Právní aspekty Mnichova a okupace českých zemí

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právní aspekty Mnichova a okupace českých zemí Bakalářská práce

Autor:

Adéla Křepelová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

……………………………………. V Praze dne 27. 4. 2012

Adéla Křepelová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. PhDr. René Petrášovi, Ph.D. za vstřícný přístup, odborné vedení a cenné rady při tvorbě mé práce.

Rovněţ mé díky patří celé rodině za trpělivost a podporu při psaní mé bakalářské práce, a po celou dobu mého studia.

Anotace Má bakalářská práce – Právní aspekty Mnichova a okupace českých zemí - je rozdělená do šesti kapitol. Začátek práce soustřeďuji na situaci po I. světové válce v Československu a ve světě zároveň. Dále se zaměřuji na problémy menšin v meziválečném období v ČSR i v jiných státech Evropy. Třetí kapitola podrobně popisuje rok 1938 a charakterizuje dny, kdy byla Mnichovská dohoda podepsána. Na to navazují právní aspekty tohoto aktu. Část práce je také věnována postupnému obsazení Čech a Moravy. V poslední kapitole práce se zabývám platností respektive neplatností Mnichovské dohody a závěrem charakterizuji dostupné informace z internetu o této problematice. Klíčová slova Anšlus Appeasement Mnichovská dohoda Protektorát Čechy a Morava Sudety Annotation My bachelor thesis – Legal aspects of Munich and occupation of Czech lands - is divided into six chapters. Beginning of this work is devoted to the situation after the First World War in Czechoslovakia and in the world at the same time. Then I focus on the problems of countries.The

minorities in third

the

interwar period in

chapter details

the year 1938

Czechoslovakia and other European and describes the

days

when the

MunichAgreement was signed. To follow the legal aspects of this act. Part of the work is also given to the progressive occupation of Bohemia and Moravia. The last chapter of the thesis deals with the validity or rather nullity of the Munich Agreement and the final section deals with the Internet and the information available about this particular issue. Keywords Anschluss Appeasement The Munich agreement Protectorate of Czech and Moravia Sudetenland

OBSAH Úvod ........................................................................................................................................... 6 1

OBDOBÍ PO I. SVĚTOVÉ VÁLCE ............................................................................... 8 1.1 I. světová válka ................................................................................................................. 8 1.2 Paříţská mírová konference.............................................................................................. 9 1.3 Hitlerova moc ................................................................................................................. 11 1.4 Sudety – česká versus německá menšina ....................................................................... 13 1.4.1 Příběh rodiny, která vše zaţila..................................................................................... 15 1.5 Situace v českých zemích před rokem 1938 ................................................................... 17

2

MENŠINY ....................................................................................................................... 19 2.1 Pojem menšina................................................................................................................ 19 2.2 Vztah ČSR k menšinám.................................................................................................. 21 2.3 Porovnání právního postavení menšin v ČSR se zahraničím ......................................... 24 2.4 Německo – stát ovlivňující menšinovou otázku ............................................................ 26 2.5 Menšiny v době Mnichova ............................................................................................. 27

3

MNICHOVSKÁ DOHODA 1938 .................................................................................. 28 3.1 První polovina roku 1938 ............................................................................................... 28 3.2 Mnichov 1938 ................................................................................................................. 30

4

PRÁVNÍ ASPEKTY MNICHOVA............................................................................... 34 4.1 30. Září ........................................................................................................................... 34 4.2 Okupace Sudet ................................................................................................................ 36

5

PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA .................................................................... 38 5.1 Přípravy na březnovou okupaci 1939 ............................................................................. 38 5.2 Vznik protektorátu Čechy a Morava .............................................................................. 40 5.3 Protektorát a Ţidé ........................................................................................................... 42

6

NULITA MNICHOVSKÉ DOHODY .......................................................................... 43 6.1 Platnost – neplatnost Mnichovské dohody ..................................................................... 43 6.2 Mnichov a dostupné informace z internetu .................................................................... 46

Závěr ........................................................................................................................................ 48 Seznam pouţitých pramenů a literatury .............................................................................. 49 Přílohy ..................................................................................................................................... 51

5

Úvod Téma mé bakalářské práce „právní aspekty Mnichova a okupace českých zemí“ jsem si vybrala, protoţe toto období bylo, podle mého názoru, jedním z nejpodstatnějších mezníků v historii českých zemí a rozhodovalo o osudu miliónů lidí nejen na území Čech, Moravy a Slezska. Dále jsem také při výběru přihlíţela k tomu, zda mám k danému tématu určitý vztah a jelikoţ historie, konkrétně období II. světové války je mi blízké jiţ od povinné školní docházky, nemusela jsem dlouho váhat. Myslím si, ţe samotné pojmy Mnichov 1938, Sudety, Protektorát Čechy a Morava jsou jedny z nejdiskutovanějších témat. Z tohoto důvodu jsem se snaţila ve své bakalářské práci zaměřit na charakteristiku těchto pojmů, přiblíţení situace a alespoň nepatrné srovnání dostupných informací pro ucelený kontext. V úvodní kapitole jsem se soustředila na stručné nastínění vztahů a politické situace po I. světové válce. Velmi stručně popisuji situaci ve světě, více jsem se však zaměřila na Československo. ČSR spolu s Německem jsou země, kterých se má práce týká nejvíce. Pro pochopení situace a nezávislý názor, jsem do úvodní kapitoly vloţila příběh rodiny ţijící v osudném období okupace Sudet. Druhá kapitola se zaměřuje na menšinovou otázku a problémy s menšinami spojené. Opět velmi rozsáhlé a zajímavé téma, o kterém by se dalo psát desítky stran. Snaţila jsem se vystihnout a popsat ty nejdůleţitější okamţiky. V počátku vysvětlit pojem menšina, nadále poukázat na vztah ČSR k menšinám. S tím souvisí instituty, klíčové zákony a země, jeţ měly zájem o menšinovou otázku. Další kapitola nese název Mnichovská dohoda 1938. Tato část práce charakterizuje bezprostřední měsíce a politickou situaci před podepsáním dohody. Jak z názvu vyplývá, je zde popsán i moment, kdy a jakým způsobem došlo k podepsání Mnichovské dohody. Samotný text dohody je umístěn v příloze na konci bakalářské práce. Uzavření dohody byl právní akt, tudíţ navazující a logická kapitola jsou právní aspekty Mnichova. Zde popisuji - září, konkrétněji následující dny po Mnichovu. Dále velmi vyhrocenou politickou situaci. Nejistota, strach a beznaděj obyvatel Sudet, kteří se museli vystěhovat se svých domovů. Radující se Hitlerovo Německo a samozřejmě také postoj Francie, Británie a Itálie na situaci. Ti, kteří rozhodli „o nás bez nás“.

6

Jak se v práci můţeme dočíst, předmětem Mnichovské dohody bylo podstoupení Sudet Německu. S tím se však Němci spokojili na krátkou dobu. V březnu roku 1939 se začali připravovat na okupaci a následný Protektorát Čechy a Morava. Zahrnoval všechny obyvatele bez výjimky, avšak pro Ţidy to znamenalo mnohem více v negativním slova smyslu. V protektorátu se jejich ţivotní podmínky razantně změnily, byla jim upírána základní práva a vyvrcholením bylo jejich postupné posílání do vyhlazovacích táborů. Události z roku 1938 ovlivnily český stát a obyvatelé na mnoho let. I dnes existují pochyby o tom, co se stalo nebo mělo stát. Názory lidí jsou velmi odlišné a to zejména na samotnou Mnichovskou dohodu. Ta je pro odborníky ale i laickou veřejnost tématem stále diskutovaným a myslím si, ţe ne všichni mají na tento akt jednotný názor. Snaţila jsem se na závěr své práce poukázat na platnosti či neplatnost samotné Mnichovské dohody. Rozlišnost názorů na její neplatnost jiţ od počátku nebo aţ po porušení závazků z ní vyplývající. Opět jsem pro ukázku Mnichovskou dohodu vloţila jako přílohu. Poslední stránka závěrečné kapitoly je shrnutí dostupné literatury, která mi byla po dobu mé práce k dispozici a poukázat například na skutečnost, ţe v době Mnichova bezprostředně nereagovala Rada bezpečnosti, tak jak by se očekávalo a bohuţel ani v českém parlamentu nebylo o tomto problému jednáno.

7

1 OBDOBÍ PO I. SVĚTOVÉ VÁLCE

1.1 I. světová válka Pro lepší porozumění problematiky roku 1938 a bezprostředního období po podepsání mnichovské dohody, je důleţité popsat klíčové momenty. Úvodem mé bakalářské práce jsem se snaţila shrnout tyto události. I. světová válka vypukla po zavraţdění arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho manţelky Ţofie. Atentát na oba manţele byl spáchán 28. 6. 1914 v Sarajevu, mladým srbským aktivistou Gavrielem Principem. Řada publikací však uvádí, ţe pouze atentát na arcivévodu, I. světovou válku nerozpoutal. Tedy „celá aféra tak byla jen „nehodou“, na kterou se čekalo.“1 Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Členové mocnosti Dohody, při začátku války byly, Spojené království, Francie a také Carské Rusko. V průběhu války, konkrétněji v roce 1915 se k Dohodě připojila Itálie a v roce 1917 USA. Německo a Rakousko – Uhersko byly ústředními mocnostmi, k nim se připojila Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko.2 V momentu, kdy USA vstoupily do války, se Německo začalo obávat o vítězství. Mocnosti Dohody přicházely s protiútoky, jejich čerství vojáci byli lépe vybaveni a připraveni v plné síle na válku proti unaveným německým vojákům. V září roku 1918 Němci ztratili téměř vše, co od začátku války dobývali a proto začátkem října poţádali o příměří. Následovalo několik jednání mezi Německem a zástupci Dohody. Americký prezident poţadoval odchod německých vojsk ze všech dobytých území. Maršál Ludendorff si uvědomil, ţe tento krok by znamenal pro Německo definitivní konec a obnovit později válku by bylo nemoţné, proto chtěl odstoupit od jednání s Dohodou. „Mezitím z války odstoupila Osmanská říše, Rakousko – Uhersko se rozpadlo a Německo čelilo útoku z jihu, kde mu chyběla obrana.“3

1 Rayner, E., Stapley, R.: Slavné příběhy, VÍKEND, s.r.o. 2007, s. 35 2 www.wikipedia.org, ze dne 5. 10. 2011 3 Rayner, E., Stapley, R.: Slavné příběhy, VÍKEND, s.r.o. 2007, s. 134

8

A tak Německo kapitulovalo a konec I. světové války se datuje k 11. listopadu 1918, kdy od 11:00 hodin zavládlo na všech frontách příměří. Úplné zakončení války a řešení po válečné situace se řešilo v roce 1919 na Paříţské konferenci.4

1.2 Paříţská mírová konference

Paříţská mírová konference začala v lednu roku 1919 a s několika přestávkami trvala aţ do 21. ledna 1920. Byla mezinárodní konferencí pořádanou vítězi první světové války. Projednávaly se na ní mírové smlouvy mezi státy Dohody, jejich spojenci a poraţenými Centrálními mocnostmi - Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Osmanskou říší. Hlavní podíl na řízení konference měly státy tzv. „Velké pětky“, tedy Spojené království, Francie, Itálie, USA a Japonsko.5 „Projednávané otázky byly příliš složité a navíc se častokrát jednalo pod určitým tlakem. Výsledkem byl pak spíše diktát, a ne nutný kompromis, což nepřispělo k potřebnému smíření vítězů a poražených. Řada nevhodně řešených problémů negativně ovlivňovala celá meziválečná období, jak charakteristicky určují reparace.“6 U otázky válečných reparací bych se pozastavila a něco málo ráda napsala. Myslím si, ţe právě válečné reparace, byly jedním z hlavních motivů pro II. světovou válku. Jak bylo jiţ napsáno v roce 1919 vítězové I. světové války nadiktovali mír, zvláště pro Evropu, avšak tento akt byl pouhou roznětkou pro další vývoj v Evropě. „Němci, nejpočetnější evropský národ, zaplatil vysokou cenu za prohranou válku.“7 Obzvláště ztrátu bývalých německých území na východě ve prospěch Polska přijímali Němci těţce. Jedním z 32 účastnických států na konferenci byla i ČSR.8 ČSR společně s dalšími státy střední a východní Evropy patřila k účastníkům, kteří měli velký zájem o otázku menšin. „Pro ochranu menšin mělo samozřejmě klíčový význam, jaké skutečné hranice konference nakonec schválila.“9

4 Rayner, E., Stapley, R.: Slavné příběhy, VÍKEND, s.r.o. 2007, s. 134; www.wikipedia.org, ze dne 5. 10. 2011 5 www.wikipedia.org ze dne 5. 10. 2011 6 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha 2009, s. 27 7 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938, Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 470 8 ČSR – Československá republika vznikla 28. října 1918 9 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha 2009, s. 28 - 29

9

Jednou z nejdůleţitějších otázek týkající se hranic bylo pro ČSR pohraničí osídlené Němci. Názory i řešení této otázky byly zcela různorodé. Od sebeurčení národů po nepřipustitelné změny. Podle mého názoru by se dalo spekulovat o moţném taktizování ze strany Francie, která nepřipustila ani zmínku o změně hranic.10 „Nejvyšší rada projednávala definitivní řešení hranic ČSR. Návrhy expertů vycházely vstříc požadavkům Československa, Clémenceau zastupující Francii odmítl možné změny, a tak toto jednání proběhlo hladce, když i zástupci USA a Británie s řešením nakonec souhlasili.“

11

Tímto krokem si zajistila ČSR území, „ přičemž její splněné požadavky se

opíraly o různorodé argumenty - historické, národnostní, strategické.“ 12 Na paříţské mírové konferenci byly sjednány předměstské smlouvy, které jsou známy pod názvem Versailleský mírový systém. Tento systém určitou dobu fungoval a smlouvy uzavřené na konferenci byly dodrţovány. V třicátých letech se však začal postupně rozpadat a postupně ztrácel svou důleţitost a podstatu.

10 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha 2009, s. 29 11 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha 2009, s. 30 12 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha 2009 s. 20 - 30

10

1.3 Hitlerova moc Hitlerův vzestup k moci ve třicátých letech 20. století byl ţiven hlubokým pocitem poníţení Německa po poráţce I. světové válce. Tvrdé mírové podmínky, vyplývající z Paříţské mírové konference a byly vnuceny Spojenci, přijímali Němci s hořkostí.13 „Válečné náhrady, které byly Německu vyměřeny jako hlavnímu poraženému z I. světové války, vyvolaly sled událostí, z nichž vznikly v Německu domácí nepokoje.“14 Napětí se dále stupňovalo.

