1. Spousta uhlíku a metanu
Vývoj lidského společenství brzdí chybná dogmata. Lidstvo se nachází ve slepé uličce a zachránit je může pouze pravdivý obraz světa! Energie je čím dál dražší, protože údajně docházejí zásoby paliv považovaných za fosilní. Dramatický vzestup cen těchto paliv vede k přesunům bohatství mezi národy a kvůli zajištění přístupu k ropným polím se i válčí. To vše je následek zpráv předpovídajících ztenčování zásob „fosilních“ nosičů energie. Data pořízená kosmickými sondami v posledních letech však dokázala, že uhlovodíky jako metan a etan se v naší Sluneční soustavě vyskytují v obrovském množství. Nevznikly ovšem biologickými procesy. Přesto jsou uhlovodíky na Zemi pořád ještě považovány za čistě biologické produkty.
Dinosauři a měkké kamenné uhlí Ve svých dosavadních knihách jsem kontroverzně pojednával o procesech zpevňování hornin. Ty mohou proběhnout pouze v relativně krátkém období, nikoli během milionů let, neboU biologický materiál by se během pozvolné konzervační fáze již dávno rozpadl, pokud by nebylo absolutně zamezeno přístupu vzduchu. Takové procesy zpevňování hornin musejí postupovat velmi rychle, jinak by nemohla vzniknout např. zkamenělá vejce s kompletně zachovalými nezpráchnivělými zárodky uvnitř nebo také zkamenělé hromádky výkalů, tzv. koprolity – podrobně se o nich rozepisuji ve své knize Omyly v dějinách Země. Podívejme se na fosilie v kamenném (černém) uhlí. U fosilií obsažených v kamenném uhlí jde obecně o „infuzní fosilie“. Znamená to, že zůstala zachována struktura organismu, nicméně substanci nahradily pevné látky, jež pronikly do struktury zřejmě jako tekutiny nebo plyny. 7
Fosilie pak sestává v podstatě z 90 % z uhlíku – stejně jako kamenné uhlí samo. Takto dochovaná fosilie může být strukturálně téměř dokonalá, je jen velmi málo stlačená a mnohdy lze pod mikroskopem pořád ještě rozeznat značně jemné detaily, dokonce i buněčnou strukturu. Přesto tuto strukturu vyplňuje stejný uhelný koncentrát jako materiál obklopující fosilii, pokud je lze vůbec rozlišit. Německý botanik Henry Potonié (1905) na základě výzkumu fosilních vyšších rostlin usoudil, že kamenné uhlí je biologického původu, jelikož lze „okamžitě bez další zvláštní preparace rozeznat rostlinné buňky“ (tamtéž, s. 9). Byl to převratný poznatek, neboU vědci se předtím domnívali, že „uhlí je minerál třeba jako křemen, živec, slída apod.; a tudíž stejně tak vznikl“ (tamtéž, s. 8). Jestliže ovšem kamenné uhlí vzniklo stejně jako rašelina nebo hnědé uhlí (tamtéž, s. 10), plyne z toho uhelný paradox. Proč se zachová v uhelné mase jediný jemně členěný list stromu, když ze všech ostatních listů nezbyl žádný? Proč se nedochovalo nic z kompaktního kmene stromu? Proto se kamenné uhlí ze strukturálního hlediska ostře odlišuje od rašeliny a hnědého uhlí, jež jistě vznikly z organických zbytků. Jak může vzniknout taková fosilie kamenného uhlí? Jestliže se zachovala jemně členěná struktura, muselo dnes homogenní kamenné uhlí kdysi existovat v kapalném nebo plynném skupenství! Všeobecně vzato by měl fluid (výraz používáme ve smyslu tekutina, pozn. překl.) obsahující uhlík, ale také