16 ALŽBĚTA II

18. 4. 2016, číslo 03/16

ALŽBĚTA II. Královna slaví 90 let a londýnská dopisovatelka ZENu Anastázie Harris o ní napsala knihu s titulem Alžběta II. - pracující žena. Je to fascinující čtení.

1ZEN

S T Y L O V Ý

M Ě S Í Č N Í K .

V YC H Á Z Í

S

D E N Í K E M

E 1 5

PRAHA – PALLADIUM, OC CHODOV, OC NOVÝ SMÍCHOV, OC ČERNÝ MOST / BRNO – OLYMPIA / OSTRAVA – FORUM NOVÁ KAROLINA / BRATISLAVA / KOŠICE / MIAMI / HOUSTON

WWW.ALO.CZ

ALO-zen210x270.indd 1

05/04/16 12:38

editorial

Jarní závratě

▲ Inzerce A161003166

P

rávě jsem sázel do hlíny cibuli jiřiny a  nade mnou zazněl výkřik, to káně stříhalo kruhy do nebe. Na klíště zakousnuté do svého předloktí jsem se díval obdivně; jak se na začátku dubna má k  světu! Jíva pod chatou hučela. Na jejích raných květech tolik včel, které na okolních holých stromech a  louce porostlé ozimem ještě neměly kde jinde sosat nektar. Hučící elektrárna života. Ostatně už v půlce března jsme s  dětmi objímali jasan v  karlínském parku, který zpíval. Tolik ptáků v  jeho koruně hlasitě slavilo příchod světla, navzdory ještě zimním teplotám. Děti od té doby říkají: Půjdeme ke Zpívajícímu stromu? O  víkendu jsem pálil tolik větví pořezaných během předjaří, že se mi jako nahé ruce míhaly před očima, když jsem po té radostné zahradnické lopotě odpočíval. A  jak jsem klimbnul, něco jsem viděl. Byl to sen? Či snad okamžik prozření? No… vnímal jsem sám sebe jako malý meteorit. Letěl jsem nad stromy a pak přistál do sněhu. Byl jsem průsvitný, nehmotný, jako horký vzduch, když se tetelí nad ohněm. Viděl jsem jelena a chtěl jsem ho prozkoumat. Mžik myšlenky – a už jsem byl v něm. Vtěloval jsem se do spousty zvířat, nejlepší byly šelmy. Ta teplá vůně krve! Pak jsem prolétl středem planety tvořeným z  obřích krystalů, úplně jako Marlon Brando na začátku Supermana. Potom přišla spousta životů v  těle člověka, až tolik, že jsem zapomněl, kým jsem původně. Kusem energie odněkud z  vesmíru. Úplný originál. Ale zároveň jsem cítil, že jsem spojený s ostatními lidmi, zvířaty, kameny, se vším jakousi stejnou pralátkou. Navždy sám. A zároveň součást Všeho.

Pak jsem se probral a šel jsem zapálit další vatru dříví. Už zase pěkně zpátky ve svém těle jsem uvažoval, jaké to je, být ohněm. Zrodit se z  jiskry zapalovače, rychle vyrůst do pětimetrového žhnoucího květu, za hodinu už jen doutnat, s  posledním záchvěvem kouře zmizet v éteru. Dnes čtu, že jeden profesor z Harvardu obrátil svůj teleskop pro zkoumání antihmoty z vesmíru na město, kde žije, a našel pohybující se oblaka hmoty. Tvrdí teď, že vidí inteligentní entity mezi námi, naším zrakem neodhalitelné. Někdo se mu směje, někdo to považuje za důkaz. Já nevím, čím vším jsme. Proč třeba používáme jen malou část mozku? Proč chci létat, když nemám křídla? Tolik otázek. A  žádné odpovědi, zdá se, neodolají nadlouho náporu nových zjištění vědců, umělců, mystiků a nás všech, kteří se ráno rodíme do nového dne a žijeme ho úplně poprvé a naposledy. Dnes jsem šéfredaktor ZENu, zítra to bude někdo jiný. Tohle je můj poslední sloupek, po tolika letech strávených s  vámi, moji milí čtenáři. Jeden příběh musíte dokončit, aby mohl začít nový. Jaro plné barev vám přeje

Zrodit se z jiskry zapalovače, vyrůst do pětimetrového žhnoucího květu, za hodinu už jen doutnat, s posledním záchvěvem kouře zmizet...

Jan Müller, šéfredaktor

ZEN03

OBSAH CITÁT ČÍSLA

SAMOTA JE KRÁLOVSKÉHO RODU. JEDEN SLUHA POPISUJE, JAK HO PO VEČEŘI, KTEROU SI KRÁLOVNA DÁVÁ VĚTŠINOU SAMA A PŘED TELEVIZÍ, ALŽBĚTA NĚKDY SKORO ODMÍTÁ PUSTIT. VYPTÁVÁ SE NA JEHO RODINU, DĚTI, RODIČE, STAROSTI... ZEN Magazín Stylový měsíčník Vychází s deníkem E15

– Poslední královna (strana 16)

ŠÉFREDAKTOR Jan Müller, 225 276 391 ([email protected]) ZÁSTUPKYNĚ ŠÉFREDAKTORA Hana de Goeij, l. 334 ([email protected]) EDITORKA Nora Grundová

AlžbětA II. královna slaví 90 let a londýnská dopisovatelka zenu Anastázie harris o ní napsala knihu s titulem Alžběta II. - pracující žena. Je to fascinující čtení.

REDAKCE Viola Černodrinská ([email protected])

1ZEN

S t y l o v ý

m ě S í č n í k .

v yc h á z í

S

d e n í k e m

e 1 5

OBÁLKA Foto: Shutterstock.com

ART DIRECTOR Samuel Kubín ([email protected]) FOTOPRODUKCE Michaela Krutinová FOTOGRAFOVÉ ČÍSLA Bet Orten, Ivy E. Morwen, Tomáš Železný, Petr Kubín DTP RETUŠÉŘI: Miloslav Pařík (vedoucí), Libor Horyna, Milan Kubička, Zdeněk Němec TECHNICKÉ ZPRACOVÁNÍ: Jan Karásek, Jiří Pavlíček

GENERÁLNÍ ŘEDITEL David Hurta MARKETING Hana Holková (ředitelka), 225 276 276 Markéta Priknerová (Brand Manager), 225 276 157

TISKÁRNA EUROPRINT a. s.

6 PRAŽSKÝ CHODEC Kam zajít I 8 FOODIE Restaurace, kde se vegetí I 12 MÓDA Co chybí pražskému týdnu módy I 14 PLANETA ZEN Brusel, islám a bomby I 16 COVER STORY Nejslavnější žena světa I 28 PŘÍRODA Jak mluví velryby I 32 ROZHOVOR Romská hvězda českého filmu I 36 TRAVEL Země, kam nejezdíme I 40 DOPIS Stoleté koblihy I 42 FASHION Žena a moře I 50 ESEJ O cyklickém čase I 54 FENOMÉN Jak to nastartovat I 58 STYL Bára Karpíšková I 60 NA HLAVĚ Účesy podle dětí I 64 DESIGN Jarní potěšení I 66 ZEN LIKE

MK ČR E20920 ISSN 1805-630X Tištěný náklad ověřuje ABC, člen IF ABC

Web magazínu ZEN: zen.e15.cz I Archivní vydání ZENu: zen.e15.cz/archiv

DISTRIBUCE a VÝROBA Soňa Štarhová (ředitelka), 225 276 252 VYDAVATEL Mladá fronta a. s. Mezi Vodami 1952/9 143 00 Praha 4-Modřany IČ: 49240315 VYCHÁZÍ 18. 4. 2016

04ZEN

▼ Inzerce A151010386

Děti nejsou malí dospělí a dělat z nich vyumělkované minimodely je hloupost. Ale kadeřník Robert Starý připravil sérii fotek s dětskými účesy, které nepostrádají přirozenou divokost... více na straně 60.

Foto Petr Jandera

INZERCE Lenka Benetková (ředitelka), 225 276 481 e-mail: [email protected]

PRAŽSKÝ CHODEC

7EDM tipů na skvělá místa Připravila Viola Černodrinská Ilustrace Tereza Kovandová

NÁLEŽITĚ OCENĚN

Týnská ulička 8, Praha 1

Jestli jste tam ještě nebyli, tak teď jej zaručeně musíte navštívit! Nanovo. Tento nevelký obchod s užitým uměním a designem z druhé poloviny 20. století totiž letos získal cenu Czech Grand Design v kategorii Obchod roku 2015.

LUXUSNÍ ČAS

Pařížská 9, Praha 1

Nezávislá rodinná ženevská hodinářská manufaktura Patek Philippe má v Praze nově vlastní značkovou prodejnu, která je první svého druhu ve střední Evropě. V obchodě, který provozuje společnost Carollinum, najdete aktuální kolekci, jejíž ikonické kusy tvoří modely Calatrava nebo Nautilus. VEČER TŘÍKRÁLOVÝ

premiéra 29. 4. a 30. 4., Zenklova 34, Praha 8

DOBRÝ SKUTEK

Shakespearova něžně poetická komedie o nejrůznějších podobách lásky a sebelásky patří k divadelní klasice. Nově se jí chopilo Divadlo pod Palmovkou. K nerozeznání si podobní sourozenci Viola a Sebastian se jeden druhému ztratí během strašlivé bouře a při vzájemném hledání se jim dějí věci, u kterých se pobavíte.

prodejny Profimed, OC Chodov, Smíchov a Palladium

Nadace Terezy Maxové dětem spolupořádá i tento rok projekt MADE BY, který pomáhá matkám v tíživé sociání situaci. U příležitosti Mezinárodního dne rodiny, který připadá na 15. května, můžete udělat dobrý skutek a v pražských prodejnách Profimed si zakoupit drobné předměty, které tyto maminky vyrábějí.

MUZEUM TŘPYTU

Široká 4, Praha 1

1. 4.–30. 6., Pařížská 15, Praha

Italská značka luxusních kožených doplňků Lusha otevřela 1. dubna speciální pop-up butik. Těšte se na psaníčka a kabelky v jarních odstínech, nově také s duhovými odlesky a barevnou patinou.

06ZEN

JARNÍ ZÁTIŠÍ

Liliová 1, Praha 1

Šéfkuchař Igor Chramec se nechal inspirovat jarem a v novém menu restaurace V Zátiší představuje křepelčí prsíčka s karotkou, pečenou šalotkou a bylinkovým velouté. Nebo zkuste dezert Piña Colada s karamelizovaným ananasem, který je odteď nejen skleničkovou, ale především talířkovou záležitostí.

▼ Inzerce A161002335

POP-UP S KŮŽÍ

Praha má své Muzeum diamantů. Zkuste si projít podzemní expozici, kde se dozvíte o původu drahých kamenů, můžete se tu pokochat vystavenými kousky různých velikostí a barev a nakonec si domluvit osobní schůzku, budete-li chtít do nějakého diamantu investovat.

V ÝJ I M E Č N Ý

www.nespresso.com/whatelse

17790-CZEmar16 Zen GC11_2015_laughing_SP 210x270_CB.indd 1

15/03/16 11:45

foodie

Kde se skvěle vegetí... Ve většině restaurací a bister najdeme na jídelním lístku nabídku pro vegetariány, ale celoživotní vegetarián, vegan či vitarián se nespokojí se smaženým květákem na konci menu. Pro ty, kteří se chtějí kvalitně najíst, aniž by to stálo život jediné zvíře, nabízíme několik ověřených tipů. Text Ivan Verner

Obci prospěšná činnost

Čiperná Vegetka

Milující laskavost

V  Liberci na konci 19. století fungoval hostinec Thalisia, kterému vládla hostinská Amalie Gebhardtová, známá bojovnice za práva žen, která podobně zaměřeným dámám (a  nejen jim) podávala bezmasá jídla. Už tehdy se mluvilo o zdravém životním stylu a hostinské se dostalo dokonce veřejného ocenění za „obci prospěšnou činnost“. Před třinácti lety na tradici navázala vegetariánská restaurace Ánanda a pochutnáte si tu na výběru zeleninových, luštěninových a ovocných salátů, které si sami můžete namixovat, dále na tradičních pokrmech nebo domácích koláčích.

Už pěkných pár let nabízí restaurace Vegetka jídla ze stálého menu či formou bufetu. To druhé má výhodu, že si strávníci můžou zkombinovat oběd či cokoli jiného podle chuti a platí se 15 Kč za 100 g čehokoli. Za útratu nad 110 Kč tu navíc nabízejí čaj a polévku zdarma.

Restaurace Maitrea u Staroměstského náměstí nabízí nejen interiér ve stylu feng-šuej, ale i dvě příjemně zurčící fontánky. Ke krátkému rozjímání nám k jídlu posloužila nabídka studených předkrmů, včetně kimči, tataráku z  pečené červené řepy nebo paštiky z  hub šitake se švestkovým dipem. Na delší rozmýšlení se hodí výběr z  předkrmů Maitrea (což prý znamená „milující laskavost“) pro dvě osoby.

Kafkova 16, Praha 6, vegan-vegetka.com

S lehkou hlavou

Týnská ulička 6/1064, Praha 1 restaurace-maitrea.cz

Box bez pěstí

Frýdlantská 210/12, Liberec anandaline.cz

Procházka pražskou Stromovkou vás může zavést až k veganskému raw bistru s příznačným názvem bistRaw v sousedství Planetária. Nevelká bouda nabízí několik druhů raw zmrzliny, raw pizzu nebo dorty, vše zpracované do 42 °C. Pozor, otevírají s příchodem teplých dnů.

V  pražské restauraci Lehká hlava se snaží propojovat chutě, vůně, barvy a zvuky. Na chvíli se ocitnete pod hvězdným nebem a přitom můžete koukat do plamenů v  krbu. Děti zabaví magický kufříček. V dubnu se bude měnit jídelní lístek podle sezonní nabídky. My jsme ocenili špenátový komínek s grilovaným kozím sýrem a  gratinovanými bramborami, které doplnil polníček, bazalkové pesto a ořechy. Lze doporučit i pivo Nopalea s chutí opuncie a bylinek, nicméně i  pivař ocení slušné doznívání hořkosti a sladových tónů.

Areál restaurace Pražan, Praha 7, bistraw.cz

Boršov 2/280, Praha 1, lehkahlava.cz

08ZEN

Thajská restaurace Thai Box Food nemá nic společného s  pěstmi a  kopy. V  nabídce převažují jídla veganská, ale jsou tu i  vegetariánská, která obsahují vajíčka – pochopitelně domácí ze spřátelené farmy. Všechny omáčky a dipy si tu připravují sami, takže atmosféra je provoněná vůní thajské zeleniny, koření a čerstvých surovin vůbec. Senovážné náměstí 6, Praha 1 thai-box-food.cz

▼ Inzerce A161002336

BistRAW ve StRAWmovce

Váš telefon teď umí připravit perfektní kávu.

Nasken N nuj ujte te pom omoc o í ap a li l ka kace ce Sha haza zam za m a zj zjis istě is těte tě te více ví e o fun unkc kcii přřip poj ojen eníí ká kávo vova va aru Pro rodi digi di gio gi o ne nebo bo o na avš všti tivt vte e sttrá ránk n y ne nk nesp sp pre r ss s o. o.co com co m NOVÉ

Kávovar s připojením

17803-CZEmar16 Zen Prodigio2016_SP_EspressoMainVisual 210x270_CB.indd 1

15/03/16 10:47

Čajové pochoutky

Čajovna Bílý jeřáb nabízí vynikající uklidnění u  šálku čaje poblíž rušných křižovatek, jako je smíchovský Anděl či náměstí Kinských. Většina hostů sem chodí na japonské a korejské čaje a ti stálí vědí, že je tu k  dostání vegetariánské a veganské jídlo, pochopitelně nabízené s ohledem na to, že podnik je především čajovna. Nicméně knedlíčky dim sum z tapiokového těsta stojí určitě za ochutnání podobně jako matcha tiramisu. A nezapomeňte na čajovou zmrzlinu!

chově ulici. Majitelé totiž avizují, že jsou milovníci zvířat, což v  tomto případě neposkytuje prostor k dvojímu výkladu. Můžeme se zde rychle posilnit čerstvě připravenými sendviči, ale lepší je využít zahradního posezení a  dát si třeba výborné burrito se špenátem, pinto fazolemi, sýrem a jasmínovou rýží nebo kukuřičnou polévku s karotkou a hráškem. Pro děti je tu přichystán výběr dětských jídel.