Nacistické rasové ideologie se začaly rozšiřovat a nutnost získání ţivotního

prostoru na úkor slovanských „podlidí“ na východ od německých hranic se začalo stávat nedílnou součástí smyšlení Němců. Mírové podmínky byly natolik tvrdé, ţe se v Německu začaly pomalu zavírat továrny a banky postupně krachovaly, díky tomu lidé přicházeli o práci a došlo to tak daleko, ţe v roce 1932 bylo evidováno šest milionů lidí bez práce. Právě tehdy se naskytla Hitlerovi moţná neopakovatelná šance. Republika byla oslabena, lidé se strachovali o svoji budoucnost, zmatek a nervozita byla cítit v celé německé společnosti. Hitler si toho byl vědom a také této situace vyuţil. Adolf Hitler byl 20. ledna 1933 v ranních hodinách jmenován německým říšským kancléřem.15 „Nově vydávené zákony ho obdařily diktátorskými pravomocemi, jejichž schválení ulehčil únorový požár v Reichstagu. Od té chvíle se nacistické Německo stalo centrálně kontrolovaným totalitárním režimem.“16 19. 8. 1934 se stal významným datem, jelikoţ němečtí občané byli pozváni k volebním urnám, aby vyjádřili svůj souhlas či nesouhlas s tím, ţe Hitler převzal moc v zemi. Tyto volby nemůţeme povaţovat za volby v pravém slova smyslu, dalo by se říci, ţe se jednalo o tzv. populistickou podporu nové role říšského kancléře Adolfa Hitlera. Hitler získal prakticky absolutní moc, protoţe z čtyřiceti pěti a půl milionů voličů, kteří přišli vyjádřit svůj názor, devětatřicet milionů zaškrtlo ano. Dalo by se předpokládat, ţe po takovém úspěchu se Hitler pustí do důkladné politické práce, avšak jak upozorňuje několik historiků, opak je pravdou. Hitler soustředil svou pozornost na dvě hlavní témata. Z nichţ první představovala zahraniční politika a tím druhým bodem jeho zájmu zůstávali Ţidé a okolnosti spojené s nimi.17

13 Zaloga, S.J.:Polsko 1939 Válečná taţení Polsko 1939,Sazba Artedit, Praha 2007, s. 7 14 Sutherland J., Canwell D.: Druhá světová válka v kostce, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2005, s. 10 15 Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách, Alpress, Frýdek-Místek, 2004, s. 92 16 Ailsby, Ch.:Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2000, s. 40 17 Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách, Alpress, Frýdek-Místek, 2004, s. 92 - 94; Ailsby Ch., Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2000, s. 40

11

„Prosadil vydání zákonů (později známých jako norimberské zákony), které zabraňovaly každému s příměsí židovské krve využívat práv německého občana, zakazovaly smíšená manželství mezi Židy a Nežidy, odepřely židovským občanům právo vykonávat řadu profesí a zastávat různé úřady, a dokonce je zbavily i hlasovacího práva.“18 V tomto případě se jednalo o antisemitismus, který byl realizován v tak širokém měřítku, ţe v zemi došlo k rozštěpení na dvě odlišné třídy. Vědělo se, ţe ta skupina, která byla niţší, neměla ţádná práva a její příslušníci byli povaţováni za podlidi. Jak je z dostupných informací zcela zřejmé Hitler byl zcela zaslepený ideolog, který měl představu, ţe pouze to co je německé je dobré, týkalo se to především národností lidí. Také na veřejnosti podporoval své názory, nacionalismus a antisemitismus. Jiţ 29. ledna 1923 v Mnichově pronesl: „Pro budoucnost Německa mají zásadní význam tři věci… (a třetí z nich je) antisemitská koncepce: ta potvrzuje rasové odmítnutí toho, co je svou podstatou nepřátelské všemu německému. Nacionalismus je nad všechna očkování proti bacilům a antisemitská koncepce je nutnou obranou, chcete-li protilátkou proti moru, který dnes vládne celému světu.“19 Nesmím opomenout zmínit, ţe Adolf Hitler za svůj ţivot zaznamenal řadu vojenských triumfů. V roce 1936 se mu podařilo odstranit ministra války Blomerga a velitele armády Fritsch. Ti byli poslední, kteří si uvědomovali moţná vojenská rizika v případě násilného obsazování Porýní. Fritsche měl dokonce tolik odvahy, ţe Hitlera před tímto sebevraţedným krokem varoval. Pravděpodobně nejúspěšnějším rokem jeho kariérního ţivota a říšského kancléře byl rok 1938. Náčelník generálního štábu Ludwig Beck nedůvěřoval Hitlerově agresivní politice a proto i on byl v srpnu 1938 z funkce odvolán, lépe řečeno Hitler si prosadil jeho rezignaci. Avšak Největším triumfem se stal úspěch v Mnichově a Hitler si tím vydobyl větší respekt. Bohuţel v tomto období jiţ nic nebránilo počátku války a téměř neomezené moci Adolfa Hitlera.20 Adolf Hitler byl natolik významnou osobností ať uţ v negativním slova smyslu, ţe o jeho ţivotě, o jeho smělých plánech a ideologiích by se dalo psát celé dny a myslím si, ţe by autor mohl stále nacházet další a další informace a poznatky. Já bych ráda od Hitlera přešla k tématu, který s ním a s Mnichovem souvisel moţná nejvíce. Území v českém státě, kde ţilo okolo tří milionu obyvatel německé národnosti. Sudety.

18 Klein, S., Nejkrutější diktátoři v dějinách, Alpress, Frýdek-Místek, 2004, s. 95 19 Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách, Alpress, Frýdek-Místek, 2004, s. 87 odkaz na knihu Robert Mugabe: Ţivot v moci a násilí,Stephen Chan, I.B. Taurius&Co. Ltd., 2003 20 Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha, 2005, s. 94

12

1.4 Sudety – česká versus německá menšina České a německé vztahy na území dnešní České republiky fungovaly více neţ osm století. Přerušení těchto vztahů, vzájemná nedůvěra a nevraţivost patří beze sporů k nejdiskutovanějším událostem, které se v moderních dějinách českého státu odehrály. Pravděpodobně nejvíce emocí a rozpaků vyvolává obzvláště v českém znění závěrečná fáze, dosud poklidného souţití, a tou bylo vyhnání, pro někoho lépe řečeně odsun Čechů ze Sudet.21 Sudety byly po staletí neodmyslitelnou součástí českých zemí. Na tomto zeměpisném faktu se nic nezměnilo aţ do konce první světové války. Otázky území byly řešeny, jak s předešlé kapitoly jiţ víme, na paříţské mírové konferenci ve Versailles. Nicméně pozice Sudet vycházela ze smlouvy St. Germain z roku 1919, která byla uzavřena s rakouskou vládou. Tato smlouva přiznávala onu oblast Československu. Jak plyne z těchto informací, Hitler nikdy neměl právo nárokovat si Sudety na navrácení Německu, protoţe k Německu Sudety jednoduše nepatřily. Sudetští Němci, se mylně domnívali, ţe se Hitler snaţí získat území zpět pro jejich blaho. Před mnichovskou dohodou si troufal tvrdit, ţe Češi německou menšinu, ţijící v Sudetech utlačují a on nehodlá přihlíţet tomuto nesnesitelnému, nelidskému zacházení. V tomto předválečném období na území Sudet docházelo k občasným nepokojům, situace se začalo vyostřovat s blíţící se válkou.22 Toho si byla vědoma i Československá vláda a jiţ v roce 1936 varoval Vojtěch Mastný, který byl vyslancem v Berlíně, Československého prezidenta Beneše: „Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu.“23 Své tvrzení zdůrazňoval tím, „že v Anglii, zejména ve vrstvách konservativních, rozmohla se…teze o útisku Němců v ČSR a o naší nesmířlivosti, že teze tato ujala se do značné míry i ve Francii, že akční neschopnost Společnost národů…podporuje troufalost Hitlerovu.“24

21 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 8 22 Rayner, E., Stapley, R.: Slavné příběhy, VÍKEND, s.r.o. 2007, s. 205, 332 23 Klimek, A.: Dny, které tvořily české dějiny 30. 1. 1993; Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003. s. 166 24 Klimek, A.: Dny, které tvořily české dějiny 30. 1. 1993; Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003. s. 166

13

O pár let později se tyto slova ukázala jako pravdivá, naši „bývalí“ spojenci důvěřovali v utiskování Němců, ţijících v ČSR a situace nabrala rychlý spád. Přitom Hitler tvrdil, jak vţdy a za kaţdých okolností bude jednat ve prospěch německého lidu a to podle něj ospravedlňovalo zásahy do sousedních států, protoţe zde se nacházela ona německá menšina. „ Jeho pohled a politika nacistické stran: vyjadřoval názor, že jeho vláda vždy zastupuje zájmy lidí německé rasy z principu, který vyjadřoval sloganem: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer.“25

25 Rayner, E., Stapley, R.: Slavné příběhy, VÍKEND, s.r.o. 2007, s. 332 V překladu znamená = JEDEN LID, JEDNA ŘÍŠE, JEDEN VŮDCE

14

1.4.1 Příběh rodiny, která vše zaţila Sudety – téma, o kterém by se daly psát desítky moţná stovky stran textu. K tématu mé bakalářské práce jistě patří, a proto jsem se rozhodla, udělat krátký rozhovor na toto téma s někým, kdo předválečné období proţil. 19. listopadu 2011 jsem se vypravila do Olomouce a měla jsem štěstí mluvit s někým, kdo si dobu pamatuju velice dobře. Drahomír Halouzka a Eliška Horáková (nyní Halouzková). Spokojení manţelé jiţ řadu let, které spojuje i mim jiné osud z dob předválečných. Oba byly děti, i přesto si vše pamatují jako by se to odehrálo včera a moţná i tato zkušenost jim „pomohla“ rychle dospět. Drahomírovi bylo v roce 1938 14. let a měl čtyři sourozence. Jeho otec byl pekař, matka se starala o něho a sourozence doma. Eliška slavila své 12. narozeniny téhoţ roku. Doma ţila se svojí matkou a třemi sourozenci. Tatínek pracoval na dráze a ţivil celou rodinu. Oba shodně popisují, vztahy s Němci – nekonfliktní, milé a zejména co se týkalo obchodu zcela bezproblémové. Jiţ tato věta je pro mě rozhodující a zcela popírá Hitlerova tvrzení, o kterých jsem psala v předešlých kapitolách, a dále se také v mé práci budou opakovat. Ba naopak. Eliška i Drahomír tvrdí, ţe aţ s tlakem, který Hitler vyvíjel, a s nástupem Heinleina, se vztahy začaly značně měnit k horšímu. Němci byli zfanatizováni, jako kdyby zapomněli, jak se jim doposud ţilo a ti lidé, kteří jsou kolem nich, jako by neznali, tvrdí Eliška. I přesto, ţe vyrůstali společně a znali se dlouhá léta v tuto dobu, jiţ přestalo existovat přátelství a rozdíly mezi námi byl obrovské. „ Pro mě jako 12 letou dívku bylo téměř nepochopitelné, proč soused, stejně starý jako já, můj dlouholetý kamarád, mohl chodit do gymnázia. Několikapatrové, honosné vily. A já? Spolu se sourozenci jsme navštěvovali starou hospodu. Tam jsme měli provizorní výuky, zdali je vůbec moţné to takhle nazvat. Byly jsme tři třídy dohromady. Zápach z hospody, špinavé záclony a lavice si pamatuji do dnes.“ Drahomír přidává, ţe si vzpomíná, ţe při různých oslavách nebo svátcích dohlíţelo vojsko na české obyvatelstvo. „Jako kdybychom byli zvěř.“ Posledním krůčkem k prohlubující nenávisti byla stoupající agrese a napadání Čechů ze strany německý spoluobčanů anebo příslušníků německých vojsk.

15

Podle mého úsudku z výrazu tváří pravděpodobně nejbolestivější okamţik nastal, kdyţ se rodina Halouzkova, Horáková a stovky dalších dozvěděla o nuceném stěhování. Rozkaz zněl jasně a zřetelně. Rodiny měly 48 hodin na vystěhování ze svých domovů, ze Sudet. S sebou si sebou mohli vzít pouze ty nejnutnější věci, které se jim vešli do příručních zavazadel. To, co si po desetiletí budovali a snaţili se dále předat svým dětem, bylo v nenávratnu pryč. Drtivá většina obyvatel neměla dostatek peněz, neměli kam jít. Manţele Halouzkovi, se kterými jsem měla moţnost mluvit, měli štěstí (dá-li se v této situaci vůbec o nějakém štěstí mluvit), ţe jejich příbuzní a známí bydleli v Praze. Tam se obě rodiny nastěhovaly a zde se také shodou všech okolností Eliška s Drahomírem znovu setkali a tentokrát se jiţ nerozdělili. Podle mého názoru je tento příběh velice emotivní, na druhou stranu si myslím, ţe příběhy lidí, kteří zaţili okupaci, jsou tisíce moţná desetitisíce. Jsem si jista, ţe klíčová slova, zásadní momenty a okamţiky, by se u všech opakovaly. Sudety vţdy byly součástí českých zemí a odsun Čechů z nich byl přinejmenším nespravedlivý a nikdy nepodloţený.

16

1.5 Situace v českých zemích před rokem 1938 Důleţitým mezníkem v historii českých zemí byl také 28. říjen 1918, kdy Národní výbor vyhlásil zákon o vzniku samostatného Československého státu. „Tento akt byl českou veřejností pochopen jako kapitulace Rakouska-Uherska.“26 Později byl tento zákon vydán pod. č. 11/1918 Sb. z. a n.27 Pro pochopení mnichovské dohody musíme nutně znát, co ji předcházelo a proto je důleţité meziválečné období v něm se československá republika jiţ od počátku orientovala na západní demokratické státy, tato orientace vyplývá také z jednání na paříţské mírové konferenci. ČSR byla také jedním ze zakládajících členů Společnosti národů, ta byla právě na Paříţské konferenci ustavena na podnět amerického prezidenta W. Wilsona. Společnost národů zahájila činnost roku 1920. Nejdůleţitější poslání Společnosti národů bylo zajištění míru v Evropě. Uvnitř Společnosti vznikalo mnoho paktů, přičemţ tzv. Briand-Kellogův pakt ze srpna 1928 byl jedním z nejdůleţitějších. Tento pakt byl vytvořen dvěma mocenskými státy Francii a USA a měl za úkol upevnit celosvětový mír a zaručit neválečná mírová řešení. Československo bylo jedním z členů Briand-Kellogova paktu, ale jak následující historické události ukázaly, bohuţel ani členství v paktu mu nezaručilo ţádné výhody, to znamená, ţe pakt měl aţ opravdový smysl po válce v roce 1945, stal se základem k potrestání válečných zločinců.28 Pravdou zůstává, ţe v meziválečné éře nebyl dostatek času na ukotvení demokracie, jakoţ to i v jiných státech. Například zakládání početných stran nemohlo vygradovat v nic jiného neţ následnou korupci, zmatek a mnoho se lišících názorů, to v kritických okamţicích mohlo působit na jednotu republiky. Mnohé si nesl český stát sebou jiţ z dob Rakouska-Uherska, přičemţ největší síla byla a moţná stále i v současnosti je česká společnost.

26 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 327 27 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 327 28 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 447 - 448

17

V meziválečném období došlo k mnohým změnám. Přetrvávající a silný vliv byla stoupající tlak sousedního nacistického Německa. V českých zemích můţeme věnovat pozornost roku 1935, který působil na jednotu republiky. Jeho výsledky i následky zřetelně ukázaly, „že vývoj Československé republiky se dostává jakoby naráz do dramatických piruet a že se nebezpečně zrychluje.“29 Elitní vrstvy jiţ věděly, ţe tato situace je velmi váţná a vše je ohroţeno. A to zejména demokratické uspořádání státu.30 Dne 14. 12. 1935 vystřídal v prezidentském křesle Tomáše Garrigue Masaryka Dr. Edvard Beneš.31 Beneš napsal knihu, která popisuje situaci v českých zemích především mezi roky 1935 – 1938. Citace krátké části můţe nastínit atmosféru v této době. „ A především bylo ovšem zcela jasno, že se nám klade uvnitř – následkem vývoje fašismu a nacismu a z nich plynoucího nebezpečí válečného – řešení otázek minoritních a ovšem i otázky slovenské, a to v takovém duchu, který by jednotu státu posílil, vnitřní rozklad zastavil anebo aspoň před světem domácím i zahraničním vytvořil uvnitř státu tak pevné a mohutné jádro, které by svou silou a jistotou odolalo ať už těžké krizi diplomatické anebo přímo krizi vzniklé z evropského konfliktu válečného.“32

29 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 23 30 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 23 31 Viz. Příloha: www.psp.cz – stenoprotokoly z volby prezidenta E. Beneše 32 Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, s. 7

18

2 MENŠINY

2.1 Pojem menšina Menšiny a menšinové smlouvy – pojem těţce definovatelný avšak Československu ne cizí. Československá politika byla vázaná na zahraniční, a proto také po první světové válce přijala menšinové smlouvy. Pojmosloví menšinové smlouvy nebylo zcela právně vysvětleno a vyvolávalo mnohdy kritiku. Ne zcela správně byla taktéţ chápána otázka menšin. Kaţdý si mohl interpretovat otázky menšin po svém a to mnohdy vedlo k různým diskusím. „Snad nejvýznamnější definicí ve smlouvách bylo vymezení menšin – „Všichni státní občané… bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství“, která předváděla již samotné autory smluv do nemalých rozpaků. Příčinou vytvoření této zvláštní konstrukce byla mnohoznačnost francouzského slova „nationalité“, které však obvykle znamená státní občanství, takže je nebylo možno pro definici menšiny použít.“33 Definice pojmu menšiny byla a je častým problémem v právu a v některých případech se s tímto vymezením ani nesetkáme, protoţe vůbec neexistuje. Moţné je alespoň tento pojem z části charakterizovat. Tato problematika se však netýká pouze dob meziválečných. Pojem není dodnes zcela definován ani v mezinárodním právu, coţ můţe znamenat problém. Stát tím můţe popírat postavení menšin nebo skupinám obyvatel s vysvětlením, ţe se ve skutečnosti nejedná o samostatnou skupinu.34 Asi za nejvýznamnější definici pojmu menšin můţeme z tohoto pohledu povaţovat výklad SDMS z 31. 7. 1930, který se zabýval otázkou řecko-bulharských komunit. Byl to jeden z prvních pokusů o vymezení menšiny. SDMS definoval podstatné prvky pro její definici. První podmínkou je usídlení menšiny v určité oblasti. S tím souvisela taktéţ otázka státního občanství příslušníka menšiny daného státu, přičemţ meziválečné smlouvy toto většinou vyţadovaly. Druhou velmi důleţitou podmínkou byly charakteristické znaky. Specifické určení dané skupiny, jeţ se lišilo od jiných obyvatel. Za odlišné znaky bychom mohli povaţovat například: rasu, jazyk, náboţenství nebo tradice.

