1999 – Velká Hrabovka, Malý Vítkov I Z postele viděli na střechu domu, kde stál středověký válečník na koni. Byla to taková zvláštnost při pohledu z jeho bytu. Nedaleká socha Jana Žižky splývala s krovem protilehlého činžáku. Po předlouhé noci první světlo. Představoval si, jak navěky už jen on, bude ji seznamovat s tímhle podivným světem. Takřka třicetiletý muž, sedmnáctiletou dívku, oba čerstvě zamilovaní. Zvedla ruku, prstem obkreslovala siluety komínů a sochy. Řekl: „Takovej vtípek... s masovym vrahem v hlavní roli.“ Slyšitelný hlas něco pokazil. Nemohl ale vzít zpět, nespala víc než čekal. Bděle se zeptala: „Hele, a tak to máš vždycky? To musíš pořád všechno otáčet do protikladu?“ Odpovídal nerad a potichu: „Vždycky. Vždycky musim... brát v úvahu všechny možnosti.“ Pak zkusil dál mlčet, ale neprošlo to. Přitáhla se na jeho rameni, vzala mezi zuby část ucha. Zatím jen slabě skousla. Nedalo se nic dělat, musel pokračovat: „Nic s tim nenadělám. Co chceš slyšet? Jestli to byl jednoznačnej hrdina nebo jednoznačnej padouch? Udělej si obrázek sama, informace jsou dostupný všem.“ U ucha se jí zalíbilo. Hrála si s ním a vybízela: „Mluv, pořád mluv. Ty musíš mluvit.“ Skoro mu vytryskly slzy, jak ho to potěšilo. Pokračoval tedy: „Bral bych nejdřív takový ty nejjasnější věci. Třeba že byl voják, nic jinýho neuměl. Jeho práce, středověk, patnáctý století. Kdyby nebyl nejkrutější ze všech, těžko by vyhrával. Byl to zabíjecí profesionál a makal pro ty, co mu nejvíc zaplatili. Žižka se k husitum přidal až pozdějc, ještě v bitvě o Vyšehrad je vraždil. Auu!“ – „Ty! Zase zpochybňuješ? Jak já tě zmorduju. Proč by muselo bejt za všim nějaký ale? Ty to musíš mít v životě hodně složitý, viď?“ – „Au. Tohle už bolelo docela dost.“ – „Opravdu? Ale! A tobě se to tentokrát nelíbilo? Čímpak to?“ Mlčel a přál si, aby usnula. Dál by svítalo, z nejmenší vzdálenosti by si prohlížel její obličej. Jenže ona po své první promilované noci spát prostě nechtěla. A dokonce se začala protahovat do nového dne. Snažil se předstírat usínání, zatloukla mu ale pěstičkou do hrudníku: „Tak řekni, mluv. Musíš mluvit, prostě musíš.“ – „Co?“ – „No jaks to myslel? Řikals, že všechno je jinak.“ – „Vždycky je všechno jinak než se řiká, to je jasný. O čem doba byla, to se ukazuje až s odstupem. A jen těm, který vidět chtěj.“ Položila se na něj celým tělem, její oči z bezprostřední blízkosti. Přišlo mu, že nemůže existovat silnější zážitek. Naléhala: „Teď buď chvilku zas uplně hodnej, jo? A řekni. Co jsou teda největší lži dneška? Řekni mi je, když... Všechno mi hned řekni.“ – „Nevim. Takhle-“ – „Víš. A mluv. A zase uplně nejvíc... se snaž.“ – „Tak dobře. Takže támhle na nás čučí, Žižka. Prej nejlepší bojovník za spravedlivou věc. Neni to pravda. Udělali jsme si z něj modlu, my Češi, aby jsme se měli za co schovávat. Každá doba má nějaký vylhaný ikony. Tenkrát Žižku, dneska třeba Simpsony.“ Nadšeně se se rozesmála: „Tak povídej. Simpsonovi. Copak tyhle ti udělali?“ Mohl pohnout jen hlavou, vychýlil ji tedy do strany. Teď oči zavřel a mračil se. Jistě si toho všimla, na svém ale trvala: „Tak jak jsi to myslel? Já si s tebou tak ráda povídám. Ale musíš mi řikat všechno, protože...
prosím.“ Uklidnil se, vrátil se i pohledem. Pak říkal: „Celej ten seriál byl dělanej na objednávku, na podporu americký ekonomiky. K zachování chorobnýho stavu společnosti. Na Simpsonech je vymáklá předevšim dramaturgie. Celý je to lež. Snaží se nás přesvědčit, že i když jsou rodiny kdovíjaký, nakonec se v nich stejně maj všichni rádi a všechno dobře dopadne. Tohle je strašlivá lež, ta největší. Rodiny jsou vládcum k tomu, že víc lidí pohromadě má společnou kasu a víc utrácej. A aby bylo kam schovat většinu zlejch potvor, který by jinak škodili na veřejnosti. K tomu jsou dneska rodiny.“ Zeptala se: „Jaký zlo? Uplně tomu nerozumim.“ Teď už zrak neodklonit, mračil se přímo: „Uvnitř domovů, mezi nejbližšíma, dějou se ty největší ukrutnosti. Třeba jakoby malý, když jen v rodinách. Ale když vezmeš, že se to děje v každý druhý třetí, v součtu je to zlo největší. Dneska je povoleno zločincum vyřádit se v soukromí na nejbližších, hlavně když to neni vidět na ulicích. Jo, k utvrzení tohodle stavu, k tomu byl seriál Simpsonovi točenej. A stovky dílů, protože čim víckrát se lež opakuje, tim se stává neviditelnější. Nic si nenamlouvejme. Homer neni jenom hloupej, je předevšim sobec. V tom seriálu je to i vidět, jen v posledních dvou minutách dílu se vždycky jakoby změní. Je sice dál hloupej, ale už ne zlej. Tak to chodí v realitě? Ani omylem. Smyslem jeho života je pohodlí a zamaskovat svojí malost. Ve skutečnosti je zlej čim dál víc a zhusta to odsírá právě manželka s dětma. Venku se musí trochu krotit, doma ale ne. Vybije si nelidskost na nich. S Bartem se nenáviděj, protože synek samozřejmě dělá všechno obráceně, než by se tatínkovi líbilo. Ostatně, Bart, kdo to je? Taky takovej... nikdo. Neni hloupej ani uplně zlej. A to má docela smůlu, protože by byl grázl rád. Ale nemá na to. Tak někoho pomlouvat, nasrat nebo podrazit, nic jinýho ho fotřík nenaučil. Pak ještě tak šikanovat mladší nebo mučit kočku ve sklepě, ale to je všechno.“ Ta slova se jí nelíbila. Nehodlala ale couvnout a pohybem hlavy vyzývala k pokračování. „Liza je moc chytrá holka. Pracně maskuje svojí citlivost, ale jde to těžko, skoro vůbec. Chtěla by mít někoho ráda, ale nemá koho. Občas to zkusí, takže zažívá jedno zklamání za druhym. Nikoho nezajímá, nikdo o ní nic neví, takže se uzavírá čim dál tim víc do sebe. V osmácti buď odejde z domova nebo už v sedmnácti postřílí půlku školy.“ Vykřikla: „Ale no tak!“ on ale pokračoval bez přerušení. „Marge se opravdu stará o celou rodinu. Jen s tim rozdílem, že zároveň chodí ještě do práce. Maká denně i osmnáct hodin. Nejhorší jsou víkendy, to má práce nejvíc. Jí i manželovi je dneska šedesát, Homer vypadá na odpočatejch padesát, Marge sedřenejch sedmdesát. A Maggie je ve skutečnosti kluk. Zlej Homer se k němu chová naprosto jinak, než ke zbytku světa. Nadržuje mu uplně ve všem a kolikrát i bezostyšně. Potřebuje jednoho, kdo ho bude žrát. Z něj si vychová pokračovatele, stejnýho škodlivýho sráče do dalších generací. Celý je to šílený. Marge je drsně zneužívaná a dobře ví, že udělal s Homerem chybu. Vždycky by od něj chtěla odejít, odvést děti do bezpečí, ale netroufne si. Protože pro okolí by byla vždycky zlá ta ona, co opustila manžela a rozvrátila rodinu.“ Řekla: „Věřim ti. Ale snad to tak neni vždycky. Ani většinou. A lidi, když viděj ty špatnosti, tak si je uvědomí a třeba právě proto to budou zejtra dělat jinak.“ – „Holčičko moje.“ – „Copak?“ – „Já bych přece taky chtěl, aby to tak bylo. Jenže neni, uznej. Co se asi děje v hlavě průměrnýho člověka, když se na ten seriál dívá? Když to dělaj v televizi, můžu já taky! Nebo se směje a vidí v nich jen sousedy, do kterejch mu nic neni.“ – „A sakra. Tohle asi... Jo, asi to tak je. To je blbý.“
Cítil se jako člověk, který našel poklad. Druhého člověka, co mu rozumí. Trochu uvolněněji pokračoval: „Všichni nejsou hloupý, já to vim Petro. Ale kdyby jen my dva, nesmíme jim to žrát. Nesmíme se dát. Simpsonovi jsou zaplacený zlejma lidma. Rodina je to nejchorobnější, co dneska existuje. Zavíráme se tam proto, aby jsme nemuseli přiznat svoje chyby, natož s nima něco dělat. Uvnitř domovů už naše nejbližší donutíme, aby nás tolerovali i s našema nedostatkama. Odstranit by je nebylo zas tak těžký, ale pasivita je snažší. Pro vlastní úlevu teď, ať trpí klidně i naše děti. To je dnešní rodina. Z vnějšku pod výmluvou soukromí, nekontrolovatelná jednotka. Humor je fajn, ale Simpsonovi jsou podvod a anestetikum na pár minut. Tohle neni antický divadlo, kde pomocí komedie byly odpovědně ukazovaný chyby společnosti. Sedíme doma, máme televizi, můžeme se klidně smát jen křivárnám. Jo, nikdo nás nevidí. A i kdyby kdokoliv tvrdil o rodinách něco jinýho, mám důkaz. Ty nešťastný lidi, co z dnešních rodin vylejzaj. A je jich čím dál víc. Což my dva, my se ubráníme. Ale jak zachránit společnost? Nenapadá mě nic ani teoreticky. Támhle Žižka byl darebák, lži o něm se šířily nejdřív jen ústně, maximálně rychlostí koně. Ale dneska? Ten záludnej seriál viděli naprosto všichni. Běs.“ Uvolnila sevření těl, odvalila se stranou. Pak ukázala znovu ke střeše s jezdcem: „Řikals, že nebojoval za spravedlivou věc.“ – „Spi.“ – „A ty nespi. Pomáhat druhejm se má, ne?“ – „Jak pomáhat? Spi.“ – „No pomáhat slabším, sociální politika. Bejt soudržnej, prostě hodnej. Obrana před útiskem od cizejch.“ – „Co myslíš tim útiskem? A kdo jsou cizí?“ Nechápavě vysvětlovala: „No přece chránit před zlejma. Co mamoní a zneužívaj druhý. Bílý co utlačujou černý, Němci Čechy a-“ – „Tohle už nikdy neřikej. Promiň, ale Němci teprve udělali z Čechů kultivovaný lidi.“ – „Ty si něco vykoleduješ!“ – „My máme Němcum jen děkovat. Z východu k nám přišlo akorát pánbíčkaření a surovost. Každej Čech je vlastně nedomrlej Němec.“ Jen se zasmála: „Teď mě schválně zlobíš, vim to. Žižka bojoval za spravedlivou věc, to neukecáš. A co je spravedlnost nebo slušnost, to je v každý době stejný.“ – „Co je spravedlnost nebo slušnost, to je v každý době jiný.“ – „Možná v jinejch kulturách, v jinym postavení, ale-“ – „Ne. Mění se to, pořád se to mění. A ty to taky víš, jen mě pokoušíš. Protože... cejtíš, jak to mám rád.“ – „Dělám si z tebe legraci.“ – „A chytře, to znamená nejkrásnějc. Pojď ke mně prosím.“ Neudělala to, jen se posadila a protáhla nahé tělo ke stropu. Rozhlížela se po místnosti. Pak si to ale ještě rozmyslela a záda uvolnila. Důrazně však na něj ukázala prstem a vyzývala: Tak povídej, jak si to představuješ? Hus chtěl, aby se prostý lidi měli líp, Žižka za to bojoval. Co je na tom jako špatně, ha?“ – „Chtěl bych tě teď hladit. Nechci mluvit.“ – „Ty si myslíš, že to neni důležitý?“ – „Ale samozřejmě že je to důležitý. A možná nejdůležitější. Jsme mladý, chceme něco dokázat. Vidět co nejdál a... k tomu je pohled do minulosti nutnej.“ Spokojeně se zatvářila: „Tak vidíš. Ale trochu soudnosti, ne? Nemůžeš všechno očerňovat.“
– – – –
„Poslyš, já to prostě vidim jinak. Když většina bezhlavě chválí, tak já si musim všímat právě příznaků opačnejch. A-“ „A když většina haní, tak zas hledáš ospravedlnění?“ „Tak... by to mělo správně bejt. V tomhle jsem trošku slabší, ale když mi pomůžeš... Pak půjdeme spolu.“ „Teda umíš to se mnou, jen co je pravda.“
Točila se mu hlava, upadal do hlubin štěstí. Její další slova přicházely jakoby z dálky: „Moje sestra to taky řiká. Že když chce člověk vědět, musí probrat spoustu možností.“ Pak chvíli bylo ticho. Když poprvé zadoufal v její únavu, spustila znovu: „Ale přinejmenším tu důležitou bitvu vyhrál, tak co.“ Vzdal se tedy pokusů ji uspat a temně se zeptal: „Kterou myslíš?“ – „Tak přece tuhle, na tomhle vašem kopci co stojí socha.“ – „Vyhrál, no. Ale bitva to nebyla. Spíš taková menší šarvátka.“ – „Neser. Proč?“ Nejprve se zasmál, až pak odpovídal: „Protože půl kilometru odtud byly hradby novýho města pražskýho. Takže on tu zmasil pár desítek křižáků, ale hlavně se na to z bezpečí jako v kině koukala celá Praha. To se to pak dělá kariéra.“ – „Fakt? Fakt jo?“ – „Když si ke mně ještě lehneš a... přestaneš zlobit, tak ti o tom budu vyprávět.“ – „Pohádku?“ – „No, historie a pohádka, to zrovna moc dohromady nejde. Ale dobře. Tak pojď.“ Zakňourala: „Já nevim, já už fakt budu muset jít. A kdybych si lehla... Ty víš, jak by to dopadlo. Radši mi vyprávěj-“ – „Ale už ne o-“ – „Ale jo. Já měla dějepis vždycky ráda. Jestli se má něco poznávat, tak od začátku.“ – „A nechtěla by si spíš-“ – „Povídej. Proč se na něj zlobíš? Byly přece správný, ty revoluční myšlenky upálenýho Jana Husa. No a Žižka za ně bojoval, tak co?“ – „Kdo co dneska ví. A i to málo, málokoho zajímá. Historici toho vědí spoustu, ale většinu lidi slyšet nechtěj. Chtěj hrdinu, tak maj sochu, no. Je monumentální, bronzová, deset metrů vysoká. Ale socha je tak velká, ne ten člověk. Kdo o něm chce slyšet širší souvislosti?“ – „Já. Když umí lézt po střeše.“ – „A mučit lidi. A zabíjet jiný Čechy jen proto, že patřej znepřátelenýmu pánovi. Teror na vlastních, něco jako Stalin.“ – „Socha nebo Žižka?Vždyť už to sám motáš.“ Teď už to ale nevzdával: „Ty hrůzy byly skutečný. Patnáctiletá občanská válka, zastavenej vývoj země.“ – „Tak snad jsme předevšim odráželi křížový výpravy.“ – „Jo, čtyři. Ale na většinu násilí jsme si stačili sami mezi sebou.“ – „A ty křížový výpravy-“ – „To je skutečnost. Co s náma taky jinýho. S lupičema, co rabujou města v okolních zemích. A my tomu dodnes ještě řikáme spanilý jízdy. Neskutečný.“ – „A ty křížový výpravy-“ Plácl ji do boku: „Co s nima pořád máš?“ Smála se: „No co. Je přece úžasný, že jsme se dokázali, hrstka Čechů, ubránit celý Evropě.“ Dál tedy vysvětloval: „Mně na tom nepřijde úžasnýho nic. Nám šlo o život, oni byli zaplacený vojáci. Kdo potom dřív uteče z boje? Křížový výpravy. Víš co to stálo peněz? A páni ze svýho to neplatili, kněžouři už vůbec. Vybralo se to od chudáků na daních. Prej sociální spravedlnost, o tom že bylo husitství? Nebylo lásko.“
Mračila se, ale trpělivě dál ptala: „Tak co to bylo?“ Musel tedy pokračovat: „Jen jedna z forem, jak vymačkat prachy z prostejch lidí. Jen si představ, kolik se i dneska ztratí z vybranejch daní. A tenkrát? Čtyři křížový výpravy byly zrealizovaný, ale vybráno bylo na deset, možná dvacet takovejch. A opakuju, odnesli to zase prostý lidi. Všichni, od Černýho moře po Atlantik. Angličani desítky let ve válce s Francouzema, od východu první mohutný expanze Turků, a do to Čecháčci se svejma zmatenostma. Nebohá Evropa.“ Dlouho přemýšlela, pak řekla: „Stejně mluvíš spíš o sobě.“ – „Samozřejmě. To ale každej.“ – „A on? Myslim osobně. Jak s nim to bylo, co myslíš?“ – „To neví nikdo, ale... dá se odhadovat. Třeba když si přeložíš jeho jméno ze staročeštiny, Žižka z Trocnova, vyjde ti Nasranec ze Vzteklounova. On to měl snad i jménem předurčený. Celej život někde v polích, v lese, pořád zima, brr. A když nastala doba husitská, byl už hodně starej. Přijde mi, jakoby mu to v tý době bylo už nějak jedno. Byl starej, zahořklej, zvyklej na bědnej život. On jinak než v hrůzách žít neuměl. Ženský ho nebavily, o majetek nestál, usadit se nedovedl. Jediný, z čeho se prej dokázal radovat, byly pavučiny. Tak se řikalo uzenýmu masu z komína.“ Přál si, aby už nemusel mluvit. Jen se dívat. Třeba jak si právě pohrává se svými malými prsy. Jakoby se s nimi nově seznamovala. Přikládal tomu svůj význam a snil, že to bude trvat věčně. Mlčení mu ale nepovolila, přísným pohledem vyzývala k pokračování. Mluvil tedy dál: „Když husitská revoluce začínala, fakt stál na straně protivníků. Proč se nepřidal dřív? Pořád dokola. Dokud nevěřil, že válčí s pozdějšíma vítězama, vykašlal by se na to.“ – „Tak dobře. Ale to byl on, jedinec. Samotná věc byla správná.“ – „Myslíš jako myšlenky prej reformátora Husa? Ten týhle zemi už vůbec nepomohl. Jemu šlo taky předevšim o sebe. Jako Žižkovi. Do Kostnice jel obhajovat svojí zdánlivou akademickou prestiž. Jenže chytrej moc nebyl. To co tam kázal, jakoby dneska obhajoval placatost země. Asi byl hodnej, ale za to ho neupálili. Že mlel blbostě a popouzel lidi, za to.“ Zavzdychala: „Takže teď začneš shazoval nejen válečníka Žižku, ale i kněze a filosofa Husa.“ – „Jasně. I s nim to bylo všechno jinak, jen si to dohledej. Historici to věděj a je na každym z nás, jestli i my budeme chtít. Hus si řešil svý. A teprve když už dohořel, začlo se tradovat, že mu šlo předevšim o druhý. Byly to blbostě. Třeba aby i prostý lidi směli dostávat trochu vína co pijou páni. Jo, aspoň v neděli v kostele. Teprve pak se začlo něco dít. O chlast šlo předevšim, žádná sociální reformace.“ – „Jednou ti tak strašně pokoušu zadek, že si tejden nesedneš.“ – „Už se těšim, vždyť víš.“ – „To je mi jasný.“ – „A já tě taky miluju.“ -Moc se mu líbilo, jak často přecházela mezi svými podobami. Od pozorně naslouchajícího děvčete k ženě, s chutí využívající výhod své sexuální přitažlivosti. Sedl si a představoval, jak by ji chytl, kdyby chtěla uletět. Zvláštně se mu točila hlava. Byl vyčerpaný a plný sil zároveň. Hladil ji po nohách, cítil obousměrné vzrušení. Sebejistě se zasmála: „Jenže mě nedostaneš, historie mě vždycky bavila. A co potřebuju vysvětlit, to mi vysvětlí sestra, která dneska studuje dvě fakulty najednou. Takže nešlo jen o alkohol, to doufám přiznáš.“ – „Ne, trvám na tom.“ – „Drzost. Tak naposled. Odvolej.“ – „Ne. A pojďme se osprchovat, protože-“
– –
„To nejde.“ „Když si na chvilku ještě lehnem, budu ti to celý vyprávět. Jako pohádku. Slibuju.“
Dívala se ještě zúženějším zrakem, pak se ale vymrštila a prudce ho svalila na záda. Chvíli se tulila, brzy si ale našla pohodlnou polohu: „Tak dobře, povídej.“ Nadechl se tedy a spustil: „Žili byli, takový divný lidi, a ty byli jako my dva. Měli všechno před sebou a společně... byla to síla. Společně byli silnější, než kdyby jich bylo víc jak deset. Ale ty jsi chtěla pohádku tamtu, z minulosti, viď? Tak o nás budu vyprávět, až za mnou přijdeš příště. Dneska tu smutnou, jak chceš.“ Podivné stavy nepřecházely. Uvědomil si třes a brnění celého těla. Věděl, jak nepřirozeně dlouho už nespal. Teď usnout by ale už vůbec nedovedl. Vedle dívky svých dnů nikdy. Potichu vyprávěl: „Žili byli takový lidi, spousta jich byla, většina. V blbý době žili, neměli se dobře. To víš, středověk. Bída a hladomory, hrozný nemoce, zima. Od rána do noci dřina, nic jinýho neznali. V neděli jednou do kostela, kde jim kněz vykládal, že zrovna takhle je to správně. A jinak že to nebude a šlus, protože pravda je jen jedna a tu zná papež. Ten jim ho sem, jejich pastýře, dohodil, takže ať ho koukaj poslouchat a utrum. Si to poslechli, nebožáci, vrátili se domu a ve čtyři ráno zase na pole. Si představ, to pondělní ráno. Věděli co je panstvo, to tak nějak brali. Když se holt někdo narodil jako šlechtic, tak žil jako šlechtic a nebylo o čem. Ale určitě je museli dráždit ty kecy kněžourů. Který si kolikrát žili v ještě většim přepychu, než vladykové na hradech. Patřilo jim každý třetí pole a k lidem, který k nim museli chodit pracovat, se chovali hůř jak páni. Však to taky byli lidi z nejbídnějších, když si místa na kazatelně a správcovství církevních majetků prachobyčejně kupovaly. Už to s tim kradenim tenkrát křesťani hodně přeháněli.“ Trochu zpomaloval, stále věřil, že ji uspí: „Jedna pravda? Taková blbost. To nemůže nikdy fungovat. Pravd je spousta. Nebo se přinejmenšim její pozice posouvá. A i kdyby ne, tak náš pohled se mění. Správně si to řekla. Takže se vlastně čekalo, kde to konečně praskne. Mezi lidma vždycky kolovaly pohádky a příběhy z minulosti. O dobách, kdy bejvávalo líp. Kdy jim nikdo nekecal do toho, jestli smí jíst mochomůrky a čemu věřit. Jo, něco jako zlatý časy občiny. Takhle vzato, když už to kdysi bylo, tak proč by to nemohlo bejt znovu? Může se to stát, i kdyby třeba jen zázrakem, ale může. Lidi tomu věřej a maj vlastně pravdu. I minimání pravděpodobnost je pořád pravděpodobnost. A zrovna i tenkrát. Chodili občas po kraji potulní knězi. Bylo jich málo a většinou chudáci hladoví. Ale jednou začli přinášet neuvěřitelnou zprávu. Že prej ten papež neni už jeden, ale dva. A chvilkama i tři, ty vole. Jeden papež, jedna pravda? Takže když dva papeži, dvě pravdy? Jak je to? Nelžou jim potom ty černokabátníci? A podobnejch zvěstí přibejvalo. A když se i rozneslo, že v některejch kostelech dokonce začli dávat pít víno všem, tak se to zlomilo definitivně. Jo. Takže nejen páni a kněžouři můžou, ale i my můžete. Lidi se prostě chtěli mít líp a tohle byla šance. Vůbec, ty nový knězi, byli sympatický. Nic neměli, nic od ubožáků nechtěli. Neštafírovali se v namyšleneckejch oblečcích, neověšovali se cingrlatama. A strašně rozumně mluvili. Třeba že teď, když už ty starý knězi nejsou potřeba, tak se k nim taky nemusí chodit na robotu. Vůbec nic se jim dávat nemusí. No, a pak už se to rozjelo naplno. Naštvaný hodnostáři si to nenechali líbit a začly bitky. Začali si samozřejmě ti duchovní, ale jak se davy namíchly, nedalo se to odcouvat. Většiny je vždycky většina, dav je dav. A to už támle hořel kostel, jinde vydrancovaná fara, kláštery se dobejvaly nejsnadnějc. Prostý lidi si troufali čim dál víc a tady už končila sranda. Lidi se začli zabíjet ve velkym. Jak se to nepodchytilo v začátku, bylo zle. Křivda se mstila jinou křivdou, nešlo to zastavit. Samozřejmě, ta prostá většina lidí se záhy proměnila zase jen ve hmotu, s kterou někdo jinej hejbal.
Tak to musí bejt. I když to ti první noví knězi mysleli sebeupřimnějc, jen co se objevila nová síla, chopili se jí předevšim vypočítavci. Že prej jsou tu od toho, aby se o zájmy většiny zrovna oni starali. A tyhle darebákové s prvotní nadějí v lepší zítřky podchytili i to, co je v davovejch lidech předevšim. Totiž zvířeckost, násilí, zlobu a závist. Všechnu lidskou špatnost znásobili množstvím. Jo, tak to je a tak to vždycky bude. Prostý lidi jsou vždycky nástrojem v něčích rukách. Některý šlechtici sice zůstávali při svejch původních názorech, ale mnohym rychle došlo, jak silná se stává strana protivná. Přeběhlictví bylo na denním pořádku. Ten chtěl tohle, ten zas něco jinýho, brzy bylo spousta podskupin. Jen že je potřeba likvidovat protivníky, na tom by se dohodli všichni. A pak už jen války a války. Nejmocnější, co tahali zezadu za nitky, už žádný zklidnění nechtěli. Špinavý kšefty se daj dělat právě v nepřehlednejch podmínkách. Trvalo to dlouho, než jeden Ital vymyslel, jak nás zachránit.“ Dotýkala se jeho tváře: „Ty drzoune ukecáš všechno,“ a tulila se čím dál víc. Hladil ji po vlasech a pokračoval: „Přitom to takhle nemuselo bejt. Stačilo, kdyby začátek ohlídal schopnej člověk. Ale měli jsme tenkrát smůlu, vládnul nám zrovna ten nejmizernější král, co jsme kdy vůbec měli, Vašík čtvrtej. To byl předevšim rozmatlenej parchant. A šílenec. Krále z něj udělali, když mu byli dva roky. Co si o tom myslel, to jim dal najevo hned. Posral jim při korunovaci oltář. A pak tak i žil. Fakoval všechno, hlavně na vládnutí. Hele, krom toho, že byl král, chtěli, přímo ho prosili, aby se nechal korunovat i na císaře. Že prej stačí, aby tam do Říma dojel, s nikym že se nebude muset dohadovat, že všechno připravěj. Stejně se na to vykašlal. Užívat si doma s kurvičkama, štval jeleny a předevšim chlastal. Ať ho prej nikdo s vládnutím neotravuje. No a tenhle králík neměl kněžoury taky rád. Hlavně pořád něco chtěli, furt s něčim otravovali. A tak když jim prostý lidi sem tam vypálili nějakej ten kostel, ještě se jim posmíval. Po nějakym čase sice uznal, že už je to moc a že to teda musí zarazit, ale co čert nechtěl, zrovna v tom okamžiku umřel. Země se ocitla v nejnesprávnějšim okamžiku bez jednotnýho symbolu moci. Tohle se nemělo stát. Pak už se to nedalo zastavit. Všichni ty kališníci, ještě včera zastánci práva na odlišnej názor, jen co získali trochu moc, začli se chovat stejně jako jejich předchůdci. Okamžitě umučili každýho, kdo tu jejich čerstvou jinakost odmítl. Nebohý Čechy.“ Znovu se posadila, mluvil proto rytmicky dál, toužil ji uhranout: „Spousta menších náhod to tenkrát byla, co přivodila jednu velkou. Ve výsledku možná srovnatelnou s takovym zázrakem, že jsme se našli my dva. My teď taky budeme dělat velký věci, nikdo nás už nepřemůže. “ Vzdychla: „Kdybys jen tušil, co zrovna říkáš. Zrovna potřebuju... inspiraci, víš?“ – „My dva si přeci povídáme, i když mlčíme.“ – „To jo. Ale teď ještě chviličku mluv. Chviličku, protože já už opravdu budu muset.“ – „Chci tě hladit.“ – „Povídej.“ Cítil, že už ji opravdu dlouho neudrží. Využíval posledních možností: „Co mám povídat. Zvenku se nám snažili pomoct, i Janička z Arku posílala dopisy, ať toho necháme. Protože jestli ne, přijde sem a udělat ordung sama. Ale zachránil nás ten Ital, Palomar se jmenoval. Přitom si jen naplno uvědomil, co bylo nejzřejmější. Čechum už o víru nešlo. Když dělali ty svoje loupežný přepadení, jen v Českejch učebnicích zvaný spanilý jízdy, rádi se už nechávali uplácet. Polomar pochopil, že posílat sem další vojáky je zbytečný. Šikovně za náma přišel, že se prej chce dohodnout. Pak tomu slíbil to, tomu zas něco jinýho, jednoduše rozhádal podskupiny husitů ještě víc. O všem chtěl diskutovat, jen ten alkohol pro chudý, to prej mu nevadí vůbec. Tim oddělil zájmy většiny od zájmů mocenskejch elit. To byl ten tah. Trocha diplomacie a utloukli jsme se sami. Od tý doby už mocný celýho světa věděj, že se vyplatí nechat chudejm bečku slabýho piva a výrazně se tak zmenší pravděpodobnost dalších rebélií.“
Přísně ho chytla za bradavku: „Se mnou to ale nebudeš mít lehký nikdy.“ Hlesl: „To by taky bylo to poslední, co bych si přál. I já si s tebou moc rád povídám. Když mi oponuješ, je to nejvíc sexy.“ Mile se usmála, všechno ostatní už ale byla drsná skutečnost. Sice se k němu znovu přitiskla a dala velikou pusu, pak se ale odstrčila a vstala z postele. Zůstalo mu po ní jen pár kapiček potu na prsou, ale i ty bezohledně rychle vyprchávaly. Přestože jen nahá hledala zatoulané kusy prádla, viděl v jejích pohybech dokonalý tanec. Přirozený, nikdy a nikým neučený, dokonalý pohyb. Znovu hlouběji propadl do zatím neznámých pocitů. Sledoval opravdickou vílu, takřka průsvitnou, prostě dokonalou. A za pár okamžiků připomínala navíc ještě mladého, za poznáním světa vyrážejícího draka. Stěží s ní držet krok. Seběhla ze čtvrtého patra do přízemí, bez sebemenšího zdráhání se chystala vrhnout do zachmuřených ulic. Už nikomu nedala poznat svou vílí nehmotnost, skrytou pod vrstvami oblečení. V přízemí domu ji ale vzal za rameno a důrazně vychýlil ze směru, kterým se chystala spěchat. Zamračila se a nosem nasála obrovské množství vzduchu. Ovšem dřív než mu stačila důrazně připomenout nezpochybnitelnost své naprosté svobody, druhou rukou otevřel dveře do dvora. „Zkratka,“ vysvětlil jednoslovně. Přeběhli veliký dvůr k protilehlému domu, skrze něj teprve na ulici. Na nástupiště hlavního nádraží Praha pak dorazili za necelých pět minut. I když skoro běželi, teď nebyl vlak přistaven ani k nastupování. Nerad se vzdal pokusů o líbání do úzké štěrbiny mezi šálu a nízko staženou čepici. Přimáčkl se k ní ale zezadu a našel dlaně ukryté v kapsách kabátu. Jejich postavy zdánlivě znehybněly, o to intenzivněji se ale milovaly prsty. Za chvíli se ale ona postarala o změnu postavení. Otočila si ho a zapřela bradu mezi jeho lopatky. Co nejmocněji se vypnula v zádech, celého si ho přitáhla k sobě. Znovu se chopila dlaní, byl ale konec nechávání se laskat. Teď zatínala nehty do jeho rukou, zmocňovala se jich a škrábala. Dychtivě se tak ubezpečovala o svých čerstvě objevených možnostech a nabytých právech. Začínalo se mu zdát, jakoby viděl i nevědomou práci dívčího mozku. Zrovna třídil a ukládal vše, co bude jednou potřebovat. Nejkratší cestu mezi Žižkovem a Prahou. Ulici, co teprve nedávno utekla osudu stát se veřejným centrem prostitutek. Trasu mezi jeho bytem a místem křížení všech poutí Evropou. Byl si jistý, že se nikdy nesplete v určení toho správného, jednoho ze sedmi mostů přes Seifertovu ulice. Že se vždy bezpečně rozhlédne při přecházení mnohých kolejí. Na první nahmátnutí vždycky najde tajný úchyt k zdolání zdánlivě nepřekonatelné zdi. Byl si jistý, že když právě s ní se o tato malá tajemství podělil, nesmazatelně je zvěčnil. Světla nového dne přibývalo a zdálo se mu, že vidí barvy, jaké doposud neznal. Jakoby z dálky slyšel její slova: „Dějepis byl fajn, tebe asi taky nejvíc bavil, viď?“ – „Co? Bavil? Ale jo. Ale cejtil jsem... Strašně mě mrzelo, že nepobírám fyziku a chemii.“ – „Mě taky technický věci moc nejdou. Ale se musí, počítat se musí umět.“ – „No právě. Přitom když jsem byl malej, tak mi to prej strašně šlo. Ale pak jsem se naštval. Něco se stalo a já zahořkl. Přestal jsem se snažit a pak už i chápat.“ – „To znám. Já matiku neměla ráda nikdy. Ale dějepis a zeměpis jo.“ – „Budeme spolu podnikat veliký věci.“ – „Možná. Ale uznej, že neni vždycky všechno jen špatně?“ Zasmál se: „To jsem přece nikdy neřikal. Jen že je všechno složitější, než se na první pohled zdá. Ty vago. Jako bych to před pár hodinama slyšel někoho řikat. Ale je to nesmysl, vždyť jsme byli pořád jen spolu.“ – „Blázne zamilovanej.“ – „Nikdy nebude před ničim zavírat oči, že ne? Nebudeme se bát a budeme si brát, co nám patří.“ – „To zní dobře. Do toho... to bych asi měla jít, že jo?“ – „Určitě.“
– – – – –
„Tak uvidíme. Ale brát si co nám patří, to zní moc dobře. Čim to vyvážíš?“ „Jak myslíš?“ „No chtěl si, abych tě učila i chválit, nejen hanit. Tak co? Komu my co budeme co dávat? Sociální práce mladý muži, víte?“ „Jo tak, to víš že jo. Já se zastávám slabších často. Uvidíš.“ „Uvidíme. Stejnak jsi mu podobnej, tomu na tom koni. Když si někdo stojí za svym jako ty, musíte mít něco společnýho. Ty nejsi zlej, on třeba taky nebyl. Já nevim. Ty jsi mě tak popletl... děkuju.“
Poslední věty ho přesvědčili, že našel člověka, kterého celý život hledal. Toužil odstrčit šálu z jejího krku, zakousnout se do ramene a nikdy nepustit. Řekl ale jen: „My dva… všechno vždycky spolu vymyslíme a uděláme.“ – „A do tý doby?“ – „Do kdy?“ – „Teď tu nějakej čas nebudu. Co budeš zatím dělat?“ – „Tak… Určitě na tebe budu moc myslet a-“ – „To právě nechci. Chci aby si něco dělal, nejen… Třeba to napiš, všechno. A až příště přijedu, tak si to přečtu. Nebudu ti na tom nic opravovat, budeme si o tom jen povídat. A až zase odjedu, tak to předěláš sám. Sám to tak budeš cejtit. A pak to jednou bude tak dobrý, že to rozdáme lidem zadarmo. A ty pak budeš dál psát druhej, třetí díl, a já tě budu inspirovat ohlídám a hlídat, aby si nedělal chyby. A budu tě prodávat, jenom já tě budu prodávat. Protože nikdo jinej než já nebude vědět, kdo vlastně jsi. A budeme pořád každej sám a přitom pořád spolu, protože tak je to určitě nejvíc správně. Chceš?“ – „Chci. Vidíš? Vlak přijíždí.“ – „Já vim. Tak budeš hodnej?“ – „Samozřejmě. Jen... tobě nesmí nikdo ublížit. Ani... To bych přestal bejt hodnej hned.“ – „Byl bys-“ – „A surovej. A krutej. Tobě nesmí nikdo ublížit.“ – „Já to věděla. Jste oba stejný.“ Nastoupila do vagonu, nešla si ale sednout. Zůstala ještě v předsíňce, dveře mezi nimi ale už zavřela. Přimáčkla bříško ukazováku na sklo, on se s ní stejným způsobem spojil. Cítil, jak ani půl centimetru hmoty nemůže přerušit obousměrné proudy zatím neměřitelné energie. Ještě stihl jít pár kroků vedle rozjíždějícího se vlaku, v posledním okamžiku zahlédl pohyb rtů. Znovu zaslechl její hlas, až tak se mu mísil snový svět s realitou. -Vydal se k domovu běžnou cestou, chtěl se teď potkávat s co nejvíce lidmi. Křižovatku Bulhar podcházel tunelem pro tramvaje. Kdesi v půlce nedlouhého podzemí se zastavil. Dolehla na něj další zvláštní nálada. Snad z potemnělého prostředí, snad z odříznutí od zbytku světa. Přišlo mu, že je všude naprosté ticho, slyšel jen svůj dech. Do tepu srdce si začal vymýšlel a prozpěvoval melodii. Pak přibylo zvonění, i to přidal do své písně. Někdo ho strčil do zad. Otočil se a chtěl se s dotyčným obejmout. Všichni lidé jsou přece dobří. Místo toho ale hleděl do brunátné tváře nadávajícího muže. „Ty idiote ožralej,“ řval na něj řidič tramvaje, kterému přes výstražné zvonění stál už dlouho v kolejišti. „Neřikej že to neděláš schválně. Proboha nesedej si! Vypadni odsud, tady nemáš co dělat.“
Hned za tunelem, už zase na území Žižkova, zašel do první ze stovek tamních hospod. Objednal si pivo a nechal dál propadat se do vnitřního světa. Tam, kde v posledních týdnech trávil většinu času. Vzpomínky, myšlenky, představy. Závratnou rychlostí se vším probíral a vyhodnocoval. Všechno, co kdy zažil, najednou mělo smysl a zapadalo do sebe. Technické dovednosti z hornické průmyslovky, nepodařené vztahy. Zkušenosti z vojny, přečtené knížky. Zážitky z dětství, výletů a filmů. Vše souviselo se vším, nic nebylo zbytečné. Ústřední postavou toho všeho byla samozřejmě ta krásná, sedmnáctiletá Petra. Od ní vše začínalo, větvilo se, jinde zase spojovalo. Bylo to úžasné. Cítil se předurčen k řešení nejpalčivějších otázek celého. Od své nepaměti byl vždy přesvědčen o své předurčenosti, teď ji ale cítil nejsilněji. Jak mohl být doposud tak slepý? Všechno měl na dosah, stačilo to jen poskládat. V podobných myšlenkách, zdálo se mu, strávil celé hodiny. Pak si ale všiml, že na pivu nestačila spadnout ani pěna. Co mu přišlo tak dlouhé, byla stěží jedna minut. Vnímal čas podivným způsobem už několik dnů. Teď si to vysvětloval únavou z probdělé noci a také hladem. Kdy vlastně naposledy jedl? Už si ani nevzpomínal. Dál se v něm prala nezměrná energie s únavou. Cizí démonická síla s vůlí ji ovládnout. Tělo se třáslo, byl celý rozehřátý, nepřirozeně se potil. Nejistě se zvedl od nedopitého půllitru a odešel před hospodu. Tam odhalil velkou část těla mrazivému ránu konce listopadu. Najíst se a vyspat. Věděl, že tohle musí udělat. Tělo žádostivě připomínalo své sebezáchovné potřeby. Ale z představy jídla se mu chtělo spíš zvracet. Myšlenkový trysk by nedovolil usnout. Stejně se přesvědčoval, že to dokáže. I přes nechuť si za chvíli koupí teplou polévku a sní ji. Pak si dá silný prášek na spaní, a až se po dlouhé době probudí, bude zase odpočatý. Propásne sice mnohá z těch právě se zjevujících nápadů, nepochyboval ale, že je později znovu nalezne. Už nikdy nic nebude jako dřív. „Zapněte se, vždyť nastydnete,” plačtivě se na něj zamračila jedna okolo procházející starších žen. Když zastrkoval svetr do kalhot, všiml si, že se potí už takřka na celém těle. Jednotlivé kapky se slévaly do proudů, cítil je i na stehnech. Kdy to vlastně všechno začalo? Ta čerstvě prožitá zázračnost s Petrou byla jen neplánovaným vyvrcholením dlouhodobějšího, vypjatého období. Neměl práci, z podpory mu stačily peníze jen na nuzné živobytí. Přesto se ale v posledních týdnech začínal cítil šťastný. Uspokojovala ho především úchvatnost vlastních nápadů a nezměrná sebedůvěra. Vůbec nezlomná víra, že se brzy vše vyřeší. Jeho osobní problémy, nejbližšího okolí, možná celého světa. Věděl, že je to šílené, ale cítil to tak intenzivně, že se tomu nedalo nevěřit. Jedním si byl ale jist naprosto. Už nikdy ho nebude živit bolet jako dřív. Už nikdy nebude sám. Teď doplněn o Petru, ženu svých snů, společně jen šťastně porostou. Získal ideál, vílu a vládkyni v jednom. Takže se nakonec přeci jen dočkal. Rozešel se, brzy ale opět zastavil. Nedostávalo se mu sil, kolemjdoucím spíš překážel. Vzpomněl si na událost z tramvajového tunelu. Připustil, že se mu podobné příhody stávají čím dál častěji. Byl si vědom zvláštnosti svého stavu, dobrovolně by se jej ale nevzdal. Vzpomněl i na svou obvodní lékařku, měla ordinaci nedaleko. Přemýšlel, že by za ní zašel. Řekl by si o silnější prášky na spaní a nenápadně vyzvěděl, co si o tom všem myslí. Rozmyslel si to ale a znovu vyšel k domovu. Přestože to nebylo dál jak dva bloky, přišlo mu to jako nekonečná vzdálenost. Snažil se dobít představou, že krásná Petra nevystoupila až v jejich městečku, ale hned na příští zastávce v Libni. Co nejrychleji se k němu vrací, už teď ho jistě vidí. A očekává pevného, nezdolného muže. Vypnul se v zádech, pokusil o co nejvyrovnanější pohled a jistou chůzi. Pak si za drobné mince koupil polévku do plastového kelímku. Byl rád, že ještě nemusel rozměnit bankovku
poslední záchrany. Vyšel zpátky na ulici a před bufetem na něj Petra opravdu čekala. Jenže tohle byla jiná Petra. Ta opačná. I on se jmenoval Petr, za pár dnů mělo skončit druhé tisíciletí po Kristu. Teď už do sebe zapadlo naprosto všechno. Petře, skálo, promlouvalo k němu cosi z nitra i zdálky zároveň. Tak jsi se přeci dočkal. Většinu života jsi se trápil, pochyboval o sobě, čekal. Ale už je to tady. Vyvrcholení právě nastává. Všechna ta bolest minulosti měla svůj účel. K tomuhle okamžiku jsi spěl. Teď se právě ty stáváš spojníkem mezi všemi protiklady. Od teď, ať uděláš cokoliv, vždy to už bude správně. Tahle Petra, jeho dávná známost, ho asi zahlédla z nedalekého tramvajové ostrůvku. Přišla se na něj zblízka podívat. Za léta od rozchodu se nepotkali poprvé, on jí ale doposud neodpovídat ani na pozdravy. Tentokrát se ale usmál a sám promluvil: „Nazdar.“ Maličko ji to překvapilo, ale její obvykle výsměšný výraz se rychle vrátil: „Ale? Ty a odpustit?“ Usmál se: „No. Asi jsem vyrostl.“ Pak se jí s naprostou vyrovnaností podíval zblízka do očí. Otočil se a zavelel: „Pojď“. A opravdu. Dokonce i tuhle zkušenou odrovnávačku chlapů jeho rozkazovací způsob zaskočil. Ani se neohlédl a vyšel. Nepochyboval, že ho bude následovat. Pak v předsíni jeho bytu ani nepočkal, až se jí po orgasmu zklidní dech. Hned se zeptal: „Takže chceš si taky připomenout něco hezkýho z naší minulosti?“ Byl pořád celý oblečený, ona nahou spodní polovinou těla. Klečel před jejím právě vylízaným klínem a prohlížel si ho. Vzala ho za dlouhé vlasy a přiměla se zvednout. Pak spustila ruce podél těla a nabídla rty k polibku. Ale nad nabídkou ke splynutí úst se zasmál a odmítavě zakroutil hlavou. V její tváři se objevil hodně překvapený výraz: „Co jako? Tim chceš říct-“ S chutí to dokončil za ní: „Jo, já už jsem skončil. Takže, jestli si chceš taky připomenout něco hezkýho z naší minulosti-“ Neuvěřitelně rychle přešla do protiútoku. Vymrštila se, popadla z parapetu svazek klíčů a pokusila se ho udeřit do obličeje. Kdyby na to nebyl připravený a výpad nevykryl, byla by to hodně přesná a silná rána. Znovu přerývavě dýchala, teď vztekem. Spodní prádlo nehledala, do nohavic kalhot se nemohla dlouho trefit. On se snažil usmívat, ale i jemu se chvěla brada vypjatostí okamžiku. „Ty! Ty!“ vyrážela ze sebe. Pak s ní ještě musel projít celým domem, dole se zamykalo. Šel několik schodů nad ní, jinak by ji neuhlídal. Hrozně nahlas nadávala a vyhrožovala. Do vzácných pomlk pronášel krátké věty, které si po léta připravoval: „Na tohles lepšího nikdy neměla a nikdy mít nebudeš. Tak o co jde? Nebylas dneska spokojená? Hmm, Nezdálo se.“... … „Ale? Přede mnou jsi odrovnala takovejch chlapů a ještě ses tim chlubila. Ty.“… … „Potkáme se. Ještě hodně krát se potkáme. Jo, a to sem ti chtěl ještě říct, ojedu ti mámu. Jo, slyšelas dobře, ojedu ti mámu. I líbat se s ní budu, ale s tebou už nikdy.“… … „Nepovídej. Sama nejlíp víš, že i ona to chce. Dobře to víš. Copak si nevzpomínáš? Sama si mně tím kolikrát provokovala. Mockrát se ještě potkáme, mockrát.“ … Pak stál před domem sám, ona jakoby se vypařila. Prostě nebyla. Teď už necítil ani ty poslední zbytky bolestivosti světa. Nepochyboval, že už navždy bude všechno jen jak má správně být. Na ranní obloze zahlédl měsíc, byl právě v úplňku. Viděl hloupě se usmívající obličej, vykloubeně zírající z jinak už prosvětlené oblohy. Už nemělo smysl vracet se domů. Přišel čas se dělit. Znovu si vzpomněl na svojí doktorku. To je ten správný člověk, pomyslel si. Ten mu poradí, kde začít zachraňovat svět. Vydal se za ní, ale po několika krocích klopýtl a upadl. Zasmál se tomu. Se vstáváním nespěchal, čas už pro něj nebyl důležitý. Tak jsem se nakonec přece našel, pomyslel si. A pak to začal říkat i nahlas. II
Petra seděla v libeňské nádražní hale, prohlížela si monstrózní obraz plný holubic a sputniků. Krutá zima jí nevadila, prostě na ní nemyslela. Poté, co opustila hlavní nádraží a stěží objela památnou horu Vítkov, vystoupila hned na následující stanici. Představovala si, jak by to asi probíhalo, kdyby ji tu vidět. Kdyby se dozvěděl, že nemusela toho dne vůbec do školy. Asi by nic neříkal, přišlo jí nejpravděpodobnější. Díval by se na ní, usmíval. A ji by ani trochu neznepokojovalo, že vlastně neví, co si přesně myslí. Stačila by ta nezpochybnitelná vnitřní jistota, že se jí neposmívá. A že by rozumět všem důvodům jejího jednání. Tedy, kdyby se mu je sama rozhodla odtajnit. Svět je plný Petrů, ale kolik jich je asi právě takových, přemýšlela. Že včera poznala prvního, neznamená určitě, že je jediný. Ale stejně. Na tomhle člověku bylo zvláštní snad naprosto všechno. Nejdřív mluvil skoro pořád, v každé větě zahýřil nějakým nápadem. Později však na dlouhé chvíle zmlkl úplně. Jen se na ní díval a tajemně usmíval. Zvířecká divokost i pozvolná rozvaha v jednom člověku? Výtečná kombinace. Od neuvěřitelné něhy až takřka po znásilnění. Vážné promluvy o obyčejných věcech i lehkost při rozborech záležitostí nejzásadnějších. Časté, ale nenásilné změny. Rychlosti, rytmu, snad jakoby i prostoru a času. Tohle všechno směla v posledních nemnoha hodinách zažít. Také poprvé v životě. Fascinoval ji v roli učitele. Který je ale zároveň stále připraven učit se i od ní. Málem mu tohle před odjezdem řekla. Teď byla ale ráda, že si to nechala pro sebe. Však přijde čas ho pochválit. Zatím sám chtěl, aby na něj byla přísná. Prý aby nezpychl. A pak jí hlavou probleskly věta, kterou si zapamatovala doslovně. O surovosti a krutosti, kterých by byl také schopen. Takže i tenhle citlivý kluk by byl schopný ubližovat. Stačilo by mu přesvědčení, že je v právu. Jenže poprvé v životě cítila, že tomu vlastně rozumí. Neudržela se a tlumeně zopakovala jeho slova: „Byl bych takovej. Bez milosti ke každýmu, kdo by ti chtěl ublížit.“ Pak už se dočkala kýženého vlaku z protisměru. Vystoupily z něj desítky lidí, včetně dvou hodně mladých mužů. Tito kluci očividně nepřijeli za každodenní prací. Spíš vypadali, jakoby právě zahajovali výlet do přírody. Na zádech vysoké krosny, na nich spacáky. První z nich, opravdu hodně vysoký a urostlý, přitahoval pozornost snad nejvíc čepicí. Nebo spíš tím, co asi skrýval pod ní. Vypadalo to, jakoby tam schoval třeba náhradní svetr. Ona ale věděla, že tam má jen hodně husté, důkladně zcuchané, a nemytím udržované dredy. Mladík si očividně přál, kdyby mohl mít zarostlou celou hlavu, na obličeji mu ale zatím rašily jen řídké chloupky. On sám je ale už nazýval vousy. Druhý chlapec se od zálesáků lišil ještě víc. Dlouhé vláčné pohyby, vážný a neměnící se výraz v obličeji. Byl promyšleně i oblečený, čistý, až vyžehlený. Vše na něm bylo dotaženo do nejposlednější maličkosti. I on byl hodně urostlý, vedle mohutného průvodce se to ale ztrácelo. Ještě dřív než došli až k ní, oznamoval ten obrovský místo pozdravu: „Jitka to vzdala, že prej je nemocná. Ale spíš jí to máma zatrhla, si myslíme.“ Vypustila slova společně s obláčkem páry: „Hmm. A to jí už bylo osmnáct.“ Myslela si ale něco jiného. Žádná máma, Jitce se prostě nechtělo. Když do Prahy, tak možná za zábavou, mezi nové lidi. Pokračovat v hrách s přáteli z dětství už ne. Kluci se zastavili, Miloš, ten menší a hezčí, ji teprve teď beze spěchu pozdravil. Obr měl ale rozmluveno a nedal se přerušovat: „Hele, zvládnem to i bez ní. A možná to bude i lepší. Vždyť přeci všichni víme-“ Vstala a pokynula hlavou k východu. Miloš se na ní ale důrazně podíval. Ušetřila mu tedy otázku a začala s vytáčkami hned: „Věci jsem zatim musela nechat u ségry, sjedu tam pro ně odpoledne.“ Kamarád zakýval hlavou, pak ale řekl: „Zdá se, že se děvčatům dneska moc nedaří.“ S hraným pocitem provinilosti vysvětlovala: „Klídek rejžo, něco jsem zvorala. Ale budu to mít čím napravit, uvidíš.“ Nechtěla se přetvařovat, takhle to ale měla nejrychleji za sebou. Za chvíli už společně mrzli na zastávce městských autobusů. Záškolácká gymnazistka Petra, vážný
Miloš a ohromný dobrák tělem i duší Zdenek. Znala se s těmito o tři roky staršími kluky z jejich rodného města. Byla opravdu ještě hodně malá, když je Jitka obě přihlásila do dramatického kroužku. V ten den, vzpomínala, jakoby objevila skutečný svět. Do té doby znala jen mámu, babičku, sestru a Jitku. Snad kdyby jí někdo tvrdil, že všichni ostatní jsou jen vymyšlení nebo na klíček, věřila by tomu. A samozřejmě nejvíc kluci. Miloš se Zdenkem byli už tehdy nejlepšími kamarády. Byla to ale podivná dvojka. Dodnes vlastně nechápala, co je u sebe drží. Snad jen náhoda a tradice od školky. Hodně se od sebe lišili, častokrát se hádali. Zdenek byl z hodně bohaté rodiny, právě proto se ale snažil žít co nejprostěji. Miloš právě naopak. Jeho táta pil a možná ho v dětství i hodně tloukl. Byl zatvrzelý, náročný, nikdy nic nevzdával. Snažil se o spoustu věcí, toužil se prosadit. Tenkrát, na první schůzce nově vznikajícího školního divadla, nechala je učitelka hádat se schválně. Takové malé improvizační cvičení. Všichni v sále se smáli, pak je ale přerušila a nečekaně vyzval ji, maličkou Petru, ať je jde zkusit udobřit. Vystupovala na jeviště s pocitem odsouzence na smrt. Jen nespustit pláč byl obrovský úkol. A tam nahoře na ni čekali dva neznámí kluci. Tak strašlivě, strašlivě velcí! Ani její přítomnost je zcela nezklidnila. Ale snad aby zahnali její rozpaky, pokračovali v hádce beze slov. Poradil jim to někdo? Byla to náhoda nebo nápad seslaný shůry? Často o tom přemýšlela, ale věděla už, že se to nikdy nedozví. Kluci se přeli dál, ale vymýšleli k tomu různé divadelní vtípky. Rozhazovali rukama, honili se, dělali na sebe zlé obličeje. Přitom se ale stále dívali i na ni. Aby poznali, kterými nápady ji nejvíce rozveselí. Všechno další si pamatovala jen útržkovitě. Někdo ji odváděl ze scény, lidé si na ni ukazovali a tleskali jí. Vytrhla se svému doprovodu a utíkala nazpátek. Chtěla tam s nimi ještě pobýt. Opět se trochu polekala, ale překonala to. A sama na obry i výhružně zadupala. Byla opět na pokraji pláče, teď to ale byly jiné slzy. Byla opravdicky šťastná, otevíral si jí nový svět. Proč si na tyhle chvíle vzpomněla zrovna teď? Věděla to dobře. Prožívala právě podobné pocity. Skrývala je v sobě, ale byla plná nových zážitků a poznání. Cítila se silná jako nikdy předtím. Dál stála se Zdenkem a Milošem na zastávce, správný autobus ale nepřijížděl. Šla se podívat do jízdních řádů. Tam si teprve v seznamu zastávek všimla, že by se očekávanou linkou mohla znovu vrátila na Žižkov. Dokonce na stanici hodně blízko Petrova domu. Podívala se patřičným směrem a skoro ji překvapilo, že teď nevidí ani kousek sochy jednookého válečníka. Nesmím tomu tak podléhat, napomenula se v duchu. Ale za okamžik se stejně neudržela a zeptala Miloše: „Řikals, že ta zahrádkářská kolonie je někde v Libni, ne? Ale timhle spojem by jsme dojeli zas až na Žižkov.“ Miloš se podivil: „Zase? Nevim, kde jsou přesný hranice mezi jednotlivými pražskými čtvrtěmi, ale možná to už bude... zase na Žižkově. “ Udělala rukou pohyb, který mohlo znamenat cokoliv, ale v duchu si nadávala. Jasně, potřebuje si o Petrovi popovídat. Ale bude muset počkat na večer k sestře. Stejně by jí nikdo jiný nerozuměl. Jen Kačenka, sestřička její milovaná. Co by si bez ní počala. Zdenek se trochu vzdálil, seděl na krosně a jedl už několikátý krajíc chleba. Povídala si jen s Milošem: „Víš, O Žižkovi a vůbec, mluvila jsme včera s jednim člověkem. V rámci přípravy na dnešek, chápeš. Jakože je to tady všechno takový... intenzivní. O Čechách se řiká, že jsou středem Evropy, uprostřed maj Prahu. Když se podíváš na mapu, Žižkov je pak zase její střed a tak dál.“ – „Nerozumim.“ – „Že je to tam znát... Jakby tamní podmínky vypovídaly o mnohym šířejc.“ – „Ty jsi se fakt připravovala? Výborně.“ – „No. A ten člověk vlastně řikal, že... Počkej, ať to nepopletu.“
Trochu si to promyslela, pak vyprávěla: „Řikal, že křesťanství se zažralo do lidí až po vynalezení knihtisku. Prostý lidi museli chodit do kostela a bejt katolíky, pak ale přišli domu a tam žili jakoby pořád postaru, pohansky. Časově se to s tim knihtiskem kreje. Takže všechny evropský národy už převzali křesťanství se všim všudy, jen Češi, na poslední chvíli, ubránili poslední kořeny svejch původních zvyků. Možná jsme jedinej národ v Evropě, z kterýho křesťani nevymačkali poslední zbytky pohanství.“ Miloš se podivoval: „No, je to trochu divoký. Ale je pravda, že jsem nejsekularizovanější národ v Evropě. Možná na světě. Ale že by to bylo zrovna timhle, nevim. Ale zajímavý to je.“ Rozhodla se zkusit to na kamaráda ještě přísněji: „Byla jsem se tam včera podívat, až u tý sochy nahoře. Ten týpek vykládal, že Žižka byl vlastně darebák a že všechno bylo jinak. A že husiti začli válčit proto, aby ochránili svý lysohlávky a přidali k nim alkohol. Že o nic jinýho vlastně nešlo.“ – „V husitskejch válkách šlo přece o... Co to povídáš? To je blbost. Je to naše hrdá minulost, jak jsme se tenkrát postavili-“ – „Čemu?“ – „Čemu?! No všemu. Vrchnosti, nepravostem vůbec.“ – „Možná to bylo fakt jinak, co my dneska víme.“ Kamarád nechápal: „Teda Petro. Nehodláš snad měnit dějiny? Co tě to popadlo? Hele, nedělej si problémy. A zvlášť ve škole říkej, co říkat máš a nic podobnýho do toho nepleť. Takovejhlema úvahama jen někoho naštveš. Teda tady u nás v Čechách, v Česku, určitě.“ Snažila se hrát lhostejnější: „Já nic měnit nechci. Vim, že jsme malej národ a potřebujeme svý hrdiny. Žižka bude vždycky našim největším bojovníkem, navždycky. Ale jen jsem si myslela, že to všechno, on, dějiny a tak, že to neni všechno tak jednostranný. Dobro a zlo, víš?“ Miloš dál kroutil hlavou: „Prej malej národ. Nerozumim ti. Tohle jsou věci šest set let starý. Nevim, proč se tim zabejváš.“ – „Tak to zas ne. Minulost je stopro dobrý znát.“ – „Dobře. Ale stejně nevim, o co ti jde.“ – „No je přece pravda, že za první jakoby protestantský ideály bojoval Žižka až nějakejch posledních pět let života. Do tý doby to byl buď námezní voják nebo loupežník. A dneska nám slouží jako vzor?“ – „No a co? Vyhrával, takže je vzor dobrej.“ Pohybem hlavy potvrdila, pak se ale zeptala: „Poslouchej, dokázal by si zabít člověka? Kdyby to z nějakýho důvodu bylo nutný?” Miloš mávl ruku a co nejrychleji nepřijemné povídání ukončoval: „Ty máš dneska otázky. Ne, žádnýho člověka bych nezabil. A támhleten náš vegetarián, co se zas nezřízeně láduje, ten už vůbec ne. Copak má asi dneska mezi krajícema? Ředkev s dýňovým sypáním?“ Zdenek právě dojedl a vracel se k nim. Miloš mu ukazoval novým fotoaparátem. Zeptala se: „Digitál?“ – „Jasně.“ – „To je škoda.“ – „Proč?“ – „Tys nikdy nedělal fotky v temný komoře?“ – „Jednou, kdysi, ale to je dávno. Bylo to strašně zdlouhavý. A ničeho jinýho jsi si nevšiml? Jak je to úžasný, když se obrázek začne ve vývojce objevovat. A jak to tam tajemně voní a svítí-“ – „Ale to jo. Ale všechno to strašně dlouho trvá.“ – „Hele, sto šestatřicítka. Ukliď to a jedem.“ Cesta trvala jen pár minut, brzy vystoupili na zastávce Krejcárek. Byl to nečekaně prazvláštní kus světa. I když byli pořád na území takřka centrální Prahy, v dohledném okolí se nenacházel ani
jediný obytný dům. Okolní krajinou se míhaly jen různé dopravní prostředky. Široké silnice i úzké cestičky, koleje pro vlaky a tramvaje. Nad nimi nekonečný most. Začínal na vyšším horizontu a končil někde dole v mlhavé hloubce údolí. Ve zhruba minutových intervalech po betonovém monstru hlučně přelétávaly tramvajové soupravy. Nejvíc ji ale zaujala obrovská plocha odstavného nádraží. Byla přeplněná vyřazenými vagony a dopravními plošinami s rezivějícími koly. Vše prorůstalo křovinami a dokonce i malými stromy. V duchu si musela přiznat, že teď přesně neví, kde se nachází. Navíc na ni dolehl nepojmenovatelný pocit z předem neočekávaného. Nebyla schopna rozlišit, chvěje li se spíš zimou nebo vzrušením z dalších objevů. Chvíli bloudili, pak to ale přeci jen našli. Mezi dvěma železničními koridory pás země, rozdělený na desítky malých parcel, každou s vlastním zahradním domkem. Na hlavních vstupních vratech byla oprýskaná smaltovaná cedulka s nápisem Svaz zahrádkářů č. 34, Žižkov. Miloš na poslední slovo zaklepal prstem a podíval se na ni. Nic neřekl, ale musela se hodně krotit, aby na něj aspoň nevyplázla jazyk. Odemkli a prošli bránou. Teď se před nimi táhla úzká pěšina. Z té se teprve rozbíhaly vstupy na jednotlivé zahrádky. Když došli k té jejich, Zdenek řekl: „Ty vole.“ Jeho slova okamžitě zopakovala. „Ty vole,“ řekl nakonec i Miloš, přestože to od něj ještě nikdy neslyšela. „Tys to věděl?“ zeptala se. „No, přesně takhle mi to ta naše sousedka popisovala, odpovídal kamarád pomalu. „Ale nedokázal jsem si představit, že by to mohlo bejt tak ... dokonalý.“ Stáli před obdélníkovou zahradou, čtyřicet metrů do dálky, na šířku stěží patnáct. Zleva i zprava přiléhala k sousedním malým pozemkům, do volného prostoru byla otevřená jen zadní stranou. Ale to všechno si spíš jen představovali. Zahrada byla totiž úplně zarostlá neudržovanou vegetací. Zvláště ve srovnání se všemi pozemky v okolí to bylo něco mimořádného. Vrátka byla zatím zavřená, oni však byli ti, kdo měli klíče. Zahrada, opravdická trnkovská zahrada, opakovala si v hlavě. Někde uvnitř prý pohodlný zahradní domeček. Ale stejně tak tam mohlo být i cokoliv dalšího. Zdenek se přestával ovládat a mlel dokola: „To je krása, šmarjá, to je krása. Tady to napíšem, jo jo jo, už je to jistá věc. Jestli ne tady, tak už nikde a nikdy. Tohle místo bylo k tomu stvořený. Vidíte to? Vidíš to? A taky to cejtíte? Šmarjá.“ Když vstoupili, Miloš chtěl začít s průzkumem hned. Zdenek ho ale zadržel. Shodil ze zad krosnu, sedl si na ni, vyzval k tomu i je. Pak vytáhl starodávnou plechovou krabičku s ubaleným jointem a řekl: „Já to tušil, že bude lepší smotnout dopředu. A s takhle zmrzlejma prstama... tak jdem na to.“ Kouřili a nemluvili. Dokonce i Zdenek zmlkl. Každý si z jointu hluboce potáhl a hned posílal dál. Nemluvili, jen si užívali. A nespěchali ani přesto, že zima začínala prostupovat i pod nejspodnější vrstvy oblečení. Ne, cítili to všichni. Teď cokoliv urychlovat by bylo špatně. Pozorně si kluky prohlížela, takhle je měla ráda. Třásli se, samozřejmě hodně zimou, ale především nedočkavostí po poznávání nového. Byli napružení, nadržení na život. Uchechtla se nad tím slovem a oni, jakoby to vycítili,vyskočili naráz na nohy. Bylo dokouřeno a oba se hned vydali po protilehlých stranách do husté, podzimní vegetace. Ona ale zůstala sedět. Zdálo se jí, že tak to má být. Pak si pro ni přijdou a - postarají se. Zvednout se jí podařilo jen oči. Mezi plujícími mraky zahlédla na ranní obloze měsíc. Jakoby ho viděla prvně, tak jí přišel zvláštní. Teď ani ukrutná zima ji nedokázala přimět, aby se začala hýbat. Nejraději by usnula. Na rameno jí ale dolehla čísi ruka. Lekla se a probrala z polospánku. „Jé, ty snad opravdu spíš?“ polekal se Miloš. „Skoro,“ vyslovila stěží. „Ale kluci, teď už zatopme. A rychle prosim.“
III Zdenek rozhrnul husté křoví a hleděl do prostoru za zahradou. Snažil se zorientovat, ale nedařilo se mu to. Nejdříve nevnímal zvuk blížícího se vlaku, až na poslední chvíli mu došlo, že se řítí přímo na něj. Prudce sebou trhl, vlak mu proletěl tři pár metry před obličejem. Poškrábal si přitom ruce o trny z křoviska. Pak se vydal do středu zahrady. Dostal se k zadní stěně chatičky, začal ji obcházet. Když poprvé zahlédl prostor před ní, stál tam Miloš a - držel stulenou Petru v náručí. Instinktivně se přikrčil a pokusil se udělat krok dozadu. Miloš ho ale zahlédl a okamžitě vybídl, ať jde hned k němu. A pak udělal něco, co už překonalo úplně všechno. Předal Petru do náruče jemu. „Je jí zima, no, a spí,“ krčil Miloš rameny, když spěšně sundaval ze dveří visací zámky. Petra zakroutila hlavou jakože nespí, to ale na zvláštnosti situace nic neměnilo. V předsíňce Petru posadil do proutěného křesla a nechal se od Miloše úkolovat. Snažil se rozdělat oheň v malých kamnech, Miloš otvíral masivní okenice. Zahlédl Petru natahovat se po odložené dece. Hned dvěma ráznými pohyby vyprostil z krosny svůj péřový spacák a podal jí ho. Usmála se, zachumlala a v zápětí jakoby se proměnila v zapomenutý balíček na starodávném otomanu. Když bylo o vše nejdůležitější postaráno, sešli se v předsíňce s Milošem. Zavřeli za sebou dveře, mluvili polohlasně. Zeptal se: „Takže ona jako sama se od tebe nechala odnést? Ty nic.“ – „Co blbneš. Vždyť jí znáš jaká je. I na táboře, když ji měl někdo vzít na záda, ani to mu nedovolila. A dneska? Řekla si o to sama.” – „Jak si o to řekla?“ – „Nevim.“ Nepochyboval, že i Miloš si teď vzpomněl na jejich dávný rozhovor. Kdysi se v opilosti vsadili, kdo se Petry zmocní jako první. Od té doby už spolu zažili mnohé, jejich vzájemný vztah se rozvíjel úplně jiným směrem, nebrali to vážně. Až dnes. Překvapila je oba. Trpce se zasmál: „Takžes jako vyhrál?“ Miloš hned napodobil jeho úsměšek: „Ale zkrvavená je od tebe, nevšim sis?“ Nejprve se podíval na svoje poškrábané ruce, pak na Petřin přes opěradlo židle přehozený kabát. „Tim bych to uzavřel,“ řekl Miloš, „stejně by jsme se dál nedostali. Jdem makat.“ Podivil se: „Psát?“ Miloš odsekl: „To tak. S tebou se na čemkoliv domluvit , bez Petry, to je nemyslitelný. Nanosit vodu, nadělat dříví. A trochu prosekat přístupovou pěšinu. Pojďme.“ Ale neuběhla ani hodina a Petra se už s úsměvem protahovala na verandě. Vždycky se mu líbila. Jak byla malinká a přitom - velká? A také jak byla tajemná a neprostupná. Ale nejenom on se brzy vzdal pokusů o ni pokoušet. Vlastně se vůbec málokdy snažil. Nikdy se mu moc nechtělo, snažit se. A holky, které mu samy nadbíhaly, ho tím odrazovaly. Někdy si připadal, že sám sebe neuzavírá do začarovaného kruhu. Sešli se všichni tři u dveří. Miloš vytáhl fotoaparát a začal dělat snímky. Petra zamračeně kroutila hlavou. Zeptal se proč, zopakovala mu: „Protože nikdy nepochopim, jak se někdo může vzdát dělání fotek na negativ. Neni nic krásnějšího.“ – „Ale no jo. Spát už nebudeš?“ – „No, chvilku bych ještě dala. Ale je tam myš.“ – „Viděla si ji?“ – „Jo. Mně by tam zase tak moc nevadila, že jo. Častokrát je taková myš čistotnější než kdovíjakej z vás chlapů. Ale představa, že by mi v noci přeběhla přes obličej, to teda ne. Ne ne.“ – „Chytnem ji a vyhostíme. To si piš, tu myš.“ – „Přesně tak jsem to myslela. Já bych vám zatim udělala něco k jídlu, jen kdybych nenechala zásoby na koleji. Asi bych pro ně měla zaject hned, že jo?“ – „Jen ještě pobuď a užij si to tady. Svačiny od maminek budou zatim stačit.“
Všichni měli dobrou náladu. I okolní zima byla najednou krásná, když přibyla jistota prohřívající se chaty. Vrátili se dovnitř, zatím si ještě museli přitáhnout sedadla ke kamnům. „No jo, ale jak tu myš dostaneme?“ zeptal se Miloš. Jakoby do něj střelili. Vstal a pustil se do hlasitého mluvení: „A jsme u toho. Můžeme rovnou začít pracovat. Nějak ji chytnem, to se ví, ale rozhodně jí neublížíme. Ani my, a jednou ani žádný jiný lidi. Prostě brzy už žádný mrtvý myši nebudou. Teda budou, ale budou umírat jen stářim. Nebo, v přírodě, to asi nějakej orel občas nějakou tu myš uloví, ale člověk už nikdy.“ Petra na něj důrazně ukázala prstem. „Jasně jasně,“ předběhl ji rychle. „Nebudu do toho zatahovat nic ze svýho vegetariánství, slíbil jsem to. Ale nejúžasnější období lidí, ty šedesátý léta, květinový děti, ty právě o tomhle byly. Ústředním heslem byla láska a nenásilí, to nikdo nemůže popřít. A my tři jsme tu dneska od toho, aby jsme napsali scénář, jak se další taková doba blíží. A tentokrát už natrvalo. Co by jsme tady našemu kamarádovi nepomohli prosadit se na filmovou školu. A my to dokážeme, o tom jsem přesvědčenej. Neni silnější téma, svět to potřebuje. Lásku, pravdu, nenásilí. Takže dál. Myš. Polapíme ji živou. Nebude už žádnejch zbytečnejch smrtí. To ať je první z bodů našeho právě vznikajícího návrhu na nový, lepší zítřky. Nová šedesátá léta, hurá. Láska a minimalizace utrpení. Budem se mít všichni rádi, budeme se všichni navzájem milovat, tak i tak. A žádní mrtvý, ani myši. Znám návod na výrobu dokonalý pastičky. Sestrojim jí během pár minut. Petro, určitě máš nůžky na nehty.” Za chvíli byl s pastí hotov. Skládala se z široké sklenice postavené dnem vzhůru, šikovně podepřené pruhem tvrdého papíru. Na jeho konci byl přivázaný kus sýru. Myš, která by se ho dotkla, měla by podpěru zvrtnout a zavařovací sklenici na sebe přiklopit. „Chci,“ pochvaloval si, „aby jste přiznali, že tenhle způsob je geniální. Naučila mě ho babička.“ – „No, ještě jsem nikdy nic podobnýho neviděl, tak nevim.“ – „Ano pane režisére, dokonalá chytrosti! Vy jste to ještě neviděl, vy to neznáte, proto musíte mít pochybnosti. On to nezná, proto to nebude fungovat, proto!“ – „Zklidni se, jsi zhulenej.“ – „Ty taky. Jenže ty se přetvařuješ a nedáváš to na sobě znát. Já jsem upřímnej. Opravdickej a živočišnej, jasný?“ Vyštěkla na ně: „Nehádejte se!“ Musel ale dál pokřikoval: „My se nehádáme, viď brouku.“ Pak dost nešetrně do Miloše strčil a hned uskočil ráně na oplátku. Uchopil pastičku a šel ji nastražit. „A teď ty, géniusi, mluvil přitom na Miloše, „jakej je tvůj přínos do budovaný strategie? Já jsem svý řekl, takže jen zopakuju. Nenásilí, láska, ohleduplnost. Pochopení pro druhýho. Hurá! Co ty?“ Miloš zakroutil hlavou, řekl ale: „Tak počkej, vyndám notebook a začnem to hned psát.“ Rozkřičel se znova: „Petro! Ale tohle mu přece musíš zakázat! Tyhle nový technologie, to přeci... Takovýhle věci se musej psát na papír. Papír je dřevo, přirozenost. To neni nějaký tohle, neexistující cosi.“ Miloš zlomil v prstech jednu z třísek do ohniště a vyzývavě se na oba podíval. „Pišme to do notebooku, bude to rychlejší,“ řekla Petra, ale do očí se mu nepodívala. „Tady přece uvažujeme o něčem novym, nejde se vyhejbat modernim technologiím.“ Chtěl se dál bránit, ale kamarádka zrak přeci jen zvedla a pronesla: „Tohle nesmí bejt problém. Nech toho.“ Zmlkl tedy, i když se musel hodně přemáhat. Petra se vůbec dostávala do ráže. Důrazně se nadechla, oba zpozorněli. „Nebudu se k tomu pánové víckrát vracet,“ řekla. „Ale teď ještě jednou, naposledy. Takže, známe se leta. Teď jsme tu proto, že chceme napsat scénář na film. Můžeme začít. Ale aby jsme to celý udělali, musíme se bejt schopný dohodnout. A pokud možno v klidu. Proto jste si mě sem vzali předevšim, tak mě neserte. Když se vy dva nedohodnete, řeknu já co si myslim. Když se neshodnete znovu, udělám rozhodnutí já a - jede se
dál. Dohodli jsme se tak nebo ne? Takže takhle to bude, jinak já tu nebudu.” Pak se důrazně na každého zvlášť podívala, a ještě dřív, než si to srovnali, pokračovala: „A hlavně, ať jsme spolu byli kdekoliv, v Jizerkách, na Mácháči, všude, vždycky jsme byli minimálně ve čtyřech. S Jitkou. Ta tu dneska neni. Je to pro mě jiný. Jiný kluci. Jdu se projít. Vrátim se za čtvrt hodiny a pak, jestli chcete, můžeme začít.“ Když Petra odešla, Miloš počkal až bude dál ode dveří a potom spustil: „Se zblázni kvůli notebooku! Pro mě taky neni lehký poslouchat tvoje idealismy o orlech, co budou žrát z krmítek. Co asi, sojový maso?“ Byl ale myšlenkami úplně jinde, rovnou se zeptal: „Co se s ní stalo? Ona je uplně jiná.“ Miloš se chytl: „A co jsi čekal? Že nadosmrti bude putička? Která si nikdy nevšimne, jakou maj na ní chlapi chuť? Že jí vždycky budou rudnou tvářičky, kdykoliv na ní někdo promluví? Jestli ty jsi si poslední dobou ničeho nevšímal, toho přerodu, tak já jo. V létě na koupáku? Vzpomínáš? No samozřejmě že si vzpomínáš. Poprvý jsme jí viděli v tamtěch plavkách. Byla z toho nervozní, nejraději by si zase vzala nějaký to svoje dlouhý tričko, ale překonala to. A nakonec, myslim si, užívala si to sama nejvíc. Něco ti povim. Ani já ji dneska nezvládám. A i že tu neni Jitka, to taky dělá svý. Každá z nich je jiná, ale ještě jinačejší je, když je s každou člověk zvlášť. Kdyby jsi spustil podobný kecy před Jitkou, poplácala by tě po tvářičce, jakoby náhodou se otřela jednim ze svejch velkejch prsou a byl bys hodnej. Ale teď Petra, sama? To čumíš, co? Je silnější, než kdyby na nás byly dvě.“ Milošova upřimná slova ho překvapila: „Hele, nejseš do ní zamilovanej? Nebo z ní máš strach nebo co?“ – „A kdyby ona tobě nabídla, že by s tebou chtěla chodit?“ – „No-“ – „To neni odpověď.“ – „Dobře. Jo, šel bych do toho.“ – „Tak nemachruj. Jsme na tom stejně.“ Srovnával si to v hlavě. Co se vlastně stalo? Petra nikdy nebyla moc hezká, skoro naopak. Byla hubená, s malými prsy. Taková jakoby až bezbarvá. I když jemu osobně se vždycky líbila, mezi kluky by to nikdy nepřiznal. A najednou se k ní hlásí i Miloš. Přišlo mu, že se něco opravdu zásadního změnilo. Ale ani v nejmenším ho nenapadlo, co by to mohlo být. Petra se po chvíli vrátila s myšlenkami už nekonečně vzdalenými od předešlých: „Poďte ven, něco vám ukážu.“ Zaprosil: „Petro,teď jsem si zul boty. Pozdějc, jo?“ Jen ukázala do rohu a řekla: „Tak si vem si támhlety návleky, budem zpátky hned.“ Pak stáli v méně zajímavém koutu zahrady a ona jim ukazovala jeden ze stromů. Nechápavě se na sebe s Milošem dívali. „Myslela jsem si, že jste si toho nevšimli,“ začala. Pak strom poplácávala, jakoby tvarovala měkkou hlínu. Přitom dál vysvětlovala: „Heleďte, každej umíme něco. Tebe naučila babička pastičku, mě zase děda zařezávat stromy. A tahle jabloň je setsakramentsky často a dobře udržovaná. Podívejte se třeba na ty plochy po řezech. Tenhle je starej možná deset let, ale tenhle? Šáhněte si na něj. Rána se ještě ani nezahojila.“ Teď už se přestali divit jejímu zaujetí. Tohle bylo opravdu zvláštní. Jediný pečlivě šlechtěný strom v jinak neudržované zahradě? „A navíc,“ řekl Miloš, „ty větve jsou nechávaný tak, aby se po nich dalo líst jako po žebříku.“ Petra se zaradovala: „Výborně kámíci. Takže já vyrážim k sestře pro věci. Dneska tam přespim, přijedu zejtra. Budu nazpátek v sedm hodin ráno, přesně, a hned se pustíme do psaní. A než se vrátim, prosim, dovyřikejte si ještě nějaký ty vaše věci. Chytněte myš a zjistěte o týhle zahradě všechno, co se dá. Protože-“ Ale to už oba dva oddaně kývali hlavami.
IV Vystoupila z metra na Chodově, chvíli postála na nástupišti. To si prostě musela připomenout, jak ji tu před necelými čtyřiadvaceti hodinami vzal za ruku takřka neznámý chlap. Teď bez Petra to tu vypadalo naprosto jinak. A byla to ona, kdo by si to teď troufl udělat někomu dalšímu. Neutekl ani den a vše jakoby se obrátilo naruby. Když se od vzpomínek trochu oprostila, pokračovala na vysokoškolské koleje. Ty byly v několika odpudivých, desetipatrových panelácích, spojených přes jedinou vrátnici temnými chodbami. Neměla to místo ráda, ale u Kateřiny na to hned zapomněla. Sestra se učila, posadila se tedy a čekala. Dívala se přitom na dvě fotografie, bezpečně uložené pod sklem desky stolu. Na jedné máma, Kateřina a ona, když byly ještě hodně malé. Na druhé jejich babička se svojí matkou. Čtyři generace. „Kávu prosím“, probral ji ze zamyšlení Kateřinin hlas. Šla na nápoj postavit, cestou se ještě v koupelně zchladila studenou vodou. Když se vrátila, sestra se nejdřív zeptala: „Jak dlouho se zdržíš?“ – „No jak jsme domluvený. Dneska přes noc, zejtra už budeme psát šestnáct hodin denně.“ – „Kdyby tam byla zima, přijeď. Ale musim se teď hodně učit, takže přespat, ohřát a domu.“ – „To nebude třeba. Ale i jiný věci se staly.“ – „Tak povídej.“ – „No, to neni jen tak.“ Jak to sestře řekne, si připravovala už dlouho. Teď ale jakoby zapomněla úplně všechno. Začala tedy od začátku: „Víš, když jsem si včera kupovala film do foťáku, povídal si tam přede mnou s prodavačem jeden kluk. Teda kluk. Myslela jsem, že je mu tak pětadvacet, ale bylo mu víc, skoro třicet. Co si povídali, většinou jsem nerozuměla. O chemii pro zvětšování třeba, ale byla sranda je poslouchat. A ten prodavač si všimnul jak se směju, tak se taky culil. A pak na mě i oba mluvili, chtěli, abych si s nima povídala. Jenže znáš mě, s timhle mi zrovna moc pomohli. Musela jsem se strašně červenat. Vysvobodila mě až jiná prodavačka, prodala mi film a já šla pryč. Hele, kupovala jsem to skoro na Václaváku, pak jsem jela za tebou metrem. To je víc jak deset stanic. A když jsem vystoupila tady na Chodově, on tam byl najednou taky. No, on, Petr, víš. Ten z toho obchodu. On mě stopoval. Teda, spíš špehoval. Najednou stál vedle mě a... Potom už byl všude.“ Zmlkla, bylo potřeba říct to nejdůležitější. Zavřela oči a kývla. Pak ale rychle pokračovala: „Ale to neni to nejdůležitější! Důležitější je všechno, uplně všechno to okolo. Kačko to bylo krásný.“ Sestra se věcně zeptala: „Jseš zamilovaná?“ Pokusila se to trochu zlehčit: „Ale né, to né,“ moc se jí to ale nepodařilo. Naskočila jí neočekávaná vzpomínka, vůbec netušila spojitost. Když byly se sestrou malé, házely po sobě polštáři. Jednou jedinkrát. Měla silnou potřebu se vypovídat, nedovedla vyčkat sestřiny reakce a mluvit rychleji dál: „Dělaly jsme spolu fotky, u něj na Žižkově. On je takovej..., no. Seděla jsem ve sprchovým koutě, ale... tohle ti vlastně musim říct od začátku. Nejdřív jsme vyvolávaly ten můj černobílej film, v kuchyni. A teprve potom jsme šli do koupelny. Svítilo tam červený světlo, pak zelený. To bylo lepší. Seděla jsem v tom sprcháči, on mi tam dal matraci. Nejdřív dělal svoje fotky Petr, a to co dělal, to slovama popisoval. Já jsem si mu o to neřekla, ale zrovna takhle se mi nejvíc hodilo. Mohla jsem si to pořádně okoukat. A nejlepší bylo, že vůbec nechytračil. Vlastně to vypadalo, že je mu uplně jedno… A pořád si ze všeho dělal srandu, i když vlastně vůbec, myslim.“ Kateřina se svým typicky vyrovnaným úsměvem řekla: „K věci.“ Skoro se lekla, že by mohla být přerušena v tom nejlepším. Proto rychle pokračovala: „Počkej, tohle je důležitý. Takže mezitim uschnul ten můj negativ a já mohla začít dělat fotky svoje. Vylezla jsem ze sprcháče, teď si tam
sednul Petr. A pak jsme se tam střídaly, až... jsme tam zůstali oba. Jak se to stalo, to je divný, to si vlastně nepamatuju. Všechno v tý temný komoře bylo takový... nevim jak to popsat. Dal mi pusu a vypadalo to, jakoby to pořádně ani neuměl. Fakt. A pak se stalo něco, čemu taky pořádně nerozumim. Já ti mu tu pusu hned vrátila. Suverénně, jakoby nic. Přitom, co si budeme povídat, já se pořádně ještě nikdy nelíbala. Pak jsem se chtěla zvednout a jít zase dělat fotky, ale už to nešlo.“ Kateřina se samozřejmě zeptala:„Jak nešlo?“ – „No, prostě nešlo.“ – „Všechno jde, když se chce. Se ti nechtělo.“ – „To je pravda, ale taky nene. Sice se mi nechtělo, to taky, ale ono to doopravdy nešlo. Víš, když jsem se chtěla odtlačit rukama ode dna, tak jsem se nemohla chvilku bránit tady a... To už se Petr zas tak nezkušeně nechoval. Skoro naopak.“ – „Aha.“ – „Ale ne zas tak, hezky.“ – „Tak jsem to chápala.“ – „No nadrženej byl teda strašně.“ Dopíjely kafe, sledovala sestřiny oči. Přála by si vlídné dotazování, to ale vůči ní sestra nikdy nedělala. Poprvé ji napadlo, že i když Kateřina aktivně naslouchá vše známým, sama se musí trochu vnutit. I dnes. Stejně ale pokračovala: „Zamilovaná nejsem, ještě to tak. Člověkem to otřese, to samozřejmě, ale... Předevšim je fajn, že s Petrem se dá povídat o všem a… nic nikdy nevnucuje. Přísnej je strašně, ale přitom pořád poslouchá, co i já chci. Fakt mě k ničemu nenutil. Zvláštní to bylo. Celej byl zvláštní. Ohleduplnej a přitom-“ – „Tohle se ale zamilovanosti už trochu podobá.“ – „Trochu. Musim si to trochu užít, ale mám rozum. Mám... si na něco dát pozor?“ – „Já jsem ti někdy radila co máš dělat? Vždycky mě těšilo, že sis uměla poradit sama.“ – „No. Oni kluci, stejně, jsou častokrát, teda ne vždycky, ale i fajn. Zábavný.“ – „To každopádně.“ – „Viď. A Petr je hlavně dost zvláštní. Takovej uhrančivej.“ Ucítila v sobě napětí. Teď se trochu bála, aby se na tu zvláštnost nezeptala sestra příměji. Když se to nestalo, oddychla si. A uvědomila stav, který neznala. Pokušení, neříkat Kateřině všechno. A Petrovi ano? Nikdy ji nenapadlo, že by mohla takhle uvažovat. Až teď, možná poprvé. Napadlo ji, že co asi navždy zůstane jen mezi nimi. Jak třeba, když to nejdůležitější spojení potřetí odmítla, usmál se na ní, omluvil a – volnou rukou si to udělal sám. A jak se jí celou tu dobu přitom nadšeně díval do očí. Nebo jak si ve dvě hodiny v noci musela uvědomit, že pokud si o to sama neřekne, Petr ji nejen neodpanní, ale vlastně mu to nebude ani moc vadit. Že ji nebude k ničemu nutit a počká si, až sama neodolá. Nakonec si opravdu musela říct takřka sama. Nikdy si moc nedokázala představit, jak k tomu jednou dojde. Tomuhle by ale uvěřila až úplně jako poslednímu. Vlastně to měla vědět předem, že sestra nebude z vyprávění nadšená. Hloubka chladnosti ji ale tentokrát přeci jen zaskočila. Vysvětlila si to ale svou fyzickou rozcitlivělostí a Kateřininým zaskočením. Ucítila únavu, zachtělo se jí spát. Kateřina se ale zeptala: „Jak daleko jste s tím vaším plánem na nová šedesátá léta?“ – „Zatim jsme ještě ani nezačali. Ale kluci prej maj, každej zvlášť, něco připravenýho.“ – „A ty?“ – „No, nejdřív jsem myslela... ale teď už nějak nevim. Mě to s nima ještě nedávno bavilo, ale teď… je to celý takový divný. Vůbec nevim, jestli je můžu brát vážně. Jsou jak malý děti.“ Odskočila si do koupelny, opět se chladila vodou. Hodně se osvěžila, chuť spát polevila. Spěchala zpátky za Kateřinou, než jí uteče k učebnicím. Chtěla by mluvit o Petrovi, věděla ale, že to nepůjde. Vzpomněla tedy něco, co jí ho připomnělo: „S Milošem a hlavně se Zdenkem je to těžký. Některý
věci vůbec nechápou. Nebo trvaj na něčem, o čem nic nevěděj. Třeba jsme včera mluvili o Husovi. Já na něm chtěla demonstrovat, že to byl určitě taky jen člověk. A že se takhle musíme dívat na všechny lidi, i když jsou to třeba dneska ikony. Ale kluci ne. A že o Husovi se nemá řikat navíc nic. Třeba že byl hrozně tlustej, možná víc než Jiřík z Poděbrad. Kluci se tvářili, jako bych snad pomlouvala je. A nebo snad všechny Čechy dohromady. Prostě se odmítaj dívat na svět realisticky. Buď černě nebo bíle, uprostřed nic. Kateřina zakývala: „Samozřejmě že o tom uvažuješ správně ty. A kluci jsou děti, v tom se nemýlíš. A s Husem co? Že ho vozili na káře? No a?“ – „No nejen to. Ale... že i ty sociální věci, aby se prostý měli líp, pro něj možná nebylo to nejdůležitější.“ – „Určitě ne. Nebyl to žádný muzikálový Ježíš, ani jak si ho pamatujeme z filmů pro pamětníky. O tom by je šlo přesvědčit snadno.“ – „Jakože by se na Husovi dobře ukazovalo, že nebyl svatej?“ – „Přesně tak.“ – „Tak mi k tomu něco řekni, ať jsem schopná je přesvědčit. Že byl Hus tlustej-“ – „To už opakovat nemusíš. Je to sice pravda, ale ta poslední, která by se mu dala vytýkat.“ – „Jo? A co ještě?“ – „Toho by bylo.“ V duchu se radovala, dařilo se jí propojovat. Ale asi se stávala trochu průhlednou, Kateřina se obezřetněji zeptala: „Nechceš dělat revoluci, viď že ne?“ – „Jaktože ne? S klukama... kluci to tak myslí.“ – „Kluci to tak myslí, ale ty máš rozum.“ – „Jasně, ale... jak to teda vidíš ty?“ – „Ne jak to vidím já, ale jak to je.“ – „Jasně, takhle to chci vědět. – „Tak dobře.“ Kateřina se chvilku zamyslela, pak začala: „Vlastně by stačilo srovnat dějepisy pro děti. Co se o něm učí u nás a co ve zbytku světa. Taky si můžeme přečíst, co Hus psal. Dobře známe i jeho život v dospělosti. A - pak je reálnější vidět Jana Husa bez svatozáře. Kriticky se na věc podívat, to musí každý vědec především. Ne co mu říkali jako malému. Jenže když tohle uděláš jako historička, už ani s prvními výsledky se nesmíš moc hlasitě rozkřikovat. Proč třeba zdůrazňovat Čechům, že třeba jejich nejobdivovanější český král, císař Karel čtvrtý, byl dlouhodobě jeden z nejhorších císařů vůbec? Svoje peníze cpal do svého města, do Prahy, takže ho Pražané chválí. Ale to je pro hodnocení celku hloupost. Takže jsou věci, které se musí nahlas říkat jen obezřetně. Ano, neberme lidem základní pocity jistoty. Že něco ví, že je něco jasné. Zažití hrdinové se lidem z podvědomí neodstraňují.“ – „Ty jo. Ale ještě toho Husa, jo?“ – „Dobře. Ale uvidíš, že vlastně vše následující jsi ode mě mohla očekávat. Víš, že studuji na katolické škole, ač nejsem ani pokřtěná. Mezi křesťany rozhodně podporuji ekumenické smýšlení. To znamená pokud možnou co nejširší dohodu mezi všemi stranami. Takže vždy budu podporovat jednotné vedení. Z tohoto důvodu těžko ode mě očekávat zastávání se samozvaných rebelů. Hus byl nerozumný člověk. V nevhodný čas přicházel s nedomyšlenostmi. Doba nemohla přejít jako mávnutím kouzelného proutku na valdenský prapacifismus nebo rovnostářství. Sám si ublížil, druhým už vůbec nepomohl. Hus si stejně jako každý jiný především řešil své zájmy. Starost o chudinu nebyla u něj primární. Miluj druhé jako sebe samého neznamená, že máš druhé milovat víc jak svou osobu. Chtěl se zviditelnit, Hus. O vlastní vědeckou prestiž mu šlo především. Už se měl dobře, byl spokojeně
zajištěný, měl popularitu, v Čechách byl na vrcholku. Chtěl výš, chtěl se prosadit ve světě. Ale neměl na to. Je to tak. Něco chtít je jedna věc, umět druhá. Všechno co tvrdil, bylo nešťastně logicky nedomyšlené. Promiň, to by bylo trochu složitější na vysvětlení, ale prostě nebyl nominalista. Argumentoval překonaně, na základě tenkrát už chybných predikátů. A to nejen z křesťanského úhlu, ale i obecně logicky špatně. To pak nešlo protlačil mezi vzdělance nic. O sto let později, Luther a Kalvín, to už byly jiné hlavy.“ Podivila se polohlasem, Kateřina pak pokračovala: „Uškodil. Narušil nutnost posloupnosti a pozvolnosti. Proto celé husitství muselo tak špatně dopadnout.“ – „A pak už jen hrůza a zabíjení.“ – „Ano. Husitství mařilo celoevropskou snahu po sjednocení. Na patřičný vzestup ještě nebyl čas, nebylo připraveno.“ – „Jako... tohle chápu. Ale Hus sám nemohl za to, co se stalo po jeho smrti.“ – „To je pravda. Ale pokud znáš Husovi skutky před upálením, gloriola mizí také.“ – „Třeba?“ – „Třeba moje Karlova univerzita. Díky Husovým aktivitám, kutnohorským dekretům, byla odtamtud vyštvána většina cizojazyčného učitelstva. Už se nikdy nevrátili, prestiž školy se už nikdy neobnovila. Ani za Rudolfa druhého, a to je co říct.“ Udiveně kývala hlavou, byly to zajímavé poznatky. Ale nejvíc ji ohromilo, jak byly v souladu s Petrovými slovy. Tohle by Kateřině přiznala nejméně ráda. Za svojí neupřímnost se vnitřně styděla, nemohla teď ale jinak. Kateřina mluvila dál: „Letos papež po šesti stech letech deklaroval lítost nad jeho upálením. Ostatně i katolíci už dávno smí přijímat z kalicha. Měla jsem z toho radost, ale asi z jiného důvodu, než většina ostatních. Přišlo mi od papeže chytré to veřejně vyslovit. Protože Hus měl dlouho nezaslouženě punc mučedníka. Tímhle se trochu otupí. Víš, nejsem přímo křesťanka, studuji napříč všechna náboženství. Ale uznávám křesťanství pro naše kraje jako nejlepší. Existují nenapadnutelné hodnoty. Lidstvu prospívá co nejjednotnější vedení. Se zásadami a vnitřní kontrolou těmi nejschopnějšími. A to u nás na úrovni duchovní jsou katoličtí myslitelé. Nejsou vševědoucí, ale svými znalostmi, rozvahou a kontrolou navzájem zajišťují udržování tradic. A předávání toho nejlepšího z minulosti. Lidé potřebují jistoty.“ Nepromyšleně pronesla: „Opravdu?“ – „No jistě! Třeba zlo neobhájíš, to nejde. Znám pečlivě pravidla všech náboženství. A že nic lepšího pro lidi nenajdeš, to mám ověřené s jistotou.“ – „Ty se máš.“ – „Jsou jednoznačná pravdy, je to tak?“ – „Tak jako... jo.“ – „Jak to myslíš, jako?“ – „Promiň, jen jsem se nesoustředila. Tohle je jasná věc, promiň. Zlo se obhájit nedá. Ale potom... takže to bylo k ničemu? Myslim teď celou husitskou revoluci.“ Kateřina se smutně pousmála: „Někomu prospěla? Já o tom nevím. Sami Češi na ni doplatili nejvíc. Začalo to tak, že jsme vytáhli z hrobu tělo našeho čerstvě zesnulého krále a zohavili ho. I leckteří národové popravili své vládce, ale podobná neúcta, davově primitivní zvěrstvo, to široko daleko známo není. Situace pak opět zachraňovala katolická církev. Ustoupila v detailech a přivedla nás zpátky k normálnímu myšlení. Žádné čtyři pražské artikule.“ Teď si troufla Kateřinu přerušit: „Počkej, ty nám přece ale povolili. A to nebyly detaily.“ – „Ale nedovolili. Když říkám detaily, tak myslím jeden z těch čtyř požadavků, ten nejméně důležitý.“ – „A kterej?“ – „Tak asi těžko, že by církev nesměla mít majetek, o tom nemohla být ani řeč. Zamítli nám
trestání smrtelných hříchů bez ohledů na postavení. Svoboda kázání byla také omezená, takže zůstalo jen přijímání podobojí, které se samotnému Husovi moc nelíbilo. Takže to jediné je výsledek husitství. Podobojí.“ Takřka vykřikla: „Coó? Podobojí? Jako – podávání vína všem věřícím? Chlast, to že jediný z celýho husitství-“ – „Samozřejmě.“ – „Tak pak ale... všude patří nějaký ale. Je to pravda.“ – „Třeba si to i opatrně mysli, to se hodí. Ale nikde to nahlas neříkej.“ – „To je jasný. Teda, ještě že tě mám. Jinak nevim, jak bych se zorientovala. Půjdu se vyspat, je toho dneska na mě dost.“ Lehla si, sestra se vrátila k učení. Z polospánku ale ještě vyprávěla: „Hele, co si myslíš o tomhle. Takhle jak tu teď ležim, tak včera i s Petrem. A on se na mě pořád tak díval. Bylo to hezký, ale stejně jsem mu řekla, ať se nedívá. On poslušně zavřel oči, mlčel, nehejbal se... Ale mně se stejnak zdálo, jakoby mluvil. Bylo to divný. Proč jsem si myslela, že něco řiká, když nic neřikal? A tak jsem se opatrně přiblížila k puse... Hele, fakt jsem to udělala. Naslinila jsem si prst a potřela mu rty, protože je měl hrozně vyschlý. Zase se nepohnul, ani oči neotevřel, ale začal potichu mluvit. Něco takovýho... jsem ještě nikdy nezažila. Začal vyprávět, hlavně hodně vzpomínal. Na svojí mámu, na dětství, krátký příběhy ze života. Mluvil o barvách, o mně, uplně o všem. A potom se to začalo zrychlovat. Bylo toho čim dál víc, myslela jsem si už, že se musí ztratit, ale právě že ne. Pořád... sice podivně, ale pořád to všechno zapadalo do sebe. A stupňovalo se to. Nepřipadalo mi, že by blouznil. Ale vůbec se nehejbal, ty oči zavřený... Co myslíš, spal nebo nespal?“ – „Spíš mi řekni ty, jaký ty si z toho měla pocit.“ – „Já ti ani nevim. Krásný to bylo a přitom tak nějak smutný. Pomíchaně.“ Sestra už neodpovídala, spánek ji přemohl. Probudila se až do hluboké tmy. Cítila se odpočatá, zůstala ale v posteli. Nehýbala se. Viděla jen stolní lampu, osvětlenou část sestřina obličeje a hromady knížek. Byl to jeden z jejích nejdávněji zapamatovaných stavů. Ona je v posteli, sestra se učí. Vždy obdivovala její píli, schopnost se soustředit. Ve vzpomínkách se přenesla do jejich bytu na sídlišti. Máma pořád zaměstnaná, samy doma se sestrou. Život mezi knihami. Sestřiny učebnice, její pohádky. Kateřina znenadání promluvila: „Nech toho, vim že nespíš.“ Trochu nazlobeně si zavrčela a zeptala se: „Jak to víš?“ – „Přestala jsi pravidelně oddychovat.“ – „Fakt nechrápu?“ – „Ne.“ Dál běžely minuty. Přemýšlela o nočních autobusech, věděla o nejbližší zastávce. Trvalo by to dlouho, než by se dostala do centra. Pak by to ale pěšky už nebylo daleko nikam. – „Kačenko?“ – „Ne.“ – „Co ne?“ – „Teď za ním nejezdi.“ – „Kačeno!“ Sestra rázně zaklapla učebnici. Zůstala sice sedět, otočila se k ní ale celým tělem: „Řekl ti, že můžeš kdykoliv přijít, viď? Kdykoliv. Že žije sám a podobně. Tak hele Petro, já ti ho nevymlouvám. Takový starší chlap může mladou holku opravdu hodně naučit. Dej tomu ale odstup. A dej na sebe pozor.
Myslím si, že je dost divný. Trochu hodně divný.“ – „Myslíš? Teda, já si to taky myslim. Ale na druhou stranu, vždyť to je přeci dobře, že neni stejnej jako ostatní. Je to tak?“ – „Je i není. Mám strach, aby tě do těch svých divností příliš nezatáhl. To se často stává. S někým se vyspíš a jen proto máš najednou pocit, kdo ví co se neděje. Pod vliv se dostaneš snadno, ven těžko.“ Odpověděla potichu: „Já vim.“ Opravdu nepochybovala o Kateřininých slovech, stejně si ale pod peřinou hladila prsa. Dalo práci ovládnout hlas a říct: „Já vim že máš pravdu, ale... stejně se za ni musim stavit. Kvůli pár fotkám, co jsem u něj nechala. Teď ne, já vim. Ale pojedu tak v šest, abych se tam nemohla zdržet. V sedm už musim bejt v kolonii. To bude rozumný, že jo?“ Sestra ale neodpověděla a vrátila se k učení. -Podruhé se jí zvonit nechtělo. Třeskutá zima předešlého rána nepominula, stejně jako pocit, který k tomuhle místu cítila. Poodešla pár kroků, hledala pohyb v oknech. Nebuď směšná, napomínala se, ale cítila velikou lítost. Raději hned pokračovala dál. Chtěla se s Petrem vidět, ale ještě víc obávala, že by ho potkala na ulici s jinou. Zanedlouho už prostupovala mezi keři k zahradnímu domku. Kluci nespali a čekali na ni. I když je znala dlouho, v podobné náladě je viděla málokdy. „Jste nějaký přepadlý,“ oslovila je. „Že by tu byli duši?“ – „Duchové né.“ – „Ale? Duchové né, takže kdo?“ – „No, jde o tu myš.“ To ji rozesmálo. Oni se také snažili usmívat, moc to ale nešlo. Posadila se a řekla: „Ach vy šašci! Tak o co jde?“ Než se ale dočkala odpovědi z obytné místnosti se ozvalo lehké klepnutí. Oba kluci sebou nepřirozeně škubli. Zdenek zaúpěl, Miloš se dokonce chytil za hlavu. „Co je zas tohle?“ podivovala se už doopravdy. „Myš,“ zopakoval Zdenek. Vstala a šla se podívat. Opravdu, pod sklenicí objevila právě lapeného hlodavce. „Co blbnete? To je dobře, né? Ji vynesem a je pokoj. Hele, o co jde?“ – „Má ta myš na zadku tlustou modrou čáru?“ – „Co?! Tak hele Miloši, teď mě dobře poslouchej. Nemá-na-zadku-žádnou-tlustou-modrou-čáru. A hned mi vysvětlete proč, protože jinak si budu myslet, že jste se zbláznili. Nemá na sobě žádnou tlustou, a už vůbec ne modrou čáru. Takže?“ Miloš zvedl sklenici i s podsunutou plastovou deskou a překvapivě obojí důrazně položil na stůl. „Takže co teď?“ zeptal se Zdenek. Petra se chtěla začít znovu rozčilovat, ale Miloš ji pohybem ruky zadržel. Řekl: „Moment. Chápu tě, ale teď chvíli počkej. Tohle si musíme vyřikat nejdřív my dva. Zdenku, Petra se vrátila, hned mi dej moje peníze.“ – „Ještě ne.“ – „Proč ještě ne?“ Zdenek odešel do předsíně, vrátil se s jednou stokorunou a podal ji Milošovi. Ten ji nezvykle ledabylým způsobe strčil do kapsy košile. Pak řekl: „Sám jí to povím, ty mlč. Jsi fakt blázen. Nebo jsme oba blázni, ale ty větší. Jen si to Petro poslechni, bude to stát za to. Takže tadyhle ta ta myš, ta je minimálně patnáctá, kterou jsme od včerejška chytli. A on mi bude ještě dál tvrdit... Né, takhle né, budu ti to vyprávět pěkně od začátku. Ať si to užiješ.
Jen co jsi odešla, chytla se myš první. V klidu jsme si ji prohlídli, opravdu vypadala hodně a hodně čistotně. Vzpomněli jsme si při tom na tebe, jak jsi se o nás nehezky vyjadřovala. Pak jsem ji já osobně odnesl až úplně dozadu do zahrady a tam hodil za plot. A pak se chytaly další a další. Teprve po nějaký době jsme se pustili do hledání možnejch otvorů ve stěnách, kudy by se sem mohly případně vracet. Jenže takovou díru jsme nenašli. Nebo tu ani žádná nebyla, protože tenhle domek je sice starej, ale jen dobře udržovanej. No a tenhle náš chytrolín se pak pustil do prej logickejch úvah, kolik může mít taková průměrná myší rodina členů. Taky jsem se tomu smál, jako teď ty. Nejdřív. Bylo to sice hloupý, ale vtipný. Poslouchat ho, jak vztahuje zvyky lidskejch rodin na společenství myší. Došel k tomu, že jedno místní osazenstvo nemůže mít víc jak devět členů. A tak, když jsme chytili devátou, navrhl, že dál už pastičky líčit nebudeme. Jenže to už jsem byl naštvanej. Jestli tu žádná další neni, dobře, ale chci mít jistotu. Takže past znovu nastražíme a nikdo se do ní nechytne, když tu teda žádná neni. Tohle je zas podle mě logika. Nakonec jsem Zdenkovi navrhl, že já sám osobně nalíčim pastičky pořádný. Pár jsem jich támhle u botníku našel. Takový ty klasický, natahovací s pérem. Ale to že prej né, že on to prej dokáže vyřešit sám. A dokonce se i vsadil. Jo. A od tý doby se tu na něj celou noc musim dívat, jak odnáší jednu myš za druhou. A vždycky když se vrátí tak řekne - tohle byla už určitě poslední.“ – „Teď naposled jsem to neřekl.“ – „Mlč, jsi blázen. Neřekl, ale tvářil ses tak. To bylo ještě horší.“ Přerušila je: „Moment. Tohle všechno bych pochopila. ale vrtá mi hlavou, dovolte pánové, ta myš s modrou čárou na zadku.“ Miloš pokračoval: „Podle mě se vracej pořád jedny a ta samý. Stačilo by teda zlikvidovat dvě tři a byl by pokoj. I Zdenek souhlasil, že takovýhle recidivistky si zaslouží bejt opravdu přísnějc potrestaný. A že když se to dokáže, že i on bude pro - přísnější potrestání. Příští úlovek jsme potom společnejma silama označkovali. Už jsem z něj asi fakt začínal taky šílet, když jsem mu v tom pomáhal. A jak se přitom nafukoval. Protože on měl totiž ten fix, zatím co myš by se prej označkovat notebookem nedala. Strašlivý. Mám už toho dost. Tak teď tady čekám na modrou myš. A víš proč s nim mám ještě trpělivost? Protože bych strašně, ale strašně rád viděl, co by s ní tenhle vůl pak udělal. Jak by ji přísnějc potrestal. Protože to řekl, že by ji zneškodnil. Už jsem se ho na to párkrát ptal, co by jako udělal prakticky. Ale vždycky se vyhne odpovědi. Že prej to pak zvládne, a že je zbytečný o tom mluvit dopředu. Když si to tak představuju, mohl by ji nakonec i seřvat.“ Miloš začal mluvit šaškovsky na myš. Nekřičel, nehezky se ale pitvořil: „Ty krávo jedna blbá zlá a nekulturní.“ Potom se ale hned otočil ke Zdenkovi a řekl: „Takhle ji ztrestáš? Takhle jí přesvědčíš, ať už nás nechá na pokoji? Pak se obrátil na ni: „Petro, vsadil jsem se o stovku, že to tady nevychytá do tvýho návratu. Ale podívej se na něj! Myš tu všichni vidíme a on znova srdcervoucim výrazem říká - a co když je tahle fakt poslední?“ Pak se otočil ke Zdenkovi a skoro mu zakřičel do obličeje: „Tahle se chytla až po příchodu Petry! Vyhrál jsem. Jenže je mi to k ničemu, protože jsem nevyspalej, naštvanej a otrávenej. Nemám víc co bych k tomu dodal.“ Pak spustil pomalu Zdenek: „Já bych klidně šel dělat na hřbitov, mě mrtvoly nevaděj. Jenomže já žádnou smrt zavinit nechci. To je přece to nejdůležitější. Copak to nechápete?“ Miloš ale rázně řekl: „Petro, žádám tě o vydání rozhodnutí ohledně myší.“ S odpovědí neváhala. Řekla: „Já jsem pro pastičky.“ Zdeněk přivřel oči a zeptal se: „Pro ty pastičky, který jim budou přerážej páteře?“ Bez sebemenšího zdržení tedy dokončila: „Jo. A sama je budu líčit, a sama ty mrtvolky vyndavat. Sama. Ty s tim nebudeš mít nic společnýho. Stačí?“ – „To je nesmysl Petro. To se přece nedělá.“ – „Dělá.“
–
„Petro! Miloši! Pusťte si zprávy! Americký letadla právě bombardujou Jugoslávii. Předevšim tohle musí hned skončit. Všechno to zabíjení, hned. To je naprosto nejdůležitější.“
Krátce bylo ticho, pak se ozval Miloš: „Ne. Já je budu z těch pastiček vyndavat. Já to potřebuju mít napsaný. Aspoň osnovu, nápady sakra, do příštího pondělí to musim odevzdat. Teď už snad bude klid.“ Zdenek ale začal znovu. To už věděla, že situaci nezachrání ani ona. Pisklavým hlasem spustil: „Takže my tu budeme jako vytvářet umění mezi hromadama mrtvol? O který jsem se sami postarali?“ – „Udělá to Miloš a jenom Miloš. Tebe se to netýká.“ – „Jak to že ne? Jsme přeci kamarádi. Za jeho činy i já nesu odpovědnost.“ – „Protože jste kamarádi? To je blbost.“ – „Co? Že jsme kamarádi? To je blbost?“ Instinktivně se postavila se za sedícího Miloše a dala mu ruku na rameno. Snad jakoby na to čekal. Cítila jeho přemáhání, pak ale řekl: „Jsme kamarádi. Ale až do důchodu tě nebudu utěšovat, protože ti jako malýmu přejeli pejska Damiána.“ Teď zamrazilo i ji. Zdenek vytřeštil oči, celá jeho hlava se nalila krví. Hned nato se ale začala rozpouštět do hloupé beztvarosti. „Tos neměl řikat,“ zašeptal potom. „A v tobě jsem se Petro taky spletl.“ Miloš se postavil: „Takže končíme. Pojďme si sbalit, napíšu si to doma sám.“ Přinesl si boty a během navlékání tkaniček, jako jediný občas něco řekl. ...„S váma bych to určitě napsal líp. A byla by to zábava. Vzpomínáte? Co jsme si toho kdysi navymejšleli.“ … … „Ale nápad je to stejně dobrej - nový šedesátý léta.“ … … „No nic, dětství v háji, jde se makat.“ ... Než kluci domek zazimovali, vylezla na stromovou rozhlednu. Pozorovala provoz tramvají na mostě, prohlížela zapomenuté nádraží. Opakovaně ji ošlehával studený vítr. Hlídkovala u východního úpatí památné hory Vítkov, zase se schylovalo k bitvě. Za zády ale cítila hradby a jistotu důvěryhodného vůdce. Pocit vlastní síly a důležitosti rostl. „Petro, kde jsi? Tak můžeme jít,“ zaslechla Miloše. To už ale byla rozhodnutá. Tady, napůl cesty, zůstat nemůže. Zatočila se jí hlava. Větrné proudy se spojily a kroužily ve spirále jenom kolem ní. Pak slezla z rozhledny a vrátila se ke klukům. Miloš se zeptal: „Co budeš dělat, když máš teď ulitej tejden ze školy? Zůstaneš u ségry?“ A v tom okamžiku poprvé naplno ucítila horečku. Třes a zima krutě projely celým tělem. Zaťala ale zuby. Nikdy se nevzdá. Vždycky bude bojovat. „Ne ne,“ důrazně zavrtěla hlavou. „Teď si pojedu domu odpočinout. Ale sem, na Žižkov, se brzy vrátim. Tady budu mít ještě hodně práce.“
2001 – Prospektor a hledači pokladů I Pavel Stránský se se všemi rozloučil a vyšel před pavilon číslo deset. Rok tady pracoval, aby se vyhnul vojenské službě. Dnes tu byl naposledy. Na terase se ale ještě zastavil. Věděl, jak je to hloupé, přesto čekal. Na Kamilu. Že alespoň teď za ním vyběhne a vyzná se z toho samého, co cítil on k ní. Ubíhaly minuty. Byl studený začátek jara, sledoval desítky havranů, procházejících se po rozlehlých trávnících. Nešlo se odtrhnout od chmurných myšlenek. Ještě nikdy neměl holku, i nedávné dvacetiny oslavil jen s rodiči. Stále u nich bydlel. A o zítřku věděl jen to, že vůbec neví, jak bude vypadat. Tak k čemu mu předchozí rok byl? Všichni si mysleli, že tu musel potkat spoustu lidí a nabýt drahocenné zkoušenosti. Nikomu to nerozmlouval, ale nebyla to pravda. Cítil jen zklamání. To ani ta Kamila nepoznala, jak moc mu na ní záleželo? Nikdy jí to neřekl, ale choval se přeci dostatečně jasně. Měla to poznat. Celý svět byl teskný, vůbec nic mu nevycházelo. Od přilehlého domu se ozval smích. Někdo vyšel z Páté kolony, podniku v druhé půlce budovy. Tam to obzvlášť neměl rád, hospody ho vždy odrazovaly. V Páté koloně sice nerozlévali žádný alkohol, stejně tam ale považoval za zdrogované všechny. Jediný veřejný podnik mezi desítkami budov, obehnaných vysokými ploty a zdmi. Největší blázinec v Čechách, pražské Bohnice. Než tu dál podezřele stát, zašel aspoň tam. Do dlouhé místnosti vymalované červenou barvou, se sochami z drátěného pletiva, visících u stropu. Zastavený čas. Hostmi neustále ti samí lidé, jeden druh pacientů. Tací, co měli pobyt v blázinci raději, než život s povinnostmi venku. Koupil si kávu a vyšel zase ven. Okolo procházela spousta lidí. Lékaři a pacienti, sestřičky, ještě včerejší kolegové z civilky. Mnohé znal a denně vídal, přesto se pozdravil jen s málokterým. Sám také nebyl příliš družný, tihle lidé mu ale přišli skoro polomrtví. Na prášcích tu jsou snad skoro všichni, napadlo ho. Zvlášť to hromadné zneužívání léků, to ho nejvíc štvalo. Kdysi čekal, že se tu především naučí jednat s lidmi. A pomáhat jim. Ale místo toho rok převlékal postele a rozdávat prášky. Přišlo mu, že místním ideálem je nečinný pacient. Otupený, neobtěžující. Který umí správně odpovědět na otázku, jak se má. Dobře. Víc se neočekávalo. Náhle byl ze zamyšlenosti vytržen, trochu se i lekl. Pozdravil ho kolemjdoucí, asi třicetiletý muž s dlouhými vlasy. Poznal ho. Příchozí mu podal ruku, druhou dokonce poplácal po rameni. A hned se ptal: „Ty tu ještě děláš?“ – „Dneska jsem skončil. Vlastně... se s tim tak loučim. Co ty?“ – „Já už tu taky nedělám.“ Nebyl si jistý, jestli se má zasmát. Raději to neudělal. Znal se s tím člověkem z oddělení, byl to bývalý pacient. Kdysi se u nich doléčoval z hluboké deprese. Tenkrát skoro nemluvil, zíral bez pohybu, bylo mu hodně zle. Nebyl to běžný pacient, v očích měl vždy něco podivného. Vedle smutku i jakousi provokativnost. Byl chytrý, ale zvláštní až příliš. Teď mu ovšem přišel v pohodě. Vzpomněl si dokonce i na jméno. Petr. „Byl jsem tu dneska na návštěvě za jednim známym,“ vyprávěl příchozí, „ale už to nikdy neudělám. Bože, jak ten je tu jen spokojenej! Sem taky chodí, do Pátý kolony. Skoro denně. Maj ho tu za společenskýho, chytrýho chlapa. A to je asi největší švanda, protože on takovej fakt je. A zdravej. Jen se mu holt nechce makat, pche. A je březen, takže doma
ještě ušetří za topení. Zlatej život.“ Byla to zvláštní situace. Jak se ten člověk mohl trefil přesně do jeho myšlenek? „To teda,“ řekl a dál nevěděl, jak pokračovat. Nebylo se ale třeba, bývalý pacient si stačil sám: „Ale no jó nó, já vim. Většina lidí je tu fakt nemocnejch.“ Bez přípravy tedy odpověděl: „Ale ty nevysedávaj tady.“ Muž se napřímil, odpověd se mu líbila. Řekl: „Ty vago. Docela čumim že tohle uznáš.“ – „Hmm, vysedávaj tady, ládujou se práškama a předháněj... kdo se víckrát pokusil o sebevraždu.“ – „Přesně tak. Žvaněj blboviny o nějakejch duchovnostech a mystičnu. Jako ten kokot, co od něj jdu.“ – „Tak pročs za nim byl? Když je teda... to.“ – „Hehe, o tom taky často přemejšlim. Asi proto, že mám rád vypjatý a extrémní stavy. U takovejch typanů se pak lehko poznává širší podstata. Byl jsem si ho tu prohlídnout jako v zoologický zahradě. Takovejhle exot ti předvede. Jo jsou to darebáci, tyhle... Snažej se v druhejch vzbuzovat soucit a zároveň si myslej, jak jsou všem nadřazený, rovnou geniální. Dneska se od toho dištancuju, ale svýho času jsem s nima v tom taky trochu jel. Velký škodiči to jsou, velký. Bráněj tomu, aby si většinová společnost, řekněme ti zdraví, na nás zvykli. Že jsme sice jiný, ale zákonitě proto nemusíme bejt uplně nepoužitelný. Jenže to se můžem snažit jak chcem, když nám pak takovýhle zmetci kazej. Ale to je jedno. Jdu zrovna od něj, mám ho plnou hlavu, čert ho vem. Jak se máš ty?“ Odpověděl bez přemýšlení: „Dobře.“ Muž na to zareagoval zvláštním způsobem, jeho zvláštnosti se začaly znovu projevovat. Řekl: „Jo, bejvals ve službě vždycky ten nejoblíbenější. Hodnej, jo, takovej hodnej. Nic tě nedokázalo naštvalo, furts byl v klidu-“ – „To se musí.“ – „Jo? Vidíš, já bych to nesvedl. Ale ty jsi byl zase na druhou stranu... nevim. Co teď budeš dělat?“ – „Zatim nevim. Dám si pár dnů dovolený a pak si něco najdu. Co ty?“ – „Jestli se mám taky dobře? Nebo jestli už necvokařim?“ – „Takhle jsem to nemyslel.“ – „Prosim tě. Se mnou to s nějakejma ohledama nepřeháněj. Sám je k druhejm moc nemám, tak si na mně taky zatrénuj.“ Ne zcela jistě se zasmál: „To je fakt. Zažil jsem tady v Bohnicích leckoho, ale tys byl docela to... unikát.“ A protože k tomu byl vyzván, troufl si i sám zeptat: „Zapomněl jsem, promiň, cos vlastně měl za diagnózu?“ Podivný člověk se tvářil podivně, ale vesele: „Já? Já si myslim, že ani doktoři moc nevěděli. Určitěs to tady zažil, jak během léčby diagnózu často měněj. A když jsem se pozdějc díval do odbornejch knížek, docela se tomu nedivim. Teda, ne že bych se tam nenašel, vlastně přímo naopak. Pročítal jsem si i jiný nemoci a v nich jsem byl taky. Připadal jsem si, jako když čtu horoskop. Všechno bylo psaný tak, aby buď jo nebo ne. Podle toho, jak se to hodí.“ Překvapeně se podivil:„Fakt?“ – „No, trošku přehánim, ale je to tak.“ – „Přeháníš?“ – „Přiměřeně. Jo, trochu se přehánění zastávám. Třeba proto, aby vůbec bylo člověka slyšet.“ – „Vždycky by se měla řikat předevšim pravda.“ – „Ty vago. Ale to snad nevyvracim. S přeháněnim se to snad uplně nevylučuje, ne? Ovšem za maximální upřimnost jsem taky, stejně jako ty. Nevzpomínám si sice, že by se mi kdy vyplatila, ale stejně se ji nehodlám vzdát.“ Řekl: „To jsem rád,“ předchozím slovům ale moc nerozuměl. Za rozhovor byl ale rád, měl důvod tu
dál stát. „Ale jestli chceš,“ pokračoval známý, „tak klidně teď budu mluvit uplně vážně. Protože s tima diagnózama... Já si myslim, že celej jejich systém pujde brzy do háje. Že se duševní nemoce budou dělit uplně jinak. Už brzy, protože... Hele, já fakt doktory a vědce neshazuju. Ta jejich snaha přijít věcem na kloub je velká, ale... něco tomu pořád chybí. Přijde mi, že dnešní škatulky na duševní nemoce jsou prostě zastaralý. Že celý je to stavěný na chybnejch základech. Takže ani to, co já sám měl za nemoc, se mi přes všechny získaný informace nepodařilo zjistit. A doktorum taky ne. Ale ať jen nemelu, takže v mym případě. Měl jsem se za pánaboha a byl z toho šíleně vysmátej. Takže jsem byl maniak. Když jste mi to rozmluvili, padnul jsem zpátky do depresí. Zpátky, protože muj život do tý doby byl jen jeden velkej smutek. I když jsem to maskoval před druhejma a před sebou taky, bylo to tak. Takže když jsem si v extrému prožil obojí, nezdravej smutek i nezdravou veselost, byl jsem navíc bipolární. Dál. Jsem třeba asociál? Jistě, když nejsem schopen žít normálně s ostatníma lidma. A to nejsem, protože já třeba dlouhý tejdny zůstávám doma sám a nepromluvim na nikoho ani slovo. A pak mě to popadne, jdu do hospody, a dokud se nestanu středem pozornosti, prudit nepřestanu. Nebo tamto, jak se to jmenuje, jak člověk dělá pořád dokola jedno a to samý? Třeba si furt meje ruce? Jo, obsedantní kompulze. Nebo obsesivní? Nevim. Jenže pak si zas něco usmyslim a něco nedokážu udělat ani jednou. Řekl: „Ale to má svým způsobem leckdo.“ – „No vždyť právě, to zrovna řikám. Že je to v každym. A buď se to jen projeví víc a nebo míň.“ – „Hmm. Třeba lidi, co seděj furt u televize a přepínaj dálkovym ovladačem. Jednomu jsem to počítal a udělal to dvěstekrát za půl hodinu.“ – „Přesně tak. Dál jsem třeba před tim svym zešílenim dlouhý tejdny nejedl. V posledních dnech vůbec. Byl jsem tak přesycenej pocitama, že mi jíst přišlo nedůležitý. Anorexie. Nebo spánek, taky zbytečnost. Schizofrenii vynechávám, pod to slovo se dá narvat cokoliv. Pak afekt, nezvládaný emoce, to je moje specializace. Paranoidní, že po mě každej jde, to taky. Jako autista jsem vnímal jen sebe a o svejch sexuálních fantaziích a vztazích radši pomlčim. Někdy jsem trapně nejsentimentálnější, pak zase mi vůbec nevadí udělat nějakou krutost. No, snad uplně všechny příznaky duševních chorob jsem u sebe objevil, žádná sranda. Co třeba ještě. Třeba je spousta věcí, kterejch si u sebe skoro až vážim. Přitom je jasný, že jsou chorobný. Třeba o sobě všem všechno řeknu, i když vim, že bych to dělat neměl. Ale já se prostě neudržim, i když je to blbě. Už se s tim ani moc nepokoušim něco dělat, protože… pak to kolikrát bejvá ještě horší. Pořád všechno vidim jako nový, pak to přeskočí a přijde mi zas, že se jen všechno opakuje. Chvilkama vidim úžasnosti, pak zas marnost nad marnost. Chvíli jsem pánbůh, chvíli ten nejzbytečnější. A všechno tohle se mi střídá hodně, hodně rychle. Ale dočetl jsem se tenkrát ještě jeden termín, kterej jsem do tý doby neznal. Hebefrenie. To mě vzalo nejvíc. Jakože člověk pořádně nedospěje a chová se furt jak puberťák. Jo, v tom jsem se našel uplně. Sám bych si teda dal diagnózu hebefrenik, ale - taková zrovna neexistuje. Tenhle termín doktoři používaj jen k popisu částí jinejch nemocí. Prostě, myslim si, že na papíře existuje ledascos, ale skutečnost je jinde. Když si to takhle vezmu, vlastně mi přijde, že blázen je jedině ten, kdo si myslí, že zrovna neni.“ Poslouchal a začínal se mu vracet pocit neurčitosti. Co si o tomhle má myslet? A pak si na něco vzpomněl. Vždyť tenkrát to řekl zrovna on, tenhle člověk, vybavilo se mu jasně. Občas hrávali s pacienty hry. Měly jim pomoct ke zdravějším sebe náhledům. A jednou si od tohoto muže vyslechl několik podivných vět. Musel je připomenout nahlas. „Vždycky si vzpomenu, jak jednou tvrdil, že jsi Němec. Němec, kterej sice neumí německy, ale rozhodně je víc Němec než Čech. Stejně jako prej většina z nás. To si řikal, vzpomínáš si? Docelas tenkrát všechny naštval. A mě, popravdě řečeno, trochu tady.“
Jeho společník se nahlas rozesmál: „Hezky. Já si na to sice nevzpomínám, ale určitě jsem to řekl. Protože jsem si to myslel a myslim si to dodnes.“ – „A neni to trochu divný? Když neumíš ani německy?“ – „Hele, snad aspoň obrysově všichni známe minulost týhle země, ne? Kdo tady žil a jak. Tak si od toho neodmejšlejme to, co k tomu patří taky. Pohádkám se nemá věřit zbytečně dlouho.“ – „Nerozumim.“ – „Předně by si měl každej Čecháček uvědomit, že velkej Němec je jeho táta. Dobrej táta. A že mu má bejt předevšim vděčnej. Děkovat, co ho do života naučil. S mámou nevim, tam si dovedu představit, že by nějaká slovanka po ženský linii přežít mohla, ale český chlapi dneska prakticky neexistujou.“ Zeptal se: „Proč holky jo a kluci ne?“ Petr dramaticky pokračoval: „Protože už Avaři všechny naše chlapy vykastrovali a pár generací plodili děti s našema ženskejma jen oni. My jen makat na poli a zajištovat Avarum zázemí, až se na zimu vrátěj z výbojů. A co Avaři - tohle se nám stalo v dějinách víckrát. Třeba po třicetiletý válce se u nás rodili děti najednou nějak moc švédsky blonďatý. Proč asi? Jsme prostě v prostředku Evropy, tudy armády chodily napříč imrvére a znásilnily si nač přišly. Českej genom? To fakt ne. Po týhle stránce žádný Češi neexistujou. Jó takovej Němec - to je něco jinýho. A třeba nemluvim čistě jen o Němcích. Ale i o jejich kulturnosti, a lidskejch dovednostech vůbec. Co jako my, Češi? Dobře, do těhlech krajů se fakt kdysi prosadil slovanskej kmen. Ale zůstal z něj jen jazyk, to je všechno. Jazyk slovanskej a asijská bojovnost. Jen západ je u nás o kultuře a dovednostech. Optimálního poměru dosáhli tak Maďaři. My už zase kolikrát brali spíš to, co by bylo lepší míjet.“ Bránil se:„Dobře, ale Němec jako táta... to jsi snad přehnal.“ – „Ani náhodou. Proč bych neměl upozorňovat na to, na co jedině můžu bejt pyšnej?“ – „Nevim.“ – „Ale já vim. Každýho z nás někdo vychoval. A když to byl dobrej táta, tak jsou z nás pak dobrý lidi. Dobrý vzoři k opakování, to je čtyřicet procent úspěchu. Bez Němců jsme dodnes byli jen horda s pazourkama. Jen se třeba podívej, jak se u nás říká každýmu druhýmu nástroji napříč řemeslama. No německy, nebo od německýho základu. Proč? Protože od nich k nám všechy dovednosti přišly. Oni nás je učili, nikdo jinej. Vidět svýho tátu pracovitýho a úspěšnýho, v tom je přece základ všechno. Z málokoho vyroste pořádnej chlap, když byl jeho táta lempl. Holt měli jsme na vzora štěstí. Němec je předevšim pracovitej, průměrně dvakrát pracovitější než Čech.“ Ohradil se: „Tohle bych si já netroufl tvrdit. Nevíc se to nedá dokázat, takže-“ Petr se ale nedal: „Naopak. Tohle se dá nejen měřit, i prostym okem pozorovat. Třeba po první světový válce. Němci dostali naprosto šílený pokuty za prohranej konflikt, ale stejně si svojí pracovitostí nazbrojili do dvaceti let na světovou válku novou. A znova. Němci ji zase prohrajou, celá země na cimpr campr, ale oni se zase sešikujou a za dalších dalších dvaceti let zase stojej na ekonomický špici. Tak co jako? To se nedá ukecat nebo přehlížet. Srovnej to s náma. Jsme teď taky dvacet let po zásadní změně režimu. A co je jinak? Takřka žádná změna. Běž ve vlaku na záchod, zas bude zeblitej jako za komunistů. Na Němce prostě nemáme v ničem. Jen se jich držet a učit se. To je jediný, co nám zbejvá.“ Podivný muž pokračoval dál, i když hodně změnil tón hlasu: „Řikáš, že máš rád upřimnost, pravdu. Čoveče, co já bych za takový lidi dal. Aspoň pár jich okolo sebe, když to teda nemůžu očekávat od všech. Jo jo, a nebo aspoň nezamlčovat. A nebo aspoň – před sebou nezamlčovat. Docela čumim, že ty zatim máš trpělivost mě poslouchat. Většina to rychle vzdává.“ – „Proč bych vzdával? Já si povídám rád, když... Ty víš.“ – „A upřimnost?“ – „Jak jako?“
– – – –
„Jestli si to taky někdy dáváš. Upřimně na lidi, co to nečekaj.“ „Tak jako upřimnost určitě.“ „Ale zas to s ní nepřehánět, viď?“ „To jsem neřekl.“
Petr se usmíval s přivřenýma očima: „No, možná to spolu souvisí víc, než se na první pohled zdá. A třeba i ty to někdy děláš. Nebo ne?“ – „Asi jo. I když já jsem spíš klidnější. Nerad přehánim. Většinou se tim něco pokazí-“ – „To je pravda. A nebo něco hodně velkýho získá.“ – „No... nevim. Ale asi jo, někdy jo. Už půjdu.“ – „Já taky. Ale počkej.“ – „Na co?“ – „Jen chviličku. Ještě, ještě... Teď.“ Rozešli se právě v okamžiku, kdy je míjeli dvě krásné slečny. Rychlejší chůzí to vypadalo, že je obejdou zleva. Když ale byli na jejich úrovni, jeho průvodce zkrátil krok a objevil se vedle dívek zprava. Teď byly mezi nimi. A než se stačil alespoň podivit, slyšel Petra říkat: „Nádherné jaro, viďte? Taky ho už cítíte? Pak tu budou tak divoký barvy, co nemaj ani stromy v Průhonicích. A to je už co říct. Tady kamarád by vám mohl vyprávět.“ Děvčata byla také překvapena, jedno z nich se ale nenechalo zaskočit a okamžitě odpovědělo: „U nás jsou určitě lepší .“ – „Opravdu? Nevím nevím. Tedy jedině, kdyby jste byla z Moravy. Na Moravě možná-“ – „Nejsem z Moravy.“ – „Ale stromům rozumíte, to je poznat. Takže přinejmenším slovanskou duši máte. Jste z východních Čech, minimálně. Taky ne? Ale ono je to jedno. Hlavně, když si to umíme užít. Krásný jaro, viďte?“ -Prošli dlouhou alejí, čtyři takřka se neznající lidé. Mluvil spíš jen Petr, cítil se ale příjemně. Za celý rok tu poprvé kráčel vedle krásných žen. U masívního vstupu do celého blázince se ale Petr s dívkami rozloučil a nechal je odejít samotné. Až když byly pryč, zeptal se: „Co je, na co čekáme?“ – „Tak buď na ně venku čekaj jejich borci, nebo tam maj auto. Budeme jim vykládat, že mi budeme čekat na dvojstovku?“ – „No... to asi ne.“ – „Já teda určitě ne. Jestli se zdržíš, pojedem pak dolu do města společně. Protože, víš, já se tady dneska taky loučim. Nebo aspoň mi to tak připadá. Nevim z čim, ale... Taky to cejtim jako ukončení jedný etapy života. Už nikdy nechci chodit za takovejma včerejšíma kamarádama. A už vůbec tady nechci přibejvat jako zákazník. Budu tu ještě pět minut očumovat a pak jdu. Počkáš?“ – „Klidně.“ – „Hmm, mladej člověk, co nikam nespěchá? No jo, no, taková už je doba.“ Sám věděl, jak je to doopravdy. Těch několik minut vedle slečen ho nadchly. Proto s Petrem zůstal. Cestou do města se mohlo ještě mnohé přihodit. Petrovy názory trochu děsily, jeho troufalost ale obdivoval. Byl to dvojaký pocit. Jakoby dělal něco, o čem není zplna sám přesvědčen. Naděje na seznámení s dalšími dívkami ale vítězila. Stáli před mohutným portálem s výhledem na zajímavý kostel. Petr na něj ukázal a řekl: „No jo, křestani. I odsaď si to hlídaj, z blázince. Hezkej kostel, ale jinak - křesťani mě serou. Vlastně všichni, co druhejm cpou, že je jedna pravda. Chudák Kristus. Chodil do kostelů a tyhle manipulanty třískal po hlavě. A zrovna oni ho po jeho smrti nejvíc začli brát do huby. Přitom
všechno co Kristus dělal byla jedna kritika náboženství za druhou. Ale uběhlo pár století a z jeho velkejch revolučních myšlenek bylo nejtěžší kladivo na svobodný myšlení. Mocenský zájmy zvítězej vždycky.“ I když málokdy začínal mluvit první, teď už neodolal: „Co ti udělali?“ Petr se neurčitě zasmál: „Mě nic, ale jen náhodou. Jinak dodnes mrzačej lidi i v mym nejbližšim okolí. Já se vždycky snažim na věci koukat z minimálně dvou směrů a ani jeden z nich neupřednostňovat.“ – „Ale zatim jsi všechno jen zepsnul, nepochválils nic.“ – „Chválu melou všichni, tak já to holt kritikou vyvažuju.“ Jako už několikrát, Petr nečekaně změnil hlas. Teď mluvil vážně a táhle: „Ale zase, že bych všechno zpochybňoval.... Ale no jo, máš pravdu. Jsem teďkonc rozjetej z těch rozhovorů s tim volem. Ale jinak doufám, že nahlížim poctivě zleva i zprava. V dobrym i zlym.“ – „Třeba?“ – „Co třeba?“ – „Tak třeba v čem jsme my, Češi, dobrý?“ – „No jestli to chceš brát takhle, tak je to snadný. Skoro nikde jinde nemá člověk pro rozvoj a život příhodnější podmínky. Vždycky to u nás bylo napěchovaný vlivama ze všech stran. To se nám to žije, v tak příhodnej geografickejch podmínkách. Chceš si poslechnout jak chválim? Stačí to vzít malinko hloubš a hned uvidíš, že žijeme na místě určenym k světodějnym událostem. Z takvýho fleku by vytěžil každej národ, kdyby na něj jako my náhodou trefil. Úžasný místo, neskutečný. Jsme horama jasně ohraničená a chráněná, celistvá jednotka uprostřed Evropy. Všude samejch drahej nerost, polí taky dost, jsme soběstačný. Zvenku vojensky neovladatelný, ani Napoleon k nám nešel válčit, že prej jsou Čechy past. A předevšim, protože jsme veprostřed. Procházej náma dvě osy. Od západu k nám táhne rozum, od východu duch. Ze severu tvrdá zima, z jihu nádherný léta. Hele, předevšim střídání, a nejen teplot. Na takový linii se vždycky děje to nejdůležitější. Přišel náš čas, protože zemská osa se pro nás výhodně naklání. Před tisícem let procházela ta linie severní Itálií, před dvěma tisícema Římem. Před třema Řeckem, před pěti Egyptem. To přece chválou nešetřim, když nás dneska srovnávám s Egyptem, no ne?“ Uznale přesvědčil: „Takhle to taky vidim.“ – „Já spíš cejtim. Nutí nás to rychle reagovat na měnící se extrémy. O výhodnosti našeho postavení jsem nikdy nepolemizoval, to nejde." – „Tak vidíš.“ – „Někdy sám sebe vidim jako tohodle typickej, zemskej produkt. Něco jako... všechny protiklady pohromadě. A o to víc mě štve, že přes to všechno si to porád ničíme. A ve výsledku jsme zas a znova průměrný. Asi jsme opravdu dostali víc než unesem. Smutnej příběh jsme, smutnej. Nebejt lemply, jsme dneska na úrovni Švýcarů. Takovej slabší kanton nebo spolková republika, ale pořád na dvakrát vyšší úrovni než dnes.“ Napadlo ho, že jestli takhle mluví Petr vždycky, musí mít hodně nepřátel. Pak se jím nenechal trochu zaskočit nečekanou otázkou. „A ty jseš taky anarchista?“ – „Jak to myslíš, taky?“ – „Jako třeba já.“ – „Aha. Jasně. No tak jako... K anarchismu jsem měl vždycky blízko. Ale přímo anarchista nejsem. Jak tě to napadlo?“ – „Tak. Asi jsem si představil sebe ve tvejch letech. Šel bys do něčeho?“ – „Do čeho jako?“ – „No něco měnit, třeba trochu násilim. A nebo jsi anarchista teoretik?“ – „To ne. Ale dělat dneska revoluci-“ – „A kdyby se bylo potřeba zastat něčeho důležitýho proti státu?“ – „Tak to asi jo.“ – „No aby ne. Chce to rozfoukat. Mladická chuť je v každym mladym. I když se ji kolikrát snaží
sám potlačit. Tak něco zkusíme, ne? Chce to trochu anarchistický ráznosti. Tož popojeďme.“ Vyšli před bránu, vydaly se k zastávce autobusů. Krátce si vzpomněl, kam se dnes večer musí vrátit. Do prostředí bez vývoje, z kterého neví, jak se vymanit. Byl rád, že ho Petr nenechával v chmurných představách a vykládal své: „Takže jsme si ukázali, že máme podmínky dokonalosti. Ale nastal čas, příteli, podívat se na to i z druhý strany. Doufám, že do toho půjdeš se mnou, jak jsi řikal. Nečekám, že mi budeš veřejně kejvat, ač bych rád. Zatim mi bude stačit, když si to poslechneš a neutečeš.“ Řekl: „Proč bych utíkal? Fakt se nechystám.“ – „Mám s lidma takový zkušenosti, tak uvidíme. Čim teda začnem?“ – „Nevim.“ – „Tak aspoň jednu věc, jednu. Aspoň jedinej důvod, proč se nevidět jen v příznivym světle.“ – „Nevim.“ – „Tak třeba mě nejvíc sere to zneužívání výhod. Jak jsme pyšný na to, o co jsme si sami nezasloužili. Že jsme prostě líný. Samozřejmě ne všichni, procentuelně určitě. U nás je línejch výrazně víc než jinde. Holt nejsme nucený se snažit, v tom to je. Všechno nám sem donesou cizinci. Ne že by se přišli o nás starat, to ne, ale chtěj z tý naší výhodný pozice taky těžit. A my pak žijem z jejich, u nás investovanejch peněz. Alias z toho, co jim upadne za stolu. Těch zbytků je tolik, že nám to stačí na bezpracnou, pohodlnou existenci. Předevšim proto jsme ve světě známý jako nejhnusnější rasisti. My si totiž to svoje příživnictví na druhejch ve vnitřku hlavy uvědomujeme. A proto pořád v okolí hledáme někoho, na kom by jsme si ulevili. Někoho ponižovat a shazovat, nejtrapnější způsob maskování vlastních malostí.“ Řekl: „Rasismus přiznávám. Češi jsou rasisti, to je pravda.“ – „No výborně! Tohle přiznat, sice zatim jen jednotlivost, ale supr. To vůbec neni málo. Dík, udělals mi radost. Mládí vpřed! A snad přijdou i lepší časy. První krok byl učiněn.“ – „Někdy mám pocit, že se mi trochu vysmíváš.“ – „Ale že i sám sobě, možná předevšim, to taky, ne?“ – „No... asi jo.“ – „Takže proto si myslim, že mám asi na to právo, zkoušet to i na druhý. Ještě tě to baví?“ – „Jo.“ – „Dobrá.“ Petrovy provokace ho ale už dostávaly. Chystal se využít první příležitosti, aby také ukázal kus nebojácnosti. Zatím ale mluvil Petr: „Už dávno jsme se měli stát součástí Německa a byl by pokoj. Však by záleželo předevšim na nás, jestli by jsme uchovali náš krásnej jazyk. To nemusí mít s hospodářskou prosperitou nic společnýho. Takhle budeme za Němcema vždycky pozádu.“ – „A tobě to fakt nepřipadá ani trochu divný? Že chválíš Němce a přitom neumíš ani jejich řeč?“ – „Ale řeč je přece věc dílčí. Já o tom přemejšlim... co nejširokospektrálnějc. A s tou řečí, no jo. Neumim, a asi proto, jak strašně mi záleží na přesnosti vyjadřování. Stěží si to stačim srovnat v jazyce rodnym, natož to převádět do druhýho. Uznávám, to je na mě moc. A s jazykama jsem měl vždycky problém, i s tou proklatou angličtinou.“ – „Jenže nikdy Němce neospravedlníš za to, co nám provedli za druhý světový války.“ Došli právě k zastávce a nejdřív to vypadlo, že Petr neodpoví. Když už skoro uvěřil svému vítězství, teprve řekl: „Jo, tim to posrali. Sobě i nám zároveň. Byli nejkulturnější a nejpracovitější národ, tak se holt u nich jako u prvních projevilo to, čim byla nakažená celá Evropa. Myslim zblbělý rozdělování lidí podle ras. Byl to mor tý doby a v Německu propuknul vší silou. Já to beru tak, že vzali tu nelidskou vinu na sebe. A předvedli to, co už od tý doby víme, že je naprostá blbost.
Prostě nacismus a fašismus nebyl německej, jen tam vykvetl. Protože na nejlíp obdělávaný půdě, bohužel, nejvíc se daří i plevelu. Tenkrát Němci doplatili na to, jak moc jsou dobrý.“ Řekl: „To nesouhlasim,“ ale Petr nevzrušeně pokračoval. „Já budu vždycky brát vážně všechno, nejen líbivý výseky. Jo, Němci tu tehdy praktikovali teror. Samozřejmě neomlouvám žádný vraždění. Ani jejich organizovaný, ani naše barbarský při jejich poválečnym odsunu. Protože to jsou taky fakta. A ať si je do celku zapracuje každej, kdo se nebojí. Němec tě nechal popravit na základě zákona. Idiotskýho sice, ale zákona. Čech pak vraždil podle. Ne na základě viny, ale stejně prašivě, jako bylo třeba likvidování celýho židovstva. Kolektivní vinu předevšim odsuzuju. My dobrý, oni zlý, takhle to nejde. Nemluvte o mym tátovi špatně. No posral to, no. Učil nás, vychovával, ale když jsme se chtěli osamostatnit, tak to v tom okamžiku neustál a dělal scénky. Tak jsme ho museli opustit násilim. To se stává i v mnohejch rodinách, nejenom evropskejch národů. Nejde jinak, než nejdřív každej sám. A teprve když to zvládne, teprve pak začne nová etapa spolupráce. Snad nás vezmou do evropský unie co nejdřív. A s Němcema pak, vrátěj se i dobrý časy.“ Řekl: „Vůbec nevim, o co ti jde.“ – „No, asi se mít dobře, jako každýmu. Nemyslim si, že toužim po něčem jinym než ostatní. Ale způsoby, jak se úspěchu dopracovat, ty mám jiný, to je pravda." – „A jak teda... nahoru?“ – „No jak už jsem řikal. Nevyčlenovat se, nebejt namyšlenej. Vážit si všeho dobrýho co jsme dostali. Pracovat s tim. Přebírat a spolupracovat se všim, co je jiný a dobrý. Jo, multikuturalismus, to nám chybí. Dneska se to bere jako móda, ale je to jediná možnost. Nediv se mi, že vidim předevšim ty nepodarky. Úspěch už jsme měli, my Češi, tolikrát na dosah. Ale vždycky jsme si to posrali. To je k vzteku, uznaj. Vem třeba, jak to tu vypadalo ještě na začátku dvacátýho století. Myslim tu mnohonárodnostní společnost. Češi, Rakušáci, Němci, Židi. To prostě bylo úžasný, mimořádně výhodný pro všechny. Ať jsme byli příslušníky jakýhokoliv státního celku, možnosti byly skvělý. Jenže zase jsme to posrali. Židy jsme nechali povraždit všechny, pak zpřetrhali i většinu spojů s okolnim světem. A i co tu zbylo, co tu naši předkové budovali po jedno a půl tisíciletí, i to jsme pod vlajkou idiotskejch komunistů zničili. Posrali jsme si to sami. Těžko už někdy dostanem podobnou šanci.“ Potom Petr zaťal ruce v pěsti, zvedl vysoko bradu a nečekaně, bezostyšně zařval: „Če-ši, Če-ši! Mistřííí. Kdo-ne-ská-če-ne-ni-Čech. Mistří!“ Z protějšího chodníku na ně zamávalo několik procházejícím mužů. Bál se, aby nepřešli k nim a nezjistili, jak ironicky to Petr myslel. „Kreténi,“ odfrkl si jeho společník. „přitom většina z nich neumí ani bruslit. Jak tyhle se zasloužili, že jsme třikrát po sobě vyhráli mistrovství světa v hokeji? Ale přihlásit se k úspěchum někoho jinýho, to jim jde. Jak je idiotská kolektivní vina, stejně ubohej je i kolektivní úspěchu. Všichni tady melou o Žižkovi a nevěděj, kdo byl Prokop Holý. Usíraj se ze zmatenýho Husa, ale stejně tak upálenýho geniálního Jeronýma Pražskýho neznaj. Jo, sere mě to. S tim sportem taky. Češi, protože nic pořádně neuměj, doháněj si sebevědomí ve sportu. Dělá se to tak, že stát ty jejich hračičky dotuje z daní ze sázkařský činnosti. To jsou hodně velký peníze, ve středověku se jim řikalo daň z hlouposti lidské. Tohle Němci nemaj zapotřebí. Ty maj skutečný výsledky, nemusej si na nic hrát. Ale kdo ví, třeba si i oni udělaj malou radost. Ekonomicky jsou na tom výborně, tak taky strčej pár milionů do sportovních center pro děti. A za deset let budou vyhrávat ve všech disciplínách. Jestli to ti Němci udělaj, tak pro radost, určitě ne z nezbytnosti. A už vůbec ne na úkor podpory vědy jak u nás.“ Na zastávku přibývalo lidí, měl strach, aby se výkřiky neopakovaly. Řekl: „Tak aspoň neprovokuj,
co kdyby-“ – „Co kdyby, co? Bojíš se?“ – „Ne. Ale je to zbytečný... provokovat.“ – „A mlčet je lepší? A co důstojnější? Bezpečnější?“ – „Já nevim.“ – „Ale víš. Dobře víš jak to je.“ Vlastně si doposud myslel, že Petrovi brzy dojdou síly a zklidní se. To se ale mýlil, dál se rozdivočoval. Snad by bylo lepší ho opustit, jenže Petrovi pohledy už směřovaly k dalším dvěma dívkám. To bylo rozhodující. Řekl: „Ty fakt jedeš.“ – „No jo, no. Ale furt to tak nemám, to bych kecal. Dost je to o tom, že já vlastně s lidma moc nebavim. Spíš jsem furt doma zalezlej, čtu si a nebo kdo ví co. No a když pak jednou za čtrnáct dnů vylezu, tak mám holt přetlaky. Ty musej ven. Dneskas to schytal ty, hehe.“ – „V pohodně.“ – „Ať. Diskuze svědčí všem. A tomu, komu je to nejmíň příjemná, tomu nejvíc. Jo, přehánim, máš recht. Ale dělám to proto, protože je to třeba. Aby si těhlech věcí začli všímat i ostatní. Že je to nebezpečný? Je. Ale já chci bejt na sebe hrdej. A třeba i za cenu nějakýho toho úrazu. Chci bejt hrdej na to odkud jsem a kdo jsem. Chci bejt hrdej na svuj národ, na svojí ulici. Chci vylízt ze svý sebezahleděnosti a pak dál. Do města, do kraje, celýho světa. To je moje tužba. A mánie, ať se klidně udám. Ale já to takhle chci a prostě to tak bude. Myslete si o mně co chcete, stejně na sebe udám všechno. Ale jeden příznak divnosti si přece jen upřu. Ve všem jsem blázen, ale nejsem línej. Vždycky se budu snažit něco dělat, mě v koutečku čekat jak to dopadne nenajdete. Někdy jsem smutnej a zalezlej, ale stydim se za to, protože já bych se měl snažit pořád. Od toho tu jsem. Ne, nemusíš to řikat, povim to sám. Jsem nafoukanej a ješitnej. Vim to. Ale chci bejt prostě platnej, takže nejprv slyšenej. Důležitý je... Podívej!“ Petr bradou ukazoval na přicházející černošku: „Nádhera, co? O tohle jde, o různorodost. Mísit kultury, geny, šťávičky všechny. Sakra ta je nádherná. Podívej se dneska na naše český holky. Já je nechci shazovat, ale faktem je, že začínaj bejt jedna jako druhá. Jsou slušný, ale kde je ta věhlasná krása českejch ženskejch? Kde? V prdeli. Křížíme se tu pořád jen mezi sebou a - to je špatně. Se boha podívejme, jak nádherný míšenky běhaj třeba po Amstru. A já ještě ani jednu takovou neměl. To jsem poctivej chlap? Křížit se mezi sebou máme, a co nejrozmanitějc. Že tohle je správný a zdravý, to se nedá popřít. To je zákon, to je biologie. Naše česká zahleděnost do sebe je prostě chorobná. Proto to s náma jde poslední dobou s kopce. Pokud se v tomhle nezměníme, máme smůlu a zhnijem.“ -V autobuse se postavili za hlavy sedících slečen. Čekal, že Petr něco udělá, ten ale i promluvil až na Kobyliském náměstí: „Tak tady bude brzy stanice metra. Už se jedou zábory, kde asi bude šachta? No jo, no jo, Praha dala peníze, teď už to umíme rychle.“ Odpověděl mu bez pochopení souvislosti: „To je dobře.“ Průvodce si to asi uvědomil a vysvětloval: „Víš, kdysi, a docela dlouho, jsem se tim živil. Kopal jsem metro. Každej den jsem fáral. Byla to určitě nejchlapáčtější práce, co jsem kdy dělal. Tož, bude se mi po ní trochu stejskat, ale už se nedá nic dělat.“ Byl rád, že mohl před slečnami něco říct: „Jak, nedá se nic dělat? Tomu nerozumim.“ Petr se uchechtl: „Vždyť tohle víš stejně dobře jako já. Jsem orazítkovanej. Tu záležitost od vás mi už z papírů nikdo nevymaže. Jsem zkrachovalej horník. Můžu jak chtít, dneska mě už nenechaj razičum
ani připravovat materiál z povrchu.“ Snažil se ho povzbudit: „Snad přece... neni všem dnum konec. Spousta lidí se vyléčila a pak jsou uplně v pohodě. Můžeš dělat cokoliv.“ Petr podivně zakoulel očima: „V některejch věcech - konečná.“ – „Nevim.“ – „No já to teď zakoušim, věř mi. Žádná sranda.“ – „Ale-“ Ovšem Petr teď nechtěl povolit ani v nejmenším, skoro se rozčiloval: „Podívej, dali mi částečnej důchod. Z toho tak zaplatim nájem, jedno teplý jídlo denně a šmitec. Samozřejmě se mě tak snažej přimět k návratu do pracovního cyklu. Pokud bych to neudělal, ze svý ubohosti bych se po čase zastřelil. Maj to dobře vymyšlený, ne doktoři, ale takový ty kapitáni zdravotního průmyslu. A popravdě, ani na ně se nezlobim. Příroda taky odstraňuje poškozený jedince.“ I když ho litoval, svojí situaci stejně považoval za desetkrát těžší. Petr pokračoval: „K penězum mě už nepustěj, to je hmotná odpovědnost, státní služby nic, zbrojní pas mi nedaj. Co ještě... jo děti! Na děti prej bude lepší, když nebudu moc mluvit.“ Raději na to nic neodpověděl. Dojeli na holešovické nádraží, přestoupili na metro. Až tam Petr zase promluvil. Zeptal se: „Skočíme ještě na pivko?“ Alkohol nepil, přesto odpověděl: „Klidně.“ Vyšli z podzemí u městského muzea a Petr se zase postavil na zastávku autobusů. „To ještě někam pojedem?“ podivil se. „Můžem zajít někde tady.“ Petr se s úsměvem ohradil: „No dovol? Jestli do putyky, tak jedině k nám, na Žižkov. Teď už je to jen jedna zastávka. Do hospody jedině na Žižkov. Prahu mám taky rád, ale pořád je to jen nudný předměstí Žižkova.“ – „Ale jo, klidně. Máš to tam asi rád, když jsi odsud.“ – „Odsun? Ne, mě ne, žádnej odsun.” – „Řekl jem odsud, ne odsun.” – „Já vim, jen jsem blbnul. Ale nejsem ani odsun, ani odsud. Já jsem spíš takovej přísun, nejsem původem z Prahy.“ – „Aha.“ – „Ale Žižkov mám rád, to teda. Když se podíváš na mapu Prahy, je to střed, co nese na svym hřbetě celou Vltavu. Jen Karlín si hodil přes hřbet, aby se trochu míň odřel.“ Na Žižkově zašli asi do hospody nejbližší. Pochválil interiér a než se rozkoukal, Petr už objednal dvě piva. Nemohl s tím nic udělat. „Jo jo,“ říkal ten podivný člověk, „žižkovská hospoda, to je pojem. Já teda fakt přišel do Prahy až v osmácti, ale jak jsem prvně čuchnul k Žižkovu, už mě to nepustilo. Nejdřív jsem sice bydlel na dělnický ubytovně v Hostivaři, ale když jsem jel přes Žižkov ráno tramvají do práce, už tenkrát jsem to cejtil. Električka to dolu Seifertkou stěží ubrzdila a všechnu tim vznikající energie jakoby nevracela zpátky do drátů, ale přímo do mě. No posuď sám. Neni v republice místo, kde by bylo třeba víc hospod na metr čtvereční. A kde se lidi nejčastějc seznamujou než v hospodě? Snad jedině v práci a ve škole, jedině. Žižkov je zvláštnost v jinak lidsky chladnejch Čechách. Všechno se tady děje rychlejc. A otevřenějc než ve zbytku města. Si představ, co to pro mě bylo, když jsem tu jednoho dne takřka náhodou zakotvil. Novej, nejnadějnější svět. Životní šance. Takže já, i když nejsem odsud, o sobě často tvrdim, že přece jsem. Jen že jsem o tom prvních dvacet let nevěděl. Teď si to užívám naplno, jsem prostě typická místní náplavenina. Všiml sis toho? Že jak má člověk něco odjakživa, jak si toho neváží? Ale když se dopracuje k něčemu, co vlastně vůbec nečekal, to je pak hned něco jinýho. Takže my, co jsme přišli na Žižkov dodatečně, jsme vlastně žižkovský víc než ty, co se tu narodili. Rodilý odsud zas utíkaj do Dejvic.“ – „Ale mít to tu rád kvůli hospodám... Tahle je asi tvoje domácí, viď?“ – „Naopak příteli. V týhle knajpě jsem poprvý v životě. Takhle mě to baví, takhle to dělám.
–
Vždycky jdu do jiný. Zkoušim. Asi něco hledám. Ovšem pivo maj dobrý, ne?“ „Asi. Já na pivo moc nejsem.“
Petr se nenechával ničím vyrušovat a mluvil dál: „Jo jo, hezký město tenhle Žižkov. Muj. Ale taky už to měl nahnutý. Stačilo pár let a komunista by nezplanýroval jen třetinu baráků, ale všechny. A toho dalšího marastu a zvěrstev co tu nadělal, fuj. Třeba na Kostničáku, nejhezčim náměstí, postavil uprostřed trafostanici. Dobytek blbej zlej rudej.“ – „No ale...“ – „Co?“ – „Napadlo mě, že když se ty komunisti pořád oháněli tim, jak všechno dělaj pro dělníka, tak proč jim zrovna vadila dělnická čtvrt?“ Petra jeho zájem rozradostnil: „Vidíš to, správně. To se zeptá málokdo. Je to tim, že Žižkov dělnická čtvrť nebyla. To se jen tak tradovalo z dob jeho výstavby. Pak tu žili spíš maloživnostníci, střední třída. A tyhle lidi byli pro komanče ty nejnebezpečnější. Šlechtici a hodně bohatý ani ne, protože těch bylo málo. Na ty stačil jeden dekret, majetek se jim znárodnil a bylo. Ale co s většinou národa, co ze střední třídou? Tu nemůžeš jen tak vytáčet, ty by se mohli začít taky bránit. A tak na to šli záludně, tak jak to právě darebáci levý nejlíp uměj. Začli ničili podhloubí. Rozrušovali komunity a lifrovali lidi do okolních čtvrtí. Jo, předevšim tý naší skutečný soudržnosti se báli, soudruzi. Tady se vždycky žilo pohromadě. Všichni se znali, vysedávali před domama. Prostě svobodná republika žižkovská.“ Po zmínce o svobodné republice si Petr vynutil další přiťuknutí sklenicemi. Pak ale pokračoval hodně odjinud: „Víš co jsem se tě chtěl zeptat? Jak to dneska hodnotíš, celej ten systém tam, na kopečku. Cos tam za ten rok viděl?“ Nemusel o tom přemýšlet, zaobíral se tím celé dny. Napadlo ho, a trochu se tomu i usmál, že teď si bude stěžovat on: „No, žádná sláva,“ začal. „Je to blbý, ale odcházim... hodně rozčarovanej. A potom, co jsi před chvilkou řikal, je to snad ještě horší. Jak mám třeba rozlišit, kdo je blázen a kdo neni? Ty třeba mluvíš docela rozumě, jen podle těch diagnózy... A spousta jinejch zase, i leckteří doktoři tam, jsou přitom uplně mimo. A nebo můj táta. Ale to už vůbec nemá cenu srovnávat. Mně nejvíc mi vadí zneužívání léků. Cpou je tam každýmu, jen aby měli co nejmíň práce. Mi přijde, že pacient, co se jen kouká do stropu a nehejbá se, je vlastně pro personál ideální.“ Petr ho nenechal dlouho mluvit. Řekl: „Taky to tak vidim. Přitom nepochybuju, že se tam o nemocný stará určitě hodně poctivejch lidí. Chyba je v systému, jistá věc. Snad už se to brzy změní.“ – „A tobě? Co tobě tam vadilo nejvíc?“ – „Mně? Vždyt mě znáš. Všechno. A nejvíc asi... Že s náma jednaj jako se stádem ovcí. Asi aby jsme ostatní nerušili od práce a placení daní. Všude na světě léčej psychicky nemocný v malejch centrech, u nás naženou blázny z půlky republiky do jedný mega velký ohrady. To je špatně.“ – „Určitě.“ – „Ale o tomhle se bavit pořádně, to by jsme museli začít... víc z hloubky. Třeba si nejdřív ujasnit, kdo takovej blázen vůbec je. Každej si totiž myslí něco jinýho. Dokonce ani školený doktoři se zas tak nedohodnou. Kdo blázen je a kdo neni, to záleží spíš na..., řekněme, na společenskym nastavení. Moderní člověk nemá o nic větší právo bejt blázen než ve středověku kacířem. Dřív tě krotili bičem, pak studenejma sprchama, dneska práškama. Moc se nezměnilo. V každý době je za šílenýho považovanej někdo jinej. Třeba ještě před padesáti by nás za honění si ocasu považovali za úchyly, homosexuály nechávali z fleku vykastrovat a podobně. A dneska? Stěží půl století a ledascos je skoro opačně. U nás ne, my jsme sto let za opicema, ale japonskej psychiatr smutný dámě v přechodu předepisuje rovnou vibrátor. Na pojišťovnu, samozřejmě. Podle mýho jsou blázni všichni. Každej se aspoň v něčem odlišuje od průměru. Takže společenský nastavení, jak
řikám, to to určuje. A buď je naše přirozená odchylka zrovna tolerovaná, nebo holt máme smůlu. Ale úchaláci a blázni jsme podle mě všichni.“ Zeptal se: „A ty? Myslim jak ty, osobně.“ – „Osobně? Jak já sám, osobně, jsem se zbláznil?“ – „Nevadí ti, že se na to ptám?“ – „Určitě nevadí, naopak. Děláš mi radost dotazovánim. Sám jsem tě ještě v Bohnicích prosil, ať si na mě natrénuješ. Trochu víc tý upřimnosti nebo čeho.“ – „Otázky a upřimnost-“ – „To taky nemá od sebe zas tak daleko. Většina lidí se raději neptá. Protože přinejmenšim podvědomě ví, že už jenom volbou otázky na sebe hodně prozrazujou. Ale v tomhle já jsem pravej opak. Já si v tom přímo libuju. v sebeodhalování.“ – „To jo, všiml jsem si.“ Petr se opět divně zatvářil. Začínal si na to ale zvykat, stejně jako na jeho divoké gestikulace. Pak pokračoval: „Takže, jak jsem k tomu přišel? No, posuzovat sám sebe, to je ošemetný, subjekt objekt... Ale co to nezkusit.“ Třicátník s dlouhými vlasy se díval z okna, bylo vidět, jak přemýšlí. Pak začal: „Narodil jsem se v roce sedmdesát jedna. Tenkrát zrovna první poválečná generace zjistila, že je to znovu všechno v prdeli. Nic se nezměnilo. Ze světem že se nedá nic moc dělat a určitě to nedokžou květinový naivové. Umřel Hendrix, Joplinka, a když se schylovalo i na Morrisona, narodil jsem se já. A tady u nás, v Čechách, to bylo ještě horší. Totalitní režim zase přitvrdil, ve zlosti, ale ještě víc ve stupiditě. Začínalo dvacet let naprostýho balastu. Všechno bylo špatně, všichni to věděli, ale museli držet hubu. Všechno smrdělo zatuchlinou, hodně blbá doba na dětství a dospívání ti povim. Všichni zavřený v kleci. Ostnatý dráty s elektřinou kolem celý republiky nebyly obrazný, ty tam fakt byly. Svět jako kriminál, kde jsme měli bejt jeden jako druhej. Jedna šablona, každej se do ní koukej natlačit. Prej když budeme všichni stejný, proto prej budeme šťastný. Taková blbost. Do řady, poslouchat, opakovat, jinak mlčet. Doprdele. V tý době, i v pozdnim dětství, kolikrát jsem tomu i já věřil. Normálně vědomě jsem si lhal, aby si od tý bezmoci a samoty aspoň na chvilku odpočinul. Si mě představ, jak spim s pionýrskym šátkem pod polštářem. E! Dokážu si proto snadno představit, jak tomu tlaku většina lidí podlehla, a dodnes v nějaký to rovnostářství věří. Strašně jsem to chtěl jinak, ale prostě to nešlo. A tak jsem se zavřel do sebe. Nic si nenamlouvám. Zavřel jsem se do sebe společně se strašlivou zlobou. Ke všemu a předevšim ke všem. Však mě nenávist učili odjakživa, dokonce i jeden z rodičů. Možná bych v tom věku byl ještě zachránitelnej. Třeba by stačilo, kdybych měl vedle sebe jednoho jedinýho, důvěryhodnýho, schopnýho dospělýho. Jeden by stačil, co by si mě vzal do parády. A nebo mě měl rád, to je jedno a to samý. Ale měl jsem smůlu, neobjevil se. Pak školka v nějakejch čtyřech letech, první šok. Pak v osmi první rozumový uvědomění, že na světě neni v pořádku vůbec nic. Podvědomě ve čtyřech, vědomě v osmi. A od tý doby už vidění života jen jako pekla se všim všudy. Už tehdy jsem byl šílenec. Všechno všechno všechno. Všechno hrozně bolelo, ničemu jsem nerozuměl. S různejma obměnama a periodama to tak mám dodnes. Asi navěky. Jo, všechny naše psycha jsou z hloubky dětství. Nejistota. Svět, kde si nemůžu bejt jistej ničim. Nejdřív svejma nejbližšíma a pak už ani sebou. Snad se s tim mnozí dovedli smířit tak, že to přehlíželi. Ale to jsem nedovedl. O všem jsem musel porád přemejšlet, to se nedalo zastavit. A rozumem jsem čim dál víc docházel k tomu, že takhle to prostě je a navždycky bude. Bylo to takový peklo, už tenkrát, že jsem vlastně doufal, že mě to co nejdřív umučí. Ani představit si
nešlo, že bych to ustál. Úvahy o smrti, jo, už tehdá. Ale ona nepřicházela. Snad jsem se o ní i snažil. Vlastně určitě, když si vzpomenu, jaký nebezpečný věci jsem jako malej kluk dělal. Přehlížet jsem neuměl a zastavit se taky ne. I když jsem mlel hrozný blbostě, dělal hrozný věci s hroznejma výsledkama, nešlo nedělat nic. Furt jsem někomu ubližoval, sobě, druhejm, ale pasivitu a neexperimentování bych nezvládl ještě víc. Nebylo to žádný hrdinství, jen nějaký nutkání všechno zkusit. A nic neopakovat dvakrát. Jen podržet mámě vlnu, když ji potřebovala vypranou smotat do klubíčka, to jsem šílel.“ Zeptal se: Takže si z dětství pamatuješ jen samý strašlivosti? To snad ne.“ Petr se musel zamyslet, pak zvláštně potichu říkal: „Náhodný výseky. Něco příjemnýho... když jsem zůstal někde sám. Ale celistvějšího nic, jen nesouvislý obrázky. Pak si ale vzpomněl: „Vlastně jo, něco mě napadlo. Představy. Ty se opakovaly a v těch jsem mohl... Jo, jestli na něco hezkýho z dětství, tak na svý vize vzpomínám.“ – „Škoda, že představy jsou jen představy-“ – „Ne! To ne, tyhle bylo skutečný. Já vim že nebyly, ale byly. Zvlášť večer před usnutím, pod peřinou. To jsme s červenym medvědem Míšou lítali raketou do vesmíru. Vydrželo mi to dlouho.“ Přerušil ho: „Tak vidíš. To je fajn, bejt schopen si takhle až zhmotňovat svý sny. To málokdo dovede.“ Petr se zasmál, přišlo mu ale, že dost zle: „No, to je prima. Ale, víš, když máš tuhle představivost a jednou za čtvrt roku se utápíš v horečkách, pak krom hnusů fyzickejch, podá si tě ještě ona. Fantazie, ale tentokrát se svejma děsivejma scénama. Něco takovýho bych nepřál ani svýmu největšímu nepříteli. Jestli něco je bolest, pak nevim, jak nazvat tohle. Tohle je to mnohokrát horší. Zatrnulo mu, protože trochu si to představit dovedl. Petr vyprávěl věrohodně, rukama stále doširoka rozkládal: „A s věkem se to jen stupňovalo. Čili propadal jsem se do sebe, do pekla, čim dál hloubš. A blížila se puberta. Puberta, to je roztržení přetlakovanýho kotle u každýho, co pak u šílence z principu. Navenek jsem stíhal ještě ledascos zamaskovat, ale dovnitř, peklo na entou. Mezi čtrnácti a osmnácti jsem jen seděl doma a čuměl do zdi. Prázdno, žádnej smysl, důvod, nic. Všechno bylo špatně, já byl špatnej a - jinak to nebude. Byl jsem i navenek divnej, ale okolí mi to tolerovalo snadno. Ve škole jsem se totiž blbě učil, takže jsem jen seděl celý hodiny doma s učebnicí. Samozřejmě že jsem se neučil, byla to jen efektivní obrana, aby mě všichni nechali napokoji. Jinak jsem měl jen rozostřeno a ty chorobný vize. To bylo moje mládí. Leta, o kterejch většina lidí řiká, že jsou ty nejkrásnější. Jako ve snu jsem odmaturoval, pak náhodou sehnal práci v Praze. Odešel z domova, sice na hustý dělnický ubytovny, ale aspoň něco. Ovšem, změna místa pobytu nic řeší. Zatim mě před zhroucenim zachraňovala práce u metrostavu. To bylo moje největší štěstí v životě, práce tam. Realita. Žádný kecy, žádný fantasmagorie. Něco jako ty ubytovny. Vrátit bych se tam nechtěl, ale co jsem byl nucenej pochopit tam, těžko jinde bych získal. Nečekal jsem, že se něco změní. Já, svět, nic. Jenže tenkrát se muj svět přece jen roztrhl. Přišel rok osmdesát děvět, říkali jsme tomu sametová revoluce. Najednou tržní hospodářství a ukaž každej, co umíš. A já si musel najednou přiznat, že je to se mnou ještě horší. Ne že nemám možnosti, ty teď byly, ale že nemám předevšim dovednosti. Celej život jsem snil o tom moct bejt jinej. A najednou jsem mohl, dokonce se to očekávalo, ale já nevěděl jak. Nebyl jsem připravenej na normální život, prostě, nedovedl jsem se o sebe postarat. Psychicky předevšim ne. Zhruba někdy tenkrát jsm získal byt. A zase, co by za to každej dal. Jenže to samý. Změna místa nemusí znamenat nic. A třeba to i zhorší, když jsem najednou se mohl ze svejma psychárnama zavírat ještě víc. Ještě jsem kopal metro, ale po sedmi letech i toho nechal. Trochu jsem fotil, a
protože se lidi na těch fotkách rádi viděli, chválili mi je o sto šest. A já si z toho vyvodil, že jsem v tom dobrej. A že bych se tim mohl živit. Tak jsem to zkusil. Ale co si budeme povídat, uměl jsem hovno. Takže zakázky nic, po čase bez peněz, pak už jen čínský polívky, bylo zle.“ Napjatě Petra poslouchal. I když se snažil nechávat ve sklenici trochu piva, číšník mu stejně přinesl druhý pulitr. Točila se mu hlava, ale docela příjemně. Petr pokračoval: „No jo, já, umělec. Tak možná jsem nefotil zas tak uplně špatně, ale abych se tim mohl živit, to neni jen o mačkání spouště. Je potřeba spolupracovat, mít odbyt. A to já ne. A zase další magoroviny do sebe. Že když jsem ten umělec, tak svoboda a nějaká až nespolupráce s druhejma je toho největší důkaz. Jak jsem nadanej. Jo, takhle jsem o sobě tenkrát přemejšlel. Slyšíš to sám, už jsem šílel naprosto regulerně. Dělal jsem fotky do šuplíku a věřil, že si o ně zejtra svět přijde poprosit. Přitom jsem se už fakt s nikym nebavil, všichni byli pod mojí úroveň. Zamotával jsem se do toho či dál víc. Chtěl jsem něco, co jsem neuměl. Nesnažil jsem se, možná jsem to už ani sám nechtěl, co já vim. Nevim, ani dneska nevim, tak jsem byl tenkrát popletenej. A do toho to hladovění, fantaskní představy. Hustý poruchy spánku, popletený vztahy s holkama nebo až vyčerpávající masturbace. A pořád čekání v zavřenym bytě. Že si pro mě někdo přijde. Ale víš, já už si tenkrát ani nedovedl představit, kdo by to mohl být. Všechny lidi jsem od sebe cíleně odehnal. Až z dnešního pohledu, dneska to vidim, byla to nevědomá, pomalá a cílená sebepoprava. A že sám bych se nějak smysluplně pohnul? Ani omylem. Vnitřní šílení vrcholilo. V poslednim sebe obrannym cukání jsem si začal vymejšlet. Vlastní představy jsem si tak prokresloval a spojoval, že jsem je nakonec začal brát vážnějc než realitu. Kdysi to byli fantaskní lety do vesmíru, schovanej pod peřinou před celym světem, teď jsem tomu věřil doopravdy. Věřil i nevěřil, šílený to bylo. Nešlo to dýl ustát, musel se bláznit naplno. A taky že jo. Reálně si vzpomínám na poslední dvě holky těsně před tim. Zasadil jsem si je do hlavy jako pochopený protiklady. Pak už si vzpomínám jen na útržky. Ještě jak to vykládám obvodní doktorce, pak od ní ale utíkám. Pak jak kážu na ulici, když teda všemu rozumim. Snažil sem se něco řešit s tramvajema, u obchodu odvázal psa. Viděl jsem billboard, tam anglický slovo latest, to tam samozřejmě taky někdo napsal kvůli mně, protože jsem zrovna uspěl v testu lásky. Takovýhle věci. Poslední si vzpomínám, jak se někomu zpovídám. Asi už v sanitce, co mě trefilo auto.“ Podivil se: „Auto? To jsem nevěděl.“ Petr měl chuť povídat, s chutí pokračoval: „No, Auto. Jak už jsem opravdu věřil, že jsem vyvolenej, něco se stát muselo. To pro tebe neplatěj přírodní zákony a myslíš si, že můžeš klidně skočit z okna. No, a já vlezl pod auto. Co mě přitom viděli, prej jsem šel jak slepej. Pak mi řekli kde, sám si nepamatuju nic. Jen jak se zpovídám tomu saniťákovi.“ – „Vůbec nic si nepamatuješ?“ – „Ne. Až pak, na jipce, když mi začli snižovat anestetika. Jak řvu bolestí.“ – „A pak?“ – „No, to bylo zvláštní. Já vlastně ty svý fantasmagorie mlel ještě nějakej čas. Ale oni si mysleli, že to mám po tom šoku z úrazu, a že se to srovná. A pak to vypadalo, že i srovnalo. Ale bylo to jinak. Já jen přestal ty svý věci o vyvolenosti řikat. Chápeš? Ne že by mě to přešlo, jen jsem jim necpal. Když tomu nevěřej a nerozuměj tomu.“ Zkusil odhadnout: „Ale oni si toho pak stejně všimli.“ Petr ovšem oponoval dál: „Nene, jinak to bylo. Já se fyzicky uzdravil docela rychle, na to jak jsem byl rozlámanej dokonce výborně. Čtvrt roku jen na zádech, čtvrt roku na kolečkovym křesle a už jsem byl venku. Až pak mi to začlo docházet, že žádnej bůh nejsem. Že sice chodim, ale už nikdy to nebude jako dřív. Že je mi třicet a už budu navěky jen slábnout. Až pak jsem začal bejt smutnější a smutnější. A tentokrát už bez přestávek. Po nějakym čase jsem ztratil sílu pokračovat i v rehabilitaci a pak jsem se v tom zasekl
natrvalo. A to už jen bezmoc, až se mi z toho nakonec zastavil čas. Zasekl jsem se v permanentního utrpení. Krutost takovýho stavu je nepředstavitelná. Doplazil jsem se za obvodní doktorkou, ta už se mnou měla zkušenosti, možná to i čekala a - hurá do blázince. Jinak to nešlo. Petrovo vyprávění ho zaujalo, ztrácel před ním poslední, zbytečnou opatrnost. Zeptal se: „Víš čemu nerozumim? Jak si řikal, že si tomu šílení věřil i nevěřil. To je divný, ne?“ Petr zakýval: „Je. A nerozumim tomu dodnes. Koukal jsem na oblohu a přišlo mi, že vidim nový barvy. Věděl jsem, že to není možný, ale viděl jsem je. Věděl jsem, že bůh nejsem, věděl, ale reálně se tak strašně moc cejtil, že i to opačný musela bejt trochu pravda. Věděl jsem, že šílim, a přitom to považoval za správný. Tohle dodnes nejmíň chápu. Řikal jsem, že mi připadá, že jsem měl všechny psychický nemoci. A teď ještě tohle. Nerozumim tomu. Jak doposud Petr mluvil bez přerušování, teď dlouho mlčel. Řekl tedy sám: „Mně se líbí, že o tom takhle uvažuješ. Že si za to můžeš vlastně i trochu sám. A taky že asi věříš, že si od toho dokážeš sám odpomoct. Mě prostě štve ta chemie, ty prášky. To přece neni jedinej způsob, jak nemocnejm pomáhat.“ – „No, neni. Ale na druhou stranu, když už v tom člověk jede, zaplať pánbůh za ně. Sebemenší zmenšení toho utrpení je dobrý. Nebo pro zklidnění agresivního pacienta.“ – „Pomáhat se dá i jinak.“ – „Jo? A jak? Povídánim si? Skupinovou terapie, pletenim košíků? To jsou fajn doplňky, většinou to ale k ničemu neni.“ Přiopilý, rozhodl se zabojovat: „Jinak jsem to myslel. Myslel jsem obyčejnou lidskej přístup, lásku. Pak, věřim tomu, by se většina nemocnejch uzdravila.“ – „Ach jo. Ale nevymlouvám ti to, je ještě brzo. Žádný slova nepohnou názorama dvacetiletýho.“ – „Prostě bejt na lidi hodnej.“ – „Chápu.“ – „Pak ale nevim, proč nesouhlasíš.“ – „Protože to sice vidim uplně jinak, ale až dneska. Nezapomněl jsem, jak jsem to všechno viděl ve tvym věku. Jak? Stejně jako ty. Lennon byl piča zlá, ale v tom měl pravdu. Do třicítky nemaj mladý co věřit zkušenejm.“ Přestával tomu rozumět úplně. Zeptal se: „Jak to myslíš?“ – „No asi tak, že než nějaký ohledy a odvolávky na lásku, tak já dávám přednost odbornosti. Ta taky neni nikdy dokonalá, ale než nedělat nic, alias jak řikáš ty, bejt hodnej, to radši akci s chybama.“ – „Ale já přece neobhajuju... nepomlouvám doktory. Ale....“ – „Teď už máme příteli hodně širokej rozptyl v nejzákladnějších pojmech. Ale to nevadí. Pořád s tebou souhlasim, ač se ti to očividně nezdá. Bejt hodnej je potřeba, já to nepopírám. Pacient musí vedle sebe cejtit souznění. Ale od toho jste tam byli vy, sestry a civilkáři. Ovšem ústřední je lékař. Od něj chci odbornost, žádný hlazení po vlasech.“ – „Hele, věř mi, já tu chemii taky nemám rád. Ale jak na tebe psychická nemoc skočí, ty léky jsou, přinejmenším dočasně, nutný. Vlastně tě s nima zkopou dokulata, abys dostal rozum. To je jako se zlomeninou. Musíš se přestat cukat nebo to nesroste.“ Bylo toho na něj moc, raději trochu ustoupil: „Myslel jsem jen to zneužívání. Ale na tebe ty prášky zabraly, takže se nedivim, že je chválíš. A myslíš si, že se to v dnešních psychiatrii dělá dobře.“ Snaha po zklidnění vůbec nevyšla, Petr se zamračil: „Jak myslíš. Ale já stejně věřit, že to k hodněmu je. Třeba mi dáš zapravdu pozdějš. Třeba za deset let. Já už z toho nic mít nebudu, ani se to nedozvim, ale budu si to aspoň představovat. To taky neni málo. Takže po mym - mise splněna. Máš k tomu ještě něco? Já už moc ne, chystám se domu.“
Pak už moc nemluvili, jen se dívali oknem do ulice. Zrovna se tam daly do divokého rozhovoru dvě bujně dospívající cikánky. Na jeho spolustolovníkovi bylo vidět, jak je z nich unešen. Pak řekl: „Vidíš to, Němec nebo Čech, všichni máme něco stejnýho. Chuť na holky a nebo lásku k pivu.“ Bez přemýšlení doplnil: „A společnýho boha.“ Tentokrát Petr nepochopil. Ani nemohl, proto hned vysvětlil: „Karla Gotta myslim, našeho společnýho boha kultury.“ Přítel vyprskl smíchy, dokonce se i zakuckal. Pak řekl: „Supr hláška, tak to si budu pamatovat. No ale je to předevšim pravda, děsivá. Chtěl bych vědět, co si o nás budou jednou myslet naši potomci. Jak tu padesát let vítězil ve všech anketách o nejlepšího zpěváka furt jeden a ten samej člověk. Naprosto neuvěřitelný. Ale i ty Němci ho zbožňujou. Proč? Národ Wagnera a tohle? U nás to chápu. Co Čech, to muzikant. Špatnej muzikant. Přitom žít tady, v nejvýhodnější pozici, devadesát procent lidí světa po tom touží. A my místo toho… Ale nejsem tragik uplně. Třeba už za nějakejch patnáct let budou mladý Češi jiný kvítka než my. Budou si schopný přiznat, že než se vyprsovat falešnejma modlama, lepší je bejt nedokonalej, ale svůj. Kdo nebude skákat jak sám píská, nebude pořádnej Čech. Lidi na sebe budou hodný. Když uslyší křik mučenýho dítěte v protibaráku, nebudou zavírat okna. Předhánět se budou, kdo to udá na policii jako první. Je jedno, jestli se toho dožiju, ale nemůžem bejt takový ubožáci jako dnes navěky. Nebo jo? Už odevzdaně jen vzdychl: „Už zase zpochybňuješ.“ Petr potvrdil: „Jo? Já tomu řikám jinak. Na jakejkoliv názor vždycky musim přijít s názorem co nejopačnějším, tak. Až potom hodnotit, uznej. O cikánský holce ti leckdo řekne že je ošklivá jen proto, že je tmavší. Já chci taky světlejší, ale tu tmavší taky! S malejma kozičkama i velkejma, blondýnu i brunetu. Všechny si je chci zkusit. Všechny jsou hezký, no ne?“ Ještě si vyměnili telefonní čísla a rozešli si. Kráčel do centra pěšky, myslel jen na jedno. Věděl to Petr? Že ty takřka poslední věty o děvčatech mu budou znít v uších víc, než všechny předešlém dohromady? -Chodil po městě, lehká opilost se mu líbila. Chtěl se také provětrat, aby z něj nebyl cítit alkohol. Ne že by si nemohl dělat co chtěl, byl dospělý, ale proti pití alkoholu se vždy důrazně stavěl. A nechtěl, aby si někdo myslel, že mění názory. Domů se mohl vydat pěšky, cestu měl ale už prochozenou tolikrát, že se raději toulal okolo Václavského náměstí, pak Štěpánskou a dál na Albertov. Přál si někoho potkat. Snad známého, ale ještě raději dívku, která by ho oslovila. Ale začínalo se už stmívat, přituhlo, domů nakonec vyrazit musel. Žvýkal už kolikátou mentolovou žvýkačku, když se blížil k honosné vile v Dejvicích. Byla rozdělená na čtyři velké byty, z nichž jeden patřil jeho rodičům. Už zdálky pozorovat jejich okna. K práci plně osvětlenou kuchyň a obývací pokoj s měnícím se jasem podle televizní obrazovky. Svět jeho mámy, svět jeho táty. A dodnes i jeho jediné zázemí. Až za chvíli vejde do bytu, máma mu začne ohřívat jídlo. Udělal by si to sám, i rád, ale než se zuje, bude už půlka hotova. Až si sedne v jídelně, máma se zeptá, co je nového a co měli dnes k obědu. Pak mu přinese jídlo a vrátí se do kuchyně. Až v osm, kdy začne hlavní televizní pořad, půjde si sednout do obýváku. Trochu stranou, aby nerušila světlem, dá se ještě do pletení. Stejně budou tři nejlepší místa na pohovce obsazena jejím ležícím manželem, spící hlavou rodiny. Vešel, toužebně se podíval do tmy svého pokoje. Pak se ale vydal do zvuků vše přehlušující televize. Otevřel dveře, snažil se být co nejtišší, ale otce stejně probudil. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj,“
zaslechl mámu z kuchyně. „Nazdar,“ teprve potom neurčitě převalil v ústech táta. Pak se dlouze nadechl, aby mohl vypustil dlouhý, útrpný povzdech. Pak hned začal upadat zpět do stavu polospánku. Sedl si v jídelně, poslouchal máminy otázky. Vlastně to ani dotazování nebyly. Šlo jen o to říct alespoň něco. Navíc to už byla léta, co se odučit mámě sdělovat o sobě cokoliv konkrétního. Protože ať řekl cokoliv, stejně ze všeho vyvodila, že by to neměl dělat. Mohlo by to být nebezpečné. A má přeci o něj strach, to musí chápat. Znovu by tak byl plněn pocitem viny za neveselý život obou rodičů. Asi by měl také sedět doma u televizí a jen jíst. Co když bude zítra hůř? Pak tlustý budou hubený a hubený studený, vyslechl by si potisícáté. Z podobně opakovaných mouder se mu dělalo špatně. Ať se mu pak nikdo nediví, že jsou všechny jeho odpovědi tak strohé. Jedl rychle, chtěl se co nejdříve přesunout do svého pokoje. Ale nestihl to, táta vstal z gauče. V rozespalosti, zamračen a otrávený došel do jídelny. Dál se věnoval jídlu, cítil na sobě ale otcův pohled. Věděl, že si na něm přišel ulevit. Zatím měl snědenou sotva půlku, nedalo se tedy předpokládat, že stihne včas odejít. „Pojedeš s náma doufám zejtra na chatu,“ promluvil na něj nejbližší mužský příbuzný. „Jo,“ vzpříčilo se mu takřka v krku. To by snad mohlo stačit, běželo mu hlavou. „Teď už se nemůžeš vymlouvat,“ pokračoval otec, „že musíš i v sobotu do toho svýho blázince.“ Mlčel, nic jiného se nedalo. Otce naštěstí dnes těch pár kyselých vět uspokojilo. Jen než se vrátil k televizi, řekl ještě: „Bys tu stejně celý dny jen vysedával. Celej život to tam děláme s mámou jen pro tebe.“ Konečně se dostal do pokoje. Nerozsvítil, hned si vlezl do postele. Spát se mu nechtělo, byla to obrana. Trochu se uvolnil a hlavou se mu začaly honit nesourodé vzpomínky z končícího dne. Kamila, pořád Kamila. Teď ale už pomíchaná i s mnoha jinými obrazy. Útržky vět, kdo ví odkud. Mlčet je lepší? Objetí dospělé ženy, vzedmutá brada. Praktický život, ovšem. Ale jak? Teprve s opravdickým usínáním se mu vše spojilo do příběhu. Vraceli se s Petrem z válek. Obrnění a na koních, pod mohutným stromem v polích se zastavují k odpočinku. Dvě ženy je tam obsluhují. Přemýšlí, že asi zůstane. Petr se zvedá a odchází se snědou, až nepřirozeně mlaďoučkou dívkou. A tak to má být. Druhou ženou je totiž Kamila. Maličko starší, s přenádhernými, mohutnými ňadry a boky. Tak to má správně být. Pak bylo ráno. V prvních okamžicích po probuzení se cítil blaženě. Byl uvolněný a spokojený. Jenže v zápětí se to přehodilo do pravého opaku. Sevřel se mu žaludek. Uvědomil si kdo a kde je. Uvědomil si nejbližší budoucnost. Svírání vnitřností se prohloubilo. Něco musí změnit, jinak se taky snad zblázní. Z vedlejší místnosti zaslechl zvuky. Otec se probudil a vstával z postele. Máma byla vzhůru již dávno, v kuchyni připravenou snídaní. Věděl, že kdyby se teď ještě rychle zvedl, stihl by si ušetřil jednu nepříjemnost. Ale zachoval se opačně. Tělo tuhlo čím dál víc, necítil chuť se ani pohnout. Věděl přesně co bude následovat. Otec se došourá do jídelny. Nechá se obsloužit a pak mámě nařídí, ať ho jde vzbudit. Ta přijde, potichu otevře dveře a poprosí, aby vstal. Zvlášť ten postup mu přišel strašlivý. Jak ji táta mámu používá ke komunikaci s ním jako nástroj. U snídaně mlčeli všichni. Připadalo mu, že se otcova špatná nálada přímo šíří prostorem. Ticho mu ale vyhovovalo, spíš se netěšil na první prolomení. Učiní ho jistě máma, ve snaze domácí prostředí zlidštit. Bude to asi něco o počasí. Táta se toho chytne a odpoví něco nepříjemného. Možná mu máma schválně nahrává, napadlo ho. Aby si dříve ulevil a zředil tak svou protivnou náladu. Na veřejnosti slyšel tátu mnohokrát opakovat, jak prý jezdí na chatu rád. Ale ve skutečnosti býval v těchto chvílích nejotrávenější z celého týdne.
