1.DEN - NEDĚLE 3.SRPNA 2003

OS EXPEDICE Expediční oldskautská kniha vydána pro vnitřní potřebu 6.koedukovaného oddílu Junáka - svazu skautů a skautek ČR v Kateřinicích 12. září 2003, nákladem 20 výtisků

KORSIKA

1.DEN - NEDĚLE 3.SRPNA 2003 RADEK Sraz u Drábků ve 13:00. Poslední balení, kontrolní nafouknutí raftu (zjištění, že tam chybí jeden válec, lano a několik uzávěrů na špunty) a kafe na rozloučenou. Vyrážíme ve tři odpoledne a naše první větší zastávka je ve Valmezu v kauflandu na nákup potravin. Asi po hodině balíme věci do banánovek a jedem směr Brno, kde ještě přibereme Josého a Fidlu. Cesta ubíhá celkem v pohodě a v Brně jsme ještě před příjezdem vlaku. A tak vyrážíme najít ještě nějaké banánovky. V obchodě, kde jsme chtěli banánovky vyptat byli už zavřeno, ale při zpáteční cestě si Dazul všimnul, že u jakéhosi stánku jsou pohozené banánovky sice nevábného zhledu, ale za to vcelku. Podle hesla „ bufet neptá, bufet bere“ se nám podařilo asi čtyři uzmout a už byly naše. Po odnesení beden do auta si dáváme gyros u místních hošanů. Pak vyzvedáváme Fidlu a Josého, dobalujeme a vyrážíme na Mikulov. Přejíždíme hranice s Rakouskem a pak pokračujeme na Vídeň. Dál přes Rakousko na Itálii.

na chodbě jističe a nahodit elektriku v bytě. 16:20 - Zamykám byt. S těžkým batohem a banánovou krabicí spěchám na tramvaj. 16:30 - Nastupuji do tramvaje. Volá José: Nestíhá a nemá mapy. 16:35 - Vystupuji z tramvaje na Senovážném náměstí. Paní vrátná mě už očekává se zapečetěnou obálkou s náhradními klíči v ruce. Jedu do 4. patra a prohledávám Josého kancelář. Mapy tu naštěstí jsou. 16:40 - Vracím klíče, nasazuji batoh a jdu na nádraží. 16:50 - SMS od Josého: Jsem na Florenci. Já už stojím u vlaku. 16:53 - Výpravčí několikrát píská. Obracím se k němu zády a dál stojím jednou nohou na schůdcích vlaku a druhou na peróně. Pár lidí mě nechápavě pozoruje. 16:54 - José vybíhá po schodech na perón. Zamáváme si a oba hupsnem do vlaku. Ten se okamžitě rozjíždí. 17:15 - Už jsme vydýchaní, uklidnění, sedíme a vytahujeme svačinu. 20:08 - Vlak brzdí v Brně. 20:15 - V hale nádraží se zdravíme se vsetínskou částí výpravy. 20:30 - Plné auto odjíždí z Brna směr jih.

FIDLA Odjezd z Prahy. Vlak do Brna odjíždí v 16:53. 15:00 - Jsem sbalená, mám namazanou sváču pro sebe i pro Josého a doufám, že on už taky balí. 15:02 - SMS od Josého: Uz jsem v Praze 15.10 - Telefonát: José jede domů tramvají, sepisuje seznam co si zabalit a konzultuje ho se mnou. 15:50 - Ještě mám dost času, vyperu si své oblíbené šaty, abych v nich mohla chodit, až se vrátím. Jdu do koupelny, rozsvítím, žárovka zabliká – a zhasne. Ve stejném okamžiku přestane hrát radio a vrčet lednička.

16:10 - Konečně se mi podařilo najít -2- strana

oldskautské expediční knihy - KORSIKA 2003

2.DEN - PONDĚLÍ 4.SRPNA 2003 ANITA Projíždíme kolem Pizzy, alespoň z okna vyhlížím šikmou věž…Jsme v Livornu, řídí Radek a snažíme se trefit na správný trajekt, řadíme se mezi auta čekající na odjezd ve 13:30. Jdeme koupit lístek a zjišťujeme, že trajekt, na který už stojíme v řadě, je plný. Pojedeme tedy až v 18:30. Fidla s paní, která nám prodávala lístek, statečně komunikovala po anglicku, ale když paní řekla : „ please, name schreib “ byli jsme všichni hotoví… Koupili jsme si jogurtovou zmrzlinu s ovocem, balzám pro mé chuťové buňky…( za 2,15 EU ). Protože máme ještě dost času, jdeme se koupat do aquaparku. Jelikož jsou v Livornu všechny pláže placené, stála nás koupačka tuším 3 EU, ale v ceně byla i studená sprcha a bazén s tobogánem… Moře je tu špinavé. Řádíme na tobogánu, naši mužské polovičce to moc nejelo ( teda mimo Radka ), vrháme se do vlnek a šnorchlujeme. Najíždíme autem na trajekt, auta jsou tu zaparkovaná tak husto, že jsme pak měli problém do něho nasednout. Na trajektu odpočíváme, jako správní čeští turisti rozbalujeme svačinu, a to jsme ještě ani nevypluli z přístavu. Jen ten řízek nám chyběl… Korsické pobřeží nás přivítalo tisíci rozsvícenými světýlky. Vylodili jsme se v Bastii a hnedka prcháme hledat místečko na spaní. (lesní cestička blízko včelína) . DAZUL Kolem půlnoci jsme byli už daleko za Vídní. Nejvíc tuto noc odřídil Radek. Velmi matně si vzpomínám, že mi předal volant někdy kolem čtvrté ráno, když jsme přejeli italské hranice. Pak jsem za volantem čučel na dálnici až do

-3- strana

svítání. To jsme stačili zaplatit jakýsi peníz na mýtném. V řízení se střídáme tři : Radek, Irča a Dazul. Anita je řidič záložník a José s Fidlou byli jmenováni do funkcí navigátor a tlumočník. Tranzit se zatím drží statečně a bezproblémově polyká kilák za kilákem. Je vedro a tak jsou okna stažená. Ve frontách na dálnici a hranici občas otvíráme i boční dveře. Do Livorna jsme dorazili kolem 13:00, stoupli si ihned do fronty na trajekt a vyslali tlumočnickou skupinu koupit lodní lístek. Dlouho se nevraceli a my mezitím museli s autem popojet na čelní pozici, kam nás navigovali chlapíci v ostře žlutých tričkách s nápisy „ corsica ferries “. Bohužel jsem dostali lístek až na 18:30. Čas jsme využili tím, že jsme se šli koupat. Všechny pláže v Livornu byly placené a tak jsme šli na tu, která se honosila nápisem Aquapark. Byl tam totiž i tobogán, do něhož asi po 2 hodinách pustili i vodu. Jinak jsme se hrdinně šnorchlovali a tobogánovali. Někteří si i zcela programově spalovali záda, stehna a ostatní citlivé části těla. Fronta na trajekt byly dusná – na plném slunci. Jižní kraje mi k srdci moc nepřirostly. Lenivím tady. Někteří k tomuto procesu ani ty jižní kraje nepotřebují. Trajekt na Korsiku ve srovnání s trajektem do Švédska na mně zanechal o poznání slabší dojem. Auta tu cpali na sebe tak, že jsem musel sklopit obě dvě zrcátka a asi 5 minut jsem se soukal z auta ven. Do této chvíle jsem se nepovažoval za kriticky tlustého člověka. Do Bastie vplouváme za tmy, okamžitě jedeme mimo město (na sever) a na jedné vedlejší cestě u včelínů spíme.