33 34

Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 101 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 102

19

„Dále pocit solidarity, který udržuje společenství pohromadě, a nakonec přání předat znaky identity na děti a tím, tuto identitu udržovat. V posudku SDMS též konstatoval, že existence komunit (menšin) je otázkou faktickou, nikoli právní.“35 Za podstatný výklad můţeme také povaţovat posudek SDMS z roku 1935 řešící a upravující podmínky menšinových škol v Albánii. „Zdůraznil dva hlavní principy ochrany příslušníků menšin, který mi jsou rovnost s ostatními občany a současně zachování rasových zvláštností, tradic a národních rysů.“36 Po zániku Společnosti Národů se dále definicí a přesnou terminologii menšin začaly zabývat jednotlivé instituce OSN.

35 36

Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 102 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 102

20

2.2 Vztah ČSR k menšinám Významný vliv na postavení menšin v Československé republice a samozřejmě dalších států v meziválečném období měla mezinárodněprávní ochrana menšin, která byla pod záštitou Společnosti národů. „ Pod dohledem této mezinárodní organizace (předchůdce OSN) vznikl rozsáhlý systém, který alespoň de iure zakotvil mnohá práva některých menšin.“37 Tento významný pokrok v otázce právního postavení menšin se projevil obzvláště při mezinárodní kontrole dodrţování závazků na ochranu menšin. Nesmíme opomenout taktéţ důleţitost mezinárodního soudu – Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti. Ten přispěl k zdokonalení mezinárodního menšinového práva a taktéţ se do značné míry podílel na kontrole a dodrţování ochrany menšin. „Ochrana menšin se však týkala jenom omezeného množství států (zejména střední a východní Evropa) a v rámci Společnosti národů nebyly přijaty obecné smlouvy na ochranu menšin, ani Statut organizace neobsahoval ustanovení toho druhu.“38 Právní postavení menšin bylo také projednáváno na Paříţské mírové konferenci. ČSR tam dosáhla značných úspěchů, které však zahrnovaly i přesun často nepřátelsky naladěných příslušníků menšin.39 S menšinami v Československu bylo zacházeno spravedlivě a daleko lépe neţ v jiných evropských zemích. Nejen za druhé světové války bylo mnohokrát zdůrazněno, ţe tomu tak není, avšak na straně ČSR stojí fakt, ţe republika poskytovala menšinám více, neţli byla mezinárodně povinna podle smlouvy, kterou na mírové konferenci podepsala. A aby řešení menšinové otázky v ČSR bylo zcela demokraticky správné, scházely tyto tři věci: a) Liberálnější uplatňování nebo mírné změny v některých správních zákonech nebo opatřeních z hlediska menšinového (jako např. lepší úprava jazykového zákona, zákon proti násilnému odnárodňování, otázka tzv. českých menšinových škol aj.) b) Důsledné uplatnění ve správě proporcionality při jmenování úředníků a státních zřízenců a při rozdělování státního rozpočtu. c) Zdokonalení v uplatňování principu samosprávy, jenž byl jinak v naší ústavě v zásadě uzákoněn tím, že by byla provedena ve větší míře regionální decentralizace.40

37 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 66 38 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 66 39 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 23 40 Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, s. 8

21

Za zcela správné bychom mohli také povaţovat fakt, ţe Československá republika se snaţila zcela zakázat útočné války a kolektivní bezpečnost. Z tohoto kroku také vyplývá relativně příznivý postoj hlavního města Prahy i k zásahům do státní suverenity, kam bez pochyby patřila také mezinárodněprávní ochrana menšin. „ČSR patřila mezi státy s menšinovou smlouvou, k jejímuž podepsání se zavázala v mírové smlouvě s Rakouskem – čl. 57.“41 Touto smlouvou velmoce nepřímo donutili ČSR, výměnou za mezinárodní uznání zisku pohraničí s německou menšinou, plynoucí z míru s Rakouskem (někdy označována jako tzv. velká st. germainská smlouva), přijmout i nepříjemné menšinové závazky (tzv. malá nebo minoritní st. germainská smlouva. „Menšinovou smlouvou pro ČSR byla Smlouva mezi čelnými mocnostmi a spojenými i sdruženými a Československem podepsána v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 42

(č.508/1921 Sb. z. a n.)“

A podle této menšinové smlouvy byla ČSR povinna poskytnout

všem obyvatelům úplnou ochranu ţivota a jejich svobody, obyvatelé měli právo na vyznání jakéhokoliv náboţenství ať uţ soukromě či veřejně za předpokladu, ţe není v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy (čl. 2). Podle článku 3 – 6 nebyla ani opomenuta problematika státního občanství. To znamenalo, ţe mimo cizince, všichni státní občané by si měli být před zákonem rovni a smějí poţívat stejných občanských a politických práv. Nezáleţí přitom na jejich náboţenském vyznání, rase nebo jazyka, kterým hovoří. Dokonce náboţenské nebo etnické menšiny měly moţnost zakládat a řídit náboţenské nebo sociální instituce i školy, kde se jim dostávalo práva volného uţití svého jazyka (čl. 8).43 „Podle ustanovení článku 2-8 menšinové smlouvy se ČSR zavázala uznat... za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení, ani žádný úkon úřední proti nim nebude míti moci.“44

Tento závazek vyplývající z přistoupení na menšinové

smlouvy se nemusel zdát na první pohled aţ tak radikální. Opak je pravdou, protoţe tato ustanovení měla přednost před zákony Československé republiky a to včetně zákonů ústavních. Ani právní odborníci si s tímto problémem nevěděli rady. „V praxi byl mezinárodní závazek v ČSR plněn schválením právních norem obdobného obsahu a obvyklé ústavní úrovně: paragrafy 128 – 134 ústavy, jazykový zákon (ústavní) a zákon o nabývání státního občanství (rovněž ústavní).“45 41

Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 66 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 67 43 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 67 44 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 67 45 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 67 42

22

Mezinárodní zajištění a dodrţování všech závazků bylo pod záštitou Společnosti národů. Ţádné předpisy ani zákony nesměly být porušovány nebo měněny bez souhlasu většiny v Radě společnosti. Tím státy, které byly zastoupeny v Radě, měly dvě práva. Mohly upozornit na porušení smlouvy nebo předloţit rozpor Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti. Sloţení Rady tvořily zástupci velmocí a zvolených států z čehoţ vyplývá, ţe by se zde dalo pochybovat o zásadě rovnosti. „Teoreticky dávala smlouva Radě velmi široké oprávnění zasáhnout již při hrozícím porušením závazků:…Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny takové, jaké se ji za daných okolností budou zdáti vhodné a účinné.“ (čl. 14 odst. 2).“46 Další funkcí SN bylo vyřizování petic. Petice od menšin směřované ke Společnosti národů byly velmi různorodé a zahrnovaly spousty otázek. Nejčastější stíţnosti se přímo týkaly osobních práv a příkoří. Avšak s větší části byly tyto stíţnosti nepodloţené a i samotní iniciátoři si byli vědomi mizivé šance na úspěch. ČSR nebyla výjimkou a na adresu státu směřovalo mnoho petic. Nejčastěji byly podávány německou menšinou. 47 Problematika a otázka menšin je na tolik rozsáhlá, ţe ji nelze shrnout do několika odstavců ani pár stránek. Pro ucelený kontext jsem se snaţila nastínit situaci, která v meziválečném období nastala, jak k tomu byla postavena ČSR a samozřejmě také jak samotná země dokázala čelit závazkům, jeţ musela dostát.

46 47

Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 68 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 69

23

2.3 Porovnání právního postavení menšin v ČSR se zahraničím Myslím jsi, ţe pro lepší pochopení právního postavení menšin v ČSR a obzvláště té německé menšiny, je potřeba přihlédnout k postavení i jiných menšin v ostatních státech. Důleţité pro porovnání je zaměřit se zejména na státy střední a východní Evropy, které byly taktéţ vázány mezinárodními závazky k ochraně menšin a také podléhaly kontrole Společnosti národů stejně jako Československo. Právě státy střední a východní Evropy v meziválečném období musely řešit otázku menšin a zabývat se jí více neţ ostatní státy. Bylo to dáno změnou či posunutím hranic po I. světové válce a do pozic menšin se dostali příslušníci národů, jeţ doposud patřily k vládnoucím. Například Německo nebo Maďarsko. „Podíl menšin na obyvatelstvu států byl i dle oficiálních, často značně nespolehlivých, statistik značný: v Polsku 34%, v ČSR 33%, v Litvě 29%, v Lotyšsku 25%. v Řecku 20%, v Jugoslávii a Bulharsku po 15%. v Rumunsku 13%, v Maďarsku 12% a v Rakousku 8%.48 I přesto, ţe nemůţeme z těchto čísel zcela vycházet je zcela jisté, ţe po válce ţilo na územích mnoho národnostních menšin. Státy přistupovaly k těmto menšinám odlišně. Vzhledem k odlišným kulturním a jiným podmínkám je velmi obtíţné srovnání. Zřejmě nejpříznivější postoj mělo Estonsko, Rakousku a ČSR. Taktéţ Litva a Lotyšsko si vedly obstojně. Horší situace byla v Polsku, Maďarsku, dále se zhoršovala v Jugoslávii a Bulharsku, Řecku a Rumunsku. Albánie a Turecko i přes mezinárodní závazky své menšiny zjevně potlačovaly. Bohuţel ani postavení samotných menšin ve státu nebylo vţdy stejné. Jednotlivé státy nevycházely pouze z mezinárodních závazků a souběţně zde platily i tzv. dvoustranné smlouvy. „Např. v Jugoslávii existovaly zvláštní smlouvy pro italskou a rumunskou menšinu, jež byly uzavřeny s jejich mateřskými státy. V praxi záleželo ovšem především na společenské úrovni dané skupiny – tedy nakolik byla schopná hájit svá práva doma i na mezinárodní úrovni (nejschopnější bývaly zpravidla německé menšiny) a na faktické politické situaci v zemi.“49

48

Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 73, Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 117 49 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 73

24

Lepší postavení se týkalo menšin, které byly schopné nalézt konsensus se státem. Jak jsem ale jiţ zmínila v Turecku a Řecku byly podmínky tragické a docházelo zde počátkem 20. let k masovému vyhnání obyvatelstva, spojené s obrovským masakrem. Bohuţel ani v pozdější době nebyl Západ schopen tuto situaci lépe řešit a některým situacím předcházet. Jak vyplývá z předchozího textu, přistup k menšinám ve státech byl odlišný. Nejčastější problémy, kterých se státy většinou vědomě dopouštěly lze shrnout je do několika bodů. 1. nevydání prováděcích předpisů k zákonům chránícím menšiny a jejich celkové nedodržování 2. v politice snahy o národní jednotu 3. v omezování vlivu menšin 4. v extremismu a šovinismu na obou stranách, který bránil kompromisu 5. v slabém nebo nulovém zastoupení menšin v úřadech 6. v omezené nebo žádné možnosti užívání jazyka v úředním styku 7. v nedostatečném nebo neexistujícím menšinovém školství 8. v pozemkové reformě postihující bohatší skupiny a hospodářském útlaku50 Nesmíme, ale také opomenout, ţe zde byly státy, které nebyly vázány ţádnou mezinárodní smlouvou na ochranu menšin. Jednalo se o velmoci jako je Británie, Francie nebo USA. Tyto státy zasahovaly do vnitřních vztahů a poměrů jiných států, přičemţ samy ţádné smlouvy nikdy nepřijaly a nemusely se jimi řídit.51

50

Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 73 – 74 viz. Příloha č. 1 = shrnutí států, podle jejich postavení k menšinám 51 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 139

25

2.4 Německo – stát ovlivňující menšinovou otázku Jak víme jiţ z úvodní kapitoly, Německo prohrálo I. světovou válku. Rozpad státu měl za následek, ţe velký počet německých obyvatel ţil za hranicemi a tím vznikla otázka menšin týkající se německých obyvatel. V meziválečném období se postupně z hospodářsky oslabené země stávala velmoc, která nutně potřebovala řešit otázku menšin. Postoj k vlastním menšinám nebyl zcela ideální, i přesto se Německo stalo jedním z hlavních propagátorů mezinárodní ochrany. Před I. světovou válkou nebyla situace menšin v Německu nikterak právně specifikována. „Zásadní změnu nepřinesl ani vznik republiky v roce 1918. Do výmarské říšské ústavy byl sice zařazen menšinový článek 113, který však kvůli rozsáhlému omezování v praxi vlastně nikdy neplatil.“52 Situace postavení menšin se nástupem nacistů nezměnila, ale začala se zhoršovat. Nenávist k jiné národnosti, smýšlení o její méněcennosti a snaha o vyhlazení menšin byla jedním z hlavních pilířů nacistů a samotného Hitlera. Situací Německa a otázkou menšin se budu dále zabývat v dalších částech práce. Ráda bych nyní shrnula postavení a vliv Německa na menšinovou otázku pro tuto kapitolu. Německo, stálo v roli „utiskovaného“ státu, jehoţ menšiny byly utlačovány okolními státy. Donutilo velmoci, aby německé menšiny bránily i na úkor jiných států. Kdyţ v otázce menšin získalo, co potřebovalo, karty se otočily. Byla to právě německá říše, která začala opovrhovat všem menšinám. Nacisté se pod taktovkou Hitlera snaţili udělat všem příslušníkům menšin ze ţivota peklo a bohuţel se to v milionech případů podařilo.

