150. VÝROČÍ ZALOŽENÍ SALESIÁNSKÉ KONGREGACE
18. 12. 2009 – Homilie hlavního představeného
19. 12. 2009 – Setkání se Salesiánskou rodinou
HOMILIE U PŘÍLEŽITOSTI OSLAV 150. VÝROČÍ ZALOŽENÍ KONGREGACE Josef učinil, jak mu přikázal anděl Páně Jer 23, 5-8; Ž 71; Mt 1,18-24 V Turíně 18. prosince 2009 Milí bratři, sestry, členové Salesiánské rodiny a mladí přátelé, chtěl bych vyjádřit svou radost z toho, že mám tu milost slavit společně s vámi zde na Valdoccu v bazilice Marie Pomocnice tuto Eucharistii, v níž vyjadřujeme svou chválu a vděčnost Pánu za 150. výročí založení naší milované Kongregace, za sémě, z kterého vznikla Salesiánská rodina. Se všemi spolubratry, kteří jsou sice rozptýleni po celém světě, ale dnes duchovně sjednoceni s námi v Maminčině domě, chceme děkovat Bohu, našemu Otci, a Donu Boskovi, protože v Kongregaci jsme mohli plně, radostně, přitažlivě a plodně uskutečnit svou existenci a prohloubit svůj životní projekt. Prožili jsme skutečný rok milosti, jubileum, během něhož jsme chtěli projít cestou duchovní obnovy prostřednictvím znovuobjevení neocenitelné hodnoty našeho zasvěcení. Jsme přesvědčeni, že Kongregace bude mít plodnou budoucnost tak, jako měla skvělou minulost, za předpokladu, že zde jsou a budou mladí lidé, kteří by nadále dávali své životy zcela Bohu, aby on s nimi mohl disponovat a používat je pro spásu mladých lidí. Na naší cestě jsme byli povoláni k věrnějšímu dodržování Stanov, Pravidel života, které odrážejí duchovní, apoštolskou a pedagogickou zkušenost našeho zakladatele a otce. Pouze tehdy, budeme-li Stanovy znát, milovat, modlit se je a uskutečňovat v životě, se můžeme den za dnem stávat Donem Boskem. Máme úžasnou 150letou historii, kterou máme vyprávět dál, ale také krásnou historii, kterou máme teprve napsat. K tomu, abychom to mohli udělat, není jiné cesty, než znovu začínat od mladých lidí, věřit jejich schopnosti velkodušně a odvážně se rozhodovat, stávat se průvodci na jejich cestě a společně přijímat za svůj „otcův sen“, abychom ho každý den proměňovali ve skutečnost v nejrůznějších situacích a kontextech, v nichž se nacházíme a v nichž jako jeho synové prožíváme povolání a rozvíjíme salesiánské poslání. Mladí zůstávají i nadále nejdražší částí našeho dědictví. Don Bosco položil stejně jako velcí svatí zakladatelé základ apoštolské duchovní rodině, rodině salesiánské, s přesvědčením, že spása mládeže prostřednictvím lidského rozvoje, výchovy a evangelizace potřebuje široké hnutí lidí, kteří by pracovali ve vzájemném propojení a ve společenství sdílených plánů a projektů. Během následují-
1
cích 150 let nás salesiánská historie musí vnímat jako rodinu kolem jednoho otce, animovanou jeho duchem, rodinu, která stále zřetelněji působí jako hnutí. Dnes jsme se shromáždili v Turíně, přesněji na Valdoccu, v kolébce, kde jsme se narodili. Neseme s sebou všechny spolubratry, které reprezentuje hlavní představený a hlavní rada, abychom s vděčností, radostí a zodpovědností oslavili velkodušné, odvážné a plodné gesto, které se uskutečnilo 18. prosince 1859 onou skupinou mladých lidí z valdocké oratoře, kteří se rozhodli zůstat stále s Donem Bokem, dělit se s ním o vše, o práci, radosti i utrpení, přijímat jeho duchovní apoštolátní plán a snažit se v salesiánském poslání pokračovat a dále ho