15. Z uhelného lomu turistický ráj. Vzpomínka na Romana Makaria. Čeští ekonomové:

01/15

01 2015 \ První český lifestylový časopis o energetice \ Čtvrtletník \ Zdarma

Lužická jezera Z uhelného lomu turistický ráj Čeští ekonomové: Energetika hýbe světem

Vzpomínka na Romana Makaria *

6. 8. 1938–3. 2. 2015†

Zveme Vás na unikátní výstavu Stanislava Štýse

ZEMĚ ZNOVUZROZENÁ která se bude konat od 3. dubna do 28. června v Tereziánském křídle Starého královského paláce Pražského hradu.

 Kolesové rýpadlo KU 300 těžící hnědouhelnou sloj v místech zlikvidované historické části královského města Most. Foto z roku 1972.

Stav po rekultivaci znázorňuje komplexně rekultivované a revitalizované území. Foto z roku 1999.

Můžeme zastávat dva názory v jednom okamžiku? ám ráda Angličany, samozřejmě i Skoty, Velšany a Iry. V zásadě celou britskou kulturu. Nemyslím tím ani tak jejich módu, způsob trávení volného času, nebo dokonce zaujetí pro fotbal. Mám tím na mysli hlavně jejich tradice. Tradice, které nejsou ukryté v domech nebo krojích, ale v jejich duších. Jejich společenskou formálnost a uvolněnost, která se projeví především v diskuzi. Slavné heslo: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale udělám vše proto, abyste to říkat mohl,“ má svůj původ v Británii. Jistě, můžete namítnout, že se jedná o bezobsažný intelektuální výplod. Ale také můžete říct, že to heslo je pravdivé. Je jedno, zda diskuze probíhá v britském parlamentu, na univerzitě, v londýnském Hyde Parku nebo na radnici malého města kdesi v Essexu. Lhostejno, zda se lidé dohadují o územním plánu dětského hřiště, prolomení limitů těžby hnědého uhlí, stanovisku k ukrajinské krizi nebo o tom, zda bude nějaký nový teriér uznán samostatným psím plemenem. Britská diskuze je, zdá se, „svatá“. Podstatné je, že musíte vyslechnout odpůrce, že mu dáte stejný časový prostor, že nebudete odcházet od stolu, že ho nebudete vulgárně urážet, ale jen ironizovat, že nebudete jako hysterická žena vytahovat argumenty, které s problematikou nesouvisí. Hlavní ale je, že Britové nepřecházejí v osobní animozity, ale že důsledně rozlišují, co je diskuze a kdy už diskuze skončila.

Úprava svahů vnější výsypky lomu Třískolupy v blízkosti počeradské elektrárny, pro kterou bylo původně určeno uhlí tohoto lomu. Foto z roku 1978.

Přijdete-li na stejné území dnes, po těžbě jako by se  slehla zem. Můžete přehlížet úrodné lány černozemních polí s bohatou úrodou pšenice.

Výstava fotografií dokumentuje proměny krajiny v severních Čechách. Zahrnuje 250 velkoformátových dokumentárních fotoobrazů, které unikátním způsobem zachycují krajinu před těžbou a po její rekultivaci. Fotografie jsou snímány ze stejného místa s odstupem desítek let, takže účastníkům poutavou formou představují výsledky dlouhodobé rekultivační činnosti v daných regionech. Pořadatel

Nikdy jsem neviděla, že by si třeba dva političtí kohouti na konci střetu nepodali ruce. Nezapomenu na jeden tvrdý názorový střet v jedné televizní debatě, kde proti sobě seděl Richard Dawkins, britský zoolog, etolog, biolog, ateista a nejznámější světový odpůrce náboženství, a John Lennox, profesor matematiky na Oxfordu a zároveň jeden z velkých obránců náboženství. Ti dva se nešetřili, rozdávali si skvělé argumentační rány (ale ne pod pás), zesměšňovali se (ale noblesně a s grácií), navzájem si oceňovali své překvapivé argumenty, nebyli zakopáni ve svých pozicích a diskuzi občas přerušili humornými scénami, kdy rozesmáli i moderátora. Byla jsem tak překvapená – tohle mají být ti největší ideoví protivníci?

A pak se mi vybavila další scéna, můžete si ji najít třeba na youtube. Margaret Thatcherová sedí v parlamentu, poslouchá svého oponenta, nechá ho domluvit, pak se ujme slova, znovu si sedne, šéf opozice se do ní pustí a ona do něj. A do toho potlesk nebo bučení příznivců a odpůrců obou táborů. Kouzelný motiv, nádherná politická vyspělost. A teď to srovnejte s českou realitou. Urputnost, stažené rty, skákání do řečí, odmítání tématu, rány pod pás, nervózní klepání do stolu – prostě křeč, čistá negativní emoce, absolutní popření, že existuje i jiný názor. V Česku prostě chybí pragmatický diskurz a tolerance. Vládne tu emoce, většinou agresivní a podlá. Nemusím chodit dlouho kolem horké kaše. Třeba těžba uhlí: pokračovat v ní, nebo nepokračovat. Je to přece jednoduché: nejde o to, zda je někdo příznivec, nebo odpůrce. Jde o racionální úvahy: ano, nebo ne. Nejde o to, zda je něco trendy, moderní a sexy a taky pěkně drahé (biomasa, slunce, vítr) a něco je jakoby staré, přežité nebo nevyzpytatelné (uhlí, atom). Jde o diskuzi. Je třeba začít o energetice státu diskutovat, ne se obviňovat, útočit a bránit se. Sexy není někoho umlčet. Sexy je druhého vyslechnout. Česku chybí jak tradice britské diskuze, tak i klasická antická schopnost vyslechnout obě strany stejně. Jsme svědky toho, že nejen politici, ale i novináři a intelektuálové se nechovají čestně a racionálně, ale emočně a obchodně. Už nejsou schopni mít vlastní názor, ale zastávají stanovisko plynoucí z průzkumů veřejného mínění, své názory nekorigují racionální diskuzí s odborníky, ale s ohledem na emoce čtenářů a diváků. Nejvíce mne tato vyhraněnost a odmítání argumentů udivuje u (nejen pražských) intelektuálů. Skutečně moudrý člověk dokáže po věcné diskuzi svůj názor na základě předložených argumentů změnit a není to žádná ostuda. A to je to podstatné – naučit se diskutovat nejdříve sám v sobě a pak teprve s druhými. Zdravím vás a přeji vám co nejvíce tolerance a diskuzí, na které budete moci být pyšní. Snad k nim přispěje i toto vydání. Mgr. Marcela C. Olmer, vydavatelka

Obsah

4

Tiráž

Analýza Poslední dobou lze hodně světových událostí vysvětlit lakonicky: protože energetika.

10

Docela velké divadlo s docela velkými problémy

14

Nekrolog V únoru nás navždy opustil nestor českého hornictví Roman Makarius.

Vydavatel TALK, s.r.o. IČO: 28519795

19

Uhelný slabikář

Sídlo redakce Ve Střešovičkách 43/166 169 00 Praha 6

26

Studenti čtou a píší noviny

30

Petr Šilar

První český lifestylový časopis o energetice

Nebýt Severní energetické, Thálie by už dávno vzala z Litvínova nohy na ramena.

Periodicita Čtvrtletí

Se základními fakty, čísly a argumenty vás seznámí permoník Alfons.

Šéfredaktor PhDr. Petr Dušek [email protected] +420 246 035 974

Severní energetická se zúčastnila projektu MF DNES.

Redaktoři Martin Rumler Martin Janda Anna Rasl

Politik z přírody a bojovník za jednotný čas vyčítá EU nekoncepčnost.

Korektorka Iva Vávrová

32

Pelmel Grafik Marcel Kovář

Novinky ze severu a energetiky, tip na výlet, podkrušnohorské recepty a také příběhy o příjemcích interního grantu.

Produkce Michaela Kuřátková

40

Vzpomínky patriota Bombardování Litvínova za války, chemička a její osudový vztah k uhlí.

Inzerce Radovan Ježovič [email protected] +420 246 035 974

46

Lužická jezera

Místo vydání Praha

52

Co dokáže rekultivace aneb jak by jednou mohlo vypadat Mostecko.

Distribuce 5 000 kusů

Fajront

Evidence MK ČR E 21629

100% zelená energie nebo 100% marketing?

„5 000 000 světel Vám svítí díky nám.“ www.7.cz

Fotografie na titulní straně Rosendorfský kanál, Lužická jezerní krajina LMBV

Analýza

Jak přežít v době energetické? V roce 2014 se toho ve světové ekonomice událo až podezřele mnoho. Rusové se zmocnili Krymu. Na Ukrajině vypukla válka a mezi Západem a Východem divoká sankční přestřelka, v jejímž průběhu se z minulosti vynořil přízrak Železné opony. Ceny energií poklesly, ropa se propadla o více než 50 %. Čína se stala největší ekonomikou světa. Američané díky břidlicím zase největšími světovými producenty ropy a plynu. A na konci roku se zhroutil rubl. Jak tomu všemu porozumět a co si z toho odnést do budoucna? A vyplývá z toho něco také pro malou ekonomiku v srdci Evropy? Fotografie: Shutterstock.com, Martin Šuvarina Text: Petr Dušek

okud bychom hledali viníky zásadních světových událostí poslední doby, na lavici obžalovaných by patrně bylo dost narváno a stanovit podíly viny by nebylo vůbec jednoduché, chudák soudce. Zcela jistě by tam však nechyběla energetika – při výslechu by se zjistilo, že má co do činění prakticky se všemi uvedenými skutky a mnoha dalšími. „V době energetické žijeme už minimálně od druhé světové války a zatím není na dohled změna. Jen se mění podoba energií. Před lety jsme třeba neznali větrné a solární parky,“ říká Markéta Šichtařová, ekonomka a ředitelka společnosti Next Finance. Docela poučné je v tomto kontextu sledovat chování velmocí, které jsou pochopitelně energeticky nejhladovější. Například Spojené státy dlouhodobě chápou energetiku jako klíčový faktor geopolitiky. „Vzpomeňme jen na 70. léta a význam Blízkého východu v amerických bezpečnostních doktrínách či relativně nedávné prognózy, jak břidlice položí ruskou ekonomiku,“ připomíná ekonomka Ilona Švihlíková. „Rusko upadá kvůli nezdravé závislosti na těžbě ropy, Čína snižuje poptávku po ropě a přechází na elektromobily,“ doplňuje profesor Milan Zelený z Fordham University v New Yorku. Je pozoruhodné, jak hmatatelný vliv má globální vývoj energetiky i na naše každoden-

ní životy. Malý příklad ze současnosti. Napadlo by vás třeba to, že díky zlevňování energií máte lepší hypotéku? Řetěz příčin a následku není tak dlouhý: Levná energie po celé Evropě snižuje inflaci. Centrální banky usilují o její zvýšení. To má za následek snížení úrokových sazeb. A jsme u vaší hypotéky! Další projev globálních turbulencí nám dělá každý týden radost na čerpacích stanicích. Cenový pád ropy snížil průměrnou cenu benzínu v ČR od léta téměř o 8 Kč/l. Komu za to vděčíme? Pravděpodobně Saúdům. Podle Ilony Švihlíkové jde v tomto případě primárně o jejich geopolitické cíle: „Chtějí odstranit konkurenci nekonvenční ropy a jako příjemný vedlejší efekt dostat do problémů Rusko a Írán. Současná nízká cena je ovšem neufinancovatelná pro všechny, snad s výjimkou Kuvajtu či Kataru. Rozpočty většiny ropných zemí potřebují cenu za barel kolem 100 dolarů i výše. Hraje se o to, kdo vydrží déle.“

 

 

 

Cenový pád ropy Brent za poslední půlrok.  

Zdroj: EIA  

 

    6/14

7/14

8/14

10/14

11/14

12/14

1/15

  2/15

7

Analýza Německo, výroba energie podle druhů paliv (2013) Zdroj: AG Energiebilanzen

Bezpečnost – čím dál tím důležitější téma Hnědé uhlí – 41,0 % Obnovitelné zdroje – 35,5 % Zemní plyn – 9,3 % Ostatní – 8,6 % Černé uhlí – 5,6 %

Zelené Německo?

Původní nadšení ze solární energie poněkud vyprchalo nejen v souvislosti s kontroverzními solárními elektrárnami v ČR, ale hlavně poté, co se ukázalo, že tyto zdroje produkují energii nárazově.

8

V analýze světové energetiky posledních let je nezbytné dopřát zvláštní pozornost obnovitelným zdrojům energie, které jsou už ze své podstaty nejperspektivnější, a především Německu, které je v této oblasti dlouhodobým lídrem. Němci v roce 2011 vyhlásili odstoupení od jádra a od té doby ještě zvyšují podíl zelené barvy v domácím energetickém mixu. V médiích se však většinou hovoří pouze o tom „zeleném Německu“, a nikoliv o základech, na nichž je budováno. Vzniká tak poněkud mylný dojem, že náš západní soused prostě nahrazuje jádro obnovitelnými zdroji. Ve skutečnosti Němci do roku 2020 uvedou do provozu 12 nových uhelných elektráren o souhrnném výkonu téměř 12 000 MW! Důvody zmínila i německá kancléřka Angela Merkelová v novoroční řeči před Spolkovým výborem pro obnovitelnou energii: „Dokud nebudeme umět plně pokrýt spotřebu elektřiny obnovitelnými zdroji a nabídku elektřiny bude provázet velké kolísání, budeme odkázáni na fosilní zdroje energie, jako jsou uhlí a zemní plyn. Elektřinu přeci potřebujeme i v případě, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká. To znamená, že musíme dát konvenčním výrobcům energie spolehlivou perspektivu, abychom zajistili kontinuální bezpečnost dodávek,“ uvedla významná politička, kterou britský deník The Times zvolil osobností roku 2014.

Jak tedy potvrzuje i nejzelenější země světa, rozvoj obnovitelných zdrojů si vynucuje i paralelní investice do tradičních zdrojů. „Původní nadšení ze solární energie poněkud vyprchalo nejen v souvislosti s kontroverzními solárními elektrárnami v ČR, ale hlavně poté, co se ukázalo, že tyto zdroje produkují energii nárazově. To zase vede k enormním nárokům na přenosovou soustavu a k potřebě intenzívně využívat i ‚staré‘ zdroje, aby se kompenzovaly výkyvy v produkci,“ podotýká Markéta Šichtařová. V tomto ohledu je poněkud nešťastné, že hlavním parametrem energetické politiky Evropské unie zůstává dekarbonizace Evropy. Za naprostého nezájmu Číny a dalších velmocí, které si s vypouštěním emisí hlavy nelámou, vedeme donkichotský boj proti globálnímu oteplování a tím ohrožujeme konkurenceschopnost evropského průmyslu. A to vše kvůli tomu, abychom se vešli do administrativně stanovených procentuálních kvót. „Zatímco kvóty ekonomický smysl nedávají, svobodný trh ano. Účelem kapitalismu svobodného trhu je hledání nejefektivnějších zdrojů, tj. maximalizace přidané hodnoty. Jakmile se obnovitelné zdroje stanou levnějšími a efektivnějšími, kapitalisté na ně přejdou automaticky. Tradiční těžba se vyplatí jen tehdy, pokud je cena podstatně vyšší než náklady,“ vysvětluje Milan Zelený.