52

Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 137; Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 75

26

2.5 Menšiny v době Mnichova Jak jsem jiţ naznačila v předchozích kapitolách, mezinárodněprávní ochrana menšin začala ztrácet zbytek významu v období před II. světovou válkou. „Agresivní státy se už ani nepokoušely maskovat své plány změn hranic a SN stála zcela mimo dění. Tato situace se výrazně projevila právě za mnichovské krize, kdy se tento konflikt mezi ČSR a Německem ani k SN nedostal.“53 Sudetští Němci měli nárok se obrátit na SN, ale přesto tento krok nikdy nepodnikly. Byli si vědomi, ţe Hitlerovy proklamace se zcela rozchází s jeho záměry a z tohoto důvodu nikdy nebyly stíţnosti SN projednávaný. Československá republika se domnívala, ţe údajné spory se budou řešit řádným způsobem vyplývajícím z mezinárodních smluv o menšinách, nátlakem Británie a Francie musela své stanovisko změnit a přistoupit na jiný postup řešení. Tento „vstřícný“ krok Německu měl podle britského premiéra udrţet mír. „Ve skutečnosti však Mnichov zasadil systému tvrdý úder. Přicházející válka pak zbytky mezinárodněprávní ochrany menšin i samotnou SN definitivně smetla.“54

53 54

Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 81 Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, Karolinum, Praha, 2009, s. 82

27

3 MNICHOVSKÁ DOHODA 1938 3.1 První polovina roku 1938 11. března 1938 vpochodovala německá vojska do Rakouska a o dva dny později Adolf Hitler začlenil Rakousko do třetí říše s prohlášením, ţe země se „spojuje“ s Německem tzv. anšlus.55 Pohlcení Rakouska do třetí říše a bez zjevného odporu ostatních vyvolalo v Evropě patrnou roztrţitost a nejistotu. Vzápětí se začali hledat omluvy pro tuto situaci, závěrem bylo, ţe i Rakušané jsou Němci, bylo sjednocení nevyhnutelné. A pro „pocit slabošského ulehčení“56 : pravděpodobně začátky nebudou tak lehké a Evropa bude mít nějakou dobu klid. Avšak ne na dlouho. Moţná pár měsíců. Zároveň Berlín trval na tom, ţe na Prahu ţádné kroky nechystá a velkým gestem prozatímního charakteru, vydal nařízení, ve kterém němečtí vojáci měli zákaz přiblíţit se k československým hranicím, kdyţ postupovali v obsazování Rakouska. 12. 3. ujistil Hitler československého vyslance v Berlíně, ţe Německo nemá nepřátelské úmysly proti Československu a dokonce svolil, aby toto tvrzení bylo veřejně ohlášeno britskému parlamentu. Opak je však pravdou, protoţe současně s tímto prohlášením, Německo jiţ začalo připravovat nový útok na Československo.57 Situace byla také velmi vypjatá v politické sféře, anšlus Rakouska znamenal téměř úplný konec aktivistickým stranám. 23. března 1938 ohlásil Bund der Landwirte včlenění do SdP58 a jiţ o den později tento krok následovali křesťanští socialisté, leadeři těchto stran odešli z vlády. Následovaly obecní volby a strana SdP získala přes 90% německých hlasů. „V pohraničí už ve fortissimo znělo: Lieber Führer, mach uns frei von der Tschechoslowakeiů!“59

55 Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách: Nakladatelství Alpress, Frýdek-Místek, 2004, s. 98; Pozn.: v knize K. Malý a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945 se uvádí, ţe k připojení Rakouska k Německu došlo 12. Března roku 1938 56 Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, s. 25 57 Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, s. 25 - 26 58 SdP = Sudetoněmecká strana (německy: Sudetendeutsche Partei, SdP, neformálně označovaná jako henleinovci) byla politická strana za první republiky, zaloţená 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (česky: Sudetoněmecká vlastenecká fronta) http://cs.wikipedia.org/wiki/SdP; 29. 10. 2011 59 Klimek, A.: Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003, s. 179 překlad= Milovaný, váţený vůdce, osvoboď nás od Československa

28

„28. března vůdce instruoval Henleina, aby ze strany SdP byly kladeny požadavky, které jsou pro Československou vládu nepřijatelné.“60 28. Dubna vyhlásil Henlein tzv. karlovarské poţadavky, jejichţ splněním by se sudetští Němci stali svobodní, dále také usilovali o zisk samosprávy při postavení zcela rovnoprávného státu a tím by došlo k vytvoření samostatného nacistického území ve státě. Začátkem května 1938 se začaly stupňovat nepokoje mezi obyvatelstvem v německém pohraničí a proto „15. 5. 1938 více než milión občanů podepsalo manifest na obranu republiky „Věrni zůstaneme!“61 20. května Československá vláda vyhlásila částečnou mobilizaci a hlavně do pohraničních území povolala vojáky v záloze na mimořádné cvičení. Veřejnost armádu s nadšením podporovala a díky této pomoci armáda mobilizovala během jediného dne, to znamená, ţe 21. května demonstrovala sílu republiky.62 V trvající politice ústupků před německou rozpínavostí anglická vláda navrhla ČSR, aby situaci německé menšiny u nás prozkoumal a zprostředkoval jako zvláštní zmocněnec lord W. Runciman. Ten při pobytu v republice postupoval neobjektivně a podporoval henleinovce. Doporučil, aby ČSR postoupila Německu svá pohraniční území a spolupracovala s ním na hospodářské formě.63 Také se konaly obecní volby a to 22. května, 29. května a později také 12. června. Moţná nejdůleţitějším datem jara 1938 zůstal 30. květen, kdy Hitler vypracoval a poukázal postup k moţnému útoku na ČSR.64 „Těžiště německé zahraniční politiky nebylo v létě 1938 s ohledem na povahu rozporu v jednání s Prahou; německé zájmy v Československu zastupoval spíš Henlein než Eisenlohr. Diplomatický styk s Prahou se omezil na vyřizování podřadných záležitostí a na nepřátelské akce.“65 Začátkem srpna si oba státy stěţovaly na narušení vzdušného prostoru a to vygradovalo tím, ţe vrchní velitelství wehrmachtu vydalo nařízení o odstřelování československých letadel v německém vzdušném prostoru. 8. srpna nařídil Hitler, aby se posunuly protiletecké baterie k československým hranicím. 17. srpna nařídilo ministerstvo zahraničí zničit veškerý usvědčující materiál na německých konzulátech v Československu.“66 Jako poslední událostí srpnového dne, Berlín vypověděl Československu rakousko-československou dohodu o hranicích, uzavřenou roku 1928. 60 Klimek, A.: Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003, s. 179 61 Stručné dějiny Čech a Moravy, kolektiv nakladatelství Public, Plzeň 1994, s. 115 62 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 450; Klimek, A.: Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003, s. 179 63 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 451 64 http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t92.html ze dne 8. 11. 2011 65 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938: Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 266 převzato „74x: Deutsche Flieger uber tschechoslowakischem Gebiet. In der Zeit vom 20. Mai bis heute“, PP 7. 8. 1938 66 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938: Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 266 převzato ADAP II 364

29

3.2 Mnichov 1938 V druhém zářijovém týdnu jiţ nebylo pochyb, ţe chce Hitler přepadnout a obsadit Československo. Naopak je snaha a touha po dosáhnutí Sudet stále sílila. Ve svých častějších projevech poţadoval, aby se Němci, ţijící na území ČSR, mohli vrátit do své rodné vlasti. Hitler chtěl přednést svou řeč v Norimberku, kde se pár dní konal sjezd NSDAP. Tento sjezd upoutal nesmírnou pozornost mnoha tisíců diváků za všech států. Celý svět s napětím očekával, co Hitler přednese. Mezitím československý prezident Edvard Beneš předvídal, co se s největší pravděpodobností všichni z úst Hitlera dozví, a proto o dva dny dříve sám ujal slova. Svůj názor řekl a vyjádřil ve třech jazycích – českém, slovenském a německém. Prioritou projevu byla celosvětová informovanost o momentálním dění mezi sousedním Německem a ČSR. Nicméně se Beneš snaţil o řešení mírovou cestou. Odpověď na Benešův projev z Norimberku přišla. Jsem názoru, ţe i přes velké doufání, pacifické úmysly a naději pana prezidenta se jiná odpověď očekávat nedala. Hitler se svými stoupenci si vysvětlil vše po svém, tak jak se mu to v danou chvíli hodilo a jeho odpovědí byla pouze uráţka našeho státu a prezidenta republiky.67 Sjezd NSDAP v Norimberku pokračovalo a konečně 12. září 1938 přednesl Adolf Hitler „štvavý, protičeskoslovenský projev, který byl signálem k pokusu o ozbrojený puč Němců v pohraničí.“68 Vzápětí vláda reagovala. Obnovila pořádek a bezpečnost státu v oblasti, kde docházelo k opakovaným nepokojům. Zanedlouho v některých místech vyhlásila stanné právo. 16. 9. byla také zakázaná činnost sudetoněmecké strany a její členové a iniciátoři se vzdálili za československé hranice.69 Zahraniční reakcí na Hitlerovi výhruţky se dá povaţovat příjezd ministerské předsedy Velké Británie N. Chamberlaina do Berchtesgadenu. Bohuţel Británie ani Francie neměli v úmyslu bránit práva ČSR na území. Chamberlain namísto nekompromisního jednání s Hitlerem dokonce přislíbil, ţe se pokusí přesvědčit kabinet a Francouze, aby také přijali moţný plebiscit v Sudetech. Po návratu Chamberlaina přicestoval do Londýna zástupce Francie, předseda vlády Édouard Daladier spolu s ministrem zahraničních věcí Georgem Bonnetem. Společně přijali fakt, ţe „všechny oblasti s více než padesátiprocentním

67 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938: Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 271; Ailsby Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2005, s. 99 68 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 451 69 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938: Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 271; Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Libri, Praha 5, 2003, s. 451

30

zastoupením německého sudetského obyvatelstva připadnou zpátky říši.“70 „Jako ultimátum, pod pohrůžkou odepření další podpory, anglická a francouzská vláda předala tento plán 19. 9. pražské vládě, která jej odmítla.“71 Na prezidenta Beneše byl vyvíjen nátlak v noci z 20. na 21. Nakonec vláda na tento poţadavek přistoupila. Souhlas na Hitlerovo ultimátum vyvolalo u českého obyvatelstva velký rozruch a rozsáhlé demonstrace proti vládě. Ta rezignovala a prezident vzápětí jmenoval vládu novou v čele s generálem Janem Syrovým. 22. září současně s nepokoji v ČSR odlétl Chamberlain znovu do Německa, kde se v Bad Godesbergu opět sešel s Hitlerem. Hitler mu předloţil své poţadavky. Nárokoval si rozsáhlejší území, vojenskou výzbroj a výstroj, poţadoval, aby oblast Sudet byla okupována německou armádou a české obyvatelstvo evakuováno do vnitrozemí, všechny tyto poţadavky měli být splněny do 28. září. Na toto jednání reagovala Československá politika jiţ o den později. 23. září vyhlásila vláda generála Syrového všeobecnou mobilizaci československých branných sil, ty zaujímaly obranná postavení v rizikových úsecích státních hranic, zejména tedy s Německem. Myslím si, ţe to byl nepatrný náznak, ţe v Praze s válkou počítali a připravovali se na ni. Na druhé straně se ministerský předseda Chamberlain nevzdával úsilí, dojít k nějakému výsledku jeho appeasementu. 72 „Z korespondence, která byla vedena mezi Chamberlainem a Hitlerem v Godesbergu, je patrno, že Chamberlainovi šlo především o to, jak veřejnosti předložit konečnou formu tzv. řešení krize; zdá se, že byl ochoten přijmout i Hitlerovo tvrzení, že jeho godesberské memorandum bylo jen uskutečňování toho, „co československá vláda už přijala“, jen když nejde možnost to Praze vnutit a zarazí válečný konflikt.“73 Chamberlain se obával, ţe dojde na Hitlerovi vyhrůţky a ihned při návratu do Londýna jednal v této situaci. 25. 9. odpoledne učinil dotaz na praţskou vládu pomocí československého vyslanectví v Londýně. Přitom se dotazoval, nebudou-li věci vyřízeny do 1. října 1938 – byla by ochotná československá vláda přijmout účast na mezinárodní konferenci, jeţ by se těmito otázkami zabývala a snaţila se je vyřešit. Tímto sdílným krokem by samozřejmě přispěla k zachránění a udrţení míru. V neděli 25. září, ve večerních hodinách, Chamberlain obdrţel odpověď na jeho dotaz. Za Československou republiku mu odpověď zaslal velvyslanec T. G. Masaryk. Memorandum z Godesbergu se nepřijímá, kategoricky 70 Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2005, s. 99 71 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 451 72 Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2005, s. 99; Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Libri, Praha 5, 2003, s. 451 73 Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, s. 325 – vlastnoruční zápis E. Beneše, který byl několikrát upravován, aţ vzniklo toto konečné znění

31

odmítá. Následující událost, která ještě více ujasnila, ţe o válce uţ nikdo nepochybuje, byl projev, který přednesl Beneš k náčelníkovi vojenské kanceláře generálovi Silvestru Bláhovi: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bíti všichni, uniformování i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to ani tak rychlé, ani hned na začátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit.“74 Hitler opět celé situace vyuţil a pohrozil anglické vládě. Stanovil lhůtu na 28. září do 14:00 ČSR musí přijmout jeho podmínky z Godesbergu, v opačném případě vypoví republice válku. V posledním pokuse zabránit válce navrhl Chamberlain, aby byla dohodnuta mezinárodní čtyřstranná konference. Anglickým zástupcem byl právě Chamberlain, Francie vyslala Daladiera, Italií zastupoval její diktátor Mussolini a konečně německý kancléř Adolf Hitler. Tato konference byla svolána Hitlerem do Mnichova na čtvrtek 29. září. V tento den se sešli zástupci jiţ v dopoledních hodinách. Do Mnichova byl také proti své vůli vyslán československý velvyslanec z Berlína Vojtěch Mastný. Nic nebránilo tomu, aby konference mohla začít. Oficiálně byla zahájena v 12:45. Proti očekávání, konferenci zahájil Benito Mussolini, který předloţil návrh, jeţ byl ve skutečnosti Hitlerův. Zástupci ČSR nebyli přímými účastníky, i přestoţe Daladier navrhl tuto moţnost. Tato eventualita byla zamítnuta a ČSR pouze čekala na výsledek. Dále jednání nebylo řízeno, diskuze byla neuspořádaná, mluvil, kdo chtěl. Nakonec padlo rozhodnutí. Plán byl přijat. „Byly stanoveny termíny vyklizování jednotlivých úseků v době od 1. Do 7. Října s tím, že nesmí být přemísťována ani ničena žádná vojenská ani civilní zařízení. Měl být utvořen mezinárodní výbor, který by stanovil další oblasti, jež musí ČSR vyklidit do 10. října.“75 O otázce dalších území, které jsou taktéţ sporná, bude rozhodovat mezinárodní komise. Zbýval poslední detail konference a to kdo sdělí Čechům konečný verdikt. Stručněji řečeno, nikoho ani názor ČSR nezajímal, šlo spíše o formalitu. Velká Británie a Francie nedaly Československu na výběr, oznámili, ţe v případě nepřijetí Mnichovské dohody si pomůţou sami, protoţe jim Německo vyhlásí válku, anebo se podřídí dohodnuté anexi. ČSR nemělo v tu chvíli na výběr. Prezident i vláda si byli vědomi, jakou hrozbu by to pro naši zemi znamenalo, a proto kapitulovali. V 1:30 ráno 30. září čeští delegáti dohodu přijali. 76

74 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 615 z knihy E. Beneš, Mnichovské dny, c.d.,s. 301 75 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 452 76 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 452; Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2005 s. 99; Kárník Z.: České země v éře první republiky, Praha 1, 2003, s. 616

32

„Mnichovská konference se zabývala výlučně jenom československými záležitostmi. Představitelé západních velmocí si původně dělali iluze, že konference bude příležitostí k vyjasnění všech hlavních sporných evropských otázek. I když se tak nestalo a Československo zůstalo jediným bodem programu, přesto měla konference povahu paktu čtyř velmocí, velmocenského direktoria, které si osvojilo právo rozhodovat o osudu Evropy.“77 Dle mého názoru si nikdo nepřipouštěl, jakou hrozbou můţe jednou Hitler a celá jeho říše být a moţná si říkám, ţe ani realitu a moţné následky vidět nechtěli. Nepochybné je, ţe „ústupky Německu na mnichovské konferenci v roce 1938 se staly katalyzátorem blížící se válku.“78 Slova vystihující i dokonale popisující závěr i následek Mnichovské dohody. Zda-li si zástupci Franci a Velké Británie tohoto byli vědomi, je těţké říct avšak Chamberlain před tím neţ opustil Mnichov, podepsal s Hitlerem ujednání o vzájemné snaze řešit všechny spory v zájmu míru „30. Září 1938 My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání našich obou národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému… a tím přispět k zajištění míru v Evropě. Adolf Hitler, Nevielle Chamberlain“79 Ujednání bylo podepsáno, o osudu Československa rozhodnuto a Chamberlain se vrátil zpět do své vlasti jako hrdina.80 I přesto, ţe nyní přeskočím pár let, myslím si, ţe tyto dvě věty na Chamberlaina navazují a ukazují v jakém rozporu jeho názory a myšlenky byly. Před jeho smrtí v roce 1940 řekl, ţe aby demokratický svět pochopil, ţe Československo mělo být zachráněno, muselo být nejprve zničeno. Podle Chamberlaina tato oběť byla nezbytně nutná pro zachránění míru pro naše generace.81

77 Král, V.: Zářijové dny 1938, Svoboda, Praha, 1971, s. 139 78 Zaloga, S. J.: Polsko 1939 Zrození bleskové války, Grada Publishing, Praha 7, 2007, s. 7 79 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938: Tilia v Šenově u Ostravy 1999, s. 415 80 Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, NAŠE VOJSKO, Praha 2005 s. 99 81 Klimek, A.: Dny, které tvořily české dějiny 30. 1. 1993; Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Havran, Praha 2003, s. 166

