let, už nechtěly měnit realitu během dvou tří let. Chtěly se usadit a vytvořit domov spíše než pouze obývat dům. V oblasti realit se financování soustřeďovalo na obnovu existujících domů, nákup letních a dovolenkových domů místo nákupu velkých rezidencí pro veškerý čas. Tyto v zásadě zdravé trendy změnil stav, kdy bylo výhodnější si půjčovat než spořit, zejména ale Bushův celonárodní program rodinného bydlení se záplavou nekrytých hypoték (subprime mortgages). Nelze pochybovat o tom, že Česká republika měla šanci jako oblast levné turistiky. Ale tlak na občany, aby se víkendových zbavovali je nesmyslný. V oblasti realit se u nás také, i když z jiných důvodů než na Západě, prosazuje úsporný typ financování. Za hranicemi sledoval dříve byznys vyspělých zemí investiční strategie s vysokým rizikem a vysokým výnosem. V 90. letech byly dlouho voleny spíše jistější nízkovýnosové strategie. Lidé v nejisté atmosféře let devadesátých preferovali spíše zajištění svých rodin než zvětšení svých akciových podílů. Rostoucí počet vyklizených domů a osobních bankrotů vyústil v respekt před nebezpečím přetížení dluhy a zvýšené užívání hotovosti proti kreditům. A to dávno předtím, než udeřila krize. Z jiných důvodů se prosazuje řada podobných rysů i u nás, kde odbytová krize, pokles reálných příjmů přivádí na mizinu řadu podnikatelů, kteří před několika lety začali, ale nevolili rozumné podnikatelské strategie. VIII. ová tajemství úspěchu Je ironií osudu, že tajemství přežití a úspěchu v novém krizovém ekonomickém okolí představují staré zásady byznysu, překryté přikrmováním konzumního šílenství let sedmdesátých a osmdesátých. Jde o návrat k osvědčeným technikám a profesionálním návykům z minulých let s přihlédnutím k novému politickému, sociálnímu, kulturnímu okolí let devadesátých a následujících. Pokusím se vypočítat věci nutné pro přežití v měnícím se prostředí konce této dekády a vytvoření předpokladů pro úspěch po roce 2000. Jedno je jisté jako konstatování na adresu Klausovy reformy: „princip čistoty“ nefunguje, „čistá řešení“ jsou neproduktivní. „Každý reálný systém je založen na praktických kompromisech vzájemně rozporných principů a požadavků,“ soudí známý maďarský ekonom János Kornai. IX. ový typ financování Odklonem od nadměrného dluhového financování a pěstováním solidního financování si byznys může udržet bezpečnostní síť proti možnému propadu v ekonomice, tedy proti


179/143

recesi. Je tak schopen si podržet maximální flexibilitu pro jednání v měnících se podmínkách a trzích. A zůstat atraktivní pro novou sortu investorů, kteří jsou zděšeni z korporací zatížených těžce zadlužením. Korporace, které jsou těžce zatíženy dluhem, byly nuceny aktivně snižovat svůj poměr dluhu k celkovému kapitálu pod 55 nebo 60 %, který byl obvyklý v 80. letech. I když to znamená, že nemohou mít plnou výhodu ze svého dostupného kreditu, výsledky z hlediska jejich dlouhodobého „zdraví“ jsou významné. To ale neznamená, že dluhové financování během 90. let zaniklo. Viceprezident vnitřní politiky americké obchodní komory Jeff Joseph tvrdil už roku 1990, že „problém je to, že daňový kodex je zaujat proti solidnímu financování. Pokud máte dvojí zdanění dividend, nemáte žádné diferenciály kapitálových zisků, vstoupí do hry počtáři a řeknou, že sice solidní financování může být ve filosofickém smyslu rozvážnější, ale dluhové financování bude stát méně.“ Odpovědí by mohlo být hledání kombinace dluhového a solidního financování. Proto předpovídal Arthur Taylor, že 90. léta budou návratem k hybridním finančním nástrojům jako konvertibilní směnky. Poskytovatelé a příjemci půjček tak mohli až do krize využívat výhod dluhového financování a zároveň mít bezpečnost solidního financování. Podle Taylora patří „priorita mezinárodnímu papíru, který bude schopen obstát v každé eventualitě“. Krize ukázala, že takový papír ve skutečnosti není. Úspěšné korporace 90. let a následujícího století místo hlediska, na kolik se mají zatížit, aby dostaly tolik a tolik, zakládají zpravidla své rozhodnutí na tom, kolik si mohou dovolit splácet. Odstranění nadměrného zatížení je klíčem ve vyspělých zemích pro konkurenceschopnost. V České republice 90. let se objevila tendence uplatnit tento na Západě překonávaný rys, spjatý s vlnou neokonzervatismu. Byla to a je to i nadále jedna z vážných hrozeb do budoucna. X. Jak najít nové zdroje financování Protože tradiční zdroje obchodního kapitálu se během 90. let sotva stačily zotavit ze svých ran, hledaly se různorodé zdroje fondů. Arthur Taylor je toho názoru, že v USA „uvidíme kultivaci velkých finančních institucí a penzijních fondů jako zdrojů pro fondy byznysu“, že „se navrátí hybridní, specializovaní finančníci a s rizikem pracující kapitalisté“. Stalo se. Odporu proti cizímu financování napomohlo poznání amerických byznysmenů, že dolar představuje mezinárodní komoditu. (Euro se zrodilo z podobné úvahy: Evropané chtějí čelit negativním důsledkům dvojí funkce dolaru jako národní i mezinárodní měny pro své ekonomiky.) Velké korporace v zájmu decentralizace rizik uplatňují svou finanční sílu i u menších společností. Místo snahy spolknout menší korporace se slibnými nápady, výrobky a


179/144

technologiemi se snaží velké firmy solidně do nich investovat, získat přístup k jejich inovacím a ponechat jim jejich podnikatelskou jiskru. Jako i v jiných oblastech, i v kultuře korporací je zjevné to, že fungování velkých systémů je zprostředkováno malými a naopak, malé a velké systémy tvoří vzájemně se zprostředkující protipóly v podnikatelské struktuře. Proto bylo důležité v naší ekonomice nenechat padnout výrobní kolosy typu podniků Škoda Plzeň, ČKD Praha, zajistit nad nimi kontrolu národnímu kapitálu. České reprezentace v tomto úsilí selhaly. Inovativní malé firmy nemohou bez zázemí velkých podniků obstát a plnit svou roli. Je možné připomenout potíže, které mělo dlouhodobě Irsko, které do nedávné doby sice mělo rozvinutý tržní mechanismus, ale vlastně žádný významnější velký domácí národní kapitál. A dnes má v době krize potíže s veřejnými financemi. XI. Aktivní školení a vzdělávání zaměstnanců V USA je jedním z hlavních problémů (v západní Evropě díky podílu cizích pracovníků do jisté míry také) to, že pracovní síla je v 90. letech nedostatečně vzdělaná a špatně vyškolená. Korporace jsou tak donuceny hrát aktivní roli v této oblasti, dávat prostředky na vzdělání a kvalifikaci pracovní síly. Susan Garbrechtová soudila už začátkem 90. let, že „vzdělanostní úrovně – zvláště pokud jde o čtení a matematické schopnosti – nových dělníků jdou dolů, zatímco očekávání a potřeby zaměstnanců letí vzhůru... Poněvadž lidé najímaní pro vstup do kvalifikovaných zaměstnání v následujících letech budou potřebovat více kvalifikace, a neučí se tomu ve škole, firmy budou muset vzít na sebe odpovědnost za vzdělání lidí, které najímají.“ Společnosti, které budou za této situace pouze čekat na působení vzdělávacího systému v zemi, ztratí konkurenceschopnost. V České republice byl v 90. letech – v podmínkách propletence rostoucí celostátní nezaměstnanosti a lokálního hladu po pracovních silách (i proto je vybudování informační sítě pokrývající celou republiku tak důležité) – relativní přebytek poměrně levné a vysoce kvalifikované pracovní síly. Dá se očekávat, že Západoevropané a zejména Němci budou v pokušení se snažit shora uvedený problém řešit na náš úkor. Brání tomu ovšem dnes vypjatý problém nezaměstnanosti (v Německu byla v 90. letech až 12,5 %, v bývalé NDR kolem 22 %). V řadě oborů ale České republice hrozil a hrozí drastický odliv kvalifikované pracovní síly, který by ztížil vyhlídky naší země do budoucna. V současné době je naléhavě třeba pokusit se o strategické dlouhodobé orientace v oblasti vědy, kultury (mj. proto, že existuje korelace mezi kulturností a invenčností pracovní síly) a školství, místo toho se ale systematicky tyto sféry oslabují. Školství, věda a výzkum, kultura nemohou být zbytkové obory. Současná krize vysokého školství, doprovázená otřesem školství učňovského a zmatky ve středním školství, je dokladem nekompetentnosti a neodpovědnosti polistopadových elit. Tyto obory jsou zásadně důležité pro uchování národní identity a pro přechod ke kvalitativnímu růstu založenému na využití jediného obnovitelného zdroje – kvalifikace.


179/145

aše podniky díky špatně provedené privatizaci ztratily zázemí v učňovském školství. Byly zvyklé kvalifikaci ponechávat na péči státu v době, kdy japonské, americké, německé i jiné firmy investují do kvalifikace ohromné prostředky. Je nesmírně důležité pro ty firmy, které si chtějí uchovat dobré vyhlídky, organizovat rekvalifikaci (zahraniční zkušenost je mimochodem taková, že podniková rekvalifikace je účinnější než státně organizovaná). Slabinou českých podniků je také to, že dochází k masakru české vědy. V nejvyspělejších zemích pramení asi 75 % přírůstků národního důchodu z aplikací vědy. V České republice klesly souhrnné výdaje na vědu a výzkum v klausovské éře na jednu sedminu výchozí úrovně, v roce 1993 bylo zrušeno 23 akademických ústavů a řada dalších byla zmrzačena do podoby nefunkčnosti a počet patentů dramaticky poklesl na zlomek původní hodnoty. Klíčový význam získává v této souvislosti sledování vývoje v zahraničí, práce s informacemi. Ty podniky, které budou mít dobrý informační systém, přístup k informacím a rozvinutý systém jejich analýzy, budou mít větší šanci na přežití. Že je možný tento postup, ukazuje příklad Švýcarska, které v řadě oblastí na tom zakládá strategii svých firem (Švýcarsko má osminásobnou míru přidané hodnoty oproti ČR). V minulosti např. využívali (v 60. letech, kdy měla špičkové výsledky) naší chemické vědy, jejíž produkci domácí průmysl tehdy nebyl schopen absorbovat.

XII. Pružný styk se zaměstnanci Nově přicházející (ale i současní) zaměstnanci už nebudou spokojeni s tím, aby se jejich život utvářel pouze kolem práce. To je zkušenost z nejvyspělejších zemí. Aby si firmy získaly a udržely kvalifikované dělníky a techniky, budou muset být pružnější a přizpůsobivější. esmí při komunikaci s nimi diskriminovat ženy, musí brát větší ohled na rodiny zaměstnanců. Dr. David Sirot, prezident a zakladatel poradenské firmy Sirota Alper and Pfau, byl ještě před výraznějším nastartováním tohoto trendu toho názoru, že společnosti schopné odpovědět dříve a progresivněji na zájmy dětí zaměstnanců, zvláště z řad žen, budou schopné lépe obstát v těžkých podmínkách 90. let. Podle Garbrechtové předpokládá udržení si zaměstnance na dobu 15–20 let (tak jako to bylo donedávna obvyklé například v Japonsku) aktivní pomoc pracovníkům firmou v obtížných údobích života např. při úmrtí rodičů, při péči o děti atd. Znamená to i brát v úvahu proces stárnutí příslušníků silných ročníků bez možnosti vzestupu a neochotných jít do důchodu v 65 letech. V nejbohatších zemích museli byznysmeni připravit pro 90. léta programy zahrnující vytvoření prostoru pro pružnou pracovní dobu, rodičovské volno, péči o děti (ať už na pracovištích, nebo ve sponzorském společenství či zajišťující organizaci), sdílení zaměstnaneckých míst, programy pro mladé, horizontální změnu míst, částečně zaměstnání, práci doma za elektronické komunikace s pracovištěm. V České republice v některých oborech dochází k odlivu kvalifikovaných pracovních sil do zahraničí. Ty firmy, které chtějí být skutečně v popředí, musí už dnes připravovat progresivní


