1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, se zvláštním přihlédnutí k Brnu

Masarykova univerzita Brno Filozofická fakulta Historický ústav Obor Historie

Radim Cichra

Přijetí a provádění zákona č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, se zvláštním přihlédnutí k Brnu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2011 1

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

..............................

...............................................................

2

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí své práce, Mgr. Denise Nečasové Ph.D., za skvělý přístup, ochotu a cenné rady, které mi při práci poskytla..

3

Obsah 1. Úvod......................................................................................................................................5 2. Způsoby úpravy prostituce................................................................................................8 2.1. Reglementační hnutí....................................................................................................8 2.2. Aboliční hnutí.............................................................................................................10 3. Právní úprava od počátku 19. Století do roku 1922.......................................................11 3.1. Přijetí zákona č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí...............................11 3.2. Co zákon řešil a přinesl?...........................................................................................14 3.3. Neúspěch zákona........................................................................................................20 4. Změna podoby prostituce.................................................................................................22 4.1. Hotely..........................................................................................................................22 4.2. Bary.............................................................................................................................23 4.3. Divadla, revue, varieté...............................................................................................24 5. Brněnská policie a provádění zákona č. 241/1922 Sb....................................................25 5.1. Brno v posledních letech reglementace....................................................................25 5.2. Brno po zavedení zákona č. 241/1922 Sb.................................................................26 5.3. Brno: shrnutí..............................................................................................................33 6. Závěr..................................................................................................................................34 7. Seznam pramenů a literatury..........................................................................................36 8. Přílohy................................................................................................................................39 8.1. Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí............................................39 8.2. Vládní nařízení č. 193/1923 Sb., jímţ provádí se zákon ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí......................................................46

4

1. Úvod Prostituce představovala odpradávna velký sociální problém, jenţ zaměstnával zákonodárce v nespočtu zemí. Nejinak tomu bylo i v nově vzniklém Československu. Snahy o kontrolu prostituce měly různé podoby i různý úspěch. V Československu došlo brzy po skončení první světové války k novým snahám o vypořádání se s touto problematikou. Prudký nárůst pohlavně nemocných v průběhu první světové války a převáţení aboličního hnutí při úpravě prostituce v prvních letech nové Československé republiky měly za následek zvýšený zájem o tuto otázku. Snaha abolicionistů o lepší a zdravější společnost vedla k návrhu a později k přijetí zákona o potírání pohlavních nemocí, jeţ měl bojovat jak s pohlavními nemocemi tak s prostitucí. V předkládané bakalářské práci jsem si vytyčil dva hlavní cíle. Jednak přiblíţit situaci v Brně, a za druhé, i s přispěním brněnského příkladu, potvrdit tezi, ţe aboliční zákon nepřinesl očekávané zlepšení. Snaţil jsem se ukázat, ţe zákon v boji s prostitucí a pohlavními nemocemi neuspěl a provádění aboličních opatření bylo záhy de facto nahrazeno dřívější reglementací. Práce se soustředí především na léta od skončení první světové války aţ do konce dvacátých let, kdy uţ byl neúspěch zákona nepopíratelný. Třicátá léta jsem proto zmínil jen okrajově, ačkoli by jistě stálo za pozornost zracovat dalším výzkumem i toto období. Vlastní obsah práce pak není věnován pouze přijetí a následnému provádění zmiňovaného zákona, nýbrţ i přiblíţení základních pohledů na státní úpravu prostituce u nás od 19. století aţ do období několika let po přijetí zákona. Prostor je věnován i přeměně podob prostituce, které se v důsledku zákona odehrály, a jejichţ výsledkem byla větší rafinovanost aktérů a sníţená zjistitelnost a postiţitelnost provozování tohoto řemesla. Poslední kapitola se zabývá prováděním zákona a celkovému pohledu na prostituci v Brně ve dvacátých letech. Co se týče pramenů k dějinám prostituce, pracoval jsem pouze s prameny institucionální, úřední povahy. Jedná se tedy o prameny vzniklé jakoby v centru, nikoli na okraji společnosti, kam byla prostituce řazena. Jiný druh pramenů bývá všeobecně u lidí na okraji společnosti vzácností, sám se ţádný relevantní neobjevil. Dozvídáme se tak informace pouze z jedné strany „barikády“, to bychom měli mít na paměti. Pro kapitolu věnovanou Brnu jsem vycházel z fondu Policejního ředitelství v Brně uloţeném v Moravském zemském archivu v Brně (dále jen MZA). Byl to jediný, i kdyţ obsáhlý, fond, ve kterém se mi podařilo nalézt záznamy týkající se prostituce. V části, která je věnována

brněnské prostituci, zdejšímu boji proti ní a provádění zákona o potírání

pohlavních nemocí, jsem se soustředil na období od roku 1919 aţ do počátku 30. let. Tyto 5

záznamy tvoří rozsáhlý pramen, kde bylo moţno nalézt poměrně dost materiálu pouţitelného pro tuto práci. Na druhou stranu se ale často jedná o kusé, ne vţdy na sebe navazující záznamy. Většinou se jedná o zprávy obvodních komisařství Brno-město, Staré Brno, Královo pole a Husovice adresované policejnímu ředitelství, výkazy o provedených kontrolách, formuláře, vnitřní instrukce a samozřejmě pokyny ředitelství obvodním komisařstvím. Bohuţel se mi nepodařilo najít další vhodné prameny, jakými by mohly být například záznamy městských nemocnic nebo soukormých lékařů o přijetí pohlavně nakaţených osob, jenţ by poslouţily k doplnění, porovnání či korekci pramene jiţ zmíněného. I jiný potencionálně relevantní pramen v podobě fondu Y.W.C.A.1 neposkytuje z důvodu zničení ţádné záznamy z počátků své činnosti v Brně. Útrţkovité záznamy jsou dochovány aţ od roku 1928, pro tuto práci ale neobsahují nic podstatného. Stejně tak i další fondy,2 do nichţ jsem měl moţnost nahlédnout, nic relevantního k tématu neobsahují. Pro část věnovanou přijetí zákona jsem pouţil přepisy stenoprotokolů a tisků z Národního

shromáţdění

československého

a

Národního

shromáţdění

republiky

Československé. V elektronické podobě jsou dostupné z internetových stránek poslanecké sněmovny. Vzhledem k tomu, o jak rozsáhlý soubor dokumentů se jedná, bylo hledání podstatných zmínek věnovaných návrhu zákona opravdu mravenčí prací, přesto se domnívám, ţe se mi podařilo nalézt vše podstatné. Existuje velké mnoţství primární literatury, bylo proto nutné vybrat pokud moţno pouze tu důleţitou a relevantní. Mnohá díla nebo články jsou spíše morálním apelem spojeným s vírou v lidské hodnoty a pohlavní zdrţenlivost, neţ vědecké práce. Při výběru literatury mi uţitečný návod poskytla kapitola o pramenech k dějinám prostituce v práci Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky od Mileny Lenderové. Abych co nejlépe pochopil dobový kontext, snaţil jsem se vybrat široké spektrum literatury od čistě lékařské aţ po morální a filozofické texty. Příkladem autora- lékaře je H. Pelc, jehoţ články a knihy mi poskytly důleţitý zdroj odborných lékařských i statistických informací. Mezi autory spisů ve spíše filozofické a morální rovině patřil třeba T. G. Masaryk, který byl jedním z nejhorlivějších zastánců abolicionismu. Z periodik je nutné zmínit Věstník ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchova, kde byly kromě článků uveřejňovány i úřední výnosy ministerstva a časopis Láska a pohlaví, který se snaţil o osvětu a odtabuizování sexuálních témat. Nejcennějším zdrojem 1

YWCA: Young Women Christian´s Association (Křesťanské sdruţení mladých ţen nebo Obrodné hnutí mladých ţen) byla v Československu zaloţena Marií Záhořovou-Němcovou na základě iniciativy dcery prezidenta T. G. Masaryka Alice v roce 1921. V Brně působilo hnutí od roku 1923. 2 Jednalo se předvším o fondy B 304: Velitelství četnického oddělení Brno a G 303: Ţenská útulna Brno.

6

informací byla série článků od J. Klepetáře (Nováka),3 které uveřejňoval v časopise Přítomnost. Zde detailně popsal ţivot a prostředí prostitutek. Na článcích v periodikách bylo také moţné poměrně dobře sledovat, jak se měnil náhled jednotlivých autorů (hlavně lékařů) na aboliční zákon. Nejvíce relevantní literatury bylo napsáno o Praze. K nejdůleţitějším patří publikace K. L. Kukly Praţské bahno, kde autor, i z vlastních zkušeností, vylíčil spodinu praţské společnosti od konce 19. století aţ po zavedení nového zákona. Na rozdíl od Prahy ale o Brnu neexistuje ţádná publikace na podobné téma ve sledovaném období. Nalezneme několik odkazů v jiných publikacích, ale jedná se většinou spíše jen o útrţkovité poznámky, neţ o nějaký souvislý text.4 U nás se současnoti tématu prostituce soustavněji a důkladněji věnuje prakticky jen M. Lenderová. Mimo ní si lze přečíst pouze několik kratších článků různých autorů.5 Ačkoli i u nás se v historiografii poslední dobou věnuje více pozornosti lidem na okraji společnosti,6 nedá se úroveň bádání porovnávat se západními zeměmi. Svou prací jsem chtěl přiblíţit pozadí přijetí a provádění nejdůleţitějšího zákona, jaký byl za první republiky na úpravu prostituce vydán a ukázat, ţe ne vţdy se záměr podaří převést do reality. Aby mohl být nějaký předpis skutečně účinný, je nutné ho provádět, případně si jeho provádění vynutit. V případě zákona o potírání pohlavních nemocí se legislativní záměr a realita rozcházely. Současně jsem se pokusil zmapovat dosud nedostatečně probádanou oblast brněnské prostituce ve sledovaném období. Můj příspěvek my mohl poslouţit jako úvod k dalšímu bádání o brněnské prostituci nebo jako pomyslný dílek do mozaiky dalších zracovaných a zpracovávaných měst.

3

Jan Klepetář byl velice zajímavý představitel praţské bohémské scény dvacátých let. Vystudoval medicínu, ţivil se jako novinář, byl fascinován praţským podsvětím. Při tvorbě svých článků vycházel z autentického pozorování ţivota prostitutek. Při psaní do časopisu Přítomnost začal pouţívat pseudonym Jaromír Novák. Skončil však neslavně, byl obviněn z vraţdy a odsouzen na doţivotí, později mu byl trest změněn na 15 let a v roce 1937 propuštěn. 4 Zmínky o prostituci v Brně na počátku 20. století a za první republiky můţeme nalézt například v publikacích: Altman, K. Krčemné Brno. Dufour, P. Dějiny prostituce VIII. Lenderová, M. Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky. 5 Například články K. Černého Prostituce na počátku století a M. Myšky Ostravské kněţky Venušiny aneb o počátcích prostituce v průmyslovém velkoměstě nebo B. Svobodové „Portrét“ nekoncesovaných pouličních prostitutek v Praze a jejích předměstích v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. 6 Z nedávné doby (rok 2004) například publikace Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlení světa D. Tinkové nebo Cikáni na Moravě v 15. aţ 18. století od J. Hanzala.

7

2. Způsoby úpravy prostituce Existují v zásadě tři způsoby, jak můţe stát bojovat s fenoménem prostituce. Prohibice, reglementace a abolice. Bylo by moţné samozřejmě rozlišit i další formy koexistence prostituce a státní moci na jednom území. Například úplná tolerance státu či dokonce jeho účast na provozování této činnosti, v těchto případech se ale stát nesnaţí situaci řešit, nýbrţ z ní profitovat, nebo k ní být alespoň lhostejný. Nás bude zajímat právě snaha bojovat s prostitucí. Pod pojmem prohibice rozumíme úplný zákaz prostituce a trestní postih osob, které ji provozují, organizují nebo z ní těţí. Mocenské represivní zásahy proti prostituci byly pokaţdé reakcí na její rozmach. Tato forma boje byla rozšířená ve středověku i novověku. Postupně však prostituce přestala být chápána jako trestná činnost. Raněnovověké právní myšlení trestalo smilstvo, nerozlišovalo však mezi prostitucí a nevěrou. Prohibiční opatření bývala pouze dočasná, jelikoţ se ukázalo, ţe prostituci vymýtit stejně nedokáţou.7 Dalším dvěma způsobům úpravy prostituce věnuji poněkud více prostoru, protoţe představují základní vodítko pro pochopení úsilí o řešení problematiky prostituce u nás po skončení první světové války. Popsat snahy o zavedení nové právní úpravy, a v důsledku toho se vzdát jednoho systému a přejít k jinému, jsou jedním z předmětů zájmu této práce. Záměrně jsem vynechal informace o místu a době vzniku obou hnutí, domnívám se, ţe pro tento účel postrádají relevanci. Vzhledem k tématu této práce je především nezbytné pečlivě rozlišit podstatu obou forem úpravy, tendence, jeţ vedly k opuštění nebo přijetí té které úpravy a klady či nesnáze s nimi spojené.

2.1. Reglementační hnutí Reglementací prostituce se rozumí určitá forma koncesování prodejného pohlavního styku s podmínkou, ţe se tato osoba podrobí pořádkovému policejnímu a zdravotnímu dozoru. Pro usnadnění takového dozoru byly zřizovány veřejné domy. Reglementace prostituce byla prováděna tak, ţe prostitutce podrobené policejnímu dohledu byla vydávána kníţka, opravňující jí k provádění její ţivnosti. Do této kníţky se současně zapisovaly výsledky lékařských prohlídek, jenţ byly za úplatu pravidelně prováděny policejními lékaři. Vydávání těchto kníţek a provádění lékařských prohlídek bylo neustále podrobováno kritice. Byl zoufalý nedostatek vyšetřujících lékařů. Vyšetření bývala nevyhovující, často bylo 7

Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z., Jiránek, T. Dějiny kaţdodennosti „dlouhého“ 19. století. II díl: Ţivot všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s. 159.