33

4 PRÁVNÍ ASPEKTY MNICHOVA 4.1 30. Září 30. září v ranních hodinách československá vláda a prezident Beneš akceptovaly podmínky, které byly vnuceny všemi účastníky mnichovské schůzky. Rozhodujícím faktorem byla snaha o uchování míru a vyhnutí se války s fašistickým Německem. Téhoţ dne zasedali vůdcové československých politických stran. Toto zasedání se konalo na Praţském Hradě v Modrém salónku. Zde byla prezidentu Benešovi navrhnutá kapitulace s odůvodněním, ţe Hitler bude povolnější. Tento návrh podal francouzský a anglický vyslanec. Kapitulace byla Benešem schválena a krátce po poledni sdělena vyslancům Francie a Velké Británie.82 Z politických stran pouze zástupci republikánů a sociálních demokratů souhlasili a stáli za prezidentem. Jiné politické strany nebo jejich členové rezignaci Beneše tvrdě odsuzovali. Sám Beneš byl názoru, ţe nelze dělat nic jiného, neţ kapitulovat. Bylo velmi jednoduché, dávat vše za vinu Benešovi, nutno ale říct, ţe velmi napnutá situace a nátlak ze západní Evropy a nedali Benešovi na výběr. Téhoţ dne reagovali na situaci také prostí občané, kteří se vydali do ulic projevit svůj nesouhlas. Bylo jich však jen kolem 8 000. Nadšení, které sdíleli před Mnichovem, snaha bojovat, byla vyměněna za nesouhlas s bývalým prezidentem a zoufalství z chování západních mocností. 83 Někteří z mála demonstrujících vykřikovala různá hesla a slogany. Ozýval se silné „Nic než národ!“, stejně jako „Ať žije Sovětský svaz!“84 Autory těchto sloganů byli zcela jistě příznivci extrémních stran. Musela jsem se také pozastavit nad autorem, který sdílel moţná obdobný názor. Podle Krále: „Koncepční chybou československé politiky bylo, že orientovala své spojenecké svazky především na kapitalistické prostředí a umrtvila téměř zcela svůj spojenecký vztah k SSSR. Následek této jednostranné orientace byl zcela logický: Československo si samo a dobrovolně zúžilo manévrovací prostor, chtě nechtě přijalo základnu své zahraniční politiky appeasement….“ 85

82 Prezidenta Beneše poté vystřídal 16. listopadu téhoţ roku Emil Hácha 83 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 450; Kárník Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 617 - 618 84 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 618 85 Král, V.: Zářijové dny 1938, Svoboda, Praha, 1971, s. 7 Václav Král – velmi kontroverzní autor komunistické doby

34

Ráda bych v této práci vyjádřila svůj názor a dovolila si nesouhlasit s tímto autorem. Nemyslím si, ţe kdyby se Československo spoléhalo na pomoc Sovětského svazu, situace by byla rozdílná. Sovětskému svazu taktéţ jako Německu na „malých a bezvýznamných“ státech nikdy příliš nezáleţelo a pakty, dohody a smlouvy byly pouze taktickým aktem a předem promyšleného jednání.

35

4.2 Okupace Sudet 1. října zahájilo Německo okupaci Sudet. Jak bylo předem v Mnichově stanoveno, okupace postupovala v jednotlivých pásmech. Přičemţ poslední páté pásmo si Hitler sám přidal, i přestoţe nesplňovalo podmínky padesátiprocentního německého obyvatelstva. Z toho vyplývá, ţe k Německu byli připojené mimo jiné i ryze české vesnice. Ale to v danou chvíli bylo nepodstatné. Byla určena německo-česká komise, která měla dohlíţet na postupy německých vojsk. Kdyby však odhalila nedostatky, nic by se nezměnilo, a proto její funkce byla spíše kontrolní. Dále zde také dohlíţeli britští úředníci a důstojnici, ti pro změnu chápali své poslání jako dohled nad československým obyvatelstvem, ţe se nebudou pokoušet zabraňovat okupaci. Řada Čechů, obzvláště ve vnitrozemí, protestovala proti postupu německých vojsk, ale nově ustanovená česká vláda zatrhla moţné protesty ze strachu, aby situace nebyla zdánlivě ještě horší, bylo-li to moţné. Pouze protesty obecních a městských správ, tam kde vojska překračovala určené hranice, pomohly k malému ústupu a zachování minimálních dohod.86 „ Nejpodstatnější ale bylo, že se okupace děla podle německých záměrů tak, aby co nejvíc poškodila zbývající stát. Tak byla přerušena životně důležitá spojnice na Slovensko a dokonce i spojení Prahy s Brnem a Ostravou přes Olomouc. Říšskoněmecká chtivost šla dokonce tak daleko, že např. od nově vybudovaného nádraží v České Třebové oddělila a předala Německu železniční dílny a výtopny.“87

86 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 622-623; Sutherland, J., Canwell Druhá světová válka v kostce, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2005, s. 14 87 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 622-623

36

Všechny významné události, se staly v pár dnech, a proto československá armáda neměla dostatek času na opuštění svých pracovních pozic, obstarat případné materiály, či zajistit „citlivé“ údaje. To všechno jim také ztěţovalo německé obyvatelstvo, které pomáhalo vojákům vyhánět české obyvatele nebo příslušníky menšin, zejména Ţidy. Z historického hlediska okupace Sudet způsobila téměř nenapravitelné škody v průmyslové, zemědělské, dopravní ale i jiné oblasti. Celkově Československo ztratilo asi 30% území, coţ tvořilo pro Česko asi 36,86% a zmenšení obyvatel se pohybovalo okolo 33% pro ČSR, ale pro samotné Čechy 35,87%. Okupace pohraničí se dá shrnout jako odříznutí okrajů států. Na celé situace je ještě horší fakt, ţe nejen Německo mělo zájem na našem území. Díky strategické poloze ČSR a i díky její vyspělosti si nárokovalo také Polsko a Maďarsko část území.88 Dle

mého

názoru

slova

Krále

vystihují

opravdový

stav:

„pomnichovské

Československo živořilo ještě půl roku ve stínu hitlerovského Německa.“89

88 Kárník, Z.: České země v éře první republiky, Libri, Praha 5, 2003, s. 623; Pehr, M.: Zápas o nové Československo 1939 – 1946, Lidové noviny, Praha 10, 2011 s. 15 89 Král, V.: Historické mezníky ve vývoji Československa, Horizont, Praha, 1978, s. 224 Václav Král – velmi kontroverzní autor komunistické doby

37

5 PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA 5.1 Přípravy na březnovou okupaci 1939 Hitler získal oblast Sudet. Na mnichovské konferenci se spoléhalo na to, ţe tento územní zisk bude Hitlerovi stačit přinejmenším alespoň na nějakou dobu. Netrvalo to však dlouho a Hitler si začal myslet na získání celého území stávajícího Československa. Jiţ 21. října 1938 vydal vojenskou směrnici k postupu a přípravě zničení ČSR tzv. „Erledigung RestTschechei“90 Hitlerovo jednání vycházelo z důvodných informací, ţe Česko nezachází tak jak má s půl milionem německy mluvících občanů, vyhroţoval také, pokud vláda nepodnikne potřebné kroky a nesjedná nápravu, vynaloţí veškeré úsilí k sjednání nápravy.91 Předběţný Hitlerů plán se ještě rozšířil 17. prosince. „Ten mimo jiné uváděl: „Přípravy pro tento případ mají pokračovati za předpokladu, že není třeba očekávat žádný odpor hodný zmínky.“92 Hitlerova snaha o získání Čech pokračovala dál a věci jak jsou u Hitlera známi, nabrali rychlý spád. 12. ledna 1939 dostaly německé jednotky operační směrnice. O dva měsíce později následovalo přesné sestavení postupu na pacifikaci československé armády. V tomto případě neměl být narušený hospodářský nebo veřejný ţivot a měla být také zachována zdrţenlivost ve sdělovacích prostředcích. Následoval tajný nácvik na přesun německých vojsk k československým hranicím. Z toho vyplývá, ţe k útoku mohlo dojít kaţdým okamţikem. „Avšak ještě předtím, než akce nazvaná „Märzwirbel“93 začala, vyvrcholil vývoj na poli diplomatickém.“94

90 v překladu= vyřízení zbytku Česka 91 Sutherland, J., Canwell, D.: Druhá světová válka v kostce, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2005, s.14; Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 13 92 Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 13 93 Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 13 převzato Moulis, Osudný 15. březen, str. 140 – mapa německého nástupu; v překladu = Březnový vír 94 Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 14

38

14. března pod nátlakem a předem promyšleným plánem byl nucen slovenský expremiér Tiso souhlasit s vyhlášením samostatné Slovenské republiky. Tím byl Hitlerův plán o rozvrácení a oslabení nyní uţ jen Česka zcela dokonán. Nic nebránilo v obsazení země a jako absurdní ospravedlnění Hitler disponoval s důkazy, ţe bývalý československý stát nyní není schopný dál fungovat, protoţe je zcela rozvrácen a narušen.95 Nezbytně nutný byl také souhlas stávajícího prezidenta Emila Háchy. Ten potřeboval Hitler pro západní mocnosti, aby nenamítali nic proti obsazení českých zemí a neměli ještě důvod k zahájení sporů s Německem či důvodné pochybnosti o Hitlerových plánech na zničení a ovládnutí Evropy. 14. března odjel Hácha spolu s ministrem Chvalkovským do Berlína. Pod pohrůţkou bombardování Prahy dramatické jednání vyústilo v ranních hodinách k rozhodnutí a Emil Hácha akceptoval Hitlerovi podmínky. Hácha několikrát informoval o průběhu jednání s Hitlerem ministra národní obrany generála Syrového a také předsedu vlády Berana. Na konci jednání a podepsání o ustoupení Čech a Moravy v zájmu Německa Hitler informoval, ţe německým vojskům nesmí být kladen odpor a český sbor musel kapitulovat. Hácha tím zpečetil osudy milionů Čechů a vzdal se tím suverenity státu. Avšak dokument o zřeknutí se suverenity byl natolik neurčitý a navíc byl výměnou za záchranu české národní existence tím „postrádalo od počátku mezinárodněprávní relevanci, o nicnosti z pohledu tehdy platného ústavního práva nelze pochybovat.“96

95 Maršálek, P: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 14 96 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 463; Maršálek, P: Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 14 - 15

39

5.2 Vznik protektorátu Čechy a Morava Jak bylo v předchozích kapitolách uvedeno, nacistické Německo, pod taktovkou Hitlera, se rozhodlo zlikvidovat zbytek Česko-Slovenské republiky. Hitler vyuţil diplomatického nátlaku za pomocí souhlasu Háchy a Chvalovského, aby si připravil situaci, jakou chtěl. Německé vojsko bylo připraveno k útoku kaţdým dnem a stalo se tak v noci z 14. na 15. března. Německá armáda postupovala na území Čech a Moravy a postupně jej okupovala. Armáda byla velikostně něco okolo 20 aţ 22 divizí. Jejich pohyb směřoval s předem promyšleným plánem na nejdůleţitější centra, která měly průmyslový, hospodářský nebo vojenský význam. Obsazování začalo postupně zprvu na Ostravsku, tím byla zajištěna průmyslová oblast před moţnou anexí Polska. Na západní straně Čech se setkali pouze s malým odporem v Mostě, v ţádném případě to nebránilo dalším postupům a země byla z obou stran okleštěna. „Okolo šesté hodiny ranní 15. března 1939 vpadly německé okupační síly na zbývající území českých zemí na všech plánovaných směrech, „aby zde“ – podle Hitlerova rozkazu určeného wehrmacht – „zajistily životy a majetek všech obyvatel.“97 Po obsazení větších a důleţitějších oblastí se divize rozdělily na menší části a pochodovala směrem k menším městům a vesnicím, protoţe nesmělo být ţádné místo opomenuto. Úplné obsazení bylo dokončeno v pozdních odpoledních hodinách. Tím se české země staly součástí Velkoněmecké říše a byli pod její „ochranou“. Postupným získáním natolik důleţitého území, jakým bezesporu Čechy a Morava byly, si Německo strategicky zajistilo hospodářské, zemědělské, politické a samozřejmě i vojenské předpoklady k pozdější válce, směrované na východ Evropy.98 Adolf Hitler se ještě téhoţ dne vydal do Prahy. Jeho návštěva byla zcela utajená a ani nejvýznamnější hlavy státu neměly tušení o jeho přítomnosti. Téměř do noci jednal „za zavřenými dveřmi“ spolu s Frickem, Ribbentropem, Lammersem, Stuckartem a jinými.99 Teprve v noci se ukázalo, co bylo důvodem Hitlerovi cesty do Prahy a tím se stal vůdcův výnos.100

97 Maršálek, P:Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 15 98 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 463 99 Maršálek, P:Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 15 z knihy Frank, K.H.: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat (vyd. Ernst Frank). Kiel 1994, str. 75-76 100 Maršálek, P:Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 15

40

Výnos Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava101, uveřejněný ve Sbírce zákonů a nařízení č. 75/1939 ze dne 16. 3. 1939 „ Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu…Německá říše nemůže v těchto dnech, pro její vlastní klid a bezpečnost, stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji iteresována a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnout rozhodně k zajištění základů rozumového středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala, už své tisícileté dějinné minulosti, že díky, jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.“102 Tento výnos byl normativním aktem a preambuli si nadiktoval sám Hitler. A jak uţ nikoho u Hitlera nepřekvapí, byl to jednostranné prohlášení a mělo se stát základem státoprávního státu pro okupované země. Od dob protektorátu v českých zemích začalo být aplikované říšské právo, právo, které vydal sám protektor Hitler nebo jeho vláda. Soudnictví a také státní správa se dělily na dvě části. Německou a českou, přičemţ vţdy německá byla nadřazená.103 S okupací zbytku československé republiky nesouhlasila Velká Británie a Francie. Nicméně jejich rozsah působnosti byl velmi omezen tím, ţe byly signatáři Mnichovské dohody a bylo velmi brzy na její zrušení. Anglická vláda také uvěřila Hitlerovi tvrzi, ţe chrání náš stát, který byl před zhroucením. Tudíţ Anglie opět jakoby schvalovala počínání Němců a dávala jim volnou ruku v jejich rozhodování. Opačným pohledem se na to koukalo například sousední Polsko nebo USA, ti stále akceptovali činnost československých zastupitelských úřadů a také stáli na straně ČSR v rozhodnutí nevydat budovy československých velvyslanců Německu. Dalším státem, který razantně nesouhlasil s okupací českých a moravských území byl Sovětský svaz. Hitler si však byl vědom, ţe náklonnost a sympatie Sovětského svazu potřebuje, tudíţ začal diplomaticky vyjednávat. Nakonec Německo a Sovětský svaz uzavřel roku 1939 pakt o neútočení.