3.DEN - ÚTERÝ 5.SRPNA 2003 IRČA

Dnešní den začal „už“ v 7:30 probuzením. Potom jsem se „šuchtili“ až do 10:00. Což se ukázalo jako chyba. Už v těch deset bylo slunce nesnesitelné. Rozděleni na dvě skupiny (Anita, Radek, José – kola) (Dazul, já, Fidla – padák a hory) jsme vyrazili. Zpátky do Bastie serpentínama místy připomínající cestu trolů ve Švédsku do Col de Teghime – nádherné místo, odkud je vidět na obě strany ostrova. Napravo moře, nalevo moře. Tam už Dazul uviděl padáčkáře, tak šťastný jak blecha nahodil batoh a utíkal, že jsme mu s Fidlou málem nestačily. Start byl poznamenán místní faunou. Ostré traviny a keře zachytávaly šňůry od padáku, ale na podruhé se to zadařilo, Dazul vzlétl, my s Fidlou jsme plýtvaly fotkami a kazetou, aby byl zachycen prvolet u moře. Dazul měl pak nějaký výstup s hasičem kvůli povolení. Samozřejmě ho neměl a tvrdil, že ho má! Šťastný jak blecha prohlásil – „Děvčata teď už jsem ochoten ležet i na pláži“. Tak jsme s Fidlou vybraly trasu č. 2 - lehká nenáročná procházka po plážích. Při prvním náznaku možnosti koupání jsme toho využili. Taky při druhém a třetím.. Nakonec to opravdu vypadalo tak, že na 100 metrech chůze 15 minut koupání.Zpátky se nám nechtělo jít po pláži, tak jsme to strouhli mořem. Šli jsme opravdu tak 0,5 – 0,75 km mořem. ( bylo nám tam sotva po pás vody ) S nostalgií jsme si vzpomněli na naše kamarády na kolech, kteří se určitě taky koupali, ale spíš ve vlastním potu. Pro jistotu jsme jim vyrazili naproti dřív než bylo domluveno a dobře jsme udělali. Trasa asi 40 – 60 km původně „ za 3 hodiny nemám co dělat “ se protáhla díky místním klimatickým

-4- strana

podmínkám a terénu na dvojnásobek. Nabrali jsme je asi 10 km před původním cílem opravdu pěkně unavené. Protože cesty jsou zde zrádné, co se týče odhadu času, nestihli jsem náš původní časový plán dojet večer pod nejvyšší horu Korsiky. Takže jsme si večer dali ještě jednu koupel. Viděli jsme na místo, kde jsme lítali – vycházel odtud takový malý dýmeček. Radek zkušeně – „ to je odstřel “ byl tam totiž lom. Jenže z malého dýmečku se za chvíli ukázal velký dým, až nakonec bylo vidět i plameny. Prostě na Korsice opět hořelo. Okamžitě tam přilétlo letadlo a hlídkovalo a navádělo hasící vrtulníky a požárníky. Ani ne za hodinu bylo po požáru. Opravdu to mají nacvičené a nenechávají nic náhodě. Přespat jsme jeli opět do sedýlka, kde jsme létali a viděli následky požáru na vlastní oči. Večer jsme dali první teplé jídlo – nudlovou polévku a šťastně najedeni šli spát. Myslím, že mezi největší zážitky všech byla studená coca cola, kterou jsme si za šílené prachy koupili.


4.DEN - STŘEDA 6.SRPNA 2003

FIDLA

Spali jsme na větrné hůrce, kousek od místa, kde Dazul létal na paraglidu. Ze spacáků nás před 8 vyhnalo pálící slunce. Po včerejším náročném cyklovýletě a potom, co bylo postupně celé dámské části výpravy špatně od žaludku během jízdy serpentinami, jsme původně naplánovaný výstup na nejvyšší horu Korsiky odložili na zítřek a rozhodli se pro méně náročný program – rafting. Během jízdy podél řeky Golo jsme ale zjistili, že bychom raft spíše táhli za sebou, než na něm jeli, a občas bychom se možná ani nevešli mezi kameny a skály. Další změna plánu: místo raftingu zkusíme canyoning. Na sobě plavky, tričko, čepici a sandály jsme se s nadšením vrhli do proudu. Na říčku tekoucí z hor byla voda překvapivě teplá, v korsickém vedru ale příjemně chladivá. Chvílemi jsme se nechávali unášet proudem a naráželi všemi částmi těla do vyčnívajících kamenů, chvílemi jsme přeskakovali z kamene na kámen, kde byla voda hlubší, jsme plavali. Dazul a Radek skákali do vody ze skály. Při jednom skoku přišel Dazul o svůj drahocenný hnědý skautský šátek s vyšitým broukem. To ovšem nebyla jediná ztáta toho dne. Já jsem přišla o moiro-5- strana

vé tričko, v kterém jsem zdolala celou trasu řekou a které jsem pak u auta usušila. Přestože po nás na parkovišti nic nezbylo, mé tričko se od té doby až do konce expedice už neobjevilo. Musím ovšem upozornit, že už den předtím zmizelo z auta moje expediční modré tričko. Začínám si dávat pozor na své věci. Někdo mě buď nemá rád, nebo naopak až moc. Po 4 hodinách aktivního pohybu ve vodě a tomu odpovídajících 2,5 km toku řeky jsme kolem vraku auta vylezli na silnici. Dazul a Radek doběhli pro auto, José zatím prozkoumával další nalezené vraky aut a budov. Po umytí vlasů a převlečení jsme se vydali k nejvyšší hoře Monte Cinto. Zaparkovali jsme u jezera u vsi Calacuccia, užili si koupání a zdlábli rizoto. Ačkoli nás paní z nejbližšího domu upozornila, že kousek odtud u Lozzi je camping, nechali jsme auto kousek od její zahrady, ale spát jsme šli o kus dál mezi kameny nad pláží. Byla to romantika, i když tam pěkně fučel vítr. My s Josém jsme pozorovali asi do 23 hodin hvězdy a měsíc a po pravidelném rituálu natírání spálených zad Panthenolem jsme zalehli k spánku, smíření s brzkým budíčkem a mnoha kilometry do kopce, které nás čekají zítra.