8

vydáno zdravotní potvrzení, ačkoli lékař nemohl stoprocentně vyloučit nakaţení, např. chronickou formou kapavky. Důvodem snah o zrušení reglementace byla i stigmatizace prostitutky a její praktická nemoţnost návratu do společnosti. Reglementace znesnadňovala návrat do normálního ţivota, protoţe přijetím kníţky se stávaly prostitutky natrvalo součástí aparátu, který se pohyboval na hranici zločinu. Usnadňovalo se vykořisťování osobami, které měli na jejich ţivot dohlíţet (drţitelé nevěstinců, policisté). Platil i dvojí metr na posuzování aktérů prostituce. Zatímco ţeny nesly veškeré následky mravní a společenské, muţi, ačkoli byli vlastně rovnocennými partnery v mimomanţelských stycích, zůstávali postihu ušetřeni. Reglemantace neměla ţádné účinné nástroje na boj s tajnou prostitucí. Ačkoli byla tajná prostituce zakázaná, byla ve skutečnosti běţně trpěna. Počítalo se, ţe prostitutek tajných je i desetkrát tolik neţ prostitutek reglementovaných. Tajná prostituce pak byla samozřejmě mnohem nebezpečnější pro šíření pohlavních chorob.8 V průběhu let 1919-1922 bylo v Praze registrováno 768 prostitutek, z toho 406 ve veřejných domech a 362 tzv. volných.9 Nejsou zde uvedeny prostitutky tajné, takţe skutečné číslo prodávajících se ţen bylo ve skutečnosti mnohonásobně vyšší. Pro uvedené číslo ale známe údaje o počtu pohlavně nakaţených. Registrovány byly ţeny narozené mezi rokem 1870 a 1903. Nejstarší i nejmladší ročník byl početně nejméně zastoupen, naopak nejčastěji byly zastoupeny dívky narozené v roce 1896 (62 ţen, z toho 36 v nevěstincích) a 1897 (60 ţen, z toho 35 v nevěstincích). Z počtu 768 registrovaných prostitutek jich 117 nikdy neonemocnělo, 651 (84,8%) prodělalo nějakou pohlavní chorobu. 138 ţen, tedy více jak pětina, onemocněla postupně kapavkou, měkkým vředem i syfilis.10 V době zrušení reglementace bylo na území Československa kolem 1750 reglementovaných prostitutek, z nichţ bylo přes 1300 v nevěstincích, tedy téměř tři čtvrtiny. V hlavním městě bylo přes 400 prostitutek, z nichţ v nevěstincích působila asi čtvrtina.11 Pokud by byly odváţnější odhady odborníků ohledně tajné prostituce správné, museli bychom se dostat na číslo přesahující dvacet tisíc všech ţen ţivících se prostitucí. Takové číslo je však skoro dvojnásobné oproti tomu, které uvádí Jan Klepetář (Novák) ve svých článcích o prostituci v Přítomnosti v polovině dvacátých let. Pro rok 1920 uvádí asi deset tisíc všech prostitutek, z nichţ bylo asi 1300 reglementovaných. Pro Prahu uvádí naopak vyšší čísla, 900 reglementovaných a kolem 1200 tajných prostitutek. Vychází údajně ze záznamů policejního 8

Pelc, H. Sociální lékařství. Praha: Melantrich, 1937, s. 182. Pokud čísla porovnáme s Pelcem a Klepetářem, vidíme, ţe kaţdý dospívá k odlišným číslům, takţe odhady mohou být vţdy jen přibliţné. 10 Frída, E. Prostituce v Praze v letech 1919-1922. Věstník obecní královského hlavního města Prahy, Praha 1922, s. 322-323. 11 Tamtéţ, s. 183. 9

9

oddělení v Praze.12 M. Lenderová pak ve svých publikacích přebírá údaje o počtu prostitutek od Klepetáře.13

2.2. Aboliční hnutí Reakcí na reglementaci se stal abolicionismus. Abolicionisté byli zaměřeni hlavně proti organizovaným formám prostituce. Vycházeli z předpokladu, ţe prostituce je výrazem mravní a hmotné bídy. Osvětou, vzděláváním, mravní výchovou, odstraněním nejkřiklavější bídy a vytvořením podmínek k uzavírání sňatků údajně zmizí i obchod se sexem. Tyto předpoklady se samozřejmě ukázaly jako liché. Domnívali se téţ, ţe prostituce je umoţněna existencí dvojí morálky, odlišné pro muţe a pro ţeny. S prostitutkami se mělo začít jednat jako s kaţdou jinou osobou. Hnutí zásadně nesouhlasilo se státní regulací prostituce, nabádali k jejímu odstranění. Poţadovali uzavření nevěstinců, zrušení policejních registrací prostitutek, měl zůstat pouze dohled lékařský. Objevovaly se i názory, ţe prostitutka trpí za zkaţenost společnosti, ţe je pouhou obětí morálního úpadku.14 V boji proti reglementaci se na stranu abolicionistů připojila velká část evropských a severoamerických filozofů, spisovatelů, a někteří lékaři. Od posledního desetiletí devatenáctého století, kdy se základní myšlenkou abolicionismu stala medializace a medikalizace prostituce, se pomalu začíná projevovat převaha abolicionistů nad zastánci reglementace.15 U nás se jedním z prvních propagátorů stal ještě během svého univerzitního působení Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1899 vyšla tiskem Masarykova přednáška Mnohoţenství a jednoţenství, kde se přihlásil k abolicionismu.16 Odmítl pojetí prostituce jako přirozeného zla či dokonce sociální potřeby, označil ji za hřích, proti kterému se společnost musí bránit. Za hlavní prostředek obrany povaţoval mravní výchovu. Kořeny prostituce neviděl primárně v hmotné, ale především v mravní bídě společnosti, v alkoholismu, nízkém stupni vzdělání, v předčasném zájmu o sex, nedostatečné výchově ţen, nerovnosti muţů a ţen, ale třeba i v umění.17 K dalším představitelům patřili profesoři a uznávaní dermatologové Vítězslav Janovský a František Šamberger nebo doktor Karel Ulrich. Po první světové válce se k abolicionismu přihlásila i Československá společnost pro potírání chorob pohlavních, ustavená na konci roku 1918. Vliv abolicionistů po válce definitivně převáţil. 12

(Klepetář) Novák, J. Prostitutky a jejich svět. Přítomnost, Praha: vydavatelství Fr. Borový, roč. 3, 1926, s. 765-766. 13 Lenderová, M. Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky. Praha: Karolinum, 2002, s. 76. 14 Lenderová, M. a kol. Ţena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: Lidové noviny, 2009, s. 622. 15 Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z., Jiránek, T. Dějiny kaţdodennosti „dlouhého“ 19. století, s. 169. 16 Masaryk, T. G. Mnohoţenství a jednoţenství. Praha: vlastním nákladem, 1899, s. 18-19. 17 Masaryk, T. G. Mravní názory: vybral Zdeňek Franta. Praha: Státní nakladatelství, 1923, s. 142-148.

10

3. Právní úprava od počátku 19. století do roku 1922 Předpisy, které měly slouţit k boji proti pohlavním nemocem a prostituci, byly po první světové válce nedostačující a mnohé z nich naprosto zastaralé. Jednalo se o několik dekretů vydaných dvorní kanceláří a zemskými úřady jiţ v letech 1792 aţ 1827. Jejich obsahem býval obvykle předpis o policejním dozoru a lékařském vyšetřování prostitutek, popřípadě o mravní výchově mládeţe, o zabraňování mimomanţelské souloţi nebo zvláštní vojenské předpisy, týkající se prostituce. Vydáním trestního zákoníku v roce 1852 byla prostituce upravena v § 509. Toto ustanovení bylo téměř doslova přejato i do zákona č. 89/1885, tzv. tuláckého zákona, konkrétně do § 5. Ustanovení postihovalo ţeny oddávající se řemeslnému smilstvu ze ţivnosti, ačkoli jim bylo známo, ţe jsou pohlavně nakaţené. Můţeme uvést ještě zákon č. 88/1871, o policejním odstranění a postrku osob ohroţujících zájmy veřejné. Trestní zákoník samozřejmě trestal i kuplířství, přečiny proti mravopočestnosti nebo podporování smilstva hostinskými, výčepníky a jejich personálem. Provádění zdravotního i policejního dozoru náleţelo do vlastní působnosti obce. Ve větších městech byly za tím účelem vydány zvláštní reglementační předpisy. Prohlídka prostitutek byla svěřena městským, policejním nebo zvlášť k tomu určeným lékařům. Byly tolerovány nevěstince. Nejoblíbenějším prostředkem k zvýšení účinnosti kontrolních opatření zůstaly nenadálé kontroly koncesovaných i podezřelých podniků. Další rozmach legislativní činosti v tomto směru znamenala první světová válka.18 Počátkem roku 1916 vstoupila v platnost Základní pravidla pro úpravu prostituce, známější jako prostituční regulativ. Jednalo se o nejrozsáhlejší a nejpodrobnější nařízení zabývající se problematikou prostituce a de facto první s celozemskou platností. Byla posílena pravomoc obcí při regulaci prostituce a v boji proti pohlavním nemocím. Byl prvním nařízením centrální povahy, v němţ je výslovně uvedeno, ţe registrace prostitutky se provádí vydáním zdravotní kníţky. Výnos tak zobecnil jiţ zavedenou praxi městských úřadů.19

3.1. Přijetí zákona č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí Uţ necelý rok po válce, 30. září 1919,20 byl v Národním shromáţdění podán návrh na zrušení veřejných domů, přísné oboustranné stíhání 18

tajné prostituce, zavedení povinné

Důvodová zpráva k návrhu zákona o potírání pohlavních nemocí [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/se/tisky/t0764_01.htm. 19 Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z., Jiránek, T. Dějiny kaţdodennosti „dlouhého“ 19. století, s. 165. 20 Téměř současně, 6. října, podal dr. H. Hecht na schůzi městské rady v Praze podrobně odůvodněný návrh na potírání pohlavních nemocí. Městská rada nepřikládala dle všeho tomuto problému příliš velkou důleţitost, neboť byl návrh jednoduše odloţen ad acta.

11

hlášení a léčení pohlavní nákazy. K návrhu, jeţ vypracoval uţší poradní sbor ministerstva veřejného zdravotnictví a tělovýchovy ve sloţení prof. V. Janovský, prof. F. Šamberger a dr. K. Ulrich, s nímţ přišly poslankyně Františka Zeminová a Luisa Landová-Štychová, se připojilo dalších osmnáct poslanců, mezi nimi například dr. Bohuslav Vrbenský nebo dr. František Krejčí. Jako zdůvodnění pro schválení nového zákona uvedli jeho navrhovatelé nebývalé šíření prostituce a pohlavních nemocí, jeţ se dotýká i mládeţe. Otevřeně se postavili proti reglementačnímu systému a kritizovali ho v mnoha směrech. V trpění ţivností kuplířů, jejich veřejných domů, jeţ jsou zdrojem infekčních, především pohlavních, chorob. V naprosté bezúčelnosti policejních prohlídek a bezmocnosti policejních lékařů, neboť nakaţené prostitutky jsou propuštěny aniţ by byly úplně vyléčeny nebo po návratu k prostituci jsou opět nakaţeny. V návrhu jsou zmíněni i zákazníci prostitutek, jeţ dosud unikali všem kontrolám. Dalším důsledkem, jeţ způsobovalo trpění veřejných domů a polovičatých opatření proti tajné prostituci byla prostituce nezletilých dívek. Nejsmutnějším faktem bylo podle záznamu v dětském odboru Českého srdce i podle zpráv pracovnic z jiných záchranných dětských institucí, ţe jsou k prostituci sváděny dívky v nejútlejším věku, patřící ještě do školy, a to mnohdy jejich vlastními matkami. Návrh obsahoval několik poţadavků. V prvé řadě zrušení veřejných domů, přičemţ prostory získané zavřením nevěstinců měly být vyuţity na byty pro legionáře a studentstvo, zavedení pravidelné kontroly všech hotelů, kde by mohla být trpěna prostituce, a v případě takového zjištění odejmutí koncese. Přísné trestání kuplířství a oboustranné trestání prostituce. Dále byl vznešen poţadavek na stanovení inspektorek pro mravní a zdravotní dozor, zřízení útulku pro prostitutky a usnadnění jejich opětovného návratu do normálního ţivota. Bylo naplánováno zřízení funkce státních lékařů, kteří by se starali výhradně o zjišťování, zamezení a léčení nakaţlivých chorob. Mělo být zavedeno povinné hlášení a léčení pohlavních nemocí. Tímto návrhem byl následně pověřen sociálně-politický výbor.21 Trvalo ale téměř tři roky neţ se z tohoto návrhu stal skutečný zákon. Při dalším projednávání tohoto návrhu v říjnu roku 1920 byl program rozšířen o poţadavek na stálé, ale šetrné poučování obyvatelstva, především pak dospívající mládeţe, o nebezpečí nákazy pohlavních nemocí. Počítalo se s poţadavkem na písemné prohlášení budoucích manţelů u okresní politické správy, ţe netrpí ţádnou pohlavní chorobou. Pokud měl jeden ze snoubenců těţkou pohlavní chorobu, měl lékař příslušné okresní správy sňatku zabránit. V případě, ţe by budoucí manţel chtěl svou chorobu zatajit, měl ho stihnout trest. Poslední rozšíření programu 21

Zasedání Národního shromáţdění československého roku 1919 [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1638_00.htm.

12

skýtalo zajímavý bod, a sice vybudování a organizování instituce nádraţních dozorkyň. Jejich povinností by bylo postarat se osamělé cestující mladé ţeny, aby nebyly vydány napospas, zejména ve velkých městech, náhončím kuplířů.22 Bývalo obvyklé, ţe do větších měst přijíţděly mladé dívky z venkova aniţ by zde někoho znaly či měly smluvenou práci. A právě na ně na nádraţích čekali nejrůznější zprostředkovatelé a kuplíři, kteří je postrkem nasměrovali do pochybných podniků. Nebo naopak dívky přijíţděly na smluvený inzerát, jeţ jim měl zajistit místo například sekretářky či písařky, místo toho na ně na nádraţí čekal údajný zaměstnavatel a odvezl je rovnou do nevěstince. Tohoto jevu si byli ve sněmovně evidentně vědomi a iniciovaná instituce ho měla v ideálním případě vymýtit. V květnu 1921 byl připraven fakticky uţ hotový návrh zákona o potírání pohlavních nemocí i s důvodovou zprávou, kterou připravovali experti z ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy déle neţ rok. Zpráva byla výsledkem rozsáhlých odborných diskuzí a anket. Diskuze probíhala samozřejmě i na půdě poslanecké sněmovny. Zde zmíním hlavně pozitivní názory poslankyň Elišky Purkyňové a Anny Sychravové, které vítaly snahu v boji proti prostituci a šíření pohlavních nemocí a zavedení pohlavní výchovy ve školách. Ne všichni sdíleli nadšení z připravovaného zákona. Poslanec za Komunistickou stranu československou Franz Warmbrunn byl nespokojen s nedůsledností a nedostatečností návrhu, kterou přičítal především měšťáckému, kapitalistickému stylu ţivota jeho tvůrců, dokonce obvinil dokonce kněţí z častého vyuţívání sluţeb prostituce. Kromě ideologických útoků na opozici ale předloţil i smysluplnější námitky, třeba o omezení zaměstnávání mladých dívek v nočních podnicích: „Jestliţe nějaký podnikatel zaměstnává 17 letou dívku za 300 korun měsíčně, po 8 hodin denně, pak jest to přirozené, aby jen mohla ţíti, ţe se musí prodávati. A co můţe jiného prodati neţ půvab svého těla? Tu vidíte to pokrytectví v celém řádu. Proč jste nepojali do toho ustanovení, kterým se zakazuje zaměstnávati děvčata do 21 let v nočních místnostech, barech, tanečních síních, vinárnách? Poněvadţ nechcete sáhnout na obchod, na zisk těchto alkoholových podniků. Jestliţe v nějakém praţském varieté vystupuje 16ti-leté děvče jako tanečnice, není to nic jiného, neţ pouhá výmluva k provozování prostituce.“ 23 Po předloţení návrhu výborům pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu, sociálněpolitickému, rozpočtovému, jeţ se měly ke znění vyjádřit a návrh doplnit či upravit, zbývalo zákon ještě schválit. Konečně 26. června 1922 došlo ve sněmovně k úspěšnému hlasování o přijetí a do 10. července se k přijetí kladně vyjádřili i odpovědné výbory v Senátu. Tak mohl 22

Poslanecká sněmovna Národní shromáţdění republiky Československé, 26. října 1920 [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0642_00.htm. 23 154. Schůze Poslanecké sněmovny Národního shromáţdění republiky Československé, 24. Června 1922 [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/154schuz/s154003.htm.