Jakkoliv se nám německý přístup nemusí líbit, jedno se mu musí nechat: je promyšlený na mnoho let dopředu a zajišťuje zemi energetickou a strategickou bezpečnost a nezávislost. A to v době, kdy na východě Ukrajiny operuje dělostřelectvo a na Blízkém východě Islámský stát, rozhodně není málo. „Termín energetická bezpečnost je už staršího data, ale jeho frekventovanější používání bohužel souvisí s tím, že svět je stále méně bezpečný. Systém mezinárodních vztahů je v chaosu. Možná ho někdo chce i řídit, ale nejde mu to. Zvyšuje se potřeba jistoty. Ta nemusí mít nutně spojitost s domácími zdroji, ale například se stabilitou dodávek, diverzifikací či budováním nových tras produktovodů. Ovšem jistě to může vést i k úvahám o energetické soběstačnosti,“ popisuje Ilona Švihlíková. Česká republika je na tom v současnosti poměrně dobře, pokud jde o dovozní energetickou závislost. Jsme sice prakticky stoprocentně závislí na dovozu ropy, ovšem zároveň plně soběstační ve výrobě tepla a elektřiny. Díky tomu dokážeme aktuální spotřebu primárních energetických zdrojů z téměř 50 % pokrýt domácí produkcí. Podle tohoto ukazatele tedy patříme k energeticky a strategicky nejbezpečnějším zemím EU. To ale nemusí trvat dlouho. Podle návrhu aktualizované Státní energetické koncepce by se měl dovoz už do roku 2030 zvýšit na 65 % a do roku 2040 až na 70 %. To už zní trochu varovně.

Vikingové předpovídali, že v roce 2014 přijde konec světa. V případě Ukrajiny byla jejich předpověď téměř pravdivá.

Systém mezinárodních vztahů je v chaosu. Možná ho někdo chce i řídit, ale nejde mu to.

Foto: Archiv Markéty Šichtařové

Ing. Markéta Šichtařová 1976 Česká ekonomka, manažerka a podnikatelka. Působí jako ředitelka nezávislé poradenské společnosti Next Finance, kterou v roce 2004 založila. Její názory se pravidelně objevují v mediích. Celkový počet jejích mediálních výstupů již přesáhl 10 000.

Foto: Archiv Markéty Šichtařové

„Zelená energie je hezká myšlenka. Ale zatím její technologie není na takové úrovni, aby rádoby ekologická politika byla skutečně ekologická. Zelená energie má takové množství vedlejších produktů, které jsou zcela neekologické, že se tím stává, jemně řečeno, kontroverzní. Právě mýtus ekologičnosti ‚zelené‘ energie mě dokonce zlobil natolik, že jsem vyvracení tohoto mýtu věnovala celou třetinu knihy Nahá pravda aneb co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti. A to už je z mé strany hodně velká investovaná energie!“ říká Markéta Šichtařová.

9

doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. 1977 Česká ekonomka, působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Jejím hlavním oborem jsou mezinárodní ekonomické vztahy, různé aspekty globalizace, měnové otázky, energetická bezpečnost a obecně souvislosti mezi ekonomikou a politikou. Foto: Archiv Ilony Švihlíkové

„Souvislost je naprosto zásadní. Ostatně vidíme na severní Moravě, co se s regionem a s jeho nezaměstnaností stane, pokud těžba začne být utlumována. Pokud by k něčemu podobnému došlo i v severních Čechách, nezaměstnanost by se v některých citlivých oblastech i zdvojnásobila,“ upozorňuje Markéta Šichtařová. Otázku, jak přežít v době energetické, dnes řeší prakticky všechny země světa. Některé z nich už sestavily plán na mnoho let dopředu a vykročily podle něj. Jaký směr zvolí Česká republika, to zatím nevíme. A čas, který jsme měli na rozmyšlenou, už skoro vypršel. Shodneme se během klíčového roku 2015 alespoň na tom plánu?

Vývoj počtu obyvatel světa (odhady USCB) Populace v miliardách, rok.

1 1804

2 1927

3 1959

4 1974

Lom ČSA Symbol aktuálního dilema české energetiky. Foto: Martin Šuvarina.

5 1987

Bez uhlí se zatím neobejdeme Význam energetiky ve světě stoupá. Brzy budeme nejspíš svědky toho, jak tato drzá dáma otáčí světovými dějinami. Už dnes je nějakým způsobem zapletena do klíčových geopolitických událostí a významně ovlivňuje chování světových mocností, ale i každodenní život nás všech. Do stále aktuálnější diskuze o obnovitelných zdrojích nedávno vstoupil obtížně uchopitelný případ „zelenohnědého“ Německa a nastolil možná rozhodující otázku pro všechny země, které ještě mají dostatek vlastních neobnovitelných zdrojů: jak nejlépe využít domácí nerostné bohatství? Ve hře je nejen konkurenceschopnost průmyslu, ale také již tolikrát připomenutá energetická bezpečnost a nezávislost. „Česká republika se dočasně bez uhlí neobejde, ale vyspělejší země již ano. ČR rozvíjí své domácí obnovitelné zdroje pomaleji, méně efektivně a dráže než vyspělé eko-

10

nomiky. Dopad na budoucí autonomii a nezávislost ČR nelze přesně odhadnout, ale ani podcenit,“ říká Milan Zelený. Uhlí má v České republice specifické postavení. Všechny ostatní zdroje zvyšují naši závislost na dodávkách paliv ze zahraničí. Je to dobře regulovatelný a spolehlivý zdroj energie, který dokáže nejefektivněji vyrovnávat výkyvy obnovitelných zdrojů. Navíc garantuje nízké ceny tepla pro podniky a domácnosti. A co je možná vůbec nejdůležitější, tradiční české uhelné regiony si bez uhlí zatím absolutně nelze představit. Propojení s regionální ekonomikou a zaměstnaností je příliš těsné. Foto: Archiv Milana Zeleného

6 1999

Řešení, které se nikdy neuskuteční Od roku 2011 je nás na Zemi už 7 miliard. V polovině 21. století se podle odhadů OSN přiblížíme k hranici 10 miliard. Dá se tedy předpokládat, že spotřeba energie bude i nadále stoupat. Václav Smil, pozapomenutý český vědec žijící v Kanadě, v nedávném rozhovoru pro Technet vzpomenul matematicky dokonalého řešení spotřeby současného světa: kdyby obyvatelé bohatých zemí o 25 – 40 % snížili svou nyní zbytečně vysokou spotřebu (průměrný Američan spotřebuje až přes 300 GJ ročně), aby jí zbylo více pro chudé země (průměrný obyvatel subsaharské Afriky spotřebuje za rok méně než 10 GJ), současná celosvětová produkce energie by stačila na slušný život celému světu. „Slušný život“ však v tomto kontextu neznamená bydlet v malém paláci a pravidelně létat na Mauricius.

7 2011

8 2026

prof. Ing. Milan Zelený, M.S., Ph.D 1942 Česko-americký ekonom, který se zabývá zejména obory produktivity práce, teorie řízení, podnikové ekonomiky a multikriteriálního rozhodování. Patří k nejcitovanějším českým ekonomům, je autorem řady odborných publikací a působí na několika zahraničních vysokých školách.

„Toto řešení se však nikdy neuskuteční,“ dodává rovnou Václav Smil bez dalšího vysvětlení. Jistě přitom nemá na mysli technickou stránku věci, ale politickou. Dovedete si představit, jak se na příští klimatické konferenci světové velmoci dohodnou, že razantně sníží spotřebu energie a stanoví procentuální kvóty i závazná období pro jejich realizaci? Ty samé, co se nedokážou shodnout ani na snížení emisí oxidu uhličitého? Zpráva o tom, jak Čína snižuje spotřebu o 20 %, se dnes jeví jako poměrně úsměvná. Byť jsou úspory a zvýšení efektivity rozhodně žádoucí a potřebné, řešení našeho problému od nich zjevně čekat nemůžeme.

9 2042

11

Severní vítr

Kdyby nás nepodpořil Ústecký kraj a Severní energetická, museli bychom stáhnout oponu a zavřít.

Divák nesmí poznat tvrdé zákulisí Docela velké divadlo v docela nevelkém Litvínově začalo psát svou kroniku před 18 lety, kdy Jana a Jurij Galinovi otevřeli v budově bývalého závodního klubu Benar jedinou profesionální divadelní scénu ve městě. Divadlo se však plnoletosti málem nedožilo kvůli nedostatku financí. Naštěstí ne všichni sledovali jeho tonutí s takovým nezájmem jako místní radnice. Našli se sponzoři, kterým kultura není lhostejná, a jen díky jejich štědrosti Litvínovští o úspěšný soubor zatím nepřišli. Příběh divadla, které navazuje na mnohaletou tradici svých předchůdců, pokračuje. Fotografie: Archiv Docela velkého divadla Text: Anna Rasl Momentka z představení Klára 3847 – příliš mnoho hvězd. Hra vypráví o ženě, která přežila věznění v koncentračním táboře Osvětim.

aždý rok u soukromého divadla znamená čím dál tím tvrdší boj o přežití. Umělci jsou závislí na dotacích, sponzorských darech od soukromníků či firem, protože na chod divadla se vším, co k němu patří, od uvedení nových titulů po zaplacení všech faktur, ze vstupného prostě nevydělají. A to přesto, že mnohdy hrají dvakrát i třikrát denně pro publikum od tří do sta let, absolvují zájezdy po celé České republice a hájí barvy své domoviny v zahraničí. „Dospěli jsme k závěru, že je úplně jedno, která strana v našem městě vládne. Politikům je umění ukradené. Loňský rok byl skutečně kritický. Kdyby nás nepodpořil Ústecký kraj a Severní energetická, museli bychom stáhnout oponu a zavřít,“ konstatuje otevřeně ředitelka Docela velkého divadla Jana Galinová. Křivka znázorňující vývoj dotací od města Litvínova je pozoruhodná. „První rok jsme

12

dostali 50 tisíc korun, další 100 tisíc, následně 300 tisíc a pak 450 tisíc korun. A pak se stal zázrak! Mám schovanou fotografii ze zastupitelstva, kdy nám před lety konečně přiklepli 900 tisíc korun. Vypadáme na ní, jako bychom spadli z měsíce. Radost ovšem netrvala dlouho. Nové volby vyměnily zastupitele a ti nám nejprve nechtěli dát vůbec nic,“ líčí finanční peripetie Jana Galinová. Litvínovští divadelníci prožili infarktové situace. V soukromém divadle není žádná ruka zbytečná. Herci zajišťují veškeré umělecké, ale i umělecko-technické práce. Náklady navíc? Nulové. Přesto potřebují ročně minimálně 5 milionů korun. „Čtyři pětiny jsme schopni vydělat. A to pracujeme většinou šestnáct hodin denně. Zbytek musíme získat z dotací. Město Litvínov nám nakonec dalo téměř půl milionu, a na částce 475 tisíc korun tato dotace zůstala. Kraj zpočátku utrousil 100 tisíc. Pak se pochlapil a dostali jsme od něho o půl milionu víc.“

Vzdělanost či stádo ovcí? Galinová sype cifry z rukávu. Je výtečná manažerka a její dobří známí o ní bez nadsázky tvrdí, že by prodala i ošoupané boty. U soukromého divadla je tato vlastnost alfou a omegou. „Umění je drahé a všude za hranicemi se to ví. Všichni dobří politici ve světě umění podporují, protože chtějí kultivovat a vzdělávat své lidi. Špatní politici mají raději stádo ovcí. Čím hloupější a nevzdělanější lid, tím líp. Ve městě, ve kterém do divadla nechodí jeho představitelé, nechodí ani většina lidí. To je pravidlo,“ pozvedá obočí nad zdejší zaslepeností umělecký šéf Docela velkého divadla Jurij Galin, žák Anatolije Efrose. Jeho žena má dobře spočítáno, že za osmnáct let existence k nim přišlo pouhých se-

dmnáct místních zastupitelů. Byli mezi nimi i takoví, kteří věděli, jak moc může divadlo městu zvednout image. Někteří z nich jsou už bohužel mrtví.

6 000 představení Docela velké divadlo hrálo opakovaně pro krajany v USA, Kanadě, Austrálii, Mexiku, Francii, Itálii, Rakousku, Německu, Chorvatsku, Bulharsku, Bosně a Hercegovině i na Slovensku. Vedle své domovské scény v Litvínově má dnes už stálou scénu v pražském Divadle U Hasičů. Pravidelně hostuje také v dalších pražských divadlech (Divadlo Palace, Divadlo Mana, Divadlo Metro), v brněnském Divadle Bolka Polívky a téměř ve všech českých a moravských divadlech a domech kultury. Do Litvínova za kumštem přijíždějí pravidelní hosté zvučných jmen jako Lukáš Vaculík, Pavel Nový, David Suchařípa, Jan Révai, Roman Štolpa, Josef Náhlovský, Dana Morávková, Jan Kačer, Hana Sršňová a další.

13

Severní vítr

Hoří, má panenko!

Schůzka s Janem Dienstlem byla stručná a důstojná. Když jsem odcházela s finančním příslibem, připadala jsem si jako partner bohaté instituce a ne jako žebrák.

Docela velké divadlo má vedle pohádek pro děti na repertoáru jedenáct celovečerních představení. Na jaro chystá velké překvapení, komedii Hoří, má panenko! na motivy slavného filmu Miloše Formana, Jaroslava Papouška a Ivana Passera. V hlavních rolích se představí známé tváře: Pavel Nový, David Suchařípa a Josef Náhlovský. Pamětnici vědí, že právě tenhle film pobouřil nejen většinu hasičů, úředníků a politiků, ale i všechny, kteří se v něm poznali. Film poznamenaly pád i sláva. V roce 1968 byl zamčen do trezoru a o rok později nominován na Oscara. „Je stále aktuální stejně jako před téměř padesáti lety,“ zve na první jevištní premiéru Jurij Galin, který komedii režíroval a dodává: „Snažíme se přinášet stále něco nového. Divák nesmí poznat, že bojujeme o svou vlastní existenci.“

I to se stává Profesionální divadlo, jehož soubor čítá 15 herců a hereček včetně uměleckého vedení, hraje pro dospělé diváky, ale výrazně se věnuje také autorské tvorbě pro děti a mládež. Kmenovými tvůrci jsou Jana Galinová, autorka divadelních textů, a Jan Turek, textař a hudební skladatel. Vizuální podobu divadla utvářejí výtvarníci Hynek Dřízhal, Tomáš Kypta, Milena Dubšíková-Říhová, Dagmar Březinová, Jan Ignác Říha, Kateřina Ebelová a Sylva Prchlíková. Choreografkami divadla jsou Dana Morávková a Lenka Masárová. Tým pod vedení manželů Galinových odehrál celkem přes 6 000 divadelních představení pro více jak dva miliony diváků doma i v zahraničí.

Partneři, nikoliv žebráci Ve své plnoletosti a po předchozím výčtu by soubor mohl mít tak trochu na růžích ustláno. Boj o existenci však pokračuje, nad divadlem se stále vznáší hrozba zániku. „Už se tak málem stalo. Nebýt peněz, které nám tři roky po sobě poskytla Severní energetická, mohli jsme skutečně zavřít. Herci jsou všestranní a ovládají skoro všechna řemesla. Myslím, že bychom se ve světě neztratili, ale je nám líto kumšt pověsit na hřebík a nechat historický klenot Litvínova chátrat,“ vysvětluje Jana Galinová.

