13 důvodů k odchodu 1. České zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované – podíl HDP se pohybuje kolem 7 %, zatímco obvyklý průměr v EU je 10 %. Ze sledovaných zemí OECD jsou za námi pouze Polsko, Mexiko a Korea. 2. Nízká platba státu za státního pojištěnce, která neodpovídá objemu financí za péči, kterou tito „státní“ pacienti zkonzumují. Neexistence systému komerčního připojištění. 3. Velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví – největší položkou je chaos v lékové politice, kudy utíkají miliardy. 4. Podivné hospodaření v nemocnicích – předražené zakázky (stavební, nákup přístrojů a léků apod.). Platy zdravotníků jsou jedinou položkou, za níž nelze získat provizi. 5. Nízké platy lékařů, které neodpovídají náročnosti povolání, potřebnému vzdělání a prestiži. 6. Zcela nevyhovující systém vzdělávání, který vede k odchodu mladých lékařů do ciziny. 7. Odchody lékařů do ciziny kvůli lepším pracovním podmínkám. Zůstávající lékaři jsou zatěžováni vyšší odpovědností, než odpovídá jejich kvalifikaci, a vyšším počtem přesčasové práce. 8. Nedodržování zákoníku práce vede k přetěžování lékařů a následně i k možným chybám lékařů, které je vystavují postihu. 9. V roce 2013 přestane platit výjimka evropské směrnice o přesčasové práci, která bude klást ještě větší nároky na personální vybavení nemocnic. 10. Díky personálnímu nedostatku, špatné organizaci a neracionálnímu nakládání s finančními prostředky dochází ke zhoršování péče o pacienty, za něž nechtějí lékaři přebírat odpovědnost. 11. Nesplněné sliby politiků – od roku 1989 jsou lékaři přesvědčováni, že nejprve se musí změnit systém a pak dojde k napravení jejich platů. Doposud se tak nestalo. 12. Politické strany vedou o zdravotnictví ideologickou válku, přičemž ke změnám je třeba dohoda politiků napříč spektrem, jak je patrné v cizině. 13. Zdravotnictví je resortem, kde se vystřídalo nejvíce ministrů, koncepcí a rozdílných pohledů. Lékaři nemají záruku, že se potřebné změny uskuteční.
Bod 1) České zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované ZA NÁMI UŽ JSOU JEN KOREA, POLSKO A MEXIKO! Málo mluvit, hodně dělat…Parum loqui, multa facere… ...přesně to by chtěl každý. Pacienti, politikové, pojišťovny. Ale zdravotnictví není perpetuum mobile. Tím hlavním elementem v celém soukolí jsme my, lékaři. Jenže právě na nás se opravdu pořád zapomíná. Dokud nepůjde do zdravotnictví odpovídající procento HDP, situace se nezlepší. Vezměte si kteroukoliv evropskou zemi mimo Polsko a srovnejte si množství peněz, které jdou do zdravotnictví tam, a tady u nás. A co je výsledkem toho notorického podfinancování? Každý nový ministr, a že už jich od roku 1989 bylo, bude hledat nové a nové prostředky na kdeco, a logicky lidi vždycky odsune z centra zájmu. Bez nového přístroje, bez nového pavilonu, bez nových technologií se neobejdeme, a lidi přece počkají. A víc peněz prostě v rozpočtu není, to každý uzná. Ano, i my jsme byli uznalí celých dvacet let. A teď už oprávněně chceme, aby se tento přístup změnil. Ať jde do zdravotnictví víc peněz z HDP jako v srovnatelných zemích, zejména evropských, a ať jde odpovídající díl z nich na personální zajištění resortu, na nás lékaře, na naše platy, vzdělávání atd. Ať v těch nových pavilonech na nových přístrojích a s novými technologiemi operují lékaři, kteří můžou mít radost ze své práce, a dělají ji opravdu dobře!
