1

FFD370 Bře 2016 – III. vydání

– I. VYDÁN

Úvodník

rozhovor

okénko

anketa

Univerzitní Dění

Poezie

Povídka

Í

Psychofilmy

Úvodník A máme tady zase skoro konec semestru a s ním další číslo Časpisu. Hned na začátku můžete narazit na zajímavý rozhovor s naší doktorandkou Martinou Friedlovou o projektu TERA, hudbě a vedení interakčního výcviku. O proběhlých akcích a současném dění ČASP se dozvíte v Lucčině Viceprezidentském okénku. V dubnu se v Praze konala Transpersonální konference v čele se Stanislavem Grofem, kde byla řeč nejen o psychospirituální krizi, psychedelikách, ale i o výzkumech zabývajících se zážitky blízkých smrti. V Anketě se tentokrát studenti vyjadřují k předmětům, které jim na katedře chybí a které by v rozvrhu uvítaly. Na závěr bych chtěla všem popřát hodně štěstí a sil u nadcházejících zkoušek, státnic a obhajob. Příjemné čtení a krásné léto! Magdaléna Krybusová

Šéfredaktorka: Magdaléna Krybusová Grafička, editorka: Terezie Štamberová kontakt: [email protected]

Redakce: Kamila Kunická, Lucie Uchytilová, Lucie Klůzová Kráčmarová, Eva Stupavská, Monika Navrátilová,Tereza Hacová

Květen 2016/Časpis/1

Rozhovor

Skrytý vhled a zvědavost V novém rozhovoru jsem si vzala na mušku magistru Martinu Friedlovou, kterou můžete znát z naší katedry psychologie jako doktorandku vyučující interaktivní psychologický výcvik. Po pozvání do kabinetu mi ochotně nabídla čaj a před rozhovorem samotným, v průběhu usazování se do pohodlných křesílek, jsem ji přistihla, že vede rozhovor se mnou místo toho, abych byla tou zpovídající já. Proto jsem následně začala klást otázky a v průběhu jejích odpovědí jsem zjistila, že je energickou ženou, ze které při každé odpovědi sršelo velké zaujetí tématem. Už tušíte, jakým výzkumem se Martina Friedlová zabývá? Pokud ne, nevadí. V následujícím rozhovoru se můžete dozvědět odpověď nejenom na tuto otázku, ale i jaké jsou její zkušenosti z TERA projektů nebo čím se nejraději odreaguje. Tak neváhejte a čtěte dál. Náš rozhovor jsem začala klasickou otázkou – čemu se v současné době věnujete? Ve svém doktorském studiu se věnuji zvídavosti. Zajímá mě také téma zvídavosti vůči sobě, které je ještě nepříliš rozpracovaným konceptem. Zdá se, že souvisí s mnoha různými osobnostními rysy, je to pro mě velmi zajímavá oblast. Dál také trénuji soft skills ve firmách, ve volném čase se odreagovávám folklórem. Dívala jsem se do Vašeho medailonku na stránkách katedry psychologie a viděla jsem, že jste se ve svých pracích zaměřovala na psychologii práce a teď zkoumáte zvídavost. Je zde něco společného? Na první pohled se může zdát, že k sobě tato témata mají daleko, ale mé práce se vždy týkaly, kromě samotných osobnostních profilů, i motivace a výkonnosti. S motivací, aktivním postojem k životu a dalšími faktory souvisí právě ta zvídavost. Zde vidím pojítko, které v současné době ovšem zkoumám v jiném prostředí než v tom pracovním. Co plánujete do budoucna? V krátkodobém horizontu plánuji dobře a kvalitně zpracovat dizertační výzkum a odevzdat doktorskou práci. Pokud jde o moji další pracovní náplň v nejbližší době, budu pokračovat v trénincích ve firmách a vést tam vý-