14

O tom, že divadlo je jedním z nejvýznamnějších zařízení ve městě a je důležité, aby zůstalo zachováno, je přesvědčena i tisková mluvčí Severní energetické Gabriela Sáričková Benešová: „Docela velkému divadlu jsme v průběhu tří let po sobě poskytli celkem 900 tisíc korun a jsme rádi, že peníze z uhlí tímto způsobem pomohly.“ Nejvzácnější na tomto sponzorství bylo podle vedení divadla to, že se o peníze nemuselo doprošovat. Tak jako v ostatních případech. „Pokaždé slýcháme výmluvy typu: peníze by vás zkazily nebo vás to přece baví nebo ale jděte, vy si nějak poradíte. Schůzka s Janem Dienstlem byla stručná a důstojná. Přestože měl málo času a na ruce velmi drahé hodinky, za celou dobu naší schůzky se na své hodinky nepodíval. Když jsem odcházela s finančním příslibem, připadala jsem si jako partner bohaté instituce a ne jako žebrák,“ vzpomíná ředitelka litvínovské divadelní scény. Kromě finanční pomoci koupili majitelé firmy svým zaměstnancům vstupenky na představení v Docela velkém divadle a pořádají tam mikulášské nadílky. „Zatímco město dělá, že s námi nemá téměř nic společného, a mladí manažeři z chemičky nám předvedli, jaké to je, když nastoupí liga z Prahy, horníci se nás na tři roky ujali. Přehoupli jsme se však do roku 2015 a my opět řešíme, jak dál,“ konstatuje Galinová.

Jedna litvínovská ředitelka základní školy kdysi prohlásila, že její žáci do Docela velkého divadla chodit nebudou. Proč? Prostě nebudou. Divadlo prý nehraje vhodné hry ve vhodném prostředí a děti se mají učit, ne chodit do divadla. Navíc rodiče si to nepřejí a… Ve skutečnosti to však bylo trochu jinak. Jedna její třída si při představení nemohla sednout do první řady, jak paní ředitelka chtěla. Důvod byl prostý – už tam seděly děti z mateřské školy. Po tomto incidentu škola už do divadla skutečně nepřišla, s výjimkou páru statečných učitelek, které s dětmi i proti vůli paní ředitelky přišly.

Jana a Jurij Galinovi

A tak pro 700 dětí jezdí hrát skupiny jednoho, maximálně čtyř herců do školní tělocvičny. Děti sedí na žíněnkách a koukají se na „umění“. Situaci nejvýstižněji okomentoval chlapec, kterého Jana Galinová slyšela u pokladny v obchodě. Maminka se ho ptala: jaké bylo dnes divadlo?. Šestiletý hošík odpověděl zvonivým a velmi silným hlasem: „Blbý. Byli jsme v tělocvičně. Přijel nějakej pán a ukázal nám ptáka.“ V obchodě zavládlo hrobové ticho. Naštěstí chlapeček dodal: „Vypadal jako orel.“ Jen 100 metrů od školy stojí nádherná budova vonící svou historií. Chodili do ní Češi i Němci, pak chvíli jen Němci a pak zase jen Češi. Kdyby se všichni chovali jako tato paní ředitelka, do divadla by za chvíli nepřišel nikdo. Sál potemní a nové generace si už nebudou pamatovat, že existovalo místo, kterému se říká DIVADLO. Místo, kde se usedne do pohodlných křesel, světla zhasnou a všichni společně mohou vstoupit do světa fantazie, krásy, slz i smíchu. Do světa, kde láska nekončí, dobro vítězí nad zlem a převlékačům kabátů se smějí i malé děti.

Slavná divadelní éra minulého století Chceme-li dovyprávět příběh Docela velkého divadla, musíme vzpomenout slávu závodních klubů Korda a Benar. A pak také slavnou éru Docela malého divadla Mirka Kováříka, které se v šedesátých letech stalo fenomenální scénou divadla malých forem. Budova dnešního Docela velkého divadla v Litvínově byla postavena v roce 1910 a sloužila původně jako tělocvična a společenský sál pro Deutsches Turnverein. Nápis Závodní klub Korda můžeme dodnes číst na jejím štítu. Dostal se tam ale až v padesátých letech, kdy byla budova přestavěna do podoby dobře vybaveného divadla. V přízemí tehdy vznikl malý sál pro loutkové divadlo a kino se samostatným východem. Tímto aktem byla tělocvičná budova jednou pro vždy zasvěcena umění a litvínovští diváci dostali kvetoucí dar od Thálie, dcery nejvyššího boha Dia, která je považována za Múzu veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. Možná šlo o kompenzaci za zhoršující se životní prostředí vlivem chemického průmyslu a těžby uhlí. Kordu a zejména pak Benar znali milovníci divadla daleko za hranicemi litvínovského regionu. Jak by ne, když sem zajížděli věhlasní umělci. Pravidelně se tu konaly například celostátní festivaly pantomimy, na nichž se prezentoval Bolek Polívka, tehdy úplný nováček v tomto oboru. Od šedesátých let tu pravidelně hostovalo Divadlo Járy Cimrmana. Šedesátá léta byla celkově pro Litvínov takříkajíc zlatá. Docela malé divadlo, které tehdy umělecky vedl Mirek Kovářík, soudobý nejvěhlasnější český interpret poezie, sbíralo vavříny na divadelních přehlídkách, hostovalo po Čechách, Moravě i na Slovensku. Uvedlo kompletní Ortenovy Elegie, americké beatniky, první československou premiéru adaptace Albeeho Stalo se v ZOO, první československou premiéru poezie Jana Zábrany, Jana Zahradníčka a nejslavnější rekviem za Václava Hraběte Stop-time. V touze navázat na tuto slávu si název divadla vypůjčili s malou úpravou manželé Jana a Jurij Galinovi v prosinci roku 1996, když začali psát nové kapitoly litvínovské divadelní historie...

15

Nekrolog

Ten, který zasvětil uhlí celý život Uznávaný báňský odborník, právník, soudní znalec a sbormistr Roman Makarius zemřel letos 3. února. Jeho smrt zasáhla i autora tohoto článku. Zpráva o odchodu pana profesora přišla v okamžiku přípravy na rozhovor, který jsme s ním měli domluvený. Bohužel už k němu nikdy nedojde. Fotografie: Severní energetická, Oblastní muzeum Most Text: Martin Rumler

Roman Makarius *1938–2015† Český univerzitní profesor a emeritní báňský úředník. Od roku 1961 působil v provozních funkcích hornických organizací. V roce 1977 se stal pracovníkem Státní báňské správy ČSR. V letech 1997–2008 stál v čele Českého báňského úřadu. Byl rytířem Maltézského řádu, nositelem Velkodůstojnického kříže pro Merito Melitensis a nositelem Velkého zlatého řádu za zásluhy o Rakouskou republiku. Napsal celu řadu publikací především z oblasti horního práva a báňského záchranářství.

16

oman Makarius byl předurčen pro právnickou kariéru. Dědeček byl právníkem, stejně tak jeho strýcové. A tatínek, jinak ředitel slavné Waldesovy továrny Koh-I-Noor v Praze-Vršovicích, byl rovněž doktorem práv. Jenže představy rodiny a komunistů se poněkud lišily a Roman Makarius mohl na studia zapomenout. Cesta jeho i dalších tisíců nepohodlných vedla do dolů. „Otec přišel o práci a v mém případě bylo rozhodnuto, že půjdu do hornictví,“ vzpomínal Makarius v rozhovoru pro server bezodkladne.cz. „S odstupem času bych ale možná měl soudruhům poděkovat. Zjistil jsem totiž, jak je práce na dolech krásná a zajímavá. Přitahovalo mě, že je důl živý organismus, nefunguje tam žádná strnulá věda, podmínky se mění ze dne na den a důležitá je zkušenost a schopnost dobrého úsudku.“ Politické podmínky Makariovi neumožňovaly dokončit vysokou školu. V roce 1960 byl v rámci kádrových prověrek vyhozen z báňské fakulty Vysoké školy technické v Košicích a nastoupil na Dole Nosek v Tuchlovicích. Vzdělání si tak dodělával až při zaměstnání – vedle báňského inženýrství

vystudoval ekonomii a později i práva na Univerzitě Karlově. „Soudruzi se divili, proč začínám ještě práva. Říkal jsem jim, že je to proto, abych našel uplatnění i potom, až mě vyhodí i z práce na dole. A to se skutečně v roce 1977 stalo.“ Celoživotní optimista bral s nadhledem i vyhazovy a jiné překážky. „Tatínek měl dobrý názor: říkal mi, podívej, je to povolání jako každé jiné, a když si ho sám zošklivíš, doplatíš na to jenom ty. Navíc tatínek byl na tom hůř než já, jeho po roce 1948 poslali ke dnu, zatímco já na dně byl a mohl jsem jen nahoru,“ popisoval Makarius v týdeníku Dotyk. Postupně stoupal výš a výš, začínal jako technik a po šestnácti letech už byl výrobním náměstkem dolu. Nějakou dobu vedl i báňskou záchrannou stanici a záchranáři vždy měli jeho veliký obdiv. „Hornictví bylo, je a bude rizikové. Riziko lze sice snížit, ale nelze ho odstranit. A k ochraně života, zdraví i majetku na dole je potřeba organizace, která vyšle svoje lidi pod zem v době, kdy všichni utíkají ven. Proto byli záchranáři vždy elitou mezi horníky,“ vzpomíná na práci báňských záchranářů. „Já měl tu čest poznat mezi nimi spoustu velkých lidí,” vyznával se v regionálních médiích.

17

Nekrolog Neštěstí na dole Pluto v roce 1981 Památník v Podkrušnohorském technické muzeu. Foto: Oblastní muzeum Most.

Politicky nevhodný i pro šachtu

V roce 2000 se stal profesorem v oblasti důlní bezpečnosti na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě.

18

Jenže… katolík, z problémové buržoazní rodiny, příbuzní na Západě? Takový člověk přece nemůže být druhým mužem tuchlovického dolu. A tak Makarius v roce 1977 šel. Naštěstí alespoň mohl zůstat v oboru. Stal se řadovým úředníkem báňského úřadu a na této pozici plně uplatnil i své právnické vzdělání. Je paradoxní, že v té době už mohl být ve svobodné části světa vysokým manažerem dolu. Jenže Makarius míní a okupace mění. „Měl jsem vzdáleného příbuzného, který měl grafitové doly u Vídně, a ten mi někdy na jaře 1968 nabídl, abych k němu přijel pracovat. Tehdy se zdálo, že by to šlo legálně, takže jsem souhlasil. Plánoval jsem, že rodinu prozatím nechám tady, seženu bydlení ve Vídni, doučím se němčinu a pak si rodinu vezmu k sobě. Ale přišel 21. srpen a 30. srpna se nám narodila dcera – odejít kamkoli do ciziny už nešlo. Na druhou stranu mám rád Prahu a nikdy jsem netoužil žít jinde, přijatelná

by pro mě byla akorát tak ta Vídeň,“ popisoval v Dotyku. Na Českém báňském úřadu zůstal i po roce 1989 a české hornictví získalo nezpochybnitelnou a respektovanou autoritu. Nakonec byl v letech 1997–2008 jeho předsedou. Podílel se na polistopadové reformě báňské legislativy a její harmonizaci s právem Evropské unie. Zasloužil se také o rozvoj kvality báňské záchranné služby – z jeho iniciativy byla například zavedena vyznamenání pro záchranáře Záslužný záchranný kříž a Medaile Jiřího Agricoly. A pokračoval i v akademické kariéře – v roce 2000 se stal profesorem v oblasti důlní bezpečnosti na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě. Jeho práce ho samozřejmě dovedla i na Mostecko a Litvínovsko. Třeba v roce 1981 řídil vyšetřování havárie na dole Pluto u Litvínova, kde zahynulo 65 horníků. Sám říkal, že se pod zemí nikdy nebál, a to dokonce ani když fáral úplně poprvé. A pod zem se spouštěl i v pokročilém věku, majitelé dolů ho žádali o konzultace a rady.

sem kompetentní určovat, jestli česká společnost potřebuje zlato nebo uran, ale výsledek je zatím takový, že máme pomalu nejdražší elektřinu v Evropě. A přitom neumíme využívat svoje vnitřní bohatství. Třeba v dobývacím prostoru OKD u Frenštátu pod Radhoštěm je v zemi zhruba 1,5 miliardy tun černého uhlí, to je unikátní ložisko v rámci celé Evropy. A to nechci mluvit o hnědém uhlí za limity. A my se na to tváříme že nic a budeme raději zvyšovat obyvatelstvu cenu elektrické energie,“ vysvětloval snad při každé příležitosti. Politikům vyčítal, že jednají krátkozrace a bez odborného zázemí. „Moje životní zkušenost říká, že když se jednou uhelný důl zavře, tak jej už nikdo neotevře, přestože tam ještě zbyly nějaké zásoby. Často se ukáže, že ceny nerostů na trhu stoupají, a že kdybychom bývali ještě nějaký čas těžili, šlo by o lukrativní dobývání. Dělat novou otvírku zavřeného dolu už se ale nevyplácí,“ varoval asi před dvěma lety. A asi by se ani moc nedivil, že od té doby se v českém hornictví máloco změnilo a limity, které měly být revidovány nejpozději v roce 2005, stále existují.

Stát by měl omezit vliv občanských aktivit, které za nic neodpovídají. Nejsem kompetentní určovat, jestli česká společnost potřebuje zlato nebo uran, ale výsledek je zatím takový, že máme pomalu nejdražší elektřinu v Evropě.

Roman Makarius byl vždy hrdý na to, že pozvedl vážnost báňského úřadu a nikdy neustupoval podnikatelským či politickým tlakům. „Za totality se takové věci děly, tehdy byl sice báňský úřad taky respektovaný, ale sloužil hlavně k tomu, aby se v případě havárií našel viník, který bude odsouzen. Typickým případem je tragédie na ostravském dole Doubrava v roce 1949, kde zahynulo 19 horníků, za kterou byl odsouzen k trestu smrti předseda obvodního báňského úřadu. Podobné důsledky mělo i neštěstí na dole Pluto v roce 1981,“ uvedl v týdeníku Dotyk.

Zavřený důl už nikdo nikdy neotevře Profesor Makarius celou tu dobu působil jako ten, který vrací diskuze o těžbě uhlí na racionální úroveň. Věřil v budoucnost těžby uhlí a dokázal snést na stůl pořádnou kupu argumentů. „Stát by měl omezit vliv občanských aktivit, které za nic neodpovídají. Nej-

Památník v Litvínově. Foto: Oblastní muzeum Most.

19

Nejvýznamnější práce Romana Makaria v oblasti horního práva a historie: České horní právo, Z dějin královské, císařské a státní báňské správy.

Lásku k hudbě ve mně probudila církev svatá, líbila se mi varhanní hudba v kostele, kde jsem působil jako ministrant.

20

Makarius podporoval nejen pokračování těžby uhlí, ale i dalších nerostných surovin. Zajímavý byl například jeho postoj k domácímu uranu. Podle něj bychom měli dostatek zásob na provoz obou jaderných elektráren a ještě bychom jej mohli vyvážet. Vždyť samotná produkce dolu Dolní Rožínka pokryje z jedné třetiny výrobu palivových článků pro potřeby Temelína. „A my dnes palivo kupujeme a formou dražší energie to platí daňoví poplatníci,“ zlobil se v jednom z posledních rozhovorů.