Bod 2) Nízká platba státu za státního pojištěnce STÁT ODEBÍRÁ PÉČI, ALE NEPLATÍ! Z ničeho nevzniká nic…Ex nihilo nihil… Pokud stát nezvýší platbu za ty, jež pojišťuje, budeme stále v absurdní situaci, že bude největším dlužníkem zdravotního systému. Zdravotní pojišťovny zbankrotují a nastane kolaps celého zdravotnictví. Proč? Stát platí zdravotní pojištění za ty, kteří nemají vlastní příjem, zjednodušeně řečeno za děti, důchodce a nezaměstnané. Je to asi 58 procent všech pojištěnců. Ale logicky právě tihle „spotřebují“ nejvíc zdravotní péče. Mnohem víc, než kolik za ně stát zdravotním pojišťovnám zaplatí. Tím pádem pojišťovny nemůžou platit nemocnicím a ty svým lékařům. A když neexistuje žádný systém komerčního pojištění, z nějž by se státní pojištěnci „dotovali“, není kde brát. Ale není možné přestat pečovat o potřebné. Stát tak stále dál odebírá péči, za niž dlouhodobě neplatí. Když budete denně chodit k pekaři a brát od něj rohlíky pro sebe a své čtyři sousedy v ulici, ale nebudete mu za ně platit adekvátní sumu, jsou dvě možnosti. Buď je pekař laskavý a dává vám dál své rohlíky skoro zadarmo a zkrachuje (dokonce, i když nebude dlouhodobě platit svým zaměstnancům), nebo vás příště vyžene a vy nebudete jíst, dokud nezaplatíte sami, případně nevyberete od sousedů tolik, kolik mají dát. Je mu jedno, jak to uděláte. Je třeba najít takové řešení, které bude vyhovující. Ale dotovat zdravotnický systém tím, že se sníží plat lékařům za práci, kterou odvádějí? To má stejnou logiku jako říct zaměstnancům pekárny, ať za dlužníky zaplatí pekaři sami…
Bod 3) Velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví KUP DRÁŽ, DOSTANEŠ VÍC. DO SVÉ KAPSY! Dobrým škodí, kdo šetrně nakládá se špatnými…Bonis nocet, quisquis malis pepercit… Když se stane, že někde začne trochu haprovat rodinný rozpočet, co udělají? Logicky se snaží zjistit, kde by se dalo ušetřit. Najdou tzv. vnitřní rezervy. Maminka chtěla norkový kožich, tatínek teleskopický rybářský prut. Nakonec třeba zjistí, že stejné teplo bude mamince v kabátě prošívaném, za třetinovou cenu. Tatínkova řeka je tak úzká, že by teleskopický prut stejně nevyužil, takže si zarybaří s obyčejným za cenu desetinovou, a ještě dostane 70 metrů
vlasce zdarma. A je to. Stejné to je s distribucí léků ve zdravotnictví, kde v Česku ročně proteče mnoho a mnoho zbytečných miliard. Kdyby SÚKL pracoval, jak má, tedy nejen uplatňoval své pravomoci, ale plnil i své povinnosti, daly by se na lécích ušetřit miliardové položky. Jenže neplní. A ministr, který je jeho nadřízeným, to nechává bez trestu. Navíc jsme zapomněli říct, že maminka se ke koupi jiného kabátu rozhodla z lásky k rodině a nemusela zřejmě podstoupit dlouhé naléhání a přemlouvání ze strany obchodníka. A to ti, kdo kupují léky, musejí. A taky maminka určitě nedostane žádnou provizi, když koupí tenhle dražší kabát místo toho levnějšího (ale jinak stejného) od jiné firmy. Jenže ve zdravotnictví to tak chodí. Kup dražší léky, dostaneš za to pro sebe výhody, které jiní nemají. Co na tom, že jsou jen dražší, ale lepší ne… Anebo ještě hůř – jestli nekoupíš tyhle drahé léky, neprodáme ti ani jiné, bez kterých se v nemocnici neobejdou. Dokud to bude takhle chodit, budou se díry v rozpočtu lepit stále nesprávnými záplatami. Jak by asi skončila rodina, kde si táta i máma koupili všechno drahé, co původně chtěli, přestože na to neměli? Asi tak, jak to skončí s naším zdravotnictvím, pokud se nezačne šetřit na lécích tam, kde to je správné.