Přitom bylo ráno a cítil v sobě spoustu sil. Táta odešel pro auto do garáže, odskočil si tedy na záchod s představou Kamily. Když skončil, pohrdal sebou. Přebytky sil zmizely. Za půl hodiny společně odnášeli zavazadla do vozu. Hrozně se při tom styděl. Připadalo mu, že se na něj dívá celá ulice. Všichni vidí, jak je závislý a nemá nic svého. Ani volnost, ani důstojnost. Ani holku ne, nic. Vyjeli. K prvnímu prolomení ticha došlo tím nejhrůznějším způsobem, který si dovedl představit. Skoro až za městem máma ze zadního sedadla vykřikla: „Jé! já jsem zapomněla vzít tu tašku od záchoda.“ Ač se nic zásadního nestalo, tátova reakce byla hrozná. Než otočil auto do protisměru, chvíli jej nechal odstavené u krajnice. Hluboce, jakoby zmučeně oddychoval a pokyvoval hlavou. Cestou na zpátek pak pronášel krátká postesknutí: „Tak takhle já to mám pořád.“ … „O co já se nepostarám“ … … „To vám jednou spočítám, kolik jsme takhle už zbytečně projezdili benzínu.“ … … „To je muj osud, jakou já mam v životě smůlu.“ … Máma se vrátila pro zapomenuté zavazadlo a nakonec na chatu dorazili. Tam se otcovo chování rázem změnilo. Víkendové sídlo byl domek na malém pozemku, obklopených jinými chatami. Odtamtad mohl tátu někdo vidět. Však se také hned pustil do veselého rozhovoru se sousedem. Pozoroval znechuceně tu změnu. Takže táta ve skutečnosti ani tak naštvaný nebyl? Ani otrávený? Hrál předtím, nebo hraje teď? Tohle účelové střídání nálad ho nepřekvapovalo, opovrhoval jím ale čím dál víc. Vozil mámě na kolečku kompost k zahrádce. Cítil se dobře, alespoň trochu namáhavá práce mu svědčila. Hlavně nemuset nic dělat s tátou. Nemuset poslouchat jeho stížnosti a chytračení. Teď se cítil docela fajn. V jednu chvíli se i přistihl, jak se usmívá. Hned toho nechal. Úsměv při práci? Vzpomněl si, jak si toho táta jednou všiml. Zeptal se ho tenkrát, proč se tak blbě směje. Má přeci pracovat. A co je na práci k smíchu? Stalo se to už dávno, ale dodnes se mu to vybavovalo neskutečně živě. Máma je volala k obědu. Šel hned, na tátu pak ještě čekali u chladnoucí polévky. Ten svou práci vždy považoval za důležitější ostatních a podle toho se i choval. Po jídle si šel lehnout na kanape. Máma se hned pustila do umývání nádobí, on ho šel utírat. Kolikrát slyšel od právě ležícího muže, že takhle se to má správně dělat. Všechno poklidit, hned jak se dojí. Prý to tak dělala jeho babička. Přestože byl najeden, znovu se mu ze světa svíral žaludek. Snažil se věřit tomu, že on je posledním, kdo v takových podmínkách vyrůstá. To přeci musí vidět všichni, tu nespravedlnost. Vždyť třeba v práci tráví času oba dva stejně, táta i máma. Ale po návratu domů si hlava rodiny jde okamžitě lehnout. A máma nakupuje, vaří, uklízí, pere. A táta jí nepomůže naprosto s ničím. Poslední kus nádobí byl uklizen. „Chceš ještě s něčím pomoct?“ zeptal se mámy. „Ne, dík,“ odpověděla. Ozval se ale zdánlivě spící táta: „Jen se neboj, práce tady budeš mít vždycky dost.“ Co k němu cítil, nedokázal by nazvat jinak než nenávist. II Hned jak vjeli do chatové kolonie, zahlédla u Slánských na zahradě Pavla. Neudržela se a nadšeně vyjekla. Máma se k ní ze sedadla spolujezdce napůl otočila a řekla: „Copak copak, husičku Martinu to zase popadá?“ To jí rozesmálo ještě víc. Vždyť zrovna máma se leckdy podobně neovládne a pak se chechtají společně. Bylo jí třináct a svět se jí zdát čím dál krásnější. Takže Pavel. Už se tu s ním dlouho nepotkala. Uvažovala, jestli ho náhodou nemiluje. Kdy má
Pavel asi narozeniny? Pokud by mu totiž ještě nebylo dvacet, byli by teď oba shodně teenegery. Sedm let rozdíl, to není zase tak moc. Důrazně si uvědomovala, jak teď rychle dospívá. Vyběhla z auta a otevřela bránu. Pak se zabydlovali, větrali v celém domě. Jak se dalo očekávat, máma s Jirkou se brzy zasekli v podkroví. Přišlo jí na tom divné jen to, jak si oba snad myslí, že je slepá. A hluchá nejspíš taky. Raději jim to usnadnila a zakřičela: „Jdu si něco zařídit, tak mě teď hoďku nehledejte. Čau.“ Prostě máma a ty její chlapi. Vlastního tátu nepoznala, ale máminých milenců snad deset. I když, tohle se poslední dobou měnilo. S Jirkou byla máma už docela dlouho. Že by se i ona začínala zklidňovat? Zatím tomu moc nevěřila, ale možné to bylo. A Jirka byl fajn. Taky se s mámou občas poštěkali, ale rozumně. Nikdy ne hloupě a sprostě. Ve srovnání s tím, co si párkrát kdysi vyslechnout, to byla paráda. Vzala knížku, ručník a šla se posadit na nedaleké rozcestí. Tam ručník široce pověsila na větev břízy. Posadila se na lavičku a čekala opravdu jen chvíli. Pavel přišel skoro hned. „Ahoj,“ pozdravil ji. Pak sundal ručník ze stromu a podal jí ho. Pozorný jako vždycky, pochválila v duchu. Pavel řekl: „Ty jo, s tim ručníkem, to je pěkná tradice. Ručník jako vlajka, že se jdem koupat. Nevěděl jsem, že si to budeš tak dlouho pamatovat.“ Nadšeně se usmívala: „Aby ne. Až dneska mi pořádně dochází, co a jak bylo pro mě důležitý. Třeba to léta, jak jsem prvně začla chodit s místňákama a tebou na přehradu.“ – „Jo, to bylo hezký léto.“ – „A já byla mezi holkama vždycky těžká frajerka, když se mnou chodil... doprovázel mě, takovej velkej kluk jako ty. A plavats mě tenkrát taky naučil. Když si v poledne vyvěsil ručník, byla jsem hned v rauši. S mámou mě to od tý doby u řeky už vůbec nebavilo.“ – „A já byl tenkrát rád, že mám důvod vypadnout z baráku. Plavat, jo, to jsem tě naučil já. Ale jezdit na kole Melichar.“ Vyprskla smíchy. Jen stěží se nezeptala, jestli náhodou nežárlí. Rychlost svého dospívání si uvědomovala čím dál víc. Věděla, proč se na ni ani Pavel teď nedívá úplně z příma. Rozhodla se mu to usnadnit: „Nebudeš mi vykládat, že ti to připadá jako včera, cos mě nosil na rukách?“ – „Co?“ – „Promiň, jen blbnu. Ale tohle poslední dobou slýchám často.“ – „Aha. Rozumim. No tak si to užívej.“ – „No konečně. A koukej si z toho dělat taky srandu, ať nejste všichni stejný.“ – „Jsi dobře rozjetá. To je dobře. Jsem rád že jste přijeli. Fakt jsme se dlouho neviděli a… Upřimnej k tobě budu vždycky, to si piš.“ – „Takže?“ – „Provokuješ?“ – „Ale no tak, jednou, no.“ – „Tak dobře. Bude z tebe jednou... nevim jak to říct. Prostě pěkná ženská.“ Nezasmála se teď divoce, byl to spíš milý úsměv: „To je zvláštní, nikdys toho moc nenamluvil, ale pro mě... Aťs řekl cokoliv, vždycky se mi to líbilo. Byls prostě v pohodě. Tak se mi teď nediv, že si na tobě zkušim koketu.“ – „Jo jo, koketa, tak jsem to spíš myslel. Ach jo.“ – „Vzdycháš dneska nějak hodně. Nějaký problémy?“ – „Ale ne, jen... Ale nadšenej z ničeho fakt moc nejsem. A sama si řikala, že jsem toho nikdy moc nenamluvil.“ – „Ale hned jsem to i pochválila. Že kdo umí správně mlčet, jistě umí i správně mluvit.“ – „Hmm.“ – „A kdo mluvit, pak i jednat.“ – „Jo? To jsi vymyslela?“
–
„Ne, někde jsem to slyšela a líbilo se mi to. Takový prostý, přitom chytrý a přesný. Jako matika.“
Pavel se podivil: „Jako matika? To je divný srovnání.“ – „No čistý jako matematika. Tu taky ničim neukecáš.“ – „Matika tě baví?“ – „Jasně. Si o matice dělám většinou svoje. Učitelka mě nechá, mi to všechno přijde moc jednoduchý. Letos mě zase pošlou na matematickou olympiádu.“ – „Teda ty jsi divná. Takovou druhou holku neznám.“ – „Fajn že tu jseš. Já si vždycky radši povídam se staršíma.“ – „Já asi taky. I když zrovna včera... mi jen takovej vykloval díru do hlavy.“ – „V dobrym nebo ve špatnym?“ – „Já už ani nevim, on toho řikal tolik. Nejspíš sám kolikrát nevěděl, co vlastně řiká.“ – „To by mě moc nebavilo.“ – „Mě kolikrát nebaví nic.“ – „Co? To na mě nezkoušej, taková blbost. Tohle ti tolerovat nebudu.“ – –
–
– – –
„Hmm, jsi drsná. Ale ty by ses taky mračila, kdyby-“ „Kdyby jsem se měla jako ty? To určitě né. Protože bych byla kluk, bylo by mi dvacet a mohla bych si dělat co se mi zachce. Nemusela bych se třeba doprošovat mámy, jestli budu moc jít večer na diskotéku.“ „Vůbec nevíš co já musim a... A ty rozhodně netrpíš nesvobodou. Málokterá máma dovolí dceři co tobě. Čemu ty řikáš dohady s rodičema, to je těžká pohoda oproti tomu, co se děje jinde.“ „To asi jo.“ „Souhlasíš? Hmm. Umíš i ustoupit… Z tebe asi jednou něco bude.“ „To si piš. Životu nedám nic zadarmo. Kdo si na mě zkusí, ten uvidí.“ „Hlavně si neulítni hned na prvnim chlapovi. To se někdy stává.“
Mluvil o ní jako o ženě, mluvil o jejích budoucích mužích. Zase ji nezklamal. Své nadšení ale dala najevo jen z části a pokračovala: „Tak co je s tebou? Proč se mračíš?“ – „Kdyby... taky by ses mračila. A pořádně. Žít v takový rodině jako já, znám tě nejspíš z blázince. Jo, tam bys skončila.“ – „Copak copak? Ubližujou ti doma? Musíš vynášet smetí a luxovat? Náhodou, já si s tvojí mámou docela rozumim. A Tvůj táta je taky fajn. Občas asi má kecy, ale to má každej. Stačí to přehlížet, ne?“ – „Myslíš? To by ses divila. On má dvě tváře. Když si povídá s Mařákem přes plot, je samá legrácka. Ale jen co zajde do domu, tak se ta nálada změní v naprostej opak.“ – „A to se má smát pořád? I když je sám?“ – „Neni tam sám, jsme tam my!“ – „A tobě na tom záleží? Tak tam s nim nebuď, když tě to tak bere. Ale stejnak to určitě moc prožíváš. Máš špatnou náladu kvůli něčemu jinýmu a tak to svádíš na rodiče. Hele, pojď se s náma večer vytancovat do kulturáku. Uvidíš, jak se ti uleví.“ Pavel se ušklíbl: „To víš. Já jsem kulturní člověk a nebudu trápit svojí hlavu žádnym tuc-tuc. Nikdy jsem na dízy nechodil a nikdy nebudu. Plavat jsem tě naučil, na tancování si najdi někoho jinýho.“ – „Pche, já tancovat uměla vždycky. To je to poslední, co kluci holky učej. A kecáš, že tam nepujdeš kvůli blbý hudbě. Když tu hráli Katapulti a ty si chválil, tak si taky nedorazil.“ – „Tak proč mě lámeš, když všechno nejlíp víš?“ – „Protože... Ale to je jedno. Jsi prostě zapšklej a neumíš se bavit.“ – „A tobě je třináct a už si snědla celej trakař moudrosti.“ – „Dva.“ – „To víš. Musim jít něco dělat.“
Také se zvedla, šla ho doprovodit. Jejich chata byla sice na druhou stranu, ale chtěla nechat mámě s Jirkou ještě čas. Když se blížili k brance, zakřičela pozdrav na Pavlova tátu. Seděl u zahradního stolku a cosi přerovnával v krabici. Hvízdal si. „Jinak si nepíská, nikdy,“ zasyčel potichu Pavel. „To jen když by ho při práci mohl někdo vidět. Aby si mysleli, jak je v pohodě. Jinak si nikdy nepíská, nikdy.“ Pak se rozloučil a zmizel v domě. -Ještě chvíli se loudala po okolí, ale na nikoho k povídání nenarazila. Na zastávce autobusu sice seděly tři její dávné známé, k nim se ale přidat nechtěla. I tak věděla, o čem si povídají. O tom samém jako vždy. Teď žádný spoj přijet neměl, holky odtamtud měly jen široký výhled. Napadlo ji, že mezi nimi a babičkami klábosícími před samoobsluhou je vlastně jen rozdíl věku. Jedny čekají na zázrak od pánaboha v kostele, tyhle na prince v drahém autě. Který jistě zastaví právě u nich, aby se na něco zeptal. A v tu ránu se do některé z nich zamiluje. Vyvolená s ním pak bude žít šťastně a v přepychu do konce života. Jen je pozdravila a pokračovala v cestě. K večeru si všimla, že je máma utahaná. Využila toho a vypočítavě ji vyzvala, aby šla večer na zábavu s ní. Předpokládala správně. Mamina se zamračila a raději sama řekla, ať jdou samy s Veronikou. „Tak dobře,“ zahrála zklamanou. A vůbec nepřipomínala, že se s Veronikou už dlouho moc nekamarádí. Zkusila: „Tak jo. Vrátim se v deset.“ – „V devět.“ – „Dobře, v půl desátý jsem doma.“ „V devět,“ zopakovala máma. Zmlkla tedy. Dobře věděla, že jak máma něco zopakuje dvakrát, rozhodnutí je neměnné. Bylo jí dovolováno víc, než většině vrstevnic, Pavel měl pravdu. Ale hranice, za kterou se máma stávala neusmlouvatelnou, byla vždy vytyčena a vyžadována jasně. Vlastně to bylo pohodlné, napadlo ji. Vždycky přesně věděla, na čem je. Když se po večeři převlékala, všimla si ve skříni svých tepláků. Došlo jí, že ještě vloni by v nich klidně šla napříč vesnicí. Jeden rok a - všechno je jinak. Na zábavě pak byla docela nuda. S Veronikou se udobřily, takže mámě vlastně ani nelhala. Zatancovala si, nechala od kluků naředit limonádu trochou vína. Než se pak vydala na zpáteční cestu, zašla si ještě do hospody koupit žvýkačky. Čekala u výčepu, pozorovala dění. V televizi právě skončilo jakési fotbalové utkání. Češi prohráli a leckteří hosté to zapíjeli tvrdým alkoholem. Byli už dost opilí, mezi nimi i pan Stránský. Seděl blízko hloučku těch nejhlasitějších a blyštily se mu oči. Pak se loudala se domů. Na oblíbeném rozcestí se podívala na hodinky. Vyrazila zbytečně brzy, měla teď ještě deset minut čas. Bezmyšlenkovitě se tedy ještě vydala do protisměru. Když procházela okolo chaty Stránských, zrovna se rozsvítilo v místnosti, kde spával Pavel. Zastavila se a čekala. Světlo zhaslo, poté se rosvítilo jiné, v kuchyni. Rozhodla se zaklepat na okno a ještě si s ním popovídat. Otevřela branku a tiše prošla zahradou. Nejprve ho pozorovala oknem ze zápraží. Zamávala mu, on si ji ale neviděl. Jak by také mohl, došlo jí. Vždyť vevnitř je světlo a venku tma. Chtěla tedy zaklepat, pak si to ale rozmyslela. Prohlížela si jeho polosvlečené těla, připravoval si noční svačinu. Svalnatý tedy opravdu nebyl, spíš nezdravě hubený. Líbil se jí, ale k smíchu byl také. Od cesty zaslechla šouravé kroky. Přikrčila se a čekala. Pak zaslechla otevírání branky. Došlo jí, že se vrací pan Stránský. Nechtěla nic vysvětlovat, proto udělala dva kroky dozadu a schovala se za ozdobnou stěnu s popínavými rostlinami. Než si uvědomila tu hloupost, bylo už pozdě. Muž rozsvítil na celé verandě, a když zašel, na světlo zapomněl. Byla v pasti.
Oknem viděla, jak se Pavel snaží jídlo uklidit a vrátit do ložnice. Nepodařilo se mu to ale a setkal se s tátou. Ten si vzal z lednice lahvové pivo a rozešel se přímo proti ní. Otevřel okno a řekl: „Fuj tady je hroznej vzduch. Jak v tom můžete bejt.“ Škvírou v proutěné zástěně se pak na ně dívala jakoby z první řady kina. Pan Stránský jí nejdřív zas tak opilý nepřipadal. Zeptal se Pavla: „Koukals na fotbal?“ – „Ne.“ – „O nic nepřišel, hrůza. Jenže, tebe vlastně fotbal nezajímá. Nebo zajímá? Řekneš mi k tomu něco?“ – „Nezajímá.“ – „Tak vidíš.“ Pavel takřka neslyšitelně řekl: „Neni mi dobře, půjdu spát. Dobrou noc.“ Jeho otec se ale nedal: „Spát? Když si s tebou chci jednou normálně popovídat, tak hned zase spát? To jseš celej ty. Tak jak je to s tim fotbalem?“ – „Tati-“ – „Uplně každej kluk hrál v dětství fotbal, ty ne.“ – „Ale ty přece taky ne.“ – „Já? Takže za to můžu já. Zase já. To jseš celej ty.“ – „Tati.“ Pavel se jí teď vůbec nelíbil. Na hubeném těle jakoby seděla naprosto nepatřičná hlava. Opuchlá a červená, s neučesanými vlasy. Pan Stránský pokračoval: „Já na vojně byl. Každej pořádnej chlap... Dělat všechno opačně než já, jen to je pro tebe důležitý.“ Muži stáli proti sobě, mlčeli. Pan Stránský ukázal ke stolu a řekl: „No sedni si, jen si sedni.“ Pavel to jakoby v tranzu udělal. Otec si přisedl, chvíli mlčeli. Pak Pavlův táta řekl: „Tak takhle jsem dopadli. Muj syn a nemá si co říct. To mám za všechno.“ – „Tati, teď ne. Když tak zejtra mi to řekneš.“ – „Proč zejtra? Zase uhybáš? Svýmu tátovi? Jseš ochotnej si jednou povídat se svym tátou?“ – „Tohle už jsme tolikrát-“ – „Chceš, abych tě prosil?“ Místností se ozval prudký zvuk. Jakoby krátce pískla konvice vařící vody. Pavel zíral na otce, ale možná ho vůbec neviděl, napadlo ji. Tak měl rozostřené oči. Pan Stránský ho vyzval: „Běž si tam vzít taky pivo, ať koukáš něco řikat.“ Pavel se zvedal, pak si zase sedl. Teď zíral na svoje sepnuté ruce na stole. Jeho otec nepolevoval: „No dobře, tak tě nezajímá fotbal. Tak co tě zajímá? Čim se budeš živit? Mohs jít dělat k nám do fabriky, nechtěls. Tak co chceš?“ – „Pro každýho je důležitý něco jinýho... než pro tebe.“ – „Ale prosim tebe, ty tvoje řečičky. Jen se nevyhejbat povinnostem, to se musí. Kdybys aspoň nějakej jinej sport dělal, neřeknu. I badbintonovou pálku z Ruska jsem ti přivezl, ale taky nic.“ – „Tys taky žádnej sport nedělal.“ – „Já?! Já musel chodit do práce, chlapečku. Já vás živil.“ Zvuk připomínající konvici se ozval znovu. Teď ji to připomnělo spíš vysavač, který nasál kus něčeho velkého. „Ale ty,“ podivně zaskřehotal pan Stránský, „co tě teda baví? Řekneš mi aspoň jednu věc? Ne? Zase mi neodpovíš? Po kolikátý se tě takhle už ptám, pokolikátý?“ Zvuk se ozval potřetí. Teď už poznala co to je. Pavel prudce nasával nosem vzduch. Věděla, proč to dělá. Zoufale potlačoval slzy, dusil se. „To to nechápeš?“ dál vedl svou Pavlův táta. „Jsi muj jedinej syn. Moje jediný dítě. Copak to nechápeš že mám nárok-“ – „Ale já přece... nemůžu bejt stejnej.“ – „Ale ty schválně-“ – „Já nic schválně nedělám.“ – „Ty? Že neděláš, že nic neděláš? No to neděláš. A všechno si mohl. Do jakýhokoliv klubu jsi
– –
mohl, i lyže jsem ti koupil, ale ty prostě né. Všechno máme, byt, auto, chatu, ty všechno podědíš, ale stejně je ti to všechno málo.“ „Já jsem žádnou chatu nechtěl.“ „To jsme se pro tebe s mámou málo snažili? O mě najde, ale kvůli tý mámě, aspoň kvůli tý mámě by jsi mohl.“
Byla to strašlivá podívaná. Pavel bránil slzám čím dál častěji. Obdivovala ho, jak usilovně a dlouho odolává. Ale už nezvládal ani sedět rovně. Hrbil se dopředu, trochu i do strany. Zapadávala mu hlava hluboko do trupu. A pan Stránský mluvil dál: „Celej život se o tebe s mámou staráme.“ … … „Ještě do patnácti jsi byl tak poslušnej kluk. A pak najednou dost a všechno obráceně nebo vůbec nic.“ … … „Co jsem komu udělal?“ … … „Raději bláznum vytírat zadky než by si šel k nám do fabriky.“ … …„Jenomže já ti budu ještě dobrej. Budu ti dobrej, aby tě k nám vůbec vzali. Ještě mi budeš děkovat.“ Pavel vstal. Tekutiny už neudržel, odkapávaly mu z obličeje. Odešel na chodbu a čekala, že ho uslyší zvracet. Pan Stránský přišel k oknu, viděla ho jako detail ve filmu. Ač si toho doposud nevšimla, i on slzel. Ale byly to jiné slzy, než ty Pavlovi. V celém obličeji viděla i kus spokojenosti. Jen co se muž otočil, prudce vyběhla z úkrytu. Celou cestu běžela, zastavila se až doma v předsíni. Jirka se díval na televizi, máma už byla v ložnici. Rychle se osprchovala a běžela za ní. Možná ji uprosí. Věděla, že je to naposled, ale ještě jednou s ní chtěla spát ve společné posteli. III Pavel stál na ochozu smíchovské nádražní restaurace, u zábradlí druhé pivo. Lehká opilost a bojovnost mu opět stoupaly do hlavy. Opakoval si, že na samotném alkoholu nic špatného není. Pokud ho člověk nezneužívá. Věřil, že on to bude umět vždycky. Dokázal toho přeci v posledních hodinách tolik. V pátek skončil civilní službu, teď byla neděle. Před hodinu odešel z domova. Nikomu to zatím neřekl, sbalenou krosnu z bytu spíš propašoval. Jen mámě oznámil, že už dneska nepřijde a přespí u Vaška. Že se nehodlá nikdy vrátit, řekne jí později. Tak to bude pro všechny nejlepší. Pivo mu stoupala do hlavy rychleji než čekal. Tak velký rozdíl mezi pátečním desítkou a dnešní dvanáctkou nečekal. Ale nevadilo mu to, naopak. Líbilo se mu pozorovat hustý provoz autobusů pod sebou. Líbily se mu ostré zvuky, snad i všudypřítomná špína. Všude se něco dělo a on toho byl součástí. Bydlet bude prvních pár dnů u Vaška, pak se uvidí. Měl z toho obavy, ale na druhou stranu, hůře než doposud být nemůže. Kamarádovi už několikrát volal, zatím to nebral. Až teď se rozdrnčel telefon v kapse. Usmál se. Vše probíhalo jak má. Rychle ale vychladl. Vašek se pochlubil novou slečnou, kterou doma čeká. Byl rád, že se to dozvěděl dřív, než o službu požádal. Zamluvil proč volá a zavěsil. Teď měl ale problém. Druhý člověk s bytem ho nenapadal. Projížděl si seznam v telefonu a nevěděl, komu zavolat. Všechny známé měl seřazené podle příjmení, až na jednou výjimkou. Poslední uložený kontakt byl nadepsaný jen jménem Petr. Než by si to stačil rozmyslel, zmáčkl vytáčení. Zdálo se, že Petra volání nepřekvapilo. Sám se i zeptal, jestli se staví. Potěšený přitakal, uložil krosnu do úschovny a vyrazil na Žižkov. Netrvalo dlouho a seděl v pohodlném, nízko položeném křesle. Petr nabídl kafe, pak je šel udělat. Teprve si prohlížel, kde se nečekaně octl. Byt nrbyl velký a jen minimálně zabydlený. Petr žil očividně sám, to ho překvapilo. Všiml si křesla, kam ho Petr
posadil. Bylo to jediné pohodlné místo, kam napříč bytem viděl. Domácí s nápoji nespěchal. Pak kafe postavil na stolek, ještě nižší než křeslo. Z druhé strany si dal židli, seděl tak kolmo proti němu. Petr, znatelně výš, zeptal se: „Do čeho se ti ta praxe z Bohnic započítává?“ – „To nebyla praxe, ale civilka.“ – „Já vim, ale jen tak náhodou si tam nešel. Jsem myslel, že kvůli škole nebo tak, že se ti to nějak vyplatí.“ – „To ne, jen místo vojny jsem tam byl.“ – „Ale uplně náhodou to taky nebyla.“ – „Uplně náhodou ne, ale... trochu taky. Byla to dobrá nabídka, lepší než ty ostatní. A do zdravotnictví jsem chtěl určitě, druhejm pomáhat.“ – „Aha. Tak aspoň něco. Taková škola zkušeností.“ Škola a zkušenosti. Tohle mu říkali všichni, ani Petr se těch pojmům nevyhnul. Nebylo příjemné slyšet ho říkat: „A chceš s tim něco dělat, s těma zkušenostma myslim? Asi ne, jaks řikal v pátek. Spíš jseš otrávenej. Tak na co se chystáš?“ Rychle odpověděl:„Tak do školy určitě ne.“ Petr se podivně tvářil: „Čoveče. Já bych do školy zrovna šel. Využít toho, hele. Školství zadarmo, to už brzy nebude. Vědomosti bych dal, ty se vždycky hoděj. Ale uznávám, že ve tvym věku bych se taky neučil. Nevěřil bych, že to má smysl. Je to na tobě, no. Já ti jen ze svý zkušenosti můžu říct, že všichni po třicítce litujou, že se neučili. Včetně mě. Tak uvidíš, jak se rozhodneš.“ Odpověděl rychleji, než u něj nebývalo zvykem: „Do škol ne. Tam berou lidem duše.“ Petr trochu rozhodil rukama: „To je fakt, já školy taky nenávidim. Pro tu jejich úřední formu. Jakože i kdyby ses naučil cokoliv sám, z knížek nebo z praxe, je ti to prd platný. Můžeš bejt desetkrát lepší než kdovíjakej studovanej, on to bude mít potvrzený, ty ne. A na trhu práce si ani neškrtneš. Školy jsou vydírání od státu.“ – „Že jo.“ – „Nenávidim je. V dnešní době, kdy si jakoukoliv informaci můžeš dohledat, hodnotěj tě podle množství zapamatovanýho. A za vlastní nápady? To tě spíš potrestaj. Dnešní školství je špatný. Ale učení samo blbost neni. Pořád se něco novýho dozvídat, to je největší rajc.“ Nevěděl, jak to Petr myslí. Souhlasí s ním nebo naopak? Dál tedy jen poslouchal. „To jo, vysrat se na školy. Jen je potřeba najít si svuj způsob vzdělávání. A nebo rovnou prosazení, to je ještě lepší. Ale kterej mladej něco zná, aspoň sebe? Nikdo. To se neslučuje s množství času, kterej zatim dostal na ty zkušeností. A sebe vůbec poslouchat, natož v mládí, to možná vůbec nejde. Ježiš co to stojí dřiny, takovej sebenáhled. Takovýho nutnýho teroru na vlastní osobu, fuj! Kdo ho nesnese, musí do škol. Uznávám, že mně v tvym věku někdo doporučovat školy, klepal bych si na čelo. Ale po tý třicítce je to prostě jinak.“ – „Ve školách s lidma strašně manipulujou.“ – „Nepochybně. Ale taky se nemusíš dát.“ – „Co když nás učej schválně nesmysly?“ – „O tom jsem taky kolikrát přemejšlel. Za komunistů to tak bylo určitě. Ale dneska? Jde o informace, a s těma pracujou i vědci. Těch je hodně a navzájem se kontrolujou. V tomhle je náš pocit ohrožení nespíš přehnanej.“ Práce a škola. Ta témata nenáviděl. Odbočil tedy: „Máš to tu hezký, ale já bych sám žít nedovedl.“ – „Jo jo, chápu. Nevesely truchluvy, jsou ty naše životy, svobodnejch mládenců. Ale dělám si prdel. Bych si sem i ňákou holku vzal, ale jsem divnej. Vždyť víš.“ – „Já bych sám bejt nemohl.“
– – –
„A užs to někdy delší dobu zkusil?“ „Ne.“ „Třeba by sis zvyknul. I když, ty ne, to je nesmysl. Ale mě to svym způsobem vyhovuje. Teda, vyhovuje, nevyhovuje mi to, ale druhá varianta, že bych tu nebyl sám, je jen větší zlo. Lidi jako já se zamilujou strašně rychle. A odmilovat se pak, to je strašně náročný. Furt se zamilovávat a odmilovávat, zamilovávat, odmilovávat, to bych se roztrhl. Přitom mě by to bavilo, to seznamování. První kontakty. Něco vždycky novýho, ale… Ale mě stačí si jen jednou přivonět a jsem zamilovanej šíleně. Pak nejsem schopen používat mozek, jen čumim a nadrženě slintám. To je strašlivá šleha co dostanu. Jestli mám receptory na příjem feromonů nějak citlivý nebo co, nevim. Takže proto musim bejt sám. Protože... takhle by to nešlo.
A ani když se nezamiluju, neni to o moc snažší. Ráno se člověk probudí, střízlivej a - co to leží vedle mě? Tohle přece nechci! Tak dobrý, dobrý, ale ještě lepší bude, až to bude pryč. A těch řečí co člověk musí vést, aby se vykroutil. Kdovíco remcal při balení, ne ne ne, tohle už ne. Ale holku bych chtěl. Jen... ne pořád jednou a tu samou. A taky aby se hlásily do služby už jaksi prověřený. Taky by se musely snést, však by se tu potkávaly, Ale to už by asi nešlo. Ony si všechno moc berou. Jedině že by se mezi sebou dohodly, a to asi neni možný. Vůbec, rozchody, to je hrůza. A rozchody s jednou jsou hrozný, natož pak s několika najednou. Takže když chci se vyhnout rozchodům, musim se bránit schodům. Proto. Když to nezvládnu, jsem nejen otrávenej chemickejma zbraněma, ale i nasranej. Na sebe, kam jsem to zase vlezl. A ty děvčata, ony jsou pak taky jak divý. Ty mý první reakce vypadaj strašně důvěryhodně a holka si pak myslej... Že když takhle dobře jí to ještě nikdo neudělal, asi jsem se do nich opravdu zamiloval. Naprosto všim, myslej si. I hlava je napadne, holky jedny popletený. A celý je to složitější. Kdybych jen sobě lhal a ubližoval, už to je špatně. Ale zatahovat do toho druhý, to se prostě nemá. K sobě bejt nelidskej, to je moje věc, ale já jsem pak takovej i k nim. Jak mám někoho, koho už beru za vlastního, dějou se věci, co by neměly. Si můžu bejt masochista jak chci, ale jak to šířim i ven, jsem škodič na odstřel.“ Petrova slova byla zajímavá, vtipná, těžko je ale chápal. Nedalo se ani odhadnout, proč je vlastně říká. Vplouvaly mu do nich vlastní představy, teď opět s Kamilou. Dokázal si představit, že by tu byla s nimi. Bez přemýšlení řekl: „Právě jsem odešel z domova.“ Petra to silně zaujalo: „Fakt? No vida. A je to doufám dobře. Neni to špatně, že jo?“ – „Jasně že je to dobře, to je snad jasný.“ – „Je to jasný, jen jsem se ptal. Tak blahopřeju. A víš co? Počkej chvilku.“ Petr odešel do kuchyně a vrátil se s neotevřenou lahví rumu. Podal mu jí a řekl: „Je tvoje. Vypít ji celou hned nemusíme, ale na nový začátky se přiťuknout musí. Tvrdej nepijem ani jeden, ale na vyjímečný události jsou vyjímky právě platný, je tak?“ Vzal láhev do ruky a převapilo ho, že je od prachu. Podiv musel být poznat, Petr vysvětloval: „Dostal jsem ji už dávno. Já doma alkohol vlastně vůbec nepiju. Pivko dám venku, to je dobrota, ale tvrdýho se skoro bojim. Moc pak kecám a moc toho pak na sebe vykecám.“ – „Hmm, zvláštní. A já si myslel-“ – „Že bez chlastu nemůžu bejt? Skoro naopak. Ale svatouš nejsem, to taky netvrdim. Třeba takový hulení. Bez toho by se mi na světě líbilo ještě míň.“ – „Tobě se na světě nelíbí? Tak kdybys nežil sám-“ – „Ne, nelíbí se mi na světě. Z principu. Ale hodlám tě šetřit, tohle nebudu rozebírat. Minimum řečí o lidech, tý plísni na balvanu, letícím vesmírem.“ – „Tak nehul a bude to lepší.“ – „Hahaha, bez komentáře. Ale vtipný, uznávám.“ – „Já drogy nikdy nebral a nebudu.“ – „Správně, tim nic nepokazíš. Stojim za tebou a fandim ti.“
Dál nechápal: „Fakt?“ – „A co tě na tom zaráží?“ – „No, myslel jsem, že když třeba hulíš, že to budeš obhajovat.“ – „Kdepak. Co zvládnu já, nemusí bejt dobrý i pro druhýho. Hulit se musí umět.“ – „A ty to umíš?“ – „Ne, ještě ne. Ale trénuju, co se dá.“ Nechápal, jak Petr mohl zapomenout na jeho odchod z domova mluvil o něčem jiném. Chtěl se k tomu vrátit, ale nenápadně. Zatím jen říkal: „Ti skoro nedovedu uvěřit, že takovýhle věci neřikáš jen kvůli mně. Aby jsi mě rozhodil. Jsme se o tom už v pátek bavili, ale pořád jsem si to neuměl představit, že bys to dělal pořád. Teď to vypadá, že jo.“ – „Extra kvůli tobě to nedělám, takhle mluvim s každym.“ – „Ale nějakej názor, třeba na ty drogy, mít musíš. Nemůžeš napadat a zastávat všechno najednou.“ – „Nemůžu, nemůžu... Jak vidíš, jde to. A s těma drogama vůbec. Nemyslim si, že jsem obojatej. Co je špatnýho myslet si, že pro většinu lidí je fakt zbytečný trávu hulit? Maj to jen pro zábavu, a to je málo. Já teda nejsem o moc lepší, ale doufám, že jen zatim. Hulení je fajn, svět vidíš uplně jinak, tolik nápadů. Dáš s někym úžasnej rozhovor, napíšeš supr dopis kámošce, pak to má smysl. Chápeš? Něco domyslíš, podíváš se na věc z jinýho úhlu, u práce dýl vydržíš. A stejně, jak je to božský, je pak i opak stejně idiotskej. Dáš pět špeků s kdovíkym na baru, čumíš jako balík, pochechtáš se a vůbec netušíš čemu. Nic neděláš a - to je špatně. Je to jako se všim, všeho musí bejt vhodná míra. Čadit neni ani jednoznačně dobře, ani jednoznačně špatně. Tu úzkou skulinu uprostřed hledám.“ – „Tak jo. Ale já stejně kouřit nikdy nebudu.“ – „Opakuju, dobře děláš. A taky proto, že pak víc hulení zůstane pro mě, hehe.“ Pak se Petr přeci jen na odchod z domova zeptal: „S vašima, je to jakž takž v rychtiku? Většinou bejvaj odchody dramatický.“ – „U nás je to vypjatý pořád. Teď zase, v sobotu. Ale už jsem odešel, dneska jsem v pohodě. Jaks to myslel s tim, jestli je to dobře nebo špatně?“ – „To byla blbost, promiň. Samozřejmě že je to dobře. Určitě tě to už dlouho sralo, žít s rodičema. S nima pobejvat ve dvaceti je pičovina.“ – „Je to tak, byla to pakárna. Už dlouho dobu. Vlastně odjakživa.“ – „Byla?“ – „Byla. Nevrátim se tam. Ostatně, už ani nemůžu.“ – „Vyhodili tě?“ – „Ne, sám jsem odešel.“ – „Tak to neni tak hrozný. To se můžeš ještě vrátit.“ Vykřikl, skoro se neovládl: „Ani náhodou! To si vůbec nedovedeš představit co-“ – „Nedovedu, jsem tam nebyl. Tak ať ti to vydrží. Ve změnách já budu každýho podporovat. Máš kam jít?“ – „Jasně. Už jsme o tom s klukama přemejšleli. Že si společně pronajmeme někde byt a-“ – „Aha, chápu. Doprdele.“ – „Co?“ – „Ale jo, nic, jsi na dobrý cestě. Jen v bolestech a chybách se člověk učí. A teď, v nejbližších dnech, co budeš dělat?“ – „No, to bude horší, ale nějak to... tys to taky dokázal.“ – „Chystáš se na pár let do dělnickejch ubytoven?“ – „Ne, to ne.“
–
„Je jiná doba, viď?“
Petr vstal, došel k oknu, hned se zase vrátil. O něčem přemýšlel. Pak řekl: „Hele, nechtěl bys mi to tady na chvíli pohlídat?“ – „Jak?“ – „No, já se už dlouho chystám na sever. Kdysi jsem tam chodil na průmyslovku, do Duchcova. Mám tam hodně věcí k vyřizování, docela by se mi šiklo vyrazit co nejdřív.“ – „No-“ – „A kdybys mi to tady ohlídal, mohl bych vyrazit už zejtra. Minimálně deset dnů bych potřeboval.“ – „Tak co by ne, klidně.“ – „Super, tak jsme dohodnutý. Stejněs řikals, že si dáš pár dnů volna a pak si něco najdeš. Takhle na to budeš mít klid, na to hledání.“ – „Tak jo.“ -Najednou bylo všechno jinak. Petr vždy překvapoval, tohle ale bylo hodně příjemné. Jeho čerstvý známý se rozhodl pro odjezd doopravdy a hned. Chodil po bytě a připravoval si věci. Sám poprvé vstal z hlubokého křesla a přešel ke skříni s gramofonovými deskami. Bral je do ruky, měl tyhle věci rád. Veliké černé kotouče v obalech z tvrdého papíru. Většina hudby byl rock, ale objevil i jiné. Vážnou muziku, pohádky, pop z osmdesátých let. Kamarád ho vyzval, ať si něco pustí. S výběrem nespěchal. Dokonce než na hudbu, nejvíc se těšil, až bude pokládat jehlu na točící se kotouč. Jako když byl malý, u babičky. Z reproduktorů se ozve jinak nenapodobitelné zapraskání. Řekl: „Mně se líbí, že tady toho máš spoustu různýho. Že třeba nejen metal nebo tak. To se mi taky nikdy nechtělo, patřit k někomu jen proto, že posloucháme stejnou hudbu.“ – „Rád slyšim, že podporuješ různorodost.“ – „Tak... možná jsme si podobný víc, než se na první pohled zdá.“ Petr se zasmál: „Taky mě napadlo. A tos mě nezažil, když mi bylo jako tobě. To by ti to přišlo ještě víc. Pěkný kvítko jsem byl. A s tou hudbou, jakbysmet. Proč bych něco poslouchal dokola, když už to znám? Chci něco novýho. Ale je pravda, že i já se někdy vracim. Ale až z odstupem, když už to zase všechno vidim jinak. Třeba jako s tim anarchismem. Anarchisti jsou nejčastějc punkáči, krom toho že jsou mladý a zblbělý. Takovej byl kdysi každej. Je to hloupoučký, ale opravdický. A anarchisti jsou předevšim dojemný. Takže i když už takovej nejsem, často si punk pouštim. Odpočinout si, připomenout minulost a... Asi s ní nejsem pořád vypořádanej.“ Pustil gramofon, hudbu vybral spíš náhodně. Už nikam nemusel, cítil se fajn. Jen se mu stále vracelo, odkud Petra zná. Začal o tom oklikou mluvit: „Víš, já jsem šel dělat do toho blázince s obrovskym nadšenim. Přišlo to náhodou, ale pak jsem byl hodně rád, že mě poslali zrovna tam. Myslel jsem si, že budu lidem nejen pomáhat, ale že se jim hlavně naučim rozumět. Jenže mě to tam fakt hrozně zklamalo.“ Petr už nebalil, ležel na posteli, koukal do stropu. Odpověděl: „To chápu. A vlastně tě docela obdivuju, žes v podobnym prostředí vydržel rok. Mně by třeba ty léky zas tak nevadily, ale bych byl zničenej z jinejch věcí. Léky jsou v pohodě. Většinou se s nima dneska ještě neléčí, spíš se zkoušej na živejch lidech. Zkušební zvířatka jsme teď, ale to se musí. Naše generace byla na řadě, aby odvedla svuj díl pro budoucí generace. Stejně jako trpěli naši pradědové při každodenní robotě na polích, my teď tohle, no. Řekl a myslel to vážně: „Klidně o tom mluv, mně to nevadí.“ Petrovým slovům nerozuměl, ale už mu to nevadilo. Začínal si na vypjatosti toho člověka zvykat. I alkohol dělal své. Ležící kamarád
chvílemi zavíral oči, mluvil ale pořád dál: „V roce padesáttři přišli lidi na to, jak se o nich dá všechno napsat do přímý linky. Genetickej kód. Od tý doby pomalu zjištujou, co se dá ještě upravit domluvou a co už je biologický poškození. Takový rozlišení bych bral za základní. A proto ty léky, chemie. Já jim odpustil. Chceš li, aby bylo zejtra líp, musí to bejt přinejmenším jinak. Ač správnost směru třeba vůbec neznáme, ten pohyb je tam vždycky. Proto poznání, co ta ta chemie je, včetně naší tělní, je to nejdůležitější. Až se zjistí, jak přesně funguje, pak teprv z nějakýho nevysvětlenýho zbytku půjde vyvozovat něco dalšího metafyzickýho. Víš jak to myslim. Když chce někdo věřit, ať si věří. Ale proč by měl věřit náboženstvím z kultur tisíce let starejch, proč? Každej by měl věřit předevšim sám sobě. Copak má dost sil, aby aspoň sebe poznal? Těžko. A když teda víru z venku, tak aspoň trochu slučitelnou s dnešnim poznánim. Žádný jen sliby co bych si přál. Když náboženství, tak kvalitní, dnešní. A stavět ho na vědě. Fyzika, chemie, biologie. Chci tomu rozumět. Já člověk, musím tomu rozumět.“ Zeptal se: „To pořád obhajuješ ty léky?“ – „Obhajuju moc chemie a našich holek, jejich feomony. A pak ty léky.“ – „Tebe to neomrzí.“ – „Ne. Chválim je, léky. Kdyby jen jejich anestetický účinky, dobře za ně.“ – „Myslíš že otupělej pacient je ten správnej pacient?“ – „Pavle, většina z těch lidí se nevyléčí. Pak i kdyby jen utlumovací efekt, je to obrovskej přínos.“ – „Dělat z člověka ovci-“ – „Dělat z ovce ovci?“ – „Jak to myslíš?“ Petr mluvil dál, souvislosti chápal čím dál méně. „Ty jsi mladej, čas na změnu porád máš. Ale s věkem se to rychle mění, vidim to na svejch vrstevnících. Okolo třiceti je většina lidí už na něcem závislá. Má svuj jeden neměnnej názor a bude ho už navěky obhajovat. Nechtěj přemejšlet, chtěj jistoty. Na sebe nemaj čas, stěží uživjej děti.“ – „Proč to řikáš?“ – „Vysvětluju, proč jsou anestetika nutný. Jo, léky se mnohdy zneužívaj. Otupujou se s nima lidi, co by si měli bejt schopný jinak si poradit. Jo, stává se to často. Ale jejich přínos k zmenšování bolesti už fakt bezmocnejch, ten je určitě větší. Lidi neuměj žít sami, tak ať samotu radši zdílej s práškama. Vzpomněl si: „Tak možná, ale lidi jako pokusný zvířata, to přece ne.“ Petr ale trval na svém: „Proč ne? Aby zejtra nedělali blbostě, musí je udělat dneska. Ověřit, co fakt nejde, v zájmu dětí. Jsme pokusný zvířátka, trvám si na tom. Já jsem třeba nadšenej z toho právě přečtenýho lidskýho genomu. Teda, je to těsně, ještě to nemaj, ale už brzy. Deset let jsme za vodou. Se všema psychickejma problémama pak už budem nakládat jinak, všechno co k čemu v lidskym těle je budeme vědět. Deset let a budou léky, že ani ty jedinýho špatnýho slova nešpitneš. Minimální vedlejší účinky, každýmu přesně na míru, jako šaty. Každej budeme mít svojí živou vodu.“ Zopakoval: „Ale zkoušet na lidech? Nelíbí se mi to a... snad jsi to tak ani nemyslel.“ Petr ale dál trval na svém: „Myslel. Zkoušet na lidech, je to jak to řikám. A navíc řikám, že jsem na to hrdej. Jsme rozmazlený sráči a málokdy máme příležitost pro svý potomky něco udělat. Takže si toho važme, že smíme bejt aspoň laboratorní krysy. Chybama se člověk učí, ne obráceně. Se třeba se podívej, jak dneska vědci pojmenujou každej novej gen. No podle toho, co vznikne za problém, když nefunguje. Ne obráceně. Chybama se člověk učí, a učit se je správný. Děkujme za všechno, co se nepovede, včetně blbě nám indikovanejch léků.“ Řekl znovu bojovně: „Ale genama a chemií to taky všechno neni, to si taky povídal.“ – „Jo, to jsem řikal a taky to tak je. Ale že od nich se musí začínat a nehledat příčiny jen v
– –
chybách rodičů, to řikám taky.“ „Ale jo. Ale-“ „Pade na pade. Těžko se rozlišuje, co je nám předurčený a o co se posralo až pozdějc. Mezi poškozenim fyzickym a chybnejma návykama je hranice hodně neostrá. Ale snažit se ji co nejpřesnějc vytyčit, to je naše povinnost. Geny nejsou naše vlastnosti, ale je nutný vidět je jako předpoklady. Výchova nebo hodnej pan doktor jsou důležitý, ale míň než chemie. Nejdřív musíme rozumět. A jak jinak než vědou, s princeznou chemií ve znaku. Holky máme rádi všichni, proto to takhle dělejme.“
Opilost mu přišla úžasná. Bojoval s chutí a nadšením. Řekl: „Já si ale stejně myslim, že důležitější jsou ty věci duchovní, ne materiální.“ – „Materiálníma myslíš vědu?“ – „Tak nějak.“ – „Fuj. Tak to přece neni.“ – „Ty asi moc nevěříš na duši, co?“ – „To opravdu ne. Já věřim na vyšší věci, na dokazatelnost. Všechno zpochybňuju, dobře, ale všechno taky ne. Vědu ne, na to nemám. Z duchama naopak, ty jsou o ničem. Druhejm je přímo neberu, ale mladejm nadějnejm doporučuju, ať se na pohádky vykašlou. Ne všem, samozřejmě. Jsou i takový lidi, který pohádky nutně potřebujou. Kterejm rozum a myšlení nesluší. Ale mladejm a nadějnejm, těm je budu vždycky rozmlouvat.“ Dál se bránil:„To ale nejsou žádný pohádky, protože-“ Petr byl ale přísný: „Promiň, ale duši pohádky jsou. Ty se daj poslouchat pro zábavu, ale s realitou nemaj co společnýho. Stejně jako většina náboženství, filosofickýho tlachání a podobnejch srágorin. No co si mám vzít z vyprávění nějakýho dědy z před čtyřma tísicema let? Byl to chytrej chlap, určitě. Ale nemohl vědět to, co dneska ví děcka ve třetí třídě. A i kdyby nám tady zanechal kdovíjaký dědicttví, stejně jeho slov zneužijou darebáci a budou nás s nima strašit. Furt je jedna pravda, jedna jediná, a tu dodržuj. Koukej bejt hodnej, to znamená dělej co mi ti řikáme. Jinak posvištíš do pekla, jasný? A jestli ti to jasný neni, tak aby se ti projasnilo, uděláme ti peklo už tady na zemi. Na to byli křesťani vždycky specialistí, někoho mučit.“ Řekl: „Já křesťan nejsem a nezastávám se jich.“ Petr se napůl smál a napůl rozčiloval: „No ještě aby! Křestani, to je známej, podloudnej podnik. Slibotechna a půjčovny strašidel. Kdysi zcukli Evropu, zaplaťpánbuh za to, ale dneska už všechno špatně. Nikdo nebrzdí společnost víc, nenávidim jejich jednosměrky. Nahoře nebe a správno, dole zlopeklo. Zneužívaj emocí slabejch, nenávidim je. Krest a smrt jedno jsou. Fuj.“ Cítil se mužně, oponoval, i když nevěděl, jak to dopadne: „Nejsem křesťan, ale uplný blbosti to bejt nemohli. Když tomu lidi věřili tisíce let. Nejsou to pohádky.“ Petr se už nerozčiloval, dál si ale vedl svou: „Myslíš? Furt se někdo snaží přijít s nějakejma novejma náboženstvíma. Jednou za čas se něco chytne, ale pro ovládnutí davů. Čas křesťanství dávno skončil. Už před základoškolskou fyzikou musí každej křesťan sednout na prdel a ztichnout. A jestli se nechci rozlobit, tak musim teď na chvilku na ledascos zapomenout. Třeba na jejich zhnusování sexu zdravejm lidem, na odrazování od prezervativů a antikoncepce vůbec. Miliony mrtvejch v rozvojovejch státek, který jsou toho následkem, to jim neodpustim.“ Řekl: „Já se opravdu nezastávám křestanství, ale jen duchovna v celku.“ – „Vždyť jo. Nechal jsem se unést, promiň.“ – „Třeba takovej budhismus-“ – „V poho, tak aspoň tak. Budhismus dobrý, ale ten se zase totálně nehodí k nám. Tyhle ideologie vznikaj v určitym prostředí, pro potřeby tamních lidí. To se nedá přenášet.“ – „Ale dá.“ – „Nerozmlouvám ti to. Tak dá, no. Ale dopadá to pak jako s muslimismem v Americe. To bys u nás vidět nechtěl, co? Prostě, já kdybych mohl nařídit vědu jako náboženství, udělal bych to.“
– –
„Jseš ateista?“ „Ani omylem. Počkej chvilku, odskočim si.“
-Využil Petrovi nepřítomnosti, svá následující slova promýšlel. Začal hned po přítelově návratu: „Ale stejně mi přijde, že mi pořád nerozumíš. Já nemyslim přímo náboženství nebo tak. Spíš myslim takový ty nejobyčejnější věci. Ale ty nejdůležitější. Lidskou moudrost nebo zkušenosti starejch lidí. Sbírání bylinek, rozdělávání ohně a tak. Ideál je stará paní, co zdánlivě jen vychovala pět svějch dětí, deset vnoučat, a svym způsobem i padesát jejich nejbližších kamarádů. Myslim prostou přirozenost, která se dá nabrat jen zkušenostma.“ Petr ho přerušil: „Zkušenosti? Myslíš to vážně? Kvůli těm si šel dělat do Bohnic?“ – „Jo.“ – „Jako se je naučit nebo získat?“ – „Obojí. Nebo vlastně – není to jedno a to samý?“ – „No právě. Myslim že neni. Ale vyprávěj dál, ať do toho zas necpu něco svýho.“ – „A co bys jako chtěl slyšet? Nevim jak to popsat. Mám prostě rád moudrý lidi. Nevim, jak to jinak říct.“ – „Tak nic, no. Já spíš myslel... Víš jak. Zkušenosti, o kterejch ty mluvíš, ty se získávaj v běžnym životě. V blázinci se řešej už vzniklý problémy a - to je jiná dimenze. Pro základní zkušenosti jsi měl jít spíš do pekárny než do pakárny. A nejlepší by byla vojna.“ Zmínka o armádě jím prudce pohnula. Byl rád, že dokázal nedat najevo pohnutí a zamlouval: „To jsem schválně trochu přehnal, s těma babičkama. Ale i v nemocnicích by se daly dělat s pacientama jíný věci. Doktoři by si měli s pacientma spíš povídat. A to neni jen muj názor. Znám i sestřičky, co si myslej to samý. S jednou z nich jsem si o tom hodně povídali. Ale musel jsem jí slíbit, že to na ní nikomu neřeknu. Víš proč? Aby v práci neměla problémy.“ – „Víc lidskosti by pacientum opravdu prospělo. Ale vztahuješ věci z jedný dimenze tam, kam už nepatří.“ – „Nerozumim.“ – „Doktor, psychiatr, kterýho znáš od vás z Bohnic, to je řešič problémů. O čem ty mluvíš, to je práce psychologa. To je něco jakoby myslitel. Nebo někdo, kdo ty zkušenosti sice nemá nažitý, ale má na ně od státu razítko. Doktoři cos ty poznal, ty maj jiný úkoly. To jsou řešiči, ne hloubkový diagnostici a mudrlíni. To se dneska mezi lidma přece už i říká. Psychiatr je ten, co ti rovnou předepíše prášky, zatimco psycholog si z tebou krátce povídá a pak o tom napíše dlouhou zprávu.“ Dotčení už dal trochu najevo: „Tak jasně že vim, jakej je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem-“ – „Tak vidíš. A aby to zabralo, to povídání jak ty řikáš, musel by si na tebe udělat školenej psycholog opravdu hodně času. Musel by ti věnovat stovky hodin, aby to mělo výsledek. A proto to nejde. Na tisíc pacientů připadá tak jeden vyškolenej profesionál.“ – „Takže podle tebe to nemá smysl vůbec?“ – „Může mít. Ale chce to čas a ten nikdo nemá. Nejsou na to lidi. Nebo jinak. Ony i výsledky profesionálních psychoanalýz jsou statisticky málo úspěšný. I přes energii tomu věnovanou se pacientovi málokdy pomůže. A hlavně proto, že sám pacient s doktorem, kterej se mu snaží pomoc, spíš bojuje než spolupracuje. Takhle to nemá smysl vůbec. Jedině ty babičky, jak jsi řikal.“ Chuť bojovat nepolevila, jistotu ale už ztratil. Zeptal se: „Tak co by se potom s nemocnejma mělo dělat?“ Viděl, že se Petr zamyslel, až pak říkal: „Pro začátek nám musí stačit, co by se dělal
nemělo. Co nefunguje, to by se dělat nemělo. Ti, co se účastní psychoterapií, ať v blázinci nebo v komunitách kdovíjakejch, ty se tam vracej pořád dokola. Jako do Pátý kolony. Proti smyslu Petrových slov se nedalo nic namítnout. Odevzdaně jen řekl:„Až takhle myslíš?“ Přítel pokračoval: „Vem, kolika lidem jste vy pomohli při nějakejch psychohrách. Takřka nikomu. Pokud by aspoň tohle mělo fungovat, tak ne jeden civilkář na deset pacientů, ale jedna doktorka na jednoho pacienta. Nebo jeden doktor na jednu pacientu, samozřejmě, Po dobu jednoho roku a v posteli. Jedině tak. Nereálný, co? Pojišťovna to nezaplatí, ani ten Freud s tim něměl u svejch rozmazlenců kdovíjaký výsledky. Myšlenky jsou prostě složitá chemie, ale pořád chemie. Až přijdeme na její strukturu a funkci, budeme moc lidi léčit. Vejmysly a hračičky nás nezachráněj.“ Dostal nápad, začal o něm mluvit: „Víš, co mi přijde nejzvláštnější? Řikáš, že nemáš léky rád a přece je doporučuješ. Přiznáváš, že ve škole kradou lidem osobnost a stejně tam druhý posíláš.“ – „Je to tak.“ – „Divný, ne?“ – „Divný? Vždyť víš co jsem zač. Tohle dělám pořád. Že i věci, co si přímo odporujou, často cejtim jako oboje správný.“ – „Až takhle jsi k sobě upřimnej?“ – „Že přiznám, že i věci protikladný považuju za oboje možný?“ – „Jo.“ – „Tak jo, tak jsem takhle upřimnej. Upřimnej. Radši nechci vědět, co pod tim představuješ.“ Láhev rumu, z které měl jen jednu skleničku, někam zmizela. Petr přinesl další kafe, postavil ke a protahoval v zádech. Sám dál přemýšlel o upřímnosti. Říkal opatrně: „Fascinuje mě, jak o sobě klidně prohlásíš... víš jak?“ – „Sem ti řikal, se potřebuju vykecat.“ – „To jo, ale to neni jen to, ta otevřenost, upřímnost.“ – „Obávám se, že by jsme se okolo pojmu upřimnost nedohodli ani trochu. Třeba já nejsem upřimnej vůbec.“ – „Ne?“ – „Ani já, ani nikdo jinej. Je to jen takový slovo k zdánlivýmu vyplňování prázdnejch prostor. Samo neznamená nic.“ – „Tak upřímnost je určitě dobrá. Hodně lidí upřimnejch neni-“ – „Nerozuměl jsi mi. Neexistuje vůbec.“ Byl rád, že se s Petrem seznámil. Vždy by se ho zastával, ale - normální opravdu nebyl. Naprosto všechno zpochybňovat, to přeci nikam nevede. Musel o tom začít: „Ale je úžasný, jak si povídáme otevřeně. To jsem fakt zažil málokdy. Kéž by to k něčemu bylo.“ – „Já to mám taky rád. Dokonce je to muj sen. Mít někoho, nejlíp krásnou holku, samozřejmě, s kterou bych si takhle mohl povídat vždycky. A čim otevřenějc, tim líp.“ – „To bych taky chtěl.“ – „Škoda že to nejde.“ – „Já ještě věřit nepřestal.“ – „Správně, drž se mládí co jen jde. Na upřinost ale holku nezbalíš.“ – „Co? To je snad uplně o něčem jinym, ne? Na co holku nezbalim? Na upřimnost? Tak přeci ji nebudu lhát?“ – „Chceš dopadnout jako já?“ – „Co?“ – „Já upřimnej jsem furt, čimž většinu holek odstrašim.“ – „No... a?“ – „Ty na upřimnost věříš, já ne. Ale když ji oba děláme, máme oba totožný výsledky. U holek máme smůlu.“
Zeptal se: „Počkej, já nerozumim předevšim tomuhle. Kdyby jsi si myslel, doopravdy myslel, že upřimnost je špatná, tak bys jí nedělal.“ – „A to je právě ono. Dělal. Zní to nepochopitelně, jako blbost uplně, ale možná to blbost neni.“ – „Ty si nedáš pokoj.“ – „S čim?“ – „S tim rozdvojováním. Nebo já už nevim, jak to nazvat.“ – „Chápu, že ty, většina, to vidíte jako neslučitelný protiklady. Já to mám jinak. Opravdu, moje prožívání je natolik jiný, že mě to v hlavě fakt splývá dohromady. Nečekám, že mi budete věřit nebo rozumět, ale je to tak.“ – „A aspoň... Aspoň pro sebe si to nějak vysvětluješ?“ – „No tak jasně. Pokud najdu argumenty proč, maj mý názory smůlu.“ – „Tak tomu už vůbec nerozumim.“ – „Chápu. Samotnýmu se mi to kolikrát přehazuje tak rychle, až ty předchozí důvodu protikladu zapomínám. Ale co se týče upřimnosti, tak ne. Co si myslim, to řeknu. I když vim, že si tim pohoršim. To jsem já.“ Zase se zeptal:„Proč obojí?“ Petr se krátce zamyslel: „Dobře. Tak nejdřív proč ne, to je snažší. Lidi jsou různý a jestli si něco hlídaj všichni, tak svoji bezpečnost. Proto nejsou nikdy upřimný. Nikdy nevědí, jestli ten, kdo je poslouchá, informací nezneužije. Proto upřimnost ne. Kdo takovej je, obrovsky zvyšuje pravděpodobnost vlastního neuspěšnýho života. Ještě nedávno se platilo za upřimnost hned krví, nikoho by nenapadlo se o tom ani bavit. A proč jo? Spíš proč já jo. Protože mi to dělá dobře. Přijdu si jako kvalitnější člověk. Nebojácnější. Vim, že upřimnost je sebelikvidační, ale i ji musí někdo zkrotit. Jestli já, nevim, o tom rozhodnou výsledky. Ale i kdybych se přeceňoval... neni to pohodlná cesta. Za všechny svý upřimnosti jsem vždycky dostal napráskáno. A zejtra? I když vim, že dopadnu stejně, budu v tom pokračovat. Nevim co to je, ale... tohle to je. Než aby... to ať si mě umlátěj.“ Aby aspoň něco řekl, zeptal se: „Proč?“ Petr navazoval bez přerušení: „To je tolik různejch odpovědí na jedno proč. To že se bojim o vlastní důstojnost, to jsem řikal. Opatrnost mi přijde nedůstojná. Aby mě z cvokhauzu pustili, jednou jsem zalhat musel, to nepopírám. Ale jak jsem byl z klece venku, už zas ne. Ustoupit jednou, abych dál nemusel? Zní to strašně, ale musí se, když se jinak přežít nedá. A taky je rozdíl co řikám jim a co sobě. Ale to všichni.“ – „Všichni ne-“ – „Všichni.“ – „A proč si myslíš, že by tě nepustili? Jen za nějaký slova-“ – „Když někdo tvrdí-“ „No co třeba?“ Petr dotčeně mávl rukou: Tak třeba že mi jakákoliv pasivita přijde špatná. V každym okamžiku se má dělat revoluce. Když jsem sám, dobře, někam zalezu a budu si to připravovat. Ale když s lidma, s jednim člověkem, chci revoluci hned. Svět dneska stojí za hovno, a já žádný zlepšení nevidim. Ale co já? Že já ho nevidim neznamená, že nemůže bejt možný. Klidně o tom takhle uvažujme, ale nedopadne to jinak. Chci revoluci. Jo, tak to je, chci lepší zítřky. Ale protože to dneska stojí prd, chce to změnu, pohyb, hned. Toho je vždycky nedostatek a já je věčnym zpochybnováním vytvářim. Možná se pletu v prostředcích, možná v hmotě, co já vim, ale kde jsem já, tam se něco dít bude. Nedělá mi radost destrukce ničeho, ale lepší než včera to dneska bejt musí, jinak to tu rozmlátim. Zatim musim tajně, dodávat tuhle vzácnou energii, protože mejch způsobů se zatim společnost bojí. . Tobě vadili léky. To je nic. Tohle co řikám je problém. Jsme v sebelikvidační spirále. Je už tak silná za ta leta, že ztrhne i hodně silnej lidí, co by se jinak ubránili. Vzepřít se tomu všemu, hned. Sakra pomožte mi někdo, to sám musim zachraňovat celej svět?“
-Už mu už nevadilo, že Petrovi málo rozumí. Zasmál se poslednímu vtipu, pak si nečekaně vzpomněl na sen. S Petrem na cestách, s nimi dvě dívky. Beze slov a bezostyšně se usmál. Pak se zeptal: „Kam pořád mizí ta lahev s rumem?“ Petr se také zaveselil: „No já už si toho taky všiml, jak ji furt někam schovávám. Jak si dám dva panáky, tak jsem rozkecanej. Ani bych nešel spát. Ono stejně, bude půlnoc. Dát si ještě jednoho, tak už si počkám na první vlak. To nevim, jestli by se ti chtělo vykecávat do rána.“ – „Klidně.“ – „Jo? Tak já ti dneska rozestelu matraci, až zejtra si přehodíš povlečení sem.“ – „No jasně. Povlečení, jasně.“ – „Ale ty jsi se ptal na rum, co? Sem jsem ho dal, cestovatele. Naředíme kolou, a do rána ho zpráskáme. Jen přikývl. Petr za pár hodiny odjede, pak bude mít celý byt jen pro sebe. Krásná představa. Řekl: „Upřimnost je stejně určitě správná.“ Petr se smál: „Tak někdy jo, ale jsou to vyjímky. Tak třeba je dobrá, že se pak míň zamotáš do toho, co si řikal kdysi. Ale to jedině.“ – „Já jsem upřimnej, protože si myslim, že je to správný.“ – „Pochopil jsem. Děláš stejnou chybu co já, jen jí navíc věříš. Z mýho pohledu jsi na to hůř, reálný výsledky ale máme shodný. Nulový. Ty to tak moc chceš, až z toho zapomínáš na realitu. Bůh ti buď milostiv, budeš to potřebovat.“ – „Co? Určitě nejsem sám, kdo takhle uvažuje. Kdyby takový byli všichni, hned líp by to na světě vypadalo.“ – To jo. Ale nejde to. Člověk je nejdřív zvíře, až potom možná divadelní kritik. Obráceně nelze.“ Dál urputně bojoval: „Mluvit pravdu je správný.“ – „Je. A smrtnosný.“ – „To... to si nejde myslet.“ – „Tak mi aspoň věř, že si to myslet lze. Koukni třeba na myslivce. Na ty jejich vyprávěnky, co prej zažili a ulovili. Lžou lidi lžou, všichni. Na týhle myslivecký latině je to jen nejlíp vidět. Aspoň k tomu jsou dobrý, že tu lidskou pitomost jasně ukazujou. Nikdo neni upřimnej, se podiv okolo sebe. Takhle lidská společnost negunguje, protože takhle nefunguje ve vesmíru nic. Smiř se s tim, ať máš pokoj.“ – „Co?“ – „Předefinuj si to.“ – „Co?“ – „Dobře, zatim s ti ještě počkáme.“ Znovu řekl: „Proč by ta upřímnost nemohla bejt? Nechápu, co ti na tom přijde nemožnýho.“ Petr už hrál nazlobeného: „Ale no tak! A co přijmout že neni, nebylo by to snažší? Snažší než se stavět hradbě faktů?“ – „Jakejch?“ – „Málo jsem ti jich řekl? No co chceš ještě slyšet?“ – „Nechápu, když řikáš, že jsi sám upřimnej, proč nemůžeš říct, že je to dobře.“ – „Protože to neni dobře.“ – „A přesto to děláš?“ – „A myslíš si, že s takovejhlema přiznáníma by mě od vás pustili?“ – „No, to asi fakt ne. Ale... nebezpečnej nejsi.“
Petr si dal tváře do dlaní, chvíli se tak smál, brzy toho ale nechal: „Já mam pravdu, ne oni. Nikdy nikdo neni uplně upřimnej. Nic takovýho neexistuje. Upřimnej ani sám k sobě nikdo neni. Ani nemůže, i kdyby chtěl. Ale kdo tohle umí? Nic si nenalhávejma, málokdo, byť se snaží. A ještě k tomu spíš až ve stáří. Sebenáhled je masox, kdo si ho sám ze sebe nadělá? Kdo přizná že první krok je sice půlka úspěchu, ale půlením pak konce už nikdy nedosáhne? Upřimnost ze země příteli nevydupeš. Jestli v ní budeš dál věřit, dopadneš jako já. To ti nestačim jako odstrašující příklad? No schválně, teď se usmíváš, ale chceš takhle skončit? Mít radost jen ze sebe a z ničeho jinýho? Nedělej to, radim ti, neni to hezkej život. A možná dopadneš ještě hůř než já, nedělej to radim ti. Neuspěch v životě, no fakt to chceš?“ Přiznal: „Já už vlastně nevim, co mi řikáš. Řikáš, že si mám hlídat svoje zájmy, za každou cenu, ale sám to neděláš, jako všechno ostatní“ Petr potvrdil: „Jo, tohle řikám. Ale opravdu to dělám nedělám? Taky je možný, že moje zájmy jsou prostě jen jiný. Sám je neznám, ale cejtim. A doufám, že i existujou. Pořád o všem přemejšlim, něco hledám. Že jsem to ještě nenašel nemusí znamenat, že to neni. A o svý zájmy se starám. Definuju je sice na základě intuicí, to neni žádná sláva, ale porád lepší, než přistoupit na společenský lži. Možná fakt moje podvědomí něco ví. Samozřejmě, pak podvědomí každýho člověka. Proto je nutný, opakuju nutný, aby to někdo pořád zkoušel vydolovat. Jinak tu budeme žít v nevědomostech a bolesti navždycky. Upřimnost neni, pravda neni. Jsou to pořád jen pojmy k zaplnění míst, o kterejch nic nevíme. Každej si pod takovym slovem představuje něco jinýho. Ani dva se nedohodnou. Jedině se dá definovat, co za tyhle žblepty většina lidí považuje. Upřimnost, poctivost, pravda. To by mohly bejt snahy po co nejodpovědnějším vidění světa. Každej podle svejch možností, samozřejmě, protože každej nemůže vidět složitější vztahy. Takže upřimnost - snaha po co nejrealističtější realitě. Nic víc.“ – „Myslíš?“ – „No ty tam asi máš nějaký svý emoční vsuvky, do týhle reality. Popisoval by si je jako vnitřní čistota, nezáludnost, obětování se pro druhý a podobně. Ale tohle už jsou rozplizlosti totální. Každej si může myslet co chce, popisovat jak chce, ale jsou to jen subjektivní dojmy. Realita je jen jedna, a na to je člověk pořád ještě moc na začátku cesty, aby jen tušil, o co vlastně je. To máš jako s holkama. Každýmu se líbí jiná. Boha aspoň takhle to přiznej. Kdyby skutečně existoval jeden vzor dokonalosti, tak si je pak můžem podle něj seřadit. Ještě že to tak neni a každýmu se líbí jiná. Ještě že tak. Lidi jsou pitomci a vytvářej si modely, ale ve skutečnosti jim dál v klidu nevěřej. Kdyby se ti líbili holky s velkym nosem, přímo to vykládat nebudeš, ale nejspíš si takovou pak stejně pořídíš. Prej upřimnost. Nemáš pocit, že tě k ní spíš někdo nutí? Společnost, nějaký ilumináti nebo tak? Kašli na ní, fakt. Dělej si svý, nikomu se nezpovídej a nazdar.“ Tato Petrova slova se mu líbila víc. Důrazně kýval a dál poslouchal. „Já jsem pro různorodost. Do každý holky by jsem šel už jen proto, že je svoje. Žádná snaha podobat se jiný, natož obecně přijímanýmu vzoru. Já si to přiznám a moje holky vždycky takový byly. Ovšem chudáci kluci, který sice něco chtěj, ale bojej si to přiznat, natož zrealizovat. Jo, co si prostě netroufnou. A aby si aspoň před sebou zachovali domnělou důstojnost, začnou si svoje přirozený choutky rozmlouvat, nebo i zakazovat. To už je skluzavka do pekla. Takovej já nikdy nebudu. Chci zajímavý, zvláštní. A čim zvláštnější, tim lepší. Chci pořádnou samici, mohutnou holku, co se se mnou nebude vůbec srát. Ale stejně tak chci i tu s velkym nosem. I tu vzpřímenou čtyřicítku, co ještě nedávno hrávala volejbal. Existuje něco zdravějšího nž tohle?!“ Neřekl to nahlas, ale konečně Petrovi v něčem rozuměl zcela. Představil si Kamilu, kdyby byla ještě trochu silnější než ve skutečnosti. Ještě víc by se mu to líbilo. Taková přání opravdu není správné skrývat. Odešel na záchod a tam ho napadlo, jak je to vlastně zvláštní. Že se ho Petr
doposud nezeptal na důvod, proč z domova odešel. Cítil potřebu o tom mluvit a tušil, že využije některou z příležitostí. Když se vrátil, nejdřív se ale zeptal: „A než jsi od nás odešel, to... To sis tohle myslel a doktorum to neřekl?“ – „Přesně tak. Však už jsem se ti přiznal. Jinak bych tam byl dodneška.“ – „No že by jsi tam zůstal-“ – „Kdybych jim řikal co tobě, jsem tam dodneška.“ – „A přitom si to dál myslíš-“ – „Jinak jsem tam dodneška. Hele, mám právo na svuj názor? Určitě, jsi hodnej kluk, ty bys mi ho neupřel. Ale kdybych u vás v blázinci řikal, že… Mohli by vůbec do společnosti pustit člověka s takovejma názorama? Těžko, protože by to bylo na jejich odpovědnost, kdybych něco provedl. Musel jsem neříct pravdu, ale jsem proto lhář? Já se za něj nepovažuju. Jen jsem nechtěl strávit zbytek života přivázanej k radiátoru. Jednou jsem lhal. Aby mě pustili, to jsem musel. Teď jsem venku a dokavád mě znova nechytí, budu si mlejt co budu chtít.“ Řekl: „Každýmu je ale jasný, že nemůžou bejt správný obě dvě protikladný možnosti.“ – „Přesně. Ale takhle já to zrovna mám.“ – „Ale dělat zároveň dvě věci, co si odporujou-“ – „To já přece nedělám. Umim se rychle a jednoznačně rozhodnout v okamžiku teď. Ale dej mi jen dvě sekundy na rozmyšlenou a zdůvodnim ti obě protikladnosti.“ – „Já bych ti to přál, ale nevadí ti, že to neni možný?“ – „Já cejtim, že to je nejen možný, ale možná jedině správný. I na naší, nebo aspoň mně lidský úrovni.“ – „Tohle považuješ za nejvíc dobře? Aby si věci schválně odporovaly?“ – „A co mám dělat, když to v realitě okolo sebe všude vidim? Zdánlivě protikladný stanoviska, dvě strany stejný mince.“ – „No, nevim...“ – „Vychází to. Když odpověď se s proti odpovědí střetnou, vyruší se? Podle vznikne něco novýho. Něco. To teprve má smysl zkoumat. Ty to takhle nevidíš? Já jo. Myslim si, že ty správný náhledy mám, vidim je. Ale je problém, že je nejsem schopen oddělit od těch ostatních. Že mě často napadaj i velký ptákoviny, to vim, to k tomu patří. Když je neoddělim správně, dělám blbostě a jsem neuspěšnej. Ale... ty mě snášíš dobře. A třeba si z toho i něco vezmeš. Mít si s kym povídat, aby se lidi aspoň poslouchali, už to je vzácnost. Dneska vidí každej jen sám sebe, taková je doba. A většinou se musíme bavit s lidma, s kterýma se bavit ani nechceme. Ve škole, v práci. A nejmíň smíš bejt upřimnej mezi příbuzenejma. Tam musíš bejt nejopatrnější.“ Chytl se zmínky o rodině: „Právě. Co myslíš že u nás? Uplně jedno a to samý.“ – „Jak u vás?“ – „No... u rodičů.“ – „Ach tak. Jo, rodiny jsou pekla všechny. Vztahy s rodičema, ty budeme řešit, i když tu už dávno nebudou. Na každym rameni ti bude jeden sedět, a možná navěky se hádat skrze tvojí hlavu. Od prvních vzorů, pokud se neshodly s našim naturelem, pryč co nejdřív. Ale stejně, první vzory jsou první vzory. Rodiče nás budou strašit pořád, protože jsou strašidla. Bud rád, že jsi pryč. Ale zázraky nečekaj. Jsou to strašidla, ty se odehnat nedaj.“ – „Doufám, že daj.“ – „Doufej, když chceš. Ale spíš se snaž zapomenout, to je efektivnější.“ – „Tak to je jasný.“ – „A nespolíhej na nic. Vždycky se budeš srovnávat s prvníma vzorama. Takovejma, co nám natlačili do hlavy bez toho, aby si ujasnili, kdo vlastně jsme.“
–
– – – –
„Co nám natlačili do hlavy proti naší vůli, vždycky tam bude. Tatínek má rád mašinky, tak tě bude brát pětkrát ročně do železničního muzea. Ale naučit tě rozpoznat podběl od pampelišky nebo vzít do planetária, to ho ani nenapadne.“ „Jakože-“ „Jo, chybej nám vzoři. Hrdinové k napodobování. Pak si za ně dosazujem postavy z televize, a to je zlý.“ „To jo.“ „Tohle se nám strašlivě vymstí. Celý společnosti, uvidíš. Děti můžou bejt podobný rodičum, ale spíš nebejvaj. A protože je pak dítěti jeho odlišnost i vyčítána, vzájemná nenávist je na světě. Je to zásadní chyba, uzavřený rodiny. Ty ničí pak vztahy i se zbytkem světa. Je doba rodinejch psychoterorů.“
-Byl přesvědčený, že si Petr nedokáže ani představit, jaké hrůzy se děly u nich. Řekl: „Asi to tak bude, ale jsou ještě horší a horší případy. Já bych mohl vyprávět. Kamarád nesouhlasně vrtěl hlavou: „Sice ti věřim, určitě máš svýho dost, ale běsy v rodinách jsou dneska normou. Co se děje za zavřenejma dveřma dnešních rodin, to je v součtu víc zla než z trestnejch činů. Mluví se o bezpečí domova, ale pro většinu je to spíš místo největších řeží. Rodina je správně, pokud funguje. Když ne, je zlo největší.“ – „Nevěřim, že by si si tu hrůzu u nás dovedl někdo představit.“ – „Proč myslíš?“ – „Protože něco takovýho je uplně nepředstavitelný.“ – „A ty mi nevěříš, že se hrůzy dějou dneska ve všech rodinách?“ – „Ale v naší -“ – „Příteli. Nevíš, s čim srovnáváš. Obecně ne, a u mě už vůbec. Mluvil jsem o strašidlech a nesmrtelnejch. To jsem myslel naprosto vážně. Tak jak svět dneska vypadá, to tu ještě nikdy nebylo. Rodíme se jen o něco pozdějc než naši předci, ale žijem pak o padesát let dýl. Dítě kdysi rodiče stěží poznalo a konec. Dneska je ti šedesát a vlastní starouši tě furt choděj kontrolovat a peskovat. Jsou nesmrtelný řikám. A když se jejich nátlaku zbavíš, je už na nějaký dospění pozdě. Jseš stejnej jako oni.“ Vysvětloval: „Ty si fakt jako myslíš, že i jinde táta furt svýmu synovi něco vyčítá a máma s nim jedná jako s dítětem? Tohle nědělají každýmu, to přece ne.“ Petr nesouhlasil: „Vidim to jinak. A už operuješ s pojmem výčitka, to je blbý. Zamotali tě do svejch problémů, jako je zamotali jejich předci. Je to mezigenerační problém, proto je tak velkej a zažranej. Jak lítaj výčitky, je zle. Fotříci se cejtěj nedocěněný, děcka zanedbaný a ukřivděný, zle je, zle. Vlastní neuspěchy svádíme na druhý, a nejlíp ty nejbližší. Tak tu dneska žijem. Je zle.“ Myslel si, že je nad věcí, ale Petrova slova se ho dotkla. Nečekal, že mu tohle nebude věřit. Posteskl si: „Nedivim se, že mi to nevěříš. Takovejm hrůzám se nedá uvěřit.“ Petr rychle sáhl po lahvi rumu a znovu doléval. Říkal přitom: „To je jako s tou upřimností. Kdyby jsme ji měli ject naplno, budeme zvracet oba.“ S jistotou odpověděl: „Já jsem upřimnej vždycky, nedělá mi to problém. Bejt upřimný je snadný.“ – „Zkouška?“ – „Co?“ – „No jestli dáme zkoušku. Hned teď, když teda chceš.“ – „Klidně.“ – „Nevíš co řikáš. Neustál bys to.“ – „Tak proč to nezkusíš?“
–
„Hele! A nebo... jak chceš. Jak myslíš.“
Petr hodně zvážněl. Asi to nechtěl dát najevo, ale bylo to poznat. Ztvrdly mu rysy a řekl: „Dobře, jak myslíš. Pět minut a budeš rád, když toho necháme.“ – „A jak to chceš vyzkoušet?“ – „Snadno. Budeme si dál jen povídat. Ale uplně upřimně, když chceš.“ – „Dobře. Takže?“ – „Takže se tě třeba budu ptát a ty budeš odpovídat upřimně, jo? Bez přemejšlení, když je to pro tebe tak samozřejmý.“ – „Klidně.“ – „A pak, kdo je tady blázen. Pět minut a budeš rád, že toho nechám.“ – „Tak schválně. Třeba ten tvuj odchod z domova. Proč si doopravdy odešel? Bez přemejšlení.“ – „No tak...“ – „To je rychlá odpověď bez přemejšlení?“ – „Dobře. Odešel jsem, protože jsem tam byl nešťastnej. Nerozumim si v ničem... se svým tátou.“ – „Fajn. Bez přemejšlení. Ten tvuj táta, máš ho rád?“ Hrklo v něm, to nečekal. Zase se lehce opozdil, pak ale odpověděl: „Ne.“ Petr bez mrknutí oka pokračoval: „Slušnej začátek, tak dál. Proč ho nemáš rád? Nemáš si ho proč vážit? Nebo ještě líp, nemáš mu za co děkovat?“ – „No... Zplodil mě, živil, já vim. Jenže tohle by dělal pro každýho, koho by mu podstrčili v porodnici. Vždycky mě považoval spíš za svuj majetek, než samostatnýho člověka. Tohle přece neni láska, to je... nesmysl, děkovat.“ – „Pěkně se rozčiluješ. Jen tak dál.“ – „Počkej! Tak za co bych mu měl bejt vděčnej podle tebe? Řekni mi, taky bez přemejšlení.“ Petr se tvářil spokojeně: „Já jsem se tě jen ptal, nic jsem netvrdil. Ale dobře, máš pravdu. Za tohle mu nemáš bejt vděčnej proč. Ty ses nerozhodl narodit, byla to jeho volba. On chtěl dítě, ne ty život. Takže jo, měl k tobě předevšim povinnosti. Který nesplnil, když odcházíš z domova v tomhle stavu. Nepřipravil tě na život, nemáš mu za co děkovat. Ale stejně, zkus to ještě jednou. Zkus vymyslet, za co by se dalo.“ – „Nevim, fakt nevim.“ – „Jako člověka, obecně, vážíš si ho? Řekni první, co tě napadne.“ – „Nevim, postavil třeba chatu. Jenže to je taky tak, přímo to tam nenávidim. Pořád mi ten barák připomíná, všechno prej dělal jen pro mě, pořád.“ Kamarád dal najevo zhnusení: „Fuj, to je těžkej humáč, když někdo takhle argumentuje. Prej pro druhýho žil víc jak pro sebe, taková lež. Kdo se nedokázal postarat o sebe, vyčítá druhýmu, že to neudělal za něj. Slyšel jsem i kňourat fotra, že mu prej syn pokazil celej život. Na jeho dětství, když ještě nebyl na světě, i to mu synek prej pokazil. Jo, některý pitomci takovýhle věci řeknou i nahlas. Co máma?“ – „Máma... je hodná. Až moc. Ve všem ho poslechne, posluhuje mu.“ – „A tobě? I tobě posluhuje?“ – „Já to nikdy nechtěl a nikdy sem si o to neřikal!“ – „Tak jinak. Myslíš si, že je z toho, jak se o vás stará, spokojená?“ – „Neni.“ – „Proč myslíš, že to dělá?“ – „Nevim. Proč ty mysliš?“ Teď se zamyslel Petr: „U nás je to to samý. Přijde mi, že přijímá jednu ze dvou hrůznejch možností, tu jen o kousek menší. A pokud dostáváš výčitkou napráskáno ty, tatíček určitě mučí i ji.“ – „To jo.“
– – –
„Holky jsou zvyklý dělat těžkou práci. Je to norma v naší společnosti, už stovky let. Asi jsou i odolnější a než se s náma dohadovat, to se radši udřou. Strašlivý.“ „Ten člověk potřebuje, abych byl nešťastnej. Táta myslim.“ „Asi máš pravdu. Takový vyčítání sníží zločincovi na chvilku přetlaky. Ale jen na chvilku. Celkově se spíš k jeho podvodům přidávaj další viny a i jeho bolest roste. Kdyby se aspoň jemu ulevilo, aspoň k něčemu by to bylo. Takhle trpí víc a víc všichni. Jo, tohle nešťastný lidi dělaj, že za svý neuspěchy začnou obviňovat nejbližší. Ale nemyslim, že jim vyloženě dělá dobře naše utrpení. Nejsou jednim procentem v populaci, který bolest druhejch opravdu těší. Tyhle jsou ztracený ve svejch podvodech, ubližujou druhejm z bezmoci a ubohosti. Nejsou jednim procentem sadistů, ale jsou jen, jen osmdesáti procenty dneska obvyklejch lidí.“
Zeptal se: „A proč to dělaj zrovna svý rodině?“ – „To z toho vyplývá. Jsou malý, na nikoho jinýho si netroufnou.“ – „Než na děti? Vlastní?“ – „Bohužel. A na manželku, která je má dál tak nějak ráda.“ – „Neni možný, aby tohle dělali všichni tátové. Osmdesát procent, jak si řikal, to určitě ne.“ – „Moje zkušenost taková je.“ – „Nevim. To by přece bylo nějak vidět, kdyby-“ – „Pavle, když jste si vyšli z domu jako rodina, pohromadě, poznal by někdo, co se děje u vás za hrůzy?“ – „Ne.“ – „A o tom to je. Hele, teď to máš čerstvě za sebou. Odešel si, raduj se. Nebo se vypovídej, dneska večer, ale od zejtřka se snaž na to nemyslet.“ Zamyslel se: „Mám se vymluvit?“ – „Jo. A já ti k tomu řeknu všechno protikladný, co mě napadne. Ty z toho sice budeš mít plnou hlavu, ale i spoustu podnětů, proč všechno nevidět jednoznačně. Mě by to ponoukalo k dalšímu rozebírání, ale ty si spíš budeš chtít odpočinout a budeš o tom míň přemejšlet.“ – „Nemuset o tom přemejšlet, to by se mi líbilo. Ale takový hrůzy, to se člověku vrací furt. Je to hrozný.“ – „Je to hrozný pro obě strany. Ale připomínáním si, že ty toho nejsi příčinou, si nepomůžeš.“ – „Co?“ – „Nebuď jako on, neopakuj jeho chyby. Nevyčítej.“ – „Já? Já mu přece nic neudělal. Tak proč bych já-“ – „Nebuď jako on.“ Musel se smutně usmát. Řekl: „Já bych takovej bejt nemohl.“ Petr se také usmál a zdálo se, že se pokusil i napodobit jeho způsob: „Věřim tvý víře, ale realita je jinde. Nikdo odpovědně nevidí sám sebe. Objektivně se žádnej subjekt neposoudí. A mladej obzvlášt ne. Tohle opravdu neni přímá kritika tebe, je to jen konstatování obecnýho stavu. Tráva je zelená všude na světě, stejně jako opakování chyb našich předků. A pokud nás straší ještě po dvacítce, je to jistá věc. Znal jsem jednu holku, jak ta byla schopná přesně popsat chyby svejch rodičů, to bylo neuvěřitelný. Pak se jí narodil syn a do roka se k němu chovala stejně jako oni. Všechnu tu svojí dovednost věnovala maskování svejch hříchů a opakování chyb.“ – „A ty? Ty tyhle věci s předkama vyřikaný máš?“ – „Ne. Ale snažim se a budu ještě víc. Snad nějaký dílčí výsledky, ale celkově to porád zvládám nedostatečně.“ – „Je hezký, že si umíš přiznat... Ale takový hrůzy jako u nás, to nemohl zažít nikdo.“ Petr se ani nepohnul, z hlasu bylo ale poznat dotčení: „Ty tvrdíš že já nevim, že já tvrdim… Hele, takový to věčný vyčítání, zneužívání slabejch míst v psychice blízkejch, to jsem od fotra zažil taky. Když chtěl bejt litovanej, celá rodina jsme se okolo něj museli sejít, litovat ho a omlouvat se mu.
Jenže to bylo v pondělí. Den na to klidně přišel, a všechno bylo obráceně. Teď zase hrál drsňáka, řval na nás, děsil, ponižoval, vyhrožoval. Chápeš? A ve středu, jako by úterek nebyl, zase hrál malýho chlepačka a my ho museli hladit. A běda kdyby ne dostatečně! To by nečekal na čtvrtek a začal by s terorem zase hned. Ty jsi zažil jednu z hrůznejch poloh, ale mně byla střídaná s ještě tou protikladnou, stejně bolestivou. – „Tak proto. Myslim to tvoje zpochybňování a vyvracení.“ – „Ten základ je odtamtad, to je jasný.“ – „Sourozence máš?“ – „Jo. Bratra. Strašlivej.“ – „Bratr?“ – „Ten taky, ale hlavně jeho příběh. Nechám si ho radši pro sebe.“ Petrovi se očividně o své rodiny mluvit nechtělo. Raději komentoval jeho: „Odešels, to je naprostej základ. Teď si to jen nepokaž.“ – „Já ne. Když jsem viděl, jak je to špatný, proto určitě to opakovat nebudu.“ – „Ach jo. Kéž by to tak na světě fakt chodilo. Ale co jsem já v životě viděl, bejval většinou opak. Přiznals Pavle, dokázals i vyslovit, že svýho tátu nemáš rád. To neni málo. Ale vyhráno nemáš.“ – „Myslíš-“ – „Že nás neměli rádi, to je jistá věc. Jinak by jsme z rodin neodcházeli takhle zničený. Co nás naučili? Nic. Zůstává po nich jen věčnej pocit vin. Pěkně děkuju.“ Cítil z Petra bezcitnost. Nahlas by to nepřiznal, ale líbila se mu. Teď nadšeně přijímal jeho další slova: „Hlavně nahlas o tom nemluvit. Já vim, že je to taková rada... na nic. Důležitější by bylo stanovit, jak to utnout. Mně pomáhá ta trapnost. Jo, trapnost. Když si stěžuju na rodiče, jsem trapnej. Ani to nemám za argument, abych toho uplně nechal, tak to tak aspoň zeslabuju. S věčně se vracajícíma snama, připomínáním bolestí z dětství, najednou asi nic dělat nejde. Možná nám může někdo pomoct, většinu práce ale, budeme muset udělat sami. A k tomuhle je přemejšlení, hledání rozumovejch důvodů, vyloženě špatně. Pro většinu určitě. A pro mě? To je sporný. Nijak moc chytrej nejsem, ale k tomu zdůvodňování mě to táhne. Třeba jednou něco zjistim. Ale jestli, tak pozdě. Pozdě ve smyslu toho, aby mi to osobně k něčemu bylo. Kdy už nebudu mít dost sil, abych začal jinak. Jestli člověk dělal něco dobře nebo špatně, pozná se až podle výsledků, jednou. Ale ani ty se nemusí přes všechnu snahu dostavit. Lidskej život je drsnej, neobnáší ani špetku spravedlnosti. Tak jedině mít radost ze sebe, když jinak se život nepodaří. Moct si říct, nepodváděl jsem se. Tak snad jedině, i když, i to je sporný. Jo, všechno tohle zpochybňování, co si dělám sobě i druhejm, je z rodiny. Z prvotních návyků, ale ty skoro každej zažil tam. Pryč, pryč od nezměnitelný minulosti, včetně těch stále se vracejících se pocitů vin z výčitek. Fuj. Už o tom i sám mluvim, fuj. Minulost nepředěláme, stejně jako její zástupce, svý předky. Takže odejít, zapomenout, dělat svý. Jiná šance neni.“ Řekl: „A někteří to maj ještě horší než ostatní.“ Petra to asi naštvalo. Mávl prudce rukou a vstal z postele: „Dokud si nepřestaneme stěžovat, nemáme šanci. Dokud neodpustíme, nebo aspoň nezapomeneme, nemáme šanci. Možná jsem nechal vařit vodu, počkej, jdu se podívat.“ Kamarád se dlouho nevracel, napadlo ho, že se uklidňuje. Pokud se opravdu naštval, bral to jako důkaz, že má pravdu. Petr se ale vrátil s úsměvem a rozlil další dvě skleničky rumu. Přiťukli si a oba je vypili najednou. Zavřel oči a zeptal se: „Považuješ se za blázna nebo ne?“ Sám byl překvapen, že to dokázal vyslovit. Ještě nikdy nenazval pacienta bláznem. Petra to nijak nezaujalo a odpovídal: „Abych to vysvětlil, to bych pak musel volit výrazivo uplně vzatý odjinud. Nebo spíš, příliš osobní. Musel bych nejdřív vysvětlit deset svejch vlastních pojmů a - teprv pak
bych se mohl začít přibližovat podstatě. Ale tohle je jedině na dlouhý večery s krásnou chytrou holkou.“ Chvíli bylo ticho, pak ale Petr odpověděl nečekaně přímo: „Jo, jsem blázen. Do Pátý kolony to nechodim řikat, ale sem.“ Nemohl se nezeptat: „A líbí se ti to?“ Petr se zasmál, hned ale přestal a zamyslel se: „Často jo. Uznávám, to určitě neni uplně dobrý. Ale je to tak. Jo. Občas, hodněkrát, hodně se mi to líbí. Je to vykoupeno strašlivym utrpenim v jinejch oblastech, ale líbí.“ Střídání pocitů z Petra pokračovalo. Zdálo se mu, že jej napadá a chválí kolikrát zároveň i v jedné větě. Řekl: „No, tak nějak to je. Když v tom cejtíš radost, tak je to asi správný.“ – „S tim se dá jedině souhlasit. A nic na tom nemění to, že hodně zla se za opravdickou radost vydává.“ – „To je jasný. A... když ti to dělá dobře, jak moc ti to dělá dobře?“ Petr odpovídal vážně se svraštělým obočím: „Mega. Ale když to neukočíruju, utrpení z toho je taky mega. Možná by šlo vzdát obojího najednou, ale jednoho bez druhýho ne. Třeba moje příští prohra bude taková, že už nevstanu. Je to hodně pravděpodobný. Ale stejnak to nebudu dělat jinak, nebudu. Minimálně ještě jednou-“ – „Tak ať ti to vyjde.“ – „No právě, právě. Jistoty žádný, pravděpodobnost úspěchu malá. Máš samozřejmě pravdu. Upozorňovat na svý chyby, dělat věci, co sám nejsem schopen obhájit, to je šílenství. Trpět schválně, ověřovat si ověřený... Jo, jsem blázen.“ Zopakoval jeho slova: „Trpět schválně? To taky děláš?“ – „Jo.“ – „Nemůžeš to dělat uplně bezdůvodně-“ – „To ne. Jen důvody, proč to dělám, těma si nejsem jistej. Rozumně se snažit potlačit svuj rozum, když cejtim... Intuice, no. Ta se zdůvodnit nedá. Jen víra nějaká, že velký věci... se daj udělat jen s velkym utrpenim.“ – „Ale-“ – „Ty když si řekneš že ne, tak ne. Nebo když jo, tak jo. Prostě se rozhodneš. Já zkusim nejdřív jedno, až na dřeň, pak druhý taky až ke kořenum. A podle toho, co dopadlo s menšíma škodama, to pak beru za pravdu. Pak udělat rozhodnutí můžu. Něco vyvýšit a něco odložit. Dřív ne.“ Soustrastně pokýval hlavou: „To může docela trvat.“ – „Možná je to dokonce nekonečný. Ne, ono to je nekonečný. Jako půlení. Nikdy se jim nevyřeší všechno. Vždycky zůstává nějakej zbytek k dalšímu rozdělování.“ – „Nekonečný. A přitom to děláš.“ – „Jo. Jinak bych si sám sebe nevážil. Byl by to podvod, tak bych to cejtil. Určitě.“ – „A nebaví tě už jen to zpochybňování samo? Něco někomu vysvětlovat...“ – „Tak z velký části určitě. Už jsem přiznal, že se z toho taky podezírám. Ale musim to ještě dál zkoumat, zatim o tom vim málo. Ale možná to tak dopadne. Možná opravdu tohle o sobě zjistim. I proto svý způsoby nikomu nedoporučuju.“ – „Ani mně, když jsme si podobný?“ Petrovi se jeho dotazování líbilo: „No! Ale v něčem jsem si podobný hodně, někde vůbec. A tobě tohle, to bych nedoporučoval stopro. Poslechni si mě, když máš tedy na to ten žaludek. Třeba ti tam v hlavě něco užitečnýho zůstane. Celkově tomu ale moc nevěř. Vždyť i já si to podobnejma rozhovorama teprve ujasňuju. A hlavně, tohle neni o volbě. Člověk takovej musí bejt, aby... Jo, já si to nevybral, prostě takovej jsem. Ty ne. Buď rád. I když rád bych okolo sebe viděl víc sobě podobnejch, přát to druhejm, to už by byl sadismus opravdickej. Nene, tohle lidem ne.“ Chtěl se zatvářit, jako že opravdu ne, Petr se ale místo toho rozesmál: „Tak hele, všimni si toho,
konečně něco nezpochybňuju. A pak prej že vždycky. Nikomu nedoporučuju svoje způsoby, tak přece něco. Zkusim si to zapamatovat.“ -Napadlo ho, že s Petrem by se dalo mluvit vážně jen jako s nemocným. Představoval si sám sebe v roli lékaře, když říkal: „Teda jako ty bych to nechtěl mít. Nechceš s tim něco dělat?“ – „Myslíš, že by to šlo?“ – „Určitě jo. Ale jako...“ – „No co?“ – „Teď mě nenapadá, jak to říct...“ – „Musel bych spolupracovat?“ – „No jako, to tady, ale, nevim co, ještě něco.“ – „Ale spolupracovat bych stejně musel, je to tak?“ – „Tak jako, to je jasný.“ – „Ty vago. A koho bych měl poslouchat? Zkoušim vědu. Ta se snaží, ale stíhá jen co může. Moudrou babičku nebo dědu nemám. Tak koho? Nevíš?“ – „Nevim.“ – „Tak pak nemůžu splupracovat, nemám s kym. A s obecnym vkusem dneška, to nejmíň budu. Si mě představ. Někam přijdu a budu kázat, že normální je nebejt jeden svuj, ale ani ne extrencickej. Já jedině že bicentrickej, a to ještě do hodně šišatý elipsy.“ – „Bicentrickej?“ – „To jsem si teď vymyslel, ale takhle nějak. Než bych stačil vydefinovat všechny svý vlastní pojmy, vymyslel bych dvakrát tolik novejch. To neskousne nikdo.“ – „Určitě by si to mohl někomu říct. To přece nevadí-“ – „U přijímacího pohovoru.“ – „Co?“ – „No u přijímacího pohovoru, když bych žádal někde o práci. Třeba dělat v čepici ochranku, stát celej den v bance.“ – „No?“ – „No co no. Mohl bych tohle říct a dostat aspoň tuhle hroznou práci?“ – „To ne. Ale oni by se tě na to neptali.“ – „Nejen že to mám v papírech, mě to snad kouká z očí, ne?“ – „To ne. Ale jak začneš mluvit....“ Petr se teď usmíval blaženě: „Jé, aspoň chvíli si z toho dokážeš legraci, to je dobře. Já ti půjdu odeslat, ať si k tomu povídání můžeš taky lehnout.“ Když kamarád rozkládal matrace, přemýšlel o něm. Jakoby četl v učebnici, jak rozpoznat schizofrenika. A on se tím ještě chlubí. Bylo to hloupé, přitom ale i zajímavé. Opravdu si všechno komplikuje schválně? Rozhodně to nezvládá, protože se zbláznil. Není se čemu divit, když i sobě všechno rozmlouvá. A nešlo uvěřit, že by to dělal dobrovolně. Nikdo si přece neupírá klid a to, co doopravdy chce. A pokud by, musí být nemocný a nešťastný, protože tohle je rozštěp. Toho se má člověk snažit zbavit. Ne jako Petr, všemožně to omlouvat. Bez přemýšlení řekl: „Stačí bejt k sobě hodnej a je to.“ – „Nebudu k sobě hodnej. Člověk má dělat, čemu věří.“ – „Zbavovat se toho teda nehodláš.“ – „Já ústupky dělám furt, většina lidí nikdy.“ – „Pak mám o tebe trochu strach.“ – „Vidíš, já taky. Ale co je bez strachu, to je malý, to neni nic pro mě. Chci se mít líp, ale ne za
cenu posránkovství a sebe podvodů. Takhle nebudu nejspíš šťastnej, ale kdybych sebe ojebával, nestanu se jim určitě. Ale přestávka, pojď teď chvilku se mnou.“ Bez přípravy chodili po bytě, Petr mu ukazoval, kde co najde. Věděl, že si z toho bude pamatovat stěží půlku. Cítil velkou, příjemnou opilost. Pak se šel kamarád osprchovat, sám také dostal igelitovou tašku s povlečením na postel, ručníky a dlouhým tričkem. Vzpomněl si, jak jednou takhle stál v horském hotelu. Myslel si tenkrát, že se schyluje k seznámení s krásnou dívkou, nijak to pak ale nedopadlo. Teď víru v příchod něčeho podobného cítil podobně. Bude mít vlastní na dlouho jen pro sebe. Tentokrát jistě šanci nepromarní. Prohlédl tašku, na dně našel nerozbalený zubní kartáček. Cítil se opilý přímo krásně. Když se vystřídali v koupelně, na vyzvání ještě pouštěl gramofon. Petr zhasl, tma ale nebyla. Světla z ulice vytvářela na stropě na stropě divoké, posuvné obrazce. Kamarád zavzdychal: „Ach, tak Bon Jovi? To jsem neslyšel možná deset let. A přitom si pamatuju, jak mi zrovna tohle elíčko na chvíli udělalo ráj na zemi. Představ si, poprvé mi spolužák půjčil walkmana. Šel jsme z Duchcova na nádraží, protože Duchcov má nádraží uplně mimo město, a poslouchal tyhle písničky. Jako největší borec, protože jsem měl na uších sluchátka. Stejně jsem je potřeboval přimáčknout, protože mi odstávaly, já vůl. Co na tom, že než jsem na to nádraží došel, vybily se jediný baterky. Ten zážitek z nový muziky byl taky úžasnej. Hlavně jsem věděl, že až na to budu mít chvíli, daj se ty baterky ještě rozkousat. Jo, rozkousat, že pak budou ještě chvilku hrát. Páni. Rok osmdesát šest, Duchcov.“ Řekl: „Já ani nevim, kde tohle město je.“ – „Na severu Čech, tam kde ještě nedávno žili skoro samý Němci. Je to jedno z asi z patnácti měst v dlouhym údolí mezi Český středohořím a Krušnejma horama. Jedno město, druhý, třetí, a všude mezi nima holopláně povrchovejch dolů. Neskutečnej kraj.“ – „Aha. Tak odtamtad jsi. Proto ti Němci.“ – „Nene, jinak to je. Já jsem takřka stejnej pražák jako ty. V Duchcově jsem byl na průmyslovce. Hornický, samozřejmě.“ – „Ale nějaký předky Němce jsi měl, ne? Všiml jsem na zvonku tvýho jména. Co to vlastně německy znamená?“ Zdálo se mu, jakoby Petr mluvil do rytmu světel a projíždějích aut. „Gosel neznamená nic, ani v němčině. Rodokmen jsem ještě nezkoušel, třeba jednou něco najdu, ale zatím nevim. A i kdyby. Jednou jsem slyšel, jak se za Marušky Terezků v osmnáctym století přidělovali přijmení. Prej to měl na starost vždycky nějakej místní úředník a ten první jména všem zapisoval buď česky, nebo německy. Takže podle jmen člověk nepozná taky nic. Máš jazyk po předcích, víc nevíš. A Gosel už vůbec. To neni vůbec nic. Ovšem kdo opravdu Němec byl, tak moje babička z máminy strany. Těsně před druhou světovou si vzala dědu Čecha. Taky v těch Sudetech, ale vysoko v horách, kam žádná těžba vylezla. Jizerky jsou úžasný hory, uplnej protiklad tomu peklu dole. Jsou tam ty uplně nekrásnější skály, desetitisíce. Každá uplně jiná, pěkně schovaný v bucích. Musíš do nich, když je chceš vidět. A čim vejš, tim jsou bizarnější. Tak odtamtud je muj děda Čech a babička Němka. Škoda, že o nich skoro nic nevim, i když jsem je zažil. Smíšený manželství jim svym způsobem pomohlo i v tý šílený vyháněcí době, porád žili v tom samym domě. Děda nemusel do vnitrození na začátku války, babičku nevysídlili po jejim skončení. Ale její příbuzný vyhnali všechny, z celý svý původní rodiny tam zůstala sama. Měli s dědou malej statek, trochu půdy, ale i to jim komunisti po válce vzali. Aspoň že ten barák jim nechali, opravdu nebyl velkej. A pak dělali celej život v družstvu.“ – „Jezdil si tam jako malej?“ – „Do jedenácti. Pak umřel děda a potom už jsme tam byli na dovolený jen jednou. Vzpomínky odtamtad mám ale barevný, i když ne zrovna veselý.“
– –
„Proč?“ „To víš, rodinný záležitosti. Máma si vzala nějakýho pražáka a já nebyl o nic lepší. Museli si tam na nás dávat pozor. Žádná vstřícnost nebo vřelý vztahy, to fakt ne.“
Ale Jizerky jsou krásný, nejkrásnější. S rodičema jsme nikam vejš nechodili, s nima jedině tak na koupaliště. Ale já o těch skalách věděl a z dálky je pozoroval. Nejdál jsem byl u hájenky Dubina, pak už začínaly strmý kopce nahoru. To víš, bylo mi deset, už dlouho jsem si s nima chtěl promluvit. Pak se mě jeden místní kluk zeptal, na kterym kopci jsem byl. A já mu řekl, že na Ořešáku, protože to byl jedinej název, co jsem znal. A on prej, ať mu ho ukážu a byl jsem za blbce. Takže už to dál nešlo a musel jsem něco udělal. Vzal jsem mapu, tam to vypadalo jednoduše. Hned nad Dubinou byl kopec a jmenoval se Sviňský čelo. Vypadalo to, že je to kousek. Nic jsem tenkrát nevěděl o vrstevnicích, o ničem. Řikám si, dojdu na Dubina, pak je to hned. Svinský čelo, hezkej název. Takovej inspirativní. A čeho jsem si na tý mapě taky všiml, že tam nevede žádná cesta. Představoval jsem si, že tam já přijdu jako první. Ty vago. Nikdo mě nehlídal, máma celou dovolenou pomáhala babičce, fotřík si leštil auto, mohl jsem dělat co jsem chtěl. Takže jednou k večíru jsem se najedl, vzal kolo a vyrazil. Na Dubině schoval bicykl a hurá do kopců. Hele, prudký převýšení nějakech šest set metrů, co to je. Ale bylo mi deset, jedenáct, nevěděl jsem do čeho jdu. Já znal les, sem tam nějakou skálku. A najednou jsem se proplítal v prudkym kopci skalama čim dál většíma. To se mi líbilo, jsem si připadal jako těžkej horolezec. A skály čim dál úžasnější. A pak jsem uviděl jednu velkou a řekl jsem si, tak to už určitě bude to čelo. No užíval jsem si to, dobyvatel. Už to byla docela fuška, támhle jsem se prašil, tady odřel, ale znáš to, v tom věku to necejtíš. Zvlášt, když je člověk kousek od cíle. A pak jsem tam byl. Jenže – to zklamání. Co mi před chvílí připadalo jako nejvyšší, nejvyšší nebylo. Teď jsem viděl, že za skálou, kterou jsem pracně zdolal, byl hřbet pokračující k dalšímu vrcholu. Ale zas tak daleko to nebylo, tak jsem ještě pokračoval. No co si budeme povídat. Když jsem to pak zažil pošestý, posedmý, moje síly a sebevědomí se rychle snižovaly. Z hrdiny dobyvatele zůstávalo čim dál míň. Ty skály byly krásný, každá jako něco vypadala, ale byly čim dál vyšší a konec nikde. Už tenkrát mi bylo jasný, že když půjdu pořád nahoru, nemůžu ten vrchol minout. Ta cesta musela mít cíl. A vzhledem k tomu, co už jsem měl za sebou, tak teď ten novej vrchol, ten osmej, snad už musí bejt ten poslední. Ale nebyl, zase ne. A já už nemohl. Musel jsem se začít vracet. Zpáteční cesta byla drsná. Těšil jsem se, jak to pak shopkám, teď už jsem spíš jen klopýtal. A bál se, aby mě ve skalách nezastihla tma. Sviňský čelo. Takový zážitky se nezapomínaj nikdy. Spíš?“ – „Ne. Vyprávěj dál. Šel si tam pak znova?“ – „Už ne. Bylo to to poslední léto, co žil děda. Rok na to jsem měl už jiný starosti.“ – „Jaký?“ – „Ach jo, tak já ti i tohle odvyprávim. Ať si to... sám se sebou vyřikám. Hele, děda byl truhlář. A když umřel, zůstala po něm dílna. Teď byla prázdná, nikdo tam vlastně nechodil. A tak jsem ji obsadil já. Byl jsem parchant, na kterýho nikdo nedohlížel. Velký stroje jsem si sice netroufl spouštět, to by někdo zaslechl, ale vzít třeba vrtačku a provrtat s ní naprosto všechno, v tom mi nikdo nezabránil. Ve skutečnosti mě ty věci normálně zajímaly a naučit se s nima dělat by bylo dobrý, ale já s nima jen blbnul a ničil. Nebyl jsem fajn kluk v tý době. Kradl jsem babičce ze spižírny dobroty, žral jen maso, pohrdal chlebem, ošklivý dítě jsem byl. Takže ten poslední rok, co jsem mohl zkusit zdolat nějakou horu, jsem takhle problbnul.“ – „Pořád v tý dílně?“ – „Skoro. Když bylo hezky, tak přes den na koupališti, jinak tady.“ – „Škoda.“
– – –
„To jo. Ale já nevěděl, že jsem tam vlastně naposledy. Že ovdovělá babička se přestěhuje ke strejdovi. No co, zpátky to vzít nejde.“ „Ale to Svinský čelo tam pořád je.“ „Však vím. A jednou... třeba se vrátim a opravdu ho dám. Jizerky. Ony jsou to opravdu hory nejkrásnější, přinejmenším v Čehách. Krkonoše jsou vyšší, ale moc mladý. Šumava je zas tetka stará, slehlá, už jen lesy a kopce bez skal. Jizerky jsou věkem přesně uprostřed, proto nejpestřejší a nejkrásnější.“
Bylo ticho, napadlo ho, že Petr nebude pokračovat. Ale začal znova, snad ještě urputněji: „A nejenom ty hory, ale i tamní vesnice. Lidi jsou tam zvláštní. Je poznat, že po vysídlení se dodnes nestačili utvořit širší komunity. Ale já ho tam porád cejtil, to němectví. V domech, na ulicích, v letitejch stromech. Jen mezi lidma ne.“ Zeptla se: „Ale s trochu němčiny si tam snad slyšet.“ Petr ale vyvracel: „Představ si, vůbec nic. Jen omylem. Babička byla Němka, německy tam uměli všichni, ale před náma tak nemluvili. Ani moje máma ne. Asi ani když byla malá. Bylo po válce, bylo lepší ten jazyk děti radši neučit. I když já myslim, že máma německy umí. Možná kdybych se jí na to zeptal, řekla by, že rozumí, ale neumí. Ale to je spíš o hrůzách v naší rodině než o obecnějších vztazích. Navíc babičku s dědou jsem neslyšel nikdy moc mluvit. Pořád jen pracovali. Němčinu si vzpomínám jen na pohřbech. Byl jsem malej a přišlo mi drzý, když někdo tak mluví na veřejnosti. Po tom, co nám provedli, jak si i ty tvrdil v pátek. Byl jsem zblblej komunistickejma filmama. Každej Němec byl pro mě fašista, co má doma na půdě určitě schovanou hranatou přilbu. A se mnou se stejně nikdo nebavil. Vědělo se, čí jsem syn a co jsem zač. Akorát máma mluvila se vzdálenějšíma příbuznejma, na těch pohřbech třeba. A tatíček mě na to upozorňoval, že prej si tam zas kdo ví co šuškaj.“ -Bylo ticho, sám je přerušil: „Ještě něco pustim, nevadí?“ – „Jen pusť. Já už spát nebudu. Už jsem se těma vzpomínkama tak rozdráždil, že mi to bude dlouho šrotovat. A hudba? Já ji nějak nepotřebuju, když-“ – „Tak já už nic pouštět nebudu.“ – „Ale jen pusť. To, že to tak obvykle nedělám značí, že teď je to jinak. A to je dobře. Já rád vždycky jinak, to mě jedině blaží. Třeba si právě všimnu, jak se něco změnilo. Třeba nějaká moje reakce na tu kterou melodii.“ – „No jak chceš.“ – „Už tam něco dej.“ Vybíral gramodesku, zeptal se: „A když ti něco vadí na hudbě, tak co jako?“ – „Ale vždyť mě znáš, porád něco. A na hudbě... to už si spíš vymejšlim, abych ze zásady na všem. Takovej trénink. Na hudbě je to těžký. Spíš je prospěšná, v součtu a vyprůměrováno určitě.“ – „Tomu moc nerozumim.“ – „Ne, hudba je dobrá, to je jasný. Při hudbě vzpomínáme na mládí, spíš kde se co povedlo, už proto je to příjemný. Ne každej potřebuje slyšet furt něco novýho jako já a má kecy na všechno opakování.“ – „Ne každej-“ – „Skoro každej dneska.Většina lidí u hudby odpočívaj. Možná by jim stačilo spíš nějaký jen rytmický opakování, ale to by si připadali jako blbci, tak radši primitivním zvukům popový kultury řikaj muzika a tim si uleví. Rytmus potřebujou, je to nejlevnější anestetikum. A holky. Trocha naivity, spíš víc. Představy, co nikdy nevyjdou, tohle se pojí s hudbou možná nejsilnějc.
Holky, co nám nakonec daly mizí v nenávratnu, ty co ne, uchováváme si navěky. Představy a hudba tak fungujou.“ Jen co se rozezněly první tóny, Petr opět zavzdychal: „Teplický punkáči, á! Ty umíš vybrat. Tohle je taky ze Sudet, z těch vyhorničenejch. Duchcov bylo město hned vedle Teplic, na škole to byl samej tepličák. Podle mě byli všichni nafoukaný. Ale svym způsobem, já se vlastně nedivim. Teplice byli šílený naprosto ve všem. Však se tam i děly věci, co nikde jinde v celej Čechách. Třeba tam byla obrovská, akční punková komunita. To nikde jinde v republice, ani v Praze ne. Divnost a punk vždyť to do do sebe zapadá. Do Teplic jsme jeli párkrát se třídou, do muzea nebo bazénu. S těchlech návštěv si nic nepamatuju. Jak jsem byl se spolužákama, tak jsem nějak přestával vnímat. Asi psychobrana. Ale jednou jsem se tam vydal sám. Teda. Snad jsem chtěl koupit dárky na vánoce ve většim městě, nebo se podívat do výlohy tuzexu, to už nevim. Ale i tak to byla síla.“ Nevydržel a požádal přímo: „Vyprávěj.“ Zdálo se, že prosba Petra potěšila. Tišším hlasem říkal: „Je to dávno. Některýma věcma si nejsem jistej, ale jiný zas půjdu se mnou po celej život. Byla mlha. V těch krajích byla mlha pořád. Tedy mlha, smog z chemiček a spaloven. Ale my o tom nepřemejšleli. Prostě tam byla porád a nás ani nenapadlo, že je to vlastně divný, že málokdy je vidět víc jak na padesát metrů. Byla asi sobota, zpátky na intr sem nemusel a ani se mi nechtělo. Tak jsem sedl na trolejbus a nechal se odvést na periferii těch Teplic. Skončil jsem na točně u nějaký továrny. V místě nebe, kde by už nemělo nic bejt, zdálo se mi, že vidim zvláštní obrysy. Vypadalo to, jako když se mi nad hlavou vznáší obrovská krychle. Ale v tý mlze si člověk nemohl bejt ničim jistej. Fakt nešlo rozlišit, co je realita a co už fantazie. Nicméně jsem našel cestu, která tam nahoru opravdu vedla. Krychle byla obrovskej panelák. A to jsem ho viděl zatím jen z boku, ještě monstróznějc se táhl do dálky. Šel jsem podle něj, a když skončil, začal další. Představ si to. Silnice a podél ní, jednou zprava, jednou zleva, takovýhle mega stavby. Ne plocha, na který by bylo postavený sídliště, ale tyhle domy jen v řadě. Zvláštní. A to byl jen začátek. Někde uprostřed tý cesty se zjevil další přízrak, znovu tyčící se až do mraků. Zas panelák, ale teď postavenej na kratší stranu a tu svojí dýlku tentokrát vzhůru do nebes. Jeden jedinej. Nevim, jestli mě to napadlo nebo jsem se na to pozdějc zeptal, ale řikalo se mu boží prst. Lepší název mít nemohl. Šel jsem dál a dál a pak jsem přišel zase na točnu. Nejdřív jsem si myslel, že se ta cesta nějak ztočila a jsem zas tam co na začátku. Ale nebylo to tak. Žádná továrna, teď tam byl naprosto regulerní středověkej hrad. Středověkej hrad? Co by ne, Teplice. Sídliště postavený přímo pod historickou památkou. To by se nemohlo stát ani v Číně, ale teď jsem byl holt v Teplicích. Čekal jsem na trolejbus, začlo ošklivě mokře snažit. Šel jsem se schovat do nedaleký přízemní budovy. Až tam jsem zjistil, že je to vršek podzemního krytu. Používal se jako garáže, vjíždělo a vyjíždělo tam jedno auto za druhym. Samý škodovky, občas trabant, wartburg, vzácně žigulík. Jiný auta tady tenkrát nebyly. Jmenovalo se to tam Panorama. Panorama, vyhlídka, a na ní atomovej kryt. Tohle se mohlo stát jen v Teplicích. V tý budově nad krytem byly taky zvláštní prostory. A skoro žádný lidi. Hučely tam ventilátory, vonělo prádlo z mandlu. Dál sněžilo, ale sníh to byl tak mokrej, až spíš bláto. A pak se to stalo. Zaslechl jsem saxofon. Hudba vycházela z jinak prázdný haly. Bylo do ní vidět, oknem, kluk jen o málo starší než já trénoval na svůj nástroj. Hrál ale naprosto jinak, než jak jsem kdy slyšel. Divoce, nezřízeně, po svym. Vzpomněl jsem si na ty tepličáky, co pořád mluvili o tý svý jazz-punkvý vlně a konečně jsem viděl a slyšel, že opravdu v ničem nekecali. Podivnost chvíle podpořil ještě jinej kluk, co tam znenadání přijel na běžkách. Byl celej mokrej, kdo ví kde se tam vzal. I jeho saxofon zaujal. Tvářil se, že si čistí lyže, ale taky poslouchal. Mně saxák přišel jako někdo, kým jednou budu sám. A v zoufalym běžkařovi jsem viděl sebe kdysi. Sníh rychle roztával, nebožák stáhl k sobě lyže zavařovací gumičkou, hodil na rameno a vracel se asi do některého z těch paneláků. Takže já taky
něco o teplickym punku vim. Zažil jsem ho.“ Zeptal se: „A byl jsi na nějakym koncertě?“ Petr smutně přiznal: „Ne, já tenkrát nikam nechodil. S nikym se nebavil, cizí holku bych se bál i pozdravit. Bylo to špatně, ale kdyby to tak nebylo... Asi bych si nedokázal pořádně užít takovejch výletů jako na Sviňský čelo nebo do Teplic.“ Cítil, že už se mu chce hodně spát. Řekl: „Ty tedy umíš vyprávět.“ A vzpomínal, jak mu kdysi jedna z tet vyprávěla před spaním pohádky. Bez přemýšlení povídal: „Taky jsem měl svýho medvěda, s kterym jsem mluvil.“ – „To je jasný. O co víc se neshodem s realitou, když jí nedůvěřujem, o to víc pak milujem vlastní představy.“ – „Myslíš?“ – „To se musí. A hlavně, všude to vidim. Tak snad už pak ani nemyslim, když to vidim. Ono vůbec. Každej dostane nápovědu, co by měl se svým životem dělat. Je obsažená v jeho nejniternějších tužbách. A nepokusit se je vytěžit, přehlížet, umenčovat, to je největší hřích na sobě.Věřit svym snum víc než společnosti je pak zdravý. Tenhle první krok je strašně důležitej. Když se povede, je člověk rovnou v půli cesty.“ Řekl: „Já si to taky vlastně myslim, že věřit sobě je lepší než lidem většině lidí.“ – „Když si člověk nelže tak určitě.“ – „A jak se pozná, kdy si lže a kdy ne?“ – „To neni lehký. Ale dlohodobějc se to pozná. Jestli jsi se sebou spokojenej, tak si nelžeš a naopak.“ – „To asi jo.“ – „Určitě. A společnosti věřit, to je jasný že ne. Ta aby fungovala, musí tužby většiny eliminovat. Je to drsný, pak takovejch odepsanejch lidí. Ale musí se to tak. Je to jeden z kosmickejch zákonů a ty se vztahujou i na lidi. Je nám prd platný mlejt o spravedlnosti a podobnejch nesmyslech. I dohady mezi lidma jsou normální. Dá se přít rozumně, ale nesmysl je snažit se to nedělat vůbec. Spor je přirozenost z principu. Snaha po jinakosti, zkoušení nejednoznačností a všechny tyhle věci. Nevěřme křesťanum, žádnym monoteistum. Není pravá dobrá a levá špatná. Neni nahoře fajn nebíčko, dole peklo pálivý. Stejnak jak přijde na praxi, zrovna takovýhle, křesťani, zachovaj se nejučelovějc. Všechny ty jejich kecy jsou propracovaný k ovládání slabších. S minimem o tom důkazů, samozřejmě. Já takovej nebudu, prostě nebudu. Musim poslouchat sebe, to je přece poctivost. Jestli je nějakej vyšší řád, stejně ho lze zahlídnout jen v sobě. Určitě ne v kostele a podobnejch cirgusech. Ani já to neumim pojmenovat, pořádně popsat, ale stejně tomu věřim. Prostě to cejtim, to je málo? V tomhle je potenciál. Dobře, třeba na to ani já nemám, to vytěžit, ale kdo jinej by to měl zkusit, když ne hornik? Na každej život existuje projekt, ale ten si musí vytyčit a odzkoušet každej sám. A musí hned na první dobrou, druhou šanci lidi nedostávaj. Tak jestli mě to zabí, tak ať. Třeba to pak vyraší z mý mrtvoly pozdějc. Všichni přece vidíme, že je tu dneska na světě něco hodně blbě. Většina lidí trpí, je třeba změna. Dělat to jinak. Tak třeba to já dělám blbě, ale aspoň se snažim. Tam na panorámě, měl jsem tomu nevěřit co vidim? Nevim co to bylo, ale byla to pravda. Bylo mi tam jasně říkáno, jakej svět je a o co se mám prát. Na panoramě, v Jizerkách, všude kde jsem cejtil vypjatost. O tomhle, jedině o tomhle se nesmí pochybovat. Čemu jinýmu věřit než tomu nejintenzivnějšímu? Chci žít, jako když punkáč hraje na ságo. Tohle je moje šance. Sice jen šance, ale moje. Řekl: „Asi je to fakt správně. Ale je to drsný.“ Petr potvrzoval: „To teda, je to drsný. Třeba jen pro tu malou pravděpodobnost, že to zvládnu. Už dneska vidim, jak mám málo praktickejch úspěchů. Ne, osobní neuspěšnost mi opravdu neni lhostejná. Hajzlíci pracujou s desetinou a maj desetkrát větší úspěchy. Desetkrát deset je sto. Oni píchaj luxusní kurvičky, já musim chodim sbírat zbytky,
co zůstanou v jednu hodinu samy na baru. Kolikrát přemejšlim o tom, jestli je správný předem počítat s prohrou. Asi na to neni jednoznačná odpověď, asi je to jak u koho. Někoho to srazí, někoho posílí. A sám osobně... nevim. Věřim si jako málokdo a přitom vůbec. Věřim obojímu a oboje najednou se celkově i snažim dělat. Divný, no, ale já to tak mám. Řekl: „Mi přijde, že se týráš schválně.“ Petr pochyboval: „Schválně že se týrám? Nevim. Mám rád rozkoš jako každej. A čim víc do extrému, tim líp. S bolestí a neuspěchama proto, proto musim počítat.“ Zopakoval: „Nikdo nemůže trpět schválně.“ – „Nevim.“ – „To... mi přijde podezřelý. Když si jinak umíš odpovědět na všechno.“ – „Tak i tak.“ – „Takže si umíš-“ – „Zdůvodnit cokoliv. Takže vlastně nic.“ – „Tohle musíš děláš schválně. Ale... srabství to neni, to ne.“ – „Jsem rád, že alespoň o tomhle nepochybuješ. Stejně se jim postavim těm jejich tabulkám doktorskejm. Určitě hodně z toho, co by se mělo zapracovat, snaží se i oni potlačit. Nevinim je z ničeho, nechci proti nim bojovat. Jen tomu dát nový, základní směřování. Jak jsem řikal, na dnešnim světě je něco zásadně špatně. To vždycky, to v každý době. Ale vždycky v ní žijou jedinci, co se to snažej zvrátit. Většina z nich jsou blázni, nepopírám, a jejich návrhy jsou nerealizovatelný. Ale i v tý menšině bejvá menšina, kterou by se vyplatilo poslouchat. Kdo to konkretně je, bohužel, pozná se většinou až po jejich smrti. Teda jestli po nich vůbec něco zbyde, aspoň vzpomínka. Takže i kdybych já pravdu měl, je to tisícina, a z ní tisícina, že z toho budu něco mít. Tisíckrát tisíc je milion. Nemám moc velkou šanci, ale měnit se nehodlám. Zlidštit to, celý to zlidšit. Chci vlastně to samý co ty, když si chtěl v blázinci pomáhat. To samý, i když hodně jinejma způsobama. Já nejsem hodnej. Jsem jinej, jsem divnej. Ale možná už to samo je lepší, než maskovat polopravdy za altruismus a podobný vylomeniny. Napadlo ho: „Třeba to právě jseš, nevypovídanej. I když je to divný, když vim, jak to máš snadný s holkama. Žít sám, když nemusíš, to nechápu.“ A dál mu běžely hlavou vlastní představy. Jak by se dokázal mít skvěle v Petrově pozici. Snažil se ho vnímat, ale šlo to čím dál hůř. „Proč sám, to taky vlastně nevim. Zase mě napadaj různý důvody, spousta jich je. Ovšem samoty samotný, tý se zastanu. Rozhodně víc jak utrpení, protože... to není jedno a to samý. Samota neni zlá, pokud ji člověk umí. Možná že nějaký lidi přes samotu nejvíc vidí. Ovšem neni to pro každýho, to opravdu ne. … … Pryč od zahleděnosti do dnešních pravd. Poslouchejme sebe. Všechno střídejme, prostředí, jídlo, holky. Jo, mrdejme co nejrůznorodější. ... … Samota je svoboda. Já ani kamarádství nikdy nepěstoval. Člověk si sice musí udržovat nějaký ty holčiny, řekněme divoký kamarádky, ale spíš pro jejich vůně. Povídat si jen se sebou jde, ale dostatek ženskejch feromnů si sám neuděláš. ... … Ale zůstat s holkou nastálo, to taky nejde. Jak si s druhym, musíš se aspoň částečně podřizovat. A to muj styl nedovoluje. To radši sám, prostě jo. Řešenim je střídání. Střídat... Střídat... ...“ -Když se probudil, bylo už poledne a Petr dávno pryč. Procházel bytem, na lednici našel vzkaz. Kamarád ho vyzýval k dojedení jídla, zopakoval datum návratu a žádal, ať vždy nechává klíče zevnitř v zámku. Nevěděl proč, šel se ke dveřím podívat. Klíč už byl na svém místě. Napadlo ho, že takhle by musel zvonit i Petr, kdyby se vrátil předčasně. Nahlas se zasmál.
Odešel na záchod, nezdržel se ale. Pak povlékl postel novým prostěradlem a toaletní papír připravil k posteli. Do toho se ozval telefon. Volal Petr: „Hele, na něco jsem zapomněl. Já na zejtřek slíbil sousedce, že jí pomůžu. Myslim, že chtěla přestěhovat nábytek před malovánim nebo co. Nemohl by jsi to vzít za mě?“ – „Klidně. A kdy? Zejtra?“ – „Jo, zejtra, hned ráno. To je super, že to nemusim odvolávat. Ona se ozve sama. Hele jako, nemusíš, kdyby se ti nelíbila. Neni nejmladší, ale mezi náma, já bych jí dopručil. Ta kdysi učila nový věci i mě. A že to na tebe zkusí, na mladýho kluka, o tom jsem přesvědčenej. Já jí dopředu volat nebudu, ať je z tebe taky trochu vyprdlá. A neser se s ní, rovnou ji tykej. To je všechno. Máš něco ty?“ – „Nic mě nenapadá.“ – „Supr. Tak se měj. Čau.“ – „Čau.“ A zase, zase bylo všechno jinak. Díval se na toaletní papír a připadal mu stále zbytečnější. Hned se oblékl se a vyrazil na smíchovské nádraží pro věci. Když se vracel, zahlédl v trafice inzertní noviny s nabídkami zaměstnání. Překvapeně pozoroval, jak si je s chutí kupuje. Bylo mu jedno, co si o něm myslí jeho táta. Ale až se Petr vrátí, prostě práci mít chtěl. A nejen to.
2002 – Povodeň zkázou hradní věže I Zdenek naložil várnice s jídlem na kárku a vracel se zpátky do tábora. Pro oběd s ním chodívala obvykle dvě děcka ze sloužícího oddílu, tentokrát šel ale sám. Ráno při nástupu Mirek oznámil, že se celý tábor přeci jen přestěhuje. Nejvydatnější deště sice pominuly, ale hladina Jizery dál stoupala. V táboře teď všichni balili a chystali přesun od vody. Než ale do povodní, zahloubán byl do svých černých myšlenek. Ty se mu zdály temnější než celá představa konce světa povodní. Věděl, že se poslední dobou často mračí. Ale proč mu to Petra říkala? A proč by se neměl mračit, když tu letos není k smíchu vůbec nic. Jezdíval kdysi na letní tábory rád, ale letos jakoby se nedařilo vůbec nic. Už nic nebylo jako dřív. Co se změnilo, jen k horšímu. A asi nejvíc ta Petra. Měl za sebou jednu z nejdelších nocí života. Nedokázal usnout, ve velkém stanu pro vedoucí se zaseknutě díval na prázdnou Petřinu postel. Když se až ráno vrátila, nezmohl se ani předstírat spánek. Jen se na něj usmála, lehla si, zavřela oči a okamžitě usnula. Dál zíral na to samé místo, za dvě hodiny do budíčky ani jedinkrát nepohnula. Ještě že nebyla aspoň Jardou, ten spal celou noc opodál. Alespoň s ním že ne, to už by opravdu nevydýchal. Stačilo muset se celé dny dívat, jak se k sobě chovají. A dětem se to jejich hloupé pošťuchování ještě líbí. Dokonce i Mirek, hlavní vedoucí tábora, se tomu častokrát směje. Copak je jediný, který vidí tu neupřímnost? Vždyť když nemají okolo sebe žádné publikum, jdou si sednout k řece a povídají si naprosto jinak? K tomu, aby se přitom chytli za ruce, chybí už opravdu málo. Pak ať se jeho mračení nikdo nediví. Přitom kdysi na Petru nejvíc spoléhal, s ní si nejvíc rozuměl. Nikdy spolu sice nechodili, ale jejich přátelství, myslel si tenkrát, k tomu stejně směřovalo. Všechno se ale rychle měnilo od chvíle, kdy zkoušeli společně napsat scénář k filmu. I když se po tehdejší hádce brzy zdálo, že se vše zase vrátilo do původních kolejí, nebyla to pravda. Hned při obvyklém vánočním lyžování v Krkonoších, všiml si už přeháněné Petřiny sebedůvěry. A od té doby je to už jen horší a horší. Jak by si jí mohl třeba dál vážit, když strpí vedle sebe nesympatické arogantní chlapy? Takové, kterým se kdysi společně vysmívali a spravedlivě odsuzovali? A vůbec, co na ní vlastně všichni vidí? Hubená byla vždycky víc jak zdrávo, kůži bledou, prsa maličká. Rovnátka jí sice letos vyndali a také se zase tak často při rozrušení nečervená, ale vzor krásy opravdu nebyla nikdy. Tak proč vlastně? Přitom jedině on kdysi dokázal rozpoznávat její nejlepší vlastnosti. Oceňovat je a vážit si jich. Kamarádství, obětavost, věrnost, všechno to nejdůležitější. Ale už tomu tak dávno nebylo. Asi se nevratně zkazila, tahle kdysi skvělá hodná holka. Nedávno o tom mluvil i s její sestrou Kateřinou. A ta mu dala, byť nepřímo, taky za pravdu. A Kateřina to přeci musí vědět, když vedle Petry žije od nepaměti. Tlačil kárku a blížil se k bakovskému nádraží. Nejraději bych se do tábora vůbec nevracel, připouštěl si v duchu. I když pro to neměl důvod, zatlačil vozík na nástupiště a bezdůvodně čekal na příjezd nejbližšího vlaku. Svého rozhodnutí ale zalitoval. Před nádražní restaurací začalo být živo. Dováděla tam velká skupina jeho vrstevníků s vyholenými hlavami. Těžké boty, nože, na rameni jednoho zahlédl dokonce i hákový kříž. Všichni byli opilí a vykřikovali silácká hesla. Hledali mezi přítomnými někoho, kdo by se nechal vyprovokovat. Jeden z nich, skoro o hlavu menší, houkl na něj s krvavě podlitýma očima: „A co jako?“ Ani se nepohnul, řekl jen: „Nic.“ A duchu se modlil, aby si tlouštík nevšiml vozíku s jídlem. To už ale od Boleslavi dobržďoval vlak, divoká skupina se
houfovala k nastoupení. Zdálo se, že teď už mu nic nehrozí. Plocha nástupiště byla plná lidí, ti od vlaku se proplétali s odjíždějícími. Výpravčí se netrpělivě chystal dát znamení k odjezdu násilníků ze své stanice. Z restaurace teď vybíhali poslední z nich. S jistotou, že zde jsou už nepostižitelní, rozbíjeli i pivní sklenice. Všichni jim uhýbali z cesty. Jen jakýsi hubený třicátník to neudělal dost rychle. A možná to vypadalo, že i schválně. Když o sebe s jedním z opilců zavadili, oba se po sobě ohlédli. To už si vlasatý muž dovolil příliš. Takto poníženého soukmenovce se hned zastali nejbližší, neopatrný stěží stačil uhýbat ranám a kopancům. A měl hlavně štěstí, že rozdivočelí museli spěchat na vlak. Mít na něj čas, jistě by nedopadl dobře. Pak byli konečně pryč, všichni na peronu si oddychli. K napadenému od vlaku přicházel jeho výrazně mladší známý. Už z dálky na něj vystrašeně mluvil: „Ty to snad přitahuješ. Je ti něco?“ – „Ne, v pohodě. Stěží tak modřina, diletanti.“ – „Určitě si je zas nečim provokoval.“ – „To ne, Civile, to samo.“ – „Fakt ti nic neni?“ – „Neni zdravotníku, fakt ne.“ – „Měl jsi štěstí.“ – „No jo, no. Přiznávám. Měl.“ Chopil se znovu kárky, s odjezdem ale nespěchal. Chtěl si ještě poslechnout, o čem se budou tihle dva povídat. „Hele Syfile,“ pokračoval polohlasně mladík, „ty víš, že já ti takhle nikdy neřikám, ale tohle je fakt už moc. Já chci mít klid, nedělej to aspoň schválně. Je ti doufám jasný, že já bych ti nepomohl. Stejnak by nás zřezali oba a takhle bych aspoň... tě mohl odvést do nemocnice.“ Ten druhý se tomu ale jen smál. Říkal: „Ty vole, kdo tě učí takhle vychcaně argumentovat? Že bych já sám? Možná proto mi jedna bejvalá nadávala do demagogů.“ – „Kdo to vůbec byl? Skinhedi nebo fašouni-“ – „No, oni pro sebe určitě nějakej název maj. A věř, že by jsme dostali dvakrát tolik, kdyby věděli, že nevíme jakej. Hmm, fašouni, alias slaboši to byli stopro, když se musej združovat do grup. Nacionalisti, náckové, to taky. Sice český, ale to je jedno, jakym národ se oháněj. A ve skinhedech se nevyznám, to vlastně vůbec nevim, kdo by to měl bejt. Měli by mít holý hlavy, to je jasný, ale mezi těmahle bylo i pár takovejch, co měli nahoře nějaký ty moderní cancoury.“ Víc si už si od nich nevyslechl. Hned před nádražím měli auto, malou dodávku s přívěsem. Když do něj nasedali, ještě si stačil všimnout, jak se nakopnutý trochu bolestivě zakroutil. Asi se do něj trefili přeci jen víc, než byl ochoten přiznat. Dál se nikde nezdržoval a spěchal zpátky do tábora. Ještě chvíli po pohodlné silnici, potom už podmáčenou polní cestou. Pak se mu otevřel výhled na takřka už rozbořený tábor. U strážní budky stála dodávka s přívěsem, na něm seděl frajersky rozkročený, nakopnutý člověk z nádraží. Mezi jeho roztaženýma nohama stála Petra a dívala se mu zblízka do tváře. Smála se a dokonce hravě bouchala pěstičkou do jeho bědného hrudníku. Nedá se nic dělat, musel si v duchu ulevit. Stala se z ní kurva. -Petra jakoby ho chtěla schválně zlobit. Znovu se zeptala: „Hele Zdenku, řikám ti, ne-mrač-se. Co tě zlobí?“ – „Co by mě mělo zlobit? Tebe něco napadá?“ – „Ne, mě ne. A tebe?“
– –
„Mě taky ne.“ „No tak se nemrač. Nebo aspoň na mě a na děti ne.“
Když se blížil konec poobědového odpočinku, vedoucí Mirek se postavil na hromadu podsádek a oznamoval: „Takže teď to překvapení, který jsem ráno sliboval. Nový místo našeho tábora nebude tam nahoře u chalup. Bude jinde. Jsem přesvědčenej, že budete mít radost. Stěhujeme se na hrad. Mezi dětmi proběhla vlna nadšení, pak Mirek pokračoval: „Organizačně se nic nemění, jen Jarda s klukama bude čekat na okamžik Ó právě tam. Ve dvě hodiny musí být všechno připraveno, žádné vyjímky. Porada vedoucích a praktikantů u mě za patnáct minut.“ Na schůzi představila Petra ty dva z nádraží, přijeli pomáhat se stěhováním. Starší se jmenoval Petr, mladší Pavel. Potom Mirek upřesňoval plán přesunu. Zdenek se znovu nechal zklidňovat jistotou jeho hlasu. Až večer bude tábor přestěhovaný, snad aspoň něco se vrátí do starých kolejí. Celý přesun byl náročný, ještě večer to vypadalo nezvládnutelně. Jen přesvědčit rodiče, že nehrozí žádné nebezpečí, považoval za nadlidský úkol. Ale tady znovu zapracovala Iva, Mirkova manželka, vedoucí oddílu nejmenších holek. Chvíli byl vedle ní, když telefonicky zpravovala všechny maminky a tatínky. Jak sice tábor leží poblíž rozvodňující se řeky, ale žádné nebezpečí nikomu nehrozí. Častokrát musela všechno opakovat, vysvětlovat nepodstatnosti. Ani jedinkrát přitom neztratila rozvahu a trpělivost. Nakonec to dopadlo úplně neuvěřitelně. Pro žádné z dětí si nikdo nepřijede. Hrozně si Ivy vážil. Dokonce i s mobilními telefony dětí to nakonec zvládla. Nejdřív si nedovedl představit, když je letos musely prvně dětem na tábor povolit. Ale i s tímhle se Iva vypořádala úžasně. Všechny telefony byly vždycky u ní a děti je dostávaly k volnému použití až večer. Svítilo slunce, bylo hezky, voda v Jizeře ale dál stoupala. Děti byly neklidné a proto se Mirek rozhodl spustit akci dřív. Vzal si stranou praktikanta Adama, místního baviče, a ujasňoval si s ním podobu vyhlášení okamžiku Ó. Pak to začalo. Adam se postavil ke stožáru s vlajkou a ujmul se úlohy hlásné trouby: „Ó, tak už je to tady už je to tady. Voda stoupá dál a možná brzy zaplaví celý svět. Nebral jsi člověče vážně žádná varování. Globální oteplování, nic, tak teď to tady máš. A zachrání li se někdo, pak kdo jen, kdo? Snad jen ti vyvolení, kteří byli připraveni a rychle přesídlí na místa z nejvyvýšenějších. Na horu Tábor, na horu Oreb, nebo snad ještě tak na hrad Zvířetice. Slyšte slyšte slyšte, okamžik Ó nastal. Zachraň každý z lidských výdobytků co jen můžeš. Nové časy pak nám nastanou, časy lepší, kdy nebude už jen dřiny a odříkání. A nejen dostatek chleba a pití, ale také zábavy a rozkoší všeho druhy, ó bratři a sesty. Ó. Ó!“ Auta předjela k připraveným hromadám a začalo se nakládat. Poslední volně ložené věci byly ukládaly do krabic, Mirek stáhl vlajku a děti nepověření žádným úkolem se houfovaly k odchodu. Když odeslali první várku, sedl si na kládu vedle Pavla z nádraží. „Jde to dobře, za chvíli jsme hotový,“ řekl bez určení. „Jasně,“ chytnul se Pavel a pokračoval: „Ještě že tu nemáte menší děti, to by bylo horší.“ Vysvětlil mu tedy: „Ale máme. Ty si ráno ale jen zabalily věci a šly se podívat do Bakova, jak se stavěj hráze. Vrátěj se až k večeru a rovnou na hrad. Ty budou koukat." – „Hmm, dobře vymyšlený.“ – „To víš, Mirek s Ivou jsou machři, ty maj promyšlenýho všechno. A když je nějakej problém, tak taky.“ – „Tak to je dobře, když se daří.“ Rád se pochlubil: „Aby ne. Letos z dětma hrajeme na řemesla. Včera třeba musel každej oddíl vymyslet nějakou činnost, kterou by se uživil. Malý holky byly kuchařky, ty největší si zas zařídili
salón krásy. Že jako holky určitě chtěly bejt hezký v každý době. No nevim.“ – „Dobrý. A jaký živnosti ještě zkoušely?“ – „No, prostřední holky byly jako doktorky-léčitelky, prostřední kluci dělali cirkus. Velký kluci měli výrobnu čehokoliv, podle přání zákazníka. A nejmenší kluci byli zrovna sluhové, to jim stačilo.“ Pavel se divil: „Sluhové?“ Dál mu proto s chutí vysvětloval: „Jasně, v tom se všechny oddíly střídaj. Aby se naučily, že práce ve službách neni nic ponižujícího. Připravujou oheň, roznášej jídlo, uklízej a tak.“ – „Tý vado, to je taky dobře vymyšlený.“ – „Vždyť jsem to řikal. A s tou hrou na živnosti to končilo tak, že každej oddíl dostal sto peněz, který pak utratit za něco, co bude potřebovat.“ – „Jak to dopadlo?“ – „To pak už nebylo ani důležitý, hlavně že to vyšlo jak Mirek s Ivou chtěli. Zdržíte se dlouho?“ Byl rád, že Pavla náhlá změna tématu nepřekvapila. Rovnou řekl: „Se uvidí. Já musim do práce za dva dny, Petr má čas pořád.“ Přesně tohle slyšet nechtěl. „Kolik mu je?“ zeptal se bezostyšně. – „Petrovi? Dvaatřicet.“ – „Hmm, vypadá na míň.“ – „To jo. A on to taky ví a řiká, že to má zasloužený.“ – „Jak jako zasloužený?“ – „No, prej za svuj opožděnej vývoj. Že prej za to, co si musel vytrpět mezi vrtevníkama, když mu bylo semmnáct. Vyprávěl třeba, jak se s nima styděl jít i do společnejch sprch.“ Otřásl se a řekl: „To jsou vtipy.“ – „No, ale já bych mu tohle zrovna věřil. I když... já nevim. On často řiká hodně divný věci. Ale všechno vidí. Tebe si na nádraží taky všiml.“ – „Jak, všiml?“ – „Nevim jak. Jen se mě pak v autě ptal, jestli jsem si taky všiml toho kluka z tábora, co nás prej poslouchal.“ – „To řikal?! Já sem nikoho schválně neposlouchal!“ – „Z toho si nic nedělej, to je u něj normální. I jiný věci nejen řiká, ale i dělá. Vždyťs to viděl na tom nádraží. Blázen.“ Mračil se nad obviněním, řekl hrubým hlasem: „Já ho neznám. Nevim jak by mohl... když se neznáme. To je blbost. A jen náhodou jsem slyšel, že mu řikáš Syfile. To mi stačilo.“ Teď Pavel vysvětloval: „Né, já mu tak neřikám, nikdo mu tak neřiká. Ale jak jsem byl naštvanej-“ – „To je divný, ne?“ – „Tak sice mu tak nikdo neřiká, ale jednou se stalo... Ale to by bylo na dlouho.“ – „Mě by to zajímalo. Je to docela hnusná přezdívka.“ – „To neni přezdívka. A kdyby byla, Petrovi... tomu by se snad i líbila. On je fakt zvláštní.“ – „No když mu nevadí, že se mu řiká Syfil a ještě se mu to líbí-“ – „Né, ani já mu tak neřikám. To jen jak mě oslovil Civile, tak jsem si vzpomněl na toho Syfila.“ – „Tak nějak to vzniknout muselo.“ – „To jo. Jsem u toho zrovna byl, když to padlo poprvý. Já ti to klidně řeknu, teď stejně máme čas. Prostě jednou seděli hospodě, už docela lízlý a Petr se pustil do vysvětlování, proč furt něco hrotí a proč je divnej. Počkej ale, nejdřív ti musim říct, proč on mně někdy řikal Civile. Poznali jsme se, když já sloužil na civilce, a on mi pak tak dál řikal. A v tý hospodě mi taky tak řikal. A tenkrát se zas pustil do jednoho ze svejch širokejch rozkladů. Když ho to popadne, je to docela síla co z něj padá. Tenkrát vyprávěl, jak prej skoro každej pátej chlap na začátku dvacátýho století měl syfilis. Že to někde četl. A prej ty
chlapi než umřeli, tak taky ještě měli děti a tak se to dostalo až k nám. A on že je prej jeden z pokračovatelů v řadě.“ Řekl: „To je blbost. Takový nemocný děti by přeci umřeli dřív, než by stačili mít zase další děti.“ Pavel ale vyprávěl dál: „No právě, to prej ne. To samotná nemoc se prej nepřenáší, jen se nějak zmotá genetická informace ve spermii. Takže děti takhle narozený byly sice hodně poškozený, ale některý jen málo, takže přežily. A dneska prej takovýhle lidi mezi náma normálně žijou a šířej tu zvláštnost dál. On je prej jeden z nich, ve třetí nebo čtvrtý generaci. Průkopník, jak jim řiká.“ Pohrdlivě zopakoval: „Průkopník. A na co je jako pyšnej?“ – „Nevim. U něj si člověk nemůže bejt jistej ničim.“ – „Tak proč se s nim bavit, když se s nim nedá dohodnout?“ – „No, to je zvláštní. Jako, v celku to nepochopíš, co ti chce říct, ale... bavíš se. Vždycky řekne něco, co si zapamatuješ. Ale vždycky. Ale abych to nezakecal. Takže jak byl Petr tenkrát rozpovídanej, tak naproti nám seděl ještě jeden kamarád a ten řekl - a je to tady, Syfil s Civilem se konečně našli.“ – „To jak řikal o tý nemoci, to je určitě blbost.“ – „Ach jo. Taky bych rád věděl.“ – „Nebo si myslíš, že neni?!“ Pavel se zatvářil neurčitě a dál vyprávěl: „Člověče, to je právě ono. Já dneska už fakt nevim. Protože zrovna nedávno jsem se o tom znovu bavili a... Že prej si to tenkrát fakt myslel, ale... Hele, teď to radši řeknu po něm uplně přesně. Že prej se mu poslední dobou začínaj v hlavě scházet podklady, aby tomuhle důvodu svejch zvláštností přestal přikládat takovou prioritu. Fakt, tohle jsem si zapamatovat doslovně. Přikládat prioritu. Když to z něj vypadlo, málem mě trefil šlak. Protože já jsem mezi tim už o tom taky něco četl a vypadalo to, že to co řikal je pravda. Takže když jsem mu to vlastně uvěřil, tak zrovna v tom okamžiku mi zase řekl, že si to rozmyslel. Teda přestal přikládat prioritu. Já nevim jestli je blázen, ale někdy se tak schválně chová, to vim určitě.“ Mávl rukou: „Ale to je jedno, to slovo je humus. Kdyby mně někde řikali Syfile, tak se tam už nikdy neukážu.“ – „Já asi taky ne, ale Petr by to zas nějak okecal. Třeba by ti řekl, že když se jmenuje Gosel, tak mu stejně lidi řikaj buď Osel nebo Kozel, takže Syfil může bejt kolikrát lepší. Nebo že na vlastní náklady jde druhejm jako odstrašující příklad. Aby ostatní nemuseli trpět jako on nebo něco podobnýho.“ – „On nějak trpí? A jak?“ – „Nevim, se ho už zeptej sám. Povim ti, pár hodin s nim bejt, super. Ale pak si zas na dlouho odpočinout, to je taky nutný.“ Pavel mu byl sympatický, Petra měl za blbce. Nepochyboval, že syfilovo dopolední hrdinství bylo jen nedorozumění a ustál ho jen náhodou. Nepochyboval, že ve skutečnosti dokáže jen druhým blbnout hlavy. A nepochyboval, že by s takhle starým člověkem Petra nemohla nic mít. Neměl rád lidi, co si hodně věří a přitom na to nemají. Stavila se u nich Iva, probírali počasí. Teď bylo hezky, ale začít znovu pršet mohlo každou chvíli. Pak se vrátila kolona aut a pokračovalo nakládání. S Petrem přijel i Radek, vytáhlý zrzavý klučina z oddílu nejstarších. Když vystupoval, utíral si papírovým kapesníkem zarudlé oči. „Všechno v pohodě?“ zeptal se ho. – „Jasně. Jsem tu jen jako spojka k Mirkovi, abych se na něco zeptal.“ – „Myslim co máš z očima.“ – „Nic, jen mě ten vůl hrozně rozesmál.“ – „Kterej?“
– – – – –
„No ten řidič, Petr.“ „Kroť se laskavě.“ „No jó, ale on mi tak taky říká.“ „A copak ti řekl tak vtipnýho?“ „Počkej, vyřídim to s Mirkem a pak ti to povim.“
Když hoch naklusal zpátky, mezi nakládáním vyprávěl: „Ale neřekl skoro nic. Byla to jen taková volovina. Já si postěžoval, jaká je to dřina a on na to vymyslel - Ajmal, cvajmal, budeš arbajt, až potřetí se budeš smát. Tak sem se holt smál.“ – „Tak směšný to zas nebylo.“ – „Nebylo, ale já tomu rozuměl. On si tak předělal tu písničky-“ – „Vim kterou! Radši mi řekni, jak to vypadá nahoře.“ – „Pohoda. Všechno je tam vykolíkovaný, každý místo pro stan. A v tý stodole, jak vždycky zapomenu jak se jí řiká, bude štáb ještě lepší než tady. Jo, a neni to uplně na hradě, ale na tom plácku hned před příkopem.“ – „No snads nečekal, že budete bydlet uplně vevnitř? Je to zřícenina, všude samá díry, to by jsme vás už neuhlídali. A vůbec, koukej sebou hnout, nejsme tu od kecání.“ Přišel za nimi Mirek: „Chlapi, vy dva třeba, jeďte už taky nahoru, zbytek už naložíme. Na montáže tam budete potřebnější.“ Nasedli tedy všichni tři do auta, on, Pavel a zrzavý Radek. Cestou Petr dokončoval příběh, který měl z Radkem rozmluvený: „To bylo začátkem sedmdesátejch let. Já byl mimčo, seděl jsem na nočníku a poslouchal je. Jsou to asi jedny z nejstarších vzpomínek co vůbec mám. Babička s dědou spolu vykecávaj, pak se ale začínaj trochu hádat. Takže bystřim uši, teď mě to samozřejmě zajímá nejvíc, ale najednou konec. Ty dva na sebe skoro křičí, ale já už nevim co, protože automaticky přešli do němčiny, abych jim nerozuměl. Jejich generace uměla německy celá. Všichni Češi uměli německy, Němci zase česky. Jen já nic, sakra. Přitom ta němčina byla všude, já ji fakt cejtil. Ve starejch domech, na ulicích, všude jsem jí cejtil. Ach jo.“ Na hrad dorazili skoro hned. Byl rád, že už to nemusel dál poslouchat. A šel si najít někoho, s kým si bude moct normálně popovídat o počasí. II Některé děti se při zdolávání prudkého svahu začínaly udýchávat a zastavovaly se k odpočinkům. Petra šla jako poslední, nikoho z nich nenechala příliš vychladnout a brzy každé přiměla pokračovat. – „Jé, to teď budeme muset tuhle hroznou cestu šlapat každej den?“ – „Nefňukej. Jednak by to nikomu z vás neuškodilo, a hrady se prostě stavěly na vysokejch kopcích. Aby se nedaly dobít a nikdy je nic nezaplavilo.“ Když ale uviděla, že se děvče dál mračí, raději ji uklidňovala: „Ale no tak, vždyť už tam budem. A víš přece, že z druhý strany je cesta mnohem snazší. Už jsme tam přeci dvakrát byli, vzpomínáš? Většinou se bude chodit tamtudy. A za bydlení na hradě to přece stojí.“ Jedno z děvčat ji opravilo: „To není hrad, ale zřícenina.“ – „Je to zřícenina hradu. Byl to hrad a ten vyhořel. A protože pak už ho nikdo neopravoval, tak se začal řítit. Zřítit se může cokoliv. Hrad, zámek, továrna nebo i panelák. Takže je to hrad sice zřícenej, ale pořád hrad. A já mu tak řikat budu, protože se mi to tak líbí.“ – „Tak já taky.“ – „Fajn. Tak pojďte holky, pojďte.“ Když vystoupali až nahoru, překvapilo ji, kolik stanů už měli kluci postavených. Prošla se mezi
nimi, chválila je a povzbuzovala: „Hezky pánové, hezky.“ – „Však jsme taky závodili. Pěkně po trojcích, vždycky kdo postaví jeden rychlejc.“ – „Tak se mi líbíte. Co holky, pomůžem jim? Najděte krabice se šťávou a naděláme hodně pití.“ – „Jasně. A pak si dáme závod ještě jednou a vy budete fandit.“ – „Jasně. Takový fananky budeme, jaký jste ještě nikdy v životě neměli.“ S radostí si všechno prohlížela. Všimla si, jak se při rozměřování pozemku někdo opravdu snažil, aby zachoval co nejpůvodnější půdorys tábora od řeky. Jen před strážní budkou teď bude stát opravdická, středověká věž. Sice z jedné části pobořená, ale dostatečně bezpečná k tomu, aby se doposud používala jako rozhledna. Když si představila, jak tu stojí už od čtrnáctého století, zapřipadala si jako v pohádce. V té náladě se jí zalíbilo a nechala se dál unášet. Mrzelo ji, že se podařilo domluvit tohle místo až při ohrožení u řeky. Teď jakoby všechno přestávala být jenom hra. V pracujících chlapcích viděla skutečné muže, snažící se a radostně přemáhající. A i její prostřední děvčata jakoby k nim náhle ztrácela zbytky ostychu. Zvlášť, když si teď od nich kluci nechávali polévat vodou takřka celá těla. „Ono to vypadá, že už je tady uplně všechno, ne?“ zeptala se. Jeden z chlapců odpovídal: „No už skoro jo. Teď už přijedou naposledy a je hotovo. Hele koukej, už jedou, už jedou!“ Všichni běželi vstříc přijíždějící koloně. Mávali a radostně křičeli. Z jednoho vozu vystoupil i Mirek s Ivou. Nevydržela to, šla k nim a každého zvlášť objala. „Dokázali jsme to, zachránili jsme se,“ slyšela všude okolo. Byla si vědomá, že tu teď probíhá malé davové šílení, s chutí si ho ale užívala. Pak si navíc všimla Petra, stojícího opodál. Se staženými ústy pozoroval dění před sebou. Viděla, že i on je na měkko, i když se vypínal na přívěsu se založenýma rukama a vysoce zvednutou bradou. Tuhle jeho vlastnost obdivovala. Mluvit vážně uprostřed vtipů, neskromně se vyvyšovat se slzami v očích, prostě být zároveň protikladným v jediném okamžiku. Nejraději by ho hned popadla za ruku, odvedla stranou a nechala si ho chvíli jen pro sebe. Povyk ustával, všichni se vraceli k rozdělané práci. Pozorovala, jak se k Petrovi přidal Arny a zrzavý Radek. Živě spolu hovořili, bylo poznat, že si rozumí. Vypravila se za nimi, byla zvědavá. Došla k jejich rozestavěnému stanu, vyzývavě si všechno prohlížela. Kluky to těšilo, co chvíli si ji s něčím dobírali. Zvlášť na Petrovi byla poznat rozjařenost. Řekl jí: „Hele, mi ti teď ukážeme, jak se takovej stan s podsadou staví, jo? Já se to teprv učim, ale takový neumětelové jako já bejvaj pak nejchytřejší. Tak koukej, jo?“ – „Ale já vim jak se to dělá Petře.“ – „Jasně. Ale my ti to vysvětlíme, že to i jako Němka pochopíš. Kápišto?“ – „Co?“ – „Uvidíš. Tak koukej. Pěkně nejdřív vyhrábnem gráblík, aby se nejspodnější fošna trochu zapasovala do země. Ándrsten?” Jirka zvedl ruku a křikl: „Technická. To je anglicky, to se nepočítá.“ Petr zahrál lehce dotčeného: „No jo, tak začni ty.“ – „Dobrá. Takže tyhle fošny k sobě... jaks to řikal, jo, naštelovat. Pěkně napevno, alias knop, aby tam nebyla žádná fuka.“ – „Rozumim je německy jak? Já se to snad nikdy nenaučim.“ – „Rozumim nevim.“ – „A ten na koho mluvíš, ten to taky brzy pozná. Že nevíš. Skopčák jeden.“ Divila se: „Co? Mluvíte schávlně jako pitomové?“ Petr se hravě rozčiloval: „No dovol! Mluvíme jako Češi, co neumí německy. Teda Radek maličko umim, letos začíná s němčinou jako druhym cizim jazykem. Tak se přiučuju, od laika, no. A tady Arny je z německý rodiny doopravdy, ten na to dohlíží. Ale je jako němej.“ Zeptala se Arnyho: „Proč jseš jako němej?“ Chlapec se trochu dotčeně
zatvářil: Já nejsem němej vůbec. Ale oni chtěj, abych jim řikal slova, co se jako v češtině řikaj stejně jako v němčině. Ale já nechci, protože... Máma vždycky řikala, že se nemaj motat dva jazyky dohromady. Ale oni pořád... Takže jim když tak něco ukážu a ať si na to přijdou sami.“ Zamračila se a řekla: „Nerozumim.“ Radek taky rozjíveně rozkládal: „Kdyby jsi nerušila a dávala pozor, tak už jsme hotový. Tak můžem, už?“ Trochu tedy ustoupila a kluky dál pozorovala mlčky. „Jdem na to,“ zahalekal Jirka. Pak vzal kladivo a snažil se k sobě dostat dva kusy podsádky co nepřesněji. Když se mu zdálo, že už to lépe nepůjde, řekl: „Pintlich.“ Pak ukázal na Petra a vyzval ho: „Teď ty.“ – „Já to taky mám. Šmet gut, alias richtig. Co dál?“ – „Nemáš to pořádně. Vždyť ti to nepasuje. Se neboj, pořádnou šupu do toho dej.“ – „Tak takhle? Jo?“ – „Ja. Heftnout šroubem a jedem dál.“ Přeci jen se zeptala: „Chcete pomoct?“ – „Nene, slečno, nepotřebujeme helf. A nefušujte nám do toho.” – „Machýrci.“ – „Super! Machry machry, to k tomu taky patří. Hele, tady to musíš víc našponovat. Spíš rozešprajcovat, ne?“ – „Našponovat a rozšprajcovat. Tak. A tim je celá podsádka-” – „Šaluňk takovej-” – „To sice nevim co je, ale možná šaluňk takovej, hotovej. Zašoupnout... a šlus.“ Pak Radek přivřel jedno oko, bylo poznat, že se zamyslel. Pak promluvil nečekaně takřka dospělým hlasem: „Hele, víš čeho jsem si teďka všim? Že nějak hodně těch slov začíná na š. Šoupat, škrábnout, štrejchnout. Asi když se s něčim hejbá-“ Petr se radoval: „No máš recht. Možná je to podobný, jako proč se skoro všechny zavazadla u nás řeknou německy. Protože pokud sem někdo něco přinesl, tak to byli oni. Schválně si to zkus. Začneš od kufru a skončíš u batohu, přes všechny ty ruksaky a tašky a krosny a rance, všechno německy. Výjimka je snad jen chlebník, ale to už dneska nikdo nepoužívá, chlebník. Z němčiny jsou v češtině všechny zavazadla, řemeslný nástroje a nový zbraně. Všechno nový, tak to je.“ Arny se věnoval své práci, jen občas na něco ukázal a čekal odpověď. Jirka se snažil, ale ne vždy to vyšlo: „Tohle? Polička... to nevim.“ – „Foch.“ – „Jasně. A tohle?“ – „Rígl.“ – „To neznám.“ – „To se přece řiká, něco zarýglovat. Nebo zašpérovat. To je némlich to samý.“ -Chvilku si sedla, už jim do toho nevstupovala, jen se usmívala. Přibylo k nim několik holek, povídali si všichni dohromady. Radek byl letos jeden z nejstarších, holky se mu skoro až podbízely. Věděla ale, že to k tomu patří. Také si na táboře kdysi okukovala první lásky. Stan byl hotov. Petr řekl: „No tak už to umim. Teď abych si šel odpočinout. Ale předevšim chlapci, to co jste mi teď předvedli, to si budu pamatovat nadosmrti. Teď nejsem schopen vysvětlit proč, ale udělali jste mi obrovskou radost.“ Pak jí pokynul hlavou a poodešli pár metrů k nedalekému hradnímu příkopu. Řekla mu: „Teda, trochu jsem se lekla, když jsem vás viděla s Radkem.“ – „Copak? Nehodíme se k sobě? Nebo je na tom zrzounovi něco špatnýho?”
–
„Ale né, Jirka je výbornej kluk, ale... To víš, přišlo to na něj, puberta, začíná rebelovat. Třeba včera. Měli jsme takovou hru, kdy každej oddíl měl zřídit nějakou práci. A tyhle kluci měli všeumělskou dílnu. Že jako komukoliv vyrobjej cokoliv. A než jsme se pořádně rozkoukali, tak už skoro všichni menší kluci měli u nich zakázky na luky a šípy.“
Petr správně pochopil: „Opravdický luky? Aj vaj. To bylo o úraz, co?“ – „No, nejdřív jsme jim udělali střelnici. Nešlo, aby si ty první užili a ty ostatní ne. Ale potom ti koukám tady na toho cvoka, jak se snaží rozpálenou tyčí udělat díru skrz dlouhý poleno. Nejdřív nechtěl říct proč, kroutil se. Pak z něj ale vylezlo, že si někdo objednal dělo.“ – „Dělo? Jak to chtěl udělat?“ – „Nevim, možná ani on sám to nevěděl. Takže pak jsme museli všechny zbraně zakázat, už to jinak nešlo.“ – „No nenudíte se tady, jen co je pravda. Snad jen támhlety dva kluci, co seděj u tý hromady, ty vypadaj smutně.“ – „Však už je brzy vystřídaj, hlídaj pokladnice.“ – „Ježiš to mě baví, když se furt objevuje něco novýho. Jaký pokladnice?“ Dál s chutí vysvětlovala: „Takhle. Celej tábor bude mít na závěr vyhodnocení. Ale už teď se musí všichni snažit, aby pak dopadli co nejlíp. Máme na to takový měřítko, fiktivní peníze, který představujou kuličky. Mezi dětma se běžně nenechávaj, jen když maj něco sami ohodnotit. Ani já u sebe žádnou nemám, ale jsou to prostě normální skleněný kuličky, co maj uvnitř takovou barevnou slzu.“ – „No jasně, klasický duhovky, ne?“ – „Asi, nevim, s kuličkama jsme si jako holky nehrály. Jsou tři druhy, žlutý jsou deset peněz, červený dvacet, modrý padesát. A tyhle dva kluci jsou ze služícího oddílu a hlídaj právě pokladnice, kam se ty kuličky hážou. Takový průhledný válce, z kterejch se to teprve nakonec vysype a spočítá.“ Mluvila na něj, dívala se ale jen do trávy. Schválně. Věděla, že si ho brzy užije se vším všudy. Řekla: „Se na ně koukni, jak se ty holky o Radka skoro perou. Schválně, která ho nakonec klofne? Já už mám svojí favoritku.“ – „Myslíš jako, že tady? Budou spolu chodit?“ – „Tak až uplně nakonec. To neznáš? Teď tyhle oťukávačky, a nakonec se leckdo spáruje.“ – „Vlastně jo, tak se to dělá, jen... jsem na to zapomněl.“ – „To já si to užívám dodneška.“ – „Všiml jsem si. Umíš si udělat léto. To je dobře.“ – „Jak jinak.“ Za chvíli Petr řekl: „No jo, už to vidim. Hele, ony po něm jdou snad tři, hmm. Ale... nějak do něj šijou, ne? – „No jasně, to k tomu patří. Musí si ho otestovat, jestli si je zaslouží.“ – „Pravda pravda. To bych si měl jít poslechnout.“ – „Přiučit se?“ – „Jasně. Jak jsem přiznal, chvilkama zapomínám. A některý věci, co vypadám že bych mohl učit, ve skutečnosti neumim vůbec.“ Vrátila se k práci, bylo ji pořád dost. Nešetřila se a vrhala do každé činnosti, kde cítila svojí užitečnost. Sice si na sobě všímala i příznaků nevyspalosti, ale dřív, než by jim stačila podlehnout, nechávala se ztrhnout zápalem ostatních. Připadala si jako nezbytná součástka přesně pracujícího stroje. Která si přeci nemůže dovolit odpočinek dřív, než společně až s ostatními. A pak bylo opravdu všechno hotovo. Ještě mnohem dřív, než se měla vrátit skupina nejmenších
dětí. Všichni se sami od sebe sesedli poblíž středu tábora. Nikdo se nezdržel na okraji, nikdo nezatoužil pobývat v ústraní od většiny. Blížil se podvečer, svěží okolní vzduch se ustálil na příjemné teplotě. Pocity sounáležitosti s nejširším okolím se v ní ještě prohloubily. Přinesla si deku a lehla do trávy k ostatním. Uvolnila se a nabírala sil. Aby úplně neusnula, snažila se zaposlouchat do okolních rozhovorů. Souvislosti jí ale rychle začaly unikat. Někdo ji chytl za ruku, rychle řekla: „Já nespim.“ Hned si ale uvědomila, že to nemůže být pravda. Ležela totiž uprostřed louky sama. Iva ji přišla probudit. Chtěla rychle vstát a začít něco dělat. Kamarádka ji v tom ale zabránila: „Buď v klidu, nemusíš nikam spěchat.“ – „Chtěla jsem ještě než přijdou mrňata-“ – „Už tu dobrých dvacet minut jsou. Zaspalas.“ – „Aha. Tak to jo. Aspoň jsem si pořádně odpočinula. Mám dneska večer volno, bude se to hodit.“ – „Volno sis vybrala včera. Dneska se vyspi.“ – „No Ivko neblázni! Podle rozpisu volno mám a ne že ne. A ten včerejšek si mi přece mimo plán dovolila. To... nebylo výměnou za dnešek.“ – „Když ti to zakážu-“ – „Ve dvanáct spim, slibuju.“ Iva jen kývla a vracela se do stanu. Ještě chvilku ji pozorovala a přemýšlela o ní. Přišlo ji naprosto přirozené, že tahle skvělá žena je nejlepší kamarádkou její sestry. Chytrá, chápavá, rozvážná za všech okolností. To byly vlastnosti, kterých si vždycky vážila a obdivovala je. Pak byla večeře a po ní se dětem obvykle předčítalo z nějaké knížky. Tentokrát Adam vyprávěl historii jimi obsazeného hradu. Když skončil, začala poslední hodina před večerkou. Děti měly čas na vlastní činnost a vedoucí s praktikanti se jako obvykle sešli k poradě. Byla zvyklá na ledascos, ale že se na ní dostaví s naprostou samozřejmostí i Petr, ji docela zaskočilo. Dokonce si něco ujasňoval s Mirkem a Jardou. „Viděl bych to tak,“ začal poradu Mirek, „že se zítra budeme spíš sžívat s novým prostředím. Vypadly nám z předběžného plánu dva dny, takže když vyškrtneme ještě jeden, budou to přesně ty tři, které jsme chtěli k závěru věnovat olympiádě. Dochází tak doslova na slova mé ženy, která už od začátku doporučovala tuhle část nezařazovat. Přesně jak to bude s bojovkou ještě nevim, ale tu nejde dětem upřít. Od zítřka rušim služební oddíl, každý si to už zkusil, to stačí. Zůstávají zachovaný jen nočních hlídky. Zítra protáhneme hru s živnostmi. Každý oddíl vyrobí jednu věc, která ho bude zastupovat. Nějaký pokud možno veledílo. Kuchařky třeba extra pochoutku, kadeřnice já nevim co, však si něco vymyslí. Cirkusáci už představení měli, takže teď by to chtělo něco nového.“ – „Třeba divadlo?“ – „To by bylo fajn. Jardo, zvládnete to?“ – „No aby ne. Budete čubrnět.“ Mirek lehce zatleskal a pokračoval: „Výborně. Takže předvádění výsledků začne ve tři odpoledne. Hodnocení tentokrát nebudou provádět jednotlivé děti, ale celý oddíly. Každý oddíl rozdá stopadesát peněz. A aby se to trochu zdramatizovalo, nebudou je nijak dál rozdělovat, ale dají je všechny najednou jednomu oddílu. Jardo?“ – „Já jen, teď mě napadlo, že by na to kluci potřebovali víc času, na přípravu toho divadla. Můžu si to s nima trochu připravit po večerce? Hodina by měla stačit. Přes noc se jim to rozleží a ráno to půjde o to líp.“ – „Tak jo. Můžete. Nějak to neprotahuj, ale můžete.“ – „Supr. Dáme si záležet, uvidíte.“ --
Svůj slib Ivě hodlala dodržet, došla si pro Petra tedy hned po večerce: „Vysprchovanej? Tak pojďme.“ – „Jasně, celej den se na to těšim. Ale ještě mě pozvali na domluvu tý divadelní hry. To je hoďka, vydržíš mi? Prosím.“ – „Nepozval ses spíš sám?“ – „Ale no tak. Hezky pojď se mnou. Něco dojednám a pak půjdem.“ Nejraději by se na něj vrhla hned. Zbožňovala, jak ji dovedl ovládat a přitom se tvářit, jakoby o všem rozhodovala pořád ona. Měla čím dál raději jeho přecitlivělost, střídanou s mužnou sebejistotou. Kluci z prostředního oddílu se už scházeli u můstku přes hradní příkop. Přidali se s k nim a přesunuli k dávné, zamřížované studni. Hlavní slovo si vzal Adam: „Takže kluci. Tenhle hrad je rozbouranej a zůstaly z něj jen zbytky. Ale jaký zbytky? Přece základy, co jinýho. A ty tu přece museli stát jako první. Ještě dřív, než se postavilo to, co tu dneska už zase neni. Když se to tak vezme, mezi zříceninou a rozestavěnou stavbou neni vlastně moc velkej rozdíl. Představme si to a vycházejme z toho. Jsme budovatelé hradu a právě teď je jedna z nocí kdesi na rozhraní třináctýho a čtrnáctýho století. Máte to? Rozhlídněte se pořádně okolo sebe. Vžijte se do toho. Taky to cejtíte? Prostě teď opravdu žijeme středověk, tu krutou a nesmlouvavou dobu. A teď poslouchejte ještě líp. Aby jsme se tu cejtili dobře, bezpečně, aby jsme byli schopni ochránit naše ženy a děti, musíme tenhle rozestavěnej hrad dokončit co nejdřív. Jenže máme problém. Velikej problém. Docházejí nám totiž peníze, nemáme ho z čeho dostavit. Po kraji se pohybujou bandy všelijakých darebáků, taky cizí vojska by sem mohla kdykoliv dorazit a vyhladit nás. Takže teď pro co nejrychlejší dokončení stavby musíme udělat takřka cokoliv. Kde na to ale ty peníze vzít? Neni kde. Letos se ani pořádně neurodilo, jen přežít zimu bude problém. Tak co s tim? Nevíte?“ Nechal chvíli kluky pronášet lecjaké poznámky a nápady, teprve pak pokračoval: „Výborně, ledascos z toho uděláme. Ale já vim ještě jednu věc, kterou se ostatní dozví až ráno. Zítra k nám dorazí bohatí cizinci ze západu. Hodně bohatí cizinci. A ne že se tu jen na chvilku zdrží. Tyhle se tu budou rozhlížet, jestli by se jim nevyplatilo nějaký ty svý peníze u nás utratit. Proinvestovat, chápete? Musíme je nějak zaujmout. Něco jim pořádnýho předvést, aby tu s náma chtěli zůstat. A s nima i ty jejich peníze. Jasně, jasně, bylo by lepší, kdyby jsme se byli schopni o sebe postarat bez nich. Ale to nejsme. A oni umí i spoustu věci, co my ještě ne. Takže se je od nich naučíme a pak už je budeme schopni dělat sami. A dost pravděpodobně i líp. Chápete? Každý v táboře jistě udělá všechno, co je v jeho silách. Holky jim třeba uvařej, postaraj se aby se jim tu líbilo, ale... Ale víte jak to chodí s těmahle moc a moc bohatejma lidma. Tací taky hodně peněz utrácej za zábavu. A to bude naše práce. Připravíme se na ně, uděláme jim divadlo. Když jsme dělali cirkus, bylo to v lecčems jednoduší. V něm jste totiž nemuseli mluvit. Tenkrát rozuměli všichni bez rozdílu rodnýho jazyka. S divadlem je to ale horší. Nějakou pantomimu beze slov nezvládnem, takže si budeme muset poradit jinak. Ty cizinci totiž neumí česky. Jenom latinsky a ještě něčim, nějakou germánštinou. Umí někdo z vás latinsky? Já teda ne. Takže to musíme nějak vymyslet. Pár těch cizinců už u nám přece bylo. Ledascos jsme si od nich vyslechli, něco zapamatovali. A i kdyby nic jinýho, přinejmenším jistě ocení alespoň snahu. Stačí je třeba jen zdravit tim jejich gutntág. Já ty jejich peníze viděl, těžký hromady. Tohle se nám vyplatí.“ Jeden z kluků se zeptal: „Myslíš jako takový ty srandičky jako gutntág, psí ocas, nebo jak to bylo?" – „Přesně jak to řikáš, o tohle jde. Ještě líp si s tim pohrát a propojit to do nějakýho celku." – „Jinak to vlastně bylo. Vas, psí ocas. Jo, takhle.“
–
„Tedy přeloženo do češtiny: Co? Vajco!“
Petr si ulevil polohlasem. „Vau, to je přesně ono!“ Adam mluvil dál: „O čem by celá ta hra měla bejt, nějak to rozdělat, s tim vám pomůžem. Ale jinak si to budete muset vymyslet sami. Jen je to potřeba nasměrovat k těm cizincům, aby to zaujalo. Nejlíp, aby to bylo o nich, nebo tak. Mělo by to bejt něco, co se nejvíc dotýká reality. Týhle doby, samotnejch těhlech okamžiků-“ – „Jakejch těhlech? Opravdickejch, nebo těch středověkejch, na který si hrajeme?“ – „Obojí. To by bylo uplně nejlepší. Jsou totiž věci, který byly pravdivý tenkrát a jsou i dneska. Odborně se jim říká záležitosti nadčasový, jakože platící ve všech dobách bez rozdílu. Co bych jako příklad... třeba závist. Závistivej člověk se jistě choval stejně tenkrát jako dneska. Jen kulisy jakoby se vyměnily. Ve středověku to byl zámek nebo hrad, dneska panelák nebo rodinej domek. Ale ten zlej, závistivej člověk, ten je pořád stejnej.“ Jeden z chlapců se strachoval: „Takže ta hra má bejt v němčině? Vždyť německy neumíme skoro nikdo.“ Adam ho hned uklidňoval: „Ale ne, bude to česky. Ale tak nějak, aby tomu rozuměl i takový, kdo česky neumí. O tom to je. Tak koho jim představíme? Vyberte třeba nějakou typickou postavu z našich pohádek.“ – „Třeba hloupýho Honzu?“ – „Jo. Co bude dělat ten Honza?“ – „Ležet na peci. Jenže tentokrát nikam nepůjde, naopak. Cizinec přijde za nim.“ – „To je ono! Tak dál. Jak se bude jmenovat ten cizinec?“ – „No určitě Hanz, to je jistý.“ Ještě si o tom chvíli povídali, pak odeslali kluky spát. Cestou do tábora zeptal se Adam Petra: „Dobrý? Takhle jste si to představovali?“ Petr takřka zářil: „Dobrý? Víc jak dost dobrý, skoro zázračný. Tak já zejtra budu bohatej, to je dobrý. Měls jim ještě říct, že to je teď v českym středověku móda, mluvit německy. Jinak se na dvorech českejch králů už od Přemyslovců ani nemluvilo.“ – „Ale jak Mirek řikal, žádný zbraně, žádný náboženský symboly, žádný vulgarismy.“ – „Vždyť jó. Ale rozjetý je to uplně zázračně.“ Když byli s Petrem jen spolu, zeptala se: „Vy máte s Mirkem něco domluvenýho? Ale nemysli si, tomu nevnutíš žádný svý divočiny. Tohle je tábor pro děti, hlavní je bezpečnost.“ – „Taky jsme přišli jen s nápadem, nic víc. A ono se mu to spíš hodilo. Nebo ještě líp. Přesvědčili jsem ho, aby se mu to hodilo. A aby si myslel, že to byl předevšim jeho nápad.“ – „Jakej nápad?“ – „Tak né, předevšim se mu to hodilo. Potřeboval něco řešit s tima kuličkama. Však kdyby do toho nešel Jarda s Adamem, mám smůlu. Ale oni se chytli.“ Musela se Petrovi trochu vysmát: „Myslíš si, že jste Mirka jako odkecali? Na to zapomeň, na něj nemáš. Tak o co jde?“ – „Petro, já bych ti to řekl, ale... dohodli jsme se na určitym postupu, kterej prostě bude vyžadovat... aby některý věci vycházeli napovrch až postupně. Můžu ti jenom říct, že to máme dopředu promyšlenýho jen zhruba půlku. Konec se uvidí až podle toho, jak se to bude vyvíjet.“ – „Cože? Ty si přesvědčil Mirka k něčemu, co se neví, jak dopadne? Nevěřim.” – „Ono to zas neni nijak moc dramatický. Kdyby se to nemělo povíst, ten závěr se dá pak jednoduše zahrát do ztracena.“ – „No tak mi už víc neřikej, když mi to nechceš, nemůžeš říct. Jen jsem se lekla, když jsem tě viděla se do něčeho montovat. Mě bavjej ty tvoje polobláznivý nápady, ale jak jde o děti... Ale co už. Když to maj pořád v rukách Mirek s Ivou, tak se nebojim se. Ty nezmagoříš jako jiný.“ Došli k autu a nasedli. Vyžádala si: „Zajeď zas k tý zátočině. Chci tam jak včera.“ Když dorazili na
známé místo, Petr by nejraději zůstal v autě, vytáhla ho ale ven. Dlouho se líbali ve stoje, pak si ho položila pod sebe. Tělem mu zalehla levou, šikovnější ruku, pravou se zatím nechávala hladit po vlasech. Znali se už léta, věděla, jak na něj. Sama si nechala obě ruce volné a s nimi i blažený pocit moci. V jedné z pauz mezi líbáním mu rozepnula košili a začala jezdila bříšky prstů po hrudi. Sledovala jeho zrychlující tep a nepravidelně přerývané dýchání. „Chtěl bys?“ zeptala se hlasem s co největší zahratelnou mírou chladnosti. Užívala si to. „Chtěl bys?“ Když byl nadržený, připadal jí nejnádhernější. Oba věděly, že má menstruaci a souložit nebudou, Petrovi to ale nevadilo. Jeho vzrušení dál rostlo. Ještě chvíli to odkládala, teprve pak začala zařezávat nehty do kůže. V okamžicích, když se přibližovala k bradavkám, zdálo se, že se Petr snad opravdu udělá. Nikdy ji nenapadlo, že něco takového zažije. Chlapa, který jako každý bude chtít především souložit, když mu to ale odepře, vůbec mu to nebude vadit. A možná o to víc si to ještě užije. Střídání, vyprávěl jí jednou. V pravý čas, vhodné přehazování protikladů. To je prý to největší kouzlo a umění sexu. Divoké, takřka nepříčetné milování, prostřídávané s jemňoučkým mazlením. Hrála si tedy dál. Naklonila se k němu a týrání vystřídala olizováním rozcitlivělých míst. A Petr už ani nevzdychal, jen stěží s křečovitě sevřenou čelistí ovládal třesoucí se tělo. Střídání. Byla to pravda. Sama by si asi takového úzkostného vzrušení nedovedla užít, ale protější role jí dělala dobře. Cítila mohutné přetlaky, jeho i své. Slazení se blížilo vrcholu. Dál pokračovala v pohrávání, uvolnila ale Petrovi spodní ruku. Přiblížila svou tvář k jeho a řekla: „Jsem dneska trošku unavená. Udělej si to sám, a pěkně pomalu. Budu se ti přitom dívat do očí.“ Petr si odkládat orgasmus uměl. Kdyby na to nedohlédla, možná celé hodiny. Dala mu tentokrát ale jen deset minut, pak si jej vystupňovala a pokynula k vrcholu. Petr poslechl a udělal se takřka hned. Když se vydýchal, řekl: „Tak tohle... bože ty máš talent.“ – „Myslíš? Možná jen na tebe.“ – „Určitě ne, to by nešlo.“ – „Nejspíš je to tim, že se vídáme málo.“ – „To k tomu taky patří, ale víš jak. Je i spousta jinejch faktorů. Ale tak nebo tak, stejně je to s tebou božský.“ Pak se posadil a prohlížel si ji z trochu většího odstupu: „Pořád se měníš. To je dobře.“ – „No konečně. Už jsem si myslela, že si vůbec nevšimneš.“ – „A sakra. To asi mluvíme každej o něčem jinym. Co jsi myslela ty?“ – „No že už nemám rovnátka, ne?“ – „A jo. To jsem si fakt nevšim.“ – „No jo, no, chlap.“ – „Počkej počkej. Jak to myslíš? Nevšiml sem si toho, protože jsem si všímal důležitějších věcí.“ – „No vždyť to řikam. Hlavně kam se vmilíškovat, viď?“ – „Hlavně? No, hlavně... Vlastně jo.“ Sama věděla, že to tak není, stejně se zeptala: „Hele, nehraješ to trochu? Myslim to tvoje takový... až nepříčetný vzrušení. Někdy vypadáš, že se snad roztrhneš.“ Petr se smál: „Sama tomu nevěříš.“ – „No, ale herec dokážeš bejt taky dobrej.“ – „To sice jo, ale některý věci se zahrát nedaj.“ – „Všechno se dá zahrát.“ – „Myslíš?“ Petr ji vzal za ruku a než si uvědomila proč, přiložil ke svého rozkroku. Zeptal se: „Další otázky? Tohle se dá taky zahrát? Neni to ani deset minut a chci tě znova. Že bych i tohle dokázal zahrát, co myslíš?“ Na to se nedalo odpovědět a ještě chvíli musela počkat, než Petr sevření povolí. Pak řekla:
„Tak dobře, věřim ti to. Ale holky to prej často hrajou.“ Nad tím se ale kamarád zasmál: „Když je jejich partner hloupej nebo mu na tom nezáleží, pak to holka zahrát může. Ale u mě by si s tim žádná nepochodila.“ – „Já to zapotřebí dělat nemám, ale schválně, jak bys to poznal?“ – „Sama víš. Ty příznaky jsou přece tak jasný. Jseš vlhčí, ztvrdnou ti bradavky. Prsa se malinko zvětší, natečou rty i ušní lalůčky. A hlavně celkový prožívání. Vlastně nechápu, jak to může někdo nepoznat.“ – „ A nebo jsi v životě ještě nepotkal pořádnou herečku.“ – „Tim to neni ani omylem. Mně na sexu záleží, v tomhle mě žádná neoblbnete. Jo, takovej jsem. A zvlášť tyhle okamžiky, kdy se spojuju s člověkem, s kterym... Víš, nejen že se mi líbíš, nejen že jsi mladá a krásná, ale já ti i věřim. Že z tebe jednou něco bude. A já jsem ten, kdo teď tvýmu rozvoji napomáhá. Jo, takhle si to představuju. Tohle kdybych vyprávěl většině chlapů, vlastně by se mi vysmáli. Že nemyslim předevšim na sebe. Přirozený prej je, co nejrychlejc se udělal. A vlastně maj pravdu. Oplodnit co nejdřív, jaký povídání. Co jako ohledy na druhýho. Prej to tak i většina chlapů dělá a považuje za správný. Hele, já jsem tak rád nesprávnej.“ Ráda to poslouchala: „Tak. Takhle pěkně o tom mluv.“ – „Jednou jsem před chlapama přiznal, že by se mi nepostavil, kdyby byla holka jenom hezká. Jakože by nebyla i chytrá myslel jsem. No ty mi dali! Pro jedny jsem byl za blázna, druhý mi to vůbec nevěřili. Ale oni byli mimo, ne já. Tak to neni obvyklý, ale já to tak opravdu mám. A s tebou ještě víc, když... mi tu teď zastupuješ celej vesmír, naprostou dokonalost.“ – „Tak ať ti to zůstane.“ – „Hmm, zůstane. Ale, víš, ne proto, že bych se rozhodl. Tohle je něco z hloubky nejhlubší. Tužba po uplnosti a dokonalsti. Žádný ústupky a v ničem, víš? Tohle... kdyby to nebylo upřimný, nedalo by se vydolovat ani nejhrubšim násilim. Žádný divadlo a přetvařující se herci. Sex mi přijde, nebo i je, já nevim, nejkrásnější ve své nepříčetnosti. Když vlastně na všechno ostatní zapomeneš. Je jen rozkoš, nic víc. Takový jakoby nekonečno.“ – – – –
– –
„Mluv dál.“ „Nekonečno, nebo spíš nehmotno. Jakoby jsme přestali oba existovat. A žilo jen něco mezi náma. Energie, spojení, něco takovýho.“ „Mluv.“ „Často o tom přemejšlim. Je to... Někde jsem četl, že když se člověk snaží spíš pro blaho druhýho, přestane to fungovat. Doporučovali tam, aby člověk při sexu myslel předevšim na sebe. Ale to je taky blbost, podle mě. Mně to vždycky pořádně vzruší až když vidim, že i tebe to vzrušuje. Myslim, že nezáleží ani na mně, ani na tobě, ale na nás. Ne v součtu a asi ani ne v násobku. „Ještě něco víc.“ „Určitě. To už nejsme my, je to něco nově vznikajícího. Samotnej souvztah, konec čistý hmoty. Jo, to je prostě ono. Milujeme se, vžíváme se do druhýho. Máte sílu za deset, milujete se, prostě tvoříte. Ta radost z toho, to potěšení... Jeden druhýho umocňujeme a pořád dokola, ale vejš. Spirála dokonalosti.“
Zeptala se: „Mluvíš o lásce nebo o sexu?“ Na to ale Petr neodpověděl. Položil se na záda a díval se do nebe. Cítila, že se v něm něco vaří. Počkala, až promluví sám. „Řiká se, že svět je slzavý údolí. Já to tak taky vidim. Skoro všechno je mi líto, všechno mě bolí. Jen v takovejch okamžicích jako s tebou... na to na chvilku zapomínám. Přestanu přemejšlet... aspoň na chvilku.“ Přemýšlela o jejich podivném vztahu. Znali se tři roky, kdysi do něj byla zamilovaná. Ale půlrok, kdy se Petr nedal sehnat, ji vyléčil. Poznala jiné kluky, zvykla si na ně. Až pak si pro ni přišel. O berlích po těžkém úraze, byl to ale zase on. Pak čtrnáct dnů prázdnin u něj v bytě. Včetně nejkrásnějších narozenin, které kdy zažila.
