I 1940: Okupace, divize SS Viking a počátek skandinávských jednotek Waffen-SS
Nový člověk, úderník, elita střední Evropy. Zcela nová rasa, vynalézavá, silná, plná odhodlání… prověřená v boji, nemilosrdná k sobě i k ostatním. Ernst Jünger, ve 23 letech nositel řádu Pour le Mérite („Modrého Maxe“), nejvyššího vyznamenání za statečnost v císařském Německu a autor memoárů In Stahlgewittern
Waffen-SS V chaotických poměrech výmarské republiky v 30. letech minulého století bylo při politických shromážděních běžné, že je soupeři rozháněli silou a řečníky napadali gangsteři z opozičních stran. To obzvlášť platilo pro akce komunistů a nacistů, proto si obě strany organizovaly podpůrné paravojenské skupiny, jednak aby je bránily, jednak aby napadaly politické protivníky. Nacisté svěřili tyto úkoly hnědokošiláčům z útočných oddílů Sturmabteilungu (SA), avšak jak se počty SA nafukovaly, hůře a hůře se ovládaly. Pod stále hlučnějším vedením okázalého bývalého vojáka Ernsta Röhma začaly SA šilhat po revoluční sociální změně, což se Hitlerovi, jeho podporovatelům v německé armádě (Reichswehr) a finančníkům nehodilo do krámu. Hitler potřeboval moc a vliv SA něčím vyvážit a východisko našel v konceptu SS – v malé elitní politické policii, která by se zodpovídala pouze jemu. Původní předválečné ochranné komando Schützstaffel (SS), drobná dvacetičlenná skupina zabijáků, jež byla zverbována k osobní Hitlerově ochraně, bylo duševním výplodem jednoho z Hitlerových pobočníků, brýlatého a neatraktivního Heinricha Himmlera. Hitler mu udělil poněkud nabubřelý titul reichsführer SS (říšský vůdce SS) a rozněcoval rivalitu mezi ním a SA. Himmler byl loajální, avšak také měl vlastní 25
HITLEROVI VIKINGOVÉ
vysoké ambice. Použil svůj talent bezohledného politického intrikána a organizátora, aby převzal původní Hitlerovu myšlenku a v kratší době než deseti let vybudoval stát ve státě – mnohotvárnou organizaci, jejíž zhoubná moc a vliv se rozprostřely nad celým Německem a všemi okupovanými zeměmi. I když se SS postupně staly zosobněním každého aspektu nacistické činnosti, Himmler nikdy nezapomněl na jejich původní účel, neboť ve skutečnosti tvořily střed jeho budoucích plánů. Za pobytu na svém velitelství, buď v bývalé umělecké škole na Prinz Albrecht Strasse v Berlíně nebo v restaurované majestátnosti hradu Wewelsburg ve Vestfálsku, tento přísný vegetarián a po jednu dobu chovatel kuřat snil o impériu SS, jež by se rozprostíralo od Atlantiku po Ural. A právě toto impérium mělo být vytvořeno a bráněno novou silou, nikoli existující německou armádou, avšak „druhou armádou státu“, naprosto loajální a oddanou myšlenkám nacionálního socialismu – „ozbrojenými“ silami SS, tedy Waffen-SS.