Bod 4) Podivné hospodaření v nemocnicích KONEC NEMOCNIČNÍM TUNELŮM Kdo se blátem obírá, zamaže se… Vix sine sorde potes participare luto… Ředitel nemocnice má bratra. Ten bratr má firmu. Ta firma je stavební. V nemocnici je jeden pavilon, který by bylo třeba opravit – nová okna, nová střecha, zateplení fasády, leccos by se potom ušetřilo na energiích, co by se dalo investovat jinde, například do zaměstnanců, a taky by to líp vypadalo. Ale na tom by bratr pana ředitele tolik nevydělal. Lepší je postavit budovu úplně novou. Nemocnice má nějaké prostředky, něco dá kraj, něco půjčí banka, a navíc, plastická chirurgie bude vydělávat hodně. Co na tom, že ta finanční rezerva nemocnice byla na platy lékařů a dalšího personálu, že kraj by stálo mnohem míň, kdyby jako zřizovatel nemocnice trval jen na opravě stávajícího pavilonu (jenže to by bratr pana ředitele zároveň nesměl být zeť pana hejtmana), a co na tom, že daleko víc než plastickou chirurgii potřebujeme, aby byly v pořádku porodní sály... Zdá se vám to jako scény ze seriálu Ordinace v růžové zahradě? Jenže takových Valšíků je i v běžném životě mnoho. A taky spousta reprezentantů farmafirem a firem vyrábějících drahé a exkluzivní přístroje, kteří pořád něco nabízejí. Na všem se dá získat provize nebo jiný bonus. Na všem kromě platu zaměstnanců nemocnic. Na těch se nedá nic vzít, ty je potřeba dávat. A proto lékaři na lepší podmínky pořád jen čekají a čekat budou, dokud nebude všechno pěkně transparentní… Kdy to bude? Bude to někdy?
Bod 5) Nízké platy lékařů NEMÁME CO ZTRATIT, I KDYŽ CHCEME LÉČIT V KOLÍNĚ NE V KOLÍNĚ NAD RÝNEM! - Nastupující lékař bere 90–95 Kč hrubého na hodinu práce – závratná částka, že?
Prospěch se vyhýbá tomu, kdo se bojí tratit… Commoditas sequitur metuentem incomoda numquam… Všimli jste si někdy, kolik zaplatíte zámečníkovi, který přijede a otevře vám dveře, když jste si vevnitř zabouchli klíče? Když nebudeme počítat výjezd zásahového vozidla, je to aspoň pětistovka za hodinu, vezmeme-li v potaz, že otevření trvá tak maximálně pět minut. Všechna čest, je to chlapík tenhle zámečník. Ale asi není nijak kontroverzní tvrdit, že ten, kdo vám zašije krvácející ránu, scelí zlomenou kost, diagnostikuje a třeba i vyoperuje zanícené slepé střevo, ošetří oči, vytáhne batoleti z nosu korálek atd., atd. je taky machr. Říká se mu lékař, a bere za svůj výkon, jímž někomu může zachránit i život, stovku za hodinu. Při vší úctě
k zámečníkům, instalatérům, zedníkům a dalším řemeslníkům, není to vůči lékařům poněkud nespravedlivé, vzhledem k povaze práce, kterou dělají? A další bizarnost spočívá v tom, že když je někdo dobrý řemeslník, vydělá si, protože ho lidi chtějí, a může si za svou práci říct smluvní odměnu. A čím je starší a lepší, tím je odměna vyšší. To lékař, když je hodně šikovný, udělá mnoho těžkých zkoušek a vyléčí spoustu pacientů, se v tabulce dostane nejvýš, jak to jde, a žádný Everest to není, a dál už nic. Leda by odpracoval aspoň tři sta hodin měsíčně a v nemocnici i spal, nic jiného nedělal, pak si vydělá tolik, že to ani neutratí...protože nebude mít kdy.