Při vzpomínce na ten den ji stouply slzy do očí. Prožili ho spolu v naprosté tmě, Petr měl všechno připravené. Za zataženými závěsy probíhal normální život, ale ona dostávala jen jedno překvapení a rozkoš za druhým. Petr jí zpíval, vyprávěl příběhy, plnil všechna přání. Když byly následujícího rána závěsy zase roztažené, brala to jako předěl. Po kterém začíná lepší, určitě lepší život. Nějaký čas si říkali lepší kamarádi, teď už to ale moc nepoužívali. Milenci? To slovo se jí líbilo, nikdy by ho ale nahlas nepoužila. I když byl Petr divoký a ne vždy vypočitatelný, cítila z něj důvěru. Byl upřimný a neohlížel se na to, zda to co říká, je ohleduplné k druhým nebo i k němu samotnému. Milenci nebo nejlepší kamarádi, nevěděla. Petr teď mlčel, trochu z něj cítila chmurné myšlenky. Přitáhla se k němu, a aby mu od nich odpomohla, začala mluvit, co jí zrovna napadlo: „Všimnul sis, jak jsou začátky nejlepší? To první je prostě navždycky první. Až dneska to vidim, jak bylo to důležitý, že jsme spolu nezačli něco jako chodit. Nebo žít, nebo něco tak. Je dobře... že se to prostě nestalo. Protože potom by to bylo jiný. A to by bylo blbý, kdyby to bylo jiný, protože... takhle je to možná fakt nejsprávnější.“ – „Taky se mi to moc líbí.“ – „Co si o tom myslíš?“ – „Že když dva spolu nastálo žijou, nemůžou si řikat věci jako my. Nemůže to bejt upřimný. Začnou spolu zažívat věci se opakující, proto přijde útlum intenzity. To se nám stát nemůže, ty mě budeš rajcovat vždycky.“ Zasmála se. Ani pořádně nevěděla proč, jen se jí chtělo. Pak řekla: „Jednou jsem přemejšlela, že vlastně co se stane jen jednou, je zároveň poprvý a tim dohromady uplně to nejlepší. Víš jak. Na to se vždycky bude nejvíc vzpomínat. A ten tvuj začátek, jaks to se mnou kdysi udělal, to bylo nejsprávnější ze všeho.“ – „Myslíš jako-“ – „Hlavně žes mi nedovolil se do tebe zamilovat. Nejdřív nejkrásnější noc, pak čtrnáct dnů vůbec nic, pak jedna esemeska. Prej ať si počkám, že sám si pro mě přijdeš. Až přijde ten nejsprávnější čas. Strašně to bolelo, ale tys to musel vědět, že... Že jestli ti opravdu věřim, jestli byla opravda všechno pravda, co jsme tenkrát… Vim, kolikrát jsme o tom mluvili a ty to vždycky shazuješ. Žes to prej zas tak promyšlený neměl, ale podle mě měl. Takhle to bylo nejsprávnějc. Neřekl jsi mi, že jsi v nemocnici, nic, prostě jsi mě donutil ti věřit. A sobě taky. A přišel až v okamžiku, kdy už jsem na tobě přestala bejt myšlenkově i fyzicky závislá. Podle mě jsi to promyšlený měl, protože to umíš. Jen to nechceš přiznat. Přišel jsi, praštil berlema o zem a takřka znásilnil. Jakoby ten půlrok ani neexistoval. Jakobych ti patřila vždycky. Pak dva tejdny v létě, den co den... Přes den milování v zatemněnym bytě, v noci dlouhý procházky po žižkovskejch ulicích, se stativem, pentaconem six a... Nebo jak si mě vzal na tu střechu u nákladovýho nádraží. Ty vago. Střecha jako stadion, výhled na všechny strany. Odtamtud nám patřil celej svět. Ty sis fotil a já chodila mezi anténama a vytahovejma strojovnama... Nejlepší bojovka co jsem kdy zažila.“ Petr mlčel, ale poslouchal ji dobře. Vzdychl: „Hmm. Tohle jsou vysoká ocenění.“ – „A na co si z tý doby vzpomínáš ty?“ – „No, mě třeba strašně vyhovovalo, že si si zvykla... No, že jsi se nechala přemluvit k milování uplně každý ráno. To jsem bral, jako svuj hodně velkej, osobní úspěch.“ – „A já to zas brala tak... No počkej, co brala, tak to bylo. Vždyt jsme se milovali pořád. V noci, ve dne. Mně to ani nepřišlo, že by ráno nějak víc.“ – „No jo, vlastně to chápu. Jasně. Ale já to tak osobně vnímal, že... Ráno to mám moc rád a-“ – „V poledne taky.“
–
„No. Tak na tohle vzpomínám já.“
Neodolala ale pokušení zmínit jednu nepříjemnost: „Pak už jsi takový fotky v noci nikdy nedělal, viď?“ Petr odpovídal neradostně: „To už jsem přiznal. S tebou tenkrát, byl to vrchol. Něčeho. A vlastně, vždyť to řikáš i ty. Poprvý je vždycky jen jednou, proto naposled.“ Přehánět to nechtěla, ale ještě jednou si postěžovala: „Stejně mě mrzí, že si přestal fotky starejch hospod dělat. Nemusíš mi opakovat, že na tom nenesu vinu. Stejně mě to mrzí.“ Petr se ale stejně bránil: „Mám spoustu negativů, jednou je někomu dám. Nějakýmu archívu a bude z toho užitek. Ale já na focení zahořknul, vždyť jsem ti to řikal. Nějak to skončilo s tou chemií v komoře. Jak převládl digitál, já to pochopil a přijmul. Ale přestalo mě to bavit. Byl to konec, ale berme konec jako šanci pro něco dalšího. A my spolu budeme zažívat pořád něco novýho. Věřim že zas přijdeš.“ -Hladil jí stehna, vydával hluboké bručivé zvuky. V podobném tónu pak i řekl: „Ale že ty nemáš chlapa, s tvym talentem, to se divim.“ – „Ale no tak. Dej pokoj s talentem.“ – „Jak to řikám, tak to myslim. A braň se, jen dál, to bejváš nejkrásnější. A sex, co si budeme povídat, je zrovna taková sporová bitka. Vždycky. Hloupí lidi přitom zápolej, kdo bude dřív hotovej, ale pro nás je to bitva, kdy vyhrajeme oba. Chudáci lidi co tohle neznaj. Připravujou se tak o to nejkrásnější. No co, jejich věc.“ Pochvalovala si: „Vim, o čem mluvíš. Mám to taky tak.“ – „Ať nám to vydrží co nedýl.“ – „A nemělo by?“ – „Ať. Ale znám realitu. Nic netrvá věčně.“ – „To ne. Ale my se známe tři roky a... Tři roky, to je doba! A pořád je to lepší.“ – „Ať nám to vydrží. Ať.“ Napůl vážně, napůl se smíchem se zeptala: „Myslíš, že se někdy zamiluju?“ – „Jasně.“ – „Nemusíš mě uklidňovat jestli si to nemyslíš.“ – „Dělal jsem někdy něco podobnýho?“ – „Ne, to ne, promiň. Tak ale jak?“ – „Nevim. Jednou se někdo najde.“ – „A ty pak?“ – „Nemůžu mít všechno. Snažim se tě vést k tomu,, aby si se nikdy na nikom nestala závislá. Pak kdyby ses takovou stala na mě, vlastně bych prohrál.“ Někdy býval Petr přecitlivělý, pak zase krutě realistický. Raději to zamluvila: „A jak si můžeš bejt jistej? Třeba už nikoho lepšího nepoznám.“ – „Zamiluješ se, neboj. Život je dlouhej. Přinejmenším dvakrát se zamiluješ.“ – „Proč dvakrát?“ – „Každej má nějakou svojí nejdůležitější hodnotu, v zamilovanosti pak zkouší její krajnosti. Ty jsou dvě.“ – „Když já jsem už dvakrát zamilovaná byla.“ – „Dvakrát?“ – „No, vlastně, víckrát.“ – „Tak to máš dobrý lásko. Z toho totiž vyplývá, že zatim ani jednou. Že vlastně nevíš, co to je. Jo, buď ráda, máš to nejhezčí před sebou. I když... nejen to.“
Neodolala zkusit to ještě jednou: „A co ty potom? To je mi jasný, že nespíš jenom se mnou, ale... Víš jak to myslim.“ – „Myslim, že ani ty nevíš, jak to myslíš. Trošku jsme si na sobě ulítli. Ale jsme už velký, takže to máme pod kontrolou. A pleteš se, jestli si myslíš, že mám někoho druhýho jako ty. Jsi unikát a nikdo jinej mi nemůže dát to co ty.“ – „Jseš milej, ale i profík, viď?“ – „Ne, tohle cos řikala nejsem.“ – „Tak bys mohl bejt. Nikdo mě nikdy nerozrajcoval jako ty. Dneska se trochu šetřim, ale až tě budu mít zas jednou v klidu, tak uvidíš. Stejně vim, jak jsi ješitnej. Všechno mi dovolíš, ale... To je největší ješitnost co znám.“ – „Jak jsem řikal. Jsem z tebe hotovej jako ze ženský a člověka dohromady. To se pak dějou věci.“ I když to nemyslela vážně, ohradila se: „Nevěřim ti, že takhle nešílíš i s jinejma.“ – „Ne. Musíme o tomhle mluvit?“ – „Jo. Chtěla bych tě vidět se milovat s jinou. Aby-“ – „Jednak bys nechtěla a druhak máš smůlu.“ – „To vim taky. Tak bych aspoň chtěla vědět, v čem je to jiný. Řekni, prosím.“ – „Ach jo. Řeknu ti, v čem je to stejný, to ti musí stačit.“ – „Tak uvidíme, jestli mi to bude stačit. Začni.“ – „Jste feromonový pasti. Jak můžu bejt při smyslech, když mi svěříš svojí vůni? Samozřejmě, na tomhle principu to funguje u všech, ale já mam snad receptory na tuhle chemii nějak přecitlivělý. To jsou strašlivý dardy co dostávam. Hotový šoky. A... baví mě to. A nejvíc, že na chvilku na sebe zapomenu. Nevědět chvilku o sobě... je krásný.“ Připomněla: „Jo, to už jsi řikal. Ale takys řikal, že uplně nejhezčí sexíček je s někym, koho miluješ. A my teda nejsme zamilovaný. Takže to pro tebe pořád nemůžu bejt vrchol a musíš to mít s někym ještě intenzivnější.“ – „Používáš na mě způsoby-“ – „Který jsi na mě sám učil.“ – „Jo? Tak asi jo. Třeba proto tě tak žeru. Nejen že máš šmrnc a rajcuješ mě, ale hlavně se nikdy nedáš. Vždycky jsi kousek přede mnou. A nebo že mi důvěřuješ, nebo... co já vim co v tom všechno je. Hodně toho je. Milovat se a povídat si, milovat se a povídat si, nic hezčího já neznám.“ – „Milovat se a povídat si. Tohle bych mohla poslouchat nadosmrti.“ – „A prožívat.“ – „Jasně, a prožívat. Bez konce.“ Ještě víc se uvolnila, nechala se mluvit bez přemýšlení: „Slyšíš to ticho? Úplný ticho. Někde prej prší a budou povodně, ale my tady nemáme ani pořádně mokrou zem. Zvláštní ticho.“ Pak se ale ovládla a do slov znovu vrátila svou vůli: „Tak aspoň nějakou tvojí představu mi řekni. Do koho se zamiluju? Potřebuju vědět, po kom se vůbec rozhlížet.“ Petr se smál: „Tak popřeju ti, ať ho vzrušuješ stejně jako mě. Na všechny ostatní moje vlastnosti zkus zapomenout. A sháněj si někoho se stejnejma hodnotama, ale... jinak co nejvíc jinýho. Stejně nadrženýho, jinak ale skoro až opačnýho.“ Nešetrně do něj bodla prstem: „Nech si to. Mně by fakt zajímalo, jakej bude. Dneska je to pro mě naprosto nepředstavitelný. Když o chlapech přemejšlim, nikdy mě nenapadne jeden konkrétní. Skládaj se mi v hlavě vždycky z různejch kusů. Častokrát třeba jen herci. Nebo spíš postavy, který ty herci ztvárnili. Hele, tobě to řeknu, častokrát jsou to i jen hrdinové z komiksů.“ Petra to ani trochu nepřekvapilo: „V pohodě. Však nervovej systém nerozlišuje mezi skutečnym a imaginativnim zážitkem. A ujasňuješ si tim i svoje skutečný přání. Stejně přece víš, že jsou to nedosažitelný ideály. Tak zaplaťpánbůh za to, že aspoň v představách smíme cokoliv. Využij toho.“ – „Jenže-“
– – – –
„To taky chápu. Ty chceš opravdickýho chlapa, z masa a kostí, viď? A pořád ještě věříš, že by jsi všechny dobrý vlastnostmi mohla získat v jednom jedinym.“ „Trochu pořád ještě jo, i když dost už taky ne.“ „Fajn, tahle uvažuj, tahle se mi líbíš a - jsi zdravá. Co tady? Máš tu doufám svý favority.“ „Myslíš na táboře? To víš že jo. Nejvíc mě asi baví Jarda. Šerif Mirek mě zase bere tim, jakou má autoritu. A nakonec... fyzicky se mi nejvíc líbí jeden ze zdejších kluků. Jenže tomu je třináct.“
I ve slabé měsíčním světle poznala, jak Petr nabobtnal ve tvářích: „Ten Jarda... tě baví víc než já?“ – „Ty mluvíš pořád moc vážně, i když to maskuješ. A neksichti se, nevíš jak to myslim. Pořád všechno řešíš. To je taky důležitý, častokrát víc než čistá legrace, ale... Rozumíš? Vedle tebe musí bejt člověk pořád ve střehu. Jarda, to je čistej pohodář. Člověk si vedle něj odpočine, vedle tebe nikdy.“ – „Dík za poklonu.“ – „Já sem tě teď nechválila.“ – „To si jen myslíš. Ukážeš mi pak toho hezkýho, třináctiletýho kluka?“ – „Ne.“ Trochu pro sebe si dál rozebírala: „Co je to vůbec to mít rád? Nebo zamilovanost. Třeba Zdenka mám hodně ráda, protože je hodnej. Ale začíná s nim bejt nuda. Vlastně byla vždycky, ale teď už je tak nějak hodně rozhozenej. Co by si s nim udělal ty? Víš, jak to myslim. Jak jsi rozhejbal kdysi ty mě, chtěla bych teď já jeho. Myslim duchovně, samozřejmě.“ – „Je to tvuj kamarád, v těhlech vztazích já se nevyznám. Já kamarády neměl nikdy. A takovýhle už vůbec. Tyhle lidi maj ve všem jasno a budou mít pořád. To bych nesnesl. – „Až takhle? No, zas tak dobře ho neznáš. Já bych mu pomohla, kdybych věděla jak.“ – „A co mu chybí?“ – „Vlastně... nevim. On to má takový zapeklitý v tomhle. Hele, ne že se tomu budeš smát, já vim že to zní pro většinu lidí blbě. Ale on má problém v tom, že je z hodně bohatý rodiny. U nich v má každej svuj barák, auta vyhrazený i pro hosty, chápeš. A pro Zdenka je důležitý to dělat jinak. Zkoušel dělat hrobař, sílu by na to měl. No, to je jedno jak to dopadlo. Nevim jak mu pomoct.“ – „Aby neskončil u kršnů.“ – „Tam už taky byl, ale naštěstí se stačil vrátit.“ Petr přemýšlel: „Hele, já tyhle fakt moc neznám. Zazobaný typany jo, ty jo, ale tohle je něco jinýho. Tamtěm to většinou stouplo do hlavy, ale tenhle vypadá spíš jako... Holt musí mít nějakej těžkej problém, když může takhle nedospívat.“ – „Tak jak na něj?“ – „Nedělá mi dobře vidět, že zrovna pro tohodle člověka hodláš vynakládat energii. Ale ať to nevyzní, že žárlim. Tak co třeba. Třeba si dělej si poznámky v čem se opakuje. Nějaký jeho nejčastější argumenty, cokoliv. Každej se v něčem opakuje. Přeřeknutí, automatismy, vždyť jsi řikala, že ho znáš odmala. A až toho budeš mít víc, zkategorizuj to a vyhodnoť. Pak uvidíš, kde ten blok je. Potom to záleží už na tobě, nakolik s tim něco uděláš.“ Ulevila si trochu povzdechem, zároveň mu ale dala pusu na čelo: „Ach jo. Stejnak jste všichni chlapi stejný. Vybrat si pro život jednoho je nemožný.“ – „Myslíš si, že to takhle složitý máte jen vy, holky?“ – „Rozhodně to máme těžší. Celej život.“ – „No jak myslíš. V celku třeba. Ale podobný utrpení při rozhodování o partnerovi očekávej i u ocásků.“ – „No-“ – „Žádný no, je to tak. Všechno je vždycky složitější než se zdá. A i kdyby pro holky víc, pro kluky taky řádně.“
–
– – –
– – – – – – – –
„Nezamlouvej to a řekni, kdy se zamiluju. Chci se zamilovat hned. Nebo aspoň ještě tohle léto. Takže jestli jseš opravdickej kamarád a nejen lepší, vyžvejkmi se jak se to dělá. Chci, aby to bylo hned.“ „Nevim.“ „Nezlob mě.“ „No opravdu nevim. Třeba... až se sama sebou, jednou, přesytíš? Fakt nevim. Nebo až poprvý ztratíš rozum? To nejspíš. Hmm, je to tak. Rozum a zamilovanost se nekamaráděj.“ Zasmála se: „Ale to víš že kamaráděj.“ „To je troufalý tvrzení.“ „Co? Že rozum a láska jdou dohromady? Vůbec. Sice to neumí každej, ale je to tak správný. A ti nejlepší to dokážou.“ „Když to vypadá, že to někdo dokázal, spíš je to nějakej podfuk.“ „Nestraš. Já vim že je to těžký, ale jde to. Určitě. To je smysl života.“ „Jestli chceš, abych tě nestrašil, tak ti nemůžu řikat pravdu. Takže jestli ji nechceš slyšet-“ „Co? Já a nechtít slyšet pravdu? Nebuď drzý! Co bys mi vykládal? Katastrofický scénáře? Neboj, já bych ti v nich udělala pořádek. “ „A mně by na tebe stačila učebnice biologie pro základoškoláky.“
Poprvé ucítila závan studenějšího vzduch. Petr to poznal. Někdy se sebou nechával zacházet jak s věcí, teď se chopil on jí. Přiměl ji se posadit a přitáhnout nohy k tělu. Přehodil přes oba deku, pak jí zezadu objal jako chobotnice. Cítila jeho teplo odevšud. Nedokázala si představit, že by to někdo vymyslel a udělal lépe. Zalíbilo se mu na jejím krku. Brzy začal opět kňourat rozkoší. Nechala si to líbit až do další vzpomínky na střídání. Znenadání řekla: „Tak ale povídej. Jak to podle tebe je, s láskou. A už se vyjádři pořádně.“ Petr si několikrát odfrkl, jako podrážděné zvíře. Pak ale začal krk masírovat i rukama a mluvit: „Opravdická láska se projeví předevšim v tom, že ti začne na druhym záležet víc jak na sobě. A to je prostě nerozum. Láska je strategie přírody, která tě na čas zbaví schopnosti používat mozek. Protože v takovejch okamžicích si chlap nejrychlejc ustřelí, holka ho zase k sobě dřív pustí. Zařídit pomnožení, to je pro každej druh, pro každý zvíře včetně člověka, to nejdůležitější. Proto nám to chemie jménem láska dělá.“ Kdyby ji nedržel, asi by ho kousla. Takhle jen řekla: „Si to představuješ hodně zjednodušeně.” – „Jenže to tak jednoduchý je. Přežít na věčnost, přežít sebe. Děti, pomnožit se, o nic jinýho nejde. Láska.“ – „Takže?“ – „Takže?“ – „Definuj lásku.“ – „Jak chceš, to neni nic těžkýho. Láska je pocit vrcholnýho blaha, ale zároveň pomatení smyslů. Nemoc. Plánovanej a nezbytnej zásah do obvyklýho stavu věcí. Nikdy netrvá zas tak moc dlouho, ale v takovym stavu jsme schopný udělat cokoliv. Protože, opakuju, zamilovanýmu chvilku záleží víc na tom druhym jak na sobě. Čili dočasně nezbytná poruchu mozku.“ – „Jen pokračuj. Chci slyšet všechny tyhle tvý výmluvy. A pak tě strašně potrestám.“ – „Nestačí ti? Chceš víc o chemii, o feromonovejch pastech? Jo, je to všechno takhle jednoduchý. Lidi nejsou o moc složitější než kytky.“ – „Když máš někoho rád, když ti na něm záleží víc jak na sobě, to je podle tebe nepřirozený?“ – „V zamilovanosti určitě. Je to přehození pořadí důležitosti.“ – „Musíš mít někoho rád. I kdyby to měl bejt, já nevim, někdo jako já mám ty komiksáky.“ – „Myslíš sexuální symboly? Představy pro masturbaci a-“ – „Zmlkni! Ty víš, jak to myslim. Normálně má každej někoho rád.“
Petr krčil rameny: „Jak chceš. Tak dejme tomu. Dejme tomu, že by v mozku fakt existovala konkrétní chemie, co by byla definovatelná nejblíž nějaký tý lásce. Ale stejně by se pořád vyskytovali lidi, co by v tomhle místě fungovali jinak. Jsme dvojpohlavní bytosti, existence všemožnejch odlišností je základ. Ať by se změnili okolní podmínky jakkoliv, vždycky by tu zůstalo pár exotů a lidstvo nevyhyne. Proto přinejmenším pár prostejch lásky bejt musí.“ – „Tohle si odskáčeš.“ – „Tůze rád.“ – „Mluv k věci.“ – „Dobře. Já teda připouštim, že by láska v podobě nějaký tý molekuly mohla existovat. Nebo spíš poměr nějakejch hormonů a neuropřenašečů, co se lidskýmu vejmyslu láska nejvíc podobaj. Ale ty přiznej, že to může mít někdo porouchaný. Pro zajištění různorodosti uvnitř druhu. Přiznej to.“ – „To... nepůjde. Tohle nezkousnu.“ Petr vzdychl tak, že opravdu zacítila zklamání: „To je mi líto. Strašit tě dál realitou by bylo snadný, ale už si nejsem jistej, jestli s nějakym užitkem.“ – „Strašit realitou?“ – „Jo. Realita je strašná. A pokud teda strašnost nějak komentovat, musí se strašně. Ale takovej komentář je strašnej až následně, nejdřív je strašná ta skutečnost sama, opakuju.“ – „O čem teď mluvíš?“ – „Třeba o tom, že je možný, že fakt je možný, aby někdo opravdu neuměl mít rád. Nevěděl, co to je.“ Teď už se rozhodla trvat na svém přísně. Chladně řekla: „Láska je. Nemůžeš nemít rád svý nejbližší. To prostě nejde.“ Ucítila ale pevnost v Petrově sevření. Možná proto, aby nemuselo nikdy povolit, napadlo ji. Přesto požádala přísně: Vyprávěj mi o tom.“ – „To bych musel-“ – „Tak mus, lepší kamaráde. To já moc ráda, když musíš.“ -Cítila, že se Petrovo myšlení mění. Uvolnil sevření, ale jen aby se přesunul do lepší polohy k hlazení. Dával si záležet, až po chvíli pokračoval: „Tos řekla sexy, ale o tomhle ti vyprávět... to by nebylo sexy vůbec.“ – „Takže další střídání, jo? Mám to tak ráda. Zchladit, ohřát, zchladit, ohřát.“ – „Hmm. Sám jsem si řekl, tak dostávám. Jsi skvělá. V postupech dokonalá a... Tématu bych se ale radši vyhnul.“ – „Ani nezkoušej.“ – „Jestli nechceš slyšet zbytečně smutný věci, tak se mě na tohle moc neptej.“ – „To je to střídání, víš? Takže, povídej, povídej. Láska je a nedovolim ti, abys o tom pochyboval.“ Přestože si s úspěchem vynucovala své, měla spíš opačné pocity. Otočila se k Petrovi, chytla ho za dlaně a nutila dívat se zpříma do očí. Protikladné prožívání dál nepolevovalo, spíš naopak. Byla vládcem situace, Petr jí ale přišel čím dál pevnější a sebejistý. Takřka až nafoukaný, když potichu, ale zřetelně říkal: „Možná se o tom opravdu nesmí pochybovat, ale stejně neexistuje.“ – „To neobhájíš.“ – „Nechci to obhajovat. Ať si o tom myslí každej co chce.“ – „Zkoušíš mě zastrašit? To děláš leckomu, na mě to ale nezkoušej.“ – „Nejlepší by bylo přestat se o tom bavit a-“
– – – –
„Myslíš si, že ti takovou hloupost nevymluvim?“ „To si nemyslim. Jsi takřka nejschopnější holka, kterou jsem kdy poznal. To přece neni málo a-“ „Nezamlouvej to.“ „Nezamlouvám nic. A abych řikal, co si nemyslim, to... to si opravdu nezasloužíš.“
Bránila se dál: „Nech toho. Nemůžeš přece popírat lásku. Zvlášť ty ne. Kdyby jí někdo neměl, v tom okamžiku by umřel.“ – „Jseš si jistá, že žiju?“ – „Bla bla bla. Ale dobře. Tak my nejdřív řekni, kde cejtíš jí něco nejpodobnějšího.“ – „Tak... asi v románech.“ – „Ptám se na skutečnej život.“ – „V praktickym životě... po linii recipročního altruismu. Mám rád ty nejbližší sobě. Samo děti, neteře, v těch mám geny. Pak po rodu dál ty nejbližší, protože od nich můžu trochu předpokládat pomoc. Dál nejbližší známí, pak sousedi v baráku, pak lidi z totožnýho města. Takhle mám rád, jako každej.“ – „Jakej altruismus si řikal?“ – „Reciproční. Vzájemnej. Něco za něco.“ – „U tebe je láska něco za něco?“ – „Já zákony přírody nevymyslel, na mě se nezlob.“ – „Možná, že si to jen sám sobě zjednodušuješ.“ – „Z toho mě nepodezíráš, tomu nevěřim.“ Mlčky se na něj dívala. Ani trochu se nesnažil vymanit ze sevřených dlaní, ale jeho povýšenost jakoby rostla. Věděla, jakou nejnešikovnější otázku by teď mohla položit. Jestli má rád ji. Petr by ale odpověděl, že jsou přeci ti nejlepší kamarádi. A usmíval by se ještě pevněji. Vzdát to ale nemohla. Řekla: „Ty nejsi zlej. Nejsi prostej lásky. Tak proč se mě o tom snažíš přesvědčit?“ Petr se hluboce nadechl a vydechl, pak odpověděl: „Nesnažim se tě o ničem přesvědčit. Snažim se o tom nemluvit.“ – „A taky nejsi ten, kterej by se čemukoliv vyhejbal.“ – „Stejně tak je ti ale známá moje přecitlivělost.“ – „Vim to. Ale taky vim, že nejsi zlej, nejlepší kamaráde.“ – „Nejsem zlej, ale taky nejsem hodnej. Láska ve mně neni. Snažim se neškodit, ale neumim mít rád.“ Překvapila ji barva vlastního hlasu. Řekla: „Neobhájíš.“ – „Já to nechci obhajovat, já chci-“ – „A dost už! Tak proč? Tak mi to řekni polopatě, proč si tohle myslíš. A víš co, tak si to nejdřív sám rozmysli.“ – „Nemysli že-“ – „A ty chvilku mysli! Pojďme se projít.“ Byla to najednou opravdu rozdvojená, zvláštní noc. A rozhodně víc, než si ještě před chvílí přála. Oba vstali a protahovali se. Pak ho vzala opět za ruku a vyrazili podél řeky. Věděla, že dlouho mlčet nezvládne, teď si ale přemýšlela pro sebe. O co Petrovi jde? Kdyby si opravdu myslel, že láska je jen slovo, netrval by tak pevně na jejím popření. O své pravdě nepochybovala. Hodlala dál bojovat, jako každá poctivá holka. Cítila se dotčená, že to na ní vůbec zkouší. Láskou si byla jistá, nejjistější. Přitom by ke smíru stačilo tak málo. Ať Petr přizná, že i on lásku někdy cítí. Že se ji bojí, že s ní neumí zacházet, dobrá. Ráda mu pomůže vyrovnat se s tím. Ale připuštění existence musí být základem. Nemohla, přímo bytostně cítila, že teď nesmí ustoupit. Byla to výzva, její ženská povinnost.
Začala šířeji a opatrně: „Jak se v ledasčems podobaj, takovýhle noce. A je jedno, jestli je člověk v přírodě, nebo... zamačknutej s nejlepšim kamarádem v rohu sprchovýho kouta. Pamatuješ? Vyprávěl jsi tenkrát... sám od sebe. Dneska tě musim trochu prosit. Už se ti nechce otvírat se uplně?“ Petr jakoby by byl připraven, odpověděl hned: „Myslim, že to dělám. A vůči tobě vždycky budu. V tomhle se nebudu měnit nikdy, i kdyby se mělo stát cokoliv. A dneska... I uprostřed léta někdy spadne studenej déšť. Ale léto je to pořád.““ – „Snad máš pravdu.“ – „Ne, tohle opravdu neni jinak. I když se všechno pořád mění, tohle ne. Chci se před tebou otvírat. Co nejvíc to chci, to strašně to potřebuju. A... abys mě poslouchala, předevšim. Ani studenej déšť... ale prochladnout by se dalo. Musíme být opatrní, tohle by bolelo. – „Bojíš se?“ – „Bojim. Chci ještě chvíli léto... s tebou. Nic nemůže bejt navěky, jednou to zmizí.“ – „Co než zmizí?“ Teď už zachvění Petrovi ruky ucítila jasně. Odpověděl: „Než odejdou chvíle, kdy vim sice, že nežiju pohádku, ale trochu se tak cejtim. Chtěl bych si jen užívat a... uplně se uvolnit. Zejtra, mezi lidma, zase budu muset hrát.“ – „Vždycky jsme si spolu užívali, ale nikdy ne jenom.“ – „To je pravda. Jak jsme si jeden druhýho vychovali, takový se máme. A přiznávám teda, couvám teď. Přiznávám, bojim se. Vždycky se trochu bojim. A vždycky je všechno trochu jinak, i když se snažíme o co největší upřimnost.“ – „Nejsem na tvoje kličkování zvyklá.“ – „To víš, jsem opatrnej. Nechci... abys mi vychladla. Ani teď, ani na nějaký zítřky. Jo, tomu se bránim, toho se bojim. Nechci abys mi-“ – „Vychladla? Já? Jseš si jistej... O čem se ubezpečuješ?“ – „Necháš mě... dneska se tebou ještě líbat?“ – „No jo, asi jo. A co?“ – „Už nic. To mi stačí.“ – „Šašku. Jseš si jistej, že teď mluvíš vážně?“ Petr zkusil protiotázku: „A jseš si jistá ty, že chceš vždycky prokládat žár chladem?“ – „Já jo. A vzhledem k tomu, že tohles mě zrovna ty učil, podobný zpochybňování-“ – „Dostaneš ode mě vždycky co chceš. Vždycky, když budeme spolu. A spolu budeme jen když oba budeme chtít, takže vždycky.“ – „Co?“ – „Na střídání trvám.“ – „No proto.“ – „Ale stejně uhejbáš víc než... K ničemu tě nenutim.“ – „Bojim se, ale strach, ten správnejch strach, ten mám taky rád. A ty jsi dost složitá na to, abych si nikdy nebyl jistejch... do který kategorie tenhle strach bude za chvíli patřit. Bojim se, ale neuhejbám.“ – „Tak se mě snažíš umlčet?“ – „Ne, taky ne. Snad korigovat, ale to každej.“ – „Co každej?“ – „Vést rozhovor, vést všechno... podle svejch představ.“ – „Ne Petře. Kdysi jsi odpovídal bez odmlouvání, dneska ne.“ Zachvění v kamarádově dlani bylo teď skoro až dramatické. Zpochybňovala mužskou bojovnost, to nemohl žádný kluk ustát. Dodala: „Nevěřim ti tvuj strach.“ Koutkem oka viděla Petrovo přikývnutí, pak poslouchala jeho slova. „Bude po tvym. I dneska, i zejtra, pořád. Ale podle pravidel, který si oba zasloužíme. Tušim, co ode mě chceš slyšet. Ale výsledek nebude milej. Tobě
ani mě. No co, ustojíme to oba, jako vždycky. Asi je to třeba, projít si dneska i zchlazovací etapou. Budu věřit, že to celkově zase bude mít jen pozitivní vliv. Takže ty podmínky. Bude po tvym, ale vyslechneš si, jen na co se zeptáš. Odpovědi nebudu zkracovat, ale prvotní impulsy musí přijít od tebe. Nebudu nic tajit, ale... Říkat sám od sebe věci, který bych si nejradši protrpěl sám, to opravdu nemůžeš očekávat. Budu se snažit jako tenkrát, ale... Ale jsem už starší než tenkrát. Řekněme opatrnější. Neupřu tobě ani sobě právo na upřimnost, ale nebudu ji vydupávat ze země za každou cenu. Na to mám, koukám, dneska tebe. A tobě taky neuškodí naplno zažít, jak samotnou otázkou... Jo, jak samotnou otázkou bereme na sebe i odpovědnost za odpověď. To může bejt... Ale nároky na sebe máme čim dál větší, což je správně, i kdyby... Pravděpodobnost nedorozumění se zvyšuje, to ale poctivý lidi nesmí odradit. Tak prosim.“ – „K čemu tenhle divnej úvod?“ – „Moje poslední přání před popravou?“ – „Některý přirovnání přeháníš.“ – „Možná. Ale až dneska budeš usínat, budeš tohle přirovnání považovat za jedno z těch nejnevinnějších.“ – „Na něco se chystáš?“ – „Ne. Ale ty ode mě chceš slyšet věci, který mnohej chytrej ví, ale prostě je neřiká nikdo. Nikdo.“ – „A?“ – „Ale ty chceš. Chceš stupňovat upřimnost do nejvyšších výšin. Bojim se toho, ale i já chci. Musí to tak bejt, jestli... tak prosim. Nikoho jinýho na totální otevřenost stejně nemám.“ Nečekaně se museli zastavit. Část cesty, kterou před se před hodinou přijeli, byla zaplavená vodou. Podivila se: „To... není možný. Přece nemohla řeka stoupnout tak rychle.“ Petra to ale nepřekvapilo: „Klidně mohla, co by ne. Ale spíš hladina stoupla přes nějakej práh a zaplavila zas další část. To je jako když-“ – „Dostanem se odsud?“ – „Jasně, to rozjedu a přelítnem to.“ – „A nešlo by to object? Šlo. Tak to objedem.“ – „Nechtěla by si-“ – „Ne. Pojedem jinudy. Teď... jdem nazpátek.“ -Když se vrátili, zdálo se jí, že hučení valících se mas vody opět zesílilo. Našla v autě další deku a pokynula k původnímu místu. Tam je usadila do stejné pozice, jako když odcházeli. Opět uchopila jeho dlaně. Řekla: „Musíme to vyřešit, takhle to dál nejde.“ Znovu se jí připomněly důvěrnosti z žižkovského bytu, teď už je ale nahlas nezmiňovala. Řekla jen: „Nechci tě dál podezírat z kličkování.“ Petr pokýval hlavou. Očividně cítil, na co celou dobu myslí, když pak rovnou říkal: „Nenaučili mě to, mít rád. Koho nenaučej, nemá. A nikdo mi to nerozmluví zvlášť proto, že naprosto totéž vidim všude okolo sebe. Jo, mám li shodu osobní zkušenosti s praxí, proč bych pochyboval? Láska neni, je to tak. Láska je nic, jenom slovo. Lidi si ho vymysleli pro okamžiky, kdy něčemu nerozuměj nebo chtěl manipulovat. A neni to nic ani nehmotnýho a nadoblačnýho, to už vůbec. Jestli, tak ta chemie. Porouchaná jak u mě, tak u každýho dneska druhýho. Nenaučili mě mít rád. Pokud ti tohle nenastrukturalizujou do sedmi let, pozdějc se to nenaučíš. Nikdo neroste po osmnáctym roku do vejšky, stejně tak zmrzačenej mozek dítěte pozdějc nespravíš. A pořád mluvim o sobě a zároveň o většině lidí dnešní společnosti. Láska neni, nikdy nebyla. A
pokud se jí něco snažilo aspoň podobat, tak tohle dneska umírá nejrychlejc. Všimni si ale prosim, že i když mluvim o sobě, tak se neomlouvám. Je to špatně, takhle vidět svět. Jsem psychickej mrzák, ale plně si to uvědomuju a nehodlám tomu nechávat volnej průběh. Navěky s tim budu bojovat, možná víc než... A už vůbec si neosobuju právo někomu ubližovat. Mám nadosmrti plný ruce práce. Takže proto. Takže aby muj boj mohl bejt úspěšnej, musim znát svýho nepřítele. Nesmim si nic nalhávat, jinak bych škodil. Jinak bych umřel ještě zaživa. Jako většina těch, co jsou neláskou infikovaný jako já. Sama řikáš, že jsem hodnej. Jo, opravdu se snažim neškodit. Láska bych tomuhle ale fakt neřikal. Přece nemůžu zapomenout na to, čim jsem byl ještě v osmnácti. Co jsem si nejen myslel, ale i bezostyšně dělal. Mám se snažit zapomínat? Ty sama bys to nechtěla a nedovolila mi to. Jo, v sedmi jsme každej dotvořená bytost s neměnnejma emočníma pravidlama, nebo jak to říct jednodušejc, s určitou emoční hladinou odolnosti. Během života tomu můžem osekávat hrany, celkovej blok už ale moc nepozměníme. Vlastně nevěřila, že si Petr troufne dál takto argumentovat. Možná by teď jeho ruce i dotčeně pustila, kdyby tím nedala nejevo svou prohru. Pokusila se tedy říct co nejtvrdším hlasem: „Ty nejsi Petře zlej, nejsi bezcitnej. Nejsi... Nemůžeš nemít nikoho rád. Nemůžeš nemít rád třeba svojí mámu.“ Zazdálo se jí, že Petrovou tváři projel krutý úsměv. Uměl zahrát cokoliv, bezcitnost teď byla ale i v jeho slovech: „Jsem totálně bezohlednej. Ve skutečnosti mě nebolí utrpení druhejch, utrpení nikoho. Víš, soucitu mě nenaučili. Soucitně se chovám, ale přirozeně to nedělám. A víš proč? Protože tý bezcitnosti jsem byl naučen právě na svý mamince. Chceš to slyšet, budeš to mít. Plánovitě jsem byl vedenej nemít ji rád. Chovat se k ní naprosto, naprosto bezohledně. Jako k podřízenýmu člověku, jako ke služce. Od nejutlejšího dětství jsem byl tomuhle učen. Proto pak, když ani vlastní mámu, pak už nikoho.“ Pocítila neznámý stav. Neznala vztek, mohl to být on. Tak hluboce se ji to dotklo! Ve tvářích se už málokdy červenala, teď byla ráda za nedostatek světla. Snažila se neprožívat Petrovi ruce jako chladnoucí. Oboustranná nehybnost trvala, myslí ji proletělo slovo válka. Petr rozdrážděně a bez ponoukání mluvil dál: „Na mamince mě naučili nemít rád. Jo, ať ty slova běží s vodou až do Hamburku. Ať je moře roznese, ať to všichni věděj. Ať se největší hrůzy všude hlásaj, protože... Jen tak se přiblíží čas, kdy s tim konečně začnem něco dělat. Tři chlapi zneužívající jednu ženu. Deset, dvacet, padesát let. Fyzicky, duševně, komplet ve všem. Holka přijde z každodenního zaměstnání, a musí pak ještě zajistit chod celýho baráku a pohodlný zázemí třem darmošlapum. Je možný tohle vydržet? Neni, to je nad lidský síly. A to řikám i já, kterej se na to dodnes dívá, ale i tak tomu pořád nevěřim. Neni to možný a přece se to děje. Ty víš odkud jsem. Skončí Praha, jedeš na Kladno, Hostivice. Taková trošku rezidenční čtvrt, nebo aspoň místní si tak připadaj. My tam podědili půldomek. Dům, byt, to je vždycky uzavřený prostředí, kam z venku neni vidět. A na tomhle je to celý postavený. Kde tě nikdo nevidí, můžeš si dělat se slabšim co se ti zlíbí. Říká se tomu právo rodiny na soukromí. Den co den, den co den. Máma lítá po domě a dře, o víkendech nejvíc. A my sedíme u televize nebo v garáži a občas přeleštíme taťkovo auto. My ještě spíme, když máma vstává, a jsme zase tuhý, když ona nám v noci připravuje věci na ráno. Den co den, den co den, celej život. Odtamtad jsem, ze světa bez pravidel, ze světa bez lásky. Kde pánbůh třikrát tejdně vykřikuje Já jsem tady doma, já si tady můžu dělat co se mi zlíbí. A zlo ještě učí svý děti, aby si to ospravedlnil. Jak jsem mohl jako dítě pochopit, že láska je se druhýho obětovat? Všechno jsem dostával zadarmo. Hadry byly každý ráno vypraný, jídlo lítalo samo na stůl. I vanu po mně máma myla ještě v sedmnácti. Jo, musel jsem už tenkrát vědět, že tohle je špatně. Ale dál jsem hrát společně s ostatníma, že to jako nevidim. Bylo to pohodlný a bylo to stejně všude. Dítě se řídí příkladem, ničim jinym. Měl jsem se sám třeba jako pětiletej tomu vzepřít? To nejde. S s timhle jak se dožiješ určitýho věku, už to tam zůstane. Protože
dokud jsem nezapomněl hajloval bohu, mohl jsem si i já dělat co se mi zlíbí. A taky že dělal. Byl jsem syn neomezenýho vládce, dokonce prvorozenej, tak co? Tohle jsem já.“ Teprve se odhodlala ho přerušit: „Všechno co řikáš ti věřim. Ale stejně jsi se asi zbláznil.“ – „Samozřejmě, ale ne teď. Jsem takovej od dětství. Protože snažit se dětsky poctivě porozumět nesmyslu, to k ničemu jinýmu než k zešílení nevede.“ – „Tvoje máma tě přece měla ráda a-“ – „Mít rád je se obětovat pro druhýho, takže měla. A co?“ – „Řikal si reciproční-“ – „To v tomhle neplatí. Proč se snažit o něco, co stejně dostanu? To možná odpovědnej dospělej, ale od dítěte to očekávat nemůžeš. Dneska, to je něco jinýho. Jsem mámě vděčnej, obdivuju ji, snažim se jí pomoct. Chtěl by jí to všechno oplatit, vykoupit se z viny. Vidět ji spokojenou, chtěl bych... Ale nic z tohodle neni láska. A pokud by i existovala, tak předevšim tomuhle mýmu se tak řikat nesmí. To by byla největší urážka všeho lidskýho.“ Zeptala se: „Proč pořád řikáš bůh, proč nikdy neřekneš táta?“ Krutost Petrova zasmání byla už nezpochybnitelná: „Protože znám jen pánaboha na zlatym koni s kolečkama. A o bohu, o tom se nesmí pochybovat, natož něco špatnýho řikat. Jinak tě zabije.“ Popleteně se ptala dál: „Mluvíš o bohu, nebo o koni nebo o kom?“ Petrovi stačilo a dál vysvětloval: „Tak nejdřív vysvětlit boha? To bude těžký. Protože když zavřu oči, automaticky nevidim jeho, ale pořád jen to jeho auto v garáži. Ale budu se snažit, snad něco vymyslim. Boha, boha, jak charakterizovat boha? Nevim. Jen furt slyšim, jak furt něco vyčítá a vynucuje si kyselejma a blbejma žvástama. Co vy by jste dělali kdybych já vám neřekl co dělat máte? Já, já všemu nejlíp rozumim, jak já řeknu, tak bude. Nikdy jsem ho neviděl nic pořádně dělat, ale když jednou za rok, tak prej koukej se mi na ruce, ať neumřeš blbej. Bůh furt mele takovýhle... Pořád tě shazuje a vyčítá. Já jsem tady doma, já, já si tu může dělat co se mi zlíbí. Tak snad otevřete někdo to okno né? A kde mám zase ty brejle, tak mi snad pomůžete je hledat, né? Ani to kafe jste mi zas pořádně nezamíchali, zase jsem našel zrkna cukru na dně. Pořád dokola takovýhle... A stokrát, tisíckrát, porád dokola. To neni nic pěknýho, viď? Tak hezkýho něco. Pěkný třeba je, jak je jinak bůh skromnej. Bohem nadevšema je jen doma. Venku, to je úžasný, k cizejm se chová slušně. Je od něj hezký, že uplatňuje svoje neomezený práva jen na nejbližších. Mýho tátu mi vrstevníci vždycky záviděli. Jak je prej hodnej a obětavej, když občas na ně promluvil. Ale co my, bez vnější kontroly, zavřený s nim v půldomku? Jako dítě nemáš na výběr. Bohu musíš věřit, má moc a druhýho jinýho ani neznáš. To pak nevymyslíš nic. Jen poslouchat a třást se strachem. Neexistuje osvobození, musíš jen držet. Ale co já, já se měl dobře. Mě stačilo mlčet a projevovat obdiv. Tim jsem měl vystaráno, nic dalšího jsem nemusel. Pak už všechno pro život potřebný oddřela máma. Já byl syn boha, co měl koně, to mi ke štěstí muselo stačit. No co pro mě mohl bůh, chceš li teda otec, udělat víc? Měl auto, to mělo stačit. Jo, takhle mi to sázel odmala do hlavy. Máma pere, vaří, uklízí a já stojim vedle tatínka a skrz skleněnou stěnu zírám na vyleštěný auto. Vrchol blaha malýho kluka. Pamatuju si jak mi poprvý dovolil umejt kola. Jak já byl šťastnej!“ Zkusila říct: „Tak zas nepřeháněj. Nemůžeš říct, že on nebo ty jste nedělali vůbec nic.“ – „Samozřejmě že nic, naprostý nic. Vyleštěný auto a konec.“ – „Něco určitě-“ – „Ne, nic. Ale nedivim se ti, že si to nedovedeš ani představit. Čumíme bez pohybu na auto a posmíváme se mámě, jak tam nahoře zase dupe.“ – „Posmíváte?“ – „Jo, i to nás učil. Takový úsměšky nadřazenců. Posmíváme se, jak tam nahoře musí až běhat,
aby všechno stihla. Posmíváme, když ji slyšíme si aspoň potichu zpívat, posmíváme.“ Byla naprosto rozhozená. Zeptala se: „Počkej. A... přes jakou skleněnou stěnu?“ Petr s chutí popisoval: „No skleněnou stěnu. Takovou co třeba bejvá v autoservisech. Mistr odtamtud kouká, jestli běží všechno jak má. Tak takovou jsme měli. Auto bylo ve sklepě v garáži, ta byla rozdělená na dvě části. Pro auto a pro mistra. A mezi nima skleněná stěna, aby se dalo na autíčko z pohodlí koukat. Taková. Jen přes víkend se auto nechávalo před barákem, aby nám ho mohli všichni závidět. Stejně šla většina peněz na tatínkovi hračky. Autíčko nebo gramofon, co nikdy nepoužíval. Nářadí v dílně, s kterym nikdo nikdy nic neudělal. Samý takovýhle sračky pro efekt. A zas ty kecy o spravedlnosti. Já, já jsem koupil mámě pračku. Já, já jsem jí koupil novej vysavač. On jí ho koupil, on, i tohle si troufal nahlas řikal. Jakoby máma nedodávala do rodinnýho rozpočtu půlku, ne. On jí to koupil. Stroje, aby pro něj mohla ještě víc pracovat. Sám krabku cíg denně, do hospody kdy se mu zachtělo, máma ani vlastní hřeben na vlasy. Mě nikdo nedonutí myslet si, že jak já jsem se ke svý mámě choval, že to byla láska. Jak se k tý ženě choval muj vzor, dělal jsem to i já. Zneužíval jsem nejobětavějšího člověka jen proto, že se nebránil. Ubližoval jsem, pohrdal, vysmíval se. A žádný jako. Skutečnost se pozná podle skutků, z ničeho jinýho. Takhle jak ti to řikám to bylo, takhle a jedině takhle. Mě nikdy ani nenapadlo, když jsem si utíral ruce od šmíru do kalhot, že to bude muset někdo prát. Poprvé ji napadlo, že lásku Petrovi asi opravdu nevysvětlí. Vztek pominul, cítila jen zoufalost. Stejně zkusila: Nevěřim, že nikdo jinej nedělal vůbec nic. Aspoň něco-“ – „A já zopakuju, že jsem rád, že si to nedovedeš ani představit.“ – „Tak aspoň-“ – „Dobře. Dělal. Co ho bavilo. Zase takový... sračky. Rád brousil nože. Tak nabrousil nůž. To prej může dělat jen odborník.“ – „Dál.“ – „No co ho baví. Naporcovat kuře. Jednou za tři tejdny v neděli usmažit biftek. To taky může dělat jen odborník. Ke všem těm jeho hrůzám, vždycky podobný vymlouvací kecy. To neumíte, to musí udělat odbroník. Bože.“ Něčeho se zastávala, nevěděla ale moc čeho: „Vždycky všechno přeháníš. A doufám, že i tohle. Nedívej se tak. Neni přece možný, aby uplně všechno-“ – „Všechno. – „Třeba v domě něco opravit-“ – „Pozval řemeslníky.“ – „Jsi krutej.“ – „Život je krutej, ne já.“ Už věděla, že dneska prohraje. Ale aspoň dílčí zisk potřebovala. Trvala tedy na svém: „Něco musel, aspoň vyměnil žárovku.“ – „Žárovku? Možná.“ – „Tak vidíš.“ – „Ale to si můžeš bejt jistá, že se nám za to pak pomstil, aspoň těma kecama. Stejnak ji zase rozflákáte, stejně se zas snažim zbytečně. Rozšroubuje okna, aby je máma mohla umejt, ale stejně to ta ženská zase odflákne a budou tam fleky. Třeba občas něco udělal, ale troufnout si ho o to požádat, to ani omylem. To by těch výčitek bylo ještě třikrát tolik.“ Usilovně vymýšlela, co by se dalo ještě zkusit. Řekla: „Kdyby to bylo uplně jak řikáš, nemohl by z tebe dneska bejt takovej citlivej člověk.“ Petr jasně, ale odevzdaně kýval: Citlivej? Třeba jsem jen zamaskovaně přecitlivělej. To s citlivostí nemá společnýho skoro nic. Jsem zamaskovanej garážovej darebák. Jo, v garáži, až do nějakejch dvanácti, tam jsem toužil žít. A dodneška mám v hlavě ledascos přegarážovaný. Vždyť znáš třeba mojí nechuť k autem a hlavně televizi. Auto auto auto,
dnešní symbol mužnosti a síly. A řidič je pán, vládce světa. Už jen to mu stačí, aby se považoval za nadčlověka, co nic dalšího nemusí. Až bude potřeba, já vás odvezu. Vy všichni mě budete jednou potřebovat. Co? No třeba odvést do nemocnice, pak vám budu dobrej, ne? A že se to auto pořídilo na úkor tisíce jinejch věcí, že na svoz nemocnejch jsou sanitky, že za sedm let s tim autem nenajezdil ani dvacet tisíc kilometrů, to jako nebudeme vidět. Jak máma jezdila denně hodinu a půl do práce na druhej konec Prahy a pak hodinu a půl nazpátek, jako nic. Tatíček by to měl do Kladna patnáct minut vlakem, stejně si vozil prdel v autě. Jen se mít v čem naparovat. Představ si to. Jak jsme mohli ze dvou dělnickejch platů za totáče ušetřit na nový auto co sedm let? Kde se na to vzalo? No ušetřit se na tom muselo, na všem se pro auto muselo šetřit. Já jsem si trpěl všim, ale muj bratr se z toho skoro zbláznil, jak měl vždycky všechno to nejlevnější. Jen si vem celou ekonomiku takovýhle rodiny. S půlkou hospodaří máma, jídlo hadry všechno, a za druhou půlku si tatínek kupuje pro sebe hračky. Takže nejen pracovně, fyzicky a emočně, ale i finančně jsme všichni žili z máminýho. A zase, vypadá to neuvěřitelně, sám tomu porád nemůžu uvěřit, i když jsem to na vlastní kůži zažil. Tohle jsou zákony rodinnejch mikroekonomik. Kde neni dozor, muže si jeden element vysávat druhýho jak se mu zlíbí. Bezcitný vyžírkovství, parazitismus na nejbližšim. Tatínek řikal moje auto, máma naše auto. To by si mohla zkusit jen naznačit, že si to pořídil jen pro sebe. Jednou by zkusila a do rána by jí umučil výčitkama. On přece vydělává o třistakorun víc než ona, tak je snad jasný a blábláblábláblá. Pořád kecy, idiotský kecy a výmluvy. Hlesla: „Neni to tak. To neni možný.“ – „Co neni, co neni možný?“ – „Aby v rodině na sebe byli...“ – „Proč to nedořekneš?“ – „Neni možný, aby si takovej byl i ty. Ani tenkrát.“ – „Ani tenkrát? Tři darmožrouti u televize, až v devět večer si přišla k nám přisednout i máma. A hned vzala do ruky jehlice a pletla nám ještě teplý ponožky. Pletla, snažila se udržet pozornost, ale jak byla unavená, usínala přitom. A víš co my tři? Ukazovali jsme si na ní a křenili se, jak jí v tom boji s únavou padá hlava ze strany na stranu.“ – „Neni možný aby-“ – „Tak dál. Třeba u plotu měla máma zasazený růže. Jenže táta řikal, že přes ty kytky není vidět z ulice na naše auto, a tak jsem jednou vzal rejč-“ – „Dost!“ – „Děkuju. Já bych to už dýl taky nevydržel.“ -Zahrála bolest zad, protáhla se a vstala. Doufala, že puštění Petrových rukou bylo tak nejnenápadnější. Pak řekla: „Můžeš ji přece odplácet a-“ – „Nemůžu.“ – „Jak nemůžeš?“ – „Nesmim.“ – „Nesmíš?“ – „Já můžu všechno, ale ona tam žije dodnes. Co jsem ti dneska popisoval, to není minulost, to pokračuje. I v tomhle okamžiku se to děje. Brácha si hlídá barák z garáže, stačí dál dělat nevidícího, a máma dál dře. A já, kdybych jí chtěl dát třeba jen dárek, nesmim. To by totiž byla zrada boha, za kterou by si to odskákala. Nemůžu ji nic ani dát, protože dárek se dává jen pánubohu, ten teprv možná, když už je totálně přežranej, smí rozdávat dalšim. Nesmim, ona sama má strach se se mnou jen bavit, natož abych pro ní něco udělal. Tak proto nemůžu nic. Ona se bojí.“ – „A nedalo by se...?“
– – – – –
„Tak navrhni něco.“ „Mohla by se odstěhovat třeba k tobě.“ „Kolikrát si myslíš, že jsem ji to nabízel?“ „A?“ „Co myslíš?“
Neodpověděla, vnímala jen lehké Petrovo pohupování celým tělem. A poslouchala další slova o krutostech. „Že by ji propustil? Víš sama, že to najde. Má nad ní totální moc, nevymejslim nic. Moje máma, že má právo žít svuj život, nenechat se zneužívat? To už se nedá vysvětlit čtyřicet let zneužívanýmu člověku, už tak psychicky slabšímu. Tu nabídku k přestěhování jsem dal mamince při první příležitosti. Dobře si vzpomínám, jak vzácně důrazně zakroutila hlavou. Kdo by se o ně, o ně, staral? Takhle už jedině přemýšlí, vlastní svobodu si nedovede ani představit. Nesmí nic. Já tam smim přiject, to si tatínek dohlídne, aby bylo všechno jak má bejt. Ale jen se se mnou sejít, někde bez dozoru, to si netroufne. Máma mi to i řekla, ať všechno dávám tátovi. Ať jí nedělám problémy. Ani bavit se se mnou bez kontroly, to máma prostě nesmí. Teda, smí, všechno smí, to tatínek taky všude možně vykládá. Ale proto, že právě ne. Pořád to samý. Hra na ven, skutečnost vevnitř. Dva různý, takřka totálně protikladný světy. Odsud jsem, takovej jsem, konstatuju stav. Neodvolávám se na něj jako na výmluvu, ale jsem nadosmrti nejbližším odsuzován jako zrádce. Chápeš? Bejt zlej, když to nikdo nevidí, co by ne. Ale na to zlo upozornit, to je teprve škůdcovství. Porušení rodinnejch pravidel. Tlučte si koho chcete, dokud to nikdo nevidí a nikdo si nestěžuje, je všechno v pořádku. Zločincem je ten, kdo o tom mluví, ne kdo to dělá. Taková je moje zrada rodiny, odmítám nevidět co vidim. Jó v soukromí všechny z okolí očerňovat, pomlouvat, mluvit o nich špatně. To je vevnitř tý rodiny normální, dokonce jedinej správnej náhled na všechno mimo dům. Maminka aspoň mlčí, já se vzepřel a utekl a bratr takovej bude navěky. Ale jen proto, že i on to dělá hlavně ze strachu, neni dostatečnej důvod, aby se to dalo omluvit. A jak už jsem řikal, bude dědit, musí teda bejt opatrnej. On nezradí rodinu jako já. O všech doma mluvit špatně, to je taky povinnost poctivejch příslušníků rodiny.“ Jakoby se vše točilo v šíleném smyčce. Řekla: „O všech určitě ne.“ Ale Petr si přísně stál na svém: „Samozřejmě že ne. Kdyby nám někdo něco dával zadarmo nebo se klaněl bohu, tak o tom jedině by se špatně nemluvilo. Ale to jedině. Jinak neměl nárok na milost nikdo. Sousedi, učitelky, kolegové z práce. Příbuzenstvo to samý. Když řikám že všechny, myslim všechny, včetně babiček a dědečků, i proti nim nás poštvával. Mít rád nepovolený, i to byla zrada. Mít rád samo o sobě bylo špatně, to mě učil.“ Na začátku noci se občas objevil měsíc, teď už dlouho vnímala jen tmu. Tentokrát nebyla krásná jako o jejích osmnáctých narozeninách. S Petrem tmě věřila, jak ale přesvědčit jeho? Napadalo ji tolik důkazů lásky, žádný ale pro teď dostatečný. Schůzky s Petrem byly každá jiná, tuhle zvláštnost ale neočekávala. Zase cítila jeho sílu, teď jí ale nepatřila. Bylo ponižující nedokázat obhájit něco tak samozřejmého. Její sestře by na to jistě stačilo pár vět. Pevně ho vzala za vlasy a zeptala se: Proč nemáš rád... aspoň sám sebe?“ – „K čemu, proč?“ – „Proč mít rád? To je ta nejhloupější otázka.“ – „Proč mám mít rád, to či onoho, to je nejrozumnější otázka co znám.“ – „Ty se sám sebe ptáš, proč máš rád konkrétní lidi?“ – „I lidi, co lásku uznávaj, by si vždycky měli umět na tohle odpovědět. Myslim odpovědět bez dalšího toho nedefinovatelnýho pojmu láska, žádný vysvětlování timhle trapnym kruhem. Když už teda máš někoho ráda, tak proč. Na všechno hledám proč, tak proč by tohle mělo mít vyjímku?“ – „I já bych měla?“
–
„To je, to bude tvoje rozhodnutí. Nikomu se nemáš z čeho zpovídat, ale pro sebe si ji vždycky klaď, jestli tě zajímá muj názor. A kdyby se ti ještě víc nechtělo, právě proto to dělej. Ne každej to zvládne, ty na to ale máš.“
Až ji bolel obličej, jak dlouho už se mračila. Řekla: „Štve mě to. Otázka, proč má co ráda.“ – „Chápu. Ale ty umíš bejt k sobě tvrdá.“ – „Bože ty jsi... To se přece nedá takhle ptát.“ – „Nemusí se. Ale netvrďme, že se tak ptát nedá nebo nemá.“ – „Blbost.“ – „Neni to blbost. Platí přece, že někoho máš raději a někoho míň. Víc nepotřebujem. Už to dokazuje, že máš nějaký svoje hodnoty a měřítka. Už proto je otázka proč mít rád smysluplná. A proto si na ni poctivý člověk musí odpovídat, i kdyby z počátku vyvolávala opravdu nehezkej odpor.“ – „To je zlo.“ – „Ne, otázka zlá bejt nemůže. Teď ji považuješ za zlou, ale komu s ní ubližuješ? Ne. Odpovědně si vyjasnuješ svuj vztah k druhejm. O to bude tvoje jednání k nim v budoucnu promyšlenější a proto i správnější. Těch důvodů proč to dělat je tolik. I kdyby jen nácvik myšlení k lepšímu pochopení lidí. Mně je třeba jasný, že kdybych to nedělal, tak se budu motat sám v sobě navěky. To stejně asi budu, ale když budu dodržovat tohle, na všechno se ptát proč a nejdrsnějc, tam mám šanci, že se jednou zvládnu. Jistotu žádnou, ale aspoň šanci. To je málo?“ Zeptala se: „Co si myslíš že to je? To co teď řikáš?“ – „Ptala ses na lásku. Ale co to je, co já jsem, to nevim.“ – „Vždycky překvapuješ vypjatostma, ale tohle je vrchol.“ – „Neboj, neni to vrchol. Kdyby se všechno nedalo stupňovat, svět by mě přestal bavil. Ale to se stát nemůže. A nemám jiný lidi, u kterejch bych si mohl dovolit… to nezastírat. Řikat, co si opravdu myslim. Mám tebe a ty jsi mi to doposavád tolerovala. Snad budeš dál.“ – „A nechtěl by si si odpustit? Aspoň sám sobě. Odpouštět se má.“ – „Nepochybně. Ale jen druhejm. Sobě... to je sporný. Možná někdy jo, ale nejčastěji ne. Nejčastějc je sebeodpuštění podvod.“ – „Děláš si to schválně.“ – „Schválně sám sebe držim na řetězu racionality, ano. Druhym si můžu odpuštět co chci a taky to dělám. Sobě ale ne.“ – „Přeháníš to... se sebevyčítáním. Už to co si řikal, u vás v rodině, už to bylo plný zbytečnejch sebevýčitek.“ Přestože byla úplná tma, ucítila, jak Petr mávl trochu odevzdaně rukou. Jeho další slova tomu odpovídala: „Prostě né. Je to přísnost, ale neni to přehnaný. Nevyčítám si třeba nic, co jsem udělal v minulosti. Bylo tam toho hodně ošklivýho, ale minulost nezměnim a něčim takovym se trápit, to fakt nedělám. Ale vim, co do teď dělám blbě a to důležitý je. Sice s tim bojuju, ale s výsledkama nejsem spokojenej. Asi se málo snažim, a to mě na sobě sere. Tohle si vyčítám, všechno ale ne.“ Napadlo ji, že všechno, co Petr říká, je vlastně zoufalá, zamaskovaná prosba o pomoc. Jak být ale k užitku někomu, kdo se tak drsně brání? I pomáhat se musí umět, napadlo ji. A litovala, že se nikdy pořádně nesnažila tohle od sestry naučit. Cítila, že spíš jen utěšuje než že pomáhá, stejně říkala: „Dobře, možná si dodneška fakt nikoho rád neměl. Ale i ty, jednou na někoho narazíš.“ Ale ani teď Petr od pochybností neustoupil. Říkal: „Všechny moje teoretický vědomosti i praktický zkušenosti řikaj, že to nejde.“ Přesto trvala na svém: „Až to zažiješ, uvěříš. Nepřestat věřit, to je... to se musí. Stejně se na tebe musim zlobit. Mluvíš jako člověk bez jakýkoliv víry na změnu. Neobhájim to, ale myslim si, že by se to tvoje prokletí dalo odučit. To ty, ty se prostě předem vzdáváš. Jsi bez víry a neděje. Katka by ti to vysvětlila.“ – „Opravdu? Neznám se s ní, ani se na to nechystáme, kdo ví.“
– – – –
„Neměl by si odmítat pomoc druhejch.“ „Schopnějších.“ „Tak ve všem nejlepší taky bejt nemůžeš.“ „To jsem nikdy jsem netvrdil, ale svý pomocníky si představuju jinak. Lidi odvolávající se na křesťanství mi nevyhovujou. Necejtim potřebu přidružovat k mocenskejm skupinám. A k těmhle asexuálnim a nejvíc fašizujícim už vůbec.“
Tohle Petrovo srovnání už znala. Věděla, že jej obhajuje na základě slovního významu, přešla jej tedy mlčením. Sestry se ale zastat musela: „Katku neznáš, tak nesuď. Málokdo uznává originalitu a svobodu druhejm jako ona. Bejvala na mě v dětství přísná, ale spravedlivá. A o křesťanství mi nikdy ani nevyprávěla. A když jsem něco provedla, málokdo to dokázal lidštějc pochopit.“ – „Třeba?“ – „Tak třeba, když se dozvěděla, že už od šestnácti kouřim trávu. Řekla jen, že snad vim co dělám a ať to nepřehánim. Jiná by vyváděla, ale Katka ne.“ – „Hmm. Taky co už mohla. Když už sis to jednou zkusila, zpátky ten božskej zážitek vzít nešlo. Kdo ví co by udělala, kdyby tomu šlo obrátit.“ – „Prostě ji neznáš.“ Petr vstal a na chvíli zmizel v lesíku. Přemýšlela o Kateřině a jejím Robertovi. Byli spolu už od gymnázia, takový dost obvyklý vztah nejchytřejší holky s nejchytřejším klukem. Kdykoliv je ale pozorovala, opravdu si nedovedla sex mezi nimi představit. I jejich polibky při shledání byly podezřelé. Když se Petr vrátil, říkala: „Věříš si, umíš, a pak si to sám sobě vždycky pokazíš.“ – „Nikdo o mě neví víc než ty. Ale ani ty neznáš víc jak půlku. Jsem jinej, než se jevim v přítomnosti druhejch. Když jsem sám, jsem furt zalezlej doma. Žiju spíš v permanentní depresi.“ – „To řikáš často.“ – „No, asi jsou věci, který... je dobře, že mi je nevěříš.“ Trochu se zasmála, přirozeně to ale nevyznělo. Zeptala se: „Jak ti mám věřit nebo rozumět, když... o sobě řikáš takovýhle věci. V naprostym protikladu všemu, co jsem s tebou kdy zažila. Teda...“ – „No?“ – „Je sice pravda, že někdy když jsme spolu, tak jako opravdu jen spolu, jsi jinej než mezi lidma. Ale takovej rozdíl to bejt nemůže.“ – „Je to rozdíl největší. Nepředstavitelnej. Ale nikdo ho nezná, protože když jsem sám, tak jsem sám a nikdo to nevidí.“ Zasmála se trochu věrohodněji: „A taky o sobě někdy tvrdíš, že jsi nesmělej. Hele. To co předvádíš tady na táboře, to je nesmělost? Jak ti má člověk věřit?“ – „To je hra.“ – „Divadelník si taky dobrej, ale takhle jednoduchý to bejt nemůže.“ – „Jednoduchý ne. Je to na obou dvou stranách spektra najednou.“ – „Hmm. Je to těžký s tebou. A jak to mám ráda, někdy až moc. Nesmělej, ty. To nejde. Vim, jak jsem se seznámili.“ – „To jsem byl maniak.“ – „Jako obrazně?“ – „Obrazně i doslova. Obojí.“ Přemýšlela o tom. Celé to opravdu viděla jinak. Tenkrát a dodnes se viděla jako svedená puberťačka. Do postele ji Petr dostal za šest hodin, odpanil za dvanáct. Zopakovala: „Maniak. Jak to myslíš?“ – „Jak řikám.“ – „To spíš já byla jiná.“
– –
– –
– –
„Já taky. Vždycky jsem jinaj než... Mistruju před lidma, ale ve skutečnosti se neumim ani normálně seznámit.“ „Kdo ví jak to bylo, ale takhle těžko. Proč by ne? Víš kolik z nejsuverenějších herců je takovejch? Divadlo pak dělaj proto, aby se toho přetlaku, pocitu vlastní nezvládaný slabosti, aby se toho aspoň na chvíli zbavili.“ „To je sice pravda, ale v tvym případě... nevim.“ „Jsem rád, že takhle nejednoznačně přemejšlíš. To se mi moc líbí, cejtim to jako svojí zásluhu. Třeba to jednou celý zvládneš. A na rozdíl ode mě převedeš i do praktickýho života. To by se mi líbilo.“ „Však ty se umíš prodat sám.“ „V televizi jsem se zatím neviděl, takže nevim, jestli se tohle mý dá jako úspěch nazvat.“
Trvala na svém: „Tak uznej, nesmělej nejsi. Když dovedeš co dovedeš. A jak si troufáš, a jak si drzej.“ – „To je jen jedna z poloh. Když se má před kym předvádět, jsem společenskej, Když nemám, netroufnu si nic. No fakt, jsem připosránek.“ – „Jak ti mám tohle věřit?“ – „Až to přijmeš, třeba mi pak poradíš, co s tim mám dělat. Já se snažim, ale co s tim kloudnýho, nevim.“ Uvědomovala si, do jak hlubokých přiznání se Petr pouští. Vždycky to měla ráda, teď už ji to ale přerůstalo. Mluví tak opravdu jen s ní? Nedovedla si představit, že by to jiná žena ustála. Petrův hlas jakoby přicházel z daleka. Vrčel a vynucoval si: „Pojď se mazlit. Třeba jen ve stoje, jo?“ Poprvé zapochybovala, jestli to chce. Přemýšlet o tom ale moc nemusela, stejně si ji bral sám. Jeho ruce ale dál cítila příliš studené. Z dráždění ji bolela až prsa, odtáhnout se ale nezvládla. Věděla, že tyhle okamžiky si bude navždy pamatovat, spojené s hukotem valících se vodních mas. Zase ho chytla za dlaně a zeptala se: „Tak s čím si to chtěl poradit? Pamatuješ si ještě, o čem si mluvil? – „Co jsem po tobě chtěl?“ – „No.“ – „To vim. Jestli... co mám dělat, abych i v soukromí... se snažil. Nejen seděl a nedělal nic.“ – „Tohle ti nestačí?“ – „Co tohle? Chci s tebou bejt-“ – „Milovat se a povídat si.“ – „To je vrchol, nikdy to nebude jinak.“ – „Přeháníš.“ Pevně ji držel za boky, jeho sebejistota nepolevovala. Říkal: „Tak třeba přehánim. Ale moje samota, když jsem sám, je samota opravdická. Těžko představitelná všem co mě znaj ze společnosti. Kdybych aspoň hrál počítačový hry, čuměl na telku, aspoň něco představitelnýho. Ale ani to ne. Sedim a přemejšim si do sebe. No co, co by jsi mi poradila?“ – „Ať to neděláš.“ – „No... To je... Samozřejmě. Ale...“ – „Co jinýhos čekal že ti řeknu? K čemu mě nutíš?“ – „Nutim? Tak to cejtíš?“ – „No to nutíš.“ – „A do čeho? Teda jestli nechceš-“ – „Klidně ti to povim. Pavla si donutil říct, že nemá rád svýho tátu, tos mi jednou vyprávěl. A mě co? Že mámu?“ – „To jsem rozhodně nechtěl.“ – „Kdo ví. Tak jako ses pochlubil Pavlem, někomu jinýmu zas o mně-“
Sykla bolestí, Petrovi ruce byly čím dál přísnější. Bránil se: „To je přece něco uplně jinýho. Co s jinejma chlapama a svojí... nejlepší kamarádkou, to je snad rozdíl.“ – „Nejlepší kamarádka.“ – „Nejlepší. Včetně… všeho.“ – „Tak v čem si chtěl poradit? Konkretizuj to pořádně.“ – „Popisoval jsem ti svojí část, která mě nejvíc trápí. Na to. A třeba mi to nevěř, jestli to jinak nejde. Ale poraď aspoň hypotetickýmu člověku, kterej umí ovládat druhý, ne ale sebe.“ – „Ale prosim tě. Když si ten problém umíš definovat, určitě máš i spoustu způsobů řešení. Ty se nemusíš ptát.“ – „Ale já to fakt nevim. Možností je spoustu, to jo, ale právě v tom je problém. Která z nich je ta správná? Poraď.“ – „To víš. Ať řeknu co řeknu, zase mi vynadáš, že argumentuju láskou.“ – „Ne. Rád bych-“ – „Co?“ – „Se mazlit v autě. Je už zima. Zapnu topení a za pět minut-“ – „Tak pojď.“ -Seděli v zadní části dodávky a čekali, až je teplo pohltí. Přišlo ji zvláštní, že po tolika krutých slovech stále cítila chuť se trochu milovat. Věděla, že pokud dá podnět, Petra menstruace nebude v ničem rušit. Řekla: „Máš ňákej uplně čistej ručník?“ – „Mám.“ – „Ale uplně hodnej musíš bejt. Víš jak to mám ráda, tak ať-“ – „Bude to přesně tak, jak to máš neradši.“ Nechala ho starat se samého, na chvíli se ji podařilo na nic nemyslet. Až když jí došlo, že Petr vlastní orgasmus zase oddaluje, pokynula mu k dokončení. Zase se udělal takřka v zápětí. Pak se oblékla, jeho ale nechala sedět u svých nohou. Opět se drželi za ruce, Petr řekl: „Den s tebou... v představách mi pak nahradí měsíc samoty. Kdy samota nebude tak bolet, když vim, že-“ – „Tak sám nebuď.“ – „Jsem rád, že ti to přijde tak samozřejmý. Že když člověk něco chce, tak se prostě snaží. Jsem rád, že ti to přijde samozřejmý a-“ – „A že si nedovedu představit, že ty to máš jinak.“ – „Přesně tak.“ Petr chvíli mlčel, pak říkal zasněným hlasem: Víš co to je spát s holkou a přitom mít od ní zákázáno se zamilovat?“ Víš co za obrovskej kus práce pro mě odvádíš? Cejtim naději. A nejsilnějc, když odcházíš znovu do reálnýho života. Nic o něm nevim, ale cejtim, že tim tak trochu normálně žiju i já. A že na tom mám i nějakou zásluhu, tak to cejtim. A čim míň konkretností vim, o to je to lepší.“ – „Nezakázala jsem ti… Ale zamilovat se nesmíš, to je jasný. I když je to trochu divný.“ – „Mně to nepřijde divný ani trochu. Prostě na tebe v lecčems nemám.“ – „A co to teda je? Lásku neuznáváš a pak... vysvětli mi to. A jako já nesmim používat slovo láska, tak ty... neobházej to teď našim oblíbenym lepšim, nejlepšim kamarádem.“ – „To nevim, jestli zvládnu.“ – „Správně. Tak proto to řikej hned bez přemejšlení.“ Petr se měl chuť zamýšlet, pokyn k neprodlení ale dodržel: „Jsi mladší a perspektivnější. Asi se zase budu opakovat, ale můžeš stihnout to, co já už ne. A skrze tebe cejtim, že jsem neprofrcal uplně ten svůj život. Jdu životem v tobě, i kdyby... Dokážeš bejt štastná, nemusej tě pak napadat zbytečnosti a... Jsi šťastná a učíš bejt šťastný i jiný. Cejtim skrze tebe svý zásluhy.“
Vrátila se k tomu, co jí pořád připadalo nejzvláštnější: „Je stejně divný, že ti takový krutý slova dovedu odpustit. Já vim, že máš v lecčems pravdu, ale celkově nemáš. A taky chápu, že se bráníš. Že kolikrát... fakt jinak nemůžeš. Ale se mnou by si právě mohl. Uvolnit se a tak. Jenže ty se nedáš. A já pak nevim... prostě nevim.“ – Já tohle takhle musim. Třeba je na tom něco hodně špatnýho, ale když to neřeknu nahlas, kdybych to mačkal do podvědomí, bylo by to ještě nejhorší. Přetvařování je vyčerpávající pro každýho.“ – „Proto jsi mě strašil?“ – „Řikal jsem ti realitu, protože jsi ji chtěla. A že pak součástí toho bylo i strašení, to... nepopřu. Ale než zamlčovat, přesvěčovat tě o bezproblematičnosti stavu, to vždycky radši takhle. Je to prostě tak. Dnešní plácaniny o lásce jsou přežitkama z naší krstovský minulosti. Vnutili nám to jako společenskou povinnost, ale nikdo z nás na to nemá munici. Snažit se o něco, co vůbec nevíme co je. A tak se do toho zahrabáváme a jen nám čim dál hůř. To co řikam je hnusný, ale je to tak. Proto to řikat je nutný. Strašně o tom poslední dobou přemejšlim, proto i dneska… O takovejhle věcech je dneska skoro zakázano mluvit. Když je člověk dospělej, měl by s tim bejt srovnanej, se svejma předkama obzvlášť. A pokud ne a ještě o tom přemejšlí, je za blbce. Vzniká tu pak šílenej stav ve společnosti. Všichni věděj kde je chyba, ale všichni mlčí. Rodič může bejt zločinec, mnozí to o něm věděj, ale říct to jeho děcku, to se nesmí. Kdo nejvíc je na něm závislej, nesmí znát pravdu. To je přece šílený, to jinak než zkurvenim celýho života dopadnout nemůže. Zbavme se týhle ve společnosti udržovaný lži.“ Teď, když ho měla skoro nahého u svých nohou, přijímala ta slova snáz. Sama ho hladila, pak řekla: „Tak si odpočiň, teď jsi se mnou.“ – „Já vim, je noc. Ale jen o pár desítek kilometrů odsad tatínek s bratrem už usnuli, jen máma ještě půjde pověsit prádlo. Cestou vytře chodbu, aby toho měla zejtra míň, poklidí v předsíni. Dvacetkrát denně si na to vzpomenu a nemůžu s tim nic dělat.“ – „Tak se vymluv. A nebo tam příště jeď a vytři tu chodbu za ní.“ – „Kdybych tam byl, všechno by bylo jinak. Tatínek spát nešel. Počkal by si, až budu někde sám a přišel by si se mnou promluvit. To on dělá rád, dokonce i to připravuje. Výčitky. Má vlastně jen tři čtyři, ty už dokonce i bez variací pořád opakuje dokola. Takže bych ho poslouchal, ustál to ale asi jen deset minut. Pak bych se začal zas rozkládat. V noci bych neusnul, pořád by se mi to vracelo, stejně jako dest nocí následujících. Neposílej mě tam.“ Zamračila se: „Nikdo tě nikam neposílá. A určitě to tak neni vždycky.“ – „To ne. Někdy má chuť nechat se litovat. A když chce, aby jsme ho litovali, tak ho musíme litovat. I to si umí vynutit. Sýpe pak věty jako Co jsem komu udělal, Nikdo mě nemá rád, To mám za to co jsem pro vás dělal, Já se tak snažim a vy... Musíme ho utěšovat, jinak přejde na ty zlý výčitky hned. A mít na něco vlastní názor, to vůbec. To by bylo rovnou hodnoceno, jako bych ho napadl.“ – „Strašlivý. A pak trochu chápu...“ – „Dořekni to.“ – „Jak si řikal, že bejváš někdy uplně opačnej. Takhle... bych si to dovedla představit. Jak to vzniklo a... že to tak je. Ale hele, nemůže to tak bejt pořád. I ty jsi se tam musel… cejtit někdy dobře.“ Petr souhlasil: „To jo. Třeba ve skulině u topení. Našel jsem si tam takový místo, kde mi bylo nejlíp. Jedna místnost se používala spíš jako skladiště. A tam, v rohu mezi stěnou a radiátorem byl výklenek, zakrytej ještě záclonou. To bylo moje místo. Stěží jsem se tam vešel, ale připadal jsem si tam neviděnej, skoro až v bezpečí. Proseděl jsem na tom místě v součtu měsíce. A nebo u Zeichů. Ty bydleli v tý druhý půlce
domu. Měli místnosti přesně jako my, jen zrcadlově obrácený. A zatimco k nám nikdo nesměl ani na návštěvu, k Zeichum právě naopak. K nim jsme si chodily hrát, půlka dětí z celý ulice. Představ si to. Naprostej opak toho, co jsem musel zažívat o pár metrů dál. Do boku auta narazil nečekaný proud větru. Řekla: „Musíme se vrátit. A ty... to zvládneš.“ – „Jakože to jednou skončí? Myslíš?“ – „Pomoct si nedáš, ale... třeba to zvládneš sám.“ – „Hmm. Nemám tendence o sobě pochybovat. Ale tohle? Zvládnout?“ – „Chci ti pomoct a... pomůžu ti.“ – „Jo, jestli někdo, tak ty. Ale jen ty. Netahej do toho... jiný lidí.“ – „To je snad jasný, ne?“ – „Dík.“ – „Ale teď už nic nepovídej. Láska je. A mě poprvý v životě mrzí, že jsem jen ty nejlepší kamarádi. Z týhle pozice... lásku asi opravdu dokázat nejde. Zejtra budu dělat, jakoby se dnešní rozhovor vůbec nestal. Chovej se taky tak. Před dětma a... Vrátíme se k tomu jindy. V jiný tmě, než byla ta dnešní.“ III Pavel vylezl ze stanu a první koho potkal byl Zdenek. Ten se ho zeptal: „Tak mě napadlo, nebude ti vadit, když ti budu řikat Civile?“ Překvapilo ho to, ale nedal to na sobě znát: „Co by, klidně.“ – „Ale jemu by asi vadilo, kdybych mu řikal Syfile. Nebo ne?“ – „Nevim. Ale asi ne. On je takovej... Asi by usmíval a... Ale u něj nikdy nevíš, co si myslí ani co za chvíli udělá.“ – „Fakt?“ – „To se blbě vysvětluje. Ale pamatuje si všechno a... to pak nikdy nevíš.“ – „Lítá tu už od rána s tim svym červenym notýskem a Adam mu to taky žere.“ Viděl ve Zdenkově tváři zlobu. Nic ošklivého Petrovi nepřál, ale představil si, že kdyby ho tenhle hromotluk praštil, určitě by dopadl hůř než na nádraží. Zdenek mluvil dál, spojitost s předchozím ale ztratil. Možná se potřebuje jen vypovídat, napadlo ho. „To vůbec neni divný, že přišla taková velká voda. Určitě je to i kvůli tomu spuštění jaderný elektrárny v Temelíně. A teroristi co bouraj letadlama do baráku, to k tomu taky patří. Tohle už je moc a špatně to skončí. Globalizace všechno zničí.“ Jen to odkýval a dál se myl u dlouhého plechového žlabu. Neměl za sebou příjemnou noc. Romantika čisté přírody mu sice nebyla cizí, ale pohodlí měl radši. Ne že by se mu na táboře nelíbilo, ale kdyby záleželo na něm, jel by už domů. Necítil se tu patřičně. Stěhování skončilo, všichni se na něj usmívali, připadal si ale zbytečný. Vzpomněl si, jak se nedávno rozhodoval, zda absolvuje kurz po streetworkery. Toužil po práci, kde by mohl pomáhat. Nakonec se ale zapsat nedal. Tušil proč. Po své užitečnosti druhým toužil, pořád se ale mezi nimi necítil jistý. A i když se pořád snažil být vstřícný a hodný, druzí ho jen zklamávali. O své otevřenosti nepochyboval, nevěděl ale, jak ji použít. Snažil se zdravit s dětmi, pocit nepatřičnosti ho ale neopouštěl. Pak do koupelny přibyla Iva, Mirkova manželka. Tvářila se živě a vesele, přesto ale poznal, že jí do úplné svěžesti trochu chybí. Musel ocenit, jak se snaží nedat to na sobě znát. Vyslechl si část jejího povídání, směřované ke kolegyni: „Byla to chyba, že dáváme dětem mobily večer. Ráno nebo dopoledne by to bylo lepší. Teď mi zase volala paní Potměšilová, že když jí prý včera Soňa telefonovala, že byla nějaká skleslá. Jestli prý není nemocná. No to je přece jasný, že děti jsou večer unavený, od toho tu přece jsou. Příště rok prostě telefony budou děti dostávat ráno. Budou vyspalé a budou všechno vidět veseleji.“
Že by na něm Iva pocit nezařazenosti poznala? Překvapivě se totiž k němu otočila a ještě překvapivěji ho oslovila jménem: „Poslyš Pavle, mohl by jsi se dneska přidat k nám?“ – „Jasně, ale... co to znamená k nám?“ – „K mému oddílu nejmenších holek. I když tentokrát se spojíme i s prostředními a taky s nejmenšími kluky. Budeme potřebovat pomoc.“ – „No jasně, rád.“ – „Fajn, tak za námi po snídani přijď.“ Po jídle měli ale táborníci nejprve ranní rozdílení. Šel se tedy projít do hradu. A až na závěr si nechal výstup na věž s rozhlednou. Pohled odtamtud byl do daleka, jeho ale víc zaujalo pozorovat dění v táboře. Všímal si souvislostí, který by jinak na srazu nezaznamenat. Různé děje v nastoupených oddílech, větší pohyb v zadních řadách. Nerozuměl slovům, přesto se ale dozvídal víc, než kdyby byl dole s nimi. Ozvaly se sborově tři rychlé výkřiky, dva krátké, poslední dlouhý, tábornické pozdrav. Tím schůze skončila a oddíly se rozpadly na jednotlivce. Hned ale viděl, jak se zdánlivý chaos opět slívá do smysluplných proudů. Chtěl se ještě chvíli dívat, když tu na něj některá z děvčata začly ukazovat. A vyzývaly, aby šel k nim dolů. Příjemně překvapen zájmem o svojí osobu se za nimi vydal. Přivítala ho Iva: „Tak pojď, ty náš chlape. Pročs nebyl na poradě? Tak ti to řeknem ještě jednou. Pro dnešek jsme se spojily s Petřinými děvčaty a vybudujeme lázně. Lázně blaženosti se budou jmenovat.“ – „A já?“ – „Pro tebe máme samostatný, neméně důležitý úkol. A kdo ví, jestli ne ten nejdůležitější.“ – „Jo? A jakej?“ – „Uvidíš. Teď ale prosím nejdřív pomoz holkám začít zařizovat polní kuchyň. Je sem potřeba nanosit stoly, ale to už se domluv Petrou. A taky ať si tě děvčata nejdřív trochu okoukají.“ Našel Petru a pozdravil ji. Přitom si nebyl jistý, nedělá li to dnes podruhé. Byl rád, že tuhle holku pozná blíž. Zajímal ho člověk, který je schopen snášet Petra dlouhodoběji. Sám si nedovedl něco takového představit. A pak už se nestačil divit, ke čemu všemu byl najednou platný. Snažil se, pomáhal kde mohl. S postupem dne se cítil lépe a lépe. Vykopal dvě jámu pro bahenní koupele, nanosil spoustu vodu. Už v půlce dopolednem mu přišlo neuvěřitelné, že ještě ráno toužil odjet. Bylo strašlivě poučné holky pozorovat, neměl s nimi moc zkušeností. Při jednom z odpočinků se svěřil Petře s Ivou. Poznal, že jim svými pozorováními udělal radost. Iva mu k tomu řekla: „Víš, my se už teď snažíme malé holky připravovat na to, aby z nich v dospělosti byly dobré mámy. A proto se vlastně nemusí dělat skoro nic, jen se před nimi chovat správně a nedělat chyby. Jít jim příkladem, aby o mnohých věcech nemusely v budoucnu vůbec přemýšlet. Poctivá maminkovština je v každé z nich už od narození, jen to nepokazit.“ Zeptal se: „Ty už máš děti?“ Ivě se rozsvítilo v očích a zazubila se: „Jo, dvě. Starší Aleš už je tu s námi.“ I Petra se smála: „Že bys nepoznal, kterej to je?“ Bránil se trochu: „Při takovym množství dětí-“ – „Myslela jsem to jinak. Jestli by sis u Ivy všim nějakýho jinýho chování než k ostatním dětem.“ – „To ne. Ale víš co? Neukazujte mi ho. Schválně, jestli ho poznám.“ – „To těžko. Oni Ivě i leckterý jiný děti řikaj mámo.“ Blažený úsměv nemizel ani z Iviny tváře: „Děti jsou dar. Učíme tu třeba holky poznat, který muž jim bude do života užitečný. Odlišit je od těch, s kterými budou spíš jen problémy. A to se dá poznat už dneska. Třeba podle toho, jak se kdo staví k práci. Podívej se třeba na Zdenka. Ať dělá co dělá, když za nim přijdeš s jakoukoliv prosbou, hned svojí práci odloží a bude se věnovat jen tobě. Bude to spolehlivý táta.“ Napadlo ho, že je to možná trochu nepraktické, přeskakovat rychle od jedné práce k druhé. Zmínky o Zdenkovi ale využil: „On je vedoucí kterejch kluků? Těch nejstarších
nebo těch prostředních?“ – „On je praktikant u těch prostředních.“ – „Praktikant? Nevěděl jsem, že je tak mladej.“ – „Zas tak mladej neni. Jezdí s náma na tábor už leta, ale vždycky dělá praktikanta. Klidně by mohl dělat vedoucího, ale kvalitní praktikant je stejně důležitý jako kvalitní vedoucí.“ Řekl: „To určitě,“ i když tomu vlastně nerozuměl. Praktikantství mu k Zdenkovi nesedělo. Raději se Petry zeptal: „Víš co by mě zajímalo? Jak to děláš, že jsi schopná toho našeho společnýho kamaráda dýl snášet? Petra myslim. On je fajn, má nápady, ale všechno strašně přehání. Tobě to nevadí?“ Petra se jeho otázce podivně zasmála. Pak řekla: „Mám na něj svý páky. Třeba si na mě nedovoluje co na ostatní.“ Ta odpověď ho pobavila: „Vidíš, to mi taky mohlo dojít.“ Petra si ho pozorněji prohlédla, pak řekla: „Tak je to jen z části, ale to je jedno. A ty? Jak ty ho zvládáš?“ – „Někdy tak, někdy onak. Dost mudruje, někdy až... těžko snesitelně. Na všechno má pořád připomínky. Měl by bejt k lidem ohleduplnější. Ne každej má na ty jeho... žaludek. Ale je to divný, protože děti a psi jsou z něj vždycky uplně vedle. Stačí, aby se na něj jen podívali a jsou jako v tranzu.“ – „Jo, děti a psi, taky jsem si toho všimla. A že s lidma hebá, to je taky pravda. My když jsem se prvně poznali, taky mě normálně vycucl. Energii myslim. Dlouho jsem se z toho pak probírala. Ale už je to dávno, dneska už v tom umim chodit. Podívej, zrovna sem pochoduje, generál.“ Petr se k nim opravdu přidal, nic zatím ale neříkal. Hrál si přitom s červeným sešítkem, stále s ním do něčeho poklepával. Chodil mezi dětmi a všechno si prohížel. Až po dlouhé době se zeptal se: „Jsou ty sušený kytky neškodný?“ Nenechala se zaskočit: „No určitě víc než někdy ty.“ – „Tak snad jó, jestli se v tom některá z vás vyzná. Já si třeba jako mladej blbec strkal různý takovýhle věci do nosu. Možná jsem si tim přivodil alergii.“ – „Petře, ale my nejsme tamto, jak si právě sám o sobě řekl. My si to nestrkáme do nosu. Z tohodle se budou dělat léčebný odvary a vůně do koupelí.“ – „Odvar může bejt ještě nebezpečnější.“ – „O co ti jde?“ – „O nic, asi, jen tak si blbnu. Ale taky jsem se v posledních letech párkrát setkal s ženskejma, co krmily svý děti jenom timhletim. Nejen že žádný maso, ale nedávaly jim ani jiný nezbytný věci. Tak se ptám.“ Zaslechla to Iva a přidala se: „Je uměním velkých bylinkářek, znát všeho správnou míru. A zásady jejich používání jsou opravdu plné mýtů.“ Petr trochu překvapeně, ale uznale protáhl obličej: „To rád slyšim, že si to uvědomujete. Teď už jsem v klidu. Někdo by mi taky mohl říct, že kytička přece nemůže bejt zlá.“ – „Zlá opravdu není. Jen my lidé by jsme je mohli zneužít.“ – „Takhle podáno, promiň, ale proto už zas tak velký pochopení nemám. Víš, dělat zase z lidí nějaký z principu darebáky, stavěče se proti přírodě, to snad ani ne.” – „Tak jsem to nemyslela. Ale že lidé přírodě škodí, to je pravda.“ – „Spíš bych to viděl tak, že se nám, lidem, poslední dobou ne uplně daří. Ale škození bych tomu neřikal. Jen se učíme pracovat s novejma věcma. A při učení je normální, že se občas něco nepovede. Bych to tak drsně neviděl, že je dneska celej nebohej svět ohroženej zlym člověkem. Jednou tu lidi nebudou a zbytek světa si toho ani nevšimne.“ Najednou ho Petr chytil za rameno a začal úplně odjinud: „Ovšem jsem tu pro jinou věc. Mirek nám svěřil spoustu prachů, víš to? Byly pro všechny, co přijeli pomáhat, ale zůstali jsme tu už jen my dva. Jo? Takže jsou všechny naše. Už jsem je viděl, dva pytlíky plný zahraniční měny. Budou si nás tu teď hodně předcházet. To víš, prachy jsou prachy. Takže zatim jsou ty peníze u Mirka, ale dostaneme je dneska odpoledne, až se bude vyhodnocovat. Tak abys to věděl, kdo teďka jseš. Bohatej obchodník ze západu.“
Jen kývl, víc nestihl. Právě odešla Iva a Petra si vzala jeho kamaráda trochu stranou. S přivřenýma očima na něj spustila: „Ani netušíš, jakýs měl teď štěstí. Mít na tebe Iva čas, ta by ti dala. A hlavně nemáš pravdu. Jseš protiekologickej, to ti trpět nebudem.“ – „Rozjíždíš se? Ty víš, jak to mám rád.“ – „Samozřejmě. Dívčí válku na vás, syčáci... vocasatý.“ – „No, blíží se doba žen, já to řikám pořád. Ale na druhou stranu, před vašim konečnym vítězstvim, možná ještě nějakou tu bitvu vyhrajeme.“ – „Mužský patří vyhubit.“ – „Jakobys mi z duše mluvila.“ Pak odešel i Petr, řekl proto: „Zrovna jsme se o tom nebavili, viď? Ale měl ještě chvilku takhle mluvit a taky bych se vás zastal.“ Petra mávla rukou: „To bys ani nemusel. Holky se takovejm dovedou ubránit samy. Já, Iva, moje ségra, mi jsme silná parta. Každej rok třeba pořádáme oslavy jarních slunovratů. Obřad znovuprobouzení sil. Jenom holky. A to je teprve síla. Tolik vybuzený energie si asi umí málokdo představit. Letos to bylo v duchu slovanskejch tradic. Byly jsme děvy, mytologický vládkyně.“ – „Jo? A co tam na těch obřadech děláte?“ – „Neřikám, že je to uplně tajný, ale o takovejch věcech se moc nemluví. Chápeš jistě proč.“ – „Hmm. A loni ste byly amazonky?“ – „To myslim předloni, loni římský bakchantky. Takhle se tmelej silný ženský ve všech kulturách.“ Nemohl si pomoct, ale představit si tyhle holky běhat nahé po louce šlo opravdu těžko. Spíš se mu vybavovaly jako jeptišky v dlouhých hábitech za zdmi studených klášterů. Pak od lesa, kde kluci připravovali divadlo, přicházela skupinka táborníků. „Kam jdete?“ křikla na ně Petra. Jeden z nich odpovídal: „Na hrad, ale jen na chvíli. Manekýni se dozvěděly, že jsme tam včera byli. Takže Mirek rozhodl, že každej den tam jeden oddíl s vedoucima smí chodit. Ale od večerky k večerce, takže zatím je hrad ještě náš.“ Petra do něj lehce strčila: „Běž to tam prosimtě vysondovat, ať se neděje něco, o čem nevíme.“ Moc se mu nechtělo, zatvářil se ale opačně a vyrazil. Pak míjeli skupinku s Petrem, který u auta rozkládal: „Dávejte bacha, tak toto je hupcuk. Předvedu. Tohle auto je jako zapadlej traktor, musim ho vytáhnout. Tak nejdřív, od něčeho pevnýho. Třeba tenhle strom, s tim nehne nic. Obtočim strom řetězem a přes hupcuk zaháknu za traktor. Zkrátim co jde, pak sem dám tu páku a už jedu. Ruk, cuk, ruk, cuk. Zatim se nic neděje, ale přece, řetěz se zkracuje. A! Už zabírá. A táhnu traktor ven rukcukánim hupcukem.“ – „Tak si nekecal. K čemu to vozíš?“ – „No jel jsem vás zachraňovat před velkou vodou. Jsme měli štěstí, že nikdo nezapadnul, ale pak by jsme byli bez hupcuku namydlený. Příště vám ukážu vrátky, s tima se dá vyprostit už uplně všechno.“ – „Ale verš s hupcukem stejně nevim.“ – „Já taky ne. Když to málokdo zná, tak se to asi nechytne. Zkusíme něco jinýho.“ Přiběhl Adam: „Už jeden mám. Kdo nemá vola, sám bude za vola. Vidíš. Absolutní verš. Tak si se dočkal.“ Petr zalistoval v sešítku, napsal několik slov, pak recitoval: „Takže je to takhle Zapřáhněte vola, práce na něj volá. Kdo nemá vola, sám bude za vola. Jo, to je dobrý, to určitě projde.“ – „Napiš to Lubošovi, ten měl první nápad s volem.“ – „Píšu si název vůl, autor Luboš, číslo čtyřicet tři. To bude bitva při hlasování.“ – „Laně saně máš napsaný?“ – „Mám, taky Luboš. S tim durchum durch připisuju Alešovi.“
Dál je nenápadně poslouchal. Nakonec odpozoroval, že se Petr s Adamem se snaží přimět k básnění všechny kluky. Byla to nějaká součást k jejich vystoupení. Když se vraceli z hradu, kamarád už z dálky na Petru pokřikoval: „Frónlajn, ó maj líbe frólajn, nebo jak se to řiká. Vér is ty, ich líbe dich kemeríden. Pítra Pítra.” -Na oběd šel s děvčaty. „Ty nemáš ešus?“ divila se Petra, „něco ti seženu.“ Zaváhal, pak řekl: „Já nevim. Jste přece s náma s nepočítali, tak aby dětem nechybělo.“ Petra nechápala: „Ale prosim tě. Nás přijedete zachraňovat a my vám nedáme ani najíst, ne? Některý se chovaj jako by jim to tu patřilo, a ty zase... Se nestarej a pojď.“ Stáli ve frontě na jídlo, kamarádka se dívala po všem okolo, lžíci vyzývavě vysoce zvednutou. Co chvíli s ní do něčeho poklepávala, očividně plná energie. Napadlo ho, jestli nevědomky nenapodobuje Petra se sešítkem. Nebyl moc na tenhle typ holek, dával přednost spíš větším. Teď se mu ale Petra hodně líbila. S jídlem si šli sednout k dlouhému stolu vedle Zdenka. Ten se neustále mračil a rozhlížel. Za chvíli vyšlo najevo proč. Hlídal nápoje děcek, odháněl od nich hmyz, zejména vosy. Přeháněl to tak, až mu i Petra řekla: „Nechceš se v klidu najíst?“ – „Víš jak je to nebezpečný? Kdyby nějaká štípla někoho do jazyku?“ – „Jestli je tim spíš nepřitahuješ.“ – „Koho? Ty vosy? Tak spíš odrazuju, ne?“ – „Hmm, tak jo, no.“ – „Někdo to hlídat musí. Škoda každýho života, i hmyzího.“ Od výdeje stravy přicházel Petr. Kamarádka na něj ukázala a se zvednutou bradou pokynula, aby si sedl vedle ní. Už o tom nepochyboval, tihle dva měli spolu nějakou hru. Děvče se k tomuhle výrazně staršímu člověku chovalo zvláštně přidrzle. V Petrovo chování bylo také mnoho zvláštního. Než si přisedl, takřka se kamarádce uklonil. Pak poslouchal Zdenka, který si dál Petře stěžoval: „Zas je to moc kořeněný, aspoň ty děti by měli chránit.“ – „Před čim, před kořenim? Vždyť je ho tam akorát, neblbni.“ – „Je ho tam moc.“ – „Tobě připadalo moc chuťově výrazný i jídlo u kršnů. A to je nejnudnější jídlo, co jsem kdy jedla.“ – „Však člověk jí proto, aby se najedl, ne aby si užíval.“ – „To snad ne.“ – „Ale nesmí to škodit.“ Petra se trochu zlobila: „Koření zas tak uplně neškodí. Tebe to zase bere, co?“ – „S lidma je to čim dál horší, se všema. Já třeba musim hodně jíst, ale to neznamená, že delikatesy. Důležitý je se najíst, ne u toho křičet blahem.“ – „Tak to já si zařičim ráda.“ – „No právě. A druhý si to odskáčou.“ – „Že mě uslyší?“ – „Každej má nárok na svý soukromí a klid, i zvířata.“ – „To ještě řešíš toho pavouka? Tak jsem se v lese nevyhnula jedný pavučině.“ – „Vůbec si nedokážeš představit, kolik mu dá práce to zpravit.“ – „Dovedu.“ – „To těžko. Kdysi... možná.“ – „Kdysi jsme spolu vyndavala hřebíky ze stromů, který tam zlý lidi natloukli. Ale kdysi.“ – „No právě.“
Přemýšlel o Petřině chování. Vždyť se přírody před hodinou právě zastávala. Co to znamená? Dál poslouchal a byl rád, že do diskuze nemusí zasahovat. „A co ty na to?“ vyjela najednou kamarádka na Petra. „Jak bys to řešil ty?“ Ten hrál překvapeného: „Pardon, neposluchal jsem. O co jde?“ – „Obejít pavučinu nebo ne?“ – „Nevim, jim.“ – „Když nejvíc děláš že neposloucháš, tak nejvíc posloucháš. Jen nám k tomu něco řekni.“ Dál se zamýšlel, proč to Petra dělá. Chce poštvat kamaráda proti Zdenkovi? Nebo obráceně? Vzpomněl si na ranní představu, že by Zdenek Petra zbil. Opět se nad tím usmál. A Petra dál hrozila celému světu lžící. Čekala, až oslovený dokouše, pak se zeptala znovu. „Fakt netušim,“ koulel Petr očima. „Jestli je pavouk smutnej, když mu potrhám sítě? Je to fachman, jemu je to fuk. Já nebo srnka, co je v tom za rozdíl? V přírodě se všechno žere, tim se vůbec nemá smysl zabejvat. A lidičkové jsou snad taky příroda.“ Zdenka se Petrova slova dotkla, dalo se to čekat. Řekl: „Dokud se člověk nezačne chovat k přírodě slušně, lidi nebudou nikdy šťastný.“ Petr schválně dlouho žvýkal, odpověděl pak jen na půl úst: „Žádný štěstí neexistuje, to je jen slovo. Lidi si ho vymysleli, aby si to tu nějak ulehčili. Bych to nehrotil.“ – „Já nic nehrotim. Jen řikám, že lidi by měli bejt k druhejm ohleduplný. A hned by bylo na světě jinak.“ – „Si nemyslim.“ – „Přitom neni nic jasnějšího.“ – „Hmm, tak jo, no, když myslíš.“ Petra se zeptala potřetí: „Tak jak s tim pavoukem?“ Teď už kamarád odpovědět musel: „Já si myslim, že všichni moc myslíme. Takže myslet si něco dál, myslim-“ – „A teď pořádně Petře.“ – „Musim? Já nechci zlobit.“ – „Obcházet pavučinu nebo ne?“ – „Ne. Je to ekonomičtější. Vychýlit mejch sedmdesát kilama je pracnější. Gravitace, zrychlení, to je snad jasný. Se budu šmajchlovat s pavoukem, ne? Ne.“ – „Ani když víš, jakou to dá tomu pavoukovi práci, než ji znovu opraví?“ – „Takhle se to brát nedá.“ – „Takže ublížit pavoukovi.“ – „Hmm, ublížit pavoukovi. To je nějak v módě, poslední dobou, zachraňovat hmyz. Jsem slyšel o jedný, co vytahovala i mouchy z pavučin. Pak z nich ještě pinzetou sundavala ty vlákna. No, to už kecám s tou pinzetou, ale neměla k tomu daleko.“ Zdenek se nehodlal vzdát: „Pavouk nebo moucha jsou živý bytosti a maj stejný právo na život jako my. Lidi jsou strašlivě arogantní tvorové. To si myslíme, že si můžou dovolit přírodě dělat co chcem? Ale tak to neni a už brzy na to doplatíme. Já... nebudu se podílet na zlym světě, kde je dovoleno zabíjet velryby. A někdy i delfíny.“ Petra ponoukala dál: „A mouchu, co by ti lezla po jídle, tu bys taky nezabil? Ta přece přenáší různý nákazy.“ Zdenek nechápal: „Když už by mi na housce seděla, tak už je to jedno, ne? A zabít jí? Proč? Stačí jí odehnat. Mně to přijde, jakoby lidi byli slepý. Copak to neviděj, co se dneska děje za hrůzy? To nekoukáte na zprávy, nečtete časopisy, nic?“ Do toho vstoupil už Petr sám. Díval se jen do jídla, mluvil ale jasně a k věci: „To je fakt hrůza, co se dneska děje s přírodou. Ale spíš v novinách než ve skutečnosti. Mediální obraz nemá se skutečností skoro nic společnýho. Láska k přírodě, láska proto i k mouše, co po mě leze? Že by mě měla ráda, ráda se mě dotýkala? To asi né. Já jí radši jí jednu hvízdnu. Vždyť i ekologisti míjej bez povšimnutí jatka, když jdou šutrem vymlátit výlohu McDdonaldovi. Vrhaj se před harpuny verlybářů, opalujou se na příjezdový cestě k jaderný elektrárně. A zatim po celym světě dál v klidu děti umíraj hladem. Prostě moc neobdivuju tety, co krměj holuby vánočkou. To nejsou moje
kamarádky. Já si vážim každýho, kdo chce pro přírodu něco dělat. Ale ať dělá něco smysluplnýho, než že se předvádí před novinářema.“ – „E?“ – „Nemám rád zelený politiky. Nemám rád, když někdo zneužívá druhý lidí tim, že je straší.“ – „Straší? Kdo koho straší?“ – „Navzájem mladý nezkušený lidi. Městský rádoby intelektuálové střední třídy. Takový, co jezdí každý léto k babičce na vesnici, ale jinak o přírodě nevědí nic. To je špatně. Do politiky maj mluvit jen lidi s koncepčnim myšlenim, ne tyhle. Já vim, je taková doba. Móda je to, tak to teď holt musíme chvilku vydržet. Ale snad už naši vnuci se nám budou za to smát. Chráníme uhnilej strom, protože je starej, ale mladej zdravej už tolik ne? No neni to na palici? Ale vrchol to ještě nemá. Ještě se to bude stupňovat, tohle mantákovství. Dočkáme se ještě novinovejch článků, jakože se stala hrozná nehoda, při který zahynulo sto tisíc živejch bytostí, z toho jeden člověk, tři hlemýždi a pak ještě nějakej ten hmyz a bakterie. Nikoho o ničem nepřesvědčuju. Já jen řikám co vidim. U mě neni člověk žádnej zlej protiklad proti hodný přírodě. Sama je nemilosrdná tak, že se jí nedovedem v ukrutnostech ani přiblížit. Všechno je to přece jinak. Žádnej zlej člověk, žádná smrt jako špatnost. Všechno se prolíná. Běžte se podívat tady za roh do lesa, nejvíc života tam najdete na odumírajících stromech.“ Asi teprve teď byla Petra spokojená. Začala přísně na Petra mluvit: „Takže všechny pozabíjet, nebo jak?“ – „Taky by to nebyla žádná hrůza. Zabít, to je to samý, jako nechat běžet topení pod otevřenym oknem. Zbytečný mrhání energií.“ – „Tak to je síla. Tohle ani já... jsem nečekala.“ – „Máš cos chtěla. Nebo ne?“ Zdenek vstal a řekl: „Zlo a nesnášenlivost, nic víc,“ a odešel. Že to celé byla především Petřina provokace, vyšlo hned najevo. Řekla: „Je hodnej.“ Ale Petr se už mlčet nesnažil: „U mě bejt hodnej znamená něco jinýho.“ – „Stejně je hodnej.“ – „Dneska. A byli by takový hodný, i kdyby měl moc? To by jsme se možná nestačili divit, jaký postupy by na nás pak použili, kdyby jsme tu jejich hodnost nedodržovali. Hódně by vás to bolelo.“ – „Nono.“ Petr se rozhlížel a díval druhým do talířů. Jakoby chtěl ještě něco jíst, mluvil ale dál k věci: „Nepřesvěčuju tě. Ale historii máš ráda, tak se koukni, jsou toho plný učebnice. A já osobně mam podobnejch zkušeností taky spoustu. Z vojny, z cikánskejch sídlišť, na šachtách mezi horníkama se to obzvlášť mlelo. Tohle jsem viděl všude. Čim víc má člověk jednoznačně jasno, tim je víc mimo. Něco je blbě v základu. Uchylujou se k tomu lidi, co předevšim nemaj sebedůvěry. Fušujou do toho, čemu nerozuměj. O tom je hlavně rovnostářství. Osmnáctiletý si myslí, že něco ví. A my, aby jsme jim neubližovali, jim ty bludy odkejváváme.“ Po obědě zůstal s Petrem sám. Zeptal se: „Jak je to teda s těma kuličkama, ať se chytnu.“ Příteli otázka zvedla náladu: „Vidíš. Mirek řikal, že nejdřív pro ně měl jinej účel, ale dopadlo to takhle. Cizí měna je to proto, protože do teď se používaly jen jednobarevky. Ale my dostaneme pár trojbarevek. To už bylo něco, pamatuješ? Černěnka dobrý, ale duhovka, ne li trojbarevka, to už byl ňákej kauf.“ Přiznal: „My jsme si už s kuličkama nehráli.“ Petra to nepřekvapilo: „Jasně, vždyť to neni důležitý. Takže mi těhlech trojbarevek pár dostanem. Já půl, ty půl. Dáš je pak komu budeš chtít. No a já, když teda cizí měna, tak cizinec. Odměním ty, kterejm i tak nejlíp porozumim. Tak se to určitě i myslelo. Tys o tom s holkama ještě nemluvil? Aha. Tak abys věděl, já se tu už teď napříč plížim, a všechny na to připravuju. Promluv si o tom pak s holkama, ať o tom taky něco víš.
Největší holky jsem už naočkoval. Teda, dělaj skupinovej účes, ty bych k nějaký činnosti navíc těžko přiměl. Ale vyrobil jsem jim vývěsní štít, Salon nobel stil je tam napsáno. Jim se to líbí a já cizinec budu rozumět. Divadlo kluků bude zase o línym a hloupym Honzovi. Maličko jsem to zkouknul při zkouškách, tam se bude čeho chytnout nejsnáz. Ty holky s plakátem jsem řikal, a největší kluci se někam zdekovali, že prej chtěj na zkoušení klid. Ale Adamovi dodávam podněty co pul hodiny. Ten je dobrej, ten se postará.“ Nevěděl o tom nic, alespoň se zeptal:„A já co jako?“ – „Nemusíš nic, ale pomoct můžeš i u vás, něco pro cizince připravit.“ – „Co třeba?“ – „Tak něco vymysleme teď.“ – „Nevim, já do toho holkám zasahovat moc nechci, já jen pomáhám.“ – „Chápu chápu, ale... Počkej, něco by jsme mohli. Co třeba ta vaše kantýna?“ – „To neni polní kuchyň, to je luxuní lázeňskej restaurant.“ – „Jasně. Pojď zajdem tam.“ Přešli na místo, kde děvčata budovala provizorní občerstvovnu. Petr spustil: „Čoveče, tady si to o to říká samo. Máš to stokrát lehčí než my. Všemu kuchyňskýmu vercajku budu jako Němec rozumět.“ – „Co?“ – „Podívej. Stoupnu si doprostředka a co vidim? Kastról. Napíšu si kastról. Kastról nebo hrnec. Malej kastról je rendlik. Polní kastról je ešus. Ten velkej a divnej je vajdlin.“ – „A ty to víš určitě, že je kastról slovo z němčiny?“ – „Nevim Pavle, ale to je přece jedno. Jestli neni, nikdo mi za to nic neudělá. Teď se ode mě chce výkon. Takže nejdřív toho nasekám co nejvíc a pak teprv zkvalitnuju a třídim. Co dál, poklička, takže koprvadlo. Napíšu si koprvadlo.“ – „Nic si psát nebudu a už vůbec ne koprvadlo. To sis vymyslel.“ – „Nevymyslel, koprvadlo řikala pokličce moje babička. I když, sakra, teď mi to dochází. To slovo jsem slyšel i v jižních Čechách, až u rakouskejch hranic. Himlhergot koprvadlo - jsme obklíčený! Co je v těhlech škatulích?” – „Zásoby.“ – „Takže je to špajz, špižírna.“ – „Dobrý, dobrý, vždyť už vim.“ Když se kamaráda zbavil, zeptal se Petry: „Hele, jak je to s tima kuličkama? Já nebyl na poradě a Petr řikal, že-“ Děvče skoro jakoby se opravdu rozčílila: „Petr řikal Petr řikal. Nenech si od něj furt blbnout hlavu. Na rozdílce se to vůbec neřešilo a kdo ví, co ho zas bere. Teď patříš k nám.“ IV Na divadelní představení kluků se Petra podívat nešla. Jejich chystaný výstup nebyl dokonalý, proto se snažila do poslední chvíli vše vylepšovat. Slyšela salvy smíchu, to ji k práci posilovalo. Chvílemi si připadala jako u nich na ekonomické škole. Spousta lidí, každý ale starající se především o sebe. Tak je to správně. S lidmi byla ráda, ale hlídat si vlastní zájmy, to se prostě musí. Určitě je veliká škoda, že Petr s Kateřinou nespolupracují. Dokonce ji přišlo, že se sobě navzájem vyhýbají. Přesto je cítila jako spřízněné duše, které asi musí k sobě najít cestu důmyslněji. Snažila se pracovat s rozmyslem a co nejefektivněji. Původně na ekonomku nechtěla. Sestra ji ale vysvětlila, že s takovým vzděláním pak bude moct pracovat kdekoliv. S malokterým spolužákem si teď rozuměla, ale to nebylo důležité. Už po prvním ročníku u sebe shledávala vlastnosti, které ji v
budoucnu rozhodně prospějí. Trpělivost a především pracovitost. Ozval se potlesk, představení tedy skončilo a všichni se přesouvali k nim. Prvního příchozího se zeptala: „Jaký to bylo?“ – „No supr.“ – „A o čem?“ – „Tys tam nebyla? Bylo to hloupym Honzovi a Hanzovi Fajrovi. Hloupej Honza neslezl od začátku až do konce pece, ten druhej ho furt přesvědčoval aby něco dělal. Ale on stejně neslezl a potom-“ – „A bylo to německy nebo česky?“ – „Česky, proč německy?“ – „Ale nic.“ Jejich vystoupení uvedla Iva. Popsala celý komplex, lázně, jídelnu a nemocnici. Tam představení začalo. Malí kluci a Pavel leželi na karimatkách a tvářili se nezdravě. Když k nim ale dívky přistupovaly, přestávali se mračit. Jakoby je jen jejich přítomnost léčila a probouzela do nového života. Pak přešli k dalšímu obrazu. Děvčata přinesla veliký hrnec a slovo se vzala jedna z malých slečen: „Tak pánové, a jsme tu s obědem. Jako vždycky, můžete si každý vybrat co jen chcete. Tak začínáme. Na jídelním lístku dneska je třeba guláš s knedlíkem.“ První s chlapců vykřikl: „Já!“ A i když pak dostal na papírový tácek s chleb a horčicí, poctivě hrál, jak si pochutnává. Svižně rozdaly i ostatní jídla, každá následující delikatesnější. Pak představili lázně, se vším ale byly brzy hotovy. Po potlesku se hned přesunuly k představení nejstarších kluků. Úvod obstaral samozřejmě Adam: „Vážení vážení. Jsme všeumělci, umíme všechno, to snad mluví za všechno. Jedině navíc, co vám ještě můžem, je vám radit. Poradit vám, co ještě potřebujete, i když jste dosud ještě nevěděli, že to potřebujete. A od toho tu jsme - s reklamní kampaní na sebe samé. Složili jsme ji poctivě všichni dohromady, o pořadí údernosti hlasovali, jen perly vám teď tedy předkládáme. Ale naše nabídka není jen slovně brilantní, zejma je především a hlavně ve skutcích - výtečná. Ke štěstí a bohatství vás dovedeme, neváhejte neváhejte. Přistupte blíže, komenzí bite. Pro štamgasty slevy zdarma. Adam zvučným hlasem přečítal dovednosti z lisů papíru. Kluci, nejčastěji ve dvojcích, rychle se snažili pantomimicky předvést alespoň něco z toho, co stačili pochytit: „Pulírujem vany, od špinavejch many. Šúrujeme necky, smrděj many šecky. Hrady tvrze zámky, sichrujeme zámky. Pendlovky roztikáme, přitom si zazpíváme. Hola hou, hola hou, pendlovky zas jdou. Postavíme baráky, nacpeme tam panáky. Slečny uložíme jinde, k úrazu žádná nepřinde. Naše specialita – šnerovačka. Při cestě odpadem, nejednou odpadnem. S šnorchlem zkouknem práci, ne vždycky se vrátim. Zadeklujem popelnice, aby to tam nesmrdělo jako u strejdy Vaška. Vyšťouráme štolu, nahoru i dolu. Hrabeme grábly, aniž bagry hrábly. Kutáme tunel, aby dobře duněl. Ve šmikání keře, nemáme soupeře. Kde mi ušmikneme koneček, tam má panáček šmiteček. Holčičí zahrádky, jsou pak jako z pohádky. Postavíme takovou zeď, ale pozor, skippy se rozbíhá, teď! Taky kachlujem bázen, ale skočil by tam jen blazén. Ušijeme trenýrky, pro ťuňťu i machýrky. Umíme i slipy, k punčochatý Pipi. My když dáme do mandlu matl, ven z mandlu vyleze frak. My když dáme do mandlu frak, ven - hacafrak. Zaštupujem fusekli, kudy prsty utekly. Uštrikujem sítě, co vždy zachytí tě. Vykýblujem potok, neny problem totok. Zarantlujem dvory, bude se tam hrát pozemní hokej. Vyhrabeme díru, navezem tam špínu. Zahrabeme díru, nemáme pak ani díru, ani špínu,
ale máme hromadu špinavý hlíny. Někdo dělá jenom houby, jen my makáme jako šrouby. My makáme komplet šichtu, vždy ukopem aspoň plichtu. Šroub i drát, náš kamarád. Vymyslíme siláckou storku na vaši motorku. Zaflekujem duši, neutečou vzduši. Vyvezeme splašky, s eklhaftem flašky. Zašpuntujem všecko, neotrav se děcko. Utemujem spíže, dáme na ně mříže. Zadeklujem popelnice, pochcípaji vaše myše. Zapřáhneme vola, práce na něj volá. Kdo nemá vola, sám bude za vola. Roztočíme kola, hotovy jsme zpola. Jó motory už zase fachčí, všechno je v cajk. Pakujem vercajk a nazdar. Tak vidíte, to jsme my. Berem za práci vždycky s vervou, dobře sami, lepší ve dvou. Zajíci u nás mají stop, my když zadrátujeme plot, se slepicema už žádnej komplot. Foch po fochu vyšosujem bichle, žes je čet se netvař zpychle. A vítězem se stává - koberců čistič, to jsem já, mně žádná holka neodolá. Hola, hola holalá, nejsladší naše výplata.“ Když skončili, těžko poznat, kdo byl nejzadýchanější. Tleskali jim dlouho, provolávali slávu. Před večeří na porada Mirek vydal instrukce k hodnocení, sám se ale chystal do Bakova na povodňovou komise. Přestože u nich za poslední dva dny nespadla ani kapka, potopa vrcholila a Jizera zaplavovala město. Před odchodem jej ale stačila odchytit ještě praktikantka od nejstarších holek. A připomínala slib, že pokud nezačne pršet, smí se udělat oheň s hudbou až do půlnoci. Mirek se mračil, ale takový slib opravdu padl. Ale teprve když zaznamenal skupinku nedaleko stojících napnutých dívek, kývl. Praktikantka se neudržela a radostně zavřískla a s ní hned i čekající děvčata. Jejich potřeba večerního tance byla odzbrojující. U večeře vytáhl Petr svěřené kuličky. Zaujaly především Radka, který začal přemýšlet o jejich přesné hodnotě. Petr měl jasno: „Za nás, pokud si pamatuju, byla jedna taková trojbarevka za cenu devíti jednobarevek.“ Jirkovi odpověď nestačila: „To ale nic neřeší. Děvetkrát jako co? Deset, dvacet nebo padesát? Kdyby jedna z těch slz byla větší, tak od toho by se to počítalo, to by bylo jasný. Ale když jsou všechny stejně velký?“ – „No, pak by... Třeba součet je osmdesát, takže to krát devět?“ – „Počkej, to je kolik? Osmdesátkrát devět, sedmset dvacet? Nebo kolik? Ty bys to měl vědět, když jem máš.“ – „Ale nevim to. Vám to řekne Mirek, až se vrátí.“ – „Nebo kdyby se to bralo jako na třetí-“ – „Fakt nevim.“ Po nástupu byly rozdány kuličky, přesouvali se k pokladnicím. Vše teď probíhalo pomalu. Každý někam odbíhal, dětmi byla rozjívené. Mirkova nepřítomnost byla poznat. Čekala u pokladnic jako první, pak doklusal Petr. Zeptala se ho, komu dá svůj díl. Tvářil se, že váhá, pak ale odpověděl jednoznačně: „Tý reklamní kampani na všechno. Chlapci uměj spolupracovat, to se cení.“ Pak první nadělovali nejmenší kluci. Až na závěr dal Pavel svůj díl do válce všeumělců, to samé udělal i Petr. Zazdálo se jí, že se kvůli tomu Pavel na Petra ošklivě podíval. Pak už se všichni chystali na večerní oheň. Děti byly čím dál víc rozdivočelejší. U ohně se chopili kytar dvě dívky, po půl hodině ale už neměly co hrát. Když zopakovali podruhé ovečku i bednu od whisky, kytary odložily a nikdo další se k živému muzicírování neměl. Však s tím nejstarší kluci a holky počítali, už měli vše připravené k hudbě z reproduktorů. Iva by raději dál zábavu při kytarách, to ale nešlo nařídit. Holky chtěli tančit a mnozí chlapci ještě víc. Trvalo dlouho, než byla úplná tma. Teď už ale nastala. Tábor byl spoře, ale efektivně osvětlen, oheň spíš už jen udržovali. Sledovala první při tanci se tulící páry. Tábor byl dávno ve své druhé půli, bylo už na čase. Smutnější pohled byl na Zdenka s Pavlem. Vídala je teď častěji spolu, většinou
někde stranou. Zdenek byl naštvaný už dlouho, napadlo ji, že by to mohlo přeskočit na Pavla. Přisedla si k nim. Kdyby jen poslouchala, moc by se nedozvěděla. Oslovila tedy Pavla prvním: „Dobřes hrál dneska pacienta, byl si dobrej.“ Myslela to naprosto vážně. Během představení často na sebe Pavel ve slabších chvilkách přebíral pozornost. V nemocnici různě skučel a i jinak vstupoval do děje. Teď byl očividně rád, že se o tom zmínila a s chutí vyprávěl: „Mně to pak taky docela překvapilo. Nejdřív jsem měl trému strašlivou, ale pak už ne. To bylo zvláštní docela, to jsem neznal. Jak... když už pak člověk hraje, jak na tu trému nemyslí. Asi abych pomohl druhejm. A pak je to příjemný... taková zvláštní změna je to. Já nikdy divadlo nehrál, tak možná proto mi přijde zvláštní co vám normální-“ Řekla: „My jsme se se Zdenkem taky poznali na divadle „viď?“ Dávnému kamarádovi se očividně reagovat nechtělo, odpovědět ale musel: „Jo, ale to už je let. Dneska musí někdo dávat pozor, aby se nic nestalo. Kdybych hrál dneska i já... někdo musí pořád dávat pozor.“ Chtěla ho přerušit, on si ale stejně dokončil své: „Mně už totiž bylo dvacet dva.“ Od nedalekého hloučku zaslechla dívčí hlas: „Přestaňte nadávat, jo?“ Hned k nim přesunula pozornost a ptala se: „Copak drahouškové, copak se děje.“ Děvče vysvětlovalo, že sama také chce diskotéku, ale že prý kvůli tomu nemusí menším holkám nikdo nadávat. „Nikdo nenadával,“ usmíval se Radek, „jen jsme si nerozuměli. Řekl jsem jen konec těm folkovejm strašidelnostem.“ – „Ale nadával si, nadával.“ – „Kdepak. A buď ráda, že jsem to nerozváděl. Řikal jsem folkový, to znamená národní, a to je zase nacionální. Takovej nácek, to už by urážka byla, ale já řikal folkový.“ Zašklebila se: „Zklidněte oba. Kvůli slovíčkum se nebudete hádat.“ Děcka toho nechala, Pavel ale řekl: „To ten Petrův sešítek. Červenej.“ – „To jo. Někoho rozdivočet, to umí.“ – „Jsi se mračil, když dal kuličky taky klukum, viď?“ – „Hm. Jsem myslel, že on je zas dá nám, aby... se to vyrovnalo. Ale to je jedno.“ Trochu bezcílně se procházela táborem. Rozdělila si ho pomyslnou hranicí na dvě části. V přítmí u dohasínajícího ohně bojovali tančící o každou minutu. V centru tábora, pod největšími světly, ostatní jakoby časem plýtvali. Okolo se mihl Radek. Z dětí tu byl letos jeden z nejstarší, bylo to poznat i na jeho sebevědomí. Teď by ho spíš čekala při tanci s některou z dívek v náruči. On byl ale zájmem o svou osobu spíš přesycen. Ze starších každá druhá by o něj stála. Radek ale už upíral mysl za horizont dětského tábora. Zvláštní bylo, že pokud se některým děvčatům přeci jen věnoval, spíše těm menším. Přišlo ji to najedou nejen hezké, ale především chytré. Dneska je dělí několik let, v tomhle věku je to obrovská propast. Ale za deset roků to bude jedno. A tahle malá děvčata budou Radka za jeho dnešní přízeň pořád milovat. Vzpomněla si na sebe. Jak bývala vděčná každému staršímu nebo dospělému, který ji alespoň nepřehlížel. K jednomu takovému rozhovoru se schválně přistavila. Pět jejich děvčat se už připravovalo na hrad, Radek je trochu strašil. Holky se rozhodně nebály a jeho vtípky braly jako výzvu. Jeden proti pěti, síly byly vyrovnané. „Jenže ty nás nemůžeš přijít strašit,“ vymýšlelo argumenty jedno z děvčat. „Po večerce smíme na hrad jenom my.“ Radek se tajemně usmíval: „Ale já přece neřikám, že bych vás šel strašit já. Tam straší samo o sobě. Já tam včera byl, já už to vim. Straší tam.“ – „Tobě tak straší ve věži.“ – „Ve věži straší nejvíc, to je pravda. Ale tam vy nesmíte.“ – „Klidně tam smíme, když nám to Petra s Kamilem dovolí. Oni tam jdou s náma, takže i do věže můžem.“ – „Uvidíš že ne. Ve věži straší, ale opravdu strašně moc tam straší. Na hradě straší jen trochu, ale ve věži uplně. Tam vy nepůjdete.“
–
„Petro, že půjdeme i do věže?“
Neměla to promyšlené, proto řekla, že se ještě domluví s Kamilem. Pak napomenula Radka, aby to nepřeháněl, to si ale naběhla. Holky se ho rázně zastávaly a smály se, že mu stejně nic nevěří. Udělala skrčenou hlavu a dál je s chutí poslouchala. „Tak to děvčata vidíte,“ hrál smutně promlouval Radek. „Strašidla uvidíte jen malý, dneska jste prohrály co jste mohly, nás s kuličkama za tisíce už nedohoníte. Ale líbí se mi, jak to nesete statečně. To je taky moc hezký umění, umět prohrávat. To víte, nadělaly jste ajntopf, tak to jinak nemohlo dopadnout.“ – „Ajtopf, jo, ajntopf?Tak to si řikat neměl, to už nadávka je.“ – „Neboj neni.“ – „Je, to je to samý, to je jako kdybys řekl, že to byla šlichta.“ – „Šlichta, to už by bylo drsný, uznávám. Ale to jsem neřekl. Řekl jsem, že jste dávaly jídlo z jednoho hrnce, to je ajntopf.“ – „Petro ať nenadává.“ Spražila je všechny naráz: „Se spolu nebavte, když nechcete. Já vás řešit nebudu.“ Děvče se ale nedalo. Mluvilo dál, se zrakem uraženecky zapíchnutým do země: „Falešný peníze a ještě tohle. Vy kluci ten tábor pěkně kazíte.“ – „Mě se letošní lágřik líbí, tobě ne?“ – „Tak! A teď jsme tě všichni slyšeli. Řekl jsi lágr, takže nadáváš.“ – „Ale né, opravdu né, to já jen tak blbnu. Fakt, nerozčiluj se.“ – „Počkej, jestli tě uvidím pod věží, tak tě zliju vodou.“ – „Na věž nepůjdete.“ – „A půjdme, a půjdeme. Vy jste tam určitě taky byli, takže i my půjdeme.“ Stále hned vedle sedícího Radka, ten se na ní náhle podíval nahoru. Nevěděla, na co myslí, ale zdálo se jí, že kdyby to byly někde o samotě, sáhl by jí za zadek. Nevěděla proč ji to napadlo, byla si ale jistá. Okolo se šoural Petr. Podlité oči, shrbený, jakoby právě vylezl z postele. Radek mu pokynul rukou a křikl: „Háj, Komenzí blíž.“ Pak se otočil zpátky k děvčatům: „Ale kdybych strašit šel, udělal bych vám himlhergot krucais element takovýho Trautenberga-“ Ujelo ji zasmání a sprosté slovo: „Ty si blbej.“ Petr Radka doplnil: „A Rýbrncoula k tomu. Pak ještě Hitlera a Schumachera, a měli by jsme tu všechny Němce, co dnešní mladý Češi znaj.“ Teď se smáli jen Radek s Petrem, děvčata se zamračeně vzdálila. Pavel si k Petrovi posteskl: „Co ten tvuj červenej notýsek?“ Ten nadšeně rozšířil oči a vyndal ho z poza kalhot. „Vidíte,“ pokyvoval, „tak jsem vám chtěl pomáhat. Avšak! Ano, odvrhli jste mě. Ale já byl připravenej pomáhat i vám, ne že ne.“ – „Pomáhat, jo?“ – „No. Čekal jsem, že mě budete potřebovat.“ – „To si docela věříš.“ – „Musim, je to moje práce.“ – „Jo, jo? A copak hezkýho si nám chystal?“ Petr listoval v zápiscích: „Náhodou. Němec je v nás nejen přes zbraně a nářadí. Lazaret a špitál, ty jsou celý německý, všude. Tam se bez flastrů, lajntuchů a hlavně bez špiritusu neobejdeš. Haksna v gypsu, ta je skvělá, no uznej. Nebo pantofle. Bez pantolflí v nemocnici nepřežiješ.“ Přišlo jí, že se Pavel demonstrativně otočil a schválně odešel trochu z doslechu. Nemohl je slyšet, dál je ale pozoroval. Řekla: „Jsi nějakej násilnickej, ne?” Petr důrazně vrtěl hlavou: „Spíš naopak. Myslim. Vyzývám lidi, aby se lidi spojovali. I když, támhlety na parketu mě fakt nepotřebujou. Co my, trsnem si?”
Chystala se odpovědět, Pavel se ale zrovna vrátil. Petr ho neušetřil a jako by bez přerušení říkal přímo jemu: „No neni to tak? Kde se spojí kluci s holkama, kde si nejvíc rozumí? No jasně že při tamtom, ale pak hned v kuchyni. To jsou pak proniky. Takovej guláš, ty vago.“ Mávla nad ním rukou: „Svět neni jen o guláši Petře.“ – „To rozhodně ne. Je taky o rozinkách. Ale i jiný věci jsem měl, poslechni. Takovej buřt nebo špek. Štrúdl. Bez takovejch slov by jsme se v Čechách už ani neobešli. Nebo buchta. Jo, i buchty k nám přišly z Německa, tak co už pak?“ – „Hele. Vy jste hlavně měli peníze dát taky společně, jako každej oddíl. Klid Pavle, tobě nic neřikám. To pan mistr zase zblbával hlavy.“ – „Hmm, tohle je pravda. Za tohle se omlouváme. Tedy, já se omlouvám.“ – „Ty si hroznej provokant.“ O půlnoci přišel Kamil, cestu na věž jen při baterkách zamítli. Slíbila alespoň děvčatům, že se tam zajdou podívat ráno. Po procházce hradem se konečně dostala do postele. Po posledních dnech byla tak unavená, že usnula okamžitě. Ráno když ji probudili, zdálo se jí, že musí být ještě brzy. Před stanem pochopila proč. Kam jen dohlédla, všude tmavé mraky. Čekalo se na Mirka, Iva ještě sama udělala nástup. Po výkřiku táborového hesla ji děvčata hned táhla k věži: „Musíme tam bejt první. Já myslim, že nás chtěj kluci předběhnout.“ – „Tak jdeme. Ale v klidu jo? Kolik nás je?“ – „Některý holky šly už napřed, čekaj na nás u mostu. Hlavně ať nás kluci nepředběhnou.“ Nemělo smysl to odkládat, vyrazily proto hned. „Takže holky, schody jsou tu bezpečný, všude zábradlí. Ale držte se pohromadě.“ Stoupaly po úzkém schodiště, poslední z děvčat zůstávala o patra níž. Když došla až nahoru, uviděla několik kluků, kteří je odspodu pozorovali. Stáli před mostem a jakoby se rozhodovali, zda na něj vstoupit. Něco pokřikovali, slovům nerozuměla. A pak na most dopadla první bomba. Než přiletěl další igelitový pytel s vodou, první z chlapců přeběhl most. Připadalo jí, že to trvá věčnost, než se okolo stoupajících děvčat protlačila o patro níž. Když dorazila k rozdivočelým svěřenkymím, bylo to už jedno. Došla jim voda. Zachovala chladnou hlavu a nerozčilovala se. Jen se snažila co nejrychleji dostat všechny z věže pryč. Z okna viděla, že se nikomu nic nestalo, ale právě přicházel Mirek. A s ním i celý tábor se šel se podívat, co se tady stalo. Začalo pršet a déšť pak už jen sílil. -V podvečer seděla v zadní části dodávky, husté kapky bubnovaly do střechy. Přehlušovaly i běžící motor, sušila oblečení v proudu horkého vzduchu. Vedle ní seděl Pavel, z Petra u volantu viděla jen záda. A občas oči ve zpětném zrcátku. Řekla: „Nebudu vás zdržovat, ať můžete ject.“ Pavel se takřka lekl: „Počkej, já se chtěl ještě rozloučit a-“ Petr ho přerušil: „V klidu, já si taky ledascos ještě zařídim. Pojeme tak za hodinu, jo?“ Pavel odešel a Petr ji vyzval, ať si přesedne k němu dopředu. Odmítla to trochu až moc rázně. Necítila se dobře, zlobila se. Ale moc si přála, aby to Petr nepoznal. Pořád myslela na svojí dnešní chybu a kdo za to vlastně může. Věděla, že by o tom neměla mluvit, ale taky že brzy neodolá. Bylo podrážděná a rozdrážděná zároveň. Přišlo jí k vzteku, nemoci ovládat potřeby svého těla. Úmyslně se držela od Petra co nejdál, přitom toužila po opaku. Chtěla ho za jeho názory a způsoby odsoudit, to ale nešlo. Místo toho vzpomínala na jeho vyprávění o dětství. Hledala hranici, kde jeho slova přebírat a kde už je odvrhnout. Déšť sílil, proudy vody šlehaly do dodávky i ze stran. Přeci
jen si přisedla blíž, pořád ale zůstávala v bezpečí za jeho zády. Řekla: „Ještě že se nikomu nic nestalo. Takhle přidělávat tý Ivě problémy... Někoho trefit, mohly mu zlomenit páteř.“ – „Nemysli na to. A na žádný zlomený páteře to nebylo. Vody měly ve dvou petkách, to je málo.“ – „Mně to nepřijde... a i z jinejch důvodů. Jsem teď za nespolehlivou blbku.“ – „Nikdo ti to nepřipomíná, tak sama sebe taky nemuč. Jo?“ Petr si očividně spoluodpovědnost za dnešní průšvih nepřipouštěl. Už to udržet nedovedla a připomněla: „Radka Šmída jsi taky pěkně rozdráždil. A on pak holky.“ – „Ale no tak. Zas tak drsnej jsem nebyl. Vybral jsem si na legrácky kluka jedinýho, nejstaršího, tak co? Do mladších jsem se nemontoval.“ – „Vždyť řikám že se to přenáší.“ – „Přenáší. Ale že by zas tak dramaticky-“ – „Dneska rozhodně víc než zdrávo. Jako třeba včera s tim Hitlerem. Takhle na děti nemůžeš. Že si s tim Radkem o něm mluvil ty?“ – „O spoustě věcí jsme mluvili, o Hitlerovi taky. Je to chytrej kluk. Myslim, že je správný seznamovat děcka s realitou. A spíš dřív, než-“ – „Počkej. Já tohle dneska už nechci poslouchat. Vim co jsi zač a... Kolikrát je to správný, ale na děti takhle nemůžeš.“ – „Vidim to jinak, ale… v něčem máš pravdu. Lidi jak si jen trochu nerozuměj, mysli jazykově, spíš si hned myslej, že je jim nadáváno. Taky jsem se poučil a budu si to hlídat.“ Polohlasně si dál stěžovala: „To tvoje pohrávání. Na mě můžeš jak chceš, já ti dovolim všechno, ale jinak buď fakt opatrnější.“ – „Hmm. Ale hrát si, to uznej, vede k nejefektivnějšímu učení všech.“ – „Hrát si, ale s čim? S čim to umíš. A ty se přitom chlubíš, že neumíš ani anglicky.“ – „Tohle moc logický neni. Proč bych si hrál s něčim, co už umim? To už by nebyla hra. A žádná zábava.“ – „Zábava jo? Tady si maj hrát děti, ne my.“ – „Hmm. A tohle bylo zas logický tak, až mě zamrazilo. Máš pravdu.“ – „Jakoby ti to Arny neřikal.“ – „Co?“ – „Jazyky se míchat nemaj.“ – „Už jsem přiznal pochybení. Chceš, abych ti dokazoval krok zpět i jinym způsobem? Mohli by jsme-“ – „Ne.“ – „Vždyť ještě nevíš, co jsem chtěl.“ – „Na to tě znám už moc dobře. Ty víš.“ Opět si vzpomněla na dnešní průšvih, zhluboka vzdychla. Petr jakoby se k ní chystal otočit, pak to ale neudělal. Do očí mu teď ani přes zrcátko neviděla. Říkal: „Já to chápu, že se ti to vrací. Ale tak to prostě na světě chodí, že občas něco nevyjde. Ale zkoušet něco novýho se musí furt. Většina lidí to nedělá, tak holt tu část odpovědnosti bereme na sebe my. Ty víš o čem mluvim, znám tě. A že mi to teď rozmlouváš, beru. Máš pokaženou náladu, no. To přejde.“ Znovu úlevně zavzdychala: „No jo, ty si dokážeš vysvětlit všechno. Jenže nejsme všichni jako ty.“ – „To buďte rádi.“ – „No. Včera večer mě to taky napadlo.“ – „Tak jsem tě přece jen přesvědčil.“ – „O čem?“ – „Že je mi co závidět jen zdánlivě.“ Mrzelo ji, že se nedokáže trochu naštvat. Řekla jen: „Nic tomu neodpovídá. Ale nemusíš mi to vysvětlovat. Dneska si takovej, protože si s náma, a až budeš sám, tak budeš jinej. To už si řikal.“
–
– – – – – –
„A přitom... Já už během tohodle šéfování nejsem v pohodě. Dělám to, protože to okolí chce. Tak jim to předvedu. Zahraju, když chtěj. Ale je to vyčerpávající. Možná i proto pak musim dlouho odpočívat.“ „Nějak podezřele často se mě snažíš o svý nesmělosti přesvědčit.“ „Vlastně jo. Asi bych se nad tim měl zamyslel, viď? Něco v tom musí bejt, jako v každym opakování.“ „Já nevim, co to do mě vjelo, že jsem i toho Zdenka zkoušela... tebou otestovat. Taková blbost. Stejně jako s Pavlem. Ty mu dáváš.“ „Pavlovi? Jemu snad taky nic nenutim. Hejbu z lidma, dobře. Ale odejít můžou vždycky.“ „No, to neni tak jednoznačný. Zblblý jsou z tebe fest. Ty tvý šoky, vypjatosti ve všem. To ne každej ustojí.“ „Náhodou. Za ten rok co se známe, se podle mě hnul. Možná se taky jen předvádí, jako já. Ale aspoň vidí, že to jde. Dobře hrál divadlo, co?“
Déšť neubývalo, chvílemi nebylo vidět ani první stany. Všiml si jich venku probíhající Kamil. Zamávala na ně, Petr mu pokynul na místo vedle sebe. Praktikant opravdu ztrhl pláštěnku a vlezl do auta: „Ty vago topíš jo? Tak se ohřeju. Nejen ta voda, ale jak se najednou ochladilo.“ – „No, Začíná bejt frišno.“ – „Pro děcka se už začínaj rodiče taky sjíždět.“ – „Koukali jsme. Támhle dvě auta-“ – „A jedou si už pro další dvě, řikala Iva.“ – „To muselo přijít.“ – „Myslíš povodně?“ Petr se rozesmál:. „To ne. Ale že přes media se vytvoří pocit opravdickýho ohrožení. Lidi pak začnou masově blbnout. Přitom povodně byly vždycky. Ale mediální masáž už zabrala, je konec. Kdyby to byl jen muj problém, věděl bych, proč to je. Já ať byl kdekoliv, vždycky to tam vodu přitáhlo. Jednou na Šumavě, dokud jsem neodjel, byla taková vlhkost ve vzduchu, že neschlo ani prádlo na šňůře. Občas jsem někoho vytopil, ale ať jsem bydlel v paneláku kdekoliv, ty nade mnou zase vytápěli mě. Velkou vodu jsem zažil v Raspenavě, v Markvarticích, všude kam jsem přijel.“ Kamil ho moc neposlouchal a pokračoval po svém: „Je to ale pohled. Koukali jste dolu do údolí? Teď už jsou zalitý pole až k lesu. To jsem nečekal. Tam, co jsme měli tábor, to už musí bejt pod vodou stoprocentně. No já půjdu. Musim hrát teď s klukama aspoň karty. Jejej, jak mě to nebaví. Ale musim. Jdu. Zatim.“ Když Kamil odešel, neudržela se a řekla: „Jeden průšvih za druhym.“ Petr ale teď odpověděl nečekaně zhurta: „Hele neblbni. Pořád myslíš na to jedno a to samý. Nikomu se nic nestalo, to je hlavní. Jasně, cejtíš újmu, přišla si o kus důvěryhodnosti. Ale to časem odčiníš. Ty určitě. Petro, vždyť to víš. Každej někdy uděláme chybu. No a ty jsi si to vybrala dneska. Teď už se jen zbytečně pronásleduješ. Nemáš důvod se takhle trestat, nech toho. Nebuď... jako já.“ – „Nedá se na to jen tak zapomenout.“ – „To určitě ne. Ale určitě zapomeneš rychlejc, když se do toho budeš sama nutit.“ – „Ty to umíš?“ – „Ne, ale to je o jinom. V každym případě se to musíme učit oba. Neničit sami sebe.“ – „Nevim-“ Petr zvláštním pohybem udeřil do volantu. Nebyla to silná rána, ale hodně dramatická. Pak mluvil zastřeným hlasem: „Tak ještě jednou, pak už o tom nechci nic slyšet. Šla jsi do akce, o který jsi předem nevěděla, jak skončí. Tak je to správně. Žádný pořád dokola podle stejnýho mustru. Vem to třeba tak, že jsi byla řežisérem kvalitního filmu. Kterej byl ale tak dobrej, že ho lidi moc nepochopili. No. A protože si byla i producentem, tak jsi na tom i něco prodělala. Ale zisky z toho budou mít druzí, i když třeba až kdovíkdy. Tvuj přínos sobě i druhejm už nikdo nesmaže.“
Petrova ráznost ji odzbrojovala. Teď si nepřesednout bylo až bolestivé. Nejraději by se s ním vrátila do Prahy a dva dny se nechala rozmazlovat. Jen odolat pokušení pohladit ho zezadu po vlasech bylo přetěžké. Lepší kamarád mluvil dál, v razanci nepolevoval: „Jen se trochu soustřeď, copak to necejtíš? Dobře, dneska ten film nikdo nepochopil. Ale už zejtra to bude jinak. Vzniknul zisk. Jistě, ztráta taky. Ale protože zisk je vyšší, je to v celku přece jen zisk. Petro! Nic tě v životě tolik nepoučí jako vlastní chyby. Škola prohrou.“ – „Škola prohrou?“ – „Jasně. Rychlejc se nahoru nedá. Prohry jsou špatný jen tehdy, když ti vezmou chuť to zkoušet dál. Jen neumřít zaživa, nenechat se otrávit. A předevšim sebou ne.“ – „No jo, tak jo.“ Petr jakoby mluvil teď trochu z tranzu: „O svý se starej a drsně. Jo, nikomu nevěř uplně, ani mě ne. Skládej si vlastní názor z částí pokud možno co nejvíce ostatních. Když se nenaprogramuješ sama, udělá to za tebe někdo jinej. Jo. Dneska jsem tu já, ale už zejtra stejně k sobě připustíš někoho dalšího. Nehezky se mi to představuje, ale musim to tak brát. Ty taky. Vytěž co se dá, zejtra možná nebude z čeho.“ Řekla: „Je teda pravda, že tohle mi ségra taky vždycky řiká.“ – „No vidíš. Tak v tom na Jitku dej.“ – „Jitku?! Hele to snad... Moje ségra se jmenuje Kateřina, vždyť to víš!“ – „Jasně, promiň, jenom mi přeskočily jména. Jitkou znám a tvojí ségru z fotek taky. Takže-“ – „Bože ty mě… Jak sis je vůbec mohl splést?“ – „Jenom jména jsem zaměnil, nic víc. Samo že je rozpoznám. Mezi nima jsou tak velký rozdíly, že skoro až protiklady. Jitka si udělá koho chce, prostě je sexy. Tu bych si s nikym nespletl.“ – „Takže když Jitka je hezká, tak Kačena jako neni?“ – „Někomu se líbit může, co by ne. Ale sexy neni, to sna-.“ Teď už vztek nezvládla. Prudce se zeptala: „A proč si o ní vlastně začal?“ – „Já? No Petro. Ty přeci zmiňuješ sestru při každý příležitosti. Teď taky. Takže kdyby jsme měli brát ta opakování důsledně, tohle by přiskočilo na účet tobě. O čem to ale vypovídá, to si už vypovídej sama se sebou. O rodinách druhejch, to je vždycky vošastlich, jak jsme si včera řikali.“ – „No ale teď už to dořekni.O čem by podle tebe mělo svědčit, že...“ – „Že často mluvíš o sestře? Celkově nevim. Jen bych mohl... co mě první napadne. A to nevim jestli– „Jen to řekni.“ – „Tak jo. První mě napadlo – proč si pořád myslíš, že jsi v něčem horší než ona? Tohle mě první napadlo.“ – „Proč jako si myslim... Já přece neřikám že jsem horší, ale... Na druhou stranu moje ségra je skoro dokonalá. To musí uznat každej. A ty ji znáš jen z fotek, tak jako nevim o co ti jde. Jí něco závidíš nebo co? Že umí pět světovejch jazyků nebo...“ Petr se zasmál, upřímnost v tom ale necítila: „Nejhezčí na tvý ségře je její sestra. Já srovnávám všechno s tebou, tak třeba proto. Ty jsi krásná, strašně originální, nikdy nudná. Jsi netypická, máš šmrnc. Takovýhle si mi líběj. Menší, světlejší. Já vim že každej má jinej vkus. Ale ty se budeš líbit v devíti případech z deseti vždycky. Kateřina má skóre výrazně menší.“ Zmateně a naštvaně kroutila hlavou: Takhle se to přece nedá brát. To je jako se všim s tebou poslední dobou. Proč mít někoho ráda, proč schválně dělat chyby, proč... A Kateřinu neznáš. Kdyby si jí řikal co mně, ona by ti to vymluvila. Ona jo. A nic s tim nemá společnýho... Tohle je o něčem uplně jinym.“ Petr pohodil rameny a řekl: „Myslíš? Já to mezi lidma vidim jinak. Zjev je vždycky na prvním místě. Neni to všechno, samozřejmě, ale je to základ. Celkově zdravej člověk vypadá i navenek dobře. Zeptej se jakýkoliv obvodní doktorky, ty vždycky začínaj od prvního dojmu. A kouká li se kluk na
holku, tak nejvíc. To je zákon. Já to řikat můžu, protože sám nijak hezkej nejsem. Z typicky hezký holky se nejčastějc stane namyšlená blbka, protože jí chlapi odmala podkuřujou. Nikdy nepochopí, proč by se měla snažit. Pak je jí třicet, přestane to fungovat, ale na to už je moc zažraná do svejch lží, aby změnila přístup k životu. A stejně tak z ošklivý se stane většinou zlá, protože se mstí za svuj zjev na druhejch. Těmhle do jistý míry odpouštim, protože je to fakt peklo dneška, nedostat naděleno aspoň průměrnou vizáž. Tahle společnost neuznává odlišnosti a měří všechno podle televizních modelů. Ošklivý holky to maj fakt těžký. Takže zjev nepodceňovat.“ Zopakovala Petrova slova: „Zjev neni všechno, ale je to základ všeho. Teda.“ – „Jo. Od viděnýho povrchu každej začíná s hlubšíma úvahama.“ – „Ale stejně mě neštvi.“ – „Vychvaluju tě a budu dál.“ – „Jenže... mluvíme o něčem jinym, přeskakuješ podle potřeby. Někdo přečetl padesátkrát víc knížek než já, má vlastnosti-“ – „Sečtělost? Tomuhle chytrost neřikám. Změř, čemu z těm knížkám člověk porozuměl, pak teprv se bude o čem bavit. Jazyky taky. Ty se naučí spíš opakováčci. Jsem rád, že taková ty nejsi.“ Najednou jí přišlo zvláštní, že ještě před pár hodinami považovala střídavé pocity z Petra za příjemné. Teď by si je přála stabilní, stejně jako konec deště. Obdivovala svého učitele, poprvé ale naplno prožívala, jak to není bezvýhradné. Chtěla mu to říct, patřičná slova ale nenacházela a raději přetlak ovládla. Bezmocně řekla: „Jaká jsem já a jakej je někdo, koho vůbec neznáš... Je těžký se s tebou domluvit.“ – „Kdyby to bylo jednoduchý, nebavil bych tě. Kašli na všechny, pro sebe jsi na prvním místě ty. O tom jsme se bavili, nemotejme do toho jiný, pravda.“ – „Petře, já už takhle nemůžu. Sakra kde je ten Pavel?“ Jakoby ho přivolala, vběhl do auta vzápětí. Složila si věci, připravila pláštěnku. Pavel se zeptal: „Pojedeme jen my, nebo vezmem ještě někoho?“ – „Nikdo se nehlásil. Že tě to napadlo?“ – „Jsem myslel. Že když je ta kalamita-“ – „Ale hovno kalamita. Prší, jaká kalamita.“ – „Tak my se vracíme, ale děti tady-“ Petr stejně jako před čtvrt hodinou bouchnul do volantu: „Hej! Voda je zdravá, život sám. Dobře, teď je ji trochu víc, ale za tejden bude zase málo. Ještě že ty změny počasí máme, o čem by se lidi jinak bavili. Ty vole. Ještě že vy, ekologisti, řešíte globální oteplování a ne ozimování. To už by jste asi navrhovali podpalovat baráky.“ Pavel se neurazil, jen posměšně řekl: „Já už se vůbec nedivim, že tě v tom Bakově zkopali. Sice tvrdíš, že jsi neřekl ani slovo, ale kdo ví jak to bylo.“ Petr se ušklíbl: „Neboj, přes hubu dostávám běžně. Sebe bych byl schopen umlátit jedině sám.“ – „Tak jo. Teď se běž ty rozloučit a můžeme ject.“ – „Zdravit? Já? Proč? Mě si tu budou pamatovat i bez loučení.“ Než se vrátila k dětem, zůstala pár okamžiků sama. Co tohle proboha je? Fyzická závislost, nebo přeci jen Petra miluje? Kde je hranice mezi sexem a láskou? Kdo je ona, kdo je on? Neovládá ji skrytě? Vzpomněla si na Zdenka, s kterým se za pár chvil uvidí. Těšila se na něj. U něj přesně ví, co může čekat. Moc si toužila odpočinout.
2004 – Tajemství záchodků vily Šárka I Petr si nedovedl představit, jak měsíc čekání přečká. Pak to ale uteklo rychle. Měl se na co těšit, bylo si co vysnívat. Ještě míň přestal vycházet z bytu, samota mu ale vyhovovala. Šetřil na lázně, život na čínských polévkách si spojil s představou poustevníka. Co dočasně asketickým životem blíží se věčným, blaženým zítřkům. A představy se množily. Jaké nekonečné možnosti se mu blíží! Dny jakoby samy ubíhaly. Jak jen se mohla doposud tak trápit? Byl poslední večer před odjezdem. Předešlé noci se byl rozloučit v jediné hospodě, kam občas ještě zašel. Lázněmi se pochlubil, dostal na cestu malou paličku trávy. Teď se na ní chvíli díval, pak z jedné poloviny ubalil. Druhou až v lázních, sliboval si. Aby změnil prostředí, posadil se s jointem do předsíně. Myšlenkami byl už v Bechyni. Neznal to město, jen z vyprávění tamní most. Na kterém se dodnes musela auta dělit o společný jízdní pruh s vlaky. Odtud vždy začínal, nic dalšího nepotřeboval. Pak už si vysnil cokoliv. Do příjemností se mu ale tentokrát vkradly vzpomínky na minulost. Na poslední měsíce a roky jeho života. Jakoby vedle něj někdo seděl a on mu vyprávět. O smutku a samotě, o ztrátě zájmu o cokoliv. O čím dál kratších vztazích, které s holkami zkoušel. O čekání na inspiraci nebo člověka, který ho nadchne svou velikostí. Trvalo to dlouho, smutky z nenaplněnosti už cítil, že ho fyzicky poškozují. Nakonec se ale dočkal. Doma internet neměl, zřídkakdy se k němu dostal v soukromí. Pak brouzdal po pornostránkách s dominantními ženami. Jednou narazil na šikovnou nabídku k seznámení. Špičková dáma okolo čtyřicítky, fotka s rozostřeným obličejem. Sexuálně ho vzrušovala, text inzerátu byl ale nenápaditý a hloupý. Žena hledala milence do submisivní pozice. I když neměl o inzerátech valné mínění, občas se k experimentu zlákat nechal. Tenkrát ale pokušení lehce odolal. Asi za týden se v noci probudil a nemohl dál usnout. Rozsvítil světlo, zůstal ale v posteli. Přemýšlel o masturbaci. Objevila se vzpomínka na fotografii té dominy. Přišlo mu zvláštní, jak málo si pamatuje tělo ženy samotné, přitom - fotku si vybavoval stále jasněji. Pozadí, chodbu. Spíš jen siluetu ženy, jakýsi hloupý obraz. Kus rotopedu. Najednou ho polilo horko. Vždyť tu ženu zná! Stačí se podívat na fotku ještě jednou a bude mít jistotu. To už stál na nohou a a přemýšlel, která internetová kavárna by mohla mít ještě otevřeno. Než vyběhl na na ulici, třikrát se pro něco vracel. Než vyšel definitivně, musel se donutil aspoň trochu zklidnit. Když si za pak fotku prohlédl, jeho předpoklad se potvrdil. Prostředí, ale především zvláštně nastavená madla rotopedu ho přesvědčila. Byla to opravdu ona. Vrátil se domů, a když si několikrát zběsile ulevil, vzal papír a tužku a začal psát. Snažil se přesně zformulovat své představy a přání. Co nejbarvitěji popsat divoké fantazie. Byla to nejhlubší zpověď, psaní ho zcela pohltilo. Uvědomoval si nebezpečí přílišné upřímnosti, nesnažil se ji ale ani trochu krotit. Vzpomněl, jak jednou už podobně blouznil, tentokrát ale bylo vše skutečné. S jasnou šancí na konkrétní pokračování. Stačilo neudělat chybu. V euforickém stavu strávil několik dnů. Teprve když ucítil první oslabení inspirací, zařídil si dočasnou změnu. Nabídl kamarádce, svobodné matce, několik výletů s jejími děti. To k odtržení od bláznění posloužilo nejlépe. Starost o zábavu děti byla tak pracná, že nedovolila skoro žádné boční myšlenky. Strávil s nimi týden, teprve pak se vrátil k textu a začal s konečnou verzí. Snažil se vše
zhustit do mála odstavců, krátké to ale nakonec stejně nebylo. Popsal skutečnosti, své touhy, co nejkonkrétnější nabízí. Vše na hranici až nehorázné upřímnosti. Tohle uměl, nešetřit sebe ani druhé. Věděl jaká je a co nejlépe zabere. Nakonec text odeslal spolu s fotkou nahého těla a rozmazaným obličejem. Že se znají ani nenaznačil, pokračování bylo odvislé až od případné odpovědi. Čekání na ni bylo několik hodně ošklivých dnů. Troufalé fantazie vystřídal strach z možného nezdaru. Odpověď ale přišla. Nebyla dlouhá a opět spíš nudná. Nepřímo z ní vyplývalo, co věděl dopředu. Dotyčné nešlo ani tak o sex. Spíš zvedání si sebevědomí vedle výrazně mladšího člověka. Který by jí bezmezně obdivoval a sloužil. Dotyčná řešila neukojené potřeby a sex mezi ně patřil jen okrajově. Proběhlo pár dopisů. I když se snažila o vlažnost, poznal, že zasáhl. Dál vybrušoval sliby a přesvědčování o oddanosti. Blížil se čas, kdy neodolá a sama jej vyzve k reálnému setkání. To bude zlomový okamžik. Nezapomínal, že už jejich někdejší vztah byl hodně problematický. Zavrhl možnost seznámit ji se svou identitou reálným šokem. Nepřipravená by mohla udělat odmítavé gesto, které by nešlo vzít zpět. Napadlo ho ale jednoduché řešení, které pak i udělal. Bez vyzvání poslal jinou fotku se svou tváří. Věděl, že jestli tohle ustojí, stane se už pánem situace. S odpovědí na reálný obrázek si dala na čas. Počítal s tím, ale každou hodinu čekání prožíval se skutečnou bolestí. Dočkal se ale. Předně se zeptala, zda li ví, kdo je ona. Odepsal že ano. Ale že si to uvědomil až z jistých detailů během korespondence. A i proto prý okamžitě poslal svou odhalující fotografii. Na další odpověď už tak dlouho čekat nemusel. Její obsah ho nadchl. Vše zhrnula do několika vět s instrukcemi. Oznámila, v jakém termínu bude v lázních Bechyně. A svoje rozhodnutí ho tam přijmout. Předně požadovala, aby si zařídil samostatný pokoj na vile Šárka. Od toho okamžiku si už připadal jako nezpochybnitelný vítěz. Dávno už dokouřil, čekala ho ale dlouhá noc. O to hloupější bylo, že hned ráno začal nabírat zbytečné zpoždění. Cestou metrem udělal chybu a v nesoustředěnosti nastoupil do protisměrné soupravy. Přestože byl na omyl upozorňován hlasitým oznamováním jmen projížděných stanic, dlouho si ničeho nevšiml. Pak si sice přesedl, ale k odjezdu dálkového spoje z Roztyl dorazil už pozdě. Autobus mu ujel. Stál na opuštěném nástupišti se zbytečnou místenkou v ruce a měl na sebe vztek. Víceméně o nic nešlo, další spoj jel za hodinu a půl, ale stejně. Štvalo ho, že se oddálil osvobozujícímu okamžiku. Od kterého už nebude víc trápen předstartovní horečkou a bude se muset snažit. To mu půjde, znal se. Když už se odhodlal vstoupit do společnosti, začaly se hned dít věci. Prostoj v jarním sychravu byl nepříjemný, ale nakonec jej přečkal. Při nastupování musel dát přednost takřka všem, ale nepředplacených sedadel bylo naštěstí dost. Pak se v autobuse musel rozhodnout, ke komu si přisedne. Jak je v chladných Čechách zvykem, byla všechna dvojsedadla obsazena po jednom člověku. Postupoval do vozu, minul několik zajímavých žen. Nakonec se posadil vedle muže s novinami. V duchu se za sebe styděl. Napadla ho omluva, prý chystá síly na ženy v lázních. Věděl ale, že si lže. Opět se zachoval srabsky. Celý život to dělá. Netroufá si druhé oslovit jako první, zvlášť ženy ne. Takřka nikdo tuhle jeho slabost neznal. Protože když už k navázání kontaktu nějakým způsobem došlo, všichni hned viděli zábavného chlapíka. Co se v něm dělo jen pár chvil před tím, těžko by mu uvěřili. Takhle žil od své nejdávnější paměti. Ale pochybná výmluva se stále vracela. Jede do lázní, aby se tomu odučil. Právě to prožívá naposledy. Pak už si zařídí život podle svých skutečných tužeb. Autobus se ještě nerozjel, nějaký čas už pozoroval venku stojící pár. Teprve teď se na něj zaměřil. Na starého muže, objímajícího takřka jeho vrstevnici. Obraz jakoby stvořený zrovna pro něj. Až se
za pár týdnů vrátí z lázní, bude také takový, sliboval si. I důchodce na poslední chvíli nastoupil do autobusu. Ještě ve dveřích se důvěrně loučil se svou milenkou. A pak hned vyrazil k sedadlu s nejkrásnější dívkou ve voze. Ještě než se usadil, už si povídali. Donutil se nový pár dál nesledovat. Vedle nově vzpomenuté výmluvy si i přiznal, jak jim prostě závidí. Z cesty si moc nepamatoval, většinu času upadávat do krátkých spánků. Když dojeli do Bechyně, ulevilo se mu. Opakovaná probouzení ho vyčerpávala. Namáhavě vystoupil, s ním i většina ostatních. Najednou proti němu stál skoro už zapomenutý důchodce. V krátkém pohledu jakoby zahlédl výzvu. Jak měl ve zvyku, zamaskoval svou nerozhodnost umělým, ale věrohodným úsměvem. Starý muž přirozeně naznačil rukou a řekl: „K lázním je to tudy pane. Jestli chcete, ukážu vám cestu.“ Z blízka poznal, že muž je ještě starší, než si doposud myslel. Pod kabátem v obleku, jinak ale bez jakýchkoliv marnivostí. Zdravě prošedivělý, menší, s živýma očima. „Děkuju," odpověděl, „rád.“ A osvobozen od nutnosti prvního slova hned pokračoval: „Jak jste to poznal, že jdu zrovna tam?“ Muž se mírně usmíval: „Asi podle vašeho zavazadla. Tedy, typickým lázeňským hostem opravdu nejste. Ale možná právě proto.“ S chutí využil situace a dál se vyptával: „Vy jste tam taky pacient?“ – „Jsem. Tak pojďme. Ovšem s tím pacientem... Mně to přijde k smíchu, ale nedoporučuju vám používat tohle slovo k označování tamních dámy. To slovo... neslyšely by ho rády.“ – „Opravdu? Díky za radu. Zdá se, že vy jste, pane, lázeňskej host víc jak zkušený. Lázeňský host, je to tak lepší?“ Důchodce se zasmál, teď skoro nadšeně: „Je to tak lepší, určitě. A ano, já zkušeným lázeňským hostem opravdu jsem. Tady v Bechyni jsem poprvé, ale pojišťovna mi zaplatí lázně co dva roky. Nadšeně toho využívám. Snažím se ale jezdit vždycky někam jinam. To není zas tak obvyklé. Spíš naopak. Většinou se lidé v lázních domlouvají, aby se tam později znovu sešli. V co nejpůvodnějším složení. Chápu je, ale to není můj styl.“ Řekl: „Ale i tak mi budete platný víc jak dost. Už jenom v těch pár větách, které jste právě pověděl... Já jsem v lázních poprvé.“ Muž se usmívat vlastně pořád. Uvolněně a přirozeně. Snad nikomu by to nevěřil, jemu ale ano. Kráčeli k lázním, pán mluvil dál: „Ale obávám se, že vy se tu budete nudit. Většina z nás je tu výrazně starších. Snad sestřičky na procedúrách-“ Úmyslně ho přerušil: „Myslim že nebudu. Já dám na kvalitu.“ -Chtěl muže zaskočit, podařilo se mu to. Bylo poznat, jak zpozorněl. I jeho předchozí závist k tomu člověku zcela pominula. Vnitřně skoro až jásal nad svým nečekaným známým. V duchu si ho nazval osobním uvaděčem do společnosti. A dál se vyptával. Dozvěděl se, že důchodce je tu už dva týdny. A že byl přes víkend doprovodit do Prahy známou, s kterou se tu seznámil. Prý dovyřídit s ní i pár zbylých náležitostí. Známá a dovyřídit zbylé náležitosti, ty výrazy ho nadchly. Náhle cítil k muži přímo důvěru. A smysl otvírat se před ním co nejupřímněji. Narovinu přiznal: „Hmm, tak to vám závidim. Umíte si to zařídit.“ Muž pokračoval: „Však i vy, mladý muži, tu brzy budete řešit podobné věci. Jste mladý a pokud opravdu dáte na kvalitu, haha, bude o vás zájem.“ – „Děkuju za přání. Přijel jsem si odpomoct od bolestí zad. Ale užít si, to tady.“ – „Nu, pak jste tu správně, v lázních.“ – „Ještě jednou děkuju za přání.“ – „Rádo se stalo.“
– – – –
„Neměl by jste pro mě ještě nějakou speciální radu? Něco zásadního, něco extra pro mě? Abych uspěl, víte?“ „Ale vy si jistě budete vědět rady.“ „Já jsem v lázních poprvé.“ „Však to zvládnete.“
Nehodlal se v upřímnosti mírnit: „Já to nechci nějak hrotit, ale stejně... rád bych si od vás něco vyslechnul. Jste zkušený muž, já ne.“ – „Některé věci se přímo neříkají. Člověk si k nim musí dojít sám.“ – „Ale přece jenom. Vím, že vy by jste pro mě nějakou tu speciální radu měl.“ – „No-“ – „Ale promiňte, nechci vás k ničemu nutit. Jestli si teda myslíte-“ – „Co si myslíte, že si myslím?“ – „Nevim. A na kolik uznáváte trochu až nadlimitní upřímnosti, to taky nevim.“ Muž se zastavil a odložil zavazadlo. Vypadalo to, že jen proto, aby si odpočinul. Z kapsy vytáhl papírový kapesník a otřel si dlaň. S až dramaticky hranou trpělivostí čekal, až činnost dokončí. Nepochyboval, že muž si nechává čas na rozmyšlení. Odpovědi se dočkal až znovu za chůze. „S upřímností nikde moc nepochodíte, ale... Vidím, že vy si to v lázních hodláte doopravdy užívat. Já nejsem proti. A určitě nejsem ten, kdo by zcela odmítl... to s otevřeností občas nezapřehnat.“ – „Jé, to zní dobře. Slyším co říkáte. A asi budete pokračovat. Já bych chtěl.“ – „Jak chcete. Bude mi potěšením, jste zajímavý člověk. A ač se tyto způsoby z počátku málokdy používají, vaše výzva je zajímavá. Předpokládám u vás i jistou odolnost proti nepříjemnostem pravd. Je to tak?“ Slovem neodpověděl, hlavou zakývl ale mocně. Protože ale starý muž nepokračoval, udělal to sám: „Odolnost proti nepřijemnostem pravd, brilantní formulace. Myslim, že je asi součástí nás obou. Takže... vše jak má být.“ – „Výborně.“ – „A máte tedy pro mě nějakou tu radu? Pro nováčka v lázních?“ – „Dobrá tedy. Takže - máte sebou společenský oděv? Oblek?“ – „Nemám.“ – „Víte, v prostředích, kam jste se právě vydal, je povrchní, první dojem důležitější, než leckde jinde. Vaše dlouhé vlasy, rifle, kožená bunda, jistě. Je to váš životní styl, vyjádření určité nezávislosti. To je jistě chvályhodné, ale - sem se to opravdu nehodí. Tolik času zase mít nebudete, aby jste patřičné dámy zaujal svým duchovnem. Takto budete zásadně omezen úzkým rozsahem využitelných nabídek. Škoda. Mnohé z děvčat se s vámi vůbec nedají do řeči, protože v jejich očích budete za šupáka. Jistě by se dalo protiargumentovat, že o kontakty s určitými typy lidí, kteří takhle povrchně hodnotí, nemusíte mít zájem. Vy to ale dělat nebudete, protože víte, že by to nebylo správné. Víte, že za určitých okolností můžete potřebovat každého. A kdo to bude, nemůže předem ani tušit. Jste zajímavý člověk, svobodomyslný a skoro určitě i svobodný, viďte? Ale určité základy volnomyšlenkářstvím nenahradíte. Určitě jste čistá duše, ale... ta čistota musí být především jednoznačně vidět.“ To už stáli před hlavní lázeňské budovy. Tvořili tak jeden z hloučků povídajících si lidí, kteří si sem přišli zakouřit. „Pane,” musel se po další odmlce už vyjádřit, „je skvělý, že jsem se nespletl. Vy s otevřeností opravdu nemáte problém. Děkuju, že jste ochoten se se mnou takhle bavit. Já nic zastírat nebudu. Mám na to... snad až takovou úchylku. Ale před váma... to by to ani nešlo. Proč jsem takovým jakým jsem, jste právě vyjádřil víc jak přesně. Navíc nejsem poslední dobou ani příliš při penězích. A vůbec, určitý investice jsem vždy považoval za přednější než-” Čilý stařec se ho
trochu prudčeji přerušil: „Ale no tak! Nějaký ten vhodnější oděv do lázní jste si vypůjčit mohl. A nebylo by ani nutné, aby jste se v něm tady moc producíroval. Snad jen párkrát, v začátku. Vždyť víte.” – „Máte pravdu. Mělo mi to dojít, měl jsem se někym neporadil. Třeba to ještě doženu.“ – „Třeba. Ale na patřičné nabuzení prvního dojmu to už stačit nebude. Až teď vejdeme dovnitř... Ale ne. Už teď o vás vědí, vidí vás. Jen se nenápadně rozhlédněte.” – „Asi máte pravdu. Tak snad příště. V dalších lázních.” Starý muž povytáhl obočí a pochvalně zakýval hlavou: „Výborně mladý muži. Vy opravdu jste schopen přijmout i takovéto nelichotivé hodnocení. Ani od takřka neznámého člověka se vás to nedotklo.” Bez problémů přiznal: „Ale jistěže dotklo, a jak. Nedokážu ani popsat to sevření žaludky, když jste řekl tamto slovo. Jenže i když na něco jsem teda ještě mladej, a blbej, jiný věci mi docházej. Třeba to, že ono zabolení břicha beru vážně. Důvod proč vzniklo beru vážně. Tělo mi řeklo, příroda sama - tady je něco špatně. Je to pravda a ty víš. Protože jinak by mi to s vnitřnostma nezacukalo. Změň se a co nejdřív, tohle mi vlastní tělo řeklo. Vždyť přeci tohle je smysl bolesti, no ne?” Důchodce zakýval, řekl ale obezřetně: „Výborně. Teď ale oba přibrzděme, prosím. To co říkáte... Ne, úplně jinak na to. Počkejte. Oběd už stejně nestihneme, pojďme si raději ještě na chvilku sednout támhle do té kavárničky. Vidíte, přijímací kancelář pak budete mít hned naproti. Věnujte mi prosím ještě kousek času.” Brzy seděli za stolkem, do mluvení se zatím nepouštěl ani jeden. Pokračování rozhovoru se rozbíhalo pomalu. Jako první začal mluvit energický důchodce: „Víte, ne každý je schopen to zahryznutí se mu krysy do břicha, jak já té bolesti říkám, přijmout jako vy. Nebo já. Samozřejmě, nejsme jediní na světě. Ale ve většině případů s podobným postupem člověk moc neuspěje. Ba přímo naopak. Lidi od sebe odradí.“ – „Jakože by k sobě lidé neměli bejt zas tak upřimný? To si nemyslim.“ – „Toho jsem se právě bál.“ – „Je mi líto, ale s timhle asi moc nenadělám. Prostě si to nemyslim, hodně si to nemyslim. Já. Jsem už takovej. Lidi by k sobě měli bejt co nejupřimější. To si myslím. Doba jim to sice neumožňuje, společenské zvyky a tak, ale já to považuju za jeden z hlavních důvodů, proč se dneska množej nedorozumění mezi lidma. Všem válkám neni konec a nikdy nebude, ale právě z tohodle důvodu. Lidi si neřikaj pravdu.“ Stařík se poprvé nezakrytě zamračil: „Ale tak to přeci nejde. Řekněte mi, a upřimně, jaké s tím máte zkušenosti? Vy, osobně.” – „Haha, prachšpatný, samozřejmě. Ale já se tak dneska chovám a budu v tom pokračovat. A třeba proto, že někdo s tim prostě začít musí. Ale předevšim, pane, na tom přeci neni nic špatnýho, že každej máme jinej názor. No jak by ten svět vypadal, kdyby si všichni mysleli a dělali to samý?” – „Jistě, testu zobecnění odolá jedině různorodost. Ale o tom řeč nebyla.” – „Nebyla. Tak znovu. V čem vidíte problém?” – „No, problémem bych to přímo nenazval. Ale je pravda... Že když jsem se před chvilkou nechal vyprovokovat k přímočařejšímu vyjadřování, nebyl jsem schopen předpovědět, jak to bude pokračovat. A teď si nejsem jist, jestli jsem vás nepodpořil spíš v tom, co by si zasloužilo potlačit.” – „Cítíte se viníkem?” – „Mladý muži? No tedy.” Důchodce kroutil hlavou, dokonce lehce rozpažil. Pak teprve položil ruce zpátky na stůl: „Jsem z vás nadšený a zároveň ale i trochu zaskočený. Jmenuji se Jiří Hromádka.” – „Petr Gozel. A děkuju vám za to oslovení u autobusu. Mívám s prvním navázáním kontaktu trochu problémy.”
– – –
– – –
„Ano, i tohle, ach, všechno co říkáte... nějak mi do sebe zapadá. A zároveň přiznávám, že sice zapadá, ale ničemu dalšímu nerozumím.“ „Tak třeba později.“ „Možná. A… Ne, viníkem se necítím. Vím, že můj vliv nesahá zas tak daleko. Abych třeba jednou chybou ublížil nevratně. Ale dovolte mi alespoň navrhnout vám jiný druh přístupu k ostatním lidem. Jiný, než vámi prosazovanou, přímou otevřenost. Chcete si to poslechnout?” „Prosím vás o to. Víte, já si rád povídám, ale většinou nemám s kym. Tedy ne že bych neměl, ale nemám... asi mi rozumíte.” „Asi ano. A nedivím se. Nejste diskutér k odpočinku.“ „Tak jen do mě, tak se mi to líbí. Takže nakonec se dočkám nejen rady jedný. Super. A skoro určitě se mi budou hodit na balení lázeňskejch… dam.“
Pan Hromádka se pohodlněji usadil, uchopil šálek kávy oběma dlaněma. Krátce se ještě zamyslel, pak říkal: „Mladý muži, především ženám nemůžete říkat pravdu vždy. To přece musíte vědět. A pravda a upřímnost mají spolu tolik společného. Děvčata je většinou nechtějí slyšet, zvlášť o sobě samých. Ony vám je také říkat nebudou. Mluvím teď o způsobech komunikace mezi příslušníky opačného pohlavími, ale týká se to i obecnějšího záběru dorozumívání. Kdo ví, možná toho nejširšího. Ale teď k naším dámám. Já neříkám, že jim máte lhát. Nikomu nesmíme ubližovat. Ale s pravdou, s čistou pravdou, s tou u nich neuspějeme. A pro docílení našich primárních potřeb už vůbec ne. Chcete se o to připravit? Chcete je o to připravit? Tedy naprosto vážně. Pro navázání prvních kontaktu je pravda přímo nežádoucí. Nejnefunkčnější. Prostě chcete li, aby o vás žena začla vůbec uvažovat, přesvědčte ji, že je tou nejkrásnější na světě. Vy víte, že to tak není, ona to přinejmenším v podvědomí ví také. Takže proč jí v té nepravdě chvilku neubezpečovat? Sama to chce, tak co?! Tady bych vlastně měl přestat mluvit. V tom je všechno. Všechna moje další slova k tomuto tématu budou už jen... něco jako výňatky z prováděcí příručky.” Lekl se, že by pan Hromádka opravdu mluvit přestal, proto ho ihned vyzýval: „Pokračuje ale prosím. Možná nakonec přeci jen trochu ustoupím od té své mladické zastydlosti. Nevim, ale přinejmenším... Pokračujte prosím.” Starý muž jakoby se zasnil a mluvil s pohledem zaostřeným jinam: „Vypravujte jí pohádku. Vypravujte jí pohádku, kde ona bude princeznou. Popisujte přitom svůj ideál. A třeba i na chvilku uvěřte, že jím opravdu je. A tohle se vám obzvlášť nebude líbit - třeba se i opatrně, na chvilku, obelhávejte sám. Vždyť začátek nového vztahu, který, kdo ví, nemusí přeci skončit jen jednou promilovanou nocí, je jako začátek nového lidského života. A dětem se musí nejdřív vyprávět pohádky. O světě, kde kladní hrdinové budou žít šťastně až dosmrti. Musí se tak proto, aby se o to nikdy nepřestaly snažit. Takže sem pravda prostě nepatří. Zkusím ještě varování, pak už to bude jen na vás. Když budete pravdivý za všech okolností, zvlášť s děvčaty, budete osobně neúspěšný. A nejenom to. Jedna půlka lidí vás bude zneužívat, ubližovat vám, druhé zase budete ubližovat vy. To co navrhujete není dobré. Být vždy upřimný nelze. Jestli to budete zkušet v lázních, ověříte si to vrchovatě. Nedělejte to. Řeč pana Hromádky se zrychlovala. Dokonce si teď udával i tempo poklepáváním do stolu: „Nekterý věci nejde otáčet, třeba čas. Chci říct, že na všechno se musí postupně. Nejprve tedy viďme ideály, možnost plnění našich tužeb a až potom... Potom se už život postará stejně sám. Popíšu vám jiný způsob. Efektivnější a jistě správnější. Takže věřím li, že je správné na druhého působit, ano, na někoho třeba méně zkušeného nebo mladšího, vždy mu nejdřív ukážu nějakou jeho dobrou vlastnost. A pochválím mu ji. Nikdo nemá jen vlastnosti špatné, takže ono se vždycky něco najde. Chápete? Zachovám se tak proto, aby mě dotyčný začal vůbec poslouchat. Tohle je jediný správný postup. A vlastně i nejsnazší. Teprve poté pokračuju dál. Mám totiž už od čeho. Právě jsem ji, teď myslím konkrétní dámu, přesvědčil, že jsem všímavý. Pozorný a především chytrý člověk. No co jiného by si mohla myslet poté, když jsem ji pochválil. Je to tak? Takže pochválím a zdánlivě se
k tomu chvíli přestanu vracet. Dám jí čas, aby si to užila. A přestanu si ji třeba i chvilku všímat. Ovšem buďte si jist, ona si teď bude všímat mě. Možná hodně nenápadně, ale bude. Teprve kdyby se k následnému kroku nedovedla sama přimět, pomohu jí. Ale nejspíš sama si řekne o pokračování. Bude přece toužit po další pochvale, je to tak? Po další důkazu své mimořádnosti. Řekne si o něj, možná znovu způsobem nejnenápadnějším, ale řekne. A tak ji znovu potěším, uspokojím její potřebu. Nepochybně i vy by jste to udělal, a rád. Tentokrát ale za další pochvalou řeknete jedno maličkaté ale. Už asi tušíte. V poměru k té velké pochvale to přijme snadno. Možná si ho ani nevšimne. Má cenu, abych to dál popisovat? Principu jste už jistě porozuměl. Při příští pochvale přidáme ale o kousíček větší. Zatím žádná holá pravda, nicméně – už se k ní blížíte. S pravdou obzvlášť musíme zacházet co obezřetně. Kam až lze podobným způsobem dojít je různé. Kde bude končit její ochota dívat se realitě do očí? Jak dlouho se nám vyplatí snažit se? Možná uděláme chybu a sami něco pokazíme, ale to se uvidí až pak. Tohle nechme osudu. Ale nenabíhejme si neúspěchu nefunkčními postupy.“ Za okny kavárny začalo sněžit. Byl pozdní únor, ještě hodně dnů i od začátku kalendářního jara. Zeptal se: „Podle vás je tedy příliš upřimnej postup hloupej?“ – „Tak.“ – „Ovšem, při vším úctě pane, že by vás za tenhle postup leckdo považoval za účelovýho vypočítavce, jste si toho vědom?“ – „Jistě. Ale naproti vašemu způsobu má ten můj jednu velkou výhodu. Funguje. A především, co jsem vám teď říkal, jsem říkal jenom vám. Málokomu bych to zopakoval a veřejně skoro určitě ne. Jenže já teď mluvím jen s vámi. S mladým nadějným mužem, co ale už nějak příliš dlouho setrvává ve stavu rebélie. Tak podivné rebélie, že by ještě ani můj otec nevěřil, že by si to kdokoliv mohl dovolit. Ale rozmohlo se to poslední dobou, a vy v tom jedete hodně. Snad to přejde, alespoň vás. Přeju vám to. A vy víte, že jsem vás neponoukal k vypočítavosti a lhaní. Přímo naopak. K větší ohleduplnosti. Chtěl jsem... pro sebe jsem teď musel vyvážit, nevím, možná ta svá první slova cestou od autobusu. Tak. Jestli jsem udělal chybu, udělal jsem i všechno pro to, abych její následky co nevíc zmírnil. Toť vše.“ -Nahlásil se v lázeňské kanceláři a ubytoval. Stihl ještě zdravotní prohlídku a pak už se zamkl na pokoji. Vybalil věci, pak se soustředil na nové prostředí. Představoval si, kolik se toho muselo v takovém lázeňském pokoji za desítky let udát. Byl ale přesvědčen, že co zde předvede on, bude svým způsobem vrchol. Střídaly se mu nálady, z nadšení přecházel do dalších polospánků. Sedl si ke stolu a vzdychl. Posunul ke straně dva připravené sešity. Zkontroloval, jestli se neotupil některý z hrotů pečlivě ořezaných tužek. Dál se ale už před sebou přetvařovat nedovedl. Vstal, z bundy vyndal plechovou krabičku a ubalil jointa. Chtěl si ho uchovat na později, takhle na něj ale nebude muset myslet, omlouval si. Venku dál sněžilo, jistota zabydleného prostoru ho táhla ven. Když si opět vzpomněl na most, bylo rozhodnuto. Ujasnil si situaci na mapě a vyrazil k němu. Nejdřív sestoupil lesem do údolí Lužnice, pak se brouzdal opuštěnou cestou podél řeky. Za nejbližší dlouhou zatáčkou ho poprvé zahlédl. Most. Nádherná stavba se klenula vysoko nad jeho hlavou. Byla ještě monumentálnější než čekal. To byl ten správný okamžik. Zastavil se, poslouchal padající vločky. Zhluboka dýchal. Teprve pak jointa odpálil. Studený vzduch začal hladit, barvy se vyjasnily. Sníh voněl. Nechal svou představivost dělat si co chce. Pomalu se zase rozešel. Po chvíli si uvědomil, že v duchu pokračuje v rozhovoru s Hromádkou. Vše mu vysvětloval a cítil se šťastný. I proti argumentaci zkušeného člověka znovu dál vítězil. Realita nádherného údolí se pevně spojila s představami. Vše ho převyšovalo a zároveň bylo v jeho područí.