rozvíjet. Není pochyb o tom, že oni svou roli zakladatelů zvládli znamenitě, jak to možné doložit na následném růstu Kongregace, rozkvětu Salesiánské rodiny, rozšíření díla do celého světa a na svatosti naší rodiny. Dnes toto drahocenné dědictví přijímáme a obnovou profese se ještě jednou naplno odevzdáváme Pánu a přijímáme milost a úkol i nadále pokračovat v psaní těchto krásných a významných dějin spásy pro mládež. Liturgické období adventu, do kterého zapadá toto slavení, a Boží slovo, které jsme slyšeli, nám nabízejí důležité prvky pro budoucnost. Na jedné straně s velkým soucitem sdílet dramatickou situaci lidstva, které potřebuje Světlo, Radost, Pokoj, Život, Lásku, Boha. Na druhé straně přijímat Boha v našem každodenním životě, utvářet naše chování podle Krista a jeho evangelia a pokračovat ve svém životě v jeho úsilí zpřítomňovat Boží království. Jeremiášovo proroctví postihuje jedno z nejtěžších období dějin Izraele. Nicméně je to poselství nabité nadějí. Nejdříve ohlašuje příchod moudrého krále, který vzejde z Davida jako „spravedlivý výhonek“, aby vedl své jako pravý pastýř. Posléze ohlašuje konec vyhnanství, rozptýlení a návrat Izraele, aby „mohl přebývat ve své zemi“. Bůh dá svému lidu mesiáše, spasitele, jehož jméno bude „Pán je naše spása“. Přítomnost jeho posla způsobí, že očekávání Boží spásy bude pro Izrael snesitelnější. Je-li toto slovo i dnes světlem pro náš život a nadějí pro „chudou, opuštěnou a ohroženou mládež“, jako salesiáni poznáváme v poslu ohlášeném Jeremiášem Dona Boska, tohoto náměstka Božího, který nás vedl jako dobrý pastýř a který ujistil Boží blízkostí ty, kteří v něm mají moudrého otce a nejlepšího učitele života. Kdo dokáže přijmout Božího posla, může od nynějška počítat s Božím vysvobozením. Lidu, který zbloudil a přestal se orientovat, jako jsou naši mladí lidé, ve světě zmatku a beznaděje, jako je planeta mladých, chtěl Bůh darovat naději a spásu. Dal vzklíčit Donu Boskovi jakožto důkaz svého vlastního nasazení pro ně a jako znamení své lásky pro ně. Ohlášený král se měl narodit jako dílo Ducha. A my salesiáni si jsme jisti a jsme na to hrdi, že to byl Duch Boží, který povolal Dona Boska (S 1). A Bůh působí právě takto: pro záchranu lidí potřebuje lidi. Toto je tajemství jeho dobroty: jen on může zachránit, ale zachraňuje jen s námi a pro nás. Připomíná nám to evangelium: Bůh si posloužil Josefem, mužem prostým a hluboké víry, aby posunul vpřed své dějiny spásy, nasměrované na Ježíše Krista. Josef se nestaví do cesty Božímu plánu, vstupuje do 2
tajemství, aniž by ho plně chápal, důvěřuje svému stvořiteli a poslušně a s důvěrou spolupracuje. Bůh k tomu, aby uskutečnil svůj plán, svou vůli, vždycky používá lidí, kteří tuto vůli přijímají a kteří ji činí, i když je často tajemná a nepochopitelná. Josef byl jeden z těch, kteří s poslušností víry prožívali své povolání v hledání Boha, jeho vůle a kteří společně s Bohem napomáhali k uskutečnění podivuhodného plánu spásy. V synovi, který nebyl jeho a nikdy se jeho vlastně nestane, protože nebude jeho rodičem, ale otcem, Josef nabízí něco ze sebe, zříká se něčeho, co má teď ve své moci, aby dovolil Bohu, aby on řídil jeho život a uskutečňoval své dějiny spásy. Josef je spravedlivý ne pro to, co dělá, ale proto, že se zříká toho, aby dál rozvíjel