Političtí vojáci Pro nový sbor Waffen-SS Himmler přeměnil Hitlerův vágní koncept v plně propracovaný systém, jenž zahrnoval vše od neuvěřitelně přísných podmínek vstupu přes náročná kritéria výcviku a náboženské a morální názory až k těm nejpodrobnějším stejnokrojovým detailům. Jako u všeho, co Himmler dělal, kladl i zde důraz na „detail“. Všechny národní ozbrojené síly mají své vstupní požadavky, obvykle na fyzickou zdatnost, vzdělání a na morálku. Odvedenci musejí být fyzicky způsobilí a mít takovou úroveň vzdělání, aby mohli plnit požadované úkoly, a vyznačovat se dobrým charakterem, nikoli aby patřili mezi odsouzené zločince. U Waffen-SS pak tyto základní požadavky dospěly až k dosud neslýchaným extrémům. Rekruti museli být ve věku od 17 do 22 let a měřit minimálně 168 cm (což bylo více než tehdejší průměr a také více, než měřil Himmler). Museli být tělesně v pořádku a mít přinejmenším středoškolské vzdělání, ačkoli na rozdíl od armády se tu vysokoškoláci vyskytovali velice zřídka. Tyto požadavky samy o sobě nebyly přehnaně přísné, avšak překrývaly je prvky „rasové a politické“, které byly, mírně řečeno, náročné. V roce 1935 Himmler stanovil, že každý, kdo chce vstoupit do SS, musí doložit „čistě“ árijský rodokmen sahající do roku 1800 pro mužstvo a do roku 1750 pro důstojnické kandidáty – až k prapradědečkům a dále. Doložení rodokmenu bylo něco neslýchaného nejen při odvodech do Wehrmachtu, ale též do jakékoli jiné armády na světě. Tehdy to byla a stále ještě je výlučná 26
1940
zvláštnost SS. Avšak nestačilo příslušet k árijské rase, odvedenec musel vyhlížet jako árijec. Reichsführer se sám chlubil ověřovacími fotografiemi každého perspektivního důstojníka Waffen-SS, jež dokládaly, že vyfotografovaný splňuje požadavek „nordického vzhledu“, přičemž světlé vlasy a modré oči stály na začátku seznamu. Avšak ani toto neznamenalo konec, neboť pro SS byla téměř stejně jako tělo důležitá i mysl. Žadatelé museli prokázat požadovanou úroveň ideologické věrnosti, jak naznačoval Der Soldatenfreund („Přítel vojáka“ – příručka, kterou dostal každý příslušník ozbrojených sil): „Členem se může stát každý čistokrevný Němec s dobrým zdravím. Musí se vyznačovat vynikajícím charakterem, nesmí mít žádný trestní záznam a musí být nadšeně oddán všem teoriím nacionálního socialismu. Členství v Hitlerově mládeži (Hitlerjugend) se pokládá za přednost, neboť přizpůsobení se a výchova v této organizaci nasvědčují, že uchazeč je obeznámen s ideologií SS.“
Dokonce i v údajně „árijském“ Německu tyto neobyčejně vysoké standardy vedly k zamítnutí zarážejícího množství 85 % žadatelů a v případě Hitlerova osobního strážního pluku SS-Leibstandarte Adolf Hitler (LSSAH) bylo procento ještě vyšší, neboť k odmítnutí stačila jediná zubní plomba. Ty šťastné, kteří prošli výběrem, čekala služba v délce minimálně čtyř let u mužstva, dvanácti let u poddůstojníků (desátníků a četařů) a dvaceti pět let v případě důstojníků. Pro srovnání, příslušníci britské armády všech hodností se v současnosti upisují maximálně na tři roky.
Leibstandarte, Verfügungstruppen a Totenkopfverbände Po vstupu byl nováček zařazen do jedné ze tří původních a hlavních složek Waffen-SS. Menšina se stala příslušníky Leibstandarte pod velením Josefa „Seppa“ Dietricha, jež měla základnu v berlínských kasárnách Lichterfelde, kde kdysi bývala stará pruská kadetka. Zde panoval přísný řád, přísný i na Waffen-SS, a kladl se tu mnohem větší důraz na ceremoniální a přehlídkové záležitosti, než by bylo pro budoucí vojenskou užitečnost příslušníků žádoucí. Zatímco jisté zanedbávání operačního výcviku bylo u napůl nezávislé Leibstandarte pravdou, vůbec to neplatilo pro muže, kteří vstoupili do jednotek zvláštního určení Verfügungstruppen (SS-VT), jež byly skutečnou kolébkou vojenské dokonalosti Waffen-SS. Tyto útvary, později přeměněné na pověstnou divizi SS Das Reich, původně tvořily dva pluky, 27
HITLEROVI VIKINGOVÉ
Deutschland a Germania, k nimž se pak po anexi Rakouska v roce 1938 (Anschluss) připojil třetí, z Rakušanů sestavený pluk Der Führer. Na rozdíl od sesterské formace Leibstandarte se jednotky SS-VT výhradně soustředily na snahu stát se prvotřídním bojovým útvarem, a muži těchto tří pluků pak dominovali krátké předválečné historii Waffen-SS. Jestliže rekrut nevstoupil ani k Dietrichovým mužům, ani k jednotkám SS-VT, skončil u příznačně pojmenovaných „umrlčích jednotek“ Totenkopfverbände pod velením krutého Theodora Eickeho. Byly organizovány na oblastním principu s pluky (Standarten) v každém větším německém městě a jejich úkoly se týkaly střežení koncentračních táborů. Přestože profesionální bojový výcvik nebyl jejich silnou stránkou, prakticky tvořily pluky Totenkopf hlavní personální rezervu pro Waffen-SS, když se po vypuknutí války začaly rozšiřovat.