Víc jak půlstoletí sbormistrem Roman Makarius se celý profesní život pohyboval mezi drsnými horníky. Možná tak jeho celoživotní koníček působí, jako by hledal jakousi estetickou kompenzaci. Nehornickou část života tak kromě rodiny věnoval svému koníčku – hudbě. I když i tu nakonec dokázal spojit s hornictvím. „Lásku k hudbě ve mně probudila církev svatá, líbila se mi varhanní hudba v kostele, kde jsem působil jako ministrant. A pak také patřilo k dobrému tónu pražské rodiny hrát na housle nebo na klavír, tak jsem na tatínkův popud začal hrát na klavír,“ popisoval.

Už během středoškolských studií působil u amatérské filharmonie v Příbrami, později byl šéfdirigentem symfonického orchestru Vysokoškolského uměleckého souboru v Košicích. V roce 1961 se ve Stochově ujal pěveckého kroužku a pod názvem Hornický pěvecký sbor Kladno ho vedl až do své smrti. Postupem času z něj vytvořil největší pěvecký sbor ve středních Čechách, který pravidelně vystupoval v zahraničí a spolupracoval se sólisty Národního divadla. Občas dokonce profesor Makarius zasedl i za kostelní varhany. Jako aktivní varhaník hrál například na svatbě svých přátel, herce Václava Vydry a herečky Jany Bouškové. A někdy si zahrál v kostele v Nezabudicích u Křivoklátu, o který se jeho rodina stará a vnuk Jan je zde regenschorim. Od klasické hudby pak není daleko k dalšímu koníčku. Roman Makarius byl také význačným sběratelem starožitností. A jak měl ve zvyku, ani zde nezůstal na půli cesty a působil v tomto oboru jako soudní znalec. Kořeny rodiny Romana Makaria sahají až někam k Bílé hoře. Do té doby nesli Makariové jméno Blažení, v souladu s tehdejší „módou“ ho však změnili na latinskou podobu Makarius. Věříme, že cesta profesora Makaria byla 3. února završena právě cestou k blaženosti, o kterou jako věřící katolík celý život usiloval.

Uhelný slabikář

Elektrárna mele uhlí, ó, my se máme! Když se děti učí číst, ze všeho nejdříve louskají slabikář. Z dobrého důvodu. Byť se to v dospělosti už nezdá, naučit se číst je poměrně komplikované, proto se musí začít něčím jednoduchým. Slabikář je tedy v podstatě geniální kniha, protože do nás dokáže tuto obtížnou činnost nějakým zázrakem vpravit. V návaznosti na tuto dobrou zkušenost jsme se rozhodli povolat permoníka Alfonse a stejným způsobem seznámit dospělé s uhelnou energetikou. Ostatně uhelná energetika může být pro většinu dospělých podobně složitá jako pro děti čtení. Fotografie: Shutterstock.com, Martin Šuvarina Text: Petr Dušek

Co je uhlí a kde se vzalo? Uhlí je hnědá až černá hořlavá hornina, která se skládá hlavně z uhlíku, vodíku a kyslíku. Podle odhadů se vyvíjelo desítky až stovky milionů let z rostlinných a živočišných zbytků. Pro srovnání: dinosauři dominovali živočišné říši přes 134 milionů let. Matka příroda si zjevně dobře rozmyslela, k čemu bude uhlí dobré...

Podle stupně prouhlení rozlišujeme několik druhů a každý se hodí na něco jiného: Hnědé uhlí – vytápění domácností, výroba tepla a elektřiny Černé uhlí – výroba elektřiny, chemický průmysl, metalurgie

Zásoby až pro 5 generací Klíčovou energetickou surovinou ČR je hnědé uhlí (roční těžba cca 40 milionů tun), dobývá se v povrchových velkolomech a nejdůležitější ložiska leží pod Krušnými horami. Dostupného černého uhlí je méně (roční těžba cca 10 milionů tun), těží se výhradně hlubinným způsobem a nejdůležitější ložiska se nacházejí v Ostravsko-karvinském regionu. V české kotlině je uhlí dost, dokonce až pro 5 generací! Vděčíme za to především lomu ČSA, který se pyšní 750 miliony tun nejkvalitnějšího hnědého uhlí a potenciálem těžby na 100–150 let. Za stávající situace však těžba v nejvýznamnějším českém ložisku skončí už za pár let, protože je možné využít jen zlomek jeho obrovských zásob. Ale to si povíme až v kapitole o těžebních limitech....

Ahoj, jsem permoník Alfons a bydlím v hlubinném dole Centrum. Vytáhli mě na povrch, protože potřebovali průvodce do Uhelného slabikáře. Tak jsem tady a dnes vám řeknu to nejdůležitější o uhlí, jeho těžbě a zpracování!

22

23

Polovina české elektřiny pochází z uhlí

Uhelný slabikář

Uhlí má nezastupitelné místo v české energetice. Spaluje se v tepelných elektrárnách, teplárnách i domácnostech. Vzniká tak elektřina a teplo. Nejefektivnější je spalování uhlí v kogeneračních zdrojích, které umožňují vyrábět obojí najednou.

Uhlí levně vytápí 1 150 000 domácností

Podíly hlavních způsobů vytápění domácností (2011) Teplárny 38 % Zemní plyn 38 % Uhlí 9 % Elektřina 8 % Dřevo 7 %

Víte, že... Víte, že... České centrální zásobování teplem je založeno na uhlí – většinu tepelné energie vyrábíme právě z něj. V roce 2013 jsme vyrobili z uhlí cca 50 % elektřiny.

Dálkové teplo z uhlí využívá zhruba 850 000 domácností, dalších 300 000 domů topí uhlím přímo. Uhlí z lomu ČSA vyhřívá třeba na 9 300 domácností v Otrokovicích nebo 8 000 domácností ve Strakonicích.

Kdybychom nic nevyváželi, uhlí by pokrylo spotřebu skoro celých Čech, přesněji řečeno 61 % celkové spotřeby ČR.

Výroba elektřiny v ČR 2013 podle zdrojů Uhlí a energoplyn

35,3 % Obnovitelné zdroje 10,7 % Ostatní 4,8 %

Zdroje: MPO, ERÚ, IEA

Jaderné palivo

24

Chemičku Unipetrol zásobuje také uhlí z lomu ČSA.

Kraje s nejvyšším podílem uhlí při výrobě tepla patří k dlouhodobě nejlevnějším (Pardubický, Královéhradecký, Ústecký atd.)

49,2 %

Uhlí je i ve světě nejvýznamnějším zdrojem elektřiny, na celkové produkci se podílí 41 %.

Uhlí je důležitou surovinou pro mnoho průmyslových odvětví, zejména metalurgii či chemický průmysl. Koks je klíčovou složkou pro výrobu železa a oceli a z dehtu se dělají barviva, léčiva, hygienické prostředky, a dokonce i voňavky. V důsledku tak uhlí přináší práci mnoha dalším lidem mimo sektor těžby i mimo severočeský region. Díky hnědému uhlí z lomu ČSA fungují například Třinecké železárny, papírna ve Štětí nebo litvínovský Unipetrol RPA. To je dohromady téměř 11 000 zaměstnanců.

Zdroje: Teplárenské sdružení ČR, MPO, ERÚ, IEA, ČSÚ

Nejvýznamnější je hnědé uhlí, ze kterého vzniká asi 41 % elektřiny. Tato produkce by bohatě dokázala nasytit celou Moravu i Slezsko, a ještě by zbylo na Prahu.

Vytápění pomocí uhlí je nejlevnější, roční náklady jsou daleko nižší než u plynu. V bytě lze na topení ušetřit tisíce, v rodinném domě až desetitisíce.

Na uhlí je postaven český průmysl

Předpokládaný podíl a dodávka tepla pro byty v roce 2014 podle paliv Uhlí 56 % Zemní plyn 34 % Biomasa 6,1 % Ostatní paliva 3,6 % Topné oleje 0,3 %

25

Diskuze Zaslechli jsme o limitech Tvrzení 1. etapa těžby (do limitů) 2. etapa těžby (za limity)

Když bude pokračovat těžba, skončí litvínovská chemička!

Těžba se zastaví stovky metrů před chemičkou až v roce 2060. Bude-li těžba pokračovat, chemička se přestěhuje.

Prolomení limitů povede k zániku 811 pracovních míst v Horním Jiřetíně!

Horní Jiřetín by se přestěhoval i s firmami, institucemi a obchody, tedy i s pracovními místy.

Všichni občané Horního Jiřetína jsou zásadně proti prolomení limitů!

Za zásadní odpůrce prolomení se považuje jen 42 % lidí, dalších 43 % nikoliv (STEM, 2013).

Těžební limity Územní limity blokují těžbu nejvýznamnějších hnědouhelných zásob v ČR už přes 23 let. Administrativní omezení zavedla v roce 1991 federální vláda Petra Pitharta na návrh ministra životního prostředí Ivana Dejmala. Smyslem usnesení č. 444 bylo pomoci severočeskému regionu, jehož životní prostředí zdevastovaly desítky let bezohledné těžby. Dnes lze již prohlásit, že opatření splnilo svou úlohu, protože krajina se

stala jednou z nejčistších v republice. Limity však zůstávají v platnosti nadále a definují linie, za které nesmí postoupit těžba v jednotlivých severočeských dolech. Z hlediska uhelných zásob a polohy ložisek v rámci stávající infrastruktury připadá v úvahu prolomení limitů v lomech Bílina a ČSA. V případě pokračování těžby v lomu ČSA by bylo nutné přestěhovat obec Horní Jiřetín.

Situace v lomu ČSA

750

18

Celkové zásoby 750 milionů tun Při předpokládané roční těžbě 6 milionů tun by zásoby vydržely minimálně 100 let.

Výhřevnost 18 MJ/kg (nejkvalitnější v ČR) Na ročním vytápění rodinného domu lze ušetřit až stovky kilogramů uhlí.

26

Uzavření lomu ČSA připraví o práci jen 851 lidí!

20

287

2022

2060

1. etapa těžby (do limitů) Zásoby: 20 milionů tun Těžba: 3 miliony tun/rok Konec v roce 2022 na hranici ochranného pásma.

2. etapa těžby (za limity) Zásoby: 287 milionů tun Těžba: 4 – 6 milionů tun/rok. Konec v roce 2060 několik set metrů před litvínovskou chemičkou.

Skutečnost

Limity v kumulaci ohrožují 6 000 pracovních míst v těžebních a servisních společnostech a až 12 000 pracovních míst v celém regionu.

Elektřinu z uhlí nepotřebujeme, protože ji stejně vyvážíme do zahraničí!

Elektřina z uhlí pokrývá polovinu spotřeby ČR a čistý zisk z jejího exportu do zahraničí je 4,5 miliardy korun.

Uhlí za limity můžeme zachovat pro budoucí generace!

Nemůžeme. Jakmile se důl jednou zatopí (zrekultivuje), zásoby uhlí budou odepsány.

Na konci ledna vyzvala mostecká radnice na svém facebookovém profilu občany, aby vyjádřili své názory k těžebním limitům. Z vášnivé debaty vybíráme několik zajímavých příspěvků. (redakčně kráceno) Zbyněk Jakš: Je hrozné, že o osudu našeho regionu rozhodují lidé, kteří s ním buďto nejsou vůbec spjati, anebo se nechávají ovlivnit hrstkou prolhaných rádoby aktivistů. Pravdou je, že cca 500 lidí z Jiřetína se brání přestěhování do nových domů i s kompenzací. A co těch (a to je opravdu jen skromný odhad) cca 3000 lidí, kteří se budou muset odstěhovat jinam za prací, protože zde ji jen těžko budou hledat? Pokud se jim podaří prodat byt, tak dostanou 200 000 Kč a budou si muset půjčit statisíce na nové bydlení. Ještě stále si myslíte, že je to jenom věc těch pár Jiřetínských? Petra Molnárová: Jsem rozhodně pro prolomení limitů těžby. Region s takhle velkou nezaměstnaností, jako je ten náš, si prostě nemůže dovolit tak masivní nárůst nezaměstnaných. Naruší to celou ekonomiku kraje. Miroslava Hodaňová: Jsem proti prolomení! Té devastace tady bylo dost! Vlasta Vébr: Velmi citlivá otázka. Na jedné straně chápu ty, kterých se to dotkne. Na druhé straně chápu i těžební společnosti. ALE – v zásadě jsem pro prolomení. Uhlí je a bude potřeba. Vladimír Holý: Prolomit, jinak tento region bude mrtvej. Nezaměstnanost vzroste moc vysoko a ceny energií také.

27

Projekt

Nejde o nás, ale o naše děti Severní energetická se na podzim loňského roku zapojila do projektu Mladé fronty DNES Studenti čtou a píší noviny, který si klade za cíl naučit studenty pracovat s novinami jako se zdrojem informací a prostorem pro konfrontaci vlastních názorů. Téma s názvem Čím nakrmit žárovku? se ukázalo jako velmi atraktivní a inspirativní. Studenti z různých koutů republiky usilovně přemýšleli, vášnivě diskutovali, a především psali, psali a psali. Výsledek je natolik pozoruhodný, že se redakce Sedmého proudu rozhodla napodobit Mladou frontu DNES a některé studentské práce zveřejnit.

Fotografie: Shutterstock.com Text: Petr Dušek

„Motto Čím nakrmit žárovku? upozorňuje na problém, který je už dnes velmi akutní a v budoucnu bude naprosto klíčový pro nás všechny: lidskou závislost na elektřině a dalších energiích. Toto téma jsme zvolili s ohledem na to, že v něm vlastně nejde o nás, ale o budoucnost našich dětí,“ vysvětluje tisková mluvčí Severní energetické Gabriela Sáričková Benešová. Projekt Studenti čtou a píší noviny má za sebou už sedmiletou historii. Každoročně se do něj zapojuje přes 400 škol a více než 25 tisíc studentů. To je jako celé malé město mladých, kteří se rozhodli podílet na vytváření obsahu Mladé fronty DNES. „Jsme velmi rádi, že jsme se tohoto ojedinělého projektu mohli zúčastnit. V době, která je stále přesycenější informacemi, záleží víc než kdy předtím na schopnostech kriticky vyhodnocovat obsah. Proto je důležité, aby se zejména mladí lidé v této disciplíně soustavně cvičili a zdokonalovali. Přiznám se, že když jsem si četla některé práce, byla jsem příjemně překvapená. Studenti totiž dokázali, že si navzdory čím dál silnější mediální masáži zachovali vlastní hlavu a nezávislý úsudek,“ dodala Gabriela Sáričková Benešová.

28

29

Zadání

Téma: Čím nakrmit žárovku? Mobil, tablet, počítač, iPod, hodinky, televize, foťák, lednice, žárovka, topení, sporák, auto, autobus, výtah... Dokázali byste si představit jeden den bez nich? Nic z toho přitom není „na vzduch“. A nejen přístroje, které denně používáme, potřebují neustálý přísun energie. Britský popularizátor vědy sir Matt Ridley spočítal, že jeden člověk v průměru potřebuje tolik energie, kolik by jí vyrobilo 150 otroků, kteří by šlapali osm hodin denně na rotopedu. V Americe je to 660 otroků, ve Francii 360 a v Nigérii jen 16. Ale zamýšlíme se dostatečně nad tím, co tuto energii lidských svalů nahradilo? Kde se tohle ohromující množství energie bere, jak se k nám domů dostává a co všechno by se stalo, kdyby zdánlivě nekonečný tok energie ustal?