DAZUL

Tato noc byly o poznání lepší. Spíme na hřebeni sedla „Col de Teghimo“ (kolem 530 m.n.m.). Večer nádherně hvězdná obloha a moře na obě dvě strany. Kdybych neměl spacák, ani by mi to nevadilo – byly velmi vlahá noc. Myslím si, že na nejpříjemněji je na Korsice tak od 20:00 do 8:00. Jinak tu je fakt šílené vedro (hodně přes 30 0C ve stínu) a akutní nedostatek stínu. Snídani děláme na stejném odpočívadle jako včerejší večeři ( s krásným výhledem na serpentiny ). Ze sedla je dobře vidět rozsah včerejšího požáru. Zdejší „ bombarderos“ mají můj bezmezný obdiv. Dneska bychom chtěli sjíždět říčku Golo. Tak vyrážíme do Bastie a pak na jih. Dobíráme naftu. Podle informací bychom mohli jet řeku Golo od vesnice Barchetta – asi 10km úsek obtížnosti 3 – 4. Shora to vypadá úchvatně. Golo zde teče v hluboké skal-

-6- strana

naté soutěsce. Po důkladné rekognoskaci terénu zjišťujeme, že bychom museli hodně přenášet. I o cca 15 km výš to vypadá, že tu řeka spíše není, a tak se vracíme zpět k vesnici Barchetta k železničnímu mostu a zde jdeme a plaveme asi 2 km úsek k vesnici s baťůžky na zádech. Lodní pytle v malých batozích se moc osvědčily. Cesta po řece dolů – jakási velmi měkká podoba kaňoningu patřila k vrcholným zážitkům. Skoky z bílých skal do hlubokých tůní, hydromasáž v peřejích, nadnášení plovoucím batohem, … Navíc voda byla skutečně jako kafe. To nikdo z nás nečekal. Cestou k Monte Cinto nám projíždějící auto rozbilo okýnko tranzitu – cosi co dokázalo to okno rozbít, mne minulo asi o 40 cm – možná jsem se po druhé narodil. Cesta do hor vedla fakt dobrýma serpentínama – jako řidič jsem chrochtal blahem. Akorát to rozbité sklo brání pohledu na zpětné zrcátko.


5.DEN - ČTVRTEK 7.SRPNA 2003 IRČA

Monte Cinto. Myslím, že dlouho nezapomenu tento název. Nejvyšší hora Korsiky měřící 2 706 m.n.m. nám opravdu ukázala svou sílu. Ještě večer jsme obhlíželi terén, kam budeme moct zajed ráno autem, abychom ušetřili drahocenné minuty. Od kempu k chatě Ercu podle průvodce bylo půl hodiny, ale cesta teda jen pro teréňák. Nevadí, přivstaneme si a tu půlhodinku zvládneme. Vstáváme tedy 5:15 ( původně jsme chtěli v 5, ale zaspali jsme ) v rychlosti snídáme předem nachystané jídlo a vyrážíme. Parking před kempem je ještě prázd ný, spo ust u lidiček s batůžkama i batohama však již vyráží na trek. V docela dobré náladě se k nim přidáváme. Asi do 1h 10 min jsme konečně uviděli chatu. Ovšem ouha, nebyla to chata, ke které jsme chtěli dorazit. Tato se jmenovala Estradella a ne Ercu. Zjistili jsme, že průvodce jaksi opomněl tuto jednu chatu zapsat. Navíc nám bylo divné, proč tam pořád projíždí auto nahoru a dolů. To ti chytřejší se nechali za úplatu vozit. Od Estradelly to k chatě Ercu bylo opravdu tak půl hodinky. Ztratili jsme sice jeden a půl hodiny, ale snad to zmáknem. V chatě Ercu se dalo i přespat za 8 E nebo bivakovat za 3 E. Kdyby nám to do průvodce napsali, tak bychom si tam ve-

-7- strana

čer vyšlápli. Stoupání začíná pěkně zostra, žádné serpentiny. Šlapeme statečně, odpočíváme, šlapeme…Suťovisko se pomalu, ale jistě mění v kameny a potom i v mírně horolezecký výstup. Na vrchol není pořád vidět, ale tušíme ho vpravo nad námi. Už při prvním odpočinku cítím, že mi nějak dochází dech. Nejsem unavená, ale nemůžu dýchat, že by to bylo to, jak mi doktor říkal, že obsah mých plic je pouze 80% ? Za chvíli nemůžu popadnout dech znovu. Tak to bude docela vážné. Naštěstí mi pomáhá když se napiju. Upíjím tedy každému koho se mi podaří dohonit. Kde je ten vrchol přece ta hora není nekonečná, na té mapě to tak vysoko nebylo. Chytá mě další záchvat nedýchání. Sedám a odpočívám Radek s Dazulem a Anitou mi zmizeli za skaliskem. Chci je dohonit, ale nějak nemůžu najít cestu. Skaliska jsou vysoká není přes ně vidět. Volám, ale nikdo se neozývá. Fidla s Josém jsou někde za mnou, nechce se mi na ně čekat a tak vyrážím. Tak to jdu asi blbě, říkám si když mě chytá další nedýchavost. Tak tuhle horu asi nezmáknu. Shora na mě volá Radek, že jdu blbě. Nemůžu popadnout dech a tak mi Dazul snáší vodu. Hned je mi o poznání líp. Zvedám se a jdu dál. „ Cesta “ se zve-


dá o kousek nahoru. Moje plíce stávkují. Dazul s Josém se mnou statečně drží krok, ale asi už je to nebaví. Nabízím ať jdou dál, že na ně počkám. Dazul mě přemlouvá ať to zkusím ještě kousek, že budeme odpočívat, pít a bude to v pohodě Tak teda jo. Jdeme opravdu pomalu, odpočíváme až už mám pocit, že to opravdu nepůjde. Radek, Anita a Fidla jsou už určitě na vrcholu. Dazul teda svoluje a vyráží s Josém dál. Já sedám na kámen a odpočívám. Kluci vylezli takovou malou soutěskou a volají, ať si ten kousek ještě vylezu, ať na ně vidím. Tak jo, soutěsku jsme zvládla. Usedám na krásný placatý šutr a dívám se. A je na co. Celé údolí leží pode mnou, ostré hrany pohoří ční do mraků. Sakryš, sakryš – před chvílí tady žádné mraky nebyly. Nahoru se za mnou doškrábala skupinka cizinců a rozložili batohy. Nějak divně se dívají na oblohu a vypadá, že hledají nějaký úkryt. Kousek ode mne je převis. Divím se, proč si tam už zalézají, když ještě neprší. A vtom blesk, hrom, blesk … , hrom…Začínám mít strach. Jestli začne bouřka, co ti tam nahoře a co cesta dolů. Bude po těch šutrech docela klouzat. Volají na mě ať se jdu schovat. Další blesk, -8- strana