Nový druh výcviku Původní vojenský výcvik u Waffen-SS byl pouze základní, to se však dramaticky změnilo poté, co Himmler přesvědčil řadu bývalých profesionálních armádních důstojníků, aby vstoupili do nových sil. Byli to pak dva muži, kteří přivábeni sliby o rychlém povýšení a možností popsat čistou stránku svým rukopisem, měli po vstupu do SS ukovat z Waffen-SS elitu. Jmenovali se Paul Hausser a Felix Steiner. Oba patřili k vyznamenaným veteránům první světové války, pokračovali ve službě během poválečných nepokojů ve východním Německu, kdy docházelo ke střetům s místními komunisty, Poláky a Balty, a byli též originálními mysliteli – což je u velkých zvířat každé armády řídkým jevem. Felix Martin Julius Steiner, jenž se narodil roku 1896 ve Východním Prusku, sloužil za první světové války jako pěšák, bojoval na východě v bitvě u Tannenbergu a u Mazurských jezer, na západě pak ve Flandrech a u Cambrai. Vyděsila ho masová jatka, v něž se přeměnily zákopové boje obrovských mobilizovaných armád, a stal se přesvědčeným zastáncem malých vysoce motivovaných, prvotřídně vycvičených a vyzbrojených útočných jednotek. Mnoho z výcvikového programu Waffen-SS pocházelo z pera tohoto nevysokého a poněkud obtloustlého muže, který působil dojmem, že má úsměv a srdečná slova pro každého ze svých podřízených. Paul „Papa“ Hausser byl o 16 let starší než Felix Steiner a také z východního Německa, konkrétně z Braniborska. Byl to každým coulem vojenský patriot, měl štíhlou postavu s prošedivělými vlasy a nápadný orlí nos. Po záslužné kariéře byl v roce 1932 propuštěn z armády s hodností generálporučíka. Ke vstupu do Waffen-SS ho v roce 1934 osobně vyzval 28
1940
Mladí finští dobrovolníci Waffen-SS se při výcviku kryjí v zákopu.
Himmler. Hausser byl odpovědný za „profesionalizaci“ Waffen-SS a zajistil, že se z nich stala v každém ohledu moderní vojenská síla. S přestavbou začal ve dvou školách pro důstojníky SS, v bavorském Bad Tölzu a v dolnosaském Braunschweigu. Změnil je v prvotřídní vojenské akademie a poté se stal generálním inspektorem SS-VT. Tito dva naprosto výjimeční muži pak v německých ozbrojených silách vytvořili něco zcela nového. Výcvik v německé armádě byl velmi účinný, avšak také velmi formální, s důrazem na kolektivní spolupráci při pořadové přípravě a na přísné dodržování hodnostní hierarchie. Hausser a Steiner tyto zásady smetli ze stolu a soustředili se na tři priority: zaprvé, na vrcholnou tělesnou zdatnost a kamarádství na základě provozování sportů, zadruhé, na vynikající bojovou přípravu včetně opakovaných cvičení s ostrou municí, a konečně na ovládání zbraní s důrazem na střelecké umění. Rekruti SS se učili, jak nejlépe operovat v malých skupinách, v družstvech po 8 mužích a v četách o 30 mužích (Gruppe a Zug – viz Příloha B), jaký význam má agresivita a útok pro porážku nepřítele, jak omezovat ztráty a jaké výhody přinášejí těsné vztahy mezi mužstvem, poddůstojníky a důstojníky. Všichni důstojničtí kandidáti si museli odsloužit určitou dobu jako příslušníci mužstva, cvičili a jedli se svými muži a povýšení se bralo jako zásluha, nikoli jako dané vzděláním a příslušností ke společenské třídě. Mimo službu se příslušníci Waffen-SS oslovovali spíše „kamaráde“ (Ka29
HITLEROVI VIKINGOVÉ
merad) než hodností. Takové věci byly v soudobých evropských armádách něco neslýchaného. Příslušníci Waffen-SS také měli odlišné uniformy, byli první, kteří nosili v poli maskovací kombinézy, v kasárnách pak obvykle používali černé stejnokroje, jež vedly k přezdívce „černá garda“. Jejich celkové pojetí boje bylo také jiné, jejich „bojová doktrína“ vyžadovala nadšení pro vševojskový boj opírající se o palebnou sílu, o nasazení tanků, dělostřelectva, letectva a pěchoty ve vzájemné spolupráci. Tyto zásady jsou dnes běžnou praxí ve všech moderních armádách po celém světě, avšak tehdy se jim konzervativní německá armáda posmívala.