13

být téměř po třech letech, 11. července 1922, vydán zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, s účinností od 22. srpna 1922, kdy byl zveřejně ve Sbírce zákonů. Zajímavé je, ţe ještě v den vydání zákona byla v Senátu projednávána Zpráva výboru pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu, sociálně-politického a rozpočtového stran usnesení poslanecké sněmovny o usnesení Senátu k vládnímu návrhu zákona o potírání pohlavních nemocí. Zatímco na počátku podání návrhu se dlouhou dobou nic důleţitého nedělo, v době přijetí zákona to skoro vypadalo, ţe členové Národního shromáţdění ani nestihli projednat všechny detaily. Ačkoli od podání návrhu aţ k vydání samotného zákona uběhly téměř tři roky, proběhla poslední fáze projednávání a schvalování dosti narychlo. Tento spěch byl ospravedlňován nutností rychlého opatření proti vzmáhajícímu se šíření pohlavních chorob.

3.2. Co zákon řešil a přinesl? Zákon nezakazoval prostituci jako takovou, i kdyţ by si to tvůrci jistě přáli, rušil „pouze“ reglementační opatření a zakazoval veřejné domy. Těch bylo do přijetí aboličního zákona nejvíce v příhraničních, německy mluvících městech, v Liberci jich bylo údajně 28, v Litoměřicích 23, aţ na třetím místě byla Praha s 21 nevěstinci.24 Na pouliční prostituci jakoby zákon pozapomněl a vůbec se jí nevěnoval, pokud tak nevnímáme ustanovení o zákazu vyzývání ke smilstvu, zvláště pak osoby mladší šestnácti let a pohoršlivého provádění smilstva. Na druhou stranu předpokládal, ţe se Státní správa postará, pokud toho bude třeba, o zřízení ústavů, ve kterých se dostane řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příleţitosti k nápravě. 25 Zatímco za působnosti reglementačního zákona byla uloţena povinnost obcím pečovat o prostitutky, byly zavedeny registrace a zdravotní kníţky, obecní policie měla dohlíţet na prostituci v nevěstincích a udrţovat ji v přípustných mezích, cílem tvůrců aboličního zákona bylo v nejideálnějším případě zrušit prostituci úplně. Byly zničeny zdravotní kontrolní kníţky nevěstek a spisy ohledně dozoru nad prostitutkami. Kromě záznamů z Českých Budějovic a Klatov, kde nařízení nebylo uposlechnuto, se nedochovaly prakticky ţádné materiály. Záměr zrušit prostituci však absolutně nevyšel. Zákazem veřejných domů se oficiální nevěstky staly tanečnicemi, zpěvačkami, herečkami či číšnicemi, nicméně náplň jejich práce se ve skutečnosti téměř nezměnila. Dlouhou dobu navíc neexistoval ani prováděcí předpis zákona. 24 25

(Klepetář) Novák, J. Prostitutky a jejich svět. Přítomnost, roč. 3, 1926, s. 765. Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí.

14

Aby nedocházelo ke zmatkům, vydávalo ministerstvo veřejného zdravotnictví částečná zatimní opatření k provádění zákona o potírání pohlavních nemocí. První z nich byl výnosem zmíněného ministerstva vydán jiţ 14. listopadu 1922. Ukládal úřadům, keré byly dosud pověřeny dozorem nad prostitucí, to jest policejním a obecním úřadům, aby aţ do vydání řádného prováděcího předpisu zajišťovaly osoby, které se provinili proti §§ 20 a 21 zákona, tedy vyzývání ke smilstvu a pohoršlivého provozování smilstva. Pokud se vyskytlo podezření na pohlavní nákazu, byla zadrţená osoba buď poslána na vyšetření do nemocnice nebo se musela do příslušného data prokázat potvrzením od lékaře. Zadrţené osoby měly být předvedeny před příslušný soud k dalšímu šetření.26 Vidíme tedy, ţe se bezprostředně po vydání nového zákona nic nezměnilo. Pravomoc k výkonu dohledu nad prostitucí zůstal obecním a policejním úřadům a jejich orgánům. Stále záleţelo pouze na uváţení odpovědných jednotlivců, jestliţe při zatýkání podezřelých pojmou podezření na onemocnění pohlavní chorobou a budou od nich poţadovat prokázání zdravotního stavu. Teprve nařízení vlády z 9. října 1923 č. 193/1923 Sb. pověřilo k provádění zákona ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a příslušné orgány veřejné zdravotní správy za spolupůsobení obcí a policejních orgánů. Presidium ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pak vydávalo výnosy s pokyny určené primárně Zemské správě politické v Praze, Brně, Opavě, Expozituře v ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v Bratislavě a Civilní správě Podkarpatské Rusi v Uţhorodě, aby byl zajištěn, pokud moţno, co nejjednotnější postup při provádění zákona o potírání pohlavních nemocí. První z těchto výnosů byl vydán 21. ledna 1924, de facto aţ od této doby lze hovořit o faktickém a řádném provádění zákona.27 Prodlení, jeţ se vytvořilo mezi vydáním zákona a jeho skutečným prováděním, bylo pochopitelně terčem kritiky.28 Jak uţ název napovídá, byl zákon určen především na potírání pohlavních chorob a nemocí. Zvýšený výskyt pohlavních nemocí, k němuţ došlo během první světové války, přetrval i v prvních měsících existence samostatné Československé republiky. V prvním poválečném roce bylo hlášeno zhruba 160 000 případů pohlavních nemocí, z toho asi třetina představovala syfilis, přes deset procent měkký vřed a zbytek kapavka. Zhruba třetinu nakaţených měly na svědomí tajné prostitutky a asi čtvrtina se nakazila v nevěstincích. Se stabilizací poměrů počet onemocnění klesal, měkký vřed se stal infekcí poměrně vzácnou a 26

Výnos ministerstva veřejného zdravotnivtvía tělesné výchovy ze dne 14. listopadu 1922, č. 9008 pres. Přebráno z Věstníku ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, roč. 4, 1922, s. 453. 27 Výnos Presidia ministerstva veřejného zdravotnivtví a tělesné výchovy ze dne 21. ledna 1924, č. j. 9031 pres. 28 Výrazným kritikem byl například bývalý ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy dr. L. P. Procházka.

15

zmenšil se také počet syfilitiků. Ve dvacátých létech se objevovalo zhruba 100 000 nových případů ročně, z čehoţ asi jen jedna pětina připadala na syfilis. Nejvíce postiţená zůstávala věková skupina těsně nad dvacet let, přičemţ u muţů byl třikrát větší výskyt onemocnění neţ u ţen. Častěji onemocněli svobodní a rozvedení neţ ţenatí. Co do geografického rozloţení bylo více případů v městských aglomeracích, více na západě neţ na východě republiky. V Čechách byla nejvíc zasaţena pohraniční území s německým obyvatelstvem, kde byla ostatně největší hustota osídlení.29 Ve městech bylo nakaţených více, odhlédneme-li od častých dobových názorů, ţe město bylo mravně zkaţené, kdeţto venkov byl čistý, hlavně proto, ţe zde byla větší koncentrace lidí, a tudíţ bylo snazší navázat sexuální kontakt. Morálka ve městech byla volnější, bylo zde více rozvedených, více studentů, lidé měli více volného času, více peněz, to vše připívalo k navazování nezávazných sexuálních vztahů. Ve městech bylo pochopitelně i nejvíce prostitutek, které byly hlavním zdrojem pohlavní nákazy. Města jim poskytovala nejvíce moţností k výdělku a zároveň jim umoţňovala zůstávat částečně v anonymitě. Podobné zdůvodnění bychom mohli uvést i pro vyšší výskyt pohlavně nemocných na západě neţ na východě. Opět bychom mohli vzít v potaz morálku, východ republiky (Slovensko, Podkarpatská Rus, ale i východ Moravy) byl oproti západu dost puritánský, morálku ovládalo do značné míry náboţenství, které nepřálo nemanţelskému pohlavnímu styku. Východ byl ekonomicky slabší, jeho obyvatelé neměli tolik volného času ani peněz, bylo zde méně měst. Jedinou výjimku tvořila města Bratislava, kde bylo po Praze nejvíce prostitutek, a Košice, kde ţilo téměř stejně prostitutek jako Brně.30 Podle povolání onemocněli nejčastěji (mimo prostitutek samozřejmě) studenti a vojáci, dále příslušníci migrujících profesí jako ţelezničáři či obchodní cestující, méně bylo překvapivě dělníků - mimo jiné údajně proto, ţe v této sociální skupině byl niţší sňatečný věk.31 Situace u dělníků byla ale komplikovanější, protoţe u nich bylo specifické zatajování onemocnění, i přesto by se jejich počet zvýšil „pouze“ o desetinu aţ pětinu a nedosáhl by počtu ostatních skupin. Vysoké procento pohlavně nákaţených vojáků byl dlouhotrvající jev, za první světové války ještě vystupňovaný. U vojáku se jaksi tolerovalo a počítalo s tím, ţe budou vyuţívat sluţeb prostitutek. To věděly i samy prostitutky a vyhledávaly místa s výskytem vojáků jako byly kasárna či podniky v jejich blízkosti. Města s vojenskou posádkou trpěla prostitucí mnohem více neţ obdobně velká bez přítomnosti vojska. Zjišťování onemocnění vojáků pohlavní nemocí je pro nás dnes nejjednodušší, neboť byly

29

Pelc, H. Sociální lékařství, s. 174-176. Zprávy státního úřadu statistického republiky Československé , 1928, roč.9, č.134,Tabulka č. 6. 31 Pelc, H. Sociální lékařství, s. 174-176. 30

16

zavedeny pravidelné čtrnáctidenní kontroly u všech vojáků. U studentů můţe být tak vysoké číslo způsobené tím, ţe včas nevyhledávali lékařskou pomoc. To bylo jednak způsobeno studem, poňevadţ to znamenalo oznámení škole, často i rodičům, a moţná i naivitou. Co se studentů týče, máme k dispozici údaje. Jsou sice uţ z roku 1909 32, ale můţeme se domnívat, ţe se situace za tak krátkou dobu, s výjimkou období první světové války, kdy nárůst pohlavních onemocnění všeobecně stoupal, nijak výrazně nezměnila. Ze vzorku 3709 studentů praţských středních škol bylo 295, tedy skoro 8 procent, postiţeno pohlavní nemocí.33 Nemoc se šířila především mimomanţelským stykem, nejvíce příleţitostí poskytovala stále prostituce, ale v souvislosti s ţenskou emancipací se rozšířil i mimomanţelský pohlavní styk bez úplaty a styk předmanţelský. Příčinou mohl být i styk manţelský – řada vojáků, vracejících se po válce domů, byla totiţ nakaţená. Šíření pohlavních nemocí přestalo být spojováno výhradně s prostitucí. Naopak ubylo šíření nákazy mimopohlavní cestou v souvislosti se všeobecným zvýšením úrovně osobní hygieny.34 Podle sčítání obyvatel, k němuţ došlo v Československu v letech 1921 a 1926, se zdálo, ţe nová právní úprava vedla ke sníţení počtu pohlavně nemocných.

32

Pro období prvních let po roce 1922 jsem našel statististické informace o pohlavním ţivotě mládeţe jen v článku J. Stampfla Příspěvek k sexuologii střední školy v časopise Láska a pohlaví z roku 1923 (s. 319-326). Jím zkoumaný vzorek ţáků je ale příliš málo početný (32 ţáků) na to, aby se z něho daly odvozovat nějaké přesnější závěry, coţ uznává i sám autor. 33 O pohlavní výchově mládeţe: podání spolkové rady Pedagogického museaKomenského c.k. zem. škol. radě pro král. České. Praha: Pedagogické museum J.A. Komenského, 1917, s. 7-8. 34 Pelc, H. Sociální lékařství, s. 174-176.

17

Tabulka č. 1: Počty pohlavně nakaţených v letech 1921 a 1926, kdy proběhlo sčítání lidu (Údaje jsou uvedeny na rok a 100 000 obyvatel): Kapavka

Syfillis

Měkký vřed

1921

1926

úbytek % 1921

1926 úbytek % 1921

1926

úbytek %

muţi

204

101

50,4

419

371

11,4

93

28

69,9

ţeny

75

37

50,6

87

82

5,7

11

3

72,7

68

50,5

248

221

10,9

51

15

70,6

celkem 137

Celkem pohlavní nemoci 1921

1926

úbytek %

muţi

717

500

30,1

ţeny

173

122

29,5

celkem

435

304

30,0

(Pelc, H. Zdravotní stav obyvatelstva Československé republiky v jejím prvním desetiletí. Praha: Melantrich, 1929, s. 129.) Co bylo důvodem, ţe úbytek nakaţených syfilitidou byl o tolik vyšší neţ u nakaţených kapavky? Vysvětlení je celkem jednoduché. Pelc ho vysvětluje tím, ţe zatímco syfilis lze v ţivotě získat většinou pouze jednou, kapavka lze chytit vícekrát. Lidé, kteří onemocněli syfilitidou za války nebo těsně po ní, přirozeně vypadli v dalších letech sčítání. U lidí infikovaných kapavkou naopak často docházelo k opětovnému onemocnění, poňevadţ jednou nakaţený člověk měl sklon k opětovné nákaze.35 K tomu je nutné samozřejmě přičíst i medicínský pokrok v léčbě těchto nemocí. Pokles výskytu pohlavních nemocí se nakonec ukázal jako dočasný. Na konci dvacátých a počátkem třicátých let byl zaznamenán opět nárůst onemocnění. Jednalo se s největší pravděpodobností o běţný epidemiologický jev. Po velkém vzestupu počtu pohlavně nemocných během první světové války, přišel v prvních letech po skončení války jejich rapidní pokles, způsobený hlavně vlivem toho, ţe se (pohlavní) ţivot většiny lidí vrátil do normálního stavu. Mírné stoupání pohlavních infekcí se proto podle odborníků dal očekávat, jak z důvodů epidemilogických, tak i v důsledku hospodářské konjunktury. Vliv

35

Pelc, H. Zdravotní stav obyvatelstva Čs. republiky v jejím prvním desetiletí. Praha: Melantrich, 1929, s. 130.