101 v originále Protektorat Böhmen und Mähren 102 uveřejněný ve Sbírce zákonů a nařízení č. 75/1939 ze dne 16. 3. 1939 103 Maršálek, P:Protektorát Čechy a Morava, Karolinum, Praha 1, 2002, s. 15

41

5.3 Protektorát a Ţidé Okupace českých zemí byla úzce spojena k přípravám na likvidaci Ţidů. Nacisté vycházeli z Hitlerových idejí, ţe Ţidé nejsou „lidé“ a vedly postupné kroky k jejich neustálému poniţování. Dále se snaţili o vytváření „propastí“ mezi Ţidy a českou společností. V počátcích odebrali Ţidům veškerý majetek a donutili je přestěhovat se ze svých domovů do jiných, podřadných bytů, kde jich bylo o poznání více a jejich podmínky na ţivot se tím značně zhoršily. Bohuţel tento krok byl pouhým začátkem. Od září roku 1939 přišla Ţidům postupně tato nařízení: zákaz vstupu do hotelů, hostinců, biografů a divadel. Zákaz se takové vztahoval na pohyb v určitých ulicích, parcích a nábřeţích. Po dvacáté hodině byl jejich pohyb omezen na minimum a v tuto dobu nesměli lovit ryby a chodit na sportovní podniky. Pouze v omezenou dobu mohli nakupovat potraviny, ale i tak jejich příděl byl značně omezen a nárok měli jenom na základní suroviny. Omezená byla jejich svoboda na uzavření sňatku a mohli se brát pouze mezi sebou. Dále jim byly zcela odepřeny podpory v nezaměstnanosti. Tím byl ţivot Ţidů zcela v rukou nacistů a oni si toho byli patřičně vědomi. Jednoznačným určením „podlidí“ byla ţidovská hvězda, kterou musel kaţdý Ţid nosit stále na sobě. I přes strach, který nacisté vyvolávali, se jim nepodařilo vybudovat „ghetto bez zdí“ a oddělit tím český národ od ţidovských spoluobčanů. Stále se nacházely skupiny těch, kteří sympatizovaly s Ţidy a nebály se to dát najevo, naopak se snaţily o nepatrnou změnu a tvořili odboje. „Na české obyvatelstvo v tomto směru působil i osud židovského obyvatelstva, které bylo vystěhováno a internováno v Terezíně. Terezín měl zvláštní roli v nacistickém programu a „konečného řešení židovské otázky“, který byl připraven na známé konferenci ve Wannsee. K uskutečnění tohoto programu měl splnit a plnil v průběhu doby řadu funkcí.“104 Terezín byl postupně vysídlen a zřízen k obrazu nacistického Německa a v průběhu II. světové války slouţil jako vyhlazovací tábor. V německé propagandě stálo, ţe Ţidé odcházejí pracovat na východ, opak byl bohuţel pravdou a v Terezíně přišlo o ţivot tisíce Ţidů. Tento postoj k ţidům a první známky brutality gestapa vyvolali strach u českého obyvatelstva a postupně začalo všem docházet, ţe se nacisté před ničím nezastaví a osudy milionů lidí nyní závisí na německé říši.105 Nemýlili se. II. světová válka přinesla postupně mnoho utrpení a stála ţivot miliony nevinných lidí. 104 105

Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 116 Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám, Gallery, 2002, s. 117

42

6 NULITA MNICHOVSKÉ DOHODY 6.1 Platnost – neplatnost Mnichovské dohody „Mnichovská dohoda je dokument uzavřený a uplatňovaný v rozporu s normami mezinárodního práva i v rozporu s ústavou a právním řádem ČSR. Je proto od samého začátku neplatná.“106 Prvním důvodem neplatnosti - Briand-Kellogův pakt ze srpna 1928 postavil mimo zákon válku, jako nástroje národní politiky. Účastníci se zavazovali k řešení sporů mírovými prostředky a mezi signatáře paktu byli ti samí, kteří se později zavázali k mnichovské dohodě. Také existovala mezi Německem a Československem arbitráţní dohoda z roku 1925. Ta měla obdobných charakter jako Briand Kellogův pakt a tím bylo, pokojné řešení sporů ať uţ právního či politického. Nesporným faktorem je také, ţe Československá vláda přijala tuto smlouvu pouze z nátlaku, který byl vyvíjen ze strany Francie a Velké Británie. Donucovacím prostředkem byla také hrozba války. „Mezinárodní právo, opírajíc se o zásadu svrchované rovnosti států, nepřiznává dále právní platnost dohodám, jež byly uzavřeny bez účastni a souhlasu států, jich se týkající.“107 Dalším důkazem o podvodnosti mnichovské dohody, je skutečnost, ţe byla podepsána těmi, kteří neměli v úmyslu ji dodrţovat a následně ji také skutečně porušili. „Mezinárodní právo nepřiznává dále platnosti smlouvám, vyznačujícím se rysy podvodného jednání a zjevné nenormálnosti. Norimberský tribunál konstatoval jasně, že postup Německa byl poznamenán soustavným nedodržováním a přímým porušováním přijatých závazků.“108 Jsem názoru, ţe nejen tyto vyjmenované příklady slouţí k ujasnění situace o platnosti či neplatnosti mnichovské dohody. Byla a jejich spousta, ráda bych se zmínila o posledním důleţitým důkazem a to je: „Přijetí o plnění mnichovské dohody bylo porušením ustanovení ústavy o postupu a kompetenci státních orgánů při změně státních hranic.109 Na konferenci Adolf Hitler poţadoval česká území s více neţ padesátiprocentním německým obyvatelstvem, ale i tím se stala dohoda neplatná, jelikoţ Hitler si nárokoval 106 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 452 107 Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, Horizont, 1972, s. 20 Václav Král – velmi kontroverzní autor komunistické doby 108 Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, Horizont, 1972, s. 21 Václav Král – velmi kontroverzní autor komunistické doby 109 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 452

43

odstoupení i z některých území, které původní poţadavky nesplňovaly. Byla to například oblast Jilemnicka a Chodska. Nutno také doplnit, ţe přes intenzivní nátlak další části republiky byly postoupeny okolním státům, např.: Těšínsko, Frýdecko a Jablunkova připadli Polsku nebo území na Oravě a Spiši Slovensku. Územní ztráty byly spojeny s úbytkem průmyslového i zemědělského potenciálu ČSR scházelo téměř 5 milionů původních obyvatel a téměř všechna odvětví byla narušená včetně ţelezniční a silniční dopravy. To naši zemi nutilo být pomalu závislý a spolupracovat s německou ekonomikou. Samozřejmě se týkalo i politické situace, ţe ČSR byla odkázaná na schovívavost nebo agresivního souseda.110 Všechny tyto informace jasně prokazují, ţe není pochyb o tom, ţe Mnichovská dohoda jiţ na začátku byla neplatná a nezávazná. Ale otázkou zůstává, kdy se podle právního hlediska opravdu neplatnou stala. Signatář mnichovské dohody – Velká Británie - uznala neplatnost dohody jiţ během války, přesněji 5. srpna 1942 s odůvodněním, ţe ji samo Německo porušilo uţ 15. března 1939. Omluva za podepsání mnichovské dohody přišla v roce 1990 od britské ministerské předsedkyně. Další velmocenský stát, taktéţ signatář dohody a bývalý spojenec ČSR prohlásil neplatnost mnichovské dohody. Stalo se tak 29. září 1942. Zavázali se také, ţe budou stát za Československem a maximálně je podporovat v obnově územního v předmnichovských hranicích. 1944 nová vláda ve Francii pouze potvrdila stanovisko o neplatnosti dohody a prohlásila ji za neplatnou hned od jejího počátku (nul et non avenu). Během války také Itálie, dřívější spojenec německé říše a taktéţ signatář mnichovské dohody uznal dohodu za neplatnou. Pro akceptaci kapitulace Německa v roce 1945 bylo nezbytnou součástí likvidace mnichovské dohody. V roce 1946 norimberský soud odsoudil chování Němců vůči sousedícímu Československou jako zločinnou a poslední tečkou za Mnichovskou dohodou bylo rozhodnutí o odsunu Němců. I přes fakt, ţe si válka vyţádala 50 milionů111 lidských obětí, byla zde skupina příznivců a stále i nacházející stoupenci Hitlerovi agresivní politiky. Ovšem v letech studené války došlo k nové obnově mnichovanství, neseno germanofilskými reakcionáři. Ti, si vzali koncept mnichovské dohody za svůj politický program a s velkou snahou se pokoušeli prokázat „právní platnost“. „Když se v r. 1964 začaly objevovat náznaky nové taktiky spolkové vlády, která ohlašovala svůj úmysl přispět ke zmírnění napětí ve střední Evropě…Mnichovská dohoda byla znovu prohlášena za platnou a označena za naplnění

110 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 1, 2003, s. 452 - 453 111 Sutherland , J.,Canwell, D.: Druhá světová válka v kostce, Rebo Productions CZ, Dobřejovice 2005, s. 6; například www.wikipedia.org/wiki/Druhá_světová_válka uvádí „s více neţ 60 miliony obětí“ ze dne 7. 11 2011

44

práva na sebeurčení pro sudetské Němce.“112 Přičemţ dokazování o platnosti dohody je natolik absurdní jako dokazování, ţe i nelidské zacházení se zajatci, zločiny proti lidskosti nebo třeba koncentrační tábory se opíraly o právně platné normy. V roce 1965 se představitelé ČSR několikrát vyslovili, aby se Bonn zřekl Mnichovské dohody a přes všechna politická snaţení, bylo toto přijato všemi socialistickými zeměmi, signatáři Varšavského paktu. Od roku 1967 do roku 1968 byly vytvářeny spojenecké smlouvy na konferenci OSN a v nich se vyslovuje velmi jednoznačně neplatnost Mnichovské dohody.113 „Vysoké smluvní strany konstatují, že mnichovské dohody ze dne 29 září 1938 bylo dosaženo hrozbou útočné války, jakož i použitím síly proti Československu, že byla součástí zločinného spiknutí nacistického Německa proti míru a hrubým porušením základních pravidel soudobého mezinárodního práva, a že tato dohoda byla proto od samého počátku neplatná, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.“114 Zbýval jeden nejdůleţitější stát. 11. prosince 1973 Spolková republika Německo uznala neplatnost Mnichovské dohody. Od Mnichovské dohody uplynulo 74 let, i přesto tato problematika není stále uzavřená. Stále existují odlišné názory, pohledy a nejednotný výklad jednotlivých právních úkonů. Dle mého názoru toto téma bude ještě zaměstnávat spoustu odborníků a ne jednou budeme moci zaslechnout vášnivou diskuzi o Mnichovu. Myslím si, ţe z historie bychom se přinejmenším ponaučit a maximálně se snaţit, aby se nic podobného jiţ v naší přítomnosti a budoucnosti neopakovalo.

112 Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, Horizont, 1972, s. 10 113 Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, Horizont, 1972, s. 9, 10, 16; www.svornost.com ze dne 1.11.2011 114 Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, Horizont, 1972, s. 16 Václav Král – velmi kontroverzní autor komunistické doby

45

6.2 Mnichov a dostupné informace z internetu V celé bakalářské práci jsem čerpala z dostupné literatury. Troufám si říci, ţe k otázce Mnichova je dostatek literatury a mnoho autorů se touto problematikou zabývalo. Problém nastal, kdyţ jsem se chtěla věnovat kapitole menšin. Velkým přínosem mi byla kniha: Menšiny v meziválečném Československu, jejímţ autorem je můj vedoucí bakalářské práce pan JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D. Dále mi byla doporučena kniha: Rozumět dějinám od více autorů. Bohuţel i přesto, ţe tato problematika je natolik významná, více kvalitních zdrojů, kde by se tato problematika dala pochopit, dostupných není. Navazující okupace a protektorát Čech a Moravy opět dostačujících informací byl dostatek. Překvapením pro mě nastalo v platnosti – neplatnosti Mnichovské dohody. Čerpala jsem z knihy kontroverzního autora Krále a dále jsem pouţila část z knihy, která mi byla inspirací pro více kapitol. Dle mého názoru však tolik dostupné literatury o nulitě Mnichova není. Důleţitost internetu nemusím zde ani popisovat a je zcela zbytečné psát, ţe informace z internetu jsou pro většinu z nás velmi podstatné. Kdyţ jsem zaměřila, na dostupné informace o nulitě Mnichova, byla jsem překvapena. Informace se zcela zásadně neodlišovaly, nicméně věty a fráze se víceméně opakovaly. Pro ukázku: Sudetští Němci vítají představitele nacistického Německa Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, ţe podpis jejich představitelů pod dohodou byl váţnou politickou chybou, velké problémy[zdroj?] jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc). Rovněţ protokol o nových hranicích z 21. listopadu 1938, který podepsal československý zástupce, jakoţ i jednání zřízené mezinárodní komise jsou neplatné, protoţe byly ustanoveny na základě neplatné mezinárodní dohody. Účast Československého zástupce na jednání komise kvalifikuje mezinárodní právo jako jednání v nouzi.115

115 http://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda#Neplatnost_Mnichovsk.C3.A9_dohody

46

Dohady o platnosti smlouvy Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, ţe podpis jejich představitelů pod dohodou byl váţnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc). Podle Jana Němečka "Francie (exilová vláda) neuznala ţádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích…116 Na internetu je moţné dohledat informace z poslanecké sněmovny. Díky stenoprotokolům, jsem se měla moţnost podívat, v jakém počtu a jak často se poslanecká sněmovna zasedala během Mnichova 1938. Pravdou je, ţe se sešli zejména kvůli volbě prezidenta a více zásadních setkání se nekonalo. Taktéţ mezinárodní soud – Court of justice – jednal v otázce Maďarska, ale v čase Mnichova se také nekonalo ţádné mimořádné zasedání. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti nereagoval tak rychle, to měla dělat Rada společnosti národů, obdoba dnešní Rady bezpečnosti. Myslím si, ţe z těchto informací je zcela patrné, ţe otázka Mnichova byla částečně podceněna a nebyla ji dána dostatečná pozornost.

116 http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/mnichov.htm

47

Závěr V jednotlivých částech mé bakalářské práce jsem několikrát zdůraznila významnost roku 1938 a to především v souvislosti s českým státem. Tento rok a události, které se uskutečnily, jsou stále diskutovaným tématem v naší společnosti. Snaţila jsem se v mé bakalářské práci o popsání a nastínění situace na území Čech a Moravy a také ukázku postoje Německé říše spolu s dalšími velmocemi Evropy. Při psaní práce jsem měla moţnost prostudovat spousty materiálů, které se týkaly přímo Mnichova a nebo úzce souvisely s jednáním Adolfa Hitlera před Mnichovem. Jsem názoru, ţe připsání okupace Sudet a následné války na vrub Adolfa Hitlera, je pouhou ulehčující skutečností. Do jisté míry vyvolal válku, aby rozšířil Německou říši, zničil ţivot všem nepřátelským menšinám a ukojil svou touhu po moci. Na druhé straně Británie, Francie nebo USA mu toto počínání ulehčilo, dokonce do jisté míry umoţnilo. Tyto politicky i hospodářsky silné státy si nebyly schopny udrţet své postavení a postavení Německa po válečných reparacích. V meziválečném období se Německo pomalu probouzelo k ţivotu a získávalo své silné postavení zpět. Podepsáním Mnichovské dohody se definitivně zhroutil Versailleský systém. Systém, který měl slouţit k ochraně států v Evropě a který byl nacisty a obzvláště Hitlerem tolik nenáviděn. Vědomě či nevědomě tímto krokem západní velmoci dali Hitlerovi prostor pro realizaci všech jeho plánů. Ve střední Evropě měl prakticky neomezené moţnosti a začal v Sudetech. Bohuţel ani obsazení části českého pohraničí nebyla dosti uspokojivá a Hitler neřízeně pokračoval i nadále se svými plány. Postupně došlo k okupaci Čech a Moravy a bezprostředně na to, bylo naše území vyhlášeno za Protektorát. Krátce po okupaci začala II. světová válka, která měla nesmazatelné následky na celosvětové dějiny. Snaţila jsem se bakalářskou práci napsat svědomitě a mohu říci, ţe její psaní mi bylo velkým přínosem. Uvědomila jsem si, ţe potlačování a nenávist menšin je v dnešní době bráno na lehkou váhu. Nutno si však uvědomit, ţe neuznání jiných menšin, byl jednou z hlavních příčin II. světové války. Války, při které přišlo o ţivot desítky milionů lidí. Zkusme se proto z minulosti ponaučit a snaţit se předcházet nenávisti k druhým a dychtivostí po moci.