První krev – Noc dlouhých nožů I přes rostoucí profesionalismus byly Waffen-SS v roce 1934 jen politickou policií hrající si na vojáky. SA s třemi miliony členů po celém Německu představovaly v nacistickém hnutí mnohem významnější sílu a stále hlasitěji volaly po „hnědé revoluci“, jež měla smést staré konzervativní instituce včetně armády a odejmout moc velkým průmyslníkům, aby se nastoupila cesta k novému „socialistickému“ státu (Reich). Je zbytečné říkat, že Hitlera tyto myšlenky děsily a rozhodl se monstrum, které vytvořil, zničit. Nástrojem této likvidace neměl být nikdo jiný než ozbrojené složky SS. Dne 30. června 1934 vypochodovaly jednotky SS ze svých kasáren, aby jednou provždy zlomily moc SA v neblaze proslulé „Noci dlouhých nožů“. Předvojem byla Leibstandarte, jež se hnala na jih do bavorského lázeňského městečka Bad Wiesse, kam Röhm* sezval mnoho nejbližších spolupracovníků z SA na konferenci. SS měla jasné rozkazy – obklíčit SA-manny a na místě je zastřelit. Jen Röhm, který byl zatčen a uvězněn v cele věznice Stahlhelm nedaleko Mnichova, dostal pistoli, aby mohl sám spáchat sebevraždu. Byl však natolik šokován, že to nedokázal, takže ho musel zastřelit jeho někdejší kamarád, nyní velitel jednotek Totenkopf Theodor Eicke. Po celém Německu pak došlo k vyvraždění většiny vyšších vedoucích SA, přičemž mnoho z nich volalo „Heil Hitler“, když byli vyvedeni před popravčí komanda, neboť věřili, že jsou obětí spiknutí SS proti milovanému Führerovi. SA tak byly jedním rázem zbaveny hlavy a přestaly být hrozbou. Hitler mohl slavit. Jeho důvěra ve vojáky SS se potvrdila a přímým následkem bylo, že vděčný Führer je povýšil na nezávislou ozbrojenou paži nacistické strany, nyní již mimo kontrolu SA, jak tomu bylo doposud. O dva měsíce později Hitler státním dekretem vymezil hlavní úkoly nových nezávislých sil. S výcvikem vojenského charakteru měly být připra*
Vůdce SA (pozn. překl.).
30
1940
veny postavit se vnitřnímu nepříteli nacistického režimu, kdyby vyvstala potřeba. Pouze „v případě všeobecné války“ měly být nasazeny za hranicemi Německa ve vojenských operacích, avšak v takovém případě jenom Hitler osobně mohl rozhodnout, kdy a za jakých okolností k nasazení dojde. Armáda nebyla z této situace nijak šťastná, avšak ministr obrany polní maršál Blomberg pošetile uvěřil Hitlerovi, že jeho úmyslem je vytvořit ozbrojené policejní síly a nikoli další armádu. Jako mnoho jiných Hitlerových opětovných ujišťování se i toto ukázalo jako zcela lživé.