tak ani neváhám a jdu. Nabízejí mi sušenku a pití. To opravdu vypadám tak ubože ? Bouřka už je snad přímo nad námi. Doufám, že ostatní naberou rozumu a včas se schovají. Padají první kapky a ve mně je malá dušička, protože opravdu bouří hned u nás. Najednou vidím známou tvář – José schází dolů. Hurá půjdeme alespoň dva. Za ním jde i zbytek výpravy. Domlouváme se, že nebudeme v horách za bouře a vyrážíme dolů. Za chvíli padají kapky.Zrychlujeme krok a snažíme se překonat ten nejtěžší úsek – holé skály, které mokré budou dobře klouzat. Podařilo se, před námi je „ už “ jen se sutí a šotolinou. Nad námi je černo a v tom to přišlo. Déšť se změnil v kroupy a ty nás bombardují. Urychleně se tiskneme ke skále – Anita si přitom sedla na pichlák – já si do něj uložila loket, na Dazula už jaksi nezbylo místo, tak si na hlavu dává batoh a snaží se skrýt i naše záda. Je to docela síla. Kroupy jsou velikostí hrášku a větší a když nám dopadnou na tělo docela to bolí. Určitě budeme mít fajn modřiny. Takto sedíme schoulení asi 2 – 5 minut (nemohly jsme se s Fidlou shodnout). Za tu dobu se skály změnily. Z bílých a vyschlých koryt vznik-


ly rozvodněné potoky a vodopády. Proměna vcelku nečekaná. Když trochu ustává krupobití, rychle vyrážíme pryč, co kdyby to přišlo ještě jednou. Obloha se umoudřuje, přestává pršet i krupovat a my si prohlížíme „zubožená“ těla. Kolem se to změnilo k nepoznání. Druhou vlnu krup a deště přečkáváme pod převisem za bohatého občerstvení salkem. Scházíme dolů ani moc neodpočíváme. Hurá už je vidět chata Ercu. U chaty sundáváme mokré věci, kroutíme, sušíme a nejsme sami, koho hora vyhnala. Kluci šli nabrat vodu z dříve sotva parného pramene, teď z docela tekoucího potůčku. Ještě než se stačili vrátit, obloha se znovu zatáhla a spustila druhou vlnu. Posbírali jsme věci a šupem do chaty. Tam rozbalujeme jídlo a lebedíme si, jak jsme to fajn zmákli. Jenže to teď vypadá, že se počasí neumoudří tak rychle. Proudy hustého deště se střídají s proudy méně hustého. Když začíná být chat už moc plná – stále přicházejí další turisté. Rozhodli jsme se vyrazit. A taky proto, že za chvíli už ta „ stroužka “, přes kterou jsme přišli, ani nepůjde překročit.

-9- strana

Radek pomáhá lidem, co měli stejný nápad vyrazit, přeskakovat ze šutru na šutr přes vodu. Stále prší, naštěstí je to jen drobný deštík, který však nevydržel dlouho. Rozpršelo se pořádně, i když se nám Dazul snažil vsugerovat, že to vlastně jen ustává. Za necelých 5 minut jsme promočeni úplně durch a nemá cenu se stavovat ani v té druhé chatě. Jdeme statečně až dolů k autu. Před námi jde chlápek s malým klukem (asi 12 let). Jdou před námi vlastně už od Ercu. Klukovi to šlape perfektně. Nemůžu nevzpomenout na naše chlapce a jen doufat, že by byli taky takoví kabrňáci. Pršet přestalo asi 0.5 min. poté, co jsme dorazili k autu. Upřímně nás to ani nepřekvapilo. Pak sedáme do auta a jedem se někam převléct. Osvěženi a zahřáti Magistrem je nám hned líp. Projíždíme město Corte a uléháme znaveni ke spánku. RADEK

Monte Cinto – 2 706 m.n.m. Vstáváme poměrně brzo. Je 5:15 a Dazul nás budí. Dnes nás čeká výstup na nej-


vyšší horu korsických hor. Spali jsme u přehradního jezera Calacuccia. Čeká nás lehká snídaně a pak už vyrážíme k nedalekému kempu, kde necháváme auto a dál šlapeme po kamenitě prašné cestě na chatu Ercu. Nejsme jediní, kdo vyráží tak brzo. No spíše jdeme mezi posledními. Cesta ubíhá vcelku příjemně, ale časový odhad v průvodci je poněkud zmatený. Z parkoviště, kde stál náš „ Guliver“ (tranzit) na chatu Ercu to má být půl hodiny, ale už to šlapeme 2 hoďky. Krvavé slunce nevěstí nic dobrého. A taky, že jo. Asi po těch dvou hodinách dorážíme k první chatě La Estradella a od ní dál na chatu Ercu. Tady se Dazul, natěšený na zdolání vrcholu jako první, odtrhl od naší výpravy a upaloval po cestě směrem na horu a sešel z treku . My ostatní, vědomi si jeho školácké chyby, jsme ho následovali. Pak se ale rozhodlo, že sejdeme zpátky na trek, protože Dazul chytil správný směr a scházel k chatě Ercu. Před samotnou chatou protéká „ potůček “ ( zatím ) a tekla v něm poměrně teplá voda, což nám nebylo po chuti, ale Fidla s Josém našli studánku s nádherně chladivou vodou. Po krátkém odpočinku a doplnění zásob vody vyrážíme dobýt vrchol Monte Cinto. Chata Ercu leží ve výšce 1 650 m.n.m. a byly postavena roku 1 975. Cesta se vine nad chatou a od počátku se nabírá výška poměrně statečně. Stoupá-10- strana

me v malých serpentinách a jde to celkem dobře. Podařilo se nám předběhnout několik schvácených turistů a s pozdravem bonjour je nechali za sebou. Skákali jsem na horu jako stádo vysokohorských koz. Cestu bych rozdělil na několik pasáží. První : k chatě Ercu, zde nás provázelo nevelké stádo koziček, druhá : nad chatou, nenáročná a příjemná procházka mezi sutí a kameny, třetí : částečně horolezecký mírně náročná na rovnováhu. Tady Irča chytla kyslíkový dluh a musela ho dohánět. Dohnala a statečně pokračovala dál. No a ta poslední, pátá : zlomová. Horská suť se začala měnit v souvislý skalnatý masiv. Čekalo nás několik přechodů přes hrany a výlezů a přelézaček. Na povzbuzení nás potkalo několik turistů, kteří šli dolů. Největší, nebo jedna z největších potup byla, že nás předběhl „ Hamsa “. Dolezli jsme pod vysněný vrchol Monte Cinto a tady se to stalo. Já s Anitou, čekajíc na ostatní členy výpravy, plánujíc cestu na vrcholek jsme byli příchozivším Dazulem vyzváni, ať vytáhneme jídlo, nebo prej zdechne. Chvilku potom co se začalo jíst, začaly taky létat blesky. Začala doba rozhodování. Zůstaneme a počkáme až to přejde nebo zahájíme sestup. Po chvilce si někdo všimnul tří „ padáčkářů “ jak vysoko v mracích zápasí takřka o svůj život. Různé sestupové kreace napovídaly, že to tam nahoře není žádná sranda. Dazul nám zkušeným okem po-