Povídání s Hromádkou pokračovalo. Dál zdůvodňoval, proč je upřímnost mezi lidmi nutná. Jak by pak k sobě lidé nacházeli rychleji cestu. Nemuseli se nutit do roztodivných her, dřívěji se dotýkali. Když se ho sněný kolega zeptal, proč tedy on sám k němu upřimný není, přímo se nahlas zasmál. Víte pane, usmíval se nad tou představou a poplácal fiktivního muže po zádech, sám za sebe by vám rád řekl všechno. Ale jsem vázán tajemstvím s druhým člověkem. Ale takhle vám ten příběh vyprávět můžu. Začalo to všechno hodně dávno. Navezl jsem se tenkrát do šíleného vztahu. Vlastně všechna má soužítí s ženami byla taková, ale tenkrát to byl extrém. Děvče mlaďoučké a drobné, především ale sebejisté a drsné. Ke své kráse navíc vlastnilo i vůni, která muže srážela do kolen. Zbavovala je schopnosti rozumného uvažování a - mě možná nejvíc. Byl jsem s ní necelý půlrok, ale dodnes mi to připadá jako doba několika životů. Vše bylo ďábelsky intenzivní a většinou bolestivé. Ale nešlo se odtrhnout, její feromony byly neusmlouvatelné. Zneužívala mě ve všem, jakýchkoliv obran jsem ale nebyl schopen. Všudypřítomná bezmoc. Dodnes vlastně nechápu, jak jsem to mohl přežít. Až když jsem ji přistihl s jiným, dokázal jsem odejít. Vlastně utéct, odplazit se. Pak měsíce odvykání, stovky prořvaných hodin z rozleptávaných citů. Nespočet bezesných nocí a promarněných dnů. Začalo se mi ulevovat až po opravdu dlouhé době, dál jsem ji ale potkával v Praze s až nepřirozenou častostí. Ani odpovědí na pozdrav se od mě nedočkala. Až jednou. Zase jsem se s ní srazil, tenkrát ale ve vrcholně nevhodném okamžiku. Byl jsem rozhozený i z jiných důvodů a tohle setkání mě dorazilo. Tenkrát jsem na pozdrav nejen odpověděl, ale vzal si ji jak za starých časů k sobě domů. Podivně jsem si s ní pohrál a - hned zase posílal pryč. I pro ni to byla síla. Ale byl jsem to já, kdo z toho vzápětí zešílel doopravdy. Tak to bylo, pane Hromádko. Ptáte se, co to má společného s mojí přítomností zde. Hodně pane, všechno. Víte, ještě během mých pokusů o soužití s tou kráskou, seznámila mě se svojí matkou. Slečna se jmenovala Petra, já jí dodnes říkám Petra druhá. Maminka byla Marcela. A dceruška mě tenkrát, mimo jiné, mučívala i svými představami. V kterých se prý já, s její mámou, miluji. K dovršení všeho také přiznávala, že si o mně často povídají. To poslední dramatické setkání s Petrou druhou obsahovalo i připomenutí těchto skutečností. Poté, co jsem ji nadšeně vylízal ale odmítl políbit, vyhrožoval jsem také, že s její mámou opravdu jednou souložit budu. Plnohodnotně se milovat, včetně líbání. Jako bych vás slyšel, moudrý muži. Řekl jste pomsta. Tak tedy ať! Pomsta. Sebedokazování, já to nepopírám. Ale není to jen o tom. Vysvětlit vám všechny souvislosti, trvalo by desítky hodin. Pro teď to ale stačí a proto vám nemůžu říct úplně všechno. Nejde jen o mě, jde o mě a - o Marcelu. Je tu nedaleko nás, jak už asi tušíte. Takhle to je pane. Za dobu samomluv prošel údolím až hodně daleko. Pak se otočil a tou samou cestou se vracel k mostu. Když byl pod ním, rozhodl se vystoupat nahoru. Vybral si jeden ze svahů a zdolával jej necestou. Hulení dál hezky šlapalo a představoval si, že vystupuje z hlubin na světlo. A přináší zvěst, která bude těšit nejen jeho, ale především pomůže spoustě dalších lidí. Teprve na mostě se pořádně vrátil reality. Vítr studil, měl promočené boty. Vrátil se do penzionu a dvě hodiny do večeře prospal. Poté se se cítil odpočatý, ale nervozita rostla. Blížil se důležitý okamžik, první večeře ve společnosti. Zase prožíval svou sebenedůvěra. Věděl ale, jak ji pak dovede zlomit v klíčových okamžicích. Byl nejvyšší čas, vyrazil. O budovu dál vstoupil do rozlehlé místnosti. Všude jídelními stoly pro čtyři osoby. Narovnal se v zádech, tvářil co nejsebejistěji. Procházel rozlehlou jídelnou k usměvavé paní, která zde očividně organizovala provoz. Byla to dlouhá cesta. Šel pomalu, rozhlížel se. Zhruba v půli cesty jím projelo prudké vzrušení. Nedal nic najevo a dokončil cestu. Pak oslovil zaměstnankyni lázní. Ta ho přivítala a naučeně seznamovala s chodem výdeje stravy. Vypsala mu lístek se jménem a odvedla ho k jednomu ze stolů. Nikdo u něj neseděl. Lístek vsunula do plastového stojánku, znovu se na něj dosti
naučeně usmála a řekla: „Dneska budete jíst sám. Ale nebojte, zítra přijedou další hosté, tak tu sám dlouho nezůstanete.” Tělem mu projelo vzrušení nad šancí. Neodpověděl očekávaným poděkováním a zeptal se: „A nevadilo by, kdybych si vybral jiné místo sám?” Usměvavou paní to trochu zaskočilo, ne ale tolik, aby neodpověděla: Jistě, jak chcete. Chtěl by jste snad-” Už ji nenechal domluvit: „Děkuju, neni třeba. Teď už si bude vědět rady sám. Děkuju.” Pak se rozešel ke stolu, kde jej při příchodu zastihlo největší vzrušení. Seděly u něj dvě ženy. Povídaly si, když se ale u nich obřadně zastavil, ztichly. Zvučně pronesl: “Dobrý večer. Je u vás prosím volno? Rád bych si přisedl.” Silnější mladší z dam se spokojeně zatvářila: „Ale, jistě, vezměte místo.” Nespěchal, všechno dělal hodně pomalu. Posadil se, zhluboka vydechl a představil se. „Já sem Jana Koutecká,” odpověděla mladší z žen. Na vyslechnutí druhého jména si pár vteřin s chutí počkal. Překrásné, zralé ženě s takřka dokonalou postavou přitom šlehaly blesky z očí. Přestože její jméno znal, musela jej teď sama vyslovit: „Richterová.” Byl pánem situace. I v duchu vám budu navždy vykat, paní Marcelo. A sliboval si, že teď už naposledy mluví jen sám se sebou. II – – –
„Je to exot.“ „No Marcelo. Jak šel prvně okolo, tak si ho chválila. To jsi brzy přísná.“ „Nemám takovýhle nafoukance ráda. A navíc, myslim si, že to jen hraje. Že zas tak sebejistej neni.“
Janu Kouteckou Marcelina slova vůbec nepřekvapila. Byla zvyklá na její změny nálad a popudlivost. Vešly do penzionu, hned jim vyběhla vstříc Alice Konopíková. Ta, protože v dosahu nebyl nikdo jiný, nezvládla zkrotit svou divokost a už na dálku pubertálně zakřičela: „No holky! Jak jste to dokázaly!? Prej si k vám sednul nějakej novej mlaďas.“ Zažertovala: „To víš, magická síla osobností. Jednou tě to s Marcelou naučíme, viď? A vůbec – jak to víš?" – „No hned mi to volaly holky ze šestky. Tak jak to bylo?“ – „Ne že si sám přisednul. Beze slov jsme ho k tomu vyzvaly. On jen poslechl.“ Marcela přidala: „Je to tak. Klidně tě s nim potom seznámíme. Přestože my se žádný konkurence nebojíme." Alice se zamračila: „Hmm. Když s nim teď budete třikrát denně u jídla, tak to máte hned snazší. Ale nemyslete si, nic nevzdávám. Tenhle jubilejní ročník stejnak vyhraju. Uvidíte.“ Marcela se pohrdlivě ušklíbla: „Jen si ho nech, já taky nemusim mít všechno. Stejně se mi nelíbí. Vim, že bych na něj měla a to mi stačí.“ Oddělila se od nich a odešla na pokoj. Její spolubydlící se z večeře ještě nevrátila a tak zatím nemusela pouštět televizi. Sedla si do křesla, zavřela oči a odpočívala. Lázeňských pobyt ji zmáhal. Dokonce víc, než obvyklé pracovní dny. Snad že měla příliš volného času k přemýšlení. Nedávno ji napadlo, že by život snášela snadněji bez těchto lázeňských vybočení. Byla už zvyklá na pravidelně ubíhající dny. Postarat se o děti, o domácnost, každodenní zaměstnání. Život jako každý jiný. Co by měla chtít jiného? Manžela měla spolehlivého, potomky zdravé. Večer usínala utahaná a bez smutků. V lázních ne. Příště už sem nepojede, slibovala si. Z chodby k ní dolehl Alicin smích. Asi tam ještě s Marcelou stát a rozebírají, co se přes den stalo. Jedna se na druhou usmívá, ledascos si pochválí, ale až budou od sebe, navzájem se budou jen pomlouvat. A předhánět, do které se zakouká víc místních chlapů. Věkem byla někde napůl mezi nimi, ale v každoročních tajných soutěží o nejchutnější úlovek se neumístňovala. Prostě to neuměla. Zato Marcela. Ač o sedm let starší, přesto dokázala uhranout takřka jakéhokoliv muže. Alice zase
využívala svého na zdejší poměry nízkého věku. A také bezostyšného, až trapně zjevného nadbíhání komukoliv. Co mohla nabídnout ona? Nic. Jen neprojevovat smutek a nikomu nic nevyčítat. Přitom, když se nad tím zamyslela, byla to především ona, kdo svým dvěma družkám chlapy dohazoval, navazovala první kontakty. Dneska taky. S tím novým chlapem si při večeři povídala skoro jen ona. Ale až z něj dostane všechny důležité informace, přijdou tyhle dvě a náležitě jich využijí. Ona se pak na tu stále se opakující komedii bude dívat z pozice odstrčence. Přitom tenhle velmi mladě vypadající muž by se jí líbil. Nebyl sice typicky hezký, ale rozhodně nápaditý a vtipný. To měla ráda. Byl také otevřený a přímý, chvílemi až hodně divoce. Trochu z něm přemíru namyšlenosti také cítila, ale nepřeháněl to zase tolik. Někdo zaklepal, než stačila vůbec říct dále, byly už Alice s Marcelou uvnitř. „Hele, jak to bylo přesně," ptala se Alice. „Prej se vás ten člověk ptal, jestli nemáte ňákej hever? Neni on nějakej divnej?“ Zatvářila se otráveně. Správně tušila, že Marcela převyprávěla jeho slova schválně zjednodušeně: „Ne to neřikal. Řikal, že neumí v klídku oslovovat druhý lidi. A že prý když chodil do tanečních, nedokázal se žádný nový slečny normálně zeptat na jméno nebo školu. Vždycky z něj prý vypadlo něco divokýho, schválně jinýho. Jednou se prý zeptal, jestli partnerka neztratila venku hever. Že tam jeden viděl. Ale to myslel jako příklad a schválně nás bavil. To je něco jinýho.“ Marcela mávla rukou: „Vnucoval se a nic lepšího ho nenapadalo.“ Rozhodla se ho trochu bránit: „Mně to přišlo právě naopak. Že mu jen jako přijde blbý řikat to samý co všichni ostatní.“ Alice zakroutila hlavou: „Takže se radši zeptá, jestli jsem neztratila hever? Máš pravdu Marcelo, je divnej. To je přece uplně normální zeptat se na jméno, ne? Prej hever.“ Ještě jednou se ho pokusila ospravedlnit: „To vyprávěl o své minulosti. S náma mluvil normálně a na nic podobnýho nezkoušel. Takže nevim, co plašíte.“ Holky odešly až když se vrátila její spolubydlící. Zbytek večera strávila před televizí ve stavu dobrovolně navozené otupělosti. Druhý den ráno se navykle probudila v půl šesté. Měla by se zaradovat, že nemusí vstávat, místo toho ale odháněla dotěrné myšlenky. Tak takhle je to s ní. Sama v lázních a – nudí se. A přitom právě tady by se člověk měl bavit nejvíc. Jako mladá holka si život v lázních častokrát představovala. Vysnívala si ho podle příběhů ze starých z filmů. Teď ale zažívala jen nudu a opakování. Zatímco večer se jí dařilo smutky zahánět, ráno to bylo mnohem těžší. Vždyť přeci v mládí neměla zase tak neuskutečnitelné tužby. Od každé z nich si kousek splnila, bohužel vždy ten menší. Chtěla být doktorkou přírodních věd, ve čtrnácti šla nejdřív na střední veterinární. Byla tehdy naivní, nejdříve chtěla zachraňovat nemocná zvířátka. Dařilo se jí, na vysokou školu se těšila. Pak se zamilovala do kluka, on do ní. Neuměli to ani jeden, za dva měsíce byla těhotná. Na vysokou později už ani nepomyslela, práce veterinární sestry jí asi byla souzena. Žila se spolehlivým mužem, od kterého ale očekávat jakékoliv zpestření bylo nereálné. Přitom, co by za něj jiná dala. Chtěla mít tři děti, z toho alespoň jednoho kluka. Teď má dvě dcery, ale někdo třeba nic. Zdůvodňovala si všemožné, jen aby smutek odehnala. Na snídani přišla první, mladý muž hned vzápětí. Nejdříve zaváhal, pak ale rozhodně usedl na jiné místo než předchozího včera. Kolmo proti ní. „Proč ta změna?“ položila otázku bez hlubšího zájmu. „No, přeci proto, abych vám viděl do očí,“ odpověděl s úsměvem. „Opravdu?“ nedala se. „A proč mi potřebujete vidět do očí?“ – „Nejsem si jistý, ehm, jestli by jste se za příliš upřimnou odpověď nehněvala.“ – „Určitě nehněvala.“ – „Potřebuji vám vidět do očí, protože... Však víte. Tak copak bude asi dneska k snídani?“ Odbočil sice slovy, nezměnil ale přitom vůbec směr pohledu. Byl opravdu zvláštní. Ještě víc, než jí přišlo včera večer. „Stejně by mě to zajímalo,“ nehodlala se vzdát. „Nechtěl by jsi, promiňte, nechtěl by jste mi to přece říct?“ – „No teď už to neodvolávejte.“ – „Co?“
– – –
„No dámy přece nabízejí tykání první.“ „Tak jo. Já jsem Jana.“ „Já vim. Petr.“
Vstali, podali si ruce a políbili. Bylo brzké ráno, jídelna poloprázdná, nikdo si jich přitom nevšiml. Škoda, zamrzelo ji. „Tak párečky, hmm, to já rád,“ pokračoval Petr, jakoby si na nic z předchozího nepamatoval. Jenže to už si byla jistá. Provokuje. „Ne,“ řekla klidně, ale důrazně. Rozhodla se mu v ničem neustupovat. „Proč mi musíš vidět do očí?“ – „Ale no tak, Jano. Vždyť to přeci víš a... Ne, to se prostě takhle nahlas neřiká. Je to tak a to stačí.“ – „Hmm, to je to tak složitý? Nebo tajný?“ – „Právě že ne, je to to uplně... Tak jestli chceš, pošeptám ti to. Ale následky si poneseš sama. Souhlas?“ – „Proč ne.“ Nevstali sice, ale odstrčili z prostředku stolu vázičku. Naklonili se k sobě a Petr s upřeným pohledem zašeptal: „Protože si moc hezká.“ Pak směr pohledu změnil a zíral ji naprosto bezostyšně na velká prsa. „Aha,“ vzdychla jen. „Tak to vidíš, já tě varoval.“ – „Petře Petře, ty si nehorázně oseklej.” – „Nejsem. Jsem osekanej. To je k oseklosti nadřazenej stupeň.“ – „A ješitnej koukám taky. No, nuda s tebou nebude. Ale takovýhle kousky radši nezkoušej na Marcelu. Teda tady paní Richterovou. Já se bavim, ale ona... tak bacha.“ – „A v čem je rozdíl?“ – „No, řekněme, že já mám nadhled. Že poznám, když je to jen takový... Chápeš?“ – „Jasně. Ale s nějakym odrazovánim u mě pozor. Jak mi řekneš, že bych něco neměl, zrovna mě to začne zajímat.“ Zasmála se a řekla: „No jo, chlap.“ Ale spíš jen proto, aby ukázala, že ji nerozhodil. Pak pokračovala: „Hele, takhle jako ty přece funguje lázeňský švihák, ne?“ – „Švihák nebo šupák?“ – „Proč šupák?“ – „Ale to nic, to mě jen tak napadlo. Ale s tim švihákem... možná v něčem jo. Švihák je ale kultivovanější než já. A vůbec, švihák musí mít ještě hodně a hodně dalších předností. Který mně, bohužel, chyběj. Uměřenost třeba. Vždyť jsme o tom už včera mluvili. V tomhle jsem totálně vedle. Všaks to právě taky zažila. Zrovna včera jsem o tom bavili i s jednim pánem. Až ho někde uvidim, tak ti ho ukážu. Povídali jsme se o tom, jestli mluvení vždycky na rovinu je správný nebo neni.“ – „A ty si asi řikal že jo a on že ne.“ – „Tak. Teda, já zase takovej blázen nejsem, abych si myslel, že to platí za všech okolností. Ale tvrdil jsem, že by nám všem prospělo.“ – „Hmm, tak jo. Já bych se taky, v tomhle případě, postavila na tvojí stranu.“ Petr se moc hezky usmál: „Viď. Hele, už ho vidim. Dívej, ten v tom sáčku a žlutý košili. Vidíš? Frajer, co?“ – „Frajer? Tak to já řikám frajer někomu jinýmu.“ – „Ale no jó, uznávám, že to slovo pro něj... Jenže, i když jsme se na tý upřimnosti nedohodli, stejně je mi strašně sympatickej. Na rovinu řikám, že se v něm vidim. Teda, rád bych se v něm viděl. Chtěl bych mít takovou tu jeho samozřejmost. Zdravost při komunikaci. Já jsem buď takovej nebo onakej ale on... vyváženej? Nevim jak to jinak říct.“ – „Ale tady v lázních moc oblíbený neni.“ – „Jak to? A nebo jinak. Jak se to pozná, že neni? Jak se to měří, taková ne-oblíbenost?“
– – – –
„Ale to se neměří. Je takovej, no já vlastně taky nevim jakej. Vybírá si. S náma třeba na kytary nechodí.“ „Ale Jano, to je přece správný, ne? Neni normální přece, aby nám byli sympatický všichni. Bavit se s každym a bez rozlišování-“ „No dobře, ale v lázních-“ „On třeba některý lidi nezdraví?“
Zasmála se, i když moc nevěděla čemu: „Ale jó, zdraví. Slušnej je jako každej. Možná až moc. Ale... To se blbě popisuje.“ – „No jen to zkus. A nebo počkej, ať na tebe netlačim. Kdykoliv tě k němu něco napadne, řekneš mi to, jo? Budeme si povídat o místních lidech.“ – „Tady se stejnak nic jiného nedělá.“ – „Haha. No, to je asi stoprocentní pravda. Jseš nápaditá, rád jsem tě poznal.“ Když jim přinesli snídani, rozhovor se trochu zpomalil. Pozorovala ho při jídle, dokázal si užívat. Domov a ženu tedy asi opravdu nemá, jak včera přiznal. A u maminky také nebydlí. Přestože jedl pomalu, brzy byl s dvěma nožičkama párků hotov. Očividně mu nestačily. „Nešlo by si přidat?“ zeptal se. „Asi jo,“ odpověděla, „ale takhle to bude rychlejší.“ Otočila se do uličky, a když okolo procházela servírka, oslovila ji: „Miluško, prosím vás, přineste dneska Marcele párky taky. Víte že je nejí, ale tady mladej pán si je rád vezme.“ Servírka požadavek odkývala a cupitala dál. „Jéje,“ zatvářil se Petr překvapeně. „Ale aby to paní Richterový nevadilo. Já myslel, že když si řikala-“ – „Tohle je něco jinýho. Marcela by párek nikdy do pusy nevzala. Považuje takový věci za vrcholnej póvl. Prý kdo ví, co tam do toho dávaj.“ – „Ale... Ale nic. Stejnak by to bylo na tobě, že jo?“ – „Jo.“ Druhou várku uzenin už snědl rychleji. Dokonce si všimla, jak co chvíli kontroluje, zda Marcela právě nepřichází. Mluvit ale zcela nepřestal. Napadlo ji, jestli se do toho trochu nenutí. „To jsi vždycky takhle výřečnej?“ zeptala se. – „Nejsem. To ti jen tak připadá. A předvádim se, no.“ – „Tak to jo. V některejch věcech jsou chlapi strašně průhledný.“ – „Tak nějak.“ Když se chystali k odchodu, přibyla ke stolu i Marcela. Při obsluhování řekla Milušce: „Ty párky mi jako vždycky dávat nemusíte.“ Servírka se zarazila: „On už si je stejně vzal tady pán. Paní Jana říkala-“ Marcela to rázně utnula: „To je v pořádku,“ Petr tlumeně poděkoval. „Prosim,“ odpověděla Marcela co nejkyseleji mohla. Teprve potom se mladý muž rozloučil a odešel. „Nech to příště na mně, co tomuhle člověku dám nebo ne, jo?“ vyjela pak na ní kamarádka. „Dobře,“ odpověděla klidně a dokonce s jakýmsi uspokojením. -Dny lázeňského pobytu teď plynuly jinak. Příchod Petra ji nadchl. Trochu se musela až hlídat, aby to nepoznal. Ohledně jeho zvláštnosti ale musela dát holkám za pravdu. Mluvil hodně a názory na cokoliv měl vždy vyhrocené. Všimla si ale, že se rozhovoří jen tehdy, má li posluchače sám pro sebe. Kdykoliv se sešlo víc lidí, brzy odcházel. Snažil se být k druhým shovívavý, brzy ale vypozorovala, že krom názorové zvláštnosti je především velmi kritický. Vlastně mu moc nerozuměla, ale nevadilo jí to. Stačilo vědomí, že si povídá nejčastěji s ní. Samozřejmě ho pozvala na jejich večerní zábavy při kytarách. Nejdřív se vymlouval, že musí do táborském bazénu. A neví, kdy se vrátí. Vysvětlila mu, že může přijít kdykoliv, protože se častokrát
rozcházejí až po půlnoci. Stejně se ale neukázal. Zvala ho ale dál, takže jednou přeci jen přišel. Byl pak na něj nečekaně žalostný pohled. Chápala, že se mu asi nelíbí jejich trampské písničky, tvářil se ale hodně ztrápeně. A brzy bez rozloučení zmizel. Společenským být uměl, někdy se mu ale prostě nechtělo. Zeptala se ho na to: „To jsme ti včera večer přišli tak hrozný?“ Nebylo mu příjemné, když odpovídal: „Ale né, jen jsem prostě jinej, no.“ Ptala se tedy dál: „Sám jseš někdy výřečnej až to bolí a u druhých ti to vadí?“ Bránil se: „Nic mi nevadilo, ale... To se těžko vysvětluje. Když... Já tomu sám pořádně nerozumim. Prostě mi nepřipadá správný, když lidi mluvěj jen tak. O ničem, jen tak, nepromyšleně. Když třeba slova podřizujou tomu, co se od nich očekává. Nebo ti podkuřujou, smějou čemu nechtěj a tak. To přece sama znáš. A v hospodách a s alkoholem... Nikomu to nevyčítám, ale muj styl to prostě neni. A vůbec, hudba. Vždycky mi přišlo pitomý, když se spolu družej lidi podle hudby, kterou poslouchaj. Taková blbost. Hudbou si přece lidi doháněj, co jim jinak chybí. Většina metaláků třeba co znám jsou ve skutečnosti měkoňové. A na druhou stranu ze staveb znám chlapíky, co dodnes poslouchaj dechovku, ale kdybych před nima pípnout jednu nedomyšlenost, přišili by mi ji dřív, než bych větu dořeknul. Takže když se spolu bavěj takhle dva stejný, co si pak můžou předávat novýho? Nic. Jen se ubezpečujou v dosavadnim. To fakt neni pro mě. Jo, to radši budu zůstávat sám.“ – „Hudba že neni pro tebe důležitá? To jsi snad první, od koho jsem tohle v životě slyšela.“ – „Ale nikomu to nevnucuju. Ať si lidi poslouchaj co chtěj. Když... mě s tim nebudou otravovat.“ – „To jako nikdy nechodíš do společnosti?“ – „Ale jo, i když... Poslední dobou se i to mění. U nás na Žižkově máme takovej fenomén, místní hospody. Co já tam strávil času. Ale poslední dobou ani to.“ – „Ale takovýho silvestra-“ Docela prudce ji přerušil: „Silvestra trávim sám se špuntama v uších. To je snad nejneupřimnější den co znám. Vůbec zábava, společnost, hospody... je to divný. Nebo to neni divný, naopak. Je to pořád stejný. Nejdřív jsou všichni opatrný, pak vstřícný a veselý. A teprv jak vypitejch panáků přibejvá, začne vyplouvat realita. Osamění, výčitky. Pitomý chytračení, samej humus. To pak lidi na sebe prozrazujou. Jo, v alkoholu je fakt pravda. A jaká pravda. Že všechno stojí za prd a všichni jen něco hrajou. Už jsem to viděl tolikrát, že víckrát nepotřebuju. Něco jinýho je si povídat se svym, přesně určitym člověkem. Pěkně z očí do očí a - co nejblíž to jde. To je něco jinýho, to bych neodmítl nikdy.“ Chtěla si tohle doposlechnout, ptala se dál: „Jak jinýho?“ Petr tedy pokračoval: „Uplně. Když si povídáme dva, můžu přímo reagovat. Já i ty. Ale stačí, když nás budeme jen o jednoho navíc a už to nejde. Paní Marcela se na něco zeptá, ty odpovíš a na co mám pak reagovat já? Na její otázku nebo na tvojí odpověď? A pak už to nikdo nedá do kupy, rozhovor má stěží desetinovou hodnotu.“ – „Takhle to máš? Na jednu stranu to chápu, ale… není to takový vypočítavý?“ – „Teď nerozumim.“ – „No, třeba když si povídáš jen ve dvou, máš partnera víc pod kontrolou.“ – „Aha. Ale to jsem přece řikal.“ – „Takový silácký a bojový mi to přijde.“ – „Jo, tohle můžu přiznat. Diskuze je vždycky takovej malej boj, nic si nenamlouvám. Ale pak to dělaj všichni, nejen já.“ – „Ale lidi se chtěj předevšim bavit, ne něco řešit.“ – „Právě. Ale tobě trochu dohadů nevadí, viď že ne?“ – „Tak já jsem asi taky trochu jiná. Ne, mě to opravdu nevadí. Naopak.“ – „Tak super.“ Snažila se brát Petra s odstupem, ale už to moc nešlo. Řekla: „Já si ráda povídám spíš takhle. A když k tomu nikoho nemám, radši zůstanu sama.“ – „Tak to nepřeháněj, ať nedopadneš jako já.“
– –
– – – –
„To je jak?“ „Ani se neptej. Ale očividně mi rozumíš víc, než... I když, ty jseš normální. Umíš se normálně bavit. Třeba to umíš i nenormálně, ale normálně taky. Jen prostá zábava...., ale možná vám jen závidim.“ „Ty jsi na lidi docela náročnej, viď?“ „No tak jako... ale vždycky taky ne. Někdy to člověka popadne a vystačí si s málem. Víš jak to myslim.“ „Jo.“ „Ale to jen na krátkou dobu, na tu nejnutnější. Já si myslim, že člověk by si měl umět povídat předevšim sám se sebou. A až potom s druhejma něco zkoušet. Nejdřív s jednim druhym, pak se skupinou a nakonec... Nakonec něco jako když se píšou dopisy. Ty nejdou vzít nazpátek, jak je v nich všechno pěkně zaznamenaný. To si teprv člověk rozmyslí, co ze sebe vypustí.
Jo, a o to mi jde asi nejvíc. Teďs mě k tomu přivedla. Tohle mi na těch hospodskejch řečech vadí nejvíc. Že každej si tam plácá cokoliv. Klidně ti něco slíbí, ale běda, aby jsi mu to druhej den připomínala. Bude pak na tebe i hnusnej. Za to, jak jsi nepochopila, že to řikal jen tak.“ Kroutila hlavou: „Ty si stejně zvláštní. Někdy mluvíš a mluvíš, pak zase bojuješ proti zbytku světa mlčenim. Děláš ty někdy něco normálně?“ – „Nevim. Jsem stylově dost odchylnej, uznávám. Ale snad je to k něčemu, i když jsem zatim nepřišel k čemu. Se uvidí.“ – „Takže ses od dob tanečních vlastně nezměnil.“ – „Hmm, je to tak. Tohle je hodně z hloubky. Nejen umíněnej rajc. Ty vidíš do lidí.“ – „A chováš se normálně aspoň někdy?“ – „Já nevim, snad jo. Ale jestli chceš říct kdy... Já si to celý omlouvám snahou po všestrannosti. Takový renesanční, víš? A změnou úhlu pohledu za všech okolností. Něco jen dvakrát stejně, máš pravdu, tomu se fakt přímo bránim.“ Nedokázala odolat a hloupě se zeptala: „Co tvoje holka, jak ta se s tim vyrovnává?“ – „Samozřejmě žádnou nemám.“ – „To ti samozřejmě nevěřim.“ – „Nemám. Prostě nemám.“ – „A proč nemáš?“ – „No Jano, vždyť se o tom právě bavíme. Sem jinej, kdo by o tohle stál? Vždyť by si nemohla bejt nebožačka ničim jistá. Všechno bych zpochybňoval, celej život by byl pro ní peklo.“ – „Však ona by se nějaká našla. Jestli ty je spíš schválně neodrazuješ. A aspoň ideál holky, co by jsi chtěl, ten máš?“ – „Nemám.“ – „Tak to už přeháníš, opravdu. Tohle ti nemůžu věřit.“ – „Ideál neexistuje.“ – „Ideál neexistuje, reálně. Ale v hlavě ho má každý.“ – „Třeba ne. Třeba ho lidi jako já fakt nemaj. A nemrač se na mě, já to zkusim vysvětlit, jo? Mladá, krásná, chytrá a bohatá, to je ideál. Jenže jak třeba krásná? Pro někoho je to jednoznačně blondýna, pro někoho černovláska. Ale já to mám fakt jinak. Chci zkusit obě. Teda, všechny jsem myslel. Včetně zrzatejch a holohlavejch.“ – „Zkusíš a zjistíš, která ti nejvíc vyhovuje, no ne?“ – „Ne. To neni o zkoušení. To je o tom, že když mám černovlásku v posteli, naskočí mi představa blondýny. Když mám k dispozici hubenou, dostanu právě chuť na nějakou s nádherně velkejma bokama. Takhle to je.“ – „Ježišmarjá. Tak to potom... A to ses opravdu nerozhodl pro takovejhle život sám?“ – „Ne. Jsem takovej, co si pamatuju.“
Vypadla z ní další neopatrnost: „A proč si teda povídáš se mnou? Víc jak s ostatními myslim?“ – „Přece si nepovídám jenom s tebou. Tam mezi váma, v tý vaší grupě, mi třeba seděl Franta. Je sice trochu jednodušší, ale je fajn. A líbí se mi zdravotní sestřičky. Třeba ta ukecaná z vodoléčby.“ – „Ale stejně.“ – „Sedáváme spolu u stolu třikrát denně, ne? Tak tim to asi bude.“ – „To s Marcelou taky.“ – „Tak třeba se před ní chci taky předvádět, ale netroufnu si přímo.“ – „To těžko. Kdyby to tak bylo, neřikal bys to nahlas ani mně.“ – „Ach Jano Jano.“ – „Takže jsem se vlastně zase nic nedozvěděla.“ – „Jak že ne? Navykládal jsem toho-“ – „Myslim, co je na tý naší společnosti tak nesnesitelného a proč si musel odejít.“ – „Ale no tak. Vždyť jsem tě snad už trochu přesvědčil, že-“ – „O sobě jo. Ale nějaký výhrady oproti nám mít musíš, když-“ Petr ji opět rázněji přerušil: „Tak dobře, jak myslíš. Jo, připadáte mi nudný. Uplně hrozně. S každym zvlášť, určitě bych si měl co říct. S každym, ať nežeru, půl hodiny. Ale všechni najednou, to je o ničem. Když narovinu, tak narovinu. Řekni mi, jak dlouho se znáte? Myslim nějaký to vaše tvrdý lázeňský jádro.“ – „Tak já jsem tu počtvrtý, stejně jako Franta. Tenkrát už tu byli Slávek, Majka-“ – „Dobrý, nemusim to vědět přesně. Takže je to pravda. Prostě sem jezdíte proto, že už tu máte známý.“ – „Jasně.“ – „A zrovna tohle mi připadá až úchylácký. Lázně jsou přece od toho, aby si člověk odpočinul od stereotypu, ale takhle děláte naprostej opak. Je to tak?“ – „Je. Ale... o co ti jde? Sám si aspoň trochu závisti přiznal, ale aby zase-“ – „To je jako s těma černovláskama a blondýnama. Závidim, protože nemám. Ale kdybych měl... A tak pořád dokola. Takže.“ – „Takže co?“ Nedalo se poznat, jestli se Petr rozčiluje nebo to hraje, možné bylo obojí: „Takže to podle mě děláte špatně. A mnozí z vás si to, podle mě, i uvědomujete. A na změnu kašlete... co já vim proč. Vždyť se na to podiv sama. Jak se objeví někdo novej, vrháte se na něj hladově jako supi. Tak vám ta změna chybí. Což takhle vydat se spíš někam, kde jste ještě nebyli? Proč pořád tralalí, tralalá, furt ty samý písničky? Dobře, asi to fakt mnohejm vyhovuje a jinak ani nedovedou. Ale nejste takový všichni. Ty třeba taková nejsi, to vim určitě.“ Nedokázala skrýt spokojený úsměv, když říkala: „Mě nech mě napokoji. Já jsem normální ženská, mám děti, chodim do práce. To se mám snad za to stydět? Nemůžu jít do každý blázniviny. Ty jsi mladej a svobodnej a-“ – „Jseš v lázních Jano! Máš šťávu, chuť do života-“ – „Nech toho.“ – „Nechceš, abych ti některý věci připomínal? Tak jako sorry, ale na to si tě příliš vážim. A nepochybuju o... Co si poslouchala za hudbu, když ti bylo osmnáct? Takovýhle vodrhovačky určitě ne. Jsme stejně starý, chceš něco konkrétního připomenout? Chceš nebo ne? Máte řeči na Hromádku, ale proč? Že má svůj život a i přes svůj věk pořád různorodej? Že na rozdíl od vás se nenechal dodnes otupit? Že vás nepotřebuje? A myslim si, že ani tobě zas tak nesympatickej neni. Vaší skupině možná, někdo vůdčí to tak určil a ostatnim vnutil. Teprv paks to z nouze přijala i ty.“ – „Ne. Zas uplně takhle to není.” – „Uplně takhle ne? Přinejmenšim jsi teď připustila, že aspoň z části. To neni pro začátek málo.” – „Chytáš mě za slovo.”
–
– –
„Chytám. Víš, ten chlap, Hromádka, je strašně fajn. S nim se přece nemůže srovnávat nikdo z tý vaší partičky. A ani ty do ní nepatříš. Jako tys instinktivně poznala mojí vnitřní kdo ví co, já zase tohle. Podívej, támhle sedí, Hromádka jeden. Zrovna dojedl a my už dávno taky. Pojďme si k němu přisednout.” „Nikam nejdu. Já si taky vybírám. Ty bys taky nešel, kdyby tě k tomu někdo nutil.“ „Jaktože ne? Přišel jsem za váma do partičky a ne že ne. Zkusil jsem to, to mi upřít nemůžeš. A nejsem zas tak uplně nespolečenskej. Zvu tě zejtra večer do vinárny. Né do tý vaší lázeňský, někam do města. Do nějaký, kdes ještě nebyla. Přijímáš?“
Překvapeně trochu zakroutila hlavou, ale odpověděla opačně: „Tak jo.“ – „Tak ale teď si pojď prosím na chvilku sednout k Hromádkovi. Chci tě přesvědčit, že-“ – „Teď? Proč zrovna hned teď?” – „Protože protest.” Neudržela se a zavřela oči. A než Petr stačil pokračovat, sama řekla: „Tak pojď.” -V Bechyni byla knihovna malá, ale byla tam. Petr jí o ní řekl, chodil tam na internet. Zaplatila příspěvek, dostala průkazku a najednou jí tělem projela úžasná rozkoš. Zaplula mezi vysoké regály a zůstala na místě, kam na ní nebylo od stolečku knihovnice vidět. Jen tam tak stála a užívala si. Cítila se jako statečná malá holka. Stejně jako před dávnými lety, když poprvé navštívila knihovnu sama. Co chvíli zavadila pohledem o hřbet knihy, který jí něco připomněl. Jasně, tenhle dívčí román přeci četly holky na internátu. Kolikrát se snažila usnout a na tuhle knížku, ležící na Moničině stolku, upírala oči dlouho do noci. Nebo ta s třemi tlustými pruhy, jedna z edice knih odvahy a dobrodružství. Ty vídávala v různých barvách všude po celé dětství. A támhle zase válečný román, který četl její táta. Pak ale vzpomínky zahnala a vydala se hledat do lístkového katalogu. Sháněla konkrétní knížku o zvířatech, která ji kdysi nejsilněji ovlivnila. Sice ji nenašla, ale během hledání narazila na mnohé podobné. Odnášela si nakonec tři. Cestou je držela tak, jako by se chtěla pochlubit nálezem opravdického pokladu. Knihy si u večeře položila vedle sebe takřka vyzývavě. „Co to je za bichle?“ zeptala se Marcela. „Knížky. Z knihovny,“ odpověděla. Marcela se dál neptala, jistě si jen udělala nějaký nelichotivý názor. Bylo jí to naprosto jedno. Reakce za chvíli přišlého Petra byla úplně jiná: „Ha, knihy! Tvoje? Tak ukaž.“ Chvilku v nich listoval, pak se nahlas trochu divil: „To je zvláštní. To nemáš těch zvířátek z ordinace dost? Že si aspoň na chvilku neodpočineš.“ Odpověděla: „Ále, tohle je o něčem jinym. My děláme skoro jen psy, kočky, morčata, vždyť si to dovedeš představit. To je vzácnost, když někdo přijde s něčim jinym. Ale tohle jsem si půjčila pro inspiraci. Připravim se na vás a příště mě neodkecáte.“ Petr se rozesmál: „Tak tebe to takhle vzalo? To jsem rád, to jsem rád.“ Hravě se na něj zamračila a zavrčela. Marcela sice zvedla oči od talíře, ale protože věděla, že sama od sebe by se nezeptala, rozhodla se to odvyprávět to bez vyzvání: „Víš co mi včera nevěřili? Že k oplodnění některých samiček klidně může dojít i bez samců. Že stejnak rodí zdravé potomky a chlapi prostě nepotřebujou.“ Marcela se přeci jen trochu chytla: „Kdo oni?“ – „No tady Petr a Franta.“ – „Jakej Franta? Ten potetovanej?“ – „Jo. Byl včera v tý vinárně taky, s nějakou pani co neznám-“
Petr ji dychtivě přerušil: „No počkej, to bylo jinak. To my by jsme ti to i věřili, ale ne u samiček dvojpolavních.“ – „I u dvojpohlavních jsem řikala. Třeba u některých ještěrek.“ – „Dvojpohlavních? Ale dvojpohlavních tak nějak napůl, viď?“ – „U partenogenetických.“ – „Vidíš! Už si na mě zase sprostá. Víš, že těmhle cizym slovum nerozumim, a když je řikáš, připadám si méněcennej.“ – „Kecale pokecaná.“ – „Ne ne, ty si taková. A hlavně šlo o uplně něco jinýho. Ty si řikala, že kdyby na světě byly jenom ženský-“ – „Néé, já ne! To řikala ta Frantova.“ – „Ale ty ses jí zastávala.“ – „Protože jste na ní byli dva.“ – „Jano! Jenže ona na nás křičela a my jsme se museli bránit. Řikala přece, že chlapi jsou jen na dvě věci, na nic a na hovno. A že kdyby byly na světě jenom samý holky...“ Rozhodla se mu trochu ulevit, byl tak roztomilý, když hrál rozlobeného: „Ale já přece taky vim že by to nešlo. Kdyby jsme nebyli dvojpohlavní tvorové, vývoji by... Ale jako ženská ženský jsem se ji zastat musela.“ – „Tak vidíš. A když takhle kus ustoupíš, tak já potom taky. Uznávám třeba, že většina z toho, co vykládal Franta, byly pěkný voloviny.“ – „Byly. Ale jedna z nich se mi líbila. Když řikal, že každé zvíře má mezi lidma nějakýho svýho dvojníka.“ – Je to tak. Všechny zvířata jsou našima vzdálenejma bratrama a sestrama.“ Marcela řekla: „Vy jste museli včera vypadat,“ Petr přiznal: „Myslim, že tohle bylo někdy mezi druhou a třetí láhví. Ale zas tak uplný blbosti jsme neplácali. Nebo aspoň myslim.“ Laškovně to zpochybnila: „Tak, něco by se našlo. Ale rozhodně byla sranda až dokonce.“ Marcela zakroutila hlavou: „Vaše problémy bych chtěla mít.“ Naběhla si tak na odpověď, kterou měla připravenou: „Jak myslíš? Že si povídáme o zvířatech? Na těch našich slezinách se nevedou řeči kolikrát o ničem jinym. To náš ňufínek tohle, a náš zase támhle to, vždyť víš. Včera to bylo o něčem, nejen že kočička počůrala koberec.“ Marcela to přešla mlčením. Petr toho využil a navrhoval: „Tak si to příště dáme znova, ne? Když už budeš z těhlech knížek na nás připravená, chacha.“ – „Žádný hloupý řeči vést nebudu.“ – „To opravdu nedělej. A hele, nechceš to nějak promyslet dopředu? Udělat něco jako systém, víš? Třeba výčet typickejch lidskejch vlastností, a který zvíře je tomu nejpodobnější. Nebo obráceně, to bude ještě lepší. Nejdřív zvířata, a kdo je kterýmu tady z nás nejpodobnější.“ – „Na to bych si mohla půjčit knížku jinou. Ještě tak před dvě stě lety i učenci věřili, že vnější podoba člověka je shodná s jeho charakterem.“ Odpoledne, cestou na bylinnou koupel potkala Hromádkou. Petr je trochu seznámil a ač si ho závratně neoblíbila, omezit se teď na pouhý pozdrav by bylo hloupé. Po prohození několika společenských frází jí to nedalo: „Kdepak máte svého žáka?“ – „Až takhle vy nás vidíte?“ – „To je spíš tim, že se s vámi Petr chlubí... jako svým vzorem.“ – „Je pravda, že rozhovory máme opravdu hodně intenzivní. Ale můj žák? To určitě ne. Na to je on příliš zpupný. Jinak bývám opatrný, ale s ním si moc brát servítky nelze. Zvlášť s tou jeho upřímností za každou cenu.“ – „Jo, řikal mi. Já to s nim mám zrovna tak. Až mě to trochu děsí, o čem mě nutí přemejšlet.“
Pak se zeptala přímo: „Co si o něm myslíte, co je vůbec zač?“ – „Nevím co je zač. A přiznám se, že jsem se s takovým člověkem snad ještě nikdy nesetkal.“ – „Já možná taky ne. Taky proto... nevim co si mám myslet. A co on sám si myslí, to už vůbec netušim. Zpochybňuje mi snad naprosto všechno, ale jak uvidí, že jsem jen maličko ustoupila, zase sevření povolí a je strašně milej.“ – „To je zajímavé.“ – „Člověk by ho kolikrát rád zpražit, ale nejde to. Protože... mívá častokrát i docela pravdu.“ Před budovou chvilku zůstali stát. Oba cítili, že bude lepší dokončit tyhle věci venku, v čekárnách se mluvilo málo. „S těmi jeho pravdami... máte pravdu,“ zamyslel se Hromádka. „Ale mnohokrát... než si tu jeho pravdu člověk stačí zařadit, už na vás valí zase další. A pak je toho najednou moc.“ Něco ji došlo, hned to řekla nahlas: „Někdy mě z toho bolí hlava. Ne že jen jako, ale opravdicky. Ale na druhou stranu se zase nedokážu od těch jeho řečí odtrhnout. Docela mě dostává.“ Hromádka potvrzoval: „Je to tak. Já se ho snažim trochu mírnit, ale moc se mi to nedaří. A přitom to chvilkami vypadá, že by se i nechal. Jenže právě když si člověk myslí, že už ho má zvládnutého, on se mu znenadání vymkne a objeví za zády. Tedy, ne že by se přímo posmíval, záludnost z něj necítím, ale něco trochu podobného ano. Zeptala se: „Proč tu asi je? Viděl jste jeho rozpis procedúr?“ – „Ne. Proč?“ – „Nemá tam skoro žádný. Denně tak jednu. To je přece divné, ne? Nebyl by tu jedinej, kdo si všechno platí sám, ale takový lidi na to prostě nejdřív musí mít. A nejenom peníze. Hlavně důvod sem vůbec přiject. Co on?“ – „Třeba si přijel jen užívat.“ – „To taky ne. Má sice svuj pokoj, ale nikoho tam nezve. Je tam zalezlej, ani televizi si nepustí. Když už mezi lidma musí bejt, třeba u jídla, to pusu nezavře. Potom se ale zase zašije a ticho po pěšině.“ – „Třeba se sám se sebou nenudí.“ – „Jo, zrovna tohle o sobě řiká. Divná představa. i když... U něj si to přece jen dovedu nějak představit. Je zvláštní.“ V čekárně si vytáhla knížku a pokusila začíst. Měla předem vyhlédnuté části, na které se nejvíc těšila. Brzy začala narážet na místa, která jakoby byla připraveny právě pro ní. Týkaly se jejího nejbližšího světa, zapadaly do právě rozdiskutovaných témat. Co chvíli ji některé pasáže tak zaujaly, že by si nejraději podtrhla tužkou. Na obědě jen co se s Petrem proti sobě posadili, spustila: „Hele, byla to včera legrace. Všechny ty řeči, jestli jsou důležitější chlapi nebo ženský. Hádat se kvůli tomu nebudem, víme oba, že jedni bez druhejch být nemůžem, ale-“ – „Jé! Takže mi už se nebudeme dohadovat? To je škoda. Mě ti to tak bavilo.“ – „Mě to taky bavilo, právě proto. A nedohadovali jsme se, byla to zábava. Jen pozdějc mě trochu zamrzelo, že jsem se tak jednostranně zastávala holek. Že by bylo lepší zkoušet se na to dívat tak nějak víc z nadhledu. Ve škole nás svýho času učili spoustu věcí. A já si o tom taky chci s někym povídat.“ Petr se zavřenýma očima jakoby se propadal do blaha: „Výborně. Tak už jsme dva. Můžeme začít.“ – „Dobře.“ – „Tak co novýho ses teda dočetla?“ – „Já nevim jestli novýho. Teda, pro mě, pro profesionálku, by nemělo být nového nic. Ale trochu jsem poslední dobou z obrazu fakt vypadla. Z toho širokýho myslim. Ale přitom, víš, pořád mě to baví. Třeba jak jsem se včera zastávala jen holek. Ale ve vnitřku se mi chtělo dělat pravej naopak. Jestli mám spíš mužský uvažování, nevim, ale kdybych měla někomu dělat advokáta, tak upřimně raději chlapum.“ – „Ty vago. Tak když ty takhle, pak... i já budu muset otočit. A neni to proto, že bych ti chtěl udělal
jen radost. Já to totiž mám taky tak. Mně připadá, že ženský dneska opravdu vládnou světem. A myslim, že oprávněně. Tohodle jsem připravenej tvrdě zastávat zase já.“ To se jí líbilo: „Hmm. Ty nás, já zase obráceně. Pěkně jsme si to rozdělili.“ – „Co myslíš, co je nějakou zásadně typickou ženskou, a zásadně chlapskou vlastností?“ – „No, jsou určitě takový. Ale vždycky se to berme průměrně.“ – „Jak myslíš?“ – „Že ne stoprocentně. Říká se třeba, že chlapi maj spíš systémový uvažování a holky zase lepší paměť. Že my neumíme číst z map a vy zas vnímat víc věcí najednou. Třeba. Ale nikdy to tam u všech. Platí to jen z celkového množství, že ti nebo oni mají něčeho víc.“ Petr se zamyslel: „Určitě. Ale při rozhodování jak s váma mluvit, je dobrý i tyhle průměrný hodnoty znát. Člověk si míňkrát naběhne.“ Pobaveně pokračovala: „Tak vidíš, tak se to nauč. Vychází to už od hormonů. Řiká se ženské hormony, mužské hormony. Ale to nejsou hormony co by měli jen jedni a druzí ne. Liší se to jen v množství a v poměru.“ – „No je to tak. Každá žena je z části chlap. A je spousta chlapů, co se chovaj vyloženě jako baby. Těch je snad nejvíc.“ – „Chlap nebo žena, vždyť jo. Ono to v té zvířecí říši bývá opravdu někdy nejasný. Jeden druh šneka to má tak, že v okamžiku páření si všichni myslí, že jsou samci. A střílej do všech ostatních šípy se spermiemi. Jenže pak si to po čase rozmyslej, zase všichni, a těmi zasekanými šípy v sobě se jako samice sami oplodní.“ Petra to silně zaujalo: „Fakt? Tak to jsou dobrý exoti. Ale jejich věc. To mi přijde třeba jako s odsuzováním homosexuálů. Nikdo se pro to nerozhodl, takže se na nikoho z nich nemůžeme zlobit. To je snad už tak samozřejmý-“ – „Obávám se, že zas tak samozřejmý to neni. Třeba co se teď děje vedle ve čtyřicetimilionovym Polsku, to je přímo děs. Tam snad nejsou povolený ani potraty.“ – „Vědecký poznání je jedna věc, prosadit ho do přirozenýho uvažování lidí věc druhá. Bohužel. Někoho kdysi v mládí obtěžoval jeden homosexuál, a on je proto bude odsuzovat všechny nadosmrti. Děs běs. Ale stejně je príma, že jsme tvoři dvojpohlavní. Sex je supr.“ – „To jo. I když, na druhou stranu, dvojpohlavnost je sice výhodná pro lidstvo obecně, ale pro jednotlivce je to spíš zlobení. Nebýt tý lahodnosti sexu, děti by plodil málokdo.“ – „A ty výhody dvojpohlavnosti jsou jaký? Já si pamatuju jen různorodost. Tu jsem chápal. Půlka z toho, půlka z toho druhýho, pak vždycky vznikne něco novýho. A jiný je pořád potřeba, aby na jakýkoliv zítřejší podmínky byl vždycky někdo připravenej. Ale že tim na svět přicházi i statisíce trápících se mimoňů, to je přírodě koukám jedno. Je fakt drsná, příroda jedna. Chápu, že se nemůže brát ohledy na všechy, ale těch neštastnejch se tu rodí opravdu hodně. Přírodo přírodo, experiment s přecitlivělejma zvířátkama jménem lidi, to jsi fakt trošku přehnala. Vedle tebe byli takový sparťani, co zabíjeli poškozený děti hned, vlastně lidumilové.“ Nad posledním argumentem se trochu otřásla: „Takhle bych to zrovna neviděla. Člověk si má vážit života ať je jaký chce. Ale budiž. A ta dvojpohlavnost je dobrá k tomu, že všude okolo nás je to samej parazit. Viry, bakterie a tak. Kdyby jsme si byli všichni moc podobný, brzy by odhalili jak na nás a dávno už udolali. Takhle formou nemoci setnou jednoho, deset, třeba i milion, ale všechny ne.“ – „Však co by pak žrali, kdyby si nás vyhubily.“ – „Přesně tak.“ – „Takže kdyby jsi si mohla vybrat, narodila by ses radši chlapem?“ – „To já nevim. Vždyť ve skutečnosti nemůžu vědět, co to doopravdy obnáší. Dokážu si to představit, ale pořád si to představuju s ženským mozkem.“ – „To já bych chtěl bejt ženská skoro určitě. Božínku, jaká já bych byl poctivá lesba.“ – „No vidíš, to je právě ono. Uvažuješ chlapsky o tom, jaká by si byl ženská. To je nesmysl.“
Její nový známý trochu ztlumil hlas: „Hele, víš co jsem nikdy nepochopil? Orgasmus u holek. K čemu vám ho příroda, ta bestie jedna účelová, k čemu vám ho dala? Já vám ho moc přeju, i pro mě samotnýho je orgasmus partnerky skoro větší rajc než vlastní. Ale rozumově vzato, vždyť je vám k ničemu. Nebo k čemu je? Jak je to?“ Musela přiznat, že neví. Petr přemítal dál: „A víš ještě na čem jsem se nikdy s nikym nedohodl? Na dýlce orgasmu. Ten říká pět sekund, někdo víc, v literatuře to taky různě popisujou. Ale já si myslim, že nemá časovej průběh žádnej. Že je to něco jako bod. Okamžik teď a dost. A že je z něj pak člověk vyvalenej různě dlouho, to na tom nic nemění. Ale jinak je to bod, existence žádná. Víš jak to myslim. Je to nádherný, nejnádhernější, ale zároveň taková malá smrt.“ Rozhodla se nesouhlasit: „Tak takhle já orgasmus rozhodně neprožívám. A žádná normální ženská určitě taky ne.“ – „Dobře, tak třeba to tak maj jenom chlapi.“ – „A nebo jenom ty.“ – „Haha. Taky možná.“ Pak náhle změnil téma: „Kdepak je paní Richterová, že by dneska nešla na jídlo vůbec?“ – „Třeba nebude jíst, ale přijde určitě.“ – „Nešlo by jí do toho zatáhnout taky? Víš, všechno tohle naše povídání je takový, jak to říct, moc bezproblémový. Chtělo by to možná někoho nasíracího. Bylo by to pak záživnější.“ – „Mně to takhle vyhovuje, já se hádat nemusim. A Marcelu opravdu ne. To spíš by se hodil Franta. Ten by se zastával chlapů až do roztrhání.“ – „Tak jsem to myslel. Že by nás někdo donutil k pohledum, který by jsme jinak asi minuli. Mluvili by nesmysly, ale ty můžou bejt právě a nejvíc inspirativní. Rozhovor ve dvou by jsme stejně vedli my dva, ale jejich podněty by byly taky platný. Takže Frantu, dobrá. Ale koho k němu na druhou stranu? Paní Richterová bejvá někdy kyselá tak, že by to mohla bejt právě ono.“ Rozmlouvala mu to tedy znovu: „Ji ne, ta se ti na to vykašle, věř mi. Co Alice?“ – „Ta zas nesedí mně.“ – „Chtěl ses dohadovat, ne?“ – „Hmm, jenže jsem se taky chtěl zastávat holek. To bych s ní musel spolupracovat.“ – „To zas nekomplikuj. Na zjednodušený vyvyšování žen by byla naprosto ideální. Sama si říká radikální feministka. Někde to slyšela, ale myslim, že pořádně neví, co ani jedno z těch slov znamená. Dělat z chlapů blbečky, tak si to nejspíš představuje. Ale jen co po ní začne nějakej pokukovat, to je hned všechno jinak. Pak vždycky vidí a říká je to, co se jí hodí.“ Uviděla za Petrovými zády přicházet Marcelu. Řekla ahoj, zvedla se a odešla. Ať si jeden druhého taky užijí, pomyslela si trochu škodolibě. -Byl podvečer, stáli před domem, po letech si řekla o cigaretu. „Hele Franto, jakýmu zvířeti se podobám já?“ ponoukal Petr sebejistého, prošedivělého padesátníka. „Jana, a to je veterinářka, taky tvrdí, že se lidi svejm mazlíčkum podobaj.“ – „Tak ty Jano. Čim myslíš že to je?“ – „Asi tim, že tělo a duše jsou navzájem propojený víc než se zdá. Třeba když panička dává svýmu psovi protismyslné příkazy, pes zblbe a začne se chovat jako ona. Chodí k nám jedna, co tomu svému neřekne jinak než Tup. Vůbec jí nedochází ta spojitost a... Tomu by jste nevěřili, co se u nás občas vidí.“ – „Určitě víš nejvíc, ale i já mam svý děsivý zkušenosti s lidma se zvířátkama. Bejt peklo, skončej
tam všichni tyhle mazlíčkáři. Nemám je rád, řikám to narovinu. Kdyby bylo po mym, prostě bych to zakázal. A rovnou přísný tresty všem těmhle kruťasum. Mučení zvířat panelákovstvim je vrcholná necitlivost. I ten vesnickej pes u boudy aspon něco vidí, cejtí, prožívá. Panelákovej zná jen mihotání stínů na obrazovce.“ Jenom zakývala, Petr pokračoval: „Zvířata u lidí strašně trpěj. Parchanti si je pořizujou pro zamazávání děr ve svejch emocích. Zájem druhejch je jim totálně ukradenej. Pes chce běhat, ale musí sedět v křesle. Chce čmuchat lejno, musí parfém. Touží po smradlavý flákotě, dostane granule. Ts! Každý poškozený zvíře je z přírody hned vyřazený, tyhle musej kolikrát umírat i deset let v hroznejch bolestech. A panička tomu říká láska, čim dýl to dokáže prodlužovat. Zvířecí život mezi lidma je peklo. Nebo křížení. Žádnej výběr podle chuti a přirozenosti zvířete, jen jak nám se chce. A prej co nejpodobnější mezi sebou. No je snad něco nezdravějšího než tohle?“ – „Počkej. Ne všichni... jsou takový.“ – „Ale většina.“ – „To... bohužel.“ – „Jo. Kdo má rád zvířata, uzná spíš kvalitního řezníka než sadistu, co kočce nechá vyřezat genitálie a nadosmrti ji zavře na třiceti metrech čtverečních. Nebo zakoplexovaná čtyřicítka se dvěma psama. Co si budeme povídat, co s nima asi dělá? Znal jsem-“ Důrazně ho zarazila: „Nech toho.“ Petr sice zmlkl, ale Franta se už chytl: „To je jasný, potřebujou mít koho komandovat. Aspoň někdo že je poslouchá a stojí o ně. Stará bába a velkej mladej pes, dobrá dvojka.“ Zamračila se na Petra, ten provinile zakýval hlavou a díval se do země. Zkusila to přesměrovat: „To bych ráda viděla, jak vy dva by jste si poradili třeba s vystrašenym psem.“ Její vrstevník okamžitě zrušil pokoru odpovídal: „To je o sebedůvěře, tu pes pozná. U vás se spíš bojí, než že by se chtěli rvát.“ – „No, sice máš pravdu, ale... Tak jak to máš se psi ty?“ – „Jak řikám, jako se všema zvířatama. Jsem jim nadřazenej. A dám jim to vždycky včas a důrazně najevo. Ne že bych něco extra dělal. Jsem o tom prostě jen přesvědčenej a oni to cejtěj. To je pořád, pes, pes. Nemaj na mě. Nikomu neupírám právo na život, ale ať na mě nikdo nezkouší poslat psa. Udávim je oba. Teda, dva psy ne, na ty bych neměl, ale na jednoho psa a jednoho posranýho páníčka jo.“ – „Nadřazenej. Ale to zní dost nadřazenecky.“ – „Neni to zas tak drsný. V běžnym kontaktu se dneska lidi se psama neperou. Ale je prostě pravda, že pes pozná líp než kdokoliv jinej, nakolik si člověk věří. Pozná, kdy se vyplatí bejt hodnej. A když on je hodnej, tak já jsem pak taky hodnej. Hierarchie je jasná. Pokud se každej držíme svýho, pokud pejsek má z člověka respekt, nemůže bejt problémy a jsme kamarádi. Já si se psema rozumim jako nikdo jinej.“ Řekla: „Tak s timhle přístupem jo, to ti věřim. Ale nechápu pak, proč nemáš zvířata rád. Když jim rozumíš.“ Petr měl ale jasno: „Rozumim jim nejlíp, ale vyhejbám se jim. To neznamená, že je nemám rád. Poslouchej. Když jsem byl malej, bydleli kousek od nás dva starý lidi, pán s pani. Měli psa. A protože my ne, chodil jsem si k nim hrát. I když jsem byl dobrej parchant, ty lidi mě měli rádi. Pak ale toho psa museli dát utratit, byl už opravdu hodně starej. Neodpustil jsem jim to. Přestal jsem k nim demonstrativně chodit, a než jsem to trochu pochopil, ti lidé stačili umřít. Ani omluvit se nemám komu, kvůli zvířatum posranym.“ – „Ale za ty přece zvířata nemůžou?“ – „Taky jsem měl andulky. Ta poslední mi umřela, když mi bylo sedmnáct. Čtrnáct dnů jsem proseděl ve sklepě a málem se ubrečel k smrti. Od tý doby už nechci zvíře žádný, stačilo.“ – „Ale pořád za to ty zvířata nemůžou. Jen jsi se na ně moc upnul a pak-“ – „Je to jak to řikáš. Ale když mi zvířata nebude nikdo připomínat, budu ještě radši.“
Petr se prudce otočil na Frantu: „Máme nápad. Pojďme se zejtra opít.“ František s odpovědí neváhal: „Nemam čas čekat do zejtřka, jdu hned.“ – „A zejtra s náma pujdeš taky?“ – „Si piš.“ – „Výborně. Vezmem sebou Alici, ať máš garde. A ještě řeknu Hromádkovi, s nim se chci extra opít zase já. Domluvený?“ Když zůstali sami, zeptala se: „O co ti jde?“ Petr dělal překvapeného: „Jak jako o co mi jde?“ – „Co z toho budeš mít, když se tam zejtra pohádáme?“ – „Se nepohádáme. A že to mám takhle rád? Až v drsnějšim stavech se začíná něco dít. A drsnější by to zejtra bejt mohlo. Ale myslel jsem, že i ty-“ – „Co já. Já to ustojim a baví mě to. Ale aby se to nezvrtlo.“ – „Hele, Alici nic nerozhází, ta si bude myslet furt to svý. Tenhle cvok si už vůbec nebude nic dělat z mejch keců. A Hromádka? Hele, pojď za nim se mnou. Bojim se, aby mi ten zejtřek neodmítl. Potřebuju jeho zkušenosti, ty se nedaj ničim nahradit. Ani tvejma vědomostma, ani sprosťárničkama tamtěch dvou.“ – „Já jako takovej umírňovací faktor? No nevim. Za tebe se zaručovat, to by byl spíš takovej malej pokus o sebevraždu.“ – „Čekáš snad, že budu dělat bordel?“ – „Výtržnost asi ne, ale něco nečekanýho určitě.“ – „Ani slovně, slibuju. Pojďme ho ukecat, sedí na baru ve vestibulu.“ Vydali se do hlavní budovy, pan Hromádka tam skutečně byl. Povídal si s jednou ze sestřiček po práci. „Ten mě sere,“ ulevil si Petr polohlasem ještě daleko od něj. – „No dovol.“ – „Vždyť víš, že to nemyslim vážně. Jen mu závidim, jak to s těma ženskejma umí. V dobrym.“ – „To víš, lázně. Divil by ses, kdo s kym tady měl už románek.“ – „Románkem myslíš, že se spolu vyspali, předpokládám.“ – „Nejenom to. I když... no jo, předevšim to. Některý se sem vracej rok co rok a jedině kvůli tomu. Maj tu něco jako trvalej vztah, druhý manželství.“ – „Z jednoho stereotypu do druhýho, jen trochu menšího? To je hrozný.“ Došli k baru, ani se nepoohlíželi po volných místech. Petr rovnou spustil: „Dobrý večer pane. Přišli jsme vás na zítřek pozvat do tý velký vinárny na náměstí. Bude tam živá hudba, skvěle tam vařej. Ale rozhodně by jsme tam potřebovali extra vás. Teda, já bych potřeboval. Něco jako takovýho arbitra, víte? Probíráme tady s Janou už pár dní, jak by to mělo správně fungovat mezi pohlavíma. A bez vašeho zkušenýho a nestrannýho nadhledu - dál už se asi nehnem.“ – „Jen mi nepodkuřujte. Určitě zamýšlíte nějakou čertovinu.“ – „Já?“ – „Vy. Ale přijdu. V osm?“ Cestou na penzion si Petr mnul ruce: „To bude príma, to bude príma.“ – „Pročs mu neřekl, že tam bude taky Alice s Mirkem?“ – „Já mu to neřekl?“ – „Nech toho, tohle ti nezbaštim.“ – „Protože jsem to nepovažoval za nutný.“ – „Jestli to nutný bylo nebo ne poznáš, až jak se bude tvářit.“ – „No co, ať jsou Mirek s Alicí jakýkoliv, zase takový idioti taky ne.“ – „Když se opijou, nevim jestli je zvládneš. A ještě když je budeš proti sobě dráždit.“ – „Tak uvidíme. Možná máš pravdu. Ale mně to přijde jako s tima psama. Když si člověk věří předem, má vlastně vyhráno.“
-Druhého dne vyrazili do vinárny společně, jen Franta slíbil přijít později. Objednali si jídlo, trochu zmateně povídali. Hromádkovi to úplně nedalo a ptal se Petra, jakže si ten dnešek představuje. „Ale nebojte, nic zásadního řešit nechci,“ zlehčoval co mohl Petr. „Jen se bavit, normálně. Vy jako by jste zastupoval kulturu, Alice holky, za chlapi přijde co nevidět ještě Franta, prý se znáte. Podle mě je nejdůležitější Jana. Je veterinářka a nejlíp sloučí, jaký společný vlastnosti maj lidi a ty který zvířata. Takhle nějak jsem si to vysníval.“ Procházka se zajímal dál: „Předem promyšlený projekt? K něčemu směřující?“ Petr se odpovědi vyhnul a mluvil své: „Předevšim jsem o tom v poslední době hodně přemejšlel. Vždycky mi připadalo-“ Vstoupila mu do řeči: „A ty budeš jako co? Pro každýho z nás máš roli, tak asi i pro sebe, ne?“ – „No, co já vim. Mi dej něco svýho. Název, cokoliv.“ – „Určitě si něco sám představuješ. Zážehová jiskra?“ – „Zážehová jiskra? Ta je dobrá, beru. Ale jinak, nevim. Ono stejně rozlišování do nějakejch rolí... To jsem si jen pro sebe, jinak je to nesmysl. Při víně - víme jak to chodí.“ – „Jo? Jak to chodí při víně? – „No alkohol, no. Stejně pak už nikdo nemůže vědět, co se stane v následující čtvrt hodině.“ – „Zas tak rychlé to není.“ – „Neni, ale vždycky může bejt, vždycky. V tom je alkohol dobrej, že jsou lidi upřimnější. Se teprve dozvíš věci. Já s tou svojí upřimností nechci furt otravovat, ale stejně jí teď musim připomenout. Alkohol je dobrej.“ Chvíli si povídali o víně, pak se k předchozímu ještě vrátila: „Nepředstavuješ si to doufám jako nějakou společenskou hru?“ – „Co by ne, třeba. Kultivovanou takovou, ne?“ – „To mě spíš trochu děsí.“ – „Proč?“ – „Je vidět, že s lázeňskym prostředím nemáš zkušenosti. Tohle je... spíš už takový pravidlo. Společenský hry se v lázních nehrajou.“ – „Tak jasně že né flašku-“ – „Flašku ani žádnou jinou. Prostě kdykoliv se něco takovýho zkoušelo, nedopadalo to dobře.“ – „Ono to někdy nedopadalo dobře? Nechceš nějakej příklad odvyprávět?“ – „Každej jsme si zažil své, to se nerozebírá.“ – „No vlastně máš pravdu. Když to dopadlo blbě, tak se to nerozebírá. Na veřejnosti mysliš jako, taks to myslela. Chápu.“ Možná společenské hry nemá ráda především sama, napadlo ji. Petr o tom mluvil dál: „Nemusí bejt každá hra špatná. Když to dělá dobrej režisér, pohoda. Je ale fakt, že jak se do toho montuje nějakej neumětel, tak to je blbý, trapný minimálně.“ – „Tak jsem to myslela. Proto žádné hry.“ – „Hmm. Já jsem na tebe asi moc dlouho mluvil o nějakejch těch svejch představách. To bylo špatně. Ale dneska to rozhodně musí bejt v pohodě, protože-“ – „Největší obavy mě popadaj, když už mě předem uklidňuješ.“ – „Hehe, to bylo k věci. Chvíli pomlčim.“ Trochu ji to uklidnilo, pak pokračovala: „Ale kdyby se k něčemu schylovalo, tak se na to vykašlem a půjdem si zatancovat.“ Byl poznat, že se nemýlila. Petrovi ztvrdly rysy. Řekl: „Budu vás v tom všechny podporovat. Škoda že netančím, neumim to.“ Zaujalo to i Hromádku, zeptal se: „Netančíte? To není možné. Každý, jak vy říkáte kultivovaný člověk, tančí. A muž... jak jinak se chcete k dámě přiblížit?“ S chutí si hned přisadila: „No, jak? To bych si taky ráda poslechla.“ Bylo poznat, že téma tance je Petrovi nepříjemné. Nemohl jinak než se usmívat, teď by ji ale neošálil.
Mlčel a trpěl, pevně sevřené rty ho prozrazovaly. Měla příležitost vrátit mu mnohé z jeho ne zcela taktních připomínek. S hravě vážnou tváří si ho dál dobírala: „To nevíš Petře? Až při tanci žena pozná, jaký muž skutečně je. A kde jinde by si to mohla bezpečně ověřit? V některých věcech přeci nejsme zvířátka vůbec. Tak ty netančíš.“ Zazkoušel uprošovat: „Já bych rád, ale... když neumim, tak neumim. S tím se nedá nic dělat.“ – „Chodil jsi tanečních, to jsi přiznal.“ – „Chodil, ale netancoval. Chodil jsem tam, protože jsem musel. Kdykoliv to šlo, zašil jsem se.“ – „Tak jo. Ale stejně, máš ty to ale štěstí. Představ si, že my s Alicí strašně rády někoho tančit učíme. Je to tak?“ Alice se skoro až oblízla: „Tak, a teď tě utancujem k smrti.“ V mžiku byla Petrova tvář zase naprosto klidná. Asi si uvědomit, že se přesile neubrání a prostě to vzdal. Pevně zakýval hlavou nad svým rozsudkem. Ovšem kapela se teprve scházela. Přinesli jim jídlo, užívali si. Až po dlouhé době se Hromádka k Petrově zvláštnosti vrátil. Zeptal se: „Schválně, jestli jsem to správně pochopil s tím netančením. To je tak zvláštní případ, až se na něj musím trochu zeptat. Podle toho co jste říkal, vy neznáte... nemíváte tuhle potřebu něčeho tak uvolňujícího? Víte, opravdu mi to přijde nepředstavitelné. Jak si to můžete sám odpírat? Zvláštní případ. Máte pro to nějaké svoje upřimné vysvětlení?“ Petr byl maličko zaskočen, pořád se ale usmíval. Rychle říkal: „Upřimný? No, můžu si vzpomenout na všechno co si vzpomenu. Ale... v celku to nechápu, přiznávám. Vzpomínám si, jak mě jednou do tance nutili jako malýho. Tak jestli už odtamtud... A ve školách v přírodě diskotéky, ty mi přišly už jako horor. Ale vim, co je to blaho z tance. Fyzickýho pohybu co... Ale jen párkrát v životě jsem to zažil. V rockovejch klubech a vždycky dost opilej. Ale tam jsem to párkrát v životě měl. Uvolnil jsem se tak, že... Ale to vy asi znáte běžně.“ – „Takže vevnitř to taky máš. Jen se nebát balvan odvalit.“ – „Vlastně jo.“ – „A líbilo se ti to tenkrát hodně, když js to překonal?“ – „Jo.“ – „Tak nevim, co ještě řešíš. Dneska to můžeš zlomit definitivně.“ Petra smířlivost neopustila, přesto zkoušel další výmluvy: „Jde se se tančit, no dobře, dobře. Ale ono to tenkrát bylo taky jinak. Předevšim, kdo ví, jestli to vůbec bylo tancování. Kultivovaný teda určitě ne. Spíš jsem tam sebou jen tak házel, fakt. Těžko někdo z vás tady by to za tanec považoval. A jestli, tak jedině šamanskej. Neuteču, nejsem srab, ale... Dejte mi trochu čas. Nebo přesnějc, potřebuju aspoň půl litru vína, pak to půjde všechno líp. Jo? Ostatně, koukněte, právě přišel Franta. Ten se o vás děvčata bude umět postarat.“ Alice se ušklíbla: „S nim radši nic moc, to je pěknej sprosťák.“ V zápětí se ale zrovna ona jako první na Frantu usmála a zdravila se s ním. „Tak jak to jde?“ neváhal se František obeznamovat s nejdůležitějším. „Kouří se tady? Pít se bude víno koukám, nejsem proti. Jídlo máte objednaný, já už dneska dvakrát jedl. Ale dám si ještě jednu večeřičku, dám. Jsem muž v nejlepších letech, ti prostě hodně jedí.“ Hromádka ho pozoroval, pak se k ní naklonil a pronesl polohlasem: „Bál jsem se, aby to dneska nebyl večírek ryze intelektuálních diskuzí. Ale právě jsem se definitivně bát přestal.“ Jenom pokrčila rameny. Pozorovali připravující se hudebníky, dál si povídali. Pozvolna se všechno s alkoholem opravdu propadalo do uvolněnějších nálad. Všímala si hlavně Petra a příjemně ji překvapilo, jak opravdu nikam nespěchá a nechává všemu volný průběh. Franta se pustil do vyprávění, co mu dělá za problémy jeho manželka. Už zase se musí rozvádět. Trochu se do toho zamotal a Alice mu brzy připomněla, že to je přeci on, kdo ji opouští. Na tom mu ale nepřišlo nic zvláštního a dál se rozkřikoval: „Jasně že já, protože s ní by nevydržet nikdo.“ – „A taky si vyprávěl, že tě jednou načapala s nějakou kolegyní z práce.“
– – – – –
„Hehe, to jo. To byla sranda.“ „Sranda možná pro tebe. Takžes jí byl nevěrnej a ona ti to odpouštěla. A pak od ní odcházíš a ještě si na ní stěžuješ.“ „A na koho jinýho? Třeba ty její řeči věčný řeči o-“ „Co řeči, jaký řeči? Tys jí udělal dítě, třetí ženský tvý pátý dítě, nevěrnejs jí byl, opustils ji a budeš jí vyčítat nějaký řeči? Co jinýho špatnýho dělala?“ „Tomu ty nemůžeš rozumět. Ostatně, co by člověk chtěl, od blondýny.“
To už ani jí nedalo: „Tak proč sis jí bral, když byla blondýna? A vůbec, když byla tak špatná, jak řikáš?“ – „Dřív taková nebyla.“ – „Určitě?“ – „Určitě.“ – „Byla mladší než ty?“ – „O pět let.“ – „A tobě je osmačtyřicet. Poznali jste se kdy?“ – „Tak taky tak nějak před pěti lety.“ Musela mu říct:„Takže jí tenkrát bylo osmatřicet, hmm. Víš co mi nevychází? Že by se měl člověk změnit v takovym věku. Mám zkušenost, že v týhle době bývaj lidi už z největší části utvořený a mění se málo.“ – „Bych si ji nebral, kdyby byla taková kráva už tenkrát, no ne?“ – „A není to tim, že byla taková už předtim, jenom si to přehlížel?“ – „Ne. Toho bych si všimnul a nebral bych si ji. A ty přece nejsi blondýna, tak nevim, proč se ji zastáváš.“ Pokrčila jen rameny, na to se nedalo nic říct. Zato Petrovi se začínaly rozehrávat rysy ve tváři, Alice hořela přímo nespravedlností. „Vy s tim šéfe,“ zkusil Franta najít zastání u Hromádky, „ doufám souhlasíte.“ Zachovalý důchodce si opatrně ujasňoval: „S čím konkrétně?“ Rozhořčená Alice zakvílela: „No s tim, že je to prostě špatně, když to chlap zkouší na každou ženskou, a přitom si neumí ohlídat, aby jí nedělal problémy, ne li rovnou dítě.“ Hromádka neodpověděl a až s jakýmsi prosebným výrazem se podíval na ní. Snad to správně pochopila a pomohla mu: „Měl by se být schopen ohlídat. Na druhou stranu ale... Vždyť mi to od nich ze začátku vlastně ani moc nechceme. Věříme, že si je pak u dětí udržíme a... V prvních okamžicích chceme především chlapa, to je pravda. Takovýho, který se nás moc neptá. Mně se to řiká snadno, protože já toho svýho zvládla, ale... Ta jejich přelétavost je jejich nejzákladnější vlastnost.“ Hromádka se úlevně usmál, takřka až pohledem poděkoval. A než se tedy Alice stačila nad jejími slovy podivit, pokračovala: „Chlap je schopný za den vyprodukovat miliony svých zárodků, zatím co žena jen jeden měsíčně. To je zásadní rozdíl. Poměr skoro půl miliardy k jedný. Na jedný straně ženské vajíčko, největší možná buňka s obrovskými zásobami, na druhý spermie, skoro nic, jen takřka nehmotný výstřel informací.“ Alice se bránila ještě víc nahlas: „A to je právě to nespravedlný. Uplně zbytečná práce, na to jsou chlapi experti.“ Něco k tomu říct si už neodpustil i Petr: „No, jenomže my jsme si to nevybrali. To samo, my musíme. A navíc, i když je spermie takřka nic, když to minimum vynásobíš půl miliardou, vydáme pak na rozmnožování víc energie než vy. A to nemluvim o... a navíc to zas tak zbytečný neni. I vy za život vyrobíte těch vajíček asi tak čtyřista. A osobně vás moc takovejch neznám, který by jste z toho využili aspoň jedno procento.“ Nehoráznost takového prohlášení v mžiku popudila i ji. „Klídek holky,“ stažil se to Petr rychle zmírnit, „to byl vtip, pardon. Fakt vám vůbec ty porody nezávidim. Ale všichni toužíme po nesmrtelnosti a proto v prvnim plánu chcem nejdřív plodit děti. Všechno ostatní, jídlo, dejchání, děláme jen pro to jedno. Ženy se musej předevšim snažit udržet při životě děti, co už jednou
porodily. Je to pro ně rozhodně snazší, než prodělávat znovu celý těhotenství a porod. Ale jak Jana řikala, chlapi holt maj jinou strategii. Rozhazujou svoje semena ve velkym na všechny strany. Však ono se už nějaký chytne. Já chlapa nevymyslel, na mě se nezlobte.“ Hromádka jej mírnil: „No počkejte, netvrdíte přece, že je to tak správné?“ – „Netvrdim, že je to správný, ale netvrdim taky, že je to špatný. Tyhle věci se nedaj posuzovat podobnejma slovama.“ – „Jsme přece lidi, ne zvířata.“ – „Jsme lidi, ale zvířata jsme nejdřív. Já tu neobhajuju jalově chlapskou promiskuitu. Vážim si žen víc jak chlapů a Jana to ví. Ale chtěl bych v tomhle mít jasno. Kde je ta hranice? Přece nemůžem nebejt zvířetem vůbec. Tak kdy ještě jo, a kdy už ne? Tohle tu teď probíráme, to neni jen tlachání o sexu. Je to povídání si o nejpodstatnějších věcech.“ Alice řekla: „Sex je předevšim na plození dětí, to ať si to každej chlap uvědomí.“ To už ale Petr divoce mrkal očima: „Ale pro zábavu taky. Já jsem si všiml, že i vás to mnohdy hodně baví. Uznej.“ – „Jakože... baví? To víš že baví.“ – „A to je to. Takže nejde jen o plození dětí.“ – „Co já vim.“ – „Já vlastně taky nevim. A právě proto o tom pořád přemejšlim.“ Franta řekl: „Ženský to baví míň. Kolikrát... darmo mluvit.“ Petr se k němu s chutí obrátil: „To je fakt, v průměru je to učitě baví míň. Možná až o řád. Ale průměr se nemusí vztahovat k náhodnýmu kusu, ten může bejt takřka jakejkoliv.“ – „Co?“ – „Jana řikala. V průměru to holky baví míň, ale pořád se může najít jedna vyjímečná. Na kterou prostě nebudem stačit ani my.“ – „Jo. Ale spíš budou ležej a ani se nehnou. Myslej akorát na mojí peněženku.“ – „Možná v průměru. Ale pořád šance na jednu nymfomanku existuje.“ V tom okamžiku se Hromádka k překvapení všech rozesmál: „Myslim, že tim je to vyrovnáno. Myslim ty naše hříchy. Pánové chtějí sex pořád, to není uplně správné, ženu zase především zajímá o jeho, řekněme, celkové postavení ve společnosti. Běžný život to srovná.“ Všimla se Petrova spokojeného úsměvu, Franta doléval sklenice vínem. Večer v podivných rozhovorech pokračoval, každý se držel své pozice. Hromádka zklidňoval vypjatosti, Petr trochu zlobil, ale spíš jen hezky. Sama se bavila a Franta s Alicí se k sobě začínali přibližovat. -Chtěla do děje vstupovat jen opatrně, jako ostatní se ale také uvolňovala. Petr říkal: „Já si myslim, že vztah dvou lidí může mít jakoukoliv podobu. Podle tý zvířecí říše. Ale myslim si taky, že novejch způsobů moc bejt nemůže. Možná žádný. Točím se pořád okolo jedný dvou dokola.“ – „Myslíš?“ – „Přijde mi to tak.“ – „Mluvíš jako o věrnosti?“ – „No, myslel jsem to šířejc, ale proč to nevzít od tý věrnosti. To je furt labutě labutě, ale ty spolu žijou dlouho, ptomky maj ale skoro vždycky s jinym. Mně se líbí beranFranta mu skočil do řeči:„Labutě jsou strašně blbý ptáci. Blbější jsou snad už jen krocan s krútou. Ty jsou si taky věrný?“ Přiznala, že neví a že monogamní vztahy mezi zvířaty jsou opravdu spíš vyjímkou. Petr s chutí přizvukoval: „A ty co zkoumaj lidský kmeny, antropologové, ty to taky řikaj. Že mezi všema lidskejma společnostma je monogamních stěží desetina.“ Franta měl jasno:
„Zásadní je, kam ji nejdřív pozveš. Chápeš? Jestli do nádražky nebo do Hiltonu. Pak hned vidí, kolik od tebe může dostat. To je přece jasný, vždycky koukaj nejdřív na tohle.“ Alice se bránila: „Ty s tim nepřestaneš. Takovej jseš možná ty, co pořád my. „Podle toho i hekáte, kolik máme kešeni.“ V manželství to samý. Když jí nezaplatim co chce, bude ji bolet hlava, dokud si to nerozmyslim.“ – „Takový jsou všichni.“ – „Všechny ženský.“ – „Ne. Všichni lidi.“ – „Ženský to maj ve všem jednodušší. Může chlap odejít z hospody bez zaplacení? Nemůže. Vám stačí mrknout a je to.“ – „Ty jsi kurevník a hodnotíš nás podle sebe.“ –
Petr už si užíval naplno. Důrazně si vzal slovo a říkal: „Je fakt, že s těma penězma jsem to slyšel hodněkrát. A myslim si, že i když to skoro určitě pravda je, tak to nesmí bejt bráno jako výčitka holkám. Protože mi si na nich kolikrát řešíme taky jen to jedno. Chceme, aby byla hezká a je neuvěřitelný, co všechno ji potom jsme schopni prominout. Víš jak. Hloupou ženu si doma odkecáš, ošklivou před veřejností ne. Je to tak, ani tohle jsem nezavedl já, ale je to tak. Jak je holka míň hezká, musí jít s nárokama dolu.“ Alice se trochu zlobila, trochu posmívala: „Takhle, přesně takhle uvažujete vy, příživníci. Chlapi jsou takoví všichni, to mi nikdo nevymluví. Nabídnem vám prst, schlamstnete celou ruku, všichni.“ Petr se k ní obrátil: „Prosím Jano, vyprávěj nám toho ďasa, ten se bude líbit.“ Věděla, že tím se Alice zastane, proto opravdu začala: „Existuje taková ryba hluboko v oceánu, a k té se samec přisaje a příživničí uplně totálně. Už ani sám nežere, připojí se rovnou na partnerčin trávicí trakt. Nakonec je tak línej, že ryba za něj i dejchá. On jen visí u pohlavních orgánů a oplozuje.“ Franta chtěl k ktomu něco říct, Petr ho ale předeběhl: „Stejně, ten propoj mezi sexualitou a upřimností, ten mě zajímá. Pane Hromádko. Řekněte mi, kdy jsou k takový největší otevřenosti chlapi i ženy nejvíc náchylný?“ – – – – – –
„Přece když si důvěřují, když se mají rádi.“ „Pro teď zkusme lásku vynechat prosím, to by jsme každej mluvili o něčem jinym. Tak jinak kdy?“ „Chcete slyšet, že v posteli?“ „Chci vědět, jestli si to myslíte taky.“ „Nepřirozenější styk je styk přirozený.“ „Přirození. Takže si rozumíme, výborně. Dřív ještě tak šlo dopracovat se k pravdě mučením, ale to poslední dobou moc neletí. Takže sex. I když, i tam... Většina chlapů se jen vyklepe jako králíci, otočí se a spí. A ještě jsou za to na sebe ještě pyšný, čim rychlejc to zvládli.“
Pak se Petr obrátil se nečekaně s otázkou přímo na Alici: „Co si myslíš ty? Když ne v posteli, kde jsou podle tebe chlapi k k ženskejm a ženský k chlapum nejupřimnější?“ – „Co?“ – „Kdy jsou k sobě chlapi ženský nejupřimnější?“ – „No já nevim... třeba při společnym uklízení?“ – „Fákt?“ – „No při takovejch obyčejnejch věcech, ale co jsou důležitý. Při jídle, při vaření-“ – „Aha, takhle to myslíš. Jako třeba ve vypjatech situacích. Když jeden druhýmu něco vyčítá a nadávaj si. Tak to jo, tomu rozumim. Vůbec, všimli jste si? Začínáme si všichni rozumět čim dál víc.“ Petra několikrát donutili k tanci, brzy toho ale nechaly obě dvě. Snahu nesabotoval, ale nechutenství
do té činnosti bylo příliš zřejmé. Franta ale Petra hbitě zastupoval. Především s Alicí chodili často na parket, pak zůstávali u stolu nejčastěji ve třech. Petr znovu zkusil, teď přímo na Hromádku: „A co v myslíte, K čemu je orgasmus u holek?Pro mě je tohle jedna z největších záhad. Chlap ho k oplodnění potřebuje, ale oni přece ne?“ Starý pán nevěděl, ale snažil se: „Toť otázka. Nemohl by to být také přežitek od nějakého našeho zvířecího předka? Ale to si dělám samozřejmě legraci. Tak asi... orgasmus není jen k plození. Třeba je to něco jako společenský prostředek. Ke kultivaci vztahu dvou lidí. Aby je to spolu víc bavilo a měli se víc rádi.“ Sama připomněla: „To v přírodě takřka nikdo nedělá, aby sexoval jen pro zábavu.“ Petr přivřel oči: „Řekla jsi takřka nikdo, že jo?“ – „Řídký vyjímky se nepočítaj.“ – „Hele, ale tohle dopověz. Kdo ještě sexuje pro zábavuvu?“ – „Delfíni. A bonobové, druh šimpanzů..“ – „Bonoby znám. Divný, že člověku moc podobný nejsou, zjevem myslim. Ovšem v sexuálnim životě maj pořádek, to jo. Tam každej s každym, to je jejich běžnej společenskej způsob. A svědčí jim to. Uplnej opak od goril a jinejch šimpanzů. Jestli to není tim-“ – „To opravdu musíš pořád nad všim přemejšlet? Nebolí tě to?“ – „Co? To přece… No musim, na tom neni nic špatnýho.“ – „pokud to děláš pořád, tak je.“ – „I teď?“ – „Tak napůl.“ Otočila se ke starému muži: „Co si o tom myslíte vy?“ Nejdřív se ale lekl Petr: „Nejste vy dva na mě domluvený?“ Hromádka než odpověděl na její otázku, nejdřív řekl: „Spíš soudíte druhé podle sebe. A o všem se pořád přemýšlet nedá, ač jsem to pro dnešek připraven podporovat.“ Petr se zatvářil, jakoby se mu ulevilo: „Dobře přijímám. Ale prosím o vysvětlení, proč teda ne. Nebo proč já aspoň bych neměl, abych podle sebe nikoho druhýho. Jak se to dělá, nemyslet na něco , když se mi to tam porád vtírá?“ V tomhle měla jasno, rovnou mu odpověděla: „Prostě se nebudeš sám do toho nutit a otevřeš se jako roleta. Nutkavé myšlenky má každý, ale tohle co ty předvádíš, to je něco jiného. Hromádka důrazně souhlasil zakýváním hlavou. Petr se zcela vážně zeptal: „To jde? Pane Hromádko?“ Oslovený začal pomalu, bylo vidět, že si není jistý: „U normálně nastavených lidí je to asi nezbytnost, jinak by se usoužili. Jestli to někdo má jinak... nevím. Zapomínat je nutný ventil. Ale možná to má někdo jinak.“ – „Nešlo by se některý dokázali tlakoval k nekonečnum?“ – „Těžko. Nikdo nevydrží všechno.“ – „Tak třeba to někoho roztrhává průběžně. A přesně tolik, aby to co nejvíc bolelo, ale pořád se to ještě dalo napravit.“ – „Smělá fantazie.“ Petr se ptal dál: „Co by jste mi teda praktickýho poradili, abych se podobnejch nutkavejm myšlenek zbavil? Něco hodně konkrétního.“ Hromádka uvažoval: „Tak možná máte ty obranné mechanismy oslabené. Nelze, aby jste neměl žádné. A těm se tedy aspoň sám nestavte do cesty. Paní Koutecká má pravdu, neponoukejte se úmyslně. Vyhýbejte se pohledům na věci, které by vám je mohly připomínat. Změňte prostředí. Já myslím, že těch malých pomůcek je spousta.“ – „Přijde mi to jako nevidět co vidim a dělat že vidim, co nevidim.“ – „Ne. Úmyslné neponoukání dělat sobě nepřijemné věci-“ – „I když jsou? Jen proto že bolí, mám dělat-“ – „Přijde mi, jakoby jste teď vůbec neposlouchal. Dá se to naučit a není to protiklad vašich zájmů. Vždy pokoušet se směrovat k lepšímu, budovat si to jako návyk. Nauč se je to těžké, dlouho to trvá, ale pozitivní výsledky jsou prakticky neodstranitelné a pomáhající pak v každém okamžiku.“
– – – –
„Třeba mám poškozený-“ „A pokud by šlo o poškození, není to celková ztráta a lze jistě aspoň z části ji obnovovat.“ „No, tohle asi fakt nestačim odkecat.“ „A vy jste se snažil odkecávat?“
S parketu se vracívali Alice s Frantou. Dál se škádlili, to je čím dál víc sbližovalo. Alice ho držela za ruku, aby slyšel, když se jí ptala: „řekni mu, že neni možný, aby se dva lidi umilovali k smrti.“ Nemusela odpovídat, Franta už křičel: „Já bych umiloval, že by nemohla nic.“ – „K smrti nebo nemohla? A to bys jí udělal?“ – „Co?“ – „No že bys jí takhle ublížil?“ – „Proč ublížil? Umřela by blahem, co víc si mohla přát.“ – Ahá, tak takhle. Ale je to stejně blbost.“ Před půlnocí je Hromádka opustil, otevřeli další láhev vína. Sama už byla hodně opilá. Zůstávala většinou s Petrem, cítila se vedle něj dobře. „Tak co,“ ptala se ho, „jseš spokojený? Dozvěděl ses cos chtěl?“ Spokojeně kýval hlavou: „Ale jo, dobrý to bylo. A vidíš, nikoho jsem neprudil.“ Smála se: „Však jsi měl zkusit, bych ti dala. Řikal jsi ale, že se budeš zastávat žen a nakonec nic moc.“ – „No, ale proti jsem se taky nestavěl. Víš jak to šlo, ty rozhovory. Chvilku cejtíš víc pravdy z leva, pak zprava, musíš reagovat. Stejně o tom pořád snim. Že jednou přijdu na nějaký velký řešení pro všechny. To je správný, něco takovýho chtít, ne?“ – „Přát si to můžeš, ale pořád musíš stát nohama na zemi. To chlapi většinou neuměj. Děláte problémy. Někdy mi přijde, jak jsi před chvílí řikal, že si je až užíváte. A pak zdrhnete a následky neseme my.“ – „Když je chlap opatrnej-“ – „Ty jsi opatrnej?“ – „Některý sebezáchovný potřeby mi cizí nejsou, naopak.“ – „Dát si pozor, aby jsi žádnou neotěhotněl, tomu ti řikáš sebezáchovná potřeba? No tě bůh!“ Vyvrátit si to ale Petr nenechal: „Stejně je to tak. Kolikrát si odepřu i vyvrcholení, tak jsem opatrnej. A teď nekecám ani v nejmenším. Užiju si v klídku jen mazlení a nic mi nechybí.“ – „To nejde.“ – „Ale jde a ty to víš. Když si dva rozumí... A k mazlení druhýho potřebuju, orgasmus si můžu udělat kdykoliv sám.“ – „Tak jako... to je pravda. Ale holka musí vidět že jsi se udělal, aby taky cítila svůj vliv, ne?“ – „Moje stabilní erekce o tom neni dostatečnej důkaz?“ – „No je, ale...“ – „Tohle ale mě taky zajímá.“ – „Ještě jsem o nikom neslyšela, že by mu to stačilo.“ – „Sex začíná a děje se předevšim v hlavě. Mazlení neni jen.“ Hodně o tom přemýšlela, vlastně s Petrem souhlasila. A moc jí mrzelo, že to nedokáže přiznat nahlas. Řekla alespoň: „Kdyby to tak bylo, tak jsi něco jako submisivní. A takový ty nejsi vůbec. Už jenom ze slov je u tebe patrna těžká agresivita.“ – „Třeba jen melu.“ – „Sebevíru dlouhodobějc nezhraješ.“ – „Fascinující. Vidět mi teď někdo do hlavy, neporozumí nikdo. Já a sebejistej? Tak vypadá to tak, ale co když tim právě maskuju něco hodně opačnýho?“ – „U tebe by bylo možný ledascos, ale tohle ne.“. – „Co když je pravda někde uprostřed?“ – „To už schválně zamotáváš.“ – „Nemyslim si. Je to nějakej jinej démon. Zkoumám ho leta a nerozumim čim dál víc. Ale abych
mluvil o něčem čemu nerozumim... máš pravdu. Na týhle urovni je to komplikování už bezučelný.“ Hluboce se na něj podívala. Začínala si připadat až příliš nápadná, zastavit to ale nedovedla: „Tak předemnou nehraj holčičku. To že ti stačí mazlení... ti věřim. Ale za skutečnýho protivníka bych tě nechtěla.“ – „Tak zas-“ – „Bála bych se tě. Nikdy bych nevěděla, co můžu od tebe čekat.“ – „Vždyť řikám. To já taky nevim. A přitom s tim nedokážu přestat. Ale některejm ženskejm to zrovna imponuje.“ – „Se bát?“ – „Porád cejtit sílu?“ – „Už zase začínáš.“ – „S čim?“ – „S mudrováním nad vším. Některé věci jsou přeci tak jasné. A čím míň se o nich přemýšlí, tím jsou jasnější. A přinejmenším v podvědomí i ty to víš. Vidím ti to v očích.“ Teď už to nebyla jen lepší nálada po alkoholu. Už se k němu i neopatrně nakláněla: „Tak o co ti teda jde? Mě by to fakt zajímalo.“ On ale jen neurčitě kýval a říkal: „Nevim. Jen vim, že spor je ve mně základ všeho. To neni o tom, o co mi jde, ale čemu jsem nucen a donucen. Věčnýmu sporu v sobě. Ledascos o něm vim, něco tušim, ale v celku mu pořád nerozumim.“ – „Takže hádky jsou tvoje opěrné body?“ – „Pěkně si to řekla, to si budu pamatovat. Opěrný body a uzlový místa.“ – „A tak jsi to měl vždycky, i ve všech svých vztazích?“ – „Že jsi se pořád přel? Obávám se, že jo. A podle výsledků - určitě.“ – „No tě pic.“ – „Třeba když si vzpomenu... Jdu domu, tam holka s s kterou žiju, a už dopředu vim, že se pohádáme.“ – „Kdybys jí měl rád, tak to neuděláš.“ Petr přivíral oči, opravdu poctivě se snažil domýšlet: „To nevim. I tys určitě měla někoho ráda, ale stejně si v sobě nezvládla něco potlačit. Ty maličkost, já něco zásadního, ale to je to samý. Když víš, že druhýmu něco vadí, že je to špatně, ale stejnak… Je to pořád ještě mít rád? Kdy ještě jo a kdy už ne? Do toho se nezaplétejme, do mít rád.“ – „A jen tak jako, to taky nikdy?“ – „Co jako? Jen jako mít rád? Jak to myslíš?“ – „Obyčejný, prostý klídek. Nic nedrásat, jen se mít fajn, ležet v posteli, povídat si, užívat...“ – „Jestli já tohle… Ne, reálu ne. Možná ve fantaziích, ale jinak… Musí se něco dít, jinak nehraju.“ Přišlo ji to neuvěřitelné, musela říct: „Přitom je to tak jednoduchý, i s tebou určitě. Každá žena by si měla umět toho svého uklidnit. Doma, pěkně v klidu, jen pro sebe. S každym to jde... když se nebrání. A ty se asi fakt bráníš?“ – „Něco by na tom mohlo bejt. Sám se bránit, to mě taky napadalo. Ale nevim, možná ne.“ – „Tak neříkej, že jsi neměl v životě ani jednu, která by to nezvládla, tě zklidnit.“ – „Jednu si vybavuju. Ale i tu jsem nakonec udolal, i když se bránila fest. Třeba když jsem přišel domu naštvanej a ona to poznala, vůbec na mě nemluvila a hned mě donutilla něco sníst. Až najedenenýho se mě zeptala – tak co je, co ti zase přeletělo přes nos?“ – „Byla chytrá.“ – „Byla, jenže já taky. Když jsem si všimnul že to dělá, najíst sem se omítal.“ – „To si fakt dělal? Ty si byl blbej.“ – „Je to ještě horší. Ne že jsem byl blbej, ale jsem do teď. I dneska bych to dělal, jen
– –
zamaskovanějc. Jo, i když vim, že je to ta blbost.“ „A proč?“ „Nevim. Snad proto, že si myslim... že některý věci se maj řešit hned a pořádně. A vypjatý situace tomu pomáhaj, tomu hned. Než žít ve nevyřikanosti-“
Skoro až rozlobeně ho přerušila: „To ať se radši pohádáte?“ – „Ne. To ať se radši rozejdem hned.“ – „Doufám, že to nemyslíš vážně. Co kompromis, láska, odpuštění?“ – „To jsou jen slova. Chce to akci, takovou nebo onakou. Jen ne nečinnost. Nebo čekání na nějaký samovolný rozuzlení. Zásadně jsem předevšim proti smrtím za života.“ -Franta s Alicí se opět vrátili udýchaní z parketu. Alkohol rozprouděný pohybem byl hodně znát. Alice dál pohybovala hlavou do rytmu a broukala si, Franta se ptal: „Jak jsi řikala, že se jmenuje ta opice? To si musim pamatovat, až zas u nás v hospodě bude někdo tvrdit-“ – „Kterou myslíš?“ – „No kterou, tamtu. Co si to nechá udělat od každýho z tlupy.“ – „Kočkodani to tak maj. Jeden makak a-“ – „To jsou blbý jména, to si nebudu pamatovat. A ty dva, co když na to vlítnou, tak se od sebe odtrhnou až za osmdesát dní?“ – „Takhle jsem to neřikala. Ploštice. A to neni opice, ale hmyz.“ Rozjívená Alice si Frantu dobírala. A už úplně jiným způsobem, než na začátku večera: „To by se ti líbilo, co?“ – „Asi jako tobě tamto.“ – „Žábronošák je muj hrdina. Dva penisy, to je frajer. To byste každej chtěli, co?“ – „No spíš ty, ne?“ – „Já? Nikdy!“ – „Žábronošák je co? Opice nebo hmyz? Já rozhodně žádnej hmyz nejsem.“ – „Korýš je to, už jsem se na to ptala. Asi takhle velkem.“ – „Centimetr?“ A pak že to neni hmyz.“ Rozjívená kamarádka si Frantu dobírala: „Ty si asi myslíš, že když umíš vodit pevně při tanci, že to asi stačí, viď? V životě je to ale jinak, že jo Jano?“ – „Jak to myslíš?“ – „Chlapi bez nás nemůžou bejt. Co že neuměj rodit, i spoustu jinejch věcí neuměj. A nakonec vždycky stejně musíme dělat rozhodnutí my. Je to tak Jano?“ – „Někdy jo. Jsou ryby, co se všechny narodí jako samice, a teprve která je z nich nejsilnější, stane se z ní chlap.“ – „Jo? Takhle by se to mělo bejt, a byl by pokoj. A hyeny jsi taky řikala, že si vládnou sami. Tak to má bejt.“ Pak stáli všichni čtyři před vinárnou, blížilo se ráno. Rozvažovali, zda ještě něco nepodnikout. „Jdem dál,“ křičel Franta. „Aspoň panáka na závěr.“ Alice si ale svojí opilost uvědomovala: „Nechci, nemám na to.“ – „Ti to zaplatim.“ – „Nemám, jakože už nemůžu.“ – „Já se chci bavit.“ – „Stačilo už dneska né? To bylo řečí, Skoro porno.“ – „Porno je fajn.“
–
„Jo a jo a jo! Proč jsme vlastně nemluvili o pornu? Tak příště. Rozebereme všechny možný úchylky. To bude žůžo. Dáme si sadomaso, feťáky... Né feťáky, ty druhý myslim, co se taky tak nějak jmenujou, víš, který myslim. A nebo... tak ty taky. Všechny.“
Loudaly přes park zpátky k lázním. Nechali Alici s Frantou odstup a jen je pozorovali. Petr řekl: „Opileckej šmajchl, maj recht,“ nenabídl jí ale ani rámě. „Nejdřív to vypadalo, že se musej pohádat, a teď....“ řekla dost bezradně. – „Ale vždyť je to jasný. Co se škádlívá, to se rádo má.“ – „Hmm. Protiklady se přitahujou. I když... tyhle dva moc protikladný nejsou. Zase je to brzy přejde.“ – „Mně se to líbí.“ – „No ale... Podle tebe by se měli lidi pořád jen dohadovat. A rozcházet. To taky porád nejde.“ – „Dohadovat pořád, tak jsem to nemyslel. Radovat se z odlišnosti, obohacovat se novym. Žádný levný ubezpečování, že tak jak je to teď, tak je to správný a konec. Všechno se pořád mění. Souhra protikladnejch sil, víš jak se to myslim. Jedině v tom se může objevit něco novýho.“ Stěží maskovala bezradnost: „Souhra protikladnejch sil je nesmysl.“ – „Ale jo. Lidi by si takhle měli vycházet vstříc. Jedině protiklady k sobě, dyťs to dneska sama řikala. Na jedný straně milony mrňavejch spermií, na druhý jedno velký vajíčko. Ty první sebou mrskaj a furt se někam ženou, ty druhý čekaj, kdo k nim doplave. Plus mínus v eletrice. Nutná bojovnost i nutná láska, pořád takhle, pořád protiklady k sobě.“ – „Takhle si omlouváš všechno, i zlo?“ – „Ne ne, nesmim bejt na nikoho zlej, to je jasný. Zlej ne, ale ne-hodnej, to zase jo.“ – To je přece jedno a to samý.“ – „Myslíš že... Počkej!“ – „Co je?“ – „Kde jsou?“ Zastavili se uprostřed parku a poslouchali. „Ještě před chvílí jsem je viděl,“ šeptal Petr. „Tak snad jedině... Že by to zahnuly do támhletoho roští? Počkáme chvíli?“ – „Ne. Pojď.“ – „Počkej. Hele, slyšíš? Tý vado! V takovýhle zimě!“ – „Já to poslouchat nebudu. Jdeš nebo ne?“ – „V takový zimě.“ – „A co jako? Oba maj na pokoji spolubydlící, co jim zbejvá. Jestli nepůjdeš, půjdu sama.“ Zastavili se až před penzionem. „Zvířata,“ vracel se k tomu Petr. „Zdravý, nezakomplexovaný zvířata. Žádný přemejšlení jestli jó nebo ne. Co chtěj to udělaj. Slova jsou pro ně až na druhym místě. Já jsem rád kultivovanej tvor, ale k čemu mi to je, když tohle neumim?“ – „Neumíš tancovat a... neumíš ani tohle?“ – „Neumim to takhle. Jen tak, normálně. Bez nějakýho okecávání. Sakra. Mám pocit, že je slyšim vřeštět až sem. Takhle se to má. Škoda že jsem takovej úchyl a nemůžu si tu taky něco dopřát.“ – „Ty jseš úchyl? A v čem proboha?“ – „Neboj, jsem neškodnej. Ale jsem divnej, no. Tak dobrou noc.“ – „Do... dobrou noc.“ III Připadali jí čím dál směšnější. A jak se oba vnucovali. To bylo samé Marcelo sem, Marcelo tam. Jakoby vůbec nepoznali, jak moc jimi pohrdá. A ty jejich řeči o ničem. Vůbec nechápala, co na Gozelovi mohla její dcera kdysi vidět. Muselo to být čistě jen mládím a naivitou. Asi jí připadal
chytrý. Ovšem chytrost je něco jiného, to už dneska Petra ví. Inteligence je umět se o sebe postarat. Ostatně teď už i Jana, všímala si, přestává být z Gozela tak nadšená. Co se vrátili naposledy z města, znatelně ochladla. Asi něco očekávala a teď je z reality zklamaná. Musela se krotit, aby se nezasmála nahlas. Úsměšek ji ale proklouzl. Oba, Jana i Gozel, se na ní podívali. „Taky si to myslíte?“ zeptal se ten nafoukanec. „Vůbec jsem vás neposlouchala,“ řekla a byla to pravda. – „Vypadalo to, že jste se zasmála.“ – „Vůbec jsem vás nevnímala. Ale připadat vám to mohlo.“ Jana se rozloučila, zůstala s ním u stolu sama. Trochu déle se na něj podívala, když zaznamenala jeho rozrušení, zase zrak odvrátila. Kolikrát už tohle zažila. Nudil ji, všichni chlapi ji nudili. „Přečti mi, co tam máme na zejtřek k jídlu,“ nařídila mu. Když to udělal, zeptal se: Nechtěla by jste mi tykat i na veřejnosti? Já bych vám samozřejmě vykal dál.“ Ucítila k němu odpor, jako skoro už pokaždé. „Běž proboha pryč,“ zasyčela. Když se ale zvedal od stolu, dodala: „Dneska v noci se stavim. Někdy po půlnoci, tak si počkej.“ – „Budu čekat.“ – „Co si zas sedáš? Pak si počkej, ne teď.“ – „Aha. Takže... Promiňte. Dobrou noc.“ Když se ho zbavila, zamávala na kulturní referentku. Ta k ní hned přiběhla a servilně se ptala: „Všechno v pořádku, paní Richterová?“ – „Jistě, všechno je domluvený. Slečna redaktorka přijede v sobotu ráno.“ – „Výborně. Výborně a děkujem. Snad to nějak zvládnem.“ – „Určitě. Znám ji, je to profesionál, ona vám když tak pomůže.“ – „Tak to je úžasné. Zadarmo nám zprostředkovat o lázních článek do novin, jste opravdu skvělá.“ – „Víte že se jezdim leta a ráda pro vás udělám.“ Po návratu z večeře zašla za Alicí, bylo potřeba si ji připravit. A také se od ní něco vyzvědět. Nespěchala, sedla, tvářila se znuděně a prohlížela časopis. Alice brzy začala sama: „Co naše Janička s tim svym? Něco novýho?“ – „Vůbec nic. A ani nic nebude.“ – „Sice bych jí to přála, ale na druhou stranu... Aby zrovna ona vyhrála? To by byla potupa pro nás všechny.“ – „A kdyby ho klofla, tak by jako vyhrála? Blbost. Co na něm je?“ – „Je mladej. A kdo by při hodnocení zastupoval tebe, ha? Vyhrála by a ne že ne.“ – „To by ho ale musela dostat do postele. Tys to na něj ještě nezkusila?“ Alice se zašklebila: „Já? A proč ne ty?“ Povýšenecky se zasmála: „Fakt nemám zájem. Nemá tu ani auto, do táborskýho do bazénu jezdí obden vlakem. Je to socka.“ – „Jestli náhodou nekecáš.“ – „Chceš to dokázat?“ – „Chci.“ – „Aby ses pak nedivila.“ – „Hele, co když je teplej?“ – „Neni.“ – „To nemůžeš vědět.“ – „Můžu, vim to.“ Než si šla lehnout, nařídila budíka na půl druhé. V noci vstala a oblékla se. Nalíčila, silně navoněla. Dlouho si sama sebe prohlížela v zrcadle. Obdivovala svoje prsa, jistě pevnější, než má výrazně mladší Alice. Sama na sebe se usmála. Pak vyšla do chodeb, v ten čas naprosto prázdných a tajemně
tichých. O dvě patra níž se rozhlédla, a pak vzala za kliku jeho dveří. Bylo odemčeno. Vevnitř svítila malá lampička u postele, Gozel seděl nedaleko se zavřenou knihou v ruce. Malou chvíli se na sebe dívali, pak se zamračila: „To jako budeš sedět a já co? Židli si dej támhle. A zapni televizi.“ Zařídila to tak, aby mohla pozorovat obrazovku, on však nikoliv. Pak se na něj dívala jen zřídka, někdy ani když mluvila. „Nemysli si, že ti to věřim, že si ze mě takhle vyplesklej. Hraješ to. Vim co si zač. Kromě choutek na sex jsem ti uplně ukradená.“ Jen zakroutil hlavou. Když i jí přestávalo být mlčení příjemné, řekla: „Tak něco povídej.“ Tiše odpověděl: „Nechcete spíš vy... se na něco zeptat?“ – „Nevíš, co bys měl vykládat? Ty, takovej výřečnej?“ – „Nejsem takovej a vy to víte. Jsem ve vnitřku skoro pořád vážnej a smutnej. To napovrchu, to je jenom hra. Ale to u každýho. Já to jen neopatrně... někdy, řikám nahlas.“ – „Nechytrač. Proč by si měl bejt smutnej? Tobě něco schází?“ – „Určitě. Hledám a nenacházim. Něco chci a nevim co. Všechno se mi prolíná, všechno je složitý a já nemám pevnýho nic. Učim se, vylepšuju, to jo, ale ve strašlivejch křečích a bolestech. Cejtim, že se ubíram správnym směrem, ale častokrát blbbejma prostředkama. Často dělám velký chyby. Posunuju se dopředu, ale pomalu. Pro všechny v okolí jsem dobrej a přitom divnej. Jsem sám, žiju sám a... dost to bolí. Ale asi to fakt jinak nejde. Když zkusim holku, na stálo jako, je to ještě horší.“ Ušklíbla se: „A teď se z toho potřebuješ vykecat. Vůbec nechápu, jak si vůbec můžeš myslet, že tě poslouchám. Proč?“ Gozel se zamyslel: „Je to s váma hodně naživo. Tak syrově. Neohlížíte se na moje pocity. Neni to jako v kině, kde se člověk bojí jen jako. Tohle je opravdickej život. Divočina, prales. A jen ve vypjatech situacích se člověk něco učí. Já se chci učit. I přesto že vim, že mě to bude bolet. S vámi... to tak mám. Nechci bejt vládcem okamžikem, to jsem vždycky. Chci... si od toho odpočinout. Potřebuju bejt zatlačenej do kouta, teprve pak... Teprve pak se možná projeví, co ve mně je. A já to chci vědět. Proto potřebuju bejt ponižovanej. Sedim tu s váma a-“ – „Budeš.“ – „A budu. Ano, takhle to potřebuju.“ – „Dělá ti to hodně dobře?“ – „Jak to říct... Ale co. Dělá mi to dobře. To neukecám.“ – „Nevěřim ti. Nic ti nevěřim. Určitě je to uplně o něčem jinym. Víš, že ti ve skutečnosti nemůžu nic udělat. Cejtíš jen to napětí a to tě vzrušuje. Kdybych nad tebou měla skutečnou moc, utekl bys. Jenomže kdybych tu moc měla, tak tu nesedíš z volnejma rukama. Zlomila bych tě.“ Zopakoval: „Kdybych tu neseděl z volnejma rukama, zlomila by jste mě. Určitě. Nejdřív tělo, pak i ducha. To by trvalo chvilku dýl, ale i to by se vám podařilo. A to bych se teprve o sobě něco dověděl. Přál bych si to. Ale asi bych to nepřežil. Skutečný bolesti se hrozně bojim. A hlavně nevim, jestli bych jí byl schopen aspoň do nějakýho stupně vydržet. Neudat kamarády třeba, neodvolat svoje nejzákladnější názory-“ Zavrčela: „Nenávidim tě. Nenávidim tohle tvoje zahledění do sebe. Nenávidim tvý provokace, nenávidim tvojí aroganci. Jenže tebe to vzrušuje, co? Máš mě tam, kdes chtěl. To si odskáčeš. Všichni.“ – „Nenapadlo vás někdy, že kdyby jste tu moc opravdu měla, že by jste mi pak už ublížit nechtěla?“ – „Musela bych tě zabít, nesnesla bych tě.“ – „I když bych byl nástroj ve vašich rukách, k vašemu užitku? Proč by jste si ničila svůj majetek?“ – „Abych si ulevila a nemusela se na tebe dívat.“ – „Možná. A možná ne.“
–
„Žádný možná ne! Donutila bych tě vřeštět bolestí. Donutila bych tě všechno.“
Dlouho bylo ticho, pak se Gozel zeptal: „Co to je, co na mně tak nenávidíte? Proč ke mně byla tenkrát Petra tak hnusná a bezohledná? Proč nikdy důsledně neuděláto to, na čem jsme se domluvili? Brečel jsem před ní, prosil a... nic. A vy jste jí v tom ještě podporovala. Proč? Nikdo přece neni z principu zlej. Tak proč ji bavilo mi ubližovat?“ – „Protože jsi tak nafoukanej a přitom na to nemáš.“ – „Kdybych na to neměl, budete mnou pohrdat. Nebudete mít potřebu mi ubližovat.“ – „Chytráčku.“ – „Chtěl bych s váma spát.“ – „Tomus přece nemohl nikdy věřit ani ve snu, že bych já… Já, s tebou, tst.“ – „Napadlo mě to. I když chápu, že by jste mě nikdy nebrala jako rovnocenýho partnera.“ – „Nikdy.“ – „Chtěl bych si před vás kleknout, zout vám boty a-“ Prudce vstala a vykročila ke dveřím: „Jseš normální idiotskej úchyl.“ Pak se ale zastavila a uklidnila. Kdyby odešla, byl by to vlastně útěk. To nešlo. Snažila se vymyslet něco, čím by ho skutečně ponížila. „Za svojí Janičkou si běž, s tou si spi. Užij si její prdele jak valach. Užij si jejich povadlech koz a stryjí po dětech.“ Bylo poznat nevyspalost, když říkal: „Jana je hodná. Jana je taková starostlivá mamina, a právě proto... Já za to nemůžu, že jsem chlap. Moje tělo chce vás, ne ji. Svejm chutím neporučim.“ – „Takže mě na spaní a jí na povídání?“ – „Vždyť vás vždycky vyzývám, ať si se mnou povídáte taky. Vy to ale odmítáte. Přitom... Jana zkrásnět nemůže. Vy můžete moudřet dál.“ – „Já mam svůj život takovej, jakej já ho chci mít. Mně jsou tvoje představy uplně ukradený. Nemusim s tebou spát, nemusim spát s nikym, protože mě sex prostě nebaví, chápeš to? Nepotřebuju to, nikoho nepotřebuju. Stejně všichni přilezete. Já si dávám inzeráty na net, jen abych si vás ubožáci prohlídla. Nikoho takovýho nepotřebuju.“ Matnost jeho očí byla shodná s barvou hlasu: „Vim to. Ale mě jste pozvala, tak snad... Přijel jsem se kvůli vám a vy to víte. Budu si teda představovat, že si mě zatim jen připravujete.“ – „Představovat si můžeš co chceš.“ – „Proč nemáte Janu ráda?“ – „Nemám ráda žádný takový chytráky jako jseš ty.“ – „A Petra?“ – „O ní se s tebou bavit nebudu. Petra je chytrá sama dost. Je po mně, ale má toho i spoutu dalšího. Je chytrá a dokáže se prosadit. Nemusí se zahazovat s takovejma chudákama jako jseš ty. Dneska má chlapa, co vydělá takovejch peněz, který ty nikdy ani neuvidíš.“ Konečně viděla, že ho něco opravdu zasáhlo. Až po chvíli pokračoval: „To, co jste teď řekla, bolí. Chtěl bych bejt nejlepšim chlapem... ve všem. A nejlíp pro všechny na světa. Ale nestačim ani vám, i když se předhánim v nabízení. Muj rozum je mi k ničemu, nápady, nic. Jsem neúspěšnej, neúspěšnej chlap.“ – „No konečně. Jediný co umíš je šuky-šuky. Ale tim zaujmeš jedině ty chudačky, co toho nemaj dost, protože jsou ošklivý. Na kvalitní ženskou nemáš.“ – „Snad to není jediný, co bych uměl. Třeba něco schválně přehlížíte. Nějakou mojí dobrou vlastnost. Ale máte pravdu v tom, že se neumim začlenit.“ – „To tedy neumíš. Nejsi ani v průměru, jsi hluboko pod nim.“ – „Svym způsobem... je to tak. V měřítkách, který vy uznáváte, určitě.“ – „A v jakejch jinejch bys to chtěl hodnotit? Ty bys nebyl schopnej ani zabezpečit děti. Už jít s tebou do postele je risk. Tatínek uměl prcat, ale ne vydělat peníze. Ženská by se vedle tebe musela stydět. Ani pořádný hadry bys jí nepořídil, chápeš to?“
– –
„Chápu. To co řikáte je pravda. Dnešní pravda. Ale snad tim, že se koukám dopředu-“ „Prosim tebe. Už mám těch řečiček dost. Ostatně, přišla jsem ti říct něco jinýho. Ne poslouchat tvoje pošahanosti.
V sobotu přijede jedna moje známá dělat článek do novin. Budu jí to tady ukazovat a ty půjdeš s náma. Budeš se jí vnucovat, mám proto svý důvody. Když budu spokojená... třeba ti pak něco dovolim. Na nic se mě neptej. A teď se běž podívat na chodbu, jestli tam nikdo neni.“ U sebe na pokoji se jí pak nedařilo usnout. Štvaly jí vzpomínky na všechny ty jeho zmatené řeči. Ale chtěla, aby se s novinářkou Bárou seznámil. S dnešní nejlepší kamarádkou její dcery. To musela udělat. -Alice se přišla potřetí ujistit: „Musim v těch novinách bejt vyfocená. Slíbilas mi to, nezapomeň.“ Tomhle jí nedělalo problémy opakovat: „Slíbila jsem ti to, budeš tam. To je dobře, ne?“ Bylo poznat, že na tom Alici šíleně záleží: „Dobře, holky z práce to prostě vidět musej, jak- Kdy teda? Já vim žes mi to už řikala. Takže v sobotu, odpoledne. Mysli na mě.“ Opravdu nemohla zapomenout, myslela na to skoro pořád. Snažila se být připravena na sobotní příjezd Báry co nejlépe. Kdysi s ní mluvila o možnosti reportáže z lázní. A když si ověřila, že Gozel opravdu přijede, bylo co plánovat. Jen si ještě ověřila, že se Petra s Bárou seznámila opravdu až po rozchodu s Gozelem. Dcera jí v mládí vyprávěla skoro o všech svých partnerech. Sama ji k tomu popouzela. Z počátku to poslouchala ráda, později už ne. U Gozela hned po prvních slovech věděla, že je všechno špatně. Petru asi zaujala jeho zvláštnost a efektní hlouposti. Přehlížela přitom mnohé základní, byl naprosto nepoužitelný pro normální život. K čemu jsou zvláštnosti, když je člověk neumí prodat? A když se Petra začala ještě pouštět do vyprávění o jeho zvláštnostech při sexu, vyloženě nechtěla slyšet víc. Možná poprvé ji tenkrát odmítla poslouchat. Jednou ho pozvali domů na večeři. Byl nepřirozeně hubený, ani v jednotlivosti hezký, nezajímavý. Nejhorší bylo chování. Nedovedla by to popsat, cítila z něj nebetyčnou namyšlenost. Spíš mlčel, ale v očí viděla, jak vše sleduje a kriticky hodnotí. Pocit o své nadřazenosti nedokázal skrýt, někdy se ani moc nesnažil. Všechno, naprosto všechno jí na něm vadilo. Ta večeře musela být utrpením pro všechny. Ještě že se Petra s nepatřičným člověkem brzy rozešla. Odhalení na internetu byl šok, záhy jí ale došly možnosti. Odpuzoval ji, byl ovšem použitelný. A teď vedle něj Bára, takřka pravý opak. Mladá dívka s odpovědný přístup k životu, bohatou rodinou. Exkluzivní zaměstnání, patřiční přátelé, kariéra. Dnešní nejlepší kamarádka její dcery, úspěšná novinářka. Mezi ně Petra patří a nikam jinam. Báře jako jediné z Petřiných kamarádek už při seznámení nabídla tykání. Pocházela z význačné rodiny v západních Čechách, vlastnili tam veliké majetky. Otec byl movitý podnikatel a politik, už od nejútlejšího dětství Bára věděla, kam patří. Jediným Bářiným nedostatkem byl zjev. Vůbec nebyla hezká. Spíš nudná, tělnatá, ani nejlepší péče to nemohla skrýt. Přijela v sobotu ráno. Už její auto vzbudilo před ústřední budovou nemalý obdiv. Měla u jejich u stolu objednanou snídani, takřka se ji nedotkla. Důležité bylo jen seznámit ji s Alicí a Gozelem. Během jídla Báře vysvětlovala: „Je tu pro tebe všechno připravené. Jen nejdřív si chvilku budeš muset vyslechnout referentku, ale to s ní vyřídím rychle.“ Bára se usmívala, mluvila svým nevýrazným, ale sebejistým hlasem: „To patří k mé práci, já jsem na to zvyklá. Stejně se ji chci zeptat, slavnostně zahajovat sezónu v tenhle je čas, to je zřejmě zvláštnost, postavím na tom asi celý
článek. Půlka strany, budu se muset soustředit spíš jen na to. A co my dvě pak?“ – „Po obědě si to tady spolu prohlídnem. Zdržíš se do zejtřka, že jo, nerozmyslela sis to? Máš rezervovaný ubytování, koukneme na rozpis, jestli by sis nechtěla zkusit nějakou kúru. Jeden den si odpočineš, určitě jsi pořád v jednom kole.“ S chutí slibovala: „Užiješ si to tady, postarám se ti. Odpočineš, pěkně jako v lázních.“ Potom si jakoby na něco vzpomněla a lehce se zasmála: „Až se tu budeme procházet po okolí, vezmeme sebou jednu kamarádku, jo? Na rovinu řikám, že ona touží být předevšim vyfocená v novinách. Tak jí to slib a pak uvidíš, jestli to půjde.“ Bára si byla jistá: „To asi nebude problém, pak se s obrazovým redaktorem dohodnu. Profotím toho hodně, ať je z čeho vybírat.“ V tom okamžiku se Gozel trochu zasmál. Využila toho, Otočila se k němu a zeptala: „Copak?“ Odpovídal pomalu a obezřetně: „Jen že ta pani, co chce bejt v novinách, myslíte Alici? Když teda jí, nechcete sebou i mě? Dělali by jsme vám společně fotografickej model. Myslim… spokojenej páreček lázeňáků.“ Musela uznat, že to zvládl dobře. Řekla: „Klidně. Jak vás tak pozoruju, jestli vy to už nemáte s Alicí domluvený.“ Gozel se začervenal a řekl že ne. Pak pokračovala na kamarádku: „A jak se jinak máš?“ Bára zvesela vzdychla a řekla pevně: Jako novinářka se šest dnů týdně nezastavím, ale to je náš osud.“ Uznale řekla: To vás tedy všechny obdivuju.“ Bára mluvit vážně: „Novinařina je poslání. Všechny nás to baví a děláme to rádi, vždyť víš. Ale je třeba strašně ostudné, jak je taková důležitá práce špatně placená. Já to dělám z přesvědčení, ale většina kolegů, kteří z toho mají být i živi, ti strašně trpí. Taky to dělají rádi, s plným nasazením, ale patřičně ohodnoceno to nedostanou. Ale žurnalistika je poslání, něco jako droga. Novinář má třeba v neděli volno, ale stejně si už odpoledne jde připravovat práci na druhý den. Já minule taky a příští určitě znovu. Připravuju celou přílohu pro mladé o prezidentu Havlovi. Novinařina je úžasná práce.“ Celé dopoledne byla na pokoji a dívala se na televizi, Bára ji potřebovala až po obědě. Pak procházely parky a nejbližší okolí. Alice byla až trapná, jak se novinářce vnucovala. Sama navrhovala, kde všude se nechat vyfotit. Příliš si ji nevšímaly a povídaly si samy. Bylo příjemné dívat se, jak se musí Gozel tvářit, že je neposlouchá. Jistě si ale užívat každé slovo. Doufala, že co nejnepříjemněji. Zmínila třeba: „Vyprávěla Petra, jak jste si to společně užívaly v Polnesii. Dvě samotný holky, svobodné, v takovém prostředí, to jste si musely užívat.“ – „A že se Chozé do Petry pěkně zamiloval, viď? Prý kdykoliv volá, tak se dušuje, že stačí aby jen řekla, a hned zase přiletí. Z tý jejich Bolívie to stíhá za den a půl.“ – „Překrásnej chlap, co? Jejich rodina je jedna z nejbohatších v zemi. Já bych na Petřině místě neváhala.“ – „Já taky ne.“ – Když u nás Chozé byl, tak ukazoval fotky. Na jedné nádherný dům vysoko na skále. A že tam to má nejvíc rád a že mu to patří. A my nadšeně, že ten barák a takový místo. Ale on prej že ne, že to všechno mu patří. A ukázoval na všechny ty lesy a nedozírný hory, všechno. To mi si tu ani nedovedeme představit, jak je bohatej. Jejich rodina obchoduje se dřevem. Přerušila je Alice: „A slečno Báro, co nás vyfotit s tímhle pozadím. To by bylo nejhezčí, viďte. Tuhle fotku by jste tam opravdu mohla dát, ta bude nejlepší. Pojď Petře postavíme se jako předtim. A tvař se trošku víc normálně, ať mi slušíš.“ Když Alice s Gozelem pózovali, promluvila polohlasně na Báru: „Tak až je vyfotíš, tak udělej jednu fotku i mně. Jednu dvě, to mi bude stačit. Není to důležitý, ale přece jen – nějaká památka. Ale abych tam byla bez Alice, přece jenom, nemusim na ní vzpomínat i doma. Tak třeba tady jednu s pánem, ať jsme na ní vedle sebe. A trošku pak zblízka, ať-“ Bára neváhala: „Tak pojď, uděláme to hned.“ Když se pozdě k večeru rozcházeli, utrousila v patřičném okamžiku ke Gozelovi: „Po půlnoci si
počkej.“ Pak mu v noci řekla: „Líbilo se mi, jak ses před Bárou ovládal. Ani slovo k věci, ale uši nastražený. Chtěl bys odměnu?“ – „Chtěl.“ – „No. Uvidíme. A zejtra při obědě chci, abys Báře něco předvedl. Nějakej tu tvojí pošahanost, co tu třeba předvádíte s Janičkou. Chci... Ale co ti budu vysvětlovat, prostě chci, aby si tě pamatovala. Předveď tu tvojí… to přece umíš.“ – „Jak si přejete.“ – „A teď si budeme povídat... o holkách. Líbí se mi, jak se přitom kroutíš.“ -Dívala se na televizi, víc jak deset minut mlčela. Pak se zeptala: „Jak se ti líbí Bára?“ – „Víte sama, že neni moc hezká.“ – „Ale je úspěšná. Takovýho jako jsi ty by si mohla koupit.“ – „Svým způsobem... vlastně i jo. Nechal bych se koupit. Ale opravdu ne na dlouho. Na den dva, dýl bych to nesnesl. Dýl bych se nebyl schopen... přetvařovat. A představovat si při sexu někoho jinýho, jakoby vzrušenim zavírat oči... To by nešlo dlouho.“ – „Nech si ty popisy. Když jseš takový čuně a nic jinýho nemyslíš, tak o tom aspoň nemel.“ – „Promiňte. Mám teda mluvit o jejim intelektu? Slečny novinářky? Připadá mi jako… ukázkovej příklad člověka, co všechno dostal zadarmo a... přijde mu to uplně normální. Vůbec si neuvědomuje... Mně nejvíc u takovejch lidí zaráží, jak to funguje... v celku. Bezdůvodně si věří, ale protože si věří, tak to nic začne fakt zabírat na ostatní. Zpitomý svý okolí už jenom tim, že jsou o tom přesvědčený.“ Řekla: „Kdyby Bára vypadala jako Petra, je dneska v televizi pětkrát denně.“ – „Neni hezká, ale je i dost omezená. Ale to v médiích dneska nevadí. Jo, asi by to tak bylo. Nepřemejšlí, ale umí udělat bez řečí všechno, co se od ní čeká. Loajální zaměstnanec, to musí bejt novinář předevšim. A... vědět, na kterou stranu kejvat. A špulit. Má to snazší v tom, že si vůbec neuvědomuje... v tom to má snazší.“ – „Je úspěšná a ty ne.“ – „To je pravda.“ – „A z Petry jseš zmagořelej dodneška, to je taky pravda. Na ní nemáš, už si to přiznej.“ – „Dobře, uznávam. Uctéct donchuance se takřka nedá. Dělala si se mnou co chtěla. A dodnes... nemám to z krku. Má profesionální dovednosti.“ – „Nechceš snad říct, že je kurva?“ – „Má dovednosti a... sklony. A nakládá s nima... hrozná věc. I když, mnohdy mě napadá, že já možná na jejim místě..., možná bych byl stejnej. Ubližovat by se ale nemělo nikdy.“ – „A tobě někdo ubližoval?“ – „To by jste nechtěla poslouchat.“ Okřikla ho: „Co bych chtěla poslouchat a co ne, to nech laskavě na mně! A jak ti ubližovala?“ Odpovídal poklidně: „Na všechno, na co se mě budete ptát, budu odpovídat po pravdě. Takže ano. Chovala se bezohledně, protože věděla, že jsem do ní totálně poblázněnej. A že si nechám líbit cokoliv. Začínalo to od detailů a pak pokračovalo kamkoliv. Nikdy nedodržela žádnej slib. Mohli jsme se domluvit na čemkoliv, porušila všechno. Snad ze zásady, až tak to vypadalo. A já pořád čekal jako ovce.“ – „To si holt kvalitní holky můžou dovolit. Můžeš si za to sám. Snažil ses o víc, než na co jsi měl. Když naposledy přiletěl Chozé, čekali jsme na něj na letišti obě. Co chceš slyšet víc?“ – „Já bych to řekl možná jinak. Učila se to na mně. Nevim čemu všemu se učila, ale rozhodně bezohlednosti. I když... i to neni pravda. Tu se učit nemusela. Něco jinýho v tom bylo.“ – „Dodnes bys jí měl děkovat. Mohl jsi se s ní půl roku ukazovat na veřejnosti. Už jen tohle byl
–
tvuj zisk. A ty než aby sis toho vážil, taks prej si sní furt chtěl bejt zalezlej doma. Spíš je zázrak, že to s tebou vydržela tak dlouho.“ „Muselo v tom bejt něco jinýho. Já na to přijdu.“
Vysmívala se: „Ty už prosim tě nic takovýho nedělej. Vrať se kam patříš.“ – „Ladascos, ale... Poučit? Ne. Šel bych do toho znova.“ – „Nic nechápeš.“ – „Přiznávám.“ – „Petra by tě dneska ani... tst!“ – „Asi. Jenže já si nemůžu pomoct. Kdybych to znova nezkusil... nevim. Asi bych si... přestal sebe vážit.“ – „Co nezkusil? Zase nás obtěžovat? A ty si sebe vážíš? Nenech se vysmát.“ – „Toho se vzdát nedovedu.“ – „Čeho se vzdát nedovedeš? Vždyť nic nemáš.“ – „Vy jste chtěla-“ – „Drž hubu.“ Nestyděla se za svá slova, ale cítila, že se ovládnout měla. Stejně neodolala dalšímu výpadu: „Každej normální chlap by se zdekoval, kdyby ho holka vyhodila. Jen ty si zase nic nepochopil a vnucuješ se dál. Ani důstojnost nemáš-“ – „Tenkrát jsem odešel já.“ – „Co?“ – „Sice s parohama, ale já.“ – „Dobře ti tak.“ – „Ale dneska jsem o deset let starší. Všechno by bylo jinak. Třeba... by mi je už nasadit nepotřebovala.“ – „Chci slyšet, jak to tenkrát bylo. Mluv, třeba ti to dovoluju naposled.“ Teď se smutně, ale zasmál Gozel: „Jaký to bylo, když jsem to viděl? Strašný. A přitom nádherný. Nedokázal jsem do tý doby odejít, ale v tom okamžiku jsem věděl, že teď už to dokážu. Donchuance se nedá zdrhnout. Když chce, najde si a ovládne člověka kdekoliv. A znova přesvědčí o... Třeba jakej má hroznej problém, s kterym jí jen já může pomoct, třeba. Vždycky zneužije znalosti citlivejch míst, který jí člověk kdysi prozradil a... bezedná propast. Takže bylo krásný, když jsem je spolu uviděl. Strašlivě to bolelo, ale bylo to něco konečně nevratnýho. Sám bych odejít nedokázal, tohle mě zachránilo. Možná až nelidská bolest osvobozuje.“ – –
– – – –
„Tss. A co jinýho tak ošklivýho dělala, krom toho, že chodila pozdě a pak si našla někoho lepšího?“ „Všechno, naprosto všechno. Už samotný seznámení byl jeden velkej podvod plnej lží. Vztahy s jejíma kamarádama byly lživý, důvody pro všechno byly překroucený, večeře u vás pekelná, všechno.“ „Ta večeře? Mluv o ní.“ „To... neni těžký. Všechno si pamatuju. Jeden takovej zážitek by stačil na román. Na každej detail bych si vzpomněl. Třeba ta fotka, co visí u vás nad jídelnim stolem.“ „Nevim, jakou fotku myslíš, tam se to střídá.“ „Myslim fotku pana režiséra s věnovánim a podpisem - Petře rád. Jáchym.“
Pobaveně se usmála: „Tak to chápu. A tahle fotka se nestřídá, ta je tam pořád.“ Gozel se otřásl: „Vždyť aspoň v tomhle se určitě dovedete vžít do mý tehdejší situace. Slečna si kluka poprvé pozve k rodičum na večeři, sedíme u jídelního stolu. Ten je přitisknoutej kratší stranou ke zdi, v čele sedí otec, my ostatní podél delších stran. A nad náma všema visí fotka včerejšího Petřinýho jednorázovýho milence, pana režiséra, zatim její největší životního úspěchu. To víte, že mi to sama
předem vyprávěla. Mistr měl tehdy těžký natáčení a ona mu ho pomáhala zvládnout. Čtyři dny připravená ho utěšovat v luxusním karavanu. Za odměnu fotka s podpisem, potvrzení a důkaz. Vžijte se prosim do mě jednou. A přiznejte, že aspoň tohle... bylo nelidský.“ – „Měls bejt rád.“ – „Pyšnej?“ – „Samozřejmě.“ Gozel teď mluvil nevýrazně, ale pravidelně: „Všechno takový bylo, od naprostýho začátku. Pyšnej. Třeba poprvé co u mě zůstala. Po půlnoci začla vyvádět, že jsem ji asi otěhotněl. Nebylo to vůbec možný, vždyť to tenkrát nebyl ani plnohodnotnej sex, co jsme spolu... Ale stejně mě donutila, aby jsme začli shánět antikoncepčí pilulku. Podíval jsem se tehdy do mapy na seznam nočních lékáren. Jenže já byl tak zblblej, že místo Palackýho ulice si zapamatoval Palackýho náměstí. Hledali jsme to snad půl hodiny. Když už bylo jasný, že je něco špatně, skončili jsme v nemocnici na Karláku. Dvě hodiny v noci, na lůžkový gyndě ticho. Pořád jsme nemohli najít sesternu, nevim, ale byli jsme i na pokojích, kde ty těhotný ženský spali. Bože. Nakonec tam Petře doktor předpis napsal. Vyšli jsme ven, já už psychicky fakt na dně, v kapse poslední peníze. Ale spočítal jsem si, že na ten lék a na taxíka to ještě bude stačit. Nechali jsme se zavést k lékárně, Petra to koupila a vrátila se do auta. Vidim to jako dneska. Taxík sviští po Vinohradech, Petra se směje, tak... A pak otevírá okýnko a tu krabičku s lékem vyhazuje ven. A prej že kdyby, se mnou by si to dítě nechala. Takhle se mnou zacházela. Naprostý... psychický mučení.“ Chladně se zasmála: „Tuhle historku jsem neznala. Zajímavá. A tenkrát v tom vlaku?“ Zoufale se zasmál i Gozel: „Vida co všechno víte. Jo, v nočnim vlaku. Sami v kupé, Petra si řekne, že chce hned. Já se začnu nadšeně snažit a najednou někdo cloumá dveřma. Přes zataženej závěs neni poznat kdo. Ten někdo odchází, my pokračujeme. Ale za chvíli znova, a tentokrát se dveře otevřou. Tam policajt s policajtkou. My polonahý, policajtka se usmívá. Ale ten chlap ne, ten přímo naopak. Mele o tom, že jsme právě znečistili vlak. Jo, přesně takhle to řekl, na to se nedá zapomenout. Že teď se bude muset celej vagón na naše náklady odpojit a vyčistit. Snažil jsem se tomu tenkrát smát, bylo to absurdní, ale on to s tim dezinfikováním mlel pořád dokola. Neuvěřitelný. A pak se ten idiot zaměřil na Petru. A zeptal se jí, jestli jí to prej nevadí, až se tohle dozvědí její rodiče. A Petra začla hrát taky, provinilou, dokonce natahovala slzy. Asi to toho blbečka policajta uspokojilo. A tak prej když zaplatim za každýho dvě stovky, že nás nechá bejt. Petra se baví, vtipek to byl vlastně dobrej, vtip za čtyřista. A pak přijde domu a první co udělá, že vám nadšeně vypráví. Kdyby se to rodiče nedozvěděli… neuvěřitelný. Jednou na to přijdu, o čem to všechno bylo.“ Mávla nad ním rukou: „Nevim na co chceš přijít. Prostě byla ještě mladá a bavila se. Dělala si z tebe legraci. Jen ty z toho děláš dodneška tragédii. A Petra se o sebe postarat umí. Vyprávěla ti, jak byla na konkurzu do filmu. Jako malá?“ – „Ne.“ – „Zeptali se jí z komise, do jaký třídy chodí. Řekla že do třetí. Pak se ale někdo podivil, že je jí terpve sedm. Nelžeš, zeptal se ji jeden vousatej pán? Lžu, odpověděla mu rovnou. A proč, zeptal se. A ona na to – protože chci hrát ve filmu.“ – „To odpovídá. A vzali ji?“ – „To přece neni důležitý, nedělej že to nechápeš. Petra je umělec, má vystudovanej uměleckej design, co jsi proboha ty? Nic! A už mě to nebaví. Takže zejtra při obědě se ještě postaráš o Báru. Nezapomeň, víš jak si to představuju. A když budu spokojená, vysvětlim ti to pak všechno najednou.“ --
Seděli u stolu, čekali na jídlo. Dívala se na Bářin kulatý obličej, za pudr zkrývanou červenost a nečistou pleť. Bylo jí ji trochu líto. Netrvalo dlouho a začalo to. Bára řekla: „Po obědě pojedu skoro hned, musím toho dneska ještě spoustu napsat.“ Gozel se vypjal v zádech, zatím si toho všimla jen sama. Bylo mu to nepříjemné, musel ale začít. „Ten článek Havlovi?“ zeptal se. – „Ano.“ – „A můžu se zeptat, o čem to bude?“ – „Tak chronologický životopis, výčet divadelních her. Zásluhy o republiku-“ – „Řikala jste, že přínos pro dnešní mladý lidi.“ – „Ano, to především.“ – „A konkretně?“ – „Zásluh pana prezidenta je tolik, že spíš budu muset některé opomenout.“ – „Spíš jsem myslel, když vám tedy jde o mladý, čím je hodláte přiblížit realitě. Stejně si jednou budeme muset přiznat, o čem to všechno bylo, kdo byl Havel ve skutečnosti. Víte jak to myslim. Aby se moc nevyděsili, kdyby to pak na ně někdo vybalil moc rychle.“ Bára nevzrušeně řekla: „Těžko přijít u někoho tak mediálně i politicky známého s něčím novým. Snad v osobním rozhovoru by se dalo něco nalézt. Ale jinak je o panu prezidentovi známo už asi všechno.“ – „Známo ano, to máte pravdu. Ale ptal jsem se, čím vy přispějete, aby to bylo nejen známo, ale začlo se o tom i pozvolna pravdivě mluvit.“ – „Teď si nejsem jista... nevím, o čem mluvíte.“ – „Chápu vaši opatrnost. Jste tak ze žurnalistických škol a od zaměstnavatele cvičená. Ale sedíme tu jen takhle čtyři, nikdo vás neudá, z práce nevyhodí, tak si promluvme o realitě. Nejen povolených a zkreslených informací pro masy.“ – „Teď už musím přiznat, že vám nerozumím určitě.“ – „Asi opravdu musíte. Nepřiznat nic, ani nepípnout. A nebo se opravdu daří na žurnalistickejch školách vypláchnout mozek tak dokonale? Ale tomu nechci věřit, to radši tý opatrnosti.“ Bára dál nevzrušeně jedla, mezi sousty požádala: „Tak mi tedy řekněte, o čem mluvíte. My novináři musíme umět naslouchat všem názorům.“ Gozel se začínal rozjíždět: „Novináři. Naslouchat. Ještě něco o objektivním informování a jste tu všichni. Mluvim o tom, že je sice potřeba udržovat představu ikon v hlavách prostý většiny, ale nakonec stejně pravda vyjde najevo. Nemůže li se teda dneska říkat, pak alespoň vy mladí pro další mladé měli by jste se o to pokoušet. Vládcum a majitelum periodik se sice postavit moc nedá, ale propašovat tam aspoň trochu pravdy, to vás neláká?“ Bára řekla: „Tak určitě kdybych něco takového věděla, bylo by mojí povinností i profesní ctí se tím zabývat. Jenže žijeme v demokracii a všechny informace jsou známy. Obávám se, že dnes můžu přijít s nějakým novým hlediskem, nikoli ale informací.“ Gozel prudce změnil výraz v obličeji. Až dosud těžko skrýval pohrdání, teď už se neovládl. Posměšně říkal: „Vidim, že vás by neprostřelil nikdo. Je to strašidelný, ale vy tomu možná opravdu věříte. Že co se o něm dneska říká, že je pravda. Slyšet to od kohokoliv jinýho, jsem zvyklej, lidi prostě nevědí a nechtěj vědět, ale... On žurnalistky, to je tragédie.“ Čekala, že se Bára trochu poleká. Opak byl ale pravdou, spokojeně se usmála. Nejprve nechápala, jak je to vůbec možné, když zcela nevzrušeně říkala: „Součásti naší profese je schopnost vyposlechnout si názory všech. Jaký je tedy ten váš?“ V klidu ale nebyl Gozel: „Já tu žádnym svym názorem neoperuju, realita je jen jedna. Já se jen ptal, jak se k ní dnešní mladý novináři stavěj. Jestli takhle, tak potěš pánbůh. Zásluhy toho člověka? Víme všichni, že osobně žádný. Ano, efektivně posloužil. To ale neni zásluha, nechat se dosadit do role jen proto, že se k tomu hodim díky
svejm předkům. A vlastní jednoduchosti a tužbě se zviditelnit. Lačný davy potřebujou hrdinu, a když jsme se tu posledních padesát let všichni chovali jak srabi, vyvýšenim jednoho to pak vypadá, že to zas tak hrozný nebylo. Havel posloužil jako figurka. K uklidnění davů a k poklidnýmu předání moci z jeděch rukou do – zas těch samejch.“ – – – –
– –
„Ale kdepak.“ „Ale jistěže. Poslušnej kašpar pro oblbnutí prostejch lidí, Havel. A pro zahraniční novináře, od kterejch potřebujeme, aby o nás doma mluvili dobře. Na nic jinýho dobrej nebyl.“ „Tak to není.“ „Prosim vás. Republika potřebuje důstojnost a pokud ji nemá, musí se aspoň uměle vytvořit náznak. Z principu je to špatně, ale z krátkodobýho hlediska se to musí. Proto a jedině proto jsme si vymysleli hrdinu Havla.“ „Pan prezident ale opravdu není vymyšlená postava, on je. A za ním i dostatek práce, která za něj mluví.“ „Uf! Vy my dáváte. Pořád se s tim nemůžu strovnat. Hrajete z loajality k systému i tady, na bezpečný půdě? Nebo tomu fakt věříte? I když... jedno nebo druhý, obojí je špatně. Nebo jestli je třetí varianta, řekněte mi ji. Já bych si fakt přál, aby moje černý vidění stavu věci bylo mylný. Fakt bych z toho měl radost.“
Bára byla v naprostém klidu a říkala: „Pokud nevěříte doložitelným faktům, pak-“ Gozel se skoro až uvěřitelně opravdu zlobil: „Ale já přece mluvim jedině o nich! Společnost, politici, média, vždyť si tu lžeme naprosto všichni. Fakta jsou jen jedny.“ – „Tak mi nějaké nové řekněte, jsem jich lačna.“ – „Nový nejsou žádná, mluvim o těch přehlíženejch.“ – „Poslouchám vás.“ – „Neposloucháte.“ – „On vám pan prezident něco udělal?“ – „Ne. A ani český republice ve výsledku neublížil. Přál bych si věřit, že to neni křivák, ale jen zneužitej trouba. To je ovšem hodně pochybný. Zásluhy o republiku? Jako figurka ano. Jako člověk to byl póvl.“ – „Říkáte pravý opak-“ Gozel se snažil hrát rozčíleného a snažícího se ovládnout v jednom: „Opak čeho? Co si dneska my, malý čecháčkové namlouváme? Havel je a byl loutka. Loutky nemaj svůj rozum, a protože Havel byl hloupej, skutečnejm vládcům se hodil.“ – „Jste si jistý, že mluvíme o tom samém člověku? Mluvíme přece o Václavu Havlovi, který-“ – „Poslyšte slečno, já nevim, z jakejch podkladů hodláte vycházet. Ale nespíš zas z toho, co se furt omílá dokola. Jenže poctivá část národa už leta čeká na někoho, kdo tu hradbu prolomí. Čeká se na novou novinářskou krev. Na mladý lidi, co se vymaněj ze zaběhnutejch stereotypů. Co si troufnou řikat pravdu, a nejen to, co jim jejich šéfové dovolí. Čeká se na mladý lidi, který se sakra už přestanou bát. Jenže je teprv patnáct let od tý rádoby revoluce, a to je pořád ještě málo. Čeká se na novou krev. Kéž by jste to byla vy, kdokoliv, strašně bych si to přál.“ – „Jenže já pracuji v seriózních novinách-“ – „Co?! Tak tim je řečeno vše, protože-“ – „A my se už vůbec pravdě nevyhýbáme. Ani nemůžeme, protože žijeme v demokracii, která to neumožňuje.“ – „Ptal jsem se, jestli budete brát v potaz všechny historické skutečnosti.“ – „A já zase nechápu, jak vůbec můžete zpochybňovat někoho, kdo za nás trpěl ve vězení.“
Šílenec opravdu zbrunátněl a sekaně říkal: „Kdo trpěl, kdo? Trpěla moje babička s dědou, obyčejný lidi trpěli. Ani mluvit nesměli, jinak by šli skutečnýho kriminálu. Když si chtěli udělat malou radost, museli si vystát tříhodinovou frontu na banán. Ale netrpěl tenhle prominentní synáček zbohatlíků. Ten opravdu ne. Jo, rozmazlenej chlapeček. Stál sice na opačný straně než tehdejší komunisti, ale jemu ublížit nesměli. Tak je to jištěný vždycky. Copak jste se nikdy nezajímala o historii? I úhlavní nepřátelé vyvolence z protějších táborů na revanž šetřej. Vždycky se totiž může politická situace obrátit, dobře to vědí a jistěj se. Hitera taky za mnichovskej puč sice zavřeli, ale do takovýho vězení, že se tam měl líp než všichni na svobodě. Návštěvy tam za nim chodili jako do hotelu, když chtěl holku, dovedli mu tam rovnou tři, ať si vybere. Havlův kriminál bylo to samý. Cela o několika místnostech, psací stroj, dlouhej kouř. Režim co si sám určil. A víte proč? Protože soupeři jsou jen zdánlivě protikladný strany, jinak jedna mince. No co koukáte? Kdo si mohl vzít do kriminálu psací stroj? I ty dopisy Olze jsou vylhaný. Žádná diskuze se ženou, ale s předem domluvený mudračení s jinejma chytráčkama. Holt když už se musel nechat výměnou za pozdější prezidentování zavřít, tak proč toho nevyužít. To vám poví každej literát, že nejlíp se píše, když vás nikdo neruší. Vězení je k tomu ideální.“ – „Tak to nebylo.“ – „Dopisy Olze nebyly dopisy Olze, přinejmenšim tohle je dokázaný a dneska se už říká nahlas. Víte to? Víte?“ – „Ne.“ – „Vidíte jen co chcete, u novinářů by se za tohle mělo trestat. Přehlížet souvislosti, nedokázat srovnávat-“ – „Hilera s Havlem.“ – „A ne snad? Zatimco tu čtyřicet let celej národ žil na hranici bídy, kouřil si tenhle panáček americký cigára a jezdil mercedesem. To nevíte? Jeho prej úžasný divadelní hry jsou jen absurdní blekotání. Dvakrát byl na brigádě, napsal z toho tři divadelní hry. Kritika tehdejší společnosti? No samozřejmě, protože nikdo jinej si to nemohl dovolit. Tomuhle kdyby zkřivili jen vlas, rozmázli by to jeho příbuzný na západě tak, že by se to komunistum nevyplatilo. A komunisti byli hajzli, ale blbý nebyli. Havel. Vysmívat se perzekučnímu režimu může jen ten, kdo se ho nemusí bát. Kašpar pro zamaskování podstaty. Vždycky jde přece o peníze a moc. Demokracie je podvod k zacpání hub většiny, proto se jim předhazujou vymyšlený hrdinové. Většina lidí nemyslí, chtějí ale jistoty. A instruovanej ňouma je ideální. Nepřipomíná lidem jejich hloupost. Mluví tak, aby si druhý mysleli, jaký slyšej moudra a zrovna oni jim rozumí. Dobře. Třeba opravdu některý fakt nevíte. Ale je li ve vás aspoň trochu důstojnosti, seberte se a bežte si to dostudovat. Půjdete?“ Ale Bára už asi opravdu chápala rozhovor jako práci. Její úsměv byl pevný a neměnný. Řekla: „My jsme ale seriózní periodikum, nejsme bulvár. Pan prezident je silně sociálně cítící, moudrý člověk. O opaku nikoho nepřesvědčíte.“ Teď se Gozel podíval na ni samou, v jeho očích byla prosba. Neodpověděla mu ale ani mrknutím oka, musel proto pokračoval. Říkal: „Prosim vás... Zkuste si to představit třeba takhle. Mně komunisti ukradli dětství. Mym rodičum celej život. A váš Havel tu složí k tomu, aby za to nebyl nikdo potrestanej. Mojí zlobě se nemůže nikdo divit. Furt se vidim, fuj, je mi osmnáct, stojim na Václaváku, cinkám klíčema a myslim si, že dělám revoluci. Revoluce a růžová? Už ten název! Bože jak ty nás ponížili.“ Bára se zeptala: „Kdo koho ponížil? My komunisty nebo oni nás?“ Gozel bezmocně mávl rukou, byli teď trapní oba. O v roli blázna, Bára opravdu nic nechápající redaktorky. Sama se až musela pousmát, když ji slyšela říkat: „Naše diváky by tedy ještě zajímalo-“ – „Co?! Diváky by zajímalo? Vždyť sama neposloucháte a diváky-“ – „Ale já vás poslouchám dobře. Tak mluvte. Nebudu vám do toho vůbec zasahovat.“
–
– –
„Vy že by jste, vy... I když... Tak dobře. Takže tenhle váš prezident, váš, nikoliv muj, se narodil koncem třicátejch let. Do rodiny, co mohla všechno. V době prvního rozmachu masovýho ovlivňování, vyráběli tihle Havlové filmy. Havlův strejček Miloš, kterýho on dodnes uvádí jako svůj vzor, spal s nejkrásnějšíma herečkama v Čechách. Protože on určoval, která z nich půjde na plátno a která ne, že ano. A tohle jeho synovce, vašeho pána prezidenta, nejsilnějc zaujalo.“ „Spojujete jeho osobní život s veřejným na nepatřičných místech.“ „Nene, o tomhle byl celej jeho život. Však taky jen co ho udělali šéfem republiky, hned si jednou takovou pořídil. Sice už padesátiletou a ošmajdanou, ale pro něj to byl stejně ideál. Jemu to stačilo, klučíkovi jednodušší. Ale tohle je to poslední, co bych mu vyčítal. Všichni chlapi jsou nadržený a chtěj bejt viděný s nejhezčíma holkama.
Jenže ono to bylo s těma jeho strejčkama dost špinavý. Přišla druhá světová válka, nafárali k nám Němci a Havlum ty filmový ateliáry zabrali. No, zabrali. Tak ne zas tak uplně. Strejda Miloš sice musel formálně odevzdat živnost fašistum, ale pracoval pro ně dál. Dál rozhodoval, která kurvička bude vepředu a která bude dělat křoví. Filmy se vyráběly dál, majitel i herci zůstali. Jen děje se trochu pozměnili. Teď se točilo o tom, jan zlej židovskej obchodník ubližuje nebohý árijský babičce. Běžte si to dohledat, slečno. Pak válka skončila, Němci odešli, přišli komunisti. A než stačili Havlum všechno znárodnit, ty si ulili co mohli za hranice. Jak známo, když už někdo prachy má, tak už o ně přijít vlastně nemůže, pokud neni blbej. Všechno ví dřív než ostatní, je v předstihu, ví koho uplatit. Peníze dělaj peníze, prostej pracující člověk nemá šanci nikdy. Takže majetek skončil za kopečkama a kdo od Havlů chtěl, mohl se tam přestěhovat taky. Nikdo jim nebránil. Ale, víte, oni věděli, že komunisti jednou zase odejdou. A bude potřeba tu mít někoho, kdo se postará. Rozumíte? Aby jim pak vrátí i domy a pozemky, který jediný přestěhovat nemohly. Takže, koho tu nechat? Hodil se Vašík, váš dnešní prezident. Nebyl moc chytrej, přitom byl snaživej. Stačilo mu slíbit, že když bude dělat co mu řeknou, že se jednou bude mít jako strejček Milouš. A ještě bude za svatýho. Že sice bude muset chvilku počkat, ale když vydrží, udělají z něj nejvyššího z nejvyšších. Figurka, říkám to dneska potřetí. Rozhodlo se, že on bude jednou prezidentem už o čtyřicet let dřív, než se jim fakt stal. Řekli mu, neboj, my se postaráme. Možná si budeš muset jít na chvilku sednout do vězení, ale to je nutný tady v Čechách. Kdo chce bejt prezident, tak tam na chvilku musí, to je taková tradice. Ale neboj Vašíku, nebudeš tam trpět, ani pracovat nikdy v životě nebudeš muset. Najdeš si nějakou zábavu, třeba umělcem se staneš, o zbytek se už postaráme. No, řekněte sama, kdo by do toho nešel? Netrpěl ničim, na rozdíl od celýho národa. Ve zkorumpovanym státečku, když máš dost peněz, co ti chybí? Ze západu mu poslali co si umanul. Šlechtic uprostřed hnusnýho marastu. Tak to bylo. Dobře, asi nebyl zlej. Ale jen komu lítaj pečený holubi přímo do huby může kázat. Ostatní, celej národ, měl jen nouzi a strach. Prachobyčejnej strach o existenci a svý děti. Jen tam mezi nima se občas vyskytl statečnej člověk. Jenže toho si dodnes novinář ani nevšimnou. Havel, Havel. A o smyslu jeho slov už vůbec nebudu s nikym diskutovat. Kdo neslyšelí tu jednoduchost a naivitu, je hloupej stejně jako on. U Vašíka na chalupě se ožrali, zbaštili kaviár a pak si o tom ošklivym světě šli povídat k bazénu. Když jim ráno na stole zůstaly nějaký zbytky, poslali sluhu, aby to odnesl manželce nějakýho toho fakt zavřený disidenta. A bylo to.“ -Bavila se dobře, takhle nějak si to představovala. Bára řekla: „Uvěznění jsme tady byli všichni, nikdo nesměl cestovat po světě-“ To už se ale Gozel krutě smál: „Boha jeho, ani tohle přece neni pravda. On si tam jezdil za svejma příbuznejma na dovolenou. To si nemusíte ani dohledávat. Vždyť on se tim i chlubí, fotkama s Voskovcem na nějaký jachtě. Prosim vás. Ještě mi můžete říct, že stejně
byl hrdina, protože si nemusel užívat jen napůl. A já vam povim, že někde v Angilii nebo Americe by si ho nikdo ani nevšimnul, proto tady zůstal. Těžil z komunismu víc jak komunisti sami. Že by se prej nedalo přijít s ničim novym? Pche. Je toho ne na článek, na knihu. Proč toho nevyužijete? Řekněte to jako první nahlas, aspoň kousek prosím. Nebo si pro ten váš článek vyberte nějakýho skutečnýho. statečnýho člověka. To vás sice na rozdíl od zmiňováni Havla neproslaví, ale budete moct bejt hrdá aspoň sama na sebe.“ Nevzrušenost Bařina hlasu byla až neuvěřitelná. Zkusila: „Uznat ale musíte, že to byl chytrý člověk.“ Gozel s pohledem zapíchnutým do stolu vydal hlasité zavrčení. Pak se po nich všech podíval úkosem, ve tváři posměch až vyzývavý: „A co ho rovnou nazvat filosofem, co? Pjavda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A máme tady moudro. Myšlenku, hmm. Jenže pravda je kdoví co, láska vůbec neexistuje. Vítězit nemůžou a nikdy nebudou, protože příroda. A lež s nenávistí to jsou taky jen nedefinovatelný slova. Kolik? Sedm nesmyslů ve větě o šesti slovech? Absurdnost dotažená na naprostej vrchol. Tak jo. Havel je génius, génius absurdity. Já nemám filosofování rád, ale takovýhle potupení si snad ani ona nezasloužila.“ Pak mávl rukou a unaveně pokračoval: „Dál už jsme to zažili i my. Udělali z něj prezidenta a on se naoplátku postaral, aby nikdo nebyl potrestanej za zmrvení životů tří generací. Tak jako si Havel užíval za komančů, dneska si zase spokojeně užívaj komanči. Nezměnilo se nic. Jen lidi maj porád strach něco říct. A novináři, aby směli zůstat novináři, koukám, ty nejvíc.“ Bára jen pokrčila rameny: „Všechny informace z té doby jsou dnes veřejné. O tom, kdo spolupracoval s tajnou bezpečností, se ví. Seznamy byly zveřejněny a-“ Gozel vydal znovu vrčivý zvuk. Znovu prosil pohledem o zastání. Od ní nebo Jany. Obě jej teď ale, byť každá z jiného důvodu, ignorovaly. Musel pokračovat, opravdicky trpěl: „Né, tohle přece né. Slečno, že tohle neni pravda? Sama přece… Tohle se předá dá vyčíst z nejzákladnších dat. Když se u nás předávala moc, v Polsku nebo Maďarsku už to měli za sebou. Vždyť už byla zbouraná i berlínská zeď! Tomu přeci nemůžete nikdo věřit, že si československý tajný služby ničeho nevšimly a předaly seznamy mírnix týrnix svejm nástupcum. Přece pokud pro ně měl někdo minimální cenu, měly dost času ho ze všech seznamů vyndat a pojistit si ho na časy budoucí. V seznamech udavačů zůstaly jen bezcenný ryby. Věřit v hloupost tajnech služeb, tomu přeci nemůžete věřit ani vy. Havel o žádný politice nerozhodoval, ani jako prezident, ani před tim. Vždycky byl jen loutka k zastupování zájmů skutečně mocných. Do rukou mu dali tak akorát seznamy udavačů lidí z kultury. Ty pro agenty z východu nebo západu měli minimální cenu a Vašík je dostal víceméně na hraní. V informovanost veřejnosti přece nemůže věřit nikdo. Je strašidelný, jaký zjednodušování je veřejnost schopná skousnout. Prezident Vašík rozdávající státní vyznamenání svejm kamarádum. Všichni to vidí, ale nikdo ani nešpitne. Tak ať jim dává trafiky, ale ne státní vyznamenání sakra! Nebo se z toho stane pak tradice a budou to dělat i jeho následovníci. Už takhle jsme pro myslící část světa za trotly. Prostej lid tohle nezlomí, novináři by ale mohli. Ale ani vy tomu nepomůžete. Za třicet let naši potomci nebudou chápat, jak jsme tomuhle mohli věřit. Jako dnešní mladej Němec nechápe, když vidí šaškovat Hitlera na filmovejch záznamech. Jak mu to mohli jeho předci žrát? Jenže pokud Němci na to potřebovali dvacet let, pak líný a podvádějící Češi budou padesát. Jo, třicet je málo. Jsme nešťastnej národ, nešťastnej sebou samym.“ Jana jakoby z transu poprvé promluvila: „Kde se to v tobě bere? Tolik nenávisti.“ – „Jestli mi někdo dokáže opak, klidně se i omluvim. Tohle neni nenávist, to je konstatování faktů. Svět je takovej, ne já.“ – „Je to zaujatost, hrozivá. I kdyby jsi měl pravdu.“ – „Zaujatost, nenávist, fajn. Fenomén Havel mě pronásleduje, a jestli teda, tak i nenávist. Ale zase ne k tomu člověku, ale vůči všemu tomu svinstvu, co zastupuje. Nemám rád, když mi někdo lže a ještě se tváří, že je to pro moje dobro. Všechno co vidim, je podvod. Uráží mě, že takovejhle člověk mě reprezentuje v zahraničí. Vašík jede na oficiální návštěvu do Ameriky, celý
je to naaranžovaný jako film. Přijíždí nejpoctivější z poctivejch, dobrota sama. Hele, přijíždí ke svýmu kámošovi, s americkýmu prezidentovi, kamarádí se s Dalajlámou, Jágrem, tak to musí bejt náš člověk, polobůh z Evropy. Fuj, ta naše ustrašenost, malost a poslušnost, ta záludná spolupráce mocnejch proti prostýmu člověku, fuj to je zlo. A nic na tom nemění, že ten konkrétní člověk je tak hloupej, že to fakt neví, jakýmu zlu slouží. A ani vy… Sakra. Nekdy nejde stoprocentně vědět, kde je ta hrana mezi zlem a nevědomostí. Bože to je bezmoc. Novinařina, hrdá práce. Jo, to by měla bejt. Odvážně a vždy nově. Taková by měla bejt mladá žurnalistika. Ale jak se stane člověk novinářem-zaměstnancem, všechno je najednou uplně jinak.“ Bára řekla: „Naše práce neni lehká,“ čistě jen o tom byla přesvědčená. Gozel odevzdaně zopakoval: „Vaše práce neni lehká. Vždyť vlastně s váma musim souhlasit. Neni lehký na povel přehlížet realitu. Neni lehký papouškovat. Neni lehký dělat že nevidim vlastní škodlivost. Prostě se nestydět. A i pokud by to bylo nedostatečnym vhledem, i to je polehčující faktor málo. Vy řikáte jsme seriozní noviny. Ale ona vlastně žurnalistika dneska nemůže bejt jiná než špinavá. Nejde to jinak, fungujou li v ní tržní mechanismy. I kdyby jsme se postavili na hlavu, porád a vždycky bude platit, že většina lidí chce slyšet něco, a proto na ní musíme dát. A protože většina lidí chce slyšet co je jim milo, ne co je pravda, tak prostě pravdu řikat nebudete, jinak se neuživíme. A je to. Děláte z lidí programově blbce čim dál větší.“ Mladá novinářka ale nepřikládala jeho slovům nejmenší vážnost. Napadlo ji, že i kdyby neměl Gozel pravdu vůbec v ničem, Bára je asi opravdu nezasažitelná. Podívala na dno hrnku, naznačila tím přípravu k ukončení. Gozel dokončoval: „Vám už slečno vlastně věřím, že si to neuvědomujete. Jen pro ně poslušně pracujete, už jsem si jistej. Vidím totiž váš výraz. Je jinej než jejich. Na vás se nelze zlobit, vy jen nevíte.“ Bára jen pokrčila rameny a nevzrušeně si ukládala věci do kabelky. Trochu tomu nerozuměla, trochu ji obdivovala. Šílený muž mluvil spíš už jen o sobě: „Na tomhle světě já si nejsem jistej ničim. Vyjímek je málo, ale jedna mě teď napadá. Jsem nepochybně přesvědčenej, že všichni mladý z principu chtěj něco novýho, pravdivýho. Měli by to dostat. Vy jste tu možnost obdarovávat dostala, ale neděláte to. Píšete pro padesátníky vejš, co pochopitelně chtěj, aby se nic moc neměnilo. Aby měli předevšim klid. Neni vám to líto, protože si to neuvědomujete. Zvláštní ale je, že je to líto mně. Nemám na tom vinu, měl bych bejt v pohodě, aspoň emočně, ale nejsem. Je mi to líto, strašně. Co to je?“ Bára si trvala na svém: „My jsme seriozní periodikum a píšeme pro pokud možno širokou vrstvu čtenářů. Mladí u nás mají velký prostor, samozřejmě. Ale ne všechen. A tak to má být.“ – „Že jste právě potvrdila, že primárně je vaším cílem zisk a ne odpovědně informovat, neslyšíte. Neslyšet sám sebe. Teda. To bych možná, někdy, taky chtěl umět.“ – „Co by jste chtěl umět?“ – „Nevidět. Všechny ty lumpárny. Media, politici. Že bankovnictví neni nic jinýho než lichvářství, co stát kreje za vysoký daně. Že kdo obchoduje s pozemkama nebo barákama že je spekulant. Že kdo chce bejt vrcholovej manažer, musí pro svojí podlost a zákeřnost najít prostor mezi zákonama. Tohle, tohle je dnešní svět. Jedna - velká - lež.“ Když Bára odešla na toaletu, zeptala se ho Jana: „Co to do tebe vjelo! Proč do ní tak vandruješ?“ Gozel bručel: „Nedělá mi to dobře, ale musim.“ – „Nechápu proč bys musel.“ – „No tak nemusel, ale stejně mě to hodně štve, když vidim takovýhle lidi... Novináři. Svýho času jsem mizi nima pracoval a dodneška... Kolik škod nadělaj takovýhle lidi. Co se dostanou na posty, když se vyspěj s režisérem... No, tahle zrovna ne, ale to na věci nic nemění.“ – „Tak si to nevybíjej na nebohý holce.“ – „Ta je tak nebohá, až... Ale kdyby všichni mlčeli, nevybabráme se z těch komunistickejch manýrů nikdy. Nebohá holka jo? Co z ní ale ta nebohost přeskakuje na spoustu dalších. Dobře, mám v sobě určitě nesnášenlivost. Ale snad jsem ji schopen na správnejch místech krotit. Tady
nemusim, tohle je zlo. A že jednoznačně nezjevný? O to nebezpečnější Jano. Tyhle lidi ovlivňujou myšlení většiny, to neni žádná sranda. Ty víš, že mám pravdu. No dobře, vyjel jsem na ní, přehnal jsem to. Ale v principu se mi přece nemůžeš divit. Ona ti zcela vážně řekne, že musí psát co je potřeba, aby se noviny prodaly. Bože! Ani v nejmenšim bych si netroufl obecně kritizovat tržní hospodářství, bez něj to nejde, ale nemůže se přece používat tohle hledisko ve zpravodajství. Lidská psychika a emoce se nesmí zneužívat. Jenže ona si to prohlásí jako naprostou samozřejmost. Tak abych se nenaštval.“ Ač se Jana snažila vypadat klidně, teprve teď se začala projevovat. Třásly se jí ruce, neměla daleko k brekotu. Říkala: „I když máš asi skoro ve všem pravdu, mě teď asi nejvíc překvapila ta nenávist.“ „Nenávist?“ – „Ty nejsi zlej člověk, ale tohle bylo zlý.“ – „Nenávistná je společnost, ne já. Já ji jen po jejim vzoru popisuju. Pak teda nenávistně.“ – „To už si jednou řikal.“ – „A co? Až najdu způsob, aby mý slova byla slyšet napoprvý, nebudu se muset opakovat. Tak zatim asi jo, i když z toho radost nemám.“ – „Co ty jsi proboha zač?“ – „To se ptáš toho pravýho.“ Doprovodila Báru k autu. „To ti to nevadilo, že tak hloupě mlel?“ zeptala se cestou. – „Kdo?“ – „No přece-“ – „Aha, jasně. Ne, úplně jsem to vypustila. To si nedovedeš představit, co si my novináři kolikrát musíme vyslechnout. Musíme být vůči hloupostem a sprosťárnám imunní.“ – „Aha. A víš, co si myslim já? Že ti stejnak záviděl. Ty jsi úspěšná a on ne. Proto všechny ty řeči.“ Tahle část plánu tedy vyšla jinak, než předpokládala. S výsledkem ale byla spokojená a nejlepší mělo ještě přijít. IV Ležel v posteli, díval se do polštáře. Snažil se vysnívat vůni. Nešlo to. Snad trochu Marcelin parfém, chtěl ale hloubš. Pořád o tom přemýšlel. Nevnímal ji jako zajímavou ženu, byla přímo zlá. Ani fyzicky o ni moc nestál. Tak o co jde? Sebedokazování kvůli dceři, jistě. Ale muselo v tom být i něco víc. Nebral ji jako člověkem, jen jakousi postavou. Myšlenky ho zavalovaly. Podíval se z okna, překvapila ho tma. Ztrácel orientaci v čase, stejně jak ve všem ostatním. Realita a fantazie, nohy ikony, vnitřní vzdor. Vize divokých sexuálních orgií. Zmatení všeho. Vina, blaženost, chtíč, ponížení. Vše bez začátku i konce, žádná pravidla. Představoval si, že zase musí tančit. Pevně Marcelu drží a sebejistě vodí obrovskou halou. Jeho pohyby jsou jisté, Marceliny ale víc. Pointa se blíží, zatím ji ale nikdo nezná. Život si žádá praktickou zkoušku. Vyvrcholení. U večeře nikdo nemluvil. Až když Marcela odešla, zeptal se Jany, co bude dělat. Řekla, že si půjde hned odpočinout, slyšel to rád. Pak si to ale rozmyslela. Navrhla, že by se mohli projít v parku. Zahrál potěšení, řekl že je rád. Venku náledí. Nabídl rámě, Jana se do něj trochu překvapená zavěsila a vyšly. Chodili jen po širokých cestách a nejbližším okolí. Poznal, že se kamarádka zlobí. Zeptal se: „Něco jsem provedl?“ – „No trochu asi jo.“
– – – – – – – – – –
„A co?“ „Hele, jseš normální? Není ti něco?“ „Jak to myslíš?“ „Cos to předváděl tý novinářce? To nepochopim nikdy.“ „Tak už jsme o tom mluvili-“ „Strašný to bylo.“ „Ty jsi se nabavila?“ „Bavila nebavila. Tohle nebylo fér.“ „Nebyla to pravda? To si fakt myslíš?“ „Nemluvim o nějaký pravdě, ale o... vhodnosti. Ta holka ti vůbec nerozuměla. Celý to nebylo k ničemu.“
Musel souhlasit: „Jo, jí to k ničemu nebylo. Tak jsem to třeba řikal tobě. Chtěl jsem tě bavit.“ – „Tak až mě budeš chtít bavit příště, tak mluv na mě a ne přes někoho třetího. Kdyby bylo po mym, normálně bych ti za takovou scénky nasekala zadek. I když vim, že takovej nejsi, cejtila jsem v tom... strašně nenávisti. Co to bylo?“ – „No, pěkně jsi mě zprdla, jen co je pravda. Budu o tom přemejšlet. Doufám ale, že jsem si to u tebe nepokazil uplně. Nechtěl bych o tebe přijít.“ – Nechtěl přijít.“ – „Jo, nechtěl.“ – „Já se nemám na tebe co zlobit. Si můžeš dělat co chceš, jsi svobodnej.“ – „A ta holka... tebe to neštvalo? Vždyť jsme se o ní spolu v sobotu bavili. Sama si přiznala-“ – „Že je hloupá? No a co. Kvůli tomu nemusíš bejt zlej. Když vidíš, že nestíhá, tak ji máš nechat na pokoji.“ – „No ale ona svým tupstvim ovlivnuje tisíce lidí. To je ti jedno?“ – „Není mi to jedno, ale nemůžu s tim nic dělat. A ty taky ne. Co to do tebe vjelo?“ Zahrál trochu pokory, aby téma dřív ukončil: „Tak jo, byl jsem asi naštvanej... asi i nějak osobně. S tim moc nenadělám.“ Rázně ho přerušila: „A timhle způsobem už vůbec.“ Věděl že má pravdu. Rád by vše vysvětlil, ale nešlo to. Jen se usmál a mlčel. Jana hlesla: „Mám o tebe strach“ a pevněji se k němu přitáhla. – „No právě.“ – „Co no právě?“ – „To by se mi blbě vysvětlovalo. Takovýhle bezdůvodný strachování, nezlob se, ale připomíná mi to mojí mámu.“ – „No zpomalit bys měl určitě.“ – „Dobře. Ale můžeš mi věřit, že jsem už ustál jinší svižnosti.“ – „Tohle si ale přehnal.“ Především doufal, že Jana nebude pokračovat ve zmínkách o rodině. Znal se. To by nedokázal dlouho poslouchat bez rozrušení. Kamarádka se ale nešťastně chytla právě toho. Strašně nerad poslouchal, když říkala: „Přece musíš někomu důvěřovat. Svým blízkým, to přeci ani jinak nejde, v lidské společnosti.“ – „Hmm.“ – „Ty si to nemyslíš? Být prostě v klidu, jako doma.“ – „Jako doma. Jano. Hele, kdyby to tak bylo... tak je ta dnešní společnost v hodně velkým průšvihu. Tam kde se řiká doma, tam je dneska největší humus. Právě nejbližší jsou nejmíň důvěrohodný.“ – „Ale prosim tebe.“ – „Nemusíš mě prosit. Situace je taková. Žádný nářky ani prosby nepomůžou. Buď se budeme snažit vidět realitu, nebo před ní budem zavírat oči. To je věc každýho z nás. To co já vidim okolo sebe je běs. Doba kreatur, který se chovávaj právě v rodinách.“
–
„Možná hodnotíš jen podle sebe.“
Byl by raději, kdyby dokázal mlčet, říkal ale: „Podle sebe... no samozřejmě. Ale dívám se i okolo, nezavírám oči. Vidim co vidim. Přinejmenším každá třetí rodina si tam něco dusí pod pokličkou. A setsakramentsky se snaží, aby to nevybublalo ven. Jednou se to otočí proti nám všem, už se to blíží. Pocit bezpečí mezi nejbližšíma je chiméra.“ – „Jestli tohle je tvuj základ, pak-“ – „Jo, jsem takovej, co s tim nadělám. Vůbec netušim, co je bezpečí. Přede mnou o rodině nemluvte. Pofiderní právo na soukromí rodin je největší zlo dnešní doby. A žádný bezpečí tam neni, naopak. Vyrůstaj tam další zmatenci a závisláci, je nás čim dál víc. Rebelanti z pomatenosti, nelítostný uzurpátoři, jedna větší zrůda než druhá.“ – „To myslíš vážně?" – „Jo. Nejbližší jsou nejškodlivější. V každym případě toho na mě moc věděj a určitě to proti mně jednou použijou.“ – „Je velká zima, pojďme se hned vrátit.“ – „Zeptej se deseti znásilněnejch holek kdo jim to udělal. Minimálně šest ti poví, že někdo z nejbližší z rodiny. To jsou fakta.“ – „Dobře, ale už o tom nemluv, jo?“ Naběhla si sama a byl za to rád. Aspoň to měl dřív za sebou. Blížili se k penzionu, mluvil tedy rychleji: „Sama si řikala, že nic se nedá brát jako jednoznačně správný. Třeba že co se děje různě mezi zvířatama, může se vyskytnout i mezi lidma. Že je to špatný jen proto, že to neodpovídá většinovejm způsobum. Dneska je začátek jednadvacátýho století, brát cokoliv jako univerzální správnost, to fakt už ne. Nebo s těma hormonama, to taky. Taky si řikala, že nejsou jen mužský a ženský, ale že se to prolíná.“ – „A co mi tim chceš říct?“ – „Snad si řikám o uznání svý jinakosti. A snahy, i když... to dopadá všelijak.“ – „Co ode mě čekáš?“ – „Nevim. Jestli se ti na mě něco nezdá, řekni mi co. Mám v sobě zmatky, takhle bych si mohlo něco vyjasnit.“ – „Jseš chytrej až moc. Já... nevim o tobě nic. A co chceš už vůbec.“ Věděl, že má pravdu, ale potvrdit se mu to nechtělo. Zamlouval: „Já nevim. Chtěl bych, aby mi se sebou bylo dobře. Pak by se všechno... jak to třeba děláš ty? Třeba v práci. Nemůžeš bejt ze všeho nadšená. Jak... nemyslet na špatnosti třeba, s kterejma nevíme co dělat.“ – „Nerozumim ti.“ – „Vždyť víš, že vlastně jen maličko usnadňuješ život zneužívanym tvorum ve městě. Jak se s tim vyrovnáváš, s takovou mírou zla?“ – „Taky se staráme o služební psi. Spousta špatného pro aspoň trochu dobrého.“ – „To zní dobře, ale jak to snést… to by mi asi nestačilo. Pořád platí, že dneska zvířata získaj víc pohlazení než lidi. Kdo se mazlí se zvířetem, nevi, co je to krása intimnosti s člověkem.“ – „To mi řikáš ty? A o co ti jde? Dokázat mi, že celý život dělám něco špatného?“ – „Takhle to cejtíš? Já spíš mluvil o sobě a-“ – „A přitom se montuješ do života mýho.“ – „Jestli to takhle cejtíš, tak to je průšvih.“ – „Neměli jsme vycházet vůbec, teď už asi nastydnu doopravdy.“ Následující noc probděl možná celou. Ráno věděl, že musí něco udělat. Co ale, to ho nenapadalo. Chodil po čekárnách a sháněl Hromádku. V jedné z nich se bezdůvodně posadil. Čas prožíval čím dál podivněji, okolí se vlnilo. Mlčel, ale v duchu si povídal pro sebe. Všemu co viděl přikládal několik smyslů, vzájemně se prolínaly. Nebylo to příjemné. Proč vnímá tolik věcí i tam, kde ostatní nic? Lidé jakoby byli slepí a povídají si jen o naprostých banalitách. Všechno strašně dlouho trvalo,
přitom na nástěnných hodinami viděl, že je to jen jeho dojem. Kdysi to už zažil při dojmu vlastní velikosti, teď při pocitech naprosto opačných. Náhle se objevil Hromádka. Brzy po pozdravu se ho zeptal: „Vám taky připadám divnej?“ – – – – – – – – – – –
„Proč?“ „Jana Koutecká tvrdí, že bych měl bejt na sebe opatrnej. Tak mě to tak napadlo.“ „Divnej. Co já vím. Tak kdyby, tak už od začátku. Přitom vám to brilantně myslí. Zvláštní.“ „Mně připadá zvláštní ledascos, skoro všechno. Jak jste si jistě všiml.“ „Všiml. Jak se vám líbí v lázních?“ „Vypadám spokojeně?“ „Přímo tak bych to nenazval.“ „No právě. „Asi se vám nesplnilo vaše očekávání.“ „Neni všem dnum konec.“ „Ale doposud to není ono, rozumím li dobře. Podle naplněnosti snů, dala by se míra spokojenosti určit docela přesně.“
Po těch slovech jakoby něco pochopil. Vše dlouho přomýšlené spojilo se do většího celku, ten se ale hned roztříštil a opět z něj nezbylo nic. Zavřel oči a prožíval další okamžik trvající nekonečně dlouho. Na přítomnost Hromádky, očekávajícího odpověď, ale nezapomněl. Zkusil se vyjádřit: „Co jako jsem očekával... no. Snad nějakej ten románek pěknej. Ale asi jsem se nezakoukal. Nebo mám pech, nevim.“ Starý muž se mu pokoušel pomoct: „Říkal jsem vám to už při našem prvním rozhovoru. Že se v naší společnosti budete asi nudit. Připadalo mi zvláštní, že vám to tak nepřišlo.“ – – – – – – – –
„Když se nad tim tak zamyslim, tak vlastně jo. Já o některech věcech přemejšlim tak moc, že pak přehlídnu ty nejzjevnější.“ „Přesný popis. Ale když si to uvědomujete, pak už není daleko si to i hlídat a řídit se tím.“ „No to je právě ono. Já mam v tomhle asi nějakej blok nebo co. Vim takovejch věcí, ale když je mám udělat, tak je neudělám.“ „To se občas stává každému a-“ „Mně se to stává pořád.“ „Tak to už je špatně, samozřejmě. Vy jste ale očividně při plném vědomí. Takže to nemůžete dělat úplně pořád.“ „Tak uplně pořád ne, ale dost často. Nadlimitně určitě.“ „Běžné přehánění? Dá se to odstraňovat každodenním snažením.“
Zalhal: „Rozumim a souhlasím. Ale nějak si nedovedu představit, že bych se tak dovedl chovat. Spíš nějakou velkoakci, něco mega. Já na postupný věci moc nejsem.“ – „Mladý muži. Někdo by si o vás mohl myslet, že se máte prohlédnutého. Pak ale řeknete něco, co svědčí o pravém opaku. Je toho ve vás spoustu, takového opačného. Co to je?“ – „Nevim. Ale chtěl bych to vědět, nejvíc. Někdy mi přijde, že pro to žiju, na tohle přijít.“ – „Přemýšlíte a přemýšlíte, přitom si neplníte základní lázeňské povinnosti. Patřičně se nestaráte o dámy. S úsměvem vám říkám Styďte se.“ – „Tak co, co dělám imrvére špatně.“ – „Poradit? Co poradit?“ – „Aby mě děvčata měla ráda. Lekci bych potřeboval, pořádnou lekci. Abych pochopil, protože… po dobrym to se mnou asi fakt nejde.“ – „Lekci.“ – „Jsem si tak vymejšlel, že bych vás jednou doprovodil při vašem odpoledním procházení. Připrvil bych si to v hlavě a-“ – „Tak dneska pojďte.“ – „Opravdu? Smím? Tak děkuju a už se těším.“
-Při obědě se přistihl, že si zase povídá sám se sebou. Připravoval si odpovědi na otázky, která by mu mohl Hromádka položit. Snažil se normálně jíst, ale tělo se bránilo. Přiměl se k polykání jen s velkou nechutí. A když při objednávce jídla na druhý den narazil na slovo halušky, hloupě se rozesmál. Ani jedna z žen se nezaptala proč. Odpoledne se prudce oteplilo. Slabá vrstva sněhu roztála, celý kraj se změnil. Příjemný vzduch prazvláštně neladil s všudypřítomným bahnem a kalužemi. Šli s Hromádkou na sever, daleko za město údolím říčky Smutná. Dlouho moc nemluvili. Čim byli dál, tím mu vše předem promýšlené připadalo nepodchytitelnější. Chvílemi opravdu nevěděl, na co se chce Hromádky ptát. Ale znal se. Jestli Hromádka začne, chytne se. A sám se bude divit, co všechno bude říkat. Ale stařík si především užíval cesty. Často se rozhlížel a zvesela vyhýbal nástrahám a kalužím. Sám to ale viděl jinak. Bylo sice slunečno a vnímal barvy jasně, především mu ale bahnitá zem připomínala nekonečné cesty na povrchových dolech. Chodíval jimi na praxích v okolí Duchcova, bylo mu zhruba šestnáct let. V době, kdy jeho vrstevníci prožívali první lásky, on se začal vrcholně uzavírat do sebe. Otřásl se a řekl: „Jako za starejch časů, všude slota, jako v těch našich Sudetech.“ Hromádka se podivil: „U vás? Myslel jsem, že jsem z Prahy.“ – „Tak napůl, spíš jsem z Kladna. Ale to taky napůl. Myslel jsem teď spíš krajinu povrchovejch dolů. Tak jsem byl na průmyslovce.“ – „Haha. To vám nestačil kladenský industriál, proto jste se vydal ještě dál?“ – „Asi tak nějak. Ale hlavně jsem chtěl pryč z domova, třeba na internát. Ale Kladnem jsem inspirovanej byl, víc jak Prahou, Hostivice byla tak napůl. Většina se hlásila k hlavnímu městu, takže já zrovna naopak, ke Kladnu.“ Hromádka se zasmál: „Když většina tam, vy na druhou stranu. Ano, to vychází. A co jste si ještě odtamtud přinesl?“ Musel se zamyslet: „No... Nějaký to zaujetí pro velký věci. Pece, slévačkský haly, obrovský stroje. Železný mašiny a železný chlapi, co asi zrovna vyfárali. Jen těm jsem věřil. Chtěl jsem bejt jako oni, ale zase v Kladně jsem zůstat nechtěl. Tam mě znalo moc lidí. Tak proto jsem se vydal na prumku sice hornickou, ale o sto kilometrů dál. Povrchový lomy, to je zas něco jinýho. – „Doma se vám nelíbilo?“ – „Ne..“ – „Všichni mladí chtějí odejít z domova.“ – „Nenáviděl jse tam všechno.“ – „To už je ale příliš. V té pubertě, může to tak mladý cítit, ale aby mu to vydrželo další patnáct let, to určitě ne.“ Zamračeně přiznával: „Je to tak. Snažim si najít nějakou jinou pozici na světě, ale nic moc.“ – „Takže vy jste horník. Kdo by to do vás řekl.“ – „Byl jsem. Ale pět let to už nedělám. Člověk si musí umět přiznat, že na něco prostě nemá.“ – „A čím se živíte dnes?“ – „To by bylo ještě horší. Spíš se hledám, kde bych se... Takže nic moc teď. Beru co se namane.“ – „Tak už jste si odpověděl, proč tu vlastně jste?“ – „Tady, jakože tady, nebo v lázních?“ – „Jako v lázních.“ – „Tak jako každej, že jo. Záda a... ale já vim, na co se ptáte. Tak asi jsem si opravdu vysníval nějakej ten románek. Hodně silnej zážitek, z kterýho bych zůstal štajf. Jeden, ale pořádnej.“
– – – – – – – –
„Zkusíte být konkrétnější?“ „Asi jsem čekal nabídky, který se neobjevily.“ „Objevující nabídky říkáte? A jaké nabídky jste čekal? Určitě jste nepřijel úplně bez představ. Prostředí lázní, ano, to nabízí možnosti. Ale šance si člověk stejně musí hledat sám.“ „To jistě.“ „S paní Kouteckou si rozumíte, viďte? Líbí se vám?“ „Tak mezi náma... moc ne.“ „Trochu podivné.“ „No... rozumim.“
Starý muž se zjevně zamýšlel: „Mně to celkově přijde, že jste jel do lázní a čekal příliš. Snad přímo zázrak, tak to vidím já. Ale zázraky se dějí jen zřídkakdy. Soudný člověk s nimi nemůže počítat.“ Projelo jím zamrazení. Prý zázrak. Vždyť právě on má vše nejlépe promyšleno. Ví co dělá a proč. Že z ohledů k druhým nemůže přiznat všechno neznamená, že neví. Dotčení ale na sobě nedal znát a dál Hromádku poslouchal. „Tak mi to zkuste popsat konkretněji. Co jste si třeba vysníval? Já si to zatím nedovedu představit.“ – „Tak dobře. Počkejte ale, snažím si to sám zformulovat. Takže... aby mě měl někdo rád?“ – „To je ovšem takřka opak jednoho silného zážitky.“ – „Je. Ale kdyby se to dalo obojí dohromady, tak by to byl vrchol dokonalosti a slasti, ne?“ – „To ano. Jestli si takto představujete dokonalost, budiž, tomu rozumím. Ale myslel jsem popis něčeho reálného.“ – „To asi ne. Aby mě měly rády všechny, možná něco takového. A přitom… Těžko se ki pro to hledaj slova.“ Hromádkovi něco došlo: „Aha. Pokračujte prosím.“ – „Já nevim. Sny sice...Ale toužit po nich můžu. Když ne cíl, tak směrování.“ – „Bez předem stanoveného plánu?“ – „Plán. Taky si ho vytvářim za pochodu. To možná neni optimální, ale jedna z alternativních cest přece. Možná jdu chybnou cestou, na to brzy přijdu, ale já se teď spíš... jakoby učim vůbec chodit. K tomu se dá poradit i bez znalosti cíle celý cesty. Jak prostě... chodit správně.“ – „Bez cíle a cestou narazit na zázrak.“ – „A jak jinak? Sám nepřijde.“ Hromádka se zarazil, odpověděl až po chvíli: „To je pravda. Pro začátek, budiž, takhle by se to dalo pojmout. Neznalost cíle cestu nenahradí, je to ale způsob, jak ho najít. Dobře. Já bych to takhle nemohl, ale to neznamená, že to není možné. Usilování bez cíle. Když to snesete, dobrá.“ I když bedlivě poslouchal všechno, nejvíc si pamatoval slovo fantazie. Tak strašně se mu v popisu nelíbilo. Hromádka pokračoval: „Odject do lázní je akce, konkretní plán. Ale co pak v lázních samotných? To už posuzovat můžu, to přímo vidím. Snažíte se, ano, ale nepochopitelně neurčitě. To přeci... Dobře, samotná cesta jako důvod a víra, dobře. Ale z mého pohledu se nesnažíte takřka vůbec. Nejsem s vámi celé dny, ale co vidím, to tak vypadá.“ Pak dlouho nikdo nic neříkal. Díval do země a vnímal jen zvuky kroků. Hromádka naopak pozorně sledoval všechnu přírodu okolo sebe. Sám znal ale tyto zimní dny až příliš. Jaro se dostaví, ale jen na pár hodin. Zima se vrátí, bude zase hůř. Další slova starého muže jakoby přicházely z dálky: „Jste zvláštní. Nabízíte a vůbec ne málo. Je s vámi zábava, dějí se věci. Ale vždy jiné, než by diváci očekávali.“ – „O překvapení stojí každý.“ – „To jistě, pokud není nepříjemné.“ – „Svatý nejsem, ale tohle si snad ohlídat dovedu.“ – „Snahu, tu vám věřím. Nechť i výsledky jsou pak takové. A souhlasím že lidé, dámy, chtějí překvapení. Vy jim je nabízíte. Ale už od počátku je okolo toho... dost strachu a nejistot.