Nábor „cizinců“ do předválečných Waffen-SS Jak Hitler, tak Himmler původně předpokládali, že Waffen-SS budou ryze německým sborem. Záměr byl vytvořit malou, „rasově a ideologicky čistou“ elitní jednotku. Nicméně již od samého začátku se do SS hlásila řádka rekrutů, kteří začali definici „Němce“ rozšiřovat a během doby nastolili směr, který vedl k tomu, že v roce 1945 byly Waffen-SS mnohonárodní armádou. Pokud se ohlédneme zpět do roku 1919, versailleská smlouva nejenže oslabila německý militarismus, ale také zbavila Německo oblastí s populacemi etnických Němců, které se staly součástí sousedních států. Alsasko-Lotrinsko se smíšeným francouzsko-německým obyvatelstvem bylo vráceno Francii (budoucí velitel tankového pluku SS Wiking Johannes-Rudolf „Hans“ Mühlenkamp se vlastně narodil jako Němec v Lotrinsku, avšak v devíti letech „se změnil“ ve Francouze), 65 000 etnických Němců v kraji kolem města Eupen bylo předáno Belgii a v Dánsku se ocitlo 25 000 Němců žijících v zemědělské oblasti na sever od Šlesvicka-Holštýnska (nazývané Dány jižní Jutsko). Na východě pak vytvoření polského koridoru k Baltskému moři odtrhlo od Německa Východní Prusko a přivedlo tisíce rodilých Němců do nově zřízeného Polska, což se nakonec stalo roznětkou druhé světové války. Jelikož Hitler měl zájem, aby se všichni tito lidé pokládali za skutečné „Němce“ bez ohledu na to, jakou příslušnost mají uvedenou v pasu, bylo jim ihned od začátku nabízeno vstoupit do SS. Po vstupu nebyli oficiálně vedeni jako Dáni, Poláci a podobně, ale jako rodilí Němci, takže je nemožné přesně spočítat jejich počty, nicméně byly jich stovky. Mezi tyto dobrovolníky patřili též Johann Thorius a Georg Erichsen, oba etničtí Němci z dánského severního Šlesvicka-Holštýnska. Thorius vstoupil jako dobrovolník do SSVT v roce 1939 a sloužil v pluku Germania. Byl navržen k povýšení, prošel školou v Bad Tölzu a jako SS obersturmführer se stal velitelem 12. roty 24. pluku pancéřových granátníků Danmark. Ve Waffen-SS nebyl nikdy veden jako Dán a válka pro něho skončila v roce 1944, kdy za bojů v Estonsku ztratil paži. Erichsen patřil k dalším „ne-Dánům“ v očích SS. Jako Tho31
HITLEROVI VIKINGOVÉ
rius byl navržen na povýšení a skutečně prošel jako nejlepší absolvent 9. zkráceným válečným kurzem v Tölzu, když na druhé místo odsunul finského dobrovolníka Tauno Manniho. Erichsenovou odměnou bylo okamžité povýšení na SS untersturmführera a jmenování do funkce pobočníka Rudolfa Saalbacha v pověstném 11. průzkumném praporu SS (SS-Aufklärung Abteilung 11). Po ústupu s tímto praporem z Kuronska se zúčastnil zoufalých obranných bojů a za čtvrtou bitvu o Kuronsko byl navržen na prestižní Čestnou sponu s ratolestmi, což bylo vyznamenání, které se udělovalo nositelům Železného kříže za další hrdinský čin. Byl zabit v boji koncem ledna 1945, aniž se udělení Čestné spony dočkal. Další víření kalných vod přivedlo do SS velké a rozmanité populace etnických Němců všude ve východní a jihovýchodní Evropě, dokonce i přímo ze srdce Stalinova Sovětského svazu. Souhrnný termín pro všechny tyto německy hovořící lidi zněl „volksdeutsche“ (etničtí Němci) v protikladu k „reichsdeutsche“ (říšští Němci), kteří do roku 1939 mohli uvést rodiště uvnitř hranic Třetí říše. Volksdeutsche byl především rakouský fenomén, neboť habsburská monarchie po staletí podporovala německé přistěhovalectví do rozšiřující se říše, aby upevnila svou moc v nově připojených a vzdálených provinciích. Proto v době zrodu Třetí říše žily stovky tisíc těchto volksdeutsche v německých „koloniích“ v Jugoslávii, Rumunsku, Maďarsku a Československu. V případě