křemík, popř. minerály vyplnit organickou strukturu jakýmsi infuzním procesem a takto zkamenět. Tento proces musel proběhnout rychle, jinak by list, strom nebo také vejce ztrouchnivěly. Je důležité konstatovat, že rovněž zkamenělé otisky nohou se mohly vytvořit pouze v měkkých, mazlavých vrstvách, nikoli v pevné hornině, v níž se v současné sobě nacházejí. Kaše obsahující otisky nohou pak musela – stejně jako chodník s otisky nohou a rukou prominentních osobností v Beverly Hills – rychle ztvrdnout, neboU by je byly záhy rozrušily erozní vtoky. Zkamenělé šlápoty (otisky nohou) dinosaurů lze kupodivu najít na stropech v mnoha uhelných dolech na západě USA – což byl dosud neznámý fenomén. Jen v Utahu je poblíž Helperu a Price několik uhelných dolů, v nichž byly takové stopy nalezeny. Ve čtyřech dolech bylo objeveno dokonce několik tisíc otisků nohou, zčásti probíhajících křížem krážem přes sebe, zčásti ležících nad sebou se, a tudíž se překrývajících (mj. Balsley/Parker, s. 279). Šlápoty byly často zdokumentovány rovněž v jiných dolech, mj. v Castle Gate Mine ve Skalistých horách 8
Obr. 1: Šlápota v uhlí. V Castle Gate Mine se nacházejí na stropu sloje trojprsté šlápoty dinosaurů. Tam, kde se sauři zabořili, se podařilo sejmout odlitky stop ze stropu sloje, jak ukazuje obrázek vpravo.
(Peterson, 1924), ve Wyomingu, v západní části Colorada, v Utahu poblíž Rock Springs a v Novém Mexiku poblíž Cuby (Gillette/Lockley, 1989). Velmi rozdílné šlápoty pocházejí jak od masožravých teropodů, oficiálně považovaných za dvounohé, tak od býložravých čtyřnohých sauropodů, kteří se společně pohybovali v jedné a téže oblasti. Vzácněji byly zdokumentovány jednotlivé izolované šlápoty, z nichž některé jsou neuvěřitelně velké. Největší mně známá měří na délku 1,36 metru, ale mám z tamní oblasti zprávy o ještě větších stopách. Zajímavých je ovšem také padesát šlápot o délce 15 centimetrů, náležejících velkému ptáku, jež byly objeveny v sektoru o rozloze asi pěti čtverečních metrů (Gillette/Lockley, 1989). Předtím popsané uhelné sloje od Wyomingu přes Utah a Colorado až po Nové Mexiko zřejmě náleží k vzácným geologicky mladým kamenouhelným nalezištím (Blackhawkova formace), které pocházejí z období křídy. „Normálně“ prý kamenné uhlí vznikalo v karbonu, dávno před érou dinosaurů. Jelikož kamenné uhlí má podle konvenčního pojetí pocházet výlučně z biologického materiálu, je podivné, že mnoho uhelných slojí vykazuje jen velmi málo fosilií, nebo v nich dokonce nejsou vůbec žádné. Uhlí bez fosilií lze nalézt např. na Aljašce. Všude tam, kde je v kamenném uhlí více fosilií, lze zaznamenat velké výkyvy v jejich počtu. Ani rozmístění fosilií ve slojích samotných není homogenní, nýbrž je možné fosilie ve výškovém profilu najít zřídkakdy uvnitř, zato často ve stropech slojí. Tam, takříkajíc na sloji, se však vyskytují také šlápoty dinosaurů a ptačích živočichů. 9