pisoval, co se to s nimi asi tak děje. Byli to asi zkušení letci, ale trochu střelení. Jelikož argumenty blížící se bouřky byly čím dál tím víc přesvědčivější a blesky čím dál tím blíž, padlo rozhodnutí jít dolů. Představa mokrých kamenů nebyla moc vábná. I když šel z té bouřky strach, bylo na ní něco děsivě krásného. Záblesky blesků protínající oblohu, dunivé hromy, které se nesly celým pohořím, temné mračna nevěstící nic dobrého a rázem oživlé vyschlé koryta horských potoků, to všechno mi připomínalo, že jsem tu jen host a jak křehký je můj život. Nejtěžší je se pod vrcholkem obrátit a jít zpátky. A to se přihodilo právě nám. Nepodařilo se nám horu pokořit a tentokrát hora pokořila nás. Při sestupu se k nám přidala Irča, doposud čekajíc asi 30 metrů pod námi družně přitisklá asi s desetičlennou skupinou cizích turistů k horskému masivu. Spadlo pár kapek a tak se náš sestup poněkud zrychlil. Míjeli jsme míst, které se zdály být jinačí, než při výstupu, ale pomalu a jistě se naše kroky blížily k cíli sestupu. Aby toho nabylo málo, tak nás zbaběle ze zálohy přepadla kroupová smršť a celkem to bolelo. Modřiny velikosti „ mexického dolaru “ zdobily naše těla od uší až po stehna a lýtka. Až po chatu Ercu byl sestup docela příjemný. U chaty se dal malý dlabanec a vše se zdálo být v pořádku. To se ale hora chystala zasadit nám další ránu v podobě hustého deště a větru. Tak se stalo, že se nás v chatě na jednou mačkalo asi patnáct a další ještě přicházeli. Všichni tak krásně mokří. Venku přestalo pršet a po

-11- strana

navedení některých cizáků na brod, protože původní brod byl po průtrži takřka neprůchodný, jsme se rozhodli vyrazit. Společnými silami se nám podařilo zdolat mírně náročný brodík a pak hybaj dolů do kempu. Po cestě, jak kdyby se s námi Monte Cinto chtělo rozloučit, začalo opět hustě pršet a do toho nás bičoval „ mírný “ větřík. No prostě, hora nás hnala svinským krokem a jasně ukázala, kdo je tady pánem. Padáčkáři, teda alespoň dva, co jsme viděli bouři unikli bez úhony a ten jeden, Bůh ví. Sem tam se do okolních skal zaryl blesk a Josého postřeh, že na hoře hrají paintbool, byl celkem trefný. Minula se La Estradella, kde už byl každý mokrý jako myš a šlo se až k autu. Příjemná romantická procházka běsnícím živlem. Nakonec se nám ale podařilo dorazit až ke Guliverovi ( tranzit ), kde podle předpokladů přestalo pršet a ještě k tomu se vrchol hory oděl do modrého blankytu. „ Lezeme “ do suchého spodního prádla a po doušku Magistra jedeme k jezeru Calacuccia. Tam se sušíme a koupeme se. Po chvilce cca jedna hodina vyrážíme směr Corte. Naše známé serpentiny jsou stále tak příjemné pro ruce, oči a nohy řidičovy, ale pak nás přece jen propustily ze svých zatáček a kliček na rovnou cestu. Dojíždíme do Corte, projíždíme náměstím, kde nabíráme vodu a jedeme hledat nocleh. Po cestě ještě stavíme uvařit večeři a pak už stavíme ve slepé uličce za skálou a jdeme spát.


6.DEN - PÁTEK 8.SRPNA 2003 ANITA Dnešní noc jsem spala poprvé na asfaltu, hnedka za autem, u hlavy jsme měli smradlavé goráče…A tak pod opojnou vůní bot a tvrdostí asfaltu zavírám oči a spím až do rána. Vstáváme poměrně brzy a míříme do údolí Tavignano, u města Corte – jedno z nejkrásnějších horských údolí Korsiky ( jak je psáno v průvodci ). Jelikož máme mokré boty, ze včerejšího výšlapu na neoblomnou horu Monte Cinto, vyráží dívčí polovička v trekových sandálech. Mně navíc do rána opuchla levá noha a každý krok je jako bych šlapala na tisíc jehliček. Trek vede nad korytem řeky Tavignano. Je to pastva pro oči…( obávám se, že to snad ani nedokáži popsat, prostě nádhera ). Celou procházečku ( opět ve velkém vedru ) nás provází malé, větší, velké, modré, zelené a hnědé ještěrky. Procházíme kolem kamenné chaty a odpočíváme. Dávám si batoh na záda, ale ostatní si mezitím vyzuli boty, a tak si zase sedám… Radši bych šla, moje nožka se totiž v klidu hlásí příliš k životu a těším až ji strčím do ledové tůňky. Jdeme lesíkem, je to příjemný stínek a příjemná změna mezi samými skálami. Potkáváme krávu a telátko, lenivě se zvedají a uhnou z pěšinky jen o malinký kousek vedle a zase se na ni vrátí, prostě maňána. Naše cesta končí u visutého mostu přes řeku, můj první visutý most. Tak nějak pomaloučku, polehoučku na něho našlapuji a říkám si mostečku vydrž, prkénko nepraskni až na tebe šlápnu.. ( on ten mostek byl už takový trošku děravý ). Venku už je zase tak 35 0C a tak si rádi zaplaveme a pořádně se zchladíme v Tavignanu. S přibývající hodinou přibývají v tůňce další polouvaření turisté. Koupeme se a chvilku vystavujeme naše nebohá těla ( ovšem namazaná opalovacím krémem ) spalujícímu žáru. Po malé debatě, kdy teda už konečně půjdeme, jsme vyšli. Daleko nás údolí ale nepustilo. Nevím, zda je na korsických horách pravidlem, že mezi 13:00 – 14:00 začíná pršet, ale nás už to provází druhý den. Tentokrát se před kapkami schováváme, už na začátku lijáku, v kamenné chatce, která se postupně plní promočenými turisty. Sedíme na židličkách, stole, stojíme v koutku a všem se nám zavírají oči. Jedna Francouzka všem nabízí bombóny, ale jen nemohoucně kývám hlavou, že nechci.

-12- strana

Déšť přestává, a tak vyrážíme, ale asi ještě stejně zmokneme. A to jsem se těšila, že dojdeme za sucha. Nasadíme tempo, předbíháme skupinky turistů a stíháme dojít suší. Spadlo pak ještě pár kapiček, ale sluníčko zase vylezlo. V Corte si dáváme hodinový rozchod. Dazul a José shání DVD (Boj o oheň), leč neuspěli. Zbytek expedice se oddává slastem zmrzliny a nákupní horečce pohledů. Zbývá nám i chvilička na procházku uličkami města. Nabereme tu ještě vodu a uháníme do Ajaccia (hlavní město Korsiky) na západ slunce a pověstné krvavé ostrovy. Parkujeme autíčko, zalepíme igelitem naše rozbité okno a jdeme k majáku s výhledem na krvavé ostrovy a západ slunce. Kocháme se pohledem na barvami hrající slunce a jeho odraz v moři… JOSÉ Ráno nás zastihlo spící na slepém rameni bývalé silnice. Rychlé balení a odjezd do Corte na snídani, která proběhla na parkovišti u ústí údolí, které na nás tento den čekalo. Snídáme vločky, nad hlavou se nám tyčí jediná suchozemská tvrz na Korsice. Schováme ještě kameru do krabice, zalepujeme okénko a vyrážíme na track. Stoupáme po úbočí nádherného údolí a noříme se do něj hlouběji a hlouběji. Sice chvíli váháme, zda jdeme správnou cestou, pod námi se vine stezka těsně podél vody. Hory jsou úžasné. Fotíme, jdeme, fotíme… Údolí se nám otevírá více a více, tvrz v Corte nám mizí z očí... Jdu sám, přemýšlím si o životě a povídám si s horami, které mě obklopují. Okolo mne se míhá Dazul, fotí a fotí. Chvíli sedíme, odpočíváme, svačíme. Fotím krásný smrk a hřeji se v paprscích slunce, které teprve vychází a vedro nás ještě neobtěžuje. Pokračujeme, Radek běží v čele výpravy, já si kráčím na chvostu. Chvílemi zastavujeme, vyhlížíme z okrajů skal, studujeme vykotlané skály a pokračujeme proti proudu řeky. Další zastávka je v malém údolíčku, u malé horské tůňky, kde je malá horská chaloupka, která se nám, aniž to tušíme, bude ještě hodit. Svačíme a odpočíváme na přilehlých kamenech. Po zhruba 15 minutách odpočinku pokraču-


