2. ČÍSLO
ŠKOLNÍ ČASOPIS 2014/15
ZŠ O. NEDBALA
ˇ
CAKR (ČAsopis K Ruce)
JARO JE TADY… 1
Milí čtenáři ČAKRu! Připravili jsme si pro vás další vydání našeho časopisu!!! Tak už máme za sebou první pololetí a mnozí z nás si mohou oddechnout od horoucího se učení kvůli vylepšení známek. Hodně lidí už si stihlo za tyto začáteční dny v novém školním půlroce „zvorat známky“, ale není všem dnům konec, protože do dalšího vysvědčení je ještě dost času. V tomto vydání se můžete těšit na nové reportáže ze školních akcí, besed, ale i na zajímavé rekordy a ankety! Doufáme, že se u nového čísla pobavíte, a budeme velmi rádi, když to všechno nenecháte opět jen na nás a budete nám posílat vaše návrhy a příspěvky na náš e-mail:
[email protected] Přejeme vám hodně štěstí do 2. pololetí a těšíme se na vaše příspěvky!!! Vaše redakce. P.S. Někteří se nás ptají, co znamená název ČAKR! Doufáme, že jste si na titulní stránce všimli vysvětlení.
2
Pohled z okna (vítězná slohová práce ze školního kola olympiády v českém jazyce – vítězce dodatečně blahopřejeme!) Sedím v pokoji na židli a nevím, co mám dělat. Podívám se před sebe z okna a ponořím se do úplně jiného světa. Porozhlédnu se kolem sebe, ale všude je jen bílo, žádné stromy ani zvířata, lidé nebo ptáci. Jen holá pláň plná sněhu. Slyším pouze hučení větru, silného ledově chladného větru, cítím, jak mě štípe do tváří. Začíná mě ta prázdnota děsit, a tak se rozhodnu jít dál. Každým krokem se ale moje nohy zdají být těžší a těžší. Jsem vyčerpaná, nemohu dýchat. Podlomí se mi kolena a já spadnu na zem, na chladnou a mrazivou zem. Zavírají se mi oči, padám do tmy. Pak se ale probudím. Není mi zima, necítím štiplavý vítr. Je tady teplo. Slunce září a jeho paprsky se proplétají listy. Nádherný pohled. Chci ale vědět, kde to jsem. Vstanu tedy a dívám se kolem. Všude jsou palmy a liány. V dálce vidím jasné žluté světlo. Vydám se tím směrem, abych zjistila, co tam je. Po chvilce chůze se ocitnu na kraji palmového lesa. Je zde pláž. Jemný písek zasahuje až do mořské vody. Je to úžasné. Voda se leskne ve slunečních paprscích a pohybuje se silou vánku. Jemný šum vln je tak uklidňující. Cítím se uvolněná, konečně šťastná a spokojená. Horký písek mě hřeje do zad a chladivá voda mě lechtá na chodidlech. Nad hlavou mám jen modré nebe bez obláčků. Je nekonečné. Zhluboka se nadechnu a cítím ten vlhký vzduch, obohacený o mořskou sůl. Zavřu oči a znovu padám tmou, nekonečným prázdnem. Co se to děje? Otevřu oči a jsem znovu v ledové bílé krajině. Ale ne! Už nechci mrznout, nechci být na pokraji svých sil. Zavřu tedy oči. Tma, náraz, křik. Když otevřu oči, ocitnu se znovu ve svém pokoji. Sedím na židli naproti oknu. Nad mou hlavou stojí otec a křičí. Zase další problém. Nováková P., 9.B 3
Beseda s pamětnicí z období 2. světové války – paní Hanou Tvrskou
