1

Václav Boštík: Možnosti 1/1 Modernímu abstraktnímu umění je vlastní přesun zájmu ke struktuře a materialitě díla. To je přirozenou součástí nároků jednak na  objektivizaci umělecké tvorby, směřování k  univerzálnímu, nadosobnímu řádu, ale zároveň také na  otevřenost moderního umění a  myšlení. Podobně jako lze moderní hudbu charakterizovat jako „projektování možných řádů“ (I. F. Stravinskij), tak také v moderním umění může být v jistém smyslu každá uspořádanost sdělením svého druhu. Malíř a grafik Václav Boštík (1913–2005) je znám především jako autor abstraktních obrazů pracujících s elementárními prvky, jako je bod a linie. Začínal jako autor realisticky pojatých obrazů vycházejících z jeho rodného prostředí (krajiny kolem Litomyšle). Ve čtyřicátých letech postupně redukoval trojrozměrný objem na  jednotlivé plány a  ve  svých kresbách námětově vycházejících z krajin předjímal lyrickou abstrakci. Jeho „archaismus“ jej přivedl k silnému zájmu o křesťanské, románské a raně gotické umění, v jehož jednotě spatřoval protiváhu k moderní civilizaci charakterizované všeobecnou fragmentarizací. V obrazech, v nichž zpracoval „archaické“ motivy: Kvádr, Krychle, Objemy, Torzo, se elementární objemy staly živoucími organickými tvary. Od  60. let se utvářelo autorovo typické pojetí obrazu jako určitého silového pole. Postupně se v  umělcově díle vytvořily dva přístupy, kterými je toto silové pole členěno: na  jedné straně stojí lineární obrazy využívající plošného symetrického členění, na druhé se objevuje členění pomocí shluků bodů. Obrazy, které charakterizuje úsporný projev, se liší od asketičnosti a purismu, jenž je typický pro styl konstruktivistické neosobní abstrakce, a také jsou vzdáleny sentimentálnímu lyrismu. Geometrická forma sice vnáší řád do obrazové koncepce, ale nikoliv na úkor ryze malířských hodnot. Obraz Možnosti 1/1 tvoří bílý čtverec, jehož plocha je pokryta modrými tečkami, které se skládají z temnějšího jádra a světlejší barevné periferie. Tečky jsou uspořádány pravidelně ve třinácti řadách vodorovně a  svisle. Řady teček však nejsou rovné, ale prohnuté, a  celou sestavu i  samotné elementy, z nichž je složena, tak charakterizuje určité pnutí. Toto „rukopisné“ zpracování přispívá k tomu, že sestavu teček vnímáme jako jistou organickou jednotu. Zároveň obraz přesahuje tuto elementární rovinu vnímání tím, že vytváří optickou iluzi v  podobě vnitřního, nemateriálního čtverce (významné symbolické formy) složeného z  pulzujících bodů. Výsledkem je dojem energetického pole, který odráží autorovu osobitou představu kosmických sil, v  nichž hraje klíčovou roli dematerializované světlo. Obrazy Václava Boštíka tak na jedné straně odkazují k formalistické tradici modernismu a zároveň jsou reflexí přírodních a vesmírných souvislostí. Petr Ingerle, kurátor MG

82~ 83 moderního a současného umění, Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno Sbírka

Václav Boštík, Možnosti 1/1, 1968, olej, plátno, foto: archiv MG

„Nikam nelze Nikamne lze se uutéct, tectjjen ens e snažit vytrvat.“ s nazitv ytrvat Rozhovor s hudebním skladatelem Pavlem Zemkem Novákem