Alternativní zdroje neutáhnou růst ekonomiky Německo se sice značně angažuje v rozvoji alternativních zdrojů, ale při dnešním růstu ekonomiky to stejně nemůže stačit a nedostatek energie by mohl růst zpomalit, ne-li zastavit.

Německo je nejpokročilejší v rozvíjení alternativních zdrojů elektrické energie. Vzniká zde však velký počet elektráren tepelných. Proč? Důvodů se najde jistě mnoho, já si vybral ten, který mi připadá nejpravděpodobnější – velice silná ekonomika. Životní úroveň každého Němce je vysoká a stále roste. A to s sebou nese stále vyšší spotřebu energie. Německo se sice značně angažuje v rozvoji alternativních zdrojů, ale při dnešním růstu ekonomiky to stejně nemůže stačit a nedostatek energie by mohl růst zpomalit, ne-li zastavit. Průmysl je na vysoké úrovni, což však také znamená, že spotřebuje mnoho elektrické energie. Elektrárny získávající energii z alternativních zdrojů nemohou na pokrytí takové spotřeby ani zdaleka stačit. Proč tedy vzniká více tepelných elektráren než jaderných? Podle mě je to ovlivněno především dvěma faktory: cenou a dostupností surovin potřebných k výrobě energie a možností uskladnění vznikajících odpadů. Zatímco uhlí si Německo samo těží, uran musí někde nakoupit a do elektrárny dopravit, což je méně výhodné. Uskladnit odpad z jaderných elektráren nelze všude, je stále radioaktivní a nelze ho kdekoli „odhodit“. Vlastimil Šturc Gymnázium, SOŠ a VOŠ, Ledeč nad Sázavou

30

I ty nejekologičtější elektrárny mění přirozený běh života, který na Zemi panoval dříve, než se první opice postavila na zadní.

Elektřina neroste na stromech, abychom si pro ni jen tak sáhli Lidská společnost se postupem času měnila z kočujících pravěkých kmenů až k nynější společnosti, kterou nazýváme konzumní. Toto označení není jenom obyčejný pojem, ale dokonale vystihuje myšlení celé soudobé společnosti. Převážná většina lidí totiž spotřebovává (konzumuje) daleko větší množství elektřiny či nerostných zdrojů, než by bylo záhodno. Přitom ze všech stran slýcháme, že bychom měli svoji spotřebu omezit. S tímto názorem souhlasím, ale myslím, že lidé si již zvykli na spotřebu energie tak, že si bez ní nedokážou představit život. Věci, které by se dříve nazývaly zázrakem nebo kouzlem, dnes pokládáme za samozřejmou součást života. Nejsamozřejmější je, že když ráno vstanete a venku je ještě tma, rozsvítíte žárovku. Lidé už si na to tak zvykli, že je vůbec nezajímá, co se v žárovce stane, natož aby je napadlo, kolik elektřiny tím jediným pohybem spotřebují. Jistě, nejde o nijak vysoké číslo, ale když se zamyslíte, že takto si rozsvítí všech sedm miliard lidí každé ráno a večer třistašedesátpětkrát ročně (366krát v přestupném roce), to malinké číslo se zvětší víc, než bychom se kdy odvážili tvrdit. Spotřeba elektřiny se však netýká jenom žárovek. Nemáte co dělat, tak si „zasurfujete“ na internetu, podíváte se na televizi, k tomu si ohřejete jídlo v mikrovlnce, uděláte si kávu, všude se válí vrstva prachu, tak vyluxujete, potřebujete čisté nádobí, tak zapnete myčku a tak dále. Pak se ještě rozhořčíte nad účtem za elektřinu, ale to je tak všechno, co vás zajímá. Přitom elektřina neroste na stromech, nestačí jen natáhnout ruku a vzít si ji. Musí se vyrábět v elektrárnách, které mají velmi negativní vliv na životní prostředí.

Samozřejmě, kromě tepelných a jaderných elektráren existují i elektrárny vodní a větrné, které mají být ekologičtější, ale i ty zasahují do životního prostředí a mění přirozený běh života, který na Zemi panoval dávno předtím, než se první opice postavila na zadní. Soudobou společnost to možná šokuje, ale dříve žili lidé, kteří elektřinu neznali, a také přežili. Když však vznikla první tepelná elektrárna, lidem se zalíbil pohodlný život, který jim nabízela, a postupem času zaplnily elektrárny celý svět. Brzy však tepelné elektrárny nedokázaly pokrýt nároky spotřebitelů, a tak vědci vymysleli jiný způsob – jaderné reakce. Jaderné elektrárny jsou sice výkonnější, ale přinášejí také daleko větší rizika. Stačí se podívat na jaderný odpad, se kterým si zatím lidstvo neumí poradit. Ale co bude, až ani jaderné elektrárny nedokážou pokrýt naši spotřebu? Budeme muset přejít na něco výkonnějšího a přímo úměrně i ničivějšího, než jsou jaderné reakce. Nutno podotknout, že na stejném principu jako jaderná elektrárna funguje i atomová bomba. Pokud vás odpověď na tuto otázku nezajímá, dál si plýtvejte elektřinou, ale pokud byste se rádi apokalyptické budoucnosti vyhnuli, vypněte televizi, pozhasínejte doma všechna světla a vyrazte do přírody, dokud ještě nějaká je.

Mnoho generací vyrůstalo s elektrickou energií. Pochybuju, že by se někdo mohl v této době uskrovnit a radikálně omezit svoji spotřebu. Energie na Zemi není nekonečně. Obnovitelné zdroje jsou dobrým směrem výzkumu, ale jen oddalují nevyhnutelné vyčerpání plynů, uhlí a dalších materiálů, které se používají k štěpení v jaderných elektrárnách. Radioaktivní odpad je seriózní problém, ale jak ho vyřešit? Nebýt elektrické energie, mnoho lidí by ztratilo svou práci. Nemohl bych si ráno rozsvítit v koupelně, uvařit si čaj nebo si dát chleba. Ano, chleba. Proč chleba? Co má s energií společného? Pečivo se dělá z nějakého obilí a zemědělství by bez energie bylo velice primitivní a neuživili bychom většinu lidí na světě, když už teď máme problémy s hladem v nevyspělých zemích. Nedokážu si představit, jak bych se obešel bez vlaku, kterým dojíždím do školy, nebo bez počítače s internetem, který mi zajišťuje studium a zábavu. Nebaví mě číst knihy a sedět u ohně pozdě večer, když je tma. Nebaví mě pozorovat housenky v lese, sedět na louce nebo hrát společenské hry. Takových aktivit bych se dopustil z nudy. Ani papír na Člověče, nezlob se by nebyl, protože výroba papíru bez energie je poněkud obtížnější. Někteří lidé šetří energií, ale těch je málo. Množství energie, které používáme, je ohromné. Možná máte stejné myšlení jako já a říkáte si: „Proč by mě měla zajímat spotřeba energie? Stejně ještě před vyčerpáním neobnovitelných zdrojů zemřu.“ I tak bychom měli šetřit. Zajistíme tak přežití dalších generací, že ano? Ne. Je to prostě součást našeho života. Kdyby se dnešnímu typickému dospívajícímu vzal mobilní telefon nebo počítač, začal by rebelovat a mít depresi, protože by nemohl uploadnout fotku svého úžasného oběda na Instagram nebo na Facebook. Bez energie bych asi ani nenapsal tento článek. Papír by byl velmi vzácný a používal by se jen na nejdůležitější dokumenty. Verdikt? Bez energie bych nebyl takovým, jakým jsem. Hoang Vu Huy Integrovaná střední škola Cheb

Tomáš Jakubec Gymnázium Postupická, Praha 4

Bez počítače bych neměl práci, nebyl bych to já Jakožto student výpočetní techniky bych bez elektrické energie neměl práci. Nedokázal bych si představit svůj denní režim bez elektrických spotřebičů. Používám tolik energie, kolik jí spotřebuje průměrný teenager, což je velmi hodně, možná až v nezdravé míře.

31

Politik z přírody

Rozhovor

Petr Šilar začínal jako agronom v zemědělském družstvu Mistrovice.

Ta hydra má desítky hlav Tady s vámi souhlasím, ale větrná energie je nejekologičtější. Jenom se to mnoha lidem nelíbí v krajině. Ale sloupy elektrického vedení či převaděče telekomunikací taky nejsou nic hezkého v krajině.

říká o evropské byrokracii senátor Petr Šilar, zakladatel iniciativy za zavedení jednotného celoročního času v celé EU. Usměvavý politik je srdcem i duší především venkovan. V politice to považuje za svou slabou i silnou stránku. Fotografie: Archiv Petra Šilara Text: Petr Dušek

V ČR jste patrně nejvýznamnějším bojovníkem za zrušení letního času. Proč jste si vybral zrovna toto politické téma? Proč chcete, abychom měli pouze jeden čas? Protože mít dva časy je hloupost, která lidem neprospívá a některým lidem škodí jak fyzicky, tak duševně. Na úvod říkám, že nejsem jediný bojovník, ale máme společenství pod názvem For only one time. Nejsme proti letnímu času, ale proti střídání letního a zimního času. Ty změny 2x ročně jsou škodlivé a nic nepřinášející. Nebylo to politické téma, ale bohužel se z tohoto problému politické téma stalo.

Foto: jeander (toonpool.com)

32

Jak jste ve svém úsilí daleko? Iniciativa trvá už několik let. Na našich webových stánkách je již více jak 10 000 příznivců. Bohužel zatím neúspěšně usilujeme o celoevropské referendum, kvůli přebujelé administrativě se nám pořád nedaří rozběhnout. Nebudu rozvádět podobnosti, ale ta hydra má desítky hlav. Kromě ankety na webu máme také zahraniční výbor. Teď jsme získali i podporu IT firmy, která bude aplikovat software. V březnu jsem pozván do Evropského parlamentu na veřejné slyšení v dopravním výboru. Chceme zahájit jednání s europoslanci, aby se tohoto tématu chopili a tlačili na Evropskou komisi. Kdo podporuje vaše úsilí? Podporují jej všichni rozumní lidé a také mnozí odborníci. Největší podporu jsme zaznamenali od profesorky Heleny Illnerové (významná česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně AV ČR – pozn. redakce). Jednou mi volal výrobce slunečních hodin s tím, že mu velmi vadí, že jeho hodiny půl roku „lžou“. Jeden starší důchodce mě zase zapřísahal, ať ten letní čas zruším okamžitě. Když jsem se ptal, jaké má problémy, jestli špatně spí nebo trpí bolestmi hlavy, tak mi odpověděl, že spí jako špalek, ale má velkou sbírku pendlovek a ty všechny musí jít přesně. Takže je musí 2x do roka ručně seřizovat. A protože má hodiny po celé stěně až ke stropu, tak se mu stalo, že při seřizování spadl ze židle a způsobil si zranění.

Otázka času a jeho změn souvisí s přístupem člověka k přírodě. I zavedení letního času lze totiž považovat za lidský zásah proti přirozenému řádu. V poslední době se v tomto kontextu hodně hovoří především o šetrné energetice. Není to však pouze zlato, co se třpytí, na němž někdo akorát dobře vydělává? Když za solární byznys stát zaplatí 1 bilion korun a výsledkem je zoufale nízká produkce elektřiny, lze ještě mluvit o šetrnosti? Energetická koncepce naprosto chybí v celé Evropě. Hlavně pravidla, kterými je potřeba se řídit. Momentální prospěch je vždy na prvním místě. Bohužel. Ale růst ekonomiky je hlavní ukazatel všech politiků. Nikdo se dobrovolně neuskromní.

Mít dva časy je hloupost, která lidem neprospívá a některým lidem škodí jak fyzicky, tak duševně. Ty změny 2x ročně jsou škodlivé a nic nepřinášející.

Zrovna tak lze argumentovat proti větrným elektrárnám – zásah do krajiny způsobí obrovský, ale energie (zvlášť u nás) mnoho nevyrobí.

Když se vrátíme k té evropské „hydře“, jak se díváte na její snažení v oblasti energetiky? Je podle vás v pořádku, že EU každému členovi diktuje, kolik procent má vyrobit zelené energie? Procento vyrobené elektrické energie ze „zelených zdrojů“ přeci odsouhlasili všichni zástupci a členové EU. Takže to není diktát, ale dohoda všech, kterou by bylo potřeba občas změnit, když se ukazuje, že je to nefunkční. To samé je směrnice EU k letnímu času. Prostě je to krok vedle a je potřeba to přiznat a změnit nebo zrušit. Stále aktuálnější otázkou dneška je v této souvislosti těžba hnědého uhlí. Tento nerost vznikal na našem území mnoho milionů let. Není pošetilé nad ní v roce 2015 prostě mávnout rukou a dělat, že není? Jaké je vaše stanovisko k budoucnosti těžby hnědého uhlí v severních Čechách? To je otázka pro celou vládu, ministra průmyslu. Souvisí to s tím, co jsem řekl k předchozí otázce. Nechováme se jako hospodáři, ale jako dobyvatelé země, kterou jsme zdědili od našich předků, a v jakém stavu ji zanecháme, myslím, nikoho nezajímá.

Ing. Petr Šilar 1956 Český politik, senátor za Ústí nad Orlicí a člen KDU-ČSL. Je zakladatelem iniciativy, která si klade za cíl zrušit střídání letního a zimního času a zavést v celé EU jeden čas. Po revoluci působil jako radní Pardubického kraje a starosta obcí Letohrad a Horní Čermná. Senátorem se stal v roce 2010. Miluje venkov a považuje to za důvod, proč politiku ještě neopustil.

33

Pelmel

Ruka těžařova je otevřená. Zatím.

Severočeské kraťasy

Severní energetická stejně jako ostatní těžební společnosti dlouhodobě podporuje region, v němž působí. Tato aktivita je zcela dobrovolná a nemá nic společného s odvody, které jí ukládá zákon. Ruka těžařova je zkrátka otevřená. Bohužel je nutné dodat: zatím. Otázka totiž zní, co se s touto rukou stane, když ji stát bude i nadále tolik mačkat. Může to skončit modřinou, ale také praskáním kostí. A podle toho také bude v budoucnu vypadat otevřenost té ruky...

Prezident: Prolomení limitů je menší zlo než jejich zachování. Velký ohlas měla na začátku února návštěva prezidenta České republiky Miloše Zemana v Ústeckém kraji. Hlava státu opakovaně podpořila prolomení limitů na těžbu hnědého uhlí v severních Čechách. Při úvodní diskusi se starosty a zastupiteli v Ústí nad Labem prezident prohlásil, že prolomení limitů považuje za menší zlo než jejich zachování. Nejsilnější slova zazněla v závěru třídenní cesty, kdy Miloš Zeman zavítal na Mostecko mezi horníky a setkal se mimo jiné se zaměstnanci Severní energetické. „Z hnědého uhlí svítí každá druhá žárovka v České republice. Dále nechápu, proč někdo považuje za nedostatek, že exportujeme elektřinu. Vždyť jsme exportní republika – elektřina nám generuje čistý zisk 4,5 miliardy korun, takže ji vyvážíme jako výhodnou komoditu,“ prohlásil prezident. „Mít energii ze slunce a větru? To je ten naivní amatérismus zelených. Záměrně říkám zelení, protože ekologové, ti aspoň vědí, co je biomasa! Dřevní štěpky nás určitě nezachrání,“ dodal. „Po dlouhé době jsme slyšeli z úst vysoce postaveného politika slova nepokřivená politickými hrátkami,“ kvitoval proslov Miloše Zemana předák hornických odborů Jaromír Franta. Setkání s prezidentem republiky se zúčastnil také krajský hejtman Oldřich Bubeníček. Diskuzi obohatil například o své stanovisko k eventuálnímu krajskému referendu o limitech.

