16 Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis

PRVNÍ SLOŽKA

<S přepisováním spisů a bezprostředními poznámkami (do sešitů, na kartičky, dost páté přes deváté) jsem byl hotov v létě 2000, to jsem všechno znovu přepsal, přitom trochu už uspořádal a připojoval jsem nové poznámky, v podstatě během roku 2001, které jsem dal do hranatých závorek [ ]. A potom jsem to přepsal, přepisuji, i potřetí, teď, v roce 2002, bude-li nějaký text, dám ho do takovéto špičaté závorky.> [První, co jsem napsal, je z neděle, zkouším si vzpomenout, co se stalo v pátek a v sobotu. Šel jsem dál po Andrássyho třídě a pak jsem se vpotácel do Knihkupectví spisovatelů. Bylo mi příjemně, ach, kdybyste věděli, jak příjemně, z toho, jak kolem mě „slečny z knihkupectví“ bzučely, jsem (a byl jsem) jim za to vděčný vděčností nebývalou. A to ani nevěděly, v jaké jsem polízanici. Ostatně i já jsem na to přicházel postupně až tam, na to, že se mi to nezdá. Měl jsem pocit, že se rozplynu ve vzduchu, že se rozteču, že nejsem, že se teď se mnou může stát cokoli, někoho zabiju nebo oprcám, to je fuk, jedno lepší než druhé, a – myslel jsem si k tomu bojovně – já za nic neodpovídám. Když mi zemřela maminka, byl jsem taky tak potměšile omámený. Byla v tom síla, nebo spíš bezmoc, že jsem se dotrmácel i na to čtení, co měla Mora? Nebo strach ze samoty? Proč jsem neutíkal domů? Šel jsem dokonce s kolegy i na večeři. Taky se ve mně dmula pýcha, jako bych byl opilý, co všechno vydržím. A vy stejně nemáte ani ponětí, kdo já jsem. V sobotu dopoledne jsem se v Divadle komedie podíval na zkoušku své hry Jedna žena. V notesu stojí dvě slova: docela dobré a potom: ztuhlé. Ztuhlé, to je, jak se zdá, kardinální slovo.]

OPRAVENE VYDANI - priloha k Harmonii caelestis.indd 15

30.4.2014 19:02:44

16

Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis

30. ledna 2000, neděle [psáno velice rychle tužkou, chtěl jsem držet krok se svým mozkem, s mozkem uvedeným do pohybu] Teď se, co ještě nikdy: bojím. Životní strach. Mám v sobě celou haldu strachů. Hned ten nejjednodušší: že se to rozkřikne. Myslím to tak, že v tuto chvíli o tom vědí tři lidé. Lze se nadít, že to nikdo nerozmázne. I když je to ohromné téma. Ale musím se připravit na všechno. I toto psaní tomu slouží. Není to obrana, není to zpozdilé vysvětlování – je to hledání pozice. Hledám své místo, své nové místo. Chci zjistit, jaký mám k tomu a k důsledkům, jež z toho plynou, vztah. Nerad bych se dostal, ba nechci se dostat (to říkám jako mrně, které si ještě myslí, že ví lépe než kdo jiný, jak to na světě chodí) do situace, kdy někdo něco řekne a já se budu muset červenat. Stydím se, ano, ba co víc, mám z ostudy kabát, ale nechci se bezmocně rdít. Ale přitom jsem bezmocný. Jsem oslabený. Je k tomu sice třeba dost podlosti – protože je jasné, že já jsem já a tatínek je tatínek (ovšem můj tatínek, taky pravda) –, ale ode dneška si do mě může rýpnout kdokoli, dokonce i jakýkoli obejda, aniž by pro mě bylo snadné na to zareagovat. Dosud si na mně zpolitizovaná podlost mohla nanejvýš vylámat zuby (absolvent piaristického gymnázia, otec čtyř dětí, moje dobrá, čistá, starodávná maďarská krev – můžou si teda trhnout levou i pravou zadní a oběma předníma a dát mi svátek). [Této své situace jsem občas za účelem zjednodušení nějaké té primitivní polemiky využil. Což je zřejmě dost chyba: to, co říkám a zastávám, musí být věcí spravedlivou, i kdybych byl svazák, teplouš a neplodný žid. Nebo, ta hrůza, ač to míním jen žertem, protestant!] Ovšem to je ten menší strach, s trochou pokory (hned jak jsem to slovo napsal, musel jsem se krátce zasmát a už už by se mi sem chtělo napsat haha, ale tápu v nejistotě, jako ještě nikdy, co do stylistických požadavků kladených na tento text) řešitelný. Větší je ten, že mně by se, na rozdíl od básníkova doporučení, nechtělo žíti jinak. A bojím se, že budu muset. [Montuji se do tolika lidí a zájmů…]