84 ~85

ROZHOVOR rozhovor udaloti

MARTIN FLAŠAR Milý Pavle, po vzájemné dohodě stavím tento rozhovor spíše jako dopis, protože asi nebudu moci reagovat na  Tvé odpovědi. Což je na  jednu stranu škoda – tento fakt může rozhovoru ubírat na živosti, na druhou stranu mne ale nutí formulovat otázky co možná nejpřesněji. V  recenzi na  nedávnou nahrávku Tvého pozoruhodného cyklu 24 preludií a fug (OM 6/2012) jsem zalitoval, že jsi jako skladatel známější a hranější v Anglii než u nás. Na to navazuje má první otázka: je to pro Tebe důležité nebo ne? Má vůbec skladatel usilovat o své posluchače, ať jsou kdekoliv? Deformuje uzavřenost, stejně jako nežádoucí aktivita. Klidový prostor usebranosti je nezastupitelný. Zároveň si však uvědomuji nutnost jednoho nebo dvou provedení, abych mohl grafickou stránku co nejvíce upřesnit a přiblížit ke své formové představě. Postupem věku mě úsilí o posluchače, sledování jejich hodnocení a reagování na kritiky stále více opouští. Musím však pamatovat na  to, že mě na  celý život ovlivnila letmá poznámka Miroslava Háby po  jednom provedení, týkala se jednohlasu. Co kdyby to byla jen soukromá premiéra: stále bych bloudil kolem své osy? Mám kolem sebe pár přátel, se kterými probírám premiéry a se kterými uvažuji o možnostech cesty. V přísném soukromí. Fascinuje mě osobní příklad francouzské naivistky Seraphine de Senli. Začínala jako pasačka, pak dlouho těžce pracovala jako pradlena a uklízečka, po nocích malovala. Dlouhá desetiletí snášela posměch a  ponižování. Po  krátkém úspěchu se vrátila zpět k práci, do ústraní, aby ve skrytosti rozvinula velké formáty svého vrcholného období. V  obchodních kruzích se

domnívali, že zemřela… Van Gogh měl z úspěchu velkou (a přesně definovanou) obavu, považoval jej za  jednu z  nejhorších věcí, které mohou člověka potkat. Na  rozdíl od  výtvarníka, který odchází od  fixovaného díla, skladatel potřebuje zvukovou zkušenost a pohyb v ní. To nás neustále vyhání do ulic a není to lehká cesta. Jako člověk působíš skromným a pokorným dojmem. Řada tvých kompozic, včetně těch instrumentálních, nese duchovní odkazy nebo přímo liturgické názvy, např. Stabat mater pro sólovou harfu. Rozlišuješ ve  své tvorbě mezi duchovní a profánní hudbou? Jednota výpovědi, nebo lépe snaha o ni, je pro mne prostým důsledkem rodu (Čechy i Morava, Itálie, Chorvatsko) i  místa (Jižní Morava, Slovácko). Credo zde zůstává jako středobod, ne jako oddělená část. Určitě nezůstalo všude, ale nezmizelo. Z  mého hlediska je potřeba jednoty a  jejího hledání přirozeným směřováním této doby, rozbití nic nepřineslo. Ideálem je vědomí takové celistvosti všude během dne, doma, v zaměstnání, při práci u  klavíru: vědomí jednoty či celistvosti od  obsahu až k  poslednímu detailu formy. O  ideál má smysl se snažit přes všechny nezdary a pády, kterým není možné se vyhnout. Opak ale vede ke skepsi. Unisono jako projev snahy o takovou cestu. Mohl bys, prosím, čtenářům znovu vysvětlit genezi svého druhého příjmení „Zemek”? P.  Jakub Antonín Zemek byl dominikánský kněz, se kterým jsem se stýkal od konce 60. let až do  jeho smrti v  roce 1989. Účastnil se odboje za  druhé světové války, dvanáct let trpěl v komunistických kriminálech. Do konce života nesměl vykonávat kněžskou službu, pracoval

opus musicum 2/2013

Obr. 1 Detail z úvodu 6. smyčcového kvartetu, archiv Pavla Zemka Nováka.