Tato zvířata běhala po tenké vrstvě rašeliny a písku surové bažiny, pod níž se nacházelo měkké, teprve se tvořící uhlí. Bořila se do ní až do hloubky 30 centimetrů. Nohy přitom vytahovala svisle, jak dokládá tvar šlápot. Existují delší stezky šlápot, kde se dinosauři bořili vždy až po několika krocích. V uhlí po nich zůstávaly prohlubně jako jakési odlitky. Ty sestávaly většinou s písčitých sedimentů, které tekoucí voda naplavovala do vzniklých prohlubní. Proto tyto šlápoty také snadno odpadávají od stropů těžených slojí (obr. 2). Vznikly tedy kamenouhelné sloje jednotně v podobě velmi pomalu se tvořící, postupem času stále mocnější bažiny? Nebo se tvořily poměrně rychle a jednotně? V uhelném dole Kenilworth v Utahu byly na stropě uhelné vrstvy nalezeny zkamenělé otisky nohou, které po sobě zanechalo malé zvíře. Přesně takové však byly objeveny také na podlaze sloje (Gillette/Lockley, 1989). Tento živočišný druh tudíž existoval na začátku i na konci doby, po kterou se tato kamenouhelná sloj tvořila. Tím se dostáváme k téměř neznámé skutečnosti, že šlápoty dinosaurů byly nalezeny nejen na stropě, ale také na podlaze kamenouhelných loží. Tyto spodní stopy se však nevyskytují ve sloji samotné, nýbrž na povrchu sedimentární vrstvy ležící bezprostředně pod uhelnou a jsou vyplněné uhlím. Dinosauři tudíž běhali po tehdy ještě měkké sedimentární vrstvě, ovšem sestávající z písku promíseného uhelnými složkami, popř. uhlíkem. Tyto vrstvy jsou většinou vklenuty do horní uhelné sloje jako jakési hrby. To podle mého mínění ukazuje, že tlak nepřicházel shora, nýbrž zdola a zapříčinil ho vzlínající fluid. Na svršku pískovcové vrstvy, tedy pod uhelnou slojí, se na západě Ameriky dochovaly vedle otisků nohou také zbytky rostlin, mj. palem. Existuje domněnka, že pískovec vznikl ve slané vodě na dně u pobřeží (Gillette/Lockley, 1989). Potom se vytvořila v celé své výšce uhelná sloj jako usazenina uhlíku jednotným procesem, o němž budeme ještě hovořit. Po této vrstvě opět pobíhali dinosauři a tam také nacházíme většinu rostlinných fosilií. Nad ní vznikly často tenké vrstvy sedimentů, jež se musely vytvořit krátce po sobě, byly totiž elasticko-plasticky zdeformovány současně, neboU v dnešních drolivě-pevných vrstvách nejsou vidět žádné trhliny. Podle složení to vypadá, jako by byly tyto vrstvy rychle nasypány na sebe podobně, jak se prokázalo při výbuchu sopky Mount St. Helens (Hora sv. Heleny) 19. března 1982. Nesčetné tenké vrstvy vznikly nad sebou během několika málo hodin a vytvořily bleskurychle jemně páskovaný skládaný plást (Zillmer, 2005, s. 114) o mocnosti osm metrů. Dinosauři tudíž mohli prošlápnout několik na sobě ležících měkkých vrstev najednou. 10
Můžeme tedy dojít k závěru, že kamenouhelné sloje se vytvořily během doby života jednoho určitého druhu, neboU tato zvířata existovala předtím a potom, co se usadila uhelná masa. Uhelná, jakož i pod ní ležící pískovcová vrstva byly měkké, takže se do nich dinosauři bořili. Uhelná vrstva tvořila spolu s tenkým sedimentárním překryvem v těchto končinách dno pradávného moře – téměř neznámá skutečnost, která nezapadá do konvenční teorie. Jak tedy vznikla měkká uhelná sloj? Jistě ne ze zbytků rostlin a dřeva jako rašeliniště. V tom případě by se musely šlápoty a listy nacházet v několika úrovních. Podle konvenční teorie se výchozí organický materiál zahušUoval a proměňoval bez