179/146

formy zaměstnanosti a péče o pracovníky a jejich rodiny. Za těchto podmínek si mohou udržet kvalifikovanou pracovní sílu, a dokonce si upevnit pozice na domácím trhu. Jako i v jiných oblastech perspektivní úspěch znamená jít proti proudu domácího vývoje a být „ostrovem pozitivních odchylek“, respektovat co nejvíce vývoj společenské racionality ve svět. To klade ohromné nároky na řídicí práci: vyžaduje to určitou rozpolcenost vzhledem k odlišnému vývoji v České republice a ve světové špičce. XIII. Manažerský tým: od homogennosti k vnitřní pluralitě Výkonný štáb nesmí být izolovanou enklávou homogenní v každém směru. Naopak v čele musí být lidé schopní komunikovat a jednat s jinými. Byznysmeni musí být odborníky na vztahy mezi lidmi (nebo mít alespoň takové odborníky k dispozici), musí být otevření různým kulturám a způsobům myšlení. Schopnost hovořit cizími jazyky je dnes stejně důležitá jako odborná finančnická průprava. Myšlenková pružnost, schopnost celkový pohled spojit s vnitřní pluralitou hledisek je klíčová pro úspěch. Tom Peters určitý stupeň chaosu (nesmí ovšem přesáhnout jistou mez, pak působí destruktivně) pokládá za faktor zvětšující tvořivý potenciál podniku. Různorodost v řídicí špičce je charakteristická pro úspěšné korporace budoucnosti, a to různorodost v největší únosné míře. Tak soudí Don Hambrick. V USA jde o skupiny složené z mužů i žen, z různých etnických skupin, ze „starousedlíků“ v korporaci i nově příchozích. Úspěšná řídicí práce předpokládá za těchto okolností odklon od stejnorodosti myšlení a od přikyvovačů. Jinak není možná soutěživost i ve špičce. Nově příchozí byli zdrojem inovace a energie v otevřené společnosti, jako byly i v minulosti USA. Národnostní pluralita má být podle amerických odborníků předností vůči Evropanům a Asiatům. Na druhé straně ovšem Amerika čelí různé úrovni kvalifikace u těchto etnických skupin, zužující možnosti vyšších pater spotřeby a ze dvou integrujících faktorů USA, angličtiny a dolaru zbývá (při kabelové televizi a jiných komunikačních vymoženostech dneška, které narušují „melting pot“, tavicí kelímek různých národností, jímž USA byly) dolar. USA budou čelit problémům vnitřní integrity: pouhými politickými a ekonomickými strukturami se společnosti integrovat nedají. České republice hrozí – zvláště ve firmách s velkým zahraničním kapitálovým vlivem – invaze asijské disciplíny a zavedení organizačních forem příznačných pro dřívější fáze vývoje nebo dnes pro nově industrializované země. Země třetího světa a nově industrializované země jsou faktorem, který umožňuje překonat adaptační šok: oblast bývalého sovětského bloku plní podobnou funkci také. Nesmíme se stát skanzenem fordismu a taylorismu, umožňujícím nástup progresivních forem řízení jinde. Ti, kdo se chtějí vzepřít osudu druhořadosti a držet krok se světem, musí jít cestou vnitřně pluralitního a participačního managementu. XIV. Zaměstnanci: větší úlohu při rozhodování


179/147

abídka zaměstnancům, aby víc mluvili do záležitostí korporace, je jedním ze zdrojů loajality a inovačního chování. Manažeři už nesmí chápat zaměstnance jako nemyslící roboty, kteří nechávají mozek doma, když jdou do práce. Prezident pro zaměstnanecké vztahy ve společnosti CNBC, pan :elson M. Rosabal, soudil na začátku předposledního desetiletí, že nápady a inovace v něm budou často přicházet z nižší úrovně organizace. Pracovníci, kteří mají přímou, fyzickou zkušenost s výrobou zboží a poskytováním služeb, představují podle moderních manažerů nejperspektivnější zdroj inovativních nápadů pro zefektivnění operací a dosažení vyššího stupně účinnosti. Tajemství úspěchu spočívá podle Rosabala v tom, aby řídicí pracovníci byli schopni najít v poněkud apatičtějším prostředí lidi ochotné se učit, oddané a inteligentní a následně je uvolnit. E. F. Schumacher (Small is Beautiful, 1973) právem říká, že „(ekonomický) rozvoj nezačíná zbožím: začíná lidmi a jejich vzděláním, organizací a kázní. Bez těchto tří věcí zůstávají všechny zdroje latentní, netknuté, jen v možnosti.“ Mark A. Lutz a Kenneth Lutz právem konstruují „humanistickou ekonomii“ jako výraz dnešních tendencí, které pohřbívají asubjektivní ekonomii (The Challenge of Humanistic Economics, 1979). Podle Schumachera i Lutzových musí jít rozvoj lidských vztahů ruku v ruce s expanzí produkce a je to nutná podmínka pro společnost bez bídy. XV. „Proudnicové“ struktury byznysu Aby se dosáhlo stavu, kdy zaměstnanci mohou víc mluvit do věcí rozhodování, je třeba přeměnit dosavadní hierarchickou strukturu byznysu v „proudnicovou“ a odstranit takové vrstvy středního managementu, které oddělují dělníky od manažerů. To neznamená nutně eliminaci celého pokolení středních manažerů, i když k tomu řada organizací sáhla a dotáhla to do konce. Lepší je ale dosáhnout promíšení „bílých“ a „modrých“ límečků a jejich rolí. Marvin Schiller přisuzoval při začátku těchto úvah dokonce zploštění struktury byznysu a jeho sestoupení do nižších pater roli klíče pro přežití v 90. letech a pro úspěch v 21. století. Umožní to prý adaptovat se rychleji, v kratším časovém intervalu na požadavky zákazníka a zlepšit tak kvalitu produkce. Firmy se tak snáze dostanou k demasifikaci výroby, k výrobě individualizované s ohledem na zákazníka. XVI. Orientace na projekt místo na výrobní proceduru Účinnost, kvalita a inovace se zvýší, odejdou-li korporace od systému masové produkce a vezmou za svůj projektový přístup. Spíše než oddělení, jako jsou design, výroba, marketing a finance, která vystupují, jako by byla v oddělených vesmírech, úspěšné společnosti vytvoří týmy, jež dají dohromady individuality z těchto rozdílných oborů. Don Hambrick to líčil tak, že


179/148

„musíme budovat v strukturované malosti. Musíme vytvořit menší divize a menší podjednotky a strukturovat je podle tržních skupin. To dovolí lepší rychlost, informační tok vyšší kvality, rychlejší tvorbu rozhodnutí a lepší motivaci.“ V České republice přežívá a ještě delší dobu bude přežívat jiný systém, který byl charakteristický pro systémovou racionalitu industriálního kapitalismu a socialismu budovaného po roce 1948. To znamená striktní dělení pravomocí a oddělení, ostře oddělené jednotlivé oblasti výrobní procedury. Vyhovuje to autoritativnímu řízení a možná se budou snažit zahraniční majitelé tuto strukturu v zásadě ponechat. Tím spíše firmy, které chtějí být dlouhodobě úspěšné, musí sáhnout k cílovému managementu, nikoliv k managementu procedury. XVII. Spravedlivější odměny pro zaměstnance Jednoduchá nejefektivnější cesta, jak toho dosáhnout (podle už vícekrát citovaného Hambricka), je zřízení univerzálních programů sdílení zisku, jež osloví každého od obchodního oddělení až po vedoucí štáb. Každý člen společnosti by se tak spravedlivě podílel na dobrých i zlých dobách. Jestliže se dříve štábům dávalo 20 % vzestupu výplat, zatímco dělníkům 3 %, úspěšné společnosti od 90. let dělí zisk rovným způsobem. A místo toho, aby bylo opominuto 10 % dělníků, úspěšná společnost zavádí škrtnutí 10% placení, a to napříč týmem. Tedy přesný opak toho, co praktikovaly banky a jiné finanční instituce s nemravným systémem bonusů pro řídicí špičky. Uvedený Don Hambrick je toho názoru, že zásadní věcí je eliminovat nebo zmenšit urážlivé a distancující vedlejší příjmy vedoucího štábu. Soukromé zdviže a jídelny, rezervované parkovací prostory u vchodu jsou věcí, která rozděluje lidi nahoře od lidí dole, kteří mají nejvíc energie, nejčerstvější informace o stavu věcí, nejlepší inovační nápady. Lidé na špičce musí jít blíže tepu dělníků a převzít roli nadšenců a tvůrců radostné pohody pro všechny. Úspěšné zvládnutí této role znamená vzdát se pokrytectví a cynismu, tvrdí Hambrick. V České republice je složitější situace, protože čtyři desetiletí předlistopadového socialismu byla naopak ve znamení relativní rovnosti spotřeby a rovnosti příjmů. Váha platu ve struktuře příjmů domácností postupně klesala a princip výkonu se neprosadil. Proto bude možná ještě nějakou dobu probíhat výkyv opačným směrem. Na druhé straně zejména ve firmách kontrolovaných zahraničními vlastníky se objevuje kastovnictví: jiné jídelny, jiné parkovací plochy atd. Celospolečensky žádoucí ale je, aby při plném prosazování principu výkonu a diferenciaci příjmů podle kvality práce, množství práce a podle kvalifikace probíhal posun od rovnosti spotřeby k rovnosti šancí. Jde o to, konstruovat v souladu s nejpokročilejšími firmami řídicí strukturu tak, aby dávala prostor pro inovační toky zdola, pro rovnost příležitostí. Vzhledem k naší minulosti nedávných desetiletí by mohl získat výrazné uplatnění tzv. intrapreneuring (Gifford Pinchot III), totiž využití možností korporace pro soukromé podnikatelské cíle. Protože znamená


179/149

významný inovační potenciál, začaly s úspěchem mnohé korporace intrapreneuring uměle zavádět. XVIII. Větší prostor pro informační technologii ejjednodušší cesta, jak usnadnit „proudový“ charakter struktury byznysu je připoutat se k posledním formám informační technologie. „Masová produkce potřebovala spoustu koordinace a znamenala spoustu středního managementu. Ale jakmile informační technologie přerostly do sofistikovaných, tato koordinace už nebyla nutná. Příkazy mohly plynout přímo z jednoho konce firmy na druhý a rozhodování mohlo být stlačeno dolů do organizace“ (Arthur Taylor). Jinak řečeno technologie umožňuje jak pro základní kádry, tak i pro generály mít informace velice rychle po ruce. Komunikace se zrychlí, flexibilita se zvýší díky odstranění celého jednoho stupně byrokracie. To, co existovalo jen pro shromažďování, strukturaci a šíření těchto informací může být eliminováno. Informační technologie dále také pomůže izolovat a sledovat ony prchavé „mikrotrhy“. V této oblasti se podnikatelská kultura pohnula dopředu jen málo, v řadě míst příchod zahraničního vlastníka naopak znamenal zvětšení byrokracie. XIX. Otevřenost inovaci zvnějšku Protože americké kruhy byznysu už nedisponují technologickou nadvládou nad zbytkem světa, budou muset sáhnout mimo stěny svých kanceláří a továren, aby si zabezpečily inovativní ideje a výrobky. Úspěch mají od 90. let (a budou mít pravděpodobně i nadále) ty společnosti, jež jsou schopny vytvářet výzkumná partnerství s laboratořemi mimo firmu a s univerzitami, nebo ty, jež vytvoří joint ventures (společné podniky) s podnikatelskými společnostmi. Spíše než spoléhat na vlastní výzkumná a vývojová pracoviště musí velké korporace být připraveny investovat do malých organizací bohatých na výzkumný potenciál nebo získat jejich kapacitu pro sebe. Navíc musí mít rostoucí ochotu pro konkurenci sdílet informaci prostřednictvím licenčních dohod. Jestliže je toto důležité pro americké, japonské i západoevropské firmy, tím spíše pro naše: vždyť koncem 80. let tehdejší československá ekonomika pokrývala 70 % výrobních oborů a produkovala přitom „jen“ 1 % nových světových vědeckých poznatků ročně. Je nezbytné navýšit podíl výdajů na vědu a výzkum na HDP na 3 %, účinněji postupovat ve sledování světového výzkumu. Aktivní vstup našich podniků do vědecko-technické politiky se stane nezbytností tím spíše, že polistopadové vlády neměly ani žádnou strukturální politiku, ani politiku vědní, vědecko-technickou. V poslední době ústí tato nekoncepčnost dokonce v likvidační útoky na AV ČR, která měla být zbavena do roku 2012 45 % všech poskytovaných prostředků z veřejných zdrojů. Největší světové korporace mají už od 60. let své


179/150

útvary strategických rozhodnutí, své skupiny strategického plánování. Naše podniky budou muset prostředky velmi úsporně hospodařit, protože jejich kapitálová pozice je velice složitá. XX. Ekologie jako podnikatelská příležitost Smysl pro životní prostředí a zájem o něj v rostoucí míře určuje osudy korporací od 90. let jak z krátkodobého, tak i z dlouhodobého pohledu. V nejvyspělejších zemích je nazírána ekologie očištěná od výstřelků „ekofanatiků“, které tak dobře znám i z Evropského parlamentu, jako světově rozšířené hnutí, zvláště tehdy, daří-li se strhnout meze národních hranic prostřednictvím obchodu a mírových dohod. (Určitým kapitálovým skupinám militarismus začal překážet v hledání nových trhů.) Rodiče ze silných ročníků, zainteresovaní na tom, jaký svět zanechají pro své děti, a mladá generace, zajímající se o to, jaký svět zdědí, jsou dnes připraveni pro investování do ekologických oblastí. Americké korporace jsou v tomto ohledu velice aktivní. Investice do zvládnutí každodenních ekologických problémů lze označit za nejperspektivnější, protože jsou posly budoucích surovinových a ekonomických krizí a průpravou na jejich řešení. Společnosti, které si chtějí České republice upevnit dlouhodobé postavení, musí počítat nejprve s investicemi do formování a upevňování ekologického vědomí jako zdroje nových hodnot a nového životního stylu, s návazností na řadu alternativních hnutí. Tyto nové formy životního stylu (a cílevědomé korporace by měly vytvářet prostor pro experimenty v oblasti životního stylu, protože je lze snadno kapitalizovat bez větších investic) pak lze přeměnit v oblasti podnikatelské aktivity. Řečeno jinak: i když Česká republika je ohrožena invazí ekologicky závadných výrob (vláda pro to připravuje podmínky tím, že zesiluje naše nerovnoprávné postavení vůči Západu, zejména vůči Německu), společnosti, které myslí na dlouhodobý úspěch, jdou a půjdou proti proudu. V ekologickém vědomí si vytvářejí prostor, který lze naplnit podnikatelskými záměry. XXI. Globální závazek místo nacionalismu Struktury malého i velkého byznysu si musí uvědomit, že se pohybují na terénu globalizující se ekonomiky, nyní navíc otřesené krizí a všeprostupující nejistotou. Rozhodující štáby, ať už starší, nebo mladší, budou muset činit rozhodnutí, vytvářet strategie a pustit se do výzkumu a vývoje, produkovat služby a zboží, generovat výrobní procesy nezaložené na pouhé domácí ekonomice, ale na globální ekonomice. Každý se k tomu verbálně v 80. letech hlásil, ale málokdo to reálně uplatňoval. Od 90. let to je podle Meyera Feldberga, děkana Školy byznysu pro absolventy na Kolumbijské univerzitě, holou nutností pro dosažení úspěchu. Dokonce i oblastní nebo místní maloobchod či byznys se službami musí čelit zahraniční konkurenci, pracovat se zahraničními zákazníky a klienty, mít zásilky z jiných zemí. Schopnost uvědomit si příležitosti cizích trhů, jednat se zahraničními zákazníky a konkurovat se zahraničními společnostmi doma i v cizině je příznačná od 90. let pro úspěšné firmy. V České republice to naráží na bariéry nacionální výlučnosti, na spojení národního a sociálního