48

Seznam pouţitých pramenů a literatury Seznam pouţité literatury: 1) Ailsby, Ch.: Třetí říše den po dni, nakladatelství NAŠE VOJSKO, Praha, 2005, 189 s. ISBN 80-206-0752-8 2) Beneš, E.: Mnichovské dny, NAŠE VOJSKO, Praha 6, 2003, 554 s. ISBN 80-2060673-4 3) Beneš, Z., Jančík, D. a spol.: Rozumět dějinám; Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948, vydala Gallery, 2002, s.r.o., ISBN 80-86010-55-4 4) Čapková, K.: Češi, Němci, Ţidé? Národní identita Ţidů v Čechách 1918 – 1938, nakladatelství Paseka, Praha, 2005, 355 s. ISBN 80-7185-695-9 5) Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938, Tilia v Šenově u Ostravy, 1999, 470 s. ISBN 80-86101-19-3 6) Kárník, Z.: České země v éře první republiky, nakladatelství Libri, Praha 5, 2003, 803 s. ISBN 80-7277-119-1 7) Klein, S.: Nejkrutější diktátoři v dějinách, nakladatelství Alpress, Frýdek-Místek, 2004, 309 s. ISBN 80-7218-4721-7 8) Kolektiv autorů - Stručné dějiny Čech a Moravy, Public, 1994, 127 s. 9) Král, V.: Zářijové dny 1938, nakladatelství Svoboda, Praha, 1971, 164 s. 10) Král, V.: Historické mezníky ve vývoji Československa, vydal Horizont, Praha, 1978, 224 s. 11) Král, V.: Proč je Mnichov neplatný?, vydal Horizont, nakladatelství socialistické společnosti pro vědu, kulturu a politiku, 1972 12) Kural, V., Vašek, F.: Hitlerova odloţená válka za zničení ČSR, vydavatelství Academia, Praha, 2008, 235 s. ISBN 978-80-200-1657-7 13) Malý, K. a kolektiv autorů: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s., Praha 1, 2003, 673 s. 14) Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava, nakladatelství Karolinum, Praha 1, 2002, 347 s. ISBN 80-246-0302-0 15) Pehr, M.: Zápas o nové Československo 1939 – 1946, vydalo NLN, s.r.o., nakladatelství Lidové noviny, Praha 10, 2011, 237 s. 16) Petráš, R.: Menšiny v meziválečném Československu, nakladatelství Karolinum, Praha, 2009, 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1 49

17) Rayner, E., Stapley, R.: Slavné historické příběhy: Jak to bylo doopravdy?, vydavatelství VÍKEND, s.r.o., 2007, 405 s. ISBN 80-86891-50-X 18) Sutherland, J., Canwell, D.: Druhá světová válka v kostce, Rebo production CZ, Dobřejovice, 2005, 320 s. ISBN 80-7234-473-0 str. 10 19) Zaloga, S. J.: Válečná taţení; Polsko 1939; Zrození bleskové války, vydala Grada Publishing, a.s., Praha 7, 96 s. ISBN 978-80-247-1897-2

Elektronické zdroje: 1) 2) 3) 4)

http://www.wikipedia.org http://www.psp.cz http://www.svornost.com www.svedomi.cz

Právní předpis: Sbírka zákonů a nařízení č. 75/1939

50

Přílohy 1) Rozdělení států, podle postoje k menšinám 2) Společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu – 18. prosince 1935 3) Společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu – 30. listopadu 1938 4) Text Mnichovské dohody včetně dodatků 5) Základní dokumenty o vzniku Protektorátu Čechy a Morava

51

Příloha č. 1

Rozdělení států, podle postoje k menšinám 1. Státy etnograficky jednolité, které nemají politicky významné menšiny – např. Norsko, Holandsko 2. Státy, které sice mají menšiny, avšak neuznávají je ani v právu, ani v politice, takţe jsou de iure ve stejné pozici jako země národnostně jednolité – např. Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko 3. Státy s menšinami pod mezinárodní ochranou, které je však přesto systematicky odnárodňují – např. Maďarsko, nebo barbarsky pronásledují – např. Turecko v dřívější době 4. Státy čistě teritoriální s několika úplně rovnoprávnými národnostmi, kde není vládnoucí národ ani menšiny v běţném smyslu. Jde o státy „národnostní“ a nikoliv „národní“, které jsou obvyklé. Příkladem čistě teritoriálního státu je Švýcarsko. 5. Státy, ve kterých mají národnosti úplnou svobodu, pokud se týká uţívání vlastního jazyka i moţnosti, vytvoření autonomních národních svazů. Příkladem je Sovětský Svaz, kde ţije dvě stě národností ze kterých je autonomních anebo samosprávných svazech organizováno více neţ sto 6. Státy s národními menšinami, které ţijí menšinovým ţivotem podle zvláštních vnitrostátních zákonů – např. Dánsko 7. Státy s menšinami, které mají práva podle mezinárodních smluv i vnitrostátních zákonů – např. ČSR, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko

Vypracoval Antonín Hobza; pouţito z knihy: René Petráš, Menšiny v meziválečném Československu, Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana 1

Příloha č. 2

Společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu – 18. prosince 1935 (Začátek schůze v 10 hod. 37 min. dopol.) Přítomni: Předseda posl. sněmovny Malypetr; předseda senátu dr. Soukup; místopředsedové posl. sněmovny: dr. Markovič, Langr, Košek, Onderčo, Mlčoch, Taub; místopředsedové senátu: Donát, Klofáč, dr. Hruban, dr. Buday, dr. Bas, dr. Heller; zapisovatelé posl. sněmovny: Dubický, dr. inţ. Fulík, Vičánek, Vávra, Pik, Jaša, Bergmann, Sivák, R. Böhm, de Witte; zapisovatelé senátu: dr. Karas, Kianička, Kříž, Pichl, Sehnal. Celkem přítomno 441 členů Národního shromáţdění podle záznamů zapisovatelů. Členové vlády: předseda vlády dr. Hodža; ministři Bechyně, dr. Czech, dr. Černý, dr. Dérer, inţ. Dostálek, dr. Franke, dr. Krčmář, Machník, Najman, inţ. Nečas, dr. Spina, dr. Šrámek, dr. Trapl; předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr. Horák. Tajemníci: sněmovní tajemník dr. Říha; tajemník senátu dr. Bartoušek. Předseda Malypetr (zvoní): Zahajuji schůzi Národního shromáţdění republiky Československé podle § 38 úst. listiny. Dnešní schůzi Národního shromáţdění svolal předseda vlády dne 14. prosince 1935 podle §§ 38 a 59 úst. listiny a podle § 2 zákona o volbě presidenta. Národní shromáţdění se sešlo, aby podle §u 56 úst. listiny a podle zákona o volbě presidenta republiky, č. 161 Sb. z. a n. z r. 1920, zvolilo nového presidenta republiky, jelikoţ dosavadní president dr. Tomáš Garrigue Masaryk se svého úřadu vzdal, o čemţ sepsán byl dne 14. prosince 1935 na zámku lánském zápis, který uveřejněn byl otištěním v Úředním listě Československé republiky a přípisem předsedy vlády ze dne 17. prosince 1935, č. j. 9285, sdělen předsednictvu Národního shromáţdění. V zápisu je zaznamenáno, ţe president republiky prohlásil před přítomnými tomuto aktu, ţe se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vzdává úřadu presidenta republiky a ţe předseda vlády vzal toto prohlášení presidenta republiky na vědomí. Slavné Národní shromáţdění, paní a pánové! (Členové Národního shromáždění povstávají.) Slova, která jsem právě sdělil, uzavírají v novodobých dějinách našich nejdůleţitější dobu. Dosah a význam této historické chvíle sotva dovedeme plně zváţiti. Velikost ztráty, která tímto rozhodnutím presidenta Masaryka vzešla našemu státu, nutno měřiti velikostí jeho osobnosti, a tu sotva můţe být pochybnosti, ţe presidentský stolec opouští jedna z největších osob současné doby. Před našimi zraky rýsuje se prudce vzestupná linie vývoje a významu Masaryka jako státníka. Profesor Masaryk začal svou veřejnou činnost jako filosof a sociolog, tyto obě vědy převedly však jeho reálného ducha k politice a ţurnalistice. Přes různé filosofické názory a soustavy dospěl k hledání reálnosti a jistoty, pravdy a ideové i logické souvislosti dějin s přítomností. Stal se důsledným obhájcem poznané pravdy, mravní opravdovosti, pokroku, vzdělanosti a humanity. Příčilo se mu chytráctví, tajnůstkářství, sobectví a záškodnictví, poţadoval veřejnost, otevřenost, poctivost a mravnost i v politice… Dnes tento velký Masaryk, jehoţ doba bude v dějinách jistě řaděna vedle zlatého věku Karla IV. a poţehnané vlády Jiříka z Poděbrad, odchází do soukromí. Šíji, která byla vţdy vzpřímena před všemi mocnými tohoto světa, nachýlilo stáří a choroba, znemoţňující mu výkon presidentského úřadu tak, jak mu

1

Příloha č. 2 jeho vlastní svědomí ukládá, přiměla jej k tomuto rozhodnutí. Smutek vládne v těchto dnech rozloučení po všech krajích Československa. Útěchou jest jen, ţe loučíme se s ním toliko jako s hlavou státu, nikoli jako s hlavou naší národní rodiny, čili - jak lid v dětinné příchylnosti uvykl si jej zváti - s Tatíčkem. Láska, úcta a vděčnost všeho lidu republiky nedozná tím ani újmy ani změny. President Masaryk dal svému lidu vše, co měl a co mohl… Přistoupíme k jednání o pořadu, na němţ jest jako odst. 1: 1. Volba presidenta republiky. Z presenčních listin jsem zjistil, ţe aţ dosud je přítomno 292 poslanců a 144 senátorů, celkem tedy 436 členů Národního shromáţdění. Je tedy přítomna nadpoloviční většina úhrnného počtu členů jak sněmovny poslanecké, tak i senátu v čas volby, podle předpisu §u 57 úst. listiny a §u 6 zákona o volbě presidenta republiky. Schůze je tedy způsobilá platně vykonati volbu presidenta. Podle §u 4 zákona o volbě presidenta volba se koná ve schůzi veřejné, lístky, bez jakékoli debaty. Jako při jiných volbách, tak i k této volbě byly vydány zvláštní oficielní hlasovací lístky v obálkách, jeţ prostřednictvím poslaneckých a senátorských klubů byly členům Národního shromáţdění vydány na potvrzení. Obálky, obsahující hlasovací lístky, tuţku a celulosovou podloţku, mají nadepsána jména členů Národního shromáţdění. Jestliţe však některý ze členů Národního shromáţdění nedostal tuto soubornou obálku, prosím, aby se hlásil u tajemníka svého klubu, přítomného zde v sále. Členové Národního shromáţdění bez klubovní příslušnosti a bez klubovního tajemníka nechť se hlásí u stolků při presenčních listinách. Kaţdá souborná obálka opatřená jménem člena Národního shromáţdění obsahuje: lístek hlasovací a obálku barvy bílé pro volbu prvou, lístek hlasovací a obálku barvy modré pro eventuální volbu druhou a lístek hlasovací a obálku barvy oranţově-červené pro eventuální volbu uţší podle §u 57, odst. 2 úst. listiny a §§ 7 aţ 9 zákona o volbě presidenta. Toliko vrchní souborné obálky mají natištěna jména členů Národního shromáţdění. Naproti tomu lístky a obálky pro jednotlivé volby nemají natištěna jména členů Národního shromáţdění. Hlasování se provede takto: Kaţdý ze tří úseků - mající po 6 sedadlech v kaţdé řadě - rozdělen bude pro sbírání lístků hlasovacích podélně na dvě poloviny po 3 sedadlech. V kaţdém dílu sbírati bude jeden zapisovatel (poslanec nebo senátor) s úředníkem sněmovny nebo senátu. Zapisovatel bude čísti jména členů Národního shromáţdění v pořadí, jak jsou v jeho části rozsazeni. Ten, kdo při vyvolání svého jména je na svém místě, odevzdá se svého místa do sběrací urny hlasovací lístek příslušné barvy, vloţený do nezalepené obálky téţe barvy… (Po provedeném skrutiniu:) Prohlásím výsledek hlasování: Podle výsledků sčítání hlasů, který mně oznámili pp. zapisovatelé spolu s panem tajemníkem sněmovny, bylo odevzdáno 440 platných lístků hlasovacích a jeden lístek neplatný. Z platných hlasovacích lístků bylo prázdných 76, 340 připadlo na jméno dr. Edvard Beneš (Členové Národního shromáždění i obecenstvo na galerii povstávají a propukají v neutuchající potlesk a volání slávy.), 24 lístků připadlo na jméno dr. B. Němec.

2

Příloha č. 2 Počet 340 převyšuje třípětinovou většinu při volbě přítomných členů Národního shromáţdění, která činí 264 hlasů. Jest tedy presidentem republiky Československé zvolen dr. Edvard Beneš. (Bouřlivé volání slávy a dlouhotrvající potlesk.)… 2. Slib nově zvoleného presidenta republiky dr. E. Beneš Pane presidente! V 18. roce trvání samostatného Československa byl jste jeho Národním shromáţděním zvolen za presidenta Československé republiky jako bezprostřední nástupce prvého presidenta republiky, našeho slavného a nesmrtelného dr. Tomáše Garrigua Masaryka. (Potlesk.) Pozdravuji Vás proto v této starobylé síni, která byla svědkem dávné české samostatnosti, pozdravuji Vás jako presidenta obnovené samostatnosti s tou pevnou důvěrou, ţe vědom jsa odpovědnosti svého vysokého úřadu budete jej vykonávati podle nejlepšího vědomí a svědomí, šetře zákonů republiky, coţ potvrdíte slibem podle ústavní listiny. Ţádám Vás, abyste maje pravici poloţenu na ústavní listinu Československé republiky pronesl slova slibu předepsaná v §u 65 úst. listiny a tím potvrdil, ţe přejímáte povinnosti uloţené volbou a slibem. President dr. E. Beneš (položiv pravou ruku na ústavní listinu): Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů. (Bouřlivé volání slávy a neutuchající potlesk. - President dr Beneš podává pravici předsedovi Malypetrovi.) Předseda Malypetr: Pane presidente! Sloţil jste slib, předepsaný ústavou. Volení zástupci lidu, před nimiţ jste slib sloţil, přijímají závazný Váš slib jménem tohoto lidu a kladou ve Vás naději, ţe za Vašeho vedení bude republika naše pokračovati v duchu, který jí do základu vloţila naše ústava. Zářný příklad osobnosti prvého presidenta dr. Tomáše Garrigua Masaryka sviť Vám na cestu ke zdárnému rozvoji republiky a k trvalému míru. Blahopřeji Vám srdečně jménem Národního shromáţdění. Republice a presidentovi,,Sláva"! (Členové Národního shromáždění nadšeně provolávají slávu. - Přítomní stojíce zpívají národní hymnu,,Kde domov můj" a,,Nad Tatrou sa blýská".) Prohlašuji schůzi Národního shromáţdění za ukončenou. (Konec schůze ve 12 hod. 15 min. odpol.)

Zdroj:http://www.psp.cz/eknih/1935ns/psse/stenprot/001schuz/s001001.htm

3

Příloha č. 3

Společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu – 30. listopadu 1938 (Začátek schůze v 10 hod. 53 min. dopol.) Přítomni: Předseda posl. sněmovny Malypetr; předseda senátu dr Soukup; místopředsedové posl. sněmovny: dr Markovič, Langr, Košek, Sivák, Vávra; místopředsedové senátu: Donát, dr Hruban, dr Bas; zapisovatelé posl. sněmovny: Bergmann, Dubický, dr inţ. Fulík, Jaša, Michálek, Pik, Šalát, Vičánek; zapisovatelé senátu: dr Karas, Kříž, Pázmán, Pichl, Sehnal. Celkem přítomno 313 členů Národního shromáţdění podle presenčních listin. Členové vlády: Předseda vlády arm. gen. Syrový; ministři dr Bukovský, Černý, dr Feierabend, divis. gen. Husárek, dr Chvalkovský, brig. gen. Kajdoš, dr Kalfus, dr Karvaš, inţ. Vavrečka, dr Zenkl. Ministři vlády slovenské: dr Tiso; Černák, dr Ďurčanský, Lichner, Teplanský. Ministři vlády podkarpatoruské: dr Bačinský, Révay. Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák. Tajemníci: sněmovní tajemník dr Říha; tajemník senátu dr Bartoušek. Předseda Malypetr (zvoní): Zahajuji schůzi Národního shromáţdění podle §§ 38, 56, 57 a 59 úst. listiny. Schůzi tuto svolal předseda vlády dne 26. listopadu 1938 k volbě presidenta republiky. Volbu provede Národní shromáţdění podle norem ústavní listiny a podle zákona o volbě presidenta republiky č. 161 Sb. z. a n. z r. 1920 a kromě toho podle §u 10, části druhé, hlavy III ústavního zákona č. 299 Sb. z. a n. z r. 1938 o autonomii Slovenskej krajiny, jelikoţ dne 5. října t. r. se president republiky dr Beneš vzdal svého úřadu dopisem zaslaným předsedovi vlády, který jej v opise dne 6. října pod č. j. 8520/317/13 zaslal předsednictvu Národního shromáţdění. Sděluji: Funkci tajemníka při této schůzi koná tajemník posl. sněmovny JUDr Jan Říha s tajemníkem senátu JUDr Bedřichem Bartouškem za účasti ostatních členů tajemnického úřadu posl. sněmovny a senátu. Úkol zapisovatelů opatřují páni zapisovatelé sněmovny poslanecké a senátu, z nichţ ustanovím skrutátory. Jako pořadatelé fungují pp. pořadatelé posl. sněmovny a senátu. Na tuto schůzi omluvili se nemocí poslanci dr Hodža, Lanc; senátoři dr Brass, dr Buday, Klofáč, Riedl, Roudnický. Lékařské vysvědčení předloţil posl. Křemen.

