14. Spousta pilných rukou

© Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz

14. Spousta pilných rukou Když příštího rána Štefan a Gimo zazvonili u Hřebíků, byli Viktor a Kristina už připraveni. V mžiku seběhli se schodů. Ve čtyřech se vydali na cestu a brzy dorazili do údolíčka mlýnského potoka. Když vyšli z lesa, naskytl se jim nevídaný pohled. Tomáš štípal dříví, Zdeněk tlačil sekačku na trávník – takovou tu ruční, bez motoru – podél cesty a Jirka stál až po hýždě v rybníku. Dlouhou tyčí tam z vody lovil řasy a žabince a házel je na břeh Jardovi. Ten je sbíral do zahradního kolečka. Děda Kalousek kosil za rybníkem kopřivy. Přátelé na sebe pohlédli a nemohli potlačit spokojené úsměvy. Netrvalo dlouho a stáli mezi ostatními. „…brejtro!“ volal Viktor. „čichám, čichám robotu!“ Jirka se ohlédl a málem přitom spadl do vody. „Co stojíte, lenoši! Naše porada může chvilku počkat. Tady je co dělat!“ Zdeněk si otřel pot z čela. „Mohli byste mě někdo vystřídat. Mně už dochází dech. Já bych pro změnu zase chvilku plel.“ „Oukej,“ kývl Štefan a popadl sekačku. Viktor zavolal na Tomáše: „Co ty, Tome? Nechceš vystřídat?“ „Já ještě můžu, ale když mermomocí chceš…“ Gimo se obrátil ke Kristině: „Pojď, ukážeme těm 95

„Obránci mlýna“ (Eckart zur Nieden, překlad: Pavel Mareš)

zelenáčům, jak se správně pleje. Ten kus, co jsme včera začali, je už skoro hotový.“ Jirka na ně křiknul: „Chce to slabou půlhodinku, a můžem tady skončit. Zbytek doděláme jindy, třeba zítra.“ Trvalo to ovšem skoro ještě hodinu, než se všichni sešli u zahradního kohoutku, aby smyli stopy svého pracovního úsilí. Jirku studily nohy, Štefanovi stékaly po nahé hrudi čůrky potu, Tomáše bolela záda a Kristina se popíchala o bodlák. Přesto všech osm cítilo jakousi spokojenost. Děda Kalousek přišel s úsměvem. „Tedy musím říct, že na to, co jste dneska udělali, bych já potřeboval možná půlku léta. Klobouk dolů!“ „Zítra to doděláme, pane Kalousek. Podívejte, už je to skoro…“ „Klidně mi můžete tykat. Ale s prací to nepřehánějte. Nejste na to zvyklí.“ „Slib je slib!“ Tomáš řekl: „Já sem pošlu staršího bráchu, kvůli těm oknům. Udělá to zadarmo, má u mě totiž dluh. Ještě od minulý zimy.“ „A za co?“ zeptal se pochybovačně Jarda. „Když rodiče nebyli doma, pozval si k nám holku. A jsem musel jít do svýho nevytopenýho pokoje, zatímco oni si pěkně celý večer seděli v teplým obýváku. Říkal, že mi to vrátí. Tak teď je na řadě.“ Všichni se zasmáli. 96


Viktor řekl: „Jak vás detektivy znám, stejně by tvůj brácha žádný tajemství před váma neutajil.“ „To teda ne, já vím všechno!“ chlubil se Tomáš. „Ale polovinu ode mě!“ usadil ho Jirka. Viktor se podivil: „Od tebe?“ „Jasan! Ta jeho holka je totiž moje sestra!“ Děda Kalousek řekl: „Když jste teď vypili tolik vody, musíte s ovocem opatrně. Ale kus koláče bych vám nabídnout mohl. Chcete?“ „To jo,“ přikývla Kristina, která s koláčem dědy Kalouska měla už patřičnou zkušenost, a Zdeněk dodal: „Jestli vám… teda jestli ti něco přebývá.“ Brzy nato seděli u plotu čerstvě posekané zahrady a zpracovávali koláč. Byli tím tak zaměstnáni a tak zabráni do hovoru, že na své tělesné potíže docela zapomněli. „Teda jedno je jasný,“ prohlásil Jarda. „Dneska odpoledně přijede honda.“ Tváře mu žhnuly a bylo těžké odhadnout, jestli to bylo z nadšení a lovecké horečky, nebo to byly stopy jeho zoufalého zápasu se zahradním kolečkem. Jirka Jardův tok myšlenek potvrdil: „A je to šance, která se nejspíš nebude tak hned opakovat.“ „Dovolte hloupou otázku,“ přerušil je Viktor. „Jak víte, že zrovna dneska určitě přijede?“ Jirka odpověděl za ostatní: „No, víš, to je – é – to je kvůli tomu, no, jak jsme ustřihli to vedení.“ „Aha, jasný. Dneska vám má zaplatit.“ 97