Devátý ročník měl tu čest, že k nám tento rok přišla na návštěvu paní Hana, která bohužel prožila roky v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Bergen - Belsen. Vyprávěla nám o šťastných letech, které prožila před vším tím utrpením. Měla to štěstí, že všechny smutné chvíle prožívala se svou maminkou, což se ostatním lidem nepodařilo. Díky bohu, paní Tvrská s maminkou jako jedny z mála, přes všechny nástrahy a nemoci, jako byly například tyfus, různé vyrážky, blechy a vši, přežily. Teď se tady v Jihočeském kraji paní Hana stala poslední a jedinou žijící pamětnicí. Podle vyprávění paní Tvrské byl ze všeho nejhorší pohled na černý (sladce zapáchající) dým ze spálených lidských těl valící se z komínů plynových pecí, ve kterých bohužel zemřeli ostatní členové její rodiny. Ptali jsme se, jestli má nějakou hezčí vzpomínku z těchto strašných časů. Na tuto obávanou otázku náhle odpověděla, že jednou, když unavení a hladoví velmi tvrdě pracovali na výkopech, ji zatáhla jedna žena zpoza domu k sobě a tam jí dala výborný 4
karbanátek s bramborem, který pro ni byl velmi výjimečný, protože lidé uvěznění v koncentračních táborech dostávali velmi málo najíst, a to tak, že k snídani jim dávali osminku chleba a zakalenou “černou“ kávu. K obědu naběračku tuřínové nebo řepové polévky a k večeři opět to samé jako k snídani. Ten, kdo nastoupil do koncentračního tábora, ztratil své jméno a na předloktí mu bylo vytetováno identifikační číslo, které vždy při apelu (nástupu) musel hlásit německým členům SS. Pro zajímavost: paní Tvrská má toto číslo na ruce doteď. Přednáška byla velmi zajímavá a poučná, přesto velmi smutná a dojemná. Nesmíme zapomínat na děsivou historii a musíme se poučit z chyb, kterých se naši předchůdci dopustili. Děkujeme moc paní Haně Tvrské a přejeme jí, aby žila šťastný život v roli matky, babičky a prababičky. E. Herdová E., Grohmanová E., 9.A
Lukešová M., Vandová Z., 6.A 5
Lyžařský kurz pro 7. ročník se konal jako každý rok na Zadově v CHATĚ CIHELNY. Jelo tam asi 60 sedmáků a 5 osmaček na doplnění autobusu. Dohlíželo na nás 5 učitelů a 2 zdravotnice.
Ty, co už uměli alespoň trochu lyžovat, zařadili učitelé do 1., 2. nebo 3. skupiny. Začátečníci se učili prvním krůčkům ve 4. a 5. skupině. Každý “kouč“ byl za celý týden alespoň jednou u každé skupiny. K výcviku patřil i kratičký výlet na běžkách, pro každou skupinu zvlášť. Úplně každý dokázal, že se naučil dobře lyžovat. Závěrečný slalom zvládl každý na jedničku s hvězdičkou, ti nejrychlejší byli odměněni na večerní radě s učiteli. Počasí nám velmi přálo, pět dní bylo slunečno, skoro bezvětří, dva dny byla zima a vítr nepříjemně foukal, ale nám to nevadilo, protože jsme měli možnost jít do restaurace a ohřát se čajem nebo horkou čokoládou. Denně jsme byli na svahu 4,5 hodiny. Ve středu jsme měli odpočinkové odpoledne, tak jsme s učiteli vyrazili do cukrárny a na snowtubing (na gumovém člunu se jezdí ve sněhové dráze). 6
Přišel poslední večer a s ním karneval. Většina z nás měla velmi zajímavé masky včetně učitelů, např.: Miss Kongo, zombie, čarodějnice, pirát … Po karnevalu následovala diskotéka, kterou si všichni moc užili. Myslím si, že tento lyžařský kurz byl přínosný nejen díky tomu, že se všichni naučili lyžovat, ale byla to zábava a všichni si našli nové přátele. Lorencová M., 7.C
7