179/151

ohrožení, na pochopitelné snahy udržet si alespoň domácí trh. Nezapomínejme např., že prodej podniku Auto Škoda Mladá Boleslav, který dává 8 % HDP, znamená, že 16 % českého průmyslového vývozu je závislých na vnitřních poměrech koncernu Volkswagen, který má své závody po celém světě. A tuto závislost nám nyní předvádí krize automobilového průmyslu. Na tuto produkci je napojeno mnoho českých subdodavatelů, jejich prosperitu tak přímo ovlivňuje vývoj ve vzdálených zemích. Překážkou pro progresivní chování je i okolnost, že chaotizace českého právního systému, absence elementárních jistot a neprůhlednost prostředí z hlediska podnikatelů vede zahraniční partnery ke zdrženlivosti. ová podnikatelská elita z řad privilegované byrokracie tak získala odklad několika let, aby prohnala společnost mlýnicí původní akumulace. Je proto zapotřebí všemi prostředky bourat hradby izolacionistického vědomí, šířit co nejvíc informací o možnostech zahraničních trhů a o jejich bílých místech. Získat podíl na trzích v zahraničí znamená i informační náskok a informace budou rozhodovat o podnikatelském úspěchu trvalejšího řádu. XXII. Proniknout na cizí trhy V nejvyspělejších zemích je expanze na cizí trhy už dnes otázkou přežití a prosperity firem. William T. Archey z Obchodní komory USA (mezinárodní viceprezident v roce 1990) zdůrazňoval už na začátku změn po pádu berlínské zdi, že existují jak obranné, tak i ofenzivní důvody pro takovou expanzi. V řadě odvětví vysoké náklady na výzkum a vývoj a těžká kapitálová struktura z hlediska investic prostě vyžaduje rozsáhlejší trh, než je domácí, americký trh nevyjímaje. Společnosti, které vstoupily na mezinárodní trhy, mohou pozorovat své konkurenty v jejich prostředí, poučit se z jejich technologií a podnikatelských strategií a tak se připravit pro konkurenci s nimi doma. Znalosti o technologiích a podnikatelských strategiích podniků konkurence lze využít pro růst kvality vlastních výrobků a služeb. Přímé soukromé investování už není výsledkem nákladů pracovní síly, ale přístupu k trhům, přání obsluhovat co největší trhy, vystavení technologiím konkurence a především přístupu k trhu kvalifikované pracovní síly, jež může přispět podstatným podílem na celkové hodnotě výsledného produktu. Z tohoto hlediska je Česká republika atraktivní jak lácí, tak i vysokou kvalifikovaností a adaptabilitou pracovní síly. Podmínkou pro uvedený vstup na světové trhy není být multinacionální korporací s velkou produkcí (i když 200 největších multinacionálních korporací vytváří dohromady čtvrtinu světového úhrnného produktu a jen 15 zemí světa překračovalo před krizí svou produkcí General Motors, výrobně nejsilnější mezinárodní korporaci; krize položila GM na lopatky, odhalila dlouhodobé slabiny). Podle Archeyho závisí úspěšný vstup na mezinárodní trhy více na vědění o vlastní průmyslové výrobě než o obchodních vztazích. Lze být úspěšným hráčem na celém světě,


179/152

je-li produkované zboží či služby tím, co vyplňuje bílé místo na trhu, nebo je nejlepší co do nákladů a parametrů, je-li doporučením špičková kvalita výrobku i jeho servisního zabezpečení. XXIII. Závazek číslo 1: kvalita především V nejvyspělejších zemích nepřežijí dobu krize ty podniky, které neprodukují vysoce kvalitní zboží a služby. Spotřebitelé se stali v dobách konjunktury natolik vyspělými a rafinovanými, než aby je bylo možné přesvědčit něčím, co je založeno pouze na marketingu. „Potřebujeme se vrátit k získávání, trénování a řízení lidí ideou tvorby produktů a služeb, jež skutečně uspokojují potřeby zákazníků se ziskem, místo toho, abychom jednoduše manipulovali zákazníky, aby koupili to, co bylo vyrobeno“ (Meyer Feldberg). To, co Feldberg uvedl v době malé krize na začátku 90. let, platí mnohonásobně v době dnešní hluboké světové krize. Tato v nejúspěšnějších amerických a japonských korporacích už v 80. letech vyzkoušená orientace na kvalitu platí vskutku pro všechny, od obrovitých výrobních korporací až po drobné maloobchodní prodejny, těžící z momentální situace na trhu. Pro úspěch na trhu od 90. let si všichni budou muset vzpomenout na staré doby, kdy jediným doporučením byla kvalita vyrobeného zboží a přátelská, účinná služba. Nejlepší cesta, jak dosáhnout kvality, znamená zavést zcela novou kulturu korporace. „Lidé nazývají tuto kulturu různými jmény – management totální kvality, management integrovaného procesu –, ale v podstatě to znamená, že od vrcholu až po základní úroveň musí panovat totální závazek vůči kvalitě a vycházení vstříc potřebám zákazníků“ (Arthur Taylor). Jedině obrat k totální kvalitě (Kaoru Ishikawa) umožní vyrovnat se s nejistotami okolního ekonomického prostředí v době krize, jež budou růst jak uvnitř České republiky, tak i v mezinárodním měřítku. Na rozdíl od mínění některých vnějších pozorovatelů (jako je postmarxistická filosofka maďarského původu Ágnes Hellerová) nejde v zemích bývalého sovětského bloku o postmodernistické revoluce. aším dějinným kontextem je směs thermidoriánské mentality a restaurace. Tato doba byla i v časech francouzské revoluce jak periodou velikých rizik, tak i ohromných podnikatelských příležitostí. aším údělem, máme-li přežít, není postmodernistická mentalita, ale workoholismus, posedlé zaujetí prací. Využijme fázového posunu našeho sociálně-ekonomického vývoje pro tvorbu podnikatelských příležitostí. evěřme ekonomickým ideologům, kteří tak oslabili šance naší ekonomické reformy. Profesor managementu Henry Mintzberg má pro ekonomické ideology pohrdání a právem. „Milton Friedman kdysi jasně položil otázku výběru – buď svobodný podnik, nebo sebezničující socialismus. yní čteme ve světovém tisku, že svobodný podnik triumfoval. To je však zavádějící nesmyl. Ve skutečnosti triumfovala rovnováha nad nerovnováhou. Východoevropané příliš koncentrovali moc v centrálních vládách, zatímco my na Západě jsme rozložili moc do široké škály forem – od zcela samostatných podniků na jednom konci po


179/153

čistě státní vlastnictví na konci druhém. I my jsme byli nedávno částečně vyvedeni z rovnováhy filosofií paní Thatcherové a Reagana. Cena této nerovnováhy je zřejmá každému, kdo jede londýnskou podzemkou nebo jde ulicemi ew Yorku.“ Mintzberg doporučoval již na začátku změn lidem z bývalého sovětského bloku, aby se začali opět zajímat o plánování, aby vyvíjeli strategie odpovídající konkrétní situaci a potřebám, aby se vystříhali ideologicky podmíněných krajností. Jinak řečeno navzdory přesvědčení Ježka, Klause, Dyby, Dlouhého atd. hospodářský život potvrzuje tezi levicového ekonoma Geoffa Hodgsona (Demokratická ekonomie. ový pohled na plánování, trhy a moc, 1984), že princip čistoty je neproduktivní, že naopak princip nečistoty, tedy vzájemné zprostředkování protikladných principů, jejich vyvážení vede k úspěchu. Jen systémy se zabudovanou zpětnou vazbou a decentralizovanými riziky jsou schopny obstát v nejtěžších podmínkách. Komunisté se budou snažit nasměrovat státní moc tak, aby takové systémy pomáhala vytvářet.

SYSTÉMOVÁ ZMĚA EÍ VLASTICKÝ PŘEVRAT I.

Chceme politiku rovných šancí V poslední době se nahromadilo mnoho zmatených představ o tom, co vlastně komunisté chtějí, jaké mají názory na rozhodující otázky vývoje české společnosti. A na úvod chci zdůraznit, že komunistické hnutí má v této zemi smysl jen tehdy, je-li nástrojem sebeosvobození občanské společnosti. Toto sebeosvobození nazýváme systémovou změnou. Systémová změna není pro nás vlastnický převrat ani ve smyslu vývoje po roce 1948, ani postupu vlád po roce 1989, kdy se realizuje jakýsi „Únor naruby“. Bude-li KSČM pověřena vládní zodpovědností, nebude usilovat o žádný vlastnický převrat, protože chce systémové změny realizovat s co nejmenšími společenskými náklady a pouhou změnu vlastnických vztahů nepokládá za účinnou cestu k vyšší kvalitě společenského rozvoje. Obojí zkušenost poválečného vývoje to ukazuje jasně. Místo prostého antikapitalismu usilujeme o novou společenskou racionalitu. To znamená, že místo pouhého odmítnutí kapitalismu nám jde o jeho pozitivní překonání tvorbou nových hodnot, nových myšlenek, nových cílů, nových forem životního stylu v duchu solidarity, samosprávy, spoluúčasti lidí na správě společnosti, včetně oblasti produkce, aniž by se ovšem potlačoval princip výkonu. Proto je legální revoluce, tedy dosažení systémových změn v rámci ústavy a platných zákonů a s vůlí většiny obyvatelstva, koncepce aktuální. Mluvíme i o hodnotové a participační revoluci! Tradiční sociální demokracie i tradiční komunistické strany pracovaly téměř výlučně se státem jako nástrojem společenských změn. My chceme dosáhnout změny posunem komunikace ve společnosti, růstem participačních a samosprávných struktur zdola, tedy demokratické účasti občanů a jejich


179/154

organizaci na rozhodování i výkonu moci, a to od pracoviště a místa bydlení. Pro takovou samosprávnou společnost užíváme název socialismus. Pro nás je socialismus dovršenou demokracií, demokracií všedního dne, demokracií, která není občasným (často nahodilým a zmanipulovaným) výběrem stran, ale formou života. Tento socialismus je pro nás i úsilím o co nejvyšší rovnost šancí. Jsme proti reformě, která se rovnosti šancí vzdaluje. Tvrdí-li tvůrci naší ekonomické reformy, že máme zdravou ekonomiku, lze připomenout glosu nositele Nobelovy ceny Johna Kennetha Galbraitha, že „to, co je nazýváno zdravou ekonomikou, je mnohdy to, co odráží potřeby bohatých“. Tím není řečeno, že KSČM je proti bohatým. Naopak naše pojetí socialismu není možné na bázi rovnosti v chudobě, ale jen na základě co nejvyššího materiálního standardu pro všechny, kteří mají vůli podílet se na růstu bohatství společnosti. Přílišné majetkové rozdíly pokládáme ovšem za destruktivní a KSČM bude usilovat o decentralizaci ekonomických zdrojů moci, stejně jako zdrojů politických i informačních. Pro mne, stejně jako pro většinu komunistů mé generace nebyla komunistická strana totožná s tehdejším politbyrem. Pro mne představovala skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusel ptát, co mu hrozí zítra, že nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny, zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně. Jistě, posílení sociálních práv se bohužel spojilo s tím, že společnost byla ochuzena o dimenzi politické plurality a mnoha práv občanských. Ale vydávat minulost za dobu úpadku a devastace je nespravedlivá demagogie. Vyrostly tu zkušené dělnické kádry, vynikající vědci, konstruktéři, naše hospodářství má k dispozici obrovskou intelektuální sílu a náš management má kvality, které dnešní obtížná situace podniků prověřuje naplno. Mezi největší ztráty minulých let po roce 1989 patří znejisťování a likvidování zkušených lidí v čele českých podniků, jejich urážení a přezírání. Dnes je třeba dosáhnout toho, aby se mohli v klidu, bez politických útoků soustředit na zvládnutí ekonomické transformace v době krize a energicky čelit všem formám snižování českého managementu. To oni drží naši ekonomiku v chodu, leckdy navzdory nevypočitatelným rozmarům vlád. Soudím, že právě tito lidé budou mít pochopení pro náš názor, že klíčové věci pro úspěch reformy nejsou ani tolik finanční agregáty, ale spíše růst produkce, růst produktivity práce a co nejúplnější zaměstnanost a všestranná motivace lidí. Thatcherovský ministr financí :igel Lawson vyslovil kdysi monetaristické krédo, že „je to zdolání inflace a nikoli sledování růstu a zaměstnanosti, co je nebo by mělo být cílem makroekonomické politiky“. Aniž bychom přehlíželi význam finanční stability, soudíme, že makroekonomická politika musí stimulovat růst produkce, růst produktivity práce a zaměstnanosti. Jestliže starost o tyto věci převádějí následovníci paní Thatcherové na mikroekonomickou sféru, jsem toho názoru, že je to neoprávněné. Vláda se nemůže zbavit odpovědnosti za vytváření podmínek pro podniky a nemůže být dobrá taková reforma, která nebere ohled na jejich potřeby.