Pochopte mě. Nikdo o vás nic neví. Já netvrdím, že máte povinnost o sobě někomu něco říkat. Ale pokud tedy chcete být oblíbený, pak je to nutnost. Lidé se s vámi musí cítit bezpečí. A alespoň nějakou dílčí průhlednost. Tu vy ale nenabízíte. Ano, jste chytrý a zábavný, ale možná na úkor právě tohoto. A poznat u vás, kdy mluvíte vážně a kdy ne, to už se vůbec nedá.“ Za chůze zakýval hlavou a úmyslně důrazně řekl: „Chápu. A máte pravdu. Nemůžu se divit, když... Ale nevim, jestli se mi podaří s timhle něco dělat. Je to ve mně nějak hluboko. A i když mám v něčem jasněji než se na první pohled zdá, moc jasný to dlouho nenechám. Zase to zamlžim nějakym dalšim rozebíráním. Komplikuju to nejen sobě, ale i druhym. Ale nedělám to z nějakym plánem a dokonce ani se zalíbenim. Něco... Nevim co to je, ale je to muj základ z gruntu.“ – „Také mi to tak nějak připadá. Člověk je v pokušení, nařknout vás z jakési skryté účelovosti. Ale to je nejdivnější - tak to není.“ – „Jste si jistý?“ – „Ano. Jste totiž totálně neúčelný. Výsledek, zdá se, pro vás není rozhodující. To je… Vy asi z nejhlubší hloubky asi opravdu něco zásadního nevíte. Ani co očekáváte od sebe, ani co se snažit získat od druhých.“ – „A to je špatně.“ – „Ano, to je špatně, líp se to říct nedá. Neuspokojovat si svoje potřeby je chyba.“ Hromádka se dál zamýšlel: „Něco se tu děje a já vůbec netuším co. Mám rád výzvy, ale na úkor druhého bych poznání dosahovat nechtěl. Vy mě ale žádáte, ať se vám věnuji. Možná je to moje jediná šance, s někým takovým si promluvit. Dobrá tedy, nevzdám to. Ale protože neodpovídáte jasně na otázky... Tak jinak to zkusme. Budu se vás ptát, a to tak, aby se dalo odpovědět buď jen ano nebo ne. Jinak už nevím, jak to posunout dál.“ – „Výborně, skvělý nápad.“ – „Začnu hned. Takže tady, v lázních. O děvčatech jsme začínali, tady nemáme pochybnost ani jeden. Že je máme rádi a potřebujeme je. Takže proč jste přijel do lázní? Spíš pro nalezení partnerky na trvalý vztah, nebo si nezávazněji užít? Co z toho?“ – „To vim určitě. Chci obojí.“ – „Mladý muži!?“ – „Jenže je tak to je! Ale dobře, počkejte, já to zkusím. No, chtěl bych všechno, to je fakt. Ale kdybych si musel vybrat, vybral bych si to napřeskáčku. Promiňte, počkejte, já se fakt snažim. Netvrdim, že to tak přímo hodlám dělat, ale... Asi by se mi to tak nejvíc líbilo. Mít někde jednu stálou a k tomu spoustu dalších. Který-“ Starý muž se ale nedal: „Počkejte, tohle chápu dobře. Ale vy jste říkal, že ani tu stálou partnerku doma nemáte. A teď ani milenku v lázních. Chcete obojí a nemáte ani jedno. A přitom tu o vás sní každá druhá. Tak co to je?“ Odpovídal hned, rozhodně nechtěl ukázat, že je zaskočen: „Dobře. Když si teda musim vybrat jen jedno, tak... Já si budu teď vymejšlet ideál, abych si to sám ujasnil, ano?“ – „Prosím.“ – Takže kdybych si mohl... Tak asi holku, co by mě pořád překvapovala. S kterou bych se nikdy nenudil a pořád se učil něco novýho. Tak asi tak. To má hlavu a patu, ne? Tohle snad chceme všichni.“ – „Hledáte takovou?“ – „No, toužim po ní-“ – „Hledáte takovou, usilujete?“ – „Jestli hledám... Možná ani ne. Možná ani nevěřim, že taková existuje.“ Hromádka si při chůzi takřka demonstrativně vzdychl: „Takže žijete v polosnu. Teda jestli se něčemu takovému dá život vůbec říkat.“ – „To je šikovně řečeno. Ano, často se tak cejtim. V posledních tejdnech obzvlášť. Jako v polosnu.“
– – – –
„Přitom jste dost chytrý na to, aby jste věděl, že takhle to nejde. Beze snahy a zadarmo se naděluje takřka nikdy.“ „Hmm.“ „Tak vidíte, a hned víte, co máte měnit jako první. Nepotřebujete se mě na nic ptát.“ „Pravda. Ale já se možná snažim ne že nedostatečně, ale právě že příliš. Jen, bohužel, nesprávnejma způsobama.“
Věděl, že by to dokázal vysvětlit. Pak by Hromádka přestal opakovat tvrzení o jeho neakčnosti a fantazírování. Alespoň naznačit: „Že mě pasivním vidíte, nedivím se vám. Ale muj život je divoký až příliš. Mohl by jste namítnout, že jen v představách, ale i kdyby to tak bylo, i ty představy... Víte, že mozek představy a realitu prožívá úplně stejně?“ – „Ano? A pokud jen představy, také stačí mozku ke spokojenosti?“ – „To… mělo by. I když… nevim.“ – „Lhát nebo maskovat se nesnažíte. Říkáte, co si opravdu myslíte. Ale upřímnost to taky není. Co to je? Chtěl bych to vědět, má to potenciál. Možná šílený, ale obrovský určitě. Tak pokus číslo dvě, s těmi otázkami na vztah. Chcete vůbec trvalé soužití? Ano nebo ne?“ – „Už ne. Mezi nějakejma dvacet a třicet jsem to zkoušel. Ale všechno dopadalo tak šíleně, že jsem z toho musel vyvodil, že takhle dál nesmim. Vyhejbám se vztahům.“ – „Často nebo vždycky?“ – „Teď už naprosto vždycky. Já a vypjatosti k sobě patříme. A jak jde o něco důležitýho, třeba opravdickej vztah, je to jen dál a dál monstroznější.“ – „No, myslel jsem si to.“ Byl rád, že teď může být upřimný zcela a pokračoval: „Spíš ještě dřív uteču, než bych... Stejně by se mnou nikdo jinej než exotka nevydržel. Normální slušný holky mě nemaj zapotřebí.“ – „Pokud tím trpí i vaše partnerky-“ – „Trpíme oba.“ – „To tvrdíte vy. Ony asi víc, když je to z vaší vůle. Pak je to ale moc špatně.“ – „To nevim, jestli ony trpí víc. Pokud ano, pak by to bylo špatně, samozřejmě. A proto se už nesnažim a jezdim do lázní. A tam se taky nesnažim.“ – „To jste neměl nikdy vztah v klidu? Nikdy žádná čistá jen pohoda?“ – „Nikdy.“ – „Ani chvilkama?“ – „Chvilkama býval ráj.“ – „Myslíte sex.“ – „Tak taky, ale... Když jsem se na ní díval spící. Mojí. Pak klid asi jedině.“ Čilý důchodce teď vypadal unaveně. Říkal: „Chtěl bych vědět, co jste zač. Ale čím déle vás poslouchám, dochází mi, že se odpovědi vlastně bojím. A už si ani nejsem jistý, jestli opravdu chci. Co je pro vás představa štěstí?“ Odpověděl co nejrychleji: „Šoky? Asi jo. Vzrušení, jakoby člověk vyletěl do luftu. Záblesky bezčasí a dokonalosti. Na žádný štěstí nevěřim, neni. Jen občas, omylem. Tak aspoň takhle, když to nejde jinak. Ale jak vyjde najevo realita, což při delšim soužití s druhym člověkem brzy, zas to rychle mizí. Štěstí neni, jen člověk na chvíli někdy zapomene. To je štěstí.“ -Představoval si, že Hromádku rozhodil. A také si musel přiznat, že ho to těší. Starý muž se ptal dál: „A vlastní ženu, kterou by jste miloval, ona vás, ani taková by vás nezpacifikovala?“ S úsměvem odpovídal: „Ve snech ji mám vykreslenou do nejmenších detailů. Ale vztah vůbec, toho se bojim. Ne že bych nechtěl, ale nejde to. Snad nějakej strach, že se zaprodám nebo co. Že něco slíbim a pak na tom budu muset trvat. Že budu dlužnej, nebo že ztratim kus svobody. Tady se mi toho motá už moc
dohromady. Jedno jsem si ale řikal vždycky. Teda když ne stálost a klid, snad si ty holky ode mě odnášely aspoň nějakou zkušenost. Že silnou, intenzivní, to mi jistě věříte. To je myslim správně. A hlavní. Jen těžký a silný zážitky se zažerou. A pak, pozdějc, někdy, pak teprv zjistí, co ode mě do života vlastně dostal.“ – „A jste si opravdu jist, že to takhle je?“ – „Jistě že ne. Vždyť říkám, tohle jsou zas moje představy.“ – „A upozornil jste ta děvčata předem, že to takhle bude? Když tedy vždycky?“ – „No, snad... Ale ne. Neupozornil.“ – – – – – – – – –
„Provádět podobné experimenty má právo každý, ale jen sám se sebou. Takhle mi přijde, když vy to aplikujete na všechny, pravděpodobnost nezdaru hodně vysoká.“ „Kolik myslíte? Že z deseti případů jeden nevyjde? To by nebylo zas tak špatné skóre.“ „Stejně tak ale může být opačně.“ „Může. Ale jak řikám, snažim se a věřim, že neni. Snad opravdu nikoho k ničemu nenutím. Snad jen nabízím, tu jedinou možnou cestu vzhůru. Snad neubližuju.“ „neodpovídjte mi, ale zamyslete se prosím, jestli tomu opravdu věříte.“ „Jsme snad všichni svobodný. Takže kdyby o to nějaká nestála, mohla klidně odmítnout. A-“ „A stejně tak jsou mezi lidmi manipulátoři i tací, co jsou slabší v seberozhodování. Jsme vždy odpovědní za ty, který sobě emočně připoutáváme. Víte, o čem mluvím?“ „Přibližně.“ „Manipulace a hýbání s druhými slovy jsou stejně nebezpečné, jako fyzické násilí. A mnohdy i víc.“
Důchodce pak mluvil už rychleji, méně se rozmýšlel: „Tak ještě jinak. Přechodné vztahy. Seznámení jen tak. Potěšit sebe i partnerku, ráno rozchod s úsměvem? Co takhle?“ Musel přiznat: „Ne, to neumim.. Přivoním si k feromonu, zatemní se mi mozek a hned nejsem schopen dál fungovat racionálně. Něco provedu. Někdy to, někdy něco jinýho, ale v klidu to nebude. Raději se odlifrovat co nejdřív. Bolest z toho bude stejně, takže ukončit to co nejdřív, je prostě nejrozumnější.“ – „Bolest přeci neni nezbytně nutná.“ – „Nevim. U mě možná je. I když, kdo ví. Možná to neni jen moje specifikum. Co se spojí, stejně se bude muset jednou rozpojit. A rozpojování bolí vždycky.“ – „Víte mladý muži, já si opravdu nevyčítám jediné slovo, co jsem vám kdy řekl. Ale kdybych mohl z minulosti odstranit ten náš první rozhovor, udělal bych to. Nikdy na vás nezapomenu, ale nikdy asi neporozumim, o čem tohle všechno je. Nemám vám co poradit. Snad jen, buďte opatrný. A snažte se co nejvíc neubližovat.“ Nahlas se zasmál: „Snad se mi to daří. Ale... holky přece mají rády bojovníky, ne?“ – „Jistě, dokonce je potřebují. Ale když je válka. O bojovníka v posteli také stojí, ale to už ne každá. A v lázních by jste bojem opravdu nikoho obtěžovat neměl.“ – „Nikoho k ničemu nenutim.“ – „O odpovědnosti za emoční provázání jsme už mluvili.“ – „Ale tady bojují taky všichni, i místní holky. Maj třeba tu polotajnou hru, která dostane do postele lepšího týpka.“ – „A co?“ – „Nevim. Jen jsem obhajoval boj. Že je všude a přinejmenšim pro mě vždycky zjevnej.“ – „Každá žena prefruje především klid. Je v tom přirozenější než my. A teprve když ho má, nebo když je ohrožen, přichází s bojovností. Ale nejdřív chce jistotu, klid.“ – „Tak primárně jistě. Klid na výchovu dětí.“ – „Zabezpečení existence. A teprve potom může něco dalšího následovat.“ – „Takže každý nejdřív bezpečí a teprve pak-“ – „A ne snad?“ – „Někteří.... to mívají jinak. A třeba nás není zas tak málo.“
–
Možná. Ale každému to prosím moc nevnucujte.“
Zase se nahlas zasmál, snažil se co nejupřímněji: „Dobrá, tohle neodargumentuju. Tohle je asi pravda se všim všudy. Budu o tom přemýšlet.“ – „Přemýšlet už ani ne, spíš hned dělat. Pro vás je pobyt tady uplně něco jiného, než pro většinu ostatních. Vy jste svobodný, děláte si co chcete. Ale zdejší dámy sice touží po změně, ale pak se chtějí v klidu vrátit ke svým rodinám. Pro ně malé zklamání zde může být velkým zklamáním v celku.“ – „A já to bral do teď, že zdejší ženy mají stereotypu příliš a proto jsou tady. A že teda to nejlepší, co pro ně můžu udělat je, když na chvilku-“ – „Ano, ale ne za cenu ohrožení základních jistot. Přitom vám by stačilo, vlastně jen tolik nemluvit. Protože okolo vás, jakoby se vše přímo zhmotňovala. Proč by to ale měly být vždy jen nejasnosti a komplikace? To přeci není nutné. Vy... odpočiňte si. Pak i vy se dočkáte pro sebe toužených změn dříve, než při vašich divokých hrátkách. Ostatně, vaše aktivity mi přijdou nejzamaskovanějšími pasivitami. Ale to vám nevysvětlím. O tom jsem už přemýšlel a je to jen silný pocit, který nedokáži zdůvodnit.“ Cítil, že starý muž má pravdu. Co by to pro něj ale mělo znamenat konkretně, to ho nenapadalo: Řekl: „Asi to myslíte zcela vážně.“ – „Ano. Mlčte a usmívejte se.“ – „A jestli mluvit, tak o počasí, viďte.“ – „Slyším vás a vím, čemu se posmíváte. Ale ano, nejdřív o počasí. Protože to neznamená, že se s vyvolenou nebudete brzy bavit o pořádných věcech. Začít o počasí? Proč ne? U mě jste uspěl s vypjatostí, ale druhé tím skoro vždy vystrašíte. A určitě pochopí jinak, než jste myslel. Není podle mě správné, úmyslně se vyhýbat projevům normálnosti.“ – „Úmyslně se vyhejbat normálnosti, to jste řekl skvostně. Tak přeci jen mě k něčemu vyzýváte. K čistotě?“ – „Čistota by se těžko definovala. Spíš k průhlednosti a jasnosti.“ – „Víte, to je to. Když... se začnou vážně bavit dva lidi, potřebujou slova. A jak dojde na ně, důsledně, nedohodnou se ani na jejich definicích. Věta už je zbytečná, když si každej představuje něco jinýho už pod jejíma částma. A pojem čistota taky tak. Vy víte, že každej pod tim slyší něco jinýho. Nebo jak jste řikal, kdy holkám neřikat uplně pravdu. No tak to je, ale už jen přiznánim, že jim jí neřikáme, předpokládáme, že nějaká existuje. A přitom oba víme, že je to pojem uplně nepodchytitelnej, Z toho vyplývá, že v běžný komunikaci mezi lidma žádná pravda neni. Tak o čem se to tada bavíme?“ – „No vy jste se rozjel.“ – „Ale víte co říkám. No jen mi zkuste nějakou pravdu mezi lidma najít. Aspoň k ní nejbližší příklad. A? Nedostaneme se nikam. Vůbec nikdo neřiká pravdu, ani to nemá smysl očekávat od druhejch. Volíme si demokraticky politiky, ale u nich už lstivost, neříkání pravdy, vlastně vyžadujeme. Tedy od těch svejch politiků určitě, protože jinak by prohráli, zákonitě. Je to tak? A sami nejsme jiný.“ – „Pokračujte.“ – „Tak kdo aspoň nejvíc se tý pravdě blíží? Papež? Zase kázal, že máme žít nezávislí na pozemskostech, přitom sedí na pokladu nakradenym za tisíc let. Ten řiká pravdu? Bankéř, co mi nabízí půjčku? Reklama? Ani obyčejnej prodavač u pultu neřiká pravdu, když musí vychvalovat zboží. Nikdo pravdu neřiká a přitom všichni tvrdíme, že by se mělo. Tak co to je? Boj o moc to je. Každej proti každýmu, boj to je.“ – „Není to boj vždy. Ve vztahu k blízkých lidí je pravda efektivní.“
Zmlkl, zacítil tu obrovskou tíživost posledních slov starého muže. Vzpomněl si na Janu. S těžko skrývanou podrážděností se zeptal: „Přesto se o něco takovýho... A i mimo nejbližší, kdy to tedy zkoušet?“ – „Většinou. Dá se to a já se co nejvíc snažím. Také by jste měl.“ – „I když víme, že druzí nám to moc oplácet nebudou?“ – „Možná právě tehdy.“ – „Tak tohle mám fakt jinak. Vůči sobě... se budu snažit nelhat co nejvíc. Ale s druhejma o pravdě nemá smysl ani mluvit, natož...“ – „A ani s tou pochybností všech pojmů nemáte zcela pravdu. Ano, vnímáme je každý jinak. Ale pro nutnost dorozumění je to nutné. Stejně tak jejich zjednodušování. Patřičnou věrohodnost slov si vyprofiluje realita sama. Neberte druhým jistoty. A v základních pojmech už vůbec ne. Vy si s tím hrajete, já teď také, ale jinak to lidí nechtějí. Neubližujte.“ – „Ale já přece nikomu neubližuju.“ – „Ale všechno naprosto štěpíte. Asi opravdu se snahou po sebenalezení, ale tohle už je moc, když to děláte za všech okolností.“ – – – –
– – – –
„Zkoušet zkoušet zkoušet. Jinak se nehnu z místa.“ „Tedy na tom trváte?“ „Musim.“ „Je to vaše rozhodnutí, dobře tedy. A já si zase myslím, že člověk by se měl především umět postarat o svoje zájmy. A jak by je mohl naplňovat, když je nezná? Rozumíte mi? Každý se musí umět postarat sám o sebe, vědět co chce. Pokud není nemocný.“ „To jistě, ale-“ „Nedá se všechno štěpit.“ „Myslim, že se má umět obojí. Jedině tak se dá poznat, co je správně.“ „Teoreticky. Ale žít se tak nedá.“
Blížili se zpět k městu. Hromádka se zeptal: „A jak se vám to stalo? Myslím, že se ke světu stavíte takhle?“ – „Základy z dětství, jako u každýho. Vy vidíte jaro, já chvilkový oteplení, co za pár hodin určitě přejde.“ – „Ale do trudných Sudet jste se vydal o vlastní vůli?“ – „V patnácti. Ale to už je každej doutvořená bytost, pak už se žádný velký změny nedějou. Bylo volno, kluci šli za holkama, já se toulal po z kůže vysvlečený krajině, podél pasovejch dopravníků. Jen pár kilometrů ode mě vysoký hory, který jsem ale nikdy neviděl, protože vždycky byly ve smogu. Ale stejně si myslim, že jsem měl odtamtud širší výhled než... Vždyť víte. Já lidi zaujmu, přitom to s nima neumim. Byla to vůbec blbá doba, to moje mládí. Sedmdesátý osmdesátý leta, humus. Všichni jsme věděli, že všechno je blbě, ale nikdo o tom nesměl ani pípnout. Lhalo se všude, ve škole, v televizi, všude. Ani na nějakej zázrak jsem nevěřili, ani už nečekali. Táta na mě mrkal, když budeš vychcanej jako já, taky si najdeš práci, kde za nejmíň snahy dostanu nejvíc peněz. Co chtít prej víc? Byl jeřábník ve válcovnách, dělal to celej život. Něco jako strávit život s joistickem u počítačový hry. A prej když budu chytrej, ale hodně chytrej, udělaj ze mě i odborovýho předáka. Pak budu moc jezdit co pět let na výlet do Leningradu. Co ze mě mohlo vyrůst když... tohle.“ Naznačil proč a odběhl se vymočit do remízku. Chtěl být i chvilku sám. Na nic nového ale nepřicházel, starý muž ho udolával ve všem. I první paprsky jarního slunce byly přece krásné. Jen jeho přepadaly čím dál tíživější myšlenky, proto i počasí tak vnímal. Pak nečekaný vzpomínkový obraz. Sedí s Petrou Zákolínskou v autě, všude okolo pohromy. On se ale cítí jako ten, kdo své dívce zaručuje nejbezpečnější místo na zemi. Vypráví silácké historky, kterým sám věří. Pak
samota. Týdny, měsíce. Čekání na rozezvučení domovního zvonku. Co asi teď Petra dělá? A jak je vlastně dobře, že o něm neví pravdu. Byl za to rád a přitom to strašně bolelo. Bez přemýšlení, sám pro sebe řekl polohlasem: „Musíš se starat především o sebe.“ Zakroutil nad sebou hlavou. Jak jen si mohl troufnout zrovna tohle druhé učit? Bylo mu ze sebe zle. Věděl, že se snaží, ale pořád špatně. I té Petře lhal. Vysával energii z mladé dívky, zneužíval její nezkušenosti. Bezúčelně manipuloval člověkem, který ho měl rád. A přitom – co mohl nabídnout? Přesvědčoval ji o vhodnosti volného vztahu. A přitom čekal, že se tak chovat zrovna nebude. Vrátil se Hromádkovi, ten pokračoval jakoby přes přerušení: „Ale stejně. Proč děláte tu nebo jinou věc, stejně musíte mít pro sebe nějak obhájeno. Dobře, každý má svoji pravdu, žádná společná není. Ale každý tu svou přeci jen má. I vy. Nemusí vám být zřejmá dlouhodobě dopředu, budiž, ale pro okamžik, který právě žijeme... I vy musíte něčemu věřit. I vy. Dál se mu mísili pocity. Přijímal od zkušeného muže vše, přesto se bránil: „Ve skutečnosti to neví nikdo, máme jen pocity. Je asi lepší pořád se ptát a na nic nepřistoupit uplně. A nezlobte se, mám pocit, že to tak vidim všude. U každýho člověka, u chlapů zvlášť.“ – „Takhle nás všechny vidíte?“ – „Neřekl jsem všechny, většinu. A uznávám, že jestli do ní někdo nejzřetelnějc nepatří, tak vy. Na celku to ale nic nemění.“ – „Krize mužství je dnes zřejmá, nicméně považuji to za přechodný stav. Emancipace žen je v plném proudu, chlapci přestávají rozpoznávat, co po nich vlastně dívky chtějí. Možná ani ony to neví. Nemyslím si ale, že by bylo zpochybnitelné vše. Například všichni chceme jistoty. Nejenom je, ale je především.“ Přicházeli zezadu na sídlišti panelových domů. Bez uvážení si rozhodl zkrátit si cestu. Oddělil se od Hromádky a vydal napříč malým polem. Už po pár krocích bylo jasné, že to byla špatná volba. Kotníky se propadal do bahna, vracet se ale nehodlal. Přidal do kroku, pak skoro běžel. Špinavá voda pronikla do bot a postříkala mu kalhoty. Na chodníku pak čekal na Hromádku, který pole obcházel bezpečnou cestou. Připadal si jako naprostý idiot, chtělo se mu brečet. Neúspěšný a zmatený, ztrápený idiot. Zoufale rozesmál. Pak nahlas řekl: „Postarat se sám o sebe. Jasně. Jasně.“ Ještě to necítil naplno, věděl ale už, že upadá do hrůzných smutků. Když k němu Hromádka dorazil, donutil se ale k úsměvu a řekl: „Pořádně jse se vymáchal, já vůl. Víte co mě napadlo? Já si ten oblek přece jen v Táboře pujčim, co myslíte?“ -Od oběda do večeře ležel v posteli, pak se tam hned vrátil. Nebyl nastydlý, ale nic jiného ho prostě nenapadlo. Zdůvodňoval si to tak, že od půlnoci bude asi čekat na Marcelu. Dál se hrnuly nepříjemné vzpomínky a zmatené úvahy. Začínal se bezdůvodně potit. Kdo proboha je? Nikdy nechtěl škodit. Dělal mnoho zlých věcí, nikdy ho ale netěšili. Už jako malý, když někdo z vrstevníků upadl, byl vlastně jediný, kdo se nerozesmál. A další a další mučivé vzpomínky a pocity vin. Zoufale pro sebe hledal omluvy, nic jiného než další nejasnosti ale nenacházel. Noc byla předlouhá, usínal jen přerušovaně a nakrátko. Marcela tentokrát nepřišla. Snídani takřka nebyl schopen pozřít, z jídla se mu dělalo nevolno. U stolu takřka nikdo nemluvil, do konce pobytu zbýval přesně týden. Byl rád, že ve vestibulu potkal alespoň Alici. Skoro zakřičela: „Tak co manekýne, jak to jde?“ – „Já a manekýn? Jaks na to přišla?“ – „Možná budeš v těch novinách se mnou. Takže jsme manekýni oba. Važ si toho.“
– – –
„Tak to pěkně děkuju. Ale mě napadla jiná věc. Jak jsi na tom dneska s časem? Že by jsme hodili řeč jen my dva. Vůbec, je to hřích, chodit okolo tebe a - nevěnovat se ti.“ „Co?! A to mi řikáš teď? Když... To sis nemohl vzpomenout dřív?“ „Tak asi... než jsem se odhodlal.“
Alice ho krátce chytla za ruku a pokynula ke dveřím. Tišeji pak pokračovala, až když si venku zapálili cigarety: „No teď už to nejde Petře. Ty mě sereš. Teď když... To nevíš, že Franta boreček se do mě zamiloval? Teď to nejde, nechci problémy. S váma chlapama se nedá domluvit, to je fakt hrozný.“ – „Tak jak?“ – „Tak nijak. A neštvi mě. Víš dobře, že já bych se s tebou... kamarádila. Ale... Ty mě štveš.“ – „Takže nemám žádnou šanci?“ – „Nech toho, vždyť ti řikám.... Ale večer se jdem s Frantou bavit, tak vem Janu a pojďte s náma. A když to nějak zařídíš.... Ale ne, to by nešlo. Franta je uplně mimo, on by ti teď něco udělal. Nechci problémy.“ – „Hmm. A Jana s mnou taky nikam nepůjde. Začíná mě mít plný zuby, zdá se.“ – „Pojď sám.“ – „Dělat kořena?“ – „Jana půjde, uvidíš. Se nevymlouvej a pojď. Počítam s tebou.“ Alice odešla, zůstal stát na místě. Zapaloval si jednu cigaretu za druhou. Sám netušil, proč to udělal. Pak okolo prošel Hromádka s usměvavou paní. Teď už viděl to své zoufalé dokazování. Sobě samému, ale čeho vlastně? Pak obvyklý úprk na záchodek. Po dlouhých časech smutku dvacet minut neobvyklé radosti. V představách vojákem, vysazeným v přestrojení na nepřátelské území. Utajení to jeho práce. A poslušnost. Skutečný smysl úkolu znají jen jeho nadřízení, on teď musí obstát v testu poslušnosti. Jen tak vede cesta mezi ty, kteří rozhodují. Marcela. Probíhá boj o vše. Marcela. Znovu před vilou, další cigarety. Ptá se Františka: „Tak jdem se dneska opít?“ – „Já určitě.“ – „Před chvílí jsme mluvil s Alicí.“ – „To je ženská, co?“ – „Jasně. Ty ses do ní zamiloval?“ – „Jasně. Asi si ji vezmu. Večer to udělám.“ – „Požádáš ji o ruku?“ – „Jakou ruku? Že si ji vezmu jí řeknu ne?“ – „Že si ji vezmeš, si ji vezmeš, no jasně.“ Vinárnu pak Jana ani nenavrhl. Sám se vedle Alice s Frantou rychle opíjel. Pocit trapnosti a ponížení jakoby se až zhmotňovaly. Tak to prožíval, nahlas ale křičel pravé opaky. Snažil se působit sebejistě a zábavně, alkoholem se o tom ubezpečoval. Alice se tvářila tajemně, když říkala: „Tak se do toho pustíme, ne? Zvláštnůstky, to je moje. Já taková vůbec nejsem, ale ráda si o tom povídám. Jedna holka v práci nosí ukazovat časopisy, co si kupuje její manžel. Nejvíc se mi asi líbí, když jsou tam dvě holky, co dávaj zabrat jednomu chlapovi.“ – „A dva chlapi na jednu ženskou, to tě tak nebere?“ – „To ne,“ – „Tak nic. Ostatně, přiznám, mě taky ne, a to bych chtěl zkusit všechno. Jo, já si to prostě chci vychutnat sám. S chlapem se dělit, to mi přijde nesmysl. Ale dvě holky, tři holky spunktovat, to je vždycky hezký. Je to tak Franto?“
Potetovaný padesátník se zamračil, přítomnost Alice ho umírňovala. Podezíravě se odpovědi vyhnul: „Svojí ženskou by si chlap měl držet pro sebe. Když je moje, tak na ní nemá co kdo šahat.“ – „Ani kdyby to chtěla a tobě by to nevadilo?“ – „Mně by to vadilo.“ – „Ale člověk nebejvá zamilovanej navěky. Ani jako zpestření bys to nebral? Když to pak začne slábnout?“ – „Jak slábnout? Když o ženskou stojim-“ – „Jak jako?“ – „Když mi stojí, tak o ni stojim, to je jasný, ne?“ – „No, to je to jasný, to jo.“ Alice se Franty zeptala: „Ale když ne, tak se na ní přece nevykašleš? Chce to nějakou trochu věrnost, ne?“ František rozhodně potvrzoval: „Jsou ženský, který neopustíš nikdy, jak jsou skvělý.“ Pokusil se napodobit napodobit jeho výraz a řekl: „Jistě. Jen to nějak podezřele často nevychází. Někdy mi připadá, že lidi schválně ztrácej paměť. Co jim ještě včera připadalo samozřejmý, najednou… Přijde mi, že v každym je sice kus věrnosti, ale docela malej kus. A vlastní vůlí ho stejně necháváme projevit jen podle potřeby. Ve skutečnosti je to bída. Vůbec bych ten výraz věrnost zrušil a začal uplně odjinud. To už dneska nic neznamená, slovo věrnost. I to samotný slovo je ušmudlaný. Jo, touha vlastnit, ta existuje. A otázkou pak teprv je, nakolik jsme ji schopný krom sobě přiznat i druhejm. No a partnerovi, druhovi pro život, by jsme měli nabídnout tolik co sobě, Ať jsme si kvit. Ale už jen tohle, a vypadá to tak jednoduše, je nezvládnutelnej úkol. O věrnosti mluvme, až si aspoň tohle vyjasníme.“ Alici se to nelíbilo: „Tak to nevim cos tim chtěl říct. Já myslela, že bude legrace a ty místo toho chceš strašit? Ach jo.“ Navrhl tedy: „Tak sama s něčim začni. Ať je to po tvojim, já se chytnu. Když se ti nelíbí téma věrnosti, tak si proberme nevěrnost. Ta je fakt zábavnější. A, hehe, nejen v diskuzích. Franto, je to tak? Už tě přitom někdo čapnul? Nějakej její starej, co?“ – „Jednou, ale už je to dávno.“ – „A jak se to tenkrát seběhlo, vyprávěj. Byla to zábava? Ani moc né, viď?“ – „No, já jsem o ní ani moc nestál. A bylo mi toho chlapa spíš líto.“ – „Zkusil ti dát po papuli?“ – „Něco takovýho řikal, ale neudělal nic. Spíš se mě snažil zbavit, aby potom mohl rozbít hubu jí.“ – „A kdyby praštil tebe?“ – „No co by. Jednu bych si nechal líbit a pak bych šel tak jako tak pryč.“ – „Jednu a dost?“ – „To se tak dělá. Na jednu má právo, na revanž, pak by jsme se už museli prát.“ – „Vidíš, tohle jsem neznal.“ Alice se kroutila: „Já spíš myslela, jak dováděj dva normální lidi, ne asi. Prostě normálka doma. Je sobota, děti jsou až do neděle u babičky-“ – „No dál, dál.“ – „Co dál?“ – „Nic, jen že to nabírá grády. Děti u babičky, a?“ – „No co asi. Jde se na to, ne asi.“ – „Tak jdeme na to. Nějaký pomůcky?“ – „Já bych něco měla.“ – „Ukaž.“ – „Tak né tady. Ale něco, co se mi líbí. Ale řeknu to, jen když se každej z vás pak taky přizná k nějaký hračce. Ale střihneme si, kdo začne. Nebo ne, začnu klidně já. Tak já bych ráda takový ty kožený věci. Hezký vysoký boty, rajtky, a tak. V tom bych se cejtila dobře. Teď ty Franto.“
– – – –
„Já žádný voloviny nepotřebuju.“ „Ale něco musíš říct, jsme se dohodli.“ „Já do postele nechci žádný tyhle voloviny. Já chci svojí ženskou, co to bude chtít pořád.“ „Na to nemáš.“
Franta se usmál tak uvolněně, že nebylo o čem pochybovat. Alice vzdychla: „No potěš pánbůh. Jako uplně každej den?“ – „Jasně. Nebo aspoň jako Mamrák.“ – „To je co?“ – „To je jeden od nás z hospody. Řiká, že on to dělá každej den, jen s dvěma vyjímkama během tejdne. Jeden den odpočívá uplně a druhá výjimka je, že vleze na starou ráno a nesleze do rána druhýho.“ – „Tak toho ode mě pozdravovat nemusíš.“ – „Toho si může přijít pozdravit každej, sedí u nás v hospodě každej den a nikdy žádnou ženskou neměl.“ – „Aha. Tak už o něm nic neřikej, už teď se ho bojim.“ Pak se zeptal Alice: „Takže ty jseš ráda v posteli dominantní?“ – „Co je to dominantní?“ – „Jakože ráda chlapovi rozkazuješ.“ – „No to snad ani ne. Já jen řikala, že se mi líbí kožený boty.“ – „Tak naopak. A násilnit by ses dala?“ – „Nedala.“ – „Ani hezky?“ – „Co?“ – „No já si myslim, že každá holka chce bejt znásilněná. Hezky, samozřejmě.“ – „Hele!“ – „Co je?“ – „Nech si to.“ – „Teď zase já nerozumim.“ – „Ale víš. Co by mělo bejt hezkýho na znásilnění?“ – „V poho, už ti věřim. Ty o tyhle věci fakt nestojíš, věřim ti.“ Alice si vynucovala: „A teď ty Petře. Jaký hračky máš ty rád?“ Úmyslně si dával s odpovědí na čas: „No, já to mám taky jako Franta. Mně věci moc nepomáhaj. Klídek, taky něco řeknu, neboj. Musela... Jo, bez toho bych se neobešel, musela by se ode mě nechávat partnerka často lízat. Kdyby to nechtěla, nemohl bych s ní bejt.“ Alice ztišila nevědomky hlas: „Tak to je jasný, ale..., víš co-“ – „Nevim.“ – „Ale víš. A nemusíme tolik řvát, když se mluvíme o-“ – „Klídek, vždyť neřvu. Ale tohle přece není úchylka. Právě naopak. Prostě tam je ta nejlepší vůně. Co člověku připomíná blaho, který naplno zažil jen když byl ještě u mámy v břiše. Takže je to vlastně to nejnormálnější.“ – „Však já taky... to mám ráda. Ale že bych musela nějakou jinou ženskou, to ne.“ – „A taky si myslim, že chlap touží po pičce proto, že ji nemá. To já řikám vždycky. Teprve co ti chybí, po tom jedině pořádně toužíš.“ – „Tak já bych tamto co vy rozhodně mít nechtěla.“ – „Nepotřebuješ. To tamto si můžeš představovat i jinak. Třeba připravuješ v kuchyni maso, potřebuješ ho prošpikovat, vezmeš nůž, pích pích, párkrát bodneš a – jak se ti uleví.“ – „Ty jseš vůl.“ Franta je skoro otráveně přerušil: „Důležitý je, jestli to má holka ráda nebo ne. Nic jinýho.“ Rád mu potvrdil: „Chytře řečeno. A ty to poznáš předem, jestli je holka náruživá nebo neni?“
– – – – – –
„Jasně.“ „Já někdy taky. Třeba podle toho, jak řídí auto. Jak jí to jde, je jasný, že v posteli to s ní bude hukot. Takže je to o rozhodnosti, jestli si věří.“ „A co ty, ty poznáš co si věří?“ „Myslim si-“ „Ty si furt něco myslíš. Řekni co víš.“ „No toho by bylo míň, přiznávám.“
-Alice byla zklamaná: „A já jsem si myslela, že jednou pokecám o těch úchylkách a nakonec z toho nic nebude. Ty to vždycky Petře pokazíš.“ Snažil se zahnat její roztrpčení: „Tak dobře. Nebudu křičet, pěkně potichu, a proberem ty úchylky kus po kuse. Sadomaso, pedofílii, fetišismus-“ – „Tak jsem to chtěla.“ – „Ale nech to chvíli na mně. Nějak uvést, ať neskáčem od jednoho k druhýmu. A aby se ti o tom snáz mluvilo, neřikejme třeba úchylky, ale odchylky. Uvidíš potom, jak ti ty slova pujdou snadnějc z pusy.“ – „Tak dobře. Odchylky, hmm. Já jsem se popravdě těmahle věcma dost zabejval. Teda, prakticky, žádná sláva, ale knížky třeba, to jsem si sehnal vždycky. A mám za to, že vlastně existujou jen dva druhy těch odchylek. Všechno ostatní jsou jen odchylky od těch dvou odchylek, némlich to samý. Dva druhy. Jeden je o moci a druhej o vlivu. Ty vado, myslel jsem to tak, že... Ale vlastně... Teď mě napadá, ono je i tohle možná jedno a to samý. Tak ne dva druhy, ale jeden. Vliv a moc. Nebo takhle to řeknu - učit se nebo někoho učit. Rozkazovat a nebo poslouchat. Prakticky si to představuju tak, že nafoukanej člověk si nechá v posteli ubližovat proto, aby si tu svojí nadřazenost srovnal. A kdo si moc nevěří, ten si přitom zase hraje na drsnýho šéfa. A podle toho má buď tendence k masochismu nebo k sadismu. Tak to bylo o tý moci. A s vlivem jsem to myslel tak, že jako chceš učit, pak si spíš pedofil a nebo obráceně, aby někdo radil tobě, takže gerontofil. Podle toho tě vzrušujou spíš mladší nebo starší. Ozval se nečekaně Franta: „Proč mě, proč furt čumíš na mě? Já s tim nemám nic společnýho.“ – „Neřikám že ty, promiň. Používám první osobu jako řečnickej způsob, promiň.“ – „Jakou osobu?“ – „To neni nic proti tobě, fakt. Už to takhle nikdy neřeknu, dobře?“ Alice už vypadala opravdu otráveně: „Začínáš mě s timahle teoriema nudit.“ Byl si toho vědom, ale mluvení se už nebyl schopen vzdát. Cítil tlak, bylo mu jedno, jak to dopadne a zda mu druzí rozumí. „Já a Freud si myslíme,“ pokračoval jakoby Alice nic neřekla, „že všechny sexuální odlišnosti maj společnej základ. Že v každym je kus z každý a normální nejsme nikdo. Nějakej střed existuje jen v našich představách a všichni se okolo něj pohybujeme. Někdo spíš vlevo, někdo spíš vpravo. Někdo tady víc, támhle míň. A uprostřed týhle škály je nějaká hranice, co společnost a doba tolerujou. A teprve když tuhle čáru přelezeš, tak si tě ocejchujou a máš utrum. Já ji přelejzám rád. A když to jde, tak na obou stranách najednou. Buď mi to dělá podvědomě dobře a nebo takovej prostě jsem. A nebo zase obojí. Ale myslim si, že jsme takový všichni. Já mam jen navíc potřebu to řikat nahlas. Nestydět se za to naprosto nejsprávnější.“ Franta řekl: „Óbr blbost.“ Nenechal se ale rozhodit a pokračoval: „Sexuologové to dneska berou taky tak. Až teprve když někomu škodíš, třeba jen sobě, nazvou tě nemocnym. Když se nedokážeš uspokojit jinak než nějakou tou svojí jedinou neobvyklostí.“ – „Tak nevim jestli-“
– – –
„Ale já vim. Tak konkrétně, třeba to násilí. Proberme si sadisty. Franto, znáš nějakýho?“ „Ne. Já se z žádnejma úchylákama nestýkám. A už mě nech na pokoji.“ „Máš recht. Tak asi jen já si myslim, že částečně je sadista každej chlap. Kdyby nebyl, holky by na něj kašlaly. Fajn Alice, fajn, ty taková teda nejsi. Ale většina ženskejch jo. Rvát se, nesrat se s tim, to musí umět každej chlap. Jinak neni chlap. Kdyby to neuměl, no stála by si o něj? A jak by ochránil děti? Dneska taková doba neni, ale může nastat. Ve světě něco krachne a žádná jiná vlastnost nebude důležitější.
A nebo jinak, ať si to představíme ještě líp. Každá ženská chce vidět svýho chlapa občas nepříčetnýho. Nejlíp, jak je z ní sexuálně odvařenej. A taky, že když to na něj přijde, ta si ji prostě vezme. Neptá se a vezme, jinak nemůže. A na druhou stranu ho chce i hodnýho a poslušnýho. Masochistu takovýho malýho. Chce to i to. Jediný, co je důležitý, aby tu sílu měla pod kontrolou. Když podle potřeby umí tohle chlapi obojí, teprv je to ideál a to ženský zbožňujou.“ Alice si nebyla jistá už vůbec ničím. Zeptala se: „Ty jseš masochista?“ Zkusil zahrát úsměv tajemného, ale sám si nebyl jist, jak to dopadlo. Řekl: „Jasně. To dneska letí. Ale mluvim o sobě, ne o vás, tak aby jste se zas nehudrovali.“ – „Držel by jsi, kdybych tě bičovala?“ – „Ne.“ – „Tak co kecáš? Pak nejsi masochista.“ – „Kéž by to byla pravda. Jenže si představ tu rozdvojenost. Člověk jako já o tom furt přemejšlí, prostě to chce, ale fyzický bolesti se pořád bojí. A nebo takhle to zkus vít. Chlap se nechá mlátit, aby holce imponoval. Kolik vydrží, jak mu dělá dobře cokoliv od ní a podobný věci. Nebo si tim něco dokazuje. Nebo si připadá, že se vykupuje, třeba s generačního hříchu. Nebo genetickýho. Důvodů může bejt tolik.“ – „Buď to to chceš, nebo to nechceš. Obojí najednou nemůže-“ – „Může. Já ti to teď nevysvětlim, ale může.“ – „Děláš si ze mě srandu.“ Věděl jak je to zbytečné, stejně dál vysvětloval: „Alice, prosim tě, věř mi, nedělám. Je to možný. Takhle to v životě chodí dokonce častějc, než že platí nějaký jednoznačnosti. Tak jo, jsem divnej. Ale neni to nesmysl. Tohle je světa skutečná podoba, i když to většina lidí nevidí. Jsem masochista, co zároveň nechce, aby ho někdo bil. A zároveň jsem sadista, co by nikomu neublížil. I doktoři a vědci dneska spojujou sadomasochismus v jedno. Já vás nepřesvědčuju přátelé, ale je to tak. A že si chlapi choděj do druhý vesnice ulovit ženu, a neptaj se jí, jestli chce, to jako pravdu musí uznat každej.“ – „Nemusí.“ – „Chlapi vždycky číhali u vody. A když tam holky přišly prát prádlo, majzli je po hlavě a odtáhli domu. Dneska se používaj jiný způsoby, ale princip je stejnej. Nikdo to nedělá obráceně, jinak to dopadne blbě. Je to tak?“ – „Ne.“ – „Je. Jak to dopadle, když se mladej kluk přestěhuje se svojí čerstvou manželkou do domu k jejim rodičům? Blbě. Pak je všechno špatně.“ Alici to nedalo, dál se ptala: „Když se od holky nenecháš zbít, tak přece nejseš masochista.“ S chutí pokračoval: „Však já bych se nechal, ale jinak. Dobře, zkusim ti to popsat pořádně. Ale nenaštvávej se předem. Nic si nevymejšlim, i kdyby ti to přišlo... Kdyby mě někdo bil, tak tu bolest nevydržim. Jenže stejnak bych do toho šel. Takže dřív než by mě někdo bít začal, tak bych se nechal přivázat. A to i přesto, že vim, co bude za hrůzu následovat. Ta bolest je pak strašlivá, ale už se nedá nic dělat. V takovejch chvílích si člověk řiká, že tohle už nesmí nikdy dopustit. Pak to skončí. Zase je volnej, pořád to ještě bolí, ale... Ale krom tý bolesti začíná cejtit i něco dalšího. Víš, takový blažený uspokojení. Že to stejně vydržel. Že... přece jen je chlap, i když o tom asi trochu pochyboval. Tohle
uspokojení trvá docela dlouho. Ještě za tejden cejtí rozmlácený záda, ale pořád si připomíná, jakej je borec. Nešel bych do toho znova, po tejdnu ne, ani po čtrnácti dnech. Ale po třech tejdnech se to začne zase vracet. Ten pocit uspokojení mizí a člověk zase začíná toužit po vejprasku. Nějaký sebedokazování nebo nevim co. Tak to mam, s tim se nedá nic dělat.“ Alice mlčela a podivně se tvářila. Pak se přeci jen zeptala: „A kde na tohle bereš ty správný úchylačky?“ – „Nikde. Musim si našetřit na profesionálku. Pokud bych si něco takovýho chtěl namontovat do vztahu s jinou holkou, nedopadlo by to dobře. Ono je to možný, ale složitější, zapasovat to do reálnýho života. Jde to, ale já to nezažil. To se poštěstí jen málokomu, zrealizovat to s holkou, co tě má ráda a che ti pomáhat. Takže nic jinýho mi nezbejvá, musim si pořizovat profesionálky.“ – „A když řikáš, že jsi i sadista... Takže bys tohle holce dělal taky?“ – „Ne, na to bych já neměl. Já bych dokázal mučit druhýho jen hezky, na tohle jsem srab. Ale hezky mučit, to je jiná. Vynucovat si třeba partnerčiny orgasmy nekonečnym lízáním, to bych mučil, to jo.“ Alice se obrátila k Frantovi pohledem, který zračil skutečné nepochopení, snad i obavu. Přišlo mu to k smíchu a mluvil dál: „Ale to je přece v pohodě, ne? Když to chce i ten druhej. Tohle přece neni žádný násilí, nikdo to nemyslí vážně. Je to zpestření sexu, chápeš? Něco to symbolizuje, o něčem vypovídá, ale je to pořád jen oboustranná hra.“ – „Násilí je násilí, tohle je špatně.“ – „Přitom samy si o násilí říkáte. Už jenom tím, že se zkrášlujete. Teď slovně zavrhuješ to, co každá děláte každý ráno. Vezmete si podprsenku a namaluje se. Tak ať mi nikdo neřiká, že si o to neřikáte.“ – „Motáváš do sebe věci, co k sobě napatřej. Asi chceš bejt zajímavej za každou cenu, viď? Co může bejt hezkýho na násilí?“ – „Přece-“ – „Je to nesmysl.“ Chvíli mlčel, dlouho ale nevydržel: „No a takhle je to i s tou pedofílií nebo gerontofílií. To samý. Ne že chceš mít vliv jen na fyzično, ale předevim na duchovno. Učit, nebo bejt učenej. To tě vzrušuje. Já tvrdim, ať si lidi dělaj co chtěj, pokud se jim to oběma líbí. Ať jim to nikdo nezošklivuje. Neotravuj druhý, ale doma si dělej co chceš.“ Alice se mračila: „Nesnášim pedofily,“ Rozhodně potvrdil: „Já taky. Vždyť to řikam. Já jsem odchyl, oni jsou úchylové. Manipulace s dítětem je snadná, proto je to svinstvo. Kdo to udělá, tomu ho vlastnoručně uřežu. Je ale pravda, a to si musíme taky říct, že i mě vzruší i mladoučká holčina. To ale neznamená, že jí budu hned omakávat. Přiznat si to musim, udělat nesmim, děti jsou nedotknutelný. To tě snad ani nenapadlo, že bych-“ – „No, nenapadlo...“ – „Tak nepokračuj. Budu dělat, že nic. Tak radši o těch starších, i když je to zas jedno a to samý. Ne se jen fyzicky uspokojit, ale bejt s někym, kdo je moudrej.“ – „Takže jako na starší jsi taky.“ – „Lecjaký starší pani jsou dneska dost zachovalý. Člověk by neměl bejt debil. Já myslim, že by starší ženskou chtěl lecjakej chlap. A v soukromí by do toho šel i s chutí. Ale neudělá to, protože se bojí, že by se to mohl někdo dozvědět. Taková je doba. Co si o mě budou myslet druhý jim přijde přednější, než co sami chtěj.“ Slyšel se opilecky mluvit a nedokázal to zastavit: „Když dva spolu dělaj cokoliv dobrovolně a těší je to, neni problém. Ale jak se někdo do něčeho nutí, nebo ten druhej ho nutí, to je problém. Sex se zvířetem nebo mrtvolou, to neni sex, o tom se nebavim. Vůbec chraň pánbu naší civilizaci před kultem domácího zvířete a emařů. Nic horšího snad dneska neni. Nebo je? Co myslíš?“ Pokládal otázky, na odpovědi ale už nečekal: „Začínali jsme grupáčkem, ale myslim, že jsme ho nedokončili. Podle mě lidi, co tohle extra těší, chtěj bejt u toho předevšim viděný. To jim teprv vytváří ten rajc.
Vzrušuje je, že se na ně při tom siláckym výkonu díváš. Promiň Franto, já vim, ty se nedíváš, někdo jinej se dívá. A přece se dívaj. Proč jsou na reklamách furt hezký baby? Všichni jsme voajéři. Jen jeden to tají i před sebou a druhej zas přehání a šmíruje. Pro všechny pohodovej strejda, ale jen do okamžiku, kdy ho přitom prvně chytnou. Pak s nim zase co nejrychlejc do lochu, co kdyby se koukal zejtra na nás. Pche! A opačně to to samý. Všichni se rádi předvádíme, a ne že ne. Kdyby jsme měli jistotu, že nás nikdo nebude kritizovat a jen obdivovat, děláme se všichni. A má to tak bejt a má a má. Buďme si jaký chceme, je to naše právo. Třeba normální, ale klidně i jakýkoliv jiný. Za jinakost nebejt šikanovanej, to by byla věc. Nemuset se furt zkrejvat, jak by se nám všem ulevilo. Dneska je jen pár jedinců, co jsou takhle v pohodě. Buď jako hodně bohatý si to nechávaj dělat někde v soukromí a nebo... Jo, určitě je i pár mistrů života, co si to zaříděj i bez těžký vaty. Ale je jich hrozně málo, mistrů života. Většina lidí se bohužel nechá od svý přirozenosti odradit. Škoda. Vždycky by měli bejt nejpodezřelejší ti, co se snažej něco zglajštatovat. Ty co řvou - tohle já bych nikdy. To se přece nedělá, když to nedělá většina, né? Tyhlety lidi, v posteli se to pozná nejlíp. Jak dojde na stereotyp, je zle. A to některý vztahy i stereotypem začínaj, i v tej posteli, hrůza. Alice si už uklízela věci do kabelky, mluvit proto co nejrychleji: „V posteli jsou dobrý jen ty, co jsou divný. To jsou teprv borci. Degustéři. Neprofrcat žádnou příležitost, realizovat zvláštnosti, v tom to je. Bejt neustupnej ve vyžadování toho svýho. Otevřenost aspoň před sebou proboha. Prostě přiznejme si, co opravdu chceme, aspoň do deníčku proboha. Kdo má strach, že by to mohl někdo najít, tak ať si to řiká nahlas při napouštění vany. Ven se svejma zvláštnostma, ven, a v sexu předevšim. Opravdická erotika je až ve směřování k jinakosti, naprosto vždycky.“ Alice na odchodu řekla: „A zejtra koukej někam vytáhnout Janu. Je jen nafrněná, ne že je nemocná. Jasný?“ – „To se musí? Já myslel, že flirt je záležitost nezávazná.“ – „Ty jsi stejně vůl, viď?“ -Byly čtyři hodiny ráno, seděl v pokoji a čekal. Pořád se díval na hodiny, čas jakoby se už doopravdy zastavil. Od hladu ho bolelo břicho, nedostal by do sebe ale ani kousek pomeranče. V polospáncích vzpomínky. Základní škola, opět se k něčemu bezhlavě upíná. Sbírka známek, vlakové jízdenky. Závody formule jedna, Rubikova kostka. Opět spolužákovi vysvětluje, proč na diskotékách ve školách v přírodě netančí. Prý půjde, ale až si pro něj některá přijde sama. Ať tak prokáže, že mu rozumí a zaslouží si ho. Pak před ním Marcela najednou stála. Napadlo ho, že je to sen, ale nebyl. Zmateně pozdravil, opět si nechala zapnout televizi. Dívala se pak na obrazovku, on na ní. Namalovaná a navoněná parfémem, který vše důležité skrýval. S vypětím všech sil se zeptal: „Proč řikám pravdu jen vám? A všem ostatním... Já přece nelžu. Ale nemůžu... jim...“ Vůbec neodpověděla. Cítil, že ať řekne cokoliv, bude to špatně. Ticho ale bylo ještě nesnesitelnější. Hlesl: „Proč? Tak jsem šílenec, dobře. Ale proč, proč řikám pravdu jen vám? A proč vy... Proč jste chtěla, abych přijel?“ Alespoň teď odpověděla: „Jestli si to nepochopil do teď, tak to nepochopíš nikdy. A víš co? Chtěla jsem si prohlídnout toho úchyla. Co nechápe, co nikdy nepochopí, kam patří. Narodit se musíš umět. A nemysli si, že to nevim. Jen machruješ a nemáš na to. To se ti to nadává Havlovi, když mu prostě jen závidíš.“ Na chodbách začínalo být živo, první lázeňští hosté se chystali ke snídani. A pak zaslechl i Alicin a Janin hlas. Marcela vstala z křesla. Chtěl vykřiknout, ale vyšel z něj jen dávivý zvuk. Nedovedl ji
zastavit. „Jen to ne,“ zkusil ještě v poslední chvíli zaprosit. Jen ho minula a vyšla na chodbu. Nepochyboval, že naprosto přesně. Na snídani nešel, dlouho se na sebe díval do zrcadla. Zrůda. Bylo po všem. Všechno prohrál a nejen sobě. Zabalil si věci, a když byl ruch na chodbě nejmenším, prosmýkl se ven. Pak zadem okolo parkovišť prchal na nádraží. U aut se ještě potkal s jedním z lázeňských hostů. Starší muž se ho zeptal: „Takže vy už odjíždíte?“ – „Tak.“ – „A jak se vám tu líbilo?“ – „Líbilo. I když... Myslel jsem si předevšim, že se tady...to...protáhnu. Ale nic.“ – „Vy jste neměl napsané cvičení? Já mám jak to skupinový, tak individuelní. To skupinový mě nebaví, jednu jsem ho i vynechal. Ale individuelní, to je hezký. Vás tu nenarovnali?“ – „Narovnali? Proboha... Teda promiňte, myslel jsem... Páteř, ano, ta je nejdůležitější. Hezký to tu bylo. Tak sbohem pane.“ – „Počkejte.“ – „Ano?“ – „Přece nepůjdete s těžkou taškou v jedný ruce. To potom ta páteř... Počkejte, já vás na zastávku odvezu.“ – „Nene, díky, to neni potřeba. Já tu tašku přehazuju. Pořád, pořád si zátěž přehazuju. Bože na nebi. Promiňte, já... Sbohem.“ Rychle překonal zbytek cesty k nádraží. Teprve před kdysi honosnou budovou se zastavil. Trochu se uklidnil, už by se bylo kam schovat. Stejně se ho všichni bojí, napadlo ho. A hned mu došla i naprostá nesmyslnost podobné myšlenky. Koupil si jízdenku a usadil na peronu. Do odjezdu vlaku zbývalo stěží čtvrt hodiny, čas se mu teď ale zastavil zcela. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Minutová čekání na přeskok ručičky trvala nekonečně dlouho. Představoval si Janu. Asi sedí v některé z čekáren, drží v ruce knížku, ale - už ji nikdy neotevře. Napadlo ho, že na potrestání lidi jako on budou jednou zákony. S tresty opravdově fyzicky krutými. Připadalo mu, že už hůř být nemůže. Ale nebyla to pravda. Vzpomněl si, do čeho se vrací. Asi by se pozvracel, kdyby bylo co. Čeká ho prázdný žižkovský byt. Sice mu tam bylo poslední měsíc krásně, to měl ale naději. Teď už ani tu. Znovu se prázdně potáhnou týdny, stejně jako několik posledních let. Promarnil šanci a cítil, že další nepřijde. A i kdyby měla, tak za tak dlouho, že to při zdravém rozumu nemůže ustát. Při jeho současném vnímání času ani odjezd vlaku nebyl v představitelném dohledu. A jiné to nebude, prostě nebude. Ani soužít s lidmi se nenaučí, když ani doposud. Vždycky něco provede a ublíží. Jeho pocity viny jsou oprávněné, lidi okolo sebe jen bolí. A všude prázdnota, beznaděj, neexistence času. Samota navěky.
2005 – Bořivojova prohra I Od náměstí Jiřího z Poděbrad začala Petra cestu schválně. Bylo to ještě na Vinohradech, ale k hranicím Žižkova pak už jen pár desítek metrů. Znala tu klikatou dělící čáru asi jako málokdo. Kdysi darovanou mapu měla vypálenou hluboko v mozku. Stovky hodin před ní proseděla, nalepenou na záchodových dveřích. Předchozí noci si pročítala o Žižkovu mnoho článků. Vždycky ho měla ráda, mapa ale už dávno ležela v krabici s památkami. Nikdy nezapomínala, proč má ke zdejšímu prostředí tak niterný vztah. Představil jí ho člověk, s kterým získávala první sexuální zkušenosti. Tu mapu měla samozřejmě od něj. Černobílé plochy kdysi společně vybarvovali pastelkami, zakreslovali trasy romantických procházek. Obrázky, tajné poznámky. Křížkem v kolečku označená místa, kde se nejvíce líbali. Při vzpomínce na Petra ji ale zatrnulo. Co s ním zažila naposledy, nebylo hezké ani trochu. Navštívila ho bez ohlášení a zastihla v neuvěřitelně bídném stavu. Setkání trvalo sotva čtvrt hodiny, ale jí to připadalo jako věčnost. Petr byl sešlý, takřka bez života, v hluboké depresi. Stěží odpovídat na otázky, rozostřeně zíral do prázdna. Pak poprosil, aby odešla. Nechce prý, aby ho viděla v takovém stavu. Několikrát se ptala, jak mu může pomoct. Jen kroutil hlavou, prý se nedá nic dělat. Hrozný zážitek. Ale minulé pondělí volal Pavel Stránský, jak že se právě s Petrem chystají do hospody. A prý ať jde s nimi. Vyvodila z toho, že už má děsivé deprese za sebou. Dotklo se jí ale, že se to nedozvěděla přímo od něj. Civílek jí do telefonu popisoval, jak se prý chystají projít celou Bořivojovou ulicí, a v každé hospodě si dát po jednom pivu. Pozvání přijala a rovnou nahlásila, že sebou vezme sestru. Pavel ji znal, ale setkání mezi ní a Petrem se z nějakých zvláštních náhod ještě nikdy neuskutečnilo. A tentokrát - stalo se to znovu. Kačka sice jít chtěla, ale už od rána musela vyřizovat nečekané povinnosti. Přitom tak moc jí chtěla Petra představit. Odvyprávěla o něm už skoro všechno, ale takhle by se jistě dozvěděla něco nového. Blížila se k místu setkání, sama ale nešla. Toho dne se u nich objevil jeden z Kateřininých známých a sestra ho doporučila jako doprovod. Prý se budu na podobnou cestu hodit. Jmenoval se Hugo Pleskot, kdysi se s ním už jednou setkala. Kráčel teď vedle ní a bez přestání mluvil. Vnímala ho jen z části. Stačilo, když občas přikývla nebo se lehce zasmála. Bylo mu něco přes třicet a snažil se na sebe neustále upozorňovat. Kromě neobvyklého jméno měl za sebe i dost zajímavou minulost. Jeho rodiče jezdili po poutích s kolotoči a on vždy půl roku s nimi. Když o tom ale mluvil, nevzpomínal na ty časy rád. Prošel stovkami základních škol, až od patnácti na jedno běžné gymnázium. Tvrdil o sobě, že se živí jako organizátor uměleckých akcí. Bylo to ale zvláštní, protože o lidech z kultury mluvil vždy jen ošklivě. Často se chlubil známostmi, hodně se smál, nejčastěji vlastním vtipům. Se sestru ho pojila láska k cirkusům. Kateřina je od dětství milovala, Hugo s jedním kdysi jezdil. Samotné jí Hugo přišel hodně povrchní, ale úplně tak to být nemohlo, jinak by se sním sestra jistě nestýkala. Obešli Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce páně, pokračovali k úpatí televizní věže. Napravo zbytky židovského hřbitova, nalevo historická budova telefonní ústředny. Tady znala všechno. Užívala si a Hugova slova takřka nevnímala. Došli na smluvené místo před palácem Akropolis. Petr s Civílkem už na ně čekali. S oběma se objala a políbila na tvář. Hned poznala, že z Petra hrůza
depresí ještě nevyprchala. Vypadal trochu líp, ale pořád zničeně a chladně. Za to Pavel byl pořád stejný. Nepřišel jí nudný, ale jeho umíněnost nic na sobě neměnit byla až zarážející. Z úvah jí vytrhl Hugo. Ani si nevšimla jak a už si s Civílkem povídali. Navrhovali na úvod panáka něčeho tvrdšího. Jejich rychlého seznámení využila, vzala Petra pod páždí a oznámila zbývajícím klukům: „Zatim bez nás. My si chcem nejdřív sami popovídat. Počkejte na nás na baru, vrátíme se do dvaceti minut.“ Neváhala a směřovala je rovnou nazpátek, k židovskému hřbitovu. Tam zpomalila a snažila se ostřit zrak mezi mříže na prastaré náhrobky. Mluvila zatím spíš jen jakoby pro sebe: „Stejnak to byla kultura, ty židi. Vždycky si vzpomenu, jak jsi kdysi vyprávěl, že vlastně to jediný, co lidi něčemu naučí, jsou problémy a starosti. Je to pravda, ale čeho je moc, toho je příliš. Jak to tenhle národ mohl všechno nakonec přežít, to je fakt neuvěřitelný. Vždyť i ten náš otec vlasti, císař Karel IV., i ten občas dovolil udělat na ně pro svý politický zájmy pogromy. A nebo Marie Terezie, císařovna osvoboditelka. Sice zakazovala poddaný bezostyšně mučit, jen na židy se to zase nevztahovalo. Tý vado. To jako předpokládala, že takovej žid vydrží i dýl necejtit bolest? A s těmahle jejich hřbitovama, to už byl vrchol. Prostě jim nedovolili ani koupit si pořádně pozemek k pohřbívání mrtvejch. Takže když byl hřbitov plnej, museli si ho zavíst další vrstvou hlíny, náhrobní kameny vyzvedly na povrch a pohřbívalo se do dalšího patra. A pak do dalšího, a pak zase do dalšího. Někde jich takhle vzniklo i deset. Ale židi se tý svý víry stejnak nevzdali. To je přeci úžasný, ne? Asi máš v tomhle opravdu, utrpení člověka nejvíc zocelí, jinak to snad neni ani možný. A nakonec jim i tenhle několikapatrovej hřbitov vzali, abychom se postavili televizní věž. Teda co my jsme zač. Vybagrovat, rozvést po skládkách. Aspoň že tu zůstal tenhle kousíček. Než to komunisti zničili, snad ten hřbitov aspoň někdo nafotil.“ Chvilku nic neříkala, když ale Petr i při zmínce o milovaným fotkám mlčel, zeptala se přímo: „Na konkretně který skládky je potom asi dali? Nedalo by se to zjistit?“ Pak se na Petra upřeně dívala a odpověď si vynucovala. „Nevim jak byl velkej,“ řekl. Všimla si, že odpovídá na otázku předešlu, ale alespoň něco. Pokračovala trochu odjinud: „Vzpomínáš, jak jsme sem kdysi koukali dalekohledem ze Svatýho kříže? Doteď jakoby tě slyšim. Ukazovals ty dvě zváštní věžičky telefonní ústředky a vyprávěl o židovským hřbitovu, co je pod nima.“ Petr maličko zakýval hlavou, nehodlala se ale nechat odradit: „Třeba se dá ještě něco zachránit, kdo ví. Třeba i za těmahle mrtvejma židama občas někdo chodí. Jejich příbuzný z Ameriky, kdo ví. Určitě tam mají potomky. Třeba si přijdou dohledávat svý předky do záznamů. To je dneska v módě." Zvláštní. Zrovna po těchto slovech, kdy to vůbec nečekala, Petr promluvil: „Těžko. Němci je vyvraždili skoro všechny. My Češi jsme si pak troufli už jen... zničit jim i ty náhrobky. Určitě to neni ani zdokumentovaný.“ Vybídla ho, ať si jdou sednout na lavičku. Přemýšlela, jestli ho má vzít za dlaň, ale rozmyslela si to. I tak šla ale přímo k věci: „Hele, já nevim jestli je uplně správný... se tě na tyhle věci ptát. Ale... Ale říct mi, nedělej nic, nevšímej si mě, čekej až mě to přejde, to je teda drsný. Po tom všem, co jsme spolu... Víš, co si pro mě vždycky znamenal a vždycky budeš, ale… Musíš přece vědět, že si na tebe vzpomenu pětkrát denně. Pětkrát denně se rozhoduju, jestli ti nezavolat a... Jenže já to mám od tebe zakázaný. A nejspíš, kdyby se předevčírem Pavel neozval, tak by jsme se už nepotkali nikdy." – „Promiň, ale já nemam sílu. Nechci, abys mě v tomhle stavu-“ – „A Pavel?“ – „To je přece něco jinýho. A ani s nim bych, ale... donutil mě.“ – „Donutil tě?“ – „Jo. A on... je jen kamarád.“ Poslední slovo jí otřáslo. Také si tak říkali, kamarádi, jen to zpestřovali doplňkem lepší, někdy i nejlepší. Zapřipadalo ji to tak dávno. Řekla bezmocně: „To bude dobrý.“
– – –
„Já nechci abys viděla, jak jsem dopadl.“ „Ale ty jsi přece nijak nedopadl. Sám si řikal, že to přejde, a-“ „Uvidíš sama. Tak si mě teda užij. Užijte si mě oba, já vás varoval.“
Pak z něj vyšlo citoslovce, které nevěděla, co mělo znamenat. Zahleděla se mu do obličeje, který zblízka vypadal ještě strašidelněji. Oči bez lesku, tváře propadlé a svěšené, podivně se potil. Jakoby ho mluvení opravdu hodně vyčerpávalo. Zrovna si dal větší část obličeje do dlaní a zíral do jednoho místa ve vyšlapaném trávníku. Teprve pak, pomalu a sekaně, začal trochu mluvit. „Nikdo mi nevěří, že jsem se pro tenhle stav nerozhodnul. Něco s tim dělat fakt neni v mý moci. A druhý mi... už vůbec pomoct nemůžou. Je to pak jen horší, jak se stydim.“ Bránila se: „Ale já přece nejsem hloupá. Já si to dokážu představit. A věřim ti, že... Vždyť to vidim. Ale nemůžeš se s náma prostě přestat bavit uplně. Proč by jsme spolu nemohli jen tak půl dne sedět a mlčet?“ Petr neodpověděl, teď byla ráda. Ve skutečnosti by jeho mlčící přítomnost snášela hrozně. Vedle všech těch úžasných vzpomínek, které by se vracely, by to bylo nesnesitelné. Řekla: „Zvládli by jsme to. Vykecal by ses z toho a-“ – „Nemám se z čeho... vykecávat. Vykecat se dá z přebytků, ne z prázdnoty.“ – „Ale ty nejsi prázdnej, to ty nikdy nemůžeš bejt, nikdy. Ty ne.“ – „Možná. A v to je to ještě děsivější. Já ten svět okolo sebe vidim, ale nedosáhnu na něj. Kdybych tu vůbec nebyl, kdybych to neviděl, určitě by se to dalo sníst. Ale takhle je to peklo.“ – „Pojďme to zkusit.“ – „Ještě mi řekni, že bych se měl víc snažit.“ – „To jsem říct nechtěla. Jak dlouho to trvá?“ – „Natvrdo skoro půl roku. Pozvolna to nabíhalo, a pak, po lázních. Víš, já bejvával... smutnej vždycky. Ale vždycky to pak přešlo. Jenže tenkrát to neskončilo a stupňovalo se to pořád. Šílený. A pak přestalo fungovat všechno. Teď už je pozdě.“ – „Chceš snad... To né Petře, takhle né.“ Snad se ji přece jen pokusil trochu uklidnit: „Doktoři taky řikaj, že to přejít musí. Tohle prej, co já mam... prej to přejde. Prej mám vydržet. Ale jak mám vydržet něco, co podle hodin trvá den, ale já to prožívám tisíc let? Naprostý nekonečno, totální bezmoc. To si nikdo nedokáže představit. Přestal mi fungovat čas Petro.“ – „Ale... věříš tomu?“ – „Čemu?“ – „Že to přejde?“ – „Uplně to přejít nemůže. Kdo tohle zažije, už nikdy... Ale trochu to v posledních tejdnech slábne. Trochu. Ale už to nikdy nebudu já. Už to třeba... nebude tak bolet, ale nikdy už se nevrátí... Jsem vyprázdněnej. Asi jsem měl kdysi všechno, a nevážil jsem si toho. Tak proto... se to muselo otočit proti mně.“ – „Nevěřil jsi, že to může přejít, ale přesto to slábne. Tak vidíš. A vrátěj se ti určitě i tvoje síly. Já tomu prostě věřim. Věř se mnou, prosím.“ Petr se trochu zasmál, hodně ale nehezky. Řekl: „Tak jo teda.“ Cítila, že jestli ne teď, později se ho už na to vyptávat nedokáže. Hned proto pokračovala: „Musí to bejt strašný. Řekni mi o tom něco. Abych věděla... abych si to dovedla představit. Kdybych snad já někdy, nebo někdo blízkej, abych – byla připravená. A chci, pořád chci, toho s tebou co nejvíc sdílet. Rozumět ti, v dobrym i ve zlym. Jako kdysi.“ Petr zakroutil hlavou, ta výzva se mu nelíbila. Pak se zase dlouho díval zase do země. Zdálo se, že soustředí síly. Po chvíli opravdu začal: „Jo, strašlivý. Hlavně prej... nic nedělat. Odpočívat, nepřemejšlet o ničem, nehledat důvody. Nevyčítat si nic, čekat.“ – „To musí bejt hodně hnusný. A pro tebe zvlášť, chápu. Takovej nápaditej a citlivej člověk, kterej
– – –
– –
všechno tak prožívá.“ „A hlavně čas. V takovym stavu, jedna probdělá noc... nekonečno. Díváš se na budík a ani vteřinovka se nehne. Ne že by se skoro nehejbala, ona se nehejbe opravdicky.“ „Mluv prosím.“ „Pak lidi. Co tě maj rádi. Pozorujou tě, je jim tě líto, sami jsou pak smutný. A já jsem toho příčina. Ještě dejchám, ale už nežiju. Jo, myšlenky na sebevraždu, samozřejmě. Pořád. Jenomže ani na to nemám sílu. Ani vstát z postele, ani se vymočit, nic. To to radši držím až...“ „Ale řikals přece, že teď už se to lepší. Viď že je to lepší?“ „Ale jo. Nekecal jsem, lepší se to. Posledních dobou už trošku jo. A minulej tejden... jsem si to už dokonce... jednou sám udělal.“
Bez varování jí vytryskly slzy: „Péťo, prosím, takhle jo. Jo jo jo, takhle mluv, buď to zase ty! Buď to zase ty, ten divokej blázen. Trochu pošahanej a trochu geniální, buď tu prosim tě.“ Petr se ale zamračil: „A ty nebreč. Vždyť řikám, z jsem asi z nejhoršího venku. Fakt. Chvilkama to přechází, sice jen chvilkama, ale jo.“ Oči se jí brzy uklidnily. A dokonce se na Petra v duchu trochu zlobila. Zdálo se jí, že kdyby se nebránil, kdyby dovolil být mu nablízku, jistě by mu dokázala pomoct. Hlavou jí proběhlo dokonce přesvědčení, že ona by pro to byla nejpatřičnější. Určitě by nalezla příčinu. A kdyby ne sama, s Kateřininou pomocí určitě. Nahlas to neřekla, ale zkusila přivést na to řeč alespoň oklikou: „A tušíš dneska, proč to vzniklo? Myslim nějakej základní důvod, ten nejniternější?“ – „Ne.“ – „Něco si ale přeci jen myslíš, znám tě. Přemejšlíš o všem a pořád. Nějakou teorii určitě máš.“ – „Nevim. Ale že...,zbytečnej, škodlivej. A samota. A odkládání. Že jsem se nesnažil a pořád jen na něco čekal. Moc jsem podváděl. Nechtěl jsem, ale... podváděl.“ Zeptala se, co ji nejvíc zaujalo: „S tou samotou, to je nějaký divný ne? U tebe, kterej když na to přišlo, dokázal na sebe ztrhnout pozornost celý hospody.“ Petr říkal: „Pleteš se a... nedivim se. Protože, já pořád něco hrál. A dokázal jsem hrát i společenskýho. Nechtěl jsem ale takovej bejt. Ale abych se jako prosadil, nebo co... Nejraději sem byl vždycky sám. Umim zábavnýho zahrát, před divákama, ale nejsem takovej.“ Zauvažovala: „Nevěřím, že lidé chtěj bejt sami. Někdy jim to tak přijde, ale musí to bejt dočasný a kdo ví jestli. O tom jsem přesvědčená.“ Petr si ale obhajoval: „Já, jak je víc lidí pohromadě, tak určitě ne. Bejvalo krásný bejt s jednim člověkem, s tebou. Jen s tebou, povídat si. Ale mezi lidma, mezi více lidma, to bylo vždycky nucený. Těma divokostma jsem to maskoval. A pak... pak se nemůžu divit, že jsem takhle dopadl.“ Dál hleděl do země, svěšená ramena, zatnuté pěsti. Pokračoval ale: „Jak mám mít z lidí radost, když jí nedokážu mít ze sebe? Já to vim, že sám bejt nemůžu, ale s druhejma je to ještě horší.“ Snažila se něco vymyslet: „To zvládneš, uvidíš. Je fakt, že jsi vždycky byl na lidi přísnej a oni se ti pak vyhejbali. Možná z toho máš divný pocity. Neřikám, že za to můžeš jenom ty, ale tolerantní nikdys moc nebyl. Mně se to líbilo, ale lidi se tě opravdu báli. To bude dobrý. Ty to myslíš dobře, máš to promyšlený, chyba byla jen v komunikaci. To se naučíš.“ – „Nechci už... Nechci už bejt s lidma. Neumim to a nechci.“ – „Víš, jak tě mám ráda. Já prostě věřim, že to přejde. I tohle, i že nechceš bejt s druhejma, určitě.“ – „To už je jedno. Jsem troska bez energie a teď už budu jen stárnout. K ničemu pořádnýmu už na tomhle světě bejt nemůžu. Nemám radost, nemám výsledky a... ani důstojnost. Nemám nic.“ Neřekla to nahlas, ale poprvé ji napadlo, že se Petr možná uzdravit nechce. Snad jakoby mu to sebeobviňování vyhovovalo. Tak ráda by mu pomohla, ale musel by to sám dovolit. Cítila se dotčená. Od ní by pomoc odmítat neměl. --
Vyzvedli kluky v Akropoli a vyšli znovu ven. Znovu upozornit na překrásnou budovy staré centrály. Říkala: „Když se na ten dům dívám, uplně cejtim ducha tý doby. Ze starejch filmů, znáte to, ne? Tady v sedávaly v řadách ty slečny se sluchátkama a přehazovaly kablíky. Ale pojďme už, máme toho před sebou ještě hodně." Hugo s Civilem se chtěli vydat kolmo dolů křižovatkou, Petr se ale ani nehnul, zůstala zatím stát vedle něj. „No co je,“ divil se Civílek, „tak jdem ne? Tady dolu, Bořivojka je hned pod náma.“ Sama řekla:, „Ale to by jsme přišli doprostředka. Pojďme to vzít nejdřív tady tudy k Rígráku a začnem odtamtad." Vydali se tedy rovně, mezi bloky klasických činžáků. Za zvláštní křižovatkou sevření budov povolilo a objevil se rozhled na polovinu Prahy. Za zády pravidelná hradba domů, pod nimi svahovité parky Rajské zahrady a Riegrových sadů. Nevěděla, kam se dívat dřív. Zda do dálky, určovat sídliště na horizontech, nebo hledat pamětihodnosti v historické městě pod nimi. Vzpomínala, jak jí to všechno kdysi připadalo nezměrné. Dnes už to ale bylo její město. Znala ho, patřila k němu. Bylo pozdní slunečné odpoledne, celodenní vedro polevovalo. Cítila se jako ten, kdo právě stojí na správném místě ve správném okamžiku. Aby se výhled ještě víc otevřel, přiměla kluky obejít i nízkou budovu školky. Mnohé vědomosti, stejně jako osobní zážitky a vzpomínky se jí teď různorodě spojovaly. Nedokázala si to všechno nechávat pro sebe, musela se dělit. Říkala: „Se na to podívejte. Už je to víc jak stopadeát let, co Praha zbořila zbytečný středověký hradby a přitom jsou vlastně vidět dodnes.“ Pavel se chytl a zeptal: „Jo? A kde?“ Podpořená otázkou nadšeně vysvětlovala: „No to je právě to kouzlo. Támhle Legerka až k Nuselskýmu mostu kopíruje hradby přesně. A tady pod náma to bylo skoro přesně v těch místech, co dneska jezděj vlaky. Pozemky po hradbách koupili železničáři a dali tam koleje. Proto je i celej Žižkov oddělenej po celý dýlce od Prahy. Žižkov tenkrát, to byly jen skalnatý vršky. Ale jak se ty hradby zbořily, najednou měly zdejší pozemky uplně jinou hodnotu. Všechno tohle za náma, celej Žižkov i Vinohrady, bylo postavený skoro najednou za pár let. Proto je to všechno tak jednolitý. Však taky sousední Nový město pražský nechtělo s těmahle novejma obcema mít moc společnýho. Takový z nich mělo komplexy.“ Hugo se divil: „No Petro! Snad bys nechtěla srovnávat aristokratický Vinohrady s dělnickym Žižkovem? Kdysi to sice bylo jedno město, to vim taky, ale brzy se musely rozdělit. Protože takhle dvě rozdílný části světa nemohly spolu bejt, to by nešlo.“ S chutí se nedala: „Nejsou zas tak rozdílný. Dole, co je dneska Žižkov, tam byly ty skály ostřejší, tady nahoře se to dalo srovnat. Už od začátku se lišily i ceny pozemků. Kdo měl na drahej pozemek, měl potom asi i víc peněz na celou stavbu domu. Na Vinohradech jsou velký byty, s vysokejma stropama, ale uvnitř lidi jen přespávaj. Žižkov je jinej, tady to žije. Všude, kde je víc lidí střední třídy je to pak živější. Srovnávat se to fakt nedá, to máš pravdu. Žižkov je stokrát lepší.“ Hugo se ale smál: „Nevyčítáš ale lidem, že jsou bohatší, viď že ne? Hehehe! Peníze sice kazej charakter, ale mě to nevadí. Tohle vždycky když vyprávim svým italskym kamarádum, tak to nedokážou pochopit. Proč se spíš nekamarádit s bohatšíma? Oni to nechápou, proč jsou Češi takhle hloupí. Prostě si nedokážou ani představit tu závist průměrnýho Čecha. Každej se má přece nejdřív postarat sám o sebe, no ne?“ Hugova slova se jí nelíbila, věděla ale, že teď má pravdu. Raději neodpověděla a řekla jen: „Já to mám prostě jinak. Teď jdem a na Žižkov, samozřejmě. Já ještě spát nechci.“ Vydali se prudkou dlážděnou ulicí, cestou pokračovala: „Ale stejně to musela bejt doba, ta první republika, začátek dvacátýho století. Je spoustu fotek z tý doby a je to tam vidět. Lidi tu žili na ulicích, měli živnosti, seděli na zahrádkách hospod. Žižkovský kluci se prali s Karlínskejma, muselo to stát za to. Je to tak, Petře?“
Odpovědi se dočkala, kamarád řekl: „To... se tak vypráví. Kdo ví, jak to bylo. A ty co tu tenkrát žili, spíš z nouze.“ – „Ale sám si mi přece tohle vyprávěl. A líbilo se ti, jak... Chodili jsme spolu po nocích a fotili štíty starejch hospod. Proč dneska-“ – „Je to už dávno pryč.“ – „Hmm, tak jo, no.“ Raději poslouchala Civil s Hugem. Tihle dva si spolu hodně rozuměli. Povídali si a přeskakovali různě mezi tématy. Většinou mluvil Hugo, ale Civil mu do všeho docela často vstupoval. To už ale stáli na začátku Bořivojovi ulice a mohli se pustit do hlavního úkolu. Nejdřív Civil oslovil Petra, z počátku tomu neporozuměla: „Tak to ještě jednou řekni. Ty pravidla." – „Znáš je stejně jako já.“ – „Ale no tak!“ – „Slíbils mi, že mě nebudeš k ničemu nutit.“ – „Dobře, tak já sám. Bořivojka, jak je Žižkov vlastně malej, je dlouhá ulice. A nabouchaná je hospodama mraky. Kolikrát už jsem se snažil vymyslet, kde jinde poznávat nový lidi. A na nic lepšího než hospody jsem nepřišel. Většinu známejch má člověk ze školy nebo z práce, ale na třetim místě je určitě hospoda. Jsem o tom přesvědčenej. Vůbec nechápu, jak jsem se jim mohl kdysi cíleně vyhejbat.“ Smutně, skoro vyčítavě se podíval na Petra, ten mu ale neodpověděl ani lehkou změnou ve tváři. Zamračil se tedy ještě víc, až pak pokračoval: „Člověk je tlupový zvíře, nemůže žít sám. Pro někoho to fakt může bejt těžší, najít si k sobě takovýho, s kterym mu bude dobře, ale - musí se o to aspoň snažit. Nesmí se to vzdát.“ Teprve s posledními slovy jí docházely souvislosti. Pavel už jistě vedl s Petrem podobný rozhovor, jako ona před půl hodinou. A ví možná o důvodech jeho smutků něco víc. Zbystřila pozornost, ale Civil už o tom nepokračoval a začal s popisem pravidel: „Teď vyjdem, a v každý hospodě by jsme si měli dát jedno velký pivo plus malýho panáka. Těch hospod je tady přinejmenším dvacet, ale spíš o hodně víc. Nechci nikoho z nás podceňovat, ale tohle by jsme asi nezvládli žádnej.“ Snadno si představila podle svých možností, proto řekla: „No já teda určitě ne.“ Hugo odvyprávěl jednu siláckou historku, teprve pak se dostal ke slovu opět Civil: „Existuje pro tuhle hru nějakej název? Petře?!“ Ten těžce odpověděl ze své zachmuřenosti: „Nevim, fakt. Každá skupina... mívá asi svuj. Někdy se to bere jako závod.“ Hugo povykoval dál: „No jasně, správně by to měl bejt závod. Každej by měl mít kartičku, na kterou by mu výčepáci potvrzovali, že vypil co měl.“ – „Co Bořivojka tour?“ – „Klidně, to je dobrej název.“ – „Takže teď to nejdůležitější. Kolik budeme pít my?“ Zahrála vesele postrašenost: „No, tak to já tak jedině malou desítku.“ Hugo souhlasil: „Dobře, holky malý, kluci velký. I když je to trochu podlé, nečestné a nesportovní. Teda ne to, že Petra bude mít úlevu, ale že my ostatní vynecháme ty kořalky. Tak jdem?“ Potvrdila: „Jdem,“ a dramatickým pohybem ruky určila směr mezi žižkovské činžáky. „Já pít nic nebudu,“ promluvil snad poprvé sám od sebe Petr. – „No počkej, to bys nám přeci nemohl udělat? To by potom-“ – „Nemůžu.“ – „Proč bys nemohl?“ – „Jsem na práškách.“ Kousla se do rtu a mlčela. I Civil se snažil zahrát vzniklou situaci do ztracena. Moc se mu to ale nedařilo a Hugo už zase rozkládal jakousi moudrost o možnosti kombinovat alkohol s antibiotiky. Snažil s důvěrou ve své přesvědčovací schopnosti kamaráda udolat. Petr ho nechal mluvit, až pak
zopakoval: „Prášky. A mám i jiný svý důvody. Nebudu.“ – „Pak to ale nebude spravedlivý, nemyslíš? Zatimco my budeme brzy takový otevřený, ty nás budeš pozorovat jakoby odjinud. Jakoby úzkym hledím z tanku. My tě neuvidíme, ty nás jo.“ – „Hmm. Takovýhle přirovnání... ale nebudu.“ – „To je přece zvláštní, chodit do hospody a nechtít se bavit.“ – „Dobře. Ale mě dneska hospody už jen serou. Jsem tu proto, protože jsem to Pavlovi slíbil. Tečka.“ To už si našli místo v prvním podniku. Teď hodně mluvila, aby Huga přestal na Petra tlačit: „Hele, a co jako budeme brát za hospodu? Víte jak to myslim. Jsou takový podniky, co jsou hospoda tak nějak napůl.“ – „No musí to mít pípu. Pípu nebo bar. Nebo aspoň jedno, ať si to nezjednodušujem.“ – „A herny?“ – „Furt to samý. Jak tam točej pivo, je to hospoda.“ – „Do heren se mi teda určitě chtít nebude.“ – „To si člověk nesmí vybírat. Jde o to, poznat nový místa a lidi.“ – „Tak jo.“ – „A herny bejvaj otevřený nejdýl, k ránu budou ještě dobrý.“ Hugo se ale rytí do Petr vzdát nedokázal. Brzy se otočil zase k němu: „Tak to se s náma nebudeš bavit vůbec?“ Petr, už trochu nazlobeně odpověděl: „Celej život jsem to dělal. Už nebudu... to ani zkoušet. Snažil jsem se a jak jsem dopad.“ – „Jak si dopadl? – „Takhle.“ – „Jo ták, ty jsi pesimista. Chodíš si do hospod postěžovat?“ – „Hmm.“ I Pavel si trochu přidal a řekl: „Stejně je to zvláštní. Ty, kterejs mě na žižkovský hospody naučil a dneska...“ Petr si odfrkl: „Já nečekám, že mi bude někdo věřit.“ Ucítila, že teď má pravdu spíš starší z kluků a zastala se ho: „Tak jako většina lidí se chodí do hospody bavit, ale ne všichni. Myslim, že jsme o tom už jednou mluvili, viď? Někteří se sem choděj spíš učit. Jen poslouchat, aby druhejm lidem zejtra líp rozuměli. Každej má svuj neopakovatelnej příběh.“ Ale i proti tomuhle se Petr postavil: „Jo, takhle to pro mě smysl mělo, kdysi. Ale i ty příběhy jsou vlastně pořád stejný. Je jich jen pár typů, málo.“ Přes všechnu snahu jej pochopit, teď už vnímala jeho přístup jako schválně protivný. Protože hodlá li zapomínat, co spolu krásného zažili, pak už nevěděla co. Ani Hugo to nepřešel a otáčel oči v sloup, když říkal: „Ty to musíš mít v životě asi hodně těžký. Hospoda je základ, všechno tam zařídíš. Zábava a práce můžou jedno bejt. Kdo tohle umí, je pak šťastnej člověk jako já.“ Když Petr odešel na záchod, obrátil se na ní Hugo přímo: „Hele, neni tenhle nějakej moc divnej?“ – „No, divnej. Zvláštní byl vždycky. Ale zajímavej, nápaditej. Teď nevim. Asi je mu fakt blbě. Ale stejnak, vždycky se vyplatí ho poslouchat.” – „To teda nevim. Ale když si to myslíš... podivný to muž.“ Přidal se Pavel s vysvětlením: „Je mu blbě už dlouho. A aby nebylo, když furt sedí doma. Tak ať se nediví. Ostatně, částečně mi dal nedávno zapravdu. A slíbil, že to do konce léta zkusí překonat. Dneska je dvacátýho, zejtra začíná podzim, už to nemohl odkládat. Jinak bych ho asi ani dneska nevytáhl.“ Až teď pochopila Petrovu přítomnost. Lépe mohla zvládnout odpouštění, ale už to nešlo. Chtěla ho mít ráda, pořád měla, ale něco se pokazilo. Trochu si to vyčítala, ale zahnat to nezvládla. II
Že se utrpení v depresi nedá ani představit, slýchal Petr často. Mnohokrát ale byl v životě tak smutný, až věřil, že on by to dokázal. Nebyla to pravda. Ani v tomhle nikdy nevěděl co říká. Teď seděl v jakési hospodě, před sebou hrůzu mnoho dalších. Nešlo to přežít, upadal do dalších pekel bezmocnosti. Měl jich za sebou v posledním době stovky, tenhle už asi nepřežije. Další všudypřítomná bolest a marnost, kolotoč sebeobviňování a vnitřních útrap. A stále hlouběji do nekonečných propastí. Všiml si Petřiných očí. Dívala se přímo na něj a čekala. Asi se ho na něco ptala, otázku ale přeslechl. „Tak Petře,“ tahala ho za rukách jeho dávná láska, „že je to pravda? Že tu někde bydlel Švejk, teda Hašek. Jednou si mi ten dům ukazoval. Já si jen přesně nezapomínám, kterej to přesně byl.“ Ukázal směr, řekl číslo domu a vrátil k sebezničujícímu přemýšlení. O svět bez záchytných bodů, bez naděje na změnu, o cestě po ležaté osmičce. Za sebou dlouhé měsíce nevyspání, nepředstavitelná únava a vyčerpanost. Nechuť k čemukoliv, včetně jídla. Nemožnost pohybu bez fyzického utrpení, nedostatek sil ani k nejobyčejnějším rozhodnutí. Ztráta posledních zbytků víry ve vlastní smysl. A pořád dokola. Pronásledování sebe samého, po spirále stále hloubš do nenávratna. Reálný světa vnímal jen okrajově, tenhle útok nemoci byl obzvlášť silný. Teď už ho to rozmačká, byl o tom přesvědčený. Kdyby to dovedl, chtěl by hned umřít. Smrt ale nepřicházela. Taky se už dlouho nebyl vymočit, bolest z břicha vystřelovala do celého těla. Rozhodnutí vstát a odejít na záchod ale cítil jako nezvládnutelný úkol. Nakonec ale stejně musel. Než udělal první krok, stokrát zatoužil upadnout a nikdy už nemuset vstát. Nemuset nic, zmizet ze světa. A nejlépe tak, aby po něm nezůstaly ani fyzické ostatky. Snad jen z představa dalšího zaneřádění světa svou existencí se donutil cestu dokončit. Na toaletě si cákal do vodu do obličeje. Znovu a znovu. Úleva nepřicházela, přesto pokračoval. Pak jako už několikrát, jako by se viděl z nadhledu. Podivné čekání, jak to dopadne. Chtěl by se vypařit, věděl ale, že na odpuštění nemá právo. Hřešil, všechno vykupování je zbytečné. Je mrtvý, je zapáchající překážející hmota. Zasténal. Peklo existuje. Pak opět ve výčepu mezi lidmi, před sebou další bezcenná tlachání. Znovu ta samá ulice, přesun do následující hospody. V dálce křižovatka, ale jen k ní dojít bylo za představitelnou hranicí. Nekonečný čas, nekonečné vzdálenosti. Věčné utrpení, nejvyšší trest. Vzpomínky, útržky z dosavadního života. Nešlo je odehnat, i když tak strašně bolely. A přemýšlení o poslední minutě života. Během ní prý proběhne život ještě jednou. Všechno tedy teď prožívané se znovu vrátí. A znovu včetně té minuty poslední, čímž se opakování hrůz stává nekonečným. Takže ani sebevražda nemůže být řešením, ani smrt neosvobodí. A všechno si to zavinil sám. Vědomě podváděl, byl líný, promarnil všechnu sílu mládí. Nevratné hříchy, za něž je odsouzen k nekonečnému utrpení. Rozbrečel by se nad sebou, kdyby od pláče posledních měsíců neměl oči už naprosto vyčerpané. Vše lidské ho opustilo, včetně slzy. K Petře se nesmí nikdy ani přiblížit, aby ji nenakazil. A že jí kdysi svou chorobnost přímo cpal. Než být normální, přesvědčoval ji o nesmyslech. Ještě že se nedala. Chvilkami záblesk reality, průchod okolo rachotícího popelářského vozu. Snažil se na něj zaměřit, aspoň na chvíli se vymanit z děsivých úvah. Zachytil pach odpadků, úmyslně jej natahoval co nejsilněji. V následující hospodě si začal uvědomovat i trochu společnost. Nucení k pozornosti bylo těžké, co ale mohl, snažil se. Vracel se na snesitelnější úroveň svých celodenních depresí. Stejně pro něj pokračování v cestě bylo nepředstavitelné. A návrat do prázdného bytu pak nejvíc. Zatím ale hospody. Místa, která nejsilněji mu připomínala, jak vždy hloupě se svým životem nakládal. Jakoby na objednávku k němu pronikla Hugova slova. „A to je uplně nejlepší. Ten čas
mezi okamžikem, kdy já vstoupím do hospody a chvíli, kdy hospoda vstoupí do mě, hehehhe.“ Hospody, bylo to tak. Tady strávil většinu svého volného času v předchozích deseti letech. V době, kdy měl pro život nejvíc sil. Hloupě se nutil do společenskosti a ještě s těmi, kteří z nouze na něj zůstali. Dál vnímal některé věty z okolí. Ubližovaly mu, vždy něco nepříjemného připomínaly. Jakým sám zbytečným byl. Umlouvání druhých, zjednodušující myšlenky. Bezdůvodná přesvědčení o svých dovednostech. Jakoby především v Hugovi slyšel sám sebe. Bylo to odporné. Dál jej slyšel vykřikovat: „Jako chápeš to? V těch šedesátejch letech šlo předevšim o hudbu. To tam vznikalo, novej hudební směr, všechno kolo byla jen opičárna. Filosofickej náboj to nemělo, prakický využití to nemělo, kdo u toho skončil, ten skončil. Já to řikat můžu, protože jsem z toho taky vyšel, z podobnejch klubů. Jen jsem z toho jako oni nezblbnul. Oni se začali vnucovat, hrát za peníze a my dál udržovali rockovou hudbu po sklepích. Tam byla a jedině tam zůstala poctivá česká muzika. Já vždycky po koncertech, vesnický zábavy, všechno. Ale nezasekl jsem se na tom, pak jsem se dál vyvíjet. Chytal nový trendy, všechno. Jim zůstali ze šedesátek jen ty dlouhý vlasy. Když maj háro tak si myslej, že jsou rockeři. Ty vůbec nevěděj nic. Umaštěný, dlouhý vlasy.“ Bylo hloupé slyšet to od plešivějícího Huga. Opile dál pokračoval: „A uplně nejvíc žeru ty, co si nechávaj dlouhý vlasy takhle jen dokola, protože nahoře už maj už lysinu. Těm já řikám Franknštajni. Jó, zlatý budhisti, ty to vždycky věděli, že vlasy jsou nečistý a basta.“ Viděl naslouchající Petru, takřka přikyvující. Strašlivý pohled. Alespoň Pavel se zastal své bujné kštice: „To jo, ale v jinejch kulturách to někdy bejvá obráceně. Že jako ve vlasech je sídlo života. Asi proto, že rostou i po smrti.“ Hugo se vědoucně rozesmál: „Nerostou, to se jen tak říká že rostou. To jen kůže se zmrskne a vylezou už ty před tim předrostlý. Vlasy jsou odpad a s hudbou nemaj nic společnýho. Šedesátky, to byla nesmrtelná hudba, šlágry, co nebudou nikdy zapomenutý. Ale co bylo pak, ha? Pak se to všechno prodalo a bylo po umění. Nebejt nás tak to tady prodali všechno. Po nás už nikdo nic pořádnýho neudělal. Všichni poctivý rockeři se do třicítky buď uchlatali nebo ufetovali. Nás co jedeme dál není moc. Zastydlý máničky, to je humus.“ Pavel se ptal: „Zastydlý máničky, to je kdo? Já ani nevim, kdo je to mánička.“ Hugo se nepřestával hloupě smát a pokřikovat: „Kdo je mánička, chachá. Ale neni se nic divit, že to nevíš. Je jiná doba. Mánička je chlap s co nejdelšíma, ale hlavně s co nejmastnějšíma vlasama.“ Petra přeci jen řekla: „Mně se kluci s dlouhejma vlasama líběj,“ I proto se Pavel sál pokoušel o obhajobu: „Nebo indický mudrcové, těm já věřim. Ty mívaj úžasný vlasy i vousy. A budhisti myslim taky. I když, budhisti jsou divný, protože nekouřej trávu, i když tam určitě roste. To je divný.“ Hugo s úsměvem jen zakroutil hlavou, mávl rukou a odešel na záchod. Petra se zeptala Pavla: „A ty teď nějak víc hulíš?“ – „To né, hodně né, ale strašně si to užívám.“ – „Hmm, to je dobře. A jak dlouho?“ – „Tak dva roky, něco přes. To není ani tak o tý droze jako o kultuře okolo. Tady Petr mě k tomu trochu dovedl. Ale takovym tim jeho způsobem. Nikdy mi to nedoporučoval, dokonce mě za to chválil, že jako nečadim. Řikal takový ty jeho věci, jakože je rád, protože pak zůstane víc hulení pro něj a tak. Ale to víš, vzorem mi trochu stejně byl. Nedávno jsem o tom mluvili a dneska... Prej ho to strašně mrzí, že mě k tomu ponoukal. To samozřejmě není pravda, já jsem se sám rozhodl, ale stejně mu to prej vadí.“ – „A co jako konkretně?“ – „Že teď si užívám, ale brzy to přestane fungovat a bude mi to jen ze života brát.“ – „To se stává často, ale nemusí to tak bejt vždycky.“ – „No právě. Tak mi asi nevěří, ale s tim já nemůžu nic dělat.“ Pavel se napil a pokračoval: „Ale já si to fakt užívám. Tráva mi strašně dala a Petr to taky tak
míval. Já nevim, snad se z toho vymotá.“ – „A pěstuješ si někde sám?“ – „Ne, nemám kde, ale rád bych. A taky nekouřim moc, stačí mi málo a umim z toho vytěžit. Je to supr, jak si pak člověk s druhejma rozumí. Seznámit se s nima, najít společnou řeč, to je skvělý. Tráva mi pomohla se otevřít.“ – „To je dobře. I když já tě měla zatim spíš za takovýho opatrnějšího.“ – „To je fakt, já proti trávě byl docela dlouho. Ale to kdysi i proti alkoholu. Přitom stačí to umět, nemusí se to přehánět.“ Skoro se mu až nepodařilo zadržet útrpný povzdech. A Pavel mluvil dál: „Květinový děti taky kouřili. Ale jsem četl, že to bylo hulení desetkrát slabší než dneska. Možná je to pravda, ty dnešní genový manipulace jsou drsný. Ale desetkrát? Nevim. Ale možný to je. Dneska vychází o trávě takovejch knížek. A je to síla co se tam člověk dočte. Jak to bylo kolikrát všechno uplně jinak, než se všude řiká.“ – „Co třeba?“ – „Třeba jak je tráva škodlivá, a přitom je to naprosto, ale naprosto obráceně.“ – „Některý z ní ale zblbnou hodně.“ – „Tak jako jasně, znám takový. Ale to jsou idioti. Ty vůbec nechápou... ty jen hulí.“ Rozuměl Pavlově víře. Věděl ale, že se opravdu brzy otočí proti němu. Málokdo byl dostatečně silný, aby sílu trávy zvládl. Sám to nedokázal a Pavel už vůbec ne. Teď ho marihuana obdarovávala, nebude to tak ale navěky. Bolela ho nemožnost posloužit kamarádovi alespoň jako odstrašující příklad. Vždyť sám by se kdysi také nedal. Ani Pavlově pádu se nedalo zabránit. Jakoby slyšel sám sebe před deseti roky, když ho slyšel pokračovat: „To je jako s alkoholem. Uznej, že ve společnosti, která dovoluje požívat alkohol je nesmysl zakazovat trávu. Dobře, já netvrdim, že je lepší nebo horší, klidně řeknu že stejně, ale pokud se jedno povoluje, tak proč to druhý ne? Je to prostě nesmyslnej zákaz, nekouřit trávu. Stejnak na ní vydělávaj darebáci. Kdyby byla povolená, tak je klid. Žádný kriminální činy kvůli ní, lidi by byli hodný a skončily by určitě i všechny války. V tý knížce to právě psali, jak to zakazování vzniklo. Prej kvůli jednomu strašně bohatýmu člověku, nějakýmu velkopodnikateli se dřevem v Americe. Co se bál, že přijde o svý kšefty, protože kdyby se papír vyráběl z konopí, bylo by to i levnější. A to ten strašně bohatej člověk nechtěl dopustit. On prej byl tak bohatej, že si třeba v Evropě koupoval hrady a zámky, ty nechal kámen po kameni rozebrat, převést loděma do Ameriky a tam je zase postavil. No a tenhle člověk dělal ve všech novinách kampaň proti všemu konopí. Zblbnul lidi tak, že se začli dožadovat zákazů. Pak už stačilo podplatit pár kongresmenů, ti udělali zákon a bylo po jeho. Dodneška na to doplácí celej svět. Tráva je dar od boha, a oni ji lidem zakazujou.“ Petra potvrzovala: „To jo. Na lidskym strachu se dá vždycky vydělat.“ Kamarád byl rád potvrzen a pokračoval: „Přitom konopím by se dalo nahradit skoro všechno. Nejen dřevo, nejen papír, ale i palivo by se z něj dalo vyrábět. Konopí je zdravý skoro na všechno, ale stejně. Pro ještě větší zisky jednoho zbohatlíka mu odpíraj přiznat i ty léčebný účinky. To je strašně bezohledný, takovýhle přehlížení potřeb obyčejnejch lidí.“ Bylo mu Pavla líto. Věděl, že má pravdu a zároveň je to k ničemu. Se stavem světa se nedá nic dělat. Sám naivně kdysi věřil, o to víc ho vidění skutečného stavu dneska bolelo. Dál se ani nepohnul, nečekaně zbystřený sluch ale neslábl. Vrátil se Hugo a pokračoval ve svých úvahách, jakoby vůbec neodešel. Jeho slova obzvlášť bodala. „A první český rockeři, tenkrát, na přelomu padesátejch a šedesátejch let? To se až divim, že se k tomu dneska někdo hlásí. Myslim tady, v Čechách. Vždyť by se měli stydět. To byla jako náhoda, že všechno se tenkrát dělo v Praze? Ne, nebyla to náhoda. To už jsi musel bejt synek komunistickýho pohlavára nebo estébáka, aby ti koupili elektrickou kytaru. Nebo mít aspoň příbuzný na západě,
jinak jsi měl smůlu. A oni se dneska tvářej jakože nic. Každá doba má svojí zlatou mládež. Když k ní nepatříš, máš smůlu. Zbohatlíci udavačský, šmelináři pražský.“ Pavel se zeptal: „Tak příbuzný na západě, to byla spíš nevýhoda, ne? Za to je přece komunisti pronásledovali.“ Hugo ale dál vševědoucně vysvětloval : „Ale to víš že ne. Komanči byli rádi, že sem vůbec někdo valuty posílá. Však je taky pořádně zdanili. Kdepak, i komunisti si hejčkali spoluobčany s konexema na západ, ne že ne. Aspoň mi rockeři, co vycházeli z poctivejch základů a nezblbli jsme z toho, aspoň my jsme to tu trochu zachraňovali. Ty co se dostali nahoru, ty to nebyli nikdy. Protože aby se to povedlo, museli zradit svý kamarády. Jinak by to nedokázali, kdyby se na nás nepovozili. Takže my jsme to zachránili, my, odzdola. My jsme to mysleli vážně, my jsme nepodváděli. Věnovali jsme svý hudbě všechno, ze zkušebny se šlo vždycky do hospoda. A všichni, protože bylo potřeba vymejšlet nový nápady. Tomuhle řikám odevzdání se pro věc. V Čechách nikdo tak poctivě nerebeloval jako hudbebníci. Ale jaký? Rockový, samozřejmě, jen my, rockeři. Opravdovej rocker jako já neni jen rocker. Prostě musíš mít všeobecnej přehled, jinak se v hudbě nechytneš. Ne se zavřít do nějaký krabičky, bejt metalista nebo mánička, tak to prostě nejde. Je to trapný. Dneska mladý chtěj jen nějaký to dusání, najít opravdickej talent, to dá práci, to mi věřte. A nejhorší jsou písničkáři. Oni jsou to vlastně borci, jen strašně podlý. Bejt takovejhle písničkář, to je prostě umět to podat tak, že ti to hloupý lidi sežerou. A hloupejch je většina, to se jim to pak živí. Všechno pěkně zjednodušit, natřít na růžovo, zasáhnout emoce a maj vyděláno. Podobný bardi kdysi chodili po vesnicích a zpívali pravdu. Pak museli rychle dál, aby je vlastník panství neposlal zpráskat. Dneska je to ale obráceně. Odzpívaj nějakej ten rádoby protestsong a pak jdou za knížetem udat, kdo se při něm nejvíc z poddanejch smál. Dvě vejplaty za jeden výkon, tohle jsou ty dnešní písničkáři. A protestsongy už vlastně nikdo nedělá. Jen ty slaďárny na lidský emoce. Čím dál víc se v Hugovi slyšel. V jeho marnosti viděl svou dosavadní zbytečnost. A věčné osočování druhých, byť vždy skrývané humorem. Odvrátil hlavu ještě víc, pohled na vedle sedící dva muže byl ale stejně smutný. Očividně po práci, spokojeně se usmívající jen pro svá rozpitá piva. Mluvili málo, pokud, tak pořád jedno a to samé. Vtipy o manželkách, stížnosti na mistra v práci, hodnocení včerejšího fotbalového zápasů. Tohle přeci není život. Sám je mrtvý, ale ostatní vlastně také. O stůl vedle další osamělý mladý člověk. Před sebou ani noviny, jen toužebné pohledy ke dveřím. Další marně čekající. Snad jiného opuštěného, s kterým by si mohli svou ztracenost vymlouvat. Třeba bezdomovce, kterému by za to zaplatil i kořalku, jen získat alespoň nějakého posluchače. Vypovídat se, ulevit si. Samota uprostřed hospody v milionovém městě. Hospody a alkohol jako maskování prázdnoty celého světa. U baru další ztracenec. Křikloun, obracející se ke všem přítomným s hranou veselostí. Přesvědčený, že ke všemu má co říct. Čím méně, tím hlasitější poznámky. Sliby čehokoliv, na které si nikdo zítra netroufne ani vzpomenout. Norma hospod, prázdná bezpředmětnost. V každé hospodě, ti samí lidé. Pět deset typů, nikoho dalšího zde potkat nelze. Pak znovu na ulici, přechod do další hospody. Šel vedle svých průvodců, už si jej ani moc nevšímali. Cítil trochu úlevu, dál se ale vlekl jako loutka. Blížila se křižovatka Bořivojovi s Krásovou. Odtamtud široký rozhled. Jak to tu kdysi míval rád. Žižkov, Hrdý Karlín, zátopovou Libeň. V dáli Holešovice, Kobylisy. Každý kus Prahy prochodil, znal všechny ulice a zákoutí. Teď byly navždy mimo jeho dosah. Pokračovali dál Bořivojkou. Toužil po něčem, jako bylo popelářské auto. Chtěl být co vytrháván ze svých úvah, něčím velkým, neosobním. Schválně mrkal očima, to mu ale připomnělo focení. Kolik obrázků nadělal v těchto místech, vše s důvěrou v jejich smysl. Dům s továrním komínem, zašlý nápis pekařství tam, kde už nebylo možná sto let. Štítek na staré
roletě - železářství Červenka. Dvůr s ještě dávno používanou pumpou. Kdysi to miloval, teď nechápal proč. Další z hospod, na baru jediný host. Znal jej, místní figurka. Čekatel na prvního nového, kterému bude moci odvyprávět jednu ze svých tří, stále se opakujících historek. Ještě než si objednali, muž už Hugovi vykládal: „To je to samý co já, celej život na lodi. Na lodi, nebo v hampejzu, hahaha. Na šífech napříč Evropou, mladej. Labe, Dunaj, Rýn, plavební kanály. Štreky, co tady nikdo ani nezná. Tam teprve pochopíš, o čem je život.“ Hugo se chytl, místní opilec tedy šťastně pokračoval: „Jasně že jsem jezdil na lodi, třicet let milej zlatej, třicet let. Takovej strojmistr je po kapitánovi hned ten druhej nejdůležitější. Toho s kýblem šúrovat neuvidíš nikdy. U takový práce se žádnej lempl nechytne. Buď jseš fachman nebo nejseš, to neukecáš. Dneska mám důchod, však si ho zasloužim. Jó Hamburg, Brémy, o tom tady nikdo nemá ani šajnu. A hlavně mi nikdo neřikejte, že Němky jsou ošklivý holky. Kdo tohle řekne, ten neví o čem mluví.“ V očích zpitého muže viděl štěstí. Někdo mu naslouchá. Co bude dál, dokázal by přesně předpovědět. Blížila se chvíle, kdy se muž Huga zeptá, která z lodí má přednost. Ta po proudu nebo proti němu? Zatím vytáhl alespoň svojí poslední lodní knížku, omakaný sešítek dával hrdě Hugovi k prohlédnutí. Přitom říkal: „No jo, máte štěstí, zašli jsmte do správnýho podniku.“ Hugo mu s chutí přizvukoval: „Kde se nalejvá, tam je vždycky dobře.“ – „Teprve s pivem se člověk cítí tak, jak by se měl cítit už před nim.“ – „Tak tak. Hospody, světlo života našeho.“ – „Jasně, v alkoholu, je pravda, to ví každej.“ – „Jak má pivo šmrnc, dá se pít donekonečna. Český pivo je dokonalost. Kdo tohle umí, ha, kdo?“ A už to přišlo. Bývalý strojník se uchechtl a zeptal: „Zkouška, jo? Která loď má přednost? Co jede po proudu, nebo ta naproti?“ – „Na řece se nejezdí vpravo?“ – „Ale kdepák, další takovej. Přednost má přece ta, co jede po proudu, protože se s ní hůř manévruje, ne? To je jako když jede lyžař z kopce. Taky má taky přednost před tima, co do toho kopce zrovna stoupaj, no ne? Hahaha.“ Díval se do podlahy, do nekonečně složité sítě prasklin v dlaždicích. Vše se bezesmyslně opakovalo, nic nemělo smysl nebo naději. Hrůzné prožívání se znovu vracelo. Jakoby padal do sopky, ale ani na jejím dně nešlo očekávat osvobození. III Kateřina se usadila na místo s dobrým výhled, kde ale sama byla nejméně vidět. Objednala si kávu a čekala. Kdysi sem chodívala se spolužačkami, bylo to ale už dávno. Vlastně to byl jediný žižkovský podnik, který důvěrněji znala. Teď se ale hodil. Podle esemesek od Huga věděla, že Petra s ostatními brzy dorazí. Čekala jen pár minut a všichni se objevili ve dveřích. Petru s Hugem viděla před pár hodinami, Pavla znala z dřívějška. Poslední, unavený třicátník, byl tedy věhlasný Petr. Co už se o něm naposlouchala. Znala ho z fotek, teď by ho ale nepoznala. Plně využila polohy k pozorování. Hugo ji našel očima, mrkl jen a zatím se díval jinam. Nejvíc se samozřejmě soustředila na Petra. Opravdu nevypadal dobře. Byl nejen skleslý, ale působil i nečistě a zašle. Svěšená ramena, nezdravá pohublost. Propadlé tváře, nevýrazné pohyby. Ztracený výraz ve tváři. Podle Petřina vyprávění prodělával právě hlubokou depresi. Bylo to poznat na všem. Pak si jí všimla i sestra. Vytřeštila oči, hned ale pobaveně zakroutila hlavou. Strčila do Huga a
ukázala na ní. Ten hrál překvapeného, ale jen napůl. Sestra se dovtípila a pak už se jen smála. Všichni se přivítali, představili jí Petra. Podal ruku, v obličeji se nepohnul ani sval. I za smutnýma očima ale ucítila ostražitost. Čekávala to, i on si o ní musel mnohé vyslechnout. Jistě se to ale nedalo srovnávat s otevřeností, kterou k sobě musí mít sestry. Prozatím se Petrovi dál nevěnovala, nechávala ho na sebe zvyknout. Petra se otočila k Hugovi a stěžovala si: „Teď je mi to jasný. Proto si řikal, že jedna odbočka z Bořivojky bude výjimka k potvrzení pravidla.“ Pak se otočila k ní: „A ty sem chodíš? To jsem nevěděla.“ Jen vysvětlila, že vše vyřídila tak rychle, že prostě mohla přijít. Sestře to udělalo obrovskou radost a spokojeně pokyvovala. Za to Hugo halekal: „Tak konečně podnik trochu na úrovni, to je tady na Žižkově vzácnost. Já měl vždycky rád kavárničky s krásnejma intelektuálkama. Jak se s nima člověk zapovídá, dvě noci má pak o čem přemejšlet, hehehe. Tak s Kačenkou zajdeme i do nějakýho podniku s intoušema. Ty nám zas něco předvedou.“ Řekla: „Já si od toho spíš ráda odpočinu. Šest let na fildě mi stačilo, teď se s chutí budu věnovat reálnějšímu životu.“ – „Počkej, ty jsi přece studovala na Karlově univerzitě psychologie, ne? Ta je reálná až dost. Dvě fakulty jsi dělala. Sociální práci, psychologii a křesťanskou teologii, jeto tak?“ – „Je. Ale propojování teorií s reálným životem, to je nujnutnější.“ – „Přesně tak. Ty víš co děláš.“ Doplnila ji Petra, věděla proč: „Přitom nejsi ani křtěná, ani katolík.“ Usmála se: „Ano, mě zajímá křesťanství teoreticky, ve vztahu s minulostí. Křesťanskou historii světa ve kterém žijeme nelze smazat, i kdyby si o křesťanství dnes myslel kdokoliv cokoliv.“ – „Já vim, ale si to těžko nedovedu představit. Všechno to pochopit, naučit se latinsky, řecky, všemu tomu rozumět, to je síla. Některý obory co jsi měla na škole, u těch jsem neporozuměla ani jejich názvum.“ – „Však to taky neni třeba, názvy přednášek nejsou nedůležité. Důležité je, jak si to převedeš do souvztahů se vším ostatním. A v tom by jsi problémy neměla.“ – „Jasně. A ty jsi ke všemu vzdělání ještě lidovej mudrc. Teda na ségru jsem měla štěstí.“ Hugo vyprávěl o hospodě, kam je hodlal vést. Prý šli před chvílí okolo a to už prý věděl, že tam skončí. Křičel: „Samý mladý sečtělý lidi, hehehe. Studentí. Chodil jsem tam kdysi kvůli jedný kapele, jsem jim rozjížděl kariéru. Jen jsem zvědav, jestli tam bude dneska víc nietzscheistů nebo milců Dostojevskýho. Ale to je jedno, někoho si vybereme a dáme mu.“ – „Jak dáme? Já myslela, že jsou to tvoji kamarádi.“ – „Tak to zrovna ne, asi tam dneska nebudu znát nikoho. Oni se střídaj, přitom jsou to pořád jedna a ty samý. Nebo spíš takový, co mluvěj pořád o jednom. Já si vezmu starost nějakýho toho nietzscheistu, ty mám nejraději.“ Tohle předpokládala a nijak zvlášť jí to nevadilo. Hugo si vynucoval své, chtěl se předvádět. Že využije vše, o čem se spolu kdysi bavili, takový prostě byl. A dalo se to využít. Nietzsche, Kafka, Dostojevský. Ještě ji napadl Baudelaire, tím ale jeho povrchní vědomosti končily. O souvislostech nevěděl nic, i on bude opakovat argumenty, které mu sama kdysi potvrdila nebo přímo naučila. Rád vzbuzoval dojem sečtělého a znalce ikon. Vlastně si ráda poslechne, jak někdo šíří její myšlenky dál. „Já pořádně nemám načtenýho ani jednoho, takže nevim,“ trochu se nad Hugovými slovy mračila Petra. Hugo se smál: „Z toho si nic nedělej.Tamty lidi ho sice četli, ale neporozuměli ničemu. Uvidíš, už se na ně těšim.“ – „Ale stejně bych byla radši, kdyby se probíralo něco, kde jsem trochu znalá.“ – „Kohokoliv jinýho, to je jedno. Koho by jsi radši, Freuda?“ – „Já nevim. Nejraději asi medvídka Pú.“ – „No aby jsi se pak nedivila. Toho by si intouši taky podali.“
Když pak dorazili do plánované hospody, musela dát Hugovi hned zapravdu. Osazenstvo bylo jednoznačné a Hugo si brzy našel oběť. Stal se jím vytáhlý mladík se stáhnutými vlasy do copu. Zpočátku je poslouchala málo, zpozorněla, až když zaslechal jméno německého filozofa. Mladý muž se podrážděně zastával své modly: „Počkej, jak onan? To je přece blbost. A i kdyby... to přece nemůže nikdo dokázat.“ A Hugo už jel své. Měl chlapce nažhaveného a tam, kde potřeboval. S vědomím své moci až teatrálně pronášel: „To nejen myslim vážně, ale to jsem schopen i dokázat. Ostatně, měl by to dneska znát každej řádně vysokoškolsky vzdělanej humanista. Jsem to schopen dokazovat.“ Dál by už byla schopna odhadnout pokračování slovo od slova. Na výzvu k zapojení si počkala, zatím jen poslouchala vlasatého mladíka. „Teda že hloupý lidi odsuzujou Nietzscheho kvůli homosexualitě, to už jsem slyšel, ale tohle? Onanista? A jak to chceš dokazovat? Vždyť ani jestli měl opravdu syfilis neni jistý.“ Hugo už byl ve svém živlu: „Ale to víš že vim o čem mluvim. A ty bys měl přinejmenším věřit lidem, který maj pořádně nastudováno. Dějiny všech národů, všechny náboženství, všechno, chápeš? Teprve na základě odbornejch věd se dá něco řikat, né co si někdo jen tak jako myslí. Chceš udělat výčet, z čeho všeho máme zkoušky a z jakejch fakult?“ – „Co!?“ – „Jesti ty spíš nechceš unikat před nepopiratelnejma argumentama. Moc bych se nedivil.“ – „Co!? No tak mi nějakej ten nepopiratelnej argument řekni.“ Hugo se až rozplýval blahem: „Tak myslíš si, že byl Nietzsche geniální nebo ne?“ – „No já jo.“ – „A myslíš si, že já ne? Já taky. A proto je onan. Si to uvědom, onanie tvoří nadčlověka.“ – „E?“ – „Teprv když se lidi naučili sexuálně uspokojovat a přitom se neohrožovat nachtěnym těhotenstvim, ha, teprv pak začlo v jejich hlavách něco pořádnýho vznikat. Protože proč? Protože čim máš víc orgasmů, tim ti pomalejc odumíraj nervový buňky, věděj?“ – „To teda-“ – „Takhle to je, s tim nic nenaděláš.“ Hugo se na ni podíval, musela se přemoct, řekla ale: „Tohle je pravda. Častěji používání zpomaluje odumírání nervových buněk, u všech organismů.“ Hugo nadšeně pokračoval: „A právě proto byl Nietzsche geniální, nejgeniálnější. Protože to byl onan.“ Bylo poznat, že mladík by nejraději rozhovor hned ukončil. Protože by to ale považoval za prohru, snažil sel Hugovi dál oponovat. Tím se jen zamotával do dalších nedomyšleností: „Kdyby... kdyby to tak bylo, tak by nedopadl tak špatně.“ – „Myslíš syfilitidu? Co ta s tim má společnýho?“ – „Lues nemyslim, ale že byl pořád sám a... neštastnej. To proto, že pořád myslel a pracoval... tak proto.“ – „Nevychází. Ale dobře, trápil se, to jo. Ale tou svojí, jak ti to pochopitelně říct, tou svojí...“ „Kompulzí,“ pomohla mu. „Samozřejmě, kompulzí,“ takřka bez přerušení pokračoval Hugo, „tim svym nutkavym sebeuspokojovánim. Tady pani doktorka na vysoké škole přednáší, takže lépe umí volit slova vhodná pro studenty. Takže musel ty svoje homoušsko onanistický kompulze skrejvat, protože to bylo v době, kdy to bylo skoro trestný. To nebylo jako dneska, kdy se pořádaj mistrovství světa v honění ocasu. On to musel pořád zkrejvat, pořád ve střehu, za zádama aspoň jedna z těch jeho fúrií, ten si musel zkusit. Nakonec byl vystresovanej ze všech ženskejch bez rozdílu. A tak jak byl chvilku sám, tak si ho honil a honil. Nebejt toho, dokázal by lautr hovno. Fantazie musel mít neuvěřitelný, to se mu musí nechat, raplovi jednomu. Když psal tak ďábelský věci pro druhý, jak blahý představy asi měl sám? Ty musely bejt. Jak skončil víme všichni. Když už
toho na něj bylo moc, uviděla ho přitom služka a pak už se vykašlal na nějaký další zkrejvání a začal to dělat veřejně. Proto ho zavřeli do blázince. Tam mu svázali ruce, aby nemohl a teprve z toho se zbláznil.“ Mladík nevěřícně zopakoval: „Takže všechna Nietzscheho genialita byla z toho, že si ho honil?“ Teď vstoupila do rozpravy bez vyzvání: „Kolega neříkal, že všechno. Nietzsche měl přednastaveno v genech. Taky matka se sestrou ho od mala pěkně vedly a udržely při vzdělávání. Obecně uzavřené prostředí, které ho přimělo poctivě se zahledět do sebe, vzdělání, měl toho víc. Ale jak žil, především ve fantaziích, tomu tohle odpovídá. Rozdráždil si všechny okruhy, od rozmnožovacího přes hormonální, imunitní, všechny.“ Mladík v hluboké dotčenosti kroutil hlavou. Snažil se ustát dosavadní názor, jakéhokoliv obhajoby ale nebyl schopný. Poklidně pokračovala: „Asi to tak bylo, i mně to přijde nejpravděpodobnější. Jako occamova břitva, tu taky ztupit nelze. Byl sám byl, styděl se za sebe, proto se trápil. A trestal se pracovitostí. V samotě dohlédl až na nejhlubší dno, jako možná ještě opravdu nikdo. Ale něčím hodně praktickým to muselo být podpořeno.“ Hugo se smál vlastním proslovům, možná je měl z domova před zrcadlem nacvičené: „Jasně, erotickej maniak, sexista, jen holt neschopnej. Vždyť to odpovídá i tomu jeho vzoru, bohovi vína Dionýsovi.“ Pro zpestření dodala: „Kterýžto řecký bůh ani nebyl, přišel k nim z kdovíjakého severu.“ Mladík se alespoň trochu pokusil o úsměv: „Tak aspoň že se chvíli bavíme o filosofii a nejen... o tamtom.“ Ale Hugo dál směřoval rozhovor po svém: „Filosof? Tak jako nápady tam byly, ale především to uměl psaním okecat. Protože proč? Protože Nietzsche nebyl filosof, ale filolog. Jak druhý odkecat textem, to byla jeho práce, jen v tom byl dokonalej.“ Dál poslouchala, jak Hugo takřka papouškuje její někdejší slova. O kterých vždy ví, že kdykoliv bude potřeba, bude je schopna dokázat. Mladý muž se na ní prosebně podíval, teď se jenom usmála a s chutí dál poslouchala Hugova opakování. Pak Petra říkala: „Mně se líbilo, jak nepoužíval cizí slova a snažil se to vysvětlit normálně. Ale zas na druhou stranu... Kdo byl had a kdo orel? Zas že by to bylo uplně jasný-“ Musela ji opravit: „On mluví jasně, naprosto jasně. Ale aby to člověk pochopil, musí alespoň částečně přistoupit na jeho psychopatologii. A to se nedá každému doporučovat.“ Vlasatý zastánce idolu hodně nešťastně řekl: „Každý si pod tím může představovat svoje. I pod tím hadem nebo provazochodcem, v tom to je, že si pod tim každej může-“ Trochu rázněji ho přerušila: „Tak bych to opravdu neviděla. Mnohoznačné to opravdu není.“ Petra se zajímala dál: „Ale pohádkový je to taky dost, co myslíš?“ Musela se pousmát: „Zkoušela jsi číst Záráthustru. Dokud to šlo, četla jsi, ale dlouho jsi u toho nevydržela.“ – „No, tak. Vždyť jo.“ – „Náznak pohádky je právě jen v těch prvních dvou třech kapitolách, pak mizí. A v tom okamžiku lidé přestávají číst, Nietzsche dál vyzývá už jen k myšlení, zmizela slibovaná pohádka.“ – „No to je úžasný, jak ty o nás tohle všechno víš. A- Já si řikala, že je to divný. Že ten orel sice držel v pařátech hada, ale jinak to byli kamarádi. Jsem to brala tak jako myticky, jak ty pohádky no. Ale studium mýtů je věda, ne?“ – –
–
„S mýty opatrně. Mnohé nám ozřejmí o lidech své doby, ale jak s nimi začnou operovat laici bez znalostí, je to spíš špatně.“ „A já laik jsem, proto to špatně je. Jak já si na to vždycky přijdu sama, když mi tu otázku správně položíš, v tom jsi skvělá. Takžé… mýty, jo. Vlastně ne. Jsou spíš historický bez důrazu na duchovní stránku. Ne, to jsem asi blbě řekla, že jo?“ „Zatím si to formuluješ ne zcela přesnými slovy, ale víš co chceš. Takto si ke svým správným
– –
odpovědím sama brzy dobereš.“ To ráda slyšim. Já vůbec nikdy na žádný Harry Potery nebyla. Jak tam byli nějaký draci, čarodějové nebo princezny, tak mě to nebavilo. Já v životě žádnýho nepotkala, asi proto.“ „Také to tak vidím. Zneužívání mytologie v běžném životě opravdu není dobrá vizitka dnešní doby.“
Po těchto slovech bylo chvíli ticho, všimla si ale lehkého zvýšení Petrova zájmu. Opět to nedala najevo, ještě bylo brzy. Zatím pokračovala: „Samozřejmě že Nietzsche byl naprosto jedinečný tvor, který nám zanechal úchvatné děditství. Pro mě, z dnešní úrovně poznání, je fascinující především ta důslednost jeho autopsychoanalízy, byť v nejzamaskovanější podobě. Z toho se lze nejvíc poučit. Propracovaněji v textu se to zřejmě ještě nikomu nepovedlo. Není se co divit, že Freud lhal, že ho neznal. Protože jinak by tim příliš upozornil na vratké základ vlastní rádoby vědy. Přelom devatenáctého a dvacátého století, to byl především začátek doby velkých hybatelů s masami. Doba masového ovlivňování byla na spadnutí.“ Protože Hugo o Freudovi nic nevěděl, bezostyšně rozhovor přesměroval zpět k Nietzschemu: „Aby neviděl všude samý příšery, když byl pořád pod nějakým jedem. Kdo ví, co si v lékárnách kupoval. Nietzsche. Ty jeho náhlý záchvaty nemoci, kdy nevycházel ven, pak zase euforka, kdo ví v jakym speedu jel. Kafka taky. Šel z pojišťovny domu, někde v podloubí si koupil kdo ví co, a pak si zalezl do dobrovolnýho arestu a v rauši psal a psal. Kafka, pěknej ptáček. Dětství v nadbytku, všechno zadarmo, v okolí jen matky, sestry, služky. Co věděli o životě tyhle onani a feťáci.“ Mladého muž trpěl. Byly mu napadáni jeho vzorové a nedovedl se jich zastat. Zvláštní bylo, jak urputně se ale snažil alespoň Hugovi hledět do očí. Napadlo ji, že to možná považuje za projev hrdinství. Jen Petra se Hugovi trochu postavila: „Tak naprosto mimo bejt nemohli, to už by je dneska nikdo nečetl. A když popisoval Kafka podoby totalitních systémů který teprv měli přijít, tak dost jasnozřivej bejt musel.“ Sama tedy podpořila: „Já myslim, že Hugovi rozumim správně. Vždyť přeci neřiká, že to dělali špatně. Pouze upozorňuje na slabší stránky. To je v akademických kruzích legitimní způsob. Nikdo nepochybuje, že ti pánové byli geniální. Ale měli především štěstí, že se jejich osobním problémy sešli s problémy jejich doby. Mluvili tedy o sobě, ale zároveň o stavu světa. Trochu náhodou, ale přeci jen. Samozřejmě že nebyli jediní. Ale, jak bylo řečeno, protože uměli především psát, dali tomu formu, která ony myšlenky zvěčnila. Jimi osobně se zaobírat cenu moc nemá, to je čistá psychopatologie. Ale z ní vycházejí výplodky budou vědcům ještě nějaký čas k užitku. Zřejmě ne podle přání svých autorů, spíše jako vypjatosti s výpovědní hodnotou, ale budou. A s viděním věcí příštích to bylo obdobně. Už tehdy tvořilo i stovky jiných autorů, kteří říkali to samém. Ale literání zpracování nebylo tak perfektní, proto je dneska neznáme.“ Musela v duchu Huga pochválit, byl to dobrý žák. Krom toho, že správně přejímal názory, dokázal si pamatovat i jejich posloupnost pro pozdější šíření. S chutí ho dál poslouchala říkat: „Kafka se ideálně hodil pro dobu po druhý světový válce, Němcum a Židům zároveň. Židi v něm získali mučedníka a vizionáře, Němci omluvu pro sebe samé. Přenášení osobní odpovědnosti na vnější vlivy, to především Kafka uměl. As chutí po tom pak skočil jako slepice po flusu každej, komu se to hodilo. Cokoliv si od Kafky dneska přečeteš, všechno samý výmluvy, fňukání a obviňování druhejch. Jak po něm pořád někdo jde, jak mu ubližujou. Předevšim chtěl bejt litovanej, chudáček, to mu nejvíc dělalo dobře. Zavedl posránkovskou módu vymluv na fotříky, který prej za všechno můžou. Jestli nám něco ukázal, tak jednu z cest, jak se to prostě dělat nemá. Sám byl předevšim ubohej srab. On tušil, že dělá něco velkýho. Jenže byl moc malej člověk, aby se obrů nebál, i kdyby měli bejt z něho samýho. Proto nikdy nic nedodělal, protože to byl srab prostě. Uměl psát jedině. Ale vlastně
neměl co, jen popisy vlastní malosti. Je to tak. Rozumět Kafkovi? Tak jedině nechat se odstrašit jeho chrobností, jak správně říká tady paní doktorka. A odsoudit za to, že se jí snažil vnutit i druhejm. Jednou se ho budou učit naši potomci jen jako extremní příklad zmatenosti. Dobře, snažil se ze svejch traumat vypsat, dobře. Ale jak to dopadlo už dneska vidíme. Nietzsche rozvrat před válkou, Kafka po ní. Chce mi snad někdo tvrdil, že se tyhle lidi trápili pro mě? Aby mi šli příkladem a já pak už nemusel, he? Opak je pravdou, to vidí každej. Bejt za neschopný čulibrky je díky nim dneska v módě.“ Mladík co nejhlubším hlasem řekl: „Nemáš pravdu.“ A Hugo tak s pocitem všeználka mohl pokračovat dál: „Jakože si sám byl vědom svý špatnosti? To jsem taky slyšel. Proč by pak ale právě Brodovi dával všechny svý zápisky s debilní výmluvou, ať je všechny spálí? Kdyby se od nich fakt chtěl dištancovat, tak je nebude dávat svýmu největšímu obdivovateli. Ať si dělá blbce z někoho jinýho.“ Petra k tomu překvapivě dodala: „Pro Kafku byl Žižkov trauma. Žižkov je život a toho on se bál, to je pravda. Co lidi neradi vidí na sobě, na druhejch si právě všímaj. Asi to tak fakt je. Jednou to popisoval, jak jel ze Žižkova domu tramvají, okolo lidi a on z nich byl uplně vyprdlej. A z holek měli asi strach oba, to asi jo.“ Chystali se k odchodu, vlasatý mladík se usmíval, ulevilo se mu. I na Petrovi se zdálo, že mu v posledních desítkách minut projasnil zrak. Jednou ho zahlédla se i pousmát. Bude li to tak pokračovat, brzy najde příležitost, aby si s ním pořádně promluvila. -Cestou do další hospody se Hugo dál rozohňoval. Jen co tam došli, bylo jasné, že k žádnému zklidnění nedojde. Od velkého stolu, obsazeného jen dvěmi lidmi, na ně zamával muž na invalidním vozíku. Byl to její dávný spolužák, provázený mohutným motorkářem k černé kůži. Usadili se rovnou k nim. Po letech si povídala se známým. Vyprávěl jí o svém životě posledních let: „Z vešky jsem odešel, ale to jsi vlastně ještě zažila. Pak jsem se dal k vojnu. Jo, normálně se ze mě stal vojákem. Vycvičili mně, pak už skoro poslali na misi. Ale nestihl jsem to. Kdybych se nevysekal na mašině a zmrzačili mě až tam, mohl z toho bejt aspoň parádní důchod. No ale co, je jak je.“ – „A dneska?“ – „Co jako dělám? Ve vojenskym archívu na Invalidovně, hezký místo. Pro mě.“ – „Počkej, to je snad dobře, dělat v historickym ústavu. Takže jsi vlastně zůstal u svýho, vždyť jsi studoval historii.“ – „Ale jo, dobrý je to, já si nestěžuju.“ Během povídání si všímala i tlustého motorkáře. Sice je poslouchal, ale především se tajemně a trochu výhružně koukat po Petře. Věděla, že se sestra nedá a brzy vstoupí do děje. A netrvalo dlouho. Když se jí spolužák zeptal, kde se v této hospodě vlastně vzali, odpověděla sestra za ní: „Jedeme Bořivojka tour, koukáme po lidech a tak.“ Statný muž využil situace a obořil se na ní: „Tak se vraťte na začátek a znovu. Olizování sklenic se nepočítá. To by Bořivoj neuznal.“ – „Jo? Bořivoj je rozhodčí? A kde sedí? By jsme za nim skočili a zeptali se ho.“ – „Jen by jste ho uviděli a posrali by jste se strachy.“ – „Jo? A možná ne. Ale rozhodně bych se ho chtěla zeptat na pá věcí. Na voloviny o malejch pivech určitě ne.“ – „Ale ale. A na copak by ses vyptávala?“ – „To by bylo vždycky co, každý historický postavy. Třeba jak to s nim všechno doopravdy bylo.“ Teď byl hromotluk překvapen, stejně tak i spolužák. Sice se zrovna díval otevřenými dveřmi do ulice, tiše ale hvízdl. Když se otočil k nim, jakoby to byl jiný člověk. Do té doby lehce opilecký výraz vystřídala obezřetnost a zájem. A přímo k ní vyslal i nahlas nevyslovenou otázku. Pokrčila
tedy rameny a s hranou lhostejností řekla: „Moje sestra, no.“ Vozíčkář jakoby něco přijal. Zakýval hlavou a pak se obrátil přímo na Petru: „A konkrétně, na co, prozradíš mi to, na co by ses ho ptala?“ – „Třeba… jak se mu to podařilo. Sjednotit národ.“ – „Sjednotit, jo?“ – „A nebo jak to vůbec bylo, s prvnim českym knížetem. Asi by jsme se nestačili divit, jakej to byl člověk.“ – „Hrdina, ne? Kníže to byl, pán. To vás to ve škole neučili?“ – „Já jsem neřikala, že to byl hrdina.“ – „Ale něco tušíš. A něco si dokonce i myslíš, to je vzácnost. Bořivoje teda už neseženete, nový informace z tý doby taky ne, ale... To spíš bych se tě mohl na ledascos zeptat já.“ – „Bude mi ctí.“ Motorkář vytřeštil oči a zahřímat: „Děvče děvče – jak jsi smělé!“ Petra se na něj roztomileji usmála a obrátila zpět k invalidovi: „Ale když požádám nejdřív já zkušeného muže o jeho názor, určitě mi neodmítnete, viďte že ne?“ Teď uznale pokyvoval hlavou i spolužák. Přivřel oči a zamyslel se. Pak překvapivě předešel do vykání: „Naznačovala jste, že sjednotil národ. Co víte o té době, nějakym devátym století. O tehdejším národu vůbec?“ Petra se nenechala zaskočit. Vždycky ji historii zajímala, mnohdy i na úkor jiných věcí. Zdravě a s jistotou odpovídala: „Tak národ, národ... Žádnej národ tehdy neexistoval. Bylo tady spousta různejch kmenů, měli stejnej jazyk, Slovani. Někdy spolupracovali, někdy válčili, taková normální doba.“ I když to vozíčkář nedemonstroval, byl Petrou nadšen. I mlčením ji vybízel k pokračování. Petru ani nebylo potřeba. Byla právě natolik přiopilá, kdy člověk mluví ještě rázně a s jistotou, přitom bez opileckého zabředávání: „Řekla jsem sjednotil, to klidně trochu odcouvám, protože... Muselo to bejt složitý. Každej kmen měl svý vůdce, skoro určitě to nebylo místo dědičný. Taková kmenová občina to bylo. A sjednotit je... Ne, to se dneska opravdu nikdo už nedoví. Základem bylo, že se k nám tehdy hrnuli křesťani ze západu. Že nás řeknou, jak máme správně žít. Bořivoj s nima... spolupracoval. To se nedá říct jinak. Dneska když se řekne spolupracoval, spolupracovat s nepřítelem, to je jednoznačnym zrádcovství. A Bořivoj... kdo ví jak to bylo. Protože přifařit se ke křetanství bylo tehdy prostě nutný. Historie to ukázala, byl to osud Evropy. A přidat se na správnou stranu, to chce mnohdy nejen správnej odhad, ale i dost štěstí. Bořivoj to zvládnul. Kdyby to neudělal, asi by nás vyhubily, jako třeba slovanský Prusy. Takže podle výsledku byl Bořivoj dobrej. Když ale přesvědčoval svý otce a bratry, aby se vzdali svý víry, to asi moc hodnej nebyl. Historicky uspěl, osobně to ale musel bejt dost nelítostnej člověk. Zabíjet nepřátele, to se dá pochopit, ale vraždit a mrzačit vlastní, to je horší.“ Petra všechny zaujala, jen Hugo se demonstrativně snažil zaujmout alespoň opilou holku u vedlejšího stolu. Za to zaskočený motorkář zahřímal: „Jedině vítězství se počítá, takže byl Bořivoj dobrej.“ Petra pokrčila rameny a tázavě se podívala na ochrnutého muže. Ten se nejprve dlouze napil piva, pak ale řekl: „Kolaborant – sjednotitel, zrádce – zachránce. Tak jak? Zajímavý. Takže čim víc dneska o minulosti přemejšlíme, tim se víc a víc zaplejtáme do možnejch alternativ. Jo nebo ne?“ Nedalo jí, aby neřekla: „Rozhodně pořád nahlížíme minulost z dnešní a české perspektivy, takže zaujatě. S pohledu dneška nelze hodnotit tehdejší lidi. A po morální stránce obzvlášť ne.“ Ochrnutý muž se na ní lehce pousmál: „Nebudu se pouštět na tenkej let. S křesťanskejma teologama vůbec nemá moc cenu diskutovat. Vy máte za dvě tisíciletí tak propracovaný odpovědi, že se rozhovor s váma moc nevyplatí. Stejně nikdy neuhnete ani o píď. Ale stejně tak platí, že všechny náboženství, i kdyby byly svatý, stanou se po čase mocenskym prostředkem nějakejch světskejch pánů. A já jsem voják, politiku nemám rád, proto ani...Prostě že je křesťan z principu dobrej člověk, o tom mě nikdo nepřesvědčí. Pokud by jim šlo čistě o duchovní hodnoty, pak nevim,
kde se u nich ve vatikánskejch sklepích vzalo všechno to bohatství. Je ho tam víc jak ve všech švýcarskejch bankách dohromady. Nebudu se do toho zaplítat, protože znám, jak by jsi argumentovala. Že třeba k bránění duchovních hodnot je třeba síly, důkazy kruhem a podobně. Nakonec bys halasně připomněla, jak křesťanství zajistilo centralizaci Evropy po pádu Římský říše, teda kulturu a vývoj sám.“ Petra se strachovala: „Nechte toho, to přeci není teď důležitý. Mluvili jsme o Bořivojovi a pokračujme o něm. Něčeho se přeci chytnem.“ Veliký muž pouštěl hrůzu čím dál průhlednějším způsobem: „Nikdo neni svatej, ale politika je svinstvo. S tim na nás, na vojáky, nechoď.“ Petra se zeptala: „A vy u armády sloužíte, nebo už taky ne?“ Obr zahrozil pivním táckem: „Já už něco v životě zažil děvenko. Viděl jsem spoustu filmů, skoro jsem dočetl jednu knížku o ponorkách, takže já vim svý.“ To už se Petra nepokrytě smála. S jistotou poznala, že drsné způsoby jsou jen hra. S chutí tedy pokračovala: „Tak si nakonec budem ještě povídat, to je dobře. A vy víte, jak jsem to myslela. Já přece netvrdim, že je někdo jednoznačně dobrej nebo zlej. Ale určitý pravidla, jak si v tom udělat pořádek, přece jen existujou. Je to tak Kačko?“ Rozhodně zakývala. Chromý muž ale vzápětí zavrtěl hlavou. Řekl: „To neuhrajete holky.“ Jeho společník zopakoval:„Neuhrajou, to fakt ne.“ Mluvili pak chvíli jen ti dva muži. Doplňovali se přesně, jistě spolu podobné rozhovory nevedli poprvé. Většinou začínal její dávný spolužák: „Já si ho představuju spíš jako diplomata. Všude ve světě, kde se žilo líp, měli křesťanství. Proto ho i on chtěl prosadil pro sebe a pro svý lidi.“ – „A já v něm vidim spíš rváče. Chtěl víc, jako každej. A táhnout se silnější stranou bylo vždycky výhodnější. Vždyť je to jedno a to samý.“ – „Souhlasim, že v tomhle je to jedno. Ochránil sebe a svůj rod. Úkol splněn. Stejně je to síla. Moc Říma byla už stovky let pasé, ale stejně, její název byl pořád fungoval. Odvolávání se na něj pořád stačilo k udržení jednotný moci. Tradice je fakt síla.“ – „Jasně. Nejlepší bojovníci tý doby, Germáni, tradiční značka a je to. Byl to dobrej projekt. Nelze stát na straně poraženejch, tam se dá jedině tak klečet.“ – „Je to tak.“ – „Je. Velký zuby měli lidi ještě dřív než velkej mozek.“ – „Jo. Takže jak se křesťanství jednou chytlo, nenechali si ho už mocipáni vzít. Pár prvních vládců povýšili na svatý a bylo to. Bořka sice ještě né, ale jeho manželku a synu klidně. Uměli to, křesťani, dobrý politici. Náboženství je vždycky předevšim nástroj moci.“ Jak došlo na řeči o křesťanství mezi laiky, soustrastně jen poslouchala. S neznalostí se nemělo smysl přít. Soucitně se na pány usmívala a čekala, až je to přejde. Teprve pak řekla: „V každém případě existují historické postavy, které slouží jako smysluplné vzory. A také postavy, z jejichž případů by jsme se měli vzít odstrašující příklad. Pořádek musí být, lidé potřebují jistoty.“ Ochrnutý muž se ale nedal. Znovu důrazně zakroutil hlavou: „Ne. Nejednoznačnost historickejch postav je jednoznačná. A nejen historickejch.“ Teď už se s trochou nadbytečné divokosti bránila i Petra: „Kdo udělá dobrej skutek, je správnej člověk. To se nedá zdvojznačnit.“ Spolužák ale vysvětloval: „Mluvím o historikých postavách, ne o jejich jednotlivých skutcích. Takhle by se dal, sice chybě, ale dal, posuzovat člověk, co udělal ten dobrej skutek jeden. A pak rychle umřel, aby se ta nejednoznačnost, alias realita, nemohla projevit. Mám návrh. Pojďme si projít ty naše dobráky velikány. A řekněme si u každýho plusy i mínusy. Řikám, že nikomu nebudou chybět zářezy na obou stranách pažby, protože nikdo neni jen dobrej nebo jen zlej. Nedělat chyby se dá jedině tak, že člověk nedělá vůbec ni. Ale to je chyba sama o sobě největší.“ Neodpustila si postesk: „Historie je mnohdy nemilosrdně nespravedlivá. Jen vítěz určuje, jaká informace se nám vůbec dostane k posouzení. Můžeme si o tom povídat, ale výsledky budou zkreslené. Zvlášť při nedůslednosti, které obsahují všechny pře po několika pivech.“ Jakoby nic neřekla, muž na vozíku Petru vyzval: „Tak začněte. Kdo je třeba jednoznačný zloduh?“ Sestra
na to nebyla připravená, přesto bez váhání rychle řekla: „Tak třeba Koniáš. Pálit knihy a to je špatně vždycky a bez vyjímek.“ Ochrnutý se trpce usmál: „I ty zdánlivě největší darebáci maj právo na advokáta. Málokdo dneska ví, že se to v soudnictví dodržuje už od hlubokýho středověku. S Koniášem jste začala dost nešťastně. Byl přesvědčenej o jediný pravdě, kterou mu zastupovala katolická církev. Ale jako člověk byl hodnej, to mi věřte. Chtěl, aby se lidi dohodli a byl klid. Snažil se o to desítkama způsobů a co nejohleduplnějšíma. Včetně těch knih. Pokud to jen šlo, začerňoval v nich jen místa, který by mohli vést k rozbrojům. Je to tak. Byl to strašně těžce praující člověk, co nedbal svejch osobních potřeb a - všechno jen pro víru. V názorech bych se s nim asi uplně neshodl, ale jako člověku bych mu důvěřoval jako málokomu.“ Petra zopakovala: „Pálil knihy, to je špatně vždycky. Byly to jediný informační a záznamový zdroje. A i kdyby v nich bylo cokoliv, ničit je je zlo.“ Dávný spolužák se smutně usmíval: „Uvažujete, a to hned v začátku, podle dnešních hledisek. Přehlížíte specifika doby. Ale dobře, jak chcete. Byl bych ovšem rád, aby jste ho srovnala s jinou postavou naší historie. S císařem Josefem druhým. Toho přece dodnes bereme jako úžasnýho reformátora a dobroděje. Zrušil přece robotu, ne? Ale řikám to z jinýho důvodu. Zastáváte se knih. Tak tedy tohodle člověka srovnejte s Koniášem. Jezuita Koniáš opravdu nechal spálit stovky knih. Ale co je to vedle císaře Jozífka, kterej v rámci svejch ukvapenejch revolučních rozhodnutí nechal rušit řády a kláštery v monarchii, včetně jejich knihoven. To jste neslyšela? Několik let pak papír neměl valnou cenu, kolik ho bylo levně dostupnýho. Do listů statisíců knih balili tenkrát trhovci slanečky, takovej ordung Josef udělal. Z tohodle hlediska je Josef druhý vedle Koniáše naprostej barbar, kterej zavinil zničení největšího množství písemností v našich dějinách.“ Od vedlejšího stolu se vrátil Hugo a dožadoval pokračování v cestě. Lehkým pohybem ruky ho zadržela. Petra chtěla něco říct, invalida ji ale předběhl: „Jestli chcete pokračovat, dobře, ale nějakej systém to chce. Takže to vezměme to chronologicky. Začínali jsme Bořivojem, pak kdo? Synek Václav. Chvilku Němcum ustupoval, pak s nima válčil, jak bylo potřeba. Dneska ho máme za svýho největšího světce a nikdo pořádně neví proč. Ale hodil se. A taky ho zavraždili. Tragický konce prospívaj idealizaci vždycky. Kdo další výraznější, Přemyslové Otakarové. Ty byli kontroverzní extra. Však proto asi dosáhli naprosto největších úspěchů v naší historii. Čechy se tenkrát roztáhli fakt od moře na severu až po moře na jih. A kdyby Přemysl Otakar druhej místo mašírování na Uhra jel na říšskej sněm, asi by svojí mocí rozštípnul Evropu. A kdo ví, možná po dnešek. Byla to vůbec pro Čechy dobrá doba. Však když má někdo na svym území největší doly na stříbro, to se to pak vládne. Koho dáme dál? Lucemburci. Těch je škoda, aspoň ty nám mohli vydržet. Honzík na nás sral, to je pravda, ale synek Karel, ten se vyznamenal. Měl totiž štěstí jako málokdo. Kdykoliv byl s někym ve při, jeho protivník umřel. Skoro vždycky. Manželky mu taky umírali jak na běžícím pásu. To bylo ještě výhodnější. Vždycky pak s novou ženou získával další a další území. Jo, vyznamenal se, máme ho u nás za největšího Čecha. Jenže on byl krom českym králem taky císařem celý Evropy. A když se na jeho vládu dneska podíváme ne přes český učebnice, ale přes evropský, to se jiný dozvíme. Co? Takřka věci opačný. Protože Čechám pomohl, ale ne Evropě. Coby českej král si v Praze si střádal svoje poklady, ale jako císař byl prostě špatnej. Jeho synkové, prvorozenej Václav a druhorozenej Zikmund, to byly taky případi. Prvního nechali korunovat králem, ještě když byl v plenkách. Už tehdy je varoval a dal jasně najevo, jak se hodlá k nějakýmu vládnutí stavět. Prostě jim to tam všechno zesral. Pak fracka rozmazlili tak, že když se dostal k moci, dopapdlo to největší pohromou v českejch dějinách. Jo, to on dovolil rozmoct se husitství. A byla z toho bratrovražedná válka na patnáct let. A z celkovýho toho zmatení jsme se
vlastně nevybabrali dodnes. V jeho bratrovi Zikmunda vidíme dneska hrůzňáka, lišku jednu ryšavou. Ale kdyby se stal nejdřív králem on, řikám vám, chválili by jsme ho dneska třikrát víc než samotnýho tatíčka Karla. To byl vládce na svým místě. Chytrej, vzdělanej tvrdej. Zikmunda je škoda, s nim to mohlo vyjít. Jemu dát vládu místo bratrovi, rozštípli by jsme Evropu napodruhý, od Korutan po Balt.“Petra rozhodila rukama: „Počkat počkat, vy pořád mluvíte o nějakejch vládcích a válkách. Ale žili tenkrát nejen králové, ale taky prostý lidi. Nebo umělci. Vědci, střední třída. A ty, koukám, uplně vynecháváte.“ Spolužák se hluboce nadechl, pak ale chvilku počkal, než pokračoval v mluvení: „Tak tady si musíme něco vyjasnit. Fík už tu řikal, že jedině vítězství se počítá a já s tim naprosto souhlasim. Zní to drsně a zvlášť v dnešní době, kdy je hodně v módě plencat nesmysly o slušnosti ve válkách. Že neni důležitý vyhrát, ale zúčastnit a tak podobně. Ale kdyby nešlo hlavně o vítězství, proč by se lidi vůbec prali? Pro zábavu? Ani čumilové na fotbalový zápasy nejsou prosti jednoznačný touhy po vítězství. Nedívaj se na to, jak často tvrděj, aby se pokochali dovednostma sportovců. Chtěj zažít vítězství. A protože ho sami ho nejsou schopni dosáhnout, používaj sport, filmy a podobný voloviny. Boj je prostě nezbytnost všeho žití. A bavíme li se o posledních tisíci letech, pak je nic jinýho líp než války necharakterizuje. Jsou nutností k pohybu, ten zas k přežití. Uchovat se ke zplození a vychování dětí. A to umožní jedině vítězství nad ostatníma lidma, se kterejma se musíme dělit o omezený zdroje. Zadarmo nám nikdo nic nedá. Jistě nás ušetříte idiotismů o láskopravdách. Tvrzení, že kdyby jsme byli všichni hodný, že by žádný války nebyli a všichni by jsme se měli dobře. Až bude člověk duch a ne zvíře, dobře, pak to možný bude. Ale dokud jsme z masa a kostí, je to nesmysl. Takovýhle kecy jsou dneska ještě škodlivější než válčení samo. Všechno se dá zpochybňovat, ale všechno taky ne. Jistý stoprocentní třeba je, že všichni naši předci provozovali sex. Že byli těma nejodolnějšíma proti infekcím, a nejschopnějšíma v boji s ostatníma lidma. Jinak by nepřežili právě oni. Vy vyčítáte nám vojákum zvrhlost, přitom je to obráceně. Jsou to politici, kdo o válkách rozhodujou. My pak už jen realizujeme jejich rozhodnutí. Nezastávám se zla, zastávám se profesionality vojáka. A že třeba pracujeme jen pro peníze? Tak asi kde ty peníze jsou, tam jsou zatim i nejživotaschopnější podmínky. A to to schválně přehánim, protože ne všichni válečníci to dělaj jako řemeslo. Většinou se válčí z nutnosti a sebeobrany. A dneska obzvlášť se nedá na vojáka demokratickýho státu stěžovat. Dřív ho možná do války poslal zlej vládce, ale dneska vláda, kterou si lidi sami zvolili. Takže pracujme s tím co je. Nevymejšleme si nemožný. Proto když mluvim o historii, mluvim nejdřív o bojích vládců. Citově si k tomu každej zaujměme postoj podle libosti, fakta ale, zákony přírody nezpochyňujme.“ Obrovský muž s přezdívkou Fík opět zahřímal: „A ani ty ne, krasavice.“ Invalida pokračoval: „Jedině vítězství a jedině shopní vůdcové nám pomůžou přežít. Dobře, lze uvažovat o ústupích a dílčích prohrách. Ale jen jako nástrojích pro konečný úspěch. A jedině kdo tohle dovede, má na tomhle světě rozhodovat. Ti nejživotaschopnější. Jednotlivec, stát, idea nebo firma, platí to napříč všema formama existence. Kdo nestačí, ať ho nahradí schopnější. Učme se s tim pracovat, ne to popírat.“ -Petra kroutila všemožně hlavou a připravovala další obhajoby. Správně čekala, až se bývalý spolužák sám poodhalí, o co mu vlastně jde. Říkal: „Takže vítězství lze dosáhnout třeba vyjednávací politikou. Ale ať mi nikdo netvrdí, že je to způsob nějak férovější než válčení. Ostatně, politika je stejně jen předstupeň války, nakonec k ní stejně dojde. Jen se pro její začátek snaží obě
strany získat co nejvýhodnější postavení. Dojednávaj, ale bez jakejchkoliv morálních ohledů, stejně jako nepatří žádný ohledy k opravdickýmu boji. Neni na světě záludnějších lhářů než jsou politici. My jsme vojáci, žádní svatouši. Ale nechci, aby nás za to někdo odsuzoval. Svým způsobem jsem určitě férovější než ti celkově rozhodující. Máme názor, rozhodnem se za něj postavit a uděláme to pak se vší parádou. Nikdy nás nebude nikdo moc milovat, ale potřebujete nás všichni. Bez nás se neobejde žádná společnost. Dokud si nezrušíte státy, potřebujete i nás. Ani já nemám zabíjení rád. Ale když k tomu přijde, někdo to musí udělat. Až nastane doba, kdy si lidi budou ujasňovat hyrerarchický vzájemnosti jinak než válkama, dobře. Ale taková je zatim v nedohlednu. Mluvme o válkách, mluvme o válečnících. Kdyby jen proto, aby jsme se z minulosti poučili pro zítřky. Který se zas tam moc a rychle od včerejšků lišit nebudou.“ Petra řekla:. „Souhlasim. Co pak ale dál?“ – „Takže jsme se v našem výčtu dostali k Žižkovi.“ – „Aha. A?“ – „A nic. Že nic neni jednoznačný, ani moje ohajoba vojáků. O Žižkovi by se slušný lidi ani bavit neměli. Ale chtěla jste aspoň jednoho jednoznačnýho z naší minulosti? Máte ho mít. Žižka. Postavili jsme si ho támhle na kopec což značí, že to musel bejt bezprecedentní darebák. To už musí bejt, když si za něco tak ukrutnýho někdo vysloužil pomník.“ – „To jsem zrovna čekala, že Žižku vezmete do úst při ódách na válku.“ – „Ódách na válku? Mluvili jsme o tom, že nikdo neni jednoznačnej. Ani dobrej, ani jen špatnej. Žižkův přínos byl v tom, že v čas ukázal, jak zbytečný a předčasný byly pokusy uvažovat o válčení s nějakejma pravidlama. Boží románová, romanticko-románská prostoto. Při všem štěstí, co jsme jako Češi měli, myslim výhodný postavení ve středu Evropy, mělo to samozřejmě i svý nevýhody. Na revanž se to tady pořád tlouklo. Z východu lidská ukrutnost, ze západu ukrutnost nelidsky strojová a zrychlující se. Všude se válčí, ale na obvodě jádra vždycky nejvíc. Češi byli vždycky dobrý bojovníci, protože k tomu byly donucený soustavnym tlakem. Po tolika generacích, to už se zažere. Blbý je, aby s to usadilo, potřeba těch generací fakt hodně. Ale aby se podobná dobrá vlastnost ztratila, na to stačí jen jednu pokazit a je to pryč. A tohle se nám, Čechům, mnohdy stávalo, ve dvacátym století nejvíc.“ Trochu obezřetně řekla: „Tak snad to není tak zlé. A i ty, kdyby jste si to úplně myslel, k vojákům by jste se vůbec nedal.“ Fík zasalutoval: „Někdo musí armádě tu ztracenou důstojnost vracet a proto jen ty, co se aktivně snažili, si můžou tohle dovolit říkat. Pak zase mluvil muž na vozíku: „Český vojáci, to bejvávalo slávy. Kdysi. Záviš, Valdštejn, Windischgrätz, Radecký. Ale nejlepší byl asi Prokop Holý Veliký. Ten vyhrál vždycky. Dokonce i v poslední bitvě, kterou zdánlivě prohrál a padnul, i tu vyhrál. Jemu nešlo o osobní úspěch, ale o ukončení nejzbytečnějšího krveprolití v našich dějinách. Takže vyhrál i když prohrál a padnul. A on možná ani nepadnul. Nic jsem neřekl. Ale ne, byl ještě jeden lepší. Naprostej vrchol - Jiřík z Poděbrad. Jo, určitě ten. Sice to byl nakonec i král, takže politik, ale jemu to musíme odpustit. Ostatně, nebyl to ani politik z dnešního hlediska. Spíš geniální manager, člověk na svym místě. To musí uznat každej. Všichni naši králové byli jima předevšim proto, že se narodili svejm korunovanejm tatíčkům. Ale Jiřík se jako jedinej vyšplhal až nahoru od malýho šlechtice. A to co pro zemi udělal, to nemá obdoby. Kdyby jen jednoznačný vytyčení hranic na západě a severu. Jó se sousedama se musí člověk dohodnout, tady Bavor, tady Sas, dobrá tedy. Ale s Durynkem společnýho nic, to bylo potřeba, Durynk jeden, nejzlejší Němec z českýho pohledu, ej. Od toho našeho chebskýho zobáčku je to k němu nějakejch třicet kiláků, to už stačí. Trojný body hranic jsou vždycky problematický, ale čtverný, to musel Jiřík jasně utnout, Jiřík dokonalý. Klidně si s nim pokazim i celou hru na nejednoznačnost. Rád. Jiřík z Poděbrad byl dokonalej.“
Neubránila se vyslovení pochybnosti: „To se nezlob, ale víš přece, že i Jiřík měl k dokonalosti daleko. Dokážu si představit, že ty by jsi mu byl schopen odpustit i účelové travičství. Ale jak by si mu jako voják mohl zapomenout ústupnictví? A ještě takové, který se celé zemi mnohokrát nevyplatilo? Kolikrát propustil zajatce, kteří jen co se vrátili domu, hned proti nám chystali novou válku. Král Matyáš. Kolikrát ten naši zemi vyplenil a usoužil takřka k smrti. A Jiřík mu odpouštěl opakovaně pořád dokola.“ Invalida se vážně zasmál: „Správně mluvíš, o tomhle jsem s klukama z práce taky dost přemejšlili. A jeden přišel s hlediskem, který mě dostalo. Řikal, že nejspíš i tohle měl poděbradskej z Moravy promyšlený předem. Že to mělo tak dalekosáhlej přesah, že ho ani dodneška nikdo nepochopil. Nerozumíme tomu prej proto, protože pořád uvažujeme v rozsahu našich životů. A genialita Jiříka byla možná v tom, že obětoval i části svýho osobního úspěchu pro přínos národu v budoucích generacích. Kolega to vysvětloval tak, že tenkrát měly Čechy po husitskejch válkách příšernou pověst, která byla největší překážku pro další rozvoj země. To je fakt. Si představme jen, kolik peněz bylo vybráno na čtyři neúspěšný křížový výpravy, k potření toho našeho pitomýho husitství. Bylo peklem pro celou Evropu, pro každýho nejmenšího človíčka. Jak nás museli tenkrát v celý Evropě nenávidět. Takže nikdo u nás neinvestoval, nikdo s náma neobchodoval. Země se začala opožďovat ve vývoji. A tohle především Jiříkovi došlo a rozhodl se s tim něco udělat. Jo, vrátit nám důvěru před okolním světem. A to třeba i za cenu dost velkejch materiálních ztrát ve válkách. Proto možná odpouštěl. Aby světu ukázal, jaký jsou Češi nejen rváči, ale i zbožní a rozumní lidé. Možná proto i často ustoupil od boje, ve kterym by měl jasnou převahu. Jestli je tohle pravda, a jako že je to hodně pravděpodobný, tak to byl naprostej geniální politik a skvělej člověk. Srovnatelnej v dějinách celýho světa snad jen s Churchillem.“ Musela tomu přiznat chytrý a pravděpodobný základ. Řekla proto: „Uznávám, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Líbí se mi na tom... Já jsem vždycky pro rozumná a jednotnější vedení. Proto jsem měla vždy nejblíž ke katolíkům, nikoliv experimentům vzešlých z lidu. Následky z nich, i přes tuhle Jiříkovu snahu, jsme si pak nesli přinejmenším dalších dvěstě let.“ Fík už se tolik nesnažil předvádět svou zdánlivou jednoduchost a řekl: „Tak, Bílá hora nás zachránila. Prohraná bitva na Bílý hoře a dočasná rekatolizace. Protože ještě víc odnoží křesťanství, v době, kdy na to ještě nebyli podmínky, to akorát nahrávalo syčákum. Skrejvat za otázky náboženství ještě víc svejch extra darebačin. A myslim, že nebejt Bílý Hory, zaniknul by i českej jazyk, tak už byla naše tehdejší šlechta lhostejná k ryze českejm zájmům.“ Petru rozumnost fíkových slov zaskočila, bylo to na ní hodně poznat. Chystala se něco říct, proto ji raději předešla: „Mě zase napadlo, jak nám sice nepřímo, ale rozhodně prospěla společnost s Uhry v jednom státním celku. Čtyřista let. Dneska nám zdánlivě přijdou bližší Poláci, ale to jen pro podobnost řeči. Přijde mi, že jsme myšlením spíš Maďaři než Poláci. A myslím, že je to dobře.“ Zmrzačeného muže to příjemně překvapilo. A všimla si i Petra, který teď až přímo pozorně naslouchal. Hodlala toho při odchodu využít, zatím pokračovala: „Myslím si, že habsburská monarchie byla vůbec nedoceněný mocenský útvar. Bohužel, Habsburkové těžce doplatili na tehdejší zvyk, křížit mezi sebou blízké příbuzné pro udržení moci a majetku v rodině. Jinak rakouská monarchie byla takovou předchůdkyní evropské unie. Ale možná je to dobře. Pak by Češi neměli svůj stát nikdy.“ Fík vztyčil prst a řekl: „My si to myslíme taky. Habsburk jako rod byl stejně borec. Třikrát na českym stolci, třikrát ho vyštvali. Počtvrtý za nim zas přišli český páni, a prosili ho, prosili, ať nám jde zase dělat krále. Po všech těh trpkejch zkušenostech - zase nám vyhověl. A my mu začli dělat problémy napočtvrtý. Pak už se to zacyklilo, msta za mstu, už jsme se z toho nikdy nevyhrabali. Nenávist dlouhá skoro půl tisíciletí. Je to škoda. Protože kdyby se v počátku nechytli do smyčky vzájemnýho oplácení, mohli jsme být dvojka, s Uhrama trojka, naprosto nevídaná. Evropská unie hadr. Škoda. Ani o Slezsko, Horní a Dolní Lužicí by jsme nepřišli. Wroclaw a Krakov byl byla v
Čechách, co jaký Prusové. Přitom stačily kupeký počty. Čechy byly nejvýkonější ekonomika celý tehdejší říše. Takže přestat se Habsburk nadřazenky prsit a udělat už v devatenáctym století Rakousko-Uhersko-Česko, vydělali by jsme na tom všichni. Taková volovina stačila a kde jsme mohli dneska bejt? Takřka poslední císař, Franz Josef, to už byl přímo symbol zamrzlosti. Jaký rozhodnutí může udělal senil, co vládne sedmdesát let? Sedmdesát let a za tu dobu prohrál všechny války. No co to je? Přitom stačilo málo. Hrál chlapa, dělal rozhodnutí, přitom ale stačilo, aby mu to ženská vysvětlila, a pochopil ledascos. Třeba ta jeho Sisi. Kdyby mu místo udělání dvojstátí s Uhrama poradila trojstát s Čechama, prostě by to udělal. Žádná Evropská unie by se nemusela dělat až teď, protože by už dávno byla. Neodolala se nezeptat: „Když prohrál všechny bitvy, tak byl neživotashopnej. Tak proč řikáte, že rakouská monarchie byla dobrá, když se o sebe neuměla postarat?“ Dávný spolužák se zasmál: „Zkoušíš mě? Rakousko-Uhersko se tenkrát propadlo samo do sebe. Asi se charakter politiky přece jen víc odráží od povah panovníků, než se nám na první pohled zdát. Vývoj musí postupovat správnou rychlostí, odpovídající době. To naše zpoždění tehdy nebylo tak velký, ale bohužel, přišlo v uplně nejnevhodnější dobu. Rozjížděla se vědecko-technická revoluce, spíš přehánění bylo tenkrát potřebou doby. To se doufám vymlátilo ve dvou světovejch válkách. Snad se už bude přirozená lidská bojovnost příště ventilovat jinudy. Myslim, že klasickejm válkám je konec. Dneska maj vládci efektivnější prostředky k ziskům.“ Petra řekla: „Ještě že tak neuvažujou všichni, stejně je to pořád jen o bitvách. Já vám rozumim, minulost taková byla, ale myslim, že to nebude navždycky. Ani jiný podoby... nevim. Ale pořád stejně mluvíme o rváčích. Za celou dobu jste tady nejmenoval ani jedinýho umělce nebo vědce.“ – „To neni moje chyba. Však jste mohla hodit někoho do placu. Vlastně na to čekám doposud.“ – „Jo, to jsem měla.“ – „A pořád můžete. Tak začněte. A od co nejdávnější dob. Já s Čechama začínal zhruba na roce tisíc, tak to vemte taky odtamtad. A schválně, nenapovídat. Když je o tom sestra přesvědčená, ať si to taky sama obhájí.“ Zatvářila se, jako že je to samozřejmé, ale úplně se ji to nelíbilo. Začínala pohlížet na celou diskuzi jako na nepříliš vydařenou a chystala se ji ukončit. Petra se ale doběhnout nenechala. Přemýšlela nahlas: „Tisíc let? To klidně půjdu hloubš, když jde o umění. Co třeba taková vestoniká Venuše?“ Spolužák ji ohleduplně usměrnil: „Chtěli jsme jmenovat umělce, ne díla. A uvažovali o nás jako o Slovanech, ne o národech, co žili na naší půdě před náma. Germáni ani Keltové nejsme.“ Sestra to nezaujatě přiznala, pak pokračovala: „Tak aby jsme ho znali jménem, muselo to bejt někde zapsaný. A to je opravdu těch tisíc let nazpátek. Tak pak... Co Kosmas? O tom jsem četla, ve Vančurovi, že byl taky pěkně přísnej. Ale spíš tam autor popisoval, jak drsně museli uvažovat tenkrát všichni lidi.“ Bavící se invalida řekl: „Dobrý, ale... počkejte. Mám návrh. Tak zase aby to mělo nějakej řád. Vyberte si nějakej obor, jakej chcete, a ten projedeme od začátku po dnešek. A tam budeme hledat nějakýho toho bezchybnýho.“ Petra už byla docela opilá, mluvila rychle, zatím ale rozumně: „To je jedno co. Ale když jsme začínali tim Koniášem, to byl sice kněz, ale já ho brala spíš okolo těch knížek. Jazykozpytce, nebo obroditele slov, nebo tak.“ – „Beru v potaz. A vždyť už jste i začala, tim Kosmou. To byl jeden z nich. Dokonce u nás fakt první, co nám napsal kroniku.“ – „Dalšího jo? Tak chvilku počkejte...“ – „Klidně dýl.“ – „Netřeba, mám. A rovnou dokonalýho, na tom nejdete nic. Jan Ámos Komenský.“
Bývalý voják úsměvem mávl rukou: „Tak ať si, je to pravda. Na Komenskýho nic a i kdyby... tak stejně nic. Ten byl myšlením víc jak dvěstě let dopředu, naprostej unikát. Máte ho mít. Já si nechám svýho Jiříka z Poděbrad, vy Jana Ámose. Ale pokračujem. A nevěřim, že by jsme se dohodli ještě na někom. Můžem se o to pokoušet, ale nevěřim. No zkuste mezi těma jazykozpytci. Pomůžu ti, chcete? Co padělaltel Hanka? Dokonalá práce. Ani chemik dnešní doby nepochopí, jak tak dokonalý falzum mohl vyrobit. Jazykově se to profláklo, ale fyzickym zpracovánim to dodnes budí dojem, že rukopisy zelenohorskej a královodvorskej jsou fakt pravý. Morálně ho řešit nelze. Podváděl, ale v zájmu věci svýho národa. I kdyby jen, rozpoutal obrovskou diskuzi a zájem prostejch lidí. To neni málo. A krom dvou falz, který s nim dneska jedině spojujeme, odvedl i spoustu poctivý vědecký práce. Co Božka Němcová? Na tu nedám dopustit. Lidsky myslim. Z její literární tvorby unešenej nejsem, zvlášť z jejího dnešního opěvování, ale jinak pohodářka. Měla to ráda, pořizovala si mladý kluky jako milence. Tomu rozumim. A uměla se prodat, co by ne. Mladý kluky nebo trochu starší, ale pak movitý. Trnovej věnec nedal mrtvýmu Havlíčkovi na hlavu ona, ale jeden z těch jejích prachatejch zákazníků. A pak si to přisvojila. Každej se prodáme kolik umíme. I Božka, tak co. Co Šafaříka? Jungmann, Kollár? Budou se vám plést, ani se do toho nepouštějte. Nevěřím, ze máte v obrozencích pořádek.“ – „No, trochu se mi do sebe pletou, všichni tyhle z devatenáctýho století. Ale důležitý věci si snad pamatuju. Tohle se mi k maturitě učilo nejlíp.“ – „A koliks toho od nich četla?“ – „No moc ne, skoro nic.“ – „Neva, teorie bude stačit. Co třeba Sabina?“ – „Dejte pokoj.“ – „Ale já to myslim dobře. Občas tajný policii nabonzoval nějakýho toho svýho kamaráda, ale to jsou prohřešky osobní. Jako novinář a pomahač k zvedmutí rodnýho jazyka má za sebou pořádnej kus poctivý práce. Ne?“ – „Jo. Ale já myslela někoho jinýho. Palackýho třeba.“ Postižený spolužák se chápavě usmíval: „A klidně, klidně ho schválim. Na Čecha Palackýho maj Češi kecy, že si vzal manželku, co neuměla česky. Přitom co pro ně udělal, to nepopsatelně obrovský dílo, to už maj za druhořadý. Chcete svatýho Palakýho? Máte ho mít, souhlasim.“ Petra v ráži pokračovala: „A proti Tomáši Garykovi Masarykovi taky nebude moct nic mít.“ – „No. Tam by se něco našlo.“ – „A co?“ – „Sice že bez zlýho úmyslu, ale zavinil druhou světovou válku.“ – „Tak pánové! ... A já myslela, že mluvíte vážně.“ – „Jistěže. A buďte ráda, že zvládnu zadržet Fíkovo rozhorčení, se podívejte, jak ještě víc vyrost.“ – „Ale počkejte, přece… tohle nemá smysl.“ – „Chcete si vyslechnout, jak to podle mě smysl má?“ – „Tak… dobře.“ Chromý muž začal: „Skončila první světová válka, tak nešťastně. Na frontě proti sobě stáli dvě armády, postoupit nemohla ani jedna. Pak se jedna ze stran, Rakušani a teda i Němci, docela nečekaně rozhodla vzdát. Brali to tak, že když teda nikdo v poli nevyhrál a oni toho nechali, že se s nima bude jednat jako s poraženejma, ale s rozumně poraženejma, takže rozumně. To se ale nestalo. Hlavně vítězný Francouzi se než k rozumnýmu vyrovnání odhodlali k pomstě a výsledky Versailleskýho narovnání byly prostě špatný. Už v tom okamžiku začala druhá světová válka, leckdo dneska už mluví jen o jedné světové válce v dvacátym století. A tam ve Versailles posrali i něco, co se nám přímo týkalo. To bylo tak. Masaryk, to byl všestranně chytrej a agilní chlap. Ale byl tak dobrej, až se jedno jeho upřimný snažení zvrtlo v průšvih. Šlo o
národností uspořádání po válce. To se ještě válčilo a už leckdo vymejšlel, jak to tu uspořádat až skončí. No a Čech Masaryk se do toho hodně zasazoval, aby z toho vyšli Češi co nejlíp. Záslužná práce. Ze počátku to bylo jasný. Zachová se rakouská monarchie, v který konečně získáme patřičný postavení. Pak ale Rakousko-Uhersko tak zdegradovalo, že už to prakticky nešlo. Takže co jinýho? A Masaryk – rozdělte to podle národností. A bylo. Přece nebyl žádnej blbec. Přece věděl, že ve střední Evropě neni jedinej kraj, jediný město, kde žije jen jedna národnost. Věděl to. Ale pro Čechy to v tom okamžiku bylo lokálně výhodný, takže to jakoby přehlídnul. Snad věřil, že to pak i svojí vůlí ukočíruje, ale to nevyšlo. Tuhle Evropu podle národů rozdělit byl nesmysl. Ten Masaryk byl fakt strašně schopnej. Uměl si k sobě vybrat lidi, získal prachy od Americkejch milionářů, fakt byl dobrej. Ale hranice, který pak takhle vznikly zadělali na galimatiáš nejen u nás, po celý střední Evropě. Tohle zapříčinilo druhou světovou válku v tak krátký době po první. A mohl za to Masaryk.“ Petra řekla: „Ach jo. Ale… jednou si to nechám projít hlavou.“ Pak se jí ale do zamračené tváře prodral úsměv. „Když se teda nedá určit žádnej jednoznačně dobrej, tak jednoznačně špatnej určitě.“ Spolužák si ji ale dobíral: „Pořád jsme k dispozici. O kom můžete říct, že byl jednoznačně zlo?“ – „Každej zrádce.“ – „Zrádce, hmm, kolaborant. Spolupracovník s nepřítelem. Ale co my víme, jak to s ním doopravdy bylo. Lidi jsou případ od případu. Řekněte osud, konkretního člověka.“ – „Třeba...“ – „Nemusíš spěchat, dej si čas.“ – „Ale… Emanuel Moravec.“ Oba muži se pak dívali každý do jiného směru, se stejným ale úšklebkem na tvářích. Pak Fík pomalu říkal: „Tak jo, Emanuela Moravce si vezmu já, to by zas mohlo ublížit tobě. Prosim vás. Emanuel Moravec je… ikonou českýho zrádcovství. I to byl člověk, i on měl vývoj. Četla si aspoň jeden článek od něj, co pravidelně psal do novin? Něco o jeho vidění světa, o jeho názorech a strategiích? Určitě ne. Všichni vědí, co se o něm píše a nikdo neví, co psal on. Hned by jsme zkrotli.Taky mu šlo o sebe, jako každýmu jinýmu. Ale reálnejch snah prospět češství měl stotisíckrát víc, než má průměrnej Čech. Víš o tom, že byl jednoznačně proti podřízení se mnichovský dohodě? On by do války proti Němcum šel. Ale když to vláda vzdala, my skoro všichni tenkrát, bral to jako slabost národa. Což doopravdy byla. A teprve potom se přidal k Němcům, protože viděl, že sami se o sebe Čechoslováci postarat nedovedou. Představ si, že by se Einsteinovi a pár jemu podobnejch nepodařilo utýct do Ameriky. To by stačilo. Němci by získali atomovku dřív jak Amíci a válku by vyhráli. Samozřejmě že ne na věky. Jejich ideologie byla chybná, růzorodost lidí je přirozená, ne zuniformění. Ale připutilo by se to až zas po nějaký další válce, ovšem tu druhou by Němci vyhrát. A co zatim s Čechama? Nejdřív by nás poslali na východ. A radši si nepředstavujme, kam s Německou důsledností až hodně daleko na východ. A kdo by nás tam vedl? Do vyhnanství sice, ale vedl? Někdo, komu by Němci věřili. Třeba Emanuel Moravec. Už si jednou Asii napříč dal, Němci by mu věřili. A tam? Myslíš, že by byl dál loajální k vysídlitelům? Měli by jsme v čele ideálního člověka pro teprv potřebnej odboj. V Evropě by nás udolali, tam ale, ve volnym prostoru a s jeho zkušenostma, měli by jsme víc šancí. A že by jsme jich využili, to si můžeš bejt jistá. Někdo to břímě odpovědnosti dočasný spolupráce s Němci vzít musel. Dost možná to byl hrdina. Tam někde v Rusku by tentokrát neukradl šedesát vlaků ale šest set. A Češi, tentokrát ne jen jejich armáda ale všichni najednou, byl zdrhli do nebezpečí oběhnutim celý zeměkoule podruhý za dvaceti let. To chtělo chlapa na svym místě a my jsme ho tam připravenýho
měli. Chybělo málo a na Vítkově vedle Žižky stál Emanuel Moravec. Zrádce národa by byl Beneš, co opustil zemi v době největších útrap, a pak se proti ní ještě domlouval v roce 43 se Stalinem.“ Trpce se usmála a řekla: „Pohádky. Historie nepracuje s kdyby.“ Fík se uchechtl: „Však taky nejsem historik. A ty jsi četla aspoň jeden z těch Moravcovejch článků? Tak vidíš.“ Věděla, že především nesmí dát najevo dotčení. Pak si opět všimla Petra. V jeho výrazu nebylo dál nic konkrétního, ztratil ale už beztvarost. Obrátila se na Fíka: „Nečetla jsem žádný, ale udělám to.“ Fík místo dalších halasného výkřiků zabručel: „Hmm, mise splněna.“ Pak se podíval na Petru a dodal: „Řikala si Moravce jako kolaboranta, dobře. Buď ráda, že jsi to nezkusila s mym tátou.“ Petra chvíli mlčela, pak se ale zeptala: „A kdo je teda váš táta?“ – „Emil Hácha.“ – „Opravdu? To nevychází.“ – „Neni to muj pokrevní otec, já tátu neměl. Ale proto si pak můžu ze smečky vybrat tátu kterýho chci. Hácha je muj táta.“ – „Budeme už muset jít. Řekněte mi-“ – „Chci, abys mi tykala-“ – „Tak mi to řekni. Proč Hácha?“ – „Proč pan prezident Emil Hácha?“ – „Proč pan prezident Emil Hácha.“ – „Dobře.“ Fík už drsného skoro nehrál, občasné výstupy byly čím dál teatrálnější. Jeho podstata vycházela na povrch: „Československej prezident, pan Emil Hácha, byl celej život poctivej a pracovitej chlap. Dřel pro druhý co mohl. Celej život soudce, těšil se na důchod. Jak pak pro Čechy pořádně přeloží Jeremyho Tři muže ve člunu, aby se měli čemu smát. Dokážeš si představit, jakej to musel bejt od jádra skvělej člověk? Strašně se na ten důchod těšil. Že si aspoň na starý kolena odpočine od vší tý lidský malosti, s kterou se musel jako soudce den co den potýkat. Ale dopadlo to jinak. Druhá světová válka byla na spadnutí a československá vláda se poddala okupantskýmu diktátu Němců. Bez boje jsme se jim vzdali a náš tehdejší prezident utekl do Anglie. A my aspoň jako novýho. Kdo to ale pujde dělat, v nejpitomnější době, co se vůbec mohla namanout? A najednou se všichni naši politici shodli a společně vyrazili za Háchou. Ať to vezme on. Že je to potřeba zase pro dobro Čechů a tak dál. Nechtěl. Prosil je, ať to od něj nechtěj. Ale oni nepovolili a psychicky ho vydírali. Věděli, že nedokáže svůj národ nechat bez pomoci. Starej, unavenej, přepoctivej pán. Dobře věděl, že se tím zdiskredituje. Věděl, že až válka skončí, národ ho označí za zrádce. Věděl to a přesto to nakonec vzal. Dobrovolně obětoval národu všechno, včetně vlastní cti. Ztluču každýho, kdo se nad tímhle člověkem byť je zaksichtí. Emil Hácha říkám vám - muj táta A už běžte.“ -Zeslabení Petrova utrpení už bylo hodně zjevné. Podle sestřina letitého vyprávění nepochybovala, že dobře ví, kým je. A jak mu může pomoct. Správná chvíle nastala. Hned v další hospodě si vzala sestru stranou, ta se nejprve omlouvala: „Asi jsem už dost jetá, co?“ – „Jen si to užij. Ráno ti sice bude špatně, ale aspoň se dřív poučíš.“ – „To mi ani... Teda, ty jsi číslo.“ – „Matky nemají co mluvit svým dospělým dcerám do života a sestry už vůbec ne.Podívej se na Petra.“ – „Vidím. A?“ – „Odvedu ho domu.“ – „Fakt? On se nedá. Nebo právě že… nevim.“
– –
„Kterym směrem bydlí?“ „Dolu, jak jezdí tramvaje.“
Ještě chvíli se společností pobyla, znenadání k Petrovi řekla: „Já už půjdu. Doprovodíš mě?“ Podíval se na ní unavenýma očima, vždy ale plnými obezřetností. Přemýšlel tedy naprosto pořád. Krátce se zaváhal, pak ale rovnou vstal. Na ulici řekla: „To je dobře, že se na Petru nezlobíš. Je to mladá hodná holka a ještě svět moc hodnotí čistě ze svého pohledu.“ – „Zlobim?“ – „Ty víš jak to myslím. Poznámky, že jí připomínáš Huga, tě jistě netěší. Ale jsou to jen nedomyšlené pokusy o komunikaci.“ – „Hugo, má pravdu. Taky jsem takovej bejval. A dodneška... Slibovat, žvatlat, a nic.“ – „Prý ti už sebeobviňování, polevují. To je dobře.“ Věděla, že u něj s agresivnějšími způsoby komunikace uspěje. Muže by za to trestal, ženy naopak, nepochybovala. Opět ta obezřetnost v pohledu, pak zopakoval:„Jsem stejnej jako on.“ – „Třeba si podobný býval, ale dneska už to tak není. Už jen proto, že si to uvědomuješ.“ – „To znám, tuhle argumentaci.“ – „Ale ani kdysi to tak nebylo. Ty jsi od základu jiný ve všem, i když jsi jistě často experimentoval s podobně chybnými způsoby.“ Prudce sestupovali do spodního Žižkova. Petr sice mlčel, ale že dnešek bude chtít nějak uzavřít, o tom byla přesvědčená. Nespěchala, nechávala ho na sebe zvyknout. Opravdu za chvíli sám řekl: „Kdo tohle... A ani doma... Nemá to řešení.“ – „Ty jsi se v posledních letech přemýšlením o sobě hodně zaobíral, viď? Vždycky jsi to dělal, tentokrát si to možná ale trochu přehnal.“ – „Asi.“ – „Přejde to.“ – „Jo? Ale i kdyby... Nikdy už nemůže bejt... jako kdysi.“ – „To nikdo a nikdy.“ – „A jak vy to máte s časem? Je nebo neni?“ – – –
– – – – – –
– –
Nebyla si jista, koho myslí množným číslem, odpověděla ale: „Jsou stavy a místa, kde se jednoznačně jeví, v subatomálních dimenzích ale mizí. Zřejmě si na to budeme muset odpovědět každý sám.“ „Jak se komu hodí?“ „Jak to cítí.“ „Pak... to je ještě horší.“ „Ty teď řešíš čas?“ „Vidim nekonečno.“ „To musí hodně bolet. Ale myslela jsem, že ty obzvlášť se umíš vyrovnat s extremy na obou koncích spektra. To na tobě Petra vždy obdivovala. Teď tedy dočasně uznáváš jen jednu z nich, tstavíš se proti svému přesvědčení, o ale přejde.“ „Jo, to mi řiká doktorka taky, že to přejde. Ale i kdyby, bude to jen dočasný zase nevidění skutečnosti. Pak se tohle peklo zase vrátí. Radši nic.“ „Možná jsi přemýšlel ještě víc, než si i já dovedu představit.“
Přešli širokou ulici a pokračovali dál svahem. V každém okamžiku mohl Petr zajít do některého z domů. Měla připravený způsob zdržení, Petr ale najednou sám ukázal na nedalekou lavičku: „Sedneme si ještě chvíli, jsem unavenej. Teď, když jsem skoro doma, zase vidim, kam se mi nejvíc nechce. Když jsem odcházel, nechtělo se mi pryč vůbec. Nevěřil jsem, že se někdy vrátim. A teď zas se mi nechce zpátky. Zas tam, do toho strašidelnýho bytu.“
– – – –
„Ty řikáš svému bytu strašidelný?“ „Jo. Všude, kde jsme kdy bydlel, nakonec nastala hrůza.“ „Vím, že dnes jenom trpíš, ale určitě jsi zažil i hodně hezkého. O co víc bolesti dnes, tolik také intenzivnější radost kdysi a zítra. Podle toho, kolik jsi toho předal druhým, vím to určitě.“ „To se pleteš. Tvoje sestra je výjimka, a ta skončila.“
Jo, dostal jsem do života hodně. A k čemu to bylo? Kdybych to jen jalově utratil, ale já se s tim ještě ubližoval... na všechny strany.“ – „Chápu, že se dneska takhle vidíš. Ale to je příznak tvého dnešního vnímání, ne skutečnost sama.“ – „Skutečností jsou moje výsledky a ty jsou děsivý. Když vezmu třeba... podle holek, s kterejma jsem zkoušel žít. Odcházely ode mě poškozený všechny. Strašlivě jsem se k nim choval.“ – „Možná často. Ale ne vždy, a bylo kdysi a dnes je dnes. A i tenkrát, byl jsi tak jen naučený, nebyl jsi takový od základu. Neubližoval jsi pro potěšení, samého tě to nejvíc bolelo. Znám dobře takové lidi jako jsi ty.“ Petr zamračeně řekl: „Jo, znáš Huga a podobný. Ale oni to aspoň nevědí, takže jsou nevinný. Já jsem si byl vědom vlastních skutků odjakživa.“ – „Myslíš, že oni nevidí?“ – „Jak jinak by se mohli usmívat?“ – „I tys to kdysi dělal a - zase budeš.“ – „Nesmál jsem se upřimně nikdy. Jen jsem lhal. Dělal jsem to pro manipulaci s druhejma. Ale ať jsem žil kdekoliv, začly se tam brzy dít hrozný věci. I ten strašidelný místa jsem si kdysi vysvětloval jako genia loci. Na který já mam asi smůlu, ale... tak to nebylo. Prasil jsem svět okolo sebe sám, ne že to tam bylo.“ – „Kde jsi to zažil poprvé?“ – „Vždycky to bylo všude, co si pamatuju. Už z domova v Horoměřici a pak… už všude. Táhne se to se mnou. Ta co? Mám dělat, že to nevidim? Já vim, řekneš mi, minulost je minulost. Ale já se nezměnil. A ani odplatit nemám jak. Kdyby aspoň těm, kterejm jsem ublížil, ale ani to ne. Tam už nebylim, ale… cejtim svůj smrad všude.“ – „Děláš chyby jako každý, jen si je neodpouštíš.“ – „Dělám ty největší a vim o nich, ubližuju nejbližšim. Větších hříchů neni.“ Vzpomněla si na sestřino vyprávění, jakým způsobem dokáže tento člověk obhajovat svoji nelásku. Pocit viny, pokud na něj vždy působil takhle silně, musel ho v současných depresích opravdu strašlivě deptat. Ale i jeho odsudky sebe teď byly jen přenesené stížnosti na druhé, o tom nemusela pochybovat. Řekla: „I kdyby jsi mohl za velkou část, nemůžeš být viníkem všechno. Vnutili ti nepatřičné návyky, ale za chyby druhých se nemůžeš navěky trestat. Až to zvládneš, odpustíš i sobě.“ Petr ale rozhodně zavrtěl hlavou: „Kdepak. Namyšlenej jsem byl odjakživa. Všechno to byl podvod, celej muj život. Samý manipulování a předvádění se, nic víc. Myslel jsem si o sobě... Třeba když jsem někam přijížděl vlakem, vždycky jsem si představoval, jak mě tam budou očekávat davy s dokonce s transparentama. Jako v těch starejch filmech, orchestr, slavobrána, koberec. Tak co jsem? Věděl jsem, že tam nikdo nebude, ale vždycky jsem si to představoval. Řekla: „Vím o tobě jen od Petry. Ale stačí mi to k tomu, abych mohla s jistotou říct, že jsi odvedl pro druhé i spoustu práce. Zejména inspirací si rozdal jako málokdo. Asi jsi i někdy škodil, já tě nepřesvědčuji že ne. Ale pozitivního jsi druhým dal také dost. Teď jsi v nutném životním období, která není příjemné, ale bez kterého by jsi se dál nedostal. Ustojíš ho a až se vrátíš, budeš ještě silnější než kdysi.“ Petr dál ale nepřipouštěl: „Kdepak. Na špatnejch základech se nedá postavit nic. Vzešel jsem ze světa bez řádu, byl jsem odkázanej na libovůli zločince, takže taková bude moje struktura navěky. Závidět, nadávat, vyčítat. A je jedno, že mě to někdo naučil. Vždycky jsem to věděl a dál dělal, to se nedá popřít.“
Od sestry věděla, že má tendence k rozpovídávání se. Nepřerušovala ho tedy a poslouchala. „I kdybych za to nemohl, stejně se nesmim na nikoho zlobit. Protože... Protože pokud bych sám komukoliv cokoliv vyčítal, šířil bych tu hrůzu dál. Nesmim bejt jako on.“ – „Výčitkami lze dítě naučit, aby nemělo rádo samo sebe. Jsi vrcholný příklad.“ – „Jo. Ale vědět to od začátku a stejně to dělal. Neni cesta ven… ve čtyřiceti.“ Zavzpomínala, co sestra na Petrovi nejvíc obdivovala. Schopnost obhájit takřka cokoliv. Samozřejmě to tak nebylo, stejně ale vládl obdivuhodnou argumentační dovedností. Až se ze současného stavu dostane, bude opravdu použitelný. Zatím bylo ještě brzy, daly se už ale zasazovat patřičné podněty do jeho podvědomí. Petr se teď snažil neobviňovat nikoho konkrétního, výčitek ale byla jeho slova plná. Nechávala to zdánlivě bez povšimnutí, nic ale nemělo větší výpovědní hodnotu. Dobře věděla, že sebelítostivost a vyčítání jsou takřka jedno a to samé. U podobně přemýšlivých, ale emočně neujasněných lidí tak vznikají opravdu hodně bolestivé přetlaky. Nelitovala ho, ale dokázala si představit, že jeho utrpení je opravdu veliké. Schopnost přemýšlet je přednost, která ale otočená proti svému nositeli může ztýrat nejvíce. Dál vnímala bystrost jeho uvažování, odvahu a poctivost, vše zdevastované rozleptanými emocemi. Petr byl sebestředný, jistě by se označil za introverta, pravý opak byl ale pravdou. Komunikovat s druhými uměl, vystrašen ale z dětství, odmítal se takřka komukoliv otevřít. Jeho vychovatelé mu asi hodně nerozuměli, že ale ani on jim, to mu nepřipomínala. Pokud se takto odlišné typy sejdou uvnitř rodin, trpí pak všichni. Podobné lidi opravdu dobře znala, ne vždy v tak extrémní podobě, ale znala. Kdo Petr je, poznala už z prvních sestřiných vyprávění. Zvlášť pokusy záměn rozkoší s bolestmi ho usvědčovaly. Léta už čekala na tuhle příležitost. Petrovi problémy byly veliké, stejně tak ale i možnosti, kterými disponoval. Nepochybovala, že je v jejích silám mu nejsprávněji pomoct. Zbavit ho největšího nepřítele, zkrytého v něm samém. Dál ho nechávala pronášet dlouhé nářky a chápavě přikyvovala. „Strašidelnej dům je všude a je věčnej. Jsou moc blízko, takže všude. V každym okamžiku se může ozvat telefon a jsem tam nazpátek. Nevzít to nejde, to nejde, co kdyby třeba hořel barák. Neni cesty ven. Všechny mý sny jsou děsivý a odehrávaj se tam. Myslel jsem, že když z rodnýho domu odejdu, musí se to začít zmenšovat. Nemusí, to už vim stoprocentně. A já... vždycky jsem byl křivej, věděl jsem to. A jak výborně jsem to uměl zkrejvat. A využívat. Kolikrát jsem odkejvával to, co jsem považoval za uplnou blbost, protože z toho byl zisk. I když je pravda, že druhej extrem, a to nevim proč, to jsem dělal taky. Přiznával jsem se k mnohýmu, co mi muselo do budoucna neprospět. Blbostě tak i tak, porád dokola. Nebo hrát spokojenost. Kohokoliv bych o ní přesvědčil. Ale jak jsem zůstal někde sám, tak jsem nad sebou jen brečel. Všechno obráceně. Vůbec vztahy s druhejma lidma. Jak já s nima jednal. Nic jinýho jsem si nezasloužil než tohle. Dohlídnout nekonečno a zůstat v něm. Prvně naplno... uviděl jsem to začátkem puberty. Tenkrát jsem si vzal do ruky prvně učebnici, posadil se ke stolu a zadíval se do ní. Nic jsem nečetl, nic se neučil, jen jsem rozostřil a žil jen ve svým světě. Nikdo mi to nemohl napadnout, vždyť jsem se učil. Hodinu dvě, jednou třeba celý prázdniny, zlatej reparát. A i když jsem odtamtad odešel, pořád jsem to dělal. Co si proboha se mnou vytrpěly moje první holky. Zblbnout jim hlavy, aby se na mě staly závislý, to my šlo. Nechtěl jsem to dělat, já je měl rád, ale stejně jsem to dělal. Když pak byly moje, brzy jsem je začal zneužívat. Stejný emoční vydírání, který kdysi dělal táta mně. Bylo mi z toho zle, ze sebe, nechtěl jsem to dělat, ale nezastavil jsem to. Jedině se rozejít. A ty rozchody, to bylo to samý. Zdramatizoval jsem nějakou její malou chybu a tak dlouho to hrotil, až musela sama říct dost. A já byl svatej, ona to chtěla, rozcházíme se protože ona to chce. Jo, přesně takhle jsem to dělal. Jednou, dvakrát, vždycky.