30.4.2014 19:02:44

První složka

17

A tady máme taky jeden méně zajímavý: nechtěl bych, aby se mi zhoršila nálada, abych byl zhoršeně naložen. Aby se mnou byla sranda jak v márnici. To, co o mně jednou (nikoli bez ironie) řekl kolega Mészöly: ontologická pohoda, tak to bych nerad ztratil. Nerad bych se toho zříkal. Kdyby mi bylo 25 let (a nebyl bych to já): v tom okamžení bych byl schopen stát se alkoholikem. Nebo upadnout do těžké deprese. Protože to celé nade mnou prostě převažuje. Je toho na mě moc. Nechci to, nechci. A nechci být ani vážnější. Vážnost a ostří mi přinášel jazyk. Pomáhá mi, dosud mi vždycky pomohl. Mluvím o jazyce jako o mamince a právě tak na něj i myslím, právě tak rozcitlivěle. (Maminka mi připomene tatínka a už mi tečou slzy. Radši to řeknu tak, neřeknu, že pláču.) Nechci, aby se změnila moje „chůze“. Protože teď se mi svírá srdce, je těžké jako Gaffiotův slovník. (Mám dojem, že budu do posledního dechu intertextuální.) Vlastně se mi ani nesvírá srdce, spíš mám sevřený žaludek. Na chlup stejně jako na str. [747] HC: „Když jsem se ráno probudil, strach mi zatnul tipec. To bylo něco jiného, než co jsem znal z dřívějška.“ Jenže to jsem psal z hlavy, veden svou fantazií. Vleču se za svou knihou. [Dva lístečky ještě z téhož dne, na druhé polovině obtahů románu, který napsala Kathrin Röggla. Díky, Kathrin.] K Bohu se ještě (s řevem a výčitkami) vrátím, ale (nazíráno z druhé strany) někomu přece jen musím být vděčný, že jsem se to dozvěděl až teď a ne třeba ve dvaceti nebo třiceti letech. To bych nikdy nedokázal napsat svoje knihy, Budovatelský román nebo později těch asi 90 článků, nic takového, v čem se projevuje nebo funguje moje takzvaná svoboda. Já jsem ke svému tatínkovi nevzhlížel, nebyl mi vzorem, ale pohlížel jsem na něho, tak jak byl, učil jsem se od něho a měl jsem ho rád (a tak je tomu i teď – sakulente, co s tím teď bude?; už se zase oplakávám). Myslel jsem si – a taky jsem napsal –, že částečně mluvím i místo něho. Byl jsem na něho hrdý. Že ho nedovedli zdrchat (!), že se z něho nestal frustrovaný, uražený