2/Časpis/Květen 2016

běrová řízení na některé pozice. Psychodiagnostika v praxi mě baví. Co pro Vás znamenalo vedení projektů TERA? Jak jste se k těmto projektům dostala? Ptáte se hezky, chcete slyšet to nejvtipnější? Dostala jsem se k nim velice jednoduše – já jsem je celé napsala (smích). Začalo to tím, že mě před mnoha lety oslovil profesor Valenta z Pedagogické fakulty se spoluprací na kurzu celoživotního vzdělávání. V té době jsem začala studovat psychologii, kterou jsem propojila s mým předchozím hudebním zázemím. Začala jsem poznávat, jak důležitá je práce s tělem, jak při popisu našich psychických stavů někdy scházejí ta správná slova… Vznikla z toho projektová myšlenka, propojit vzdělávání v psychoterapeutických směrech a v expresivních terapiích. Projekty jsem vedla společně s docentem Lečbychem, který společnému úsilí poskytl svůj odborný vhled a celou řadu kontaktů na experty z výzkumu i praxe. Mimo jiné jsme zorganizovali čtyři úspěšné mezinárodní konference a vydali jsme celou řadu publikací. Máte vystudovanou i hudební výchovu a filologii (bohemistiku), co Vás následně vedlo k psychologii? K psychologii mě přivedly dvě věci. Výrazným impulsem bylo, že jsem se

na Institutu celoživotního vzdělávání Filozofické fakulty stala organizačním garantem pro psychologii. Připravovala jsem svým současným kolegům rozvrhy a chystala podobné organizační věci. Když jsem k psychologii tímto způsobem „přičichla“, přišla mi blízká a uvědomila jsem si, že mě nesmírně zajímá. Postupně pak ve mně dozrálo rozhodnutí se jí profesně věnovat. Druhou, spíše latentní věcí bylo, že jsem k psychologii inklinovala už dříve, aniž bych o tom věděla. Vzpomínám si na jeden rozhovor s psychologem, když mi bylo asi osmnáct let. Napsal mi do hodnocení Cattelova dotazníku: „Má skrytý vhled do motivace jiných.“ A vidíte, nakonec, sice s téměř generačním odstupem, se motivaci druhých věnuji. Jak to vše zvládáte skloubit s rodinou? Jak to zvládám? Já myslím, že jedno sytí druhé. Rodina je pro mě samozřejmě nejdůležitější, ale vždy jsem byla hodně aktivní. Řekla bych, že se mi do psychologie promítla i filologie a muzika, dívám se na vše z širšího pohledu. Myslím, že je to taková moje obrana proti formalismu, který na českých vysokých školách vnímám v současné době. Primárně se někdy stává, že jde více o formu než o obsah. Právě svým širším záběrem se mi daří být „out of box“.

Ve Vašem medailonku na stránkách katedry se píše, že se zabýváte i pozitivní psychologií. Snažíte se tak řídit i svůj život? Hlavně se řídím vlastním svědomím a tím, aby můj život měl přesah. Chci, aby mé aktivity měly smysl. Je to pro mě mnohem důležitější než nějaká pozice nebo status. Hezky se to ukazuje při výuce.

ale jejich zázemí a zvnitřněné hodnotové orientace jim to nedovolují.

Jaké pro Vás je učit psychologický interaktivní výcvik? Báječné. Normálně pracuji s dospělými lidmi z praxe, nyní jsem dostala šanci podílet se na doprovázení svých mladších kolegů. Vždycky mě těší, když vidím, jak se otevírají novým zkušenostem a rostou. Vnímám je jako růže, které se rozvíjí. Je to pro mě opravdové dobrodružství.

Když mám splín, tak si obvykle pustím do sluchátek nějakého Vivaldiho nebo Nohavicu - což není úplně kompatibilní, ale je to tak. Pokud se cítím úplně nejsmutněji, tak beru do ruky akordeon. Jinak mám ráda varhany a samozřejmě housle.