18

zákona na vývoj pomyslné křivky, sledující stav pohlavně nakaţených, se tak projevil minimálně, pokud vůbec. 36 Prostitutky se neustálého strachu z nákazy ale nezbavily. Nákaza pro ně znamenala vţdy nejen zdravotní, nýbrţ i finanční komplikace. Finanční důsledky nemoci pravidelně vítězily nad stránkou zdravotní, takţe jen málokterá prostitutka byla ochotná důsledně dodrţet léčbu a s tím spojenou pohlavní abstinenci. Vzhledem k tomu, ţe ze svého výdělku ţivily často i další osoby nezálaţelo rozhodnutí o léčbě výlučně jen na nich. Kromě pasáků to bývaly bytné, které jim poskytovali základní věci a sluţby za přemrštěné ceny, ale i rodiče nebo manţel. Nakaţená mohla vedle prostituování se mít i normální práci, ve které si nemohla dovolit být nemocná, jinak by ji hrozilo propuštění. Ani kdyby se prostitutky rozhodly léčit ambulantně, situaci by to asi nijak výrazně nezlepšilo, jak se můţeme přesvědčit z článku dr. L. P. Procházky: „Co je platno, ţe u předvolaných prostitutek můţeme zkonstatovat kol. 40% pohl. nemocí, kdyţ tyto nemocné stejně nemůţeme vyloučiti z výkonu jejich povolání. Máme sice právo přinutit je k léčení, ale nemáme kde je léčiti, kde je posílati. V Praze je naprostý nedostatek lůţek pro tyto případy. Potřebovali bychom jich nejméně 400, máme jich s bídou 80. Chtěli jsme zřídit léčebný útulek pro prostitutky v Počernicích, ale narazili jsme u obce, vlastníka objektu... Musíme se spokojit s přísným příkazem léčení, které eventuelně i zdarma opatříme, ale zákaz provozování zaměstnání je marný.“37 Budeme-li vycházet z umírněných odhadů, které hovoří o deseti tisících prostitutkách (mohlo jich být i více neţ dvojnásobek), a uvědomíme-li si, ţe v celé republice bylo pouze okolo 630 lůţek pro pohlavně nemocné ţeny, s tím, ţe k smysluplnému léčení byly vyţadovány alespoň tři měsíce pobytu v nemocnici, musíme se dopočítat, ţe i kdyby lůţka slouţila celý rok jen nakaţeným prostitutkám, není jich více neţ pro čtvrtinu z nich. Tvůrci zákona navíc počítali i se zřízením ústavů, které by poskytovaly dočasný útulek pro prostitutky a slouţily k jejich nápravě. V roce 1923 existovala ale pouhá dvě zařízení tohoto typu, navíc s absolutně nedostatečnou kapacitou. Ústav vydrţovaný Armádou spásy měl místo pro 30 chovanek, druhý ústav, vydrţovaný ţenským humanitárním spolkem Záchranou, měl kapacitu 20 chovanek, oba se nacházely v Praze.38 Takto, i kdyby o útulek a nápravu v ústavu usilovala jen pětina prostitutek, dostalo by se sotva na kaţdou čtyřicátou. Nucené dodání do nemocnice mělo podle přání tvůrců zákona slouţit ke dvěma základním účelům. První byl kurativní a profylakční. Léčením v nemocnici mělo být docíleno 36

Pelc, H. Zdravotní stav obyvatelstva Čs. republiky v jejím prvním desetiletí, s. 131. Procházka, L. P. Zkušenosti s prostitučním zákonem. Přítomnost, roč. 3, 1926, s. 198-200. 38 Pelc, H. Zrušení reglementace prostituce ve světle čísel. Věstník ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, Praha, roč. 5, 1923, s.78. 37

19

nápravy zdraví v případech naprosto vyţadujících ústavní péči. Stajně tak se mělo pouţívat i v případech, kdy podle povahy nemocného nebylo moţné ambulantnímu léčení důvěřovat, anebo kdy z jiných důvodů byla ţádoucí izolace nemocného. Propuštění z nemocnice bylo vázáno na podmínku, ţe byl nemocný vyléčen do té míry, ţe jiţ nemůţe nikoho ohrozit. Druhý účel měl být odstrašující. Vyhrůţka nuceného dodání do nemocnice byla pro méně spolehlivé osoby pobídkou, aby se samy postaraly o léčení řádným lékařem. Rozhodnutí, kdy můţe být nemocný bez nebezpečí pro zdraví ostatních propuštěn, byla na jednotlivém uváţení odborného lékaře.39 První účel zákonodárcům, jak jsme se mohli přesvědčit výše, hrubě nevyšel, o účelu druhém je moţné spekulovat. Nucené dodání do nemocnice určitě působilo odstrašujícím způsobem, ale ţe by vedlo k větší uvědomělosti a zodpovědnosti potencionálně nakaţených si nemyslím. Prostitutky se nemocnice obávaly. Jestliţe se do některé dostaly, bylo to pro ně asi značně poniţující, byly oddělené od ostatních nakaţených. Pobyt v nemocnici tak prostitutky opět stigmatizoval, vyřazoval je ze společnosti a dodával jim pocit méněcennosti. Jenţe v důsledku nedostatku lůţek bývaly prostituky stejně většinou propouštěny po absolvování prohlídky, někdy nebyly k prohlídce ani přijaty. Ekonomický aspekt popsaný výše stál obvykle za tím, ţe nakaţená prostitutka neměla zájem na léčení vůbec nebo jen povrchní a nedbalý. Ambulantní léčení představovalo pro ni ideální moţnost, jak se naoko léčit a dál provozovat ţivnost. O uvědomnělosti či zodpovědnosti nemohla být u většiny prostitutek řeč. Situace s nedostatkem míst v nemocnicích i speciálních ústavech byla opravdu zoufalá. Prostitutka (i kdyby náhodou chtěla) tak neměla do vyléčení kde pobývat, a ani policejních zdrojů na jejich dohled nebyl dostatečný počet. Uvědomíme-li si, jaký cíl si v tomto ohledu kladl nově přijatý zákon, nelze se podivovat nad jeho postupně sílícím kritizováním. Vezmeme-li v úvahu počet pohlavních styků, které mohla prostitutka za den stihnout,40 a počet nakaţených prostitutek, lze o poklesu pohlavně nemocných pochybovat.

3.3. Neúspěch zákona Nový zákon ztěţoval práci lékářům i policistům, kteří mohli proti prostitutce zasáhnout jen na základě stíţnosti, případně kdyţ určitým způsobem narušovala veřejný pořádek. Stále zřetelnější neúspěch zákona vyvolal v tisku v polovině dvacátých let novou diskuzi o problematice prostituce. Především na stránkách Přítomnosti, Lidových novin nebo 39

Důvodová zpráva k návrhu zákona o potírání pohlavních nemocí [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/se/tisky/t0764_03.htm. 40 Procházka je v citovaném článku odhaduje na 1 aţ 6 denně. Jinde se objevují čísla mnohem vyšší.

20

Národních listů se objevovaly hlasy po zpřísnění zákona. „Buď musíme prostitutky z ulic odstranit, nebo musíme klidně říci, ţe to nemůţeme a musíme je vzíti pod nejpřísnější dozor.“41 Návrhy na zlepšení zákona bývaly ovšem velmi zidealizované a v praxi téměř nevyuţitelné. Zlepšit se měla především morální stránka zainteresovaných, větší svědomitost a odpovědnost lékařů a policistů, osvěta a mravní výchova dívek. To situaci zlepšit nemohlo. Zákon byl postupně odmítnut většinou společnosti jako neúčinný. Neúspěch byl způsoben i neznalostí v řadách těch, kteří měli vykonávat jeho provádění. Kdyţ na konci roku 1929 uspořádala Česká společnost pro potírání pohlavních chorob rozpravu o provádění zákona o potírání pohlavních chorob, výsledek byl ţalostný a společnost poţádala ministerstvo veřejného zdraví a tělesné výchovy o nápravu zjištěných nedostatků. Výtky se týkaly především nedostatečné informovanosti lékařů o znění zákona o potírání pohlavních nemocí, prováděcího nařízení i průvodního výnosu ministerstva. Neprovádělo se léčení nemajetných, protoţe lékaři neznali příslušná ustanovení v zákoně, osoby podezřelé z pohlavní nákazy nebyly povolávány k lékařským prohlídkám. Stíţnosti se týkaly i městské policie a jejího nezájmu.42 Pokud ještě více neţ sedm let po vydání zákona byla běţná jeho neznalost i mezi lékaři (!), nelze se jeho neúspěchu podivovat. Vidíme tedy, ţe zákon č. 241/1922, o potírání pohlavních nemocí, nenaplnil očekávání, která do něj tvůrci, a potaţmo odborná i laická veřejnost vkládali. Příčin bychom našli jistě mnoho, od opoţděně vydaného prováděcího nařízení přes nedostatek potřebných financí a dostupných lékařských zdrojů aţ po prostou nesoučinnost těch, na které byl zákon zaměřen. Pozitivním dopadem tohoto zákona tak bylo snad jen zavedení sexuální výchovy ve školách.

41

Trýb, A. Sexuální výchova a nákazy pohlavní. Přítomnost, roč. 2, 1925, s. 638. MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, karton 3121, sig. 33, Provádění zákona o potírání pohlavních chorob. Léčba nemajetných pohlavně nemocných, léčení na státní úhrady. 42

21

4. Změna podoby prostituce Uzavřením veřejných domů a zrušením dosavadních reglementačních opatření nabyla prostituce nové podoby. Abolice otevřela brány zahraniční prostituci, zvláště z Německa a Rakouska. To mělo za následek zvýšení konkurence. Aby zůstaly české dívky konkurenceschopné, musely začít nabízet více sluţeb, jejich výdaje za oblečení a dopňky výrazně vzrostly. Mají-li si ještě vydrţovat pasáka ke své ochraně, stává se situace po finanční stránce značně náročnou. Prostitutky tedy obvykle začaly šetřit na jídle, coţ pochopitelně vedlo ke zhoršení zdravotního stavu.43 Jiným prostředkem na zvládnutí náročné finanční situace bylo zvládnout více zákazníků za den a prakticky to vylučovalo moţnost dočasně zanechat povolání kvůli léčení pohlavní nákazy. Tím se opět zvyšovalo riziko rozšíření pohlavní nákazy. Prakticky celá komunita nevěstek se přesunula do tajné sféry. Jakou podobu získala prostituce zavedením nového zákona? Pouliční prostituce se de facto nezměnila, významnou obměnu naopak zaţily nejrůznější zábavní podniky jako byly bary, kavárny, vinárny, varieté, tančírny, hotely a jiná podobná zařízení. Na ně bych se chtěl v následující kapitole zaměřit. Kromě zmíněných vzrostla poptávka po soukromých bytech a pokojích, které měly slouţit k provozování prostituce. Na tom se snaţily profitovat další osoby.

4.1. Hotely Prostituci mohl slouţit prakticky kaţdý hotel, dostávají se tak do popředí na úkor klasických nevěstinců. Mnoho nevěstinců se také prostě jen změnilo na hodinový hotel a pokračovalo se v „práci“. Do hodinových hotelů chodily vedle registrovaných prostitutek i vdané ţeny, kterým nestačily jejich příjmy nebo se dostaly do existenčních problémů. To se dělo povětšinou tajně. Mezi těmito ţenami můţeme najít manţelky řemeslníků, obchodníků, ale i úředníků. Byly sem některými diváky zvány divadelní tanečnice. Těm kolikrát nezbývalo neţ souhlasit, neboť nebylo neobvyklé, ţe v případě odmítnutí dostaly od ředitele divadla výpověď.44 V nejlepších hotelech se nevyţadovala legitimace, postačilo, aby host s sebou měl zavazadlo, i příruční, a získal si důvěru personálu. Provozování prostituce zde bylo ale výjimečné. Pokud uţ se hosté zapisovali pod falešnými jmény a na pokojích spali nesezdaní lidé různého pohlaví, jednalo se většinou jen o milostné poměry nevěrných ţen a bohatých dcer z lepších rodin. Prostituci však slouţila celá řada hotelů, kde bylo moţno ubytovat se bez 43 44

Kukla, K. L. Praţské bahno. Praha: Svoboda, 1992, s. 97-98. Lenderová, M. Chytila patrola, s. 71.

22

zavazadel, a to buď na celou noc nebo na hodinu. Odtud také název hodinový hotel. Za celou noc se v Praze platilo 25 aţ 60 korun, hodina stála obvykle 20 korun. Mimo hlavní město mohly být ceny nepatrně niţší. Hodinové hotely měly svou výhodu v tom, ţe zde skoro nedocházelo k policejním kontrolám, výjimku samozřejmě tvořila nejrůznější udání policii. Vzhledem k tomu, ţe se prohlídky konaly většinou aţ po sedmé hodině ranní, nebylo pro hosty sloţité se podle toho zařídit. Teprve od druhé poloviny dvacátých let nařídila zemská správa politická, aby se o prohlídkách vedla řádná dokumentace.45

4.2. Bary Podobně jako hotely, zaznamenali i provozovatelé barů nebo vináren zvýšenou poptávku po prodejných dívkách a snaţili se na ni zareagovat. Společným prvkem barů byla jejich zavírací doba tři hodiny po půlnoci, značná drahota a vyhrávající hudba. Jinak se jednotlivá zařízení od sebe výrazně odlišovala. Klepetář46 rozlišil čtyři typy barů. První typ tvoří ty nejslušnější podniky, kde se prostituce netolerovala a nevyskytovala. Dalšími skupinami byly takzvané bary lidové, přechodní, které byly nejrozšířenější a přepychové. Ty se soustředily na cizince a bohatou klientelu. Některé z nich nabízely i dobře vybavené pokoje. Ve zmíněných barech uţ se běţně, ať uţ tajně nebo veřejně, provozovala prostituce. K tomu účelu zde byly zřizovány boxy a najímány prostitutky, jenţ zde měly zvláštní pozici. Postavení prostitutek v baru, takzvaných bardám, mělo svá specifika. Bardáma měla obvykle fixní plat do 500 korun a procenta z útraty hostů. Oficiálně bývala zaměstnána jako parketová tanečnice a její povinností bylo tančit na přání hosta, případně přisednout si k němu nebo jít s ním do boxu, přál-li si to. Taxa se pohybovala od 50 do 100 korun. Chtěla-li bardáma odejít s hostem před koncem své pracovní doby, musela si dovolit vrchnímu. Ten dával takové svolení samozřejmě nerad, protoţe mu tak ucházel zisk. Osmihodinová pracovní doba byla také často obcházena. Oficiálně byla děvčata zaměstnána například jen do deseti hodin večer, poté byla v podniku hosty.47 Realita byla ovšem úplně jinde, neboť dívka nesměla bar opustit aţ do zavírací hodiny. Přesto byl o pozice bardám velký zájem. Pokud se uchazečky nepřihlásily samy, lákaly dívky inzeráty v novinách. Nejvyšší trţby byly pravidelně spojeny se dny, kdy různé skupiny obyvatelstva dostávaly mzdu. Kaţdý poslední den v měsíci při výplatě státních zaměstnanců, prvního v měsíci při vyplácení většiny

45

(Klepetář) Novák, J. Prostitutky a jejich svět. Přítomnost, roč. 3, 1926, s. 700-701. Tamtéţ. 47 Kukla, K. L. Praţské bahno, s. 112. 46

23

zaměstnaných nebo kaţdou sobotu, kdy dostávali gáţi týdenní zaměstnanci. Naopak menší ruch byl spojen s nedělí a svátky, kdy lidé vyspávali.48

4.3. Divadla, revue, varieté Přesun prostituce do divadel, kabaretů, revue a podobných podniků byl dlouhodobější fenomén, jenţ nebyl tak úzce spojen s novým zákonem jako předchozí uvedené. Předevšim v Praze vznikalo mnoho malých divadel, revuí a scén, v jejichţ repertoáru zaujímala nahota přední místo. Prostituce se neodehrávala přímo v divadlech, jednalo se spíše o doprovodný jev, navazující na představení. Obnaţené dívky hrající v některé ze scének bez děje a se spoustou sprostých vtipů, pozorně upínaly zrak do lóţí, zdali nedostanou pokyn, nepatrný posunek, aby se po produkci nechaly odvézt. Teprve pak nastávala jejich pravá činnost. Jejich mzda za výkony na jevišti byla směšně nízká, přesto si nestěţovaly. Tato část práce pro ně představovala spíše vlastní prezentaci a reklamu, vlastní výdělek přicházel odjinud. Prostitutky zde mohly prodat své tělo dráţ neţ na ulici nebo v baru. Mnoho z nich se snaţilo najít si stálého mecenáše, který by je vydrţoval. Nenašly-li podporu u bohatších pánů, přestaly být brzy pro revue zajímavé a stávaly se z nich bardámy a obyčejné parketové tanečnice.49 Zastánci abolice zdůrazňovali hlavně sociální a finanční utlačování prostitutek ve veřejných domech. Zavedením zákona toho byly sice zbaveny, jejich situace se ovšem nezlepšila, ba naopak, vydány zvůli bytných, majitelů zábavních podniků a nejrůznějších příţivníků, staly se ještě zřetelnější obětí svých zaměstnavatelů a „pomocníků“. Zrušené nevěstince nahradily noční podniky a bary. Rozdíl spočíval v tom, ţe zatímco veřejné domy byly podrobeny policejní kontrole a lékařskému dozoru, jejich nástupci nikoliv. Zdravotní stav prostitutek se za těchto okolností přirozeně zhoršil a záměr zákonodárců vyšel opět naprázdno.