Letem Českem

Hellichova 14, Praha 1

La Karotka Velká Dominikánská 99/17, Litoměřice lakarotka.cz

greenspiritbistro.cz

Na kávu ze žaludů

Vegetariánská jídelna Kroměříž Velké náměstí 40, Kroměříž vegjid.kvalitne.cz Na Věčnosti Velká Mikulášská 463/11, Znojmo navecnosti.cz

Bazalka K. H. Máchy 747, Hradec Králové 8 bazalkahk.cz Guru Village náměstí Republiky 21, Plzeň guruvillage.cz Zeleninový bar náměstí Přemysla Otakara II. 26 České Budějovice zeleninovybar.cz

Štefánikova 51, Praha 5, bily-jerab.cz

Laibon Parkán 105, Český Krumlov laibon.cz

Mají rádi pejsky

Jestliže váš pes nejí maso, s klidem ho přiveďte do Green Spirit, vegetariánského podniku typu bistro & cafe v  Helli-

Kiwi Raw Food Gorkého 970/45, Brno kiwirawfood.cz

Výběr jídel pro vegetariány, vitariány i  pro ty, kteří musí držet bezlepkovou dietu, nabízí brněnské V.Bistro. Otevřeno je od osmi ráno, takže si k  snídani můžeme vybrat bagety, koláče, ovocné freshe i  zeleninové šťávy. Od jedenácti si zákazník může složit z nabídky vlastní oběd. K  pití tu určitě vyzkoušejte bezkofeinovou kávu ze žaludů nebo z bobů lupiny bílé. Jánská 11/15 (pasáž Alfa), Brno – Centrum www.vbistro.cz

Tulasi Dlouhá ulice 166, Příbram tulasi.cz Góvinda Pavelčákova 5/13, Olomouc cakra.najde.cz Sankara ul. Bezručova 28, Český Těšín sankara.cz Prašád Vavrečkova 5262, Zlín prasad.cz

Do České republiky vloni na podzim dorazily dvě láhve ultraprémiového koňaku Martell Premier Voyage. První na svého majitele ještě čeká v Cognac Gallery Praha, ta druhá už ho našla. Společnost Jan Becher – Pernod Ricard věnovala vzácný Martell v hodnotě 275 tisíc korun do dobročinné dražby ve prospěch neziskové organizace Etincelle. Pyšným majitelem se stal Marek Šenkapoul (na fotografii vlevo), majitel olomouckého baru Koktejly & Sny. Koňak se stane součástí jeho privátní sbírky, kterou chystá přebudovat na muzeum a místo pro soukromé akce.  10ZEN

▼ Inzerce A161003164

Vzácný koňak Martell Premier Voyage byl vydražen pro dobrou věc

Hledá se nákupčí Jak proběhl letošní Mercedes-Benz Prague Fashion Week, pro ZEN popsal idea maker Míra Valeš. Tentokrát z filmového ateliéru A1 na Strahově.

Nenápadný půvab Kateřiny Geislerové Nepříliš mediálně propíraná Kateřina Geislerová umí vybalancovat kreativitu se skvělým řemeslem. Její aktuální kolekce plná vlněných materiálů se držela přírodních tónů a občas zasvítila trochou zelené nebo oranžovočervené. Není to kolekce, která vás má ohromit, ale zkuste se na ni podívat několikrát!

12ZEN

Nápadný šmrnc Zuzany Kubíčkové Sexy 70’s, spousta barev a sex-appealu. Zuzana Kubíčková předvedla obtažené siluety i hřejivé svetry v záplavě výstředně kombinovaných barev.

Monika Drápalová, Pavel Brejcha a jejich kreslení Ilustrace a kreslení byly úsměvným leitmotivem aktuálního Fashion Weeku. Monika Drápalová věnovala konceptu „papírových“ šatů celou kolekci, Pavel Brejcha rovněž několik modelů.

L

egendární módní editorka Diana Vreeland kdysi prohlásila, že móda je důležitá i proto, že je z ní možné vyčíst momentální stav společnosti. Aktuální nejistá politická situace a obavy z migrační vlny ve společnosti zpravidla nahrávají konzervativismu, a  je to tak oproti předchozím „týdnům módy“ skutečně na letošním módním mole Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, kde místní návrháři prezentovali kolekce pro podzim a zimu 2016, výrazně ubylo módní extravagance ve prospěch řemeslnější a konzervativnější módy. Ovšem konzervativní rozhodně nebyly výrazné barvy, které vládly některým přehlídkám. Místní móda má svá nezaměnitelná klišé a kategorie, na které si můžete vsadit. Máme tu „slovanský poetismus“, který lyrizuje ženy a šustí podzimním listím a který prezentují Pavel Brejcha nebo právě Denisa Nová. Potom tady máme „suverénní městskou ženu“, které kralují Zuzana Kubíčková, Petra Balvínová nebo CHATTY. Je tu i kategorie, které říkám „černé hábity“. (A nejde ani o narážku na komedii Dark Habits od Pedra Almodóvara, ani o  nikáby.) Minimalistická silueta, vrstvení a  dominantní černá vycházející z  inspirace návrháře jako Rick Owens. Tuhle kategorii prezentují Lukáš Macháček nebo Michael Kováčik, který tuto sezonu chyběl. A pak je tu několik výrazných solitérů, jako Jakub Polanka, Petra Ptáčková nebo Martina Špetlová. Jsou to oni, kteří občas dokážou vytvořit atmosféru, která spíše než přehlídku připomíná festivalový koncert. Ptáčková ani Špetlová tuto sezonu přehlídku nepředvedly, a  tak zůstal potenciál na Jakubu Polankovi, který nabídl nadupanou, divácky vděčnou, i když nijak revoluční přehlídku. Pro mě osobně nejsilnější byla kolekce Kateřiny Geislerové. Její modely nejsou pro teenagery a oceníte je spíše na druhý pohled. Ale myslím, že jsou přesně těmi, po kterých touží a jsou ochotné za ně utratit peníze dospělé ženy. Pár slov k Prague Fashion Weeku. Týden módy dokazuje, že místní návrháři mají talent, zajímavé nápady a dnes už taky dostatek drilu a  profesionality, aby zvládli připravit dvě ucelené kolekce za rok. Prague Fashion Week se dokázal během dvou let vypracovat nad ostatní „týdny módy“ v ten týden v roce, o který jde. Od přehledné dramaturgie, která se soustředí na relevantní místní návrháře, po originální lokality nebo opulentní časopis Blue Paper, který vychází jako podpora místní módní scény. Ale. Je tu ALE a jde o komerční aspekt celé akce. Nemám na mysli sponzory, ale potenciální nákupčí. Pokud má být fashion week přehlídkou lokálního talentu, ale nepřinese návrhářům větší zakázky, zůstává na půli cesty. O tento týden se sice zajímají zahraniční módní blogeři a  přehlídky jsou plné fanoušků, dlouhodobě funkční byznys pro organizátory i návrháře však spočívá v zájmu lidí, kteří módu nakupují ve velkém. Nedostatek nákupčích je patovou situací i pro větší berlínský Fashion Week. Němečtí návrháři, kteří si již mohou vybírat, proto svoje kolekce často raději prezentují v Paříži nebo v Londýně. Důležití nákupčí do Berlína prý prostě nepřijedou. Možná jde tedy spíše o nedůvěru zahraničních „buyers“ vůči střední a východní Evropě. autor vydává průvodce Prague Superguide

▼ Inzerce A151009267

Móda

planeta zen

Brusel, mé město Politický konzultant Patrick Worms je synem německých rodičů a manželem Češky. V Bruselu žije desítky let. Pracoval pro evropské instituce či gruzínského prezidenta. Nyní radí NATO a World Agroforestry Centre. Tento text pro ZEN napsal den poté, kdy v jeho městě vybuchly bomby.

V

čera zaútočili na mé město. Moje město plné „zinnekes“, kříženců, lidí ze všech koutů světa, ze kterých se, tak jako ze mě, v pozoruhodném kosmopolitním kotli stávají Bruselané, jako by to byl takový menší New York Evropy. Moje město naděje, kde se Evropané naučili debatovat o obchodu s  okurkami místo vyhrožování vzájemnou invazí, jako by to byl větší Washington Evropy. Takfirové neudeřili na Manneken Pis, bruselského čurajícího chlapečka. Udeřili na letiště mého města, z něhož létám mnohokrát do roka. Udeřili na stanici metra Maelbeek pod Generálním ředitelstvím Evropské komise pro zemědělství a rozvoj venkova, kde pracují mí přátelé. Moje kamarádka ve šťastné nevědomosti o předchozí hrůze na letišti jela kolem jejího východu právě na kole, když zaslechla výbuch, spatřila dým a oběti potácející se ven. Přes silnici má kancelář moje žena. Dorazila do práce deset minut předtím. Před očima se jí ulice Rue de la Loi proměnila ve válečnou zónu. Pomyšlení, že mohla sedět právě v tom metru, mě dnes v noci, politého studeným potem, probudilo ze spaní. Moje město je malé, intimní. Je rozvrstvené. Hlavní město Belgie, Evropy, NATO a  desítek dalších organizací. Takfirové si své cíle vybrali dokonale. Každý evropský politik, každý úředník NATO musel stanicí Maelbeek a letištěm projít. Zatímco moje město ochrnulo hrůzou, oni se v Rakce určitě smáli. Ale moje město naplnilo mé naděje. Záchranáři odvedli fantastickou práci. Tisíce lidí nabízely přístřeší bezradným cestujícím. Taxikáři rozváželi zadarmo. Přede dveřmi nemocnic stáli ve frontách lidé, aby darovali krev. Zmetci, kteří se v takových chvílích vždy vynoří, cynikové, rasisté a hnidopiši, museli zmlknout. Včera zaútočili na mé město. Dnes se oprašujeme, sbíráme ze země a jdeme dál. Ale začali jsme se ptát. Možná se tomu dalo zabránit. Možná bylo možné takfiry zastavit. Unikli nám. Věděli jsme, že se jim to jednou povede. Věděli jsme to, i když ulice našeho města po listopadovém útoku v Paříži zaplavili těžce ozbrojení vojáci. Moje město se stalo belgickou verzí hollywoodského válečného filmu, bylo plné inteligentních 14ZEN

mladých mužů v maskáčích a s kulomety v rukou, kteří nás celou škálou jazyků zdravili, zatímco my si šli po svých. Včera, tak jako každý den po Paříži, byli tihle vojáci na letišti i na Rue de la Loi. Nemohli nic dělat. Jak jsme v hloubi duše všichni věděli. Jak by mohli vyhmátnout zločince s taškou ve městě, po kterém chodí tisíce mužů s taškou? Naše vláda vyslala tyhle vojáky do ulic, aby nás uklidnila. To se stalo. Ale nic jiného. A mezitím vycházejí na povrch informace o tom, jak podfinancovaná je policie a tajné služby. Jako by politici v  čele téhle země zapomněli, v  čem skutečně spočívá naše bezpečnost. Možná proto, že nejsou zinnekes. Naše bezpečnost spočívá v důkladné znalosti. Ve znalosti, jak tyhle zločince poznat. Ve znalosti, jak je monitorovat a chytit předtím, než udeří. A především musíme vědět, jak snížit jejich počty. Slabost a síla Muži, kteří útoky provádějí, jsou také zinnekes. Jsou to synové mého města. Tak jako útočníci v Paříži byli syny Francie, útočníci v Londýně syny Británie a útočníci v Madridu syny Španělska. Proč začali vnímat své město jako nepřítele, své životy jako postradatelné a své spoluobčany jako někoho, kdo si zaslouží smrt? Někdo říká, že problém spočívá v islámu. Že kdyby islámští vůdci takové útoky odsoudili, všechno by bylo v pořádku. Islám není církev, tak jako křesťanství není církev. Islám je široké náboženství, jehož škála vyznání a hodnot je pravděpodobně ještě širší než celá paleta těch křesťanských. Jen si vzpomeňme na súfisty hledající Boha prostřednictvím extáze na jedné straně a  takfiry mávající koránem jako mečem na straně druhé. Islám nemá ekvivalent obrovsky úspěšné hierarchické organizace, jakou je dva tisíce let katolická církev. Původ islámu se spíše podobá křesťanské reformaci v 16. století. Korán opakuje příběhy, které jsou obsaženy ve Starém i Novém zákoně, ale přidává zásadní vzkaz svým věřícím: tvůj vztah s Bohem je jen na tobě. Jeho musíš následovat. Mezi tebou a Bohem nesmí stát žádný kněz. Nikdo nestojí mezi tebou a Všemohoucím. Tak to kázal i Martin Luther o devět staletí později. Protože neexistuje žádná církev muslimů, ale jsou tisíce odstínů islámu, není žádný „papež muslimů“, který by mohl takfirismus

V téhle válce nám lépe poslouží geniální hacker s čírem, který ve sklepě plném počítačů kouří trávu, než výsadkář v plné výzbroji...

odsoudit. Neexistuje žádné náboženské vedení, jež by řeklo zbožným saudským wahhábistům, že jejich podpora mešit a madras ve světě je nebezpečná a ať s tím přestanou. Wahhábističtí vůdci každý sám za sebe s tímhle nebezpečím bojují, ale jejich přívrženců je mezi wahhábistickou populací jen malá hrstka. Nedokážou to, co papež. Přesto se snaží. Mnoho muslimských vůdců pravidelně společně odsuzuje útoky těmi nejtvrdšími slovy. Ale jelikož každý muslim má s Bohem osobní vztah, lidé jako takfirové, kteří se domnívají, že krutostí a chaosem konají Boží skutky, na slova vůdců neslyší. Takfirové si skutečně myslí, že to všichni muslimští vůdci jsou odpadlíci zasluhující smrt. Proto i na území ovládaném ISIS jsou místní muslimové po stovkách popravováni za sebemenší přestupky ve víře. A proto jich tolik zoufale utíká do Evropy. Síla islámu spočívá v tom, že nemá církev. Je to i jeho největší slabina. Vrazi, naši sousedé Jiní tvrdí, že podstata problému tkví v kosmopolitní povaze mého města. Poukazují na náboženský a  etnický původ synů, kteří se proti nám obrátili, s tím, že právě cizí kultury jsou náš nepřítel. Že pokud by Evropa byla křesťanská a bílá, problém by ustal. I tahle úvaha je ale chybná. Uvádět, že všichni tihle takfiroví hrdlořezové pocházejí ze severní Afriky nebo byli vychováni jako muslimové, je nepravdivé, jelikož jsou mezi nimi bílí konvertité, kteří byli vychováni jako křesťané, a je to asi tak užitečné jako upozorňovat, že mají dvě ruce, dvě nohy a penis. Na světě je 1,6 miliardy muslimů, 3,6 miliardy mužů a přes 6 miliard lidí jiné rasy než bílé. Je patrné, že valná většina nevidí ve vražedném teroru svou životní dráhu o nic víc než já nebo vy. Islám nelze proto za útoky vinit, stejně jako nelze vinit křesťanství za to, že katolická církev desítky let bránila pedofilní kněze. A jiní věří, že kdybychom měli ještě více bezpečnostních opatření, vše by bylo v pořádku. Prohlížení cestujících a jejich zavazadel ještě předtím, než na letiště, nádraží a do škol vůbec vstoupí, by sice bylo nákladné a nepohodlné, to uznávají, ale zadrželo by to bombové útočníky. Když ale namítnete, že by checkpointy na volném prostranství, jež by kromě toho, že by všechny vystavily vět-

ru, dešti a zimě, taky byly obklopené lidmi, a staly se tak ideálním terčem, zmlknou. Přemýšlivější pozorovatelé poznamenávají, že téměř všichni útočníci – včetně bratrů Bakraouiových, kteří zaútočili na mé letiště – se rekrutují z řad drobných kriminálníků, kteří cítí odcizení a vyrostli v chudých čtvrtích města. A že se z nich rekrutují i budoucí džihádisté a ti do takzvaného chalífátu cestují z celého světa. Takřka všichni jako jeden muž (a žena) vyrostli v oblastech s vysokou nezaměstnaností, kde frustrace se nebes dotýká. Radikalizovali se po internetu a  utekli do syrské utopie, kde se z  nich stal prostý kanónenfutr. Bojovníci oddílů ISIS byli v dětství většinou uličníky v našich nejchudších školních třídách. I to je velká skupina, kterou musíme prosít. Většina chudých uličníků nevyroste v sebevražedné útočníky. „Uličníci v tvrdých podmínkách“ jsou však mnohem menší skupina než „děsivý cizinec“. A je to skupina, které naše sociální služby a pracovníci s mládeží mohou porozumět, policie ji může sledovat, a pokud by to bylo nutné, zatknout. Je to skupina, kterou my, všichni zinnekes, tedy náplavy a kříženci, společně můžeme ještě umenšovat. V téhle válce mému městu lépe poslouží geniální hacker s čírem, který někde ve sklepě plném počítačů žvýká pizzu a kouří trávu, než výsadkář v plné výzbroji. Bruselu prospěje spíš místní policista, který ví, odkud vítr fouká, než robocopové, kteří město obsadí. Zafungují spíš místní mládežnické organizace než bezpečnostní prohlídky zavazadel na letištích. A mnohem lépe městu poslouží ti, kteří s těmito chudými komunitami komunikují, než ti, kteří se jich bojí. Řešením není, že se odkloníme od způsobu života, jenž z Bruselu dělá město takové, jaké je. Spočívá v přijetí našeho vnitřního bruselství, v tom, že si uvědomíme, že jsme v tom společně od honosné čtvrti Uccle po chudý Molenbeek. Včera utrpělo mé město ránu. Dnes jsem si jistý, že to naše město může vyhrát.  Text v angličtině najdete na www.souciant.com ZEN15

cover story

Poslední k 16ZEN

1954: Královna Alžběta II. při tradičním vánočním vysílání z vládní budovy v Aucklandu na Novém Zélandu.