Bod 6) Zcela nevyhovující systém vzdělávání MEDICÍNA UŽ MLADÉ NETÁHNE Nikdy zpátky… Numquam rettrorsum… Jsou profese, kde se celoživotní vzdělávání považuje za naprostou samozřejmost. Medicína k nim jednoznačně patří. Představte si, kdyby vás lékař, který absolvoval fakultu v roce 1990, léčil stále stejnými preparáty, případně metodami, jaké byly aktuální v době, kdy se svou praxí začínal. To by bylo pochopitelně nepřijatelné. Pokud se však někdo stále vzdělává a do tohoto procesu investuje svou energii a volný čas, který můžou lidé v jiných profesích věnovat svým zálibám, měl by být poté taky odpovídajícím způsobem odměněn. Jenže to by muselo mít vzdělávání mladých lékařů nějaký systém. Nesměly by k němu kupříkladu být určeny jen fakultní nemocnice, kde takto snadno přicházejí k levné pracovní síle. Každý mladý lékař chce mít v budoucnu vyšší atestaci, a tak je vlastně závislý na tom, jestli bude moct jít aspoň na nezbytnou dobu pracovat právě tam. Veškeré snahy o zrovnoprávnění některých dalších pracovišť selhaly na sveřepém postupu ministerstva. A to není zdaleka jediný zádrhel. Počet postgraduálních studijních kmenů je nedostačující, začínající lékaři s nízkým platem si musejí atestace platit, navíc by se jim měl snížit tarifní plat o stupeň níž, omezené jsou i počty jednotlivých rezidenčních míst, tj. kolik lékařů se může atestovat v daném oboru. Suma sumárum být lékařem a chtít být opravdu dobrým lékařem skoro není k žití. A tak není divu, že zájemců o obor dost rapidně ubývá. A pokud už vytrvají ve svém odhodlání a na fakultu nastoupí, dokonce ji i dokončí, čeká je s titulem a spoustou vydřených vědomostí plat administrativní pracovnice. Může se pak někdo divit, že odcházejí do zahraničí při první příležitosti? Ne, to jistě ne. A nikdo se taky nebude moct divit, až se budou v nemocnicích pohybovat jen lékaři v důchodovém věku, případně jen ti, kteří právě vyšli školu a ještě nenašli místo, kam by odešli za lepšími podmínkami.
Bod 7) Odchody lékařů do ciziny kvůli lepším pracovním podmínkám ZDRAVOTNICTVÍ UŽ JE V PERSONÁLNÍ KRIZI Ejhle člověk… Ecce hommo... Co to znamená dobrá nemocnice? Jsou to budovy, stále nové a nové, větší, vzdušnější a luxusnější pavilony? Nebo snad přístroje, které pomáhají ke stále účinnější léčbě? Toho i toho trochu, ale jedna podstatná věc v tom výčtu zásadně chybí. Jsou to lidi, kteří v nemocnicích pracují, všechen personál, a především lékaři. A zatímco na stavby nových pavilónů i na koupi nových přístrojů se peníze, aspoň čas od času, seženou, na platy lékařů, a už vůbec na jejich vzdělávání, 20 let ne. A to je chyba, protože dlouhodobě podhodnocený lékař je časovaná bomba. Jestliže někdo dlouhodobě vykonává těžkou a náročnou práci za nedůstojnou mzdu, v neodpovídajících podmínkách, jestliže ví, že jí dlouhodobě dotuje celý resort, že i když se bude vzdělávat o sto šest, šance, že si může polepšit, je minimální, a jestliže zároveň ví, že v devíti z deseti jiných zemí mu za ni zaplatí mnohem víc, co takový člověk dříve nebo později udělá? Odejde. Nikdo se nediví, když takovou věc udělá stavař, počítačový expert, biolog. Proč ne lékař? Nebude jediný. A to bude znamenat, že lidi tady v Česku nebude mít kdo léčit, i když nové pavilony a přístroje zůstanou…
Bod 8) Nedodržování zákoníku práce POHOTOVOSTI = PŘESČASY. NEJSOU SAMOZŘEJMÉ A ZADARMO! Nikdo není povinen dělat víc, než může… Ultra posse nemo obligatur… Slyšeli jste už příběh o lékaři, který přehlédl, že je pacient alergický na nějakou látku a naordinoval mu ji? Pochopitelně s katastrofálními následky. Nebo o jiném, který zvolil špatný postup při operaci a pacient mu proto zemřel pod rukama? Jistě že ano, slyšeli a s chutí jste si na takové lékaře zanadávali. A máte pravdu, takové chyby jsou neodpustitelné. Zvláště pokud pramení z faktu, že jde o špatného lékaře. Cvachové ať mezi lékaři nejsou. Pokud však budou nadále platit v nemocnicích pravidla, jaká platí, kvůli tristnímu nedostatku nejen zkušených lékařů, ale lékařů vůbec, budou takové situace stále častější. Nemocnice trpí nedostatkem lékařů, kteří stále častěji odcházejí z profese vůbec nebo za ní do zahraničí. Na vině jsou jednoznačně bídné finanční a pracovní podmínky, které čeští lékaři při práci mají. A kde je málo lékařů, tam je třeba, aby stávající lékaři sloužili místo nich. To má za následek nejen, že odpracují neuvěřitelné množství přesčasů, takže se jejich pracovní doba blíží 24 hodinám denně, ale také fakt, že vás můžou léčit ti, kteří nemají požadovanou kvalifikaci! Obé znamená snížení úrovně českého zdravotnictví. Ohrožen je zejména pacient. Ale mezi námi, konstantní únava, pramenící z přemíry náročných služeb, se jistě nijak pozitivně neodrazí ani na zdraví lékařů. Jsou povolání, v nichž každá chyba může mít nedozírné následky, medicína patří mezi ně. Dokud nebudou mít lékaři ke své práci náležité podmínky, budou to (vedle jejich rodin) odnášet pacienti. To, že to tak dodnes většinou není a že je úroveň poskytované péče navzdory tristním podmínkám srovnatelná se Západem, je jen a jen zásluha nesmírně vysoké pracovní morálky zdejších lékařů.