Co pro Vás bylo nejtěžší při přechodu z pozice studenta na pozici učitele? Trochu těžko hledám, co pro mě bylo těžké… Zažila jsem velmi jinak stavěné skupiny dospělých. Je příjemné učit interakční psychologický výcvik místo výuky dvaceti stavbařů, kteří se jí vlastně ani účastnit nechtějí. Když zapátrám v minulosti, tak nejtěžší pro mě bylo, když jsem se po příchodu do školské praxe setkala s omezenými možnostmi dětí na učňáku – jak je limitují možnosti jejich rodin a jejich širšího sociálního prostředí. Nezvládala jsem to ve svých tehdejších šestadvaceti letech moc dobře. Ne že bych si odnesla nějaké trauma, ale bylo náročné vidět, že by ty děti mohly žít zajímavým životem,

Jaký typ hudby máte nejraději? Už jsem to trochu naťukla. Mám ráda vlastně tři druhy hudby, hodně se mi líbí klasická hudba, pak také písničkáři s chytrými texty, jako jsou třeba Nohavica nebo Radůza, a do třetice folklór. Na folklóru jsem vyrostla.

Kterému jazyku byste se chtěla naučit? Kdyby měl den 48 hodin místo 24, učila bych se určitě francouzštině a italštině. K italštině mám blízko, protože miluju latinu, kterou jsem zároveň i vystudovala. Co byste vzkázala studentům? Nebojte se hledat pravdu o sobě a o druhých. Nezapomínejte se radovat. A hlavně nezapomeňte, kým jste. Děkuji za milý a přívětivý rozhovor. Kamila Kunická Pokud někoho zaujalo povídání o TERA projektech a publikacích, které k projektu vznikly, a měl by o tyto publikace zájem, tak se pro ně může u magistry Martiny Friedlové zastavit. Pár jich je stále ještě na katedře, tak neváhejte.

Hádá se blázen s psychiatrem. „Takže vy nejste blázen?” „Samozřejmě že ne.” „Dejme tomu. Ale řekněte mi, proč jste tedy hrál Člověče nezlob se s dlažební kostkou?”


Studentské dění VICEPREZIDENTSKÉ OKÉNKO PROBĚHLO Na konci března, 21. 3., se konal Psychoples – párty u Velkého Gatsbyho. Organizační tým v čele s koordinátorkou Kristýnou Juroškovou odvedl skvělou práci a my jsme se mohli na jeden večer tématicky přenést do elegantních 20. let. Akční tým si ještě 23. 3. připravil Noční hru, o kterou byl velký zájem, a ohlasy se po doznění šířily jen kladné. Začátek dubna jsme přivítali s Psychopárty, kterou připravili prváci na 4. 4. a Posádka Kapitána Morgana hostila ten večer velkolepou párty spojenou s pasováním třeťáků. Akční tým uvažoval nad odreagováním od učení i v dubnu a 19. 4. se uskutečnil první Hospodský (psycho) kvíz. Zastoupeny byly týmy pouze prvního, druhého a třetího ročníku, ale soutěživá nálada a napětí se


udržovaly po celou dobu soutěže, která byla napínavá a vyrovnaná do samého konce. Kvíz je svým pojetím velmi pěknou akcí, a tak se snad pokračování dočkáme i v příštím roce. Děkuju Akčnímu týmu v čele s Lenkou Somolovou a Míšou Žákovou za zpestřování celého roku!!

PROBÍHÁ Semestr se pomalu chýlí ke konci, ale projekt Psychologie baru, který je realizován formou workshopů pro veřejnost, je ve fázi realizace. Některé workshopy již proběhly, jiné jsou těsně před uskutečněním. Tento projekt je pěknou formou, jak dát ostatním studentům univerzity nebo i širší veřejnosti najevo, co za potenciál dřímá ve studentech a studentkách psychologie.

CHYSTÁ SE Snad poslední, kde se bude ČASP prezentovat bude Olomoucký Majáles. Tam budeme, v rámci hlavního dne, tedy 4. 5., zpestřovat odpoledne různými aktivitami všem návštěvníkům a informovat je o činnosti ČASP. Náš stánek bude v Bezručových sadech společně s ostatními studentskými spolky. Doufám, že akce, které jsme pro Vás připravili, příjemně zpestřily celý akademický rok. Přeju Vám všem úspěšné zkouškové a následně krásné prázdniny! Velké díky patří taky celé redakci ČASPISU v čele s redaktorkou Magdalénou Krybusovou za jejich práci se sestavování všech čísel i za odhodlání získat finanční prostředky, díky kterým máme ČASPIS opět na našich parapetech!