svoje vlastní osobní plány. Nenabízí Bohu to, co má, dokáže se vzdát toho, co si vysnil, své vlastní rodiny, vlastního syna. Jakmile zahlédne Boží plán ve snech, postaví na něm svůj život. Nebrání se tomuto plánu ani si ho nevykládá a nepřizpůsobuje podle svých vlastních přání. Snaží se událostem porozumět a pochopit je v míře, v jaké Slovo vnitřně přijímá, osvojuje si ho a prožívá ve svém každodenním životě. Konání Boží vůle ho nevyhání ze světa ani ho nečiní lhostejným k potřebám druhých. Existuje však jeden předpoklad pro dosažení poslušnosti vůči Bohu, a tím je zůstat v rozhovoru s ním. Aby se Josefovi podařilo pochopit, co po něm Bůh chce, musí se mu nejdříve snažit naslouchat: jen ten, kdo umí naslouchat, dokáže poznat, vůči čemu má být poslušný. Jen ten, kdo se ponoří do posvátného naslouchání, je pro Pána „použitelný“, aby Pán mohl uskutečnit své plány ve prospěch lidí – tak jako Maria a Josef, tak jako Jan Bosco a 17 mladých mužů, kteří s ním založili salesiánskou kongregaci. Podobně jako Josef i Don Bosco poznal Boží vůli ve snu. V něm poznal, komu se má zasvětit (ohrožené mládeži), jak učinit z života poslání (přítomností mezi mladými, laskavostí) a s kým může počítat (s Ježíšovou matkou Marií). Od nás všech Bůh očekává, že objevíme jeho sen. Zve nás, abychom prostřednictvím své poslušnosti tento sen učinili naším vlastním snem. Následování tohoto snu způsobí, že Bůh nechá vykvést v srdcích našich mladých lidí spravedlivému výhonku, jeho království spravedlnosti a pokoje s celým bohatstvím jeho lidských hodnot, aby se rozšířilo jako světlo na všechny národy. Bůh se nestane „Bohem-s-námi“, pokud my s ním nebudeme sdílet jeho sen spásy a nebudeme spolupracovat na jeho díle. Aby naše mládež dosáhla spásy a měla ji v plnosti, potřebuje Boha a potřebuje nás. Byli jsme povolání jménem, abychom byli s ním a abychom byli posláni k mladým být pro ně znamením Boží lásky, jeho nasazení pro jejich spásu, pro jejich úspěch v tomto životě a jejich plnost na věčnosti. Aby mohl být Bůh přítomen mezi mladými, zvláště mezi vyděděnými a vyloučenými na okraj, a aby je mohl spasit, potřebuje dnes stejně jako před 150 lety nás a naši víru, která se dokáže vzdát svých vlastních plánů a přijmout plán jeho – tak jako Josef, který „učinil, jak mu přikázal Pán“. Obnovou profese chceme vyjádřit naši bezpodmínečnou disponibilitu Bohu, aby v nás našel stejné spolupracovníky, jako byl Don Bosco, spolupracovníky, které hledá. Přijměme za svůj sen Dona Boska, sen totožný se snem Božím. Učiňme své gesto 3
stejně velkoryse a odvážně, jako to jednoho večera, podobného tomu našemu, učinila před 150 lety skupinka mladých lidí shromážděných kolem Dona Boska. A Bůh bude moci dál psát dějiny spásy. Maria ať je vždy a všude naší matkou, učitelkou a průvodkyní. Amen. don Pascual Chávez V., SDB hlavní představený SETKÁNÍ HLAVNÍHO PŘEDSTAVENÉHO SE SALESIÁNSKOU RODINOU PŘI PŘÍLEŽITOSTI 150. VÝROČÍ ZALOŽENÍ KONGREGACE V Turíně 19. prosince 2009 Milost a závazek tohoto jubilea nás pobízejí, abychom pokračovali v přípravě oslav dvoustého výročí narození Dona Boska. 