ZÁPIS Ve dnech 22. - 23. ledna 2015 se konal na naší škole ZÁPIS PRVŇÁČKŮ. Náš KLUB KAMARÁDŮ KNIHOVNY si pro ně připravil 4 pohádky: O POPELCE, O ŠMOULECH, O RUMCAJSOVI, O MAKOVÉ PANENCE. Herci pilně nacvičovali, zkoušeli si kostýmy, chystali kulisy a rekvizity, vymýšleli pro děti úkoly. Ve čtvrtek dopoledne jsme všechny potřebné věci přestěhovali do prvního patra na prvním stupni a začali jsme upravovat třídy. Ve 14 hodin začali chodit rodiče s dětmi. Dole stáli dva zbrojnoši, nahoře je uvítali král s královnou. U každé pohádky čekaly pohádkové postavy. Pak jsme dětem zahráli kousek pohádky. Nakonec plnily různé soutěže, např. procházení bludištěm, házení oříškem, hledání zvířátek a třídění korálků. Děti byly moc šikovné, velmi se jim to líbilo, rodiče nás chválili. Herci byli hodně unavení, protože pohádky hráli pořád dokola. Nakonec nás pan ředitel vyfotil na společnou fotku, kterou pak dostaneme na památku. Když bylo po všem, začalo velké uklízení. Myslím, že se nám zápis povedl. Hromádková S., 5.D
8
V jednom dalekém světě žily dva národy. První se nazýval národ Coca-Col a druhý národ Hranolek. Vztahy mezi nimi byly velice nepříjemné. Válčily proti sobě už asi tisíckrát a všechny války skončily nerozhodně. Každý národ měl svého náčelníka. Coly měly všemocného válečníka Coca-Coláče Mokrého a Hranolky obávaného bojovníka Hranolkáče Smaženého. Každý národ se choval úplně jinak než ten druhý, např. Coly své protivníky zabíjely, kdežto Hranolky je pobíjely, Coly své meče ostřily, ale Hranolky je brousily, Coly zajatce mučily, Hranolky je narozdíl od nich trápily. Jednoho dne roku 358 n. l. proběhla bitva na Rozpáleném poli. Zdálo se, že to skončí jako vždy nerozhodně. Ale pak se stalo něco, co vše změnilo. Na obloze se zjevil veliký mastný flek. Nikdo přesně netušil, co to může být. Někdo si myslel, že je to druhé slunce. Další, že přilétají marťani, a někdo si nemyslel vůbec nic, jelikož ležel na zemi probodnutý mečem. Za chvíli se začaly rýsovat jeho jasnější obrysy. Poté bylo všem jasné, kdo to je. Byl to obří hamburger, legendární bůh tohoto světa, moudrý bůh z rodu Hamburgerovitých. Chtěl jim říct nějaké rčení nebo příběh, možná i radu, ale bohužel mu nikdo nerozuměl, jelikož ani jeden z válečníků neznal hamburgerovskou řeč. Po pěti hodinách nesmyslného blábolení to všem začalo lézt na nervy, a tak byl šíp jednoho z bojovníků vystřelen do božského oka. Všichni zajásali a rozešli se do svých domovů. Po tomto zážitku už se nikdy nikomu nechtělo jít znovu do války. Báli se smrti více než předtím. Modlili se, aby se jim už nikdy nezjevil tento bůh, který je všechny málem unudil k smrti. Nakonec se všechny Coca-Coly a Hranolky
spojily,
a
tak
vznikl
McDonald’s. Paulathová S., 8.B 9
Rozhovor s Tomášem Filou 1. Proč jste se zrovna rozhodl pro volejbal? Bydlel jsem na vesnici, takže jsem si mohl vybrat mezi fotbalem a volejbalem. A také volejbal hráli rodiče. 2. V kolika letech jste začal hrát? Myslím si, že asi v 7 nebo 8 letech. 3. V jakém klubu jste začínal svou kariéru? SK Hošťálková. 4. Jaký největší trapas se vám stal při zápase? Podání do zadní protější stěny. 5. Už jste se v tomto sportu zranil? Jasně že jo! 6. Které zranění bylo pro vás nejhorší? Zlomený malíček. 7. Kde jste se narodil? Ve Valašském Meziříčí. 8. Jak se vám líbí v Českých Budějovicích? Velmi, je to tu krásné!! 9. Kterého sportovního zážitku/úspěchu si nejvíc vážíte? Titulu, který jsme získali v Českých Budějovicích. Váš nejoblíbenější předmět kromě TV? Anglický jazyk.