30.4.2014 19:02:44

18


poražený, nýbrž svobodný poražený, to pro mě hodně znamenalo. Skrze něho jsem mohl být hrdý na svou rodinu – a (i) to mi dodávalo sílu. Nebo spíš dovolovalo, abych byl uvolněný. Uvolněný, to jest sebejistý, aniž bych musel dělat důležitého. Klidně jsem mohl být nejistý a sebejistý. Tento jsem mohl být tak, že jsem nemusel myslet na sebe. Nemusel jsem se dělat košer. Neboť jsem měl za sebou velký (rodinný) hinterland – a k tomu vedly všechny cesty přes něho. Kdybych o té bídě věděl: celý život bych býval chtěl napsat HC, aby tato, tato poslední (!), kniha byla nějakým způsobem snesitelná. Byl bych ji chtěl, byl bych ji musel chtít tak, ale tak usilovně, že by se mi samozřejmě nemohla podařit. [Řečičky. Kdybych o tom věděl, copak bych se vůbec odvážil vzít pero do ruky…? Zavalila by mě nenávist, hanba a strach.] Nenechat se tímto textem okouzlit. Nevydávat z pouhé ješitnosti. Občas se mi roztřese ruka. Čtrnáct dní klid. Dvě neděle. A šlus, tolik jsem dostal po devíti a půl roce tvrdé dřiny. To teda není moc velkorysá nabídka, do prdele práce! Teď už zas to napětí až k prasknutí! Zas že mít všechno v merku, hned si to napsat nebo zapamatovat, zas že si nemoct ani na minutku dát voraz… Tak strašně jsem doufal, maloval jsem si (protože jsem byl šíleně, tak šíleně šťastný, když jsem dokončil Harmonii, tak šíleně se mi ulevilo, že jsem to přece dokázal), že si teď na půl roku, na rok vydechnu, že budu moci trochu zvolnit tempo, číst si, dělat zápisky, být rád, že jsem rád, dáchnout si. Místo toho budu muset celý den upravovat tuhle špínu. Řečeno s románem: sračkašičku (str. 746). Až tohle dokončím, už nikdy – počítám – nedokážu napsat slovo tatínek. Otec. Můj otec. Papá. Papínek. Staroch. Fotřík. (Slza.) Ani o rodině nechci, i když… Tahle praštěnost je mi podobná: podívejme se na mě, myslím si, že Pánbůh řídí osudy, můj osud, podle kritérií z mých románů. Dá se předpokládat, že nedokážu napsat nejen otec, ale nedokážu napsat ani slovo já. Nebo ano, ale nějak úplně jinak,


30.4.2014 19:02:44

První složka

19

„vzdáleněji“ nebo „z větší vzdálenosti“. K tomu by mohl někdo (kolega) podotknout: ten má z pekla štěstí! [Založil jsem si sešit s nadpisem „Opravené vydání, 30. ledna 2000 →“.] Nabízelo by se hodně dobrých prvních vět. Například: Je zatroleně těžké lhát, když jeden nezná pravdu. Lže se mi čím dál tím snáze. Také by nebyla špatná první věta Budovatelského románu: Nenacházíme slov. Dobrých prvních vět mám jak smetí. A to jsem ještě nezačal psát text, o kterém vůbec nemám ponětí, co to bude. Co to má nebo může být. Jestli vůbec má být [může být, smí být]. To by bylo žůžo, kdyby nebyl. Kdyby nemusel být. Hezky bych tu vysedával nad bílým papírem v černém vakuu po vehelihikehém dihíle, v tvůrčí krizi, a nedokázal bych vypotit ani řádku, to by bylo žůžo. Bože, co bych za to dal! No schválně: co? Kolik? No vlastně nic, tak je to. Kolikrát, ach kolikrát jsem se vytahoval, jak strašně umím být uchvácen vším, co je. Jak strašně si vážím všeho, co existuje. Protože mě to strašně zajímá! Tak ukaž, jak se zajímáš! Poprvé v životě píšu z bezmoci. Jdu, kudy mě spisy vedou, co se má stát, ať se stane. Měl bych chuť mlčet. Měl bych chuť to v sobě pohřbít. Mlčet jako hrob. K tomu bych v sobě našel sílu: odnést si tajemství do hrobu. Nemluvím proto, abych zachránil, co se dá. Tady není co zachraňovat. Ale tím se také nechci chlubit. Rudolf Ungváry cituje Seneku: „Co na tom, že jednáš hanebně, když o tom nikdo neví? Ty sám o tom víš. A na takového svědka nedbat, to je navýsost bídné.“ Nebyl jsem to já, kdo spáchal hanebnost – ale ani kdosi jiný! Měl jsem v sobě jakési „my“, všechno jsem do sebe pojal, i tatínka, a když to tenkrát nevadilo a měl jsem v něm oporu, nemohu začít na to „my“ najednou nedbat. Nebo mohu, ale to je navýsost bídné. Nechci žít bídně. (Taková možnost, ačkoli mi valem táhne na padesátku, mě dosud nenapadla ani ve snu.) Nechci volit tuto bídnost. My to nechceme: můj tatínek a já.