přístupu vzduchu, za vysokého tlaku a při vysoké teplotě tak dlouho, až vzniklo pevné spojení uhlíku, vody a vtoků nehořlavého popela. Mnohdy najdeme v kamenném (černém) uhlí opravdu hnědé uhlí. Jelikož se však má kamenné uhlí tvořit bez přístupu vzduchu, naskýtá se otázka, jak mohla taková vrstva současně vytvořit jezerní dno, po němž běhala zvířata. Po uzávěře vzduchu ani památky, jelikož písčité dno na uhelné vrstvě vykazovalo mocnost pouhých několika centimetrů. Žádná stopa nezbyla ani po velkém tlaku, kterého je údajně zapotřebí k procesu zuhelnění. Tlak byl téměř směšně nepatrný, pakliže totiž dinosauři a ptáci po sobě zanechali stopy na dně, nemohlo být jezero hluboké a sedimentární vrstvy, které později pokryly uhelnou vrstvu, ještě vůbec nevznikly! Stěží také mohlo nastat potřebné horko, neboU jinak by se asi sotva zachovaly palmové Obr. 2: Homogenní uhlí. Tento průřez jižní oblastí Wasatchského hřebenu v Utahu ukazuje homogenní Blackhawkovu kamenouhelnou vrstvu (B) o mocnosti více než 400 m. Nad ní se nachází pískovec Price River sestávající z fluviálních sedimentů (F), kde v bývalém říčním korytě, popř. po spodní uhelné vrstvě chodili dinosauři a zanechávali tam po sobě stopy stejně jako v pískovcové vrstvě nacházející se bezprostředně pod Blackhawkovou kamenouhelnou vrstvou (šipky). V homogenní uhelné vrstvě (B) nebyly objeveny žádné šlápoty. 11
listy a části dalších rostlin. K zuhelnění mohlo dojít pouze za nízkých teplot. Závěr: Jak dokazují šlápoty dinosaurů a ptáků, nemohl se kvůli nedostatečné krycí vrstvě uzavřít přívod vzduchu a nenastaly ani tlakové a teplotní podmínky, potřebné pro zuhelnění. Tento proces tudíž nemohl proběhnout. Kamenné uhlí z období křídy proto nevzniklo z organického materiálu. Rostlinný materiál pro tvorbu kamenouhelných ložisek nemohl pocházet z tropických lesů také z čistě biogeografických důvodů. Jakou plochu by musely pokrývat, aby mohly teoreticky vytvořit nám známé kamenouhelné sloje? Předpokládáme-li prales, který dodává asi 700 plnometrů (= kubický metr) dřeva na hektar, pak lze přes množství energie v něm obsažené vypočítat, jakou plochu by lesy musely pokrýt, aby mohly dodat materiál pro ložiska kamenného uhlí. Jak se dá očekávat, výsledek předpokládá plochu dvakrát větší, než kolik zabírá v současné době veškerá pevnina. Přitom bychom předpokládali, že lesy byly pokryty všechny pevniny, všechny zásoby uhlí byly pod zemí chráněny před přístupem vzduchu, nastal dostatečný tlak a vytvořilo se náležité teplo. Jestliže nejsou tyto „ideální“ podmínky splněny všude, potřebná pevninská plocha se příslušně zvětšuje. Existují však také další kontroverzní aspekty, neboU kamenné uhlí obsahuje látky, jejichž přítomnost si nelze vysvětlit biologickým původem. Uhlí a ropné produkty obsahují až 4 % síry a v uhlí je jedna složka, o níž se jen málo diskutuje, protože se její přítomnost nedá vysvětlit: uran! Jak se dostane uran, vyskytující se ve světě v nikkoli nevýznamném množství, do slojí, popř. uhelných vrstev a proč tyto vrstvy obsahují kromě toho často velmi mnoho metanu, který by měl po stamilionech let vlastně již dávno vyprchat?
