1

Kamýcké podhradí

KAMÝK NAD VLTAVOU

VELKÁ NAD VLTAVOU

2014/1

HISTORIE OBCE

Historie domů v Kamýku nad Vltavou

Historie číslování domů. 6. února 1770 za vlády Marie Terezie bylo uzákoněno číslování domů, které probíhalo od podzimu 1770 – 1771. Do té doby se domy označovaly jménem lidí, kteří v nich bydleli (u Krůtů) nebo profesí (u mlynáře). Ve městech se používala domovní znamení. Číslování probíhalo za pomoci vojska, které vrata či dveře domů doslova křídou „popsala“. Později byly domy označeny dřevěnými, keramickými nebo plechovými tabulkami s čísly. Zpravidla se začínalo prvním domem při cestě po pravé straně odkud přijížděla vrchnost dále v přirozeném sledu, jak se obcí procházelo obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Často se začínalo významnou budovou jako byla fara, panské sídlo nebo nejbohatší usedlost. Kostely, věže, kaple a vodárenské stavby byly z číslování vyjmuty. Ve vesnicích se většinou číslování neměnilo, tak nám okruh a sled čísel z roku 1770 poskytuje dobrou informaci o vývoji obce. Kdy přesně probíhalo číslování v Kamýku nad Vltavou, se nám zjistit nepodařilo, alespoň částečně jsme však dali dohromady jak číslování probíhalo. Začátek trasy byl na tehdy hlavní křižovatce Zduchovice – Velká, kde tehdy byl označen dům č.1. Stával souběžně se silnicí na Zduchovice a při rozšiřování silnice byl zbourán. Odtud se vydali směrem do centra. Cestou byl očíslován č.2 tehdy panský dvůr. Na jeho levém kraji stojí dnes už torzo domu č.3. Následuje č.4 „stará pošta“ za kterou odbočili vpravo a v místě, kde mají dnes postaven dům manželé Kačírkovi, stávalo stavení č.5. Zde se otočili a vrátili se zpět na hlavní ulici a dali se doprava, kde stávaly domy 6-9, dnešní samoobsluha. 2 KAMÝCKÉ PODHRADÍ

2014/1

Číslem 10 bylo označeno stavení u Dvořáků. Za stavením odbočili vpravo směrem ke kostelu, kde byli postupně očíslovány domy č.11 tehdy i dnes u Trojanů. Č.12, které zřejmě padlo za oběť požáru a nebylo již na původním místě obnoveno, takže ani jeho přesné umístění není známo. Dále číslo 13. V místech dnešního č.p. 181 stával statek č.14. Poté přechází na pravý břeh, kde stávalo Manství, tehdy číslo 15. Pokračují po toku řeky, kde po pravé straně označují č.16, které tvoří hranici pozemku Manství na severní straně za ním po cestě následuje č.17. Naproti přes silnici byl označen dům číslo 18. A vrací se zpět kde stojí dům číslo 19. Odtud se vydali směrem na Krásnou Horu až na kraj obce, kde byl označen dnes již nestojící dům číslo 20. Číslo bylo znovu použito. Pod ním směrem k řece číslo 21 a poté č.22, dnes hostinec u Krůtů. Za hostincem po pravé ruce č. 23 a 24, dnes již nestojící domy, které stávaly v dnešním areálu firmy Daunen. Cestou zpátky k přívozu bylo označeno stavení č.25. Po té se vrací na levý břeh řeky vedle obecního úřadu, v místě kde dnes stojí č.26, byl označen původní dům tímto číslem. Za ním stával menší statek s číslem 27. Poté následovali čísla 28 a 29. Ale jejich přesná pozice není známa. Krátce po číslování vypukl velký požár a tyto domy již nebyly obnoveny. Dále následovalo číslo 30 dnes u zastávky. Vedle č.31 dnes u Říhů, poté č. 32 ,33 a 34 dnešní fara. Číslo 35 není přesně známo, ale s největší pravděpodobností stávalo přímo mezi domem 34 a mlýnem 36, který následoval. Stavení č.37 poslední stavení v obci stojící před Zduchovickým potokem. Zde přešli přes Zduchovický potok, kde zatočili vlevo, směrem na vinici a po pravé straně označili