179/155

II.

Ekonomická reforma není samoúčel Ekonomický život postavíme do služeb vyšší kvality lidského života, co nejplnějšího rozvoje lidských schopností. To znamená překonat u strategicky důležitých otázek, například ekologických, krátkodobé kořistnické hledisko zisku a usilovat o dlouhodobě udržitelný typ ekonomického rozvoje, o nastolení přirozených vazeb mezi člověkem a přírodou, mezi lidmi navzájem. Jsme pro hospodářskou demokracii, která spočívá v co nejširší účasti pracovníků na tvorbě předpokladů produkce, na rozhodování a na vlastním řízení produkce. Odmítáme reformu prováděnou bez ohledu na potřeby podnikové sféry a podnikatelů, kteří nasazují častokrát i své osobní jmění. Odmítáme reformu, která je možná horším byrokratickým diktátem než postátňování po roce 1948. Proti spekulativní ekonomice stavíme produktivní ekonomiku spočívající na tvorbě hodnot, na tvorbě nového bohatství pro celou společnost. Do Ústavy České republiky bychom ve větší míře než dosud chtěli zakotvit principy sociálního, demokratického a právního státu. Naše ekonomická reforma se bude opírat o odpovědnost vlastníků i zaměstnanců, o solidaritu všech neprivilegovaných, o regulaci trhu pomocí strategického plánování, o maximální úspornost a zlevnění státní správy. avrhujeme zřídit na regionální i ústřední úrovni hospodářské a sociální rady, které by demokraticky pojatý plánovací proces přiblížily iniciativě podnikatelských subjektů a racionálně usměrnily toky zboží, energetických i finančních zdrojů, jež by podchytily co nejvíc inovací a začlenily je do strategické orientace národního hospodářství. Prosazujeme, aby se reálně zvážil celý evropský hospodářský kontext, a naším záměrem je včleňovat do něj českou ekonomiku tak, aby integrace neznamenala pokles produkční síly národního hospodářství, ale jeho zesílení. V této souvislosti jsme na straně těch, kteří usilují o nové projednání a přizpůsobení evropské smluvní základny a jde jim o demokratickou Evropu rovnoprávných národních kultur, nikoli o Evropu byrokratů. I v souvislosti s Lisabonskou smlouvou stavíme proti Evropě elit Evropu občanů. Prosazujeme silnou průmyslovou politiku, která bude stavět na růstu společenského intelektu, na informatizaci společnosti jako celku, na investicích do infrastruktury, telekomunikací a dopravy. Naše pojetí počítá s promyšlenou přípravou pracovních sil a s vytvářením sociálních podmínek pro kvalitní trh, který bere na zřetel místní a regionální specifika. V České republice nesmějí být zapomenuté regiony, nesmějí být zapomenutá města a vesnice. Budeme prosazovat to, aby v každém závodě vznikl na základě určitého daňového odvodu investiční fond, kontrolovaný ve stejné míře vedením závodu a pracujícími. Přejeme si v České republice silný veřejný sektor, který bude obnoven po všech stránkách a nebude se podobat


179/156

strnulosti minulých desetiletí. Pokládáme za nezbytné přijmout statut veřejných podniků a zřídit pro tyto podniky manažerské školy. Zkušenost ukazuje, že v krizi přispívá veřejný sektor k rozpočtové stabilitě a ty země, které se o něj mohou opřít, vzdorují krizi lépe. Státní podniky by se také měly zabývat obnovou životního prostředí a recyklací: v ochraně a tvorbě životního prostředí je třeba hledat atraktivní příležitosti pro mladé lidi. Ministerstvo životního prostředí musí získat ve společnosti plnou vážnost. Svým způsobem by ve vládě měl být ministrem životního prostředí a ministrem práce a sociálních věcí každý člen kabinetu. Protože naše hospodářství je energeticky, surovinově a dopravně nesmírně náročné, budeme prosazovat plán racionalizace a optimalizace spotřeby paliv, energií a surovin. Tímto směrem ostatně vede i dnešní evropská legislativa (třetí energetický balíček – viz část o energetice). Vedle jaderného programu pokládáme za prioritu programy úspor a rozvoje obnovitelných energií. V širším rámci oživení venkova budeme podporovat rozvoj agrokomplexu v návaznosti na komplex potravinářský. Pojetí zákona o půdě jen jako restitučního zákona pokládáme za hrubou chybu, za další projev omezení reformy na vlastnický převrat. Půjde nám i o rozvoj vodohospodářství, o ozdravení zdrojů vody i vod pro sídla a průmysl. Obchodní zákoník bychom chtěli upravit tak, aby umožňoval soustředit finanční zdroje pro průmyslovou expanzi a rozmach exportu. Fiskální politika, zákony i politické zastoupení na všech úrovních musí brát ohled na nutnost posílení malých a středních podniků. Českou národní banku hodláme zejména nyní v době krize, kdy jde o využití všech dostupných zdrojů, vystavit účinné kontrole parlamentu s cílem rozvoje pružných finančních služeb a skutečného konkurenčního prostředí. Zákon o bankách bychom chtěli upravit tak, aby umožňoval vznik a rozvoj lidových spořitelních ústavů, s garancí, že se tam nebudou opakovat nepořádky minulých let. Privatizační proces chceme – navazujíce na své návrhy z konce roku 1990 – zbavit korupční špíny a nedostatečné kontroly ze strany veřejnosti. Postavili bychom jej na skutečné iniciativě zdola. Fondu národního majetku bychom dali nejen transformační, ale i podnikatelský charakter s cílem vyrovnat a rozšířit v co nejširších vrstvách šance pro uplatnění podnikatelského talentu. aše pojetí privatizace by posloužilo i k vytvoření ekonomického zázemí místních samospráv. Spravedlivějším způsobem bychom chtěli upravit daňové odvody bank a stanovit u jednotlivých skupin povolené podíly na bankovním kapitálu. Za nezbytné pokládáme posílit daňovou disciplínu zřízením zvláštního útvaru proti fiskálním podvodům. Je naším úmyslem také zavést normy proti převodu zisků do daňových rájů a nespoléhat v tom na zásahy Evropské komise, ohlášené v souvislosti s krizí. Hodláme prosadit daňové zvýhodnění zemědělského podnikání podle bonity půdy, stejně jako daňové zvýhodnění tvorby nových pracovních příležitostí v oblastech postižených vyšší mírou nezaměstnanosti. Budeme usilovat o posílení regulačního fondu v zemědělství s cílem vytvořit užitečnou symbiózu různých vlastnických i produkčních forem a posílit sociální jistoty na venkově. Za nezbytné pokládáme urychlené dokončení přestavby celních tarifů v souladu


179/157

s mezinárodními dohodami tak, aby na trhu nebyl poškozován domácí výrobce. Za prioritu pokládáme ozdravění lesních kultur, stabilizaci imisemi ohrožených oblastí, rozsáhlé programy rekultivace zasažených území. Růst produktivity práce by podle našeho názoru měl být plynule spojován s růstem volného (disponibilního) času, s odstraňováním rizik práce a pracovního přetížení, se zkracováním pracovního týdne a vzrůstem možnosti zkrácených a pružných úvazků. Budeme usilovat o udržení důchodové hranice ve formě platné před ostudnou novelou zákoníku práce, tedy u mužů 60 let. U dovolených prosazujeme závazné doplnění pátého týdne. ápor na životní úroveň občanů dosáhl nyní v době prohlubující se krize podle našeho názoru takového stupně, že vyžaduje selektivní uplatnění té části cenového zákona, která předpokládá cenové moratorium, tedy dočasné zmrazení cenové hladiny. III.

Reforma státu obnoví hodnoty občanství áš projekt reformy státu shrnujeme pod hesla „více participace“ a „levný a efektivní stát“. Náklady na státní správu vzrostly navzdory slibům o odbyrokratizování o 140 % jenom do konce roku 1992 a od té doby znovu o 240 % do roku 1996 a nyní jsou v reálných číslech šestkrát větší než v roce 1989. Tváří v tvář tomuto byrokratickému bujení jsme pro decentralizaci státní správy, pro uplatnění samosprávy cestou zdola, která musí mít oporu v decentralizaci finančních toků. Na všech úrovních budeme trvat na proporčním volebním systému, který zaručuje rovnost všech voličů a nejlépe odráží názorovou hladinu a politickou vůli národa. Vycházíme z myšlenky o produktivnosti kombinace zastupitelské a bezprostřední demokracie. Budeme podněcovat vzestup všech forem přímé demokracie, schopných zachytit a kultivovat lidovou iniciativu od referend a plebiscitů až po místní iniciativy. Chceme decentralizovat moc a přiblížit co nejvíce rozhodovací procesy občanům. Socialistická myšlenka už nikdy nesmí být sevřena krunýřem etatismu – nadprávím státu. Za samozřejmou pokládáme péči o co největší bezpečnost občanů. Naše úsilí bude zaměřeno také na rozvoj kontroly občanů nad správou, nad zdravotnictvím, kulturou, výchovou, stavem životního prostředí. Za klíčové pro dosažení politické a hospodářské demokracie pokládáme rozvoj a upevnění informační demokracie, forem masové komunikace. V případě vládní odpovědnosti posílíme politickou i hospodářskou autonomii místních správ uplatněním samosprávných prvků s reálným hospodářským zázemím. Obcím umožníme co nejširší ekonomickou aktivitu a budeme finančně stimulovat posílení jejich role v oblasti sociální, školské, kulturní atd. Důsledně budeme vytvářet podmínky pro polyfunkčnost sídel. Jednou z priorit pro nás bude pozornost vůči sociálně slabým a ohroženým skupinám, jako jsou ženy, důchodci a mládež. Vytvoření rezervního fondu bytů a forem levného Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/158

bydlení je nejen záležitost sociální, ale i makroekonomická: strukturální změny bez toho úspěšně zvládnout nelze. Jaký chceme stát? Odpovím souhrnně myšlenkou zakladatele moderního českého socialismu a komunismu, Josefa Boleslava Pecky. Stejně jako pro něho je i pro nás stát „souhrn národa samého“, takovou obcí, „kde lid k nejvyššímu snažení směřuje, a poněvadž člověku nic vyšším není nežli opět člověk, jest tedy stát všeobsahující formou, ve které se odráží veškeré snahy kulturní. Obecnost života a účinkování, velký svazek, který individuelní náhledy sbírá a k společnému náhledu spojuje, tj. stát. Soukolí, kde zuby, tj. vyvýšeniny jednoho kola, zasahují do prohlubin u kola druhého, hospodářství spořádané, ve kterém není ani znemravňující přebytek ani zase velká bída. Obec, ve které nedostatku vždy pomoc blízka jest – tj. stát. A tento stát jest, od kterého žádáme pomoci a který není ničím jiným nežli organizovaným poskytováním pomoci všech pro všechny.“ K tomuto socialistickému snu našich předchůdců není co dodat. Snad jen to, že učiníme všechno pro jeho naplnění.

Ekonomická mapa pro minulost, přítomnost a budoucnost 20. kongres ODS (21.–22. 11. 2009) nebude jistě takovým mezníkem jako XX. sjezd KSSS. Prázdnota současných elit a těch minulých se nápadně podobají a ODS se mění před zraky veřejnosti v kolektivní kůl v plotě. V sekci věnované civilizačním výzvám se omílala stará klišé reaganovské a thatcherovské éry, bez ohledu na to, že Milton Friedman prošel nejen fyzickou, ale i intelektuální smrtí. Je tedy mrtev, ale na rozdíl od Marxe dvojnásobně. Na Pražském hradě to nevidí a Topolánkovi „melody boys“ teprve ne. Kolem je krize, ekonomická sociální, kulturní i morální, bez ohledu na to, zda to v sídlech českých politických stran uznávají. ODS v době, kdy 75 % přírůstků HDP pochází z aplikací vědy, sekunduje útokům na Akademii věd ČR a snaží se ji ekonomicky vyhladovět. ODS je hlavní aktér majetkového a sociálního převratu u nás, veškerý takzvaný reformní elán se soustředil na nastolení převahy soukromého vlastnictví. Ideologická posedlost dávaná tak okázale najevo má základ v hromadění majetků při privatizaci. Vše ostatní je pro české kleptokraty (kleptokracie je vláda zlodějů) lhostejné. Zprivatizovat, prodat, přeprodat, peníze na dřevo. Koláč nelze zvětšit, jen rozdělit jinak. Myslím si, že jsme jako země na rozcestí. Krize může být dokonce příležitostí, jak se zachytit v proudu času. O tom, jaká je cesta z krize, o jejích příčinách a základech se pokusím učinit v následujícím článku pár poznámek. Z toho čtenář možná pozná, co soudím o vývoji nejbližších 10–12 let. V následujících letech čeká občany v zaměstnanecké pozici tvrdý boj o udržení sociálního postavení a životní úrovně, je evidentní, že se přiblížila doba tvrdých sociálních konfliktů, něco, co jsme dlouhou dobu neznali. Letos je to třicet let od nástupu Margaret Thatcherové do role ministerské předsedkyně. Třicet let privatizace zisků a nacionalizace ztrát. Boj pracujících byl v té Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/159