jako skladník ve stavebnictví. Dožil v naprosté chudobě, v osamělosti. Měl jsem ho moc rád, byl to docela ostrý chlapík, ale vyzařovala z  něho opravdová dobrota a  neobyčejný vnitřní klid. Zemřel těsně před listopadem 1989: každý z  nás je vsazen do přesně stanovené doby, kterou naplňuje. Dovolení k  užívání jeho příjmení mi dal on sám. Naše společná známá, profesorka N. Soharová, když zjistila stav věci, za  mnou přišla a rezolutně prohlásila: „Jak sis to mohl dovolit! Takový holomek!!“ Ano, to je přesné. Jaká je dnes podle tebe role skladatele? Je to umělec, řemeslník či amatér – odvozeno od amare, který si z lásky k hudbě po večerech komponuje do šuplíku? Nebo je to nutnost, které nelze odolat? Nadání je velký dar. A. Tarkovskij ve svém Deníku doplňuje, že „člověk je Bohem pověřen, aby nesl kříž svého talentu“. Cesta je stanovena. Mojžíš se kapitolu a půl brání u hořícího keře a  nakonec odmítne: „Prosím, Panovníku, po-

86~ 87

šli, koho chceš.“ Zanedlouho je však stejně postaven do  čela a  nese největší tíhu Exodu. Kříž nadání člověka vede a Ten, který ho svěřuje, ve skrytosti chrání a posiluje: nese naději. Na  křížové cestě světem jsou pády, váhání, bloudění, ale ta cesta vede vzhůru. Životem se vstupuje do  věčnosti, a  to i  s  křížem talentu. A také s odpovědností za něj. Nikam nelze utéct, jen se snažit vytrvat. Umění zachycuje pohyb duše a tíhu této cesty. Je těžké vystihnout to slovy, hudba je rozezněním duše, jejího světelného patra, velký Dar. Jsme řemeslníci, amatéři a  co všechno ještě. Poutníci; přičemž naše generace už dochází k posledním zastavením na Kalvárii. Vytrvat. Jak hodnotíš situaci současné hudby? Mám teď na  mysli především hudbu autonomní. Vnímáš v jejím aktuálním vývoji nějaké silné proudy, které mají šanci zakotvit ve  velkých dějinách hudby? Díla tzv. klasiků první poloviny 20. století vnímám ve  zvětšujícím se časovém odstupu

ROZHOVOR rozhovor udaloti

Obr. 2 Závěr klavírního preludia č. 25, archiv Pavla Zemka Nováka.

ve  stále bližších vazbách na  jejich předchůdce. Co mám na  mysli: např. Prokofjevovy melodicko-harmonické úseky, které jsou zatíženy polyfonií, zřetelně ukazují k pozdnímu romantismu; Bartókův kontrapunkt… Podobně i avantgarda druhé poloviny 20.  století – někteří z  nich se navíc obrátili k  neoromantismu. Při poslechu zvukových mas v Xenakisově orchestrální skladbě Horos se mi vybavil R. Strauss. Kdybych měl někde na konferenci obhajovat takové setrvání estetiky, asi by byly problémy, ale Ty mi budeš rozumět. Je to přirozené hodnocení věci při delším časovém odstupu. Podobně nás zanedlouho asi budou hodnotit taky: objeví-li se někde naše hudba, zvýrazní se v ní společné znaky a vazby k minulosti, hrany se oposlouchají, jedno či

dvě slova vystihnou celou dobu, zůstanou dvě tři jména… Bez odstupu si netroufám cokoliv hodnotit, v přítomnosti je těžké se pohnout. Dlouhá léta působíš jako pedagog kompozice na Konzervatoři Brno. Lze kompozici někoho naučit? Jak vůbec Tvé hodiny skladby probíhají? Doba, kdy se žákovi vnutil subjektivní náhled, zmizela. Jediné reálné je v  hodinách společně uvažovat, co je možné v přinesené skladbě rozvíjet a hledat víc variant takového pokračování. Co je možné rozvíjet v té jedné skladbě i celkově. S  každým novým žákem přichází velká zodpovědnost, každého žáka ovlivňujeme na  celý

opus musicum 2/2013