Alžběta II. čte tajné zprávy výzvědných služeb už od dob Stalina. Vždy, když před Buckinghamským palácem zastaví vůz s novým premiérem, dotyčný znervózní. Nejde políbit ruce vetché prababičce. Jde se poklonit panovnici, která ho jedinou otázkou může zredukovat na politického zelenáče. ZEN přináší ukázky z knihy Anastázie Harris nazvané Alžběta II. – Pracující žena, která vychází u příležitosti 90. narozenin poslední aristokratky, jež své zemi skutečně vládne. Text Anastázie Harris

í královna ZEN17

18ZEN

N

a jaře roku 1926 ochromila Londýn všeobecná stávka. Janáček pozvaný ke koncertování v  proslulé Wigmore Hall chodil po městě, zapisoval si intonaci anglických vět a  velebil jejich rytmus. Pokud zabloudil jižněji, směrem k  Temži, musel v  Bruton Street vidět, že před výstavným domem s  šesti korintskými polosloupy a s číslem sedmnáct se tlačí zástup lidí. Zvědavci se prodírali k  plotu s  nadějí, že zahlédnou některého z členů královské rodiny a hlavně novorozeně, o kterém se psalo, že má bělostnou pleť, modré oči a tmavé řasy. Alžběta při křtu v kapli Buckinghamského paláce po celou dobu obřadu nepřestala úporně vřískat.  Rodiče Albert a  Elizabeth a  jejich dcera byli přesně takoví, jak navenek působili: hezká, milá, pevně semknutá rodinka. Postupně se stali ideálem anglické moderní rodiny a  princezna Alžběta nejfotografovanějším dítětem na světě. Hned v  prvním roce jí příznivci poslali na tři tuny hraček. Její chůva ale dál přísně dodržovala pravidlo: hrajeme si vždycky jenom s jednou hračkou.  Po čtyřech letech se princezně dostalo sestry Margaret, a Albert a jeho žena vytvořili dětem vřelou, uvolněnou atmosféru. Díky Albertově uzavřenosti se manželé nejraději drželi doma u krbu, ve srovnání s ostatními dětmi z aristokratických kruhů malá rodina trávila mnohem víc času společně. 

chce vymotat jenom na zahradu, zabere mu to nejméně pět minut.  Albert malou Lilibet odmítl pustit do školy, protože se bál, že bude vydána napospas nepříznivým vlivům. Alžbětina matka školu také nesnášela, byli oba zajedno, že své rozkošné holčičky nebudou týrat vzděláváním. Ale když bylo Alžbětě třináct, rozhodli se ji posílat dvakrát týdně na hodiny ústavní historie do školy pro příští britské premiéry. V Eton College, v pracovně odborníka na ústavu, sira Henryho Martena, mezi vysokými sloupy knih, svědomitě vstřebávala složitý předmět. Její učitel měl po kapsách kousky cukru, ucho mu občas ozobával jeho ochočený havran. Když vypukla válka, Marten dojížděl do Windsoru s obrovskou taškou bichlí, sluhové bručeli nad jejich tíhou. Laskavý Marten vštípil Alžbětě základy znalostí ústavy a  historie; z  královnina zevrubného chápání i těch nejmenších detailů se pak potila většina jejích premiérů a ministrů. Ministři, historikové, tajemníci nešikovně zaznamenali ve svých diářích, jak byli omámení její neobyčejnou krásou. Detailně oceňují modré oči, útlý pas, plné poprsí, dokonalé nohy, lesk vlasů, bezvadný chrup. Její půvab, svěžest, milá a  živá povaha v  kombinaci s  tím, jak se nesla a  chovala, měly devastující účinek na muže. „Truman se beznadějně zamiloval,“ popisoval princeznino setkání s americkým prezidentem velvyslanec ve Washingtonu. 

Vzhůru na trůn! V deseti letech se Alžběta naučila slovo, ke kterému její rodina pak přistupovala jako k  nejsprostší nadávce; ani po osmdesáti letech Alžběta nedovolí, aby ho před ní někdo utrousil: abdikace. Jestliže Albert a jeho malá rodina byli abdikací Albertova bratra Eduarda VIII. vyděšení a zhnusení, britské impérium bylo v šoku, lidé nechápali královo rozhodnutí, byli zklamaní. Zatímco Američany, kteří neměli s monarchií žádnou zkušenost, oslnil příběh čerstvého krále, který se panovnictví vzdal kvůli citu k  dvojnásobně rozvedené Američance, Angličané byli rozpolceni. Přáli králi lásku, ale také mnozí věřili tomu, že být králem znamená být vyvolen a vyvolený si nemůže jen tak sbalit kufr a z posvěceného úřadu utéct!  Desetiletá Alžběta si spolu s  guvernantkou Crawfie připravila svých třicet koníků na hraní ke stěhování, ale měla těžkou hlavu. Nejraději si hrála venku, jenomže do zahrad Buckinghamského paláce se člověk musel obléct do parádních šatů a pak se tam musel způsobně chovat. Crawfie popsala bydlení v  Buckinghamském paláci jako bivakování v muzeu. Všechno je staré, každou chvíli něco upadne, něco se utrhne. Všichni jsou od sebe odděleni nekonečnými, vymrzlými chodbami, a  když se z  nich jeden

Rodina podle králů Jestli má něco i  nevalně vzdělaná princezna a  nástupnice trůnu k  tomu zažité do morku kostí, pak je to její zásadní povinnost – porodit následníka trůnu. Ani ne rok po svatbě Alžběty a prince Philipa rozzářila království v roce 1948 dobrá zpráva. Poddaní se pak radovali podruhé v roce 1950, v roce 1960 potřetí a roku 1964 počtvrté.  Coby matka měla královna stejný problém jako později manažerky v  čele velkých firem. Byla nucena mateřství delegovat. Protože tak musela učinit hned od začátku, nikdy nezískala sebevědomí rodiče, který ví, že musí občas říct ne. Philip, který prakticky vyrostl bez rodičů, nedostatek manželčina umravňování nahrazoval řvaním. Přecitlivělý a  bázlivý Charles nemohl být povahově Philipovi vzdálenější. Potvrdilo se to, i když syna poslali do spartánské internátní školy, kterou Philip miloval. Charlese tam krutě šikanovali, bili. Dostal zápal plic a byl deset dní sám v  nemocnici. Zaříkával rodiče, ať mu dovolí vrátit se domů... Alžběta s  ním sympatizovala, ale Philipovi se nepostavila. Oběma rodičům byla protivná Charlesova měkkost a  sebelítost. Od následníka trůnu očekávali odolnější povahu.  Charles měl tři chůvy a s rodiči byl o víkendech.

„Truman se beznadějně zamiloval,“ popisoval princeznino setkání s americkým prezidentem velvyslanec.

Princezna Alžběta a její manžel vévoda z Edinburghu v roce 1947 na procházce během svatební cesty v Broadlands.

ZEN19

Kočka na obálce: Magazín The Sketch s princeznou Alžbětou v montérkách při práci za druhé světové války. Vpravo magazín The Tatler (1937) s princeznou Alžbětou a jejím corgim na zámku Glamis, v domově jejích prarodičů z matčiny strany.

20ZEN

Během týdne pobýval v  Surrey, aby měl čistý vzduch. Když museli odjet na delší dobu, nechávali Edinburghové Charlese s prarodiči. Ale i  když se vracela po několikaměsíční odluce, princezna zpátky k  synovi nespěchala. Někdo si všiml scény na nádraží v Eustonu: nástupkyni trůnu jednou vítali s manželem po návratu z Ameriky. Charles v jejich nepřítomnosti oslavil třetí narozeniny. Maminka ho viděla poprvé po mnoha měsících. Sklonila se ke kočárku a  dala mu pusu, pak pokračovala v  řeči s  dospělými. Na muchlování má královská rodina

plyšové medvídky. Jeden z  nejpodivnějších momentů, jaký byl kdy o podnájemnících Buckinghamského paláce zveřejněn, bylo zjištění, že členové rodiny, dospělí i  staří, všichni mají na perfektně ustlané posteli svého medvěda.  Neposlušná královská „ozdoba“ Korunovaci Alžběty II. přítomní popsali jako nádherný výpravný film s  aristokratickým zástupem v  purpurových sametových róbách a v pláštěnkách z bělostného hermelínu; třpytili se vyšperkovaní diadémy. Byl to mystický obřad v  katedrále vyzdobené rodovými insigniemi, erby a  zlatem skvostných ceremoniálních látek a  vzácných korunovačních objektů. Na vyvýšeném pódiu stál nejslavnější kus anglického nábytku, dubová židle, na kterou dosedli skoro všichni angličtí a  britští panovníci od XIV. století. Každodenní realita už byla méně pompézní. Královna musela na cestách pronášet až půl tuctu projevů denně a hodiny projíždět želvím tempem mezi shromážděnými davy. Musela

oslňovat svými úsměvy od rána do večera; bolel ji obličej. Ale stačilo, aby obličejové svaly na zlomek chvíle uvolnila, a lidé si stěžovali, že je naštvaná. Když už jako panovnice porodila druhé dítě, palác, manžel, ženský institut i vláda byli poprvé všichni zajedno: královna by se měla stáhnout do soukromí, věnovat se rodině a  soustředit se na to, aby si „uchovala svou vitalitu a  šetřila zdraví“. Alžběta zaskočila všechny tím, že odmítla být jen na ozdobu. Vstávala brzy ráno a každý den se prokousala několika červenými kufry vládních dokumentů a  hlášení. Postupně získala encyklopedickou znalost historie, zevrubně zná ústavní problematiku a  do detailů rozumí politickému uspořádání zemí, u kterých většina politiků tápe, když je mají ukázat na mapě.  Osvědčila se i  v  terénu. Premiér Harold Macmillan Alžbětu poslal v  roce 1961 do Ghany. V šedesátých letech se jeden africký stát po druhém začal osamostatňovat z  imperiální správy. Konzervativní premiér vědomě riskoval život královny, protože si od její návštěvy sliboval, že by Ghanu mohla odvrátit od připojení se k sovětskému bloku. Věřila ve svůj Commonwealth a  byla odhodlaná se o  něj zasadit, i když to znamenalo vstoupit do víru znepřátelených nálad. Neodradil ji ani výbuch bomby v  Accře. Výsledkem cesty byl legendární image zářící bělostné královny, jak posetá démanty a v dlouhých rukavicích tančí v náručí šťastně se zubícího černého prezidenta Nkrumahy. Panovnice a davy Drobná panovnice, rozlehlý poloprázdný palác... Samota je královského rodu. Jeden sluha popisuje, jak po večeři, kterou si královna dává většinou sama a před televizí, ho Alžběta někdy skoro odmítá pustit. Vyptává se na jeho rodinu, děti, rodiče, jeho starosti. Sama na sebe neprozradí nic, jen se ptá. Není náhoda, že když děti odrostly a  vystěhovaly se, královnu najednou obklopovalo třináct (!) chundelatých psů. Většinu dní ale královna byla obklopena mnoha lidmi. Vlastně se cíleně dělalo pořád něco, aby byla blíž a  blíž masám. Philip, který měl na vlastní kůži vyzkoušeno, jaké konce má nepopulární monarchie, zavedl královské popocházení mezi čekajícími příznivci. Bylo to

▼ Inzerce A151014194

na muchlování má královská rodina plyšové medvídky.

2. června 1953: Mladá královna při korunovaci ve Westminster Abbey.

Alžběta vs. Maggie Margaret Thatcherová. Legendární konzervativní ministerská předsedkyně, která s  panovnicí paradoxně sympatizovala míň než kdokoli předtím nebo potom.  Pro palác byla Thatcherová vulgární měšťka, pro Thatcherovou byl palác irelevantní. Hůř. Královna si všimla, že premiérka vždycky sedí na krajíčku křesla, jako by chtěla každou chvíli vyskočit a odejít. Thatcherová vyhlášené a díky diskrétním premiérům tajemstvím zahalené týdenní setkání s královnou považovala za neproduktivní, za politováníhodnou ztrátu času. Ale nedá se říct, že by Maggie Alžbětu jednoduše přehlížela. Nikdo se panovnici neklaněl tak hluboko jako premiérka. A když se obě jednou na veřejnosti setkaly v podobných šatech, Thatcherová navrhla královskému sekretariátu, aby své oblečení do budoucna koordinovaly. Odpověď z paláce byla jako z dob královny Vik22ZEN

▼ Inzerce A161001494

1937: Král Jiří VI. při oficiálním otevření Národního muzea námořnictví. Zleva doprava na fotografii sedí: sir Samuel Hoare, princezna Alžběta (budoucí Alžběta II.), královna Alžběta a královna Mary.

poprvé od Charlese II., kdy panovnice jenom neprosvištěla kolem a  nekynula elegantně lidem z  dálky, ale obcházela je, prohodila pár slov, trpělivě snášela jejich telecí pohledy. Co ale nedělá, je americké potřásání rukou. Proto v obou pažích třímá vždycky malou kytku, aby nepůsobila nezdvořile.  Královna necestuje s kufříkem úsporně ve stylu Ryanair; na daleké výpravy si s  sebou veze až šest tun zavazadel: šaty, klobouky, blůzy, sukně, plesové róby, ceremoniální řády a  šerpy, démantové čelenky, šátky, rukavice, tucet na zakázku šitých bot, úplný smuteční kostým pro případ nenadálého úmrtí, vlastní peřím vycpaný polštář, zahřívací láhev, oblíbený čajový servis a speciální, jelenicí potažené, záchodové sedátko. Neotevírala jsem jí kufry, mám to od renomovaného amerického historika Roberta K. Massieho a královniných životopisců. Rok 1977 byl pětadvacátým rokem od Alžbětina nástupu na trůn – tradičně velký důvod k oslavám. Ale britská vláda neměla na oslavy ani chuť, ani peníze. Nicméně palác trval na svém a vyhrál. K nevoli státní pokladny osobní tajemník Martin Charteris naplánoval královně velkolepou cestu do všech zemí, kde byla královnou. Ale dlouho to vypadalo, že je jediný, kdo chce slavit. Objevily se zprávy, že socialisty vedená města hodlají oslavy bojkotovat, na nejedné radnici oficiální portrét panovnice skončil pod schody. Marxisté připravovali alternativní Oslavy lidu a  trockisté vytiskli samolepky „Rudou republiku!“ Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Královnu v průběhu oslav přišly pozdravit miliony lidí, dostala na padesát tisíc pozdravných poselství. Republikáni byli znechuceni neutuchající monarchistickou horečkou, noviny psaly o časech výjimečně neotřesitelného postavení panovnice. 

Německé kuchyně Livanza od Oresi jsou teď nejvýhodnější! Návrhy kuchyní ve 3D nezávazně a zdarma! www.oresi.cz

Oresi – šampión v každé třídě kuchyní

torie: „Neznepokojujte se. Královna si nevšímá toho, co ostatní lidé nosí.“ Osmdesátá léta přinesla úplnou změnu v  postavení královské rodiny. Ztratili dosavadní respekt, ale zájem o ně byl mnohem větší; získali postavení hollywoodských celebrit, ale bez zdvořilého odstupu, který královnu a  Philipa provázel v padesátých letech. „Každý den se řešilo, s  kým se Charles ožení,“ vzpomíná jeden z  tajemníků paláce. Bulvár si oblíbil růžolící obličej aristokratické vychovatelky, a koloušek, kterého nikdo (včetně Charlese) nebral ze začátku vážně, se stal nejslavnější tváří Británie. Přátelé Diany Spencer viděli, jak se těší, jak je nadšená. Teenagerka se chtěla zamilovat. Charles neměl důvod nebýt okouzlen. Řekl svým přátelům, že by se rád do Diany zamiloval. Pár nedostal šanci včas objevit, že se k sobě vůbec nehodí.  Královský cirkus V roce 1982 to bylo třicet let, co se Alžběta zavázala sloužit. Komentátoři skoro jednohlasně

24ZEN

psali, že v době sociálních a rasových nepokojů, když se rozpadá průmysl Británie a s hospodářstvím to jde z kopce, když politici jsou intelektuálně průměrní a  soudci odtrženi od reality, královna zvýšila prestiž monarchie. Všichni se shodovali v tom, že je to jediná britská instituce, o které se to dá říct. Ale zároveň se ozvaly hlasy, že by možná mohla své povinnosti delegovat na syna a  jeho krásnou manželku a  sama pomýšlet na důchod. Alžbětě bylo padesát šest. Ale důchod? Kéž bychom tak mohli vidět její královský úšklebek, když si o návrhu u snídaně četla ve svých čerstvě vyžehlených The Times. Jak poněkolikáté opakoval dvorní tajemník: Alžbětu II. baví být královnou. Rok a půl před začátkem války o Falklandy byla Thatcherová nejméně populární premiérkou v historii. Vítězství v této malé patriotické válce jí zajistilo fenomenální výhru ve volbách. Nicméně Maggie zůstávala stoupenkyní neokonzervatismu, který štěpil anglickou společnost. Razila darwinovskou tvrdost vůči chudým

▼ Inzerce A161001689

31. 10. 1972, zámek Balmoral, zleva na fotce: princ Philip, královna Alžběta II. a jejich děti princ Edward, princ Andrew, princezna Anne a princ Charles.

Inspirativní sezení

Český výrobce kancelářského sezení www.ldseating.com

26ZEN

Kreativní úpadek „Our House!“ burácela popová skupina Madness v  roce 2012 svůj hit ze střechy Buckinghamského paláce. Zpívali jednoduchý chytlavý text o obyčejné rodince v jednom domě, a při-

Život jako pohádka  „Láska je zázrak,“ napsal si do deníku v šedesátých letech fotograf Cecil Beaton, když pozoroval královnu s  manželem v  druhé polovině šedesátých let. Na oslavě jejich diamantové svatby Philip zmínil, že pro manželství je nejdůležitější tolerance, a  přiznal, že jeho manželka jí zjevně musela mít nadmíru. Královna při stejné příležitosti řekla, že Philip jí pomáhá s  přípravou projevů: „Jak si možná dovedete představit, řekne mi zpříma, co si myslí.“  A  když mu pak děkovala jako jeho manželka a  hlava státu, přeskočila jiskřička a  jeden si mohl představit, jak o šedesát let mladší Alžbětě do pokoje vběhne Susan a další corgi a ona je ve starém pršiplášti bere na obojku na procházku přes park St. James. Skvostné vlasy má přitom schované pod šátkem, v závěsu se šourá její detektiv. Pak v  jídelně čerstvě zařízeného Clarence House sluha v nádherné modré livreji Alžbětě servíruje vajíčka a slaninu a Philip si dává opečený chléb a  kávu. Hezký poručík se vydá pěšky do práce a ona svižně začne vyřizovat poštu. Večer si pak spolu dají kousek studeného masa a  salát nebo párek s  bramborovou kaší... Život jako pohádka. Potom jí ale nasadili korunu, zazvonil zvonec a začal neobyčejný život poslední nefalšované královny.  Normální člověk v  Británii lepí na obálku známku s její korunovanou hlavou, pošle ji pak královskou poštou, ale nikdy přitom na královnu ani nepomyslí. Ale skoro každý je vděčný, že tam pořád někde je, malá ve velkém paláci. A  malý Angličan se svědomitě učí být slušný, protože jeden prý nikdy neví, kdy ho královna může pozvat na čaj. 