1. Vrátit se dnes k Donu Boskovi Stojíme před závazkem milovat Dona Boska, poznávat ho, napodobovat, vzývat a dávat ho poznávat druhým. Znovu začít od něho, znovu objevit jeho přitažlivé inspirace, jeho nejhlubší motivace, jeho neodvolatelná přesvědčení a nechat se zapálit stejnou apoštolskou horlivostí, která vyvěrá z Kristova srdce. Nejde o nostalgii minulosti, ale o hledání cesty do budoucna! On je naším kritériem pro rozlišování do budoucnosti a cílem pro nalezení naší identity. V jeho neúnavné činorodosti nejvíce překvapuje právě to, že je to všechno úžasně propojené a sjednocené: milost jednoty jakožto ovoce toho, že neměl jiný důvod, pro který by žil, než mladé lidi, jejich štěstí a jejich spásu. (srov. Svědectví dona Ruy) Znamená to pro nás pochopit jeho vlastní život jako povolání a jako poslání, být Bohem povolán a být jím poslán, a stávat se svatým tím, že se zcela věnoval mladým, žil mezi nimi, měl je rád tak, jak je snad žádný jiný svatý nemiloval. Tajemstvím jeho svatosti a jeho úspěchu jakožto vychovatele, kněze, zakladatele byl Bůh jakožto těžiště jeho života a pramen jeho života teologálního. Vrátit se k Donu Boskovi je kritérium duchovní obnovy a salesiánské svatosti (srov. Stanovy SDB, 21). 2. Vrátit se k mladým lidem Vrátit se k Donu Boskovi znamená vrátit se k mládeži s univerzální láskou, která nikoho nevylučuje a nikoho neupřednostňuje s výjimkou „chudých, potřebných a ohrožených“. Jde o to jít mladým vstříc, jít vstříc jejich potřebám, jejich touhám, setkávat se s nimi s radostí v jejich každodenním životě, být pozorní k jejich výzvám, být sto poznávat jejich svět, animovat jejich protagonismus, znovu probouzet jejich smysl pro Boha, nabízet jim cesty svatosti podle salesiánské spirituality (srov. 26. GK). 4
V současnosti jsme všichni vyzýváni mladými, jejich touhami (po životě, svobodě, lásce), těžkostí porozumět jejich jazyku. A není jiná možnost než jim vycházet vstříc, dělat jako Don Bosco první krok, naslouchat jejich očekáváním a touhám a přijímat je až do té míry, že se stanou naší základní volbou. Všechno to hovoří o bezpodmínečném přijetí jakožto principu pro výchovný a účinný vztah při setkávání s nimi. Nikdy by se nemělo zapomenout na to, mladí lidé pro nás v žádném případě nejsou něčím zajímavým pro zabavení se ani prací, kterou je třeba se co nejdříve odbýt. Mladí jsou pro nás posláním, jsou důvodem našeho bytí, „teologickým místem“ (srov. Stanovy SDB, 95), jsou cestou, na níž máme udělat zkušenost s Bohem, cestou našeho posvěcení, protože jsou součástí našeho dědictví. Na naší věrnosti poslání pro mladé a mezi nimi záleží obnova naší kongregace. Jsme zasvěcení Pánem, abychom byli apoštoly mladých. 3. Don Bosco s Bohem Abychom překonávali duchovní průměrnost, která nás připravuje o dar zaujímat postoj víry a dívat se pohledem víry, je absolutně nezbytné poznávat, prohlubovat a prožívat spiritualitu Dona Boska. Nevystačíme si s tím, že známe vnější aspekty života Dona Boska, jeho aktivity a jeho výchovné metody. Základem všeho, pramenem plodnosti jeho působení a aktivit je něco, co nám často uniká: jeho hluboká duchovní zkušenost, kterou bychom mohli nazvat důvěrným přátelstvím s Bohem. Toto přátelství však není možné bez důvěrného a niterného vztahu k Božímu slovu a k Eucharistii, bytostnému středu života apoštola a komunity apoštolů. Nemělo by nás překvapit, že spiritualita Dona Boska byla definována jako spiritualita „neustálého sjednocení s Bohem“, neúnavná pracovitost posvěcovaná modlitbou a sjednocením s Bohem. Bez tohoto snadno sklouzneme k aktivismu, jehož důsledkem není nic jiného než fyzická únava a vyhoření (‚burned out‘), psychologický stres a duchovní povrchnost. Za příčinu aktivismu může být považována také novodobá hereze, nechávající nás v přesvědčení, jako by všechno záleželo na nás, na naší činnosti, jako bychom si Boha mohli odmyslit a zapomenout na Ježíšova slova: „Beze ne nemůžete dělat nic.