HISTORIE OBCE č.38. Nad ním na kopci na protilehlé straně silnice číslo 39 a přes silnici proti číslu 38 bylo označeno číslo 40. Číslo 41 dostalo stavení naproti číslu 37. U něj odbočili mezi staveními prošli na Tvrziště, které obešli do kruhu a označili zde čísla 42 - 47. Čísla 44 a 46 dnes již nestojí. Po té se vrátili zpět na hlavní ulici a vedle domu 41 označili číslo 48 a následně pak 49, 50 a 51. Číslo 51 bylo poslední tehdejší stavení. Další čísla se již přidělovala postupně, jak domy byly stavěny. A málokdy již následovala po sobě jako při prvotním číslování, které probíhalo dům od domu. Ještě nutno dodat, že ne všechny domy, které stojí dodnes se stejným číslem na stejném místě jsou domy původní. Zvlášť po požáru, který poté následoval. Některé domy, které ohni padly za oběť, již obnoveny neby-

Pohled na dům č.p. 51

3 KAMÝCKÉ PODHRADÍ

2014/1

Dnešní dům č.p. 26 ještě nestojí

ly. Stejně tak původní dřevěné domy byly při modernizaci jednoduše strženy nebo rozebrány a na původních základech byly postaveny domy kamenné, v některých případech stojících dodnes.

HISTORIE OBCE Číslo popisné 2

Farní úřad v Kamýku nad Vltavou

Číslo popisné 1 byl malý, nízký domek v ohybu silnice ke Zduchovicím, přes silnici proti čp.34 a čp.51. V roce 1787 byl majitelem Vácslav Heran. V roce 1839 byl majitelem Franz Heran. Koncem prvé poloviny 19.století byl jeho majitelem Karel Heran, bednář, syn Václava Herana rovněž bednář, který svojí živnost provozoval v protějším bývalém vrchnostenském domku. Tento malý domek stál na místě, kde dnes stojí dům č.34, bývalá fara. Dle smlouvy postupné z 10.2.1869 jako majitel domku byla zapsána Anna Heranová a dle smlouvy trhové z 18.5.1892 vlastníky se stali Alois a Božena Bartošovi. 25.11.1908 domek koupil Alois Zeman, který jej postoupil 6.7.1921 synovi Vratislavu Zemanovi. Převedení vlastnictví domku mezi Aloisem Bartošem a Aloisem Zemanem předcházel soudní spor o nějakou mez. Bartoš spor, který jej zatížil značnými náklady, prohrál a Zeman jej z domku na Štedrý den vystěhoval. V období mezi válkami v domku byla prodejna firmy Baťa ze Zlína. Domek byl zbořen při rozšiřování silnice do Příbrami při zahájení stavby přehrady. Dnes na jeho místě i na místě bývalého sousedního domku č.110 je část vozovky a parčík s pomníkem osvobození.


2014/1

je patrová budova u silnice stojící mezi pomníčkem osvobození a čp.63. V minulosti zde býval poštovní úřad a četnická stanice. Za budovou je velké nádvoří ohraničené hospodářskými budovami. Ve dvoře stával ovčín, který roku 1896 vyhořel a již nebyl obnoven. Po bitvě na Bílé Hoře dvůr jako konfiskát přešel do majetku knížat Lobkoviců a náležel k panství Vysokochlumeckému. V roce 1787 je zmiňován jako panský dvůr. V druhé polovině 19.století byl dvůr v nájmu nejdříve Františka Zemana a posléze Aloise Zemana, který měl tři syny. Jaromír Zeman po r.1918 při pozemkové reformě dvůr koupil jako zbytkový statek. Druhý syn Vratislav se stal majitelem č.1 i č.51 jak bude ještě dále uváděno. Třetí syn Jiří Zeman měl v Příbrami mlékárnu. Rod Zemanů pochází ze mlýna jak svědčí zápisy v dřívějších dílech kroniky. Manželka Aloise Zemana byla Amálie rozená Drtinová z Hněvšína, tedy z rodu profesora Drtiny a jeho pozdějšího potomka z toho rodu, Dr. Drtiny ministra po roce 1945.