době líčen jako něco staromileckého, jako lpění na tom, co se přežilo. Já chci naopak ukázat, že sociální konflikty jsou nejen obranou životní úrovně, ale hrají také progresivní roli při přechodu k nových formám hospodářského života. Čtenářům se předem omlouvám, že můj článek nebude tak úplně čtivý. Jedním z nejpodnětnějších výsledků výzkumu v oblasti společenských věd po roce 1917 (v epoše socialismu) byly studie :. D. Kondratěva ze dvacátých let dvacátého století. Tento vynikající ekonom zveřejnil ve sborníku „Otázky konjunktury“ článek „Velké cykly konjunktury“ (1925). Jeho základní myšlenky pak v rozvinuté podobě představil v diskusi na Ústavu ekonomiky v únoru 1926. Dílo tohoto ruského ekonoma se stalo známým i díky německé verzi a také anglickému vydání. V rusky mluvícím prostředí se Kondratěvovu dílu dostalo pozornosti až v poslední fázi sovětské přestavby. :. D. Kondratěv zpracoval empirický materiál týkající se změn cen zboží, kapitálových úroků, mezd, těžby surovin, obratu zahraničního obchodu, výroby kovů atd. za období 140 let. Výsledkem jeho analýz bylo, že existovaly do jeho doby tři velké konjunkturní cykly. Jednalo se zaprvé o období od 80. let 18. století do let 1844–1851, dále šlo o úsek od let 1844–1851 do období roků 1890–1896. Konečně vymezil Kondratěv třetí cyklus, který začal v letech 1890–1896 a který podle něho vstoupil v rozmezí roků 1914–1920 do klesající vlny. I když existují výrazné odchylky u jednotlivých zemí v průběhu vývoje, jsou tyto cykly mezinárodním jevem a přechody mezi nimi jsou spojeny s se zásadními změnami ve výrobní technice vázané na vynálezy a objevy. Materiálním základem těchto velkých cyklů je opotřebování, výměna a rozšiřování základních investičních fondů, které vyžadují dlouhou dobu a veliké náklady. Tato výměna má skokový ráz a jejím projevem jsou konjunkturní vlny. Přes všechny metodologické nedostatky, na něž bylo již vícekrát v odborné literatuře poukázáno, pokládám Kondratěvovy myšlenky za plodné i pro interpretaci dnešní epochy a speciálně období současné ekonomické krize. Na Kondratěva navázal Joseph Alois Schumpeter v knize „Hospodářské cykly. Teoretická, historická a statistická analýza kapitalistického procesu“ (1939). Schumpeter analyzuje vnitřní a vnější činitele působící cyklický průběh vývoje kapitalistického ekonomického systému a vyčleňuje aparát schopný postihnout a měřit průběh cyklu. Cykly spojuje s vlnami inovací, které se sice hlavně opírají o technické posuny vpřed, ale neomezují se na ně. Sem patří změny potřeb, poptávky, kulturního ovzduší atd. Ani Kondratěv, ani Schumpeter nevěnují dost pozornosti tomu, jak působí cykly na proměny pracovní síly (jak ukazuje např. Ch. Freeman). Schumpeterův model multicyklického vývoje spojuje Kondratěvovy dlouhé cykly (průměrná doba 57 let), Juglarovy střední cykly (průměrně 9,5 let) a krátké cykly Kitchenovy (3,2 roků v průměru). Spojení s inovacemi je nejasné u krátkých cyklů, ale u středních cyklů uvádí Schumpeter vazby na inovace jak v průmyslu, tak i v obchodu. Nejvíce se ovšem věnuje Kondratěvovým cyklům, z nichž první jde od 80. let 18. století do roku 1842 a je naplněn procesy,


179/160

tvořícími obsah průmyslové revoluce. Druhý cyklus (1842–1897) je věkem páry a oceli, třetí (začíná roku 1898) vyplňuje expanze elektřiny, chemie a motorů. Třetím významným činem v uvedené oblasti je kniha německého autora G. Mensche „Technologický pat. Inovace překonávají depresi“, která vyšla roku 1975 na konci tehdejší krize a dočkala se rozšířeného německého (1977) a anglického (1979) vydání. Mensch analyzuje zrod 112 velkých vynálezů a 126 základních technických inovací umožňujících zavedení vynálezů do průmyslové výroby. Mensch prozkoumal období od 80. let 18. století do 60. let 20. století. Přes období relativně vyšší vynálezecké činnosti je postup vynálezů relativně rovnoměrný. Jejich zavádění je ale nerovnoměrné a je spojeno se stoupajícími vlnami kondratěvských cyklů. Inovační cykly (1764, 1825, 1886, 1935) jsou ve středu deprese a za nimi dochází k růstu aktivity. Kondratěvské cykly podle Mensche vypadají takto: 1785–1842 (67 let), 1842–1897 (55 let), 1897–1940 (43 roky), 1940–1995 (55 let). Každý cyklus charakterizuje vedoucí odvětví (první uhlí a železo, druhý pára a ocel, třetí chemie a automobily, čtvrtý kosmonautika, jaderné zbraně a počítače) a vedoucí země (první Velká Británie, druhý Velká Británie a Německo, třetí USA a Německo, čtvrtý USA a Japonsko). Podle Mensche měl začít pátý cyklus roku 1995 a předcházet mu měla vlna inovací roku 1989, přičemž desetiletí inovací mělo začít roku 1984. Hlavní slovo mělo patřit výrobě mikroprocesorů, genetickému inženýrství, novým materiálům změnám v energetice. Řada věcí z této prognózy se naplňuje. Od druhé poloviny sedmdesátých let se „rozjíždí“ nová průmyslová revoluce. „Deindustrializační odlehčení“ v hlavních ekonomikách Západu je jen průchozí etapa k reindustrializaci na bázi nové techniky, nové vědy, nové společenské struktury. S čím Mensch počítat nemohl, bylo rozšíření trhů od osmdesátých let, kdy bylo možné delokalizací snižovat výrazně náklady, pád zemí sovětského bloku, který dal kapitálu možnost udržet ziskové marže bez větších technologických posunů, a také nepočítal s inovacemi ve finančním sektoru, které dlouho pomáhaly obstarávat likviditu a nakonec přispěly k rozpoutání ničivé krize. Mensch naznačil sociální determinanty zavádění inovací kapitalisty, ale nevysvětluje řadu okolností. Nejen relativní tendence ke zkracování cyklů, ale především fakt, že konjunkturní cykly souvisí se základními společenskými přeměnami, z nichž některé mají přímo ráz sociálních otřesů (například začátek a konec prvního cyklu, začátek druhého cyklu, ale souvislostí by se našlo více, viz níže). Cyklické procesy v dějinách jsou různého druhu. Dlouhé historické cykly znají například čtenáři děl vynikajícího francouzského historika Fernanda Braudela. Existují i dlouhé cykly určované pohybem cen zemědělských výrobků od 14. století (80–140 let), které završují agrární krize, ale rozhodujícími se staly od 18. století cykly určované průmyslovým vývojem, jakkoli teprve roku 1940 celosvětově průmyslová výroba svým objemem předstihla zemědělskou produkci. Zdá se, že určující je kolísání míry zisku s tendencí k poklesu v rámci dlouhé vlny. Lze se domnívat, že pro „rozjetí“ vlny je důležité, aby bylo dosaženo „kritické hustoty“ kapitálu, a to Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/161

přeskupením zdrojů v době krize. To pak umožňuje nasazení inovací ve velké koncentraci, ve shlucích (clusters). Tím se skokem zvýší míra zisku. Vytvoří se tak hnací motor, potenciál, operační prostor dlouhé vlny, který se pak postupně strukturuje a postupně vyčerpává. Proces vnitroformačních změn mění i sociálně-politický systém. Pracující musí hledat nové organizační a akční formy hospodářského nátlaku, staré už nejsou tak účinné. V době opadnutí viditelných forem politického protestu se objevuje přenesení pocitu průchodnosti systému do ekonomického boje: kolektivní smlouvy, stávky, svépomocné sítě atd. To bylo od 90. let 19. století, v poválečném období, stejně jako v nedávné minulost – dnes se ale v systému vyjednávání objevuje stále větší trhliny. Dnešní dělnická třída vyspělých západních zemí ve své většině je pro zlepšení systému, ale zevnitř, ne na účet byť i dočasného nebo částečného poklesu narušení produktivních sil. Není vyloučeno, že realita krize změní i vzorce kolektivního chování. Na možnosti spojení teorií dlouhých vln se sociálními konflikty ukazují například studie Erica Hobsbawma. V době oživení roste míra zisku, v době rozkvětu začíná pomalu klesat, pokles se zrychluje v době nestability (současná situace), v době deprese míra zisku klesá na nejnižší mez. Její pohyb není synchronní s úrokovou mírou, pohyb míry zisku je v kontrafázi proti úrokové míře (s odstupem několika let). Míra zisku tedy není jen ukazatelem efektivnosti, ale slouží i jako stimulátor a regulátor produkčního procesu. Pokles míry zisku ukazuje vyčerpání efektivnosti ekonomiky dané vlny, konflikt produktivních sil a produkčních vztahů, nutnost přeskupení kapitálu a celých produktivních sil. Ve velkých krizích k takovému přeskupení dochází, mění se celá struktura ekonomiky i produkční vztahy. Ostře roste inovační činnost v souvislosti s ohrožením reprodukčního procesu. I intenzita třídního boje dělnického hnutí vykazuje shluky, koncentraci: 1810–1820 (s vrcholem 1811–1812), 1866–1877 (vrchol 1870–1871), 1911–1922 (vrchol 1917), 1967–1973 (vrchol 1968–1969). Někdy je vyvrcholením revoluce. Tato protisystémová hnutí časově souhlasí se začátkem fáze nestability, signalizují rozpory a dysfunkce uvnitř systému. Všechny vrcholy intenzity třídních bojů následují za obdobím vzestupu, růstu reálných mezd a vysoké míry zaměstnanosti, ale s nejvyšší – v dané fázi – možnou nerovností rozdělení příjmů a sociální polarizací. Rostou tedy třeba i příjmy, ale ještě více roste nerovnost, očekávání se nekryjí s reálným průběhem, sociální status s reálným postavením. Nerovnost se zvětšuje na konci vlny a to vyvolává rozpory v sociálně-politickém systému. Třídní boje urychlují rozpad dlouhé vlny a zvyšují nutnost přeskupení produktivních sil společnosti. Od Menschovy doby se objevila řada dílčích studií, monografií i sborníků na téma dlouhých vln. Na základě prací A. Kleinknechta (Innovation Patterns in Crisis and Prosperity. Schumpeter´s Long Cycles Reconsidered, London 1987) a J. J. van Duijna (The Long Wave in Economic Life, London 1983) doplněných o mé vlastní analýzy předkládám pro přehlednost tuto tabulku. Fáze Deprese Oživení Vzestup Rozkvět

/ 1. vlna / 2. vlna / 3. vlna / 4. vlna / 5. vlna / 1772–1783 / 1825–1838 / 1873–1885 / 1929–1938 / 1974–1982 / 1783–1793 / 1838–1848 / 1885–1892 / 1938–1949 / 1982–1990 / 1793–1803 / 1848–1858 / 1892–1903 / 1949–1958 / 1990–1997 / 1803–1812 / 1858–1866 / 1903–1913 / 1958–1966 / 1997–2006


179/162

Nestabilita

/ 1812–1825 / 1866–1873 / 1913–1929 / 1966–1974 / 2006–

I málo poučený čtenář poznal, že podle mého názoru nás čeká doba vyostřených sociálních konfliktů a že dno dosahované míry zisku teprve přijde v době deprese. Odpor pracujících proti snižování jejich životní úrovně bude jedním z činitelů, který donutí podnikatele k zavádění inovací a k přechodu na vyšší technologickou úroveň. Dominovat by měly informatizace, nové formy energií, genové manipulace, biotechnologie a ekotechnologie, nanotechnologie a nanomateriály. To je skutečné východisko z krize, včetně řešení vztahu k nástupu Číny, Indie a dalších zemí třetího světa. Nikoli zpozdilé útoky na sociální stát.

Příloha: Řízení v době krize Milý čtenáři, pokud jsi knihu dočetl až sem, děkuji Ti za námahu a trpělivost. Promiň, že Ti tykám, ale po tolika stránkách a číslech a výkladech je snad už mezi námi takřka pouto rodinné intimity. Oba se potýkáme s krizí. Jezdím po celé republice a vidím její dopady. Dovolil jsem si proto připojit pár námětů, jak se udržet navzdory tomu, co se nám podle některých politiků mělo vyhnout. Ty náměty jsou zaměřeny primárně na ty, kteří vedou malé a střední firmy. Ale i Tvá rodina je svým způsobem malý podnik. Principy představené na následujících stránkách se po úpravách a kritickém přezkoumání dají uplatnit na situaci rodinných rozpočtů. Je to samozřejmě ideální představa a je třeba vědět, že život je kompromis a že někdy jsou náklady na úplný pořádek příliš vysoké a že by pravidla neměla nikdy vylučovat (jak bylo uvedeno výše) rozumnou proporci tvořivého chaosu. Milý čtenáři, buď na mne shovívavý, sám nejsem žádným fanatikem pořádku za každou cenu. Ale pusťme se do příslušných úvah, jak na to. KOTROLUJ SVÉ PLÁY Na cestě k úspěchu musíš neustále kontrolovat původní podnikatelskou (životní) ideu a cíle, které sis určil a které chceš dosáhnout. Průběžná kontrola musí zajistit tvoji informovanost o tom, zda jsi na cestě vedoucí k úspěchu v tempech, která jsi předpokládal. Úspěšná a důsledná kontrola velmi rychle zjistí, že se od svých plánů odchyluješ. Čím dříve zjistíš, že jsi na cestě vedoucí chybným směrem, tím méně nákladů vynaložíš na nalezení vhodného kurzu. Pokud se Tvůj postup odchyluje od původních představ a plánů, ale Tvé výsledky jsou dobré, kontroluj své nové zkušenosti a nové podmínky, do kterých ses dostal se starými a neboj se je opustit. Schopnost pružné přizpůsobivosti je podmínkou přežití nejen v přírodě, ale také ve společnosti a v podnikání zvlášť. Každý měsíc kontroluj Každý měsíc kontroluj „životně důležité“ procesy a cíle. Odsunutí kontroly o půl roku Tě může přesvědčit o tom, že jsi se změnou, kterou signalizovaly některé údaje, měl začít již dříve.