A náhle to jde dolů U pobřeží na severovýchodě Ameriky záhadně havarovalo několik letadel. 17. července 1996 odstartoval z mezinárodního letiště JFK v New Yorku k letu do Paříže transkontinentální stroj TWA 800. O dvanáct minut později explodoval, rozlomil se v půli a zřítil do moře jižně od Long Islandu. Při neštěstí zahynulo všech dvě stě třicet cestujících včetně členů posádky. Ze stejného letiště odstartoval severním směrem 2. září 1998 let Swissairu č. 111. Po čtrnácti minutách se přerušilo rádiové spojení, ale 12
později navázal ještě kontakt s posádkou kanadský letecký dispečer. Ta hlásila kouř v pilotní kabině krátce předtím, než se letadlo typu McDonnell Douglas MD-11 zřítilo do Atlantiku. Při pádu letadla přišlo o život všech dvě stě patnáct cestujících a čtrnáct členů posádky. Také let Egyptských aerolinií č. 990 odstartoval 31. října 1999 z Mezinárodního letiště JFK. Mířil do Káhiry. Nad mezinárodními vodami přibližně sto kilometrů jižně od massachusettského Nantucket Islandu stroj typu Boeing 767-366ER prudce poklesl z běžné letové hladiny ve výši 33 000 stop a ve výšce asi 20 000 stop vypadly turbíny. Zahynulo všech dvě stě tři cestujících a čtrnáct členů posádky, nic ale nenasvědčovalo explozi na palubě. Jelikož pro tuto nehodu nebylo žádné vysvětlení, byla vina přisouzena druhému pilotovi. V březnu 2000 bylo vyzvednuto z pilotní kabiny několik kontrolních přístrojů. Rádiové spojení s letounem se přerušilo asi třicet minut po startu. Záznamové zařízení v kokpitu zachytilo, jak druhý pilot během pádu jedenáctkrát opakuje: „Odevzdávám se Bohu!“ Mezitím se kapitán letadla několikrát zeptal: „Co je to?“ Ve vylíčených případech musela pád letounu pokaždé přivodit nějaká nenadálá událost, takže piloti neměli možnost obnovit rádiové spojení. V okamžiku, kdy se zřítila letadla v červnu 1996 a říjnu 1999, byly poblíž pobřeží pozorovány plynové plameny a ohnivé koule. Thomas Gold (1999) spatřuje příčinu pádu letadel v tom, že mírné zemětřesení uvolnilo z podzemí metan. V této oblasti je na mořském dně uložena vrstva metanhydrátu (metanový led) o mocnosti až 500 metrů. Kritici pochybují, zda je metan schopen proniknout tak tlustou vrstvou ledu, nicméně je třeba vycházet z toho, že metanu je obrovské, nikoli malé množství. Vyvěrá ustavičně ze dna oceánu a při příslušně vysokém tlaku se ukládá do mrznoucí vody: vzniká tak metanhydrát neboli metanový led. Dosáhne-li metanový led jisté tloušUky, metan se pod ním hromadí stejně jako pod permafrostem např. na Sibiři. Přetlakem v hornině vznikají trhliny v oceánské kůře, z kterých mohou náhle vystupovat obrovská množství plynu. Metan není v tomto případě dokonale obklopován molekulami vody, nevytváří tudíž metanový led a nadbytečný plyn stoupá vzhůru. Ostatně v jednom krychlovém metru metanhydrátu je uloženo víc energie než za stejných tlakových podmínek v jednom krychlovém metru zemního plynu. Poklesne-li tlak, nesmírně se zvětší objem plynného metanu uzavřeného v metanhydrátu; při tlakových podmínkách v naší atmosféře až stošedesátčtyřnásobně. Destabilizace metanhydrátových polštářů by mohla mít za následek tvorbu 13
Obr. 3: Mokrý hrob. Obr. vpravo: Dno Severního moře u skotského pobřeží v oblasti zvané South Fladen je poseté spoustou kráterů. Obrázek vpravo ukazuje zónu o rozloze asi 3 × 9 kilometrů (Judd/Hovland, 2007, s. 21). Obr. vlevo: Asi 150 kilometrů severně od Aberdeenu se nachází „pockmarks“ lemovaná „witch hole (čarodějná díra)“. V centrální zóně kráteru o průměru 120 metrů stojí ve vzpřímené poloze nepoškozený parní kutr z počátku 20. století (tamtéž, s. 373). Nic nenasvědčuje nehodě nebo srážce. Alan Judd (1990) se domnívá, že lodi se stal osudným náhlý výron metanu. Takové erupce jsou pro tuto oblast typické.