Lucka

Anketa

Anketa Jaký je Tvůj názor na předměty, které na katedře psychologie máme? Určitě bych uvítala víc prakticky zaměřených předmětů. V prváku je to zabitý úplně, druhák je spíš plný hodin, které se nedají nikam jinam dát, ale splnit se musí. Ve třeťáku jsou nejzajímavější předměty a je na ně nejmíň času. Asi bych to nějak líp rozházela – víc rovnoměrně. Druhý ročník se mi zdál odchozený jen z povinnosti. A co mi tu chybí? Možná v každém semestru předměty zaměřené na komunikaci. Interakční výcvik není dostačující. Přijde mi, že pokud si člověk sám nedodělává vlastní drahé kurzy, tak vyjde z bakaláře a neumí pořádně mluvit s lidmi. M. Mám se vyjádřit k předmětům? U mě jednoznačně vede školní psychologie s doktorem Šmahajem! Ať si říká, kdo chce, co chce, je to nejlepší vyučující! Úvod do práce s klientem, který učí doktor Procházka, bych zavedla jako áčko, povinně pro všechny bez výjimky. Byl to jeden z nejužitečnějších předmětům na bakalářském studiu - jinak tam nic pořádného snad ani není. Na bakaláři zoufale chybí praxe… Ty dva – tři týdny někde to

nespasí, obzvlášť pokud na vás ten psycholog nemá moc prostoru. Určitě bych doporučila rozložit předměty ze třetího ročníku i do nižších (druháku, třeba i prváku), protože jsou nejlepší, ale ve třeťáku na ně není tolik času. Taky rozdělit sociální psychologii do dvou povinných áčkových předmětů. A prosím, psychoterapie dětí – NE O VÍKENDU. H. a T. Víc praktických předmětů! Cvičení z diferenciální psychologie s doktorem Obereignerů přidat k psychodiagnostice. Ve čtvrťáku už je to zbytečně roztáhané, chtělo by to lépe provázat a napojit na sebe, dokud je v hlavě pořádně teorie. Bylo by přínosné zařadit nějaké předměty na principu krizové intervence. Něco tu sice je, ale možná by bylo dobré tyto předměty přidat. Aspoň jako béčka nebo céčka. K. Zavedl bych nácvik konkrétních směrů v psychoterapii. Vím, že nejde zavést psychoterapeutický výcvik jako předmět, ale o všech směrech a technikách v nich používaných, se učíme jen teoreticky. Naneštěstí už nevíme nic o tom, jak je využít v praxi. Nynější studenti by taky určitě ocenili nové materiály do sociální psychologie práce. A trochu bych zhutnil psychologii osobnosti. M.

Předměty jsou OK, ale co mi teda vadí, je časové rozložení. To mě štve nejvíc. Pořád dokola děláme obecku. Na přijímačky jdeme s tím, že už něco málo víme, celý prvák se to učíme do hloubky a v druháku to znovu všechno opakujeme. Vše důležité přijde až ve třeťáku. Proč tak pozdě?! Navíc pořád opakujeme základy 30 let starý a neděláme nic nového. Zastavili jsme se v čase. To, že nám někdo pustí jedno video TED, nikoho nezachrání. Taky se mi nelíbí, že neučíme jednat s lidmi. Pokud se chci něco naučit, tak si musím zaplatit drahé kurzy. Ale znovu se ptám proč, když už jsem se těžce připravovala na přijímačky na školu, která mě nepřipraví na to nejdůležitější – mluvení s lidmi. Kdybychom se aspoň učili pořádně vyhodnocovat psychologické testy, abychom se v ní pořádně vyznali a orientovali, ale diagnostika je až ve třeťáku. Proč není diagnostika každý rok? Nějak se vůbec necítím kompetentní k tomu pracovat s lidmi. Ale abych nebyla jen negativní – máme výborné vyučující a věřím tomu, že kdyby měli tu možnost předávat praxi, tak by to předali skvěle. Bylo by super mít nějaký předmět, který by učilo víc vyučujících, střídali by se po hodinách, abychom slyšeli víc názorů a zkušeností. P. Kamila Kunická