Děkujeme za rozhovor! Pekař D., 6.A 10
!
Zajímavá odpověď na článek z minulého čísla
!
V posledním čísle jsme otiskli článek jedné naší redaktorky s názvem: „Co si myslím o osmácích a deváťácích.“ Přišla nám na něj odpověď a tu si teď můžete přečíst. Autor si nepřál být jmenován, tak jeho přání splníme. A co si o tom myslíte vy? Máte nějaké jiné zkušenosti? Napište nám!
Co si myslím o ostatních ročnících druhého stupně? Ahoj, neznámá autorko, co jsi psala článek o osmácích a deváťácích. Tvůj článek mě velmi zaujal, ale myslím, že budu mluvit jak za své spolužáky osmého ročníku, tak i za své kamarády z devítky. Chtěl bych tě ujistit, že to, co jsi o nás napsala, není ani v nejmenším pravda. Nyní bych ti chtěl popsat, jak já vidím vás ostatní. Šesťáci: jsou podle mě ještě malé děti, pořád si myslí, že to bude stejné jako na prvním stupni, ale je to jinak. Když jdu okolo šestky o přestávce a vidím, jak si hrají, vzpomínám na to, jestli jsme i my byli taky takoví a čím jsem starší, tím mi připadají šesťáci menší a menší. Sedmáci: nyní se dostávám k tomu, co jsem ti chtěl říct a to je to, že si velmi dobře pamatuji, když jsem byl loni sedmák a nepřipadá mi, že bych nějak extra dospěl přechodem do osmého ročníku. Jediné změny, co jsem tak zaznamenal, to je výrazné zvýšení intenzity učení a zároveň učiva a další je změna 7 na 8 při nadepisování sešitů. Tím nechci říct, že jsme ještě děti, ale sedmý ročník je přechod mezi pocitem „osmičky a devítky jsou králové školy“ a „všechny mladší ročníky jsou děti a my jsme kingové“. Deváťáci: kromě toho, že osmáci už nejsou děti, jak jsi nás nazvala, tak mi připadá, že mezi osmičkami a devítkami není žádný rozdíl. Když se o přestávce 11
podíváš na chodbu, tak uvidíš, jak se spolu poslední dva ročníky ZŠ úplně normálně baví bez pocitu, že by ti starší byli něco víc. Můžu tě opravdu ujistit, že příští rok si budeš myslet o nižších ročnících to, co si o vás myslíme my. Že jsou malé děti. To, že si nějaký kluk o přestávce dá vlnu na hlavu, není dětství, to je puberta. My už si ze sebe umíme dělat srandu a nikomu to nevadí. Naopak, pro všechny je to hrozná sranda. Nadávají ti deváťáci? Buď si 100% jistá, že i ty budeš mladším nadávat. Ale zkus se někdy podívat ke krámku a uvidíš tam třeťáky, kteří tě (s prominutím) posílají někam... A poslední věc bych ti chtěl říct k tomu předbíhání na obědě. Je to jeden z projevů pocitu, že mladší
jsou něco míň. Radím ti dobře,
nevšímej si těch, co tě
předběhnou, protože příští rok
to budeš dělat taky, a
řeknu ti, není příjemný, když tě
někdo napráská .
ROZHOVOR S RODILÝM MLUVČÍM 1. What’s your surname? Paton.
2. Why did you arrive to Czech Republic?
I lived in the Ukraine for 7 years and I taught there, but not in a school, people came to my office and I gave them personal lessons. I came to Czech Republic, because I wanted to teach in normally school.