1

Příloha č. 3 Dovolené na tuto schůzi dal jsem: poslancům inţ. Karmasinovi, inţ. Králíčkovi, Kundtovi, dr inţ. Lokschovi, dr Mayr-Hartingovi; senátorům dr Hilgenreinerovi, Keilovi, Schrammelovi. Přistoupíme k jednání o pořadu, na němţ jest jako odst. 1: 1. Volba presidenta republiky. Z presenčních listin jsem zjistil, ţe aţ dosud je přítomno 209 poslanců, z toho 46 zvolených na území Slovenskej krajiny, a 104 senátorů, z toho 18 zvolených na území Slovenskej krajiny. Je tedy přítomna nadpoloviční většina úhrnného počtu členů jak sněmovny poslanecké, tak i senátu v čas volby, podle předpisů §u 57 úst. listiny, §u 6 zákona o volbě presidenta republiky, jakoţ i podle §u 10 ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny, takţe schůze je způsobilá platně vykonati volbu. Podle §u 4 zákona o volbě presidenta republiky volba se koná ve schůzi veřejné, lístky, bez jakékoliv debaty. V tomto rámci a se zřetelem k zmíněnému jiţ ustanovení § u 10 úst. zákona o autonomii Slovenskej krajiny, podle kterého většina potřebná ve smyslu § 57 úst. listiny k volbě presidenta republiky musí zahrnovati přiměřenou většinu členů Národního shromáţdění zvolených na území Slovenskej krajiny, provedeme volbu takto: Dám předčítati jména všech členů Národního shromáţdění. Kaţdý, jehoţ jméno bude přečteno, přistoupí k urně umístěné ve středu sálu před stolem pana předsedy vlády a odevzdá do ní v nezalepené bílé obálce hlasovací lístek, který jiţ před tím vyplnil jménem kandidáta… (Po provedeném skrutiniu:) Prohlásím nyní výsledek volby. Podle výsledku sčítání hlasů, který mně oznámili pp. skrutátoři spolu s pp. tajemníky sněmoven, bylo odevzdáno 312 platných lístků, z nichţ 39 je prázdných. Na jméno dr Emil Hácha zní 272 hlasů. (Potlesk.) Počet 272 hlasů převyšuje třípětinovou většinu při volbě přítomných, která činí 187 hlasů, z nich pak 58 jsou hlasy slovenských členů Národního shromáţdění, takţe jménu dr Emila Háchy dostalo se z předepsaného počtu přítomných ke zvolení potřebného počtu hlasů jak podle ústavní listiny, tak podle zákona o volbě a konečně i podle ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny. Je tedy presidentem republiky zvolen dr Emil Hácha. (Hlučný potlesk. - Shromáždění povstali.) O vykonané volbě uvědomím pana předsedu vlády, a zvláštním listem, tuto volbu osvědčujícím, zvoleného presidenta republiky s poţádáním, aby se dostavil do Národního shromáţdění vykonat slib, jak to předpisuje § 65 ústavní listiny. Do příchodu zvoleného presidenta republiky přeruším schůzi. Prosím však paní a pány členy Národního shromáţdění, aby všichni se vrátili ihned na svá místa v zasedací síni, jakmile zazní zvonec svolávající ke znovuzahájení schůze. Přerušuji schůzi na 20 minut, t. j. do 12 hod. 15 min. (Schůze přerušena v 11 hod. 55 min. dopol. - Ve 12 hod. 21 min. odpol. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky dr Emil Hácha, uváděn tajemníky sněmoven dr Říhou a dr Bartouškem a doprovázen předsedou vlády arm. gen. Syrovým a odb. přednostou předsednictva min. rady dr Klučinou. Členové Národního shromáždění i všichni ostatní přítomní povstávají.)

2

Příloha č. 3 Předseda Malypetr (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi Národního shromáţdění. Přistoupíme k 2. odstavci pořadu, jímţ jest: 2. Slib presidenta republiky. Pane presidente! Národní shromáţdění zvolilo Vás dnes se vzácnou jednomyslností presidentem republiky. Stalo se to po událostech, které nikdy nevymizejí z paměti současníků a které budou - doufejme - nám i budoucím výstraţným důkazem skutečnosti, ţe ţivot národů nevyvíjí se z náhodné souhry okolností, nýbrţ ze správného pochopení a hodnocení vlastního jich významu a dosaţitelných moţností jak v ţivotě národa samého, tak v souţití s národy ostatními. I kdyţ byly podstatně změněny ústavní naše poměry, zůstává v plné platnosti ustanovení o slibu, který zvolený president republiky vykonává před Národním shromáţděním. Ţádám Vás proto, pane presidente, abyste - maje pravou ruku poloţenu na ústavní listinu republiky pronesl slib předepsaný v §u 65 ústavní listiny a tím potvrdil, ţe přejímáte povinnosti uloţené Vám volbou a slibem. President dr E. Hácha (položiv pravou ruku na ústavní listinu): "Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů." (Bouřlivý a neutuchající potlesk.) Předseda Malypetr: Pane presidente! Sloţil jste před Národním shromáţděním ústavou předepsaný slib a Národní shromáţdění přijímá jej v pevné naději a důvěře, ţe v této mimořádné době bude Vám moţno ve společné práci s vládou republiky, s vládami krajinskými a se sbory zákonodárnými překonávati všecky obtíţe, které vznikly ze změněných poměrů mezinárodních i vnitrostátních. Váš jemný smysl a cit pro spravedlnost, Vaše osvědčená nestrannost a příkladná úcta k právu a zákonům, kterou jste prokázal celou svojí činností u nejvyššího správního soudu a zejména jako jeho první president, je zárukou, ze stejně tak budete vykonávati svůj nejvyšší úřad v republice jako hlava společného a jednotného státu našich tří slovanských národů i jeho národních menšin. Věříme, pane presidente, ţe budete pečlivým stráţcem všeho, co nás spojuje v upřímné a vpravdě bratrské vzájemnosti. I kdyţ v našich národech je hluboce zakořeněna touha po svéráznosti a svéprávnosti, jsme všichni pevně přesvědčeni, ţe v jednotě nás všech je síla a bezpečnost, v rozkolu však byla by slabost a nebezpečí poroby. Pane presidente, blahopřeji Vám srdečně jménem Národního shromáţdění. (Dlouhotrvající bouřlivý potlesk.) Republice a presidentovi "Sláva"! (Členové Národního shromáždění provolávají nadšeně třikráte "Sláva!") Odevzdávám další řízení schůze panu místopředsedovi posl. sněmovny Langrovi. (President republiky dr Hácha odchází ze zasedací síně provázen tajemníky a předsedy sněmoven, jakož i předsedou vlády a ministry dr Tisem a Révayem.) Místopředseda posl. sněmovny Langr (ujav se předsednictví - zvoní): Prohlašuji schůzi Národního shromáţdění za ukončenu. (Schůze byla skončena ve 12 hod. 26 min.)

Zdroj: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/psse/stenprot/002schuz/s002001.htm 3

Příloha č. 4

Text Mnichovské dohody včetně dodatků

Dohoda uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií v Mnichově 29. září 1938 Mnichov 29. září 1938 Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíţ uţ bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, ţe jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení. 1. Vyklizení začne 1. října. 2. Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, ţe se vyklizení území provede do 10. října, a to bez zničení jakýchkoli existujících zařízení, a ţe je československá vláda odpovědná za to, ţe se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení. 3. Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor sloţený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa. 4. Etapovité obsazování převáţně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části území, označené na přiloţené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III 3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října. Zbývající území převáţně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října. 5. Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichţ se má konat plebiscit. Tato území obsadí aţ do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týţ výbor stanoví modality, za nichţ se plebiscit provede, přičemţ je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněţ den konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější neţ konec listopadu. 6. Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu. 7. Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamţiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví německo-československý výbor, uváţí postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jeţ z této výměny vyplynou. 8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téţe lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty. 1

Příloha č. 4

Adolf Neville Mussolini Ed. Daladier

Hitler Chamberlain

Dodatek k dohodě Mnichov 29. září 1938 Vláda Jeho Veličenstva Spojeného království a francouzská vláda se připojily k uvedené dohodě na základě toho, ţe stojí za nabídkou obsaţenou v odstavci 6 anglicko-francouzských návrhů z 19. září, týkajících se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie také záruku Československu. Adolf Neville Mussolini Ed. Daladier

Hitler Chamberlain

Dodatečné prohlášení Mnichov 29. září 1938 Čtyři přítomní předsedové vlád se shodli na tom, ţe se výbor předpokládaný v dnešní dohodě bude skládat ze státního tajemníka německého ministerstva zahraničí, velvyslanců Anglie, Francie a Itálie akreditovaných v Berlíně a z jednoho člena, kterého určí československá vláda. Adolf Neville Mussolini Ed. Daladier

Hitler Chamberlain

Dodatečné prohlášení Mnichov 29. září 1938 Předsedové vlád čtyř mocností prohlašují, ţe se problém polské a maďarské menšiny v Československu, pokud nebude vyřešen do tří měsíců ujednáním mezi příslušnými vládami, stane předmětem další schůzky zde přítomných šéfů vlád čtyř mocností.

2

Příloha č. 4

Adolf Neville Mussolini Ed. Daladier

Hitler Chamberlain

Dodatečné prohlášení Mnichov 29. září 1938 Všechny otázky, které se vyskytnou při předávání území, spadají do příslušnosti mezinárodního výboru. Adolf Neville Mussolini Ed. Daladier

Hitler Chamberlain

Německo-anglické prohlášení 30. září 1938 My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsem dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, ţe otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důleţitost pro obě země a Evropu. Povaţujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy jiţ nejít do války jeden proti druhému. Usnesli jsme se, ţe metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jeţ se týkají našich dvou zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování moţných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě. Adolf Neville Chamberlain

Zdroj:

Hitler

http://www.svornost.com/2011/09/29-zari-podepsani-mnichovske-dohody-1938/ 3

Příloha č. 5

Základní dokumenty o vzniku Protektorátu Čechy a Morava 14. března 1939 začala německá vojska obsazovat Ostravsko, a do Berlína odjel státní prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský. Bylo už 15. března 1939, když byl v Berlíně podepsán dokument, že osud národa českého svěřují do rukou Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. Český doslovný překlad: Vůdce a říšský kancléř přijal dnes v Berlíně v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí von Ribbentropa československého státního presidenta Dr. Háchu a československého zahraničního ministra Dr. Chvalkovského na jejich přání. Při schůzce bylo váţné postavení, vzniklé v průběhu posledních týdnů na dosavadním československém státním území podrobeno zcela otevřenému přezkoumání. Na obou stranách nalezlo výraz rozhodné přesvědčení, ţe cílem všeho úsilí musí býti zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý státní president prohlásil, ţe ve sluţbách tohoto cíle a pro dosaţení konečného upokojení, s plnou důvěrou vkládá osud českého národa a země do rukou Vůdce Německé Říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyslovil rozhodnutí, ţe přijme národ pod ochranu Německé Říše a ţe mu zaručí jeho svébytnosti odpovídající autonomní vývoj národního ţivota. Na důkaz toho byl tento spis dvojmo vyhotovený podepsán. Berlín, dne 15. března 1939. Adolf Hitler, v. r. Ribbentrop, v. r.

Dr. E. Hácha, v. r. Dr. F. Chvalkovský, v. r.

15. března 1939 pokračovala vojska Velkoněmecké říše v obsazování Čech a Moravy započatém předchozí den na Ostravsku, a do Prahy přijel Adolf Hitler. Propagandisté té doby ho vykreslovali například slovy: R. 1933 povolán byl Adolf Hitler presidentem Hindenburgem na místo říšského kancléře. Po jeho smrti dne 2. srpna 1934 byl postaven na místo hlavy státu a přijal titul Vůdce (Führer). Adolf Hitler vyřešil otázku nezaměstnanosti i jiné problémy sociální a r. 1938 připojením rodného Rakouska k Říši založil Veliké Německo. Politický čin Adolfa Hitlera i jeho uskutečnění starých německých ideálů kulturních i mocenských, vyvolalo mohutnou odezvu v celém světě a nekompromisní jeho řešení mnoha problémů, zejména otázky židovské, nalezlo pochopení ve všech zemích. Hitlerův výnos ze 16. března 1939 se stal „ústavou Protektorátu Čechy a Morava“, doslovně zní takto: Po tisíc let náleţely k ţivotnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku se zvětšovalo nebezpečí, ţe z tohoto prostoru — jako jiţ jednou v minulosti — vyjde nové nesmírné ohroţení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho drţitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně souţití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udrţení jejich společného státu. Prokázal však tím svou vnitřní neschopnost k ţivotu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše však nemůţe v těchto, pro její vlastní klid a bezpečnost, stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důleţitých oblastech trpěti ţádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěţší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji

1

Příloha č. 5 interesovaná a spolupostiţená. Odpovídá tudíţ příkazu sebezáchovy, jestliţe Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala uţ ve své tisícileté dějinné minulosti, ţe díky jak velikosti tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly. Naplněn váţným přáním slouţiti opravdovým zájmům národů obývajících v tomto ţivotním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíţ jménem Německé říše jako základnu pro budoucí souţití obyvatelů těchto oblastí toto: Článek 1. (1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky obsazené v březnu 1939 německými oddíly náleţí napříště k území Velkoněmecké říše a vstupují jako »Protektorát Čechy a Morava« pod její ochranu. (2) Pokud obrana Říše to vyţaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou. Článek 2. (1) Obyvatelé Protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle ustanovení zákona z 15. září 1935 (Říšs. Zák. I, str. 1146) o říšských občanech, říšskými občany. Pro ně platí tudíţ také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci. (2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy sestávají státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava. Článek 3. (1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám. (2) Vykonává svoje výsostná práva, náleţející mu v rámci Protektorátu ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. (3) Tato výsostná práva jsou zastávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky. Článek 4. Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava poţívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava Protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře. Článek 5. (1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř »Říšského Protektora v Čechách a na Moravě«. Jeho úřední sídlo jest Praha. (2) Říšský Protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře. (3) Členové vlády Protektorátu jsou potvrzováni Říšským Protektorem. Potvrzení můţe býti odvoláno. (4) Říšský Protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády Protektorátu a udíleti jí rady. Můţe podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení, nutná ve společném zájmu. (5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakoţ i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li Říšský Protektor námitky. Článek 6. (1) Zahraniční věci Protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům. (2) Protektorát obdrţí zástupce u říšské vlády s úředním označením »vyslanec«. Článek 7. (1) Říše poskytuje Protektorátu vojenskou ochranu. (2) Vykonávajíc tuto ochranu, udrţuje Říše v Protektorátu posádky a vojenská zařízení. (3) Pro udrţení vnitřní bezpečnosti a pořádku můţe Protektorát zříditi vlastni sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

2

Příloha č. 5 Článek 8. Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakoţ i na pošty a telekomunikace. Článek 9. Protektorát náleţí k celnímu území Německé říše a podléhá jeho celní výsosti. Článek 10. (1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky aţ na další koruna. (2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda. Článek 11. (1) Říše můţe vydávati právní předpisy s platností pro Protektorát, pokud toho vyţaduje společný zájem. (2) Pokud je dána společná potřeba, můţe Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi potřebné pro ně vlastní říšské úřady. (3) Říšská vláda můţe učiniti opatření potřebná k udrţení bezpečnosti a pořádku. Článek 12. Právo platné do té doby v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší. Článek 13. Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu. V Praze dne 16. března 1939. Vůdce a říšský kancléř: Adolf Hitler v. r. Říšský ministr vnitra: Dr. Frick v. r. Říšský ministr zahraničí: von Ribbentrop v. r. Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře: Dr. Lammers.

Zdroj: http://www.svedomi.cz/dokdoby/193903_vznik_protektoratu_cechy_a_morava.htm

3