34

„Jsem s prezidentem v jedné věci v rozporu. Krajské referendum považuji za nešťastné. Lidi třeba ze Šluknova tohle nezajímá. Je to od nich vzdálené sto kilometrů, a když jim řeknu, hoďte tam tenhle lístek, tak ho hodí stejně, jako kdybych jim řekl ten opačný. Nic jim to neříká,“ prohlásil. Spolumajitel Severní energetické Jan Dienstl hovořil především o perspektivách severních Čech a jejich obyvatel: „Kraj není špinavý, jak tvrdí ekologové. Když Pithartova vláda zavedla limity, bylo to správně. Kraj byl zničený, nebyla EIA ani zákon o ochraně ovzduší. Po těch dvaceti letech je to krásný kraj, hory se uzdravily. Problém je, že lidi tu nemají budoucnost. Chtějí vidět dál. To ‚dál‘ se jim vzalo. Nechceme žádnou pomoc a státní zásahy. Nechte nás být, nechte nás těžit.“ V závěru besedy předal Jan Dienstl dary prezidentovi republiky. Jedním z nich byl takzvaný krýgl, hornická nádoba na pití piva, kterou dostávají havíři po rituálu zvaném Skok přes kůži. Miloš Zeman dále obdržel dárkovou kazetu s vínem, které bylo vypěstováno právě na svazích po důlní činnosti.

Mikuláš rozdával sladkosti, Severní energetická šeky Skupina Severní energetická pojala loňskou mikulášskou besídku ve velkém stylu. Děti zaměstnanců si užily nejen čerta s Mikulášem, ale také pohádku Ondřeje Sekory o Brouku Pytlíkovi v podání litvínovského Docela velkého divadla a samozřejmě spoustu sladkostí. Skupina také jako každý rok obdarovala potřebné. Dětský domov v Hoře Sv. Kateřiny obdržel 50 000 korun a Kojenecký ústav v Mostě 25 000 korun.

Hejtman suploval Ježíška v dětském domově Po třech sadách domina a dalších her našly pod vánočním stromečkem děti v 17 dětských domovech Ústeckého kraje. V Masťově na Kadaňsku ovšem nenaděloval Ježíšek, ale hejtman Oldřich Bubeníček. Kraj tímto způsobem částečně využil dar od Severní energetické.

35

Pelmel

Specialista, záchranář a technik dostali medaili Český báňský úřad rozdával 11. prosince 2014 v Praze medaile Jiřího Agricoly, nejvyšší báňské vyznamenání, které uděluje společně s Ministerstvem průmyslu a obchodu, Zaměstnavatelským svazem důlního a naftového průmyslu a Odborovým svazem pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu. Mezi 19 oceněnými byli i tři zaměstnanci Severní energetické: specialista Pavel Strnad (zcela vlevo), báňský záchranář a odborový pracovník Václav Král (druhý zprava) a bezpečnostní technik Jaroslav Kapalín (zcela vpravo). Gratulujeme!

Na Hněvíně byli pasováni novodobí rytíři

Jak pokřtít knihu o komínech? Popílkem na tom nejvyšším!

Dvanáct záchranářů z Mostecka, Sokolovska a Prahy převzalo 4. prosince 2014 v Rytířském sále mosteckého hradu Hněvín Záchranářské záslužné kříže všech stupňů. Nejvyšší ocenění, zlatý kříž, převzal od náměstka předsedy Českého báňského úřadu Martina Štemberka zástupce ředitele Hlavní báňské záchranné stanice Most Pavel Pirunčík. Blahopřejeme!

Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura – tak se jmenuje nová kniha od Martina Vonky, fotografa a milovníka průmyslové architektury. Pro křest mohl autor sotva zvolit stylovější prostředí: uprostřed ledna vylezl v Elektrárně Chvaletice na nejvyšší železobetonový komín v republice. Při samotném aktu navíc místo šampaňského spočinul na stránkách knihy elektrárenský popílek. Vonkovy Tovární komíny jsou mimořádné, protože nic podobného u nás nevyšlo více než 100 let. Autor navazuje na významnou práci profesora Františka Kloknera z roku 1906. Martin Vonka se věnuje historii i typologii komínových staveb, představuje jejich stavitele a dotýká se i technologií výstavby. Jádro knihy tvoří úvahy o hodnotách a využití našich komínů. Pikantní je, že jen málo vyobrazených komínů je dnes v běžném provozu. Z většiny se stali němí svědkové naší postindustriální doby. Foto: Martin Vonka

V Praze se demonstrovalo za levné teplo pro polovinu republiky Mostecký rok zakončila opět svatá Barbora Tradiční pochod svaté Barbory ulicemi Mostu v závěru roku 2014 měl netradiční průběh. Jeho účastníci totiž patronku horníků nejprve vyvolávali a hledali. Svatá Barbora pak díky báňským záchranářům Severní energetické sestoupila ze symbolické věže u radnice a předala světlo s přáním klidu, míru a pohody pro obyvatele novopečenému primátorovi Mostu Janu Paparegovi. Oblíbenou akci pořádá Spolek severočeských havířů za podpory těžebních společností.

36

Uhlí hřeje milion domácností. Zelená pověra domov nezahřeje. Praho, topíš uhlím z Mostu. Taková hesla měli na transparentech horníci, kteří na konci ledna demonstrovali v Praze za prolomení těžebních limitů v severních Čechách. Před Ministerstvem průmyslu a obchodu se jich sešlo na 700. Smyslem protestu bylo mimo jiné upozornit na to, že uhlí zajišťuje nejlevnější teplo pro bezmála 4 000 000 obyvatel ČR.

37

1

Pelmel

Komořanská úpravna uhlí má udatné lovce hlodavců

Podpořený subjekt: Spolek Jasmína Částka: 20 000 Kč Areál Úpravny uhlí Komořany na Mostecku obsadili osadníci, které byste na tomto místě nečekali: kočky. Pro zaměstnance je to požehnání – jednak mají co drbat za ušima a jednak z okolí prakticky zmizeli hlodavci. Kočky se však v poslední době přemnožily a řada z nich onemocněla. Naštěstí se o ně brzy začal zajímat dobrovolný Spolek Jasmína a díky internímu grantu Severní energetické mohl zařídit nezbytnou veterinární péči. „Kočičky tam odchytíme, pokud je to nutné, tak zaléčíme, pak je necháme vykastrovat a postaráme se o ně po operaci. Zhruba týden po kastraci je zase vrátíme zpět na místo. Jedna kočka nás vyjde i s dopravou, krmením a veterinárním zákrokem zhruba na tisíc korun a víc, proto velmi oceňujeme jakýkoliv příspěvek. Jsme přeci jen dobrovolná organizace,“ říká předsedkyně Spolku Jasmína Zuzana Homolková.

pro vás Zatoulané a nemocné kočky, mladí výškaři nebo fotbalisté. Ti všichni si přišli na své v další etapě interního grantu 7 pro vás, který umožňuje zaměstnancům Severní energetické získat finanční prostředky na různé aktivity z oblasti kultury, životního prostředí, sportu a bezpečnosti. Skupina už v rámci programu celkově rozdala 600 000 Kč. Fotografie: Severní energetická

Jedna kočka nás vyjde i s dopravou, krmením a veterinárním zákrokem zhruba na tisíc korun a víc, proto velmi oceňujeme jakýkoliv příspěvek. Jsme přeci jen dobrovolná organizace. w

Děkuji své firmě za krásný vánoční dárek žákům ZŠ Budovatelů Jirkov a narozeninový dárek pro paní učitelku Dagmar Režnou, která žáky připravuje na soutěže ve skoku vysokém.

38

Žádost o podporu může poslat dvakrát do roka kdokoliv ze zaměstnanců společností Severní energetická, Elektrárna Chvaletice, Důl Kohinoor a Hipodrom Most. Stačí vyplnit formulář (k dispozici na firemním intranetu či distribučních místech firemních novin) a zaslat jej na adresu [email protected]

2

Školáci v Jirkově skáčou bezpečně a proklatě vysoko Podpořený subjekt: ZŠ Budovatelů Jirkov Částka: 30 000 Kč

V tělocvičně jirkovské základní školy byla týden před Vánoci velká sláva. Žáci devátých tříd tam totiž pod vedením učitelů pořádali Vánoční laťku, již tradiční závod ve skoku vysokém, kterého se účastní základní a střední školy z Chomutovska. Loňský ročník byl mimořádný, protože se skákalo už v novém výškařském sektoru. Škola jej pořídila těsně před akcí díky internímu grantu Severní energetické. „Základní škola nemá vhodné podmínky pro výuku atletických disciplín, proto se zaměřuje právě na skok vysoký. Velice mě těší, že Vánoční laťka proběhla už s novým a bezpečným vybavením. Děkuji své firmě za krásný vánoční dárek žákům naší školy a narozeninový dárek pro paní učitelku Dagmar Režnou, která žáky připravuje na soutěže,“ uvedl úspěšný žadatel o grant Ladislav Vilímek ze Severní energetické, jehož manželka Miluše na jirkovské základce učí.

3

Mladí fotbalisté už mají do čeho kopat

Podpořený subjekt: FK Přelouč Částka: 50 000 Kč Když se řekne „58. ročník“, už to něco znamená. Ať je to totiž 58. ročník čehokoliv, snadno si odvodíte, že první ročník se musel konat už někdy v padesátých letech! Tak bohatá historie zdobí celostátní fotbalový turnaj starších žáků, který každé léto hostí Přelouč. „Je to vůbec nejstarší turnaj mládeže ze všech sportovních odvětví v ČR,“ připomíná Jiří Rokyta, trenér, zaměstnanec Elektrárny Chvaletice a úspěšný žadatel o interní grant 7 pro vás. Peníze od Severní energetické použili přeloučští fotbalisté na nákup nových míčů a dresů a financování halové zimní přípravy. První úspěchy se dostavily brzy – už dnes se žákovská mužstva FK Přelouč pohybují na předních příčkách pardubického krajského přeboru. „Díky grantu Severní energetické se může přeloučský fotbal dívat do příštích let s daleko větším optimismem oproti minulým letům. Od té doby, co byly omezeny dotace ČSTV, leží veškerá tíha na grantech, sponzorských darech a příspěvcích členů,“ dodává Jiří Rokyta.

39

Plánované události

10 4

Pelmel 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Severočeská kuchařka

20 4

2

5

Za vínem do Litoměřic

S Kolbabou do Karibiku

Dračí lodě v Chomutově

Vinařské Litoměřice, přehlídka českých a moravských vín s mezinárodní účastí, jsou nejvýznamnější vinnou výstavou v Čechách. Dvoudenní program na konci druhého dubnového týdne nabídne řízené degustace, předání medailí i společenský večer na litoměřickém hradě.

Cestovatel Jiří Kolbaba navštívil již přes 130 zemí světa na všech kontinentech planety. Ve druhé polovině dubna se chystá do své oblíbené Kadaně, kde bude vyprávět v místním KZ Orfeu o Karibiku. Cestovatelská beseda nese název Piráti z Karibiku – severní Antily I.

Kdo chce vidět závody dračích lodí, už dávno se nemusí plahočit někam do Asie, odkud tato nevšední podívaná pochází. V sobotu 2. května budou dračí lodě na Kamencovém jezeře u Chomutova. O pohár primátorky města Chomutova můžete zápolit také – stačí sehnat partu přátel a samozřejmě loď.

9

5

Labe 2015 Populární kapely z domácí i zahraniční scény, oblíbené městské slavnosti, zábavné akce pro malé i velké návštěvníky – to vše nabídne děčínský hudební festival Labe 2015 v sobotu 9. května. Hvězdné obsazení? Zaručeno! V minulých letech dorazili Mig 21, Ewa Farna nebo Red Hot Chili Peppers Revival.

12

Josef Pakan

5

Farmář ze Zbožné

Koncert na Vodnářský zvon Chcete zažít něco naprosto unikátního? Tak si přijďte poslechnout Tomáše Pfeiffera, jak hraje na začátku května v lovosickém kulturním centru Lovoš na Vodnářský zvon, prastarý hudební nástroj čínského původu. Součástí vystoupení s názvem Společná věc bude i unikátní parabolická projekce.

Tip na výlet

Louny – český Stonehenge

Lusky na kyselo s uzeným žebrem Suroviny 200 g uzeného žebra nebo bůčku 250 g zelených fazolových lusků 300 g loupaných brambor 1 malá cibulka, 2 stroužky česneku olivový olej máslo polohrubá mouka 1,5 dcl smetany ke šlehání ½ limety 1 lžička octa sůl a bílý pepř

Roštěnec po Zbožensku Suroviny 4 odleželé steaky z roštěné 400 g zeleného chřestu 200 g bílé ředkve 4 křepelčí vajíčka 2 stroužky česneku 1 lžíce olivového oleje 10 g másla ½ malé čili papričky 1 lžička 4barevného pepře 1 lžička hrubozrnné soli

Českou kotlinu i v 21. století zdobí oblasti, kterým vládnou tajemné síly. Jednu z nich tvoří bezpochyby Louny a okolí.

Jak na to Fotografie, text: Blanka Tomášková, Městské informační centrum Louny, redakce Přímo v Lounech kdysi bývaly dva menhiry – jeden na západním předměstí při silnici do Postoloprt a druhý v jižní části města na tzv. Glázrově poli. Dnes jsou bohužel oba dva ztracené. To ale neznamená, že tu o tyto posvátné kameny v současnosti nezavadíte. V nedalekém Slavětíně zdraví kolemjdoucí již po tisíciletí tzv. Baba a v Orasicích se pod starým stromem hned za kostelem choulí kámen z křemene tak malý, že mu zatím ani nedali jméno. Aby tu nebylo menhirů málo, Lounští si také jeden sami opatřili. Stojí na dvoře lounského muzea a je skryt před zraky návštěvníků. Možná svojí energií ovlivňuje chod a život celého města či vesmíru, kdo ví. Ale možná tam jen tak stojí. Ať už je to jak chce, elán a radost ze života čerpají místní z něčeho jiného. Každoročně uprostřed srpna slaví Lounské letní vábení. Řeku Ohři v době této oslavy nazývají starým keltským jménem Agara a prosí ji, aby jim zachovala přízeň i v dalším roce, aby k nim byla přátelská a poskytla jim dostatek vody pro dozrávající úrodu chmele i zrna. Na Lounsku se vyřádí nejen milovníci tajemna, ale také lovci pokladů. Pokud se k nim chcete přidat, musíte vyrazit za letní noci do vesnice Pátek. Tam je pod starou myslivnou v zemi zakopaná zlatá kvočna s 12 kuřaty. Získat je však nebude žádná legrace, protože podle pověsti místo hlídají duše jeptišek a poklad jen tak nevydají! Pokud vám na tomto výletě dojde energie (přeci jen vykopat kvočnu a 12 kuřat není jen tak), doporučujeme navštívit Panenský Týnec.