3. Where were you born?
I was born in Basingtoke. It’s small town in the UK, there are about 70 000 people.
4. You will be here ‘till the end of school year, do you want to stay in České Budějovice, or you will move to another country in Czech Republic, or you want to go to another country? I would like to stay here in České Budějovice for one year, maybe longer.
5. Where do you live now?
I live in street “Pod Lékárnou”.
6. I have seen your, car, isn’t it a bit difficult for you to drive on the other side of the road? It’s no problem for me, but sometimes I don’t know into which lane I should go. 12
7. How long is journey from UK to Czech Republic? Well, I don’t know, how long it takes non-stop to the Czech Republic, because I stayed a night in Bruges, it’s a city 90 km away from Brussels, it’s in Belgium. I visited some interesting places and after that I drove to Würzburg, it took me 9 hours. From this city I drove for 6 hours to České Budějovice.
8. Tell me something about your family. Ok, I’ve got a wife, her name is Olga and our son’s name is Edgar, he’s 3 years old.
9. What’s your favorite music band?
I´m not big fan now, but when I was teenager I liked U2.
10. What activities do you like? I like many things. I like teaching. And my favorite activity is sport fishing. And I go skiing too, last week I was in Skiareal Lipno. Šlemar D., 8.C
ANGLICKÉ CITÁTY Nepřej si, aby to bylo snadnější. Přej si být lepší. Don't wish it were easier. Wish you were better. Pamatuj, že každý dobrý přítel byl někdy cizinec. Remember that every good friend was once a stranger. Nejdůležitější věc v komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno nahlas. The most important thing in communication is to hear what isn't being said. Jestliže tvoje štěstí závisí na tom, co dělá někdo druhý, pak máš, myslím, problém. If your happiness depends on what somebody else does, I guess you do have a problem.
13
Nerozluční Narodila se jednou malinká stonožka Andulka. Byla malinká a krásňoučká, že se na ni celý svět smál. Andulka rostla a milovala své staré rodiče a krásnou přírodu kolem sebe. Vnímala ji při procházkách velkým lesem a vdechovala vůni kvítků i hub. Měla také hodně přátel mezi svými vrstevníky. Jako každá jiná stonožka chodila Andulka do školy. Měla ji nedaleko v Chrpě. Seděla na prvním pestíku a odtud vnímala slova svého učitele, který jim vyprávěl o vysoké zvěři, o lidech a vesmíru. Andulka byla pilná žačka, a jelikož ji škola bavila, měla stále samé jedničky. Jednou přišel do školy nový žák. Honzík, tak znělo jeho jméno. Měl krásné modré oči a barevné chloupky. Jeho dlouhé nohy byly vidět na dálku. Andulka na něm mohla oči nechat. Byl to tichý spolužák a učení mu ze začátku moc nešlo, a tak bylo domluveno, že se bude doučovat s malou Andulkou. Chodil k nim domů, a když bylo teplo, chodili ven a probírali učební látku v přírodě. Jednou přišli k malému rybníčku, byl hodně hluboký, celé dva palce. Usedli na okraj a povídali si o té kráse kolem. Sluníčko pálilo a cvrčci měli zrovna koncert. Jeden zpožděný hudebník pospíchal kolem nich s basou na zádech, a když spatřil tento pár, zpomalil: „Dnes večer hrajeme pro zamilované, vážně, je to rajská hudba. Přijdete, že ano?‘‘ vyhrkl na ty dvě malé stonožky. ,, Anebo víte co? Abyste neřekli, tady máte vstupenky, jsou nové a vzácné, z čerstvého jitrocele. Budu se na vás těšit.