Číslo popisné 3 Stávalo mezi čp.2 a 63. Dnes z budovy zbylo jen torzo. Při ohni r.1775 byl nájemcem Ivan Sivý, který se při schovávání věcí do sklepa před požárem udusil. V roce 1787 je jako majitel zmiňován Michal Railich. Po r.1858 je ve farní kronice o čísl.3 zmínka bez uvedení majitele. V r.1871 byli jeho vlastníky Václav a Marie Říhovi. V r.1888 domek přešel do majetku knížete Lobkovice. Později pod č.3 byla bývalá mýtnice u mostu na levém břehu. Mýtných byla celá řada, mezi posledními byli Antonín Žižka později žijící v č.39, František Kropáček a poslední Jaroslav Jirsa nevlastní bratr řezníka Antonína Spálenského z č.100. Mýtnice byla zbourána před výstavbou přehrady.

HISTORIE OBCE Číslo popisné 4 V první polovině minulého století se zde říká u Holubářů. V r. 1787 je majitelem Ferdinand Railich, v r. 1839 Franz Railich. Podle smlouvy trhové z 11.června 1863 stávají se majiteli Karel a Veronika Mastnerovi. V r.1886 byl dům zapsán Janu a Eleonoře Hlaváčkovým. 22.6.1894 přechází do majetku Františka Bárty. Jeho syn padl v první světové válce, jednalo se o syna Františka Bártu, který byl svobodný. Druhý syn Václav Bárta se oženil s Annou Tesárkovou z Obor a hospodařili v č.4. Ze dvou dcer Františka Bárty dcera Marie se provdala za Trojana do č.11 a Antonie se provdala za Haymanna, který v č.63 měl poštu. Po smrti Václava Bárty se Anna Bártová někdy v r.1941 provdala za Františka Smělého, který dům v současné


2014/1

době prodal Leopoldu a Jiřině Pařilovým. Leopold Pařil je v Praze, je důchodce a bývalý pracovník v zahraničním obchodě. V domě mimo hospodářství byl hostinec s názvem „Bílý beránek“, který byl uzavřen v padesátých létech. Poté do hostinské místnosti z č.29 přešla kancelář bývalého MNV, odtud pak přešla na faru č.34 a místo bývalého MNV zde byla umístěna pošta, která sem přešla z č.2 - dvora. Dům č.4 je patrový se štukatérskými ozdobami nad okny, ve dvoře vzadu má hospodářské budovy. Stojí u silnice mezi č.63 a dnešní samoobsluhou.

V článku Historie Kamýckých domů byly použity texty bývalého kronikáře obce p. Milanovského a doplněny Lukášem Galkem.

HISTORIE OBCE

Kamýcké "Řopíky"- kusy betonu nebo památka ? „Národ bez historické paměti je odsouzen k degradaci." Andrej Dmitrijevič Sacharov Při našich procházkách nám nestojí za druhý pohled, na svých pozemcích jsme je zaházeli haraburdím nebo nechali zarůst vegetací případně je stačili posprejovat - ale co o nich vlastně víme ? Ano, řeč je o těch neforemných "kusech betonu, které se nehodí ani jako sklípek a jen zabírají místo", tj. o "Řopících" neboli "Lehkém opevnění vz.37". Přezdívku získaly podle Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které v létech 1935 - 1938 zabezpečovalo stavbu opevnění na obranu Československé republiky před Německem, Polskem, Maďarskem a posléze po jeho připojení k Německu ("anschlussu") i před Rakouskem, přičemž jako nejnebezpečnější bylo bráno Hitlerovo Německo. Inspirací či vzorem pro čs. opevnění byla francouzská Maginotova linie na hranicích s Německem.