Foto k článku Profimedia.cz

Thatcherová viděla královskou rodinu jako neproduktivnÍ majetnou skupinu.

a neúspěšným, a k tomu odmítala nezasloužené privilegium aristokracie. Aristokraté představovali starý konzervatismus. Thatcherová je považovala za dekadentní; královskou rodinu viděla jako neproduktivně majetnou skupinu. Stavěla na pracovitosti nižší střední třídy a ideově se často překrývala se socialisty devatenáctého století. Pro Thatcherovou byla monarchie symbol snobismu a frivolnosti. V tom byli neokonzervativci zajedno s marxisty. Skotové Alžbětě začali namísto britská říkat úzkostlivě anglická královna a v televizi se objevil pořad dokládající, že jak královna Viktorie, tak Edward VII. platili daně. Autor pořadu královnino osobní bohatství odhadoval na 341 milionů liber. Následovala intenzivní kampaň požadující zdanění panovnice. Když se objevila námitka, že by to znamenalo prodat Balmoral, namísto lítosti se ozvaly hlasy, že královna má beztak příliš mnoho sídel. Královnini poradci byli zticha a  doufali, že se rozbouřené vody veřejného mínění ustálí. Opak byl pravdou. Protože nikdo nepřišel se skutečnými čísly, Guardian a  další se předbíhaly ve vyšších a vyšších odhadech královnina jmění. „Neviditelná královna“, začaly noviny přezdívat Alžbětě po vzoru její praprababičky Viktorie a psali, jak je nudná, tupá, průměrná. Koho by tehdy napadlo, že postarší, tolikrát odepsanou královnu ještě čeká triumfální přijetí? V  roce 2012 ji na olympijském stadioně v Londýně vděčné davy vítaly bouřlivými nekonečnými ovacemi. Alžběta II. tam stála, dívala se na ně a ve tváři měla zkoumavý výraz. Jako by si říkala: V devadesátých letech jste se mě skoro zbavili, teď jste u vytržení. Co bude zítra?

▼ Inzerce A161002154

Olympiádu v Londýně zahájil klip s Alžbětou a Jamesem Bondem. Málokdo v první chvíli věřil, že v něm nevidí herečku, ale skutečnou královnu. A málokdo mimo okruh znalců taky věděl, že Alžběta II. skutečně pevně drží vládu ve svých rukách, jak ostatně onen krátký film naznačoval.

tom legendární producent Beatles nechal přes monumentální fasádu královnina příbytku promítat fotografie nejrůznějších anglických domků a vilek. Proměnit královnin palác v „náš dům“ v průběhu monumentálních oslav šedesáti let její vlády bylo vtipné a symbolické. Dokonce i republikáni měli v oku slzu a žasli, jak se dmou nepochopitelnou hrdostí při pohledu na bezprecedentně úspěšnou a od svatby prince Williama vesele rozzářenou panovnici. Oslavy jejího diamantového jubilea byly upřímně radostné a  povedené. Mít královnu byl velmi dobrý důvod pro Brity cítit se hrdě a nadějně.  Jen ti nejstarší si všimli, že zatímco při korunovaci v roce 1952 měla flotilu o padesáti lodích, teď by nebylo co obhlížet. Ale Angličané mají dlouhou praxi v kreativním úpadku, a tak hned přišli s  nápadem pustit po Temži lodě, loďky a bárky, které Churchill poslal za druhé světové války, aby přivezly zpátky z  Francie britské vojáky ustupující v Dunkirku. A hned nejenom že bylo na co se dívat, přibyl důvod oslavovat britskou nezlomnost a odvahu. 

Krus_HokejkaObaPulitry-210x270.indd 1

24.03.16 10:21

příroda

Tak pravila velryba Jakým velrybím nářečím mluvil Moby Dick? A platí, že kolik umíš dialektů, tolikrát jsi kosatkou? Text Jan Krčmář

S

tačí tři a  půl kilometru vzdušnou čarou a už je všechno jinak, už se člověk cítí ztracen. Stačí se přestěhovat v Praze z Vinohrad na Letnou a někdy je to jako odchod do jiného světa. Všechno se jmenuje jinak, nic není, jak se na první pohled zdálo. Ulice Milady Horákové není Milady Horákové, ale Belcrédka. Letná vlastně vůbec neexistuje, protože to jsou katastrálně Holešovice nebo Bubeneč, ale Letná vlastně existuje, protože zkuste někomu z Letné říct, že je z Holešovic. Není na tom v podstatě nic zvláštního, je to součást lidské nátury. Nejenže máme milion různých jazyků, dialektů a  přízvuků, ale dokonce máme tak lokálně specifické slangy a argoty, že

28ZEN

někdo z Prahy 7 může říct něco, co někdo z Prahy 6 už nepochopí. Tvoříme si slova a  pojmy, díky kterým rychle poznáme, kdo je „náš“ a kdo ne. Nejen geograficky „náš“, ale i  sociálně. Stačí jednou s kamarády nejet na chatu nebo jinou akci a na příštím mejdanu zjistíme, že ti, kteří na chatě byli, mají najednou nové slovo, výraz, vtip, kterému rozumí jen oni a kterým dávají najevo, že se jejich skupinka posunula někam dál. Nejsme v tom na planetě sami, totéž chování totiž vidíme ve světě zvířat. I zvířata mají své vlastní slangy. Například někteří ptáci vydávají podle své geografické polohy různé varianty zvuků, podobně jako lidé mají regionální dialekty stejného jazyka.

ZEN29

Objetí Běluh mořských.

30ZEN

Vědci z  Dalhousieovy univerzity v  kanadském Halifaxu však vloni zveřejnili studii, která popisuje unikátní fenomén v  oblasti zvířecí komunikace. Biologové osmnáct let nahrávali velryby, přesně řečeno vorvaně obrovské, jak spolu „hovoří“, a zjistili fascinující objev: velryby mají vlastní dialekty. Na rozdíl od ptactva se ale dialekty velryb neliší podle toho, kde se velryby nacházejí, ale podle toho, do které rodiny patří. Každý velrybí klan má své vlastní nářečí. Velryby mezi sebou komunikovaly různými pískacími a  klapacími, „klikajícími“ zvuky, které podle jednoho z vědců, Mauricia Cantora, připomínají morseovku. Zjednodušeně řečeno, velryby podle toho, ke kterému klanu patřily, používaly mezi zvuky různě dlouhé intervaly, různé rytmy a tempa. To vědcům v Halifaxu umožnilo zjistit, že například velryby, které odposlouchávali, patřily do tří klanů. Na první pohled tato informace může působit banálně. My také v  rodině říkáme některé věci jinak, máme „naše“ slova, „naše“ výrazy. Ale bavíme se o zvířatech, ne od lidech. Kromě toho velryby tvoří rodiny trochu jinak. Samci totiž nežijí společně s ostatními velrybami, ale sami ve studenějších vodách, zatímco samičky ve skupinách sedmi až dvanácti ryb v teplejších vodách na jihu. V jedné skupině tak mohou spolu žít matky, dcery, babičky či tety a občas i kamarádky, které sice nejsou součástí rodiny, ale ke klanu patří. Velryba se umí pro potravu ponořit do dvoukilometrové hloubky a  své mládě nechá na hlídání jeho babičce či prostě jiné velehlídačce. Čas od času se setká i dvě stě velryb z různých rodin na takovém velkém velrybím mejdanu, kdy je pro ně obzvlášť

důležitá schopnost poznat „svoje“ velryby od ostatních. Po delfíním Při hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že si velrybí rodiny tvoří vlastní dialekty, narazili biologové na další fascinující aspekt. Mladé velryby se totiž dialekt neučí jen od svých matek, ale rovněž od ostatních dospělých. Mláďata se přitom musejí učit používat stejné rytmy jako jejich příbuzní, ale i rytmy, které používají velryby v jejich sociální skupině. Způsob, jakým se velryby učí komunikovat v určitém dialektu, je hodně podobný lidskému. Je to podle Cantora další možný důkaz pro existenci zvířecí kultury. Velryby se tedy zařadily do rostoucího seznamu zvířat, která vykazují určitou sociální kulturu. Zvuky, které používají pro komunikaci mezi sebou, nejsou na rozdíl od většiny zvířat na světě vrozené, ale naučené. Tato schopnost, které se v odborné angličtině říká vocal learning, je přitom základem nejen pro vývoj samotného, komplexního jazyka, ale i  pro komplexní sociální chování. Znamená to totiž, že zvířata s touto schopnosti umí zvuky, které vydávají, přizpůsobit sociálnímu kontextu a situaci. Schopnost naučit se komunikovat speciálním dialektem s  vlastní rodinou, tedy skupinou, se kterou zvíře vyrůstá a žije, je sice na první pohled fascinující, ale my lidé se přece umíme naučit i dialektu cizímu. Já se postupně učím letenskému slangu, aby nebylo poznat, že jsem náplava. Za chvilku nebudou rodilí Letenští ani tušit, že mezi ně vlastně nepatřím a že ani nefandím Spar-

Foto Profimedia.cz a Shutterstock

Pletvák Brydeův - matka a syn - společně lovi krevety (nahoře).

tě. To když se velryba rozhodne žít mezi, řekněme, delfíny, tak bude, předpokládám, odhalena. Delfíni poznají, že ten nový delfín je nějak velký a  vypadá podezřele jako kosatka a  když mu položí pár otázek, třeba kdy se naposledy zamotal do sítě na tuňáky, tak on vydá nějaké cizí zvuky, a chytří delfíni vydají vlastní zvuky: „Ty nejsi delfín, ty jsi velryba!“ a  kosatka bude muset plavat dál sama a plakat, což se stejně ve slaném oceánu nepozná. Jenže tak to vůbec není. Studentka univerzity v  kalifornském San Diegu Whitney Musserová spolu s  vědkyní Ann Bowlesovou z  Hubbsova institutu pro výzkum mořského světa (HubbsSeaWorld Research Institute) přišly při svém výzkumu na to, že kosatka je mnohem mazanější. Když se prý tento savec s  geniálním anglickým jménem killer whale rozhodne pobýt v hejnu delfínů, dokáže přizpůsobit své zvuky těm delfíním. Tato hlasová imitace jim pak pomáhá v sociální interakci s delfíny. V podstatě se s nimi domluví. Vědkyně ze San Diega se zajímaly o to, nakolik se tito savci mohou jazykově socializovat a nakolik jsou schopni vocal learning. Vybraly si skupinu tří kosatek, které několik let žily v zajetí v přímém kontaktu s delfíny, a porovnávaly nahrávky velryb na počátku a na konci pobytu s delfíny. Zjistily, že všechny tři kosatky své zvuky novému prostře-

dí přizpůsobily. A nejen to. Jedna z velryb se od delfínů dokonce naučila vydávat speciální zvuk, který se delfíni sami naučili od svých lidských pečovatelů. Kosatky jsou tedy podle Musserové a Bowlesové silně motivované a hlavně schopné přizpůsobit se svým sociálním partnerům. Mauricio Cantor a jeho tým z kanadského Halifaxu se teď chystají zkoumat třicet let staré nahrávky velryb, jestli se dialekty nějak časem proměňují. A k čemu to všechno je? Proč je pro nás důležité vědět, co vědci zjistili při naslouchání velrybám? Pro velryby samotné je důležité umět se sociálně integrovat v době, kdy člověk postupně ničí jejich habitaty. Když vám váš revír zasviní hořící ropná plošina, docela se hodí, když jste schopni integrovat se do jiné skupiny. Vědci dnes přiznávají, že o  95 procentech vodní hlubiny nic nevědí. Pro lidstvo je prokázaná schopnost velryb učit své mladé vlastnímu nářečí především podstatný důkaz, že bychom se měli v  hlubinách oceánu pohybovat s  větší úctou. Výzkum jazyka velryb navíc v budoucnu pravděpodobně přijde s  dalšími odhaleními. Možná je i v něčem složitější než náš a my mu zatím prostě nedokážeme rozumět. A kde je jazyk, tam je i kultura. Třeba měl Moby Dick právě tohle na srdci. Krvavým výlovem těchto nádherných mořských tvorů možná hubíme vyspělou civilizaci. 

Kosatka dokáže své zvuky přizpůsobit „řeči“ hejna delfínů, ve kterém se chce pohybovat

Inzerce A160001106

ZEN31

rozhovor

Zdeněk Godla

Něco zažít Herec Zdeněk Godla je prestižním periodikem Hollywood Reporter přirovnáván k slavnému Eriku Banovi. Zároveň chodí do práce v Chomutově, takže si kvůli rozhovoru pro Zen musel vzít volno. Text Imrich Rešeta l Foto Tomáš Železný

K

dyž jsme se sešli u  snídaně, uvolněně si povídal s  hereckou kolegyní Klaudií Dudovou a  PR manažerkou snímku Nikdy nejsme sami, ve kterém romští herci Godla a Dudová ztvárnili hlavní role. Zdeněk Godla jen tak mezi řečí utrousí paragraf 173, který prý dobře zná. Když se zeptám, zda o tom můžeme mluvit, nic nenamítá. „Znám ho, protože jsem už seděl. Něco za sebou mám. Špatnou minulost. Začal jsem jinej život od roku devadesát devět.“ Shodou okolností je v den rozhovoru stejné datum jako v den, kdy ho pustili, takže má v jistém smyslu sedmnácté výročí. Není to něco, co by chtěl oslavovat. Když později stočíme řeč k téhle kapitole jeho života, je znát, že to pořád trpce nese. Nejvíc ho mrzí, že zklamal svého otce. „Když mi Petr Václav nabízel filmování, táta řekl, ať nejsem blbej a vezmu to. Aspoň poznám jiný život, jiný svět. Ty potřebuješ změnu, dostat se mezi jiné lidi. Měl pravdu, táta…“ vzpomíná Zdeněk Godla. Nelze si nevšimnout lesku v jeho očích. Na castingu k Cestě ven řekl režiséru Václavovi, že se chce ještě někam dostat, něco zažít. Po-

32ZEN

vedlo se, stal se jedním z  jeho dvorních herců a  v  novém snímku Nikdy nejsme sami získal, třeba vedle Karla Rodena, velkou roli. „Při kamerových zkouškách jsem okamžitě pochopil, že má výjimečný herecký dar. Málokdo umí zprostředkovat před kamerou pocity a  zkušenosti, které v  životě nasbíral a  se kterými umí hrát sebe sama, ale i vytvořit napsanou postavu jako Zdeněk,” říká režisér. Zdeněk Godla je otevřený a  emotivní člověk. Když mluví o  tom, co je pro něj důležité, ignoruje stydnoucí snídani. Má ženu a  dva syny a dceru. Slavný americký herec Danny Trejo si v  mládí odseděl léta v  base a  dnes je výraznou tváří hollywoodského filmu. Zdeněk Godla má stejnou zkušenost a nakročeno k úspěchu v českém filmu. Kdy jste si uvědomil, že to bude takhle lepší? Rozmyslel jsem si to ve vězení, během těch pěti a půl let. Začal jsem nad tím přemýšlet. Určitě to není pro každého. Kdo to zkusí jednou a dostane rozum, už víckrát nic neudělá. Už se tam nedostane.

Kdyby mu někdo do vězení napsal, že ho miluje, miloval by ho taky. Ani by nemusel vědět, kdo to je. Tolik prý měl v srdci lásky, kterou nebylo komu dát.

ZEN33

Takovou jsem si přál, ženu, kterou budu mít rád a budu si jí vážit. Byl to osud. Taky jsem chvilku poté, co jsem s ní byl, začal s kamarády, hospodou, gamblerstvím a tak dál, ale všechno zarazila a řekla: „Vyber si. Buďto já, nebo tvoji kamarádi a tvoje gamblerství.“ Takže ženu jste si vybral skvělou. Ženské jsou hodně důležité. Když mě zavřeli, nevěděl jsem to. Ale pak jsem si toho začal vážit. Protože kdyby mi v tu chvíli někdo napsal dopis, že mě miluje, tak bych ho miloval taky. Ani bych nemusel vědět, kdo to je. Stejně bych ho strašně moc miloval. Protože v srdci jsem měl moc lásky a neměl jsem to komu dát. Co jste dělal po propuštění? Šel jsem domů do Chomutova, ale asi po měsíci mi došlo, že musím co nejdál od kamarádů. Tak jsem šel do Postoloprt a tam jsem si našel ženu. Jsem s ní doteď. Bylo jednoduché najít si práci? Nebylo a  ani teď to není jednoduché. Všude chtějí trestní rejstřík, a i když je to už sedmnáct let a já si požádám o výmaz, vždy to tam bude. Teď stříkám kontejnery, a  když se natáčí, jsem se štábem. Jak jste se dostal k filmování? Dělal jsem veřejně prospěšné práce v Chomutově a  na dvoře pošty probíhal casting na Cestu ven. Přihlásil jsem se a vyšlo to.