48 49

(Klepetář) Novák, J. Prostitutky a jejich svět. Přítomnost, roč. 3, 1926, s. 700. Kukla, K. L. Praţské bahno, s. 114.

24

5. Brněnská policie a provádění zákona č. 241/1922 Sb. V této kapitole se zaměřím na situaci v Brně, největším moravském městě. Jak jsem se zmínil v úvodu, neexistuje o Brnu ţádná publikace na podobné téma ve sledovaném období. Pokusil jsem se tedy o určitou nápravu, a zpracoval dostupný materiál, především záznamy Policejního ředitelství v Brně. Problémy, jenţ s výzkumem souvisely zde nebudu opět vypisovat, neboť jsou obsaţeny jiţ v úvodu.

5.1. Brno v posledních letech reglementace Situace v prvních dvou desetiletích byla podle současníků divoká. Ve zdejších hostincích a hospodách se údajně odehrávaly hanebné orgie. Zvláště o sobotní noci bylo v hospodách Starého Brna, Dornychu, Cejlu nebo na Křenové moţné potkat nespočet ţen prodávajících své tělo. Uţ v této době upozorňovali hostinští, ţe mnoho takzvaných lidových kaváren a čajoven jsou ve skutečnosti nevěstince. Existovalo i několik tajných nevěstinců, jejichţ provoz byl tolerován přímo policií.50 Oficiálních koncesovaných veřejných domů bylo před zavedením aboličního zákona, k roku 1920, v Brně celkem osmnáct, v nichţ se nacházelo 116 nevěstek. Ţádná nevěstka neprovozovala svou činnost v soukromém, policií schváleném bytě.51 Před válkou jich bývalo ještě více. Lepší nevěstince se nacházely uprostřed města, například v Panenské ulici, naproti kasárnám, kde býval veřejný dům na jedné straně v kaţdém domě, dále například ve Františkánské ulici s vyhlášeným podnikem madam Krausové. Honosnější podniky stály i v ulicích Josefská, Kozí, Peroutková, Panská nebo Novobranská. Méně nároční klienti, zejména vojáci, navštěvovali především čtvrť pod Františkovem, dnešní Denisovy sady, a okolí Špilberku. Hlavně v Kopečné ulici a na Studánce bývalo plno vykřičených domů. „Ohyzdně vyloţené nevěstky bývaly tu vyloţeny v oknech po celý den a po celou noc a počínaly si vemi drze. A kde nebylo okno otevřeno, tam ozvalo se zaťukání na okno nebo z pootevřených dveří stereotypní: „Šel do pokojíčka!“ V létě vybíhaly tu polonahé nevěstky aţ na ulici, zastavovaly chodce a tahaly je přímo násilím dovnitř.“52 Průměrný věk nevěstek v nevěstincích byl 22-24 let, starších ubývalo, po 35 roku ho nevěstky opouštěly, často z donucení, a byly nahrazeny mladšími kolegyněmi.53

50

Altman, K. Krčemné Brno. Brno: Doplněk, 1993, s.18. Dufour, P. Dějiny prostituce VIII. Přeloţil, přepracoval a novou dobou doplnil K. Jaroš, Praha, 1928, s. 77. 52 Tamtéţ, s. 74-75. 53 Tamtéţ, s. 78. 51

25

O nekoncesovaných, tajných prostitutkách tolik informací není, ačkoli se podle Dufoura Brno jen hemţilo pouliční prostitucí, zvláště navečer v blízkosti nádraţí.54 Občas nalezneme záznamy o prostitutkách díky jejich zatčení. Tak tomu bylo například 25. října 1919, kdy byly zatčeny čtyři dívky, z toho tři byly povoláním sluţky a zbývající bydlela ještě u rodičů, jak se toulají v noci v parku s neznámým legionářem, coţ nebyl asi nikdo jiný neţ pasák. Podezření z tajné prostituce mělo obvykle za následek pouze napomenutí.55 Jiná byla situace, pokud policie věděla, ţe dotyčná je prostitutkou. To pak často následovalo buď předvedení do nemocnice, zavření do vězení, tresty se však pohybovaly v řádu dnů, nebo pouze napomenutí a propuštění. Tak o tom informuje např. hlášení podané policejnímu ředitelství z 25. října 1920, kdy bylo zadrţeno pět prostitutek. Jedna byla předvedena k lékařské prohlídce do nemocnice, jedna poslána na čtyři dny do vězení, další na tři dny, zbylé dvě byly propuštěny. Takovýchto hlášení nalezeme více.56 Bohuţel pro léta do roku 1923 nemáme souhrnné informace, jedná se většinou o nahodilé zprávy o zatčeních a provádění razií. Neexistuje dostatek pramenných informaci, abych si dovolil odvodit nějaký obecnější závěr o situaci před zavedením zákona, domnívám se však, ţe vývojové tendence byly vesměs stejné ve většině republiky. Během první světové války a po vzniku republiky bylo upuštěno od tzv. kasernování prostitutek, coţ vlastně znamenalo, ţe pro lepší kontrolu byly prodávající se ţeny vhnáněny do nevěstinců a tam drţeny, kolikrát i proti své vůli.57 Po válce klesal počet nevěstinců a reglementovaných prostitutek, na druhou stranu rostl počet prostitutek, které nebyly kontrolovány. Sniţoval se i počet osob nakaţených pohlavními nemocemi, jak bylo popsáno výše. Sílícím vlivem aboličního hnutí se měnilo i nazírání na prostituci.

5.2. Brno po zavedení zákona č. 241/1922 Sb. Ačkoli aboliční zákon předpokládal bezprostřední uzavření nevěstinců, proces se leckde protáhl, v Brně byly poslední veřejné domy zrušeny aţ k 31. prosinci 1923. Způsob, jakým se tak stalo, vyznívá poněkud komicky. Na podzim roku 1923 se tak dozvěděla moravská zemská správá politická o činnosti veřejných domů v Brně (a v Olomouci) z toho, ţe zde nebyl hlášen vzestup pouliční prostituce a nárůst pohlavně nakaţených, coţ bylo

54

Tamtéţ, s. 75. MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, inv. č. 1968, karton 2150, Razzie. 56 Tamtéţ. 57 Kukla, K. L. Praţské bahno, s. 87 55

26

typické pro města, kde byly veřejné domy zrušeny.58 Od počátku roku 1924 jiţ v Brně nenajdeme ţádný oficiální nevěstinec, prostituce se definitivně přesunula do sféry tajnosti. Další text je tedy zaměřen na prostituci tajnou. Od roku 1922 se podstatně zvětšuje policejní agenda zaměřená na prostituci. Pravděpodobně se jednalo o důsledek zavedení nového zákona, mohlo však jít o běţné rozšíření agendy nebo se prostě dochovalo více záznamů. Víme totiţ, ţe zrušení reglementace mělo mimo jiné za následek to, ţe byly zničeny zdravotní kníţky reglementovaných prostitutek a většina souvisejícího materiálu. Většina záznamů se týká hlášení o zatčených osobách. Tato hlášení jsou obvykle velmi prostá a navzájem podobná. Obsahují datum, kdy bylo provedeno zatčení, počet zatčených a jak s nimi bylo naloţeno po zatčení. Policejní ředitelství vţdy vyhlásilo na určité datum tzv. policejní honičku, která měla být tajná, prováděnou jednotlivými okresními komisařství. Tajnost takových honiček se ne vţdy podařilo udrţet, a potom býval výsledek policejní snahy velmi tristní. Policejní ředitelství se všemoţně snaţilo zabránit podobným únikům tajných informací, protoţe při honičkách se policie nesoustředila pouze na prostitutky a tuláky, ale také na hledané zločince a jiné kriminální ţivly. Rozesílalo pokyny k honičkám a raziím aţ v den, kdy se měly uskutečnit, patrná byla i snaha, aby do příprav těchto akcí bylo zainteresováno co nejméně osob. I tak nebyly tyto snahy vţdy úspěšné. Pro ilustraci jedna zpráva z konce října, v noci z 26. na 27. října 1925, nebyla zadrţena ani jedna prostitutka, přestoţe byla honička pořádána na Špilberku a v blízkých sadech, kde se běţně prostitutky nacházely v hojném počtu.59 Pokud byly podezřelé prostitutky zatčeny, musely se legitimovat. Mohlo se stát, ţe byla zatčena i ţena, která prostitutkou nebyla, nebo ji policisté ještě neznali, takové byly propuštěny. Pojal-li stráţník u prostitutky podezření na pohlavně nakaţlivou chorobu, měl pravomoc ji odvést do nemocnice na vyšetření. V hlášení je většinou uvedeno, ţe prostitutka bylo poslána do nemocnice. Nikde se ale neřeší problém s nedostatkem lůţek pro pohlavně nemocné, na který upozorňoval L. P. Procházka nebo H. Pelc ve svých článcích. Je otázka, jestli po příkazu dostavení se k vyšetření, někdo kontroloval, zdali se k němu prostitututka opravdu dostavila. V pramenech o tom ţádné zmínky nejsou. Po zatčení mohlo následovat také policejní potrestání, coţ bývala pokuta v řádu desetikorun, maximálně několik stovek, nebo několikadenní vězení. Jestliţe se ukázalo, ţe zde nemá bydliště, bývala poslána zpět do své domovské obce, popřípadě měla jen opustit město a nikoho uţ nezajímalo, kam dotyčná 58 59

Dufour, P. Dějiny prostituce VIII, s. 87. MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, inv. č. 1968, karton 2150.

27

půjde. To bylo samozřejmě nedostatečné řešení, protoţe nikdo nemohl zabránit její pozdější cestě zpět. Navrátila-li se taková prostitutka se zákazem pobývání v Brně zpět, a byla-li opět zatčena, přišlo na řadu předvedení před okresní trestní soud pro tuláctví, respektive nepovolený návrat, a potrestání. Nejpozději od poloviny roku 1926 se navíc můţeme setkat se zatýkáním prostitutek za potulování se ve vnitřním městě, tento zákaz se ještě na konci roku 1925 nikde neobjevuje. To mohlo značit, ţe se prostituce stále rozšiřovala početně, a v důsledku toho i teritoriálně. Policejní ředitelství na situaci reagovalo pokynem, aby obvodní komisařství vytvořila seznamy ţen bez povolání, ţivící se pouze prostitucí. Z roku 1925 máme k dispozici seznam vytvořený obvodním komisařstvím v Husovicíh, obsahující 32 ţen, které se ţivily prostitucí. Je nepravděpodobné, ţe by se jednalo o všechny prostitutky v obvodu. Seznam pro svůj malý rozsah (mohlo se jednat o 10 aţ 15% všech brněnských prostitutek) nám můţe slouţit spíše k ilustraci, neţ k úplnému potvrzení výše uvedených statistik. Zároveň je to asi jediný materiál, ze kterého se dozvídáme přímo o konkrétních osobách, o jejich sociálních poměrech a stratifikaci. V seznamu kromě jména nalezneme adresu, rok a místo narození, příslušnost, rodinný stav a původ, eventuální počet dětí a bývalé povolání.60 Vůbec se zde nezmiňuje zdravotní stav, jeho zjištění je poţadováno aţ v novém seznamu z roku 1928, jenţ bohuţel není k dispozici. Podíváme-li se na seznam z roku 1925 podrobněji, zjistíme několik zajímavých faktů. Nejstarší ţeně bylo téměř padesát (ročník narození 1876), nejmladší nebyla ani plnoletá (ročník 1908). Nejvíce prostitutek bylo zastoupeno ve věkové skupině nad 35 let (9), skupina 26 – 30 let a 31 – 35 let byly zastoupeny shodně (7), nejméně (4) bylo ve věkové skupině do 20 let. Pouze dva ročníky byly zastoupeny častěji neţ dvakrát. Ročník 1894 třikrát a ročník 1886 čtyřikrát. Průměrný věk sledované skupiny byl 30,6 let. To je o více neţ šest let vyšší průměrný věk, neţ který uváděl Dufour pro prostitutky v brněnských nevěstincích. Skoro polovina (15) byla svobodná, následují vdané (9), rozvedené (5) a vdovy (3). Bohuţel nevíme nic o tom, zda se vdané prostitutky prodávali s vědomím manţela nebo bez něj. Dvě z vdaných prostitutek měly také děti, stejně tak i dvě vdovy a jedna rozvedená, všechny svobodné byly bezdětné. Necelá pětina měla nemanţelský původ. Vyznání byla naprostá většina římskokatolického, pouze jedna uvedla evangelické a jedna byla bez vyznání.

60

Seznam má obsahovat ţeny ţivící se výlučně prostitucí, přesto je u 10 z nich zapsáno určité povolání, domnívám se, ţe se jedná o poslední povolání před trvalým přechodem k prostituci. Je zde ale i moţnost, ţe povolání uvedená v seznamu ţeny stále vykonávají a prostituce tvoří druhý příjem.

28

Polovina z nich byla jiţ v minulosti trestána, z toho jedna podmíněně odsouzena.61 Pro větší přehlednost uvádím nejdůleţitější údaje i v tabulce. Tabulka č. 2: Náboţenské vyznání, rodinný stav, původ a místo narození sledovaných prostitutek z Husovic 1925: Vyznání

Počet (%)

Stav

Počet (%)

Děti

řím. kat. evangel. bez vyznání

30 (93,8) 1 (3,1) 1 (3,1)

svobodná rozvedená vdaná

15 (46,9) 5 (15,6) 9 (28,1)

32

vdova celkem

3 (9,4) 32

celkem

Místo narození Brno Morava Čechy

Počet (%)

0 1 2

Nemanţelský původ 4 0 2

2 5

0 6

ostatní celkem

0 32

22 (68,8) 9 (28,1) 1 (3,1)

Tabulka č. 3: Věkové rozloţení sledovaných prostitutek z Husovic 1925: Věk prostitutky Počet %

Do 20 let 5 15,6

21-25 let 4 12,5

26-30 let 7 21,9

31-35 let 7 21,9

36+ let 9 28,1

S neustálým nárůstem prostituce se pojila snaha odpovědných orgánů o její vytlačení do vymezených ulic. Roku 1930 bylo vydáno policejním ředitelstvím nařízení, aby byl výskyt prostitutek tolerován pouze v ulicích Mlýnská, Na rumišti, Kopečná, poblíţ městských lázní, v Denisových sadech nebo ve spodní části Luţánek, a to ještě pouze v noci. Tím se mělo dosáhnout, ţe policie mohla osobně poznat většinu brněnských prostitutek a mít tak přehled o jejich změnách. Zároveň měla být nejméně jednou týdně prováděna kontrola lékařských osvědčení.62 Z obsahu nařízení je evidentní, ţe byla opět zaváděna opatření se znaky reglementace. Podobných zákazů a nařízení bylo vydáno více, o zákazu pohybu ve vnitřním městě jsem se jiţ zmínil, další nařízení se týkala například různých zábavních podniků. Uţ 18. listopadu 1925 byla k potírání prostituce v Brně vydána vyhláška č. 9507/S 1, jeţ zavazovala

61

MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, karton 3121, Provádění zákona o potírání pohlavních chorob, léčba nemajetných pohlavně nemocných, sig. 33. 62 Tamtéţ.