Univerzitní dění

Česká transpersonální konference 2016 Ve dnech 23. 4. – 24. 4. 2016 se v malebných prostorách Národního domu na Vinohradech konala historicky první česká transpersonální konference. Účast byla hojná, a to jak z řad posluchačů, tak přednášejících. Na této události samozřejmě nemohl chybět odborník na slovo vzatý a posluchači očekávaný profesor Stanislav Grof, jenž si vzal úvodní slovo. Hovořil o holotropních stavech, zdůrazňoval důležitost zabývání se perinatálním obdobím pacienta, neboť je dle jeho názoru poněkud alarmující, že psychologové toto období nepovažují za traumatizující, ale soustředí se téměř výhradně na období raného dětství – tedy v zásadě na období postnatální. Ve stručnosti nastínil teoretické základy transpersonální psychologie. Stanislav Grof rovněž zmínil uveřejnění jeho článku nesoucího název Návrh zásadní revize psychiatrie, psychologie a psychologie. Tento návrh poslal i do nejmenovaného českého periodika psychiatrům, kde byl k jeho překvapení i přijat a vydán – bohužel však v sekci „Čtenáři nám píší.“. Kdo by se chtěl o konkrétním znění tohoto návrhu dozvědět více informací, vřele doporučuji

navštívit přednášku pana profesora Grofa 2. května 2016 v Ostravě (pro studenty vstup zdarma). Vedle pana profesora se mezi přednášejícími objevili odborníci z nejrůznějších oblastí věnující se rozličným oblastem. Diskutovalo se o psychospirituální krizi, integrálním světonázoru, spiritualitě, tradičních léčebných metodách apod. Opomenuta samozřejmě nezůstala psychedelika. Rozebírán byl nejen jejich účinek vyvolávající alterované stavy vědomí, ale také nová zjištění z výzkumu těchto látek. Na konferenci nechyběly ani workshopy věnující se opět nepřebernému množství témat. Účastníci si mohli prakticky vyzkoušet například hudební meditace, dozvědět se více o léčebných prostředcích šamanů, či získat nové poznatky o výzkumech zabývajících se zážitky blízké smrti. Emoce, které ve mně tato konference vyvolala, se jen stěží dají slovy popsat. Bylo mi nabídnuto především mnoho podnětů k zamyšlení, a přesto, že názory na transpersonální psychologii se v psychologické obci různí, navštívit další ročník této konference bych každému vřele doporučila.

Monika Navrátilová

Poezie Ach, ta šeď ona tančí v mé duši v rytmu setimentálního waltzu nikdo mě neprobudí z mého prokletého spánku.

Zastavení myšlenek klidné ustrnutí v naplněné prázdnotě nevědomost poddajnost submisivita víčka se zavírají propadám se ale modř tvých očí zůstává.

A vše bude úplné slz již nebude radost bez pachuti světského laciného patosu smysl propaluje naši existenci, konečně! sjednocení roztříštěnosti.

Vidět mou nahotu

ZAJÍMAVOSTI A PODNĚTY K ZAMYŠLENÍ

obyčejně nezajímavou

Oblast deep learningu (strojového učení) – počítač nedávno porazil jednoho z nejlepších hráčů hry GO, u které se nepředpokládalo, že by umělá inteligence mohla lidského hráče porazit, neboť je v ní důležitá intuice, tedy hrubá síla k vítězství nestačí. Chcete si přečíst básně, které stvořil počítač? Poezii umělé inteligence si můžete přečíst v díle Poezie umělého světa od Jiřího Materny. Stojí za přečtení!

ošuntělou


a přesto milovat ji obejmout pohladit. E.