Zdeňka Godlu prý spasila žena. Vybral si takovou, která ho držela co nejdál od „kamarádů“.

Byla to, jak se říká, mladická nerozvážnost? Přesně tak, úplně hloupá. Ale ještě furt jsem si to neuvědomoval. I na soudě jsem se vysmíval, dělal jsem si srandičky, nebral jsem to vážně, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Pak jsem si to uvědomil, když nás rozváželi na lágry, že jsem dostal pět a půl roku. Co jste vlastně provedl? Loupežné přepadení. Šel jsem s  kamarádama, mělo se pít na Josefa a  my to slavili už tři dny dopředu se čtyřma Josefama… Kamarád řekl, že někam vlezeme, že je tam plno chlastu. Nevěděli jsme, že tam někdo je. A bylo to. Jak vzpomínáte na propuštění? Když jsem šel ven, měl jsem jedno předsevzetí. Řekl jsem si, že si okamžitě najdu ženu. Hned rodinu a prostě mě to bude držet. Našel jsem si takovou, která je pedantka a držela mě co nejdál od kamarádů. Díky ní jsem to, co jsem teď.

34ZEN

Při natáčení se obvykle hodně čeká, máte na to trpělivost? To mi nevadí. Někdy mě ale vytočí, když se musím kvůli hercům vrátit a  točit znova. Tak jim třeba vynadám. (smích) Ale nemyslím to nějak zle, že jo. Říkám, hele, jestli ještě jednou půjdeme, tak ti dám přes držku. Poslouchá vás i pan Roden? (smích) On je dobrý, s ním jsme problém neměli. Do jaké míry jsou filmy Petra Václava věrné realitě? Hodně, protože já to tam dávám hlavně ze svojí zkušenosti. Petr něco řekne a já mu řeknu, že si myslím, že to v životě tak není. Co třeba? Předávání drog. Je nakonec vystřižené, ale dělal jsem to podle sebe. Když se v lese předávají drogy, tak tam přece nepůjdu v obleku. Musím být připravený na všechno, kdyby bylo třeba utéct, jdu v teplákovce. Nefunguje to jako v amerických filmech? Ne, ne, vůbec ne. Vím z  vlastní zkušenosti, že

kdybych šel prodávat drogy někam do lesa, někomu, koho neznám, určitě bych tam nešel v napasovaných džínech nebo obleku. Jak se vám hrají negativní postavy? (smích) Připomíná mi to sebe sama. Protože jsem takový byl. Nevadí vám hrát to? Ne. Spíš mě to navádí k  tomu, abych věděl, že se musím chovat tak, jak se teď chovám. Připomene mi to, takhle ses choval, parchante. Takže víš, co máš dělat. Nevadí, rád si to připomenu. Nevážil jsem si nikoho, byl jsem špatnej člověk. Jak vězení brala vaše rodina? Táta… táta mi řekl, že když mě zavřou, nemám mu psát, protože jsem ho neposlouchal v ničem. Varoval mě, že kvůli kamarádům se tam dostanu. Tak jsem mu nepsal. Akorát on mi jednou napsal a ptal se, kdy mám jít ven. Přijel pro mě. Doma jsem mu dal za pravdu ve všem, že si to všechno uvědomuju a děkuju mu, že mi to všechno říkal. On už je chudák po smrti. Ale viděl, že mám rodinu a vedu spořádaný život. Chomutov nemá zrovna nejlepší pověst. Proč tam zůstáváte? Mě tam nedrží nic, absolutně. Z Ústeckého kraje prostě pryč. Je tam hodně romáků a všechny nás berou jako jednoho. Když jsem hledal bydlení, kamarád mi řekl, že mám dopředu říct, že jsem Rom. Volal jsem do realitky a  všechno bylo v pohodě. Pak říkám, mám jeden problém, paní. My jsme romská rodina, nevadí to? Ježiš, tak to vůbec, to se vám omlouvám. Ptal jsem se na důvod a ona mi řekla: Víte, kolika lidem jsem pronajímala byt a  zničili mi ho? Kolik jsem do něj vrazila? A je to pravda, na to nemůžu říct nic. Někdo vám to řekne na rovinu nebo napíšou RK nevolat. Předtím jsem si myslel, že to je realitní kancelář, ale to znamená romská komunita nevolat. Změní se to někdy? Myslím, že ne. Spíš to bude horší. Když nejste mezi hejnem, je tam jen pár jedinců, lidi si toho moc nevšímají. Ale když vidí, že je plné sídliště, tak to vnímají jinak. Večer nemůžou spát, v deset hodin není v baráku klid. Můžeme si přát zapadnout, žít jinak. Ale ti mladí, co teď rostou, ti nám dělají ostudu. I když my jsme byli darebáci, ještě to furt šlo. Tito nemají před ničím úctu, respekt, nic. Můj sen je bydlení na vesnici. Chci mít klid, pěstovat nebo chovat si něco. To je nejlepší. Jak se pracuje s Petrem Václavem? Bomba, prostě nádhera. On řekne, co po nás chce, a řekne to polopaticky. Takže to rychle pochopíme a jdeme do toho.

V novém filmu dáváte herecké kolegyni facku, která vypadá hodně reálně. „Bolela,“ stěžuje si Klaudia Dudová, která se Zdeňkem točila právě tuto scénu. Jsme to potřebovali právě pro ten záběr. Dával jsem ti ale lehký… Klaudia Dudová se netváří nadšeně. Bylo to alespoň za příplatek? Dostala jsem asi čtyři velký jahodový dorty. (směje se Klaudia Dudová)

Předtím jsem si myslel, že nás nenávidíte. V tomhle jsem žil a držel jsem se toho. A tak jsem vás taky nenáviděl.

Zdeňku, co vám dala filmová zkušenost? Dívám se třeba jinak na lidi, jako jste vy. Předtím jsem si myslel, že nás nenávidíte. (ticho) V  tomhle jsem žil a  držel jsem se toho. A  tak jsem vás taky nenáviděl. Ale Petr a  další mi ukázali, že takoví lidi nás mají rádi. Něco pro nás udělali. Říkal jsem si: Takže to tak není, tyvado! Fakt jsem si celý život myslel, že jsou bílí proti nám. Byl jsem, jak my říkáme, zmrd. Naučili mě trošku jinak se chovat mezi lidma, uvolněněji. Oni se nám otevřeli a byli jako my. Máme je rádi, nejsou to špatní lidi. Naučili mě jinak vnímat svět, lidi a naslouchat jim. Nevěděl jsem, že to takhle je. Člověk na to přijde, když už je pozdě. To je špatné. A proto je dobré to říkat odmalička dětem. Neučit je rasismu, že to jsou bílí, s nima se nebav. Tak to říkali lidé z okolí mně, tak jsem s tím vyrostl. To je všechno špatné. Svým dětem říkám, že si mají každého vážit, jak se mají chovat ve škole, k holkám… Netlačím je do toho, co chci já, ale jde o to, co chtějí ony. Vždy si o  tom promluvíme. Já si o tom neměl s kým promluvit. Celej život jsem chtěl hrát hokej, ale táta nebyl schopný mi koupit hokejku nebo brusle. Všechno jsem si musel půjčovat. Pak jsem viděl u jiných, že mají lepší, chtěl jsem taky lepší a začal jsem krást. A už to bylo špatné. My jsme tátu viděli tak jednou za týden. Dělal šestnáctky, a když přišel domů, už jsme spali. O čem je vlastně film Nikdy nejsme sami? Je asi sedm hlavních rolí a každý má svůj život. Já hraju pasáka a Lenka Vlasáková se do mě zamiluje. Když mi to přijde oznámit, nevěřím jí. Myslím si, že po mně někdo jde. Karel Roden tam hraje takového hypochondra, který si myslí, že umírá. Co vás čeká pak? Petr by chtěl, aby s  námi točili další režiséři, i  když máme ten handicap, že jsme Romové. (smích) A doufám, že nové zkušenosti, jako byl třeba festival v Berlíně. Kdy se nějaký romák dostane třeba do Říma? Nebo do Francie? Abych si užíval, aby někdo za mě platil hotel, něco jsem zažil a  ještě o  tom byl film… Teď vím, že když umřu, něco po mně zůstane. (smích) ZEN35

travel

Záhada polského souseda Je to země, kam Češi nejezdí. Známé světové cestovatelské blogy ji přitom řadí mezi trendy destinace. Redaktorka ZENu na cestě od Baltu do Slezska potkala hrdiny z loděnic, socrealismus i Chopina. Text Barbora Petrová

36ZEN

Varšava prý znamená „ta, která patří Warszovi“, autorce ale přijde vhodnější překlad jejího anglického názvu Warsaw, tedy „ta, která viděla válku“.

ZEN37

Vítr mi vmetl cibuli s omáčkou do obličeje. dobře mi tak, nemám jíst fastfood. 38ZEN

Ta, která viděla válku Obrovské vzdálenosti, velkorysá prostranství, široké silnice, proluky. Bezradně do sebe soukám „zapiekanku“, bagetu zapečenou se vším možným, která je k  dostání na každém rohu za pár zlotých, a rozhlížím se kolem sebe po chladných vysokých kancelářských budovách a  neutěšených betonových planinách. Vítr mi vmetl cibuli s  omáčkou do tváře. Dobře mi tak, nemám jíst fastfood. Přijela jsem jen před dvěma hodinami a  už mám chuť využít toho, že jsem pěšky deset minut od nádraží a nasednout na první vlak a utéct odsud pryč. Okamžitě! Nakonec si půjčuji kolo. Varšava dostala druhou šanci. Vyplatilo se. Varšava je město, do kterého je těžké se zamilovat na první pohled. Její název prý má znamenat něco jako „ta, která patří Warszovi“, což je zkrácená verze slovanského jména Warcisław. Ale já mám jinou teorii, připadá mi, jako by případnější byl překlad anglické varianty názvu Warsaw – „ta, která viděla válku“. Jedu po místech, kde bylo ghetto. Zastavuju u  posledních zbytků původní zdi oddělující město od plochy 3,5 km², na kterých v jednu chvíli žilo až 400 tisíc Židů. Tudy vedl můstek mezi velkým a malým ghettem, tady

Foto Barbora Petrová, Profimedia.cz a Shutterstock

T

mavovlasý muž v omšelé košili a s přerostlým knírkem, který mi evokuje hrdiny východoněmeckého pornoprůmyslu 80. let, stojí v  otevřeném okně panelákového bytu. Dívá se ven. Pravou paži má zdviženou a  prsty ukazují písmeno V. Stejným gestem jej zdraví les rukou dole před domem. Jmenuje se Lech Walesa, a  než se stal vůdcem stávky, pracoval jako elektrikář v gdaňských loděnicích. Evropské centrum Solidarity je první muzeum, a že jsem jich už viděla, ve kterém jsem se skutečně dojala. Do uší mi mluví audioprůvodce, otáčím se. Pohnutí v obličeji se zračí i okolostojícím. Možná nebyl tak úplně dokonalý hrdina, jak bychom si přáli, ale to mu pro tuto chvíli odpouštím a chci naivně věřit, že když se lidé společně postaví za správnou věc, dokážou změnit svět. Přiběhla jsem se sem schovat před deštěm a nakonec jsem tu strávila téměř celé odpoledne. Sedím na židličkách za kulatým stolem přes celou místnost, na stejném místě, kde se domlouvala změna polského režimu v  roce 1989. Zkouším řídit zdvižné vozíky, které jezdily po gdaňských loďařských závodech. Sedím v  policejním náklaďáku, který zasahoval proti demonstrantům, a  dojímám se u  autentických filmových záběrů, na kterých kudrnatý zarostlý dělník Walesa v nepadnoucím saku a  s  cigaretou v  ústech ohnivě vysvětluje prezidentovi podmínky stávkujících. Na stolech před nimi leží lejstra a přetékající popelníky. Pak ho nadšený tisícihlavý dav vynáší na rukou ven před brány loděnic. Jako nejlepší suvenýr z této návštěvy mi přijde zapalovač s nápisem Solidarność (místo plánovaného jantarového náhrdelníku). Kupuju ho od důchodkyně, která okupuje umakartovou budku u vchodu do závodů, kam dříve chodili zaměstnanci k píchačkám. Gdaňsk má zvláštní atmosféru města, které nemělo jednoho pána. Chvíli byl součástí polské, pak zase pruské říše a pak si v tomhle centru Pomořan dlouho vládli sami. Součástí moderního Polska se stalo až po druhé světové válce. Hanzovní domy ve starém městě, obchůdky s jantarem a  rybářské loďky připomínají Hamburk. Cesta z letiště v rozpadajícím se autobuse s muži, kteří zatím nepropadli kouzlu deodorantu, a  ženami s unavenými pohledy a vytahanýma rukama evokuje naši nedávnou socialistickou minulost. Ceny zase připomínají Českou republiku před deseti lety. Voní tu moře a pirohy. Gdaňsk ale rozhodně není město na jeden den. Jedu lodí na poloostrov Westerplatte, do míst, kde se odehrála první bitva druhé světové války, a procházím vojenskými baráky a zbytky rozstříleného polského opevnění. Opačným směrem, půl hodiny vlakem, jsou pobřežní lázně Sopoty s autentickou atmosférou pobaltského letoviska – písečné duny, lehátka s ochranou proti větru, molo táhnoucí se daleko do moře, vysoká tráva, vafle s čerstvým ovocem a čokoládou.

komiksový obrázek mladé vědkyně v náručí s dítětem, které drží zkumavky s poloniem a radiem. Vybavují se mi dlouhé hodiny chemie na základní škole, kdy jsem nepochopila nic, ale ještě více Jiřina Jirásková, která ve Světácích popisuje svůj ženský vzor: Marii Kurý, která objevila rádio. Polské hlavní město překvapuje kontrasty. Dopoledne čekám, až se otevřou masivní zlaté dveře mohutného výtahu, který mě vyveze na stalinistický mrakodrap Palác kultury a  vědy. Budovu vysokou 237 metrů postavil ruský architekt Lev Rudnev kromě jiného ve stylu amerického art deca. Možná proto mi paradoxně připomene výstup na newyorskou Empire State. Na obrovském prostranství probíhá festival mezinárodní kuchyně podle gusta fanoušků pražské Náplavky. O půl hodiny (a mnoha šlápnutí do pedálů) později jsem pro změnu v nádherné rezidenční čtvrti s vilami, ambasádami, parkem a  královským zámkem versailleských parametrů. Hraje klavír, Chopin, sedím v parku Łazienki u sochy slavného polského skladatele a se stovkou dalších lidí poslouchám koncert, který se tu koná pravidelně. A na konci dne si dávám drink v  Novém světě, ulici s  moderními butiky, bary a kluby a bistrem s nejlepšími dim sum knedlíčky, jaké jsem v Evropě jedla.