Přestože se Petr opakoval, pořád ji to bavilo. Jak dál všechno zamotává a znovu dělá to, co právě odsuzuje. Nejen z teorie znala tyto tvrdé, bezcitné štěpitele všeho. Věděla, co všechno mohou dokázat, nenechají li se zplanět. Teď už ale mlčela dostatečně dlouho, přišel čas mu pomoci. Řekla: „Ač to teď tvoje vědomí odmítá uznat, podvědomí nezapomnělo. Nejsi primárně viníkem. A neudělal jsi dodneška málo, aby jsi poděděný hřích alespoň neoslabil. Trápíš sám sebe možná víc, než tebe trýznili. A to je už co říct.“ Petr zareagoval očekávaným způsobem. Vzepjal sílu, aby dokázal svou neústupnost. Sice se ani nepohnul, jeho následující slova to ale dokonale potvrzovala. „Moje maminka nemohla mít dlouho děti. Moc chtěla, a možná právě proto to nešlo. Psychická labilita a hrůznej přístup partnera ji donutili do strašlivejch stavů. A tak se pokusila o sebevraždu. Přežila, pak se trochu z toho dostala. Nakonec i otěhotněla, při porodu ji ale holčička umřela. Až zase za další roky jsem se narodil já, pak bratr. Pak mi bylo sedm, bratrovi pět a máma otěhotněla znovu. Jenže, dvě děti už měla, starala se o nás na pokraji sil, na třetí že už neměla. Dovolila si tedy navrhnout, že by šla na potrat. Jenže tatíček se vzepřel. Snažil se jí přesvědčit, že to ještě jako zvládne a kdo ví co. Její přání ale bylo logický. Co si budeme namlouvat, jsme zvířata. Každá samice přeci zabije nejmladší potomky, pokud by se o předchozí nestačila postarat. To je zákon. Takhle přežijou aspoň některý, když ne všichni. Ale tatíček do mámy hustil, a znova a znova, já to znám, slýchával jsem ho takhle vydírat skoro každou druhou noc. A znova, a znova. Máma brečela, prosila, ale on neustoupil. A pak to rozštíp tim, že ji nazval vrahem svejch dětí a hrdě odkráčel na noční. Maminka to samozřejmě neustála a pokusila se o sebevraždu znova. A tentokrát už s tak hrozivejma následkama, který ji zůstaly navěky. Ale proč to řikám. Jako úvod ke scénce, která následovala. Je to jeden z nejděsivějších zážitků mýho života. Tatínek pláče, drží nás s bráchou u sebe a vysvětluje nám, jak jsme teď zůstali sami. Protože nás máma – zradila. Byl jsem malej, ničemu jsem nerozuměl. Tak jsem taky brečel. Co nám to ta máma udělala. Když se pak maminka vrátila z nemocnice, tak už jsem jí vlastně nesměl mít rád. Tatínek hodnej, máma zlá. A tak jsem se k ní pak i choval. Děti jsou krutý, nejkrutější. Zvlášť, když je v tom někdo schválně podporuje. Kdyby nebylo mě, tak jste skončili v děcáku, řikával tatínek. A ubližujou li někomu všichni, včetně boha, proč bych nesměl i já? Však si to zaslouží, jak nás zradila. Ať se teď třeba udře, a ještě na ní budu zlej, když je i ona zlá na mě, tak jsem to bral. Jak to mohla vydržet? Jak s tim může dodneška žít? Řeknu ti to jak. Jako já s nekonečnou bolestí, tak i ona. Jenže maminka byla slabá a nic neprovedla. Jí bude odpuštěno, aspoň v poslední minutě si odpustí. Já nikdy. Vždycky jsem věděl, jak jsem zlej.“ Řekla: „Ubližovat nejbližšímu člověku, to je opravdu děsivé.“ Petr zakýval a mluvil dál: „Jo, vlastně se k němu chovat sprostě za to, že mě má rád. Přitom si nedovedu představit, že já sám bych se nedokázal postaral o jednoho jedinýho druhýho. Možná den, možná měsíc, ale o tři darmošlapy celej život? A za tohle jsem jí neměl rád?“ Místo odpovědi se zeptala: „Co bratr, ten to prožíval stejně jako ty?“ Věděla, že nečekané zvraty má Petr rád. I teď uspěla. Místo ostražitosti z něj cítila už jen chuť vysvětlovat. Bratr? Ten je jinej než já, ve všem.“ – „A v čem nejvíc?“ – „On... to nedomyslí. Ale hlavně má strach. Já mam taky strach, ale jinej. Počkej, jinej. Jak to říct… Nebo on se jen bojí víc? Je to z nevědomosti, taky ze zla, ale toho strachu je u něj víc. Je donucenej ustoupit, aby nebylo ještě hůř. Strach ničí jeho poslední pokusy přemejšlet racionálně. Zamotá se do toho a pak už je to jen horší a horší. Ve výsledku na to doplatí všichni, on taky, ale jinak se s tim vypořádat nedovede. Nevidí, proto myslim trpí míň. Ale taky je to taky chudák. Je hrozný ho dneska poslouchat, jak třeba hloupě zdůvodňuje nezdůvodnitelný. Zlo, co dál bude ničit jeho i jeho potomky. Zkus si představit, jak hloupý musej
bejt hloupý obhajoby hloupostí. Chtěl bych ho mít rád, je to muj bratr, ale jak? I když, já stejně dostával větší kapky. Já byl prvorozenej, to je vždycky jiný. Zvlášť u syna psychopata.“ Potvrdila mu: To je opravdu velký rozdíl, i v normálních rodinách.“ Petr pokračoval: „Z bratrova strachu velezla poslušnost, z mojeho soukromý pekla. On si aspoň na chvilku odpočine, když neni v otcově dosahu, ale se mnou to je pořád. Takže to má snazší, určitě. On se bojí, jakože jen... fyzicky.“ Dál mu dopřávala mu, ať se vypovídá. Pak se mu bude z depresí snázeji dostávat. Teď chvílemi mluvil skoro až s chutí: „Je poslušnější, to stačí. A co poslušnější, hodnější, ale i všechno ostatní. Chytřejší, prej i uspěšnější, pravej opak nepodařený syna jako jsem já. I když, v dětství, asi trpěl stejně. Sice dostával menší sodu, ale zase jak na ní nebyl tolik zvyklej, pak se hrůzou počůrával. Dneska by to nepřiznal, ale já to samozřejmě viděl a nezapomínám. Vždyť jsme žili patnáct let vedle sebe. Ale oba dneska řeknou, otec i bratr, že se tohle prostě nedělo. Takže krom toho, že jsem zlej, tak si prej ještě si vymejšlim. Lžu. Abych... asi abych poškodil tu jejich rodinnou pohodu. Jenže je to jinak. Bratr je zastrašenej, a řeší to popíránim. Vlastně je to pro něj jedinej možnej způsob, jak se nátlaku trochu bránit. Neni to obrana, je to ústup. Ale to by si nepřiznal a i proto ho život bolí míň. Jo, opravdu. Dneska se ty dva tvářej jako kamarádi. Potřásaj si rukama na přivítání, skoro se až líbaj. Ve všem jednou bude jako on. A pak jeho děti, pak děti jeho dětí, na věčnost. Takhle se to dělat nemá, ale... jak jsem to dělal já, tak asi taky ne. Nekonečná bolest pro všechny, jen k ní každej dojdeme svojí cestou. Já ho chápu. Jen mi přijde pitomý, že o tom zkouší přesvědčit i mě. Dobře cizí, chápu. Ty si to nemůžou ověřit, ty tam nebyli, ale proč mě? Ale i to vlastně chápu. Pořád je to ta obrana. A já mu ji rušim. Nesnažim se ho o ničem přesvědčovat, ale on sám mi to už vyčítá. Že jsem jinej než se od nás chtělo, proto špatnej. A zkouší, jestli jsem si to nerozmyslel. Jestli už konečně nehodlám na ten zastírací manévr taky přistoupit. Ale to já ne. I kdybych chtěl, stejně by to nešlo. Tak ať mě nechá a... Pokoj sice nebude, ale aspoň ať toho nechá. V takový rodině jako byla naše, bojí se každej každýho. Takže i mě se bratr bojí. Že kdyby přiznal otcovo zlo, tak bych to hned šel tatínkovi nabonzovat. Abych získal zpět tatínkovu přízeň, určitě si to myslí. Sám by to udělal, tak proč by to neměl očekávat ode mě? Podle sebe, soudí druhý, to děláme většina. Kryje čest rodu, tak by to nazval. Takže ho... vlastně chápu. Ale vyrovnat se s tim... A o co víc to chápu, o to je to hroznější.“ Řekla: „Tak alespoň v něčem jste si s bratrem rozuměli. “ A Petr dál vyvracel: „Ne, v ničem. Otec tvrdí, že za všechno zlo v rodině můžu já a bratr i tohle přebírá. Všechno špatný já. Já jsem prej zkazil tatíčkovi zkazil celej život, to znamená i včetně padesátech let třeba, kdy jsem ještě nebyl na světě. A bratr to opakuje, jako já jsem kdysi opakoval výčitky mámě. Stačí mu zopakovat fakta a on to bere jako ohrožení. Co jaký mý fakta furt, fakta. A já jsem prej mámu prej taky urážel. Což je pravda, ale... A já taky bráchu v dětství šikanoval, takže se nemůžu divit... ničemu. Všechno to tenkrát, Nikdy nic zachytitelnýho. Byl jsem třeba namyšlenej a zakomplexovanej současně. Chtěl jsem bejt správnej a užitečnej, ale stejně dělal jednu volovinu za druhou. Chtěl jsem nebejt sám a stejně jsem ubližoval spolužákum. Však taky se mnou měli trpělivost jen do třinácti, pak už jsem zůstával porád sám. Jsou vlastně jen dva způsoby, jak se cejtit líp a růst. Buď se sám o něco snažit, nebo nejbližšim podkopávat kotníky, abych aspoň jako vyšší vypadal. Jako dítě jsem používal jen ten druhej způsob. Byl jsem zlej, a aby ne, když byl takovej celej svět. Ten ubohej, upatlanej československej socialismus sedmdesátejch a osmdesátejch let, to byl hroznej humus. Všechno špatně, všechno. A všichni to věděli a nikdo to nesměl říct nahlas. Přitom ta upatlanost byla už tak blbá, že i kdybych i něco pípl, ještě dřív než postih od úřadů bych schytal výsměch okolí. Že jsem tak blbej a řikam nahlas to, co všichni stejnak vědí a uměj v tom chodit. Doma furt zapnutá televize, v ní senilní chlapi melou nesmyslata. A my na to čumíme a těšíme se na neděli za tři tejdny, kdy bude novej díl majora Zemana.
V dospělosti to samý. Druhejm, sobě, pořád jsem lhal. Si to představ. Jdu do práce, do dolu, všude tam drsný chlapi, já prý taky. Blížim se ke stavbě, strašně se mi tam nechce. Nechuť je tak velká, až na zvracení. Rozhlídnu se, nikdo mě nevidí a tak zalezu do křoví. A tam se z celýho toho svýho nezvládání rozbrečim. Potichu, ale naprosto regulerně úpim. Ale začátek směny se blíží, do práce se musí. Takže vylezu a vejdu na stavbu. Zase jsem zdánlivě normální chlapík.“ Řekla: „Jak já to vidím, ty jsi nejméně lhal. Měl si problémy s okolím, protože míra nepravd mezi lidmi je o dimenzi níž, než si nárokuješ. Na sebe i vůči druhým. Přemnožené informace tě teď vytrápily, brzy si v tom ale svůj řád znova najdeš. A opět – o dimenzi výš.“ – „A proč by teda...“ – „No? Ty jsi moc poctivě hledal pravidla tam, kde nejsou. To jsou problémy, ale i genialita dimenzních posunů. Na zpracování podobného kvanta dat je potřeba moc energie. Taky zkušeností pro reálná srovnávání, to jednou za čas vyčerpá do úmrtě. To je tahle tvoje dnešní prohra. Je ale jen dílčí, nutná pro další krok vpřed. Tvoje hrůzné stavy zmizí a vrátíš se nejen k běžnému prožívání, ale zažiješ i mnoho dalších, zase vyšších radostí. Bude to tak. Tvoje poškození je vratné a nejen že celkově nic nezničilo, bylo i nezbytné pro další růst. Ty se nikdy nezastavíš.“ Petr se zasmál, škodolibosti ubylo. Říkal: „Tak mi to vysvětli, proč... I když... Vždyť ty to sama musíš vědět, že svět nestojí za nic. Je nesmysl to lidem řikat, ale proč, když mě teda chápeš, to vykládáš mně?“ – „Já si tvoje vidění stavů dokážu představit, ale sama je nemám. Mně se jeví svět pozitivně.“ – „Pozitivně jo?“ – „Není jen nihilismus.“ – „Co?“ – „Není. Sám jsi se mnohdy cítil dobře. Takže pozitivno existuje, i když není stabilní.“ – „Vždyť musíš přece vědět, jak mimo mě jdou tahle slova. O přirozenosti štěstí vykládá každá pejskařka nebo bylinkářka, ale co jí opravdu chybí je jen jeden máčo, co by jí to dělal třikrát denně. Pak by na takovýhle řeči ani nepomyslela. Neviděla si, co jsem viděl já. Ale že si to trochu představit dovedeš, že víš co řikáš, to… ti přiznávám.“ Řekla: „Jsi racionální člověk, už dlouho se nebudeš mým argumentům bránit. Tvrdím, že život může být hezký, včetně jeho konce. Ne vždy se to podaří, ale stává se to. Tak proč to nezkusit.“ – „Neni nic.“ – „Něco je. Něco vidíš i ty. Prostě si Petře začal moc brzy přemýšlet. A pak tvůj mozek nemohl skousnout, co očividně nebyla pravda. Moc přemýšlet, to se někdy ohroženým dětem stává. Nemají to potom snadné, oni, ani jejich okolí. Ale co takhle je problémem v začátcích, může být tím největším darem později. Když se to zvládne, to se nestává vždycky, pak ale se vší pompou.“ V Petrových slovech dál ubývalo odevzdanosti: „A co jako když se zvládne? Jaký to to?“ Pomalu mu vysvětlovala: „Ty víš, že většina lidí toho do sebe moc nepustí. Ty ale všechno. To se dá těžko zvládnout, ale dá. A pak co je dneska prokletí, stane se zítra přínosem tobě i tvému okolí.“ – „Amen.“ – „A pak je to na amen, souhlasím.“ – „No ty jsi... Ale no jo. Stejnak mluvíme každej o něčem jinym.“ – „Ty jsi Petře ještě neskončil. Naopak, právě asi začínáš. Chystej se, připravuj si, ať to pak stojí za to.“ – „Co?“ – „To jen ty víš co. Nebo spíš – pak to poznáš. Nemusíš a nebudeš dělat stejné chybu jako při předchozím prozření. Tentokrát se už možná s někým poradíš. Předem pojistíš slabá místa, však ty budeš vědět co.“
Ztrápený muž se zamýšlel: „Muj mozek že trpí když... něco neni pravda? To... jo. Muset se tvářit, že nevidim, nechápu, to opravdu bolívalo nejvíc.“ S chutí mu potvrzovala: „Chtěl jsi řád a žádný si neměl. Jen stresy. Už to samo, opravdu, donutí malého člověka dřív přemýšlet. Ale přijmout světa neřád jako svuj řád, jak by většina udělala, to ty jsi nemohl. Teď s tim nemůžeš nic dělat, teď tě nemoc paralizuje. Ale přejde. A pak zase bude plně pod tvou vůlí, co má následovat. Přijde ti, že mnozí nevidí a tím to mají snazší. Je to pravda. Ale možnosti a síly jako ty, ty zase nemají oni. Jsi více ohrožen, máš ale velké možnosti. Nedostal si vzory k napodobování, ale vytvoříš si svoje. Ne každý jim bude rozumět, ale budou li funkční, nebudeš je muset nikomu zdůvodňovat. Řikáš třeba, že jsi býval namyšlený a zakomplexovaný současně. Ano. Zvládneš prostě cokoliv. Až se ti podaří efektivněji přebírat mezi možnostmi, odpustíš si a - zvítězíš.“ – „A zapomenu, podle tebe. Nejsem si jistej, že jsi mě poslouchala.“ – „Nemohla jsem ti rozumět zcela, na to jsi moc originální, ale princip je mi snad jasný. Naučíš se to, určitě, využívat své přednosti. Podchytíš obě strany altrnativ, zhodnotíš je, pak z nich uděláš jednu reálnou. Pro přemýšlení se nutné štěpit, pro jednání ale spojovat.“ – „Co? To zní… dobře. Domyslim, a možná… Ale i když se mi možná nějaký síly vrátěj, tyhle bolesti nezapomenu nikdy.“ – „Ale zapomeneš. K zapomínání dochází automaticky, a to i jedinců tvého kalibru, kteří opravdu se nutí nezapomenout nic.“ – „Zapomínat cokoliv je špatně.“ – „Tak vědomě možná. Ale stejně existuje míra zapomínání, kterou ty neovlivníš. Přiměje tě k tomu tvuj sebezáchranný systém. I kdybys jsi se mu bránil ještě víc, a druhého co ty neznám, stejně to uděláš. A nebo takhle to ber. Když dokážeš zatlačit do pozadí příjemné, musí se dát to samé udělat i s věcmi nepříjemnými.“ Petr kroutil hlavou: „Zlobit se na tebe nebudu, ale... už toho nech. Ty víš, že se tyhle poškození základů se nedaj odstranit. Tohle je z chybnejch první modelů, ty dítě je přijímá bez rozumu, proto definitivně. Nemá to řešení.“ – „Dá se s tim naučit žít.“ – „Naučit? Ve čtyřiceti?“ – „Je to náročnější než v mladším věku, ale dá. Těžko, ale dá. Já to i na vlastní oči viděla.“ – „Na praxi? Nebo v praxi, jako prozření v kostele?“ – „Klidně se mi směj. Prostě přichází čas, kdy se zbavíš dnešních jednostranností. T bude ideální čas na změny i z jiných důvodů. Začneš jakoby od začátku, ale zároveň i s předchozími vědomostmi a zkušenostmi. Úžasná pozice.“ – „Spíš jakej ideální čas myslíš my pověz.“ – „Hormonální přerod třicátníků.“ – „Myslíš kristovy leta? Ty už mám za sebou.“ Upřímně se usmívala: „Ano, říká se tomu tak, ale s Kristem to přímo nemá moc společného. Tohle je biologie. Člověku se mění funkce celého fyzična. Je to záležitost jen přibližně okolo třiatřicátého roku, klidně může přijít o pět let dříve nebo později. Je to přerod, ke kterému dojít musí. A kdo se s tím snaží vyrovnat co nejpoctivěji, ten to také prožívá nejbolestivěji. Takéé vidí spoustu nových věci, které se mu snaží většina společnosti vyvrátit. Stáváš se vidoucím mezi většinou slepých, z toho pak pocit osamění. A ty jsi takový už od přirozenosti. Takže když to teď prožíváš ještě vygradované další biochemií, musí to být veliké. Ale když i tohle přestojíš bez sebepodvodů, pak co uvidíš, to opravdu málokdo. A neboj se, nejsi sám. Nemluvím o tobě, mluvím o vás. Moc vás není, ale sám nejsi.“
Petr zamyšleně zopakoval: „Biochemie.“ Teď už mu ale nedala prostor a sama pokračovala: „Ano, biochemie. Stejná jako třeba to zapomínání. Proces, vlastní všem. Co probíhá po celý život, není to zlom jako puberta či menopauza.“ – „Zapomínání je vždycky podvod.“ – „Víš, že mluvíme každý o něčem jiném. Ty o účelovém a podvodném zapomínání méně kritických jedinců, já o přirozeném biologickém. O sebeobranném, korekčním mechanismu každého tvora.“ – „Uznávám logiku týhle úvahy. Ale nebudu si schválně pamatovat jen to, co se mi líbí. To se nesmí, jinak by bylo ještě hůř. Jen v bolestech a v prohrách dá se něco učit. Ovce nebudu. Realita je taková, přísná a bolestivá. Proto vidím jenom ji. Ale... že myšlení štěpit, k činům ale spojovat, to je dobrý. To jsem ještě neslyšel.“ Teď už Petr s rozumem vůbec nestačil. Rozebrat jeho slova jako důkaz kruhem by bylo snadné. Ale dál jej nechávala vypovídat. „Ne, nehodlám popírat přírodní zákony. Ale právě proto. I kdybych chtěl napravit, co jsem včera pokazil, prostě to nejde. A právě proto, co sama řikáš. Biologický hodiny se nezastavujou. Jsem ve věku, kdy už budu navěky jen slábnout.“ „Mladí utrhnou silou, zkušení vědomostmi. Ty vždycky budeš mít co rozdávat. A budeš to chtít dělat, protože ti to dělá dobře. Říká se tomu být hodný, ale dokážu si představit, jak se začertíš, když tě tak někdo nazve. Máš se zneužíváním toho slova jistě nepříjemné zkušenosti, ale stejně víš, co říkám.“ – „Jenže moje zlé skutky-“ – „Podívej, zlé skutky. Nikdy si takový být nechtěl, ani tě to netěšilo, to víš. Všechno bereš vážně, nehodláš ustupovat. Proto i když tě bolí nějaká maličkost, prožíváš ji jako velkou. Ale už jenom to, že to přiznáváš, značí, že takový nejsi.“ Petr se podíval podezíravě, raději jej předešla a řekla: „Nezastírám, že mi jde především o Petru. Běžná starost o své nejbližší.“ – „A... aha. Tak když řikáš... ty máš na to školy.“ – „Ale no tak. Víš, že tohle jsem tím vůbec nemyslela. Nemám oprávnění k žádné psychoanalytické nebo terapeutické činnosti. A i kdybych měla, ve volném čase bych si od toho chtěla spíš odpočinout. Chráním sestru a chci ji pomoct. Je na tobě odvislá a některý věci si bere až moc k srdci.“ – „No tak ji přede mnou ochraňuj. O co jde?“ – „Chránit před tebou? Naopak. Víš Petře, tvoje osobní problémy ti připadají, že se až příliš podepisují i na okolních lidech. Něco takového jsem před chvilkou i já naznačila, ale myslela jsem to jinak. Petře je to sice líto, ale neohrožuješ ji. Ona nevyrůstala v žádném strašidelném zámku, my jsme měly dětství hezké a ujasněné. Ano, váš vztah byl vždycky podivný. Ty určitě tušíš, že mi z něj sestra ledascos vyprávěla a že ne všechno se mi líbilo. Ale nikdy jsi jí neškodil. Chápu, že součástí tvého dnešního stavu je nutnost sebeobviňování. Ale je z největší části jen ve tvé fantazii. Nikomu neubližuješ a Petře už vůbec.“ Pak povzdychla: „Už budu muset jít. A ty... vyspíš se a zítra ti bude zas o kousek líp. Tvoje nemoc je na ústupu. Pozvolna, ale je. Brzy přestaneš vidět věci jen jednostranně. Protože to je tvoje největší deviza, a s tou nám ještě předvedeš. A nejen mě nebo Petře. Najdeš jistě i způsoby, jak plnohodnotně i mnohým jiným oplatit. Kdo ví, možná i těm, vůči kterým cítíš vinu největší. Musí být kruté, co teď prožíváš, ale zároveň teď nabíráš nejvíc síl. Ač to vidíš jinak, i teď se snažíš. Prostě pokud by to zdravým lidem myslelo myslet jak tobě v oslabení, přestanu mít o tento svět strach. Ty to víš, já to vím, tvoje paní doktorka to ví. Že z podobných nemocí se sice jedna třetina lidí nikdy nedostane, třetině se vrací, ale ti zbývající stávají se nejúžasnějšími ze všech.
Petr řekl: „To je naprosto nepředstavitelný. Že já bych ještě někdy... ne, není to možný. A i kdyby... Kdyby mělo dojít k návratu tamních manickejch stavů,vrátěj se po nich zase i tyhle depresivní. To se nesmí stát. Spokojeně se usmívala, nevysvětlovala proč. Petr jí nepřímo, ale schvaloval už skoro všechno. Opak svých bolestí nepřipouští, střídání už zase ale považuje za samozřejmé. Jeho nemoc byla skutečně na mohutném ústupu. Možná si většinu z toho, co mu dneska řekla, vědomě nezapamatuje, ale v hloubi zůstanou. Pak si přijde pro pokračování. Už spíš jen pro zábavu ho podporovala: „ Kmitání, vyvažování, jistě. Vrátit se trochu musí všechno, ale třeba s intenzitou na jedné straně navždy už jen zeslabující. Opravdu. Když to zvládneš, už nikdy ti nemusí být tak zle jako dnes. Možná podobně, ale vždy už méně.“ – „Jakobys mě vůbec neposlouchala.“ – „Není moc podobných, co si kmit a změnu uvědomují lépe než ty. Bude líp. A ty už to taky víš, bude líp.“ – „Neposlouchala jsi. Pořád jen že všechno optimisticky, pozitivně... Tak to tady třeba občas je, ale je toho tak málo, skoro nic. Všichni musí trpět, a jestli někdo ne, tak jen omylem ne.“ – „Je to jak řikáš. Ale těch málo, těch tobě podobných, přeci jen pár je. Blíží se vaše doba. Stranu dobrou budeš posilovat, nepříjemnou zeslabovat. Na všech místech fronty. Z toho pak vyplyne dobrý život. Dnes vytyčuješ horní mez snesitelné bolesti. Ale sem už se nikdy nevrátíš.“ -Když se rozešli, ještě chvíli o něm přemýšlela. Předem věděla, co má čekat. Přesto ji překvapilo, jak vše bylo hluboké. Jeho přednosti i jeho utrpení. Zvláště druhé až omračovalo. Jak opravdicky bolí život člověka, který je takřka bez emocí. Jak sebedestrukční způsoby ničí tu úchvatnou sílu a schopnosti takřka k čemukoliv. Lhostejno, obviňuje li sebe nebo druhé, pořád je to šílené plýtvání vzácných palivem. Stejně jako snaha mít vše, včetně protikladů k vlastním zájmům. Teprve pak zbytečně nedařící se život zdeptal ho současného stavu. Žádný jiný důvod neexistuje. Takřka ji vzrušovala jeho pevnost. Trvání na všem, i když to bolí. Nezastaví ho ani ohledy vůči sobě samému. Tací, uvěří li smyslu úkolu, vykonají jej s nejchladnější hlavou. Bez sebemenšího zaváhání, prosti všeho strachu. Opatrnost a obranné mechanismy vypustí, své přesvědčení předřadí vlastnímu fyzickému životu. Že ho podobné zpusoby dosud nezničili, byl tak trochu zázrak. Člověk míjící všechny jistoty může vrcholně uspět, spíše se ale zničí. Nechce ubližovat, sobě ani druhým, dosavadním stylem života to ale pořád dělá. Vzory z rodiny jistě neměl nejlepší, ale očividně si nikdy neuvědomil, jak svou ještě hlubší podstatou musel ubližovat svému okolí. Takový člověk i kdyby jistotu v domácím prostředí měl, stejně by ji rozšlapával. Petrovi nápady, rozum a schopnost argumentovat, ničila obrovská chybovost. Byla důsledkem jeho přehlcování. Bez schopnosti zklidnit, ovládnout se a roztřídit přemnožené, přicházel o naděje k zapracování. Ale pomoct se mu dá, to věděla. Zbavit ho zcela pocitů vin by bylo nebezpečné, ale pod kontrolou by mohl vykonávat nejnáročnější úkoly. Z depresí se dostane, teď byla otázka, čeho se pak chytne. Šlo o to, s kým se rozhodne dělit. Sám nedovede zůstat ani on. Zasmála se. Jak je všechno jednoduché. Nejsložitějšími případy mívají někdy nejsnazší řešení. Nespěchat se vyplatilo. IV Petru to poslední dobou napadlo často. Jak bývala kdysi naivní, nechávala sebou manipulovat. Teď se k ní Hugo znovu obrátil, dělala ale, že ho nevidí. Natož společnost u velkého hospodského stolu, které vévodila rozkřičená alkoholička Indiánka. Tak kde by měla hledat lidi, odpovídající jejím
přáním a potřebám? Ti, s kterými se musela stýkat na ekonomické škole, to rozhodně nebyli. A ani teď neviděla jediného. Snažila se nevnímat slova, úplně to ale nešlo. Opilá Indiánka, vlastně ani ne moc starší než ona, si dál vynucovala pozornost. Byla sešlá a zanedbaná, stařecky vychrtlá. Bledá kůže, zkažené zuby. A stejně budila v okolo sedících mužích zájem. Přitom vyprávěla jednu hloupost za druhou: „Monika jako, Monika!? Ti řikám, to byla uplně ta nejhodnější holka. To si ale nesměl nic. Kdyby tě viděla nepozdravit psa, tak ti řekne, že jsi nevychovanej. Větev si nesměl ulomit. Za jednu ulomenou větev, deset malejch stromků do školky. Jinak by ti neodpustila. Pak už s ní nešlo jezdit do přírody vůbec, na vodu, nic. To by si před ní musel zametat cestu, aby nešlápla na mravence. A kdyby na šneka, totální průšvih. S nim by se muselo na veterinu. Věděla, že je také opilá. Věřila ale, že jinak, než všichni ostatní. Než plácat hlouposti, lepší neříkat nic. A dál přemýšlela, kde tedy hledat lidi, kteří by vyhovovali. Když chtěla, dokázala zaujmout kohokoliv. Jenže v tom to právě bylo. Kdokoliv nebyli ti, které hledala. Z přítomných byl asi nejpřijatelnější Pavel. Ale i on se nechával ztrhnout Indiánkou, která se dál snažila bavila okolí: „Coelho, to byl Moničin bůh. Normálně jsem viděla, se sešla s podobnou, a povídaly si pak o něm třicetšest hodin bez přestávky. Pak se čtyři hodiny vyspali a - jely dál! Když se musely rozejít, líbaly se a plakaly na důkaz dokonalosti svýho spříznění. Monika řikám vám, druhou hodnější neznáte.“ Pavel. Jeho si dovedla představit ve své komunitě. Byl milý a vstřícný. Sice neprůrazný, skoro až bojácný, ale připravený spolupracoval na něčem pořádném. Stačilo by správně ho nasměrovat Dodat sebedůvěru, zbavit uplakanosti. Jaký rozdíl od sebejistých, ale neupřimných spolužáků z výšky. Když se s ním v minulé hospodě dala více do řeči, skočilo to jako obvykle. Všechno co říkal končívalo nářky. Stěžoval si na společnost, rád by ji měnil, ale nedělal nic. Litoval neupřímnosti mezi lidmi, řešení ale viděl v nesmyslech. Třeba v jakémsi brzkém, nadoblačném prozření všech. Cítil se sám, pořád ale čekal, že si pro něj přijde někdo sám. Došlo jí, že v jejích představách o zítřejší smysluplné komunitě málokdy vystupují muži. Snažila se je neodsuzovat, přicházeli jí ale použitelní čím dál méně. Měla ráda ráznost a smysluplnou bojovnost. Ty ale mezi muži přestávala vidět. Indiánka dál rozkládala šílené příběhy o kamarádce Monice, byla snad jediná, která obdivně neposlouchala. „Jednou šla Monika k doktorovi, se zánětem, ale seděla v čekárně jen chvilku a pak šla domů. Protože prej v tý čekárně ucejtila už tolik dezinfekce, že to prej bude na ten zánět stačit. S beruškama už dala pokoj, ale to taky trvalo. Ještě před pár lety obcházela na podzim barák a dělala jim doma pelíšky. Co je ale drsný fakt, jak rozlišuje zvířata na hodný a zlý. Hodný zvířátka se musej chránit, ale zlý tolik ne. Zlý zvířátko je třeba kozlík, ten by mohl potrkat. Hodná je žížala Júlie, ta nekouše a umí zpívat s Dádou hezké písničky. Nejzlejší zvíře je klíště, klíště řadí Monika mezi škodnou. Ale zabít by ho člověk stejně nesměl, podle Moniky. Jednou nás spalo spousta ve stodole, a tam jak slyšela někoho plácnul komára, tak normálně vždycky zanaříkala. A prej popokorn když někde dělali, tak Monika odnášela dřeně klasu daleko od domu. Aby jako maminky nemusely slyšet, když jim škvaří děti zaživa. Jo jo, jen s láskou má svět naději.“ Najednou tu zase byla Kateřina. Trochu ji čekala, stejně se lekla. Snad představou zlých zpráv. Ale sestra se usmívala. Jak málo stačí k získání jistoty. Chvíli trvalo, než se ji Hugo s Pavlem nabažili. Teprve pak ji získala pro sebe a společně se ponořily pod hluk hospody. – „Zdržíš se?“ – „Chvilku.“ – „Já to s klukama ještě zkusim, ale nevim už. Jestli jsme někde za půlkou, nevim. Ale to je jedno. Hele, co si myslíš o týhle holce. Si nechává řikat Indiánka.“
– – – –
„Co by. Běžný hospodského typ. Takovým se už nikdy nebude líbit jinde než v hospodě. Nedá se s tim nic dělat.“ „No, já si to taky myslim. A koukni, jak ji všichni žerou. To je to hnusný.“ „Přesněji, co tě na ní zaujalo?“ „Mě? Mě nic. Jen... jak je uplně mimo. Zkaženej život, a jí to snad vůbec nevadí. A nebo to neví, protože všichni chlapi taky na ní čumí jako na vytržení. Taková... špína. Tomu nerozumim.“
Kateřina se usmívala: „Čemu? Že vůbec někoho zajímá? Přitom znáš lidi a znáš alkohol.“ – „To je pravda. Vlastně jo. Tak snad... čert ji vem. Radši mi řekni něco o Petrovy.“ – „Bude to dobrý. Jsem si jistá, že teď už to zvládne. Dočasně vidí svět jinak, ale vrátí se. “ – „Uf, to se mi ulevilo. A co mam teď dělat já?“ – „Teď nic, teď musíš počkat.“ – „Myslíš jako-“ – „Počkat.“ – „Myslíš, že je chytrej?“ – „O rozum tu moc nejde. Ale ano, je chytrý dost. Tak chytrý, že by snad skrze jednu konkretní ženu mohl ženám jednou porozumět.“ – „Tobě fakt stačí s někym pobejt hodinu a víš o něm všechno. Přesně takhle to s nim je. Je hodnej, že jo?“ – „Nikdo neubližuje z nějakého prazla. A Petr se snaží, ale přemnožují se v něm podněty, které ho pak ničí. Zcela to odstranit nelze, korigovat ale jistě. U Petra… jak jsou myšlenky příliš svobodomyslné, vymykají se použití. Poruchy vůle jsou veliký problém. Nezní to dobře, ale musíme si na to trochu u chlapců zvyknout. Snaží se hekticky, dobrá, využijme toho. Ale především jim pomáhejme vychytat množství chyb, které dělají. Když se nám to podaří, budou spokojenější a my pak z jejich výsledků taktéž. Ale ptala jsi se na chytrost. Je chytrý ten, kdo sám sobě neubližuje? Petr to dělá. Jisté formy sebedestrukce jsou vlastní nám všem, nikoliv ale v podobné míře. A protože si navíc Petr tohoto nedostatku u sebe je vědom a přesto se tak dál chová, pojem chytrost se na něj ná uplatnit pouze s opatrným váháním. Ale je to jeho cesta. Jakoby mu šlo o rychlost samotnou, ne o kvalitu, ne o výsledek. Nedokázat se vypnout, když je potřeba, to rozumné není. A co rozum samotný je? Fascinující, největší lidská síla. Ale při jeho zavádění do praxe používá příroda experimenty s náhodou. Pro některé jedince to pak bývá hodně přísné. Petr je ukázkou toho, když se predizpozice pro myšlení sejdou s emočně nevyváženou osobností. Pak se pokusy o rozum vnucují i tam, kam nepatří. Mužům se to stává častěji než ženám. Vypínají rozum podle chutí, nikoliv potřeb. A časem se jim to stává čím dál častěji. Chlapci mají sebedestrukčí tendence možná v genetické povinnosti. Pomáhat jim znamená, pomáhat jim především od zhoubných tendencí vůči sobě samým. Mějme chlapce rády, ale na rozum u nich nedejme nikdy. Vždy je výhodnější směrovat naše síly k jejich emocím. Mají slabší racia a hodně silné city. Co je ale velké, je nestabilní. Nemáme to s nimi lehké. S Petrem to samé. Je to tvůj hodně blízký kamarád, cheš mu pomoct. Pak tedy. Ale ať to má efekt, jinak by bylo lepší nic. Přistupuj k němu jako k citlivému člověku, jemu ale mu žádné rozleptávání emocí nedovoluj. Vím, snadno se to řekne, ale postupem času přiznáš, že jinak to nejde.. Teď to zhruba nechme takto. Petr se vrátí a pak tě bude potřebovat.“ – – – – –
„Myslíš? Mě přišlo že... se ode mě spíš odtahuje.“ „To jistě ne. Stydí se za svůj současný stav. Pere se z různorodými pocity, teď tě má rád možná nejvíc v životě.“ „No, on… Přesně takovej je. Ale… já nevim, co mám dělat.“ „Nejdřív se musí srovnat sám. Pak se k tobě vrátí.“ „Ke mně, vrátí? My jsme nikdy uplně jakože-“
– – –
– – – –
„Já vím. A hlavně je to vaše věc. Ale potřebovat tě bude. A chtít. Potřebuje jistotu.“ „A teď?“ „Teď? Teď mu opravdu musíš nechat čas. Musí se z přemrštěných nálad odležet. Musel mít i dost štěstí, protože ono takové přehánění opravdu leckdy zahubí. Jestli to dnes, u konci deprese, prožívá takhle silně, v okamžicích největších ataků muselo to být na hraně.“ „To je strašný.“ „Nnejhorší má za sebou, opravdu. A přináší si odtamtud, řekněme z pekla, veliké zkušenosti. Jestli je zapracuje do reálného života, ještě něco hodně velkého nám předvede.“ „U toho bych chtěla být.“ „Jsem přesvědčená, že tobě prvnímu dá příležitost.“
Stejně trochu zapochybovala: „Chtěla bych mu ale pomoct hned. Takhle furt přemejšlim o tom, jestli-“ – „Ne, to nejde. Oni po našem nefungují. Pokud ale využijeme nejpatřičnější okamžik, vyjde to pak mimořádně úspěšně pro obě strany. Věř mi, přijde sám. Tak za čtvrt roku.“ – „Musíš mi to někdy brzy vysvětlit pořádně, abych byla připravená.“ – „Samozřejmě, udělám to. Teď si ale odpočiň ty.“ Hugo si na chvíli vynutil kateřininu pozornost. Když se otočila zpátky k ní, zeptala se: „O čem mluvil?“ Sestra neznatelně pohnula hlavou: „Nevim, to není důležité. V tomhle stavu hospodské mužnosti nemá vůbec smysl zaobírat se jejich výkřiky. Chtějí být podpořeni a je jedno, jak to žena udělá. Hlavně co nejrychleji.“ – „Je to přesně tak. Vůbec nechápu... Třeba jak jsi se mnou kdysi mluvila trochu jako s blbkou. Ale byla jsem pitomoučká, takže to se mnou fakt asi jinak nešlo. Jinak bych pochopila. Ty jsi si se mnou musela vytrpět. A tý trpělivoti. Všichni lidi by potřebovali rádce jako jsi ty.“ – „Ty hlavně umíš naslouchat. To není dovednost všech.“ – „Asi jo. I když... Ale asi jo.“ Pak se vrátila k předchozímu: „Tak jo, nebudu teď nic dělat, počkám si. Ale něco mi k Petrovi ještě řekni. Nebudu to vyhodnocovat, ale ať o tom moje podvědomí předem přemejšlí, jo?“ – „Nu, jak chceš. A co by tě tedy přesněji zajímalo?“ – „No, nejradši všechno. Ale... co třeba psychoanalýza? Já bych na něco takový neměla, ale je to dobrá věc, ne? Kdyby se ten Petr měl kde vypovídat... Míval k tomu tendence.“ – „To moc nedoporučuju, v Petrově případě obzvlášť. On je přeci jen dostatečně chytrý, což je pro psychoanalýzu z vnějšku úplně ten nejhorší případ. Tací si totiž svůj základní omyl nejrafinovaněji skrývají. A i když mnohdy neúmyslně, s terapeutem nespolupracují, ale bojují. Dovolím si psychoanalýzu nedoporučovat vůbec. Pokud, jistých výsledků lze dosáhnout až po stovkách hodin. Věnovat se ale člověku, co spíš chce tvojí společnost než se sebou pracovat, to je ztráta času. Všechno je to zdlouhavé, drahé, málo účinné. Dotyční se chtějí zbavit utrpení, ale jen bez vlastní snahy a přemáhání. Když jim řekneš, co je nezbytné změnit, teprve jim dojde, že je jim pohodlí cennější než vlastní zdraví. Uznávám ale, že tohle není Petrův případ. Jemu osobností porucha, dobrovolné přijetí chybných návyků, už přešla do opravdické, organické změny mozku. Ale jinak je to nejčastější případ. Člověk si něco umíní a snažit se proti své pohodlnosti prostě nebude. Je to až trapné, někdy je poslouchat. Lékaři to znají. Pacienti se až snaží s nimi spřátelit. Přitom o nic jiného nestojí, než vydobýt si důchod a nemuset pak už nikdy pracovat.“ Nepochybovala o jediném Kateřinině slově. Malou obhajobu svých dosavadních názorů však neuhlídala: „Ale jde to, ne? Sice málokdy, ale jde, ne?“ – „Máš na mysli něco konkrétního?“ – „Ne.“
–
– –
– –
– –
„Tak já bych měla. Slučuje se to celkově s Freudem, který psychoanalýzu mezi lidi nejsilněji prosadil. A ten přeci co? Odvozoval většinu svých teorií od sexuálních základů. Opravdu jsi nemyslela tohle?“ „Víš přece... Vždyť víš!“ „Je to takhle Petro. Když jsi zamilovaná, svět prostě vidíš jinak, než jakým opravdu je. Idealizuješ si nejen svého vyvoleného, ale i všechno, co ho obklopuje. Ale je ten druhý do tebe zamilovaný stejně? Je to, co považuješ za vrcholnou otevřenost opravdu oboustranné? Není to spíš manipulace silnějšího se slabším, nejbezohlednějšího s bezohledným? To je vyloženě špatně.“ „No jasně, to je mi jasný. Ale je přece pravda, že takový věci okolo sexu, jsou defakto od skutečný podstaty... našeho chování. Je to tak?“ „Je. Tohle je součást našich základů. Ale není to základ jediný a naprostý. Sex kromě rozmnožovacích funkcí má i sociální složku. Lidé se nemilují jen proto, aby zplodili děti. Ale zase, většinou pro zábavu? Je to dobře? Rozhodně to není špatně, ale je to jako se vším. Co se přehání, čemu se přikládá přílišná priorita, to dobré být přestane. Sex není práce a není smyslem sám.“ „Tak... to je jasný.“ „Chlapci potřebují sex víc než my. Nehněvejme se za to na ně, ale neustupujme jim nadlimitně. A jak jsem říkala, dělejme to především v jejich zájmu, oni ho nejsou schopni sami domyslet. Investují pak příliš energie tam, odkud nevychází následně žádné zisky. To neprospívá nikomu.
S Petrem jakbysmet. Když mu budeš ustupovat příliš, když na něj budeš příliš hodná, neprospěješ jemu, neprospěješ nikomu. Bylo mi kdysi jasné, že ti jednu bláznivou zamilovanost musím tolerovat. Bez komentářů, aby sis jí bez omezení užila. Ale aby jsi především sama pochopila a nesčetněkrát pak neopakovala něco dokola. Sexualita je základ ženské síly. Ale až s přidáním intelektuální nadhodnoty utváří sílu smysluplnou. Jen se podívej třeba tady na tu Indiánku. Stačí pár kapek alkoholu, a přestože nenabízí vůbec nic, ochočí si půl hospody. S podobným základem, tvojí vizáží a chytrostí - ty můsíš chtít stokrát víc.“ – „Takhle vzato, když tě tak poslouchám, mohly by jsme kluky jednou nepotřebovat uplně.“ – „Nejspíš. Ale neodsuzovala bych je zcela. Mají své přednosti, kterých se dá efektivně využít. A nejedná se jen o schopnost výkonu fyzické práce.“ – „To je pravda. I na jiný věci by mi docela chyběli.“ – „Hlavně jsou čím dál změkčilejší. Potřebují nás.“ – „To určitě.“ Hugo se znovu pokoušel vnutit, teď se na něj Kateřina ani nepodívala. Jen zvedla prst jeho směrem, ať čeká. Řekla smutně: „Jinak jim pomáhat nelze. Nesmějí to nikdy přiznat, ale jedině tohle od nás chtějí.“ – „Víš, jak jsem ti kdysi říká... Jam mi jednou na táboře vyprávěl, jak prej že nemá rád. Na chvíli mě o tom i přesvědčil. Jak jsem se mohl nechat tak zblbnout? Počkej, tohle mi řekni. Je mít rád, je láska?“ – Odpověz si sama. Je ti příjemná blízkost některých lidí? Blízkost, láska, co je v tom z rozdíl? Jestli tohle dotyčný cítí, láska je.“ – A že by někdo… Ježiš já z něj blbnu dodneška! Blbost.“ – Každý potřebujeme blízkost, jinak by jsme v tlupě žít nemohli. Kdyby to tam někdo neměl, je to chybná odchylka. To se stává, ale nesmí se podporovat. A všimni si, že kdo nejvíc se brání. Komu se nejvíc nedostává, kdo po tom nejvíc touží.“ – „Je mi to jasný.“ Teď prožívala opilost nadšeně. Hned se dál ptala: „A pak ještě mi řekni... Nebo ne, řekni mi něco sama. Něco nejdůležitějšího. Jak já tě teď jasně chápu.“ Kateřina se jen krátce zamyslela: „Tak si
třeba nedej vnucovat povinnost střídání za všech okolností. Ani sám to nezvládne, vidíš to. Proto druhým by to neměl doporučovat, ani předvádět. Asi mu to zcela nerozmluvíš, ale zkorigovat, co ho ničí... A zacílit jej na jeden konkretní úkol, to by pro něj byla velká služba. Až za tebou za pár měsíců přijde, tohle měj už připraveno.“ Musela přiznat: „Ty, Kateřino, víš... já ti tohle musim říct. Petr... Kdykoliv, ale naprosto kdykoliv jsem si myslela, že mu něco řikám a vim to jen já... on mi pak po nějaký době ukázal, že to už tenkrát věděl. Kdykoliv jsem si jen trochu myslela, že něco nevidí, tak zrovna… A já mam strach, že když teď budu něco vymejšlet, předem, tak to pozná zase.“ Sestra ale nepochybovala: „Ne. Když budeš přesně vědět co chceš, budeš i přirozená. Asi si tenkrát přemýšlela nahlas. To Petr slyšel, ne podstatu, ne záměr. Nikdy ho k ničemu nenuť, jen jasně formuluj, co očekáváš. To jedině na něj platí, vždyť to přeci víš.“ – „Je to tak. Rád poslechne, to je pak... jako pominutej.“ – „Takže?“ – „Takže je to jak řikáš. K čemu přesně ho ale směrovat, to musíme spolu jednou probrat pořádně.“ – „Jistě. A pak mu to podáš tak, že neznáš jiného, který by na úkol stačil.“ – „Já jsem ti v životě o Petrovi... neřikala vždycky všechno. Ale tys to z mejch slov stejně vyčetla. Jste ďáblové oba, ty i on.“ – „Petr chce dělat a bude dělat velké věci. Pomož mu, ať neudělá nějakou blbost a konečně svého potenciálu využije.“ – „Jasně. Ale jak jsem řikala, on kolikrát vidí i to… Ježiš už zase! Proč si pořád nevěřim? Jsem jako blbá.“ Pak se sama zamýšlela, pořád to ale nebylo ono. Musela se nechat poučit: „A co kdyby… Co kdyby se objevil dřív? Ještě než my dvě… Co pak? Já nevim jak to říct-“ – „Tak ti pomůžu. Chceš mít něco připraveno.“ – „Tak nějak.“ – „Tak víš o co ho požádej? Tím rozhodně nic nepokazíš. Ať omezí vyprávění o své matce. Požádej ho o to. Nedá na sobě nic znát, ale těžce to s ním zamává. A pak se k tobě bude vracet navěky.“ – „Protože si mámu přetransformuje do mě.“ – „Zjednodušeně řečeno ano.“ – „Je to dobře?“ – „Vždycky bude nějakou potřebovat. Necháš ho napospas nějaké, která to nebude mít promyšlené vůbec?“ – „Ne. Ach jo. Tebe bych potřebovala mít u sebe pořád. Snad i když v posteli… ach jo.“ -Když se Kateřina loučila, připadala si, jako když přebírá štafetu. Také se ji vybavila mapa Žižkova na záchodových dveřích. Pocítila něco mezi studem a smutkem. Bez Kateřiny zůstává všechno nedořešené. Jen skrze ní lze světu porozumět. Věděla, že je už hodně opilá. Když byla malá, toužila být klukem. Dnes jí to přišlo směšné. O mužský pohled na svět, o jejich vlastnosti, opravdu nestála. S každým nově potkaným si názor jen prohlubovala. Hugo právě sliboval Pavlovi seznámení s lidmi, u kterých si bude moct pěstovat svojí trávu, rázně se na ně podívala. Jakoby na to čekali. Nic neřekla, jen pokynula k východu. Když se vrátila ze záchodu, měli už zaplaceno a čekali vestoje. Na ulici řekla: „Supr pánové, je s váma skvělá zábava. Ale už to chce nějakou změnu.“
Bylo neuvěřitelné, jak jejímu nadšení věřili. Příští hospoda se jí už vůbec nelíbila. Uvnitř se rovnou opřela se o bar a nechala obsloužit. Pak se zeptala výčepního: „Pane, kolik je vlastně hospod v Bořivojce? Odpovědi se nedočkala, výčepní je pokrčil rameny. Za to Hugo křičel: „No zas tak drsný to nebude. A nebo jsme tak daleko, že sem ještě nikdy nikdo nedošel, hehehe. Ale tolik jako v New Yorku v jednom bloku, tolik jich určitě neni. Co si prochlastáme, to taky budeme mít, hehehe.“ Bylo hloupé, jak si pohledem vynucoval pochvaly za své vtipy. Trochu mu vyhověla, začínal ji být ale vyloženě nepříjemný. Proto úsměv zopakovala, schválně co nejpitomější. Zase nic nepochopil. Dokonce naopak, spiklenecky na ni mrkl. Otřásla se. Pak znovu na ulici. Začínalo jí tam být nejlépe. Jasně se vyjádřila: „Chci vědět, kolik těch hospod je. Jdeme na konec, chci vidět tu poslední.“ Pavel se podivil, ale rozhodnutí se mu líbilo. Radoval se: „Tak dobře. Ale doteď jsme je nepočítali, tak teď už... nic nevim.“ – „Vlastně mě ten počet ani tolik nezajímá. Ale chci vidět tu poslední.“ – „Já taky.“ – „Však nám nic nebrání se pak vracet v protisměru. Až nám začnou hospody připadat známý, tak jsme asi dorazili do těch, kde už jsme jednou byli.“ – „Výborně. Jdem.“ Když se ale blížili k hospodě se Švejkem na vývěsním štítu, Hugo řekl: „Tak jo, jdeme na konec a pak se budem vracet. Ale tuhle ještě dát musíme. Švejk patří do základu všech hospod. A všech lidí jako jsme my. Tady dáme jedno a pak rovnou na konec.“ Nechala to být, na jedné hospodě už nesešlo. Tam se křikloun vetřel hned k největšího stolu a oslovoval místní štamgasty. Ze všech čišela zašlost a špína, Hugo nabízel drahé cigarety. A plácal: „Tak jak tu žijete? Hašek tu má dodneška nezapalcenej účet, co? Hehe. Praktickej člověk to byl, jen co je pravda. ...Ten to s chlastem uměl, jako my... ...To je jasný, jinak by v Rusku nepřežil... ...A co jako, přežít, přežít, co jako. Ještě než dojel na frontu, tak zkusil utíct... ...Takový člověku rozumí každej Čech, no ne?...“ Pořád mluvil, přitom mu takřka nikdo neodpovídal: „Se uměl zrychtovat, co? ...Hochštapler? Né, to né. Kdo se umí o sebe postarat je genius, ne hoštapler... ...Ale to já taky řikám. Za Rakouska Uherska byl udavač. Ale to i když se z Ruska vrátil, to on vždycky... ...Mátl všechny, zevnitř, kdo tohle umí? Kdo umí, ten umí... ...To jsem fakt nikdy nepochopil, jak někdo může Švejka považovat za idiota. A znám takový...“ ...„Číňani chápu Švejka nejlíp. Od nich by jsme se měli učit. Číňani, ty už dneska vědí, ty vědí... ...Lidičkové maj rádi takový hospodský provokatéry a vtipálky, no ne?... ...Tak ženský používal, jako každej chlap. Aby se o něj starali, to musí chlap umět, postarat se o sebe... ...Já bych to jeho mnohoženství nehrotil. Prostě to uměl, uměl se o sebe postarat. ...“ Zbytečnost prodlévání v hospodě jakoby se zhmotnila. Nevěřícně sledovala, jak by Hugo dokázal mluvit hlouposti do rána. Přitom většina přítomných ho neposlouchala a dívala se na televizi. Teprve po dlouhé době jakoby si toho všiml a změnil téma: „Televize do hospody patří, jasně. Protože dá se na ní nedívat když je, ale nedá se na ní dívat, když není, hehe, je to tak? No je to tak? Dej nám ještě jedno pivo, my už musím jít, hehehe, hehehe.“ Přestože se výčepní chystal nápoj natočit, důrazně vstala. Hugo jen stěží stačil objednávku odvolat. Venku na ulici byla rozhodnutá. Už žádná hospoda. V představách si snila cestu noční tramvají. Na tu pak vždycky ráda vzpomíná. Odsud pryč. Šli ulicí, proud Hugův hloupých řečí neustával. A protože se čím dál častěji obracel na ní, chytla se Pavla v podpáždí. Zatáhla hlavu a snažila se soustředila se jen na cestu vpřed. Nesmyslům se ale
vyhnout nešlo, Hugo takřka řval: „A celý to tak dopadne. Češi si zaříděj, aby si mohli volit prezidenta sami, a pak zvolej Cimrmana nebo Gotta. Prej fakt někde na Moravě žije nějakej chlap, co se tak jmenuje a šel by do toho. Cimrmana nebo Gotta, já jsem pro přímou volbu prezidenta, ať je nějaká prdel. A nebo víte co, to by bylo ještě lepší. Kdyby národ vybíral prezidenta v nějaký reality show. Já byl zatim na všech, na záběrech z castingů jsem vždycky aspoň jednou. A v druhý serii suprstár jsem měl speciální blok před porotou. Ale to už je okoukaný, to už viděli všichni. Viděli jste to?“ Okolí se trochu změnilo. Zprava skončila hradba typických činžáků a objevily se panelové domy. Pak došli na náměstí. Hugo se radoval: „Máme to. Jsme dobrý.“ – „Jdem dál.“ – „Proč? Konec ne?“ – „Co když ta ulice pokračuje?“ – „To nejde, jsme na náměstí. Teď jsme šli dolu, to by jsme museli zas nahoru, to nejde.“ – „Ti řikám, tim to nekončí.“ – „Musí. To by se musela jedna strana náměstí jmenovat jinak, než celý to náměstí, to nejde.“ Nemusela ani naznačovat, Pavel se rozešel sám. Na druhém konci otevřené plochy Bořivojova opravdu pokračovala. Pak křížení s další, Jagellonská. Teprve u Lucemburské byl konec. Hugo nadšeně ukázal na poslední osvětlený podnik. Byla jím vietnamská večerka. „Hned jsem zpátky,“ řekl a zmizel uvnitř. Pustila se Pavla a sedla na schody domu. Kamarád se nahnul a než jí to došlo, chvíli to trvalo. Opravdu, snažil se ji políbit. Trhala sebou a znovu se postavila. Hugo právě vyběhl z noční prodejny a s nejpitomější veselostí ukazoval tři lahvová piva. Neznala jediného muže, kterého by si vážila.
2007 – Zrádce bez příčiny I – – –
„Buď zdráv, mistře.“ „Nazdar ty... čuráku.“ „Hmm, i já tebe rád vidím Mirku.“
Pavla ten způsob pozdravu polekal. Nedokázal si představit, co teď bude následovat. Petr se právě takhle přivítal se šedesátiletým mužem hrůzostrašné podoby. Přišel jim otevřít dveře s cedulkou Štajgři. Kdyby tam bylo napsáno Čerti, vyšlo by to nastejno, přišlo mu. „Co chceš?“ pokračoval zamračeně sprostý chlap. Zároveň ale pustil dveře a vracel se zpátky do místnosti. Petr ho bez vyzvání následoval. „No Mirku,“ říkal Petra vesele, „co bych asi chtěl, co myslíš? Nic. Zastesklo se mi po tobě. Už brzy ráno jsem ucejtil strašlivou potřebu tě zas jednou vidět. Mirku.“ Pořád si nebyl jistý, jestli vtipkování dopadne dobře. Bývaly sice doby, kdy podobné vypjatosti se svým kamarádem zažíval často. Ty ale myslel, že se už nikdy nevrátí. Tentokrát sice Petr situaci nevyprovokoval, přesto jakoby se s ním divokosti táhly i bez jeho přičinění. Exkurze na ražbu tunelů pod Vítkovem tedy začínala divoce. Když vešli, prohlížel si velkou místnost, špinavou a nevlídnou kancelář. Pět pracovních stolů, nikdo jiný než jejich průvodce tam ale nebyl. Bylo to hodně neznámé prostředí, cítil se prazvláštně. A Petr se dál chovat suverénně, až vyzývavě. Bez vyzvání se posadil, dokonce zvedl ruce a demonstrativně se protahoval. Co sám dělat, nevěděl. Zamaskoval se tedy pohledem do technického výkresu na zdi. Horák, třetí příchozí, zase sledoval oknem děje na pracovním dvoře. Temný muž se díval na Petra úkosem, přeci ale jen i s určitým zaujetím. Potom ho s úsměškem okomentoval: „Takys pěkně ztloustnul. A šedivjej ti vlasy.“ – „Máš recht. Však je to let, co jsme se neviděli.“ – „Kolik?“ – „Osm? Osm let už nejsme kolegové. Stýská se ti?“ Na Petrovi provokativní otázky muž neodpovídal, vždy si jen pohrdlivě odfrkl. Když je kamarád představoval jako své známé, udělal to zase. Pak si dlouho povídali jen ti dva bývalí spolupracovníci. Kdo kde dělá, kdo šel do důchodu, kdo umřel. Protože nikoho z nich neznal, přemýšlel o Petrovi. Přišlo mu, že se sice se ze svých nedávných smutků dostal, ale kdo ví, jestli se i poučil. Byl sice trochu klidnější a uvážlivější, svou podivnost ale neztratil. Rozhovor bývalých kolegů se protahoval, prohlížel si tedy dál pečlivěji místnosti stavebních mistrů. Pocit nelidskosti prostředí ustupoval. Dokonce i špinavost začínal vnímat jinak. Vždyť je v prostředí, kudy denně procházejí desítky horníků. Z toho hlediska byla kancelář štajgrů vlastně udržována až v mimořádně čistotě. A pak už konečně zaslechl to, proč vlastně přišli. Petr se zeptal: „Vezmeš nás dolu, viď Míro?“ – „Dneska už tam nejdu.“ – „Hmm.“ – „Tam neni nic zajímavýho.“ Pak mistr odešel do nedalekých dílen. Konečně se dostali ke slovu i on s Horákem. Ten začal: „Takže z prohlídky nebude nic. To je v prdeli." Petr ale uklidňoval: „Neni, však on dolu půjde. Tak za půl hodiny. V tenhle čas na odpolední chodí vždycky.“
– – –
„A proč tedy říkal... A vůbec, proč ti řiká čuráku? Jsi řikal, že tenhle mistr tě míval rád.“ „Řekl mi tak jen jednou.“ „Ty vole, to mně by docela stačit.“
Tentokrát vstoupil do rozhovoru jednoznačně na straně Horáka. Tohoto Petrova známého neměl nikdy moc rád, teď to ale jinak nešlo: „Lidi by si takhle řikat neměli. Slušností se přeci nedá nic pokazit.“ Petr se zamračil, trochu snad i opravdicky: „Mrzí mě, že... o nedá vysvětlit. Jak někomu zhustit do pár vět všechno, co tady musí bejt normální. Ale chápu vás. Pro vás to musí bejt nepřirozený, takovýhle manýry. Ale jak řikám, to by jste museli znát všechny souvislosti a... to nejde.“ Zeptal se: „„Jako tradice? Já nevim, ale snad odsáď pocaď, ne?“ – „Tradice? Jo i ne. Ale... Vy si teď už na věky budete spojovat tohle prostředí se slovem čurák. – Přitom... ale tak už to chodí. Kdysi jsem tvrdíval, že člověk by nikdy neměl dát na první dojem, protože je vždycky správnej. Ale vysvětlit lidem, co jsem tim chtěl říct, to jsem nedokázal ani tenkrát. Většinu věcí prostě nepochopíš, když je nazažiješ.“ – „Tak jako ale slovo čurák je slovo-“ – „Je to jen slovo. Věř mi.“ Horák se k tomu také dál vracel: „Ale jen to zkus vysvětlit, mě to zajímá. Kde jinde by tohle člověk zažil, že jo, hehe.“ – „A co chceš slyšet?“ – „Takhle si tady řikaj všichni?“ – „Ne.“ – „Tak proč-“ – „Počkej! A nebo ne, když chceš. K ničemu to sice nebude, ale... jak chceš. Tak poslouchej. Je třeba rozdíl, když ti takhle řekne někdo jednou denně, nebo když tě tak oslovuje běžně. Je to tak? Když ti tak říká do očí a nebo když tak o tobě mluví v tvý nepřítomnosti. Souhlasíš?“ – „A vy dva jste ten první případ?“ – „Jo. Ty jsi slyšel nadávku. Já upřimnou radost nad tim, že mě přece jen ještě jednou v životě potkává.“ – „Co?“ – „Víš, v tomhle prostředí nesmíš dávat najevo city. Když se ti třeba líbí, co zrovna druhej vtipnýho řekl, tak mu nepovíš, že je chytrej. Řekneš mu, že je magor. Chápeš? Význam slov se mění v kontextu. A i pro každýho jednotlivce znamená to který slovo kolikrát naprosto něco jinýho.“ Horák neustupoval: „Řekl ti tak a... já nevim. Tohle by si neměl nechat líbit nikdo.“ Petr se zatvářil zklamaně. A pak si ukázkově odfrkl, přesně po vzoru nepřítomného mistra. Smutně se na Horáka podíval a řekl: „Promiň. Sice tě chápu, ale zkus chápat i ty mě. Pro mě to bylo až dojemný. Já neslyšel sprostý slovo, já ho slyšel říct – nezapomněl jsem na tebe.“ – „Myslíš to vážně?“ – „Naprosto.“ – „Tak proč-“ – „A nedáš pokoj. Tak dobře, zkusim ještě jinak. Prostě před těma skoro deseti lety, pravidelně jsem mu odpouštěl jednoho toho úvodního čůráka. V pozdravu. Byla to takovej zvyk. Zkus si to představit. Jeden z nás přišel do práce a tomu druhýmu předává směnu. Jeden je odpočatej, ale zároveň i nasranej, že musíme jít makat. A druhej právě naopak. Vyčerpanej, ale štastnej, že už to má za sebou. Prosim zkus si to představit. Den co den. A tyhle okamžiky... byly plný napětí i z mnoha jinejch příčin. Předávání šichty je předevšim předávání problémů. Je to nepříjemný, ale prostě nutný. Tak to na stavbách chodí, včetně nějakejch místních obřadů.
Tady z principu nemůžeš bejt cimprlich. Jo, řekl mi čuráku a já jsem šťastnej. Že mě furt ještě bere, i když už tuhle hrdou chlapskou práci nedělám. A vůbec už nerozebírám zvukomalebnost českejch sprostejch slov. A dál ti ušetřim jednu otázku, kterou by si mi stejně položil. Ne, já jemu čuráku neřikal. Možná jednou nebo dvakrát, abych si něco ověřil, ale možná ani to ne. Ovšem dovoloval jsem si k němu zase spoustu jinejch věcí, za který bych někde v hospodě jistojistě dostal přes hubu. Ale u něj jsem mohl, víš? Mohl jsem zkoušet, kam až se dá zajít, třeba. Byl jsem mladej, a nejenom mladej štajgr. Předevšim mladej nezkušenej člověk. A on mě učil, pomáhal mi. Co je proti tomu jeden čurák, chápeš?“ Horák řekl: „No, trochu.“ Teď ale jemu naskočila spojitost, kterou si nedokázal odpustit. Zeptal se: „Takže světy hospodskejch štamgastů odsuzuješ, ale tady ti to samý přijde normální? Že si lidi navzájem něco odpouštěj? To je divný, ne?“ Petr se teď zamračil doopravdy. Začal mluvit hodně pomalu, s očima takřka zavřenýma: „Máš pravdu - v lecčems. Ale předevšim vadně srovnáváš party hospodskejch žvatlalů s kolektivem lidí, co krom sprostejch slov a chlastu hlavně razí tunely. Co nezměrně zásadnim způsobem přetvářej hmotnej svět kolem nás. Přeskupujou obrovský množství země, ytvářej cesty tam, kde by jinak bejt nemohly. To jsou jiný lidi Pavle. Tyhle s hospodskejma debilama nesrovnávej.“ Horák teď kýval hlavou. Jakoby on jediný rozuměl, rádoby moudře se usmíval. Osvobodil ho ale od vnitřního nutkání ještě něco říct. Začal totiž bez souvislostí mluvit něco o profesních, stavovských ctnostech. V jeho případě šoférských, živil se jako řidič nákladního automobilu. A kromě tohoto tématu nebyl schopen mluvit vlastně o ničem jiném. Tentokrát to ale přišlo vhod. Nechal ho rozprávět a rozhlížel se po toaletě. Když ji našel a usadil se, došlo mu, že je na sebe naštvaný. Mrzelo ho, že si nechal od Petra vysvětlovat něco, co jistě ví líp sám. Poučovat od člověka, který většinou mluví zmateně a každou chvíli se zblázní. Když se pak vrátil do mistrovny, Horák ještě rozprávěl cosi o brzdách starších náklaďáků a Petr ho pozorně poslouchal. Nikdy nepochopil, proč zrovna s tímto člověkem mívá trpělivost. „Už jde,“ vykřikl Horák, když jako první spatřil oknem vracejícího se mistra. „A vůbec,“ připomnělo to Petrovi, „děláte drsňáka a sprosťáka z jednoho z nejpoklidnějších a nejhodnějších chlapů tady. Představte si, co by jste si asi museli vyslechnout třeba od takovýho mistrova nadřízenýho, od stavbyvedoucího. Takový lidi uměj mluvit slušně ale – sprostě musej taky. Jó, stavba se musí hejbat, žádný sraní. Teď na odpolední tu žádnej neni, ale jinak bych vám taky nějakýho stavitele představil.“ Horák se smíchem vykřikl: „Ani bohovi! Když nás mistři oslovujou čurákama, nechci slyšet, jak by jsme dopadli u něj.“ – „Tobě nikdo neřekl nic ošklivýho, viď?“ – „Ne. Ale i tak tu budu už vždycky ve střehu.“ – „A to buď. Jdem do tunelu. Koukej.“ Mistr se vrátil, drsně za sebou bouchl dveřmi. Nevěnoval jim žádnou pozornost a pokračoval chodbičkou do šatny. Petr naznačil, ať jej následují. Tam řekl: „Hmm, hezký to tady máte.“ Štajgr opět odfrkl, pak ale dodal: „Najděte si něco v támhletěch dvouch posledních skříňkách.“ Všichni se převlékali do montérek. A Horák opět zaperlil. Vytáhl totiž ze své objemné fotobrašny vlastní úhledně složenou, pracovní kombinézu. Zahlédl u něj také tenisky, ty si ale nevzal, když se všichni ostatní soukali do vysokých gumáků. S přilbou na hlavě šli nejdříve do lampárny. Tam jim půjčili světla a jemu ještě opasek k padajícím kalhotám. Nahlédli také do řetízkové šatny. Ta se mu hodně líbila. Vzpomněl si, jak už ji jednou viděl ve filmu. To zvláštní ukládání věcí na háčky, které se pak vytahovaly vysoko do stropu. Potom už pochodovali k tunelu. Pořád se bylo na co dívat, jen Horák nedokázal skrýt svůj jednostranný zájem a všechnu svou pozornost věnoval zvláštním velkotonážním automobilům. Kdykoliv je míjely, stavěl se takřka do pozoru. Pitomec, neodpustil si ho nazvat alespoň v duchu.
Následovali mistra, ten jim nevěnoval takřka žádnou pozornost. Kdykoliv ho tedy něco zaujalo, ptal se Petra. Ten mu s chutí odpovídal, bylo na něm poznat rozrušení. Zeptal se ho na to. „Máš pravdu,“ odpověděl, „jsem na měkko. Zvlášť ta vůně otevřený skály, ta se mnou asi nejvíc hejbe. Na to se nedá zapomenout nikdy. Řikat, že se mi po týhle práci stejská, no, to bych asi přehnal. Ale připomenout si, jak jsem se sám kdysi směl na tomhle podílet, na to jsem prostě hrdej.“ – „Myslíš takovou tu vůni... Jo, myslim že jí taky cejtim. Někdy to podobně zavoní i na peronech v metru.“ – „Jasně! I tam se to občas ještě objeví. Miliony let zavřená skála neztratí svoji sílu během jedný lidský generace. A snad to neni jenom vůně. Nevim co všechno v tom je, ale – rozhodně je to síla.“ A pak už byli na nejzajímavějším místě celé stavby, na samotné čelbě. Tam, kde prozatím tunel končil a probíhala ražba. Pro hluk velkých strojů si už nešlo povídat. Právě probíhalo vrtání skály a Petr spíš jen rukama vysvětloval, co bude následovat. Nacpání střelivem, odpal a další dobývání podzemního prostoru. Ke slovům se vrátili až cestou nazpátek. Rozradostněný kamarád říkal: „Neni se co divit, že právě v podobnejch prostorách jsou doma ti největší tvrďáci. Blanický rytíři třeba.” – „Blanický rytíři? To ale ne tady.“ – „A co by ne? Každej národ má svý sněný, všespásný bojovníky. Co jsou někde schovaný a vyrukujou, až bude nejhůř. Takový bys všude nějaký našel.” – „To jo, ale blanický rytíři bych čekal ve skále pod Blaníkem a ne tady. A Blaník je přeci... ani nevim kde. Ale tady určitě ne.” – „No, je pravda, že tady maj jednu pobočku, základna je tam. Časy se mění a i oni musej jít s dobou. Musej bejt blízko důležitejch míst, že jo. To by byla pakárna, jezdit sem každou chvíli takovou štreku, když Pražáci zas něco poserou. Takže místní pobočka, a kde jinde pak než pod Vítkovem. Kdo ví, jestli tomu Žižkovi v oný památný šarvátce už tehdá nepomáhali. Jen se nad tím zamysli. Dneska je na vrchu tohodle kopce památník všech českejch vojáků. Hned vedle vojenský muzeum. Takže nazvěme tuhle jejich jednotku třeba - předsunutym oddílem. Čoveče, jakobych je právě uviděl.” A opravdu. Takřka v tom okamžiku se vedle nich vztyčilo několik sedících mužů. Lekl se a muselo to být poznat. Musel si ulevit: „Teda ty jseš... Nebo nic.“ – „Ale no tak. Vidíš, teď jsi se bez spostýho slova skoro ani ty neobešel.“ – „Kdo to byl?“ – „Injektážníci. Taky zamaskovaný bojovníci. To víš, nemůžou tu dneska pobíhat s mečema nebo kopíma, že jo.“ – „Jaký injektážníci?“ – „Vyplňujou betonem nadbytečný díry. Temujou spáry, aby sem pak neteklo.“ – „Ty sis jich všiml?“ – „Jasně. A taky jsem si všiml, že ty ne. Tak promiň kámo.“ Pokračovali v cestě, ještě chvilku kroutil hlavou. Tak takhle to je. Petr nepřestal se svými způsoby docela, jen je asi nepoužívá tak často. Když se ale rozhodne, dopadá vše jako za starých časů. Dějou se věci překvapující a přehnané. Přemýšlel, jestli to dělá Petr především jen jemu. S podobnými úvahami se ocitli znovu na denním světle. Vrátili vypůjčené věci, krátce si ještě prohlíželi odstavené stroje, pak stavbu opustili. Hned za branou je na cestě k nedaleké výsypce naposledy míjel obří náklaďák. Horák už nutkání neovládl a mával jako dítě na jedoucí vlak. Dělal, že to nevidí a raději se Petra zeptal: „Tak kam půjdem teď?“ – „Kam by, asi do hospody, ne?“ – „Nech mě bejt! Ty máš dneska zase den.“ – „Proč?“ – „Protože se mi už jakou dobu snažíš hospody zhnusit, a teď zase-“
–
–
„Ale no tak. Nikdy jsem neřikal, že do hospody už nikdy. Kecy jsem měl na to, vidět v nich nějaký nadoblačný místa poznávání. Pokud tam ale jdu za někym a nebo s někym, tak co by ne? Chci ještě chvilku pokecat v klidu a v teple.“ „Ale no jo. Ty mi dneska dáváš.“
-Nevraceli se původní prašnou cestou. Petr vymyslel zkratku, protáhli se léta nepoužívaným podchodem pod železniční tratí. Musel uznat, že nejenom každý dvůr uvnitř žižkovské zástavby má kamarád prochozené. A nehodlal s předváděním zajímavých míst ještě končit. Vedl je cestou na Vítkov, až nahoru ke koni ale nedošli. Dorazili k nevelkému, z nejkvalitnějšího betonu vystavěnému bunkru. Nahlédnout do vnitřku se dalo jen malými střílnami, vchod uzavíraly pancéřové dveře. „Jsou tady pár metrů od nás ještě dva takový,” vyprávěl Petr. „Uznejte, že jsem vám je musel ukázat. Zvlášť po těch dnešních řečech o vojácích a horníkách. V poměru na celkovou plochu český republiky jsme skoro určitě tou nejprovrtanější zemí na světě. Já jsem původem horník, chápejte, to se musim pochlubit. A tenhle kopec, kde se odehrála sice maličká, ale slavná bitvička, ten je asi fakt trochu zakletej. Na to jak je malej, prokopanej je durchum durch. A teď k tomu přiděláváme dva mega tunely další. Něco postavit je vždycky umění, ale horničina je vrchol proto, že pro cokoliv dalšího musíš nejdřív vybudovat prostor sám.“ Řekl: „Když to tedy tak znáš, tak o tom něco napiš.“ Petr se zamyslel: „Je jiná doba, koho to dneska zajímá. A já už neměl knížku v ruce ani nepamatuju. I když na druhou stranu, co by ne. A možná i něco napsanýho mám. Zvlášť by k tomu byla vhodná kulisa první republiky. Taková ta doba, kdy vzniknul pojem žižkovskej Pepík. Kdy si opravdu kluci z okolních čtvrtí dobře rozmysleli, jestli se sem vydaj podívat. Pamatujete na Stínadla v Rychlejch Šípech? Odsuď to Foglar měl. Nebo Frantu Sauera, jedno z největších místních grázlů. Nebo jeho kamarády, vožraly Haška se Švejkem. Nějak je tu nadupanejch výraznějších postav hodně. Proč ne v Karlíně, proč ne na Smíchově?“ – „A ty rytíři v tom tvym psaní budou taky?“ – „No určitě. I když tahle spojitost je čerstvá, to tys mě inspiroval. Vidíš, proto možná. Proto se hospody na Žižkově tak rozmohly, když tu maj takovýhle zákazníky. Ono těch Blanickej rytířů bude asi víc, než jsme si mysleli.“ – „Hele, a nejsi ty náhodou jeden z nich?“ – „Že by? Jenže, pokud jo, stejně bych ti to neřekl. Musíme bejt tajný.“ Horák překvapivě promluvil k věci: „A hlavně by si teď buď spal a nebo něco dělal, nejen o tom mluvil.“ Petr to viděl asi také tak, protože radostně doplnil: „Dík. Takovýhle připomínky potřebuju. Flákám se, je to pravda. Ale když si někdo troufne moje schopnosti takhle zpochybňovat, budu se bránit. I když vim, že to nemyslim vážně.“ Horák pýřivě pokračoval: „Tak jsem na tebe zvědavej. Napiš třeba nějaký nový starý pověsti Český. Nebo Žižkovský.“ Petrovi se téma líbilo: „Tak jo,“ smál se uvolněně. „Ale kdyby něco, tak Jiráskovi by se to podobalo hodně málo. Ten než bych popsal třeba tohle místo, čtenář by třikrát usnul. Ale tlouštka knížky je to nejdůležitější, teda pro většinu lidí. Muj brácha to má zrovna tak. Jirásek musel bejt dobrej, když psal tak obsáhlý věci. Vídával je, sice nepoužívaný, skoro ve všech knihovnách po předcích. Proto musel bejt dobrej. A taky si myslí, že knížky se v antikvariátě hodnotí podle váhy. No, někdy jo, v antikvariátech. Ach jo. Jiráska nikdo pořádně nečetl ani v jeho době. Ale žižkovský pověsti... Ale to už tu taky bylo.“ Neodpustil si poznámku: „Koukám, že jdeš po krku dalšímu Českýmu velikánovi.“ Petr se bránil: „Já s Jiráskem nezačal. A že psal moc rozvláčněně, už i na svojí dobu, to je fakt. To spíš vzpomínám, jak tam zmiňoval kovkopy, horníky samozřejmě. Jak že se někde našlo něco cennýho, většina chlapů se tam hrnula zbohatnout. Pole pak zůstávala stát
ladem. A když jim to někdo vytknul, třeba Horymír, hned mu vypálili vesnici. Sakra, další spojitost! S tím by se fakt něco mělo dělat.“ – „Mě spíš zaujalo, jak si teď začal mluvit taky tak po staročesku. Pole stály ladem, kovkopové vypálili vesnici-” – „No jo, Jirásek, je to nakažlivý.” – „Mně to spíš zní, jako když mluví nějakej sektář. No jo, založ sektu. Sektu Vítkovskýho podsvětí. Můžeš tam bejt za gurúa, my budem tvejma prvníma učedníkama, že jo?” Přešli dlouhý hřbet hory, sestupovali podél tržnice zpět mezi žižkovské činžáky. Petr navrhl hospodu, v jejích dveřích je ale opustil a odběhl si domů. Napadlo ho, že už se nevrátí. Sám se také chystal jedno pivo a odejít. Ale po čtvrt hodině se kamarád objevil. S krabicí od bot, v ní několik sešitů a spoustu popsaných archů. Řekl, že už ho čekal. „A proč ?“ podivil se Petr. – „Vždyť to o tobě všichni věděj, že už skoro nikam nechodíš, jseš zalezlej doma.“ – „No to jsem. Ale když něco řeknu, tak snad... A taky nejsem doma furt. Jednou za čas si vyjdu, jako dneska. Pak tři dny zase ne, to je pravda, ale vyvětrat se musim. Lidi jednou tak za čtyři dny, to je tak akorát.“ Kamarád se přehraboval k krabici, sám pro sebe se co chvíli zasmál. „Tak kde začít? Že by od toho Jiráska? Čim on vlastně končil?” Horák si jistil pozdějšího prozrazení: „Po pravdě řečeno, já ty starý pověsti vůbec nečetl. Byla to povinná četba, nemohl jsem ze zásady, to jistě chápete.” Petr souhlasně přikyvoval: „Chápeme, měli jsme to tak všichni. Já jsem je taky přelouskal až pozdějc, někdy před třicítkou. A to jen proto, že jsem se chtěl jedný ukázat… No to je jedno.“ Horák řekl: „Mně by se než Jirásek líbila víc ta sekta.” Petr připustil: „To mně taky, tak to spojme.“ I jemu se to líbilo, vyprávěl proto: „Já zrovna nedávno četl o sektách knížku. Byla to síla. Divil jsem se, jak můžou bejt lidi tak hloupý.” Petr ho vyzýval: „Dál, nepřerušuj to. Zakládáme sektu. Tak třeba nám řekni, co tě tam nejvíc zaujalo. Ať se máme od čeho odpíchnout.” Zamýšlel se: „No, zaujalo. Spíš mi z toho bylo smutno. Napadlo mě, že ty lidi byli sice hloupý, ale ještě víc byli ztracený. Byli sami a... A jak neměli žádný… něco, tak si do toho prázdnýho prostoru vlezl nějakej zlej člověk. Co využívá smutku druhejch. Slíbil jim nějakej zázrak a... Jenže pak k němu stejně nedojde, a je to pro ty lidi ještě horší.“ Kluci nic neříkali, pokračoval tedy: „Hele, já vim že jen tak blbneme, ale rovnou řikám, že takhle bych to nechtěl. Nemohl bych lidem lhát a slibovat jim něco... Mně by to fakt nebavilo. Chtěl bych radši, aby ta sekta vlastně sekta nebyla. Aby to byla, to bude asi blbost, aby to byla všechno vlastně pravda. To naše, řekněme, sdružení. I když, sdružení, to zní stejně blbě jako sekta. Tak nevim.“ Petr se škrábal na krku: „No, to bude těžší. Nebo spíš - to by bylo těžší. Chápu tě, jseš mladej hodnej kluk, musíš věřit, že... Sekta pravdy? Já k tomu radši nebudu nic řikat, protože... Hele, podívej se na mě. Chceš dopadnout jako já? No nedělám si prdel. Chceš bejt taky socka a věčně švorc? Buď prosim tě aspoň ty trochu praktickej. Já taky furt mektám něco o pravdě a - koukni na ty výsledky. Vem si ze mě odstrašující příklad.“ Řekl: „Zase přeháníš,“ ale Petr nesouhlasil: „Ani prd. Pravda pravda. I každej politik ji z principu musí umět neřikat, jinak by politikem ani bejt nemohl. Nepřehánim. Ani u sebe, ani u druhejch. Neřekl jsem lhát. Řekl jsem pravdu ne vždycky. Slyšíš to? Co jsem teď, mlžil nebo lhal? Nebo byl neumyslně nepřesnej, nebo co? Nikdo přesně neví. Ani já. Jsem přesvědčenej, že ani ty zakladatelé sekt nebyli nejdřív jen křiváci. Z části určitě byli přesvědčený o svý pravdě a normálně se chtěli s druhejma dělit. Až pak, když viděli jak to funguje, tak z tej moci zblbli. Mě ze snah po pravdách taky hrabalo, vim o čem mluvim. Je pak lepší si hned připustit, že pravda neni a lidi si jí už vůbec neřikaj. I takový zamilovaný, a to jsou blázni upřimný, i ty před druhym pokroutěj každou pátou větu. Zlý každou druhou, zmatený každou třetí a zamilovaný pátou. Jde jen o množství, ne jestli jo nebo ne.“
Řekl: „Nelhat mi přijde uplně normální.“ Petr sice sklopil oči, ale mluvil dál stejně: „Ne, nesouhlasim. Tvrdim, že to nejde. Na pravdu ti všichni víš co. Běž za lidma a řikej jim třeba, že maj od budoucnosti, teda jestli chtěj bejt úspěšný, čekat jen dřinu a odřikání. Jak dopadneš? Okamžitě tě přestanou poslouchat. Takhle vzato, pravdu kolikrát lidi očekávaj, že jim vůbec řikat nebudeš. Pravdu né. těch bolesti snad už bylo dost, mějme rozum. No. Takže jestli sektu, tak co jim pravdivýho slíbit? Vzhůru, za mnou, vim jak to udělat, aby jsme se zejtra měli všichni líp. Já vim jak na to, pojďte za mnou. Co nikdo nezná, může bejt zrovna pravda, ztratí se to v nesmyslech, lidi neuvěřej, tak.“ – „Co?“ – „Jsem to zase nemyslel tak uplně.“ – „Co?“ – „Samozřejmě že nikomu neubližovat. Ale totál demokracie nejde, i v realitě máme zastupitelskou.“ – „Asi ti uplně nerozumim.“ – „Někdo musí bejt řiditel. A ten nejschopnější, aby to fungovalo.“ Jakoby z jiného světa vstoupil do rozmluvy Horák a doporučoval sebe jako ministra dopravy. Teď si ho nevšímal ani Petr: „Tak takhle to zkusit můžeme. I když, stanovil si pro začátek těžkou pozici. Nebo spíš pravidla hry. To se bude muset člověk furt hodně hlídat. A co si to udělat ještě těžší? Sekta pro hodný a chytrý lidi. No, chytrý lidi sektu nepotřebujou, ty jsou na tripu pořád a - nepindaj o ní jako my. Prostě to nejde. Každej mluvíme o svym a… Se mi div, že toho s lidma už moc nenařečnim. A nemysli si, já taky nechci škodit, jako ty. Ale nezměnim se, myslet si budu vždycky svý. Jen v tom je rozdíl, že už jen pro sebe. Dělat vyrvál? Já, jako kdysi? To už ne. Sakra to je dlouhej den. Řekl: „Tak jo, když se ti nechce-“ Petr zaúpěl: „A zrovna že by se mi chtělo. A jak. Ale musel bych se bejt schopnej s lidma domluvit aspoň na... Když sekta, tak sekta. Když politická strana, tak politická strana. Klidně i ráj na zemi nebo jiný pohádky, mluvme o čemkoliv, ale ať oba o tom samym.“ Pak ale Petra něco napadlo. Vztyčil ukazováček a vytáhl jeden ze sešitů. Důrazně jej ukazoval a nečekaně hlubokým hlasem říkal: „Tohle je přesně to, co se dneska se slovama dělá. Řiká se jima vůbec, vůbec nic.“ Pak se napřáhl, vypadalo to, že praští sešitem o stůl. V posledním okamžiku se sice zadržel, pak jej aspoň pohrdlivě pohodil. Zeptal se: „Čteš básně? Já jsem psal básně. Krásný a od srdce. Moudrý. Psal jsem básně, tady jsou. Co nejlepší jsem kdy stvořil, tohle je moje jediná sbírka. Napsal jsem to zhruba před třema rokama, holky bych na to mohl balit. Přitom nikdy nikdo z toho nečetl ani čárku, ani ty nejlepší kamarádky ne. Chceš ho? Všechno z týhle krabici cestou domu rozhážu po popelnicích. K čemu nějaký písemnosti. Co mi mohlo bejt užitečný, přepsal jsem si do počítače. Tohle pryč, pryč, žádný relikvie. Co s vlastní minulostí? Vidět se znovu nepotřebuju, vim co jsem byl zač. Konec. Přes net se dneska dostanu ke všem informacím, co relikvie, ani knížky u mě doma nemaj co dělat. Sebe už znám, bylo mě dost. Tohle, co kus, každej extra do svý popelnice, ani do tříděnýho odpadu si nezaslouží. Pryč s básničkama, pryč se všim omrdávánim. Dopiju pivo, jdu, cestou rozprášim minulost. K novym strojům, tam je moje místo.“ Řekl: „Tak počítače, internet, ty jsou dobrý. Lidi se můžou líp seznámit. Ale seznámit, že jo. Pak by se měli co nejdřív sejít. To se ale moc neděje a pak-“ – „Mektaj mezi sebou stejně, jako kdysi v hospodách.“ – „Tak uplně takhle jsem to nemyslel, spíš jenom to seznámení.“ – „Seznámení, no, dobrý. Ale psát něco o sobě a zároveň v anonymitě, to je problém. Začneš se o něčem ubezpečovat, vytvoříš si o sobě představu a zblbneš z toho. Člověk se tam taky nemusí tolik kontrolovat. Někdo mu něco blbýho napíše, hned prská sprostý nedomyšlenosti, co si
budeme povídat. Zatim je pravěk internetu, lidi si tam spíš ulevujou. A na seznámení? Dneska je toho víc, ale kdo chtěl, užil by si i s novinovejma inzerátama. Ale k tomu jsem počítače a net nemyslel, to už mám za sebou. Mluvim o poezii.“ Stěží ho přerušil: „Ty zas jedeš,“ A Petr pokračoval: „Jasně jasně, kdo ví, kolik mi zbejvá času, nesmim se flákat. A zase na poslední chvíli, jak je mym zvykem. Vždycky jsem to takhle dělal. Třeba celou zimu jsem hlídal tři neobsazený hotely ve Špindlu, všude okolo tisíce nadrženejch mladejch lyžařek, a já nic. Zatopil jsem pod kotlem, vyhřál dvacet neobsazenejch místností a četl si Pasternakovi básničky. A když zima začla končila a já tam byl poslední tři dny, dopřál jsem si za ty tři dny dvě Češky, dvě Polky, jednu Rusku a jednu Němku. Hele? Proč jsem si neužíval ty čtyři měsíce před tim? Sám nevim. Ale na poslední chvíli všechno, to jsem prostě já. Zeptal se: „Tak co potom?“ a vlastně nevěděl, na co se ptá. Petr si mluvil stejně spíš pro sebe: „No přece poezie, o tom mluvim. Nebo spíš moje poezie. Už nikdy víc. Nulová tolerance pro tyhle rozmazaný pojmy, máš jich tu celej sešit. Tohle by se dalo až změřit, kam to jde manipulací až dotlačit.“ – „Všechno se nedá měřit.“ – „To nedá. Ale co se dá, toho taky neni málo. Takže - co se nezaměřit nejdřív na tyhle věci? Hele, těch podnětů ze světa, co si člověk může všímat, těch je vždycky desetkrát víc, než kolik stačíš pobrat. A pokud si teda můžu vybírat, pak dám přednost těm měřitelnejm. Rozumíš? Kvalitní základní materiál. Kvalitní cihly, z kterejch se teprve začne stavět barák. Můžu mít projekt na palác, ale bez základního staviva se prostě nepůjde.“ – „To stavivo, to je jako co?“ – „Slova. Udělat to nejde, ale ideální by bylo, kdyby lidi přestali na jednu generaci mluvit uplně. Prostě to zapomněli. A teprve pak by se začal budovat uplně novej pojmovej aparát. Odstranění chyb a návyků z včerejška je stokrát těžší než dosadit nový. Můžu to posoudit z vlastní zkušenosti. Stejně jsem vždycky mluvil zamlženě jen proto, abych zamaskoval svoji nevědomost. Ale mám dopito pánové, nastal čas. Mějte se.“ Bylo stěží šest hodin odpoledne, zůstal u stolu s Horákem sám. Po Petrovi zůstal na stole ležet jen omakaný sešítek. Prolistoval několik stránek. Seznamy slov, Mezi nimi spousta šipek a odkazů. V závěru opravdu několik výborných básní. Podíval se z okna. Zatím se nezačalo ani stmívat. Přemýšlel, co bude dělat dál, měl vyhrazený čas na celý večer. Asi něco čekal a - zase nic. Horák navrhl vodky, zakýval hlavou. -Následující den se začal vzpamatovávat až po poledni. Hodně ho bolela hlava. Žil v pronajatém bytě s několika dalšími lidmi, teď tam byl ale sám. Opláchl si obličej, zkusil sníst kus chleba se salámem, brzy ale skončil opět v posteli. Snažil si vzpomenout na konec včerejší noci. Vrátil se až prvním metrem, vybavovaly se mu útržky. Poslední na hernu, kde se s ním dala do řeči jakási Marta. Ale přestože jí koupil několik drinků, stejně pak odešla s nějakým jiným. Potom už se opíjel v ponížení sám. Nevěděl, co by měl dělat, nechtělo se mu nic. Ani v přítomném okamžiku, ani dlouhodobě. Přemýšlel, že by si odjel něco vyřídit k rodičům. Ale stejně jako všechny jiné aktivity mu i tohle přišlo protivné. Myšlenky mu pobíhaly od jedné nepříjemnosti k druhé. Najednou si nebyl si jistý, jestli se vrátil se svým batohem. Vstal a šel ho hledat. Když ho našel v předsíni, oddechl si. Sedl si ke stolu, vysypal před sebe jeho obsah. Kontroloval, jestli nepřišel o něco důležitého. Zbytečně utracené peníze raději ani nepočítal.
Hlava ho třeštila čim dál víc, bolest se šířila i do zbytku těla. Nechtělo se mu naprosto, naprosto nic. Z latergie ho probralo zazvonění telefonu. Volala máma, zvala na večeři. Řekl: „Dneska ne, přece jsme nebyli domluvený.“ – „Nebyli, ale já myslela, že přijdeš.“ – „Já to dneska neměl plánovaný, tak proč-“ – „No tak ne. Já jen myslela, že když jsem udělala ražniči... Ale brzy se stav, koupila jsem ti nějaký trička a jedny kalhoty.“ Pak už se nepokoušel usnout. Smutek a bezmoc by mu to nedovolily. Neměl nic. Neměl svoje soukromí, neměl domov, neměl svojí holku. Pracoval ve velkoobchodním skladu, za svojí práci se skoro styděl. A jakákoliv možná změna v budoucnosti ho ani nenapadala. Nic nevycházelo, nic ho nebavilo. Uvědomil si, ražniči by si dal. Choval se jako naprostý hlupák. Raději se snažil Snažil se myslet na něco hezkého. Co by ho mohlo brzy potkat. Ale jedině představitelná byla změnou zaměstnání. Hugo mu kdysi slíbil dohodit místo kulisáka v divadle, už mu ohledně toho dvakrát volal. Rozhodl se, že to dnes udělá znovu. V tichu jindy hlučícího bytu si přišel čím dál zvláštněji. Přemýšlel, co mu nejvíc vadí. Chtěl zažít něco jiného než dosud. Co ale, to ho ani nenapadlo. Rozhodl se pokusit se s tím udělat něco hned, prázdný byt na něj doléhal čím dál víc. Vstal, trochu se mu ulevilo. Začal se oblékat. Ještě nevěděl za kým půjde, pryč ale musel okamžitě. Teprve na zastávce autobusu procházel v mobilu seznam přátel. Zaujala ho Kateřina Zákolínská. Ta už mu párkrát řekla, že kdyby něco potřeboval, může se na ní obrátit. Měl k té ženě velký respekt, ale tentokrát jej zvládl a vyrazil za ní. Ze sídliště Ohrada do Modřan, cesta mu přišla nekonečná. Vzal do ruky sešit od Petra, snažil se do básní začíst. Básničky byly rozděleny do skupin, začetl do nadepsaných slovy Jak správně žít. ...Libost ploď a šiř, sny druhým plň a množ. K mládí se tul. Láskou hřej. Tak a jedině tak - poctivě žij... ...Spojujme vnitřní žár s vnějším sluncem. Levou od srdce a pravou od lásky. Spojujme divoké milování s klidnou vyrovnaností. Nahoře nebe a pevnou zemi jistot. Spojujme pracovní zápal s blahým odpočinkem, spojujme reálné se snovým. Spojujme protiklady... ...Porozuměl jsi nejhlubším smyslům, odhalils nehlubší tajemství. Docílils vhledu - moudrým ses stal. Znáš objevovat prameny, nalézat poklady, těžit sílu. Vládneš všem energiím, kdž dokonalým jsi se stal... ...Měj se rád a plodným buď. Zázraky tvoř, že pracuješ... ...Přijímej poznání jako osvěžení. Hrou uč se a snaž. Zažívej opravdické příběhy, máš se co těšit. Vyjdiž... ...V poučení vždy plno rozkoší a smíchu, to není snový svět, to je skutečnost. Zábavný park a škola v jednom, tak jest. Ukoj, ukoj své choutek poznávat. V růstu zklidni mysl, raduj se a pracuj. Že obé najednou - toť ideál. Proud blahodárné energie nechť nás zasáhne. Štěstí z poučení... ...Dobro čiň, zda li toužíš, vzkvétat. Dál a výš. Dobro čiň - a tvoji potomci... Musel o tom přemýšlet. Vše bylo velmi moudré. Nesnadné se s tím ale vyrovnat. Petr je blázen, to bylo nepochybné, vždy ale něčím překvapí. Snažil se to nějak pochopit, jako obvykle se mu to nepodařilo. Založil sešit, musel teď přestupovat. Asi měl Kateřině předem zavolat. Ale když ji nezastihne, říkal si, prostě to tak mělo být. Když pak zazvonil u patřičného panelového domu, přišla mu ale otevřít takřka okamžitě. Trochu ji překvapil, požádala o deset minut k dokončení práce. Pak si k němu přisedla a plně se věnovala jen jemu. Věděl, jak moc je chytrá a vzdělaná, strašně si toho vážil. Zvlášť, jak si s ním otevřeně a bez povýšenosti povídá. Ostatně, pracovala také pro několik neziskových organizací, pomáhat druhým bylo v její přirozenosti. „Kde máš muže?“ zeptal se nejprve. Odpověď ho ale moc nezajímala. Jen se chtěl ubezpečit, že se
tu v následujících okamžicích neobjeví. „Je v práci. Tam je on častěji než tady. To víš, vědci. Pro ně je samozřejmé být tam i celou sobotu. A v neděli alespoň dopoledne. Ale tací jsou tam ve výzkumáku skoro všichni.“ Cítil, na co by se nejraději zeptal hned. Jak přijít v životě ke spokojenosti. Takhle přímo to ale nedokázal. Začal tedy vyprávěním o Hugově slibu zaměstnání. A čekal, jak se to vyvine. Kateřina pozorně naslouchala, pokračoval pak v líčení zážitků s minulého noci. Předem se ale zařekl, že o exkurzi a Petrovi se nezmíní. Ani nevěděl proč, přišlo mu to jen správné. Trochu se do vyprávění zamotal, ale přestat úplně mluvit nedokázal: „A pak jsem se tam seznámil s jednim takovym klukem, co dělá programy na počítačích. No, to už jsme byli oba docela dost opilí, ale to je jedno, protože to byly docela zajímavý rozhovory. Já měl z předešlý hospody takovou vizi... no, něco jako sekta. Ale o sektu uplně nešlo. Spíš o to, jak by lidi měli žít, aby to na světě už konečně začlo vypadat líp. Kdyby si jen lidi nelhali, hned by bylo všem desetkrát líp. Přitom je to tak jednoduchý. Co si o tom myslíš?“ Kateřina pokrčila rameny a řekla: „Tak lhát se samozřejmě nemá. A o čem jste mluvili dál?“ – „No, ten kluk, všechno chtěl řešit přes ty počítače. A já si zas trval na svý pravdě a slušnosti, která se nedá žádnejma strojema nahradit.“ – „A jak přesněji si to představuješ?“ – „No to je právě ono. Třeba nerad poslouchám, když někdo tvrdí, že pravdu za všech okolností neřiká nikdo. No to mi přijde strašný, když lidi takhle uvažujou.“ – „A ten člověk, ten si o tom myslel co?“ – „No, že prej... že prej všechno by se mělo počítat. Udělat pro naprosto všechno nějaký modely nebo co, který by za jediný pravdy mohly bej považovaný. Ajťák..“ – „Fakta a logický výstupy z nich?“ – „Tak to asi myslel. Ale všechno přece nejde takhle odlidštit.“ Kateřina se zasmála: „Ten tvuj známý tedy chtěl měřit duši. No, to opravdu nejde.“ – „To jsem rád, že to od tebe slyšim. Jsem někdy asi moc důvěřivej a já bych o tom poak porád přemejšlel. Jestli přece jen neměl pravdu.“ – „To neměl.“ – „Já si to taky myslim, a že je to naprosto jasný. Přece věci nejdůležitější, ty se měřit nedaj. Slušnost třeba. Nebo ochota se pro druhý obětovat.“ – „Máš pravdu samozřejmě ty. I když všechny vize o jasnějším dorozumívání se mi také líbí. Ale ty nejdůležitější věci, jak si správně řekl, zcela změřit nepůjdou nikdy. Na to je i člověk malý pán.“ – „A se lží a pravdou, to je přece jedno a to samý. Když řikám něco, co vim že pravda neni, tak to prostě je lež a nic jinýho. A potom ten kluk, ale to už byl asi hodně opilej, řikal uplný blbosti. Třeba jakože kdyby takhle jako já uvažoval každej, tak jsou všichni lidi neuspěšný a zastaví se vývoj. To se mi trochu líbilo, protože ono by nějaký zpomalení opravdu neškodilo.“ Kateřina řekla: „Jsi citlivý kluk a všechno si moc bereš. Ale jsi to ty, kdo uvažuje zdravě. O správnosti vyšších hodnot nepochybuješ a to je nejdůležitější. Inspirace jsou dobré, ale rozhodně ne takové, které berou druhým jistoty. Pochybovat třeba o správnosti spravedlnosti, k čemu by to bylo? Diskutovat se dá o čemkoliv, ale logické vývody jsou jednoznačné. Spravedlnost, samozřejmě. Třeba z hlediska zákonů, dají se rozlišovat dva druhy spravedlnosti. Učí se to jako právo pozitivní a právo přirozené. Právo pozitivní je to, co je napsáno v zákonech. Čim se lidé ve společnosti řídí a řídit musí. Dříve to určoval panovník, dnes zákonodárci. Jenže všichni taky víme, že v každém státě platí zákony trochu jiné. A ještě ukázkovější je to z hlediska doby. Podle psaného zákona bylo třeba ještě nedávno dovoleno i to, co je v současnosti jednoznačně trestné. Třeba nejen v Německu, ale i u nás jsme měli před třemi generacemi zákon, že židé nesmějí jezdit tramvají. Jenomže ono krom pozitivního práva existuje i to právo druhé, právo přirozené. To si může totalitní stát nařídit cokoliv, ale pořád bude pravda, že se nesmí lidé takhle rozlišovat a ubližovat si. To je
teprve ta nezbořitelná pravda, i kdyby nebyla napsaná nikde.“ – „Přesně tak, přesně. Ale... jak mám normálně během dne poznat, kdy mi lidi řikaj pravdu a kdy demagogicky lžou?“ – „Dej na vzdělané lidi Pavle. Na školách máš jistotu, že i kdyby tam byl někdo hodně hloupý, tak by si toho ostatní pedagogové všimli a nenechali by ho mezi sebou. Vsaď na skutečný vzdělání, vyplatí se to.” Ta slova mu naladila, nemohl ale popřít, že jsou pravdivá. I když si vzpomněl na několik učitelek ze základní školy, kterým se prostě věřit nedalo. Nebo mnozí lékaři v Bohnicích. Vstal a zadíval se ven z okna. Kateřina pokračovala: „Buď v klidu. Jsi zdravý člověk, přijde to samo. Však si nakonec najdeš svojí cestu. Poznáš, mluvíš li s odborník nebo zmateným malířem pokojů. A vykašli se na hloupé úvahy o sektách.“ Pokusil se to obejít: „Tak jako, tohle je jasný. Ale jak řikám, spíš jsem myslel, jak to rozlišovat v běžnym životě. Chtěl bych trochu víc vidět do lidí. A sobě taky nějak pomoct.“ Kateřina se nečekaně zeptala: „Co máš dneska v plánu? Nechtělo by se ti ject se mnou za Petrou? Jsme domluvené, stejně budu muset vyrážet skoro hned. Co ty na to?” To potřeboval. Naději, že se něco stane. Petru by rád viděl, sám by si za ní ale netroufl. Vzpomínka na jeho nepodařený pokus v Bořivojově ulici ho dlouho oslabovala. Věděl ale, že s Kateřinou to zvládne. Vyrazili tedy na Černý most. Cestou si s Kateřinou povídali o běžných věcech. Trochu se mu zdálo, že se cíleně vyhýbá předchozím tématům. Ať to bylo jakkoliv, jen co dorazili na místo, takřka se kousl do jazyku. První s kým se setkal, byla Petřina kamarádka Jitka. Touhle drsnou feministku se moc rádi neměli. Pozdravil, snažil se usmíval, ale Jitka ho šetřit nehodlala. Už v prvním slovech ucítil náznak posměchu a výzvu ke dohadům. Bylo jasné, že vše bude probíhat jinak, než si představoval. II Petra zaslechla ze sprchy Kateřinu. Věděla že přijde, stejně se zaradovala. Pak ale rozpoznala ještě mužský hlas. Jindra, sestřina přítel, to ale nebyl. S návrat spěchala, i když ji opravdu zajímalo, kdo přišel. Přítomnost Pavla Stránského ji pak potěšila. Ale i rozesmála. S Jitkou už po sobě obezřetně koukali, jistě zas něco předvedou. Neměla ráda, když se lidé hádali, jim dvěma to ale nějak slušelo. Nebyl ale čas všímat si jich, Kateřina se hned chtěla věnovat domluvenému. Odešli do vedlejší místnosti, nechávala si od sestry upravovat klauzuru. Když se po hodině vrátily, nestačila se divit. Jitčina a Pavlova napruženost nepolevily, seděli ale naproti sobě a živě si povídali. Vypjatě, dramaticky, ale bez zášti. Rozhovor to byl zajímavý a chvilku trvalo, než se dostala do děje. „Takže ty s tim taky souhlasíš,“ hodně nevěřícně se Pavel ujišťoval. „Že trvalej vztah na celej život je skoro nemožnej. Tak dobře, ale někomu to může vyhovovat.“ – „Jasně. Ale aspoň mladý ať zůstávaj co nejdýl svobodný. Jsou mladý, tak ať si užívaj, ne?“ – „Tak jako... určitě by si to člověk měl zkusit párkrát nanečisto. A nezůstávat u prvního jen proto, že je první.“ – „No ještě abys to popíral.“ – „To ne, je to tak, ale-“ – „Co ale? Asi považuješ všechny holky za hloupý husy, viď?“ – „Nikdy sem nic takovýho neřikal a ani si to nemyslim. Radši mi řekni... kdo by pak plodil a vychovávat děti?“ – „Tak rodily by jsme my, ale na výchově by jste se podíleli už konečně taky. Ale moc se neraduj, předevšim by jste platili. A teprve potom, jak by se kterej osvědčil, by se ještě vidělo, jestli vám svěříme víc.“ Civílek se bránil: „Tak kdyby to dítě bylo moje-“ Jitka ho ale drsně přerušila: „Neni tvoje. Chlapovo
dítě neni nikdy, žádnýho. Nebo jinak. V tý pokrokový době by se genetickej tatínek ani neurčoval. Platili by jste všichni. Žádný vlastnictví lidí a dětí už vůbec. Žít se stejně bude v takovejch širších komunitách, tak je to nejlepší. A určitě ne jeden tatínek, hlava rodiny, a jedna poslušná ženuška otrokyně. Vlastnictví lidí skončilo, už si na to zvykněte. Rovnocennej vztah mezi pohlavíma, předevšim to musej děti vidět odmalička.“ Pavel byl překvapivě zabrán do rozhovoru bez sebemenší averze. Říkal: „Rovnoprávnost je jasná věc. Ale mě si spíš líbilo, jak si řikala tu širší komunitu. Takže vlastně to, o čem vy feministky uvažujete, je taky taková sekta. Ne rodina, ne stát, ale něco mezi tim.“ Vstoupila jim do toho: „Teda, o čem vy se to tady bavíte?“ „Jaká širší komunita, jaká sekta?“ Civil jí odvyprávěl, jak k podobným úvahám došli. Pak ale pozornost obrátil zpět k Jitce a zeptal se: „A mohla bys mi ještě říct, jak by to vypadalo? V těch vašich komunitách? Myslim, jak by to fungovalo-“ – „Pohlavní život?“ – „Né! I když vlastně, to taky.“ – „Tak tobě by se určitě líbilo, kdyby spal každej s každym, že jo? Ach vy primitivové. Takhle jednoduchý by to nebylo.“ – „A když ne takhle, tak jak?“ Všimla si, jak se Jitka i Civil teď podívali na Kateřinu. Ta bez zdánlivého zájmu seděla v křesle a prohlížela si časopis. Nepochybovala ale, že všechno poslouchá stejně pozorně jako ona. Rozhodla se ji zastat: „Nechte si tyhle úvahy o sexu na pozdějc, jo? Nejsem si jistá, jestli zrovna tohle má náladu poslouchat prestižní teoložka.“ Kateřina nezvedla ani oči, jen mávla rukou a řekla: „Já už jsem u vás zvyklá na ledascos, mluvte si čem chcete.“ Pavel se trochu zmírnil, pokračoval ale na Jitku: „Nebo mi řekni, co by vůbec drželo ty lidi pohromadě.“ – „No společný zájmy přece. Jsou lidi, co si rozumí a snesou se, to snad stačí.“ – „To je trochu naivní, ne? Většinou se lidi nesejdou ani do párz, natož-“ – „Že ty toho nejsi schopen neznamená, že to nedokážou ostatní.“ – „Nedorážej. Tak co by tu komunitu drželo v celku?“ – „Jsem snad řikala. Společný názory a zájmy. Existovaly by dohodnutý pravidla a jinak by si dělat každej co by sám chtěl.“ – „Tak přece. Mně jste vždycky, vy feministky, hodně připomínali anarchistky.“ – „A ne? Vycházíme z totožnejch základů. Ale neboj se, nikdo tě nenutí, aby ses zrovna ty k nám přidával.“ – „My tě do naší sekty taky nezvem. I když-“ – „I když co?“ – „I když by to byla asi chyba, kdybych tě přímo odrazovat. Možná by ses nám přece jen hodila.“ – „Nemám zájem.“ – „Určitě?“ Opět je přerušila: „Hele vy dva, než se začnete zase hádat, nechcete mi spíš říct, co by ty vaše... Jaký komunity, jaký sekty? Jak by se takový lidi vůbec našli?“ Pavlova chuť mluvit rostla: „Tak o tomhle jsem náhodou hodně přemejšlel a probíral to už s jednim známym. Ale to by asi fakt nebylo vhodný do dámský společnosti.” Jitka se zklamaně zatvářila: „Vidíš, a mě by zrovna tohle nejvíc zajímalo.“ Neodolala, aby neřekla: „Po pravdě řečeno, mě taky.“ Překvapivě se ozvala i Kateřina: „Jen si poslušte a neomezujte se. třeba se taky... něčemu přiučím.“ Pavel se radostně pustil do vysvětlování: „Tak předevšim se musí najít první dva. A pak se na to můžou nabalovat další a další do jakýhokoliv počtu. Základ je vlastně totožnej jako všechny dnešní seznamky. Jen je nutný, aby se konečně lidi otevřeli. Prostě aby si přestali lhát.“ To se Jitce líbilo:
„Dobře, a co dál? Neni to doufám všechno?“ – „Ne, to byl úvod, když mě necháš domluvit. Takže teprv kdyby tyhle informace existovaly, mohly by se dát do nějakýho registru a z něj by se pak lidi k sobě hledali. Žádný náhodný setkání na diskotékách.“ – „To máš z vlastní hlavy?“ – „No, včera jsme to hodně rozebírali s jednim týpkem, počítačovym nadšencem. Ten to navrhoval přes internet.“ – co všechno chtěl řešit přes internet.“ – „Zatim jen klasická seznamka, nic víc?“ – „Ne. Tady by to fungovalo jinak. Bralo by se v potaz všechno, ale uplně všechno. Pro někoho je důležitej zjev, pro někoho inteligence a tady by bylo všechno. Jo počkej, ale tohle jsem ještě neřekl, to nejdůležitější. Byly by tam všechny informace, ale byly by od sebe oddělený. Nikdo kromě počítače by nevěděl, která ke komu patří. Chápeš? Nevybírala by sis z jednotlivejch lidí, ale z jednotlivejch částí lidí. Nedívejte se na mě tak, hned to vysvětlim. Byly by o nás známý všechny informace, ale odděleně. Takže míra, váha, jasně, názory a zájmy, vzdělání. Ale taky fotky. Celý postavy bez obličeje, obličej zase zvlášť, no a třeba i nějaký detaily, že jo. To je pro leckoho důležitý. No a ty by sis vybírala nejdřív od těch částí, ostatní taky. A jen centrální počítač by hledal mimořádně výhodný shody. Někde by si pak musela trochu ustoupit, něco by jsi byla schopná tolerovat víc a něco míň, ale ono by se nějak sešlo. K osobnímu sbližování by docházelo až pozdějc. Od maximální oddělenosti až tam, kam by jste to sami připustili. A hlavně by člověk ušetřil hodně času a pedevšim zklamání.“ Zeptala se ho: „Nebejval ty si spíš takovej odpůrců počítačů? Příroda, kytičky, co?“ Pavel bez odporu přisvědčoval: „No to je jasný, to jsem dodneška. Ale ten kluk mě v hospodě inspiroval. Už ani nevim, jak jsem se k tomu dostali, ale přijde mi to zajímavý. Takový praktický. Fakt by to mělo obrovský výhody. Přenést se přes takový ty první zbytečný nedorozumění. Člověk je pak z toho seznamování takovej otrávenej, takhle by nemusel. Žádný zbytečný složitosti, protože ty by za nás udělal právě ten počítač.“ Jitka to nevyvracela: „Tak jako jo, dobrý. Ale nakonec stejně někdo musí šáhnout jako první. Ale líbí se mi to rozdělení fotek a tak. Portrét, postava, pak ty ostatní věci, hmm. Podle toho by se vybíralo.“ Znovu Překvapivě k tomu promluvila i Kateřina: „To nemůže fungovat. Nikdo vám o sobě nebude říkat všechno. Pak správci registrů, to je moc velké nebezpečí.“ Jitka se ale rozjížděla: „Ta otevřenost při zachování anonymity, to je velký lákadlo.“ Bylo potřeba se jasně postavit na stranu sestry: „Kačka má pravdu. Nikdo nebude schválně upozorňovat na svý slabosti. Si udělá bokem nějakej test, zjistí že je třeba bojácnej a tak schválně bude uvádět, jak se nebojí. A už to nemá cenu, když ti neřiká pravdu. To nejde.“ – „Ale jo, lidi se přeci jinak mezi sebou nedohodnou. Tak aspoň v těch počítačích, kde nás nikdo nevidí. Aspoň tam, ne, bez strachu.“ – „Nevim, jestli nám rozumíš. Kačka řiká, že by s těma informace mohl v ústřednim počítači někdo manipulovat. To bys chtěl?“ – „No, nechtěl. Ale na druhou stranu, ten program stejně musí někdo to, nastavit. To se určitě dá udělat tak, aby-“ – „Bezpečně? Aby toho nemohl nikdo zneužít? To pochybuju. A všechno o člověku přes net nepoznáš. Vůni třeba.“ Čekalo se, co k tomu kdo řekne. Bylo ticho, sestra jen listovala časopisem. Až potom Pavel s Jitkou pokračovali. Trochu méně hlasitě, skoro spiklenecky. Kamarádka se dokonce k Pavlovi naklonila, viděla ji hluboce se nadechovat. Kdysi ji přesvědčovala, že z vůně pozná o klukovi všechno. Pak vážně zakývala, hned ale prudce vyprskla smíchy. Byla spokojená. Pavlův osud pro dnešní večer
byl zpečetěn. „Neboj se,“ říkala, „já na tohle znám řešení. Ty těžko, tak poslouchej. Každej sice voníme jinak, ale stejně je jen omezený množství základních typů. Já si myslim a vim, že je jich devět. Takže ten tvuj program i tohle bude umět. Prostě napíšeš, že si třeba ze sedmdesáti procent dvojka a ze třiceti procent osmička. A holka si doma tenhle poměr namíchá ze zkušební sady, přivoní si a - bude vědět. Dobrý, ne?“ Pavel se už rozplýval, jak jinak. Řekl: „Fakt si myslíš, že tohle je nejdůležitější?“ – „O tom nepochybuj. Lidskej mozek se vyvinul z čichovýho orgánu.“ – „Tak jo, no.“ – „O čem vy chlapi pochybujete, to je neuvěřitelný.“ Mluvili sice jen spolu, dost hlasitě ale, aby je i Kateřina slyšela. Proto se jí zeptala: „Kačko, co si o tom myslíš? Ty jsi chytrá, hezká, vzdělaná, ty to přece musíš posoudit nezaujatě.“ Sestra nezvedla oči od časopisu, odpověděla ale hned a s jistotou: „Člověka poznáš až po delším pozorování, to nejde urychlit. Myslet si, že když se s někým vyspíme a pak hned víme všechno, no. To sice leckdo tvrdí, otázkou je ale kdo. Nic není takhle jednoduché.“ Rozezvučel se jí mobil, odešla s ním tedy do předsíně. Když se vrátila, Pavel seděl u Jitky ještě blíž a přečítal z ohmateného sešítku. Nevěřila vlastním uším, byly to básně. Pavel zmlkl, nedala se ale: „Počkej počkej, přednášíš nebo hraješ divadlo? V každym případě super.“ Pak se otočila k Jitce: „Tos ho měla vidět na táboře. Umí. Můžu si to taky poslechnout?“ Pavel to nevadilo, Jitka říkala: „Dostala jsem celou sbírku. Klidně si jich pár poslechni, ale jsou moje.“ Podivila se znovu: „Básně jo? Ty vago. Ty píšeš básně?“ Pavel se kroutil: „Já ne, ale-“ – „Jaktože ty ne? Já myslela, že jsi je psal ty?“ – „To jsem neřikal. Ale-“ – „Tak už to nekomentuj a čti. Já si budu představovat, že si je psal ty a pro mě. Jedině tak to má šťávu a nerozmlouvej mi to.“ – „Dobře.“ – „Psal jsi je ty?“ – „No-“ – „To je sice špatná odpověď, ale lepší než že ne.“ Rozesmála se: „Já myslim, že to poznám, jestli jsi je psal ty nebo ne. A Kateřina, co si budeme povídat, ta to pozná stoprocentně. Včetně jména autora, pokud to psal někdo známej. Kdo má víc načteno a líp se orientuje se, ha? Uvědomme si, že některý lidé do nás prostě viděj líp než my samy.“ Podívala se na sestru, ta vůbec nereagovala. Pavel řekl: „Tak já teda nějaký přečtu a schválně, jestli poznáte.“ – „Ale čti už.“ – „A jaký?“ – „Jak jaký? Si můžu vybrat?“ – „Vlastně jo. Jsou docela seřazený.“ – „Já chci zamilovaný, jaký asi. Ale... jaký ještě máš?“ – „Třeba mravopoučný.“ – „Fuj! No to si děláš srandu. A další?“ – „Přírodní. Nebo komple... komplementárně-spojovací. Nebo-“ – „Co sexy?“ – „No, ty taky. To by mohly bejt tyhle se srdíčkem a... lichoběžníkem zároveň.“ – „Lichoběžníkem? Spíš myslíš kosodélníček, že, alias pičku, že?“ – „Tak nějak.“ – „Tak z těch nějakou dej.“ Pavel tedy četl: Co mělo se stát, stalo se. Jsme spojeni. Lásko. Na věčnost. Prolnuly naše duše. Na věčnost. Dál poplynem spolu a v prožitcích nevídaných. Můj ty toužený druhu jediný, jediný. Má
jediná družko, jediná. Již od dávných věků k našemu spojení vše spělo. Už jsem, už jsi, už jsme. Věčné sloučení. Teď naše síly sdružené, dál už budou jen růst a množit se. Láska rozkvétá.“ Líbilo se jí to, řekla: „Dobrý. Třeba jak se střídaj v tom dialogu. Fakt se mi to líbí.“ Jitka ale hrála nespokojenou: „Dobrý dobrý. Ale tady bylo jen srdíčko, že jo?“ Pavel zakýval, kamarádka mu tedy pohyby rukou naznačila, ať se příště víc snaží. Pavel tedy přednášel dál: „Je jaro a ulice nové krve si žádá. Zamilovaných. Vzhůru a - do práce. To je váš úkol dnešní, zamilovaní. Kdo na lásku chtěl by zapomínat, ty mu ji vždy připomeň, jaro. Nebo: Po ulici jdou, za ruce se drží. Energií září. V druhých síly probouzejí. Nové páry k sobě přitahují, způsoby života patřičného, všem nám připomínají. Po ulici jdou, za ruce se drží. Jitka pochybovačně mhouřila oči: „To sice bylo lepší, ale na kosáka bych to porád neviděla.“ Pavel chvíli listoval, pak naznačil, že asi našel to pravé. „Ten okamžik nastal. Dočkali jsme se, teď. Dotyk a plameny. Vzájemnost – navzájem. Hoříme – prameny. Nebo... jo jo, tohle má pokračování. Poslouchejte. Lásko, jsi moje všechno. Naše spojení je dokonalost sama. Teprve co tebe znám, vím co je slunce, oheň a žár. Lásko.“ Jitka se smála, neřekla proč. Jen dál pokoušela: „Sice to bylo zase lepší, ale pro mě pořád málo.“ Musela si jí trochu vysmát: „Ty bys něco takovýho nenapsala, ani kdyby jsi musela. Hezký je to Pavle, nedej se.“ Jitka mu důrazně prstem přikázala, ať jí sešit podá. Pavel se ale s básněmi odtáhl: „Jsou tvoje, já ti je neberu. Ale řikali jste, že poznáte, jestli jsem to psal já nebo ne. Tak jak?“ Otočila se tedy ke Kateřině. Ta zvedla hlavu od časopisu a řekla: „Dobrá, teď vás tedy poslouchám. Přečti mi něco většího.“ Rychle si požádala: „Tak mravopoučný asi zrovna né, ale řekněme moudrý. Máš takový?“ Pavel hledal, pak řekl: „No, asi jo. To by měly bejt tyhle se žárovkou. Poslouchejte: V květech je tvrdost, v kamenech jemnost, chápej. V přísnosti krása, v lásce povinnost, chápej. Ve svobodě je-“ Vykřikla: „Počkej, trochu pomalejc. O tomhle se musí fakt přemejšlet. Promiň že tě přerušila, ale pomalejc.“ Pavel tak pokračoval: „Ve svobodě je odpovědnost, v pravidlech volnost, chápej. V mládí přísnost, v odpovědnosti rozlet, chápej. V přirozenosti složitost, v nejednoznačnosti úleva. Chápej. V pružnosti pevnost, v jistotě možnost, chápej. A na božích mukách poklekni.“ Měla chuť zatleskat, řekla ale jen obdivně: „Tak jestli tohle píšeš, pak... Kačenko, psal to Pavel?“ Sestra naznačila, že chce slyšet víc. Pavel neváhal a četl skoro hned: „Umělec. To je ten umělcův svobodný duch. Bující a sršící tvůrčím myšlením. To je ta všeobjímající, nezměrná a nepolapitelná představivost. Do šíře křídel rozepjatá, s ideou k lepším zítřkům se roz- rozvjatá, duše umělcova. Krásná, rozdávající, pro nás se obětující. Anděly mezi námi – zastupující.“ Jitka se asi přiměla věřit, že je to psáno pro ní a dál laškovala: „Tak, a teď ses přiznal, protože sebechvála smrdí.“ Sama si nebyla jistá ničím, i Kateřina zatím jen naslouchala. Řekla alespoň: „Dobrý je to. I když já jsem spíš na takový krátký vypalovačky. Takový co jsi četl na začátku. Krátký a trefný a-“ To Pavla potěšilo: „Těch je nejvíc. Já je zatim spíš schválně vynechával, protože jsem si myslel, že spíš budete chtít-“ – „Máš takový? Takový jsou přece nejlepší. Pár jich vysmaž.“ – „Dobře. Tak třeba: Srdce, znak věčného objetí i volností zároveň.“ – „Sakra, to je síla.“ – „Že jo. Tak dál. Třeba: Vypadáš skvěle ve slunečném dni. Jsi projasněna napříč létem. Nejvyšší smysly bystří! Je úspěch na dosah.“ – „Taky dobrá.“ – „Nebo tohle: Až spojení je opravdovdický příběh. Až spojení je příběh o pravdě . Lásko. Nebo jen: Svítání. Toť věčně se opakující, věčná naděje. Svítání.“ – „Ty jsou. Ale teď už opravdu chci vědět-“
Pavel rázněji sešit zaklapl, podal ho Jitce a čekal. Ta si jej pročítala, přitom často měnila výraz v obličeji. Tu se ušklíbla z nepochopení, jindy zaujatým podivem. Všichni ale čekali na Kateřinino vyhodnocení, to ale nepřicházelo. Jitka se zatím zeptala: „A nepřipadá vám to nějaký divný? Poslouchejte třeba: Svět a lidé jsou nejlepšími přáteli. Světe barevný a bezpečný, dlouho jsme si tě my lidé pěstili. Teď se nám dobrem odvděčuješ. Ty koule naše nádherná a plodná, rodné údolí. Hele, neděláš si z nás jen prdel? No ty ne, ale ten co to psal?“ Nevěděla koho se zastává, přesvědčeně to ale dělala: „Jen proto, že nečemu nerozumíš, neznamená, že je to špatný.“ – „Jo? Hele: Štědře jsi nás přírodo obdařila. Spoustu darů a rad jsme od tebe dostali. Teď šťastní budeme a bohati, navěky. Těšeni nektarem z pramene lásky. Těla i ducha blažíce, jimi prostupováni, přešťastni rozkoše cítíce.“ – „A co jako?“ – „Jakej nektar, jaký blažíce? Kdo dneska používá přechodníky? Určitě jsou ještě blbě, jako vždycky. Nebo tady: Víš, jak správně žít. Umíš to a dýcháš tak. Tak zove vítězství. Zove jo? To by neřekl ani... Nebo si to psal zhulenej.“ Konečně viděla se Kateřinu usmívat. Začala tedy také, sestra mluvila: „Všechny tyto texty psali velmi citlivý lidé, mezi které Pavel také patří. Spojuje je optimistická touha po krásném a smysluplném. Jsou ujasněné a promyšlené, prověřené mnohaletými zkušenosti napříč generacemi. Mají vždy hluboký filosofický podtext. Pro svoji hloubku si vymáhají pozornost a přemýšlení. Takže si myslím, že je to výpis z děl významných autorů, které si pro svoji potřebu sestavil jeden čtenář. Aby si v nich mohl číst a dělat přes den radost. Tak je to správné. Jednu věc ale vytknout musím. Všimli jste si, že žádná z těch básní nemá název? Jsou opsány bez názvů, přesněji bez názvů a – bez jmen autorů. A to si ti moudří lidé nezaslouží.“ Zakývala hlavou a řekla: „A víme to. Tak se přiznej Pavle, je to tak? On ale odpověděl: „Jsem vázanej přísahou, že... víckrát nezpochybnim, že jsem to psal já pro Jitku. A vy když řikáte, že to stejně víte, tak-“ Raději ho se smíchem uklidňovala: „Tak všichni ne, ale jeden z nás určitě. O tom nepochybuj.“ -Kdy ž Jitka s Pavlem odešli, řekla: „Tak to jsem nečekala, že tyhle dva… a ještě tohle. Jsem myslela, že už to nemá zapotřebí, Jitka myslim. A Pavel... No překvapili mě.“ Kateřina to okomentovala podobně vážně: „Jednoznačně jako pozitivní to nevidím. Spíš se budou navzájem ujišťovat ve svých pomýlenostech.“ – „Vidíš, já spíš myslela na… No jo, a ty taky nemůžeš pomáhat všem. Těmhle teď nemá cenu ani... Stejnak je hrozný, jak jste ty i máma vždycky druhejm pomáhali, a oni kolikrát ani… Ostatně, chtěla jsem se tě zeptat, o si myslíš o mámě? Mně přijde, že je teď smutná už nějak moc. Ještě víc než… Co si myslíš?“ – „Konkrétně?“ – „No sedí celý dny v tý kuchyni a jakoby už vůbec na nic nemyslela. A nebo pořád na to jedno a to samý, ale je strašně smutná, to určitě.“ – „Svět se jí za snahu ošklivě odvděčil. Jak jí teď pomoct se do sebe ještě víc neuzavírat, to nevím. Znáš naší mámu. Jaká byla a jaká je teď. Ta si nikdy nenechala do ničeho mluvit, takže ani dneska. A zřejmě nám to asi nikdy neřekne, vždyť ji známe.“ – „A?“ – Musíme k ní být hodní, nic jiného pro ní teď nemůžeme dělat. Snad jí pevnost naší rodiny brzy dodá sílu vrátit ke své činorodosti.“ Zůstat u ní
– – – – – – – – –
„To je tak těžký, nic pro ní nemoct dělat. Aspoň s ní nezůstat, podpořit jí přítomností.“ „Proč by si s ní nemohla zůstávat?“ „To já se pořád ptám, ale nechce.“ „Tak se jí na to neptej a udělej to rovnou. Dlouho ať nezůstává nikdy sama.“ „Ale když nechce?“ „Jak ti řekla že nechce?“ „No řekla mi to. A pak odešla do ložnice a nechala mě v kuchyni samotnou. „A ty jsi si zabalila a vrátila se do Prahy. Příště buď trpělivější. A zůstaň s ní, i když tě zdánlivě vyhání. Pokud ses jí zeptala, jestli to chce, samozřejmě že musela říct ne.“ „Vlastně jo. A... mně už to v tom okamžiku bylo blbý, ale nevěděla jsem... No, nedomyslela jsem to, no. Tak příště.“
Kateřina chápavě kývla, tím to bylo uzavřeno. Raději se teď přiměla myslet na ty dva. Představila si Pavlovu chvilkovou sebedůvěru. Kdyby jen věděl, že takhle Jitka zachází s každým. Brzy ji to přestane bavit a pak se mu zdánlivá síla nejen vypaří, ale i celkově klesne. Napadlo ji, jestli alespoň některé z básní nepsal přeci jen on. Byly od hodného člověka, to v každém případě. Přemýšlela nahlas: „Stejně jsou všechny ty chlapský způsoby takový... Vlastně se divim, že to porád dělaj stejně a neni jim ani trapný… Chytračí, chytračí, a pak si je holka koupí za hubičku. Doslovně. Ještě že ne všechny holky toho jako Jitka zneužívaj. Jak jsou smutný tyhle neperspektivní vztahy. Ale kdo si nenechán ani poradit, má smůlu.“ III Jitka nevymýšlela nic nového a požádala Pavla o pomoc. Slíbila prý jednomu cizinci, že mu bude v nepřítomnosti zalévat kytky. A v poslední době se jí zdá, že do prázdného bytu chodí i někdo další. Trochu se tam bojí a ráda by doprovod. Že by nevyhověl ji ani nenapadlo. Cestou Pavel vyprávěl, jak dělá dneska okružní cestu po pražských sídlištích. Začínal ve Stodůlkách, pak Modřany, Černý most. A teď jedou do Kobylis. Nic mu tedy předem nepopisovala, chtěla si ho vychutnat. Nejprve vstoupili do zvenku obyčejného paneláku. Ve výtahu ale vsunula klíč do jinak blokovaného tlačítka k nejvyššímu patru. Za pár vteřin se ocitli přímo v předsíni obrovského bytu v podkroví. „Co si dáš za drink?” nenechala ho už vychladnout, zatímco si překvapeně prohlížel nečekaný luxus. „A nebo ti rovnou udělám co sobě, ať víš. Zatim mi to tady projdi, jestli je všechno v pohodě.” Když byla s nápoji hotová, sama ho vyhledala. Našla ho nevěřícně stát v koupelně, kroutit hlavou: „Teda, něco takovýho sem ještě neviděl. Nevěděl jsem, že se vůbec vyráběj takhle velký vany. Ani ve filmu jsem to snad neviděl.” – „Tak si ji dej, nikam nespěcháme. Majitel se vrátí až příští měsíc.” – „No, to bych byl hloupej, kdybych toho nevyužil.” – „Ty nejsi hloupej. Vykoupu se tebou.” Uprostřed noci se šel Pavel koupat znovu. Zůstala v posteli sama, ani nezapnula televizi. Trochu o tom přemýšlela. Práce teď moc nebylo, podobnou radost si mohla udělat s kýmkoliv. Proč ale s ním? Napadlo ji, že začíná být líná a stárne. Možná už i ona podléhá proklaté povinnosti žen, nutkání se starat. Proto si dopřává místo mužů děti. To vysvětlení se jí nelíbilo, ale asi to tak bylo. Vždyť, je tohle vůbec ještě sex? Pavel byl natěšený, místo souložení si ale vynucoval spíš jen mazlení. Podlehla, užívala si, normální to ale nebylo. Když ho měla opět vedle sebe, hned se zase přivinul. Musela se zeptat: „A to ti to nevadí?“ – „Co myslíš?“ – „No, že jsi se zatim udělal jen jednou?“
– – – –
„A tobě?“ „Mně? To je tvoje věc, ale zajímá mě to. Erekci máš, vzrušenej jseš...“ „No, sám si to můžu udělat kdy chci, tak potom s tebou...To je to něco jinýho.“ „Dopřáváš si? Tak to jo, tak si užij.“
Jen on ať nezačne o žádné zamilovanosti, napadlo ji. Upadala do krátkých spánků, znovu a znovu se jím nechávala probouzet. Pak ale dostala hlad. Skoro vykřikla: „Najíme se, jo? V lednici je spousta zamraženýho, dáme něco do mikrovlnky.” Když pak seděli u stolu, Pavel se zeptal: „Hele, jemu nevadí, že si sem vodíš chlapi? Nebo to neví?“ – „Neni naivní. Chce si mě udržet a neni žárlivej. Až přijede, ví, že se budu věnovat zas jen jemu. Neni nejmladší, v tý Americe má samozřejmě svojí manželku a děti. Takže všechno v pohodě.” – „Když tě tak poslouchám, tak by žádný komunity ani bejt nemusely. I v tomhle světě se dá žít... jinak. Ale já bych to tak asi nedovedl. O tý sektě je zajímavý přemejšlet, ale-“ – „Proč jen přemejšlet? Já bych do toho uplně na férovku šla. Rodina je nuda.“ – „No ale, taková rodina co má tenhleten tvuj manažer...“ – „Co je na ní jiný?“ Chvíli o tom přemýšlel, pak řekl: „Tak asi je hodně bohatej-“ – „Co? To by snad měl bejt každej chlap, když si pořizuje rodinu. A ani s nim to nemám uplně růžový. Že by o mně Harry vykládal manželce, to těžko. A taky spolu nebudeme navěky. Zejtra ho pošlou třeba do Japonska, jednou dvakrát si zatelefonujeme a bude po všem. Komunita s velkou partou schonejch chlapů by byla lepší.“ Ale nesměla bych tam mít moc silnou konkurenci. Ale o to bych se už postarala.“ – „To ti věřim. Stala by ses asi vedoucí všech tamních holek.“ – „Myslíš jako bordelmamá?“ – „To jsem neřekl.“ – „Klidněs mohl, mně by se to líbilo.“ – „Tak pojď do toho s náma. Pro základní ty, mezipohlavní vztahy, to by si byla uplně ideální. Vždyť už jsem ti to dneska jednou nabídl.“ – „Vy fakt nějakou sektu zakládáte?“ – „Ne, ale i ty si řikala, že komunitu-“ – „Řikala řikala. Vraťme se do postele. A z předsíně mi tam ještě přines kabelku.“ Pak listovala darovaným sešitem, brzy jej ale odhodila. Řekla: „Už ho nechci, odnes ho pryč.“ – „Proč?“ – „Nevim, ale nechci ho. Tys to stejně nepsal, a i kdyby, tak ne pro mě. A hlavně, ono je to celý... víš co. Něco z toho táhne.“ – „Až tak?“ – „Tak zas nějak hustý to neni, ale divný moc. A pak ta Kateřina do toho. Jednou ti to připomene.“ – „Kateřina? Jak myslíš?“ – „Se tě snad ptala kdo to psal. A tys jí to neřekl.“ – „Ale ty si přece chtěla-“ – „Ale ona nechtěla. Ji máš poslouchat obdivovat, nic jinýho. Připomene ti to, až to budeš nejmíň čekat.“ – „Fakt nevim o čem mluvíš.“ Pavel neodpověděl, sáhl ale po sešitu. Říkal: „Tak když ho nechceš... Já myslel, že mi ukážeš ty erotický.“ – „Erotický? Moudrý? Samý kokotiny to jsou. V tomhle sešitu nic moudrýho neni a erotickýho už vůbec.“ – „Ale řikala si-“
–
„To jsem zakecávala, abych ti neudělala u Kateřiny průšvih. Dej ho sem. Poslouchej, jo? Třeba. Víš, miloval jsem vždycky jen tebe. A i když jsem tě ještě neznal, už tenkrát - miloval jsem jen a jen tebe. Tomuhle se říká - láska na nultý pohled. Furt nic? A co tohle. Jak stát se zdatným přeborníkem, Jak v hrách a skutcích vítězit. Jak být na všechno odborníkem, jak vše úspěšně vyřešit. Jak stvořit mnohá veledíla, jak důkladně je prokreslit, jak zázračně se dobrat zdaru, jak věčnou kytku zasadit. Jak dostat nápad geniální, jak dokonalost podchytit, jak stát se zcela nesmrtelným a u filmu se prosadit. A ještě je k tomu nakonec dopsáno v závorce – dobrej boreček jsem.“
Pavel ale dál zkoušel: „Tak možná jsou tam i zvláštní věci, ale chytrejch je tam nejvíc. A když Kateřina řikala-“ Skoro vyprskla: „Co? Nevěř tomu. Tohle psal nějakej psychouš. A neřikej mi, fakt mi nikdy neřikej, od koho ten sešit máš. Takový blbosti, posluchej. Spojení. Spojili jsme se, navždy budeme spojeni. Spojeni ve spojení dokonalé. Já, toužený tvůj druh, ty toužená má družka, spojeni spojením ve věčné spojení. Nebo tohle. Název, odpouštěj, text básně, odpouštěj. To nemohl nikdo myslet vážně. A co tyhle seznamy slov? Takový blbosti. To to furt neslyšíš? Třeba s tim filmem. Dělá si z vás někdo srandu. A jak Kateřina řikala o tom citlivym a moudrym, to je naprostá volovina. Prej moudří kvalitní autoři bez podpisu. Ta tak ví všechno.“ Pavel se zeptal: „Ty jí nemáš moc ráda, že ne?“ – „Ne. Kačenku dokonalou. Nejchytřejší a nejhodnější ještě k tomu. Jenže já ji zažila i jako hodně malou. To nám normálně rozkazovala.“ – „Až tak?“ – Pak toho brzy nechala, ale podle mě jí jen došlo, že existujou lepší způsoby. Jak donutit druhý dělal co ona chce.“ – „Podle mě je v pohodě. V naprostý. A i když se stýká s uplně jinejma lidma, nikym nepohrdá. Pomáhá, dělá v neziskovkách... proto ji mám rád.“ – „To se pleteš. Vždycky se okolo ní všechno tutlalo, aby se nemuselo říct... Jak dneska Petra řekla, že je Káča hezká, i s tebou to cuklo, dobře jsem to viděla.“ – „Tak-“ – „Žádný tak. Hezká neni, to víme všichni. Petra taky neni model, ale má fluidum. O tu kluci stáli, i když se bránila. O Kateřinu nikdo.“ Pavel se zeptal: „Fakt ti nijak neublížila? Vypadá to tak.“ Raději mluvila o své nejlepší kamarádce: „Petra je něco jinýho. A možná je i chytřejší než Kateřina. Chytrost je jiná věc než… Ať mi nikdo nevykládá, že si lidi nejvíc neřeknou v posteli. Ne vždycky, ale když ne tam, tak kde jinde? Kdyby o tom něco věděla, tak neřiká takový píčoviny.“ – „Co ti udělala?“ – „Nic. A mluv o něčem jinym.“ – „Co třeba o tý naší komunitě.“ – „Naší? Jako my dva že ji založíme? To těžko. Bych všechno musela zařizovat já.“ – „Tak shánět lidi asi jo-“ – „Co? Místnim chlapům nový holky? Ty jsi někdy upřimnej až to bolí.“ Nikdy by ji nenapadlo, že v posteli, kde zažila desítky zákazníků, bude vést podobný rozhovor. Najednou bylo vše až nepříjemné. Řekla: „O čem vy kluci přemejšlíte, to je neuvěřitelný.“ – „Sex jako základ všeho?“ – „Co? No jako jo, ale nejdřív holku musíš do tý postele dostat. A když to za vás my jako neuděláme, to jako budeš čekat? Na co? Jste takový všichni. Kdo nemá peníze, sedí doma a… škoda mluvit.“ – „A já? Co mám teda dělat, abych-“ – „No ještě takhle se ptej. Dělej všechno jinak než doteď. Kolik ti je? Šestadvacet?“
Schválně už na něj byla hodně nepříjemná. On ale jakoby to nepoznal a dál se hloupě vyptával: „Já spíš myslel jak člověka... Tak nějak psychologicky. Dělala jsi přece pajďák, tam vás to učili. Takovou jsem myslel radu.“ – „Ježiši. A pajďák? Tam jsou všichni hotový. Jestli si myslíš, že tam by tě naučili sbalit holku, tak to ani omylem.“ – „Jak hotový?“ – „Buď rád, že s nima nemáš nic společnýho. Ale ty si vlastně stačíš sám.“ – „Na co?“ – „Neptej se furt tak blbě. Když něco chceš, tak to udělej. Jakou radu. Pomož si sám.“ – „Ale takový sebevědomí, za to si žádnej nemůžeme sámi. Někdo nás vychovával a-“ – „Prosim tebe. Dneska samý seznamky, profily, dohazovači, ve Francii je to už dávno obrovskej kšeft. A ty tu teď budeš vymejšlet… ach jo.“ Pavla to konečně aspoň zaskočilo: „Myslel jsem, že se ti to líbilo.“ – „Dělal jsem si srandu. A nějak jsem zapomněla, že ty to bereš vážně. Za sebevíru si člověk nemůže, ale jen on s ní může něco dělat.“ – „Myslel jsem, jak tohle obejít a-“ – „Obejít, tak obejít? Holky se balej furt stejnym způsobem. Takovýhle úvahy v dnešní době, kdy si i neznámý lidi posílaj svoje hanbatý fotky? Fakt už toho nech. To jsem si naběhla. Sekta. Kup holce dárek, usmívej se, co by jsi měl dělat jinýho?“ – „Nejde přece hlavně o věci.“ – „A jak jinak jí chceš ukázat, že se zvládneš postarat? Že na ni budeš hodnej? Holka chce mít aspoň hezký boty, a s tebou nebude.“ Pavel vzdychal: „Já to přece chápu, ale přece-“ – „Ty nemysli a dělej co máš. Na balení holek neni co zdokonalovat. Buď se to naučíš nebo máš smůlu.“ – „Ale i my jsme tvorové s citama, i když to většina holek nechce uznat. Máme taky svý problémy a... Ne každej je v pohodě jako ty. A nebo se prostě nechceme chovat jako vymydlený diskotékový frajeři, který... O tom to přeci neni, jen o penězích.“ – „Neštvi mě. Já bejt normálním zdravým klukem, tak nemám problémy žádný. Na mobil ji přišla esemeska. Jako na zavolanou. Zuzana byla na cestě se zákazníkem. Bude muset převléct postel, tu práci nenáviděla. Ale ani to by za ní Pavel nezvládl. Řekla: „Musim se hned vrátit domu. Umyls vanu?“ – „Ne. myslel jsem-“ – „Tak prosim tě aspoň chvilku nemysli a něco dělej, jo?“ IV Byt byl plný lidí, hrála hudba i televize. Stejně ale většina hrála počítačové hry nebo se chystala kouřit další jointy. Samotnému Pavlovi se ale nechtělo nic. Začalo se řešit docházející víno, sám se tedy nabídl, že dojde pro další. Vybral peníze a vyrazil. Hned venku ale přestal spěchat. Sedl si na oblíbenou zídku a díval k obzoru, kde po dálnici svištěly stovky automobilů. Myslel na to, že každý někam jede, jen on tu sedí a vůbec netuší, co by měl dělat. Byl přesně týden od prohlídky vítkovského tunelu a následné okružní cesty po pražských sídlištích. Mezi tím se nestalo vůbec nic, ze svého zaměstnání začínal být přímo nešťastný. Připomněl si Hugův slib, na změnu to byla jediná představitelná šance. Nedovedl se zadržet a zase mu volal. Nic. Přišlo mu, že se už celý svět staví proti němu. A nejbolestivější byly vzpomínky na Jitku.
Pořád ještě držel v ruce telefon, věděl ale, že tlačítko nezmáčkne. Dál jen civěl na displej, snažil se ho zaklít. Vždyť přeci se tak snažil. Když se před týdnem rozcházeli, byly Jitka protivná. Myslel ale, že jen z nevyspání. Neměla důvod se na něj zlobit, tím si byl jist. Ze smutných myšlenek mu bylo až špatně. Vstal a vyrazil k večernímu obchodu. Koupil víno a vrátil se zpátky do bytu. Tam dokonce odmítl podávaného jointa. Sedl si do rohu, s nikým se nebavil. Vzpomínal, jak k zdejší společnosti přišel. Všichni si tu říkají kamarádi, seskupili se ale jen náhodou. Opravdicky je spojovala jen tráva a nutnost šetřit na bydlení. Nikdo neměl vlastní pokoj, v obýváku přespávali dokonce tři najednou. Rozhodl se, že se pokusí dohnat Huga stůj co stůj. Zkusí to u něj doma, pak obejde několik podniků. Bez rozloučení byt opustil a vydal se do centra. Za dvě hodiny obešel všechna místa, kde by jej mohl zastihnout. Nic. Ale bez výsledku se vrátit nechtěl. Pocit bezmoci sílil, chodil bezcílně ulicemi. Napadlo ho zajít za Petrem, ten býval doma skoro pořád. Vedle něj mu alespoň vlastní samota nepřipadala tak velká. Navíc jemu samému pomáhal. Před týdnem viděl, že se svých zmateností nepoučil, rozhodl se ale dát mu ještě šanci. I přes váhání dorazil do bytu na Žižkově. U Petra si zapřipadal jako ve snu. Po tolika letech, a vůbec nic se tam nezměnilo. Takřka holobyt. Vůbec nechápal, jak takhle může žít. Spočítal si, kdy tu byl poprvé. Pět let. Za tu dobu by si každý pořídil přinejmenším nábytek. Petr ne. Mnohokrát se ho na to ptal, vždy dostával odpovědi, která mohly znamenat cokoliv. Pomáhat mu bylo těžké. Nikdo přece nežije dobrovolně sám. A mnoho dalších jednoznačností Petr odmítal přijmout. Řekl to nahlas: „Jsi zvláštní. Takhle žít, to já bych nemohl.“ – „To viš, samotnýmu je mi smutno, ale s lidma je to ještě horší. S nima se nudim víc než se sebou.“ – „Přesně takovou odpověď jsem očekával.“ – „Nevím, jakou jinou bys mohl.“ – „No, ale nějakou změnu... možná.“ – „V rámci svejch mantinelů si přijdu různorodej dost.“ – – – – – – – – – –
„Tak hlavně že aspoň nejsi... takovej už moc drsnej na lidi. To fakt nebylo… ono.“ „Ale všichni jste si to chodili poslechnout rádi.“ „No. A pak rychle pryč. Některý se nevrátili.“ „Většina.“ „Tak vidíš. Jsi se nepoučil.“ „To je tvuj názor. Já spíš myslim, že na některý věci se osud lidí neptá. Takže zvyknout si, co jinýho. A tak to je i se mnou.“ „Nevim. Já se v tom uplně nevyznám, ale stejně mám pocit, že předevšim sám nechceš.“ „To chápu. Kdo sám takovej neni, nemůže si to ani představit.“ „Trošku rezignace na život, ne?“ „Tvuj názor.“
Když se po chvíli Petr vrátil z kuchyně, překvapivě řekl: „Ale jo, uznávam to. Teď jsem ještě víc seklej doma. Možná mi to fakt vyhovuje. A ten internet, co si budeme povídat. Úžasná výměna za hospodu. Žvatlalové jsou všude, ale na netu si můžu vybrat. Tady je možnost nalezení smysluplnýho člověka tisícinásobná. Je jiná doba. Právě z domova je člověk všude na světě. Se nedivim, že kolikrát z internetu někomu fakt švihne.“ Podíval se na Petra pozorně, nemusel ale nic říkat. Sám odpovídal, na co právě myslel: „Já ne, já už to mám v pohodě. Já už si prošel přehlcovánim internetem kdysi. Teda, nikdy jsem u něj tolik času netrávil, ale zase jsem mu bezhlavě věřil, čekával zázraky. Dneska už je pohoda. Je to muj nástroj, dělám si s nim já co chci, ne on se mnou. Na seznamkách a forech jsem se vykecal, hry jsem nikdy nemusel, jsem za vodou. A to učeníčko, to je slast. Tohle je fakt paráda. Ve škole jsem musel poslouchat nějakýho
vyprsovače, dneska nemusim. Rozečtu článek, rozposlouchám přednášku, vidim, je to blb, vypnu a dohledám si informace jinak. Třeba padesát ozkoušim za hodinu, co by ne, dokud neseženu co chci. Nebo ráno vstanu, a když mám optimálně naladěnej vyhledavač, už mám všechno připraveno. Vyběhnou mi všechno co mě zajímá, třeba nový články neurovědců. Maká to za mě i když spim. No co chtít víc? Žít sám neni zas tak špatný. A dokonce to neni ani nezdravý, jak se dodneška leckde vykládá.“ Raději se zeptal: „Ty se zajímáš o neurovědu?“ Petr nadšeně mluvil dál: „Proč ne? Dneska i jako laik můžu. Já vědec nejsem, ale můžu pochopit výsledky a něco si z nich sám postavit. Lidi jsou nějaký a já nevim proč, já jsem nějakej a nevim proč, tak si to sám poskládám. Každej den k tomu mám něco novýho. Už se nemusim nechávat oblbávat manipulujícíma darebákama. Třeba těch, co se odvolávaj na pohádky čtyrytisíce let starý. Nebo už starý Řekové řikali, to je ještě lepší. Mě nedostanou. Na zisk informací reálný lidi nepotřebuju a na diskuze už vůbec.“ Zase to Petrovo bezhlavé trvání na nesmyslech. Občas míval dobré nápady, byl vtipný. Ale k čemu, když to v celku nedávalo smysl. A především, přes všechny své přednosti, nedovedl to použít. Ani partnerku si sehnat. Byl už smířený, že to nikdy nepochopí, ale pomohl by rád. Jenže to Petr sabotoval. Jen stavět se všemu a všem, to ho asi bavilo. Vždycky přemýšlel, jestli se mu Petr neposmívá. Mnohdy to tak vypadalo. Ale co si myslet, když jindy zase shazoval nejvíc sebe? Kamarád dál vykládal své nesrozumitelnosti, poslouchal je ale jak uhranutý. Už dávno si všiml, že se to nestává jen jemu. Podobné proslovy utnout a odejít, to zvládl málokdo. I přesto, že vše se točilo dokola. Nějaká smyčka, z které se nedá vystoupit. Ještě že se už dávno přestal hledat v jeho slovech význam. Přerušil jej a řekl: „Taky jsem se nedávno stavil za Katkou Zákolínskou. Byla tam i její ségra. A Jitka, víš která. Docela jsme si rozuměli.“ Petrovi se rozzářili oči, tak upřimné nadšení by těžko zahrál: „Fakt? Tak to ti blahopřeju, dobrej kauf. Jitka je řádná samice. I když, co Pavlína? Aby se to nedomákla.“ To ho nepříjemně zaskočilo, zvládl se ale a řekl: „S Pavlínou... to je v pohodě. Jsme se v pohodě rozešli.“ Ještě že nezapomněl. Kdysi Petrovi vyprávěl o kamarádce, s kterou si myslel, že chodí. Zamlouval: „Jitka... Některý lidi řikaj že je hloupá, ale já si to nemyslim. Spíš to řikaj jen proto, že je blondýna. Ona o některejch věcech prostě asi mluvit nechce, ale jednodušší neni, hloupá ne.“ Petr souhlasil: „To určitě ne, máš recht. Ale ze svý blonďatosti si půlku nechala. Tu dobrou myslim. Ale jinak to s takovejma dopadá spíš blbě. Takovej třináctiletej andílek, v hlavě ještě panenky a chlapi jim najednou začnou snášej modrý z nebe. Nejdřív nechápou proč, a když už je to jasný, tak si pravdu nedovolej přiznat. Nezneužít výhod, to zvládne málokdo. Nezblbnout. I sex maj pak navěky pokaženej, holky nešťastný. A furt je ještě čeká něco hroznějšího, vlastní stáří. Už nikdy nepochopí, nezmění se a budou jen trpět. Uf, zaplať pánbůh, tomu se Jitka vyhla. Je to echtovní baba a má šmrnc. Já jí neměl, řikám na rovinu, a dost ti ji závidim.“ Bylo zvláštní, že i když souložení s Jitkou ani nenaznačil, bral to kamarád jako hotovou věc. Potěšilo ho to, i když nevěděl, jak je to možné. Petr dál s chutí pochvaloval: „Jojo, zdravá samice. Já na tyhle silnější holky moc nejsem, ale tahle ženská má i v jinom na rozdávání. Dobře děláš. Jen s ní moc neřeš a užij si.“ – „Co nemám řešit?“ – „S ní? Nic. Užij si a šlus.“ – „Ty si taky myslíš že je hloupá?“ – „Ne, fakt ne. Ale nic s ní neřeš.“ – „Tomu nerozumim.“ Petr vysvětloval: „Jitka je chytrá. Ale má svuj svět, s kterym nehodlá nic dělat. Hele, to je správný
a já jí to závidim. Ale nemá smysl pro kluka jako ty, co si myslí, že jednou spasí celej svět. Tomu Jitčinýmu by ses musel podřídit a obávám se, že ty bys to i zkusil. Ona si to uplně nepokazila, ale už dneska žije stabilně. Ví co chce a dělá to. To mi neumíme. A na užít si a zdrhnout není nic špatnýho. Jitka ti určitě lásku neslibovala.“ – „Myslíš?“ – „A jo snad? Jak se s někym vyspíš, kolikrát máš hned pocit, že mu ve všem rozumíš. To nemusíš bejt ani zamilovanej. Jen si tak podvědomě jistíš, aby s tebou vyprcávala dál.“ – „Tak to s náma neni.“ – „Ale stejně mám o tebe strach, ne o vás. Ty jsi taky takovej chytlavej a přecitlivělej, jako já. Uplně jinak, ale taky.“ Slyšel to od kamaráda už tolikrát, věřil mu to sále míň. Řekl: „Každej někoho chceme, to je přirozený.“ – „Někoho chtít? Jo, to je přirozený. Ale jak zjistíme, že i ten druhej si nás nárokuje, je po ptákách. Kdo chce trvalej vztah, ten neví co je to trvalejch vztah. Proč? Protože si něco předem představuje a realita se pak jeví mozku jako druhotná. Tvrdim, že když do něj někdo jde, tak z uplně jinejch důvodů, než si myslí.“ – „Ty to vždycky schválně vyhrocuješ.“ – „Co je tomhle hrocenýho? Zastávat se třeba kurev tak hrotim, ale tohle?“ – „Vždyť to neděláš.“ – „To ne. Přece ti nebudu řikat pravdu. Stejně by to k ničemu nebylo.“ – „Vždyť se jich nezastáváš.“ – „Ne. Ale ty se mě nesnaž přesvědčit o opaku, a já ti pravdu, že jsou svatý, taky nebudu cpát.“ – „Nebo znezastáváš?“ – „Takže ty si nedáš říct? Kury jsou svatý, žádná jiná holka s tebou na ferovku nemluví. Tisíc, pět tisíc, padesát tisíc. Řekne co chce. Když na to přistoupíš, má to už v rukách ona. Pak musíš bejt maximálně spokojenej. Takhle vypadá kvalitní a jasná spolupráce.“ – – – – – –
„Tak ale když si to chceš opravdu užít-“ „Co, sex? A s kym jinym než s kurvou? Tu co klátíš už rok, s tou těžko. Pokud vynecháme nejspodnější úroveň profesionálek, tyhle to uměj nejlíp.“ „Ale sám to neděláš, tak co.“ „Co nedělám? Nechodim za kurvama? No ne dost často, protože nejsem při penězích. Ale když je mám, tak nikdy jinak. Tobě vadí bavit se o kurvách?“ „Ne, proč?“ „Jen se ptám.“
Nemohl než pochybovat: „A to ti mám věřit?“ – „Kurvy? A lžu ti někdy?“ – „Tak jako... Když mluvíš o sobě, tak ne. Ale zase, proč by si neměl milenky? To je snad lepší, ne?“ – „Milenky? Jistě. Co bych za ně dal. Jen na to mít psychicky. Jo. Finančně na to mám jen občas, psychicky nikdy. Psychicky jakože chemicky. Jak se mnou nějaká zacloumá svým pyžmem, vypne se mi mozek a regulerně mě to oddělá. Nestanu se zamilovanej, to si nenamlouvám, ale chovám jako zamilovanej. Myslim v tom nejhoršim co na tom je. Prostě bych jí pak chtěl furt. A i když by byla v práci, stejně bych na ní pořád myslel a nic jinýho nedělal. A jak by přišla domu, jen milovat bych se chtěl, pořád a pořád. To by bylo v prdeli.“ – „Co je na tom špatnýho?“ – „No že když se takhle chovám, tak si z toho vyvodí, že jsem zamilovanej. Ne že se tak chovám, že jsem. Přeci jí pak… aspoň se musim snažit... nelhat aspoň dlouho.“ Řekl: „Tomu už vůbec… nic.“
–
– –
– – –
„Čemu? Milenka, holka co si za to nebere peníze, se pak přece pak do mě zamiluje taky. Tohle umim nejlíp, vypadám strašně věrohodně. Tak co jí zbejvá jinýho? Chce vztah, a na to já prostě nemám. Partnerku ne, milenku ne, takže jestli pro mě teď najdeš něco jinýho než kurvu, budu ti vděčnej.“ „A když si přivoníš k prostitutce, tak nezblneš?“ Jasně že taky. Je to chemie, ne moje vůle. Ale nemám pak další peníze, a hlavně, za koho bych před ní byl? Kurvy jsou chytrý, učelně fungující holky. Třeba i citlivý a kdovíco ještě, ale chytrý a učelový nejvíc. Takže i z ní jsem chemicky poblbanej, zase trpim, ale ta otrava feromonama přejde dřív. A jestli chodim furt za těma samejma kurvama ses ptal-“ „Ne, neptal.“ „Fakt ti nevadí řeči o kurvách?“ „Mně se nelíbí jen to slovo, povídat si můžeme o čemkoliv. A když mi to chceš vyprávět, tak klidně.“
Petr se smál: „No vidíš. Takže i já se musim někdy důstojně vyškubat. Milenky jsou pro rozumný, manželství na odpis a kurvy pro nás ostatní. A střídám to, ty kurvy myslim. I když... já bych šel zase za tou samou, ale... Jak je tam ten odstup, tak stačim vystřízlivět. Taky se trochu urazim, že i ta kurva se do mě nezamilovala a… Takže nakonec si pořídim jinou. Vlastně z jinýho důvodu, ale tohle mě zachrání. Vždycky s jinou, to je vždycky správně.“ – „Takže taky řikáš, že jediný je správný.“ – „Co?“ – „Podle tebe já trvám pořád na tom samým, ale ty taky.“ – „Jenže za mnou stojej zákony. Zákony přírody všechny. Jsme opice, ty mrdaj každá s každym. Partnerský vztahy zkouší dvě tři procenta savců a ne zrovna ty nejchytřejší. A-“ – „Ty to strašně zjednodušuješ.“ Petr zahrál naštvaného, hodně ale prudce: „Vždyť to neni pravda! Každýmu chlapovi by se líbilo, kdyby s nim chtěli spát všechny. Tohle je skutečnost, kterou ani ty nepopřeš. Kdokoliv z nás moct, nespal by pořád s jednou. Jsi chlap, máš ocas a jeho šílený potřeby, to nezměníš.“ – „Tak jako... tohle je pravda. Ale jen na jednu stranu.“ – „No právě. Já preferuju celky, ty platěj minimálně na dvě. A když chceš mrdat se všema a neděláš to, tak co? Budeš nešťastnej. Tahle neuspokojenost, uplně ta základní, sexuální, pak proroste do všeho ostatního. Musíme jich prcat co nejvíc, jinak si strašně ubližujeme. Jdeme proti sobě. A když zohledňuješ při uspokojování svejch potřeb hlediska jinejch, nikdy to nemůže dopadnout dobře.“ – „Jenže ony-“ – „Kdo ony, holky? O ty se nestarej, ty se o sebe postaraj samy. I když… jsou to sice strašně chytrý zvířátka, ale v tomhle jedinym moc rozumný nejsou. Brzy přijdou s nátlakem, kterej zničí i to málo, proč by lidi spolu měli zůstávat.“ – „Nátlak? – „No. Jakože když s ní sexuješ, tak do ní máš bejt zamilovanej. A žádný už jako, doopravdy.“ -Zeptal se: „Na jednu stranu řikáš, že holky jsou zlý, pak zase že chytrý. Podle mě v tom nemáš jasno.“ – „Já řikám že zlý? Když kurvy, ty tomu pak řikáš zlý. A i kdyby, zlý a chytrý, to se nevylučuje, může to existovat v jakymkoliv poměru.A sex jako kalkul nepoužívaj snad jen nymfomanky. Vždycky jseš ty víc otrok svýho ocasu než ona pičky. Proto budou mít chlapi vždycky větší platy, aby se to kompenzovalo. Budeš platit, jinak ti žádná nedá.“ – „Ale dá.“
– – –
– –
„Tak dá. Ale jedině škaredá.“ „Ach jo. Kdyby ti tahle tvoje veselost aspoň vydržela. Ale znáš se. Brzy ti z toho bude zase smutno.“ „Možná. Pak ale přinesu z toho pekla záznam, jak by to přinejmenším neměli dělat ostatní. Obětuju se. Jo, ve skutečnosti jsem sociální typ, co ho vlastní oběť naplní. Sice až na konci, v poslednim okamžiku, ale za to pořádně.“ „Spíš si krutej.“ „Tak to nazýváš ty. Jo, řikám věci co že raní. Ale nikdo jinej to pro lidi neudělá, dát jim aspoň šanci. A hodnotit mě za způsoby, přitom přehlížet celkovej smysl, to neni vůbec spravedlivý. Vůči mně, kterej pro vás obětuju svoje pohodlí, svojí dobrou pověst. Ale už jsem zvyklej.“
Přímo Petra zalitoval: „Sex jen s kurvama, to musí bejt peklo.“ – „Jednou bys zažil a mluvil by si jinak. Muj způsob je nejrozumnější, protože je evolučně nevýhodnější. S jednim člověkem do tří měsíců, kvůli dětem zhruba čtyři roky, pak ale od sebe hned. Dobře, existujou, jak chcete. Ale čim víc se na ně vykašleme, tim to teprv dává smysl. – „S prodejnejma holkama nemůže bejt sex lepší.“ – „Neni lepší, je nejlepší. Měl si někdy opravdu dobrou kurvu? Jestli ne, nemůžeš vědět. Sex je práce jako každá jiná, musí to prostě holka umět. Pak je to teprve hukot. Hukot, hukot hukot. – „Jseš proti... jen aby jsi byl proti.“ – „Myslíš? Mně jde o lidi, jako nikomu jinýmu. Jen tři procenta lidskejch párů co spolu zůstanou až do konce, považujou ten život za šťastnej. To je slabej argument? Támhle máš internet, jestli chceš, sedni si k němu a co slovo řikám, můžeš si ověřit. Ale ty stejně budeš trvat na svejch pocitech. Mimochodem jsi nejlepší ukázka toho, jak sebelež je tim největšim, čim se člověk vymezil ze zvířecí říše. I opice sem tam něco řekne, delfín umí počítat, ale sobě lhát, to dělá jen člověk. Lidí, co zůstávaj žít sami rapidně přibejvá, rozváděj se už skoro všichni. I tohle jako nevidíš? Odpověz mi prosím.“ Řekl: „Lidi se rozváděj, ale to neznamená, že je to dobře. Kdyby to nemělo smysl, většina by to nedělala.“ – „Odvoláváš se na většinu? No to si pomůžeš. Se podiv, co si v tý který době myslela většina. Vždycky nějakej nesmysl. Většina, rovná se blbost, tak je to vždycky. Nebo je většina lidí chytrejch, to tvrdíš? Lidi se berou, protože je k tomu nutí většinovej názor. Aby se necejtili před druhejma blbě, proto. – „Je spousta lidí, co spolu žijou a jsou šťastný.“ – „Jen se jich většina rozvede, z tý spousty. Ach jo. Vezmou si prvního co se namane, ani si nevybíraj, tak to je. Než manželství, radši do lochu. Muslimáci, ty to dělaj správně. Když dokážeš uživit sto manželek, ploď s nima děti, správně tak. Jestli se nedovedeš postarat ani o jednu, máš smůlu. Hele, bude ženská spokojená vedle neschopnýho chlapa? Těžko. Určitě bude šťastnější jako jedna z pěti, než s jednim trumberou. Kde se u nás berou ty zástupy nešťastnejch opuštěnejch ženskejch po padesátce? To by se tam stát nemohlo. Věrnost je stálost, ta ve vesmíru neexistuje. Ani nejelementárnější části nedosáhnou nikdy teploty nula, porád to v nich kmitá. Kdo se spokojí s jednim, spokojí se s málem. Nejslabší maj padáka, to je zákon přírody. Tak co? Ty jsi mladej, neopotřebovanej, ty možná ještě zažiješ doby, kdy naši potomci budou totálně nechápat, proč jsme se dobrovolně montovali do vztahů na věčnost. Starý lidi, co se bojej o svojí budoucnost, tam to chápu, proč spolu zůstávaj. Jistěj se, ale láska bych tomu neřikal. Naši potomci se vám, lidem preferující trvalej vztah, budou už brzy posmívat jako my dneska zoofilum.“ Pokusil se zasmát, moc to ale nevyznělo: „Jsi pesimista. Ještě že nám to nezakazuješ.“ – „Ještě to tak, o vás se starat. Každej si svobodně smíme vybrat vlastní cestu k sebevraždě. Kolikrát mi přijde, že se dokonce snažíte o tu nejrychlejší. A nejlíp zaživa.“
– –
„Kdyby bylo všechno tak jednoduchý-“ „Ale většina věcí je fakt jednoduchejch. A v tomhle nejvíc. Chlap chce hezkou a mladou, chce se s ní předvádět a mít zdravý děti. Když budeš mít na výběr ze dvou holek, jedna hezká druhá ošklivá, který dáš přednost? Takže je to jednoduchý, viď? Holka si nabrkne spíš milionáře než socku, je to jednoduchý, viď? Musíte tak oba. Copak lze riskovat, že budeš mít ošklivou dceru nebo málo peněz na kvalitní školu pro syna? Měj rozum.