“ Nastal čas, abychom se vrátili k tomu dát Duchu hlavní roli, která mu náleží, a znovu získat primát milosti. Jen takto je možné dělat zkušenost s Bohem, bez níž neexistuje salesiánské poslání. Toto poslání nespočívá v tom dělat dobré věci a organizovat činnosti, ale být „znamením Boží lásky“. Musíme se tedy starat o své povolání v intimním vztahu s Pánem, vztahu, který nás dělá zamilovanými učedníky, a tím i nadšenými apoštoly. Je zřejmé, že se potřebujeme modlit a přetvářet naši činnost v modlitbu, abychom se stali kontemplativními v činnosti. Přitom si uvědomujeme, že to, co sledujeme, není pouze lidský rozvoj a vytváření kultury bohaté na nejrůznější hodnoty, ale spása mládeže.
5
4. Kontemplovat Kristovo srdce Toto všechno je v jedné linii s tím, co jsem napsal v jednom ze svých prvních okružních listů, že „skutečnou výzvou dnešního zasvěceného života je vrátit Krista řeholnímu životu a řeholní život Kristu, aniž bychom to považovali za zajištěné“ (ACG 382 z r. 2003). Dnes musí být víc než kdykoli jindy zřetelná naše křesťanská identita a – v případě zasvěcených – naše povolání být „živoucí připomínkou způsobu života a působení Ježíše poslušného, chudého a čistého“ (VC, 22). Pro nás horlivost „Da mihi animas, cetera tolle“ nutně prochází přes kontemplaci Krista, což znamená hlouběji ho poznávat, intenzivněji ho milovat, radikálněji ho následovat. On by měl být – jako pro svatého Pavla – naší nejvyšší vědou (srov. Stanovy SDB, 34). Není náhodou, že obraz, který velmi dobře představuje postavu salesiána, je obraz Dobrého Pastýře, tak jak ho kontemploval Don Bosco, který v něm nacházel základní prvky svého poslání, které je shrnuto v jeho pastorační lásce až do krajnosti – dát život za své. V eucharistickém Ježíši objevuje Don Bosco nepopsatelné tajemství lásky. V Ježíši Don Bosco vidí vykupitele, který přináší spásu. V Ježíši kontempluje učitele, mistra a vzor k následování. V Ježíši vidí přítele a společníka na cestě, shrneme-li to, má před sebou Dobrého Pastýře, který je stále připraven dávat vlastní život za dobro svého stáda. Odtud tryská pohotovost kázat, uzdravovat, zachraňovat. 5. Opět nabýt apoštolský zápal „Da mihi animas” Vrátit se k Donu Boskovi a k mladým vyjadřuje kořeny a horizont salesiánské identity a salesiánského poslání. Don Bosco byl především apoštolem a celý jeho život byl definován naléhavostí zachránit nejchudší a nejpotřebnější mládež. Tento apoštolátní impuls, který nás přivádí k tomu, abychom všechny své síly vydali mladým, nazýváme „pastorační láskou“. Jde možná o věrnější vyjádření toho, jak se uskutečňoval duchovní a apoštolátní program, který Don Bosco prožíval a nám odevzdal v hesle „Da mihi animas, cetera tolle“ (srov. Stanovy SDB, 4). Toto soustřeďuje celou energii naší lásky (agapé i charitas), veškerou naši horlivost (passione) na duše mladých lidí. Pro Dona Boska pracovat pro spásu duší bylo tím nejposvátnějším dílem. Bylo důsledkem jeho kněžské existence. Kvůli tomu se stal knězem a ve svém životě nechtěl být ničím jiným než knězem. Jsme přesvědčeni, že heslo, které si Don Bosco zvolil a které žil, pro nás představuje syntézu naší spirituality, mystiky a salesiánské asketiky. Jsem osobně přesvědčen, že v tomto životním programu Dona Boska nacházíme motivaci a způsob, jak odvážně a prozíravě čelit kulturním výzvám, protože „da mihi 6