jeme dále do údolí, podél řeky, v tuto chvíli však možná až 80 - 100m nad hladinou. Po chvíli údolí prudce zahýbá doprava. Možná díky své poloze je více zalesněno, potkáváme dokonce v lese se pasoucí krávu. Po několika desítkách minut dorážíme konečně k lanovému mostu - cíli naší cesty. Pod mostem teče horská řeka, krásná čistá voda a několika lagunách se již koupou lidé. Jak místní, tak turisté. Mostu sice chybí nějaké příčky, ale vidina koupání v chladivé vodě všechny žene na druhou stranu. Za chvíli se už noříme do velice chladivé vody říčky. O to příjemnější je pak zalehnout na teplý kámen a vystavit se sluníčku. Radek s Anitou nelení a hned chytají bronz, což u radka, který již vypadá jako domorodec, se může zdát zbytečné :-) U vody trávíme několik hodin. Postupně se místo zaplňuje a tak se odhodláváme vyrazit. Dazul prozkoumal tok proti proudu, ale další zajímavá místa už nenašel. Tou dobou se na obloze objevil první mráček. Nabíráme vodu a odcházíme. Mám pocit, že jsem to se sluníčkem opět lehce přehnal. Vracime se poměrně rychlým tempem, které se ještě zvyšuje se stoupajícím množstvím mraků nad horami. Jakoby nás poháněla vzpomínka na kroupy pod nejvyšší horou. Cestou máme ještě zajímavou zastávku, kdy se dáváme do řeči se skupinou skautů, kteří, ale bohužel nejsou z Korsiky, ale z Itálie. Jakby ne, když to sem mají asi tak jako my na Slovensko.. Nad hlavami se nám už černají těžké mraky. S prvními kapkami dorážíme k turistické cha-

-13- strana

loupce, u které jsme předtím svačili. za chvíli již začne prudký déšť a chatka se začíná zaplňovat turisty, kteří zde hledají úkryt. Aniž bychom si rozumněli, chápeme navyájem situaci a snažíme se co nejpohodlněji poskládat do teď již malé chatičky. Myslím na ty, kteří zůstali u řeky, kde se nebylo kde schovat. Nejen koupání, ale vydatná sprcha zdarma. Po možná dvaceti minutách průtrž utichá. Po krátkém osmělení se vydáváme na další cestu. Cestou předcházíme velké skupiny mladých turistů, kteří se vlekou nazpět do civilizace. Při sestupu to mírně klouže, ale nakonec dorážíme v pořádku k autu. Auto je v pořádku, jen nám trochu nateklo dovnitř naším igelitovým okénkem. Po krátké poradě vyrážíme do města nad kterým se tyčí pevnost. Tu i poměrně malé centrum procházíme a asi po dvou hodinách obtěžkáni zmrzlinami v našich žaludcích odjíždíme do Ajaccia, hlavního města Korsiky. Ještě stíháme západ slunce u majáku, kde všichni horečně fotíme a mě se definitivně rozpadají sluneční brýle, jejichž oprava musí počkat až do Valmezu. Západ slunce je krásný, lehce kýčovitý jako všechny tyto úžasné přírodní úkazy... Večeři vaříme na mořském pobřeží, kde nás čeká i noční koupání v moři plném ježků což při vylézání není moc příjemné a Dazul i Radek si odnášejí několik jehliček na památku v nohách. Na mořském pobřeží nakonec i spíme, na hladině nedaleko nás se pohupují zakotvené plachetnice a jachty. Příjemně usínáme ukolébáni zvukem nočního moře.


7.DEN - SOBOTA 9.SRPNA 2003

ANITA Dnešní noc jsme strávili na pláži u Ajaccia. Tak to vypadá, že jsme si ustlali na mraveništi, protože jsem celá poštípaná, ale Radek není, tak asi jsem je přitahovala jen já … Prohlídka Ajaccia se pro mě stala nedosažitelnou, nožka byla ještě víc opuchlá (balón) a má kulhací rychlost, kterou jsem vyvinula ostatním nestačila, tak jsme si s Radkem dali jen krátkou kulhací prohlídku. Hledali jsme zmrzlinu, ale nenašli. Čekali jsme na ostatní až se vrátí z města, ale došla jen Fidla, a tak jsme zbytku napsali, že ležíme na pláži kousek od auta. (Fidla je můj zachránce, protože se jí podařilo koupit mast na mou nožku a ta pak odpuchla) Dneska se jen tak válíme u moře, odpočíváme, šnorchlujeme. My vlastně čekáme na to až si Dazul pořádně zaplave a pozná všechny ryby jménem…(chodil kolem nás jako mlsný pes a nikdy se nezapomněl zeptat, kdy už teda JDEME a pak zase zmizel ve vlnách a tak na něho pořád čekáme a čekáme..) V 15:00 se zvedáme a vyrážíme vstříc korsickým horám, ale v první řadě korsickým serpentinám. Míříme ke kaskádám na potoku Polisheu (pohoří Col de Bavella) Utábořili jsem se na krásném místě, myslím, že na takovém jsme ještě nespali. Na místě s výhledem na hory a východ slunce přímo ze spacáku. Ráno nás budí štěbetání sojky, která po-14- strana

skakovala na stromě přímo nad námi… Co víc si můžeme přát..? IRČA Dnešní den byl vyhlášen jako krizový, tudíž odpočinkový. Asi kolem 9 hodiny jsme dorazili do města Ajaccio, kde jsme se chtěli podívat a Dazul s Josém sehnat DVD „Boj o oheň“. Absolvovala jsem s nimi honbu na jistotu po prodejnách video a DVD, které José viděl když jsme přijížděli. Bohužel v žádné to neměli, prý jsou moc nároční. Poslední obchůdek jsme nenašli a tak se vracíme k autu. Tam nikdo není, ale nechali nám za stěračem lísteček, že leží na pláži asi 5 min. od auta. Přidáváme se k nim. Je to pěkná, mírně kamínková plážička s přístupem do moře a pak začínají skaliska, kde můžeme šnorchlovat. To asi jedině Dazula ochránilo před zblázněním. José nakonec objevil i ten poslední obchůdek a tak se tam s Dazulem vypravili a koupili. Ve tři odpoledne sedáme konečně do auta a vyrážíme úžasnými serpentinami napříč Korsikou k potoku Polisheum, kde bychom chtěli zkusit kaňoning. Alespoň v průvodci to tak píšou. Táboříme na úplně fantastickém místě mezi borovicemi a s výhledem na hory. Na krásnějším místě jsme snad ještě nespali.