29

okresní komisařství k pravidelným zátahům na prostitutky, k jejich předávání do nemocnic, okresnímu soudu či vyhoštění z města. Součátí bylo samozřejmě i podávání hlášení policejnímu ředitelství. Z důvodů veřejné mravnosti bylo další vyhláškou policejního ředitelství v Brně ze dne 30. listopadu 1925, č. 9787/S

zakázáno v nočních zábavních

podnicích, zpěvních a tanečních síních a v barech nacházejících se ve Velkém Brně, pouţívání záclon k zakrytí loţí či boxů. Je asi jasné, co se v takto oddělených boxech odehrávalo. V ţádném z těchto podniků nesměly býti zaměstnány tzv. animírky, bardámy, parketové tanečnice či jiné ţeny ponoukající tancem a svou společností hosty k větší útratě. Bylo také zakázáno, aby byly účinkující artistky po předvedení svých vystoupení nuceny k tanci a jinému bavení hostů. Za dodrţování vyhlášky měl být odpovědný majitel podniku, ale ani hrozba ztráty provozní licence obvykle neodrazovala od porušování těchto nařízení. O tom se můţeme přesvědčit z četných stíţností na majitele nejrůznějších zábavních podniků podávaných Svazem československých artistů, ale i veřejností a tiskem. Zvláštní dohled měl vykonáván především v barech Bristol, Bogyia, Bohéme, Tabarin nebo American bar, v novinách nalezneme stíţnosti i na podnik U netopýra.63 Na přelomu dvacátých a třicátých let byl známý výskytem prostitutek i hostinec Juliuse Fischgrunda v Olomoucké ulici.64 Pro léta 1923, 1926-1929 máme k dispozici poměrně přesné statistiky, jeţ nám poskytují spolehlivá data o vývoji prostituce v Brně. V roce 1923 bylo v Brně provedeno celkem 7235 zatčení, z toho 103 bylo klasifikováno jako obtěţování kolemjdoucích nevěstkami, 26 připadlo na neslušné chování nevěstek na ulici. Je zajímavé, ţe v posledním čtvrtletí daného roku bylo provedeno několikanásobně více zadrţení neţ ve čtvrtletí prvním a druhém. Tento prudký vzestup zatčení si lze vysvětlit vydáním prováděcího nařízení k zákonu o potírání pohlavních nemocí v říjnu roku 1923. 175 osob bylo posláno do nemocnice pro podezření z pohlavní choroby, zde tvořily prostitutky pravděpodobně valnou většinu. Další přestupky, které byly typicky spjaty s prostitucí byla nemravnost (79 zatčení) a zapovězený návrat (393 zatčení). Zde se lze jen dohadovat, kolik zatčení připadlo prostitutkám. Dle jednotlivých zpráv z pořádaných honiček, kde se o vypovězení z města píše celkem pravidelně, si troufám tvrdit, ţe i zde byla převaha prostitutek.65 V roce 1926 se setkáme s mírně pozměněnými formuláři a poloţkami jednotlivých přečinů, na druhou stranu máme k dispozici počty prostitutek, které komisařství vedla v patrnosti. Uvidíme, ţe se jejich počet rok od roku zvyšuje, pro rok 1926 bylo vedeno 63

MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, inv. č. 2217, karton 2440, Noční a jiné zábavní podniky a bary. MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, karton 3121, sig. 33. 65 MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, inv. č. 1939, karton 2080, Statistická zpráva o činnosti policejního ředitelství. 64

30

v patrnosti 274 prostitutek z povolání, z nichţ 255 bylo místních. Sledování cizích prostitutek mělo smysl jen v případě, ţe byl jejich výskyt v Brně pravidelnějšího charakteru. To by podporovalo tezi, ţe si prostitutky z příkazů k odcestování nebo zákazů návratu nic nedělaly, coţ bude patrné hlavně v dalších letech. Tento rok bylo z důvodu porušení zákona o pohlavních nemocech zadrţeno 98 lidí, proti mravopočestnosti se provinilo 47 osob, pro kuplířství zadrţeno 11 osob.66 Počet zatčených, zvláště pro porušení zákona o pohl. nemocech byl velice nízký, navíc není jasné, co přesně z ustanovení zákona bylo porušeno. O rok později uţ bylo v evidenci vedeno na 400 prostitutek, z nichţ 220 bylo domácích. Zaznamenáno bylo 19 zatčení pro kulířství, 47 kvůli porušení mravopočestnosti a 112 osob porušilo zákon o pohlavních nemocech. V roce 1928 počet sledovaných prostitutek vzrostl uţ na 500. Do nemocnice bylo dodáno pro podezření z nákazy pohlavní chorobou 86 prostitutek a 5 muţů, pro porušení ustanovení v §§ 18-21 (tj. ohroţení a porušení zdraví pohlavními nemocemi, vyzývání ke smilstvu a pohoršlivé provozování smilstva) zákona o pohlavních nemocech bylo soudu předvedeno 89 ţen a 3 muţi. Tento extrémní nepoměr v zastoupení pohlaví mezi zatčenými musí svádět k názoru, ţe další z očekávaných změn, jenţ měl zákon č. 241/1922 Sb, o potírání pohlavních nemocí, přinést, tedy stejné posuzování a odpovědnost za páchání prostituce ţen i muţů, byla jen zboţným přáním zákonodárců. Celkem bylo provedeno 50 honiček na prostitutky, coţ odpovídá počtu zhruba jedné za týden. Poprvé je ve zprávě zmíněno poslání děvčat do útulku pro padlé dívky, na konci roku jejich počet dosáhl 17.67 Nejpodrobnější zpráva existuje k roku 1929. Zadrţeno bylo na 80 mladistvých prostitutek, k lékařské prohlídce bylo předvedeno celkem 1105 ţen a 5 muţů a do nemocnice bylo následně dodáno 135 ţen a 5 muţů. 101 trestních oznámení bylo podáno pro porušování zákona o potírání pohlavních nemocí. Z tohoto počtu bylo 83 (72 z nich na ţeny) oznámení podaných pro přenášení pohlavní nákazy, 18 (vše ţeny) pro pohoršlivé provozování smilstva. Jak mohla být za tento přestupek zatčena pouze ţena? Zpráva je uţitečná i proto, ţe zde nalezneme vymezení, jak byla úředně chápána prostituce, pod kterou byly zahrnuty osoby, které provozují prostituci nebo jsou podezřelé z pohlavní nemoci, a z toho důvodu jsou předváděny úřednímu lékaři k prohlídce.68 Podle tohoto vymezení se tedy nemuselo jednat vţdy jen o ţeny. Na fungování a provozování prostituce se podílel i významný počet muţů, ať uţ pasáků, klientů nebo provozovatelů podniků, ze statistik zadrţených však nelze ani

66

Tamtéţ. Tamtéţ. 68 MZA, Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno, inv. č. 1939, karton 2080. 67

31

přibliţné číslo odhadnout. Bohuţel není zcela zřejmé, zdali byla takto prostituce chápána i v minulých letech, pravděpodobně ale ano. Co bylo prvořadým cílem policie, a jak při jeho dosaţení postupovala se můţeme dozvědět z přiloţeného komentáře: „Největší důraz byl kladen na to, aby se osoby pohlavně nemocné léčily, a také se vyléčily. Proto byly osoby prouštěné z nemocnice a objednávané na ambulanční léčení, kontrolovány, zdali se skutečně léčí. Neléčily-li se řádně, byly policejně trestány. Za rok bylo potrestáno pro neléčení se nebo odpírání léčení 12 ţen (1 dvoudenním, 3 třídenním, 1 pětidenním, 1 šestidenním, 2 sedmidenním, 2 desetidenním, 2 čtrnáctidenním vězením). Zde připomínám, ţe tuto kontrolu má prováděti zdravotní úřad města Brna, ale patrně toho nečiní, poněvadţ ani v jednom z předchozích případů neučinil ţádného dotazu. Jinak provádí samostatně kontrolu také YWCA, která přijímá všechny ţeny, které stojí o její pomoc, tedy i ţeny přes osmnáct let. Podle úředního policejního šéflékaře dr. Doleţala zmenšil se v poslední době počet prostitutek u nichţ byla zjištěna pohlavní nemoc a bylo nutno naříditi dodání do nemocnice.“69 Situace se, alespoň dle mínění policejního ředitelství, lepšila a optimismus je vidět i z uveřejněného článku šéfa oddělení Sobotky v oběţníku policejního ředitelství ze dne 22. září 1930. Zde vyjadřuje názor, ţe je prostituce pod dozorem a kontrolou, daří se redukovat pohlavní choroby, a to především díky profylaxi, kterou představovala skříňka s léky v hodinových hotelech.70 Situace ve skutečnosti nebyla tak ideální, jak by se snad mohlo zdát z posledních řádku předchozího odstavce. Z dokumentů policejního ředitelství v roce 1930 je patrná snaha o vytlačení prostituce z ulic a marného boje s pohlavními nemocemi. Ţe se prostitutky uchylují do hodinových hotelů a barů nikomu nevadí, dokonce se s tím počítá, budou lépe kontrolovatelné.71 Je to vlastně rezignace na provádění aboličního zákona. Prostituce se Brno samozřejmě nezbavilo ani v následujících letech, dále nacházíme záznamy o provedených honičkách a zatčených prostitutkách. Prostitutky moţná přestaly být tolik na očích, ale jen za cenu jejich uzavření do pochybných podniků. Co se týče poklesu pohlavních nemocí, lze se podle obecného vývoje v Československu domnívat, ţe i zde pohlavně nemocných počátkem třicátých letech začalo opět mírně přibývat.

69

Tamtéţ. MZA, Fond B 26, karton 3121, sig. 33. 71 Tamtéţ. 70

32

5.3. Brno: Shrnutí Situace v Brně výrazně nelišila od zbytku republiky. Nový zákon neznamenal v boji s prostitucí pro policii mnoho nového. Veřejné domy byly v Brně zrušeny dlouho po uvedení zákona v platnost, jejich úlohu ale brzy převzaly jiné podniky. Problematika léčby a šíření pohlavních chorob zůstala nevyřešena. Mohli jsme se přesvědčit, ţe na konci dvacátých let, nejpozději v roce 1930 bylo prakticky upuštěno od systému abolice a situace začala připomínat spíše dřívější reglementaci. Prostitutky měly chodit na pravidelná lékařská vyšetření, o kaţdé byla vedena karta se seznamem prodělaných nákaz, anonymita zde prakticky neexistovala. I vytlačování prostituce z ulic a veřejných míst do domů, hotelů apod. vykazuje jasné znaky reglementačních tendencí. Bohuţel o ţivotě samotných prostitutek se z policejních záznamů moc nadozvídáme. Jediným dokumentem vypovídajícím něco o jejich původu, stavu a situaci je zmíněný seznam prostitutek husovického policejního komisařství z roku 1925. Aby bylo moţné vyřknout nějaké ucelené závěry, bezpodmínečně potvrdit předchozí hypotézy nebo porovnat situaci s jinými městy, především s Prahou, bylo by zapotřebí více relevantního materiálu. Naopak statistické údaje jsou poměrně obsáhlé a domnívám se, ţe dovolují srovnání se s zbytkem republiky.

33

6. Závěr V předloţené bakalářské práci jsem se snaţil prokázat, ţe přijetí zákona č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, na první pohled sice změnilo tvář prostituce, ale nevedlo k jejímu omezení ani sníţení pohlavně nemocných. Zároveň jsem se pokusil přiblíţit, jak probíhalo a jaký mělo úspěch provádění zákona v Brně. Ukázal jsem, ţe uţ několik málo let po přijetí zákona se objevily názory, ţe by se stát měl vrátit k reglementaci nebo alespoň opustit aboliční systém. Kritika zákona směřovala hlavně na zákonodárce, protoţe dlouho nebyl k dispozici prováděcí předpis a navíc byl na realizaci zákona vyčleněn nedostatek financí. Výkonná sloţka moci, tedy především na obecní policie byla viněna z nezájmu a malého úsilí při provádění. Zvýšenému negativnímu zájmu neušli ani někteří doktoři, kteří se neřídili nebo dokonce vůbec neznali ustanovení zákona. Často byla situace taková, ţe si jedna skupina stěţovala na druhou. Musíme dodat, ţe byla z velké části oprávněná. Trvalo aţ do třicátých let neţ uznali i nejzaritější zastánci zákona jeho neschopnost zlepšit situaci prostitutek a pohlavně nemocných. Většina společnosti s tím byla obeznámena mnohem dříve. Postupně se zhoršující situace měla za následek, ţe bylo od zákona upouštěno a v praxi se opět prosazovaly reglementační prvky. V Brně se s tímto trendem setkáváme na konci dvacátých let. Od uzavření nevěstinců, coţ byl jeden ze základních poţadavků abolicionistů, tak neuplynulo ani sedm let. Situace v Brně víceméně kopírovala poměry ve zbytku republiky. I zde se po uzavření veřejných domů přesunuly prostitutky do soukromých bytů, hotelů, barů a jiných zábavních podniků. Současně rostl počet pouličních prostitutek. Policie pořádala se střídavým úspěchem pravidelné honičky a prohlídky. Snaţila se dostat prostituci pod kontrolu, mimo jiné i vytvářením a vedením seznamů prostitutek nebo omezením míst, kde se mohly pohybovat. Po počátečním poklesu pohlavně nemocných, jenţ byl přikládán i působení zákona, nastal opět mírný růst, s nímţ se nebyla policie a lékaři schopni vypořádat. Argument o sníţení počtu pohlavních nemocí, jímţ předpis dlouhou dobu bránili zastánci abolice, tak ztratil na platnosti a definitivně odkázal zákon k neúspěchu. Potvrdilo se, ţe legislativní záměr a nový zákon ještě nutně neznamená změnu v praxi. K tomu by bylo potřeba mnohem více, neţ jen vydání nového předpisu. Přes všechny zmíněné nezdary byl zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí, platný aţ do roku 1949, kdy byl zrušen zákonem č. 158/1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem, ze dne 16. června 1949. V § 12 tohoto zákona je doslova uvedeno: „Zrušuje se platnost, po případě pouţivatelnost všech předpisů, které odporují tomuto zákonu, 34

zejména platnost zákona ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb., o potírání pohlavních nemocí, s výjimkou jeho § 14, odst. 2 a §§ 15, 16, 20 a 21, a předpisů vydaných podle něho.“72 Domnívám se, ţe i přes neúspěch mnohokrát zmiňovaného zákona, je třeba ocenit úmysl a odhodlání jeho navrhovatelů řešit neutěšenou situaci, jeţ po válce v oblasti úpravy prostituce i pohlavních nemocí panovala. Bohuţel, jak jsme se přesvědčili, jen dobrý úmysl nestačí.