Bod 9) Evropská směrnice o přesčasové práci 2013 – I LÉKAŘI BUDOU MÍT NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DOBU! Ve všem zachovej míru… Omnibus adde modum… Kolik přesčasových hodin měsíčně může odpracovat řidič tramvaje, než únavou usne při řízení? Kolik řídící letového provozu, než špatně navede letadlo na přistání? A kolik lékař, než stanoví chybnou diagnózu? V Evropské unii už naštěstí pochopili, že personální krize v jednotlivých odvětvích nejde řešit neustálým zvyšováním přesčasů. Česká republika si ovšem pro lékaře briskně vyjednala výjimku, takže odpracují navíc ve srovnání se svými evropskými kolegy závratné množství hodin. Někteří říkají zaplaťpánbůh za ně, aspoň si člověk k bídnému platu něco přivydělá, ale pacient, který se dostane do rukou lékaři po dvou nočních a jedné denní službě, má asi jiný názor. V roce 2013 navíc platnost výjimky končí. Protože se však situace v nemocnicích mezi tím nijak nezměnila, řítí se české zdravotnictví do obrovského problému. Ještě větší personální nároky na zajištění chodu nemocnic, které konec výjimky přinese, už přetěžování lékařů množstvím přesčasů nevyřeší. Bude potřeba většího počtu lékařů, kteří ale nejsou. Zapeklitý oříšek. Má jen dvě řešení, buď se zvednou platy a zlepší podmínky českých lékařů, nebo budou české pacienty léčit jejich kolegové ze zahraničí, zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu, kterým zase ty naše podmínky, ve srovnání s jejich zeměmi, připadají docela dobré. A než se dostanou do Německa nebo Británie, bude jim Česko jako přestupní stanice dost dobré…
Bod 10) Zhoršování péče o pacienty NA VŠECHNO DOPLATÍ PACIENT PACIENT NENÍ RUKOJMÍ LÉKAŘŮ, ALE POLITIKŮ I hlupák zmoudří, utrpí-li škodu… Malo accepto stultus sapit… Kdo odnese fakt, že je málo lékařů, kteří by byli schopni uspokojivě řešit problémy pacientů? Pacient. Kdo odnese fakt, že nákup léků a přístrojů, nakládání s nimi v nemocnicích a vůbec organizace chodu nemocnic je ve špatném stavu? Samozřejmě pacient. Kdo odnese fakt, že se ve zdravotnictví mrhá prostředky na věci, které nejsou prioritní, že se s prostředky nakládá neekonomicky a mnohdy i korupčně? Jednoznačně pacient. Avšak je-li pacient nespokojený, kdo za to vždycky může? Lékař. A to je nepřijatelné. Neradostná situace v našich nemocnicích netěší lékaře o nic víc než pacienty, ale zodpovědnost za ni nenesou. Kolik let už marně ukazují, co by se mělo zlepšit, co by se mohlo dělat jinak, ale nikdo nenaslouchá, proto teď zodpovědnost odmítají. Ať ji nesou ti, kteří stále opakují stejné chyby, mají na všechno dost času a nechtějí vidět jiné možnosti, než ty, které se jim politicky nebo ekonomicky hodí.