kvaziexplozivně vznikajících plynových bublin obrovských rozměrů. Plynný metan stoupá při nízkém tlaku anebo vysoké teplotě vzhůru v nesčetných bublinách. Tento proces se podobá stoupání bublinek oxidu uhličitého v láhvi limonády, když se jí prudce zatřepe. Jelikož střední hustota směsi vody a plynu je mnohem nižší než hustota vody, prudce se sníží nebo klesne na nulu vztlak: letadlo, které se vnoří do metanového oblaku, se musí zřítit střemhlav dolů. Když zmizí vztlak, můžou se potápět lodi a nezbude po nich ani kousek vraku, i když plyn jen vystříkne jako fontána na přídi či na zádi. Když je stoupajícího metanu méně, mohou lodi klesnout jen pod svou běžnou plavební hladinu. Propadají se rovněž ponorky a mohou případně i narazit na mořské dno (obr. 3). Jak plynové bubliny stoupají vzhůru, vznikají třením s vodou elektrické proudy produkující magnetická pole, neboU každé elektrické pole vyrábí rovněž pole magnetické. To může způsobit výpadky elektrických a magnetických přístrojů. Mají tyto jevy ještě nějakou hlubší 14
Obr. 4: Výron plynu. U norského pobřeží v evropské části Severního moře jsou řady malých kráterů (pockmarks), jež se nevyznačují určitou orientací, ale zčásti směřují v liniích k větším kráterům, nebo míří naopak od nich.
příčinu? Souvisí tyto exhalační procesy s elektrickými výboji z nitra Země? Tyto jevy způsobené vzlínajícím metanovým plynem a případně elektromagnetickými výboji by mohly mít na svědomí četné nevysvětlené události v proslulém Bermudském trojúhelníku, v němž beze stopy mizí lodě a letadla. Právě v této oblasti byly objeveny obrovské zásoby metanu. Při destabilizaci plynného hydrátu může dojít k prudkému výronu (angl. blow-out) tohoto metanu. Metanhydrát je znám až od roku 1971, kdy byl k úžasu odborníků objeven v Černém moři. Při expedicích v arktickém moři Laptěvů a u břehů Pákistánu – v obou regionech se vyskytuje spousta metanhydrátu – byly objeveny na mořském dně prstencovité „neštovicové dolíčky“ (pockmarks): krátery o průměru 20 a 30 metrů, jež vznikly očividně při výronech plynu (Kehse, 2000, s. 16). Těmito krátery jsou poseté také četné jiné plochy, některé z nich o rozloze několika set čtverečních kilometrů. Hustota takových kráterů byla v Belfast Bay, Maine, tedy u severovýchodního amerického pobřeží, stanovena na sto šedesát výskytů na čtvereční kilometr (Kelley, 1994). Výzkumná zpráva uveřejněná v odborném časopise Geology (sv. 22, 1994, s. 59) nese název Gigantické neštovicové dolíčky na mořském dně: důkazy výronů plynu v Belfast Bay, Maine. V mořském dně prý existují kónické prohlubně o průměru 350 metrů a hloubce 35 metrů, jež lze přisoudit výronům metanového plynu. Podle mého mínění nejsou tyto geologické útvary na celém světě, a to ani na souši, vyloženy pořád ještě správně, tedy ve smyslu exhalačních procesů. Jak uvádí odborný časopis Geology (s,v., 19. s. 89), stoupají u východoamerického pobřeží z hloubky 2167 metrů učiněné fontány metanových bublin, jež tryskají až do výše 320 metrů ze zjizveného mořského dna poblíž zlomu. V roce 1999 křižovala Atlantik u pobřeží amerického státu Oregon 15