8.DEN - NEDĚLE 10.SRPNA 2003 DAZUL

Nejkrásnější nocležiště pod „ Col de Bavella “. Mohutné borovice, mohutné skaliska, … Pohodové vstávání a čajík. Pak jsme vyrazil dolů do údolí k potoku „Poliseu“. Dneska vyrazíme na regulérní kaňoning. Zprvu jdeme po horském chodníčku, který nás táhne nízkým porostem, ve kterém jsou vyšlapány tunýlky. Směřujeme nahoru výš a pořád. Asi v polovině kopce nám dochází, že tenhle trek k potoku nevede a tak to otáčíme zpět. Ale za ty výhledy to stálo. Byly tak fantastické, že hraničily až s kýčem. Kombinace skal a borovic totiž nemá chybu. Potok „Poliseu“ má balvanité koryto a každou chvilku jsou na něm průzračné tůňky s nádhernými vodopády. Některé z nich (skoro všechny) budeme cestou zpět skákat. Zatím pokračujeme korytem skalnatého kaňonu proti proudu. První tůňka a první plavání. Jsme jenom v plavkách, na sobě trika a na nohou trekové sandály. Nese-

-15- strana

me dva batůžky s jídlem – je v lodním pytli a ten je v batohu. Nic důležitého se nám nenamočí a batoh slouží zároveň jako plovací kolo. Některé kaskády nelze zdola vylézt ( asi tak polovina ) a tak je obcházíme. Je to zvláštní pocit plavat s báglem na zádech nebo před skokem do tůně bágl hodit napřed. Poslední kaskádu s asi 12 metrovou vodopádovou skluzavkou nahoru obcházíme. Je to taky jediná kaskáda, kterou nikdo z nás neskočil nebo nesklouzl. Je skoro poledne a tak obědváme – pohoda, klídek… Mezitím dorazila k našemu místu asi 20 členná skupina francouzských turistů s úvazky, helmami a neopreny. Šli nahoru po treku vedle potoka, navázáni a vedeni dvěma průvodci. Okouzleně pozoruje jejich výzbroj a instruktáž jejich průvodce ve francouzštině. Některé pasáže výkladu chápeme dobře, protože jsou doprovázeny odpovídající mimikou a posunky. Proti klientům cestovky působíme s naší výzbrojí jako chudí příbuzní. To ale nic neubírá na naší od-


hodlanosti kaňon zdolat. Nejvíc dal zabrat první skok do tůně. Problém snad ani nebyla výška ( asi 5 metrů ) ale nutnost se trefit přímo do poměrně malého prostoru, kde byly hluboká voda. Skočit o jeden metr vedle by mohlo znamenat pořádné potlučení o balvany v nízké hloubce. Takže šlo o ten první odhad. Pak už to šlo. Největší skok byl přes větve z asi 12 metrové výšky. Člověk nesměl moc přemýšlet, aby neztratil morál. FIDLA

To mám ale štěstí, dnes píšu opět o canyoningu. Tentokrát se to ale opravdovému canyoningu blížilo podstatně víc než ve středu. Celý den byl skvělý. Začal probuzením pod mohutnými borovicemi s výhledem na úchvatný horský masiv Bavella a rudé vycházející slunce. Nejnádhernější scenerie, co jsem tu viděla. K snídani byly konečně vločky se spoustou rozinek a s čokoládou, mňam, mňam. Serpentinami, které nám každou chvíli poskytovaly výhled na hory a skály skrze větve borovic, jsme po půlhodině dojeli

-16- strana

k mostu Argiavara a zaparkovali pod rozložitým dubem. Měli jsme v plánu jít potokem nebo podél něj a zdolávat kaskády. Napoprvé jsme netrefili cestu a hodinu jsme hustým křovím stoupali do kopce. Plavky a sandály nebyly pro tento trek zrovna ideální. Po čase jsme usoudili, že to není stezka obcházející neschůdné kaskády a že jsme tak zpocení a rozehřátí, že musíme co nejdřív skočit do vody. Prodírali jsme se křovím z kopce dolů a za chvíli už slyšeli šumění vody a výkřiky typu: „Plav pomalu!“ V nejbližší lagunce jsme se pozdravili se 4 Čechy, kteří už plavali po proudu potoka. Odpoledne, když jsme na zpáteční cestě byli my, potkali jsme další 3 Čechy. Podle fotografií v průvodci jsme se pokusili zjistit, u které jsme kaskády – odhadli jsme to na pátou. Vrhli jsme se do tentokrát opravdu studené vody a vyrazili proti proudu. Z asi 7 kaskád jsme museli většinu obejít po skalnatých stezkách, jen jednu jsme prolezli. U 12. kaskády jsme poobědvali (chléb, lunchmeat, jablko, tyčinka Nesquick). Než jsme se stihli vydat na zpáteční cestu, objevila se těsně pod námi skupina lidí s helmami a neopreny. Dva průvodci pro ně měli připrave-


nou docela náročnou a dobrodružnou trasu – samé seskoky do tůní potoka z pořádných výšek a klouzání po zadku – všichni proto měli přes neopren sedák s chráničem na zadek. Největší vychytávka byla u jedné z nejspodnějších kaskád: tři lidi zalehli proud vody na skále, po pár minutách spustili vodu a jako na tobogánu sjelo několik lidí za sebou po skále, na jejímž konci je proud vymrštil do vzduchu a oni s vodopádem dopadli z výšky do vody. Skupinu jsme pozorovali a nechali se inspirovat. Skákali jsme a klouzali se i bez neoprenu a helem. Ale strach jsme měli občas pořádný! Dazul skákal a sjížděl úplně všude, kde to vypadalo, že to alespoň trochu jde. Radek vynechal jen jeden nejšílenější sjezd, u skoku z 12 metrů se pokřižoval a bude na něj asi dlouho vzpomínat. José se sebou snad čtvrt hodiny bojoval hned u prvního seskoku, kde se člověk musel trefit mezi skalní stěnu a šutr ve vodě, nakonec neskočil a pak se nám na dlouhou dobu ztratil. My holky jsme kaskády zprvu obcházely nebo se sklouzly na kratších úsecích, ale pak už jsme skákaly a sklouzávaly skoro do všech tůní, i když z menších výšek než ti dva blázni. Čím víc jsme se blížili k mostu, tím víc přibývalo lidí, kteří se přišli buď vykoupat nebo naopak projít suší podél potoka. Přímo pod mostem jsme si