Bod 11) Nesplněné sliby politiků LÉKAŘI NEDĚLAJÍ CHARITU, JE TO ZAMĚSTNÁNÍ JAKO KAŽDÉ JINÉ Hlupák se těší a raduje, když někdo mu hodně slibuje… Laetificat stultum, qui scit promittere multum… Zdravotnictví je nejvřelejší brambor, který kdy všechny české vlády jedly. A tak si ho předávaly a předávají dál stále se stejným komentářem, že nejsou peníze. A také se stejnými sliby lékařům. Ty vypadaly zhruba tak. Mějte strpení, nejdřív vyřešíme legislativu a pak vám přidáme. Nejprve vyřešíme zdravotní pojišťovny a pak vám přidáme. Nejprve je třeba řešit dluhy v zdravotním pojištění a pak můžou dostat lékaři přidáno… A stále dokola, zleva, zprava. Kolik ministrů, tolik planých slibů. A lékaři skutečně čekali, vedeni etikou svého oboru, a Hippokratovou přísahou stavěli nad svůj užitek pacientů. Pracovali čím dál víc za čím dál horších podmínek a věřili, že další ministr už ukáže světlo na konci tunelu. Jenže každý další z ministrů, jejichž průměrná životnost mimochodem nepřesahuje jeden rok, vystavěl jen další kousek tunelu za ten předchozí. Světlo se neukázalo. A dnes, jednadvacet let po revoluci, už to snad ani nikdo z lékařů nečeká. Teď jsou na řadě jiné prostředky, čekání a trpělivosti už bylo dost.
Bod 12) Ideologická válka UŽ 21 LET LÉKAŘI SPONZORUJÍ PŘETAHOVANOU POLITIKŮ Kde je třeba skutků, tam slova nestačí… Ubi factis opus est, non sufficiunt verba… Zdravotnictví je oblast, která dalece přesahuje politické soupeření v jakékoliv zemi. Jestliže politické strany zneužívají stav českého zdravotnictví ke svým žabomyším válkám, nejenže nelze dosáhnout jakéhokoliv pozitivního obratu, jediným výsledkem je, že nešťastní budou nakonec všichni. Lékaři, protože musí pracovat ve zcela špatném systému, tím pádem v naprosto neodpovídajících podmínkách. Pacienti, protože úroveň zdravotnictví se bude snižovat nepřímo úměrně k hromadě nesplněných slibů. A politici, protože po tolika letech planého žvanění jim už ani jediný volič nebude věřit a půjdou od válu. Levice si přeje vysokou účast státu a minimální pacientovu, každá komerční aktivita spojená s medicínou jí připadá
a priori nebezpečná, ba přímo nemravná. Recept, jak přinést peníze do systému však nemá. Pravice by zase zprivatizovala každé kolečko u nemocničních lůžek, protože má za to, že všechno soukromé musí být lepší než státní, a všechny náklady na léčení by nechala na pacientech bez špetky solidarity. Česká republika však přece není jedinou zemí, kde se o přízeň voličů ucházejí strany s naprosto odlišnými představami, jak má systém zdravotnictví vypadat. Není to nic mimořádného ani jinde, a přesto se tam politici byli s to dohodnout, co dál. Když to jde v Německu, Rakousku, Francii, proč ne u nás? Dokud bude zdravotnictví jen verbálním mečem, kterým se budou stínat hlavy (politickým) odpůrcům, situace se nezlepší nikdy.
Bod 13) Koncepce ministerstva STAV ČESKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ: 21 LET, 20 MINISTRŮ, 1 KONCEPCE (JULÍNKOVA A NAŠTĚSTÍ NEREALIZOVANÁ) Když se vláda častěji mění, nemění chudí občané nic kromě pána… In principatu commutando saepius, nihil praeter dominum cives mutant pauperes… Každý školák z obecné vám v páté třídě řekne, že se mu ve škole líbí, jen kdyby neměl každý rok jinou paní třídní učitelku. Sotva si totiž zvykl, že se přezůvky dávají v šatně na zem vedle poličky, přišla nová paní učitelka a ta chtěla, aby byly bačkory v poličce vpravo, s tím zase nesouhlasil třetí pan učitel, protože ten byl dlouho v Americe a vůbec si nepřeje, aby se děti v jeho třídě přezouvaly, neboť je to nehygienické… Možná se zdá problém s bačkůrkami legrační, ale princip je stejný. Nefinanční státní sektory, jako je zdravotnictví, potřebují, ač to možná ekonomové nechtějí připustit, taky silnou a dlouhodobou koncepci. A ta se nedá vytvořit, když se tvůrce koncepce střídá po roce, někdy i častěji, pokud možno vždycky za někoho, kdo má představu naprosto odlišnou, případně nemá žádnou, ale dostal místo ministra „za zásluhy“. V takové situaci nelze zaručit žádoucí změny ke koncepčním řešením nejen lékařům, ale bohužel ani pacientům.