německá výzkumná loa Sonne. Vědci objevili bílé metanhydrátové shluky velké jako lednička, jak plavou na vlnách a s divokým pěněním se zmenšují. „Nikdo předtím nepozoroval, jak metanhydrát stoupá na hladinu, rychle se rozpadá a metan se uvolňuje přímo do atmosféry.“ (GEO Magazin, 04/2000). Při ponorech ve výzkumné ponorce Alwin objevili vědci v plynném hydrátu několik komínků vysokých patnáct centimetrů, z nichž stoupaly plynové bubliny. Geolog dr. Gerhard Bohrmann (Geomar) se domnívá, že plyn pochází ze zón pod metanhydrátovou vrstvou, která má v tom místě tloušUku 140 metrů, jak ukázala seizmická měření. „Metan musí prolétnout hydrátovou zónou bleskurychle – jinak by v ní zmrzl,“ tvrdí Bohrmann přesvědčeně (Kehse, 200, s. 16). Při pátrání po metanovém plynu v oblasti mezi Gruzií a Krymem na palubě ruské výzkumné lodi Profesor Logačev objevili v roce 2006 ruští a němečtí vědci ve více než tisícimetrové hloubce pozoruhodné díry, z nichž tryskaly vířivé plynové gejzíry. „Něco takového nikdo předtím neviděl, ba se ani nedomníval, že by to mohlo existovat. Něco, co vypadá zprvu jako bahno, tvoří z jedné pětiny plynný hydrát… A vedle jsou dokonce ještě stopy po ropě. Senzační objev!“ (ARD Online, W wie Wissen, 5. listopad 2006.)
Hromadný výskyt metanhydrátu „Podmořské výrony plynu známe z Kaspického moře, z pobřeží Barmy a Bornea, z pobřeží Peru a z Parijského zálivu mezi Trinidadem a Venezuelou. U pobřeží poblíž Baku u Bibi Eibat vytryskla podmořská zřídla plynu mnohdy s takovou prudkostí, že vzniklý vír do sebe strhával lodě, když se k němu příliš přiblížily. Když je moře klidné, jsou tyto výrony plynu vidět zdaleka. Na jihovýchodním cípu Trinidadu byly pozorovány podmořské exploze plynu, jež vyvrhovaly do výše vodní sloupy vody promísené smolou a petrolejem.“ (Stutzer, 1931, s. 280.) U jihovýchodního pobřeží USA bylo objeveno obrovské metanhydrátové ložisko o rozloze dvaceti šesti tisíc čtverečních kilometrů. Pouze v něm je obsaženo tak obrovské množství uhlíku, že by pokrylo spotřebu energie ve Spojených státech na více než sto let. Jelikož čas od času vystoupají na hladinu dokonce celé metanhydrátové bloky, lze se domnívat, že na dně dochází k nenadálým výronům plynu. Náhlá uvolnění nesmírného množství metanu mohou vyvolávat rovněž ekologické katastrofy. 16
Obr. 5: Plynová fontána. Při měřeních prováděných echolotem na palubě lodi Profesor VoQanitskij v květnu 2003 v Černém moři byl zdokumentován vodní sloup vysoký 850 metrů, jejž způsobil nenadálý prudký výron plynu (Jegorov et al., 2003).