„Tak to bylo domluvený. U hřiště. Pět stovek.“ „Doprkýnka!“ Štefan řekl: „To máš pravdu, to je nejlepší šance, jak ho dopadnout. Musíme to říct na policii.“ „Policii?“ protáhl Tomáš. „Když na něho skočíme všichni najednou, můžeme to vyřídit sami.“ „Možná můžeme, ale nesmíme. Buďte rozumní, lidi! Tohle není pro nás. A i kdyby se nám ho podařilo zadržet, musíme to tak jako tak předat policajtům.“ „Štefan má pravdu,“ hlásil se Jirka. „To je věc policajtů. Ale když ho vlákáme do pasti, máme na úspěchu stejně zásluhu.“ Viktor si podal další kus švestkového koláče, zakousl se do něj a s plnou pusou se nechal slyšet: „Až ho dopadneme, musí prozradit, kdo celou tu věc diriguje. Možná tím celý to strašení rychle skončí a my tu nemusíme hlídkovat.“ „Taky dobrý,“ řekl Jarda, a Gimo oznámil: „Tím líp. Ale když nic nezjistíme, musíme si rozmyslet, jak se těm banditům dostat na kobylku jinak.“ „To skoro vypadá, že už máš nějaký nápad - áááh,“ opřel si Zdeněk bolavá záda opatrně o plot. „Už jsme o tom včera mluvili. Budeme si muset posvítit na ty lidi, co chtěli dům koupit. Ti mají totiž důvod. A detektiv se vždycky musí nejdřív pídit po tom, kdo měl k činu nějaký důvod.“ Kristina vyskočila. „Zeptám se dědy Kalouska, kdo to byl. Jednoho z nich znám.“ 98


„Cože, ty jednoho znáš?“ sypaly se na ni otázky ze všech stran. „Jo, dva pány jsem tady zahlídla. Přijeli takovým nablýskaným bourákem, nejmíň pět tisíc koňských sil.“ „Kolik? Pět tisíc? Ty ses zbláznila,“ mírnil Viktor sestru, ostatní se smáli. „No, možná to bylo o něco míň. Chci jen říct, že to bylo pekelně rychlý auto. Když odjíždělo, lítala mu zpod kol sprška štěrku a na cestě po něm zůstala stopa.“ „A seděli tam dva muži?“ vyptával se Jirka. „Jo, a děda Kalousek říkal, že chtějí ze mlýna udělat nějakou hogo-fogo restauraci.“ „Poznala bys je?“ „Možná. Určitě to říct nemůžu. Ale jednoho bych určitě poznala podle hlasu. Vrčel jako… jako… já nevím jako co. To byl šéf.“ „Hm. Tak se zeptej dědy Kalouska, jestli by nám neřekl víc. A kdo jsou ti tři další.“ Netrvalo dlouho a starý pán přišel. Kristina ho provázela a na ruce držela dvě ze čtyř koťat. „Znáte tyhle? Tady ta je Alfa a tahle je Gamma.“ „Já znám jenom paprsky gamma,“ zabručel Jirka, „z nějakých vědecko-fantastických filmů nebo jak se tomu říká.“ „Z jakých filmů? Byl to film o kočkách?“ „K věci,“ napomenul ji Viktor. „Dědo, potřebujeme vědět, kdo jsou ti čtyři lidi, co se zajímali o dům.“ Pan Kalousek se usadil na zahradní židli, kterou mu 99