A sex? Stejně většinou neprcáš kvůli dětem. Chceš si užívat, možná tak tmelit vztah s nejbližšim okolim. Sex a vybírání muňek z kožichu je víceméně to samý. A kdo je blbej a holku nabuší, dobře mu tak. Ať pak cáluje.“ – „Ale tohle už... Všechno přepočítávat na peníze, to nejde, to je bezcitnost.“ – „Jaká bezcitnost, jaká špinavost peněz? Vám už fakt blbe. Z přehlcení blahobytem ztrácíte soudnost, mluvíme o penězích jako o něčem špatnym. Proč? Jídlo a teplo si právě za ně pořídíš. Když je nemáš, umřeš. Když se chceš pomnožit, zase, to samý. Ty jsi schopen se milovat hladovej? To bych se divil!“ -Řekl pohrdlivě: „Peníze peníze.“ – „Vůbec nechápu, jak ty jsi se někdy mohl hlásit k anarchismu.“ – „To už je hodně dávno, v minulym tisíciletí. Se vyvíjim, ne? A tak mi tedy řekni, co ti na nich nejvíc vadí? Jedině že je nemáš. Musí přece existovat něco, čim se budou hodnoty poměřovat.“ – „Popíraj všechno hezký.“ – „Co ti na to říct. Jsi oběť levicový poblbanosti. Ještě že to tak neni uplně všude. Ital nebo Američan se klidně přitulí k zbohatlíkovi, i když peníze smrděj doopravdy. Západní společnost je nemocná, ale my tady, v postkomunistický Evropě, my už doslova páchnem. Na jedný straně bezohlednej, primitivní kapitalismus, korupce, úplatkářství, na straně druhý masa zdeptanejch závistivců. Fuj. Nevybereš si, jeden větší humáč než druhej.“ – – – –
– – – –
„Všechno přepočítávat na peníze nejde.“ „No to nedá, lidi to nestihnou. Ale spočitatelný to je, i když to neumí.“ „To je zas taková… obhajoba peněz. Všechno se nedá měřit.“ „Tak nedá, ale musíme se o to pořád snažit. To se nevylučuje. Přesně podchytitelnýho je dneska tolik, že už to navěky žádnej jeden mozek nezvládne. Pak proč se zabejvat nespočitatelnym, když je tu toho pořád dost opačnýho? Všichni chceme nějaký funkční výsledky, tohle je nejrychlejší, jediná správná cesta.“ „No. Co jsem mohl od tebe čekat jinýho. Ještě ty mě přesvědčuj, že se dá měřit třeba soucit.“ „Tak soucit určitě.“ „Že se dá měřit? Petře-“ „Ne, ty neblázni. Soucit je definovatelnej lidskej prožitek a ví se, v kterejch částích mozku probíhá. Takže to nasnímeš na magnetický rezonanci, jednomu druhýmu, nějakej mord je necháš zkouknout, a víš.“
Dost odevzdaně se zeptal: „Co vim?“ – „Kterej z těch dvou je soucitnější.“ – „To je přece nesmysl, to ti dokáže každej vzdělanej člověk. Porozumění, ochota se obětovat, to přece ví každej že to nejde.“ – „Mě spíš zaujali ty vzdělaný lidi. Děláš si ze mě srandu? Nebo...“ – „Tak třeba Kateřině Zákolínský by jsi takovýhle věci řikat nemohl.“ – „A proč zrovna jí ne?“ – „Teď jsme se s ní o tom právě bavili. Potvrdila mi, že tyhle věci se měřit nedaj.“
– – – –
„Počkej. Jak jsem ti teď vysvětloval to s tou magnetickou rezonancí, poslouchal si mě?“ „Kateřina mi to potvrdila.“ „Co?“ „Že se to nedá. Že… ale ty mi rozumíš, jen děláš že ne.“
Petr nečekaně zmlkl, přesně tak si to představoval. Pak se ale zeptal: „A to že to řikala Kateřina, to prostě… To nemyslíš doufám vážně?“ Projelo jím zklamání. Takže ani teď Petr nic nepochopil. Mluvil ale vážněji: „Pavle, já přiznávám, že Petřinu ségru nemusim. Ale… Prostě neni možný, aby tohle řikala. Neber si to osobně, ale to jsi asi něco špatně pochopil. Tohle řikat nemohla.“ – „Tak se jí na to můžeš zeptat sám.“ – „To neudělám. Ale… Nemůže dneska nikdo popírat vědecký výsledky zkoumání mozku. To vzdělanej člověk nesmí dělat, a já opravdu doufám, že došlo jen k nějakýmu nedorozumění.“ – „Ale nezeptáš se jí. To je divný, ne?“ – „Nechci se bavit s ní, ne nebavit se o tom.“ – „Ona mě přesvědčila. Ty se snažíš, ale jí se to podařilo.“ – „Co? Vysvětlit-“ – „Dokázat.“ – „Dokázat?! Takže ani odkazy na neurovědu s tebou nehnou, když... Tak co konkretně teda řikala?“ Nenechal se ale znejistět: „Tak jako ona já to nedokážu říct, ale její názory jsou logický a zapadaj do sebe.“ – „Ježišmarjá. Nebo počkej, ne. Vždyť i ty si to musel vidět aspoň na fotkách. Člověku daj na hlavu čepici s drátama a doktoři se dívaj na obrazovce, co se mu právě děje v mozku. Pouštěj mu k tomu filmy. Veselý, smutný, násilnický, viděls to někdy ne?“ – „No viděl.“ – „Tak o čem pochybuješ?“ – „Já už dlouho cejtim, že se mě snažíš zas někam tlačit. Ale mně to nevadí.“ – „Čepice, dráty, obrázky. Slyšíš co řikám Pavle? Počítače, doktoři. A ani ty stroje nejsou uplně nutný. Stačí dobře postavenej psychologickej test a zjistíš míru lživosti nebo cokoliv podobnýho. Slyšíš co řikam?“ – – – – – – – –
„Tak jak ty si to představuješ Petře, tak to prostě nejde, tak jednoduchý to neni.“ „Protože to tvrdí Kateřina.“ „Sám si řikal, že jí nemáš rád.“ „Nemam, ale to jsem řikal sám a předem. A taky jsem se jí zastával, že jen ty si něco blbě pochopil.“ „Jenže ona to opravdu řikala, ona to musí vědět.“ „Zákony, proboha zákony, vědo. Proč vás lidi nemaj tak rádi! Hele, jestli to fakt řikala, tak bezostyšně lhala.“ „Proč by to dělala?“ „Aby tě udržela v bludech. Ostatně, co mě na tom překvapuje. Na mě to taky dvakrát zkusila. Když ti to řikala, byl u toho někdo třetí? Ne? Tak takhle to s ní je. Dělá to všem.“
Zeptal se: „Tobě taky něco udělala?“ – „Proč taky? – „Myslim jako konkretně tobě. Si řikal, že jste si povídali jen dvakrát v životě. Co já vim, Kateřinu maj všichni rádi, je strašně obětavá.“ – „Tak jsem jedinej nevděčník, no. Ale co zkusila na mě, to vim. Jednou u nás na Kostničáku, jednou jsem se nechal Petrou přesvědčit, abych se zúčastnil takový jejich akce. To už se nebude nikdy opakovat. Mám s ní problém, velkej. A že mi to Petra nikdy neodpustí, věř mi příteli, to mě
– – – –
– –
strašně bolí. Ale prostě to tak je.“ „A na jaký akci jste spolu-“ „To je jedno kde, důležitý je co. Přesvědčovala mě, že mám nárok na lecjaký úlevy. Protože jsem prej citlivělej.“ „No a?“ „Co no a? I kdybych byl, nemám co bejt. Proč to dělá? Ale to už jsem řikal. Pojišťuje si lidi. Pro sebe. Ponouká druhý k sebepodvodum. Chápeš? Tak jsem dodneška nezvládající se parchant, ale nesnesu pomyšlení, že by to mělo bejt v pořádku.“ „Ale ona to určitě myslela-“ „No jinak to myslela, to určitě. Ona to dělá pro nás, chce nám všem pomáhat, viď?“
Petr mluvil o Kateřině jako Jitka, nikoho dalšího ale opravdu neznal. Asi ji tihle dva nejvíc závidí. Připomněl: „Takže ty tvrdíš, že Kateřina lže. Ale proč by to dělala? A hlavně ty sám o sobě… A pak že ona-“ – „Co ona? Co já o sobě?“ – „Tak třeba o sobě přiznáváš, že holkám lžeš, že si do nich zamilovanej.“ – Doprdele. Jo, to dělám, ale dělaj to všichni. Já to jen nahlas přiznávam. Lež je prakticky ve všem. A že nejvíc lže Kateřina… nehodlám ti brát tvoje modly, ale… Měj rozum.“ – „Podle tebe lžou všichni.“ – „No, vždyť to tvrdim. – „Všichni ne. A nelhat je docela snadný.“ – „Neni příteli. Nejen že to neni snadný, ono to vůbec nejde. Máš třeba slova nepravda a lež, měly by znamenat to samý. Ale neznamenaj. Když na někoho použiješ to slovo první, bude se jen zlobit. Ale když řekneš že lže, možná tě rovnou zažaluje. A takhle to máš skoro se všim. Je něco špatný, nebo je to jen nedobrý? Vzal to nebo ukradl? Ani slovama se nedohodneme, a možná... jima uplně nejmíň.“ – „Podle tebe je snad pravda vyloženě něco špatnýho.“ – „To jsem neřekl. Mnohdy je výhodný řikat pravdu, ne že ne. Někdy je, někdy neni. Ale kdyby na ní měl prodělávat nebo druhejm škodit, je snad špatná, ne? Já to dělám, protože jsem nemocnej. Ty to děláš, protože hodláš bejt navěky naivní. Já jsem cvok protože musim, ale ty si si to vybral. Pořád ještě šanci na spokojenej život máš, ale stejně si ji podkopeš?“ I když to zažil mnohokrát, stále to bylo neuvěřitelné. Jak o tak jasném mohl Petr stále pochybovat? Řekl: „Ty to podáváš, jakože lhát se vlastně musí. Tak i kdyby… Ale proč by se muselo?“ – „Protože je na světě víc požadavků než možností. Žijeme na zemi s omezenejma zdrojema. Musíme řikat nepravdy, aby jsme se domohli lepších životních podmínek. Když to neuděláme, někdo nás předběhne a a my se proviňuje na vlastních dětech. Prostě lžeme všichni. Cizim lidem jednou z pěti, blízkejm jednou z deseti. Když je někdo zasaženej blbánkovstvim láska tak třeba jen jednou z dvaceti, ale i on to dělá. Svatá nebyla ani matka Tereza.“ – „Mysli si co chceš, ale mně lež nevnutíš. Ani neslušnost ne. Lidi si prostě nemaj nadávat do čuráků, nikdy.“ – „Tak třeba ty budeš na lidi slušnej. Ale oni k tobě, zvlášť v tvý nepřitomnosti, těžko. Ty lhát nebudeš, oni tobě jo. Ale ty taky, ne že ne. Nejsi vládcem svýho podvědomí, i tebe sebezáchovný potřeby donutí, i když si to třeba nebudeš uvědomovat. Zoufalá upřimnost jsou nějčastějc obcházenim nějakýho velkýho problému.“ – „Že to řikáš zrovna ty.“ – „Kdyby to řikala Kačenka se štemplem na rozum, hned by se to přijalo líp, viď? A nebo jsem málo obraznej? Dobře, zkusim to jinak.“ Petr se postavil, bylo poznat, že si něco připravuje. Pak začal: „Víš, jak jsem ti řikal, že na sebe musim všechno vykecat. To moje nezdravý puzení... Já ti teda řeknu, jak to se mnou bylo. Muj otec stojí nad dítětem a řve. Mně nesmíš nikdy lhát, rozumíš, mě nikdy. Jsme rodina, já tě mám nejradši,
takže mně nesmíš. Ale já přitom vim, že zrovna tenhle člověk lže nejvíc. Že mě má rád, už to je lež. Vim to, ale taky vim, že i on to ví. Všichni to tak nějak vědí, ale mlčí. Další lež, a další, další. Pak někomu něco provedu, otec se mě zastává. Jemu bych prej nikdy nelhal, takže když řikám že jsem to neudělal, tak jsem to neudělal. Protože - jemu bych prej nikdy nelhal. Slyšíš to? Takže já lžu, on lže, oba víme že lžeme. Přitom řikáme že nelžeme, ale lžeme nejen tomu třetímu, ale i sobě navzájem. Nepravd na jednom místě i deset, zacuchaný do sebe. Pak z toho nezblbni.“ -Musel uznat Petrovu výřečnost, styděl se ale, že ho kdysi bral vážně. Dnes už jen litoval. Řekl: „Takhle mě nepřesvědčíš, to nejsou argumenty.“ Petr nechápal: „Co? Já přece řikám argumety, já polemizuju. Ty se odvoláváš na rádoby kapacitu.“ – „Ale jak ti mám rozumět? Já jsem popravdě ani nepochopil, co jsi chtěl tim příběhem říct. Jako chápu, že tě to popletlo. Ale co to má společnýho s tim, že se nemá řikat pravda, to nechápu. Lhát se nemá.“ – „Ani když tim někomu pomůžeš?“ – „Milosrdná lež? Ale když někdo umírá-“ – „Tu jsem nemyslel, to je snad jasný. Ale existujou v praktickym životě i desítky jinejch případů, kdy se lhát musí. Je přece rozdíl mezi lhaním a ubližováním, uznej. Lež je vlastně jeden z nejohleduplnějších způsobů, jak se domáhat svejch práv. Všude to platí. Už první dvě buňky spolu zápasej o živiny a prostor. Žloutek a bílek řekněme. Nikdo není čistě jen hodnej, žádnej člověk, ani motýl, nic. Kdo se nepostará o sebe, nemůže se pak ani spojovat s druhejma. Aby se miliardy buněk daly dohromady do jednoho muflona, musej mít mezi sebou pořádek. A ten si jinak než konkurencí nevybudujou. Kdo tohle nedělá, je škodná v genofondu. Jsme zvyklý dostávat zadarmo, z toho lidi tak blbli. Sám sobě nařídit akci, která neni uplně příjemná, už to nám přijde jako útok na naše práva. Důvod efektivity nestačí. To je konec. A pořád nás tu takovejch přibejvá. Zatim nás chrání naše podvědomí, ale jestli to tak půjde dál, zlikviduje nás vlastní rozum nerozum. I chemie našich mozků nás má radši než my sami. Dělá pro naši záchranu co může, i když to sabotujeme. Ale navěky s náma trpělivost mít nemusí. Jestli toho nenecháme, tohle by fakt mohlo zničit celou civilizaci.“ Smutně se zasmál: „Je dobře, že nemáš pravdu.“ Petr ale pokračoval, jakoby nic neřekl: „Jo? Poslouchaj lidi pravdu? Třeba že když něco chtěj, musej se snažit? Ne. Ale slib jim, že jim dáš něco zadarmo a hned to považujou za takřka jistý. Nebo řikej partnerovi třikrát denně, ať nečumí na bednu a jde něco dělat. A co? Rozejde se s tebou, protože budeš za prudiče, ne za pravdomluvu. Tomu se dneska řiká láska, nepřipomínat nepříjemný věci. Lidi pravdu možná nechtěj už na nejzákladnější úrovni. Proč je třeba baví koukaj na filmy, když věděj, že je tam všechno nahraný? Důvodů pro nesmyslnost pravd je tolik. Zlo, zbabělost, lenost, všechny jejich kombinace. Strach. Strach dělat rozhodnutí. Ale nejčastějc asi obyčejná neschopnost pochopit. Dobře, lhát se nemá nikdy. Ale sami jsme největšim důvodem svejch utrpení. Lhát se nemá nikdy, ale sobě nikdy, jen to je axiom. Člověče, tys mi pojem pravdy dneska asi zhnusil navěky. Neměl by si ještě nějakej na odpis? Počkej, já sám... upřimnost! Co já za upřimností kdysi zkrejval, v lázních třeba, z toho teprv bylo peklo. Žádný pravdy. Já vim kam vede život, když si člověk neumí udržet svoje tajemství.“ Všiml si, jak Petr často používá obraz pekla. Sobě a lidem jakoby ho přál. Pak se ho kamarád nečekaně zeptal: „Hele, jak jsi vlastně zbalil tu Jitku? Cos jí nakecal?“ – „“Snažíš se mě dostat?“ – „Tak myslim si, že kdo druhejm nelže při balení, ten si nevrzne. Musela v tobě aspoň na chvilku vidět chlapa. Ale jestli si k ní přistupoval takhle... Nedošlo k nějakýmu nedorozumění?“ – „Na to ti nedovedu odpovědět.“
–
– –
„No, já taky ne. A… jiný věci. Pořád třeba přenejšlim, kdo z nás je na tom hůř. Aspoň trochu spokojenej život bych nám přál oboum, ale nevidim cestu ani pro jednoho. Jsme nějak stabilní. Ty máš jen to svý, a i já, se svejma rozestřelenejma názorama, furt asi taky dokola.“ „No, dokola, to mě taky napadlo.“ „Viď.“
Věděl, že to Petr nepochopí, stejně mu musel říct: „Víš čemu já věřim? Že i ty si jednou najdeš nějakou… pani. A budeš s ní rád a… prostě normálně. Petr překvapivě souhlasil: „Ale jo, šel bych do toho.“ Pak ale začal opět shazovat: „Ovšem jen za optimálních podmínek. Mladá, chytrá, bohatá. Bezhlavě do mě zamilovaná a – žádná předmanželská smlouva. Pak jo.“ – „Tak vidíš.“ – „Vidim, ustoupil jsem. A teď ty. Zkus to prosim. Já vim,že už jsem se ptal, ale zkus to ještě jednou. Neexistovala by aspoň v tvý fantazii představa, že by si zůstal sám a nebyl proto nešťastnej?“ Snažil si to vybavit, ale nemělo to cenu. Řekl: „To ne. To ani... to ne.“ – „A do vztahu jen na zkoušku by si šel?“ – „Jak na zkoušku?“ – „Tak asi… časově limitovanou. Po měsíci na férovku jeden může říct dost a v hezkym se rozejít.“ – „No, to neni uplně… Ale ne. Teda jako, ale ne, nešlo. To už neni vztah.“ – „Škoda. Já bych tomuhle vztah možná jedině řikal. Tohle by se mělo mezi lidi prosadit, to by prospělo. Dokonce si myslim, že nás to brzy čeká. Je to taková přirozenost, že... Možná ty se toho ještě dožiješ. Ale ty se toho vlastně dožít nechceš, tak nedožiješ.“ Petr si ho dobíral, oplácel mu tedy: „A když jsi nespokojenej, tak proč to aspoň jednou nezkusit dělat normálně?“ – „No, to asi ne.“ – „Tak to zkus.“ – Když já nevim. Ještě než začnu, už mě už zavalujou desítky důvodů, proč to rovnou nedělat. Kdybych mezi těma co to dělaj normálně viděl lidi spokojený, tak to zkusim. Ale takhle? Kdo je z vás nějak extra šťastnej? A vůbec. Já než průměrnej, tak radši i špatnej. Jsem mimo, ale vy taky tak. Když se máte pod svojí kontrolou, proč neděláte efektivní věci? Já si ubližuju protože jsem magor, ale proč třeba ty? Sám sis musel s těma svejma... idealistickejma představama vytrpět. Stejně se nepoučíš. A musel sis vytrpět, o tom nepochybuju. Tak pak už jen gulag na tebe. Až by ses vrátil, byl by si normálně fungující člověk. Ale jinak tě asi fakt nic nepředělá.“ – „Co je to gulag? – „Trestně pracovní tábor na Sibiři. V létě mínus patnáct, ale prací by tě tam zahřáli.“ – „A ty?“ – „Jako já sám? Šel bych s tebou, taky bych si zasloužil. Takovýhle věci, válka, to je špatný, ale aspoň se to mezi lidma prosálo. Dneska jsme tady mizera každej druhej. To ať lidi radši i lžou, jen ať dělaj aspoň něco, než to jejich věčný nic.“ Vzdychl a řekl: „Co ty jsi zač.“ Zdálo se, že Petr neodpoví, pak ho ale napadlo: „Už vim co jsem. Nedávno jsem se tady našel, zapadlej mezi matracema. Popkorn. Nevim proč si tak připadám, ale tohle. Malý nabušený všechno a zároveň velký nic. Jeden jako druhej, ale jak mě zahreješ bouchnu, a pak mě nepoznáš. Připadám si jako popkorn.“ Napadlo ho, do jak zbytečných rozhovorů se to vlastně dostali. Pak se ozval z předsíně zvonek. Petr jakoby ho neslyšel se zeptal, jestli si dá čaj. Upozornil ho: „Někdo zvonil.“ Kamarád důrazně zavrtěl hlavou, pak ze zvonek ozval znovu. Petr řekl: „Sem nikdo nechodí, tak nemůže ani zvonit. A jestli, po takový době, ať si počká. Chceš to pití?“
Lidem se blázni neříká, ale jak jinak Petra nazvat, to nevěděl. Pozoroval ho stavět na čaj, až potom se vydat ke dveřím. -S Petrem se vrátil podivný člověk. Pořád se hýbal, skoro poskakoval. Hned mu podal ruku a představil se. Jménu neporozuměl správně, zaslechl něco mezi Somrákem a Soumrakem. Obojí by se k němu hodilo. Bylo mu asi třicet, hodně zanedbaný, pořád se ale usmíval. Po všem se rozhlížel a ptal se: „Tak takhle vy tu valíte, jo?“ Petr od dveří kroutil hlavou: „Všechno při starym koukám. Pavle podrž mi ho chvilku, něco mu nasypu. To uvidíš.“ Soumrak nadšeně zvedl prst: „Máš brambůrky? Česnekový? Ty jsou nejlepší.“ Petr vrtěl hlavou dál: „Zase máš štěstí, jako vždycky. Jo, mám brambůrky, ty nejlepší. Samotný zykmundovky.“ Pak skutečně Soumrakovi jedny na talíři přinesl, byl z nich opravdu šťastný. Ani na chvíli je potom nepouštěl z rukou, často se k nim ale nakláněl a nabízel. A mluvil skoro bez zastavení: „Tak dobře si tady valíte, dobře. Pamatuješ, jak jsme se tenkrát přežrali česnekovejma?“ – „Kdy?“ – „Ve Vimperku, když jsme šli od Kamily.“ – „Koukám, že ti šmakuje. A fakt si na jeden výlet s tebou vzpomínám. Bylo vedro, chtěli jsme se jít vykoupat, ale ty jsi neměl plavky. Tak jsem ti pujčil svoje a sám tam pak trapčil v průhlednejch slipech.“ – „A tenkrát jsme se přejedli těma česnekovejma.“ – „Hele, víš proč tě mám asi rád? Ty i když jseš takovej amorál, tobě je to jedno. A vlastně... ty nikdy nekecáš. Asi proto. Co chceš, o to si řekneš. A když to nedostaneš, tak se nenaštveš. Člověče, tebe nemít rád, to by snad ani nešlo. Však tě taky měly rády všechny holky, mě jen menší půlka.“ – „Né, některý měly radši tebe. Renata. Renata kozatá. Ta se na tebe ptá dodneška.“ – „Na mě jedna, na tebe všechny. Tvý zářezy bych chtěl mít.“ – „To není důležitý, důležitý jsou brambůrky. A ve Vimperku, česnekový, zlatý časy.“ Petr se smál čím dál víc: „No pro tebe určitě! Třeba já, dokud jsem tě neznal pořádně, jsem tě obsluhoval jako šašek. To už si asi nevzpomínáš, jak jsem šli z toho koupáku do města, co? Pozval jsem tě na svačinu. V sámošce jsem vybíral, co si jako vezmem do parku, jenže tys mi řekl – tak počkej! Sice jsi měl pozval, ale co budu já jíst, to si taky chci sám vybrat.“ – „A tenkrát jsme se přejedli těma brambůrkama.“ – „Jsi neprůstřelnej, jako vždycky. Takže jo, asi jo. Místo rohlíků a salámu jsi si za mý koupil pět pytlíků brambůrek. To je možný.“ – „To bylo hezký léto tenkrát.“ – „Neprůstřelnej. Co bych za takovou vlastnost dal.“ Soumrak dojídal poslední z pochoutek: „Tak k čemu se chystáte, chlapi? Na špeka asi nemáte, když do teď nejste zhulený... Nemáte?“ Snad že si chtěl trosku lépe prohlédnout, řekl: „Já bych měl.“ Petr i Soumrak se na něj důrazně podívali, každý s naprosto jiným výrazem. Petr klel: „Né, tohleto né. Já ty starý časy neměl chválit, né.“ Soumrak ale zářil čistým blahem. Dokonce k němu přistoupil a skoro jej pohaldil po rameni. Bylo zvláštní, že mu to nevadilo. Dokonce snad ucítil něco, o čem Petr před chvílí mluvil. Přes všechnu podivnost a špínu mu byl Soumrak sympatický. Říkal: „Úžasný, chlapi úžasný. Ale já vás nepodceňoval ani chvíli. Bylo mi jasný, že vy víte. Vy víte!“
Šel do předsíně pro hulení, stále slyšel Petra hravě úpět: „Tak pánové, na to vás seru. Teda neseru, vy víte že zahulim s váma, ale já nehulil ani nepamatuju. No to bude hukot. Máte mě na svědomí.“ – „Ty? Ty že bys s náma nezahulil, ty?! Nevěřim. Vždyckys bejval hulič veliký.“ – „No jo, vždyť mě znáš. A já si nic nenamlouvám. Závisláček, to já jsem byl vždycky dobrej. Já jak si před sebou neschoval... A i to mi bejvávalo prd platný.“ – „Nejsi závislej, je to máš rád.“ – „Nech mě bejt, takovýhle okecávačky. Jsem závislák. Když se nedokážu ovládat, jsem. Ty si svojí závislost odpouštíš, já nikdy.“ – „Tak víš jak to udělej? Mohl bys-“ – „Nerozebírej to. Tvoje rady… Tys možná od rána ještě nehulil, ale kdo ví, co už sis vysháněl.“ – „Já? Nic. Ale ubalim jestli chcete. A kdyby se tam našly ještě jedny brambůrky-“ – „Nech mě bejt! Tak fajn, jdeme hulit. Ale zas tak zadarmo to nebude. Musíme něco vymyslet.“ – „Co vymyslet?“ – „Nějakej program. Když už hulit, ať to k něčemu je. Ne že si tu sednem a budem se jen pitomě smát.“ – „A co třeba?“ – „Na něco přijdem.“ Balení se ujmul Petr, bezy bylo poznat, že schválně nespěchá. Soumrak se zeptal: „Nevíš, co je se Šiškou?“ – „S kym?“ – „Se Šiškou, z Hrabic. Víš, né, Šiška. Toho znaj všichni. Prej si našel někde ženskou v Praze a zmizel. Nevíš kde je?“ – „Na žádnýho Šišku si nevzpomínám, v Hrabicích jsem nebyl deset let a... hodně dlouho se tam ještě nechystám.“ – „Ale Šišku znáš. Ten jak-“ – „Neznám. Žižku jedině. Ten sedí támhle za komínem. Se podívej.“ – „Dobrej Šemík.“ – „Svatej Václav vole.“ – „To je jedno.“ – „No neni. V tý bedně za nim ležel balzamovanej Gottwald. Lenin vydržel sedmdesát let než začal hnít, Kléma stěží deset. Což značí co? Že náš vrchní komunista byl plnej živějších myšlenek než sám ruskej ideál.“ – – – – – –
„To je jedno, jde o Šiška. Ten asi někde leje. Ona ta ženská prej taky docela chlastala. Jmenovala se Zuzana, tu taky neznáš? Musim je sehnat, abych mu něco vyřídit.“ „Jasně jasně, proto ho sháníš, abys mu něco vyřídil. To zrovna, ty. A za mnou jsi taky přišel, aby ses mě na něco zeptal, viď?“ „No. Chtěl jsem vědět, jestli nevíš, kde teď Šiška bydlí.“ „Neznám žádnýho Šišku.“ „Ale znáš. Šišku zná každej. Jednou-“ „Počkej! Jinak to uděláme. Šiška nebo Žižka, za komínem můžou sedět klidně oba. Sakra, koukám na to hulení a jsem už zčazenej předem. Já třeba seděl za komínem jednou tři dny. Na půdě čtyřicet let nepoužívaný školy. Kluci, to bylo nádherný. Na tý půdičce uplně pod štítem se často sušila tráva, takže mezi prknama jsem vždycky něco našel. Tak jsem ubalil, vylezl na komín, takovej ten mega širokej, a čuměl odtamtad na Boubín a Šumavu. Uplně boží. Dost tam toho bylo, ale zase, tři dny jsou tři dny. Pak už jsem byl po padesáti jointech fakt dost mimo a tak jsem zase slezl dolu mezi lid.“
Soumrak vykřikl: „Mam nápad. Dáme nějakou dobrou střílečku. Každej proti každýmu, turnájek bude super.“ Petr ho ale odbyl: „Já tu žádný hry nemám, na to zapomeň.“
– – – – – –
„To neva. Ostatně, koukám, ty nemáš ani televizi? Ale internet máš, tak co. Stáhnem nějakou novou hru, to bude ještě větší vypalovačka, když to nebudeme nikdo umět.“ „Obávám se, že tě nepotěšim. Tady se žádný hry hrát nebudou. A k hulení, příteli, to už vůbec ne. Řekl sem něco pořádnýho, čímž sem myslel-“ „Ale né, neboj se toho. My tě to naučíme.“ „Snažíš se zbytečně.“ „Znám jednu-“ „Ty mi asi nerozumíš. Já počítačový hry nenávidim. Nelze hůř zajebat čas. Člověk by si měl stačit sám. A jestli to neumí, ať se to učí, ne na to zapomínat u her.“
Soumrak to zkusil jinak: „V pohodě. Bude stačit nějakej film a-“ Petr mu ale nedal příležitost: „A filmy už vůbec. Máme hul a svý fantazie, no ne? Nejsme necitlivý jelita, co musej mít všechno dohromady. Hejbací obrázky, hudbu, nalíčený děvčice a já nevim co ještě. Ne, to fakt nikdo z nás nepotřebujem. Už tak uvidíme až příliš.“ – „Já na filmy nedám dopustit.“ – „Já zas na život. Jakoby sám nebyl pestrej dost.“ – „Ty že by si neměl rád obrázky? Ty takovej fotograf?“ – „Co? Ještě tohle mi připomínej. Jo, fotil jsem jako divej, ale proč? Protože jsem mi řikali, že něco umim. A já vám to uvěřil. Ale proč jste mi to řikali, to mi došlo až po letetech. Protože jsem fotil vás a dával vám ty obrázky pak i zadarmo. Tobě speciálně jsem je dokonce jednou vezl až na druhej konec republiky. Víš který, jak jsme skákali na lyžích. Ale uměl jsem hovno, byl jsem podprůměrnej fotograf. Tak to bylo. Zblbl jsem z toho, z těch vašich pochval, odešel od metrostavu a zkusil se život focenim. To byl muj konec. Zradil se svojí černobílou fotku, musel dělat barvu, pak už mě to nikdy nebavilo. Z filmama to samý. Blbej mě naštve, dobrej emočně rozloží. Já na obrázkový kejkle nejsem.“ Soumrak se na něj prosebně podíval a očekával zastání. Řekl alespoň: „Vždyť Petra znáš. Jak si něco umane... Já teda hry taky moc nemusim, ale filmy jsou boží.“ Kamarád se ale dál vesele bránil: „Pánové, uznejte, hulení je vzácnost. Ono musí poslouchat mě, ne já jeho. Nějaký hry, to můžete hrát kdykoliv jindy. Teď máte mě. Tak co třeba? Hele? Třeba... pojďme založit sektu. Viď Pavle. My totiž zakládáme sektu a ty bys nám Jirko mohl bejt hódně nápomocnej.“ – „Jó? A jak?“ – „Radou.“ – „Hmm, dobrá tedy. Za brambůrek se musí člověk obětovat. Dobrá. Tak co mám radit?“ – „Až to odpálíme, nestačíš odpovídat.“ Petr už měl joint ubalený, očividně ho ale Soumrakovi ještě odpíral. Říkal: „Tak poslouchejte. Novo starou šiškovsko-žižkovskou sektu založíme. Jo, to bude ono. A ty nám to všechno řekneš, jak se to dělá. Protože ty i když na to nemáš, stejně oblbáš všechny. Takhle vypadaj všichni vůdcové sekt. Takže nejdřív se domluvme, ať víme do čeho jdeme.“ – „Co budu já radit?“ – „No jak ulovit nový členy do tý sekty, holky samozřejmě.“ – „Tak to jo, to bych mohl.“ – „Ale ne nějaký šmrcky koupený. Takový nejlíp, co nás budou mít rády, protože jsme fakt skvělý a ony nás chtěj.“ Pak se Petr nečekaně obrátil přímo k němu: „Hele, teď vážně. Pojďme tohodle blázna trochu zneužít. Protože, ač se to nezdá, on to se ženskejma opravdu umí. Ta jeho přirozenost je tak odzbrojující, že něco tak nepravděpodobnýho je fakt pravda. Ukecá na ulici jakou chce, sbalí ji, fakt.“
Pak se otočil k Soumrakovi, podal brko k odpálení a bez přerušení mluvil dál: „Původně jsme chtěli tý sektě řikat sekta novejch pověstí žižkovskejch, ale ve skutečnosti půjde hlavně o ženský. A ty, protože umíš balit, budeš v sektě ten nejdůležitější. Budeš se jmenovat Sexanc.“ – „Sexchcanc? To je blbý. Co spíš Sexes?“ – „Ok, jseš Sexes, hlava církve věčnýho šuku. Budeš Sexces, ten a zen největší.“ – „Strašlivá oběť. Ale jdu do toho. Ptej se a chtěj, co si samy jejich výsost brambůrky si přejí. – „No výborně.“ – „Ale počkej, si řikal, radit jo? A neni v tom nějaká kulišárna? Třeba nějaký povinnosti. Nebo práce. To bych nerad.“ – „Klíd, práce žádná. Deset podpisů denně a tak hodinku si vyslechnout stížnosti podřízenejch. Pak řekneš nám, svejm nejbližším pomocníkum, co a jak máme s jednotlivejma případama dělat a máš hotovo. Když se něco nepovede, můžem za to my, protože jsme tě blbě pochopili. A bejt na známkách, to ještě budeš muset.“ – „To by šlo. Ale na tebe si musí dát člověk pozor. Že by si předal velení jen tak, to je podezřelý.“ A že ty sám by jsi nedokázal vyklofávat holkám díry do hlavy, to ne. Taky si se s nima nikdy nesral.“ – „No jo, ale to bylo kdysi, kdysi. Dneska jsem nemajetnej a v přechodu. Potřebuju nějakou berličku.“ Soumrak Petrovi dál nevěřil: „Když jsi se opili, bejvals na holky hustopeč. Takovýhle věci si nezapomínaj. Tobě věřit, nevim nevim.“ Petr ale vymlouval: „To bylo tenkrát. Znal si mě jen v jednom období a u mě se to střídá. Jak bych ti to... tak ti to řeknu od začátku. Já holku do postele neuměl dostat do jednadvaceti. Když někdy, tak spíš omylem. Pak jsem ale měl štěstí na jednu, co mě rozhejbala. Nebo spíš, zbavila komplexů a tak. Až pak jsem si to deset let fakt užíval. Jo, byly to těžký mrdanice, jen co je pravda. Pak ale přišla, řekněme, nutnost zdravotní pauzy. A až ta když skončila… No, prostě, na sex jsem chut neztratil, možná naopak. Ale dneska jsem ochoten se pro něj snažit jen do určitý míry. Nechci se snažit, nebo nemůžu, nevim. Je to trochu divný, ale je to tak. Já vim, že bych s tim problémy neměl, ale nepřiměju se k tomu.“ Soumrak řekl: „Jsi línej.“ To Petra rozesmálo: „No, od tebe to sedí. Ale je to pravda. Teda, mimo jiný. Pak ještě o tom všem moc přemejšlim. Nebo čeká vílu, nevim. Takže už o tom nebudem víc přemejšlet a ty nám všem rovnou zaplníš harém. Jdem na to.“ -Prohlížel si teď Soumraka ještě pozorněji. Ač na něj nic hezkého nebylo, v jeho schopnost balit holky snadno uvěřil. Rozhodl se ho poslouchat pozorněji. Soumrak uvažoval: „Takže jsem Sexes. I když, je to hodně divný jméno.“ – „Je. Taky se mi moc nelíbí, ale je to nutný. Musí bejt hned o d začátku jasný, kdo jseš. Žádný pochybnosti. Karel Bůh by taky nebyl Gottem, kdyby se tak nejmenoval. A Žižka znamená něco jako věčnej oheň nebo nejvyšší výhra. Takže ty jseš Sexes.“ – „Jsem Sexes. Co dál?“ – „No ty holky. Kde jsou?“ – „Mám pro ně skočit?“ – „Ale hovno. Řekni nám, jak je máme balit a přitom se nemuset moc snažit.“ – „Tak jim něco slib.“ – „Ajaj. No, to je pravda, ale-“ – „Zkoukni, co jim chybí a-“ – „Já tomu rozumim, ale teď to nerozmazávej. A navíc, já teď nemám co slíbit.“ – „Slíbovat je vždycky co.“ – „Ale jo, ale jak řikám, teď bych to neřešil.“
Soumrak kroutil hlavou: „Tak se ptej. Já jsem tu od razení, ne od ptaní.“ „Tak mi poraď na co se mám ptát, nemůžu se vyžvejknout. Šukal bych a nic se mi pro to nechce dělat. Potřebuju to zadarmo, ale zase jim lhát... No jo, no. Buď jim musim něco dát, nebo něco slíbit. Máš pravdu, ale já potřebuju jinou odpověď.“ – „Na co? Jakou?“ – „Jak balit holky na sex a jak balit holky víš co.“ – „Nevim.“ – „Aby nás měly rády.“ – „Když jim to dobře děláš, tak je to jedno a to samý.“ – „Ty si porád odpovídáš na co ty chceš a ne na co se ptám. Jak je to doopravdy víme oba, ty se soustřeď na otázku.“ – „S tebou to nikdy nebylo lehký.“ – „Ale plavky a brambůrky jsi ode mě vždycky dostal, tak se teď snaž ty.“ – „To hulení je dobrý.“ – „Je. A si představ jak je mně, když čadim po měsících abstinence.“ – „Je to poznat, dobře jedeš.“ –
Také si připadal zkouřenější než obvykle. Petr pokračoval: „Ale zpátky k těm našim holkám. Moc jsme to vztáhli na mě, to je chyba. Tak spíš mi vykládej... Jinak. Co podle tebe dneska kluci dělaj blbě, když se na sexu nejsou schopný ani domluvit?“ – „Ať to dělaj normálně, ne? Přijdeš, řekneš co tě první napadne-“ – „Jakože vůbec něco řekneš.“ – „Tak to je jasný, ne?“ – „No jak komu. I ty co to věděj to ne vždycky dělaj.“ – „Tak to maj blbý.“ – „Při takovejhlech odpovědích si připadám blbej já.“ – „Když se tak blbě ptáš? Co řešíš? Vždyť si to sám dělal a žádný problémy. Dělej to jako kdysi a máš klid, ne?“ Petr hrál nevědoucího: „Já, já… To jsem podváděl. Dneska to chci bez toho.“ – „Dělěj to jak dodneška, nic neřeš.“ – „Nedělalo mi to dobře, už chci jinak.“ – „Jen se vrať kdes byl. Co na tom bylo špatně?“ – „Ty to porád nechápeš? Takovej chytrej kluk.“ – „Mohls tenkrát, můžeš dneska. Co řešíš? Hele, já zas tak hloupej nejsem, ty na mě šiješ nějakou kulišárnu.“ – „Já? Já jestli, tak habaďůru, jedině habaďůru.“ – „Já pracovat nebudu, to se ti nepovede.“ – „Poslední co bych věřil že bych tě naučil.“ – „No proto. Trochu je překvapil, když se po dlouhé době Petra zeptal: „Mně to taky připadá divný. Když si zažil, jak to může bejt pěkný, a když ti dneska nic nebrání v tom pokračovat, tak proč to neděláš?“ – „Zvláštní, jak o věcech mi nejpochopitelnějších, naprostá většina lidí musí právě přemejšlet. A obráceně. Tak třeba že poprvý je vždycky to nejsilnější. První sex, první pocit zamilovanosti, první kolíčky na bradavkách. První je vždycky vrchol. Tak proto nemůžu dneska, protože já se s polovičatostma nesmířim. Musim vymyslet něco novýho a lepšího.“ – „Zakecat jsi to dobře.“ – „Prdlačky. Jsem starej. Mý senzory jsou utupený, já nechci nic slabší než kdysi. To už je snesitelnější nic. Jen když je člověk ještě hodně blbej, může zažít takový ty nejsilnější věci. S rozumem to jde čim dál míň. A sex v bludu zamilovanosti je nepřekonatelnej. Než cokoliv i bez
– –
– – – –
vize stupňování - radši nic.“ „No nevim.“ „A nebo je to obrana. Abych se nezamiloval a neudělal sobě nebo druhýmu problém. Protože, co si budeme povídat, to bejvávaly jediný výsledky mejch aktivit. Vzpomínám dneska jen na vrcholnej sex nebo na časy před rozchodem. „Chceš šukat, by bylo co šukat, ale nešukáš. Divný, ne?“ „A ty šukáš kdy?“ „Když se mi to vyplatí.“ „Zbožňuju tvojí upřimnost. Ty fakt víš co děláš.“
Všichni byli hodně zhulení, Petr nejvíc. Zase hrál nazlobeného: „Ale jinak, co si to dovoluješ! Zmiňovat takový přízemnosti, když se ti svěřuju z nejhlubších citů. Klucí, je to pryč, už se to vrátit nemůže, ale to bejvávalo tak krásný! Chvilkovej pocit, že nejsem sám. Že uplně mizim jako subjekt a spojenim s milovanou osobou sahám někam do prostředka vesmíru. Člověk se snažil to holčině dělat co nejlíp, ona začínala nepříčetně vřeštět. To bylo tak vzrušující, že se jsem se snažil ještě a ještě víc. Oba jsme ztráceli soudnost, pořád se to zrychlovalo, až k naprostýmu nekonečno. Spojení neslučitelnejch protikladů a pak -vrchol. Holka musí bejt tak trochu cvok jako já, jinak to není ona. Vlastně dopředu nikdy uplně nevědět, co udělá. Nadržený holky jsou nejkrásnější.“ Soumrak s Petrem ale nesouhlasil: „No to jseš dobrej cvok. Nikdy nevědět, co holka udělá, to nevim jestli je dobrý. Tak snad nějaký jistoty, ne?“ – „Jo? Popiš mi, jaký jistoty myslíš.“ – „Tak jako by mi bylo jedno, jestli by k večeři byla svíčková nebo vejpečky, ale jedno z toho určitě.“ – „No takovýhle jistoty bych neodmítl ani já. Ale ty překvapení by k nim musely bejt taky.“ – „Brzy by tě to přestaly bavit.“ – „Podle toho, jaký by ty překvapení byly. Takový co jsem řikal, ty by mě nepřešly nikdy. A těšení se předem, to taky patří k celkovýmu zážitku. No řekni. přece i sex, dokud je se na co těšit-“ – „To jo. Ale někdy to předem vypadá dobře, ale jak se svlíkne-“ – „Tohle jsem nemyslel. A neřikej takový věci, když teď zpívám o ideálech.“ Podivný člověk se chápavě usmíval: „Spíš obhajuješ svoje oblíbený pervezárničky.“ To se Petrovi líbilo: „Jo, přesně tak. Všichni jsme uchylové, věřte tomu. Freud a já si myslíme, že všechny odchylky maj společnej základ.“ – „A jakej?“ – „Nevim. Ale možná na to právě já přijdu.“ – „Při tvejch přístupech, člověče, ty možná i jo. Však ona o tobě kdysi Zuzana Jírovcová vyprávěla-“ – „Jirko!!! Kurva! Až jsem si z leknutí vzpomněl na tvoje jméno. Jo, já si dovedu představit, co Zuzana mohla vyprávět. Zvlášť, když ode mě kdysi odcházela hodně nasratá. Takže pokud by jsi mi byl ochotnej tohle odvyprávět až jednou někde v soukromí, byl bych snad radši.“ – „Jak chceš. Jak dlouho jste spolu byli?“ – „Tři tejdny tu kdysi bydlela. Ještě jednou, můžeš na to teď zkusit zapomenout?“ – „No, lehký to neni, ale že jsi to ty.“ Petr se snažil rozhovor přesměrovat jinam: „Vidíte kluci, pro samý řeči jsme skoro zapomněli na to nejdůležitější. Na sektu samou. Já to myslel vážně. Pojďme si stanovit, jak to udělat reálně. Nebude to žádná sranda, ale jak nás tady vidim, tři hodně různý lidi, mohlo by se nám to povést. Takže pro začátek snad, aby jsme si stanovili nějaký základy. Tak třeba ty, Sexesi. Jsi nejvyšší z největších, to všichni musí uznávat. Každej celek aby fungoval, musí mít aspoň domělýho, jednoho jedinýho vůdce. Jsi jim ty a tečka. I když přinejmenšim my tři víme, že to tak neni, nikdo jinej to nesmí ani vytušit. Širší vedení, my tři, to je základ. Ty jsi ikona.
Soumrak se hravě mračil: „Počkat počkat, jaká ikona. Tak jsem vedoucí nebo ne?“ – „Jseš. Pro veřejnost.Ale teď jsem spíš myslel, jak to ve skutečnosti na světě chodí. Ne jak se to musí lidem podávat.“ – „Nerozumim.“ – „Řeči jsou řeči, ale až funkčnost... Nebo odjinud. Poslouchej.“ – „Poslouchám.“ – „Ta sekta bude na tomhle reálnym světě. Můžeme si jí udělat jakou chceme, ale musí fachčit. To znamená, aby její struktura... odpovídala možnostem místa a doby. Prostě realitě. A skutečností je, že pokud chceme od lidí, aby se sektě plně oddali, musej si myslet, že jí rozuměj. Proto musí mít aspoň zdánlivě jasnou stavbu. A i když je to jinak, lidi si musej myslet, že rozuměj.“ – –
– –
„A je realita bude jiná?“ „No samozřejmě, to je vždycky. Je realita a je stav, jak se jeví. To jsou dvě rozdílný věci. Takže jsme sice síť rovnocenejch lidí, ale nejvyšší z nejvyšších, Sexes, určitá pyramidálnost, muší bejt. Zdánlivě nejvýš je Sexes, ve skutečnosti to je ale užší skupinka nás. Ale to nikomu vykládat nebudem.“ „Až takhle?“ „Jedině tak. Samozřejmě, nikomu nebudeme ubližovat, to by Pavel nesnesl. Ale lidi si aspoň musej myslet že rozuměj, jinak by to fungovalo. To je jako s támhle Žižkou. Nebyl nikdy velitelem všeho husitskejch vojsk. Jak se vedle něj objevil nějakej vyšší šlechtic, i on musel bejt hodnej. Nebo aspoň hodnější. A koukni se, jak po půl tisíciletí na to nahlížíme. Pořád se přesvědčujeme, že on byl nějak zásadnější než ostatní. Nebyl. Ale my to chceme slyšet a nenecháme si to vzít. I když většina víme, že to tak nebylo.
Pak se znovu prudce obrátil přímo na něj: „Ty sekty jsou dobrý. Řikals, žes teď o nich hodně četl. Tak nahoď něco do placu. Zatim jsem se domluvili jen na těch holkách, a že žádný zlotřilý činy. Upřimnost, právo na svoje specifika, ale co dál? Dej něco.“ Myslel si, že Petr bude mluvit dál, on ale opravdu čekal odpověď. Musel se zamyslet, pak řekl: „Já nevim jestli sektu, ale lidi by předevšim neměli mít problém s hledáním... se navzájem. Každej někoho chce, a vůbec dneska nejsou... No, právě že už trochu jsou. Myslim takový nějaký ty nový možnosti, aby se to nemuselo moc řešit... složitě. Když to jde jednoduše.“ Petr uznale kýval hlavou a očekával pokračování. Zamýšlel se tedy dál: „Já o tom kdysi přemejšlel jinak, ale mě docela přesvědčili... Že by se to dalo, myslim jako ty začátky, nechat na vyhledávacích programech.“ – „Jo? Dobrý, souhlasim s tebou.“ – „To je teď taková inspirace, co nosim v hlavě. Že jako jednotlivý informace z něčeho jako životopisu by nebyly předkládný v celku, ale po částech. Jako víc kategorií myslim. A teprve pak by se to skládalo.“ – „To neni špatný, složit si svojí představu.“ – „No... vlastně jo.“ – „A uplně nejlepší by bylo, že by nemusel nikdo nikomu nic vysvětlovat. Lidi by se už nemuseli stydět za to, že se jim líbí něco jinýho než většině.“ – „To je důležitá věc. A vybrat si, hmm. Napíšu trojky, akceptuju jen je nebo o číslo víc. Tim by se hodně vyřešilo.“ – „Předem, že jo? By se ušeřilo takovejch zklamání.“ Petr si pochvaloval: „Jo, moct se aspoň doma odšprajcovat, to by bylo něco. Lidi budou vždycky zaujatý oproti zvláštnostem, co jim nejsou vlastní. Ale mít každej aspoň jednoho, před kterym nemusí nic zkrejvat, kurva, to by se to žilo.“ – „Tak jsem to myslel.“
–
– –
„Jo jo, to by se to postýlkovalo. Žádný tupý mrdanice. Každý milování by bylo další a další sebeotvírání, takový psychohygiena a růst v jednom. A podle mě takový časy i brzy nastanou. No, brzy. Aby jsme si jich užili i my s mladejma tělama, to ne, ale stejně brzy. Lidi asi nebudou svý odchylárny vykřikovat na veřejnosti nikdy, ale potlačovat už taky ne. Stejně jsou neodstranitelný, to ti dneska řekne každej znalej. Pak hodně ubude bolesti mezi lidma.“ „Přesně tak.“ Ale já tohle přece řikám furt. Lidi, nebuďte blbý, odvažte se. Jaký vzory? Proč porád považovat za nejlepší jen ty holky, co se nejvíc podobaj většině? Copak jste nikdy neviděli nenalíčený modelky? Nikdo není dokonalej, natož stejnej. Pojďme si užívat svejch odlišností. Nestyťe se za to jaký jste. Jinak se vám neuleví.
Soumrak se divil: „A kdo to komu zakazuje?“ – „Kdo? Všichni. Společnost, obecnej vkus. Ty jsi jinej, ty si děláš co chceš. Ale většina, a tentokrát i já patřim do většiny, pořád něco řeší. Jo, sami se sebou. Smim nebo nesmim? Nejblbější otázka. Ty se neptáš, ty činíš. Proto máš každou co chceš.“ – „Každou ne.“ – „Tak skoro každou, tomhle jsou pro mě synonyma. Pavel má pravdu, tohle se musí řešit hned. Kam se člověk dostane přes sektu. Musí se hned... aby si lidi začli co nejdřív užívat, jinak ani víc pracovat nebudou. Najít si jednoho, s kterym si budou nejen tolerovat svoje odchylky, ale naplno si s nima dělat radost. Ale tohle se taky ví odjakživa. Vztah nebudovat na vzájemnym přehlížení nedostatků, jak se děje v devadesáti procentech dneska, ale naopak, na podpoře libůstek.“ Soumrak potvrzoval: „Ale jo, v tomhle máš pravdu. Znal jsem jednoho, co odpouštěl svý ženě šťourání v nose, aby mu musela odpustit, že si občas neukrojí kus paštiky, ale rovnou ji ukousne.“ – „Jako příklad tolerování chyb druhýho je to drsnej příklad, ale přesnej.“ – „Viď.“ – „Ale já hlavně chci hlásat zrušení norem. Nebo předěl, kdy se všechny dosavadní zruší a lidi si podle choutek postaví svoje osobní. Za svoje jinakosti nejen konec studu, ale stavět na nich od základu. Tak. Hurá a nazdar.“ -Petr se znovu obrátil přímo na něj: „Tak ale teď už fakt povídej. Stovku ženskejch nám dohodil tady náš podezřelej kamarád, stovku máme přes vyhledávač, je načase, nastavit pravidla pro vnitřní chod sekty. Co třeba sex členů? Každej s každym? Pavle?“ – „To nevim. Zase tak podrobně jsem o tom nepřemejšlel.“ – „Tak dávám návrh. Nutně by nemusel každej s každym, ale mohl by. A nebo takový ta smlouvy na dobu určitou. Dva tři roky, dva tři tejdny, podle potřeby. Nebo menší skupiny. Možností je spousta a všechy jsou povolený.“ Soumrak vyprávěl o knězi, který se u nich stará o tři farnosti s chátrajícími kostely. Prý si ale bere každý rok na pár týdnů dovolenou a zmizí někde v temných uličkách Hamburku. Snažili se odhadnout, kolik má asi takový kněz mzdu, nikdo ale nevěděl. Petr říkal: „Platí ale, že kněžouři si vždycky zašukali nejvíc. Nám by koule uřezali koule, ale sami se neodbejvali. A kurvy prej vyhubit, šupáci. Přitom v Kostnici, když měli ten konsil, tak tam s nima žilo víc kurev než domorodýho obyvatelstva. A v klášterech rajtovali na služkách od rána do večera. Uplně všichni nemrdali, ale vybraný pořád. Prostě Ježíšek krsistoušek byl uplně normální chlap, a jestli něco uměl líp než druhý, tak mrdat. Nechť se děje bůže volí a šutr kámen nakonec, vždyť je to zdravý. Ale ať to nikomu nezakazujou. Takovýhle pořádky… Ale nějaká spravedlnost musí bejt, i v sektě. Když chlapi musej do válek, ženský by si to měly na oplátku odšukat. Chlapská potřeba sexu je vyšší než u holek,
to se musí zohlednit. A o pár korun vyšší mzda, to je pořád málo. No jinak je to diskriminace, uznejte. A i pro ty holky to bude dobrý. Dostane se i na ošklivý. Neboj Pavle, nehodlám nikoho k ničemu nenutil. Ale stejně. Každá by musela splnit nějakou kvótu. Uplně přesně nevim jak, ale to by se vytříbilo praxí. Ovšem nějakej systém, aby se dostalo na všechny, ten muší bejt. Třeba bodovej. Každá by jich musela nasbírat třeba sto za rok. Za sex s hezounem bude ale jen bod, zatimco s nějkou maškarou osm. Si to pak rozmyslí, holčička. – „Nevim, jestli je tohle zrovna spravedlivý.“ – „Je to spravedlivý, já tomu musim rozumět. Jsem horník, specialista na díry všechny. – „Ale spravedlivý-“ – „Je to spravedlivý. Vrznou si všechny, i starý báby. Ano, tak vyřešíme i problém opuštěnejch starejch ženskejch v idiotsky polygamní, monogamní společnosti. Tohle je dobrej nápad. Dneska se kluci stydět píchat nedokonalý holky. Ty vybraný maj pak práce moc, ty míň obdarovaný žádnou. To se musí změnit. Pro začátek... no tak se s těma ošklivejma nebudeme ukazovat na veřejnosti, no. Ale v soukromí je můžeš jezdit o to víc. Život v sektě bude fajn. Zůstanou výhody dnešních vztahů a přibudou další. Třeba dovolená z manželství, ta bude určitě. Zaměstnavatelův taky nejsi majetek a o dovolený si můžeš dělat co chceš. Tak proč by ti to měl odpírat tvuj milovanej nejbližší druh, ne? Tyhle přechody přijdou. Ještě se to bude jmenovat asi manželství, ale pravidla budou jiný. Nějak postupně se to změní. Ale všechno co bude jednou, my uděláme už v sektě jako předvoj. Samý výhody. Už tam máme tu svobodu šuku, teď i dovolenou od sekty, dobře se to rýsuje. Podgrupy v sektách. Třeba širší osmička, kde může svabódno šukat každej s každym. Smlouva na rok, prodloužit se dá vždycky. Nebo hlavní pár, kde každej má do strany povolený tři bokovky. Možností je spousta, pak podle potřeby. Žít v sektě, to bude mít samý výhod. Vytvoří se hustší síť mezi lidma, genová pestrost, hele.“ – „Ale vedlejší manželky jsou blbost.“ – „No, to jo. To slovo vedlejší tam nesmí bejt. Asi neprosadim pojmenování mazlíci, ale ono se něco chytne.“ – „Myslíš že-“ – „Uvidíš sám. Z takovýhle sekty žádná neuteče, protože se nikde nebude mít líp než tam. Zkusme, uvidíme, máme to narýsovaný dobře.“ Najednou Petr zahrál, jakoby se probudil ze sna. Řekl: „Ale... kde jsou ty holky?“ Soumrak se smál: „Zapni internet, přines brambůrky, budou hned.“ – „Žádnej internet.“ – „Pak se nediv.“ – „To víš. Před tebou budu trapčit s nějakejma seznamkama. Ty, kterej sbalíš tři cestou na nádraží. Prostě ne. Ale neni pravda, že bych něco proti inzerátum měl. Moje minulost s nima byla věru pestrá. Ještě s tima tištěnejma, začátkem devadesátech let. To jsem v tom jel ve velkym. Ale dneska už je všechno jinak a já uplně. Ale ono to nefungovalo ani tehdá na papíře. A dneska přes net je to ještě plošší. Proč? Protože nikdo už nemusí nést za svoje slova odpovědnost. Já bych taky rád viděl nejakej novej způsob jak lidi k sobě blíž, ale takhle to nepujde, to už vim stoprocentně. Nenene, nic proti netu. Brát si odtamtad informace je dar. Ale dávat tam nějaký svý, to je sebevražda. Už jen že otevřu nějakou stránku, poskytuju někomu o sobě informaci. A kdo by měl komlet jejich seznam, ví o mně všechno. Data jsou naše bohatství, proč je někomu poskytovat? Si připadáte doma u kompu v bezpečí a řikáte o sobě všechno. Nezodpovědnější přístup k sobě snad ani neexistuje. Kdo třeba věří, že co napíše na chat za pár minut zmizí je naivní. Už takhle spíš mluví s generátorem odpovědí než s člověkem. A bezpečí? Ani hovno. Kdyby aspoň... Člověk by si myslel, že čim víc spolu lidi vykecávaj, i třeba přes net, tim lip. Ale ani tohle nefunguje. Ty prokletý
chaty. Vždyť už ani slova tam skoro lidi nepoužívaj, ani fráze ne, jen smajlíky. Tak k čemu to je? Je to jako v hospodách. Lidi se vlastně bavit nechtěj. Jen trochu pocitu že nejsou sami, to jim stačí. Ta vize skládání si člověka po kouskách je dobrá. Ale myslim, že by bylo lepší... Prostě o sobě sám nic neřikat. Myslim to tak, že stejně když se člověk snaží bejt k sobě upřimnej, tak neni. Ani ty největší borci, psychoanalytici druhejch, to nedokážou. Aby aspoň trochu, maj nařízenej totální sebezpyt a snad deset tisíc hodin rozborů druhejch. Ale nakonec ani oni, tak co pak my? Jedině encefalogram. Nasaděj ti měřák ztopoření a ukazujou ti všechno možný. Jaký otázky, jaký rozdělený informace. Je tohle ti řekne pravdu a jen na základě toho by ti šlo vybrat dopovídající holku. Jinak si pořád sami jen lžeme.“ Ptal se odjinud: „Ale jak si řikal, že ty holky, co nejsou uplně hezký-“ – „No pokračuj, poslouchám tě.“ – „Já nevim. Hlavně, že jo... žádná holka vlastně neni ošklivá.“ – „Neni. Každá má nějaký přednosti. Ty třeba ne moc hezký si zase dovedou užívat sexu tak, jako žádný jiný.“ – „Ono vůbec řikat holkách, že nejsou-“ – „Ale vždyť jim to nikdo řikat nebude. Jen ony samy budou znát svůj status. A ten si samy nepřidělý, ten jim vyjde z toho vyhodnocení výsledků. Žádnej člověk jim tohle neřekne. Jestli, tak stroj. Před nim se ani stydět nebudou muset. A o to snáž se jim pak bude na sobě samejch pracovat. Samý výhody, říkám vám. Ale vim o co ti jde. Žádná z nich neni šereda. Musíme bejt na ně hodný. A taky že budem. Nikdo nesmí nikomu ubližovat, i když ty tvoje pravdy ubližujou víc než ohleduplná lež. A už mi to nerozmlouvej. My ty způsoby taky musíme umět, jinak v nich opravdovejm darebákum nikdy nebudeme moct zabránit. Nesměj nad náma zvítezit a bojovat s nima ferově, tak budou vyhrávat navěky. Budem efektivní způsoby používat k správnym věcem. Někdo slabší musí chránit a - budeme to my. Souhlasíš? I když, jak chránit lidi, co je nebaví sex, to nevim. To je taková čtvrtina populace, s tou si nevim rady. Z podstaty to nemaj, přišli k tomu až z komplexů během života. Jako se většina lidí neni schopná zbavit osobnostních poruch, oni tohodle. Svýho času jsem se na ně zaměřoval, taky jsem u nich měl větší šanci, ale... No, nebylo to dobře. Jsem je to sice odnaučil, ale když se vrátily do života, když božstvo já odešlo, měly to ještě horší. Ale uznávám, že mi to trochu chybí. Holka co sex dlouho neměla, ty si toho dokážou teprve vážit. Rozhejbat je dalo práci, ale v druhý pulce noci, když viděla, že jsem z nich fakt hotovej, to bylo něco.“ Petr se znovu zprudce otočil, tentokrát na Soumraka: „Zpívej! Jak je to teda správně? Je lepší bejt na holky sexes-mazel, nebo sexes-drsoň?“ – „Jak je třeba.“ – „Myslíš jako– „No jak je třeba.“ – „Hmm, vlastně jo. Na to se nedá říct nic jinýho. Jestli mi budeš odpovídat vždycky takhle chytře, brzy mi dojdou patrony. Tak jinak. Častějc vychází drsnění nebo růžovění? Obojí najednou, jistě, ale teď řekni, co spíš.“ – „Tak musí vidět, že jseš si jistej, to je nejdůležitější, vždyť to řikáš“ – „A jen co mi to uvěří, tak hned ukázat, že umim i tu druhou polohu.“ – „Pokud už je to potřeba-“ – „Hmm, přesně takhle to je.“ Petr se drbal na hlavě: „No jo, porád ptám na věci, co jsou jasný. Je tě škoda člověče, jsi moudrý muž. Ať si neni ničim jistá, ať od tebe může očekávat víceméně všechno. Takovýho holky chtěj.““ – „Jedna holka mi vyprávěla, že jak jí někdo řekne, že je něco přesně, že mu pak už nic nevěří.“ – „Která?“
– – – –
– – – – – – –
„Tu asi neznáš. Určitě ji neznáš.“ „Tak mi ji sem koukej dotáhnout, tuhle chci. Hele, za dohození i zaplatim, tuhle chci.“ „Tak jo, já ti jí jednou přivedu.“ „Je vlastně skvělý, mít u tebe jistotu. Aspoň nějakou. Jistotou u tebe je, že i když slíbíš cokoliv, stejně se na to vyflajzneš. A tak mi o ní aspoň vyprávěj. Právě jsem se zamiloval.“ „No, měla kamarádku policajtku-“ „Policajtku chci taky, ale příště. Teď tu chytrou.“ „No, chytrá, to ona je. Dám jí na tebe číslo.“ „Pokud je chytrá, proč by volala neznámýmu člověku?“ „Já jí to vysvětlim.“ „Proč by si to dělal, když jsem ti za to peníze jen slíbil?“ „Né, uvidíš, řeknu ji o tobě.“
Smáli se všichni tři, Petr k Soumrakovi pokračoval: „Vybodneš se na mě, ale nezlobim se na tebe. To nejde, když vim kdo jsi.“ Rozhodl se Soumraka zastat: „Tak když říká že to udělá tak asi jo, ne? Třeba zas hodnotíš druhý jen podle sebe.“ Petr se obhajoval: „To každej trochu, já snad málo. Radši se vraťme k těm našim holkám. Lepších časů na seznamování se asi nedočkáme. Tak si o tom povídejme. Jak jsme si řekli, zbalit holku je prostej akt, to nevyžaduje žádný špekulování. A je uplně jedno, jestli si chcem s holčinou jen zadovádět, nebo jestli uvažujeme o vztahu na delší dobu.“ I Rozhodl se, že i kdyby to Petr opakoval donekonečna, vždycky mu to bude rozmlouvat. Řekl: „To vůbec není jedno a to samý.“ Podíval se na Soumraka, ten souhlasně přikývl. Petr se podivil a rozesmál najednou: „Hej, ty zvíře šumavský, co to řikáš? Hodláš Pavlovi dělat radost, aby… O co ti jde? Celkovej přístup k balení holek se neliší, a nikdo to neví líp než ty.“ Soumrak ale řekl pevně: „Ne. Je to rozdíl.“ Petr se dál smál, teď ale jinak. Zeptal se:„No, tak dobře. Potom ale nejdřív řekni mně, jak se balí na sex, a pak Pavlovi, jak na vztah. Prosím.“ – „To je jednoduchý.“ – „Nepochybně. Ale když to řikám já, neuspěšnej, je to něco jinýho, než když to vypálíš ty. Buď tak laskav.“ – „No, nijak to nekomplikuj a řekni jí, že se ti líbí, ne?“ – „Určitě. Věř si, neseď někde v koutku, prostě jí to řekni. Víme. Co dál?“ – „O sexu nic nemel, pochval jí boty, vlasy, a už to směřuj někam do soukromí.“ „Chci slyšet ten rozdíl.“ – „Tak holce, který jde jen o sex-“ Petr zakřičel: „Jak jen o sex? Holce jde vždycky o něco víc, to nejsou nadržený čuráci jako my. Holčičí láska k penězum a naše ke kundám je jedno a to samý. Pud šukací a pud sebezáchovnej je jedno a to samý. O co ti jde?“ – „Sám si řikal, že některý holky sex nebaví. Tak tyhle třeba myslim.“ – „To jsou nemocný lidi, mluv o normálních.“ – „A co starý lidi?“ – „No ty nešukaj, ale usíránaj se z vnoučat jak šílený. To je zas jedno a to samý. A už vůbec si nemysli, že starejm chlapum se mrdat nechce. Měsíc na pětilůžáku v nemocnice mi to dokázal. Všichni si ho honěj, i osmdesátiletý.“ – „Fakt?“ – „To si piš. Na sex myslej chlapi do poslední chvíle. Zeptej se partizánů. Co ty poslední dělaj, když už to vypadá, že je fašisti dostali?“ – „Honěj si ho.“ Petr zase hrál rozlobeného: „No partizáni ne. S nima tam je vždycky nějaká ta Slovenka, zasloužilá
soudružka. Tu v okamžicích největšího ohrožení jezdí velitel skupiny. Taky je tam Ruska, ta co ji shodili z letadla, ale to už je zase moc velká šajba a nakonec jí stejně zastřelí.“ Soumrak se upřimně ptal: „Hele ale to mi řekni, odkud máš takovýhle tyhlety- To jsem neviděl ani ve filmu.“ – „No… z knížek.“ – „A ten pětilůžák?“ – „Ten osobně. Dlouho jsem tam byl, chlapi se střídali. To se nedalo nic dělat, jsme dodržovali i směny. Starý jsme to nechávali dělat hned po večerce, ať můžou jít dřív spát. Jeden si nařizoval budíka-“ – „Tak počkej! Tohle mě zajímá.“ – „Ty nevíš že všichni chlapi-“ – „Ale to je jasný že si ho honěj. V kriminále by si měl spát s rukama na dece. Ale jak tim vydělat peníze.“ – „Co? To zase neznám já, vyprávěj mi o tom.“ – „No to je taková soutěž, můžeš tam vydělat i docela dost peněz. Ale musíš vyhrát, honit si ho ze všech nejdýl.“ – „A do toho by si šel?“ – Jasně, víš jaký maj k tomu občerstvení? To i kdybych nevyhrál se to vyplatí.“ – Tak takhle... to chápu. Ale porád si tě tam těžko představuju s prstama od brambůrků.“ Pak se ale Petr sám Soumraka zastal: „Ale nic proti onánii, ani proti soutěži v honbě, co by ne. Hodně malý kluci uviděj, že je to vlastně normální a odstresujou se. Čim dřív, tim líp. Tak nám o tom ještě něco řekni, o tý soutěži.“ Soumrak vysvětloval: „O tý soutěži nic nevim, jsem to jen viděl na videu. Ale že by se tim člověk živil, to je dobrý, ne?“ – „Dárcovstvím spermatu?“ – „To ne. Ho ode mě nechtěj, parchanti. Ale ta soutěž byla dobrá.“ – „Řekni nám o ní něco. Pravidla třeba.“ – „No musíš si to dělat nejdýl. Máš nějaký krátký přestávky ale jinak furt. A myslim jednou za dvě hodiny si musíš odstříknout myslim.“ – „Aha. Na to jsem se chtěl vlastně zeptat. Jestli… Ale už to chápu.“ – „No konečně. Honit si ho je snazší. Já se o holku klidně postarám, ale chci aspoň véču, jinak si to radši budu dělat sám.“ – „Tak takhle vypadá pragmatik, jedinej pctivej chlap široko daleko. Jak to je, tak to řekne a udělá. Stejně to dělaj všichni, tak proč se tim neživit? Správně. Kdo to nedělá, trápí se, místo aby si užíval. Ostatně, takhle vznikaj ty holky, co je pak sex nebaví.“ Petr se vracel k předchozímu: „Ale pořád si mi neřekl, v čem je to jiný balit kurvu a holku na lásku.“ – „Rozdíl v tom určitě je, pokud jde někomu jen o sex, tak určitě... se chová jinak, než když to myslí vážně.“ – „Vždyť je to nesmysl a ty to víš. O co ti jde? – „Já jsem hodnej.“ – „Co? Hodnej, ty? Profík jseš. Tak okážeš se o sebe postarat a druhejm ublížit minimálně, to souhlasim. Ale z principu… Nebereš si servítky, všechno máš promyšlený, žádný voloviny okolo neřešíš, ale řikat tomu hodnej? A na každou holku jdeš stejně, nekecej.“ Dál se podivného Soumraka zastával: „Proč mu to vnucuješ? Když sám řikáš… Tak mu věř, ne?“ Petr hrál rozčíleného až demonstrativně: „Ale vždyť se na něj podívej! Kdyby takovej nebyl, šikovně vychcanej, jak jinak by na ty baby mohl? Zlej neni, ale nějaký ohledy na druhý, to teda fakt ne. A lže ti, copak to nevidíš? Měj rozum.“ --
Když byl Petr na záchodě, Soumrak se zeptal: „Neměl bys ještě na jednoho?“ Podal mu tedy druhou půlku z krabičky. Když se Petr vrátil a viděl ho balit, překvapivě stáhl ústa a vážně řekl: „Aha. Tim se vysvětluje všechno. Já blb… Ale pánové, opakovanej joint neni jointem a vy to víte. Tak si ode mě ještě vyslechnete, sami jste si naběhli. A začneme hned. Takže tenhle pán ti Pavle dokázal, že se holky balej různě? Tak koukej.“ Pak odešel do kuchyně, chvíli tam něco dělal. Když se vrátil, Soumrak na něj valil oči: „Já to slyšel!“ – „Nevim o čem mluvíš.“ – „Ty máš ještě brambůrky. To praskání, to bych poznal vždycky.“ – „Nemám. A kdyby, tak jedny v záloze. Kdyby přišla nějaká holka. Železná rezerva muší bejt.“ – „Tak pak koupíš jiný, ne?“ – „Já ti nevím příteli. Když ty mi lžeš.“ – „Já? Nikdy!“ Petr se snažil udržet bezvýrazný obličej, už za ním ale poznal poťouchlý úsměv. Nejdříve se podíval na něj a řekl: „Koukej.“ Pak se otočil zase na Soumraka a pronášel: „Ty víš, že tě mám docela rád. Já bych to i risknul, že nějakou holku neobsloužim brambůrkem, ale kvůli tobě? Kolikrát jsem litoval, že jsem ti ty plavky pujčoval. Zapřísahl jsem se, že se už od tebe nenechám nikdy doběhnout a teď bych měl znova?“ – „Ale no tak, je to jen sranda.“ – „No já se bavim. Ty taky. Ale jsi si jistej, že se tu bavíme všichni?“ – „No jasně, jen tak blbnem, ne?“ – „Nevim nevim. Ale zkusme to. Takže já se tě teď na něco zeptám, a když chvíli nebudeš kecat, obětuju i půlku brambůrků. Víš jak, neměl by si s tím mít problém. Pavel už žádný hulení nemá, takže řikat chvíli pravdu by i pro tebe mohlo bejt snadný. Jdem na to?“ – „A o co jako konkretně?“ – „Jestli je rozdíl, jestli balíš holku čistě jen na sex, nebo s nějakym pitomoučkym zámyslem o vztah.“ – „Tak jako víš jak to je.“ Petr si s přivřenýma očima vynucoval: „Já to vim a ty to víš. A teď chci, aby jsme to věděli všichni. Žádný kecy. Víš co řikal ten váš holohlavej ze Strakonic – hlavně nepropadnout pseudohladu. A ty jseš teď zhulenej, pseudohlad tě drtí, teď mně odzpíváš co budu chtít. A klidně i drsnou skutečnost. Další hulení neni, brambůrky jsou. Začni.“ – „Tak si řekni co chceš slyšet.“ – „Tak třeba jestli můžeš bejt při balení upřimnej.“ – „No, jako moc né.“ – „Pravdu! Jinak ti z brambůrků nedám ani tu půlku.“ – „No tak jako, vždyt to všichni víme jak to je.“ – „Ty dobře víš, že to všichni nevíme. Vyklop se, udej šeredo. Nebo chceš pomoct? Vždycky jde o peníze, mít vliv nebo bejt známej. Jedině tak se z tebe holky poserou. Láska neláska, vztah nevztah, nekecej. A nebo jim nebetyčně lhát, jako ty. Ale ani tu tvojí sebedůvěru by si nepotřeboval, kdyby jsi měl prachy. Je to tak? – „Je. Ale to přece víme všichni.“ – „Najednou! A holky na pozdější lásku nebo na jen šuk balit rozdílně?“ – „Víš jak to je.“ – „No právě že vim, ty vimperskej vychcánku. Za jointa, za brambůrky pak cokoliv, že? Prej hodnej, ty. Při balení některejm nelhat, ty, mistr světa vifikundací. Kdo nelže, musí mít prachy, jinak bude sám. A nebo ještě hůř, zvostane na něj jen nějaká šmrcka. Je to tak nebo není?“
– –
„Je.“ „Ty, hodnej. A koukej teď chvilku mluvit sám.“
Soumrak opravdu vyprávěl: „Tak rozdíl je hlavně v tom, jestli balíš hezkou nebo ošklivou. Ošklivou stačí chválit, to je pravda. Na hezkou musíš s nějakym nápadem. Překvapit, bejt drzej no.“ – „Ptám se, jakej je rozdíl balit balenit holku na sex nebo na lásku.“ – „No žádnej no.“ – „Tak to řeknu hned. Jen se na něj koukněme. Takhle vypadá dnešní společnost. Nejmužnější chlap je takovejhle. Opomenu li stroje na vydělávání peněz, tenhle. Zkusí to, když to nevyjde, ani se ho to nedotkne. My by jsme zalezli někam do koutečku a litovali se. Víš že taky jezdil s cirkem? Sice jen chvíli, takže nedopadl jako ten vůl Hugo, ale stejně. Viď že jo?“ – „Ale opravdu jen chvíli. To se tenkrát moc nepovedlo.“ – „Jak dlouho?“ – „Nevim, každej den tam byl hrůza. Jsem málem zmrznul. Přes den s palicí, v noci zima... Já jen čekal, kdy budu moct zdrhnout.“ – „Jsi nemohl hned?“ – „Nemohl. Mi dali nějakou zálohu a kdyby mě pak čapli... Oni se nezdaj, uměj strašně rychle běhat.“ Petr byl v ráži a dál Soumraka ponoukal: „Jen to řekni všechno. Ten rozdíl, jak poletujou po manéži s cingrlatama, a pak se vracej do maringotek srát do kýblů.“ Soumrak kýval a vzpomínal na těžké časy: „Snad milion kolíků jsem zatloukl palicí do země. Už ten první nečel, samý šutry.“ – „Pročs tam vůbec šel?“ – „Z blbosti, frejařina. Ale to jsem si naběhl.“ – „Tak máš aspoň zkušenosti.“ – „Tohle jsem si mohl odpustit, nechci ani vzpomínat.“ Vyprávěl ale Petr: „To já s cirkem sice nejezdil, ale prožil jsem si chvíli vedle člověka, co to vychvaloval. Jakože nevázat se na místo, harcovat krajem, nabrat ty zkušenosti. Chvíli jsem mu věřil, jako s tulákama. Nikdo jim moc nezávidí, spěj pod mostem a tak, ale každej si jich váží, jak jsou svejma pánama. Ale je to blbost. To jejich umění je jen opakování toho samýho dokola. Oni necestujou s nějakou vizí volnosti, ale proto, že na ty jejich finty je člověk zvědavej tak jednou za pět let. Pokud by to zkusili víckrát za sebou, lidi by to prokoukli. Oni nekočujou, oni utíkaj. Prej samej šprým a špás. Hovno. Špína to je. Stáhnou lidi i pár šestáků a zdrhnou.“ Řekl: „Stejně si myslim, že jsi proti nim zaujatej, hlavně proti Hugovi.“ Petr se chytl: „Hugo? Dej si na něj pozor, to je nejen vůl, ale ještě darebák. A nevěřim, že by to tvoje podvědomí nevědělo.“ Byl rád, že mu alespoň neřekl, kam se dnes chystá. Ale Huga se zastal: „Tak aspoň se umí o sebe postarat. Má všude známý a když potřebuje-“ Petr ale odsekl: „Na to zapomeň. Ten toho nažvatlá jako já, ale navíc slibuju. Vsadim se, že před Jitkou by si o něm ani nepípl. Mě neposloucháš, ale ji bys musel. I když, než šašky nastrojený, rozpažený v očekávání potlesku, ta radši hajzly. Co Žižko, je to tak? Taky je nemáš rád? Ty co jen slibujou a vědomě druhý oblbujou?“ Petr mluvil z okna k soše: „Jo, nemáš je rád, Žižko jeden ukrutnej, ale přece svuj. Žádný zdrhání, rovnou na věc. Já vim, koho ty nejvíc nenávidíš. Takový ty Hašky s jejich Švejkama. Co jen utect a schovat se, pak to ještě okecávat. Švejk jo? Proto jsou z něj lidi paf. Taky by to chtěli umět, kličkovat. Hašek byl předevšim udavač a zlej, to je historicky doložitelný. Většina lidí je takovejch, takže se jim zdá, že když je taková i románová postava, tak to neni zas tak zlý. Jediný co u mě Haška omlouvá, že to přece jen napsal napůl. Aby chytří měli možnost skutečnost vidět. Ale že většina jsou pitomci, to věděl taky moc dobře a krutě toho zneužíval. Možná kdyby to svý dílo přežil, žádnýho ohlasu by se nedočkalo.
Co jsme zač, my Češi. Oslavujem ty nejpodlejší z nás. Protože jiný nemáme? Určitě jo, ale nedovolíme jim se prosadit. Naše malost je tak velká, že nesnese jakejkoliv projev upřimnosti. Takový jižani, už ti naši, evropský, to je hned něco jinýho. Co my jsme už vedle Maďarů? My, chladný, podlý vychcánkové. Ani prcat se nám už nechce. Kde my máme holky od Křemže, který i mladý Habsburky učili sexu? V Chomutově? Nechte mě bejt. Maďary zbožňuju, i když mluvěj jako čerti. Ale stejně jsou my bližší než Poláci, kterejm docela rozumim. Ale možná je to tim, že s Maďarama žijem v jednom celku už půl tisíciletí. A Maďar je jižan. Polák sice voní Baltem, ale nezahřeje. A co maďarskej rock? To teprve bylo něco!“ Soumrak už nějaký čas tlačil na Petra: „Tak pusť aspoň nějakou hudbu, třeba maďarskou, ale pusť.“ – „Tobě je málo co ti kážu?“ – „Tak mluv dál, ale-“ – „Ne! Blbě by jste mě slyšeli. Nejradši by jste honili pišišvory po obrazovce a měli ode mě pokoj. Blíží se konec chlapci. Vždyť vy si už ani to hulení neumíte užít.“ – „Tak pusť ty Maďary, když je chválíš. A mohu li prosit, ty brambůrky.“ – „Dostaneš je, už brzy. Už mi s tebou stejně dochází trpělivost. Ale o hudbě u mě smíš jen mluvit. Maďaři, Corvina, Locomotiv GT, bože Omega! Když nás srovnáš s nima, my prostě neměli rock žádnej. Musíme bejt šťastný, že jsme v tý době byli ve společnym státě se Slovákama, jinak nemáme kvalitní bigbítovou minulost žádnou.“ V myšlenkách se vrátil o několik let nazpátek. Musel Petrovi připomenout: „Nikdy nezapomenu, jak jsem tady poprvý přespával. Pouštěl jsem si na gramofonu desky a ty jsi strašně hezky o hudbě mluvil.“ – „Chtěl jsem ti udělat radost, potřebovals zklidnit. Dneska potřebuješ opak, rozhejbat. Tak proto.“ – „Co ty víš, co já potřebuju.“ – „Rozhejbat, to vim určitě. K čemu vám hudba proboha je? Aby jste nemuseli nic, takže k ničemu.“ – „Tak si člověk chce odpočinout, proto-“ – „Proto poslouchá muziku?! To snad už ani neopakuj. Taková vzácnost jako hudba a vy ji hodláte používat k zaplňování prázdnoty? Na to vám stačí rytmus, na to hudbu nepotřebujete. Hlavně se nemuset zapojit. Ať to dělá někdo za mě. Hru, co mi někdo vymyslí. Hudbu, co pro mě někdo složí. Ani si povídat, ani jako zhulený. Hejbací obrázky, do toho hudba, všechno to splácat dohromady. Ještě aby vás přitom někdo šimral v rozkroku, ne asi. Místo poslouchání geniální muziky čumíte na bednu a smějete se dirigentovi, jak tam trapně šermuje rukama. – – – – – –
--
„Ale hudba přece zklidňuje.“ „Jistě, ale na to stačí rytmus řikám. Používat hulení, aby si člověk zahrál hru? Přátelé, to jsou největší hříchy dnešních lidí! Proberte se, neusínejme ještě víc.“ „Ale-“ „Ne. Člověk má bejt večer upracovanej nebo ušukanej. Jiný formy odpovědný bdělosti neuznávám.“ „Vždycky to nejde.“ Nejde. Ale ať mi pak dotyčnej ukáže v občance, že je mu osmdesát. Pak nejde, uznávám. Ale pasivně spokojenej mladej pán, to je podvod vrcholovej.“
Považovat Petra za něco jiného než blázna už nešlo. Přímo se ohradil: „Pak ale vlastně lžeš. Řikals, jak je hudba důležitá a teď řikáš uplnej opak.“ – „Já si nemyslim, že řikám opak. Myslim si, že upozorňuju na druhou stránku věci téhož. Nic víc.“ – „To tvrdíš ty.“ – „Jistě. A co ty?“ – „Nic.“ – „To je nejsnažší. Ne, nemyslim si, že si protiřečim. Vždycky jsem si vědom, že většina lidí je jakejch je, toužej po zjednodušování. Ale nechtějte ode mě, abych to měl rád i já. Pop neni hudba, ale nástroj na vylamování peněz z lemplů. Já mam rád jen tvůrce a objevitele novejch světů, co pomůžou k lepšímu životu následovníkům. Zeslabovat bolest dnešních lidí neni málo, ale mně to nestačí. Já jsem tu od toho, abych zachránil celej svět. No a pak mi na jednotlivce nezbejvá čas.“ – –
– – – – – –
„Takže dneska už neposloucháš hudbu žádnou.“ „Ale jo, wordmusic. Když to ještě neznám, jdu do toho. Upřimný melodie domorodejch obyvatel, co by ne. Nic novýho, ale plní to funkci upevňování vnitrodruhovejchvztahů. K zachování hodnot předků. Ale opakovačky na usínání - to už nikdy.“ „A i na svý oblíbený interprety z dětství zapomeneš?“ „Já zapomínat neumim, ale kdyby to šlo, tak na ně bych zapomněl rád.“ „Ale kdyžs to měl rád jako mladej, zrovna proto je teď odsuzuješ? To neni normální.“ „A nebo je to nejsprávnější a nenormální proto, že to nedělá většina.“ „To nevim.“ „Tvoje nevim je kouzelný. Já taky nevim, ale přemejšlim o tom. A neusírám si z minulosti jen proto, že nic jinýho nemám. Abych nezradil svojí podobou z tý doby? Se vyvíjim, ne? Tenkrát jsem byl ještě větší kokot než dneska, a to už je co říct. A nikdo z nás tenkrát neposlouchal hudbu proto, že by se mu nějak líbila. Donutili nás. Společenskej tlak, k někomu patřit, proto z nás byli dechovkáři nebo metalisti. O hudbu nešlo, ta jen bídně něco reprezentovala.
Já třeba chtěl vypadat jako rebel. Takže rock, punk, metal. Přitom jsem ve skutečnosti toužil jen po penězích a blonďatý nejhezčí holce. Diskotékáči to aspoň řikali nahlas. Měl jsem protestsongy jako výmluvu, že se neumim prosadit. Když se kouknu, komu to vydrželo dodnes, no sráči a alkáči, nikdo jinej. Kdo sebe nenašel, omílá to samý co před dvaceti lety. Jediný, koho se zastanu, jsou undergroundi. Ty chtěli mít pokoj a chtěj ho dodnes. Takže jen Maďaři a níž. Ty zpívaj, ty žijou. Tancujou, bavěj se spolu, šukaj a nedaj dopustit na děti. A nejlepší jsou Balkánci. Co my tady? Nějaká nevýhoda středního pásu. Asi proto se stáváme prototypem úpadku Evropy. A nebo už je to všechno jinak, když i Italové maj všichni klimatizace a Finové sauny? Nevyužít výhod je z dlouhodobější perspektivy asi největší zl. Vždyť my už tu ani neválčíme, tak za co by nás měli holky odměňovat? Povídáme si, jak holku sbalit. To je náš konec, jsme mrtvý zaživa.“ Petr znovu zahrozil jezdci na střeše protilehlého domu: „Je to tak, Žižko? Ty parchante jeden zlej, ale aspoň opravdovej. Jenom výsledek se počítá, je to tak? Jaks to dělal ty? Nejdřív skouknout bitevního pole, pak se švihem přidat na stranu silnějšího, je to tak? Zblbnout hlavy co nejvíc lidem, ať si myslej, že bojujou ve svym zájmu a za spravedlivou věc. Podplatit je, rozeštvat, něco slíbit. Vyvolat pocit vděku a povinností. Pěkně je vinit, ať se stydí. Strašit je, strašit a strašit, je to tak Žižko? Svý plány nikomu neřikat, ani spolupracovníkum. Stejně by je nepochopili a ještě to posrali. Jen velet. Na nepřítele podrazy, vydírání. Vyhrožovat, zrady z vnitřku, ty jsou supr efektivní. Ukecávat, lhát. Vždycky bejt připravenej přeběhnout k nepříteli, když se síly otočí. A znova nazpátek, když je to třeba. Pak tvrdit, že sem tam šel na výzvědy a dělat sabotáže, tak se to musí. Nikomu nevěřit, všechno si pamatovat. Odpouštět když se mi to hodí, neodpouštět když se to hodí a tak dál.
Pomlouvat lidi, ať se udaj navzájem. Takhle se vítězilo za středověku, viď Žižko. A lidi dodnes nejsou jiný, společnost jen trochu. Jen proto jsi vítězil a proto tě holky povolily támhle zvečnit, Žižko jeden. Aby aspoň zbytky chlapů mezi náma nezapomínali, čeho jedinýho si na nás vážíte. Vítězství, to jediný se počítá. A lepší věřit na svinstva, protože maj blíž k realitě než... kurva jsem já to ale závistivec!“ Soumrak celou dobu kýval, jen co se ale Petr prvně odmlčel, řekl: „Přesně tak. A proto by jsme měli dát nějakej válečnej film. A brambůrky.“ Petr mávl rukou: „Ej, mě neošulíš, ale porád to zkoušíš. Ty jsi prostě ty.“ Pak se zamyslel a řekl: „Bramburky ti dám na cestu.“ – „Já už stejně měl dávno jít. S tim Šišku, to je docela důležitý, protože-“ – „Až budeš mít botky na nohou, bramburky ti dám. Celý.“ – „A ten film?“ – „Poslední šance. Jak si se rozhodl?“ Soumrak vstal a odešel se do předsíně obouvat. Chtěl také jít, Petr se ale na něj podíval a s vážným výrazem zakroutil hlavou. Zůstal tedy sedět a poslouchal jen jejich hlasy z chodby. – „Jak myslíš. Ale je to škoda, protože válečný filmy-“ – „Ty vole, tobě nestačilo, jak nás tim otravovali v dětství? Co Němec, to fašista, pozná se snadno, má hranatou přilbu. Voják ruskej je lidumil, protože má šeřík na klopě. Tobě to nestačilo?“ – „Ne, to byly dobrý filmy. Halt! Hende hoch!“ – „Jasně. Achtung achtung, dojčland dojčland, ty simulante bande.“ – „Stejně ale-“ – „Už toho nech. Žádnej film, žádnou střílečku. Los a march, kemerýde-“ – „Hilfe!“ – „Nezkoušej. Nebo si na poslední chvíli ještě vzpomenu na něco nepřijemnýho z naší minulosti a pak ti ani nicht šísn stačit nebude. Tady máš bramburky a běž.“ – „Jawohl. Hej, Pavle. Ahoj.“ -Když se Petr vrátil, nejdřív se unaveně posadil do křesla a zavřel oči. Překvapivě pomalu říkal: „Jo pořádně zahulit, to je fuška. Ale blbej pocit z toho mít nebudu, když je to jednou za čas. Nemít hul, je to pak... snadný.“ Zeptal se: „Kdo to byl? Kamarád?“ Petr už oči otevřel, stále ale mluvil hodně vážně: „Tak nějak. Já slovo kamarád nepoužívám, podle mě platí jen reciproční vztahy, ale jestli chceš, tak kamarád. Dýl jak dvě hodiny bych ho nesnesl, ale člověk by si jednou za čas měl připomenout... svý prohry. Časy, kdy to stálo ještě víc za hovno než dneska. Ale jo, je to kamarád. Nikdy mě o tom nepřesvědčoval, o co chtěl si řekl a vůbec nepřemejšlel, že by někdy oplácel. Nekecal, takže ve skutečnosti je to fakt víc kamarád, než pro co dneska lidi tohle slovo používaj. Řekl: „Stejně byl zvláštní. To jsi myslel celou dobu vážně, že je úspěšnej balič?“ Petr rozhodně potvrdil: „Doslovně. Nemaká, je to socka, jenže když vidí holku, začne se s ní normálně bavit. A to stačí. My to prostě nezkusíme, to první slovo, aby snad... On jo. Takže může mít každou druhou, my až každou desátou. Nemá nic, zužitkuje všechno. Pravej náš opak. Neposlouchalo se mu to snadno, sám ale cítil, že to tak opravdu je. Petr pokračoval: „Kamarádi dávnejch dob. Snažim se na ně zapomenout, ale na tohodle nemusim. Je tak nehoráznej, až krásně upřimnej. Aspoň někdo. Brambůrky, kus žvance. Aspoň s někym mám jasno.“ – „Jemu by se dalo věřit?“ – „To jistě ne. Proto jsem tě zastavil. Odejít s tebou, máte ho na Bítě. Až budeš odcházet, radši s tebou půjdu, mohli by jste se nááhodou tady ještě někde potkat. Je praktickej. Svýho času jezdil
po republice stopem s haksnou v gypsu. Měl ji nandavací, nosil jí v batohu, jen na stopa si jí pak přifačoval k noze. No… Leckdo by ho za to odsoudil, ale podle mě je to blbost. On celou cestu řidiče bavil, fakt s nim byla zábava. Dneska když někoho vezmeš, tak se ho to ještě dotkne, když na něj mluvíš. Tak proč jsem mu asi zastavoval? Fakt jsem ho rád viděl. Ten se má. My furt něco děláme pro pocity, on žije. Třeba mu něco chybí... v nějaký nadstavbě, ale pro zdravej život, tohle je optimální. Chtěl bych jako on… ale nedovedu to. Vždycky si myslim, že mu rozumim, ale když to nedovedu, tak vlastně ne. Určitě ne. Jak se líbil tobě?“ – „Když teď o něm tak mluvíš, tak nevim. Ale jo, jak si řikal z těma holkama, on to fakt tak má?“ – „Že jako sbalí jakou chce? Jo. Taky ti to přijde nepochopitelný? Mně taky. Ale jak má člověk zautomatizovaný balení holek jako on, to se mu uvolní prostoru. Neřeší svojí zvířecí složku, on ji nevypustil jako my. Někdo by tomu řikal zvířeckost, barbarství, ale já to vidim uplně obráceně. Jestli něco jako kultura existuje, teprv když se tohle ovládne, dá se něco vyššího stavět. Nemusí balit s traumatem, ten se má.“ – „Ty to neumíš?“ – „Bez traumat nikdy. Jo, pak předvádim dobrý komedie, jedu, ale rozhejbnout se, to mi úrazy přivozuje. Jemu ne. Co já? Furt se mrcasim se nějakejma slovama, pocita a takovejma všema póvlama. A všichni jsme tu takový. Kdyby se o nás nepostaral stát sociálníma dávkama, pomřeme hlady. Takovýhleho,“ ukazoval Petr na křeslo, jakoby tam Soumrak doposud seděl, „takovýhleho se zeptáš jak balit holku. A on řekne něco ji slib, odtáhni stranou, tam hned na ni šáhni. Přinejmenim si bude vážit zájmu. Ty vole, dvě věty a je v tom všechno. A my tady o tom mluvíme celý odpoledne. Tak existujou vůbec ještě normální chlapi? Tenhle šuká jen za kus žvance, ten jedinej je normální. Znáš nějakýho druhýho? Všichni ostatní jsme mimoni. Já nešukám abych se do holky nezamiloval, většina mladejch neví ani jak zbalit, takže nakonec mrdá jen Soumrak všechny a ty Jitku.“ Poslední slova nečekal, trhl sebou. Raději se rychle zeptal: „A čim myslíš že to je?“ – „No hlavně ho tak vychovali. Nebo spíš, vychovali, to je blbý slovo, ale nevychovali je taky blbost. Tak já ti o něm něco řeknu. Vyrůstal v takový... jen trochu větší vesnice na Šumavě. To je sám o sobě zvláštní kraj, ale to je jedno. Byl to takovej uzavřenej svět, kde když na něj kašlali nejbližší, zbytek vsi už uplně. Pořád se musel starat sám. To mi tu neznáme.“ – „Trochu jakobych tomu rozuměl.“ – „Viď. Nám stačilo zafňukat a všechno pro nás maminky udělali. On je výsledkem pravýho opaku. Jediná jeho starost je se vyhnout práci, ale že by očekával lítost, sám někoho litoval, to vůbec. Starej se sám o sebe, to my všichni řikáme, ale ve skutečnosti to dělá jen takovejhle.“ – „Ale zase že by se tam o něj nikdo nestaral, ani jako o dítě?“ – „No nic moc, opravdu. Poslouchej. Z našeho pohledu měl ty uplně nejhorší rodiče. Fotr vesnickej borec, v družstvu jezdil s největšíma strojema a ze všech nejvíc dokázal vychlastat. Maminka nebyla moc jiná, statná krásná ženská, ostrá, co v tý hospě trávila taky hodně času. Doma asi dostával přes kušňu od obou, ale věděl proč. Byla normální věc, že za průsery bejt trestanej. Možná víc než je zvykem, ale aspoň jasně. Nerozhodili mu hodnoty. Já ty jeho dva předky znal, i když až v trochu pokročilym věku. Stejně bylo poznat, že kdyby na mě maminka dostala chuť, tak by si mě udělala a pár hodin bych fungovat, jak jen ona si přeje. A že to už nebyla žádná mladice. Řekl nevýrazně: „Stejně bych nechtěl dětství jako on.“ Petr se posteskl: „Já asi taky ne, i když... Ty jeho rodiče byli podivný, ale dohodli se. Taky se mezi sebou prali, nejen že kluka mlátiti. I sebe. Ty dva... měli spolu ujasněnej vztah. My si to nedovedeme představit a připadá nám… Ale jim to fungovalo a funguje dodnes. Nelhali si. Měli společnou domácnost, ušetřili za jídlo a bydlení, a pak
si dělal každej co chtěl. Mě se to líbí. A podle sebejistoty jejich syna to fakt dobrý je. Že ho bili, no a co? On to dneska nikomu dál nedělá, tak jaký násilí. Jsou rodiny, kde ani slovo facka nesmí padnout, ale jinak jsou tam vztahy prolezlý ne násilim, ale přímo krutostma a terorem. Co nějaká modřina, dneska se ubližuje jinak. Předváděli mu rovnocennej vztah, to je základ. Kdo v tomhle vyrůstal, nebude celej život jako my řešit... víš co. Že čtrnáct dní máma přespávala u nějakýho souseda, že se stávalo jednou za dva tři roky. A co? Tatík taky každý léto ojel pár brigádnic. Jenže když se tyhle dva náhodou potkali v kolně, rozdali si to stejně jako před třiceti lety. Takhle se má žít. Když něco chci, prostě si to musim vzít. Ne čekat, že mi to někdo dá.“ Zeptal se: „A když se o něj doma nikdo nestaral... tak babička?“ Petr vážně zakýval: „Slyšel jsem, co jsi teď řekl. Masakr. Takhle jedině si to dneska dovedete představit. Postarat se sám o sebe značí, že ho živila babička. Světe světe.“ – „Nerozumim.“ – „Dávali mu peníze.“ – „Co?“ – „Že se o něj nestarala babička. Dávali mu peníze, na obědy ve škole, v lednici doma taky občas něco bylo, tak co. Jeden měsíc zacáloval táta, druhej máma a bylo po starostech. Kousat už uměl sám. To sem ti neřikal o tý jídelně, jak... Nebo počkej. Já ti nedřív řeknu, jak jsem ho poznal. Jsem kdysi jezdil na takovej mlejn, žila tam partička mladejch lidí, alternativních, že ano. Lány hulení, každodenní pařby, znáš to. A jednou tam přijel i tenhle. Hned obcházel stoly a dojídal zbytky. Když někde něčeho bylo hodně, prostě si to jídlo nepříčetně cpal do huby. A ještě se u toho smál jako blázen. Mně tam nic nepatřilo, ale bylo mi divný, že i místní to přijímaj tak nějak smířlivě. Tak jsem si toho dál nevšímal. A pak jsme jednou skládali starýmu pánovi uhlí, a on nám dal každýmu za to štangli uzenýho salámu. A tenhle kluk tu svojí vzal, a takřka bez kousání si jí strčil celou do krku. Až pak jsem si ho začal všímat. V tomhle něco bylo. On byl prej jedinej člověk, co rád chodil do školní jídelny. Dostal peníze na stravenky, ty si ale na začátku měsíce nekoupil. A teprve v ten kterej den je pak za zbytkovou cenu kupoval od spolužáků, co by na oběd stejně nešli. Vždycky minimálně dvě a pak ještě dojídal po druhejch. Prostě když něco bylo, rovnou se tim přežral. Co když zejtra nebude? Takhle žil, normálně, ne jako my. Zvyklý, že pořád něco bude samo přilítávat. Jeho by nikdy nenapadlo se na svý rodiče zlobit. Proč? V patnácti od nich odešel a kašlal na ně, stejně jako oni kašlali celou dobu na něho. Žádný výčitky. Jaký oni, takovej já, nazdar. Tenhle kluk bude v životě vždycky spokojenej. To se to žije, když ti nikdo do hlavy nenasadil falešnou lásku.“ – – – –
„Ale to obžerství, jak si řikal, to je už docela hustý, ne?“ „No normální to neni. Normální jako v dnešní společnosti. Ale jako zvířecí instikt neni nic přirozenějšího. Jak řikám, on naší kulturu umí, my jeho divokosti ne. Tak kdo je na tom hůř?“ „A chodil normálně do školy?“ „Jasně, jinak by to sociálka zkrouhla. Vůbec řikal, že do školy chodil rád. Nic se tam prej nemuselo a dobře se tam dělaly kšeftíky. Ten jim tam asi musel dávat, nějakejm těm normálnim spolužákum. Takovejmhle jen závidět. A s tou jeho rodinou, vždyť to je zázrak, představ si to. Žádný společný posedávání u jídla, kde na sebe jen čumíte a nemáte si co říct. Žádný narozeniny, žádný vánoce, nic. Na jednu stranu mu jde jen o věci a kde je co nejsnáz urvat. A na druhou stranu mu na majetku nezáleží vůbec. Nemá ani floka a je mu to jedno. Mít se dobře, jistě, ale nenechá se omezovat nějakym vlastněnim. Dobře to dělá.“
Trochu se usmál: „A co ty? Podle toho... třeba jak si leta odmítáš zařídit byt, taky to vypadá, jakoby ti na majetku nezáleželo.“ – „Vypadá to tak. Ale možná je to právě naopak. Blbne mi z něj. Ostatně, to dneska leckomu, skoro každýmu. Vlastnictví samo sobě... Jo, řešim to, zvedá se mi přitom žaludek. Ale to nic nemění na tom, že vlastnictví je normální. I já ho musim brát vážně. Vim, že přebytky mi kvalitní život nezajistí, ale nedostatky mi něj můžou udělat peklo na entou. Problem nejsou penize samy o sobě, ale chorobnej vztah k nim.“ – „No, asi jo. Já taky čím dál jsem byl od naší chyty, je mi líp.“ – „Já zrovna tak. Čim dál jsem od domova, tim se cejtim bezpečnější. Většina mladejch se dneska chová k věcem nepřirozeně. Cejtěj tam ty nepřirozený tenze. A pak se sami začnou chovat se zmateně až zpitoměle. Pro tebe jsou věci a peníze znakem úpadku, vidíš záchranu v anarchii. Já neblbnu míň. Tomuhle nedostatky pomohly. Nežil zadarmo, staral se rovnou o to nejdůležitější, o jídlo. Měl všeho málo, proto se v tom neztratil. Fakt, s přebytkama se dneska žije se hůř, než s lehkym nedostatkem. A okolo jídla… Kdysi mi vyprávěla jedna holka... bylo to až neuvěřitelný. Vyprávěla, jak až v dospělosti začla chávat, kdo a co je její máma. Jak vedle ní žila sice dvacet let, ale nevěděla nic. A právě na jídle to popisovala. Jak třeba až do nejpozdnějších dnů mámina života nevěděla, že má ráda plesnivý sýry a ryby. U nic v rodině se nejedli a dlouho nepřemejšlela proč. Ale důvod byl jednoduchej, jejich fotřík tyhle jídla neměl rád. Takže si je nemohla dát ani do lednice, protože by tatíčkovi smrděly. Co má její máma ráda, se holka dozvěděla až na jejim smrtelnym loži. Nebo o kebabu. To bylo snad ještě strašidelnější. Jak prej šla s tou svojí mámou po ulici, a tam prodávali kebab. A se o tom začly bavit a máma, že ho ještě nikdy neměla. Tak jí ta holka zve, pojd dáme kebab a máma radost a jdou. Jenže těsně než tam vejdou, tak máma najednou zásek. Prej takovej, že se až chytla futer a ne, dovnitř že nepujde. A z kebabárny hned pryč. No trvalo tý její dceři dlouho, než z ní vytáhla proč. Protože kdyby si prej dala něco sama, a tatíček by se domákl, měla by strašný problémy. Výčitky, že hlavně jemu nepřinesla a tak. U nás taky. Máma dělá bramboráky, sází je a stůl a my se cpem. Teprv když se přežerem a odvalíme zpátky k televizi, teprv pak si vezme i ona. Z toho hodinovýho smažení, z těch výparů, nemůžou jí už ani chutnat. My čumíme na Štrougala a nic nás nezajímá, že máma jde mejt nádobí. Společnej stůl je barometr rodinnejch vztahů. Chodim taky občas do jedný čínský restaurace. Dám si pečenou kachnu, před sebou notebook, vypadá to, že se starám jen o sebe. Ale neni to tak. Chodim tam v časech, kdy oni, majitelé tý restaurace a jejich děti, zasedaj k jídlu. Maj ty svý zvláštní pokrmy v mísách uprostřed velkýho stolu, každej si bere sám. Neexistuje mezi nima kasty, tak přirozeně si povídaj, tak přirozeně... se maj rádi. Tohle já nikdy neměl a mít nebudu. Takže se na ně vlastně chodim dívat. Neni to moc, ale aspoň vědomí, že to možný je, mi... To mi musí stačit. Když ne jižanskej náruživec, chtěl bych bejt aspoň Číňan. Vždyť já si peněz, věci, fakt nikdy nevážil. Ani lidský práce. Všechno bylo přece zadarmo. Nikdy jsem nešetřil oblečení, vlezl jsem do jakýkoliv špinavý roury, ono se to pak samo vypere. U babičky jsem naprosto regulerně vykrádal spižírnu, odmítal k salámu jíst chleba, hrozný věci. Proto jsem takovej. A narozeniny, a svátky, vánoce, všechny tyhle podvodný rituály. Falešný dárky, u kterejch ani moc neřešíme, jestli je druzí chtěj. Jen splnit společenskou povinnost, někomu něco dát. Vánoce, přežíračky pro pány a stokrát víc práce pro rodinný sluhy. Vánoce, jak já je nenávidim. Věděl, kdo Petr je, tohle ho ale opět překvapilo: „Až tak? Nenávidíš vánoce?“ Kamarád důrazně zopakoval: „Jo, nenávidim. Domácí pán ani koupit dárek svýmu dítěti, ani to ne. Řekne služce, něco jim kup, každýmu do tříset korun. A tim pro něj všechny povinnosti vánoc končí. Už se obětoval pro druhý dost, no ne? A máme už měsíc předem uklízí, peče cukroví, koupí ty dárky, i sobě samotný. Pak si ho ještě zabalí, aby pak mohla hrát u stromečku překvapenou, no neni tohle svinstvo? Nenávidim vánoce. Máma si koupí boty, stejně by musela. Zimní. Venku už sněží, ale ona
porád ještě chodí v letních, aby pod tim stromečkem měla aspoň něco. Já, uplně zpitomělý dítě, kupuju tatínkovi parádní zapalovač, mámě kráječ na cibuli nebo pětiklový balení prášku na praní. To si nevymejšlim, i takovýhle věci jsem dělal.“ Řekl: „To jsou skoro až neuvěřitelný příběhy, ale... já ti je věřim. Já zas měl problém, že jsem vůbec nevěděl, co našim koupit. Protože oni vlastně, já nevim, nic nechtěli. Nebo chtěli, ale neřekli co. A já vlastně taky ne. Bylo to divný.“ Petr přidával: „Muj vrchol je asi mámino něco malýho. To jsem snad nejčastějc slýchal od ní. Když si troufla sama navrhnout něco pro sebe, vždycky tohle k tomu rychle dodala. Tak strašně se bála… Tatíček nejčadtějc řikal Já jsem tady doma, já si můžu dělat co se mi zlíbí, máma Mně jen nějakou maličkost. Posraný vánoce, posraný emoce. Já měl jsem v životě jedno velký štěstí. Metrostav. Najednou jsem byl ve světě, kde všechno muselo bejt přesný a jasný. Stavařina je drahá, tam to jinak nejde. V takovym světě jsem konečně viděl, že city prostě do některejch míst nepatřej. Jde to i bez nich a kolikrát líp. Metrostav ve mně nezlomil to postižení, na to je příliš hluboko, ale ukázal mi možnost. Třeba to nezvládnu, ale už dlouho vim, že to jde.“ Vzdychl: „Emoce jsou potřebný.“ Petr skoro až naštvaně máchl rukou: „Hovno! Emoce jsou tu jen od toho, aby nás vehnali do akcí. Boj, útok nebo útěk. K přemejšlení jsou emoce k ničemu. A ještě se podle nich rozhodovat s kym budu spát, to už je šílený. Jakoby nestačili všichni ti manipulátoři... Kateřina ti lhala. Udržuje tě ve stavu, kdy si odpouštíš co nemáš. Místo abys... Všechny odvolávky na city jsou slabost nebo manipulace. Tudy vede nejjistější cesta k nepovedenýmu životu. Musíme bojovat, musíme zlý lidi nejdřív přemoct. A protože s náma bojujou bezohledně, náš boj proti nim musí bejt taky takovej. Bezcitnost je třeba. A to ti říká člověk, kterej k ní má hodně, hodně daleko.“ – –
– –
„Mně ti spíš přijde, že to řikáš, protože… tě ta Kateřina nějak štve.“ „Nemám ji rád. No a co? Ale zdůvodňovat to timhle je nesmysl. Holkám patří zejtřejší svět, ale tuhle mezi ně neřadim, ta je pro mě bezpohlavní. Ale holky jo, ty jo. Ty to s citama na rozdíl od nás uměj zacházet.“ „Myslíš jako holky...“ „Jo, holky. Holky co to uměj. A neobdivuju je jen pro úžasnou vůni kundiček. Dělám to ze sebezáchovejch důvodu. Ony tu budou zejtra rozhodovat, o všem, vůbec nás nebudou potřebovat. Na sex budou mít jinou holku, na práci stroje a na oplodnění vědu. My chlapi končíme, už to začalo. Ve Španělsku maj vládu, kde sedí víc jak polovička ženskejch. Největší vojenská mocnost světa má v čele svý diplomacie kundolízku i jménem. A chlapi už ani šukat nechtěj, ty sportujou. Prej i půlku postav holek ve virtuálních počítačovejch hrách hrajou kluci. Už je to tady. Popravte nás holky co nejrychlejc, ať zbytečně netrpíme. I když, ta prosba je asi zbytečná. Po těch tisíciletích, kdy jsme je zneužívali, nejdřív si na nás smlsnou. Jen klecích si nás budou prohlížet. Nebo kohoutí zápasy s náma.
Ty řikáš, že jsem zaujatej. Ale když pomlouvám mužský pohlaví, pomlouvám i sebe. Tak jsem zaujatej? To nevypadá, tohle je popis reality. Já, ty, nějakej Hugo, tvý spolubydlící z Bítu. Horák. Je někdo z nás chlap? Poslední známky mužství už uvidíš jen na nějakym Šumavskym bezezubovi.“ -Stejně jako Soumraka, i jeho šel Petr vyprovodit. S rukama v kapsách si dál stěžoval: „Co se to světem šíří? Už i ta Praha... Přestávam věřit, že i my, Žižkováci, ji dokážem zachránit. Těch nadějí, co jsem tu kdysi cejtil. Dneska skoro nic. Už jsem neodepsal jenom hospody, ale snad i ulice. Kdo mi s tim světem pomůže? Město samo je špína. A lidi co tu žijou, jsou spíš strašidla.“
Zeptal se, jak to myslel, Petr pokračoval: „Ty strašidla? Zakletý duše. Jako kdysi do soch, dneska třeba do aut. Vždyť se na ně podívej. Odstavený ve svý nehybnosti, zabíraj půlky šířky krásnejch ulic. Na půlce stojej, čtvrtinu používaj pro pohyb, až ta poslední zůstává pro lidi. V těch rezavějících pleších jsou promarněný lidský životy. Takový rodina obětuje třetinu svejch přijmů, aby si koupila auto. A pak to tu stojí, skoro to nepoužívaj, jen se na to choděj dívat. Naše, naše. A v noci se doma třesou, aby jim to nikdo neukradl. Status auto, tak se těmhle strašidlum řiká.“ Podivil se: „Duše ve strojích. To je zvláštní slyšet od tebe.“ Petr souhlasil: „Je, ale jsou tam. A nebo kdy by si je chtěl vidět? Ve psích hovnech? Těch je tu ještě víc než aut. Hoven i psů. Zmrzačenejch zvířat pro tlumení lidský samoty. Mít si s kym povídat, mít komu velet. Lidi a psi. Aspoň někde mít pocit, že mě má někdo rád, že k něčemu jsem. Podat psovi buřta, zavrtí ocasem, člověk ucejtí vlastní smysl. Já ho nechtěl, křičí, ten je přítelkyně, nebo dětem jsem ho pořizoval. A k seznamování ho maj. Uplně to vidim. Mladá holka jde po ulici a strašně se těší, že jí někdo pochválí psa. Co?! No já jí radši pochválim kozy, než jí takhle ponížit. To je ale hezký pesek, jak se jmenuje ten hovnožrout? Já mám psy rád. Já mám psi rád, oni ne. Jako dítě jsem psa hrozně chtěl, ale neměl. Tak jsem chodil na cvičák a tam jsem byl ceněnej. Pražský veksláci mi dávali i stovku na hodinu, když jsem běhal zrovna s tim jejich. A ty zvířata mě měli rádi. Musel jsem na ně bejt přísnej, ale jim to nevadilo. Měli radost, že jim někdo rozumí a chová se k nim přirozeně. Pral jem se s nima, musel je někdy bít, ale stejně mě měli radši než páníčka s plechovkou tresčích jatek k narozeninám. Na špagátech, po bytech, zlatý velkochovy. Kočka nadosmrti zavřená na třiceti metrech čtverečních s vyřezanejma genitáliema, takhle vypadá láska člověka. Tenhle svět je humus.“ Zeptal se: „A co pro to děláš ty? Aby nebyl myslim.“ Petr se zasmál: „Nic moc zatim. Zatim nemám jasno. Ale až budu, nenechám si to pro sebe, slibuju. Teď je to spíš jen boj se sebou. Třeba jak jsem ti dal ten sešit s hodnejma slovama. Kolik já takovejch pičovin nadělal. A ještě jsem si je trénoval, abych byl na druhý připravenej. No, tak třeba tohle už nedělám. Ten sešit je pryč. Výsledkama bych to nenazval, ale aspoň nějakej posun.“ Řekl: „Já jsem ten sešit někomu dal a-“ Petr ho přerušil a radostně plácl po rameni: „Přesně tak jsem si to představoval. Ale nikdy mi neřekni komu, jo? Proč jsem ho vlastně nezničil s ostatnim? Trochu to vim. Rád bych, aby cokoliv jsem kdy udělal, k něčemu bylo. Tohle samozřejmě mohlo posloužit jen jako odstrašující příklad, ale aspoň to. Nikdy mi neřkni komus ho dal a bude všechno jak má bejt. Budu si představovat, jak se nad tou blboučkostí někdo usmívá a pak si tim vytře prdel.“ – „Počkej, já ti to nedořekl celý.“ – „Taky nedořikávej.“ – „Co?“ – „No komu si ho dal mi neřikej.“ – „To ti neřeknu. Ale on mi ho potom, víš, zase vrátil.“ Petr se prudce zastavil a vynutil si přímý pohled do očí. Řekl: „Takže si ho někomu dal, on ti ho vrátil a... ty ho máš teď zase u sebe. V týhle tašce.“ – „Jo.“ – „Co s nim uděláš?“ – „Teda, jako, nejraši bych ti ho zase vrátil.“ – „Taky to považuju za nejrozumnější. Dej mi ho hned.“ Vyndal sešit z batohu a podal mu ho. Petr ho ale dál držel v ruce a nehodlal se rozejít. O něčem přemýšlel. Trvalo to dlouho, sám tedy řekl: „Chápu, že má asi pro tebe... nějakej zvláští význam. Ale věci jsou v něm hezký, tak snad někomu ještě udělaj radost.“ Kamaráda jeho slova probrala,
prudce odsekl: „Hezký jo? Vždyť jsem ti přece teď řikal, že je to sbírka nesmyslů.“ Nedalo mu, aby se básniček nezastal. Petr jej poslouchal pak zopakoval: „Sbírka nesmyslů. Já to psal, já to přece musim vědět. Proč mi to nevěříš? Seznamy bezcennejch slov. Jen postavený vedle sebe, aby to vypadalo. Dělal jsem to v době, kdy mě nejvíc brala jalovost lidskýho dorozumívání. Láska kráska, mladost radost, takovýhle pičoviny. Nic neznamenající slova. Poskládaný… dneska by na to stačil jednoduchej program a vygeneroval by ti jich stokrát tolik. Ale i kdybych ti to dokazoval ještě dál, ty tomu stejně nevěříš. Takže ho musim zničit uplně. Sám. Je nebezpečnější ještě víc, než jsem si dovedl představit.“ Přemýšlel, co mají tak rozdílní lidé jako Petr a Jitka společného. Bylo až podezřelé, na čem všem by se dohodli. Odolal se na to ale Petra zeptat, místo toho řekl: „Podle mě moudrý jsou, skoro všechny. A i kdyby… jednu z nich si stejně budu pamatovat navždycky.“ – „Proboha jakou?“ – „Tuhle. Srdce, znak věčného objetí. A volností zároveň.“ – „A jinou ne?“ – „Ne.“ – „Uf. Tak to dopadlo ještě dobře. Ale nechybělo málo a… Musim si na sebe dávat větší pozor, jsem nebezpečnější kolikrát o to víc, co se snažim zrovna nebejt.“ Pak se Petr ohnul ke kanálu a sešit tam hodil. Bylo mu to líto, ale nic neřekl. Kamarád mluvil tak trochu pro sebe: „A je to. Už nikdy víc. Hejbat s lidma je jednoduchý, v češtině zvlášť. Stačí použít jen trochu netypickej slovosled a básně prej. Moudrý. Ale už se rozpouští ve sračkách, ta moje zlá minulost. Ej, odpadní jímko, ty nejupřimnější dopisní schránko světa. Nebo ses sešítku zasekl na příčce žebříku? A Široko tě za chvíli zase zachrání? Proč by to dělal? Ne, tohle už je konec, snad už je to proboha konec.“ Raději se zeptal: „Kdo je Široko?“ Teď mu přišel Petr opravdu hodně smutný. Říkal: „Široko je možná... poslední skutečná postava Žižkova. Já, Žižkové, Hašek, my jsme opravdu byli. Ale Široko víc, i když si ho Foglar vymyslel. Široko je postava z Rychlejch Šípů. Přijde mi smutný, že je dnešní mladý kluci neznaj. Myslet si můžou co chtěj, ale neznat Jarku Metelku nebo Jindru Hojera, to je učitě špatně. Široko je. Plíží se po dvorech, skáče po střechách, pozoruje nás ze sklepních okýnek. Široko všechno vidí a hned jedná. Je naše poslední naděje. Nejsou to Rychlošípáci, hodný kluci z Vinohrad, neni to ani jeden z místního Bratrstva kočičí pracky. Jen Široko nás hlídá a možná i zachrání. Bez přemýšlení řekl: „Strašidlo.“ Petr se nad tím ale zamyslel: „Byl i nebyl, takže vlastně opravdický strašidlo, máš pravdu. Kluk, už skoro nejstarší z místních, náš ochránce. Prvně se objevil někdy koncem třicátejch let. Takže když si to teda spočítám, byl asi ročník dvacet dva... V takový funkci, ochránce všech, se nedá vydržet dlouho. To musí bejt člověk porád ten nejzdatnější. Na vrcholu sil, dva tři roky, takže dnešní Široko je tak zhruba třicátej. Ale někde tu je, to si piš. A čti Rychlý šípa.“ Usmál se: „Mluvíš jako materialista, a pak přijdeš se strašidlem.“ – „Jsem pořád stejnej, ne? Střídající. Hele, já chci vědět, a takhle je největší šance, že na něco velkýho narazim. Zatím nic, zatím jen problémy. Ale že už nekonečně dlouho jdu temnym lesem neznamená, že už po příštim kilometru neskončí. Musim pozorovat všechno, pak mám šanci.“ – „Šanci na co? Pochopit sebe?“ – „To by bylo. Ale nevim. Zvláštní věc, ale... Já tomu dávám nějakou šanci, ale ne dohromady. Buď porozumim sobě, nebo světu.“ – „To je divný, ne? Sám si přece součásti toho světa, takže-“ – „Taky tomu nerozumim. Takže vzhůru hledat dál.“
Petr se znovu zastavil, tentokrát na velkém náměstí u lavičky s několika pubeťáky. Podíval se na ně a nečekaně zahřměl: „Je to naše povinnost.“ Mladí lidé se po něm ohlédli, pak se dál věnovali sobě. Petr se pootočil a pokračoval: „Takže jestli chlapi, rozběhněme se do ulic a ten mužskej vzor si najděte sami mezi sebou. Protože jestli ani tohle ne, pak to na poslední chvíli zachraňovat nějakou revolucí bude pozdě. Při totálnim rozkladu zázemí s tim pak už nic neudělá ani sebegeniálnější vůdkyně.“ Přemýšlel ale o jiném. Zeptal se: „Řikals, že mě odvedeš na Olšanský náměstí a... nezabloudili jsme?“ Petra to pobavilo: „Ale ne, nezabloudili. Tohle je Havlíčkovo, Olšanský bude hned to další. Možná jsme nešli uplně nejkratší cestou, trošku se prošli, ale... Žižkov je hezkej, ne? Porozhlídněme se trochu. Po mládeži. Po mladejch holkách, co... brzy už zas tak mladý nebudou. Řekl: „Často mi přijde, že jsme spolu některý rozhovory už vedli několikrát. Na jednu stranu pořád překvapuješ, na druhou zase… Člověk fakt neví co chceš.“ – „A ani jakou chci? Náhodou, to zase jo. Statisticky. Střídá se to, ale v tom kterym okamžiku vim kterou. Teď třeba bych dal nějakou mladší, menší, divokou. Žádnou intelektuálštinu, sex za krabičku cigaret. Trochu svini, chlapeckej typ. Boky širší, ale menší kozy, to určitě. Vlasy krátky, skoro až ježka... uplně ji vidim. Choutky se musej podřizovat možnostem. Koukni se na tu v maskáčích vedle nás. Obávám se, že se začínám cejtit traumatizovanej. Je to poznat?“ – „Co?“ – „Že jsem nervozní.“ – „Nic nevidim.“ – „No, právě. A pak vám vysvětloval… Jak já ty ema nemám rád. Prejže materialista a bezcitnej, já. A co je tohle? Co jsou ty mý strašidla? Okej, neuznávam vousatýho strejdu na mráčku. Ani svět, kde lev s antilopou hrajou v třešňovym sadu šachy. Chci krev. Ale když předem vim, že nejdřív svojí, neni na tom nic špatnýho. Musí to bejt na dřeň, musí to bejt o hubu. Bezpečný a ponižující, to jsou pro mě synonyma. Znáš přece přírodu, tu svini nelítostnou. Aby přišla na to, co bude nejlíp fungovat, zkusí všechno. Každou možnost svěří nějakýmu chudákovi k otestování na vlastní kůži. Asi to bude zase nepodarek, ale i on má na světě místo. Takže to moje je předurčenost, neni to volba. Byl mi osudem svěřenej úkol, a já ho musim vyždímat totál. Že to skoro určitě nevyjde, jo, to je součást celku. Dojim jedinou krávu co mám. Její mlíko je hodně divný, možná i jedovatý, ale neni na výběr.“ – –
– –
– –
–
„Vůbec se nepoučit, pořád jinak, to nemůže bejt dobře nikdy.“ „Ale jo, a i já poslouchám slova moudrejch. Ale přebírám je až po několikastupňovym ověření. Řikám tomu poctivost. Nebo odpovědnost. Řikáš, že pořád zkoušim. Jo. Ale po skončení testu se pro jednu z alternativ rozhodnu. Ne vždycky, ale mnohdy.“ „Třeba teď-“ „Třeba teď přemejšlim, jestli prdel tý holka vedle mě odpouzuje nebo přitahuje. Je možný obojí, tak to cejtim. A to je ten okamžik, kdy prostě musim… Vyprávěl jsem ti o tý kryse v břiše, co někdy mívám těsně před tim než… vyprávěl jsem ti o ní?“ „Ty toho řikáš tolik, že i kdybych si to chtěl zapamatovat, tak stěží půlku, spíš ještě míň.“ „Hlavně se to musí zkusit, i kdyby… I kdybych to nemělo vyjít, nezkusit to, to jedině by byla prohra. A ponižující. Když něco chcem a neuděláme to, odvolávka na slušnost je výmluva. Je to lenost, je to srabství. Podle mě i zloděj je lepší než člověk pasivní.“ „Co? Tak jako… Takovýhle věci už řikáš jen kvůli tomu, abys mě… Zloděj lepší než… to je nesmysl.“
Petr se ke skupince mladých lidí stavěl zády, někdy ale mluvil hodně hlasitě. Sám viděl, že ho začínají poslouchat, skoro jistě to byl kamarádův záměr. Ŕíkal: „Já vim že tě nepřesvědčim, ale každej by kradl. To neni ano-ne, to je o míře. Někdo šlohne stovku, někdo až milion. Někdo takřka před svědkama, někdo jen když ho nikdo nevidí. Pak ještě rozhoduje velikost případnýho trestu, ale
to je všechno. Tohle rozhoduje, žádná morálka. Kdo o ní mele, o nějaký odpovědnosti před bohem, toho bych ti přál vidět, když ho nikdo nevidí. Hele, když bůh vidí všechno, proč se takovýhle nestyděj dělat v soukromí věci, co by neudělali na veřejnosti? Tohle je muj nejtvrdší důkaz, že ve skutečnosti na žádnýho boha nevěřej.“ – „Kdyby bylo po tvym, tak se lidi dodnes na ulicích perou.“ – Na ulicích ne, všichni taky ne, ale odpovědnej chlap by na to měl bejt připravenej pořád. Postavit se za všechno svý. Nebo ne?“ – „Ještě že to neni nutný.“ – „Teď to neni nutný. Ale co zejtra? To může nastat ajcaj. Bude, budeš připravenej?“ – „Pak se uvidí.“ Petr vykřikl: „Ne, teď se uvidí. I ty toužíš po nějaký všespásný záchraně teď. Co teď všechno změní. Přivede ideální holku, namnoží peníze, zboří svět. I ty to chceš hned.“ – „Já nic bořit nechci.“ – „Ne? Ale že si lidi nemaj řikat čuráci, o tom jsi přesvědčenej. Nicméně kdyby ti to někdo udělal, tak si to necháš líbit. Bych tě chtěl vidět, kdyby někdo vedle tebe urážel Jitku. Taky by ses usmíval a mluvil o toleranci?“ – „Líbit bych si to nenechal.“ – „A co by si udělal? – „To by se pak-“ – „Jaký pak? Teď. Slyšíš ty rány odtámhletaď?“ Opravdu se z přízemí nedalekého domu ozývalo podivné bušení. Petr vysvětloval: „Je tam malá tělocvična. Jeden místní cikán tam trenuje mladý kluky box. A i mě párkrát řikal, ať se stavim. Spíš to myslel jako provokaci, protože ho sralo, že kouřim trávu na Kostničáku.“ – „O co jako?“ – „Umět se bránit, na to člověk musí bejt aspoň trochu připravenej. Zajdeme tak, pujčíme si boxerky a naučíme se pár grifů. Jdem?“ – „Šílíš?“ – „Proč? Že dělám co řikám? Nikdo od tebe přece nechce, aby si někomu ubližoval z plezíru. Dáme si to jen mi dva. Kámoši jak hrom, Jerry a Tom.“ – „To je snad největší blbost, co si dneska řekl.“ – „Že dělám co řikám, že dělám co chci?“ – „Nikam nejdu, tohle je blbost.“ – „Stát si za svym je blbost, aha. A vlastně v dnešní společnosti, ono to tak je. A blázen jsem já, vy jste ti normální a zdravý. A ta v maskáčích má podstatu kurvy, to se pozná z očí. Nic jinýho nezbejvá.“ Petr zvláštně pokynul rukou, teprve po chvíli mu došlo, že to byl pozdrav. Řekl tedy ahoj a rozešel se na druhý konec náměstí. Každý krok ho bolel. Vyšel přeci hledat práci, místo toho hodiny a hodiny poslouchal zbytečná slova. Shánět Hugo už neměl sílu, zavolat Jitce ještě míň. Než definitivně opustil náměstí, ještě se otočil. A uviděl Petra něco zeširoka vysvětlovat dívce v maskáčích. Unavené nohy se mu takřka podlomily. Čekala ho cesta na daleké sídliště, ráno vstávání do nenáviděné práce. Možnost nějaké změny si nedovedl ani představit. Uvědomil si nepříjemný tlak v břiše. Tak tomuhle asi Petr říká ta krysa. Když se ale jeho směrem naposledy podíval, spokojeně promlouval. A dívka, takřka dvacet let mladší než on, ještě víc.
7 - 2008 - Promarněná mise Saských věrozvěstů I Brzy ráno Petra odjela do Prahy. Tam ale rychle vše zařídila a už odpoledne se vracela na farmu. Teď seděla v dálkovém autobuse, byla unavená, čas ubíhal pomalu. Ještě že má ze Strakonic domluvený už odvoz rovnou domů. Loni na podzim jejich rodina zdědila třetinu velikého statku. Příliš neváhaly a rozhodly se tam vybudovat rodinné sídlo. Zvlášť pro maminku to byla naděje. Město ji čím dál víc zmáhalo a z letitých smutků se stále nemohla dostat. Prodaly byt, vyplatily jednu z třetin a přestěhovaly se. S nevelkými penězi ale obrovským nadšením se pustili do osidlování. Od začátku přesně věděly, čeho chtějí dosáhnout. Ekologické, ve všem si soběstačné farmy. A nastálo tam žít. Sama i Kateřina zatím ještě měly spoustu aktivit v Praze, všechen ostatní čas ale trávily už na svém. Strašně moc se do úkolu zažraly a byly připravené pro zdar udělat maximum. Na nádraží ji čekala sestra s autem, brzy byly doma. První, čeho si na dvoře všimla, byla prkna na podlahu. Ležely netknuté tam kde ráno. Bylo jasné, že něco nevyšlo. Nic na to neřekla a dělala, že si zatím nevšimla. Blížil se podvečer, celodenní vedro trochu pominulo, posadila se tedy na lavičku a odpočívala. Pohledem přecházela celý dvůr. Tak tohle jim dnes patří. Tady vybudují místo, které se jistě stane kultovním. Budou sem jezdit zajímaví lidé, realizovat své nejrůznější projekty. Celý život po něčem takovém toužila. Pohled se jí stále vracet k netknutým prknům, ale nutila se myslet jen na příjemné věci. Vzpomínala třeba na jarní oslavu zabydlení, na kterou pozvaly všechny známé. Brala to jako pokračování jejich každoročních čarodějnických srazů. Prozatím se k nim ale moc přátel nepřidalo. Nastálo zůstával jen Hugo, pravidelněji zajížděli dva mladí kamarádi. Byla za ně ráda, ale co se týkalo jakékoliv práce, byli takřka nepoužitelní. Ne že by se nesnažili, ale jejich městská nezručnost byla až neuvěřitelná. A na farmu je stejně nejvíc přitahoval pozemek s konopím. Ještě že alespoň o plném nasazení všech z rodiny nemusela pochybovat. Sama už měla po škole, Kateřina také, obě byly schopné obstarávat velkou část své práce přes internet. Tak tu teď žily, všechny pohromadě, uprostřed přírody. Co víc by si mohla přát. Cítila únavu, ale do domu se jí zatím nechtělo. Ještě chvilku váhala, pak se vydala na největší ze zahrad. V posledních týdnech tam žil Petr Gozel. S nikým se moc nestýkal, většinu času trávil v dřevěné boudě vedle pozemku s marihuanou. Jinak vám to ukradnou, řekl před měsícem a bez dalšího vysvětlování se na zahradu nastěhoval. Když se k místu blížila, nic se nepohnulo. Stejně nepochybovala, že ji vidí. Vždycky si dovedl dobře sednout, širokým pohledem obsáhnout co největší část okolí. Našla ho v přítmí zahradního domku, s knihou a zapuštěného do proutěného křesla. Pozdravili se, pak bylo ticho. Vídali se teď často, důvěrnějšímu povídání se ale vyhýbali. Dnes to ale cítila jinak, jeho chlad ji provokoval. Co se to s nimi stalo? Kdo se změnil? Petr určitě. Už nenosil dlouhé vlasy, zakulatil se mu obličej, trochu se hrbil. Viděla jného člověk, než kterého před lety poznala. Mlčení pokračovalo, Petr se dokonce vrátil ke knize. Dál stála ve dveřích a kousala stéblo trávy. Vybavovaly se jí dětské filmy o létě, zároveň ale i scénky z krvavých hororů. Prvních pět let se s Petrem vždy vítali polibkem, teď bylo všechno jinak. Řekla: „Máš se?“ – „Dobře. A ty?“ – „Taky. Co kytky?“
–
„Se pojď podívat.“
Přešli k pozemku s dvaceti obrovskými rostlinami. Zeptala se: „Fakt to ještě neni ke sklizení?“ Petr zavrtěl hlavou: „Dalo by se, ale záleží na počasí. Zatim to roste, neplesnivý, tak to ještě nechme.“ – „A fakt sem někdo v noci chodí?“ – „Do zahrady nevlezou, když věděj, že tady jsem. Ale kdyby jen trochu mohli, místní mlaďasové by to sklidili už dávno. Byla blbost o tom vykládat v hospodě.“ – „To klukum ujelo. Snad to neni tak horký.“ – „Já mysli, že docela je. Čekaj na příležitost. Dvacet kytek, z každý čtvrt kila, když to prodáš za velkonákupku, stejně z toho máš půl mega. Jeden kšeft a někdo by měl na rok po starostech.“ – „No, příští rok snad už bude klid.“ – „Nebude. Už vždycky si tohle místo budou hlídat. Doba pěstování venku skončila, hulení je dneska už jen o penězích. A kvůli nim lidi udělaj i jiný věci, než že jen vlezou někomu do zahrady.“ – „No jo, no. Ubalíš?“ – „Pro tebe mám... vždycky všechno připraveno.“ Kouřili jointa, chodili mezi kytkami, otrhávali žloutnoucí listy. Takových věcí se v ní vařilo a Petr dál mlčel. Vůbec s nikým se moc nebavil, vůči sobě to ale cítila nefér. Tak ať si s druhými nepovídá, proč ne ale s ní? Samotnou ji překvapilo, když se ho teď zeptala: „Pověz mi, proč si takovej?“ Zase se tak nezařaditelně usmál: „Jakej?“ – „Protivnej.“ – „To snad ne.“ – „Vůbec nevim, co si myslíš.“ – „To je kolikrát lepší. Pro všechny.“ – „A tohle nebylo protivný?“ – „Ticho míň bolí.“ – „Ach jo. Tak si mlč.“ – – – – –
„Já nemlčim pořád. Když se mě někdo na něco zeptá, odpovim vždycky.“ „A když se nezeptá?“ „Tak mě zrovna nepotřebuje a vystačí si sám.“ „A ty už vůbec nikoho nepotřebuješ, viď?“ „Potřebuju. Asi... jako každej jinej. Ale většinou mi stačí jen poslouchat. Žiju tu sám v tomhle ajnclíku, ale porád mi dodáváte víc podnětů, že nestačim zpracovat. Prozrazujete na sebe stokrát víc, než by vám bylo milo.“
Aspoň trochu se rozpovídal. Rozhodla se toho využít: „Byly doby, kdy jsme si spolu povídali hodně. Byly doby, kdy jsme se měli rádi.“ Přestože k němu byla otočená zády, jakoby ucítila náraz jeho pohledu. Však ji hned obešel a podíval zpříma do očí. Věděla, že tohle bez komentáře nepřejde. Řekl: „Blbli jsme si, tak jak jsme to měli oba rádi. Ale tys měla nejdřív poznat normálního chlapa, chodit s nim, a teprve pak... Neměl jsem tě zatahovat do svýho podivnýho světa.“ Zmohla se jen na hluboký výdech. Odpovědi úplně neporozuměla, k vysvětlení ho ale nevyzvala. Snažila se nevzrušeně pokračovat v otrhávání listů, teď jí mlčení spíš vyhovovalo. Takže Kateřina měla zase pravdu. Petr sice mlčí, ale dál je plný těch svých zvláštních myšlenek. Které jistě nemají daleko k přísným zaujatostem a snad i nenávisti. Mlčí, nic neříká, pokud ale něco, rovnou do člověka jako kladivem. On sám by to asi nazval upřímností, tohle ale přece není normální způsob komunikace. Většinou si lidé povídají v klidu a bez vypjatostí. Vzpomněla na jejich rozhovor z minulého týdne. Připomněla Petrovi časy, kdy ještě fotografoval. Překvapivě jí na to řekl, že to nikdy nedělal pořádně. Že prý to byla zbytečnost, jen jalové cukání. Přesně tak to nazval. Strašně se ji to dotklo. Chtěla si uchovávat alespoň hezké vzpomínky, ale i ty se Petr snažil
popřít. Řekla mu to. Smutně se usmál, ale kdo ví, jestli to vůbec smích ještě byl. Odpověděl, že si člověk musí umět přiznat porážky. A z minulosti se nevymlouvat. Tenkrát snad poprvé zatoužila, aby už nemluvit vůbec. Jeho slova bolela. Pak Petr odešel do dočasného příbytku, vrátila se tedy na farmu. Babička vařila polévku, máma odpočívala v křesle. Byl u nich i Zdenek, seděl u stolu a díval se Hugovi na ruce. Ten právě cosi lepil ze špejlí. „Co to bude?“ zeptala se.“ – „Tohle? To je model projektu. Takhle bude vypadat králíkárna. Vyzdíme jí, klenbový stropy a...“ – „A jinak?“ – „Co jinak?“ – „Koukala jsem, že s tou podlahou vedle jste moc nehnuli. Řikals, že to nebude problém.“ – „Taky že nebude. Ten první trám jsme tam už dali.“ – „A potom?“ – „Pak už za to nemůžu. Místňáci nám měli dovést prokládky, ale starej Blažek se na to vykašlal. Že prej měl něco důležitějšího a tak až příští tejden.“ Cíleně se ptala dál: „A ten jeden trám jste vzali kde?“ – „Vyndali jsme ho z tý přední stodoly. Po dobrym to nešlo, tak jsme ho uřízli u zámků a bylo to.“ – „Víš co řikal Petr. Že když to uděláme, že ta stodola spadne.“ – „Nemůžeš brát vážně všechno, co ti řekne.“ – „No, on že je původem stavař, tak nevim.“ Huga se to dotklo, dokonce nalomil jedno ze dřívek: „Tak to vidíš! Jenže takovej stavař, kterej ti s ničim pomůže, ten je víš k čemu.“ Do místnosti přibyla Kateřina, hned poplácala Huga smířlivě po zádech: „Jen ho nech bejt. Je nám tam na zahradě platný také víc jak dost.“ Hugo se ale zlobil dál: „Aby jste se z něj víte co. Jsou prostě práce, na který je potřeba víc lidí najednou. Třeba tahat těžký věci. Ale to on by nemohl.“ Kateřina v klidu zopakovala: „Nech ho být, je jaký je. A pokud si myslí, že se některé věci mají dělat jinak a proto se na nich nechce podílet, jeho věc. Práce si tam na zahradě odvede také dost. Potřebuje dělat sám, já ho chápu.“ Nakonec ale řekla smířlivě: „Ta stodola nespadne, já ti věřim.“ Najedla se a šla posadit k internetu. Hodlala si odpočinout a popovídat si se svými známými. Uvolnila se a následující hodina uplynula tak rychle, jakoby to bylo jen pár minut. Pak sešla zpátky do kuchyně, umyla nádobí. S chodby se dívala oknem do zahrad. Jakoby odtamtud cítila průvan špatné nálady. Zase se těžce vypořádávala s nepříjemnými myšlenkami. Nakonec si to musela přiznat, jinak už to nešlo. Těšila se, až budou kytky sklizené a Petr se odstěhuje. Blízko něj už prostě v klidu žít nedokázala. Snad někdy později, až si od odpočine. Možná. V kuchyni teď byla jen Kateřina. Ta jí trochu vynadala: „Prosím tě netlač tolik na toho Huga. Víš jak je citlivý.“ – „Citlivý?“ – „No samozřejmě, jako všichni chlapi. Tak s nimi podle toho jednej. A hlavně je potřeba, ať do zimy stačí dodělat ty spodky, jinak budeme mít problém.“ – „Víš že se ani nedivim, že se ten Blažek na nás vykašlal? Když si vzpomenu, jak ten Hugo předevčírem v hospodě zase machroval... Vždyť je všem místním chlapům k smíchu. A jsme pak za blbce my všichni.“ – „To trochu jo, ale vždyť víš, že ho potřebujeme. Aspoň něco udělá. Zdenek má sílu, ale udělá, jen co mu řekneš. Huga potřebujeme, tak se prosím tě zklidni.“ Útrpně zanaříkala: „No nemáme my smůlu? Ten Petr na zahradě taky. Víš co mi před chvíli řekl? Že ty kytky maj cenu půl milion. A taky že... To je na palici.“ Kateřina se usmála: „Vždyť jste si spolu přece tak rozuměli. Myslela jsem, že ho zvládneš. Ale nedala jsi na mě, tak se teď nediv. A na něj
proboha taky netlač. Ta tráva možná zase takovou cenu nemá, ale jako odměnu pro polodělníky ji potřebovat budeme.“ – „Já vim. Ostatně, zajdu teď za nim, abych... nechceš jít se mnou?“ – „Proč to chceš?“ – „Ále, prostě mu nerozumim. Jestli proti mně něco má nebo co. A ty bys mi to pak vysvětlila, co mi vlastně chtěl říct. Dřív mi to připadalo zábavný, takový ty jeho řeči, ale teď-“ – „Byla jsi mladá a prostě tě zblbnul. Dostáváš rozum, to je v pořádku.“ – „No jo. Jenže já prostě nejsem tak chytrá jako ty, abych dokázala rozlišit-“ – „To bude dobrý, zvládneš to.“ Nic na to neřekla, Kateřina tedy pokračovala: „Stěžuješ si, že prý moc nemluví. A vidíš, mně to docela vyhovuje.“ – „Jo? Tak se mu občas podívej do očí. Neřiká nic a přitom... Mám pocit, že mnou pohrdá. Jsem s nim dneska mluvila ani ne deset minut a zase řikal takovejch věcí...“ – „Vždycky takový byl, vždycky mu šlo především druhé šokovat. Takový byl přeci vždycky, ne? Jen ty se jím nenecháš už tolik unášet.“ – „No doufám.“ – „A přitom je s nimi tak snadná práce. Petro Petro. Stačí být na ně trochu milá.“ – „Jak milá?“ – „Tak takhle jsem to opravdu nemyslela. Říkám, že stačí mu ve správný okamžik odkývat něco, co mu zrovna přijde důležité. Jen si vzpomeň, co jsi mi ještě nedávno sama říkala. Že si spolu říkáte takřka naprosto všechno. Pak se nediv. A buď ráda, že toho nezačal zneužívat, to se stává velmi často. A taky si v jeho očích už asi ztratila na zajímavosti, když jsi mu na sebe všechno vypovídala. Je potřeba stále udržovat jistou tajemnost. Tak se teď nediv.“ – „Máš pravdu. Ale mně to pořád nějak nejde.“ – „Však se to naučíš. Jsi na správné cestě.“ Končila s nádobím, když se Kateřina překvapivě zeptala: „Ještě jsi naznačila, že ti dneska říkal i jiné věci než-“ – „Jo. Řekl mi, že jsme spolu měli chodit a pak se normálně rozejít. A že neměl... Já už mu v ničem nerozumim. Kdysi, no, slíbili jsme si, že se do sebe nezamilujem. Že se nebudem v ničem, vůbec v ničem omezovat. A přitom... No dobrá, s tou upřimností za všech okolností a timhle, fakt to bylo vždycky divný. Ale došlo mi to až teď.“ – „Přátelství s výhodami, tak se tomu také říká. No to jsi tomu dala.“ – „Petr vždycky řikal, že mi nechce dělat problémy. Že je divnej a proto... Až dneska mi dochází, jak to bylo všechno nepřirozený. Tys mi to řikala od začátku, já vim.“ Kateřina mávla rukou: „Stalo se, stalo. A bylo ti to aspoň k něčemu?“ – „Ale, to jo, určitě. Já na to ráda vzpomínala. Bylo to šílený, ale zábavný. A spoustu věcí... pomohl mi to překonat. Nebylo to zbytečný. Ale tenkrát, kdysi. Asi máš pravdu. Byla jsem mladá a hloupá.“ – „To bude dobré. Jen tomu dočasně moc podléháš. Poslední bouření před opravdickou dospělostí. Přejde to. Prostě se s nim dnes už moc nesrovnávej. Každý z vás je jiný. A v tomhle má pravdu. Rozhodni se pro normálního kluka a budeš mít pokoj. Vytvořila jsi si podle něj vzor a teď se ho nemůžeš zbavit. A přitom takových chlapů by o tebe stálo. Vytvořila jsi si chybný návyk. Co dneska. Najdi si normálního kluka a měj ho ráda. Co jiného ti říct?“ – – – –
„A koho jako?“ „Někoho spolehlivého, to především. Který tě bude milovat a udělá pro tebe první poslední.“ „No právě. Mohla bych si ho potom vážit, kdyby dělal všechno podle mě? Vždyť víš, třeba jak to se Zdenkem cloumá, když... Jenomže to právě neni ono.“ „Slyším co řikáš. Ale ujasni si už konečně, co vlastně chceš. Pak nebudeš zmateně přemýšlet,
– –
jestli se zaobíráš správným a vyčistí se ti hlava. Pak je s nimi snadné pořízení.“ „A vážit si? Milovat?“ „Nikdo ti nebrání. Ale především se ti jednou bude muset být schopen postarat o děti. Na to stejně myslíš v podvědomí nejvíc, jako každá normální žena. Musíš vědět, na čem si. Žádné nejasnosti.“
Každé Kateřinina slovo brala vážně. Neměly chybu, byly prosté, pravdivé a zcela nenapadnutelné. Řekla: „Hele, já tam jdu. Sama.“ – „Tak. Správně. Mám z tebe radost.“ – „Já se ho přece nebojim.“ – „No samozřejmě že ne. Máš mojí školu, tak jak by jsi mohla. Běž, a já se tam za chvíli také stavím.“ – „Jasně. Dík. Ještě že tě všichni máme.“ -Vrátila se na zahradu, krom Petra tam teď byli i tři malí kluci ze vsi. Ušmudlaní a zanedbávaní, často se bezcílně potulující po okolí. Dva sbírali jablka a poslední, pobrekávající, jezdil na kole do osmičky mezi dvěmi stromy. Ukázala na něj a tázavě se na Petra podívala. „Ále,“ odpověděl, „blbnul na zídce a spadnul. Potloukl se pěkně, ale prohlídl jsem ho, nic mu neni. A aby přestal řvát, tak jsem mu řekl, že když bude takhle jezdit deset minut, že ho to přestane bolet.“ – „A to je pravda?“ – „To víš že ne. Ale musí se teď soustředit, aby si nenamlel ještě jednou. Tak se přestane sebelitovat nejrychlejc.“ – „No, takovýhle pohádky jim vykládat-“ – „Neboj, až skončí, tak mu to vysvětlim pořádně.“ – „Myslíš, že ti bude rozumět?“ – „Co by ne.“ – „Je takovej... divnej.“ Petr pokyvoval hlavou: „Je. Je hrozně pokaženej. Když se snaží mluvit, neni mu skoro rozumět. Ale víš čim to je. Znáš jeho mámu a... z jakýho je prostředí. S timhle klukem se celej život nikdo pořádně nebavil. Ale přitom je zdravej a chytrej, chudák.“ – „Děti sem za tebou choděj často, co?“ – „Jo. Tyhle jsem kdysi nechal po sobě stříkat hadicí a oni jsou z toho doteď jak pominutý. Takže je nechám něco udělat a pak si můžou pět minut blbnout. Si počkej, uvidíš. Jsou za takovou volovinku nepříčetně šťastný.“ – „Tak s dětma to umíš, jen co je pravda. Ivčiny děti jsou z tebe taky odvařený. Ostatně, víš že zejtra přijedou?“ – „Vim. Na ně dva se těšim.“ – „No šikovně jsi to řekl. Vim, že Ivu nemáš rád.“ – „Koho já mam rád, koho má ona ráda...“ – „Tak u tebe fakt ikdy nevim.“ – „Ale snad nikoho proti nikomu neštvu, doufám. Sama jsi o tom začala.“ – „Já vim. Ale když už, tak už. Co ti na Ivě vadí? Jo, ptám se. Když teda, abys mluvil, musí se tě lidi ptát. Vadí ti třeba, že chce, aby její děti nejedly maso?“ – „Jíst maso. Tohle je jenom jeden z projevů širší nevhodnosti, co s těma děckama dělá.“ – „Ona? Je to vzorná máma.“ Petr se k ní otočil zády a sledoval pracující děti. Tušila, že to udělal schválně. Skoro jistě se mu při posledních slovech zkřivil výraz ve tváři. Pokračovala: „Víš jak to má těžký, když jim Mirek umřel.
Vždyť jsi ho znal, z tábora přece. Je to statečná a silná ženská. No a nějaký maso. No a co? Prostě má o ně strach a jenom chce, aby žili zdravě. A opéct buřta si přece směj.“ – „Směj. Ale maminka se přitom na ně tváří, jakoby jí ubližovaly. A Natálka pak si radši toho buřta nevezme. Opeče ho, to si ještě troufne, ale sníst ho, ublížit mamince, to už ne. Tohle neni v pořádku.“ – „Je to přece jejich máma a-“ – „Nech toho. Táhletoho máma je taky máma a proto si s nim může dělat co se jí zlíbí? Ten odnikud padat nemusí, stejně je samá modřina. Z vypadávanim mlečnejch zubů taky nemá problém, maminka mu je průběžně zpovyráží sama. Nemluvme o tom.“ Řekla tedy: „Tak se bavme o něčem jinym. Třeba mi vysvětli, co si chtěl říct tim, že to byla chyba, jak-“ Petr ji rázně přerušil: „Tak to by už vůbec nebylo odpočinkový téma.“ Na odpovědi ale trvala: „Jseš ochoten mi to vysvětlit?“ – „Myslim si, že všechno víš stejně dobře jako já. Opakuju se. Už dlouho se opakuju. Ale když na tom trváš... Jo, jsem přesvědčenej, že všechno víš stejně dobře jako já. Jen většinu důležitýho schválně přehlížíš a zapomínáš.“ – „Já že zapomínám? Snad ty, ne?“ – „Ne. Já přehodnocuju, proto se měnim. Vyvíjim se, ale nezapomínám nikdy.“ – „A já jo?“ – „Nepřesvědčuju tě. Řekl jsem, co si myslim, to je všechno. Slyší jen ten, kdo slyšet chce.“ – „Koukám, že si mě zas hodláš podat.“ – „Petro! Ty jsi začala. Vždycky... pro mě budeš víc než ostatní. Reaguju na tebe, protože... Ostatnim často neodpovídám vůbec.“ – „Fajn. Tak toho ještě jednou využiju. Ptala jsem se tě přece na něco konkrétního. Vzpomínáš si na co?“ Petr mlčel. Už se od ní neodvracel, přímému pohledu se ale vyhýbal. Zkusila to tedy odjinud: „Vždycky mi přišlo, žes všechno vztahoval na sex. Bylo mi to... mně to bylo příjemný. Ale teď už ani tohle na tebe nezabírá.“ – „Ale to zase jó. Jen jsem všechno bral moc vážně a pak... to furt moc bolelo.“ – „Takže?“ – „Nic. Odpomůžu si radši sám. Sebe ušetřim, druhýho zas tak moc o nic nepřipravim. Bude to tak lepší.“ – „Hmm. Řekni mi, proč všechno hezký… Na všechno hezký se snažíš schválně zapomínat. Přiznala jsem ti přece, jak moc to pro mě bylo důležitý. Cos mě tenkrát zamlada... učil.” – „Učil, ale nedoučil. A na některý věci je už prostě pozdě.“ – „Co jsme dělaly špatně?” Poslední slova Petrovi takřka zkřivila celý obličej. Řekl: „Všechno už je jinak. Než tenkrát. Ostatně, vždyť to vidíš. Že pro mě bylo kdysi nejdůležitější... Bylo. I to je ale minulost. Což jsem se tady po kraji snažil někoho balil?“ – „Co já vim. Třeba sem za tebou nějaká chodí po nocích.“ – „To nechodí. Neřikám, že bych vůbec nechtěl, ale prostě nechodí. Tady ze vsi by ani nebyl kdo. Mezi lufťačkama by se snad někdo našel, ale... Víš jak to je.“ – „Já už si u tebe nejsem jistá ničim. Máš svuj uzavřenej svět, o kterym mi ostatní nic nevíme.“ – „Jo. Ale stejně o mně víš ty nejvíc. Na sebe jsem ti, děvče, svýho času vykecal všechno. A uzavřenej? Ani to neni pravda. Vlastně tak jako dneska, nebyl jsem otevřenej nikdy. Ale z venku to neni poznat, uznávam. S lidma bych chtěl bejt, ale... nikoho nemám.“ – „Když všechny od sebe odeženeš. A nejhnusnější jsi na ty, co se ti nejvíc snažej pomoct.“ – „To je pravda. Než aby... to radši nic. Vždycky jsem byl jinej, jen tobě se to tenkrát líbilo. Dneska nevim. Oba jsme se změnili. Kdo víc a jak, bůh suď.“
Mísilo se v ní tolik pocitů. Jakoby zdálky Petrovým slovům zase trochu porozuměla. Ale věděla, že tentokrát už podlehnout nesmí. Slunce se takřka dotýkalo obzoru, krvavá červeň se rozlila po kraji. Zbožňovala tyhle okamžiky, milovala léto. Proč musí ale zároveň i trochu bolet? Řekla: „Lidi se tě bojí. To je důkaz. Bojí. Tobě to nevadí?“ – „Nemyslim si, že bojí. A pokud, maj pro to důvod. Oni ho maj. Je to jejich věc.“ – „Zase nerozumim.“ – „Já taky ne.“ – „Bože. Jak mě tohle mohlo někdy bavit. A stejně bojej. Tak přinejmenšim já mám z tebe špatný pocity. Oblbals si mi svýho času hlavu, mně, všem. Jen Kačka byla natolik chytrá, že se nikdy nedala. A teď se na nás díváš, mlčíš a bavíš se.“ Petr mávl rukou: „Tak určitě z toho nemám radost. Jedině tak nad lidma brečim. Mně neni samotnýmu dobře. Ale pořád je to snesitelnější než bejt s druhejma o ničem. Bych se bavil, kdyby bylo s kym. A o čem. Tak jak myslíš, řeknu ti to naplno. Povídám si. Pořád si povídám, ale už jen sám se sebou. S druhejma je nuda. Lidi chtěj slyšet jen to, co je jim milo. A takový rozhovory jsou mi k ničemu. A když řikám, co si fakt myslim, jen je vyděsim, to máš pravdu. Jestli tomuhle řikáš bojej, dobře. Ale motáš k sobě věci, co k sobě nepatřej. Strach je... ale nic. Tak se prostě učim bejt sám. Co mi jinýho zbejvá. Celej život jsem se snažil s druhejma najít řeč, ale to byla chyba. Jsem jinej, prostě to nejde. Musim se naučit samotě. Tohle neni hezkej život, možná už ani... život sám. Ale co vidim mezi lidma, z toho se mám radovat. Mě to bolí. Furt se snažit někoho upozorňovat na ty nejzákladnější věci a přitom pozorovat, jak se všechno míjí účinkem? Bolí, chápeš? Než snaha, která nikam nevede, pak radši nic. Zhulit se, mlčet, pracovat nebo koukat do nebe. To je snad to poslední... Vám mladejm doporučuju ještě sex, ale to je všechno.“ – „Tak pořád nikoho o ničem nepřesvědčuj a bav se s lidma normálně.“ – „A kdybych se s tebou tenkrát bavil normálně, tak by sis mě vůbec všimla?“ – „No-“ – „Tak vidíš. Já nic jinýho nemám. A nějakou normálnost už vůbec.“ – „Ty tvoje příměry.“ – „Kdysi jsi jim tleskala. aAjá myslim, že i rozuměla.“ – „To už je...“ – „Dávno? To je. Jo, jsem divnej, ale já si to nevybral. Jsem takovej od svýho nejutlejšího dětství. Když to nebyl tvuj styl, tak pročs do toho se mnou vůbec šla? Ty sis to pak rozmyslela, ne já.“ Pořád byla v pokušení povolit. Zmlknout, chytit ho za ruku, pohladit po tváři. Ale zvládla se a jen zeptala: „Ty si fakt povídáš sám se sebou? Stejně, jako jsme si povídali... kdysi my?“ – „Jo.“ – „To je...“ – „Dořekni to.“ – „Šílený.“ – „Jo. Šílený je docela přesnej výraz. Ale nikdy jsem to před tebou neskrejval. Jsem pořád stejnej. Takže přece jen si se musela změnit ty víc než já.“ – „Pročs... pročs mi minulej tejden řekl tamto o fotkách? Že podle tebe zase o tolik nešlo?“ – „Takhle jsem to určitě neřekl. Tenkrát... šlo o hodně. O nejvíc. Ale mezi náma. Focení samo bylo jen… okecávání důležitejch věcí emocema. Vyseklý kusy bez pořádný snahy je do něčeho vyššího pojit. Kdo se zadře na focení, bejvá nejčastějc opuštěnej chudák.“ – „A že třeba by to byla jen hezká vzpomínka?“ – „To by bylo málo.“ – „Schválně tak mluvíš, abys mě… nevim co.“ – „Pořád jsem stejnej, mluvim stejně. Mám ty kytky sklidit hned?“
Lekla se. Jakoby Petr věděl, co ji před půl hodinou napadlo. Petr řekl: „Nedá se žít ze vzpomínek.“ – „O tom to určitě neni.“ – Proč si chceš povídat pořád dál? Víš, že tě neodmítnu, ale tohle přece poslouchat nechceš. Ulev si. Ulevila jsi si skoro už od všeho, tak proč nepřidáš i tohle? Historie tě kdysi zajímala, dneska počítáš zbohatlíkům daně. Bláznívala si se mnou, dneska trávíš hodiny s nudnejma lidma po internetu. Proč si nedáš pokoj? Jsem tu proto, aby vám tu trávu neukradli. Hlídám ji. Nabídl jsem se vám, ale ukončit to můžete jednim slovem.“ – „Poradim se s Kateřinou.“ – „Dobře.“ – „Ale neuhnu ti, nemysli si. Chceš mě vyprovokovat, ale já se tě stejně budu ptát.“ – „Tvoje věc. Ostatně, vlastně to asi chápu. Vždyť je to asi naposled.“ Hluboce povzdechla, své zklamání nedokázala skrývat čím dál víc: „Dobře. Tak co ti na mě vadí konkrétně?“ – „Nic.“ – „To je ta tvoje ochota odpovídat?“ – „Dobře. Řikáš, že dneska žiješ, tak jak sama chceš. Ale já žádnou spokojenost nevidim. Víš Petro, Péťo, já jsem nezapomněl nic. Nic co jsme si kdysi slibovali. Co jsme opravdu chtěli dělat. Měnit svět okolo nás. A když to nepůjde, tak aspoň sebe. S tim světem, no... byl jsem starší, za tyhle naivní blbostě nesu odpovědnost já. Ale sami se měnit, to by jsme neměli končit nikdy. Jinou spokojenost než ve změně si já ani představit nedovedu. Uznávám, že muj způsob radosti je divnej. Potěší mě jedině, když najdu nějakou chybu, nejraději u sebe. Ale opak je snad ještě horší, radovat se z blbostí nebo lenosti. Přestávat přemejšlet kriticky, přistopit na věci jen proto, že jsou člověku v krátkodobym horizontu příjemný. To ne. A já... jsem měkkej, furt jsem stejně měkkej, i když si okolo sebe buduju nejtvrdší skořápku. Nemám moc sílu dívat se na smutný věci, s kterejma nemůžu nic dělat, i když bolest doporučuju jako jedinej způsob, jak pořádně něco vidět. A dneska... Musím se dívat, jak odcházíš. Jo, odcházíš. Ze světa, kde ty jsi byla nejneopakovatelnějším člověkem. Mlaďoučká, nezkušená, ale svoje. Dneska patříš... tam.“ Znaveně se zeptala: „Takže co ti vadí? Zopakuj mi to ještě jednou. Třebas mi to už řikal, třeba jsem pitomá a fakt jsem to zapomněla. Že mám práci na internetu a musim u ní trávit hodně času? Vadí ti finančnictví, celá naše rodina. A co ještě?“ – „Kdybych věděl, jak jednou budeš používat všechno, co jsem ti důvěrně svěřoval-“ – „Však nás teď nikdo neposlouchá, je to důvěrný pořád dál. Co ti vadí?“ – „Ptáš se co, přitom výčet jsi si už udělala sama.“ – „Jenže já se přece přes internet živim, co blbneš? Je to moje práce.“ Petr se přeci jen trochu rozhostřil: „Mám já snad něco proti internetu? I já jsem tady proto, abych se závislosti na něm trochu zbavil. Blbnul jsem z něj, i když jsem ho používal jen na odpovědný věci. Takže o tom to neni.“ – „Je to moje práce.“ – „Ále. Výmluva. Přes net si práci akorát tak stahneš, na to by ti stačilo pět minut denně. Ale vykecáváš se tam předevšim na stupidních fórech. Přitom o lidech ve vesnici kde žiješ nevíš vůbec nic. Ani se nesnažíš.“ – „Tak zas tolik času tam netrávim. A i kdyby. Poznávám nový lidi, jejich názory. A je to určitě širší obzor, než by mi byli schopný nabídnout místní starousedlíci.“ – „Hovno. Promiň. Ale prostě to neni pravda. I tam se bavíš furt s jedněma a těma samajma. Co tě ubezpečujou v tom, co chceš slyšet. A co máš povolený od sestry.“ – „To neni pravda.“ – „Je. Ale já se s tebou nebudu dohadovat ani tě o ničem přesvědčovat. Je to tvoje věc. Ale nediv
se pak, co se s náma stalo.“ Pak Petr hlasitě zapískal a přikázal potlučenému chlapci, ať kolo odloží a jde sbírat jablka. I oni se přesunuli ke stromům, dobré ovoce ukládal do lísek, poškozené házeli na nedaleký kompost. Až po chvíli se zeptala: „Mohl bys mi říct, z čeho pramení tvoje přesvědčení, že nám to s ekofarmou nemůže vyjít? Jak si můžeš bejt tak jistej?” – „Hele Petro, jsem na tomhle světě už skoro čtyřicet let. Co chceš víc slyšet? Já vám to nesabotuju. A aby jste měly alespoň nějakou šanci, aby vám sem aspoň někdo jezdil, starám se o trávu. Dělám to rád, ale stejně to k ničemu nebude.“ – „To je tvuj názor.“ – „Pak ho jednou srovnej s realitou co nastane. Hele, já bych ti to přál, věř mi. Ale když lidi z města nafáraj na jaře na statek, vlastně ekofarmu, promiň, a myslej si, že na podzim je hotovo, no co z toho může vylézt? Nic nehodnotim, jen tohle konstatuju. Barák jako kráva, lány pozemků a na to všechno čtyři dámy a tři jejich podivný kamarádi.“ – –
– – – – – –
–
„A co?“ „A nic. Pak se mi nediv, že... Vždyť to je výsměch. Třeba před čtrnácti dny, ten váš Matěj. Chtělas po něm, aby udělal nějaký dřevo na oheň. On šel do stodoly a třičtvrtě hodiny ho bylo slyšet mlátit sekerou. Nadřel se jak kůň. Pak přišel a hrdě ukazoval, jak tou sekerou přemlátil třímetrovou kládu na dvě půlky. Pilou by ho přefikl za tři minuty, takhle neunadělal ani jedno polínko. A tak je to tady se všim.“ „Podceňuješ nás. Dobře, nadšením a dobrou vůli neni všechno, ale je to základ.“ „Můžu tě o něco poprosit?“ „No?“ „Ušetři mě.“ „Stejně to dokážeme.“ Tst, takovej nesmysl, v dnešní době. Ekofarma. Jen by vás odstřihli od elektřiny, za tejden by jste se s brekem vrátili do města. Zasadit celer přece umí každej a pak už to roste sama, že jo? Stěžujete si, že vás vesničani nemaj rádi. To už vůbec neni pravda. Jste jim jen naprosto ukradený. Smějou se vám. A aby ne, s takovymhle naprostym odrtržením od reality.“ „Dokážeme to. Uvidíš.“
Petr dál zpochybňoval: „Neuvidim, protože tu za pár dnů už nebudu. A ani vy tu nevydržíte o moc dýl. Nejspíš nepřestojíte ani tuhle jednu zimu. Prej se něco rozbilo na kotli, řikal Hugo.“ – „No a?“ – „Nic. Jen si na mě pak vzpomeň. Zatim ještě máte trochu peněz, ale když si člověk jednoduchym způsobem spočítá vaše přijmy, nutný výdaje a dluhy, zkolabovat prostě musíte. Vzali jste statek těsně před zhroucenim a vy to jen uspíšíte. Hugo řikal, že potom dá tu kotelnu do pořádku, že jo? Nedá. Narychlo pak budete shánět topenáře, aby vás zachránil. Možná tuhle zimu ještě přestojíte, ale před další strachy utečete.“ – „Tak schválně. A koukám, že ti ten Hugo zvlášť leží v žaludku. Ty mu taky.“ – „Je mi ukradenej.“ – „To on o tobě řiká taky.“ – „Hmm, takže nás už srovnáváš ve všem. Já jen jednou trochu přitvrdit, když jsem mu musel veřejně vysvětlil, proč s nim nikdy nebudu dělat společně na jedný práci. Že při svý, dnes už hodně slábnoucí, ale přece jen hornický cti, nebudu se podílet na diletantskym napodobování řemesel. Toť vše. Hugo. A ty mě s nim srovnáváš. To jsme dopadli. Nebo spíš jen já. Ty tvrdíš, že je všechno v pořádku, kromě mě.“ Řekla: „Jsi si Petře jistej, že opravdu nejsi nenávistnej člověk? Vždyť tobě vadí naprosto všechno a všichni.“ – „Nejsem.“
– –
– – – – – – –
„Jsi zaujatej, a ne že ne.“ „Nejsem. Dobře, všechno a všechny vidim nejdřív kriticky, to je fakt. Ale protože včetně sebe – mám na to právo. A s tim vašim cirkusákem mě už prosim tě fakt nech napokoji. Ten kotel prostě už nikdy pořádně nezprovozníte. Betonová deska bez armatur je na nic. Stodola, z který se jen tak vyndá příčník se prostě začne naklánět a spadne. S tim se nedá nic dělat, to jsou fyzikální zákony.“ „Ta stodola nespadne. Jen všechny kritizuješ.“ „V duchu jo, přiznávám. Ale teď nahlas jen proto, že ty to chceš.“ „Ale stejně.“ „A ani ty lidi zas tak nekritizuju. Spíš jejich... opakující nefunkčních způsobů.“ „Třeba způsoby pod heslem Za komunistů bylo líp.“ „Já nic takovýho nikdy neřekla! A že máma, do toho ti nic neni.“ „Neřekl jsem o tvý matce ani slovo. Ty jsi o ní začala.“
Neudržela se a zasykla: „Prej matce. Už jenom to slovo!“ – „Je jenom slovo. Tohle už neni to hezký hádání se. Jako kdysi, viď?“ – „Ne. Tebe snad fakt baví ubližovat.“ – „Ne. Jsem furt stejnej. Jen tebe to přestalo bavit, opakuju možná potřetí.“ – „Ubližuješ.“ – „Ne. A víš co? Možná máš i v něčem pravdu. Neubližuju, a to je chyba. Tim bych totiž možná mohl ještě zachránit... Vyvézt tě z polovičatostí, z prostředí mrtvý rodiny. Vytrhnout z tý zabředlosti. Šokovat, donutit... vrátit se. V šestnácti, tos byla ty. Tohle už ne.“ Poslední Petrova slova přivolaly vzpomínku. Zážitek z konce první noci, kdy ho poznala. Ublížit, někoho třeba zabít, i o tom tenkrát přemýšlela. I k tomu ji donutil. Nedokázala tomu teď skoro ani uvěřit. Musela tenkrát šílet, jinak to není možné. Vyslovovala teď hodně pomalu:„Řekni mi, koho ty máš rád? Vim, že dokážeš beze studu říct, že nikoho. Jenže… co?“ – „Co. Znáš mě dobře, je to přesně tak. Škoda že nás od sebe odtrhli.“ – „Co třeba Pavel Stránský? Uvědomuješ si, jak tě ten člověk bral svýho času vážně? Měl tě rád. A ty místo abys... Prej si se s nim chtěl nakonec i prát. Vyprávěl mi to, když jsem ho loni potkala. Tomu člověku se nedaří a je smutnej. A od toho přece kamarádi jsou, aby si pomáhali, když je zle. A ty místo toho... Ale to samý se mnou. Mně taky pomáháš, když jsi na mě přísnej, že jo? Probrat někoho a ještě šokem. Tak si to vysvětluješ, viď?“ Petr se chvíli zamyslel, pak ale řekl: „Jo. Myslim si to.“ – „A nepřiznáš si, že je něco špatně, když se ti začne vyhejbat i ten posední člověk? Tváříš se, že ti samota vyhovuje, ale já ti to nevěřim. I ty potřebuješ... vim to.“ – „Já nežiju normálně, ale to přiznávám odjakživa. Myslim si, že jsem si to nevybral. Bylo mi tak naděleno. A já... se jen podřizuju. Osudu.“ – „Hovno Péťo Petříčku. Když někdo úmyslně zapomíná na všechno hezký, pak se nemůže divit.“ – „Asi. Ale já třeba nebudu prodlužovat nějaký kamarádský vztahy jen proto, že včera byly hezký. Včera bylo včera a dneska je dneska. Život se vyvíjí, mění, včetně lidí a jejich vztahů. A já mám lidi rád. Dokonce i některý konkrétní. Ovšem musim mít důvod.” Tušila, že Kateřina přijde každou chvíli. Už toho měla opravdu dost. Takové nesmysly by nedokázala už poslouchat dloho. „Důvod?“ zkřivila obličej do ošklivé grimasy. „Abys měl někoho rád, na to potřebuješ důvod? Tak teď už si snad ze mě děláš srandu, ne? Uvědomuješ si, jakou si teď řekl blbost?” – „Vim co řikám a trvám na tom.“ – „Nevíš co řikáš. Je naprostej nesmysl, hledat důvod, proč mít někoho rád. Buď ho rád máš, nebo ne. Prej důvod.“ – „Jo. Každej pro to musíme mít nějakej důvod. Proč se nám to vyplatí... mít někoho rád.“
– – – – – – – – –
– –
„Vyplatí? Proč se nám vyplatí mít někoho rád? Hahaha. Takže je to pravda.“ „Jo? Ale neřikej mi prosim tě, jakou pravdu sis teď potvrdila. Neřikej mi to.“ „Ty nejsi bezcitnej, to já přeci vim. Proč takhle mluvíš?“ „Bránim se. Možná. Aby mě vlastní citečky nerozložily.“ „Jo. A cestou do pekla sebou ztrhneš všechny, který se ti u toho nachomejtli.“ „Snad to tak neni.“ „Povol. Aspoň na chvíli. Aspoň teď. Dobře, naposled, když myslíš, ale povol. Prosim.“ „Mám odvolat?“ „Tak tohle je opravdickej konec. Ale já si Petře hezký věci pamatovat budu. Nebudu je schválně zapomínat. I kdyby... třeba jen jednu noc u Jizery, tu první, samozřejmě. A i tys byl tenkrát… šťastnej. Vim to, tos nemohl hrát. Vim to. Dneska máš prázdnej i pohled. Nevim co se v tobě děje. Já že jsem zastavila svůj život, já? To ty. Nemůže bejt celá minulost špatná.“ „Neřikám špatná, ale vrátit se nedá. A kdyby, dělal bych to jinak. Líp. A pak ani vzpomínky nemůžou bejt hezký.“ „A já si kdysi myslela, jak strašlivě si rozumíme.“
Naplno si musela přiznat, že přesně na tohle ji Kateřina upozorňovala od začátku. Byla prostě tenkrát hloupá, poblázněná holka. A nechala si rozrušit základní, zdravé způsoby uvažování. Řekla: „Jediný, co mě trochu uklidnuje, že takhle by jsi mluvil s každym. Kdybych si to měla brát osobně... No nic, nedá se nic dělat.“ Děti už nepracovaly, stály u k nim a dožadovaly se pozornosti „Hadící,“ prosil jeden z chlapců důrazně. Tak dobře, řekl Petr a vyrazil k jejich lískám s jablky. Pak bral do ruky jedno ovoce za druhým, mračil se a přísně mluvil: „Takže miláčkové. Domluvili jsme se, že mezi těma sklizenejma nebude ani jedno plesnivý. A tohle, jen se podívejte, to je plesnivý dokonce ze všech stran. A tohle taky. A tohle taky. Takže, koťátka, dneska máte smůlu. Žádný stříkání nebude. Ne nebude. Protože vy jste mi slíbily, že se budete snažit. Ale kašlete na to. Tenhle se mi skoro zabije a vy ostatní jste se taky nevyznamenaly. Nic. Za špatnou práci se odměna nedostává. Jen proto, že jsem takovej dobrák, můžete si to zkusit přijít zejtra zopakovat. Pokud nezklamete, budete si moct stříkat nejen na sebe, ale i na mě. Támhle se postavim nahatej ke zdi a skropíte si mě, jak budete chtít. Ale jen, když se budete snažit, poctivá práce, jasný?! Jeden, druhej, třetí. Odchod.“ Od farmy se k nim právě blížila Kateřina. Zahlédli ji takřka všichni najednou. Děti snad chtěly ještě uprošovat, když ale sestru viděly, vydaly se už bez řečí k vrátkům na konci zahrady. Petr se k nim přidal. Když Kateřina došla až k ní, zeptala se: „Kam šli?“ – „Domu. Maj z tebe respekt.“ – „A Petr?“ – „Nevim. Ale ten určitě taky.“ II Petr se probudil brzy ráno, okolo zahradního domku vřeštěli ptáci. Přestože to byl obrovský hluk, vůbec mu nevadil. Přemýšlel o tom. Vlastně ani ranní popeláři ho nikdy nerušili, ani stavba, sbíječky. Najednou mu to došlo. Bolely ho jen zvuky zbytečné. Prudce se posadil, u postele sešit a tužku. Zapsal si, co konkrétně ho tak trýzní. Štěkot psů na ulici, vřískot televize. Pískání, na které nikdo neodpovídá. A opilci v ulicích, při pokusech o ten nejhloupější zpěv. Zaklapl sešit, hřmot ranních ptáků vnímal ještě hlasitěji. Byla to nádhera. Mohl si ještě lehnout, stejně ale vstal. Měl ze sebe radost. Postavil na čaj, dá poslouchal ptáky. Představoval si racky, zvuk plápolající vlajky, mořské vlny. Začínal horký letní den v Čechách.
Vyšel před kůlnu, z okolí nasával poslední ranní vlhkost. Než se ale vrátil od zalití čaje, byla všechna pryč. Posadil se na lavičku s horkým nápojem. Vůbec si nedovedl představit, jak bez něj mohl den kdysi začínat. A kdy naposledy si léto takhle užil? Snad kdysi dávno, v dětství, o prázdninách. Věděl, že ho během dne nic výrazného nečeká, ale nevadilo mu to. Zvláštní. Jemu, který vždy vyžadoval změnu za každou cenu. Nevadilo, ale nahlas by to nikomu nepřiznal. Dopil čaj, teď se nesměl zadrhnout. Vstal a vyšel do zahrad. A hýbat se, hýbat. Kytky skoukl zatím jen letmo, pak se proběhl při obhlídce vzdálenějších částí pozemku. Když se vrátil se, vzal krumpáč s lopatou a vyhloubil další metr strouhy podél stodoly. Pracoval rychle, chtěl se brzy unavit. U práce vydržel přes půl hodiny, pak se znovu brouzdal po pozemcích. Protahoval záda, udělal několik shybů na větvi. A znovu do strouhy, dalších dvacet minut kopání. To už mu ale stačilo. Dokázal si, že přinejmenším hodinu dokáže odolávat. Teprve potom si šel ubalil prvního jointa. Kouřil, díval se směrem ke statku. Vlastně mu bylo líto, že zde Zákolínští nezůstanou. Ale nebral si to osobně. Sledovat umírání nebylo veselé, nenechal si tím ale brát vlastní sílu. Jen Petra mu bude vždycky chybět. Věděl, že se nesmí trápit věcmi, které není schopen ovlivnit, s Petrou to ale bylo nejtěžší. Jen nedávat najevo zklamání stálo hodně energie. Takový hloupý projekt. Už první seznamovací víkend na statku Zákolínští nazývaly kolaudací. Nikdo nesáhl na práci a už se slavilo. Nikdo se nezajímal, jak alespoň zastavit chátrání budov, nutně se ale musely jít sázet ředkvičky. Ještě jednou zkusil mluvit s Petrou upřimně jako kdysi. Už ho ale neposlouchala. Realistický přístup nezapadal do jejích snů. Snažil se navrhnout konkrétní řešení, prodat část polností, zastavit rozklad nepoužívaných budov. Kamarádka to ale všechno přešla. Určitě by sem po první návštěvě přestal jezdil, seznámil se tu ale s dvěmi Petřinými přáteli, Markem a Matějem. Ti zde měli jedinou starost, vypěstovat vlastní trávu. Bylo jim skoro pětadvacet, hodně mluvili o svobodě a nezávislosti, a dál oba spokojeně žili u rodičů. Byli naprosto nepraktičtí, všechny jejich úkony se pohybovaly na hraně absurdnosti. Třeba jen, jak se s nimi seznámil. Kluci mu vyprávěli o svém záměru s pěstováním. Chlubili se nejlepšími semínky a přesvědčením o zdaru činění. Brzy viděl, že o pěstování nevědí vůbec nic. Nejdřív si myslel, že se to chtějí ještě doučit, ale i to jim přišlo zbytečné. Prý láska k božím rostlinám bude stačit. Pak se Marek chlubil, že s pěstováním začali. Přivezli semínka, ty už prý klíčící ve vatě. Přešli tedy do vedlejší místnosti, tam na rozpáleném radiátoru ony vzácnosti opravdu ležely. Vata vysušená, zárodky s klíčky upečené. A chlapci s naprostou samozřejmostí věřili, že peklem prošlá semínka prý po namočení zase obživnou. Smiloval se tedy a slíbil, že jim s pěstováním pomůže. Jedině proto pobyt u Zákolínských prodloužil. O rostliny se pak staral spíš jen on, dočasně sem přesídlil. Vždy zdůrazňoval, že konopí není jeho, že jen pomáhá. Jedině tak se tu mohl cítil uvolněně. Cosi mu zašramotilo za zády. Ohlédl se, uviděl přicházet místního toulavého psa. Musel se zasmát. Tak je tu zase. A on znovu nestačil postřehnout, kudy se do zahrady dostal. Pes došel k němu, krátce zavrtěl ocasem. Věděl ale, že nic nedostane a hned pokračoval k velkým vratům do statku. Šel si vyzvednout kamaráda, šlechtěné psa paní Zákolínské. Za chvíli se oba vrátili společně. Vesnický pes si ho dál všímal jen úkosem, ten Zákolínských se naproti němu posadil a čekal. Tupý výraz šlechtěním zmrzačeného zvířete až bolel. Sám pes ale za nic nemohl, oproti všem svým zvyklostem ho dokonce pohladil. Bylo strašlivé, kam až dojde vylepšování druhých těmi, co nic nehodlají dělat se sebou. Tenhle nebožák měl třeba tak zdeformovaný čumák, že mu samotné dýchání dělalo problémy a neustále sýpal. Jenže podobný tvar hlavy se lidem líbil, to rozhodovalo. Nejméně lidskosti je v lidech, napadlo ho. Podobné úvahy mu pomohly vrátit se k výkopovým pracím, denně si stanovil přinejmenším dvě hodiny. Nelíbilo by se mu, kdyby si někdo ze statku mohl dovolit mít k jeho existenci nějaké
poznámky. Pak v deset si dal druhého jointa a vyrazil do vsi na nákup. Prošel stodolou do dvora, zaťukal na okno kuchyně a zeptal se Petřiny mámy, jestli nechce něco přinést. Pak se na chvíli zastavil na návsi. Jako vždy ho tam popadl libý pocit. Neměl k této vesnici žádný osobní vztah, stejně mu připomínala něco z dětství. Líbila se mu stará vrba u požární nádrže, typické čelní stěny domů. A vše, i když právě bez pohybu, tak úžasně živé. Na cestě od hřbitova se objevila postava na kole. Velmi starý muž sjížděl z kopce, pak ještě využil setrvačnost a zdolal i co největší kus protisměrného svahu za návsí. Byl to takřka osmdesátiletý pan Taškařík, na svůj věk stále ještě svěží muž. Když se míjeli, pozdravili se. On důrazně a hlasitě, starý muž pokynutím hlavou. Ještě chvíli postál, pak ze vydal do konzumu. Co tam se bude dít věděl dopředu naprosto přesně. Nakupovat potraviny přijde málokdo. Ale u malého stolku s popelníky už bude sedět nejpevnější jádro místních důchodců a nezaměstnaných. Jako každý den, pořád ti samí. Většinou starší pánové, co se rozhodli strávit zbytek života u piva a nejlevnějších kořalek. Když vešel, zase důrazně pozdravil. Ještě neusazený pan Taškařík si ho podal jako první: „Tys tam na tý návsi stál jako starosta.“ Všichni se mu smáli, dělalo mu to dobře. Nakoupil jídlo a zaplatil navíc dvě piva. Jedno si sám hned vytáhl z lednice, uprázdněné místo doplnil nevychlazeným z vedle stojící přepravky. Pak se postavil ke stolečku místních a mlčel. Nenutil se k ničemu, naopak. Poslouchal a jen občas dal zasmáním najevo svou přítomnost. Co si pánové povídali ho zajímalo. Přesto, že to bylo pořád jedno a totéž. Opakující se historky, ty samé narážky a vtípky. Obsah se neměnil, sám si ale rozebírat uvažování těchto lidí. Byly to vděčné objekty a další důvod, proč na vsi ještě zůstal. Dřív by podobné pány považoval jen za jednodušší, v poslední době ale svůj náhled měnil. Zajímal se v životě o ledascos, prostým lidem ale nikdy nerozuměl. Teď si připadal jednodušší sám. Všechno poslouchal a nechával se unášet jejich prostou otevřeností. Vše tu bylo čistší i přes svou povrchovou špinavost. To z Prahy neznal a z Hostivice už vůbec. Nikdo tu nebyl svatý ani obdivuhodný, ale vždy přirozenější než všichni, kterým se doposud věnoval. Pánové mluvili hodně a nahlas, a přestože nepřicházeli s ničím novým, na něj se valil jeden podnět za druhým. Jak mohl doposud žít a nerozumět nejobyčejnějším větám? Doposud ve všem hledal složitosti, proto mu podstata musela unikat. I když bylo teprve dopoledne, místní se tentokrát opravdu neloudali. Vedle takřka prázdné láhve vodky už měli připravenou další. Při pohledu na ní mu přejel mráz po zádech. „Co koukáš, pražáku,“ přerušil ho ve sebemluvě jeden z mužů. „Přemejšlim,“ vymýšlel si trochu, „jestli taky nemám přihodit. Profrcat nějaký ty fifně za kořalku.“ – „Tak nepřemejšlej a už to sem syp, ne?“ – „Vy jste ale na mě ošklivý, pane Srbič. Že mi pořád řikáte tak ošklivě. Pražáku.“ – „A jó, já zapomněl. Pán je ze Žižkova, nó jó.“ – „Tak tak.“ – „Ale snad je ten Žižkov taky Praze, ne?“ – „Kdepak, Praha je součást Žižkova, ne obráceně. A nebo, když budu hodně tolerantní, tak nevýznamná Praha leží nedaleko opravdickýho Žižkova.“ – „Ale prosim tebe. A co existovalo dřív, Praha nebo Žižkov? Tak vidíš. Vy to tam prostě máte jinak. Pamatujete toho magora, co měl barák po Novotnejch? Pražáku, ten už měl taky dost. Jednou chtěl spáchat sebevraždu, tak chodil po lesích a vyjídal návnady na kúrovce.“ Trochu muže poslouchal, víc se vracel ke svým úvahám. Čím to vlastně je, že je vůči nim tolerantní a k Zákolínským vůbec? Určitě proto, že s nimi nemá žádnou minulost. Neruší ho osobní vztahy, nezaujaté sledování je snadnější. Než vymyslel další, oslovil ho jiný z mužů: „A u vás na farmě novýho co?“ Než odpověděl, raději se zamyslel: „Na farmě? Já tomu farma nikdy neřikal. Pro mě je to statek.“ Teď cítil, že ze sebe nemá radost. Až příliš se od svých bytných vymezovat. Nezastavil se ale a pokračoval: „Jste k nám přísný. A my to přitom myslíme tak dobře.“ Pokoušející muž se
chytl: „No jo, to bude asi těma ofroudama.“ Tomu nerozuměl, ale nevyptával se. Věděl, že se k tomu dotyčný jistě později vrátí. Čas běžel, do konzumu se trousili vzácně zákazníci. Tu stará paní, řemeslník pro svačinu nebo místní zlodějíček Kníže. Všechny je znal, těžko by se objevil někdo nečekaný. Těšilo ho to, dál na sobě pozoroval nezvyklý klid. Pil už druhé pivo, pánové probírali mezipohlavní vztahy. Po jejich, samozřejmě. Jeden z nejopilejších vykřikoval:„Takový ženský když přesně neřekneš jak to má udělat tak to určitě udělá blbě. Ta moje obzvlášt. Ta neni nesamostatná, ta je blbá.“ Po několika podobných hláškách se rozhodl povídání sám zpestřit. Řekl: „Náhodou, já pár chytrej ženskejch znám.“ – „No jó, ale to je u vás, v Praze. Tam je všechno jinak. Tam i pečený holubi lítaj sami do huby, ženský maj mozky a auta jezděj na vodu, viď?“ – „Asi tak.“ – „Ženská musí chlapa poslouchat, jinak je zle. Když tě tvoje ženská neposlouchá, to jakoby už hořelo celý stavení. Ženská musí poslouchat, jinak jsi mizernej chlap.“ – „Já nevim. Takhle to snad platí u muslimů. Třeba v Kyrgyzstánu. Ale my jsme snad jiný-“ – „Ale hovno.“ – „Hovno, hmm? Teď jakoby mi trochu svitlo.“ – „Tak vidíš.“ – „Ale sex je fajn, ne?“ – „Ále. Tak pro vás, pro mladý, jinak je to nuda. No k čemu to je?“ Po pivu se mu chtělo už trochu pokoušet. Odpověděl se tedy: „Nuda? No to teda fakt neni. Naopak.“ – „Pche, kdybys ty měl odšukáno to co já, tak mluvíš jinak. Já, já vždycky šukal první ligu. To by tě pak už taky nebavilo. Samý problémy. Ale ty jsi mladej, no jo. Pak přijdou děti, alimenty-“ – „Však děti nejsou nutný přece.“ – „Jó? A to ho mám vytáhnout zrovna v tom nejlepšim? No to už se na to fakt radši vysrat.“ – „Když myslíte.“ – „To by mohla zejtra sama stará se sexem otravovat, né?“ – „A ne?“ – „Ani náhodou! Já už jí dvakrát v životě šukal. Mám přece dvě děti, ne? Hehehé.“ I takovéto řeči poslouchal s nadšením. Samozřejmě že to byly hlouposti a sprosťárny. Ale jemu odkrývaly skutečnosti, nad kterými se dosud nebyl schopen pořádně zamyslet. „A co ta tvoje,“ zeptal se ho jiný muž. „Máš v tej svej Praze nějakou, ne?“ – „Nemám.“ – „Nemá. A proč nemáš?“ – „Ále, to by bylo složitejší.“ – „Mladej chlap a nemá ženskou. A ještě se tim chlubí. No ty si vůl.“ – „Tak asi jo. Vůl nebo divnej... A víte co je na tom nejdivnější? Že je mi to uplně jedno.“ – „Vždyť to řikam. Takový jste tam všichni.“ – „V Praze?“ – „Né, na ekoformě u ofroudů, hehehé.“ Jednotný názor většiny hned potvrzoval další muž: „Zdravej chlap prostě má mít svojí ženskou.“ – „A ženská chlapa.“ – „Ale hovno. Chlap má ženskou a ženská tak akorát povinnosti.“ – „Vidíte. A vlastně jo. Zase jste mě něco naučili.“ – „My tě ještě naučíme věcí, Pražáku.“ – „My jsme tam spíš na takovou tu volnější lásku.“
– – – – –
„Hehehhé, a myslíš že já ne? První ligu, mladej, první ligu. Ale doma mám svojí starou. Když přijdu v noci z rajzu, tak chci mít jídlo na stole, no ne?“ „Na tom něco je. Ale taky se můžou naštvat a opustit vás.“ „Jó? A kam by šla? Kdo by stál o starou bábu?“ „Tak snad... já nevim, možná tomu fakt nerozumim.“ „No to asi fakt ne.“
Zasmál se, teď si ale uvědomil, jak neupřimně. Vybavil se mu osud jeho mámy. Ponižování a zneužívání těch, kteří se nesvedou bránit. Přitom sám cítil sílu především z žen. Takovou, co neznal především u sebe. -Blížilo se poledne. Když odcházel, začal se zvedat i Taškařík. Počkal na něj tedy před konzumem. „Táhneš, parchante,“ zahřměl starý muž, až se skoro lekl. Ale neplatilo to jemu. To jen toulavý pes učichával jeho bicykl. Lehce se zasmál: „Vidíte, a já mam tohodle vašeho tuláka docela rád.“ – „Ale smrdí. U mě u baráku se nesmí ani ochomejtnout. Párkrát jsem ho trefil vzduchovkou, si už dá pozor.“ – „Ale stejně mi to přijde důstojný, jak si dělá co chce.“ – „Pes má bejt uvázanej u baráku a hlídat. Se divim, že ho ještě nikdo neotrávil.“ – „Vy nemáte psy moc rád.“ – „Kdo má rád zvířata, nemá rád lidi.“ Musel se zamyslet, jestli poslední větu slyšel správně. Ale bylo to tak. Vždyť si vlastně myslel to samé, jen slýchával podobnou myšlenku celý život v pravém opaku. Řekl: „Pravda, já je taky rád nemám. Jen po nich nestřílim vzduchovkou. I když... kolikrát mě to taky napadne. Když štěkaj jako pominutý, ve městě, nebo uvázaný před obchodem. Štěkaj, ani neví proč. Posraný chodníky, mladý holky kdo ví cos nima dělaj, humus. Ale takovejhle poctivej tulák, to je něco jinýho.“ – „Stejnak ho jednou někdo zastřelí.“ – „Hmm, asi jo. Bude mít důstojnou smrt.“ Procházeli vsí. Starý muž vedl kolo, trochu se i motal. Pak řekl: „Teda vy tam tomu dáváte.“ Že asi mluví o statku, spíš si domyslet. Odpověděl tedy: „No jo no. Co už s náma. Ale já v tom uplně tak nejedu, jsem tu jen na dovolený. Jak začne bejt chladno, vracim se hned domu.“ – „A ty další?“ – „Nevim. Asi... Přijde podzim, skliděj jabka, přečkaj zima. Na jaře zasejou, co já vim.“ – „Zasejou. Ty tak. Jsou to blázni.“ – „Ale oni tomu opravdu věří. Přijeli zachraňovat... já nevim, přirozenej způsoby žití. Tak nějak to maj. Přijeli zachránit přírodu celou.” – „Co?“ – „Já vim, je to zmatený. Ale to je teďka taková móda. Dřív lidi mívali chalupy, to dneska už moc neletí. Ale zas přibejvaj intelektuálové s takovejhlema projektama.“ – „Projektama, hmm.“ –
– –
„Znám jich docela dost. Bejvaj to lidi tak starý jako já, něco po třicítce. Většinou si řešej vlastní bordel v hlavě. A vyberou si holt k tomu takovejhle způsob. Jo, je to většinou neštěstí a končívá to katastrofou skoro vždycky. Víte ale, oni kolikrát fakt nevěděj, co dělaj. Já už se těm vašim nadávkám do Pražáků moc nedivim. Přijdou zachraňovat jednotlivý stromečky nebo poraněnýho krtka a přitom se neuměj postarat ani sami o sebe.“ „Stromy jsou pěkný prevíti. U nás za barákem to nestačim kácet.“ „Fakt? A proč?“
– – – – – –
„Aby nám nevycucly vodu. Vody je u nás ve vsi málo.“ „Jak vypít vodu, tomu nerozumim.“ „No prostě vypijou. Kořenama vypijou, listama vypařej, parchanti.“ „Aha. A nám ve městě furt vykládali, že stromy vodu držej.“ „Ty tak. Jedině kde je jí hodně, parchanti.“ „No jo, vlastně jo. Vždyť je to logický.“
Starý muž se zastavil, nad něčím přemýšlel. Pak řekl: „Kosu. Kosu bych měl Kamilovi naklepat.“ Až když se znovu rozešli, došly mu spojitosti. Nebylo ještě poledne, Kamil hospodu otvíral až v jednu, ale na tom bylo vše postavené. Vešli do dvora, ve venkovní hospodě nikdo nebyl. Sedl si a čekal, jak se starý pán s Kamilem domluví. Taškařík si za chvíli přisedl, kosu ve speciální pochvě, pivo pro oba už Kamil točil. Zapřipadal si jako na nejsprávnějším místě, kde by teď mohl být. Kosa na stole byla úsměv, slunce pražilo, pravé poledne. Sedí v nejchladnější části dvora a čeká si na protekční pivo. Představoval si sebe jako místního, uznávaného občana. Zaposlouchal se do okolí. Než ptáky, teď slyšel hmyz. Byl všude a spousta druhů. Ve stodole zavřeštělo kotě. Tak, byl tu správně. Taškařík řekl: „Ta bába jim to stejně dala za trest.“ – „Paní Grošová? Jako... za trest?“ – „Určitě. Ta tu ještě bude dlouho, o tu se budou dlouho starat.“ – „No, to asi jo. Ale s tim do toho šly, že tu paní Grošová dožije. To jako věděly.“ – „A ta macecha je stejná jako jako Grošová.“ – „Macecha. Já vim koho myslíte, paní Zákolínskou. No… Ona se snaží.“ – „Tak ať se radši nesnaží, s těma jejíma móresama.“ – „Asi. Kdysi prej bejvala strašně akční. Strašně všem pomáhala, tak to nejčastějc řikaj její dcery. Nejdřív byla u komoušů, po revoluci zkusila podnikat. Si asi myslela, že si z bejvalejma spolustraníkama budou pomáhat, ale partaj se na ní vykašlala. To už byla jiná doba. Nepochopila a… Pak už zahořkala do tohodle stavu.“ – „Bába Grošová taky věděla co dělá, taky komunistka. Ale jak jí vrátili grunt, tak už ho prodat nedovedla. Dneska by tu rujnu nechtěli ani jezeďáci. Ale když na to maj-“ – „Nemaj.“ – „Musej mít, jinak by tam jít nemohly.“ Díval se do země, říkal ale jasně: „Chápu, že je to pro vás nepředstavitelný. Pro mě taky. Ale nemaj ani floka.“ – „Pak jsou to opravdický blázni.“ – „No. Tak už to dneska chodí. Asi čekaj na zázrak. A že jim pomůžete.“ – „Co?“ – „No. třeba si to myslej. Že sem k vám přišly… s novou krví.“ – „Tady o žádný holky z města nestojíme. Ať si ploděj jinde.“ – „Počkejte, s krví. Myslel jsem s novejma nápadama, s chutí-“ – „Co?“ – „Já vim, že je to nesmysl. Svýho máte dost, natož aby vám někdo vykládat... jak to máte zejtra dělat jinak.“ – „A pomáhat.“ – „A pomáhat. Tak já jsem taky pražskej tydýt, ale tohle chápu, tu nesmyslnost.“ Taškařík mávl rukou: „Jen se nedělej. Ty jsi taky pěknej ofroud.“ Usmíval se, ale srovnávání s Hugem mu hodně vadilo. Teď už se ale zeptal: „Proč mu tak řikáte, tomu našemu…“ Stařík se ušklíbl: „Já nevim, Karel Petříček mu tak řiká. Že prej v hospodě chlapi něco s traktorama a on traktorum řikal ofroud.“
– – – – – – –
„No. Ještěže sem večer do hospody nechodim.“ „Ale stojíš na návsi jako starosta a v konzumu piješ dvě piva.“ „Poznávám se, to jsem já.“ „Starosta.“ „A mám to. Hugo je ofroud a já jsem starosta.“ „Nebo Pinokio. Tak ti zas říká Every.“ „Ještě lepší. Dobře mi tak.“
Nikam nespěchali, Taškařík zdálo se, začínal i pospávat s otevřenýma očima. Když se ho na něco zeptal, odpovídal krátce a bez soustředění. Zkusil toho využít a vyptávat se důvěrněji: „Vy tu bydlíte odjakživa?“ –
„Odjakživa. Ročník třicet dva.“
–
„Všechno mi přijde tak nedávno. Třeba vy jste zažil celou druhovou válku už jako docela velkej kluk.“ „No jo, jako kluci jsme se vyřádili. Po kraji zbraní, strašnej virvál jsme s nima dělali. No kluci no. Ještě že nám je vzali včas, by jsme se postříleli.“ „Jako kluci mezi sebou, chápu. A Němci?“ „Nic. Po lesích se potulovali sběhové, ty kradli.“ „Spíš jsem myslel, potom, po válce. Němci, když odcházeli.“ „Jednou jsme našli bednu granátů a chtěli je házet do rokle. Ještě že se jeden z nás prokecl. Táta mě moc nebil, ale tenkrát mě zřezal jako psa.“
– – – – –
Nespěchal a cíleně se vracel se ke svému: „Tady taky přece žilo Němců aspoň půlka. Nebo ne?“ – „U nás ne. Ale vedlejší vesnice byla Německá skoro celá.“ – „A jaký to bylo?“ – „U nás bylo Němců málo.“ – „Prej ve Vidnavě po válce vyškrabávali i německý jména z náhrobků. Ten co to udělal, si prej šel pak ještě na výbor, aby mu to proplatili.“ Taškařík nic neříkal, pokračoval tedy sám: „Stejnak jste se s nima asi nemazali. Během války se asi chovali povýšenecky.“ – „To ne. U nás se nic špatnýho nedělalo. Možná vedle ve vsi, u nás ne.“ – „Já taky už kolikrát zapomenu. Ale někdy zas cejtim věci, který jsem nemohl zažít. Ve starejch domech třeba. Jakoby mě sledovali lidi, co tam žili kdysi dávno. Němec nebo Čech, to je jedno. Ale těch Němců si asi všimnu dřív, protože jim nerozumim.“ – „Hmm.“ – „Tohle mě vždycky zajímalo. Jsem Čech, jinak než česky neumim, ale stejně toho Němce v sobě cejtim. Tady u vás strašně moc. Objel jsem si nějaký vesnice okolo, takový ty hodně vysídlený. Byl jsem až v Českym lesu, tam ztrhli třeba celý vesnice. Dneska je tam jen označený místo, kde byl prostředek náměstí. A okolo jen stromy, keře. Síla.“ Taškařík zasněně řekl: „Jen o dušičkách bejvaj.“ – „Počkejte, o dušičkách? Jakože vylejzaj z hrobů?“ – „Né, jezděj tam na vše svatý. Němci ke hrobům. Byl jsi v Křišťanově?“ – „Vim kde to je, ale ta jsem nebyl. Něco se tam děje?“ – „Jako všude. Na vše svatý se tam sjedou potomci. V kostele je mše, upravěj hroby, zapálej svíčky. Tu první noc jde ze hřbitova šajn, že je vidět na kilometry daleko.“ – „Tak jsem to myslel. Tak přece jen. Vesnice duchů.“ – „Ale už to taky neni ono. Ještě před dvaceti lety jich tam jezdilo hodně. To u hřbitova stálo třeba sto aut. Ale teď už o hodně míň.“ – „Jo, duši už taky vymíraj.“
– –
„Ty poslední ještě nechávali opravit boží muka. Nebožtík Jirka Kašpárek to dělal. Němci mu dali půlku na materiál, opravil, vyglanzoval a když byl křížek hotovej, tak dostal druhou.“ „Hmm. Tak to je loučení. Přes tisíc let jsme tu spolu žili, dalších tisíc se z tý ztráty budeme vzpamatovávat. Už se to vrátit nedá, škoda.