O jedné takové vědci tvrdí, že zodpovídá za mocný skleníkový efekt. Asi před sto osmdesáti jedním milionem let (podle geologické časové stupnice) byli ryboještěři, mořští krokodýli, trnoploutví a dlouhokrcí plesiosauři navršeni do masového hrobu u Eislingenu (Bádensko-Württembersko), byli na sebe namačkáni doslova jako sardinky v plechovce. Geologové z Tubinské univerzity se domnívají, že ekologickou katastrofu mohlo spustit uvolnění metanhydrátu, kdy se metan dostal do ovzduší a ohřál klima o několik stupňů – pradávná nenadálá změna klimatu? Obrovská množství metanu v podobě metanhydrátu byla objevena v posledních třiceti letech na mnoha místech na dně oceánů (Mac-Donald, 1997). Jak vzniká metanový led na mořském dně? Jelikož metan při daném tlaku vody zvyšuje bod mrazu, tvoří se led již v zónách, v nichž se voda jinak vyskytuje ještě v kapalném stavu. Voda tudíž mrzne, protože se pojí s metanem. Například metanhydrát vzniká při teplotě nižší než sedm stupňů a tlaku vody vyšším než padesát atmosfér, tedy v pětisetmetrové hloubce a níže. Ve větších hloubkách se proto může metanhydrát vyskytovat všude tam, kde se oblasti na mořském dně neohřívají a zdola proudí metan. V teplejších zónách (hot spots), popř. tam, kde neexistují fyzikální podmínky k tvorbě metanového ledu, tryská metan docela jednoduše ze dna (obr. 5). Mezi Grónskem a Špicberky byl objeven metanhydrátový polštář o šířce 1,3 kilometru a délce 50 kilometrů, který má údajně tloušUku 17
Obr. 6: Subdukce. U středooceánských hřbetů (SH) mezi kontinenty vzniká nové oceánské dno, jak vyplynulo z geodetických měření, a proto se kontinenty od sebe vzdalují. Nově vytvořené oceánské dno, popř. litosférická deska se má podsouvat pod kontinentální desku (KD) až k subdukční zóně (SZ), v níž se zanořuje asi stejné množství nových desek, kolik se jich nově tvoří u středooceánských hřbetů. Kdyby nebylo subdukce, zvětšovala by nová tvorba „oceánské kůry“ objem Země, a ta by expandovala. V tomto případě by se kontinenty od sebe vzdalovaly, a přece by setrvávaly na místě.
200 až 300 metrů (Vogt, 1994). Při zkušebních vrtech u severní Aljašky v Prudhoe Bay byla nalezena v hloubce 300 až přibližně 800 metrů velká pole se vždy osmi slojemi, obsahující asi 40 až 60 miliard kubických metrů plynného hydrátu. Velké pole bylo objeveno také v Kanadě u Malliku, v deltě řeky Mackenzie dlouhé 1903 kilometrů. Úctyhodných 80 až 90 % pórových prostorů v píscích a štěrcích je prý vyplněno metanhydrátem. Jiné výzkumy na Sibiři a Aljašce prokázaly koncentrace plynného hydrátu mezi 50 až 80 %. Mořská ložiska jsou sice větší, ale obsahují většinou méně než 20 % metanhydrátu. Toho se objevuje stále víc a v překvapivě velkých množstvích, dokonce i ve Středozemním moři. V hlubokém moři se plynné hydráty nacházejí do jisté míry v oblastech oceánského dna propouštějících plyn a podél trhlin a zlomových zón, probíhajících především na úpatí strmých kontinentálních srázů. Podle konvenčního geofyzikálního pojetí se tam všude shromažauje metanhydrát proto, že se oceánské dno podle teorie deskové tektoniky údajně převaluje od středooceánských hřbetů směrem ke kontinentům a transportuje s sebou metanový led, který se má časem hromadit na úpatí pevninského soklu (obr. 6). Oceánské dno se pak údajně v oblasti mořského příkopu vnořuje do zemského pláště. Těmto zónám se říká subdukční a lze je přičíst teorii konstantního objemu Země, neboU u středooceánských hřbetů mezi kontinenty se prý tvoří stále „nová“ oceánská kůra. Ta musí podle uvedené teorie opět někam „mizet“, neboU jinak by tvorba nového oceánského dna dokazovala, že Země roste. 18