-17- strana

umyli vlasy a José se oholil. Rozloučili jsme se s nejkrásnější části Korsiky – Bavellou a okolními potůčky a borovicemi, a vydali se na sever. U vsi Cervinia jsme se pokusili najít místo, které mělo být podle Dazulových informací vhodné pro paragliding, ale neuspěli jsme. O pár kilometrů dál jsme opět odbočili z přímořské „dálnice“ do vnitrozemí, abychom našli vhodné místo na spaní. U odbočky bylo otevřené pekařství. Téměř zázrak, v neděli odpoledne jsou všechny obchody včetně supermarketů zavřené. Koupili jsme 5 baget po 0,70 € a minicroisanty a minirolky s čokoládou, 12 ks za 1,80 €. Rozkoš pro naše žaludky. V místě, kde bylo nejvíc vos, sršňů a mravenců, jsme si uvařili večeři (těstoviny s kuřecím masem po mexicku) a konečně vyhodili úplně zelený chleba. Puding z mléka, které se kupodivu ještě nezkazilo, jsme snědli až na nocležišti, které jsme našli o pár kilometrů dál. Byla to lesní cesta, obrostlá z jedné strany ostružiním. Celý den mě děsně bolelo břicho. Při každém skoku do vody jsem se bála, že teď už ten průjem doopravdy přijde. Do noci to naštěstí, asi díky slivovici a Carbosorbu, přešlo. Takže nerušenou dobrou noc! Poslední noc na Korsice! Jako vždy je šílené horko.


Stejně tak, jako na všech našich předchozích expedicích, i letos jsme si vyrobili jednotné expediční trička. Byly modré, s bílým obrysem Korsiky, lilií a nápisem EXPEDICE CORSE.

-18- strana


9.DEN - PONDĚLÍ 11.SRPNA 2003 RADEK

Navaccia

Je asi za šest minut pět ( večer ) a my čekáme na trajekt do Itálie. Děsné horko. Irča vzpomíná na včerejší kaňoning, teda na tu ledovou říčku. Už jsme v najížděcím pásu a před námi kotví Napoleon Bonaparte – velikánská loď. Ráno se vstávalo před osmou. Dojedli jsme puding a sešli k autu. Tam se pojedlo a po chvilce vyrazilo směrem Bastia. Po nákupu baget jedeme dál na pláž, která je Calvi písčitá a moře je tu mělké. Lovíme mušličky, Dazul se jel projet na kole a ostatní se smažíme na osto rém sluníčku. s olin Mar Tart Pláž jsme opustili kolem třetí s tím, že ještě agin e nakoupíme víno a něco na zub. Teď je pět a Asc o slunko paří a paří. As c

Bastia

Bev inco

ng Fa

On ca

o

o

Porto

ne Aito

Porto

Corte

na C asalu o an

Sa

Sagone

Golo n vi g Ta

Cargese

Evisa

Po rto

ne go

Golo

Ponte Leccia

e on m a i L

Cruzzini

chio Ve c

Br a v

on e Tavig nano

a von Gra

Ajaccio

Aléria

P run

elli

Propriano Rizanesse

Riz an

esse

Po lis c

he llu

Travo

ra za Solenzara lan So

Agriavara Zonza

Sartene Porto-Vecchio

Korsika je třetím největším ostrovem ve Středozemním moři. Nachází se 170 km od jižního břehu Francie a 80 km od pobřeží Itálie. Korsika je součástí Francie. Délka ostrova : 200 km, šířka: 80 km. Teče zde 25 řek. Nejvyšší hora: Monte Cinto 2706 m n.m. Hlavní město: Ajaccio. Nejslavnější rodák: Napoleon Bonaparte. -19- strana

Bonifacio


10.DEN - ÚTERÝ 12.SRPNA 2003 (Dazul) Cesta domů byla kupodivu rychlejší než cesta na Korsiku. Po té, co jsme se vylodili z trajektu, jedeme skoro nonstop až domů - pochopitelně děláme čůrací přestávky. V řízení se střídáme ve trojičce - Dazul, Irča, Radek. Každý z nás si vzal s sebou 2-3 kazety se svojí oblíbenou hudbou a při dlouhé jízdě jsme si tak udělali poslechovou diskotéku. Na zpáteční cestě jsem si při řízení vychutnal AG Flek, Michala Prokopa, sourozence Ulrychovy, Greenhorny, … Při přejezdu

italsko rakouských hranic jsme pochopili, že kapitalismus v Rakousku a Česku jsou dva rozdílné pojmy. Zatímco u nás jsme si navykli, že benzinové pumpy jsou nonstop, tady jsme čekali ještě půl hodiny po otvíračce pumpy, než se pumpař dostavil na pracoviště a my mohli natankovat. Všichni jedeme až do Kateřinic - i Fidla s Josém tady ještě pár dnů pobudou. Domů dorážíme kolem 14 hodin - takže jsme to z Livorna zvládli asi za 15 hodin jízdy.

Sluší se napsat pár řádek na závěr. A protože jsem ten, který tuto akci spískal a taky není nikdo by za mne tento závěr napsal, nezbývá mi nic jiného než se do toho dát. Na své první zahraniční „expedici“ jsem byl tuším v roce 1988 - a ač jsem neznal ještě knihu Karpatské hry, přesto jsem vyrazil do tehdejšího Čaušeskova Rumunska. Tato první a ani žádná další z mých „expedic“ nebyla expedicí v tom pravém slova smyslu. Ale říkám jim tak, protože to zní jinak než třeba dovolená, zájezd, pochod či rekreace. Sám pro sebe při nich objevuji svět a místa, které pro ostatní už objevil, zmapoval, zakreslil a pojmenoval kdosi jiný, který mne o pár století předběhl. Jednu dobu mne tato skutečnost tak mrzela, že jsem jezdil tisíce kilometrů do relativně opuštěných velehor a opájel se pocitem, že možná opravdu stojím na místech, kde ještě nikdo nestál. Byl jsem ve stádiu, že bych se spojil snad i s čertem, abych na ta místa doputoval. Postupně jsem se s faktem, že všude už někdo stál smířil a poznal jsem, že je pro mne osobně mnohem důležitější S KÝM putuji než KDE putuji. V tomto ohledu mne „OS Expedice Korsika 2003“ nezklamala i když určitě patřila k těm méně náročným. Byla taky velmi krátká. Unaveni jsme byli především z horka a sluníčka. Méně poznanou skutečností pro mne bylo „lenošení“ na pláži - jsem rád, že jsem si je vybral tak na dalších 50 let dopředu. Ale skutečnost, že jsem zde byl se svými dobrými přáteli těch 10 společně strávených dnů zařazuje k „trvalkám“ - trvale hezkým vzpomínkám, které těžko kdy vymizí z paměti. (Dazul) Na vydání této Expediční knihy „OS Expedice KORSIKA 2003“ se podíleli: Radek, Irča, Fidla, Anita, Dazul a José. Vydáno pro vlastní potřebu v oddílové edici ŠESTÁK 6. koedukovaného oddílu Junáka v Kateřinicích - náklad 20 kusů. 12.září 2003 http://sestka,skauti.cz

1.DEN - NEDĚLE 3.SRPNA 2003

Recommend Documents