72

Zákon č. 158/1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem.

35

7. Seznam pramenů a literatury Archivní Prameny Moravský zemský archiv v Brně (MZA). Fond B 26, Policejní ředitelství, Brno.

Seriály Láska a pohlaví, 1923-1926. Lidové noviny, 1919 a 1922. Péče o mládeţ: měsíčník pro veřejnou i soukromou sociální péči o mládeţ, 1922-1923. Praţský ilustrovaný zpravodaj, 1923-1926. Přítomnost, 1924-1926. Předvoj: list pro výchovu a ku hájení zájmů dělnické mládeţe: věstník D. T. J. Československé, 1922. Národní listy, 1919 a 1922. Nový lid: list pro vzdělání a mravní obrození lidu, 1922. Věstník ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, 1919, 1922-1923, 1925.

Primární literatura: Dufour, P. Dějiny prostituce VIII. Nový věk. 6, Slovanské země. Národové mimoevropští. Přeloţil, přepracoval a novou dobou doplnil Karel Jaroš, Praha, 1928. Forel, A. Pohlavní otázka. Vydatelství Sfinx, Kr. Vinohrady, 1923. Frída, E. Prostituce v Praze v letech 1919-1922. Věstník obecní královského hlavního města Prahy, Praha, 1922. Chalupný, E. Otázka pohlavní z hlediska sociologického. Nakladatesltví Melantrich, Praha, 1937. Kafka, J. 350 ţenských povolání. Nakladatelství F. Šimáčka, Praha, 1916. Kroulík, J. Pohlavní nemoci a zdravověda. Svaz dělnických tělocvičných jednot československých, Praha, 1921. Kukla, K. L. Praţské bahno. Nakladatelství Svoboda, Praha, 1992. Neumann, S.K. Dějiny ţeny, svazek IV.: Ţena snovodobá a moderní. Populární kapitoly sociologické, etnologické a kulturně-historické. Melantrich, Praha, 1932. 36

Masaryk, T. G. Mnohoţenství a jednoţenství. Vlastním nákladem, Praha, 1899. Masaryk, T. G. Mravní názory: vybral Zdeňek Franta. Státní nakladatelství, Praha, 1923. O pohlavní výchově mládeţe: podání spolkové rady Pedagogického museaKomenského c.k. zem. škol. radě pro král. České. Pedagogické museum J.A. Komenského, Praha, 1917. Paulová-Růţičková, E. Jak rozřešíme pohlavní otázku. Nakladatelství Volné myšlenky československé, Praha, 1922. Paulová-Růţičková, E. Za zdravou a pravou demokracii. Vlastním nákladem, Praha, 1927. Pelc, H. Sociální lékařství. Melantrich, Praha, 1937. Pelc, H. Zdravotní stav obyvatelstva Československé republiky v jejím prvním desetiletí. Melantrich, Praha, 1929. Vytopil, J. Pohlavní otázka mladého věku. Vydáno nákladem Osvěty lidství, Pardubice, 1924. Zeman, J. Péče o mládeţ mravně ohroţenou a vadnou. 1927

Sekundární literatura: Altman, K. Krčemné Brno: o hostincích, kavárnách a hotelech, ale také o hospodách, výčepech a putykách v moravské metropoli. Doplněk, Brno, 1993. Bessermann, L. Nejstarší řemeslo. Nakladatelství Mladá Fronta, Praha, 1993. Lenderová, M. Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky. Nakladatelství Karolinum, Praha, 2002. Lenderová, M, Kopičková, B., Burešová, J., Maur, E.(eds). Ţena v českých zemích od středověku do 20. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2009. Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z., Jiránek, T. Dějiny kaţdodennosti „dlouhého“ 19. Století. II díl: Ţivot všední i sváteční. Univerzita Pardubice, Pardubice, 2005. Pay, P. Prodejná láska. Historie nejstaršího řemesla v deseti kapitolách. Zeras, Praha, 1992.

Články Černý, K. Prostituce na počátku století. Kuděj: Časopis pro kulturní dějiny, Praha, 2001, roč. 3, č. 1, s. 60–66. Myška, M. Ostravské kněţky venušiny aneb o počátcích prostituce v průmyslovém velkoměstě. Vlastivědné listy Slezska a Moravy, Ostrava, 1993, roč. 19, č. 2, s. 17-20.

37

Svobodová, B. „Portrét“ nekoncesovaných pouličních prostitutek v Praze a jejích předměstích v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. Documenta Pragensia XVI. Poníţení a odstrčení. Města versus katastrofy, Praha, 1998, s. 119-127.

Elektronické zdroje Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 28. března 2011]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/. Zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích [Program]. Právní informační systém ASPI [cit. 3. dubna 2011]. Zákon č. 89/1885 ř. z., o robotárnách a polepšovnách (tulácký zákon) [Program]. Právní informační systém ASPI [cit. 3. dubna 2011]. Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí [Program]. Právní informační systém ASPI [cit. 10. října 2011]. Zákon č. 158/1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem [Program]. Právní informační systém ASPI [cit. 3. dubna 2011]. Vládní nařízení č. 193/1923 Sb., jímţ provádí se zákon ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí [Program]. Právní informační systém ASPI [cit. 3. dubna 2011].

38

8. Přílohy 8.1. Zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí __________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 10.10.2010 do částky 105/2010 Sb. a 41/2010 Sb.m.s. Obsah a text 241/1922 Sb. - stav k 29. 6.1949

241/1922 Sb. Zákon ze dne 11. července 1922

o potírání pohlavních nemocí. Národní shromáţdění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: ODDÍL I. Opatření proti rozšiřování pohlavních nemocí. §1 Nemoci, na které se vztahují ustanovení tohoto zákona, jsou: příjice (syfilis), kapavka (gonorrhoe) a měkký vřed (ulcus mole). §2 Povinnost dáti se léčiti. Kaţdý, kdo je stiţen pohlavní nemocí takového stupně, ţe můţe způsobiti nákazu, je povinen dáti se léčiti lékařem, oprávněným vykonávati lékařskou praxi (zákon ze dne 15. července 1919, č. 419 Sb. z. a n.), a to soukromě nebo ve veřejném ústavě léčebném. §3 LÉČENÍ A PŘEHLÍDKY NEMAJETNÝCH. Pokud nestačí předpisy o bezplatném léčení nemajetných, budou nařízením učiněna opatření, aby kaţdý nemajetný, stiţený pohlavní nemocí, mohl býti léčen na státní útraty. §4 Nucené lékařské vyšetření. Kdo jest obviněn, ţe dopustil se přestupků nebo přečinů dle §§ 2, 6, 18, 19, č. 1., §§ 20 a 21 tohoto zákona, musí se při odůvodněném podezření, ţe je stiţen pohlavní nemocí, k nařízení úřadu (§ 23) podrobiti lékařskému vyšetření. K tomu účelu můţe býti taková osoba vyšetřena v léčebném ústavu.

39

Řízení v těchto případech budiţ konáno co nejrychleji s šetřením dobrého jména osoby, o kterou běţí. Úřad (§ 23) můţe učiniti zatímní opatření, jichţ je třeba, aby se zamezilo nebezpečí nákazy. §5 NUCENÉ LÉČENÍ V ÚSTAVECH. Hrozí-li nebezpečí, ţe osoba pohlavní nemocí stiţená můţe způsobem svého ţivota nebo tím, ţe nezachovává lékařských nařízení, přenésti nemoc na osoby, s nimiţ se stýká, můţe býti k úřednímu rozkazu (§ 23) dodána do ústavu léčebného a tam podrţena aţ do vyléčení příznaků nakaţlivosti. §6 Dodatečné lékařské vyšetření. Kdo stiţen byl pohlavní nemocí, jest povinen i po skončeném léčení podrobiti se v určitých obdobích opětovnému lékařskému vyšetření, povaţuje-li to ošetřující lékař nebo úřad (§ 23) za nutné a nařídí-li tak. §7 POVINNOSTI OŠETŘUJÍCÍHO LÉKAŘE. Lékař, ošetřující osobu stiţenou pohlavní nemocí, jest povinen: 1. činiti úřadu (§ 23) písemné oznámení: a) nedbá-li nemocný jeho předpisů a vzniká-li tím nebo z jakékoli jiné příčiny nebezpečí, ţe přenese nákazu na jiné osoby, nebo b) přeruší-li nemocný léčení a nevykáţe-li se, ţe léčí se u jiného lékaře neb v ústavě léčebném, nebo c) nesplní-li povinností v § 6 uvedených; 2. pátrati dotazem u nemocného po prameni nákazy a sdělení nemocného oznámiti úřadu (§ 23); 3. upozorniti nemocného na nakaţlivost nemoci a na trestnost přenesení nákazy (§ 18), po případě varovati ho před uzavřením sňatku a doručiti mu na řádné potvrzení tištěné poučení, jeţ mu úřad (§ 23) za tím účelem bezplatně dodá. Jde-li o ošetřování v ústavech léčebných, mají tyto povinnosti přednostové těchto ústavů (klinik, oddělení). §8 Hlášení pohlavních nemocí.

40

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jest oprávněno poţadovati od lékařů a léčebných ústavů hlášení pohlavních nemocí bez udání jmen nemocných. §9 ZACHOVÁNÍ LÉKAŘSKÉHO A ÚŘEDNÍHO TAJEMSTVÍ. Kaţdý lékař ošetřující pohlavně nemocného je povinen zachovati nejpřísnější mlčenlivost o povaze nemoci, vyjímajíc ustanovení § 7, jakoţ i o všech jiných okolnostech na tuto nemoc se vztahujících, pod následky stanovenými v příslušných předpisech zákonů trestních. Nejpřísnější mlčenlivost zachovati a šetřiti dobrého jména nemocného jsou povinni i ti, kdoţ účastní se jakéhokoliv jednání při provádění tohoto zákona. Ustanovením tímto nemění se ničeho na zákonných předpisech, stanovících povinnost svědecké výpovědi před úřady neb soudy a povinnost činiti oznámení úřadům nebo soudům. § 10 Zákaz písemného léčení. Je zakázáno léčiti pohlavní nemoci bez osobního vyšetření pouze dopisováním nebo zasíláním návodů k léčení. § 11 ZÁKAZ VTÍRAVÉHO NABÍZENÍ SE K LÉČENÍ. Je zakázáno nabízeti se k léčení nemocí pohlavních způsobem vtíravým neb lékařského stavu nedůstojným. § 12 Poučování o pohlavních nemocech. Státní správa (§ 29) učiní opatření, aby mládeţ ve škole a mládeţ školu opustivší poučována byla vhodnými osobami, zejména školními nebo k tomu určenými lékaři a způsobem věku svému přiměřeným o pohlavním ţivotě, nebezpečí pohlavních nemocí a ochraně proti nim, o nebezpečí prostituce, jakoţ i aby bylo zahájeno na širokém podkladě všeobecné poučování tiskem o pohlavních nemocech, za součinnosti sociálně pojišťovacích ústavů a příslušných zdravotně-kulturních korporací v dohodě s příslušným ministerstvem. ODDÍL II. PROSTITUCE. § 13 ZRUŠENÍ REGLEMENTAČNÍCH OPATŘENÍ.

41

Všechna dosavadní policejní a jinaká správní opatření, směřující k dozoru na prostituci, se zrušují. § 14 Nevěstince se zrušují. Zřizování a udrţování nevěstinců se zakazuje a trestá podle ustanovení trestního zákona o kuplířství. § 15 ÚSTAVY PRO NÁPRAVU PROSTITUTEK. Státní správa (§ 29) postará se, pokud toho bude třeba, o zřízení ústavů, ve kterých se dostane řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příleţitosti k nápravě. § 16 Dozor nad spustlou mládeţí. Osobám obojího pohlaví do osmnácti let, vedoucím ţivot pohlavně nemravný, věnována budiţ orgány veřejné správy nejbdělejší péče, a kde toho třeba, buďteţ učiněna vhodná opatření k jejich nápravě v mezích platných ustanovení zákonných. Toto ustanovení bude aţ do zákonné úpravy ochranné péče o mládeţ provedeno nařízením. ODDÍL III. Ustanovení trestní. § 17 Tresty. Přestupky tohoto zákona a nařízení podle něho vydaných, pokud nejsou trestny soudem, trestají se politickými úřady - na Slovensku a v Podkarpatské Rusi administrativními policejními vrchnostmi - (§ 23) pokutou od 50 Kč do 10.000 Kč nebo vězením od jednoho dne do 30 dnů. Pokuty připadají státu. § 18 Ohroţení a porušení zdraví pohlavními nemocemi. Kdo z nedbalosti uvede jiného souloţí nebo jiným způsobem v nebezpečí pohlavní nákazy, dopouští se přestupku trestného soudem a tresce se vězením od jednoho dne do jednoho měsíce nebo peněţitým trestem od 50 Kč do 10.000 Kč.

42

Kdo vědomě uvede jiného souloţí nebo jiným způsobem v nebezpečí pohlavní nákazy, dopouští se přečinu, trestného tuhým vězením od čtrnácti dnů do osmi měsíců. Je-li ohroţený manţelem, snoubencem, druhem nebo druţkou pachatelovou, stíhá se pachatel sice veřejnou obţalobou, ale jen na návrh ohroţeného. Nebyl-li návrh podán soudu nebo státnímu zastupitelství do tří měsíců ode dne, kdy oprávněný se dověděl o trestném činu a osobě pachatelově, je stíhání vyloučeno. Kdo úmyslně způsobí nákazu jiného pohlavní nemocí, tresce se podle ustanovení zákona o těţkém poškození na těle (§§ 154 aţ 156 trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z., §§ 303-306 trestního zákona o zločinech a přečinech zák. čl. V. z roku 1878). Jednal-li pachatel ze zištnosti, budiţ ve všech případech uznáno vedle trestu na svobodě i na trest peněţitý od 100 Kč do 10 000 Kč. § 19 Podle §u 17 se tresce zejména téţ: 1. ţena, která stiţena jsouc příjicí příjme nebo podrţí místo kojné u dítěte, jeţ není touto nemocí stiţeno; 2. ten, kdo k dítěti stiţenému příjicí přijme neb u něho podrţí jako kojnou ţenu, která není touto nemocí stiţena; 3. ten, kdo dítě stiţené příjicí dá nebo ponechá v péči jiných osob se zatajením povahy nemoci dítěte. Jsou-li tu náleţitosti uvedené v §u 18, je čin trestný soudem podle ustanovení téhoţ paragrafu. § 20 Vyzývání ke smilstvu. Přestupku trestného soudem se dopouští: 1. KDO ZPŮSOBEM, KTERÝ JE S TO, ABY VZBUDIL POHORŠENÍ NEBO URAZIL STUD, VYBÍZÍ NEBO SE NABÍZÍ KE SMILSTVU;

2. kdo svádí ke smilstvu osobu nedosáhnuvší šestnácti let. Trestem je tu vězení od jednoho dne do jednoho měsíce nebo peněţitý trest od 50 Kč do 10.000 Kč, a byl-li čin spáchán po ţivnostensku, tuhé vězení od 14 dnů do šesti měsíců; vedle něho můţe býti uznáno i na trest peněţitý od 50 Kč do 10.000 Kč. JE-LI

ČIN PODLE USTANOVENÍ OBECNÝCH TRESTNÍCH ZÁKONŮ PŘÍSNĚJI TRESTNÝ, PLATÍ TATO

USTANOVENÍ.