179/163

espokoj se sledováním pouze jednoho ukazatele. To, že podnik „dýchá“ – má peníze (likviditu) – není důkazem toho, že je zdravý, ale pouze toho, že žije. Nauč se od lékařů, že nejlevnější léčení je prevence. Měsíční kontrola představuje takovou prevenci. Které „životně důležité údaje“ musíš permanentně sledovat? Jde především o kontrolu hotových peněz (dále likvidity) na základě kontroly rozpočtu likvidity. Dále sleduj celkový (výsledkový) rozpočet, tržní plán, plán výroby. Při kontrole výsledků svých plánů můžeš evidovat a sledovat dlouhodobě odchylky v níže uvedené tabulce, nebo si vytvoř novou, která Ti bude lépe vyhovovat. Kontrola plánů Plán Příčina větších odchylek Opatření k nápravě Rozpočet, vklady, likvidity, výplaty Celkový výnos, rozpočet, náklady Tržní plán: a) cíl prodeje b) časový plán c) vydání Plán výroby: a) počet hodin práce b) produkované jednotky c) délka dodací doby Platební schopnost Analyzuj nejen negativní zkušenosti, ale i pozitivní odchylky, které Ti mohou v budoucnu značně pomoci při Tvém rozhodování. Sleduj z Tvého průběžně vedeného účetnictví, zda rozpočet platební schopnosti souhlasí. K tomu je pouze třeba sečíst všechny příjmy i výplaty během měsíce, položku po položce, a odchylky zanést do sloupce v rozpočtu platební schopnost: l. Vyznač větší odchylky mezi rozpočtem a výsledkem; 2. Zjisti příčiny odchylek; 3. Zaznamenej si opatření na odstranění negativních odchylek a na zlepšení kladných odchylek. Možné opatření k zlepšení likvidity zaznamenej do tabulky za rozpočtem likvidity. Můžeš dospět k závěru, že u podniku je vázáno příliš mnoho kapitálu. Pak můžeš udělat opatření: Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/164

- zmenšení skladu. Potřebuješ všechno ve skladu k plynulé výrobě? - zmenšení základního kapitálu. Nesmíš být sentimentální, ale musíš racionálně přemýšlet, zda vše, co vlastníš, Ti přináší zisk, zda potřebuješ všechny stroje, zařízení, automobily? ezískáš některé služby levněji od specializovaných výrobců? - úspory na mzdách; - vyžaduj rychlejší splácení pohledávek. Zkrať úvěry z 30 na 15 dnů (i když krize dnes výrazně zhoršuje platební morálku). Jestliže při kontrole likvidity se Tvé plány neprosadily, musíš přizpůsobit své plány na příští měsíc. Výsledky v rozpočtu likvidity, Tvé výsledky minulého měsíce, vcházejí do plánu likvidity na příští měsíc. Celkový výsledkový rozpočet Výsledkový rozpočet je sestaven na 1 rok. Čekat však rok na jeho kontrolu je velmi nebezpečné. Proto je vhodné jej rozdělit na měsíce nebo alespoň na čtvrtletí nebo období nějaké kampaně. Aritmetické rozdělení rozpočtu na 12 stejných položek je pro Tebe velmi jednoduché, ale neodpovídá většinou skutečnosti. Měl bys počítat: - s vysokými náklady na počátku nebo v různých obdobích; - prodej se uskuteční v jiném měsíci než náklady; - v určených měsících je prodej vyšší či nižší než u ostatních, což vyplývá z fluktuací sezon. Všechny tyto skutečnosti bys měl předvídat a brát je v úvahu a počítat s nimi při rozdělování příjmů a výdajů během dvanácti měsíců roku.

Účetnictví Tě musí informovat Účetnictví za určitý měsíc Ti musí dát informaci o vkladech a výplatách v hotovosti, o transakcích na účtech u banky poštovního žira. Pro Tvoji informovanost si zajisti, aby položky v účetnictví byly upraveny a doplněny tak, aby braly zřetel na: - změnu pohledávek a dluhů během měsíce (1); - změnu skladu zboží (2); - položky, které jsou placeny v určitém termínu, ale zahrnují se do vydání na více měsíců (3); - odpisy, tj. opotřebování základního kapitálu (4). ad 1) Změny pohledávek a dluhů. Sleduj změny docházejících a vycházejících částek pohledávek a dluhů. Pro dodavatelské dluhy platí, že náklady na materiál atd., které dodavatelské dluhy zahrnují za jeden určitý měsíc, jsou: - vcházející dodavatelské dluhy na začátku měsíce; Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/165

- vycházející dluhy na konci měsíce. Jestliže podnik vykonává práce, které budou fakturovány až po ukončení práce přesahující měsíc, zahrň to do hodnocení výsledků podniku. ad 2) Změny zbožního skladu. Při nákupu zboží se celá cena nákupu eviduje jako vydání měsíce, ve kterém se nákup platí. Realizace zboží se pravděpodobně rozloží do několika měsíců. V dalších měsících účetnictví nezaznamená žádný nákup tohoto materiálu. V měsíční kontrole musíš brát zřetel na změnu skladu a analyzovat jeho pohyb na základě skutečných potřeb podniku. ad 3) Ostatní položky, jako jsou nájemné, náklady pojištění, úroky mzdy o dovolené atd. Jsou to položky, které se realizují určitý měsíc, ale jsou náklady delšího období. Čtvrtletní nájem se rozloží na tři měsíce. Úroky, které se mohou platit např. dvakrát ročně, se musí rozdělit na 6 měsíců atd. ad 4) Odpisy. U kapitálu, který se bude používat u podniku delší dobu (několik let), se náklady rozdělí na celé období a celkový výsledek se bude „zatěžovat“ po celé stanovené období jako „odpis“. Roční odpisy se pak rozdělí na každý měsíc roku. espoléhej na poslední řádku účetní bilance Dnešní technické možnosti využití počítačů pro vedení účetnictví skrývají nebezpečí pro ty, kteří nejsou dostatečně trpěliví vniknout do „oceánu“ čísel, které chrlí počítač. Požaduj, aby Tě Tvůj účetní nebo revizor zasvětil do počítačových účetních svodek tak, abys jim plně porozuměl. Příliš mnoho malých podnikatelů odloží svodky, aniž je dostatečně prostuduje. Odkládají tak stranou jeden z nejdůležitějších informačních a kontrolních zdrojů. Uspokojí se většinou tím, že si přečtou konečnou položku – výsledek za období, a pokud má znaménko plus, tak se s výsledkem uspokojí a domnívají se, že je všechno v pořádku. Právě znalost svodky může v dostatečném předstihu odhalit hrozící katastrofu a umožnit předejít jejím důsledkům. Buď trpělivý a důsledný v kontrole každé položky bilance, požaduj důsledně, aby Ti byla každá položka vysvětlena osobou, která účtování připravuje. Práce lidí a počítače je pro Tebe, pro Tvoji informovanost, pro Tvoji kontrolu. Musíš rozumět všem jednotlivým položkám. Pokud něčemu nerozumíš, není to Tvoje chyba, ale chyba toho, kdo Ti to má vysvětlit. Žádej různé druhy svodek, i podrobnější svodky, které shrnují některé údaje. Požaduj předkládání obou druhů, někdy se můžeš omezit na kontrolu pouze souhrnných výkazů a podrobnosti můžeš kontrolovat pouze tehdy, když k tomu máš důvody nebo čas. Klíčové údaje Z účetní uzávěrky, kterou děláš každý měsíc, můžeš též vyvodit klíčové údaje (zisk, výnosnost, dobu úvěru, úvěrové sazby, rychlost obratu zásob atp.), na jejichž základě můžeš posuzovat svůj podnik. Vytvoříš si tak „klíčový jazyk“, který Ti pomůže neustále sledovat zdraví a „úspěšnost“ Tvého podniku. Použití „klíčového“ jazyka je důležité při analýze podniku. Vybírej pečlivě klíčové pojmy. Není-li jazyk dosti přesně vybrán a přesně definován, může se vytvářet chybný pocit „exaktnosti“. Počítače jsou souhrnem „písku a mozku“, a jestli vložíš do počítače „nesmysly“, počítač Ti poskytne ještě „větší nesmysly“.


179/166

Úplná nebo částečná uzávěrka každé čtvrtletí Dělej uzávěrku, co nejčastěji můžeš. Čím menší podnik, tím by měly být uzávěrky častější, nejlépe každé čtvrtletí. Kontrolované měsíční uzávěrky poskytují dobrou informaci, ale je vhodné mít každé čtvrtletí úplnou uzávěrku, nejdéle za pololetí. Vzniká nebezpečí, že uplyne příliš mnoho času, než začneš provádět nápravná opatření, jestliže výsledky podniku jsou špatné. V akciových společnostech musí představenstvo kontrolovat neustále vedení podniku právě na základě kontrolních bilancí. Rozhoduj rychle Po každé měsíční uzávěrce ji srovnej s rozpočtem a zeptej se: - kde jsou velké odchylky; - zda závisí odchylky na kvalitě mé činnosti, nebo na vnějších okolnostech, které se nedají předvídat. Diskutuj větší odchylky s odborníky, revizorem, poradci, předsednictvem. Na žádné schůzce předsednictva by neměl chybět bod jednání „Srovnání rozpočtu – výsledku“. Jestliže výsledky nejsou uspokojivé, hledej příčiny. Sniž své náklady nebo zvyš ceny, pokud Ti to dovolí konkurenční situace. Jestliže překročíš náklady na mzdy, pracuj efektivněji nebo si pořiď výkonnější stroje, které by ušetřily práci. Jestli se Ti zvýšily náklady na materiál, analyzuj v čem konkrétně. Kontaktuj další dodavatele a informuj se o cenách a slevách. Znáš pravidlo 20 : 80? Pravidlo říká, že 20 % opatření v oblasti trhu působí na 80 % prodeje nebo že 20 % zaměstnanců jsou příčinou 80 % reklamací. Budeš-li znát toto pravidlo, pochopíš-li jeho smysl, budeš mít zájem na odhalení oněch 20 % příčin, které vytvářejí 80 % negativních důsledků. Snaž se odhalit oněch 20 % třeba pomoci následující tabulky: Příjmy vydané Odchylky od výsledkového rozpočtu Opatření Problém: obrat o 15 % nižší Kontroluj ceny a cenové kalkulace. Analyzuj úbytek zákazníků. Studuj, co dělá konkurence. Aktivizuj tržní opatření. Změň obchodní ideu.

Problém: náklady na materiál o 20 % vyšší


179/167

Analyzuj příčiny ztráty. Změň dodavatele. Změň rutinu nákupů. Žádej slevy. Hledej jiný materiál.

Problém: náklady na mzdy o 15 % vyšší Prošetři aktivitu lidí. Zkontroluj absenci. Je složení zaměstnanců kvalifikované, motivované? Investuj do strojů, které ušetří práci. Kontrola tržního plánu Ve svém tržním plánu jsi stanovil opatření, která uskutečníš na trhu, stanovil jsi časový plán i náklady spojené s trhem. Nezapomeň do svého tržního plánu zahrnout údaje o konfrontaci plánovaných a skutečných výsledků své tržní činnosti. Tvé cíle na trhu nemusí spočívat pouze v dosažení určitého celkového prodeje, ale mohou být formulovány zdánlivě méně významnými ukazateli, které Ti ovšem mohou z hlediska perspektivní činnosti být mnohem užitečnější: Cílem může být: - Nejméně 10 (20, 50) zákazníků; - Prodej ve 3 různých oblastech; - Má některý zákazník větší podíl než 25 % na Tvém obratu?; Cílem je snaha a stabilizaci Tvého podnikání, snížení rizika na minimum, rozložení podnikání na více možností, hledání nových řešení, snaha o rozšíření (diverzifikaci) výroby. Následující tabulka Tě chce inspirovat: Cíle Výsledek Opatření Prodej pouze 80 % plánu Nový průzkum trhu. Zkontroluj metody hospodaření. áklady na reklamu 20 % vyšší nad rozpočet Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/168

Prošetři nabídky. Zjisti, na co reagují zákazníci. Použij nových forem. Najmi nové lidi. Konkurence, obchodní partneři Konkurence roste, vynořuje se „nečekaná“ konkurence Analyzuj svou obchodní ideu. Zkontroluj smlouvy. Obchodní partneři odpadávají Zvyš náklady na reklamu. Trh se neustále mění, někdy pomalu, většinou překotně. a trhu uspěje ten, kdo je tyto změny schopen předvídat, a nejlépe je na tom ten, kdo tyto změny umí nejen předvídat a využít, ale iniciovat, inspirovat a kdo je schopen tyto změny prosadit a využít ve vlastní prospěch. Přání a potřeby zákazníků se mění a pro Tebe je nejvyšším zákonem zájem zákazníků, jejich přání. Musíš neustále usilovat o získání nových zákazníků. Mění se přání zákazníků, ale mění se i nestále relace všech nákladů a příjmů. Jen podnikatel, který má to vše neustále pod kontrolou, který všechna fakta eviduje a reaguje na ně včas, má šanci na úspěch, ale také mu to ušetří spoustu práce, času a umožní mu to lépe se připravit na příští období a sestavit lepší tržní plán. Kontrola výroby Tvůj podnik může vyrábět zboží – služby nebo se může zabývat pouze jejich prodejem. Vždy musíš mít základní „plán výroby“. a jeho základě můžeš neustále kontrolovat hlavní cíle. Máš-li výrobní podnik, měl bys mít kontrolu nad: - počtem produkovaných jednotek (den, týden, měsíc); - počtem produktivních hodin (den, týden, měsíc); - splněnými a nesplněnými termíny dodávek; - podílem ztratného z celkových nákladů. Podnik, který prodává služby: - počet hodin/měsíc, kdy je služba prováděna; - počet obsloužených zákazníků/den - počet neobsloužených zákazníků/den. Každý měsíc bys měl sestavit „výrobní cíle“ podniku a srovnat je se skutečným výsledkem podniku. Také při této činnosti používej pravidlo 20 : 80. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/169