30.4.2014 19:02:44

20


Tak to je ta nepovedená věta. Ta se nepovedla. Nemohu se od něho oddělit, ale přitom ani netvoříme společenství. Na konci frankfurtského proslovu jsem měl větu, že můj tatínek a já děkujeme za pozornost. Poté co jsem tamější nóbl publikum požádal, aby připilo na zdraví mého tatínka, který chudák zaživa vyzunkal tolik podřadného pitiva. (Na tomto místě jsem se vždycky rozbrečel, a protože ve Frankfurtu jsem nechtěl, přečetl jsem si dopředu nahlas tuto pasáž snad padesátkrát, takže na místě jsem ji pak vlastně ani nečetl, ale už jenom odemlel zpaměti, jako by nic neznamenala.) Byla to moje hybris, měl jsem jakousi představu, že ho mohu spasit. Takhle to není. Tak hezky to nejde. 31. ledna 2000, pondělí Nedokážu to uspořádat, jen to ze mě proudí. Mozek mi usilovně přemýšlí: o tatínkovi. A to jsem se domníval, že jsem s ním právě skoncoval, ne jako malý Oidipus, ale že je hotová ta kniha a teď tu stojí – ne tátův pták rosomák, ne socha, ale velká postava. To bylo mým úmyslem: s tatínkovou pomocí darovat, ano, velkou postavu otce. Tento text je dekonstrukce, jak má být. Jak už jsem o ní uvažoval i dříve, z čistě „uměleckých důvodů“. Rodinný román jako forma je podezřelý, protože je nutně nostalgický a ironie jako protiváha tomu nic nepomůže (ironie jako koření: to je k smíchu), je třeba si počínat radikálněji, to se děje v první části románu, forma rodinného románu je rozmontována. Mimochodem, něco doopravdy rozcupovat není vůbec jednoduché, protože „v pozadí“ zůstane vždycky jakási klenba, jakási naděje nebo náznak, že právě zpochybněný „celek“ nějakým způsobem přece jen: je. Z tohoto hlediska jsem si nepřál (ani v nejmenším jsem si nepřál), aby rodina a můj tatínek byli vyneseni do nebes jako oběti. Chtěl jsem ukázat, že dějiny skutečně všechno sežraly.


30.4.2014 19:02:44

První složka

21

Ale to se podařilo až teď. „To tedy znamená, že ať se stane cokoli – jak se potom také stalo – my jsme neporazitelní?“ (str. 379) Jak se potom také stalo: teď je vidět, že jsem neměl dost fantazie k čemukoli. Umím si toho vymyslet hodně, ale to, co je teď, to, v čem teď vězím, to ne. („Jednou jsem viděl žirafu, a ani to už nebyla žirafa.“ Takový den, jaký je, dnes, není.) Po prsa – ne v krvi: v soplech. Já jsem já. Chápu, když mě teď někdo podezřívá. Hodně jsem pro tu podezíravost udělal, investoval jsem do ní fůru práce. Takové to kdo je kdo, obličej jako maska, hraní různých rolí a citátologie, a vůbec, zkoumání oné měkké meze oddělující fikci od skutečnosti, to je snad moje nejtypičtější – co vlastně?, téma?, předmět?, schopnost? Na každý pád jsem během desetiletí – i v Harmonii – nastražil v této věci čtenáři přemnoho pastí. Netvrdím, že jsem sám v takové pasti uvízl, ale kdybych se tu teď najednou začal odvolávat na upřímnost, na svou osobní, civilní upřímnost, měli byste dost důvodů mávnout rukou. Jsem na tom jako ten ovčáček z té bajky, který (z legrace) každou chvíli volal, že jde vlk, a když pak vlk opravdu přišel, už křičel nadarmo, nikdo mu nepřispěchal na pomoc. Fakt je, že bych se mohl upovykovat, stejně není, kdo by mi mohl pomoci. Tady není pomoci. To je fuk, já to říkám po pravdě, kdo nevěří, ať tam běží, proti tomu nic nezmůžu: zde mluvím já, Péter Esterházy, narozený 14. dubna 1950, jméno mé matky zní Lili Mányoky (v občance: Irén, ale jméno Irén nenáviděla), jméno otce Mátyás, číslo občanského průkazu: AU-V. 877825. Toto je tedy „já“ (ovšem do detailů bych nezacházel, no details, please). Fajn by bylo, kdybych to vydal až jako stařec. Kmet odvážně pohlíží pravdě do očí. Až budou mrtví všichni, jichž se to týká. Až budou mrtví všichni moji bratříčci. Já. Zkomplikuje nám to život. Chudáčci. Co budou dělat. Není kam se hnout. Mně se aspoň může hýbat ruka.


30.4.2014 19:02:45

16 Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis

Recommend Documents