Naše pevnosti se ovšem nestavěly jen na státních hranicích. Vzhledem k předpokládané přesile německých vojsk byl připravován postupný ústup směrem na východ, v případě potřeby až do slovenských hor. Zde měly zbylé jednotky vyčkat spojenecké protiofenzívy proti nepřátelskému Německu, především zásahu smluvně vázané Francie a Sovětského svazu. Při ústupu se měla československá armáda snažit nepřítele co nejvíce zdržet a vyčerpat při co nejmenších vlastních ztrátách. K tomuto účelu měla mít připravena záložní opevněná postavení. Z plánovaných tří vedoucích napříč republikou bylo však v roce 1938 (tj. v roce prudkého zhoršení čs.-německých vztahů vrcholících "mnichovskou krizí") k dispozici pouze jedno. Byla to téměř dokončená linie lehkých objektů vz. 37, která přetínala republiku od Liberce po Třeboň. Konkrétně od Chrastavy na severní hranici k Mělníku (tzv. Liběchovská příčka), od něj ve formě půlkruhu o poloměru cca 40 km západní stranou kolem Prahy (tzv. Pražská čára) až do

Zničený ŘOP u Švastalovy Lhoty , 1939


2014/1

HISTORIE OBCE

Objekt č.126/11/A v areálu bývalé pily - pohled z týlu.

blízkosti řeky, tak aby bylo možné kulomety postřelovat její hladinu. Pevnůstky v ohrožených oblastech Zrůbku a Kamýka byly navíc posíleny několika objekty druhého sledu. Číslování probíhalo ve směru po proudu, takže řopík č. 1 stál v oblasti dnešní kamýcké přehrady a č. 74 východně od Županovic. Jejich výstavba byla zadána berounské stavební firmě Ing. Emil Štěrba, které se od května do října 1938 podařilo postupně dokončit betonáž všech 64 objektů. Stavebním dozorem byl pověřen npor. žen. Ing. Antonín Skřivánek. Cena jednoho objektu byla okolo 55 000,-Kč, v případě dokončení i s vybavením (bez výzbroje) 72 000,- Kč. Poté, co bylo to, co zbylo z Československa po mnichovské tzv. dohodě (či spíše diktátu) a odtržení Slovenska obsazeno Německem, bylo rozhodnuto všechna opevnění zneškodnit, údajně proto, aby nemohla sloužit jako zázemí pro bojovníky v případném povstání. Dělo se tak jejich likvidaci prostým zničením trhavinou nebo tam, kde to pro těsnou blízkost obydlí nebylo žádoucí, byly interiéry


2014/1

pevnůstek zasypány kamením a zality betonem. Ve většině případů byly i zabetonovány vchody a střílny. Ničení trhavinou bylo realizováno zavěšením náloží o celkové hmotnosti až 70 kg do rohů pod strop a odpálením. Výbuch většinou roztrhl stěny a vytrhl strop, který odlétl stranou. Vzniklé kusy železobetonu byly roztlučeny palicemi a byly z nich vytěženy železné pruty. Přímo v Kamýku a blízkém okolí bylo vybudováno 21 objektů v úseku mezi dnešní přehradou a skálami naproti Velké. Dochovaly se 4 zabetonované, což znamená, že jde o nejzachovalejší část Vltavské čáry. Na rozdíl od řady podobných objektů na státní hranici nebyly po roce 1945 reaktivovány (tj.zprovozněny a připraveny k použití) ale zůstaly ve stavu zanechaným okupanty. Ostatní byly postupem času zahlazeny beze stopy, skončily pod hladinou přehrady nebo po nich zůstaly nenápadné kopečky (pozůstatek záhozu) případně zarostlé prohlubně.