animas“ staví do středu salesiánského života smysl pro Boží otcovství, bohatství smrti a vzkříšení Ježíše Krista, sílu Ducha a současně podněcuje horoucí touhu dát mladým lidem poznávat a zakoušet tyto možnosti, aby měli v tomto světě šťastný, vírou osvícený život a aby mohli dosáhnout radosti z věčné spásy. Toto je důvod, proč je absolutně nezbytné nechávat rozehřívat srdce salesiánů tím, že budou znovu a znovu vycházet a začínat od Krista a od Dona Boska. Nejde o nějaký sentiment či pomíjivé nadšení, ale daleko více o naléhavý úkol obrátit se, setkávat se s Pánem a dovolovat mu, aby hovořil k našemu srdci a aby nám pomohl znovu najít ty nejlepší síly a energie. Jedná se skutečně o to dovolovat, aby Pán zcela pronikal naši existenci a přinášel našemu životu radost a kouzlo, pomáhal nám prohlubovat naše motivace, posiloval naše přesvědčení a rozhodnutí, povzbuzoval nás, abychom kráčeli ve znamení věrnosti smlouvě, uspořádával náš osobní, komunitní i institucionální život podle hodnot evangelia a podle charismatu Dona Boska. 6. Naléhavost evangelizovat Vrátit se k Donu Boskovi znamená dívat na naše počátky a kořeny. Právě tak nesmíme zapomenout, že naše salesiánská kongregace byla „na počátku obyčejným katechismem“. Stejně jako náš zakladatel jsme i my povoláni být „vychovateli ve víře“ a jako on musíme kráčet s mladými, abychom je přivedli k setkání se vzkříšeným Pánem. Proto je evangelizace středem našeho poslání a dnes více než kdy jindy musíme vnímat naléhavost dát zvláštní přednostní místo evangelizační přítomnosti mezi mladými. Salesiánské poslání se rozvíjí v rámci poslání církve, které přednostně spočívá v uskutečňování hlásání a předávání evangelia. Starost o hlásání evangelia není jednou z možných aktivit mezi jinými pastoračními aktivitami církve. Je jejím posláním. Církev existuje proto, aby evangelizovala, a evangelizace vytváří její nejhlubší identitu. Evangelizace dnes není naléhavá především proto, že se společnost zejména v západní Evropě stala silně sekularizovanou (to jednoduše zdůrazňuje její naléhavost), ale proto, že je to její poslání podstatné a základní. Církev představuje naléhavost evangelizovat jako novou evangelizaci a aktualizovala ji do autentického pastoračního programu pro třetí tisíciletí. Jde o to hlásat Ježíšovu osobu a Ježíšovu podobu plně lidské existence, a tak přivést mladé lidi, aby k němu přilnuli a stali se jeho následovníky. Skutečnost, že musíme být pozorní k novým sociálně kulturním podmínkám, ke znamením doby, k výzvám pocházejícím ze světa mládeže nejsou důvodem k tomu, abychom neevangelizovali, ale naopak nás vybízejí k tomu, abychom naše evangelizační úsilí více zkvalitnili. Globalizace, sekularismus, pluralismus, relativismus jsou scenérií, v níž musí zaznít radostná zvěst, která dá člověku světlo a naději.