Jarda honem přistrčil. „No, čtyři je možná trochu přehnané. Jeden se tu jenom rozhlídl a zeptal se, jestli by dům nebyl na prodej. A když jsem řekl ne, tak jenom utrousil, že to je škoda, že je to tady nádherný místečko. Peněz prý má dost, a kdybych si to rozmyslel, mám mu dát vědět. Ale pak mi tu ani nenechal adresu.“ „Takže toho si můžeme odškrtnout,“ usoudil Štefan rozhodně. Děda Kalousek pokračoval: „Řekl jsem mu, že když má peněz dost, proč si něco nepostaví. Ale to prý nejde. Na stavbu v tak krásné poloze uprostřed lesa prý nedostane stavební povolení. A on by prý tak rád bydlel někde v přírodě.“ „A ti další tři – od těch adresu máte – é – máš?“ zajímal se Jirka. „Moment, musím si vzpomenout. Ne, nemám. Mám jenom adresu a telefon toho z Ostravy. Nechal mi vizitku. Ti ostatní – ale samozřejmě jsem i jemu docela jasně řekl, že to nemá smysl, že si to nerozmyslím. Takže jenom ten jeden řekl, že se ještě ozve… Ale teď, když se tak ptáte, mě možná něco napadá.“ „Copak?“ „Musím si to rozmyslet. Tak ten člověk z Ostravy mi za celý dům i s parcelou – patří k tomu celý ten pozemek až tamhle k lesu – nabízel šest a půl milionu.“ „Júúú,“ žasli chlapci, „taková spousta peněz!“ „Není to nijak moc, takovou cenu to určitě má. Divnější je, že ti dva další, co mi adresu nenechali, 100


nabízeli podstatně míň. Jeden tři a půl milionu, a ten další – už nevím přesně, ale taky to bylo míň než pět.“ „A co je na tom divnýho?“ zeptal se Viktor. „Určitě tolik peněz neměli.“ „Mě teď jenom napadlo, že ti dva byli jenom nastrčené figury.“ „Jaké figury?“ „Možná je sem poslal ten člověk z Ostravy, aby zájem jenom předstírali a nabídli menší sumu. Tím pádem mi nabídky toho Ostraváka měla připadat jako zvlášť lákavá. Nejspíš si řekl, že takový starý dědek jako já ničemu nerozumí a dá se opít z rohlíku.“ „No to je teda…!“ „Lumpárna!“ „Co si všechno lidi nedokážou vymyslet!“ Rozčilení bylo všeobecné. „Moment, já přece nevím, jestli tak skutečně bylo. To mě jenom napadlo, protože mi nedali žádnou adresu… no, stejně je to jedno, každopádně to neprodám.“ „Já bych měl ještě jednu otázku, dědo,“ chopil se slova Tomáš. „Kdybys třeba umřel…“ Jirka ho rýpl loktem do boku. „No co je, co do mě strkáš?“ rozčilil se Tomáš. Děda Kalousek se smál. Obličej měl plný veselých vrásek. „Protože lidi si často myslí, že mluvit se starým člověkem o jeho smrti je neuctivé. Proto do tebe Jirka šťouchl. Ale klidně o tom mluvte, mně to nevadí. Co jsi chtěl vědět, Tomáši?“ 101


„É – až jednou umřeš – třeba za sto let nebo tak…“ Teď se smáli všichni. Tomáš se trochu zlobil, ale starý muž si přisunul židli blíž a položil mu paži kolem ramenou. „Tak až jednou umřu, tak co, Tomáši?“ A jeho přívětivé oči se přátelsky usmívaly. „Chtěl jsem se zeptat – komu bude patřit tohle všechno tady?“ „Jo, komu. Děti žádné nemám. Ale mám jednu neteř. Je vdaná na Šumavě a má už svoje děti. Ta to asi jednou zdědí. Ale musím přiznat, že jsem na to zatím nijak zvlášť nemyslel. Vlastně bych si tohle údolíčko ještě pár let docela rád užil.“ „Musíš tu být ještě hodně dlouho, dědo,“ řekla Kristina. A bylo dobře cítit, že jí to přání šlo z nejhlubšího srdce. „Když Bůh dá, budu rád. Ale i kdyby to bylo jinak, je to v pořádku. Bůh nedělá chyby.“ Gimo vstal. „Teda, je tu fakt moc hezky, ale další fakt je, že už mám hlad. Musím teď domů k obědu.“ „Bezva nápad,“ usoudil Viktor. „Pojď, Kristino.“ Také ostatní se zvedli. Únava je už zřejmě zcela opustila, protože když se rozloučili se starým pánem, rozběhli se, jako by až sem cítili guláš z maminčiny plotny. Jenom Jarda ještě rychle postavil zahradní židli na její místo a obrátil se k dědovi Kalouskovi: „Díky za všechno! Hlavně za to, že jste nás tak… no, však víte. Zítra určitě přijdeme zase.“ Zamával a rychle se rozběhl za ostatními. 102

14. Spousta pilných rukou

Recommend Documents