HISTORIE OBCE Všechna kamýcká opevnění byla typu vz.37A, tj. vybavená dvěma bočními střílnami orientovanými tak, aby se sousední pevnůstky mohly navzájem podporovat palbou. Převažoval typ A/180 a A/160. Číslice za lomítkem označuje úhel svíraný osami střílen, tedy 180 resp.160°. Čelní stěna obracená v předpokládaném směru postupu nepřátelských jednotek (u kamýckých LO tedy obrácená k Vltavě) měla tloušťku 80 cm, boční stěny se střílnami 60 cm, týlová stěna s vchodem 50 cm a strop byl 60 cm silný. Čelní stěna byla projektována tak, aby odolala zásahu houfnice ráže 10 cm. Stropem procházely 2 periskopy sloužící k pozorování okolí a řízení palby. Ocelolitinové střílny byly zevnitř opatřeny odsuvnými ocelovými kryty. V týlové stěně byly 2 větrací otvory a granátový skluz, tj. lomená šachta procházející stěnou a sloužící k hození ručního granátu v případě proniknutí nepřítele ke vchodu. Ten byl dále chráněný vchodovou střílnou pro ruční zbraň (např. pistoli). Každý LO vz.37 měl být vybavený ručně poháněným ventilátorem k odvětrávání zplodin střelby. Ten teoreticky zabezpečil výměnu až 800 m3 vzduchu za hodinu

Objekty nebyly hermetizovány, takže v případě chemického útoku by obsluha použila ochranné (plynové) masky. Vnitřní prostory byly opatřeny výdřevou kvůli tepelné a zvukové izolaci a ochraně osádky před betonovými odštěpky vzniklými při zásahu. Jako výdřeva sloužilo vniřní bednění z hoblovaných prken ("šalunk"), které po vybetonávání nebylo rozebráno. Čelní stěna byla zesílená kamennou rovnaninou (vrstvou volně ložených kamenů), která měla rozptýlit tlakové vlny způsobené výbuchy. Tam, kde to nebylo možné (např. na břehu řeky) byla stěna zesílená přidáním 20 cm betonu. Strop byl na vnějších hranách vybaven řadou zakroucených ocelových prutů (tzv. "prasečích ocásků") sloužících k uchycení ostnatého drátu. Kamýcké pevnůstky měly pravděpodobně být stejně jako ostatní opatřeny maskovacích nátěrem, opticky deformujícím obrysy a snížující celkovou viditelnost. Kamuflážní schémata byla různá podle místních podmínek a roční doby. Většinou se používala kombinace žluté (okrové), hnědé, zelené a černé barvy. Není jisté, zda bylo některé ze schémat použito i na kamýcké "řopíky"-pokud ano, nezachovalo se.

Krásně dochované střílny se zevnitř nainstalovanými odsuvnými pancéřovými kryty. Zdá se, že tento objekt byl nejblíže dokončení...