7
Předpokladem a požadavkem nové evangelizace jsou noví misionáři plní nadšení, radosti a věrohodného svědectví, odvážní v hlásání, kteří mají důvěru v moderního člověka, jsou pokorní a ochotní sloužit, schopní dialogu, otevření k pluralismu, schopní vyjadřovat evangelium jazykem současné kultury. Jde o to, že víra se předává na základě vztahu a náklonnosti ke konkrétnímu člověku a k jeho evangelizujícímu poselství. Odtud vychází imperativ, že evangelizováni musíme být nejdříve my sami. Naléhavost evangelizovat předpokládá především vážné úsilí o duchovní a pastorační obnovu. Bez toho se evangelizace stane proselytismem a ne skutečným budováním společenství věřících sjednocených ve víře v Ježíšovu osobu, společenství, které působí silou lásky a dokáže životem dosvědčit to, co se vyznává ústy a srdcem. Přišla chvíle, kdy je třeba překročit práh bázlivosti a přesvědčivě, radostně a odvážně ohlašovat Ježíše a jeho evangelium jako největší dar, který nám Otec dal a který my můžeme dát. Je jasné, že naším specifikem je evangelizovat výchovou a že ne jakákoli evangelizace vychovává a ne každá výchova evangelizuje. Je to proto, že evangelizace a výchova jsou dvě odlišné činnosti se svými vlastními cíly a metodami. Zatímco výchova spadá do oblasti kultury, evangelizace do oblasti víry. Obě dvě ale působí v jednotě osoby, která je adresátem evangelizace a výchovy, obě mají lidskou osobu jako stejného adresáta, obě dvě usilují a jeho růst a rozvoj. Proto naše praxe musí výchovu a evangelizaci neodlučitelně propojovat, abychom formovali „čestné občany a dobré křesťany“. 7. To všechno udělala Maria Vrátit se k Donu Boskovi nás přivádí nezbytně k tomu, abychom objevili roli, kterou hrála Maria v jeho životě. Točí-li se celý život Dona Boska kolem Boha, můžeme říci, že se točí také okolo Marie. Maria byla v jeho životě stále přítomna. Ona se stala matkou a průvodkyní při hledání a uskutečňování Boží vůle. Dobře víme, že už jako dítě ho maminka Markéta zasvětila Madoně a potom ho učila vzývat ji třikrát denně. Postupně se pro něho Maria stává životní zkušeností, skutečnou matkou, která ho všude doprovází. Ve snu v devíti letech mu ji Ježíš dává jako učitelku, která ho bude provázet v poslání, které je mu svěřeno. Don Bosco byl přesvědčen, že ho vedla Maria tak, že mohl prohlásit: „Ona je zakladatelkou našeho díla a ona ho podpírá a bude podpírat.“ Je-li pravdou, že Don Bosco byl světcem Marie Pomocnice, je stejně tak pravdou, že Maria Pomocnice je „Pannou Dona Boska“. Jí svěřuji všechny a každého z vás, naši kongregaci, celou Salesiánskou rodinu, naše spolupracovníky i mladé lidi celého světa. Ona nás bude i nadále provázet v příštích 150 letech a pomůže nám pokračovat v psaní těch nádherných dějin, které právě dnes slavíme. don Pascual Chávez V., SDB hlavní představený 8