‘‘ Andulka celá překvapená bere lístek na koncert do jedné své malé ručky a nezmůže se ani na slovo. Než se stačila vzpamatovat, byl cvrček s basou pryč. Otočila svou hezkou tvář ke svému žáku. Ten hledí za cvrčkem a srdíčko mu tluče, až to malounko, jen nepatrně rozvlnilo rybníček. Beze slova si hleděli do očí, povídali si pohledy a rozuměli si velice dobře. Večer se domluvili s rodiči, že jdou na koncert cvrčků. Už z dálky na ně mával jejich známý s basou, usmíval se a ukazoval na první řadu, kde byla zarezervována dvě místa. Pospíchali, protože představení již začínalo. Hráli krásně, pomalé romantické melodie, až srdce pukalo. Honzíkovi a Andulce ale srdce nepukalo, hořelo touhou a láskou k tomu druhému. Drželi se za ručičky a se zatajeným dechem poslouchali krásnou hudbu. Po koncertě se oba poprvé políbili. Byli šťastni, protože byli zamilovaní. Poznali, že našli toho pravého a rozhodli se, že už se od sebe nikdy nerozdělí. A tak uplynulo mnoho dnů a nocí, které spolu ti dva zamilovaní prožili. 14
Cítili, že jejich láska je čím dál větší a krásnější. Louky kvetly jen pro ně, voda chladila jen jejich žhavou lásku. Jednou se šli projít po čerstvě rozkvetlé jabloni. Ochutnávali mladý lístek, který se jim rozplýval na jazyku, když tu se z ničeho nic nad nimi objevil stín velké kukačky. Rychle se dali do běhu, ale kukačka byla rychlejší a lapila Honzíka do svého mohutného zobáku. Honzík ztratil vědomí a ani nevěděl, jak dlouho letěli. Probral se až na samém konci koruny stromu. Začal se kroutit a vypadl kukačce ze zobáku. Ta se po něm hned sháněla, začala se ohlížet a nebezpečně blízko létat kolem stromu. Ale Honzík dopadl měkce mezi dva listy, a tak byl hezky schovaný před hrozícím nebezpečím. Měl štěstí, jistě by se zabil, kdyby dopadl na zem. Taková výška! Chudák Andulka volala na Honzíka, avšak marně. Byli od sebe vzdáleni celý život chůze. Ale láska jim pomohla, aby se ti dva našli. Ve dne v noci si šli naproti, kudy je to táhlo k sobě nejvíce. Když už Andulka nemohla, přespala u svých příbuzných ve stromě nebo požádala o nocleh jiné obyvatele této džungle. Honzík vzpomínal na krásné chvíle prožité s Andulkou a ty ho táhly směrem k jeho lásce. Potkali se v samém prostředku stromu. U kmene tmavého jak nejčernější noc. Když se spatřili, Honzíkovi se zalily oči slzami. Byl tak dojat, že stál a hleděl na svou vyvolenou. Andulka byla tak unavená, že se nezmohla ani na slovo, ani na krok. Byli šťastni, a přece se nerozběhli, aby se obejmuli a políbili. Vychutnávali ten první, krásný pocit shledání. Potom přešli pár posledních malých větviček, padli si do náručí, a jelikož už byl večer, usnuli vysílením. A tak skončil zamilovaný příběh našich dvou malých stonožek, které si slíbily věrnost na celý život. Průchová B., 7.C
15
ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE Při štědrovečerní večeři se ptá synek svého tatínka: „Tati, máš v krku kost?“ „Nemám, synu.“ „A na čem ti tedy drží hlava?“ PEPÍČEK ZATLOUKÁ HŘEBÍK Říká maminka: „Pepíčku, co děláš?“ Pepíček odpoví: „Ale, jen zatloukám hřebík.“ „Tak ať se nebouchneš do prstu. Slyšíš?!“ „Nejsem blbej, drží mi ho Alenka.“ PANÍ HORÁČKOVÁ U DOKTORA „Pane doktore, vždy když levým okem.“ stěžuje si vyndat ze šálku lžičku.“
piju čaj nebo kávu, píchá mě pod paní Horáčková. „Tak si zkuste
16