2014/1

Výzbroj: Hlavní výzbroj LO vz.37/A tvořily dva kulomety lafetované ve střílnách. Šlo buďto o těžké kulomety vz. 24 (v podstatě staré rakousko-uherské kulomety Schwarzlose ráže 8 mm, adaptované na střelivo Mauser 7,92 mm) nebo moderní 7,92 mm těžké kulomety vz. 37, vyráběné brněnskou Zbrojovkou, případně 7,92 mm lehké kulomety vz. 26 téhož výrobce. Další výzbroj tvořily osobní zbraně osádky objektu, tj. 7,92 mm pušky vz.24 a 9 mm pistole vz.24. Obě mohly být požity ve vchodové střílně a k sebeobraně, pušky navíc ke strážní službě. K vybavení objektu patřila i 26,5 mm raketová pistole vz.30 (sloužila k signalizaci barevnými světlicemi) a ruční granáty. Osádku standardně tvořilo 7 mužů: 2 střelci z kulometů se 2 nabíječi, 2 pozorovatelé u periskopů,1 muž jako obsluha ventilátoru a střelec u vchodové střílny. Velitelem objektu byl poddůstojník, pravděpodobně jeden z pozorovatelů. Protože pevnůstky byly díky malým rozměrům neobyvatelné, stavěly si u obsazených pevnůstek jejich osádky různé přístřešky. Vzhledem k tomu, že Vltavská čára nebyla nikdy úplně dokončena, nebyly kamýcké objekty pravděpodobně ani obsazeny. Životnost lehkého opevnění v boji se předpokládala maximálně 48 hodin, čemuž odpovídaly i zásoby potravin a střeliva. Jejich osádky, pokud by včas objekty neopustily, ať už na rozkaz nebo z vlastního rozhodnutí, by během té doby téměř určitě čekala smrt v boji nebo zajetí… Je smutnou ironií, že si "řopíky" přece jen zabojovaly a to v německých rukou na samém konci války, např. při obraně přístupů k Ostravě před Rudou armádou a čs. armádním sborem v dubnu 1945 při tzv. "Ostravské operaci". O jejich kvalitě svědčí i to, že přes nouzovou nebo žádnou výbavu a výzbroj dokázaly bránit postupu vojsk a jistou dobu odolávat i palbě těžkých děl… Poválečné osudy LO vz.37, kterých bylo v Československé republice do 1.10.1938 postaveno 9148, což představovalo okolo 65% z plánovaného počtu a kterých válku přežil jen zlomek, byly různé. Valná


2014/1

část onoho zlomku zůstala na pospas zubu času (mnohdy i vandalům). Zbytek, stojící v blízkosti hranic s Německem a Rakouskem byl reaktivován, čili uveden do bojeschopného stavu a připraven k použití. Jejich zbraně (kulomety vz.37 a 26, případně pozdější typy) byly uloženy ve zbrojních skladech přihraničních vojenských útvarů až do konce 80. let minulého století. (Sám jsem viděl kulomety vz.37 i vz.26 ve skladu motostřeleckého pluku v Mikulově v roce 1981 pozn.autora). V současné době byla řada LO vz.37 "oživena" buďto s částečnou nebo plnou výbavou jako muzea nebo aspoň z vnějšku očištěna a uvedena do podoby z pohnutých dnů roku 1938. Dočká se něčeho podobného i některý ze 4 kamýckých "řopíků" ? Závěrem bych si dovolil ocitovat jednoho z nejschopnějších vojenských stratégů Hitlerovy "Třetí říše" (Německa v létech 1933 1945) Ericha von Mannsteina: „Byli bychom zcela nepochybně zůstali viset na jejich (míněno: československých) opevněních, protože jsme prakticky neměli žádné prostředky prolomit je.“ Názor na to, zda mělo smysl pevnosti stavět a jestli je máme či nemáme brát jako památky na slavné i tragické období našich dějin, jestli máme být na naše "řopíky" hrdí nebo jimi pohrdat či je ignorovat si již musí udělat každý sám... Tomáš Postawa

Použité prameny: Článek "Malé ale nebezpečné" (Petr Holobrádek, časopis Válka Speciál: Mobilisace 1938 Volně přístupné zdroje na internetu (www.rok1938.cz, www.ropiky.net, www.kocicak.mysteria.cz) Vlastní výzkum autora Foto: Tomáš Postawa (pokud není uvedeno jinak)

KAMÝCKÉ ZAJÍMAVOSTI

VYDAVATEL OBECNÍ ÚŘAD KAMÝK NAD VLTAVOU Registrováno u MK pod číslem MK ČRE 21382, náklad 500 výtisků, neprodejné, vyšlo v květnu 2014


2014/1

1

Recommend Documents