Ruska měli volksdeutsche v rámci Sovětského svazu svou vlastní autonomní republiku – Povolžskou německou republiku s centrem ve stepích kolem řeky Volhy a s hlavním městem Engels. Asi dva miliony Povolžských Němců, jak se jim říkalo, byli potomky osadníků, které do Ruska koncem sedmileté války pozvala carevna Kateřina Veliká, aby osídlili méně obydlená území. Jak se později v roce 1942 prokázalo, ironií bylo, že 24 656 těchto volksdeutsche volně žilo ve Stalingradu. Po vpádu Wehrmachtu je však nezachránila ani stoletími prověřená loajalita k Rusku, jejich republika byla v září 1941 na Stalinův příkaz zrušena a veškeré obyvatelstvo masově deportováno do nehostinných krajů vzdáleného Kazachstánu. Stovky tisíc Povolžských Němců zahynuly hladem a nemocemi a jejich komunita se jednou provždy vytratila ze stránek historie. Návrat do třicátých let ukazuje, že členové těchto komunit sice nebyli přímým cílem náboru SS, avšak někteří si našli napříč Evropou cestu do Německa, aby se dali naverbovat. Erwin Bartmann, který sloužil od počátku 1941 jako SS unterscharführer u Leibstandarte, si vzpomíná na rumunského volksdeutsche ze své jednotky. Tento dobrovolník mluvil výborně německy, na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků, a byl v Leibstandarte o několik let dříve, než se před útokem na Sovětský svaz přihlásil Bartmann. Před válkou však byly takové případy řídké a představovaly kuriozitu, ale v době, kdy si velení Wehrmachtu vynutilo omezení náborových kvót pro 32
1940
SS, nabyli volksdeutsche pro uskutečnění Himmlerova snu o nové armádě SS značně na významu. Kromě Němců „ztracených“ v roce 1919 a volksdeutsche existovala ještě třetí zásobárna rekrutů pro Waffen-SS, která přímo vedla k chvástavé představě Waffen-SS jako „evropské armády“ – totiž takzvaní „Germáni“. Germáni nebyli v žádném případě Němci, pouze patřili k lidem, které nacisté pokládali za své etnické bratrance, za součást nacistické legendy o širším „árijském“ lidu prehistorie, který se rozšířil do severozápadní Evropy. Na seznamu „přijatelných“ populací a etnik byli Holanďané, vlámští Belgičané (původně se Valonové po etnické stránce pokládali za nepřijatelné), anglosasští Angličané (nikoli však keltští Skotové, Velšané nebo Irové), Švýcaři a Seveřané z Dánska, Norska, Švédska a Finska. Himmler dokonce pohlížel i na Američany severoevropského původu jako na budoucí rekruty. Z této kategorie pocházel např. Bruno Friesen, který se narodil v Kanadě německy hovořícím ukrajinským rodičům z komunity novokřtěnců a nakonec dosloužil jako tankový miřič v armádním 25. tankovém pluku. Jako v případě volksdeutsche před válkou opět neexistoval žádný dohodnutý nábor, jimž by se Germáni vábili, takže vstup se umožnil pouze několika jednotlivcům. Od velení SS nedostali žádné zvláštní úlevy a museli projít standardním výběrovým řízením a výcvikovým programem. V době přepadu Polska nebylo ve Waffen-SS více než sto takových Germánů. Celkově vzato, v létě 1939 sestávaly ozbrojené síly SS z hrstky jednotek, v nichž bylo pouze malé procento mužů, kteří se narodili mimo stávající hranice Německa. To mohl změnit pouze přímý střet mezi Himmlerovými velikášskými touhami po nových ozbrojených silách a tradičním názorem Wehrmachtu na lidské zdroje. Z pohledu Skandinávců a dalších Germánů by šlo o impulz postižitelný policejními termíny „motiv a příležitost“. Pět let po rozbití SA dozíral Himmler na vojenské síly o velikosti čtyř elitních pluků – Leibstandarte AH a pluky Deutschland, Germania a Der Führer – přičemž německý pluk obvykle sestával z 2 000–3 000 mužů, což zhruba odpovídá