Povídka

Nikdy nepřestanu Mlha kolem se postupně začala rozestupovat a já jsem konečně mohla spatřit domy pro mě známé ulice. Zem pokrývala vrstva sněhu, která by ve dne působila jako měkké načechrané polštáře, ale teď se snášejícím se soumrakem působila zrádně. Každý můj pomalý krok byl doprovázen nepříjemným křupáním sněhové pokrývky. Všechno jsem to znala až moc dobře – ulice, mlha, sníh, vtíravý chlad. Po mé pravici se mihnul pohyb. Strnula jsem a pomalu jsem tím směrem otočila hlavu. V koruně starého opadaného stromu se majestátně usadil černý havran. Nechápala jsem, co by tu mohl dělat. Nikdy jsme tu havrany neměli. Nemohla jsem od toho stvoření odtrhnout oči, byl překrásný, ale i přesto jsem věděla, že nevěstí nic dobrého. Havrani nejsou nikdy dobrým znamením. Zničehonic zakrákal, rozepnul temná křídla a vznesl se. Věděla jsem, co přijde. Prudce jsem se otočila a spatřila jsem ho. Stál tam. Zahalený v černém plášti. Přes obličej bílou masku s průzory pro oči. V ruce svíral nůž, z kterého odkapávala červená tekutina. „Zabiju tě.“ Věděla jsem, že to myslí vážně, a že se o to i pokusí. Ale neplánovala jsem na to čekat. Vydala jsem se na zoufalý útěk napříč ulicí. „Zabiju tebe a zabiju každého, na kom ti kdy záleželo.“ Jeho hlas byl klidný. Možná trochu výsměšný. Neohlížela jsem se a utíkala jsem dál. Zastavila jsem se až v další ulici. Nemohla jsem popadnout dech. Srdce mi tlouklo jako splašené. V uších mi hučelo.

Ohlédla jsem se. Nikde jsem ho neviděla. Že by to vzdal? Otočila jsem se zpátky a hrůzou jsem vykřikla. Přímo přede mnou leželo bezvládné lidské tělo v kaluži krve. Nepřestávala jsem křičet. Moc dobře jsem věděla, komu to tělo patří. Další z mých blízkých přátel. Netušila jsem, co dělám, ale těla jsem se dotkla. Bylo ledové, promrzlé na kost. „Ne, ne, ne, ne…“ šeptala jsem mezi vzlyky. Moc dobře jsem věděla, že je mrtvý. Jedna bodná rána v krku, druhá na hrudníku a všude tolik krve. Zničehonic se hlava mrtvého pohnula mým směrem a upřela na mě chladný pohled. „Zabilas mě!“ „Já jsem tě nezabila. Já ne…“ Zhluboka jsem se nadechla. A o krok poodstoupila. „Říkal jsem, že tě zabiju,“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a znovu jsem ho spatřila. „Přestaň, prosím,“ zaškemrala jsem, ale jen se uchechtnul. „Já nikdy nepřestanu!“ Potom se na mě vrhl s nožem v ruce. Bránila jsem se, ale povalil mě na zem. Intuitivně jsem věděla, jaký bude jeho další pohyb. Uvolnila jsem si pravou ruku a rychlým pohybem jsem strhla jeho masku. Najednou jsem zírala do své vlastní tváře. Nebo aspoň to vypadalo jako můj obličej, ale hluboko pod ním, někde daleko v očích, bylo něco krvelačného. „To není možné…“ hlesla jsem, ale to už postava znovu pozvedla nůž a bodla. Prudce jsem se posadila na posteli. Byla jsem zalitá potem. Budík vyzváněl. Sen. Jen sen. Měla bych cítit úlevu, ale místo toho jsem věděla, že večer to celé začne nanovo. Kamila Kunická


Psychofilmy

Lucie Klůzová Kráčmarová a Tereza Hacová


1

Recommend Documents