Víte, já se třeba kdysi zakoukal do severočeskejch měst. Okolí Teplic, Mostu, Duchcova. Příroda svlečená z kůže. Povrchový hornictví, zaživa vytěžený maso. Ale i ta krajina se vzpamatuje dřív, než společnost z odlivu německý kultury. Velkolomy zaplavěj, budou z nich hezký přehrady. Na výsypky člověk naveze třicet cenťáků hlíny a příroda už se postará. S mezigeneračníma vztahama je to jinak, zvlášť, když to lidi neuměj. A my Češi... ne. Přijde mi, že si už i dnešní Němci kolektivní vinu líp odpustili. Zase víc pracujou, proto... zasloužej si to. Dvacet let po válce, kdy jim tam všechno vybombardovali, a už zase stáli na vrcholu Evropy. My jsme dvacet let po nějaký sametový revoluci a nezměnilo se skoro nic. Dobře nám tak. Kdyby jsme byli jednou ze spolkovejch zemí, máme se třikrát líp.“ Taškařík z naprosté nehybnosti pronesl: „To věděj všichni, všichni do rajchu.“ Překvapením ho vůbec nenapadlo, co na to říct. Teď už si kamennou tvář muže dokázal vysvětlit i jinými důvody. Představoval si číslovku, označující letošní rok. Dvatisíce osm. Jednou v historii o něm nepadne ani zmínka. A o Čechách už vůbec. Přestože byl pracovní den, neslyšel v okolí ani jediný spuštěný stroj. Zemědělci měli mít nejvíc práce, ale jakoby se zastavil čas. Z dalšího pulitru setřel poslední kapky orosení a rozmázl ji po stole. Nakreslil čtvereček, z pravé strany šipku. V obrázku viděl všechno. Čechy, klín do německy mluvícího, německy pracujícího světa. Představoval si, jak by to asi vypadalo, být dnes jednou z německých, spolkových zemí. Nikdo by jim do jazyka nemluvil, ať si dál pěstí vzpomínky na slovanskou minulost. Zároveň by ale byli přirozenou součástí nejširších souvislostí s okolním světem. Čechy, něco jako takový chudší, Švýcarský kanton. Co bez studu využívá přináležitosti ke schopnějším. Podíval se na Taškaříka. Napadlo ho, jak by to bylo hloupé, zeptat se, zda umí německy. Muže z prostředku Evropy, ze středu dvacátého století. Řekl: „Nechápu to. Němci za dvacet let po válce postavili svojí zemi znovu na nohy. My za dobu ještě delší nezměnili k lepšímu skoro nic. Taškařík odpověděl až po chvíli, naprosto ale pevně: „Protože dvacet let nejezdili na dovolenou.“ Bylo to tak. Starý muž mu jen potvrdil, jak to sám viděl. Zavzpomínal na jejich levné dovolené u Baltského moře. Vlastně už tehdy, nedokázal si jich ani vážit. Chlad, ostrý vítr, máma připravuje oběd z dovezených konzerv. Řekl: „Nevim co to je. Leckdo se snadno vyrovná i s vlastníma hříchama a já furt přemejšlim... co udělali blbě i mně neznámí předci.“ – „Asi ti straší ve věži.“ – „Asi.“ – „A co ti tam straší?“ – „Nevim. Všechno. Minulost? Ne, nechci se z toho vymlouvat. Straší mi tam... máma?“ V obličeji starého muže se nic nepohnulo. Byl tak pevný, až to cítil jako výzvu. Mluvil dál bez přemýšlení: „Jo, je to tak. Máma. Pořád pracovala. A byla Němka. Narodila se... na samotě v severních Čechách, na začátku druhý světový války. Takže... na konci jí byly tak čtyři. To víte, taková doba, samej pohřeb. A ještě měla babičku, co fungovala jako plačka. Ta ji, bohužel, malou holku, brávala na funusy sebou. Když jsem s ní o tom kdysi mluvil, přiznala, že tam chodila ráda. Stačilo plakat, nemusela cítit utrpení. Asi... to nedělala uplně ráda a sama od sebe, ale byla za to chválená a dostala nějakou dobrotu. Tak jí to naučili. Konec války. Žádný násilí nezažila, ale pohřbů spousta.
Lidi mizeli, většinu jejích známých vysídlili, přitom se o tom snažili všichni nemluvit. Němčina tam byla pořád, ale mlčky. Asi aby se asi děti nenakazily. Pak začátek padesátejch let, komunismus. Naučila se a směla poprvé podepsat. To zrovna přišli nějací pánové nechat si od dětí potvrdit jejich přání popravit Miladu Horákovou. Osmiletá holka se poprvé podepisuje. Nejdřív ji vnutili křesťanství, pak zas tohle. Jen když člověk mlčel, dovolili mu přežít. Křesťani nebo komunisti, vždycky se chovali k obyčejnem lidem stejně sprostě. Taková zpověď, vždyť to nebylo nic jinýho než nabonzovat pánovi svýho souseda. Učili je strachu, jedni jako druzí, prej odpuštění. Přitom nikdo nebyl bezcitnější a krutější. Pak ale… Ošklivá to byla doba. Zamyslel se, dál ale mluvil spíš bez rozmyslu: „Moje máma... asi měla pasivní povahu od přirozenosti. S tendencema přímo až k závislosti. Takže máte pravdu že... Jak ale vim od jejích vrstevníků, jako slečna a mladá žena se s tím prala obdivuhodně. Kluci o ní měli zájem, snažila se. Sama si hledala lepší zaměstnání, udělal si řidičák, hrála divadlo. Ale pak se ale dostala do rukou zlýho člověka a ten všechnu její snahu zadupal. Já ji pak už znal jen jako apatickou. Němka, co zůstala Čechách. Co asi Německy umí, ale netroufne si tak ani pípnout.“ Taškařík mlčel, pohled na kosu mu připomněl rozdělaný výkop. Rozloučil se a vrátil na statek. Tam si hned ubalil jointa, ke kopání se ale už nepřiměl. III Tohle se Kateřině pořád nedařilo. Naučit Petru, aby si nedělá zbytečné starosti. A účelněji využívá všeho, co život nabídne. Některé věci prostě sestře trvaly déle. Nepochybovala ale, že i tohle nakonec zvládnou. Přemýšlela o tom, když ve třech připravovali zahradu k výkendové slavnosti. Gozel vynášel ze stodoly zahradní nábytek, se sestrou chystaly výzdobu a občerstvení. Když se s Petrem míjeli, překvapila ho otázkou a zvednutým obočím: „Viď že nám pak neutečeš, až kamarádi přijedou. Kdyby něco... víš jak to chodí.“ Petr se zatvářil nevesele, kývl ale. Ne že by jeho přítomnost považovala za opravdu důležitou, co nejvíc přítomných měla ale ráda. Bavilo jí starat se. Teď už ale dopředu věděla, že sestra bude z večírku zklamaná. Dostaví se málokdo. Jistě jen Iva s dětmi a Marek s Matějem. Ostatní možná až v sobotu a na otočku, podle počasí. Jakoby je přivolala. Na zahradě se objevila Iva s třináctiletým Alešem a sedmiletou Aničkou. Objala se s letitou kamarádkou, všimla nových šedin na její hlavě. Po náhlé smrti manžela Mirka, nepodařilo se Ivě znovu nabrat svůj elán. Snažila se, snad ale trochu nešťastně. A v poslední době obzvlášť. Synovi začala puberta, prožíval ji tiše, uzavřeně a zahořkle. Nikdo nevěděl, co si vlastně myslí. Do ničeho si nedal mluvit a pokud se přesto nějak projevil, málokdy způsobem, který by potěšil. Než ho nechat samotného ujasnit, Iva ho stále o něčem přesvědčovala. Radost mámě dělala alespoň Anička. Trávily teď spolu většinu času. Usmála se na obě. Snažila se Ivě pomoct, však si k ní kamarádka pro rady sama chodila. Petra se snažila všechny přesvědčit, aby se šli vykoupat do rybníka. Anička by ráda, bez mámy ale ne. Iva seděla utahaná ve stínu, Aleš na výzvu vůbec nereagoval a hrál si s mobilem. Přisedla si k Ivě, ta brzy začqla mluvit: „Jsem z toho všeho špatná, už je toho moc. Co s tim klukem je? Dělám co můžu, ale je to den ode dne horší.“ Podívala se na ní, mile usmála a řekla: „Ty by jsi potřebovala především chlapa.“ Iva vzdychala dál: „Teď, když jsou děti ještě malý... To se přece nedělá. A Aleš, ten by to nesl strašně. Na co asi pořád myslí? Vybírám mu ty nejsprávnější bylinky, našla jsem mu skvělýho léčitele, ale nic nezabírá. – „Je jen zmatený s prudkého růstu. Přejde to, uvidíš.“ – „Asi jo. Ty dovedeš člověku dodat víry. Ještě že tě máme.“ – „Však vsi navzájem pomáháme už jen svojí existencí.“ – „Kdybych ti mohla být platná ještě něčím víc. Pomoct vám tady... ale víš, jak na tom teď jsme.“
– – – –
„Hlavně, že sem jezdíte rádi.“ „To jo, ale s penězma na tom jsme moc bídně. A tebe asi taky na škole za asistentství nepřeplácej. A ještě ty tvoje neziskovky, jak ty to holka děláš.“ „Za dva roky bude všechno už úplně o něčem jiném. U nás i u vás.“ „Snad. Musím být silná, bůh má se mnou jistě dobrý záměr. Když si i on pro nás tolik vytrpět.“
K večeru přijeli stopem Marek s Matějem. Vždycky se divila, že to vůbec dokáží. Kdo dnes zastaví dvěma mužům? Ale z nich dětskost přímo vyzařovala, tak asi proto. Hned se vrhli k trávě, dychtivě se jí dotýkali. Pozorovaly je s Ivou z povzdálí. Ta se strachovala: „Ještě že se Aleš nechytnul nějaký špatný party. Se ti divim, žes jim to tu dovolila.” – „Jsou jen trochu zmatení. A nedovolit jim to tady, budou pěstovat jinde. Jen s větším rizikem, že provedou nějakou hloupost.“ – „A ten jejich vedoucí, Petr, ten obzvlášť. Tací... ubližujou nepřímo, ale kolikrát nejvíc.“ – „Petr a děti-“ – „Děti jsou strašně citlivé na všechny tyhle blázny.“ Chtěla říct něco jiného, ale nechala dál rozvíjet myšlenky Ivu. Ta si všímala: „Jen se podívej, jak mu ty dva visej na rtech. Kdo ví, co jim vykládá.“ – „Má vliv, i když s nim nedokáže nakládat. Při řádném vedení by to mohl být veleuspěšný člověk.“ – „Takhle ale jen blbne a ohrožuje děti. Ještě že ten Aleš je neposlouchá, to bych tam musela jí a-“ – „Ale stejně si je pojďme poslechnout. Ať víme.“ – „Nevim, jestli se vůbec udržim. Neříct jim, co si o těm jejich drogám myslím.“ – „Tak řekneš.“ – „To by si za klobouček nedali.“ Přešly k pozemku s trávou. Marek zrovna říkal: „Ale mně nevadí, že mojim básnim většina lidí nerozumí. Píšu je hlavně pro sebe.“ Petr mu přes rameno odpovídal: „A proč je teda zveřejňuješ na internetu?“ – „No kdyby si je někdo chtěl přečíst. Nemusí, ale kdyby chtěl.“ – „Hmm.“ – „Tak jako uznávam, záleží mi na tom trochu, co si o nich lidi myslí. Ale jen některý. Když vidim, že jim někdo nerozumí, tam mi to samozřejmě nevadí. Prostě jim nerozumí.“ – „Jo jo, Láska je láska. Novo levicovej básníku, pěj. O hladu, jenžs nikdy nepoznal, kdo jiný než ty by měl. Pěj ó básníku, pěj.“ Marek netušil, co mu vlastně Petr říká, přesto se smál. Asi mu stačilo, že se mluví o něm. Sama mnohdy stěží rozlišila, kdy Petr mluví ještě vážně. Ještě bezstarostnější by Matěj. Mluvil málo, neustále se usmíval a s něčím si hrál. Někdy žongloval s míčky, jindy bubnoval do rytmů znějící hudby. Pro nic z toho neměl sebemenší nadání, ale jakoby to doopravdy neviděl. Iva řekla: „Že s tou trávou nedáte pokoj. Já si svý děti uhlídám, ale vždycky budu mít strach, aby se to tu na ně nepřeneslo.“ Ozval se samozřejmě Marek: „Jako aby na ně neskočila a neuštla je?“ Iva se mračila: „Děláš si legraci, ale neprospívá vám to nikomu. Já bych drogy u sebe na pozemku nestrpěla.“ Protáhla se a řekla: „Když si ji kluci pěstují tady, nemusí jinam. Ráda pomůžu, aby se nedostali do průšvihu.“ Marek hned pokračoval v obraně: „A tráva je předevšim neškodná a závislost na ní nevzniká.“ – „Hloupost.“ – „Hele Petře, že na trávě závislost nevzniká?“ Šedivějící muž, který se právě hodlal vzdálit s Ivina dosahu, odpověděl: „Ale jo, vzniká. Psychická
určitě. A je záludná v tom, že si ji jedinec těžko uvědomí.“ Marek se zarazil: „Tomu sám nevěříš.“ – „Proč myslíš?“ – „Když ji sám kouříš.“ – „Každej děláme něco, o čem dobře víme, že by jsme dělat neměli. Každej.“ – „Kouříš ji a nesouhlasíš? To je přece blbost, ne?“ – „Nerozumíme si.“ – „Ale-“ – „Třeba ty bys jí fakt zatim kouřit neměl.“ Markův přítel Matěj se pokusil kamaráda zastat. Řekl: „Tráva je lék. Jeden joint denně vyhání doktora z domu.“ Petr ale polohlasem sykl: „Ne.“ Pak sebral ze země triko a chystal se odejít. Zklamaný Marek vykřikl: „No počkej, uznáš přece-“ Petr zopakoval svůj jednoslovný odsudek, pak ale doplnil: „Z tohodle by byla jen přednáška o škodlivosti kouření trávy a tu ty slyšet nechceš. Pro mě nemá smysl se vážně bavit s kýmkoliv, kdo má cokoliv za definitivní.“ – „To je podraz. Říct ne a odejít, to je teda... Protože to by se nedalo obhájit, že je škodlivá. Škodlivost trávy už dneska nikdo nedokáže.“ – „Nech toho chlape. Ty jsi teďka četl nějakou knížku, viď? Chápu tě, mně to taky vydrželo dlouho, ta mladická idealizace. Ale tobě... to asi zůstane navždycky.“ – „To doufám.“ – „Ach jo. Ale tvoje věc. Já radši nikdy nebudu zapomínat, jaký jsem mlel kdysi o trávě nesmysly. Ty nepřipustíš změnu ani v důchodu. Tvoje věc.“ Nikdo z kluků neměl Ivu rád, věděla to. Ale přišlo jí vhodné využít vypjatější situace, aby se věci vyjasnily. Požádala Petra: „Tak jim to řekni, vyvrať jim to. Já myslim, že šanci ještě mají. Jestli na to nepřistoupí dnes, stejně jim to zůstane v hlavě a vzpomenou si, až bude potřeba.“ Petr se na ní zamračeně podíval: „Kdybych fakt věřil, že to má smysl, udělal bych to. Ale-“ Iva se připojila: „Já bych si to taky ráda poslechla. Doplnit si všechny právoplatné odsudky.“ Petr neměl rád Ivu ze všech nejvíc. Teď se ale zarazil, o něčem přemýšlel. Nevěděla proč, ale najednou se rozhodl: „Dobře, poslušte si. K ničemu to nebude, stejně si z toho vytáhnete všichni, jen co se vám bude hodit. Ale jak chcete, poslušte si.“ Sundal si zase triko, sedl do stínu, vyndal z krabičky jointa a odpálil. Pak zhluboka šlukoval a demonstrativně ho nikomu nepodával. První využil nabídky Marek. Zeptal se, proč by třeba on trávu kouřit neměl. Petr zamlaskal, bylo poznat, že si bude hrát. Řekl: „Pracuješ? Nepracuješ. Až budeš mít rodinu, až ji zabezpečíš, hul si po práci jak chceš. Neřeknu slovo. Ale ty neděláš nic. Ani nepracuješ, ani nečteš, napíšeš jednu básničku tejdně a konec. Jen se od ráno do večera připitoměle směješ. Podívej se na mě. Chceš takhle taky dopadnout? Jenže ty to uděláš ještě hůř. Až už bude uplně mimo, tak zrovna nějakou holku nabouchneš. Založíte rodinu, kdy na tom budeš uplně nejhůř. Dřív se člověk zajistil, pak si pořídil manželku a děti. Dneska to takový jako ty dělaj obráceně. Od manželství budeš očekávat, že něco změní, že tě zachrání.“ Marek řeči o rodině naprosto přeslechl a říkal: „I kdyby nějaký nějaký ty špatný věci existovaly, těch prospěšnejch je víc.“ – „Budiž. Pokud s tim umí člověk zacházet. Když kouří jak se to má. Ne zahulíme – uvidíme. Jo, mít ke každýmu špeku předem připravenej problém, na kterej ho nasadim. To je ideál. Já neřikám, že pro zábavu nikdy. Ale pokud jen tak, to je špatně.“ – „Já nevim.“ – „Ale já vim. Co děláte, když čadíte? Něco novýho vymejšlíte? Ani nic. Bavíme se o ničem, kouříme, koukáme na filmy nebo hrajeme hru na počítači. Děs.“ – „To jsou dobrý filmy co si pouštíme.“ – „Ach jo. Dostat trávu pod kontrolu, aby ty jsi byl jejím pánem, to neni jen tak. Z dospělech to
– –
zvládá malokdo a děti nikdy.“ „Tráva je muj rovnocenej druh, já nevim, proč bych s ní měl zápolit.“ „Rovnocenej vztah jo? Hovno. Buď si ji zkrotíš ty, nebo ona tebe. Můžete se spolu něco jako domluvit, ale pomoc od ní zadarmo nečekej.“
Matěj řekl: „Neodporuješ si, když ji sám kouříš?“ – „Myslíš?“ – „Nevim. Ale přece musíš mít nějakej názor.“ – „Nemám, i když nikdy jako ty neřikám nevim. Ale netrap se tim. V celku bys... Nic neni jednoznačný.“ – „Ale něco přece jen.“ – „Jo? Tak třeba, že čim víc lidi považuje něco za jednoznačný, tim je to víc mimo. K drogám ti nepoví kloudnýho nic ani zblbělej uživatel, ani jejich odpůrce. Oba jsou moc ovlivněný těma svejma jednoznačnostma. Řikal jsem, že tohle nebude kloudná diskuze.“ Iva se ušklíbala: „Ty vaše drogy.“ Marek nelenil a dál se bránil: „Tráva neni droga.“ Teď je přerušil Petr sám: „Tráva je droga, protože slovo droga znamená sušená rostlina.“ Iva se spokojeně zatvářila, Marek zatnul zuby. Všechny se snažil mírnit Matěj, mnohdy nechávající si říkat Světlonoš. Teď bránil Marka: „Když člověk kouří trávu, tak se určitě cítí líp. A víc toho vymyslí.“ Petr ale neústupně kroutil hlavou: „Jsi v rauši a jen myslíš, že ti to myslí. Já tomu řikám sisi myšlení. Nemyslíš, ale si myslíš. Řikám tomu tak na počest jedný holky, která to hodně dělala. Taková Sissi to byla.“ Marek mžoural do ostrého světla: „Tak třeba ne všichni, ale já mam nápadů určitě víc.“ Ale Iva radostně zopakovala po Petrovi: „Ne. Jen si to myslíš.“ Ten pokračoval: „A nebo jinak. Nápadů dostaneš víc, dobře, ale procento blbostí mezi nima je strašně velký. A to už nerozlišíš, co je volovina a co nápad. Kdyby sis to psal a četl až po letech, tak možná. Jinak ne. Tráva vám kluci nápady nedá. Jestli je v sobě máte, třeba jim pomůže ven, ale nic novýho nevytvoří. Z prázdnýho pytle nevytřeseš nic, i kdyby jsi s nim mával sebevíc. Tráva je něco jako skvělej rytmus. Ale co se podle něj bude chvět, to nestvoří. Uznávam ale, že tráva je drogou přemejšlivějších lidí. “ Marek se toho chytl: „Já na trávě vymyslím takovejch věcí.“ Ale Iva zase šikovně kontrovala: „Spíš výmluv, proč jste dál líný. Přehlížet problémy, všechno odkládat na pozdějc, to jste celý vy.“ – „Co líný. Ale nápady, o to tu jde.“ – „Tak mi řekni jeden úžasnej nápad, co ti tráva přinesla.“ – „Kdo nechce rozumět umělcum-“ – „Ty píšeš poezii, ještě v tomhle věku?“ – „To nemá s věkem nic společnýho.“ – „Ale má. Všichni jsme svýho času psali básničky, a všichni jsme toho včas nechali. Ale dneska neni nezbytný dospět, takže budou psát poezii všichni a navěky.“ Marek se ale dál tvářil jistě, stejně tak mluvil: „Náhodou, co mě při hulení napadne, to si nedovede nikdo představit. Kdo teda nekouří myslim. Určitě mi to rychleji myslí.“ – „Prosim tebe. K čemu je nějaká rychlost, když se nemá co smysluplnýho zrychlovat. Chápeš? Nemáš vědomosti, nemám zkušenosti, zrychluješ teda nic. A o tom, že kdo kouří trávu, že si pak nic nepamatuje, o to jsi nic neslyšel?“ – „Říká se to.“ – „Úžasný! Prej říká. Když se dočteš něco, co se ti hodí, tak to bereš jako důkaz. A pokud něco, co ne, tak se to prej jen říká. Jseš úžasnej, fakt.“ Marek dál vařil z vody: „Nemyslim si. Já věděl, že s tou pamětí přijdeš. Ale i kdyby. Tolik zábavy ti přinese, že když z toho něco zapomeneš, tolik to nevadí. Petr kroutil hlavou, posměšky se snažil
skrývat čím dál míň: „Vtipný vtipný. To vám tak přijde, protože jsme zčazený. Já si kdysi nahrával rozhovory ve zhulenostech, kde se třeba pět lidí takřka uchechtalo k smrti. A co myslíš, že jsem si pak vyslechl, když jsem si to čistej pustil? Každej jsme se smáli jen tomu svýmu. Nebylo v tom nic, natož společnýho. Prej zábava. Nikdo si pořádně neužije odpočinku, pokud se předtim neunavil prací. Bez toho to prostě nejde. A kdo hulí jen o joint víc, přestane pracovat. Na tohle už je i chlast lepší. A aby ses nemusel namáhat, řeknu jednu větu za tebe. Kdyby lidi místo chlastání hulili, nebyly by už žádný války. Nebyly. Jenže člověk by si neuměl rozdělat ani oheň. Války by nebyly, ale dravá zvěř by si nás udělala. Kdo ví, kde by jsme dneska bez chlastu byli.“ -Matěje už byl rozhovorem hodně rozdrážděný. Pronesl jakoby s rozvahou větu, která mu přišla všespásná: „Konopí je zázračná rostlina.” Ale Petr už rozjetý, nedal mu příležitost pokračovat: „Jako každá jiná. Jen náhodou má pro svojí obranu něco, co obsahuje psychoaktivní složku. Sama na dobro člověka nemyslí, fakt ne. Jinak je to zase o člověku. Buď najde, k čemu mu může bejt platná, nebo nenajde. Když najde, zase. Buď toho využije, nebo zneužije. Je to o člověku.“ – „Já myslim, že některý rostliny jsou důležitější.“ – „Hmm, tráva třeba? Tak si představ tohle. Na dva dny tě zavřou do poliajtskýho skladu s tunama zabavenýho hulení. Řikám ti, už třetí den budeš na kolenou prosit, abys mohl všechno to čazení vyměnit za jednu kedlubnu.“ Iva s chutí využívala situace. Přidala: „Držíte spolu jen proto, že kouříte trávu. Neděláte spolu jeden sport, nějaký jiný akce, nic, to jediný vás spojuje. Neni vám to blbý?“ Marek se spíš už jen bránil bez schopnosti argumentace. „Neni,“ pronesl přísně a dál se díval do polí. „Bejvávaly jiný doby,“ trochu se zasnil Petr. „Když se začíná hulit, skoro vždycky s někym. A pak ti připadá, jak si s nim rozumíš. A za nás, těsně po revoluci, jsme to navíc brali tak, jaký jsme rebelanti. Dneska je to jinak. Dřív bys nezahulil s nějakym debilem, dneska ti přijde po baru jointo, ani nevíš od koho. Přestaň čadit a uvidíš, pro kolik lidí ztratíš na zajímavosti. Pro pár mizernej tahů, pro falešnou trávu, kmocháčku, ty ses zradil. Podle mě společenskost kouření trávy je mýtus. Co ho dneska podporujou hlavně díleři. Co díleři, díleři – kamarádi. To je nová dnešní sorta. Ani to jedno, ani to druhý. Kamarád – díler, to fakt žeru. On to dělá pro nás, on se pro nás obětuje, že s tim obchoduje. A vystavuje se tak, pro naše dobro, možnosti trestního stíhání. Takže jestli je to kamarád, tak budeme brát jen od něj, že jo. Přece nazaviníme, by kvůli nám musel chodit do práce. Vlastně s hulenim je to dneska... jako kdysi po Husovi s chlastem. Taky se toho chytli falešný kamarádi. Ani s náma a trávou to nejdřív jinak nebylo. Byli jsme idealisti, ale dostali nás. Nemám chuť v hezkym vzpomínat na cokoliv z minula, ale tohle je jedna z mála vyjímek. Tady ty naše kytky, venku na zahrádce, to už se dneska nedělá. Většina sklizní je ze skříní, z umělýho osvětlení, venkovky ti prostě ukradnou. A nejčastějc někdo z kamarádů, kterms to vykecal, kde je máš.“ Matěj hlesl: „Já bych kouřit sám nedovedl.“ Na to Petr smutně zakýval: „Věřim ti. Jsi jeden z nejsmutnějších případů, hulenim si společenskost kupuješ. Tak strašně je ti se sebou samym smutno. Jsi hodnej kluk Matěji, ale strašidlo. Strašidlo nebo Světlonoš, to je u mě totéž.“ Matěj to zvláštně doplnil: „A my zase víme, že jsi strašidlo ty. Takový hodný strašidlo, co to na nás hraje, že je zlý.“ Petr si uchechtl a hlesl takřka jen pro sebe: „Hornik, no. To jsou řeči dneska.“ Pak chvíli nikdo nic neříkal, až Iva se smutně zasmála: „Já myslim, že už to takhle stačí. Ono kázat o špatnosti kouření trávy a přitom ji zrovna bafat, to vypovídá o všem. Jeden by si myslel-“ Petr skočil Ivě prudce do řeči: „Hele, nerozmlouvám nikomu nic. Tráva je fajn a hodně člověku pomůže, ale jen když to s ní umí. I já... se to zatim učim. Jsem asi dost daleko, ale... dlouhá cesta. Nakonec si
ale v tom snad udělám pořádek.“ – „Věříš tomu?“ – „Jak jsem řikal, jsem daleko, ale k cíly ještě dál.“ – „Takže ne.“ – „Ruku do ohně bych za to nedal.“ Iva ale Petrovi dál přirozeně nevěřila: „Jsou jednoznačný pravdy, že třeba každá normální máma musí ty vaše drogy nenávidět. Protože se bojí o svý děti, to to nechápeš?“ Petr zakýval: „Chápu. Ale zjednodušuješ a házíš do jednoho pytle tisíce věcí. Pak ten guláš... to se nedá. A všeargument máma mě děsí nejvíc. Hele, neni máma jako máma. A kolikrát právě ty zdánlivě nejhodnější.“ Všichni se podíval na Ivu, ta pohrdlivě zakroutila hlavou. Po dalším tichu řekl Marek: „A taky tohle jsou přírodní drogy, to žádnej člověk nevyrobil. Takže když sama příroda, tak to nemůže bejt zlo, to je jasný. Když je to člověkem vyrobená chemie, je to špatně, ale to se nedá s přírodníma drogama vůbec srovnávat. Petr lítostivě kýval hlavou: „Ale fakt bych nikdy nezapomínal, že člověk k sobě může bejt ohleduplnější, než nějaká nekontrolovaná složka v přírodnim produktu.“ – „Co?“ – „Obhajuju chemii, obhajuju chemii oproti tvý přírodě. A jestli jsi to nepoznal, tak jsem teď trochu naštvanej, že takovou samozřejmost musim dělat. Člověk se snaží, vědci se snaží, na většinu nemocí vám vymyslí léky, a vám je to porád málo. Příroda nás má rád, víc než mi sami, taková blbost. A nebo, ať ti dám v něčem za pravdu, já bych to řekl takhle. Přírodě jsme ukradený, stejně jako si jsou lidi dneska ukradený sami sobě. Ale že nás má ráda... ach jo.“ – „Příroda by nám schválně neubližovala.“ – „Ach Marku Marku, děti děti.“ – „Tráva je příroda, tvrdý drogy jsou chemie, to jsou dvě naprosto odlišný věci.“ – „Jo? Člověk pracuje s chemií, zatimco příroda s něčim jinym? S duchama, ne asi. Kluci, lidi, jak já bych si rád s někym povídal. Ale jediný, kde něco smysluplnýho slyšim, je dopolední konzum plnej místních opilců. Lidi by na jednu generaci měli přestat mluvit uplně. Tak třeba ty bojuješ proti vědě a chemii, přitom si tady zasadil totálně geneticky zmodifikovaný semena. Tohle hulení obsahuje tak pětkrát víc psychoaktivních látek, než co kouřili hypíci v šedesátejch letech. Je to tak. Tohle ochutnal někdo z nich, mu to utrhne hlavu. Chemici, vědci, doktoři, serou do vás svojí prací tisíce výsledků. Všechno vám ulehčujou, ale vy tvrdíte, že vám vlastně škoděj. Jen duši pro vás pracujou, lidi nic“ – „To ty řikáš často, že na duchovno nevěříš. Strašně se tim ochuzuješ.“ – „Nevěřim? A třeba i věřim. Jen dávam přednost věcem na dosah, než těma za horama. Co tam možná jsou, ale taky možná ne.“ – „Jsi materialista.“ – „Rozhodně z matérie pocházim. A doporučuju to všem, který si nechtěj život podle a škodlivě zjednodušovat." – „To už taky řikáš poněkolikátý.“ – „A porád zbytečně. Stejně v tom budu pokračovat. Z tohodle mě huba nebolí a slov nelituju.“ – „Jsi v tom sám.“ – „Tady? Tady opravdu. Tady se s váma nedohodnu s nikym. Vy s Ivou dohromady máte aspoň ty pohádky o duchách. Tak tak. Sedim tu sám, ach já jediný. Zase bez podpory, i když s deskama pravd základoškolský fyziky ve rukách. Ale jinak je dneska hezký den, že?“ Trochu překvapivě promluvil Matěj: „A já si zase všiml, že si schválně všímáš jen toho ošklivýho. Asi chceš bejt schválně nešťastnej. Nikdy si třeba nevyprávěl, jak se ti někde líbilo, kde bylo hezky nebo tak.“ Petr pokýval hlavou, teď hodně chápavě: „Neni to uplně pravda, ale trochu je. A s tim
svym negativismem, přinejmenším nahlas, to přehánim. Jak rád bych se naučil mlčet. Ale to hulení, to slunce dneska...“ – „Pořád všechno vidíš v temnejch barvách.“ – „Barvách jo? Barvy, takový řeči. Ale svět vidim temně, to jo. Ale doufám, že ne na úkor ostrosti.“ – „I když vlastně, minule si vyprávěl, jak si kdysi začínal kouřit. To trochu optimistický bylo.“ – „Nedržkoval jsem? Já? Nebyl jsem nemocnej?“ – „Nebyls, ale vlastně si to nedovyprávěl. Tak to řekni teď, to hezký. Jestli to teda zvládneš.“ Petr se zasmál: „Nebejt pesimistickej, vzpomínat na hezký? To nevim jestli dokážu. Teda dokážu, to zas jo, ale nevim... jestli se mi chce. Abych si tim neublížil. Ale dobrá, klidně to zmínim znova. Jo, věřil jsem na hezkej svět. Na spolupráci a... dorozumění s druhejma. Po smutnym dětství a pubertě, když jsem začal okolo třiadvaceti čadit, ty první jointy byly nádherný. Svět jsem viděl jinak a... věřil jsem v něj. I že ho pochopim, že budu šťastnej. Jo. Zažil jsem to.“ – „Tak to zkoušej dál, uč se to.“ – „Mám se učit optimismu? Ty jsi fakt Světlonoš, fakt.“ – „Je dřina, nebejt aspoň chvilku protivnej, co?“ – „Protivnej, to nevim jestli ke mně patří. Ale neveselost určitě. Jo, je to dřina.“ – „Tak to zkoušej dál.“ – „Tak... jo. Byly nádherný ty první zhulení. Nádherný. Ale... Ne, asi to nejde, nedokážu to. Protože... tohle se nemůže nikdy vrátit, tak proč si připomínat. Z toho nadměrnýho hulení mám přepálený receptory v mozku a ty se do panenský podoby vrátit nemůžou. Ale tenkrát to bylo krásný, uznávám.“ Zazdálo se jí, že se teď Matěj lekl. Pak smutně řekl: „A to tomu opravdu nevěříš, že už to nikdy nebude hezký? Když-“ – „Co když?“ – „No, když tomu dopředu nevěříš, no tak... pak se to dobrý opravdu nemůže stát. Člověk musí věřit-“ – „Hovno. Člověk nemá co věřit, má vědět. Nebo se aspoň snažit. Tohle je furt dokola. Mám dělat, že si neuvědomuju skutečnost? Čtyřicetiletej prostě produkuje míň testosteronu než dvacetiletej, ženská po přechodu už nebude mít děti, co s takovejhlema věcma chceš dělat? A kdo hodně čadil, prostě si přepálil receptory a už to nikdy nebude jako dřív. Co s tim chceš dělat? Mám se snažit nevěřim realitě? Bože jak s takovymhle přístupem můžete žít? Čemu pak věřit když ne tomuhle? Tvrdíš, že to nedělám, a přitom je to obráceně.“ – „Já věřim že-“ – „Matěji nech toho! Nebo mi fakt řekneš čemu věříš a zkazíš mi den. Někdy je lepší neřikat nic, prosimtě.“ Poprvé ji napadlo, v čem by se dalo Petrovi oponovat. Neodolala na to upozornit: „To s těmi stárnoucími buňkami a unavenými receptory je pravda, ale pořád také probíhá jejich doplňování a regenerace. Pokud by tedy člověk nekouřil trávu třeba rok, k jejich obnově by snad mohlo dojít. Nepochybovala, že jakákoliv poznámka aspoň trochu k věci Petra nadchne. „Je to tak,“ řekl, „i když jen částečně. Každej po dvacítce už jen stárneme, s tim se nedá hnout. A ta obnova průběžná... Nemám to samozřejmě nastudovaný se všim všudy, ale... Z osobní zkušenosti vim, že zhulení po dlouhý pauze se sice podobá takovýmu tomu zázračnýmu jako kdysi, ale jen několik prvních jointů. Pak se to brzy zas ustálí na nějakym tom zhulu průměrnym. Takže se obnoví, ano, ale přece jen do jiný podoby, než v mozečku člověka, co nehulil nikdy. Víš sama, že je to složitý. Dodnes o celkovejch průbězích toho doktoři nevědí zas tak moc. Stejně jako o příčinách duševních nemocí. Je problém v množství těch chemickejch přenašečů, nebo v místech, kde by měly působit? Neurotransmiterů je spousta, někde se navzájem posilujou, jinde
naopak, je to složitý. Načítám si co jen můžu, srovnávám s vlastníma zkušenostma, ale porád nic moc. Aspoň to dneska beru tak, že pokud si chci hulení pořádně užít, ne vrcholně, ale aspoň dostatečně, potřebuješ mezi dvěma jointama aspoň čtyřiadvacet hodin. Pokud takhle s denní přestávkou kouříš tejden, pak už ani podobná pauza nestačí a je třeba vypnout na dny tři. Nadšení z hulu je zintenzivnění něčeho, co jinak potřebujeme porád. Představuju si to jako nějaký kuličky v hlavě, co tělo porád doplnuje. Za den jich třeba udělá dvěstě a ty se pak během dne normálně uvolňujou do těla a udržuje v snesitelný náladě. A když si dáš jointa, vysype se jich najednou sto padesát. To je rajc, nadšení, zážitek. Když ale odpálíš hned druhýho, v pytlíku už těch kuliček neni dost. A nejen na další zhulení, ale ani na udržení tý dobrý nálady během dne. Příjem a výdej musej bejt vyvážený. Pokud ne... jen se na mě podívej. Nikdo nic neříkal, Petr tedy pokračoval: „Záludný je, že když se ty kuličky doplňujou porád, pak mezi dvěma jointama, i kdyby byl pytlík prázdnej, stejně aspoň jedna přibude. A člověk, i když ví, že to nebude stát za moc, už je po těch požitcích tak lačnej, že stejně další brko dá. A odsype aspoň tu jednu sirotu. Takovej joint nemá smysl, ale v prvnim okamžiku po odpalu přeci jen malou změnu ucejtíš. Sekundu, deset a pak už nic. Takže zbytečnost, idiotská investice. Ale ty, přestože to víš, stejně to uděláš. To je závislost.“ Řekla: „Vlastní tělo nikdo neumluvíme.“ Petr slova zopakoval, pak ale pokračoval: „Stejně tak ale platí, že každej aspoň trochu podlíháme nějaký tý závislosti. Co drogy, ale jídlo, blbý myšlenky, ty jsou kolikrát nebezpečnější svojí nezjevností.“ Iva se nehezky zasmála: „Kdyby jsi tomu věřil, tak toho taky necháš.“ – „To nevim, co si timhle chtěla říct.“ – „Že drogy jsou závadný a neumluví to určitě ten, co je pěstuje.“ – „Ty se opakuješ, pak nevim, proč bych nemohl i já. Takže podle mě nehodnoťte, já se dobrovolně přiznávám k nějakýmu nedostatku v základních instinktech.“ – „Ani takhle to neumluvíš.“ – „To určitě ne. A stejně tak tě nepřesvědčim, že jsem sice mimoň, ale do hodně velký míry svejch omezeností se hodně snažim. Teď tady žiju u kytek, je léto, kouřim sedm jointů denně. Jo. Ale až sklidim, tak se možná vrátim na Žižkov a dám si měsíc detox. Nepotřebuju, aby mi to někdo věřil, je důležitý, jestli to sám dokážu.“ – „A dokážeš?“ – „Dokážu nedokážu. Kdybych tam tu trávu měl vedle sebe jako tady, tak nedokážu. Ale taky ji můžu dát ke kamarádovi a požádat ho, ať mi ji dá k dispozici až za ten měsíc. Udělám to ve zhulenosti, proto s tim nebudu mít problém. No a pak než abych kupoval něco, co vlastně mám, tak to fakt radši nějakej čas vydržim.“ – „Jo?“ – „Jo. Znám se. Něco je ve mně divnýho, možná se neposlouchám ještě víc než ostatní, ale taky umim na sebe ušít finty, který mi nakonec pomůžou.“ – „To je hodně divný.“ – „To je. Ale jde to. Ne vždycky, ale občas… se mi to povede. Dostat se sám pod kontrolu, to je největší problém dnešních lidí, ale jde to, porád to jde. Myslete si co chcete, ale já se snažim.“ Iva pevně řekla: „Já dělám jen co sama chci.“ Petr se bezmocně zasmál, pak se podíval na kluky. I ti sebejistě zakývali hlavami. Petr se zasmál znovu a pokračoval: „Nebejt rozdílnýho náhledu na drogy, jste jeden jako druhej. Všichni. Jen já jsem magor, co upozorňuje na svý poblbanosti. Ale váš pohled na svět, tuhle vaší jednotu, tu bych fakt nechtěl.“ Po delší době promluvil Marek: „Docela si věříš.“ Ale Petr si už povídal skoro jen pro sebe. Vždy se nechával poznámkami jen nasměrovat, k řeči už nikoho moc nepouštěl: „No, ve skutečnosti si zas tak nevěřim. Spíš mluvim o svejch představách o snech. Ale ty maj k realitě pořád blíž, než tyhle vaše většinový názory. Vy prej že máte sebe pod kontrolou. A že tráva… Já měl vlastně v životě jedno štěstí. Dostal jsem se k ní až
v nějakejch třiadvaceti. To už v tý hlavě člověk něco má a je s čim pracovat. Představa čadícího třináctiletýho kluka je fakt děsivá. Puberta sama je popletenost, a protože hulení umocňuje to, co právě reálně je, stává se pak opravdu hodně nebezpečnou. Nebožák má pocit, že dostává zadarmo a pozdějc mu to už nikdo nerozmluví.“ Matěj pronesl s obdivem: „Ale i když mluvíš pořád negativně, pořád je to zábava. Tak vidíš, že ti ta tráva přece jen neškodí. Na kreativitu myslim a tak.“ – „To nevim co škodí a co ne, sám sebe zevnitř neposoudim. Ale hulit do toho bordelu, co už v sobě mám, to je stejně na pováženou. Jo, to je ten termín, na pováženou. Jestli dobře nebo špatně, nevim.“ – „Hlavně, když je zábava.“ – „Jo? Tak jo.“ Pak Petr prudce vstal, opět si navlékl triko a beze slova odešel. Ještě chvíli na něj myslela. Na jeho obrovský, nevyužitý potenciál. Mrzelo ji, že ho sestra nezvládla. Sama udělala, co bylo v jejích silách. Takového nevyužitého potenciálu. -Když se začalo šeřit, rozdělali oheň. Petra připravila promítání, přestěhovala na zahradu počítač i s reproduktory. S první opravdickou tmou pak dorazila ještě jedna neočekávaná návštěva. Byl to jejich dávný kamarád Miloš, v doprovodu nové slečny. Něco už o ní slyšela. Nebyla hezká, ale pracovala už v několikáté vysoké funkci v médiích. Miloš se tam už leta snažil prosadit a bylo poznat, že využívá všech možností. Obcházeli přítomné a seznamovali se. K nečekané události došlo, když si slečna podávala ruku s Petrem. Překvapivě řekla: „Ale my jsme se přeci už potkali, je to tak? Já mám výbornou paměť na lidi.“ Petr kývl a prohlásil: „Já taky.“ Málokdo by to na něm poznal, ale ze setkání ho vůbec nepotěšilo. Bára, jak se slečna jmenovala, pokračovala: „Z lázní Bechyně, viďte. Je to trochu náhoda, ale zrovna nedávno jsem hledala pár fotek pro paní Richterovou. Jak se máte?“ Petr se rozhodoval. Snad jestli rozhovor ukončit, či k něčemu využít. Po neupřimném úsměvu odpověděl: „Dobře se mám. A vy? A paní Richterová? A co ostatní dámy?“ Bára se trochu podivila, pak řekla: „Já se mám výborně. Ostatní… Ale s paní Richterovou se občas vídáte, jak jsem asi správně pochopila. Nedávno jsem Marcele posílala náhledy všech fotek, které jsem tenkrát v Bechyni udělala. Hledala takové, na kterých by mohla být jedna z jejích tehdejších kamarádek. Chtěla je na památku, po nějaké tragické nehodě myslím. Ale vy asi lépe víte, o koho šlo. V těch fotkách ale nenašla ani jedinou. Tak aspoň si vzala několik jiných. Na jedné z nich byla právě s vámi, i proto jsem si vás rychle vybavil. Ostatně, posílala jsem jí je přes net, pojďme se podívat. Petro, připojíme se na chvilku k vám, můžem?“ Petr se snažil, aby na něj nebylo rozrušení poznat. Ale nedařilo se mu to. Bára zmiňovala neznámé lidi, s Petrem ale informace znatelně hýbaly. Se svěšenou hlavou se coural za Bárou k promítačce. Na zadní stěně statku si pak prohlédl tři fotografie. Na jedné z nich byl opravdu on vedle hezké, trochu starší ženy. Zeptal se: „Víc jich nemáte? A... proč jenom tyhle?“ Bára odpověděla: „Nechala jsem Marcelu vybrat. Oni mi u nás z archivu něco dát můžou, ale nesmím to přehánět. A proč zrovna tyhle? Nevím, ale to vám jistě řekne Marcela sama.“ Od stěny odražené světlo se v Petrových očích podivně lesklo. Pak si uvědomila, že několik záblesků mu sklouzává i po tvářích. Starostlivě se zeptala se: „Všechno v pořádku?“ Petr se rychle otočil a odcházel. Jen na poslední chvíli ještě řekl: „To ta moje alergie, asi nějakej pyl nebo co. Musim někam... k vodě.“ Toho večera se už neobjevil.
IV Na noc byla cítit bouřka. Všechny návštěvy odjeli, na zahradě zůstal Petr opět sám. Na návštěvy byl zvyklý, nečekané informace od Báry jím ale hnuly. Mohla být tragicky zesnulou Jana? O co Marcele tentokrát šlo? Vtíravé myšlenky se množily, stěží se s nimi vypořádával. Ale blížila se bouřka, dramatická změna všeho. Vyšel daleko do polí, chtěl široký rozhled. Byl rád, že to udělal. Temné mraky přicházely z naprosto všech směrů. Byl to úchvatný pohled. Napadl ho vír, oko víru. A lupa z vesmíru, kterou se na něj kdosi dívá. Procházel se po nejbližším okolí. Co když je to jeho poslední noc tady? Prudký déšt kytky poláme, ráno sklidí, večer odjede. Možná. Nakonec zašel i na statek. Paní Grošová už svítila už ve své místnůstce. Ostatní, Zákolínští, Hugo a Zdenek, byli v největší obyvatelné místnosti a zavařovali ovoce. Překvapila ho opilá Kateřina. Petru k tomu nevyzval, stejně vysvětlovala: „Tak jsme trošku ochutnávali víno. Pak jsme testovali zálivku na bowle a s tim rumem jsme to možná trochu přehnali. To se může stát každýmu.“ Na alkohol nezvyklá Kateřina byla opilá hodně. Takovou ji ještě neviděl. Motala se a především nezvykle přísně na všechny reagovala. Hlavně na Huga se Zdenkem. Ty se jí snažili nedráždit a nechávali zklidňování na Petře. Misku s naloženým ovocem ve tvrdém alkoholu ji ale nedovedl vzít nikdo. Rozloučil se vrátil do kolny. Mraky se znatelně přiblížily, vzduch byl nasátý vodou. Ubalil dalšího jointa a slíbil si odpálit ho až s první průtrží. Nechal otevřené dveře a zapustil s knihou do křesla. Číst se ale nepřiměl. Cítil se rozdrážděný a připravený na zvláštní úvahy. O Petře, Janě, Marcele. A zase je všechny srovnával se svojí mámou. Pak udeřily první kapky. Poslouchal jejich zrychlující se bubnování na střechu. Úmyslně odpálení trávy oddaloval. Při jednom ze záblesků sebou trhl. Zazdálo se mu, jakoby viděl u statku postavu. Ale kdyby někdo přicházel ukrást kytky, skoro jistě by nepřicházel odtamtud. Při dalším osvětlení okolí se ale lekl doopravdy. Nebylo to zdání, běžela k němu postava v černém plášti. Ač nebyl nikdy bojácný a míval rychlé reakce, teď se zasekl. Věděl, že se nestihne připravit. Zaváhal a poslední sekundy promrhal úvahami, kde nechal baterku. Navíc z hlubokého křesla by se jedním pohybem stejně nedostal. Postava vběhla do kolny. Nehýbal se, čekal na další záblesk. „Petře?“ Byla to Kateřina. Teprve teď mu svalstvo povolilo. Odpověděl: „Vim o tobě.“ Zvládl to, snad z jeho hlasu nebyl poznat zaskočení. – „Překvapený?“ – „Jo. Blbneš si?“ – „Mám ráda blesky. Mám ráda bouřku. Mám ráda lidi a... tebe.“ – „Jo? Viděl jsem tě přicházet. Vypadalas jako démon.“ – „Máš tu nějakýho psa nebo kočku?“ – „Ne.“ – „To je dobře, vysávají energii.“ – „Taky si to myslim.“ Kateřina se smála, opilost byla zřejmá: „Ale no tak, Petře, buď přece milý, přišla ti návštěva. Já vim že mě nemáš rád.“ – „Proč myslíš?“ – „Jen psi a děti Petře. Všem ale hlavu neoblbneš.“
–
„Cože?“
Pak Kateřina mluvila úplně jiným hlasem: „A jéje, nateklo mi do bot. To je nepříjemné.“ Zvedl ruku a ukázal do jednoho rohu. Aby to ale mohla vidět, musel počkat na další blesk. Potom řekl: „Támhle si můžeš vzít kristusky, pak ti podám suchý ponožky.“ Kateřina zasmála: „S tou vztyčenou rukou to vypadalo, jako když kážeš. Neřikali ti Kristus?“ – „Ne. Ale na základce mi řikali Adolf.“ – „Ještě lepší.“ – „Taky mě to poslední dobou párkrát napadlo.“ Bylo jisté, že nepřišla jen tak. Nikdy nic nedělala bezúčelně. Vliv alkoholu byl patrný, vyjadřovala se ale s naprostou jistotou. Vždy míval rád stavy na pomezí, teď se ale jistým způsobem bál. Kateřina řekla: „Stejně si myslíš, že jsi spasitel.“ – „Kdy jsem něco takovýho řikal?“ – „Často, skoro pořád. Ale umíš to podat, že to málokdo pozná. Ale myslíš si to.“ – „Budiž. Proč mi to říkáš?“ – „Myslíš si, že svými přísnostmi posouváš lidi ve vývoji. Jenže to platí jen u dětí a psů, jinak všechny ostatní odradíš. A přitom... stačilo by tak málo.“ – „Hmm. Takže nabídka. Přicházíš s nabídkou?“ – „Tak nějak. Ale ještě se uvidí. Měl by si rozum nejen mít, ale taky ho používat. Petře.“ Očekával podivný rozhovor, ale už úvod překonal všechny představy. Alkohol nenarušil Kateřině schopnost myslet, otevřel ale vrátka, které jinak vždy bedlivě střežila. Snažil se mluvit málo, ale Kateřina věděla své. Řekla: „Mlčíš? Čekáš, co na sebe ještě prozradim?“ Odešel pro ponožky, nepodal jí je ale a nechal ležet jen na stole. Pak řekl: „Máš pravdu, mě nic jinýho než děti nezajímá.“ Cítil, že se schyluje k nelítostnému boji. Tlumeně pokračoval: „Co to tomu Alešovi provádíte? Copak naždycky budou lidi zapomínat, co nás v jejich věku bolelo? Jak je zbytečný jim něco řikat, když s našima způsobama prostě nesouhlasej? Puberťáci jsou ještě bezmocnější než malý děti. Při jejich nezkušenosti jim ty hormonální změny dělají v hlavě opravdický peklo. A zase se jich nikdo nezastane. Všichni jsme si ti prošli a stejně ne.. Potřebujou pomoc, ale takovýhle maminky jako vy jim jen ukazujou, jak vás jejich svět nezajímá. Ty to přece musíš vědět. Musíš. A přesto ten nezdravej stav mezi matkou a synem podporuješ. Proč?“ – „Ivě chybí chlap, nemůže za to.“ – „Odpovídáš na něco jinýho, než jsem se ptal.“ – „Je to těžká doba, pro oba.“ – „Jo. Boj mezi generacema probíhá vždycky, to vim. Ale nemá bejt vedenej takhle pitomě.“ – „Nejsi rodič, proto si to nemůžeš pořádně představit.“ Zasmál se: „Nene, to neokecáš. Tohle neni mateřská láska. Svý ho učí, podle sebe ho chce mít. Nedovoluje mu vlastní názory. Co si ten kluk má o ní myslet? Učí ho, že se nemá znesvěcovat oheň tim, že se do něj házej vajgly. No co to je? Zašlápnout nedopalek na chodníku je prej vrchol barbarství. No co si má pak myslet? Doma nepoužívaj igelitový pytlíky, potraviny se jim kazí dvakrát rychlejc, ale igelit prostě ne, protože to neni příroda. Jestli očkovat rozhoduje ona, sběračka borůvek, doktoři podle ní do toho nemaj co mluvit. O jitrnici dětem vykládá že je uzeninaHele ten kluk neni blbej. Jak si ji má potom vážit, vůbec dospělejch? Viděl Kateřinu jen v záblescích, vždy se spokojeně usmívala: Řekla: „Je to jen přechodový stav a Iva to zvládne.“ – „S tvojí pomocí, viď? Nazvájem se dobíjíte, tak to Iva často řiká. Ale jsem si nevšiml, že by se se lepšila, naopak. Táhneš ji dolu.“ – „Asi mě opravdu nemáš hodně rád, viď?“
– – –
„Hodláš bejt drsná?“ „Myslíš? Proč mě nemáš rád?“ „Nikoho nemám rád. A ty... Došlo mi to až po čase, ale... Hodně si toho ze mě vylámala. Tenkrát, na Kostičáku, když jsem byl nejvíc oslabenej. A Petra potom... Nevim, o co vám šlo, ale pak už bylo všechno jinak.“
Poslední slova ho mrzela. Příliš se prozrazoval. Jakoby nestačilo, co jí o něm musela navykládat Petra. Mlčel. Tohle byl těžký soupeř. Pořád ale věřil, že kdo to s alkoholem neumí, stejně nakonec udělá nějakou zásadní chybu. Kateřina zopakovala: „Takových věcí víš, takových nápadů máš a výsledky nula. Petře Petře.“ – „Možná je střádam na příhodnou dobu.“ – „Hmm, příhodnou. A nebo právě naopak? Nepoužíváš je spíš při nenadálém dotčení, takže právě v okamžicích nejméně vhodných?“ – „Jo. To se mi stává často. Ale třeba to nebude dělat navěky.“ – „To ráda slyším. A možná právě proto tady teď jsem. Věřim ti.“ Mlčel. „V pátek s tima klukama, to byl dobrej výkon,“ pokračovala Kateřina. – „Co myslíš?“ – „Ten váš rozhovor o trávě. Potřít cokoliv, to umí málokdo. Jenomže ty, než aby jsi je přesvědčoval ve svém zájmu a pro své cíle, druhé jen bezúčelně rozhodíš. Přitom zásady prodeje jsou tak snadné, včetně prodeje sebe samého. Ale ty zrovna ne. Prozradíš mi, jak to sám sobě zdůvodňuješ?“ – „Nemám to promyšlený.“ – „Marníš svuj talent.“ – „Tst. A co bych podle tebe měl se sebou teda dělat?“ – „Tak především vůbec něco.“ – „Vidíš to. A já si připadám docela akční.“ – „A jak jsi akční?“ – „No a kdo jinej tu třeba na ty zloději trávy čeká? Já. Těšim se na ně. Já akci chci, já se jí nevyhejbám.“ – „Čekáš a těšíš se. Tomu říkáš akčnost? Nezmohl se než zopakovat otázku: „A co bych teda měl dělat?“ – „Cokoliv, ale ať je to k něčemu. S osobně prospěšným výsledkem. Neříkám, na kterou stranu se máš dát, žádným konkretním směrem tě nenavádím. Ale dělej jednoznačná rozhodnutí alespoň nějaká. Blíží se ti čtyřicítka, ona by to teď mohl být tvoje opravdu poslední šance.“ – „Mám bejt vychcanej a kličkovat podle potřeb?“ – „Všichni to dělají, to víš. Tak proč ne ty? Není tohle tvůj největší blok? Cíleně se stavíš i proti vlastním zájmům. Vždyť ani tebe to nemůže těšit. I ty toužíš po úspěchu. Mluvili jsme spolu kdysi o tvém přednastavení. Jsi stavěn v úspěchu, ne k prohrám. Stavět se bezhlavě proti všemu ale jinam nevede.“ – „Nevim, proč mi to řikáš. Ale asi na to přijdu.“ – „Budeš se pak chovat jinak?“ Už trochu podrážděně vyprskl: „Co? To těžko.“ – „Investuj do něčeho s vyšší statistickou pravděpodobností zdaru.“ – „Nemám na výběr.“ – „Ale máš. Nabídky dostáváš každý den. A každý den je odmítáš.“ – „A tvoje nabídka?“ – „Spolupracuj s námi.“ – „Jo? A konkrétně?“ – „Proč bych otevřeně nabízela, když jsi zatím nenaznačil ani nejmenší ochotu ke spolupráci?“
– – – –
„Nechci s tebou spolupracovat vůbec, nechci bejt jako ty.“ „A přitom je mezi námi možná jen minimální rozdíl.“ „Třeba, ale... Ten rozdíl je v něčem nejpodstatnějšim.“ „Takže si budeme povídat o morálce?“
Dál těžko zvládal podráždění: „Nebudem si povídat o morálce, budeme si povídat o tvý ségře. O nejskvělejší holce, co jsem kdy v životě poznal, a která aby... Tak dobře, já vim, že jsem jí ne vždycky pomohl. Ale vždycky, vždycky jsem k ní byl nejen upřimnej, ale snažil jsem se, aby... Nevyužíval jsem jí jen pro sebe, jako ty. Holka si myslí, že ji nemá nikdo víc rád a přitom-“ – „Petře Petře. A kdo mi kdysi tvrdil, že boj je ve všem? A uvnitř rodiny častokrát nejvíc?“ – „Jo, to si myslim. Ale uvnitř těch rodin by snad měli platit pravidla... Ne známý jednom jednomu.“ – „Copak se neslyšíš? I ty měníš názory podle potřeby Neměl by jsi se vyhýbat prospěšnému družení.“ – „S tebou? Nikdy.“ Teď Kateřina promluvila docela vážně: „Dobře, Petru vynechme, tu ti věřím. Dobře vím, že ji dodneška miluješ. Ona to ale už nepozná. Ovšem jako nevináček se stejně netvař. Ani vůči jednotlivcům nelze zůstat zcela nesobeckým. Kdo kdysi vyprávěl, že každé budování nového vztahu mezi ženou a mužem je jako nově vznikající život děcka? A že se dětem pohádky, nejméně pravděpodobné příběhy, dětem prostě říkat musejí?“ – „Vždycky jsem to věděl.“ – „Co?“ – „Proto o mně víš skoro všechno. Vyždímeš z Petry všechno. Důvěřuje ti, ale... ty pak s těma informacema pracuješ i proti ní. Vy jste taky takový rodinný peklo.“ – „V kvalitních rodinách si lidé mezi sebou říkají vše. A sestry obzvlášť, na to si zvykni.“ – „A ty jsi z pekla celá. Ona ti říká všechno, ty jí nic.“ – „To si jen ty myslíš.“ Zlobu ve svých slovech už skrývat nedovedl: „Prej svý zájmy na prvním místě. Hele, já žiju sám, proto tohle můžu řikat. Ale lidi jako vy, co se u druhejch drží pro genetickou blízkost, ty by snad měli fungovat jinak, ne? Svý zájmy. U vás by tohle hledisko mělo platit i na nejbližší, ne?“ – „Ano. My takové vztahy mezi sebou máme.“ – „Ale vůbec. Co třeba tenhle statek? To ti přece muselo bejt jasný, že to nemůžete zvládnout. Tys to přece vědět musela.“ – „Petra to chtěla.“ – „Ale ona řiká, že jste to chtěly všechny. Že jste se dohodly.“ – „Bylo to Petřino přání, a my jsme jí ho s mámou pomáháme uskutečnit.“ – „Coó?“ – „Plníme její životní sen.“ – „Zrůdo.“ -Bouře sílila. Řekl: „A zejtra se zas budeš tvářit jako lidumilka křestanská. Chudák Petra.“ – „Máš někoho dalšího jako příklad kromě Petry?“ – „Všem to děláš. Třeba ten váš nebohej Zdeněk, z toho jste už vytáhly všechnu vůli. Hugo se tu schovává před dluhama, ale ten na tom prodělává. Nakonec ho stejně lapí a dostane přes držku o to víc. Matěje s Markem vyloženě zastavujete ve vývoji. Petra by to sama nedělala, ty jí do toho zatahuješ.“ – „Ty máš hodně ráda pocit, že tě lidi potřebujou, co?“
– – –
„To je tvůj názor.“ „Ale prosim tě. Dobře víš, co jsi zač.“ „A ty teď mluvíš, jako by jsi to věděl také. Vidíš nás všechny příliš kriticky.“
Stále se mu ji nedařilo ani trochu rozhodit. Odsekl: „Hovno. Všichni jsou tady hustě pod tvym vlivem. Až někoho z nich uvidim spokojenýho, pak ti možná uvěřim. Ale opak je pravdou. S tebou jen všichni ztrácej soudnost, ale nemůžou si toho ani všimnout, protože si nejchytřejší paní profesorka. Slyšet, co tu teď povídáš, ty by se divili. Hodná Kačenka. Co plní svý sestře sen, i když ví, že je nesmyslnej a zničí ji.“ Kateřina se dál smála. Řekla jen: „Krásná bouřka.“ Nečekal a zkusil odpovědět stejně klidným hlasem: „Víš, kdyby aspoň ty si z toho něco měla. Ale jen pocit moci, nic víc nevidim. Jestli existuje něco jako hřích, já ho vidim v tomhle. Budování si svý ubohý, zvrácený blaženosti na nejbližších. Nedokazatelně jim lžeš do ksichtu, na to jsi kádr. Pokud by se záludnost dala hodnotit, jsi dokonalá. Záludnost musí bejt nejpečlivějc zkrytá a - to ty umíš dokonale.“ – „To snad ne.“ – „Tebe maj lidi rádi a řikáš, že mě jedině děti a psi. Je to tak. Ty cejtěj podstatu, neposlouchaj tolik slova. Já jim totiž jako ty nic neslibuju. Ty učíš lidi přehlížet vlastní nedostatky. Nedovolit jim vyšší pochopení a... Jen proto, aby sis sichrovat lásku ke svý osobě.“ Cítil, že se není schopen zastavit. Byla to chyba, věděl to, stejně ale pokračoval: „Vyprávěl mi Pavel Stránský, jaks ho ubezpečovala, že se emoce prej nedaj měřit. Hele, ty víš, že on si to na net ověřit nepujde. Zapřela si teda všechny zobrazovací metody mozku. No co to je?!“ – „Nevím, co ti Pavel vyprávěl.“ – „Umíš odpovídat jako dokonalej křesťan. Tohle tě k nim přitáhlo?“ – „Nejsem křesťan. Studovala jsem a pracuji na křesťanské katedře.“ – „Ty už to řikáš jako stroj. Ale jejich systém argumentace používáš se všim všudy. Otestovaný, nejzáludnější manipulace s lidskou psychikou. To je výsledek práce tisíců takovejch jako jsi ty.“ – „Nejsi zaujatý proti vzdělávání obecně, viď že ne?“ – „Ne. Ale to nic nemění co jsem řikal.“ – „A co jsi řikal?“ – „To co pořád.“ – „Petře, já bych se tím co říkáš ráda zaobírala. Ale musíš mi definovat problém. Pochop, musím vědět, proč se právě teď tak zlobíš. Jestli na mě, to není důležité. Hledejme ale příčinu, o čem to vypovídá. Co ti vadí na křesťanství?“ Ušklíbl se: „To dobře víš. Monoteismus přeci. Vykládat, že je jen jedna pravda... Nahoru dobře, dolu špatně. To je málo co mi vadí? Takhle to na světě nechodí. Jsme živý, kmitáme minimálně v dvojsměru.“ – „Do určité úrovně máš pravdu.“ – „A do vyšších úrovní, vašich, to už jako nevidim?“ – „Zkus prosím nebýt tolik zaujatý, ale hned ti odpovídám. Ty mluvíš o jistých spektrech světa, kde působí kmit. Ten obousměrnost samozřejmě obsahuje. Ale budeš muset přiznat, že existují i jiná spektra, která jsou jednosměrná. Prostě jsou. Člověku je reálný čas. Ať si o něj hypotetizuje kdokoliv, pořád při tom stárne. Jednosměrnosti tu jsou s námi Petře, a o nich křesťanství mluví.“ – „Co si to... dovoluješ. Vždyť porád žvatláte, že jednosměrnost působí všude.“ – „To může být něčí zjednodušující výklad.“ – „Co kecáš! Děvětadevadesáti procentum křesťanů jste tenhle švindl vnutili.“ – „Těžko by něco takového říkal vyškolený nebo vysvěcený. A možnost dostudovat si hlouběji jakékoliv náboženství, to jsem já poslední, kdo by k tomu druhé nevyzýval.“
Mávl rukou a zamrzelo ho, že byl přistižen jedním z blesků: „Samozřejmě. Když stopro víš, že nikdo by těm vašim schválně matoucím motanicím rozuměl.“ – „Ony to ani tak nejsou motanice Petře. A víš, nakonec je všechno dost jednoduché. A ještě víc, než si asi vůbec dovedeš představit.“ – „Teď zas ty víš, co si dovedu představit a co ne.“ – „Vím, že vše zbytečně komplikuješ nadbytečným myšlením. Tím jsem si naprosto jistá.“ – „No, aspoň v něčem máš pravda.“ Mlčel a bylo mu jasné, že ač je Kateřina v opilosti neskutečně otevřená, to něco nejdůležitější stejně neřekne. Rád by ji vyprovokoval, ale nešlo to. Věděl, že už si škodí každým slovem. Ale mlčením uznat prohru, to prostě nesvedl. A ona asi také ne. Zeptala se: „Proč se se mnou nechceš domluvit?“ – „Cejtim z tebe zlo.“ – „Nebylo by lepší ho zkusit překonat? Ty ho cítíš, je tedy tvoje. A jen ty jej můžeš odstranit.“ Vždy se musíme být připraveni přehodnocovat a nikdo to nedělá víc než ty. Proč ne v tomto případě?“ – „Že schopný lidi by spolu měli... to... spolupracovat? I když si v něčem nemusej rozumět vůbec, v něčem jinym by zrovna mohli? – „Nádherně jsi to definoval. Nikdy jsem o tobě nepochybovala. Tak postupujme dál, logicky, ano? Ty cítíš zášť, zlobu, proto musí být v tobě. A ty máš sílu jakákoliv tato vnitřní omezení vyhodit. My se nikdy nemůžeme zbavit emočních závislostí, protože pořád máme tak trochu strach. Ty ne. Ty si jen sám sobě přimýšlíš problémy tam, kde je vzácně vůbec nemáš. Co by za to každý dal. A ty všechno vezmeš a zahodíš.“ – „Víš ty vůbec co řikáš? Vždyť si teď protiřečíš... ve všem co si kdy řikala.“ – „Nemyslím si. Jen ti dávám poslední šanci. A protože ti věřím, že by jsi to přeci jen mohl zvládnout, dělám pro tebe první poslední.“ – „To je nesmysl. Pořád všem vykládáš, jak všichni máme city a jak se máme učit s nima zacházet a teď tohle?“ – „Ne, všem průměrné emoce vlastní nejsou. To platí pro ně, pro mě, nikoliv však pro tebe. Ty krom těch, co si sám vůlí nevytvoříš, žádné nemáš.“ – „Krom těch co si sám nevytvořim-“ – „Žádné nemáš, ano. Nejšťastnější člověče.“ – „Nehraješ na mě to peklo už nějak moc lacině?“ Poprvé uslyšel v Kateřininých slovech rozrušení. Nevěděl, proč k tomu došlo, byl ale rád. Říkala: „Vlastně jsem věřila, že to jen hraješ, jak některým věcem nerozumíš. Ale tohle byla zase moje chyba. Měla jsem přijmout dřív, že... Tvůj mozek je sice vzácně pracující, s bohatou hustotou ve většině částí, ale také obsahuje místa s neuvěřitelnou nepropracovaností. Asi to tak musí být. Vše mimořádné kvalitní musí být vyváženo nějakým omezením. Ty asi opravdu hůř slyšíš mnohé nejzjevnější. Ale to se dá Petře snadno doučit. To nevyvěrá to z tvé podstaty, jen to na ní jen nevhodně naroubováno. Nepodporuj tyto špatně uchycené výrůstky, není ve tvém zájmu. A nenech se odradit tím, že společnost lidem jako jsi ty zatím málo rozumí. Tvoje zvláštnost je neodstranitelná, to je dobře. Vrátit k původnímu dokonalému dnastavení.“ Zasmál se: „A co bych jako měl bejt za supr talent?“ – „Talent má leckdo, ty jsi jemu výraznější nadstupeň. Vychytat ony občasné výpadky, a tvoje výkonost bude astronomická.“ – „Astronomická. To asi fakt, podle tebe, nejsem uplně levnej. Já teda skromnej nejsem, ale tohle... Astronomickej? To snad ne.“ – „Astronomičnost ti nevyhovuje? Věřím. Pro tebe je všechno malé.“
– –
„Tohle vtipný bylo, uznávám.“ „Využij svůj talent.“
Zeptal se: „Pořád si mi neřekla, co by to mělo bejt za... přednost. Konkretně.“ – „Nehledej pro to slova, to ti nepomáhá. Jen čiň.“ – „Já se zrovna slovama hodně zaobírám. Chci vědět proč.“ – „A já ti říkám, ať to neděláš. Pro tebe slovo muže znamenat cokoliv. My se snažíme srovnat jejich význam do řady tak, aby znamenaly pro všechny to samé. Ty právě naopak. Chceš li si s námi hrát, takto nás ovládat, prosím. Ale ty to, v rámci svých chybných návyků, děláš i sobě.“ – „Nemluvit, činit. Ale když se tě ptám konkretně co, tak z tebe nic nedostanu. Něco pořádnýho a skočim po tom jak slepice po flusu. Ale takovýhle rady? Ty jsou mi čemu.“ – „Já ti mám radit? Já mám vědět, co opravdu chceš? Po čem nejvíc toužíš, tedy kde by jsi nejrychleji mohl uspět? To víš jen ty. Ty nikdy o sobě nikomu nic neřekneš. Ze dvou důvodů. Je to tvoje přirozenost, tedy dobře tak, ale pak se navíc ještě strašně bojíš o svůj niterný svět. To už je chybný návyk. Asi tě v dětství opravdu hodně vystrašili, jsi bez jistot. Ale teď už leta žiješ sám a nemusíš takový být. Dělej co opravdu chceš. Cokoliv. Dokážeš být dostatečně nehorázný k čemukoliv.“ Řekl: „Už vůbec nevim, o co ti jde. Víš přece, že s tebou nic, v žádnym případě.“ – „Možná jsem se přínosu od tebe už vzdala. Tak pro svět, který dostává podobné příležitosti zřídkakdy, pro něj to dělám. A nebo ne, možná jen... Snažim se jen sobě dokázat, že zvládnu pomoct člověku, i když se tak brání a já z toho sama nebudu nic mít. Teda nic, to ne, dobrý pocit a potvrzení svých schopností. Ale ani to není málo.“ – „Takhle se musí cejtit člověk cejtit, když si z něj pekelníci chtěj udělat kunčafta.“ – „Myslíš?“ – „Takže ty jsi takovej muj anděl strážnej, tak se vidíš?“ – „Mně se posmívej jak chceš. A to i přesto, že tě teď chválím asi víc, než kdokoliv přede mnou. Ale protože chválu vyvažuji i stranou protikladnou, mohl by jsi mi věřit.“ – „No. Je pravda, že máma mě chválila za všechno a to mě strašně vadilo. Ale stejně jsi mi neřekla nic. Co jako dělat jinak. Peníze?“ – „Peníze? To brzy v budoucnu nebude moc problém. Teď to chce tvoji efektivní aktivitu. Ukončení sebedestrukcí, účelné vydefinování tvých skrývaných tužeb. A pak to udělat.“ Pokusil se říct co nejchladněji: „Možná. Ale mě peklo nedostane.“ – „Pokud by peklo existovalo Petře, ty jsi jím. Neřikám že ho dneska někomu děláš. Ale kdyby ty jsi se rozhodl, zhmotníš ho na zemi. A nebo cokoliv jiného, pro co se rozhodneš. Ukonči svoje lavírování mezi všemi možnostmi. Můžeš se stát čímkoliv, jen to udělej.“ – „Čímkoliv? Já? Tak to se mám. Fakt žádný omezení?“ – „Minimální. Dovol si být spokojený.“ – „Já nejsem? – „A jsi?“ – „Ne.“ Posměšně a řečnicky se zeptala: „Mám tě prosit, aby ses jím stal? Aby ses staral o sebe? Každý rozumný dnes ví, že primárně je nutné postarat se nejdříve o sebe. Ani ty to nevyvracíš, ale neděláš. A kdo pro to má zase minimum dovedností, ten se zase může přetrhnout. I tady platí, že výrazné predispozice musí být jinde vykoupeny opakem. Nicméně to nejdražší se tobě dostalo zadarmo. Ptáš se, proč to dělám. Už jsem přiznala, že trochu vlastně nevím. Mně nevyhovíš, a pokud tě Petra nebude už nikdy obdivovat jako dřív, ani jí. Tak snad si jen trénuji argumentační dovednosti. Nebo čekám na zázrak. Ano, i ty se občas stávají. Dnes jim spíše říkáme události s malou pravděpodobností statistického výskytu, ale stávají. Dobyvatelná ložiska je správné vytěžit. Ještě to zkouším, ale bouře už možná trochu slábne. A další nebude.“
– –
„Nebude?“ „Nebude. Já už ti přiznávám všechno.“
Tón posledních slova mu vyzněl až výhružně. Ale Kateřinin náznak diskuzi ukončit mu přidal na jistotě. Řekl: „Nikdy jsem netvrdil, že tě neposlouchám, že na mě tvoje řeči nemaj vliv. Chytře jsi mi vysvětlila, proč mi nic nedoporučuješ konkretně. A mám i pocit, že jsi vykličkovala i z pojmenování toho mýho stavu, toho mýho talentu. Nechceš to zkusit ještě jednou? Teď snad doopravdy zaslechl povzdech. Kateřina vysvětlovala: „Já netvrdim, že jsi dokonalý. Precizní aparát, v něm nečasté, ale velké chyby. Ty je nevidíš, ale z venku jsou, a to asi chápeš, jasně rozpoznatelné. A víceméně lehce odstranitelné. Stačil by, řekněme, jeden tvůj malý ústupek. Ale ty ho asi opravdu neuděláš. Ty možná opravdu nemůžeš. Každý potřebujeme vnější korekci, ale ty zřejmě nedůvěřuješ opravdu všem. Schválně ti asi jako děcku neubližovali, ublížili ti ale hodně moc.“ Řekl: „A co to ze mě vymlátit?“ – „Přiznání? To by se ti asi nejvíc líbilo. Čím víc se na tebe tlačí, tím jsi lepší v maskování.“ – „To zní... Něco by na tom mohlo bejt. Ale nemyslel jsem přiznání, ale tu špatnost samu.“ – „Není to špatnost, víc mě poslouchej. Je to největší, nevyužitý dar. Odstranit se nedá, a i kdyby, proč něco takového ničit. Ty by jsi to udělal, ale nikdo jiný.“ – „Takže vymlátit ne?“ – „Ne. Tebe život v přebytcích a pohodlnosti... asi opravdu nebaví.“ – „Hmm. Takhle jsem o tom asi ještě nikdy nepřemejšlel.“ -Zeptal se: „To to Kateřino opravdu nechápeš? Že ty ať mi řekneš cokoliv, rovnou považuju opak za správnější? A že to v tvym případě nedělám z plezíru, ale protože… mám s tebou takovou zkušenost? I kdybys tisíckrát křesťanka nebyla, s nima takhle se všema se bavíš. Já se mám proto… přidávat na stranu silnějšího jen proto, že je silnější?“ – „Ale jen proto ji odmítnout, protože je silnější, to je snad špatně, ne? Ano nebo ne?“ – „Snad mám i jiný důvody.“ – „Ty si jistě mnohé najdeš, ale žádný z nich nebude skutečný. Vymyslíš si je. Vědomě mineš realitu. To je špatně a víš to lépe než druzí.“ – „Co ode mě chceš? Abych se k vám přidal?“ – „To nikdy neuděláš. K nám ani k nikomu jinému. Ale sebe přestaň zanedbávat. Jen tohle že uděláš a - pomůžeš všem.“ – „Takže mám se k vám přidat.“ – „Ať bych řekla cokoliv konkrétního, uděláš opak. Přijď si na to sám co máš.“ – „Dodělám tady kytky a vrátim se domu. To mám, nic jinýho.“ Kateřina řekla: „Stejně je to fascinující, ta tvoje urputnost. Co všechno by se s ní dalo dělat. Pokusíš se mi aspoň nazvat, proč ji na nic pořádného nepoužiješ?“ – „Řekl jsem ti důvodů málo? To nemyslíš vážně.“ – „Tak mi ještě jednou řekni jeden nejhlavnější.“ – „Zopakuju ti ho třeba stokrát. Je málo nenávidět remcání o monoteismu? Věčný přesvědčování prostejch, že jedna ze dvou cesta je lepší než opačná? To je málo? Tak jsem nechápavej a dělám blbosti, ale co je tohle? Tak se mnou nesouhlas, ale proč nenávidim tenhle marast, to přece víš.“ – „Vím a přijímám. Ale protože to nemá výsledek, nechápu, proč na tom trváš ty.“ – „Co nemá výsledek? To vaše tisíciletý zblbávání hlav jednopravdou je největší zlo. Vy sami víte, že je to nesmysl. Ale druhejm to cpete, aby pro vás víc pracovali. Pořád málo? Pořád jsem se nevyjádřil jasně?
Jak chceš obhájit monoteismus? To nejde, ale ty na tom trváš. Tak co si mám myslet?“ – „Ale jde.“ – „Co jde? Obhájit monoteismus?“ – „Jistě.“ – „Co? Tak prosim, poslouchám.“ – „To nejdůležitější jsem ti už řekla. Ale chceš li, pořád je co přidávat. Tak to vezmi třeba takhle. Ať si doopravdy vše kmitá rovnocenně do obou stran, k úspěšnosti jakéhokoliv subjektu vede jen jedna cesta. Je předem z největší části určená, řekněme u člověka zejména genetickým přednastavením. Úspěch, zdar, smysl nebo cokoliv podobného se dostaví jedině, když tohle najdeš a využiješ. Nevymýšlíš hlouposti a pracuješ s tím, co máš. Pohybuješ se sice ve světě rovnocenného kmitu, jednu ze stran ale musíš privilegovat. A třeba jen pro vyvážení, protože na jedné ze stran jsi dostal naděleno méně.“ Jeden z blesků udeřil opravdu velmi blízko. Kateřina pokračovala: „Stanov si cíl. Jeden, lhostejno kde. A k němu všechno směruj. Málo?“ – „Ne, dobře mluvíš. Dobře vás vycvičili... neodhalitelně pendlovat klidně i mezi protikladnejma stanoviskama.“ – „Nazývej si to jak chceš. Ale mám pocit, že tohle už mi nerozmlouváš.“ – „Že když chce člověk dělat něco pořádně, nemá to dělat na blind, ale zvolit si jeden směr a trvat na něm? Nerozmlouvám, to je pravda. Poslouchám.“ – „Souhlasíš li s tím, nikomu to nevysvětluj, nic nezdůvodňuj, jen se podle toho zařiď. Uzpůsob tomu vlastní život. Nikdo ti neříká jak a k čemu, ani já ne, ale udělej to.“ – „Tohle… Nevědět kdo jsi, asi bych to sežral.“ – „Kašli na mě. Kašli na svojí zaujatost vůči mě. Ber si i ze slov okolo sebe co potřebuješ, lhostejno kdo je řekl.“ – „Ty v tom to peklo neslyšíš, v tom co řikáš?“ – „Pokud by, tak ve tvých dvakrát tolik.“ – „Hmm. Někdy jsi upřimná, ale... teď lžeš. Jen se nad sebou zamysli. Nad všim tim vašim… Mě obviňujete z dvojpravd, strkáte do krabičky schyzofreniků a sami-“ – „Z nich vycházíme.“ – „Co?“ – „Však jsi mi rozuměl. Vycházíme z duálnosti. Uznáváme ji, na ní ale budujeme stavbu vyšší. Ano, kde už rovnocennost protikladných názorů neplatí.“ – „Stanov si jeden cíl, jeden směr a běž.“ – „Výborně. Pořád slyším ve tvých slovech nepatřičný posměch, ale už jsi to přeci jen řekl sám.“ – „A sám si mám i vybrat.“ – „Přesně tak.“ – „Prachy nebo blaho blízkých?“ – „Sám si dosaď, sám.“ Počkal si na správnou mezeru mezi hřměním, pak řekl: „Tak prachy a šlus.“ – „Já jsem spíš za blaho bližních, ale mluvíme oba o jednom a tom samém. Jsem ráda, že si konečně rozumíme.“ – „Nespěchej. Myslíš to tak, že oba dosáhneme svýho cíle rychlejc při spolupráci?“ – „Nejen my dva. Všichni, co se dovedou družit se sobě prospěšnými.“ – „No… Jenže ty lžeš. Tobě o žádný blaho druhejch nejde.“ – „A kdyby opravdu ne, proč se o to zajímáš víc než o vlastní zájem?“ – „Protože já jsem… nevim co jsem, ale zlej nejsem. Ty jo. Já řeknu prachy a myslim to vážně. Ty řekneš bližní a myslíš sluhy.“
–
– –
– – – –
– – – – –
„Petře, zkusme si oba odpustit hodnocení druhého. Starej se každý nejdříve o sebe, to už dneska uzná a řekne i nahlas každý. Ale opravdu to dělá? Co se stát třeba zrovna v tomhle průkopníkem? Hmm.“ „To není jem hmm. To je přestat se vyčerpávat kritikou druhých. Jim nepomůžeš, sebe vysílíš. Jen vzpomeň kolik času tomu věnuješ. Místo toho by ti byl k dispozici k vylepšování tebe samého. Takhle to dělej.“ „Teď už mluvíš jako ze skutečnýho pekla.“ „Všimni si, jak často operuješ peklem. Já nikdy.“ „To je pravda. Asi se fakt na rozdíl od tebe něčeho bojim.“ „A přitom zrovna ty se umíš nebát vůbec. Stanov si podle vlastní libosti jeden cíl a splň si ho. Až to uděláš, přejde tě i nutnost nadávat do monoteismů. Peklo. Že ti jde hlavně o peníze, mně jsi to přiznal. Řekl by jsi to i Petře?“ „Myslíš si-“ „Nemusíš mi nic vysvětlovat, stejně by jsi zase jen kličkoval.“ „Řekl jsem peníze a myslel jsem to vážně. Ale peníze jako jako nezbytnou součást něčeho většího.“ „Skoro jsem až prosila ať nevysvětluješ. A právě proto to děláš.“ „Chci všechno, a pokud všechno, patří do toho i peníze. Ale když všechno, pak tam chci i lásku, i když na ní nevěřim.“
Kateřina jakoby se přeci jen trochu rozčílila: „A nechtěl by jsi raději trvat na těch penězích?“ – „Ty nějaký máš? Barák vám padá na hlavu, takže asi ne.“ – „Jseš v mnohém lepší než já, ale já se ke svému nakonec dopracuji i bez tebe. Ty beze mě k penězům ne.“ – „Opravdu? Hodláš bejt bohatá?“ – „Bohatství vidím jinde než ty. Ale ano, chci být bohatá. A ani mě nemusí peníze zkazit. Je získat opravdu považuji za snazší a bližší.“ – „To už jakoby jsi mi nějaký nabízela.“ – „Budu je schopná vyzískat dřív než ty?“ – „To… určitě.“ – „Když to víš, tak měj rozum.“ Nuceně se zasmál: „Chápu, jak ti musí přijít směšný to moje zmiňování pekla. Ale co je tohle jinýho? A neni možný, abys to nevěděla. Takže jo… víš to. Proto nejmíň to můžeš přiznat. Vždyť ty se mě snažíš přimět k bezohlednosti. Za každou cenu něco dělat, jen…“ – Za každou cenu něco dělat, to jsi neřekl špatně. A víme to oba. Než pasivní odevzdanost, lepší je i ne zcela korektní akčnost. Je to tak? – „Je pravda, že občas takový věci řikám.“ – „I si je myslíš.“ – „I si je myslim. A přiznám... že nedokážu odargumentovat, proč bych se neměl podle tvýho chovat. Ale neudělám to. Snad že si za svým stojim, i když řikám ošklivý věci. Ty jsi samá láska, ale jak na ní dojde, uděláš klidně všechno obráceně. Snad je tohle ten rozdíl.“ – „Je to v něčem jiném. Ty jdeš proti sobě. Kdyby jsi tohle nedělal, budeme si rozumět ve všem.“ – „Neopakuješ to nějak často?“ – „A co mám dělat jiného, když na tom všechno stojí?“ – „Já... na rozdíl od tebe umyslně neškodim. Tys vědomě řikala tomu Pavlovi lež.“ – „A tys mu zase vykládal, že lež je normální součást života.“ – „A neni?“ – „Je. A myslíš, že má potenciál to pochopit a přijmout? Odpověz, myslíš že má?“ – „Spíš ne.“
–
„Ale stejně to s gustem děláš. Jestli peklo, tak zase oba.“
–
„To ne. Já… to nezvládám a-“ „Těžce by jsi to zvládl, ale zvládl. Pak už by to bylo jen snazší a snazší. O vlastní vůli se do toho nepustíš. Jen si na nebožákovi zachytračit, to je pro tebe důležité. Ty mi nemáš co vyčítat. Tak mnohé nechápe, ale co? Proto má být nešťastný?“ „Takhle uvažuješ i o Petře?“ „Každý máme rozsah nám pochopitelného.“ „Takže i ona je u tebe póvl.“ „Má mnohé vlastnosti lepší než já.“ „Chytrost ale mezi ně nepočítáš, viď?“ „Přestáváš už zcela diskutovat, slyšíš se?“ „Ne. Tvrdim, že já jim sice vezmu okamžik spokojenosti, vnutim jim realitu proti jejich vůli, ale nevezmu jim celkovou naději na prohlídnutí. Třeba to fakt nepoberou, ale naděje zůstane. Ty ji vezmeš i tu.“
–
– – – – – – –
Několik záblesků po sobě ukázalo Kateřinu s kývající hlavou. Řekla: „I já ti musím přiznat perfektní argumentační dovednost. Ale bez výsledků je k ničemu.“ – „Tak aspoň menší škody než ty.“ – „Ano? Když lidé vidí, že jim radí člověk, jehož doporučované způsoby mu samy nevycházejí, to je naděje?Domluvili jsme se, že lež je přirozenou součástí lidské komunikace. Domluvili. Takže teď laskavě vezmi svoje osobní ne-zcela pravdy, a zabuduj je na patřičné místo ve svém životě.“ – „Takže kam?“ – „Kde nebudou druhým škodit. Kde tobě prospějí, kde ulehčí žití celým skupinám. Prostě s tím něco dělej. I kdybys měl teoreticky víc pravdu než já, bez prosazení do praxe je to k ničemu.“ – „Praktičnost bych neměl snižovat.“ – „Praktičnost by měla být primární vždycky.“ – „To asi jo.“ – „Tak něco dělej!“ – „A ty se netvář jak milius.“ – „Jen výsledky rozhodují. Ne prostředky, ne způsoby.“ Řekl tvrdě: „Z tebe měla bejt advokátka. To je nejčernější řemeslo co existuje, to by ti šlo.“ – „A tobě ještě líp.“ – „Možná.“ – „Určitě. Naprosto určitě. Vidět, jak zvládáš svoje předpoklady, já sama bych se přidala na tvojí stranu. Své zájmy bych si nechala tebou zastupovat. Ano, tebe za advokáta bych si vzala, tvůj potenciál je obrovský. Ale aby tě kdokoliv následoval, musí vidět, že tobě samému se daří. Takže stačí už jen opravdu málo, na sobě ukaž co umíš. A pak i Petru podpořím, aby s tebou spolupracovala. Ale dřív ne, to pochop.“ – „Petra-“ – „Slušelo by vám to spolu.“ – „Neprovokuj. V tomhle neprovokuj. Mám se o ní s tebou dělit?“ – „Je to moje sestra, z poloviny genů jsem to já sama. S tím nic nenaděláš a-“ Příkře ji přerušil: „Pryč od rodin.“ – „Proč? Že ty se svojí nepohodneš, proto nemusí být všechny špatné.“ – „Všechny ne, ale ten váš model určitě.“ – „Stejně odsuzuješ všechny.“ – „Ty… Sama si řikala, že možná nemůžu… se změnit.“
–
– –
„Uznala jsem, že to pro tebe může být obrovský úkol. I když nemáš předpoklady pro bojácnost, stejně tě strachu naučili. Návyky z dětství mají nejhlubšími kořeny, ale i ty se dají vyklučit. Dají. I tebe měli rodiče rádi, ne že ne. Ale jinak, než ty si si přál.“ „Co?“ „Nikdo ti nepopírá stížené podmínky, ale netvař se jako neviňátko pro nějaké nevratné poškození nebo nevyléčitelnou nemoc.“
Věděl, že Kateřina má v mnohém pravdu. Nepochyboval, že se ubrání, chtěl ale vědět víc. Pokoušel tedy: „Tak když už jsme došli až sem, řekni mi... Nebo jinak. Já vim že nejsem svatej, ale schválně to taky nedělám. Tak jak to teda je, proč?“ – „Sama jsem dlouho pochybovala. Myslela jsem si, že svoji nepraktičnost hraješ. Pro nějaký... vyšší cíl. Že máš plán, přinejmenším se sebou. Teď už vím, že tak to není. Pod kontrolou se nemáš, ale mohl by si. Vlastně je to v celku tak jak o sobě vždycky říkáš. Oba protikladná stanoviska jsou ti vlastní. Tak se asi nedá žít, ale... Pokud by přeci ano, je to základ pro realizace největších úkolů.“ – „Jsi si jistá?“ – „I ty jsi se k tomu pročetl, i ty si to myslíš.“ – „Dobře, pak ale… Docela mi fandíš.“ – „Vidím co vidím. Praktickou psychologií jsem se nikdy nezabývala, některé věci jsou teoreticky nezpochybnitelné.“ – „Mají konkrétní název?“ – „Nepochybuji, že jsi se pokusil načít všechno. Já k tomu pak nemám co dalšího říct.“ Nechtěl aby bylo poznat, jak ho to zajímá. Zkusil se zeptat co nejnenápadněji: „Tak když ne nemoc tak co?“ – „Urputnost? Extrémní náruživost?“ – „Hmm.“ – „Nebráníš se tomu, viď že ne.“ – „Ne.“ – „A ani ji nemusíš potlačovat. Nechej si ji, zrealizuj. A nebo víš co? Ve tvém případě - nedělej nic. Slyšíš? Ani práci, ani sebepřemáhání od tebe nechci. Jen vynech tu spoustu nadbytečností. Ulev si, ještě víc kašli na to, co ti stejně nesvědčí. Buď ještě línější, ještě bezohlednější. Tohle se nedá doporučovat nikomu. Kromě tebe. Využij svých vůdcovských schopností.“ – „A jak by mělo vypadat to moje vůdcovství?“ – „Úspěch. Však i ty ho chceš, každý. Dobře, vzali ti přirozené reakce. Bojíš se i sobě udělat radost, aby ti to nikdo vyčetl. Ale to už je pryč. Žiješ sám, nikomu se nemusíš zpovídat. Pokazili ti emoce, rozum ti ale zůstal zachován. Nemáš na světě moc rovnocenných protivníků, sám sobě ho proto vytvářet nemusíš.“ – „Ale-“ – „Proč si myslíš, proč tě desítky hodin poslouchali Petra nebo Pavel Slánský? Nepochopili ani desetinu. Jen jim dělalo dobře, že si s nimi povídá tak chytrý člověk. Takže necpi jim co nechtějí a ber, co ti nabízej. Každý chce úspěch. Někdo pro něj nemá předpoklady, přesto se snaží. Ty jsi přesný opak.“ -Vstal a postavil se do dveří. Bouřka definitivně odcházela. Musel uznat, že ještě nikdo ho tak nechválil jako Kateřina. Zvlášť poznámky, že by měl být prost strachu ho zaujaly. Vzpomněl si, jak v nejvypjatějších situacích života opravdu cítí až neuvěřitelný klid. To si ale s nebojácností za všech okolností nedokázal spojit. Dál tedy Kateřině nevěřil a předpokládal, že mu jen účelově podkuřuje.
Neměl ji rád a svou zášť nechtěl potlačovat. O co jí ale jde, to by rád odhalil. Zeptal se: „Tak když jsem teda takovej zdravej, tak proč mi doktoři píšou ty diagnozy?“ – „A jaké?“ – „Různý.“ – „A nepřijde ti to divné?“ – „Nemaj v tom pořádek. Zatim věděj málo a-“ – „To jistě. Ale že by pro to neměli nějaký speciální důvod u tebe?“ – „Ty do toho vidíš víc než já. Tak proč to dělalj?“ Kateřina odpověděla okamžitě: „Ochrana společnosti.“ To ho překvapilo. Zeptal se: „Prosim?“ – „Lékaři jsou součástí systému, i oni jej musí chránit. Nejen léčí jednotlivce.“ – „Nerozumim.“ – „I oni ví, že se nedá říkat pravda vždy. Tobě je lepší dát částečný invalidní důchod, protože když ne, naštval by ses ještě víc. A pak možná krom škození sobě by jsi mohl začít ve velkém ubližovat i společnosti. A že ty by jsi to uměl. Rozumíš mi?“ – „Tomuhle jo. Ale když mám někoho rád-“ – „Můžeš to zopakovat?“ – „Co? Aha. Že jsem řekl, že mám někoho rád. Když přitom tvrdim… Petru mám rád. I kdyby to jen znamenalo… že ji budu chránit.“ – „Ale i to vzdáváš. Jak jsi to říkal? Sklidíš a pak už tu nemáš co na práci.“ – „Musela by to sama chtít a…“ Raději nedomluvil. Už cítil, jak se zamotává a prozrazuje. Nešlo se ale dál nesnažit. Prestiž v dialogu, jak o ní Kateřina mluvila, i jemu přišla tak důležitá. Byl na pokraji svých možností, nikdy by to ale nepřiznal. A o to víc ne, čím víc pravd v jejích slovech odhaloval. Kateřina pokračovala: „Petru, přenechat tobě? Na to zapomeň. Každý by se ti nakonec stal jen prostředkem pro vlastní zájmy. Já ti věřim, že jsi ji mě rád. A dodneška by jsi pro ní ledascos udělal. Musela ti ale přiměřeně oponovat. Musela by být tvá a přitom zůstat svojí. To se ale už nikdy nevrátí a ty to víš. A pokud by jsi jí ještě jednou ovládl, zneužil by jsi toho. Byl by to pro tebe nejvhodnější okamžik, abys ji odvrhl. Je to tak?“ – „Uznávám, že podobné způsoby.... Petře bych to ale neudělal. Mám ji rád, ať to znamená cokoliv.“ – „Vrcholně bezcitný člověk jako ty, a uzná u sebe lásku? Kam jsme se to dostali.“ – „Jen se mi směj.“ – „Lidé jsou pro tebe neživé věci. Včetně Petry.“ – „Mě je jedno jak se mnou mluvíš, ale tomuhle přece nevěříš ani ty. Nějaký city přece mít musim.“ – „Nemusíš. Můžeš ty, co si sám připustíš, nemusíš ale žádné. Tohle jsi ty.“ Projelo mu zamrazení celým tělem: „I kdyby, ty ji taky taková. Pak právě proto ti nemůžu věřit.“ – „Právě proto by jsi měl. A nejsem taková jako ty, jsem stěží poloviční. Takové práce mi dá, co ty děláš automaticky.“ – „Lidi pro mě nejsou neživí lidi.“ – „Dobře víš, že stejně se s nimi tak někdy jednat musí. Svět to potřebuje.“ – „Kdo je svět?“ – „My, ale především oni. Je jich většina. Tři čtvrtina, možná i osmdesát procent.“ – „Máš do koukám docela striktně oddělený.“ – „Ty víš že to tak je.“ – „A my jsme ty privilegovaný. Aha. Tak takhle to máš.“ Bylo poznat, že teď se Kateřina chvíli zamyslela. Až pak řekla: „Tak především máme víc povinností. Až pak možná i práv k rozhodování o širším spektru.“
– – – – – – – –
„Takže ty máš Kateřino lidi rozdělený na nás, privilegovanou menšinu a na ně, na většinu?“ „Lidé nejsou stejní, a zase to víš. Já té naší menšině řikám vzácná semínka.“ „No, vzácná semínka, to už je ale hodně rozmlženej obraz, viď?“ „Vzácná semínka potřebují spoustu prostoru a výživného podkladu. Spoustu.“ „Tak teď... teď se mi zase zaostřilo. Takže… já to shrnu. Vzácný semínka, pro ně spousta zeminy. Tak to na světě chodí, to mi teď řikáš. Ta zemina, Petra, Pavel, ty ještě nižší než hmyz-“ „Tu zeminu jsi si k tomu sám přidal, nepodsouvej mi jí prosím.“ „Vždyť si to řekla.“ „O zemině mluvíš ty. Já o vzácných semínkách.“
Věděl, že to není schopen dokázat, stejně zkoušel: „Dobře víš, že jsi právě o tomhle mluvila.“ – „Kdepak. Všichni lidé tu mají na světě své místo.“ – „Jistě. Většina dole, a pár nás nahoře.“ – „Populace má jisté, jen pomalu se měnící rozložení, to je pravda.“ – „No, jen pokračuj. Nahoře sluníčko, dole špinavá zem, aby mělo sluníčko komu svítit.“ – „Zúrodňovat půdu, když se teď zase tobě zalíbilo v obrázcích.“ – „A kdo teda krom nás dvou je ještě vzácný semínko? Manažéři s milionovejma platama? Lichváři z bank? Jak zní tvoje nabídka?“ – „Nešlo by mi jen věřit? Nechci od tebe žádnou smlouvu ani zálohu.“ – „Žádnej úpis?“ – „Ne. Ale pozor, bouřka končí a další nebude.“ – „To už si řikala. Mám to brát jako varování?“ – „Tak jsi to nazval ty.“ – „Lepší potvrzení, že to právě tohle bylo jsi mi dát nemohla.“ Pak bylo ticho. Zdálo se, že se Kateřina chystá k odchodu. Ještě řekla: „Dneska už neustoupíš, ale já jsem schopná nějaký čas počkat. Práce s druhými je ti Petře stejně souzena. Buď budeš dál bezúčelně přesvědčovat mladý kluky a hádat se s Ivou, nebo začneš vydělávat. Ano, řekla jsem vydělávat. Mluvím schválně tvojí řečí. Je to půl hodiny, co sám jsi vyhrkl slovo prachy. Takže?“ – „No-“ – „Sám jsi o své vyvolenosti přesvědčen, tak co chceš víš. Netvrdím, že jsou to jen peníze, tak povrchní nejsi. Ale většina z toho, co by jsi si přál a nemáš, by se za ně pořídit dala. Všichni se musí celé dny snažit a je jim to málo platné. Tobě by stačilo říct jedno ano a máš po starostech. S těmi semínky jsem ti to řekla schválně drsně, aby jsi se probral. Já nikým nepohrdám. Ovšem jejich úkoly jsou jiné než tvoje.“ Zeptal se: „A tvuj úkol? Proč pořád mluvíš o mně? Ty svuj úkol znáš?“ – „Od třinácti naprosto přesně.“ – „To zní hrozivě. Ale věřim ti to a... právě proto je to hrozivý.“ – „Chápu, že si to musíš rozmyslet. S odpočatou hlavou, samozřejmě. Pořádně se na to vyspi. Já už dneska od tebe odpověď nečekám. Ale v brzké době ano. V nejbrzší.“ – „Manipulovat s davama, se slabšíma, to určitě ne.“ – „Jsme teď unavení, odpočiňme si oba.“ – „Ale stejně jsi nepřišla s ničim konkretnim.“ – „Já myslim že ano. Převrat kritiku druhých, v té jsi dokonalý, do produktivní činnosti ve vlastním zájmu. Prodej se sám sobě a druzí ať za to platí.“ Teď už se Kateřina chystala k odchodu určitě. Překvapivě přitom ale říkala: „Ty nevíš, co je to muset se celý život starat o mladší sestru. Nést odpovědnost, s úsměvem jí vždycky nechávat větší díl z čokolády, copak to nechápeš?“ – „Myslíš jako... kolik dá práce mít někoho rád?“ – „Máš dar hloupých a přitom nejchytřejších otázek.“
– –
„Spíš hrát celej život roli hodnýho, kterym ve skutečnosti nejsi, to musí bejt těžký.“ „Petře Petře. Jen člověka neurazit v první půlce věty a kde by jsi dneska byl. Tak dobře, každý v životě hrajeme. Půl jsme vlastní osobnost, druhá je společenská role. A mnohdy, budiž, jako v mém případě, je potřeba upřednostňovat tu vnější část. Já si ale pravidla tohoto světa nevymýšlím, jsem prostě jen nucena se podle nich chovat. Za to nelze nikoho odsuzovat, ani mě.
Takže nabídka, konkrétní, když teda odmítáš myslet sám. Tenhle barák a tenhle projekt přišel o dva tři roky dřív než bylo potřeba. My je teď tuhle dobu potřebujeme přestát. Pomož nám s tím. Pronajmi byt, už jen z toho budeš mít slušné příjmy. Brzy se budeme mít dobře, ale teď pomoz ty nám. Stabilizuj Petru, organizačně a stavebně tady na to dohlídni a pak se postarám já.“ Tohle už nečekal, ale bylo to tak. Kateřina opravdu něco vyzrazovala. Přesně cítil, že teď mlčet je ta nejefektivnější pobídka. Petřina sestra říkala: „Bezedné zdroje, státní správa. Ty také nemáš rád úřední aparát, stát, všechny organizace. Proč by někdo jiný měl přerozdělovat a ty ne? Naše máma svého času byla někdo. Po revoluci se na ní skoro všichni vykašlali, ale všichni také ne. Přinejmenším alespoň jedna, její nejlepší kamarádka, jí vždycky pomůže. Její rodině, jejím přátelům. Od třinácti vím, že mám zajištěnou práci na ministerstvu. Stačilo odpovídající vzdělání a dneska se jen čeká, až se místo uvolní. V rámci přípravy už stejně pro ně pracuji externě. Přístup k informacím, kdyby jen on, je k nezaplacení.“ – „To je hodně zajímavý. A věřim ti to. Nevim jestli rád, ale věřim.“ – „Postarám se. Ale nabídku už nebudu nikdy opakovat. Prosím, nic neřikej, vyspi se, promysli si to a pak mi dej vědět.“ Kateřina už stála ve dveřích, bouře byla pryč, ani nepršelo. Cítil se jako vítěz. Věděl, že jedině mlčením by to mohl ještě umocnit, stejně ale neodolal a řekl: „Nepotřebuju ani den na rozmyšlení. Řikám ne. A možná ani tu Petru ti nenechám. Ne ty mně, já tobě ji nenechám.“ -Ráno už lenosti neodolal a zůstal v posteli. Začínal další horký den, kytky přežily, bouřka léto neukončila. Hlavou se mu honily nejroztodivnější představy. Upadal do malých spánků a znovu se z nich probouzel. Bylo už po poledni, rozhodl se den odepsat celý. Vracely se mu vzpomínky na Janu. Z lázní Bechyně kdysi utekl a nepřál si vědět, co se dělo dál. Teď ale cítil, že to bude nutné. Jinak se vtíravých myšlenek nezbaví. Znal Janino jméno i město, ve kterém bydlela. To by mu k dohledání stačilo. Třeba se informace o tragicky zesnulé netýkala ji. Ale vzpomínky na všechny ženy z Bechyně sílily. Bloudil ve fantaskním světě otázek. Vše se mu míchalo a zohledňovalo navzájem. Věděl, že není bezpečné setrvávat v podobném stavu. Věřil ale, že hned následujícího dne se vrátí k pravidelnému rytmu. Pro ten současný si vymyslel název – dovolená z dovolené. Do představ okolo Jany se mu míchaly mnohá z Kateřininých slov. Nepochyboval o svém vítězství, stále mu ale vadilo, že přesně nepochopil, co mu chtěla říct. Změť nejroztodivnějších představ mu rozšiřovala o vzpomínky na svojí mámu. Nebylo rozumné k tomu kouřit trávu, stejně to ale dělal. Když otupit se, tak se vším všudy, namlouval si. Jediným přerušením byla návštěva dětí ze vsi. Aby vše urychlil, šel sbírat jablka s nimi. Brzy jim uznal právo na odměnu a ony se své hadice dočkaly. Jeden z chlapců se málem udusil smíchem, když směl stříkat vodu na nahého, dospělého člověka. Dopřál jim tu radosti a pak se vrátil zpátky do postele. A další upadávání do polospánků. Cítil se všestranně vysílen, práce by stejně nebyl schopen, říkal si. Tak prožil den i celou následující noc.
Ale ráno žádnou úlevu necítil. Jen stěží a s nuceným výkřikem se postavil na nohy. První co uviděl byly větve sušené trávy. Ač sám, nahlas řekl: „Tak moment!“ Že by dokázal nezahulil, to věděl. Ale než to udělá, rozhodl se najít otázku. K odpovědi na ní využije odpočatého mozku v kombinaci s milovanou drogou. Než se začala vařit voda smotl, joint ale zatím uložil do krabičky k tužkám. Čaj si odnesl na lavičku, pomalu jej srkal. Od kdy vlastně musí mít každé ráno horký nápoj? A bylo to tady. Hned s první vzpomínkou mu tělem projelo zachvění. Vzpomněl si. Prvně ho ta povinnost napadlo v Bechyni. Tohle prostě musí vyřešit. Zjistit, jak to dopadlo s Janou. Setkat se s ní nechtěl, ale znát výsledek, to potřeboval. Jak to udělat, to už vymyslel předchozího dne. Sehraje náhodné setkání s Marcelou Richterovou. Zjistí potřebné a hned zase zmizí. Musí to udělat hned. Rychlý výlet do Prahy a zpět byl nutností. Bylo rozhodnuto. Šel do kolny, vzal celou krabici s psacími potřebami a vyšel s ní pře dům. Zasvítilo do ní prudké slunce, mezi tužkami ubalený joint. Teď se nejdříve rozhlédl, pak ale směrem do krabice řekl: „Tak. A tebe kamaráde, tebe si dám, teprve až se vrátim.“ Krabici zaklapl a odnesl zpátky na své místo. Odešel na statek, hledal Kateřinu. Vzal si ji stranou a řekl: „Nutně musim do Prahy, řikám to jen tobě. Kdyby se něco stalo a já se do večera nevrátil, ať tam někdo přespí a ty kytky nikdo nevybere. Je v tom hodně peněz a oba víme… Postarej se o tom.“ – „To by chtělo. Ale já ani Petra tam nepůjdeme. Marek s Matějem odjeli a Zdenek, Hugo, vždyť víš...“ – „To nevim jestli vim, ale… Prostě já dám k oknu velkou svíčku do zavařovačky, bude to celou noc vypadat, že tam někdo je. Ale nepokoušejte to.“ – „Dobře. A… nechceš mi říct ještě něco?“ – „Ne. Tak se měj.“ – „Ty taky.“ Vrátil se na zahradu, nejraději by vyrazil na cestu hned. Bylo ale ještě brzy, zastihnout Marcelu bylo možné až po třetí. Šel se vysprchovat, ostříhal si nehty. Na trávu měl chuť, ale teď ji zvládal nemít celkem snadno. Pak někdo zpoza zahrad zapískal. Byl to jeden z nejsympatičtějších vesnických kluků, sedmnáctiletý Číč. Pokynul mu, ať jde dál. I s místními puberťáky si rozuměl. A Číč byl navíc velmi chytrý a vyrovnaný. Potěšilo ho, že se stavil, ale samozřejmě to nebylo jen tak. Mladík dlouho neváhal a rovnou poprosil o trochu hulení. „Jedu dneska do Prahy za kámošema, tak ať něco přivezu.“ – „V pohodě, tady toho je. Jen je to dost blbý chuťově, to víš, rychlosušení.“ – „To je jedno. Ale silný to je, už to cos mi dával ochutnat naposled byla síla.“ – „Co třeba tuhle krasavici? Jsem jí dával stranou, jak je hezká. Tak tuhle větev si vem.“ – „Celou? Tý vago, dík, moc dík.“ – „Vždyť řikám, tady je toho jak nasráno. A ty budeš vědět co s tim.“ – „Jasně, fakt dík.“ – „Co ve vsi, nechystá se sem to někdo vybrat?“ – „Myslim že ne. A kdyby, dal bych ti vědět.“ – „Přesně tohle jsem si představoval místo díků. Je fajn si s někym rozumět.“ Pak co nejvěrohodněji lhal: „Já dám dneska na otočku Prahu taky, ale k večíru jsem zpátky. Nemaj šanci.“ – „To je jasný. A hele, do tý Prahy v kolik jedeš? Nevzal bys mě sebou?“ – „No, tak v v jednu.“ – „To by bylo super. Vezmeš mě?“ – „Klidně.“ – „Tak ve třičtvrtě u konzumu?“ – „Dobře.“
Chlapec odešel, vlastně se mu ulevilo. Když byl určen přesný čas odjezdu, nemusel podléhat nutkání vyrazit dřív. Čas se ale stejně vlekl. Ač to znal, nikdy si na to nezvykl. Čekání neměl rád, přímo ho bolelo. Pak u konzumu zalitoval domluveného místa setkání. Postávali tam Zdenek s Hugem a Markýzem. Jen je pozdravil a tvářil se, že si jen přijel koupit limonádu na koupaliště. Pak přišel Číč a vyrazili. I když měl trasu projel mnohokrát, vždy se na ní těšil. Vždycky rád řídil, uklidňovalo ho to. A když si při jízdě povídal, ještě lépe udržel pozornost. Vlastně jako málokdy jindy, napadlo ho. I Číč se spokojeně protahoval. Byl hodně rád, jak se mu podařilo usnadnit cestu. Zeptal se: „Už se ti po Praze stejská, co?“ Opět trochu zalhal: „Ale jo, docela i jo. Ale ještě se nějakej čas u vás zdržim. Práce a dovolená v jednom, to je ideál.“ – „Už jsi u nás docela dlouho.“ – „To jo, skoro dva měsíce.“ – „To se nedivim, že musíš občas do Prahy. Pořád sám na tý zahradě-“ – „Náhodou. Já se u vás bavim s lidma víc jak v Praze. Tam jsem zamknutej v bytě, nikomu neotevřu... Na tu zahradu aspoň občas někdo přijde.“ – „Jo? Tak to jo. Ale stejně máš výdrž. Já bych se za dva dny unudil.“ – „To je o nátuře. A u vás na vsi letos... Hodně jsem se toho naučil. Spoustu.“ Číč se divil: „Jo? A co třeba?“ – „Tak... říct to takhle jednou větou... Ale půl hodiny povídání třeba S Vašíkem Bandou mi dá víc, než půl života s někym jinym.“ – „No jo, Vašík, náš místní blázen.“ – „Je to retard, ale právě proto uplně vrcholně upřimnej. No kdo ti poví víc? Všichni ostatní na sebe stejně pořád něco hrajou. Nikdy nevíš, co ti ten druhej doopravdy myslí. Vašíkem ne. Ten nemá zpětnou sebekontrolu, řiká všechno tak, jak to fakt vidí. To je pak pohled do duše. Kdo jinej by se mnou takhle mluvil?“ – „Každá vesnice má svýho blázna. Ono by tě to přešlo, kdybys to musel poslouchat celej život jako my.“ Zasmál se a pokračoval: „Taky jsem nemyslel jen jeho, všechny u vás. Já jsem odjinud, u vás je všechno jinak. A já mám pořád co zkoumat. Co Vašík. Kosiměrský, Taškařík, všichni. Hajzl Markýz, celá ta squdra v konzumu, Zedníkovi komplet, celá rodina. Ještě dlouho bych se měl co učit.“ – „Tak některý takový v Praze asi fakt nemáte.“ – „Navíc já z Prahy nejsem, natož abych tam vyrůstal. Stačila mi jedna takováhle vesnice hned za hranicema hlavníma města. No, velká vesnice, městečko. Ale teprve u vás jsem trochu přičuchnul k životu na opravdický vsi.“ – „Hmm. A v tý velký vesnici-“ – „V Hostivicích-“ – „Tam to bylo spíš jako u nás nebo spíš jako v Praze?“ Sám sebe překvapil, když se nejdřív musel zamyslet. Pak říkal: „Tam to bylo divný. Ono to nebylo skoro ani městečko, spíš satelit pro bohatší. Všechno tam bylo tak napůl, jo i ne, velký i malý, nějak tak. Nad Pražákama jsme se ofrňovali, ale když se nás někdo zeptal odkud jsme… co si budeme povídat. A na druhou stranu když nás označovali rovnou za Pražáky, tak nám to zase vadilo. Tam… z přirozenýho života na vesnici nebylo vůbec nic. Rodinný domky, každej sám pro sebe, nikdys nevěděl, ani co se děje za vysokym živym plotem. Vlastně z města i z vesnice, sešly se u nás ty horší vlastnosti.“ Číč se zeptal: „A u nás je to lepší?“ Opět se musel zamyslet, zakryl to nejprve smíchem. Pak nahlas i sám sobě vyjasňoval: „To je stejný jako s tim retardovanym Vašíkem. Ať se u vás děje cokoliv, je to
aspoň jasný. Jasný a přitom... A přitom budu potřebovat pár měsíců odstup, abych z toho něco vyvodil. Ale některý dílčí věci jsem pochopil už teď. Třeba že i kdybych byl tisíkrát dobrej, pro každýho z vás budu navěky jen posranej Pražák. Tohle jsem už pochopil, proč to tak musí bejt. Protože dneska tam s váma jsem, zejtra už zase nebudu. Pak sebehorší místní má pro vás vždycky mnohonásobně větší cenu než já. Protože až budete od něj něco potřebovat, třeba pujčit sekačku, tak on bude po ruce. Já ne. Jo, taková normální, zdravá účelnost. Stejně je to trapný, že se u vás tyhle základní věci učim až skoro ve čtyřiceti. Účelovost, no. A s tou otevřeností... u vás si můžu bejt jistější. Necejtim tu tolik záludnosti jako ve městě. Možná to jen nejde, protože si vidíte do talířů, ale možná je to víc. Snad na to přijdu pozdějc. Celý je to u vás takový zdravější. I když... Jen, jak se chováte k holkám, to se mi nelíbí. Sice to moc vidět neni, ale nějak podezřele jsou moc zalezlý doma. Kdo ví, co se tam děje.“ – „A co by se tam mělo dít? Holky rády zůstávaj doma, staraj se tam o to.“ – „Nevim. Uzavřený světy v domech, kterym se řiká domovy, to jsou často nejděsivější příběhy. Radši to nechci vědět.“ – „Naše máma třeba kdyby se nemohla o nikoho starat, tak by byla nešťastná.“ – „No. Nějak tak jsem to myslel.“ Chvíli nic neříkal a přemýšlel, jak vlastně vidí jen dva typy žen. Zneužívané a zneužívající. Ale musel to být nesmysl, většina se přeci nachází mezi extrémy. Nevěděl si s tím rady, raději zapnul rádio a zeptal se Číče: „Máš v Praze domluvenýho?“ – „Normálka. S klukama jdeme spíš po podnicích, co tam kdo zná. Pak už to vždycky nějak dopadne.“ – „Klasika. Ale že já bych ještě někdy do podobnýho tahu šel, to je pro mě uplně nepředstavitelný.“ – „Tak když dovedeš bejt dva měsíce sám na zahradě, tak asi fakt lidi nepotřebuješ.“ – „Je to zvláštní. Vlastně jsem asi takovej byl vždycky. Ale když jsem pak do tý hospody došel a jen trochu se opil, byl jsem pak akční až... Dokud celá hospoda neposlouchala jen mě, nepřestal jsem. Tak nevim.“ – „Tak jseš hulič, že jo. Některý huliči to tak maj.“ – „Kéž by to stačilo k vysvětlení, ale tak prostý to nebude. Co vaši, ty vědí že hulíš?“ Číč se zasmál: „Asi jo, ale víš jak. Žádný problémy nedělám a oni věděj, že když mě nechaj bejt, bude to tak lepší.“ – „Věřej ti, to je dobrá práce. Jakýho si tě udělali, takovýho tě maj. Zlobil si někdy?“ – „Tak jako kluci jsme dělali blbosti. Ale pak už, víš jak, proč by člověk dělal sám sobě pakárnu.“ – „No ty vole! Ale promiň, jasně, no. A to je ti sedmnáct. Já tohle asi taky odjakživa vim, ale dodneška to nedělám. Ty už teď. Závidim ti.“ – „Já bych v Praze nemohl bydlet.“ – „Jo, to jsem vlastně teď řikal. Ale popiš mi proč, ať si doladim agumenty.“ – „Nevim, u nás se mi líbí.“ – „Já mám někdy fakt strašně blbý otázky. No cos jinýho mi na to mohl říct?“ -Projížděli městy a vesnicemi, napadlo ho: „Všiml sis, jak se teď všude staví? To vždycky když... U nás na Žižkově přistavili v druhý půlce třicátejch let na všech barácích patra. Je to až trapný jak je to průhledný. Zase bude válka.“ Hned to ale zamlouval, zeptal se Číče: „A co je podle tebe v Praze to nejhorší?“ – „Nic. Praha je dobrá.“
– – – – – – –
–
„Furt se ptám jak-“ „Ale ne. Tak v Praze třeba, já nevim, Pražáci jsou hrozně nafrněný.“ „A blbý.“ „To nevim. blbejch je asi všude stejně.“ „Vidíš, jsi k nám míň přísnej než já sám.“ „Ale vždyť ty ten Pražák nejsi.“ „To je pravda. Ale když tvrdim, že mezi Pražákama je víc blbů než jinde, tak se do to holt musim taky započítat. Aspoň z tý půlky. A mezi náma, i kdyby jen z tý půlky, zůstává ve mně Pražskýho degenství pořád spousta.“ „To se jen jako řiká, že Pražáci-“
Zahrál malinko rozčíleného: „Číči, je mi líto, ale to se jen neřiká. A fakt to tvrdim s plnou vážností, sám toho mám až po uši. Ti to klidně rozeberu, o blbejch Pražácích si určitě všichni rádi poslechnou. Ty sice správně bereš, že všude je stejný procento blbců, jenže to stejně neni tak jednoznačný. Lidi co žijou v Praze už druhou nebo nedej bůh třetí generaci, užívaj mnohý nezasloužený výhody a to je ničí. Něco jinýho je, když tam odjinud někdo přijde dělat kariéru. To je nejspíš divočák a nebo se aspoň nebojí. Takovej si nadlimit zaslouží. Ale rozmazlený tydýti ne. Ty tam dál přežívaj, natož aby vytvářeli nějaký hodnoty. No, a tak se v Praze a podobnejch městech časem začnou fakt přemnožovat degeni. V Praze je fajn, ale narodit se tam je průser.“ Dobře to měl domyšlený třeba Thomayer. Ten, co se po něm jmenuje ta Krčská nemocnice. Tenhle zkušenej chlap řikal, že celý střední Čechy jsou degenerovaný. Asi něco jako takovej vír blbosti, v jehož totálnim prostředku, v Praze, sedí blbost největší. A když se nad tim jenom trochu líp zamyslíš, svědčí o tom i spousta jinejch důvodů.“ – „Třeba?“ – „Hehe, vždyť to řikám. S kecama na Pražáky se nedá neuspět. Tak třeba, a pro to já mam dokonce i jeden svuj speciální výraz... Počkej, výraz, spíš takhle to řeknu. Já tvrdim, že žít v Praze je jako žít v píči. Mě o to nejvíc přesvědčila geologická mapa. Kameny, horníci,, víš co myslim, geologická mapa. Na tu když se koukneš, tak zjistíš, že jsme zavřený uprostřed čtyř horskej pásem. Si je představuj jako čáry, jo? Takže nahoře vlevo Krušný hory, nahoře vpravo Jizerky, Krkonoše, Orlický. Dole vlevo Českej Les a Šumava. Dole vpravo karpatskej hřbet, nebo českomoravskou vrchovinu si tam představ. A na tohle když koukneš v celku, nic jinýho neuvidíš. Piča jako vyšitá. A upropstřed Praha. Žijeme v piče. Kdo má rozum, přijde do Prahy, prosadí se, vydělá prachy a zase zdrhne. Nebo jak ty řikáš, vrátí se domu. Kdo měl rozum, každej to tak udělal, ty mega chytrý obzvlášť. Einstein to u nás taky zkoušel, ale jen pár měsíců a upaloval dál. A to tu tenkrát ještě žili Němci. Celej zbytek života pak se zježenějšíma vlasama vyprávěl, jak tady nikdo neumí diskutovat. Co si o tom všem tam myslet? Dneska je v Praze desetkrát víc prázdnejch bytů než všech bezdomáčů dohromady. Už dlouho je to tam čim dál blbější. Víš, něco ti přiznám. No, tobě. Před tebou to řeknu, ale nejdůležitější je, že to vůbec řeknu. Že se konečně doznám k něčemu, co... Poslouchej. Napadlo mě to před pár dny, kdy mi socky v konzumu do Pražáků přímo nadávali. A já se jim zase smál, a že nejsem z Prahy, ale ze Žižkova. Kdepak, vymlouval jsem se. Ten Thomayer to vztahoval na celý střední Čechy, nejenom na město uprostřed. A že Žižkov je čtvrť k Praze jen přilehlá? Začímám to svinstvo vidět i u nás. Ty Číči, ty to nedoceníš, ale víš co já teďkonc řekl? Já konečně popřel něco, na čem jsem si dvacet let nekompromisně trval. Žižkov byla svýho času fakt svébytná čtvrt. Neopakovatelná, úžasná. Ale před sto lety. Teď je to stejnej póvl jako všechno okolo. Praha je v píči, a s ní i celej ten muj opěvovanej Žižkov. Číč pokyvoval hlavou a usmíval se. Pak řekl: „Tak si sežeň ženskou u nás.“ – „Tak někoho doporuč.“
– –
– –
„No, teď mě nikdo nenapadá... pro tebe.“ „Ty vole. A nastěhovat k vám... vždyť víš. Vy si to hlídáte. Statky jsou obsazený, tak snad jen do jednoho s těch dvou paneláků, co povinně komunisti před padesáti lety postavili doprostředka každý vesnice.“ „Tak Strabkovic statek je třeba na prodej.“ „Vtipálku. To už bych rovnou mohl zůstat u těch poblázněnejch Zákolínskejch. Já a pracovat? To se na vsi musí, no ne? Já jsem teda kdysi dělal deset let na šachtě, nadosmrti se tim budu chlubit, ale, mezi náma - nehodlám se do toho pouštět znovu. Tak to vidíš. Laju na Pražáky a sám...
Ale co já, jsou ještě horší. Znáš třeba ty naše dva, Matěje a Marka. Je ji skoro dvacet pět, ale maminky jim zamknout lednice, tak do měsíce umřou hladu. Ty řikáš, vždyť se musej stydět. Nemusej, naopak. Ty by ses pochlubil, kdybys přepral medvěda. Tyhle by se za to styděli. Jo, že to museli udělat sami a neudělala to za ně máminka. Nebo že táta nesehnal pořádnýho advokáta. Jim je jedno, co doopravdy jsou. Hlavně když si aspoň druzí myslí, že nějaký. Zajištěný, bezstarostný. A hlavně, nemuset co nejdýl pracovat. Ty lidi si normálně myslej, že dopracovat se k majetku bezpracně je obdivuhodnější než prací. Zloděj, kterýho nechytili je jim vzorem. Ne boháč, co si k tomu přišel aspoň trochu legální cestou, nedejbůh prací. Fakt to tak viděj a blbější z nich to už i řikaj nahlas. Vy běháte po Praze, balíte holky, tamty tam sedí na prdeli a čuměj do vody. Nebo do zdi nebo někam, prostě někam čumět, blbě se usmívat a nic nedělat. Je to nepředstavitelný, jak oni viděj svět, samá faleš. Věřej třeba v altruismus. Nebo že ty bys měl vědět, co si oni myslí a podle toho se k nim chovat. Takovýhle blbosti. Věřej, že to tak je a má bejt ještě víc. Vůbec jim nedochází, že takhle můžou uvažovat jen proto, že se nikdy nemuseli do rachoty. A ať se v jejich budoucim životě stane cokoliv, tak stejně nikdy nebudou muset. Ani špatně se mít nebudou, nikdy nic. Od malička jim to takhle ukazujou, no pak musej zblbnout. Jo, kdo přestane bejt nucenej o sobě rozhodovat a snažit se, profrcá život a zdegení. Číč řekl: „Ten v ten kšiltovce, ten to fakt přehání. Jsem ho viděl dělat něco, co kdybych i vyprávěl, tak mi to snad nikdo ani uvěřit nemůže.“ Ušklíbl se: „Já bych takovejch hidtorek měl dvacet. Matěj, no. Tady má kytky a na ty taky furt čumí. Když nemá kytky, tak kouká do počítače. Hraje takový ty hry, jak tam musíš něco řešit s tima trpaslíkama, víš který myslim. Dračí doupata a tak. Kamaráde, to je něco. Ten pořád doufá, že se reálnej svět změní na ten ve hře. Kde si na začátku koupíš nějaký vlastnosti a je to. Nebo je pozdějc vymění, takový ty věci. Já nevěřil, že by tomu mohl věřit. I já tragéd nevěřil, že se dneska někdo může považovat za středověkýho bojovníka. Nebo kouzelníka ve špičatý čepici. Ale může. Ale tomu kupování vlastností, já si nedělám prodel, oni tomu fakt věří. Pak řekne, to je škoda, že se v životě nedá jednat bez následků. Život věčný, říká, já se ho už dožiju. Fakt si to myslí, všechno se dá restartovat. Na něj čumíš a nevěříš. A on se usmívá a čeká na zázrak. Vždycky zadarmo všechno přišlo, přijde zase, to je přece logický ne? Jak ten člověk bude vidět na život v padesáti, to je hrůzná představa.“ Číč řekl: „To se divim, že nešel ke kršnům.“ – „Ale to víš že to s nima zkoušel. Tenhle i ten druhej. Ale neměli na to.“ – „Jak neměli?“ – „Tak zpívat, to by zpívali, ale ráno vstávat ve čtyři, to je odradilo.“ – „To jsem nevěděl, že takhle brzy musej.“ – „Ale zase nemusej šukat, to jim vyhovuje. Většina je jich teplejch a vyhnout se práci. Teplý a netáhla.“ – „A ten s těma dredama… On se modlí když čadí?“ – „No jo. Řekne om, na konci, na začátku, komunikuje do nebe. Sakra proč mi tak vadí ty jejich
– – – – –
zasněný pohledy?“ „A mluví přitom?“ „Při čazení, Zdenek? Ale jo. Ale jen o správnejch věcech. Je to rasta, aspoň si tak připadá. Rasta z Michle. Modlenim zachraňuje svět.“ „Dobrá trojka.“ „Spíš dvojka. Zdenek je o trochu starší a pořád si myslí, že ty dva má poučovat. Ale jim je to jedno, oni stejně neposlouchaj nikoho.“ „Tak snad furt jen nehrajou ty hry.“
Vůbec ho nepřekvapovala Číčova nedůvěra: „Ale jo, takřka pořád. Jen ten ušatej, Marek, ten je navíc ještě básník.“ – „Jo? Mu vyšla nějaká knížka?“ – „Jasně, vlastnim nákladem. Ale půlka mu z těch čtyřiceti zůstala. Zas tolik kamarádů k obdarování nemá, tak ji dostanou příští vánoce znova.“ – „Děláš si srandu.“ – „Bohužel jen trochu. Tuhle mi jednu svojí básničku četl. Prej Až se o mně budou učit děti na školách, řeknou jen. Ach! Žil, a psal básně. Možná tam bylo místo ach ej, ale jinak to cituju doslova.“ – „Děláš si srandu.“ – „Kéž by. Si mu řekni, on se i s tebou rád podělí. O sebe. O umění. Nebo ti půjčí knížku někoho jinýho. Strašně tě bude přesvědčovat, že zrovna tuhle by si si měl přečíst. Ale když ti ji pak přinese, teprve pochopíš proč. Protože tam v ní má ledascos podtrhaný a na okraji svoje poznámky. Třeba Jak moudré a tak.“ Pak bylo ticho, každý si myslel po svém. Jemu se zase vracely myšlenky na typy žen. Dlouho mlčet nevydržel a začal o tom mluvit: „Stejně mi přijde, že se ty naše holky zdržujou doma spíš z nutnosti.“ Číč odpověděl hned: „Si nemyslim. Kdyby nechtěly, proč by to dělaly?“ – „Co je doma, to se počítá?“ – „Tak nějak. Chtěj mít doma pořádek, tak se staraj. Si vždycky myslí, že za všechno můžou samy.“ – „Co? Já furt řešim, kde jako jsou ty normální. Okolo sebe vidim jen vypočítavý bestie nebo puťky bez vůle. Kde je ten prostředek?“ – „To se mě moc ptáš.“ – No jo, já vim. Ty v tom máš jasno. Buď rád.“ V radiu zpíval Falco, napadlo ho zeptal se: „Umíš německy?“ – „Docela jo.“ – „A vy nějak...“ – „Na škole, druhej jazyk, jasně.“ – „Jinak nic?“ – „Co jako?“ – „Nó, v rodině. Nějaký Němci.“ – „Asi nikdo, to bych věděl.“ – „Jasně. Jasně. Ale německy prostě umíš, že mu rozumíš, tomuhle Falco.“ – „Jasně.“ – „Tak to máš dobrý, to máš.“ --
Byli ještě daleko od Prahy, provoz ale už houstnul. Oba věděli, že je čeká brzké pomalé popojíždění. Přeladil radio na stanici, kde zaslechl německé zprávy. Zeptal se Číče: „A knížku by sis přečetl?“ – „Jak knížku?“ – „Knížku, v němčině.“ – „Tak kdyby to bylo nutný tak jo. Ale cizí jazyky to je hlavně se domluvit. Něco přečíst nebo napsat, na to máš pak klid.“ – „Ty s jazykama koukám žádný problémy nemáš?“ – „Ne.“ – „A okolo tebe, spolužáci, taky to nějak... neřešej? Anglicky-“ – „Anglicky, to nikdo.“ – „Jakože... Nevim jak to myslíš.“ – „Angličtinu od malička slyšíš všude, to je druhej rodnej jazyk.“ – „To rád slyšim. Tak snad už jen já se zasekl.“ – „Ale myslel jsem to jinak. Jestli je vůbec... v módě dneska číst.“ – – – – – – –
„V módě nevim, ale lidi čtou docela dost mi přijde.“ „A ty?“ „Kdysi docela jo, tak dva tři roky před pubertou. Jedny prázdniny jsem pročetl skoro celý.“ „Jo? A co jsi třeba četl?“ „Tak začínal jsem komiksama, ty vždycky, pak takový ty dobrodružný knížky a pak válečný romány. Ty mi docela daly. Dneska nevim co bych četl, ale stejně na to neni čas.“ „Asi máš pravdu, doba je o jinom. Ale válečný romány, ty zůstanou v paměti navždycky, co? Já v tom taky jel.“ „To jo. Kluci měli nejradši ty z letecký, já ale námořní. O ponorkách nejvíc.“
S chutí souhlasil: „To jo. Psychologie člověka v totálně vypjatejch situacích, to bylo něco. Mlaďoučký nezkušený kluky v takovejch situacích, to byla síla.“ – „To jo. Asi jsme četli ty stejný. To ani ve filmech tak nebylo.“ – „Vysoký ocenění od mladýho, společností naučenýho spíš na obrázky.“ – „Třeba ty popisy zaťukání sonarem na ponorku. Jak už bylo jasný, že o tobě věděj, že už jsi vlastně v hrobě a kaput. Jen ti zbejvá pár desítek sekund si to užít, to umírání. To jsem pak viděl i ve filmu, ale už to na mě tak nepůsobilo.“ – „Hmm. Moc jich nepřežilo, ale kterej, ten pak věděl. To vždycky víš, až když... Dokud člověk nezažije pocit totální ztráty něčeho, opravdovou hodnotu nezná. Tyhle kluci o ceně svýho života věděli všechno, to se vždycky šikne. Ty letecký byly spíš... Ale zase to bylo stejný, jak pak vždycky šli na pár hodin do bordelu. V tom byli stejný. Chudáci Němci. Francouzi zmagořeli Evropu blbou formou demokracie, a kde jinde se pak musely následky toho podvodu projevit, než mezi nejschopnějšíma. Měli smůlu, byli moc dobrý. Do toho první masová propaganda a už to jelo. Takovej nevděk. To si Němci vykoledovali za to, že se poctivě snažili sjednotit Evropu už od čtrnáctýho století. A le to jsou zákon světa. Nejvýš vyleze nejschopnější, ale odtamtud když se spadne, to je pak šupa, druhá světová.“ Číč se podivil: „Dobrý. Tohle o tom slyšim mluvit někoho prvně.“ Potěšilo ho to, s chutí pokračoval: „A ve školách už vůbec ne, co? Ve školách se vždycky řiká jen jedinej kodifikovanej výklad dějin. Chtít od lidí, ať si to zhodnotili sami, no, to by bylo fakt moc. Ale podobu toho jedinýho výkladu určuje dnešní vůdce, poslední vítěz. Přitom odpovědnější výklad minulosti by si mohl udělat každej, ale co si budeme povídat, kdo se do toho pustí? Každej se stará mít se dobře teď, možná trochu plánuje dopředu, ale vyhodnocovat minulost? Je to správný, užitečný, měl by to dělat každej, ale od prostejch lidí to prostě očekávat nejde. Vyserou se na to a budou věřit jen tomu, co se jim do hlaviček nacpou zeshora.
Přitom nemusí bejt člověk moc chytrej, aby si udělal jasno. Ale stejně se na to vykašle. A kdo přeci jen ví, ten mlčí. Proč by o tom mluvil, když vidí, jak to nikoho nezajímá? Pak to na světě vypadá jak to vypadá. Zjednodušování, křivení, všechno pro co nejlevnější uspokojení malejch potřeb většiny teď. Smutnej svět, trapný lidi. A já jsem tady pěknej magor. Proč mi to vadí? Proč se nestarám o svý a místo toho... Lidi stejně nepředělám, můžeš je jen pochopit a se podle stavu věci se zařídit. Jenže to já ne, to radši... vždyť to slyšíš sám.“ Číče téma stejně zaujalo. Pokyvoval hlavou a říkal: „Všichni ne. Já si rád poslechnu názory kohokoliv. To co řikáš je hodně divný, ale poslechnu si to rád.“ – „Tak fajn, aspoň někdo. Dík vám, váleční románové. Ale uznej, kolik takovejch jako ty bys napočítal třeba v jedný třídě základky?“ – „Jakejch myslíš?“ – „S nějakym skutečnym zájmem o historii.“ – „No, moc ne.“ – „Deset procent? A z těch zase devadesát procent dolu, protože nepřemejšlej a jen biflujou. A jsme u jednoho procenta skutečnýho myšlení, zbytek nic. Taková škoda.“ – „A takový ty věci co řikáš ty, to máš z knížek?“ – „No, z žádný konkrétní, ale... poskládal jsem si to po kouskách ze všech. To se přece jinak nedá. Nechat fakta žít, všechny, a ať si pak do sebe zazapadat. Jinak se to nedá, nebo já neznám jinej způsob. Ty jo?“ – „Nevim. Já spíš myslel, že krom románů-“ – „To se neboj. Co se dneska učí na vejškách, to se každej může podívat na netu. Romány jako inspiraci, ale data z učebnic, samozřejmě.“ – „Tak to jo. I když je dost zvláštní, že si nakonec došel k tomu, že za druhou světovou mohli Francouzi.“ To ho rozesmálo upřimně: „Haha, takhle to zní hodně syrově. Francouzi, přehaněči. Ale víš jak jsem to myslel, příčinně ideově – přehnaně. Přitom hra na demokracii je sakra dobře vymyšlená. Pořád vládnou ty nejbohatší, to prostě tak jde. Ale ať to vypadá, že se rozhoduje většina. Ať se pak posere cokoliv, vždycky se dá říct – sami jste si nás zvolili, vaše chyba. Že zvolenej byl ten, kdo měl nejvíc peněz na mediální masáž a nejlepší poradce, to už se zase nevidí. Já tu hru přijímám, lepší k použití nevidim, ale ta francouzská verze demokracie, na rozdíl od takovejch postupně vznikajících jako Anglická nebo Holandská, to je prostě špatná. Ale přehánět se musí, to musim uznat. Aspoň jednou, aby se zjistila horní mez únosnosti. Takže tady Francouzi odstartovali test všerovnosti. Taková blbost. Už první co to vykřikovali byli rok na to posmrti, povraždili se navzájem. Pak napoleonský války, pak nacionalismus, jedna větší pičovina než druhá. Komu nerozumim co říká, ten mi určitě nadává. Bože bože. Bacha na to. Druhá světová nestačila. Nacionalismus nám ještě párkrát hodně zavaří. Uznej sám. Většina lidí dělá hloupý rozhodnutí, proč by je tedy měla rozhodovat většina? Ale pořád dál, demokracie, demokracie Tak kdo je tady blbej? Všichni věděj, že kdyby opravdu rozhodovala většina, lidstvo tu už neni. Se podiv co to udělalo na začátku dvacátýho století. První radio a film čapnul Goebels, héj, všichni jste velcí! Pak jim ukázal největšího kašpara v dějinách politiky, Hitlera, a oni tomu uvěřili. No když on, tak my asi taky. A byl průser na světě. Nene, kdyby skutečně vládla demokracie, ta už tu dávno nejsme. Nenávist a zášť by všechno pobila. Vzdychl a pokračoval: „Víš, já první půlky dvacátýho století beru takřka jako svojí současnost. Mí rodiče se za tý války narodili, takže to ovlivňovalo muj život bezprostředně. I když společnost a vládci nastavili kontrolní mechanismy už líp, pořád tu zhoubnou sílu falešnýho rovnostářství cejtim.
Celý dětství v socialismu, ale porád to neskončilo, je to tu pořád. Zakukleně a skoro neviditelně, ale o to nebezpečnějc. Tohle neni dobrej svět. Přijde mi, že určitá krutost je mezi lidma nechávaná schválně. K zvyšování zisku magnátů. Sice se většina lidí usmívá, ale pořád se předevšim nenáviděj. A neni celkově snaha to měnit, jen líp maskovat. Učit lidi vidět příčinu svejch nespokojeností v druhejch, v jednotlivcích nebo skupinách. Co to je sedmdesát let? Lidi se tenkrát vyvražďovali jen pro přslušnost k jinýmu etniku. Tři generace, to neni nic. Nenávidim zhoubnou sílu spojenejch zapšklejch lidí. Dvatisíce let se mstili nebožáci za svojí chudobu na nebožácích ještě větších, na Židech. Tahle spojovací blbost musela jednou vytrysknout naplno. V půlce minulýho století na to přišel čas. Davy zhrzenejch začli hajlovat a vyřvávat, že za všechno může někdo jinej než oni. Takže Židi. Ale proti Židum byli zaujatý všichni, celá Evropa. Je blbost tvrdit, že nějak extra Němci. To je pořád dokola. Na nejúrodnější půdě se všechno uchytne nejsnáz, včetně plevelu. Jo, příčina druhý světový byla celá Evropa, ne jeden národ. A mocný celýho světa, válka je hlavně byznys. Z milionářů se stanou miliardáři a tak dál. Celý to stejně bylo předem domluvený, včetně toho, jak to dopadne.“ Číč asi nesouhlasil, přesto o tom přemýšlel: „Zvláštní. Asi správný o tom i takhle uvažovat, ale... asi tak jednoznačný to taky nebylo.“ To bylo přesně to, co nejvíc si přál slyšet. Nadšeně zakýval a mluvil rovnou dál: „Tak to je jasná věc. V lidskym světě nic nemá jen jeden důvod. Ale ty hlavní bych se přece jen nestyděl takhle vytyčit. Naakumulovaná zmatenost a zloba malejch lidí, zneužitá těma nejschopnějšíma. První vlna zahořklosti prostejch lidí, kterym se nesplňovalo to, co jim bylo úmyslně klamně slibováno. Blbost davů, je to pochopitelný až hrůza. Prostý lidi nic než bolest nepochopí, takže to tak bejt fakt muselo. Sice zneužitý, jako vždycky, ale tentokrát to vypadalo, že si naběhli na vidle sami.“ Mladý muž se zeptal: „Tos jsi myslel vážně, že ta válka byla řízená z jednoho centra?“ – „Jo, to si myslim. Samozřejmě že ti to nejsem schopen dokázat, protože největší rozhodnutí se dělaj beze svědků. Ale jinak mi to přijde naprosto samozřejmý. Kdyby to nebyla pravda, nemohlo by bejt logický nic z toho, co jsem kdy o světě slyšel a viděl.“ – „Uplně tomu věříš?“ – „Všechno do sebe zapadá, vyjma zjednodušeností, o kterejch jsou přesvědčovaný davy. Pro mě je to důkaz na druhou. A nejedná se o žádnou politiku nebo válku mezi národama. Skutečně rozhodující vládci se nemusej vůbec prezentovat na veřejnosti. Dva takový, zdánlivě stojící na opačnejch stranách, se můžou denně scházet u vína, zatimco za ně trpí miliony prostejch lidí. Pro ně je to hra“ Číč si nebyl jistý, stejně řekl: „Tak asi jo, ale že by se největší válka v dějinách dala předem naplánovat včetně výsledku, to nevim.“ – „Ani kdyby celej ten masakr byl řízenej stejnejma lidma? Skutečné důvody pak neexistujou, jen předem domluvené argumenty pro davy. Je málo těch, co skutečně rozhodujou. Ale ty maj společnej zájem, zisk. Co se nedomluvit a zdůvodnit, proč ožebračíme vlastní lidi? Geniálně vymyšlený ty války. Tak na světě funguje všechno. U nejmenších skupin, u jednotlivců, u makrostruktur, všechno. Tak pak nevim, proč by jinak fungovala politika. Křesťani, ty svině bezbožný, ty taky. Když začli mezi lidma pochybnosti, rozdělili se jako na dva tábory, katolíky a protestanty, a měli důvod pro války na dalších čtyřista let.“ – „Takže důvody válek jsou podle tebe umělý?“ – „Umělý... Blbost mezi lidma kvete porád, ta umělá nebyla. Jen se jí využilo. Lidí je dost, v tom vládci problém neviděj. Zvlášť, když si prosťoučcí sami kálej na hlavu a nechávaj si lhát, že sami rozhodujou. Války jsou hrozná věc, ale takhle vzato, jsou asi nutný. Prostý si o ně nepřiznánim svý prostoty řikaj.
I když, války, to už je zastaralý. Vydělávat se dá dneska i efektivnějc. Ale v minulosti nutný byly. Tak velká blbost jako rasismus musela bejt vymýcená obdobně velkym protitahem. Aby se lidi probrali, nebo spíš zklidnili. A se vší úctou k lidskym životum - je nás na světě 6 miliard. Co je oproti tomu čtyřicet milionů obětí největší války v dějinách? Ani procento, příteli, pár promile.“ – „Ty vole.“ – „Kdybych řikal něco, co neni pravda, oprav mě.“ – „Popravdě... kdyby mě něco takovýho teď napadlo, s radostí.“ – „A věř mi, že i mně by to udělalo radost. Nesoupeříme, povídáme si.“ – „Tak... dobře. Uvidíme.“ -Rozhovor se mu líbil, Číč ale spíš ošíval. Dostali se do prvních kolon, nic nešlo urychlit. Mladý člověk říkal: „Tak nevim. Nevim, jestli bych to všechno dovedl vidět tak jednoznačně.“ – „No, ještě že jsi neřekl zjednodušeně. Přitom to tak musí bejt. Vždycky se domluvěj dvě nejsilnější mocenský skupiny, připravjej kapitál, naverbujou lidi, a pak už se jen využije největší blbosti tý který doby, alias módy. A je to.“ – „Ale aby zas schválně někdo takovouhle válku-“ – „Příteli. I já se si stěží dovedu představit, že bych takový rozhodnutí udělat. Ale lidi jsou různý. Ale kdo ví jak to je. Kdyby jsme s mocí žili od malička, možná by nám to přišlo normální. U sebe... nikdy bych si nebyl jistej. Znám svojí snahu neubližovat, znám ale i svoje slabosti. Kterej by ve mně zvítězil? Nevim. Co ale tak znám ze zkušeností, z literatury, z historie, děje se to. Lidi kolikrát upřednostněj svý blaho klidně i na úkor nejbližších. Přijde to zdravym divný, ale pro ostatní je to v cajku. A možná čim dál víc, takže to jednou bouchne, třeba to bude příčina ještě jedný velký války. Než falešná láska, ať se lidi mezi sebou radši perou. Aspoň je jasno. Číč obhajoval přirozenost neubližování: „Stejně je nepředstavitelný, aby kdokoliv, dejme tomu Němec, hnal svý blízký do války. O který navíc ví, jak ty řikáš, že jí stejně prohraje. Chápavě přikyvoval: „Je. I já si myslíme, že politik, z principu darebák, pořád ještě zůstává člověkem. Ale asi ne. V politice, v mocenskejch strukturách musíš lhát. A jak lžeš dlouho, přejde ti to do krve. Takhle si to představuju a je to realita. Stačí znát, co udělá nelidskej tatínek za peklo svý rodině. A stát pak cokoliv, za ten se dá schovat všechno. Myslíš si, že by si státní aparát před válkou poradit s nějakejma fašistickejma bojůvkama? Jasně, meziválečný Německo, politickej zmatek, nasranost z versaillský smlouvy, ale tohle by problém nebyl. Někomu hodilo. Stát je malej pán, stát je jen nástroj a výmluva. Všichni prezidenti, všechny vlády, to jsou jen loutky. Rozhoduje se jinde. I v tom Německu tenkrát, rozprášit pár ožralů z Mnichovskejch pivnic by se dalo snadno. Ale úmyslně se to nestalo. Byl to plán a ne že ne. Toho Hitléra, uřvanýho chudáka zakomplexovanýho, toho mohli odstranit kdy chtěli. Ale neudělali to a věděli proč.“ Číč řekl: „Ale stejně mi to úmyslný rozdělení na dva bloky, jen aby se mohlo válčit přijde přehnaný.“ – „Přehnaný? Že si to někdo myslí, nebo že se to stalo?“ – „Obojí.“ – „Tak víš jak. A i kdyby těch mocností bylo víc, vztah dvou nejsilnějších bude stejně vždycky nejdůležitější.“ – „Takže Německej tábor proti zbytku světa?“ – „Národnostní důvody jsou důvody jen zastupující. To je jen argument davy. Takže jestli ty dva šuplíky nějak vytyčit, pak třeba podle dislokace kapitálu. Na jedný straně Evropskej, z nakradený a uloženýho ve Vatikánskejch a Švýcarskejch sklepích, proti tehdy nejvýkonnější
ekonomice Americký. Mimo jiné proto tak výkonný, protože tam se rozhodování prostejch nikdy neuchytlo. Ale i tohle rozdělení bylo jen zdánlivý. Pořád jedno vedení, jeden obchod.“ – „Fakt si myslíš, že i tahle válka byla domluvená?“ – Jsem si tím jist. A svym způsobem... dá se to vlastně i dokazovat. Dobře, notářský zápisy s porad magnátů nejsou, o povaze světovlády skoro nikdo nic neví, kudy tečou peníze už vůbec. Ale zdravej rozum na pochopení stačí.“ – „Já myslim, že předpovědět výsledek celý války by se nedalo, i kdyby to plánovali uplně ty nejchytřejší.“ – „Souhlasim. Porád to byla hra s otevřenym koncem. Ale neřešilo se kdo vyhraje, ale kolik kdo vyhraje. Na válce vydělali všichni investoři. I ty Evropský, i když bylo domluveno, že jako prohrajou. Dvacet procent když se nezadaří, nebo pětatřicet, když jo. Takhle byl konec války porád otevřenej, to uznávám. Ach jo. Byla ta válka asi fakt nutná. Mocný si ujasnili, kde potřeba líp hlídat pojistný ventily, při tý hře s prostejma lidma na rovnost. Museli si aspoň všimnout, že s prostejma musej přece jen ještě opatrnějc. Nebojim se, že by to nezvládli, ale změnit strategii museli. A trochu i návrat ke starejm pořádkum. Kdo nemá peníze, to je v cajku, ať si na svuj trudnej život zvykne.“ – „A máš někoho, komu by si jako fandil. Víš jako, že by si o tom nepřemejšlel a... víš jak to myslim.“ „Myslim že vim. Samozřejmě, vždycky přemejšlim o všem, ale jeden národ mám.“ – „Němce.“ – „A víš že ne? Slováky. Ty zbožnuju, všechno tam. A nejvíc holky, to je jasný. Sem jim to záviděl, když si prvně udělali svuj fungl novej stát. Československo byla dobrá značka, to je škoda, že jsme zničili, ale muselo to tak bejt. Slováci si to museli konečně už jednou dát sami na sebe, jinak si důstojnost nevybuduješ. Ale už se rozkoukali a jedou, Jurové a Juditky.“ – „Já jim vůbec nerozumim.“ – „Co? Německy, anglicky, ale Slovákum ne? Tak to je síla. Ale jo, chápu to, na nás za společnýho státu z televize mluvili slovensky, ale že vy vůbec… Chápu to, ale vůbec… to nechápu. Takovej krásnej jazyk a tak podobnej. Jaj slovenšitna, nádhera. To se jim to pak zpívá, vytváří vlastní styl, Hammel a ty lidi okolo něj, to je prostě národní muzika. A i ty popaři jejich házej jeden hit za druhym, protože s takovym jazykem se dá pět. S češtinou fakt ne.“ – „Víš co mě trochu překvapuje? Žes si do těch příčin válek vůbec nezatahoval Židy. Se přece řiká, že byla financovaná jejich kapitálem.“ – „Už jen to že se to říká je divný ne? A co si o tom myslíš ty?“ – „Já o tom nic nevim. A ty?“ – ty si to nemyslíš?“ – „Co na to řikám? Snad porád jedno a to samý. Nastala nějaká situace a bohatý ji využili. Včetně bohatejch Židů. Takže pokud bylo tenkrát čtyřicet procent peněz v rukou Židů, tak bych jim přisoudil i čtyřicet procent vin. Židovský spiknutí bych v tom neviděl. I když... Židum fakt vzali před třema tisícema let jejich zem. Chtěli jí nazpátek, chtěli svuj revír, to se nemůžem divit. Že na tom úkolu budou schopný pracovat tak dlouho, že k tomu vždycky inspirujou i svý syny, to je obdivuhodný. A že se jim to nakonec i podařilo, tak co si o tom myslet? To je zázrak na rovni fakt vyvolenejch. To víš, že jsem o tom i takhle přemejšlel. Ale nemám ani ánunk, co je příčina a co následek. Je tu jejich tvrdohlavost ve víře, ale taky neskutečnej teror od okolí. Je jasný, že koho hodně mlátěj, pokud neumlátěj, ztvrde do dokonalosti. Člověk by je politoval, ale porád tu zůstává možnost, že i to násilí, páchaný na Židech po staletí, bylo součástí jejich plánu. Zní to blbě, ale… Co je příčina a co následek? Nikde hůř se mi to nepředstavuje.
Ale jedno stopro věděli a chovali se podle toho vždycky. Že pokud chtěj přežít a uspět, musej držet pohromadě. A vždycky privilegovat svý geneticky nejbližší. A nemyslim si, že to je tak naprostá samozřejmost, jak by ti dneska každej odkejval. Oni tohle nejen řikali, oni to předevšim dělali. Měli se rádi mezi sebou. Teprv pak jde přežít a třeba i... A ve dvacátym století pro ně konečně dozrál čas. V Evropě si pořád nemohli bejt jistý, ale v Americe už byla jejich moc a kapitál nenapadnutelný. Jejich den D se blížil, však si na něj zakládali po generace. Úkol byl jasnej a pořád ten samej – návrat domů, do země zaslíbený. Válku vyhráli Američani a Židi. Vlastní zemi, kterou ji už nikdy nikdo nevezme. A jestli se na tom pekle války podíleli Židi? Co by ne. Řekli, hele, tady máte naše prachy, dělejte si s nima ted deset let co chcete. A jako náhradu chceme Palestínu. Zajímalo by mě, jak to měli pojištěný. Ale podle výsledku měli. Dobře. Kdo umí, ten umí. Miliony Židů umřelo v lágrech, ale miliony Němců nebo Rusů zase na bojištích. Byla to válka, ztráty na všech stranách. Nesnižuju hodnoty lidskejch životů, ale za války se to holt počítá jinak. A takhle k tý zemi dostali Židi ještě něco. Morální ospravedlnění.“ – „Jakože-“ – „Jo. Potvrzení nároku na tu půdu. Kdyby někdo chtěl tvrdit, že si ji uzmuli vlastně neprávem, stačí říct Dachau a je po diskuzi. A dneska definitivně, protože i kdyby to chtěl někdo zpochybňovat, už to nejde. Vyčítat by se dalo něco prvnim osadníkům, ale ne jejich dětem, který se v tý zemi narodili. Ty už maj na ní dneska stejný právo, jako kterejkoliv Arab. Ty už se s tim nikdy crcat nebudou.“ – „Co je crcat?“ – „To neni německy? Mazat se s tim nebudou, srát.“ Číč zakroutil mocně hlavou, pak se zeptal: „Ty jim docela hodně fandíš, co?“ S radostí se k tomu přiznal: „Jo. Jsou to krásný lidi. Miluju jejich náturu. Zasmušilou a tvrdou, ale vždycky chytře vtipnou, skoro jak anglickej humor. A nerozumim jim, to je pro mě výzva. A radost, takhle já to mám. Hele, jsou mimořádný proto, že ustáli ty neuvěřitelný perzekuce a zocelili se tim, a nebo vyvolení fakt byli nějakou ideou, který se bezprecedentně drželi? Nevim, ale dosáhli svýho cíle, tak co jinými by mi mělo jít příkladem? Pak se jakoby nečekaně rozesmál a pokračoval: „Ale mrzí mě, že se toho Hitler nedožil. Přál bych si, aby to viděl. K čemu byl vlastně použitej a kam to dotáhla jeho zapšklá nenávist. Židi... zdravě se starali o sebe. Ale o sebe se starat, to asi znamená starat se předevšim o svý potomky. Tohle je možná všechno, nic víc. Vidět zájmy pokračovatelů na svejma, nic víc.“ – „Ty jedeš. Už jsme spolu párkrát mluvili, ale že tě to dokáže takhle brát, to docela čumim.“ – „No jo, to já když se rozmluvim… Ale spíš si povídám jen v duchu pro sebe. Mně záleží na názorech druhejch jen omezeně. Nebo ještě líp, záleží mi na nich, ale jen na názorech vybranejch. Davy stejně nezaujmu, jen postrašim. A jen co dostanou příležitost, vyříděj si to se mnou. Koncem základky jsem dostával před držku i skupinově.“ – „Jo?“ – „Jo. Příjemný mi to nebylo, ale už tenkrát jsem to tak nějak chápal. Oni chtěli jistoty, já chtěl přemejšlet. Vypadalo to, jako jim pořád něco beru. Hledal jsem alternativy, zkoušel to jinak, to cejtili jako ohrožující S historií taky. Netrvám jen na dokazatelnostech, to by mi toho k přemejšlení moc nezůstalo.“ Číč souhlasil: „Teda zprcnout umíš všechny, to jo.“ – „Jo, to jsem já. Realista.“ – „Ale jsi chytrej, takže vlastně nechápu... jak tomu všemu můžeš věřit. A nebo tomu nevěříš a...“ – Schválně, dokonči to. Co tě napadlo?“
– – – –
– –
„Nevim. Připadá mi, že ze sebe děláš divnýho schválně. Každej to o tobě řiká, že… Ale možná takovej nejsi vůbec. Možná si z nás děláš jen srandu.“ „Jen srandu ne. Ale.. Možná by se to dalo zastavit. Sám bych to zvládl, ale… Zrovna včera, předevčírem mi to taky někdo řikal.“ „Podle mě to děláš schválně. Baví tě to co nejvíc roztočit.“ „Hm, to zní dobře, zkusim si to zapamatovat. Ale stejně to pořád považuju za normálnější, než přijímat názor většiny. Fakt tomu věřim, že naprostej opak veřejnýho mínění je vždycky pravděpodobnější než co se řiká.“ „Myslíš? A jak to dokázat?“ „Zdravej rozum by měl stačit. Buď ho někdo má a nebo ne. Jeho věc.“
-Zbožňoval podobné rozhovory. Chvilku si přemýšlel, pak říkal: „Já to vidim asi takhle. Většina lidí nechce myslet. Zbavit se vší odpovědnosti a klid, to chtěj. Mocný a jejich poskoci jim vlastně plněj jejich přání. Tady nejde o pravdu, ale o vzbuzení dojmu… Celek musí co nejlíp fungovat, to je ústřední úkol a spokojenější dělník je i dělník výkonnější. Má ze sebe lepší pocit a pak i... Podle mě to takhle funguje. Ale nesmí se to řikat nahlas, aby se to neporušila nějaká ta rovnováha. S historií taky. Řikat o ní pravdu by bylo nevýhodný. Podle mě opak veřejnýho názoru je blíž realitě vždycky. Jo, myslim si to. Vždyť třeba jen vítěz určuje, co se z reality vyzdvihne a co vymaže. Nemám rád kecy, že minulost a historie nezná kdyby. Jistě, minulost nezměníš. Ale hledat přesnější, pravdivější vysvětlení, na to nejsou podobný úvahy vůbec marný. Davy vědí hovno, vem to třeba kus po kuse. Němce všichni považujou za agresivního a militantního, přitom je hlavně pracovitej. Na Číňany koukáme jako na pohádkový hadodraky, ale je otázka, jak dlouho na nás budou hodný, až jednou dorazej až sem. A že dorazí, s tim už teď se smiřme. Čínskej had se právě svlíká z kůže, aby mohl narůst do dvojnásobný velikosti . Vždycky byl na vrcholu, budou zas. Kdo dál? Strejda Amík, pan spravedlivej. To je asi nesmysl největší. Vždycky něco jinýho řikal a něco jinýho dělal. Všichni to vědí, dneska se už ani moc nezdržuje nějakym maskovánim. Výkonnostně jde dolu, neni nic zjevnějšího, ale lidí si dál myslí… Nebo Poláci, aspoň z našeho pohledu. Vždyť mi jima pohrdáme. My, co dostali všechno zadarmo. Ale Poláky už staletí trhá zprava Rus, zleva Němec a on se pořád drží. Ale je jiná doba. Teď je zocelenej, přichází jeho čas. Poláci nám ukážou. S těma nebude nikdo v Evropský unii cloumat jako náma. Konečně se projeví důsledek toho, že žili dlouho utlačovaný. Budou si svobody vážit a poctivě se za ní prát. Oni a Němci budou poslední hrdost starý Evropy.“ Číč řekl: „Docela síla.“ – „Síla? To rád slyšim. Beru to jako přiznání životaschopnosti mýho novýho přístupu k historii. Než co se říká, opak je pravděpodobnější.“ – „Takhle se k historii stavět nedá.“ – „Že se to nedělá neznamená, že nemá.“ – „Já myslim, že nedá. Pak by byli špatný všichni.“ – „Vždyť jo. Krom vyjímek co potvrujou pravidlo.“ – „A to jsou který?“ – „Ty co včas umřeli. Než se stačila i jejich lidskost prosáknout na povrch.“ – „To asi ne.“ Zastavili v první koloně, byl ve svém živlu. Říkal: „Tak já ti to popíšu, jak si představuju tu svojí novohistorii. Jak řikám, základ je nebrat většinovej názor za smysluplnej. Hloupejm namluvíš cokoliv a vítěz poslední války to samozřejmě svejm ovečkám udělá. Dejchat nechá jen ty historiky,
co ho v tom podpoří. A historici, to jsou taky jen lidi. Nejdřív musí přežít, aby vůbec něco dalšího. Historie se dnes bere jako hledání důkazů o minulosti, ale děje se něco jinýho. Vytváří se zdánlivý pevný hodnoty pro ovládání mas. Historie se lidem cpe jako memorace správnýho, vůbec nenechává prostor k přemejšlení. Zakrákej rok začátku třicetiletý války a okolí si bude myslet, že o tom i něco víš. Blbost, že jo. Uznej. Je hloupý věřit, že víme, proč se co stalo. Nevíme co se stalo, natož proč se to stalo. Třeba v diplomacii jsou vždycky proti sobě nejbystřejší mozky a lidi připravený udělat pro svuj záměr cokoliv. Takže tkovýhle po sobě nezanechávaj stopy. Skupinová paměť, ta taky nemůže fungovat. Jediný co víme určitě, co třeba kdysi jedli. Ale musíme najít jejich latríny a udělat chemický rozbory hoven. Nic pevnějšího se nedozvíme. Jo, hovno je nejtvrdší důkaz o minulosti. Takže historici musí začít pracovat i jinak. Třeba stavět pravděpodobností modely. Proč se co stalo nebo nestalo na základě statistický pravděpodobnosti. To vůbec neni spekulativní, jak by leckdo na první pohled řekl. O některejch věcech prostě důkazy nejsou, ale to neznamená, že se nám vymykaj uplně. Nedá se neříct, že to a to se stalo s takovouhle pravděpodobností příčiny. Tohle je věda, ne že ne. Tady je pravděpodobnost osmdesáti procentní, tady desetiprocentní. To jsou tvrdý data, nesou hodně smysluplnou informaci. Sami o sobě možná neposloužej, ale ve spojitosti s ostatníma, sakra, začíná se nám tu vykreslovat hodně věrohodnej obraz minulosti. Číč je vzdychl, to mu stačilo a mluvil si dál: „Jo. A jestli ti přijde, že v tom mám moc vlastních neodbornejch názorů, tak mám. Vim to. Ale taky je pravda, že na nějaký věci je potřeba, aby jsme si fakt začli zvykat. Třeba na to, že statistický data sama o sobě jsou taky data pevný. Asi to znáš. Stačí, když víš, že jedna ze dvou variant výsledku je pravděpodobnější než druhá, stačí rozdíl jedinýho procenta, a už pomocí toho můžeš ledascos předvídat. Samozřejmě, čim je ten rozdíl menší, tim je to horší. Ale s třiceti ku sedmdesáti, s tim už se daj dělat věci. A s rychlosti testování variant pomocí počítačů, to už vůbec neni žádná prdel. Myslim, že tenhle muj podobor historie vznikne. A nebo už je, jen já, my, o něm ještě nevíme. Ještě dlouho se budou nejdůležitější informace tajit. Ale možná ne navěky. Třeba ten novej svět, kde informace přes net prostě budou muset bejt veřejný, třeba to uplně změní. Nevim. A pak ta moje novohistorie se stane historií nejuznávanější, protože bude o minulosti vypovídat nejvěrohodnějc. Prostě na každou dobu by měli existovat přinejmenšim dva základní názory. Hlediska řekněme. Cokoliv jedno je špatně. Nevěřme na dokonalýho člověka, dokonalý zákony nebo ideální systém. Pořád se všechno mění, pořád jsou minimálně dvě strany, co spolu soupeřej. Nepopíraj se vzájemně, jedna bez druhý by nemohla existovat, ale jsou. A stačej dvě. Možná že víc je přímo neefektivní. V Americe to používaj odjakživa. Řikaj tomu jestřábi a holubice, ale samozřejmě jsou to jen dva druhy jestřábů. Jedny si kupujou hlasy lidí, druhý hlasy ovcí. Reálný prachy pro vybraný a neuskutečnitelný sliby pro zbytek. Je to nastavený tak, aby se to nikdy nepřevážilo na jednu stranu. A to stačí. Ani ta druhá světová nebyla vymknutím na jednu stranu, všechno dopadlo jak má.“ Zazdálo se mu, že s Číčova hlasu cítí dotčenost. „Tvrdíš, že to bylo všechno předem domluvený. To nejde přece.“ – „Proč ne?“ – „Protože něco tak složitýho-“ – „Neni na to složitýho nic. Podívej se na globus příteli. Tady je Německo, klidně i spojený s celou okupovanou Evropou. A co? Teď srovnej tohle maličký s rozlohou Ruska a jeho takřka nevyčerpatelnym bohatstvim. S množstvim lidí, co když na to přijde, jde je hnát nahatý proti palbě z kulometů a stejně je nestačej postřílet všechny. Proti maličký Evropě z jedný strany moloch Ruska, z druhý monstrózní těleso Americký. Vždyť je to naprostej nesmysl věřit, že to mohlo dopadnout jinak. Na to neni potřeba ani mrť inteligence, stačí otevřít oči. Mně se takhle snažili celý dětství všechno zjednodušovat. Hodnej komouš, zlej fašista alias Němec s hranatý přilbě, statečnej partizán, mamonařící Američan- Takhle to nejde.
Žádná kolektivní vina neni, žádnej kolektivní úspěch. Jsou jen lidi a jejich vlastnosti, hrnout je na jednu hromadu je nesmysl. Němci včasnou druhou světovou nejspíš zachránili celý lidstvo. Rasismem byl prosáklej celej svět, bylo potřeba v tom udělat jasno co nejdřív. Jen o rok dva pozdějc a měli by jsme už jaderný zbraně. Kdo ví, jestli by dneska krom pár Amozoňanů na světě vůbec ještě nějaký lidi žili.“ – „Tebe to bere.“ – „Samozřejmě. Jednak… A z osobních důvodů samozřejmě nejvíc.“ – „A ten tvuj?“ – „Muj osobní důvod? Moje minulost. Předci, podmínky z kterejch jsem vyšel. Já viděl Čechy porád jen sedět u televize, Němci pracovali. Mě doslova učili se práci vyhebat. Čim víc získam za co nejmíň práce, to je prej úspěch. Kdyby mě učil aspoň krást, i to by bylo lepší. A vykecávám se teď, samozřejmě. Čekaj mě v Praze docela nebezpečný rozhovory, takže teď vysypanej, snad budu pak slova vážit líp.“ Číč znenadání docela vážně řekl: „O světě víš tolik věcí a o sobě...“ Okamžitě ho doplnil: „Nic. Jo, máš pravdu. Odmalička jsem nebyl schopen ani rozlišit, kde je nahoře a kde dole. A jak taky, když třeba ty nejzneužívanější lidi jsem slyšel nejvíc se zastávat svejch mučitelů. Ze strachu, samozřejmě. Ale než mi to došlo, bylo mi deset, a v tý době se z hlavy naučený vzory vylámat už nedaj. Rozštípnutej mozek. Vědět je jedna věc, ale zlomit v sobě prokletí, ty poškozený základy, to věc druhá. Kdyby vědět stačilo, to by se mi žilo. Já třeba vim, jak se stát na tomhle světě úspěšnym. Prosadit se, na to neni potřeba moc. Vyklofat lidem díru do hlavu, nastrkat si je tam kam potřebuju, jo, to umim. Ale nejsem toho schopen. Dlouho jsem si to vysvětloval něčim jako vyšší morálka, ale ani to neni skutečnej důvod. Já bych do toho šel, ale... Nemůžu, prostě nemůžu. Ppříčiny znám, ale neznám prapříčiny. A emočně se ovládat, to se nenaučim nikdy.“ – „Tak pak už trochu chápu, proč tam žiješ na zahradě sám.“ – „Tak vidíš.“ – „Ale zas, jsi chytrej, máš byt v Praze, tak to snad nebude tak zlý. Jak jsi k němu přišel?“ – „K bytu? No to víš, měl jsem štěstí. V osmácti jsem odešel z toho Horoměřickýho pekla a bydlel po dělnickejch ubytovnách. Ale existoval jeden mámin prastrejda, starej chlap. Skoro s nikym se nebavil, se mnou taky ne, ale oba jsme byli divný. A já v pravěku internetu dohledával informace o svejch předcích, a když jsem to měl v kupě, prostě jsem mu to přinesl ukázat. Kouknul na to, něco si nechal okopčit a vypadalo to, že tim to skončilo. Ale neskončilo. Asi jsem ho zaujal nebo co, za dva roky volá, že se u něj stavim. A prej jestli bych se k němu nechtěl nastěhovat. Teda nastěhovat, napsat si k němu trvalej pobyt. Vysvětlil mi to jak já teď tobě. Prej až umřel, tak ten byt přejde na mě. A sám že potřebuje teď peníze, aby si ještě trochu zacestoval. Takže byt po dožití, za osmset tisíc. Kamaráde, víš sám, to bylo zadarmo. Takže jsem si pujčil prachy a skočil po tom. Pak už to šlo rychle. Když se strejda vrátil z první cesty, všechno jsem pochopil. Strašně sešel, byl nemocnej a dobře věděl, že dlouho žít nebude. Z druhý cesty se vrátil už po pár měsících a brzy na to opravdu zemřel. A já měl byt. Mýmu tátovi z toho tenkrát málem hráblo. Furt čekal, že na těch dělnickejch ubytovnách nevydržim a jednou přijdu prosit. A místo toho tohle. Už od patnácti mě nenáviděl a tohle to dorazilo. Takže takhle já jsem přišel k Pražskýmu bytu. Proč jsme o tom vlastně začínali?“ Číč řekl naprosto nečekaně hrubým hlasem: „A tos mi teď vyprávěl, jak Pražáci k bytum přicházej.“ – „No právě. Musim to odněkud znát.“ – „Ale ty nejsi Pražák, ty si z těch-“ – „Horoměřic.“
– – –
„Kolik je to od Prahy?“ „Nic, to je Praha.“ „Tak pak jo, pak jo.“
Byli už blízko cíle, popojížděli v zácpě k Smíchovu. Zeptal se: „Uvažuješ někdy, že si pořídíš ženskou nastálo?“ – „Tak jednou určitě. Proč se ptáš?“ – „A to ti nebude vadit, že s ní po čase bude nejspíš nuda?“ – „Po čase je nuda s každym, s tim se musí počítat.“ – „To je pravda. Ale... Zvláštní. Asi nejspíš někoho od vás, viď?“ – „Proč zvláštní? Co je na tom zvláštního?“ – „Mně přijde zvláštní všechno, co se nehejbe. Nebo se snaží hejbat co nejmíň.“ – „Mně ne. Strakonice kopou třetí ligu a stejně jim fandíme. Jsou naši, ne?“ Zapředstavoval si Číče vedle Taškaříka. Vlastně jim záviděl, místo toho ale řekl: „Žít na vsi je zdravý, ale křížit se navzájem v malejch skupinách ne. Vlastně jste si všichni už hodně moc podobný. Mám u vás ještě co pozorovat, ale dlouho už taky ne. Večer se vrátim ke kytkám, někdy příští tejden se zklidí a bude.“ – „Jasně, kytky. Proto ji u nás byl.“ – „Tráva, samozřejmě. Ale nebylo to jen o tom. Kdysi, proč bych ti to neřekl, kdysi jsem měl jednu z těch holek strašně rád. Něco jsem si představoval, ale pak... Tak už to chodí.“ – „Kateřinu?“ – „Co?! Ses posral, ne?! Ne, Kateřinu ne. Já blbec.“ Když mladý muž na nábřeží vystupoval, zeptal se: „Chceš něco na benzín?“ Podivil se: „Co blbneš, přece jsem tě nesvezl proto, aby-“ Číč ale už jen pozdravil otevřenou dlaní a bezeslova zabouchl dveře. -Na Žižkově se umyl, oholil, ostříhal nehty. Snažil se být v klidu, dařilo se mu to. Jako vždy, když se chystal k něčemu významnému, těsně před výkonem upadal do rozumné vážnosti. Zvláštní, podobné sebekontroly v běžném životě nebýval schopen. Proč zrovna teď, to nikdy nepochopil. Znovu se osprchoval, co nejstudenější vodou. Ještě že schválně nechal všechnu trávu na statku. Teď by se neovládl a smotl by. Napadlo ho, že by si mohl zajít trávu někam koupit. Ale bylo by to tak hloupé, až si to dokázal odpustit. Pak se přistihl při představách, co ho v následujících hodinách může potkat. Podobná snění ale bylo také nepatřičné. Pracně, ale úspěchem i je odehnal. Před pátou stál u stanoviště taxíků. Viděl odtamtud na vstupní dveře administrativní budovy v první ulici nad Václavským náměstím. Že tam Marcela stále pracuje, sledoval už leta z telefonního seznamu. Nečekal dlouho, takřka přesně v pět ji zahlédl. Nikdo ji nečekal, překvapivě pěšky se vydala vzhůru na Vinohrady. Když to nejméně čekal, náhle vešla do lepšího baru. Bál se, že tam má s někým schůzku. Ale i z ulice bylo viděl, jak si sedla k samostatnému stolku. Neváhal a vstoupil. U baru si objednal víno, když se chystal sednout, jakoby náhodou si ji všiml. Zahrál krátké zaváhání, pak se k ní vydal. Už o něm také věděla. Snad čekala pozdrav a žádost o přisednutí, neudělal ani jedno. Posadil se rovnou a řekl: „Promiňte, hned zase půjdu. Ale jedno potřebuju vědět. Nezlobte se, ale... jak to pak bylo s Janou? Tak fotka... Proč?“ Něco ji zaskočilo, ale až po jeho slovech. Ani ona nepozdravila, jen řekla: „Já žádnej pocit viny
nemám.“ Opět viděl tu nenávist v očích, nijak se ho ale už nedotýkala. Byla stále na svůj věk zajímavá, nestál by o ni už ani jednorázově. Nebylo si co dokazovat. Vlastně se až divil, že o to kdysi stál. Viděl stárnoucí ženu, plnou zášti, nenávidějící celý svět. Oba chvíli mlčeli. To mu říkat nemusela, že se necítí nikdy vina. Taková byla. I kdyby se Janě stalo cokoliv, tahle žena se bude stejně považovat za svatou. Když pak ale promluvila, vůbec nepochopil souvislosti: „A hlavně je to věc mezi mnou a Petrou, nikomu jinýmu do toho nic neni. Holčička se mnou taky nemazlí.“ – „Petra?“ – „Ne asi. Dobře, sama jsem jí tak vychovala. Ale jestli jsem to přehnala jak řiká, tak ona to přehání celej život. Tohle se vůbec nedá srovnávat. Jo, udělal jsem to schválně. Ale my dvě si nemáme co vyčítat.“ Přemýšlel, o čem Marcela asi mluví. O Janě to nebylo. Došlo k nedorozumění, z něj však začínalo prosvítat něco neméně zajímavého. Zatvářil se vědoucně, pokýval hlavou. Cítil zvláštní záškuby těla, ty ale přijímal jako projevy vlastní síly. Řekl: „Vždycky jste byly přísné, obě, ale tohle... to už bylo dost.“ Marcela se rozčilovala dál: „A co se jako stalo, co? Tak jsem si to vymyslela, ale ty jsi to stejně chtěl. A nikdo mi nedokáže, že se to nestalo. Mně už je to jedno. Si řešte vy dva co chcete, když spolu teď zase vykecávání přes internet.“ – „To... Je to uplně o něčem jinym než si myslíte. Kdybych se musel rozhodnout... stál bych spíš na vaší straně.“ – „Mně je to jedno, ať si mě pomlouvá jak chce. Z domova by si netroufne, tak asi odněkud z hotelu. Ale dejte si pozor, všichni, oni můžou cokoliv.“ Bylo už jasné, že mluví jen o sobě a Petře. Aby se dozvěděl víc, stačilo se pouze neprozradit. Řekl jen: „Nebojim se.“ Marcela se zasmála, snažila se co nejkrutěji: „Neznáš je. Kdyby věděli, že jste spolu žili, v klidu bys neusínal. Já jim to řikala, ale mně už nevěřej. Ale stejně tě dostanou. Kdo má tolik peněz jako oni... To neni dřevo, na čem tyhle lidi zbohatli, to fakt ne.“ Oni, přemýšlel. To skoro jistě měla být dnešní Petřina rodina v Jižní Americe. Řekl proto: „Jsem si toho vědom. Ale asi právě proto... Je to velký pokušení. Člověk musí riskovat.“ – „Stáhnou tě z kůže zaživa.“ – „Postaráte se?“ – „Kdybych na to měla vliv, už dávno... E! Tu fotku si u mě Petra našla sama. Věděla jsem, že se mi hrabe v počítači. Tak jsem to na ní narafičila no. Ale sama si ji našla, já jí to nevnucovala. Ať si dá do památníčku fotku svý maminky s tebou.“ Dokázal udržet vážnou tvář, i když jím projelo prudké vzrušení. Tak takhle to je. Fotografie s Janou byla jen zástěrka. Představil si, jaký to musel být pro Marcelinu dceru šok. Řekl bez rozmyslu: „Dobře nám tak všem.“ Pak přivřel oči a představoval si Petru. Překvapenou a vrcholně poníženou. Cítil přitom obrovské uspokojení. Přemýšlel, jak teď asi na Marcelu působí. Nebylo snadné se neusmívat, ale vyplatilo se. Aby ji přiměl mluvit, stačily nejbezobsažnější fráze. Řekl: „Jojo, internet je svinstvo.“ – „Ale mně je to jedno, uplně jedno. Mohla by tam klidně děti nechat, stejně se líp nikde mít nebudou. Mohla by si jezdit po světě, užívat, ale ona né. Neví s čim bojuje, vůbec neví proč. Tam si místní chlapi svý děti chráněj, tam vůbec neni potřeba. Nevim, kde se to v ní vzalo, tohle sem ji neučila.“ – „Bojovat když-“ – „Když to nemá smysl. Děti jí nikdo nebere, nemusí bejt vedle nich pořád.“ – „Někdy... to tak holky mívaj. Vy to neznáte?“ – „Ne. Já jsem se o svý děti postarat uměla, ale to neznamená, že z nich musim vyšilovat.“
Slovo děti i jeho zvážnělo. Řekl: „Já tohle chápu uplně. Jak jde o potomky-“ Muselo to být citlivé místo i Marcely, proklála ho mimořádně zlým pohledem. Takřka soptila: „Že zrovna takový jako ty to řikaj. Svý nemáte a… využíváš toho, že je na tom Petra teď blbě. Všichni jste takový, hovádka šukyšuky. A ještě se tváříte, jak vás to baví. Hovádka. K čemu je jí deset služek, když žije uprostřed pralesa? Do města jednou za tejden helikoptérou, ale se třema chlapama ochranky. Co je to za život? Manžel kdovíkde, všichni okolo ní poskakujou, ale podle svýho si nemůže dělat nic. Ať si nechá vyplácet rentu a vrátí se nazpátek. Ale to ona ne, bez dětí ne.“ – „Asi je to potřeba. Když řikáte, že ta rodina… Je asi potřeba, aby je někdo chránil... pořádně.“ – „No samozřejmě. Ale kdo si jí takovejhle život zařídil? Ale hlavně že na mě si stěžuje.“ – „Jen se zmínila, nestěžovala si.“ – „To si dovedu představit.“ Přišlo mu, že i opatrnost už je zbytečná. Příměji se zeptal: „Taky si myslíte, jak že jste s Petrou vlastně uplně stejný?“ Zapůsobilo to jak čekal, skoro vyjekla: „Co? My dvě? Já, já jsem se uměla vždycky rozhodovat. Vždycky jsem věděla, co je to správný. To vy dva jste si podobný. Vůbec nechápu... Mohla chodit s nejlepšíma klukama a místo toho- Vy dva, jste do sebe zabouchlý dodneška.“ Snad se mu nepohnul jediný sval v obličeji, přesto věděl, že poslední Marcelinu větu si bude pamatovat navěky. Už neopatrně se snažil zamlouvat: „Já to spíš myslel tak, že vy dvě máte v sobě takovou... nehoráznost. Nebo bojovnost, která je správná. A mně by rozhodně neuškodilo-“ Paní Richterové zazvonil telefon, odklonila se a něco vyřizovala. Cítil, že to je přesně ten okamžik. Vstal, u baru zaplatil a bez rozloučení vyšel na ulici. Hned se vydal k domovu, za dvěma rohy se ale zastavil. Měl se pod kontrolou, tělo se mu ale roztřáslo. Stejně si připadal čím dál silnější. Znovu se rozešel, znovu zastavil. Až teprve teď si vzpomněl na Janu. Ustoupil z chodníku, zamáčkl se do výklenku domu. Na chvíli zavřel oči, poslouchal zvuky ulice. Pak ucítil vůni uzeniny, představa Jana zmizela. Zasmál se a už jistě rozešel. Věděl přesně kam. Na Tylovo náměstí, do oblíbeného lahůdkářství. Krátké zacházky si užíval. Snad jak si odvykl, městský život se mu teď líbil. V prodejně si koupil plátky lososa a vyrazil do Riegrových sadů. Děje ve městě ho dál fascinovaly. Vůbec nechápal, proč lidé musí sledovat filmy. Život sám je přeci tak zajímavý. Stovky příběhů na každém místě, v každém okamžiku. V parku si našel lavičku s širokým rozhledem a pustil se do rybího masa. Byl nádherný podvečer, bolelo ho celé tělo, sil ale jakoby mu přibývalo. Míjeli jej desítky lidí, každý byl hoden pozorování. Nikomu se nenutil, do náhodných pohledů se ale vždy usmíval. Už dlouho uvažoval, že se dnes na statek nevrátí. Teď se rozhodl najisto, pojede až ráno. Pociťovanou únavu hned prožíval jinak. Nemuset se přemáhat blažilo. Bolest svalů pak vnímal takřka jako erotické potěšení. Spojil potřebu odpočinku s jejím šikovným oddalováním. Dojem blaženosti sílil. Přemýšlel o svém vztahu k Marcele a Petře. Teď se cítil větší než obě dohromady. A že tak uvažuje i Marcela, po dnešku považoval za dokázané. Kdysi jim záviděl nehoráznost, teď i v tom se cítil lepší. Klidně se pouštěl do nejotevřenějších odsudků sebe v minulosti. Co vlastně Petře kdysi vyčítal? Že dokázala být přísná a bezohledná. Přitom si myslel, že i pro tohle by měl lepší předpoklady. Sám to nikomu nedělal, ani se nechystal, chybou ale bylo, že by toho nebyl schopen nikdy. Nechávala ho čekat a nedodržovala sliby. Co jinak mu ale vadilo? Nevymyslel nic. Přitom utrpení, které vedle ní prožíval, bylo obrovské. Pro tuhle jedinost? Takže problém byl v něm. Záviděl vlastnosti, které mu byly nejbližší. Trápil se neschopností jich využít. Místo dalších výčitek napadaly ho jen pochvaly. Petra ho nechávala čekat, pak se ale objevovala tam, kde ji nečekal. Vždyť to bylo přece krásné, miloval překvapení. Přicházela za ní, chtěla s ním být. Nezodpovědně,
bez pravidel, ale vždycky s nadšením. Byla dítě, neznala míru, chuť a zájem ji nemohl nikdy upřít. Na dlouhé roky jakoby to zapomněl a pamatoval si jen ublížení. Vždyť jejich vztah byl takřka ideální. Měli si co dát, stačilo srovnat se z realitou. A nechtít od druhému, co sám by si vzít nenechal. Dál se nutil vymyslet i jiné důvody pro letitou zlobu. Vyčítal jí společenskost. Ale to se měla stýkat s méně lidmi? Nikdy by to nepřiznal, ale tenkrát to očekával. Od divoké mladé dívky, která se teprve hledala. Žila vypjatě, málo ohleduplně, ale poctivě. A možná ho vlastně jen dráždila. Aby mohl projevit svojí rozvahu. Rozum, mužnost. Místo toho byl ještě dětštější než ona. Snažila se mu pomoct a vydržela to docela dlouho. Nahlas se tomu zasmát. Musela toužit po pevném a ujasněném člověku. Měl ji zvládnout, nenechat se psychicky rozkládat. Krotit její přehánění, mnohdy donutit k poslušnosti i proti její vůli. Měl být tvrdý, přebírat větší část odpovědnosti. Takové muže holky chtějí. Místo toho mužnost jen hrál a na to vyplýtval většinou energie. Tahle Petra a žádná jiná mu nenabízela příležitosti k dospění. Věřila v jeho potenciál a chtěla jej. Stejně jak si později dokázala najít finančně zajištěného muže, stejně tak byla schopna rozpoznat jeho možnosti. Věřila mu víc, než on sobě. Byla to poctivá Petra, žádná Petra druhá. Tenkrát prostě nechápal nic. Usmíval se teď skoro na každou okolo procházející dívku. Připadal si jako když roste a otvírá se mu nový svět. Po dnešním dni bude moct vyrazí na novou životní cestu. K čemukoliv, ke komukoliv už se nemusí nikdy vracet. Ani k žádné z Peter, to už bylo uzavřené. Vyrazil domů, na cestou si ještě koupil čokoládu. Byl hodně unavený, ale radoval se z toho. Doma se dlouze sprchoval, pak se chtěl ještě potěšit nějakou fantazií. Milováním s těhotnou nebo menstruující. V posteli ale okamžitě usnul. -Druhý den se probudil až v poledne. Byl spokojeně vyspalý, hned ale ucítil hlad. Jídlo doma neměl, prudce tedy vstal a chystal se na cestu. Rozhodl pro oběd až během cesty. Zhruba v půlce odbočil z dálnice a našel si hospůdku mimo hlavní tah. Jídla si užíval, vracela se mu nadšená nálada z předešlého dne. A všechny představy o budoucnosti byly taky takové. Už se nebude zdráhat a konečně využije svých dovedností. S jídlem dál nespěchal, objednal si zákusek. Připomněl mu pobyt v Bechyni. Bylo až nepředstavitelné, do jakých hloupostí se kdysi pouštěl. A kvůli jak nezajímavému, zlému člověku. Vždyť v Marcele se sešly snad všechny nectnosti dohromady. Proč tak blbnul? Asi že hodnotil všechno přes sex, jinak si to nedovedl vysvětlit. Musel se své v minulosti smát, stejně ale o lidech jako Marcela nebo jeho táta dál přemýšlel. Že je nezastaví ani utrpení nejbližších, i když jsou jeho zjevně příčinou? Sám to kdysi dělal, ale to přece vždycky bolelo. Znal svou podivnost trvat na protikladnostech, něco takového ale přeci normální lidé nemají. Pak i vlastní špatné vlastnosti musí prožívat jinak. Dovedou je přehlížet? Cítí se nedocenění, proto i oprávněni uzurpovat druhé? Necítí bolest, nebo jim blízcí jsou opravdu ukradení? Nešlo si to jednoznačně vysvětlit, ale ve srovnání s ním to jsou vždy nešťastní lidé. Několikrát si zopakoval, že žádnou zlou Marcelu, ale ani její vyléčenou dceru už nepotřebuje. Svou minulost měl uzavřenou, začínal novou etapu života. Odmítnout ale všechny známé z minula? To by bylo zbytečné. Co vlastně bude dělat, až se vrátí ze statku na Žižkov? A napadla ho Blanka. Pracuje z domova, její syn už chodí do školy. Nedávno naznačovala, že by se jí časté dopolední návštěvy líbily. Kdysi se sice pokusila od něj nechat oplodnit, ale snad už ji to přešlo a tohle by si
uhlídal. Nápad se mu líbil, byl takřka rozhodnut. Udělá si hezký podzim, po návratu začne od Blanky. S podobně smyslnými představami se vrátil na statek. I když většinou nechával auto před hlavní branou, tentokrát jel polní cestou rovnou k zahradě. Ještě než auto odstavil, bylo jasné, že se něco stalo. Z mírného nadhledu viděl, jak všichni stojí v naprosto nepředpovídatelném místě zahrady. Hned se k nim vydal, vyšla mu vstříc Petra. Oznámila mu, že v noci někdo ukradl kytky a ještě přitom otrávil babiččina psa. Neměl smysl na to cokoliv říkat. Jen několikrát zakýval hlavou a si šel rovnou balit věci. Svíčka v okně ještě hořela. Za dvacet minut byl připraven. Vyšel ven, na zahradě už nikdo nebyl, pohřeb skončil. Procházel se naposledy po pozemcích, z nedokončené odvodňovací rýhy vyházel pár lopat zeminy. Všechno bylo absurdní. Mrzelo ho, že to takhle dopadlo, ale ani trochu se necítil vinný. Pak zašel ještě hlouběji do polí, rozhlížel se po okolí. S lidmi se tu jako obvykle nedohodl, ke zdejšímu kraji ale už patří. A ať si mu nadávají do Pražáků. O to víc. Těsně před odjezdem oddělit od mála zbylé trávy pětinu. Zbytek dal do papírového pytle a odnesl na statek. Všechny pohromadě zastihl v jídelně, pohřeb očividně pokračoval. Pokynul Petře, vyšli spolu na chodbu. Předal ji trávu, zase k tomu nic neřekl. Bylo mu jedno kdo za co může, bylo mu jedno, co si kdo myslí. Žádné loučení, dvě strohá sbohem. Autem ještě pomalu projížděl vsí, zastavil u konzumu. V dohlednu nebyl jediný člověk, dovnitř se rozhodl nejít. Co měl, už se naučil. Ubalil jointa a přemýšlel, kde si dá. Rozhodl se pro kraj lesa za vsí. Ani tam z auta nevystoupil, trávu kouřil po dlouhé době s úmyslně zavřenými okny. Představoval si svoje možnosti v nejbližší budoucnosti. Teď si vybudovat nový život bude už snadné. Má všechny předpoklady a potvrzení své smysluplnosti. I minulost posledních dnů vnímal jen úspěšně. Vypadalo to na smrt kamarádky, místo toho zemřel jen jeden pes. Zasmál se tomu, v tom samém okamžiku zahlédl psa jiného. Známý tulák se vracel ze záletů v sousední vsi. Smát se už bylo naprosto všemu. Nikdo sem nepatří víc. On je posledním domorodým Němcem.