Pružně reaguj Jakmile na základě kontroly zjistíš, že Tvé plány se nedodržují, uvážlivě, ale pružně reaguj. Zjisti, zda Tvé úsilí, způsob podnikání byly dostatečné a vhodné. Zamysli se znovu nad svými plány, zkonfrontuj je s reálnými procesy a poznatky, a pokud zjistíš, že byly chybné, pružně změň své cíle. Strnulost, neschopnost změnit cíle a záměry včas přivedla řadu podniků ke krachu. Neustále sleduj své konkurenty, ale i způsoby a nové myšlenky, které byly základem úspěchu v jiných oblastech podnikání. Vyslechni své poradce, pokud jsi nespokojen, získej nové a sestav nové plány. Měň plány uvážlivě a jen z důležitých příčin. Drobné problémy či neúspěchy Tě nesmí přinutit k těkání od jednoho nápadu k druhému. ápady opouštěj jen tehdy, kdy je zcela zřejmé, že nejsou perspektivní. Vytvoř si zásobník nápadů pro horší časy. Musíš také myslet, jak Tvůj podnik vypadá v očích Tvých partnerů, zákazníků. Mají právo na to, abys byl „čitelný“, aby věděli, o co usiluješ a jakými metodami toho chceš dosáhnout. Mysli na zákazníka V konkurenční situaci je kvalita Tvých výrobků základní zbraní, zajišťující Tvoji budoucnost. V pozornosti vůči kvalitě nesmíš ani chvíli polevit. Je krátkozraké, aby snaha o snížení nákladů vedla ke snížení kvality. Buduj si „goodwill“ své firmy. Pověst firmy je důležitější než dočasné ztráty. Špatná pověst o Tvých službách či zboží je velmi škodlivá. Náklady na její odstranění mnohokrát převyšují náklady na její udržení. Napravit takovou škodu může trvat velmi dlouho. Pokud to vyžaduje kvalita výroby, neváhej a raději zvyš ceny svých výrobků, než by se měla snížit kvalita. Vsaď na reklamu a pracuj rychleji a racionálněji. Vytvoř si „vlastní tvář“ podniku, odliš se něčím od konkurence, nejlépe právě v oblasti technické úrovně, kvality výroby. Získej „unikátní kompetenci“ a snaž se dostat na úroveň nejlepších podniků. Uč se od druhých a přidej k tomu vlastní nápady. Nelituj času, který věnuješ kontrole. Budeš-li ji provádět správně, rychle a pravidelně, vyhneš se mnoha neúspěchům. Usnadní Ti to život a umožní Ti úspěšněji podnikat v budoucnosti.

Podniková analýza Kromě kontroly běžných, taktických cílů a běžného života podniku je nutné čas od času, nejméně jedenkrát za rok, provést analýzu strategických cílů a idejí, na nichž stojí Tvoje podnikání. Lze to srovnat s celkovou lékařskou prohlídkou Tvého organismu nebo s roční celkovou prohlídkou Tvého auta. Předejdeš tak mnohým haváriím a snížíš nebezpečí, že nedojedeš do cíle.


179/170

Obdobným způsobem bys měl zkoumat i zdraví svého podniku. Systematicky zjišťovat slabosti, ale i jeho silné stránky. Jako podnikatel zamilovaný do svého podnikání a idejí, které jsou Tvým „dítětem“, můžeš být snadno touto „láskou“ zaslepen. Setrvávání na zaběhnutých kolejích někdy neumožňuje řešit nové problémy. Snaž se někdy podívat se na podnik jinýma očima, a pokud to nedokážeš, zaplať si poradce, který Ti může navrhnout alternativní řešení, na které bys nepřišel a které může vyřešit Tvé potíže nebo problémy. Podniková analýza je nástrojem i příležitostí, jak zhodnotit strategickou ideu, jak nově formulovat její silné stránky (možná unikátní, na nichž stojí a padá Tvé podnikání) a zároveň odhalit skrytá nebezpečí, úskalí či vysloveně slabá místa. Podniková analýza může být doprovázena poradou spolupracovníků na téma „Strategie podniku“. Ti spolupracovníci, kteří se dovedou zamyslet nad tímto tématem, jsou pro podnik nepostradatelní. Jejich myšlenky mají mnohdy mnohem větší hodnotu, než je přínos jejich běžné práce. Analýzu musíš ukončit stanovením nových cílů, jejichž dosažení bude znamenat zlepšení postavení podniku v konkurenci. Zároveň musí obsahovat také návrh opatření k dosažení těchto cílů. Proč je nutná podniková analýza? Potřebuješ zjistit, jak byl Tvůj podnik úspěšný nejen z hlediska vnitřních cílů, ale také z hlediska srovnání s konkurencí. Umožňuje Ti rozhodnout o zaměření podniku na příští období. Analýza musí odpovědět realisticky na otázky, které Tě musí zajímat jako podnikatele. Dostáváš za svou práci odpovídající odměnu? Pracuješ dostatečně tvrdě a invenčně? Zúročuješ svůj kapitál dostatečně? Nehrozí Ti z hlediska budoucnosti nějaké nebezpečí? Dosáhl jsi skutečně cílů, které sis uložil z hlediska výnosnosti, počtu zaměstnanců? Zabezpečil jsi dostatečně podnět snížením rizika na dostatečně velký počet zákazníků? Odpovědi na tyto otázky Ti mohou poskytnout podklady pro plánování příštích období. V životě podniku se střídají různá období, jeden rok nesplývá s druhým a v každém období je nutné přizpůsobovat svoji činnost novým podmínkám a stanovovat nové cíle. ejméně jednou v roce znovu prozkoumej svoji obchodní ideu. Na jaké zákazníky se zaměřuješ? Co nejvíce přispívá k výnosnosti podniku? Potřebuješ přizpůsobit svoji obchodní ideu měnícím se podmínkám trhu? Analýza Ti pomůže odhalit silné a slabé stránky podniku. Silné stránky musíš rozvíjet a snažit se potlačit slabé. Přehled slabých a silných stránek se každý rok mění a dnešní silné stránky se mohou ukázat v budoucnosti jako Tvé slabiny. Tvé tržní okolí se mění a mění se i Tvůj podnik. Proto analyzuj každý rok a vždy dostaneš nový obraz a pak je Tvá analýza správná. Nespoléhej se na to, že vše znáš. Srovnávej svůj podnik s konkurencí.


179/171

Srovnávej však srovnatelné, tj. podniky, které jsou podobné rozsahem výroby, počtem zaměstnanců, kategorií zákazníků atp. Srovnávej se nejen s průměrnými, ale nejlepšími podniky oboru. Získej různé zdroje, abys získal objektivní údaje o konkurenci. V naší situaci se zatím nemůžeš opřít o spolehlivou statistiku ani o organizace zajišťující výrobu v určitém oboru. Bude trvat jistě velmi dlouhou dobu, než se vytvoří infrastruktura služeb, které budeš pro informaci o vývoji Tvého oboru potřebovat. Sleduj ekonomické časopisy a noviny, kde můžeš získat přímo i nepřímo cenné informace. Snaž se získat informace z průzkumu a výzkumu od ústavů i vysokých škol. Do spolupráce s vědou nikdy neváhej investovat maximum svých prostředků. ejefektivnější investice jsou do vědy a výzkumu. Získáš-li špičkové technické či ekonomické odborníky pro svůj podnik, vždy se Ti to vyplatí. Srovnávej svůj podnik s nejúspěšnějšími podniky svého oboru a své kategorie a snaž se zjistit příčiny jejich lepších výsledků. „Podívej se na svůj podnik“ Pokus se o vypracování dvojího pohledu na svůj podnik. Vedle Tebou analyzovaných skutečností se snaž získat podobnou analýzu od nezávislého odborníka. Získáš tak dva soubory „klíčových čísel“ podniku i názory na zlepšení situace. Tím může začít „míčová hra“, ping-pong s čísly o Tvých výsledcích a názorech na řešení Tvých problémů. Tím získáš zásobu nových myšlenek a můžeš je v příhodnou dobu použít. Úspěch podnikání nezáleží na ničem jiném tak výrazně jako na nápadu, který nemá konkurence. Pro „míčovou hru“ čísel můžeš volit zkušeného revizora, poradce, člena vedení, experta v oboru, vědeckého pracovníka atp. ěkdy je vhodné volit lidi mimo podnik, kteří nejsou zaslepeni v domácích věcech podniku jako Ty. Analýza účtů Před analýzou jednotlivých výsledných položek podniku, které získáš z účetních údajů, proveď přehled vzniku a vývoje podniku, podrob kritice základní ideu podniku a pak teprve analyzuj jednotlivé položky účetní evidence.

Scénář analýzy může vypadat takto: - prohlídka podniku; - diskuse o problémech a radostných tématech; - diskuse o obchodní ideji podniku; - prohlídka a vysvětlení jednotlivých položek účtů. - závěry z analýzy a návrhy na program činnosti. Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/172

Během rozhovoru neustále zaznamenávej náměty na řešení. Jako vhodné zakončení této „míčové hry“ nápadů a námětů společně formulujte náměty a upřesněte, kdy a jak se budou provádět navržená opatření. Pamatuj, že úspěch závisí na tom, jak zkušeného máš svého „poradce“, a také na tom, jak umíte naslouchat jeden druhému. Snaž se získané údaje a opatření přenést do tabulek, které budeš vést dlouhodobě. Tím získáš neocenitelný zdroj informací. Pamatuj - Snadno můžeš být „doma slepý“. Proto si zjisti silné i slabé stránky svého podniku i zkušeným odborníkem stojícím mimo podnik. Každý rok analyzuj svoji podnikatelskou koncepci, své plány a cíle; Kontroluj, jak jsi úspěšný ve srovnání s úspěšnými podniky svého oboru; - Udělej si analýzu „klíčových čísel“ svého podniku.

Vedení, poradci, revizoři ebezpečí úpadku firmy je zejména v době krize a poklesu agregátní koupěschopné poptávky veliké. ejvětší je na začátku podnikání, kdy konkurence je zvlášť nebezpečná. Statistiky říkají, že zaniká vysoké procento malých a středních firem. Velké monopolní podniky zanikají jen v důsledku zcela výjimečných chyb nebo rozporů uvnitř podniků. Aby podobný osud nepostihl Tvůj podnik, snaž se vyvarovat chyb, které se při analýze úpadku objevují u většiny firem: pasivní, nedostatečná nebo málo vynalézavá tržní politika; špatně fungující nebo málo invenční vedení podniku; plná nebo značná orientace na vlastní síly „bez využití služeb externích“ specialistů, znalců a vědců. Ve světě je patrná zřetelná souvislost mezi tím, jak podnik využívá poradenských služeb a úspěšnosti podniku. Čím lepší a lépe prosperující podnik, tím více využívá externí spolupracovníky. Čím menší a špatně pracující podnik, tím méně se opírá o externí spolupráci. Mělo by to být právě naopak. Šetření na výdajích v tomto směru je šetření na nepravém místě. Jistě bychom nalezli mnoho případů, kdy cizí experti pomohli podniku do problémů. Stává se to tehdy, kdy na rady externistů se hledí jako na rozhodnutí. S radami a expertními doporučeními je nutné se naučit zacházet a využívat je. Konečné rozhodnutí musí být vždy na Tobě a experti nemohou být Tvoje alibi. Jestliže se naučíš využívat doporučení a rad kriticky, může to být Tvému podniku jen ku prospěchu. Nespoléhej na vlastní síly. Podnikání je založeno na myšlence, nápadu, na kterém vybuduješ podnik. Tento nápad vytváří Tvoji „vlastní tvář“ – specializaci – obor. Na něj jsi vsadil a snaž se být ve svém oboru lepší a lepší. Tvá specializace vytváří zároveň některé „slabé stránky“ Tvého podniku. Tím dáváš příležitost konkurenci a ohrožuješ i svou základní ideu. Slabé stránky představují ty oblasti podniku, které neovládáš nebo jim nevěnuješ pozornost. Ty obory se můžeš doučit, ale zase ztrácíš tempa u prohlubování Tvé hlavní specializace. Některé obory podnikání jsou velmi složité a proniknutí do všech oblastí by bylo velmi obtížené, zvláště začínáš-li od nuly. Některé obory se rychle mění a vyžadují sledování specialistou. Je velmi obtížné sledování všech změn zákonů, technického vývoje, ekonomických informací atp.