40

Uzené žebro nebo bůček nakrájíme na kostičky a ze všech stran 2 minuty rovnoměrně restujeme na lžičce olivového oleje. Přidáme najemno nakrájenou šalotku a česnek, zarestujeme. Vhodíme nakrájené zelené fazolové lusky a celý pokrm zalijeme přibližně 1 l vody a uvedeme do varu. Osolíme, opepříme, přidáme na kostičky nakrájené loupané brambory a vaříme do změknutí. Ochutíme vymačkanou šťávou z limety a octem dle chuti, zahustíme máslovou jíškou a nakonec pokrm zjemníme smetanou.

V místním nedostavěném chrámu můžete načerpat nové síly a posílit svůj imunitní systém. Podle odborníků stojí gotický chrám na dvou energeticky velmi silných zónách, které společně působí energetickou silou číslo 8. Kdo nevěří na přírodní síly, bude určitě okouzlen alespoň chrámem samotným. Nikdy nebyl dokončen, o to je však monumentálnější a pozoruhodnější. Však také výstavbu započal snad samotný Petr Parléř. I o tomto chrámu a jeho okolí se vyprávějí tajuplné legendy, ty si ovšem přijďte poslechnout raději osobně. Magie loci a Louny jsou skoro synonymy a zvou svými neodolatelně krásnými zákoutími k celoroční návštěvě. Přijeďte a nechte na sebe působit lounskou energii! Cesta se dá zvládnout jak na kole (pro trochu sportovnější povahy), tak autem (pro povahy méně sportovní). Pěšky to jde také, ale chce to trochu nadšení. Doporučená trasa: Louny (muzeum), Orasice, Pátek, Slavětín, Panenský Týnec.

Jak na to V hmoždíři utlučeme sůl, pepř, česnek a ½ malé čili papričky. Steaky z roštěné pomažeme olivovým olejem a vetřeme do nich směs koření z hmoždíře. Necháme marinovat alespoň 60 minut. Zelený chřest nejprve oloupeme a poté vaříme v páře 3 minuty. Steaky pečeme na pánvi cca 4–5 minut z  každé strany a poté je necháme dojít ve vyhřáté troubě na 85 °C maximálně 10 minut. Blanžírovaný zelený chřest prohřejeme na másle a dle chuti osolíme a opepříme. Z křepelčích vajíček usmažíme volská oka. Steaky servírujeme s chřestem, volským okem a tenkými plátky bílé ředkve.

41

Dolování historie

Nebýt uhlí, nebyla by ani chemička Asi málokterý kraj v naší republice prošel během 20. století tolika zásadními zvraty jako Mostecko. Proměny politické, kulturní, ekonomické i národnostní zanechaly v tomto regionu řadu jizev. Pokud chcete porozumět tomuto vývoji, zapomeňte na historické studie a obecní kroniky. Musíte naslouchat starousedlíkům, kteří s Mosteckem spojili celý svůj život a neopustili jej ani ve chvílích nejtěžších. Třeba rodákovi ze Záluží a dobré duši z místních chemických závodů Miloslavu Hrabákovi. Fotografie: Oblastní muzeum Most, Stanislav Štěpánek Text: Martin Janda

Miloslavu Hrabákovi je 94 let. Málokdo nám toho o naší historii může tolik vyprávět z vlastní zkušenosti.

42

43

Dolování historie

Od chvíle, kdy Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana začali získávat na politické scéně určitou pozici, a od roku 1935 byli největší politickou silou v republice, se etnické jiskření objevilo znovu a bylo ještě silnější.

Záluží, nedaleko dnešní chemičky. V těchto místech stál trestanecký tábor č. 29, který vynikal obzvláště krutým přístupem k vězňům.

Řada Čechů za svoje národní aktivity byla šikanována, a někteří byli dokonce vypovězeni ze svých domovských obcí. Když se řekne Mostecko, tak většina lidí si představí doly a továrny. Už méně z nás si však uvědomí, že ještě na konci 19. století to byl vysloveně německý kraj. Už od přelomu 19. a 20. století zde docházelo k etnickým změnám, které byly způsobeny mimo jiné rozvojem hornictví a železnice. Obě odvětví vyžadovaly velký přísun lidí z vnitrozemí, takže sem přicházeli převážně Češi. Do té doby tu skutečně vládl německý živel. V okolí Záluží, Souše, Dolního Jiřetína nebo Kopist rostly nové doly. A zároveň kolonie, protože nově příchozí museli někde bydlet. Výsledkem byla převaha českého živlu ve zmíněných obcích.

44

Soužití obou národností asi nebylo příliš jednoduché... Němečtí podnikatelé a majitelé továren Čechy vítali. Moc dobře totiž znali jejich pracovitost a šikovnost. Ovšem požadavky českých lidí na to, aby zde byly zřízeny například české školy a aby se zde mohl rozvíjet kulturní život, se Němcům pranic nelíbily. Každý takový pokus o zřízení české instituce na rozhraní 19. a 20. století byl velkým problémem. Řada Čechů za svoje národní aktivity byla šikanována a někteří byli dokonce vypovězeni ze svých domovských obcí. Jak se tato situace vyvíjela po vzniku Československé republiky v roce 1918? Po vzniku ČSR se tento tlak utlumil, ale řekl bych, že se jednalo jen o takové latentní zmírnění. Od chvíle, kdy Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana začali získávat na politické scéně určitou pozici a od roku 1935 byli největší politickou silou v republice, se etnické jiskření objevilo znovu a bylo ještě silnější. Nejkritičtější okamžiky přišly na podzim roku 1938 v době před podepsáním Mnichovské dohody. To již na českosaské hranici docházelo k otevřeným násilným střetům. V bojích s Freikorpsem, což byla ozbrojená složka sudetských Němců, zde padla

řada českých vojáků a právě zde kulminovala vzájemná nepospolitost mezi Čechy a Němci. Po Mnichovu Češi z pohraničních krajů houfně odcházeli, tento exodus zasáhl zhruba 25 000 lidí z Mostecka. Vy jste zůstal zde? Pokud jde o naši rodinu, tak otec přišel do kraje někdy kolem roku 1910 a celou dobu zde pak pracoval jako horník. Nicméně přesto, že jsme měli v Záluží stavení, tak se matka rozhodla po Mnichovu odejít. Avšak z okleštěné republiky jsme byli vyexpedováni zpět, s ohledem na situaci ve vnitrozemí, kde se nacházelo příliš mnoho uprchlíků. Existovala dokonce vládní výzva, že lidé, kteří do určitého termínu nenajdou zaměstnání, se musí vrátit do pohraničí. Takže nakonec zde naše rodina zůstala po celou dobu okupace. Doba okupace asi byla obzvlášť krušná... Němci, kteří vstoupili na toto území, si počínali velmi krutě. Důvodem byla pomsta za

to, co podle nich napáchali Češi na Němcích. Vynikali v tom zvlášť sudetští Němci, kteří před Mnichovem utekli do Říše. Řada lidí tehdy skončila ve vězení a v táborech. Pro český živel bylo absolutně všechno zakázané, české hospody neexistovaly, hostinští odešli a jejich podniky se proměnily v ubytovny. V nich přebývali lidé z Německa, kteří přicházeli stavět chemický závod na výrobu leteckého benzínu z uhlí v Záluží. Ti se objevili již v prvních dnech po Mnichovu. Bez českých škol, knihoven, biografů tady pro Čechy zůstalo jediné, a to povinnost chodit do práce. Avšak, a to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, krátce po okupaci se zde už začaly formovat ilegální buňky. Český odboj dosáhl nebývalé úrovně a přetrvával až do konce roku 1941, kdy jeho hlavní proudy německý represivní aparát odhalil a zničil. Ale ilegální činnost se neomezovala jen na Čechy, existoval zde i silný německý odboj. Ten byl nejaktivnější kolem roku 1944 a poté se česká i německá ilegální hnutí spojila.

Litvínov, ulice 9. května, rok 1935. Foto: Oblastní muzeum Most.

45

Litvínovské Masarykovo náměstí kolem roku 1920. Foto: Oblastní muzeum Most

Později se zasloužila mimo jiné o to, že proti vůli místních obyvatel dokázala po osvobození velmi rychle obnovit činnost vybombardované továrny v Záluží.

Podle Němců padlo na továrnu celkem až 10 000 bomb a o něco větší počet zasáhl okolí.

Náměstí Míru v Litvínově, rok 1944. Foto: Oblastní muzeum Most.

Hornictví mělo vliv i na místní bohatý spolkový život. Jen v samotném Záluží hrály tři ochotnické spolky, přičemž zde žilo 3 700 obyvatel, z čehož 80 procent tvořili Češi. Existovaly tu i tři dechové orchestry, hudební akademie nebo spolek dobrovolných hasičů. Ba dokonce se v Záluží pořádal i hudební festival. Takže díky hornictví zde byl vysoký standard kulturního života, což ovšem Mnichovem skončilo.

V čem ještě spočívala ilegální činnost? Projevovala se především v podpoře zajatců, konkrétně v poskytování potravin, potravinových lístků a šatstva. V květnu 1945 měli odbojáři k dispozici i zbraně. Nutno připomenout i to, že němečtí odbojáři podporovali zajatce v táborech, kteří zde byli nasazeni na nucené práce. Dodávali jim léky, oblečení, vybavovali je součástkami pro radiopřijímače, připravovali i útěky. Jejich činnost byla mimořádná a dodnes není doceněna, ba ani popsána historiky. Již jste zmínil chemickou továrnu v Záluží. Ta se mimo jiné stala koncem války i terčem spojeneckých náletů. Do roku 1944 bylo mnohým lidem divné, proč tento strategicky důležitý závod, který vyráběl tisíce tun pohonných látek pro Wehrmacht, není terčem spojeneckých bombardérů. V Německu už řadu podobných továren letci vymazali z mapy a my zde stále čekali na onen den. A dočkali jsme se 12. května 1944, kdy byl na Werk uskutečněn první nálet. Tehdy jsem pracoval jako hajcr, tedy topič na lokomotivě, a ten den jsme se vraceli z černé skládky. Zaslechli jsme těžké údery z nedalekých dělostřeleckých pozic. A když jsme dorazili na nádraží, tak už se vědělo, že se jedná o nálet. Jeho důsledky byly obrovské, vždyť zde pracovaly desítky tisíc lidí. Většinou válečných zajatců, nejvíce Rusů, ale i Francouzů, Belgičanů, Britů nebo Američanů.

Mezi chemičkou v Záluží a hnědouhelnými doly je zřejmě přímá souvislost... Samozřejmě, nebýt uhlí, nebyla by ani chemička. Němci věděli, že zde jsou skryty obrovské zásoby kvalitního hnědého uhlí, což se jim pro výrobu syntetického benzínu náramně hodilo. Neuplynulo ani dvacet dní od záboru a fabrika začala růst před očima.

Cílených náletů na továrnu bylo patnáct a skutečných nakonec devatenáct. Nejtěžší byl již zmiňovaný první a pak ještě ten, který se uskutečnil 16. prosince 1944. Onoho dne bylo na chemičku svrženo 2 500 až 3 000 pum. Těžký byl i noční nálet z 20. ledna 1945. Viděl jsem jej na vlastní oči a ten obraz nikdy nezapomenu. To bylo skutečné divadlo, kdy obrovské plameny šlehaly do výšky desítek metrů a ozářily celé okolí. Podle Němců padlo na továrnu celkem 8 000 až 10 000 bomb a o něco větší počet zasáhl okolí. Nejhůře byla postižena má rodná obec Záluží, která byla zlikvidována prakticky ze dvou třetin. Němci spočítali, že na čtverec o délce strany dvaceti metrů spadly tři bomby. Počet zahynuvších není dostatečně zdokumentován, odhaduje se kolem 10 000 lidí za celou dobu okupace. Po válce přišla další bolestná kapitola českých i německých dějin... Odsun německého obyvatelstva má zde na Mostecku hodně příznivců a málo odpůrců. Snad není člověka, který přišel během okupace do styku s Němci a poté o odsunu řekl, že se jednalo o zvůli. Němci se chovali neuvěřitelně bezohledně a brutálně, nejenom vůči Čechům, ale i vůči cizincům z táborů, kterých tu bylo rozeseto mnoho. Vždyť dokázali kohokoliv obvinit a poslat do koncentráku jen kvůli tomu, že dal zajatci kůrku chleba nebo vařený brambor. Samozřejmě ojedinělé výjimky tu byly, zejména ti, kteří se zapojili do zmíněného odboje, ale v drtivé většině byl odsun spravedlivý.

46

Tak vymizela spousta starousedlíků a do kraje přicházeli noví lidé. Jaké bylo soužití s nimi? Odsunem Němců samozřejmě vznikl obrovský nedostatek pracovních sil. První vlna lidí z vnitrozemí přišla až na výjimky zmocnit se majetku. Dnešními slovy by se dalo říci, že vytunelovali, co šlo. Pak přicházeli další, ale fluktuace ve fabrice v Záluží byla stoprocentní. Lidé přišli, rozhlédli se a zase odešli. Vlastně až do roku 1960 zde panoval nedostatek lidí. Pro tento region byla vždy důležitá těžba uhlí, koneckonců i váš otec byl horník. Jaký je váš vztah k tomuto odvětví? Rodinný až pudový (smích). Do roku 1938, než Němci zdecimovali, co se dalo, zde hornictví znamenalo život. Otec se svými přáteli téměř nemluvil o ničem jiném, než kolik se ten den nafáralo, kolik lopat a huntů či jaká byla kvalita uhlí. Zkrátka, celá oblast byla od rána do večera naplněna hornictvím.

Vy tu továrnu znáte jako málokdo, jste s ní doslova sžitý. Kdy jste v ní začal pracovat? Já v ní pracoval od samého začátku. Z donucení pracovního úřadu jsem v ní nastoupil zprvu jako malíř písma, k čemuž mi dopomohl jeden Němec, kterého jsem znal z tanečních zábav v Horním Litvínově. Později jsem pracoval jako hajcr na bagru a na lokomotivě, která odvážela vyrubanou zeminu. A nakonec jsem byl strojvedoucí. Po válce jsem si dodělal vysokou školu a v roce 1953 jsem se do továrny vrátil. V roce 1960 jsem byl jmenován ředitelem provozu 01. A nakonec, jak vnímáte všechny ty změny, kterými si Mostecko prošlo a jak vidíte jeho perspektivy? Než vstoupili Němci na toto území, tak se tu rozkládala panenská příroda. Dopady fungování fabriky byly kruté, nejhorší byl spad popílku a také zápach. Došlo i ke změně mikroklimatu, vždyť mlhy zde byly takové, že nebylo vidět na deset metrů. Kraj se absolutně proměnil a nejde jen o stěhování měst jako Most, vždyť každý metr půdy zde byl od základu totálně změněn. Pokud zde člověk zapustil kořeny, tak může ony změny vnímat ponuře, ale na druhé straně musím přiznat, že rozvoj těžebního i chemického průmyslu a s tím rozkvět kultury, sportu, společenského života dal severním Čechám strašně moc. Takže v současnosti na Mostecko hledím optimistickýma očima. Věřím, že pokud se udrží těžba i chemie, tak si celý region zachová minimálně stávající úroveň.