§ 21

43

POHORŠLIVÉ PROVOZOVÁNÍ SMILSTVA. Kdo provozuje smilstvo způsobem pohoršlivým pro spoluobyvatele domu nebo sousedy, toho trestá soud pro přestupek vězením od jednoho dne do jednoho měsíce, a bylo-li tím vědomě dáno pohoršení mládeţi, tuhým vězením od čtrnácti dnů do tří měsíců. § 22 Stíhání osob vojenských. Trestní řízení pro trestné činy , přikázané soudům v §§ 18 aţ 21, pokud jde o osoby podřízené soudům vojenským, náleţí těmto soudům. ODDÍL IV. Ustanovení všeobecná. § 23 PŘÍSLUŠNOST. Prováděti a zabezpečiti opatření v tomto zákoně předepsaná přísluší za spolupůsobení obcí a policejních úřadů oněm politickým úřadům (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi příslušným vrchnostem administrativním), které obstarávají veřejnou správu zdravotní. V nejvyšší instanci rozhoduje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. § 24 Opatření v obvodu příslušnosti vojenské správy. Prováděti opatření podle tohoto zákona v obvodu příslušnosti vojenské správy náleţí vojenským úřadům v dohodě s úřady uvedenými v § 23. § 25 ODKLADNÝ ÚČINEK STÍŢNOSTI. Stíţnosti na úřední (§ 23) rozhodnutí a opatření, která se stala podle tohoto zákona nebo podle nařízení k jeho provádění vydaných, mají odkladný účinek jenom tehdy, jde-li o výkon trestních nálezů (§ 17). V jiných případech můţe úřad, jenţ vydal rozhodnutí, z důleţitých důvodů, zejména kdyby vznikla straně neodčinitelná škoda, přiznati na její ţádost stíţnosti odkladný účinek aţ do rozhodnutí instance vyšší. § 26 Osvobození od poštovného.

44

Osoby zavázané podle tohoto zákona podávati oznámení a hlášení jsou ve smyslu zákona ze dne 2. října 1865, č. 108 ř. z., osvobozeny od zapravování poštovného za poštovní dopravu takových oznámení a hlášení. § 27 ZRUŠENÍ DOSAVADNÍCH PŘEDPISŮ. Tímto zákonem zrušují se, pokud mu odporují, všechny zákony, nařízení a předpisy o předmětech, jeţ tímto zákonem se upravují. Zejména zrušují se: § 91 zák. čl. XIV. z r. 1876 (zdravotní zákon); § 81 zák. čl. XL. z r. 1879 (obecný trestní zákoník o přestupcích); § 379 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. a § 106 trestního zákona o přestupcích zák. čl. XL. z r. 1879, pokud jednají o pohlavních nemocech; § 5 odst. 1. a 2., čís. 1-5, a odst. 4. zákona ze 24. května 1885, č. 89 ř. z. § 28 Účinnost zákona. Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení. § 29 PROVEDENÍ ZÁKONA. Provedení tohoto zákona ukládá se ministru veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě se zúčastněnými ministry. T. G. Masaryk v. r. Dr. Beneš v. r. Tučný v. r. za ministra Dra Vrbenského.

45

8.2. Vládní nařízení č. 193/1923 Sb., jímž provádí se zákon ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí _____________________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 3.4.2011 do částky 33/2011 Sb. a 14/2011 Sb.m.s. Obsah a text 193/1923 Sb. - poslední stav textu

193/1923 Sb. Vládní nařízení ze dne 9. října 1923, jímţ provádí se zákon ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí. Vláda republiky Československé nařizuje podle zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí: Povinnost dáti se léčiti. § 1. Dáti se léčiti lékařem po zákonu oprávněným vykonávati lékařskou praksi buď soukromě neb ve veřejném ústavě léčebném (§ 2 zák.) povinen jest kaţdý, u něhoţ byla lékařsky zjištěna příjice (syfilis) nebo kapavka (gonorrhoe) nebo měkký vřed (ulcus mole), pokud tyto nemoci jsou ve stadiu nakaţlivých příznaků nebo pokud vzbuzují obavy, ţe příznaky takové vzniknou. Zjištění, zda určité osoby vyhovují povinnosti dáti se léčiti. § 2. Při osobách, u nichţ úředně bylo zjištěno pohlavní onemocnění a které provozují pohlavní styky s častým střídáním a za úplatu, nebo jsou úřadům známy svým zhýralým ţivotem, dále které při svém povolání mohly by, jsouce nedokonale vyléčeny, přenésti nemoc na jiné osoby (holiči, hostinští, číšníci, výrobcové potravin, porodní báby, ošetřovatelé nemocných a pod.), nebo které by mohly nákazou ohroziti spolubydlící, členy rodiny nebo spolupracovníky (sluţebné, nocleháři, učňové, zaměstnanci v závodech a pod.), můţe úřad (§ 23 zák.) zavésti řízení podle §§ 4 a 5 tohoto nařízení za zjištěním, zda vyhovují povinnosti dáti se léčiti. Nucené lékařské vyšetření. § 3. (1) Při posuzování otázky, je-li tu po rozumu odst. 1. §u 4 zák. odůvodněné podezření, ţe obviněný jest stiţen pohlavní nemocí, je přihlíţeti zejména také k tomu, kým obvinění bylo vzneseno. (2) Obvinění, učiněné anonymně neb osobou zcela neznámou nebo nehodnou důvěry, nelze samo o sobě povaţovati za dostatečné k tomu, aby nařízeno bylo lékařské vyšetření.

46

(3) Lze je však v tomto případě naříditi, je-li tu jiná okolnost vzbuzující odůvodněné podezření, zejména jde-li o osobu známou zhýralým ţivotem neb dodanou řemeslné prostituci, o příţivníka takové osoby neb o osobu, která byla jiţ jednou usvědčena, ţe způsobila nákazu pohlavní nemocí. § 4. (1) V případech odůvodněného podezření, uvedených v odst. 1. §u 4 zák., obešle úřad (§ 23 zák.) obviněného za účelem zjištění pohlavní nemoci lékařem k tomu ustanoveným. (2) Toto vyšetření provádí aţ do další úpravy úřední lékař příslušného úřadu první stolice (§ 23 zák.). (3) Tam, kde by úřední lékaři pro jiné své povinnosti s tento úkol nebyli, ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy učiní v dohodě s kompetentními ministerstvy opatření, aby tímto vyšetřováním po dobu přechodnou, zvláště neţli budou zřízeny zdravotní obvody a obce po rozumu zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., a ze dne 13. července 1922, č. 236 Sb. z. a n., pověřeni byli jiní lékaři, pokud moţno odborníci. § 5. (1) K ţádosti obviněného jest povoliti, aby se dal vyšetřiti na své útraty svým soukromým, pokud moţno odborným lékařem. V tomto případě je povinen předloţiti úřadu lékařské vysvědčení, z něhoţ je patrno, zda jest postiţen pohlavní nemocí či nikoliv. (2) Má-li úřední lékař pochybnosti o správnosti posudku, obsaţeného v předloţeném lékařském vysvědčení, anebo vzejdou-li mu pochybnosti v případě, kde sám předsevzal vyšetření, můţe si vyţádati vyšetření na klinice nebo v jiném odborném ústavě neb u odborného lékaře. (3) Zdráhá-li se obviněný podrobiti se prohlídce nebo nepředloţí-li lékařské vysvědčení soukromého lékaře, můţe býti z nařízení úřadu dodán do veřejného ústavu léčebného. (4) Zatímní opatření (isolace, dodání do ústavu léčebného a pod., § 4, odst. 4., zák.), jichţ je nevyhnutelně třeba, aby se zamezilo nebezpečí rozšíření nákazy, provede úřad podle návrhu úředního lékaře. § 6. Ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy náleţí učiniti opatření, aby, pokud půjde při úředním vyšetřování podle §§ 4 a 5 tohoto nařízení o podrobná vyšetření pohlavních nemocí podle vojenských method, vyšetřování tato byla umoţněna. Nucené léčení v ústavech. § 7.

47

(1) Ustanovení o nuceném dodání do ústavu léčebného podle § 5 zák. pouţíti jest proti osobám, jeţ podle zjištění ošetřujícího nebo úředního lékaře stiţeny jsou pohlavní nemocí a způsobem svého ţivota nebo tím, ţe nezachovávají lékařských nařízení, způsobiti mohou rozšíření nemoci. (2) Jsou to zejména osoby uvedené v § 2 tohoto nařízení. Dodatečné lékařské vyšetření. § 8. Dodatečné vyšetření podle § 6 zák. můţe býti nařízeno buď ošetřujícím lékařem nebo z moci úřední. § 9. (1) Neuposlechne-li nemocný nařízení ošetřujícího lékaře, aby se dostavil k dalším prohlídkám (§ 6 zák.), jest ošetřující lékař povinen učiniti o tom úřadu (§ 23 zák.) písemné oznámení [§ 7, odst. 1., čís. 1. c), zák.]. (2) Rozhodnutí úředního můţe si však vyţádati i nemocný sám, má-li za to, ţe jeho zdravotní stav nevyţaduje dalšího periodického vyšetřování, nařízeného ošetřujícím lékařem. V takovém případě rozhodne úřad, vyslechna úředního lékaře, jenţ podá návrh podle výsledku provedeného úředního šetření. (3) Neuposlechne-li nemocný vyzvání úředního, aby podrobil se periodickým vyšetřením svého dosavadního nebo podle své volby jiného soukromého lékaře, můţe úřad naříditi periodická vyšetření z moci úřední lékařem k tomu ustanoveným (§ 4 nař.). § 10. (1) Dodatečné lékařské vyšetření z moci úřední lze naříditi jen k návrhu úředního lékaře. (2) Dodatečné lékařské vyšetření podle § 6 zák. lékařem k tomu ustanoveným (§ 4 nař.) naříditi můţe z úřední moci úřad (§ 23 zák.) zejména při osobách uvedených v § 2 tohoto nařízení, u nichţ bylo úředně zjištěno pohlavní onemocnění. § 11. Zdráhá-li se nemocný v případech uvedených v §§ 9 a 10 tohoto nařízení podrobiti se vyšetření úředním lékařem, můţe býti za vyšetřením dodán do ústavu léčebného. Povinnosti ošetřujícího lékaře. § 12. (1) Kaţdý lékař jest povinen vésti záznamy o nemocných, jeţ ošetřuje, stiţených pohlavními nemocemi, uvedenými v § 1 zák.

48

(2) K tomu účelu má se dotázati nemocného na jméno, bydliště, věk, zaměstnání a stav rodinný, a tyto údaje nemocného spolu s označením druhu nemoci zaznamenati, dále upozorniti jej na nakaţlivost nemoci a trestnost přenesení nákazy, podle okolností jej varovati před uzavřením sňatku a doručiti mu bezplatně na řádné potvrzení tištěné poučení o nemoci jej stihnuvší. (3) Tištěná poučení dodá lékařům bezplatně příslušný úřad (§ 23 zák.). (4) Lékař jest povinen dotázati se nemocného, od koho postiţen byl nákazou, upozorniti jej na následky, jeţ by pro něho mohlo míti udání nepravdivé, a pokud údaje nemocného jsou přesné, oznámiti je (mzdu (§ 23 zák.). (5) Písemná oznámení po rozumu § 7 zák. povinen jest ošetřující lékař zastlati příslušnému úřadu první stolice (§ 23 zák.) v uzavřené obálce. (6) Kaţdý lékař jest povinen předepsané záznamy o pohlavně nemocných jím léčených chovati bezpečně uzamčené tak, aby osoby nepovolané nenalezly k nim přístupu. Porušení této povinnosti jest trestno podle § 17 zák. Úřední spisy a záznamy. § 13. (1) Policejní neb obecní úřady jsou povinny příslušným úřadům (§ 23 zák.) dáti ţádané zprávy ze spisů, týkajících se dosavadního dozoru na prostituci, nebo dovoliti do spisů těchto nahlédnouti k cíli provádění zákona. (2) Soudy jsou povinny činiti úřadům těmto oznámení o zahájení a výsledku všech případů, soudní cestou podle zákona stíhaných. (3) O všech případech pohlavních onemocnění, jeţ byly předmětem úředního jednání podle ustanovení zákona, jsou povinny příslušné úřady (§ 23 zák.) vésti přesné záznamy za případným dalším sledováním jich podle §§ 2, 4 a 6 zák. (4) Všechny úřední spisy a záznamy, týkající se provádění zákona o potírání pohlavních nemocí, povinen jest úřední lékař chovati bezpečně uzamčené tak, aby osoby nepovolané nenalezly k nim přístupu. Poučování o pohlavních nemocech. § 14. Opatření uloţená státní správě, pokud jde o poučování mládeţe a nejširších vrstev obyvatelstva o pohlavních nemocech (§ 12 zák.), provede postupně ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty, ministerstvem národní obrany a ministerstvem sociální péče.

49

Trestné činy stíhané soudem. § 15. (1) Bylo-li oznámení pro některý z trestných činů uvedených v zákoně a stíhaných soudem (§§ 18, 20 a 21 zák.) učiněno přímo u úřadu uvedeného v § 23, zák. jest tomuto nejprve postupovati podle §§ 3, 4 a 5 tohoto nařízení. (2) Pokud jde o přestupky podle §§ 20 a 21 zák., jest učiniti ihned oznámení soudu, nehledíc na výsledek úředního zdravotního vyšetření. (3) Jde-li o činy trestné podle § 18 zák., postoupí úřad došlé oznámení soudu k projednání teprve, zjistí-li se úředním lékařským vyšetřením, ţe podezření jest odůvodněné. Opatření v oboru příslušnosti vojenské správy. § 16. Pro případy spadající v obor příslušnosti vojenské správy vydány budou ku provádění zákona zvláštní pokyny. Spolupůsobení obcí a policejních úřadů. § 17. Obecní a policejní úřady jsou povinny činiti příslušnému úřadu (§ 23 zák.) hlášení o všech případech, udavších se v jejich obvodu a k jejich úřední vědomosti došlých, jeţ mohou býti podnětem pro zakročení tomuto úřadu nebo soudu podle ustanovení zákona. Osvobození od poštovného. § 18. Psaní obsahující oznámení a hlášení podle §§ 7, 8 a 23 zák., svědčící politickým úřadům nebo ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, jsou, nejde-li o dopravu místní, osvobozena od poštovného a buďteţ o opatřena na adresní straně doloţkou: "Na úřední výzvu, proto poštovného". Způsob úředních jednání. § 19. Veškerá úřední jednání podle ustanovení zákona buďteţ vedena způsobem sice přesným, ale ohleduplným a šetrným, aby postiţený poznal, ţe jde pouze o účely zdravotní a vlastní zájem jeho, podle okolností jeho rodiny. Účinnost nařízení. § 20. Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

50

PROVEDENÍ NAŘÍZENÍ. § 21. Provedením tohoto nařízení pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě se zúčastněnými ministry. Bechyně v. r. Šrámek v. r. Malypetr v. r. Stříbrný v. r. Udrţal v. r. Dr. Franke v. r. Dr. Dolanský v. r. Dr. Hodţa v. r. Dr. Beneš v. r. Bečka v. r. Srba v. r. Habrman v. r. Dr. Kállay v. r. Novák v. r. Tučný v. r. Dr. Markovič v. r

51

52