Vlevo nahoře: Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku v obří moderní budově je polským muzejním hitem. Vlevo dole: Trendy kavárna a restaurace Warszava Powisle je oblíbená hlavně v létě. Vpravo: Jeden z domů, kde bádala Marie Curie-Sklodowská.

byla synagoga. Šlapu, kolo se točí, nasedám a sesedám, vybavují se mi scény z filmu Pianista. Rezidenční domy v ulici Prožna, originální kavárna, tichý hřbitov a na konci fascinující muzeum, kde všechno, co jsem viděla, ožívá. Není divu, že na místě, kde zemřelo tolik lidí, se zpočátku necítím vůbec dobře. Postupně tomu začínám přicházet na chuť. Je to více světů na jednom místě. Přejíždím do Starého města, které je podobně rozlehlé jako pražská Malá Strana a je jediné, které zbylo poté, co bombardéry srovnaly na konci války Varšavu se zemí. Standardní středoevropské historické centrum. Mnohem zajímavější genius loci má ale navazující Nové město se zvláštní kombinací strohých domů z  předminulého století dodekorovaných socreal mozaikami a mezi tím cihlové poválečné bytovky. Překvapí mě bouřka, schovám se na pár minut v malém kostelíku. Uvnitř je svatba. Když skončí, je nad městem duha. Stojím u drobné sochy Marie Curie-Sklodowské a sluníčko se odráží ve zlatavém plášti, který má první žena s Nobelovou cenou na sobě. Laboratoř a byt. Dva domy proti sobě, mezi kterými mladá Sklodowská každodenně přebíhala. Na fasádě jednoho z nich je

333 kaváren a kostelů V žilách mám už více kávy než krve. Za dva dny jsem ve Vratislavi (polsky Wrocławi) viděla přinejmenším třicet kostelů – velké, malé, barokní, opulentní, skromné, velikášské, pozlacené, dřevěné, gotické i moderní, malované, na ostrovech uprostřed řeky, na kopci. Je jich tu skoro stejně jako kaváren, jejichž koncentrace je ohromující. Vratislav asi nejvíce připomíná typická česká a moravská města s měšťanskými domy, barokními kostely, čtverhrannými náměstíčky, červenými střechami, chodníky z kočičích hlav. Společná rakouská imperiální minulost na mě dýchla už v  hotelu. Portýr s  habsburskými vousy v  livreji, která zjevně pamatuje doby Franze Josefa, mi v hale plné těžkých sametových závěsů bere kufr a veze mě rozvrzaným výtahem do druhého patra. Scénky jako z filmu Grandhotel Budapešť pak dostávají dokonalou pointu na snídani podávané na historickém, otlučeném porcelánu u stolů s nebesy. Jen pět minut odtud je úplně jiná zóna, nádražní viadukty v potemnělé ulici a v každém oblouku jeden bar vedle druhého a taky dokonalá domácí gruzínská restaurace. Žádná naleštěná krása, ale autentický moderní kulturní mix. Tak ještě jedno, prosím. Tolik šumivého vína najednou jsem ještě nevypila. Ale co se dá dělat. Fanynka vodky Zubrowky nejsem, dobré pivo se tu hledá těžko, stejně jako pitelné víno. Chodit domů je ale škoda, protože bar je to skvělý, společnost příjemná a živá atmosféra města plného mladých lidí neopakovatelná.  ZEN39

dopis

národní Kobliha Polská reportérka New York Times Joanna Berendt napsala pro ZEN příběh o tom, proč došel dech jednomu polskému výrobci legendárních sladkostí. Překlad Pavel Peč l Ilustrace Iva Boháčová

40ZEN

N

ejdéle jsem ve frontě na koblihy stála před třemi lety. Bylo to těsně před devátou hodinou ráno, právě začínalo sněžit a  zakroucený had před cukrárnou A. Blikle ve varšavské ulici Nowy Świat 35 se už stačil natáhnout na několik desítek metrů. Než jsem si stačila koupit šest voňavých kobližek plněných šípkovou marmeládou, uplynula další půlhodina. Byl čtvrtek, pochopitelně „mastný“. Mastný čtvrtek se v  Evropě obvykle slaví jako poslední čtvrtek masopustního veselí před začátkem velikonočního půstu. V  Polsku je to den, kdy se jedí koblihy. Podle posledních průzkumů za ně v  průměru v  ten den utratíme 240 mil. zlotých (asi 1,5 mld. korun – pozn. překl.) a sníme jich 4,6 na hlavu, a tak přijmeme asi 1 748 kalorií. A i přes každoroční varování lékařů většina z  nás – včetně mě – věří, že v  tento jediný den v  roce termín „prázdné kalorie“ označuje kalorie, které se nepočítají. Je to prostě výjimečný den. Koblihové dějiny Třicet minut čekání na dobrou koblihu v mastný čtvrtek není zase tak dlouho. Najdou se i tací, kteří se před vyhlášené cukrárny staví do fronty už ve dvě v noci. Ti línější ale nemusejí čekat, protože každá lepší firma vítá toho dne své zaměstnance tácy plnými koblih. Dokonce se jednu dobu zvažoval návrh na jejich zdanění, ale polský Ústavní soud naštěstí včas zasáhl. Když jsem letos počátkem února nakupovala koblihy u Blikleho, tentokrát ve čtvrti Żoliborz, něco bylo jinak než obvykle. Cukrárna A. Blikle je firma, která v Polsku proslula nejen svými legendárními kulatými koblihami plněnými šípkovou marmeládou a  s polevou s  kousky kandované pomerančové kůry. Dějiny tohoto místa sloužily jako nejinspirativnější příběh rodinné firmy v Polsku. Alespoň tedy donedávna. Založil ji v roce 1869 Antoni Kazimierz Blikle. Až do druhé světové války byl obchod v ulici Nowy Świat oblíbeným místem setkávání příslušníků umělecké bohémy. Antoniho vnuk, Jerzy, poprvé zachránil cukrárnu před zánikem během nacistické okupace Varšavy. Jeho snaze přitom napomáhala skutečnost, že vojákům okupační armády zachutnaly sladkosti firmy Blikle. Obchod byl smeten ze zemského povrchu stejně jako většina polského hlavního města až během varšavského povstání v roce 1944. Po válce si Jerzy Blikle tedy vzal úvěr a  znovu postavil dům na místě, kde původně cukrárna fungovala. Koblihy od známé rodinné firmy znovu mohly obšťastňovat obyvatele Varšavy. Netrvalo však dlouho a Jerzy musel začít poměřovat síly s novým režimem, v němž čekalo každou rodinnou firmu buďto znárodnění, nebo likvidace. Blikle ale nechtěl o  ničem takovém

ani slyšet. Trpělivě snášel výhrůžky, zastrašování a  pravidelné kontroly finančního úřadu (jednu z  těchto návštěv odnesl infarktem), až to v 60. letech dopracoval na největší soukromou firmu v Polsku s dvaačtyřiceti výrobnami. Za takový úspěch mohl opět zčásti vděčit svým výrobkům, které si tentokrát oblíbili komunističtí funkcionáři. Kapitalistický zabiják Několik měsíců po pádu komunismu se ke kormidlu rodinného podniku postavil představitel již čtvrté generace cukrářské rodiny, Andrzej Jacek Blikle, profesí nejen vyučený cukrář, ale také vážený profesor matematických základů informatiky. Ve víru změn spojených s volným trhem v Polsku, kdy se ze dne na den téměř z ničeho vynořili budoucí podnikatelští magnáti, vsadila cukrárna A. Blikle na expanzi, přestože i tentokrát narazila na odpor okolí. V době, kdy ostatní firmy, vedeny metodami managementu nadnárodních firem, začaly zaměstnávat lidi na základě nepříznivých smluv a vyčerpávat je bezplatnými přesčasy, dbal Andrzej Blikle o motivaci svých zaměstnanců a  vytvářel pracovní místa, která napomáhala rozvoji firmy. „Pověst je důležitější než zisk, z pověsti totiž člověk žije a nemůže ji obětovat zisku,“ opakoval Andrzej Blikle slova svého otce Jerzyho. A  tak se zdálo, že pověst a koblihy, které i nadále platily za nejlepší sladkost v hlavním městě, mohou být dostatečnou zárukou pro přetrvávající úspěch firmy. Za pár let bylo už v celém Polsku více než dvacet Blikleho rodinných cukráren. Ovšem potom se cosi zlomilo. Blikleho cukrárny přestaly odolávat tempu diktovanému čím dál větším počtem nadnárodních sítí, nabízejících kávu a  zákusky. Ikona kaváren a  cukráren v  hlavním městě, obchod A. Blikle v ulici Nowy Świat 35, byla obklíčena z  jedné strany kavárnou Starbucks a  z  druhé pobočkou Costa Coffee. Tváří v tvář klesajícím ziskům začala rodina zaměstnávat další a další externí manažery. Nepříznivý vývoj se ovšem ukázal jako nezvratný. Koncem loňského roku Andrzej Blikle oznámil, že už nemá s rodinným podnikem nic společného a že veškeré rozhodování je v rukou externí „dozorčí rady“. Cukrárna A. Blikle se dokázala se svými slavnými koblihami ubránit nacistické okupaci, komunismu, který likvidoval soukromé podniky, i  překotné změně režimu v  90. letech. Nadýchané, nevinné koblihy zničil až dravý korporátní kapitalismus. Ráda bych podotkla, že i  navzdory všem změnám mi koblihy od Blikleho v  ten poslední mastný čtvrtek chutnaly stejně. Možná tomu tak i bylo. Ale přesto jsem přesvědčená, že jim cosi chybělo. A nejde o marmeládovou náplň, ačkoli té, alespoň podle znalců koblih, bylo tentokrát jaksi méně.

„pověst je důležitější než zisk, z pověsti totiž člověk žije a nemůže ji obětovat zisku,“ říkával Jerzy Blikle.

ZEN41

fashion

42ZEN

Žena a moře Čeští návrháři posbírali nevídané vavříny, vyhráli soutěž talentů na International Fashion Showcase v rámci londýnského týdne módy. V konkurenci celého světa. ZEN jejich výtvory fotil na doverských útesech. Foto Bet Orten Text a styling Veronika Ruppert Make-up Lukáš Kroulík Modelka Žaneta Zukalová

korzetový náhrdelník z kolekce Enfant Terrible, Markéta Kratochvílová, UMPRUM

ZEN43

džíny z kolekce The Cut Outs, Monika Krobová, UMPRUM, náhrdelník z kolekce Enfant Terrible, Markéta Kratochvílová, UMPRUM

44ZEN

sako z kolekce District Youth, Antonín Šimon, UMPRUM

ZEN45

šaty z kolekce Invisible Beauty, Invisible Love, Filip Jakab, UMPRUM, klobouk z kolekce pro Joelle Boers, Sofya Samareva, UMPRUM

46ZEN

top z kolekce Art Protis Utopia, Karolína Juříková, UMPRUM

ZEN47

top z kolekce Miau, Tereza Rosálie Kladošová, UMPRUM

48ZEN

šaty z kolekce Invisible Beauty, Invisible Love, Filip Jakab, UMPRUM Poděkování Mira Erdevicki a David Charap za pomoc při focení

P

okoj české výpravy v elegantní budově Somerset House připomíná tajemný les. Ze stromů ale místo ovoce visí excentrické šaty a doplňky. Instalace je dokončena několik hodin před zahájením výstavy a českým návrhářům tak zbývá pár volných hodin ve velkoměstě, které tepe jedním ze čtyř nejvlivnějších týdnů módy na světě. Zatímco studenti přebíhají londýnským centrem na přehlídky, sbíráme s fotografkou Bet Orten z instalace ty nejvýraznější kousky a míříme na jih, na útesy Seven Sisters. V ledovém větru a příboji fotíme sedm snových přeludů. Odrážíme se od názvu a  konceptu

výstavy „Last Fata Morgana“. Fantaskní náladě nahrává i  design jednotlivých kousků: experimentální náhrdelník ve formě korzetu od Markéty Kratochvílové, žlutý klobouk ve tvaru mořské lastury od Sofye Samarevy nebo obří vyšívané kočičí oko z  kolekce Miau od Terezy Rosálie Kladošové. Madonna, mořská sasanka, vrána, manga, kouzelnice, artistka nebo trosečnice. Modelka Žaneta se sedmkrát promění a fotoalbum ze ztraceného lodního kufru osamělého námořníka je hotové. Na pražskou ozvěnu úspěšné londýnské výstavy se můžete zajít podívat od 19. dubna do Galerie Smečky. ZEN49

esej

Čas nejsou peníze Holistický poradce, moderní šaman a pravidelný autor ZENu Jan Bílý píše v první části dvoudílného eseje o moudrých manažerech, kteří svou firmu umějí připravit na to, že jaro není věčné. Kteří nejsou omezeni představou, že vše musí stále růst a zvětšovat se. Protože vědí, že svět žije v cyklech. Text Jan Bílý l Foto Petr Kubín

S

taří Řekové ještě znali rozdíl mezi oním stále dopředu pádícím časem a časem „příhodného okamžiku“, tedy tím, který se s nepatrnými obměnami stále opakuje. Ten prvý nazývali „Chronos“, ten druhý „Kairos“. To, co dříve věděl každý sedlák, by podle Jana Bílého, holistického poradce a moderního šamana, dnes zachránilo miliardy korun promarněných investic a nespočet pracovních míst. Kdybychom nezapomínali na přírodu… Vše se děje v cyklech. To je banální poznatek, na který při ranním kafi rádi zapomínáme, neboť jsme se naučili chápat čas jako cosi, co se neopakuje. Nic není více zastaralé než den staré noviny. Také jsme si zvykli, že vše je možné mít ihned, instantně, bez čekání. Naši předci by zděšením omdleli, kdyby viděli, jak ostentativně ignoruje naše doba jednu základní pohádku, kterou za dlouhých zimních večerů výchovně vyprávěli dětem – tu o  dvanácti měsíčkách. Dnes můžeme mít fialky v  prosinci, jahody v  lednu a  klidně si v únoru odletět na Bali, aniž bychom trestuhodně umrzli kdesi ve vánici, jak se to přihodilo pohádkové maceše. A tak jsme Kairos, čas ne­úprosně cyklický, vypoklonkovali ze dveří byznysu a  vymazali z  beztak plných diářů. Jenže smazáním zmizí dotyčné z očí, nikoli ze světa. Smrt aneb bankerott „Pane Bílý,“ poznávám podle hlasu generálního ředitele jedné větší firmy, kterého jsem před měsíci potkal na semináři, „potřebujeme vás. Víte, my stále ještě píšeme černá čísla a vlastně se nám daří. Jenže všichni jsou opotřebovaní, hádáme se, lidi si nevěří a  nějak je to tu všechno unavené. Mohl byste přijít a něco s námi provést?“ Téměř se mi chce říci: „Tak to vítejte v  klubu!“ Nedělám to, nejprve totiž musím zjistit, jak dalece si je vedení schopné přiznat, že se firma ocitla v hlubokém podzimu. Protože podzim je v byz50ZEN

Na „jaře“ se firma rodí, dává se s velikým nadšením a minimálním třením dohromady. Je ve stAdiu klíčení.

Památný dub v Černošicích už zažil tolik slibných jar a krutých zim.

nysu tabu. Máme kulturu povinného jara a léta. Léto a  jaro pro nás znamená růst. A  ještě lépe, růst růstu. Podle hluboce zakořeněného přesvědčení ten, kdo neroste, upadá. A úpadek vnímáme jako smrt, konec, nebo jak můj dědeček, finanční úředník za první republiky, říkával „bankerott“. Nejsem etymolog, ale to slovo má pro mě kouzlo spojení „banky“ a rozkladu, německy „verrotten“. A  jestli se nepletu, tak se v  současnosti nejen mnoho firem, ale celý náš finanční sektor blíží listopadovým Dušičkám. Všichni to tušíme, málokdo o tom mluví a svět dělá, jako by bylo možné 31. října zastavit čas, na pár měsíců strčit hlavu pod peřinu a mávnutím proutku slavit opět jaro. Je příznačné, že pokud jste poradce, téměř nikdy vás firmy nekontaktují na jaře či v  létě. Myslím tím samozřejmě jejich vnitřní cyklické hodiny, a  nikoli běžnou roční dobu. Na „jaře“ se firma rodí, dává se s velikým nadšením a minimálním třením dohromady. Je ve stadiu startupu neboli klíčení. Vše se zelená, lidé pracují bez reptání a za málo peněz dlouho do noci, neboť to, co dělají, je baví. Struktury se formují téměř samy od sebe a  podle organické potřeby celku (firmy), nikoli podle předem vymyšleného plánu „shůry“. Tím je postaráno o koncentraci na výsledek, nikoli na hierarchii. Komu se to nelíbí, ten prostě odejde a na jeho místo přijdou hned dva noví, kteří jako by byli přitahováni čímsi magickým. To magické je růst a ten je dnes synonymem pro úspěch. Léto těžkne úspěchem Po firemním jaru přichází „léto“. Podnik expanduje, dobývá cizí trhy, zisky jdou nahoru a všichni mají pocit, že takto to bude už navždy. Zároveň s materiální úrodou však roste i byrokracie. Zahrádka se pomalu, ale jistě plní nejen šťavnatými ředkvičkami, výstavními cuketami a  přehršlí sladkých jahod, ale i zarůstá plevelem předpisů, zápisů z  porad a  vyplňování zbytečných exceloZEN51

Řekové ještě znali rozdíl mezi oním stále dopředu pádícím časem, který pojmenovali Chronos (na snímku). A časem „příhodného okamžiku“, tedy tím, který se s nepatrnými obměnami stále opakuje, tomu říkali „Kairos“.

mezi červencem a srpnem se slavíval obětní svátek. Na vrcholu léta je totiž třeba připomenout, že přIjde zima. 52ZEN

vých tabulek. Tento plevel ale ještě nikoho nebolí, neboť ovoce je výstavní a je ho hodně. V této nejvíce materiální fázi roku dochází také k zajímavému jevu. Lidé již nepracují s nadšením, ale především pro peníze. Z těch, kteří se cítili povoláni, se stávají zaměstnanci. A protože zaměstnání je to, co nás zaměstná natolik, že si nevšimneme, že jsme ztratili poslání, je na vrcholu léta v téměř každé firmě již zaděláno na krizi. Byť si toho ještě málokdo všimne. Fokus se přesouvá z  „Co?“ na „Co za to?“ Každý sedlák začíná od žní dělat zásoby na zimu. Na rozhraní mezi červencem a  srpnem se dříve slavil důležitý obětní svátek, který se u  našich keltských předků jmenoval „Lughnasadh“. Do podzimu je ještě daleko, počasí láká k nicnedělání u  přehrady, vše jako by se pohybovalo samo, a když ne holubi, tak aspoň borůvkové koláče létají člověku přímo do úst. A právě v tento čas hojnosti je „obětován král léta“. V jistém mýtu bylo jedno z  královských dvojčat, to, které vládlo od zimy, dokonce skutečně zabito. Proč, proboha? Vždyť všechno tak krásně funguje! Oběť letního krále má hluboký smysl. Právě na vrcholu rozkvětu je nutno společnost upozornit na konečnost všeho a na to, že nic neroste do nebe. To je jeden z  mála zcela základních přírodních zákonů, nepřehlédnutelných asi tak jako gravitace. Populace ryb v  rybníku by se stálým růstem rychle zahubila, jabloň, která by analogicky k naší ekonomice vykazovala každý rok 3% růst, by po pár letech první podzimní vichr lehce vyvrátil z  kořenů. Obětování letního krále je drastické připomenutí, že je třeba myslet na zimu, jinak ji nepřežijeme. Ale vyprávějte to managementu nějaké právě na vrcholu prosperity se nacházející firmy. Pokud vás přímo nevyhodí, budou vám do očí tvrdit, že to, co firma právě prožívá, ještě