Miloslav Hrabák

1921

Narodil se v Záluží u Litvínova. Tam také navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a na přelomu let 1936 a 1937 vstoupil do cechu pekařského jako učeň. Záhy po okupaci sudetského území v roce 1938 byl pracovním úřadem přeřazen ke stavební firmě provádějící terénní úpravy pro výstavbu chemického závodu na výrobu pohonných hmot z uhlí. V průběhu válečného období se zapojil do protinacistického hnutí. Po roce 1945 pracoval na různých postech chemického závodu. Odmaturoval, vystudoval vysokou školu na Vojenské akademii v Brně, obor technologie paliv, a svoji specializaci si ještě z pověření závodu rozšířil o jednoroční kurz jaderné fyziky na Karlově univerzitě v Praze. Na různých postech pak dále pracoval až do roku 1995. V roce 2013 napsal vzpomínkovou knihu Hydrák a Staliňák v časech minulých.

47

Ze světa

Kde Němci dříve těžili uhlí, tam teď jezdí na prázdniny Lužický hnědouhelný revír, léto 1984. Bagrák Torsten z východosaského Budyšína má tvrdou šichtu v povrchovém velkolomu Bärwalde. Je horký den, takže se v poledne v řídicí kabině rypadla doslova připéká k sedačce. Střih. Přesně po 30 letech se ten samý Torsten už jako důchodce povaluje skoro na stejném místě. Vedro je zhruba stejné, tentokrát mu to ale vůbec nevadí, spíš naopak. Pod sebou má totiž místo sedačky lehátko, v ruce místo ovládací páky půllitr vychlazeného ležáku a kolem sebe místo uhelných slojí písčitou pláž a jezero s průzračnou vodou. ýmysl? Ano, připouštím, že Torsten neexistuje. Popsaná lokalita ovšem ano. Dnes se jí říká Lužická jezerní krajina a skutečně se postupně rodí na jakémsi hřbitově vytěžených hnědouhelných lomů. Vznikající vodní svět je tak rozlehlý, že zasahuje do dvou spolkových zemí – Saska a Braniborska. Zahrnuje 24 jezer s celkovou vodní plochou přes 14 000 hektarů. To je jako padesát „Mácháčů“ nebo skoro polovina Bajkalu. Však jde také o největší uměle vytvořenou vodní oblast Evropy. Téměř polovina jezer je navíc propojena splavnými kanály. Zároveň tu ovšem ještě dobíhá těžba hnědého uhlí. Fotografie: Tourismusverband Lausitzer Seenland, LMBV, Severní energetická Text: Petr Dušek Foto: LMBV

48

Ze světa I paštikařit se dá stylově Romantici se najedí na pláži, pohodlnější povahy v restauraci. Foto: Tourismusverband Lausitzer Seenland e.V., Nada Quenzel

Vodní i suchozemské radovánky všeho druhu Lužická jezera už dnes nabízejí nepřeberné množství odpočinkových a sportovních aktivit. Pláže Senftenberger See zvou k opalování a jeho průzračná voda zase k cachtání dle libosti. Toto jezero je také už řadu let oblíbeným jachetním revírem. Milovníci surfování si přijdou na své například na Geierswalder See, kde narazí na kopcovité vlny i školu surfingu. Stejné jezero je ideální pro lovce adrenalinu – jezdit se tu dát snad na všem, od vodního skútru po lyže. Bojujete s vlnami raději pomocí vesla či pádla? Zkuste Knappensee, je tam toho hodně k vidění, ať už unikátní fauna a flóra nebo bizarní dračí plavidla všeho druhu. Pokud vás zajímá spíše svět pod hladinou, není nic jednoduššího než zajet na Gräbendorfer See, kde mají potápěčskou školu a miniponorku, díky které lze pozorovat čilý jezerní ruch. Hned na několika jezerech se to jen hemží rybáři – například na Dreiweiberner See.

Lužická jezera už dnes nabízejí nepřeberné množství odpočinkových a sportovních aktivit. Pláže Senftenberger See zvou k opalování a jeho průzračná voda zase k cachtání dle libosti.

Foto: Tourismusverband Lausitzer Seenland e.V., Nada Quenzel

Přerod špinavých jam v luxusní koupaliště se neodehrává v řádu dnů, ale spíš měsíců či let. „V oblasti dosud fungují tři povrchové doly: Welzow-Süd, Nochten a Reichwalde. V sousedních regionech jsou v provozu ještě další dva, Jänschwalde a Cottbus-Nord,“ říká Katja Werschová z Turistického svazu Lužické krajiny jezer. Přerod špinavých jam v luxusní koupaliště se neodehrává v řádu dnů, ale spíš měsíců či let, což samo o sobě přináší hodně nevšední atrakci. Turisté vlastně kaž-

50

dý rok vidí něco jiného. Jen málokteré místo nám toho umí tolik říct o krajinotvorbě. „Například na Großräscheneru lze nádherně pozorovat, jak se bývalý velkolom zaplavuje a mění v jezero. Mezitím se v okolí rozvíjí turistická infrastruktura – vznikají nové přístavy, doky, splavné kanály, cyklostezky či hotely,“ popisuje Katja Werschová.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že výlet na Lužická jezera si užijí pouze vodomilové. Díky stovkám kilometrů kvalitních asfaltových cest zde objevili svůj ráj i cyklisté a in-line bruslaři. Naprostá pecka je Seeland Route, ze které se můžete pohodlně seznámit s jezery v různých stádiích zaplavení. Pokud nejste zrovna rytíři pedálů či příznivci kolečkových bruslí, můžete nasednout do čtyřkolky či džípu a vydat se do pustin obdivovat stepi a kaňony. Opravdovou výstředností je Snowtropolis, krytá lyžařská hala. Němci zkrátka při budování této úžasné krajiny nezapomněli vůbec na nikoho – ani na hendikepované. Heslem mnoha atrakcí je bezbariérovost a v nabídce nechybí například tandemové výlety pro nevidomé.

Wakeboarding Geierswalder See se rádo vlní, proto je ideální na všechny možné vodní sporty. Foto: Matthias Knoch

Ze světa

Těší nás, že rekultivace jako nedílná součást těžby hnědého uhlí obohacuje původní krajinu o rozsáhlé vodní plochy, které mají ohromný rekreační potenciál. Kumulace vody v krajině je však pozitivní i ze strategických důvodů, protože poskytne zásobárnu kvalitní vody pro budoucí generace.

Kulturní a historické odkazy Někdo by mohl namítnout, že je to všechno sice hrozně hezké, ale tak nějak umělé, neosobní, bez duše či kulturních pilířů. Samotní Němci to ale takhle vůbec nevnímají. „Ohlasy jsou zcela pozitivní. Mnoho hostů vývoj krajiny příjemně překvapuje. S jinými názory se prakticky nesetkáváme,“ říká Katja Werschová. Tak příznivou odezvu si Lužická jezerní krajina vysloužila možná i díky desítkám unikátních či pozoruhodných kulturních atrakcí, kterými je poseta. Najdete mezi nimi amfiteátr ve tvaru lidského ucha, rezavou rozhlednu Rostnagel, plovoucí domy na Geierswalder See, zdymadla na Koschener kanálu nebo fascinující důlní dílo F60, kterému se přezdívá „ležící Eiffelova věž“. Regionu určitě nelze upřít ani živý vztah k historii a etnickým tradicím. Přítomnost Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, dokládají dvojjazyčné cedule, rukodělná řemesla, taneční skupiny, pěvecké soubory a také stylové lužické domácnosti. Díky všem těmto lákadlům se už dnes Lužická jezerní krajina vyhřívá na pozici vyhledávané turistické destinace. Ostatně o tom svědčí i poslední statistiky návštěvnosti. „Momentálně registrujeme přes půl milionu přenocování za rok a předpokládáme, že toto číslo v následujících letech ještě poroste,“ říká Katja Werschová. Je velmi důležité, že Němci u Drážďan nebudují nějaký disneyland, kam by se jezdilo pouze za zábavou. Lužická jezerní krajina se zároveň stává jedním obrovským muzeem uhelného hornictví. To dodává vývoji regionu tolik potřebnou kontinuitu a přirozenost. Poznávací cesta Niederlausitzer Bergbautour vás provede 150letou historií těžby hnědého uhlí. Na 500 kilometrů dlouhé stezce narazíte na staré elektrárny, fabriky na výrobu briket a také dosud funkční velkolomy, u nichž máte jedinečnou příležitost pozorovat při práci obrovské bagry a důlní stroje. Součástí pozoruhodné exkurze jsou samozřejmě i jezera v různé fázi napl-

52

Cesty jsou široké a rovné In-line bruslaři se mohou těšit na stovky kilometrů kvalitních asfaltek. Foto: Tourismusverband Lausitzer Seenland e.V., Nada Quenzel

Kdy se vykoupeme? Otevření Jezera Most pro veřejnost se blíží. Zatím se uvádí rok 2019.

něnosti, která reprezentují výsledek rekultivace. Při těchto pohledech se logicky na mysl vkrádá otázka, kdy přeměna skončí a krajina bude definitivně hotová. „To se teď nedá přesně říct. Záleží na tom, jak dlouho se bude těžit v dosud aktivních lomech. I ty totiž následně čeká rekultivace. Pokud bychom vzali v úvahu pouze stávající jezera, hotovo by mělo být v roce 2021. To už by mělo být napuštěno poslední jezero Altdöberner,“ říká Katja Werschová. Pokud vás příběh o fascinujícím jezerním kraji zaujal, není nic snazšího, než si ho přijet prožít na vlastní kůži. Lužická jezerní krajina se totiž nachází prakticky hned za českými humny. Z Prahy to tam trvá autem jen 2 a půl hodiny a například z Liberce pouze hodinu a půl. Až dorazíte, nebojte se prohodit pár slov s místními. Třeba narazíte i na bagráka Torstena.

Foto: Severní energetická

Podkrušnohorská jezerní krajina Podobným způsobem jako Lužická jezera vznikají i nové vodní plochy v severočeském regionu, kde se rýsuje jezerní krajina pod Krušnými horami. Německým kolegům se nejvíce podobá budoucí jezero Most. To se s nimi ostatně může měřit i velikostí. Obdobným způsobem však vzniklo i nedaleké jezero Matylda či jezero Barbora na Teplicku. „Těší nás, že rekultivace jako nedílná součást těžby hnědého uhlí obohacuje původní krajinu o rozsáhlé vodní plochy, které mají ohromný rekreační potenciál. Kumulace vody v krajině je však pozitivní i ze strategických důvodů, protože poskytne zásobárnu kvalitní vody pro budoucí generace,“ říká Ingrid Jarošová, vedoucí oddělení rekultivací ze Severní energetické. Zatopení povrchového lomu vypadá na první pohled jednoduše, proces je ovšem ve skutečnosti velice náročný. Však také běžně trvá několik let. „Němci jsou v pokročilejší fázi rekultivací než my. Naše lokality budou vyžadovat ještě další rekultivace a hlavně tolik potřebný čas,“ říká Ingrid Jarošová.  Menší vodní plochy v okolí Mostu se nicméně už dnes využívají k rekreaci a velké jezero Most už čeká na dokončení. Další velká jezera vzniknou v návaznosti na ukončení povrchové těžby v lomech ČSA a Vršany.

53

Správné noviny končí fejetonem, pracovní týden v dole zase fajrontem.

„Příští stanice: Utrecht,“ zahlaholil medový hlas z reproduktoru a žlutomodrý vlak jako na pokyn uzavřel všechny vstupy pro cestující. Nablýskaná souprava se s cuknutím rozjela. Po nadějné overtuře však motory záhy rezignovaly na stoupající melodii a zmohly se jen na závěrečný akord. Po chvíli unaveně zmlkly úplně. „Už zase,“ utrousili unisono rozčarovaní cestující v každém vagónu. „Vážení cestující,“ pokračoval ještě medověji reproduktor. „Protože na našich větrných farmách dnes vůbec nefouká, vlaková souprava nemá dostatek energie k plnému provozu. V důsledku se prodlouží náš pobyt ve stanici minimálně do zítřejšího rána, kdy má podle předpovědi přijít tlaková níže ze severu. Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit. Děkujeme, že k cestování využíváte služeb naší...“ K úlevě cestujících toho reproduktor už víc sdělit nestihl a napodobil mlčící motory. Píše se rok 2020 a Japonsko pořádá letní olympijské hry. Na supermoderním atletickém stadionu v Tokiu vrcholí finále závodu v běhu na 400 metrů. Český reprezentant Pavel Maslák donutil k extatické fistuli sportovního komentátora Michala Dusíka, neboť si právě zajistil medaili! Jakou? To nikdo na stadionu ani u televizních obrazovek nemá tušení, protože Maslák doběhl do cíle bok po boku s dalšími dvěma soupeři. Čeká se na cílovou fotografii. A čeká se dlouho. Zaplněný stadion se ponořil do napjatého ticha. To se však záhy mění na nespokojený pískot, když orosený hlasatel informuje publikum o tom, že snímek není a nebude. Organizátoři totiž zaznamenali další výpadek elektřiny a ten přišel přesně v tu nešťastnou chvíli, kdy závodníci dobíhali do cíle. Ještě orosenější hlasatel vysvětluje, že situaci způsobila nepřízeň počasí. „Už týden je pod mrakem,“ omlouvá se, ale přes ohlušující pískot ho nikdo neslyší. Zbývá krajní, ale jediné řešení: pořadí na stupních vítězů určí los. Japonští rozhodčí jdou připravit sirky... Aby nedošlo k mylnému výkladu: zelená energie je báječná věc. Už jen představa, že člověk si může zapnout televizi, rozsvítit lustr nebo uvařit čaj díky tomu, že svítí slunce nebo fouká vítr, je naprosto fascinující. Ostatně o něčem takovém se našim předkům ani nesnilo. Je určitě dobře, že s obnovitelnými zdroji se v budoucím energetickém mixu počítá. Co ovšem vyvolává trochu rozpaky, jsou odvážná vyjádření typu: od zítřka budeme odebírat energii pouze

54

z obnovitelných zdrojů! Jinak řečeno 100 % elektřiny, kterou spotřebujeme, bude pocházet ze slunce, větru, vody atd. První dojem je opět velkolepý. Hned při druhém se ale vkrádá na mysl, že tady něco nehraje. Elektřina je typické rychloobrátkové zboží. Když ji vyrobíme, to nejlepší, co s ní můžeme udělat, je rychle ji spotřebovat. Stále totiž neexistuje technologické řešení, jak ji skladovat za rozumnou cenu. Přečerpávací vodní elektrárny jsou moc náročné, baterie moc drahé a stlačený vzduch spíše hudba budoucnosti. To nutně musí vést k neřešitelným problémům u zdrojů, jejichž produkci nelze účinně regulovat. Projekty jako „100% větrná“ železnice nizozemských dopravců či „100% solární“ japonský stadion jsou marketingové bomby, ovšem nesmíme do nich moc zatahovat pravdu. Pokud bychom to totiž udělali, dva výše uvedené příběhy by nemusely být z říše science fiction. Nedělejme si iluze – nebude-li foukat a svítit, vlak do Utrechtu zcela jistě dotáhne energie z uhlí. A Maslákovo vítězství ve finále olympijského běhu pomůže potvrdit jádro. Jenom se o tom nebude tolik mluvit, protože to už zas taková bomba není.

Foto: Shutterstock.com

Fajront

›‡Œ”ž•³ŒæÀ–”ƒ•› ’”‘˜ƒæ‡˜ýŽ‡–›Ǩ „Œ‡˜–‡‡ŒœƒŒÀƒ˜³ŒæÀÀ•–ƒ˜l•–‡…±”ƒŒ‹Ǥ

www.branadocech.cz