179/173

Proto znalosti a zkušenosti, které sám postrádáš, ale které jsou pro Tvůj podnik potřebné, si musíš nějak zajistit. Můžeš je získat například těmito způsoby: zaměstnat odborníky se znalostmi a zkušenostmi, které podnik často potřebuje; zajistit poradce se speciálními znalostmi a zkušenostmi, které potřebuje podnik občas; vytvořit vedení podniku z lidí, které sám postrádáš. V takovém případě jsou tyto znalosti a zkušenosti trvale k dispozici při rozhodování. Zkus si přehledně zaznamenat, jaké jsou Tvé slabiny a nedostatky ve Tvých vědomostech a zkušenostech. Zároveň zvaž a vyznač, jak hodláš tyto nedostatky kompenzovat: Práce revizora Podle platného zákona o akciových společnostech má mít každá akciová společnost alespoň jednoho revizora účtů společnosti. Revizor je volen valným shromážděním buď z řad akcionářů, nebo může být zvolen i nezávislý odborník. Revizoři zpravidla omezují svoji činnost na kontrolu účetnictví a pokladny, ale mohou být pověřováni i prováděním jiných kontrol. Nejsou však všeobecným kontrolním orgánem, který by nahrazoval dozorčí radu. Revizor se řídí ve své činnosti zákonem o akciových společnostech právními předpisy, stanovami a pokyny valné hromady. Revizoři jsou podřízeni jedině valné hromadě akcionářů a nemohou být ve své činnosti podřízeni nikomu jinému. Zároveň revizor nesmí vykonávat žádnou práci v oblasti účetnictví či pokladny. Činnost revizora je vhodné vymezit revizním řádem, aby přesně znal minimální rozsah svých povinností. Revizní řád musí obsahovat povinnost prozkoumat obchodní výroční zprávu podniku včetně vyúčtování, dále revizi činnosti výkonného ředitele a vedení společnosti. Revizor předkládá svou zprávu valné hromadě. Revizor musí dohlížet nejen na korektnost ekonomického života uvnitř společnosti, ale také na to, jak společnost plní své povinnosti k orgánům státu či municipalit. Placení daní, poplatků včas a ve správné výši vytváří v očích veřejnosti vhodnou „image“ podniku. O ně musí podnik usilovat, neboť se tím vytváří důvěra partnera i zákazníků, která je důležitější než dočasné zvýšení zisku. Malé firmy (komanditní společnosti, obchodní podniky) mají často „revizora“, který pomáhá s vedením účetnictví. V tom případě nejde o revizora v pravém slova smyslu, ale o běžnou odbornou výpomoc a pro jeho činnost neplatí námi uvedené formální požadavky. Jak vybírat revizora? Pro funkci revizora by měl být navržen člověk, který odpovídá uvedeným kritériím: měl by mít znalosti a zkušenosti v obchodně-ekonomických otázkách, které jsou nezbytné pro jeho práci také se zřetelem k charakteru činnosti společnosti; musí být zletilý; neměl by být trestán; neměl by být v situaci úpadku. Na základě uvedených kritérií je možné určit revizora z poměrně širokého okruhu lidí. Kromě toho se vytváří dobrovolná profesionální organizace revizorů. Je velice vhodné využívat služeb těchto profesionálů, kteří mají pro výkon funkce teoretické i praktické zkušenosti, vzdělání a garantují vysokou odbornost a spolehlivý výkon své funkce. Jistým nebezpečím použití těchto profesionálů je únik informací z podniku. Revizor sám aktivně nespolupůsobí při správě podniku a nerozhoduje. Za vedení účetnictví má plnou odpovědnost vedení společnosti. Činnost revizora je určena valnou hromadou nebo u menších podniků vedením, které určí, jaký typ kontroly potřebuje, v jakých časových intervalech. Revizor Ti Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/174

poskytuje rady, a proto se řídí především pokyny, které sledují dosažení Tvých cílů. Informace revizora musí být aktuální a spolehlivá, jedině tak se můžeš rychle rozhodnout a učinit vhodná opatření. Kde byli revizoři v případě Enronu nebo zkrachovalých bank, případně General Motors? Jak postupovat při hledání revizora? 1. Vytvoř si seznam požadavků na vlastnosti revizora; 2. Navaž kontakt s organizacemi profesionálních revizorů nebo s organizacemi, které tuto službu nabízejí; 3. Nechej si předložit služby, které tyto organizace nabízejí, a porovnej je se svými požadavky; 4. Organizaci klaď tyto otázky: jaké zkušenosti má – jak dlouho funguje – jak je vybavena technikou – jak je vybavena kvalifikovanými odborníky – jaké organizace využívají jejich služeb – kdo z odborníků bude určen pro můj podnik – zda mají tito lidé dostatečné časové možnosti a zda se budou moci plně věnovat mému podniku – jaký způsob platby požadují – zda je organizace pojištěna z odpovědnosti. Rovněž získej reference od podniků, pro které organizace pracuje. 5. Sepiš písemnou smlouvu, která by měla obsahovat alespoň tyto body: a) rozsah úkolů b) časový plán c) způsob a rozsah plateb d) fakturace a plat. podmínky e) doba platnosti f) odpovědnost organizace g) postup při řešení sporu. Doporučení * Každý podnik musí mít svého revizora; * Akciová společnost musí mít revizora a ten by se měl zodpovídat pouze valné hromadě; * Odpovědnost za řádné hospodaření máš Ty (vedení podniku). Revizor pouze radí; * Urči sám, co chceš od revizora; * Revizor by měl správně pochopit systém práce a cíle, které sleduješ; * Revizor Ti musí být k dispozici vždy, kdy to potřebuješ; * Nejsi-li spokojen s jeho prací, změň ho. Pečlivě vybírej své poradce. Konzultanti, odborníci, experti, vědci jsou vhodným zdrojem nových myšlenek, nápadů a rad. Ale nemohou být pro Tebe výmluvou a alibi za to, co jsi měl udělat a neudělal. Po určité době může dojít k „vyžití Tvé ideje“ a podnik špatně prosperuje. Ty ve své zaslepenosti „jsi tlačen do starých kolejí“, které nevedou k úspěchu. V takovém případě musíš hledat inspiraci pro nové nápady, invenci a impulsy, které osvěží Tvé podnikání. ové nápady můžeš často získat od člověka mimo podnik. „ová krev“ podniku představuje poradce, který může být z různých oblastí. Externí poradce může zpochybnit Tvé metody práce, vyřešit zauzlené interpersonální vztahy u podniku. Poradci mohou pracovat bez předsudků nestranně a nezatíženi domácí atmosférou. Mohou být vybaveni informacemi a znalostmi při řešení obdobných problémů v jiných podnicích. Je nejisté a riskantní získat poradce. Založit poradenský podnik je neméně investičně náročné. Poradců je vždy velké množství, a je riskantní získat toho správného. Je vhodné si poradce otestovat: Zjisti, jak dlouho tuto práci vykonává. (Je jistě snadné u této oblasti začít, ale obtížné je se tam udržet.); Miloslav Ransdorf - EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA

179/175

- Zjisti, na jakou problematiku je specializován; - Má znalost v oblasti, v níž potřebuješ pomoci? - Jaké má časové možnosti se věnovat Tvému problému? - Zjisti reference u podniků, u kterých pracoval; - Máš u něj osobní důvěru?; - Má dobrou obchodní morálku? Pokud získáš takového poradce, který si získá Tvoji důvěru, je možné uzavřít smlouvu, která by mohla obsahovat: l. Rozsah úkolů, které bude poradce vykonávat, a zároveň Tvé povinnosti k němu z hlediska formulace úkolů. 2. Časový harmonogram práce; 3. Odměna a ostatní náklady; 4. Tvé požadavky na utajení; 5. Odpovědnost poradce (Zjisti, zda má pojištění své poradenské zodpovědnosti.); 6. Platební podmínky; 7. Délka smlouvy; 8. Forma řešení sporů. Co Ti může pomoci vyřešit poradce? Co můžeš od něj očekávat? Všeobecné zlepšovací návrhy mohou být řešeny provedením analýzy podniku, která končí návrhem opatření. Většina úkolů, které budeš ukládat poradci, má speciální a ohraničený charakter a týká se konkrétního problému, který potřebuješ vyřešit. Vyhni se stanovení příliš obecných úkolů typu „zvýšit zisk podniku“, „zlepšit chod“ atp. Vzniká nebezpečí, že se neshodnete na výsledku v době, než bude odměna pro poradce splatná. ěkdy je výhodné nechat poradce provádět jeho návrhy. Tím značně poradce motivuješ k tomu, aby Ti předložil proveditelné a dobré návrhy. Závěry * Pamatuj, že poradců je mnoho, ale výborných málo; * Kupuj kvalitu; * Při odměně uvažuj, zda soustředění na určitý problém by Tě nepřipravilo ještě o mnohem větší zisky v jiné oblasti; * Změň poradce, jestliže nejsi spokojen s jeho výsledky. Neexistuje žádný důvod využívat špatného poradce dvakrát po sobě. Vedení podniku


179/176

Při určité velikosti podniku je vhodné i výhodné vytvořit vedení podniku o třech i více lidech, které samo představuje všechny odborníky a zkušenosti ze všech stránek činnosti podniku, jež jsou pro podnik a jeho řízení nezbytné. Je to alternativa řešení speciálních problémů s poradci. U akciových společností představenstvo se musí skládat nejméně ze tří a nejvýše z 11 členů. Ve vedení mohou být jak akcionáři, tak odborníci, kteří jsou pro chod společnosti nepostradatelní. Vedle vedení společnosti jsou určováni výkonní nebo provozní ředitelé. Manažerská struktura řízení akciové společnosti je závislá na velikosti a charakteru činnosti společnosti. Kompetence členů vedení může, ale nemusí být formulována. Složení vedení by mělo být založeno na zásadě co možná nejširšího spektra znalostí i zkušeností, mladých i starých, revolucionářů a konzervativců. Ve vedení by neměl chybět člověk se znalostmi a zkušenostmi z ekonomického plánování a řízení tržní politiky. Je také výhodné, aby ve vedení byl právník. Kromě technických odborníků by neměl ve vedení chybět člověk se znalostmi z bankovnictví a peněžní politiky, který by měl mít znalosti z vrcholné bankovní politiky a byl schopen společnost přenést přes úskalí finančních krizí a řídil by základní podmínku existence firmy – peněžní politiku. Získat tyto odborníky je velmi obtížné a čím lepší odborník, tím je dražší. Kde hledat členy vedení? Možnosti: profesionální člen (jejich profesí je řízení); všeobecní poradci (pro organizaci, plánování); speciální poradci (pro ekonomické, tržní, právní, finanční otázky); vedoucí pracovníci (specialista na export, technický rozvoj, zásobování atp.); penzionování zkušení pracovníci z jiných podniků. Než začne vedení pracovat, mělo by dojít k dohodě o odpovědnosti členů vedení. Dbej na to, aby došlo ve vedení k dohodě: všichni členové vedení mají stejný podíl odpovědnosti; člen vedení je vůči společnosti zodpovědný za způsobené škody (z nedbalosti, úmyslně, na základě trestného činu); člen vedení má zodpovědnost vůči věřiteli, zákazníkovi (za úmyslnou škodu, zločinný úmysl); člen vedení má dohlédnout, aby společnost byla zlikvidována v době, kdy ztráty k podnikání přesahují základní kapitál; nedostatek vědomostí člena vedení neomlouvá. Program činnosti vedení Je vhodné, aby vedení pracovalo na základě pevně stanoveného programu. Program by měl být vypracován na celý rok. Frekvence schůzí vedení je závislá na situaci společnosti, ale vedení by se mělo scházet nejméně čtyřikrát za rok. Do schůzí vedení, které se zabývají běžnými otázkami života podniku, je vhodné jednou až dvakrát za rok zařadit schůzi, která rozhoduje o strategii podniku. Ve vedení by měli mít všichni možnost svobodně a kriticky vystoupit se svými představami o budoucí strategii společnosti, u níž jsou formulovány nové ideje či cíle společnosti. Ke strategickým otázkám by měli mít možnost vystoupit i lidé mimo vedení společnosti. Měla by platit zásada, že autor strategické koncepce by měl mít možnost ji realizovat buď jako předseda vedení, nebo alespoň jako člen vedení. Vedení si volí svého předsedu, který zodpovídá za svolávání schůzí a koncepci jejich programu.


179/177

Z každé schůze se sepisuje zápis, který především obsahuje usnesení, osoby zodpovědné za opatření, termíny zahájení a ukončení jednotlivých akcí. Na každé schůzi musí být rovněž podána co nejúplnější informace členům vedení o stavu hospodaření společnosti. Zápis obsahuje také souhlas s minulým zápisem i se zhodnocením, zda přijatá opatření měla zamýšlený účinek. Na schůze vedení nebo na jejich části mohou být přizváni i nečlenové, kteří mohou referovat k některým bodům programu. V programu se nikdy nesmí zapomenout na diskusi. Volba témat diskuse musí být naprosto svobodná a každý člen vedení může otevřít diskusi k jakémukoliv problému, který považuje za důležitý a vhodný pro vedení. Při řízení vedení společnosti se inspiruj jednotlivými body programu, z nichž některé by měly být projednávány na každé schůzi, jiné jen na některých, jak ukazuje následující tabulka. Plán zasedání vedení společnosti Programové body budou projednány alespoň jedenkrát ročně 1. Kontrola zápisu na každé schůzi 2. Stav objednávek, fakturace pokryté 3. Účetní zpráva 4. Situace celkového rozpočtu 5. Významné nabídky 6. Spory a větší reklamace 7. Teze tržní politiky, změna sortimentu 8. Technický vývoj výrobků 9. Větší investice 10. Financování, vztahy s bankou 11. Dlouhodobý plán, strategické otázky 12. Organizační a personální otázky 13. Atestace výrobků 14. Pojištění 15. Návrhy k výroční zprávě 16. Plat vedoucího podniku 17. Stanovení projednání výroční zprávy 18. Informace pro veřejnost 19. Propagace podniku 20. Datum další schůze 21. Diskuse


179/178

Závěry * Revizor a poradce nejsou chráněné tituly a může se tak označit kdokoliv. * Za prvořadou považuj kvalitu všech činností. Neváhej za ni zaplatit vysokou cenu. * Jestli se Ti zdá hodinová mzda vysoká, porovnej, kolik času bys musel věnovat k zařízení záležitosti, jaké příjmy bys během této doby ztratil. * Poradce radí, je zásobárnou nápadů, Ty rozhoduješ, neseš odpovědnost, ale máš ze svého rozhodování zisk, ale i ztrátu. * eváhej přerušit špatnou spolupráci. * Získávej členy vedení pro podnik s nezastupitelnou kompetencí a zájmem o podnik. * Ve vedení by měli být lidé s velkým rozptylem kontaktů. * Udržuj kontakt se členy vedení soustavně.


179/179

1

Recommend Documents