A zvadlé zas listí… … šustí a  svistí, učil jsem se nějakou povinnou říkanku na základce. Vlastně se tomu docela divím, neboť to bylo za éry, která mermomocí chtěla všechno dohnat a  předehnat. A  podzim k nadšenému budování nějak nepasuje. Základní chyba firmy na podzim je, že se chce vyhnout bolesti. Psychologové také říkají svému stínu. Jak víme, na podzim se stíny dlouží a  po ránu je chladno. Takže, protože můžeme, zapneme topení a děláme, že je léto. Především před zaměstnanci. Ti si zvykli na to, že odměny jsou samozřejmost a  vše jde jaksi automaticky, neboť jsou na to směrnice od vedení. Kdysi jsem přirovnal firmu na podzim k  medvědu. Pokud by se choval jako naši kapitáni byznysu, začal by v říjnu pobíhat po lese a na různých místech měřit teplotu. Chvíli by stačilo, že na paloučku na výsluní je ve dvě odpoledne pořád ještě teplo. Pomalu by se ho ale zmocňovala panika a začal by svolávat porady lesních zvířat. Co s klesající teplotou? Mnout si tlapy a dělat že nic? Pozvat do lesa pár mladých zajíců, aby to tu rozhýbali? Nebo vyslat všechna zvířátka na nějaký hodně drahý kurz krizového managementu? Nic z toho medvěd neudělá. Přes léto se nažere malin a slovenských turistů, a když sluníčko pomalu přestává hřát, začne se těšit na zimní spánek. A vybuduje si pelech. Na to jsme si jako malé děti s oblibou hráli. Pamatuji si ještě, jak to bylo skvělé, zalézt do z matrací vybudované sluje a – snít. Nedávno jsem se skupinou studentů speciálního výcviku byznysových souvislostí hledal, co by tedy firma měla dělat na podzim. Zde pár návrhů: Uctít, co se povedlo v létě. Rozhodnout, co je nutno odložit jako nepodstatné. Pochopit, že podzimní melancholie není „nemoc“, ale „zdroj nebo klíč k  vlastní esenci“. Rozhodnout, co je klíčová kompetence firmy a co třeba „zachránit“ přes nastávající zimu. A  co dělat v  zimě? Asi nejlépe na chvíli přestat usilovat o  jaro. Vydechnout a  relaxovat. Oživit mýty a pohádky, které nám vyprávějí o tom, jak přežít v časech krizí a velkých, globálních změn. A nechat nové nápady, vize a sny, aby se pomalu vynořily z našeho podvědomí tak, aby se na jaře, které je před námi, mohly realizovat. Ale to vše lze dělat jedině tehdy, když medvěd, tedy firma, má z léta sádlo pod kožichem. To se dnes bohužel podaří jen málokteré firmě, neboť namísto pochopení cyklů a úcty k přírodě jsme propadli iluzi, že – lze mít kdykoli fialky v  zimě. A  zapomněli, že se za to platí, někdy umrznutím.  V druhé části v příštím ZENu se podíváme na to, jak cyklický čas ovlivňuje naše partnerské vztahy.

▼ Inzerce A161004124

zdaleka není vrchol. „Jak čeho,“ máte chuť podotknout. Ale nechcete jim kazit náladu. Ono se to ani nedá.

fashion bible pro muže právě v prodeji 228 stran

fenomén

54ZEN

Garážové snění Startup je slovo dnešních dní. Chcete taky jeden? Nebo je pro vás lepší radši zůstat zaparkovaný v korporaci? Nejprve si řekněme základní fakta... Text Jan Novák Ilustrace Tereza Kovandová

V

ětšina geniálních myšlenek je jednoduchá a  přicházejí zpravidla mimo plánovaný brainstorming. Pronajmout lidem svůj obývák, když ho nepotřebuju, svézt někoho za peníze, když mám čas, propojit lidi na internetu, aby si říkali, jak se mají rádi... Nejlepší startupy vznikají tam, kde po svém výrobku nebo službě toužili přímo samotní tvůrci a nebyla. Bylo by fajn, kdybych teď kliknul a přišlo by kafe nebo paní na úklid. Pokud má taková myšlenka ještě obchodní potenciál, lze ji proměnit v úspěšný startup. Čísla se tedy rozcházejí v tom, v jakém poměru revoluční myšlenky

podpořené odvahou, sebevědomím, dobrým načasováním a velkorysými investory uspějí oproti těm, o  které nikdo nestál. Uvádí se, že každá čtvrtá až desátá. Ačkoli Roman Staněk, veleúspěšný Čech v Silicon Valley, uváděl ve své přednášce mnohem beznadějnější čísla: Na investorskou firmu Andreessen Horowitz se prý během roku obrátí se svými plány až 20 000 startupů, oni investují tak do padesáti. Kdo se bojí a  nerad riskuje, do startupu by neměl jít. Zásadní – vedle té myšlenky – je totiž právě odvaha. Startup se nedá pytlíkovat bokem vedle jiné fulltime práce. I  jednoduchý nápad, aby se proměnil v  globální

ZEN55

Největší událost na podporu podnikání v Česku, kterou pořádá institut ELAI pod vedením Lukáše Sedláčka, je součástí celosvětové akce Global Entrepreneurship Week, kterou v minulosti podpořily různé osobnosti včetně Baracka Obamy, britského miliardáře Richarda Bransona či amerického rappera Snoop Dogga. Týden podnikání loni navštívilo 5300 lidí, kteří si vybrali ze 65 akcí po celé zemi. Jen na vrcholný summit dorazilo do Prahy na 1700 zájemců, kteří na workshopech sbírali tipy od úspěšných českých i zahraničních byznysmenů. Koncem dubna na tuto událost volně naváže akce nazvaná Týden inovací 2016.

Inzerce A161002089

56ZEN

vzdálenost strojů v  provozech. Český startup, kterému se výjimečně daří, je GINA (Geographical Information Assistant), software, který vyvíjí nástroje pro koordinaci hasičů, záchranářů, policie i dalších pracovníků v reálném čase v krizových situacích. V roce 2010 vyhrál GINA národní kolo Imagine Cup, dnes tato brněnská firma dodává svůj systém OSN a  uplatnila jej i na japonském trhu.

Neprodávej se levně O  zájem investorů jde především. Funguje to jako sněhová koule, čím více startupů uspěje díky investorům, tím více investorů vyhledává další nositele originální myšlenky. Nenahánějí přitom žádné ochmýřené studenty, věk inovátorů se pohybuje v  rozJihočeská univerzita přišla s nápadem, mezí 25–40 let, jak odebírat rybám jikry, aniž by je zabíjeli. přičemž ti v Sillicon Valley jsou zpravidla starší a zkušenější. Často mají za seUber nebo české Liftago, skvěle vymyšleného bou práci v korporaci, ale přemohla je touha po webu na ubytování v  soukromí Airbnb nebo svobodě a prostoru k vlastní kreativitě. úklidu přes českou Lidskou sílu. Koneckonců Budete potřebovat investora, a to investora veli  takový Facebook, Twitter, Google i  samotný korysého. Je podle Sedláčka pro startup zásadinternet byl svého času startupem. „Aby se koní, protože ti velcí ho dokážou vysadit na glomerčně zajímavá myšlenka proměnila v úspěšbální trh. Růst je tak mnohem rychlejší než při ný startup, potřebujete, aby byla dostatečně reotálení podle logiky „až s tím vyděláme peníze, voluční, nepodobala se ničemu už existujícímu. najmeme dalšího člověka“. Podle Sedláčka jsou A když ji máte, musíte si ji právně ochránit, nejčeští zakladatelé startupů zbytečně skromní. lépe patentem na algoritmus,“ říká Sedláček. Za relativně malé investice ve výši pár milionů korun už investorům nabízejí tak velké podíly, Češi, kteří to dali že se tím blokují dalším možným zájemcům. Jedním ze světově úspěšných startupů je dnes Další jeho zkušenost říká, že pro životnost už proslulý Airbnb. Spočívá v  geniálně prosté startupu je důležitý vzájemně se respektující, myšlence, že lidé mohou pronajímat svá obydlí talentovaný a  schopný tým lidí se zajímavou turistům. Spousta cestovatelů toho ráda využíhistorií ve svém oboru. Aspoň jeden z nich by vá, takový pobyt je osobnější a nabízí lepší poměl mít technologické vzdělání a aspoň jeden znání místní kultury. Na aplikaci pak obě straz nich by měl umět fantasticky odprezentovat ny mohou popsat, jaký byl hostitel nápad i byznysplán komukoli kdykoli. i  návštěvník. Pokud zacílí startup Typické pro startupy je použití pokročilých insprávně, může dokonce vytlačit ze formačních technologií, ale neměli byste se tím scény i tradiční službu. Tak Google nechat odradit. Na českou startupovou scénu dostal z  trhu pryč Zlaté stránky vstoupila i Jihočeská univerzita s nápadem, jak a z podstaty poctivý Uber by mohl odebírat jikry rybám, aniž by je zabíjeli. To je změnit poměry v  českém taxikářpro země, kde je oblíbený kaviár, revoluční věc. ském temnu. Jak vytvořit svůj startZmíněný pořadatel Týdne podnikání Lukáš up v  Česku, se můžete inspirovat Sedláček vyvinul startup značně poetický, socinapříklad u  Skypickeru, který vyální síť pro básníky nazvanou Poetizer. Po roce hledá nejlevnější letenky na světě, na něm 3300 uživatelů, amatérských i profesioTeskaLabs, kde dali dohromady nálních básníků, sdílelo své verše. „Kdo chtěl algoritmus chránící firemní podříve zveřejnit své básně, musel je složitě pučítačové systémy, Liftago, aplikablikovat ve sbírkách. Dal jsem proto dohromace podobné Uberu, která využívá dy platformu, kde mohou lidé básně psát, číst, i taxikářské firmy. Za zmínku stojí sdílet, lajkovat. Je na něm už přes deset tisíc i  Sewio Networks, startup, který básní. Každý básník tu má svůj profil. Je také od investora získal milion dolarů možné pěknou báseň odměnit penězi. Takže za na rozvoj bezdrátové rádiové techbáseň, která se vám povedla při jízdě v metru, nologie, kterou dokážou napřímůžete jít třeba na večeři.“ klad na centimetry přesně změřit

▼ Inzerce A161003559

Týden startupů

úspěch a peníze, potřebuje péči a oddanost. Jak se vlastně pozná startup od malé rozjíždějící se firmy? Rozhodnu-li se, že budu péci a prodávat deset vánoček denně, startup to není. „Startup je projekt, který má velkou šanci se rozšířit po světě během relativně krátké doby, myšlenka by měla být přenosná, aby lákala i  zahraniční investory,“ říká Lukáš Sedláček z  European Leadership and Academic Institute. S plody úspěchu řady startupů se běžný člověk ani nesetká, protože se týkají nějakého hodně sofistikovaného byznysu. Ostatní startupy naopak postavily svoji existenci na tom, že určitý aspekt našeho života přenesly do životního stylu na internetu. Možná i vy využíváte nebo budete využívat služeb elegantní taxi aplikace

můj styl

B á r a Ka r p í š k o v á

Jednou budu tlustá SicilAnka Ta šťastná dívka píše jednoduché recepty, které si zamilovala spousta lidí. Ona zas miluje gratinované brambory s mákem a jako sladkou tečku vinohradskou oříškovou zmrzlinu. Text Viola Černodrinská l Foto Ivy E. Morwen

58ZEN

D

obré jídlo poznáte v restauraci podle toho, jaký mají chleba. Když dobrý není, můžete si říkat už jenom ajajaj,“ říká Bára Karpíšková, autorka kuchařky Bjukitchen a  stejnojmenného blogu a  manželka majitele úspěšného řetězce restaurací Ambiente Tomáše Karpíška. První jídlo uvařila, když jí bylo dvanáct. Byl to chleba s  vaječnou omeletou a  okurkou podle receptu babičky Mařenky. „Babička byla naštěstí tak trpělivá, že mě nechávala v kuchyni zkoušet různé věci a pak to po mně laskavě uklidila.“ O patnáct let později Bára Karpíšková vydala kuchařku, které se od října minulého roku prodalo 2500 kusů. Kniha Bjukitchen si spoustu lidí získala poměrně jednoduchými rychlými recepty, které si její sedmadvacetiletá autorka vozí z cest po celém světě a volně si je upravuje. „Byla jsem přesvědčená, že po vydání té knihy přijde stejné období jako předtím. Že zase budu chodit běhat se svou fenkou Bramborou, nakupovat na trzích a  někdy mít prostě celý den volno. No, zmýlila jsem se,“ směje se Bára Karpíšková, která se momentálně naplno věnuje vaření na svému blogu bjukitchen.cz, kam pravidelně přidává nové recepty. „Na tom všem pro mě není těžké vymyslet a  uvařit jídlo, ale zapsat ho na papír. Kolikrát moc nepřemýšlím a prostě to uvařím tak, jak to cítím, a pak lovím v paměti, kolik jsem tam čeho dala.“ Nedá dopustit na kreativního šéfkuchaře Ambiente Honzu Všetečku, se kterým si vyměňuje své kulinární zážitky a nápady. „On má oproti mně technologické znalosti, umí postupy, jezdí na různé stáže po celém světě, takže se ho ráda chodím ptát.“ Sympatická blondýnka má prý z restaurací nejradši londýnské Lyle’s  a  The Manner. „Vedou je lidé, kteří prošli školou proslulé dánské restaurace Noma, neaspirují ale na žádné michelinské hvězdy a mohou tak být kreativní podle svého.“ V Praze si ráda zajde do Bistra No. 19, kde si dává gratinované brambory s mákem, a pro sladkou tečku do Zmrzlináře na Vinohradech. „Chodím si tam pro svou malagu a oříškovou zmrzlinu, ty jsou neuvěřitelně dobré.“ V  módě Bára Karpíšková preferuje pohodlí a  spíš sportovní styl. Nejčastěji ji potkáte ve volnějších kalhotách s  vyšším pasem, dlouhé sukni nebo volných šatech doplněných teniskami. Její šatník se skládá převážně ze značek COS, Lululemon, Comme des Garçons nebo

Isabel Marant. „Tomáš na mně Isabel miluje, nelíbí se mu ale účet mé kreditní karty,“ říká se smíchem Bára, která má slabost pro jemné vzdušné materiály ve světlých tónech bílé a béžové, obléká si je ale zřídkakdy. „Často jezdím nakupovat na trhy a  pak se mi proutěný koš, prohýbající se pod vší tou zeleninou, otírá právě o to světlé oblečení, takže už jsem to vzdala.“ Největším zážitkem byl pro ni trh Ortigia na Sicílii, kam pravidelně s  manželem jezdí. „Je plný bláznivých bujarých Sicilanů, kteří na vás pokřikují a cpou vám jídlo z ruky přímo do pusy. Tam jsem poprvé ochutnala pečenou ricottu s uhelnou krustou nebo bagetu s mozzarellou, rajčaty, oreganem a plátkem citronu. Tak mi to chutnalo, že jsem po týdnu ztloustla pět kilo,“ vypráví Bára, která, ačkoli zvládá přípravu masitých pokrmů, je od 15 let vegetariánkou a středozemní kuchyně jí tak vyhovuje. „Jednou se tam vrátím napořád a bude ze mě tlustá Sicilanka.“ 

Kartáček na zuby: Ráda a často si čistím zuby. Pyžamo: Mám takové hektické období a zasekla jsem se na věcech, které jsou pohodlné a dělají mi radost. Proužkovaná pyžama jsou jednou z nich. Hrnek na čaj: Porcelán si vozím z cest. A pak jej rozdávám, protože ho mám doma už strašně moc. Sešit: Je po babičce, jsou v něm recepty, z nichž čerpám inspiraci.

Formičky: Nosím velkou kabelku, abych, když půjdu kolem antiku, měla místo na ty poklady. Tyhle jsem si koupila nedávno. Sáčky na psí exkrementy: Svého malého münsterlandského ohaře Bramboru beru téměř všude s sebou, takže sáčky jsou nutnost. Běžecké boty: Ráda běhám po městě a při tom se kochám. Fotka: Naše svatební oznámení pořád vozím v autě.

ZEN59

nech na hlavě

Háro

Pod maskou nevinnosti pozorujeme rodící se osobnosti... Vyhlášený pražský kadeřník Robert Starý ZENu ukázal dětské účesy, které ze svých majitelů nedělají malé dospělé, a přitom jsou jako ze žurnálu. Text Viola Černodrinská l Foto Petr Jandera Vlasy Robert Starý a Lucie Dohnalová l Styling Lenka Pavlů

60ZEN

M

ožná si ještě vybavujete situaci, kdy jste jako malí seděli na nepohodlné židli, na sobě bílý plášť upnutý těsně ke krku a  nohy ve vzduchu tak, že jste se báli ze židle seskočit. Pak přišla suverénní holička, strojkem vám rutinně ostříhala vlasy a i když jste vypadali jako právě oholená ovečka, museli jste, potlačujíce pláč, slušně poděkovat a slíbit, že přijdete znovu. Odnesli jste si tak nejenom strach z nůžek, ale i pocit, že stříhání vlasů bolí. Jenomže ono to jde i jinak. Laskavě. Vystudovaný psycholog a  kadeřník Robert Starý o  své nové kampani, ve které vytvořil účesy na hlavičkách dětí ve věkovém rozmezí 3 až 10 let, říká, že byla nejnáročnějším focením, jaké kdy zažil. Splnil si tím ale své přání. „Dělal jsem to pro radost. Chtěl jsem nafotit kolekci, která bude přirozená, drzá a  nehraná. To jsou vlastnosti, které dostanete jenom z dětí. Modelka bude vždycky vědět, že má levý profil fotogeničtější než pravý.“ Kolekce nemá podle Roberta kopírovat dospělé účesy ani současné trendy. „Děti přišly a samy řekly, jaký účes chtějí. Například účes ve tvaru rozcuchaného míče nebo ten, jaký mají postavičky v  legu. Pak jedna z  dvojčat s  kudrnatějšíma vlasama a  drzým výrazem chtěla účes ‚píďalku… prostě píďalky ve vlasech‘. Těžko se představuje, jak to aplikovat na vlasy, ale podle ní jsem to trefil a byla velmi spokojená! A u toho klučíka v saku s kratšíma, lehce rozcuchanýma vlasama, který je ve dvojici s  tím rozcuchaným míčem… tak ten chtěl účes ‚připravenej na párty, vypadat dobře a vlnitě‘. Cílem bylo se jim maximálně přizpůsobit a  nedávat tam nic z toho ‚dospělého‘. Rodiče často dětmi manipulují a volí co nejpohodlnější účes, který dlouho vydrží a kterým dítě nebude vybočovat z davu. Na názor samotných dětí se neptají. Naši ‚modelové a modelky‘ měli sami jasnou představu o tom, co chtějí, a i ti nejmenší poznali, co se k nim hodí. Sami si vybírali i jednotlivé outfity.“ Focení kampaně probíhalo v  srpnovém vedru v hotelu Evropa těsně předtím, než jej na dlouhou dobu kvůli rekonstrukci zavřeli. „Aby se děti cítily dobře, povolili jsme jim iPady a připravili samé dobrůtky jako palačinky s čokoládou, různé krekry a také zdravý oběd. Nakonec nás převálcoval Happy Meal a průzkumné procházky tajemným hotelem. Ty iPady nechaly děti absolutně bez povšimnutí,“ přiznává s úsměvem Robert.

„Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly...“ Ne, nemusí to tak být!

ZEN61

advertorial

Očekávaný Seveřan Volvo kombi je samostatným automobilovým fenoménem. Nové Volvo V90 těží z výhody více než šedesátileté tradice ve výrobě oblíbených vozů kombi této značky a bude zjevně jejím skvělým pokračovatelem. Představení vozu si totiž zasloužilo „standing ovation“. Text David Nesnídal

A

utomobilka Volvo slavila se svými spolehlivými kombíky od počátku úspěch. V 60. a 70. letech se „wagon“ varianty volva staly synonymem velkoryse prostorného praktického auta, které odveze všechno a všechny, a tak to zůstalo dodnes. Volvo prodalo po celém světě více než šest milionů vozů kombi, což představuje zhruba třetinu všech prodaných automobilů od založení společnosti v roce 1927. Nové Volvo V90 je postavené na základě stejné modulární architektury SPA (Sca-

62ZEN

lable Product Architecture) jako jeho sourozenci, SUV Volvo XC90 a limuzína Volvo  S90. „Vé devadesátka“ je právě kombi odvozené z výborně přijaté limuzíny, která byla uvedena letos v lednu na autosalonu v Detroitu. Přední část automobilu se skoro shoduje se sedanem S90, v zadní části se promítla inspirace konceptem Estate z loňského roku. Z  auta vyzařuje mimořádná solidnost a  elegance nadčasového designu. Rovněž design a zpracování interiéru jsou mimořádné a  konkurenčním prémiovým značkám přidělají vrásky na čele. Volvo

podle očekávání i u V90 kladlo velký důraz na konektivitu, moderní technologie, a stejně jako S90 a XC90 nabízí nejvyspělejší standardní bezpečnostní výbavu na trhu. Bezpečnější, odolnější Systém City Safety bez ohledu na to, zda je den či noc, dokáže rozpoznat vozidla, chodce, cyklisty a  velká zvířata, na které upozorňuje zvukově i  vizuálně, případně i  pulzováním brzdového pedálu. V  krajním případě vůz sám začne nouzově brzdit plnou brzdnou silou.

Asistent pro jízdu v  kolonách a  semiautonomní řízení Pilot Assist představuje odrazový můstek na cestě k  plně autonomnímu řízení. Druhá generace tohoto systému (1. generace do 50 km/h), která byla poprvé uvedena na trh u  modelu XC90, rozšiřuje rozsah asistenta pro jízdu v kolonách o semiautonomní řízení, které funguje nejen v pomalu plynoucí dopravě, ale poskytuje řidiči podporu i při jízdě na dálnici, kde jemnými zásahy do řízení udržuje vůz v rozmezí jízdního pruhu a funguje do stotřicetikilometrové rychlosti. Při nejhorším scénáři dokáže Volvo V90

zase o  něco lépe chránit cestující uvnitř, neboť jeho konstrukce byla zesílena. Toho je dosaženo rozsáhlejším využitím zatepla tvářené oceli legované borem, která představuje nejsilnější druh oceli, jenž se v současné době v  automobilovém průmyslu používá. Čtyři válce s výkony šesti Motory (již výhradně přeplňované čtyřválce) pod impozantní kapotou V90 jsou totožné jako u sedanu S90 – v nabídce se tedy objeví naftové motorizace D4 (140 kW/190 koní) a  D5 (173 kW/235 k), které doplňu-

jí benzinové jednotky T5 a  T6 s  výkony 254 koní (187 kW) a  320 koní (235 kW). Vrchol nabídky představuje  hybridní pohon modelu T8, u  něhož čtyřválci přeplňovanému kompresorem a  turbodmychadlem dopomůže ještě elektromotor k celkovému výkonu 300 kW (407 k) a uváděné spotřebě 2,1l/100 km! Základní cena V90 je 1  106 400 Kč, na český trh dorazí v září. Více na webu www.volvocars.cz.

Volvo – synonymum kombíku Úspěšná tradice kombíků odstartovala s Volvem Duett uvedeným v roce 1953. Tento model se stal prvním vozem, který dokázal splnit nároky spojené s aktivním životním stylem a současně i praktické pracovní potřeby. V roce 1974 se pak světu představilo typické kombi od švédské automobilky – model 245, který se stal jednou z nejsilnějších asociací značky Volvo. Tento vůz zůstal ve výrobě téměř 20 let až do roku 1993, přičemž byl k dispozici hned v několika exkluzivních edicích, jednou z nich byla například varianta 265 s motorem V6. V osmdesátých letech dokonce vznikla edice 245 Turbo, což bylo první kombi na světě vybavené motorem s přeplňováním turbodmychadlem.

ZEN63

DESIGN

Mikina LaFormela, 3200 Kč (limitovaná edice, k dostání pouze do vyprodání zásob), www.laformela.com

Hodinky Fossil, 2870 Kč, www.klenotyaurum.cz

Košilové šaty Sophistic by Veronika, 3200 Kč, www.sophistic.cz

Porcelánová konvice na čaj ze série Carnets d’Équateur, na níž ožívají ilustrace umělce a přírodovědce Roberta Dalleta, info o ceně v butiku Hermès, Pařížská 12, Praha 1

„NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, JAK ZAČÍT NOVÝ DEN, JE PO PROBUZENÍ MYSLET NA TO, ZDA DNES MŮŽEME UDĚLAT RADOST ALESPOŇ JEDNOMU ČLOVĚKU.“

▼ Inzerce A161001038▲▲▲—▲▲ Inzerce A161002182—2183

Brýle na míru Oliver Goldsmith vycházející z historických modelů, cena v Žilka Optik Studio, www.zilkastudio.cz

– Friedrich Nietzsche

Páskové boty Baldinini, 10 200 Kč, butik Baldinini, Havířská 5, Praha 1

64ZEN

Ponožky Happy Socks z kolekce Special Special, 419 Kč, www.urbanlux.cz

Připravila Viola Černodrisnká

Parfémová voda Comme des Garçons Dot s vůní vonokvětky, meruňky a hořkého pomeranče, 100 ml, 2900 Kč, Ingredients, Jáchymova 2

chytré peníze

8 nejrozšířenějších mýtů v osobních financích Z dětských představ, že se peníze rodí v bankomatech, umíme rychle vyrůst. Relativně brzy vyhodnotíme, co se stane, když během měsíce z účtu odejde více peněz než přijde. Pojmy jako RPSN se dostaly do učebních osnov. Ať jsme ale finančně sebegramotnější, často se řídíme více emocemi, přetrvávají v nás vzorce chování, a těžko se zbavujeme zaběhlých schémat, ve kterých jsme byli vychováváni nebo kterými jsme obklopeni. 1. Železnou rezervu mám na své kreditní kartě Je na ní dokonce naše jméno, ano, je naše. Kreditní karta, kus plastu, ale nic víc. Každá jedna koruna, kterou z ní vytáhneme, znamená dluh vůči finanční instituci, která nám úvěrový rámec na kreditní kartě poskytla. Může pomoci překlenout krátké období do výplaty, a tedy uhrazení dlužné částky inkasem, ale je to nebezpečný sluha. Vlastní peníze na vlastním účtu poslouží stejně dobře a nemusí nás stresovat, že bychom je měli vracet, jen si rezervu z  dalších výplat postupně doplníme. A bez zbytečných úroků. 2. Investování je jen pro bohaté Skoro to platí naopak. Ten, kdo je bohatý, nepotřebuje vysoké výnosy a spokojí se často s uchováním hodnoty své investice. Ten, kdo má nějaký cíl nebo sen, co si pořídit nebo se třeba zabezpečit na důchod, ten by měl investovat, ať je bohatý, nebo ne. Dnes lze navíc zcela běžně investovat už od pěti set korun měsíčně do dostatečně diverzifikovaných portfolií. Investice je tak svým způsobem formou spoření – s očekáváním vyššího výnosu, za cenu vyššího rizika, totiž rizika kolísání hodnoty investice. Nebo za cenu delšího investičního horizontu, který výkyvy pohltí. 3. Nejjistější je investice do zlata Ani v srpnu 2011 po deseti famózních letech růstu ceny zlata nedosáhla jeho reálná hodnota na hodnotu z  roku 1980. Nevěřte tedy pohádkám o  neustálém růstu. Navíc se při koupi zlata připravte na velmi vysokou marži, kterou zaplatíte, a tedy na to, že bude relativně dlouho trvat, než se vaše investice zhodnotí alespoň na výši, za kterou jste zlato nakoupili.  4. Pojištění je takové lepší spoření Bylo příjemné, když nám naši rodiče slavnostně předali to naše sdružené pojištění mládeže s  naspořenými penězi. A  tolik pojišťováků nám tvrdilo, jak je skvělé spořit v  životním pojištění. Ouha, není. Má jednu výhodu, nutí vás peníze si odkládat, z pohledu nákladů je to ale jeden z nejhorších způsobů, jak vytvářet rezervy. Pojištění má krýt rizika, na která nemáme dostatečnou rezervu.

5. Hlavně pojistit děti Je to zodpovědnost rodiče, nebo nedůvěra v  jejich šikovnost? Co nás nutí k  uzavření pojištění na dítě? Tedy kromě pojišťováka v  porodnici? Pokud je to strach, že přijdeme o to nejcennější, co máme, tak takovou ztrátu přece žádné peníze na světě nevyrovnají. Anebo si možná podvědomě děláme z pojištění sportku. „Pojďme měsíčně pár stovek sázet a ten náš malý šikula jednou za čas něco vydělá a  pojišťovnu trošku podojíme.“ Pokud jste tím, kdo do rodinného rozpočtu nosí peníze, vy, pojistěte hlavně sami sebe.  6. Půjčit si co nejméně a na co nejkratší dobu se vyplatí Toto je zcela přirozený návyk, který asi neodstraníme nikdy, logicky nechceme dlužit a  pokud, tak co nejméně. Často to ale vede k situacím, kdy nám nezbydou rezervy a při sebemenším výpadku příjmu sice máme nižší dluh, ale není ho z čeho splácet. A  taky samozřejmě nechceme dlužit až do důchodu, snažíme se tak nastavit splatnost takovou, abychom ještě splátky z příjmu utáhli. Ale opět – příjem se sníží a problém je na světě.

Josef Uchytil, finanční poradce Partners, vystudoval Matematickofyzikální fakultu UK. Získal mezinárodní certifikát €FA™ – European Financial Advisor™. V Turnově je franšízantem bankovní a poradenské pobočky Partners market.

7. Moje nemovitost je moje největší investice Může být, ale pravděpodobně není. Pokud jste pořídili nemovitost, ve které bydlíte a  ve které „chcete zemřít“, bude pro vás navždy pasivem, které bude tahat peníze z  vašich kapes. Pokud ale na stará kolena dům prodáte nebo pronajmete a půjdete do menšího bytu, pak v jistém slova smyslu lze váš dům nebo byt za investici považovat. Nakonec, i  když prodávat nebo pronajímat nebudete, alespoň nebudete muset platit nájem. 8. Všichni poradci jsou stejní vykukové Předsudky… Budeme se kolem nich motat ještě hodně dlouho. A je vlastně jedno, jestli se týkají finančního poradce, realitního makléře nebo nutričního specialisty. Zeptejte se schválně svých přátel, jakou mají zkušenost s finančním poradcem. Statisticky minimálně jeden z deseti bude se svým poradcem spokojený. Není to mnoho, ale je to taková vlaštovka naděje, že i obor finančního poradenství bude do budoucna generovat více profíků a předsudky postupně vymizejí. ZEN65

tipy Švejk po čínsku

Já, Olga Hepnarová

Malý Albatros

Jsem v půlce románu Soudruh Nula a jde mi z něj hlava kolem. Fantastická epopej čínského autora Li Era pojednává o době, kdy se v Číně rodil komunismus. Text srší vtipem a odkazy na absurdní čínskou realitu. Je to trochu Švejk a trochu horor a na duši i život intelektuála tu číhá jako nikde jinde na světě spousta nástrah. Překlad Denise Molčanova bere dech. Edice Xin vydavatelství Verzone má další úspěšný zářez ve vydávání čínské beletrie. -gru-

„Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, prohlašuji, že za x lidí je můj život málo,“ říká žena, která v roce 1973 usmrtila 8 lidí vypůjčeným náklaďákem. Vznikl o ní film, který je svým zpracováním poctou Františku Vláčilovi. Dlouhé černobílé záběry a absence hudby vás donutí nebýt pasivní a o filmu přemýšlet ještě dlouho po jeho zhlédnutí. Kdo vlastně byla Olga Hepnarová? Schizofrenička, žena trpící maniodepresivní psychózou, nebo jen nešťastná žena s homosexuální orientací, která ve své době nenašla nikoho, kdo by ji pochopil? Před tvůrci filmu a hlavní herečkou Michalinou Olszańskou smekám. -vio-

ZEN nadchl malý Albatros, tedy ultralehké letadélko, které se inspirovalo tvary proslulého cvičného letounu. Ultralight UL 39 Albi vyvinutý studenty letecké techniky ČVUT je unikátní svou konstrukcí

Afterlife

Řřřřřeřřřřicha

Je to takový klip noir a zároveň pocta geniu loci matičky Prahy. Malá holčička (skvělá Nela s pomocí plyšového Charlieho) se toulá ulicemi, zdánlivě ztracená, až najde...

Začínám zahradničit. Již loni a letos znovu jsem uspěl především s pěstováním řeřichy. No jo, smějte se! Já vím, že je to nejjednodušší věc na světě. Do mokré zeminy vysypete semínka a za pár dní máte koberec malých zelených rostlinek. Ale mně nevadí

66ZEN

tento skromný začátek. Fascinuje mě, že jsem ve 40 letech schopný si něco vypěstovat, co mi tak chutná. Poprvé v životě. Natříhám si řeřichu, a nasypu hustě na opečený chleba z máslem. Posolím velkozrnnou solí a zakápnu olivovým olejem. Ach! -jam-

Není krabice jako krabice Naskytla se mi možnost zajímavého srovnání. Stěhujeme se a nyní tedy žijeme mezi více či méně

plnými krabicemi všeho druhu. Z valné většiny si je člověk musí složit svépomocí. A v tom je jádro pudla. Musím aplaudovat, nepříliš originálně, přiznávám, Skandinávii. Její krabice jsou nesrovnatelně jednodušeji složitelné, než ty od konkurence, což, zmožena intelektuálně náročným cvičením „kam co uložit“, oceňuji. Prostě pro krabice jedině do IKEA. -hdg-

Retro žárovky Pokud nežijete v jeskyni, určitě jste si všimli trendu retro žárovek, které vypadají, že jsou ukradené přímo z ateliéru Thomase Edisona. Velká skla s dominantními dráty, které se hodí jak do retro stínidel, tak i samotné. Jenže pokud jste je viděli, tak určitě víte, že často nevydávají moc světla, potřebujete jich na malou místnost dvacet a musí tedy být energeticky náročné. Jenže ne nutně. Některé z retro žárovek jsou

totiž LED svítidla, a tedy technologicky moderní a úsporné. Jako třeba žárovky Toledo značky Sylvania. Já jdu do nich. -jak-

▼ Inzerce A161004089  ▼▼ Inzerce A161003177

Co redakce miluje

Foto archiv

Producent Turtlesquad stvořil krásnou hypnotickou skladbu Afterlife a Ondřej Tylčer, mimochodem člen ZENových fotografů a držitel jedné z cen na Czech Press Photo 2014, k ní stvořil temné video, jež vás provede pražskou nocí až do klubu Cross. Celé to vyšlo na labelu Kiosek Records a k vidění je na YouTube. Pozor na podivíny s lízátkem u Národního divadla! -sam-

ZEN like

z uhlíkových kompozitů. Díky ní váží stroj pouhých 320 kilogramů a dmychadlo poháněné pístovým motorem (!) mu udělí rychlost až 340 kilometrů za hodinu. Zatím úspěšně vzlétl první prototyp a ZEN drží projektu palce, ať to dotáhne k sériové výrobě. -nes-