dnešní brigádě. Kromě toho měl Himmler k dispozici čtyři další pluky Totenkopf (Oberbayern, Brandenburg, Thüringen a Ostmark) a dalších několik tisíc mužů v různých výcvikových, skladových a administrativních místech. Nicméně i tato úctyhodná síla byla Himmlerovi málo. Zatímco Hitler byl stále přesvědčen, že Waffen-SS zůstanou omezeným vojenským tělesem, jeho loajální pobočník se stále silněji opájel myšlenkami o mohutných legiích rasově definovaných supermanů. A aby toho dosáhl, potřeboval mnohem více než 25 000–28 000 mužů, které doposud měl. Politikou Wehrmachtu naopak bylo, aby to tak zůstalo. V roce 1940 Vrchní velitelství německé branné moci (Oberkommando der Wehrmacht – ve zkratce OKW) vydalo výnos, kterým se každoroční po33
HITLEROVI VIKINGOVÉ
měr branců stanovoval na 66 % pro pozemní síly, 25 % pro Luftwaffe a 9 % pro Kriegsmarine, neboť nacistické Německo se pokládalo za pozemní velmoc. Na Waffen-SS žádný podíl nevybýval, a dokonce i když branec sám projevil přání, že chce vstoupit do černé gardy, bylo mu zřídka vyhověno, neboť odvodní komise zapsala jeho přání do kolonky „podle uvážení“. Pouze s nechutí, aby se vyhovělo Hitlerovu přání, byl zaveden systém, který Waffen-SS umožňoval přijímat muže toliko na doplnění stávajících útvarů. Himmler tak mohl verbovat muže např. do pluku Germania, avšak jakmile byly jeho tabulkové stavy naplněny, žádný další dobrovolník již nesměl být na seznam pluku připsán. Při takovém systému Hlavní úřad SS (SS-Hauptamt, odpovědný za nábor) předpověděl, že v nejlepším případě může SS získat dvě procenta z celkového objemu branců v daném roce. To znamenalo 12 000 mužů ročně, přičemž jenom stávající jednotky potřebovaly každý rok 3 000–4 000 mužů, aby si udržely plné stavy. Avšak Himmler potřeboval nárůst, aby Říše přetrvala „tisíc let“, potřeboval získat počty, které pokládal za nezbytné ke splnění svého snu o germánském impériu. Situace vyžadovala vynalézavost, administrativní triky a jistou míru prohnanosti. Když si reichsführer SS uvědomil dilema, před kterým stojí, řešení mu nabídl čtyřiačtyřicetiletý bývalý učitel gymnastiky ze Švábska SS gruppenführer Gottlob Berger. Tento muž s ocelově šedými vlasy a ježatým knírem byl fanatik, jehož život ztvarovala válka. Byl jediný, kdo ze čtyř bratrů přežil hrůzy první světové války. Dva padli v zákopech a třetí byl popraven jako špion ve Spojených státech. Do SS vstoupil jako jeden z prvních stoupenců nacismu a rychle postupoval vzhůru na žebříčku hodností. I když nepatřil k Himmlerovým oblíbencům, vedl Hlavní úřad SS. Jako prakticky uvažující organizátor neměl valné pochopení pro Himmlerovy divoké úlety do říše rasových fantazií, ale při rozboru stávajícího systému náboru do SS si uvědomil, jak velkoryse by se dal problém lidských zdrojů vyřešit. Po nějakou dobu se věnoval zkoumání verbovacích možností v oblasti, o které se v SS mluvilo jako o „rasově spřízněných zemích“ (artverwandte Länder). Spadaly mezi ně Norsko, Dánsko, Švédsko, Holandsko a Flandry a také komunity volksdeutsche. Berger zašel dokonce tak daleko, že se stal předsedou Německo-chorvatské společnosti (Deutsch-Kroatische Gesellschaft) a Německo-vlámské studijní skupiny (Deutsch-Flämische Studiengruppe), aby podpořil kontakty se skupinami etnických Němců a stoupenci nacismu v zahraničí. Jednoduchost plánu, který pak předložil Himmlerovi, spočívala v tom, že jeho podstatou bylo obejít nařízení OKW náborem v zahraničí. Himmler byl touto myšlenkou nadšen a horlivě ji podpořil. Tímto způsobem měly řady Waffen-SS v budoucnosti rozšířit tisíce dobrovolníků, jako byl třeba Johann Thorius. 34